Věčně plynoucí

čas

Vzpomínka na ing. zdeňka kolomazníka

2014

Věčně plynoucí čas

Vzpomínka na ing. zdeňka kolomazníka

2014

Foto: Zdeněk Kolomazník

Vyšlo v rámci projektu tvůrčí skupiny seniorů „Město v mé paměti“při Městské knihovně

v Rožnově pod Radhoštěm

Vychází pod záštitou Obce spisovatelů Praha

Foto Zdeněk Kolomazník: Zasněžená cesta

Ing. Zdeněk Kolomazník

23. 3. 1941 - 31. 5. 2014

Ing. Zdeněk Kolomazník se narodil v Lulči,

u Vyškova.

Po maturitě na střední škole ve Vyškově

absolvoval VAAZ (Vojenská akademie Antonína

Zápotockého), kterou v roce 1963 ukončil

jako inženýr elektrotechnik.

V tomtéž roce nastoupil do oddělení Vývoje

a výzkumu Tesly Rožnov, kde pracoval

až do roku 1992.

Do roku 2007 působil jako obchodně - poraden-

ský pracovník v oblasti zdravotnické techniky

společnosti Kaitrade.

Mezi jeho koníčky patřilo cestování, horolezectví,

genealogie, historie, matematika a fyzika,

experimentování s drobnou prózou

a fotografování.

3

Vzpomínky na ing. Zdeňka Kolomazníka

Posledních několik let se členové tvůrčí sku-piíny seniorů potkávali se Zdeňkem Kolomaz-níkem ponejvíce v městské knihovně. Spole-čně tvořili jeden tvůrčí kolektiv, na jehož prácise Zdeněk aktivně podílel. Zde jsou vzpomínkyněkterých z nich na přítele Zdeňka.

Richard SobotkaJeště v průběhu měsíce května jsme při

náhodném setkání v městském parku s opti-mismem hovořili o aktivitách současných i bu-doucích. krásný čas uplýval kolem a jako byneměl mít konce. sotva měsíc květen dopočítalsvůj poslední den, přišla smutná zpráva o od-chodu ing. zdeňka kolomazníka.

znali jsme se desítky let z Tesly, kde zdeněkpracoval v elektronické laboratoři, potom jakovedoucí oddělení jakosti. Byl to fundovaný od-borník, dobrý, pracovitý, upřímný člověk a ka-marád. V posledních letech jsme se potkávalipředevším v městské knihovně. právě jeho při-

4

činěním se objevily na webových stránkáchpráce skupiny aktivních seniorů. a protože mubyla blízká fotografická kamera, zaznamenal“proměny Rožnova pod Radhoštěm za posled-ních 100 let“. město jeho fotografie vydalo v po-době kalendáře jako “Rožnovská zastavení2011“. uvedený soubor fotografií byl vystavenv městské knihovně a je pod titulem “proměnyměsta“ prezentován také v časopisu Rožnov-ský prostor.

zpráva o zdeňkově odchodu přišla v prvéčervnové dny naprosto nečekaně. plamének ži-vota ing. zdeňku kolomazníkovi dohořel31. května 2014. Toho dne “čas nastal všemu,všemu sbohem dát“, jak uvádí citát JaroslavaVrchlického v záhlaví parte.

Jan Surýznal jsem zdeňka kolomazníka mnoho let

z Tesly, jako jednoho z inženýrů, kteří pro pod-nik hodně znamenali a hlavně udělali.

pracoval s mým spolužákem v jiné budověa v jiném oboru. pouze jsme se potkávali amíjeli.

Trochu větší možnost jej poznat jsem měl na

5

zájezdě do Vysokých Tater, který podnik po-řádal pro své zaměstnance a jehož se zdeněkse skupinou přátel také zúčastnil.

zatímco my obyčejní turisté jsme byli vybave-ni pro víkendový pobyt věcmi určenými na se-be a něčím dobrým do sebe, cinkaly v batozíchzdeňkových kamarádů hlavně kovové součást-ky horolezecké výstroje.

naše skupinka chodila po známých a vyšla-paných stezkách a nepohrdla ani lanovkou,zdeněk se svými kamarády objevovali jiné,náročnější cesty. V temné a deštivé noci, kdyžmy jsme dávno spali, dorazila jejich skupina.zdržela se při záchraně jednoho člena, kterýneodhadl své možnosti.

