Zpravodaj č. 73 · Web viewtextové příspěvky v T602 (.602) nebo Word (.doc) zasílejte na e-mail: [email protected] O B S A H Usnesení ÚR KAN ze dne 06. 09. 2003 2. Usnesení

Zpravodaj KAN č. 73 leden 2004

zpravodaj KAN č. 73informační bulletin Klubu angažovaných nestraníků leden 2004

webové stránky: http://www.kan.cz

finanční příspěvky složenkou (typu A) na konto vedené u ČSOB, a.s., Praha 6, číslo účtu: 71378/0300, název účtu adresáta: Klub angažovaných nestraníků, konstantní

symbol: 0558

textové příspěvky v T602 (.602) nebo Word (.doc) zasílejte na e-mail: [email protected]

O B S A H

Usnesení ÚR KAN ze dne 06. 09. 2003 2.Usnesení ÚR KAN ze dne 04. 10. 2003 2.Usnesení ÚR KAN ze dne 08. 11. 2003 3.

Usnesení 13. sněmu KAN (29.11.2003) 4.Usnesení nové ÚR KAN ze dne 29. 11. 2003 5.

Manifest KAN (Vlastimil Podracký) 5.Návrh na změnu stanov KAN (V. Podracký) 7.Názor k diskusi k 13. sněmu KAN (J. Čumpelík) 9.Multistrana jako sdružení pidistran (P. Holba) 12.Muž s poctivým obličejem (J. Beneš) 20.Kauza Hučín ukazuje problémy našeho soudnictví (H. Marvanová) 22.ČR - bezprávní stát? (J. Bok) 24.Seznam spolupracovníků StB se objevil na stránkách vnitra 29.

1


Usnesení ÚR KAN ze dne 6.09.2003ÚSTŘEDNÍ RADA KLUBU ANGAŽOVANÝCH NESTRANÍKŮ

U S N E S E N Í

19. zasedání Ústřední rady KAN ze dne 6.09.2003

Ústřední rada KAN

1. schvaluje podporu kandidátovi Občanské demokratické aliance do senátních voleb ve volebním obvodu Strakonice2. děkuje Ing. Podrackému za vytvoření návrhu textu Manifestu KAN

a ukládá členům Ústřední rady připravit na příští jednání ÚR návrh souboru otázek, které by měl Manifest KAN zodpovědět

3. doporučuje prezidentovi ČR kandidáta, JUDr. Jaroslava Šikulu, na místo soudce Ústavního soudu a pověřuje předsedu KAN odesláním dopisu s tímto doporučením

Holba, Jasinková_______________________________________________________________________

Přítomni: Domlátil, Holba, Jasinková, Kocourek, Machač, Matějka, Podracký, RyntOmluveni: Šimek

________________________________________________________________________


U S N E S E N Í


Ústřední rada KAN1. přijímá JUDr. Jaroslava Šikulu z Prahy za člena KAN2. bere na vědomí :

a) informaci Ing. Podrackého o sněmu Konzervativní strany v Brně, který se konal 27.9.2003b) informaci Ing. Holby o odpovědi Kanceláře prezidenta republiky na

doporučení ÚR KAN k jmenování nového člena Ústavního soudu3. prodiskutovala náměty obsahu Manifestu KAN4. předběžně souhlasí s tím, že 13. sněm KAN se uskuteční 29.11.2003

v salonku restaurace U Matěje (prověří Ing. Domlátil), možnost jiného místa

2


konání prověří Ing. Machač5. svolává 13. sněm KAN na sobotu 29.11.2003 od 11. 00 hod. (prezence se

bude konat od 10.30 hod.), a stanovuje následující klíč pro delegáty: delegátem sněmu je každý člen KAN, který má zaplacený členský příspěvek na rok 2003 (či jej uhradí před začátkem jednání), a zaplatí sněmovní poplatek ve výši Kč 400,00

6. navrhuje pro 13. sněm KAN tento program:a) volba moderátora sněmub) volba návrhové, mandátní a volební komisec) vyhlášení voleb do ÚR a RRKd) představení kandidátů do ÚR a RRK a volbye) návrhy na úpravu Stanovf) diskuseg) vyhlášení výsledků volebh) ustavující schůze nové ÚR a RRK, volby předsedy ÚR a RRK, volby

místopředsedůi) přijetí usnesení sněmem

7. vyzývá členy KAN, aby připravili návrhy na kandidáty pro volby do ÚR a RRK, a sdělili je co nejdříve S. Jasinkové

Holba, Jasinková_____________________________________________________________________________

Přítomni: Domlátil, Holba, Jasinková, Kocourek, Machač, Matějka, Podracký, ŠimekOmluveni: Rynt

_____________________________________________________________________________


U S N E S E N Í



1. souhlasí s účastí hostů, p. Fořta, p. Rejmana, p. Rovného a p. Zelenky, na XIII. sněmu KAN

2. souhlasí s návrhem kandidátní listiny do ÚR a RRK a stanovila složení volební komise3. navrhuje sněmu uložit nově zvolené ÚR svolat programový sněm KAN ve II. čtvrtletí

roku 2004, s tím, že pro tento sněm ÚR připraví nový politický program a z toho vyplývající příslušné změny stanov

4. bere na vědomí materiály pana Podrackého (Manifest KAN a Návrh na úpravu

3


preambule stanov KAN) a souhlasí, aby se tyto materiály staly podkladem pro připravovaný politický program a změnu stanov, jejichž schválení bude projednáno na programovém, XIV., sněmu KAN v roce 2004

Holba, Jasinková_____________________________________________________________________________Přítomni: Domlátil, Holba, Jasinková, Kocourek, Kolaříková, Machač, MatějkaOmluveni: Podracký, Rynt, ŠimekHost: Bezděk, Šikula_____________________________________________________________________________

USNESENÍ 13. SNĚMU KAN

konaného v Praze 6, ve slavnostním sále restaurace U Matějedne 29. listopadu 2003

Sněm Klubu angažovaných nestraníků:1. vzal na vědomí zprávu předsedy Ústřední rady KAN o činnosti KAN za období od

minulého sněmu konaného 7.12.20022. souhlasil se zprávou Rozhodčí a revizní komise KAN, kterou přednesla předsedkyně

RRK, paní Dagmar Kolaříková3. vyslechl, a s potěšením přijal, pozdravné projevy hostů, předsedy Konzervativní strany

(KONS) pana MUDr. Jana Fořta a předsedy České strany národně sociální (ČSNS) pana Jaroslava Rovného

4. vzala na vědomí návrh na úpravu stanov Klubu angažovaných nestraníků, jehož autorem je Ing. Vlastimil Podracký

5. vzal na vědomí návrh politického textu "Manifest Klubu angažovaných nestraníků", jehož autorem je Ing. Vlastimil Podracký. Návrh Manifestu obdrželi všichni delegáti sněmu s doporučením, aby kopie návrhu rozdali členům KAN k připomínkám

6. uložil Ústřední radě KAN, aby na základě připomínek členské základny KAN připravila konečný návrh Manifestu KAN k projednání "programovým" sněmem KAN v roce 2004

7. vzal na vědomí písemně zpracovaný názor k programu činnosti KAN v příštím období, jehož autorem je Jiří Čumpelík

8. zvolil Ústřední radu KAN. Členy ÚR KAN byli zvoleni tito členové KAN: Simona Jasinková, Ing. Pavel Holba, CSc., JUDr. Jaroslav Šikula, Ing. Jaroslav Bezděk, Ing. Miroslav Matějka, Mgr. Pavel Rynt, Ing. Jiří Machač, Ing. Jan Kocourek, Antonín Šimek

Náhradníky ÚR byli zvoleni: Jiří Čumpelík, Ing. Petr Vychodil, CSc.9. zvolil Rozhodčí a revizní komisi KAN. Členy RRK byli zvoleni tito členové KAN: Dagmar

Kolaříková, Ing. Jiří domlátil, Ing. Olga Sedlmayerová. Náhradnicí RRK byla zvolena Ing. Marie Michálková10. vzala na vědomí, že dnes zvolená ÚR KAN zvolila Ing. Pavla Holbu, CSc., předsedou ÚR

KAN, a dále Simonu Jasinkovou, Mgr. Pavla Rynta a Ing. Jiřího Machače místopředsedy

4


ÚR KAN11. vzal na vědomí, že dnes zvolená RRK KAN zvolila Ing. Jiřího Domlátila předsedou RRK

KAN12. uložil Ústřední radě KAN připravit příští sněm KAN, obsahově zaměřený na program

činnosti KAN, a doporučil svolat jej v první polovině roku 2004

V Praze dne 29.11.2003 Návrhová komise:Ing. Jiří Domlátil

Ing. Vlastimil Podracký_____________________________________________________________________________


U S N E S E N Í

1. zasedání Ústřední rady KAN

ze dne 29.11.2003


1. zvolila předsedu ÚR KAN, Ing. Pavla Holbu, CSc.2. zvolila místopředsedy ÚR KAN, S. Jasinkovou, Ing. J. Machače a Mgr. P.

Rynta3. stanovila datum příštího řádného zasedání ÚR KAN na sobotu 17. ledna 2004

Jasinková_______________________________________________________________________Přítomni: Bezděk, Holba, Jasinková, Kocourek, Machač, Matějka, Rynt, Šikula, ŠimekTermín příští ÚR KAN: 17.ledna 2004 od 10.30 hod. Na Staré faře, Praha 6

Manifest KANtext Ing. Vlastimila Podrackého sestaveného u příležitosti 35-tého výročí založení KAN

5


Co je to KAN a jaké je jeho historie.KAN byl prvním občanským sdružením, které se snažilo obnovit ve vypjaté situaci

roku 1968 pluralitu občanské společnosti a postavit opozici na občanském základě tehdejšímu komunistickému režimu, který dočasně ukázal svoji příznivější tvář. Považujeme KAN za jakýsi poněkud předčasný předvoj dnešní občanské společnosti. Po roce 1989 KAN obnovil svoji činnost jako politické hnutí a snažil se o poctivé vyrovnání s komunismem a potrestání komunistických zločinců. V postkomunistické době stál KAN vždy na zásadách demokracie a mocenské plurality, jsouce si vědom nebezpečí totalitních struktur i metod jejich vytváření.Současný stav českého i globálního prostředí.

Vstup do EU považujeme za čin, kterému nelze zabránit vzhledem k vývoji globálního prostředí a slabosti českého státu. Stát slábne vlivem nadstátních organizací globálního charakteru majících větší moc než sám stát a taktéž existencí silných kapitálových skupin, na kterých je závislý hospodářský rozvoj. demokraticky zvolené orgány mají stále méně pravomocí a občan centralizovaného státu již nemůže nic ovlivnit. To je dáno vytvářením světového trhu výrobků, služeb i pracovních sil a odstraněním celních bariér na hranicích států, případně též sjednocením měn. Slábnutím státu slábnou i všechny sociální programy, na které slábnoucí stát nemá prostředky, protože kapitál a technologie se pohybují ve světovém prostředí a unikají případnému zdanění uvnitř státu. Omezení demokracie a tím i svobody a nezávislosti občana, které bylo dříve spíše ze strany státu, je nyní ještě ve větší míře pociťováno ze strany státu, je nyní ještě ve větší míře pociťováno ze strany neovlivnitelných vnějších struktur. To vše je násobeno občanskou neangažovaností a nezájmem. Obavy o osud základních občanských svobod a práv jsou více než opodstatněné.Stanovisko KANu k problémům.

