William Blake (1764-1827) Zveřejněno s laskavým souhlasem České čítanky www.citanka.cz Přeložil a předmluvou opatřil Jaroslav Vrchlický Ryjec a básník. Illustroval Youngovo "Noční rozjímání" a nakreslil 60 illustrací k svým "Zpěvům nevinnosti a zkušenosti." Byl mystik a visionář. Poiornost k jeho poesii obrátili Swinburne a Gilchrist zajímavými studiemi, díla jeho básnická vydal W. M. Rossetti (1874.)

2

Andělíček Snila jsem sen - co to znamená? Byla jsem přece princezna a andělíček při mě stál! Plakala jsem ve dne v noci, on utíral mi oči. Plakala jsem v noci ve dne, neřekla mu, kterak je mě. Rozpřáh křídla, uletěl, den už červánky se rděl. Slzy jako hrách, i všechen strach - kolem nich se krunýř stáh. Andělíček se mi vrátil mám svůj krunýř, jen čas tratí. Mládí přece je to tam, když už hlavu šedou mám. Země odpovídá Zem hlavu pozvedá z příšerné a pusté tmy. Ze světla zbyla tma! Ze zoufalství má už šediny: "Vězeň na březích vod, hvězdná žárlivost po mně slídí; mrtvá od slz a psot poslouchám otce dávných lidí. Sobecký otče člověka! Ukrutný a žárlivý! Spoutaná radost má snášet svítání a panenství? Skrývá jaro radost, když se květy osype? Což rozsévač šije v noci a oráč snad za tmy orat jde? Rozbij okovy, co studí až do kostí. Sobče! Zlý! Prokletí, pro něž je láska otroctví!"

3

Zahrada lásky Já přišel jsem za láskou do zahrady a viděl jsem, co jsem dřív neviděl: teď kaple se ocitla uprostřed, kde dřív jsem se po trávě proháněl. A brána té kaple je zavřená a "Nesmíš!" jí napsali na dveře. Tak jsem šel pryč za láskou do zahrady, kde květiny měli kvést v nádheře. Tam všude jsem viděl jen samý hrob a místo kytek kámen náhrobní. A kněz v svém ornátu jako sup krouží tu a touhou i s radostí žene mi do trní. Červ v růži Ó růže, to ten červ! Ten neviditelný, co vylézá jen za bouře a za tmy, už si tě našel, a kde spíš ví: a temnou láskou tě skrytě umoří. Pláč novorozence Sténala matka, otec plakal, nebezpečný svět mě to zlákal: nahý, s křikem, s prosbou k vám, jako v mraku ďábel sám. Otec tisk mě v náručí, povijan svou obručí: řek jsem si, že musím chtít u prsu fňukat a snad pít. * * * Bez protikladu není pokroku. Přitažlivost a odpuzování, rozum a energie, láska a nenávist jsou nezbytné pro lidskou existenci. Z těchto protikladu vzniká to, čemu věřící říkají dobro a zlo. Dobro je pasivita, která poslouchá rozum. Zlo je aktivita pocházející z energie. Dobro je ráj. Zlo je peklo.

4

* * * Je snazší odpustit nepříteli než příteli. Kdo strpí, abyste mu ublížili, zaslouží vaši pomstu

5

Jaru JARU Ty, s kadeří jenž plnou rosy hledíš skrz jasná okna jitra k nám, ó obrať! své oči andělské na výspu naši, sem v západ, kde tě zdraví plným sborem! Vše hory mluví spolu a co mluví, to poslouchají doly, s touhou oči k tvým zářným praporům se točí, k našim již prsům obrať svaté svoje nohy! Sem s východních již vrchů! Našim větrům nech slíbat vonný šat svůj, nech nás píti dech svůj jak z rána tak i večer, vylej své perly na kraj spráhlý, jenž tě touží! Jej prsty svými vyzdob spanilými, své polibky na jeho ňadra vtiskni, vlož zlatý vínek svůj mu na skráň nyvou, jež pro tebe své kštice upravila! LÉTU Ty, údolím jenž naším spěješ v síle, skroť mohutnou šíj ohnivych svých hřebců, stlum oheň šírých nozder jich, ty Léto jsi často u nás rozbilo stan zlatý a spalo pod našimi duby, žasem líc snědá jala nás i vlas tvůj bujný. Jak v stínech hustých slýchali jsme často tvůj hlas, když Poledne na zářném voze v hloub nebes vjelo. Teď u našich zdrojů se posaď v údolích, v mech, na pokraji čistého zřídla hedvábný šat odlož a uvrhni se do šumících proudů! Náš kraj miluje léto v jeho slávě! Jsou slavní naši pěvci, kteří bijí v stříbrné loutny, bujnější mláď naše nad jihu pastýře, jsou krasší dívky, jež tančit umějí. Dost máme písní i nástrojů, ech sladkých, vody čisté jak nebe, laurů dost, jež brání žáru. JESENI Ó Jeseni, ty obtížená plody, ty sytá hroznů krví, stůj a zůstaň, pod střechou mou se posaď, odpočiň si, tvůj hlas at zazní s píštalou mou v souzvuk

