Transcript
Page 1: BSA vs. Ministry of Culture CR

MĚSTSKÝ SOUD V PRAZE pracoviště Hybernská

Hybernská 18, 111 21 Praha 1 Spr 229/2010

V Praze dne 19.1.2010 Martin Husovec Kounicova 50 602 00 Brno Věc: poskytnutí informace dle z.č. 106/1999 Sb. Dobrý den, v příloze zasíláme k Vaší žádosti podané podle zákona o svobodném přístupu k informacím, rozsudek zdejšího soudu ze dne 9.ledna 2008 č.j. 9 Ca 224/2005-131, který nabyl právní moci dnem 4.3.2008 a jehož text byl poskytnut po tzv. anonymizaci provedené podle ust. § 12 cit.zákona. Žádáme o potvrzení přijetí textu. V Praze dne 19.1.2010.2009 JUDr. Jan Ryba, CSc., v.r. místopředseda Městského soudu v Praze pro věci správního soudnictví Za správnost vyhotovení: Šárka Leinweberová

tel.: 221 931 111, fax: 221 939 490, e-mail: Hybernská@msoud.pha.justice.cz INFO-CENTRUM, tel.: 420 221 939 314, e-mail: [email protected]

Page 2: BSA vs. Ministry of Culture CR

9 Ca 224/2005 – 131

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: Bezpečnostní softwarová asociace – Svaz softwarové ochrany, se sídlem Trávníčkova 1765, Praha 5, IČO: 26516217, zastoupen JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Nábřeží 599, Zlín, proti žalovanému: Ministerstvo kultury ČR, se sídlem Maltézské nám. 471/1, Praha 1, o přezkoumání rozhodnutí ministra kultury ze dne 6.6.2005, č.j. 8610/2005,

t a k t o :

I. Žaloba se z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí ministra kultury ze dne 6.6.2005, č.j. 8610/2005, kterým byl zamítnut jeho rozklad, a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 27.1.2005, č.j. 6407/2001/61/05, jímž byla žalobci podle § 98 zákona č. 121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen „autorský zákon“), zamítnuta jeho žádost ze dne 9.4.2001 změněná podáním ze dne 12.6.2001 o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy majetkových práv autorů počítačových programů. V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel žalovaný ze zjištění, která vyplývala z dosavadního průběhu řízení o žádosti. Zrekapituloval, že žalobce původně podal žádost dne 9.4.2001 o udělení předmětného oprávnění podle § 96 odst. 1 písm. b) a c) zákona

Page 3: BSA vs. Ministry of Culture CR

o právu autorském k výkonu správy práv povinně kolektivně spravovaných a dále podle § 12 odst. 4 písm. e) a f), k výkonu správy práv dobrovolně kolektivně spravovaných. Podáním ze dne 12.6.2001 svou žádost změnil tak, že ohledně správy práv povinně kolektivně spravovaných omezil svou žádost na právo na užití díla kabelovým přenosem dle § 96 odst. 1 písm. c) autorského zákona a ohledně správy práv dobrovolně kolektivně spravovaných požádal o povolení ke správě práva na pronájem počítačových programů jakožto autorských děl dle § 12 odst. 4 písm. c) autorského zákona a práva na sdělování díla veřejnosti dle § 12 odst. 4 písm. f) autorského zákona, a to:

1. práva na zpřístupňování počítačových programů, jakožto autorských děl způsobem, že kdokoliv může mít k nim přístup v místě a čase podle své vlastní volby, zejména počítačovou nebo obdobnou sítí podle § 18 odst. 2 autorského zákona,

2. práva na vysílání počítačových programů, jakožto autorských děl televizí podle § 21

autorského zákona,

3. práva na provozování rozhlasového či televizního vysílání u počítačových programů, jakožto autorských děl podle § 23 autorského zákona,

4. práva na vystavování počítačových programů, jakožto autorských děl.

V původním rozhodnutí žalovaného ze dne 20.7.2001 ve znění rozkladového rozhodnutí ministra kultury ze dne 31.10.2001 byla žádost žalobce zamítnuta z důvodu neúčelnosti kolektivní správy počítačových programů. Toto rozhodnutí bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10.12.2003, č.j. 6 A 136/2001–80 zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno především pro vady procesního charakteru, ohledně hmotně právních námitek souhlasil Nejvyšší správní soud se žalobcem , že výkon práv povinně kolektivně spravovaných dle § 96 autorského zákona je vždy účelný a žádost k udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy práv povinně kolektivně spravovaných tak již nelze z pohledu účelnosti jejich kolektivního výkonu přezkoumávat. Po odstranění procesních vad rozhodlo znovu Ministerstvo kultury jako prvoinstanční orgán rozhodnutím ze dne 14.4.2004, jímž opět žádost žalobce zamítlo s odůvodněním, že práva ze zákona povinně kolektivně spravovaná nepřipadají u počítačových programů v úvahu a u zbylých práv není dobrovolný výkon účelný a dále také z důvodu, že žalobce nesplňuje předpoklady pro zajištění řádného výkonu kolektivní správy. V řízení o rozkladu proti uvedenému rozhodnutí rozhodl ministr kultury svým rozhodnutím ze dne 22.7.2004 tak, že toto rozhodnutí zrušil, vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí, přičemž uložil prvostupňovému orgánu, aby zadal zpracování odborného, případně znaleckého posudku, který by definoval pojem počítačový program, vymezil a specifikoval jeho kategorie a objasnil, zda a v jaké míře jsou jednotlivá majetková práva vůbec reálně a fakticky vykonavatelná individuálně a kolektivně, a jaký užitek může kolektivní výkon těchto práv přinášet autorům, distributorům a dalším osobám ve srovnání s jejich individuálním výkonem. Následně v řízení správní orgán 1. stupně opatřil odborný posudek JUDr. Jiřího Č., s nímž byla seznámena zástupkyně žalobce, žalobce se vyjádřil k tomuto podkladu pro rozhodnutí a navrhl ustanovení znalce Prof. Ing. V. Smejkala. Současně žalobce zajistil odborný posudek Mgr. Ing. Zdeňka S., který nechal vypracovat jako reakci na odborný posudek JUDr. Jiřího Č.. Správní orgán 1. stupně se také v řízení vypořádával s námitkami žalobce k osobě JUDr. Jiřího Č. vznesených žalobcem v dopisech ze dne 24.11.2004 a

Page 4: BSA vs. Ministry of Culture CR

12.1.2005. Správní orgán vyšel z poznatků, že JUDr. Č. je znám jako odborník na právo informačních technologií, publikuje články do odborných časopisů, je autorem publikace „Internet a autorské právo“, a přednáší na PF UK a PF ZČU v Plzni. Uvedl, že jmenovaný je osobou dostatečně erudovanou k zodpovězení zadaných otázek, ve svém odborném posudku se vyslovoval jak k okruhu odborných otázek, které se objevily již v prvoinstančním rozhodnutí ze dne 14.4.2004, a dále se zabýval i odbornými otázkami, které byly vzneseny žalobcem v dosavadním řízení, zejména v podání ze dne 22.3.2004, a v rozkladu ze dne 28.4.2004. Žalovaný nepovažoval za nutné zadávat vyhotovení znaleckého posudku Prof. Ing. V. Smejkalovi, neboť posudek JUDr. Č. považoval za dostačující, vycházel z § 34 správního řádu, kde je uvedeno, že k dokazování je možné použít všech prostředků, jimiž lze zjistit a objasnit stav věci a předmětem zadaných otázek nebyly otázky, které by vyžadovaly detailní technické znalosti z oboru výpočetní techniky a kybernetiky, tedy které by vyžadovaly znalecké posouzení. Žalovaný uvedl, že k hodnocení žádosti žalobce prvostupňový správní orgán žalovaného přistupoval komplexně, nejen z formálních hledisek, zda žádost splňovala formální náležitosti, ale i z hlediska jednotlivých práv povinně a dobrovolně kolektivně spravovaných a také i z hlediska povahy počítačového programu jako předmětu autorského práva. Prvoinstanční orgán tak učinil proto, že Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí uvedl pouze jediný hmotně právní důvod zrušení rozhodnutí, a to právní nárok na udělení oprávnění v případě, že žadatel žádá o udělení oprávnění k výkonu povinně kolektivně spravovaného práva a splní požadavky pro udělení oprávnění stanovené v § 98 odst. 6 písm. a), c) a d) autorského zákona. Nejvyšší správní soud se dále nijak nevyjádřil k ostatním žalobcem uváděným hmotně právním důvodům. Prvoinstanční orgán tedy co do povahy a funkce počítačového programu posuzoval možné způsoby užití počítačových programů obdobně, jako je nutno postupovat i v případě posuzování i u jiných druhů autorských děl, když např. výtvarná díla nebo sochařská díla nelze s ohledem na jejich povahu užít vysíláním rozhlasem (§ 21 AZ), následně ani přenosem rozhlasového vysílání (§ 22 AZ) či provozováním rozhlasového vysílání (§ 23 AZ), a to přesto, že to není v autorském zákoně výslovně uvedeno a vyplývá to pouze z povahy autorských děl. Prvoinstanční orgán tak vycházel z toho, že z důvodu povahy a funkce počítačového programu lze za možné způsoby autorsko právního užití počítačového programu považovat takové užití, při nichž se počítačový program dostane k uživateli, čemuž odpovídají i výlučná práva stanovená Evropskou směrnicí o právní ochraně počítačových programů, tj. rozmnožování a rozšiřování počítačového programu nebo jeho kopií, a dále takové způsoby nakládání s počítačovým programem, které mohou mít vliv na jeho integritu, tj. překlad, zpracování, úprava a změna počítačového programu. Jednou z forem rozšiřování počítačového programu je pronájem, dále prodej rozmnoženin nebo sdělování prostřednictvím Internetu, poskytnutí možnosti tzv. stáhnout si počítačový program z internetového serveru nositele práv či distributora, např. www.microsoft.cz nebo www.slunečnice.cz atd. Podle prvoinstančního orgánu však již nelze za formu distribuce považovat vysílání výsledků počítačového programu zobrazeného na monitoru, protože uživatel nedostal kopii počítačového programu v podobě umožňující využití funkce, pro kterou byl určen. Žalovaný poukázal na to, že prvoinstanční orgán nastínil klasifikaci počítačových programů, mezi nimiž jsou klasické počítačové programy rozšiřované prodejem rozmnoženin v obchodech, vytvářené na objednávku (tzv. krabicový software), dále počítačové programy rozšiřované úplatně jen pro omezenou dobu k osobní potřebě bezplatně (tzv. shareware), a počítačové programy poskytované bezplatně (freeware), které je možné za určitých podmínek dále šířit. Vyšel z toho, že pokud jsou šířeny volně šiřitelné programy, pak je v možnosti uživatele v souladu s licenční smlouvou, takové programy upravovat, doplňovat, zpracovávat či jinak měnit, takové počítačové programy jsou šířeny spolu se zdrojovým kódem, bez něhož

Page 5: BSA vs. Ministry of Culture CR

nejsou úpravy, doplňky zpracování či změny možné. V licenčních smlouvách je navíc závazek pro toho, kdo takové programy dále šíří, šířit je bezplatně a spolu se zdrojovým kódem (viz např. ustanovení a podmínky pro kopírování, distribuci a modifikaci obecné veřejné licence GNU. Charakteristickým znakem volně šiřitelných programů je zájem autorů, aby se jejich díla šířila cestou co nejvolnější. Prvoinstanční orgán tedy dospěl k závěru, že z hlediska autorského zákona není mezi jednotlivými druhy počítačových programů rozdíl, a z tohoto důvodu pod počítačový program zahrnul všechny typy počítačových programů. Žalovaný vyšel ze zjištění, že prvoinstanční správní orgán proto poté, kdy shledal, že žalobce splňuje formální podmínky žádosti pro vydání povolení, posuzoval, zda žádaný kolektivní výkon práv žalobce je účelný. Správní orgán 1. stupně zhodnotil, že závěr Nejvyššího správního soudu, že výkon povinně kolektivně spravovaných práv ve smyslu § 98 odst. 6 písm. b) autorského zákona je vždy účelný, nic nemění na skutečnosti, že správní orgán je povinen přezkoumat žádost i z hlediska účelnosti dle ust. § 95 a § 98 odst. 5 cit. zákona, neboť ustanovení autorského zákona je vždy nutné vykládat v kontextu celé právní úpravy kolektivní správy. Protože žalobce z práv povinně kolektivně spravovaných požádal pouze o udělení oprávnění k výkonu práva na užití děl kabelovým přenosem podle § 96 odst. 1 písm. c) cit. zákona, prvoinstanční orgán posuzoval otázku možnosti vysílání počítačového programu rozhlasem nebo televizí. Posoudil, že vysíláním počítačového programu není vysílání výsledku počítačového programu zobrazeného na obrazovce, monitoru apod. (tzv. look and feel) a že jediný možný způsob vysílání, který by snad připadal teoreticky v úvahu, je vysílání přímo zdrojového či strojového kódu v „literární“ podobě. Prvoinstanční orgán se v tomto ztotožnil s názorem v odborném posudku JUDr. Jiřího Č., že autorsko právně chráněnou formou vyjádření počítačového programu může být pouze jeho vyjádření ve zdrojovém či strojovém kódu, že vysílání a přenos zdrojového či strojového kódu počítačového programu je absurdní. Poukázal také na to, že žalobce také změnil svoji původní žádost tak, že z ní vypustil právo na přiměřenou odměnu za pronájem originálu nebo rozmnoženiny počítačového programu jakožto autorského díla zaznamenaného na zvukově obrazový záznam z práv povinně kolektivně spravovaných a nově požádal o oprávnění k výkonu práva na pronájem počítačových programů jakožto autorských děl podle § 12 odst. 4 písm. c) cit. zák. jako práva dobrovolně kolektivně spravovaného. Učinil tak z důvodu teoretických nejasností ohledně práva dle § 96 odst. 1 písm. b) cit. zák. s tím, že právo na pronájem počítačových programů je právem na pronájem obecně jako právo ke všem dílům, které jsou takto zpřístupňovány za účelem obchodního prospěchu.

Účelnost a potřebnost kolektivní správy práva na pronájem počítačových programů žalobce zdůvodňoval potřebou zamezit nechtěnému porušování autorských práv ze strany pronajímatelů počítačových programů, zejména provozovatelů internetových kaváren a počítačových heren. K této účelnosti z hlediska pronájmu prvoinstanční orgán nepřisvědčil, neboť uvedl, že stěží by provozovatel internetové kavárny zpřístupňoval svým zákazníkům jiné počítačové programy než ty, které jsou nainstalované na počítačích v jeho provozovně. Tento svůj názor opřel o ust. § 13 odst. 2 cit. zákona, podle kterého existuje rozmnoženina autorského díla i ve formě elektronické, zahrnující vyjádření analogové i digitální a rozmnoženinou v elektronické podobě je tedy i počítačový program. Provozovatel internetové kavárny tak pronajímá svým zákazníkům počítačové programy, které jsou na počítačích v této kavárně nainstalovány. Pokud jde počítačové programy zpřístupněné široké veřejnosti prostřednictvím sítě Internet, dospěl k závěru, že ze strany internetové kavárny či počítačové herny nemůže jít o jejich pronájem. Licenci k pronájmu programů nainstalovaných na počítačích umístěných v internetových kavárnách či hernách udělují nositelé práv sami, např. nejrozšířenější internetový prohlížeč Internet Explorer společnosti Microsoft je poskytován na základě licenční smlouvy uvedené na internetových stránkách firmy.