KAN si je vědom shora uvedených ohrožení a řešení vidí ve větší angažovanosti občanů a jejich účasti na veřejných věcech, Jednak jsou to občanská sdružení nebo kluby, které jsou politicky angažované, vytváří nezávislé sdělovací prostředky, které se stanou konkurentem stávajícím mediálním monopolům, mnohdy vlastněným cizími vlastníky. Dále vidí nutnost větších pravomocí obcí a měst, které vytvoří politický rámec pro občanskou angažovanost bez složitého zprostředkování státními strukturami. V podmínkách obcí lze při dostatečných pravomocích vytvořit lépe i podmínky pro racionální a bezeztrátovou sociální pomoc. Předání pravomocí státu obcím v oblasti sociální a ekonomické je nutno doplnit i převedením výběru části daní pro obce přímo bez státního zasahování a možností si daně v určitém rozsahu i měnit a nastavovat jejich parametry.

6


Nezávislé prostředky pro mocenský základ členů občanské společnosti lze získat jen od nezávislé střední třídy, která je jediným garantem plurality moci. Proto je nutno rozšiřovat nezávislou střední třídu podnikatelů a vlastníků až do situace, kdy bude tvořit většinu národa.Prohlášení

Zakládejme nestranické spolky angažovaných lidí a chtějme pravomoci na nižších úrovních, hlavně v obcích tak, abychom se mohli přímo podílet na ekonomické a sociální politice. Zakládejme místní tisk a kabelovou televizi, založme celostátní nestranické noviny, jako konkurenci cizího tisku. Chtějme malé volební obvody. Nespoléhejme na krajské samosprávy, které jsou nadbytečným mezičlánkem. Chtějme zrušit volební hranici pro vstup politické strany do parlamentu.

nenechme se zmást slovníkem nepřátel naší nezávislosti, kteří nám budou tvrdit, že jsme nacionalisté nebo lokální patrioti. Každá obhajoba občanských zájmů je vždy, pokud je lokalizována v obecním prostředí, patriotizmem a pokud zahrnuje celý stát, vlastenectvím. Tomu se nelze vyhnout. nemysleme si, že tím, že nehájíme svoje zájmy, budeme světoví. Budeme jen hloupí a směšní, protože to tak nikdo nedělá.

Nenechme se ukolébat pohodlností představy, že stát nebo EU se o nás postará, vyřeší naše problémy a že stačí jen zvolit ten správný politický subjekt. Nepodléhejme představě liberálního izolovaného individualizmu, že existuje jen jednotlivec a ten se musí o sebe postarat sám. Nebojme se skupinové solidarity. Učme se jím vytvářejme ji a hajme. Hajme naše národní a křesťanské tradice. Předávejme svoji kulturu a jazyk svým potomkům a žijme tak, abychom měli naši civilizaci komu předávat.

Založme celostátní centrum nestranických organizací. Nemusí se jmenovat zrovna KAN, ale tento má s tím největší zkušenosti, které je možno předávat._____________________________________________________________________________

Návrh na změnu stanov KANIng. Vlastimil Podracký

Tento návrh bude projednán na plánovaném programovém sněmu KAN v roce 2004Název a charakter organizace

1. název organizace: Klub angažovaných nestraníků

7


zkrácený název: KAN2. KAN je politickým hnutím občanů ČR, kteří v období od 1.7.1948 do 17.11.1989

nebyli funkcionáři žádné politické strany v Československu, členy ani kandidáty KSČ nebo KSS, placenými funkcionáři ČSM či SSM, ani příslušníky Lidových milicí, a kteří nebyli v evidenci osob spolupracujících s StB (ustanovení zákona č. 451/1991 - tzv. lustrační zákon), a kteří nejsou současně členy žádné jiné politické strany nebo hnutí

3. KAN je právnickou osobou, která působí na celém území ČR, popřípadě i v zahraničí, pokud tam občané ČR založí Místní klub

PREAMBULE

1. KAN se hlásí k ideálům svobody, demokracie, humanity a prosperity, prosazuje toleranci rasovou, národní i náboženskou, a uplatňování zásady rovnosti občanů před zákonem a rovnosti příležitostí

2. KAN usiluje o nápravu křivd a potrestání zločinů, ke kterým došlo ze strany totalitních režimů, např. fašismu a komunismu, a odporuje všem snahám o nastolení totalitního systému vlády v ČR a jakéhokoliv jiného režimu omezujícího svobodu a nezávislost.

3. KAN považuje předkomunistické křesťanské a národní tradice za kulturní a morální základ, ne jen za předmět nezávislého zkoumání, a na nich chce odvíjet další rozvoj ideový a morální, návrat k těmto tradicím vidí jako metodu překonávání stávající morální a kulturní krize

4. KAN si je vědom nebezpečí, které pro omezení demokracie a mocenské plurality (tím i svobody a nezávislosti) vzniká od mocných cizích subjektů, ať již politických (EU) nebo finančních (národní kapitál) a vidí odporovat tomu demokratickými prostředky pomocí demokratických mechanismů a angažovaností občanské společnosti

5. KAN usiluje o vytvoření fungující angažované občanské společnosti, jejíž moc vychází z nezávislých domácích prostředků

6. KAN usiluje o zvýšení pravomocí obcí a rozvoj demokracie na obecní úrovni a o státoprávní uspořádání, které klade důraz na malé politické jednotky - obce, města, přičemž odmítá zbytečná a škodlivá dělení státu na jiné politické útvary (kraje, euroregiony apod.)

8


7. V návaznosti na bod 4. usiluje KAN o vytvoření systému nezávislých prostředků pro obce a města výběrem vlastních daní. Zároveň usiluje o omezení pravomocí státu a nadnárodních orgánů a jejich zasahování do působnosti malých politických útvarů.

8. KAN usiluje o vytvoření a posílení středního stavu podnikatelů a vlastníků, který bude nakonec tvořit většinu národa a bude činitelem vytvářejícím svými nezávislými prostředky prostředí mocenské plurality, která je jedinou zárukou svobody a národní nezávislosti.

9. KAN považuje sdělovací prostředky za mocenský nástroj a proto usiluje o pluralitu sdělovacích prostředků, případně vytvoření vlastního sdělovacího prostředku jako platformy pro nezávislé sdělování: proto bude též podporovat i jiné nezávislé sdělovací prostředky.

Článek II.Programové cíle

KAN si předsevzal:

1. probouzet zájem obyvatel ČR o zodpovědnou účast na veřejném politickém životě obcí, regionů a republik a přesvědčovat obyvatele o nutnosti spolčování za účelem vytvoření občanské společnosti

2. zajistit organizační základnu pro občany, kteří se chtějí politicky angažovat ve veřejném životě v zájmu rozvoje otevřené občanské společnosti, demokratických principů veřejné správy, spravedlivého právního řádu a pluralitní politické kultury

3. zajišťovat výběr, výchovu a přípravu osobností vhodných pro kandidaturu do zastupitelstev obcí (a regionů) a do Parlamentu České republiky, i do jiných volených či jmenovaných funkcí ve veřejné správě

4. zajišťovat podporu vybraným kandidátům ve volebních kampaních

9


5. členům zvoleným za KAN do zastupitelstev obcí (a regionů) a do Parlamentu ČR zajišťovat odborné a informační zázemí pro kvalitní výkon jejich funkcí

6. spolupracovat s demokratickými stranami či hnutími a nevládními organizacemi doma i v zahraničí

7. pomocí sdělovacích prostředků šířit kulturní a morální tradice, vytvářet pluralitu sdělení ve sdělovacích prostředcích, rozkrývat lži, psychické manipulace a kulturní marasmus.

_____________________________________________________________________________

Názor k diskusi k 13. sněmu KANJiří Čumpelík, listopad 2003

Vážení přátelé, kolegové a příznivci KAN

Naprostá většina z nás, kteří zůstali věrni KAN si zakládá na morálním dědictví KAN 1968, kdy se KAN zrodil a postavil se v souladu s názorem většiny občanů do předních pozic proti komunistickému režimu. Nové myšlenky směřující k demokratizaci společnosti ovládané komunisty získaly podporu mladých lidí, studentů a velkého množství obyčejných slušných občanů toužících po svobodě a demokracii. Každý ze členů KAN byl následné roky pod drobnohledem STB a měl z této skutečnosti různé osobní nesnáze, nebo postihy. Každý se musel spoléhat sám na sebe a svoji čest. Nakonec jsme se dočkali svobody a demokracie.

Následující snaha o prosazení KAN na politické scéně po roce 1989 nebyla úspěšná. Nebyl to nás chybný postup, ale poctivost a skutečnost, že se o moci rozhodovalo zcela jinde, jiným způsobem a že nové strany a jejich propagace v médiích byly financovány z postkomunistických bankovních zdrojů. Morálka a poctivost nám zůstala, ale nemohli jsme se hodit svým antikomunistickým postojem do politické scény

10


politických stran ovládaných postkomunisty a do režimu a médií ovládaných postkomunistickým státním aparátem. 80-90% vedoucích pozic ve státním aparátu a v státních podnicích byla před rokem 1989 v rukou komunistů a přes následující změny zůstala v rukou postkomunistů. Zcela logicky jsme naráželi na zeď, byli jsme postkomunistickou garniturou označováni, jako antikomunističtí fanatici, kteří nemají program pro občany a jiný cíl, než se vypořádat z komunity. Naše síla se ztrácela a naši členové i příznivci odcházeli. Jistě lze považovat snahu o nalezení politického partnera Ústřední radou KAN za úctyhodnou, ale kdo by dnes stál o partnerství s KAN, které mimo morálního dědictví nemá potřebnou sílu a občanskou podporu. Možná jen politické strany, které by chtěli tohoto dědictví zneužít ke svému prospěchu, nebo strany, které na tom nejsou o mnoho lépe. ODA - strana vzniklá z postkomunistických bankovních zdrojů obdobným zdrojům ODS, Pravý blok Petra Cibulky - programově blízký, ale plný vnitřních problémů, ČSNS - slušná strana, ale s dědictvím neschopnosti bránit vlastní majetek, SNK - nezávislí nestraníci, lze se jen ptát na jejich morální profily, pokud by byly v pořádku, asi by kandidovali za KAN, ve skutečnosti jde asi o politické posty, nebo snad mají jako angažovaní nezávislí nestraníci něco proti KAN? My dnes můžeme na našem morálním dědictví dožívat a dočkat se s ubíhajícími roky postupného a přirozeného zániku KAN.

NEBOse znovu postavit do předních pozic, představit nový program pro většinu slušných občanů, získat mladé lidi, studenty, sjednotit poctivé neparlamentní politické strany a vyhlásit demokratický boj režimu současných stávajících parlamentních stran, který utiskuje a vykořisťuje své občany, není schopen zajistit zásadní snížení nezaměstnanosti, zásadně zhoršuje podmínky pro svobodné podnikání občanů, vytváří nezaměstnané, chudáky, bezdomovce a místo výstavby pro mladé staví holobyty. V mnohých případech se jedná o porušování Deklarace lidských práv, která je součástí naší ústavy. Většina občanů očekávala po roce 1989 zlepšení životní úrovně, možnost svobodného podnikání a možnost využít demokratických svobod. Místo komunistů nastoupil postkomunistický, byrokratický a přebujelý státní aparát a politické strany, které svojí neschopností neustále zhoršují životní úroveň a jistoty většiny občanů. Vládnoucí garnitura není schopna udržet strategické podniky s rozhodujícím vlivem na životní úroveň občanů a zabránit rozkrádání a plýtvání ve státní správě a v podnicích s rozhodujícím vlivem státu, ale naopak z nich dělá bohaté odkladiště pro své politiky. Je ostudou dosavadních vlád, že nadále dotují obecní rozpočty z prodeje bytů, které byly postaveny z daní našich občanů ještě za komunistického režimu a měly by užívajícím občanům připadnout zcela zdarma, nehledě na jejich většinou velmi špatný stav. Naopak žádná z dosavadních vlád nebyla

11


schopna zabránit vykrádání a rozkrádání státu a majetku všech našich občanů. Pokud tato politika bude pokračovat a dluhy státu narůstat, budeme žebráci v EU.