Blíže jsem jej poznal teprve v městské kni-hovně v Rožnově, neboť byl také členem sku-piny seniorů zabývajícími se zaznamenávánímpaměti města. zdeněk vedl webovou stránkunaší skupiny. měl velký cit na fotografování.z jeho práce při srovnávání starých pohlednica fotografií s novou skutečností Rožnova vznik-lo zajímavé dílo, jehož část byla vydána veformě kalendáře.

při vzájemné spolupráci mně, jako i některým

6

jiným členům skupiny, navrhl tykání. když jsemse o tom zmínil jednomu jeho známému, ten miřekl: “Tak toho si hodně považuj! zdeněk si jentak s někým netyká.“

Ještě jedné vlastnosti, kromě velké pracovi-tosti, jsem si u něj vážil: jeho slovo vždy platilo.

když něco řekl, tak bylo jisté, že to splní. Bo-hužel se splnilo i postesknutí, že jeho zdravínení nejlepší. po tomto setkání jsem ho ještědvakrát potkal v Rožnově a po krátkém časejsme dostali z knihovny smutnou zprávu, žezdeněk už mezi nás nepřijde.

Jeden starý člověk mně kdysi řekl: “synku, počlověkovi neostane nic, enom vzpomínka. Jakábude, to záleží enem na něm.“

Jsem si jistý, že kromě mnoha dobrých věcí,které zdeněk během svého života udělal, zů-stane na něj jen ta nejlepší vzpomínka.

Mirka Baštánováse zdeňkem kolomazníkem jsem se osobně

poznala až v roce 2010, kdy jsem se stala člen-kou spolku přátelé fotografie. mnohokrát jsemse s ním setkala i v městské knihovně, kde sepravidelně schází skupina seniorů v rámci pro-

7

jektu město v mé paměti.Během čtyř let, kdy jsem se setkávala se

zdeňkem kolomazníkem, jsem ho poznala jakočlověka nenápadného svým vystupováníma vždy ochotného poradit při zpracování foto-grafií počítačovou technikou. seznamoval nás,fotografické nadšence, s různými programy naprezentaci fotek včetně hudby a často námzpestřil naše schůzky prezentací svých krás-ných, často humorných výtvorů.

odchodem zdeňka kolomazníka zůstává jenvzpomínka na jeho entuziasmus, kterým mnečasto inspiroval k získání hlubších znalostí fo-tografie, a vzpomínka na něj, jako člověka veli-ce přátelského, klidného a čestného.

Vilém Nekužazdeňka jsem měl rád. proč? Byl to férový

chlap. skromný, kamarádský, zcela nezištný.spolehlivý, co slíbil, to také splnil. někdo, kdo jena stejné vlně a s kým je ti dobře při klábosenío všem možném - o přírodě, cestování, foto-grafii, o ženských. Vyloženě pookřál, když mo-hl mluvit o tom, co mu připadalo krásné. Všímalsi detailů a fotil je. Byl mi ochotným rádcem

8

a vzorem ohledně focení, nikdy nedával naje-vo, že je bůhvíjak chytřejší.

potkával jsem se s ním v knihovně. zajímalaho historie města i život dřívějších obyvatel. po-máhal s organizací práce tvůrčí skupiny. dělalomu očividně radost, když mohl někomu jinémuprospět, pomoct. Také působil optimisticky, mělrád humor a neváhal udělat si srandu i sám zesebe.

neobtěžoval nikoho svými problémy, a protojsem byl také překvapen zprávou, že už ho natomto světě neuvidím. Jestli se s ním někdypotkám tam nahoře, tak odhaduji, že určitě ne-bude sedět s rukama v klíně. zase bude dělatto, co by mohlo být prospěšné a v čem by mo-hl pomoct druhým.

Tady mi dlouho zůstane v mé paměti. a kdy-bych měl jeho působení na tomto pomíjivémsvětě popsat co nejstručněji, pak bych muselříct: “Byl to dobrý člověk.“

Pavel Honkolomazníkovi byli našimi bezprostředními

sousedy osm let (1965 -1973). Byli to sousedé,jaké si jen lze přát: tiší, nikdy nerušili, vždy

9

ochotní pomoci, když to bylo třeba, ale nikdy nevtíraví a pěstující klepy. V tom domě jsem bylbrzy znám jako vášnivý fotoamatér. několikasousedům jsem byl nápomocen radou i třebavyvoláním filmu a podobně, ale o tom, žezdeněk fotografuje, jsem se dozvěděl až pomnoha letech.

