1

OKTAVIÁN

ZÁŘ

Í, ŘÍJEN

2015/20

16

2

OBSAH

ÚVOD… ..................................................................... 3

AKTUALITY ZE ŠKOLY ................................................. 4

SBĚROVÁ AKCE ZELENÝ STROM ............................................ 4 NÁVŠTĚVA DIVADLA ANTONÍNA DVOŘÁKA ............................ 4 NÁVŠTĚVA KNIHOVNY ........................................................ 6 EXKURZE Z FYZIKY DO U6 ................................................... 6

Z RŮZNÝCH BARELŮ .................................................. 7

POTÁPĚNÍ ....................................................................... 7 JE RADOST DŮVOD KE ŠTĚSTÍ NEBO PLÁČI? ............................ 8 BÍT, ČI SE NECHAT VYBÍT ................................................... 10

KULTURA ................................................................ 13

BENEFIČNÍ BĚH PRO HONZU ............................................. 13

NÁZOR .................................................................... 14

ZPOVĚĎ JEDNOHO (NE)VRAHA ANEB SLYŠENÍ ....................... 15 SUNSETBOULEVARD ........................................................ 14 HALLOWEEN .................................................................. 17

PŘÍBĚH NA POKRAČOVÁNÍ ...................................... 18

PERLYČKY ................................................................ 20

DUEL ....................................................................... 21

REDAKCE ................................................................. 23

3

ÚVOD…

Vítám vás v novém školním roce!!! Okej, tak ne. Je listopad a všichni už řeší čtvrtletky. A s čím přijde školní

časopis? S aktuální a velmi převratnou informací, že vás vítá v novém školním

roce. Jenže ono by to bez toho prostě nešlo. Je to první letošní číslo a to nemůžete

nechat jen tak!

A je to tu, šéfredaktorka Osmáček už nám úspěšně odmaturovala, a tak jsem

dostal Oktavián na starost já. (Stále silně pochybuji o tom, že to byl dobrý nápad

:D ) Školní časopis bude tedy (doufám!) vycházet, tak jako vycházel, redaktoři

budou stále psát (v to doufám ještě více) a vy, studenti, budete časopis číst více a

více (V to se snad ani doufat nedá, ale je to pěkné přání ne? Asi si to budu přát

k Vánocům.) Samozřejmě to, jak se vám Oktavián bude líbit, záleží dost na nás,

ale i vy jste jeho součástí. Protože kdyby vy jste si časopis nečetli, my bychom

neměli proč ho psát. A proč tohle říkám? Protože i VY můžete udělat Oktavián

lepším. A to nejen tak, že se s námi podělíte o svůj zážitek nebo názor formou

článku, pošlete nám svoji (nebo třeba spolužákovu, to už je mi jedno :D) zdařilou

slohovou práci, ale můžete nám dát například vědět, co se vám na školním

časopise líbí, co naopak ne, jaké články čtete rádi a jaké přeskakujete. Můžete si

kdykoliv zastavit ve škole kohokoliv z redakce nebo nám napsat. To všechno

nám pomůže být lepší a lepší.

Doufám, že i tento rok si rádi zpříjemníte den přečtením našeho časopisu a že

články, které uvnitř naleznete, se vám budou líbit.

A přál bych si, aby Oktavián byl minimálně tak dobrý, jako doteď.

Přeji vám úspěšný školní rok a zároveň pěkné počtení:)

Vojtěch Cuberek

Šéfredaktor

4

AKTUALITY ZE ŠKOLY

Sběrová akce Zelený strom

Naše škola se v tomto školním roce zapojila do sběrové akce

Zelený strom. Soutěží se o peněžní ceny ve dvou kategoriích a

kromě peněžních cen dostanou žáci částku za každé nasbírané

kilo papíru.

Výkupní cena je 1,60 za 1 kg sběrového papíru (časopisy,

letáky, noviny, knihy bez tvrdých vazeb) a 1,00 za 1 kg

lepenky (kartonu).

Akce bude probíhat každý čtvrtek – vždy od 7:00 do 9:00

mohou studenti ve vestibulu odevzdat nasbíraný papír.

Hmotnost přineseného papíru bude zapsána třídě a po

odvozu papíru bude jednotlivým třídám vyplacena

peněžení částka. Každá třída si může s touto částkou naložit dle svého

(např. vložit do třídního fondu).

Kvinta A

(To, že v Oktaviánu zelený strom není zelený, ale šedý, doufám nikomu vadit

nebude. Pozn. redakce)

Návštěva Divadla Antonína Dvořáka

Není to tak dávno, co jsme se my, tercie, vypravily na exkurzi do Divadla

Antonína Dvořáka, které se nachází v centru města hned vedle bývalého Librexu.

(Jen tak poznámka na okraj - jestli někdy budete shánět učebnice, třeba proto, že

vám je váš taťka omylem vyhodil do popelnice, protože si je spletl s odpadem,

jako se to stalo mojí spolužačce, do "Librexu" nejezděte. Od té doby, co se z

toho stalo Knihcentum Ostrava, tam nemají skoro nic. Vlastně vůbec nic co

potřebujete.)

