Vysoká škola ekonomická v Praze
Fakulta mezinárodních vztahů
DIPLOMOVÁ PRÁCE 2006 Kateřina Kulhavá
1
Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vtahů
Hlavní specializace: Mezinárodní politika a diplomacie
Individuální trestní odpovědnost jednotlivce v mezinárodním právu
Vypracovala: Kateřina Kulhavá Vedoucí diplomové práce: JUDr. Alois Drhlík
2
Prohlášení:
Prohlašuji, že diplomovou práci na téma
„Aktuální pohled na individuální trestní odpovědnost jednotlivce“
jsem vypracovala samostatně. Použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.
V Praze dne 30. května 2006
3
Poděkování Chtěla bych poděkovat panu JUDr. Alois Drhlíkovi za cenné rady, odborné vedení, připomínky a konzultace, jež mi poskytl během zpracování této diplomové práce.
4
OBSAH
1 Úvod....................................................................................................................................................5 2 Subjektivita v mezinárodním právu ................................................................................................7 2.1 Postavení jednotlivce v mezinárodním právu........................................................................8 2.1.1 Jednotlivec jako objekt mezinárodního práva ...............................................................8 2.1.2 Jednotlivec jako subjekt mezinárodního práva........................................................... 10
2.2 Trestní odpovědnost jednotlivce.......................................................................................... 12 3 První případy trestní odpovědnosti jednotlivce......................................................................... 14 3.1 Vývoj individuální trestní odpovědnosti po druhé světové válce.................................... 15 3.1.1 Norimberský tribunál .................................................................................................... 16 3.1.2 Tokijský tribunál - Mezinárodní trestní tribunál pro dálný východ......................... 18
4 Vývoj v mezidobí ........................................................................................................................... 21 4.1 Činnost Komise OSN pro mezinárodní právo .................................................................. 23
5 Současnost ....................................................................................................................................... 25 5.1 Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii.......................................................... 25 5.1.1 Statut Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii ........................... 26 5.1.2 Organizace Tribunálu ..................................................................................................... 31 5.1.3 Bilance činnosti Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii ........ 32
5.2 Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu........................................................................... 35 5.2.1 Statut Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu ............................................ 35 5.2.2 Bilance Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu.......................................... 37
5.3 Zvláštní soud pro Sierra Leone ............................................................................................ 39 5.4 Mezinárodní trestní tribunál pro Kambodžu...................................................................... 42 5.5 Mezinárodní trestní soud ...................................................................................................... 42 5.5.1 Pozadí vzniku Soudu ...................................................................................................... 42 5.5.2 Statut Mezinárodního trestního soudu ........................................................................ 44 5.5.3 Řízení před Soudem........................................................................................................ 52 5.5.4 Mezinárodní spolupráce a Shromáždění smluvních stran......................................... 64 5.5.5 Aktuální pohled na individuální trestní odpovědnost, nebo-li Srovnání Norimberského tribunálu a Mezinárodního trestního soudu ............................................ 66 5.5.6 Dosavadní činnost Mezinárodního trestního soudu.................................................. 69 5.5.7 Rozpory okolo Statutu Mezinárodního trestního soudu........................................... 70 5.5.8 Zhodnocení Mezinárodního trestního soudu............................................................. 74
6 Závěr ................................................................................................................................................ 74 7 Seznam použité literatury a podkladových materiálů................................................................ 78
5
11 ÚÚVVOODD Od nepaměti vedou lidé proti sobě války, zabíjejí se a páchají všelijaká, téměř
nepochopitelná zvěrstva. V tomto ohledu se lidé možná nikdy nezmění. Mění a vyvíjí se
ale společenství, ve kterém žijí, a tedy i mezinárodní společenství a s ním mezinárodní
právo. Toto právo odráží narůstající komplexnost života a vztahů jeho jednotlivých
účastníků. Mění se i hodnoty a cíle společenství.
Dříve byly jedinými subjekty mezinárodního práva státy. Státní suverenita bývala
nedotknutelná a neochvějná. Oblastí, která tuto suverenitu narušila nejvíce, jsou lidská
práva. Co bylo dříve výlučně vnitřní záležitostí jednoho státu je nyní zájmem celého světa.
Lidé jsou na mezinárodní úrovni nadáni právy. Každý jedinec má nezadatelná práva,
která jsou pod ochranou celého mezinárodního společenství. Taková práva by však byla
zbytečná, pokud by neexistovala moc, která by je dokázala vymáhat. Je proto zcela
přirozené, že mezinárodní právo dospělo k nadání jednotlivce i povinnostmi na
mezinárodní úrovni. Tato změna nastala v posledních šesti desetiletích a nejvíce
v posledních dvaceti letech. Vývoj vyvrcholil vznikem Mezinárodního trestního soudu.
Jednotlivec je odpovědný za jisté zločiny, ať už se nazývají „zločiny podle mezinárodního
práva“, „závažná porušení mezinárodního humanitárního práva“ či „nejzávažnější zločiny,
kterými je dotčeno mezinárodní společenství jako celek“.
Práce „Individuální trestní odpovědnost jednotlivce v mezinárodním právu“ analyzuje
změnu individuální trestní odpovědnosti, ke které došlo od druhé světové války až do
současnosti. Cílem práce je zhodnocení aktuálního stavu individuální trestní odpovědnosti
jednotlivce v mezinárodním právu v porovnání s jejími počátky v 40. letech 20. století.
Práce je rozdělena na čtyři kapitoly. První kapitola přibližuje oblast mezinárodního
práva, která se týká předmětu zkoumání této práce, tj. individuální trestní odpovědnosti
jednotlivce v mezinárodním právu. Stručnou charakteristikou postavení jednotlivce
v mezinárodním právu je přiblížena jeho role jako objektu, ale především jako subjektu
mezinárodněprávní úpravy. Tím je nastíněn kontext individuální trestní odpovědnosti
jednotlivce - jako součást partikulární subjektivity jednotlivce. Důležitou součástí kapitoly
o předmětu zkoumání - trestní odpovědnosti jednotlivce - je vysvětlení rozdílu
i propojenosti mezinárodního zločinu a zločinu podle mezinárodního práva, a tedy
i činnosti a postavení jednotlivce a státu.
6
Druhá kapitola zkoumá počátky individuální trestní odpovědnosti jednotlivce. Je zde
stručná zmínka o prvních případech individuální trestní odpovědnosti před rokem 1943, za
kterou následuje analýza dvou ad hoc trestních tribunálů zřízených po druhé světové válce.
Rozborem pozadí vzniku, statutů a výsledků činnosti Norimberského a Tokijského
tribunálu je uveden počátek principu individuální trestní odpovědnosti jednotlivce
v mezinárodním právu.
Třetí kapitola přináší ucelený přehled vývoje mezinárodního práva v období po
ukončení činnosti Norimberského a Tokijského tribunálu až do vzniku dalších ad hoc
tribunálů v 90. letech 20. století. Vývoj mezinárodního práva trestního tvoří důležitý
doplněk k trestní odpovědnosti jednotlivce v mezinárodním právu a proto tato kapitola
zmiňuje nejdůležitější mezinárodní úmluvy a návrhy na vznik mezinárodního trestního
soudu. Analyzuje jejich přínos k vývoji této oblasti mezinárodního práva, jakož
i nezastupitelnou roli rezolucí Organizace spojených národů. Nechybí samozřejmě ani
syntetizovaný přehled činnosti Komise OSN pro mezinárodní právo jako nástroje OSN pro
vývoj a kodifikaci mezinárodního práva.
Závěrečná kapitola této práce je zároveň nejobsáhlejší. Přináší podrobný přehled
vývoje individuální trestní odpovědnosti v současnosti. Začíná analýzou Mezinárodního
trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii – rozborem dějinného kontextu vzniku tribunálu,
analýzou jeho statutu a zhodnocením přínosu tribunálu pro vývoj individuální trestní
odpovědnosti. Následuje v analogické struktuře podkapitola o Mezinárodním trestním
tribunálu pro Rwandu. Ani zde nechybí zhodnocení práce tohoto tribunálu na poli trestní
odpovědnosti jednotlivce. Stručněji se věnuje Zvláštnímu soudu pro Sierra Leone a krátce
je zmíněn i Mezinárodní trestní tribunál pro Kambodžu. Nejrozsáhlejší a nejvýznamnější je
podkapitola o Mezinárodním trestním soudu, která podrobně analyzuje pozadí vzniku
Soudu, jeho Statut po stránce materiálního práva, pravidel řízení před Soudem, jakož i
předpoklad mezinárodní spolupráce pro úspěšnou činnost Soudu. Dále tato podkapitola
analyzuje jeho dosavadní činnost, Soudem vyvolané kontroverze a vztah České republiky a
Soudu. Nejdůležitější částí práce je komparace individuální trestní odpovědnosti v jejích
počátcích po druhé světové válce a v současnosti. Jedná se o komplexní srovnání principů
a práva Norimberského tribunálu a Mezinárodního trestního soudu.
7
22 SSUUBBJJEEKKTTIIVVIITTAA VV MMEEZZIINNÁÁRROODDNNÍÍMM PPRRÁÁVVUU Mezinárodní právo je „soubor právních norem, které zajišťují mírovou existenci a
plynulý vývoj mezinárodního společenství.“1 Subjektivita v mezinárodním právu (dále jen
MP) bývá nejčastěji definovaná jako „schopnost entity vstupovat do mezinárodních vztahů
a mít mezinárodní práva a povinnosti“.2
Rozhodující kritérium znamenající pro entitu, která je splňuje, subjektivitu v MP jsou
tedy práva a povinnosti vyplývající oné entitě přímo z mezinárodního práva. Často se také
zdůrazňuje normotvorná způsobilost jako důležitý znak subjektivity v MP.3
Za základní znaky MP se dnes považuje jeho dynamičnost, tj. že se rozsah oblastí jím
upravených stále rozšiřuje. Tato vlastnost souvisí s druhým důležitým znakem MP, kterým
je rozšiřující se počet i druhy subjektů, které zavazuje. Tak stále roste komplexnost
mezinárodních vztahů. Navíc se smysl obecného pojmu „subjekt“, ale i subjektivita
každého subjektu mění v závislosti na vývoji mezinárodního společenství.
Subjektivita v MP je tedy relativní. Rozsah práv a povinností vyplývající pro odlišné
subjekty z MP je různý. V zásadě jsou jedinými nositely všech mezinárodních práv
a povinností státy. Až do 20. století platily státy dokonce za jediné možné subjekty
mezinárodního práva. Státy jsou však oprávněny převádět část těchto práv a povinností na
jiné entity, které se tak samy stávají subjekty MP, ale pouze po dobu trvání daného
převodu a pouze v rozsahu převedených práv a povinností. Takové subjekty se pak
označují jako „parciální subjekty MP“.4
Rozsah práv i rozsah právní odpovědnosti na úrovni MP může být u některých
subjektů nejasný a kontroverzní. Obvykle se předpokládá, že entitě náleží odpovědnost
v rozsahu jejích práv a povinností. Obdobně nejasná a kontroverzní je i normotvorná role
různých entit. Je ale důležité si uvědomit, že činnost všech mezinárodních subjektů je
1 MALENOVSKÝ, J. Mezinárodní právo veřejné: obecná část. 2., opr. a dopl. vyd. Brno: Doplněk: Masarykova univerzita, 1997. ISBN 80-85765-75-6, 80-210-1536-5. s. 5. 2 FOX, J. R. Dictionary of international and comparative law. [Dobbs Ferry]: Oceana Publ., 1992. ISBN 0-379-20430-4. s. 221. 3 Jiný pohled na mezinárodní subjektivitu mluví o schopnosti účastnit se dění na mezinárodní úrovni ve spojení s určitou mírou přijetí společenstvím. Míra přijetí mezinárodním společenstvím bude zároveň obrazem jeho potřeby. V tomto ohledu hraje v mezinárodním právu rozhodující úlohu několik právních odvětví, např. lidská práva, právo ozbrojených konfliktů či mezinárodní ekonomické právo. Tato odvětví vytvářejí a odrážejí rostoucí účast a subjektivitu některých entit v MP. SHAW, M. N. International law. 5. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2003. ISBN 0-521-53183-7. s. 177. 4 SEIDL-HOHENVELDERN, I. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha : Codex Bohemia, 1999. ISBN 80-85963-82-5. s. 129. s. 125. Označení parciální, partikulární či marginální subjekt jsou zaměnitelná.
8
relevantní při objasňování pravidel a principů mezinárodního práva. Existuje široká škála
entit, které nejsou subjekty na mezinárodní úrovni a přesto přispívají k vývoji systému MP.
Existují i různé způsoby nabytí subjektivity. Jednou možností je kombinace smluvních
ustanovení a uznání či souhlasu jiného subjektu MP. Další variantou je vznik smlouvy
mezi uznaným subjektem MP na jedné straně a soukromou osobou na straně druhé, která
podléhá přímo pravidlům MP. Za třetí může entita nabýt subjektivitu přímým nabytím
mezinárodních povinností.5
2.1 Postavení jednotlivce v mezinárodním právu Na postavení jednotlivce v MP existují různé názory. Většina naukových kapacit se
shodne na tom, že jednotlivec v současné době subjektivitu v MP má, i když pouze
partikulární. Je pro ně nesporné, že pro jednotlivce (fyzické a právnické osoby) mohou
z MP vyplývat práva a povinnosti, popř. že může mít způsobilost k právním úkonům či
procesní způsobilost vyplývající z mezinárodních smluv. Naopak, tradiční teoretické
koncepce toto odmítají: jednotlivec je nadále pouze objektem, destinářem práv či výhod,
popř. i povinností, které mohou z takové úpravy vyplývat.
Ztotožňuji se s názorem existence partikulární subjektivity jednotlivce a proto budu
v této práci s tímto předpokladem pracovat.
2.1.1 Jednotlivec jako objekt mezinárodního práva
Jak již bylo řečeno, až do 20. století byly za výlučné subjekty MP považovány státy.
Všechny ostatní entity, a tedy i jednotlivec, byly objekty MP. V současné době jsou
jednotlivci přiznána určitá práva a povinnosti na mezinárodní úrovni, ale stále je
považován především za objekt MP.
Rozhodujícím znakem jednotlivce v MP je jeho státní občanství, které vyjadřuje užší
faktický vztah mezi fyzickou osobou a státem. Z vnitrostátního práva každého státu
vyplývají jeho občanům práva a povinnosti - na vnitrostátní úrovni je jednotlivec
subjektem práva.
Oblasti MP, které se týkají postavení jednotlivce, jsou především právo související se
státním občanstvím (nabývání a zánik státního občanství, bezdomovectví, uprchlictví),
cizinecké právo, jako právo upravující postavení občanů jednoho státu na území státu
druhého (sem spadají důležité instituty diplomatické ochrany, extradice a azylu), právo
5 SHAW, M. N. s. 243-244.
9
mezinárodní ochrany lidských práv na univerzální i regionální úrovni a částečně i právní
úprava ke stíhání a trestání jednotlivců za zločiny podle mezinárodního práva.6
Existují oblasti v MP, kde se zdá, že je subjektem přímo jednotlivec. Při bližším
pohledu ale musíme shledat, že se jedná o mediatizaci jednotlivce státem. Mediatizace tedy
vylučuje, aby jednotlivec mohl být nositelem práva v oblasti MP. Je mu odpírána
způsobilost k právním úkonům. Dokonce i nároky samy nenáleží jemu, ale státu, jehož je
příslušníkem. Pokud stát svolí, přebírá za jednotlivce práva a povinnosti a uplatňuje se
svým vlastním jménem. Pokud odmítne, je jednotlivec bezmocný. Jednotlivec také nenese
následky protiprávního jednání. Postih ve formě války, nucených opatření OSN nebo
represálií nese opět celý stát.7
Jako další stupeň na cestě od postavení jednotlivce jako objektu a jednotlivce jako
subjektu MP lze považovat postavení jednotlivce jako destináře výhod a povinností
plynoucích z MP. Jedná se o případy, kdy se domovský stát jednotlivce stane stranou
mezinárodní úmluvy, která jednotlivce opravňuje či zavazuje, a onen stát je podle dané
úmluvy povinen její ustanovení inkorporací či transformací převést na vnitrostátní úroveň.
Jednotlivce v takovém případě považujeme pouze za destináře a nikoli za přímý subjekt
práva, protože je oprávněn nebo povinen nikoliv na základě MP, ale na základě
vnitrostátních norem, jež byly převzaty z MP.
Příkladem takové smlouvy je např. Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za
války (1949) nebo Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace
(1966).
Jak ale upozorňuje V. David: „Nutno však odlišovat mezinárodní právní pravidla
(obecně či regionálně platná) od programových či teleologických prohlášení, jež mají
povahu pouhých doporučení (například Všeobecná deklarace lidských práv z r. 1948,
přijatá Valným shromážděním OSN, ani nezavázala státy uskutečnit její zásady ve
vnitrostátním právu).“8
6 DAVID, V – SLADKÝ, P – ZBOŘIL, F. Mezinárodní právo veřejné. 2., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Linde, 2005. ISBN 80-7201-557-5. s. 240-281. 7 SEIDL-HOHENVELDERN, I. s. 171-172. 8 DAVID, V. Jednotlivec v mezinárodním právu, zejména se zřetelem na jeho mezinárodní trestní odpovědnost. Mezinárodní a srovnávací právní revue. 2003, roč. 3, č. 7, s. 47-68. ISSN 1213-8770. s. 48.
10
2.1.2 Jednotlivec jako subjekt mezinárodního práva
Případy, kdy můžeme jednotlivce označit za subjekt MP jsou spjaté s oblastmi
největšího zájmu mezinárodního společenství, mezi něž bezpochyby patří mezinárodní
ochrana lidských práv. Primárně se proto týkají obecně platných pravidel mezinárodního
práva kogentního charakteru.9 Sekundárně se týkají mezinárodního ekonomického práva.
Dnes jsou běžně jmenovány tři oblasti mezinárodněprávní subjektivity jednotlivce:
1) subjektivita v oblasti mezinárodní ochrany lidských práv: ochrana lidských práv je
jedním z eminentních zájmů mezinárodního společenství. Základní lidská práva (právo na
život, svobodu, důstojnost a zdraví) jsou proto chráněna kogentními normami MP.
Subjektivita jednotlivce v oblasti lidských práv vyplývá z práva dovolávat se svých
práv přímo u mezinárodní instance, tj. bez mediatizace státu. Na univerzální úrovni
můžeme jako příklad jmenovat Mezinárodní pakt o občanských a politických právech
(1966), který jednotlivci, jehož stát přistoupil k opčnímu protokolu, dává právo přímo se
obracet na Výbor pro lidská práva a podat stížnost na stát.10 Na regionální úrovni je
nejznámějším příkladem Evropská úmluva o ochraně lidských práv (1950), podle které si
jednotlivec může stěžovat i na vlastní domovský stát u Evropského soudu pro lidská práva.
Dále sem patří stanovy některých mezinárodních nebo nadnárodních organizací, které
poskytují jednotlivcům přímý přístup k rozhodčím instancím a soudům.11 12
2) jako protiváha práv vyplývajících z kogentních norem je jednotlivec subjektem MP
v oblasti mezinárodní trestní odpovědnosti za porušení kogentních norem MP. Opět je to
oblast výsostného zájmu mezinárodního společenství, protože se jedná o tak závažné
zločiny, jejichž páchání ohrožuje zájmy celého mezinárodního společenství. Jsou to tzv.
zločiny podle mezinárodního práva, které musíme rozlišit od mezinárodních zločinů, jež
představují mezinárodně protiprávní chování států13 (viz níže).
3) Třetí a poslední oblast subjektivity jednotlivce se týká mezinárodní ochrany
investic. Některé mezinárodní smlouvy o ochraně a podpoře mezinárodních investic
umožňují, aby zahraniční investor (fyzická nebo právnická osoba) na základě rozhodčí
9 Tamtéž. s. 49. 10 ONDŘEJ, J. Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004. ISBN 80-86898-02-4. s. 131. 11 SEIDL-HOHENVELDERN, I. s. 173. 12 Jako příklad z minulosti lze uvést např. Německo-Polskou dohodu o Horním Slezsku z 15.května 1922. Tamtéž. s. 316. 13 DAVID, V. s. 50-51.
11
doložky v takové smlouvě mohl sám vést spor s hostitelským státem u mezinárodního
arbitrážního tribunálu. Příkladem je Mezinárodní středisko pro řešení sporů z investic
(ICSID) při Světové Bance, jež bylo zřízeno úmluvou z 18.3.196514. I zde je však
předpokladem, že stát proti kterému podání směřuje je smluvní stranou dané mezinárodní
smlouvy, který uznává příslušnost mezinárodního orgánu.15 16
Jestliže vezmeme kritéria jmenovaná v úvodní části, která jsou znaky subjektivity na
mezinárodní úrovni, a aplikujeme je na jednotlivce, pak můžeme říci, že základní
stanovisko, schopnost vstupovat do mezinárodních vztahů a mít mezinárodní práva
a povinnosti, jsou u jednotlivce splněna. Další dvě kritéria byla již zhodnocena: ve většině
případů práva a povinnosti pro jednotlivce nevyplývají přímo z MP, ale jednotlivec je
pouze jejich konečným destinářem. Výjimky byly jmenovány výše. Normotvornou
způsobilost jednotlivec nemá ani partikulární, jako některé mezinárodní organizace,
a svépomocné aplikování a vynucování dodržování práva jednotlivcem je
nepředstavitelné.17 Jednotlivec má ale nepřímou účast na mezinárodní normotvorbě
prostřednictvím mezinárodních nevládních organizací (hlavně těch, které mají
konzultativní status, tj. jsou zapsány na seznamu Hospodářské a sociální rady OSN,
popřípadě odborných organizací systému OSN nebo Rady Evropy), jiných profesních
organizací (odbory a organizace zaměstnavatelů v systému Mezinárodní organizace práce)
či zájmových a nátlakových skupin (např. v rámci Evropské unie), jež samy nejsou
subjektem MP.18
Co se týče různých způsobů nabytí subjektivity, nabývá jednotlivec subjektivity
smluvními ustanoveními, ale již nikoliv uznáním ze strany jiného subjektu MP. Jednotlivec
také nemůže jako soukromá osoba uzavřít s jiným subjektem MP smlouvu, která bude
přímo podřízená MP. Jednotlivec může přímo nabýt mezinárodních povinností.Tento
poslední způsob se týká jednotlivců v případě zločinů podle MP.19
Přiznaná mezinárodní subjektivita jednotlivce je tedy omezená, protože nevyplývá
z obecného MP, ale je založena pouze některými smlouvami. Také je odvozena z vůle
14 Úmluva o řešení sporů z investic mezi státem a státním příslušníkem druhého státu. Čl. 25, odst. 1. Dostupné z: http://www.worldbank.org/icsid/basicdoc/partA.htm. 15 ONDŘEJ, J. s. 134. 16 Existují i smlouvy mezi státem a soukromou osobou, které sice nejsou zcela mezinárodního charakteru, ale vymaňují se působnosti vnitrostátního práva a podřizují se zčásti mezinárodnímu právu či obecným zásadám právním. ČEPELKA, Č. – ŠTURMA, P. s. 121. 17 ČEPELKA, Č. – ŠTURMA, P. s. 114. 18 Tamtéž. s. 117. 19 SHAW, M. N. s. 243-244.
12
států, které jsou stranami takových smluv a tudíž z nich vyplývající subjektivita zaniká,
jakmile stát od smlouvy odstoupí. Navíc se tato subjektivita uplatňuje pouze v omezené
sféře dané předmětem oněch smluv.20
2.2 Trestní odpov ědnost jednotlivce Jak už bylo řečeno výše, je zpočátku třeba odlišit mezinárodní zločiny od zločinů
podle MP.
Pokud se jednotlivec operující jako státní orgán dopustí zločinu, který poškodí cizí
stát, je stát, jehož občan zločin spáchal, odpovědný za mezinárodní zločin. Stát
sice neodpovídá za chování jednotlivců, ale je odpovědný za chování svých státních
orgánů. Za některé zločiny, které spáchal jednotlivec v postavení státního orgánu, však
nese odpovědnost i sám jednotlivec. Jsou to zločiny podle MP, mezi něž se zpravidla
počítají zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti (jak je stanovil
Norimberský statut). Všechny zločiny podle MP zakládají mezinárodní zločin, ale ne
všechny mezinárodní zločiny mají původ v zločinu podle MP.
Stát, který je pro jednotlivce teritoriálně nebo personálně příslušný, má v obou
případech povinnost jednotlivce potrestat. Proti státu, který se dopustil mezinárodního
zločinu porušením kogentního práva, nastupují též právní následky. V obou případech jde
o porušení kogentního práva, tj. újma je způsobena každému členu mezinárodního
společenství. Proto, pokud příslušný stát tuto povinnost nesplní (např. proto, že sám
jednání jednotlivce přikazoval), je každý z členů mezinárodního společenství oprávněn
provinilou osobu sám potrestat na základě principu univerzality.
Zároveň vzniká oprávnění v rámci odpovědnostního poměru proti státu, který nesplnil
povinnost potrestat zločince. 21
Toto oprávnění lze ještě příslušnou smlouvou doplnit o povinnost společného
potrestání podle pravidel k tomu účelu smluvně stanovených (např. Londýnská dohoda
s připojeným Statutem Norimberského tribunálu; viz níže).22
20 ČEPELKA, Č. – ŠTURMA, P. s. 121. 21 Stát nese odpovědnost, protože podle obecného mezinárodního práva je stát povinen na svém území udržovat mezinárodně požadovaný standard veřejného pořádku a v jeho pojmovém rámci také cizímu státu zabezpečit ochranu před útoky jednotlivců. Pokud adekvátní opatření preventivní povahy učiněna byla, ale útoku nezabránila a stát viníka nepotrestal, případně k potrestání nevydal (buď ze shovívavosti, nebo protože samotný čin toleruje), pak tento stát nese odpovědnost za zanedbání represivních opatření, nezbytných k udržení či obnovení mezinárodně požadovaného standardu veřejného pořádku. ČEPELKA, Č. – ŠTURMA, P. s. 564. 22 K dané problematice: DAVID, V. s. 50-51.
13
Zločiny podle MP jsou ta nejzávažnější porušení pravidel týkající se míru a základních
lidských práv včetně pravidel mezinárodního humanitárního práva, která mají charakter
kogentních norem. Jejich spáchání zakládá jednotlivci trestní odpovědnost, která vyplývá
přímo z mezinárodního práva. Nezáleží tedy na tom, zda vnitrostátní právo, použitelné ve
vztahu k danému jednotlivci, trestnost jeho jednání stanoví.
Trestní odpovědnost se vztahuje k jednotlivci, ale pouze k fyzické osobě je-li
v postavení orgánu státu nebo jedná-li jeho jménem či pod jeho záštitou. Běžný jednotlivec
nebo i skupina obvykle nemají k dispozici prostředky potřebné ke spáchání takových
zločinů.23
Jak již bylo řečeno, pro jednotlivce mohou z MP vyplývat povinnosti přímo, anebo
nepřímo inkorporací MP do vnitrostátního práva. Je tedy třeba rozlišovat čistě smluvní
instrumenty mezinárodního práva trestního, založené na tzv. nepřímém donucovacím
režimu, od pravidel týkajících se postihu zločinů podle MP. V prvním případě jde
o mezinárodní právo trestní24, které je pouhou adaptací (harmonizací) vnitrostátního
trestního zákonodárství několika států, které má ulehčit jejich vzájemnou spolupráci při
postihu pachatelů na vnitrostátní úrovni. Přímá odpovědnost jednotlivce vzniká pouze při
spáchání zločinů podle MP, které vyplývají z obecného MP. (Většina skutkových podstat
zločinů podle MP je však také obsažena v kodifikaci mezinárodního práva trestního.25)
Jmenujme některé základní úmluvy zakládající nepřímou odpovědnost jednotlivce:
Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia (1948), čtyři Ženevské konvence
(1949) a Dodatkové protokoly I a II (1977), Mezinárodní úmluva o potlačení a trestání
zločinu apartheidu z roku (1973), Mezinárodní úmluva o potlačování obchodu
s necudnými publikacemi a jejich rozšiřování (1923), Úmluva o potírání penězokazectví
(1929), Úmluva o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých
osob (1950), Úmluva o potlačení protiprávních činů proti bezpečnosti civilního letectví
(1971), Úmluva o psychotropních látkách (1972), aj.26
Počet i význam smluvních instrumentů MP trestního se neustále zvyšuje.
