104
UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filozofická fakulta Katedra politologie a evropských studií Dominika Kapková Změny volebních zákonů Ruské federace od roku 1993 Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Markéta Žídková Ph.D., M.A.

theses.cz · Web viewAby mohla politická strana či blok předložit kandidátní listinu musela být zaregistrována na ministerstvu spravedlnosti, což vyžadovalo splnění několika

  • Upload
    phamanh

  • View
    214

  • Download
    0

Embed Size (px)

Citation preview

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

Filozofická fakulta

Katedra politologie a evropských studií

Dominika Kapková

Změny volebních zákonů Ruské federace od roku 1993

Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Markéta Žídková Ph.D., M.A.

OLOMOUC 2016

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně na základě uvedených

pramenů literatury.

V Olomouci dne ……………………………….

Děkuji vedoucímu mé bakalářské práce, Mgr. Markétě Žídkové Ph.D., M.A., za odborné

vedení, cenné rady, ochotu pomoci a za veškerý čas, který mi v souvislosti s touto prací

věnovala.

Obsah

Obsah..........................................................................................................................................4Úvod............................................................................................................................................51. Změny volebních systémů v teorii.......................................................................................9

1.1 Volebních systémy.......................................................................................................91.1.1 Většinové volební systémy.................................................................................101.1.2 Volební systémy poměrného zastoupení............................................................111.1.3 Semi-proporční a smíšené volební systémy........................................................12

1.2 Změny volebních systémů a jejich dopad na stranický systém..................................141.3 Proměnné související s volebními systémy................................................................16

2. Vývoj ruských volebních zákonů po roce 1993................................................................192.1 Počátky tranzice.........................................................................................................192.2 Nový politický řád......................................................................................................212.3 Zásadní změny ruských volebních zákonů v letech 1993 - 2004....................................23

3. Komparace podoby stranického systému před volební reformou z roku 2005 a po ní.....293.1 Volební reforma 2005................................................................................................29

3.1.1 Volební systém před reformou............................................................................293.1.2 Volební systém po reformě.................................................................................31

3.2 Komparace podoby stranického systému před reformou a po reformě.....................343.2.1 Index deformace..................................................................................................343.2.2 Index efektivního počtu stran..............................................................................353.2.3 Index agregace....................................................................................................363.2.4 Proporcionalita volebních výsledků....................................................................38

4. Vývoj ruských volebních zákonů po roce 2005................................................................404.1 Zásadní změny ruských volebních zákonů po roce 2005...........................................404.2 Vliv Vladimira Vladimiroviče Putina na volební politiku a její změny....................44

Závěr.........................................................................................................................................48Přílohy.......................................................................................................................................53...................................................................................................................................................56Prameny a literatura..................................................................................................................57Abstrakt.....................................................................................................................................66Abstract.....................................................................................................................................66

5

Úvod

Ruská federace vznikla v prosinci roku 1991 rozpadem Sovětského svazu. Mezi

příčiny rozpadu SSSR řadíme především úpadek totalitního systému, ekonomickou

vyčerpanost, společenské reformy a v neposlední řadě emancipaci národů východního bloku.

V současnosti Ruská federace patří k celosvětově významným politickým aktérům.

Ústava přijatá 12. prosince 1993 hovoří o Rusku jako o demokratickém federativním

právním státu s republikánskou formou vlády. Tentýž den se také konaly volby do

Federálního shromáždění Ruské federace, nového nejvyššího zákonodárného orgánu.

Postavení nového parlamentu upravuje hlava pátá Ústavy. Parlament se skládá ze dvou

komor: horní komorou je Rada federace a dolní Státní duma. Ústava z roku 1993

předepisovala, že každý z regionů Ruské federace bude v Radě mít dva zástupce. Od roku

1995 se členy Rady federace automaticky stávali guvernéři a mluvčí regionálních

zákonodárných sborů. Tato praxe byla později nahrazena novým principem. Přestože měla

Rada federace zastupovat různorodé regionální zájmy, většina ze způsobů, kterými byla

postupně sestavována, napomáhala především konsolidaci kremelské moci. Volební systém

do dolní komory byl komplikovanější a prošel výraznějšími změnami. Původním volebním

systémem používaným pro volby do Státní dumy byl volební systém smíšený. Ten byl užíván

až do roku 2005, kdy byl v rámci reformy nahrazen proporčním volebním systémem. V tomto

případě však vyvstává otázka, zda se opravdu jednalo o reformu v pravém smyslu slova, či

spíše o účelovou změnu, která měla mj. upevnit většinové postavení proputinovské strany

Jednotné Rusko.

Ústředním tématem bakalářské práce je právě reforma volebního systému do dolní

komory ruského parlamentu z roku 2005. Předkládaná práce ověřuje následující hypotézu:

„Změna volebního systému užívaného pro volby do Státní dumy v roce 2005 měla za

následek proměnu podoby stranického systému Ruské federace.“ Pomocí komparace

analyzuji stav volební politiky a stranického systému v Rusku před reformou a po reformě.

V rámci srovnání se zaměřuji na to, jak reforma ovlivnila následující proměnné: index

efektivního počtu stran, index deformace politických stran, index agregace, proporcionalitu

volebních výsledků. Tyto proměnné jsem zvolila na základě konzultace s jedním z předních

českých politologů docentem Tomášem Lebedou. Kromě toho se všeobecně jedná o nejčastěji

zmiňované indexy v odborné literatuře (Stručný přehled volebních systémů 2004; Volební

systémy 2009 atd.) Časovým vymezením práce je období od roku 1993 do začátku roku 2016.

6

V září roku 2016 se budou konat další parlamentní volby, ty bohužel v mé práci již nejsou

zahrnuty. Jedná se ovšem o velmi zajímavý tematický podklad pro další výzkum vývoje

volebního a stranického systému v Ruské federaci.

Co se týče struktury bakalářské práce, text člením do čtyř hlavních kapitol, které se

dále dělí na několik podkapitol. První kapitola se nazývá „Změny volebních systémů v teorii“

a je rozdělena na dvě podkapitoly. Tato část je teoretická, obsahuje deskripci typů volebních

systémů a důsledků, ke kterým dochází při jejich změně. Kapitola stručně shrnuje debaty o

výběru volebních systémů. Druhá kapitola „Vývoj ruských volebních zákonů po roce 1993“

se zaměřuje na počátek tranzice; tedy končící období Michaila Gorbačova, jehož proreformní

snahy odstartovaly úpadek komunistického monopolu v Rusku. Část kapitoly se zaměřuje na

tehdejší ústavní systém a následné změny volebních zákonů. Součástí kapitoly je výzkumná

otázka, a sice zda umožnilo tzv. tranzitivní období přijímat zákony, díky kterým si vládnoucí

elita mohla přizpůsobovat podobu stranického systému ve svůj prospěch.

Třetí kapitola „Komparace podoby stranického systém před volební reformou z roku

2005 a po reformě“ ověřuje výše zmíněnou hypotézu. V rámci této kapitoly popisuji

samotnou reformu a následně komparuji stranický systém před reformou a po reformě, a to na

základě několika vybraných proměnných. Kapitola také zodpovídá hlavní výzkumnou otázku,

a sice zda přinesla reforma volebního systému z roku 2005 užívaného pro volby do Státní

dumy větší kontrolu státu nad volebním procesem. Součástí kapitoly je také doplňující otázka:

Měl posun od smíšeného volebního systému k plně poměrnému dopad i na federální subjekty

Ruské federace? Poslední, tedy čtvrtou kapitolou je „Vývoj ruských volebních zákonů po

roce 2005“. Výzkumná otázka této kapitoly zní: Bylo účelem volebních zákonů přijatých po

roce 2005 upevnění vedoucí pozice strany Jednotné Rusko? V této části je analyzován vliv

nejvyššího představitele Ruské federace na změny volebních zákonů. Dále se tato kapitola

věnuje nejdůležitějším změnám volebních zákonů, ke kterým došlo po roce 2005. V závěru

práce je shrnut postup mého výzkumu a veškeré výsledky této bakalářské práce. Opět se zde

vracím k hypotéze a výzkumným otázkám a ke zjištěním, které s nimi souvisí.

Pro vypracování této diplomové práce využívám celou škálu primárních i

sekundárních zdrojů. Získání relevantní a aktuální literatury, která se zabývá tématem Ruské

federace, není jednoduchým úkolem. Zvláště v české literatuře je zdrojů zabývajících se

ruským politickým a volebním systém málo. Jednou z výjimek je Politický systém Ruska

(2004) kniha významného brněnského politologa a vědeckého pracovníka Mezinárodního

politologického ústavu (IIPS), k jehož zaměření patří právě politický systém Ruské federace -

Jana Holzera. Obsáhlý zdroj užitečných dat poskytují zdroje cizojazyčné. Mnoho důležitých

7

informací jsem získala pomocí elektronických zdrojů (think-tanky, webové stránky), zde je

však třeba dávat pozor na jejich relevantnost a objektivnost. Pokud jde o primární zdroje,

k těm klíčovým patří samotné zákony a federální zákony týkající se volebních změn a dále

také Ústavu Ruské federace. Mezi základní monografie, jež jsem využila, patří Why not

parties in Russia? Democracy, Federalism, and the State (2007), jejímž autorem je politolog

a mezinárodních vztahů a ředitel Programu o nových přístupech k výzkumu a bezpečnosti

v Eurasii - Henry E. Hale; tato kniha mi poskytla klíčové informace pro pochopení

stranického systému v Rusku. Jedním z dalších, pro mou práci důležitých autorů, je profesor

ruské a evropské politiky na Univerzitě v Kentu Richard Sakwa (Russian Politics and Society

(2008); Putin: Russia´s choice (2004)). Kromě těchto knih jsem využila také několik jeho

článků publikovaných v odborných periodikách (Europe-Asia Studies). Texty Richardy

Sakwy představují ucelený soubor informací popisující a zároveň vysvětlující nejdůležitější

politické změny, ke kterým v Ruské federaci došlo. Dále se má práce opírá o monografie

Russian government and politics profesora katedry politologie na Univerzitě George Mason

Erica Shiraeva (2013), Russia´s new politics (2004) profesora politologie a člena Institutu

středo a východoevropských studií na Univerzitě v Glasgow Stephena Whitea, Elections in

Europe (2010) německého politologa Dietera Nohlena, Handbook of electoral system choice

(2004) španělského politologa Josepha M. Colomnera. Tyto monografie mi poskytly základní

východiska pro pochopení politického, stranického a volebního systému Ruské federace. Pro

teoretickou část bakalářské práce jsem využila knihu politologa Tomáše Lebedy Volební

systémy poměrného zastoupení (2008), Volební systémy (2009) politologa a výzkumného

pracovníka Mezinárodního politologického ústavu Romana Chytílka (et al.) a Volební a

stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání (2004) Tomáše Lebedy a Miroslava Nováka,

který je řazen ke generaci zakladatelů politologie v České republice. Tato literatura mi

pomohla zvládnout teoretickou část mé práce, v níž komparuji volební systémy.

Značnou část mé práce tvoří podklady získané z článků různých periodik, například

The Eu-russia Centre Review, Europe-Asia Studies či Sociologický časopis. Využívám také

texty získané z elektronických zdrojů, mezi důležité zde citované autory patří ruský politolog

Alexander Kynev. (The role of the election commissions at the elections in Russia, Distinctive

features and limits of the Russian party system). Jedná se především o texty v podobě nových

think tanků, jejichž hlavním tématem jsou volby a stranický systém v Rusku. Alexander

Kynev je současně také šéfem ruské neziskové organizace „GOLOS“, která se zabývá

ochranou práv voličů. Prakticky je tato asociace jediným nezávislým pozorovatelem při

ruských volbách. Významným autorem pro mou práci je rovněž ruský politolog a ekonom

8

Nikolai V. Petrov. Pracuji s jeho články, které publikoval na zpravodajském portále The

Moscow Times. Významným odborníkem na téma Ruské federace je také nejčastěji citovaný

ruský politolog profesor Vladimir Gel´man (Party Politics in Russia: From Competition to

Hierarchy). Sám Gel´man řadí předchozí dva autory (Kynev, Petrov) mezi pět nejvlivnějších

ruských politologů zabývajících se politikou Ruské federace. Dalším zdrojem jsou hodnotící

zprávy institucí a organizací (Organization for Security and Cooperation in Europe, The

National Council for Eurasian and East European Research, European Union Institute for

Security Studies).

9

1. Změny volebních systémů v teorii

Volební systémy jsou pravidla, na základě kterých se ve volbách přidělují mandáty

stranám či jednotlivým kandidátům. Volebních systémů existuje velké množství. Cílem této

kapitoly je stručný přehled základních systémů a jejich rysů. Volební systémy se primárně

dělí na většinové a poměrné, další kategorií jsou tzv. semiproporční systémy kam spadají i

systémy smíšené (Lebeda et al. 2004: 19–21). Součást této kapitoly tvoří také představení

dopadů volebních systémů na stranický systém, ke kterým dochází při změnách jednotlivých

volebních systémů. Závěr kapitoly pak představuje proměnné, se kterými lze pracovat,

zkoumáme-li právě dopady změn volebních systémů.

1.1 Volebních systémy

Volební právo bylo mezi základní politická práva v mnoha zemích zařazeno již v roce

1948 prostřednictvím Všeobecné deklarace lidských práv. Právo volit je nedílnou součástí

mezinárodních dokumentů o lidských právech, jelikož volby jsou prostředkem, kterým

demokratická společnost může vyjádřit svou většinovou vůli. Volby zajišťují rozložení názorů

a politických sil, které následně vytvoří parlament a vládu (Klíma 1998: 184–194).

Každý nový stát si musí vybrat volební systém, aby mohla zvolit svou legislativu.

Výběr volebního systému je jedním z nejdůležitějších institucionálních rozhodnutí každé

společnosti. Téměř vždy má konkrétní volební systém zásadní vliv na budoucí politický život

dané země. Zatímco v současnosti jsou volební systémy vybírány vědomě a záměrně,

v minulosti se často jednalo o v podstatě náhodný výsledek určitých okolností; pomíjivý

trend, dopad kolonialismu či vliv silnějších sousedů (Reynolds et al. 2008: 1).

V obecné rovině volební systémy přerozdělují voličské hlasy odevzdané ve

všeobecných volbách na mandáty, jež vyhrály strany a kandidáti. Klíčovými proměnnými

jsou volební vzorce (tedy zda byl použit většinový, poměrný, smíšený nebo jiný volební

systém), podoba hlasovacího lístku (tj. zda volič volí kandidáta nebo stranu a zda má volič

možnost preferenčních hlasů) a velikost obvodů (tj. kolik představitelů se v daném obvodě

volí). Forma volebního systému ovlivňuje i jiné oblasti volebních zákonů, jedná se například

o podobu volebních obvodů, způsob registrace voličů, design hlasovacích lístků, postup při

sčítání hlasů a řadu dalších aspektů volebního procesu (Reynolds et al. 2008: 5).

10

1.1.1 Většinové volební systémy

„Cílem většinových (majoritních) systémů není parlament odrážející rozdělení hlasů;

hledají jasného vítěze. Nejde v nich pouze o to zvolit parlament, chtějí zároveň zvolit (i když

pouze jako předpokládaný důsledek) i vládu.“ (Sartori 2001: 17) Většinové volební systémy

se dělí do několika kategorií. Nejjednodušší typ představuje tzv. systém prvního v cíli (FPTP

– First Past the Post) využívající jednomandátové volební obvody. Volič se seznámí se jmény

nominovaných kandidátů a volí výběrem pouze jednoho z nich. Vítězným kandidátem se pak

stává člověk, který získal nejvíce hlasů. Mezi hlavní výhody tohoto systému patří

jednoznačná možnost pro voliče1; často vede k vytvoření jednostranických a tedy i

stabilnějších vlád, díky čemuž vzniká i soudržná opozice. Další výhodou jsou široce založené

politické strany, znevýhodnění extremistických stran, možnost občanů vybírat jednotlivé

osoby, což zvyšuje šanci na úspěch i pro nezávislé kandidáty. Naopak nejvýraznější

nevýhodou systému je jednoznačné znevýhodnění malých stran, minorit či žen2 (Reynolds

2008: 35–37). Obdobou FPTP je tzv. Block vote, ktery je používán ve vícemandátových

obvodech. Jediným rozdílem je to, že místo jednoho poslance je jich voleno více. Počet

poslanců však nebývá vysoký. (Lebeda et al. 2004: 23). Tento volební systém bývá používán

především v zemích se slabými či neexistujícími politickými stranami3 (Reynolds 2008: 44).

Další varianty užívané v jednomandátových obvodech, na rozdíl od systému prvního

v cíli, po vítězi vyžadují přesně definovaný nejvyšší počet hlasů z první hlasovacího kola.

Vítěz může být teoreticky po splnění daného limitu znám již v prvním kole, ovšem důležitou

součástí těchto volebních systémů je metoda, podle které se má postupovat v případě, že

žádný z kandidátů stanoveného limitu nedosáhne (Chytílek et al. 2009: 26–27). Jedná se o

druhé kolo, do kterého postupují jen nejúspěšnější kandidáti z prvního kola. Dvoukolové

systémy dělíme na dvě varianty, tzv. prezidentský dvoukolový systém (uzavřený dvoukolový

systém), kdy do druhého kola postupují jen dva nejúspěšnější kandidáti, a tzv. parlamentní

(otevřený) dvoukolový systém, v rámci kterého o počtu kandidátů postupujících do druhého

kola rozhoduje podíl hlasů z kola prvního, kdy počet postupujících kandidátů není omezen.

Minimální hranice pro postup je předem určena volebním zákonem (Lebeda et al. 2004: 25).

1 Volič si vybírá mezi dvěma hlavními stranami. Součástí FPTP je totiž určité znevýhodnění, kterému čelí třetí strana a roztříštěné menšinové strany. To má v mnoha případech za důsledek to, že dochází k alternaci pravicové a levicové strany u moci.2 Syndrom „the most broadly acceptable candidate“. Je méně pravděpodobné, že žena bude vybrána jako kandidát za stranu, kde převažuje mužská struktura.3 Kajmanské ostrovy, Falklandy, Laos, Kuvajt, Libanon, Palestina aj.

11

Specifickou možnost pak nabízí systém alternativního hlasování, ve kterém volič

kandidáty seřadí počínaje tím, kterého preferuje nejvíce konče tím, kterého naopak preferuje

nejméně. Pokud se po sečtení hlasů nepodaří žádnému kandidátovi získat nadpoloviční

většinu hlasů, dojde k vyškrtnutí nejslabšího kandidáta, jehož hlasy jsou přeneseny podle

předem stanovených preferencí. Vyškrtává se tak dlouho, dokud některý z kandidátů

nepřekročí potřebnou hranici (Chytílek et al. 2009: 27).

1.1.2 Volební systémy poměrného zastoupení

Volební systémy poměrného zastoupení představují většinu národních volebních

systémů, které jsou v současnosti používány. V 17 z 214 demokracií ustavených po konci

druhé světové války byl pro volby do parlamentů aplikován právě systém poměrného

zastoupení (Grofman, Lijphart 1984: 4). Principem poměrného zastoupení je postup, jež má

produkovat co nejvíce proporční výsledky a podoba zastupitelského sboru má co nejvěrněji

odrážet podobu daného elektorátu. Poměrné systémy jsou tvořeny různými proměnnými,

jejichž prostřednictvím lze ovlivňovat výstupy a vlastnosti daného systému. Lze tak

dosáhnout značné proporcionality, ale i hodnot, které odpovídají spíše většinovému systému.

Mezi nejdůležitější dimenze volebního systému ovlivňující proporcionalitu výsledků patří

velikost volebních obvodů, volební formule, uzavírací klauzule a počet a charakter skrutinií,

na nichž se přidělují mandáty (Lebeda 2008: 24–28). V poměrném systému není volič nucen

soustředit své hlasy, jeho sféra volby naopak může být velmi široká (Sartori 2001: 15).

Systém poměrného zastoupení není jedním volebním systémem, ale obecnou kategorií,

jež zahrnuje velké množství systémů. Mezi dva nejdůležitější podtypy řadíme listinný volební

systém (list system) a systém jednoho přenosného hlasu (STV – single transferable vote).

Tyto metody se zásadně liší ve svém přístupu ke stranickým kandidátkám a v dalších

aspektech jejich pravděpodobného účinku na politickou soutěž (Grofman, Lijphart 1984: 5).

Systém jednoho přenosného hlasu je užíván pouze v omezeném počtu zemí a představuje tak

dále nedělenou kategorii, která se může lišit pouze specifickými úpravami daných států.

V rámci STV volič disponuje jedním hlasem, který dá nejvíce preferovanému kandidátovi.

Následně určí dle své další preference, kterému kandidátovi bude přenesen jeho hlas, pokud

prvně zvolený kandidát hlas nevyužije. Hlasy od zvolených či vyřazených kandidátů jsou dále

přenášeny, dokud není zvolen potřebný počet kandidátů (Lebeda 2008: 33–34).

4 Mezi čtyři výjimky, tedy nově ustavené demokracie, které nepoužívali poměrný volební systém, patřila Francie, Austrálie, Irsko a Japonsko.