To bylo ale o to větší překvapení, když městoRožnov vydalo kalendář s porovnáním sta-rých a dnešních fotografií. a ty dnešní bylydílem zdeňkovým! Hned jsem jej pozval mezipřátele fotografie a vzápětí se nám odvděčilneobyčejně vtipným seriálem našich portrétůze společné vycházky na stráň.

několikrát na našich schůzkách referovalo nových programech, které objevil na interne-tu při zpracovávání svých digitálních fotografií.i tím se sympaticky odlišoval od ostatních, kte-ří chodí do spolku, aby se něco přiučili a ne,aby sami poučovali.

zřejmě ale fotografoval už před “digitální”érou, protože mi do mé sbírky přispěl zcela no-vým “analogovým” přístrojem, který si pořídil,ale vzápětí přešel na digitál, takže jej užnepoužil. z dovolených, zvlášť z Balkánu,

10

vozil překrásné soubory barevných fotografií.Bylo vidět, že má pro obrazovou kompozici vy-vinutý cit.

my starší členové spolku přátel fotografie seobčas neudržíme a mezi “fotografickými” řečmiobčas “zabrousíme” na své zdravotní potíže,ale zdeněk ne. proto jsme byli nesmírně pře-kvapeni, že tak náhle odešel, aniž by kdokolivz nás tušil, že je vážně nemocný.

11

Foto Zdeněk Kolomazník: Rožnov z Jurkovičovyrozhledny

Nahlédnutí do tvůrčí dílny ing. Zdeňka Kolomazníka

Ke Zdeňkovým zálibám patřila kromě práces fotografickou kamerou také drobná literárnítvorba.

Rožnovská zastavení 2011

ing. zdeněk kolomazník připravil soubor foto-grafií města Rožnova, které alternovaly s histo-rickými snímky, zhotovenými přibližně před stolety. město Rožnov z nich vydalo kalendář Ro-žnovská zastavení 2011. V textové části uvádíing. zdeněk kolomazník své vyznání k tétopráci.

Co spatříme kolem nás, je jen zlomkemvěčnosti času.

Zhlédni, jaké proměny Rožnova pod Radho-štěm nastaly za posledních 100 let. Za onenzlomek času, co je Rožnov Rožnovem, o němžvíme, že tu nebyl odjakživa, a vůbec nevíme,zda tu bude věčně, ač bychom to dalším gene-racím z celého srdce přáli.

Sestavil jsem pro své nejbližší a přátele vzpo-

12

mínkový kalendář, v němž jsem ke starým rož-novským pohlednicím zhotovil, pokud možnoze stejného místa, současný obraz a taknázorně zachytil proměny některých rožnov-ských lokalit. Inspirací pro mě byly některé his-torické pohlednice z publikací “Rožnov podRadhoštěm ve starých pohlednicích“ z roku1997 a “Rožnovská věž“ o rekonstrukci farníhokostela v Rožnově pod Radhoštěm v roce2007. Moje snímky – současné “dvojníky“ –jsem pořídil osobně v polovině roku 2009. Pů-vod použitých historických pohlednic se datujemezi lety 1902 až 1924, většina z nich všakvznikla kolem roku 1910, takže dnes jim bylonebo právě bude oněch zmíněných 100 let.

Historické pohlednice ze svého archivu las-kavě poskytlo Valašské muzeum v přírodě.

Proměny míst na jednotlivých snímcíchzáměrně nekomentuji a ponechávám na kaž-dém, aby se nad nimi zamyslel, nebo se namísta, která možná nevšímavě denně míjí, po-díval osobně. Mnohá již doznala díky příroděa lidské činnosti takových změn, že zachytitsnímek v takové parádě, jak to mohl učinit jejichautor před 100 lety, nebylo prakticky možné.

13

A že si krásná místa našeho Rožnova podRadhoštěm takovou prohlídku a připomenutízasluhují, to platí i po uplynulých 100 letech.

