Pražská vysoká škola psychosociálních studií
Syndrom vyhoření u zdravotních sester
pracujících s dětským psychiatrickým pacientem
Bc. Michaela Lainová
Vedoucí práce: Mgr. Irena Kučerová
Praha 2014
Prague college of psychosocial studies
Burnout syndrome in child psychiatry nursing
Bc. Michaela Lainová
The Diploma Thesis Work Supervisor: Mgr. Irena Kučerová
Praha 2014
Anotace:
Diplomová práce se věnuje problematice syndromu vyhoření v profesi
zdravotní sestry. Teoretická část se zabývá vysvětlením pojmu syndrom vyhoření,
představuje jeho projevy, vývoj a rizikové faktory. Mapuje rovněž preventivní
opatření syndromu vyhoření a možnosti terapie. Jedna z podkapitol je věnována
specifikům práce zdravotních sester na dětské psychiatrii.
Empirická část práce porovnává míru výskytu syndromu vyhoření u
skupiny zdravotních sester pracujících na dětské psychiatrii se skupinou
zdravotních sester pracujících na standardním dětském oddělení.
Klíčová slova: syndrom vyhoření, zdravotní sestra, dětská psychiatrie
Abstract:
The major aim of the diploma thesis is the burnout syndrome among
nurses providing care to child psychiatry patients. The theoretical part of the
thesis deals with the explanation of the term "burnout syndrome", explores its
features and characteristics, development and crisis factors. The thesis also
surveys means of precautions and potential further treatment. One of the
chapters is dedicated to particularity of nurses´ work in child psychiatry.
The empirical part of the thesis compares the incidence rate of burnout
syndrome among nurses providing care to child psychiatry patients with nurses
providing care to child patient in pediatrics.
Key words: burnout syndrome, nurse, child psychiatry
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala
samostatně a pod odborným dohledem mé vedoucí práce Mgr. Ireny
Kučerové a uvedla jsem veškeré zdroje a použitou literaturu.
V Praze dne:
Poděkování
Děkuji své vedoucí práce Mgr. Ireně Kučerové za odborné
vedení mé diplomové práce, za trpělivost, vstřícnost a ochotu během
jejího zpracování. Také děkuji doc. Karlu Balcarovi za užitečné rady
k empirické části práce. V neposlední řadě děkuji všem zdravotním
sestrám, které byly ochotné a věnovaly svůj čas vyplnění dotazníku.
OBSAH
ÚVOD ............................................................................................................................... 9
1 Pojetí syndromu vyhoření ....................................................................................... 11
1.1 Etymologie pojmu syndrom vyhoření .............................................................. 11
1.2 Historie pojmu syndrom vyhoření ................................................................... 12
1.3 Definice pojmu syndrom vyhoření .................................................................. 15
2 Rizika vzniku syndromu vyhoření ............................................................................ 19
2.1 Rizikové faktory vzniku syndromu vyhoření..................................................... 19 2.1.1 Vnější rizikové faktory ................................................................................ 20
2.1.1.1 Pracovní podmínky ............................................................................. 20 2.1.1.2 Rodinné zázemí a sociální síť ............................................................... 22 2.1.1.3 Vliv společnosti ................................................................................... 23
2.1.2 Vnitřní rizikové faktory ............................................................................... 24
2.2 Rizikové faktory vzniku syndromu vyhoření v profesi zdravotní sestry ............. 26
3 Projevy syndromu vyhoření .................................................................................... 29
3.1 Příznaky na fyzické úrovni ............................................................................... 30
3.2 Příznaky na psychické úrovni .......................................................................... 30
3.3 Příznaky na úrovni sociálních vztahů ............................................................... 31
4 Vývoj a diagnostika syndromu vyhoření ................................................................. 34
4.1 Fáze vývoje syndromu vyhoření ...................................................................... 34
4.2 Diagnostika syndromu vyhoření ...................................................................... 38 4.2.1 Dotazník Maslach Burnout Inventory.......................................................... 38 4.2.2 Dotazník Burnout Measure ........................................................................ 38 4.2.3 Orientační dotazník .................................................................................... 39 4.2.4 Diferenciální diagnostika syndromu vyhoření ............................................. 40
4.2.4.1 Syndrom vyhoření versus stres ........................................................... 40 4.2.4.2 Syndrom vyhoření versus deprese ...................................................... 42 4.2.4.3 Syndrom vyhoření versus únava.......................................................... 44
5 Prevence a terapie syndromu vyhoření ................................................................... 45
5.1 Prevence syndromu vyhoření ......................................................................... 45 5.1.1 Prevence na úrovni jednotlivce .................................................................. 46 5.1.2 Prevence na úrovni organizace ................................................................... 51
5.1.2.1 Supervize ............................................................................................ 53 5.1.2.1.1 Supervize ve zdravotnictví ........................................................... 56
5.2 Terapie syndromu vyhoření ............................................................................ 59 5.2.1 Relaxační techniky ..................................................................................... 61
5.2.1.1 Autogenní trénink ............................................................................... 63 5.2.1.2 Jacobsonova progresivní relaxace ....................................................... 64 5.2.1.3 Dechová relaxace................................................................................ 65
5.2.2 Psychoterapie ............................................................................................ 66 5.2.3 Farmakoterapie ......................................................................................... 68
6 SPECIFIKA PRÁCE ZDRAVOTNÍ SESTRY V PEDOPSYCHIATRII .................................... 69
6.1 Charakteristika oboru pedopsychiatrie............................................................ 69 6.1.1 Dětské psychiatrické léčebny v ČR .............................................................. 70 6.1.2 Nejčastější diagnózy v oboru pedopsychiatrie............................................. 72
6.2 Specifika práce zdravotní sestry na oddělení dětské psychiatrie ...................... 74
7 METODOLOGIE ....................................................................................................... 78
7.1 Metodologický rámec výzkumu ...................................................................... 78 7.1.1 Stanovení problému, cíle výzkumu, hypotézy ............................................. 78 7.1.2 Vymezení cílů a výzkumných hypotéz ......................................................... 79
7.1.2.1 Hypotézy ............................................................................................ 79
7.2 Metodika vlastního výzkumu .......................................................................... 80 7.2.1 Předvýzkum ............................................................................................... 85
7.3 Postup vlastního šetření ................................................................................. 85
7.4 Charakteristika zkoumaného vzorku ............................................................... 86
7.5 Získané výsledky a jejich interpretace ............................................................. 88 7.5.1 Interpretace výsledků položek dotazníkového šetření ................................ 88 7.5.2 Statistická analýza dat a ověřování hypotéz .............................................. 103
7.5.2.1 Ověřování hypotéz............................................................................ 104
7.6 Etické hledisko výzkumu ............................................................................... 112
7.7 DISKUSE ....................................................................................................... 114
ZÁVĚR........................................................................................................................... 121
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ..................................................................................... 123
PŘÍLOHY ....................................................................................................................... 131
9
ÚVOD
V dnešní uspěchané době neustále přibývá těch, kteří se syndromem
vyhoření měli nebo mají zkušenosti z důvodu zrychlujícího se životního tempa,
vyšších požadavků na výkonnost i produktivitu v zaměstnání ve spojení s nízkým
ohodnocením a uznáním. Soutěživý charakter naší společnosti vede jedince ke
stanovování si stále vyšších cílů, které mnohdy překračují rámec jejich fyzických a
psychických možností. Do práce většinou nastupují s velkým nadšením, energií i
motivací a očekávají, že konečně uplatní své nabyté vědomosti a dovednosti ze
studia. Realita jim však mnohdy ukáže, že tyto cíle a ideály jsou jen těžko
realizovatelné a setkávají se s prvními neúspěchy a případně s nevděkem.
Nevyhnutelná je pak postupná ztráta jejich nadšení a pozitivního přístupu.
Začnou slevovat ze svých očekávání a postupně ztrácí smysluplnost práce, kterou
na počátku vykonávali s úsměvem a radostí. Toto zklamání vede k frustraci,
nadměrnému stresu, apatii, nechuti pracovat a následnému rozvoji syndromu
vyhoření.
Dříve byl syndrom vyhoření spojován především s pomáhajícími profesemi,
nejčastěji s profesí lékařů, zdravotních sester a sociálních pracovníků. Dnes se o
něm hovoří v souvislosti s mnoha dalšími profesemi. Může postihnout kohokoliv
z nás (politiky, manažery, učitele, terapeuty, telefonní operátory aj.). Obecně lze
říci, že se vyskytuje u všech profesí, kde klíčovou roli sehrává práce s lidmi nebo
alespoň kontakt s nimi, a které jsou na hodnocení těchto lidí závislé.
V této práci se zaměřuji na profesi zdravotní sestry, konkrétně na práci
sester v oboru dětské psychiatrie. Toto téma jsem si vybrala především proto, že
jsem s těmito dětmi několik let sama pracovala a z vlastních zkušeností vím, jak
náročná a vyčerpávající práce to je. Současná generace dětí je vychovávána po
boku moderních technologií, mají téměř neomezený přístup k nevhodnému
obsahu prostřednictvím internetu nebo televize. To pak klade nové nároky na
jejich výchovu a péči.
10
V teoretické části práce se věnuji objasnění pojmu syndromu vyhoření,
popisu jeho projevů, rizik a procesu vývoje. Dále se zabývám pomocí ze strany
jednotlivce i zaměstnavatele a možným preventivním opatřením, pomocí kterých
lze vzniku tohoto syndromu předejít nebo alespoň oddálit jeho nástup. Cílem
výzkumné části práce je zjistit, jestli zdravotní sestry pracující na dětské
psychiatrii vykazují vyšší míru syndromu vyhoření než sestry pracující na
standardním dětském oddělení a hledání souvislostí mezi věkem, délkou praxe,
vztahovými poměry na pracovištích a dalších faktorech ovlivňujících zaměstnance
a mírou výskytu tohoto syndromu.
11
1 Pojetí syndromu vyhoření
Neustále přibývá lidí, kteří nedokážou zvládat dnešní „uspěchaný“ svět.
Ocitají se pod stále větším pracovním tlakem, jsou na ně kladeny vysoké nároky
a bohužel ne vždy se setkají s oceněním. Zvyšuje se počet osob, které nezvládají
své životní a především pracovní situace. S tímto souvisí i rozšíření známého jevu
zvaného syndrom vyhoření. Jedná se o velmi aktuální téma, které bylo dříve
spojováno především s pomáhajícími profesemi, ale v dnešní době ohrožuje
téměř každého bez ohlednu na vykonávanou profesi. Vzniká jako následek
nezvládnutého chronického stresu a nerovnováhou mezi zátěží a odpočinkem.
Zatímco stres potkal asi každého z nás, neznamená to, že nás musí postihnout i
syndrom vyhoření (Stock, 2010).
Abychom se syndromu vyhoření mohli vyvarovat, předcházet mu nebo
alespoň zeslabit jeho účinky, je důležité vědět, co jej způsobuje a co proti němu
lze dělat. Nejprve si představíme, kdy se začalo o syndromu vyhoření hovořit a co
to vlastně je. Povíme si, jak ho rozpoznat, jak s ním bojovat a také jak mu
předcházet.
1.1 Etymologie pojmu syndrom vyhoření
Syndrom vyhoření (dříve také překládaný jako syndrom vyhaslosti,
vypálení) je český ekvivalent anglického sousloví „burnout syndrom“. Pochází z
anglického slovesa „to burn“, což znamená hořet, ve spojení „burn out“ je
překládán jako dohořet, vyhasnout, vyhořet (Řešetka, 2003).
Odborníci zabývající se tímto tématem, používají často k vyjádření
symboliky syndromu vyhoření metaforu ohně. Hořící plamen přirovnávají buď k
pracovnímu nasazení a motivaci pracovníka nebo obecněji k nakládání s vlastní
energií.
První skupinu metaforického vyjádření plamene coby pracovního nadšení a
nasazení reprezentuje například výrok Baštecké „silně hořící oheň, symbolizující v
12
psychologické rovině vysokou motivaci, nadšení, zájem, aktivitu a nasazení,
přechází pod vlivem zvolna se vynořujících problémů, překážek a přesvědčení, že
očekávaný efekt se přes veškerou snahu nedostavuje, do dohořívání, doutnání,
vyhaslosti“ (Baštecká, 2009, s. 432).
Obdobně přistupují k dané symbolice Křivohlavý (2012) nebo Kebza a
Šolcová (2003), kteří rovněž přirovnávají syndrom vyhoření k silně hořícímu ohni,
jež symbolizuje velkou motivaci, nasazení, zájem a aktivitu a u člověka
postiženého příznaky syndromu vyhoření dochází k postupné vyhaslosti a
„dohořívání“. Jinými slovy tam, kde není materiál, který by oheň živil, nemá již
dále co hořet.
Přirovnání syndromu vyhoření k hořícímu ohni, který představuje zdroj
energie, uvádí například Švingalová: „Dokud oheň hoří, je člověk v rovnováze.
Oheň zahřívá dům, tj. našeho ducha, naše tělo, naši duši. Hoří-li příliš silně, vše
spálí a dům vyhoří. Hoří-li slabě, jen doutná, dostatečně nás nezahřeje a dům
vychladne. Důsledkem obou extrémů je vyhasnutí naší aktivity, zájmu a
angažovanosti“ (Švingalová, 2000, str. 31).
Rovněž Rushův výrok „Pokud zapálíte oba konce svíčky, získáte tím dvakrát
více světla. Svíčka však zároveň dvakrát rychleji vyhoří“ (Rush, 2003, s. 7).
Upozorňuje na energetické vyčerpání, ke kterému při syndromu vyhoření
dochází.
Zajímavé je také přirovnání burnoutu k opotřebenému plášti u motorkářů.
Při brzdění přední brzdou se zadní pneumatika silně zahřívá, začne se z ní čoudit
či dokonce hořet. Pneumatiku lze tedy „ojet“ během několika minut i bez toho,
že by se jezdec dostal byť jen o metr dál (Schmidbauer, 2008).
1.2 Historie pojmu syndrom vyhoření
Zmínky o stavu celkového vyčerpání, tj. vyčerpání fyzického, psychického i
duchovního, se vyskytovaly už v době raného křesťanství. Setkat se s ním
můžeme například v Bibli a to konkrétně v knize Kazatel. Zde příběh proroka
13
Eliáše vypráví o tom, jak se dostal na dno životní energie. Vypráví o tom, jak
prorok Eliáš utíká do pouště před krvežíznivou královnou Jezábel, aby se před ní
ukryl. Zcela vyčerpaný upadá a touží po své smrti (Česká biblická společnost,
2002).
O totálním vyčerpání pojednává i Mýtus o Sisyfovi. Tato pověst se zrodila
ve starém Řecku. Sisyfos byl odsouzen k tomu, aby na vysokou horu odvalil velký
a těžký kámen. Jenže kámen mu vždy těsně před vrcholkem hory vyklouzl a
kutálel se zpět dolů. Sisyfos musel tedy začít vždy znovu a znovu. Trápení nebralo
konce a Sisyfos tak naprostým vyčerpáním, únavou a bezvýchodností dané
situace, umírá. Do dnešních dob přetrval pojem „sisyfovská práce“ jako symbol
nesmyslné a bezvýchodné práce, ze které nebyl a ani nemůže být žádný užitek
(Camus, Steinová, Beránková, 2006).
Jak jsem se zmínila, pojem „syndrom vyhoření“ byl znám už od dávných
dob, pouze takto nebyl nazýván. Můžeme ho znát také z období válek jako
„poválečná deprese“ nebo „únava z boje“. Pojem „burnout“ byl poprvé do
literatury uveden americkým psychoanalytikem Herbertem Freudenbergem v
roce 1974 v příspěvku uveřejněném v časopise „Journal of Social Issues“, v němž
upozornil na syndrom vyhoření u pomáhajících pracovníků působících v oblasti
paliativní péče (Kebza, Šolcová, 2003).
Podrobněji se syndromu vyhoření Freudenberger věnuje ve své knize
„Burnout: The High Cost of High Achievement”, která vyšla v roce 1975. Syndrom
vyhoření spojuje především se stavem psychického a následně i fyzického
vyčerpání, kterému předchází dlouhotrvající stres. Definice z této knihy zní takto:
„vymizení motivace nebo podnětu, především tam kde něčí oddanost dané věci či
vztahu ochabne natolik, že již není dosahováno toužebných výsledků“ (cit. dle
Day, 2008, s. 33).
Ve svém článku Radim Honzák (2012) vysvětluje Freudenbergerův zájem o
téma syndromu vyhoření motivací vyplývající z jeho přímé osobní zkušenosti.
Uvádí, že burnout syndrom se u Freudenbergera rozvinul na základě jeho
14
výkonové až workoholické orientace, kdy pracoval až patnáct hodin denně, měl
velké množství aktivit a téměř nulový odpočinek.
Jakmile se pojem burnout objevil, začalo se ukazovat, že jde o jev, který se
vyskytuje u stále více lidí v různých profesích a situacích. Tento popisovaný jev
vzbudil velký ohlas a zájem o odborné veřejnosti. Začaly být realizovány četné
psychoanalytické studie zaměřující se na tento stav. V roce 1983 americký
psycholog Faeber uveřejnil 1500 odborných článků, knih a pojednání, které byly
věnovány burnoutu od roku 1974 do roku 1983. V této přehledové práci
pokračovala dvojice amerických psychologů – Kleiber a Enzman a zjistili, že od
roku 1984 do roku 1990 bylo zveřejněno dalších 1500 odborných pojednání k
tématu syndromu vyhoření (Křivohlavý, 1998).
Hlavní vlna zájmu o toto téma ve světě se začala zvedat na přelomu 70. až
80. let 20. století a to v Americe. Nejprve byl syndrom vyhoření spojován s lidmi
závislými na alkoholu, kteří měli zájem právě pouze o „svůj“ alkohol a o vše
ostatní zájem ztratili. Později byl tento pojem rozšířen i do oblasti drogových
závislostí, kdy se pro závislé stává potřeba drogy dominantní a zastiňuje všechny
ostatní zájmy a potřeby (Kalina, 2003).
Postupně se o syndromu vyhoření začalo hovořit také v souvislosti s dalšími
patologickými jevy, jako je např. workoholismus, který vypovídá o tom, jak jsou
lidé přepracovaní, cítí se apatičtí a vyčerpaní (Jeklová, Reitmayerová, 2006).
V anglickém jazyce najdeme poměrně velké množství publikací zabývajících
se výhradně problematikou syndromu vyhoření. Mezi nejznámější zahraniční
představitele věnujících se tomuto tématu, patří např. Ch. Maslach, E. Aronson,
A. Pines, H. Freundenberger, B. Farber a celá řada dalších.
V České republice se pojem syndrom vyhoření začal objevovat teprve v 90.
letech. První publikaci věnovanou výhradně tomuto tématu vydal Státní
zdravotnický ústav a to v roce 1998, jednalo se o příručku s názvem „Syndrom
vyhoření“.
15
V současné době probíhá v České republice polemika nad otázkou, zda lze
syndrom vyhoření považovat za civilizační chorobu a zařadit jej na seznam
nemocí z povolání, jako je tomu v USA. V mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN
10) syndrom vyhoření figuruje pod číslem Z 73.0 ve skupině s názvem "Problémy
spojené s obtížemi v uspořádání života ", dalšími položkami této kategorie jsou: :
Vyprahlost (vyhasnutí, vyhoření) a Chybění relaxace a odpočinku (Tošner,
Tošnerová, 2002). Syndrom vyhoření je tedy uveden v doplňkové kategorii
nemocí a není klasifikován jako nemoc a to i přesto, že působí nejen psychické
ale i fyzické obtíže.
1.3 Definice pojmu syndrom vyhoření
Od roku 1974 se stal syndrom vyhoření jednou z nejčastěji zkoumaných
oblastí při studiu působení stresu na psychiku člověka. Tento jev je dnes
definován různě a jeho jednotná definice neexistuje. V některých případech je
burnout vymezován jako specifická osobnostní vlastnost, někdy jako copingový
mechanismus (tj. mechanismus zvládání nároků, pomocí kterého se lidský
organismus vyrovnává se zátěžovými situacemi) a jindy je široce pojímán jako
soubor příznaků podobný depresi, odcizení, úzkosti, ztrátě idealismu či energie
(Bartošíková, 2006). Existuje mnoho způsobů, jak lze burnout vymezit. Odborníci,
kteří se problematikou syndromu vyhoření zabývají, uvádějí celou řadu příčin a
tzv. spouštěčů vyhoření a od toho se pak jednotlivé definice liší a odvozují.
Některé jsou popisovány jako proces, který má vlastní vývoj a jiné jako konečný
stav - duševního, fyzického a emočního vyčerpání. I přesto, že je definic celá
řada, shodně poukazují na přítomnost těchto znaků (projevů) syndromu
vyhoření:
jde o psychický stav
je spojován s určitými druhy profesí, především s těmi, které
zahrnují kontakt druhými lidmi
16
tvoří jej řada symptomů v oblasti bio-psycho-sociální (negativně
emocionální příznaky, psychické a fyzické příznaky, selhávání v
sociální oblasti)
všechny ústřední složky vycházejí z chronického stresu
hlavní složkou burnoutu je celková únava organismu a vyčerpání
výskyt u jinak psychicky zdravých lidí, nesouvisí s psychickou
patologií
menší efektivita práce, která není spojována se špatnými
pracovními schopnostmi a dovednostmi, ale s vytvořením
negativních postojů a z nich vyplívajícího chování
(Jeklová, Reitmayerová, 2006; Kebza, Šolcová, 1998).
Herbert Freundenberger definuje ve své stejnojmenné knize Burnout: The
High Cost of High Achievement syndrom vyhoření jako vyhasnutí motivace a
stimulujících podnětů v situaci, kde péče o jedince a neuspokojivý vztah jsou
příčinou, že práce nepřináší očekávané výsledky (Freudenberger, 1983).
Pines a Aronson upřesňují jednotlivé druhy vyčerpání na fyzické, mentální
a emocionální. U fyzického vyčerpání popisují především výrazné snížení energie,
celkovou únavu a slabost. Dále uvádějí, že u mentálního vyčerpání mají lidé
negativní postoje nejen k sobě samému, k práci, ale i ke světu vůbec a nemusejí
to subjektivně vůbec vnímat. U emocionálního vyčerpání převládá beznaděj a
pocit, že člověku není pomoci. Tzv. HH syndrom – bezmoc a představa chycení se
do pasti (Křivohlavý, 1998).
Syndrom vyhoření tedy definují jako: „stav fyzického, emocionální a
mentálního vyčerpání, které je způsobeno dlouhodobým zabýváním se situacemi,
které jsou emocionálně těžké“ (cit. dle Křivohlavý, 1998, s 49). Uvádějí, že
emociálně těžké situace jsou způsobeny velkým očekáváním a chronickými
situačními stresy.
17
Syndrom vyhoření bývá často spojován se stresem. Mnoho lidí je toho
názoru, že stres a syndrom vyhoření je totéž. A jaká je spojitost mezi těmito
dvěma pojmy? Odpověď nalezneme u Christiana Stocka, který se zabývá
souvztažností obou pojmů a rovněž je od sebe odlišuje, když říká „…vyhoření není
totéž co stres. Dochází k němu v důsledku chronického stresu. Stresové faktory
coby spouštěče tedy hrají při vzniku burnout syndromu zásadní roli“ (Stock, 2010,
s. 15).
Na spojitost syndromu vyhoření se stresem upozorňuje i Švingalová, která
ho definuje jako: „…důsledek dlouhodobě působícího (chronického) pracovního
stresu, který je zvládán maladaptivně. Vyskytuje se zvláště u profesí, obsahující
jako podstatnou složku pracovní náplně, práci s lidmi“ (Švingalová, 2006, s. 49).
Autorka syndrom vyhoření považuje za závažný medicínsko-psychologický
problém, který má zásadní dopad na zdraví a kvalitu života osob, u nichž se
vyskytuje.
Myron D. Rush, který poznal syndrom vyhoření na vlastní kůži, ve své
definici uvádí, že: „Syndrom vyhoření lze definovat jako druh stresu a emocionální
únavy, frustrace a vyčerpání, k nimž dochází v důsledku toho, že sled (nebo
souhrn) určitých událostí týkajících se vztahu, poslání, životního stylu nebo
zaměstnání dotyčného jedince nepřinese očekávané výsledky“ (Rush, 2003, s. 7).
I Baštecká mimo jiné poukazuje na existenci vztahu mezi syndromem
vyhoření a stresem, když říká, že všechno vychází z chronického stresu.
Karel Kopřiva definuje syndrom vyhoření takto: „Je-li naše energetická
bilance dlouhodobě záporná (nemáme-li zdroje radosti v životě a nejsme-li dobře
zakotveni v těle), dostaneme se do stavu, pro který se ustálil termín syndrom
vyhoření“ (Kopřiva, 1997, s. 101). Jako hlavní projevy uvádí deprese, lhostejnost,
ztrátu sebedůvěry, cynismus, časté nemoci a tělesné potíže. Zdůrazňuje, že se
nejedná o běžnou únavu ani o přechodnou krizi. Upozorňuje na to, že u
syndromu vyhoření je kladena, otázka po smyslu vlastní práce (Kopřiva, 1997).
18
Existencionalismus byl pro řadu psychologů a psychiatrů velmi
inspirativním myšlenkovým zdrojem pro zabývání se otázkami psychologických
aspektů vztahů mezi zdravím a nemocí (například S. Kobasová, C. Rogers, M.
Zola, S. Kahn). Nejpodstatnější pro ně byly otázky, které se vztahovaly k
prožitkům vyskytujícím se v souvislosti s krizí osamělého jedince. Tyto prožitky
popsali po 1. světové válce a byly údajně způsobeny pocitem totálního osamění.
Důraz byl kladen na pocity úzkosti, jejichž zdroj pramení z pocitů beznaděje a
spoléhání se sama na sebe. Podle existencionalistů je nutné k uvědomění si sebe
sama, dostat se do určité mezní či krajní situace. Jednou z těchto situací jsou i
stavy prožívání v rámci vyhoření, tj. ztráta motivace, rezignace na profesionální
cíle, stavy celkového vyčerpání apod. (Kebza, Šolcová, 2003).
Vymětal používá pro syndrom vyhoření výraz „syndrom vyhaslosti“ a
vymezuje jej jako „…specifickou emoční únavu, tedy stav citové vyčerpanosti,
způsobený nedodržováním psychohygienických zásad (emoční „výdaje“
převládnou nad emočními „zisky“)“ (Vymětal, 2010, s. 141).
Kallwass tvrdí, že by se vyhoření mohlo stát plíživou hrozbou naší
společnosti. Popisuje ho jako stav totálního vyčerpání, vnitřní distance a
výrazného poklesu výkonnosti v zaměstnání. Uvádí, že se nejedná o nemoc, nýbrž
o soubor nejrůznějších fyzických a psychických problémů (Kallwass, 2007).
Burnout vede ke snížení kvantity a kvality práce. Je úzce spojen s fluktuací
(změnou zaměstnání), s absencí v práci a též souvisí s nízkou pracovní
spokojeností a morálkou. Platí zde pravidlo, že čím větší je pracovní
nespokojenost, tím větší je pravděpodobnost vzniku psychického vyhoření.
Burnout vede i k fyzické vyčerpanosti, nespavosti a může souviset se zvýšenou
konzumací drog a alkoholu. Psychické vyhoření bývá i důsledkem manželských
problémů a narušení chodu rodiny (Křivohlavý, 1998).
19
2 Rizika vzniku syndromu vyhoření
Syndrom vyhoření nevzniká v důsledku izolovaných stresových a
traumatických zážitků, které bychom mohli považovat za tzv. příčinu vzniku, ale
je procesem, jenž je ovlivněn celou řadou faktorů, které přiblíží následující
kapitola.
Není to samozřejmě tak, že by každá zátěž, které jsme vystaveni, vedla ke
vzniku syndromu vyhoření. Ten se rozvíjí, až když se vnější zátěž dotýká našich
osobnostních limitů fyzických, duševních a duchovních schopností a možností
(Kallwass, 2007).
2.1 Rizikové faktory vzniku syndromu vyhoření
Vznik a následný rozvoj syndromu vyhoření bývá ovlivněn přítomností
celé řady faktorů, které jsou považovány za rizikové. Okolnosti, které zvyšují
pravděpodobnost vzniku syndromu vyhoření lze společně s některými autory
(Hennig a Kelleer, 1996; Jeklová a Reitmayerová, 2006) dělit na vnější a vnitřní,
jiní pak rozlišují podmínky obecné (Křivohlavý, 1998), pracovní (Bartošíková,
2006) nebo též faktory na straně organizace (Stock, 2010) a na straně osobnosti
(Bartošíková, 2006; Kallwass, 2007; Stock, 2010, Venglářová,2011). Kebza a
Šolcová (2003) poskytují výčet oblastí spojených s rizikovými faktory, které člení
do několika kategorií (od osobnostních vlastností, přes rizika plynoucí z
organizace a charakteru práce, až po náplň pracovních aktivit).
Za neutrální faktory z hlediska vzniku syndromu vyhoření jsou považovány
demografické charakteristiky jako je věk, pohlaví, stav, vzdělání, délka praxe v
oboru a podobně. Pokud jde o délku praxe na daném pracovišti, názory se liší.
Někteří autoři ji považují za irelevantní a jiní ji považují za podstatný faktor
přispívající k rozvoji burnout syndromu. Tato rozdílnost pohledů mohla být
zapříčiněna nedostatečným kontrolováním podrobnějších charakteristik
sledovaných profesních skupin a jiných. Ani z hlediska vlivu pohlaví na syndrom
vyhoření nejsou názory jednotné. Především v prvních vlnách výzkumů z 80. let
20
se objevoval názor, že jsou častěji vyhořelé ženy (někdy až dvakrát více). V dnešní
době se objevují vyrovnanější výsledky. Může to být dáno i demografickými
parametry, jelikož jsou často výzkumy prováděny na feminizovaných profesních
skupinách – zdravotní sestry, učitelky, lékařky apod. (Kebza, Šolcová, 2003).
Tato podkapitola vychází ze základního členění rizikových faktorů Jeklové a
Reitmayerové (2006), které jsou rozšířeny o dělení dalších výše jmenovaných
autorů.
2.1.1 Vnější rizikové faktory
Vnějšími faktory se rozumí především prostředí a situace, ve které se
jedinec nachází. Máme tím tedy na mysli druh zaměstnání a organizaci práce,
situaci v osobním životě, rodinu i širší příbuzenstvo. V neposlední řadě také
společnost a podmínky, které na nás každodenní život klade.
2.1.1.1 Pracovní podmínky
Baštecká (2003) považuje za ústřední etiologický činitel syndromu vyhoření
samotnou podstatu pomáhajícího vztahu. Jiní (Křivohlavý, 1998; Vorlíček aj., …)
pokládají za rizikové jakékoli zaměstnání spojené s dlouhodobým a opakovaným
jednáním s lidmi, to znamená, že nemusí jít pouze o pomáhající pracovníky.
Kromě druhu vykonávaného zaměstnání (o kterém pojednává podkapitola 2.2),
hraje u vzniku syndromu vyhoření významnou roli také jeho kontext. Matoušek a
kol. (2003) jsou toho názoru, že podmínky na pracovišti patří mezi jedny z
nejvýznamnějších oblastí rizik pro vznik syndromu vyhoření.
Zvýšené riziko rozvoje burnout syndromu existuje dle Matouška tam, kde
není věnována pozornost problémům zaměstnanců, chybí zaučování nově
příchozích staršími a zkušenými kolegy, neexistují plány osobního, resp.
profesního rozvoje, pracovník nemá možnost poradit se s kompetentní osobou,
vládne soutěživá a konkurenční atmosféra, není využívána supervize, panují
nevyhovující vztahy a dochází k častým konfliktům na pracovišti (Matoušek a kol.,
2003). Kebza a Šolcová (2003) zmiňují v souvislosti s neuspokojivými vztahy v
zaměstnání specifickou atmosféru danou převážně ženským osazenstvem
21
pracovních týmů. To se týká většiny pomáhajících profesí. Osobně bych tuto
oblast pracovních podmínek doplnila o nadměrnou fluktuaci zaměstnanců.
I Stock (2010) se domnívá, že nejčastější příčiny vzniku syndromu vyhoření
pocházejí z pracovního prostředí. Obdobně jako Matoušek považuje i on za
nepříznivé špatné vztahy na pracovišti a konkurenční atmosféru. Konkrétně
zmiňuje obavy o místo a bezohlednost kolegů či nespravedlnost nadřízených.
Zvýšená pracovní zátěž, práce pod časovým tlakem bez možnosti adekvátního
odpočinku a nedostatek ocenění, ať od nadřízených či klientů, bývají uváděny
jako další vlivy, které se spolupodílí na možném vzniku syndromu vyhoření (srov.
Bartošíková, 2006; Křivohlavý, 1998; Stock, 2010; Švingalová, 2006; Venglářová,
2011).
Klevetová (2011) hovoří o tzv. faktorech organizace. Do této skupiny lze
zařadit nadměrnou administrativní zátěž, neefektivní řízení změn, byrokracii,
nevyhovující nastavení pracovní doby, nevyváženou míru kontroly či naopak
svobody, tříštění či nesourodé dublování autority (Klevetová, 2011; Křivohlavý,
1998).
Křivohlavý neopomíjí ani vliv samotného pracovního prostředí a podmínek,
v nichž je práce vykonávána. Jako příklad uvádí nedostatek prostoru či soukromí
jednotlivých pracovníků. Problém nedostatku denního světla či neadekvátně
větraných prostor pak evokují práci ve výrobních halách (Křivohlavý, 1998).
Neuspokojivé výsledky práce či nedostatečný kontakt s nimi lze rovněž
považovat za významný zdroj zátěže, která může následně vyústit v rozvoj
syndromu vyhoření. (Bartošíková; Venglářová, 2011). V oblasti zdravotnictví sem
bývá řazena například práce s pacienty s infaustní (nepříznivou) prognózou, s
chronicky nemocnými a depresivními pacienty. Z oblasti pychosociální to může
být práce na linkách telefonické krizové intervence, gerontopsychiatrická péče,
léčba závislostí či práce na psychoterapeutických odděleních (Venglářová, 2011).
Oblast, kterou lze vnímat na pomezí vnějších a vnitřních faktorů, se týká
kultury organizace, resp. identifikace s vizí a cíli organizace. Konflikt mezi
22
hodnotovým systémem pracovníka a zaměstnavatele či hodnocení činnosti a
výsledků práce jednotlivců, týmu nebo celé organizace jako nedostatečně
smysluplné ba dokonce smyslu prázdné lze rovněž považovat za významný
rizikový faktor pro vznik syndromu vyhoření (Čáp, Mareš, 1996; Lukešová, Nový,
2004; Stock, 2010).