23 „To ovšem platí za předpokladu existence a řádného fungování státní moci na daném území. Naproti tomu v situacích vnitřních ozbrojených konfliktů (občanských válek) či dokonce faktického rozpadu státní moci se stává, že různé ozbrojené skupiny kontrolují určité části území, vykonávají tam de facto veřejnou moc, bojují proti ústřední vládě nebo mezi sebou navzájem, a přitom se dopouštějí zločinů. V těchto případech jde ovšem jen zdánlivě o činy jednotlivců, protože tyto osoby vystupují jako faktické orgány státu nebo povstaleckého hnutí, v jehož zájmu či s jehož souhlasem jednají.“ ŠTURMA, P. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0305-5. s. 16-18. 24 Tamtéž. s. 36-37. 25 Tamtéž. s. 18. 26 ŠTURMA, P. Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv. 2., dopl. vyd. Praha: Beck, 2003. ISBN 80-7179-398-1. s. 41-42.
14
Ačkoli je obyčejový pramen u zločinů podle MP důležitý, hraje velkou roli také úprava
ve formě smluv či jiných pramenů. Existují k tomu pádné a praktické důvody, jako např.
princip právní jistoty, který vede k upřednostňování normy v psané podobě. Navíc jsou při
postihu zločinů podle MP klíčová procesní pravidla, která však doposud nejsou v obecném
mezinárodním právu v obyčejové podobě obsažená. Až do nedávné doby chyběl právě
institucionální a procesní mechanismus na mezinárodní úrovni, který byl částečně
nahrazován na vnitrostátní úrovni.27
33 PPRRVVNNÍÍ PPŘŘÍÍPPAADDYY TTRREESSTTNNÍÍ OODDPPOOVVĚĚDDNNOOSSTTII JJEEDDNNOOTTLLIIVVCCEE
Nejstarší oblast mezinárodního práva, která zakládá individuální trestní odpovědnost
jednotlivce, je válečné právo. Tradiční mezinárodní právo dovolovalo válčícím státům
stíhat vojáky protivníkovy strany ve vazbě za porušení obyčejů a zákonů války. Takové
procesy se mohly konat před národními vojenskými soudy anebo před mezinárodními
soudy. Známe několik případů postihu jednotlivce v dávné minulosti, jako např. stíhání
a potrestání Seigneur de Barbasan v roce 1419 za porušení středověkého válečného práva,
či soud Petera von Hagenbacha v roce 1474 za vraždy a znásilnění civilního obyvatelstva
vojáky, kteří byly pod jeho velením.28
Další podstatný vývoj nastal až po první světové válce. Došlo k prvnímu pokusu
ustanovit osobní trestní odpovědnost jednotlivce podle MP. Ve Versailleské mírové
smlouvě uznala německá vláda právo států Dohody a jejich spojenců postavit obžalované
před vojenský tribunál a zavázala se obžalované vydat jednomu nebo všem členům
spojenců. Versailleská smlouva stanovila osobní trestní odpovědnost bývalého německého
císaře Viléma II, který byl obžalován z hrubého porušení zásad mezinárodní morálky
a posvátné autority mezinárodních smluv. K tomuto účelu měl být zřízen ad hoc tribunál.
Další osoby obviněné z porušení zákonů a obyčejů války měly být postaveny před
vojenské tribunály států, na jejichž území se činů dopustili. Poslední skupinu měli tvořit
němečtí občané, kteří se dopustili zločinů proti občanům dohodových mocností a jejich
spojenců. I oni měli být souzeni vojenskými tribunály vítězných mocností. (čl. 227-230
Versailleské smlouvy).29 Nizozemská vláda však císaři poskytla azyl a odmítla ho vydat.
27 ŠTURMA, P. (2002). s. 24. 28 SUNGA, L. S. The emerging system of international criminal law: developments in codification and implementation. The Hague: Kluwer, c1997. ISBN 90-411-0472-0. s. 279. 29 POTOČNÝ, M. - ONDŘEJ, J. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 3., dopl. a rozš. vyd. Praha: C.H. Beck, 2002. ISBN 80-7179-358-2. s. 295.
15
Nebyl proto nikdy souzen. Potrestání ostatních obžalovaných proběhlo jen liknavě
a nedůsledně. Byla ale alespoň naznačena možnost ztrestat hlavu státu podle MP za
rozpoutání agresivní války.30
V meziválečném období, zejména v letech 1924-1938, bylo vypracováno několik
návrhů na zřízení mezinárodního trestního soudu ze strany některých nevládních
organizací (např. International Association of Penal Law, International Law Association
a Meziparlamentní unie), ale žádný z nich se nestal oficiálním dokumentem. Výjimkou
byla Úmluva o předcházení a potlačování terorismu z roku 1937, která ale pro
nedostatečný počet ratifikací nikdy nevstoupila v platnost.31
3.1 Vývoj individuální trestní odpov ědnosti po druhé světové válce
Ke skutečnému ustavení mezinárodní trestní odpovědnosti jednotlivce došlo až
v období druhé světové války. Zločiny spáchané hitlerovskou koalicí předčily ukrutnosti
první světové války a nemohly již zůstat nepotrestané.
1. listopadu 1943 byla uzavřena tzv. Moskevská dohoda, nebo-li Deklarace
o ukrutnostech. Zástupci Sovětského svazu, Spojených států a Velké Británie32 se v ní
dohodli, že nacističtí váleční zločinci budou po válce souzeni teritoriálně příslušným
státem, pokud tento stát bude moci být určen. V opačném případě budou potrestáni podle
společného rozhodnutí spojeneckých vlád.
Tato společná vůle mocností Dohody vyústila 8. srpna 1945 v přijetí Dohody o stíhání
a potrestání hlavních válečných zločinů evropských zemí Osy (tzv. Londýnská charta).
K dohodě byl připojen Statut Mezinárodního vojenského tribunálu. Tak vznikl
Norimberský tribunál.
30 V prosinci 1919 se německá vláda rozhodla z vlastní vůle stíhat své občany za válečné zločiny. Spojenecké mocnosti připravily seznam 901 podezřelých, kteří stanuli před Nejvyšším soudem v Lipsku. Odsouzena byla pouze hrstka z nich a rozsudky byly mírné. SUNGA, L. S. s. 281. 31 ŠTURMA, P. (2003). s. 46. 32 K dohodě přistoupilo dalších 30 států. POTOČNÝ, M. - ONDŘEJ, J. s. 295.
16
3.1.1 Norimberský tribunál 33
Tribunál měl trvalé sídlo v Berlíně34, ale soudní procesy probíhaly v Norimberku.35
Tribunál sestával ze čtyř členů - každá z mocností36 jmenovala jednoho člena, z nichž
jeden tribunálu předsedal. Norimberský Tribunál zasedal od 14. listopadu 1945 do
31. srpna 1946. Soudil 22 hlavních národně-socialistických válečných zločinců.37
30. září 1946 Norimberský tribunál vynesl nad všemi obžalovanými rozsudky, které uznaly
koncept individuální trestní odpovědnosti. Obhajoba přednesla argument, že mezinárodní
právo je spojené s činy suverénních států a nezakládá tudíž potrestání jednotlivců. Tvrdila,
že v případě aktu, který učinil stát, ti, kteří ho vykonali nenesou osobní odpovědnost, ale
jsou pod ochranou doktríny státní suverenity. Oba tyto argumenty byly zamítnuty. Dle
Tribunál bylo již dříve uznáno, že mezinárodní právo dává práva a povinnosti
jednotlivcům stejně jako státům. Zločiny proti mezinárodnímu právu páchají jednotlivci,
ne abstraktní entity a pouze potrestáním jednotlivců, kteří páchají tyto zločiny, mohou být
ustanovení mezinárodního práva vynucena.38 Obhajoba argumentovala i tím, že celá
kategorie „zločinů proti míru“ byla ustavena až Statutem Tribunálu a tudíž porušuje
základní principy práva – nullum crimen sine lege (není zločinu bez zákona) a nullum
poena sine lege (není trestu bez zákona). I tento argument byl zamítnut.39
Z 22 odviněných bylo 12 odsouzeno na smrt oběšením a 7 k dlouhodobému vězení. Tři
byli zproštěni viny.40
Statut Norimberského tribunálu
Statut má 7 částí a 30 článků.
33 Statut Norimberského tribunálu. LUKÁŠEK, L. Komentované dokumenty ke studiu mezinárodního práva veřejného I. Praha: VŠE, 2001. ISBN 8024501937. s. 217-224. 34 Statut Norimberského tribunálu, článek 22. 35 Město Norimberk hrálo důležitou roli při vzestupu a pádu Třetí říše. Hitler Norimberk zvolil sídlem sjezdu NSDAP, aby zde pomocí obrovského propagačního aparátu demonstroval moc a sílu. V Norimberku vznikaly monumentální stavby jako např. Kongresová hala a tribuny k prostoru pověstných vojenských pochodů a byly zde schváleny rasové zákony Říše. HEIGL, P. Nürnberger Prozesse. Nürnberg: H. Carl, c2001. ISBN 3-418-00388-5. s. 4. 36 Velká Británie, Francie, Spojené státy a Sovětský svaz. 37 Pojem Norimberské procesy zahrnuje též 12 následných procesů v Norimberku, které byly až do 11.dubna 1949 vedeny před americkými vojenskými tribunály proti nacistickým elitám z řad justice, lékařů, průmyslu, armády, diplomacie a úřednictva. HEIGL, P. s. 7. 38 DAES, E.-I. A. Freedom of the individual under law: a study on the individual’s duties to the community and the limitations on human rights and freedoms under article 29 of the Universal Declaration of Human Rights. New York: United Nations, 1990. ISBN 92-1-154079-8. s. 42. 39 SUNGA, L. S. s. 45. 40 TUSA, A. - JOHN. T. The Nuremberg Trial. 1. vyd. London : Macmillan, 1984. ISBN 0-333-37914-4. s. 504.
17
Statut opravňoval Tribunál soudit a potrestat osoby, které spáchaly, jednajíce v zájmu
evropských zemí Osy, buď jako jednotlivci, nebo jako členové organizací:
• zločiny proti míru , tj. osnování, příprava, podněcování nebo podniknutí útočné
války nebo války porušující mezinárodní smlouvy, dohody a záruky;
• válečné zločiny, tj. porušení zákonů války nebo válečných obyčejů, tj. vražda
válečných zajatců, zlé nakládání s nimi, vraždy civilistů, zlé nakládání s civilním
obyvatelstvem, nucení civilního obyvatelstva k otrockým pracem, deportace obyvatelstva,
vraždění rukojmí, plenění veřejného nebo soukromého majetku, svévolné ničení měst
a vesnic a jejich pustošení, neodůvodněné válečnou nutností a jiné podobné zločiny;
• zločiny proti lidskosti , tj. vražda, vyhlazování, zotročování, deportace nebo jiné
ukrutnosti, páchané proti civilnímu obyvatelstvu před válkou nebo za války, nebo
pronásledování z důvodů politických, rasových nebo náboženských, které byly spáchány
v souvislosti se zločinem proti míru nebo s válečným zločinem, bez ohledu, zda byly tyto
zločiny v rozporu s národním právem státu, kde byly spáchány.
Trestu podléhali jak přímí pachatelé, tak i organizátoři, podněcovatelé a spoluviníci,
kteří se účastnili na osnování nebo provádění společného plánu nebo spiknutí ke spáchání
některého ze zločinů (čl. 6). Byla uplatněna tzv. konspirační teorie převzatá
z angloamerického systému, podle níž mohli být potrestáni nejen přímí pachatelé, ale
i zosnovatelé určitého plánu či politické ideologie, na jejímž základě byly následné zločiny
páchány.41
Skutečnost, že obviněný byl v době spáchání zločinu v oficiálním postavení např. jako
hlava státu či odpovědný úředník, se podle Statutu nepokládalo ani za skutečnost
zprošťující odpovědnosti, ani za polehčující okolnost (čl. 7).
Také skutečnost, že obviněný jednal na rozkaz své vlády nebo představeného nebyla
pokládána za skutečnost zprošťující odpovědnosti. Pokud to však vyžadovala spravedlnost,
mohl ji Tribunál brát jako polehčující okolnost při výměru trestu (čl. 8).
Článek 12 stanovil, že Tribunál může jednotlivce obviněného ze zločinů
vyjmenovaných v čl. 6 soudit i za jeho nepřítomnosti, pokud ho Tribunál nedokázal
předvést, nebo pokud to Tribunál shledal potřebným v zájmu spravedlnosti.
Články 9 a 10 jsou zvláštní ustanovením, že Tribunál může prohlásit skupinu nebo
organizaci za trestní organizaci, jejíž členové mohou z důvodu svého členství v takové
41 DAVID, V. s. 50.
18
organizaci být souzeni před národními, vojenskými nebo okupačními soudy. Při uplatnění
tohoto ustanovení považoval Norimberský tribunál trestní organizaci rovnu trestnímu
spiknutí.42 Jinými slovy pracoval s předpokladem, že členové se ke skupině nebo
organizaci přidali dobrovolně s vědomím jejího zločinného účelu a aktivit. Souhlas členů
takové organizace s trestnými činy které prováděla se stal předpokladem a bylo na
obžalovaném, aby dokázal opak.
Takto shledal Tribunál sbor vedoucích funkcionářů Nacistické strany, Gestapo
(Geheime Staatspolizei; tajná státní policie), SD (Sicherheitsdienst; bezpečnostní služba)
a SS (Schutzstaffel; ochranné oddíly) trestními organizacemi. Tato skutečnost se stala
předmětem kritiky, protože se jedná o rozšíření trestní odpovědnosti nad rámec jednotlivě
jednajících osob na skupinu či organizaci.43 Je tím porušen základní princip práva,
presumpce neviny.
Podle článku 14 vznikla čtyřčlenná Komise44 pro vyšetřování a obžalobu hlavních
válečných zločinců, která měla stanovit konečný seznam obviněných i jejich obvinění. Tito
čtyři hlavní žalobci měli za úkol připravit potřebné materiály, vyslechnout svědky a vést
obžalobu před Tribunálem.
Dle článku 16 o spravedlivém soudním řízení měl obžalovaný právo se obhajovat sám
nebo pomocí obhájce. Také měl právo na vedení řízení v pro něj srozumitelném jazyce.
Kromě toho měly být všechny úřední listiny překládány a všechna soudní řízení vedena
v jazyce anglickém, francouzském a ruském a v jazyce obžalovaného (čl. 25).
V poslední části Statutu, článku 26, je stanoveno, že proti rozsudku není odvolání.
Jedním z možných trestů je smrt (čl. 27).
3.1.2 Tokijský tribunál - Mezinárodní trestní tribunál pro dálný východ
Tokijský tribunál byl Norimberskému tribunálu velmi podobný. Vznikl po
bezpodmínečné kapitulaci Japonska a okupaci japonského území mocnostmi Dohody.
26. července 1945, dva týdny před skončením Londýnské konference, vydaly Dohodové
mocnosti Postupimskou deklaraci, v níž oznámily záměr postavit před soud za stejné
zločiny jako německé představitele i čelní představitele japonské. 19. ledna 1946 pak
42 SUNGA, L. S. s. 310-311. 43 FRANCISCO FRANCISCO, M. I. Aspects of Implementing the Culpability Principle both under International and National Criminal law. Nijmegen: Wolf Legal Publishers, 2003. IBSN 90-5850-054-3. s. 28-29. 44 Každá z mocností jmenoval jednoho žalobce.
19
nejvyšší velitel spojeneckých vojsk45 a zmocněnec spojeneckých mocností v Japonsku,
generál Douglas MacArthur, schválil ve formě nařízení Tokijský statut. Statut sestavovali
pouze Američané a teprve po vydání byl jeho obsah konzultován se Spojenci.
Hlavní rozdíly mezi Norimberským a Tokijským statutem
Tokijský tribunál se skládal z 11 soudců, které velitel nejvyšších spojeneckých vojsk
jmenoval z kandidátů navržených signatáři „Protokolu o kapitulaci“ a také z Indie
a Filipín. Existoval pouze jeden hlavní žalobce, Američan Joseph B. Keenan. Před
Tokijský soud byly postaveny pouze osoby obviněné ze „zločinů proti míru“ samostatně
nebo ve spojení s válečnými zločiny či zločiny proti lidskosti.
Navíc existují některé mírné odlišnosti v definici zločinů: z definice zločinů proti
lidskosti byla po slovech „vražda, vyhlazování, zotročování, deportace či jiné ukrutnosti“
vypuštěna slova „proti civilnímu obyvatelstvu“, čímž se rozšířil rozsah definice. Tato
změna oproti norimberskému statutu měla umožnit potrestání rozsáhlého vraždění
vojenských osob v nezákonné válce.46
V Tokijského statutu jsou dále ve výčtu zločinů proti míru mezi slova „podniknutí“
a “útočné války“ vložena slova „deklarované či nedeklarované“ . Tím se předešlo možné
argumentaci obhajoby, že Japonsko nebylo prakticky vzato ve válce, protože ji formálně
nevyhlásilo.47
Před Tokijským tribunálem byli souzeni pouze jednotlivci, nikoli také organizace.
Tudíž se neuplatnil princip trestního spiknutí.
Tokijský proces oficiálně začal 3. května 1946. Soudil 28 obžalovaných - vojáky,
diplomaty, čelní politiky a rovněž jednu civilní osobu. Proces trval přibližně dva a půl roku
a nakonec byli poměrem hlasů 8 ku 3 prohlášeni všichni obžalovaní vinnými. K smrti
oběšením bylo odsouzeno 7 obžalovaných, ostatní byli odsouzeni na tresty od sedmi let po
doživotí. Nikdo nebyl zproštěn viny.48
Vliv Norimberského a Tokijského tribunálu na mezinárodní právo
Vznik a následná činnost Norimberského a Tokijského tribunálu představují milník ve
vývoji mezinárodního práva. Tribunály jednoznačně stanovily individuální trestní
45 RÖLING, B. V. A. – CASSESSE, A. Tokijský proces. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1995. IBSN 80-204-0278-0. s. 10-11. 46 RÖLING, B. V. A. – CASSESSE, A. s. 11-12. 47 SUNGA, L. S. s. 47. 48 RÖLING, B. V. A. – CASSESSE, A. s. 12.
20
odpovědnost a jsou dodnes ceněny pro svůj přínos k spravedlnosti. Dále oba Statuty
přispěly k formulaci a konsolidaci pravidel MP, hlavně zločinů podle MP.
Přesto existují značné kontroverze ohledně Tribunálů. Základní principy práva, nullum
crimen sine lege a nullum poena sine lege, stanoví, že právo trestního postihu musí být
právně definované a zakotvené v statutu či zákonu. Platí tedy požadavek, aby obžaloba
byla přednesena slovy zákona - doslovně. Pokud tomu tak není, je trestní postih považován
za protiprávní.
Podle Londýnské smlouvy a Statutu vzniklá Komise měla kromě seznamu
obžalovaných a jejich obžaloby za úkol stanovit také právo a procedurální pravidla, podle
kterých by Tribunál operoval. Ještě v roce 1945 nebylo dosaženo konsenzu ohledně
otázky, které činy spadají do právní kategorie „zločinů proti míru“, „agrese“ a „zločinů
proti lidskosti“. Právní kategorie „zločinů proti míru“49 a „zločinů proti lidskosti“ byly
totiž právem vzniklým ex post (až po činu).50 Dříve tyto zločiny v mezinárodním právu
neexistovaly.
V důsledku toho se stala trestní odpovědnost za „zločiny proti míru“ mnohem
kontroverznější než odpovědnost za válečné zločiny, jehož kořeny spadají až do
středověku. Nedostatek shody nad obsahem kategorie „zločinů proti míru“ znamenal, že
její stíhání a potrestání mohlo nakonec působit velmi subjektivně a svévolně. Toto
nebezpečí bylo ještě umocněno skutečností, že v Tribunálu zasedali místo neutrálních
představitelů pouze zástupci čtyř mocností. Proto při schvalování Statutu Tribunálu dlouho
vládla neshoda mezi Spojenci ohledně toho, zda by „zločiny proti míru“ měly být vůbec
souzeny. Rozhodl nakonec postoj Spojených států tuto kategorii začlenit.
Zločin agrese se stal součástí širšího pojmu „zločinů proti míru“, ale nebyl tehdy
definován.51 Norimberský tribunál vyslovil názor, že zřeknutí se války jako prostředku
státní politiky proběhlo již přijetím Briand-Kellogova paktu (Pařížské smlouvy) a tudíž že
je útočná válka nezákonná. Její spáchání představuje zločin, ačkoli zmíněný pakt nehovoří
o zločinu podle MP.52
Kritizován byl dále pojem „právní vina za nezabránění spáchání válečných zločinů“,
který byl potvrzen až Tribunálem, ale také v japonském právu neznámý pojem spiknutí
49 SUNGA, L. S. s. 40. 50 RÖLING, B. V. A. – CASSESSE, A. s.10 51 Agrese dosud není definovaná. 52 ŠTURMA, P. (2002). s. 45.
21
(pojem z anglosaského práva), který významně figuroval v zločinech proti míru.
Na obhajobu bylo konstatováno, že rozhodnutí vychází z existujícího mezinárodního
práva, jak bylo známé v době procesů.53
Ačkoli v době po druhé světové válce panovala velká nevraživost vůči Německu
a Němcům za zločiny, které spáchali, nikdy nevznikla v MP kolektivní vina či kolektivní
odpovědnost celého národa za zločiny spáchané jejich státem. Odpovědnost za zločin je
vždy individuální.54
44 VVÝÝVVOOJJ VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ Přijetím Statutu Norimberského a Tokijského tribunálu proces definování zločinů
podle MP teprve začal.
V prosinci 1946 Valné shromáždění OSN Rezolucí 95 (I) potvrdilo právní zásady
Statutu a rozsudků Norimberského Tribunálu. Proto jsou dnes považovány za všeobecně
uznané zásady MP. Valné shromážděním rezolucí vyjádřilo, že Norimberský tribunál
pouze uplatnil již existující principy mezinárodního práva, které svou činností uznal. Valné
shromáždění touto rezolucí určilo jako oblast přednostního zájmu mezinárodního
společenství formulaci oněch uznaných principů do podoby Kodexu zločinů proti míru
a bezpečnosti lidstva či jakéhosi Mezinárodního trestního zákoníku.
Rezolucí 96 (I) Valné shromáždění potvrdilo, že genocida je zločinem podle MP, za
jejíž spáchání jsou jednotlivci osobně odpovědní a trestně stíhatelní. Dále vyzvalo státy,
aby přistoupily k zavedení potřebné legislativy ke stíhání a trestání genocidy do svých
vnitrostátních právních systémů. Nakonec požádalo Ekonomickou a sociální radu OSN
(ECOSOC) o zahájení práce na návrhu konvence o genocidě.
21. listopadu 1947 byla rezolucí Valného shromáždění 174 (II) založena Komise pro
mezinárodní právo, kterou Valné shromáždění rezolucí 177 (II) pověřilo úkolem
vypracovat návrh Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva. Komise se zaměřila na
zodpovězení otázky, zda se zásady stanovené v rozsudku a Statutu Norimberského
tribunálu staly zásadami MP. Komise odpověděla kladně a v roce 1950 zformulovala
Zásady mezinárodního práva uznané v Statutu Norimberského tribunálu a jeho rozsudku.55
Zásada I stanovila, že „jakákoli osoba, která spáchá čin představující zločin podle MP
je odpovědná a tudíž může být potrestána“. Stanovila tedy individuální trestní
53 RÖLING, B. V. A. – CASSESSE, A. s. 15. 54 SEIDL-HOHENVELDERN, I. s. 306. 55 ŠTURMA, P.(2002). s. 46-47.
22
odpovědnost. Podle Zásady II „skutečnost, že vnitrostátní právo neukládá trest za čin,
zakládající zločin podle MP, nezbavuje pachatele odpovědnosti podle MP.“ Zásady III
a IV stanovily, že „osoba, která jedná v postavení hlavy státu nebo jako úředník vlády nebo
někdo, kdo jedná na příkaz vlády nebo nadřízeného, se tímto nezprošťují odpovědnosti“.
Zásada IV stanovila změnu oproti Statutům poválečných tribunálů tím, že jednotlivec není
zproštěn odpovědnosti „za předpokladu, že měl morální možnost výběru.“ Zásada VI
kodifikuje norimberské kategorie zločinů obsažené v čl. 6 Statutu Norimberského
tribunálu. Zásady se nezmiňují o teorii spiknutí.56
Již v následujícím roce, 9. prosince 1948, byla schválena Úmluva o zabránění
a trestání zločinu genocidia. Vstoupila v platnost 12. ledna 1951. Tato úmluva zavádí
novou kategorii zločinu podle MP, která byla v užší definici součástí zločinů proti lidskosti
v Statutu Norimberského tribunálu. V prvním článku smluvní strany potvrzují, že
„genocidium, ať spáchané v míru nebo za války, je zločinem podle MP“ a smluvní strany
se zavazují mu zabraňovat a trestat ho. Podle šestého článku této úmluvy má být osoba,
která se provinila činem podle úmluvy, být souzena „příslušným soudem toho státu, na
jehož území byl tento čin spáchán, nebo takovým mezinárodním trestným soudem, který
může být příslušný pro tyto smluvní strany, jež uznaly jeho pravomoc.“57 Ke vzniku
takového mezinárodního soudu nikdy nedošlo. Principy zakotvené v Úmluvě jsou dnes
součástí obyčejového práva, což potvrdil svým rozsudkem i Mezinárodní soudní dvůr
(MSD).58
Následovaly čtyři Ženevské konvence zabývající se ochranou obětí války, které byly
schváleny 12. srpna 1949. I ony potvrdily individuální trestní odpovědnost, stíhatelnou ale
pouze na vnitrostátní úrovni. Důležité je, že každá z Ženevských konvencí obsahuje
článek, který se týká přečinů proti chráněným osobám, zde nazvaných „závažná porušení“.
Jde o zločiny podle MP59, které na rozdíl od ostatních zde zakotvených zločinů, zakládají
univerzální jurisdikci v rámci společenství smluvních stran. Jedná se o následující články:
v I. Ženevské úmluvě čl. 49-50, v II. čl.50-51, v III. čl. 129-130 a v IV. čl. 146-147.60
56 WIJNGAERT, CH. – STESSENS, G (ed.). International criminal law: A collection of international European instruments. The Hague: Kluwer Law International, c1996. ISBN 90-411-0303-1. s 501-502. 57 Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia. Dostupné z: http://www.osn.cz/dokumenty-osn/. 58 GREPPI, E. The evolution of the individual criminal responsibility under international law. International review of the Red Cross, 1999, č.835, s. 531-553. Dostupné z: http://www.icrc.org/Web/eng/siteeng0.nsf/iwpList174/911763EAA63170C0C1256B66005D85D0. (cit.1.prosince 2005) 59 Tamtéž. 60 SHAW, M. N. s. 236.