Na závěr nezbývá než si přát, aby obraz Ro-žnova pod Radhoštěm žil a vzkvétal bez ohle-du na věčně plynoucí čas a aby ten obraz vy-tvářely vždy jen moudré, poctivé, dobré lidskéduše a ruce!

Na počest města Rožnova pod RadhoštěmZdeněk Kolomazník.

Výstava fotografií Věčně plynoucí čas

V závěru roku 2014 uspořádala městská kni-hovna upomínkovou výstavu fotografií, zhoto-vených ing. zdeňkem kolomazníkem v průbě-hu let. Výběr byl pořízen z několika tisíc zábě-rů. název výstavy Věčně plynoucí čas tvoří ci-tát ze souboru fotografií v kalendáři Rožnovskázastavení 2011.

Vystavené fotografie mají na dnešní dobujedno specifikum – jsou černobílé. zbavenylíbivého koloritu jako by se posunuly v onom“Věčně plynoucím času“, navracejí současnézáběry daleko zpět a současně je posouvají

14

kamsi dopředu. černobílé provedení vytvářízvláštní atmosféru. artefakty vystupují z obrazuv ostrém kontrastu, zdůrazňují zaznamenanéa současně tu ostrost změkčují. Hmatatelněcítíme to věčné plynutí času a náhle nemáme ji-stotu, zda jde o snímky z minulého století,náhodně objevené v zaprášené skříni, či pozo-rujeme něco, co bychom měli spatřit až někdypozději, až za několik let. Jsou to zajisté sním-ky současné, fotografie z cest, ale i z našehoměsta. Bezpečně poznáváme kulisy, ve kterýchžijeme. poznáváme osoby a domy. Jsou to i pa-noramatické snímky města.

V každodenním styku máme obvykle vše ko-lem sebe za všední – totéž, avšak v invencí fo-tografa, mistrně pracujícího se světlema stínem, je v jeho tvorbě neobyčejné. (sb)

15

Foto Zdeněk Kolomazník: Krajina

Ukázka z literární tvorby ing. Zdeňka Kolomazníka

Tajemství

“Braniboři v Čechách prodávali nevěstu jmé-nem Libuše. Koupil si ji Dalibor. Když si dávaliprvní hubičku, viděly to dvě vdovy u Čertovystěny a zůstalo to tajemstvím, které ani hrou naviolu už nikdo nevyloudí.“

příhoda, kterou chci vyprávět, je z 50. let mi-nulého století, kdy jsem jako dítko školou po-vinné začínal vnímat, že se i my češi pyšnímeslavnými hudebními skladateli, jako byl přede-vším svými operami Bedřich smetana. nevím,jestli uvedená slovní hříčka se ještě dnes tra-duje mezi školáky, ale nám sloužila jako nevidi-telný „tahák“ k tomu, abychom při výčtu mistro-vých oper na některou nezapomněli. Horší by-lo, když si některý zlomyslný pan učitel usmys-lel, abychom ty opery vyjmenovali v časovémsledu tak, jak je autor postupně tvořil. a protojsme si uvedenou slovní pomůcku, zděděnoupo našich předcích, patřičně upravili:

16

“Braniboři v Čechách prodávali nevěstu, kou-pil si ji Dalibor. Ona, jménem Libuše, viděla dvěvdovy, jak si dávají hubičku, a aby to zůstalo ta-jemstvím, pošeptala to do Čertovy stěny, ze které to ani hrou na violu už nikdo nevylou-dí.“

proč ten úvod? některá tajemství prostě zů-stanou tajemstvím a o tom, ale hlavně o mojí mámě, je i tato příhoda.

Žili jsme tehdy na venkově v menším ro-dinném domku s kouskem zahrady a pole.

Bylo nás pět: táta, máma a my děti. Táta byl nádražák a máma nikdy nepracova-

la na výdělek. sotva se provdala a já přišel ja-ko prvorozený na svět, zemřeli jí předčasně ro-diče. musela ještě nějaký čas zaopatřovat i svédvě mladší sestry a tak si svůj úděl, starat se ohladové krky a celé domácí hospodaření, po-nechala až do smrti. nejen že nás vychováva-la, vařila, prala atd., ale navíc obdělávala polea zahradu, aby kromě nás uživila i drobné do-mácí užitkové zvířectvo. nejnutnější zelenina,ovoce, brambory, drůbeží a králičí maso bylyvždy po ruce. na martinské hody k tomu ne-chyběla podomácku vykrmená husa, a když by-

