22

Život chasidů

Embed Size (px)

DESCRIPTION

Buberův Život chasidů

Citation preview

Page 1: Život chasidů
Page 2: Život chasidů

Čtyři eseje, obsažené v tomto útlém svazku, nasal Martin Buber již kolem roku 1907 jako úvod ke své „Baalšemově legendě“. Tento teoretický úvod, pojatý jako výklad čtyř základních pojmů chasidské mystiky, nazývá Buber "Das Leben der Chassidim", Život Chasidim. K těmto čtyřem esejům je připojen pátý, nazvaný „Má cesta k chasidismu“ a pocházející z roku 1917.

Page 3: Život chasidů

HITLAHAVUT: o zaníceníHitlahavut je „žár“, zanícení extáze. Je to pohár milosti a věčný klíč.

Ohnivý meč střeží cestu ke stromu života, pod dotekem hitlahavut však puká. Její jemný prst je silnější než on. Hitlahavut otevírá cestu; všechny překážky se hroutí před jejím nespoutatelným krokem. Svět již není jejím místem: ona je místem světa.

Hitlahavut otevírá životu jeho smysl. Bez ní nemají ani nebesa smysl a podstatu. „Člověk, který naplnil nauku i všechna přikázání, ale slast a zanícení nepoznal: až zemře a přejde na onen svět, otevřou se před ním rajské brány; on však, protože nepocítil slast na tomto světě, neokusí ani slasti ráje.“

Hitlahavut se může zjevit kdykoli a kdekoli. Každá hodina je podstavcem jejích nohou a každý čin oporou jejího trůnu. Nic ji nezaplaší, nic nezadusí, nic se neubrání její moci, pozvedající vše tělesné k duchu. Kdo je v ní, je ve svatosti. „A jeho ústa mohou mluvit ješitná slova, ale Hospodinova nauka v něm přebývá v tu hodinu; může se modlit šeptem, ale srdce mu jásá v hrudi; může sedět ve společnosti lidí, ale obcuje s Bohem: ve spojení se všemi tvory a zároveň mimo tento svět.“ Každá věc, každý skutek se takto posvěcuje. „Spojí-li se člověk s Bohem, mohou jeho ústa mluvit a jeho uši poslouchat cokoli – a připoutá věci k jejich vyššímu kořeni.“

Síla jednotvárnosti, jež mnohé v lidském životě oslabuje a činí vybledlým, je bezmocná před extází, která se znovu a znovu rozněcuje právě těmi nejobyčejnějšími, nejjednotvárnějšími zážitky. Jednoho cadika například přepadala hitlahavut pokaždé, když se v přednesu Písma dostal ke slovům: „Hospodin promluvil.“ Chasidský mudrc, který to vyprávěl svým žákům, podotkl: „Ale i já tvrdím: když jeden v pravdě mluví a druhý v pravdě přijímá, pak lze svět jediným slovem pozvednout a jediným slovem zbavit viny.“ Pro zaníceného je i to nejvšednější věčně nové. Jistý cadik vstával vždy časně zrána, vyhlédl z okna a s údivem zvolal: „Ještě před chvilkou byla noc a najednou je den – Bůh nám dává den!“ A naplnila jej rozechvělost a bázeň. Také říkal: „Každý tvor by se měl před svým Stvořitelem stydět. Kdyby byl tak dokonalý, jak mu bylo určeno, musel by stanout v údivu a procitnout a vzplanout nadšením nad obnovou stvoření v každém čase a v každém okamžiku.“

Hitlahavut však není nějaké náhlé vnoření do věčnosti, nýbrž stupňovitý vzestup k nekonečnu. Najít Boha znamená najít cestu, jež nemá hranic. V podobě takové cesty spatřovali chasidim „příští svět“, který nikdy nenazývali „oním“ světem. Jeden zbožný se ve snu setkal se zesnulým mistrem, jenž mu vyprávěl, že od okamžiku své smrti putuje den co den od světa ke světu. A svět, který se včera rozprostíral nad jeho zraky jako nebe, je dnes zemí pod jeho chodidly; dnešní nebe bude zemí zítřka. A každý svět je čistší a krásnější a hlubší, nežli byl ten předchozí.

Andělé v Bohu spočívají, svatí duchové však kráčí v Bohu vpřed. „Anděl stojí, světec putuje. Proto je světec více než anděl.“

Taková je cesta extáze: jestliže se zdá, že nabízí něco definitivního, že něčeho dosáhla, něco získala a uchopila – je to jen konečné ne, nikoli ano: je to konec svázanosti, odhození posledních pout, povznesení se nade vše pozemské. „Putuje-li člověk od jedné síly ke druhé a stále výš, až se dostane ke kořeni veškeré nauky a všech přikázání, k Božímu Já, k prosté jednotě a neohraničenosti – a spočine v nich, poklesnou křídla přikázání a zákonů a ztratí význam. Neboť je zničen pud, protože člověk je nad ním.“

„Nad přírodou, nad časem a nad myšlením,“ tak je nazýván ten, kdo prodlévá v zanícení. Odhodil všechno utrpení a všechnu tíhu. „Sladké utrpení, beru tě na sebe s láskou,“ říká jeden cadik na smrtelném loži, a když ruka rabi Zusji ucukne bolestí z ohně, do něhož ji sám vložil, Zusja s údivem vykřikne: „O jak zhrublo Zusjovo tělo, že se strachuje ohně!“ Zanícený vládne životu a žádné vnější dění, jež vniká do jeho říše, nenaruší jeho posvěcení. O jednom cadikovi se vypravuje, že když se někdy svatá hostina nauky protáhla až do rozbřesku, říkával žákům: „Nikoli my jsme překročili hranici dne, ale den sám vstoupil do našich hranic a nemusíme před ním uhýbat.“

Page 4: Život chasidů

V extázi se vše minulé a vše budoucí stává přítomností. Čas se smršťuje, předěl mezi věčnostmi mizí a žije jedině okamžik, a tento okamžik je věčnost. V jeho neroztříštěném světle se vše, co bylo, i vše, co bude, zjevuje prostě a soustředěně. Je to tady, jako je tu tlukot srdce, stejně zřejmé jako on.

V chasidských legendách najdeme mnoho příběhů o podivuhodných lidech, kteří si pamatovali na dřívější formy své existence, pro které byla budoucnost totéž co vlastní dech, kteří hleděli z jednoho konce světa na druhý a všechny proměny světů pociťovali jako něco, co se děje v jejich vlastních tělech. Ani to však ještě není stav, v němž hitlahavut překonává hranice prostoru a času. Snad nám o tom něco napoví dvě naivní, sobě podobné a navzájem se doplňující anekdoty. O jednom mistrovi se říká, že se v okamžicích vytržení musel dívat na hodinky, aby se udržel v tomto světě; o jiném zase, že chtěl-li pozorovat jednotlivosti, musel si nasadit brýle, aby tak zkrotil svůj duchovní vhled, „neboť jinak spatřoval všechny věci světa jako jeden celek“.

Avšak nejvyšším stupněm, o němž se vypráví, je ten, na kterém se extatik dokáže vymknout z vlastní zanícenosti. Když jednou jistý žák zpozoroval a káral takové cadikovo „ochladnutí“, byl od jiného poučen: „Existuje vysoký stupeň svatosti, a kdo k němu dospěje, vyprázdní svoji podstatu a není již schopen vzplanout.“ Tak se zanícení naplňuje tím, že se samo popře.

Někdy se hitlahavut projeví v činu, jejž posvětí a naplní svatým významem. Nejčistší forma, taková, v níž celé tělo slouží vzrušené duši a zviditelňuje každý z jejích pohybů a sklonů, vynášejíc z tisíce proudů pohybu na hladinu jediný obraz nadšené mysli, je tanec. O tanci jednoho cadika se vypráví: „Jeho noha byla lehká jako noha čtyřletého dítěte. A nenašli byste jediného člověka mezi těmi, kdo pozorovali jeho tanec, který by nebyl přemožen svatým obrácením, neboť v srdcích všech, kdo jej sledovali, probouzel zároveň lítost i slast.“ A nebo se duše zmocní lidského hlasu a rozezpívá jej tím, co se naučila ve vyšších sférách, takže hlas neví, co činí. Tak se jeden cadik o „strašných dnech“ (Nový rok a Den smíření) modlil a zpíval „nové melodie, zázrak zázraků, jež nikdy předtím ani on, ani ucho žádného jiného člověka neslyšelo, a cadik nechápal, co zpívá a na jaký nápěv zpívá, neboť byl připoután k vyšším světům“.

Avšak opravdový život extatika se neodehrává mezi lidmi. O jednom mistrovi se praví, že si počínal jako cizinec, podle slov krále Davida: „Zde na zemi jsem jen hostem.“ Jako člověk, přicházející zdaleka, z města, kde se narodil, nemyslí na čest nebo na své potěšení, ale stará se jen o to, jak by se vrátil tam, kde se narodil. Nic nemá, neboť ví: „Toto je cizina a já musím domů.“ Mnozí se uchylují do samoty, „putují“. Rabi Zusja se toulával po lesích a zpíval chvalozpěvy tak vroucně, „až se o něm začalo říkat, že ztratil rozum“. Jiný cadik byl zase k nalezení jen na ulicích, v zahradách a v lesích a na výčitky svého tchána odpovídal podobenstvím o kvočně, která vyseděla kachní vejce: „A když jí pak děti uplavaly, pobíhala ve zmatku sem a tam a hledala nějakou pomoc pro ty nešťastníky; nechápala totiž, že to je celý jejich život – bezstarostně si plout po vodní hladině.“

Jsou však i důslednější asketové, jejichž hitlahavut nic takového neuspokojuje. Ti nevydrží na jednom místě a odcházejí „do vyhnanství“, aby „nesli exil spolu s Šchinou“. Šchina, sláva neboli nádhera Boží, bloudí podle starých kabalistických představ ve vyhnanství nekonečnosti, odloučena od svého „Pána“, s nímž se má spojit teprve v hodině vykoupení. Tak putují tito extatikové zemí a pobývají v němých dálkách Božího exilu jako druhové svatého a univerzálního dění a posluchači šumotu krve srdce světa. Takový asketa je přítelem Boha tak, jako se „jeden cizinec přátelí s jiným cizincem kvůli svému cizinectví na zemi“. V určitých okamžicích náhle spatřuje Šchinu tváří v tvář, v lidské podobě, jako ji spatřil jeden cadik ve Svaté zemi „v postavě ženy, plačící a naříkající pro chotě svého mládí“.