Víme dobře, jak snížit přebujelý státní aparát, jak zamezit rozkrádání a snížit narůstající státní dluh, jak zásadně změnit poměry ve prospěch spokojeného života občanů naší země. Nechceme komunisty zprofanovaný socialismus, ale chceme demokratickou a svobodnou společnost pro šťastný spokojený život většiny našich občanů. Chceme dokázat, že i pravice je schopna zpracovat a realizovat program, který přinese zásadní zlepšení životní úrovně a jistot občanů. Nechceme být ubohou druhořadou Evropskou zemí, ale chceme využít svých historických zkušeností, znalostí a dovedností většiny občanů k tomu, abychom brzy stáli na špici EU.

Co lze dělatIniciovat vznik nové strany - Nová demokratická strana občanů - NDSO (i když

název nové politické strany není podstatný)Musíme společně pro náš program získat podporu od naprosté většiny občanů, bez

ohledu na věk a vzdělání. Musíme do této strany získat většinu stávajících seriozních neparlamentních stran, které budou souhlasit se společným upraveným programem, navrženým KAN s tím, že mohou obnovit své stávající politické strany po získání parlamentních pozic. Tato politická strana musí být stranou slušných pracujících lidí, slušných živnostníků, slušných podnikatelů a slušných politiků a musí být také schopna hájit zcela opomíjené zájmy nižší a střední vrstvy společnosti. Zájmy slušných lidí nemohou být v protikladu. Každý musí zohlednit své nároky s ohledem na zájmy ostatních občanů a společnosti. I toto je podstatou stability demokracie.

Musíme získat 2/3 křesel v parlamentních volbách. Musíme prosadit potřebné zákony ve prospěch občanů, k upevnění demokracie a pořádku, k zabránění dalšího rozkrádání, k zajištění potřebných prostředků pro rozvoj podnikatelského prostředí, snížení nezaměstnanosti a k zajištění postupného zvyšování životních záruk a životní úrovně pro všechny naše občany. Musíme dokázat, že noví demokraté a stát skutečně slouží občanům. Musíme umět odstoupit, pokud nesplníme sliby. Tuto záruku by občanům měla zaručovat účast KAN.

Zvážit síly. Vážím si všech členů KAN, kteří udrželi činnost KAN ve svých regionech a dělají čest KAN na všech dosažených úrovních. Jako každý občan mají spoustu pracovních i soukromých starostí a jako většinu občanů musí zabezpečovat svoje

12


životní potřeby. Musíme zvážit možnosti každého z nás a rozhodnout, zda zůstaneme ve stávající pozici a budeme převážně pouze pozorovateli dalšího vývoje naší společnosti, nebo půjdeme znovu do boje o lepší budoucnost našich občanů a postavíme se do centra demokratického vývoje naší společnosti. Musíme počítat se značnými nároky na osobní čas, musíme počítat se zásadním odporem stávajících parlamentních stran, musíme počítat s osobními pomluvami i objednanou kritikou médií a s dalšími, nyní nepředpokládanými politickými i osobními útoky. Proto žádný občan nemůže chtít, abychom šli do náročného boje bez odpovědi a bez zvážení našich možností. jednou ze stávajících alternativ je vydání Manifestu KAN.

Multistrana jako sdružení pidistranPavel Holba

V loňských sněmovních volbách (2002) propadlo 597 tisíc hlasů odevzdaných 24 neparlamentním politickým stranám a hnutím. Kdyby tyto hlasy dostal od voličů jediný mimoparlamentní politický subjekt, získal by za takový výsledek 25 křesel v Poslanecké sněmovně, což je o něco méně než získala Dvoukoalice (KDU-ČSL + US-DEU), ale podstatně více než získala samotná US-DEU. Současní samozvaní politologové se pohoršují nad iracionálním chováním mimoparlamentních subjektů, které se ”nedovedou spojit”, protože nesmyslně trvají na identitě ”svých pidistran”. Ve svém pohoršení vznášejí tito političtí mudrci dokonce obvinění, že neochota ke spojování je důsledek samolibosti a ješitnosti předsedů a ”vedení” těchto pidistran. Není vyloučeno, že v některých případech je toto obvinění pravdivé, ale ten, kdo zná život a problémy mimoparlamentních stran, ví, že pravda je daleko složitější.

Dědictví Národní fronty Pro vytváření nových politických stran chyběla v polistopadovém Československu jakákoliv dostupná zkušenost. Co znamená ”stranická práce” věděli vlastně jen funkcionáři ”stran Národní fronty” tedy komunisté a pár lidí ze strany lidové a ze strany socialistické. Jenže i tato práce ”politických stran” byla hluboce degenerovaná mocenským monopolem KSČ a jeho zakotvením v mocenských strukturách Sovětského svazu a v systémech tajných služeb (STB a KGB). Zkušenost s ”volnou soutěží politických sil” mohli snad mít jen ti, kdo zažili poválečná léta 1945-48, ale to už byla tato ”volná soutěž” tvrdě oklestěna principem Národní fronty (nepřípustností existence jiných politických stran než těch, které se na konci války dohodly, že nikoho dalšího do politické ”soutěže” nevpustí). Volná soutěž byla v té době navíc limitována tím, že jedna z těchto stran Národní fronty – KSČ – měla zaručenu podporu zahraniční velmoci (stalinského

13


SSSR), která byla ochotna kdykoliv zrušit československou hru na demokracii, kdyby snad hrozilo, že KSČ ztratí svou mocenskou převahu. Výsledek takového stavu je znám: v únoru 1948 a v následujících měsících a prvních šesti letech zlikvidovala KSČ (politickým krvavým terorem za pomoci sovětských poradců) nejen okleštěnou parlamentní demokracii v ČSR, ale i jakékoliv zdání vnitrostranické demokracie v KSČ a KSS. Ostatní strany Národní fronty se musely podřídit vůli KSČ, která de facto určovala, kdo smí být vedoucím funkcionářem v těchto stranách a kdo smí za tyto strany kandidovat do parlamentu a do Národních výborů. Naděje na změnu mocenské politiky KSČ za stalinských dob nebyla, protože tato politika byla určována stalinským pojetím sovětských velmocenských zájmů.

Teprve po smrti Stalina (v březnu 1953) začaly vyrůstat generace, které nebyly ochromeny hrůzou stalinských čistek a procesů, avšak byly vychovány tak, že považovaly socialismus za přirozený, přijatelný avšak nepřekročitelný rámec československé politiky. Ty začaly usilovat o obnovu vnitrostranické demokracie v KSČ (v zájmu své účasti na komunistické moci) ale také o rozšíření demokratických svobod i pro nestraníky (kteří mohli být mocnými spojenci v jejich vnitrostranickém boji s konzervativními stalinisty, kteří drželi rozhodující funkce v KSČ i ve vládě). Došlo tak k postupnému uvolňování pravidel diktatury, které spolu s vyhlášením boje KSSS proti stalinskému ”kultu osobnosti”, vedlo k první rehabilitacím obětí politických procesů z 50. let. V té době se zdálo, že sovětská moc přestává určovat dění v ČSSR a dokonce tehdejší první tajemník KSČ (a prezident ČSSR) Antonín Novotný si dovolil odmítnout sovětský požadavek na umístění sovětských vojenských jednotek na území ČSSR.

Iluze roku 1968Iluze o nezájmu sovětské moci angažovat se ve vnitřní politice ČSSR (Brežněv:

”Eto vaše ďélo”) vyvolala po pádu A. Novotného jako prvního tajemníka KSČ (tento pád byl považován za úspěch obnovené vnitrostranické demokracie uvnitř KSČ) široké lidové hnutí, v němž začaly krystalizovat zárodky obnovy demokracie v měřítku celé společnosti.

Prvními ”spolky”, které chtěly v nové situaci roku 1968 obnovit ”politiku” jako věc veřejnou byly K231, sdružení bývalých politických vězňů z 50. let, a KAN (Klub angažovaných nestraníků), který se postupně vyvíjel k občanskému hnutí s ambicemi stát se politickou silou, která získá své voliče z lidí, kteří nejsou spojeni se žádnou ze profanovaných stran Národní fronty. Ožívaly i nekomunistické strany Národní fronty – zejména Strana socialistická zvýšila svou aktivitu a získávala spoustu nových členů mezi mládeží. Vzniklo také hnutí, za obnovení strany sociálně demokratické, která byla v roce 1948 násilně sloučena s KSČ. Byl také obnoven Junák a další organizace zakázané po únoru 1948.

Největší změny se však projevily ve sdělovacích prostředcích, když na jaře 1968 byla zrušena cenzura. Tisk přinášel stále nová odhalení komunistických zločinů z 50. let a stávalo se stále zřejmější, že rozsah kostlivců nalezených ve skříních KSČ je příliš velký na to, aby si tato strana mohla i nadále s dobrým svědomím udržet ”vedoucí úlohu” ve společnosti, kterou jí přiřkla ”socialistická ústava” z roku 1960. A tak noví komunističtí

14


reformisté zjistili, že otevření politiky, které prosazovali, aby uspěli v boji se stalinisty uvnitř strany, by snadno mohlo skončit jejich porážkou – celospolečenským konsensem požadujícím zrušení ”vedoucí úlohy KSČ” a možná i požadavkem odstavení všech komunistů od moci.

Někdy v té době začali reformisté ztráceli zájem o to, aby překazili snahy ohrožených českých stalinistů najít pomoc u stalinistů sovětských. A tak se stalo, že národ přesvědčený o správnosti svého programu ”socialismu s lidskou tváří”, se 21. srpna 1968 probudil v zemi, která byla přes noc okupována mnohatisícovými armádami ”pěti spřátelených socialistických zemí”.

Normalizace a perestrojkaZačalo dlouhé období ”normalizace” odůvodněné konceptem ”reálného

socialismu”, který přiznával, že sovětským komunistům nejde o morálku ani o ideály, ale že jejich rozhodujícím cílem je zachování a posilovaní sovětské moci (a velmocenského postavení jejich sovětské říše). Normalizace byla obdobím naprostého popření smyslu politiky a demokracie. V politických prověrkách ztratily svá pracovní místa desetitisíce intelektuálů včetně všech nezávislých osobností schopných ovlivňovat mínění ve svém okolí. Politika se opět stala příčinou represí – kdokoliv se projevil jako člověk s nezávislým myšlením, byl izolován od jakéhokoliv vlivu na své spoluzaměstnance a spoluobčany. Normalizační moc si cenila jen politicky negramotných a snadno korumpovatelných osob, kterými doplňovala dobře placené pozice ve své mocenské struktuře. Tak se svět totalitní moci, označovaný normalizátory za svět politiky, stále vzdaloval normálním lidem, u kterých narůstal odpor k politice.

