1

2

Robert Brinda

VCHOD DO RÁJE: VLEVO

ZA ROHEM

3

I.

Břízky nocí jásají,

když tiše si šeptají

o štěstí, lásce…

Jdete ulicí. Je lhostejné, jestli tudy jdete do práce nebo do

hospody. Jdete ulicí, protože tudy chodíte denně. A denně

potkáváte jednu a tutéž holku. Stokrát nic umořilo osla, takže si

jednoho dne všimnete, že je ta holka docela hezká. V tu chvíli máte

dvě možnosti: Jako již mnohokrát před tím ji můžete s kamennou

tváří minout. Nebo se na ni můžete usmát. Pokud ji minete, jste

pro tu chvíli zachráněn. Pokud se usmějete, máte dvě možnosti:

Druhý den ji potkáte znovu. A ona se usměje na vás. Znovu

máte dvě možnosti: Otočit se a prchat. Opět jste zachráněn, ale jen

pro tu chvíli. Nebo můžete její úsměv opětovat. Pak ovšem nemáte

žádnou jinou možnost.

Bleskurychle se otočila a vlepila mu facku. 1

1

1a) Facka nemá v slovníku českého jazyka synonymum. Je pravděpodobné,

že výraz facka je přenesen z anglického face – obličej, protože fackou je

výhradně úder do tváře. Jakýkoliv jiný úder je pohlavek.

1b) Vlepit facku je zřejmě zkratka, jíž je vyjádřeno, že je vlepena tak

důkladně, že ji již nikdo neodpáře.

1c) Facku lze rovněž ubalit, protože zpravidla se dárky balí, lze ubalenou

facku spíš považovat za svérázné vyjádření sympatie. Pak je ovšem na

obdarovaném, aby pochopil, že je to dárek.

4

Byl tím tak překvapen, že nedokázal nic jiného, než položit

levou dlaň na pálící tvář a otevřít hubu.2

Zde je ovšem zapotřebí popis situace: Stála vpředu jako

vlajková loď. Půl kroku za ní a trochu vlevo stál Jan, pochopitelně

zvaný Honza3. Stál mírně vlevo, protože vedle něj vpravo stál

Václav, zvaný výhradně Venca. Venca byl proto, že spousta lidí se

z něho mohla zvencnout.

V tom okamžiku si Honza všiml, že Venca upřeně zírá do blba.

Rázem mu bylo vše jasné. Venca plácl Barboru přes zadek. Potíž je

však v tom, že plácnutí přes zadek vlastně neexistuje. Tak, jak stáli,

plácl ji Venca levou rukou přes LPP. Kdyby ji plácl Honza, musel by

ji plácnout pravicí přes PPP.4 Znáte nějakou hezkou holku? Zkuste

ji plácnout přes zadek. Uvidíte, že to prostě nejde.

2 2a) Dle slovníku je místo huby správným výrazem slovo ústa. Tohoto

slova však používají pouze zubní lékaři, když žádají pacienta, aby otevřel hubu.

2b)Stejná část obličeje bývá často nazývána i tlama, což je ovšem důsledek

zvýšené dávky adrenalinu v organizmu. Na příklad vítěz sporu prohlásí: „Dal jsem

mu na tlamu.“ Poražený pak samozřejmě reaguje: „Tak ať, ale aspoň jsem mu rozbil

tlamu.“ 3 3) Jméno Honza je památkou na Rakouské mocnářství, v němž český Jan

byl Der blöde tschechische Hans – blbý český Honza.

4 4a) V zájmu slušnosti je použito zkratek, jež znamenají: LPP = levá půlka

prdele, PPP = pravá půlka prdele.

4b) Ne každý ví, že tato část lidské anatomie se nazývá hýždě. I kdyby to

bylo všeobecně známo, nedošlo by u tohoto výrazu k obecnému používání,

protože postrádá citové zabarvení. Nicméně obě PP mají i řadu dalších

pojmenování, daná kategorizací jejich nositelů. Tudíž prdel mají chlapi od

patnácti let věku výše, dámy nad čtyřicet. Od třiceti do čtyřiceti mají dámy

zadek. Pochopitelně pak od patnácti do třiceti mají výhradně zadeček, i kdyby

měly prdel jak Zádveřice.

4c) Zádveřice jsou ves v zlínském kraji s necelými tisíc pěti sty obyvateli,

proslulá svou rozlehlostí.

5

Ani Barbora nebyla Barbora. Byla Barča, což naznačovalo, že

někdy v budoucnosti bude po obědě Bára, po večeři Barunka.

V této chvíli se z pojmenování Barča dalo soudit, že se nachází buď

v raném stadiu předklofnutí, nebo v hlubokém stadiu poklofnutí.5

Honza i Venca pokorně pluli za Barčinou rozbouřenou zádí. Jen

Venca si s trochou znechucení uvědomoval, že Honzovo mlčení o

jeho účasti na zadkovém incidentu není projevem kamarádství, ale

taktický manévr. Honza si jeho plácnutí docela sprostě přisvojil.