Roku 2007 vydala agentura OSHA (Evropská agentura pro bezpečnost a
ochranu zdraví při práci) prohlášení, ve kterém uvedla nejčastější příčiny
pracovního stresu a zároveň tedy faktory přispívající ke vzniku syndromu
vyhoření. Uvedla například nejistotu pracovních poměrů spojenou s nestabilitou
na trhu práce. Dále poukazuje na rostoucí náchylnost ke stresu v souvislosti s
globalizací, například nejistota způsobená přesouváním pracovních míst do
zahraničí. V dnešní době též ubývá jistot v důsledku uzavírání nových forem
pracovních smluv (zkrácená dovolená, více přesčasů, snížení ochrany pro
výpovědi, práce na zkrácený úvazek, smlouvy na dobu určitou apod.) Prodlužuje
se pracovní doba a roste intenzita vykonávané práce (nárůst produktivity a
následné „zhuštění“ pracovní náplně). Vzhledem k tomu, že dochází na mnoha
místech k rušení pracovních míst a oddělení (například rušení nemocnic či
jednotlivých oddělení) mají pracovníci strach ze ztráty svého zaměstnání a
následné obavy o vlastní existenci. Vzhledem k dnešní časové náročnosti daných
povolání dochází mnohdy k obtížnému sloučení zaměstnání a soukromého života
(Stock, 2010).
2.1.1.2 Rodinné zázemí a sociální síť
Člověk se sice rodí jako jednotlivec, ale současně se také stává členem
určité skupiny. Během života se stává členem dalších skupin, které jsou vzájemně
propojovány a vytváří onu sociální síť, do které řadíme rodinu, přátele, kolegy,
společenství sousedů, učitele se spolužáky atd. A právě tato sociální síť může
sloužit jako sociální opora, která je nám nablízku v různých složitých a těžkých
životních situacích (Křivohlavý, 1998).
23
Kebza a Šolcová (2003) považují sociální oporu, tj. systém sociálních vztahů
a vazeb za klíčový vnější faktor. Pevná sociální opora, kterou člověk vnímá ve
svém bezprostředním, ale i širším okolí, uspokojivé rodinné zázemí a naplňující
osobní život lze považovat nejen za salutogenní (podporující zdraví a posilující
kvalitu života) či protektivní faktory, které mohou pomáhajícího pracovníka
chránit před vznikem syndromu vyhoření, ale také jsou považovány za významné
pro samotný výkon práce, jejíž podstatou jsou interakce, případně vztah s
druhými (Křivohlavý, 1998; Maroon, 2012). Křivohlavý (1998) dále uvádí, že čím
má člověk lepší vztahy s lidmi v okolí (rodina, přátelé, spolupracovníci, sousedé),
tím méně symptomů vyhoření vykazuje.
Emocionální podpora, povzbuzení a uznání, naslouchání, spolupráce,
zpětná vazba a reciprocita a rovnocennost v osobních vztazích jsou dle Pinesové
a Aronson považovány za potřeby, o jejichž sycení by měl pomáhající pracovník
usilovat a dbát (cit. dle Křivohlavý, 1998).
Naopak disharmonie či nestabilita, která pochází z oblasti sociálního okolí
pracovníka, ať už se jedná o zátěž finanční či materiální povahy, nemoc,
partnerské či vztahové problémy, mívá vliv na psychickou (ne)vyrovnanost
pracovníka, a tak lze očekávat, že bude mít dopad i na jeho práci, která spočívá v
jednání s lidmi (Míček, 1984).
2.1.1.3 Vliv společnosti
K rozvoji syndromu vyhoření také nepříznivě přispívají faktory vyplývající z
nároků současné společnosti. Tuto aktuální situaci v naší společnosti vystihuje
Kebza (2005), který hovoří o tom, že vzhledem ke stále rostoucímu životnímu
tempu, narůstajícím požadavkům na výkon a zvyšujícímu se organizačnímu a
časovému tlaku se v posledních letech stává nadměrný stres stále běžnější
součástí našeho života. A vzhledem k tomu, že je chronický stres považován za
prvotní vodítko k vyhoření, burnout syndrom se tak stává charakteristickým
jevem moderní doby.
24
Za další faktor ovlivňující rozšíření syndromu vyhoření v naší společnosti,
může být považována také ekonomická krize, která se projevila i na současném
trhu práce. Dochází k propouštění zaměstnanců a ke kladení vyšších požadavků
na pracovní nasazení. To u některých vyvolává obavy ze ztráty pracovního místa
a sekundárně se pak může promítat do atmosféry soupeřivosti, napětí a strachu
a může vést také ke snaze pracovat co nejusilovněji bez respektování přestávek a
odpočinku (Franková, 2009). Proto souhlasím s autory (Kebza, Křivohlavý, Stock
aj.), kteří jsou názoru, že právě pracovníci s vysokou pracovní motivací a
nadšením pro svou práci, mohou být při nedostatečném ocenění a uznání více
ohroženi vyhořením.
2.1.2 Vnitřní rizikové faktory
Každý člověk je jedinečná a neopakovatelná bytost s odlišnými hranicemi.
Naše povahy, charakter i psychické a fyzické předpoklady jsou různé, tudíž na nás
nepůsobí pouze situační faktory, ale i faktory vnitřní. Za vnitřní faktory lze
pokládat temperament a charakterové vlastnosti, které mohou též přispívat k
rozvoji syndromu vyhoření. Dále to může být celkový stav organismu (psychické a
fyzické zdraví) a následně i způsoby chování a jednání v různých situacích jedince.
Za rizikové bývají považovány tendence k soutěživosti, srovnávání se s druhými,
neadekvátní prožívání případných neúspěchů, stejně jako nerespektování
osobního biorytmu (Jeklová, Reitmayerová, 2006; Kebza, Šolcová, 2003).
To, že naše osobnostní charakteristiky, temperament a způsoby chování
mají vliv na rozvoj syndromu vyhoření, zmiňuje i Stock (2010). Poukazuje na
výsledky výzkumu dvojice kardiologů Friedmanna a Rosenmana, které prokazují
spojitost mezi typem chování a vznikem vegetativního onemocnění, například u
vzniku infarktu myokardu. Zmiňují tzv. typ chování „A“ a typ chování „B“. Je
prokazatelné, že jedinci s chováním typu „A“ jsou více náchylní k rozvoji
syndromu vyhoření. Lidé skupiny „A“ jsou charakterizování bojovností,
netrpělivostí, vysokými ambicemi se silně vyvinutým smyslem pro povinnost.
Dále se vyznačují soutěživostí, perfekcionismem a sklony k agresivitě. Je pro ně
typický spěch, vznětlivost a podrážděnost. Jedinci s tímto vzorcem chování jsou
25
zpočátku úspěšní, avšak svou bojovností a netrpělivostí často vyvolávají konflikty
a tím se dostávají do izolace. Vědomě a dlouhodobě se vystavují mnoha
stresorům, mají pocit, že všechno zvládnou a mnohdy také potlačují varovné
signály těla v podobě poruch spánku, únavy, podrážděnosti apod. Po letech
dojde k nahromadění neúspěchů a k fyzickému vyčerpání, což může způsobit
onen syndrom vyhoření. Vzorec chování typu „B“ je pravým opakem. Vyznačuje
se nízkou mírou konfliktnosti, nepřátelství, agresivity a soutěživosti, naopak je
pro ně typický klid a trpělivost. Jedinci s tímto typem chování nebývají zpravidla
ohroženi vznikem syndromu vyhoření.
Venglářová (2011) poukazuje ve spojitosti s temperamentem také na
základní rysy osobnosti – extroverzi a introverzi, které určují řadu našich reakcí.
Prezentuje svůj názor, že extrovertní jedinec se zpravidla projevuje jako družný,
společenský, impulzivní, má rád vzrušení, ale také brzy ztrácí trpělivost a má
sklon k agresivnímu jednání. Může tedy snadno vzplanout a rychle vyhořet.
Kdežto introvertní bývá spíše tichý, uzavřený s minimálními projevy agresivity či
náladovosti. Projevuje se většinou trpělivostí, častěji se u něj objevují sklony k
pesimismu a jedná spíše plánovitě nežli impulsivně. Tudíž je zde riziko syndromu
vyhoření podstatně nižší. S názory autorky nemohu souhlasit. Introvertní jedinec
bývá spíše tichý a uzavřený, ale zároveň bývá celkově citlivější, křehčí a
zranitelnější. Každou nespravedlnost nebo nedobré vztahy prožívá velmi
intenzivně. Poukázala bych zde i na znovuzískávání energie u introvertů. Introvert
většinou pro znovuzískání energie potřebuje klid a ústraní. Ztrácí tak i více
energie komunikací s druhými a především v emocionálně zatížených situacích.
Negativně vnímá časový nátlak a nemožnost regenerace. A pokud se dlouhodobě
brání odpočinku v ústraní, může být permanentně vyčerpaný, což může vést
k rozvoji syndromu vyhoření.
26
2.2 Rizikové faktory vzniku syndromu vyhoření v profesi
zdravotní sestry
Profese zdravotní sestry je považována za jednu z nejrizikovějších profesí z
pohledu vzniku syndromu vyhoření. Zátěží působících na sestru během výkonu
práce, je celá řada a lze je rozdělit do několika oblastí.
Jen málo povolání prodělalo v tak relativně krátkém období tolik změn,
jako tato profese. Sestra byla v minulosti považována za člena týmu, který
poskytuje výhradně základní (fyzickou) péči pacientům. Hlavní úlohu to hraje i v
dnešním moderním ošetřovatelství, avšak vzhledem k orientaci profesní činnosti
zdravotních sester na celek lidského zdraví (bio-psycho-sociální), je na sestru
kladena stále větší odpovědnost a množství úkolů. Nutno také podotknout, že
systém zdravotnictví v České republice není stále připraven na vysokoškolsky
vzdělané sestry a to i přesto, že je takovéto vzdělání vyžadováno. Sestry mají
pocit nevyužití svého vzdělání a klasifikace, mají nejasný kariérní postup a někdy
je právě ono vzdělání zdrojem konfliktů mezi staršími a méně vzdělanými
sestrami a sestrami, které jsou profesně mladší, ale vzdělání mají vyšší. Velmi
stresující je i samotná organizace práce a její obsah, kdy nejsou jasně vymezené
kompetence sester a mnohdy je vykonávána práce nad rámec její náplně.
Vzhledem k neustálému rozvoji zdravotnictví je práce zdravotní sestry stále
náročnější a podmíněna celoživotnímu vzdělávání. Jsou kladeny stále vyšší
nároky na kvalitu poskytované péče, odbornost, odpovědnost a výkon (Bártlová,
2005; Švingalová, 2006).
Bartošíková (2006) v oblasti vnějších rizik popisuje faktory fyzické,
chemické a fyzikální. Zde jde především o zatížení páteře, například při zvedání
nemohoucích pacientů, o namáhání svalů a kloubního systému při stání a
asistence u lůžka. Sestra se setkává s nepříjemnými podněty, jako jsou
exkrementy, otevřené a nehojící se rány, zápach, deformity, vyrážky a další.
Vzhledem k tomu, že jsou sestry v častém kontaktu s biologickým materiálem,
jsou i více ohroženy vznikem infekčního onemocnění. Velmi časté je také
27
narušení spánkového rytmu a denního režimu. Ve většině případů pracují v
nepřetržitém nebo třísměnném provozu. To znamená, že vykonávají dvanácti
hodinové služby a to jak v noci, o víkendech, tak i o svátcích. Vzhledem ke stále
přibývajícím povinnostem a úkolům, které spadají do kompetence sester,
nezbývá dostatek času a klidu na pravidelnou stravu a dodržování pitného
režimu. Do této skupiny rizik můžeme řadit i rizika vyplívající ze styku s různými
desinfekčními přípravky, hluk, osvětlení a radiační záření.
Další oblastí jsou rizika vnitřní, kam lze zařadit zátěže psychické,
emocionální a sociální (Bartošíková 2006). Od zdravotní sestry se neočekává
pouze fyzická a technická zdatnost, ale také psychická odolnost. Sestra musí být
neustále ve střehu, musí hlídat pacientův stav, dohlížet na přístroje, být pravou
rukou lékaře a zároveň plnit jeho intervence. Je v blízkém vztahu nejen s
pacientem, ale i s jeho příbuzenstvem, tudíž se stává prvním „terčem“ při střetu
a konfliktech s rodinnými příslušníky. Zdravotní sestra by měla umět flexibilně
reagovat na různorodé požadavky a změny. Rovněž bývají kladeny nemalé nároky
na její paměť a schopnost improvizace v náročných a nepředvídaných situacích.
Je velmi často konfrontována s utrpením druhých lidí, s bolestí, s pocity viny a
mnohdy i se smrtí. S pacienty tráví mnoho času, je jim nápomocna při běžných
úkonech, jako je hygiena, stravování, spánek, vyprazdňování. Dostává se ale také
do intimní zóny pacienta, např. v situacích, kdy zajišťuje zavádění sond, cévek,
klyzmatu, injekčních aplikací léků nebo když je její intervence spojena s
působením bolesti.
Sestry bývají opakovaně konfrontovány s vlastními postoji, zážitky a
zkušenostmi. Nutí je to neustále přemýšlet nad svým životem, hodnotami a
postoji (Bartošíková, 2006). Všechny výše zmíněné faktory negativně ovlivňují
fyzickou a psychickou stránku sester a tím se stávají náchylnější ke vzniku
syndromu vyhoření.
Do vnitřních faktorů bych dále zařadila i požadující vysokou odbornou
znalost a neustále se zvyšující nároky na vzdělávání zdravotních sester, které by
dnes měly splňovat požadavek vysokoškolského vzdělání. Dále je kladen nárok na
28
profesionalizaci sester v oblasti celoživotního vzdělávání, které je upraveno v
rámci kreditního systému vydaného ministerstvem zdravotnictví. Za odvrácenou
stranu těchto požadavků považuji skutečnost, že sestry tyto semináře většinou
navštěvují ve svém volném čase za své finanční prostředky.
Během posledních desítek let se čím dál častěji diskutuje o vhodném věku
pro zahájení studia a především odborné praxe v nemocnici u budoucích
zdravotních sester. Venglářová (2011) za vnitřní rizikové faktory u začínajících
sester považuje nevyzrálou osobnost sestry, kdy není schopna se vždy plně
orientovat v potřebách nemocného. Dále pocit bezmocnosti, které sestry pociťují
u umírajících nebo smrtelně nemocných pacientů, časový stres, příliš velkou
zodpovědnost a náročnost směnného provozu.
Hartl a Hartlová (2000) upozorňují na to, že obzvlášť rychle může dojít ke
vzniku syndromu vyhoření u personálu pracujícího na jednotkách intenzivní péče
a v zařízeních jako je hospic, kde neexistuje naděje na vyléčení a je tak
pociťováno jen malé ocenění z práce.
29
3 Projevy syndromu vyhoření
Jak jsem se již zmínila v první kapitole, syndrom vyhoření v současné době
figuruje v Mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN 10) pod diagnózou Z73 s názvem
„Problémy spojené s obtížemi při vedení života“, s podkategorií Z73.0 „Vyhasnutí
(vyhoření)“. Ve spojitosti se syndromem vyhoření lze i poukázat na diagnózu F48,
která označuje neurotické projevy nebo diagnózu F43 s názvem „ Reakce na těžký
stres a poruchy přizpůsobení (Ústav zdravotnických informací a statistiky České
republiky, 2008). Abychom dokázali předejít vzniku syndromu vyhoření a lépe jej
rozpoznali, je nutné znát jeho projevy včetně prvotních varovných signálů (Srov.
Matoušek (2003), Jankovský (2003), Tošnerovi (2002), Kebza, Šolcová (2003) a
další).
Příchod syndromu vyhoření bývá ohlašován celou řadou příznaků a to ve
všech rovinách našeho zdraví, tedy bio-psycho-sociálních. Ty často přicházejí
velmi pomalu a nepozorovaně, kdy si jich nemusí jedinec všimnout nebo jim
nevěnuje pozornost. Vždyť únavu, bolesti hlavy, nespavost či občasné konflikty s
kolegy zná každý z nás.
Jankovský (2003) popisuje rozdíl mezi syndromem vyhoření a vyčerpáním.
Uvádí, že příčinou vyčerpání může být jakákoliv dlouhodobě trvající zátěž a to jak
fyzická, psychická tak i emocionální, kdy začnou negativní aspekty dominovat nad
těmi pozitivními. I u syndromu vyhoření můžeme pozorovat symptomy fyzické,
psychické i emocionální zátěže, ty se však objevují jako důsledek chronické zátěže
spojené s dlouhodobým nasazením pro druhé lidi. Je názoru, že postupně
dochází u jedinců ke stagnaci, rezistenci a projevuje se to frustrací, depresí,
apatií, podrážděností, nedůvěřivostí, cynismem a celkovým vyčerpáním. Jeho
definice zní: „Syndrom vyhoření představuje celý soubor příznaků projevujících se
zpravidla u tzv. angažovaných „pomahačů“ ztrátou elánu, radosti ze života a
především energie a nadšení potřebných při výkonu profese“ (Jankovský, 2003, s.
158).
30
3.1 Příznaky na fyzické úrovni
Na úrovni fyzické převažuje celková únava organismu, ochablost a apatie.
Po krátkých etapách relativního zotavení se dostavuje opětovná únava. Přicházejí
vegetativní obtíže v podobě bolestí u srdce, změn srdeční frekvence, dýchacích
obtíží (nemožnost se pořádně nadechnout), zažívacích problémů. Jedinci se
syndromem vyhoření si také často stěžují na bolesti hlavy, poruchy spánku,
bolesti v zádech a svalech. Přetrvává celková tenze (Kebza, Šolcová, 2003).
Bartošíková a Stock kromě chronické únavy, nedostatku energie a výše
zmiňovaných příznaků uvádějí také častější nemocnost, poruchy soustředění a
náchylnost k nehodám a chybování. U syndromu vyhoření je odlišný prožitek
únavy. Fyzická únava ze sportu nebo z práce po odpočinku přejde, ale v případě
vyhoření je únava spojena s pocity selhání a viny. Únava se projevuje především
večer jako bolest či „rozlámannost“ celého těla a to i přesto, že skutečná fyzická
aktivita nebyla během dne nikterak vysoká. Stejně tak je to s potřebou spánku. I
přesto, že spí jedinec se syndromem vyhoření dostatečný počet hodin, jeho
spánek je nekvalitní a ráno se budí neodpočatý a unavený. Jedinec se
syndromem vyhoření potřebuje k provedení úkonů, které dříve splnil bez
problémů, mnohem více času a vynaložené energie. Postupně dochází k
prodlužování doby potřebné k regeneraci organismu, což znamená, že týdenní
dovolená nebo prodloužený víkend na odpočinek nestačí (Bartošíková,
2006;Venglářová, 2011; Stock, 2010).
Jedinci se syndromem vyhoření jsou často ohroženi rizikem vzniku závislostí
všeho druhu. Svá trápení a problémy se mohou snažit řešit sami pomocí
konzumace alkoholu, nadměrného pití kávy, kouřením cigaret, užíváním léků na
spaní či užívám tvrdých drog (Potter Beverly, 1997).
3.2 Příznaky na psychické úrovni
Syndrom vyhoření se odráží v negativních postojích k sobě samému i k
jiným osobám a dochází ke změně dosavadních životních postojů. Jedinci mají
31
pocit, že jejich vynaložené úsilí je v porovnání s jeho efektivitou téměř
zanedbatelné. V psychické oblasti převládá pocit bezmoci a beznaděje, vše se zdá
být zoufalé a bez možnosti nalézt jakékoliv východisko, které by danou situaci
vyřešilo. Dochází ke ztrátě sebeovládání (nekontrolovatelný pláč, podrážděnost
až výbuchy vzteku) a odvahy. Typický je dále pokles až ztráta motivace, snížené
sebevědomí, potíže s koncentrací a soustředěním se na práci. Dochází k utlumení
celkové aktivity, zvláště k redukci kreativity, iniciativy a spontaneity. Převažuje
depresivní ladění, pocity smutku a frustrace. Nejtíživěji je prožívána marnost
vynaloženého úsilí a jeho nízká až mizivá smysluplnost. Jedinec se cítí
postradatelný a bezcenný. Je negativistický, cynický a projevuje se hostilita ve
vztahu k osobám, jež jsou součástí dané profese (klienti, pacienti, zákazníci).
Dochází k poklesu až ztrátě zájmu o danou profesi a instituci, ve které byla
vykonávána. Pracovní činnosti bývají často redukovány na rutinní postupy,
užívání stereotypních frází a klišé a nastává naprostý nezájem o vše, co se týká
dané profese (Kebza, Šolcová, 2003; Venglářová, 2011; Jankovský, 2003; Stock,
2010).
Tošner a Tošnerová (2002) u psychických příznaků rozlišují dvě roviny a to
kognitivní (poznávací a rozumová) a emocionální. Do kognitivní roviny zahrnují
ztrátu nadšení a schopnosti pracovního nasazení, nechuť k práci, lhostejnost,
negativní postoj k práci a k sobě samému, únik do fantazie a potíže se
soustředěním a pamětí. Do emocionální roviny řadí symptomy jako je sklíčenost,
pocity beznaděje, popudlivost, agresivitu, nespokojenost a pocit nedostatku
uznání.
3.3 Příznaky na úrovni sociálních vztahů
U osob, které jsou zasaženy syndromem vyhoření, lze pozorovat změny,
které se týkají i jejich interpersonálních vztahů. Často lze pozorovat stagnaci či
úbytek pracovní angažovanosti, zhoršení pracovní výkonnosti a to jak po stránce
kvantitativní, tak kvalitativní. Ubývá snahy řešit složitější problémy, jedinci se
syndromem vyhoření přestávají projevovat empatii a jsou lhostejní k problémům
32
druhých lidí, omezují kontakty s lidmi a především s těmi, kteří jsou jakkoliv
spojováni s jejich vykonávanou profesí (pacienti a jejich příbuzní, kolegové,
nadřízení). Empatie výrazně ubývá zpravidla u jedinců, kteří ji měli původně na
vysoké úrovni. Dále je typická lhostejnost, apatičnost a nezájem o druhé lidi a
jejich problémy. Je zde možnost narůstání interpersonálních konfliktů v
pracovním prostředí i mimo něj (Kebza, Šolcová, 2003; Švingalová, 2006;
Bartošíková, 2006; Křivohlavý, 1998).
Prvotní příznaky nejsou na první pohled okolím rozeznatelné a nastupují
plíživě. Nejprve se objevují spíše vnitřní symptomy, které se týkají především
změny vztahu k práci a předcházejí těm vnějším. Rozdělením příznaků na vnitřní
a vnější se zabývá Rush (2003).
Mezi vnitřní symptomy řadí ztrátu odvahy, kdy emocionální, psychická a
fyzická vyčerpanost způsobí rezignaci jedince na svůj život. Dále popisuje ztrátu
objektivnosti, kdy jedinci ztrácejí objektivní pohled na realitu a řídí se svými
subjektivními pocity. Dochází ke ztrátě sebevědomí a sebeúcty, kdy si jedinci
uvědomí, že nejsou schopni dosahovat stejných výsledků jako předtím a energie,
kterou měli zpočátku, klesá. Ztrácejí smysl své práce a přestávají si klást cíle neb
jsou přesvědčení, že jich nelze dosáhnout. Jako další vnitřní symptomy popisuje
emocionální vyčerpanost a negativní postoje, kdy má jedinec pesimistický postoj
a pohled na problém a nedokáže se vyrovnat s každodenním tlakem a těžkými
situacemi nejen v práci, ale i v osobním životě (Rush, 2003).
U vnějších symptomů popisuje vzrůst vynaložené aktivity, přičemž
produktivita práce zůstává stále stejná či dokonce klesá. Pouze narůstá
vyčerpanost, ale očekávané výsledky se nedostavují. Objevuje se podrážděnost,
vztek a zloba vůči sobě samému i svým spolupracovníkům. Jedinci zasaženi
syndromem vyhoření jsou neochotni riskovat a mají tendence od daných úkolů
utíkat místo toho, aby se jim postavili čelem. K těmto symptomům se dále
přidružuje fyzická únava a pocity vyčerpání (Rush, 2003).
33
Stock (2010) hovoří o symptomech syndromu vyhoření ve smyslu
vyčerpání, odcizení a poklesu výkonnosti. Oblast zvaná „vyčerpání“ popisuje
příznaky emočního a fyzického vyčerpání, jež jsou stručně vymezeny v
předchozích podkapitolách.
V oblasti nazvané „odcizení“ popisuje postupnou ztrátu zájmu,
cílevědomosti a idealismu. Dochází k odosobněnému a téměř lhostejnému
přístupu nejen k práci, ale i ke svému okolí. Pacienti začínají být vnímáni jako
přítěž, dochází též k odcizení ve vztahu ke kolegům a nadřízení mohou být
považováni za určitý druh ohrožení. Jedinec ztrácí schopnost navázat a udržet
společenské vztahy, má negativní postoj k životu i k sobě samému (Stock, 2010).
Pokles výkonnosti spočívá v tom, že jedinec ztratil důvěru v sebe samého a
považuje se za neschopného. I přesto, že se jedná o subjektivní hodnocení, k
jistému oslabení výkonu zpravidla opravdu dochází. (Stock, 2010).
34
4 Vývoj a diagnostika syndromu vyhoření
V předchozích kapitolách jsem vymezila, co to syndrom vyhoření vlastně je,
co ho způsobuje a jaké jsou jeho nejčastější projevy. Nyní představím jednotlivá
vývojová stadia tohoto procesu a nejznámější metody, na základě kterých lze
burnout diagnostikovat. V závěru kapitoly pak uvedu některé choroby či
poruchy, které se svou symptomatikou a průběhem velice podobají syndromu
vyhoření a od kterých je třeba syndrom vyhoření odlišit (tzv. diferenciální
diagnostiku).
4.1 Fáze vývoje syndromu vyhoření
Obvykle není syndrom vyhoření popisován jako stav, ale jako stále se
vyvíjející proces (tj. sled několika fází), který může trvat několik měsíců i řadu let.
Má tedy svůj začátek, průběh a výsledný stav. Tento proces může začít už při
nástupu do zaměstnání, kdy má nadšený a motivovaný pracovník vysoké cíle a
očekávání. Některé fáze mohou být na člověku více patrné a jiné méně výrazné
až nepatrné (Stock, 2010; Bartošíková, 2006). Při studiu odborných publikací a
článků, lze objevit více možných členění fází a vývojových stádií syndromu
vyhoření, od jednoduchých třífázových modelů po ty složitější, které obsahují až
dvanáct fází. Pro představu zde uvedu alespoň některé z nich.
Nejjednodušší čtyřfázový model popsaný psycholožkou Christin Maslach:
1. Fáze - je označována jako „idealistické nadšení a přetěžování“. Prvotní
nadšení a zaujetí pro věc, je spojeno s déletrvajícím přetěžováním.
2. Fáze nese název „emocionální a fyzické vyčerpání“.
3. Fáze se nazývá „dehumanizace“ (to je neúcta k člověku, k lidskosti)
druhých lidí jako obranný mechanismus proti vyhoření.
4. Fáze s označením „terminální stádium“ signalizuje totální vyčerpanost,
negativismus, lhostejnost a nezájem (Maslach, 2003).
35
Proces syndromu vyhoření jsem měla možnost v průběhu své praxe zřetelně
pozorovat u mladých zdravotních sester, které po absolutoriu střední či vysoké
zdravotnické školy nastoupily do svého prvního zaměstnání. Následující popis
stadií syndromu vyhoření dokresluji zkušenostmi a pozorováním ze své praxe
zdravotní sestry. Je zde popsáno tzv. vícefázové pojetí syndromu vyhoření, čítající
celkem pět stadií.
1. fáze - nadšení
V této prvotní fázi nastupují absolventi či nováčci v daném oboru do své
práce s velkým očekáváním, nadějí a ideály. Vrhají se do práce s velkou energií, s
vysokými a mnohdy i nerealistickými cíli. Práce je natolik baví a uspokojuje, že se
stává ústředním smyslem jejich života. Například zdravotní sestra může zpočátku
zažívat pocit, že je v jejich silách pomoci všem pacientům i jejich rodinám. V
průběhu svého studia a odborné přípravy pro výkon profese byla seznámena s
ideálním modelem ošetřovatelství a ten chce obvykle ve své práci naplňovat.
Vkládá do své práce spoustu času a energie a velmi často nad rámec svých
povinností. Zůstává přesčas, bere služby navíc, mnohdy se snaží měnit zaběhlé
stereotypy a může se jí zdát, že služebně starší kolegyně méně pracují a méně se
snaží. To však může vyvolávat nevoli mezi ostatními sestrami, což vede velmi
často ke zhoršení vztahů na pracovišti. Nebezpečím této fáze je to, že daná sestra
či pracovník jiného oboru neumí hospodařit se svými silami a snadno se může
přecenit. Tato fáze může trvat různě dlouho a v dobrém kolektivu lze ve fázi
nadšení pracovat i dlouhodobě (Bartošíková, 2006; Mallotová, 2000; Kebza a
Šolcová, 2003).
2. fáze - stagnace
Bartošíková (2006) tuto fázi nazývá „vystřízlivění“. V tomto stadiu
syndromu vyhoření dochází u jedince k náhledu, že jsou jeho cíle a ideály jen
těžko plně realizovatelné a počáteční nadšení pomalu uhasíná. Zdravotní sestra
zjišťuje, že ne vždy se vynaložená práce zúročuje. Setkává se s nevděkem, s pocity
neúspěchu a často i se zneužíváním zdravotní péče. Slevuje ze svých očekávání.
36
Začne více pomýšlet na svůj volný čas, který chce věnovat přátelům a svým
koníčkům. Práce začne získávat rutinu a ztrácí ze své původní atraktivity. Fáze
může opět trvat různě dlouho, a pokud se podaří si vybudovat dobré zázemí a žít
spokojený život, ke vzniku syndromu vyhoření dojít nemusí.
3. fáze - frustrace
V této fázi se jedinec začíná kriticky vyjadřovat k věcem, se kterými v práci
nesouhlasí. Sestra citlivě vnímá neúspěch. Pochybuje o smyslu své práce
pomáhat druhým. Objevuje se nespokojenost v oblasti malého ocenění práce,
nedostatku uznání ze strany pacientů i nadřízených, zažívá pocit bezmocnosti.
Objevují se zde pochybnosti týkající se správnosti volby povolání a časté
psychosomatické obtíže. Tato fáze může trvat též různou dobu, ale v zásadě
vyžaduje nějakou změnu. Pokud se pracovník o změnu nepokusí nebo se
nepodaří, přichází fáze další (Bartošíková, 2006).
4. fáze - apatie
Apatie bývá nejčastější a přirozenou reakcí na frustraci. Sestra přestává
mít chuť pracovat nad rámec svých povinností a práci bere pouze jako zdroj
financí. Původní přesčasové hodiny vystřídá přesné dodržování pracovní doby,
případně snaha opustit pracoviště dříve. Objevuje se zde hostilita nejen k
pacientům, ale ke všemu, co se týká práce. Sestra se vyhýbá novým úkolům i
pacientům. Ráda přenechává práci jiným. O pacientech často hovoří nelichotivě a
považuje je spíše za nárokující a nevděčné. Práci s nimi vnímá jako obtěžující a
nepříjemnou (Bartošíková, 2006).
5. fáze - intervence
V této fázi se dostavuje fyzické i psychické vyčerpání organismu a je nutná
intervence zvenčí. Dočasným řešením, mnohdy však pouze „únikového“
charakteru, je dovolená nebo hledání nového pracovního místa. Pozitivní
změnou může být další vzdělávání a rozšíření kvalifikace nebo jen získání nových
informací a zaujetí. Dalšími možnostmi řešení je psychoterapie a jiné techniky
37
určené ke zvládání chronického pracovního stresu, které si představíme v
kapitole číslo pět (Bartošíková, 2006; Mallotová, 2000)
Další pohled na vývoj syndromu vyhoření nabízí Kopřiva (1997), který
popisuje tři cesty vedoucí ke vzniku syndromu vyhoření.
První cestu nazývá „Ztráta ideálů“. Zde popisuje skutečnost, že právě ono
prvotní nadšení, očekávání a smysluplnost práce vystřídají potíže spojené s
realitou a překážkami, které klade. Dochází zde ke středu ideálů s realitou.
Vytoužené cíle se začnou vzdalovat a stanou se nedosažitelnými. Tato fáze
spočívá ve ztrátě důvěry v sebe sama, ve své schopnosti a smysluplnost práce
jako takové. Samozřejmě zde záleží na podpoře kolegů, přátel, rodinném zázemí
a osobnostních předpokladech dotyčného jedince, jak se dokáže se střetem
vyrovnat.
Kopřiva tento vývoj srovnává s manželstvím, kdy bývá počáteční zamilování
a velká očekávání, vystřídáno realitou prvních neshod, zklamání a vystřízlivění.
Pro někoho může být takové zklamání neúnosné a tím pro něj manželství ztrácí
smysl (Kopřiva, 1997).
Druhou cestu nazval „Workoholismus“. Co je to vlastně workoholismus?
„Work“ znamená v anglickém jazyce „práce“, zbytek slova byl převzat ze slova
„alkoholismus“, tudíž ho lze přeložit jako „alkoholismus práce“. Jedná se o
poruchu, pro niž je příznačné extrémní zaujetí pracovními úkoly, které se stávají
dominantou zájmů i aktivit jedince. Workoholici jsou tedy závislí na práci
podobně jako alkoholik na požívání alkoholických nápojů, mají nutkavou potřebu
pracovat, což vyžaduje stále více času a vynaložení velké energie, které začne být
nedostatek (Paulík, 2010).
Třetí cestu označil Kopřiva (2000) jako „Teror příležitostí“. Nejde zde o
nutkavost pracovat, spíše jde o nedostatek řádu v životě. U dotyčného lze
pozorovat horší kontakt s realitou, kdy chybí odhad, co bude stát kolik času a
někdy též o neschopnost umět říci ne. Zkrátka každým úkolem, který jedinec
38
přijme, se časem objeví několik dalších a množství rozpracovaných záležitostí
spotřebovává veškerou energii a čas (Kopřiva, 2000).