Tak se stalo, že po odchodu Husáka z funkce prvního tajemníka KSČ, neměli komunisté lidem nikoho, koho by mohli nabídnout lidem jako důvěryhodnou osobu pro realizaci posledního bolševického programu nazývaného ”perestrojka”. Lidé, které normalizační moc podporovala, totiž nebyli žádní idealisté.

Na rozdíl od 50. let, kdy bylo možné dokonalé utěsnění země před informacemi a idejemi, byla informační válka vůči Západu stále nesnadnější. Komunisté sedmdesátých a osmdesátých let už dávno opustili své humanitní ideály a jejich komunističtí synkové přestávali chápat, proč je tak důležité podílet se na státní moci, když kdejaký politický emigrant dosáhl v zahraničí bohatství, o jakém si českoslovenští komunističtí bossové mohli nechat jen zdát. A tak přibývalo bolševických synků, kteří snili o pádu komunistického režimu, a byli přesvědčeni, že takový pád jim umožní kapitalizovat postavení jejich otců a otevře jim cestu k moci i k bohatství v míře daleko větší, než jim mohl nabídnout perestrojkový socialismus. Jejich očekávání se naplnila a jejich volání ”Už je to tady” na náměstích českých a moravských měst v listopadu 1989 bylo vlastně upřímné.

Listopadová euforie, OF a ODSPoučeni zkušeností z roku 1968 naskočili ti chytřejší komunističtí synci

15


v listopadu 1989 do vlaku ”demokratizace”, ale (ve spolupráci se svými otci) neopomněli postavit nenápadné stráže k bolševickým skříním s kostlivci, aby snad nebyli jednou pronásledování pro svůj ”komunistický původ” tak, jako byli obyčejní lidé v 50. letech pronásledováni od komunistů pro ”buržoasní původ”.

Vytvořit nový ”politický subjekt” bezprostředně po Listopadu 1989 se zdálo být snadné – Občanské fórum (zkratka OF – vykládaná zlomyslně jako ”Očekávám Funkci”) vznikalo zdánlivě snadno – jakoby spontánními mechanismy, které připomínaly vznik KANu v roce 1968 – a ve volbách 1990 získalo pohodlně nadpoloviční většinu hlasů v českých zemích. V nově zvoleném parlamentu se po tak jednoznačném vítězství ”demokratických” sil zdálo rozumné přijmout volební zákon limitující vstup do parlamentu 5%- ním podílem na počtu hlasů získaných ve volbách.

Občanské fórum mělo jednoduchou strukturu a koncentrovali se v něm lidé ochotní podílet se ihned na nové demokratické a nekomunistické moci. Občanské fórum však svou neformální demokratickou strukturou překáželo touze mnohých synků z bolševických rodin po bolševicky razantním, osobním uchopení moci, o kterém snili. Našli si svého vůdce ve Václavu Klausovi, který překlopil akceschopnou část Občanského fóra do nově založené Občanské demokratické strany, kterou tehdy jeden poťouchlý novinář charakterizoval jako pravicovou stranu leninského typu. Ve volbách 1992 tato strana získala prvenství a do konce roku rozdělila Československo, aby se zbavila Slovenska, kde získala moc mečiarovská garnitura post-komunistů, která volební ”prvenství” ODS v českých zemích nemusela (v podmínkách tehdejší ústavy) a ani nechtěla respektovat.

Mocenská hegemonie ODS a sarajevský atentátMocenské postavení ODS se posilovalo díky specifické mentalitě českého

obyvatelstva, která byla v důsledku půlstoleté frustrace z nacistické, stalinistické a normalizační nesvobody politicky degenerovaná a vnímala politiku jako zápas sympatičtějších a nesympatičtějších ”politiků”, se kterými nemá slušný člověk nic společného, protože, jak říkali jejich dědové už za první republiky, ”politika je svinstvo”. Mnozí však byli ochotni ztotožnit se ideologicky s vítěznou stranou, protože to se po dobu celého půlstoletí ”osobně” vyplácelo (a ztotožnit se s Klausem se zdálo být snadnější než ztotožnit se s Husákem, Novotným či Gottwaldem). Postupně však iluze, že ”neviditelná ruka trhu” nahradí a trumfne marxistickou ”zákonitost společenského vývoje”, narazila na realitu rostoucí nezaměstnanosti a poklesu životní úrovně, a navíc se ukázalo, že financování ODS stejně jako ostatních parlamentních stran je neprůhledné a zřejmě nezákonné.

Politická dominance ODS byla dočasně otřesena pádem Klausovy vlády na podzim 1997 a následným odštěpením mocensky neuspokojené části odéeskového členstva, která založila novou stranu – Unii svobody. Preference ODS klesly v souvislosti s medializací jejích finančních skandálů až k historickému minimu na úrovni cca 10%. Zdálo se, že mocenské postavení ODS je otřeseno natolik, že bude následovat už jen rychlý ústup a sestup.

16


Opoziční smlouvaKlausova tvrdošíjnost a obratnost však tento nepříznivý vývoj překonaly a před

předčasnými volbami 1998 preference ODS opět narostly. Ve volbách 1998 ODS získala 2. místo za vítěznou ČSSD, jejíž předseda Zeman se tím přiblížil naplnění svého slibu, že dovede svou stranu do Strakovky hlavním vchodem. K tomu však potřeboval koaličního partnera. Zatímco bývalí Klausovi spolustraníci vychovaní Klausovskou protilevicovou rétorikou považovali za nemožné spolupracovat s démonizovanou levicí, Klaus se s radostí chopil levicové ruky, která mu nabízela podíl na moci, a vymyslel opoziční smlouvu, podle níž slíbila ODS toleranci vůči vládě ČSSD za to, že si ODS bude moci podržet mnohé ze svých mocenských postů nabytých v době své mocenské hegemonie. Klausovi voliči, kteří brali vážně jeho předvolební ”mobilizaci proti levici”, považovali opoziční smlouvu za zradu, což se projevilo hned v následujících volbách do senátu, ve kterém ODS i ČSSD ztratily několik křesel ve prospěch tzv. Čtyřkoalice, avšak z prvních voleb do krajských zastupitelstev v r.2000 vyšla vítězně opět ODS. Od r.2000 začala postupně klesat voličská obliba Čtyřkoalice zejména poté, když byla z tohoto sdružení vykázána ODA.

Situace 2002Volby 2002 ukázaly, že pokles preferencí ODS a celé tzv. pravice, nebyl v roce

1998 náhodnou výchylkou, ale projevem trvalého trendu nedůvěry voličů ke kdysi oblíbené klausovské a pravicové rétorice. Kouzlo postkomunistických lídrů bylo zlomeno poté, kdy lidé měli dost času si uvědomit, že tento kdysi slibný strom příliš dobrého ovoce nezplodil. Lidé začali chápat, že parlamentní strany využívají parlament spíše k tomu, aby se zakopaly ve svých mocenských pozicích, než aby formovaly jasnější a poučenou koncepci veřejné správy. Po zkušenostech, které lidé udělali v novém otevřenějším postkomunistickém světě, je jim postupně stále jasnější, že mlžení a vzájemné výpady politiků určitě nejsou tou pravou cestou k ”umné správě našich společných věcí veřejných”. Volební vítězství strany vedené mediálně nevýrazným Špidlou a výrazné posílení pozice komunistů, kteří se na moci otevřeně nepodílejí, svědčí o tom, že lidé chtějí změnu politické kultury. Takové změně však brání volební zákony, které nespravedlivě preferují bohaté a zavedené politické strany a nedávají šanci neúspěšným stranám mimoparlamentním ani stranám nově vznikajícím. Sdělovací prostředky tuto nespravedlnost prohlubují – o tom, co se zařadí do vydání či vysílání rozhoduje kombinace moci, peněz a známostí.

Co dálJe tomu 14 let, kdy jsme po letech nesvobody přistoupili k prvním

demokratickým volbám. Za těch 14 let jsme prožili naděje a zklamání z demokratické politiky. Zdá se, že možnost získat a udržet moc všechny zaslepila. Všichni vymýšlejí, jak zdůvodnit, že právě oni mají dostat voličské hlasy, a proč lidé nemají volit nikoho jiného. Chceme-li však českou politiku změnit, musíme se této zaslepenosti zbavit – musíme se vyléčit z našich plebejských postojů vůči politice a politikům. Musíme změnit všeobecně

17


přijímaný pohled na politiku jako na nutné zlo, ale chápat ji seberealizaci národa. Chápat politiku jako plod národního života – jako výsledek společného úsilí, k jehož naplnění mají být povolány nejlepší síly národa.

V anglosaském pojetí je totiž národ společenstvím lidí, které vytvořilo a společně sdílí určité cíle, zásady a pravidla pro správu věcí veřejných – záležitostí společného veřejného zájmu. K tomu patří i společné chápání toho, co je správné a spravedlivé, a také to, jaké jednání je z hlediska veřejného zájmu nežádoucí a jakým trestem má být postihováno. Národ je tedy v tomto pojetí společenstvím lidí, kteří se byli schopni domluvit na tom, co považují za správné a spravedlivé a jaká pravidla z toho plynou pro správu věcí veřejných včetně postupů, jimiž mají být vybírány osoby pro zastupitelské sbory, které tuto veřejnou správu řídí a kontrolují.

Odtud je třeba odvozovat pravý účel politických stran – politická strana má být veřejnou službou. Má vyhledávat ty nejlepší z těch, kdo mají lidské a profesní předpoklady pro svědomité a spravedlivé rozhodování o našich společných záležitostech – o způsobu správy našich věcí veřejných, a nabídnout takové lidi jako kandidáty do veřejného konkurzu, kterému říkáme volby. To ovšem znamená, že politické strany by se neměli ani tak zajímat o to, zda připustit či nepřipustit homosexuální partnerství, ale o to, kdo má nejlepší předpoklady spravovat nezaujatě, poctivě a spravedlivě věci veřejné. Tak jako si fotbalový trenér nevybírá hráče podle toho, zda obdivují víc Pláničku nebo víc Viktora, ale podle toho jestli umějí hrát, tak ani politické strany by neměli vybírat své kandidáty do voleb podle toho, zda dost obdivují svého stranického předsedu, ale nakolik jsou schopní a poctiví, nakolik chápou své působení v politice za obětavou službu veřejnosti.

Pravý účel politických stran je také u nás popírán ”poměrným volebním systémem”, ve kterém se volič musí rozhodovat jen mezi stranickými kandidátkami a nemůže si zvolit, které konkrétní individuální osoby jej mají ve volených zastupitelských sborech zastupovat. Volič je u voleb v roli zákazníka za socialismu, kterému prodavač dává na vybranou, jestli chce koupit banán, musíme odkoupit ještě kilo neprodejných brambor - jestli chcete, aby byl zvolen Franta, musíte zvolit i Václava, Miroslava, Jiřího, Vladimíra … a další, i kdyby to byli lotři. (Frantu sice můžete zakroužkovat, ale Václava podle volebních pravidel nesmíte škrtnout, i když je vám z něho k zblití). Zdá se, že změna volebního systému z poměrného na většinový by výrazně ozdravěla českou politiku. (Je třeba uvést, že poměrný volební systém do Sněmovny byl zaveden už s prvorepublikovou ústavou – za Rakouska platil většinový volební systém).

Obsah (cíle) a forma (styl) politického subjektu.

