Nejstarší literatura a posvátné knihy

ÚÚstnstníí lidovlidováá slovesnostslovesnost

Nejstarší literatura a posvátné knihy

Prvními slovesnými projevy s určitou uměleckou hodnotou byly texty pronášené p ři ob řadech , kterými si lidé snažili naklonit nadpřirozené síly. Tyto texty - magické průpovědi, zaříkávadla a zaklínadla - byly pronášeny zpěvavě, s důrazem na rytmus ; jednotlivá slova či slovní obraty se několikrát opakovaly.

Obřady se postupně rozšiřovaly a rozrůzňovaly (vztahovaly významnějším, pravidelně se opakujícím událostem, např. k příchodu jara). Z obřadůvýro čních se dále vyčlenily obřady rodinné (narození dítěte, pohřeb apod.), doprovázené lyrickými písn ěmi (ukolébavkami, svateb písněmi, pohřebními pláči atd.).

Jiný charakter měly pranostiky (odrážejí zkušenosti - zejména s počasím, jež lidé nabyli při zemědělských pracích), pořekadla (vycházejí z poznánílidského chování, života společnosti) a přísloví (vyjadřují obecně přijímanémravní zásady).

Představy lidí o světě odrážely mýty. Mýty (báje) odrážejí, jak si lidévykládají svět, jeho vznik, původ člověka, působení přírodních jevů atd. Jde o fantastická obrazná vypráv ění, děje v nich zachycené však byly v dávných dobách považovány za skutečnost. Postupně se zřetězovaly ve větší celky – mytologii . Odrážely životní zkušenost a úroveň poznánítehdejších lidí a obsahovaly zárodky pozdější vědy, filosofie a umění.

1

Jeskynní malby ve francouzské jeskyni Lescaux (15 – 13 tis. let př. n. l.) a španělské jeskyni Altami ře jsou dokladem počátků umění, které jsou spojeny s magickými obřady pravěkých lovců. Obdivuhodné je věrohodné zachycení zvířat v pohybu.

NejstarNejstaršíší ppíísemnsemnéé pampamáátkytky


I po objevu písma - jako první ho učinili Sumerové v Mezopotámii ve 4. tisíciletí p řed n. l. - sloužila literatura dlouho především náboženským či praktickým účelům (vznikaly soubory modliteb, mravních naučení, úřední a hospodářské záznamy apod.).

Nejstarší psaná díla blížící se umělecké literatuře si zachovávala úzkévazby k lidové slovesnosti. Autoři prvních literárních památek jsou obvykle anonymní , nedbalo se ani na originalitu myšlenek - mnohé motivy i celépříběhy přecházejí z textu do textu. Řada děl se buď nedochovala, nebo dochovala jen částečně (fragmenty ), je známa pouze z opisů a problémem může být i dosud nerozlušt ěný jazyk .

Nejvýznamnějšími literaturami, jejichž vývoj začíná ve starověku, jsou literatura sumerská, egyptská, perská, indická, čínská; pro Evropany měla zásadní význam literatura hebrejská.

Sumerové , usídlení v Mezopotámii, psali tzv. klínovým písmem , vyrývaným do hliněných destiček. Ze 3. tisíciletí p řed n. I. pocházejí prvnípamátky sumerské literatury, básně vyprávějící o osudech bájného vládce města Uruk - Gilgameše. Tyto básně se později staly předlohou pro Epos o Gilgamešovi , který byl ovšem napsán už v akkadštin ě (akkadskékmeny ovládly území Mezopotámie a vytvoňly babylonskou a asyrskou říši).

1

Nejstarší písemné památky vznikly v Mezopotámii (oblast mezi řekami Eufrat a Tigris ). Klínovým písmem , vyrývaným do hliněných destiček, byl napsán i veršovaný Epos o Gilgamešovi . Gilgameš, vládce města Uruk , ze dvou třetin bůh a z jedné třetiny člověk, marně touží dosáhnout nesmrtelnosti .