Z poslední fáze rozvinutého syndromu vyhoření je cesta zpět velmi těžká.
Pokud se podaří si probíhající proces uvědomit, pochopit ho a zastavit ve fázích
frustrace či apatie, lze mluvit o štěstí. Nejideálnější je zastavit rozvoj syndromu
vyhoření ve fázi stagnace (Tošner, Tošnerová, 2002).
4.2 Diagnostika syndromu vyhoření
Abychom mohli zahájit úspěšnou terapii, je nejprve potřebné syndrom
vyhoření správně diagnostikovat. Diagnostikuje se na základě pozorování
symptomů signalizujících změnu v psychickém a následně i fyzickém stavu. Pro
rozpoznání změn v chování a jednání jedince můžeme použít základní
psychodiagnostické metody, to znamená rozhovor či pozorování. Avšak pro
objektivní diagnostiku je nejčastěji používána metoda dotazníku, která je
založena na posuzovacích škálách. První metody, které měly sloužit k diagnostice
burnout syndromu, vznikaly na přelomu 70. a 80. let 20. století. Mezi nejznámější
dotazníky patří: MBI (Maslach Burnout Inventory), BM (Burnout Measure) a
orientační dotazník.
4.2.1 Dotazník Maslach Burnout Inventory
Tento dotazník (viz příloha č. 1) byl zvolen pro výzkumné šetření této
diplomové práce, a proto se jím budu podrobně zabývat v empirické části této
práce (podkapitola 7.2).
4.2.2 Dotazník Burnout Measure
Pinesová vytvořila na počátku 80. let nejprve tak zvaný „The Tedium
Scale“ (tedium v překladu znamená znechucení, otravu či únavu), který později se
svým spolupracovníkem Aronsonem přepracovali a uvedli jej pod názvem
„Burnout Measure“ (viz příloha č. 2). Jedná se o druhou nejčastěji používanou
metodu k diagnostice syndromu vyhoření (Stock, 2010).
39
Celkem je zaměřen na tři různé aspekty jevu celkového vyčerpání:
pocity fyzického (tělesného) vyčerpání – únava, celková slabost,
ztráta sil, zvýšená náchylnost k nemocem
pocity emocionálního (citového) vyčerpání – beznadějnost,
bezvýchodnost, pocity tísně (deprese)
pocity psychického (duševního) vyčerpání – ztráta iluzí (tj.
kladných představ o sobě i o světě), ztráta lidské hodnoty, pocity
marnosti nad vlastní existencí (Křivohlavý, 1998).
Za výhody dotazníku Burnout Measure je považována jeho dobrá vnitřní
konzistence, vysoká míra reliability ( shoda při opakování) po uplynutí jednoho až
čtyř měsíců. Dále má vysokou míru shody mezi údaji, kdy se hodnotí jedinec sám
a kdy ho hodnotí někdo, kdo ho dobře zná, například členové rodiny, přátelé,
kolegové (Křivohlavý, 1998).
Tento dotazník má také dobrou míru shody s výsledky jiných
psychologických vyšetření, například spokojenost s prací a vlastním životem,
snahou odejít z práce, s pocity beznaděje, s fyzickými zdravotními problémy
(Křivohlavý, 2003).
4.2.3 Orientační dotazník
Tento dotazník (viz příloha č. 3) byl vytvořen čtveřicí autorů (Hawkins D.,
Minirth F., Thursman Ch., Maier P.). Jedná se o jednoduchou metodu, využívající
sebepoznání. Je typu diagnostické samoobsluhy, tedy vhodná pro každého
jedince, který chce sám zjistit, zdali je ohrožen syndromem vyhoření. Výhoda
tohoto dotazníku spočívá v tom, že respektuje psychické vyhoření jako proces,
nikoliv jako momentální statický stav. Autoři ho považují za stále se rozvíjející
stav (zrod, vývoj, rozvoj a vyvrcholení). Je složen z 24 srozumitelných otázek, na
které jedinec odpovídá jednoduchým systémem ANO-NE. Vyhodnocení je též
velmi jednoduché, pokud většina odpovědí na otázky tvoří „ano“, lze to
považovat za zrod vzniku syndromu vyhoření (Křivohlavý, 1998).
40
4.2.4 Diferenciální diagnostika syndromu vyhoření
Syndrom vyhoření se některými příznaky, důsledky chování, prožívání i
jednání, může podobat některým poruchám či chorobám. A je velmi obtížné ho
odlišit od jiných negativních psychologických jevů. V následujících podkapitolách
si stručně představíme nejdůležitější z nich a pokusíme se popsat jejich vzájemné
odlišnosti.
4.2.4.1 Syndrom vyhoření versus stres
Podkapitolu o stresu zde uvádím proto, že spolu se syndromem vyhoření
velmi úzce souvisí a v soudobé odborné literatuře se o nich píše většinou
společně. Stres je dokonce považován za předchůdce samotného syndromu
vyhoření. Stres, respektive distres, patří mezi negativní emocionální zážitky
stejně jako burnout a bývá s ním velmi často zaměňován. „Stres a syndrom
vyhoření jsou často pokládány za siamská dvojčata, mnohdy se také používají
jako synonyma“ (Merg, Knödel, 2007, s. 47). Ačkoliv mezi nimi nejsou příliš velké
rozdíly, nejedná se o totéž.
Původ slova stres pochází z latinského slovesa „stringo“, což znamená
svírat, utahovat, stahovat (Kábrt, 2000). Z anglického jazyka je stres („stress“)
překládán jako zátěž, nápor a tlak. Termín stres se původně užíval v technice a v
průmyslu ve vztahu k fyzikálnímu působení síly na materiál, například rozžhavené
železo pod kladivem nebo lis, který tlakově působí na daný předmět (Venglářová,
2011).
Pojem stres v souvislosti s biologií člověka poprvé použil kanadský vědec a
zakladatel Hans Seyle, který ho definuje jako: „stav projevující se ve formě
specifického syndromu, který představuje souhrn všech nespecificky vyvolaných
změn v rámci daného biologického systému“ (Seyle, 1966, s. 82).
Obdobně popisují stres Čáp a Mareš (2001), kteří považují za stres takové
situace, „ve kterých se zvyšují požadavky na člověka a jsou ztíženy podmínky pro
jeho činnost. Může to být horko, chlad, hluk, jedy, úraz, infekce, fyzická námaha
41
nebo namáhává duševní práce, zvláště když na ní hodně záleží a má se splnit v
krátkém termínu“ (Čáp, Mareš, 2001, s. 199).
V lékařském slovníku je definován jako: „Stav organismu, který je obecnou
odezvou na jakoukoliv výrazně působící zátěž, ať už tělesnou nebo duševní“
(Vokurka a kol., 2008, s. 975).
Pro pochopení dané problematiky je nutné také zmínit, že rozlišujeme dva
druhy stresu – eustres a distres. O stresu se spíše hovoří v souvislosti s něčím
nepříjemným. Ale existují nejen užitečná, ale dokonce i příjemná napětí, jako je
radost, sexualita, objevování něčeho nového apod. To bývá v literatuře
označováno jako eustres. Naopak distres je stres negativní. Má destruktivní vliv
na fyzickou i psychickou stránku člověk a právě tento typ stresu se podílí na
vzniku syndromu vyhoření (Večeřová-Procházková, Honzák, 2008; Plamínek,
2013).
Symptomy stresu lze dělit, stejně jako příznaky syndromu vyhoření, na
tělesné a psychické. Mezi časté tělesné příznaky patří nechutenství nebo naopak
sklony k přejídání, pálení žáhy, časté trávicí obtíže, nespavost, dlouhodobá
únava, bolesti hlavy, impotence či frigidita, bolesti za hrudní kostí a podobně. V
duševní oblasti se stres projevuje podrážděností vůči lidem, obtížemi s pamětí,
neschopností soustředit se, nervozitou, neklidem, popudlivostí, pocitem
bezradnosti, neschopností poradit si s problémy, dlouhodobým duševním
napětím apod. (Ptáček, Kuželová, 2010).
Stres v dnešní době zažívá téměř každý z nás, o syndromu vyhoření však
můžeme hovořit až tehdy, jsou-li splněny určité předpoklady. Jednou z hlavních
odlišností stresu a syndromu vyhoření je jeho vazba na zaměstnání. Burnout bývá
spojován především s profesemi, ve kterých přichází pracovník do
bezprostředního kontaktu s druhými lidmi. Křivohlavý a Švingalová vidí rozdíl v
tom, že do stresové situace se může dostat každý, kdežto syndrom vyhoření
může mít pouze ten jedinec, který je intenzivně zaujatý svou prací, má vysoké
cíle, očekávání a vysokou výkonovou motivaci (Křivohlavý, 1998; Švingalová,
42
2006). Vazbu syndromu vyhoření na zaměstnání popisuje i Stock. Elderová a kol.
(2009) uvádějí významný rozdíl mezi stresem a syndromem vyhoření a to takový,
že stres může vést i k příjemným pocitům a nést s sebou pozitivní znaky. Také
může působit jako činitel k pozitivním změnám, například naučení se nové
dovednosti. Kdežto u syndromu vyhoření nelze nalézt ani jeden pozitivní aspekt
působící na jedince a jeho okolí.
Bartošíková (2006) klasifikuje vyhoření jako poslední fázi stresové odpovědi
organismu. Je již známo, že chronický stres a disbalance mezi zátěží a fází klidu, je
považována za jednu z hlavních příčin vzniku syndromu vyhoření. Chronický stres
může tedy představovat jednu z příčin vzniku syndromu vyhoření, avšak pokud je
pro nás práce smysluplná a překážky v ní lze zdolat, jsme pak schopni pracovat i
pod velkým stresem, aniž bychom k vyhoření došli (Vodáčková, 2002; Křivohlavý,
1998).
Profese zdravotní sestry patří mezi jedno z náročných povolání, kde bývá
pomáhající ve styku s mnoha stresory. Ať už jde o přímou pracovní zátěž,
požadavky na pravidelné vzdělávání, přibývání administrativních úkonů nebo
plnění přesčasů vyplývajících z nedostatku personálu. Zdravotní sestra je v
každodenním styku s pacienty, jejich nemocemi a utrpením. Pacient se v
nemocnici ocitá ve stavu nemoci, tedy ve stavu nejistoty, obav, strachu, ve stavu,
který může vnímat jako ohrožení své fyzické i sociální existence. Je tedy více než
přirozené, že ne každý nemocný je plný úsměvů, vlídnosti a vděčnosti. Každý na
svou nemoc, bolest, pobyt v nemocnici reagujeme individuálně. A když se k této
rozsáhlé škále nároků přidají špatné vztahy na pracovišti, nedostatek ocenění a
problémy každodenního života, dostává se sestra do nadměrného stresu, tudíž je
více ohrožena vznikem syndromu vyhoření (Venglářová, 2011).
4.2.4.2 Syndrom vyhoření versus deprese
Dalším známým negativním emocionálním jevem, který je blízký syndromu
vyhoření, je deprese. Depresi lze definovat jako: „stav patologického afektu
43
s převahou smutné nálady, působící na vnímání, poznávání a emoční zkušenost“
(Topinková, 2005, s. 145).
Na rozdíl od stresu, který figuruje jako jedna z příčin vzniku syndromu
vyhoření, se depresivní stavy vyskytují spíše jako důsledek. Dle statistik Světové
zdravotnické organizace (WHO) je deprese nejčastějším onemocněním na
celosvětovém měřítku (Křivohlavý, 1998). Deprese a syndrom vyhoření mají
mnoho společných symptomů a částečně se překrývají. Pokud je syndrom
vyhoření v pokročilém stádiu, je velmi obtížné je od sebe odlišit. Podle
mezinárodní klasifikace nemocí patří k typickým projevům deprese zhoršené
soustředění a pozornost, pocity viny a bezcennosti, snížené sebevědomí a
sebedůvěra, poruchy spánku apod., což signalizuje i právě onen syndrom
vyhoření (Mezinárodní klasifikace nemocí, 2000). Někteří psychologové označují
vyhoření za zvláštní formu deprese (Stock, 2010).
Bartošíková vnímá významný rozdíl v tom, že je deprese, na rozdíl od
syndromu vyhoření, způsobená duševní poruchou a projevuje se ve všech
situacích, kdežto burnout se projevuje především ve spojení se zaměstnáním.
Kebza a Šolcová (2003) uvádějí rozdíl v jednotlivých projevech deprese a
syndromu vyhoření. Například u poruch spánku zmiňují odlišnost v tom, že u
endogenní deprese jde spíše o časté buzení během noci, zatímco u depresivního
ladění spojeného s vyhořením jde o obtížné usínání. Za další výrazně distinktivní
rozdíl považují sezónnost výskytu typickou pro endogenní depresi a naopak se
velmi zřídka objevuje u depresivního ladění vyhoření. Rozdíl uvádějí také v
případné terapii, kdy u deprese převažuje spíše farmakoterapie (antidepresiva),
zatímco u burnoutu se užívá především psychoterapeutických prostředků.
Někteří autoři vidí propojení těchto tří pojmů (stres, deprese, syndrom
vyhoření) v tom, že příliš mnoho stresu může vést k rozvoji syndromu vyhoření,
pokud se však nepodaří jedinci najít vhodný způsob, jak vyhoření překonat, může
dojít k rozvoji klinické deprese (Minirth a kol., 2011).
44
4.2.4.3 Syndrom vyhoření versus únava
V odborné literatuře můžeme nalézt porovnání burnoutu s únavou.
Vzhledem k tomu, že je únava subjektivní pocit, je těžké stanovit přesnou
definici. Lze ji definovat jako: „…trvalý pocit vyčerpání a snížené schopnosti
vykonávat fyzické i mentální aktivity, který přetrvává, když je osoba v klidu“
(Lukáš, Žák a kol., 2011, s. 241). Ačkoli se oba negativní jevy vyvíjejí zcela
nezávisle na sobě, lze mezi nimi spatřit určitou podobu. Mezi společné symptomy
patří například nedostatek energie či přílišné zatížení. Křivohlavý (1998) a
Bartošíková (rok) popisují rozdíl v tom, že únava má obecně užší vztah k fyzické
zátěži, než je tomu u syndromu vyhoření a lze se z takto tělesně ovlivněné únavy
dostat odpočinkem, krátkodobou relaxací či vhodnou sportovní aktivitou.
Zatímco burnout má původ v psychologické rovině a únava, která je pociťována
spíše jako stálá, je velmi často spokojována s pocitem selhání a marností.
Obtížně se od syndromu vyhoření také může odlišovat syndrom chronické
únavy („chronic fatigue syndrome“, CFS). Jedná se v podstatě o stav, kdy je
jedinec delší dobu, cca půl roku, unaven a jeho pracovní aktivita klesá pod více
než polovinu. Syndromu vyhoření se podobá především v únavě, snížení
schopností soustředění, v poruchách kognitivních funkcí a ve výskytu depresivní
symptomatiky (Michlová, 2009). Dle Kebzy a Šolcové lze najít řadu odlišností.
Syndrom chronické únavy na rozdíl od burnoutu vykazuje velkou škálu
somatických projevů, jako jsou subfebrilie (zvýšená tělesná teplota), bolesti v
krku, bolesti kosterního svalstva, migrující otoky, citlivost až bolestivost
lymfatických uzlin, světloplachost, bolest kloubů bez zarudnutí apod. Jak jsem již
uváděla v předchozích kapitolách, příznaky vyhoření přicházejí velmi pomalu a
nepozorovaně, kdež to pro CFS je typický náhlý začátek, který je často spojován s
nemocí podobající se infekci.
45
5 Prevence a terapie syndromu vyhoření
Se syndromem vyhoření je možné bojovat, ale také existují cesty, jak mu
předcházet. V první kapitole byl syndrom vyhoření připodobňován k ohni, který
zprvu intenzivně hoří, plápolá, poté ale začíná postupně dohořívat, doutnat,
nakonec vyhoří a zůstane jen popel. Co tedy dělat, aby onen „oheň“ nedohořel?
Musíme o něj pečovat a „přikládat“. Tato kapitola bude věnována onomu
„přikládání“, respektive předcházení syndromu vyhoření a jednotlivým
možnostem pomoci ze strany jednotlivce a organizace. Poslední část kapitoly
bude pojednávat o možných terapeutických intervencích, které lze uplatnit v
situaci, kdy se nepodařilo vzniku syndromu vyhoření předejít.
5.1 Prevence syndromu vyhoření
Prevence (pocházející z latinského slova „praevenire“, předcházet)
označuje „soubor opatření zaměřených na předcházení nežádoucím jevům,
zejména onemocnění, poškození, sociálně-patologickým jevům“ (Průcha,
Walterová, Mareš, 2009, s. 178).
Lze ji obecně chápat jako předcházení či zamezení případnému vzniku
určitého nežádoucího jevu, kterým může být například onemocnění, drogová
závislost, sociální konflikt, nehoda, neúspěch ve škole či ekologická katastrofa.
Pro vyhořelého pracovníka existuje několik možných řešení, může použít
vyčkávající strategii, změnit své pracovní místo, vzdát se postupu v kariérním
žebříčku nebo se dokonce vzdát úplně svého povolání. Jde však jen o prvky úniku,
které většinou nepřinášejí uspokojení. Je zapotřebí hledat vhodnější metody
prevence, které například obohatí pracovní roli dotyčného, zlepší pracovní
podmínky a vytvoří podpůrný sociální rámec (Maroon, 2012).
Při překonávání či samotném předcházení syndromu vyhoření považuji za
nesmírně důležitý vlastní aktivní postoj nejen k sobě samému, ale i ke své práci a
životu. Pokud chceme vést „zdravý život“, měl by obsahovat tři dimenze a to
pracovní, vztahovou a soukromou. Avšak pokud převládá ta pracovní na úkor
46
těch ostatních, je to první krok k rozvoji syndromu vyhoření. Považuji za důležité
nalézt zdravou rovnováhu mezi vykonávanou prací, odpočinkem a načerpáváním
nových sil. Rčení, že je prevence účinnější a méně nákladná než terapie samotná,
zde platí dvojnásob.
Autoři zabývající se prevencí syndromu vyhoření ji nejčastěji rozdělují na
úroveň jednotlivce, tedy to co může jedinec udělat sám pro sebe a na úroveň
organizace, která se týká pomoci ze strany zaměstnavatele (Bartošíková, 2006;
Jeklová, Reitmayerová 2006).
5.1.1 Prevence na úrovni jednotlivce
Je-li syndrom vyhoření důsledkem nerovnováhy mezi profesním
očekáváním a profesní realitou, je možné tuto diskrepanci zmenšit a to na straně
jedince (Bartošíková, 2006).
Kopřiva (2011) uvádí tři následující nástroje prevence: životní styl,
mezilidské vztahy a přijetí sama sebe.
Do oblasti týkající se životního stylu řadí dostatek pohybu, zdravou výživu,
aktivní zájem o své koníčky a kulturu, dostatek spánku, pěstování společenského
života a smysluplné využívání volného času. Jednou z vhodných aktivit je
například sport, při kterém dochází k uvolňování endorfinů, tzv. hormonů štěstí.
Pohyb je pokládán za nejdůležitější prvek autoregulace pro zachování tělesného
a duševního zdraví a to ve všech formách. Napomáhá k tomu, abychom se zbavili
napětí, stresu a špatné nálady. Nutno si uvědomit, že nedostatek pohybové
aktivity výrazně podporuje emoční napětí a přispívá tak k vytváření podmínek
pro výskyt řady psychosomatických onemocnění, mezi něž patří právě i syndrom
vyhoření (Míček, 1984).
To, že mezilidské vztahy hrají v životě každého jedince významnou roli,
tvrdí i Venglářová (2011) a Křivohlavý (2012). Jedná se především o tzv. sociální
podpůrnou síť, tedy existenci blízkých lidí v okolí daného jedince. Tvoří pro něj
zázemí, aktivně mu naslouchají, povzbuzují ho a vytvářejí emoční a případně i
47
finanční či materiální podporu v těžkých životních situacích. Máme tím na mysli
především rodinu, přátelé, pracovní kolektiv, sousedy. Sociální oporou se rozumí
především sociální kontakt a podpora jedince v jeho těžkých životních situacích,
ochota mu naslouchat a sdílet spolu s ním jeho problémy, stížnosti a rozbouřené
emoce. Naopak nedostatek sociální opory je příhodným faktorem přispívajícím
ke vzniku syndromu vyhoření. Čím větší sociální síť kolem sebe daný jedinec má,
tím je větší šance, že ho lze ochránit před pádem do propasti vyhoření.
Kebza a Šolcová (2003) též uvádějí, že nedostatek opory koreluje s
vyhaslostí a že největší význam má v této souvislosti opora poskytovaná stejně
postavenými spolupracovníky.
Křivohlavý (1998) považuje za základ dobrých interpersonálních vztahů
vzájemné naslouchání, poskytování uznání a povzbuzení, vzájemnou empatii,
podporu a pomoc.
Pinesová a Aronson píší, že čím lepší vztahy daný jedinec k druhým lidem
má, tím je menší riziko, že u něj dojde k rozvoji syndromu vyhoření (Pinesová,
Aronson, 1988).
Víme, že pacienti a klienti od nás potřebují, abychom je přijali, akceptovali
a věnovali jim určitou náklonnost a to bez ohledu na to, zdali jednají lépe či hůře.
Takovýto nehodnotící a přijímající postoj potřebuje každý jedinec zachovávat i
vůči sobě samému (to je přijetí sebe samého) a dvojnásob to platí u pomáhajících
profesí. Pomáhající pracovník je tedy v určitém slova smyslu sobě samému
nejdůležitějším klientem. Jedinec (pomáhající), který se nemá rád, spotřebovává
mnoho energie stálým vnitřním konfliktem mezi skutečným a ideálním obrazem
sebe samého a následně mu už nezbude energie na rozdávání. Ten, kdo nemá
rád některé své skutečné vlastnosti, nedokáže tyto rysy přijmout ani u svých
pacientů/klientů a dostává se tak do neustálého konfliktu. Tyto konflikty a trvalé
napětí též přispívají k rozvoji syndromu vyhoření (Kopřiva, 1997).
Venglářová poukazuje na sebepoznávání a sebehodnocení v profesi
zdravotní sestry. Aby zdravotní sestra dokázala plně porozumět svým
48
pacientům, rozdílům v jejich chování a porozuměla svému vztahu k nim, je podle
autorky nezbytné, aby nejprve poznala sebe samu. Sebepoznávání definuje jako:
„ …neustálé uvědomování si dobrých vlastností, schopností, nedostatků, ale také
vlastních pocitů, a to v každé situaci, ve které se nacházíme“ (Venglářová, 2011, s.
35).
Pro úspěšnost v procesu sebepoznávání uvádí Míček (1988) několik metod,
podle kterých bychom měli postupovat. Jedná se o „zvědomování“ toho, co
děláme, o introspekci, o pravidelnou sebereflexi, včetně jejího písemného
zachycení a rozboru výsledků. Dále doporučuje využívat metodu volných asociací
(k hledání skrytých momentů jednání) a také sebepozorování zaměřené na
vlastní citové prožívání a hledání příčin, které dané emoce vyvolávají. Za
užitečnou pokládá také metodu pozorování průběhu vlastního uvažování
(myšlenkových pochodů) a sebepoznávání prostřednictvím sdělení druhých lidí
(zpětné vazby od nich).
Na základě sebepoznání dochází u člověka během života k obměnám
sebehodnocení. Sebepoznání a sebehodnocení nám v průběhu života napomáhá
lépe se adaptovat a zvládat náročné životní situace. Kladné sebehodnocení
zvyšuje nejen sebedůvěru, ale přispívá k optimistickému pohledu na svět, k
dobrému fyzickému a psychickému stavu, motivuje nás k vyšším výkonům a ke
zvýšenému úsilí překonávat překážky, které před nás život staví (Venglářová,
2011).
Švingalová (2006) poukazuje na důležitost prevence už při studiu na
středních a vysokých školách, kde studenty pomáhajících profesí připravují na
jejich budoucí povolání. Považuje za důležité, aby se těžiště studia přeneslo z
oblasti vědecké a didaktické do oblasti psychologické týkající se zejména sociálně
psychologického výcviku, který by měl posílit praktické komunikační dovednosti a
vztahové kompetence pomáhajícího pracovníka. Cílem je posílení schopnosti
jednat a komunikovat s pacienty, klienty, kolegy a nadřízenými.
49
Venglářová (2011) také směřuje k prevenci týkající se studia budoucích
zdravotních sester, konkrétně na tzv. adaptační praxi. Je názoru, že každý
pracovník, který nastoupí po studiu do svého zaměstnání, by měl být natolik
připraven, aby si dokázal uvědomit možná rizika své práce. Jak jsem se již
zmiňovala, profese zdravotní sestry je velmi náročná a to v oblasti fyzické,
psychické i emocionální. Velmi často převažuje výdej energie u začínající sestry
nad „zisky“ a dlouhodobá zátěž může představovat začátek pro vývoj syndromu
vyhoření. Venglářová zmiňuje tři body, které mohou zdravotní sestru na tak
náročnou profesi připravit a předcházet tak vzniku burnoutu. Jedná se o
teoretickou a praktickou přípravu ve škole, o osobnostní předpoklady pro výkon
dané profese a o kvalitní nástupní praxi, kdy by měly kolegyně začínající sestře
poskytnout pomoc a podporu.
Křivohlavý a Pečenková (2004) doporučují trvale se zajímat o rovnováhu
mezi tím, co nás zatěžuje a tím, co nám dodává zdraví a sílu. Zatímco stresory a
stres vstupují do našeho života samy od sebe, tak o to, co nám dodává energii a
trvalou radost ze života, se musíme postarat sami.
Bartošíková (2006) upozorňuje na nezbytnost individuálního přístupu při
prevenci syndromu vyhoření. Doporučuje zaměřit se na určení problematické či
opomíjené oblasti. V některých případech je touto oblastí životní styl dotyčného,
který vyžaduje změny (například více odpočinku či aktivně tráveného volného
času), jindy je to sociální síť, u dalších větší akceptace sebe sama a realistické
nastavení požadavků na sebe i na ostatní. Někdo dokáže tyto změny iniciovat
sám, jiný potřebuje vyhledat odbornou pomoc.
Tošner a Tošnerová (2002) uvádějí soubor užitečných rad, které nám
mohou být nápomocné při předcházení syndromu vyhoření:
Pokuste se snížit své příliš vysoké nároky a uvědomte si, že jako lidské
bytosti nejsme dokonalí a bezchybní.
Nebuďte přespříliš citlivý vůči potřebám druhých lidí. Mějte soucit, ale
zachovejte si emocionální odstup. Nemusíte být za všechny a za vše
50
zodpovědní. Přehnaná péče o pacienty není ve skutečnosti prospěšná, ale
naopak. Budujete tím u nich bezmocnost a zvyšujete nesamostatnost.
Učte se říkat „NE“. Myslete také sami na sebe.
Stanovte si nejprve své priority a na ty méně podstatné aktivity
neplýtvejte tolik energie.
Vytvořte si dobrý časový plán a práci si rozložte rovnoměrně. Větší úkoly
si rozdělte na dílčí etapy a pokuste se práci neodkládat.
Uvědomte si, že Vaše zásoba energie není neomezená, dělejte si
přestávky a nežeňte se hned z jedné činnosti do druhé.
Své pocity vyjadřujte otevřeně, buďte upřímní. Pokud s něčím
nesouhlasíte a něco se Vás dotkne, dejte to najevo.
Najděte si emocionální podporu (tzv. „vrbu“). Pokud své bolesti a strasti
sdílíte s někým dalším, je starost a bolest menší.
Nevystavujte se negativnímu myšlení. Všímejte si toho, co umíte a co jste
dokázali či dokážete.
Dívejte se na svět pozitivně a vychutnávejte si vše, co má pro Vás hodnotu
a co Vám přináší radost.
V kritických situacích jednejte s rozvahou, bez impulsivního jednání.
Hledejte způsoby, jak konflikt řešit. Jednou z možností je humor či
paradoxní reakce.
Věnujte čas následné konstruktivní analýze a přemýšlejte, abyste mohli
příště změnit a tím přispět k lepšímu řešení konfliktu.
Pracovní zátěž kompenzujte potřebnou mírou odpočinku. Zaměřte se na
relaxační techniky, také na činnosti a vztahy, které Vás činí šťastnými.
51
Nevyhýbejte se výzvám. Buďte otevření novým možnostem, zkušenostem
a zážitkům. Vzdělávejte se a rozšiřujte své komunikační schopnosti.
Zajímejte se a pečujte o své zdraví. Nepřehlížejte varovné signály vašeho
těla. Zmírněte pracovní nasazení a dopřejte si dostatek spánku,
nezanedbávejte stravu ani pravidelný pohyb.
Celkově si osvojte zdravý životní styl.
Křivohlavý (1998) se též zabývá preventivními zásadami týkajících se
syndromu vyhoření a v mnoha bodech se s Tošnerovými shoduje. Zdůrazňuje, že
by měl být člověk hlavně mírný, vlídný a laskavý vůči své osobě. V přístupu k
druhým by pak měl mít na paměti, že jeho cílem není lidi zcela změnit, ale
pomoci jim. Rovněž zmiňuje důležitost ocenění a povzbuzení, které bychom měli
umět přijímat, ale také jej poskytovat svým kolegům a kolegyním. S tím souvisí i
udržování přátelských vztahů v pracovním kolektivu i ve vedení, což nám může
dát sociální oporu, nadějné směřování života a jistotu.
5.1.2 Prevence na úrovni organizace
Výzkumné studie syndromu vyhoření byla prováděna nejen mezi různými
jedinci, nýbrž také v různých firmách, podnicích a organizacích, kde byly též
prokázány rozdíly v dosažené úrovni psychického a fyzického vyčerpání.
Za základní prvky prevence ze strany zaměstnavatele lze považovat
vytvoření příjemného pracovního prostředí a atmosféry na pracovišti, kladení
přiměřených požadavků na zaměstnance a také adekvátní odměnu za
vykonávanou práci. V neposlední řadě ovlivňují vznik syndromu vyhoření také
vztahy na pracovišti a to nejen se spolupracovníky, ale také s nadřízenými.
Pinesová a Aronson (1988) definovali požadavek, aby formální výchova k
povolání obsahovala výcvik zaměřený na minimalizování psychického vyčerpání.
Tento výcvik považují za užitečný u všech druhů povolání, především však tam,
kde pracovník přichází do kontaktu s druhými lidmi - s pacienty, klienty, žáky,
nadřízenými či podřízenými a podobně.
52
Tak aby byla prevence na úrovni organizace dostatečně účinná, je zapotřebí
učinit několik následujících opatření. Vymezit transparentní a srozumitelná
očekávání a požadavky. To znamená, co nejpřesněji ujasnit, co se od koho
očekává a kdo má co udělat. Pracovní úkoly je třeba stanovit tak, aby
nedocházelo k nerovnováze mezi zátěží a možnostmi daného pracovníka
(pracoviště). Dále je důležitá důsledná zpětná vazba, tedy následná kontrola
toho, co se udělat mělo a skutečně udělalo a jak. Pracovníkovi by měla být
umožněna určitá flexibilita a prostor pro vlastní invenci (dát mu možnost udělat
to, co má způsobem dle jeho vlastního uvážení). Důležitá je také kompletizace.
Pracovník by měl mít možnost udělat kompletně celou práci a těšit se z
konečného výsledku a ne plnit jen dílčí úkoly. A nesmíme opomenout uznání a to
všemi možnými prostředky (finanční ohodnocení, slovní pochvala, zvláštní
odměny). Míra spokojenosti s prací je do určité míry přímo úměrná uznání
(Křivohlavý, 1998).
Bartošíková (2006) v souvislosti s prevencí syndromu vyhoření zmiňuje
týmovou spolupráci. Je názoru, že týmový přístup k práci je jedním ze základních
podmínek ošetřovatelské péče.
O tom, že je týmová spolupráce jednou ze základních podmínek toho, aby
byla ošetřovatelská péče poskytována na náležité úrovni, aby pacienti dostávali
dostatečně kvalitní péči a ošetřovatelský tým řádně fungoval, vypovídá i citace
Mastiliakové: „ Péče o zdravotní stav člověka vyžaduje neustálou pozornost,
koordinaci a integraci, což za aktivní účasti klienta/pacienta může zajistit pouze
týmová spolupráce zdravotnických profesionálů“ (Mastiliaková, 2002, s. 50).
Za základní charakteristiky ošetřovatelského i jiného pracovního týmu lze
považovat sdílení společného cíle, vzájemnou důvěru a respekt, podporu
spolehlivosti a smyslu pro závazky, otevřenou komunikaci mezi jednotlivými
členy týmu, jasně stanovené pravomoci, zodpovědnost a v neposlední řadě by
měl mít každý tým svého vedoucího, který bude za vedení týmu zodpovědný
(Bartošíková, 2006).
53
Křivohlavý (1998) poukazuje na důležitost úpravy pracovních podmínek.
Zmiňuje redukci administrativního a byrokratického balastu, tedy oproštění se od
velkého množství papírování. Nadměrná administrativní zátěž je přítomná právě i
v profesi zdravotní sestry. Místo toho, aby sestra věnovala plnohodnotnou péči
pacientovi, musí v rámci své pracovní doby trávit hodiny vyplňováním dekursů,
tabulek, záznamů, škál a dalších. O účelnosti všech vykazovaných aktivit a
efektivitě takovéto práce lze vést polemiku.
Dále Křivohlavý (1998), Jeklová a Reitmayerová (2006) poukazují na
uvolnění z centra napětí, kdy především pracovníci, kteří vykonávají práci
tělesně, duševně i citově náročnou, potřebují relaxaci a řádný odpočinek.
Podmínky na pracovišti lze zlepšit i dobře fungujícím týmem, jelikož právě
kooperace je základem dobrých vztahů, přátelství a neagresivního jednání. Za
další považují za nutnost obohacení práce, kterou lze zpestřit různými zajímavými
činnosti, které vytrhnou pracovníky z monotónní pracovní náplně. Je také
žádoucí zajistit privátnost pracoviště, tedy zabezpečit klid a individuální
uzavřenost, minimalizovat hluk a zajistit tepelnou pohodu a dostatek světla.
5.1.2.1 Supervize
Následující podkapitola přiblíží supervizi jako jeden z celoživotně
uplatňovaných nástrojů prevence syndromu vyhoření. Ambicí není podat ucelený
přehled druhů, modelů a typů supervize, ale vystihnout podstatu supervize jako
prostředku psychohygieny pracovníka a jejího pozitivního dopadu na zvyšování
kvality poskytovaných služeb. V podkapitole je vymezen pojem supervize, jsou
zde představeny její cíle, funkce a vyjmenovány její základní modely.