Page 6: BSA vs. Ministry of Culture CR

Ke správě práva na sdělování díla veřejnosti prvoinstanční správní orgán uvedl, že, pak právo na zpřístupnění počítačových programů nositelé autorských práv k počítačovým programům využívají sami přímo prostřednictvím vlastních internetových stránek nebo zprostředkovaně prostřednictvím specificky takto zaměřených serverů. Sdělení počítačového programu, jeho vysíláním a provozováním televizního vysílání je stěží představitelné s ohledem na pojem, povahu a účel počítačového programu, který již zdůvodnil. Prvoinstanční orgán se dále neztotožnil s názorem účastníka o možnosti správy práva na vystavování počítačového programu, když počítačový program není určen k vystavování, tj. k pouhému vnímání zrakem či sluchem, přičemž vystavování těchto programů na veletrzích typu Invex Brno či Linux Expo je součástí jejich distribuce, šíření zákazníkům, a to jejich propagací, informováním veřejnosti o existenci produktu. Součástí obecné veřejné licence GNU a obdobných licenčních smluv k free software, je i licenční ujednání a souhlas nositele práv se svobodným kopírováním, modifikováním a šířením programu, tedy i při těchto veletržních akcích. Prvoinstanční orgán shrnul, že tedy v případech sdělování autorských děl i výkonů či záznamů veřejnosti je zřejmé, že jde ve všech případech o způsoby užití, kde sdělování veřejnosti je jejich samotnou podstatou a účelem, tzn. např. v kavárně se nepouští hudba proto, aby se prodaly nosiče s jejich záznamem, ale proto, aby si zákazníci hudbu mohli poslechnout. To je hlavní rozdíl oproti počítačovým programům a jejich zpřístupňování na veletrzích jako je Linux Expo, Invex apod. Na veletrzích nejde ani o provozování díla ze záznamu podle § 12 odst. 4 písm. f) bod 1 autorského zákona, neboť tento způsob užití se týká provozování děl ze zvukových či zvukově obrazových záznamů podle § 20 odst. 1 cit. zákona. Prvoinstanční správní orgán tedy dovodil, že povinná kolektivní správa práv k počítačovým programům nepřipadá v úvahu, není ani účelné udílet oprávnění k výkonu dobrovolné kolektivní správy takových práv, u kterých neplatí domněnka o zastupování i smluvně nezastupovaných nositelů práv ( § 101 odst. 9 cit. zák.). Je neúčelné ustavit kolektivního správce pro práva, která může vykonávat žalobce jen na základě smlouvy o zastoupení. V této oblasti není důvodné vytvářet monopol pro činnost, která může být vykonávána na základě dohody o plné moci, viz např. činnost IFPI v oblasti hudebních nahrávek či ČPU (Česká protipirátská unie) v oblasti audiovize. Prvoinstanční orgán uvedl, že oprávnění k výkonu kolektivní správy počítačových programů dosud nebylo žádné osobě uděleno a považoval za důležité, že kolektivní správa nebyla ustavena ani nikde jinde ve světě. Nebyly užity ani teoretické úvahy o možnosti či vhodnosti účelnosti kolektivní správy v dostupné odborné literatuře ani při diskusích v pracovních skupinách rady EU v Evropské komisi či ve Světové organizaci duševního vlastnictví. Jedinými publikovanými názory o možnosti či vhodnosti kolektivní správy jsou články osob spojených se žalobcem, viz i články předsedkyně žalobce a dalších, které hovoří o kolektivní správě jako o možné, ale velmi nežádoucí, nevhodné možnosti, které je zapotřebí zamezit, a dále podání žalobce, ve kterém naopak je kolektivní správa považována za jedinou účelnou možnost výkonu některých autorských práv k počítačovému programu.

Žalovaný správní orgán se po rekapitulaci závěrů prvostupňového správního orgánu ve svém rozhodnutí vypořádával s námitkami rozkladu podaného žalobcem proti uvedenému rozhodnutí. Žalobce ve svém rozkladu opět poukazoval zejména a zásadně na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu, že výkon práv povinně kolektivně spravovaných je vždy účelný, na to, že jde o závazný právní názor a že proto žádost o kolektivní výkon správy těchto autorských práv nelze posuzovat již z hlediska účelnosti. Žalobce požadoval, aby byly vypořádány námitky týkající se pojmu počítačového programu, které vznesl dne 22.3.2004. Prvostupňovému správnímu orgánu vytkl, že opětovně neodůvodnil, jak byl pochopen neurčitý právní pojem účelnost výkonu kolektivně spravovaných práv, vyjádřil nesouhlas s tím, že prvoinstanční správní orgán nenařídil ve věci ústní jednání a vypracování znaleckého posudku. Dále se nevypořádal s důkazem, kterým je inzerát společnosti Microsoft a namítal,

Page 7: BSA vs. Ministry of Culture CR

že se neměl možnost vyjádřit k osobě zpracovatele odborného posudku JUDr. Č., který na rozdíl od znalce nebyl vázán povinností nestrannosti. Poukázal na rozpory v názorech žalovaného a namítl podjatost vedoucí samostatného oddělení autorského práva JUDr. Hany M.

Žalovaný správní orgán s odkazem na § 95 odst. 2, § 96 odst. 1, § 98 odst. 6 písm. b) cit. zákona z provedeného dokazování shledal, že povinná kolektivní správa práv k počítačovým programům je pojmově vyloučena, a to s ohledem na povahu a funkci počítačového programu, a je tedy neúčelná. K námitce žalobce, že se prvoinstanční orgán nedržel pro něj právně závazného názoru Nejvyššího správního soudu, žalovaný uvedl, že v dané věci šlo o oprávnění ke kolektivní správě práva na vysílání počítačového programu rozhlasem nebo televizí ve smyslu § 21 cit. zák. a na jeho kabelový přenos ve smyslu § 22 cit. zákona, přičemž takové užití si lze představit pouze jako vysílání zdrojového či strojového kódu v „literární“ podobě rozhlasem či televizí. Žalovanému není známo, že by k takovému užití počítačových programů v praxi docházelo a představa tohoto způsobu užití je stěží myslitelná a pak ovšem nepřichází v úvahu ani kolektivní výkon tohoto práva. Podle žalovaného cílem právní úpravy kolektivní správy dle autorského zákona není, aby bylo uděleno oprávnění ke kolektivní správě práva, k jehož výkonu v praxi nedochází. Zvažoval, že Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku vycházel zřejmě z toho, že užitím počítačového programu v autorskoprávním smyslu je i vysílání výsledků počítačového programu zobrazeného na monitoru počítače, tzv. look and feel. Ohledně formy počítačového programu spočívající v zobrazení na monitoru počítače se uplatňuje ochrana proti nekalé soutěži. Výsledek činnosti hardware zobrazený na obrazovce počítače může splňovat legální pojmové znaky autorského díla, které však bude samostatným autorským dílem odlišným od počítačového programu a bude samostatně autorsky chráněno. Žalovaný odkazuje na komentář z Publikace I. Telec a Kříž J. na straně 9 odůvodnění prvoinstančního orgánu a dovozoval, že s tím není v rozporu důvodová zpráva k novele autorského zákona č. 86/1996 Sb., která se týká předchozí právní úpravy, podle které byly autorsko právně chráněny pouze ty počítačové programy, které splňovaly znaky autorského díla v jeho jedinečnosti. Z důvodové zprávy dle žalovaného jasně vyplývá, že i způsob komunikace s uživatelem, tj. způsob zobrazení informací na obrazovce, musel splňovat znaky autorského díla, být originální a individuální, pokud nebyl, nemohl být tento způsob zobrazení autorsko právně chráněn, ačkoliv program sám- zdrojový či strojový kód mohl. Ohledně námitky žalobce, že ust. § 66 odst. 2 AZ je nutno vykládat v souladu s výše uvedenou funkcí počítačového programu, tj. s funkcí „look and feel“, žalovaný konstatoval, že prvoinstanční orgán správně posuzoval možné způsoby užití počítačového programu, s ohledem na jejich povahu i funkci, stejně tak jako je tomu v případě jiných druhů děl, např. výtvarných v souvislosti s otázkou jejich vysílání rozhlasem, protože některá užití jsou u počítačových programů pojmově vyloučena (žalobce uváděl pouze rozhlasové vysílání). Při posouzení, jakým způsobem může být určité autorské dílo užito, je však nutné brát v úvahu povahu a účel daného autorského díla.

K námitce žalobce, že nebyl odůvodněn neurčitý právní pojem „účelnost“ výkonu kolektivně spravovaných práv,žalovaný uvedl, že prvoinstanční orgán odůvodnil účelnost, resp. neúčelnost kolektivní správy dostatečně, když uvedl, že kolektivní správa je účelná tam, kde je pro autora nemožné nebo velmi obtížné monitorovat užití díla a uplatňovat individuálně právo na odměnu za udělení licence k užití. K tomu, aby kolektivní správce mohl vykonávat své povinnosti, potřebuje mít určitý zdroj příjmů. Tímto zdrojem jsou odměny vybírané pro autory, přesněji řečeno částky odpovídající účelně vynaloženým nákladům, které jsou strhávány z těchto odměn. V žádosti žalobce uvádí, že hlavním zdrojem příjmů by měly být prostředky vybrané v souvislosti s výkonem povinné kolektivní správy, i když přínos dobrovolné kolektivní správy je spatřován spíše v jiných oblastech než čistě finančních, avšak

Page 8: BSA vs. Ministry of Culture CR

nelze ji apriori vylučovat. Jinými oblastmi měl žalobce na mysli uzavírání smluv a kontrolu smluvních podmínek u všech druhů softwaru a u všech uživatelů. Kolektivní správa je tradičně primárně určena pro vybírání a rozdělování odměn. Kontrola dodržování licencí a další servis jsou od primární aktivity odvozeny, ale mohou být také vykonávány zcela samostatně, jak ostatně ze stanov žalobce jako ochranné organizace autorské přímo vyplývá, nebo mohou být vykonávány na základě plné moci.

K námitce nenařízeného ústního jednání žalovaný konstatoval, že Nejvyšší správní soud s odkazem na vyjasnění stanoviska žalovaného nezavázal správní orgány povinností nařídit ústní jednání, ale naznačil žalovanému prostor, že tak má učinit tehdy, pokud lze předpokládat, že konání ústního jednání povede k objasnění věci. Žalobce ve svém dopise ze dne 14.1.2004 mimo jiné žádal, aby ministerstvo nařídilo ústní jednání v případě nezbytnosti vyjasnění veškerých podstatných otázek, které by správní orgán považoval za nutné podřídit bližšímu zkoumání. Protože se tedy Nejvyšší správní soud k otázce nařízení jednání vyjádřil jen v obecné rovině a žalobce nevytkl odbornému posudku JUDr. Č. žádnou konkrétní věcnou vadu a uvedl pouze připomínky k osobě JUDr. Č. v tom směru, že mu tato osoba není známa, že není řádným znalcem, a navrhl doplnění podkladů pro rozhodnutí o znalecký posudek Prof. Ing. V. Smejkala, žalovaný následně vycházel z odborného posudku JUDr. Č.. Žalovaný neshledal, které otázky odborné povahy, jiné než ke kterým se vyjádřil ve svém odborném posudku JUDr. Č. by žalobce ještě rád řešil. Žalovaný zhodnotil, že prvoinstanční orgán se vyjádřil i k odbornému posudku Mgr. Ing. S., který předložil žalobce, když tento posudek se vyjadřuje k otázce, zda lze ochranu počítačových programů vztáhnout na způsob komunikace programu s uživatelem, a tedy nebyly dány pochybnosti o tom, že prvoinstanční orgán zjistil přesně a úplně skutečný stav věci. Žalovaný odmítl námitku rozkladu, že prvoinstanční orgán předvybral pro své rozhodnutí jen některé vhodné podklady a že se s důkazem inzerátem společnosti Microsoft v rozhodnutí nevyrovnal. Žalovaný uvedl, že tento důkaz plně podporuje závěr prvoinstančního orgánu, že pokud jde o právo na pronájem počítačového programu, vykonávají jej nositelé práv sami.

K námitce rozkladu, že žalobce se neměl možnost vyjádřit se k osobě zpracovatele odborného posudku JUDr. Č., žalovaný uvedl, že žalobce měl možnost vyjádřit se v tomto směru v rámci seznámení se s podklady pro rozhodnutí, což také učinil a nechal si zpracovat vlastní odborný posudek, který prvoinstanční orgán hodnotil jako prostředek stejné důkazní síly. Jediný rozdíl pak byl v tom, že se se závěry obsaženými v posudku Mgr. Ing. S. prvoinstanční orgán neztotožnil. Odborné posudky obou zmíněných odborníků v oblasti práva, informačních technologií, měly v řízení stejnou důkazní hodnotu.

Jestliže žalobce vytýkal ministerstvu nevysvětlení rozporu mezi jeho dřívějšími názory a doktrínou a posudkem JUDr. Č., žalovaný uvedl, že jediný rozpor byl ohledně důvodové zprávy zákonu č. 86/1996 Sb., což žalovaný objasnil výše ve svém rozhodnutí.

K námitce podjatosti JUDr. M. žalovaný uvedl, že jde o opakovanou námitku, o které již rozhodl ministr kultury ve svém rozhodnutí ze dne 22.7.2004 tak, že ji neshledal důvodnou, a tento závěr potvrdila i náměstkyně ministra kultury ve svém rozhodnutí ze dne 9.5.2005. Z uvedených důvodů dospěl žalovaný k závěru, že námitky rozkladu nejsou důvodné a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí. Proti uvedenému rozhodnutí směřuje podaná žaloba. Žalobce v podané žalobě namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí hmotně právní i procesně právní povahy. 1) Namítané nezákonnosti rozhodnutí hmotně právní povahy:

Page 9: BSA vs. Ministry of Culture CR

Žalobce nesouhlasil se stanoviskem žalovaného, že autorský zákon nechrání výsledek zobrazení programu na obrazovce počítače a že u tohoto výsledku se uplatňuje ochrana proti nekalé soutěži. Žalobce zejména poukázal na to, že žalovaný nerespektoval závěr Nejvyššího správního soudu vyslovený v jeho rozhodnutí ze dne 31.8.2004, č.j. 2Afs 45/2003–118 a že a ve svých rozhodnutích již nemůže s úspěchem uplatňovat totožnou právní argumentaci, pokud jej v předcházejícím soudním řízení soud nepřijal. Právní argumentaci žalovaného ohledně ochrany způsobu komunikace počítačového programu s uživatelem považoval za nesprávnou a účelovou. Žalobce předně zdůraznil, že počítačový program splňuje podmínky autorskoprávní ochrany jako předmět práva autorského, jestliže podle § 2 odst. 2 autorského zákona splňuje podmínku jedinečnosti, tj. že jde o vlastní duševní dílo autora projevující se v jeho individualitě, v jeho původnosti, a dílo je objektivně vnímatelné v jakékoliv smysli vnímatelné podobě (zachycení, provedení apod.). Pakliže tyto znaky počítačový program splňuje, vztahuje se na něj v plném rozsahu obecná autorsko právní ochrana. Poukázal na to, že mezi účastníky řízení není sporu, že jde o naplnění prvního pojmového znaku původnosti tj.tvůrčí duševní činnosti, ale je zde spor ohledně ztvárnění, vyjádření díla. Žalobce nesouhlasí s tezí žalovaného, že za jediné dvě formy vyjádření počítačového programu, které jsou autorskoprávně chráněny, je třeba považovat pouze zdrojový a strojový kód počítačového programu. Podle žalobce je problematika z odborného hlediska složitější, takže poukázal na některé aspekty programátorské tvorby a povahy počítačových programů. Uvedl, že pro odborníky je program objektivně vnímatelný ve zdrojovém textu či strojovém kódu. Žalobce přisvědčil stanovisku odborníků, že zdrojový text vzniká jako výsledek duševní činnosti programátora a je primární, tento zdrojový text je textem myšlenek, vzorců, metod a jiných prvků, které vytváří program jako takový. Sekundární podobou je strojový (binární) kód, který vzniká překladem transformací zdrojového textu do podoby, která je kompatibilní s požadavky hardware (počítače). Na základě instrukcí strojového kódu hardware pracuje, resp. dochází k realizaci tvůrčího záměru programátora. S těmito dvěma formami kódu mohou pracovat jen odborníci, kteří komplikovaným příkazům rozumí. Software je dodáván prakticky jen ve svém binárním kódu, protože tato podoba díky nesrozumitelnosti primárního textu programu do jisté míry chrání myšlenky a nápady programátora zapsané ve zdrojovém tvaru. Počítačové programy ve strojovém kódu dodávají především za úplatu softwarové firmy, zdrojový tvar poskytují především tvůrci bezplatného volně šiřitelného softwaru. Žalobce uvedl, že pro uživatele je počítačový program sice rovněž objektivně vnímatelný ve zdrojovém či strojovém tvaru, ale nerozumí mu, pokud nejsou odborníky. Vnímají jej teprve na základě zobrazení výsledků počítačového programu ve formě uživatelských obrazovek na monitoru počítače. Tomuto způsobu komunikace programu s uživatelem (tzv. look and feel) uživatel rozumí. Společné pro odborníky, programátory i prosté uživatele je forma vyjádření počítačového programu, které objektivně vnímají a rozumí mu, způsob komunikace programu s uživatelem, tzv. look and feel nebo komunikační rozhraní, toto definiční rozlišení přijímá celá právní nauka. Žalobce zde odkazuje na odborné publikace k autorskoprávní ochraně počítačových programů. Z uvedeného žalobce ve spojení s § 2 autorského zákona dovozuje, že autorský zákon chrání počítačový program v obou vnímatelných rovinách, tj. jak ve zdrojovém či strojovém kódu, tak i ve způsobu komunikace. Ať je počítačový program vnímán v jakémkoli ztvárnění, je vždy v takovém ztvárnění chráněn. Toto lze přiblížit i na díle literárním. Počítačový program je chráněn jako dílo literární dle § 65 odst. 1 autorského zákona. Spisovatel při tvorbě literárního díla může rovněž své dílo zachytit pouze ve dvou formách, ústně či písemně. Toto dílo lze však vnímat i v jiné rovině, a to při sledování jeho televizního ztvárnění inscenace skrze zobrazení na obrazovce. Zákonné zakotvení podoby ochrany děl literárních a počítačových programů má tedy své ratio. Žalobce odkázal na článek 4 mezinárodní smlouvy Světové organizace duševního