Ta facka pak byla jen vyvrcholením. Nechtěně bylo cíle dosaženo.

Není pochyby o tom, že Honza je mnohem lepší stratég.

Honza měl hnědé vlasy, kdežto Venca měl vlasy hnědé. Vlastně

se ani v nejmenším v ničem nepodobali. S tou výhradou, že

postpurbetální jedinci jsou jeden za osmnáct a druhý bez dvou za

devatenáct. Prostě jako kdyby jeden druhému z oka vypadli. To

s Barčou to bylo přece jen trochu jiné. Je třeba si uvědomit. Že

5 5a) Klofání je zvláštní a specifický způsob lovu. Loví se lvi nebo tygři,

případně i králící a koroptve. Partneři se ovšem neloví, ale klofají.

5b) Již mužští jedinci druhu homo erectus byli ženskými jedinci téhož

druhu poučování, že klofání je jejich práce. Přijali to za své, a nikdy žádného

z nich nenapadlo, že je to způsob, jak je snadněji polapit. Platí to dodnes, a

vůbec nevadí, že homo erectus již dávno vymřeli, že tu myšlenku zdědili i

dnešní homo sapiens.

5c) Nevěříte? Umyté, nabarvené, načesané vlasy tak, aby co nejrozkošněji

rámovaly obličej, rovněž pečlivě vylepšený, totéž od hlavy až po paty. Nejsou to

pečlivě nabroušené lovecké zbraně? A nejsou ty zbraně náhodou mužům zcela

nedostupné?

6

holky od patnácti do třiceti jsou stále ještě holky, takže Barča jen

náznakem mohla být buď hezulka nebo krasavice.6

Jo, měla hnědé vlasy.7

6 6a) Dá se předpokládat, že z hezulky vyroste milá a hezká ženská. Z

krasavic prakticky bez výjimky jsou nakonec semetriky.

6b) Důvodem je, že hezulky jsou v daném stadiu vývoje celkem všední

dívky, jichž je dvanáct do tuctu. Téměř krasavice nebo skorokrasavice jsou

naopak předmětem soustředěného lovu, takže se musí chtě nechtě naučit buď

opravdové nebo aspoň předstírané sebeobraně.

7 7) Je to zvláštní. Je zde řeč o přítomném čase, ale je popisován v čase

minulém. Děje se tak všeobecně, vlastně se tomu ani nelze vyhnout.

7

II.

Bory zlověstně hučí,

proč že ji láskou mučí,

ve svém náručí.

Sluší se prozradit, proč jsou tam, kde jsou. Jsou tam, protože

jdou z gymplu. Jdou z gymplu, protože jsou maturanti. Protože

jsou maturanti, jdou od maturitní zkoušky. Jdou spolu, protože

jsou parta. Parta jsou proto, že si již dávno stanovili společný cíl.

Půjdou na výšku a budou studovat astrofyziku. Byl to Honzův

nápad. Představoval si, že bude mezihvězdným pilotem, že bude

kapitánem hvězdoletu, že poletí nikoliv na blbý měsíc nebo pitomý

Mars. Poletí ke hvězdám. Třeba hned k Proximě Centauri.8

Není o čem pochybovat: Heinlein, Cherryh, Le Quinová a další a

další, kteří nahradili Gardnera a Stouta. Mělo to jeden háček.

Nepůjdou studovat astrofyziku. Zavinil to Venca. S nevinným

úsměvem ve tváři jim jednoho dne sdělil, že Proxima Centauri je

od slunce vzdálena 3,,313,457,000.000 kilometrů.9

8 8) Pro blbé: Proxima Centauri je hvězda v souhvězdí Kentaura: Centauri

Alfa, Centauri Beta, Proxima Centauri, která je sluneční soustavě nejbližší – tři a

půl světelného roku.

9 9) 300.000 vzdálenost, kterou uletí světlo za vteřinu.

300.000 x 60 = 18,000.000 za minutu.

18,000.000 x 60 = 1,,080,000.000 za hodinu.

1,,080,000.000 x 24 =25,,920,000.000 za den.

25,,920,000.000 x 365,24 =946,,702,000.000 za rok

8

Není divu, že se nad tím výpočtem mohli Barča s Honzou

zvencnout. Jenže Honza se z toho šoku rychle vzpamatoval – ó

McCaffreyová!

„Co kdyby byl hvězdolet s rychlostí sto tisíc kilometrů?“

Vencův hyenovitý úsměv naznačoval, že i na to má odpověď.

Vzhledem k tomu, že začal svou odpověď slovem „vole“, budiž zde

reprodukována opisem kalkulačky:

3,,,313,,457,000.000 : 100.000 = 3,313.457 hodin

3,313.457 : 24 = 138.060,708 dní

138.060,708 : 365,24 = 378 roků.