Tohle divadlo je opravdu dost velké - nachází se zde hned několik pater, přičemž

v každém z nich jsou šatny, záchody (jak překvapivé), velké množství

nejrůznějších sálů a další hromada místností, každá s jiným účelem. Do spousty z

nich jsme se podívali a bylo to super. Do té doby jsem netušila, jak může být

divadlo obrovské.

5

Naše prohlídka tak začala v hledišti, kde nám ředitel divadla řekl něco málo o

historii a současnosti divadla, dále jsme se podívali i na jeviště (Ale nezkusili

jsme si propadla. Jaká škoda. Vždycky jsem to chtěla zkusit). Asi největším

zážitkem byla kostymérna - miliony a miliony oblečení, některé skoro normální,

jiné tak divné, že jsem nechápala, jak někdo na něco takového mohl přijít. Škoda

jen, že byla až úplně nahoře. Raději jsem nepočítala schody. Podívali jsme se

taky do baletního sálu, kde se několik lidí z různých částí planety procvičovalo na

- a teď bacha - pravé baletní podlaze, které se vyrábí jen na dvou místech v celé

Evropě a stojí strašně moc! (Ještě aby byla aspoň trochu hezká a možná by se

tomu dalo uvěřit o něco líp.) Nechyběla ani prohlídka nahrávacího sálu nebo jak

že se to jmenovalo, kde jsem málem shodila stojan, za což jsem si vysloužila fakt

hnusný pohled, a vlásenkárny, kde se vyrábí paruky. Z byčích chlupů. Fuj. (A

samozřejmě taky z pravých lidských vlasů dovážených z Číny a z umělých

vlasů.) Tak nějak jsme prošli skoro úplně celé divadlo.

Jediná škoda byla, že jsme se

vrátili tak brzo. Mohlo se to přece

jenom o trochu protáhnout. Třeba

o hoďku, dvě... nebo i tři... Ale co

se dá dělat :D Bylo to vážně moc

fajn, kdybych tam šla sama,

stoprocentně bych v té spleti

chodeb zabloudila. Ignorujme fakt,

že já jsem schopná se ztratit i po

cestě domů ze školy. Naštěstí jsem

schopná se taky zase hezky rychle

najít. Každopádně řídit divadlo

musí být pěkná fuška - zvlášť když

vám tam co chvíli poletuje banda

děcek, která řve jak na lesy a vráží

vám do stojanů, zatímco vy se

musíte soustředit na vaši

drahocennou baletní podlahu.

Rada? Nikdy se nestávejte

ředitelem divadla ;)

Mouse

6

Návštěva knihovny Dne 11. září jsme v rámci českého jazyka navštívili dětské oddělení knihovny

(pobočka Gurtěvova).

Měli jsme sraz u Kotvy, kde si nás vyzvedla paní učitelka, a pak už jsme směřovali

k našemu cíli.

Když jsme tam přišli, uvítaly nás paní knihovnice a my jsme se měli posadit.

Povídaly nám o knihách, rozdělení literatury a jak se která kniha pozná. Bylo to

zajímavé.

Potom jsme dostali úkoly. Díky nim si paní knihovnice ověřily, jestli jsme dávali

pozor. Každý dostal papírek, na kterém byly dva úkoly. Měli jsme paním

knihovnicím přinést dvě různé knihy, které se po nás žádaly. K dispozici jsme měli

počítač, podle kterého jsme zjistili informace k dané knize.

Jakmile jsme soutěž dokončili, výherce dostal odměnu, myslím, že to byla

propiska. Kdo chtěl, mohl si půjčit knihu. Exkurze byla přínosná, protože jsme se

dozvěděli spoustu informací o rozdělení literatury a taky už víme, jak si můžeme

knihy v dětském oddělení sami vyhledat.

Adam Šajch

Exkurze z fyziky do U6 Dne 9. 10. jsme se my, primáni, zúčastnili první fyzikální exkurze. Vše se konalo

v areálu Dolních Vítkovic. Během exkurze jsme odhalili tajemství technických

vynálezů od parního stroje až po současnost…

Tato exkurze se nám opravdu líbila :) Nejvíce jsme ocenili to, že jsme si mohli vše

vyzkoušet. Také jsme měli velmi hodnou vedoucí Elišku, která nás celým areálem

provedla.

Tuto akci bychom hodnotili pěti hvězdičkami z pěti.

Kateřina Jabůrková

7

Z RŮZNÝCH BARELŮ

Potápění Jelikož jsme o prázdninách nebyli

na dovolené, tak se moje rodinka

rozhodla, že pojedeme teď v době

školy. Jeli jsme do Chorvatska a

bylo to naprosto úžasné. Já jsem

měla to štěstí, že jsem si tam mohla

vyzkoušet velmi populární sport –

potápění.

Moje máma a táta se potápějí již velmi dlouho. Proto jsem měla bezva

instruktora, mého tátu! První, co mě napadlo, když jsem si oblékla neopren, bylo

to, že jsme se museli splést tak o tři čísla. Všichni mi tvrdili, že to ve vodě povolí,

ale já tomu nijak moc nevěřila. Mamka mi pomohla nasadit si flašku se

vzduchem a mohlo se vyrazit. Na pláži jsem si

nasadila také potápěčské brýle a ploutve.