Page 10: BSA vs. Ministry of Culture CR

vlastnictví o právu autorském, na článek 10 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví a na právnické publikace Prof. J. Kříže a JUDr. Piškuly. Žalobce je toho názoru, že funkce počítačového programu je nerelevantní, to vyplývá z ust. § 2 odst. 1 autorského zákona, když pro ochranu počítačového programu není rozhodující, pro jaký účel byl vytvořen. Žalovaný tak spojil otázku možných způsobů užití počítačového programu s povahou a účelem daného autorského díla. Žalobce je přesvědčen, že pokud má být autorsko právní užití určitého díla vyloučeno, může se tak stát pouze a jen v případě, kdy takové užití nepřichází vůbec do úvahy, jelikož příslušným způsobem nelze zpřístupňovat dílo, ani jeho část (§ 2 odst. 3 autorského zákona). U výtvarných děl např. jednoznačně nepřichází v úvahu rozhlasové vysílání. Počítačový program je ve výsledku jeho zobrazení však běžně vnímatelný, proto uvedený způsob užití nelze vůbec vykládat za pojmově vyloučený. Pokud je příslušným způsobem užití díla zpřístupňováno, zde např. shlédnutím na televizní obrazovce, nelze hovořit o tom, že by nešlo o autorskoprávní užití. Žalobce odkázal na komentář k autorskému zákonu, který rozebírá, že s ohledem na funkci počítačového programu se právě způsob komunikace, jeho obrazové či zvukově obrazové ztvárnění považuje za předmět ochrany v rámci počítačového programu, tj. funkce programu právě naopak předurčuje požadavek ochrany i obrazového, zvukově obrazového ztvárnění programu na obrazovce. Žalobce odkázal i na další relevantní závěr komentáře k předchozímu autorskému zákonu č. 35/1965 Sb. profesora Telece. Ten uvedl, že hodnota počítačového programu, jeho provozní určení, hospodářský, technický a jiný význam, užitné vlastnosti apod. nesmí mít žádnou relevanci pro jeho ochranu právem autorským. Tyto závěry považuje žalobce za rozporné s výkladem žalovaného, ale i s posudkem JUDr. Č., který naopak z uvažované funkcionality programu vyvozuje, že toto obrazové, zvukově obrazové ztvárnění programu na obrazovce není chráněno v rámci ochrany počítačového programu. Žalobce s odkazem na § 2 odst. 1 cit. zákona namítal, , že objektivně vnímatelná podoba vyjádření díla je i podoba elektronická, a to zobrazením na obrazovce počítače. Žalobce je toho názoru, že provedená interpretace pojmových znaků autorského díla a autorskoprávního užití ve vztahu k počítačovým programům, je plně v souladu s logickým uvažováním, a tedy s metodou logické interpretace textu právní normy dle ust. § 2 autorského zákona. Omezení autorského zákona nesmí být vykládána způsobem, který by narušoval běžný výkon práv autorských i objektivně vnímatelné ztvárnění počítačového programu zasluhuje autorsko právní ochranu, a pouhá ochrana před nekalou soutěží je pro autory a jiné nositele práv nedostatečná.

Dle názoru žalobce, dle kterého i výsledek zobrazení počítačového programu na obrazovce, je způsobilý být předmětem autorsko-právní ochrany, jakožto objektivně vnímatelné zobrazení tohoto autorského díla dotvrzuje i ust. § 66 odst. 2 autorského zákona, když stanoví, že zhotovení rozmnoženiny je nezbytné pro zobrazení, provoz a přenos počítačového programu. Zákon tak sám stvrzuje, že v rámci ochrany počítačového programu je poskytována ochrana rovněž jeho zobrazení na obrazovce. Z toho vyplývá, že i zobrazení počítačového programu je případem zpřístupňování díla, které zákon podřazuje pod autorsko právní užití, rozmnožování díla. Spolehlivě tak lze zákon vyložit, že zobrazení počítačového programu se považuje za způsob užití díla rozmnožováním, přičemž toto právo je právem autora, a jinak nelze tímto způsobem, tj. zpřístupňováním a rozmnožováním jeho zobrazení, počítačový program užít, nemá-li docházet k porušování práva autorského dle § 40 cit. zákona. Stejný závěr vyplývá z článku 4 Evropské směrnice č. 91/250/EHS. Žalobce doplnil, že účastníci řízení nejsou ve sporu, že by zdrojový či strojový kód nebyly formami zachycení počítačového programu, žalobce je však přesvědčen, že autorský zákon chrání počítačový program ve výsledku jeho zobrazení na monitoru.

Page 11: BSA vs. Ministry of Culture CR

Žalobce se dále v podané žalobě věnuje předestření stanoviska, že i vládní důvodové zprávy k předlohám autorskoprávních předpisů vyslovují dostatečně přesvědčivě stejný závěr. Poukázal na rozpory mezi dřívějšími stanovisky Ministerstva kultury učiněnými k důvodové zprávě k zákonu č. 89/1996 Sb., který novelizoval tehdy platný autorský zákon č. 35/1995 Sb. ke dni 1.12.2000 a mezi změnou názoru ministerstva, která je účelová, motivovaná snahou nevyhovět žádosti žalobce. Zatímco žalovaný ve svém dřívějším právním rozboru uváděl, že předmětem ochrany je i vnitřní struktura počítačového programu tvořící jeho kostru a sestávající se ze zvolené posloupnosti příkazů a organizace modulů a dále také způsob komunikace programu s uživatelem, tj. originální a individuální způsob zobrazení informací na obrazovce, dospěl žalovaný pro účely tohoto řízení k jinému právnímu názoru a tuto změnu vysvětlil tím, že dřívější názory pozbyly relevanci s přijetím nového autorského zákona č. 121/2000 Sb. Přitom však důvodová zpráva k novému autorskému zákonu vyslovuje, že rozhodujícím znakem pro splnění podmínek ochrany podle autorského zákona je, že dílo musí být výsledkem tvůrčí činnosti autora jako fyzické osoby, a nepřihlíží se přitom k formě vyjádření díla, ani k účelu nebo k hodnotě výsledků této činnosti. Principy nové právní úpravy tak zůstávají nezměněné. Nová právní úprava kolektivní správy práv autorů je úpravou národní, ponechává se zcela na vnitrostátní úpravě, mezinárodní dohody či předpisy práva EU nestanoví, jaká autorská díla mohou být kolektivně spravována a v jakém rozsahu, řešení bylo ponecháno na vnitrostátním zákonodárství. Je-li tedy podle nového autorského zákona upraveno, jaká práva kolektivně povinně spravovaná musí být vykonávána kolektivním správcem, pak úprava, která u přesně vytyčených práv stanoví, že nositelé práv jsou pro jejich výkon ze zákona zastoupeni příslušným kolektivním správcem, neznamená nic menšího než že individuální výkon je nedovolený, a tudíž práva povinně kolektivně spravovaná musí být vykonávána kolektivním správcem. Na podporu svých tvrzení ohledně vyjádření počítačového programu jako způsobu komunikace počítačového programu s uživatelem, žalobce uvedl autorsko právní doktríny vyplývající z odborných prací JUDr. Karla Knapa a Doc. JUDr. M. Opltové, komentář k novému autorskému zákonu kolektivu vedeném Prof. Křížem, doktrínu autorů Karásková – Karásek, kteří se vyjadřují k otázkám užití počítačových programů. Kolektiv vedený Prof. Křížem komentuje zákonná ustanovení autorského zákona i k otázce kolektivní správy tak, že nepřichází v úvahu povinná kolektivní správa počítačových programů, snad jen připustíme-li, že televizní vysílání např. obrazového vyjádření počítačového programu by bylo současně užitím počítačového programu jako takového, a pak by bylo možno uvažovat o právu kolektivně spravovaném dle § 96 odst. 1 písm. c) cit. zákona, ledaže by šlo o některou z bezúplatných zákonných licencí. Z uvedeného žalobce dovozuje, že autorský kolektiv si byl vědom úvah o kolektivní správě počítačových programů a připustil, že povinná kolektivní správa přichází do úvahy v případě kabelového přenosu. Toto právo je také jediným právem povinně kolektivně spravovaným, o jehož kolektivní správu žalobce požádal. Autoři Karásková – Karásek pak v souladu s mezinárodním pojímáním počítačových programů vyslovili, že chrání i způsob ztvárnění programu, a prostředky pro interakci uživatele s programem ve formě okének a nabídek, tzn. komunikační vzhled programu tzv. look and feel. Žalobce poukázal na to, že samo ministerstvo v prvoinstančním rozhodnutí cituje literaturu, věnující se nejuceleněji k danému tématu, kolektivu Smejkal, Sokol, Vlček, kteří hovoří o tom, že program počítače představuje nehmotný výsledek autorovy tvůrčí činnosti spočívající v určité struktuře dané organizací dat, posloupností, instrukcí a volbou algoritmů a způsobem komunikace s uživatelem. Předpokládají, že dílo je vnímáno konečnými uživateli pouze v podobě vnější komunikace na monitoru bez možnosti vnímat strojový text a strojový kód, zatímco pro odborníka je program vnímatelný v obou těchto formách. Žalobce odkázal na obšírné pojednání Prof. Kříže k problematice ochrany počítačových programů, které vylučuje z autorsko právní ochrany, obecné myšlenky a principy, které existují samy o sobě i v principech počítačového

Page 12: BSA vs. Ministry of Culture CR

programu, ale předmětem autorskoprávní ochrany je vždy jediné konkrétní tvůrčí ztvárnění daného díla. S odkazem na komentář Prof. Smejkala žalobce poukázal na to, že dílo může být vnímáno i prostřednictvím technických pomůcek a zařízení, např. počítače, a tím je objektivně vnímatelnou podobou i podoba elektronická.

Žalobce se dále ve své žalobě zabývá zahraniční úpravou a zahraniční doktrínou, vyplývající ze směrnice č. 91/250/EHS, která užívá pojmy jako předvádění, provoz (spuštění) počítačového programu, jakékoliv veřejné rozšiřování, a jestliže s těmito pojmy pracuje, pak lze spolehlivě dovodit, že počítačový program zasluhuje ochrany i při jejich užití uvedenými způsoby a zahrnuje tak i jeho zobrazení na obrazovce. Pro úplnost žalobce poukázal na článek 4 smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském, který uvádí, že počítačové programy jsou chráněna jako literární díla ve smyslu článku 2 Bernské úmluvy, a to bez ohledu na způsob nebo formu jejich vyjádření.

Na základě uvedeného žalobce považuje za jedinou správnou interpretaci, že v případě, kdy vysílatel prostřednictvím vysílání zpřístupní ztvárnění, zobrazení počítačového programu na televizní obrazovce, dochází tak k vysílání počítačového programu. Zvláštními způsoby užití je vysílání díla rozhlasem nebo televizí, tedy i kabelový přenos televizního vysílání a provozování televizního vysílání. Vysíláním výsledku zobrazení počítačového programu dochází ke zpřístupňování tohoto díla v nehmotné podobě, ať živě nebo ze záznamu, po drátě či bezdrátově, a to televizí, původním vysílatelem. Patrně není primárně zpřístupňován a v tomto zobrazení zdrojový či strojový kód, ale program je pak zpřístupňován ve druhé rovině, v rovině způsobu komunikace s veřejností. Žalobce se domnívá, že přesvědčivě zdůvodnil interpretaci zákona, poukázal na účelový a nesprávný výklad žalovaného a na to, že žalovaný svým postupem porušuje právo žalobce vykonávat jinou hospodářskou činnost ve smyslu článku 26 Listiny základních práv a svobod, kterou je i kolektivní správa práv podle autorského zákona.

K vlastnímu důvodu zamítnutí žádosti, tj. k tomu, že dle žalovaného je kolektivní správa počítačových programů sice teoreticky možná, avšak nepřichází do úvahy, a dobrovolná kolektivní správa je neúčelná, žalobce znovu odkázal na běžné zpřístupňování počítačového programu původními vysílateli, na závazný právní názor Nejvyššího správního soudu a namítal, že v případě tzv. dobrovolné kolektivní správy individuální výkon práv není překážkou výkonu kolektivnímu a tím pádem není překážkou ani pro udělení oprávnění výkonu kolektivní správy práv. Podle názoru žalobce zde neplatí konstrukce: možný výkon individuální rovná se neúčelný výkonu kolektivnímu. Žalobce tedy postrádá širší úvahy než je výklad pojmu účelnost. Žalobce považuje za účelný výkon těch práv, jejichž kolektivní výkon představuje pro většinu skupinu nositelů práv usnadnění, sjednávání smluv o užití chráněných děl, zpřístupňování těchto děl veřejnosti a kontrolu jejich užití, a to při zajištění soustavného zastupování těchto osob. Ustavením kolektivního správce mohou nositelé vyvažovat své hospodářsky slabší postavení a nemožnost zajištění dohledu nad dodržováním podmínek udělených licencí. Tyto aspekty výkonu kolektivní správy z hlediska účelnosti žalovaný vůbec nezkoumal a zabýval se neúčelným zdůvodňováním možností individuálního výkonu práv. Zákon je postaven na zásadě, že nositelé práv se mohou rozhodnout, zda-li svá práva budou vykonávat individuálně či je svěří kolektivnímu správci. Dle výkladu ministerstva by vlastně žádná dobrovolná kolektivní správa nikdy účelná být nemohla, neboť její výkon je možný i individuálním způsobem. Jestliže pak nositelé práv o tuto dobrovolnou kolektivní správu požádali, není vůbec zřejmé, na základě jakého ustanovení zákona by bylo možno jejich žádosti nevyhovět.

Žalobce namítal porušení principu relativní rovnosti ve veřejných právech, který velí správnímu orgánu povinnost vydat žadateli oprávnění, jestliže se nachází ve stejném či obdobném postavení, jako dříve úspěšní žadatelé o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy práv. Jestliže jsou kolektivně chráněna díla literární, není odůvodněno, proč by práva

Page 13: BSA vs. Ministry of Culture CR

autorů počítačových programů nemohla být rovněž vykonávána kolektivně. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Afs 47/2004–83, a na nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 470/97. 2) Namítané nezákonnosti rozhodnutí procesně právní povahy: Žalobce vytýkal žalovanému, že řízení trpí procesními vadami. Ty dle žalobce spočívaly v tom, že žalovaný neprovedl na návrh žalobce znalecké zkoumání, odborný posudek JUDr. Č. řešil především otázky právní, nikoliv skutkové a odborné. Žalobce zpochybňoval erudici JUDr. Č., namítal, že v podaném posudku zpracovatel vůbec nezkoumá ust. § 66 odst. 2 autorského zákona, vytváří nepodložené závěry o minimálních výhodách kolektivní správy a naopak i větších omezeních, které by autoři, jež by se nechali kolektivním správcem zastupovat, museli strpět. Tyto závěry žalovaný převzal, ač nejsou přezkoumatelné ani soudem, ani znalcem. Žalovaný tedy na návrh žalobce nezadal znalecký posudek, aniž by přesvědčivě odůvodnil, proč jej považuje za nepotřebný.

Žalobce namítal i nedostatečné odůvodnění rozhodnutí žalovaného. Postrádá v rozhodnutí vysvětlení, jak žalovaný interpretuje pojem „zobrazení“ užitý v ust. § 66 odst. 2 autorského zákona. Prosté odvolání se na funkci počítačového programu je zásadně nedostačující. Odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního orgánu považuje za vnitřně rozporné v hodnocení jeho zobrazení, když uvádí, že užití počítačového programu není autorsko právně chráněno ve formě zobrazení, naproti tomu uvažuje, že aby mohl být počítačový program spuštěn a předváděn na obrazovce monitoru, musí být zaveden do paměti počítače. Žalovaný nevyhodnotil důkaz odborného posudku Mgr. Ing. S., nevyrovnal se s jednotlivými úvahami odborného posudku Mgr. Ing. S., a nezdůvodnil posun ve svých vlastních názorech, které vyslovil v souvislosti s důvodovými zprávami k autorským zákonům.

Žalobce namítal, že v řízení několikrát uplatnil námitku podjatosti úřednice, která ve věci vždy rozhodovala v I. stupni a nehájila zájmy žalobce, ale zájmy neformálního sdružení BSA – Business software aliance, vyjímala ze spisu matérii, seznámila toto sdružení s obsahem spisu, ačkoli je řízení neveřejné a vůči žalobci vystupovala zjevně hostilním způsobem. Na to publikovala články v Hospodářských novinách ohledně vyloučení kolektivní správy práv k softwaru. Pochybnosti o nezaujatém a objektivním postoji k rozhodované věci neodstranil ani ministr kultury, který rozhodnutím ze dne 22.7.2004 neshledal námitky podjatosti žalobce důvodnými, v dalším rozhodnutí ze dne 6.6.2005 jen na toto, a dále i na rozhodnutí náměstkyně ministra kultury ze dne 9.5.2005 blanketně odkázal. Žalobce však je toho názoru, že pokud námitky podjatosti znovu uvedl v rozkladu, bylo pouze na ministrovi, aby ve svém rozhodnutí důvody podjatosti sám zhodnotil a neodkazoval pouze na rozhodnutí náměstkyně ze dne 9.5.2005, když tato nemohla vydávat další rozhodnutí o podjatosti pracovníka správního orgánu.