„Jak dlouhé ti za tu dobu narostou fousy?10

Šli pomalu. Šli a truchlili. V hlavách jim zněl trauermarš.

Astrofyzika byla pohřbena. Venca hodil do hrobu květinu:

„Tři a půl světelného roku. A co když je to tři a půl roku a jedna

vteřina? O kolik tu blbou Proximu minete?“

Od hrobu nešli. Prchali.11

Praotec Čech vylezl na horu Říp a zvolal: „To je ta země,

oplývající mlékem a strdím!“ Mimochodem: Nic takového nekřičel.

Především proto, že o nějakém Řípu neměl ani tušení, protože

946,,702,000.000 x 3,5 = 3,,,313,,457,000.000 vzdálenost k Proximě

v kilometrech,

Tři biliony, tři sta třináct milard, čtyři sta padesát sedm milionů kilometrů.

10 10) Je to zde opět. Řekl někdy někdo, že si jde oholit vousy? Nikoliv. Holí

se fousy. Nic jiného.

11 11a) Šel, jde, půjde, chodí. Minulý čas, přítomný čas, budoucí čas,

nedokonavý tvar. Činnost stejná. Co takhle šel, šle, půšle, šlodí. Ne? Nebo jde,

jdel, jdodí? Také ne? Chodí, chodil, pochodí?

11b) Chodí se po chodníku, po stezce, po pěšině, po ulici. Po chodníku chodí

chodec. Takže po stezce stezník, po pěšině pěšák, po ulici uličník?

9

kmen Čechů – pokud to vůbec byl kmen – přišel do České kotliny

někde u Náchoda z polské strany.12

Přišel a putoval podél vodních toků, až kousek od Kolína

narazili na zbytky keltského, nebo lépe keltskogermánského

osídlení. Nikdo jim neřekl, že to jsou pozůstatky Marobudova

království. Keltský žrec, který tam stále ještě žil, jim dovolil, aby se

tam usadili. Tehdejší Češi byli kočující pastevci, ale také aspoň

trochu zemědělci. Přišli, vyžďářili les, protože neprostupné lesy

byly všudypřítomné, vzniklou planinu oseli, zralou úrodu sklidili,

vyčerpaná pole vrátili lesům a putovali dál s několika svými

kozami, ovečkami a kravkami. Možná měli i slepice. Husy a kachny

nikoliv. Ty prostě lovili. Zůstalo nám to dodnes. Jsme vlastně lesní

lidé, i když jsme se narodili, žili, zemřeli v Praze nebo Brně.

Něčím je to zvláštní, ale myslíme, i když si myslíme, že

nemyslíme. Přesně to se právě stalo Barboře. Pravděpodobně jako

následek toho přeszadkizmu.13

12 12) Náchod: Páter Dobner tvrdí, že ti, kdo přišli jako Češi, se jmenovali

Zichi, že se vlastně neví, jakou řečí mluvili, že to ale rozhodně nebyla čeština.

Možná nějaké praslovanské nářečí, v němž Náchod znamenalo vstup, vchod.

Pak východ se asi jmenoval záchod.

13 13a)Ten nepovedený novotvar je důsledkem téhož: Toulajících se

myšlenek. Co takové přechylování?

Čep – čepice.

Krab – krabice.

Had – hadice.

Slepec – slepice.

Ale také:

Beran – beranice.

Chobot – chobotnice.

Hrad – hradba.

Nějak ta vazba tam přece jenom je.

Len – Lenka – Alenka – Helenka – Madlenka.

10

Litovala, že Hozovi vlepila facku. Měla ho zabít.14

V duchu si s potěšením představovala, jak leží na zemi dočista

umrlý. Nějakou divnou asociací si vzápětí vzpomněla na dědu

tátova táty. Nikdy ho neviděla, protože zemřel dříve, než se

narodila. Ale z vyprávění svého táty věděla, že jeho děda byl

náruživý fotograf, dokonce jako děcko mnohokrát listovala albem

jeho fotografií. A tam to bylo! Fotka dvacítky víc kluků než mužů,

ležící naskládáni jeden vedle druhého ve dvou či třech vrstvách,

obličeji dolů, a oblečení do jakýchsi černých hábitů,

připomínajících mnišské kutny. Byl to obrázek Pohřbu

z Předmostí z expozice Moravského zemského muzea v Brně. Byla

by ji ráda viděla na vlastní oči, ale muzeum se za Reichu obávalo,

že by mohla být zničena, a proto ji ukryla kdesi na Jižní Moravě.

Nemohlo tušit, že ji tam v pětačtyřicátém objeví fanatický esesák.

A do mrtě ji zničí.15

13b) Když jsme u toho: Co takhle slovo, které obsahuje třikrát ti – tititi:

Štítiti se. Trochu to kulhá tím jedním dlouhým tí. Sice to rovněž trochu kulhá,

ale přece jen je to trochu lepší: U řiti ti tiká budík.