23
Spadá sem úmyslné zabití, mučení nebo nelidské zacházení, čítaje v to i biologické
pokusy, úmyslné způsobení velkého utrpení nebo vážné tělesné zranění a ohrožení zdraví,
rozsáhlé ničení a odcizení majetku, neopodstatněné vojenskou nutností, prováděné
nezákonně a bezohledně či donucování válečných zajatců, aby sloužil v ozbrojených silách
nepřátelské mocnosti. Odpovědnost nesou přímí pachatelé i jejich nadřízení, civilní osoby
i bojovníci oficiálních i neoficiálních jednotek.
Dodatkové protokoly k Ženevským konvencím z roku 1977 ještě rozšířily rozsah
Konvencí. Dodatkový protokol I obsahuje „závažná porušení“ v článku 85 a výslovně je
kvalifikuje jako válečné zločiny. Patří sem útok na civilní obyvatelstvo, přemísťování
civilního obyvatelstva z území okupační moci na okupované území nebo deportace
z okupovaného území, apartheid a rasová diskriminace a útok na zřetelně označené
historické monumenty, umělecká díla či posvátná místa.61
V roce 1968 Valné shromáždění přijalo Konvenci o neaplikovatelnosti statutárních
omezení na válečné zločiny a zločiny proti lidskosti (Convention on the Non-Applicabiltity
of Statutory Limitations to war crimes and crimes against humanity). Tím byla znovu
potvrzena skutečnost, že tyto zločiny jsou zločiny podle MP, které podléhají univerzální
jurisdikci.62
V roce 1973 byla přijata Úmluva o zabránění a trestání zločinu apartheidu. Také tato
Úmluva počítala se zřízením mezinárodního trestního soudu (článek VI), k jehož vniku
však taky nedošlo.
4.1 Činnost Komise OSN pro mezinárodní právo V roce 1951 Komise OSN pro mezinárodní právo (dále jen ILC) připravila první text
Návrhu Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva, který ale nebyl projednán ve
Valném shromáždění a byl vrácen Komisi k dopracování.63 V roce 1954 následovala jeho
zrevidovaná verze. Ta obsahovala „zločiny proti míru“, „válečné zločiny“ a „zločiny proti
lidskosti“ zhruba tak, jak byly definovány v Norimberském statutu, dále „genocidu“ podle
definice z Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948, a „teroristické
aktivity“ podle Úmluvy o zabránění a trestání terorismu z roku 1937.64
61 Čtyři Ženevské úmluvy a Dodatkové protokoly I, II. LUKÁŠEK, L. s. 246-385. 62 SHAW, M. N. s. 594-595. 63 ŠTURMA, P. (2002). s. 48 64 SUNGA, L. S. s. 8-9.
24
Projednání nového návrhu však bylo opět odloženo. Valné shromáždění OSN
rozhodlo, že by ILC měla přerušit práci na Návrhu Kodexu i na návrhu statutu
permanentního trestního soudu do doby, než OSN přijme jasnou definici „agrese“ v MP.
Až v roce 1974 přijalo Valné shromáždění Rezoluci 3314, která definuje „agresi“65.
Tato definice není závazná a je pouze jakousi pomůckou Radě bezpečnosti (RB) při
klasifikaci situace. Označení některého státu za agresora je tedy velmi problematickou
a politickou záležitostí.
V roce 1978 vyzval Generální tajemník OSN na požádání Valného shromáždění
členské státy a příslušné organizace, aby podaly připomínky k Návrhu Kodexu.66
Následně, 10. prosince 1981 Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci 36/106, která
vyzývá ILC k pokračování v práci na Návrhu Kodexu. Na novém počátku kodifikačního
procesu, v kontextu studené války, se ILC rozhodla vyloučit trestné činy, které postrádají
politický prvek a zabývat se pouze těmi činy, které souvisejí s udržováním mezinárodního
míru a bezpečnosti. Tím vyloučila pirátství, obchod s ženami a dětmi, otroctví, padělání
peněz, poškozování podmořských kabelů a podobné činy.
12. července 1991 ILC poprvé přijala komplexní Návrh Kodexu, který šel daleko nad
rámec tradičních kategorií zločinů, jak byly zakotvené v Statutech Norimberského
a Tokijského tribunálu a přesáhl i rozsah předešlé verze Návrhu Kodexu z roku 1954.
Návrh Kodexu z roku 1991 má skutečně velmi široký rozsah a připisuje jednotlivci
trestní odpovědnosti např. v případě hrozby agresí, koloniální či cizí nadvlády, intervence,
obchodu s drogami a obzvlášť závažných případů poškození životního prostředí. Návrh
Kodexu předpokládá v závislosti na zločinu tři třídy odpovědnosti jednotlivců:
odpovědnost hlav a vládců států, státních zástupců a představitelů a odpovědnost
jakýchkoli jednotlivců.
Návrh Kodexu byl předán vládám, které k němu měly podat pozměňující návrhy. Po
jejich vyhodnocení a zapracování Komise v roce 1994 přistoupila k projednávání nového
návrhu. Obměněný Návrh Kodexu byl schválen roku 1996 a je podstatně méně obsáhlý než
předešlý návrh. Byly z něj vyloučeny následující zločiny: hrozba agresí, intervence,
65 Agrese je definována jako použití ozbrojené síly státem proti suverenitě, teritoriální integritě a politické nezávislosti jiného státu, či jakýmkoli jiným způsobem, který je v rozporu s Chartou OSN. Stát, který jako první použije v rozporu s Chartou OSN ozbrojenou sílu, bude považován za agresora, přičemž může být přihlédnuto k dalším okolnostem. Je na Radě bezpečnosti, aby stanovila, který člen mezinárodního společenství se dopustil zločinu agrese, přičemž se definicí agrese má při jejím rozhodování řídit. S/RES/ 3314 (XXIX). Označení některého státu za agresora je tedy velmi problematickou a politickou záležitostí. 66 ŠTURMA, P. (2003). s. 48.
25
koloniální nadvláda a jakákoliv jiná forma cizí nadvlády, apartheid, terorismus, obchod
s drogami a úmyslné a těžké poškození životního prostředí. Tak v Návrhu zbyly pouze:
zločin agrese, genocida a válečné zločiny, ke kterým byly přidány zločiny proti personálu
OSN a přidruženému personálu a zločiny proti lidskosti.67
Návrh Kodexu dosud nebyl schválen.
Práce Komise představuje důležitý proces, ve kterém se vytříbily teoretické koncepce
MP a ve kterém se odráží vývoj mezinárodního práva a mezinárodního společenství, ke
kterému došlo v 2. polovině 20. století.
55 SSOOUUČČAASSNNOOSSTT Trvalo půl století, než došlo ke zřízení dalšího mezinárodního trestního tribunálu.
Mezitím proběhlo mnoho konfliktů, jejichž aktéři nebyli nikdy potrestáni.
5.1 Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii 68
Konflikt na území bývalé Jugoslávie v letech 1991-1995 se stal krveprolitím, jaké
světové společenství od konce druhé světové války již pokládalo za nemožné. Mezinárodní
instituce opět selhaly a mezinárodní společenství bylo opět neschopné se dohodnout na
společném a efektivním postupu. Výsledkem bylo asi 200 000 mrtvých a 3 milióny lidí
byly nuceny opustit své domovy.69 Po několika rezolucích RB OSN, ve kterých bylo pouze
vyjádřeno vážné znepokojení nad porušováním humanitárního práva, spočívajícím
v “masovém vraždění, masovém, organizovaném a systematickém zadržování
a znásilňování žen a pokračování v praxi 'etnického čištění' pro získání a udržení území“,
se RB rozhodla zřídit Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii.70
V rezoluci 780 (1992) ustanovila RB OSN nestrannou Komisi expertů, která měla
vyšetřit a analyzovat informace ohledně závažného porušení Ženevských konvencí z roku
1949 a mezinárodního humanitárního práva na území bývalé Jugoslávie. Komise vydala
počátkem roku 1993 zprávu, ve které usoudila, že došlo k závažnému porušení
67 SUNGA, L. S. s. 4-14. 68 Statut Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii ve vlastním překladu, nebo s použitím překladu ŠTURMA, P. (2002). WIJNGAERT, CH. – STESSENS, G (ed.). s. 427-436. nebo dostupný z: http://www.un.org/icty/legaldoc-e/index.htm. 69 EICHLER, J. Mezinárodní bezpečnostní vztahy. Praha : Oeconomica, 2004. ISBN 80-245-0790-0. s. 80. 70 ŠTURMA, P. (2002). s. 78.
26
mezinárodního humanitárního práva. Rada bezpečnosti v rezoluci 808 (22. února 1993)
rozhodla o zřízení mezinárodního tribunálu.
Generální tajemník OSN vydal zprávu, obsahující návrh statutu, který RB OSN přijala
rezolucí 827 (1993)71, čímž 25. května 1993 vznikl Mezinárodní tribunál pro stíhání osob
odpovědných za vážná porušení mezinárodního humanitárního práva spáchaná na území
bývalé Jugoslávie od roku 1991 (dále ICTY). RB OSN kvalifikovala situaci, která tím
vznikla po roce 1991, za hrozbu mezinárodnímu míru a bezpečnosti, jež RB opravňuje
učinit opatření podle kapitoly VII Charty OSN.72
V daném případě byl uplatněn čl. 4173, který říká, že „Rada Bezpečnosti může
rozhodnout, jakých opatření nezahrnujících ozbrojené síly má být použito, aby jejím
rozhodnutím bylo dodáno účinnosti...“.
Tribunál se stal pomocným orgánem RB nadaným samostatnými pravomocemi
obsaženými v Statutu. Tribunál má pravomoc přijímat rozhodnutí, která jsou závazná pro
všechny členské státy OSN podle kapitoly VII Charty OSN.74
5.1.1 Statut Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii
Statut má 34 článků.
Článek 1 Statutu stanovil pravomoc Tribunálu „stíhat osoby odpovědné za vážná
porušení mezinárodního humanitárního práva, spáchaná na území bývalé Jugoslávie od
roku 1991, v souladu s ustanoveními tohoto Statutu“.
Ustanovení určující příslušnost (věcnou kompetenci) Tribunálu jsou obsažena
v článcích 2 až 5 Statutu. Patří sem čtyři kategorie zločinů podle MP, jejichž členění se
poněkud liší od norimberských kategorií. Hlavním rozdílem je, že válečné zločiny jsou
v tomto případě rozděleny do dvou samostatných kategorií (články 2 a 3).
Prvním je článek 2, Závažná porušení Ženevských úmluv o ochraně obětí války z roku
1949, jejichž porušení představuje:
a) úmyslné usmrcení;
b) mučení nebo nelidské zacházení, včetně biologických pokusů;
c) úmyslné způsobení velkého utrpení nebo vážné tělesné újmy či poruchy zdraví;
71 SHAW, M. N. s. 238-239. 72 čl.39: „Rada bezpečnosti určí, zda došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo útočnému činu, a doporučí nebo rozhodne, jaká opatření budou učiněna podle článku 41 a 42, aby byl udržen nebo obnoven mezinárodní mír a bezpečnost“. Charta OSN dostupná z: http://www.osn.cz/dokumenty-osn/. 73 ČEPELKA, Č. – ŠTURMA, P. s. 722. 74 SHAW, M. N. s. 238.
27
d) rozsáhlé ničení nebo přivlastňování majetku, jež není ospravedlněno válečnou
nutností a je prováděno protiprávně a svévolně;
e) donucení válečného zajatce či civilní osoby ke službě v ozbrojených silách
nepřátelských mocností;
f) úmyslné zkrácení válečného zajatce nebo civilní osoby na právu na spravedlivé
a řádné soudní řízení;
g) protiprávní deportace nebo přesídlení civilních osob nebo jejich protiprávní
věznění;
h) braní civilních osob jako rukojmí.
Tato porušení Ženevských úmluv doplňuje článek 3, Porušení zákonů a obyčejů války,
který vychází z Haagské úmluvy č. IV z roku 1907 s připojeným Řádem války pozemní.75
Patří sem mimo jiné:
a) použití otravných zbraní nebo jiných zbraní vyvolávajících zbytečné utrpení;
b) svévolné ničení měst nebo vesnic nebo jejich pustošení, které nelze ospravedlnit
vojenskou nutností;
c) napadení nebo bombardování jakýmikoli prostředky nebráněných měst, vesnic,
obydlí nebo budov;
d) zabrání nebo zničení nebo úmyslné poškození zařízení určených pro náboženství,
charitu nebo výchovu, umění a vědu jakož i historických památek a uměleckých
a vědeckých děl;
e) plenění veřejného a soukromého majetku.
Definice skutkové podstaty čtvrtého článku o genocidě je převzatá z článků 2 a 3
Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948. Jak říká odstavec 2,
„Genocida znamená kterýkoli z níže uvedených skutků, spáchaných s úmyslem zničit
úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako
takovou“. Patří sem:
a) zabití příslušníků této skupiny;
b) způsobení těžké újmy na tělesném nebo duševním zdraví příslušníků této
skupiny;
c) úmyslné uvedení této skupiny do takových životních podmínek, které mají
přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení;
d) zavedení opatření směřujících k tomu, aby se v této skupině bránilo rození dětí;
75 ŠTURMA, P. (2002). s. 79.
28
e) násilné převádění dětí z této skupiny do jiné skupiny.
Trestné jsou tyto činy:
a) genocida;
b) spolčení ke spáchání genocidy;
c) přímé a veřejné podněcování ke spáchání genocidy;
d) pokus spáchání genocidy;
e) účastenství na genocidě.
Oproti Statutu Norimberského tribunálu se genocida vydělila ze skupiny zločinů proti
lidskosti. Jde o specifický zločin, který se od zločinů proti lidskosti odlišuje dodatečnou
podmínkou úmyslu zničit jednu ze čtyř jmenovaných skupin (národní, etnická, rasová či
náboženská skupina) . Pokud tato podmínka není splněna, nebo ji nelze prokázat, může být
daný trestný čin stále ještě postižitelný jako zločin proti lidskosti, válečný zločin nebo
obyčejný trestný čin.
Článek 5 obsahuje zločiny proti lidskosti. Definice zločinů proti lidskosti Statutu ICTY
je o něco širší než definice Norimberského statutu, protože má v úvodu uvedeno, že je
v jurisdikci Tribunálu stíhat v článku uvedené „zločiny mezinárodního nebo vnitrostátního
charakteru, byly-li spáchány za ozbrojeného konfliktu a namířeny proti jakémukoli
civilnímu obyvatelstvu“. V norimberském pojetí se dikce „proti jakémukoliv civilnímu
obyvatelstvu“ vztahuje pouze na zločiny vraždy, vyhlazování, zotročování a deportace.
Nadále sice přetrvala podmínka souvislosti zločinů proti lidskosti s ozbrojeným
konfliktem (war nexus), ale již není činěn rozdíl mezi mezinárodním a vnitrostátním
konfliktem.76
Za těchto podmínek je zločinem proti lidskosti:
a) vražda;
b) vyhlazování;
c) zotročování;
d) deportace;
e) věznění;
f) mučení;
g) znásilňování;
h) perzekuce z politických, rasových a náboženských důvodů;
i) jiné nelidské činy.
76 ŠTURMA, P. (2002). s. 80.
29
Výčet zločinů proti lidskosti tedy není konečný.
Článek 6 stanovil soudní pravomoc Tribunálu pouze nad fyzickými osobami.
Článek 7 Statutu potvrdil princip individuální trestní odpovědnosti. Podle čl. 7 bude
každá osoba, která plánovala, připravila, nařídila, sama spáchala či pomáhala při spáchání
některého ze zločinů podle článků 2 až 5 za takový zločin individuálně odpovědná. Stejně
jako Norimberský statut článek 5 dále stanoví, že oficiální postavení obviněné osoby ji
nezbavuje trestní odpovědnosti a není ani polehčující okolností, na rozdíl od skutečnosti,
že obviněná osoba jednala na rozkaz vlády nebo nadřízeného. Dále, skutečnost, že zločin
spáchal podřízený, nezbavuje nadřízeného trestní odpovědnosti, pokud tento věděl nebo
měl možnost vědět, že podřízený hodlá spáchat nebo spáchal takový čin, a přesto nepřijal
nezbytná a rozumná opatření k prevenci či represi.
Jak již bylo řečeno, časová příslušnost soudu je omezena pouze do minulosti datem
1. ledna 1991. Konečné datum příslušnosti soudu bylo stanoveno Radou Bezpečnosti
v Strategii dokončení (viz dále). Teritoriální příslušnost Tribunálu se vztahuje na celé
území bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie (článek 8).
Velmi důležitý je článek 9, který stanovil při konkurenční jurisdikci Mezinárodního
tribunálu a vnitrostátních soudů prioritu ICTY. Kdykoliv během procesu může Tribunál
formálně požádat národní soud, aby se podrobil kompetenci Tribunálu.
Navazuje článek 10 obsahující pravidlo non bis in idem (ne dvakrát o téže věci).
S ohledem na konkurenční jurisdikci národních soudů a Tribunálu je zde stanoveno, že je
vyloučeno, aby osoba byla souzena před národním soudem za jednání představující
porušení humanitárního práva, za které byla již souzena Tribunálem. Platí ale opačně, že
osoba, která byla pro jednání představující porušení humanitárního práva souzena před
národním soudem, může být posléze souzena Tribunálem ve dvou případech: (a) čin, pro
který byla souzena, byl označen jako běžný trestný čin; nebo (b) řízení před národním
soudem nebylo nestranné či nezávislé, bylo určeno k chránění obviněného před
mezinárodní trestní odpovědností, anebo pokud případ nebyl pečlivě vyšetřen.
Řízení před ICTY
Řízení před Tribunálem je v hrubých rysech načrtnuto v článcích 18 a dále.
Podrobnosti jsou obsaženy v prováděcích předpisech, tj. v Jednacím řádu a pravidlech
provádění důkazů (Rules of Procedure and Evidence), která přijali sami soudci na základě
30
článku 15. Tyto předpisy zaručují, aby řízení před Mezinárodním tribunálem probíhalo
podle mezinárodně uznaných pravidel spravedlivého procesu.77
Podle článku 18 zahajuje prokurátor vyšetřování ex oficio (z moci úřední) na základě
informací získaných z jakýchkoli zdrojů, zejména od vlád, orgánů OSN, mezivládních
a nevládních organizací. Má právo vyslýchat podezřelé, oběti a svědky, sbírat důkazy
a provádět vyšetřování na místě. Pokud nabude přesvědčení, že existují jasné důkazy
o spáchání zločinu, prokurátor připraví obvinění, které předá soudci soudního senátu.
Soudce soudního senátu obvinění prozkoumá a buď ho potvrdí nebo zruší. Soudce může na
návrh prokurátora vydat zatykač, nařízení na uvěznění, vydání nebo přesun osob, ale
i jakákoliv jiná nařízení, potřebná při vedení procesu (čl.19).
Poté, co je obviněná osoba předvedena před Tribunál, soudní senát ji seznámí
s obžalobou a ujistí se o tom, že nedošlo k porušení práv obžalovaného a že rozumí
obvinění. Pak vyzve obžalovaného, aby odpověděl, zda se cítí vinen či nevinen ve smyslu
obžaloby. Následně senát stanoví datum hlavního líčení, které je zpravidla veřejné (čl. 20).
Od okamžiku zatčení až po dokončení procesu je obžalovaný držen ve Vazební
jednotce, která se nachází v Haagu a je pod dohledem Kanceláře, administrativního orgánu
Tribunálu.78
V článku 21 jsou vyjmenována práva obžalovaného, mezi něž patří mimo jiné
presumpce neviny, procesní rovnost, právo na spravedlivé a veřejné řízení, právo na
dostatečný čas na přípravu obhajoby, právo na právního zástupce, právo předvolávat
a vyslýchat svědky a právo na proces bez zbytečných odkladů.
Rozsudek vynesou soudci většinou členů senátu a veřejně. Rozsudek musí obsahovat
odůvodnění (čl. 23). Nejvyšším trestem je doživotí (čl. 24). Stát, ve kterém odsouzený trest
vykoná, vybere Tribunál ze seznamu států, které k tomu projevily ochotu. Vykonání trestu
zůstává pod dohledem Mezinárodního tribunálu (čl. 27). ICTY musí při ukládání trestu
přihlédnout k obecné praxi uplatňované národními soudy bývalé Jugoslávie (čl. 24, odst.1).
Článek 29 stanovuje povinnost států spolupracovat s Tribunálem při vyšetřování
a stíhání obžalovaných osob. Mimo jiné musí státy bez prodlev spolupracovat při hledání
takových osob, při zabezpečení důkazů, poskytnutí dokumentace, zatčení a zadržení osob
či předání osob Mezinárodnímu tribunálu. ICTY je sice soudně nezávislý, ale je stále
závislý na mezinárodní spolupráci, bez které by nebyl schopný úspěšně vykonávat svou
funkci. Spolupráce států je klíčová při sbírání důkazů, ale také při přemísťování
77 General information. Dostupné z: http://www.un.org/icty/glance-e/index.htm. (cit. 2. března 2006). 78 Tamtéž.
31
ohrožených svědků. Státy mohou také přispět k fungování Tribunálu přispěním finančních
nebo personálních zdrojů skrze Fond Tribunálu.79
Jak podotýká P. Šturma, „Ve Statutu a jednacích řádech se silně prosadil anglosaský
typ trestního procesu, takže další průběh řízení závisí v podstatné míře na tom, zda
obžalovaný uzná svou vinu, anebo ji popírá. Na tom pak závisí, zda bude obžaloba,
představovaná prokurátorem, muset provádět veškeré důkazy usvědčující obžalovaného ze
spáchání zločinů, které mu klade za vinu, jak bude probíhat obžaloba, atd.“
5.1.2 Organizace Tribunálu
Organizace ICTY a popis jednotlivých orgánů je zakotvena v článcích 11 až 17
Statutu.
Tribunál tvoří senáty, prokurátor a kancelář.
Podle Statutu existují dva soudní senáty o třech soudcích a jeden pětičlenný odvolací
senát. Celkem existuje tedy 11 nezávislých soudců, z nichž žádní dva nemohou být občany
jednoho státu (čl.12). Počet soudců byl rozšířen a v současné době senáty sestávají z 16
permanentních soudců a v jednom časovém okamžiku maximálně devíti ad litem soudců
(soudců přidělených speciálně k určitému případu).80
Soudcem může být osoba kvalifikovaná stát se nejvyšším soudcem v domovském
státu. Soudci jsou voleni Valným shromážděním ze seznamu vybraného Radou
bezpečnosti OSN. Sestavování seznamu probíhá s ohledem na zastoupení všech hlavních
právních systémů světa. Funkční období je čtyřleté s možností znovuzvolení (čl.13).
Ad litem soudci jsou také voleni ze seznamu Valným shromážděním na čtyřleté
funkční období, ale nemohou být znovuzvoleni. Ad litem soudce je jmenován Generálním
tajemníkem OSN na doporučení Prezidenta ICTY.
Soudní senát sestává ze tří permanentních soudců a maximálně šesti ad litem soudců.
Odvolací senát sestává ze sedmi permanentních soudců, pěti z ICTY a dvou
z Mezinárodního tribunálu pro Rwandu. Odvolací senát Mezinárodního tribunálu pro
Rwandu je totožný s Odvolacím senátem ICTY.81 Součinnost obou tribunálů zajišťuje
Bureau de liaison v Haagu.82
79 General information. 80 Organs of the tribunal. Dostupné z: http://www.un.org/icty/glance-e/index.htm. (cit. 2. března 2006). 81 Tamtéž. 82 ŠTURMA, P. (2002). s. 100.
32
Prokurátor je odpovědný za vyšetřování a trestní stíhání osob odpovědných podle čl. 2
až 5. Je samostatným a nezávislým orgánem Tribunálu. Řídí úřad prokurátora, který je
složený z potřebného počtu kvalifikovaných zaměstnanců. Je jmenován Radou bezpečnosti
OSN na návrh Generálního tajemníka OSN. Stejně jako u soudců je jeho funkční období
čtyřleté s možností znovuzvolení. Hlavním prokurátorem ICTY je od 15. září 1999 Carla
del Ponte.
Posledním orgánem Tribunálu je Kancelář, která zajišťuje administrativní služby
Tribunálu.
Náklady na činnost Tribunálu jsou hrazeny z řádného rozpočtu OSN. Jeho sídlem je
nizozemský Haag (čl. 31 a 32). Pracovními jazyky Tribunálu jsou angličtina
a francouzština (čl. 33).
ICTY nemá žádnou vlastní moc k vymáhání práva. Podle Statutu ICTY a rezolucí 808
a 827 má Nizozemsko jako hostitelský stát povinnost spolupracovat s ICTY a pomáhat mu
tím, že mu dává k dispozici pracovníky, kteří mají moc vymáhat právo trestního postihu za
hranicemi Nizozemí.83
5.1.3 Bilance činnosti Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii
Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii se stal prvním skutečně mezinárodním
trestním tribunálem. ICTY má stanovených několik cílů. Jeho hlavním cílem je postavit
před soud osoby odpovědné za spáchání závažných porušení mezinárodního humanitárního
práva na území bývalé Jugoslávie. Kromě toho ICTY vznikl, aby přinesl obětem
spravedlnost, aby svým působením zabránil spáchání dalších zločinů a také aby přispěl
k obnovení míru a spravedlnosti v regionu bývalé Jugoslávie.84
ICTY dokázal, co se dříve nikdy nepodařilo: obžaloval a postavil před Tribunál hlavu
státu, Slobodana Miloševiče, za zločiny údajně spáchané během výkonu jeho funkce.
Je zdůrazňováno, že činnost ICTY má vést k procesu usmíření uvnitř válkou rozpolcené
společnosti v bývalé Jugoslávii.
Činnost ICTY je důležitá i s ohledem na co nejpravdivější rekonstrukci historických
událostí. Během jednotlivých procesů totiž dochází k odhalování důležitých údajů
o průběhu konfliktu a také k objasnění některých doposud sporných faktů.85
83 FRANCISCO FRANCISCO, M. I. s. 23-24. 84 General information. 85 Tribunal´s core achievements. Dostupné z: http://www.un.org/icty/glance-e/index.htm. (cit. 2. března 2006).
33
Strategie dokončení
Rada Bezpečnosti v rezolucích 1503 (srpen 2003) a 1534 (březen 2004) schválila tzv.
„Strategii dokončení“ (completion strategy) ICTY, jejímž účelem je zajistit postupné
a koordinované dokončení úkolu Tribunálu do konce roku 2010. Do konce roku 2004 mělo
být uzavřeno vyšetřování, všechny procesy v první instanci do konce roku 2008, a veškerá
práce Tribunálu do konce roku 2010. První etapu se podařilo podle plánu dokončit.86 Jako
součást Strategie dokončení vznikl v rámci státního soudu Bosny a Hercegoviny
v Sarajevu Senát pro válečné zločiny (War crimes chamber).87 Podle této strategie se
Mezinárodní tribunál soustředí na stíhání a souzení nejvýše postavených obviněných osob,
zatímco menší množství procesů s hierarchicky níže postaveným osobami postoupí
národním soudům. Tímto způsobem se k národním soudům dostanou případy, které byly
již po určitý stupeň prošetřeny Tribunálem a které vedly k vydání obžaloby, jakož
i případy u nichž nedošlo k obvinění.88 V prvním případě dochází k postoupení podle
Pravidla 11bis Jednacího řádu a pravidel provádění důkazů. Počet takto postoupených
případů je velmi malý.89 V druhém případě se jedná o případy, u nichž vyšetřování ještě
neskončilo a nedospělo k rozhodnutí, zda osobu obžalovat či nikoli. Potom je na národních
soudech, aby dovedly vyšetřování do konce na základě důkazů poskytnutých Tribunálem.90
Svou činností ICTY působí na reformu soudního systému v bývalé Jugoslávii a z jeho
podnětu vznikly v nástupnických státech bývalé Jugoslávie specializované soudy, které se
zabývají válečnými zločiny či dokončují činnost Tribunálu v rámci „Strategie dokončení“.