Epos o Epos o GilgameGilgameššoviovi

(...) Šírá země jak hrnec se roztříštila. Po celý den vál jižní vítr,dul prudce a zkázu přivodil zemi. Jak bitevní vřava napadal lidi. Bratr již nevidí svého bratra, a lidi z nebe poznati nelze. Tu sami bozi se potopy leklia prchnuvše vystoupili až k Anovu nebi.Jako psi choulí se bozi, jako psi na rampě leží. Hlasitě volá Ištarnaříká paní bohů, krásnohlasá:,Kéž by se v bahno proměnil den onen,že jsem já zlo kázala ve shromáždění bohů.Jak jen jsem mohla zlo kázat ve shromáždění bohů a ke zničení lidstva vyhlásit válku?’ (...)

A když sedmý nadešel den,holubici jsem vyslal, volně vypustil ven. Vylétla holubice a vrátila se,neb nebylo vidět pevného místa, přilétla zpět. (...)

Vyslal jsem havrana, volně vypustil ven.Vzlétl havran a spatřil opadávající vody,potravu hledá, poletuje, kráká, ale nevrací se. (...)

(Přeložil Lubor Matouš. Mladá fronta, Praha 1971)(Ištar – bohyně války a lásky, An – sumerský bůh nebes)

Epos původně samostatné příběhy propojuje do souvislého vyprávění (lze v něm však rozlišit dvě dějově a myšlenkově rozdílné části).

Král Gilgameš , ze dvou třetin bůh a z jedné třetiny člověk, vládl ve městěUruk tak nelidsky, že obyvatelé nucení těžce pracovat na městských hradbách a omezovaní dokonce v manželských stycích požádají o pomoc bohy. Bohové proto stvoří polodivokého člověka Enkidua . Ten s Gilgamešem zápasí, podlehne mu však a oba se spřátelí. Společně a za pomoci boha slunce přemohou netvora Chuvavu . Po návratu do Urukuzabijí nebeského býka, jejž na město seslala bohyně Ištar jako trest za to, že Gilgameš odmítl její lásku. Za urážku bohyně má z úradku bohů platit životem pouze Enkidu.

Po jeho smrti se zdrcený Gilgameš vydá za tajemstvím věčného života. Doufá, že mu jej zprostředkuje Utanapištim , člověk, který ve zbudovanélodi přežil potopu a bohové ho obdařili nesmrtelností. Ale ve zkoušce, která vyžaduje bdění po šest dní a sedm nocí, Gilgameš neobstojí. Utanapištim mu ještě poradí rostlinu umož ňující nesmrtelnost . Gilgarnešrostlinu vyloví z moře, cestou zpět do Uruku mu ji však odnese had . Gilgameš se vrací domů k dílu, jímž jsou urucké hradby (mezopotámskátradice skutečně připisovala Gilgamešovi zásluhu o jejich výstavbu). Právěmohutné hradby, chránící město před nepřáteli, zajistí Gilgamešovi "věčnéjméno". To, co vykonal pro ostatní, dává Gilgamešovu životu smysl a velikost.

Epos obsahuje zmíněné vyprávění o potop ě světa, později rozšířenéi v jiných literaturách; Evropané ho znají prostřednictvím hebrejského Starého zákona .

Nejstarší literatura a posvátné knihy1

Ukázka: Popis potopy sv ěta z Eposu o Gilgamešovi Obsah a rozbor díla

Slavná urská standarda (přibližně 2500 př. n. l.) zobrazuje typická koňskáspřežení, která tvořila tehdejší vojenskou jízdu. Zajímavý je tvar kol u vozíků – jsou ještě složena ze dvou částí.

Literatura starLiteratura staréého Egyptaho Egypta


Téměř souběžně se Sumery objevili písmo i staří Egyp ťané. Své znaky hieroglyfy - však nevyrývali do hliněných destiček, ale malovali je na papyrus . Nejstaršími památkami egyptské literatury jsou nápisy, které se dochovaly na stěnách královských hrobek. Na ně pak navazují tzv. knihy mrtvých (ty se zabývaly posmrtným životem; byly to papyrové svitky vkládané do hrobu spolu s dalšími věcmi, jež měly mrtvému usnadnit pobyt "na onom světě").