13c) V dobách dávno minulých jako pomůcka u vybraných slov:

vyslovované ej se píše jako dlouhé ypsilon: Jýda, přijel strýda! Hoď na pánev

výce, ať pohostíme strýce!

14 14a) Zabitím se zde míní kopnutí do rozkroku. Kope se do rozkroku, do

varlat, do koulí. Pozor: Kope se kolenem, protože se musí dát pozor, aby se

nevhodně nevyhrnula sukně. A také je koleno tvrdší než palec od nohy.

14b) Znovu je třeba připomenout, že facka je byť třeba i váhavý, ale přece

jen příslib do budoucna, kdežto kopnutí je jednoznačné a neodvolatelné

odmítnutí.

15 15a) Nebyla to žádná tragedie, protože profesor Maška roku 1894

vykopal v Předmostí u Přerova pohřeb dvaceti lidí, ale bylo to podle

antropologů pět mužů, tři ženy, a dvanáct dětí. Rozhodně nebyli s úctou

pohřbeni, podle naprosto neuspořádané polohy koster, byli prostě naházeni do

11

Když si představila, jak Honza leží na zemi s tváří zabořenou

v hlíně, oblečený do toho černého hadru, napadla ji otázka, proč ti

lidé v Předmostí vlastně zemřeli? Lovili mamuty, sbírali a jedli

řepu, pili…sakra, co pili? Pivo ještě tenkrát nebylo. Došlo jí to.

Sbírali muchomůrku červenou, nechávali ji zkvasit, a měli docela

účinné pitivo. A jedna z těch žen se vypravila na muchomůrky,

jenomže místo muchomůrky červené přinesla muchomůrku

tygrovanou. Bylo to stejně dobré pití a měli s ním docela příjemný

mejdan. Méně příjemné to bylo až druhý či třetí den, a zanedlouho

skončili v jámě. Asi je tam naházel ten poslední přežívající, ale

nakonec v jámě skončil i sám.

jámy. Pravděpodobně se to stalo, ještě když měly na sobě maso a kůži, protože

kostry byly sice neúplné, ale dalo se vypozorovat, jaké byly jejich celky.

15b)Předmostí u Přerova bylo osídleno prakticky nepřetržitě již zhruba

z doby 100.000 roků př. Kr. Původně zde sídlili Neandrtálci, někdy po roce

30.000 př. Kr. byli vystřídáni druhem Homo sapiens.

15c) Základní biologická poučka tvrdí, že mezidruhoví kříženci nemohou

mít potomstvo. Antropologický průzkum na mnoha místech prokázal, že

Neandrtálci a Homo sapiens se navzájem křížili, takže i my máme v DNA stopy

neandrtálských genů. Navíc nedaleko sídliště Denisovka na Sibiři byly nalezeny

pohřby, v nichž byly v jejich DNA nalezeny nejen geny Neandrtálců a Homo

sapiens, ale navíc i nějakého dalšího zatím neznámého lidského druhu. Buď

tedy ta biologická poučka neplatí, nebo jsme již od dob Homo erectus pouze

variety jednoho druhu.

15d) Je zřejmé, že pozůstalí své mrtvé jen tak odhodili. Je však téměř jisté,

že je předtím nesežrali.

12

III.

Říkal kdysi a kdesi,

že domovem jsou lesy,

kde žít lze v míru.

Uměla sbírat houby. Naučili ji to táta s mámou. Honza s Vencou

uměli houby sbírat rovněž. Ale je to pro změnu naučila ona. To

bylo tak:

Bylo jim nějakých deset. Jejich zhůvěřilé mámy a tyranští

otcové je vypravili na prázdninový tábor. Dovedete si představit to

uprtení bez počítače, či aspoň bez tabletu? V zoufalství ji napadlo,

že v okolních lesích nasbírá holubinku vrhavku, a vyrobí z ní

smaženici. Vrhavka se opravdu pokládá za jedovatou houbu, která

způsobuje zvracení a průjmy: „Všecí bluli, jen pan starosta

zvracel.“16

Nasbírat holubinky pro nějakých dvacet hladových krků je

ovšem práce pro vraha, takže si přibrala Honzu a Vencu jako

pomocníky. Opravdu se jim podařilo je nasbírat, až na to, že to

nebyly vrhavky, ale révovky. Obě jsou červené, jen vrhavka je o

něco světlejší, a holubinka révová má načervenalý třeň. Přinesli je,

opravdu z nich vyrobili smaženici, pak se jen dívali, jak se všichni

16 16a) Uprtení je takřka spisovné slovo, stvořil je, tuším, Rychlonožka

z Rychlých šípů.

16b) Řečeno a psáno spisovnou moravštinou. Spisovnou moravštinou se

opravdu mluví. Spisovnou češtinou nikoliv.