ICTY k tomuto účelu školí právní kapacity ze zemí bývalé Jugoslávie. Jejich
prostřednictvím dochází k zavádění mezinárodněprávních standardů v místních systémech
a upevnění právních řádů.91
Podle údajů z 16.března 2006 Mezinárodní tribunál obvinil 161 osob z vážných
porušení mezinárodního humanitárního práva spáchaných na území bývalé Jugoslávie.
Z těchto 161 obviněných je 6 osob stále na svobodě a unikají spravedlnosti. Mezi nimi jsou
také Radovan Karadžič a Ratko Mladič. Šestnáct osob své tresty již vykonalo v zemích,
86 Korespondence s Kanceláří ICTY, Christian Chartier, Senior Information Officer z 1. července 2006. 87 S/RES/1503 (2003). K předání prvního obviněného Senátu Bosny a Hercegoviny, Radka Stankoviče, došlo 29. září 2005. DIGÓN, R. The Stankovic Decision of the International Criminal Tribunal for the Formel Yugoslavia. The Yale journal of international law. 2006, č. 31, s. 281-285. 88 Partnership and Transition. Dostupné z: http://www.un.org/icty/glance-e/index.htm. (cit. 2. března 2006). 89 Obžalovaný pak může být souzen ve státě, ve kterém došlo k spáchání zločinu, ve státě, ve kterém byl zatčen, ale také v kterémkoli jiném státě, který je k tomu ochotný. Partnership and Transition. 90 Tamtéž. 91 Tribunal´s core achievements.
34
které se k tomu nabídly. Dalších 19 odsouzených si v takových zemích v současné době
svůj trest odpykává.92 Celkem 89 procesů již bylo dovedeno do konce a v téměř polovině
z nich, 43, byly obžalovaní shledáni vinnými. Proti mnoha lidem bylo obvinění staženo
nebo během procesu zemřeli. Z těch, kteří zemřeli (celkem 11 osob), je bezpochyby
nejznámější Slobodan Miloševič. U 25 bylo obvinění staženo buď během procesu, nebo
ještě před začátkem procesu. Osm osob bylo shledáno nevinnými.93
Vliv ICTY na Mezinárodní právo
Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii měl a stále má značný vliv na
mezinárodní právo. Tento vliv vyplývá prvotně z materiálního práva zakotveného v Statutu
Tribunálu, ale spočívá také ve výkladu judikatury Tribunálu. Činností Tribunálu dochází
k potvrzení obecně platného mezinárodního obyčejového práva a jeho zpřesnění o poslední
vývoj v oblasti mezinárodního trestního soudnictví. Mezi nejdůležitější inovace ICTY
patří:
Potvrzení kogentní povahy zákazu mučení, k němuž došlo poprvé rozsudkem
z 10.12.1998 II. soudní senát ve věci Furundzija.
Rozšíření hranice mezinárodního humanitárního práva rozsudkem ve věci Tadič.
Obhajoba se v tomto případu snažila zpochybnit věcnou příslušnost Tribunálu ke stíhání
válečných zločinů v rámci vnitřního ozbrojeného konfliktu. Podle doslovného výkladu
Statutu by se článek 2 týkal výhradně mezinárodních konfliktů. V článku 3 není upřesněno,
zda se vztahuje na mezinárodní či vnitrostátní konflikt, případně na obojí. ICTY svou
judikaturou vztáhl individuální trestní odpovědnost za jakákoli vážná porušení
mezinárodního humanitárního práva na mezinárodní i vnitrostátní konflikty, tedy i vážná
porušení mezinárodního humanitárního práva obsažená v Ženevských úmluvách, jež jsou
obsažena v článku 2 Statutu ICTY.
Důležité je i utvrzení již zmíněného výkladového kritéria u zločinů proti lidskosti.
ICTY stanovil kritéria systematičnosti, rozšířenosti a namíření proti civilnímu obyvatelstvu
za rozlišovací znaky zločinu podle MP oproti běžným kriminálním činům.94
Dále ICTY posunul působnost mezinárodního humanitárního práva, když určil svou
příslušností k právnímu ošetření a potrestání sexuálního násilí v období válečného
92 Nejčastěji figurují mezi těmito zeměmi severské státy jako Norsko, Finsko, Švédsko, dále Německo, Španělsko, Rakousko, Francie, Dánsko, Velká Británie aj. 93 Key figures. Dostupné z: http://www.un.org/icty/glance-e/index.htm. (cit. 2. března 2006). 94 ŠTURMA, P. (2002). s. 25, 85-95.
35
konfliktu.
ICTY identifikoval a uplatnil moderní podobu doktríny osobní odpovědnosti
nadřízených, když upřesnil, že není zapotřebí klasického vztahu nadřízeného a podřízeného
k ustavení trestní odpovědnosti.95 Tento vývoj nastal v případu generála Blaškiče
a v případu Čelebici.96
5.2 Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu 97 Na začátku 90. let proběhla ve Rwandě občanská válce mezi etniky Hutuů a Tutsiů, při
níž došlo ke genocidě Tutsiů. Odhadem bylo tehdy zabito asi 500 000 Tutsiů, tedy asi tři
čtvrtiny etnika. Odhad OSN mluví o 800 000 obětech, ale toto číslo zahrnuje nejen přímé
oběti genocidy.98 Na masakrech se podílely milice a rwandská armáda. Asi tři milióny lidí
uprchly do sousedních zemí.99 I v tomto případě se mezinárodní společenství rozhodlo
potrestat pachatele genocidy. Stejným způsobem jako vznikl ICTY, vznikl o rok později
rezolucí RB OSN 995 z 8.11.1994 Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu.100 Jeho celý
název je Mezinárodní trestní tribunál pro stíhání osob odpovědných za genocidu a jiná
vážná porušení mezinárodního humanitárního práva, spáchaná na území Rwandy, a občanů
Rwandy odpovědných za genocidu a jiná vážná porušení spáchaná na území sousedních
států mezi 1. lednem 1994 a 31. prosincem 1994 (dále ICTR).
5.2.1 Statut Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu
Statut ICTR má 32 článků.
Největší rozdíl oproti Statutu ICTY je v prvních článcích (čl. 2-4) stanovujících
příslušnost Tribunálu. Mezinárodní tribunál pro Rwandu je příslušný soudit zločin
genocidy (čl. 2), zločiny proti lidskosti a porušení článku 3 společného Ženevským
úmluvám a Dodatkovému protokolu II.
Článek 2 o genocidě je identický s definicí čl. 4 Statutu ICTY. Článek 3, zločiny proti
lidskosti, je shodný se Statutem ICTY ve výčtu skutků naplňujících za podmínek
stanovených v úvodu článku skutkovou podstatu zločinu proti lidskosti. Liší se ale ve
95 Tribunal´s core achievements. 96 ŠTURMA, P. (2002). s. 156-157. 97 Statut Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu ve vlastním překladu, nebo s použitím překladu ŠTURMA, P. (2002). WIJNGAERT, CH. – STESSENS, G (ed.). s. 467-476. nebo dostupné z: http://69.94.11.53/default.htm. 98 The Genocide. Březen 1999. Dostupné z: http://www.hrw.org/reports/1999/rwanda/Geno1-3-02.htm#TopOfPage. (cit. 15. března 2006). 99 Rwanda. Dostupné z: http://www.globalpolicy.org/security/issues/rwanindx.htm. (cit. 20. dubna 2006). 100 Tentokrát se zdržela hlasování Čína. ČEPELKA, Č. – ŠTURMA, P. s. 725.
36
všeobecných podmínkách zločinů proti lidskosti, obsažených v zmíněném úvodu. Statut
ICTR na rozdíl od Statutu ICTY jako jednu z podmínek stanovení „...spáchání jako součást
rozšířeného a systematického útoku proti jakémukoli civilnímu obyvatelstvu z národních,
politických, etnických, rasových nebo náboženských důvodů“. Je zde tedy diskriminační
podmínka, která u ICTY chyběla.101 Na druhou stranu je oproti Statutu ICTY vypuštěna
podmínka war nexus. Není tedy nezbytná souvislost zločinů proti lidskosti s ozbrojeným
konfliktem.
Článek 4, porušení článku 3 společného Ženevským úmluvám a Dodatkovému
protokolu II, nahrazuje čl. 3 Statutu ICTY, porušení zákonů a obyčejů války. Příslušnost
tohoto článku je tedy beze sporu vyřešena i pro vnitrostátní i pro mezinárodní konflikty
(společný článek 3 Ženevských úmluv a Dodatkový protokol II obsahují humanitární
minimum pro občanské války.). Mezi porušení článku 4 patří mimo jiné:
a) útok proti životu, zdraví a fyzické či duševní integritě osob, zejména vraždou
a krutým zacházením, jako je mučení, zmrzačení nebo veškeré formy tělesných
trestů;
b) kolektivní tresty;
c) braní rukojmí;
d) teroristické činy;
e) útoky proti osobní důstojnosti, zejména pokořující či ponižující zacházení,
znásilňování, nucená prostituce a jiné formy útoku proti mravnosti v sexuální
oblasti;
f) plenění;
g) ukládání trestů a vykonávání poprav bez předchozího rozsudku, vyneseného
řádně ustaveným soudem, poskytujícím veškeré záruky soudního řízení, které
jsou uznávány civilizovanými národy jako nezbytné;
h) hrozby spáchání jakéhokoli z výše uvedených činů.
Ve zbytku Statutu nedošlo oproti ICTY k podstatným změnám. Jiná je samozřejmě
místní i časová příslušnost Tribunálu pro bývalou Rwandu. Místní příslušnost se vztahuje
na území Rwandy i sousedních států, na jejichž území rwandští občané spáchali zločiny
v jurisdikci Tribunálu. Časová příslušnost, jak jasně vyplývá z názvu Tribunálu, je od
1.1.1994 do 31.12.1994 (čl. 7). Jedná se o období, během něhož docházelo v největším
101 ŠTURMA, P. (2002). s. 87.
37
měřítku k páchání ukrutností.102 Dále je stanoveno, že ICTR má tři soudní senáty (čl.10),
které jsou složeny ze čtrnácti nezávislých soudců (čl. 11). Jak již bylo řečeno, odvolací
senát obou tribunálů je společný. Rezolucí 1431 z 14.8.2002 RB OSN rozhodla ustanovit
sbor dalších 18 ad litem soudců.103 Článkem 14 je stanoveno, že soudci Tribunálu
převezmou Jednací řád a pravidla provádění důkazů ICTY, které mohou dodatečně
pozměnit pro potřeby ICTR. Podle článku 15, který říká, že prokurátor ICTY je zároveň
prokurátorem ICTR, by měla být prokurátorem ICTR Carla del Ponteová. Rezolucí RB
1503 (28. srpna 2003) byl článek 15 Statutu nahrazen ustanovením, podle kterého má
Generální tajemník jmenovat osobu, která bude prokurátorem ICTR.104 V současné době je
hlavním prokurátorem ICTR Hassan Bubacar Jallow, který se jim stal 15.9.2003.105
Poslední odlišností Statutu ICTR je chybějící článek stanovující sídlo Tribunálu. Sídlo bylo
určeno rezolucí RB OSN 977 z 22.2.1995. Stalo se jím město Arusha v sousední
Tanzanii.106
Nejvyšším trestem, který může Tribunál uložit je doživotí, ačkoliv ve Rwandě stále
existuje trest smrti.107 Stejně jako u ICTY je úkolem ICTR při ukládání trestů přihlédnout
k obecné praxi uplatňované rwandským soudnictvím (čl. 9, odst. 3).
5.2.2 Bilance Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu
Základním účelem vzniku Mezinárodního tribunálu pro Rwandu bylo přispět k procesu
národního usmíření ve Rwandě a k zachování míru v regionu. Kromě toho fungování ICTR
působí na okolní africké státy a šíří vědomí o možnosti potrestání zločinů podle MP
k africkým vůdcům a diktátorům. Positivně působí na vztahy afrických států, které jsou
vyzývány ke spolupráci. Obviněné osoby byly doposud zatčeny a převezeny do Arushy
s pomocí více než 15 států. Tribunál dává ze sociálně-kulturních důvodů přednost
vykonávání rozsudků v afrických státech. Dne 12.2.1999 se Mali stal prvním státem, který
s ICTR podepsal dohodu o poskytnutí vězeňského zařízení pro výkon Tribunálem
uložených trestů. Druhou zemí se stal Benin, který podobnou dohodu podepsal
26.8.1999.108 Následovala dohoda se Svazijskem z 30. srpna 2000, s Francií 14. března
102 K útokům na příslušníky Tutsiů i opozičních Hutuů docházelo už v říjnu 1990 a v dalších pěti vlnách před rokem 1994. Rwanda. 103 General information. Dostupné z: http://69.94.11.53/default.htm. (cit. 18. dubna 2006). 104 S/RES/1503 (2003) 105 General information. 106 S/RES/977 (1995) 107 ŠTURMA, P. (2002). s. 102. 108 General information.
38
2004, s Itálií 17.března 2004 a Švédskem 27. dubna 2004. Velmi nápomocná dosud byla
i Tanzánie, která je hostitelem Tribunálu a dovolila OSN postavit v Arushe vězeňské
kapacity Tribunálu.109
Důležitou roli hraje ICTR také v obnovení právního řádu ve Rwandě. K dosažení
tohoto cíle je důležité, aby hlavně občané Rwandy dobře porozuměli práci Tribunálu. Za
tím účelem vznikl tzv. Outreach Programme for the ICTR, tedy program komunikace
Tribunálu s okolím. Zvláštní důraz je kladen na hromadné sdělovací prostředky. Tímto
a dalšími kanály se šíří informace o Tribunálu k veřejnosti.
První proces před ICTR začal v lednu roku 1997.
Počet pachatelů, kteří by měli být postaveni před Tribunál, je obrovský a je to
prakticky nesplnitelný úkol. ICTR se soustředí na stíhání hlavních organizátorů zločinů.
Podle aktuálních informací z konce března roku 2006 probíhalo 36 procesů, 15
obžalovaných čekalo na zahájení procesu, 15 procesů bylo již dovedeno do konce a 19
obžalovaných bylo stále na svobodě.110 I Rwandský tribunál má k dokončení své práce
možnost v rámci „Strategie dokončení“ postupovat některé případy na národní soudy.
Časový harmonogram Strategie byl stanoven shodně s ICTY.111
Vliv ICTR na MP
Mezinárodní tribunál pro Rwandu jako první postihl porušení kogentní normativity
i ve vnitrostátním konfliktu a postihl tak oblast, která byla doposud vnitřní záležitostí
každého státu.112 Dále ICTR rozšířil výklad skutkových podstat zločinů proti lidskosti,
kam zařadil i „sexuální násilí“. Došlo k tomu v případu Jean Paula Akayesua113. „Sexuální
násilí“ nebylo v Statutu obsaženo, ale Tribunál tento zločin definovaný jako „ každý čin
sexuální povahy, který je spáchán na osobě za okolností zahrnujících donucení“ odvodil
z jiných ustanovení.114 Případ Akayesu je přelomový i v dalším ohledu. Poprvé musel
mezinárodní tribunál interpretovat definici genocidy tak, jak je obsažena v Úmluvě
109 The tribunal at a glance. Dostupné z: http://69.94.11.53/default.htm. (cit. 18. dubna 2006). 110 Tamtéž. 111 S/RES/1503 (2003) 112 ČEPELKA, Č. – ŠTURMA, P. s. 724-725. 113 Akayesu byl nejvyšším správcem jedné rwandské obce s kontrolou nad jejími policejními a ozbrojenými složkami. Během jeho úřadu bylo zabito přes 2000 Tutsiů. Stovky civilistů hledalo útočiště u obecního úřadu. Na úřadě nebo v jeho blízkosti místní policejní a ozbrojené složky ženy z řad těchto civilistů znásilňovali, či jinak podrobovali sexuálnímu násilí za použití vyhrožování smrtí či fyzickým násilím. Akayesu o těchto praktikách věděl, sám se jich účastnil a podporoval je. Status of cases. Dostupné z: http://69.94.11.53/default.htm. 114 ŠTURMA, P. (2002). s. 104.
39
o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948. Tribunál pro Rwandu potvrdil, že
zločin genocidy znamená „čin spočívající ve spáchání určitých zločinů, včetně usmrcení
příslušníků skupiny nebo způsobení těžké újmy na tělesném či duševním zdraví členů
skupiny s úmyslem zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo
náboženskou skupinu jako takovou“. ICTR také definoval zločin znásilnění. Zdůraznil
skutečnost, že znásilnění a sexuální násilí mohou být zločinem genocidy stejně, jak jím
mohou být i jiné újmy na tělesném či duševním zdraví, pokud jsou spáchány s úmyslem
zničit určitou chráněnou skupinu jako takovou.
ICTR má prvenství také prvním případem odsouzení bývalé hlavy státu za zločiny
spáchané ve funkci. Bývalý předseda vlády Rwandy, Jean Kambanda, přiznal svou vinu za
spáchání genocidy.115
Jak ICTY, tak i ICTR představují obrovský krok vpřed k permanentnímu
mezinárodnímu trestnímu soudnictví. Oba dále přispěly k ujasnění zločinů podle MP na
pozadí novodobých konfliktů a tak přebírají funkci rezolucí OSN potvrzujících souhlas
mezinárodního společenství s vývojem individuální trestní odpovědnosti.
5.3 Zvláštní soud pro Sierra Leone 116 Třetí ad hoc soudní instance, která vznikla na konci minulého století, je Zvláštní soud
pro Sierra Leone. Vznikl po desetileté občanské válce mezi povstaleckou frontou RUF
(Revolutionary United Front) pod vedením Foday Sankoha, která se snažila získat kontrolu
nad lukrativními diamantovými doly země, a provládní CDF (Civil Defense Force) pod
vedením Sam Hinga Normana. Obě strany se během konfliktu dopustily těžkých zločinů.
Tehdejší prezident sousední Libérie, Charles Taylor, povstalce podporoval výcvikem
a výzbrojí výměnou za diamanty.117 V roce 1999 byla za pomoci OSN uzavřena Loméská
mírová dohoda.118
Na základě žádosti RB OSN (rezoluce 1315 (2000) z 14.8.2000119) byla sjednána
mezinárodní dohoda mezi Generálním tajemníkem OSN a státem Sierra Leone. K podpisu
115 The tribunal at a glance. 116 Statutem Zvláštního soudu pro Sierra Leone ve vlastním překladu, nebo s použitím překladu ŠTURMA, P. (2002). Statut Zvláštního soudu pro Sierra Leone dostupný z: http://www.sc-sl.org/documents.html. 117 Charles Taylor byl v březnu 2006 zatčen v Nigérii a byl předán Zvláštnímu soudu Sierra Leone. BLUNT, E. West Africa´s wars catch up with Taylor. 30. března 2006. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/4857482.stm. (cit. 20. dubna 2006). 118 Special court for Sierra Leone. Dostupné z: http://www.globalpolicy.org/intljustice/sierraindx.htm. (cit. 20. dubna 2006). 119 S/RES/1315 (2000)
40
dohody o zřízení Zvláštního soudu pro Sierra Leone s představiteli této země došlo až
začátkem roku 2002. K této dohodě byl připojen Statut Zvláštního soudu. Na rozdíl od
ICTY a ICTR je Zvláštní soud pro Sierra Leone subsidiárním orgánem OSN.120 Má právní
základ mezinárodněprávní, ale má smíšenou jurisdikci i složení. Koncem téhož roku začal
soud fungovat. Dosud Soud obvinil 11 osob.121
Statut Zvláštního soudu má 25 článků a odráží specifika konfliktu v Sierra Leone.
V prvním článku je stanoveno, že Zvláštní soud má pravomoc stíhat osoby
nejodpovědnější za závažná porušení mezinárodního humanitárního práva a práva státu
Sierra Leone spáchaná na území Sierra Leone od 30. listopadu 1996. Články 2 až 5 stanoví
příslušnost Soudu soudit zločiny proti lidskosti, Porušení článku 3 společného Ženevským
konvencím a Dodatkovému Protokolu II, jiná závažná porušení mezinárodního
humanitárního práva a zločinů podle práva Sierra Leone.
Článek 2 o zločinech proti lidskosti ve všeobecných podmínkách neobsahuje ani war
nexus, ani diskriminační podmínku. Zločiny proti lidskosti jsou „zločiny spáchané jako
součást rozsáhlého nebo systematického útoku proti civilnímu obyvatelstvu“. Následující
zločiny jsou výčtem totožné s ICTY i ICTR s jediným rozdílem, jímž je písmeno (h). Sem
nepatří pouze znásilnění, ale i sexuální zotročení, nucená prostituce, nucené těhotenství
a jakékoli jiné formy sexuálního násilí. Zde můžeme vidět vliv ICTR, konkrétně případu
Akayesua.
Článek 3, Porušení článku 3 společného Ženevským konvencím a Dodatkovému
Protokolu II, je shodný s tímtéž článkem Statutu ICTR. Článek 4, jiná závažná porušení
mezinárodního humanitárního práva, je zčásti inovační a zčásti odráží existující obyčejové
právo. Patří sem:
a) úmyslné útoky proti civilnímu obyvatelstvu jako takovému nebo proti jednotlivým
civilistům, kteří se aktivně neúčastní nepřátelských akcí;
b) úmyslné vedení útoků proti personálu, zařízením, materiálu, jednotkám či vozidlům
účastnícím se humanitární pomoci nebo mírové mise v souladu s Chartou OSN, pokud
mají nárok na ochranu, poskytovanou civilním osobám či civilním objektům podle
mezinárodního práva ozbrojených konfliktů;
c) únos a nucený nábor dětí mladších 15 let do ozbrojených sil za účelem jejich
využívání k aktivní účasti v nepřátelských akcích.
120 ŠTURMA, P. (2002). s. 106. 121 Basic Facts Pamphlet. Dostupné z: http://www.sc-sl.org/about.html. (cit. 15. května 2006).
41
Článek 5 pak vyjmenovává trestné činy podle práva Sierra Leone. Sem patří trestné
činy zneužívání dívek mladších 13, resp. 14 let a jejich únos k nemravným účelům podle
zákona o předcházení krutosti vůči dětem z roku 1926 a patří sem i úmyslné ničení
majetku, zejména žhářství podle zákona o zlovolných škodách z roku 1861.
Jak je vidět, reflektuje Statut specifika konfliktu v Sierra Leone. Je tomu tak
i v případě článku 7, který kromě obvyklého principu individuální trestní odpovědnosti
zakotveného v článku 6, stanovuje jurisdikci Zvláštního soudu nad osobami, které byly
v době údajného spáchání zločinu starší 15 let. Taková osoba je „mladistvý pachatel“ a je
s ním náležitě jednáno, tj. je kladen důraz na snahu rehabilitovat ho a reintegrovat do
společnosti. Podle článku 19 je u mladistvých vyloučen trest odnětí svobody. Možnost
stíhat mladistvé byla do pravomocí Zvláštního soudu začleněna na žádost vlády i občanů
Sierra Leone.122
V Statutu chybí zločin genocidy. Důvodem je nedostatek důkazů, že během konfliktu
v Sierra Leone ke genocidě, tedy k masovému vraždění s diskriminačním aspektem za
účelem zničení takové skupiny, docházelo.123
Článek 8 stanovuje konkurenční jurisdikci Zvláštního soudu a národních soudů, stejně
jako u ICTY a ICTR.
Vnitrostátně už byla udělena široká amnestie předvídaná tzv. Mírovou dohodou
z Lomé (1999) mezi vládou Sierra Leone a RUF, avšak tato amnestie nezahrnovala
amnestování „zločinů podle mezinárodního práva“.124 Článek 10 Statutu říká, že amnestie
nebude překážkou ke stíhání Zvláštním soudem.
Zvláštní soud je též svými orgány a jejich působením napodobením předchozích ad
hoc tribunálů. Článek 12 stanovuje složení senátů se soudců zčásti jmenovaných vládou
Sierra Leone a zčásti Generálním tajemníkem OSN, přičemž v jednotlivých senátech mají
mezinárodní soudci většinu. V článku 14 je stanoveno, že Zvláštní soud převezme od
ICTR Jednací řád a pravidla provádění důkazů a stejně jako je ICTR převzal od ICTY je
soudci mohou pozměnit, aby byla přiměřená Zvláštnímu soudu. Jediným pracovním
jazykem soudu je angličtina (čl. 23).
122 ŠTURMA, P. (2002). s. 110. 123 Tamtéž. s. 108. 124 ČEPELKA, Č. – ŠTURMA, P. s. 725-726.
42
Zásadním rozdílem oproti ICTY a ICTR je skutečnost, že Zvláštní soud nemá
pravomoc vyžadovat od jiných států spolupráci. Nemůže tak od nich vyžadovat předání
obviněných či poskytování informací.125
5.4 Mezinárodní trestní tribunál pro Kambodžu V Kambodži se v roce 1975 chopili moci komunističtí Rudí Khmerové. Během
následujících čtyř let vlády pod vedením Pol Pota zemřelo odhadem 1,7 miliónů lidí.
V roce 1979 byly Rudí Khmerové zbaveni sousedním Vietnamem vlády. Spojené státy
americké podporovaly exilovou vládu Rudých Khmerů a přispěly tak k odkladu potrestání
viníků. 126 V roce 1991 byla podepsána mírová dohoda v Paříži a v roce 1993 země získala
novou vládu. V následujícím roce byla milicím Rudých Khmerů udělena hromadná
amnestie.127 Až 17.března 2003, po pěti letech vyjednávání došlo k předběžné dohodě mezi
vládou Kambodži a OSN o zřízení mezinárodního trestního tribunálu, který by soudil
bývalé vůdce Rudých Khmerů. I v tomto případě půjde o smíšený soud, jehož většinu
budou tvořit Kambodžané.128 Začátkem května 2006 byli jmenováni soudci Tribunálu.129
Očekává se, že Tribunál začne působit začátkem roku 2007.130
5.5 Mezinárodní trestní soud 131
5.5.1 Pozadí vzniku Soudu
Na konci minulého století bylo na pozadí vzniku několika ad hoc soudů vidět nebývalý
nárůst zájmu o zřízení stálého mezinárodního tribunálu, který by vyřešil budoucí
požadavky na zřízení dalších ad hoc soudů a reflektoval vývoj mezinárodního společenství
a mezinárodního práva. Historický vývoj snah o vznik stálého mezinárodního trestního
soudu lze sledovat zpět až k neúspěšnému pokusu o zřízení mezinárodního tribunálu po
první světové válce. Poté došlo v meziválečných letech k vypracování několika návrhů na
125 ŠTURMA, P. (2002). s. 107. 126 Special tribunal for Cambodia. Dostupné z: http://www.globalpolicy.org/intljustice/camindx.htm. (cit. 20. dubna 2006). 127 Timeline: Cambodia. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/asia-pacific/country_profiles/1244006.stm. (cit. 20. dubna 2006). 128 Special tribunal for Cambodia. 129 SOEUM, Y. The Khmer Rouge, and a Region, on Trial. 11. května 2006. Dostupné z: http://www.globalpolicy.org/intljustice/tribunals/cambodia/2006/0511region.htm. (cit. 20. května 2006). 130 MCGIRK, J. Justice catches up with the Khmer Rouge. 5. května 2006. Dostupné z: http://www.globalpolicy.org/intljustice/tribunals/cambodia/2006/0505catches.htm. (cit. 20. května 2006). 131 Statut Mezinárodního trestního soudu ve vlastním překladu, nebo s použitím překladu ŠTURMA, P. (2002); a překladu LUKÁŠEK, L. Komentované dokumenty ke studiu mezinárodního práva veřejného II. Praha: VŠE, 2001. ISBN 8024501945. s. 427-512. Statut MTS dostupný z: http://www.icc-cpi.int/about/Official_Journal.html.