Ve vodě jsem byla ze začátku nejistá a trochu

vystrašená. Nejtěžší bylo si zvyknout na

dýchací přístroj. Jestliže jste tak ukecaní jako

já, budete si muset zvyknout na to, že vážně

nemůžete mluvit (leda znakovou řečí). Po pár

minutách kolem nás začaly plavat ryby, jako

bychom ani nebyli lidé, a já měla pocit jako

bych létala. Neopren se vážně roztáhl a

udržoval mě v teple. Ten pocit je krásný a

těžko popsatelný. Najednou si všímáte plno

mořských živočichů a pozorujete jejich

každodenní rutinu. Nakonec se mi z vody ani

nechtělo .

Příště chci určitě vyzkoušet větší hloubku,

abych si mohla prohlédnout třeba chobotnici.

Snad jste se alespoň na chvíli spolu s tímto

článkem potopili do magické hlubiny.

Vaše Márčí

8

Je Radost důvod ke štěstí nebo pláči? Dnes bych chtěl trochu upustit od rozhovorů. Rozhodl jsem se napsat něco

o místu, které se nazývá Rekreační středisko Radost. Abyste pochopili, nezávisle

na sobě jsme já i šéfredaktor Vojta Cuberek toto místo navštívili a rozhodli se

vám o něm napsat.

Když jsem se podíval na webové stránky tohoto střediska, uviděl jsem

poměrně chaotickou změť informací s kupou nejrůznějších klipartů. Po chvíli

jsem rozšifroval, že zde nabízejí podle vlastních slov chutnou a bohatou stravu,

kvalifikovaný personál, plno atrakcí a zábavy pro děti. Jakmile jsem se podíval

na fotky, mohl jsem vidět vesměs hlavně děti cákající se v bazénku a hrající si na

různých průlezkách. Když opomenu prvotní chaos, tak to vypadalo celkem dobře.

Jaká ale byla realita?

Při příjezdu na místo jsem uviděl téměř zcela zrezivělou ceduli s nápisem:

„Vítá vás rekreační středisko Radost“ a obrázkem vysmátého ptáčka. V tu dobu

jsem pln optimismu nebral stav tabule vážně, a to byla chyba. Středisko (vyjma

chatek) totiž bylo vesměs ve stejném stavu, ale nepředbíhejme

Po příjezdu jsem dostal první facku, když jsem zjistil, že poměrně

nádherné chatky jsou již obsazené, ale mě prý ubytují v záložním ubytování.

Rozdíl prý ani nepoznám. Upřímně nevím, co si mám o majiteli myslet, protože

tuhle větu může s čistým svědomím vypustit z úst snad jen člověk s částečnou

mozkovou dysfunkcí, který zároveň přišel o všechny smysly. Místo, kde mě

ubytovali, nejvíce připomínalo chodbu s pokoji z nějakého blázince. A pak, když

jsem vešel do pokoje, jsem dostal facku číslo dvě. Dvě skříně, jeden stůl, dvě

židle a asi šest postelí sice lze brát za standardní výbavu pokoje, ale za zcela

normální nepovažuji silnou vrstvu pavučin, prachu a plísně na všem v pokoji. Ani

po důkladnější prohlídce pokoje jsem si nedokázal představit, jak zde můžu přežít

dvanáct dnů. Všude byl hmyz, pod jednou postelí mraveniště a na postelích byly

matrace z Fakultní nemocnice města Ostravy. Navíc okna nešla otevřít, takže

zatuchlý vzduch se stal mým dobrým přítelem.

Když jsem si vybalil, vydal jsem se na večeři a doufal, že alespoň ta mi

spraví náladu. Další omyl. Jídla bylo málo a navíc absolutně bez chuti. Vrcholem

všeho byly Milánské špagety, které dle mého názoru spíše vypadaly jako studené

nudle s kečupem a salámem, co neviděl maso ani na letáku. No hlad je nejlepší

kuchař, a tak jsem i toto jídlo spořádal, dokonce jsem chtěl i přidat, ale místní

sympaťačka roku (baba okolo 60 let s růžovými vlasy, podle kterých se jí říkalo

Růžovka) mi důrazně vysvětlila, že nemá dostatek jídla na přídavek a že porce

jsou tak akorát pro normálního člověka. Zajímavé bylo, že měli takový

nedostatek jídla, že každý den jsem mohl zahlédnout čím dál tím větší kupy

nedojedených jídel v koši. Nakonec jsem se musel dokrmovat v místním bufetu,

kde byly celkem přijatelné ceny. Navíc byl poblíž rozvoz pizzy, který jsem

9

párkrát využil, a proto jsem si od Růžovky několikrát vyslechl, že jsem

nenažraný. Když mi to říkala asi potřetí, bouchly ve mně saze a řekl jsem jí, co si

myslím o jejich kuchařském umění. Celkově místní „kvalifikovaný“ personál byl

na pár facek. Stručně řečeno byli nejen ke mně, ale i k ostatním příjemní jako býk

na španělské koridě.

Když jsem šel večer spát, čekalo mě další nepříjemné překvapení. Jo,

sprchy sice vypadaly dobře, ale boiler nestačil, a tak byla k dispozici pouze

studená voda. Navíc aby ji na další den ohřáli, pálili všechno možné. Okolí

smrdělo jako Springfieldská skládka pneumatik. A místní záchody, to byl jiný

příběh. Ty vypadaly jako po výbuchu nějaké smradovo-špinící bomby. Hygiena

je zde asi sprosté slovo, proto jsem omezil vylučování na minimum. Posledním

překvapením tohoto večera bylo, že v pokojích nešla rozsvítit světla, i když se

majitel dušoval, že to spraví. Nespravil. Naopak díky jeho nařízení musela na

chodbě svítit světla celou noc. Plus svítila s takovým správným hororovým

problikáváním a přes prosklené dveře přímo spáčům do obličeje, takže usnout

byla fakt fuška.