12

Tzv. listinné poměrné systémy naopak nabízí obrovské množství subvariant. Každý

poměrný systém usiluje o proporční převod hlasů na mandáty, ovšem v míře proporcionality

či naopak disproporcionality se značně rozcházejí (Sartori 2001: 20). Podoba daného systému

je utvářena pomocí již zmíněných proměnných, různou kombinací těchto proměnných, tak

každý listinný systém může představovat originál. Jedním ze způsobů jak listinné systémy

rozdělit do určitých kategorií je vymezení podoby kandidátní listiny. V České republice se

užívá terminologie rozlišující kandidátní listinu: přísně vázanou (volič nemá možnost výběru

jednotlivé osoby), vázanou (volič například preferenčním hlasem může měnit pořadí

kandidátů) a volnou (volič může hlasovat napříč kandidátkami) (Chytílek et al. 2009: 33–38).

Jiní autoři pak nabízí alternativu v podobě matematických formulí, tedy konkrétního

vzorce, podle kterého jsou převáděny hlasy na mandáty. Rozlišují se dva způsoby přepočtu, a

to volební kvóty a volební dělitelé. Volební kvóta určuje počet hlasů, který musí daná

kandidátní listina získat, aby měla nárok na získání jednoho mandátu. Jelikož je

nepravděpodobné, že by se podařilo na základě kvóty přidělit všechny mandáty, je její

součástí také metoda přerozdělení neobsazených mandátů. Mezi základní kvóty patří tzv.

automatická, Hareova, Hagenbach-Bischoffova, Droopova nebo Imperialiho (Chytílek et al.

2009: 33–38). „Volební dělitel představuje řadu čísel, kterými jsou děleny zisky stran.

Následně jsou mandáty přidělovány až do naplnění potřebného počtu stranám s nejvyšším

podílem na tomto dělení. Tímto způsobem je zaručeno přidělení všech mandátů na úrovni

obvodu, přidělování na více úrovních tedy vyžaduje předběžné vyčlenění jistého množství

mandátů pro jinou úroveň.“ (Chytílek et al. 2009: 38). K nejznámějším řadíme systém

využívající metody největšího zbytku, D´Hondtovu metodu a Sainte-Laguëho vzorce. Metoda

největšího zbytku je výhodnější pro menší strany, D´Hondtova metoda je nejčastěji

používaným systémem poměrného zastoupení a produkuje méně proporční výsledky, jelikož

zvýhodňuje větší strany. Sainte-Laguëho metoda dosahuje nižší proporcionality než systém

největšího zbytku, ale vyšší než D´Hondtovy metody. Lze tedy usoudit, že hlavní rozdíly

mezi volebními děliteli jsou matematické (Sartori 2001: 20–21).

1.1.3 Semi-proporční a smíšené volební systémy

Jedná se o volební systémy užívající techniky, které není z hlediska volební formule

možné zařadit ani mezi poměrné, ani mezi většinové. Do této kategorie spadá limitované

hlasování (LV – limited vote) a jednojmenné nepřenosné hlasování (SNTV – single

nontransferable vote); tyto typy volebních systémů jsou však užívány jen zřídka. Dále se do

13

této kategorie řadí systémy smíšené, jejichž počet stále narůstá (Lebeda et al. 2004: 39).

Smíšené volební systémy se snaží kombinovat pozitivní vlastnosti jak většinových, tak

poměrných volebních systémů (Reynolds 2008: 90). Důležitým znakem, který nám umožní

identifikovat semiproporční volební systém je soutěžení ve vícemandátovém obvodu. Kdyby

postupy LV a SNTV byly užity v obvodu jednomandátovém, staly by se identickými s

určitými většinovými volebními systémy (Chytílek et al. 2009: 32).

Pro limitované hlasování je charakteristický počet hlasů, který má volič k dispozici,

který je vždy menší než počet volených poslanců, nejméně se však jedná o dva hlasy. V rámci

jednojmenného nepřenosného hlasování má pak volič hlas pouze jeden, který navíc nelze

přenášet podle preferencí jako je tomu u STV. U obou volebních systémů jsou pak kandidáti

seřazeni podle počtu získaných hlasů, mandáty jsou rozdělovány mezi neúspěšnější kandidáty

(Lebeda et al. 2004: 39–40).

Smíšené volební systémy si získaly pozornost během 90. let 20. století, kdy v zemích

bývalého komunistického bloku docházelo v rámci vývoje k častým volebním reformám a

změnám volebních systémů (srovnej s: Klíma 1998)5. Ačkoliv je existence smíšených

volebních systémů v současnosti samozřejmostí, mezi autory stále panuje neshoda na tom,

jaké systémy lze považovat za smíšené a jakým způsobem je kategorizovat. Shugart a

Wattenberg přišli v roce 2003 s užším vymezením, kdy je za smíšený volební systém

považován takový, kde je část určitého orgánu volena nominální technikou (většinový či

semiproporční systém) a část listinně (pomocí kandidátní listiny) v rámci volebních obvodů.

Širší definici, zahrnující více subvariant, navrhli Massicotte a Blais. Ti považují za

smíšený volební systém každý systém, který při volbě jednoho orgánu užívá jak většinovou,

tak poměrnou volbu (Chytílek et al. 2009: 42–43). Massicotte a Blais dokonce stanovili

podmínku pro určení smíšeného volebního systému. „Aby byl systém skutečně smíšený, musí

se pomocí každé z formulí rozdělovat, alespoň 5 % mandátů.“ (Lebeda et al. 2004: 41) Autoři

smíšené volební systémy dále dělí do dvou kategorií: nezávislé kombinace a závislé

kombinace. Jde zde především o to, zda přidělování mandátů jednou technikou ovlivňuje

alokaci mandátů podle druhé techniky či nikoli (Lebeda et al. 2004: 42).

Nejčastějším typem systémů nezávislé kombinace je tzv. paralelní smíšený systém,

kdy má volič k dispozici dva hlasy, jedním volí v rámci většinového systému a druhým

v poměrném systému. Procentuální poměr může být vyrovnaný, jako tomu bylo v Ruské

federaci před reformou v roce 2005 (srovnej s Hale 2007)6, nebo jedna ze složek může

5 Klíma, Michal. 1998. Volby a politické strany v moderních demokraciích. Praha: Radix.6 Hale, Henry E. 2007. Why not parties in Russia? New York: Cambridge University Press.

14

převažovat. Druhým, méně známým typem nezávislé kombinace je tzv. systém vzájemné

koexistence. V tomto případě má volič pouze jeden hlas, v některých volebních obvodech se

volí poměrně a v jiných je užita většinová volba. Podmínky užití poměrného či většinového

systému dále stanovuje zákon. Poslední kategorií systémů nezávislé kombinace je tzv. systém

vzájemné fúze. Obě složky se vzájemně prolínají, jelikož v jediném obvodě je aplikován jak

systém poměrný, tak i většinový (Lebeda et al. 2004: 42–43).

Do smíšených systémů závislé kombinace řadíme tzv. systém korekce, kdy poměrná

složka pomáhá vyrovnávat disproporcionalitu způsobenou většinovou složkou. Dále sem patří

tzv. podmíněný systém, jedná se o listinný poměrný systém, kdy při splnění daných podmínek

jedna kandidátka získá veškeré mandáty obvodu, jehož podmínky splnila nebo je jí přidělen

určitý počet mandátů na celostátní úrovni, který je vyjmut z proporční složky. Jelikož je

v některých obvodech možnost většinového rozdělování mandátů, není možné tento systém

určovat jako variantu poměrného systému (Chytílek et al. 2009: 44).

1.2 Změny volebních systémů a jejich dopad na stranický systém

Volební systémy a jejich význam byly po dlouhou dobu podceňovány, jejich účinky

byly považovány za nejisté. Avšak kdyby byly volební systémy tak nevýznamné, proč by se

kvůli nim rozvíjely tak rozsáhlé debaty? Volební systémy jsou příčinnými faktory, které samy

o sobě přináší značné důsledky. Důležitou událostí pro zvýšení významu volebních systémů

byl pád komunismu, který nově vzniklým státům umožnil svobodnou volbu výběru způsobu

volení svých politických zástupců (Sartori 2001: 38–39).

Debaty o volebních systémech získaly další impuls, když byla stanovena korelace

mezi volebními systémy a různými modely demokracie (srovnej s Lijphart 1984)7.

Předpokládaný dopad většinového či proporčního uspořádání politických institucí sahá až

k určení typu, funkce či výsledků politických systémů. Současný výzkum volebních systémů

je obecně o dopadech na orgány, které jsou součástí procesu politického rozhodování. Zabývá

se vlivy volebních systémů na vývoj stranického systému a dalších souvisejících otázek jako

jsou různé vzory, řízení a také stabilita zastupitelské demokracie. Kromě toho je součástí

výzkumů volebních systémů politická angažovanost a všechny ostatní funkce, které mohou

vést ke zvýšení či snížení legitimity volebních výsledků, jakož i celého politického systému

(Nohlen, Stöver 2010: 23–24). Ačkoliv jsou volební systémy mimořádně důležitými

7 Lijphart, Arend. 1984. Democracies: patterns of majoritarian and consensus government in twenty-one countries. London: Yale university press.

15

institucemi ovlivňující způsob, jakým systém vlády dané země pracuje, často nebývají

formálně uvedeny v ústavě. Podrobnosti týkající se volebních systémů nejčastěji nalezneme

v běžných zákonech a lze je tedy změnit již prostou většinou. To může být výhodné, jelikož

systém lépe reaguje na změny veřejného mínění a politické potřeby, ale zároveň je zde

nebezpečí hrozící v případě většinové vlády, která může jednostranně pozměňovat systém ve

svůj prospěch (Reynolds 2008: 20).

Změna volebního systému znamená značný zásah do politického systému, dochází ke

změně základních pravidel, na základě kterých se odvozuje legitimita politické reprezentace.

Výsledkem změny může být větší konsensus v rámci společnosti či naopak její polarizace.

Změny volebních pravidel s sebou můžou přinést dopady na stranický systém (zvýšení či

snížení počtu stran), vztahy mezi stranami (jednobarevné vlády vs. koalice), volební kampaně

a také integritu jednotlivých stran (centralizace vs. regionalismus) (Dvořáková).

Výběr volebního systému nebo návrh na jeho změnu činí politické strany, a to podle

svých vlastních zájmů a preferencí. Účinky volebních systémů jsou ovlivňovány strukturou

stranického systému jako takového. Nepochybně se volební systémy vyvíjí na základě

mechanických účinků, stejně tak i na základě psychologických účinků, jelikož chování voliče

je ovlivněno zkušenostmi s dřívějšími volebními pravidly. Avšak formování a modifikace

volebních systémů jsou velmi složitým jevem a proto je nutné chápat je v rámci jejich

závislosti na stranickém systému. To nám poté umožní lépe pochopit, proč jsou stejné volební

systémy fungující s různými stranickými systémy v různých zemích (Nohlen, Stöver 2010:

24–25).

Volební systémy jsou vybírány politickými aktéry, kteří očekávají určitou výhodu.

Volba systému odráží společenskou a politickou strukturu. Dopady volebních systémů jsou

omezeny kontextuálními faktory každého jednotlivého případu, pro určení role volebního

systému je tedy důležitá přesná empirická historická analýza. Volební systémy jsou

ovlivňovány stranickými systémy, ty mají zase vliv na výběr a účinky volebního systému,

vztah mezi těmito proměnnými je tedy obousměrný. Jelikož jsou však volební systémy pouze

jedním z mnoha faktorů, je prakticky nemožné mezi nimi určit příčinnou souvislost. Vztah

volebního a stranického systému do značné míry závisí na sociálních a politických faktorech –

kontextech, které ovlivňují zavedení, zachování a změnu volebního systému (Nohlen, Stöver

2010: 41–44).

Jaký typ volebního systému tedy zvolit? Až do 50. let 20. století panoval názor, že

stabilitu zaručí pouze většinový volební systém. Systém poměrného zastoupení byl naopak

považován na zdroj politické nestability a vládních krizí. Oba tyto názory jsou však příliš

16

zjednodušující, jelikož podoba vlády je ovlivňována mnohými faktory. Při hodnocení

volebních systémů lze využít čtyř kritérií, která by měl ideální volební mechanismus splňovat:

1) parlament odrážející hlavní názorové směry voličstva; 2) vláda podle přání většiny občanů;

3) volby zástupců, jejichž osobní kvality se nejlépe hodí pro fungování vládního systému;

4) silná a stabilní vláda. Uvedené čtyři cíle představují skutečný ideál, úspěšnost daného

volebního systému tedy spočívá v tom, do jaké míry se k tomuto ideálu přiblíží (Klíma 1998:

245–249).

1.3 Proměnné související s volebními systémy

Určení vztahů mezi proměnnými souvisejícími s volbami a volebními systémy

v současnosti tvoří nedílnou součást volebních studií. Jednou z těchto proměnných je míra

proporcionality volebních výsledků. Ta představuje nejdůležitější kvantifikovatelný jev, který

nám napoví o pravděpodobných dopadech volebního systému. Určuje charakter a případné

zkreslení reprezentace politických stran (nadreprezentace, podreprezentace, nereprezentace).

Velmi obecně lze říci, že výsledek voleb je proporční tehdy když podíl mandátů, který byl

stranám přidělen, přímo odpovídá podílu hlasů, které jim voliči odevzdali. Je však prakticky

nemožné, aby byl parlament přesným obrazem voličských hlasů, volební výsledek bude vždy

mírně zkreslen. Některé volební systém však dosahují vysoké míry proporcionality, jiné

naopak vysoké disproporcionality (Chytílek et al. 2009: 71–80).

Existuje několik indexů proporcionality (Rae, Loosemore-Hanby, Least square, Rose),

avšak nebylo dosaženo shody, který z nich měří míru proporcionality/disproporcionality

nejpřesněji. Postup výpočtu je u všech čtyř vzorců velmi podobný. U každé jednotlivé strany

je zjištěn rozdíl mezi jejím procentem hlasů a procentem mandátů, tyto rozdíly jsou následně

sečteny. V současnosti je nejčastěji používaným mechanismem Loosemery-Hanby index8

(srovnej s Chytílek et al. 2009)9. Index Loosemery-Hanby daný součet dělí dvěma, díky

čemuž zjistí, o kolik procent se výsledek voleb odchyluje od proporcionality jako celek.

Symbol vi udává procento hlasů pro stranu a si procento mandátů pro stranu. Výsledek indexu

jsou hodnoty 0-100, kdy maximální proporcionalitu vyjadřuje hodnota 0 a naopak maximální

disproporcionalitu hodnota 100 (Lebeda, Novák 2004: 413–414).

Dalším důležitou proměnnou a nejčastěji užívaným nástrojem komparativní analýzy

stranických systémů je index efektivního počtu stran. Nejšířeji akceptovaným indexem 8 D = ½ ∑|v i−si|

9 Čaloud, Dalibor, Roman Chytílek, Tomáš Lebeda, Jakub Šedo. 2009. Volební systémy. Praha: Portál.

17

efektivního počtu stran je ten který představili v roce 1979 Markku Laakso a Rein Taagepera

– tzv. Laakso-Taagepera index. Ten udává velikost stranického systému, tedy kolik se do něj

vejde domnělých, stejně velkých stran, které mají srovnatelný účinek na frakcionalizaci

stranického systému. Je-li přítomna právě jedna strana efektivní počet stran se rovná jedné; je-

li přítomno více stran je hodnota efektivního počtu stran větší než jedna a roste se zvyšujícím

se počtem stran (Charvát 2015: 22). Laakso-Taagepera index je vypočítávám podle vzorce:

Ns = 1

∑si2

kde si představuje podíl mandátů získaných stranou i10 (Lebeda, Novák 2004: 415).

Nepochybnými výhodami indexu efektivního počtu stran je to, že vyjadřuje počet

významných stran v systému, bez nutnosti stanovení norem jejich počítání a dále je schopen

zachytit i sebemenší změnu v počtu hlasů či mandátů jednotlivých stran (Charvát 2015: 22).

Mezi proměnné související s volebními systémy řadíme také index deformace. Díky

tomuto indexu zjistíme nadreprezentaci či podreprezentaci jednotlivých stran. Míru

deformace měříme pomocí vzorce:

1 = s1

v1

Proměnná s1 představuje procento mandátů získaných politickou stranou a v1 procento hlasů

získaných politickou stranou. Ideálním výsledkem (maximální proporcionalita) je hodnota 1.

Tedy případ, kdy si je procento mandátů a procento hlasů rovné. Čím je hodnota indexu vyšší

než 1, tím větší je míra nadreprezentace. Čím blíže je pak hodnota indexu deformace blíže 0,

tím je větší úroveň podreprezentace (Lebeda, Novák 2004: 415).

Další metodou, která nám pomůže objasnit problémy stranického systému, je index

agregace11. Tímto indexem měříme rozsah postavení nejsilnější parlamentní strany ve vztahu

k dalším stranám v parlamentě. Pro index agregace jsou klíčová dvě kritéria, a to počet stran

zastoupených v parlamentu v daném čase a procento křesel nejsilnější strany ve stejnou dobu.

Výpočet je prováděn pomocí vzorce:

A = SN

kdy S se rovná procentu mandátů nejsilnější politické strany a N se rovná počtu stran

zastoupených v parlamentě. Vysoká hodnota indexu agregace značí koncentraci stranického

10 Pokud dvě strany v dolní komoře parlamentu získají po 50 % křesel a ve volbách po 50 % hlasů, pak se bude hodnota indexu efektivního počtu stran rovnat 2,0.11 L. C. Mayer

18

systému, díky čemuž by mělo být usnadněno vytváření koalic. Tím by měla být zajištěna

relativní stabilita vlád (Kubát 1998: 237).

2. Vývoj ruských volebních zákonů po roce 1993

19

V rámci druhé kapitoly je stručně nastíněn průběh řízeného rozpadu Svazu sovětských

socialistických republik, který vedl k osamostatnění zemí východního bloku a mj. i k vzniku

Ruské federace. Dále kapitola popisuje problematické utváření nového ruského politického

systému, které nakonec vyústilo v přijetí nové ústavy a vytvoření ústavních institucí. Poslední

částí kapitoly je představení nejdůležitějších změn volebních zákonů, ke kterým došlo mezi

lety 1993-2004. Tato kapitola ověřuje výzkumnou otázku: Umožnilo tranzitivní období a

následný vznik tzv. „imitace demokracie“12 přijímat zákony, díky kterým si vládnoucí elita

mohla přizpůsobovat podobu stranického systému ve svůj prospěch?

2.1 Počátky tranzice

Sovětský komunismus byl jedním z nejambicióznějších pokusů o sociální inženýrství.

Po nástupu k moci v říjnu 1917 se bolševická strana pod vedením Vladimíra Iljiče Lenina

snažila změnit každý aspekt ruské politiky a společnosti. Podle ideologie marxismu strana

zahájila velký komunistický experiment, a to budovat společnost založenou na principech

zásadně odlišných od těch, které lidstvo dosud zažilo. Komunismus v Rusku byl společenský

experiment v tom nejhlubším smyslu, jelikož nevyzkoušené principy společenské organizace

byly aplikovány jednou skupinou na zbytek společnosti. Sedmdesát čtyři let se Sovětský svaz

snažil vytvořit alternativní společenský řád, alternativní k tomu, jež převládal v západním

světě. Sovětský svaz vydržel mnohem déle, než většina z jeho raných kritiků považovala za

možné, nakonec se však v roce 1991 jeho konstrukce zřítila (Sakwa 2008: 24).

Rozpad Sovětského svazu bývá tradičně spojován se jménem prvního a zároveň i

posledního sovětského prezidenta Michaila Sergejeviče Gorbačova. Jeho proreformní snažení

do určité míry k pádu SSSR přispělo, nicméně skutečné podměty se formovaly delší dobu

před nástupem Gorbačova na post prezidenta. Již na počátku 80. let 20. století byl Sovětský

svaz ekonomicky i ideologicky vyčerpán, většina odvětví se utápěla ve stagnaci a lépe na tom

Svaz nebyl ani z politického hlediska. Během pouhých tří let země vystřídala tři generální

tajemníky (Leonid Iljič Brežněv, Jurij Nikolajevič Andropov a Konstantin Ustinovič

Černěnko). Tato situace pro sovětské impérium, založené na existenci silného vůdce,

znamenala jen další oslabení. V roce 1985 do čela země nastupuje M. S. Gorbačov, který

připouští možnost opuštění status quo. Za pomocí reforem, jejichž základem se měly stát

12 Pojem užívaný jedním z předních ruských odborníků na komparaci politických systémů post-sovětských republik Dmitri Furmanem. „Imitace demokracie“ je charakterizována obrovskými rozdíly mezi formálními ústavními zásadami a realitou autoritářského režimu (Furman 2008).

20

perestrojka (přestavba ekonomické i politické struktury země) a glasnosť (názorová

otevřenost) se pokoušel o znovu uzdravení a posílení státu (Leichtová 2008: 379–80).