6

a všecky roku dcery tančit budou, o květech zpívej nám, o plodech píseň! Své vděky poupě slunci otevírá a láska jeho žilami již kypí, skráň Jitra kol je ověnčena květy a kvítím skromný Večer skráň si stíní, až bujné Léto do písně se pustí a mráčky květy na hlavu mu vsypou. Pel ovoce jest bytem vzdušných duchů, na lehkých křídlech kolébá se Radost po zahradě neb do stromů si sedá. Tak pěla krásná Jeseň, když si sedla, pak zvedla se, pás stáhla si, za hory pak prchla, zlaté nechajíc nám břímě. ZIMĚ Svou demantova bránu zavři, Zimo! Tvůj sever jest, tam pochmurný svůj palác jsi postavila v mlze. Naše střechy ty neotřásej třeskem svého vozu. Mne neslyší. Kovová kola její hřmí nad hlubinou, odpoutala bouře s ocele žebry, nelzc zrak mi zvednout, neb ovládá svět celý svojím žezlem. Ten strašný netvor po skalách se valí, ty pod ním chví se, všecko tuhne pod ním v mlčení truchlém, poslední šat země, jejž strh jí, v ruce mrane a s ním život. Na štítech trůní hor, tu darmo křičí v dál plavec. Ubohý, jenž s bouří v boji, než usměje se nebe zas a netvor ve slujích zmizí, pod Heklou jež zejí. VEČERNICI Andělé večera ty s krásnou kšticí, teď na horách co slunce odpočívá, své lásky zažhni pochodeň a zářný si nasaď vínek svůj, nám v lože směj se! Nám na lásku! A shrnuv clonu nebes, tu modrou, rosy nakap v kalich kvítí všem, v předčasný sen, kdo zavřeli oči. Na vodách tvých ať usne zefyr tiše, kaž ticho třpytným okem svým a umyj šer stříbrem. Brzo, jistě brzo padneš, pak bude zuřit vlk a hustým lesem lvů oči kmitnou. Pastvy našich lučin tvá skropí svatá rosa, pak ó chraň je svým vlivem mocným, sladká večernice!

7

JITRU Ó svatá dívko, v nejčistější bělost ty oděna, ach, otevř zlaté brány a vyjdi z nich, šer probuď, který v nebi spí posud, světlo ve Východu jizbách ať vládne tebou, přines rosu sladkou, jež vždycky přichází s dnem, jenž se budí. Ó zářné Jitro, Slunce pozdrav, ze snu jež probouzí se jako lovec k honbě, slez okřídlenou patou naše vrchy!

8

Kniha Losova Eno, matka až v létech, která vůz Leuthy řídí ode dne hromů ze starých dob, seděla pod věčným dubem, chvěla se a třásla pevnou Zemí a takto počala svou řeč: "Ó časy vzdálené, kdy láska s radostí byly zbožňováním a nebyly nazývány věci nečistou! Nebyla slepá žádostivost, se zkřivenými rty závist, štětinatá zuřivost ani nakadeřená rozmařilost; žádosti nalili po okraj, závist krmili tukem beránků, zuřivost zaschlou krví lvů, rozmařilost buď uspali loutnou panny, anebo ukojili její láskou, až žádost rozbila závory i zámky a spala s dveřmi dokořán, závist boháčům při hostinách zpívala, za zuřivostí přes hory i doly capala ovečka a marnivost z upřímné lásky zplodila pokolení obrů." V zuřivém vzteku plameny touhy olizovaly nebe i zemi, živé plameny, inteligentní, uspořádané, ozbrojené zkázou i nákazou. Uprostřed Věčný prorok, spoutaný v řetězech, donucen sledovat Urizenův stín, chrlil kletby i jiskry zuřivosti: Kolem se zmítají plameny, jak Los řetězy chřestí, šlehají do výšky jeho vztekem, klesají, zmítají sebou sem a tam, stoupají do prázdna, do nejsoucna, kde není nic; široce rozkročen dupe po věčně rozbouřených řekách plamene, zmítajících sebou sem a tam na všech stranách, jak razí si cestu do tmy a příšeří plného stínů. Široce rozkročily se plameny: Los zůstal