43
zřízení stálého mezinárodního soudu. V roce 1937 byla schválena Úmluva o předcházení a
potlačování terorismu, podle které měl vzniknout mezinárodní trestní soud. Po druhé
světové válce vznikly ad hoc tribunály v Norimberku a v Tokiu.132 V roce 1948 vznikla
Úmluva o zabránění a trestání genocidia, která také počítala se zřízením mezinárodního
trestního soudu (čl. VI), ale ačkoli Úmluva vstoupila v platnost, ke vzniku soudu nikdy
nedošlo.
V padesátých letech se Komise OSN pro Mezinárodní právo pokusila připravit návrh
statutu ke zřízení stálého soudu. V roce 1954 ale došlo k již zmíněnému zastavení práce
ILC. Důvodů bylo několik. Jedním z nich byla chybějící definice agrese, dalším byla
probíhající studená válka, ale také jednoduše přetrvávající nevole vlád podléhat
mezinárodní jurisdikci. Až v roce 1989 došlo k revizi práce ILC. 25. listopadu 1992 Valné
shromáždění přijalo rezoluci 47/33, kterou požádalo ILC o vypracování statutu
mezinárodního trestního soudu.133 Komise poté vytvořila patnáctičlennou pracovní
skupinu, jejímž předsedou se stal Abdul G. Koroma ze Sierra Leone a která měla
vypracovat doporučení k mezinárodnímu trestnímu soudu. Její doporučení ILC na svém
45. zasedání v roce 1993 postoupila ve zprávě Valnému shromáždění k posouzení. Po
zvážení připomínek ze stran států, nevládních organizací a expertů ILC na svém
46. zasedání v roce 1994 schválila návrh statutu mezinárodního trestního soudu. Zároveň
navrhla, aby se soud stal součástí OSN. Valné shromáždění následně 9. prosince 1994
přijalo rezoluci 49/53, kterou vytvořilo ad hoc Komisi, která se měla ujmout podstatných
a administrativních záležitostí vyplývajících z Návrhu Statutu, tedy ze vzniku soudu
a svolání mezinárodní konference zmocněnců navržené ILC. Tato komise navrhla jako
nejvhodnější způsob vzniku soudu mnohostrannou smlouvu, kterou by vznikl zcela
nezávislý soud, a kterou by zároveň byla do nejvyšší míry respektována suverenita států.134
Valné shromáždění OSN svolalo do Říma diplomatickou konferenci k projednání
a přijetí statutu. Konference probíhala od 15. června do 17. července 1998. Střetly se zde
různé návrhy na budoucí podobu Mezinárodního trestního soudu (MTS). Hlavní otázkou
střetu zájmu bylo, zda budoucí soud bude silným orgánem s reálnými pravomocemi, nebo
132 Jeden ze soudců Norimberského tribunálu, Francouz Donnediu de Vabres, vznesl otázku zřízení soudu již v roce 1947. Podle jeho návrhu měl vzniknout speciální mezinárodní soud, který by se zabýval všemi mezinárodními přečiny spáchaných během míru, válečnými zločiny i všemi přečiny communis juris spojených se zločiny proti lidskosti spáchaných vládci států. Jurisdikce tohoto soudu by byla fakultativní, takže by stát mající obžalovaného ve vazbě mohl sám přistoupit k jeho soudnímu stíhání, vydat ho jinému státu, anebo ho předat mezinárodnímu soudu. FRANCISCO FRANCISCO, M. I. s. 29-30. 133 Schválením další rezoluce 9.12.1993, VS OSN požádalo Komisi o vypracování statutu pokud možno do doby dalšího zasedání ILC v roce 1994. SUNGA, L. S. s. 15. 134 SUNGA, L. S. s. 15-17.
44
zda půjde pouze o slabý orgán, který bude zcela závislý na vůli států. Proti pojetí silného
MTS se postavili všichni stálí členové RB (kromě Velké Británie), dále Izrael, Indie
a většina arabských států.135 V poslední den konference, 17. července, se delegáti dohodli
na konečném znění Statutu a schválili ho poměrem 120 hlasů ku 7. 21 států se zdrželo
hlasování.136 Podle přijatého Statutu měl vzniknout Mezinárodní trestní soud šedesát dní
po uložení šedesáté ratifikační listiny u Generálního tajemníka OSN. Stalo se tak 11. dubna
2002. Tím vznikl v dějinách první stálý mezinárodní trestní soud ke stíhání jednotlivců za
spáchání těch nejhorších zločinů. MTS začal fungovat a má působnost od 1. července
2002. 137
Závěrečným aktem Římské konference byla zároveň zřízena Přípravná komise pro
MTS, které bylo rezolucí uloženo vypracovat k Statutu MTS osm komplementárních
dokumentů: Procesní řád a pravidla důkazního řízení, Znaky skutkové podstaty zločinů,
dohodu o vztazích mezi MTS a OSN, základní zásady dohody o sídle mezi MTS
a Nizozemím jako hostitelským státem MTS, finanční pravidla, dohodu o výsadách
a imunitách Soudu, rozpočet pro první finanční rok a jednací řád řídícího a legislativního
orgánu MTS, Shromáždění smluvních stran. Navíc dostala Komise za úkol dále pracovat
na definici zločinu agrese.
Procesní řád a pravidla důkazního řízení doplňují a upřesňují procesní ustanovení
Statutu, který na Řád často odkazuje. Tento dokument byl přijat Shromážděním smluvních
stran a vstoupil v platnost 9. září 2005.
Znaky skutkové podstaty zločinů byly přijaty stejným způsobem a ve stejný den.
Slouží jako pomoc MTS při interpretaci článků 6 až 8.
Dohoda o vztazích mezi MTS a OSN byla přijata a vstoupila v platnost 4. října
2004.138 Podle článku 13 této dohody a v souladu s čl. 119 Statutu MTS může v případě
sporu o výklad či provádění Statutu Shromáždění smluvních stran požádat o interpretaci
Mezinárodní soudní dvůr.
5.5.2 Statut Mezinárodního trestního soudu
Statut MTS se skládá z preambule a 13 částí, které celkem tvoří 128 článků. Jedná se
tedy na rozdíl od předešlých ad hoc tribunálů o velmi rozsáhlý dokument, který je statuty
135 ŠTURMA, P. (2002). s. 118. 136 DAVID, V. s. 53. 137 The ICC at a glance. Dostupné z: http://www.icc-cpi.int/about/ataglance/history.html. (cit. 20. března 2006). 138 Official journal. Dostupné z: http://www.icc-cpi.int/about/Official_Journal.html. (cit. 20. března 2006).
45
ICTY a ICTR ovlivněn.
Preambule zdůrazňuje, že na Statut nemá být nahlíženo jako na výzvu státům, které
jsou smluvními stranami Statutu, intervenovat v ozbrojeném konfliktu nebo ve vnitřních
záležitostech jakéhokoli jiného státu. Dále vyzdvihuje, že MTS je komplementárním
orgánem vůči národním soudním orgánům.
První část Statutu řeší vznik soudu a opět zdůrazňuje komplementární charakter vůči
národním orgánům. Druhý článek se zabývá vztahem MTS s OSN. Řídí se dohodou, která
byla schválena Shromážděním smluvních stran a vstoupila v platnost 4.října 2004.139
Článek 3 ustanovuje sídlem MTS Haag v Nizozemí, který se jim stal na návrh nizozemské
vlády. Podle dalšího článku je MTS samostatným subjektem MP a budou mu náležet
takové pravomoci, které jsou potřebné k vykonávání jemu svěřených činností a plnění
jemu přiřčeného účelu.
Druhá část se zabývá jurisdikcí, přípustností a aplikovatelným právem.
Článek 5 jmenuje zločiny, které jsou v jurisdikci soudu. MTS má právo vykonávat
svou jurisdikce nad osobami za spáchání těch nejzávažnějších zločinů podle MP, kterými
je dotčeno mezinárodní společenství jako celek. Patří sem zločin genocidy, zločiny proti
lidskosti, válečné zločiny a zločin agrese. Zločiny jsou dále rozváděny v článcích 6 až 9.
Nad zločinem agrese bude MTS vykonávat jurisdikci, jakmile bude přijato příslušné
ustanovení. K tomu může podle dalších ustanovení dojít nejdříve sedm let od vstupu
Statutu v platnost, tedy až v roce 2009.
Materiální právo
Článek 6 o genocidě je obsahově totožný s článkem 2 Úmluvy o zabránění a trestání
zločinu genocidia z roku 1948, či s pojetím Statutu ICTY. Zařazení tohoto zločinu do
Statutu MTS nikdo při projednávání Statutu na Římské konferenci nezpochybňoval.140
Genocidou se rozumí kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaných s úmyslem zničit
úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako
takovou:
a) usmrcení příslušníků takové skupiny;
139 The ICC at a glance. 140 ŠTURMA, P. (2002). s. 129.
46
b) způsobení těžké újmy na tělesném nebo duševním zdraví příslušníků takové skupiny.
Takové jednání může zahrnovat (ale není omezeno) mučení, znásilnění, sexuální
násilí nebo jiné nelidské či ponižující jednání.141
c) Úmyslné uvedení této skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit
její úplné nebo částečné fyzické zničení.
Takové „životní podmínky“ mohou zahrnovat, ale nemusí být omezené pouze na
úmyslné zbavení dané skupiny zdrojů nepostradatelných pro život (jakými jsou jídlo,
lékařská péče) či systematické vyhánění z domovů. Podle ILC sem patří i deportace.142
d) Zavedení opatření směřujících k tomu, aby se v této skupině bránilo rození dětí.
Interpretace ICTR sem zahrnuje nejen fyzická opatření, ale i psychická opatření, jako
například systematické znásilňování osob ženského pohlaví chráněné skupiny, jako
tomu bylo v konfliktu v bývalé Jugoslávii. Takto poškozené osoby jsou následně
například vyloučeny z dané skupiny, nebo mohou odmítat rodit děti.
e) Násilné převádění dětí z této skupiny do jiné skupiny.
Pojem „násilné“ neznamená pouze fyzickou sílu, ale může se jednat i o hrozbu silou
nebo donucení, které je způsobené strachem z násilí, nátlakem, vězněním, psychickým
nátlakem nebo zneužitím moci proti osobám.143
Článek 3 Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia, který stanovuje jaký způsob
podílu na zločinu genocidy je trestný podle Statutu, a který tvoří v Statutu ICTY druhou
část článku o genocidě, je v Statutu MTS obsažený v části 3, části o obecných zásadách
právních, zejména v čl. 25. Písmeno (e) mluví konkrétně o podněcování k páchání
genocidy.
Další velká skupin zločinů obsažená v Statutu MTS je skupina zločinů proti lidskosti.
Jak bylo řečeno, MTS má jurisdikci nad osobami za spáchání těch nejzávažnějších zločinů
podle MP, kterými je dotčeno mezinárodní společenství jako celek. Zločiny proti lidskosti
sem nepochybně spadají. Jedná se o zločiny páchané na lidech, ale nejen na lidech. Jsou
páchány na lidskosti jako takové a tudíž je jimi dotčeno celé mezinárodní společenství.144
Článek 7 o zločinech proti lidskosti neuvádí, na rozdíl od Statutu ICTR, jako jednu
z všeobecných podmínek diskriminační předpoklad a oproti Statutu ICTY se vyhnul
141 Elements of crimes. Dostupné z: http://www.icc-cpi.int/about/Official_Journal.html. (cit. 25. dubna 2006). 142 Elements of crimes. 143 Tamtéž. 144 GREPPI, E.
47
omezení zločinů na dobu ozbrojeného konfliktu (war nexus). Podle MTS se jedná
o jakýkoli z vyjmenovaných činů „spáchaných jako součást rozsáhlého a systematického
útoku proti civilnímu obyvatelstvu, za předpokladu vědomí o takovém útoku“. Podle
Znaků skutkové podstaty zločinů nemusí existovat důkaz, že pachatel věděl o všech
vlastnostech útoku či znal podrobnosti plánu nebo politické linie státu nebo organizace.
Stačí, že pachatel chtěl takovému útoku napomoci.145
Výčet skutkových podstat zločinů proti lidskosti je v porovnání s předešlými statuty
rozsáhlejší a je konečný. Patří sem:
a) vražda;
b) vyhlazování;
c) zotročování;
d) deportace nebo násilný přesun obyvatelstva;
e) zbavení svobody při porušení základních pravidel mezinárodního práva;
f) mučení;
g) znásilnění, sexuální otroctví, nucená prostituce, nucené těhotenství a sterilizace nebo
jiná podobně vážná forma sexuálního násilí.
Pojem „znásilnění“ je pojatý jako čin zcela nezávislý na pohlaví pachatele nebo
oběti.146
h) perzekuce určité skupiny z důvodů politických, rasových, národnostních, etnických,
kulturních či náboženských či z důvodů pohlaví či z jiných důvodů, které mezinárodní
právo nedovoluje, prováděná při páchání jiného činu podléhajícího jurisdikci Soudu;
i) nedobrovolné mizení osob;
j) apartheid
k) jiné podobné nelidské činy, způsobující úmyslně velké utrpení.
Následuje druhá část článku 7, která bezprecedentně obsahuje definice jednotlivých
použitých pojmů skutkových podstat. Poprvé je tak definovaný jejich obsah na
mezinárodní úrovni.147 První je definice „útoku zaměřeného proti civilnímu obyvatelstvu“.
V kontextu zločinů proti lidskosti takový útok znamená opakované páchání činů,
vyjmenovaných v prvním odstavci, proti civilnímu obyvatelstvu, které je v souladu
s politickou linií státu nebo jiné organizace, směřující k takovému útoku nebo s úmyslem
145 Elements of crimes. 146 Tamtéž. 147 ŠTURMA, P. (2002). s. 133.
48
napomáhat uplatňování takové politické linie. Opakuje se tedy podmínka rozsáhlého
a systematického páchání vyjmenovaných činů, čímž dochází k jasnému vymezení zločinů
proti lidskosti od „obyčejných“ trestných činů (vražda nesouvisející s rozsáhlým
a plánovaným útokem na civilní obyvatelstvo; únos za účelem vydírání; znásilnění;
ojedinělá diskriminace; atd.).
„Vyhlazování“ evokuje blízkost až zaměnitelnost se zločinem genocidy, ale je zde
jeden podstatný rozdíl. Vyhlazování je definované jako úmyslné uvedení do životních
podmínek, které mají přivodit zničení části obyvatelstva, mimo jiné znemožněním přístupu
k potravinám a lékům. Zatímco genocida se vztahuje na činy proti jedné ze čtyř
chráněných skupin, vyhlazování není zaměřené na konkrétní entitu, ale na „část
obyvatelstva“ blíže neurčenou.
Následuje definice „zotročování“. Zde je důležité opět připomenou rozdíl oproti
běžnému pojetí mezinárodních úmluv, který spočívá v podmínce rozsáhlosti
a systematičnosti a také v podmínce, že se musí jednat o součást plánu útoku proti
civilnímu obyvatelstvu státu či jiné organizace. „Zotročováním“ se rozumí výkon
některých nebo veškerých pravomocí vyplývajících z vlastnického práva k osobě, včetně
výkonu takové pravomoci v souvislosti s obchodováním s lidmi, zejména ženami a dětmi.
„Deportace nebo násilné přesídlení obyvatelstva“ znamená násilné vysídlení dotčených
osob prostřednictvím vyhoštění či jiných donucovacích prostředků z jejich zákonného
místa pobytu, za neexistence důvodů povolených mezinárodním právem. Není podstatné,
zda se jedná o deportace v rámci jednoho státu, či až za jeho hranice. Není jasné, zda by
sem spadali i tzv. „internally displaced people“, tedy uprchlíci, kteří se přemístili pouze
v rámci státu pobytu z důvodu obavy útoku na jejich osoby, bez ohledu na to, zda útok již
trval nebo pouze hrozil. Pokud ano, dal by se tím řešit problém vnitřně přesunutých lidí,
kteří v současné době, na rozdíl od uprchlíků - kteří požívají ochrany ze strany Úřadu
vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR) i států, kam se uchýlili - nemají
mezinárodněprávní ochranu.
„Mučení“ je definované jako úmyslné způsobení citelné bolesti nebo tělesného či
duševního utrpení osobě, kterou obviněný drží ve vazbě nebo má jiným způsobem ve své
moci, přičemž pojem mučení nezahrnuje bolest či utrpení vzniklé v důsledku zákonem
stanovených trestů, vyplývající z povahy těchto trestů nebo tyto tresty provázející.
„Nucené těhotenství“ znamená nezákonné zbavení svobody ženy, která byla bez svého
souhlasu oplodněna s cílem ovlivnit etnické složení obyvatelstva nebo jinak závažně
49
porušit mezinárodní právo. Je ještě připojeno ujištění, že tato definice nebude v žádném
případě interpretována tak, aby měla vliv na vnitrostátní právní předpisy týkající se
těhotenství.
„Perzekucí“ se rozumí úmyslné a závažné zbavení základních práv v rozporu
s mezinárodním právem z důvodu identity skupiny nebo kolektivu.
„Zločin apartheidu“ znamená nelidské činy podobné povahy, jako činy uvedené v čl. 7
odst.1, páchané v rámci institucionalizovaného režimu systematického útlaku a nadvlády
jedné rasové skupiny nad jinou rasovou skupinou nebo skupinami a páchané s úmyslem
zachovat tento režim.
Poslední definicí, obsaženou v článku o zločinech proti lidskosti, je „nedobrovolné
mizení osob“, které je definované jako zatýkání, vazba nebo únosy osob prováděné státem
nebo politickou organizací či prováděné z pověření, s podporou či s tichým souhlasem
státu nebo politické organizace, a následné odmítnutí potvrdit, že došlo ke zbavení osobní
svobody, či sdělit informace o osudu nebo místě pobytu těchto osob, s úmyslem tyto osoby
dlouhodobě držet mimo dosah zákonem zaručené ochrany.
Článek o zločinech proti lidskosti přinesl oproti dosavadní praxi několik inovací.
Najdeme zde poprvé rozsáhlý výčet zločinů představujících sexuální násilí. V statutech
ICTY a ICTR je obsažen pouze zločin znásilnění, který byl však u ICTR interpretován
v širším smyslu sexuálních zločinů. Navíc zde nově najdeme definici nuceného
těhotenství.
Článek obsahuje také zločin apartheidu, který byl již dříve definovaný v mezinárodní
úmluvě. Úmluva o odstranění a trestání zločinu apartheidu z roku 1973 však mnohými
státy, které jsou nyní smluvními stranami Statutu, ratifikována nebyla148 a zločin
apartheidu tak zůstal zločinem podle mezinárodního práva trestního. Až nyní je zločinem
podle MP, který je v jurisdikci mezinárodního soudu.
Novou skutkovou podstatou je také nedobrovolné mizení osob. Tento zločin byl
páchán hromadně v letech 1973-1990 za vlády A. Pinocheta v Chile (asi 3000
zavražděných nebo „zmizelých“ odpůrců režimu) i v době vojenské junty v Argentině
v letech 1976-1983 (na 9000 „odstraněných“ nepohodlných osob)149, ale mezinárodní
úmluvou byl zakotven do mezinárodního práva trestního až v roce 1992 v podobě
Deklarace o ochraně všech před násilným mizením.150 Zahrnutím do Statutu MTS se
148 ŠTURMA, P. (2002). s. 136. 149 ČEPELKA, Č. – ŠTURMA, P. s. 728. 150 ŠTURMA, P. (2002). s. 137.
50
zařadil i mezi zločiny podle MP, z jehož spáchání vyplývá mezinárodní trestní
odpovědnost jednotlivce.
Článek 8 obsahuje další ze čtyř hlavních kategorií zločinů podle MP, které jsou
v jurisdikci MTS. Jsou jimi válečné zločiny. I zde se ve srovnání se statuty dřívějších
tribunálů jedná o mnohem širší a propracovanější koncepci. Podařilo se zde prosadit
širokou definici válečných zločinů. Jurisdikce MTS se na ně vztahuje „zejména, pokud
jsou páchány v rámci plánu či politické linie nebo v rámci rozsáhlé trestné činnosti tohoto
typu“. Soud tedy nevylučuje svou jurisdikci nad izolovanými činy jednotlivců. Celkovou
kategorii válečných zločinů tvoří v Statutu MTS čtyři části. První ucelenou částí jsou
Závažná porušení Ženevských úmluv z 12 srpna 1949. Tato část je shodná s článkem 2
Statutu ICTR. Jedná se tedy o:
(i) úmyslné zabití;
(ii) mučení nebo nelidské zacházení včetně biologických pokusů;
(iii) úmyslné způsobení velkého utrpení nebo vážné tělesné újmy či poruchy zdraví;
(iv) rozsáhlé ničení nebo přivlastňování majetku, jež není ospravedlněno válečnou
nutností a je prováděno protiprávně a svévolně;
(v) donucení válečných zajatců či jiných osob požívajících ochrany ke službě
v ozbrojených silách nepřátelských mocností;
(vi) svévolné zbavení válečného zajatce nebo jiné osoby požívající ochrany, práva na
spravedlivé a řádné soudní řízení;
(vii) protiprávní vyhoštění nebo přesídlení nebo protiprávní zbavení osobní svobody;
(viii) braní rukojmí.
Tato část válečných zločinů se vztahuje pouze na mezinárodní ozbrojené konflikty.
Kromě těchto zločinů se Statut MTS věnuje v další části ještě jiným závažným porušením
zákonů a obyčejů platných v mezinárodním ozbrojeném konfliktu. Výčet je velmi dlouhý
a najdeme zde porušení pravidel válečného práva kodifikovaného v Haagských úmluvách
z roku 1907 (úmyslné útočení na civilní obyvatelstvo, civilní objekty, útočení nebo
bombardování nechráněných měst, vesnic a obydlí, které nejsou vojenskými objekty; zabití
či zranění kombatantů, kteří složili své zbraně), některá další porušení Ženevských úmluv
(jiná než „závažná porušení“, např. přemístění částí civilního obyvatelstva z okupovaného
území za jeho hranice, znásilňování, sexuální otroctví, nucenou prostituci, těžké urážky
lidské důstojnosti jako např. ponižování) a Dodatkového protokolu I k Ženevským
úmluvám z roku 1977, a některé nové skutkové podstaty. Nově sem patří úmyslné vedení
51
útoku proti personálu, zařízením, materiálu, jednotkám či vozidlům, účastnícím se
humanitární nebo mírové operace v souladu s Chartou OSN, pokud mají nárok na ochranu
poskytovanou civilním osobám či objektům podle mezinárodního práva ozbrojených
konfliktů.151
Třetí část článku o válečných zločinech tvoří Závažná porušení článku 3 společného
všem čtyřem Ženevským konvencím z 12. srpna 1949 příslušná v případě vnitřního
ozbrojeného konfliktu. Najdeme zde podobná ustanovení, jako v první části o závažných
porušeních Ženevských konvencí v rámci mezinárodního ozbrojeného konfliktu. Jedná se
zejména o činy páchané proti osobám, které se aktivně neúčastní vojenských akcí, včetně
členů ozbrojených sil, kteří složili své zbraně a těch, kteří nejsou schopni boje z důvodu
nemoci, zranění, zajetí nebo jiného důvodu. Patří sem:
(i) násilné činy proti životu a osobě, zejména vražda v jakékoli podobě, mrzačení,
kruté zacházení a mučení;
(ii) spáchání těžké urážky lidské důstojnosti, zejména pokořující a ponižující
zacházení;
(iii) braní rukojmí;
(iv) ukládání trestů a vykonávání poprav bez předchozího rozsudku vyneseného řádně
ustaveným soudem, poskytujícím veškeré záruky soudního řízení, které jsou
obecně uznávané jako nezbytné.
Tato část se nevztahuje na případy vnitřních nepokojů a napětí, jakými mohou být
veřejné nepokoje, izolované a sporadické násilné činy či jiné činy podobné povahy. To
platí i pro následující část.
Poslední částí článku o válečných zločinech jsou ostatní závažná porušení zákonů
a obyčejů, která platí ve vnitřních ozbrojených konfliktech, v rámci platného
mezinárodního práva. Jsou to především porušení Dodatkového protokolu II. Statut MTS
rozšířil působnost některých ustanovení Haagských a Ženevských úmluv také na vnitřní
ozbrojené konflikty. Skutkové podstaty zde obsažené jsou až do jednoho obsažené
i v druhé části článku o válečných zločinech, která se vztahuje na mezinárodní konflikt.
I zde je nově skutková podstata útoků proti personálu či zařízení humanitárních nebo
mírových misí (bod (iii)). Navíc je zde skutková podstata povolání nebo odvedení dětí
mladších patnácti let do ozbrojených sil či skupin, nebo jejich použití k aktivní účasti na
ozbrojeném konfliktu (bod (vii)).
151 ŠTURMA, P. (2002). s. 139.
52
Článek o válečných zločinech Statutu MTS je nejkomplexnějším shrnutím současného
obyčejového mezinárodního humanitárního práva. Zároveň Statut MTS po Tribunálu pro
Rwandu znovu kvalifikoval porušování humanitárního práva ve vnitřních ozbrojených
konfliktech jako zločin podle MP univerzálně postižitelný.152
Na pozadí vývoje Návrhu kodexu ILC a hlavně jeho podstatných změn od roku 1991
do roku 1996 je zřejmé, že Statut musel být podobně omezen. Pokud se státy ještě
nezavázaly dodržovat Návrh Kodexu, nezavázaly by se dodržovat ani Statut, který by byl
obsáhlejší než Návrh Kodexu. Dále se tedy do Statutu MTS nedostal zločin terorismu,
protože stejně jako u zločinu agrese neexistuje jednotná definice s jednoznačným
výkladem. Dále zůstaly mimo mezinárodní jurisdikci MTS nedovolený obchod s drogami
a žoldnéřství.
V rámci Závěrečného aktu Římské konference přijatá rezoluce E doporučila, aby
revizní konference, která se bude konat podle článku 123 Statutu MTS v roce 2009, znovu
posoudila zařazení zločinu nedovoleného obchodu s drogami a terorismu do Statutu
MTS.153
Definice skutkových znaků, které jsou shrnuty v dokumentu pod názvem Znaky
skutkové podstaty zločinů (Elements of Crimes), slouží jako pomoc Soudu při interpretaci
a aplikaci článků 6 až 8. Podle článku 9 mohou pozměňovací návrhy materiálního práva
podávat smluvní státy, soudci jednající v absolutní většině a prokurátor. Takové
pozměňovací návrhy mohou být přijaty dvoutřetinovou většinou členů Shromáždění
smluvních stran.
Zločiny, které jsou v jurisdikci MTS se nemohou stát předmětem výhrad (čl. 29).
5.5.3 Řízení před Soudem
Přípustnost a platné právo
Článek 11 zakotvuje časovou příslušnost MTS. Je vymezena datem vstupu Statutu
v platnost, což je 1. července 2002. Nemá zpětnou působnost a tak všechny zločiny
v Statutu zakotvené, které doposud nebyly potrestány, mohou být potrestány pouze
národními soudy či ad hoc zřízenými tribunály. Statut MTS nijak nevylučuje možnost
zřizování dalších ad hoc tribunálů, jak tomu bylo před jeho vznikem.
152 ŠTURMA, P. (2002). s.139-140. 153 Tamtéž. s. 128.