Jak již bylo nastíněno, supervize je považována za jeden z účinných
prostředků prevence syndromu vyhoření. Jedná se o rozsáhlou oblast odborného
působení, která se vyvíjí po mnohá desetiletí a působí v řadě oborů lidské
činnosti (psychoterapie, ošetřovatelství, školství, sociální práce, průmysl). Jejím
obecným cílem je, přispívat ke zkvalitnění práce pomocí reflexe toho, co se děje v
pracovním procesu, porovnávání situací s profesionálními modely a normami,
54
motivování pracovníků k vzájemné spolupráci a o objevování nových možností v
jejich práci (Kalina a kol., 2003).
Slovo supervize (supervision) pochází stejně jako celá řada jiných
odborných termínů z anglického jazyka. Původně však bylo převzato z latinského
slova super – nad a videre – hledět, vidět (Havrdová, Hajný, 2008). V doslovném
překladu znamená dohled, dozor, kontrolu či řízení (Řešetka, 2003). V
pomáhajících profesích je pojem supervize používán pro proces učení, kdy
supervizor pomáhá svému supervidovanému při řešení problémů s jeho klienty či
pacienty. Je podpůrným mechanismem, založeným především na důvěrném
vztahu a mlčenlivosti, který má pomoci pracovníkům, kteří vykonávají fyzicky,
psychicky i emocionálně náročnou práci. V rámci supervize dochází k interakcím
mezi supervizorem, tedy tím, kdo proces řídí, facilituje a usměrňuje a
supervidovaným, tedy tím, kdo určuje obsah a směr samotné supervize (Vávrová,
2012).
Evropská škola supervize ji definuje jako činnost, při které prostřednictvím
zaměřeného pozorování a cílených otázek uvažujeme nad úrovní péče o klienta a
zvyšujeme pracovníkovu schopnost reflexe vlastní práce a sebereflexe (cit. dle
Baštecká, 2001).
Tošnerovi supervizi považují za „...systematickou pomoc (individuální či
skupinovou) při řešení profesionálních problémů v neohrožující atmosféře, která
dovolí pochopit osobní, zejména emoční podíl člověka na jeho profesním
problému“ (Tošnerovi, 2002, s. 15).
Za nejvýstižnější považuji definici Baštecké, která supervizi popisuje jako
metodu „…, která umožňuje pracovníkovi pochopit, co brzdí jeho porozumění s
klientem a co ho může účinně chránit před syndromem vyhoření. Supervize má
také chránit před nebezpečím zásahů, které neodpovídají cílům instituce“
(Baštecká, 1999, s. 6). Autorka také uvádí, že supervize slouží pracovníkům k
odhalování slepých míst a dává jim možnost nadhledu nad tím, co narušuje jejich
dorozumívání s klienty.
55
Supervize má řadu rolí (vzdělávací, podpůrnou, řídící), které se vzájemně
prolínají.
Vzdělávací funkce se týká rozvoje dovedností a kompetencí pracovníků,
podporuje jejich učení, odborný růst, informuje je o nových přístupech a
metodách práce. Učí porozumět situaci klienta/pacienta a principům péče o něj.
V této rovině je supervize celoživotní formou učení prostřednictvím reflektování
a rozebírání vykonané práce a rozvojem profesionálních dovedností a
kompetencí s důrazem na aktivaci jejich vlastního potenciálu v bezpečném a
tvořivém prostředí (Matoušek, 2003; Venglářová, 2011).
O zvýšení kvality práce v souvislosti se supervizí hovoří i Bartošíková (2006).
Ta považuje za hlavní cíl supervize právě ono zvýšení kvality poskytované péče a
podporu profesního růstu pracovníka.
Podpůrná role supervize je zaměřená na pracovníka. Poskytuje prostor pro
vyjádření a prozkoumání osobních trápení, které práce na daném pracovišti
přináší. Dále vytváří prostor k získání zpětné vazby, opory a uznání. Učí nás
realisticky reflektovat vlastní hranice a možnosti a vytvářet tak bezpečný prostor
pro řešení problémů. Během ošetřování pacientů zdravotní sestra prožívá mnoho
stresových a krizových (například náhlé úmrtí dítěte). Je v dlouhodobém
kontaktu s bolestí, utrpením, zoufalstvím a bezvýchodností situace pacienta.
Zdravotní sestra se zabývá psychickými, fyzickými, emocionálními i sociálními
problémy pacientů a velmi často bývá frustrována z toho, že není v jejích silách
pokrýt veškeré jejich potřeby. To vše vede k velké emoční zátěži. A právě
podpůrná supervize patří k základním pilířům boje proti vyhoření. Základním
postojem supervizora bývá ochota porozumět problémům pracovníka, sdílet a
podporovat (Jičínská, 2006; Venglářová, 2011).
Řídící supervize plní funkci kontroly kvality, orientuje se na to, zda
pracovník vykonává svoji činnost dobře, dodržuje náplně práce a cíle dané
organizace. Bohužel mnoho pracovníků vnímá pojem supervize v tomto smyslu
negativně, cítí se být neustále pozorován a posuzován (Jičínská, 2006). Supervizor
56
může být tedy prvkem kontroly kvality práce a především u začínajících
pracovníků hraje řídící supervize nedílnou součást začlenění do profese
(Venglářová, 2011).
Supervizi lze dělit dle určitých aspektů do několika skupin. Lze ji členit
podle toho, s kým je supervize prováděna, zda s jednotlivcem, skupinou či
pracovním týmem (individuální, skupinová, týmová supervize), kdo supervizi
vykonává, zda se jedná o zaměstnance organizace či nikoli (externí a interní
supervize) nebo zda se jedná o supervizi studentů či zaměstnanců, ale také podle
oblasti, ve které je realizována (ve zdravotnictví, v sociální práci, v poradenství, a
jiné). Podle obsahu a zaměření supervize lze rozlišovat supervizi poradenskou,
rozvojovou, programovou a případovou. Dále lze supervizi dělit i dle toho, kdy se
provádí, pak lze hovořit o pravidelné, příležitostné či krizové supervizi (Hawkins,
Shohet, 2004).
5.1.2.1.1 Supervize ve zdravotnictví
Supervize ve zdravotnictví je v České republice stále nedostatečně známým
tématem. V některých jiných pomáhajících profesích, především v sociální práci,
nestátních organizacích a v privátních psychoterapeutických praxích, je využívána
mnohem častěji. Ve státním zdravotnickém sektoru (nemocnice, léčebny) je
vyhledávána zatím minimálně a spíše se zde spoléhá na intervizi (vnitřní
supervizi) poskytovanou v tradiční hierarchii primářem či vedoucím lékařem
daného oddělení (Bartošíková, 2006).
V profesi zdravotní sestry je supervize nezbytná pro poskytování pomoci a
podpory při řešení různých problematických situací, které vyplývají ze
vzájemného mezilidského vztahu sestra-pacient a je v tomto kontextu ústřední
formou prevence syndromu vyhoření a podpory duševního zdraví (Jičínská,
2006). Když supervizní techniky pomáhají v oblasti sociální péče a psychoterapie,
kde spolehlivě fungují jako jeden z nástrojů prevence syndromu vyhoření,
nevidím důvod, proč ji neaplikovat i do zdravotnictví, kde by mohla být též velmi
prospěšná. Pokládám za důležité, aby si zdravotníci uvědomovali svoji
57
odpovědnost za to, že si budou sami všímat známek vlastního přetížení a
vyhledají pomoc a podporu při zvládání problémových a stresujících situací.
První aplikovanou metodou supervize do zdravotnictví byla tzv.
balintovská skupina, kde původně docházelo k sezení lékaře se samotným
pacientem. Dle Matouška (2006) byly balintovské skupiny jedny z prvních
postupů předjímajících současné pojetí supervize. Zakladatelem této techniky je
maďarský lékař Michael Balint (1896 – 1970), který začal tuto metodu používat v
50. letech 20. století. Pořádal pro své kolegy kazuistické semináře, kde řešil
obtížné případy ze své lékařské praxe. Pomocí toho dospěl k závěru, že potíže
nepramení pouze z odborné oblasti, ale je také zapotřebí, soustředit se na vztah
mezi pomáhajícím a pacientem (Venglářová, 2011). Vytvořil tak podpůrné
supervizní skupiny, které napomáhaly lékařům lépe se orientovat ve vztazích k
pacientům i ve svých pocitech, naučit se přistupovat k pacientům i z jiného úhlu,
sdílet zkušenosti, najít optimální způsob práce a necítit se ve své práci osaměle
(Michková, 2008).
Podle Levické (2004) je balintovská metoda práce se skupinou často
označována jako nejoptimálnější vstup do terapeutického myšlení a konání.
Uvádí, že cílem balintovské skupiny je seznámit ve stejné míře účastníky skupiny
s případem, který chce daný pracovník řešit a to i s vlastními pocity a problémy,
které při práci s klientem/pacientem pociťuje. Pačesová (2004) pokládá tuto
formu supervize za nepřímou skupinovou supervizi, ve které je kladen menší
důraz na profesionální znalosti a edukační proces a je více zaměřená na
vztahovou linii pracovník – klient a na schopnost pohlédnout na věc i z jiného
úhlu. Ve zdravotnictví se tyto skupiny zabývají vztahem mezi zdravotníkem a
pacientem a pozornost zaměřují jak na těžkosti pacienta, tak i zdravotníka
referujícího o společné práci, případně na další osoby, které mohou v případu
figurovat. Tato forma práce napomáhá porozumět vztahu k nemocnému, k
druhým lidem i k sobě samému a účast na těchto skupinách může představovat i
jednu z cest vedoucích k osobnostnímu zrání (Haškovcová, 2000).
58
Balintovské skupiny jsou obvykle složeny z šesti až dvanácti členů, avšak při
překročení počtu 12 členů Levická doporučuje otevřít druhou skupinu, jelikož by
tak nemusel být využit potenciál osobního odborného nasazení jednotlivých
členů skupiny.
Strukturu balintovské skupiny tvoří pět fází. Je to expozice případu a
formulování zakázky protagonistou, fáze dotazování a mapování situace
související s prezentovaným případem, dále pak fáze fantazií, etapa doporučení a
praktických námětů a na závěr reflexe – vyjádření protagonisty (Havrdová, Hajný,
2008; Venglářová, 2011).
Dle Michkové (2008) je hlavním a důležitým pravidlem těchto skupin
otevřenost a upřímnost všech členů a s tím i spojené pravidlo mlčenlivosti o
všech skutečnostech, které se na sezení odehrály. Dále zmiňuje, že jde především
o předávání rad a osobních zkušeností ostatním, nikoliv o poučování či
hodnocení druhého.
Bartošíková (2006) navrhuje některé oblasti a situace, které by vyžadovaly
využití supervize ve zdravotnictví.
Supervize práce absolventek, kdy starší a zkušenější sestra poskytuje
absolventce pomoc a podporu v pracovním adaptačním procesu.
Supervize při zvládání komunikačních obtíží s pacienty a jejich příbuznými,
komunikací týmu s jinými pracovišti atd.
Supervize při zvládání vztahových problémů, například vztahu sestra –
pacient. Zde lze dobře využít výše zmiňované balintovské skupiny.
Supervize týmové práce, zde je vhodnější, aby byla supervize vedena
externím supervizorem, který může přinášet nové pohledy.
Supervize zaměření, týkající se cílů pracoviště a jeho rozvoje. Je vhodná
především tam, kde se plánují koncepční změny, restrukturalizace apod.
59
Supervize při osvojování si nových dovedností, zavádění nových postupů
apod. (Například zkušená zdravotní sestra školitelka, vedení stáží a
podobně)
Supervize formou kolegiálního poradenství či intervizí. Není nikým řízená,
jde o kolegiální sdílení společné zkušenosti, která zahrnuje vzájemnou
podporu a hledání řešení.
Umožňuje spolupracovníkům společné setkání v jiném prostředí než na
pracovišti a řeší konkrétní problémové situace v péči o pacienta. Její úlohou je
reflexe zážitků, sdělování si zkušeností v péči o pacienty, reflektování pocitů a
společného hledání nových řešení, pohledů a nápadů. Bohužel ze své vlastní
zkušenosti vím, že supervize je v českém zdravotnictví málo známým tématem a
především v profesi zdravotní sestry. Dle mého názoru je velmi důležitá a měla
by se stát běžnou činností každého zdravotnického zařízení.
5.2 Terapie syndromu vyhoření
U každého onemocnění platí, že čím dříve se daný problém začne řešit, tím
je větší naděje na vyléčení nebo alespoň zlepšení stavu nemocného. Je velmi
důležité, aby si jedinec dokázal sám uvědomit, že není něco v pořádku a měl
dostatečnou motivaci k tomu daný problém začít řešit. Velkou roli hraje také
okolí, které nás obklopuje, protože právě přátelé, rodina či spolupracovníci
mohou zpozorovat jisté negativní změny v našem chování signalizující právě onen
syndrom vyhoření. V této situaci je důležité nabídnout pomocnou ruku, mít
možnost otevřeně hovořit o svých problémech a mít někoho, kdo nám porozumí
a pomůže nastalou situaci řešit. Jedinec, který není schopen sám rozpoznat
vyvíjející se syndrom vyhoření, nemůže si pochopitelně ani sám pomoci. Čím je
vývoj burnoutu pokročilejší, tím je i delší a nákladnější doba zotavování.
Řada pracovníků podcení příznaky první fáze a to, že s nimi není něco v
pořádku, zpozorují až ve stadiích pozdějších, kdy je už potřeba vyhledat
odbornou pomoc psychologů, psychoterapeutů či psychiatrů.
60
Jeklová a Reitmayerová (2006) uvádějí možnosti pomoci, rozlišují pomoc
sama sobě a pomoc zvenčí.
Abychom mohli pomoci sami sobě, nejprve si musíme uvědomit, že vše, co
prožíváme, závisí na našem vlastním vnímání a pokud zažíváme bezmocnost,
vztek, úzkost, je jen na nás, abychom to změnili. Při syndromu vyhoření se mění
naše vnímání světa kolem nás, nikoliv svět sám o sobě. Dalším předpokladem
zvládání syndromu vyhoření je pocit smysluplnosti vlastního života a práce,
kterou vykonáváme (Křivohlavý, 1998).
Jak jsem již zmínila výše, stres má úzkou spojitost s vyhořením a je jedním
ze základních spouštěcích mechanismů procesu syndromu vyhoření. Redukce
stresu tak figuruje jak mezi preventivními, tak terapeutickými doporučeními při
vzniku syndromu vzhoření. K minimalizování stresu může dojít buď na straně
stresorů (redukce zátěžových situací) například tím, že se vzdáme některých
aktivit nebo delegujeme pravomoci na někoho jiného. Nebo můžeme naopak
„přidat“ na straně salutorů (představují možnosti, jak lze řešit problémy, těžké
situace a konflikty), může se jednat o schopnosti, nové dovednosti, rezervy sil,
relaxaci apod. (Jeklová, Reitmayerová, 2006).
Významný léčivý vliv mají také již dříve zmiňované činnosti, jako jsou
odpočinek, pohyb a relaxace (odkaz). Jak už víte, syndrom vyhoření se vyvíjí u
jedinců, kteří intenzivně pracují a jsou takříkajíc svojí prací pohlceni. Odpočinek
se tak pro ně stává neznámým pojmem. Přitom slovo odpočinek nemusí být
nutně spojeno pouze s pasivním spočinutím, pro každého z nás má individuální
význam. Někdo dává přednost aktivnímu odpočinku např. v podobě čtení
oblíbené knihy, cestování, procházkám, sportu či času trávenému s rodinou či
přáteli, jiní preferují pasivnější odpočinek např. při poslechu hudby či relaxaci.
Stock (2010) uvádí, že je důležité, abychom si při práci s lidmi dokázali
získat odstup. Jedinci se syndromem vyhoření jsou zahlceni každodenními
povinnostmi a nejsou schopni se od nich odpoutat. Mnohdy si pracovní problémy
přenášejí i do soukromého života. Je důležité, aby si to vyhořelý pracovník
61
uvědomil a pokusil se získat nadhled. Prvním krokem je tedy vybudování si
vnitřního odstupu. Dalším krokem je vytvoření si fyzického odstupu, tedy
„uniknout“ z daného prostředí. Jelikož vyhořelý jedinec ztrácí schopnost
regenerace, nestačí na odpočinek pouhý víkend. Stock dále doporučuje, získat
přehled o výdeji a příjmu energie. Za zásadní považuje schopnost rozlišovat, co
energii bere a co naopak dodává. Je možné sepsat si důležité okamžiky a situace,
které mají nějakou spojitost se syndromem vyhoření a tím zjistit, co vyhoření
způsobilo a jak se vyvíjelo. Stanovení přiměřených cílů, které budou dodávat
ztracenou energii, například se začít více věnovat svým zájmům, je považováno
za další vhodný krok při boji se syndromem vyhoření.
Pomoc zvenčí přichází tehdy, pokud jedince sám požádá o pomoc nebo
zaměstnavatel zjistí, že není s jeho zaměstnancem něco v pořádku. Pokud u
jedince dojde k vyhoření, zaměstnavatel by měl v první řadě pracovníka oddělit
od zdroje problému, například ho umístit na jiné pracoviště pokud je to možné
nebo ho pověřit jinými úkoly do doby, než se jeho stav zlepší (Rush, 2003). I
k této oblasti se dá přistupovat preventivně – máte nějaké podklady k tomu, že
v zahraničí (myslím, že je to Švýcarsko) dělají v některých povoláních (policie)
povinná kolečka po x letech právě jako prevence SV? Nejefektivnějším řešením je
využití odborné pomoci ve formě supervize či psychoterapie. Obou těchto cest
pomoci lze využít, buď preventivně, nebo při řešení již rozvinutého syndromu
vyhoření.
Základní terapie syndromu vyhoření se opírá o tři základní pilíře – relaxační
metody, psychoterapii a podpůrnou medikamentózní léčbu. Léčebný program je
vždy zapotřebí individualizovat a vést klienta ke spolupráci (Švingalová, 2006).
5.2.1 Relaxační techniky
Relaxační techniky můžeme zařadit nejen do terapie syndromu vyhoření,
ale lze jich využívat také v rámci preventivních opatření. V následující podkapitole
se pokusíme vymezit, co to relaxace je a jaké metody jsou nejčastěji používány.
62
Relaxace je činnost, při které dochází k uvolnění svalstva a psychického
napětí. Je součástí psychohygieny a napomáhá nám, nabrat nové síly,
zregenerovat tělo i duši, vytvořit si odstup od aktuálních problémů, a proto by se
měla stát běžnou součástí našeho života (Kalabus, 2014).
Praško (2007) popisuje relaxaci jako stav fyzického a psychického uvolnění,
tedy uvolnění těla a mysli, při kterém prožíváme klid a duševní vyrovnanost.
Relaxace neutralizuje negativní účinky stresu a vytváří tzv. relaxační
odpověď, při které dochází ke zpomalení a prohloubení dechu, snižování
krevního tlaku, tepu a dochází k zvyšování hladiny serotoninu, který působí
pozitivně na naši náladu. Také dochází ke změnám elektrické aktivity mozku, kde
nastává převaha alfa vln, které hrají velkou roli při autoregeneraci. Vznikají běžně
při usínání a probouzení. Relaxace v neposlední řadě vede k posílení imunitního
systému, k regeneraci nervové soustavy a ke snížení celkové aktivity organismu
(Drotárová, 2003).
Hartl a Hartlová (2010, s. 495) popisují relaxaci jako „opak stresu“. Uvádějí,
že relaxace ve spojení s tělesným cvičením je: „ prevencí mnoha nemocí
psychických i tělesných, využívá se při nespavosti, astmatu, kožních onemocnění a
bolestivých svalech“.
Relaxace dokáže posílit duševní zdraví, minimalizovat stres a bojovat tak
proti vzniku syndromu vyhoření. Je tedy základem nebo nezbytným doplňkem
terapie mnoha psychických nemocí a poruch, od neuróz až po závislosti. Pokud je
relaxace správně prováděna, dojde k uvolnění stresu z buněk, které následně
mohou přijímat dostatečné množství potřebného kyslíku, vody a jiných
důležitých živin, mohou se přirozeně regenerovat (Kalabus, 2014).
Pro většinu z nás je velmi obtížné „vypnout“ ze shonu všedního dne a
uvolnit se a přitom je relaxace tou nejpřirozenější aktivitou. Při relaxaci obvykle
člověk dělá činnost, která ho baví a je mu příjemná. Mezi relaxační metody lze
zahrnout i sport, čtení knihy, poslech hudby, procházky apod., nejedná se ale o
relaxaci v pravém smyslu slova.
63
Stock (2010) uvádí šest nejznámějších druhů relaxace: autogenní trénink
podle Schultze, uvolnění svalů podle Jacobsona, asijské techniky (jóga, Tai chi,
Čchi-kung), (auto) hypnózu, (nenáboženskou) meditaci, tzv. bdělé snění a
biofeedback neboli biologickou zpětnou vazbu.
Za jednu z nejúčinnějších a nejpřirozenějších relaxací je považován klidný
spánek, při němž dochází k hlubokému útlumu zejména centrální nervové
soustavy a prostřednictvím tohoto odpočinku dochází k obnovení
práceschopnosti organismu, a proto je tak důležitá jeho kvalita (Lojková, 2012).
Na následujících stránkách blíže představím nejzákladnější relaxační
metody, autogenní trénink, dechovou relaxaci a Jacobsonovu progresivní relaxaci
(Chamoutovi, 2006).
5.2.1.1 Autogenní trénink
Autogenní trénink (instrukce viz příloha č. 4) se ve střední Evropě
považuje za nejúspěšnější a nejrozšířenější relaxační autoregulační metodu
současnosti. Své uplatnění nachází především v oblasti zvládání a odbourávání
následků stresu a v oblasti sebezdokonalení a sebevýchovy v širším slova smyslu.
Je považován za psychoterapeutickou metodu využívající dvě hlavní složky,
kterými jsou relaxace (uvolnění) a koncentrace (soustředění) cestou autosugesce.
Jde o jakýsi druh autohypnózy (Chamoutovi, 2006). Autorem této metody je
německý neurolog a psychiatr Johanes Heinrich Schultz, který vycházel ze svých
zkušeností s hypnózou jako terapeutickou metodou. Autogenní trénink označil
jako metodu koncentrativního sebeuvolnění, kdy dochází ke stavu vnitřního
duševního soustředění při maximálním tělesném uvolnění.
Dle Drotárové (2003, s. 129) je autogenní trénink: „psychofyziologickou
autoregulační metodou, která umožňuje člověku řídit (regulovat) psychické i
fyzické funkce, jež jsou nepřístupné přímému ovlivňování naší vůlí“.
Zmíněného uvolnění je možno dosáhnout pomocí šesti cviků. Jedná se o
navození pocitu tíže, tepla, klidného dechu, regulace srdeční činnosti a břišních
orgánů a pocitu chladu na čele (Drotárová, 2003).
64
První cvik se nacvičuje v průměru dva až tři týdny a kompletní nácvik trvá
asi tři měsíce. Jednotlivá cvičení trvají tři až pět minut a je doporučeno cvičit
pravidelně třikrát denně. První cvičení je velmi dlouhé, ale jakmile se dotyčný
naučí techniku ovládat, uvolnění může dosáhnout velmi rychle. Je zapotřebí
cvičení neuspěchat a věnovat mu dostatek času. Nácvik se provádí vleže na
zádech, nejlépe na měkké podložce, ale lze jej realizovat i vsedě, buď v poloze
drožkaře (nohy na zemi, ruce se dotýkají nohou, hlava je svěšená) či povaleče
(sed na kraji židle, nohy napnuté roztažené do stran, ruce visí podél těla, hlava
svěšená dolů) v klidné místnosti. Vhodný je teplý oděv a deka na přikrytí
(Chamoutová, 2003).
Autogenní trénink zvyšuje schopnost soustředění, zlepšuje kvalitu spánku,
navozuje pocit uvolnění, regeneruje organismus a může napomáhat při léčbě
některých poruch, například vysokého krevního tlaku. Při dlouhodobém cvičení
zlepšuje kvalitu života a duševní vyrovnanost (Týfa, 2007).
5.2.1.2 Jacobsonova progresivní relaxace
Psycholog Edmund Jacobson, autor této relaxační metody, objevil spojitost
mezi myšlenkami a pohybem svalstva. Zjistil, že existencí vztahu mezi psychickým
a svalovým napětím, se lze naučit ovládat a uvolňovat kosterní svalstvo a tím
ovlivňovat i psychickou pohodu (Drotárová, 2003).
Jacobson byl přesvědčen o tom, že každému emočnímu napětí či vzrušení,
odpovídá přesně lokalizované zvýšení svalového napětí. Z toho vyplývá, že se
uvolnění svalů přenáší i na duševní úroveň. Pracoval se třemi pojmy – tenze,
hypertenze a relaxace. Tenze je svalové napětí, které využíváme během
každodenních činností, hypertenze se vyznačuje zvýšenou dráždivostí a nervovou
aktivitou. Relaxace, jak jsem již uvedla výše, je uvolnění svalstva a psychického
napětí. Při Jacobsonově progresivní relaxaci tedy pracujeme s fyziologickými
postupy, kdy dochází ke střídání napětí s pocity uvolnění (Míček, 1998).
65
Technika této relaxační metody spočívá v postupném napínání a
uvolňování jednotlivých svalových skupin, kdy napětí probíhá na konci nádechu a
uvolnění nastupuje společně s výdechem (Praško, 2007).
Nácvik této metody (instrukce viz příloha č. 5) je poměrně dlouhodobou
záležitostí. Lze ho považovat za přestavbu našeho vnímání napětí v celém těle a
jeho systematické odstraňování.
5.2.1.3 Dechová relaxace
Dýchání je základní biologický proces zajišťující neustálou výměnu
dýchacích plynů (kyslík, oxid uhličitý) mezi tkáněmi a zevním prostředím. Správné
dýchání pozitivně ovlivňuje náš organismus, zklidňuje ho a harmonizuje. Naopak
při dlouhodobém nesprávném dýchání se organismus nedostatečně vyživuje a
dochází k postupnému zpomalení jednotlivých funkcí. Při omezeném dýchání se
snižuje vydechování oxidu uhličitého, což vede k respirační acidóze (okyselení
vnitřního prostředí), která má za následek například zhoršení mozkové činnosti,
myšlení, soustředěnosti, pozornosti, může způsobit únavu, nespavost,
nechutenství až metabolické poruchy (Bursová, 2005).
Koncentrace na průběh dýchání je považována za jeden z nejlehčích a
nejrychlejších způsobů, jak snížit stres. Je obecně známo, že dýchání a psychický
stav spolu úzce souvisí. Lze to pozorovat při různých emocích (hněv, pláč, vztek,
smích), kde se mění frekvence a hloubka dýchání. Dechová cvičení vedou k
osvojení uvědomělého dýchání, prohlubují dech a učí využívat celou kapacitu
plic. Zlepšují schopnost koncentrace a mají relaxační (uvolňující) účinky
(Drotárová, 2003).
Relaxační dýchání by mělo začínat „vyčištěním“ plic, tedy výdechem. Stačí
jeden nebo dva hluboké výdechy a nádechy, které musí být provedeny pomalu a
podstatné je dýchat břichem. Pro zesílení uvolnění je zapotřebí po každém
nádechu a výdechu na několik vteřin zadržet dech. Cvičení je vhodné opakovat
krátce a několikrát denně při běžných činnostech (Moravcová, 2013).
66
5.2.2 Psychoterapie
Terapeutické strategie uplatňující se v boji proti syndromu vyhoření, se
také samozřejmě opírají o psychoterapeutické zdroje. V úvodu této podkapitoly
si definujeme pojem „psychoterapie“ a následně si stručně představíme
psychoterapeutické cíle při řešení syndromu vyhoření.
Podle Vymětala je psychoterapie „… především léčbou (sekundární
prevencí), ale i profylaxí (primární prevencí) a rehabilitací (terciální prevencí)
poruch zdraví, která se uskutečňuje výhradně psychologickými prostředky, tedy
prostředky komunikační a vztahové povahy“(2004, s. 20).
Jako specifickou činnost pojímá psychoterapii Kratochvíl, který uvádí, že se
jedná o „…léčebnou činnost, léčebné působení, specializovanou metodu léčení
nebo soubor léčebných metod, záměrné ovlivňování, proces sociální interakce“
(2006, s. 13). Je názoru, že by psychoterapie měla pacientům napomáhat změnit
prožívání ve směru lepšího přizpůsobení se životním situacím a úkolům a vést
k pocitům sebeuplatnění a seberealizace. Dále by měla vést k naplňování
životního smyslu, k pocitu vyrovnanosti a spokojenosti (Kratochvíl, 2006).
V psychologickém slovníku je psychoterapie definována jako: „ …léčení
duševních chorob a hraničních stavů psychologickými prostředky, to je slovem,
gestem, mimikou, mlčením, případně úpravou prostředí. Je to jedním z účinných
způsobů psychické pomoci, plánované, promyšlené a prováděné odborníky“
(Hartl, Hartlová, 2004, s. 488).
Vymětal (2004) popisuje, že v rámci profylaxe (primární prevence) mohou
některé psychoterapeutické postupy (například relaxace, hypnóza, biologická
zpětná vazba) pomoci při regulaci nežádoucích psychofyziologických stavů
(například tenze, bolest, tréma, migréna, vysoký krevní tlak a jiné.) Dále uvádí, že
by měla být součástí života každého jedince osobní psychohygiena jako soubor
zdraví podporujících aktivit, postojů a přístupů – správná životospráva, schopnost
odpočívat, osobnostní rozvoj formou sebepoznání a úpravy negativně působících
jevů.
67
V rámci terapie včetně sekundární prevence je psychoterapie používána
jako hlavní léčebná metoda u chorob s prokazatelným podílem psychosociálních
činitelů v jejich etiologii. (Vymětal, 2004).
Vymětal (2004, s. 42) říká, že „…cíl psychoterapie vidíme ve změnách
v osobnosti a organismu, chování a sociálních vztazích pacienta, přičemž tyto
změny jsou předem stanoveny a v procesu terapie dosahovány psychologickými
prostředky“.
Vymětal (2004) rozděluje cíle psychoterapie na základě toho, na co se
zaměřuje a do jaké hloubly v rámci osobnosti a organismu zasahuje. Nejčastějším
cílem bývá osobnostní změna klienta podmíněná sebepoznáním. Klient je pak
veden k větší sebeakceptaci, ke zmírnění nebo odstranění inkongruencí (vnitřních
rozporů) a řešení konfliktů. Primárním cílem psychoterapie může být také
zmírnění nebo odstranění psychopatologických symptomů.
Cíle psychoterapie při řešení problémů spojených se syndromem vyhoření
lze rozdělit společně s Kratochvílem (2006) do dvou skupin. První cíl je
formulován jako odstranění chorobných příznaků, kdy přichází klient s určitými
obtížemi a úkolem terapeuta je, ho těchto potíží zbavit. V případě syndromu
vyhoření se obvykle jedná o symptomy, jako jsou depresivní stavy, potíže se
spánkem, bolesti zad u hlavy, únava apod. Terapie se pak může orientovat na
získání realističtějšího přístupu k zaměstnání i sobě samému, na kultivování
schopnosti efektivního řízení pracovního i volného času, osvojení si základů
zdravé životosprávy, umění odpočinku, dále pak na obnovu či vybudování
systému zdravých mezilidských vztahů. Někteří autoři tento cíl zpřesňují jako
obnovení schopnosti prožitku, kontaktu, pracovní schopnosti a schopnosti
radovat se ze života. Cíl je dosažen tehdy, pokud vymizí symptomy, které tomu
bránily (Kratochvíl, 2006; Vymětal, 2004). V souladu s tímto typem cílů může
pracovat psychoterapeut např. v rámci postupů práce kognitivně behaviorální
terapie.
68
Druhý cíl psychoterapie vymezuje Kratochvíl (2006) jako reedukaci,
resocializaci, reorganizaci, restrukturaci a rozvoj či integraci klientovy osobnosti.
Odstranění symptomů je považováno spíše za vedlejší důsledek. Úspěšnost léčby
se zde posuzuje podle dosaženého stupně osobnostních změn. Pozornost je tak
věnována sebepoznání a sebeakceptaci dotyčného a hlubšímu pochopení
možných souvislostí vzniku a rozvoje tohoto syndromu (například porozumění
vlastní náročnosti na sebe v souvislosti s dřívějšími zkušenostmi a jiné). Osobně
pokládám druhý cíl za výhodnější a to z důvodu působení, které vychází
z hlubšího poznání sebe sama a porozumění zákonitostem některých „pochodů“.
U jedinců se syndromem vyhoření dochází ke změnám postavení
v zaměstnání i v rodině, mění se jeho náplň života a výkonnost. Zde pak může
psychoterapie pomáhat klientům při adaptaci na nové podmínky. Jednotlivé cíle
psychoterapie se prolínají a vzájemně ovlivňují (Vymětal, 2004).
Konkrétní podoba psychoterapie je ovlivněna volbou daného
psychoterapeuta, terapeutickým přístupem, který zastává i přání klienta.
5.2.3 Farmakoterapie
Farmakoterapií se rozumí léčba pomocí medikamentů – léků. Mnoho
psychiatrických poruch a nemocí lze léčit pomocí psychofarmak, ale u syndromu
vyhoření tomu tak není. Medikamentózní léčba zde hraje pouze podpůrnou roli,
pomocí léků je tedy možné tlumit pouze jeho symptomy, kterými jsou například
deprese, úzkost, stres, bolesti zad, svalové napětí, nespavost. Vždy je nutná
konzultace s odborným lékařem, protože jakýkoliv laický přístup v oblasti
medikamentózní léčby může zhoršit pacientův stav (Křivohlavý, 2001).
69
6 SPECIFIKA PRÁCE ZDRAVOTNÍ SESTRY V
PEDOPSYCHIATRII
Cílem této kapitoly je charakterizovat obor dětské psychiatrie a přiblížit
pohled na práci cílové skupiny této diplomové práce, tedy zdravotních sester
pracujících na oddělení dětské psychiatrie. Z toho důvodu uvedu nejen specifika
práce zdravotních sester na oddělení dětské psychiatrie, ale též pro pochopení
problematiky ošetřování dětských psychiatrických pacientů, zmíním nejčastější
diagnózy v oboru pedopsychiatrie.