Proslulé jsou staroegyptské hymny – písně oslavující například boha slunce Ré (Hymnus na boha slunce ), řeku Nil. Vysokou úroveň mámilostná poezie ; její vliv je zřejmý mj. na starozákonní Písni písní .

Více světských motivů se objevuje v textech nalezených v hrobkách velmožů či vysokých úředníků (šlo zejména o zprávy ze života zemřelých). Tyto záznamy snad ovlivnily i vznik prózy Vlastní životopis Sinuhet ův.

Rozsahem nevelká práce, pojatá jako autobiografie vysokého dvorského úředníka, popisuje životní osudy muže, jenž musel proti své vůli opustit Egypt; v cizině založil rodinu a dosáhl významných poct, nepřestal však toužit po vlasti. Jeho přání vrátit se domů je nakonec splněno. Pravdivost vylíčených událostí i osobnost autora jsou doposud nevyjasněny; dobové reálie (dílo je situováno do 20. století před n. l., do období Střední říše) jsou však zachyceny věrně.

1

Nejvýznamnější umělecké projevy starověkého Egypta jsou spojeny s představami o posmrtném životě. Nejstarší výtvarné i literární památky nacházíme na stěnách hrobek. Součástí výbavy mrtvých byly i tzv. knihy mrtvých , psané písaři na papyrových svitcích posvátným hieroglyfickým písmem .

EgypEgypťťan an SinuhetSinuhet

Našel jsem Jeho Veličenstvo na velikém trůnu ve zlaté komnatě. Padl jsem na své břicho, nevěda o sobě, před tímto bohem, jenž mě přívětivě oslovil, jako člověk, jenž jest zavlečen do temnoty; má duše zmizela, mé údy ztrnuly a mé srdce nebylo v mém těle, abych mohl rozeznati život od smrti.Jeho Veličenstvo pravil jednomu z přátel: „Zdvihni ho, ať může se mnou mluviti!" A dále řekl Jeho Veličenstvo: „Hled', vrátil ses, prošed cizími zeměmi po útěku, na nějž ses dal. Uchvátilo tě stáří, dosáhl jsi kmetského věku; není to tedy maličkost, že bude náležitě pohřbena tvá mrtvola, a že nebudeš zahrabán barbary. Nebuď, nebuď již nemluvným a odpovídej, když jsi osloven!“Boje se trestu, odpověděl jsem tak, jak odpovídá bojící se: „Co praví mi můj pán - Kéž bych mohl odpovídati! Není to však má vina, že neodpovídám, jest to ruka boží. Jest úzkost ve mně jako ta, která způsobila osudný útěk. Hled', stojím před Tebou, Tvůj jest můj život; ať činí Tvé Veličenstvo co chce!“Jeho Veličenstvo dal přivésti své dítky a řekl královně: „Hle, Sinuhet, jenžpřišel jako Asiat, jehož přetvořili Beduini!“Ona vyrazila ze sebe mocný výkřik i královské dítky křičely, volajíce na Jeho Veličenstvo: „To jistě není on, králi, pane náš!“Jeho Veličenstvo řekl: „Jistě jest to on!“ (…)

(…) Také mi byla vystavěna kamenná pyramida mezi pyramidami. Představený kameníků pyramidy vyměřil její půdorys, mistři malířštímalovali, mistři rytci ryli a správce prací na pohřebišti prohledal celou zemi pro ni. Okrasy všeho druhu byly uloženy do šachty, bylo zhotoveno všecko její nářadí, ustanoveni pro mne kněží mého ducha a určen pro mne zádušnístatek s polnostmi před městem, jak se to dělá nejpřednějšímu příteli královu. Má socha byla pozlacena a její zástěra byla z nejlepšího zlata; sám Jeho Veličenstvo to byl, jenž ji dal zhotoviti.Nikdy nebylo prostého člověka, jemuž by bylo učiněno něco takového.Tak žil jsem v přízni krále, až přišel den odchodu.