9

v zemi nikoho mezi dvěma ohni. S chvěním a hrůzou na něj hleděly; stály široce rozkročeny, hnány jeho rukama i nohama, které dno propasti prošláply ve vzteku a znechucení. Z těch ohňů nezářilo světlo! Všude kolem Losa byla jen a jen tma: žádné teplo, neboť, zahnány jeho vztekem do ohňových sfér, obrovské plameny se roztřásly a ukryly. Chlad, tma, překážky, pevné skupenství bez proměny, tvrdé jak diamant, černé jak mramor Egypta, neproniknutelné, spoutané do vzteklé nesmrtelné bytosti; a osamělé plameny zamrzly: obrovské skupenství, kámen bez proměny, spoutaný vlastními rozpínajícími se smysly. II Nesmrtelný stál, zmrzlý uprostřed obrovské skály nesmrtelnosti, věk po věku, noc nesmírného trvání, netrpělivý, ztuhlý, zkostnatělý, ztvrdlý, až netrpělivost nemohla už snést zlé otroctví: Pukni, pukni, obrovský balvane, s rachotem od nekonečna po nekonečno rozpadni se v bezpočet úlomků! Věštecký hněv hledající průchod ven rve na kusy, v zuřivosti na prach rozdupává a nezadržitelnými vzlyky rozdrolí, roztříští ve vzduchu černý mramor na tisíc kousků. Ze všech stran rván na kusy jak řítící se skála, bezpočet úlomků kolem se rozlétlo a hrozné vakuum pod ním i dokola padalo, padalo a Los padal a padal, řítil se střemhlav, dolů a dolů, rok za rokem, noc co noc, den po dni - pravda má meze, omyl ne - padal a padal rok od roku, století za stoletím, padal prázdnotou, prázdnotou pro pád stále prázdnou, dnem i nocí bez konce. Neboť přestože nebylo noci ani dne, jejich trvání měřilo jeho nekonečné víření v hrozném a prázdném bezednu. Nesmrtelný se znechucen točil dokolečka. Nejdřív vzteky mrštil údy jako dítětem vrženým do tohoto světa: vztek se utišil

10

a poprvé se vyrojily kontemplativní myšlenky; pak zdvihl hlavu vzhůru v propasti a jeho kolmý pád se zešikmil na mnoho věků sténání, až vyrostly tam větevnaté útvary, ztvárňující vše lidské do neproměnných neohebných orgánů, až nakonec z pádu vykročil stranou do rudého vzduchu a plavně se vznášel ve vánku, jenž se unavil. Bez ustání padající rozum pracoval na svém uspořádání, až z prázdnoty stal se živel, schopný stoupat i klesat, plout i létat a bez překážek zkoumat čiré prázdno. III Plíce dmýchají bez ustání, tupě a těžce, neboť až dosud vše ostatní bylo beztvaré, třaslavé, proměnlivé jak mrak, tupé a žravé jako bílý polyp, jímž vlny i příliv zmítají. Beztvaré údy prosily o odpočinek - tak přišel spánek. Plíce se zmítají na vlnách: unavený, přetížený, tonoucí ve vazké černé kapalině, Los se probudil. Postavil se na hladinu, ale hned mu orgány padaly k zemi jako kořeny klíčící ze semena, klesly pod hladinu a obrovský svět vod kolem něho spustil se v dravých přívalech. Pak se potopil a vyčerpané plíce obrostly složitými trubičkami, které nasávaly potěr z vod, větvily se v obrovský vláknitý útvar, rozpřahovaly se po dnech běsnící nekonečnosti. Postavil se na hladinu potopy; pak udeřil v strašlivém hněvu do divoké hlubiny a oddělil těžké od řídkého. Těžké klesalo ke dnu, narážejíc na úlomky pevného; vzneslo se řídké, obeplouvajíc prudké plameny, zuřivě šlehající široko daleko. IV To byl počátek světa: z ohňů paprsky, nesené čirým fluidem, proudily nesmírnými prostory. Los spatřil

11

před sebou, jak z temného prázdna vystupuje Urizenova páteř, chřestící ve větru jako had, jak řetěz vířící v hlubinách. Los smotal svá vlákna do neprostupného tvaru a v úžasu i hrůze začal stavět ohnivé výhně; vymyslel kovadlinu, kladivo z diamantu. Pak dnem i nocí začal postupně spoutávat Urizena. Prorok věčnosti kroužil kolem temného Démona, s vytím a hrůzou bil do svých železných řetězů. Nejdřív z těch nekonečných ohňů uchopil světlo, proudící dolů ve větrech, jež uvěznil, když bez přestání bušil a kondenzoval subtilní částečky do koule. Prskajíce vzteky, žhavé jiskry snášely obrovské kladivo, avšak neúnavný Los bušil do kovadliny, až z ohně vykoval slavnou a obrovskou kouli. Často ji ponořil do hlubin, prohlíd si veškerou čirou hmotu, znovu uchopil plameny ze strašlivých koulí, rozžhavil kulaté těleso a bušil, zatímco řvoucí výhně snášely řetězy spoutanou kouli ve vlastních lůnech. Devět věků uzavřelo svůj kruh, než Los rozžhavil sálající hmotu a svrhl ji do hlubin: slunce, jež má střed v sobě. A Los se usmál radostí. Uchopil obrovskou Urizenovu páteř a připoutal ji k žhavé iluzi. Světlo však nebylo, neboť hloubka prchala na všechny strany a zanechala po sobě beztvarou temnou prázdnotu: v ní ležel Urizen na žhavém loži strašných muk, dokud jeho mozek ve skále a srdce v bažině svalů nedaly vytrysknout čtyřem řekám zatemňujícím obrovskou ohnivou kouli stékající do noci: než dokončil ten výtvor, lidská iluze se zahalila do hustých mraků a tmy