Konečně žalobce vytýkal žalovanému i porušení ust. § 33 odst. 2 správního řádu s tím, že žalobce nahlížel do spisu dne 7.1.2005, kdy měl být dle rozhodnutí seznámen s hlavními podklady řízení, a žalobci není zřejmé, jaké zde byly ještě případně vedlejší podklady rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že podklady žalovaný doplnil v řízení odvolacím, a to o licenční smlouvu společnosti Microsoft, a dále o důkaz zpřístupňování počítačových programů prostřednictvím vlastních internetových stránek provedený vytištěním webových stránek označených v rozhodnutí. Žalobce namítal, že se s těmito podklady pro rozhodnutí seznámit nemohl, protože mu žalovaný nedal možnost a nevyrozuměl jej o těchto podkladech.

Žalobce je přesvědčen o svém nároku na udělení oprávnění, a z těchto důvodů navrhl, aby soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí prvoinstanční Ministerstva kultury ČR zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Page 14: BSA vs. Ministry of Culture CR

Žalobce k podané žalobě připojil článek Publikace „Internet a autorské právo“ – ohlédnutí JUDr. Jiřího Č. na podporu svého tvrzení, že nejde o osobu náležitě erudovanou k posouzení odborných otázek týkajících se počítačových programů. Ve svém vyjádření k žalobě žalovaný nesouhlasil s výkladem žalobce, že by žalovaný připouštěl pouze možnost ochrany výsledků počítačového programu zobrazeného na monitoru počítače podle obchodního zákoníku a v rámci ochrany proti nekalé soutěži. Je toho názoru, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že výsledek počítačového programu chápe žalobce jako samostatný výtvor odlišný od počítačového programu, který může být chráněn jako dílo autorské. Přitom souběh autorskoprávní ochrany a ochrany proti nekalé soutěži ve vztahu k tomuto výsledku není vyloučen. Poukázal na to, že otázkou „ochrany uživatelské plochy“ se výslovně zabýval i Vrchní zemský soud v Düsseldorfu, který zastával názor, že uživatelskou plochu nelze považovat za součást počítačového programu, neboť počítačový program je dle názoru soudu nutno odlišovat od jeho produktů. Žalovaný je toho názoru, že se vyčerpávajícím způsobem vypořádal s otázkou, proč dle jeho názoru není možné počítačový program užít televizním či rozhlasovým vysíláním, ani kabelovým přenosem tohoto vysílání. Zopakoval, že klasická autorská díla, jako i díla literární, jsou určena k tomu, aby byla bezprostředně smyslově vnímána, naproti tomu počítačový program je určen k výkonu určité zadané činnosti, tak je chráněn i bez ohledu na formu jeho vyjádření, to však neznamená, že jej lze také užít všemi způsoby, které autorský zákon uvádí. Žalovaný je toho názoru, že ochrana díla a jeho užití jsou sice právní instituty, které spolu souvisí, nicméně nelze je ztotožňovat, jak to ve své argumentaci činí žalobce. Pokud by byl výsledek počítačového programu zobrazený na monitoru počítače jednou z forem vyjádření počítačového programu jako takového, je otázkou, zda lze počítačový program užívat tím, že je jiným osobám zprostředkován pouhý pohled na uživatelské rozhraní (look and feel), např. jeho televizním vysíláním či kabelovým přenosem takového vysílání, aniž by jim zároveň bylo umožněno využití oné instrukce, která způsobí, že hardware počítače pracuje, tj. využití funkce počítačového programu. Není pravdou, že by mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, zda dochází ke zpřístupňování počítačového programu původními vysílateli běžně a se vzrůstající tendencí. Naopak podle názoru žalovaného počítačový program není běžně zpřístupňován (užíván) vysíláním. Jediný způsob, jak lze tímto způsobem program užít, je vysílání jeho zdrojového či strojového kódu rozhlasem a televizí, k takovému užití však nedochází.

K námitkám žalobce, že možnost individuálního výkonu práva neznemožňuje ustanovení kolektivního správce v rámci dobrovolné kolektivní správy, žalovaný uvádí, že kolektivní správa práv je určitou výjimkou ze zásady, že práva autorská jejich nositel vykonává individuálně a kolektivní správa se uplatňuje tam, kde je individuální výkon práva buď nemožný (typicky jde o výkon práva na náhradní odměnu) nebo neúčelný (tzv. dobrovolná kolektivní správa). K pojmu neúčelný je žalovaný odkázán na studii a doporučení k úpravě kolektivní správy vypracované Světovou organizační duševního vlastnictví (WIPO), kde je užito pojmu „hospodářsky nevýhodný“. Pokud tedy je individuální výkon práva možný a v praxi k němu běžně dochází, a toto tvrzení má oporu v důkazu licenčními smlouvami, např. společnosti Microsoft a Cenega, s.r.o., ochranu práv je možno efektivně zajistit prostřednictvím sdružení nositelů práv, jako jsou v případě např. audiovizuálních děl IFPI a ČPU, což prvoinstanční správní orgán ve svém rozhodnutí zmínil, a není účelné ustanovovat kolektivního správce. Žalovaný také poukázal na to, že autorský zákon zakotvuje na výkon kolektivní správy monopol dle ust. § 98 odst. 6 písm. c) autorského zákona a vzhledem k tomu, že nelze uvažovat o provozování vysílání počítačového programu, nemohl žalovaný z hlediska neúčelnosti takové kolektivní správy přistoupit ani na námitku žalobce ohledně výkonu práv dobrovolně kolektivně spravovaných, že bude zastupovat pouze autory, se kterými má uzavřeny smlouvy o zastupování.

Page 15: BSA vs. Ministry of Culture CR

K námitkám procesně právních důvodů nezákonnosti rozhodnutí žalovaný poukázal na to, že článek JUDr. Jiřího Č., který připojil žalobce k podané žalobě, byl zveřejněn v prosinci roku 2001 a nelze z něj dovodit, že by jmenovaný nebyl dostatečně erudovaný k vypracování posudku v červenci roku 2004. Na to tento článek nijak zásadním způsobem nezpochybňuje odbornost jeho autora. Žalovaný poukázal na to, že v tomto článku jsou řešeny dva problémy, z nichž jeden je z problematiky, o které se vedou diskuse, přičemž část odborníku se přiklání k výkladu JUDr. Č. v Publikaci „Internet a autorské právo“, která vyšla v roce 2003 a žalovaný je toho názoru, že zmiňovaný článek naopak dokládá spíše odborné a morální kvality JUDr. Č., když tento se zabýval problematikou podrobně i po vydání knihy, a neváhal upozornit i na některé její sporné body. Nad to žalovaný zdůraznil, že tento článek měl žalobce k dispozici již v průběhu správního řízení (článek byl z Internetu odstraněn již v roce 2002) a dle § 34 odst. 3 mohl tento důkaz uplatnit v řízení. K námitce, že žalovaný dostatečně vyhodnotil relevantní odbornou literaturu, kterou žalobce v řízení uváděl, když tak bylo učiněno již na několika místech prvoinstančního rozhodnutí, žalovaný uvedl, že odborná literatura se výslovně otázkou vysílání počítačového programu ani otázkou možnosti či vhodnosti kolektivní správy práv k počítačovým programům nezabývá a povinností žalovaného není polemizovat s odbornou literaturou, která se často zabývá obecně pojmem autorské dílo. Je toho názoru, že se prvoinstanční správní orgán vypořádal dostatečně i s odborným posudkem Mgr. Ing. Z. S., když vzal za evidentní, také to zmínil, že jeho posudek nevnáší do řízení žádné nové poznatky než ty, které uváděl žalobce a žalovaný se ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi dílčími argumenty v pasážích, kde se možností samostatného užití tzv. look and feel, vyrovnává s argumenty žalobce. Řízení nevykazuje ani vady nedostatečného odůvodnění žalobcem tvrzeného rozporu mezi citovanou doktrínou (pozn. soudu - z rozkladu nevyplývá, o jakou konkrétní doktrínu jde) a posudkem JUDr. Č.. Žalovaný se domníval, že i vytýkaný „posun názoru“ nebyl předmětem tohoto řízení.

K námitkám podjatosti žalovaný odkázal na platná rozhodnutí, která se vypořádala s námitkami žalobce o podjatosti pracovnice JUDr. H. M., pracovnice Ministerstva kultury s tím, že v řízení žalobce vznesl námitku podjatosti dne 12.3.2004 totožnou jako i později v rozkladu ze dne 10.2.2005. Co do námitky obsažené v rozkladu, žalovaný vyslovil, že není vadou řízení, která by zakládala nezákonnost rozhodnutí, když o této námitce rozhodla náměstkyně ministra, nikoliv přímo ministr kultury jako o ostatních námitkách obsažených v rozkladu. Věcně se s námitkami žalobce vypořádala jak náměstkyně ve svých rozhodnutích ze dne 13.4.2005 a 9.5.2005, tak i ministr v rámci rozhodnutí o rozkladu ze dne 22.7.2004 a 6.6.2005.

Žalovaný také odmítá, že by došlo k porušení § 33 odst. 2 správního řádu, když v prvoinstančním rozhodnutí jsou uvedeny veškeré podklady pro rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem a prvoinstanční orgán se o žádné jiné podklady neopíral. Důvodem této námitky může být, že v rozhodnutí byla učiněna nevhodná formulace ve výčtu podkladů. Žalobce měl možnost se seznámit se všemi podklady při nahlédnutí do spisu dne 7.1.2005. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu zamítl. V replice žalobce k vyjádření žalovaného žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu s tím, že tento soud provedl posouzení aspektů kolektivního výkonu některých práv, výslovně se zabýval právem na užití děl kabelovým přenosem, zabýval se právním nárokem na udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy práv a podmínkami pro udělení tohoto oprávnění, a tato část rozsudku NSS zjevně nepřipouští, že by počítačový program nebyl chráněn ve formě zobrazení na monitoru, ať počítačového nebo jiného zařízení či televizního přijímače. Namítal, že žalovaný tyto názory NSS však fakticky odmítá. Žalobce dále polemizoval se žalovaným opětovně ohledně otázky vysílání počítačového programu,

Page 16: BSA vs. Ministry of Culture CR

poukázal na definici vysílání dle § 21 odst.1 AZ s tím, že toto ustanovení jednoznačně umožňuje vyslovit, že jde o užití počítačového programu při vysílání, a k takovémuto užití v současné době dochází. Vytýkal, že žalovaný nepředestřel přesvědčivou interpretaci neurčitého pojmu „účelnost“, když tuto účelnost může posuzovat pouze u práv dobrovolně kolektivně spravovaných dle rozsudku NSS. Žalobce odkázal na udělení oprávnění Ochrannému svazu autorskému k výkonu kolektivní správy výlučných majetkových práv autorů děl hudebních, které je rovněž běžně v praxi vykonáváno individuálně. Znovu dovozoval i nedostatky řízení v otázce neopatření znaleckého posudku Prof. Vladimíra Smejkala, nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí v rozboru doktrinárních stanovisek ohledně pojmu zobrazení počítačového programu a v nedostatečném posouzení námitky podjatosti spočívající v tom, že byla porušena funkční příslušnost orgánu, který o námitce rozhodoval. Je toho názoru, že pokud jde o seznámení se s podklady řízení, informace zveřejněné na webových stránkách byly zřejmě podklady rozhodnutí žalovaného, neboť jich se žalovaný dovolává a s těmito informacemi nebyl žalobce seznámen. Žalobce doložil nález Ústavního soudu ze dne 17.8.2005, sp.zn. I. ÚS 403/03, který zavazuje obecné soudy, aby v případech, kdy právní řešení nevyplývá ze zákonného textu, dostatečným způsobem vysvětlily své právní úvahy ohledně publikované judikatury nebo názoru právní vědy. Ve svém vyjádření k replice žalobce žalovaný doplnil, že pokud jde o oprávnění udělené kolektivnímu správci OSA, je třeba uvést, že na rozdíl od počítačových programů jsou díla hudební tradičně spravována kolektivně, a to i s ohledem na doporučení Evropské komise č. 2005/737/ES ze dne 18.10.2005 o kolektivní přeshraniční správě autorského práva a práv s ním souvisejících pro zákonné on line hudební služby. Žalovaný uvedl, že doktrinární stanoviska užil jako podpůrnou metodu při aplikaci právních norem, s pojmem zobrazení se u počítačového programu vypořádal v rámci výkladu § 66 odst. 2 AZ a stejně tak i s pojmem „forma vyjádření“ počítačového programu. Žalobce dále v doplnění žalobní argumentace poukázal na to, že díky postupu žalovaného je žalobce denně připravován o odměny z výkonu svých autorských práv, pomocí Institutu kolektivní správy domohli zvukaři, a je plně na místě, aby tuto kolektivní správu mohli využívat i autoři počítačových programů. K tomuto vyjádření žalobce připojil rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 15.11.2006 značky 10145/2003, jímž bylo uděleno podle § 98 odst. 6 a 7 autorského zákona oprávnění k výkonu práv povinně kolektivně spravovaných a práv dobrovolně kolektivně spravovaných ochranné asociaci zvukařů – autorů. V podání ze dne 8.1.2007 žalovaný správní orgán polemiku účastníků řízení zakončil zásadním stanoviskem ve vyjádření, že počítačový program nelze vysílat, a tudíž ani kabelově přenášet. Z tohoto důvodu povinná kolektivní správa práv k počítačovým programům nepřipadá v úvahu, není účelné ani udílet oprávnění pouze k výkonu dobrovolné kolektivní správy, navíc u takových práv, u kterých neplatí domněnka o zastupování i nezastupování nositelů práv. V oblasti práv, která může autor vykonávat na základě smlouvy o zastoupení, je neúčelné vytvářet monopol pro činnost, která může být vykonávána individuálně nebo na základě dohody o zastoupení (viz činnost ISPI v oblasti hudebních nahrávek či ČPU v oblasti audiovize). Žalovaný poznamenal, že kolektivní správa práv k počítačovým programům nebyla ustavena nikde ve světě a žalovaný se nesetkal ani s teoretickými úvahami o možnosti či vhodnosti účelnosti kolektivní správy práv v jemu dostupné odborné literatuře, ani v diskusích v pracovních skupinách Rady EU v Evropské komisi či ve Světové organizaci duševního vlastnictví. Žalovaný zastává názor, že Nejvyšší správní soud se ve svém

Page 17: BSA vs. Ministry of Culture CR

předmětném rozsudku vyjádřil k problematice kolektivní správy v obecné rovině, aniž by se zabýval specifickou povahou počítačového programu, a proto stejně jako žalobce v daném řízení očekává explicitní právně závazný výklad soudu. K výtkám nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný odkázal na jednotlivé pasáže z prvoinstančního správního rozhodnutí týkající se konkrétních pojmů ohledně počítačových programů, srovnání počítačového programu s dílem literárním, a na to, jak se prvoinstanční správní orgán žalovaného s těmito hledisky vypořádal. Žalobce polemiku se žalovaným také zakončil závěrečným vyjádřením ze dne 15.2.2007, v němž poukazoval na to, že účelnost dělení oprávnění k výkonu práv kolektivně i dobrovolně spravovaných, je třeba posuzovat jak podle ust. § 98 odst. 6 písm. b), tak i z ust. § 95 odst. 1 AZ tak, jak to učinil již Městský soud v Praze v rozsudku sp.zn. 5 Ca 38/2004. Pojem účelnost je třeba vykládat i ve vztahu ke skutečnosti, že žalobce požádal o udělení předmětných oprávnění na základě častého porušování těchto práv a zájmu tvůrců, kteří o kolektivní správu žádali. Poukázal na ust. § 101 odst. 9 písm. e) autorského zákona, z něhož je zřejmé, že zákonodárce předpokládá, že udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy práv tvůrců počítačových programů je možné. Z ust. § 101 odst. 9 písm. e) a f) vyplývá, že v případě počítačových programů nemůže příslušný kolektivní správce poskytnout licenci i ve vztahu k nositelům autorských práv smluvně kolektivním správcem nezastupovaných. Hromadný účinek hromadných smluv je tedy zákonem v případě počítačových programů vyloučen, a contrario tedy platí, že zákonodárce udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy počítačových programů předjímá. Žalobce shrnul, že zobrazení počítačového programu je rovněž způsobem užití s odkazem na § 66 odst. 2, § 2 odst. 2 v souvislosti s § 2 odst. 3 AZ, že toto zobrazení na obrazovce, ať monitoru počítače či televize, je předmětem užití v rámci povinné kolektivní správy kabelovým přenosem dle § 96 odst. 1 písm. c) AZ, nebo práv dobrovolně kolektivně spravovaných dle § 101 odst. 9 písm. c) a d) AZ. I mimo výše uvedená práva je možné kolektivní správu vykonávat i k právům dobrovolně takto spravovaným, jestliže je taková kolektivní správa účelná. Poukázal na to, že účelnost kolektivního výkonu práv ve smyslu § 98 odst. 5 a 6 zákona se pojí s účelem kolektivní správy dle ust. § 95 odst. 1 cit. zákona a že všechny atributy účelu kolektivně správy ( kolektivní uplatňování, ochranu i zpřístupňování děl veřejnosti žalobce doložil. Při jednání před soudem účastníci řízení setrvali na svých stanoviscích, zástupce žalobce zejména zdůrazňoval, že od konce 90. let je užitý přenos počítačových programů v televizním vysílání častým jevem, jako příklad uvedl pořad o nových počítačových hrách, počítačové programy jsou vysílány televizním přenosem a o tom není mezi účastníky řízení sporu. Setrval na vyjádření počítačového programu v jeho zobrazení tzv. look and feel. Zástupce žalovaného trval na tom, že počítačový program není klasickým autorským dílem, je nástrojem k tomu, aby se výsledně zobrazil výsledek tohoto díla na monitoru počítače, je instrukcí a nástrojem, který má význam až pro specifický účel tohoto nástroje, pokud je užíván v tzv. uživatelském rozhraní. Jeho projevem je zdrojový kód a k takovému programu není smyslem ochrana podle autorského zákona. Pokud jde o práva dobrovolně spravovaná, zdůraznil, že se žalobce domáhal zastoupení autorů na základě smluv o zastupování, ohledně nichž žalovaný usoudil, že není účelné zřizovat tuto správu práv, když nositelé autorských práv si sami svá práva spravují či jsou zastoupeni agenturami, a mohou si nasmlouvat individuální podmínky, které jim budou lépe vyhovovat než kolektivní správa se stanovenými platbami. Poukázal také na novelu autorského zákona účinnou od roku 2006, která odstranila pochybnosti ohledně platnosti licenčních smluv, takže nyní již nebrání tomu, aby díla byla šířena prostřednictvím sítě Internet. Uznání oprávnění kolektivní správy by tedy