Sinuhet byl vysoký královský úředník, který se z tajně vyslechnutého rozhovoru dozvěděl o vraždě krále a o tom, že se na ní podílel i harém patřící pod Sinuhetovu správu. Přestože se Sinuhet cítí nevinen, prchá do Sýrie, kde se ožení s knížecí dcerou z kočovného kmene, sám se stane knížetem, proslaví se jako úspěšný vojevůdce. Přemůže i obra, stále však touží po návratu do Egypta, kde jedině může být rituálně pohřben. Nový egyptský král se o jeho osudu dozví a vyzve ho písemně, aby se vrátil. Nakonec se mu dostane poct, jakých mohli dosáhnout pouze nejbližšífarónovi přátelé – dostane nový dům, jsou mu denně přinášeny pokrmy z královského paláce, ba dokonce je mu vystavěna pyramida. Splní se mu tak sen každého Egypťana o posmrtném „věčném“ životě.

Vlastní životopis Sinuhet ův byl už ve starém Egyptě oblíben pro lehký humor, sebeironii i pro psychologicky přesvědčivé vylíčení pocitů člověka vyvrženého z kulturního prostředí, na něž si zvykl.

Text papyru (uchovaného v berlínském muzeu) posloužil finskému spisovateli Miku Waltarimu jako podklad pro světoznámý historický román Egyp ťan Sinuhet (1945). Děj románu je posunut do období Nové říše (kolem 1350 př. n. l.), kdy Egyptu vládne faraon Achnatón , náboženský reformátor. Hlavní postava, v tomto případě královský „otvírač lebek“, je postupně vtahována do politických a náboženských vztahů státu, oslabovaného rozpory Amonových kněží a vyznavačů nového boha Atona. Sinuhet, aby zachránil Egypt, otráví chetitského prince a zavraždí i samotného faraona. Vlády se ujme válečník Haremheb , a protože Sinuhetví příliš mnoho, musí odejít do vyhnanství. V závěru románu se dovídáme, že sám je vlastně faraonovým ztraceným synem, ale svá dědická práva nikdy nevyužije.

Waltariho kniha je psána ve stylu staroegyptských povídek, ale obsahuje mnoho paralel k současnosti. Proniká jí humanistické poselství, ovšem i odpor k válkám a skeptický postoj k propojení náboženství a státní moci.


Ukázka: Sinuhet p ředstupuje p řed faraóna po návratu z vyhnanství Obsah a rozbor díla

ŽŽidovskidovskáá literatura a Bibleliteratura a Bible


V 1. tisíciletí p řed n. l. vznikaly jednotlivé části základního díla židovského náboženství (judaismu ), jež vešlo v obecnou známost pod pozdějším názvem Starý zákon . Jde o obsáhlý soubor (celkem 24 knih) žánrověvelmi různorodých textů (mytických a historických vyprávění, příběhů ze života, úvah, milostných a duchovních písní, přísloví), psaných hebrejskya v malé míře aramejsky . Knihy starého zákona jsou rozděleny do tří částí: tzv. Tóru (=zákon; tvoří ji Pět knih Mojžíšových), Knihy prorok ů a Spisy .

Druhým základním dílem judaismu je Talmud (= hebrejsky učení). Talmud upravuje náboženský život stoupenců židovské víry - obsahuje jednak nejrůznější náboženské poučky (ve formě předpisů), jednak jejich výklady.

Starý zákon přijalo (s určitými obměnami) křesťanství (vzniklo v 1. stoletín. l. ) a učinilo z něj první část své základní knihy, Bible (Písma svatého ).