12

Kniha Urizen Vstup k první knize o Urizenovi 0, moci, již si osobil prvotní kněz, když Věční odmítli jeho náboženství a skryté, šeré místo prázdné mu dali v samotě na severu. Ó, Věční, s radostí slyším váš hlas. Nuž, diktujte perutná slova a chmurné své vise se nebojte odhalit! I. Stín hrozný zvedl se ve věčnosti! Je neznám, neplodný, uzavřen v sebe, vše odpuzuje: který zlý duch tu ohavnou prázdnotu vytvořil to prázdno, jehož se duše děsí? Dí někteří: "Urizen." Neznáma však a zahloubána, temná a tajná ta síla chmurná se ukryla. A časy a časy dělil, měřil pak prostor a prostor v tmě devateré, skryt, neznám; změny se objevily jak pusté hory, jež divoce rozryl vztek chmurných větrů rozvratu. Neb v krutých bojích bojoval a v skrytých zápasech s tvory, jež zplodila jeho pustina divá, s čtvernožci, s ptáky a s rybami, hady a se živly a s požáry, s morem, s výpary, s mraky. Chmurně se točil v činnosti němé a neviděn, ve vášních mučivých - činnost neznámá a strašná, sám sebe pozorující stín, jenž zabrán je v ohromnou lopotu. Jeho širé hvozdy však viděli Věční; a věky ležel, uzavřen, neznám,

13

skryt dumaje v hloubce; - vše vyhne se, vidouc ten ohromující děsný chaos. Své chladné hrůzy Urizen chmurný si mlčky chystal; tisíce hromů šik chmurný se táhl hrozným světem a dunění kol jako hukot moří zní v jeho mracích a v kupách sněhu a v horách zásob ledu a krup je slyšet křik hrůzy jak v jeseni hromy, když nad úrodou zaplane mrak. II. A nebylo země ni nebeských těles a přitažlivosti; rozpínal a stahoval Nesmrtelník svou vůlí své pružné smysly; věčný život však tryskal a smrti nebylo. Zvuk trouby nebesa probudil a spousta krvavých mraků se táhla kol šerých Urizenových skal - tak zval se, jenž v nesmírnu byl sám. Vřesk trouby - a tisíce věčnosti kol bezútěšných pustin se shlukly, teď plných mraků, temnoty, vod, jež se válely v zmateném úsilí a mluvily řečí hučících hromů, jež bouřily po štítech jeho hor. "Z těch hloubek chmurné samoty a z věčného bytu své svatosti, skryt, odloučen, v pevných svých záměrech, jež chovám pro budoucí dni, jsem hledal radosti bez bolu a pevnosti beze změn. Ó, Věční, proč chcete mřít, proč žíti v žárech, jichž nelze uhasit? Já nejprve s ohněm zápasil jsa v nitru stravován v hluboký svět, v nesmírné prázdno, divoké, temné a hluboké, v němž nebylo nic: přírody širé lůno. A rozpjat jsem nad prázdnem se vznášel - já, sám! A kruté větry se hnaly, houstly

14

však v proudy vod a padaly, padaly - já odrážel ohromné vlny a povstal z vod širý svět jak přehrada pevná. Zde v knihy udělané z kovů jsem taje moudrostí napsal sám, ty taje chmurného rozjímání, boje a zápasy příšemými s obludami, jež zplodil hřích, jež obývají v prsou všech, se sedmi smrtelnými hříchy. Své temnoty rozhaluji a kladu sem na skálu silnou rukou tu knihu z věčného kovu, v mé samotě psanou. Zákony míru, lásky, jednoty soucitu, soustrasti odpuštění; nechť jedno obydlí každý si zvolí, své dávné nekonečné sídlo, jeden příkaz, jednu radost, jednu touhu, jednu kletbu, jednu váhu, jednu míru, jednoho krále a boha, jeden zákon:" III. HIas dozněl: jeho bledou tvář z tmy nořit se viděli, jak jeho ruka tu kovovou knihu rozvírala na skále věčnosti. Silné jal vztek - vztek zuřivosti a prudký hněv v svých přívalech ohně, krve a žluči a ve vírech stmého dýmu a v hrozných podobách energie všech sedm smrtelných hříchů duše se zjevilo v živých stvořeních v těch věčně zuřícfch plamenech. A odlučujíc se, tmíc se a hřmíc se věčnost roztrhla s hrozným třeskem a odvalila se daleko a široko rozevřela; jako horstvo kolkolem se vzdalovala dál a dál a trosky života nechala tam viset, mračné skály a prostřed pak moře prázdnoty bezedné.