1. Politický subjekt je tvořen především lidmi. Proto první úlohou je, abychom získali pro takový subjekt lidi poctivé a schopné,

lidi, kteří požívají vážnosti u svých sousedů, přátel i kolegů. Většinou je to naopak. Největší ochotu vstoupit do nové strany mívají lidé, kteří se cítí nějakým způsobem zneuznaní, kteří hledají takové společenství, ve kterém by někdo bral vážně jejich geniální

18


nápady a jejich rozhořčení nad nespravedlnostmi, se kterými se v životě setkali, - společenství, které by je za to ocenilo nejlépe tak, že by dostali prestižní funkci a vyšvihli se tak nad ty, kdo je nikdy nebrali vážně.

To vše je třeba mít při získávání lidí na paměti. Potřebujeme totiž lidi, kteří vědí, proč se chtějí podílet na aktivitách subjektu, a měli by mít podrobnou představu o tom, co se od nich očekává a co mohou oni očekávat od politického subjektu, v němž se stanou členy. Při získávání členů je třeba klást důraz spíše na lidskou spolehlivost a zodpovědnost, na schopnost komunikace rozpravou a na ochotu respektovat vůli většiny než na otázky konkrétního programu či ideologie. Forma – tedy způsob jednání politického subjektu a všech jeho členů (jak uvnitř subjektu tak navenek) – je pro identitu subjektu podstatnější než obsah (tedy než program a ideologie). Cílem je, aby si členové mohli vzájemně důvěřovat a spolehnout se na sebe. Subjekt, ve kterém panuje důvěra a ve kterém fungují účinné mechanismy řešení konfliktů, bude budit důvěru i u dalších lidí – příznivců a voličů. Subjekt, který má důvěryhodné kandidáty pro volby – kandidáty, kteří se nemusí obávat podrazů ze strany svých spolustraníků, neboť jsou vybráni mechanismem, který všichni spolustraníci respektují, si dříve či později získá všeobecný respekt.

Je třeba si uvědomit, že společenství tvořené slušnými lidmi, může účinně fungovat i s málem předpisů. Čím větší je riziko, že ve společenství jsou lidé, kteří ”si dělají, co chtějí”, tím složitější pravidla (stanovy) je třeba vymýšlet. Základem strany jsou na jedné straně vzdělané, talentované a charakterní osobnosti, na druhé straně ”zařizovači” – lidé schopní zajistit akci: zorganizovat ji, najít a získat pro ni spolupracovníky a poradit si operativně s překážkami.

2. Interní komunikaceDruhou úlohou je, aby fungovala dostatečná komunikace uvnitř politického

subjektu, aby existoval prostor (ve formě tištěného periodika a pravidelných besed / rozprav), kde členové mohou klást otázky a hledat na ně odpovědi. Vnitrostranická rozprava by měla být strukturovaná a organizační členění politického subjektu by mělo napomáhat strukturování této rozpravy.

Vnitrostranická rozprava se týká převážně pravidel pro přijímání rozhodnutí, tvoření dokumentů, vedení rozpravy a také pravidel pro výběr do vedoucích i kontrolních funkcí, a zejména výběru volebních kandidátů. Kromě toho se rozprava týká včasné informovanosti členů i vedení a také spolehlivosti a kvality informací. Součástí rozpravy by měla být i politická osvěta. Ta by neměla být ideologická, ale diskusní – měla by hledat vyvážené postoje k politice, k roli veřejné správy a k jednotlivým problémům takové správy. Měla by hledat nikoliv ”volební programy” a ”politické cíle”, ale obecně přijatelné zásady a přitažlivé vize udržitelného rozvoje celého národního společenství. Členové by měli být vedeni k tomu, jak vnikat do povahy problémů spíše než k ideologickému vidění skutečnosti. Měli by být trénováni k tomu, aby uměli odolávat nátlakům i svodům, a vzdorovat zaslepenosti iluzemi i zmanipulovanému veřejnému mínění.

19


3. Multistrana - Společné ústředí několika politických subjektůZ poznatků biologie, etologie a sociologie vyplývá, že živé lidské společenství,

jehož členové si mohou vzájemně důvěřovat a zasvěceně vybírat své vůdce a funkcionáře se může skládat nejvýše ze 150 osob. Je známo, že i u mezinárodních vědeckých společností dochází ke štěpení (k odštěpení části členstva a založení další odlišně nazvané společnosti) ve chvíli, kdy počet členů překročí hranici 150 (+/- 50) osob, takže přirozená velikost ”živého” spolku je vždy menší než 150 lidí. Podíváme-li se na dnešní neparlamentní politické subjekty, zjistíme, že i v nich tato hranice platí – většinou je počet jejich členů menší než 150 a ty, které tvrdí, že mají tisíce členů, nejsou udržitelně samofinancovatelné. Z tohoto poznatku by se mělo vycházet při formování strategie jakéhokoliv mimoparlamentního politického subjektu, který chce mít perspektivu trvalého uplatnění v parlamentní politice.

Z této úvahy vyplývá, že jednou z možností vytvoření perspektivního politického subjektu je vytvoření Multistrany – konfederace politických spolků (proudů/klubů) s určitou autonomií, které by zachovaly své původní členstvo – a tedy by zachovaly i vnitřní pravidla a vytvořené mezilidské vztahy i své kanály komunikace s veřejností a s jinými partnery – avšak v době voleb by vystupovaly společně se společnou kandidátkou. Rozsah autonomie jednotlivých ”denominací” by byl zřejmě větší než autonomie, kterou strany poskytují svým regionálním organizacím. ”Denominace” by měly mít právo na vlastní ústředí (sekretariát), vlastní periodikum, vlastní webové stránky, vlastní stanovy, vlastní účetnictví, vlastní orgány ale také na vlastní zastoupení v Předsednictvu Multistrany. Taková velká autonomie ”denominací” znamená ovšem značné omezení pravomocí společného Předsednictva.

4. Ideologické vymezeníI když konfederační uspořádání ”multistrany” je pro její ideologické vymezování

značnou překážkou, přesto by mělo být pro veřejnost zřejmé, které zásady bude (multi-)strana za všech okolností respektovat.

Politika (= správa věcí veřejných) se neuskutečňuje ve sterilním prostředí, ale v prostředí důkladně promořeném rozmanitými rezidui z idejí a postojů, jež sloužily mocenským aspiracím rozmanitých skupin jako argumenty pro stvrzení jejich vlastní legitimity a k odmítání legitimity těch druhých. V prostředí současné Evropy jsou tradičními mocenskými proudy (vedle národních velmocenských aspirací Anglie, Francie, Německa, Maďarska, Polska, Ruska apod.) dva proudy nadnárodní – římskokatolický a marxistický, jejichž postavení je postupně stále více omezováno novým – třetím nadnárodním proudem globalizačním, který stále důrazněji prosazuje svou hegemonii.

Odhlédněme jakými mechanismy se prosadila tato globalizační hegemonie. Poznamenejme jen, že vzešla, tak jako před stoletím marxismus, z rozporu mezi ideologiemi, legitimizujícími dosavadní moc, a reálnými poměry – tedy z rozporu mezi iluzí a realitou.

20


Proti těmto ”zavedeným” politickým proudům (katolíci – KDU-ČSL, marxisti – ČSSD+KSČM, globalisti – ODS+US) je třeba podporovat politiku nezávislosti (ve smyslu národním i občanském), která znamená udržet si odstup od všech těchto tří nadnárodních ideologických proudů (a pochopitelně nezrazovat ve prospěch některého z národních imperializmů). Příkladem takové politiky je zřejmě nezávislá česká občanská politika, která se u nás zformovala v druhé polovině 19. století, která byla kultivována na přelomu století vlivem Masarykovým a rozvíjena některými občanskými a politickými proudy Masarykovy První republiky.

Multistrana by tedy měla být stranou české (nemarxistické a nekatolické – humanitní a idealistické a realistické) občanské politické tradice, stranou zaměstnanců (dělníků a úředníků) a středního stavu (svobodná povolání, živnostníci a drobní podnikatelé). Měla by se hlásit k historické kontinuitě českého mravního, racionálního a demokratického humanismu vyznačeného osobnostmi jako Štítný, Hus, Chelčický, Blahoslav, Komenský, Bolzano, Palacký, Havlíček, Rieger, Masaryk, Kramář, Rašín, Švehla, Engliš, Čapek, Plamínková, Beneš, Zenkl, Horáková, Patočka, Havel. Měla by podporovat partnerské kontakty s českými církvemi a organizacemi, které v této tradici ”odboje” proti mocným nadnárodním proudům vznikly, jako je Sokol, Evangelická církev českobratrská, Československá církev husitská, Volná myšlenka, Junák, legionáři, političtí vězni, emigrace, zednáři, židovská obec, českoslovenští Slováci, Česká pravoslavná církev, unitáři atd.

Muž s poctivým obličejemJan Beneš (převzato z internetu)

Zajisté to není příliš logické, ale prvé, čeho si u Vladimíra Hučína všimnete, je určité charisma. Pojem zajisté marxisty odmítaný, ale přesto známý. Snad právě proto stoupenci marxismu-leninismu leží předmětný Hučín tolik v žaludku. U poslankyně Rujbrové je to vzhledem k její stranické příslušnosti předpokládáno, u pana jurisprudenta, poslance a ministra Grosse na pováženou. Vzhledem k tomu ministrování na pováženou. Pokud jde o ten neposlednější střet Hučínův s orgány marxleninismu, pak jistě stojí za úvahu i to, že oba jmenovaní neváhali porušit zásadu presumpce neviny obžalovaného Hučína a označit ho z obrazovky za zločince. Váhá čtenář nad rétorikou autorovou? Inu, doporučuji návštěvu Přerova. Takřka na doplivnutí od soudní budovy, nachází se vývěska místní organizace KANu, kde vystaveny fotografie na níž momentální šéf policie a další z policejních funkcionářů panem ministrem Grossem hýčkaných, přebírají v létech osmdesátých u příležitosti výročí února 1948 a za přítomnosti jakéhosi sovětského generála, své metály co šéfové StB a SNB.Pan Kojzar se letos v květnu zase velmi rozčiloval v Halo novinách nad tím, že důvěrnicí