Druhou částí je řecky psaný Nový zákon . Vznikal souběžně s vývojem antických literatur (a částečně i pod jejich vlivem), zejména na Blízkém východě a v severní Africe, zhruba do 2. století n. l. Jeho ústřednípostavou je Ježíš Kristus , zakladatel křesťanského náboženství a církve. Ježíš se zjevuje jako vytoužený spasitel, předpovídaný starozákonními proroky, a obětuje se, aby vykoupil hříchy lidstva. O Ježíšově životěvyprávějí evangelia (z řec. dobrá zpráva). Součástí Nového zákona jsou též Skutky apoštol ů, epištoly (dopisy) a Zjevení sv. Jana (Apokalypsa ).

1

Zeď nářků v Jeruzalém ě, zachovalá část Šalamounova chrámu , posvátné místo židovského náboženství – judaismu , jehož symbolem je šesticípá hv ězda. Ze svitků Tóry , prvních pěti knih Starého zákona (přisuzovaných Mojžíšovi ), čtou kněží (rabíni ) při bohoslužbách v židovských chrámech – synagogách .

Starý zStarý záákonkon

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.

I řekl Bůh: „Bud' sv ětlo! " A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první .I řekl Bůh: „Buď klenba uprost řed vod a odd ěluj vody od vod! “ Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. Klenbu nazval Bůh nebem. Byl večer a bylo jitro, den druhý .I řekl Bůh: „Nahroma ďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš! " A stalo se tak. Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je dobré. Bůh také řekl: „Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny!" A stalo se tak. Zeměvydala zeleň: rozmanité druhy bylin, které se rozmnožují semeny, a rozmanité druhy stromoví, které nese plody se semeny. Bůh viděl, že to bylo dobré. Byl večer a bylo jitro, den t řetí.I řekl Bůh: „Buďte světla na nebeské klenb ě, aby odd ělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let . Ta světla ať jsou na nebeskéklenb ě, aby svítila nad zemí. " A stalo se tak. Učinil tedy Bůh dvě velikásvětla: větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci; učinil i hvězdy. Bůh je umístil na nebeskou klenbu, aby svítila nad zemí, aby vládla ve dne a v noci a oddělovala světlo od tmy. Viděl, že to je dobré. Byl večer a bylo jitro, den čtvrtý . I řekl Bůh: „Hemžete se vody živo čišnou hav ětí a létavci létejte nad zemí pod nebeskou klenbou! " I stvořil Bůh veliké netvory a rozmanitédruhy všelijakých hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody, stvořil i rozmanité druhy všelijakých okřídlených létavců. Viděl, že to je dobré. A Bůh jim požehnal: „Ploďte se a množte se a napl ňte vody v mo řích. Létavci nech ť se rozmnoží na zemi ." Byl večer a bylo jitro, den pátý .(Ekumenický překlad, Česká biblická společnost, Praha 2002)

Úvodní částí Starého zákona je Tóra (= Zákon) neboli Pět knih Mojžíšových (řecky Pentateuch). Známé jsou zejména první dvě knihy. Genesis (= Stvoření) vypráví o stvoření světa, prvních lidech, střetu Ábela a Kaina, potopě světa, zmatení jazyků, praotci Abrahámovi a jeho potomcích.Exodus (= Odchod) je věnován životu proroka Mojžíše , který vyvedl Židy z egyptského zajetí a dovedl je do Palestiny, "zaslíbené země" (zaznamenává např. soubor mravních zásad, jež Mojžíš obdržel od Boha pro svůj lid, tzv. desatero božích p řikázání ).

Druhou částí jsou Proroci , knihy zaznamenávající život a výroky jednotlivých židovských proroků, např. Izajáše , Jeremjáše , Ezechiela aj.

Třetí soubor představují Spisy : Žalmy (teskné lyrické písně, jejichžautorem byl podle židovské tradice král David ), Jób i knihy připisovanélegendárnímu králi Šalomounovi - Přísloví , Kazatel a Píseň písní .