V roce 1990 se uskutečnila první a zároveň poslední volba sovětského prezidenta,

kterým se stal právě M. S. Gorbačov. Dalším důležitým krokem ke změně bylo zrušení

vedoucí role KSSS ve společnosti, což vedlo k oslabení dosud nejvýznamnějšího postu

generálního tajemníka a k převedení významných pravomocí směrem k prezidentovi. Vláda

jedné strany, tak ustoupila prezidentské perestrojce. Transformace politického systému

konečně umožnila liberalizaci povolující skutečnou demokratizaci. Hlavním legislativním

orgánem se stal Nejvyšší sovět, jednalo se o permanentní kvaziparlamentní těleso volené na

zasedání Sjezdu lidových poslanců, ti se poprvé ucházeli o poslanecký mandát v soutěživých

volbách, kdy o jeden post soupeřilo více kandidátů. Pozice předsedy Nejvyššího sovětu se

stala prestižním postem pro významné funkcionáře, jelikož právě její předseda měl šanci stát

se novým prezidentem (Sakwa 2008: 13–45).

V květnu 1990 se stal předsedou Nejvyššího sovětu poslanec Boris Nikolajevič Jelcin,

který prosazoval výrazné změny nejen uvnitř strany, ale v celé politické a ekonomické sféře.

Skupina reformátorů v čele s Jelcinem postupně přerůstala umírněnou sféru Gorbačovovy

perestrojky. Ke střetu protireformních a proreformních sil došlo v roce 1991, poté co

Gorbačov v srpnu odjel na dovolenou na Krym, kde byl zadržen konzervativními vládními

představiteli, kteří se následně v Moskvě pokusili o státní převrat (Leichtová 2008: 380–382).

Pokus o převrat v srpnu 1991 byl pokusem o vyřešení krize a ukončení boje protichůdných

ideologií avšak pomocí násilných prostředků. Mezi hlavní konspirátory patří Pavlov

(premiér), Vladimir Kryuchkov (vedoucí KGB), Dmitrij Timofejevič Jazov (Ministr obrany) a

Yanaev (místopředseda). Ti si uvědomili, že přenesení pravomocí na republiku by ve

skutečnosti znamenalo konec starých centralizovaných struktur a Gorbačov se k nim oficiálně

odmítl připojit (Sakwa 2008: 47). Proti puči zásadně vystupoval Jelcin, který díky své

popularitě a podpoře veřejnosti i armády snadno zvítězil. Pučisté ztratili většinu své podpory a

byli rychle poraženi. I přesto, že byl Gorbačov neprodleně dopraven zpět do Moskvy, zůstal

prakticky mimo hru a vítězem se tak stal Boris Jelzin (Leichtová 2008: 380–382).

Nepovedený převrat následně posloužil jako důvod pro zákaz Komunistické strany

RSFSR i KSSS (Leichtová 2008: 382). Vnějším projevem rozkladu SSSR bylo rozdrobení

původního uspořádání země. I přes neustálou snahu komunistické moci likvidovat národní

identitu jednotlivých etnik, došlo v druhé polovině 80. let k nepatrnému rozšíření politických

svobod a následnému národně-emancipačnímu hnutí. Cílem hnutí bylo obnovení národní

suverenity, a jak se záhy ukázalo, Moskva nebyla schopna vývoji zabránit. Události konce 80.

21

a počátku 90. let nakonec vedli k řízenému rozpadu Sovětského svazu, a to na základě tzv.

Bělověžských dohod z prosince 1991, vzniku suverénních postsovětských republik a

k založení tzv. Společenství nezávislých států13 (Holzer in Kubát 2004: 325).

2.2 Nový politický řád

Rusku se tedy stalo nezávislým státem a na šestém kongresu v dubnu 1992 byl přijat

dodatek k ústavě, který změnila název Ruská sovětská federativní socialistická republika a

představila nové názvy Rusko a Ruskou federaci, jména se stejnou právní platností (Sakwa

2008: 35). Po rozpadu Sovětského svazu došlo v rámci politického systému k rozštěpení, a to

na prezidentův tým v exekutivě a silnou opozici v Nejvyšším sovětu. Obě složky moci

dokázaly účinně blokovat činnost druhé strany a systém tak přestával fungovat. Napjatá

situace panovala také ve společnosti a tak se ani pomocí vyhlášeného referenda nepovedlo

rozhodnout, který z účastníků má právo vytvořit novou podobu ústavy a tedy i politického

systému. Konečným řešením mělo být sestavení Ústavodárného shromáždění avšak ani to

nezabránilo dalším sporům mezi prezidentem a parlamentními silami. Napětí se postupně

šířilo také mezi veřejnost a přerůstalo ve stále častější pouliční potyčky; šířily se obavy

z vypuknutí občanské války (Leichtová 2008: 382–384). Stále přetrvávající konflikt

prezident versus parlament přiměl prezidenta k agresivnějšímu řešení v podobě vlastních

dekretálních pravomocí. Pomocí dekretu č. 140014 Jelcin zahájil úder proti parlamentu, ten

však prezidentské dekrety prohlašoval za neplatné. Toto odmítání dekretů se nakonec stalo

záminkou pro silové řešení v podobě fyzického podrobení si parlamentu (Holzer 2001: 30).

Podle prezidentského výnosu byly následně vyhlášeny volby do nového parlamentu (Státní

duma), jehož pravomoci byly značně omezeny a Ústava Ruské federace tak byla sestavena ve

prospěch zájmů výkonných orgánů státní moci. Ústava byla 12. prosince 1993 schválena

v národním referendu (Leichtová 2008: 382–384).

Přijetí ústavy bylo pouhým začátkem ústavního procesu, který vyžadoval rozvoj

celého systému právních předpisů a konvencí (Sakwa 2008: 67). Rozsáhlé pravomoci, které

exekutiva v porovnání s dalšími složkami moci získala, do určité míry odrážely okolnosti, za

jakých ústavní rámec země vznikl. Nově definovaný úřad prezidenta byl velmi působivý. Tisk

prezidentům úřad přejmenoval na „prezident-car“ a oponenti jej porovnávali s diktátorstvím

Napoleona III. Prezident byl hlavou státu a garantem samotné Ústavy. Prezident reprezentoval 13 Společenství nezávislých států vzniklo 8. prosince 1991 jako volný svazek postsovětských států s nově získanou samostatností. V současnosti Společenství zahrnuje 9 z 15 bývalých svazových republik Sovětského svazu.14 Dekret č. 1400 o postupné ústavní reformě.

22

Ruskou federaci doma i v zahraničí, definoval základní směry domácí i zahraniční politicky

státu. Prezident byl volen na čtyři roky na základě všeobecného, přímého, rovného a tajného

hlasování, a nemohl být zvolen více než na dvě po sobě jdoucí období15. Ruský prezident

musel být alespoň 35 let starý a musel v Ruské federaci žít po dobu nejméně deseti let (White

2004: 82). Prezident disponoval významnými pravomocemi, které mohl uplatnit v případě

sporu s legislativou. Prezident měl právo rozpustit parlament, který třikrát odmítl kandidáta na

premiéra navrženého prezidentem, měl právo vetovat zákony schválené parlamentem (k

přehlasování prezidentského veta bylo potřeba dvoutřetinová většina v parlamentu),

disponoval zákonodárnou iniciativou (návrhy zákona, tzv. prezidentské dekrety). Často také

plnil roli arbitra v případě sporů mezi jednotlivými orgány státní správy (Leichtová 2008:

384). Prezident také stál v čele ozbrojených sil a mohl vyhlašovat výjimečný stav, stejně tak

jako válečný stav. Prezident disponoval i dalšími pravomocemi, které však nebyly plně

stanoveny Ústavou (White 2004: 82–83).

Vláda Ruské federace v prvé řadě fungovala jako vykonavatel prezidentské politiky.

Vláda byla prezidentovi odpovědná také tehdy, pokud jí byla vyslovena nedůvěra

parlamentem. Významnými pravomocemi disponovala vláda zejména v oblasti rozdělování

financí státního rozpočtu, kde byl vždy vyžadován její souhlas. Postavení vlády posilňuje

existence postu premiéra, jehož pravomoci jsou značně proměnlivé. Pokud za vládou stojí i

parlamentní většina má potenciál stát se důležitým politickým hráčem, doposud však tohoto

potenciálu spíše nevyužívala (Leichtová 2008: 385–386).

Podle ústavy byla legislativa tvořena dvoukomorovým Federálním shromážděním,

z dvou komor byl určitý důraz kladen na úlohu Státní dumy (dolní komora). Tvořilo ji 450

poslanců volených na 4 roky smíšeným volebním systémem. Z institucionálního hlediska

nebyla pozice Dumy příliš silná, což bylo dáno jejími kompetencemi a vztahem k exekutivě

(značná dominance prezidenta). Těmto ústavním omezením odpovídala i reální ruská politika

90. let, kdy parlament zaujal spíše defenzivní postoj a spojoval kompromis se symbolickým

protestem. Opakované neúspěchy při vyslovení nedůvěry vládě (říjen 1994, duben 1995,

červen 1995, podzim 1997) jen potvrdily malou mocenskou schopnost Dumy v praxi (Holzer

in Kubát 2004: 330–31).

„Rada federace, druhá parlamentní komora, se v Ústavě objevila jako v jistém smyslu

Jelcinův výraz ocenění regionům za jejich pasivitu v roce 1993.“ (Holzer in Kubát 2004: 331)

Kompetence Rady můžeme označit jako standardní, mj. ochrana a změny hranic subjektů

federace, použití vojenských sil mimo území Ruské federace, stanovení voleb prezidenta,

15 Na rozdíl od jeho amerického protějšku, mohl být zvolený v budoucích volbách.

23

vyhlašování parlamentních voleb, jmenování soudců Ústavního soudu, souhlas k zákonům

přijatých Dumou, ratifikace mezinárodních smluv atd. Podle Ústavy Radu federace vždy tvoří

dva zástupci každého z 89 regionů Ruské federace volení na čtyřleté období). Lze tedy říci, že

postavení obou komor parlamentu je spíše slabé. Z hlediska vztahu k dalším institucím jsou

jejich kompetence spíše stvrzující či limitovaně kontrolní16 (Holzer in Kubát 2004: 331–32).

Oblast soudnictví prošla v rámci perestrojky značnými změnami, a to především

v oblasti institucionální hierarchie. Postavení soudní hierarchie definovala ústava ve své

sedmé hlavě, nejvýše stál zvláštním postavením nadaný Ústavní soud. Ten se aktivně účastnil

nejen politické krize v letech 1991-1993, ale své pravomoci využíval také k zasahování do

dalších politických kauz a k politicky motivovaným rozhodnutím. V průběhu 90. let se

Ústavní soud postupně přeorientoval na arbitra sporů mezi zákonodárnou a výkonnou mocí.

Dalšími soudními institucemi byly hierarchicky uspořádané obecné soudy v čele s Nejvyšším

soudem, systém arbitrážních soudů a prokuratura (Holzer in Kubát 2004: 387–338).

Charakteristickým rysem raného postkomunistického Ruska byl téměř hmatatelný

ústup vlády. Příliv státní moci v rámci sovětského režimu ochabl a společnost byla

ponechána zranitelná vůči svým vlastním negativním prvkům, jako je kriminalita a korupce.

Dekrety byly opět vydávány a zákony schvalovány s naprostou ignorací společnosti.

Hospodářský kolaps a hrozba sociálních nepokojů doprovázející přechod od komunismu

vyvolávaly obavy, že stejně jako v roce 1917 se i tehdy rodil jen další demokratický

experiment (Sakwa 2008: 61).

2.3 Zásadní změny ruských volebních zákonů v letech 1993 - 2004

Základy současného ruského systému byly stanoveny Ústavou Ruské federace z roku

1993. V Ústavě byl mimo jiné konstituován volební systém, který byl následně doplněn

volebními zákony, ať již v podobě zákonů tradičních či federálních (White 2004: 34–37).

Volební změny v období let 1993 až 2004 byly zahájeny sérií prezidentských dekretů

Borise Jelcina. První z těchto dekretů byl vydán v září roku 1993 a poslední v srpnu 1999.

Celkově Jelcin vydal během svého prezidentského úřadování téměř třicet dekretů týkajících se

volebních zákonů. Tyto dekrety upravovaly především volební systém užívaný pro volby do

Státní dumy a pro volby do Rady federace, zásady voleb do zastupitelských orgánů obcí,

regionů a autonomních oblastní dále principy voleb do místních samospráv. (Historie

konstitucionalismu; constitution20.ru). Ruská federace byla řízena v podobě prezidentského

16 Po reformě volebního systému z roku 2005 bylo postavení Státní dumy oslabeno ještě více.

24

systému. Státní duma nemá silné postavení jako legislativní orgány v jiných zemích a tak

prezident Jelcin se svým právem vydávat dekrety ovládal byrokratické mocenské struktury,

což mu poskytovalo výhodu při určování vládní politiky a realizaci zákonů (Commission on

Security and Cooperation in Europe: 1996). Prezident Jelcin byl také u zrodu Ústřední volební

komise (CEC). Pokud se snažíme pochopit parlamentní volby v Rusku, specifická role této

komise je velmi důležitá. Komise byla založena za účelem regulace voleb roku 1993 a

následně se stala trvalou agenturou. Od roku 2000 se transformovala na neoficiální

„ministerstvo voleb“. CEC se tak stala nedílnou součástí Putinovy vertikály moci17. Podle

ruských právních předpisů jsou volby organizovány a monitorovány právě touto Komisí.

Volební komise je organizována přísně hierarchickým způsobem. CEC se skládá z 15 členů,

přičemž 5 členů je jmenováno prezidentem18, 5 Státní dumou a 5 Radou federace. Ačkoliv se

má jednat o nezávislý a spravedlivý orgán, jeho nejvyšší představitelé bývají až příliš často

spojováni s volebními skandály a podvody (Kynev 2011).

Mezi důležité úkoly pro nově vzniklou Ruskou federaci patřilo mj. i zahrnutí

všeobecných lidských práv do svého právního systému. Součástí tohoto procesu byl i

federální zákon přijatý 6. prosince 1994; jednalo se o zákon zaručující základní volební práva

občanům Ruské federace. Zákon snížil volební cenzus požadující pobyt na území Ruské

federace na dobu jednoho roku, dále stanovil zásadu rovnosti volebních obvodů a jednoty

jejich území, definoval systémy volebních komisí a postavení a formování CEC. Stanovil také

občanům právo odvolat se k soudu při určitém opomenutí nebo porušení jejich volebního

práva (Federální zákon 56/1994). Oblast lidských práv v Rusku a dalších zemích je

monitorována několika subjekty, mezi něž patří například Amnesty Interantional a Human

Rights Watch. Co se týče národních voleb, zde mělo Human Right Watch jen několik málo

námitek, ovšem na úrovni lokálních voleb bylo zjištěno, že zde doposud převládají sovětské

praktiky (White 2004: 282-284). V roce 2000 byla založena Asociace neziskových organizací

„Na obranu voličských práv – GOLOS“, jedná se o ruskou organizaci, jejímž cílem je ochrana

práv ruských voličů a rozvoj občanské společnosti. V současné době se GOLOS angažuje ve

48 regionech Ruska a prosazuje spravedlivé, přímé a transparentní volby. Provádí krátkodobé

i dlouhodobé monitoringy průběhu voleb, informuje občany o volební legislativě, provozuje

17 Naprostá podřízenost všech státních struktur národnímu politickému vedení (Horemuž 2009).18 Bez nutnosti jakékoliv konzultace.

25

tzv. horké linky pro hlášení volební a pořádá veřejné diskuze týkající se sociálních otázek19

(Asociace GOLOS; golos.org).

Dalším významnou změnou byl federální zákon přijatý 17. května 1995 týkající se

voleb prezidenta Ruské federace. Klíčovými body tohoto zákona bylo určení volebního dne,

kterým se stala první neděle po uplynutí funkčního období. Pro registraci kandidáta bylo

podle zákona potřeba získat jeden milion podpisů, u předčasných nebo opakovaných voleb se

potřebný počet snížil na polovinu. Volby byly považovány za neplatné v případě, že se jich

nezúčastnila alespoň polovina oprávněných voličů, to se netýkalo případného druhého kola.

Pokud v prvním kole voleb ani jeden z kandidátů nezískal nadpoloviční počet odevzdaných

hlasů, konalo se druhé kolo voleb, do kterého postoupili dva nejúspěšnější kandidáti. Vítězem

se pak stal kandidát, který získal více hlasů (Federální zákon 76/1995). Dne 31. prosince 1999

byl zákon pozměněn. Došlo ke změně dne voleb, stala se jím první neděle v měsíci, v němž se

konalo hlasování v předchozích všeobecných volbách (tj. v prvním kole). Kandidáti nově

museli podávat informace o svých příjmech, majetku či rodině. Volba byla považována za

neplatnou, pokud počet hlasů pro nejúspěšnějšího kandidáta byl menší než počet hlasů pro

všechny kandidáty (Federální zákon 228/1999). K další významnější novelizaci zákona došlo

10. ledna 2003. Bylo stanoveno, že kandidáti jsou jmenováni politickými stranami a

volebními bloky, které byly přijaty k rozdělení křesel ve Státní dumě. Požadovaný počet

podpisů pro registraci kandidáta byl zvýšen z jednoho na dva miliony. Kandidáti byli

osvobozeni od povinnosti předkládat informace o svých příjmech, majetku a rodině (Fedrální

zákon 19/2003). V ruských prezidentských volbách lze spatřovat jasný projev mocenského

potenciálu prezidentského úřadu. Vítěz voleb svůj mandát nabývá přímo od voličů. Změna na

prezidentském postu zároveň přináší celkovou proměnu celé politické scény. Tento jev je

nedílnou součástí ruských voleb. Klíčem k volebnímu úspěchu je pak podpora ze strany

kremelské administrativy a jedinou reálnou alternativu představuje komunistický kandidát

(Holzer in Kubát 2004: 342-343).

Federální zákon přijatý 10. října 1995 upravoval principy konání referenda Ruské

federace. Iniciační skupina musela zahrnovat alespoň 100 lidí, na podporu iniciativy referenda

muselo být získáno nejméně 2 milionů podpisů. Referendum bylo prohlášeno za neplatné,

pokud se ho nezúčastnila alespoň polovina všech oprávněných voličů. Obsah referenda je pak

přijat za platný, jestliže pro něj hlasovala více než polovina zúčastněných voličů (Federální

19 Od roku 2012 musí organizace GOLOS čelit silnému tlaku ze strany ruského státu. GOLOS se například stal první obětí tzv. zákonu o zahraničních agentech, organizaci byly uděleny vysoké sankce a jelikož se odmítla zapsat na seznam zahraničních agentů, byla její činnost v červnu 2013 úřady pozastavena. GOLOS navíc čelí neustálým snahám o zdiskreditování v rámci státních médií (Amnesty International 2013).

26

zákon 2/1995). V září roku 2002 došlo k novelizaci tohoto federálního zákona. V rámci

novelizace bylo zakázáno konání referenda Ruské federace během průběhu volební kampaně

a také v posledním roce úřadu prezidenta Ruské federace a v posledním roce funkčního

období Státní dumy. Dále bylo zakázáno iniciovat uspořádání referenda během federální

volební kampaně (Federální zákon 5/2002). Federálním zákonem z června 2004 pak byla

doba pro sběr podpisů pro iniciaci referenda snížena ze tří měsíců na 45 dní (Federální zákon

5/2004). Referendum může být použito dvojím způsobem, na jedné straně může sloužit jako

doplňkový nástroj k participaci veřejnosti a demokratické odpovědnosti, na druhé straně však

představuje i tradiční nástroj užívaný autoritářskými vůdci k posílení svých pravomocí,

eliminaci konkurence a legitimizaci jejich vlády. Referendum je často použito k získání

veřejné podpory pro nové ústavní systémy, avšak v post-sovětském světě bylo využito

k ustavení autoritářského předsednictví. První zkušenost Ruska s referendem se uskutečnila

v posledních dnech Sovětského svazu, kdy se elity zoufale pokoušely zachránit rozpadající se

SSSR20. V post-sovětském Rusku pak bylo referendum opakovaně využíváno prezidentem

v soubojích s legislativou (Sakwa 2008: 184).

Poslanci Státní Dumy, kteří diskutovali změny volebního zákona, se pokoušeli o

přijetí kompromisního řešení, které by maximalizovalo očekávaný počet mandátů,

maximalizovalo jejich šanci na znovuzvolení a zároveň představitelům parlamentních stran

poskytlo co největší osobní moc. Výsledkem diskuzí byl nicméně volební systém téměř

shodný s tím původním. Dosavadní zkušenosti tedy ukazují na extrémní opatrnost, co se týče

výrazných změn a využívání jednoduchých volebních modelů (Remington, Smith 1996:

1256). K určitým změnám voleb poslanců Státní dumy však došlo, a to v rámci federálního

zákona ze dne 24. června 1999. Maximální počet kandidátů na kandidátní listině byl zvýšen

z 12 na 18. Samotní kandidáti mohou být registrováni po zaplacení volebního vkladu ve výši

tisíci násobku minimální mzdy, pro volební listiny pak volební vklad činí dvacet pětkrát tolik.

Předčasné volby byly nahrazeny hlasováním pomocí tzv. nepřítomných hlasovacích lístků.