13

cpou, až se jim dělají boule za ušima. Tak trochu záviděli, ale Barča

to vyřešila: „Musíme také zvracet.“ Obětovali se. Pár soust zhltli.

Více než pár soust. Jistota je jistota.

Dovedete si představit to ranní zklamání?

Žádné sténání z postelí v chatičkách.

Žádné fronty u latrin.

Žádné nálety hygieniků.

Žádné volání rodičům, aby si přijeli pro dítka.

Žádné rušení toho zatraceného tábora.

„Kruci“ – Bylo jim tak nějak kolem deseti, takže si Barča mohla

dovolit zaklení.

„Kruci, tak to se nám nepovedlo.“

„Třeba nejsou tak jedovaté, jak jsme mysleli?“ přidal se Honza.

„Nebo to vůbec nebyly vrhavky.“ Samozřejmě Venca.

„Zkusíme to znovu?“

Zkusili to. Tentokrát Barča na své znalosti hub nespoléhala.

S každou houbičkou napochodovala pro radu k moudřejším.

„Pančelko, co je to?“17

Pančelka houbu pečlivě zkoumala. Téměř se zdálo, že se

pokouší spočítat hnědé tečky na jejím klobouku. Byl to docela

statný klobouk, velký asi tak jako mužská dlaň, tedy dlaň

pořádného chlapa – zedníka nebo kováře – určitě od okraje

k okraji měřila aspoň deset centimetrů. Ani Barča nevěděla, co to

pančelce podstrčila. Byla to pečárka lesní, ale ta nebývá nijak

četná, takže ji houbaři většinou ani neznají. Ani pančelka ji

neznala, takže moudře usoudila, že ji Barči zatrhne:

17 17) Údajně existují i paní učitelky. To je však jen idealistická představa.

Každé dítko vám dokáže říci, že ve školách učí pančelky. Možná by se dalo říci,

že ve školách učí i pančelé, ale mužská varianta pančelek vyhynula.

14

„Bernatová, tohle nám sem netahej. Kdoví, co je to za

muchomůrku. Chceš, abychom se otrávili?“

Nevzdávali se. Zatím, co se ostatní cachtali v blízkém jezírku, ve

kterém se dokonce dalo i plavat, Barča a kluci brouzdali okolními

lesy, a snažili se najít nějakou houbu, která by byla jedovatá ale ne

příliš jedovatá. Jen tolik, aby se táborníkům udělalo špatně. Aby…

Nešťastné Barče se zdálo, že je jí houby platné, že zná houby,

když zná jen ty opravdu jedovaté: Muchomůrku zelenou,

tygrovanou, čepičatku…18

Toulali se po lesích, aniž by se domluvili, měli přesně rozdělené

úlohy. Barča koukala po houbách, Venca koukal, kudy se motají

cestou necestou, a opravdu dokázal vždycky najít cestu zpět do

tábora, Honza koukal po Barče. A Venca znovu prokázal, že je

v něm trochu víc, než by se na první pohled zdálo.

„Tady by mohly růst hříbky.“

Bylo to smrkové houští asi tak desetileté, spodní patra smrčků

ještě dosahovala až k zemi. Půdu ještě nestihlo pokrýt opadané

jehličí, takže byla porostlá mechem. Museli se pod stromky plížit

po čtyřech, hříbky tam opravdu byly, ale našli jen ty, které se jim

podařilo v mechu nahmatat.

„Je to hřib smrkový,“ projevil nečekané znalosti Venca. „Mohli

bychom na ně chodit ještě aspoň dvacet let, ale to již nebudeme

jezdit na ten pitomý tábor.“

18 18a) Čepičatku jehličnanovou lze snadno zaměnit za opeňku měnlivou

nebo některou z václavek. Tenkrát ovšem ani profesor Smotlacha nevěděl, že

čepičatka je čepičatka, a protože je stejně jedovatá jako muchomůrka zelená,

pokud se s ní někdo otrávil, bylo to přisouzeno na triko právě muchomůrce

zelené.

18b) Stejně by ji nenašli. Opeňka, václavka i čepičatka jsou podzimní houby.

15

Měl pravdu v obou směrech. Za nějakých dvacet let začne hřib

smrkový mizet, vystřídá ho hřib hnědý – suchohřib, za dalších

deset roků se objeví některá z lišek, ještě o deset roků později les

ovládnou bedly.

„To je divné,“ zadumal se Venca. „Nejsou zde žádné ryzce.“

„A muchomůrky,“ přidal se Honza.

„Das alte Frauchen ist geplatzt!“ Zajásali Barča s Vencou

dvojhlasně.