Kniha Jób zpochybňuje jednoznačnost myšlenky, že neštěstí je odplatou za hřích (tedy že dobří jsou Bohem odměněni, špatní potrestáni): Jób je zbožný a spravedlivý člověk, jeho věrnost víře je však podrobována těžkým zkouškám - postupně přijde o své děti i majetek a je stižen malomocenstvím (nakonec jej ovšem Bůh zahrne dobrodiním). Výjimečně skeptický pohled na veškeré dění přináší kniha Kazatel(součástí židovské bible se stala díky spojení se jménem Šalomounovým), ovlivněná helénistickou filozofií.

Veškeré dění popisované ve Starém zákoně je řízeno Bohem (nazývaným různými jmény - Hospodin , Jahve , Jehova ). Náměty převzaté odjinud jsou zpracovány tak, aby bylo zdůrazněno náboženské hledisko; např. Píseňpísní (ovlivněná egyptskou milostnou poezií), dialog "milého" a "milé" (prapůvodně soubor svatebních milostných písní), byla vykládána jako zachycení vztahu Hospodina k jeho lidu a Izraele ke svému Bohu.


Ukázka: Stvo ření světa (kniha Genesis) Obsah a rozbor díla

Nový zNový záákonkon

Podobenství o rozséva čiToho dne vyšel Ježíš z domu a posadil se u moře. Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď; posadil se v ní a celý zástup stál na břehu. I mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Vyšel rozsévačrozsívat. Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je. Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je;a protože neměla kořen, uschla. Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je. A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet. Kdo má uši, slyš!“Důvod řeči v podobenstvíchUčednicí k němu přistoupili a řekli: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?" On jim odpověděl: "Protože vám je dáno znáti tajemství královstvínebeského, jim však není dáno. Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještěvíc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má." Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou. (…) (…) Blažené vaše oči, že vidí, i vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví toužili vidět, na co vy hledíte, ale neviděli, a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli.Výklad podobenství o rozséva čiVy tedy slyšte výklad podobenství o rozsévači. Pokaždé, když někdo slyšíslovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve,co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty. U koho bylo zaseto na skalnatou půdou, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá. U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody. U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přinášíúrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou.“

(Ekumenický překlad; Česká biblická společnost, Praha 2002)

Základem Nového zákona jsou čtyři evangelia , „radostné zprávy“ o životě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista , jejichž autory jsou podle křesťanské tradice přímí Kristovi učedníci: sv. Matouš , sv. Marek , sv. Lukáš a sv. Jan .

Podle evangelií se Ježíš , syn Josefa a Marie , narodil v Betlém ě. Jako nemluvně unikl nástrahám vládce Heroda (vraždění neviňátek -novorozeňat). V dospělosti kolem sebe shromáždil své učedníky (apoštoly ), s nimiž procházel zemí a hlásal názory, jejichž základem je všeobjímající láska a přesvědčení o rovnosti všech lidí před Bohem. Svémyšlenky stvrzoval zázraky (kráčel po hladině jezera, proměnil vodu ve víno, uzdravoval nemocné, vzkřísil mrtvého Lazara). O Velikonocíchvstoupil do Jeruzaléma . Tam byl zajat vládnoucími kněžími, kteří se obávali jeho vlivu na lid. Se souhlasem římského místodržitele Piláta byl Kristus zbičován a nakonec odsouzen i k smrti. Jako údajně falešný spasitel byl spolu se dvěma lotry ukřižován na hoře Golgot ě. Po třech dnech však vstal z mrtvých, pověřil apoštoly posláním šířit jím hlásanéučení po světě a vstoupil na nebesa. Ty, kteří se budou řídit božími přikázáními, čeká po smrti návrat do boží náruče, věčný život v ráji.

Po evangeliích následují Skutky apoštol ů, sepsané sv. Lukášem . Spis popisuje osudy Ježíšových učedníků, tedy šíření myšlenek křesťanství.