Další den jsem se rozhodl využít místní atrakce. Okolí je docela hezké a

dají se zde podniknout zajímavé výlety, ale tím to končí. Již zmíněný bazén, na

který webové stránky lákaly, byl zarostlý trávou, mechem, lišejníkem

a plovoucími řasami. Nejspíš obsahoval radioaktivní vodu, u které bych se

nedivil, kdyby v noci svítila. Vstup do něj byl na vlastní nebezpečí. Člověk by se

nedivil, kdyby kdokoliv, kdo do něj vlezl, chytil nějakou nemoc a ještě nějak

zmutoval. Naštěstí zde byl i malý nafukovací bazének (max. pro tři osoby), ale

šance dostat se do něj v táboře plném lidí byla nulová.

Takže sečteno podtrženo, kdybych měl středisko hodnotit, dostalo by jednu

hvězdičku s odřenýma ušima. Kdybych byl hygienik, tak bych ho zavřel!

Nemyslete si, že je toto jediný názor z miliónu, s lidmi, kteří středisko navštívili,

jsem se bavil a tento názor sdílíme. Nejvíce mě pobavilo, že majitel chtěl, abych

mu svůj názor napsal na Facebook. To byla zbytečná práce, protože majitel,

místo aby si dal ruku na srdce, kál se a slíbil, že to zlepší (opraví), vám napíše,

jak se strašně pletete a že jejich středisko je v pořádku. Navíc vás začne

přesvědčovat, že středisko nedávno navštívil hygienik, který nenašel závady. A

že zde byla významná osoba, která říká, že místo je příkladem čistoty a že je

středisko vlastně pětihvězdičkový hotel. Navíc ke každé jednohvězdičkové

recenzi zde přibydou asi tři pětihvězdičkové (zajímalo by mě, kolik z nich je

majitel a personál). Takže celkové hodnocení na Facebooku je mezi třemi až

čtyřmi hvězdičkami.

Na závěr bych vám chtěl poradit, ať tam nejezdíte, a majiteli, ať změní

název na Starost nebo Utrpení, je to příhodnější.

Takže nashle zase jindy.

Jiří Kozelský

10

11

Bít, či se nechat vybít

Léto už je bohužel dávnou minulostí a tropické teploty jsou ty tam. Sluníčka si

teď budou užívat na jižní polokouli (v Sydney je aktuálně příjemných 24 °C)

Přichází období zašedlé oblohy a chladu. Což znamená, že hodiny tělocviku už

netrávíme venku atletikou, nýbrž v tělocvičně míčovými hrami……třeba si

zahrajeme vybíjenou…

Je to pták? Je to letadlo? Ne, Superman to nebude… Už vím. Je to míč letící

přímo na mě. Zřejmě bych měla nějak zakročit. Nabízí se samozřejmě více

možností, jak bych to mohla provést:

a) mrštně se míči vyhnout, přičemž riskuji jeho ztrátu

b) zahrát si na hrdinu, pokusit se ho chytit a následně sklidit aplaus všech

spoluhráčů (pokud se mi to ovšem povede)

12

Jak velká je pravděpodobnost mého úspěchu? V potaz je nutno vzít nejenom sílu

hodu a tíhu míče, úhel, který svírá se zemí, povětrnostní podmínky (hrajeme-li

venku), celkovou náladu na hřišti, především výraz v očích házejícího, hustotu

pití v mojí láhvi, délku krychle, povrch přímky, sinus, kosinus a pí a nadmořskou

výšku a přirozený přírůstek obyvatel....ale také mou fyzickou kondici a počet

prospaných hodin za minulou noc.

Kolečka v hlavě se mi točí, rovnice už se tvoří. Mnohem lepší by bylo použít

místo slovesa „tvořit se“ sloveso „sestavit se“. Sestavit rovnici – to zní mnohem

více vědátorsky. Ovšem by se to tak krásně nerýmovalo . Ať však použiji

jakékoliv sloveso, nejsem o nic blíže k vytouženému cíli - rozumnému

rozhodnutí. Vyhnout se nebo chytit? Jak se tedy zachovat?

To je, oč tu běží. Život je plný dilemat… To vše se mi žene hlavou. A najednou

mi svitne. Možnosti A i B sice zní rozumně, ale dočista jsem zapomněla na

existenci možnosti třetí:

c) stát a tupě zírat.

A jelikož mi tento myšlenkový postup zabral příliš mnoho času, nezbývá nic

jiného než uskutečnit právě variantu c…….

Svou nechutí k vybíjené se nijak netajím. Uznávám však, že se jedná o velice

populární sport rozvíjející celou škálu dovedností.

zběsilý útěk

vyhýbání se letícímu objektu

taktizování

koncentraci

schopnost zasáhnout pohybující se těleso

A to vše vám vzhledem k aktuální situaci ve světě může přijít jenom vhod.