17

la v roce na poli dobrá úroda, podařilo se vykr-mit i nějaké to prasátko. zde je třeba připome-nout, že to bylo maximum, co se do našehochlívku ještě vešlo. dbalo se proto i na to, abyse nepřekrmilo, jinak bychom ho průchodemz chlívku ven nedostali. Bez těchto plodů ma-minčiny práce by slušný život naší rodiny nebylz jednoho tátova nevelkého platu skoro mysli-telný. z mámy tato činnost vytvořila odhodlanoua odvážnou ženu. mělo to dopad i na nás děti,vychovávala nás k pracovitosti, ale také kezdravé skromnosti. ihned, jak jsme byli fyzickyschopni, jsme se museli zapojit do domácíchprací a na zábavu nám mnoho času nezbývalo.máma nám nedopřávala jen tak zbůhdarma po-bíhat mezi dětmi, takže ráno vstát, vypravit sedo školy, odpoledne připravit se do školy napříští den, pak pomáhat na dvoře, na zahraděnebo na poli, navečeřet se a včas jít spát, to bylnáš zaběhnutý rituál.

Jediným velkým přepychem u nás bylo, kdyžmáma s tátou prohlásili, že bychom měli jet ně-kam na výlet. Tehdy jsme k tomu doma neměliani žádné kolo natož auto. celou věc všakulehčovalo to, že táta byl železničářem, a to při-

18

nášelo všem členům rodiny značné slevy najízdném vlakem. pyšnil jsem se tím, že už jsembyl jako malý kluk v Brně, ba dokonce několik-rát v praze, že jsem se tam z Brna svezl nejenBrněnským drakem, ale i slovenskou strelou,což v tehdejší době vlaků tažených parními lo-komotivami byly první „bílé vrány“ mezi motoro-vými rychlovlaky. a vůbec mě ty vlaky po tátovizaujaly natolik, že jsem si čítával v jízdníchřádech, znal jsem podrobně číslování a návaz-nosti moravských tratí, dokázal jsem vyjmeno-vat všechny stanice nejen na naší domovskétrati z Brna do přerova, ale i z Brna do českéTřebové, kolik je tam tunelů, kde se musí pře-stupovat a který rychlík z prahy má napříkladpřímé vozy až do luhačovic a který až někamdo košic.

s výlety však byl na druhé straně problémv tom, že táta velmi těžko získával volno nebodovolenou, protože na dráze pracoval v klou-zavém režimu denních a nočních služeb, kdyjeden pracovník střídá druhého a v případě, ženěkdo z tohoto kolotoče vypadne, musí za nějdalší zaskakovat. Tak se kolikrát stalo, že jsmeuž byli nabaleni a připraveni k odjezdu a tátu

19

odvolali do služby. To pro naše dětské duše,toužící po změně a poznání neznámých místnaší vlasti, bylo nepředstavitelným zklamáním,které se mnohdy neobešlo bez slzavého údolí.ale byla tu zase naše zdatná, nevýdělečnámáma, která tátovi navařila, zajistila vše po-třebné pro domácí zvířectvo, přerušila ten nášpracovní rituál a statečně se s námi na výlet vy-pravila sama.

Jednou o prázdninách jsme tak vyrazili jens mámou až na slovensko. naším cílem bylynízké Tatry s návštěvou demänovské jeskyně.Vyvrcholením výletu bylo však, aspoň pro mě,zdolání druhého nejvyššího vrcholu nízkých Ta-ter s podivným názvem chopok s nadmořskouvýškou 2014 m, což bylo pro nás „nizozemšťa-ny“ školního vzrůstu něco nepředstavitelného.měl jsem tehdy před dvoutisícovkami respektasi tak jako dnes před osmitisícovkami. Vrcholbyl už tehdy dosažitelný sedačkovou lanovkoua ta byla pro mě dalším magnetem našeho výle-tu, ještě jsem nikdy tento technický zázrak veskutečnosti neviděl, a dokonce si ho budu moctokusit na vlastní kůži. celou naši expedicimáma naplánovala na pouhé dva dny. první