Dále byly stanoveny „plovoucí“ bezpečnostní bariéry. Ke snížení těchto bariér došlo

v případě kdy, hranici 5 % překonala pouze jedna kandidátní listina nebo pokud kandidátní

listiny, jež překonaly 5 % klauzuli, dohromady získaly méně než 50 % odevzdaných hlasů.

Volby v jednomandátových volebních obvodech byly prohlášeny za neplatné, byl-li počet

hlasů pro nejúspěšnějšího kandidáta menší ne počet hlasů pro všechny kandidáty (Federální

zákon 121/1999). V prosinci roku 2002 došlo ke změně zákona v rámci, které byli kandidáti a

kandidátní listiny předložené politickými stranami a volebními bloky, přijaté k rozdělení

20 17. březen 1991

27

poslaneckých mandátů ve volbách do Státní dumy, jsou osvobozeni od povinnosti sběru

podpisů nebo vkladů21 (Federální zákon 175/2002).

Dne 11. července 2001 byl přijat Federální zákon o politických stranách. Ačkoliv se

jedná o zákon, který se ne zcela týká volebních principů, došlo po jeho přijetí

k jednoznačnému ovlivnění průběhu voleb. Již při svém projevu ze dne 8. července 2000,

nově zvolený prezident Vladimir Vladimirovič Putin, navrhoval, že pouze veřejná a politická

sdružení by měla mít právo na nominaci kandidátů na post hlavy státu. Cílem návrhu byla

podpora vývoje stranického systému, který měl značná dopad na politický proces, a to

především při výběru vůdců. Jeho návrh byl však značně kritizován a jeho kritici

argumentoval tím, že by mohl vést k úpadku demokracie v Ruské federaci. I přesto však v

počátcích Putinova úřadování došlo k ústřední reformě, která změnila normativní rámec

upravující stranický život. Jednalo se o zákon o politických stranách z července 2001 (Sakwa

2004: 115)

Přijatý zákon měl hluboký dopad na volební proces. Hlavním cílem zákona byla snaha

o vytvoření systému, který by byl tvořen menším počtem stran v národním měřítku. Zákon

stanovil, že každá strana musí mít minimálně 10 000 členů, ve více než polovině regionů

Ruské federace musela mít strana minimálně 100 členů22, v každém z dalších 44 regionů to

muselo být alespoň 50 členů23. Strany, které byly schopny tato kritéria splnit, byly

osvobozeny od povinnosti sbírat 200 000 podpisů nebo platit kauci ve výši 37, 5 milionu

rublů. Tento národní koncept neměl za cíl pouze geografickou rozsáhlost, ale také vysokou

reprezentativnost (Sakwa 2004: 115). Zákon neumožňoval vytváření politických stran na

základě profesního, rasového, národnostního či náboženského příslušenství. Účelem

stranického programu nesměla být ochrana zájmů těchto skupin. Politické strany také

nesměly svou činnost směrovat k podpoře extremismu (Federální zákon 95/2001, článek 9).

Ruským stranám tak bylo v podstatě zakázáno sebeurčení v rámci konfliktních linií, díky

kterým se zformoval i stranický systém na Západě.

Proces registrace politických stran je řízen Ministerstvem spravedlnosti. Složitá

pravidla upravující tento proces zahrnovala také povinný zakládající sjezd, kterého se muselo

zúčastnit nejméně 150 delegátů z nejméně 45 regionů. Na zakládajícím sjezdu si strana

zvolila vedoucí subjekty a přijala program. Strana pak byla registrována na národní úrovni,

následoval zápis jejich regionálních poboček a poté konečně ústřední ministerstvo potvrdilo

21 Tento princip vešel v účinnost po volbách v roce 2003.22 Nejméně 100 členů musela mít každá politická strana v celkem 45 regionech Ruské federace.23 Novelou zákona v roce 2004 byly požadavky zvýšeny pětinásobě: 50 000 stranických členů, 500 členů v každém ze 45 regionů a 250 členů v ostatních regionech.

28

završení registračního procesu. Po registraci však ministerstvo i nadále monitorovalo

dodržování pravidel (Sakwa 2004: 115-116). Strana například musela každoročně předkládat

zprávu o počtu svých členů v každém z regionů nebo zprávu o svém financování, dále byla

strana povinna účastnit se voleb. Při porušení některé z povinností mělo ministerstvo

pravomoc pozastavit činnost dané strany (Federální zákon 95/2001, článek 16., 17. a 18.).

Cílem zákona měla být redukce nadměrného počtu politických stran, ve skutečnosti

však došlo k naprosté marginalizaci malých a regionálních stran. Zákon v celém svém znění

tak výrazně narušil přirozený vývoj stranického systému, což se projevilo v následujících

parlamentních volbách, které se konaly 7. prosince 2003. Zatímco ve volbách v roce 1999

poslanecké mandáty získalo 14 různých politických stran, v roce 2003 se tento počet snížil na

12 stran. Zisky některých stran se snížily o více než polovinu24. Došlo také k výraznému

poklesu úspěšných nezávislých kandidátů, a to ze 114 kandidátů v roce 1999 na pouhých 68

kandidátů v roce 2003 (How the Duma electoral system works; Russiavotes.org).

Zákon o registraci politických stran tak výrazně ulehčil vzestup nové straně Vladimira

Putina - Jednotné Rusko25, která ve svých prvních volbách v roce 2003 získala 222 mandátů

(49,3 %). Výsledkem je, že Jednotné Rusko mělo 8 z 11 hlasů v Radě Dumy, která stanovuje

program schůze dolní komory. Jednání Státní dumy, tak vypadají jako relace Jednotného

Ruska, ve které ostatní politické strany tvoří jen speciální hosty. Poslanci Jednotného Ruska

přebírají všechny hlavní role, zatímco ostatní poslanci jsou jen jakýmsi komparsem. Ze Státní

Dumy se tak stal spolehlivý nástroj Kremlu, avšak kvalita přijatých právních předpisů jistě

klesá (Petrov 2004).

V období let 1993 až 2004 bylo přijato více než 50 pozměňujících volebních zákonů.

Většina z nich se týkala nepatrných změn principů užívaných pro volby do Státní dumy,

prezidentských voleb, referenda či volebních práv občanů Ruské federace. Některé novelizace

zákonů byly pouze dílčími změnami bez větších důsledků, jiné však ovlivnily celý volební

proces (Nezávislý institut výborů; vibory.ru).

24 Komunistická strana: 25,1 % mandátů (1999) x 11,6 % mandátů (2003); Yabloko: 4,4 % mandátů (1999) x 0,9 % mandátů (2003)25 Strana vznikla 1. prosince 2001 sloučením Jednotné strany Ruska a Vlasti-Všeruské strany. Jedná se o středopravicovou stranu se silnými prvky nacionalismu. Od roku 2012 je předsedou strany Dmitrij Medvěděv, který vystřídal lídra strany Vladimira Putina. V současnosti má strana 2 miliony členů, sám Vladimir Putin však členem nikdy nebyl.

29

3. Komparace podoby stranického systému před volební reformou z roku 2005 a po ní

V rámci této kapitoly je porovnána podoba stranického systému Ruské federace před

reformou volebního systému do Státní dumy z roku 2005 a po ní. Tato část práce tak zkoumá

dopady nového volebního systému na politické strany a stranický systém jako celkem, a to

pomocí následujících proměnných: index efektivního počtu stran, index deformace, index

agregace a index proporcionality. Kapitola zodpovídá dvě výzkumné otázky: Přinesla reforma

volebního systému užívaného pro volby do Státní dumy z roku 2005 větší kontrolu státu nad

volebním procesem? Měl posun od smíšeného volebního systému k plně poměrnému dopad i

na federální subjekty Ruské federace?

3.1 Volební reforma 2005

3.1.1 Volební systém před reformou

Podle Ústavy Ruské federace jsou volby do Státní dumy, jedné ze dvou komor

Federálního Shromáždění, konány podle federálních zákonů. Ústava nespecifikuje četnost

voleb ani další detaily, prostě jen stanovuje počet delegátů v Radě federace a počet poslanců

Státní dumy. Ačkoliv se volby v roce 1995, konaly již po dvou letech od prvních voleb do

Státní dumy, zákon do budoucna stanovil čtyřleté období mezi parlamentními volbami

(Shiraev 2013: 118).

Podle principu smíšeného volebního systému se do Státní dumy konaly celkem čtvery

volby, a to v letech 1993, 1995, 1999 a 2003. Celkem bylo voleno 450 poslanců, z toho 225

poměrně v jednom celostátním obvodu, který tvořilo území Ruské federace, dalších 225

mandátů pak bylo rozděleno systémem relativní většiny v jednomandátových obvodech.

Volební systém vycházel z německé zkušenosti, ale byl přizpůsoben na ruské podmínky.

Využívání většinové složky v rámci volebního systému bylo ve srovnání s ostatními

postkomunistickými zeměmi neobvyklé26. Každý volič měl pak k dispozici dva hlasy, jedním

volil kandidáta v jednomandátovém obvodě, kam příslušel na základě svého bydliště, druhým

hlasem pak volil kandidátní listinu některé z politických stran (Sakwa 2008: 163–165). Tento

typ volebního systému označujeme jako paralelní, jelikož jednotlivé složky systému (poměrná

a většinová) na sobě nejsou závislé27. V rámci poměrně volené části byla stanovena 5%

26 Většina zemí bývalého východního bloku se vrátila k poměrnému volebnímu systému, který převládal již před komunistickým obdobím.27 Poměrná složka v tomto případě nevyrovnává disproporcionalitu vzniklou většinovou složkou.

30

volební klauzule. Zákon však nerozlišoval kandidátní listiny politických stran od koalic28.

Kandidátní listiny byly přísně vázané, voliči tak neměli možnost přidělovat kandidátům

preferenční hlasy (Matoušková 2006: 99).

Aby mohla politická strana či blok předložit kandidátní listinu musela být

zaregistrována na ministerstvu spravedlnosti, což vyžadovalo splnění několika podmínek.

Strana či blok musela získat alespoň 100 000 podpisů29, přičemž z každého z 89 regionů

mohlo být maximálně 15 000 podpisů (cca 7 %). To mělo pomoci vytvořit systém národních

stran, zmařit šíření malých stran a zabránit převaze Moskvy (Sakwa 2008: 163). Celkový

počet stran a politických bloků účastnících se voleb postupně klesal. V roce 1999 to bylo 28

stran, oproti 43 stranám o čtyři roky dříve. V roce 2003 se počet konkurujících si stran snížil

na 2330. Jedním z hlavních důvodů tohoto poklesu bylo to, že malá strany jen těžko

překonávaly minimální hranici (Shiraev 2013: 119).

Voliči disponovali tzv. hlasem proti všem, kterým mohli vyjádřit nesouhlas

s kandidáty či celými kandidátními listinami. V případě, že byl počet těchto hlasů vyšší než

zisk kandidáta, který v daném obvodě obdržel prostou většinu hlasů, došlo k anulaci výsledků

voleb v daném obvodu a jejich opakování. Možnost hlasovat proti všem byla používána při

volbách v jednomandátových obvodech a také při prezidentských volbách. Možnost hlasovat

proti všem využívalo i více než 4 % oprávněných voličů, a tak nebylo ničím neobvyklým31,

když ve Státní dumě bezprostředně po konání řádných voleb nezasedlo všech 450 poslanců

(McAllister, White 2008: 68-71).

Ačkoliv Ruská federace používala volební systém, který díky své poměrné složce měl

produkovat relativně proporcionální výsledky, ve skutečnosti byla jeho výsledkem spíše

eliminace (srovnej s Holzer in Kubát 2004). V důsledku nastavení volební klauzule se do

poměrně volené části parlamentu dokázalo prosadit méně politických stran, než kolik jich

dosáhlo mandátu díky úspěchu svých kandidátů volených většinových systémem32. Ruský

volební systém tak rozčlenil politické strany na úspěšné v poměrně volené části a na strany

získávající více hlasů ve většinové časti (srovnej s Remington, Smith 1996). Některým

stranám a především nezávislým kandidátům se v poměrně volené části ani nevyplatilo

kandidovat a spoléhali pouze na svou regionální podporu většinové složky. Mezi výjimky,

28 Viz Federální zákon č. 90/1995.29 Pro volby v roce 1995 to muselo být již 200 000 podpisů a z každého jednotlivého regionu bylo povoleno maximálně 14 000 hlasů.30 Viz http://www.russiavotes.org/duma/duma_elections_93-03.php 31 Viz http://www.russiavotes.org/duma/duma_elections_93-03.php 32 V roce 1993 překročilo 5% klauzuli 8 stran, 4 v roce 1995, 6 v roce 1999, 4 v roce 2003. Parlamentní zastoupení získalo v roce 1993 celkem 12 stran, 23 v roce 1995, 14 v roce 1999, 6 v roce 2003

31

které dokázaly získat obdobný počet mandátů v obou složkách, patřila Komunistická strana33

a proprezidentské strany (Matoušková 2006: 101).

Volební systém užívaný v Ruské federaci v období let 1993-2005 byl často kritizován,

jelikož vytvářel slabou Státní dumu, jež nebyla v systému schopna zastávat pozici

relevantního partnera. Již v roce 1993 byl Boris Jelcin ze strany oponentů osočován, že se

snažil o vytvoření takové Státní dumy, která pro něj nebude silným soupeřem (Dahl 1998).

3.1.2 Volební systém po reformě

Předešlé změny volebních reforem přinášely pouze určité revize právních předpisů

týkajících se voleb, ovšem tato reforma změnila více než jen postup. Reforma v podstatě

rozebrala celý volební systém (Petrov 2005). Nový volební zákon byl poslanci schválen v

prvním čtení 24. prosince 2004 a po značné debatě byl ruským parlamentem přijat 18. května

2006 (Sakwa 2008: 166). Reforma měla za cíl posílení moci centra a zvýšení kontroly státu

nad volebním procesem. Iniciátorem změny volebního systému do dolní komory ruského

parlamentu byl prezident Vladimir Vladimirovič Putin, který si od ní sliboval posílení

stranického systému a akceschopnější výkonnou moc. To vše mělo Rusku pomoci v boji s

organizovaným zločinem a terorismem34. Prezident Putin také předpokládal omezení moci

regionálních vůdců a regionálních zájmových skupin, což mu mělo přinést vyšší míru

kontroly nad regionálním děním (Matoušková 2006: 103). Putin argumentoval tím, že čistě

poměrný volební systém mu pomůže dosáhnout jeho dlouhodobých cílů, a to snížení počtu

malých stran a také odstranění bloku nezávislých poslanců, volených právě

v jednomandátových volebních obvodech, kteří často inklinovali k závislosti na guvernérech

(Sakwa 2008: 166). Podle Nikolaje Petrova, bylo podstatou reformy také distancování občanů

od reálné účasti na volebním procesu a obecně od jakéhokoli vládního rozhodování. Mělo

tedy dojít k redukci zpětné vazby od občanů, což vedlo jen k další centralizaci politického

systému (Petrov 2005).

Posun od smíšeného volebního systému k plně poměnému tedy měl i značné důsledky

pro ruské federální subjekty. Alexandr Kynev argumentuje, že zatímco smíšený volební

systém automaticky zaručoval jejich zastoupení prostřednictvím většinových mandátů, nyní

33 Srovnej s: March, Luke. 2002. The Communist Party in Post-Soviet Russia. Manchaster: Manchaster University Press.34 Reforma volebního systému byla vytvářena i v souvislosti s tragédií v jihoruském Beslanu, kde v září roku 2004 došlo k teroristickému útoku na školní budovu. Několikadenní situace vyústila v explozi bomby, při které zahynulo více než 330 civilistů.

32

se regiony musí spoléhat na stranické seznamy, a to mnohé z nich dostává do obtížné situace.

Regiony musí soutěžit v rámci stran a zejména v rámci Jednotného Ruska jako strany

s nejširší regionální sítí. Alexandr Kynev argumentuje, že regiony s malým počtem obyvatel

jsou však často náchylné k manipulaci, jelikož je pro ně velmi obtížné dostat své kandidáty na

stranické listiny. Toho využívá právě strana Jednotné Rusko, aby si posílala již tak drtivou

převahu. To vede k situaci, kdy úspěch mocenské strany na národní úrovni v neposlední řadě

závisí na podpoře těch nejvíce zkorumpovaných regionů v zemi. Následkem čehož také

dochází k výraznému potlačení tvorby a konsolidace nových stran, které by se mohly časem

transformovat do skutečné alternativy k existujícím mocenským strukturám (Kynev 2012a:

11–12).

Reforma přinesla mnoho zásadních změn týkajících se samotného volebního procesu.

Počínaje volbami v roce 2007 bylo všech 450 členů Státní dumy voleno v rámci jednoho

celostátního obvodu pomocí poměrného zastoupení. Hranice volební klauzule byla zvýšena

z 5 na 7 % z celkového počtu odevzdaných hlasů, přičemž nejméně dvě politické strany

musely získat více než 60 % z celkového počtu hlasů. Pokud se tak nestalo, pak strany s méně

než 7 % z celkového počtu hlasů získávaly křesla v sestupném pořadí podle počtu získaných

hlasů, dokud nebylo dosaženo požadovaného počtu 60 % hlasů. Dále byla zrušena minimální

volební účast nutná pro uznání platnosti voleb, která před reformou činila 25 %. Mandáty jsou

přerozdělovány systémem poměrného zastoupení s využitím tzv. Hareovy kvóty35 (How the

Duma electoral system works; Russiavotes.org).

Pouze politické strany, které byly registrovány na základě tzv. Zákonu o stranách ze

dne 11. června 2001 směly předkládat své kandidátní listiny. Až 50 % z každé kandidátní

listiny mohlo být tvořeno kandidáty, kteří nejsou členy dané strany. Úplný seznam

registrovaných stran je pravidelně aktualizován Centrální volební komisí (Russiavotes.org).

Kandidátní listiny jsou uzavřené, takže voliči smí volit pro seznam pouze jako pro celek.

Vedení strany pak rozhodne o přidělení volných mandátů mezi své kandidáty nezávisle na

jejich místě na příslušné listině. Tento proces rozhodování je netransparentní a autoritářsky

interní (Kynev 2012a: 11).

Reforma zcela zakázala utváření stranických bloků, čehož často využívaly menší

strany, aby tak zvýšily své šance na překonání volební klauzule. Členům Stání dumy již není

povolena změna jejich stranické příslušnosti po svém zvolení. Dříve se mnoho poslanců,

zvláště těch, kteří kandidovali jako nezávislé osoby, po svém zvolení přidalo k některé 35 Počet všech platných odevzdaných hlasů je vydělen počtem mandátů, které se budou v daném obvodu rozdělovat. Tím získáme kvocient, kterým následně dělíme celkové volební zisky každé strany, výsledek pak představuje počet získaných mandátů.

33

z politických stran. Počty mandátů jednotlivých stran zastoupených v Dumě se pak mohl

značně lišit od volebních výsledků. Kandidátní listiny musely být rozděleny do

celofederálních skupin, které zahrnovaly tři nejlepší kandidáty a nejméně 100 regionálních

skupin pokrývající celé území Ruské federace. Politické stran musí předkládat nejméně

200 000 podpisů voličů podporujících jejich kandidátní listinu. Seznam podpisů musí být

předložen Centrální volební komisi, ta pak rozhodne, zda jej uzná či ne. Seznam podpisů

může být odmítnut v případě, že došlo k porušení volebního zákona nebo pokud obsahuje více

než 5 % falešných či neplatných podpisů. Strany mají možnost sběr podpisů vynechat

v případě, že složí kauci ve výši 60 milionů rublů, ta jim bude vrácena, pokud získají alespoň

4 % z celkového počtu hlasů (How the Duma electoral system works; Russiavotes.org). Také

institutům volebních pozorovatelů přijetí volební reformy značně zkomplikovalo jejich

činnost. Podle nového zákonu pouze pozorovatelům ze stran účastnících se voleb bylo

povoleno sledovat průzkumy veřejného mínění. Nezávislí pozorovatelé byli zakázáni úplně.

Kreml se ponaučil z tzv. barevných revolucí a posílil sovu kontrolu nad volbami, a to na

všech úrovních (Petrov 2005).

Reforma také stanovila maximální povolené výdaje na kampaně, které na federální

úrovni činí 400 milionů rublů, z nichž nejvíce 50 % může pocházet z vlastních zdrojů strany.

Zbytek musí pocházet z jednotlivých darů až do výše 280 000 rublů a darů organizací až do

výše 14 milionů rublů. Na regionální úrovni se maximální výdaje pohybují od 6 do 30

milionů rublů v závislosti na počtu obyvatel regionu. Zahraniční společnosti, organizace či

osoby a ruské společnosti, které mají více, než 30% zahraniční kapitál stranám nesmí

poskytovat dary vůbec (How the Duma electoral system works; Russiavotes.org).

Při volbách do Státní dumy v roce 1995 při 5% volební klauzuli bylo způsobilých

soutěžit 285 politických stran a hnutí. V roce 2003 kdy hnutí byla zcela vyloučena a politické

strany musely splnit velmi obtížné podmínky, došlo ke snížení počtu způsobilých stran na 64.