Claris

13

KULTURA

Benefiční běh pro Honzu V sobotu 10. října se uskutečnil benefiční běh pro Honzu, který zorganizovala

Římskokatolická farnost Ostrava-Zábřeh společně se starostou Martinem

Bednářem a organizací Younglife.

Odkud se běželo?

Běh začal v 17:00 za zvuku kostelních zvonů kostela Svatého Ducha – tamtéž se

nacházel i cíl.

Kolik se běželo?

Na výběr byly hned tři trasy, a to: 5km, 10km a 720m pro děti a vozíčkáře.

Jak celá akce probíhala?

První byla registrace, kterou mnoho účastníků vyplnilo doma přes internet,

většina ji však vyřídila až na místě – upřímně, toho jsem se celkem bála, ale

nebyl v tom absolutní problém, organizátoři byli laskaví a všechno pěkně šlapalo.

Startovné stálo 100 Kč (děti do 15 let mohly běžet zdarma). Co mě ovšem velmi

překvapilo, bylo to, co cena startovného zahrnovala. Každý dostal své startovní

číslo, menší dárek, nevratný čip, šatny, možnost občerstvit se během běhu, vodu a

po doběhnutí upomínkový předmět v podobě medaile. Po doběhnutí všech

účastníků následoval proslov, vyhlášení výsledků a vše zakončil ohňostroj.

Pro koho se běželo?

Běželo se pro tělesně postiženého Honzu Vavříka s Werdnigovým-

Hoffmannovým syndromem (dětskou formou spinální svalové atrofie).Výtěžek

v hodnotě 120 142 Kč poputuje na speciální elektrický vozík, jenž mu umožní

mobilitu a kvalitnější život.

A proč to tu vlastně píšu?

Myslím si, že tato akce byla málo propagovaná, což je strašná škoda, jelikož

organizace byla na jedničku a zážitek perfektní. Myslím, že tohle je velmi dobrá

myšlenka - uděláte něco pro sebe a své zdraví a zároveň pomůžete někomu, kdo

to potřebuje. Je jedno, jestli jste profesionální sportovec nebo naprostý amatér, co

je rád, když doběhne ranní tramvaj, stačí se jen vhodně obléct, vzít tenisky a hurá

na okruh! Doufám, že se příští rok uvidíme na startu.

Brouček

14

NÁZOR SunsetBoulevard SunsetBoulevard je světoznámý muzikál Andrewa LoydaWebbera, Dona Blacka

a Christophera Hamptona, který vypráví příběh pohaslé hvězdy, kdysi velmi

slavné herečky Normy Desmond.

Temnotu jejích osamělých dní prozáří

chudý scénárista JoeGills, jehož shoda

náhod zavede přímo k Normě.

Velmi se mi líbí myšlenka tohoto díla a

to sice, že sláva dává, ale také hodně

vezme. Nicméně zpracování této

myšlenky mě nijak nenadchlo. V ději

chybělo trochu víc napětí a zápletka

mohla být poutavější. Abych řekla

pravdu, nijak zvlášť mě nezajímalo, jak

příběh skončí. Přistihla jsem se dokonce,

že místo sledování jeviště koukám na

zvukaře, jak si pokyvuje hlavou do

rytmu písní, nebo přemýšlela, jak to dělá,

že se vyzná ve spoustě tlačítek před

sebou. Vážně být zvukař není vůbec

lehká práce.

Avšak nemůžu jen kritizovat. Dozajisté

největším zážitkem byly okamžiky, kdy

zpívala představitelka Normy Desmond,

Hana Fialová. Při jejích sólech mi

naskakovala husí kůže a rozsah jejího

hlasu mě naprosto ohromil. Celkově písně byly krásně a čistě odzpívány. Také se

mi líbily melodie, které byly originální a dosti se mi zaryly do paměti.

Také jsem celé představení obdivovala kostýmy. Zvláště pak krásné róby Nory

Desmond. Zároveň jsem obdivovala Hanu Fialovou, když pobíhala po schodech

sem a tam v dlouhých šatech a vysokých podpatcích a ani jednou si na šaty

nešlápla. Za to klobouk dolů.

Jsem ráda, že jsem na toto představení šla, protože je to opravdu velmi známé

dílo, ale znovu bych ho vidět nemusela. Nicméně myslím, že každý, kdo se

alespoň trochu zajímá o kulturu a divadlo, by toto představení měl vidět a udělat

si vlastní obrázek.

GG

15

Zpověď jednoho (ne)vraha aneb Slyšení

Pokud si dobře vzpomínám, před dvěma lety se v jednom z Oktaviánů objevila

recenze od naší bývalé šéfredaktorky Osmáčka (mimochodem, gratuluji k maturitě!)

na Plešatou zpěvačku – divadelní hru naší ostravské Komorní scény Arény (která se

mimochodem stále ještě hraje). Mně se ta recenze moc líbila, a jelikož i mně se

naskytla příležitost tohle divadlo navštívit, i já teď napíšu jednu recenzi.