Bůh se však zanícenému nezjevuje jen v nezřetelných, z temnot vystupujících podobách a v mlčení cest. Ze všech pozemských věcí hledí jeho oko do oka hledajícího a každá bytost je plodem, v němž se nabízí toužící duši. Nezahaleno spočívá bytí v ruce svatého. „Když někdo velmi touží po nějaké ženě a hledí na její barevné oděvy, nejde mu o nádheru látek a o pestré barvy, nýbrž o krásu vytoužené ženy, která se do nich halí. Ostatní však vidí jen roucha a nic víc. A tak i ten, kdo v pravdě touží po Bohu a v pravdě Jej přijímá, spatřuje ve všech věcech světa toliko moc a slávu Stvořitele prvopočátku, jenž v těchto věcech žije. Kdo však k tomuto stupni nedospěl, vnímá věci a

Page 5: Život chasidů

Boha odděleně.“

Toto je pozemský život hitlahavut, která se přenáší přes všechny překážky. Je dcerou lidské vůle i vládkyní Hospodinových zástupů, jiskřičkou smrtelné bytosti i plamenem, pohlcujícím čas i prostor. To ona otevírá duši všehomíru. A zužuje vesmír v nic. To o ní hovoří jeden chasidský mudrc těmito tajemnými slovy: „Stvoření nebe a země je rozvinutím něčeho z ničeho, sestoupení vyššího v nižší. Ale svatí, kteří se oddělují od pozemské existence a připoutávají se k Bohu, Jej vidí a chápou v pravdě tak, jako by ‚nic‘ trvalo jako před stvořením. Proměňují tak něco opět v nic. A to je to nejpodivuhodnější: Pozvedat nižší. Jak stojí v Gemaře: Větší je poslední zázrak nežli první.“

Page 6: Život chasidů

AVODA: o služběHitlahavut je objetí Boha mimo čas a prostor. Avoda je služba Bohu v čase a prostoru.

Hitlahavut je mystická hostina. Avoda je mystická oběť.

Jsou to póly, mezi nimiž probíhá život světců.

Hitlahavut mlčí, neboť prodlévá v blízkosti Božího srdce.

Avoda říká: „Co jsem já a co je můj život, že ti chci obětovat svou krev a svůj oheň?“

Vše je Bůh. A vše Bohu slouží. To je ta prapůvodní dvojitost, složená do záhybů existence světa a rozvinutá v životě světce. Mystérium, od něhož se člověk vzdaluje, mluví-li o něm, které však žije v duši, jež Boha skutečně hledá a nalézá: vědomě v její touze, skrytě v polosnu její extáze a viditelně rozčleněno v rytmu jejích skutků.

Hitlahavut je od avody vzdálena jako naplnění od touhy. A přece proudí hitlahavut z avody stejně, jako nalézání Boha z hledání Boha.

Baalšem vyprávěl: „Jeden král si postavil velký a nádherný palác s bezpočtem komnat, nechal však otevřenou pouze jednu bránu. Když byla stavba hotova, dal svolat všechna knížata země a poručil, aby se shromáždila před jeho trůnem v poslední z komnat. Příchozí vstoupili do paláce a spatřili všechny dveře dokořán otevřené; do dálky se od nich táhla spleť chodeb, do nichž ústily další dveře a chodby, takže zmatené oko nenacházelo cíle. Tu přišel královský syn a pochopil, že celý ten chaos je jen odrazem v zrcadle, a spatřil otce, jak sedí v sále přímo před jeho tváří.“

Tajemství milosti nelze vyložit. Mezi hledáním a nalézáním se klene celý lidský život, ba dokonce i tisíc návratů v úzkostech putující duše. A přece je běh okamžiku pomalejší nežli naplnění. Neboť Bůh chce být hledán, a jak by mohl nechtít být nalézán?

Je-li to světec, kdo přináší věčně nový oheň, aby žár na oltáři jeho duše nikdy nevyhasl, pak obětní formuli odříkává sám Bůh.

Bůh vládne v člověku tak, jako vládl v době vzniku světa v chaosu. „Jako tehdy, když se svět začal rozšiřovat a Bůh pochopil: bude-li se takto rozšiřovat i nadále, nikdy se nevrátí ke svým kořenům, a proto řekl: Dost!; tak i tříští-li se lidská duše v bolesti a zlo se nad ní ujímá vlády, takže brzy nebude schopna návratu domů, probudí se v Bohu soucit a řekne: Dost!“

Ale i člověk může říci „dost!“: mnohosti v sobě. Soustředí-li se a sjednotí, přiblíží se k Boží jednotě, slouží svému Pánu. A to je avoda.

O jednom cadikovi se říkalo: „U něj je nauka i modlitba, jídlo i spánek jedním, a proto pozvedá svou duši k jejímu kořeni.“

Všechno konání svázáno v jedno, nekonečný život obsažen v každém skutku, to je avoda: „Všemi lidskými skutky, řečí i viděním, nasloucháním, stáním i uléháním nechť se obléká bezhraničné.“

Z každého skutku se rodí anděl, dobrý nebo špatný. Ale z polovičatých nebo zmatených činů, jež postrádají smyslu i síly, se rodí andělé se zmrzačenými údy, bez hlavy nebo bez rukou a nohou.

Být v každém činu prozářen paprsky slunce všehomíra a soustřeďovat se na světlo každého činu – to je služba. Nespojuje se však s žádnými zvláštními úkony. Bůh chce, aby se mu sloužilo všemi způsoby.

„Existují dva druhy lásky. Láska muže k ženě, jež se má projevovat ve skrytu a nikoli na veřejných místech, neboť ji lze naplnit jen stranou od druhých bytostí; a láska k sourozencům a dětem, která žádnou skrytost nepotřebuje. A podobně existují i dva druhy lásky k Bohu: láska skrze modlitbu, nauku a plnění přikázání, jejímž určením je prodlévat v tichu a nikoli ve zjevnosti, aby nesváděla ke slavomamu a pýše; a láska, projevovaná v době, kdy člověk pobývá mezi tvory, hovoří s nimi a naslouchá, dává jim a bere od nich, avšak ve skrytu svého srdce lpí na Bohu a nepřestává na něj

Page 7: Život chasidů

myslet. Tento stupeň je vyšší nežli první, a právě o něm se praví: ,A dal-li by mi tě kdo za bratra, jenž pil z prsou mé matky, našla bych si tě na ulici a zlíbala tě, a nikdo by mnou za to nesměl pohrdat.‘

To však nesmíme chápat tak, jako by v člověku, který tímto způsobem slouží, existoval rozpor mezi pozemskými a nebeskými skutky. Každý pohyb oddaného je nádobou zasvěcení a síly. O jednom cadikovi se vypráví, že všechny své údy tak posvětil, že každý krok jeho nohou spojoval světy. Člověk je jako žebřík, opřený o zem, jehož vrchol se dotýká nebes. Svým chováním, činy i slovy zanechává stopy ve vyšších světech.“

Zde je naznačen smysl avody, vycházející z hloubky starožidovské tajné nauky a osvětlující tajemství dvojitosti zanícení a služby, uchopení a hledání.

V dvojitosti se prostřednictvím stvořeného světa a jeho skutků štěpí Bůh na Boží bytost, elohut, jež se chápání tvorů vymyká, a na Boží slávu, Šchinu, která přebývá ve věcech, putuje, bloudí, je rozptýlena. Teprve spása sjednotí obě ve věčnosti. Je však v moci lidského ducha, přiblížit Šchinu prostřednictvím služby jejímu prameni a umožnit jí, aby se do něj vrátila. A v tomto okamžiku návratu, nežli bude muset znovu sestoupit do bytí věcí, utichnou zmatky, vanoucí životem souhvězdí, vyhasnou pochodně velkého zotročení, vyklouznou důtky z rukou osudu, bolest světa se zastaví a pochopí: milost milostí se zjevila, požehnání opět skanulo na nekonečnost. Dokud moc zmatku nezačne znovu stravovat Boží slávu a všechno nebude jako předtím.

To je smysl služby. Pouze modlitba, která se děje pro Šchinu, je doopravdy živá. „Skrze svou nouzi a své nedostatky zná nouzi Šchiny a modlí se, aby nedostatky Šchiny byly naplněny a aby se jeho prostřednictvím uskutečnilo sjednocení Boha s Jeho nádherou…“ Člověk má vědět, že jeho utrpení pochází z utrpení Šchiny. Je „jedním z jejích údů“ a ukojení její touhy je i pravým ukojením jeho vlastní touhy. Ať nemyslí zároveň na vykoupení nižších a vyšších potřeb, aby nebyl jako ten, kdo ničí věčnou setbu a působí rozdělení, nýbrž ať činí vše pro povznesení Nádhery, a vše se vyřeší samo od sebe, a jeho vlastní utrpení se utiší, utiší-li se utrpení vyšších kořenů. Neboť vše, nahoře i dole, je jedno. „Já jsem modlitba,“ praví Šchina. Jeden cadik řekl: „Lidé se domnívají, že se modlí k Bohu, ale není tomu tak, neboť modlitba sama je božstvím.“

V těsném prostoru vlastního já se modlitbě nedaří. Modlí-li se někdo v utrpení či těžkomyslnosti, která jej ovládá, a myslí si, že se modlí v bázni před Bohem, nebo modlí-li se někdo v radosti či osvícení ducha a myslí si, že se modlí v lásce k Bohu, pak jeho modlitba není nic. Neboť tato bázeň je jen smutkem, a tato láska pouhou prázdnou radostí.

Vypráví se, že Baalšem se jednou zastavil na prahu nějaké modlitebny, zdráhal se vejít a s nevolí prohlásil: „Nemohu dovnitř. Ten dům je přeplněn naukou a modlitbami.“ Když se jeho průvodci divili, neboť se jim zdálo, že nemůže být lepší pochvaly, vyložil jim: „Slova, která tu lidé přes den vypouštějí z úst bez pravé soustředěnosti, bez lásky a milosrdenství, nemají žádná křídla. Lpí na stěnách, dřepí na podlaze, vrší se na sebe jak vrstvy tlejícího listí. Celý dům je přeplněn k prasknutí jejich mumláním a pro mě už nezbývá místa.“

Dvě věci mohou být modlitbě na překážku: jestliže se člověk modlí bez záměru a jestliže se jeho činy rozprostírají mezi ním a nebem jako těžký mrak. Překážku lze odstranit jen tehdy, pokud se takový člověk zdokonalí ve sféře zanícenosti a očistí-li se její milostí, nebo uvolní-li jeho spoutaná slova nějaká jiná zanícená duše, která je spolu se svou modlitbou vynese vzhůru. O jednom cadikovi se například vypráví, že při modlitbě stával dlouho mlčky a bez hnutí a teprve potom se začal modlit, „stejně jako kmen Dan, který táhl až na konci tábora a sbíral vše, co druzí poztráceli“; jeho slova se tak stávala rouchem, do jehož záhybů se poschovávaly nemohoucí modlitby a byly vynášeny vzhůru. Nežli se tento cadik začal modlit, říkával: „Spojuji se s celým Izraelem, s těmi, kdo jsou větší než já, abych se jejich prostřednictvím povznesl, i s těmi, kdo jsou menší než já, aby byli skrze mne pozvednuti.“

To je však tajemství společenství, že nejen nižší potřebuje vyšší, nýbrž i vyšší potřebuje nižší. V tom spočívá i další rozdíl mezi stavem extáze a stavem služby: hitlahavut je cestou a cílem

Page 8: Život chasidů

jednotlivce; nad propastí se pne jediné lano, připevněné ke dvěma tenkým stromkům, jimiž neustále otřásá vichr, a v osamění, pod zataženou oblohou se na ně pokládá noha odvážlivce. Zde není lidského společenství ani v pochybách, ani v majetku. Služba je však otevřena mnoha duším v jejich sjednocení. Nevede sice k těm nejposlednějším tajemstvím, ale není ani zatížena temnými úzkostmi. Není to lano, nýbrž most. Provazochodce očekává milující náruč, poutníkům se za mostem otevírá královská komnata. Extáze touží jen po svém naplnění v Bohu, jemuž se bezvýhradně oddává. Ve službě žije záměr, „kavana“. Ti, kdo chtějí, spojují se navzájem, aby dospěli k větší jednotě a síle. Existuje služba, kterou může uskutečnit jen společenství.