Počet stran bojujících ve volbách v roce 2007, tedy po přijetí reformy měnící volební systém,

klesl již na pouhých 11. Pod vládou Vladimira Putina se tak ruský volební systém stal více

regulovaným a konkurenceschopnost celého procesu se stále zužuje (Sakwa 2008: 168–169).

Hyper-fragmentace a vysoká konkurenceschopnost ruského volebního trhu byla nahrazena

trendem směřujícím k monopolu vládnoucí elity (Gel´man 2006: 546).

34

3.2 Komparace podoby stranického systému před reformou a po reformě

Ve srovnání se západními protějšky se ruské politické strany vyvíjeli v obráceném

pořadí. Zatímco v západních demokraciích stranická legislativa navazovala na formování

politických stran, v Rusku formování politických stran navazovalo na legislativu. Stát

definuje pravidla a pouze ty strany, které odpovídají těmto pravidlům, mají možnost přežít

v ruském politickém systému. V posledních deseti letech ruský stát nerovnoměrně rozšířil

svou kontrolu nad politickými stranami a značně utáhl zákony upravující jejich existenci.

V této souvislosti je nezbytné, aby strany plnili formální kritéria a požadavky kladené ze

strany státu než aby rozvíjely podstatu svých politických programů (Kynev 2012a). Hlavním

nedostatkem tohoto tuhého, centralizovaného systému je jeho naprostý nedostatek flexibility,

jeho neschopnost přizpůsobit se měnícím se situacím a reagovat na krize. Systém, ve kterém

je vše vázán na jednu osobu, prezidenta, je potenciálně velmi nestabilní (Petrov 2004).

Někteří odborníci, převážně ruští, vysvětlují problémy ruského stranického systému

odkazem na zvláštní dědictví minulosti, to které nepřispívá politické soutěži. Podle tohoto

názoru, tradice ruských dějin vytvořila „ruský systém“, který se sám obnovil navzdory

pokusům o liberalizaci a demokratizaci. Z tohoto pohledu lze politické reformy z 90. let 20.

století považovat pouze za dočasnou odchylku, zatímco změny počínající rokem 2000 pak

představují návrat k historicky stanové normě (Gel´man 2006: 549).

3.2.1 Index deformace

Volební systém přináší pro jednotlivé politické strany množství nástrah, kterým musí

čelit. Úspěch při volbách a zisk určitého počtu voličských hlasů ještě nezaručuje úměrný zisk

mandátů. Jedním z důsledků volebního systému je totiž podreprezentace či v některých

případech nadreprezentace politických stran. Míru podreprezentace respektive

nadreprezentace zjistíme pomocí indexu deformace36 (Kubát 1998: 233–234).

Z tabulky č. 737 lze vyčíst, že ruský volební systém poskytuje nejsilnějším stranám

mírnou nadreprezentaci; ta se projevila především po volbách v roce 2007, kdy již byl užit

nový volební systém. Hodnota indexu deformace se v tomto období u parlamentních stran

Jednotné Rusko, Liberálně demokratické strany, Komunistické strany RF a Spravedlivého

Ruska pohybovala v rozmezí 1,07 až 1,09. Index deformace tedy přesáhl hodnotu jedné, ale

pouze nepatrně. Vysoké nadreprezentace se tak netěšila ani nejúspěšnější strana Jednotné

Rusko, jejíž index deformace činil v roce 2007 1,09 a v roce 2011 1,08.

36 Více viz kapitola 1.3.37 Viz přílohy.

35

Pokud se podíváme na míru nadreprezentace či podreprezentace, kterou vykazovaly

výsledky voleb konaných před reformou volebního systému (1993, 1995, 1999, 2003)

jednoznačně převládala podreprezentace politických stran. Výjimku představovaly volební

výsledky Komunistické strany Ruské federace z roku 1995, kdy se její index deformace

rovnal jedné, a volební výsledky strany Jabloko v témže roce, která dosáhla indexu deformace

0,99. Komunistická strana RF i Jabloko, tak získali počet mandátů úměrný ke svým volebním

ziskům.

Značná fragmentace a nepřehlednost ruského stranického systému byla tvořena

především výstupy ve většinové části voleb. V poměrné části se naopak často stávalo, že

voliči odevzdali hlasy stranám, kterým se nepodařilo překročit volební klauzuli. V roce 1995

dosáhl podíl propadlých hlasů 49,5 % (Matoušková 2006: 102).

3.2.2 Index efektivního počtu stran

Stranický a volební systém je velmi úzce provázán, jelikož volební systém výrazně

ovlivňuje velikost systému stranického. Volební systém je tak jedním z podnětů změn

stranických systémů. Pro zachycení dynamiky stranickému systému a tedy určení jeho

velikosti užíváme index efektivního počtu stran38 (Kubát 1998: 235).

Rok 1993 1995 1999 2003 2007 2011Index efektivního počtu stran 5,7 5,2 5,4 3,4 1,9 2,8

Volby do Státní dumy

Počet efektivních stran v dolní komoře ruského parlamentu se v období od vzniku

samotné Ruské federace do voleb v roce 1999 pohyboval v hodnotách přes 5 procentních

bodů. Při volbách v roce 1993 to bylo 5,7; při volbách v roce 1995 došlo k nepatrnému

snížení na 5,2 a v roce 1999 činil index efektivního počtu stran 5,4. K výraznému poklesu

počtu efektivních stran došlo při volbách v roce 2003. Nejpravděpodobnějším důvodem této

změny je zákon o politických stranám přijatý v červenci 2001. Tento zákon velmi ztížil

podmínky pro registraci stran a mnoho menších stran, tak ztratila svou možnost reprezentace

v parlamentu. Další snížení počtu efektivních stran při volbách v roce 2007, pak bylo

zapříčiněno volební reformou z roku 2005, kdy byl smíšený volební systém nahrazen

38 Více viz kapitola 1.3.

36

volebních systémem poměrným. Malé a regionální strany tak ztratily možnost zisku mandátů

skrze většinovou část volebního systému (Matoušková 2006: 105).

Snížení počtu efektivních stran stabilizuje stranický systém, na druhou stanu příliš

nízký počet těchto stran komplikuje konstruktivní dohodu a může vést k jednoznačné

dominanci jediné strany (Pecháček 1999). V ruském parlamentu se tento jev objevil při

volbách v roce 2003, kdy index klesl na 3,4. V těchto volbách na „scénu“ poprvé vstoupila

politická strana Jednotné Rusko a ihned velmi výrazně uspěla (60, 8 % hlasů). Trend

snižování počtu efektivních stran se potvrdil i při volbách v roce 2007 a 2011, nicméně v roce

2011 došlo ke zvýšení hodnoty indexu ze 1,9 na 2,839. Vyvstává tak otázka zda tendence

zvyšování efektivního počtu stran bude v následujících volbách pokračovat nebo zda je

jednalo pouze o přechodné zvýšení. Jasnou odpověď budeme mít až po volbách do Státní

dumy, které se budou konat na podzim tohoto roku.

3.2.3 Index agregace

Dalším problémem ve stranickém systému může být situace, kdy jedna z politických

stran v parlamentu je ve výrazně silnější pozici ve srovnání s ostatními parlamentními

stranami. Míru postavení této nejsilnější strany ve vztahu k ostatním stranám zjistíme pomocí

indexu agregace40 (Lebeda, Novák 2004: 416).

Rok 1993 1995 1999 2003 2007 2011Index agregace 1,3 1,6 1,8 4,1 17,5 13,2

Volby do Státní dumy

Ruský stranický systém začínal jako vícestranický a fragmentovaný, od roku 2007

však můžeme sledovat jasnou tendenci snižování počtu politických stran41. Od voleb z roku

2003 je patrné také posilování jedné z politických stran, a to Jednotné Rusko42. Po změně

volebního systému do Státní dumy v roce 2005, který byl užit v následujících volbách 2007,

došlo k jednoznačnému potvrzení tohoto trendu. V těchto volbách strana Jednotné Rusko

dosáhla svého doposud nejlepšího výsledku, kdy dokázala získat 64, 3 % voličských hlasů a

70 % poslaneckých mandátů. Zároveň se jedná o nejvyšší výsledky od vzniku Ruské federace.

39 Viz přílohy – Tabulka č. 5 a 6, a také tabulka.40 Více viz kapitola 1.3.41 Snížení počtu politických stran s cílem větší efektivity parlamentu, byl jedním z oficiálních důvodů, které Vladimir Putin uváděl, když argumentoval ve prospěch změny volebního systému (Sakwa 2008: 166).42 Přílohy – Tabulka č. 4,5 a 6.

Rok 1993 1995 1999 2003 2007 2011Počet 12 22 14 12 4 4

Politické strany zastoupené ve Státní dumě

37

Ze strany Jednotné Rusko se tak stala dominantní strana, která má neomezenou možnost

sestavení většinové vlády a z ruského volebního systému se tak stal systém predominantní.

Tento druh systému stále patří do skupiny stranického pluralismu, jelikož i ostatní strany smí

existovat, a to legálně a legitimně, avšak ne nutně efektivně. Menší strany jsou zcela

nezávislými protivníky predominantní strany. Jedná se tedy o systém více než jedné strany,

v němž však nedochází k alternaci u moci. Jedné straně (Jednotné Rusko) se daří v průběhu

času získávat absolutní většinu mandátů v parlamentu. Velmi důležitou podmínkou je

autenticita volebních vítězství (Sartori 2005: 211-212).

Problém predominance strany Jednotné Rusko může spočívat v její proprezidentské

profilaci, strana reprezentuje oficiální ruskou politiku a vytváří spojení mezi prezidentem a

dolní komorou ruského parlamentu. Úzkou vazbu strany a prezidenta Putina dokazuje heslo

užité již v první kampani této strany z roku 2003, které znělo: „Společně s prezidentem!“.

Vladimir Putin byl dokonce při volbách v roce 2007 ustaven do čela kandidátní listiny

Jednotného Ruska a volební program byl nazvaný „Putinův plán: důstojná budoucnost pro

velkou zemi.“ (srovnej s Gaddy, Kuchins 2008)43 V roce 2008 byl Vladimir Putin zvolen

předsedou strany44. Bez ohledu na jeho přední postavení ve stranické hierarchii není Putin

formálním členem strany Jednotné Rusko (Kynev 2012b: 14).

Pro výpočet indexu agregace je podstatný také počet politických stran, kterým se

podařilo získat poslanecký mandát a tedy zastoupení ve Státní dumě. Od roku 1993 do roku

2003, kdy se konaly poslední volby užívající smíšený volební systém, počet zastoupených

stran přesahoval číslo 10. Po volbách v roce 1995 bylo ve Státní dumě zastoupeno dokonce 22

politických stran. S výjimkou čtyř až pěti nejúspěšnějších stran se však u většiny stran jednalo

o zisk maximálně deseti mandátů, přičemž mnoho politických stran bylo zastoupeno pouze po

jednom mandátu45. S ohledem na celkový počet mandátů (450) je pak takové množství křesel

naprosto zanedbatelné.

Po přijetí volební reformy v roce 2005 se v následujících volbách počet zastoupených

stran rapidně snížil, a to na čtyři jak ve volbách v roce 2007, tak i ve volbách konaných v roce

43 Gaddy, Clifford G., Andrew C., Kuchins. 2008. „Putin´s Plan.“ The Washington Quarterly 31 (2), 117-129. 44 V roce 2012 se Vladimir Putin opět stal prezidentem a na post předsedy strany Jednotné Rusko nastoupil Dmitrij Medvěděv.45 Přílohy – Tabulka č. 1-6.

38

2011. Zastoupeny byly pouze polické strany Jednotné Rusko, Komunistická strana RF,

Liberálně demokratická strana Ruska a Spravedlivé Rusko. Ruský stranický systém se tak

transformoval z extrémního pluralismu na pluralismus umírněný. Umírněný pluralismus se

vyznačuje přítomností tří až pěti relevantních stran a relativně malou ideologickou vzdáleností

mezi stranami. Druhou podmínku však ruský stranický systém nesplňuje, jelikož ideologická

vzdálenost mezi ruskými parlamentními stranami je značná (Sartori 2005: 185). Ruský

stranický systém tak můžeme označit spíše za polarizovaný pluralismus, jehož

charakteristickým znakem je přítomnost antisystémové strany, jedná se především o

komunistické či fašistické typy stran (Sartori 2005: 136). Ruský stranický systém tak byl

polarizovaný již od voleb v roce 1993, jelikož Komunistické straně RF se do parlamentu

podařilo dostat při každých následujících volbách a je stabilní součástí stranického systému46.

3.2.4 Proporcionalita volebních výsledků

Volební systém jako jeden ze stavebních kamenů každého politického systému do

značné míry ovlivňuje podobu stranického systému. Jedná se o klíčový činitel určující míru

reprezentace voličů, jinými slovy jak přesně bude reflektováno rozložení volební podpory

jednotlivých stran. Pro analýzu proporcionality či naopak disproporcionality volebních

výsledků nejčastěji používáme Loosemore-Hanby index47 (Lebeda 2006b: 883–889).

Rok 1993 1995 1999 2003 2007 2011Index proporcionality 33,7 72,5 40,6 39,9 7,695 5,84

Volby do Státní dumy

Podle ukazatele indexu proporcionality je v Ruské federaci patrný trend zvyšování

míry proporcionality volebních výsledků. Tento trend se projevil po volební reformě, při které

došlo ke změně volebního systému užívaného pro volby do Státní dumy. Abychom získali

srovnání, stačí se podívat na hodnoty indexu proporcionality před reformou a po reformě.

Před reformou v roce 2005 hodnoty indexu jasně vykazují vysokou míru disproporcionality,

která v roce 1995 dosáhla až 72,5 procentních bodů. Naopak výsledky voleb konaných po

volební reformě, tedy v roce 2007 a 2011 představují několikanásobně proporcionálnější

hodnoty. Míra proporcionality volebních výsledků v Ruské federaci se tak dostala dokonce

pod průměrnou hodnotu, která činí 10,95 (Lebeda 2006: 662).

46 Viz Přílohy – Tabulky 1-6.47 Více viz kapitola 1.3.

39

Jedním z důvodů, proč nový ruský volební systém vykazuje výrazně proporcionálnější

hodnoty, je užití Hareovy kvóty pro přepočet hlasů na mandáty společně s vyšší volební

klauzulí (7%). Hareova kvóta je totiž všeobecně klasifikována jako jedna

z nejproporcionálnějších volebních formulí (Lebeda 2006a: 893).

40

4. Vývoj ruských volebních zákonů po roce 2005

Poslední, tedy čtvrtá kapitola se zabývá vývojem volebních zákonů po roce 2005.

V této části jsou stručně shrnuty nejdůležitější volební zákony, které nejvíce ovlivnily

stranický a politický systém Ruské federace. Kapitola dále analyzuje vliv nejvyššího

představitele Ruské federace na změnu volebních zákonů se záměrem dosažení vlastních cílů.

Kapitola ověřuje výzkumnou otázku, a sice zda bylo účelem volebních zákonů přijatých po

roce 2005 upevnění vedoucí pozice strany Jednotné Rusko?

4.1 Zásadní změny ruských volebních zákonů po roce 2005

Prvním z důležitých volebních zákonů přijatých po roce 2005 byl Zákon o dodatku

k Ústavě Ruské federace z 30. prosince 2008, který prodloužil funkční období prezidenta

Ruské federace ze čtyř na šest let. Současně došlo k prodloužení funkčního období Státní

dumy, a to ze čtyř na pět let. Zákon o dodatku vstoupil v platnost 31. prosince 2008 (Ústava

RF). Zákon také ve Státní dumě zavádí systém interpelací a výroční skládání účtů vlády

v parlamentu (Vondra 2008). Zákon také pozměnil systém přidělování mandátů stranám, které

nedokázaly překročit volební klauzuli. Každá politická strana, která získala 5 až 6 % hlasů, by

obdržela jeden mandát. Dva mandáty by obdržela každá strana, která by získala 6 až 7 %

hlasů, žádná z menších stran však této hranice v následujících volbách nedosáhla (Shiraev

2013: 121).

Tento zákon byl součástí první zásadní změny v ruské ústavě po patnácti letech.

Důležitou součástí změny bylo doplnění, které ustanovilo, že se prodloužení funkčního

období netýkalo tehdy úřadujícího prezidenta (Dmitrij Medvěděv). Jednalo se tak v podstatě o

výhodu pro Vladimira Putina, jelikož Ústava Ruské federace nezakazuje kandidovat na post

hlavy státu člověku, který již po dvě funkční období prezidentem byl48. Prodloužení

prezidentského funkčního období bylo vázáno na plán vrátit premiéra Putina do

prezidentského úřadu. To potvrzovalo i postavení Medvěděva, který i jako prezident stále

zůstával ve stínu Vladimira Putina v jeho tehdejší funkci premiéra (Petrov 2008).

Zákon o prodloužení funkčního období pro prezidenta a dolní komor ruského

parlamentu byl zákonodárci schválen již deset dní poté, co tento návrh poslancům předložil

tehdejší prezident Dmitrij Medvěděv. Zákon byl v závěrečném třetím čtení schválen absolutní

většinou. Schválení předlohy nebylo žádným překvapením, jelikož Putinova strana Jednotné

Rusko ovládala dvoutřetinovou většinu, jež je potřebná k prosazení ústavní změny. Jedinou

48 Viz Ústava Ruské federace, hlava 4 (http://www.constitution.ru/10003000/10003000-6.htm)

41

stranou, která se vyslovila proti změně, byla Komunistická strana RF. V horní komoře

parlamentu je pro přijetí ústavní změny potřeba tříčtvrtinová většina, i zda měl však Kreml

dostatečnou podporu. Vladimir Putin, ještě v pozici prezidenta rozhodl, že guvernéři

zasedající v Radě federace nebudou voleni lidem, ale dosazováni shora (Harding 2008). Svůj

souhlas se změnou ústava následně připojilo i všech 83 regionů. Ke schválení by přitom

postačovaly pouhé dvě třetiny regionálních parlamentů (Vondra 2008b).

Další významnou volební změnou byl Federální zákon o politických stranách z 2.

dubna 2012. Tento zákon měl zjednodušit požadavky na založení a činnost politické strany.

Jednalo se tedy o jakousi liberalizaci stranického provozu. Podle zákonu musela mít politická

strana regionální kanceláře v nejméně polovině subjektů federace, počet jejích členů byl

snížen ze 40 tisíc na pouhých 500. Zakládající sjezd byl považován za platný, zúčastnili-li se

ho delegáti z ne méně než poloviny regionů. Spodní hranice zastoupení byla snížena ze 3 na 2

osoby. Důvodem pro pozastavení registrace státu pak mohl rozpor stranické ústav s Ústavou

Ruské federace či nesplnění jiných zákonných požadavků. Podle této změny nebudou úřady

kontrolovat stranické dokumenty každoročně, ale jednou za tři roky (Federální zákon č.

28/2012). Na něj navázal federální zákon z 2. května 2012, který zrušil povinnost sběru

voličských podpisů na podporu kandidátů nebo kandidátních listin navržených jakoukoliv

politickou stranou. Výjimku představovaly pouze prezidentské volby, kdy byl požadovaný

počet podpisů pro kandidáty, kteří se nominovali sami, snížen z 2 milionů na 300 tisíc a pro

kandidáty neparlamentních stran na 100 tisíc (Federální zákon č. 41/2012).

Zákony liberalizující postup registrace politických stran byly přijaty především na

základě narůstajícího tlaku ze strany protivládních demonstrantů. Změny uvedené v těchto

zákonech s největší pravděpodobnostní povedou ke zvýšení počtu politických stran na ruské

politické scéně. Tyto kroky jsou prvními ústupky ruského vedení po stále častějších masových

protestech. Opozice však není ještě zcela spokojena, jelikož zákony stále neumožňují vznik

stranických bloků a nárůst počtu stran povede pouze k roztříštěnosti ruského stranického

systému (Pravda.sk).

Velmi důležitý volební zákon byl přijat 22. února 2014, ten pozměňuje volbu poslanců

Státní dumy Federálního shromáždění Ruské federace. Návrh volebního zákona, jenž

obsahuje soubor nových pravidel, podle kterých by se měl volit parlament v roce 2016,

připravil prezident Vladimir Putin. Jednalo se o krok, jímž si chtěl upevnit své mocenské

postavení a vliv a izolovat ho od klesající podpory strany Jednotné Rusko, která ho

nominovala (Herszenhorn 2013). Nová pravidla by měla být výhodná pro malé strany,

nezávislé kandidáty a především proputinovské stranu Jednotné Rusko, které ztrácí voliče.

42

Putino reforma tak představuje snahu o zachování prokremelské většiny i v příštím

parlamentu (GlobalSecurity.org; Duma Election). Jedná se o druhou významnou změnu

volebního procesu, a to v období kratším než deset let. V rámci které v podstatě dojde

k obnovení systému, jenž byl užíván do roku 2003 (Herszenhorn 2013). Hlavním cílem

Putinovy reformy volebního zákona je zachování status qua Státní dumy. Tedy dominantní

postavení strany Jednotné Rusko a loajální opozici v podobě Komunistické strany,

zkorumpovaných liberálních demokratů a Spravedlivého Ruska. Za žádných okolností nechce

Kreml umožnit opravdové opoziční straně, aby se prosadila ve Státní dumě (Gregory 2016).