Nebyla jsem zrovna na Plešaté zpěvačce, ale, jak už název tohoto článku napovídá,

na hře zvané Slyšení. Arénu jsem navštívila poprvé, zčásti i proto, že všechna

představení jsou spíš pro starší lidi než jednu malou, třináctiletou holku, která

v divadle (nepočítejme to loutkové) byla možná tak jednou v životě, a to navíc na

dětském muzikálu. (Jo, jasně, chtěla jsem se tam podívat už dlouho – nejdřív na

Ženy a panenky, které se bohužel už nehrají, a potom na Hráče, které ještě pořád

chci zkouknout, ale nějak se ještě nenaskytl čas). Možná i proto mě překvapilo, jak

malé tohle divadlo je – hlediště nebylo větší než některá z našich tříd. Každopádně

ten zážitek byl nezapomenutelný.

Slyšení je příběh nebo možná také zpověď jednoho německého nacisty, pana Adolfa

Eichmanna (Marek Cisovský), který za druhé světové války zařizoval transporty

Židů do koncentračních táborů. Eichmann byl velice poctivý člověk milující svou

vlast a zvyklý poslouchat. Jediné, o co mu šlo, bylo převést Židy do Palestiny, do

jejich země zaslíbené, aby tak posloužil milovanému Německu. Nikdy by ho ani

nenapadlo se Židů zbavovat drastickým způsobem, jakým se s nimi za druhé světové

zacházelo – ovšem rozkaz je rozkaz, a tak se zprvu „nevinné“ vysídlování Židů

proměnilo v kruté vybíjení ve vyhlazovacích táborech.

„Kdybychom bývali měli padesát Eichmannů, tak bychom válku MUSELI

VYHRÁT.“

Tento příběh je, jak už jsem napsala, tedy zpověď muže, kterého dnešní společnost

možná odsuzuje a nenávidí za to, čeho se dopustil, ale když zhlédnete celé

představení, tak nějak nahlédnete pod jeho povrch a zjistíte, proč se choval tak, jak

se choval, a možná si taky uvědomíte, že toho člověka docela litujete - vždyť celý

život nedělal nic jiného, než poslouchal rozkazy, aby tak chránil svou vlast, a

nakonec za to zaplatil tou nejvyšší cenou. A to je právě to, k čemu celá hra slouží.

My všichni pohlížíme na druhou světovou z jednoho jediného úhlu pohledu - aneb z

pohledu "Hitler byl zrůda, Židi chudáci a Němci jsou psychopati taky." Ale tohle

představení vám umožní vidět to z úhlu úplně jiného - aneb z pohledu "Hitler nás

zachránil, Židi jsou zrůdy a Němci jsou chudáci." A možná, že těm lidem začnete

trošičku, úplně malilinko rozumět. Postava Eichmanna je inspirována skutečnou

osobou, je ale maličko přikrášlená - protože, pravda je taková, že se dodnes neví,

jestli byl Eichmann opravdu jenom chudák sloužící své zemi, nebo psychopat s

16

nadšením vybíjející jednoho Žida po druhém.

Celé představení bylo zahráno tak dobře a herci své role pojali s takovými ambicemi

a tak dobře se do svých postav vžili, až člověk sem tam zapochyboval, zda to jsou

opravdu jen herci – zda jste se opravdu neocitli přímo ve společnosti opravdového

pana Eichmanna i všech ostatních, kteří naprosto ovládali jeviště. A i sama hra byla

naprosto skvěle napsána, až jsem opravdu pochybovala, zda to zbavování se Židů

přece jenom nemohlo být aspoň trochu správné... Samozřejmě nebylo, já to moc

dobře vím a taky vím, že to bylo hloupé a špatné, bylo to ovšem podáno takovým

způsobem, že jsem nevěřila, jak to někdo mohl tak přesvědčivě zahrát.

V průběhu hry se na jevišti prostřídalo celkem deset herců, každá postava byla ale

naprosto odlišné povahy, a tak se nám před očima naskýtalo tolik různých

charakterů, kolik jen mohlo – Adolf Eichmann, německý nacista bezmezně sloužící

své zemi; osoba, která se proti Židům výrazně stavěla; také několik Židů, přičemž

každý jiného charakteru - jedni ustrašení a zoufalí, druzí rozezlení a rázně

vystupující proti tomu, jak se s nimi zacházelo... Jména všech herců ale vypisovat

nebudu, to by bylo moc dlouhé.

I přes vážné téma, kterého se tato hra týkala, nebylo o veselí nouzi – jak je totiž

známo, všechny hry Arény jsou pojaty spíše vtipným a odlehčujícím způsobem,

takže se v průběhu celého představení smějete a nemusíte si dělat těžkou hlavu s tím

svinstvem, které se dělo a, ač se to těžko přiznává, zčásti stále ještě děje. I když vám

některé scény možná vhání slzy do očí, jiné vás třeba znechutí, většinou máte

příjemnou náladu a možná se i nevědomky usmíváte a s očekáváním visíte na

každém slově herců.

Nakonec jsem byla z představení tak nadšená, že jsem se téměř okamžitě rozhodla,

že Arénu co nejdříve znovu navštívím a tentokrát se

pokusím, aby to byli ti mí vysnění Hráči. Co

se týče Slyšení, rozhodně ho všem z vás

doporučuji – je to zčásti vtipné, zčásti

smutné a zčásti také rozhořčující

představení, u kterého se možná jednou

dvakrát přistihnete, že zrovna nedáváte

pozor – to proto, že se zrovna mluví o

nějakém letopočtu a co se tehdy stalo

(ne, nepamatuju si ani jeden, jak

překvapivé, že) – a v další

chvíli naopak se zatajeným

dechem čekáte, co se stane

teď..