Baalšem vyslovil toto podobenství: Lidé stáli pod velmi vysokým stromem. A jeden z těch lidí měl vidoucí oči, a spatřil, že na vrcholku stromu sedí pták, nádherný bytostnou krásou. Ostatní však ptáka neviděli. A toho člověka se zmocnila veliká touha po tom ptákovi; nemohl se už bez něj obejít. Strom však byl příliš vysoký, a ani žebřík nebyl k nalezení. Ta velká a mocná touha však duši toho člověka poradila. Muž vzal lidi, kteří postávali kolem, a postavil je na sebe, vždy jednoho druhému na ramena. On sám pak vylezl až nahoru, dostal se k ptákovi a lapil ho. A lidé, ačkoli mu pomáhali, vůbec o tom ptákovi nevěděli a ani ho nespatřili. On však, jenž viděl a věděl, by jej bez jejich pomoci nezískal. Kdyby ale býval jediný z nich opustil své místo, ten člověk by se byl zřítil. „A Mesiášův chrám nazývá kniha Zóhar ptačím hnízdem.“

To však neznamená, že Bůh přijímá pouze cadikovu modlitbu a že jenom ona nalezne milost v Jeho očích. Žádná modlitba nemá větší moc a neproniká skrze nebeské světy přímočařeji nežli modlitba prostého člověka, který se neumí vyjadřovat a dokáže Bohu nabídnout jen ono nezlomné „musím“ svého srdce. A Bůh přijímá tuto modlitbu tak, jako přijímá král noční zpěv slavíka ve své zahradě, jenž mu zní sladčeji než všechny poklony knížat v trůnním sále. Chasidské legendy nabízejí nepřeberné množství příkladů přízně, jíž jsou zahrnováni neobratní, i příběhů o moci jejich služby. Uveďme zde alespoň jeden.

Jakýsi vesničan, který jezdíval každý rok na „strašné dny“ do Baalšemovy modlitebny, měl chlapce. Byl to hoch mdlého rozumu a nedokázal rozeznat písmeno od písmene, o smyslu svatých slov ani nemluvě. Otec jej na „strašné dny“ s sebou do města nebral, protože chlapec nic nechápal. Když ale dovršil třináctý rok života a stal se odpovědným před Božími zákony, vzal jej otec na Den smíření s sebou, aby snad syn třeba z nevědomosti během postu něco nepojedl. Hoch měl píšťalku, na kterou hrával v poli, když pásl ovce a telata. Tu píšťalku si schoval do kapsy bez otcova vědomí. Proseděl pak celé hodiny v modlitbě a nevěděl, co říci. Když ale zazněla modlitba musaf, obrátil se na otce: „Tatínku, mám svou píšťalku, mohl bych zahrát?“ Otec se velmi rozzlobil a okřikl ho: „Opovaž se!“ A chlapec se přemohl. Když ale přišla modlitba mincha, obrátil se na otce znovu: „Tatínku, dovol mi vyndat tu píšťalku.“ Když otec pochopil, jak silně touží chlapcova duše pískat, rozhněval se doopravdy a položil mu ruku na kapsu, aby nemohl píšťalku vytáhnout. V tu chvíli ale začala modlitba neila, světla se rozechvěla večerním soumrakem a srdce se rozhořela stejně vroucně jako ta světla, a ještě jednou prošlo modlitebnou unaveně, leč vzpříma osmnáct požehnání, a velké doznání se vrátilo a položilo se čelem na prkennou podlahu před Hospodinovým stánkem a rozpřáhlo paže – naposledy, nežli padne soumrak a Bůh rozhodne. Chlapec to nevydržel, vytrhl píšťalku z kapsy a rozezněl ji naplno. Všichni se lekli a překvapeně se rozhlíželi. Baalšem však povstal a řekl: „Kletba je zrušena, hněv se rozptýlil nad tváří země.“

Tak je dostačující a dokonalá každá služba, která pochází z prosté nebo vyrovnané a nerozdvojené duše. Existuje však ještě vyšší stupeň. Neboť ten, kdo vystoupil od avody k hitlahavut, vnořil do ní svou vůli a pouze z ní čerpá své činy, překročil mez jakékoli zvláštní služby. „Každý cadik má svůj zvláštní druh služby. Nahlížejí-li však cadikim své kořeny a dospívají-li k ,nic‘, mohou sloužit Bohu na všech stupních.“ Jeden z nich řekl: „Stojím před Bohem jako poslíček.“ Protože dospěl k dokonalosti a k ,nic‘, ztratil svůj zvláštní způsob, a „stál, připraven přijmout všechny způsoby, jež by mu Bůh uložil, jako tu stojí hoch, připravený vyřídit všechny pochůzky, jak mu pán poručí“. Kdo slouží v takové dokonalosti, překonal prapůvodní rozdvojenost a vložil hitlahavut do srdce avody. Přebývá v říši života, a přece všechny zdi padly, všechny hraniční kameny jsou vytrhány, veškeré rozdělení je popřeno. Je bratrem všech tvorů a cítí jejich pohledy, jako by to byly jeho vlastní oči,

Page 9: Život chasidů

cítí jejich krok, jako by chodil po jejich nohou, jejich krev, jako by mu proudila ve vlastním těle. Je synem Božím a vkládá plaše a s jistotou svoji duši do Jeho ruky mezi všechna ta nebesa a země a světy, o nichž netuší nic; jeho nohy omývají mořské proudy, do nichž ústí všechny myšlenky i všechna putování všech bytostí. „Činí své tělo trůnem života a život trůnem ducha a ducha trůnem duše a duši trůnem světla Boží slávy, a světlo jej obklopuje, a on sedí uprostřed toho světla a chvěje se a jásá.“

Page 10: Život chasidů

KAVANA: o zam ěřeníKavana je mystérium duše, jež míří k cíli.

Kavana není vůle. Neusiluje o to, aby přesadila představu do světa skutečných věcí; ani o to, aby zpředmětnila sen a učinila jej hmatatelným a libovolně opakovatelným až do sytosti. Nechce vrhat do vln dění kameny činů, jež by je na okamžik rozčeřily a udivily, nežli se vše znovu vrátí k hlubokým zákonům vlastního života; ani se jí nechce zažíhat jiskry na zápalné šňůře pokolení, odkud čas od času vyšlehne plamen, aby později nenápadně a bez rozloučení uhasl. Kavana netvrdí, že koně zapražení do velkého vozu potřebují více pobízet, nebo že stavba působí lépe pod nespočetnými zraky hvězd. Kavana nesleduje účel, nýbrž cíl.

Neexistuje však více cílů – jen jeden cíl. Pouze jediný cíl nelže a nezaplétá se na vedlejších stezkách; to do něj ústí všechny cesty a žádná oklika mu neunikne navěky: je to spása.

Kavana je paprsek Boží slávy, přebývající v každém člověku a směřující k vykoupení.

Co je však vykoupení? Návrat Šchiny z vyhnanství. „Nechť odpadnou z Boží nádhery všechny slupky a nechť se Šchina očistí a spojí se svým pánem v dokonalé jednotě.“ Na znamení tohoto spojení se zjeví Mesiáš, a všechny bytosti budou vysvobozeny.

Někteří lidé mají po celý život pocit, že k tomu musí dojít zde a nyní. Neboť slyší v propastech bublat hlasy vznikání a cítí klíčit věčnost na poli času tak silně, jako by se to odehrávalo v jejich vlastní krvi, a nemohou si myslet nic jiného, nežli že tento či onen okamžik je právě ten vyvolený. Stále více jsou hnáni svou iluzí, protože hlasy znějí stále panovačněji a klíčení bují stále naléhavěji.

Jeden cadik prý čekal na vykoupení tak vytrvale, že kdykoli zahlédl na ulici hlouček lidí, ihned se začal vyptávat, co to znamená a zdali snad už nepřijel Mesiášův posel; a pokaždé, když uléhal k spánku, nařizoval sluhovi, aby jej neodkladně vzbudil, kdyby se snad posel objevil. „Neboť Spasitelův příchod byl v jeho srdci zasazen tak pevně, jako když otec očekává návrat jediného syna a stojí a hledí do dálky s touhou v očích a vyhlíží ze všech oken; a kdykoli někdo otevře dveře, spěchá se podívat, jestli to není syn.“

Jiní jsou sice schopni kráčet podle jeho míry, zároveň však vidí místo i hodinu cesty a jsou si vědomi vzdálenosti toho, kdo přichází. Všechny věci jim ukazují svou nedokonalost, promlouvají k nim zlé skutky bytostí a dech větrů jim nese hořkost. Svět jim leží před očima jako nezralý plod. Ve svém nitru mají podíl na slávě, ale jakmile ze sebe vyhlédnou, vidí, že vše je ve stavu boje.

Když velký cadik rabi Menachem prodléval v Jeruzalémě, stalo se, že nějaký pomatenec vystoupil na Olivetskou horu a zatroubil na šofar. Nikdo ho neviděl, a tak se mezi lidmi jako blesk rozletěla zpráva, že to jistě bylo ono zatroubení na šofar, jímž se zvěstuje příchod vykoupení. Když se ta zvěst dostala až k rabimu, otevřel okno, vyhlédl ven a řekl: „Nevidím žádnou změnu.“

Toto je však cesta vykoupení: aby všechny duše a jiskry duší, jež odpadly od prapůvodní duše a klesly v prapůvodní temnotě nebo vinou času a rozptýlily se do všech tvorů, uzavřely svou pouť a vrátily se očištěny. Chasidim to vyjadřují podobenstvím o knížeti, který nezahájí hostinu, dokud se nedostaví poslední host.

Všichni lidé jsou příbytky putujících duší. Duše pobývají v mnoha bytostech a od podoby k podobě usilují o své zdokonalení. Ty však, které se nejsou schopny očistit, jsou pohlceny „světem zmatku“ a musí přebývat v loužích, kamenech, rostlinách i ve zvířatech, toužebně očekávajíce hodinu svého vysvobození.