21


obžalovaného Hučína je sestra bratří Mašínů.Pan ministr Bureš, šéfující tenkrát spravedlnosti odpovídal na pozastavení se českého PEN clubu nad okolnostmi případu Hučín, že mu nedovoleno zasahovat do činností soudu. Parlamentu pak zas vysvětlil, že pouze vybíral soudce i státního zástupce a bděl nad správností průběhu. - Jehož nesprávnost pak záhy potvrdil Ústavní soud.Tolik snad úvodem stačí. Pozastavme se tedy u toho, čím vlastně tolik Hučín šlápl tomu bolševickému establishmentu na přezky.Zajisté svou protibolševickou minulostí.Zajisté svou aktivitou v polistopadových Občanských komisích, kde například neprověřil žádného z dnešních šéfů policie v okrese panujících.Zajisté svými aktivitami v řadách BIS, kde se věnoval extremním, levičákům, zejména aktivitám celostátně známého soudruha Zifčáka. Měl rovněž za dáno, že mezi aktivity BIS nepatří výkup knihy KATO, kterým Bezpečnostní informační služba (za náš peníz) úkolována a jež také prováděla.Hučína posléze zavřeli, drželi ve vazbě až podezřele dlouho a beze smyslu, obžaloba pak neobsahuje žádná obvinění z výbuchů a vin vyzdvihovaných jak občankou Rujbrovou tak občanem Grossem, ale jest sbírkou spíše triviální. Jest však podávána státní zástupkyní, kterou Hučín, ještě ve své službě BIS neprověřil. Ale podjatá prý není.BIS mezitím stihla zrušit celý 4. odbor, zabývající se levicovým extremismem, tudíž se jím nezabývá nikdo, takže pokud si dnes zakoupíte v Přerově Zifčákovo nové Bruntálsko, můžete se potěšit i náborem dobrovolníků pro Irák, proti americké rozpínavosti, jak se tam praví. Populární prý jsou i pochodová cvičení Zifčákových příznivců, a to i na Slovensko a za přítomnosti návštěvníků z cizích zemí, například Libye.Sem patří úvaha o Kominterně. Autor předpokládá, že čtenáři jest o této organizaci cosi známo. Připomíná však, že dodržování jejich 21 podmínek za konstantu i dnešní KSČM veřejně z obrazovky prohlásil soudruh Ransdorf. Mezi těmi podmínkami pak se nachází budování ilegálních organizací. (Například v armádě, ale na autorův dotaz ministr Tvrdík odpověděl, že o nich nic neví. Čím arciť nevysvětleno, zda existují.).Zifčák není členem KSČM a balancování jeho spolku na hraně zákona (libovolně přehlíženého policejními špičkami policie v Přerově - viz ta vývěska KANu) tak BIS – viz Hučínovo zatčení, tudíž možno považovat za způsob jímž naši legální komunisté zkoušejí výdrž demokracie. Známe ostatně už od Henleina.Mezi Hučínovy zločiny například měl patřit i nepříliš dávný výbuch v budově prostějovské policie, při němž jeden policista zahynul. (V obžalobě není, opakujme.) Na pohřeb tohoto muže českého zákona se ovšem dostavil průvod Zifčákova spolku, netající se tím, že provází na poslední cestě svého padlého bojovníka. Soudím tedy, že k výbuchu došlo nedostatečnou odborností policisty při zacházení s výbušninami. Nikoli ostatně prvému v dějinách teroristů.No, momentálně nám vybuchla jedna policejní úřadovna v Praze a vysvětlení tohoto

22


výbuchu vskutku nutno považovat za lopotné.Nálože přivedené k výbuchu byly Hučínovi přičítány proto, že se měl podobné čin-nosti dopouštět už před rokem 1989. Tudíž, naše vyzdvihovaná kontinuita legality v praxi.Za tuto činnost byl souzen a jeden takový příběh z roku 1976, se měl projednávat u soudu v Přerově letošního 27. února.25. února se k Hučínům dostavil rychlý posel, cosi vhodil do schránky, zazvonil a zmizel. Oznámení, že soud byl zrušen. Věru nevšední způsob doručování soudních rozhodnutí, že? O den později mu doručeno kompletní rozhodnutí, jímž jurisprudentka Steinbachová trestní stíhání zastavuje. Dokonce s odvoláním na zákon o nelegalitě komunistického režimu. Chvályhodný počin?Váhejme. Neboť 27. února jsme se do soudní budovy i s mužem poctivého obličeje vydali a zjistili, že soudní síň, v níž měl být souzen, je obsazena a účastníci tohoto řízení dostali svá předvolání, do této soudní síně, již před třemi týdny. Jurisprudentka Steinbachová tudíž již před třemi týdny věděla, že Hučína soudit nebude. Proč se to on sám mohl dozvědět až skoro v předvečer?Možná proto, že celá jeho tehdejší aktivita byla prokazatelně kontrolována a agentem provokatérem StB Antonínem Mikešem (krycí jméno Eliáš) a u soudu by na to zajisté přišla řeč. A nutně by tudíž musela přijít řeč i na to, kdo asi organizoval ony výbuchy let sedmdesátých a osmdesátých v jiných částech Československa (s úmyslem svést je na disent, ale tohle by snad měl zjišťovat ÚDV) případně za ně může a organizuje je i dnes.Takže se jeden jen těžko ubrání myšlence, že hra jež se nám tu předvádí není čistá.Pokud jde o Zifčáka a jeho spolek, BIS zřejmě můžeme důvěřovat jen stěží. Jak jinak, je-li mezi jeho prioritami třeba výkup té knížky o minulosti našeho exministra zahraniční, jehož aktivity čerstvější, viz Srba, Český dům v Moskvě, tresor s devisami na Zamini atd. rozhodně nevzbuzují zvláštní důvěru. Domnívám se, že třeba působit na naše občany zákonodárce, aby způsobili výslech Hučínův ve Sněmovně (otázky by jistě mohla klást i občanka Rujbrová) kde by, zbaven mlčenlivosti sborem zákonodárců, mohl a směl konečně sdělit jak na tom s tím levicovým extremismem vlastně jsme, případně se třeba dozvěděli jak se nábor dobrovolníků pro Irák srovnává jak s našimi zákony, tak s naším spojenectvím._____________________________________________________________________________

Kauza Hučín ukazuje problémy našeho trestního soudnictví

Hana Marvanová, Pes 25.3.03

Právě probíhající proces s Vladimírem Hučínem ukazuje kromě mnoha

23


pochybností, které ho provázejí, i zásadní problémy našeho trestního soudnictví - nadměrné používání vazebního stíhání a časté utajování soudního jednání, pokud je kauza nějak zvláštní nebo citlivá. Bývalý disident a pozdější důstojník BIS Vladimír Hučín, který je obžalován z několika trestných činů a hrozí mu až deset let vězení, je již rok ve vazbě a soudní řízení podle rozhodnutí soudu má proběhnout za zavřenými dveřmi. Od nového roku platí další novela trestního řádu. Ani ona problémy vazebního stíhání nevyřešila. Nový trestní řád zpřesňuje podmínky a zkracuje dobu například v případech koluzní vazby, která má zabránit ovlivňování svědků. V lednu umožnil propustit část obviněných. Přesto je to nedostatečné. České věznice jsou nadále přeplněné a daňové poplatníky to stojí spoustu peněz. Paradoxně dochází k tomu, že vazba bývá prodlužována lidem obviněným z méně závažných trestných činů a naopak na svobodě je stíhána řada obviněných pachatelů těžkých zločinů, zejména hospodářských trestných činů s miliónovými či miliardovými škodami. Samozřejmě si nemyslím, že na soud čekají v cele samí nevinní, jen poměr mezi nimi a odsouzenými je na poměry v Evropě i ve Spojených státech amerických naprosto nepřiměřený. Také se nelze ubránit pocitu, že soudy v různých kauzách nepostupují podle stejných měřítek Nad důvody vazby v některých případech zůstává rozum stát. Proč je tedy u nás vazba tak hojně využívána? Nejspíš proto, že je to z dob bývalého režimu dobře zavedený nejpohodlnější způsob jak dosáhnout toho, aby pachatel začal "spolupracovat". Namísto prevence je vazba používána jako represivní a donucovací prostředek. Změně tohoto přístupu brání jak soudní praxe, tak i zákon. V České republice uvalují soudci vazbu stále jako na běžícím pásu, aniž by brali v potaz odlišnou praxi ve vyspělých evropských zemích Typickým příkladem je případ Vladimíra Hučína, ale nejde jen o něj. Takových kauz jako Hučínova existuje mnohem víc. Přitom kdybychom se poučili ze světa, bylo by řešení jednoduché. Vazební stíhání by mělo být používáno jen v případě pachatelů nejzávažnějších trestných činů, v ostatních případech by obviněný měl být propuštěn na kauci a měl by čekat na soud na svobodě. Jestliže se obviněný, který byl propuštěn na kauci, zpronevěří stanoveným pravidlům, kauce propadne a teprve potom se dostane do vazby. Náš právní řád sice peněžitou záruku zná také, soudci ji však málo využívají. Dnes lze uložit kauci od deseti tisíc korun nahoru a všichni víme, že se většinou stanoví na současné poměry ve směšných částkách. Například co je to kauce 15 mil. Kč pro obviněného Františka Chvalovského, který je stíhán za úvěrový podvod vůči Komerční bance ve výši 1,5 miliardy Kč. Tato praxe by se měla změnit, protože je nejen špatná, ale i drahá. Pokud by bylo ve většině případů využíváno propuštění na kauci, mělo by to několik pozitivních důsledků. Věznice by nebyly přeplněné a vězeňská služba by mohla lépe zvládat situaci ve věznicích a tedy lépe chránit veřejnost před odsouzenými vězni. Kauce by byly šetrnější pro obviněné a hlavně by mohly hmatatelně pomoci poškozeným, tedy obětem trestného činu. Jak? Z peněžité záruky se zatím mohou při vracení odsouzenému zaplatit jen náklady trestního řízení, nikoli však náhrada způsobené škody. O poškozené se v tomto ohledu stát nestará

24


vůbec. Mají velmi málo práv v trestním řízení a často bývají odkázáni na občanskoprávní řízení, v němž by se měli domáhat náhrady škody vůči pachateli. I když soud uloží přímo v trestním rozsudku pachateli, aby uhradil škodu, pachatel se většinou stihnul včas "zbavit" majetku a nemá nové příjmy, takže není z čeho odškodňovat. To je absurdní a vede to k tomu, že poškozený většinou nedostane zpátky ani korunu. Proto by se měl změnit zákon tak, aby výše kauce při propuštění z vazby korespondovala s výší způsobené škody. Z této peněžité záruky by se pak měla přednostně zaplatit také náhrada škody způsobená poškozeným, tedy obětem trestného činu. Takto by konečně svitla naděje mnoha okradeným a podvedeným občanům, kteří marně čekají léta na spravedlnost. Nejnebezpečnějším nešvarem našeho soudnictví je ale utajování. Soudní řízení má probíhat pod veřejnou kontrolou. Jak známo, ve Spojených státech jsou některé soudní procesy přenášeny v přímém přenosu a to vytváří obecné povědomí, že i rozhodnutí soudů jsou věcí veřejnou, nikoli jen záležitostí hrstky vyvolených moudrých. Veřejnost soudního jednání je důležitá ve všech případech, ale ještě důležitější to je v takových kauzách jako trestní stíhání Vladimíra Hučína, o jehož důvodnosti se na veřejnosti objevuje mnoho pochybností. Samozřejmě, že jen nezávislý soud je oprávněn o vině nebo nevině rozhodnout a každý by to měl respektovat. Nebude-li ale soud probíhat veřejně, nelze se divit, že pochybnosti o tomto případu budou narůstat. A nejen o něm. Otazníky budou právem i nad naší justicí. V právním státě je velmi důležité, aby soudní moc byla vnímána jako nástroj spravedlnosti. Toho lze dosáhnout ne jen tím, že soudci vykonávají pravomoci podle zákona, ale že jejich rozhodnutí jsou veřejností vnímána jako spravedlivá._____________________________________________________________________________

ČR - bezprávní stát?John Bok, Stanislava Adoltová

tisková informace Spolku na podporu nezávislé justice Šalamoun, BL 13. 3. 2003

Často si naříkáme na příliš rychlé tempo života. Svižný životní styl posledních let má i pozitivní stránky. Nemusíme celá desetiletí čekat na objasnění některých kauz. Demokracie u nás je opravdu velmi mladá a lidé se v ní musí učit žít. Nesmí být však provázena jevem, že kdo má moc, má automaticky právo nekontrolovaně a účelově ovládat naše osudy. Jedno vládnoucí seskupení, po vítězství ve volbách, nemůže začít likvidovat své oponenty, protože pokud by se situace po volbách změnila, odplata by byla ještě horší. Neustále odplaty by pak byly postupnou záhubou nás všech. Jako pojistka, aby se tak nestalo, slouží právě i skutečnost, že životní styl je rychlý. Někteří rychleji prohlédnou, nebo si rychleji uvědomí, že nemohou být nápomocni křivdám, protože to stejné by se mohlo stát i jim.Mediálně známé kauzy – např. kauza Hučín, jež se stále neblíží ke svému rozuzlení (zákonodárci ztížili práci soudu, zkrátili práva obžalovaných a posílili moc státním