Mouse

17

Halloween

Blíží se Halloween. Doba dlabání dýní, kreslení čarodějnic, vytváření kostýmů,

nebo třeba pečení různých strašidelných koláčů... Docela mě překvapilo, jak málo

lidí z mého okolí Halloween slaví. A ještě více mě překvapilo, že mnoho lidí ani

netuší, kdy Halloween je..

Možná to je tím, že se slaví den před svátkem Všech svatých, neboli před

Dušičkami…

Když jsem byla menší, měli jsme vždycky ve škole besídku, kam každý přišel

převlečený za nějaké strašidlo, kočku či třeba dýni. Sedli jsme si do kroužku a

vyprávěli si strašidelné příběhy, každý donesl bonbóny a ty jsme jedli a u toho si

povídali a kreslili.

Asi každý zná, jak se „klasicky“ slaví Halloween… Děti se převlečou za strašidla

a chodí koledovat od domu k domu a dostávají sladkosti. Takto

„klasicky“ se to u nás neslaví, maximálně si lidé dávají před dveře

vydlabanou dýni. Tímto veškeré slavení u nás končí.

Katrin

18

PŘÍBĚH NA POKRAČOVÁNÍ Jsem Katrin a budu průvodcem mého příběhu. Zároveň hlavní postavou,

režisérem, maskérkou, zvukařem ... My sami si vytváříme svůj příběh. A to bych

chtěla ukázat. Že všechno, co se nám stane, jde ovlivnit, máloco jde změnit, ale

VŠE jde vidět pozitivně. A to je důležité, vidět světlo i v úplne tmě. Vidět naději i

tam, kde ji už nikdo nevidí. Jsem dívka žijící ve velkém světě uprostřed velkého

města, obývající veliký dům s velkou prázdnotou uvnitř sebe. Maminka mi

umřela, když jsem byla ještě malá a Já žiju se svým otcem a jeho přítelkyní.

Nesnáším je. Oba, tak moc je nesnáším, myslí si, že mi mohou nahradit matku.

Jenže nikdo mi nenahradí někoho, kdo nahradit nejde. Existuje jen jedna osoba,

kterou nenávidím víc než je... Sama sebe.

Bylo ráno, ničím odlišné od těch, co byly nebo budou. Vstala jsem, oblékla se,

umyla a namalovala se a se sluchátky v uších se vydala směrem ke škole.

Sluchátka... věc, bez které nevychazím z domu a už vůbec ne do školy. Když

jsem je měla na uších, nevnímala jsem okolí, neslyšela jsem kecy ostatních, ani

urážky na mou osobu. Bylo mi lépe. Tak jsem byla šťastná. Přišla jsem do třídy,

sedla si na židli a seděla. Zazvonilo a do třídy přišel učitel. Ani den ve škole

nebyl jiný. Nudný, bezvýznamný, ničím nezajímavý, prostě den jako každý jiný

... Po škole jsem konečně dorazila domů, přiběhl mě přivítat jediný normální člen

rodiny. Náš pes Ben. Podrbala jsem ho za ušima, dala mu do misky vodu a jídlo a

šla si uvařit čaj, zavřela jsem dveře od pokoje, zapla počítač a začala si stahovat

nějaký nový film.Táta otevřel dveře a místo pozdravu vykřikl: „Katrin, budeme

se stěhovat, obleč se, pojedeme se podívat na nový dům a zítra už budeš usínat v

nové posteli!" Nechci jinam! Nechci! Nechci! Znělo mi v hlavě, ale už bylo

pozdě.

Přijeli jsme k domu, vystoupili a první, co jsem uviděla, byla obrovská zahrada,

obrovský bazén, obrovský dům. Všechno bylo tak obrovské. Myslím, že všechny

holky a vlastně i kluci v mém věku by byly nadšení, ale Já ne. Táta na mě

zvídavě koukal a Já mu nemohla říct pravdu. „Je to moc pěkný, tati, fakt super

výběr. Je to takové, takové ...obrovské. " „Snad se ti tu bude líbit a najdeš si nové

kamarády, " odvětil táta. Nikdy jsem v jeho očích neviděla takovou naději, naději

na to, že začneme znovu, naději že zapomeneme na mámu, naději, že si najdu

kamarády. Věděla jsem, že nic z toho se nestane. Věděla jsem to, ale sílu na to

mu to říct? Ne, tu jsem nikdy neměla. Nemám sílu zklamat nejbližší, možná proto

nemám kamarády. Časem by budˇ oni zklamali mě anebo Já je. Tak proč se trápit

a věřit v něco, co je předem promarněné, co nemá budoucnost ani smysl? Tohle

vše se mi honilo hlavou při pohledu na ten velký Neznámý dům.

Katrin

19

20

PERLYČKY

Říkáte si – PERLYČKY?!? Opravdu?!? Je pravda, že zde tato rubrika dlouho

nebyla, a proto je velmi překvapující, že zde vůbec něco je.