Das alte Frauchen ist geplatzt byl jejich dlouhodobě zaužívaný

pokřik, když někdo žblebtl pitomost.19

Nejhorší na tom bylo, že Honza měl vlastně pravdu. Ne všechny

muchomůrky, ale přinejmenším muchomůrka červená má

prakticky stejné stanovištní nároky jako hřib smrkový. Jen chce o

malinko starší les. Pravdu měl i Venca. Takové mladé smrkové

houští bývá přímo ideální pro ryzce. Opravdu tam nebyly. Barča se

zasnila. „Takový ryzec kravský…“¨ Oba jí svorně přitakali. Byl by

možná ještě vhodnější než vrhavka. Při houbařských znalostech

pančelky… Při té myšlence se ještě pevněji rozhodli vytrvat.

„Bernatová, kam se to zase chystáš? Pančelka Barču zarazila

v rozletu. Kam by se chystala? Pátrat po ryzci kravském.

„Běž do chatky a sbal si kufry. Po obědě odjíždíme.“

V urputné snaze předčasně ukončit tábor málem zmeškali jeho

konec.

„Máme rok na to, abychom se naučili všechny houby, co jich jen

je.“ Venca. Samozřejmě Venca. Bylo skoro jisté, že za rok je rodiče

vyštvou na tábor znovu. A zase bez tabletu.

19 19) Žblebtnutí je odborný výraz pro definici vyslovení nesmyslu.

Vyslovení. Nikoliv vysloveného.

16

V jednom se Barča mýlila. Houbařit ji nenaučili táta s mámou

ale táta táty. Měl v tom praxi, protože dříve učil houbařit tátovu

tetu a tátova strýce. Tenkrát dávno domorodci sbírali hřib

smrkový, který nebyl hřib smrkový ale hřib pravák. Nesbíral se

suchohřib, protože se vědělo, že je jedlý, ale byl to hřib panšťák,

určený pro lufťáky – bývalé domorodce, kteří uprchli do měst a

vraceli se pouze na dovolenou. Také se sbíral křemenáč (všechny

křemenáče, protože si byly příliš podobné, než aby se daly snadno

rozeznat.) Z nouze se sbíral i kozák, ale to jen když se jelo z pole, a

rostl někde na mezi vedle cesty. Vědělo se, že jsou jedlé klouzky,

ale nesbíraly se, protože byly „matlavé“ – mazlavé. Zkuste si

přinést domů košík klouzků: Bude z nich jedna velká slepená

koule. Také se sbíraly lišky, jimž se říkalo kuřátka, samozřejmě se

sbíraly ryzce.

Jednou Bruno v lese narazil na mech, vysoký až po kolena.

Nebyl divný jenom ten mech. Rostly v něm i divné houby: Asi

třicet centimetrů vysoký, kolem čtyř centimetrů tlustý bílý třeň,

nahoře k třeni přitisklý brčálově zelený klobouček. Nedalo mu to,

jednu tu houbu přinesl domů. Když ji rozpitval, zjistil, že je to

docela obyčejný hřib smrkový, který se tím vysokým mechem

nechal zblbnout, takže si myslel, že se ještě stále dere ven ze země.

A ten klobouček byl zelený, protože byl zbarvený tím mechem.

Asi ho to podnítilo k tomu, aby se pokoušel dovědět o houbách

něco víc. N ic mu tenkrát neříkalo jméno Smotlacha, ale kdesi

v koutku jednoho antikvariátu objevil knížku Český houbař od

prof. Macků, který v roce 1913 vydal olomoucký nakladatel

Promberger. Smrž je v ní ta smrž, holubinek je v ní popsáno

sedmadvacet.

Začal se pídit po dalším poučení o houbách, s překvapením

zjistil, že mezi rozkopávanými muchomůrkami je také jedlá

muchomůrka růžovka. Jednou se odvážil ji přinést domů. Máma

17

tátova táty byla nedůvěřivá pečlivka, takže pod záminkou, že mu

pomůže houby čistit, přisedla ke stolu. Ubývalo hřibů a lišek,

nakonec na stole zbyla osiřelá růžovka. Máma ji opatrně vzala do

dvou prstů a přemýšlivě prohlásila:

„Tu, myslím, vyhodíme na hnůj.“

Vyhodili ji.

Jindy ji Bruno opět přinesl, máma ji pro změnu polapila jako

první, a poslala Miku, aby se poptala u sousedů, co je to za žabinu.

Vrátila se patřičně ovíněna rumem a domácí slivovicí, aby

oznámila, že je to muchomůrka růžovka, že je jedlá a výtečná.

Vyhodili ji rovněž.

Během let tátův táta dorostl na pana houbaře. Sbíral asi tak

dvacet druhů holubinek, snad stejně tolik pečárek, houbařil od

jara závojenkou podtrnkou až do pozdního podzimu čirůvkou

fialovou a dvoubarvou. Nejkrásnější na tom je, že polovinu svých

houbařských úlovků přinášel z olomouckých ulic a parků.

18

IV.

Král je nahý! Je nahý!

Slyší jásat své vrahy.

Krev na košili.

Jak to bylo s tím „Das alte Frauchen ist geplatzt?“ Vlastně je to

docela dlouhá historie, která začala u táty tátova dědy někdy

v závěru devatenáctého století. Po pravdě je to ještě jinak. Začala

v polovině sedmnáctého století po skončení Třicetileté války.