Kolem nás však nejsou uvězněny jen duše, ale i jiskry duší. Není věc, v níž by nebyly. Žijí ve všem, co jest. Každá forma je jejich žalářem.

A to je smysl a určení kavany: že je úkolem člověka, aby pozvedal padlé a osvobozoval uvězněné. Nemá jen čekat, nemá se pouze dívat: má spolupůsobit na spáse světa.

A právě to je kavana: mystérium duše, zaměřené ke spáse světa.

Page 11: Život chasidů

Vypráví se o světcích, kteří toho údajně dosáhli v bouři a násilím. Na tomto světě; když byli natolik rozžhaveni milostí zanícení, že se jim už nezdálo nic nemožné – jim, kteří se přece objímali s Bohem. A nebo v příštím světě; jak řekl jeden umírající cadik: „Přátelé, kteří odešli, chtěli přivést Mesiáše, ale pro samou radost na to zapomněli. Já ale nezapomenu.“

Vpravdě však může člověk působit jen v oblasti, jež mu přísluší. Každý má svoji bytostnou sféru, rozprostírající se široko v čase i prostoru, a ta mu byla přidělena proto, aby ji spasil. Místa, zatížená nepravostmi, a místa, jejichž duše je spoutána, čekají na člověka, který je navštíví s osvobozujícím slovem na rtech. Jestliže se chasid někde nemůže modlit a jinde ano, pak jej to první místo prosí: „Proč na mně odmítáš vyřknout svatá slova? Jestliže na mně ulpívá zlo, je na tobě, abys mne vysvobodil.“ Ale také všechny cesty mají své tajemné určení, o němž putující nic neví.

O některých cadikim se říká, že dokázali pomáhat zbloudilým duším. Neustále, ale hlavně během modlitby se před nimi zjevovaly prosící duše, zbloudivší ve věčnosti, aby získaly spásu z jejich rukou. Avšak i z vlastního popudu vyhledávali tito cadikim němé duše v zajetí nemocných těl či v temnotě elementů a znali způsob, jak je pozvednout ke spáse.

Jejich pomoc bývá přirovnávána k obrovskému vozu, ocitnuvšímu se uprostřed nejhroznějších nebezpečí, odkud ho může vytáhnout jen světec, který se do něj zapřáhne. „Kdo má duši, může se vrhnout i do propasti, připoután myšlenkami k jejímu hornímu okraji jako lanem, a vrátí se ve zdraví zpět. Kdo však má jenom život, nebo jen život a ducha bez vytříbeného myšlení, zřítí se do hlubin.“

Jestliže se pouze omilostněný člověk vyrovnaného ducha může ponořit do temnot, aby pomohl duši, vystavené zmatku putování, pak ani tomu nejnepatrnějšímu z lidí není zapovězeno pozvedat ztracené jiskry z jejich žaláře a vracet je zpátky domů.

Jiskry jsou všude. Jsou uvězněny ve věcech jako v zapečetěných studnách, choulí se v bytostech jako v zazděných slujích, vdechují tmu a vydechují stesk, čekají; a ty, jež přebývají ve vesmíru, krouží nad světem jako můry kolem světla a hledají místo, kam by se mohly nastěhovat a kde by došly vysvobození. Všechny čekají na svobodu.

„Jiskra v kameni nebo v rostlině nebo v nějakém jiném stvoření se podobá postavě, která je vězněna v prostoru tak těsném, že nemůže natáhnout nohy ani ruce a hlavu si pokládá na kolena. Kdo však je schopen pozvednout svatou jiskru, vyvede ji na svobodu, a není většího vysvobození než právě toto. Jako kdyby někdo zachránil ze zajetí královského syna a přivedl jej zpět k otci.“

Vysvobození se však neděje pomocí nějakých zaklínadel nebo předepsaných úkonů. Těm se daří na půdě mimořádného, jež není půdou kavany. Není třeba žádných skoků z obyčejnosti do zázraků. „Každým ze svých skutků může člověk pracovat na podobě Boží slávy a pomáhat jí, aby vyšla ze skrytosti.“ Nerozhoduje matérie činu, nýbrž jen a jen jeho posvěcenost. Právě to, co činíš vyrovnaně a podřizuješ se přitom běhu událostí, právě tato cvikem dosažená nebo vnuknutím získaná odpověď jednajícího na mnohostrannost požadavků chvíle, právě tato stálost plynutí životního proudu se stává, je-li konána posvěceně, spásou. Kdo se modlí a zpívá ve svatosti, kdo ve svatosti jí a hovoří, kdo si je vědom svatosti očistné lázně i obchodu, pozvedá padlé jiskry a osvobozuje a obnovuje pokleslé světy.

Každého člověka obklopuje přirozený okruh věcí, zabudovaný do široké sféry jeho působnosti, věcí, jež může osvobodit pouze on sám.

Jsou to bytosti a předměty, jimž se říká osobní majetek: domácí zvířectvo a dům, zahrada, pastviny, nářadí i pokrm. Tím, že o ně člověk pečuje a užívá je ve svatosti, uvolňuje jejich duši. „Proto máme soucítit se svými nástroji a s celým svým majetkem.“

Ale i v duši samotné se zjevují jiskry, prahnoucí po vysvobození. Jsou to většinou jiskry, jež poklesly vinou této duše z jejích dřívějších životů. Často se projevují jako cizí, rušivé myšlenky při modlitbě. „Když se člověk modlí a touží po spojení s věčností, ale přijdou cizí myšlenky a přepadnou jej: jsou to pokleslé svaté jiskry, které prosí, aby je pozvedl a vysvobodil; a ty jiskry patří

Page 12: Život chasidů

k němu, jsou spřízněny s kořenem jeho duše: jsou to jeho vlastní síly, jež mají být spaseny. A on je skutečně vysvobodí, navrátí-li každou chmurnou myšlenku k jejímu čistému prameni; vlije-li každý pud, tíhnoucí k oddělenosti, do všezahrnujícího božského pudu; a nechá-li vše cizí zaniknout ve své osobitosti.“

To je kavana přijímání: uvolňovat jiskry ve věcech, jež nás obklopují, a osvobozovat ty, které nevidíme. Existuje však i jiná kavana, totiž kavana daru. Nedrží žádné zbloudilé paprsky duší v ochotných rukou; spojuje světy navzájem a vládne tajemstvím, vrhá se do žíznivých dálek a dává se nekonečnu. Ani ona nepotřebuje žádné zázračné úkony. Její cestou je tvorba, a ze všech podob tvorby dává přednost slovu.

Řeč byla pro židovskou mystiku odedávna zvláštním, ale i hrůzu vzbuzujícím předmětem: existuje pozoruhodná teorie o písmenech jakožto elementech, z nichž se skládá svět a jejichž vzájemné prolínání zakládá nitro skutečnosti. Slovo je propast, do níž se mluvící člověk musí odhodlat vstoupit. „Slova se mají říkat tak, jako kdyby se v nich otevírala nebesa. Ne tak, že bereš slova do úst, nýbrž že do slov vcházíš.“ Kdo zná tu tajemnou píseň, vynášející na povrch nitro, onen tajemný tanec, v němž se osamělá, vzácná slova spojují ve zpěv dálek, ten je naplněn Boží mocí, „jako by znovu stvořil nebe, zemi i všechny světy“. Nenalézá svou říši jako člověk, jenž osvobozuje duše, ale rozprostírá ji z výšky nebes až k mlčenlivosti hlubin. I on však spolupůsobí na spáse. „Neboť v každém znaménku jsou tři: svět, duše a božství.

Vystupují a spojují se a sjednocují navzájem, a potom se spojí i sama znaménka a stanou se slovem, a slova se sjednotí v pravé jednotě božství, neboť do nich vložil svou duši člověk, a všechny světy se sjednotí a vystoupí vzhůru a zrodí se veliká slast.“ Tak připravuje působící člověk poslední všeobecné sjednocení.

A jako nám avoda vyústila v hitlahavut, prapůvodní princip chasidského života, ústí v hitlahavut i kavana. Neboť tvorba znamená být tvořen: hýbe námi a ovládá nás božské. A stávat se tím, kdo je tvořen, to je extáze: jen ten, kdo se vnoří v nicotu absolutna, zakusí formující ruku ducha. Znázorňuje se to pomocí podobenství. Žádná věc na světě se nemůže přerodit a získat novou podobu, aniž by předtím neprošla nicotou, jakýmsi „mezistavem“. Je to síla, jež předchází stvoření, nazývá se chaos a žádná bytost v ní nesetrvá. Takové je vejce, nežli se promění v koláč, a takové je i semeno, které nevzklíčí, dokud nevzejde v zemi a nezanikne. „A toto se nazývá moudrost, to jest: myšlenka, jež nenese žádnou zprávu. A je tomu vskutku tak: jestliže člověk chce, aby z něj vzešlo nové stvoření, musí veškerou svou silou dospět k vlastnosti ,ničeho‘, a pak v něm dá Bůh vzejít novému stvoření, a on bude jako nevysychající pramen, jako nekonečný proud.“

Účelem nauky o kavaně je tedy dvojí: aby se požitek, zniternění vnějšího, odehrával ve svatosti; a aby se ve svatosti odehrávala i tvorba, zvnějšnění vnitřního. A skrze svatou tvorbu a svatý požitek se děje spása světa.

Page 13: Život chasidů

ŠIFLUT: o pokořeBůh nikdy nedělá stejnou věc dvakrát, říká rabi Nachman z Braclavi.

Jediné a jedinečné je jsoucno. Nové a nebývalé se vynořuje z proudu návratů; naplněné a neopakovatelné se do něj noří zpět. Někdy se zjeví znovu, ale v jiné podobě. A všechna ta vzepětí a pády, vládnoucí podobám světů, všechny ty vody a ohně, jež formují tvář země, ty směsi a jednotlivé prvky, v nichž kolotá život všech bytostí, duch člověka se všemi úspěšnými i neúspěšnými pokusy o uchopení měkké plnosti možného – to vše nevytvoří nikdy nic stejného, nikdy nezopakuje jedinou z věcí, zapečetěných ve své byvší jsoucnosti. Neboť svou jedinečností se každá věc nesmazatelně vrývá do srdce veškerenstva a navěky spočívá v klíně bezčasí jako bytost, stvořená právě takto a nikoli jinak.

Je tedy jedinečnost bytostným statkem člověka, jejž dostal proto, aby ho rozvíjel. A právě to je smyslem návratu: že se v něm očišťuje a zdokonaluje jedinečnost, že každý nový život staví navrátivšího se do stále méně narušené a stále méně zahalené nesrovnatelnosti. Neboť čistá jedinečnost a čistá dokonalost jsou totéž, a kdo se stal tak naprosto a úplně jedinečným, že mu již nevládne a nemá v něm místa nic cizího, dospěl na konec cesty, je spasen a vrací se k Bohu.