15

A hučící ohně se nebem hnaly ve větrných vírech a v přívalech krve a prázdnem zevšad se ohně lijí nad temnou pouští Urizenovou a na jeho samozplozené voje. Z těch ohňů nebylo světlo - tma všude v těch věčně zuřících plamenech. V své jízkosti divé, v nezmarném ohni se do skal a pustin zběsile hnal a skrýt se nemohl - hory a vrchy svou ohromnou silou vykopal a vršil je s námahou bez ustání, vyl bolestí v divém šílenstvlí a věky pracoval v žhoudch ohních, až zšedivěl, stářím podlomen v svém zoufalství a v stínech smrti. Kryt širý zkamenělý kolem si zbudoval ze všech stran jako lůno, kde tisíce řek jako žíly krve s hor stékají, by zchladily věčné ohně, jež šlehají z Věčných; jak černá koule, již vidí synové věčnosti tam z břehu nesmírného moře jako lidské srdce, jež v zápase bije, svět Urizenův širý se zjevil. A strážce Los tam Věčným hlídal tu černou kouli, by v samotě tu temnou odloučenost držel; neb Věčnost stála daleko, jak hvězdy jsou daleko od země. Los kolem temného démona lkal a pyl a proklínal osud, neb v mukách byl od něho Urizen odtržen a bezednou hloubku měl pod nohama a sídlem mu byly mocné ohně. Jak zabit spal Urizen beztvárný a od Věčnosti odtržen. A Věční řekli: "Co je to? Smrt. Jen hroudou hlíny je Urizen:" Los zavyl v děsném strnutí

16

a úpěl, skřípal zuby a úpěl, až roztržení se zhojilo. Než Urizenovi se nezhojilo, a chladný, beztvárný, tělo či hlína rván strašlivými změnami tam ležel v noci beze snů, až zděšen beztvárnou, nezměrnou smrtí Los ohně jeho rozdmýchal. IV.(a). Los úžasem byl ohromen a chřestotu kostí děsil se a nesmrtelníka, jenž se zmítal a válel zuře šíleně ve vírech větrů, v smole a ledku kol zuřících údů Losových. Los udělal pak sítě a léčky a sítě kolem rozestřel. A chvěje se strachem pozoroval ty neblahé změny a každou spjal pak svorníky z bronzu a železa. A takto se měnil Urizen: IV.(b). Věky a věky se přehnaly nad ním, a v strnulém spánku se hnaly nad ním, jak chmurná poušť se táhly, rvala je zemětřesení, chrlily ohně; věk po věku v příšerných, bezmocných mukách se valil, a ve virech větrů temnoty kol něho Věčný prorok tkal, v své železné svorníky stále bil a železem je spájel, děle noc hroznou v období. A Urizen (toť jeho věčné jméno) svou plodnou rozkoš tajně skrýval vždy víc a v dmoucím se sirnatém proudu své fantazie zahaloval. A Věčný prorok dmýchal měchy a obracel čilé kleště a koval vždy nové řetězy, označuje

17

jejich články leta, hodiny, dni. Duch věčný, sevřený, bez ustání hnal kolem dokola víry hněvu, a sirnatá pěna hustě se valíc se usadila v jezero jasné a lesklé jak na chladných horách sníh. Zapomnění, němost, nutnost, v mysli řetězech semknuté jak v stahujících se ledových poutech a rozrušené, odtržené od Věčnosti, Los v železná svá pouta ukoval, vytápěl pece a svářel bronz a železo. A nesmrtelník bez ustání se zmítal v poutech, nad sílu mučen, až huňatá střecha uzavřela mu klenbou zřídlo myšlenek. A v hrozném spánku plném snů, jak sčlánkovaný ten pekelný řetěz, se zmítala v trýzni velká páteř a větrem se nesla vysílajíc pak v bolesti žebra jak klenbu sluje, a pevné kosti chladně skryly mu všecky nervy radosti. A přešel první věk, stav hrozné bolesti. Pak z dutin skloubené páteře se snesla s děsem rudá koule, jež žhavě plála, hluboko tam v propast hlubokou a škubavě, třesouc se srážela se a vysílala tisíce větví kol jeho pevných kostí. A přešel druhý věk, stav hrozné bolesti. Když v trýznivém strachu byl dokola hnán, jeho nervný mozek vysílal větve kol větví srdce nahoře v dvě malé koule, jež tkvěly tam v dvou malých dutinách, a pečlivě skryté před větrem

18

jeho oči v hloubku se dívaly. A přešel třetí věk, stav hrozné bolesti. Pak nastala muka naděje. Av těžkém bolu, s námahou, s bojem dvě uši v těsných závitech zpod jeho oči vyrazily a tuhly rostouce. A přešel čtvrtý věk, stav hrozné bolesti. A v mukách příšerných když vznášel se ve větru, dvě nozdry se k propasti skláněly. A přešel pátý věk, stav hrozné bolesti. A v mukách příšerných se mezi žebry nadula mu dutina hladová, z ní vyšel táhlý jícen, pak rudý plamen zjevil se pak jazyk žíznivý, hladový. A přešel šestý věk, stav hrozné bolesti. A rozlícen, duse se mukami svou pravici vztáhl k severu a k jihu levici a v jízkosti těžké je rozepjal svou nohou propast deptaje a strachem se třásl a vyl. A přešel sedmý věk, stav hrozné bolesti. V. Los s hrůzou se děsil svého díla a kladivo velké mu vypadlo. Jeho ohně to viděly, ochably a skryly v dýmu své silné údy; neb s hlasitým, zhoubným rachotem a s chřestotem, řinčením, sténáním své řetězy snášel Nesmrtelný, ač sklíčen byl spánkem smrtelným. Avšecky ty tisíce Věčnosti,