Tenkrát přišel na Moravu rodák z švýcarského Bernu. Jmenoval se

Sauermauer. Tenkrát se slušelo, aby „lepší“ lidé uměli německy,

takže rychle pochopili, že Sauermauer je kyselý zedník. Nezdálo se

jim to jako rozumné jméno, takže podle jeho původu z Bernu mu

začali přezdívat Berňák. Problém je v tom, že berňák je ten, kdo

vybírá berně.20

Díky soucitu sousedů a přátel se ze Sauermauera nestal Berňák

ale Bernat. Když někdy za Marie Terezie začali lidé dostávat

kromě jména i příjmení, byl Sauermauerův potomek Sauermauer

zapsán jako Bernat, a nikoho ani nenapadlo, že by se mohl

jmenovat jinak. Ještě něco jim po Sauermauerech zůstalo: Jejich

prvorozený syn se vždy jmenoval po tátovi, prvorozená dcera po

mámě. Díky tomu byla Barča Bernatová Barbora Bernatová.

Protože byla jedináček, jaksi se nevědělo, jak by se bývali byli

jmenovali její mladší bratři a sestry. 20 20) Viz Berní úřad – úřad, který bere.

19

Výjimkou byl děda tátova táty. Bylo to na sklonku

devatenáctého století, tedy skoro před sto padesáti roky. Žil a

pracoval tenkrát ve Vídni jako bankovní písař. To sice již

existovaly Underwoodky,21 ale ten americký vynález ještě do

Rakouska nedorazil, takže měli svůj chleba jistý všichni, kdo uměli

psát švabachem.22

Ten příběh měl nevinný počátek: Mladý Bernat se seznámil s

mladou dívkou jménem Isabela. Byla z toho láska jako trám do

chvíle, kdy se Bernat dozvěděl, že Isabelin otec se jmenuje Fiegel, a

kdy se Fiegel dozvěděl, že se ti dva chtějí vzít. Měl proti tomu

sňatku drobnou námitku: Že ten Bernat není písař ale písaříček

v bance, jejímž je pan Fiegel ředitelem a spolumajitelem. Láska je

láska. Vzali se tajně a uprchli do malého městečka na Moravě.

Je třeba uznat, že se paní Isabela celkem rychle naučila česky, i

když jí četná úskalí češtiny unikala. Tak se stalo, že na jednom

dámském dýchánku zaslechla jednu dámu vyprávět o Brdech.

V následujícím okamžiku pohoršeně zvolala:

„Dámy neprdí, dámy bzdí.“23

21 21) Ta hrozná kraksna Underwoodka byl v USA vynalezený psací stroj.

22 22a) Švabach – psáno schwabach – v doslovném překladu švábský – je

druh písma zvaného kurent.

22b) Pro doplnění: Švábský je saský.

22c) Švabachu učinili Češi konec někdy v závěru devatenáctého století-

Starej Procházka ještě psal své edikty švabachem (císař František Josef I. si tu

přezdívku vysloužil díky své procházce po Karlově mostě), V Česku se však již

tiskly latinkou. Důkaz? Třináct svazků spisů Lva Nikolajeviče Tolstého,

nakladatelství J. Otto, vydání z roku 1889. V Německu zrušil švabach až Hitler,

v Rakousku se možná švabachem píše dodnes.

23 23a) Mýlila se. Bzdí koně, krávy, kozy, ovce. Dámy nebzdí, dámy pšoukají.

23b) Všechny tři výrazy mají jeden společný kořen: Bezd´ či pezd´

20

Rázem tím vzrostla popularita paní Isabely, až na jednu

maličkost: Od toho okamžiku nebyla paní Bernatová ale paní

Bzdivá.

V tom malém městečku pochopitelně nebyla banka, dokonce

tam nebyla ani kampelička. To nevadilo, byl tam soud, takže pan

Bernat začal pilně pracovat jako soudní písař. Byl pilný i na jiném

poli, jak o tom svědčí: Jindřiška, Helena, Bedřiška, Bruno, Felix.

Skončilo Rakouské mocnářství a skončil i soud v tom

městečku. Milý Bruno Bernat skončil bez práce, ale příliš si s tím

hlavu nelámal. Začal se živit jako fotograf. Byl široko daleko

jediný, takže bez konkurentů se docela slušně uživil. Když holky

dorostly, odešly postupně všechny tři do Prahy, vlastně tam byly

jako služky. Nejstarší měla smůlu, utonula ve Vltavě, navíc stáhla

pod vodu i svého snoubence, když ji chtěl zachránit. Helena měla

trochu víc štěstí. Provdala se za sice hrbatého, ale celkem slušného

holiče, s nímž se odstěhovala do jeho rodiště v Doksech u Máchova

jezera. Bedřiška zůstala v Praze, vdala se, vzala si Slováka Jana

Feifera. Byl to švec, bylo by správnější říci, že byl obuvník, protože

šil boty. Takové ručně šité boty, někdy i z hadí a krokodýlí kůže,

byly docela drahá záležitost. Jeho zákazníky tedy byli esesáčtí a

gestapáčtí důstojníci, zahraniční prominenti, žijící v Praze, a ti nad

ním drželi ochrannou ruku, i když se o Jendovi i Bedřišce vědělo,

že jsou Gottwaldovými přívrženci.