„Každý by měl vědět a uvědomovat si, že je na světě ve své stvořenosti jedinečný a že dosud nikdy nikdo stejný nežil, protože kdyby už byl někdo stejný žil, nemohl by tu být teď on. V pravdě je však každý z nás novou věcí na tomto světě a měl by svou jedinečnost zdokonalovat, neboť protože není dokonalá, oddaluje Mesiášův příchod.“

Usilující se může zdokonalit jen ze své vlastní povahy, nikoli z nějaké cizí povahy. „Kdo si přivlastňuje stupeň svého druha a vlastní zanedbává, neuskuteční ani jeden z nich. Mnozí činili totéž co rabi Šimon ben Jochaj, ale nedařilo se jim, protože nebyli stvořeni jako on, nýbrž pouze napodobovali, co viděli na jeho stvořenosti.“

Avšak jako může člověk hledat Boha v osamělosti zanícení, a přece existuje vysoká služba, již může uskutečnit jen obec, a jako působí svými každodenními úkony skutečnost nesmírné závažnosti, ale nikoli sám, nýbrž jen ve spojení se světem a předměty, tak se jeho jedinečnost osvědčuje toliko v životě s ostatními. Neboť čím je jeden každý člověk v pravdě jedinečnější, tím více může dát ostatním, a tím více jim chce dávat. A jedině to je mu na překážku, že jeho dávání je omezeno osobou příjemce. Neboť „dárce stojí na straně milosti a příjemce na straně soudu. A tak je tomu se vším. Jako bychom nalévali z velké nádoby do poháru: nádoba se vylévá v celé plnosti, pohár však určuje hranici jejího daru.“

Jedinečný hledí na Boha a objímá jej. Jedinečný osvobozuje pokleslé světy. A přece není jedinečný celkem, nýbrž částí. Čím je čistší a dokonalejší, tím upřímněji cítí, že je jen částí, a tím pronikavěji pociťuje potřebu společenství bytostí. A to je mystérium pokory.

„Člověk má nad sebou světlo, a setkají-li se duše dvou lidí, jejich světla se spojí a splynou v jediné světlo. A to se nazývá početí.“

Pociťovat všezahrnující početí jako moře a sebe v něm jako jednu z vln, to je mystérium pokory.

Pokorný není ten, kdo se přespříliš ponižuje a zapomíná, že člověk je svým slovem i svými gesty schopen žehnat světům. Takové pokoře se říká nečistá. „Největším zlem je zapomínat, že jsi královský syn.“ V pravdě pokorný je však ten, kdo pociťuje druhé jako sebe a sebe v druhých.

Pýcha znamená: srovnávat. Pyšný není ten, kdo o sobě ví, nýbrž ten, kdo se srovnává s druhými. Ten, kdo spočívá v sobě, se nemůže vyvyšovat: vždyť jsou mu otevřena všechna nebesa a oddány všechny světy. Povýšený je ten, kdo se cítí být lepší než druzí; kdo se vidí výš než tu nejnepatrnější z věcí, kdo měří loktem a váží a vyslovuje soud.

Jeden cadik pravil: „Přijde-li dnes Mesiáš a řekne-li: ,Tys lepší než ostatní,‘ řeknu mu já: ,Ty nejsi Mesiáš.‘“

Page 14: Život chasidů

Duše pyšného člověka žije bez díla a bez podstaty, třepotá se a namáhá, avšak požehnání se jí nedostává. Myšlenky, jimž nejde o myšlení, nýbrž o sebe a o vlastní slávu, jsou pouhé stíny. Skutky, jež nesměřují k cíli, nýbrž k postavení, nemají tělo, jen povrch; nemají trvání, jen zjev. Kdo měří a váží, stává se prázdným a neskutečným jako míra a váha. „V tom, kdo je plný sebe, nezbývá místo pro Boha.“

O jednom mladíkovi se vypráví, že se oddal askezi a odvrátil se od věcí tohoto světa, aby se věnoval pouze nauce a službě. Seděl v osamělosti, modlil se, učil a postil od sabatu k sabatu. Nade všemi úmysly však v jeho mysli zvítězila pýcha, zářila mu před očima a jeho prsty hořely touhou, aby si ji vložily na čelo jako diadém Pomazaného. A tak se celé jeho snahy zmocnila „druhá strana“ a svatost na ní neměla žádný podíl. Jeho srdce se stále více nadýmalo a necítilo svůj pád; a zatímco si démoni pohrávali s jeho skutky, domnívalo se, že je cele oddáno Bohu. A jednoho dne se přihodilo, že mladík vyhlédl sám ze sebe a spatřil, že věci se od něj odvracejí a mlčí: tu pochopil, že všechny své činy vršil k nohám obrovské modly, a spatřil sama sebe, jak padá závratnou prázdnotou, vydán všanc bezejmennému. A tady naše vyprávění končí.

Pokorný člověk však má „sílu, jež táhne“. Vidí-li se nad ostatními lidmi nebo před nimi, je omezený a „Bůh do něj nemůže vlévat svou svatost, neboť Bůh je bez hranic“. Spočívá-li však člověk v sobě, jako by byl v „ničem“, není omezen, je bez hranic a Bůh do něj vlévá svou slávu.

Pokora, o niž jde, není žádná chtěná nebo naučená ctnost. Není to nic víc než vnitřní bytí, cítění a vypovídání. Nenajdeme v ní nic, co by donucovalo, ponižovalo, kontrolovalo nebo přikazovalo. Je upřímná jako dětský pohled a prostá jako dětská řeč.

Pokorný člověk žije v každé bytosti a zná povahu a ctnost každé věci. Protože nehledí na druhého jako na „jiného“, ví z vlastního nitra, že každý člověk má svoji – byť třeba zastřenou – hodnotu; ví, že „není člověka, jehož chvíle by někdy nepřišla“. Barvy světa se mu neslévají, každá duše před ním stojí v nádheře jedinečného bytí. „V každém člověku je něco drahocenného, s čím se nikde jinde nesetkáme. Tak máme v každém člověku ctít to, co se skrývá jen v něm a co v žádném z jeho bližních nenajdeme.“

„Bůh nehledí na zlou část naší bytosti,“ prohlásil jeden cadik, „smím to snad dělat já?“

Kdo žije s bytostmi v duchu mystéria pokory, nemůže nikoho zatracovat. „Člověk, jenž vyslovuje soud nad druhým, vyslovuje ho sám nad sebou.“

Vina ulpívá na tom, kdo se odděluje od hříšníka. Svatý je však schopen trpět vinou druhého člověka jako svou vlastní. Pouze ve vzájemnosti je spravedlnost.

Vzájemnost jako poznání je spravedlnost. Vzájemnost jako bytí je láska. Neboť onen pocit blízkosti či alespoň touha po blízkosti, již lidé nazývají láskou, není nic než vzpomínka na nebeský život. „Ti, kdo vedle sebe sedávali v ráji a byli si sousedy a příbuznými, jsou si blízcí i na tomto světě.“ V pravdě však láska dospěje kamkoli a unese cokoli a objímá vše živé bez výběru a rozlišování. Jeden cadik řekl: „Jak o mně můžete tvrdit, že jsem vůdcem tohoto pokolení, miluji-li svou rodinu a své sémě více než ostatní lidské děti?“ Že tento postoj zahrnuje i zvířata, dosvědčují příběhy o rabi Volfovi, který nikdy nekřičel na koně; o rabi Moše Lajbovi, jenž napájel zapomenutá telata na trzích, a o rabi Zusjovi, který nikdy neprošel kolem klece s „nešťastným ptákem uvnitř, toužícím v souladu s ptačí přirozeností svobodného poutníka po letu povětřím“, aniž by ji neotevřel. Láska milujícího však nezahrnuje pouze bytosti, jež platí za živé v pohledu většiny: „Neboť není pro tebe na světě žádná věc, v níž by nebylo života, a ze svého života obdržel každý tu podobu, v níž ho máš před očima. A viz, ten život je život Boží.“

To znamená, že láska ke všemu živému je láska k Bohu, a ta je vyšší než jakákoli služba. Jeden mistr se zeptal žáka: „Víš, že lidská mysl nemůže pojmout ve stejném okamžiku dvě síly. Když ráno vstáváš ze svého lůžka a máš před sebou dvě cesty: lásku k Bohu a lásku k lidem, kterou si vybereš?“ Žák odpověděl: „Nevím.“ I řekl mistr: „V modlitební knize, z níž se modlí prostý lid, je psáno: ,Zopakuj před modlitbou tato slova: Miluj bližního svého jako sebe sama.‘ Myslíš snad, že

Page 15: Život chasidů

nám to ctihodní přikazují bezdůvodně? Tvrdí-li někdo, že miluje Boha a nemiluje živé tvory, pak věz, že mluví falešná slova a předstírá, že vlastní nemožné.“

Jestliže se někdo vzdálí od Boha, zůstává jeho jedinou záchranou láska k člověku. Když si jeden otec stěžoval Baalšemovi: „Můj syn odpadl od Boha – co mám dělat?“, odvětil cadik: „Více jej milovat.“

A to je jedna ze základních vět chasidismu: „Více milovat.“ Kořeny těchto slov tkvějí ve velké hloubce a rozvětvují se dodaleka. Ten, kdo je pochopil, může nově porozumět kategorii židovství. Skrývají v sobě mocný pohyb.

Mocný pohyb, a přece zase jen ztracený zvuk. Je to ztracený zvuk, když kdesi, v nějaké místnosti bez oken, za dnů, zbavených síly poselství, zformují rty toho bezejmenného, nadčasového člověka, cadika rabi Rafaela, tato slova: „Vidíš-li, že tě druh nenávidí, více jej miluj. Neboť společenství živých je vozem Boží nádhery, a je-li ve voze trhlina, má se ucpat, a je-li málo lásky, takže se pouto uvolňuje, musí člověk rozmnožit lásku na své straně, aby nahradil nedostatek.“

Tentýž rabi Rafael si jednou před nějakou cestou zavolal jednoho ze svých žáků, aby si k němu přisedl do vozu. Žák se bránil: „Bojím se, že nebudete mít dost místa.“ Rabi Rafael jej však pokáral: „Budeme se tedy více milovat. A místa bude dost.“

Stojí tu proti sobě jako svědkové: symbol a skutečnost, různost a jednota, nerozlučně: vůz Šchiny a vůz přátel.

Láska žije v říši větší než říše jednotlivce, a hovoří z poznání, většího než říše jednotlivce. Přebývá v pravdě mezi tvory, to jest: v Bohu. Život krytý a chráněný životem, život, vlévající se v život: tak ji vidí duše světa. Čeho se jednomu nedostává, připluje mu vstříc od druhého. Miluje-li jeden málo, bude druhý milovat více.