19

všechna moudrost a radost života jako moře ho oblévají, krom toho, co jeho malé oči mu postupně zjevují. A teď jeho věčný život byl zahlazen jako sen. Pak zachvěv se Věčný prorok, ranou od severu k jihu udeřil; teď umlkly měchy a kladivo; mdlé mlčení zchvátilo prorocký hlas, a sevřen byl Urizen a Los v chlad samoty, v temnou prázdnotu. Věk po věku přešel nad nimi, a vzdáleni života, světla byli a ztuhli strašně znetvořeni. Los nechal hasnout ohně své, pak ohlédl se s úzkostnou touhou, ale prostor, bytím nerozdělen, mu duši hrůzou jal. Los plakal smutkem zastíněn a prsa se vzdechy zachvěla; zřel Urizena jak mrtvolu černou a v řetězech-soncit zrodil se. A v úzkosti dělil jej a dělil, neb soucit duši v bolestech vždy rozděluje, věčně avěčně se život lil proudy s jeho skal. A prázdnota srazila limfu v nervy, jež po ňadrech noci se daleko táhly a zanechaly kouli z krve, jež nad prázdnem se chvěla. Tak Věčný prorok byl rozdělen před Urizenovým obrazem smrti, neb v měnivých mracích a v temnotách se dole zimní nocí táhla ta Losova propast nesmírná; teď jasně, teď temně očím Věčných se v dálce ukazovalo to rozdělení neblahé: jak dalekohled zjevuje světy v té nesmírné propasti prostoru, tak šířící se oči Věčných tam zřely Losův smutný zjev

20

a chvějivou kouli živé krve. A koule z živé krve se chvěla a rozvětvila se v kořeny, jež jako vlákna se plazila vzduchem, jak vlákna z krve, mléka a slz v svých bolestech věčně a věčně, až s pláčem a křikem chvějíc se, bledá se vtělila v ženskou postavu, jež před jeho zsinalou tváří se chvěla. A všecka Věčnost zachvěla se zříc první ženu teď oddělenou a bledou jak sněžný mrak se vznášet před tváří Losovou. Strach, úžas, podiv, posvátná úcta ty věčné zástupy ohromily, když spatřily samotnou první ženu, a prchly, zvouce ji soucitem. "V stan s clonami silnými skryjte je a koly a provazy sevřete prázdno, ať Věční už jich nespatří:" Tkát jali se záclony temnoty kol prázdna vztyčili silné sloupy a upevnili v nich zlaté háky; pak Věční s námahou nekonečnou tkáň tkali a nazvali ji Vědou. VI. Los viděl však ženu, soucit s ní měl a objal ji - plakala, unikla a v rozkoši kruté, zvrácené muž náruči prchla - stíhal ji. A Věční se zhrozili vidouce, jak s odděleným svým obrazem muž zplodil tvora k své podobě. Čas přešel; Věční stan se jali budovat, když Enitharmon mdlá v svém životě červa cítila. Červ každý den ležel jí na ňadrech

21

a v noci v jejím lůně zas a ležel, až v hada vyrostl a žalostně syče, pln jedů, kol beder se Enitharmoně ovíjel. Had rostl svinutu jejím lůně, své šupiny svrhoval, a v prudkých bolestech syčení se měnilo v odporný skřek: Mnohé hoře a hrozné bolesti, mnohé podoby zvěře, ptáků a ryb zplodily dětskou podobu tam, kde byl předtím červ. Když Věční dokončili stan v té hrůze chmurných vidění, Enitharmon sténajíc zrodila dítě rodu mužského. Křik proletěl pak věčností a rána ohromujíá, když lidský stín se narodil. Rvouc nezadržitelně zemi a jevíc, s plameny lítými to dítě vyšlo z lůna. Stan uzavřeli Věční a rozbili koly a provazy, jež napjali k dílu věčnosti. Los věčnosti už neviděl. Svou rukou chopil se dítěte a v pramenech hoře je vykoupal a Enitharmoně dal. VII. A dítě nazváno Ork, a rostl jsa kojen Enitharmonou. Los vzbudil ji. Ó, muka a žal! Pás svíravý kolem prsou mu narostl avzlykaje jej ve dví rozerval; pás jiný prsa však mu svíral. Vzlykaje jej zase rozerval.