Podle Petrova Spravedlivé Rusko, Komunistická strana RF a především Liberálně

demokratická strana však již nikoho nepřesvědčí, že jsou opozičními stranami v pravém

smyslu slova. Většina lidí již pochopila, že se jedná pouze o spřátelené strany Kremlu (Petrov

2013).

Putinův balíček volebních triků zavádí řadu nových opatření, které mají zachovat

parlamentní status quo, zavřít dveře opozici a vyhnout se pouličním protestům (Gregory

2016). Doposud se v dolní komoře ruského parlamentu, Stání dumě, všech 450 poslanců

volilo pomocí poměrného systému a mandáty byly rozdělovány mezi strany, jež překročily

7% volební klauzuli. Putin navrhl návrat ke smíšenému systému49, kdy bude část poslanců

volena většinově v jednomandátových obvodech a část poměrně podle zisků politických stran

(GlobalSecurity.org; Duma Election). Kreml disponuje mnoho nástroji jak zajistit vítězství s

nimi sympatizujících kandidátů z jednomandátových obvodů. Pokud by se voliči v celostátní

části obrátili proti Jednotnému Rusku, ztracené mandáty by byly nahrazeny z vítězství v

jednomandátových obvodech (Gregory 2016). Podle nových pravidel bude volební klauzule

snížena ze 7 na 5 %. Nový zákon také vyžaduje, aby politické strany a nezávislé osoby

prokázali svou popularitu mezi voliči, ještě než se budou moci zúčastnit průzkumů veřejného

mínění. Strany musí předložit podpisy nejméně 200 tisíc občanů z celého Ruska a nezávislí

kandidáti musí prokázat podporu alespoň 3 % voličů v jejich obvodech. Politické strany jsou

od tohoto požadavku osvobozeny v případě, že v minulých volbách získaly alespoň 3 % hlasů

nebo pokud nejméně jeden člen strany zasedá v legislativě některého z regionů Ruské

federace. Zákon také zvýšil volební fond jednoho kandidáta z 6 na 15 milionů rublů a

umožňuje zástupcům médií oficiálně si vyžádat kopie hlasovacích protokolů od okresních a

krajských volebních komisí (Ankov 2014).

49 Smíšený volební systém pro volby do Státní dumy používán v letech 1993 – 2005, kdy byl nahrazen poměrným volebním systémem.

43

Volební reforma sice poskytuje větší možnosti pro vyšší počet politických stran, avšak

stále trvající zákaz utváření volebních koalic znemožňuje soupeření opozičních stran se

současnou vládní stranou Jednotné Rusko. Sama opozice předpokládá, že změna volebního

zákona bude výhodná právě pro Jednotné Rusko, které by jinak při své klesající voličské

popularitě jen těžko udrželo absolutní většinu v parlamentu. Jednotné Rusko, tak bude moci

pokračovat ve svém dominantním postavení, zatímco ostatní zavedené stany se budou muset

vypořádat se záplavou nových uskupení. Opozice volební reformu označila za krok zpět

(Hospodářské noviny 2013). Ze 7550 aktuálně registrovaných ruských stran, jich je pouze 12

způsobilých ve volbách soutěžit bez předložení dodatečných podpůrných podpisů (Ankov

2014).

Dne 14. července 2015 byl přijat federální zákon, který přesouvá volby do v pořadí již

sedmé Státní dumy na třetí neděli v září (Federální zákon č. 272/2015). Ruští občané tak

budou svůj příští parlament volit již 18. září 2016 namísto původního termínu v prosinci.

Následující volby by pak měly konat vždy třetí zářijovou neděli. Poslanci, kteří nebudou opět

zvoleni, budou podle zákona odškodněni částkou, kterou by jinak získali, pokud by se volby

konaly v původním termínu. Návrh na dřívější konání voleb podala vládní strana Jednotné

Rusko, s výjimkou Komunistické strany Ruské Federace s ním všechny parlamentní strany

souhlasily. Stranou udaný důvod k uspíšení voleb byl návrh státního rozpočtu na rok 2017,

který by podle Jednotného Ruska měli schvalovat již ti poslanci, kteří budou s daným

rozpočtem pracovat (Hospodářské noviny 2015). Vladimir Putin tedy schválil přesunutí

termínu voleb z prosince 2016 na září roku 2016 a plánované debaty na průběh srpna, kdy

podle předsedy Komunistické strany RF je ovšem většina národa na dovolené nebo sklizni

plodin. Datum voleb pak spadá před začátek školního roku, což znamená, že většina studentů

bude doma spíše než v ulicích ruských metropolí (Gregory 2016).

Jedním z dalších zajímavých zákonů byl federální zákon objasňující postavení

politických stran a sociálních hnutí. Ten stanovil, že politická strana jako právnická osoba je

typem společenské organizace. Název politické strany nyní musel obsahovat slova „politická

strana“. Ostatním právnickým osobám bylo používat slovo „strana“ ve svém názvu zakázáno.

Co se týče sociálních hnutí, ta jsou považována za samostatné organizace a zákon jim stanovil

právní formu v podobě neziskové organizace (Federální zákon č. 133/2015).

Nejnovější volební zákon byl přijat 9. března 2016 a upravuje určité legislativní akty

týkající se voleb a referend. Důležitou součást tohoto zákona tvoří povolení pro přítomnost ve 50 Počet stran registrovaných Ministerstvem spravedlnosti Ruské federace k 1. lednu 2015 (viz. http://cikrf.ru/eng/politparty/ ).

44

volební místnosti v den voleb, které získají pouze zástupci médií, kteří podepsali smlouvu

alespoň dva měsíce před zahájením kampaní. Zákon také zakazuje výrobu tištěných materiálů

pro kampaň na základě smlouvy s jednotlivci, kteří nejsou individuálními podnikateli

(Federální zákon č. 66/2016).

Evropská unie ve svých hodnotících zprávách vyjadřuje své znepokojení nad

přijímáním represivních zákonů a jejich svévolným prosazováním ze strany ruských úřadů.

Unie Ruskou federaci kritizuje také za nedostatek politické plurality (Evropský parlament

2013). Ruská federace je často pranýřována za nedostatek nezavilosti volební administrativy,

zaujatosti většiny médií a nepřípustné zasahování státních orgánů na různých úrovních. Právní

rámec týkající se voleb je sice komplexní a dostačující, avšak strukturálně je příliš složitý a

nejednoznačný. Často tak dochází k nejednotnému uplatňování zúčastněných stran a mnohdy

dochází ke zvýhodňování jedné strany. Zákony upravující volební proces dostatečně

nezajišťují transparentnost nebo účinnou a včasnou nápravu stížností. Ani zákonná úprava

rovného přístupu k politickým stranám není postačující. Znepokojující je také volební zákon

týkající se mezinárodních pozorovatelů u voleb, jehož právní úprava omezuje rozsah činnosti

pozorovatelů. Mezinárodní organizace často nejsou kvůli nepřátelskému postoji ruských

úřadů schopné dosadit požadovaný počet pozorovatelů. Opětovně také dochází k zastrašování

skupin domácích pozorovatelů. Státní orgány, volební administrace a další státní instituce by

měly prokázat závazek k řádnému a efektivnímu uplatňování zásad demokratických voleb, jak

je stanoveno v právních předpisech. Dále by mělo být zváženo sjednocení všech volebních

zákonů v jednotný kodex s cílem zjednodušení a také zajištění souladu s právním rámcem

(OSCE 2012).

4.2 Vliv Vladimira Vladimiroviče Putina na volební politiku a její změny

V jistém smyslu Putinův vzestup k moci v letech 1999–2000 byl protkán řadou

šťastných okolností. Podle Vladimira Gel‘mana, byl tím správným mužem, který se ve

správný čas ocitl na správném místě. Bezesporu loajální Borisi Jelcinovi, schopný zajistit

bezpečnost pro svého patrona a zemskou vládnoucí elitu a zachovat základy nově vzniklého

politického a ekonomického řádu. Vladimir Putin plnil tyto úkoly úspěšně. Jeho místo

v politické historii Ruské federace však bylo dalece vzdálené od pouhého Jelcinova nástupce.

Putinova vláda v letech 2000–2008 byla obdobím mimořádně vysokého ekonomického růstu

na jedné straně a obrovské monopolizace politické moci na straně druhé (Gel´man 2015: 72–

73).

45

Putin byl dědicem Jelcinovy tradice, se všemi jeho úspěchy, kterých dosáhl při

zavádění nezávislé ruské státnosti, tržního hospodářství a demokratických institucí. Stejně tak

byly součástí tradice i nedostatky, zejména zaměření státu na byzantskou dvorní politiku a

izolace režimu od veřejné odpovědnosti (Sakwa 2008: 880). Začátkem 21. století vládnoucí

skupiny v čele s Vladimirem Putinem zahájila vážné institucionální změny, které měly za cíl

zachovat monopol stranické moci na ruském politickém trhu. Za prvé vstupní bariéry na tento

trh byly razantně zvýšeny. Za druhé, struktura politické příležitosti výrazně zmenšila šance

pro nové účastníky a pro koalice mezi stávajícími stranami. Sám volební trh byl

restrukturalizován změnou volebního systému. Za třetí, v letech 2004-2005 Vladimir Putin

inicioval zrušení volbu hejtmanů a navrhl jmenování zástupců stran, které vyhrály regionální

parlamentní volby, na jejich místo. Některé další inovace, jako například použití

imperativního mandátu51, použití elektronického sčítání hlasů při volbách a minimalizace, ne-

li celková eliminace, role nezávislých pozorovatelů v průzkumech veřejného mínění, to vše

mělo stejný cíl. Vznik stranické, spíše než personalizované vlády, která má tvořit viditelný

nástroj udržení monopolu ruské vládnoucí skupiny (Gel´man 2006: 552).

V květnu roku 2000 zahájil Putin novou agendu, jejímž cílem byla recentralizace

vládnutí v Ruské federaci. Zřídil sedm federálních okresů pokrývajících celé ruské území a

jmenoval vyslance, kterým byla udělena správa nad pobočkami federálních ministerstev, tedy

i kontrola nad využíváním federálního majetku a finančních prostředků z federálního

rozpočtu. Tato inovační politika nazývaná „federální reforma“ sledovala polický cíl, kterým

bylo oslabování regionálních vůdců ve vztahu k federálnímu centru a to způsobem „zero-sum

game52“ (Gel´man 2015: 78). Státní recentralizace vyvolala zhutnění etatismu, v němž

rétorika obrany ústavních norem a jednotné uplatňování práva v celé zemi ohrozila rozvoj

skutečné federální dělby moci, narušila politický pluralismus a oslabila média a informační

svobody. Recentralizace napomohla vzniku nového systému hegemonické strany (Sakwa

2008: 885). Putinovy se podařilo dosáhnout absolutní většiny ve Státní dumě – většiny

schopné vetovat návrhy zákona předložené Radou federace, horní komorou ruského

parlamentu. V důsledku toho se mu podařilo transformovat organizaci horní komory a tudíž i

federální systém. K překvapení všech, učinil Putin reformu Rady federace jedním ze svých

hlavních politických cílů v jeho prvních měsících v úřadu. Rada federace působila jako

„lobbysta“ pro regionální zájmy. Dva týdny poté, co byl Putin uveden do funkce hlavy státu,

51 Poslanec, který opustí svou stranu, může přijít o svůj mandát, jelikož je podřízen rozkazům dané politické strany. 52 Pravomoci regionálních vůdců, kteří si dříve užívali téměř neomezené vlády ve svých obvodech, byly výrazně omezeny, ne-li eliminovány.

46

již navrhl nový postup pro utváření Rady federace, kterým nahradil regionální vůdce jím

dosazenými lidmi. Reformou tak bylo dosaženo oslabení významné institucionální protiváhy

k prezidentovi. Putin svou úpravou v podstatě smazal hranice mezi výkonnou a zákonodárnou

mocí (Colton, McFaul 2003: 4-5).

Na konci druhého funkčního období prezidenta Putina byl jeho režim schopný

dosáhnout svých cílů konsolidace autoritářského režimu a úspěšně vybudovala své hlavní

instituce a institucionální jádro ruského politického režimu. Jedná se o následující instituce:

(1) unilaterální prezidentský monopol na přijímání klíčových politických rozhodnutí, tzn.

personalizovaný režim; (2) tabu ohledně možnosti otevřené volební soutěže mezi elitami,

nesvobodné a nespravedlivé volby, tzn. volební autoritářství a (3) hierarchická podřízenost

regionálních a místních orgánů centrální vládě, tzn. vertikála moci (Gel´man 2015: 96).

Po skončení svého druhého funkčního období se Vladimir Putin stal předsedou vlády

Ruské federace. Funkci premiéra zastával od 6. května 2008 do 7. května 2012. Když Putin

pro prezidentské volby roku 2008 vybral jako nástupce, jehož doporučí lidu Dmitrije

Medvěděva, jednalo se o velmi pečlivě uváženou kalkulaci. Spoléhal se na Medvěděvovu

bezvýhradnou loajalitu a věřil, že Medvěděv není hrozbou pro jeho reálné mocenské

postavení. Za období více než tří let se z Vladimira Putina a Dmitrije Medvěděva stal tzv.

mocenský tandem. Oba prohlásili, že ve volbách v roce 2012 nepůjdou proti sobě, ale po

společné dohodě bude kandidovat pouze jeden z nich. Při poměru sil v aparátech, kdy

Putinovu administrativu tvořilo více než 7000 lidí, však byla jeho převaha jednoznačná již

tehdy. Tato převaha se při prezidentských volbách v roce 2012 potvrdila (Dvořák 2011: 33-

34). Po Putinově návratu do úřadu prezidenta si Kreml stanovil novou strategii, která

zahrnovala tři složky: (1) Kooptace politických orgánů řízených regionálními a místními

vedoucími na celostátní úroveň kontrolovanou Kremlem. (2) Vybudování personalizovaného

systému, který bude tvořit volební výsledky požadované Kremlem, bez ohledu na preference

ruských voličů a (3) návrat kontroly nad hlavními zdroji ekonomické sféry do státního aparátu

(Gel´man 2015: 84).

Po celou dobu svého prezidentství Putin vyzývá k dodržování zásad stability,

konsolidace a opětovného prosazení výsad státu. Tyto zásady však byly často v rozporu s

etatistickou povahou Putinova vedení. Putinův styl je značně antipolitický a technokratický,

jako vůdce konfrontovaný s potřebou sladit protichůdné zájmy a názory se však ukázal jako

vysoce zdatný politik. Putinův technokratický přístup ke správě věcí veřejných je podporován

jeho charismatem. Putinovo vedení představuje výrazný typ neo-autoritářské stabilizace, která

nezpochybňuje demokratické principy ústavního pořádku, avšak ani nedovolí

47

demokratickému řádu se plně projevit (Sakwa 2008: 881-882). Během Putinova působení v

prezidentském úřadu balancuje pozitivní logika s negativní dynamikou. Příkladem může být

Putinův přístup k vývoji stranického systému, který začal Zákonem o stranách v roce 2001.

Ten může být viděn jako pozitivní vývoj, pokud za deklarovaný cíl považujeme zřízení

menšího počtu efektivních stran. Avšak zákon má i negativní hledisko, a to omezení stran

prostřednictvím extrémně vysokých vstupních nákladů v kombinaci s nadměrnou

byrokratičností registračního postupu, toto hledisko tak podkopává stanový cíl. Zákon byl

tedy spíše než o rozvoji životaschopného stranického systému o zabezpečení stranické

politiky, která zajistí neohrožený režim (Sakwa 2008: 886).

Současná strategie Vladimira Putina stojí na třech hlavních pilířích, které mají zajistit

udržení politického status quo: (1) Využití prostředků státního aparátu s cílem maximalizovat

volební zisky strany Jednotné Rusko, a to všemi dostupnými prostředky. (2) Reální podpora

současného režimu ze strany periferních voličů a (3) apatie a neparticipace „vyspělých“

voličů53 (Gel´man 2015: 117). Úsilí o přetvoření státu v souladu s Putinovými názory vede k

zúžení základů režimu a ke snížení politického pluralismu jako celku. Autonomie

regionálních šéfů a oligarchů je limitována, politické strany jsou buďto začleněny do systému

nebo vypuzeny na okraj společnosti. Putinův systém je založen na ideologii rozšířené

administrativní racionality a strachu nezávislých politických sil. Jeho antipolitický přístup je

schopen zvládat konflikty, avšak již není tak jasné, zda je schopen řešit základní problémy

(Sakwa 2008: 892).

Po prodloužení prezidentského funkčního období v roce 2008 na šest let má Vladimir

Putin v případě vítězství prezidentských voleb v roce 2018 možnost setrvat v úřadu hlavy

státu až do roku 2024. Tomu prozatím nasvědčují i výsledky průzkumu z léta roku 2015

týkajícího se podpory občanů, kdy devět z desíti Rusů odpovědělo, že má na prezidenta

pozitivní názor. Vladimir Putin zároveň dosáhl historického maxima v míře jeho popularity,

která dosáhla 89 %. Jedním z vysvětlení Putinova trvale vysokého hodnocení je státní

dominance nad médii a způsob jakým je formováno ruské veřejné mínění (Arnett, Nardelli,

Rankin: 2015).

Závěr

53 Voliči mladí, vzdělaní, obyvatelé velkých měst.

48

Ruský volební systém prošel od vzniku Ruské federace v roce 1993 mnoha změnami.

Specifičnost ruských reforem spočívá v tom, že byly a jsou realizovány v nedemokratickém

prostředí. Po rozpadu Sovětského svazu se stala hlavní prioritou celková restrukturalizace

systému a budování mocenských struktur, jež by upevnily Jelcinovo postavení. Společným

jmenovatelem změn volebních zákonů přijatých v novém tisíciletí pak byla centralizace moci

v rukou Kremlu, eliminace regionálních elit, posílení mocenského postavení politické strany

Jednotné Rusko a udržení tohoto status qua.

Cílem předložené bakalářské práce bylo představení nejdůležitějších změn volebních

zákonů a jejich dopadů na stranický systém Ruské federace. Předmět zkoumání pak

představovala reforma volebního systému do dolní komory ruského parlamentu z roku 2005 a

ověření hypotézy: „Změna volebního systému užívaného pro volby do Státní dumy v roce

2005 měla za následek proměnu podoby stranického systému Ruské federace.“ Tato hypotéza

byla nepřímo ověřována v rámci celého textu, především pak v pasážích třetí kapitoly.

Hypotéza byla ověřena pouze částečně, jelikož podoba ruského stranického systému byla

ovlivňována i jinými důležitými faktory, mj. například Zákonem o politických stranách z roku

2001. Samotná reforma pak ovlivnila podobu stranického systému následujícím způsobem.

Došlo k určité stabilizaci stranického systému snížením počtu politických stran. Důsledkem

však byla také eliminace regionálních a malých stran. Změna volebního systému přinesla i

zvýšení míry proporcionality volebních výsledků, zde však vyvstává otázka, zda bylo vyšší

proporcionality dosaženo demokraticky. Tedy, zda nebylo využito nelegálních prostředků

k úpravě volebních zisků jednotlivých stran (přijímání ad hoc zákonů, omezování volebních

pozorovatelů, neobjektivita státem kontrolovaných médií, úprava volebních protokolů atd.).

Za negativní důsledek volební reformy lze považovat agregaci moci v rukou jediné politické

strany, a to Jednotného Ruska; ta je navíc silně proprezidentská. Vznikl tak systém, který je

silně vázán na jednu osobu, prezidenta Vladimira Putina. Ruský stranický systém je tedy

značně centralizovaný.

První kapitola tvořila teoretický rámec bakalářské práce. Její první podkapitola se

zaobírala jednotlivými typy volebních zákonů. Základním dělením volebních systémů jsou

kategorie většinových, poměrných a tzv. semiproporčních systémů. Následná podkapitola se

věnovala změnám volebních systémů a jejich dopadům na stranický systém. To, jaký volební

systém si jednotlivé státy zvolí, má značný dopad na institucionální orgány, stabilitu

demokracie, legitimitu politického systému a volebních výsledků a především podobu

stranického systému. Stranický systém se může proměnit různými způsoby, a to snížením či

zvýšením počtu stran, změnou vztahů mezi jednotlivými politickými stranami či

49

prosazováním centralismu nebo naopak decentralizace. Návrhy na změnu volebního systému

a tedy i výběr nového volebního systému zpravidla provádí političtí aktéři, kteří tak činí

v rámci svých preferencí a s očekáváním určité výhody.

Poslední podkapitola se pak zabývá proměnnými, které můžeme při studiu volebních

systémů zkoumat. Pro tuto práci byly zvoleny následující proměnné: index proporcionality,

index efektivního počtu stra, index deformace a index agregace. V této podkapitole jsou

stručně popsány jednotlivé proměnné; jejich význam, postup výpočtu a shrnutí toho, o čem

vypovídá jejich výsledek.