Věci si pomáhají navzájem. Pomáhat však znamená: sám ze sebe činit v soustředěnosti vůle to své. Jako ten, kdo více miluje, nekáže druhému o lásce, nýbrž prostě jen miluje a v jistém smyslu se o druhého nestará, tak se ani pomáhající v jistém smyslu nestará o druhého, ale činí svoje ze sebe sama s myšlenkou na pomoc. To znamená: to podstatné, co se odehrává mezi bytostmi, se neděje skrze jejich obrácení, nýbrž skrze každý zdánlivě osamocený, bezstarostný, bezvýznamný čin ze sebe sama. Vyjadřuje se to podobenstvím: „Zpívá-li člověk a nemůže pozvednout hlas, a jiný mu přijde na pomoc a začne zpívat, pak pozvedne hlas i on. A to je tajemství spojení.“

Vzájemná pomoc není úkol, nýbrž samozřejmost a skutečnost, na níž se zakládá život chasidim. Pomoc není ctnost, nýbrž tepna bytí. Je to nový smysl starého židovského přísloví, že dobročinnost zachraňuje od smrti. Přikazuje se, aby pomáhající nespoléhal na jiné, kteří by mu také mohli pomoci - na Boha a na lidi, a aby se nedomníval, že má pouze omezenou sílu a může přispět jen částečně, nýbrž aby každý odpovídal a zasazoval se jako celistvá bytost. A ještě jedna věc, jež není ničím jiným nežli vyjádřením mystéria šiflut: nepomáhat ze soucitu, to znamená z ostré, pronikavé bolesti, kterou se snažíme zahnat, nýbrž z lásky, to znamená ze vzájemnosti. Soucítící neprožívá utrpení trpícího, nenese ho v srdci tak, jako se nese život stromu s celou jeho žízní a rašením a sny kořenů a touhou kmene a tisíci pohyby větví, nebo jako se nese život zvířete se vším jeho plížením a protahováním a útočením a štěstím kloubů a šlach a temným napětím mozku; nenese zvláštní podstatu utrpení druhého ve svém srdci, nýbrž přijímá pouze onu ostrou, pronikavou bolest z vnější podoby tohoto utrpení, jež je skutečnému utrpení trpícího propastně vzdálena, a dojímá se jí. Ale ten, kdo pomáhá, má žít s druhým, a pouze taková pomoc obstojí v Božích očích. Tak se vypravuje o jednom cadikovi, který, jestliže nějaký chudák vzbudil jeho soucit, jej opatřil nejprve vším, co potřeboval k životu, ale jakmile cítil, že rána jeho soucitu se zacelila, vnořil se s velkou, klidnou a oddanou láskou do života a potřeb toho člověka, přijal je jako svůj vlastní život a teprve tehdy začal skutečně pomáhat.

Kdo spoluprožívá takovým způsobem, zjevuje svými skutky pravdu, že všechny duše jsou jedno, neboť každá je jiskrou naší prapůvodní duše a dochází celistvosti ve všech.

Page 16: Život chasidů

Tak žije pokorný člověk, který je spravedlivý, milující a připravený pomáhat: spojen se všemi a nedotknutelný, oddaný mnohosti a soustředěný, uzavírající na skalách osamění smlouvu s nekonečnem a v údolí života smlouvu s pozemským, rozkvétající z tichého slibu a vzdálený veškerému chtění chtějících. Ví, že všechno je v Bohu a vítá jeho posly jako své blízké přátele. Neděsí jej žádné dříve ani potom, nahoře ani dole, pozemské ani věčné. Je doma a nelze jej vyhnat. A země nemůže jinak, nežli být jeho kolébkou, a nebe nemůže jinak, nežli být jeho zrcadlem a ozvěnou.

Page 17: Život chasidů

MÁ CESTA K CHASIDISMUHebrejské slovo „chasid“ znamená: zbožný. V poexilním židovstvu se opakovaně vynořovala společenství nesoucí název „chasidim“, zbožní: od těch, o nichž se zmiňuje První kniha Makabejských jako o houfci, těch, kdo zůstali věrni nauce a bojovali za ni; a jiných, o kterých praví Mišna, že ten, kdo říká: „co je moje, je tvoje, a co je tvoje, je moje“, tedy ten, kdo si nic nepřivlastňuje, je chasid; až k oněm chasidim, z nichž se jeden a půl tisíce kolem roku 1700 vystěhovalo za neustálých postů a umrtvování do Palestiny, aby se přiblížili mesiášské říši a zahynuli; a konečně k chasidim Izraele ben Eliezera, zvaného Baalšem; společenství, jež vzniklo přibližně v polovině 18. století a po krátkém, na význačné osobnosti bohatém rozkvětu upadlo a jehož vliv je u značné části východoevropského židovstva živý dodnes. Všechna tato společenství spojuje vážnost, s níž přistupují k pozemskému životu a naplňují ho zbožností, svým vztahem k božství; jakož i skutečnost, že se nespokojují s kázáním Boží nauky a s praktikováním bohoslužby, nýbrž pokoušejí se postavit lidské soužití na základ božské pravdy. Zvláště je to nápadné zejména u posledního ze jmenovaných společenství, o němž bude nadále řeč.

Historik Graetz (1817–91), ovlivněný na některých místech svého díla osvícenským myšlením, nemá pro tyto „novochasidy“ jiného označení nežli „pustí bludaři“. Avšak již jeho současník a přítel Moses Hess (1812–1875), zakladatel moderního sionismu, vyslovil hluboce jasnozřivá slova, že v rámci živého židovského ducha představuje chasidismus přechod „od středověkého židovství k židovství regenerovanému, jež teprve vzniká“. Pokud by se jej chopilo národní hnutí, mohl by prý doznat „netušeného vlivu“.

Vskutku se v posledních staletích neprojevila duchovní síla židovství nikde s tak velkou silou jako v chasidismu. Je to ona pradávná síla, jež kdysi držela – jako Jakub anděla – při zemi nesmrtelnost, aby se naplnila i ve smrtelném životě. Zároveň však chasidismus ohlašuje i novou svobodu. Aniž by změnil jedinou čárku v Zákoně, rituálu a tradovaných životních normách, ukazuje nám staré známé věci v novém světle a smyslu. Navenek se zdá, že chasidské židovstvo je ještě svázáno středověkem, ale ve své vnitřní pravdě se již otevírá regeneraci, přičemž pozdější úpadek tohoto velkého náboženského hnutí mohl jím započatý duchovně-dějinný proces pouze zastavit, nikoli přerušit.

K výkladu chasidské nauky se mi zde nedostává místa. Lze ji shrnout v jediné větě: Bůh je nahlédnutelný v každé věci a dosažitelný každým čistým skutkem. V žádném případě však nelze klást rovnítko mezi chasidský a panteistický světonázor, jak se mylně tvrdívá. V chasidské nauce je celý svět jen jediným slovem z Božích úst, a přece je i ta nejnepatrnější věc na světě hodná toho, aby se v ní Bůh zjevil člověku, jenž ho v pravdě hledá, neboť nic není bez božské jiskry, a tuto božskou jiskru může objevit a spasit kdokoli a v každé době a jakýmkoli, i tím nejobyčejnějším úkonem, přistoupí-li k němu čistě a soustředěně. Proto nestačí sloužit Bohu jen v určitých hodinách, určitými slovy a způsoby, nýbrž má se mu sloužit celým životem, veškerou všední každodenností a světskostí. Člověk nenalezne spásu v odmítání světa, nýbrž v tom, že svět posvětí, že pozvedne božským smyslem práci i pokrm, odpočinek i putování, rodinný i společenský život. Že osvědčí Boží lásku na všem stvoření, ba na všech věcech. Nikdy v Evropě žádná velká národní pospolitost, žádný mnišský řád, žádné bratrstvo vyvolených nepostavilo celý život jako ucelenou jednotu na svém vnitřním poznání jako tato lidová obec v celé své duchovní i sociální různorodosti, v celé směsici prvků, z níž sestává. Zde není roztržky mezi vírou a skutky, mezi pravdou a jejím dodržováním, řečeno dnešním jazykem, mezi morálkou a politikou: zde je vše jedna říše, jeden duch, jedna skutečnost.

V dětství (velmi brzy mne z Vídně, kde jsem se narodil, poslali do Haliče k mým prarodičům) jsem trávíval každé léto na jednom statku na Bukovině. Otec mne občas brával do nedalekého městečka Sadagory. Sadagora je sídlem jedné dynastie „cadikim“ („cadik“ – spravedlivý, osvědčený, dokonalý), to jest chasidských rabi. „Vzdělanci“ mluvívají o „zázračných“ rabi a domnívají se, že je jim všechno jasné. Ale jak to s podobnými věcmi u „vzdělanců“ obvykle bývá, znají jen ten nejpovrchnější povrch. Je pravda, že se v generaci vnuků s legendární velikostí praotců nesetkáme,

Page 18: Život chasidů

a mnozí cadikim si pokoušejí zachovat moc prostřednictvím upadlé magie. Ani to však nezastíní vrozené světlo, jež září z jejich čel, a neporuší přirozenou vznešenost jejich tváří: bezděčná urozenost promlouvá naléhavěji nežli jakákoli svévole. A ačkoli již v dnešní obci nežije ona velká víra prvních chasidim, kteří v cadikovi ctili dokonalého člověka, v němž nesmrtelnost nalézá své smrtelné naplnění, nýbrž spíše se na něj obracejí jako na zprostředkovatele, skrze jehož přímluvu doufají dosáhnout splnění svých potřeb, zachvacuje je stále ještě – nezávisle na těchto nízkých potřebách – hrůza hluboké úcty, spatří-li rebeho v němé modlitbě nebo při výkladu tajemství Tóry během třetí sobotní hostiny. I v hloubce duší těchto pokleslých chasidim dosud žhne slovo rabi Eleazara, že kvůli dokonalému („cadik“) byl stvořen svět, byť by to mělo být jen kvůli jednomu jedinému; neboť je psáno: ,A viděl Bůh světlo, že bylo dobré‘, ,dobré‘ tu však neznamená nic jiného, nežli dokonalého člověka (Talmud Babli, Joma 38b).

Tehdy v dětství mne „temný“ chasidský zástup, s nímž jsem se setkával ve špinavém městečku Sadagora, naučil (nikoli formou myšlenek, nýbrž formou obrazů a pocitů, jak je dětské duši vlastní), že světu jde o dokonalého člověka a že dokonalý člověk není nikdo jiný než ten, kdo opravdově pomáhá. I když se na něj dnes lidé obracejí převážně s prosbami o pomoc v ryze pozemských nouzích, není snad cadik v rámci svých možností stále ještě tím, za koho byl považován a brán kdysi: duchovním rádcem, učitelem smyslu, průvodcem k božským jiskrám? Moc, jež mu byla dána, si věřící sice vykládají nesprávně a on sám ji zneužívá, ale není snad v základě přece jenom tou pravou, legitimní mocí, mocí pomáhající duše nad potřebnými; a nespočívá v ní snad přece zárodek budoucího řádu? Jakýmsi dětským způsobem mne podobné otázky napadaly již tehdy. A srovnával jsem: na jedné straně s okresním hejtmanem, jehož moc spočívala v ješitnosti a vynuceném zvyku, na druhé straně s rabínem, jenž byl sice poctivý a bohabojný muž, ale nic víc nežli zaměstnanec „kultovního představenstva“. Tady však bylo něco jiného, nesrovnatelného; spočívalo zde, ač ponížené, přece neporušené a živé dvojité jádro lidství: skutečná obec a skutečné vedení. Bylo tu cosi prastarého, ale zároveň příštího, něco ztraceného i vytouženého, neustále se navracejícího. Rebeho palác ve své efektní nádheře mne odpuzoval. Chasidská modlitebna se svými extatickými chasidim mi připadla podivná. Když jsem však viděl rebeho procházet zástupem čekajících, cítil jsem: „vůdce“, a když jsem viděl tančit chasidim s Tórou, cítil jsem: „obec“. Tenkrát jsem poprvé neurčitě vytušil, že společná úcta a společná radost duší jsou základem pravého lidského společenství.