20

den nejbližším ranním vlakovým spojem do lip-tovského mikuláše, odpoledne návštěva demä-novské jeskyně a návrat zpět do liptovskéhomikuláše k přenocování. na druhý den dopo-ledne chopok a odpoledne posledním možnýmvlakovým spojem nazpět domů. Takový nabitýprogram výletu mě už několik dní před výletemnenechával klidným. Jeskyně, lanovka, překro-čení nadmořské výšky 2000 m a ještě k tomunocování v neznámém prostředí. snad více do-brodružných chvil vtěsnaných do dvou dnů jsemsi nemohl přát. dnes si už nevzpomínám, zdajsem měl před výletem průjem, nebo zácpu, aleurčitě to bylo něco mocnějšího, než čemu dnesříkáme cestovní horečka. konečně nadešel denodjezdu. Vše proběhlo podle máminých před-stav. Věřte však nebo nevěřte, dnes si už nevy-bavuji, jak jsme prošli jeskyněmi, jak jsme vyje-li na chopok a sjeli z něho dolů a jak jsme určitěunavení a plní dojmů usínali pod máminýmikřídly cestou vlakem domů. To vše nebylo nicproti tomu, co se odehrálo onu jedinou nocv liptovském mikuláši, na to nezapomenu do-dnes.

máma zvolila k nocování tu nejlevnější mož-

21

nost - společnou noclehárnu. a tam, jak jsemv pozdějších letech zjistil, nebývá o nečekanádobrodružství nouze. a nebyla. noclehárna by-la součástí restaurace. Budova restaurace tvo-řila nároží mezi hlavní a boční ulicí a jím se takédo ní vcházelo. nad tímto rohovým vchodem byldo střechy situován jakýsi balkon, který připo-mínal ideální řečnické stanoviště. Vchod na ten-to balkon vycházel přímo z půdního prostoru,který bezprostředně nad restaurací sloužil jakonoclehárna.

do noclehárny se chodilo přes restauracidřevěným schodištěm zezadu. od schodištěbyla noclehárna oddělena nahoře dveřmi jako-by „na půdu“. V té době neexistovala kromě vi-kýřů žádná střešní okna, proto zmíněný vchodna balkon byl jediným zdrojem světla a takévzduchu pro celou temnou noclehárnu. prosto-rem noclehárny prostupoval zděný komín a ko-lem něho byla umístěna na kovových stojanechbílá smaltovaná umyvadla, pod nimi stejně bíléboubelaté smaltované džbány s vodou a většíkbelíky na odpadní vodu. pro vodu a na záchodse chodilo dolů do výčepu, záchody pro nocle-hárnu a hosty restaurace byly společné.

22

V celém prostoru noclehárny pak bylo rozmístě-no bezpočet jednopatrových kovových postelís nezbytnými matracemi a dekami na přikrytí.osvětlení bylo velmi úsporné. pozdní příchozíani nerozsvěcovali, aby nebudili přítomné.

navrátili jsme se do noclehárny až k večeru,notně unaveni z ranního cestování vlakema navíc i odpoledním výletem do jeskyní. namne toto nové prostředí zapůsobilo rozhodnědobrodružněji, než jsem očekával. Již tu byloněkolik „spolubydlících“ a další přicházeli. přiz-nám se, že jsem ten teplý letní večer usínaldlouho a s pocitem jakési ostražitosti, kterou ne-šlo nijak vypnout. ze vchodu na balkon při-cházel nejen čerstvý vzduch, tolik potřebný propřežití v tomto podivném ustájení lidských by-tostí, ale také halas z restaurace pod námi,úměrný času, počtu návštěvníků, množství vy-pitého piva, vína a lihovin. s postupujícím ča-sem tento zvukový projev zvítězil i nad tenory,barytony, basy, soprány, mezzosoprány a altyu nás chrápajících spolunocležníků. V pozdníchnočních hodinách se situace dole ještě vícezhoršila, protože se několik občerstvených vytr-valců usadilo venku na schodech před vchodem

23

do restaurace, tedy přímo pod naším otevře-ným, zavzdušňovacím řečnickým balkonem. Touž jsem v té tmě poněkud více zpozorněl, a covidím? naše máma v bílé noční košili vstáváz postele, bere pod umyvadly dva bílé boubela-té smaltované džbány s vodou, vstupuje na o-nen řečnický balkon a beze slov oba džbánycíleně zbavuje jejich obsahu...