V rámci druhé kapitoly byl nastíněn řízený rozpad Sovětského svazu a následný vznik

Ruské federace. Úpadek totalitního režimu, ekonomická vyčerpanost, společenské reformy a

vzrůstající emancipace národů východního bloku; to vše vedlo k pádu komunismu a tedy i

Sovětského svazu. Počátky rozpadu SSSR a následné snahy o demokratizaci země jsou

spojovány se jménem prvního a zároveň posledního sovětského prezidenta Michaila S.

Gorbačova (perestrojka, glasnosť). Nepovedený převrat ze srpna 1991, vzestup Borise Jelcina

a zákaz činnosti Komunistické strany RSFSR i KSSS; to vše vyústilo v rozpad Sovětského

svazu na základě tzv. Bělověžských dohod z prosince 1991.

Druhou část kapitoly tvoří základní popis nového ruského politického řádu, tedy nově

ustavených institucí. Po rozpadu SSSR došlo k rozštěpení politického systému na prezidentův

tým a na opozici Nejvyššího sovětu. Rozpor vedl k zablokování systému a narůstajícímu

napětí. Situaci vyřešil Boris Jelcin, který vyhlásil výjimečný stav a s pomocí vojenských sil

obsadil sídlo parlamentu a vyhlásil volby. Dne 12. prosince 1993 pak byla přijata Ústava

Ruské federace. Prezident Ruské federace byl obdarován rozsáhlými pravomocemi, které

odrážely okolnosti, za jakých ruský ústavní rámec vznikl. Své pravomoci mohl uplatňovat i

v případě sporů s legislativou (právo rozpustit parlament, právo veta, zákonodárná iniciativa).

Ruská vláda představovala nástroj k vykonávání prezidentské politiky. Dolní komora

parlamentu, Státní duma, vzhledem k dominanci prezidenta nedisponovala silným

postavením. Lépe na tom nebyla ani horní komora parlamentu, Rada federace. Postavení obou

komor bylo tedy spíše slabé a jejich kompetence limitovaně kontrolní.

Poslední částí druhé kapitoly byl přehled vybraných zákonů přijatých v období let

1993-2004. Přijatý zákon, který nejvíce ovlivnil podobu stranického systému, byl Federální

zákon o politických stranách z července roku 2001. Ten zásadním způsobem ztížil proces

registrace politických stran. Cílem této reformy mělo být vytvoření systému, ve kterém bude

redukován počet stran. Reálným výsledkem však byl naprostá marginalizace malých a

regionálních stran. Přijetí zákona také značně ulehčilo vzestup nové politické strany

50

Vladimira Putina – Jednotné Rusko. Zákon tak výrazně narušil přirozený vývoj stranického

systému. Kapitola hledala odpověď na otázku, zda umožnilo tranzitivní období a následný

vznik tzv. „imitace demokracie“ přijímat zákony, díky kterým si vládnoucí elita mohla

přizpůsobovat stranický systém ve svůj prospěch. Neúplná demokratizace Ruské federace a

především problémy se kterými se země musela potýkat již při svém ustavování, měly za

následek politický systém s jednoznačnou převahou prezidenta nad legislativními složkami.

Prezident Jelcin tak v podstatě měl možnost utvořit si stranický systém podle svých představ.

Jelcin však spíše než systém stranické moci preferoval systém personalizované moci.

Možnosti úpravy stranického systému, jemuž dominuje tzv. strana moci, využil až jeho

nástupce Vladimir Putin.

Třetí kapitola charakterizovala podobu stranického systému před reformou volebního

systému do Státní dumy v roce 2005 a po ní. Na začátku kapitoly je nejdříve stručně popsán

volební systém užívaný pro volby do Státní dumy v letech 1993, 1995, 1999 a 2003. Následně

je popsán nový volební systém přijatý reformou z roku 2005. Reforma změnila do té doby

užívaný smíšený volební systém na systém poměrného zastoupení, hranice volební klauzule

byla zvýšena z 5 na 7 % a mj. bylo zakázáno utváření volebních koalic. Změna volebního

systému měla za cíl posílení moci centra a zvýšení kontroly státu na volebním procesem. Sám

Vladimir Putin si od reformy sliboval posílení stranického systému, akceschopnější vládu a

omezení role regionálních vůdců. Nový volební systém také potlačil vytváření a konsolidaci

nových stran, tím dochází k omezení možnosti vzniku alternativy k existujícím mocenským

strukturám.

Součástí třetí kapitoly byla také komparace podoby ruského stranického systému před

reformou a po ní; a to prostřednictvím proměnných zmíněných v první kapitole. Nejdříve byl

počítán index deformace, kterým zjišťujeme míru podreprezentace nebo naopak

nadreprezentace politických stan. Díky tomuto indexu bylo zjištěno, že ruské politické strany

byly před přijetím volební reformy z roku 2005 podreprezentovány, výjimku představoval

pouze rok 1995, kdy Komunistická strana RF a strana Jabloko získali počet mandátů úměrný

ke svým volebním ziskům. Naopak při volbách konaných již s novým volebním systémem

(2007, 2011) byla zjištěna mírná nadreprezentace pro nejsilnější politické strany.

Co se týče další proměnné, indexu efektivního počtu stran, po jeho vypočtení byl

zjištěn výrazný pokles počtu efektivních stran při volbách v roce 2003, který byl

pravděpodobně zapříčiněn Zákonem o politických stranách z roku 2001, jenž zpřísnil proces

registrace stran. K ještě většímu poklesu pak došlo při volbách v roce 2007, zde byla

pravděpodobnou příčinou reforma volebního zákona z roku 2005 znevýhodňující malé a

51

regionální strany. Následující proměnnou byl index agregace, na základě něj byl zjištěn

jednoznačný nárůst hodnot agregace. Mírný nárůst byl zaznamenán již při volbách v roce

2003 a tento trend byl potvrzen i při dalších volbách v roce 2007 a 2011, kdy index agregace

dosáhl ještě vyšších hodnot. Vzrůstající hodnoty vypovídají o snižování počtu zastoupených

stran v ruském parlamentu a o dominantním postavení jedné politické strany, kterou je

Jednotné Rusko.

Poslední užitou proměnnou byla proporcionalita volebních výsledků. Podle výpočtu

indexu proporcionality je v Ruské federaci patrný trend zvyšování míry proporcionality

volebních výsledků. Ten byl nejzjevnější při volbách v roce 2007, kdy byl již užit poměrný

volební systém a index proporcionality dosáhl více než 5ti násobně nižších hodnot než při

předchozích volbách. Míra proporcionality volebních výsledků v Ruské federaci tedy

vykazuje nadprůměrné hodnoty.

Ve třetí kapitole byla také zodpovídána výzkumná otázka: Přinesla reforma volebního

systému užívaného pro volby do Státní dumy z roku 2005 větší kontrolu státu nad volebním

procesem? Podle získaných informací lze na tuto otázku odpovědět ano. Přijetím poměrného

volebního systému Putin omezil regionální vůdce ještě více než doposud, jejich možnost

prosadit se v parlamentu jim byla téměř znemožněna. Vladimir Putin tak dosáhl výrazné

centralizace rozhodovacích procesů. Reforma navíc napomohla straně Jednotné Rusko, která

získala absolutní většinu v parlamentu. Jelikož se jedná o proprezidenstkou stranu, Vladimir

Putin tak v podstatě disponoval většinou potřebnou pro přijetí jakékoliv změny, a tedy i

změny ovlivňující volební proces. Součástí třetí kapitoly byla i doplňující otázka, a to zda měl

posun od smíšeného volebního systému k plně poměrnému dopad i na federální subjekty

Ruské federace? Změna smíšeného volebního systému na poměrný značně ovlivnila ruské

federální subjekty, jelikož právě smíšený systém jim zaručoval zastoupení prostřednictvím

většinových mandátů. Regionální strany, tak musí spoléhat na stranické kandidátky, čehož

využívá strana Jednotné Rusko, která manipuluje regiony s malým počtem občanů, které by

jinak svého kandidáta neprosadily.

Poslední, tedy čtvrtá kapitola se nejprve věnovala vybraným změnám volebních

zákonů po roce 2005. Zde lze jako ty nejvýznamnější zmínit volební zákon z roku 2008, jenž

prodloužil prezidentské funkční období ze čtyř na šest let. Jednalo se především o výhodu pro

Vladimira Putina, který se do prezidentského úřadu vrátil v roce 2012 a teoreticky v něm

může setrvat až do roku 2024. Důležité byly také dva zákony přijaté v roce 2012, které

částečně zjednodušily požadavky kladené na ruské politické strany. Tyto zákony byly přijaty

v reakci na narůstající tlak ze strany opozice a stále častější masové protesty. Nejdůležitějším

52

zákonem přijatým po roce 2005 byl však Federální zákon přijatý 22. února 2014, kterým byl

opět změněn volební systém. Jedná se v podstatě o návrat k volebnímu systému užívanému

v letech 1993-2004. Soubor volebních pravidel opět zavádí smíšený volební systém, volební

klauzule bude opět snížena ze 7 na 5 %. Podle tohoto zákona se bude volit již v následujících

volbách; ty se budou konat letos v září. Nová pravidla by měla být výhodná pro malé strany,

nezávislé kandidáty a především pro proputinovskou stranu Jednotné Rusko, která ztrácí

podporu i voliče. Reforma volebního systému je tak snahou Vladimira Putina o zachování

prokremelské většiny i příštích parlamentních volbách a udržení současné loajální opozice.

Druhou částí této kapitoly byla jednoduchá analýza vlivu Vladimira Vladimiroviče

Putina na změny volebních zákonů. Po Putinově nástupu do úřadu prezidenta v květnu 2000

vzaly demokratické reformy z éry Gorbačova a Jelcina za své. Putin téměř ihned zahájil

institucionální změny, jež měly za cíl monopol stranické moci v ruském systému. Jednou

z jeho hlavních snah byla centralizace vládnutí v Ruské federaci. Putin omezil, ne-li

eliminoval vliv regionů (nahrazení volby zástupců do Rady federace jmenováním svých

podporovatelů, Zákon o politických stranách z roku 2001, reforma volebního zákona z roku

2005). Jeho současnou strategii tvoří především maximalizace volebních výsledků strany

Jednotné Rusko v nadcházejících parlamentních volbách. Výzkumná otázka této kapitoly

zněla: Bylo účelem zákonů přijatých po roce 2005 upevnění vedoucí pozice stran Jednotné

Rusko?. Udržení dominantní pozice Jednotného Ruska je jednoznačně jedním z primárních

cílů Vladimira Putina, o tom svědčí i opětovná změna volebního systému, která má

v letošních volbách napomoci právě postupně upadající stran Jednotné Rusko.

Politický systém Ruské federace byl ve výsledku relativně stabilizován, avšak daná

stabilizace proběhla podle pravidel proputinovské elity. Rusko tak za tuto domnělou

stabilizaci zaplatilo ztrátou demokracie. Ztráta demokracie je očividná i ve volebním procesu,

kde je jednoznačně prosazována strana Jednotné Rusko a jsou přijímány ad hoc zákony

zvýhodňující právě tuto proprezidenstkou stranu. Většina přijatých zákonů představovala

významný zásah do vývoje stranického systému Ruské federace. Řešením by mohlo být

poskytnutí více pravomocí státním institucím, jež jsou zavázány k uplatňování zásad

demokratických voleb. Důležitým prvkem v demokratizaci voleb by bylo i rozšíření rozsahu

činnosti mezinárodních i domácích pozorovatelů průběhu voleb. Mělo by být také zváženo

sjednocení a zjednodušení volebních zákonů a zajištění jejich souladu s právním rámcem

Ruské federace.

Politické strany List SMD Hlasy celkem (%) Mandáty (%) Podíl mandátů Rozdíl mezi získanými hlasy a mandáty (%)Liberálně demokratická strana 21,4 2,7 24,1 14,3 0,143 9,8Volba Ruska 14,5 6,3 20,8 15,6 0,156 5,2Komunistická strana Ruské federace 11,6 3,2 14,8 10,7 0,107 4,1Ženy Ruska 7,6 0,5 8,1 5,1 0,051 3Agrární strana Ruska 7,4 5 12,4 7,3 0,073 5,1Jabloko 7,3 3,2 10,5 5,1 0,051 5,4Strana ruské jednoty a shody 6,3 2,5 8,8 4,2 0,042 4,6Demokratická strana Ruska 5,1 1,9 7 3,3 0,033 3,7Ruské hnutí demokratických reforem 3,8 1,9 5,7 0,9 0,009 4,8Občanský svaz 1,8 2,7 4,5 0,2 0,002 4,3Ruská budoucnost 1,2 0,7 1,9 0,2 0,002 1,7Ekologické hnutí "Cedr" 0,7 0,5 1,2 0 0 1,2Důstojnost a milosrdenství 0,7 0,8 1,5 0,4 0,004 1,1Nezávislí 0 45,2 45,2 32,5 0,325 12,7Ostatní 0 0,7 0,7 0 0 0,7* Kurzíva = neparlamentí strany

Volby do Státní dumy 1993

Politická strana List SMD Hlasy celkem (%) Mandáty (%) Podíl mandátů Rozdíl mezi získanými hlasy a mandátyKomunistická strana Ruské federace 22,3 12,6 34,9 34,9 0,349 0Liberálně demokratická strana Ruska 11,2 5,4 16,6 11,3 0,113 5,3Náš dům Rusko 10,1 5,5 15,6 12,2 0,122 3,4Jabloko 6,9 3,2 10,1 10 0,1 0,1Ruské ženy 4,6 1 5,6 0,7 0,007 4,9Komunisté - Pracující Rusko - za SSSR 4,5 1,8 6,3 0,2 0,002 6,1Kongres ruských občin 4,3 2,9 7,2 1,1 0,011 6,1Strana samosprávnýchpracujících 4 0,7 4,7 0,2 0,002 4,5Demokratická volba Rusko 3,9 2,6 6,5 2 0,02 4,5Agrární strana Rusko 3,8 5,9 9,7 4,4 0,044 5,3Velká moc 2,6 0,6 3,2 0 0 3,2Kupředu Rusko! 1,9 1,5 3,4 0,7 0,007 2,7Union of Labour 1,6 0,9 2,5 0,2 0,002 2,3Republikánská strana RF 1,6 0,7 2,3 0,4 0,004 1,9Moc lidu 1,6 1,9 3,5 2 0,02 1,5Ekologické hnutí "Cedr" 1,4 0,4 1,8 0 0 1,8Blok Ivana Rybkina 1,1 1,5 2,6 0,7 0,007 1,9Blok Stanislava Govorukhina 1 0,7 1,7 0,2 0,002 1,5Strana ruské jednoty a shody 0,4 0,4 0,8 0,2 0,002 0,6Nezávislí 0 31,2 31,2 17,1 0,171 14,1Ostatní 6,6 6,6 13,2 0 0 13,2* Kurzíva = neparlamentí strany

Volby do Státní dumy 1995

53

Přílohy

Tabulka č. 1:

Zdroj: www.russiavotes.org

Tabulka č. 2:

Zdroj: www.russiavotes.org

Politická strana List SMD Hlasy celkem (%) Mandáty (%) Podíl mandátů Rozdíl mezi získanými hlasy a mandátyKomunistická strana Ruské federace 24,3 13,4 37,7 25,1 0,251 12,6Jednota 23,2 2,1 25,3 16,2 0,162 9,1Vlast - Celé Rusko 13,3 8,6 21,9 15,1 0,151 6,8Spojenectví pracivových sil 8,5 3 11,5 6,4 0,064 5,1Liberálně demokratická strana 6 1,5 7,5 3,8 0,038 3,7Jabloko 5,9 5 10,9 4,4 0,044 6,5Komunisté za SSSR 2,2 0,7 2,9 0 0 2,9Ženy Ruska 2 0,5 2,5 0 0 2,5Strana důchodců 1,9 0,7 2,6 0,2 0,002 2,4Náš dům Rusko 1,2 2,6 3,8 1,6 0,016 2,2Kongres ruskch občin 0,6 0,7 1,3 0,2 0,002 1,1Blok gen. A. Nikolajeva, Akademika S. Fjodora0,6 1 1,6 0,2 0,002 1,4Hnutí na podporu armády 0,6 0,2 0,8 0,4 0,004 0,4Pro občanskou důstojnost 0,6 0,7 1,3 0 0 1,3Ruský všenárodní svaz 0,4 1,1 1,5 0,4 0,004 1,1Ruská socialistická strana 0,2 1 1,2 0,2 0,002 1Duchovní dědictví 0,1 0,9 1 0,2 0,002 0,8Ekologické hnutí "Cedr" 0 0,2 0,2 0 0 0,2Nezávislí 0 41,7 41,7 25,3 0,253 16,4Ostatní 2,9 0,6 3,5 0 0 3,5*Kurzíva = neparlamentní strany

Volby do Státní dumy 1999

Politická strana List SMD Hlasy celkem (%) Mandáty (%) Podíl mandátů Rozdíl mezi získanými hlasy a mandátyJednotné Rusko 37,6 23,2 60,8 49,3 0,493 11,5Komunistická strana Ruské federace 12,6 10,8 23,4 11,6 0,116 11,8Liberálně demokratická strana Ruska 11,5 3,1 14,6 8 0,08 6,6Vlast 9 2,9 11,9 8,2 0,082 3,7Jabloko 4,3 2,6 6,9 0,9 0,009 6Spojenectví pravicových sil 4 2,9 6,9 0,7 0,007 6,2Agrární strana Ruska 3,6 1,7 5,3 0,4 0,004 4,9Ruská strana důchodců a Strana sociální spravedlnosti 3,1 0,5 3,6 0 0 3,6Strana Obrození Rusko - Ruská strana života 1,9 2,6 4,5 0,7 0,007 3,8Lidová strana RF 1,2 4,4 5,6 3,8 0,038 1,8Jednota 1,2 0 1,2 0 0 1,2Nový kurs - Automobilové Rusko 0,8 0,4 1,2 0,2 0,002 1Zelení 0,4 0,1 0,5 0 0 0,5Rozvoj podnikání 0,4 0,4 0,8 0,2 0,002 0,6Velké Rusko - Eurasijský svaz 0,3 0,8 1,1 0,2 0,002 0,9Skuteční patrioti Ruska 0 0,1 0,1 0 0 0,1Nezávislí 0 26,8 26,8 15,1 0,151 11,7Ostatní 1,7 2,1 3,8 0 0 3,8Kurzíva = neparlamentní strany

Volby do Státní dumy 2003

54

Tabulka č. 3

Zdroj: www.russiavotes.org

Tabulka č. 4:

Zdroj: www.russiavotes.org

55

Politická strana Hlasy (%) Mandáty (%) Podíl mandátů Rozdíl mezi získanými hlasy a mandátyJednotné Rusko 64,3 70 0,7 5,7Komustická strana Ruské federace 11,57 12,7 0,127 1,13Liberálně demokratická strana Ruska 8,14 8,9 0,089 0,76Spravedlivé Rusko 7,74 8,4 0,084 0,66Agrární strana Ruska 2,3 0 0 2,3Jabloko 1,59 0 0 1,59Občanská síla 1,05 0 0 1,05Spojenectví pravicových sil 0,96 0 0 0,96Patrioti Ruska 0,89 0 0 0,89Strana sociální spravedlnosti 0,22 0 0 0,22Demokratická strana Ruska 0,13 0 0 0,13* Kurzíva = neparlamentní strany

Volby do Státní dumy 2007

Politická strana Hlasy (%) Mandáty (%) Podíl mandátů Rozdíl mezi získanými hlasy a mandátyJednotné Rusko 49,32 52,9 0,529 3,58Komunistická strana Ruské federace 19,19 20,5 0,205 1,31Spravedlivé Rusko 13,24 14,2 0,142 0,96Liberálně demokratická strana Ruska 11,67 12,5 0,125 0,83Jabloko 3,43 0 0 3,43Patrioti Ruska 0,97 0 0 0,97Správný směr 0,6 0 0 0,6* Kurzíva = neparlamentní strany

Volby do Státní dumy 2011

Tabulka č. 5:

Zdroj: www.russiavotes.org

Tabulka č. 6:

Zdroj: www.russiavotes.org

56

1993 1995 1999 2003 2007 2011Liberálně demokratická strana 0,6 0,69 0,51 0,55 1,09 1,07Volba Ruska 0,75 x x x x xKomunistická strana Ruské federace 0,72 1 0,67 0,5 1,1 1,07Ženy Ruska 0,63 0,13 x x x xAgrární strana Ruska 0,59 0,45 x 0,08 xJabloko 0,49 0,99 0,4 0,13 x xStrana ruské jednoty a shody 0,48 0,25 x x x xDemokratická strana Ruska 0,47 0,31 x x x xRuské hnutí demokratických reforem 0,16 x x x x xObčanský svaz 0,04 x x x x xRuská budoucnost 0,11 x x x x xDůstojnost a milosrdenství 0,31 x x x x xNáš dům Rusko x 0,78 0,42 x x xKomunisté - Pracující Rusko - za SSSR x 0,03 x x x xKongres ruských občin x 0,15 0,15 x x xStrana samoprávných pracujících x 0,04 x x x xKupředu Rusko! x 0,21 x x x xUnie pracujících x 0,08 x x x xRepublikánská strana RF x 0,17 0,13 x x xMoc lidu x 0,57 x x x xBlok Ivana Rybkina x 0,27 x x x xBlok Stanislava Govorukhina x 0,12 x x x xJednota x x 0,64 x x xVlast - Celé Rusko x x 0,69 0,68 x xSpojenectví pravicových sil x x 0,56 0,1 x xStrana důchodců x x 0,08 x x xHnutí na podporu armády x x 0,5 x x xRuský všenárodní svaz x x 0,27 x x xRuská socialistická strana x x 0,17 x x xDuchovní dědictví x x 0,2 x x xJednotné Rusko x x x 0,81 1,09 1,08Strana Obrození Ruska - Ruská strana života x x x 0,16 x xLidová strana RF x x x 0,68 x xNový kurs - Automobilové Rusko x x x 0,17 x xRozvoj podnikání x x x 0,25 x xVelké Rusko - Eurasijský svaz x x x 0,18 x xSpravedlivé Rusko x x x x 1,09 1,07Nezávislí 0,72 0,55 0,61 0,56 x xPozn.: "x" = Strana, která se voleb neúčastnila vůbec nebo strana, která nezískala žádný mandát.