V chlapeckém věku mi toto rané tušení začalo unikat do podvědomí. Trávil jsem teď prázdniny v jiném kraji a nebyl jsem nakonec dalek toho, abych na chasidské dojmy svého dětství úplně zapomněl. Ale o několik let později jsem několikrát pobýval na nově získaném statku svého otce nedaleko Czortkova, městečka, jež je sídlem jedné vedlejší větve dynastie sadagorských cadikim. Jako se v Sadagoře dodnes ctí památka velkého „Rižinského“ (původně působil v Rižinu u Berdičeva, odkud musel uprchnout poté, co byl udán carské vládě, že se prohlašuje za „krále Židů“, a teprve po dlouhém bloudění se usadil v Sadagoře), tak žije v Czortkově bezprostřední vzpomínka na jeho syna Davida Moše. Bohužel jsem tehdy z osobnosti tohoto cadika nezachytil nic. Vůbec byly mé dojmy tenkrát vybledlejší a povrchnější. To proto, že mne mezitím zachvátil onen duchovní kvas, který se tak často pojí s rozhodujícími léty mladosti a uzavírá přirozené vnímání a objevy dětského věku. Tento stav ducha mne chasidům odcizil; oloupil mne o naivní spřízněnost s jejich podstatou. Domníval jsem se, že jsem se vzdálil jejich světu silou svého myšlení – ano, přiznávám, že jsem tehdy na ně shlížel stejně jako Graetz: z výšky člověka, obdařeného rozumem. Z jejich života jsem už nevnímal nic, i když jsem chodil těsně kolem nich: protože jsem nechtěl vidět.

Tehdy jsem ale poprvé (aniž bych mu býval věnoval nějakou zvláštní pozornost) zaslechl jméno, jež pro mne po letech mělo znamenat tak skvostný objev: Bešt. Toto jméno se skládá z počátečních písmen tří slov, z nichž je utvořeno přízvisko Baal Šém Tov (Mistr dobrého jména), a označuje zakladatele chasidismu, rabi Izraele ben Eliezera. Jeden z dvorů, které náležely ke statku mého otce, se jmenoval Tlusté, a právě v městečku Tlusté (jež mezitím vešlo ve známost prostřednictvím frontových zpráv, protože zůstávalo dlouho nedobylo) působil Baalšem jako učitel dětí. Zde také měl, jak praví legenda, po dovršení třiatřicátého roku sen, že čas skrytosti se naplnil.

Page 19: Život chasidů

Nebyli mi však tehdy vzdáleni pouze chasidim, nýbrž židovství vůbec. Celé dětství až do čtrnácti let jsem bydlel v domě svého učeného dědečka. Jeho světem byly midraše – a Salomon Buber v tomto světě žil s úžasnou soustředěností duše a v nesmírném pracovním vypětí. Text za textem vydával midraše, knihy biblických výkladů, nesrovnatelné s žádným jiným druhem biblické literatury, tak bohaté na legendy, přísloví a moudrá přirovnání a skrývající v sobě jakousi druhou bibli, bibli exilu, roztroušenou v tisíci fragmentech. Aniž by si byl kdy osvojil filologickou metodu Západu, zpracovával dědeček rukopisy se spolehlivostí moderního vědce a zároveň se znalostmi talmudického mistra, jenž má ke každé větě, každému slovu bezprostředně připraven nějaký literární odkaz nejen coby materiál paměti samotné, nýbrž jako organickou součást celé své osobnosti. Duchovní vášnivost, jež se ohlašovala v této neúmorné práci, se pojila s nedotknutelnou, neomylnou dětskostí čisté lidské přirozenosti a elementární židovské bytosti. Mluvil-li hebrejsky (což se dělo obvykle tehdy, když za ním přijela návštěva ze vzdálených zemí), znělo to jako řeč knížete, navracejícího se z vyhnanství. O židovství vůbec nepřemýšlel – žil v něm.

Dokud jsem bydlel u dědečka, byl jsem připoután ke kořenům, ačkoli už tehdy ve mně hlodaly různé otázky a pochybnosti. Ale záhy poté, co jsem opustil jeho dům, mne do sebe vtáhl vír doby. Až do mých dvaceti let a v menší míře ještě i později se můj duch nalézal v neustálém a proměnlivém pohybu, v jakémsi nejrůznějšími vlivy určovaném a proměnlivém napětí, ale bez ústředního bodu a vyvíjející se substance. Byl to vskutku „olam ha-tohu“, „svět zmatku“, mýtické sídlo bludných duší, kde jsem tehdy žil – sice v pohyblivé plnosti ducha, ale tak jako bez židovství, tak i bez pravého lidství a bez přítomnosti božského.

První popud k mému vysvobození dal sionismus. Co pro mne znamenal, mohu zde jen naznačit: znovunastolení souvislostí, obnovený vztah ke společenství. Nikdo nepotřebuje spásnou příslušnost k nějakému národnímu celku více než mladík, zachvácený duchovním hledáním a ocitnuvší se pod vlivem svého intelektu ve vzduchoprázdnu; avšak mezi mladíky tohoto druhu a osudu nejvíce mladík židovský. Ty ostatní totiž zachraňuje před rozkladem zděděná, hluboce vrozená vazba k rodné půdě a lidové tradici; ale Žid, a to i ten, jenž se včera naučil obdivovat přírodní krásy a vyškolil se i v porozumění např. pro německou lidovou kulturu a zvyky, je tímto rozkladem bezprostředně ohrožen, je mu vydán napospas do té míry, v jaké nenachází zpáteční cestu ke své obci. Ani sebeoslnivější intelektuální bohatství, ani sebevětší zdánlivá produktivita (vpravdě produktivní je pouze ten, kdo někam patří) nemohou takto vyvázaného jedince odškodnit za svaté insignie lidství: zakořeněnost, příslušnost a celistvost.

Že se mne zmocnil sionismus a přivedl mne k židovství, to byl, opakuji, jen první krok. Pouhé národnostní vyznání židovského člověka nezmění; může s ním žít ve stejné duševní ubohosti jako bez něj, i když snad méně rozkolísaně. Pro koho však není uspokojením, nýbrž pobídkou, nikoli zakotvením v přístavu, ale signálem k plavbě na širé moře, ten může dospět ke změně. Tak tomu bylo i se mnou.

Přiznal jsem se k židovství dříve, než jsem ho vlastně poznal. A tak se po počátečním tápání stala mým druhým krokem touha seznámit se s ním. Poznáním tu ovšem nemíním nějaké vršení antropologických, historických a sociálních informací, jakkoli jsou důležité i ony; nýbrž bezprostřední poznání národního společenství v jeho tvůrčí identitě.

Na této cestě jsem došel k chasidismu. Svoji hebrejštinu, která mi jako chlapci přirostla k srdci, jsem ve víru světa zanedbal. Nyní jsem se k ní vracel a začal jsem ji chápat v její podstatě, jež nemůže být adekvátně převedena do žádné jiné, přinejmenším do žádné západní řeči. A četl jsem – zprvu odpuzován tou nepoddajnou, neforemnou hmotou, postupně překonávaje cizotu, objevujíce a nahlížejíce podstatné s rostoucí soustředěností: A pak jsem jednoho dne otevřel knihu s názvem „Cava’at ribaš“ – Baalšemovu závěť – odkud mi zablýskla vstříc slova: „A celého se jej zmocnila horlivost. V horlivosti ze zvedl ze spánku, neboť byl posvěcen a je hoden svědčit a stal se jiným člověkem podle vlastnosti Svatého, požehnán budiž, když tvořil světy.“ Tehdy, v uchvácení, se mi na okamžik zjevila chasidská duše. Otevřelo se ve mně cosi prapůvodně židovského, co vykvetlo v temnotě exilu k opětnému uvědomělému vyjádření: lidská podoba s Boží tváří, uchopená jako čin,

Page 20: Život chasidů

jako tvorba, jako úkol. A toto prapůvodně židovské bylo zároveň něčím prapůvodně lidským, nádobou lidské religiozity. Židovství se mi otevřelo jako religiozita, jako „zbožnost“, chasidut. Obrazy z dětství, vzpomínky na cadika a jeho obec se vynořily a osvětlovaly cestu. Poznal jsem ideu dokonalého člověka. A zároveň jsem si uvědomil, že ji musím zvěstovat světu.

Nejprve však přišla doba studia. V šestadvaceti letech jsem se na dobu pěti roků stáhl z činnosti v sionistickém hnutí, od psaní článků a přednášek a nikoli bez námahy jsem začal shromažďovat roztroušené, částečně nezvěstné a zapomenuté spisy a soustředěně jsem odkrýval jednu tajemnou říši za druhou.

K prvnímu sdělení, „spisovatelství“, jsem se dostal zvláštním způsobem. Mezi všemi těmito díly, sborníky výroků cadikim a sbírkami legend o jejich životech jsem našel i jednu úplně zvláštní, která se od ostatních podstatně lišila a působila ze všech nejlidověji: byla to „Sipurej ma’asijot“, „Vyprávění událostí“, tedy příběhy rabi Nachmana z Braclavi, Baalšemova pravnuka, jak je přednášel svým žákům, z nichž jeden je po jeho smrti zapsal a zveřejnil. Zčásti se jednalo o čisté pohádky, ovlivněné orientálními vzory, zčásti o literární útvary zcela zvláštního druhu, o symbolická, chvílemi lehce alegorizující vyprávění. Všem jim byl společný jakýsi ani ne tak „poučný“, jako spíš „učící“ rys; sám rabi Nachman je nazýval „rouchy“ své nauky a z žákovy ruky k nim vznikl obsáhlý komentář. Na nich na všech však lpělo i určité zkreslení, jednak obsahové, způsobené nejrozličnějšími utilitárními a vulgárně racionalistickými zásahy, jednak formální, k němuž došlo zmatením a zakalením čistých linií, jak je lze najít na několika netknutých místech.