6.1 Charakteristika oboru pedopsychiatrie
Pedopsychiatrie neboli dětská a dorostová psychiatrie je oborem, který se
zabývá péčí o duševní zdraví dětí. „Jejím úkolem je popis, diagnostika, klasifikace,
léčení, rehabilitace, reedukace a prevence duševních poruch této věkové
skupiny“ (Hort a kol., 2000 s. 23).
Duševní zdraví je v psychologickém slovníku definováno jako: „…schopnost
adaptace na prostředí a situace, přijímání všeho, co život přináší, vč. sexuality a
jiných forem pudového a citového života, umění rozeznávat je a v sociálním
kontextu kontrolovat“ (Hartl, Hartlová, 2000, s. 702). Duševní poruchu lze
definovat jako odchylku od duševního zdraví a normy.
O počátcích rozvoje dětské psychiatrie lze hovořit až v 19. století.
Prvopočátky se vyznačovaly především péčí o děti, které trpěly nedostatkem jódu
v alpských oblastech. První ústavy byly zakládány pro opuštěné a výchovně
zanedbané děti. V období od roku 1910 do roku 1934 docházelo k bližšímu
rozpoznání a klasifikaci jednotlivých poruch, například organických poruch,
neuróz, psychóz, psychopatií a poruch chování či delikvence mládeže. V roce
1913 byl v Praze založen Pedagogický ústav, kde děti posuzovali z hlediska
medicínského, pedagogického i sociálního. V roce 1924 vznikl ústav pro děti a
70
mladistvé v Opařanech u Tábora a tím byl položen základ budování dětských
psychiatrických léčeben u nás (Marková, Venglářová, Babiaková, 2006).
Současné pojetí dětské psychiatrie je charakterizováno rozvojem vývojové
psychopatologie. V České republice existuje dětská a dorostová psychiatrie jako
specializační obor po dobu 40-ti let a zaujala rovnocenné místo vedle psychiatrie
dospělých. Má vlastní odbornou koncepci, postgraduální vzdělávání, organizační
strukturu napojenou na ACPP (Association for Child Psychology and Psychiatry) a
vzrůstající aktivitu ve vědecko – výzkumné oblasti. Dle pojetí současné koncepce
pedopsychiatrie poskytuje odbornou péči dětem a adolescentům do 18ti let,
kteří trpí duševní poruchou nebo se ocitli v těžké životní situaci (Drtílková, 2003).
V léčebných postupech jsou rozvinuty psychoterapeutické metodiky (individuální,
skupinové), léčby hrou, činnostní terapie, různé druhy arteterapie, režimové
systémy a další. Úzce spolupracuje s oborem klinické psychologie a zasahuje do
oblasti etické, sociální, pedagogické a právní (Marková, Venglářová, Babiaková,
2006).
6.1.1 Dětské psychiatrické léčebny v ČR
V této podkapitole stručně představím současný systém zdravotnické péče
v pedopsychiatrii. Lze ho dělit na ambulantní a lůžkovou péči.
Psychiatrická ambulance pro děti a dorost provádí psychiatrickou
diagnostiku a komplexní terapii duševních poruch, rehabilitaci, reedukaci,
eventuelně resocializaci dětí a adolescentů biologickými, psychoterapeutickými,
socioterapeutickými a rehabilitačními postupy. Dále provádí dispenzární péči a
spolupracuje s rodinou pacienta, se školskými institucemi a orgány sociálně
právní ochrany dětí (Psychiatrická společnost ČLS J.E.P., 2008).
Duševně nemocné dítě či adolescent bývá nejprve odkázán na ambulantní
péči a teprve v případě, kdy není ambulantní péče dostačující, přichází na řadu
hospitalizace. V České republice je k dispozici cca 626 lůžek, z toho 140 lůžek při
nemocnicích a klinikách a 78% lůžek najdeme v samostatných dětských
psychiatrických léčebnách (například Opařany, Louny, Velká Bíteš) a na dětských
71
odděleních psychiatrických léčeben (Pavlatová, 2010). Psychiatrická oddělení
jsou obvykle součástí nemocnic, ale mohou být též samostatnými zařízeními.
Zajišťují po dobu 24 hodin konziliární službu, laboratorní a další doplňující
vyšetření. Pracují zde psychiatři, kliničtí psychologové, speciální pedagogové,
logopedi, sociální pracovníci, vyšší zdravotničtí pracovníci a střední, nižší pomocní
pracovníci, vychovatelé. O délce hospitalizace dítěte rozhoduje lékař po domluvě
s rodinou dle náročnosti diagnostického a léčebného procesu. Jednotlivá zařízení
mají různou délku hospitalizace, v průměru to však bývá od 30 do 90 dnů.
Jednotlivá lůžková oddělení dětské psychiatrie poskytují komplexní
terapeutickou a diagnostickou péči, ale mohou se svým zaměřením mírně lišit.
Například dětská psychiatrie Thomayerovy nemocnice v Praze hospitalizuje děti
ve věku od 2 do 12 let, starší děti pouze ojediněle. Diagnostikují zde a léčí
neurotické, hyperkinetické, emoční a tikové poruchy, poruchy chování, deprese,
specifické vývojové poruchy řeči a též se zabývají problematikou mentální
retardace a týraných, zanedbaných a sexuálně zneužívaných dětí. Poskytují
komplexní vyšetření včetně těch doplňujících (neurologické, pediatrické,
proktologické apod.), dále poskytují strukturovanou psychoterapii individuální,
skupinovou, rodinnou i komunitní. Oddělení také nabízí pravidelnou skupinu pro
rodiče hospitalizovaných a ambulantních dětí, logopedickou diagnostiku a terapii
poruch řečové komunikace a jedenkrát měsíčně realizuje semináře pro širší
odbornou veřejnost (Thomayerova nemocnice, 2013).
Dětská psychiatrie Fakultní nemocnice v Motole v Praze hospitalizuje děti a
dospívající do 18-ti let věku. Klinika je známá především svými výsledky v
diagnostice a terapii dětského autismu a poruch příjmu potravy. Psychiatrická
oddělení fakultních nemocnic jsou speciálním typem psychiatrického zařízení.
Mají status kliniky, která je součástí lékařské fakulty a poskytují kromě
zdravotnických služeb i výuku vysokoškolským studentům, postgraduální výchovu
a zabývají se výzkumnou činností. Například pracovníci dětské psychiatrie
Fakultní nemocnice v Motole se výzkumně blíže zabývají výše zmiňovanými
poruchami, jako je autismus a poruchy příjmu potravy u dětí. Jejich dalším
72
výzkumným zaměřením je dětská farmakologie (Fakultní nemocnice v Motole,
2012).
6.1.2 Nejčastější diagnózy v oboru pedopsychiatrie
Spektrum duševních nemocí a poruch pedopsychiatrických pacientů je
velmi pestré a v následující podkapitole budou (pro dokreslení kontextu) stručně
představeny některé z nich ve svých nejtypičtějších symptomech.
V evropských psychiatrických léčebnách se k diagnostice převážně užívá
Desáté revize Mezinárodního klasifikačního seznamu nemocí (MKN-10),
vydaného Světovou zdravotnickou organizací (WHO) v kódovacím rozsahu F0 -
F9. Dětská psychopatologie je pak specifičtěji vyčleněná v kódech F8, F9,
eventuálně F7 - mentální retardace (Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a
přidružených zdravotních problémů, 2013).
V České republice žije cca 2,1 milionu dětí a mladistvých a z toho
potřebuje pedopsychiatrickou péči odhadem asi 13% z této populace, tedy
přibližně 270 tisíc dětí a adolescentů. Výskyt evidovaných duševních poruch v
dětství a v adolescenci roste v souvislosti s celkovým nárůstem patologických
společenských jevů, například násilí na dětech a mezi dětmi, nárůst delikvence a
dramatické zvyšování užívání návykových látek u dětí už v raném věku
(Pavlatová, 2010).
Mezi nejčastější diagnózy v pedopsychiatrii se řadí ADHD – hyperkinetická
porucha chování, tikové poruchy, deprese, poruchy chování, poruchy intelektu,
poruchy řeči, poruchy příjmu potravy, projevy organického poškození mozku,
afektivní poruchy, psychotické poruchy, poruchy osobnosti, poruchy v oblasti
sociálních vztahů a poruchy v oblasti sexuality (Kříž, 2000).
Poruchy chování patří k nejčastějším diagnózám u dětí a stále více případů
přibývá. Narůstají také projevy agresivity dětí, což je sice přirozená vlastnost
každého jedince, ale je důležitá její správná socializace. O příčinách rostoucích
projevů agresivity u dětí se vedou diskuse v laických i odborných kruzích, hovoří
73
se o vlivu dědičnosti, a to o biologické i sociální a také o výchově rodičů. Sociální
dědičností se rozumí to, v jakém prostředí dítě vyrůstá a jaké vzory kopíruje.
Diskutován je i vliv širšího prostředí, vrstevníků či způsobu trávení volného času
(počítačové hry, sledování televize, aj.) (Mrkvicová, 2013).
Hyperkinetické poruchy jsou charakterizované časným začátkem, obvykle v
prvních pěti letech věku dítěte. Projevují se nedostatečnou vytrvalostí v
činnostech, mají tendenci přebíhat od jedné činnosti k druhé, aniž by byla jedna
dokončena. Hyperkinetické dítě je velmi často impulsivní a neukázněné, dostává
se snadno do konfliktů, bezmyšlenkovitě porušuje pravidla a je také více
náchylné ke vzniku úrazu. Děti s hyperkinetickou poruchou mívají specifické
opoždění v motorickém i jazykovém vývoji (Ústav zdravotnických informací a
statistiky ČR, 2013).
Tikové poruchy se vyznačují bezúčelnými, náhlými, rychlými, mimovolními
pohyby či vyluzovanými zvuky. Frekvence a forma tiků je variabilní a individuálně
odlišná. Jednoduché tiky motorické se projevují nejčastěji záškuby mimických
svalů, ramen a horních končetiny a fonační tiky se projevují mlaskáním,
chrochtáním, či pohvizdováním. Poté existují komplexní motorické a fonační tiky,
kde dochází k dotýkání se, k poplácávání, opakovanému vykřikování slov, frází či
zvuků (Orel a kol., 2012).
Deprese u dětí není snadné odhalit, jelikož jsou méně schopné verbálně
vyjadřovat své emoce a mají tendence reagovat na své nálady spíše fyzickými
projevy. Zatímco jedno dítě může v depresi reagovat smutkem, jiné může
reagovat hyperaktivitou či násilím na druhých. Symptomů vyjadřujících depresi u
dětí může být celá řada – smutek trvající mnoho týdnů, plačtivost, somatické
obtíže jako bolesti hlavy, břicha, únava bez zjevné příčiny apod., poruchy spánku,
změny hmotnosti, podrážděnost a náladovost, problémy s chováním ve škole,
sebepoškozování, sklon k užívání návykových látek, u mladších dětí může dojít k
návratu do nižšího vývojového stupně (toaletní návyky, způsoby stravování),
vzdorovitost a v neposlední řadě může vést až k suicidálním (sebevražedným)
tendencím (Kopřivová, 2013).
74
Poruchy autistického spektra patří mezi nejzávažnější poruchy mentálního
vývoje u dětí. Duševní vývoj dítěte s autismem je narušen v oblasti verbální i
neverbální komunikace, sociální interakce a představivosti. V APLA (Asociace
pomáhající lidem s autismem) je ročně diagnostikováno okolo tří set jedinců s
touto diagnózou. Projevy autistického spektra jsou velmi individuální. V raném
věku dítěte bývá nápadný opožděný vývoj řeči, stagnace či regres v řečovém
vývoji a typické je pouhé opakování slov nebo frází po druhých. Je též omezená
neverbální komunikace, kdy dítě udržuje pouze krátkodobý nebo žádný oční
kontakt a nepoužívá gestikulaci. V oblasti sociální interakce je nápadná
samostatnost, dítě nejeví zájem o společnou hru, nerespektuje sociální normy,
jeho chování lze považovat za sociálně nevhodné a výchovné usměrnění bývá
obtížné. Typické jsou například stereotypní činnosti v oblasti hry, u kterých dítě
vydrží dlouhou dobu (řazení nebo pozorování pohybů předmětů), fascinace
určitými předměty, encyklopedické zájmy či vynikající znalosti z určité oblasti
(například znalost jízdního řádu vlaků). Velmi důležitá je zde speciální
pedagogická péče, která svým speciálním přístupem usnadní dítěti lépe
porozumět světu a je zde velká šance na zlepšení. Americká pediatrická
společnost v lednu roku 2010 zveřejnila studii, že poskytnutí komplexní rané
intervence vede u dětí k výraznému zlepšení mentálních schopností, adaptivního
chování i ke zmírnění symptomaticky autismu (Šporclová, 2014).
6.2 Specifika práce zdravotní sestry na oddělení dětské
psychiatrie
Práce zdravotní sestry na dětské psychiatrii je velmi specifická a těžiště
její práce je zcela odlišné od práce na jiných odděleních. V úseku ošetřovatelské
péče v pedopsychiatrii pracují všeobecné sestry, zdravotní sestry se specializací
pro psychiatrii, pediatrii nebo management, dále jiní pracovníci ve zdravotnictví –
pedagog, terapeut, zdravotně sociální pracovník, ošetřovatelé, zdravotničtí
asistenci a sanitáři. Zdravotní sestra se podílí na preventivní, diagnostické,
terapeutické a zdravotně výchovné péči o dětskou klientelu.
75
Marková, Venglářová, Babiaková (2006) uvádějí předpoklady, které
považují za potřebnou „výbavu“ zdravotní sestry pracující v pedopsychiatrii.
Jedná se o vzdělanost, kladný vztah k lidem, zejména pak k dětem, zájem o řešení
jejich problémů, verbální i neverbální komunikační schopnosti na profesionální
úrovni, schopnost empatie a získání si důvěry, kvalitní pozorovací a rozpoznávací
schopnosti, duševní stabilitu a vytrvalost, smysl pro týmovou práci, pozitivní
životní filosofii a schopnost a ochotu k celoživotnímu vzdělávání.
Práce zdravotní sestry na dětské psychiatrii je velmi náročná a to jak po
stránce fyzické, tak po psychické. Sestra s dětmi tráví převážnou část dne, s
výjimkou času kdy jsou děti ve škole nebo se účastní terapeutického sezení.
Výrazným specifikem její práce je, že kromě ošetřovatelské a zdravotnické péče
zajišťuje i jiné aktivity, jako je plánování a tvorba programu pro děti, podílí se na
výchově a vzdělávání dětí včetně asistence při domácích úkolech, plní intervence
v případě výchovných problémů, přebírá zodpovědnost a řadu povinností rodičů
a vykonává množství dalších aktivit, které lze zařadit do činností výchovných.
Sestra musí při práci s dětmi respektovat zvláštnosti jednotlivých
vývojových skupin a jsou na ni kladeny i vysoké nároky z oblasti diagnostiky. Na
jednom oddělení jsou hospitalizované děti s různými diagnózami, intelektovými
schopnostmi a každé dítě (ve vztahu ke své diagnóze, úrovni intelektu a
osobitosti) vyžaduje individuální přístup a jistá terapeutická opatření. Sestra se
na takovémto oddělení setkává často s agresí, naschvály, provokacemi a je
nutné, aby dokázala odlišit, na které typy chování reagovat a na které nikoliv.
Měla by také umět předvídat nebezpečí a včas zasáhnout vhodným způsobem.
Dalším rizikem je pro sestru přílišná citová angažovanost (Marková, Venglářová,
Babiaková, 2006).
Měla by dále ovládat techniky získávání údajů o pacientech – rozhovor,
pozorování, umění naslouchat. Velmi specifická je i ošetřovatelská diagnostika v
psychiatrii. Sestra by měla mít přehled o symptomatologii duševních poruch,
orientovat se v oblasti psychoterapie, znát jednotlivá psychofarmaka, jejich
působení i možné vedlejší účinky a podílet se tak na zvyšování terapeutického
76
působení. Důležitou roli hrají také osobnostní předpoklady sestry, které následně
ovlivňují kvalitu poskytované péče více než v jiných oborech. Práce sestry na
psychiatrii vyžaduje citlivý a empatický přístup, ohleduplnost, obětavost,
trpělivost, vysokou odbornou úroveň. Sestra by měla být rovněž schopna ovládat
své emoce a zachovat klid a rozvahu v každé situaci. V péči o duševně nemocné
dítě je kladen velký důraz na přizpůsobení ošetřovatelské péče individualitě
pacienta (Radimský, 1997).
V práci psychiatrické sestry je též specifické vedení zdravotnické
dokumentace a získávání ošetřovatelské anamnézy. Při získávání ošetřovatelské
anamnézy o dítěti sestra komunikuje především se zákonným zástupcem dítěte a
neměla by opomenout otázky týkající se kvality hygienických a stravovacích
nároků, komunikačních schopností a ověřit, zda nemá dítě po těle stopy
poranění. Dále by se měla informovat o tom, na jaké oslovení je dítě zvyklé, jaké
má oblíbené jídlo, hračky, záliby a další informace, které usnadní následnou
adaptaci dítěte na oddělení. Zápisy ve zdravotnické dokumentaci by měly
obsahovat informace o reakcích dítěte na cílené ošetřovatelské intervence, o
schopnostech dítěte zapojit se do činností, o jejich postavení v kolektivu, úrovni
hygienických a společenských návyků, hodnocení chování dítěte k sobě a k okolí,
o příjmu stravy a tekutin a podobně. Sestra by měla dále monitorovat a hodnotit
emoční reaktivitu dítěte, jeho náladu, chování při hře i dalších aktivitách, vztah k
autoritám, školní úspěšnost a další informace související s onemocněním dítěte
(Marková, Venglářová, Babiaková, 2006).
Za velmi důležité lze považovat navázání důvěrného a blízkého vztahu s
pacienty, zvláště pak, jedná-li se o děti. Těm bližší vztah s personálem může
značně usnadnit adaptaci i následný terapeutický pokrok. Vztahy s
psychiatrickými pacienty často bývají komplikovanější a důvěrnější než je tomu
na jiných odděleních. Je to dáno dlouhodobou hospitalizací a častou recidivitou
pobytů.
Profese zdravotní sestry se řídí zákony České republiky a rovněž také
nařízeními daných institucí, ve kterých je daná profese vykonávána. Též by se
77
měla řídit doporučeními a etickými normami, které jsou považovány za obecně
platné. V roce 1953 byl Mezinárodní radou sester (ICN) přijat Etický kodex
zdravotních sester (příloha č. 5), jehož poslední revize proběhla v roce 2000. V
České republice je platný od 29. 3. 2003 a zdravotní sestry se k němu hlásí
prostřednictvím České asociace sester (ČAS).
78
7 METODOLOGIE
V první části této práce jsem se věnovala teoretickým poznatkům, jež se
týkaly problematiky syndromu vyhoření. V empirické části práce se budu věnovat
vybraným souborem respondentů, konkrétně zdravotními sestrami pracujícími
na oddělení dětské psychiatrie a standardním dětském oddělení. Prostřednictvím
výzkumného šetření budu porovnávat míru syndromu vyhoření u výše
zmiňovaných sester a za pomoci statistických metod zjišťovat její závislost na
vybraných faktorech (typ oddělení, věk, délka praxe na současném oddělení,
vztahy na pracovišti, přístup vedoucích pracovníků, fyzický a psychický zdravotní
stav).
7.1 Metodologický rámec výzkumu
V následujících podkapitolách se zaměřím na výzkumné cíle této práce,
stanovení hypotéz, statistické zpracování a výzkumné metody, které byly použity
pro získání potřebných informací a k zodpovězení hlavní výzkumné otázky.
7.1.1 Stanovení problému, cíle výzkumu, hypotézy
Problémům, kterým čelí zdravotnictví v České republice, je mnoho. Jedním
z nich je například nedostatek zdravotních sester z důvodu odchodu do lépe
placených sfér či do oborů s menším fyzickým a psychickým vypětím. Z vlastní
zkušenosti vím, že zdravotní sestry často negativně vnímají platové ohodnocení a
postavení této profese ve společnosti. Na sestry jsou kladeny stále větší nároky,
např. z hlediska jejich odpovědnosti či velkého množství administrativy. Dalším
problémem je mnohdy nedostatečná nabídka prevence syndromu vyhoření ze
strany zaměstnavatele. Sestry jsou nedostatečně informovány, v mnoha
případech pojem „syndrom vyhoření“ ani neznají a nemají tak informace o
způsobech, jak se proti němu bránit. Syndrom vyhoření neovlivňuje pouze
pracovní výkon jedince a následné zhoršení kvality poskytované péče, ale
zasahuje i do jiných oblastí života (rodina, sociální postavení, celkový zdravotní
stav aj).
79
Vzhledem k dosavadním výzkumným zjištěním a osobním zkušenostem lze
předpokládat rozdílnost v míře výskytu syndromu vyhoření mezi zdravotními
sestrami pracujícími na dětské psychiatrii a sestrami ze standardního
pediatrického oddělení. Lze současně předpokládat rozdíly v míře vyhoření
vzhledem k věku respondentů, délce praxe na současném oddělení, vztahům na
pracovišti, přístupu vedoucích pracovníků a zdravotnímu stavu (fyzickém i
psychickém).
7.1.2 Vymezení cílů a výzkumných hypotéz
Hlavním cílem této diplomové práce bylo, zmapovat míru výskytu
syndromu vyhoření u námi vybrané cílové skupiny, konkrétně zdravotních sester
pracujících na dětské psychiatrii a standardním pediatrickém oddělení. Míra
vyhoření byla posuzována ve třech oblastech – emoční vyčerpání,
depersonalizace a osobní uspokojení z práce. Tendence ke vzniku syndromu
vyhoření byla u respondentů hodnocena v závislosti na typu oddělení, věku
zdravotních sester, délce jejich praxe na současném oddělení, vztahů na
pracovišti, ohledech vedoucích pracovníků a stavu fyzického a psychického
zdraví.
Dalším dílčím cílem této práce bylo zjistit, co považují zdravotní sestry výše
zmiňovaných oddělení za nejvíce zatěžující při výkonu jejich profese a co si
představují pod pojmem „vyhoření“. Dále má tato práce sloužit jako edukační
materiál nejen pro zdravotní sestry, laickou společnost, ale také pro osoby
pracující v jiných profesích. Toto je cíl celé DP, takže by patřil do úvodu, ne sem.
7.1.2.1 Hypotézy
Na základě těchto výzkumných cílů, osobních zkušeností a již realizovaných
výzkumných studií, byly stanoveny následující hypotézy. Jednotlivé hypotézy
předpokládají vyšší míru syndromu vyhoření u zdravotních sester na dětské
psychiatrii a to ve všech sledovaných oblastech (emocionální vyčerpání,
depersonalizace, osobní uspokojení). Dále předpokládají, že vyšší míru syndromu
vyhoření budou vykazovat mladší respondentky s kratší praxí. Další hypotéza
80
hledá korelaci mezi mírou syndromu vyhoření a negativními interpersonálními
vztahy na obou pracovištích. Poslední hypotéza se snaží ověřit závislost mezi
mírou syndromu vyhoření a mírou ohleduplnosti vedoucích pracovníků na
názory, postoje a pocity svých podřízených.
Hypotéza č. 1 – Míra výskytu syndromu vyhoření bude vyšší u zdravotních
sester na dětské psychiatrii a to ve všech sledovaných oblastech (emocionální
vyčerpání, depersonalizace, osobní uspokojení).
Hypotéza č. 2 – Míra výskytu syndromu vyhoření bude vyšší u mladších
zdravotních sester obou zkoumaných skupin a to ve všech sledovaných
oblastech.
Hypotéza č. 3 – Míra výskytu syndromu vyhoření bude vyšší u zdravotních
sester s kratší praxí u obou zkoumaných skupin a to ve všech sledovaných
oblastech.
Hypotéza č. 4 – Negativní interpersonální vztahy na pracovišti výrazně
ovlivní míru syndromu vyhoření ve všech sledovaných oblastech u zdravotních
sester obou zkoumaných skupin.
Hypotéza č. 5 – Ohledy vedoucích pracovníků výrazně ovlivní míru
syndromu vyhoření ve všech sledovaných oblastech u zdravotních sester obou
zkoumaných skupin.
7.2 Metodika vlastního výzkumu
Pro výzkumné šetření této diplomové práce byl použit standardizovaný
dotazník MBI (viz příloha č. 1). Dotazník MBI (Maslach Burnout Inventory) je
spolu s dotazníkem BM (Burnout Measure) v posledních letech považován za
nejpoužívanější dotazníkovou metodu k detekci míry výskytu syndromu vyhoření
v mnoha zemích světa. V České republice se s tímto dotazníkem pracuje velmi
málo, používá se převážně ve výzkumných pracích studentů, případně ve
zdravotnictví. V této diplomové práci jsem použila českou verzi MBI dotazníku
81
(Křivohlavý, 1998). Pro volbu tohoto dotazníku jsem se rozhodla na základě
realizovaného předvýzkumu, o kterém se podrobněji zmiňuji níže (podkapitola
7.2.1). Dalším důvodem volby bylo strukturování dotazníku, které se jevilo jako
vhodné a jeho jednoduchý způsob vyhodnocování.
Tato dotazníková metoda byla poprvé publikována v roce 1981 (upravena v
roce 1986). Autory jsou Ch. Maslach a S. Jackson. Dotazník mapuje tři oblasti.
Dvě negativně laděné – depersonalizaci a emocionální vyčerpání a jednu
pozitivně laděnou – osobní uspokojení z práce. V originálním znění jsou pocity
hodnoceny jednak na stupnici četnosti výskytu a jednak na stupnici intenzity
(síly). V praxi se však doporučuje používat pouze jeden z ukazatelů, buď četnost
nebo sílu (Venglářová, 2011).
Křivohlavý (1998) uvádí tři základní činitele, které se pomocí této metody
zjišťují:
EE (emotional exshaution), emocionální vyčerpání. Takto označený stav
bývá doprovázen ztrátou chuti do života, nedostatkem sil pro jakoukoliv činnost,
oslabenou motivací apod. Emocionální vyčerpání nastupuje v procesu syndromu
vyhoření jako první a je tedy považováno za nejsměrodatnější ukazatel
(Křivohlavý, 1998).
DP (depersonalisation), depersonalizace. Depersonalizace nastupuje po
úvodním pocitu emočního vyčerpání. Projevuje se ztrátou úcty k lidem, jakožto k
lidským bytostem. Vyskytuje se především u lidí, kteří mají velkou potřebu
reciprocity (tj. kladné odezvy) od lidí, kterým se věnují. Například zdravotní sestra
a její potřeba kladné odezvy od pacienta, o kterého pečuje. Pokud se těmto
lidem kladné odezvy nedostává, staví se k druhým lidem cynicky, ztrácí k nim
respekt a úctu. V extrémním případě může dojít až k naprosté dehumanizaci
osob (tj. znelidštění) a daný jedinec se k lidem začne chovat jako k předmětům,
nikoliv jako k lidem (Křivohlavý, 1998).
PA (personal accomplishment), osobní uspokojení. Poslední složkou
psychického vyhoření je podle Křivohlavého snížená efektivita práce, snížený
82
pracovní výkon. S touto charakteristikou se často setkáváme u lidí s nízkým
sebehodnocením a sebedůvěrou a tím, že si sami sebe příliš necení, nemají
dostatek energie ke zvládání stresových situací, konfliktů a životních těžkostí.
Odpovídá fázi vyhoření, kdy pracovník pociťuje výrazný nepoměr mezi
vynaloženým úsilím a vnímaným smyslem dané práce (Křivohlavý, 1998).
Vyhodnocení dotazníku „MBI“
Dotazník celkem obsahuje 22 otázek. Z toho je 9 otázek zaměřených na
emocionální vyčerpání, 5 na depersonalizaci a 8 na osobní uspokojení z práce. U
každé otázky je možnost se vyjádřit pomocí sedmibodové škály na základě
subjektivního hodnocení pocitů (Křivohlavý, 1998). Vyhodnocení dotazníku MBI
spočívá v součtu všech bodových hodnocení v jednotlivých sub-škálách
(Venglářová, 2011).
EE – stupeň emocionálního vyčerpání
Nízký 0 - 16
Mírný 17 - 26
Vysoký 27 a více = vyhoření
DP – stupeň depersonalizace
Nízký 0 - 6
Mírný 7 - 12
Vysoký 13 a více = vyhoření
PA – stupeň osobního uspokojení
Nízký 31-0 = vyhoření
Mírný 38
Vysoký 39 a více
83
Operacionalizace. Rozdělení otázek MBI dotazníku podle hodnocené oblasti
burnoutu:
otázky mapující emocionální vyčerpání – otázka č. 1, 2, 3, 6, 8, 13, 14, 16,
20
otázky mapující stupeň depersonalizace – otázka č. 5, 10, 11, 15, 22
otázky mapující stupeň osobního uspokojení – otázka č. 4, 7, 9, 12, 17, 18,
19, 21
(Křivohlavý, 1998)
Respondenti se na otázky vyjadřovali pomocí sedmi stupňové odpovědní
škály na základě subjektivních pocitů. V originálním znění dotazníku jsou pocity
hodnoceny jednak na stupnici četnosti výskytu a jednak na stupnici intenzity. Pro
tuto práci byla zvolena stupnice intenzity. Sedmistupňová škála vyjadřuje nejen
stupeň intenzity pocitů, ale zároveň je i bodovým hodnocením položky.
Vyhodnocení spočívá v součtu všech bodových hodnocení v jednotlivých
oblastech (emocionální vyčerpání, depersonalizace, osobní uspokojení). Princip
dotazníku je tedy založen na skutečnosti, že se respondent zamýšlí nad daným
výrokem a pomocí sedmibodové škály vyjadřuje své stanovisko, jak on sám
aktuálně prožívá daný pocit. Úkolem respondentů tedy bylo na vyznačené škále
pod každým tvrzením zakroužkovat jedno číslo, které mělo vyjádřit sílu
aktuálních pocitů.
Sedmistupňová odpovědní škála (stupeň intenzity):
Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
Pro oblast emocionálního vyčerpání a stupeň depersonalizace korespondují
vysoké hodnoty se stupněm vyhoření, naopak je tomu u stupně osobního
uspokojení, kde korespondují se stupněm vyhoření nízké hodnoty. Maximální
počet získaných bodů v oblasti emocionálního vyčerpání je 54 bodů, v oblasti
depersonalizace 30 a v oblasti osobního uspokojení 48.
84
Dotazník MBI byl v úvodní části doplněn otázkami zaměřenými na typ
pracoviště, pohlaví respondentů, věk, délku praxe, vztahy na pracovišti, ohledy
vedoucích pracovníků a na fyzický a psychický zdravotní stav (viz příloha č. 7).
Výzkumné otázky, jimiž byl dotazník MBI doplněn, umožňují separaci
respondentů do porovnávacích skupin.
První část dotazníku je tedy tvořena jedenácti otázkami. Z toho je 9 otázek
polytomických s možností výběru jedné odpovědi, 1 otázka doplňující s možností
výběru tří odpovědí a 1 otázka otevřená. V úvodu této části dotazníku jsme se
zaměřili na identifikační a osobní údaje respondentů, kde jsme zjišťovali: typ
oddělení, na kterém dotazovaní pracují (dětská psychiatrie x pediatrická klinika),
věk respondentů, celkovou délku jejich praxe ve zdravotnictví a délku praxe na
současném oddělení. Další část dotazníku tvořily otázky zaměřené na
interpersonální vztahy na pracovišti, ohledy vedoucích pracovníků na názory,
pocity a postoje svých podřízených a na zdravotní strav po stránce fyzické i
psychické. Doplňující otázka byla zaměřena na faktory, které dotazovaní považují
za nejvíce zatěžující při výkonu jejich profese. Poslední otázka (otevřená) byla
zaměřena na zjištění míry informovanosti o významu pojmu vyhoření u
zdravotních sester pracujících na oddělení dětské psychiatrie a standardním
pediatrickém oddělení.
Výhodu dotazníkového šetření spatřuji v možnosti získat značné množství
dat od velkého množství lidí za poměrně krátký čas a snadnější zpracování a
vyhodnocení. Další jeho předností je i možnost hromadného počítačového
zpracování (Kutnohorská, 2009). Za nevýhodu považuji to, že nejsem s
respondenty v přímém kontaktu a při eventuálním neporozumění otázce nelze
otázku upřesnit, opravit či doplnit. Kladné stránky dotazníků též může
znehodnocovat poměrně nízká návratnost.
Nezbytnou součástí výzkumného šetření bylo navázání spolupráce se
zdravotnickými zařízeními. Spolupráce byla navázána se zdravotními sestrami a
jejich vedoucími pracovníky z oddělení dětské psychiatrie a pediatrické kliniky
dvou pražských nemocnic.
85
7.2.1 Předvýzkum
Před tím, než jsem zahájila samotné dotazníkové šetření, jsem rozdala
deseti náhodným zdravotním sestrám na soukromé klinice Medicover dva
standardizované dotazníky MBI a BM (Burnout Measure a Maschlach Burnout
Inventory). Dotazníky byly rozdány zdravotním sestrám bez ohledu na jejich
obor, věk i délku vykonávané profese. Předvýzkum byl proveden v prosinci roku
2013. Každé dotazované byl individuálně vysvětlen cíl dotazníkového šetření,
jeho metodika i proces průběhu. Anonymita respondentů byla dodržena.
Cílem předvýzkumu bylo zjistit, který z uvedených dotazníků je pro
respondentky srozumitelnější, lépe pochopitelný a nevyskytují-li se jakékoliv
nejasnosti.
Při vyplňování dotazníků se neobjevily žádné potíže, oba dotazníky byly pro
zdravotní sestry srozumitelné. Přesto při zjišťování zpětné vazby 7 z 10ti sester
uvedlo, že se jim lépe pracovalo s dotazníkem MBI. I přesto, že není procentuální
rozdíl vysoký, zvolila jsem pro výzkumné šetření této diplomové práce dotazník
MBI jako nástroj pro měření míry výskytu syndromu vyhoření.
7.3 Postup vlastního šetření
Sběr dat proběhl v únoru roku 2014. Bylo celkem rozdáno 100 dotazníků a
to zdravotním sestrám na dětské psychiatrii a sestrám na standardním
pediatrickém oddělení ve dvou pražských nemocnicích. Návratnost činila 95
dotazníků, tj. 95% úspěšnost. Avšak pro vyhodnocování výzkumného šetření bylo
možné použít pouze 87 dotazníků, zbylé dotazníky jsem musela z důvodu
neúplného či chybného vyplnění vyřadit.