53
MTS má jurisdikci nad zločiny vyjmenované v článku 5, pokud mu takový případ byl
postoupen smluvní stranou Statutu, Radou bezpečnosti OSN podle článku VII Charty
OSN, nebo pokud prokurátor inicioval vyšetřování podle článku 15 (článek 13). V prvním
a posledním případě má MTS jurisdikci nad případem pouze pokud jsou stát, na jehož
území či pod jehož vlajkou byl zločin spáchán, nebo stát, jehož je obžalovaný občanem,
nebo oba státy zároveň, smluvními stranami Statutu. V případě postoupení zločinu
k vyšetřování ze strany RB OSN není zapotřebí souhlasu státu, který má teritoriální nebo
personální příslušnost (článek 12). Ke spolupráci s MTS tak může být nucen i stát, který
Statut nikdy nepodepsal ani neratifikoval. Vzhledem k tomu, že vůči většině zločinů
v Statutu zakotvených existuje univerzální jurisdikce, dá se na MTS nahlížet jako na „další
stát“, který při opomenutí příslušných států možná s větší pravděpodobností jurisdikci
uplatní.
Samozřejmě jakýkoli stát, který není smluvní stranou Statutu může dodatečně dát ad
hoc souhlas k spolupráci s MTS (čl. 12, odst. 3).
Možnost prokurátora zahájit vyšetřování z vlastní iniciativy, zakotvená v článku 12 se
na Římské konferenci stala předmětem sporu. Pochybnosti panovaly ohledně toho, zda
svěřit tak velké pravomoci jediné osobě. Proto jsou nakonec pravomoci prokurátora
omezeny jeho povinností předložit tzv. přípravnému nebo vyšetřovacímu senátu (Pre-Trial
Chamber) shromážděné informace s žádostí o povolení vyšetřování.154 Prokurátor tak
učiní, pokud shledá, že existuje rozumný základ k pokračování ve vyšetřování (čl.15,
odst. 3). Tento závěr činí na základě shromážděných informací, které získá a které může
dále doplnit spoluprací se státy, orgány OSN, mezivládními jakož i nevládními
organizacemi či z jiných spolehlivých zdrojů (čl. 15, odst. 2).
Přípravný senát, pokud shledá na základě jemu předložených materiálů, že je
odůvodněné pokračovat ve vyšetřování a zkoumaný případ pravděpodobně spadá do
jurisdikce soudu, povolí zahájení vyšetřování (čl. 15, odst. 4). Pokud to přípravný senát
zamítne, prokurátor může ve stejné věci znovu požádat o povolení, pokud je žádost
založena na nových skutečnostech nebo důkazech (čl. 15 odst. 5).
Článek 16 je dalším důkazem výjimečných pravomocí a politické ovlivnitelnosti MTS
ze strany RB OSN. Podle tohoto článku nemůže žádné vyšetřování začít nebo pokračovat
v dalších 12 měsících, pokud Rada bezpečnosti v souladu s kapitolou VII Charty OSN
154 ŠTURMA, P. (2002). s. 144.
54
přijme rezoluci, která o to MTS žádá. Taková žádost může být obnovena za stejných
podmínek, přičemž není stanoveno omezení co do počtu opakování.
Případ může být shledán Soudem nepřípustným, pokud se jím zabývá teritoriálně nebo
personálně příslušný stát. Totéž platí, pokud příslušný stát rozhodl nestíhat danou osobu,
nebo pokud daná osoba již za vyšetřovaný zločin byla souzena. I zde však platí stejná
omezení jako u dřívějších ad hoc tribunálů: případ je přípustný, pokud příslušný stát
nepřistoupil či nepokračoval ve vyšetřování a stíhání z důvodu neochoty nebo
neschopnosti, nebo pokud byl obviněný souzen tak, aby byl ochráněn před trestní
odpovědností za zločiny, které jsou v jurisdikce soudu. Případ je samozřejmě přípustný
také tehdy, když řízení před národním soudem nebylo nestranné či nezávislé (článek 17).
Soud se ujistí, že má jurisdikci nad jakýmkoli případem, který je mu předložen (čl. 19,
odst. 1). Námitku proti přípustnosti může učinit obžalovaná osoba, teritoriálně či
personálně příslušný stát, který případ vyšetřuje nebo stíhá nebo ho vyšetřoval nebo stíhal
a stát, jehož souhlas s jurisdikcí je zapotřebí, protože není smluvní stranou Statutu
(odst. 2). Všechny námitky proti příslušnosti nebo přípustnosti řeší přípravný senát. Poté,
co je obvinění potvrzeno přípravným senátem, přechází případ na soudní senát (Trial
Chamber). Veškerá odvolání se podávají k odvolacímu senátu (Appeals Chamber)
(odst. 6).
Článek 20 obsahuje zásadu non bis in idem a je velmi podobný stejnému článku ve
Statutech ICTY a ICTR. Pokud tedy byl někdo již souzen za zločin Mezinárodním trestním
soudem, nemůže být za tentýž zločin souzen jiným soudem, s výjimkami výše
jmenovanými (čl. 17).
Následující článek 21 pak zakotvuje použitelné právo. MTS uplatní:
a) na prvním místě Statut MTS, Znaky skutkové podstaty zločinů (Elements of Crimes)
a Procesní řád a pravidla důkazního řízení (Rules of Procedure and Evidence);
b) na druhém místě, tam kde je to vhodné, uplatnitelné smlouvy, zásady a normy
mezinárodního práva, včetně zásad mezinárodního práva ozbrojených konfliktů;
c) pokud by předchozí prameny nestačily, obecné zásady právní, odvozené Soudem
z národních zákonů, pokud jsou takové zásady neslučitelné se Statutem MTS,
s mezinárodním právem a s mezinárodně uznanými normami a standardy.
Dále může MTS uplatnit zásady a pravidla práva, která interpretoval ve svých
dřívějších rozhodnutích (odst. 2). Takové zásady a pravidla však nesmí být v rozporu
55
s mezinárodně uznanými lidskými právy a nesmí zakládat diskriminaci (odst. 3).
Třetí částí Statutu MTS jsou Obecné zásady trestního práva. Najdeme zde zásady
Nullum crimen sine lege (čl. 22) a Nulla poena sine lege (čl. 23), zásadu zákazu
retroaktivního působení Statutu či pravidel a zásad MTS (čl. 24) a zásadu individuální
trestní odpovědnosti (čl. 25). Statut požaduje přesný výklad definice zločinu, který nesmí
být rozšiřován analogií. Jako trestné však může být charakterizováno takové jednání, které
je trestné podle mezinárodního práva, nezávisle na Statutu (čl. 22). Pokud došlo ke změně
práva před vynesením rozsudku, bude uplatněno právo, které je výhodnější pro
vyšetřovanou, stíhanou nebo souzenou osobu (čl. 24, odst. 2). Zločiny spadající do
jurisdikce Soudu jsou nepromlčitelné (čl. 29).
Podle článku 25 má MTS jurisdikci nad fyzickými osobami. V tomto článku jsou
zakotveny principy individuální trestní odpovědnosti, jak je známe již ze Statutu
Norimberského tribunálu. Osoba, která spáchá zločin, který spadá do jurisdikce MTS, je
osobně odpovědná a podléhá potrestání v souladu se Statutem. Jednotlivec je odpovědný
pokud zločin v jurisdikci MTS:
a) spáchal samostatně, společně s další osobou nebo skrze jinou osobu, bez ohledu na to,
zda je ona osoba trestně odpovědná;
b) nařídil, navedl nebo podněcoval jinou osobu ke spáchání takového zločinu, který byl
skutečně dokonán nebo došlo k jeho pokusu;
c) za účelem usnadnit spáchání takového zločinu se dopustil napomáhání, navádění či
jinak usnadnil spáchání či pokus o spáchání takového zločinu, včetně poskytnutí
prostředků k jeho spáchání;
d) jakýmkoli jiným způsobem napomohl spáchání či pokusu o spáchání zločinu
skupinou osob jednajících se společným cílem. Takové přispění musí být úmyslné
a musí:
i) být spácháno se záměrem podpořit trestnou činnost či zločinný záměr skupiny,
nebo;
ii) být spácháno s vědomím o záměru skupiny spáchat zločin;
e) pokud jde o zločin genocidia, přímo a veřejně podněcuje ostatní ke spáchání zločinu
genocidia;
f) se dopustí pokusu o spáchání takového zločinu tím, že vykoná čin zásadním
způsobem zahajujícím naplňování skutkové podstaty, ale zločin není dokonán
vzhledem k okolnostem nezávislým na jeho úmyslu. Osoba, která upustí od dalšího
56
jednání potřebného k dokonání zločinu či jinak zmaří dokonání zločinu, nebude
trestána podle tohoto Statutu za pokus, pokud zcela a dobrovolně upustila od
zločinného záměru.
Žádná ustanovení obsažená v Statutu, související s individuální trestní odpovědností,
nebudou mít vliv na odpovědnost států podle MP (odst. 4).
MTS nemá jurisdikci nad osobami, kterým nebylo v době spáchání zločinu 18 let
(čl. 26). V tomto ohledu zůstává tedy ICTR zatím výjimkou. Zásadu trestní odpovědnosti
osob, jež byly v době spáchání zločinu v oficiálním postavení, třeba jako hlava státu, člen
vlády nebo parlamentu, volený zástupce či vládní úředník, najdeme v článku 27. Imunita
takové osoby podle vnitrostátního práva je před MTS bezvýznamná. Pravomoc soudu by
byla přípustná podle článku 17.
Odpovědnost nadřízených za spáchání zločinů v jurisdikci MTS jejich podřízenými je
zakotvena v následujícím článku 28. Vojenský velitel, nebo osoba efektivně jednající jako
vojenský velitel, je trestně odpovědná za zločiny v jurisdikci MTS, které spáchaly
ozbrojené síly pod jeho faktickým velením a kontrolou, resp. autoritou a kontrolou, jako
důsledek jeho selhání vykonávat nad silami účinnou kontrolu tam, kde:
i) onen vojenský velitel či osoba si byli vědomi, nebo vzhledem k okolnostem v té
době si měli být vědomi, že ozbrojené síly páchaly či se připravují spáchat
takové zločiny; a
ii) onen vojenský velitel či osoba neučinili veškerá nutná a přiměřená opatření
v jejich moci, aby se předešlo či zmařilo jejich spáchání a předala věc
k prošetření a stíhání příslušným kvalifikovaným orgánům.
Stejná ustanovení se vztahují i na jiné vztahy nadřízenosti a podřízenosti, než je vztah
vojenského velitele a ozbrojených sil. Pro civilní osoby je ustanovení pouze poněkud
benevolentnější. Zatímco pro vojenské velitele stačí ke vzniku odpovědnosti podmínka, že
„si byl vědom, nebo vzhledem k okolnostem v té době si měl být vědom“, pro civilní
osoby platí, že „nadřízený si byl vědom informací, které nasvědčovaly tomu, že podřízení
páchají nebo se chystají spáchat takové zločiny, nebo tyto informace úmyslně nebral na
vědomí“ (čl. 28, b, i).
Cílem článku 28 je zabezpečit, aby nebyli potrestáni pouze přímí pachatelé zločinů
operující na nejnižší úrovni, ale také organizátoři a velitelé takových zločinů. Statut bere
v potaz situaci, kdy jsou takové osoby de jure v postavení nadřízeného. Pokud ale bude
MTS pokračovat v naznačeném směru judikatury ad hoc tribunálů, odpovědnost by měla
57
vzniknout i v případě výkonu funkce nadřízeného de facto, přičemž musí být prokázána
existence faktického vztahu mezi nadřízeným a podřízeným.155
Skutečnost, že osoba spáchala zločin spadající do jurisdikce MTS na základě rozkazu
vydaného vládou nebo vojenskými či civilními nadřízenými, nezbavuje tuto osobu trestní
odpovědnosti s výjimkou případu, kdy tato osoba byla ze zákona povinna uposlechnout
daný rozkaz, nebyla si vědoma protiprávnosti rozkazu a rozkaz nebyl zjevně protiprávní
(čl. 33).
Některé okolnosti vylučující trestní odpovědnost jsou obsaženy v článku 31. Osoba
není trestně odpovědná, pokud v době spáchání činu trpěla duševní poruchou, pro niž
nebyla schopna rozpoznat nezákonnost či povahu svého jednání či své jednání ovládat.
Obdobně to platí pro případ, kdy byla pod vlivem omamných látek, pokud se ovšem
neuvedla do takového stavu s vědomím možných důsledků úmyslně, nebo takové
nebezpečí úmyslně nebrala na vědomí. Třetí vylučující okolností je, pokud osoba jednala
oprávněně s cílem bránit sebe nebo jinou osobu, nebo v případě válečných zločinů učinila
věci nezbytné pro jejich přežití či pro splnění bojového úkolu, proti hrozícímu
a nezákonnému použití síly. Takové jednání muselo být zároveň přiměřené stupni
ohrožení. Poslední okolností vylučující trestní odpovědnost je situace, kdy jednání, které
by jinak mohlo být zločinem, bylo spácháno v nouzi spočívající v bezprostředním ohrožení
života či v bezprostřední hrozbě těžkou tělesnou újmou, a zároveň nesměřovalo ke
způsobení větší újmy, než kterou odvracelo.
Organizace Soudu
Čtvrtá část Statutu MTS řeší otázky složení a správy Soudu.
Orgány MTS jsou předsednictvo, odvolací, soudní a přípravné oddělení, úřad
prokurátora a kancelář.
Předsednictvo se skládá z předsedy Soudu a jeho dvou zástupců. Soudci jsou voleni
a jejich úkolem je dohromady s kanceláří a prokurátorem správně vést Soud (čl. 38).
Předsednictvo bylo zvoleno 11. března 2003. Předsedou je soudce Philippe Kirsch
z Kanady, prvním místopředsedou soudce Akua Kuenyehia z Ghany a druhým
místopředsedou soudce Elizabeth Odio Benito z Kostariky.156
Celkem má MTS osmnáct soudců, přičemž Předsednictvo může navrhnout zvýšení
jejich počtu (čl. 36, odst. 1, 2). Byly zvoleni v tajném hlasování na schůzi Shromáždění
155 ŠTURMA, P. (2002). s. 157. 156 The ICC at a glance.
58
smluvních stran (podle odst. 6, a), které probíhalo v New Yorku od 3. do 7. února 2003.157
Soudce MTS musí být občanem státu, který je smluvní stranou Statutu (odst. 4, b) a žádní
dva soudci nesmí být občany stejného státu (odst. 7). Při volbě soudců musí smluvní strany
zohlednit potřebu zajistit v MTS zastoupení hlavních světových právních systémů,
spravedlivé zastoupení geografických oblastí i spravedlivé zastoupení žen a mužů mezi
soudci (odst. 8, a).158 Soudci v souladu se Statutem a Procesním řádem a pravidly
důkazního řízení přijali 26. května 2004 Pracovní řád Soudu potřebný pro běžné fungování
MTS. Vstoupil v platnost ve stejný den a 9. března 2005 k němu přijali dodatek.159
Odvolací oddělení tvoří Prezident a čtyři další soudci. Odvolací senát je složen ze
všech členů Odvolacího oddělení. Soudní oddělení a Přípravné oddělení tvoří nejméně šest
soudců. Soudní senát tvoří tři soudci ze Soudního oddělení a Přípravný senát může tvořit
jediný soudce nebo tři soudci daného oddělení (čl. 39).
Prokuratura je samostatným a nezávislým orgánem MTS. Odpovídá za přijímání
oznámení a podložených informací o zločinech spadajících do jurisdikce Soudu, jejich
prověření a vedení vyšetřování a stíhání před Soudem. Pracovníci Prokuratury nesmí
vyžadovat ani provádět pokyny ze zdrojů mimo Prokuraturu. V čele Prokuratury stojí
prokurátor, kterému pomáhá jeden nebo více zástupců odlišného občanství, než jaké má
prokurátor. Prokurátor je volen v tajném hlasování absolutní většinou hlasů členů
Shromáždění smluvních stran na funkční období devíti let bez možnosti znovuzvolení
(čl. 42). Dne 21. dubna 2003 byl prokurátorem zvolen jednomyslně Luis Moreno-Ocampo
z Argentiny. Zástupci prokurátora byli zvoleni Serge Brammertz a Fatou Bensoudaová.160
Prokuratura zaměstnává kvalifikovaný personál podle potřeby svých úřadů, přičemž mezi
nimi mohou být i vyšetřovatelé (čl. 44, odst. 1). Kancelář odpovídá za tu stránku správy
a služeb Soudu, která se netýká přímo jeho soudních funkcí. V čele Kanceláře stojí
tajemník, který je hlavním administrativním úředníkem MTS. Vykonává svůj úřad
z pověření předsedy Soudu. Jeho funkční období je pětileté s možností jednoho
znovuzvolení. Tajemník ustaví v rámci kanceláře útvar pro službu obětem a svědkům.
Útvar bude ve spolupráci s prokuraturou zajišťovat ochranná a bezpečnostní opatření,
poradenskou činnost a jinou vhodnou pomoc pro svědky a oběti, které se dostaví k Soudu
157 Tamtéž. 158 MTS má v současné době sedm soudců z oblasti západní Evropy a dalších států, čtyři soudce z oblasti Latinské Ameriky a Karibských států, tři soudce ze skupiny asijských států, tři soudce ze skupiny afrických států a jednoho soudce z oblasti východní Evropy. Soud má jedenáct soudců a sedm soudkyní. Tamtéž. 159 Official journal. 160 The ICC at a glance.
59
či jiné osoby ohrožené z důvodu své svědecké výpovědi (čl. 43). Tajemníkem byl 24.
června 2003 zvolen Bruno Cathala z Francie.161
Soudci, prokurátor, zástupci prokurátora a tajemník požívají při výkonu služebních
úkolů MTS stejných výsad a imunit, jaké jsou přiznávány vedoucím diplomatických misí
a po skončení funkčního období se na ně nadále vztahuje imunita vůči jakémukoli
právnímu postupu v souvislosti s ústními či písemnými výroky nebo jednáním při výkonu
úředních funkcí (čl. 48, odst. 2).
Úředními jazyky Soudu jsou arabština, čínština, angličtina, francouzština, ruština
a španělština. Pracovními jazyky jsou francouzština a angličtina (čl. 50).
Vyšetřování a stíhání
Pátá část Statutu řeší proceduru předcházející hlavnímu líčení, tedy vyšetřování
a stíhání.
Po vyhodnocení poskytnutých informací zahájí prokurátor vyšetřování v souladu se
Statutem. Při rozhodování o zahájení vyšetřování musí zvážit, zda:
a) poskytnuté informace nasvědčují tomu, že došlo nebo dochází ke spáchání zločinu
spadajícího do jurisdikce MTS;
b) věc je nebo byla přípustná podle článku 17 řešícího otázku přípustnosti;
c) vzhledem k závažnosti zločinu a zájmům obětí je podstatný důvod se domnívat, že
vyšetřování by nesloužilo zájmům spravedlnosti (čl. 53, odst. 1).
Prokurátor má tímto ustanovením možnost respektovat zvolenou cestu země, která se
např. rozhodne vyrovnat se s minulostí ustanovením usmiřovací komise či udělením
amnestie zločincům, kteří se provinili. Pokud se prokurátor rozhodne takto postupovat
pouze z důvodu zájmu spravedlnosti, musí jeho rozhodnutí přezkoumat vyšetřovací senát
(odst. 3, b).
Při vyšetřování musí prokurátor postupovat tak, aby byly prozkoumány všechny
skutečnosti a důkazy potřebné pro zjištění trestní odpovědnosti, přičemž stejně pečlivě
objasňuje přitěžující i polehčující okolnosti. Zároveň přijímá vhodná opatření pro zajištění
účinného objasnění a stíhání zločinu s ohledem na zájmy a poměry obětí a svědků, zvláště
pokud jde o zločiny s prvky sexuálního násilí, násilí z důvodu pohlaví a násilí na dětech.
Prokurátor může vést vyšetřování na území státu podle ustanovení části 9, nebo na
základě pověření Vyšetřovacího senátu podle čl. 57, odst. 3, d: Vyšetřovací senát může
161 Historical introduction. Dostupné z: http://www.icc-cpi.int/about/ataglance/history.html. (cit. 20. března 2006).
60
pověřit prokurátora provedením určitých vyšetřovacích úkonů na území smluvní strany bez
zajištění součinnosti tohoto státu podle části 9, pokud Vyšetřovací senát rozhodne, že stát
je zjevně neschopný vyhovět žádosti o spolupráci z důvodu nedostupnosti soudního orgánu
či složky soudního systému oprávněné vyřídit takovou žádost o spolupráci.
Prokurátor může:
a) shromažďovat a zkoumat důkazy;
b) požadovat zajištění přítomnosti vyšetřovaných, obětí a svědků;
c) požadovat součinnost státu, mezivládní organizace či uskupení v souladu s jejich
příslušnými kompetencemi nebo mandátem;
d) přijmout opatření potřebná pro zajištění důvěrnosti informací, ochrany osob
a uchování důkazů či vyžadovat přijetí takových opatření (čl. 54).
Článek 55 zakotvuje práva osob v průběhu vyšetřování.
Osoba nesmí být nucena vypovídat, jestliže by si výpovědí způsobila nebezpečí
trestního stíhání, a nesmí být nucena k doznání. Nesmí být vystavena nátlaku, vydírání
a hrozbám, mučení či jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo
trestání. V případě potřeby jí musí být zdarma poskytnut tlumočník, jehož překlad musí být
objektivní. Nesmí být také svévolně zatčena či držena ve vazbě. Má právo na právní
pomoc i právo na přítomnost obhájce při výslechu.
Pokud existuje důvodné podezření, že se osoba dopustila zločinu spadajícího do
jurisdikce Soudu a tedy ji budou vyslýchat prokurátor nebo vnitrostátní orgány na základě
dožádání, má dotyčná osoba práva o kterých musí být před výslechem poučena. Mezi tato
práva patří:
a) právo být před výslechem upozorněna na důvodné podezření, že se dopustila zločinu
spadajícího do jurisdikce MTS;
b) právo odepřít výpověď, což nebude považováno za důkaz viny či neviny;
c) právo zvolit si právní pomoc v případech, kdy je to v zájmu spravedlnosti, přičemž
tato pomoc je bezplatná pro osoby, které nemají dostatek prostředků na uhrazení
nákladů obhajoby;
d) právo na přítomnost obhájce při výslechu, pokud se dobrovolně nevzdá nutné
obhajoby (čl. 55).
Zatykač či předvolání vydává Vyšetřovací senát na žádost prokurátora kdykoli po
61
zahájení vyšetřování proti osobě, pokud shledá, že je důvodné podezření, že se osoba
dopustila zločinu spadajícího do jurisdikce MTS a zatčení osoby je zřejmě nezbytné (aby
byla zajištěna její přítomnost na hlavním líčení; aby dále nepáchala zločiny případně
nemařila či neohrožovala vyšetřování nebo soudní řízení) (čl. 58).
Pro zajištění osoby smluvní strana, která obdržela žádost o zadržení či zatčení
a předání, neprodleně podnikne nutné kroky v souladu se svými zákony a s ustanoveními
části 9. Zajištěná osoba bude neprodleně předvedena před příslušný vnitrostátní soudní
orgán, který rozhodne, zda se skutečně jedná o osobu, na níž se vztahuje zatykač a zda
zatčení proběhlo v souladu s předpisy a v souladu s právy oné osoby (čl. 59, odst. 1, 2).
Je-li státu nařízeno předání osoby Soudu, učiní tak co nejdříve (odst. 7). Vyšetřovací senát
se následně ujistí, že osobě bylo sděleno obvinění a že byla poučena o svých právech. Také
zajistí, aby osoba nebyla držena ve vazbě po neúměrně dlouhou dobu z důvodu
neopodstatněných průtahů způsobených prokurátorem (čl. 60, odst. 1, 4). V přiměřené
lhůtě po předání nebo dobrovolném dostavení se osoby vyšetřovací senát zahájí
projednávání za účelem potvrzení obvinění, na jejichž základě prokurátor dal podnět
k soudnímu stíhání. Vyšetřovací senát může takové projednávání zahájit v nepřítomnosti
obviněného, pokud ten:
a) se vzdal svého práva být přítomen, nebo;
b) uprchl nebo místo jeho pobytu nelze zjistit a byla přijata veškerá opatření pro zajištění
jeho přítomnosti před Soudem.
V takovém případě je obžalovaný zastoupen obhájcem, pokud Vyšetřovací senát
rozhodne, že je to v zájmu spravedlnosti.
V přiměřené lhůtě před zasedáním obžalovaný obdrží opis dokumentu obsahující
obvinění, na jehož základě dal prokurátor podnět k soudnímu stíhání a obdrží informace
o důkazech, o něž se prokurátor hodlá opírat během projednání, jehož účelem je potvrzení
obvinění.
Při předběžném projednávání obvinění může osoba vznést námitky proti obvinění,
napadnout důkazy předložené prokurátorem a uvádět vlastní důkazy.
Vyšetřovací senát potvrdí ta obvinění, u nichž shledal dostatečné důkazy, odmítne ta,
u nichž je neshledal a nebo může odložit předběžné projednávání a navrhnout
prokurátorovi, aby zvážil možnost uvést další důkazy či provést další šetření, nebo aby
obvinění pozměnil. Pokud Vyšetřovací senát obvinění odmítne, může prokurátor také
podat další žádost o potvrzení tohoto obvinění na základě dodatečně získaných důkazů.
62
Po potvrzení obvinění prezidium ustaví soudní senát, který odpovídá za průběh
následného řízení (čl. 61).
Hlavní líčení – část šestá
Až na výjimku, soustavného narušování soudního řízení obžalovaným, je obžalovaný
přítomen hlavnímu líčení (čl. 63). Soudní řízení je veřejné, pokud tomu nebrání ochrana
důvěrných a citlivých informací podávaných v důkazním řízení (čl. 64, odst. 7). Při
zahájení hlavního líčení soudní senát přednese obžalovanému obžalobu potvrzenou
Vyšetřovacím senátem a poskytne mu možnost přiznat vinu nebo ji popřít (odst. 8). Pokud
obžalovaný vinu přizná, přesvědčí se soudní senát, že obžalovaný si je vědom povahy
a důsledků přiznání, že přiznání učinil z vlastní vůle a přiznání odpovídá skutkovému stavu
obžaloby, tak jak ji předložil prokurátor. Soudní senát pak může obžalovaného odsoudit.
Pokud soudní senát neshledá, že jsou splněny tyto podmínky, má se za to, že k přiznání
viny nedošlo a soudní senát nařídí pokračování hlavního líčení obvyklým postupem.
Existuje ještě třetí možnost. Pokud soudní senát shledá, že je v zájmu spravedlnosti,
a zejména v zájmu obětí úplnější objasnění skutkového stavu, může požádat prokurátora
o provedení dalších důkazů, nebo nařídit pokračování hlavního líčení obvyklým způsobem
po postoupení věci jinému soudnímu senátu (čl. 65).
Obžalovaný požívá před MTS mimo jiné právo presumpce neviny, právo na
spravedlivé a veřejné řízení, procesní rovnost, právo na dostatečný čas na přípravu
obhajoby, právo na právního obhájce podle své vlastní volby, právo předvolávat
a vyslýchat svědky, právo na proces bez zbytečných odkladů a právo nebýt nucen převzít
břemeno důkazu či protidůkazu (čl. 66, 67).
Před vynesením rozsudku, jímž je obžalovaný uznán vinným, musí být Soud nade vší
pochybnost přesvědčen o vině obžalovaného (čl. 66, odst. 3).
V článku 68 poskytuje MTS obětem zločinů a svědkům ochranu při jejich účasti na
řízení. Kromě toho může MTS umožnit obětem zločinu přednesení a projednání jejich
názorů a obav, pokud jsou dotčeny jejich osobní zájmy (odst. 3).