Page 18: BSA vs. Ministry of Culture CR

bylo v rozporu s principy kolektivní správy tak, jak je stanovena u práv, která mohou být dobrovolně kolektivně spravovaná, tato neúčelnost je demonstrována i skutečností, že v republice existuje tisíc individuálních tvůrců počítačových programů, softwarových firem i zahraničních společností, a nikdo z nich neprojevil zájem o kolektivní správu práv zastoupenou kolektivním správcem. Pokud žalobce uplatnil zájem některých autorů, jde o nevýznamný počet, o určitou skupinu subjektů, nikterak významných.

S uvedeným hodnocením počtu zájemců o kolektivní správu nesouhlasil žalobce, pro srovnání uvedl, že ohledně práv zvukařů se jiný žadatel domáhal svých práv asi u sto osob, a ve své žádosti o udělení oprávnění uspěl. Poukázal na perfektnost žádosti a na Listinu základních práv a svobod. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. s.ř.s., a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. O předmětu sporu, jímž je právní otázka účelu a účelnosti kolektivní správy podle autorského zákona soud uvážil takto : Podle § 95 odst. 1 autorského zákona účelem kolektivní správy práv podle tohoto zákona (dále jen "kolektivní správa") je kolektivní uplatňování a kolektivní ochrana majetkových práv autorských a majetkových práv souvisejících s právem autorským a umožnění zpřístupňování předmětů těchto práv veřejnosti. Podle § 95 odst. 2 autorského zákona kolektivní správou je zastupování většího počtu osob, jimž přísluší a) majetkové právo autorské nebo majetkové právo související s právem autorským, b) ze zákona oprávnění k výkonu majetkových práv k dílu (§ 58), nebo c) ze smlouvy výhradní oprávnění k výkonu práva kolektivně spravovaného pro celou dobu trvání majetkových práv a alespoň pro území České republiky s právem poskytnout podlicenci (dále jen "nositelé práv") k jejich společnému prospěchu, a to při výkonu jejich majetkových práv ke zveřejněným nebo ke zveřejnění nabídnutým dílům, uměleckým výkonům, zvukovým a zvukově obrazovým záznamům (dále jen "předměty ochrany"), pokud jiný než kolektivní výkon těchto práv je nedovolený (§ 96) nebo neúčelný; za předmět ochrany k zveřejnění nabídnutý se považuje takový předmět ochrany, který nositel práva písemně oznámí příslušnému kolektivnímu správci za účelem zařazení takového předmětu ochrany do rejstříku předmětů ochrany.

Podle § 98 odst. 5 cit. zákona o žádosti o udělení oprávnění rozhodne ministerstvo do 90 dnů ode dne podání žádosti. Ministerstvo v řízení o udělení oprávnění přihlíží zejména k tomu, zda lze předpokládat, že žadatel je způsobilý k řádnému a účelnému výkonu kolektivní správy.

Podle § 98 odst. 6 autorského zákona Ministerstvo udělí oprávnění žadateli,

a) jehož žádost o udělení oprávnění splňuje náležitosti podle odstavců 2 a 3, b) který žádá o oprávnění k zastupování při výkonu takových práv, kdy kolektivní výkon je účelný, c) jestliže pro výkon téhož práva ve vztahu k témuž předmětu ochrany, a pokud jde o díla, pro výkon téhož práva k témuž druhu díla, nemá oprávnění již jiná osoba, a d) který splňuje předpoklady pro zajištění řádného výkonu kolektivní správy.

Page 19: BSA vs. Ministry of Culture CR

Soud přisvědčuje žalovanému v tom, že pojem účelnosti kolektivního výkonu správy práv dle autorského zákona je třeba vykládat komplexně v rámci smyslu a účelu kolektivní správy, vyjádřené v jednotlivých ustanoveních autorského zákona, nikoliv jen automaticky aplikací znění ust. § 98 odst. 6 zákona č. 121/2000 Sb. ( autorský zákon) na základě splnění formálních podmínek pro udělení oprávnění ve spojení s výčtem práv, který zákon jako práva způsobilá ke kolektivnímu výkonu správy upravuje. Městský soud v Praze vychází ze skutečnosti, a to již také judikoval v rozsudku ve věci pod sp. zn. 5 Ca 39/2004, na který žalobce odkazuje, že ustanovení § 98 odst. 6 autorského zákona nestojí v zákoně izolovaně a není jediným ustanovením, které se zabývá účelem kolektivní správy, resp. účelným výkonem kolektivní správy. Účelem kolektivní správy není jen kolektivní uplatňování a kolektivní ochrana majetkových práv autorských, ale ale je jí i umožnění zpřístupňování předmětu těchto práv veřejnosti ( § 95 odst. 1 autorského zákona). Soud samozřejmě souhlasí se žalobcem a s názorem Nejvyššího správního soudu vysloveném v jeho rozsudku č.j. 6 A 136/2001-80, který je podkladem pro zásadní žalobní námitku posuzování účelnosti kolektivní správy žalobce, že kolektivní výkon práv, která jsou v § 96 odst. 1 autorského zákona uvedena jako práva povinně kolektivně spravovaná, je a musí být vždy účelný. Toto stanovisko je však možné vyslovit z pohledu textu zákona jako normy , která stanoví, jaká práva mají být kolektivně vykonávána a znamená, že stanovil-li zákonodárce pro určitá práva režim povinné kolektivní správy, považuje jejich kolektivní správu za účelnou a správní orgán již nemůže v případě těchto druhů práv jako takových zkoumat účelnost jejich kolektivní správy. Okruhem práv svým charakterem způsobilých k výkonu kolektivní správy je v zákoně vymezen rámec povinného předmětu ochrany cestou kolektivní správy práv pro případ, kdy žadatel požádá o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy pro autorské dílo, u něhož realizace autorských práv uvedených v § 98 odst. 1 s ohledem na povahu autorského díla přichází v úvahu. To ostatně vyplývá i z ust. § 98 odst. 5 autorského zákona, podle kterého má ministerstvo v řízení o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy přihlížet také k tomu, zda je žadatel způsobilý k řádnému a účelnému výkonu kolektivní správy. Ustanovení autorského zákona tak váže posouzení účelnosti kolektivní správy nejen na existenci práv stanovených ve výčtu v ust. § 96 odst. 1 cit. zákona, ale i na cíl a smysl kolektivní správy práv v rovině zpřístupňování předmětu těchto práv veřejnosti ( § 95 odst. 1 cit. zákona) prostřednictvím kolektivního správce, který je schopen ( je způsobilý) autorské dílo veřejnosti zpřístupnit. Z dikce ustanovení § 98 odst. 6 autorského zákona tak nelze automaticky dovozovat, že každý žadatel má při splnění podmínek stanovených pod písm. a) až d) cit. zákonného ustanovení v každém případě bez dalšího právní nárok na udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy těchto práv. To neměl a ani nemohl mít na mysli Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku, když z tohoto rozsudku zcela zřetelně vyplývá hodnocení vztahující se k charakteru práv stanovených zákonodárcem jako povinně kolektivně spravovaných. V rozsudku se předně výslovně uvádí odkaz na ust. § 96 odst. 1 písm. c) autorského zákona , na to, že výkon těchto práv je vždy účelný ( a vždy je nepochybně účelný v tom smyslu, že tato práva zákonem určena k povinné kolektivní správě). Nejvyšší správní soud také hovoří o vůli zákonodárce a „ režimu“ těchto práv v rámci kolektivní správy, z jeho poukazu na posouzení neúčelnosti některého z těchto práv proti vůli zákonodárce , je zcela zřejmé, že Nejvyšší správní soud hodnotil způsobilost práv zákonem vymezených být povinně kolektivně spravována pouze principielně ve vztahu ke znění zákona, nikoliv ve vztahu ke konkrétní žádosti žalobce ( předchůdce žalobce) ve spojení s autorským dílem, k němuž práva mají býti takto spravována. Nejvyšší správní soud, a to pro vady řízení, které byly zásadním důvodem pro zrušení původního rozhodnutí ministra kultury, se jinak než principielně a obecně ve vztahu

Page 20: BSA vs. Ministry of Culture CR

k dané zákonné úpravě účelností kolektivní správy práv k počítačovým programům, hmotněprávním nárokem žalobce na udělení oprávnění nezabýval. Žalovanému vytkl, že nerozlišoval mezi právy povinně a dobrovolně kolektivně spravovanými a že z jeho rozhodnutí není zřejmé, výkon kterých konkrétních práv žalobcem uplatňovaných a z jakého důvodu ( zejména u kolektivně povinně spravovaných s odkazem na stanoviska účastníků řízení a s ohledem na evropské poměry) považoval za neúčelný. Městský soud v Praze tak především v rámci uvedeného návodu Nejvyššího správního soudu pak v napadeném rozhodnutí přezkoumával zákonnost úvah žalovaného vedených v intencích Nejvyššího správního soudu ve vztahu ke konkrétnímu autorskému dílu, jímž je počítačový program. Předně úvahy žalovaného posuzoval v rámci kolektivně povinně spravovaných práv ( obecně vždy účelných) , konkrétně k povinně spravovanému právu na užití kabelovým přenosem děl, o které žalobce v žalobě v rámci práv povinně kolektivně spravovaných podle § 96 cit. zákona jedině požádal. V souzené věci je nesporné a ze zákona vyplývá, že autorským zákonem je poskytována ochrana i počítačovým programům jako autorským dílům bez ohledu na jejich rozsah, účel nebo význam, když počítačový program je dle ust. § 2 odst. 2 výslovně autorským dílem, je-li původní, tj., je-li autorovým vlastním duševním výtvorem. Podle § 65 odst. 1 autorského zákona je počítačový program chráněn jako dílo literární, nepochybně proto, že je mu svou povahou nejbližší, neboť je vyjádřeno písmem a písemnými znaky.Soud rovněž považuje za jednoznačné a mezi účastníky řízení za nesporné, že počítačový program může být autorsky chráněn toliko tehdy, splňuje-li všechny pojmové znaky autorského díla spočívající v tom, že musí jít o individuální, originální = původní výtvor autora v objektivně vnímatelné podobě, tedy jakkoliv vyjádřen ( včetně přípravných koncepčních materiálů). Účastníci řízení se předně shodují v tom, což ostatně vyplývá i z obou opatřených odborných posudků JUDr. Jiřího Č. i Mgr. Ing. Zdeňka S. , že vyjádřením počítačového programu je v každém případě hmotně zachycený zdrojový nebo strojový kód. Podklady řízení obsahující vymezení počítačového programu a právní publikace totiž pracují s definicí počítačového programu jako určité funkční volbě algoritmů, posloupnosti instrukcí a dat a jejich zobrazení. Otevřená , sporná a také dlouhodobě diskutovaná je však otázka obrazového a zvukového ztvárnění programu způsobem „ look and feel“, což znamená vyjádření takového programu způsobem, který je založen na spolupráci s ostatními prvky počítačového systému a s uživateli na tzv. uživatelském rozhraní.

Soud proto při přezkoumávání úvah žalovaného o účelnosti kolektivní správy práv vyšel především z ujasnění si právní podstaty sporu, kterou je vymezení a pochopení počítačového programu jako autorského díla se všemi aspekty jeho ochrany proti zásahu ve smyslu § 40 autorského zákona. Soud se zabýval základní otázkou, v jakém rozsahu je počítačový program možné považovat za autorské dílo v tom směru, že nejenže vyhovuje definici autorského díla dle § 2 autorského zákona , ale je způsobilé být předmětem požadované ochrany na užití díla kabelovým přenosem, konkrétně, zda má být chráněno a spravováno v jeho užití ve zdrojovém či strojového kódu ( dle stanoviska žalovaného) nebo také v jeho prezentaci uživateli grafickým zobrazením programu prostřednictvím uživatelských obrazovek ( stanovisko žalobce ). S navozenou otázkou se žalovaný správní orgán na obou stupních svého rozhodování vypořádal na základě podkladů řízení, jimiž byly především dva odborné ( právní ) posudky - posudek JUDr. Jiřího Č. ( opatřeného žalovaným ) a posudek Mgr. Ing. Zdeňka S. ( opatřeného žalobcem ). Z uvedených posudků vyplynulo zčásti shodné stanovisko, že počítačový program existuje ve dvou základních formách vyjádření – ve zdrojovém či strojovém kódu, přičemž ochrana programu se vztahuje na organizaci dat, posloupnost instrukcí a volbu ( vlastního zápisu programu ) i na koncepční a doprovodný materiál. Následně se však oba odborné posudky rozcházejí v otázce vnímání