Před zahájením samotného výzkumného šetření jsem nejprve
zkontaktovala náměstkyně pro ošetřovatelskou péči obou nemocnic a zaslala jim
po předešlé telefonické domluvě písemnou žádost o povolení výzkumného
šetření (viz příloha č. 8). Na základě jejich písemného schválení jsem navázala
spolupráci s vrchními sestrami jednotlivých oddělení, které jsem osobně
86
seznámila s tématem mé diplomové práce a s účely výzkumného šetření.
Vrchním sestrám jsem podala instrukce pro vypracování dotazníků a požádala je
o jejich následné rozdání zdravotním sestrám na jejich pracovištích. Sběr dat
probíhal v časovém rozsahu dvou týdnů. Vyplněné dotazníky jsem dostala zpět
opět prostřednictvím vrchní sester daných oddělení. V průběhu výzkumného
šetření jsem se setkala s velkou ochotou nejen ze strany vedoucích pracovníků
jednotlivých oddělení, ale taktéž ze strany dotazovaných zdravotních sester. O
dobré spolupráci svědčí snad zájem vedoucích pracovníků a zdravotních sester o
dané téma a vysoká návratnost dotazníků.
7.4 Charakteristika zkoumaného vzorku
Zkoumaný soubor tvoří ženy různé věkové kategorie od 20 let do 50 a více
let. Soubor respondentů tvořilo 87 zdravotních sester dvou pražských nemocnic,
jejichž jména z důvodu zachování anonymity respondentů neuvádíme. Osloveny
byly zdravotní sestry pracující na oddělení dětské psychiatrie a sestry na
standardním dětském oddělení. Z celkového počtu 87 respondentů tvoří 45
skupinu zdravotních sester ze standardního pediatrického oddělení a 42 skupinu
sester pracujících na oddělení dětské psychiatrie.
Ke každé dotazníkové položce byla vytvořena tabulka vyjadřující její popis.
Pro dokreslení informací uvedených v tabulkách byly vytvořeny grafy zobrazující
procentuální hodnoty.
Tabulka č. 1 – Počet respondentů
Respondenti Dětská psychiatrie Pediatrická klinika 42 45
Celkem 87
87
Graf č. 1 – Procentuální znázornění počtu respondentů
Rozložení respondentů v experimentální skupině v závislosti na typu
oddělení (dětská psychiatrie x pediatrická klinika) jsem zjišťovala v dotazníku č. 1.
V následující části budu interpretovat data získaná dotazníkovým šetřením
realizovaným v experimentální skupině. Představím rozložení respondentů na
základě jejich pohlaví a věkové kategorie.
Tabulka č. 2 – Rozložení mužů a žen ve zkoumaném souboru
Pohlaví Absolutní
četnost Relativní četnost Muži 0 0% Ženy 87 100% Celkem 87 100%
V dotazníkové položce č. 2 jsem zjišťovala rozložení mužů a žen ve
zkoumaném souboru respondentů. Z tabulky č. 2 je patrné, že experimentální
skupinu tvořily pouze ženy.
Tabulka č. 3 – Věkové kategorie respondentů
Věk respondentů
Dětská psychiatrie
Pediatrická klinika
20-29 let 9 9 30-39 let 10 15 40-49 let 10 13
50 let a více 13 8
88
Graf č. 2 – Procentuální zastoupení jednotlivých věkových kategorií
V dotazníkové položce č. 3 jsem zjišťovala věkové rozložení respondentů
v experimentální skupině. Z tabulky č. 3 je patrné, že ve zkoumaném souboru
respondentů bylo největší zastoupení zdravotních sester ve věkové kategorii 30
až 39 let, konkrétně 25 sester. Druhou nejpočetnější skupinu v počtu 23
respondentů tvořila věková kategorie 40 až 49 let. S počtem 21 respondentů byla
zastoupena věková kategorie 50 let a více. Nejmenší skupinu tvořili respondenti
ve věkové kategorii 20 až 29 let v počtu 18 respondentů.
7.5 Získané výsledky a jejich interpretace
V následující kapitole se budu věnovat vyhodnocování a statistickému
zpracování získaných dat empirického šetření. Data byla vyhodnocována a
zpracována za pomoci počítačových programů Microsoft Office Word 2007 a
Microsoft Office Excel 2007.
7.5.1 Interpretace výsledků položek dotazníkového šetření
Zkoumaná a interpretovaná data empirického šetření jsou publikována ve
stejném pořadí, které odpovídá pořadí otázek v dotazníkovém šetření. Jednotlivé
dotazníkové položky jsou zpracovány a převedeny do tabulek vyjadřujících
absolutní a relativní četnost. Tabulky pro dokreslení informací doplňuji grafy
znázorňující procentuální hodnoty v dané položce. Relativní četnost je
zaokrouhlena na jedno desetinné číslo.
89
Nejprve představím získaná data charakterizující zkoumaný soubor se
zaměřením na celkovou délku praxe respondentů ve zdravotnictví a na délku
jejich praxe na současném oddělení. Poté představím vyhodnocení
dotazníkových položek týkajících se interpersonálních vztahů na pracovišti,
ohledů vedoucích pracovníků a fyzického i psychického stavu zdravotních sester.
Tabulka č. 4 – Celková délka praxe ve zdravotnictví
Celková délka praxe Dětská psychiatrie
Pediatrická klinika
kratší než 1 rok 2 1 1 – 5 let 7 6
6 – 10 let 2 6 11 – 15 let 5 6 16 – 20 let 6 6
20 let a více 20 20
Graf č. 3 – Procentuální znázornění délky celkové praxe respondentů
V dotazníkové položce č. 4 jsem zjišťovala u respondentů ve zkoumaném
souboru jejich celkovou délku praxe ve zdravotnictví. Z tabulky č. 4 je patrné, že
nejpočetnější skupinu respondentů tvoří zdravotní sestry pracující ve
zdravotnictví více jak 20 let, konkrétně 40 sester. Druhou nejpočetnější skupinou
ve zkoumaném souboru jsou zdravotní sestry s celkovou praxí ve zdravotnictví 1 -
5 let, konkrétně v počtu 13. Celkovou délku praxe v rozmezí 16 - 20 let pak
uvedlo 12 zdravotních sester ze zkoumaného vzorku, 11 zdravotních sester
90
uvedlo celkovou délku praxe v rozmezí 11 - 15 let a 8 sester v rozmezí 6 - 10 let.
Nejmenší skupinu o celkovém počtu 3 pak tvořily zdravotní sestry
s celkovou praxí kratší než 1 rok.
Tabulka č. 5 – Délka praxe na současném oddělení
Délka praxe na současném oddělení
Dětská psychiatrie
Pediatrická klinika
kratší než 1 rok 4 4 1 – 5 let 16 14
6 – 10 let 5 10 11 – 15 let 6 5 16 – 20 let 3 4
20 let a více 8 8
Graf č. 4 – Procentuální znázornění délky praxe na současném oddělení
V dotazníkové položce č. 5 jsem zjišťovala u respondentů ve zkoumaném
souboru jejich délku praxe na současném oddělení. Z tabulky č. 5 je patrné, že
nejpočetnější skupinu respondentů tvořilo 30 zdravotních sester s délkou praxe
na současném oddělení v rozmezí 1 - 5 let. Druhou nejpočetnější skupinu tvořilo
16 zdravotních sester, které na současném oddělení pracují více jak 20 let. Poté
15 zdravotních sester uvedlo délku praxe na současném oddělení v rozmezí 6 - 10
let, 11 sester v rozmezí 11 - 15 let a 8 sester uvedlo praxi kratší než 1rok.
Nejmenší skupinu v počtu 7 tvořily zdravotní sestry, které na současném
oddělení pracují v rozmezí 16 - 20 let.
91
Tabulka č. 6 – Interpersonální vztahy na dětské psychiatrii
Vztahy na pracovišti: dětská psychiatrie Absolutní četnost Relativní četnost
vynikající 5 12% vcelku dobré 29 69% snesitelné 7 17% spíše špatné 1 2% nesnesitelné 0 0% celkem 42 100%
V dotazníkové položce č. 6 jsem zjišťovala u respondentů ve zkoumaném
souboru úroveň interpersonálních vztahů na pracovišti. Z tabulky č. 6 vyplývá, že
zdravotní sestry na dětské psychiatrii nejčastěji hodnotily interpersonální vztahy
na jejich pracovišti jako „vcelku dobré“. Z celkového počtu 42 respondentů
z dětské psychiatrie toto tvrzení uvedlo 29 (69%) zdravotních sester. Pouze jeden
respondent z dětské psychiatrie hodnotil vztahy na pracovišti jako špatné.
Graf č. 17 – Interpersonální vztahy na dětské psychiatrii
Tabulka č. 7 – Interpersonální vztahy na pediatrické klinice
Vztahy na pracovišti: pediatrická klinika Absolutní četnost Relativní četnost
vynikající 11 24% vcelku dobré 26 58% snesitelné 6 13% spíše špatné 1 2% nesnesitelné 1 2% celkem 45 100%
92
Z tabulky č. 7 vyplývá, že zdravotní sestry na pediatrické klinice nejčastěji
hodnotí interpersonální vztahy na jejich pracovišti jako „vcelku dobré“.
Z celkového počtu 45 respondentů uvedlo toto tvrzení 26 (58%) zdravotních
sester. Považuji za příznivé, že pouze 2 respondenti hodnotili vztahy na pracovišti
jako špatné a nesnesitelné.
Graf č. 18 - Interpersonální vztahy na pediatrické klinice
Tabulka č. 8 – Ohledy vedoucích pracovníků na dětské psychiatrii
Ohledy vedoucích pracovníků: dětská psychiatrie Absolutní četnost Relativní četnost
ano 8 19% většinou ano 19 45% občas 12 29% málokdy 3 7% nikdy 0 0% celkem 42 100%
V dotazníkové položce č. 7 jsem zjišťovala u respondentů ve zkoumaném
souboru přístup vedoucích pracovníků na názory, pocity a postoje zdravotních
sester. Z tabulky č. 8 vyplývá, že největší počet respondentů z dětské psychiatrie
uvedl, že jejich vedoucí pracovníci většinou berou ohledy na jejich názory, pocity
a postoje. Z celkového počtu 42 respondentů toto tvrzení uvedlo 19 (45%)
zdravotních sester. Pouhé 3 zdravotní sestry z celkového počtu v této skupině
93
vnímají ohledy svých vedoucích pracovníků jako nedostatečné, v dotazníkové
položce toto tvrzení označovali jako „málokdy“.
Graf č. 19 - Ohledy vedoucích pracovníků na dětské psychiatrii
Tabulka č. 9 – Fyzický zdravotní stav (dětské psychiatrie x pediatrická klinika)
Fyzický zdravotní stav
Dětská psychiatrie Pediatrická klinika Absolutní
četnost Relativní četnost
Absolutní četnost
Relativní četnost
výborný 9 21% 10 22% celkově dobrý 19 45% 23 51% jen mírné obtíže 13 31% 12 27% trvalé obtíže 1 2% 0 0% celkově špatný 0 0% 0 0% celkem 42 100% 45 100%
V dotazníkové položce č. 8 jsem zjišťovala u respondentů ve zkoumaném
souboru, jak hodnotí svůj zdravotní stav po stránce fyzické. Z tabulky č. 9 je
patrné, že největší počet respondentů na obou odděleních hodnotil svůj
zdravotní stav po stránce fyzické jako celkově dobrý. Na oddělení dětské
psychiatrie z celkového počtu respondentů 42 toto tvrzení uvedlo 19 (45%)
zdravotních sester. Na pediatrické klinice z celkového počtu 45 respondentů toto
tvrzení uvedlo 23 (51%) zdravotních sester. Mírné fyzické obtíže uvedlo na dětské
psychiatrii 13 (31%) respondentů a na pediatrické klinice 12 (27%) respondentů.
Jako výborný hodnotí svůj fyzický zdravotní stav 9 (21%) respondentů na dětské
94
psychiatrii a 10 (22%) respondentů na pediatrické klinice. Pouze jeden
respondent na dětské psychiatrii uvedl trvalé fyzické obtíže.
Graf č. 20 - Fyzický zdravotní stav (dětské psychiatrie x pediatrická klinika)
Tabulka č. 10 - Psychický zdravotní stav (dětské psychiatrie x pediatrická klinika)
Psychický zdravotní stav
Dětská psychiatrie Pediatrická klinika Absolutní
četnost Relativní četnost
Absolutní četnost
Relativní četnost
výborný 8 19% 8 18% celkově dobrý 23 55% 30 67% jen mírné obtíže 10 24% 7 16% trvalé obtíže 1 2% 0 0% celkově špatný 0 0% 0 0% celkem 42 100% 45 100%
V dotazníkové položce č. 9 jsem zjišťovala u respondentů ve zkoumaném
souboru, jak hodnotí svůj zdravotní stav po stránce psychické. Tabulka č. 10
popisuje, jak zdravotní sestry na dětské psychiatrii a sestry na pediatrické klinice
hodnotí svůj psychický zdravotní stav. Z tabulky je patrné, že největší počet
respondentů na obou odděleních hodnotil svůj zdravotní stav po stránce
psychické jako celkově dobrý. Na oddělení dětské psychiatrie z celkového počtu
respondentů 42 toto tvrzení uvedlo 23 (55%) zdravotních sester. Na pediatrické
klinice z celkového počtu 45 respondentů toto tvrzení uvedlo 30 (67%)
zdravotních sester. Mírné fyzické obtíže uvedlo na dětské psychiatrii 10 (24%)
respondentů a na pediatrické klinice 7 (16%) respondentů. Jako výborný hodnotí
95
svůj fyzický zdravotní stav 8 (19%) respondentů na dětské psychiatrii a 8 (18%)
respondentů na pediatrické klinice. Pouze jeden respondent na dětské psychiatrii
uvedl trvalé psychické obtíže.
Graf č. 21 - Psychický zdravotní stav (dětské psychiatrie x pediatrická klinika)
V dotazníkové položce č. 10 jsem zjišťovala u respondentů ve zkoumaném
souboru, co považují za nejvíce zatěžující při výkonu jejich povolání. Zdravotní
sestry na psychiatrii nejčastěji uváděly psychickou náročnost a nízké finanční
ohodnocení této profese. Dále uváděly pracovní prostředí (vybavení pracoviště,
prostorové podmínky apod.) a nedostatek volného času pro sebe sama.
Zdravotní sestry na pediatrickém oddělení též nejčastěji uváděly psychickou
náročnost a nízké finanční ohodnocení. Dále uváděly nepřetržitý pracovní režim a
stejně tak pracovní prostředí daného oddělení.
V dotazníkové položce č. 11 jsem se tázala respondentů, co si pod pojmem
„vyhoření“ představují. Otázka byla otevřená. Zdravotní sestry na dětské
psychiatrii na otázku, co si představují pod pojem vyhoření, nejčastěji
odpovídaly: nezájem o pacienty a svou práci, vyčerpání, apatii a nechuť do práce.
Dále zmiňovaly únavu, náladovost, pocit zbytečnosti, ztrátu nadšení pro práci a
špatný pocit z vykonávané práce. Zdravotní sestry z pediatrické kliniky si též pod
pojem vyhoření nejčastěji představovaly celkový nezájem o svou práci a potřeby
pacientů. Dále uváděly vyčerpání a to především v psychické oblasti,
96
neschopnost vykonávat svou práci, celkovou nespokojenost a chronické
působení stresu.
Nyní vyhodnotím míru syndromu vyhoření u všech zdravotních sester z
celého zkoumaného souboru a následně budeme pokračovat vyhodnocením míry
vyhoření u zdravotních sester na jednotlivých odděleních (dětská psychiatrie,
pediatrická klinika).
Tabulka č. 11 – Míra vyhoření v oblasti emocionálního vyčerpání ve zkoumaném
vzorku
Emocionální vyčerpání Absolutní četnost Relativní četnost
nízký 45 52% mírný 22 25% vysoký = vyhoření 20 23% celkem 87 100%
Z tabulky č. 11 je patrné, že z celkového počtu 87 respondentů vykazuje
největší počet respondentů 45 (52%) nízký stupeň emocionálního vyčerpání, 22
(25%) respondentů vykazuje mírný stupeň vyhoření a 20 (23%) respondentů
vykazuje vysoký stupeň vyhoření v oblasti emocionálního vyčerpání. K tabulce č.
6 byl k dokreslení informací vytvořen graf.
Graf č. 5 - Míra vyhoření v oblasti emocionálního vyčerpání ve zkoumaném
vzorku
97
Tabulka č. 12 – Míra vyhoření v oblasti depersonalizace ve zkoumaném vzorku
Depersonalizace Absolutní četnost Relativní četnost
nízký 42 48% mírný 29 33% vysoký = vyhoření 16 18% celkem 87 100%
Z tabulky č. 12 vyplývá, že z celkového počtu 87 respondentů největší počet
respondentů 42 (48%) vykazuje nízký stupeň vyhoření v oblasti depersonalizace,
29 (33%) respondentů vykazuje mírný stupeň vyhoření v oblasti depersonaliazce
a vysokým stupněm vyhoření v oblasti depersonalizace trpí 16 (18%)
respondentů. K tabulce č. 7 byl k dokreslení informací vytvořen graf.
Graf č. 6 - Míra vyhoření v oblasti depersonalizace ve zkoumaném vzorku
Tabulka č. 13 - Míra vyhoření v oblasti osobního uspokojení ve zkoumaném
vzorku
Osobní uspokojení Absolutní četnost Relativní četnost
nízký = vyhoření 36 41% mírný 23 26% vysoký 28 32% celkem 87 100%
98
Jelikož u výroků náležících oblasti osobního uspokojení bylo hodnocení jiné
(čím vyšší hodnota, tím menší pravděpodobnost syndromu vyhoření), bylo nutno
výsledky přizpůsobit, „otočit“ výslednou hodnotu, aby korespondovala
s ostatními oblastmi, u kterých vyšší hodnota znamenala větší pravděpodobnost
syndromu vyhoření.
Z tabulky č. 13 je tedy patrné, že z celkového počtu 87 respondentů
vykazuje vysoký stupeň vyhoření v oblasti osobního uspokojení 36 (41%)
respondentů, 23 (26%) respondentů vykazuje mírný stupeň vyhoření v oblasti
osobního uspokojení a nízký stupeň vyhoření v této oblasti vyjkazuje 28 (32%)
respondentů. K tabulce č. 8 byl vytvořen graf.
Graf č. 7 - Míra vyhoření v oblasti osobního uspokojení ve zkoumaném vzorku
Následně si představíme míru syndromu vyhoření u zdravotních sester na
jednotlivých pracovištích – dětská psychiatrie a pediatrická klinika.
Tabulka č. 14 – Míra vyhoření v oblasti emocionálního vyčerpání u zdravotních
sester z dětské psychiatrie
Emocionální vyčerpání: dětská psychiatrie Absolutní četnost Relativní četnost
nízký 18 43% mírný 9 21% vysoký = vyhoření 15 36% celkem 42 100%
99
Z celkového počtu 42 respondentů z oddělení dětské psychiatrie vykazuje
vysoký stupeň vyhoření v oblasti emocionálního vyčerpání 15 (36%) zdravotních
sester. Nejvíce respondentů v počtu 18 (43%) vykazuje nízký stupeň
emocionálního vyčerpání a 9 (21%) respondentů vykazuje mírný stupeň vyhoření.
Graf č. 8 – Míra emocionálního vyčerpání na dětské psychiatrii
Tabulka č. 15 - Míra vyhoření v oblasti depersonalizace u zdravotních sester
z dětské psychiatrie
Depersonalizace: dětská psychiatrie Absolutní četnost Relativní četnost
Nízký 13 31% mírný 19 45% vysoký = vyhoření 10 24% celkem 42 100%
Vysoký stupeň vyhoření v oblasti depersonalizace vykazuje z celkového
počtu 42 respondentů na dětské psychiatrii 10 (24%) zdravotních sester. Nejvíce
respondentů v počtu 19 (45%) vykazuje mírný stupeň vyhoření v oblasti
depersonalizace a 13 (31%) respondentů vykazuje nízký stupeň vyhoření.
Graf č. 9 – Míra vyhoření v oblasti depersonalizace na dětské psychiatrii
100
Tabulka č. 16 - Míra vyhoření v oblasti osobního uspokojení u zdravotních sester
z dětské psychiatrie
Osobní uspokojení: dětská psychiatrie Absolutní četnost Relativní četnost
nízký = vyhoření 19 45% mírný 9 21% vysoký 14 33% celkem 42 100%
Vysoký stupeň vyhoření v oblasti osobního uspokojení vykazuje
z celkového počtu 42 respondentů na oddělení dětské psychiatrie 19 (45%)
zdravotních sester. Mírný stupeň vyhoření v oblasti osobního upokojení vykazuje
9 (21%) respondentů a nízký stupeň vyhoření v této oblasti vykazuje 14 (33%)
respondentů.
Graf č. 10 – Míra vyhoření v oblasti osobního uspokojení na dětské psychiatrii
101
Tabulka č. 17 - Míra emocionálního vyčerpání na pediatrické klinice
Emocionální vyčerpání: pediatrická klinika Absolutní četnost Relativní četnost
nízký 27 60% mírný 13 29% vysoký =vyhoření 5 11% celkem 45 100%
Z celkového počtu respondentů 45 z pediatrické kliniky vykazuje vysoký
stupeň vyhoření v oblasti emocionálního vyčerpání 5 (11%) respondentů. Nejvíce
respondentů v počtu 27 (60%) vykazuje nízký stupeň emocionálního vyčerpání a
13 (29%) sester vykazuje mírný stupeň vyhoření v této oblasti.
Graf č. 11 – Míra emocionálního vyčerpání na pediatrické klinice
Tabulka č. 18 - Míra vyhoření v oblasti depersonalizace na pediatrické klinice
Depersonalizace: pediatrická klinika Absolutní četnost Relativní četnost
nízký 29 64% mírný 10 22% vysoký =vyhoření 6 13% celkem 45 100%
Vysoký stupeň vyhoření v oblasti depersonalizace vykazuje z celkového
počtu respondentů 45 na pediatrické klinice 6 (13%) zdravotních sester. Nejvíce
respondentů v počtu 29 (64%) vykazuje nízký stupeň vyhoření v oblasti
102
depersonalizace a 10 (22%) respondentů vykazuje mírný stupeň vyhoření v této
oblasti.
Graf č. 12 - Míra vyhoření v oblasti depersonalizace na pediatrické klinice
Tabulka č. 19 - Míra vyhoření v oblasti osobního uspokojení na pediatrické klinice
Osobní uspokojení: pediatrická klinika Absolutní četnost Relativní četnost
nízký (vyhoření) 17 38% mírný 14 31% vysoký 14 31% celkem 45 100%
Z celkového počtu 45 respondentů na pediatrické klinice vykazuje vysoký
stupeň vyhoření v oblasti osobního uspokojení 17 (38%) zdravotních sester.
Respondenti v počtu 14 (31%) pak vykazují nízký stupeň vyhoření v oblasti
osobního uspokojení a stejně tak 14 (31%) respondentů vykazuje mírný stupeň
vyhoření v této oblasti.
103
Graf č. 13 - Míra vyhoření v oblasti osobního uspokojení na pediatrické klinice
7.5.2 Statistická analýza dat a ověřování hypotéz
Získaná data jsem kvantitativně zpracovala na základě statistických metod.
Nejdříve jsem získaná data z dotazníků převedla do elektronické podoby
v programu Microsoft Office Excel 2007 a následně provedla statistickou analýzu
dat.
Ze statistických metod jsem použila T-test pro nezávislé výběry, který jsem
použila k porovnání míry syndromu vyhoření v jednotlivých sledovaných
oblastech u zdravotních sester na dětské psychiatrii a sester na pediatrické
klinice. Dále jsem použila Pearsonův korelační koeficient, pomocí kterého jsem
zjišťovala vztahy mezi mírou syndromu vyhoření a vybranými faktory (věk,
celková délka praxe ve zdravotnictví, délka praxe na současném oddělení,
interpersonální vztahy na pracovištích, ohledy vedoucích pracovníků, fyzické a
psychické obtíže respondentů). Výsledky statistických testů byly zaokrouhleny na
dvě desetinná čísla.
Výsledky výzkumného šetření budou interpretovány k jednotlivým cílům
této diplomové práce, které jsem si stanovila.
Hlavním cílem této práce bylo posoudit míru výskytu syndromu vyhoření ve
třech sledovaných oblastech (emocionální vyčerpání, depersonalizace, osobní
uspokojení) v závislosti na vybraných faktorech. Předpokládali jsme, že míra
104
vyhoření bude ovlivněna typem oddělení (dětská psychiatrie x pediatrická
klinika), věkem respondentů, délkou jejich praxe, interpersonálními vztahy na
pracovištích a ohledy vedoucích pracovníků na postoje, názory a pocity svých
podřízených. Dále jsme předpokládali souvislost mezi mírou syndromu vyhoření
v jednotlivých zkoumaných oblastech a fyzickým i psychickým zdravotním stavem
respondentů.
Dílčím cílem bylo zjištění, co považují zdravotní sestry za nejvíce zatěžující
při výkonu jejich povolání a co si pod pojmem „vyhoření“ představují. Tato
získaná data jsem statisticky nevyhodnocovala, sloužila pouze k dokreslení
informací týkající se dané problematiky.
7.5.2.1 Ověřování hypotéz
Následující kapitola je věnována ověření výsledků hypotéz, které byly
stanoveny na počátku výzkumného šetření. Pro ověření platnosti hypotéz byly
použity statistické metody t-test a Pearsonův korelační koeficient.
Hypotéza č. 1: Míra výskytu syndromu vyhoření bude vyšší u zdravotních sester
na dětské psychiatrii a to ve všech sledovaných oblastech (emocionální
vyčerpání, depersonalizace, osobní uspokojení).
Tuto hypotézu jsem stanovila na základě osobních zkušeností z několikaleté
praxe s dětskými psychiatrickými pacienty. Na dětské psychiatrii se zdravotní
sestry podílí nejen na zdravotnické a ošetřovatelské péči, ale také se podílí na
vzdělávání a výchově dětí. Přebírají zodpovědnost a řadu povinností rodičů,
setkávají se často s agresí a výchovnými problémy dětí. Za další riziko považuji
také větší citovou angažovanost při péči o dětského pacienta. Na základě těchto
poznatků tedy předpokládám, že sledovaná skupina zdravotních sester z dětské
psychiatrie bude vykazovat vyšší míru syndromu vyhoření než skupina sester
z pediatrické kliniky. Pro potvrzení či vyvrácení této hypotézy jsem použila
statistické vyhodnocení na základě t-testu.
105
Nyní graficky znázorňuji procentuální rozdílnost v míře syndromu vyhoření
v jednotlivých sledovaných oblastech u zdravotních sester na dětské psychiatrii a
sester z pediatrické kliniky.
Graf. č 14 – Procentuální rozdílnost v míře vyhoření v oblasti emocionálního
vyčerpání na jednotlivých odděleních
Z grafu č. 14 je patrné, že zdravotní sestry pracující na oddělení dětské
psychiatrie vykazují procentuálně vyšší míru vyhoření v oblasti emocionálního
vyčerpání než zdravotní sestry z pediatrické kliniky. Avšak nejvíce respondentů
(43%) z dětské psychiatrie vykazuje nízký stupeň emocionálního vyčerpání. Stejně
tak je tomu na pediatrické klinice, kde nízký stupeň emocionálního vyčerpání
vykazuje až 60 % respondentů.
Graf č. 15 - Procentuální rozdílnost v míře vyhoření v oblasti depersonalizace na
jednotlivých odděleních
106
Z grafu č. 15 vyplývá, že též v oblasti depersonalizace vykazují zdravotní
sestry dětské psychiatrie procentuálně vyšší míru vyhoření, avšak více
respondentů (45%) z dětské psychiatrie vykazuje spíše mírný stupeň vyhoření
v oblasti depersonalizace. Na pediatrické klinice zdravotní sestry vykazují
převážně nízký stupeň vyhoření v oblasti depersonalizace.
Graf č. 16 - Procentuální rozdílnost v míře vyhoření v oblasti osobního uspokojení
na jednotlivých odděleních
Jak jsem již zmínila, u stupně osobního uspokojení korespondují
s vyhořením nízké hodnoty. Z grafu č. 16 tedy vyplývá, že mezi zdravotními
sestrami na dětské psychiatrii a sestrami z pediatrické kliniky není procentuální
rozdílnost u vysokého stupně vyhoření v oblasti osobního uspokojení příliš veliká.
U obou pozorovaných skupin tedy nejvíce respondentů (dětská psychiatrie 45%,
pediatrická klinika 38%) vykazuje vysoký stupeň vyhoření v oblasti osobního
uspokojení.
107
Tabulka č. 20 – Dvouvýběrový t-test s rovností rozptylů v oblasti emocionálního
vyčerpání
Emocionální vyčerpání Dětská psychiatrie Pediatrická klinika Stř. hodnota 20,26 15,91 Rozptyl 180,64 128,40 Pozorování 42,00 45,00 Společný rozptyl 153,60 Hyp. rozdíl stř. hodnot 0,00 Rozdíl 85,00 t Stat 1,64 P(T<=t) (1) 0,05 t krit (1) 1,66 P(T<=t) (2) 0,11 t krit (2) 1,99
Z tabulky č. 20 vyplývá, že při jednovýběrovém statistickém t-testu byla
statisticky prokázána vyšší míra výskytu syndromu vyhoření v oblasti
emocionálního vyčerpání u zdravotních sester na dětské psychiatrii, na hranici
statistické průkaznosti 0,05, což dle mého názoru stojí za interpreatci. Zravotní
sestry na dětské psychiatrii tedy statisticky průkazně vykazují více známek
emocionálního vyčerpání než sestry na pediatrické klinice. U dvouvýběrového
statistického T-testu není výsledek statisticky prokazatelný.
Tabulka č. 21 - Dvouvýběrový t-test s rovností rozptylů v oblasti depersonalizace
Depersonalizace Dětská psychiatrie Pediatrická klinika Stř. hodnota 9,17 6,91 Rozptyl 39,07 33,63 Pozorování 42,00 45,00 Společný rozptyl 36,25 Hyp. rozdíl stř. hodnot 0,00 Rozdíl 85,00 t Stat 1,75 P(T<=t) (1) 0,04 t krit (1) 1,66 P(T<=t) (2) 0,08 t krit (2) 1,99
Z tabulky č. 21 vyplývá, že při jednovýběrovém statistickém t-testu byla
statisticky prokázána vyšší míra výskytu syndromu vyhoření v oblasti
depersonalizace u zdravtoních sester na dětské psychiatrii, na hranici statistické
108
průkaznosti 0,04. Z tabulky č. 21 je tedy patrné, že zdravotní sestry na dětaké
psychaitrii statisticky průkazně více vykazují známky depersonalizace. U
dvouvýběrového statistického T-testu není výsledek statisticky prokazatelný.
Tabulka č. 22 - Dvouvýběrový t-test s rovností rozptylů v oblasti osobního
uspokojení
Osobní uspokojení Dětská psychiatrie Pediatrická klinika Stř. hodnota 33,43 33,69 Rozptyl 76,15 106,45 Pozorování 42,00 45,00 Společný rozptyl 91,83 Hyp. rozdíl stř. hodnot 0,00 Rozdíl 85,00 t Stat -0,13 P(T<=t) (1) 0,45 t krit (1) 1,66 P(T<=t) (2) 0,90 t krit (2) 1,99
Jednovýběrový ani dvouvýběrový T-test neprokázal statisticky prokazatelný
výsledek v oblasti osobního uspokojení. Rozdíl mezi zdravotními sestrymi
z dětské psychiatrie a sestrami z pediatrické kliniky je tedy v oblasti osobního
uspokojení neinterpretovatelný.
Závěr k hypotéze č. 1: Jednovýběrový t-test statisticky prokázal vyšší míru
výskytu syndromu vyhoření v oblasti emocionálního vyčerpání a depersonalizace
u zdravotních sester na dětské psychiatrii. Míra výskytu syndromu vyhoření není
vyšší u zdravotních sester na dětské psychiatrii ve všech sledovaných oblastech,
ale pouze ve dvou. Hypotéza tedy není potvrzena.
Hypotéza č. 2: Míra výskytu syndromu vyhoření bude vyšší u mladších
zdravotních sester obou zkoumaných skupin a to ve všech sledovaných
oblastech.
Mladší zdravotní sestry mají méně profesních zkušeností a do zaměstnání
často nastupují s velkými ideály a očekáváním. Na základě těchto poznatků se
domnívám, že budou prokazovat vyšší míru výskytu syndromu vyhoření. Pro
potvrzení či vyvrácení této hypotézy jsem použila Pearsonův korelační koeficient.
109
Tabulka č. 23 – Pearsonův korelační koeficient: dětská psychiatrie
Dětská psychiatrie věk celková praxe
současná praxe
interpersonální vztahy
ohledy vedoucích
fyzické obtíže
psychické obtíže
emocionální vyčerpání -0,20 -0,15 -0,18 0,57 0,55 0,26 0,55 depersonalizace -0,34 -0,24 -0,23 0,57 0,38 0,03 0,42 osobní uspokojení -0,16 -0,07 0,12 0,16 0,41 0,12 0,32
Tabulka č. 24 – Pearsonův korelační koeficient: pediatrická klinika
Pediatrická klinika věk celková praxe
současná praxe
interpersonální vztahy
ohledy vedoucích
fyzické obtíže
psychické obtíže
emocionální vyčerpání 0,04 0,00 -0,12 0,57 0,51 0,23 0,32 depersonalizace 0,05 -0,04 0,01 0,53 0,53 0,09 0,07 osobní uspokojení -0,08 -0,06 -0,09 0,18 0,24 -0,20 0,13
Z tabulky č. 23 vyplývá, že věk u zdravotních sester na dětské psychiatrii
prokazuje statisticky významné korelace pouze v oblasti depersonalizace, kde je
statisticky prokazatelná záporná korelace na hladině pravděpodobnosti 0,01.