Kromě jurisdikce vůči činům dle článku 5, má Soud také jurisdikci pro trestné činy
proti výkonu spravedlnosti, pokud jsou spáchány úmyslně. Mezi takové trestné činy patří:
a) vědomé předkládání nepravdivých nebo padělaných důkazů, ničení, pozměňování
a zasahování do shromažďování důkazů;
63
b) pokus o podplacení svědka, maření či zasahování do přítomnosti svědka u Soudu či
jeho výpovědi, pomsta svědkovi za výpověď;
c) ztěžování plnění úkolu pracovníka Soudu, jeho zastrašování, pomsta pracovníkovi
Soudu pro výkon povinností;
d) vyžadování či přijímání úplatku pracovníkem Soudu.
Výkon jurisdikce Soudu vůči takovým trestným činům se řídí zásadami a postupy
stanovenými Procesním řádem a pravidly důkazního řízení. Osobě, která je uznána vinnou
z trestného činu proti výkonu spravedlnosti, může Soud uložit trest odnětí svobody až na
pět let nebo peněžitý trest, nebo oba tresty (čl. 70).
Soudci usilují o dosažení jednomyslného rozhodnutí. Pokud toho nejde docílit, stačí
většina hlasů soudců. Rozhodnutí musí být vyhotoveno písemně a musí obsahovat úplné
odůvodnění závěrů soudního senátu ohledně důkazů a závěrů (čl. 74).
Sedmá část Statutu - Tresty
MTS může osobě odsouzené za zločin podle článku 5 Statutu uložit trest odnětí
svobody až na 30 let, nebo trest odnětí svobody na doživotí, pokud k tomu opravňuje
mimořádná závažnost zločinu a osobní poměry odsouzeného. Kromě trestů odnětí svobody
může MTS nařídit peněžitý trest či propadnutí výnosů, majetku a aktiv přímo či nepřímo
získaných trestnou činností (čl. 77). Soud stanoví zásady pro odškodňování obětí nebo
osob blízkých, včetně restituce, náhrady a rehabilitace. Soud tak může rozhodnout
o rozsahu a velikosti škody, ztráty nebo újmy a uložit přímo odsouzenému povinnost
poskytnout takové odškodnění. Ve vhodných případech může MTS rozhodnout
o odškodnění ze svěřeneckého fondu, který byl založen podle článku 79 (čl. 75).
Při ukládání trestu odnětí svobody MTS započítá dobu, kterou odsouzený strávil ve
vazbě z příkazu Soudu a může započítat také dobu, kterou odsouzený strávil v jiné vazbě
v souvislosti s činem zakládajícím skutkovou podstatu zločinu (čl. 78, odst. 2). K výkonu
trestu odnětí svobody MTS vybere stát ze seznamu států, které jsou k tomu ochotné. Pokud
se žádný stát nepřihlásí, umístí MTS odsouzeného do vězeňského zařízení poskytnutém
hostitelským státem, tedy Nizozemskem (čl. 103).
Osmá část Statutu - Odvolání a přezkum rozhodnutí
Prokurátor, odsouzený, nebo prokurátor za odsouzeného mohou napadnout odvoláním
rozhodnutí Soudu z důvodu vady v řízení, skutkového omylu nebo právního omylu. Kromě
64
toho může odsouzený podat odvolání ještě z jiného důvodu majícího vliv na spravedlnost
nebo hodnověrnost řízení či rozhodnutí. Proti výroku o trestu mohou prokurátor nebo
odsouzený podat odvolání z důvodu nepoměru mezi zločinem a výrokem trestu, nebo
odvolání proti rozsudku o vině či nevině (čl. 81). Kromě toho se každá ze stran může
odvolat např. proti rozhodnutí ohledně jurisdikce, přípustnosti, či proti rozhodnutí
povolujícím či zakazujícím propuštění vyšetřovaného nebo stíhaného (čl. 82, odst. 1).
Odvolací senát, pokud shledá, že řízení, proti němuž odvolání směřuje, bylo nespravedlivé,
může zrušit či změnit toto rozhodnutí nebo tento výrok, nebo může nařídit nové projednání
věci jiným soudním senátem. Věcnou otázku může vrátit původnímu senátu k rozhodnutí,
nebo může sám tuto otázku rozhodnout.
K přezkoumání pravomocného rozsudku o vině či nevině, nebo o výroku o trestu může
dojít na základě zjištění dříve neznámých důkazů, nebo pokud bylo zjištěno, že rozhodující
důkazy, o něž se opíral rozsudek o vině, byly nepravdivě či padělané. Závažné zneužití
úřední moci nebo závažné porušení úředních povinností soudce, který se podílel na
rozhodování o vině nebo na potvrzení žaloby, je také důvodem k přezkoumání (čl. 84,
odst. 1). Osoba, která byla bezdůvodně zatčena či držena ve vazbě má vymahatelné právo
na náhradu (čl. 85, odst. 1).
5.5.4 Mezinárodní spolupráce a Shromáždění smluvních stran
Devátá část obsahuje ustanovení o mezinárodní spolupráci a soudní pomoci.
Článek 86 zakotvuje obecnou povinnost smluvních stran poskytnout Soudu plnou
součinnost při vyšetřování a stíhání zločinů spadajících do jurisdikce MTS. Soud může
požádat také mezinárodní organizace o spolupráci či pomoc, která je v souladu s jejich
kompetencemi či mandátem (čl. 87, odst. 6). Pokud smluvní strana nevyhoví žádosti
o spolupráci se Soudem, čímž brání Soudu ve výkonu jeho funkcí a pravomocí, může MTS
v tomto smyslu vydat nález a postoupit věc Shromáždění smluvních stran, případně, pokud
věc postoupila Rada bezpečnosti, Radě bezpečnosti OSN (odst. 7). Smluvní strany musí
zajistit, aby jejich vnitrostátní právní řády byly spolupráci se Soudem uzpůsobené (čl. 88).
MTS může požádat o zatčení a předání osoby, případně o vzetí osoby do předběžné
vazby a o transport osoby, kterou jiný stát předává Soudu, přes své území (čl. 89-92). Dále
může MTS žádat o poskytnutí následující pomoci v souvislosti s vyšetřováním či stíháním:
a) ztotožnění a zjištění místa pobytu osob nebo zjištění místa, kde se nachází věci;
b) provádění důkazů, včetně svědeckých výpovědí pod přísahou, a předkládání důkazů,
včetně znaleckých posudků a zpráv potřebných pro Soud;
65
c) výslech vyšetřovaného nebo stíhaného;
d) doručování písemností, včetně soudních písemností;
e) umožnění dobrovolného dostavení se svědků nebo znalců k Soudu;
f) šetření na místě, včetně exhumace a ohledání hrobů;
g) provádění prohlídek a zajištění;
h) poskytování záznamů a písemností, včetně úředních záznamů a písemností;
i) ochrana obětí a svědků a uchování důkazů;
j) identifikace, vypátrání a zmrazení výnosů, majetku a aktiv a věcí určených ke
spáchání zločinu pro účely následného propadnutí
k) jakákoli jiná forma pomoci, kterou nezakazuje právní řád dožádaného státu.
Je-li pomoc odmítnuta, dožádaný stát neprodleně vyrozumí Soud či prokurátora
o důvodech odmítnutí (čl. 93). Jedním z důvodů může být případ, kdy by poskytnutí
informací nebo skutečnosti ohrozilo národní bezpečnost tohoto státu (čl. 72).
MTS, na rozdíl od předešlých ad hoc tribunálů, má pravomoc pouze vůči státům, které
jsou smluvní stranou Statutu MTS. Navíc nemá výkonnou moc a je tudíž zcela závislý na
vůli těchto států. V Statutu je pouze stanoveno, že pokud stát (smluvní strana či stát, který
dal ad hoc souhlas k spolupráci) nespolupracuje se Soudem, může MTS o tom podat
zprávu Shromáždění smluvních stran, resp. Radě bezpečnosti (čl. 87, odst. 4, b a 7). Není
řečeno, jaká opatření může Shromáždění smluvních stran přijmout, resp. jaké následky
z toho pro nespolupracující stát vyplývají. Soud tak musí spoléhat především na dobrou
vůli států spolupracovat.
Desátá část Statutu upravuje náležitosti vykonávacího řízení. Při určení státu pro
výkon trestu odnětí svobody musí MTS brát v úvahu mimo jiné názory odsouzeného i jeho
státní občanství. Soud může kdykoli, třeba i na požádání odsouzeného, rozhodnout
o převozu odsouzeného do vězení v jiném státu (čl. 104, 105). Výkon trestu odnětí
svobody podléhá dozoru MTS. Komunikace mezi odsouzeným a Soudem musí být bez
omezení a důvěrná (čl. 106). Jedině Soud může rozhodnout o upuštění od výkonu zbytku
trestu (čl. 110).
Část 11 ustavuje Shromáždění smluvních stran a zakotvuje jeho pravidla. Shromáždění
se schází jednou ročně v sídle Soudu nebo v sídle OSN. Každá smluvní strana má jeden
hlas. Orgánem Shromáždění je Kancelář sestávající z předsedy, dvou místopředsedů a 18
66
členů volených Shromážděním na tříleté funkční období. Kancelář se schází podle potřeby,
nicméně alespoň jednou ročně. Kancelář má reprezentativní charakter.
Předposlední, dvanáctá část Statutu řeší financování MTS. Výlohy MTS
a Shromáždění smluvních stran, včetně jeho Kanceláře, jsou hrazeny z prostředků Soudu,
které jsou tvořeny vyměřenými příspěvky smluvních stran a prostředky poskytnutými OSN
se souhlasem Valného shromáždění, případně z dobrovolných příspěvků od vlád,
mezinárodních organizací, fyzických a právnických osob a jiných subjektů (čl. 114-116).
Poslední část Statutu obsahuje závěrečná ustanovení. Podle článku 120 jsou výhrady
k Statutu MTS nepřípustné. Existuje ale možnost přechodného ustanovení ve vztahu
k válečným zločinům obsaženým v článku 8. Stát může poté, co se stal smluvní stranou
Statutu, po dobu sedmi let od vstupu Statutu v platnost pro dotčený stát prohlásit, že
nepřijímá jurisdikci Soudu vůči válečným zločinům v případech, kdy byl zločin údajně
spáchán jeho státními občany či na jeho území. Daný stát může toto prohlášení kdykoli
odvolat (čl. 124). Ustanovení článku 124 přezkoumá revizní konference v roce 2009.
Změny Statutu jsou možné podle článku 121. Po uplynutí sedmi let od vstupu Statutu
v platnost nebude svolána jen revizní konference Statutu, ale kterákoli smluvní strana
může též navrhnout změnu Statutu. Text navrhované změny musí být předložen
Generálnímu tajemníkovi OSN, který jej neprodleně předá všem smluvním stranám. Ne
dříve než tři měsíce od data notifikace pak o změně rozhodne nejbližší Shromáždění
smluvních stran. Pokud bude změna projednána a schválena většinou hlasů přítomných
a hlasujících smluvních stran, případně schválena na revizní konferenci k tomu svolané,
vstoupí změna v platnost pro všechny smluvní strany rok poté, co 7/8 z nich změnu
ratifikuje. Smluvní strana, která tuto změnu nepřijala, může s okamžitou platností odstoupit
od Statutu. Pokud se ovšem jedná o změnu článku 5 Statutu o zločinech, nad kterými má
MTS jurisdikci, vstoupí změna v platnost pro ty smluvní strany, které ji přijaly jeden rok
od ratifikace. Ve vztahu k smluvní straně, která změnu nepřijala, nebude Soud vykonávat
jurisdikci vůči zločinu, kterého se tato změna týká, pokud je tento zločin spáchán státními
občany této smluvní strany či na jejím území.
5.5.5 Aktuální pohled na individuální trestní odpovědnost, nebo-li Srovnání Norimberského tribunálu a Mezinárodního trestního soudu
Pokud porovnáme počátky individuální trestní odpovědnosti zastoupené
Norimberským tribunálem a současný stav této části partikulární subjektivity jednotlivce
v zastoupení MTS, shledáme zásadní rozdíly:
67
Norimberský tribunál byl jakýmsi válečným tribunálem, který byl zřízen vítěznými
mocnostmi nad poraženým Německem. Jednalo se tedy o soudní orgán čtyř zemí nad svým
nepřítelem. MTS je založen na multilaterální smlouvě, která dnes zavazuje na sto států
spolupracovat při stíhání a souzení zločinců z řad vlastních občanů, ale i občanů jiných
států, pokud jsou k tomu teritoriálně příslušní.
MTS je tedy skutečně mezinárodním soudem svým vznikem, ale také složením.
Soudci jsou voleni a mohou být z kterékoli země, jež je smluvní stranou. Je kladen důraz
na zastoupení všech hlavních právních systémů i hlavních geografických oblastí světa.
Norimberský tribunál se časově vztahoval pouze na druhou světovou válku. Vznikl
ještě během válečného stavu a dokončil svou úlohu v roce následujícím po konci války.
Byl tedy pouze ad hoc tribunálem k potrestání zločinců války. MTS je stálým
mezinárodním trestním soudem. Má časovou příslušnost omezenou podle článku 11
Statutu pouze do minulosti okamžikem vstupu Statutu v platnost, tedy 1. červencem 2002.
Pokud stát přistoupí k Statutu po tomto datu, je jurisdikce Soudu omezena na ty zločiny,
které byly spáchány až po přistoupení státu (pokud tento stát nedá již dříve ad hoc souhlas
k vyšetřování a stíhání zločinu soudem).
MTS je na rozdíl od Norimberského tribunálu nezávislým orgánem s vlastní
mezinárodní subjektivitou. Jelikož nefunguje jako v případě Norimberského či Tokijského
tribunálu na okupovaném území, je zcela závislý na dobré vůli států s ním spolupracovat.
Norimberský tribunál byl průkopníkem mezinárodního trestního soudnictví nad
zločiny podle MP. Zavedl z velké části nové, byť velmi nepřesné a málo propracované
kategorie zločinů podle MP.
Zločiny proti míru byly tehdy novým právním pojmem. Součástí této kategorie byl
zločin agrese, který ani nebyl definovaný, ačkoli existovaly některé mezinárodní smlouvy
zakotvující trestnost útočné války.
Zločiny proti lidskosti byly také novou kategorií v mezinárodním právu. Jejich výčet
byl velmi krátký a neúplný a žádný z nich nebyl definovaný na mezinárodní úrovni.
Kategorie válečných zločinů jako jediná představovala známé právo. I jejich výčet byl
velmi stručný.
Jednotlivé kategorie zločinů podle MP byly navíc na sobě závislé a byly uplatnitelné
pouze v rámci mezinárodního válečného konfliktu.
68
Procesní pravidla tohoto prvního mezinárodního trestního tribunálu byla velmi stručná
a odvozená z vnitrostátních pravidel hlavních mocností – anglosaské Velké Británie
a Spojených států.
Oproti tomu, Statut MTS je dosud nejdokonalejším a nejpropracovanějším
instrumentem k stíhání a trestání zločinů na mezinárodní úrovni. Představuje zatím
nejúplnější kodifikaci zločinů podle MP.
Zločiny proti míru byly nahrazeny stále problematickou kategorií – zločinem agrese.
Agrese není dosud definovaná a není vůbec jasné, zda se tato skutečnost změní při revizní
konferenci MTS v roce 2009. V současné době však již existuje obyčejová162 i kogentní
povaha zákazu použití ozbrojené síly.
Zločiny proti lidskosti tak, jak jsou zakotvené v Statutu MTS, obsahují činností ad hoc
tribunálů ověřenou podmínku rozsáhlého a systematického útoku na civilní obyvatelstvo.
Jsou navíc oproštěny od dříve omezující podmínky spjatosti s válečným stavem, tzv. war
nexus. Jejich výčet je daleko obsáhlejší než v případě Norimberského tribunálu a obsahuje
nově i velmi přesně definované sexuální zločiny, zločin apartheidu či zločin
nedobrovolného mizení osob. Kromě toho zde najdeme první definice zločinů proti
lidskosti na mezinárodní úrovni. Zločiny proti lidskosti jsou dnes, kromě rozsáhlé smluvní
úpravy, podloženy také obyčejovou úpravou v případě některých základních lidských práv
a pravidel humanitárního práva.163 Jedná se hlavně o vážná porušení mezinárodního práva,
která jsou obsažena v článku 3 společném všem Ženevským úmluvám i v druhém
Dodatkovém protokolu. Jsou to kogentní pravidla chránící lidský život bez ohledu na
charakter konfliktu. Obyčejová povaha zločinů proti lidskosti je nesporná od roku 1946,
což potvrdil i rozsudek ICTY ve věci Tadič. Činnost tribunálů navíc směřuje k stálému
rozšiřování působnosti humanitárního práva.
Co se týče válečných zločinů, byla již ustanovení Norimberského statutu vyjádřením
obyčejového práva. Pravidla válčení jsou součástí obyčejového mezinárodního práva už
162 Obyčejovou povahu zákazu rozpoutání útočné války potvrdil mimo jiné MSD v rozsudku z roku 1986 ve věci vojenské a polovojenské činnosti v Nikaragui a proti ní. ŠTURMA, P. (2002). s. 18-19 163 Případ MSD Barcelona tractions. „MSD ve svém rozsudku jasně rozlišil mezi diplomatickou ochranou, včetně ochrany při běžných porušeních lidských práv, kterou může uplatnit pouze domovský stát ve prospěch svých příslušníků, a ochranou proti porušování „základních práv lidské osobnosti“, kde všechny státy mají právní zájem na jejich ochraně, protože jsou to závazky erga omnes.“ Tamtéž. s. 19.
69
několik století.164 Na tom se vznikem MTS nic nezměnilo. Statut MTS však zakotvuje
zatím nejpodrobnější kodifikaci válečných zločinů jak v mezinárodním, tak ve
vnitrostátním konfliktu.
Zločin genocidy se oproti Norimberskému tribunálu vydělil z kategorie zločinů proti
lidskosti a tvoří v současné době samostatnou kategorii, která je v Statutu MTS velmi
podrobně kodifikovaná. Důležitým doplňkem Statutu MTS je navíc dokument „Znaky
skutkové podstaty zločinů“, který jmenuje všechny podstatné součásti skutkové podstaty,
které musí být splněny k naplnění plné skutkové podstaty jednotlivých zločinů.
Kromě těchto kategorií zločinů podle MP, může Statutu MTS jako mezinárodní
smlouva založit trestní postih i vůči jiným zločinům, pokud se na tom dohodne
Shromáždění smluvních stran.
Mezinárodní trestní soud ve svém Statutu zakotvuje zatím nejpropracovanější úpravu
procesních pravidel před mezinárodním trestním soudem. Obviněnému jednotlivci je tak
zaručen minimální mezinárodně uznaný standard procesních práv ve všech fázích řízení
před Soudem.
Norimberský tribunál stanovil jako první princip individuální trestní odpovědnosti
v mezinárodním právu, do níž spadala i odpovědnost osob, které byly v oficiálním
postavení v době spáchání zločinu, jakož i odpovědnost podřízeného za spáchání zločinu
z rozkazu nadřízeného.
Tento princip platí dodnes a je zakotven i v Statutu MTS, i když v podrobnějším znění.
Největší změnou v tomto ohledu je skutečnost, že k ustavení odpovědnosti nadřízeného
dnes stačí, že vztah mezi nadřízeným a podřízeným existoval de facto. Na rozdíl od
Norimberského tribunálu, MTS dnes neuplatňuje ani teorii spiknutí. Soudí pouze
odpovědné jednotlivce a nikoli také organizace.
5.5.6 Dosavadní činnost Mezinárodního trestního soudu
Prokurátor MTS doposud získal od fyzických i právnických osob několik set zpráv
o údajných spáchaných zločinech, jež jsou v jurisdikci MTS. Ze stran států mu byly
postoupeny tři případy. První, týkající se situace v Ugandě, byl prokuratuře postoupen
164 MAYERFELD, J. Who shall be judge?: The United States, the International Criminal Court, and the global enforcement of human rights. Human Rights Quarterly. Baltimore. Únor 2003, č. 25, s. 93 – 130. Dostupné z: http://proquest.umi.com/pqdweb?index=21&did=291214831&SrchMode=1&sid=9&Fmt=4&VInst=PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1148489539&clientId=45149. (cit. 19. dubna 2006).
70
prezidentem Ugandy. Druhý, týkající se situace v Demokratické republice Kongo, byl
postoupen tamním prezidentem. Poslední případ se týká Středoafrické republiky. Ze strany
Rady bezpečnosti OSN byl prokuratuře postoupen jeden případ týkající se situace
v súdánském Dárfúru. Doposud se prokurátor MTS rozhodl zahájit vyšetřování v třech
případech: v případu Ugandy (29. července 2004), Demokratické republiky Kongo (23.
června 2004) a Dárfúru (6. června 2005).
5.5.7 Rozpory okolo Statutu Mezinárodního trestního soudu
Při hlasování o Statutu MTS na Římské konferenci 17. července 1998 se 120 států
vyslovilo pro, 7 hlasovalo proti a 21 států se zdrželo hlasování. Mezi státy, které hlasovaly
proti byly např. Spojené státy, Čína či Izrael.165 Do 14. listopadu 2005 se stalo smluvními
stranami Římského statutu MTS 100 států166, přičemž je jasné, že právě Spojené státy, ale
i Rusko, Čína či Indie nemají v úmyslu Statut ratifikovat.
Spojené státy jsou v současné době odpůrcem MTS, ačkoli se zpočátku, ještě za vlády
prezidenta Clintona, aktivně podílely na jeho vzniku.167 Znění statutu, o kterém se
hlasovalo na Římské konferenci bylo a dosud je pro USA neakceptovatelné. Proto na
konferenci hlasovaly proti přijetí Statutu. Prezident Clinton Statut nakonec podepsal
v poslední možný termín, 31. prosince 2000.168 Takto si podpisem, který nebyl podmíněný
následnou ratifikací, zajistily účast na Shromáždění smluvních stran jako pozorovatelé
a mohly tak následný proces formování MTS dále ovlivňovat.
Spojené státy podporovaly návrh ILC z roku 1994, podle kterého měl být zřízen soud
pod záštitou RB OSN, který by měl univerzální jurisdikci pouze nad zločiny genocidy
a nad ostatními zločiny (zločin agrese, vážná porušení zákonů a obyčejů příslušných
v ozbrojeném konfliktu, zločiny proti lidskosti, zločiny podle mezinárodních úmluv
uvedených v příloze ke Statutu, které jsou vážnými zločiny mezinárodního rozměru) měl
Soud mít jurisdikci pouze v případě, že by teritoriálně příslušný stát, i stát ve kterém se
pachatel zdržuje, přijaly jurisdikci soudu. V tomto návrhu hrála RB velmi významnou roli
165 MAYERFELD, J. 166 States parties. Dostupné z: http://www.icc-cpi.int/asp/statesparties.html. (cit. 25. dubna 2006). 167 „Vláda prezidenta Clintona nejenom podpořila ustavení tribunálů pro Bosnu a Rwandu, ale navíc dávala najevo, že je považuje za předstupeň ke zřízení stálého soudu…“ PŠEJA, P. Mezinárodní trestní soud a jeho legitimita (americký pohled). Dostupné z: http://www.strat.cz/. (cit. 16. května 2006). 168 MAYERFELD, J.
71
jako rozhodce, zda došlo ke spáchání zločinu agrese, aby mohl být údajný pachatel souzen
za zločin agrese.169
Současná podoba Statutu je pro Spojené státy nepřijatelná z několika důvodů. Kritizují
článek 12 Statutu MTS, podle kterého může mít MTS jurisdikci i nad občany USA, pokud
je smluvní strana Statutu obviní ze spáchání některého ze zločinů v jurisdikci MTS. Tím
by mohli být souzeni příslušníci ozbrojených sil USA170, ale také jejich civilní nadřízení,
kteří operovali v zahraničí, např. v rámci mírové mise. Spojené státy by chtěly, aby jejich
občané podléhali vždy výlučně jurisdikci amerických soudů. Článek 12 tak představuje
nezákonný prostředek narušení suverenity státu, který k mezinárodní úmluvě o Statutu
MTS nepřistoupil. Spojené státy pohrozily vetováním všech mírových operací, pokud
nebude ustavena permanentní imunita účastníků mírových operacích OSN těch států, které
nejsou smluvní stranou Statutu. Nakonec prosadily alespoň možnost imunity schválené
Radou bezpečnosti na jeden rok s možností obnovení. Zároveň byl v USA schválen
„American Servicemember and Citizen Protection Act of 2002“ (ASPA), který zakazuje
účast USA na mírových misích OSN v zemích, které jsou smluvní stranou Statutu MTS.
Také zastavuje vojenskou pomoc zemím, které Statut ratifikovaly, pokud neslíbí, že
nevydají americké občany MTS a opravňuje k vojenské akci k osvobození amerických
a spojeneckých vojáků, kteří byly zatčeni Soudem.171 Kritika článku 12 je však
neopodstatněná, jelikož MTS má jurisdikci pouze nad těmi nejtěžšími zločiny, nad kterými
má mezinárodní společenství jurisdikci univerzální. Soud je tedy, jak již bylo řečeno,
pouze pomocnou instancí, která takovou jurisdikci může vykonat. Jelikož teritoriálně či
personálně příslušné státy jsou často součástí problému a neochota ostatních států
přistoupit k univerzální jurisdikci je velkou měrou podmíněna politicky, je MTS
apolitickým a smysluplným řešením.
Spojené státy tedy začaly uzavírat se smluvními stranami Statutu MTS dvoustranné
dohody o vynětí z jurisdikce. Druhá strana se jimi zavazuje, že případné pachatele zločinů
v jurisdikci MTS nevydá Soudu, zatímco Spojené státy se zavazují obviněné potrestat na
národní úrovni.172 Opírají se při tom o článek 98 Statutu, který se týká spolupráce ohledně
169 Trestní judikatura Nejvyššího soudu ČR. Dostupné z: http://www.ipravnik.cz/ipravnik/ipravnik.nsf/c4036191b207fe78412566ab005dd08f/5ab392fb691e19b6c1256f62004f5288?OpenDocument. (cit. 7. prosince 2005). 170 USA mají po světě na vojenských základnách asi čtvrt miliónu vojáků, z toho několik desítek tisíc v mírových misích OSN. DAVID, V. 171 Trestní judikatura Nejvyššího soudu ČR. 172 Ke dni 13. července 2003 oznámilo veřejně již 38 států uzavření takové dohody s USA. Několik dalších států také podepsalo dohodu, ale nechtějí být jmenovány. Iprávník: Monitor: Trestní judikatura Nejvyššího soudu ČR. Trestní judikatura Nejvyššího soudu ČR.
72
vzdání se imunity a souhlasu s předáním. Odstavec 2 říká, že „Soud nemůže pokračovat
v projednávání žádosti o předání, kvůli níž by dožádaný stát musel jednat v rozporu se
svými závazky vyplývajícími z mezinárodních dohod, podle nichž je souhlas předávajícího
státu podmínkou předání osoby z tohoto státu Soudu, s výjimkou případů, kdy Soud pro
účely získání souhlasu s tímto předáním může nejprve zajistit spolupráci předávajícího
státu“. Parlamentní shromáždění Rady Evropy i Evropský parlament tyto dohody
odsoudily jako protiprávní. Smluvní strany Statutu se uzavřením takové smlouvy
dopouštějí porušení mezinárodního smluvního práva (Vídeňské úmluvy o smluvním
právu).173
ASPA stanovuje, že USA neuznávají jurisdikci MTS nad svými občany. Jako důvod
uvádí, že by občanu USA, který by byl souzený Soudem, byla odepřena některá práva
zakotvená v seznamu základních práv (Bill of Rights), jako je např. právo na proces před
porotou.174 Tyto výhrady jsou oprávněné pouze částečně. Pokud by Spojené státy svého
občana nepotrestaly a zároveň nebyly i teritoriálně příslušným státem, mohl by obviněného
potrestat i stát, který dává obžalovanému relativně menší práva, než MTS. Pokud by
obžalovaný byl v takovém případě předán ke stíhání Soudu, byl by mu zaručen
mezinárodně uznaný standard práv obžalovaného.175
Pro USA je dále nepřijatelná možnost zahájit vyšetřování čistě z iniciativy prokurátora
a pouze doplňující, nikoli výlučná role RB OSN v tomto ohledu. Ačkoli existuje systém
protivah a kontrol k vyvážení moci prokurátora, USA tvrdí, že se obávají možného zneužití
moci, jak ze strany prokurátora, tak ze strany celého MTS, který se nezodpovídá vyšší
instanci.176
Posledním problémem je podle USA budoucí možnost stíhání osob za zločin agrese.