z toho, že dole pod balkonem rázem všechnoztichlo, se dalo tušit, že ani v tomto případě při-tažlivost zemská neselhala, ale to teď nebylovůbec důležité. zatím, co já jsem strachemzkoprněl od hlavy až k patě, máma v tichostiuložila prázdné džbány na svá místa a zalehlaspokojeně do svého lůžka.

pořád tma...chrapot některých vytrvalců opět narušuje

pro mě tak napjaté a trapné ticho. nikdoz nocležníků netuší, co se odehrálo. Vtom všakslyším, jak k nám nahoru někdo odhodlaně du-pe po dřevěných schodech. podle kroků se dátušit, že to nebude muž z kategorie muší váhy.otvírají se rázně vstupní dveře, oslňuje mneproud světla ze schodiště, ve dveřích se zjevu-je silueta nějakého hromotluka. předstírám, že

24

spím, kdyby něco, budu zapírat, že o ničem ne-vím...

a pak se to stalo. onen hromotluk zařve jakolev do toho nočního ticha:

“Kto polieval, bol sviňa!“nečeká na odpověď, práskne dveřmi a od-

chází po schodech dolů. Tma... a zase to ticho...nikdo neodpovídá. To není možné, že by to

nikoho neprobudilo? asi ano, ale nikdo netuší,o co vůbec jde. Ve vzduchu visí neznámýstrach. máma se ani nehne. několik tvrděspících chrápe spokojeně dál. postupně na-bývám jistoty, že tím je celá událost ukončena,přestávám se ze strachu potit a začínám klu-kovsky uvažovat.

Tak zaprvé, naše máma si za svůj čin takovýtitul vůbec nezasloužila. Vždyť udělala dobrýskutek pro všechny, kteří si po celodenním pu-tování dopřávali klidný, ničím nerušený, nočníspánek! no přece by nešla v noční košili dolůpřes celou tu restauraci ven až pod balkona tam domlouvala těm opiveným a ovíněnýmchlapům, aby byli zticha. zadruhé, způsob, jak

25

to provedla, byl natolik lidský, že nikoho nepo-škodila, naopak taková sprška čistou vodou mu-sela být pro mnohé v tuto dobu příjemnýmosvěžením a mokré oblečení, to přece snadnouschne. zatřetí, ti chlapi to vyřešili také velicešalamounsky. Bylo by hanbou, kdyby jako po-tomci slavného Jánošíka, a mnozí ještě s party-zánskou krví v těle, odešli bez odboje jen takmlčky mokří domů. chvíli jim trvalo, než si uvě-domili, kde hledat pachatele, a pak vybrali zesvých řad asi toho nejzdatnějšího k provedeníodvety. a tu svini adresovali vlastně komukoliv,kdo nahoře spal. urazili tak všechny a přitom ni-koho! máma je proto z toho venku. Bylo zase ti-cho a konečně jsem pozvolna usnul. do rána seuž nic nepřihodilo.

ale to ještě není pointa mého vyprávění. na druhý den, další den, několik dalších dní,

celý rok a dalších několik desítek let... nikdy o této příhodě z máminých či mých úst

nepadlo ani jediné slovo. držel jsem bobříkamlčení po celý mámin život. snad to byl v té no-ci jen můj dětský sen, snad to ani nebyla našemáma, co šla tou černou tmou v bílé košili sedvěma džbány vody na balkon a polievala, ale

26

v duchu jsem dosud přesvědčen, že to muselabýt ona, byla tak odvážná, že by to pro nás kdy-koliv jindy znovu udělala.

nu a tak celá příhoda zůstala jen zamlčenýmtajemstvím, které s mámou odešlo až do hrobu,tajemstvím, které ani hrou na violu už nikdo ne-vyloudí.