Naopak je tomu v oblasti emocionálního vyčerpání a osobního uspokojení, kde
věk respondentů neprokazuje statisticky významné korelace. Z tohoto tvrzení je
tedy patrné, že čím starší zdravotní sestry na dětské psychiatrii jsou, tím vykazují
menší míru syndromu vyhoření v oblasti depersonalizace. Lze z toho tedy také
vyvodit výsledek, že větší sklon k vyhoření v oblasti depersonalizace budou mít
mladší zdravotní sestry. Z tabulky č. 24 vyplývá, že u zdravotních sester na
pediatrické klinice ani jedna ze tří sledovaných oblastí syndromu vyhoření
neprokazuje statisticky významné korelace s věkem respondentů. Hypotéza č. 2
nebyla potvrzena, jelikož statisticky průkazná korelace mezi mírou syndromu
vyhoření a věkem respondentů byla statisticky prokázána pouze u zdravotních
sester na dětské psychiatrii v oblasti depersonalizace.
Závěr k hypotéze č. 2: Míra výskytu syndromu vyhoření není vyšší u
mladších zdravotních sester obou zkoumaných skupin ve všech sledovaných
oblastech, ale pouze ve dvou. Hypotéza tedy není potvrzena.
110
Hypotéza č. 3: Míra výskytu syndromu vyhoření bude vyšší u zdravotních sester
s kratší praxí u obou zkoumaných skupin a to ve všech sledovaných oblastech.
Tuto hypotézu jsem stanovila opět na základě svých zkušeností a
pozorování po dobu praxe zdravotní sestry. Zdravotní sestry s kratší praxí mají
též méně profesních zkušeností a zpočátku své praxe vynakládají velké množství
energie a času. Tento výrok koresponduje s teoretickými poznatky této práce,
kdy entuziasmus, zpočátku nejasné představy a velká očekávání bez jasně
stanovených hranic a opory vedou k syndromu vyhoření (Bartošíková, 2006). Na
základě těchto poznatků budou dle mého názoru vykazovat vyšší míru vyhoření
zdravotní sestry s kratší praxí. Pro potvrzení či vyvrácení této hypotézy jsem
použila Pearsonův korelační koeficient.
Z tabulek č. 23 a 24 vyplývá, že celková praxe ve zdravotnictví má u
zdravotních sester na psychiatrii záporně statisticky průkazný vliv na úrovni
pravděpodobnosti 0,05 v oblasti depersonalizace. Z čehož vyplývá, že čím déle
zdravotní sestry na psychiatrii pracují ve zdravotnictví, tím jsou odolnější proti
vyhoření v oblasti depersonalizace. Tudíž větší míru vyhoření v této oblasti budou
vykazovat sestry s kratší praxí. Oblast emocionálního vyčerpání a osobního
uspokojení neprokazuje statisticky významné korelace s celkovou délkou praxe
ve zdravotnictví. U zdravotních sester na pediatrické klinice celková délka praxe
statisticky významně nekoreluje s žádnou ze sledovaných oblastí syndromu
vyhoření.
Stejný statistický výsledek prokazuje i korelace mezi délkou praxe na
současném oddělení, která záporně statisticky významně koreluje na hladině
pravděpodobnosti 0,05 pouze v oblasti depersonalizace a to opět u zdravotních
sester na dětské psychiatrii. Opět zde tedy platí tvrzení, že čím delší praxi na
současném oddělení sestry mají, tím je statisticky prokazatelná menší míra
vyhoření v oblasti depersonalizace. U zdravotních sester na pediatrické klinice
nejsou opět statisticky prokazatelné korelace v žádné ze zkoumaných oblastí
syndromu vyhoření.
111
Závěr k hypotéze č. 3: Míra výskytu syndromu vyhoření u zdravotních sester s
kratší praxí u obou zkoumaných skupin se nepotvrdila ve všech sledovaných
oblastech. Hypotéza tedy není potvrzena.
Hypotéza č. 4: Negativní interpersonální vztahy na pracovišti výrazně ovlivní míru
syndromu vyhoření ve všech sledovaných oblastech u zdravotních sester obou
zkoumaných skupin.
Výzkum Kocmanové (2005) sledoval syndrom vyhoření u 48 zdravotních
sester. Většina sester ze zkoumaného vzorku považovaly vztahy na pracovišti
v souvislosti s vznikem syndromu vyhoření za velmi důležité. Též většina autorů
zabývajících se syndromem vyhoření hodnotí negativní interpersonální vztahy na
pracovišti jako jednu z hlavních příčin vzniku syndromu vyhoření. Na základě
těchto poznatků se domnívám, že mnou dotazované zdravotní sestry, které
uvedou negativní vztahy na pracovišti, budou vykazovat vyšší míru výskytu
syndromu vyhoření. Pro potvrzení či vyvrácení této hypotézy jsem použila
Pearsonův korelační koeficient.
Z tabulek č. 23 a 24 je patrné, že negativní interpersonální vztahy na dětské
psychiatrii mají vysoce statisticky průkazný vliv na hladině pravděpodobnosti
0,001 v oblastech emocionálního vyčerpání a depersonalizace a stejně tak je
tomu ve velice podobné míře u zdravotních sester na pediatrické klinice. Z
tohoto tvrzení je tedy patrné, že čím horší vztahy na jednotlivých odděleních
jsou, tím je vyšší pravděpodobnost vyhoření v oblasti emocionálního vyčerpání i
depersonalizace. Oblast osobního uspokojení neprokazuje, v souvislosti s
negativními vztahy na pracovišti, statisticky významné korelace.
Závěr k hypotéze č. 4: Negativní interpersonální vztahy na pracovišti nemají
statisticky průkazný vliv na míru syndromu vyhoření ve všech sledovaných
oblastech. Statisticky významné korelace byly prokázány pouze v oblasti
emocionálního vyčerpání a depersonalizace. Hypotéza tedy není potvrzena.
112
Hypotéza č. 5: Ohledy vedoucích pracovníků výrazně ovlivní míru syndromu
vyhoření ve všech sledovaných oblastech u zdravotních sester obou zkoumaných
skupin.
Tuto hypotézu jsem stanovila na základě vlastních zkušeností z praxe
zdravotní sestry a pro její potvrzení či vyvrácení jsem použila Pearsonův korelační
koeficient.
Z tabulek č. 23 a 24 je patrné, že nedostatek ohledů vedoucích pracovníků
na postoje, názory a pocity svých řadových zaměstnanců na oddělení dětské
psychiatrie vysoce statisticky průkazně korelují na hladině pravděpodobnosti
0,001 se všemi oblastmi syndromu vyhoření (emocionální vyčerpání,
depersonalizace, osobní uspokojení). Z čehož vyplývá, že čím více jsou vedoucí
pracovníci lhostejní ke svým podřízeným, tím vykazují více známek vyhoření ve
všech výše zmiňovaných oblastí. U zdravotních sester na pediatrické klinice je to
opět velmi obdobné. Zde též nedostatečné ohledy vedoucích pracovníků vysoce
statisticky významně korelují na úrovni pravděpodobnosti 0,001 s oblastí
emocionálního vyčerpání a depersonalizace. Oblast osobního uspokojení
statisticky významně koreluje s ohledy vedoucích pracovníků na úrovni
pravděpodobnosti 0,05.
Závěr k hypotéze č. 5: Ohledy vedoucích pracovníků mají statisticky průkazný vliv
na míru syndromu vyhoření u zdravotních sester obou zkoumaných skupin ve
všech sledovaných oblastech. Hypotéza je potvrzena.
7.6 Etické hledisko výzkumu
Etický rámec výzkumu formuluje základní pravidla etického chování a
jednání výzkumného pracovníka. Tomu je v kontextu ČR věnována pozornost až
od 70. let minulého století, do té doby probíhaly výzkumy, které etickou stránku
výzkumu příliš nezohledňovaly.
113
V úvodu této kapitoly ve stručnosti zmíníme základní etické principy, které
by neměly v žádném výzkumném šetření chybět a které nebyly opomenuty ani
při provádění výzkumného šetření v rámci této diplomové práce.
Zdravotní sestry i jejich vedoucí pracovníci byli před zahájením samotného
výzkumného šetření řádně seznámeni s tématem této diplomové práce, účelem
výzkumu a s procesem zpracování a uchovávání získaných dat. Respondenti i
kontaktní osoby (vrchní sestry) byli též poučeni o anonymitě výzkumu. A to nejen
slovně prostřednictvím svých vedoucích pracovníků, ale též písemně. „Zkoumání
musí respektovat anonymitu zkoumané osoby, její identita nesmí být odhalena
nikomu dalšímu“(Reichel, 2009, s. 178). Informace o tom, že vyplněný dotazník
slouží výhradně ke studijním účelům a jeho vyplnění je zcela anonymní, bylo
uvedeno v úvodu každého předloženého dotazníku. Z důvodu zachování
anonymity neuvádím jména zdravotních sester a jejich vedoucích pracovníků ani
jména nemocničních zařízení, ve kterých jsem výzkumné šetření realizovala.
Každý respondent měl právo rozhodnout o své účasti na výzkumném šetření.
Vzhledem k tomu, že jsem nebyla osobně přítomna při samotném
dotazování, požádala jsem vedoucí pracovníky (vrchní sestry) o vytvoření
příjemné a uvolněné atmosféry, dostatku času a soukromí při vyplňování
dotazníků. Anonymita, soukromí a dostatek času vede respondenty k
pečlivějšímu vyplnění, zvyšuje pravděpodobnost pravdivého tvrzení a vede
k povzbuzení při zpracování otevřených odpovědí.
114
7.7 DISKUSE
Nyní budou shrnuty výsledky a poznatky, které jsem během výzkumného
šetření zjistila. Výstupy budou interpretovány na základně stanovených cílů a
hypotéz.
V diplomové práci jsem se věnovala syndromu vyhoření a faktorům, které
ho ovlivňují. Výzkumné šetření bylo realizováno na základě dotazníkového
šetření u zdravotních sester pracujících na oddělení dětské psychiatrie a sester
na standardním pediatrickém oddělení. Distribuce a sběr dotazníků proběhl bez
větších problémů díky ochotě a pomoci vrchních sester jednotlivých oddělení.
Úvodem představím shrnutí sociodemografické charakteristiky
výzkumného vzorku charakterizující experimentální skupinu. Zkoumaný soubor
tvořily pouze ženy, v celkovém počtu 87 responedentek z oddělení dětské
psychiatrie a pediatrické kliniky. Výsledky výzkumného šetření tedy jasně
ukázaly, že v profesi zdravotní sestry pracují převážně ženy. Nejčastěji
zastoupenou věkovou kategorií byly respondentky ve věku 30 - 39 let, konkrétně
25 (29%) zdravotních sester. Druhou velmi podobně zastoupenou věkovou
kategorií tvořily respondentky ve věku 40 - 49 let, konkrétně 23 (26%)
zdravotních sester. Nejvíce respondentek uvedlo, že ve zdravotnictví pracují více
jak 20 let, konkrétně 40 (46%) zdravotních sester. Nejčastěji uváděnou délkou
praxe na současném oddělení byla praxe v rozmezí 1 – 5 let, toto tvrzení uvedlo
30 (34%) zdravotních sester ze zkoumaného vzorku.
Hlavním cílem této práce bylo porovnat míru syndromu vyhoření u výše
zmiňovaných skupin zdravotních sester. Míru vyhoření jsem zjišťovala pomocí
dotazníku MBI (Maslach Burnout Inventory), jehož jednotlivé položky hodnotily
respondentky na základě svých aktuálních pocitů. Dotazníkem jsem mapovala
jednotlivé dimenze syndromu vyhoření, tedy emocionální vyčerpání,
depersonalizaci a osobní uspokojení.
115
Hlavní cíl práce byl formulován v hypotéze č. 1, kde jsem vyjádřila
předpoklad, že zdravotní sestry na dětské psychiatrii budou vykazovat vyšší míru
syndromu vyhoření ve všech sledovaných oblastech. Vycházela jsem z pracovních
zkušeností a pozorování během své několikaleté praxe zdravotní sestry na dětské
psychiatrii. Při statistickém srovnání jsem zjistila, že zdravotní sestry na dětské
psychiatrii vykazují vyšší míru syndromu vyhoření v oblastech emocionálního
vyčerpání a depersonalizace.
Výsledek srovnám s výzkumem Hosáka (2005) a jeho kolegů, kteří
zrealizovali výzkum, jehož hlavním cílem bylo srovnat míru výskytu syndromu
vyhoření u zdravotních sester pracujících s dospělým psychiatrickým pacientem a
sester z interního oddělení. Výsledky zmíněného výzkumu prokázaly, že u
zdravotních sester na psychiatrii byla míra závažnosti syndromu vyhoření
statisticky významně nižší než u sester na interním oddělení a to v rovině fyzické,
psychické, emocionální i sociální. Autoři výzkumu si to vysvětlují tím, že sestry na
psychiatrii jsou více edukovány v problematice syndromu vyhoření a chráněny
profesionálními znalostmi a dovednostmi získanými během jejich praxe.
Na základě osobních zkušeností z několikaleté praxe zdravotní sestry na
dětské psychiatrii, si rozdílnost zjištěných výsledků daných výzkumů vysvětluji
určitými odlišnostmi v péči o pediatrického a dospělého pacienta. Zdravotní
sestry se na oddělení dětské psychiatrie podílejí nejen na ošetřovatelské a
zdravotnické péči, ale také hrají velkou úlohu ve vzdělávání a výchově dětí.
Přebírají zodpovědnost a řadu povinností, které v běžném prostředí zastávají
rodiče a setkávají se téměř denně s výchovnými problémy dětí a s projevy jejich
agrese. Za další faktor zvyšující riziko vyhoření považuji větší citovou angažovat v
péči o dětského psychiatrického pacienta a časté recidivy hospitalizací u dětí.
Dalším cílem této práce bylo, zjistit statisticky významné korelace mezi
mírou syndromu vyhoření a vybranými faktory, kterými jsou věk respondentů,
celková délka praxe ve zdravotnictví, délka praxe na současném oddělení,
interpersonální vztahy na pracovišti a ohleduplnost vedoucích pracovníků. Pro
splnění tohoto cíle byly použity hypotézy č. 2, 3, 4, 5.
116
Hypotéza č. 2 předpokládala, že vyšší míru výskytu syndromu vyhoření
budou vykazovat mladší zdravotní sestry obou zkoumaných skupin ve všech
sledovaných oblastech syndromu vyhoření. Věk respondentek prokázal
statisticky významné záporné korelace pouze u zdravotních sester na dětské
psychiatrii v oblasti depersonalizace. Prokázalo se, že čím jsou sestry starší, tím
jsou odolnější proti vyhoření v oblasti depersonalizace. Lze z toho také vyvodit
závěr, že více známek vyhoření v této oblasti vykazují mladší zdravotní sestry.
Tento závěr koresponduje s názory Bartošíkové (2006), že mladé sestry, které
nastoupí do svého prvního zaměstnání, mívají často velká a mnohdy i
nerealizovatelná očekávání. Během svého studia se učí o ideálním modelu
ošetřovatelství a ten chtějí během své praxe přirozeně naplňovat. Do své práce
vkládají hodně energie a času, nedbají na odpočinek a dochází u nich
k průběžnému přetěžování. Maslach (2003) dokonce nazvala první fázi vývoje
syndromu vyhoření jako „idealistické nadšení a přetěžování“.
Výsledek srovnávám s výzkumem Rybárových a Madarasové - Geckové
(2002), které realizovaly výzkumné šetření, kterého se zúčastnilo 100 zdravotních
sester. Míru vyhoření zkoumaly pomocí dotazníku BM (Burnout Measure), jehož
srovnáním zjistily, že hodnoty BM indexu v závislosti na věku respondentů jsou
statistiky významné.
Třetí hypotéza sledovala korelaci mezi délkou praxe respondentů a
sledovanými dimenzemi syndromu vyhoření. Zjišťovala jsem tedy statisticky
významnou závislost mezi celkovou délkou praxe ve zdravotnictví, délkou praxe
na současném oddělení a emocionálním vyčerpáním, depersonalizací a osobním
uspokojením. Celkové délka praxe prokázala záporně statisticky průkazný vliv u
zdravotních sester na dětské psychiatrii v oblasti depersonalizace. Prokázala
tedy, čím déle sestry pracují ve zdravotnictví, tím jsou odolnější k projevům
vyhoření v oblasti depersonalizace. Mezi oblastí emocionálního vyčerpání,
osobního uspokojení a celkovou délkou praxe statisticky významná korelace
prokázána nebyla. U zdravotních sester na pediatrické klinice nebyla prokázána
statisticky významná korelace v žádné ze sledovaných dimenzí syndromu
117
vyhoření ve vztahu k celkové délce praxe. Stejný statistický výsledek prokazuje i
délka praxe na současném oddělení, která byla opět záporně statisticky
prokázána pouze u zdravotních sester na dětské psychiatrii v oblasti
depersonalizace. Lze z toho tedy vyvodit výsledek, že větší míru vyhoření
v oblasti depersonalizace budou vykazovat sestry s kratší praxí. Tento statistický
závěr opět srovnávám s vlastními zkušenostmi, které se shodují s názory
Bartošíkové (2006), že začínající sestra může mít zpočátku pocit, že dokáže
pomoci všem pacientům i jejich rodinám. Přináší si do své profese velké nadšení
a očekávání, všechno je pro ni nové a zajímavé a má chuť uplatnit vše, co se
během studia naučila. Je ochotna práci věnovat spoustu času a energie i nad
rámec svých pracovních povinností. Nebezpečím tohoto je, že takto nadšený
pracovník nedokáže hospodařit se svými silami a může tak docházet
k dlouhodobému přetěžování se.
Čtvrtá hypotéza byla věnována zjištění statisticky významné korelace mezi
interpersonálními vztahy na pracovišti a jednotlivými dimenzemi syndromu
vyhoření. Předpokládala, že negativní interpersonální vztahy na pracovišti
výrazně ovlivní míru syndromu vyhoření u zdravotních sester obou zkoumaných
skupin ve všech sledovaných oblastech.
Při statistickém zpracování bylo zjištěno, že existuje statisticky významná
korelace mezi porovnávanými aspekty. Negativní interpersonální vztahy
statisticky průkazně ovlivnily míru syndromu vyhoření v oblasti emocionálního
vyčerpání a depersonalizace u obou zkoumaných skupin. V oblasti osobního
uspokojení překvapivě nebyla zjištěna statisticky významná závislost.
Při hodnocení čtvrté hypotézy lze konstatovat, že čím jsou horší vztahy na
pracovištích, tím jsou pracovníci více ohroženi vznikem syndromu vyhoření. Toto
tvrzení se shoduje i s poznatky autorů, kteří se syndromem vyhoření zabývají.
Mnozí z nich považují špatné vztahy na pracovišti za jeden z hlavních faktorů,
ovlivňujících vývoj burnout syndromu (Bartošíková, 2006; Křivohlavý, 1998;
Venglářová, 2011 aj,…). Kebza a Šolcová (2003), kteří též považují špatné vztahy
na pracovišti za jednu z hlavních příčin vyhoření, uvádějí v souvislosti
118
s negativními interpersonálními vztahy v zaměstnání specifickou atmosféru
danou převážně ženským osazenstvem pracovních týmů. Tyto poznatky a
výsledky by měli přispět k tomu, abychom si uvědomili důležitost dobrých
interpersonálních vztahů a sociálních opor na pracovištích. Za pozitivní však
považuji, že 55 (69 %) zdravotních sester z celkového zkoumaného vzorku
hodnotí vztahy na pracovišti jako „vcelku dobré“ a pouze 3 (3 %) respondentky je
považují za špatné až nesnesitelné. Lze tedy konstatovat, že většina sester ze
zkoumaného souboru je spokojena s pracovním kolektivem a vztahy na
pracovišti.
V hypotéze č. 5 jsem předpokládala, že míru výskytu syndromu vyhoření
ve všech sledovaných oblastech výrazně ovlivní míra ohleduplnosti vedoucích
pracovníků a to u obou zkoumaných skupin. Statisticky významné korelace byly
skutečně prokázány u zdravotních sester obou zkoumaných skupin ve všech
dimenzích syndromu vyhoření. Z čehož vyplývá, čím menší ohleduplnost od
vedoucích pracovníků respondentky vnímaly, tím vykazovaly výraznější známky
vyhoření v oblasti emocionálního vyčerpání, depersonalizace a osobního
uspokojení.
Výsledek výzkumného šetření srovnávám s výzkumem Kocmanové (2005),
která taktéž použila dotazník MBI. Její výzkumné šetření bylo zaměřeno na
zmapování míry vyhoření u 48 zdravotních sester. Prokázalo, že na odděleních,
kde sestry vykazují příznaky psychického vyhoření, je zároveň sestrami uveden i
nezájem vedoucích pracovníků a malé ohodnocení z jejich strany. Další poměrně
rozsáhlý výzkum proběhl v roce 2009 autorkami Heplovou a Michálkovou (2010).
Jejich výzkumným cílem bylo zmapovat současné postoje zdravotních sester
k vybraným aspektům jejich profese. Zkoumaný vzorek tvořilo 98 zdravotních
sester z Ikemu a Thomayerovy nemocnice (dříve Fakultní Thomayerova
nemocnice s poliklinikou). V tomto výzkumném šetření 55 % zdravotních sester
z celkového zkoumaného souboru uvedlo nedostatečné ohledy a ocenění ze
strany vedoucích pracovníků. Na základě poznatků vyplývajících z těchto
výzkumů je patrné, že nedostatečná ohleduplnost vedoucích pracovníků a jejich
119
lhostejnost k postojům, názorům a pocitům svých řadových zaměstnanců, souvisí
s vyšší mírou syndromu vyhoření na pracovištích.
Dílčím cílem této práce bylo zjistit, co považují zdravotní sestry za nejvíce
zatěžující při výkonu jejich povolání a co si pod pojem vyhoření představují.
Tento cíl byl stanoven spíše k dokreslení informací, týkajících se dané
problematiky. Z výsledků dotazníkového šetření je patrné, že za nejvíce zatěžující
sestry považují neostatečné finanční ohodnocení této profese a psychickou
náročnost práce. Dále zmiňují nedostatek volného času pro sebe a rodinu a
neuspokojující pracovní prostřední (vybavení pracoviště, prostorové podmínky
apod.). Pod pojmem „vyhoření“ si sestry nejčastěji představují nezájem o
pacienty a svou práci, vyčerpání, apatii a nechuť do práce. Za pozitivní považuji,
že 90% respondentek dokázalo na tuto otázku odpovědět, což vypovídá o tom, že
pojem vyhoření není v českém zdravotnictví neznámou. Zbývajících 10 %
respondentek na tuto otázku neodpovědělo. Dle mého názoru nemuselo jít
výhradně o nevědomost, chybějící volná odpověď mohla být dána např. nároky
respondentek na sebe a úrověň svého písemného vyjadřování, opomenutím
nebo na otázku zkrátka nechtěly odpovědět.
Velikost zkoumaného vzorku zdravotních sester, byla dle mého názoru
pro účely tohoto výzkumu dostačující, a proto by neměla mít podstatný vliv na
jeho výsledky. Výsledky výzkumného šetření se vztahují na zdravotní sestry,
pracující ve dvou pražských nemocnicích na dvou odděleních, tudíž nelze
výsledky zobecnit na celou populaci. Pokud bychom chtěli přijmout obecnou
platnost, musel by být zkoumaný vzorek daleko vetší, z více vybraných nemocnic
a pracovišť.
Zjištěné skutečnosti a výsledky považuji za přínosné. Nejen proto, že už
několik let sama vykonávám profesi zdravotní sestry, ale především proto, že
práce vyvrátila některá má mylná přesvědčení. Umožnila mi nahlédnout do
problematiky syndromu vyhoření více do hloubky a podívat se na profesi
zdravotní sestry z jiného úhlu a z pohledu jiných zdravotních sester. Ambicí této
práce bylo nejen vzbudit zájem o problematiku syndromu vyhoření a zjištěnými
120
výsledky rozšířit jeho poznatky, ale také získat informace, které se stanou
inspirací a přínosem do dalších profesních dní.
121
ZÁVĚR
Tato diplomová práce se věnovala problematice syndromu vyhoření. Byla
rozdělena na část teoretickou a část empirickou. Po prostudování odborné
literatury týkající se této problematiky, byla zpracována teoretická část, která
čtenáře seznamuje se základními pojmy a definicemi syndromu vyhoření. Dále
pojednává o příčinách, projevech syndromu vyhoření, možnostech
diagnostikování a terapie burnout syndromu a také o možných preventivních
opatřeních. Tyto teoretické poznatky byly aplikovány na profesi zdravotní sestry.
Hlavním cílem empirické části diplomové práce bylo porovnat míru výskytu
syndromu vyhoření mezi zdravotními sestrami pracujícími na oddělení dětské
psychiatrie a sestrami z pediatrické kliniky. Dalším cílem bylo posoudit závislost
výskytu syndromu vyhoření na vybraných faktorech (věk, délka praxe, zdravotní
stav, interpersonální vztahy na pracovišti, přístup vedoucích pracovníků) a také
zjistit, co považují zdravotní sestry za nejvíce zatěžující při výkonu jejich profese a
co si pod pojem „vyhoření“ představují.
Na základě provedeného výzkumného šetření bylo zjištěno, že zdravotní
sestry na dětské psychiatrii vykazují v některých sledovaných oblastech
procentuálně vyšší míru vyhoření než sestry na pediatrické klinice a to v
oblastech emocionálního vyčerpání a depersonalizace. Zkoumání míry vyhoření
v závislosti na věku respondentů bylo statisticky prokázáno pouze u zdravotních
sester z dětské psychiatrie v oblasti depersonalizace. Ukázalo se, že čím jsou
sestry starší, tím vykazují menší míru vyhoření. Stejný výsledek byl prokázán také
u délky praxe, tedy čím je praxe sester delší, tím vykazují menší míru vyhoření.
Lze tedy říci, že jsou více vyhořelé mladší sestry s kratší praxí. Výrazný vliv na
míru vyhoření prokázaly negativní interpersonální vztahy na obou odděleních
v oblasti emocionálního vyčerpání a depersonalizace. Dále nedostatek ohledů
vedoucích pracovníků a jeho vliv na míru vyhoření byl registrován ve všech
sledovaných oblastech syndromu vyhoření u obou zkoumaných skupin. Z čehož
vyplývá, že lhostejnost vedoucích pracovníkům ke svým podřízeným vede k vyšší
122
míře syndromu vyhoření. Zdravotní sestry uvádějící určité fyzické a psychické
obtíže též vykazovaly vyšší míru vyhoření.
V závěru lze říci, že profese zdravotní sestry je velmi náročná a stresující.
Neustále roste náročnost léčebných postupů, zvyšují se nároky na odbornost a
kvalitu poskytované péče. Přibývá administrativních povinností a za zmínku stojí i
etické a právní tlaky, které jsou ve stále větší míře na pracovníky ve zdravotnictví
vyvíjeny. Tyto zmíněné faktory společně s dalšími přispívají ke vzniku syndromu
vyhoření. A proto považuji za důležité být informován o projevech a příčinách
syndromu vyhoření a znát možnosti, jak se proti tomu lze nejen bránit, ale jak
s tím případně bojovat. Cílem této práce je tedy informovat vedoucí pracovníky i
řadové zaměstnance o této problematice a vést je k uvědomění si svého chování
a jednání a tím přecházet vzniku syndromu vyhoření.
123
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
BALCAR, K. Metoda progresivní svalové relaxace [Online]. Pražská vysoká škola psychosociálních studií, 2008. ©2010 [cit. 2014-04-08] Dostupné na WWW: http://www.pvsps.cz/data/document/20100503/spmgr-materialy-vybraneptmetody-progresivnirelaxace.pdf?id=131
BÁRTLOVÁ, S. Sociologie medicíny a zdravotnictví. Praha: Grada, 2005. ISBN 80-247-1197-4. BARTOŠÍKOVÁ, I. O syndromu vyhoření pro zdravotní sestry. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských oborů v Brně, 2006. ISBN 80-7013-439-9.
BAŠTECKÁ, B. Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-735-3. BAŠTECKÁ, B. Psychologická encyklopedie. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-470-0. BAŠTECKÁ, B. Supervize. Zpravodaj Diakonie ČCE, 1999, 1, s. 6-7 ISSN 1210-7719. BURSOVÁ, M. Kompenzační cvičení. Praha: Grada, 2005. ISBN 80-247-0948-1. CAMUS A.; STEINOVÁ, D.; BERÁNKOVÁ, E. Mýtus o Sisyfovi. Francie: Garamond, 2006. ISBN 978-80-869-5508-7.
ČÁP, J.; MAREŠ, J. Psychologie pro učitele. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-463-X. ČESKÁ BIBLICKÁ SPOLEČNOST. Bible: Písmo Svatné Strého a Nového Zákona (kniha Katazel). Česká biblická společnost, 2002. ISBN 80-8581-030-1. DAY, T. Toxic clean up. New York: Morgan James, 2008. ISBN: 978-1-60037-386-2. DROTÁROVÁ, E.; DROTÁROVÁ, L. Relaxační metody: Jak zvládat stress. Praha: Epocha, 2003. ISBN 80-86328-12-0.
DRTÍLKOVÁ, I. Současná tvář dětské a adolescentní psychiatrie [Online]. Psychiatrická klinika FN Brno, 2003. ©2014 [cit. 2014-03-23] Dostupné na WWW: http://zdravi.e15.cz/clanek/priloha-lekarske-listy/soucasna-tvar-detske-a-adolescentni-psychiatrie-151283
124
ELDER, R.; EVANS, K.; Nizette, D. Psychiatric and Mental Health Nursing. Chatswood: Elsevier Australia, 2009. ISBN 978-0729538770.
FAKTULNÍ NEMOCNICE V MOTOLE. Dětská psychiatrická klinika [Online]. 2012. ©2012 [cit. 2014-03-16] Dostupné na WWW: http://www.fnmotol.cz/kliniky-a-oddeleni/cast-pro-deti/detska-psychiatricka-klinika-2-lf-uk-a-fn-motol/
FRANKOVÁ, E. Ekonomická krize a syndrom vyhoření [Online]. Praha: VŠE, Fakulta podnikohospodářská, 2009. ©2007 [cit. 2014-03-21] Dostupné na WWW: http://www.ekonomikaamanagement.cz/cz/clanek-ekonomicka-krize-a-syndrom-vyhoreni.html FREUDENBERGER, H.; RICHELSON, G. Burn out: The High Cost of High Achievement. New York: Random House, 1983. ISBN 978-0-55325-584-3.
HARTL, P.; HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. 774 s. ISBN 80-7178-303-X. HARTL, P.; HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Přepracované a rozšířené vydání. Praha: Portál, 2004. 776 s. ISBN 80-7178-303-X.
HARTL, P.; HARTLOVÁ, H. Velký psychologický slovník. 4. vyd. Praha: Portál, 2010, 797 s. ISBN 978-80-7367-686-5.
HAŠKOVCOVÁ, H. Péče o ošetřující týmy – Pomáhající profese o sobě. Praktický lékař. 80, 2000, č. 4, s. 228 - 229. ISSN 0032-6739.
HAVRDOVÁ, Z.; HAJNÝ, M. et al. Praktická supervize: průvodce supervizí pro začínající supervizity, manažery a příjemce supervize. Praha: Galén, 2008. ISBN 978-80-7262-532-1.
HAWKINS P.; SHOHET R. Supervize v pomáhajících profesích. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-715-9.
HENING, C.; KELLER, G. Antistresový program pro učitele. Praha: Portál, 1996. ISBN 80-7178-093-6.
HEPLOVÁ M.; MICHÁLKOVÁ H. Motivační prvky v práci sestry [Online]. Sestra, 2010. ©2014 [cit. 2014-01-16] Dostupné na WWW: http://zdravi.e15.cz/clanek/sestra/motivacni-prvky-v-praci-sestry-455653
HONZÁK, R. Herbert J. Freunderberger (1926-1999) – autor termínu „syndrom vyhoření“ [Online]. 2012 ©2014 [cit. 2013-16-07] dostupné na WWW: http://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=16949
HORT, V.; HRDLIČKA, M.; KOCOURKOVÁ, J. ; MALÁ E. a kol. Dětská a adolescentní psychiatrie. Překlad Jan Lorenc. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-717-8472-9.
125
HOSÁK, L. ; HOSÁKOVÁ, J. ; ČERMÁKOVÁ, E. Syndrom profesionálního vyhoření zdravotnických pracovníků. Psychiatrie pro praxi, 2005, č. 4 s. 205-205. ISNN 1213-0508. CHAMOUTOVÁ, K.;CHAMOUTOVÁ, H. Duševní hygiena: psychologie zdraví. Praha: Česká zemědělská univerzita, 2006. ISBN 80-213-1452-4.
JANKOVSKÝ, J. Etika pro pomáhající profese. Praha: Triton, 2003. ISBN 80-7254-329-6. JEKLOVÁ, M.; REITMAYEROVÁ, E. Syndrom vyhoření. Praha: VOID (Vzdělávací institut ochrany dětí), 2006. ISBN 80-86991-74-1.
JIČÍNSKÁ K. Supervize jako forma podpory duševního zdraví sestry [Online]. Brno: 2. konference Škola a zdraví 21, 2006. [cit. 2014-02-27] Dostupné na WWW: http://www.ped.muni.cz/z21/2006/konference_2006/sbornik_2006/pdf/029.pdf KÁBRT, J. Latinsko/český slovník. Voznice: Leda, 2000. ISBN 80-85927-82-9. KALABUS, E. Syndrom vyhoření a relaxace [Online]. Praha: pro investory s.r.o., 2014. [cit. 2014-03-16] Dostupné na WWW: http://proinvestory.cz/syndrom-vyhoreni-relaxace
KALINA, K. Drogy a drogové závislosti. Praha: Úřad vlády České republiky, 2003. ISBN 80-86734-05-6.
KALLWASS, A. Syndrom vyhoření v práci a v osobním životě. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-299-7.
KEBZA, V. Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1307-5. KEBZA, V.; ŠOLCOVÁ, I. Syndrom vyhoření. Praha: SZÚ, 1998. ISBN 80-7071-099-3. KEBZA, V.; ŠOLCOVÁ, I. Syndrom vyhoření. Praha: SZÚ, 2003. ISBN 80-7071-231-7. KLEVETOVÁ, D. Supervize jako prevence syndromu vyhoření. Sestra. Praha: Mladá fronta, 2011, roč. 21, č. 10, s. 20–22. ISSN 1210-0404
KOCMANOVÁ, A. Syndrom vyhoření. Sestra, 2005, roč. 15, č. 12., s. 20-22. ISSN 1210-0404. KOLEKTIV AUTORŮ. Mezinárodní klasifikace nemocí - 10. Revize. Duševní poruchy a poruchy chování: Popisy klinických příznaků a diagnostická vodítka. 2. vyd. Praha: Psychiatrické centrum Praha, 2000. ISBN 80-85121-44-1.