Doposud je pouze v rukou RB, zda označí nějaký stát za agresora. Tyto obavy jsou
opodstatněné, ale ne z hlediska špatného nastavení MTS, ale dosavadního uspořádání
pravomoci v OSN vzniklé po druhé světové válce a neodpovídající dnešnímu stavu
mezinárodního společenství. Pokud dojde k přijetí definice agrese a ustavení jurisdikce
MTS nad tímto zločinem, značně se tím omezí manévrovací prostor a škála nástrojů
Spojených států v její zahraniční politice, jak ji známe dnes. Dosavadní chápání agrese
173 Čím je Mezinárodní trestní soud? Dostupné z: http://www.cck-cr.cz/cz.php?id=mezinarsoud. (cit. 16. května 2006). 174 Trestní judikatura Nejvyššího soudu ČR. 175 ASPA dále obsahuje zákaz spolupráce orgánů USA s MTS. Tím platí zároveň zákaz provádění vyšetřování na území Spojených států. Trestní judikatura Nejvyššího soudu ČR. 176 MAYERFELD, J.
73
jako porušení kogentního zákazu uchýlení se k ozbrojené síle177 by znamenalo např.
s velkou pravděpodobností obvinění současného amerického prezidenta George W. Bushe
ze zločinu agrese spáchaném v roce 2003 vůči Iráku.
Ve stejném světle je pochopitelná nevole dalších států podřídit se jurisdikci MTS. Patří
k nim Izrael či Rusko, které mohou mít oprávněné obavy z hodnocení své vnitřní
i zahraniční politiky ve světle Statutu MTS.
Česká republika
Česká republika podepsala Římský statut 13. dubna 1999, ale doposud jej
neratifikovala. Důvodem je nutnost změny Ústavy České republiky, Listiny základních
práv a svobod a trestního řádu.178 Musí dojít k omezení stávající imunity prezidenta (čl. 65
Ústavy ČR), poslanců, senátorů (čl. 27) a soudců Ústavního soudu (čl. 86), aby mohli být
stíháni za zločiny v jurisdikci MTS179. Dále musí být umožněno vydávání vlastních občanů
proti jejich vůli do ciziny ke stíhání před MTS a musí dojít ke zrušení pravomoci
prezidenta republiky udělovat milosti, amnestie či nařídit nezahájit trestní stíhání ve vztahu
ke zločinům v jurisdikci MTS.180
Pokud by Česká republika např. odmítla vydat prezidenta ke stíhání z důvodu jeho
imunity za předpokladu že nedošlo ke změně ústavy, MTS by k imunitě podle článku 27,
odst. 2, a nemusel přihlížet, ale Česká republika by se dopustila porušení mezinárodních
závazků181, protože má podle části 9, článku 88 povinnost zajistit, aby v jejím právním
řádu byly k dispozici mechanismy potřebné pro všechny formy spolupráce uvedené
v části 9.
Došlo již k několika pokusům změnit Ústavu ČR,182 ale žádný z nich dosud nebyl
úspěšný.
177 ČEPELKA, Č. – ŠTURMA, P. tamtéž. s. 730. 178 Podobnou změnu muselo provést i Polsko či Maďarsko. Iprávník: Monitor: Trestní judikatura Nejvyššího soudu ČR. tamtéž. Oba státy Statut již ratifikovaly. 179 Český červený kříž. Čím je Mezinárodní trestní soud? tamtéž. 180 SVATOŠOVÁ, H. Očekávané legislativní aktivity v následujícím volebním období (2002-2006) významné pro působení neziskových organizací. Iuridicum remedium, 19. července 2002. Dostupné z: http://www.iure.org/499747#sdfootnote30sym. (cit. 16. května 2006). 181 ŠTURMA, P. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva. tamtéž. s. 192. 182 „Návrh novely Ústavy ČR předložený Poslanecké sněmovně pod číslem tisku 541, poté pod číslem 1078 a 1079 (navazující novela trestního zákona) a pokus prosadit změny související s přijetím Statutu v trestním zákoně (tisk č. 972) – vše 3.volební období.“ SVATOŠOVÁ, H. Očekávané legislativní aktivity v následujícím volebním období (2002-2006) významné pro působení neziskových organizací. tamtéž.
74
5.5.8 Zhodnocení Mezinárodního trestního soudu
Soud je v mnoha ohledech mnohem nezávislejší na Radě bezpečnosti OSN, než se
zpočátku předpokládalo. Je to bezesporu pozitivní aspekt, ale přesto Soudu hrozí, že bude
operovat na bázi politické vůle a nebude tudíž zcela nestranný a spravedlivý. Současný
svět je stále společenstvím silných a slabých států. Ač je Soud pokusem o apolitický orgán,
chování států světa je stále determinováno ekonomickými a politickými zájmy.183 Třebaže
Spojené státy, Čína, Indie či Rusko nejsou členy MTS, budou stále mít silný vliv na jeho
fungování.
Přesto může MTS v osobě prokurátora z vlastní iniciativy zahájit vyšetřování a stíhání
před činným soudem, takže tím odpadají průtahy v exekutivě RB OSN i průtahy, které by
nastaly, kdyby se tribunál musel pokaždé nejprve ad hoc zřídit. MTS je tedy jakýmsi
pohotovým orgánem kolektivní spravedlnosti184 k vynucování respektování lidských práv
zakotvených v obyčejovém mezinárodním právu i v Statutu a dalších mezinárodních
smlouvách.
66 ZZÁÁVVĚĚRR Práce „Individuální trestní odpovědnost jednotlivce v mezinárodním právu“ pojednává
o kontextu, vzniku a vývoji individuální trestní odpovědnosti jednotlivce za zločiny podle
mezinárodního práva, včetně analýzy současného stavu individuální trestní odpovědnosti
jednotlivce v mezinárodním právu.
V první kapitole se identifikovaly základní znaky subjektivity entit v mezinárodním
právu, které se následně aplikovaly na případ postavení jednotlivce v mezinárodním právu.
Jednotlivec je v současné době stále hlavně objektem mezinárodního práva, ale má také
vlastnosti partikulárního subjektu mezinárodního práva. Jedním z případů subjektivního
postavení jednotlivce v mezinárodním právu je případ odpovědnosti jednotlivce za
spáchání zločinů podle mezinárodního práva. Pokud jsou spáchány jednotlivcem
v postavení státního orgánu, je stát odpovědný za mezinárodní zločin a jednotlivec za
zločin podle mezinárodního práva. Rozlišily se tedy mezinárodní zločiny od zločinů podle
mezinárodního práva.
V druhé kapitole se analyzovaly první případy individuální trestní odpovědnosti
183 Návrhy ne pouze procedurálního charakteru musí být Shromážděním smluvních stran schváleny dvou-třetinovou většinou. Statut MTS, čl. 112, odst. 7, a. 184 MAYERFELD, J. tamtéž.
75
a vznik principu individuální trestní odpovědnost v mezinárodním právu. Zatímco první
případy trestní odpovědnosti jednotlivce známé z 15. století se týkaly válečných zločinů,
které byly trestány válečnými soudy protivníka ve válce, k ustavení principu individuální
trestní odpovědnosti za zločiny podle mezinárodního práva došlo až během druhé světové
války. V tomto období byly založeny Norimberský a Tokijský tribunál.
Analyzovaly se vznik, statuty a výsledky činnosti těchto tribunálů. Oba tribunály
vznikly jako orgány vítězných mocností nad poraženým Německem a Japonskem. Byly
ustaveny tři kategorie zločinů zakládajících individuální trestní odpovědnost, z nichž dvě
byly nové. Za účelem potrestání hlavních organizátorů zločinů byl uplatněn princip
odpovědnosti osob v úředním postavení v době spáchání zločinů. Také byl uplatněn
princip odpovědnosti jednotlivce za zločin vykonaný na rozkaz nadřízeného. Kromě
uplatňování nového práva bylo kritizováno také zavedení principu trestnosti organizace
a všech jejích členů, čímž šel Norimberský tribunál nad rámec individuální trestní
odpovědnosti.
V třetí kapitole se věnuje analýze vývoje v období po ukončení činnosti válečných
tribunálů až do začátku 90. let minulého století. Klíčové jsou dvě rezoluce Valného
shromáždění OSN vzniklé krátce po druhé světové válce: rezoluce 95 (I) potvrzující
principy a rozsudky ustavené Norimberským tribunálem, a rezoluce 96 (I) stanovující, že
genocida je zločinem podle MP, která se tímto vydělila z kategorie zločinů proti lidskosti.
Pozornost se zaměřila na dvě oblasti vývoje – na vývoj v oblasti smluvní, tedy oblasti
mezinárodního práva trestního, a na činnost Komise OSN pro MP. V první oblasti se
identifikují nejdůležitější mezinárodní úmluvy, týkající se mezinárodního trestního
soudnictví a trestní odpovědnosti jednotlivce. Patří sem Úmluva o zabránění a trestání
zločinu genocidia z roku 1948, Ženevské úmluvy z roku 1949 o ochraně obětí ozbrojených
konfliktů a Mezinárodní úmluva o zabránění a trestání zločinu apartheidu z roku 1973,
která stejně jako úmluva z roku 1948 počítala se vznikem mezinárodního trestního soudu.
V oblasti činnosti Komise OSN pro mezinárodní právo se sleduje vývoj a vznik Návrhu
Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva se závěrem, že činnost Komise OSN je
důležitá při identifikaci vývoje MP a zájmů mezinárodního společenství, které zatím ale
není připraveno přistoupit k širší jurisdikci než v rozsahu norimberských kategorií zločinů
podle mezinárodního práva.
V poslední kapitole se analyzuje enormní vývoj individuální trestní odpovědnosti
v posledních 25 letech. Vznikem a činností Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou
76
Jugoslávii a Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu byly opět uplatněny
norimberské principy individuální trestní odpovědnosti. Zároveň došlo k velkým změnám
v uplatňovaném materiálním právu. Závažná porušení Ženevských úmluv v mezinárodním,
ale i ve vnitrostátním konfliktu se stala zločiny podle mezinárodního práva. Zločin
genocidy se ve znění Úmluvy z roku 1948 stal samostatnou kategorií zločinů podle
mezinárodního práva a zločiny proti lidskosti byly rozšířeny, aby zahrnovaly i sexuální
zločiny, a byly zpřesněny o podmínku systematičnosti a rozsáhlosti útoku proti civilnímu
obyvatelstvu. Odpovědnost jednotlivce byla zpřesněna moderním pojetím odpovědnosti
nadřízených. Tribunály drží prvenství v souzení a odsouzení hlavy států ze zločinů podle
mezinárodního práva.
V podkapitole o Mezinárodním trestním soudu se podrobně analyzují dopady vzniku
Soudu na individuální trestní odpovědnost, což přispívá k ucelení obrazu aktuální podoby
individuální trestní odpovědnost jednotlivce v mezinárodním právu. Nejprve se představuje
historické pozadí vzniku Soudu, aby se následně systematicky analyzoval jeho Statut.
Výsledkem je závěr, že aktuální podoba individuální trestní odpovědnosti jednotlivce je
velmi odlišná od první podoby této části partikulární subjektivity jednotlivce. Základní
principy ustavené Norimberským tribunálem sice stále rozpoznáme, ale aktuální trestní
odpovědnost jednotlivce reflektuje vývoj posledních šesti desetiletí.
Mezinárodní trestní soud ustavuje individuální trestní odpovědnost za kategorie
zločinů podle mezinárodního práva, jež jsou v současné době součástí obyčejového práva.
První kategorie, zločin genocidy, figuruje jako samostatný zločin a reflektuje vývoj
v 40. letech a činnost Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Druhá
kategorie, zločiny proti lidskosti, obsahuje podmínku systematičnosti a rozsáhlosti útoku
k odlišení od běžných kriminálních činů. Je nově zcela oproštěná od podmínky válečného
stavu (war nexus) a jsou do ni začleněné i zločiny apartheidu, nedobrovolné mizení osob
a sexuální zločiny. Třetí kategorie, válečné zločiny, doznala v Statutu Mezinárodního
trestního soudu velmi rozsáhlé a podrobné kodifikace a je členěna na konflikty
mezinárodní a vnitrostátní.
Mezinárodní trestní soud je stálým trestním soudem, jenž zavazuje státy ze všech
kontinentů světa. Je svým zastoupením a složením skutečně internacionálním orgánem
kolektivní spravedlnosti. Statut MTS a jeho doplňkové dokumenty zakotvují dosud
nejpodrobnější kodifikaci a definici jednotlivých zločinů, jakož i procesních pravidel
mezinárodního trestního soudnictví. Poskytují jednotlivci záruku spravedlivého procesu
77
zohledněním mezinárodně uznaných práv obžalovaných, svědků i obětí, zastoupení všech
hlavních světových právních systémů i geografických oblastí a vysokou úrovní kvalifikace
Shromážděním smluvních stran volených soudců i žalobců. Orgán prokuratury je odrazem
snahy MTS být samostatným orgánem a oprostit se od politického vlivu mocností. Z toho
plyne názor, že tato snaha bude v budoucnosti podrobena zkoušce, které s velkou
pravděpodobností podlehne.
78
77 SSEEZZNNAAMM PPOOUUŽŽIITTÉÉ LLIITTEERRAATTUURRYY AA PPOODDKKLLAADDOOVVÝÝCCHH MMAATTEERRIIÁÁLLŮŮ
• BRIESKORN, N. Menschenrechte: eine historisch-philosophische Grundlegung.
Stuttgart, Berlin, Köln: Kohlhammer, 1997. ISBN 3-17-013546-5.
• BRÖLMANN, C.- LEFEBER, R.- ZEICK, M (ed.). Peoples and Minorities in
International Law. Dordrecht: M. Nijhoff, 1993. ISBN 0-7923-2315-7.
• BROWNLIE, I.- GOODWIN-GILL, G. S (ed.). Basic documents on human rights.
Oxford: Oxford University Press, 2002 0-19-924944-X.
• BUERGENTHAL, T. International human rights in nutshell. St. Paul: West
Publishing Company, 1995. ISBN 0-314-43046-6.
• CASSESSE, A. International criminal law. 1.vyd. Oxford: Oxford University
Press, 2003. ISBN 0-19-925911-9.
• ČEPELKA, Č.- JÍLEK, D.- ŠTURMA, P. Mezinárodní odpovědnost. 1. vyd.
Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2003. ISBN 80-210-3057-7.
• ČEPELKA, Č. – ŠTURMA, P. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: Eurolex
Bohemia, 2003. ISBN 80-86432-57-2.
• DAES, E.-I. A. Freedom of the individual under law: a study on the individual’s
duties to the community and the limitations on human rights and freedoms under
article 29 of the Universal Declaration of Human Rights. New York: United
Nations, 1990. ISBN 92-1-154079-8.
• DAMROSH, L. F. [et. al.]. International law: cases and materials. 4. vyd. St. Paul:
West Group, 2001. ISBN 0-314-23764-X.
• DAVID, V. Jednotlivec v mezinárodním právu, zejména se zřetelem na jeho
mezinárodní trestní odpovědnost. Mezinárodní a srovnávací právní revue. 2003,
roč. 3, č. 7, s. 47-68. ISSN 1213-8770.
• DAVID, V.- SLADKÝ, P.- ZBOŘIL, F. Mezinárodní právo veřejné. 2., přeprac.
a dopl. vyd. Praha: Linde, 2005. ISBN 80-7201-557-5.
• EICHLER, J. Mezinárodní bezpečnostní vztahy. Praha: Oeconomica, 2004. ISBN
80-245-0790-0.
• EVANS, M (ed.). International law. 1. vyd. Oxford: Oxford University Press,
2003. ISBN 0-19-925114-2.
79
• FALK, R.- KRATOCHWIL, F.- MENDLOWITZ, S. H. (ed.). International law:
a contemporary perspective. Boulder: Westview Press, 1985. ISBN 0-86531-252-4.
• FOX, J. R. Dictionary of international and comparative law. [Dobbs
Ferry]: Oceana Publ., 1992. ISBN 0-379-20430-4.
• FRANCISCO FRANCISCO, M. I. Aspects of Implementing the Culpability
Principle both under International and National Criminal law. Nijmegen: Wolf
Legal Publishers, 2003. IBSN 90-5850-054-3.
• FRONHÖFER, D. Der internationale Menschenrechtsschutz bei inneren
Konflikten. Juristische Fakultät der Universität Regensburg. - Regensburg: Roderer,
1994. ISBN 3-89073-735-8.
• GREWE, W. G. The epochs of international law. Berlin: Walter de Gruyter, 2000.
ISBN 3-11-015339-4.
• HANUŠ, J (ed.). Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace.
1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001. ISBN 80-85959-
86-0.
• HARRIS, D.J. Cases and materials on international law. 5. vyd.
London: Sweet & Maxwell, 1998. ISBN 0-421-53480-X.
• HEIGL, P. Nürnberger Prozesse. Nürnberg: H. Carl, 2001. ISBN 3-418-00388-5.
• JASENTULIYANA, N (ed.). Perspectives on international law. London: Kluwer
Law International, 1995. ISBN 90-411-0884-X.
• LAUREN, P. G. The evolution of international human rights: visions seen.
Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 1998. ISBN 0-8122-1521-4.
• LUKÁŠEK, L. Komentované dokumenty ke studiu mezinárodního práva veřejného
I. Praha: VŠE, 2001. ISBN 8024501937.
• LUKÁŠEK, L. Komentované dokumenty ke studiu mezinárodního práva veřejného
II . Praha: VŠE, 2001. ISBN 8024501945.
• MALENOVSKÝ, J. Mezinárodní právo veřejné: obecná část. 2., opr. a dopl. vyd.
Brno: Doplněk: Masarykova univerzita, 1997. ISBN 80-85765-75-6, 80-210-1536-
5.
• MARHAUN, A. Menschenwürde und Völkerrecht: Mensch, Gerechtigkeit,
Frieden. [Tübingen]: Medien Verlag Köhler, 2001. ISBN 3-932694-96-1.
• NEWMAN, F.- WEISSBRODT, D. International human rights: law, policy and
process. 2. vyd. Cincinnati: Anderson Publishing, 1996. ISBN 0-87084-370-2.
80
• ONDŘEJ, J. Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní. Plzeň: Vydavatelství
a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004. ISBN 80-86898-02-4.
• POTOČNÝ, M. - ONDŘEJ, J. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 3., dopl.
a rozš. vyd. Praha: C.H. Beck, 2002. ISBN 80-7179-358-2.
• RATNER, R. S.- ABRAMS, S. Accountability for human rights atrocities in
international law: beyond the Nuremberg legacy. 2. vyd. Oxford: Clarendon, 1997.
ISBN 0-19-829871-4.
• RÖLING, B. V. A. – CASSESSE, A. Tokijský proces. 1. vyd. Praha: Mladá
fronta, 1995. IBSN 80-204-0278-0.
• SCHILLING, T. Internationaler Menschenrechtsschutz: Universelles und
europäisches Recht. Tübingen: Mohr Siebeck, 2004. ISBN 3-16-148212-3.
• SEIDL-HOHENVELDERN, I. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: Codex
Bohemia, 1999. ISBN 80-85963-82-5.
• SHAW, M. N. International law. 5.vyd. Cambridge: Cambridge University
Press, 2003. ISBN 0-521-53183-7.
• STEINER, H. J. – ALSTON, P. International human rights in context: law,
politics, morals: text and materials. Oxford: Clarendon Press, 1996. ISBN 0-19-
825426-1.
• SUNGA, L. S. The emerging system of international criminal law: developments in
codification and implementation. Haag: Kluwer, 1997. ISBN 90-411-0472-0.
• ŠTURMA, P. Úvod do evropského práva ochrany lidských práv. 1. vyd.
Praha: Karolinum, 1994. ISBN 80-7066-951-9.
• ŠTURMA, P. Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských
práv. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1999. ISBN 80-7179-133-4.
• ŠTURMA, P. Implementace lidských práva a mezinárodní kontrolní mechanismy.
1. vyd. Praha: Vodnář, 1999. ISBN 80-85889-28-5.
• ŠTURMA, P. Mezinárodní dohody o ochraně investic a řešení sporů. 1. vyd.
Praha: Linde, 2001. ISBN 80-7201-222-3.
• ŠTURMA, P. Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního
práva. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0305-5.
• ŠTURMA, P. Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských
práv. 2., dopl. vyd. Praha: Beck, 2003. ISBN 80-7179-398-1.
81
• TUSA, A. - JOHN. T. The Nuremberg Trial. 1. vyd. London: Macmillan, 1984.
ISBN 0-333-37914-4.
• WALLACE, R. M. M. International law: a student introduction. 3. vyd. London:
Sweet and Maxwell, 1997. ISBN 0-421-53570-9.
• WESTON, B. H. (ed.). International law & world order: basic documents. Vol III
A, Human rights/social justice. Irvington-on-Hudson: Transnational Publishers,
1995.
• WIJNGAERT, CH. – STESSENS, G (ed.). International criminal law: A collection
of international European instruments. The Hague: Kluwer Law
International, c1996. ISBN 90-411-0303-1.
Internetové zdroje:
• BLUNT, E. West Africa´s wars catch up with Taylor. 30. března 2006. Dostupné z:
http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/4857482.stm. (cit. 20. dubna 2006).
• DIGÓN, R. The Stankovic Decision of the International Criminal Tribunal for the
Formel Yugoslavia. The Yale journal of international law. 2006, č. 31, s. 281-285.
• GREPPI, E. The evolution of the individual criminal responsibility under
international law. International review of the Red Cross, 1999, č.835, s. 531-553.
Dostupné z:
http://www.icrc.org/Web/eng/siteeng0.nsf/iwpList174/911763EAA63170C0C1256
B66005D85D0. (cit.1.prosince 2005)
• KUNŠTEK, M. Mezinárodní trestní tribunál: nástroj spravedlnosti nebo nástroj
velmocenské politiky? 11. března 2002. Dostupné z:
http://www.blisty.cz/art/10073.html. (cit. 7. prosince 2005).
• LEBEN, C. Hans Kelsen and the advancement of international law. European
Journal of International Law. 1998, č. 9. Dostupné z:
http://www.ejil.org/journal/Vol9/No2/art4-02.html#TopOfPage. (cit. 28. listopadu
2005).
• MAYERFELD, J. Who shall be judge?: The United States, the International
Criminal Court, and the global enforcement of human rights. Human Rights
Quarterly. Baltimore. Únor 2003, č. 25, s. 93 – 130. Dostupné z:
http://proquest.umi.com/pqdweb?index=21&did=291214831&SrchMode=1&sid=9
82
&Fmt=4&VInst=PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=11484895
39&clientId=45149. (cit. 19. dubna 2006).
• MERON, T. Judicia independente and impartiality in international criminal
tribunals. The American Journal of International law. Washington. Duben 2005,
č. 99, s. 359-370. Dostupné z:
http://proquest.umi.com/pqdweb?index=0&did=871165441&SrchMode=1&sid=5
&Fmt=3&VInst=PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=11484891
74&clientId=45149. (cit. 19. dubna 2006).
• MOHAMMAD, A. A. The Statuts Of The Individual And The Future Of
International Humanitarian Law. Dostupné z:
http://www.acihl.org/content/view/58/52/. (cit. 1. prosince 2005).
• PŠEJA, P. Mezinárodní trestní soud a jeho legitimita (americký pohled). Dostupné
z: http://www.strat.cz/. (cit. 16. května 2006).
• SVATOŠOVÁ, H. Očekávané legislativní aktivity v následujícím volebním období
(2002-2006) významné pro působení neziskových organizací. Iuridicum remedium,
19. července 2002. Dostupné z: http://www.iure.org/499747#sdfootnote30sym. (cit.
16. května 2006).
• WILLIAMS, R. P.- TAFT, P. The role of justice in the former Yugoslavia: antidote
or placebo for coercive appeasement? Case Western Reserve Journal of
International Law. Cleveland: jaro 2003, č. 35, s. 219-256. Dostupné z:
http://proquest.umi.com/pqdweb?index=1&did=690834451&SrchMode=1&sid=3
&Fmt=4&VInst=PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=11484889
77&clientId=45149. (cit. 19. dubna 2006).
• Čím je Mezinárodní trestní soud? Dostupné z: http://www.cck-
cr.cz/cz.php?id=mezinarsoud. (cit. 16. května 2006).
• Legal personality. Ius Gentium. University of Baltimore: Center for international
and comparative law, 2005, č. 11. ISSN 1534-6781. Dostupné z:
http://law.ubalt.edu/cicl/ilt/. (cit.16. května 2006).
• Leave none to tell the story: Genocide in Rwanda. Březen 1999 Dostupné z:
http://www.hrw.org/reports/1999/rwanda/Geno1-3-02.htm#TopOfPage. (cit. 15.
března 2006).
• Mezinárodní trestní soud: About the court: The ICC at a glance
83
Official Journal
Chambers
Office of the Prosecutor
Assembly of States Parties
Situations and cases
Dostupné z: www.icc-cpi.int. (cit. 1. února 2006)
• Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii: The ICTY at a glance.
Dostupné z: http://www.un.org/icty/glance-e/index.htm. (cit. 1. prosince 2005)
• Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu: About the Tribunal: General information
Fact sheets
ICTR Completion
strategy
Basic legal texts
Cases: Status of CASE
Dostupné z: http://69.94.11.53/default.htm. (cit.1. prosince 2005).
• Mezinárodní úmluva o zabránění a trestání zločinu apartheidu z roku 1973.
Dostupné z: http://www.osn.cz/dokumenty-osn/.
• Rwanda. Dostupné z: http://www.globalpolicy.org/security/issues/rwanindx.htm.
(cit. 20. dubna 2006).
• Special tribunal for Cambodia. Dostupné z:
http://www.globalpolicy.org/intljustice/camindx.htm. (cit. 20. dubna 2006).
• Special court for Sierra Leone. Dostupné z:
http://www.globalpolicy.org/intljustice/sierraindx.htm. (cit. 20. dubna 2006).
• Trestní judikatura Nejvyššího soudu ČR. Dostupné z:
http://www.ipravnik.cz/ipravnik/ipravnik.nsf/c4036191b207fe78412566ab005dd08
f/5ab392fb691e19b6c1256f62004f5288?OpenDocument. (cit. 7. prosince 2005).
• University of London, External programme. Chapter 3: The individual in
international law. Dostupné z: www.londonexternal.ac.uk/current_students/
programme_resources/laws/subject_guides/iphr/iphr_ch3.pdf. (cit. 1. prosince
2005)
• Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948. Dostupné z:
http://www.osn.cz/dokumenty-osn/.
84
• Korespondence s Kanceláří ICTY, Christian Chartier, Senior Information Officer
z 1. července 2006.
Dokumenty OSN:
• Charta OSN. Dostupná z: http://www.osn.cz/dokumenty-osn/.
Rezoluce RB OSN:
• S/ RES/1534 (2004)
• S/ RES/1503 (2003)
• S/RES/1315 (2000)
• S/RES/977 (1995)
• S/RES/1315 (2000)
• S/RES/ 3314 (XXIX)
Rezoluce VS OSN
• A/RES/1/94
• A/RES/1/95
• A/RES/1/96
• A/RES/2/174
• A/RES/2/177
• A/RES/47/33
• A/RES/49/53
Recommended