Page 21: BSA vs. Ministry of Culture CR

počítačového programu jako autorského díla ( duševního výtvoru). Posudek Mgr. Ing. Zdeňka S. opatřený žalobcem přisvědčuje přiznání autorskoprávní ochrany také způsobu komunikace počítačového programu s veřejností, když vychází při tomto svém pojetí autorskoprávní ochrany z pojmů ust. § 66 odst. 2 autorského zákona „ zobrazení, provoz a přenos“ díla a za počítačový program považuje jeho vyjádření ve zdrojovém a strojovém kódu společně s jeho zobrazením, provozováním a přenosem. Vychází z čl. 4 Směrnice Rady 91/250/EHS ( upravujícím otázku způsobu výkonu autorských práv) a tím tak v posudku svou autorskoprávní koncepci ochrany počítačového programu zakládá na zpřístupnění tohoto programu veřejnosti, výslovně uvádí, že jde o způsob nakládání s dílem, tudíž jde o užití díla, jímž se zprostředkuje vnímání díla veřejnosti. Oproti uvedenému JUDr. Jiří Č. vychází z definice Světové organizace duševního vlastnictví ( WIPO) z definice Anglicko- českého slovníku zpracování dat, telekomunikace, kancelářské systémy ( LEDA s.r.o. 1994) podle kterých jde, stručně řečeno, o způsob zpracování určitých informací uložených v signálech v přesně diferencované podobě ( sled příkazů), které umožňují komunikaci programu s počítačem a dosažení žádaného výsledku. Tedy staví svůj posudek na funkcionalitě počítačového programu , tj.jeho schopnosti dosahovat vykonáváním instrukcí určitého výsledku a co je podstatné - v tom spatřuje vlastní tvůrčí podobu díla, zatímco data, obrazy, zvuky vytvořené funkcionalitou počítačového programu považuje za možný předmět ochrany např. jako díla fotografická či audiovizuální, případně i databáze jako autorské dílo sui generis. S odkazem čl. 10 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví z r. 1994 ( TRIPS) a na memorandum předmětné Směrnice Rady činí rozbor vyjádření počítačového programu ve zdrojovém a strojovém kódu.Oproti Mgr. Ing Zdeňku S. přináší posudek JUDr. Jiřího Č. podrobný rozbor ochrany uživatelského rozhraní, na základě kterého jmenovaný vysvětluje, že při vnímání zobrazení výsledku počítačového programu již nejde o ochranu vlastního počítačového programu jako duševního výtvoru, nýbrž o užití počítačového programu podléhajícího jiné ochraně a uvádí, že v autorském zákonu ani v předmětné Směrnici Rady nemá oporu názor, že zobrazení programu na monitoru počítače a jeho vyjádření v jiné formě zvukové či obrazové by bylo vyjádřením počítačového programu. Dovozuje totiž zcela srozumitelně a logicky, že jiné vyjádření počítačového programu než ve zdrojové či strojové formě je zcela nepoužitelné pro účely, ke kterému má počítačový program sloužit, totiž v jeho funkcionalitě – k zavedení do počítačového systému, a tím vlastně akcentuje podstatu tvůrčí podoby počítačového programu jako autorského díla. Ve svém odborném posudku se dále JUDr. Jiří Č. vyslovuje k naplnění všech pojmových znaků počítačového programu jako autorského díla ( objektivní vnímatelnost ve zdrojovém a strojovém kódu, jedinečnost výsledku tvůrčí činnosti), vysvětluje důvod ochrany počítačových programů jako děl literárních z důvodu požadavku Směrnice a poukazuje na to, že praktický dopad ust. § 65 odst. 1 autorského zákona o ochraně počítačových programů jako literárních děl je vzhledem k neexistenci speciální úpravy literárních děl v autorském zákoně nulový. V návaznosti na posouzené vyjádření počítačového programu jako autorského díla v jeho kódech pak JUDr. Č. dovozuje pouze hypotetické užití takového díla z pohledu ust.§ 12 cit. zák., tj práva díla užít jeho vystavováním. Předvádění počítačových programů na veletrzích či v obchodech se software považuje za užití jejich rozmnožením ve smyslu § 13 ve spojení s čl. 4 písm. a) Směrnice Rady a § 66 odst. 2 autorského zákona. Svá stanoviska o povaze počítačového programu a jeho rozmnoženinách pak JUDr. Jiří Č. dovádí do výkladu o postavení oprávněného uživatele podle § 66 odst. 1 autorského zákona a čl. 5 odst. 2 Směrnice Rady a zejména do výkladu ust. § 66 autorského zákona týkajícího se omezení rozsahu autorových práv počítačový program překládat, zpracovávat, upravovat či jinak měnit včetně práv ke zpětné analýze programu ( dekompilace umožňující přeložení strojového kódu do zdrojového kódu za účelem odhalení myšlenek, na kterých je program založen) se záměrem umožnění hospodářské soutěže. Na základě provedeného rozboru funkcionality a

Page 22: BSA vs. Ministry of Culture CR

základu počítačového programu ze všech aspektů užití dle autorského zákona pak JUDr,. Jiří Č. dospívá k závěru, že počítačové programy ze všech hledïsek jejich třídění jsou chráněny podle autorského zákona naprosto stejně, vztahují se k nim majetková autorská práva jako ke každému jinému autorskému dílu, jinou otázkou je však účelnost kolektivní správy, když počítačový program lze užít pouze jediným způsobem – jeho instalací, spuštěním a užíváním na jen k tomu určenému zařízení ( počítači). Z uvedeného důvodu JUDr. Č. vyslovuje, že se ochrana počítačového programu takto výrazně liší od ochrany jiných druhů autorských děl, např. hudebních, u kterých autor není schopen všechny možné způsoby užití sledovat, poskytovat k nim licence a vybírat odměnu. Proto na rozdíl např. od hudebních děl, kde je kolektivní správa účelná, je autor počítačového programu schopen zajistit si licencování programů a vybírání odměn. Nadto pochybuje o efektivitě kolektivní správy z hlediska zájmů autorů, kteří by tak ztratili ve prospěch kolektivního správce významná práva udělovat licence , kolektivní správa by byla pro autory nevýhodná, neboť by část vybraných odměn musela pokrýt náklady na kolektivního správce a docházelo by i k neodůvodněným ingerencím, přikázaným zákonem ze strany kolektivního správce i ministerstva kultury v rámci jeho kontrolní pravomoci nad kolektivními správci do svobody autorů.

Na základě uvedených odborných posudků ale stejně tak i na základě právních

stanovisek a doktrín z publikací autorů, které správní orgány obou stupňů zmiňují a citují ve svém rozhodnutí, soud nemohl považovat za důvodné námitky žalobce, že napadené rozhodnutí je v otázce posouzení účelu kolektivní správy práv povinně i dobrovolně spravovaných nezákonné pro nesprávné posouzení počítačového programu jako autorského díla v rozporu s ust. § 2 odst. 2 , § 65 autorského zákona.

Soud vyšel ze zjevné skutečnosti, že platný autorský zákon v ust. § 65 odst. 1

deklaruje, že počítačový program je chráněn jako dílo literární, avšak další související otázky včetně kolektivní správy ve vztahu k počítačovým programům neupravuje a nezakotvuje ani zvláštní úpravu pro ochranu děl literárních. Počítačový program jako autorské dílo bylo tedy zapotřebí vymezit na základě stávající obecné úpravy platné pro ostatní autorská díla a co do specifika počítačového programu účel jeho ochrany jediným kolektivním správcem posoudit na základě dostupných doktrinálních stanovisek a odborných posudků o povaze a charakteru počítačového programu, které bylo ve správním řízení možné použít jako pomocný podklad a podpůrnou metodu při aplikaci právních norem. Použitá doktrinální stanoviska, odborné posudky a žalovaný ve své argumentaci se shodují v tom, že počítačový program naplňuje pojmové znaky autorského díla jako vlastního duševního výtvoru autora v jeho objektivní vnímatelnosti v jakékoliv objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické ,a to ať již ve svém zdrojovém či strojovém kódu (vyhotoveném autorem), případně i v propojení aktivace těchto kódů do zobrazení programu v uživatelském prostředí, tedy je dílem bez ohledu na jeho rozsah, účel a význam, pro které byl vytvořen. Je však třeba vnímat, že zatímco je zcela nepochybné, že počítačový program existuje ve svém vyjádření a zobrazení jako zdrojový kód či strojový kód, zákon nestanoví a doktrinální stanoviska a odborné posudky také jednoznačně nedovozují, že jím je i zobrazení výsledku programu po zavedení kódu do počítače, zvláště dojde-li v převážné většině případů ( nejde-li o zcizení zdrojového kódu) k tomuto zavedení jinou osobou odlišnou od autora a to v rámci šíření ( sdělování ) děl již na základě svolení a uděleného oprávnění autora. Zákon dokonce v ust. § 65 odst. 2 stanoví, že myšlenky a principy, na nichž je založen jakýkoliv prvek počítačového programu, včetně těch, které jsou podkladem jeho propojení s jiným programem, nejsou podle tohoto zákona chráněny. To naznačuje , že počítačový program je dílem, který se propojuje s jiným programem a výsledek tohoto propojení bude podléhat jinému režimu ochrany než

Page 23: BSA vs. Ministry of Culture CR

podle autorského zákona. Napadené rozhodnutí , vycházející z vyjádření počítačového programu jako zdrojového či strojového kódu v jeho vnímatelné podobě tak není být nezákonné pro rozpor s ust. § 2 a § 65 autorského zákona. Těžiště posouzení zákonnosti či nezákonnosti napadeného rozhodnutí leží toliko v otázce vhodnosti a účelu ustanovit k tomuto autorskému dílu monopol kolektivní správy povinně i dobrovolně spravovaných práv s ohledem na způsob vyjádření počítačového programu jako autorského díla – tvůrčího duševního výtvoru.Použitá doktrinální stanoviska ( nečítaje v to odborné posudky Mgr. Ing. Zdeňka S. a JUDr. Jiřího Č.) jednoznačně nerozlišují mezi vlastní podstatou počítačového díla , jeho vyjádřením a jeho užitím ( sdělováním veřejnosti), neboť tyto renomované výklady si ve svých statích a publikacích nekladou za cíl posouzení účelnosti ustavení kolektivního správce, nýbrž zevrubně pojednávají o počítačových programech jako dílech autorských. Žalobce sám v žalobě v uvedení doktrinálních argumentů ve prospěch způsobu komunikace počítačového programu s jeho uživatelem a jeho zobrazení jako formy vyjádření počítačového programu cituje ty části doktrín, které se buď evidentně zabývají nikoliv vyjádřením autorského díla samotným, nýbrž jeho autorskoprávním užitím díla ( zprostředkování smyslového vnímání osobám od subjektu autorského práva odlišným – viz prof. JUDr. Karel Knap a JUDr. M. Opltová, autoři Karásková - Karásek ) nebo jsou co do vyjádření autorského díla samy k sobě polemizující. Např. cituje komentáře kolektivu prof. Kříže, avšak sám dovozuje jeho vnitřně rozporné pasáže, které jsou přínosné a ve své polemice velmi pozitivní jako akademické uchopení problému, avšak jejich úlohou není konkrétní závěr o formě vyjádření počítačového díla. Komentář vyslovuje, že za součást počítačového programu lze považovat i způsob komunikace programu s uživatelem, kdy formou komunikace je právě jeho obrazové či zvukové vyjádření ( ztvárnění) nezávisle na tom, zda je schopno být předmětem i samostatné ochrany či nikoliv. Naproti tomu je předmětem ochrany ( a to je vysloveno jednoznačně ) vnitřní struktura počítačového programu tvořící jeho kostru a skládající se z posloupnosti příkazů a organizace modulů ( obdobně jako je chráněna vnitřní struktura literárního díla) a dále způsob komunikace programu s uživatelem ( způsob zobrazení informací na obrazovce ). Zároveň však citovaný Komentář připouští, že dle Směrnice je autorskoprávně chráněno vyjádření počítačového programu, jímž je zdrojový nebo strojový kód a nelze tedy jako vyjádření počítačového programu chápat jeho obrazové čí zvukově obrazové ztvárnění ( vyjádření ), které je součástí vyjádření v podobě kódů. Komentář uvedeného autorského kolektivu se k otázce povinné kolektivní správy vyjadřuje tak, že tato nepřichází v úvahu, snad jen, připustíme-li, že televizní vysílání, např. obrazového vyjádření počítačového programu by bylo současně užitím počítačového programu jako takového.

Soud zhodnotil, že ministerstvo na obou stupních řízení právě s ohledem na

různorodost a nejednoznačnost názorů akademických teorií a doktrín oprávněně vycházelo především z odborného posudku JUDr. Jiřího Č., neboť tento posudek vyčerpávajícím způsobem vysvětlil podstatu počítačového programu jak z hlediska autorskoprávní ochrany ( provedl srovnání tohoto díla s jinými standardními autorskými díly např.dílem hudebním a dílem výtvarným), tak i z hlediska účelnosti kolektivní správy – uplatňovat práva a autorů a zpřístupňovat počítačové programy veřejnosti. Jeho závěry jsou v souladu i se Směrnicí Rady 91/250/EHS. Tato Směrnice totiž ve své preambuli vymezuje jednak počítačový program jako systémové technické vybavení - program v jakékoliv formě včetně těch, které jsou součástí vybavení hardware, neboť klade důraz na interaktivní vybavení umožňující vzájemné propojení a interoperabilitu, tj. schopnost vzájemně si vyměňovat informace a vzájemně vyměněné informace užívat, jednak současně pro vyloučení jakýchkoliv nejasností stanoví, že předmětem ochrany je pouze vyjádření počítačového programu, přičemž že myšlenky a zásady, na kterých jsou založeny jednotlivé prvky programu včetně myšlenek a

Page 24: BSA vs. Ministry of Culture CR

zásad, na kterých jsou založena rozhraní, nejsou chráněny autorským právem ve smyslu této směrnice. Tomu je třeba rozumět tak, že tvůrčí podstatou a funkcí počítačového programu je jeho určení ke komunikaci a spolupráci s ostatními prvky počítačového systému, nicméně právní ochraně podléhá zásadně jeho vyjádření ve tvůrčím smyslu. V tomto směru nejsou relevantní námitky žalobce, že program ve zdrojovém či strojovém kódu je vnímatelný pouze odborníky a že tak pro uživatele není počítačový program vnímatelný, protože mu nerozumí. V dané problematice je rozhodující otázka toliko tvůrčí myšlenky a podoby díla a jeho funkce, která způsobuje, že uživatelé se mohou s výsledky tohoto díla seznamovat a využívat je. Žalobce oproti tomu hájí svůj zájem argumenty, kterými zavádí od tvůrčí podstaty díla do jeho užití a vnímání veřejností. Možnost vnímání díla veřejností není chráněna, jsou chráněny tvůrčí výsledky autora ve hmotné podobě a tou je zdrojový či strojový kód. Ve smyslu Směrnice i autorského zákona je počítačový program chráněn jako literární dílo, tedy ve vyjádření ve formě písma a znaků a zahrnuje i jeho přípravný projektový materiál. Podle čl. 10 odst. 1 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví ( publ. pod č. 191/1995 Sb.) počítačové programy, ať již ve zdrojovém kódu nebo strojovém kódu jsou chráněny jako díla literární. Dohoda tedy za vyjádření díla v jeho literární obdobě považuje jeho vyjádření ve zdrojovém či strojovém kódu. Uvedené podstatě úpravy počítačového programu jako autorského díla také napovídá i smysl vlastní autorskoprávní ochrany vyplývající z ust. § 40 autorského zákona, když předmětem zásahu, proti němuž směřují jednotlivé prostředky autorskoprávní ochrany dle § 40 odst. 1 stěží může být zobrazení výsledku počítačového programu , když k relevantnímu zásahu ( např. zásahu neoprávněnou výrobou, neoprávněným obchodním odbytem - § 40 odst. 1 písm. b) cit. zák. nebo zhotovení rozmnoženiny či napodobeniny díla - písm. c) cit. ust. nemůže dojít bez toho, aniž by došlo k dispozici se zdrojovým či strojovým kódem či k zásahu do zdrojového či strojového kódu. Skutečnost, že za předmět zásahu do ochrany autorského práva lze považovat u počítačového programu jedině zdrojový či strojivý kód svědčí také smyl ochrany autorských práv s jeho omezeními dle předmětné Směrnice Rady a platného autorského zákona. Čl. 6 Směrnice Rady 91/250/EHS zcela jasně stanoví, co se nepovažuje za zásah do autorského díla bez svolení autora, resp. kdy dochází k omezení práva autora za účelem získávání informací v případě propojení mezi jednotlivým prvky software a hardware ( interoperability). Stanoví tak pro případ, pokud je rozmnožování kódu nebo překlad formy tohoto kódu ve smyslu čl. 4 písm. a) ( omezení ochrany při rozmnožování počítačového programu ) nezbytný pro získání informací o užití programu v souladu s jeho určením, a to za podmínek, které předpokládají, že osoba, která má určitý program zkoumat a analyzovat, má právo již užívat rozmnoženinu programu - kódu ( nabyvatel licence). Uvedené ustanovení Směrnice se promítá v úpravě celého ust. § 66 cit. zákona týkající se omezení rozsahu autorových práv k počítačovému programu, podle kterého např. v odst. 1 do autorského práva nezasahuje oprávněný uživatel do rozmnoženiny počítačového programu, jestliže rozmnožuje, překládá, zpracovává, upravuje či jinak mění počítačový program, je-li to potřebné k užití počítačového programu v souladu s jeho určením, včetně opravování chyb programu, není-li dohodnuto jinak . Z uvedeného je patrné, že uvedené právní předpisy pracují s předpokládaným zásahem do kódu či s úpravami a rozmnožováním kódu za účelem jeho užití pro účely funkčního propojení s dalšími počítačovými systémy, nikoliv do výsledku zobrazení počítačového programu. S uvedenými skutečnostmi souvisejícími s pochopením charakteristiky počítačového programu na rozdíl od jeho následného užití se také pregnantně vypořádal JUDr. Jiří Č. v té části svého posudku týkajícího se úpravy dané ust. § 66 autorského zákona a pojednávající o zpětné analýze programu na základě tzv. reverzního inženýringu a tzv.dekompilace, která umožňuje v rámci kódů analýzu programu za účelem pochopení a zprovoznění „uživatelského rozhraní“. Z posudku tak vyplývá stanovisko, že k omezení rozsahu autorových práv může ze zákona dojít a prakticky dochází až ve vztahu

Page 25: BSA vs. Ministry of Culture CR

k rozmnoženině počítačového programu, kterou již používá oprávněný uživatel, což stvrzuje, že počítačový program je zveřejňován a uplatňován ( rozmnožován) ve zdrojovém či strojovém kódu sloužícím k vložení do paměti počítače za účelem spojení všech elementů software a hardware od rozdílných výrobců, aby mohly společně pracovat a vytvořit výsledek počítačového programu. Problematika fungování a ochrany rozmnoženin počítačového programu ve spojení s platnou úpravou danou ust. § 66 autorského zákona je na str. 16-20 odborného posudku JUDr. Jiřího Č. vyložena dostatečně tak, že nezavdává důvod vykládat ust. § 66 odst. 2 izolovaně od dosavadních odborných tezí. Soud proto považuje za nedůvodnou námitku žalobce, že posudek JUDr. Jiřího Č. je nevypovídající z hlediska pojmu „zobrazení“ počítačového programu v ust. § 66 odst. 2 autorského zákona. Pojem zobrazení není v cit. zákonném ustanovení užitý ve významu vymezení či vyjádření počítačového programu, nýbrž je zde zmíněn ve významu funkčního výsledku počítačového programu po zhotovení rozmnoženiny počítačového programu, nezbytné k zavedení a uložení do paměti počítače za účelem zobrazení, provozu a přenosu počítačového programu po zaktivnění uživatelského rozhraní ( viz výklad výše). Jen skutečnost, že v části věty je užito slovní spojení „ jeho zobrazení“ ( když je tam i „ jeho provoz a přenos“) pak vzhledem ke smyslu a významu ust. § 66 odst. 2 neznamená, že počítačovým programem je jeho zobrazení , provoz a přenos v uživatelském prostředí a že tento výsledek vyžaduje nezbytnou autorskoprávní ochranu prostřednictvím kolektivní správy.