22

A zas tu nový pás. Pás ve dne utvořený byl v noci rozerván. A padajíce na skálu se v řetěz spojily ty pásy - článek ke článku. Pak vzali Orka na vrchol hory. Jak Enitharmon plakala! Jeho mladé údy ke skále tam spoutala řetězem žárlivost pod Urlzenův vražedný stín. Hlas dítěte mrtvi slyšeli a procitali ze spaní; vše slyšelo hlas dítěte a probouzelo se k životu. A hladový Urizen podrážděn jsa vůněmi přírody propátral svá doupata kolkolem. A udělal olovnici, by propast rozdělil, a udělal krokvici a váhy udělal a těžká závaží a kvadrant kovový a zlaté kompasy a propast zkoumat se jal a založil ovocný sad. A ohni proroctví obklopil Los Enitharmonu a před Urizenem a Orkem ji skryl. Avzešel z ní nesmírný rod. VIII. Svá doupata propátral Urizen a hory, slatiny, pustinu, koulí ohnivou svítě si na cestu, tu cestu strašnou, kde se mu vstříc stavěly kruté obludnosti tvary života na jeho pustých horách. A svět jeho rodil spoustu oblud,

23

kusy života, hrozné, lísavé, zrádné, tu podoby nohy, tu ruky, tu hlavy, tu srdce, tu oka, a zlomyslně se vznášely, hrůzy příšerné, jimž rozkoší byla krev. A nejvíc se Urizen děsil, když viděl se zjevovat věčný svůj rod, ty děti žalu na horách tam plakat a lkát. Nejprv Thiriel se zjevil, úžaslý nad svým bytím, jak člověk zrozený z mraku; a Utha z vod vynořiv se lká; rval Grodna hlubokou zem a vyl v svém úžase; nebe nesmírné jak vyprahlá půda horkem puká, a Fuzon vzplál, jenž první byl počat a narozen poslední, a rovněž tak i všichni jeho synové věční a jeho dcery z trav zelených a z dobytčat, oblud a z červů z jámy. V tmu zahalen viděl všechen svůj rod a mysl mu klesla! Proklínal své syny a dcery, neb uviděl, že nemůže zachovat tělo ani ducha ni na chvíli jeho železný zákon. Neb viděl, že život ze smrti žije, vůl v jatkách sténá, skučí pes v zimě u dveří; a plakal a nazval to soucitem a větrem se pláč jeho lil. A ve výši nad jejich městy šel, šel s pláčem, v mukách a žalu, a kamkoli přišel v zármutku v těch starých nebesích, stín chladný za ním se táhl jak pavučina, vlhký a šerý, jenž z duše smutné mu vycházel, a nebe žaláři podobné dělil, ať kamkoli kráčet Urizen, jda nad městy v zármutku; až temná, chladná tkáň se táhla vším živlem trýzněným

24

z těch žalů Urizenovy duše. A ta tkáň je žena v zárodku. Nic nemohlo rozervat tu tkáň - ni ohnivá křídla; provazy tak byly zkrouceny a oka tak spletena jako lidský mozek. Vše zvalo ji Sítí náboženství. IX. Pak obyvatelé těch měst své nervy cítili měnit se v morek a tvrdnoucí kosti tvořily se v mukách a prudkých úzkostech a v bolestech škubavých, píchavých a v hloubavých ve všech končinách, až zesláblé smysly se stáhly dovnitř a chřadly v té síti nákazy; až zakrnělé, zastřené oči tkáň pokrytectví nepostihly, kal pruhovaný v jejich nebi, jejž shrnul jejich zúžený zrak se jasným vzduchem zdál, neb oči se zmenšily jako oči lidské; a v podobu sedmi stop. Šest dní se stále zmenšovali a odpočívali sedmý den, dnu sedmému žehnali v naději chabé, svůj věčný život zapomněli. V tvar srdce lidského rozdělilo se jejich třicet měst. A pak se nemohli zdvihnout už podle vůle v té nekonečné prázdnotě a připoutáni byli k zemi svou vnímavostí zúženou; tak žili potom řadu let a zanechali odporné tělo pak jícnu hltavé temnoty. A plakaly jejich děti a hroby pak budovaly v pustinách a tvořily zákony opatrnosti a zvaly je zákony Božími.

25

Měst třicet oblitých slanými proudy tam zůstalo; zvou se teď Afrikou, jež tenkrát se zvala Egyptem. A zbylí synové Urizenovi své bratry viděli v jeko síti se scvrkovat. Marné bylo však je přemlouvat. - uši obyvatelů byly svrasklé, hluché a chladné; a nepoznávaly jejich oči své bratry z jiných měst. A urizenovy ostatní děti pak svolal Fuzon, a opustili tu vznášející se zemi. Zvali ji Egyptem a odešli z ní. A kruhem se slaný oceán lil.