Rok konání volebPolitická strana

Index deformace

Tabulka č. 7:

Zdroj: www.russiavotes.org

Prameny a literatura

„About GOLOS.“ golos.org, (online). Dostupné z: <http://archive.golos.org/english> (19. 4.

2016)

Ankov, Vitaliy. 2014. „New rules for next Russian parliamentary election.“ Russia Today,

(online) 24. 2. 2014. Dostupné z: <https://www.rt.com/politics/duma-mixed-elections-bill-

429/> (21. 4. 2016)

Arnett, George, Alberto Nardelli, Jennifer Rankin. 2015. „Vladimir Putin´s approval rating at

record levels.“ theguardian.com, 23. 7. 2015 (online). Dostupné z:

<http://www.theguardian.com/world/datablog/2015/jul/23/vladimir-putins-approval-rating-at-

record-levels> (9. 4. 2016)

Colton, J. Timothy, Michael, McFaul. 2003. „Russian Democracy and Putin.“ Problems of

Post-Communism, 50 (4): 1-16. Dostupné z:

<http://www.caroddoapclasses.com/sitebuildercontent/sitebuilderfiles/

russiandemocracyunderputin.pdf> (10. 4. 2016)

Čaloud, Dalibor, Roman Chytílek, Tomáš Lebeda, Jakub Šedo. 2009. Volební systémy. Praha:

Portál.

Dahl, A. Robert. 1998. „Alternative Voting Systems For Electing Deputies To The State

Duma Of The Russian Federation.“ democracy.ru, (online). Dostupné z:

<http://www.democracy.ru/english/library/comments/eng_1998-5.html> (21. 4. 2016)

„Duma Election – 18 September 2016.“ globalsecurity.org, (online). Dostupné z:

<http://www.globalsecurity.org/military/world/russia/politics-2016.htm> (21. 4. 2016)

Dvořák, Libor. 2011. „Rusko: Představuje prezidentský úřad reálnou moc?“ Přítomnost, 3 (2):

30–35. Dostupné z: <http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/2011/2011_2.pdf> (9. 4. 2016)

Dvořáková, Vladimíra. „Změna volebního systému“ sanep.cz, (online). Dostupné z: <

http://www.sanep.cz/repository/images/sanep_zmena_volebniho_systemu.pdf> (21. 1. 2016)

Ellis, Andrew, Ben Reilly, Andrew Reynolds. 2008. Electoral Systém Design: The New

International IDEA Handbook. Stockholm: International IDEA.

„European Parliament resolution of 13 June 2013 on the rule of law in Russia.“

Europarl.europa.eu, (online). Dostupné z: <http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?

type=TA&language=EN&reference=P7-TA-2013-284> (5. 4. 2016)

„Федеральный закон от 6 декабря 1994 года № 56-ФЗ «Об основных гарантиях

избирательных прав граждан Российской Федерации»“ vibori.ru, (online). Dostupné z:

<http://www.vibory.ru/analyt/chron.htm#1994> (4. 3. 2016)

„Федеральный закон от 17 мая 1995 года № 76-ФЗ «О выборах Президента Российской

Федерации»“ vibory.ru, (online). Dostupné z:

<http://www.vibory.ru/analyt/chron.htm#1994> (5. 3. 2016)

„Федеральный конституционный закон от 10 октября 1995 года № 2-ФКЗ «О

референдуме Российской Федерации»“ vibory.ru, (online). Dostupné z:

<http://www.vibory.ru/analyt/chron.htm#1994> (5. 3. 2016)

„Федеральный закон от 24 июня 1999 года № 121-ФЗ «О выборах депутатов

Государственной Думы Федерального Собрания Российской Федерации»“ vibory.ru,

(online). Dostupné z:< http://www.vibory.ru/analyt/chron.htm#1999> (5. 3. 2016)

„Федеральный закон от 31 декабря 1999 года № 228-ФЗ «О выборах Президента

Российской Федерации»“ vibory.ru, (online). Dostupné z:

<http://www.vibory.ru/analyt/chron.htm#1999 > (5. 3. 2016)

„Федеральный конституционный закон от 27 сентября 2002 года № 5-ФКЗ «О внесении

изменения и дополнения в Федеральный конституционный закон «О референдуме

Российской Федерации»“ vibory.ru, (online). Dostupné z:

<http://www.vibory.ru/analyt/chron.htm#2002> (7. 3. 2016)

„Федеральный закон от 10 января 2003 года № 19-ФЗ «О выборах Президента

Российской Федерации»“ vibory.ru, (online). Dostupné z:

<http://www.vibory.ru/analyt/chron.htm#2003> (7. 3. 2016)

„Федеральный конституционный закон от 28 июня 2004 года № 5-ФКЗ «О референдуме

Российской Федерации»“ vibory.ru, (online). Dostupné z:

<http://www.vibory.ru/analyt/chron.htm#2004> (7. 6. 2016)

„Федеральный закон Российской Федерации от 2 апреля 2012 г. N 28-ФЗ "О внесении

изменений в Федеральный закон "О политических партиях".“ rg.ru, (online). Dostupné z:

<http://rg.ru/2012/04/04/partii-dok.html> (5. 4. 2016)

„Федеральный закон от 2 мая 2012 года № 41-ФЗ «О внесении изменений в отдельные

законодательные акты Российской Федерации в связи с освобождением политических

партий от сбора подписей избирателей на выборах депутатов Государственной Думы

Федерального Собрания Российской Федерации, в органы государственной власти

субъектов Российской Федерации и органы местного самоуправления»“ vibory.ru,

(online). Dostupné z: <http://www.vibory.ru/analyt/chron.htm#2012> (5. 4. 2016)

„Федеральный закон от 23.05.2015 г. № 133-ФЗ О внесении изменений в часть первую

Гражданского кодекса Российской Федерации и в Федеральный закон «О политических

партиях»“ kremlin.ru, (online). Dostupné z: <http://kremlin.ru/acts/bank/39724> (5. 4. 2016)

„Федеральный закон от 14 июля 2015 года № 272-ФЗ «О внесении изменений в статьи 5

и 102 Федерального закона «О выборах депутатов Государственной Думы

Федерального Собрания Российской Федерации»“ vibory.ru, (online). Dostupné z:

<http://www.vibory.ru/analyt/chron.htm#2015> (4. 5. 2015)

„Федеральный закон от 9 марта 2016 года № 66-ФЗ «О внесении изменений в

отдельные законодательные акты Российской Федерации о выборах и референдумах и

иные законодательные акты Российской Федерации»“ vibory.ru, (online). Dostupné z:

<http://www.vibory.ru/analyt/chron.htm#2016> (4. 5. 2016)

Furman, Dmitri. 2008. „Imitation Democracies. The Post-Soviet Penumbra.“ New Left Review

54: 29-47. Dostupné z: <https://newleftreview.org/II/54/dmitri-furman-imitation-

democracies>

Gel´man, Vladimir. 2006. „From Feckless Pluralism to Dominant Power Politics? The

Transformation of Russia´s Party System.“ Democratization 13 (4): 545–561. Dostupné z:

<http: //www.jstor.org > (22. 3. 2016)

Gel´man, Vladimir. 2015. Authoritarian Russia. Analyzing post-soviet regime changes.

Pittsburgh: University of Pittsburgh Press.

Gregory, Paul Roderick. 2016. „Putin Changes September Election Rules To Prop Up His

United Russia Party.“ forbes.cz, 14. 3. 2016 (online). Dostupné z:

<http://www.forbes.com/sites/paulroderickgregory/2016/03/14/putin-changes-september-

election-rules-to-prop-up-his-united-russia-party/#1ee75a8a58a2 > (5. 4. 2016)

Grofman, Bernard, Arend, Lijphart. 1984. „Choosing an electoral system. Issues and

Alternatives.“ socsci.uci.edu, (online). Dostupné z:

<http://www.socsci.uci.edu/~bgrofman/R16 Lijphart and Grofman. 1984. Introduction. In

Choosing an Electoral....pdf> (28. 2. 2016)

Hale, Henry E. 2007. Why not parties in Russia? New York: Cambridge University Press.

Harding, Luke. 2008. „Russian MPs vote to extend presidential term.“ theguardian.com,

(online) 21. 11. 2008. Dostupné z: <http://www.theguardian.com/world/2008/nov/21/russia-

vladimir-putin > (21. 4. 2016)

Herszenhorn, David M. 2013. „Putin Orders Change in Election Rules.“ nytimes.com, (online)

2. 1. 2013. Dostupné z: <http://www.nytimes.com/2013/01/03/world/europe/putin-orders-

new-system-for-russian-parliamentary-elections.html?_r=1 > (21. 4. 2016)

Holzer, Jan. 2001. Politický systém Ruska. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

Holzer, Jan. 2004. „Rusko.“ Pp. 325–349 in Michal Kubát (ed.). Politické a ústavní systémy

zemí středovýchodní Evropy. Praha: Eurolex Bohemia.

Horemuž, Martin. 2009. „Vojenská reforma v kontexte bezpečnostnej politiky Ruskej

federácie.“ Defense & Strategy 9 (2): 61–78. Dostupné z: <http ://www.ebsco.com >

Charvát, Jakub. 2015. „Etablované strany v obležení: rekonstrukce českého stranického

systému od 2010. Annales Scientia Politica 4 (2), 19–32. Dostupné z:

<http://www.unipo.sk/public/media/23436/003 Charvat.pdf> (1. 3. 2016)

„Хронология изменений российского избирательного законодательства, 1988-2015“

vibory.ru, (online). Dostupné z: < http://www.vibory.ru/analyt/chron.htm#1991> (4. 3. 2016)

„Конституция РФ. Изменения от 30 декабря 2008 года.“ main-law.ru, (online). Dostupné

z: <http://main-law.ru/amendments/30-12-2008> (5. 4. 2016)

Kubát, Michal. 1998. “Volby, frangmentace a polarizace stranického systému a politická

nestabilita v České rebpublice” politologickycasopis.cz, (online). Dostupné z:

<http://www.politologickycasopis.cz/userfiles/file/1998/3/1998-3-2-Kl%C2%B0ma-Volby,

%20fragmentace%20a%20polarizace%20stranick%C4%81ho%20syst%C4%81mu%20a

%20politick%E2%80%A0%20nestabilita%20v%20%C2%A8esk%C4%81%20republice.pdf

> (1. 3. 2016)

Kynev, Alexander. 2011. „The role of the election commissions at the elections in Russia.“

European-exchange.org, (online). Dostupné z:

<http://www.european-exchange.org/fileadmin/user_upload/Russland_Wahlen_2011/

Alexander_Kynew_Election_commissions.pdf > (24. 3. 2016)

Kynev, Alexander. 2012. „The electoral system – more barriers to party consolidation.“ Pp.

11–12 in Sabine Fischer (ed). Russia. Insights from a changing country. Dostupné z:

<http://iss.europa.eu> (22. 3. 2016)

Kynev, Alexander. 2012. „State duma election 2011 and the marginal role of russian parties.“

Pp. 13–14 in Sabine Fischer (ed). Russia Insight from a changing country. Dostupné z:

<http://iss.europa.eu> (24. 3. 2016)

Lebeda, Tomáš. 2004. „Stručný přehled volebních systémů.“ Pp. 19–43 in Miroslav Novák,

Tomáš Lebeda (eds). Volební a stranické systémy ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda:

Aleš Čeněk.

Lebeda, Tomáš. 2006. „Teorie reálné kvóty, alternativní přístup k měření volební

proporcionality.“ Sociologický časopis 42 (4), 657–681. Dostupné z:

<

http://sreview.soc.cas.cz/uploads/8c9cb0bfd23dad80281f1c4abc2f0e3a7450fa6c_217_04lebe

da23.pdf >

Lebeda, Tomáš. 2006. „Proporcionalita volebních formulí poměrných systémů“. Sociologický

časopis 42 (5), 883–912. Dostupné z:

<

http://sreview.soc.cas.cz/uploads/89e4e81a3f84ad859009ae7a8d4a8c31a3d379b9_608_04leb

eda34.pdf> (31. 3. 2016)

Leichtová, Magdaléna. 2008. „Od Sovětského svazu k řízené demokracii.“ Pp. 379–397 in

Ladislav Cabada (ed.). Komparace politických systémů. Nové demokracie střední a východní

Evropy. Praha: Oeconomica.

Matoušková, Markéta. 2006. „Reforma ruského volebního systému.“ Evropská volební studia

1 (1): 98–110. Dostupné z: <http://ispo.fss.muni.cz/uploads/EVS/001/06_EVS-EES_-

_Reforma_ruskeho_volebniho_systemu.pdf> (13. 3. 2016)

McAllister, Ian, Stephen, White. „Voting Against All in Postcommunist Russia.“ Europe-Asia

studies 60 (1), 67-87. Dostupné z: <http://jstor.org> (19. 4. 2016)

Nohlen, Dieter, Philip Stöver. 2010. Elections in Europe. A data handbook. Baden: Nomos.

„On the Election of Deputies of the State Duma of the Federal Assembly of the Russian

Federation“ legislationline.org, (online). Dostupné z:

<http://www.legislationline.org/documents/action/popup/id/3959> (7. 3. 2016)

Pecháček, Štepán. 1999. „Vliv změny volebního systému na systém politických stran.“ psp.cz,

(online). Dostupné z: <https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=20487>

Petrov, Nikolai. 2004. „Monolitic New Duma is Just an Illusion“ themoscowtimes.com, 14. 1.

2004 (online). Dostupné z: <http://www.themoscowtimes.com/news/article/tmt/233635.html>

(8. 3. 2016)

Petrov, Nikolai. 2004. „Putin´s Reforms Are Dangerous for Russia.“ themoscowtimes.com,

15. 9. 2004 (online). Dostupné z:

<http://www.themoscowtimes.com/news/article/tmt/228366.html> (25. 3. 2016)

Petrov, Nikolai. 2005. „A reform to End all Elections.“ themoscowtimes.com, 23. 5. 2005

(online). Dostupné z: <http://www.themoscowtimes.com/news/article/tmt/223119.html> (19.

4. 2016)

Petrov, Nikolai. 2008. „Preparing for Putin´s Return to the Kremlin.“ Themoscowtimes.com,

(online). Dostupné z: <http://www.themoscowtimes.com/opinion/article/tmt/372281.html >

(21. 4. 2016)

Petrov, Nikolai. 2013. „Why Putin Should Dissolve the Duma.“ themoscowtimes.com,

(online). Dostupné z: <http://www.themoscowtimes.com/opinion/article/why-putin-should-

dissolve-the-duma/477068.html> (5. 4. 2016)

„Putinovy zákony zhoršují lidská práva v Rusku.“ amnesty.cz, (online) 6. 11. 2013. Dostupné

z: <http://www.amnesty.cz/data/rusko/putinovy-zakony.pdf?version=1391943957> (19. 4.

2016)

„Putin si chce pojistit většinu v parlamentu, připravil změnu volebního zákona.“ ihned.cz,

(online). Dostupné z: <http://zahranicni.ihned.cz/rusko/c1-59425390-putin-si-chce-pojistit-

vetsinu-v-parlamentu-pripravil-zmenu-volebniho-zakona > (5. 4. 2016)

Remington, F. Thomas, Steven S., Smith. 1996. „Political Goals, Institutional Context, and

the Choice of an Electoral Systém: The Russian Parliamentary Election Law.“ American

Journal of Political Science 40 (4), 1253-1279. Dostupné z: <http://www.jstor.org> (18. 4.

2016)

„Results of Previous Elections to the Russian State Duma“ russiavotes.org, (online).

Dostupné z: <http://www.russiavotes.org/duma/duma_elections_93-03.php>

„РОССИЙСКАЯ ФЕДЕРАЦИЯ ФЕДЕРАЛЬНЫЙ ЗАКОН О ПОЛИТИЧЕСКИХ ПАРТИЯХ“ businesspravo.ru, (online). Dostupné z: <http://www.businesspravo.ru/Docum/DocumShow_DocumID_23736.html> (7. 3. 2016)Sakwa, Richard. 2004. Putin: Russia´s choice. London: Routledge.

„Russian Federation. State Duma Election. 4 December 2011: Final Report.“ osce.org,

(online). Dostupné z: <http://www.osce.org/odihr/86959> (5. 4. 2016)

„Ruské parlamentní volby budou už v září 2016. Putin schválil přiblížení termínu.“ Ihned.cz,

15. 7. 2015 (online). Dostupné z: <http://zahranicni.ihned.cz/rusko/c1-64322580-ruske-

parlamentni-volby-budou-uz-v-zari-2016-putin-schvalil-priblizeni-terminu > (4. 5. 2016)

Sakwa, Richard. 2008. Russian politics and society. London: Routledge.

Sartori, Giovanni. 2001. Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a

výsledků. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON).

Sartori, Giovanni. 2005. Strany a stranické systémy. Brno: Centrum pro studium demokracie a

kultury.

Shiraev, Eric. 2013. Russian government and politics. Londýn: Palgrave macmillan.

„The Russian Duma Elections. December 17, 1995.“ Commission on Security and

Cooperation in Europe, (online). Dostupné z: <http://www.csce.gov> (18. 4. 2016)

„Указы“ История конституционализма, (online). Dostupné z:

<http://www.constitution20.ru/ru/documents/by_category/6> (18. 4. 2016)

Vondra, Pavel. 2008. „Duma změnila ústavu. Vrátí se Putin na 12 let do Kremlu?“

aktualne.cz, (online). Dostupné z: <http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/duma-zmenila-

ustavuvrati-se-putin-na-12-let-do-kremlu/r~i:article:622136/> (5. 4. 2016)

Vondra, Pavel. 2008. „Změna ruské ústavy dostala zelenou od všech regionů.“ aktualne.cz,

(online). Dostupné z: <http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/zmena-ruske-ustavy-dostala-

zelenou-od-vsech-regionu/r~i:article:623166/ > (5. 4. 2016)

„V Rusku vstupuje do platnosti nový zákon o politických stranách.“ pravda.sk, (online).

Dostupné z: <http://spravy.pravda.sk/svet/clanok/242393-v-rusku-vstupuje-do-platnosti-novy-

zakon-o-politickych-stranach/> (5. 4. 2016)

White, Stephen. 2004. Russia´s new politics. The management of a postcommunist society.

Cambridge: University Press.

Abstrakt

Tato bakalářská práce se zabývá změnami volebních zákonů uskutečněných v Ruské federaci

od roku 1993. První část bakalářské práce tvoří teoretický rámec a obecné ukotvení volebních

systémů a důsledků jejich změn. Druhá kapitola se zabývá počáteční tranzicí Ruské federace,

nově ustavenými institucionálními orgány a následnými změnami volebních zákonů.

Ústředním tématem, obsaženým ve třetí kapitole, je volební reforma přijatá v roce 2005, při

které došlo ke změně volebního systému ze smíšeného na poměrný, a která stanovila 7%

volební klauzuli. Pomocí komparace je zkoumána podoba ruského stranického systému před

reformou a po reformě, a to na základě několika proměnných (index deformace, index

agregace, index proporcionality, index efektivního počtu stran). Poslední kapitolu práce tvoří

výčet nejdůležitějším změn volebních zákonů přijatých po roce 2005 a studie vlivu Vladimira

Putina na volební zákony a jejich změny.

Abstract

This bachelor thesis deals with the changes made in the election laws of the Russian

Federation since 1993. The first part of the thesis consists of a theoretical framework and the

general anchorage of electoral systems and the effects of their changes. The second chapter

deals with the initial transitions of the Russian Federation, the newly established institutional

bodies and the consequent changes in electoral laws. The central theme contained in the third

chapter, is the electoral reform adopted in 2005, which was accompanied by a change in the

election system from mixed to proportional, and which set a 7% electoral clause. Using the

comparison is examined form of the russian party system pre-reform and post-reform, based

on several variables (deformation index, aggregation index, index of proportionality, index of

effective number of parties). The last chapter of the thesis is a list of the most important

changes in the electoral laws adopted after 2005 and study of the influence of Vladimir Putin

at the election laws and their changes.