25


zástupcům – rozhodnout bude muset Ústavní soud) a také kauzy Mach, Šírek, JUDr.Mareš, které jsou ukončeny, plnily v posledních letech stránky novin. Právě svižnost naší doby ukazuje, že prvotní informace a prvotní obvinění se diametrálně liší od faktů, které můžeme sledovat v těchto dnech. Jak je to možné? Selhal člověk, systém? Kdo těm, kteří byli mediálně dopředu odsouzeni vše vrátí? Kdo jim vrátí jejich čest? Jak se napraví křivdy v jejich bezprostředním okolí? A hlavně proč to všechno bylo? Odpovědi, více či méně srozumitelné, se určitě najdou. Podstatné je však to, aby se taková zneužití moci a justiční zločiny neopakovaly. Jsou totiž cestou k celospolečenskému právnímu nihilismu. Causa Vladimír Hučín - předlistopadový politický vězeň, důstojník BIS – propuštěn ze služebního poměru, obviněn ze sedmi trestných činů - je dokonalým příkladem manipulace a zneužití pravomoci veřejného činitele, je důkazem toho, jak lze beztrestně odstranit kohokoliv, kdo poukazuje na zločinnost jiných, kdo varuje před reálným nebezpečím nabývání vlivu pohrobků komunismu, jak ve veřejném, ekonomickém a politickém životě naší společnost, tak i na alarmující skutečnost návratu a prorůstání těchto lidí do všech bezpečnostních složek našeho státu. I kdyby, a my věříme, že se tak stane, byl nakonec Hučín osvobozen a soud shledal, že vše, pro co je obžalován, se nestalo a že opět se uplatnil princip účelu jenž světí prostředky, bude škoda, napáchaná vedením BIS a orgány činnými v trestním říze, destabilizující. Policie se ukáže být, či spíš její část, lehce zneužitelnou pro ochranu zájmů určitých politických a mocenských kruhů, a státní zastupitelstvo v plném světle a nahotě bude obnaženo jako věrný pokračovatel Urválků, Antlů a všech těch strůjců zločinných procesů komunistického režimu. Petr Mach – podnikatel, odsouzen vlastně za co? Je průkazné, že byl odsouzen za něco, co nespáchal. Je u nás svoboda projevu? Každý z nás má právo mít svůj názor. O to víc, není-li urážlivý a vychází-li z reálné skutečnosti. Pan Mach, na přímý dotaz novinářů, sdělil názor, že jeho soudní případ, ve kterém byl pravomocně odsouzen, byl veden na základě vládní akce Čisté ruce. Je to jeho názor, který on sám nabyl nejen ze spisového materiálu, ale i na základě osobních prožitků a zkušeností ze soudních síní. Názor, který může sdělovat a který je opodstatněný výroky mnohých sociálně ”demokratických” politiků a členů vlády, ”vlády čistých rukou”. Podložený nestoudným a za sebe mluvícím výrokem vyšetřovatele, který ho stíhal: ”Museli jsme ho dostat do tepláků, abychom se dostali na sponzorování ODS ”. Je nebezpečné, když je člověk obviněn za to, že má názor. Je to snad jeden z prvních kroků k tomu, aby se lidé báli říkat nahlas své názory? Nebo své názory mohou říkat jen někteří? Všichni máme možnost zaznamenat daleko závažnější jednání, které i když jsou v rozporu s trestním řádem, zůstávají bez povšimnutí mnohých státních zástupců a policie. Členové spolku Šalamoun byli přímými svědky toho, kdy státní zástupce ponechal bez povšimnutí mnohdy i spontánní výpovědi o závažné trestné činnosti. Pokud pak na to

26


sami písemnou formou upozornili, stali se časem terčem nevybíravé kritiky. JUDr. Mareš – policejní důstojník, jenž byl kriminalizován proto, že odhalil zločinné spolčení některých vedoucích pracovníků Skloexportu. Na základě anonymního udání těch, kteří sami měli být stíháni pro podvodné jednání, byl Inspekcí ministra vnitra, úkladně a vykonstruovaně obviněn, stíhán a i přes Nález Ústavního soudu, o nepatřičnosti a nezákonnosti postupu inspektorů MV, odsouzen. Obdržel milost. Nepříjmul ji a se stížnosti se obrátil k Evropskému soudu. Ten jí nedávno příjmul. Prokáže-li se, že stát prostřednictvím Inspekce MV a všech orgánů činných v trestním řízení se dopustili na JUDr. Marešovi bezpráví, kdo bude potrestán? Pplk.Šírek -jedna z největších afér v policii má svůj konec. Soud zrušil verdikt, který stál funkci mocného policejního šéfa protikorupční jednotky. Před čtyřmi lety ho s ostudou vystrnadili z čela elitní protikorupční policie. Nyní ho soud definitivně očistil, ale jednu z nejvlivnějších funkcí u policii mu to už nevrátí a důvěru v orgány, které ho stíhaly a odsoudily, neobnoví. Vyšetřování Šírkova údajného prohřešku od počátku provázela manipulace s důkazy: kdosi ve spise vyměnil fotografie ze zabavování Šírkova počítače, kriminalistický ústav zkoumal úplně jiný počítač, než ten který policie zkonfiskovala, z důkazů mizely pečetě a listiny. Toto všechno sice funkcionáři ministerstva vnitra později oficiálně potvrdili, viníky se však nikdy nepodařilo vypátrat ( zdroj MfD). Ptáme se: ”Je to normální?” Ani ne měsíc po Šírka osvobozujícím rozsudku, uveřejnila MfD rozhovor s vysokým policejním důstojníkem, Liborem Gregorem, který je víc jak alarmující. Případ má zatím pro zmiňovaného důstojníka jednu výhodu – nebyl, proto, aby se ho zbavili, křivě obviněn. Zatím! Odešel na vlastní žádost. ”Odešel jsem od policie, protože mi nadřízení házeli klacky pod nohy”, říká kriminalista Libor Gregor, dnes už bývalý zástupce šéfa pražské expozitury Útvaru pro odhalování korupce. ( MfD 7.3.2003) ? ”Byly tam tedy nějaké tlaky? Jak se v praxi projevovaly? Začíná to tím, že vám nadřízení nevytvoří podmínky pro práci. Například s parťákem jsme měli k dispozici jenom jeden psací stůl… stalo se v jiné kauze, den před realizací sebrali služební auto. …. Vážnější je, že například vyšetřovatel, od něhož jsme očekávali plné nasazení, mi v přítomnosti kolegů řekl, co prý jsme si to vymysleli, hrabat se v tom před volbami. Nadřízení nám pak zakázali, abychom se zabývali dalšími návaznostmi případu. …. Bylo tam podezření na spojitost s kauzou lehkých topných olejů a další násilnou trestnou činností. Vysoký funkcionář kriminálního úřadu mi doslova řekl: "Varuji vás. Ne abyste se zabývali něčím jiným než městským úřadem v Příbrami. Má kolegyně zas byla upozorněna, ať si uvědomí, že za jednou z podezřelých osob je už pět mrtvých. Víc ten dotyčný policejní důstojník neřekl a odešel. Kolegyně později také odešla do civilu.

27


? Většinou však vyhrožují osoby spojené s vyšetřovaným činem... Když jsme zajistili velmi důležité materiály na příbramském úřadě, přišla mi pak poštou nábojnice. To je jasný signál, abychom se na to vykašlali, jinak že skončíme špatně. ? A kvůli tomu jste odešel? V žádném případě. Důvodem byla špatná situace na útvaru. Mě jen mrzelo, že když jsem to hlásil nadřízeným, jejich hlavní starost byla, aby se to nedozvěděla média. To, že vše ukazovalo na únik informací, nikoho nezajímalo. ? Jaký únik? Na obálce byla přesná adresa i s utajovaným krycím jménem vyšetřovací skupiny, které neznali ani stíhání. ? Takže ho vynesl někdo od policie? Myslím si, že únik musel být zevnitř.” Kauz jsou stovky, ale ne každé je věnována mediální pozornost. Každá by měla směřovat k tomu, že pokud se opravdu zločin stal a byl nezvratně prokázán, musí být potrestán. Nesmí se však vyrábět nový zločin tím, že z nevinných, tj. těch jimž vinna nebyla prokázána, se na základě jakéhosi nepodloženého přesvědčení a zpochybnitelného svědomí odsoudí de facto kdokoli. Zločinné spiknutí nesmí nahradit objektivní vyšetřování. Jeden z nejlepších českých novinářů, Josef Klíma ,uvedl ve svém obsáhlém rozhovoru pro MfD: ? ”Ukazoval jste v reportáži, co všechno si lze na černém trhu opatřit. Prý jste se tím dopustil trestného činu. Případ se pořád ještě vleče. Ale neměli proti mně důkazy. V první fázi stíhání jsem za sebou cítil sledovačku. A věděl jsem, že si mě policajti monitorují i podle mobilního telefonu Vyhrotilo se to v průběhu posledního roku, možná dvou let. Odhaduji, že korupce, která se předtím odehrávala někde nahoře, kde šlo o velké peníze a kde se rozdělovaly velké majetky, prorostla dolů. Do života běžného občana. Dříve si tuneláři dovolovali absolutně arogantně nerespektovat zákon ve velkých věcech. Teď už dospěli jejich děti, kterým tenkrát bylo nějakých patnáct. Nyní jim je pětadvacet, mají drahá auta, vedou velký život. A tihle synkové a dcery zbohatlíků už také získali pocit, že si mohou dovolit všechno. S kolegou Kroupou jsme dělali reportáže o loupežích kamionů v západních Čechách. Zprvu jsme si mysleli, že nad tím policajti ”jenom” zavírají oči. Ale pak jsme se dozvěděli, že se na přepadání kamionů aktivně spolupodíleli. Například v okresech Tachov či Příbram je to prorostlé tolik, že už to nejde od sebe oddělit. Jeden policista mi říkal: Policajti se časem změnili v různá eseróčka spojená s organizovaným zločinem. A konflikt nastává, teprve když jedno policajtské eseróčko narazí v nějakém případu na druhou policajtskou společnost. Tedy když si lezou do zelí.