Oproti odbornému posudku JUDr. Jiřího Č. odborný posudek Mgr. Ing. Zdeňka S.

z hlediska autorskoprávní ochrany nepřináší dostatečně srovnatelné informace a na nich přesvědčivě založené závěry, stvrzuje pouze nepochybné pojetí počítačového programu jako projevu tohoto programu v jeho uživatelském, ale i technicky systémovém pojetí v rámci počítačového systému interoperability software a hardware. Nezabývá se počítačovým programem rovnoměrně a zejména z pohledu vlastní podstaty tohoto programu jako duševního výtvoru autora, vyplývající z jeho určení, že jde o systematiku znaků zakomponovávajících v sobě i možné výsledné zobrazení, což je pro autorskoprávní ochranu určující, nýbrž jej pojímá spíše v jeho výsledném prospěchu – v jeho užití jako výsledku zobrazeném v uživatelském prostředí, a to z hlediska stanovisek, která již ve svých tvrzeních zaujal žalobce.

Na základě uvedeného odborného posudku JUDr. Jiřího Č. ve spojení s úpravou

ochrany počítačových programů a předpisů EU včetně citované mezinárodní dohody, soud vzal za opodstatněný, doložený a dostatečně odůvodněný závěr žalovaného o specifické povaze počítačového programu, který nenapovídá účelnosti kolektivní správy autorských práv k počítačovým programům. Zpracovatel posudku tak velmi objektivně zhodnocuje teoreticky možný závěr o kolektivní správě majetkových práv k počítačovým programům, avšak prakticky se rovněž zabývá účelností takové kolektivní správy z hlediska možnosti užití počítačového programu jako velmi specifického autorského díla. Dospívá-li v tomto směru k závěru, že lze-li počítačový program ( zdrojový či strojový kód) užít pouze jeho instalací, spuštěním a užíváním na k tomu určeném zařízení, pak jde o zveřejnění a zpřístupnění díla vůlí autora, tedy uplatněním jeho osobně-majetkového práva, které si je snadno a efektivně schopen zajistit sám autor. JUDr. Jiří Č. zcela legitimně srovnává způsob zpřístupnění počítačových programů jako zlomkový oproti možným způsobům užití např. díla hudebního, rozdíl je snadno vnímatelný v tom, že zatímco jiná klasická autorská díla jsou způsobilá být bezprostředně smyslově vnímána, počítačový program je funkčně určen k určité zadané činnosti – k aktivací propojení instrukce s hardwarem počítače. Přestože tedy počítačový program je chráněn ve smyslu autorského zákona jako ostatní autorská díla , tj. obecně dle ust. § 2 odst. 1 autorského zákona bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam, nelze

Page 26: BSA vs. Ministry of Culture CR

přehlížet, že jej ovšem nelze užít všemi způsoby, na kterých je založena účelnost kolektivní správy práv povinně kolektivně spravovaných dle § 96 autorského zákona. Ojedinělostí užití počítačového programu jeho spuštěním, tj. způsobením provozu hardware počítače je dáno využití tvůrčího výtvoru autora - počítačového programu a je tím prakticky vyloučeno, aby počítačový program byl využit uplatněním práva na kabelový přenos rozhlasového nebo televizního vysílání podle § 22 autorského zákona, neboť lze přisvědčit myšlence , že kabelový přenos zdrojového či strojového kódu tvůrčího počítačového produktu nepřichází v úvahu. Nadto kromě uvedeného zásadního posouzení je zcela legitimní pochybovat i o účelnosti a potřebnosti kolektivní správy, která je v podané žádosti o vydání povolení omezena pouze na ochranu jediného práva – práva na kabelový přenos díla z celé řady práv stanovených v ust. § 96 odst. 1 písm. c) autorského zákona, aniž by bylo v rámci těchto ustanovení usilováno o zajištění práv majetkových, když uplatňování těchto ostatních práv z ust. § 96 odst. 1 cit. zákona je pojmově vyloučeno. Účelnost kolektivní správy dle § 95 odst. 1 cit. zákona je založena především na uplatňování a kolektivní ochraně majetkových práv autorských a majetkových práv souvisejících s právem autorským ale i na umožnění zpřístupňování předmětů těchto práv veřejnosti svolením autora ke zpřístupnění díla veřejnosti. Vzhledem k tomu, že v dané věci, jde toliko o úvahy o nezbytnosti správy práva autora dát svolení k užití díla kabelovým přenosem, pak zásada, na nichž je založena kolektivní správa autorských práv, že kolektivní správa se uplatňuje tam, kde je individuální výkon práva nemožný či spojený s obtížemi, případně ekonomicky nevýhodný, v případě žalobcovy omezené žádosti pouze ohledně práva na kabelový přenos, pozbývá svého uplatnění a významu. Výkon kolektivně povinně spravovaného práva se s ohledem na ojedinělé a jen teoretické právo zpřístupnit počítačový program kabelovým přenosem, ke kterému v praxi nedochází, jeví s ohledem na možnost takového užití zjevně jako neúčelný .

Ani z hlediska žádosti týkající se kolektivní správy práv dobrovolně spravovaných

soud neshledal napadené rozhodnutí nezákonným. Žalovaný správní orgán předně přezkoumával rozhodnutí správního orgánu 1. stupně i

z hlediska účelnosti a potřebnosti kolektivní správy práva na pronájem originálu nebo rozmnoženiny díla dle § 12 odst. 4 písm. c) autorského zákona. Žalovaný odkazem na rozhodnutí správního orgánu 1. stupně ( jehož závěry rekapituloval) se ztotožnil s úvahou, že účelnost a potřebnost kolektivní správy práva na pronájem počítačových programů jako autorských děl dle § 12 odst. 4 písm. c) cit. zákona z důvodu zamezení porušování autorských práv ze strany pronajímatelů počítačových programů není v případě práv k počítačovým programům odůvodněna, neboť pronájmem a půjčováním díla se rozumí rozšiřování zpřístupňování díla výlučně ve hmotné podobě ( originálu či rozmnoženiny díla - viz § 14 a § 17 autorského zákona, Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském z r. 1996) , a tedy zpřístupňování výsledků díla provozovateli internetových kaváren a heren předpokládá instalaci počítačových programů ve hmotné podobě. Od této skutečnosti pak dovozoval, že v případě pronájmu programů nainstalovaných v zařízeních přístupných veřejnosti je praxe taková, že autoři počítačových programů sami či prostřednictvím již ustálených zástupců udělují svolení k pronájmu na základě licenčních smluv. Soud z toho vyvozuje legitimní úvahu správních orgánů, že pronájem počítačového programu je formou distribuce počítačového programu ve smyslu čl. 4 písm. c) Směrnice, kdy počítačový program je rozšiřován v původní podobě či v podobě jeho rozmnoženiny směrem k pronajímateli, avšak uživateli je ve veřejném zařízení již distribuován pouze výsledek počítačového programu, neboť počítačový program nemůže tento uživatel využívat v jeho pravé hmotné podobě k funkci, k níž byl určen.

Page 27: BSA vs. Ministry of Culture CR

Stejné úvahy lze vztáhnout i k další žalobcem požadované správě práv na sdělování díla veřejnosti dle § 12 odst. 4 písm. f) v spojení s § 18 odst. 2 ( zpřístupnění díla, že kdokoliv může mít k němu přístup v místě a čase podle své individuální volby, zejména počítačovou nebo obdobnou sítí), právo na vysílání počítačových programů jakožto autorských děl rozhlasem a televizí podle § 21, právo na provozování rozhlasového a televizního vysílání počítačových programů jakožto autorských děl podle § 23 a práva na vystavování počítačových programů jakožto autorských děl podle § 17 autorského zákona. Správní orgány se dostatečně zabývaly vysvětlením k jednotlivým typům sdělování díla veřejnosti, že počítačový program nelze zpřístupňovat v nehmotné podobě, že rozhlasové a televizní vysílání počítačového programu je hypotetické a jeho vystavování např. na veletrzích či jeho předvádění nebo užití na televizní obrazovce je již zavedení jeho rozmnožením, které může činit již oprávněný uživatel. Uvedené způsoby sdělování počítačového programu jakožto autorského díla jsou formami rozšiřování ( distribuce) v jeho nehmotné podobě, tj. v zobrazení výsledku počítačového programu zakomponovaného ve zdrojovém či strojovém kódu za situace, kdy uživatelé nemají možnost počítačový program jako výsledek tvůrčí činnosti zaznamenaný ve hmotné podobě v jeho tvůrčí funkční podstatě užít, a tedy s ním ani nijak disponovat, nemohou jej proto zneužít či do něj zasahovat. Při sdělování počítačového programu veřejnosti tak uživatelé přistupují k využití až výsledků počítačového programu ve fázi, kdy nositelé autorských práv jako původní tvůrci již svolili k distribuci počítačových programů na základě vlastních serverů či na základě udělených licencí. Správní orgány své úvahy v uvedeném směru opřely o doložená zjištění a veřejně známé skutečnosti o provozu nejrozšířenějších serverů a internetových prohlížečů a o provozu veřejných internetových zařízení ( kaváren počítačových heren apod.) které jsou v rozhodnutích označeny a ve správním spise je jejich provoz ( např. LINUX, licenční smlouvy společnosti Microsoft a Cenega s.r.o.) zdokumentován. Šlo tedy o to, zda je účelné ustanovovat nový subjekt ochrany autorských práv ke zpřístupňování počítačových programů jako autorských děl, kdy jsou zkvalitňovány zákonné podmínky pro poskytování platných licencí ( viz novela autorského zákona provedená zákonem č. 216/2006 Sb.) a kdy je individuální výkon autorského práva jeho nositeli možný a co do individuálních podmínek ve prospěch autora variabilní. Soud nepovažuje za naprosto rozhodnou argumentaci žalobce, že individuální výkon autorského práva nebrání výkonu dobrovolné kolektivní správy tam, kde tato správa je požadována na základě vůle více autorů dát se zastupovat na základě smlouvy o zastupování v rámci kolektivní správy dle autorského zákona. Je totiž třeba vycházet ze zásady, že kolektivní správa autorských práv je účelná tam, kde je pro autora nemožné nebo velmi obtížné monitorovat užití díla a uplatňovat individuálně právo na odměnu za udělení licence k užití, a takové podmínky musí být předestřeny i vzhledem k povaze a užití autorského díla. V podmínkách, kdy výkon kolektivní správy není společensky nezbytný z důvodu zaběhlých a fungujících prostředků trhu a hospodářské výhodnosti individuálního výkonu práv či jiného např. agenturního zastoupení autorů ve variabilních podmínkách s možností dohadovat smluvní ceny, pak pouhá skutečnost, že žalobce byl ustaven jako sdružení k tomu, aby zastupoval autory, kteří projevili vůli dát se zastupovat kolektivním správcem., automaticky neznamená že na obchodním trhu při realizaci práv autorů vyvstala ve společnosti nezbytnost ustanovit kolektivního správce dle autorského zákona. Je třeba totiž vzít v úvahu i skutečnost, že v tomto případě je v podstatě žádáno o ustavení monopolu kolektivní správy s nastavenými podmínkami a cenami pro všechny smluvní autory , neboť podle § 98 odst. 6 písm. c) autorského zákona udělit oprávnění k jeho výkonu lze jedině tehdy, nemá-li pro týž předmět práv, a pokud jde o díla, i pro týž druh, oprávnění již jiná osoba. I tuto skutečnost žalovaný po právu zvažoval a není od věcné argumentace jeho vyjádření k žalobě, v němž podpořil závěry svého rozhodnutí o důvody vycházejícími z důvodové zprávy k autorskému zákonu č. 121/2000 Sb., která cituje Studii a doporučení

Page 28: BSA vs. Ministry of Culture CR

k úpravě kolektivní správy vypracované Světovou organizací duševního vlastnictví ( WIPO), v níž k pojmu „neúčelný“ výkon kolektivní správy je užito pojmu „ hospodářsky nevýhodný“. Hospodářskou nevýhodnost pak správní orgány odůvodnily ( a to i na základě posudku JUDr. Jiřího Č. – viz pojednání o neefektivitě kolektivní správy) schopností zajistit si licencování svých programů a vybírání odměn. Žalovaný také co do účelu kolektivní správy z hlediska její hospodářské výhodnosti doplnil argumentaci správního orgánu 1. stupně o skutečnost, že k výkonu kolektivní správy musí mít kolektivní správce určitý zdroj příjmů, kterým jsou odměny vybírané pro autory ve výši účelně vynaložených nákladů na kolektivní správu. Vzal v úvahu tu část žádosti ( resp. její přílohu– důvodovou zprávu k žádosti), v níž žalobce za hlavní zdroj příjmů označil výkon kolektivní správy povinně kolektivně spravovaných autorských práv, která však nebyla žalovaným v dané věci shledána jako možná vzhledem k charakteristice počítačového programu.

Oproti uvedenému žalobce svou žádost nepodložil přesvědčivou argumentací o

účelnosti kolektivní správy práv dobrovolně kolektivně spravovaných. Žádost je opatřena přílohami, v nichž nedeklaroval ekonomickou výhodnost kolektivní správy autorů uvedených ve jmenném seznamu nositelů práv a postavení žalobce jako silného ekonomického subjektu schopného po všech stránkách být partnerem pro podnikatelsky orientované uživatele tak, jak žalobce argumentuje v podané žalobě. Žalobce kromě obecného tvrzení o výhodnosti kolektivní správy práv neuvedl nic o užívání autorských děl v seznamu uvedených autorů tak, že by z tohoto užívání ( kabelovým přenosem, sdělováním díla veřejnosti) vyplynula výhodnost zastoupení kolektivním správcem. Naopak v připojeném návrhu Vzorové smlouvy s nositeli práv při zastupování při výkonu kolektivní správy zakotvuje právo kolektivního správce „ dohlížet nad plněním ujednání tzv. Obecné veřejné licence GNU pro Českou republiku a v případě porušování licenčních ujednání domáhat se ochrany práva autorského dle § 40 autorského zákona“. To znamená, že žalobce směřuje smluvní výkon kolektivní správy tam, kde již existuje výkon práv autora na základě licenční smlouvy způsobem, který již správní orgány obou stupňů zvažovaly jako dostačující formu uplatňování majetkových práv autorů a zpřístupňování počítačových programů jako autorských děl. To poněkud nasvědčuje redukci úlohy žalobce jako kolektivního správce poskytovat dle svého uvážení oprávnění k výkonu práva počítačový program užít ( udělovat licence podle § 100 odst. 1 písm. h) autorského zákona) a nabízí se pochybnost, zda je duplicitní výkon takového práva spočívající v kontrolním oprávnění samotného autora z licenční smlouvy účelný. Při jednání před soudem pak žalobce k dotazu soudu na to, v čem by spočívala účelnost kolektivní správy práv majetkových práv k počítačovým programům , zástupce žalobce uvedl, že by šlo o ochranu vypořádání majetkového práva na užití počítačového díla. Ani ve smyslu tohoto obecného vyjádření pak soud neshledal konkrétnost a přesvědčivost argumentace žalobce o významu a účelnosti kolektivní správy majetkových práv, když po celé řízení nevyšlo najevo, z jakých konkrétních důvodů , např. opírajících se o dosavadní četnost a rozsah užití původních autorských děl jmenovaných autorů, žalobce nezbytnost kolektivní správy prosazuje. Rovněž není zřejmé, v čem by měla spočívat účelnost kolektivní správy k tzv. počítačovým programům „ free software“, když podstatou tohoto programu je jeho volné šíření a s tím spojený zájem autora na dobrovolném omezení svých autorských práv při zpřístupňování takového díla. Jestliže žalobce nepředestřel řádné konkrétní a převažující argumenty na podporu účelnosti kolektivní správy práv konkrétních autorů uvedených ve jmenném seznamu, žalovaný neměl ani podmínky, aby se zabýval aspekty kolektivní správy, jejichž nezohlednění žalobce v podané žalobě vytýká. Žalobce své námitky, že se žalovaný nevypořádal s přínosem kolektivní správy, spočívající ve vyvažování svého hospodářsky slabého postavení, ve vyvažování nemožnosti zajištění dohledu nad dodržováním podmínek udělených licencí a ve schopnostech silného kolektivního správce, neopřel o přesvědčivé a