26

Pekelná přísloví V čas setí se uč, o žních vyučuj, v zimě užívej. Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. Cesta krajnosti vede do paláce moudrostí. Opatrnost je bohatá; ošklivá stará panna, o niž uchází se Neschopnost. Kdo touží, ale nejedná plodí mor. Rozříznuti červ opouští pluhu. Vhoď do řeky toho, kdo má rád vodu. Hlupák nevidí tentýž strom, jako moudrý. Člověk, jehož tvář nevyzařuje světlo, se nikdy nestane hvězdou. Věčnost je zamilována do plodů času. Včela nemá čas na smutek. Chvíle hlouposti se měří na hodinách, avšak chvíle moudrosti žádné hodiny nezměří. Všechna zdravá potrava se loví bez sítě a pasti. V roce drahoty prozraď počet, míru i váhu. Žádný pták se nevznese vysoko, vznáší-li se na vlastních křídlech. Mrtvola nemsti své rány. Nejvznešenější činem je dát přednost druhému před sebou samým. Kdyby hlupák trval na své hlouposti, stal by se moudrým. Hloupost je pláštěm darebáctví. Hanby je pláč pýchy. Vězení se stavějí z kamenů zákona, bordely z cihel náboženství. Pýcha páva je slávou boží. Chtíč kozla je štědrost boží. Hněv lva je moudrost boží. Nahota žehy je dílo boží. Přemíra smutku se směje, přemíra radosti slzí. Lví řev, vlčí vití, běsnění rozbouřeného moře a válečníkův meč jsou kusy věčnosti, příliš veliké pro lidské oko. Liška proklíná past, ne sebe. Radosti plodí. Žalosti rodí. Muž a chodí v rouchu lva, žena v rouchu beránka. Pták hnízdo, pavouk sít, člověk přátelství. Sobeckého usměvavého hlupáka i ponurého zamračeného hlupáka budou mít za moudré,

27

. aby se z nich mohla stát hůl. Co dnes je dokázáno, bývalo kdysi pouhou představou. Krysu, myš, liška, králíka, zajímají kořeny! lva, tygra, koně, slona plody. _ Jímka jímá, pramen přetéká. Jediná myšlenka naplní nekonečno. Buď vždy ochoten říci co si myslíš a nízký člověk -ti půjde z cesty. Vše, čemu lze věřit, je obrazem pravdy. Orel nikdy neztratil tolik času, jako když se snažil tomu, aby se učil od vrány. Liška pečuje o sebe, ale bůh pečuje o lva. Přemýšlej ráno. Jednej v poledne. Lež večer. Spi v noci. Kdo strpěl, aby ses na něj povyšoval, ten tě zná. Jako pluh následuje slova, tak bůh odměňuje modlitby. Tygři hněvu, jsou moudřejší, než koně učeni. Od stojatých vod čekej hněv a jed. Nikdy nevíš, kdy máš dost, dokud nevíš, kdy máš víc než dost. Vyslechni hlupákovi výčitky! V nich máš královský titul. V očích oheň v nozdrách vzduch, v octech vodu, v bradě zem. Slaboch v odvaze, silák v prohnanosti. Jabloň se nikdy neptá buku, jak má růst, aniž lev koně, jak se zmocnit kořisti. Kdo věčně přijímá, vydá bohatou žeň. Kdyby ostatní nebyli hloupí, museli bychom být hloupí sami. Duch křehké radosti nikdy nemůže být poskvrněn. Když vidíš orla, vidíš kus génia: jen zdvihni hlavu! Jako housenka si pro vajíčka vybírá nejlepší list, tak kněz proklíná nejkrásnější radosti. Stvořit nepatrnou kytičku je práce na celé věky. Proklej pouta. Žehnej volnosti. Nejlepší víno je to nejstarší, nejlepší voda nejčerstvější modlitba neoře! Chvála nesklízí! Hlava vznešenost, srdce utrpení, pohlaví krása, ruce nohy souměrnost. Čím je vzduch; ptákům, a moře rybám, tímž: je pohrdání všem pohrdáníhodným. Vrána by chtěla mít všechno černé, sova bílé. Nadbytek je krása. Kdyby lev řídil se radami lišky, byl by prohnaný. Pokrok činí cesty přím, avšak křivolaké cesty bez pokroku, jsou cestami génia.

28

Spíš zabijte nemluvně v kolébce než abyste živili neuskutečněná přání. Kde chybí člověk, příroda nevydá plody. Pravdu nikdy nelze vyslovit tak, abychom jí rozuměli, avšak nevěřili. Dost! Anebo příliš. Básníci starověku oživovali všechny hmotné věci bohy nebo duchy, dávali jim jména a krášlili je vlastnostmi lesů, řek, hor, jezer, měst, národů, a všeho, co jejich dychtivé a nesčetné smysly dokázaly vnímat. Obzvláštní pozornost věnovali duchům měst a zemi a jim tato místa jakožto duchovním božstvům svěřovali do péče, později se však vyvinul systém, který byl zneužit k zotročení nevzdělaných a duchovní božstva v něm byla abstrahována a oddělena od předmětů: tak vzniklo kněžství a způsoby uctívání božstev byly převzaty z básnických příběhů. , nakonec prohlásili, že takovéto věci pocházejí přímo od boha. 'Tak lidé zapomněli, že všechna božstva sídlí v lidském srdci. . . . Anděl, z něhož se nyní stal ďábel, je můj blízký příteli často si spolu čteme bibli v jejím infernálním či ďábelském smyslu, a toho se světu dostane, pokud se bude náležitě chovu. udám také pekelnou bibli, jíž se světu dostane, ať chce nebo nechce. Stejný zákon pro lva i vola znamená útlak