126
KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese. 6. vyd. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-922-4. KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál, 1997. ISBN 80-7178-150-9. KOPŘIVOVÁ, M. Deprese u dětí – jak ji poznáme [Online]. 2013, © 2014. [cit. 2014-03-23] Dostupné na WWW: http://deprese.zdrave.cz/deprese-u-deti-jak-ji-pozname/
KRATOCHVÍL, S. Základy psychoterapie. 5, vyd. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-122-0. KŘIVOHALVÝ, J; PEČENKOVÁ, J. Duševní hygiena zdravotní sestry. Grada, 2004. ISBN 80-247-0784-5.
KŘIVOHLAVÝ, J. Hořet ale nevyhořet. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2012. ISBN 978-80-7195-573-3.
KŘIVOHLAVÝ, J. Jak neztratit nadšení. Praha: Grada, 1998. ISBN 80-7169-551-3.
KŘÍŽ, J. Duševní poruchy a poruchy chování u dětí a mladistvých. České Budějovice, Jihočeská univerzita, 2000. ISBN 80-7040-386-1.
KUTNOHORSKÁ, J. Výzkum v ošetřovatelství. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-2713-4. LOJKOVÁ, D. Získejte rovnováhu těla, mysli, duše a ducha. Praha: Grada, 2012. ISBN 978-80-247-2268-9.
LUKÁŠ, K.; ŽÁK, A. Chorobné znaky a příznaky 2. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3728-7. LUKEŠOVÁ, R.; NOVÝ, I., a kol. Organizační kultura. Od sdílených hodnot a cílů k vyšší výkonnosti podniku. Praha: Grada, 2004. ISBN 80-247-0648-2
MALLOTOVÁ, K. Burn-out neboli syndrom vyhoření. Psychologie dnes, 2000/2, str. 14-15. ISSN 1212-9607.
MARKOVÁ, E.; VENGLÁŘOVÁ, M.;BABIAKOVÁ, M. Psychiatrická ošetřovatelská péče. Praha: Grada, 2006. ISBN 80-247-1151-6.
MAROON, I. 2012. Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků. Teorie, praxe, kazuistiky. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0180-9.
MASLACH, CH. Burnout: The Cost of Caring. Los Altos (California): Malor Book, 2003. ISBN 1-883535-35-9.
MASTILIAKOVÁ, D. Úvod do ošetřovatelství: systémový přístup. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0429-9.
127
MATOUŠEK a kol. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003a. ISBN 80-7178-548-2. MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál 2003b. 288 s. ISBN 80-7178-549-0. MERG K.; KNÖDEL, T. Jak přežít v práci. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1723-1. MEZINÁRODNÍ RADA SESTER. Etický kodex sester[Online]. ©2008 [cit. 2014-03-22]
Dostupné na WWW: http://www.cnna.cz/docs/tiskoviny/eticky_kodex_icn.pdf
MÍČEK, L. Duševní hygiena. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984.
MÍČEK, L. Sebevýchova a duševní zdraví. 5. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988.
MICHKOVÁ, A. Supervize. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích: Zdravotně sociální fakulta, 2008. ISBN 978-80-7394-145-1.
MICHKOVÁ, A; MOJŽÍŠOVÁ, A. Supervize v sociální práci. In Kapitoly sociální práce v praxi. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, 2008. ISBN 978-80-7394-074-4.
MICHLOVÁ, J. Moderní nemoci: Chronický únavový syndrom a Syndrom vyhoření [Online]. ©2014, 2009 [cit. 2014-02-05] Dostupné na WWW: http://zeny.e15.cz/magazin/zdravi/moderni-nemoci--chronicky-unavovy-syndrom-a-syndrom-vyhoreni-.aspx
MINIRTH, F. a kol. Jak překonat vyhoření: Naučte se rozpoznávat, chápat a zvládat stres. Praha: Návrat domů, 2011. ISBN 978-80-7255-252-8.
MORAVCOVÁ, K. Prevence syndromu vyhoření a stress management 2009. Pardubice: Benepal, 2013. ©2014 [cit. 2014-03-22] Dostupné na WWW: http://www.nevladky.cz/data/_news/000731/prevence-syndromu-vyhoreni.pdf
MRKVICOVÁ, L. Stále více dětí má v Česku poruchu chování, říká psycholožka [Online]. Právo: 2013, ©2014 [cit. 2014-03-23] Dostupné na WWW: http://www.novinky.cz/zena/deti/310684-stale-vice-deti-v-cesku-ma-poruchuchovani-rika-psycholozka.html
PAČESOVÁ, M. Lékař, pacient a Michael Balint: balintovské skupiny v Česku. Praha: Triton, 2004. ISBN 80-7254-491-8.
PAULÍK, K. Psychologie lidské odolnosti. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-2959-6.
128
PAVLATOVÁ, E. Nedoceněná dětská psychiatrie [Online]. Praha: Mladá fronta, 2013, ©2014 [cit. 2014-03-23] Dostupné na WWW: http://zdravi.e15.cz/clanek/mlada-fronta-zdravotnicke-noviny-zdn/nedocenena-detska-psychiatrie-453583
PETERKOVÁ, M. Autogenní trénink [Online]. Psychoweb, 2013, ©2014 [cit. 2014-04-08] Dostupné na WWW: http://www.relaxace.psychoweb.cz/relaxace-uvod/autogenni-trenink
PINES, A.; ARONSON E. Career burnout. Michigan: Free Press, 1988. ISBN 978-0-02925-351-9. PLAMÍNEK, J. Sebepoznání, sebeřízení a stres. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4751-4. POTTER BEVERLY, A; MORANOÁ, V. Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. Olomouc: Votobia, 1997. ISBN 80-7198-211-3.
PRAŠKO, J. Jak vybudovat a posílit sebedůvěru. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80-247-1352-6. PRŮCHA, J.; WALTEROVÁ, E.; MAREŠ, J. Pedagogický slovník. 4. vyd. Praha: Portál, 2003. 324 s. ISBN 80-7178-772-8.
PSYCHIATRICKÁ SPOLEČNOST ČLS J.E.P. Koncepce oboru psychiatrie – 1. Revize [Online]. 2008. [cit. 2014-03-08] Dostupné na WWW: http://www.rpkk.cz/download/model-zdroje/005-koncepce-oboru-psychiatrie2008.pdf
PTÁČEK R.; KUŽELOVÁ, H. Stres a zdraví [Online]. Praha: Psychiatrická klinika 1. LF UK, Ústav lékařské biologie a genetiky, 2. LF UK, 2010, ©2014 [cit. 2014-03-26] Dostupné na WWW: http://zdravi.e15.cz/clanek/priloha-pacientske-listy/stres-a-zdravi-451322
RADIMSKÝ, M. a kol. Psychiatrie I. 3. přepracované vyd. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1997. ISBN 80-7013-218-3.
REICHL, J. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-3006-6. RUSH, M., D. Syndrom vyhoření. Praha: Návrat domů, 2003. ISBN 80-7255-074-8.
RYBÁROVÁ, D., MADARASOVÁ – GECKOVÁ, A., RYBÁROVÁ, Ľ. Syndróm vyhorenia u sestier. Ošetřovatelství – teorie a praxe, sv. 4, č. 3-4, 2002, s. 84-86 ISSN 1212-723X.
ŘEŠETKA, M. Anglicko-český a česko-anglický slovník. Olomouc: Fin, 2003. 1311 s. ISBN 80-86002-79-9.
129
SEYLE, H. Život a stres. Bratislava: Obzor, 1966.
SCHMIDBAUER, W. Syndrom pomocníka. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-369-7.
STOCK, Ch. Syndrom vyhoření a jak jej zvládnout. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-3553-5. ŠPORCLOVÁ, V. Cesta k diagnóze: Autismus [Online]. Praha: APLA, 2014, ©2014, poslední revize 11.2.2014 [cit. 2014-03-25] Dostupné na WWW: http://www.autismus.cz/odborne-clanky/cesta-k-diagn-ze-autismus.html
ŠVINGALOVÁ, D. Stres a „vyhoření“ u profesionálů pracujících s lidmi. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2006. ISBN 80-7372-105-8.
ŠVINGALOVÁ, D. Stres v učitelské profesi. Liberec: 2000. ISBN 80-083-382-3.
THOMAYEROVA NEMOCNICE. Dětská psychiatrie [Online]. 2013, ©2014, [cit. 2014-03-16] Dostupné na WWW: http://www.ftn.cz/pacientum-a-verejnosti/oddeleni-a-kliniky/detska-psychiatrie/
TOPINKOVÁ E. Geriatrie pro praxi. Praha: Galén, 2005. ISBN 978-80-7262-365-5.
TOŠNER, J.; TOŠNEROVÁ, T. Burn – out syndrom, pracovní sešit pro účastníky kurzů [Online]. Praha: Hestia, 2002, ©2014, [cit. 2013-07-16] Dostupné na WWW: www.socialni-prace.wu.cz/burnout-tosner.doc
TÝFA P. Autogenní trénink – relaxací k duševnímu zdraví [Online]. Relaxace a odpočinek: 2007, ©2014, [cit. 2013-09-16] Dostupné na WWW:http://www.relaxuj.cz/autogenni-trenink-relaxaci-k-dusevnimu-zdravi/731
ÚSTAV ZDRAVOTNICKÝCH INFORMACÍ A STATISTIKY ČESKÉ REPUBLIKY. Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů: MKN-10. Praha: Bomton Agency, 2008, 2. vyd. ISBN 978-80-904259-0-3.
ÚZIS (Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR). Poruchy chování emocí se začátkem obvykle v dětství a v dospívání (F90–F98) [Online]. Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů: 2013, ©2014, [cit. 2014-03-23] Dostupné na WWW: http://www.uzis.cz/cz/mkn/F90-F98.html
VÁVROVÁ, S. Doprovázení v pomáhajících profesích. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0087-1 VEČEŘOVÁ-PROCHÁZKOVÁ A.; HONZÁK, R. Stres, eustres a distres. Interní medicína pro praxi. Březsko: Solen, 2008, roč. 10, č. 4. ISSN 1212-7299.
VENGLÁŘOVÁ, M. a kol. Sestry v nouzi. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3174-2.
130
VOKURKA, M., a kol. Velký lékařský slovník. Praha: Maxdorf, 2009. 1144 s. ISBN 978-80-7345-166-0. VYMĚTAL J. a kol. Obecná psychoterapie. 2. Vyd. Praha: Grada, 2004. ISBN 978-80-247-0723-5. VYMĚTAL J. Úvod do psychoterapie. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-2667-0.
131
PŘÍLOHY
Příloha č. 1
Dotazník MBI (Maslach Burnout Inventory)
Autoři: Ch. Maslach a S. Jackson – přepis dle Křivohlavý (1998).
Nyní na vyznačené škále pod každým tvrzením prosím zakroužkujte jedno
číslo, které vyjadřuje dle uvedeného klíče sílu pocitů, které prožíváte.
1. Práce mne citově vysává. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
2. Na konci pracovního dne se cítím být na dně sil. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
3. Když ráno vstávám a pomyslím na pracovní problémy, cítím se unaven/a. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
4. Velmi dobře rozumím pocitům svých klientů/pacientů. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
5. Mám pocit, že někdy s klienty/pacienty jednám jako s neosobními věcmi. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
6. Celodenní práce s lidmi je pro mne skutečně namáhavá. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
7. Jsem schopen velmi účinně vyřešit problémy svých klientů/pacientů. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
8. Cítím “vyhoření”, vyčerpání ze své práce. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
9. Mám pocit, že lidi při své práci pozitivně ovlivňují a nalaďuji. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
10. Od té doby, co vykonávám svou profesi, stal jsem se méně citlivým k lidem. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
11. Mám strach, že výkon mé práce mne činí citově tvrdým. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
132
12. Mám stále hodně energie.
Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
13. Moje práce mi přináší pocity marnosti, neuspokojení. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
14. Mám pocit, že plním své úkoly tak usilovně, že mne to vyčerpává. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
15. Už mne dnes moc nezajímá, co se děje s mými klienty/pacienty. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
16. Práce s lidmi mi přináší silný stres. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
17. Dovedu u svých klientů/pacientů vyvolat uvolněnou atmosféru. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
18. Cítím se svěží a povzbuzený, když pracuji se svými klienty/pacienty. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
19. Za roky své práce jsem byl úspěšný a udělal/a hodně dobrého. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
20. Mám pocit, že jsem na konci svých sil. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
21. Citové problémy v práci řeším velmi klidně – vyrovnaně. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
22. Cítím, že klienti/pacienti mi přičítají některé své problémy. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
( Venglářová, 2011)
133
Příloha č. 2
Dotazník BM (Burnout Measure) Autoři: A. Pines a E. Aronson
Jak často máte následující pocity a zkušenosti? Použijte, prosím, tohoto stupňování:
1 –nikdy 2 – jednou za čas 3 – zřídka kdy 4 – někdy 5 – často 6 – obvykle 7 - vždy
1. Byl jsem unavený.
2. Byl jsem v depresi (tísni).
3. Prožíval jsem krásný den.
4. Byl jsem tělesně vyčerpán.
5. Byl jsem citově vyčerpán.
6. Byl jsem šťasten.
7. Cítil jsem se vyřízen (zničen).
8. Nemohl jsem se vzchopit a pokračovat dále.
9. Byl jsem nešťastný.
10. Cítil jsem se uhoněn a utahán.
11. Cítil jsem se jako by uvězněn v pasti.
12. Cítil jsem se jako bych byl nula (bezcenný).
13. Cítil jsem se utrápen.
14. Tížily mne starosti.
15. Cítil jsem se zklamán a rozčarován.
16. Byl jsem sláb a na nejlepší cestě k onemocnění.
17. Cítil jsem se beznadějně.
18. Cítil jsem se odmítnut a odstrčen.
19. Cítil jsem se plný optimismu.
20. Cítil jsem se plný energie.
21. Byl jsem plný úzkosti a obav.
(Křivohlavý, 1998)
134
Vyhodnocení dotazníku Burnout Measure
nejprve se vypočítá položka (A) a to tak, že se sečtou hodnoty u otázek č.
1, 2, 4, 5, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18 a 21
poté se vypočítá položka (B), sečtením hodnot uvedených u otázek 3, 6,
19 a 20
dále je nutno vypočítat položku (C), kterou získáme odečtením položky (B)
od čísla 32 (C= 32-B)
položka (D) se získá sečtením položky „A“ a „C“ (D= A+C)
celkové skóre (BQ) získáme takto: BQ= D:21
BQ < 2 (dobrý výsledek z hlediska psychického zdraví)
2 < BQ < 3 (výsledek uspokojivý)
3 < BQ <4 (riziková skupina)
4< BQ < 5 (zde je možno považovat syndrom psychického vyčerpání za
prokázaný)
BQ > 5 (tento stav lze považovat za alarmující a doporučuje se vyhledat
odbornou pomoc psychologa či psychoterapeuta)
135
Příloha č. 3
Orientační dotazník Autoři: D. Hawkins, F. Minirth, P. Maier a Ch. Thurstman).
Pokuste se na následující soubor otázek a tvrzení odpovědět buď „ano“ (vyjádřit
tím svůj souhlas s daným tvrzením) nebo „ne“ (vyjádřit nesouhlas s danou
výpovědí).
1. Čím dále, tím více poznávám, že se nemohu dočkat konce pracovní doby,
abych mohl práci opustit a jít domů.
2. Zdá se mi, že v poslední době nic nedělám tak dobře, jak to dělat mám.
3. Snadněji nyní ztrácím klid, nežli jsem ho ztrácel dříve.
4. Častěji myslím na to, změnit práci (pracoviště, zaměstnání atp.)
5. V poslední době jsem stále cyničtější a mám negativnější postoj ke všemu, co
se děje.
6. Mám stále častěji bolesti hlavy nebo bolesti hlavy trvají nyní déle. Mám bolesti
v kříži nebo jiné tělesné příznaky toho, že mi není dobře.
7. Často se mi zdá, že nikomu kolem mne o nic nejde a cítím se beznadějně.
8. Častěji se nyní napiji alkoholu, aby mi bylo lépe a (nebo) beru si prášky na
spaní či na „dobře“ či na uklidnění, abych zvládl každodenní drobné stresové
situace.
9. Zdá se mi, že již nemám tolik nadšení a energie, kolik jsem dříve měl. Cítím se
stále vyčerpán a unaven.
10. Cítím nyní příliš velkou odpovědnost, tlak a napětí v práci.
11. Má paměť není již taková, jaká dříve byla.
12. Nejsem s to soustředit se na práci, jak jsem se na práci dříve soustřeďoval.
13. Moc dobře nespím.
136
14. Má chuť k jídlu se poslední době zhoršila nebo naopak se mi zdá, že nyní jím
více, nežli jsem dříve jedl.
15. Cítím, že jsem ztratil iluze- pociťuji nedostatek něčeho, pro co bych se mohl
nadchnout.
16. V práci mi to nyní tak moc nejde jako dříve. Nedá se to dělat co nejlíp, jak
jsem byl zvyklý a nedá se toho udělat co nejvíce.
17. Cítím se jako „chyby v úkolu“, když myslím na to, co v práci dělám. Zdá se mi,
že vše, co tam dělám, za moc (za nic) nestojí. 18. Obtížněji, nežli tomu bylo dříve,
se mi dělá jakékoliv rozhodnutí (těžko se rozhoduji).
19. Zjišťuji, že v práci toho udělám nyní méně, nežli jsem toho udělal dříve.
Zjišťuji i to, že to, co nyní dělám, nedělám tak dobře, jak jsem to dělal dříve.
20. Často se ptám sám sebe: „Co se namáháš? Vždyť to všechno je přece k
ničemu.“
21. Zdá se mi, že nejsem moc ceněn a odměňován za vše, co jsem udělal.
22. Cítím se bezmocný a nevím, jak se dostat z problémů, které mám.
23. Lidé mi říkají, že s ohledem na práci, kterou dělám, jsem v jádru idealista
(snažím se dosáhnout něčeho, co neexistuje).
24. Domnívám se, že má kariéra dosáhla mrtvého bodu
( Křivohlavý 1998)
137
Příloha č. 4
Autogenní trénink - postup
Zaujměte pohodlnou pozici, nejlépe vleže na zádech. Ruce spočívají vedle těla. Celé tělo uvolněte. Dýchejte do dolní části hrudníku a do břicha (ne do horní poloviny hrudníku).
1. Nejdříve se nacvičují pocity tíhy v jednotlivých částech těla. Začíná se dominantní rukou (u praváků je to pravá ruka, u leváků levá). Soustřeďte se na pocity ve své ruce a opakujte si v duchu: „moje pravá ruka je těžká…“, „cítím tíži v pravé ruce…“, „pravá ruka je stále těžší…“ Pokračuje se druhou rukou, pak postupně oběma nohama, následuje „ruce a nohy jsou těžké“. Následně si pocity tíhy sugerujeme do trupu a končí se formulkou „celé mé tělo je příjemně těžké“.
2. Dále se navozují pocity tepla. Opět se začíná dominantní rukou a v duchu si říkáte: „moje pravá ruka je teplá…“, „cítím, jak mi do pravé ruky proudí teplo…“ a podobně. Takto se postupně probere celé tělo.
3. Pokračuje se zklidněním dechu. Dech nezklidňujte vůlí, dýchejte zcela přirozeně a k tomu si říkejte „můj dech je klidný“.
4. Následuje zklidnění srdeční činnosti. Zaměřte se na tep svého srdce. Pokud jej nejste schopní zachytit, položte si na hrudník ruku. V duchu si říkejte „mé srdce tluče klidně“, „mé srdce je klidné“, „mé srdce pracuje klidně a zdravě“.
5. Dále se zaměřujete na pocity tepla v břiše. Používá se navozování tepla do této oblasti – „do břicha mi proudí teplo“, „v břiše cítím příjemné teplo“, „mé vnitřní orgány pracují dobře a klidně“.
6. V závěru se navozují pocity příjemně chladného čela. Můžete si k tomu představit například vlídný vítr, který vás ovívá, a v duchu si říkat „mé čelo je příjemně chladné“.
(psychoweb, 2013)
138
Příloha č. 5
Jacobsonova progresivní relaxace – postup
Pohodlně se usaďte nebo uložte. Nyní sedíte, nebo ležíte na zádech. Nohy
máte volně vedle sebe, ruce volně položeny. Zavřete oči a soustřeďte se na
plynulé dýchání. Necháváte dech volně proudit tělem dovnitř a ven. Pozorujte
své dýchání, asi tak deset vdechů a výdechů takto sledujete. Pak přecházíte k
cvičení svalových skupin. Začínáte od nohou a postupujete vzhůru podle pokynů:
CHODIDLA: Zaměřte se na svá chodidla a kotníky – jemně je napněte tím,
že roztáhnete prsty na nohou vzhůru. Chvíli vydržte (±5“). Nyní povolte prsty a
uvolněte chodidla. Vnímejte, jak napětí mizí. Ztrácí se, v chodidlech pociťujete
měknutí a lehkost (±15“).
LÝTKA: Soustřeďte pozornost na svá lýtka. Špičky a nárty nohou vzepřete
vzhůru, patu prošlápněte, jako byste chtěli nohy nadzvednout mírně nad
podložku. Napněte svaly v lýtkách a vnímejte v nich napětí. Povolte. Napětí se
ztrácí a mizí, svaly lýtek jsou uvolněné.
STEHNA: Uvědomte si své svaly ve stehnech. Přitlačte kolena k sobě a
uvědomte si, jak napětí ve svalech narůstá. Chvíli vydržte … a povolte. Opět cítíte
uvolnění. Stehna se uvolní, napětí necháte úplně rozplynout.
KYČLE A KŘÍŽ: Nyní přijdou na řadu kyčle a kříž. Sevřete hýždě k sobě a
opatrně se prohněte v zádech. Pociťujete napětí v kyčlích a kříži. Uvolněte.
Uvědomte si uvolnění ve svalech. Jsou stále uvolněnější a uvolněnější, cítíte tíhu
v bocích a uvolnění v nohou, napětí vyprchává…
BŘICHO A HRUDNÍK: Napněte břišní svaly a svaly hrudníku tak, že se
nadýchnete až do břicha a zároveň napnete svaly břicha a hrudníku, jako byste se
chtěl(a), chránit před úderem zepředu. S výdechem hrudník a břicho uvolněte a
nechte napětí vymizet.
PAŽE: Zaměřte se na své paže a ruce. Zatněte ruce v pěst, ruce předpažte a
napněte svaly, pěsti nechte stále zaťaté. Uvědomte si napětí v nich. Položte paže
139
a ruce zpátky a uvolněte je. Vnímejte, jak napětí ze svalů mizí, jakoby skrze prsty
odtékalo pryč.
RAMENA A KRK: Uvědomte si svá ramena. Svaly jemně napněte tak, že
ramena vytáhnete k uším a stlačte zároveň dozadu. Cítíte napětí v ramenech a
zátylku. Napněte svaly krku tím, že mírně zakloníte hlavu, chvíli tak vydržte.
Povolte. Spusťte ramena dolů a vnímejte, jak napětí z ramen a zátylku mizí.
OBLIČEJ: Svaly obličeje napněte tak, že se hodně zamračíte, stiskněte víčka,
rty i čelisti k sobě. Uvědomte si napětí ve svalech obličeje. Nyní povolte čelo i
čelist a vnímejte, jak napětí z celého obličeje mizí pryč.
UVOLNĚNÍ V CELÉM TĚLE: Zaměřte se na pocit uvolnění v celém těle, cítíte
v něm příjemnou tíhu a uvolnění. Chvíli zas pozorujte svůj dech, jeho klidný a
pravidelný běh. V těle nyní můžete pociťovat i mírné teplo, někdy i mírné brnění
v těle, někdy ztěžknutí, jindy až rozplývavou lehkost. Pocity při uvolňování
mohou být různé, patří k němu.
UKONČENÍ CVIČENÍ: V tomto stavu uvolnění a odpoutání od okolí můžete
zůstat podle své chuti. Po čase však nejspíš pocítíte zase chuť se protáhnout a
rozhýbat. Začněte tak, že zahýbete prsty na nohou a na rukou, ještě v klidu
pomalu prohýbete další části těla. Můžete změnit polohu, zívnout, protáhnout
se. Můžete si ještě poležet a věnovat se třeba příjemným myšlenkám,
představám či vzpomínkám. Anebo, až budete chtít, několikrát se zhluboka
nadechnout a vydechnout, znovu se protáhnout, probrat se, otevřít oči a – třeba
po mírném rozcvičení, popřípadě osvěžení obličeje vodou – se pustit do svých
dalších činností. DOBA TRVÁNÍ tohoto cvičení je přibližně 15 až 25 minut.
(Balcar, 2008)
140
Příloha č. 6
Etický kodex sester vypracovaný Mezinárodní radou sester
1. Sestry a spoluobčan
Sestra spoluzodpovídá za péči poskytovanou občanům, kteří ji potřebují.
Při poskytování ošetřovatelské péče sestra vytváří prostředí, v němž jsou respektována lidská práva, hodnoty, zvyky a duchovní přesvědčení jednotlivce, rodiny a komunity.
Sestra zaručuje, aby byly jednotlivým osobám poskytnuty dostatečné informace, z nichž může vycházet jejich souhlas s péčí a související terapií.
Sestra dodržuje povinnost mlčenlivosti, chrání důvěrné informace pacienta. Tyto informace sděluje dalším lidem pouze na základě souhlasu pacienta a lékaře.
Sestra se spolupodílí na zahájení a podpoře aktivit zaměřených na uspokojování zdravotních a sociálních potřeb občanů, zejména občanů patřících do ohrožených skupin.
Sestra je také spoluodpovědná za zachování přirozeného prostředí a jeho ochranu před znehodnocováním, znečišťováním, úpadkem a ničením.
2. Sestry a jejich ošetřovatelská praxe
Sestra nese osobní odpovědnost za ošetřovatelské činnosti a za udržování své kvalifikace na potřebné výši průběžným celoživotním studiem.
Sestra je povinna realizovat co možná nejvyšší úroveň poskytované péče.
Sestra pečuje o své vlastní zdraví, aby nebyla narušena její schopnost poskytovat péči.
Sestra pečlivě posuzuje svou kvalifikaci a své schopnosti při přijímání určité povinnosti a stejně tak posuzuje kvalifikaci a schopnosti osob, které pověřuje plněním určité povinnosti.
Sestra za všech okolností dodržuje pravidla slušného chování, vytváří profesionální image a prestižní postavení sester ve společnosti, což přispívá k budování dobré pověsti profese a zvyšuje důvěru občanů.
Sestra při poskytování péče usiluje o to, aby se při užívání nové techniky a uplatňování vědeckého pokroku dbalo na bezpečnost, důstojnost a lidská práva občanů/pacientů.
141
3. Sestry a profese
Sestra hraje rozhodující roli při určování, vytváření a realizaci norem ošetřovatelské praxe, řízení, výzkumu a vzdělávání.
Sestra se aktivně podílí na rozvoji základní soustavy odborných znalostí vycházejících z vědeckého poznání.
Sestra se prostřednictvím profesní, odborové nebo jiné organizace podílí na vytváření a zachování spravedlivých sociálních a ekonomických pracovních podmínek v ošetřovatelství.
4. Sestry a jejich spolupracovníci
Sestra úzce spolupracuje se všemi spolupracovníky oboru ošetřovatelství a dalších oborů. Sestra je povinna účinně zasáhnout, pokud je péče o nemocného ohrožena jejím spolupracovníkem nebo kteroukoliv jinou osobou.
(Mezinárodní rada sester, 2000)
142
Příloha č. 7 Dotazník
Vážené kolegyně,
jmenuji se Michaela Lainová. Jsem zdravotní sestrou a studentkou Pražské
vysoké školy psychosociálních studií v Praze. Tímto bych Vás chtěla požádat o
vyplnění dotazníku, který bude významnou součástí mé praktické části
diplomové práce na téma: „Syndrom vyhoření u zdravotních sester, pracujících
s dětským psychiatrickým pacientem“. Vyplnění dotazníků je zcela anonymní.
Prosím, u každé otázky zakroužkujte písmeno u odpovědi, která pro Vás
platí, popřípadě která nejvíc vystihuje Vaši zkušenost. Mnohokrát Vám děkuji.
1. Na jakém oddělení pracujete? a) dětská psychiatrie b) pediatrická klinika
2. Jste:
a) muž b) žena
3. Kolik je Vám let?
a) 20 – 29 let b) 30 – 39 let c) 40 – 49 let d) 50 let a více
4. Jaká je celková délka Vaší praxe ve zdravotnictví?
a) kratší než 1 rok b) 1 – 5 let c) 6 – 10 let d) 11 – 15 let e) 16 – 20 let f) 20 let a více
5. Jaká je délka Vaší praxe na současném oddělení?
a) kratší než 1 rok b) 1 – 5 let c) 6 – 10 let d) 11 – 15 let e) 16 – 20 let f) 20 let a více
143
6. Jaké jsou vztahy na Vašem pracovišti? a) vynikající b) vcelku dobré c) snesitelné d) spíše špatné e) nesnesitelné
7. Jsou Vašimi vedoucími pracovníky brány ohledy na Vaše názory, pocity a
postoje? a) ano b) většinou ano c) občas d) málokdy e) nikdy
8. Jak hodnotíte Váš zdravotní stav po stránce fyzické?
a) výborný b) celkově dobrý c) jen mírné obtíže d) trvalé obtíže e) celkově špatný
9. Jak hodnotíte Váš zdravotní stav po stránce psychické?
a) výborný b) celkově dobrý c) jen mírné obtíže d) trvalé obtíže e) celkově špatný
10. Co považujete ve své práci za nejvíce zatěžující? Označte nanejvýš tři
možnosti. a) nepřetržitý pracovní režim b) psychickou náročnost práce c) fyzickou náročnost práce d) špatné vztahy na pracovišti e) platové ohodnocení f) pracovní prostředí (vybavení pracoviště, prostorové podmínky apod.) g) špatnou organizace práce h) nedostatek volného času pro sebe i) jiné (uveďte jaké)…………………………………………………………………...
11. Co si představujete pod pojmem „vyhoření“?
………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………
144
Nyní na vyznačené škále pod každým tvrzením prosím zakroužkujte jedno
číslo, které vyjadřuje dle uvedeného klíče sílu pocitů, které prožíváte.
1. Práce mne citově vysává.
Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
2. Na konci pracovního dne se cítím být na dně sil.
Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
3. Když ráno vstávám a pomyslím na pracovní problémy, cítím se
unaven/a.
Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
4. Velmi dobře rozumím pocitům svých pacientů.
Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
5. Mám pocit, že někdy s pacienty jednám jako s neosobními věcmi.
Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
6. Celodenní práce s lidmi je pro mne skutečně namáhavá.
Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
7. Jsem schopen/a velmi účinně vyřešit problémy svých pacientů.
Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
8. Cítím “vyhoření”, vyčerpání ze své práce.
Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
9. Mám pocit, že lidi při své práci pozitivně ovlivňuji a nalaďuji.
Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
10. Od té doby, co vykonávám svou profesi, stal/a jsem se méně citlivým
k lidem.
Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
11. Mám strach, že výkon mé práce mne činí citově tvrdým.
Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
12. Mám stále hodně energie.
Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
13. Moje práce mi přináší pocity marnosti, neuspokojení.
Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
14. Mám pocit, že plním své úkoly tak usilovně, že mne to vyčerpává.
Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
145
15. Už mne dnes moc nezajímá, co se děje s mými pacienty.
Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
16. Práce s lidmi mi přináší silný stres.
Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
17. Dovedu u svých pacientů vyvolat uvolněnou atmosféru.
Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
18. Cítím se svěží a povzbuzený, když pracuji se svými pacienty.
Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
19. Za roky své práce jsem byl/a úspěšný/á a udělal/a hodně dobrého.
Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
20. Mám pocit, že jsem na konci svých sil.
Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
21. Citové problémy v práci řeším velmi klidně – vyrovnaně.
Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
22. Cítím, že mi pacienti přičítají některé své problémy.
Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně
Prosím zkontrolujte, zda jsou zodpovězeny všechny otázky. Velice děkuji
za Váš čas a ochotu mi pomoci.
Bc. Michaela Lainová
146
Příloha č. 8
Žádost o povolení výzkumného šetření k závěrečné diplomové práci
Vážená náměstkyně pro ošetřovatelskou péči,
dovoluji si Vás požádat o povolení provedení výzkumného šetření na
klinikách pediatrie a dětské psychiatrie. Jsem studentkou druhého ročníku
navazujícího magisterského studia v oboru Sociální práce se zaměřením na
komunikaci a aplikovanou psychoterapii na Pražské vysoké škole
psychosociálních studií v Praze. Výsledky šetření budou použity pouze ke
zpracování mé diplomové práce na téma: „Syndrom vyhoření u zdravotních
sester pracujících s dětským psychiatrickým pacientem“. Cílem práce je zjištění
míry výskytu syndromu vyhoření u zdravotních sester pracujících na dětské
psychiatrii a porovnat výsledky se sestrami, které pracují na standardním
dětském oddělení. Výzkumné šetření bude prováděno formou anonymního
dotazníku, který přikládám k žádosti. Předem děkuji za Váš laskavý souhlas.
S pozdravem
Michaela Lainová
Vyjádření vedení instituce
souhlasím
nesouhlasím
Odůvodnění:
Praze dne Podpis a razítko
147
BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:
Jméno a příjmení autorky: Bc. Michaela Lainová
Studijní program: Sociální politika a sociální práce
Studijní obor: Sociální práce se zaměřením na komunikaci a aplikovanou
psychoterapii
Název práce: Syndrom vyhoření u zdravotních sester pracujících s dětským
psychiatrickým pacientem
Počet stran (bez příloh): 130
Celkový počet stran příloh: 16
Počet titulů české literatury a pramenů: 83
Počet titulů zahraniční literatury a pramenů: 5
Počet internetových odkazů: 22
Vedoucí práce: Mgr. Irena Kučerová
148
Evidenční list knihovny Souhlasím s tím, aby má diplomová práce byla využívána ke studijním účelům.
V Praze, dne: 30. 4. 2014
………………………………….
Uživatel/ka potvrzují svým podpisem, že pokud tuto diplomovou práci využijí ve
své práci, uvedou ji v seznamu literatury a budou ji řádně citovat jako jakýkoliv jiný
pramen:
Jméno, příjmení Adresa Datum Podpis