Page 29: BSA vs. Ministry of Culture CR

převažující argumenty, které by právě v jím prosazované správě autorských práv k počítačovým programům potvrdily to, co žalobce vyvozuje ze zásady ochrany slabšího autora ve srovnání se silnými uživateli dle autorského zákona. Tato zásada totiž vyhovuje správě práv ke klasickým autorským dílům vnímaným smysly a užívaným přímo na rozdíl od autorského díla, jehož tvůrčím fenoménem hodným autorskoprávní ochrany je zpřístupnění díla jen použitím kódu. Je-li základ autorskoprávní ochrany dán právě ve funkčním využití díla v dispozici autora a jeho ochrana je tím v podstatě založena na prvním poskytnutí díla , přičemž právo udělovat svolení k užití díla je vyčerpáno prvním šířením díla, a to i ve smyslu Směrnice, lze stěží uvažovat o neuchopitelnosti a nepřehlednosti ochrany vlastního díla samotným autorem a o nezbytnosti ochrany slabšího autora proti silnému uživateli. V dané věci se tak jeví nepřípadným odkaz žalobce na obecné aspekty účelu kolektivní správy práv bez alespoň příkladmé deklarace skutečných konkrétních výhod pro autory uvedené v seznamu žalobce co do četnosti, rozsahu a původnosti jejich autorských děl oproti jejich individuálnímu výkonu kolektivní správy. Smysl kolektivní správy netkví pouze ve vůli autorů být zastoupen kolektivním správcem, což mohou autoři učinit i vůči jinému zástupci či zastupující agentuře, nýbrž jde o institut, který musí ve své hospodářské výhodnosti ( účelnosti) natolik převažovat, že mu zákon u některých jiných autorských děl dovoluje pokrýt i správu práv autorů ostatních , smluvně nezastoupených ( účastníky řízení replikované ust. § 101 odst. 9 zákona). I z toho soud okrajově dovozuje významnost a efektivnost (účelnost) kolektivní správy jdoucí nad rámec pouhého smluvního zastupování autorů. Ostatně soud si také nepomohl nepovšimnout stanovisek samotné jednatelky žalobce založené v podkladech řízení, v nichž jsou zcela jednoznačně uvedeny úvahy jdoucí proti vzniku kolektivní správy autorských práv k počítačovým programům, z čehož je zřejmé, že ani žalobce dlouho neměl ujasněnu otázku účelnosti kolektivní správy. Úvahy žalobce v jeho závěrečném vyjádření v řízení před soudem ohledně ust.§ 101 odst. 9 písm. e) a f) autorského zákona nemohl žalovaný v době svého rozhodování zvažovat, neboť jde o pozdější novelizaci, nicméně právě z této novelizace vyplývají specifika právní úpravy u počítačových programů jako autorských děl a nelze z nich dovozovat účelnost kolektivní správy v případě žalobce.

Soud konečně považuje za nutné zdůraznit, že v souzené věci není rozhodné, že

žadatelem je občanské sdružení, předmětem řízení není posouzení oprávnění žalobce sdružovat se za určitým účelem, který zákon nezakazuje, nýbrž je jím posouzení účelu udělení povolení k zažádané činnosti sdružení, které již existuje, když tato činnost může být povolena jen tehdy, je-li dle své podstaty a významu účelná. Účelnost vydání povolení tedy nejenže nelze redukovat na právní nárok na udělení povolení k výkonu kolektivní správy, který není dán bez konkrétního posouzení ad hoc, zda je kolektivní správa účelná či nikoliv, ale nelze ji zaměňovat ani s právem se sdružovat. V dané věci vyšly najevo pochybnosti o účelu kolektivní správy autorských práv k počítačovým programům po zevrubném rozboru podstaty počítačového programu jako tvůrčí myšlenky autora. K uvedeným zásadním pochybnostem o účelnosti kolektivní správy nelze než připojit i úvahy o nedostatku autorského vymezení počítačového programu v autorském zákoně, v různorodosti autorskoprávních koncepcí a doktrín, v reálné životnosti počítačových programů na rozdíl od děl literárních , v rozdílnostech počítačových programů a jejich možné ochrany jako uměleckých děl dle autorského zákona či zaměstnaneckých děl či děl na objednávku dle předpisů práva obchodního či patentového, u počítačových her jako zboží apod. Napadené rozhodnutí není v rozporu s právem žalobce vykonávat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Toto ústavní právo nelze vykládat tak, že každý má právo na provozování činnosti, kterou o své vůli hodlá vykonávat. Má především právo si takovou činnost zvolit , avšak vykonávat ji může toliko za splnění podmínek daných zákonem.

Page 30: BSA vs. Ministry of Culture CR

Autorský zákon stanoví jako podmínku žalobcem zvolené činnosti posouzení účelnosti výkonu takové činnosti, což je podmínka formovaná veřejnoprávním prostředkem rozhodování správního orgánu..

Na základě shora uvedených skutečností soud shledal, že žalovaný správní orgán i správní orgán 1. stupně se dostatečně zabývaly žádostí žalobce a tuto žádost posuzovaly na základě dostupných odborných posudků a doktrinálních stanovisek, z nichž správně zohlednily ty, které mají nejen oporu v přepisech vnitrostátního autorského práva ale i v předpise práva Evropského společenství. Ve vydaných rozhodnutích pak náležitě posuzovaly účelnost výkonu kolektivní správy autorských práv k počítačovým programům ve vztahu ke způsobu jejich užití a zpřístupňování veřejnosti, což jim co do smyslu a účelu kolektivní správy ukládá především ust. § 95 odst. 1 a poté z hlediska konkrétní žádosti i ust. § 98 odst 5 a § 98 odst. 6 písm. a) autorského zákona. Správní orgány tak ve svých závěrech respektovaly platnou právní úpravu a učinili úvahu, která je v souladu se zákonem.

Napadené rozhodnutí ani rozhodnutí správního orgánu 1. stupně není založeno ani na

vadách řízení, vytýkaných žalobcem. V dané věci nebylo zapotřebí opatřovat znalecký posudek, když šlo o právní otázku

autorskoprávní ochrany počítačového programu, k níž měl žalobce dostatek dostupných informací a právních stanovisek a zejména platných předpisů národního i komunitárního práva, jimiž byl povinen se řídit. K zodpovězení otázky kolektivní správy nebylo zapotřebí žádného posudku ohledně technické struktury či provozu počítačových systémů, předmětem posouzení žádosti bylo vymezení tvůrčího díla autora a způsob jeho ztvárnění. K zodpovězení takové otázky bylo zapotřebí toliko odborného právního posouzení, které bylo v pravomoci žalovaného a žalovaný k takovému posouzení přistoupil nikoliv svévolně, nýbrž na základě řady odborných závěrů. Soud nepovažuje za oprávněnou námitku žalobce, že by správní orgány „ předvybraly“ za základ svého rozhodnutí znalecký posudek JUDr. Jiřího Č. , neboť jejich závěru vyhovoval. Z obsahu obou posudků ve spojení s právními doktrínami, z nichž správní orgány vycházely a především ve spojení s platnou a užitou právní úpravou je zřejmé, že odborný posudek právě JUDr. Jiřího Č. zevrubně, ze všech hledisek a objektivně pojednal o problematice autorskoprávní ochrany počítačových programů , a proto posudek tak nelze považovat za předvybraný, nýbrž naopak zhodnocení jeho závěrů našlo své vyjádření v závěrech správních rozhodnutí žalovaného. Žalovaný ke zjištění skutkového stavu věci tak v souladu s § 34 zákona č. 71/1967 Sb.použil všech dostupných prostředků a přihlédl k tomu, který nejlépe a dostatečně ozřejmil skutečnosti rozhodné pro posouzení otázky charakteru počítačového programu jako autorského díla. Pochybnosti žalobce o osobě JUDr. Jiřího Č. jsou postaveny na pochybnosti o odborné právní erudici JUDr. Jiřího Č., na nízké četnosti jeho publikační činnosti, , na neposouzení sporné otázky autorského díla z pohledu ust. § 66 odst. 2 cit. zák. a na nepodložených závěrech o nevýhodnosti kolektivní správy. Uvedené námitky soud nepovažuje za relevantní v tom, že odborný posudek JUDr. Jiřího Č. nebyl podán jako znalecký posudek, nýbrž jako jeden z mnoha odborných posouzení a stanovisek ( včetně doktrín), z nichž bylo možné pro právní úsudek žalovaného čerpat. Protože tento posudek byl vypovídající ke všem zadaným otázkám, a odpovídal i relevantní platné právní úpravě ( viz hodnocení výše) soud neshledává důvod zpochybňovat tento posudek jako jeden z podkladů řízení, ze kterého bylo možno, a to vzhledem k jeho vypovídajícímu obsahu nejspíše vycházet. Rozsah publikační činnosti JUDr. Jiřího Č. se dle názoru soudu v konfrontaci s obsahem podaného odborného posouzení v této věci nejeví jako relevantní. Skutečnost, že posudek neobsahuje výklad ust. § 66 odst. 2 autorského zákona nejde v dané věci na úkor zákonnosti rozhodnutí. Význam ustanovení § 66 odst. 2 cit. zákona byl vysvětlen výše tak, že předmětem tohoto ustanovení je úprava účelu rozmnoženiny,

Page 31: BSA vs. Ministry of Culture CR

z tohoto ustanovení nelze pojmově vyvodit vyjádření počítačového programu. Závěry o nevýhodnosti kolektivní správy pak zpracovatel obecně konstatuje na základě pragmatických poznatků o šíření počítačových programů a zcela logicky jej vyvozuje z omezených způsobů užití počítačových programů jakožto autorských děl v návaznosti na pojednání o specifice počítačového programu jakožto autorského díla v jeho tvůrčí podobě. Soud neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro žalobcem tvrzené nedostatečné odůvodnění. Soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím správního orgánu 1. stupně za zcela dostatečně vysvětlující podstatu sporné otázky spočívající ve vyjádření počítačového programu. Od této otázky se totiž odvíjí veškeré úvahy žalovaného a posouzení rozkladových námitek včetně již zmíněného ust. § 62 odst. 2 autorského zákona, včetně užití posudku JUDr. Jiřího Č. jako jednoho z podkladů v řešené právní otázce. Soud nalezl v rozhodnutích žalovaného i důvody, proč se žalovaný nepřiklonil k závěrům odborného posudku Mgr. Ing. Z. S.. Tyto důvody jsou zřejmé, ze stanoviska žalovaného k vyjádření počítačového programu způsobem „ look and feel“, v němž se žalovaný vypořádával s argumentací žalobce prosazujícím toto vyjádření počítačového programu, k níž se Mgr. Ing. Zdeněk S. , jak již bylo výše porovnáno, zabýval spíše stránkou kontaktu počítačového programu s uživatelem než podstatou autorského tvůrčího řešení a posudek bez dalších úvah omezil na uživatelské rozhraní. Soud nepovažuje za podstatné pro rozhodnutí tvrzení rozporů mezi důvodovou zprávou k zákonu č. 86/1996 Sb. a současným názorem žalovaného, nepovažuje za podstatné tvrzení posunu v názorech žalovaného, pokud vůbec k takovému posunu došlo. Je otázkou , zda se důvodová zpráva týká výslovně vymezení počítačového programu, či zda její doprovodný výklad k zákonu nemá v úmyslu zdůraznit jen původnost autorského díla včetně výsledku jeho zobrazení zakomponovaném v posloupnosti příkazů a organizaci modulů. Z tohoto důvodu a i vzhledem k tomu, že důvodová zpráva k předchozímu autorskému zákonu tak i ve světle vývoje nové právní úpravy vedoucí ke zkvalitnění licencování počítačových programů není pro správní orgán kontinuálně zavazující, není ani tvrzený názorový posun zcela zřejmý a podstatný. Posouzení daného sporu o účelnost ustanovení kolektivního správce je prvotní otázkou řešenou správními rozhodnutími ve vztahu ke konkrétnímu žadateli a ke konkrétním právům, o jejichž kolektivní výkon je zažádáno. Konečně pokud žalovaný výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl některé skutečnosti, které by v celém komplexu a rozsahu rozboru dané právní otázky zcela adresně korespondovaly jednotlivým dílčím tvrzením žalobce , avšak z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že veškeré námitky žalobce v odůvodnění svého rozhodnutí uvážil a podstatu sporu rozhodl na základě legitimních a podložených úvah, nelze napadenému rozhodnutí v tomto směru, spíše formálního charakteru, s přihlédnutím k jeho spojení s odkazem na pasáže zevrubně odůvodněného rozhodnutí správního orgánu 1. stupně, vytýkat nedostatečné odůvodnění. Taková námitka v daném rozsahu sporu a ve vztahu k použitým právním rozborům a úvahám se jeví jako formalistická a tím nepřijatelná.

Ani námitku týkající se uplatněné námitky podjatosti vůči pracovnici rozhodující ve

v řízení v 1. stupni soud nepovažoval za důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Není významné, zda žalobce v řízení ode prvního uplatnění námitky podjatosti dne 12.3.2004 ve věci dále uplatnil ještě několikrát námitku podjatosti, je významné, zda o této námitce bylo rozhodnuto a správní orgán 1. stupně rozhodoval nepodjatou osobou. Žalobce namítal zopakování námitky podjatosti v rozkladu v této věci ( tedy v téže věci) poté, kdy již o jeho původní námitce ze dne 12.3.2004 bylo rozhodnuto náměstkyní ministra dne 13.4.2004 . O námitce v dané věci bylo rozhodnuto a pokud se s ní i následně, jak vyplývá ze spisu, vypořádávala náměstkyně ministra ve svém rozhodnutí ze dne 9.5.2005 ( na základě předmětného rozkladu ze dne 10.2.2005 a také se jí zabýval ministr v rámci přezkumu řízení

Page 32: BSA vs. Ministry of Culture CR

v rozhodnutích o rozkladu ze dne 22.7.2004 a to i v napadeném rozhodnutí ze dne 6.6.2005, nebyl žalobce v otázce tohoto svého práva zkrácen na svých právech a o tomto jeho právu bylo rozhodnuto včetně dalšího přezkumu v rámci věcného rozhodnutí, takže námitka funkční nepříslušnosti k rozhodnutí o námitce podjatosti vztahující se k opakované k již rozhodnuté námitce jde nad rámec již uplatněného práva žalobce a nemůže být vadou, která by měla vliv na nezákonnost rozhodnutí. Nadto soud podotýká, že námitka podjatosti je na místě pro poměr k věci , která je dána předmětem řízení ve vztahu k účastníkům řízení ( žalobce správně zdůrazňuje „při prosazování zájmů jiných osob“), nikoliv obecně pro publikační činnost právních názorů a úvah , které nezbavují správní orgán rozhodovat na základě dostatečně zjištěného a posouzeného stavu věci.

Námitku o krácení na právech při nahlédnutí žalobce do správního spisu, v němž

neměly být soustředěny veškeré podklady pro rozhodnutí, soud považuje za zcela účelovou. Žalobce měl možnost nahlédnout do spisu a seznámit se s podklady rozhodnutí, o čemž existuje záznam ze dne 9.11.2004 včetně pořízení kopie odborného posudku JUDr. Jiřího Č. pro žalobce a dne 7.1.2005 včetně pořízení kopie přehledu vedení spisu. Sám žalobce ostatně v podané žalobě polemizuje s těmi podklady pro rozhodnutí, které jedině byly použity, tj. s již několikrát zmíněnými právními posudky a publikovanými stanovisky. Odkaz žalobce na neseznámení s podklady, jimiž je licenční smlouva společnosti Microsoft a internetové stránky svědčící o zpřístupňování počítačových programů, nesvědčí o krácení práv žalobce. Jde všeobecně známé skutečnosti a veřejné informace, jejichž použití nezakládá porušení procesních práv žalobce s účinky nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Lze také přisvědčit žalovanému v tom, že šlo o dokreslující informace k otázce způsobu zpřístupňování počítačových programů.

Na základě provedeného řízení a všech shora uvedených důvodů Městský soud

v Praze dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je náležitě odůvodněno a je založeno na podložených, opodstatněných a logickým způsobem vyvozených úvahách žalovaného, které byly učiněny v souladu se zákonem, a proto soud podle § 78 odst. 7 s.ř.s. podanou žalobu zamítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s.. Žalobce neměl ve věci

úspěch, soud mu proto nepřiznal náhradu nákladů řízení a žalovanému žádné náklady v řízení před soudem nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V Praze dne 9. ledna 2008

JUDr. Naděžda Řeháková, v.r.

předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Holečková

Page 33: BSA vs. Ministry of Culture CR
Page 34: BSA vs. Ministry of Culture CR