Myslím, že perlyčky jsou asi nejčtenější rubrikou školního časopisu a dost lidí čte

jen toto. Problém je ale v tom, že všichni je rádi čtou, ale aby je někdo napsal, to

se nikomu moc nechce. Proto bych se chtěl obrátit na vás s prosbou, jestli

bychom společně neobnovili tuto rubriku. Návod je celkem jednoduchý – stačí,

abyste i vy, studenti z různých tříd, zapisovali tyto úsměvné příhody z hodin a

poté nám je zaslali na mail: oktavian-zabr@gyvolgova.cz. Byli bychom za ně

velice rádi.

A teď už tedy přejdeme k pár perličkám nasbíraných za září a říjen:

3.A

V hodině němčiny:

P. p. Piňosová se ptá: „Jak se německy řekne 'netuším'?"

Student odpoví: „KeineAhnung."

P. p. Piňosová se otočí na druhého studenta a ptá se: „A jak se řekne 'jízdní

kolo'?"

Student odpoví: "KeineAhnung!"

Hodina češtiny:

P. p. Kaszová vchází do třídy a říká studentovi: „Mohl by ses, prosím tě, posadit

normálně?"

Student se narovnává a odpovídá: „Jo, pardon, já jsem sjel."

Žákyně pohotově vykřikne: „Ten je sjetej celou dobu!"

4.A

P. p. Tabášek: „Co to máte pod tou lavicí, slečno?“

Studentka: „Co já vím, třeba nohy?“

5.A

Hodina fyziky:

P. p. Plachtová: „Hned ve čtvrtek si napíšeme písemku na to, co máte v sešitě.“

Student s naprosto prázdným sešitem: „Tak to jsem v klidu.“

Hodiny angličtiny:

Student 1 překládá text: „Dívky nemají rády fotbal, jenom…“

Student 2: „…fotbalisty.“

21

DUEL

Barevný Duel? To tady ještě nebylo!

Řeknu vám jeden takový „příběh“, abyste vůbec věděli, o co jde. To, že o

vyplnění Duelu už jsme měli rozhodnuto celkem dopředu, ale koho vybereme

z řad studentů, to ještě zůstávalo ve hvězdách, šli jsme ale nejdříve za paní

profesorkou a ta výzvu přijala. A zeptala se nás, koho bude mít za soupeře a když

jsme jí odpověděli, že ještě nevíme a že si může vybrat sama, rozhodla se pro

studentku kvinty A se slovy, že by to bylo „stylové“. Přiznám se, v první chvíli

jsem nepochopil, proč zrovna ona, ale pak mi to bylo vysvětleno s tím, ať si

znovu zopakuji jméno paní profesorky a studentky. A tak vám tedy ke čtení

přináším Duel mezi paní profesorkou Fialovou a Terkou Červenou.

Otázky, které jim byly položeny, byly následující:

22

1) Ve kterém roce bylo Československo rozděleno na dva samostatné státy?

2) Pan Malý s dětmi hrabou listí. Mají tři hromady za domem a sedm před

domem. Kolik hromad budou mít, až je dají všechny dohromady?

3) Jakou chorobou trpěl ke konci života Bedřich Smetana?

4) Jakou váhu vody vytlačí plovoucí předmět?

5) Které moře je česku nejblíže?

6) Kolik měří nejvyšší hora ČR?

7) Kdo je autorem knihy Povídání o pejskovi a kočičce?

První otázka byla velice jednoduchá a nevědět odpověď by asi byla fakt ostuda,

rozdělení Československa na dva samostatné státy se opravdu uskutečnilo v roce

1993. Druhá otázka byl tak trochu chyták, ale obě soutěžící si s ním hravě poradily

a správně odpověděly, že když se shrabe 10 hromad listí dohromady, budeme mít

jednu hromadu. Bedřich Smetana (1824-1884) naprosto ohluchl ve svých 50

letech, i tak ale dokázal skládat plno vrcholných děl. Další byla otázka fyzikální a

na ni taktéž obě vyplňující odpověděly správně a to tak, že plovoucí předmět

vytlačí takovou váhu vody, kolik sám váží. Nejbližší moře vzhledem k České

republice je Baltské a nejvyšší hora ČR Sněžka měří 1602-1603 m. n. m. A

Povídání o pejskovi a kočičce napsal z bratrů Čapkových Josef.

Velice děkujeme paní profesorce Fialové a Terce Červené za vyplnění Duelu do

školního časopisu a paní profesorce gratulujeme k výhře 7:5.

Cubík

p. p. Fialová Terezie Červená

1) Od 1. 1. 1993 1993 2) 1 Jednu 3) Ohluchl Byl hluchý 4) Stejná váha jako váha

plovoucího předmětu Tolik, kolik váží

5) Balt Středozemní 6) 1603 nebo 1602 1602 7) Josef Čapek Karel Čapek

23

REDAKCE

Vedoucí redaktorka: Jindřiška Kaszová

Šéfredaktor: Vojtěch Cuberek

Grafika: Vojtěch Cuberek

Kontakty: oktavian-zabr@seznam.cz

www.facebook.com/casopisoktavian

Nebo si zastavte kohokoliv

z redakce ;)

Redaktoři: Jana Bogdanová – GG

Vojtěch Cuberek – Cubík

Klára Horáková – Claris

Pavla Chrobáková – Brouček

Lucie Mohylová – Lucík

Jolana Šnajdrová – Mouse

Marie Golková – Vaše Márčí

Jiří Kozelský

Taktéž děkujeme studentům

primy za jejich pěkné články!

24