Takřka bezděčně jsem začal překládat – nejprve pohádky, tedy méně originální část knihy – a jestliže jsem přitom myslel na nějaké čtenáře, mohly to být jedině děti. Když jsem skončil, připadal mi výsledek mé práce nad pomyšlení ubohý a naprosto nesrovnatelný s tématicky příbuznými pohádkami Tisíce a jedné noci. Když jedna z pohádek vyšla tiskem, byl jsem dokonale zklamán. (Vyšla ve sborníku pro děti „Heim der Jugend“ s ilustracemi Hermanna Strucka. Do mojí knihy „Příběhy rabi Nachmana“ z roku 1906 nebyly tyto pohádky zařazeny.) Stalo se přesně to, co se stát nemělo: v cizojazyčné reprodukci došlo k ještě většímu zkreslení, původní forma se ještě více zatemnila. Zjistil jsem, že překladem čistotu nelze ani zachovat, natož pak získat, ledaže bych snad příběhy, které jsem do sebe vstřebal, převyprávěl znovu ze svého nitra tak, jako do sebe pravý malíř přijímá linie modelu a teprve potom tvoří prostřednictvím formující paměti skutečný obraz.

Začal jsem nesměle a neobratně s příběhem „O býku a beranu“. Již volněji a s větší jistotou jsem přešel k příběhu „O chytrém a hloupém“ a pokračoval jsem dalším, „O synu králově a synu děveččině“. Příběh „Rabi a jeho syn“ byl první, z něhož jsem mimoděk vytvořil vlastní dílo. Ve dvou posledních, v příbězích „O mistru modlitby“ a „Sedmi žebrácích“ jsem pociťoval jednotu s Nachmanovým duchem i v částech, které jsem pojal nově, a nakonec se mi podařilo dospět k pravé věrnosti: cítil a uskutečňoval jsem svůj úkol výstižněji a důsledněji nežli bezprostřední žáci – já, pozdní posel v říši cizího jazyka.

Ještě silněji jsem si uvědomoval svoji vrozenou vnitřní spjatost s chasidskou pravdou při práci na své druhé knize „Baalšemova legenda“ (Die Legende des Baalschem, 1908), kde jsem se pokusil zachytit vnitřní proces mistrova života na základě tradovaných motivů a pověstí, jak jsem je nacházel v lidových sbornících a později i zapisoval podle vyprávění. Přestože to bylo krátce po zápisu prvních Nachmanových pohádek, i tentokrát jsem začal překlady. A také v tomto případě jsem byl zklamán. Zmiňované příběhy byly většinou zapsány syrovým a neobratným jazykem, a ani překlady nedopadly o mnoho lépe. A tak jsem se i zde uchyloval se vzrůstající samozřejmostí k vlastnímu pojetí vyprávění, ale čím větší byla tato samozřejmost, tím hlouběji jsem prožíval i věrnost. Ačkoli větší část knihy sestává z mého vlastního přebásnění tradovaných motivů, směl jsem o ní jakožto o upřímné výpovědi své vlastní zkušenosti plným právem říci: „Nesu v sobě krev a ducha těch, kdo ji vytvořili, a z této krve a ducha se ve mně zrodila znovu.“

Později, dávno po dokončení obou knih, jsem si našel jiný, adekvátnější způsob uměleckého ztvárnění chasidských lidových vyprávění. To však již nepatří do souvislosti této stati, jejímž předmětem je má cesta k chasidismu.

Page 21: Život chasidů

Patří do ní však jedna humorná a symbolická příhoda, která se udala roku 1910 nebo 1911, a sice opět na Bukovině, nedaleko Sadagory, v oblastním městě Černovice. Měl jsem tam přednášku (byla to třetí z mých „Řečí o židovství“), a když jsem ji skončil, šel jsem s několika členy sdružení, jež onen večer uspořádalo, do kavárny, abych, jak to mám rád, připojil k přednesené řeči, jejíž forma nedovoluje polemiku, rozhovor v úzkém kroužku, kde musí názor obstát tváří v tvář bezprostředním námitkám a osobnímu působení. Právě jsme se dotkli nějakého morálně-filosofického tématu, když k našemu stolu přistoupil urostlý, měšťansky vyhlížející Žid středního věku a pozdravil mne. Na moji zřejmě poněkud nezúčastněnou odpověď reagoval s lehkou výčitkou v hlase: „Pane doktore! Vy mne nepoznáváte?“ Když jsem se přiznal, že nikoli, představil se mi jako M., bratr někdejšího ekonoma mého otce. Vyzval jsem jej, aby se s námi posadil, optal jsem se, jak žije, a pak jsem pokračoval v rozhovoru se svými mladými posluchači. M. poslouchal výklad, jenž právě zabředl do poněkud abstraktních formulací, s napjatou pozorností. Bylo jasné, že ničemu nerozumí, a výraz, s nímž naslouchal, se podobal výrazu věncích, kteří vůbec nemusejí znát obsah nějaké litanie, neboť již pouhé uspořádání hlásek a tónů jim dává vše, co potřebují, a možná i více, než by jim dal nějaký obsah. Po chvíli jsem se na M. přece jen obrátil s otázkou, zda mi snad nechce něco říci, že si s ním rád sednu stranou a záležitost prohovoříme. Rázně odmítl. Pokračoval jsem tedy v přerušeném hovoru a M. poslouchal dále. Když uplynula další půlhodina, opět jsem se zeptal, jestli nemá nějaké přání, které bych mu mohl splnit – ať se jen na mne spolehne. Ne ne, nemá žádné přání, ujišťoval mne M. Připozdilo se, ale nebyl jsem unaven, nýbrž, jak se často stává v hodinách vzájemného působení, cítil jsem se čerstvější než předtím, a rozhodl jsem se, že si se svými mladými posluchači vyjdu na procházku. V tu chvíli ke mně M. přistoupil s neuvěřitelně plachým výrazem. „Pane doktore,“ řekl, „chtěl bych se Vás na něco zeptat.“ Požádal jsem studenty, ať počkají, a sedl jsem si s ním ke stolu. M. mlčel. „Ptejte se, pane M.,“ pobídl jsem jej. „Rád Vám poradím, jak nejlépe budu schopen.“ „Pane doktore,“ řekl M., „mám dceru.“ Zamyslel se, pak pokračoval: „A pro svou dceru mám také jednoho mladého muže.“ Zase pauza. „Je právník. Zkoušky složil s vyznamenáním.“ Opět se zamyslel, tentokrát o něco déle. Vrhl jsem na něj povzbudivý pohled, protože jsem se domníval, že chce, abych se za jeho budoucího zetě někde přimluvil. „Pane doktore,“ zeptal se však M., „je to řádný člověk?“ Jeho otázka mne překvapila, ale cítil jsem, že mu nemohu odepřít odpověď. „Inu, pane M.,“ vysvětloval jsem, „po tom všem, co jste řekl, lze předpokládat, že je pilný a zdatný.“ S tím se ovšem M. nespokojil. „Pane doktore,“ řekl, „je to však ,dobrá hlava‘?“ „Těžko říci,“ opáčil jsem, „ale protože toho všeho určitě nedosáhl jen pílí, měl by určitě mít i něco v hlavě.“ M. se ještě jednou zamyslel a potom položil poslední otázku: „Pane doktore, má jít k soudu nebo na advokáta?“ „V tom vám neporadím,“ řekl jsem, „vždyť toho mladíka vůbec neznám; a i kdybych ho znal, mohl bych mu v tomto bodě sotva poradit.“ Načež na mne M. upřel těžkomyslný a rezignující, napůl žalující a napůl chápavý pohled a pronesl nepopsatelným, ze smutku a pokory smíšeným tónem: „Pane doktore, vy nechcete říci – nu, děkuji alespoň za to, co jste mi řekl.“

Tato humorná a zároveň poučná příhoda, jež s chasidismem zdánlivě vůbec nesouvisí, mi přesto k němu pomohla najít nový a smysluplný vztah. Jako dítě jsem spatřil obraz cadika a v podobě poskvrněné skutečnosti jsem vytušil čistou ideu, ideu opravdového vůdce a opravdové obce. Mezi jinošským a mužným věkem se pak prostřednictvím chasidské nauky tato idea otevřela jako idea dokonalého člověka, jenž uskutečňuje Boha ve světě. Nyní jsem však v záblesku této žertovné události nahlédl svou vnitřní zkušeností i cadikovu funkci duchovního vůdce. Já, v žádném případě žádný cadik, žádný „v Bohu ujištěný“, nýbrž před Bohem ohrožený, stále znovu o Boží světlo zápasící a v Božích propastech hynoucí člověk, jsem byl tázán na trivialitu a trivialitu jsem odpověděl, ale přesto jsem tehdy poprvé ve svém nitru náhle zakusil, co to je cadik: člověk, jenž je tázán na zjevující se a zjevující se odpovídá. Zakusil jsem cadika v jeho základním postoji vůči světu: v jeho odpovědnosti.

Každý člověk žije v nekonečné sféře odpovědnosti, své vlastní odpovědnosti před nekonečným. Pohybuje se, mluví, hledí, a každý z jeho pohybů, každé z jeho slov, každý z jeho pohledů vysílá do světa dění vlny, jejichž sílu a dosah nelze s jistotou určit. Každý člověk celým svým bytím a všemi svými skutky působí na osud světa v míře, kterou ani on, ani ostatní neznají, neboť kauzalita, již si

Page 22: Život chasidů

uvědomujeme, je jen nepatrným zlomkem nepředstavitelně mnohostranné a neviditelné působnosti všech na všechny. Tak se stává každý lidský čin nádobou nekonečné odpovědnosti. Existují však i lidé, kteří se s touto nekonečnou odpovědností stýkají jakýmsi zvláštně aktivním způsobem neustále. Nemám na mysli vládce a státníky, rozhodující o vnějších osudech velkých společenství. Okruh jejich působnosti je sice široký, ale aby mohli působit, musí se od jednotlivého, nesmírně ohroženého života, jenž na ně hledí s tisícinásobnou otázkou v očích, odvrátit k životu všeobecnému, v jehož případě se s žádným takovým pohledem nesetkají. Mám na mysli ty, kdo jsou schopni poctivě odpovědět potřebnému stvoření, jež je čas od času poprosí chvějícími se ústy o radu; mám na mysli cadikim a mám na mysli pravého cadika, to jest člověka, vyměřujícího v každé hodině hlubinu odpovědnosti olovnicí svých slov. Mluví – a ví, že se jeho řeč dotýká osudu. Nerozhoduje o státech a národech, nýbrž vždy a znovu pouze o malém a velkém běhu jednotlivého, konečného a přece tak bezhraničného života. Přicházejí za ním lidé a každý z nich touží slyšet jeho slova, každý doufá v jeho pomoc. A i kdyby byla cadikova pomoc pouze hmotná či napůl hmotná, není v jeho světonázoru nic tělesného, co by nemohlo být projasněno, není v něm nic hmotného, co by nemohlo být pozvednuto k duchu. A tak působí cadik na všechny: pozvedá jejich nouzi ještě dříve, než ji utiší. Je pomocníkem v duchu, učitelem smyslu, vůdcem k božským jiskrám. To o něj, dokonalého člověka a pravého pomocníka, jde světu; na něj svět čeká, vždy a neustále na něj čeká.