28


Je to normální? Je to demokratické? Ne, není. Musíme nahlas křičet, že to není normální a nesmíme se přitom dát zastrašit tím, že by na nás podali trestní oznámení. Je to náš svobodný projev, když říkáme svůj názor, který není urážlivý, ale náš. Všichni říkají, že soudy soudí nezávisle. Ale na čem, nezávisle? Dokáže být soudce takovým profesionálem, aby zapomenul na to, že žil a studoval ve skromných poměrech, když soudní třeba majetného podnikatele? Dokáže se oprostit od lidské závisti? Nepromítne se jeho postoj, komunistická minulost a příslušnost k pilířům socialismu do výše trestu, případně práva obžalovaného na spravedlivý proces či do soudního projednávání případu Budeme-li o tom hovořit, psát, říkat svůj názor, bude nás za to někdo chtít trestat? Stejně otevřeně prezentujeme svůj názor i na skutečnost, že úředníci ministerstva spravedlnosti, zabývající se podněty občanů, reagují velmi laxně, neprofesionálně a vůči občanům urážlivě. Jak si jinak vysvětlit, že odpovědi na podněty občanů a jejich stížnosti jsou jednověté, neodpovídající na obsah podaných stížností a podnětů, jsou si , obsahem i úpravou, podobné jako vejce vejci. Snad jen adresa se změní v záhlaví. Je to jeden z příkladů arogance moci, jimž úředníci vyjadřují svůj postoj: občane, ty hmyze, neobtěžuj - my máme důležitější poslání a úkoly. To stejné lze říci o úřednicích ministerstva vnitra. Lapidárně řečeno: Hlava XXII. V červnu loňského roku spolek Šalamoun, jako pouze jediný, poukázal na skutečnost, že se u nás začíná opět potírat svoboda slova a právo se vyjadřovat k tomu, co se nás dotýká. Na pana Macha, podal soud, který ho již jednou odsoudil, trestní oznámení, pro podezření ze spáchání trestného činu útoku na státní orgán. V článku ”Moc nejen korumpuje, ale nekontrolovatelná degeneruje do svévolné arogance.” jsme vyjádřili svůj názor, kterým jsme nejen bránil právo pana Macha odpovídat na dané otázky novinářů, tak, jak on uzná za vhodné, ale vyjádřili jsme se k celkovému stavu výkonu práva v naší zemi a nazvali jsme, na základě svého nejčistšího svědomí a přesvědčení, na něž se tak často odvolávají soudci, věci pravým jménem.Málo kdo z ”hlídacích psů” demokracie se tehdy zabýval touto skutečností a začal přemýšlet o tom, že volnost svobody projevu může být zítra znemožněna i jim. A teď se ptáme novinářů, proč před rokem mlčeli a proč žádná media nebyla ochotna publikovat, tehdy aktuální, text členů Spolku Šalamoun, který reagoval na, pro totalitu příznačnou, reakci Městského soudu. Šli, jako správní hlídací psi demokracie po šťavnaté kosti porušování naších práv, nebo se dali nachytat na lákavý špek lhostejnosti ? S odstupem třičtvrtě roku se trestní oznámení završilo projednáváním u Obvodního soudu pro Prahu 4 a 24.2.2003 bylo zahájení hlavní líčení s obžalovaným panem Machem, pro trestný čin, útoku na státní orgán. Předkládáme opět náš článek v kontextu událostí, které dnes probíhají u policie, v kontextu s rozhodnutými spory pana JUDr. Mareše a pana Šírka. Stojí za to, ne kvůli autorům, ale kvůli nám všem, si článek přečíst znovu a hlavně se nad ním zamyslet.Autoři jsou předseda a členka Spolku na podporu nezávislé justice Šalamoun

29


_____________________________________________________________________________

Seznam spolupracovníků StB se objevil na stránkách vnitra

PRAHA 20. března (ČTK) - Na internetových stránkách ministerstva vnitra na adrese www.mvcr.cz je od dnešní noci vystaven oficiální seznam evidovaných spolupracovníků komunistické Státní bezpečnosti (StB). Zájemci se však musí obrnit obrovskou trpělivostí, protože soubor se načítá jen velmi pomalu. "Trvá to dlouho, než se to otevře, protože jde o rozsáhlý soubor, který obsahuje velké množství jmen," vysvětlila Marie Masaříková z tiskového oddělení ministerstva vnitra. Navíc se v těchto chvílích na internetové stránky vnitra připojuje čtyřikrát více lidí než v jiné dny, dodala. Podle ní je dnes internet obecně přetížen, protože lidi zajímají informace o válce v Iráku. V budově vnitra si ode dneška mohou zájemci zdarma vyzvednout seznam i v tištěné podobě. Publikace čítajících 5000 stran ve 12 svazcích váží osm kilogramů. Vyšla nákladem 3000 výtisků. Masaříková uvedla, že už od dnešního rána přicházejí do budovy ministerstva lidé si seznamy vyzvedávat. "Od rána jsou publikace k dispozici s tím, že průběžně se do budovy ministerstva z tiskárny navážejí," uvedla. Zveřejnění evidovaných spolupracovníků StB, tedy jakési oficiální verze takzvaných Cibulkových seznamů, ukládá vnitru loni přijatá novela zákona o zpřístupnění svazků StB. Seznam má přibližně 125.000 položek. Tento počet se však nekryje s počtem jmen, protože některá se v něm několikrát opakují.Vypořádání s minulostí, odpuštění provinilcůmOta Ulč, Pes 15.4. 03 Kdo na tebe kamenem, ty na něho chlebem, raději nastavit k nafackování druhou tvář, nejsme jako oni. Víc než taková křesťanská sametová doporučení mi spíš vyhovuje uvažování Konfucia: "Odměnit zlo dobrem, co tohle je za nesmysl? Čím potom odměnit skutečné dobro? Ne, nikoliv. Dobro si zaslouží dobro a zlo si pouze zaslouží spravedlnost." V tomto smyslu veliký mudrc pravil, nikoliv ovšem česky. V Kambodži, nedalekém sousedství od Konfuciova působiště, v sedm a půl milionovém národě převážně něžných buddhistů, nadšeným následovníkům řezníka intelektuála Pol Pota, ve Francii vzdělaného marxisty, se podařilo notně pustit žilou: v rámci naplňování úchylných vizí, od dubna 1975 do ledna 1979 vyvraždili spoluobčanů v odhadovaném počtu jednoho až dvou milionů. Pokud možno všechny vzdělané a všechny brýlaté, jakkoliv třeba negramoty, ale podezřelé ze schopnosti číst a tedy i myslet vlastní hlavou. A účet za způsobenou poušť zůstal nesplacen. V džungli nalezený Pol Pot zemřel přirozenou smrtí, četl jsem reportáž dvou mladých Američanů, kteří se jeli na místo

30


události podívat, reakce domorodců v okolí se dozvědět. Nic se nedozvěděli, čo bolo, to bolo. Není vůle soudit ostatní velkořezníky, ministerský předseda Hun Sen, rovněž s pořádně potřísněnou minulostí, se tlaku ze zahraničí vyhýbá. Místní Šloufové se ani nemuseli příliš nutit do překabátění. Však i v naší rodné zemi se projevilo pramálo chuti vypořádat se s minulostí, předložit finální účty. Několik věšení se uskutečnilo svépomocí - Šalgovičova samoosluha, Pich-Tůma, pár takových, svou černou duši vypustivších. Někdejší mučitelé mají vyšší penze než jejich oběti, pokud ty se vůbec dožily. Grebeníčkova KSČM(b) se těší rostoucí popularitě v národě, soudcům nevadí, že Grebeníček starší už řadu let ignoruje opětované obsílky, aby se dostavil k jednání a vyčíslení svých bolševických aktivit. Bídáci se pošklebují, amnézie přibývá. S minulými hrůzami se lze daleko líp vypořádat, když na ně dohlédne ten, kdo jim udělal konec. Příkladem nám poslouží Německo po roce 1945. Denacifikace nebyla - a nemohla být - perfektní, ale přece jenom pár zloduchů se pohoupalo na šibenici. Čímž se konečně dostávám k dnešnímu stavu věcí v Iráku. Nevylučuji, že dojde k některému přelíčení u mezinárodního tribunálu, tak jak je tomu v Haagu s Milošovičem či v Moshi, kde si vzali na starost hrdlořezy z Rwandy. Nejvíc této agendy ale připadne místním orgánům, Irák Iráčanům. Nebo se to dá vyřídit bez cirátů a věru už se tak nezřídka stává v ulicích. Tak neblahou alternativu uvážil Amer Hammoudi Al-Saadi, velevýznamný Saddamův generál, když požádal žurnalisty německé televize (jeho manželka je Němka), aby zprostředkovali kontakt s Američany, že se jim vzdá. Tak se tedy stalo a nyní generál, prý stále sebevědomý, sebejistý, odmítá v zajetí odpovídat na otázky. Snad Američany napadne vyrukovat s hmotnou, životně důležitou zainteresovaností, zmínit se totiž o eventualitě, že by mohl být vypuštěn na svobodu do ulic. Tam se o něj postará lid, který v nedávných volbách vyjádřil perfektni stoprocentní podporu režimu, jemuž generál sloužil. Jeden z těchto voličů se teď vyjádřil takto: "Jednoho po druhém, všechny je zabijeme," a dodal hrůzný slib "zabijem je ne kulkou, ale vlastními zuby." (The New York Times, 11.4.03: B2). Že je tedy zakousnou. A pochutnávat si míní i na menších sólokaprech. Zpráva pokračuje s podrobnostmi o pokusu zabít obyčejného lokálního padoucha, který udával vojenské zběhy a inkasoval ekvivalent tří dolarů za kus. Kličkujícímu udavači se podařilo doběhnout až k Američanům, padl před nimi na kolena, líbal jejich zaprášená bagančata a ujišťovat o své nenávisti vůči Saddamu Husseinovi. Američané ho odvedli před zraky zklamaných pronásledovatelů, kteří za ním vykřikovali, že jednoho dne ho přece jen dostanou a v zubech jim bídně zahyne. V roce 1944 po čtyřech letech nacistické okupace, Francouzové, daleko víc se podílející na kolaboraci než na odboji, odpravili bez asistence justičních orgánů odhadovaný počet čtyřiceti tisíc spoluobčanů - víc než se stačilo stihnout za jakobínského revolučního teroru. Po 23 letech Saddamovy krutovlády si lid začíná vyřizovat účty nikterak něžným způsobem. Započal důkladným rabováním: napřed v Saddamovými palácích odnést si aspoň kus nábytku a třeba i zlatý kohoutek z koupelny na památku, načež došlo na rabování sídel papalášů, následoval útok na úřady, též na německou ambasádu a

31


francouzské kulturní středisko, vhodná to reakce na ocenění zásluh těchto dvou států udržet při životě Saddamův režim, došlo dokonce i na nemocnice a totální vykradení národního muzea. Deseti tisíce nenahraditelných pokladů kdysi výtečné mezopotamské civilizace zmizely. A za to ovšem -jak jinak - mohou Američané, stále mající plné ruce práce s probíhajícím bojem, že hned nezasáhli. Kdyby ovšem byli zasáhli, tatáž media, tolik se rozhořčující, by je obvinila z násilí na prostých občanech, typický to následek imperialistické okupace, obrazovky by přinášely názorné důkazy. Teď tu máme záběry rozhořčeného, pěsti svírajícího davu a komentátoři všude ve světě se připojují. Prozatím jen čekám, zda se kdy dočtu tohoto: Proč je zcela přehlížen zločin a veškeré mravní rozhořčení je adresováno tomu, kdo zločinu nezabránil? Korán přísně zakazuje rabování, plundrování. Naprostá většina Iráčanů jsou muslimové, oddaní Mohamedovi, pětkrát denně se modlíci k Alláhovi a přitom tolik ignorující jeho příkazy. To už by ale bylo na jiné, rovněž politicky nekorektní téma. _____________________________________________________________________________

32

Documents

Zpravodaj č. 73 · Web viewtextové příspěvky v T602 (.602) nebo Word (.doc) zasílejte na e-mail: [email protected] O B S A H Usnesení ÚR KAN ze dne 06. 09. 2003 2. Usnesení