27

Foto Zdeněk Kolomazník: V horách

28

Fotogalerie

Zdeněk s rodiči a mladší sestrou v roce1944

Zdeněk jako žák a jako maturant

29

Student vysoké školy

Doma na zahradě V přírodě

30

S rodinou na výletě: Malá Fatra - Velký Kriváň

S manželkou: Malá Fatra - Velký Kriváň

Při besedě v Domově seniorů a při odpočinku v lese

Jeden za série snímků vybraných k výstavě v městské knihovně

31

32

Foto Zdeněk Kolomazník: Pohled na Radhošť a sedlo Pindula

Foto Zdeněk Kolomazník: Pohled na Bačův vrch

33

Foto Zdeněk Kolomazník: Cesta a břízy

Foto Zdeněk Kolomazník: Rožnov podRadhoštěm, pohled z Hradiska

34

Foto Zdeněk Kolomazník: Tylovice z Rysové

Foto Zdeněk Kolomazník: Pohled z Lázu na Rožnov pod Radhoštěm

35

“Namáhavý výstup”

Tady je člověku vždy dobře

Na závěr slovo z knihovny

Prostory knihovny jsou plné knih a časopisů,v dnešní době také počítačů a lidí. Přídavnéjméno plné je v případě Městské knihovnyv Rožnově pod Radhoštěm velmi přiléhavé.Avšak nesmírně mne těší, že zbylo ještětrochu volného místa, které knihovna využívák pořádání výstav.

Zpočátku, krátce po rekonstrukci budovy kni-hovny, výstavy v městské knihovně pořádalaMK agentura a podkroví a chodby knihovnybyly nazývány Galerií MK. Čas šel dál a aktivi-ty knihovny na poli přednášek a besed nabý-valy na kvantitě a významu pro činnost kni-hovny. Najednou přestalo být únosné vyhraditprostory podkroví knihovny pouze pro výstavyvýtvarného umění. Proto se vedení knihovnypo dohodě s tehdy již T klubem - kulturníagenturou rozhodlo pro vyhrazení prostor pod-kroví pouze pro přednáškovou činnost kni-hovny.

Avšak na výstavy v prostorách podkroví pra-covníci knihovny nerezignovali. Realizují je vevlastní režii a jejich instalace “svázali“ do rámů.

36

37

To znamená, že nevystavují trojrozměrné ob-jekty. Tak zde zůstává mnoho místa pro kla-sické obrazy, plátna, fotografie, kresby,dokonce i patchwork.

Podkroví a chodby knihovny ožívají tedy vý-stavami, jež více než na renomované autorysází na zpřístupnění tvorby lidí, kteří sevýtvarnému umění věnují spíše okrajově. Takéjsou tyto prostory využívány pro představenírůzných projektů, které uskutečnila knihovna,či jiné organizace nebo školy.

Tento svazek edice Milé tisky vycházíu příležitosti výstavy fotografií ing. ZdeňkaKolomazníka s názvem Věčně plynoucí čas.Je naplněn vzpomínkami lidí z okruhu knihov-nou realizovaného projektu Město v mé pamětia jsou to taková malá vyznání člověku, kterývskutku nedávno následoval ten “věčněplynoucí čas“ a již pouze odkudsi shora můženavštěvovat pravidelná měsíční setkávánív podkroví knihovny.

Kdysi měla Jarmila Mikulášková, emeritníředitelka městské knihovny, záměrpřejmenovat městskou knihovnu na Knihovnuu dobrého ducha. Realizovat tento nápad se

nepodařilo, avšak díky lidem, jako byl ing. ZdeněkKolomazník, se dobré duše městské knihovně nevy-hýbají. Ba právě naopak. Rády se v ní setkávají.A my, pracovníci knihovny jsme jim za to vděčni.

Pavel Zajíc

Zdeněk Kolomazník s fotografickou kamerouuprostřed milovaných hor

38

Redakce: ivan Bajer, Vladimír Bartošek, marcela slížková, Richard sobotka,

Jan surý, Helena uhrová

Jako příležitostný tisk vydalaměstská knihovna Rožnov pod Radhoštěm

Text: kolektiv autorůFoto: archiv zdeňka kolomazníka

kresba a logo městské knihovny: Vladimír Bartošek

sestavil a graficky upravil Richard sobotka

Foto Zdeněk Kolomazník: Drobné sakrálníobjekty

Věčně plynoucí časVzpomínka na ing. zdeňka kolomazníka

Vydala městská knihovna v Rožnově pod Radhoštěm

příspěvková organizace Bezručova 519

756 61 Rožnov pod Radhoštěm tel.: 571 654 747

777 808 695e-mail: knihovna knir.cz

http://www.knir.cz

isBn 978-80-87334-22-5

edice milé tiskysvazek č. 7

Rožnov pod Radhoštěm 2014