Vlastně v rodném městečku zůstal pouze Bruno, ale jen proto,

že se oženil s holkou ze sousedící vesnice. Kde by skončil Felix, se

nedá ani tušit, ale na to ještě přijde řeč.

23c) Zajímavé je, že to není praslovanská specialita, protože stejný kořen

mají významově shodné výrazy i v neslovanských jazycích. Zřejmě se bzdělo i u

Neandrtálců.

21

V třiatřicátém roce, kdy se Brunovi narodil další Bruno, Bruník,

Bruníček, Brundibár, se z nějakého pana Hitlera stal v Německu

Reichskanzler.24

Ten pan Hitler se vlastně jmenoval Schickelgruber, a vůbec

nebyl Němec, ale Rakušan, který se narodil v rakouském Braunau.

I když si to nepřiznával, byl to pro pana Hitlera vážný problém,

protože tím pádem byl německým kancléřem cizí státní příslušník.

Vyřešil to jednoduše: V osmatřicátém provedl Anschluss

Rakouska.25

Samozřejmě to byla prasprostá okupace, ale to si ani Rakušané

nepřipouštěli, a přivítali Anschluss s jásotem. Mělo to jeden háček.

Stali se součástí Německa, tím pádem začaly v Rakousku platit

německé zákony. Jeden z nich říká, že původem Němec i třeba

trvale žijící v zahraničí, zůstává Němcem. A Němci se stávají i jeho

rodinní příslušníci až do třetího kolena.

Ani je to nenapadlo: Isabela byla rodilá Vídeňačka. Byla

najednou Němka. Děda Bruno byl Němec. Helena, Bedřiška, Bruno,

Felix byli Němci. Bruník byl Němec, Bruníkova máma Emilie byla

Němka. Bruno, Emilie a Bruník si klidně žili v chalupě u Milčiných

rodičů, neměli tušení, že se 15. březnem 1939 pro ně něco

změnilo. Do toho dne, kdy jim přišel úřední dopis, v němž bylo

psáno, že Bruník jako německý občan nesmí chodit do české školy,

a pokud nezjednají nápravu, bude jim odebrán a umístěn do

německého internátu. Řešení našli. Odstěhovali se do Brna, táta si

24 24) Reichskanzler – říšský kancléř – něco jako předseda vlády a

prezident v jednom.

25 25) Anschluss – připojení.

22

našel práci v Líšni v Junkersce,26 máma se starala o domácnost,

Bruník skončil v Bürgerschule.27

Přišel do třetí třídy, německy neuměl ani blafnout. Poprvé se

začal učit přírodopis. Nezačal. Dodnes ví pouze to, že Schmeterling

je motýl, Käfer je brouk a Habicht je jestřáb. Jednou dostali domácí

úkol: Ze stránky nasermater28 sestavených slov měli sestavit

souvislé věty.

Chápal, že máma je na tom stejně jako on. Ale táta byl přece

Němec. Táta nechtěl syna zklamat. Pečlivě věty sestavil. Ze všech

slov beze zbytku. Tak se mezi nimi objevila věta „das alte

Frauchen ist geplatzt.“ Spokojeně odevzdal úlohu, ale druhý den

byl vyvolán. Nic zlého netuše vstal, a der Lehrer (učitel) na něho

vychrlil:

„Das alte Frauchen ist geplatzt!

„Ja, Ja, das alte Frauchen ist geplatzt.“

„Das alte Frauchen ist geplatzt!“

„Ja,Ja, das alte Frauchen ist geplatzt.!

„Das alte Frauchen ist geplatzt!“

„Ja, Ja…“

„Stará paní pukla!“

Rozhostilo se hrobové ticho. Nikdo se nesmál. Kantor si utíral

bradu, protože si ji ve vzteku poprskal slinami.

26 26) Junkers – továrna na letadla: Ju 87 Sturzkampfflugzeug – střemhlavý

bombardér Stuka, Ju 88 – dvoumotorový bombardér.

27 27) Bürgerschule – občanská škola – obecná škola. Německá čtyřletá,

česká pětiletá.

28 28) Nasermater není sprosté slovo. Znamená to náhodný.

23

Čirou náhodou se nejen ve třetí třídě, ale v celé škole ujal

zlozvyk. Kdykoliv někdo něco zbrebtal, ozvalo se sborové: „Das

alte Frauchen ist geplatzt. Ja, Ja.“