Další části Nového zákona tvoří epištoly a Zjevení sv. Jana . Epištoly (= listy, dopisy) - např. List Římanům nebo List Židům - jsou adresovány věřícím, přinášejí výklady Ježíšova učení. Zjevení sv. Jana (též Apokalypsa ) obsahuje vize konce světa, sedmero hrůz, které budou údajně předcházet konečnému střetnutí dobra a zla, Ježíšovu druhému návratu a poslednímu soudu.

K výjevům z bible se váží i další texty, tzv. apokryfy (též knihy nekanonické, tj. nezařazené do bible), např. tzv. Nikodémovo evangelium , které popisuje sestoupení Ježíše Krista do pekel)..


Ukázka: Podobenství o rozséva či (Evangelium sv. Matouše) Obsah a rozbor díla

IndickIndickáá literatura a hinduismusliteratura a hinduismus


Indická literatura se zrodila ve 2. tisíciletí p řed n. l. a její literární díla vznikala rovněž v úzkém sepětí s náboženstvím. Většina z nich je psána posvátným jazykem sanskrt a ve verších , což pravděpodobně souvisís tím, že se šířila (a dodnes šíří) především ústním podáním .

Nejstarší náboženské představy, v nichž hlavní roli hrálo přinášení obětíbohům, odrážejí knihy védy (= vědění; vznikaly ve 12. - 6. století před n. l.). K nejznámějším védám patří Ilgvéd , obsahující především hymny na přírodní bohy (např. Jitřenku, Vítr, Oheň), obětnické p říručky (zejména záznamy obětních rituálů) i texty filozofické . Védy se později staly posvátnými knihami hinduismu (vznikal od poloviny 1. tisíciletí před n. l.).

Hinduismus místo přinášení obětí zdůrazňuje lásku k bohům a rozvíjípředevším myšlenku o převtělování ; člověk se rodí opakovaně a forma jeho existence (lidská i zvířecí) závisí na jeho jednání a činech v předchozích životech. Nejvyšším cílem je vysvobození z nekonečného koloběhu životů a utrpení (dosažení tzv. nirvány - věčného blaženství), splynutí posmrtné duše s bohem Brahmou . Pro hinduismus jsou příznačné bohaté obřady a barvitá mytologie. Hinduismus je spojen s kastovnictvím (rozdělováním obyvatelstva do přísně oddělených skupin).

Vliv hinduismu je zřejmý v rozsáhlých eposech nazvaných Mahábhárata(= Vyprávění o Bháratovcích) a Rámájana .

1

Božskou trojici hinduistů tvoří bůh-stvořitel Brahma , bůh-udržovatel Višnu a bůh-ničitel Šiva . V hinduistických chrámech jsou bohové uctíváni květy. Vpravo je ukázka z Rgvéd , modlitební knihy přechovávané kněžími (bráhmany ). Védské óm je uznáváným symbolem nejvyššího božství, zvukem, který stvořil svět.

IndickIndickéé eposy: Reposy: Ráámmáájanajana

Už z dálky je Ráma uslyšel a pochopil, že ho čeká velký boj. Požádal Lakšmanu: „Odved' Sítu do bezpečí některé blízké jeskyně a zůstaň u ní na stráži! Vím, že bys je i ty dokázal pobít, ale chci se toho úkolu zhostit sám." Lakšmana, vždy poslušný slov svého staršího bratra, odvedl Sítu do bezpečí a Ráma vzal na sebe zbroj a stanul před poustevnou připraven k boji.Srdce přihlížejících nebešťanů se naplnila úzkostí - sám Ráma proti čtrnácti tisíc ům hrozných rákšas ů! Jak se může vyrovnat s takovou přesilou? Ale Ráma brzy rozptýlil jejich obavy. Odrazil bleskurychlými šípy střely a balvany, kterými ho zasypali démoni , a jednoho po druhém posílal do říše boha smrti Jamy . Čím víc podněcoval a hnal proti Rámovi svédémony velitel Dúšana, tím rychleji se tenčily jejich řady.Tu zavelel Dúšana k útoku svým nejlepším pěti tisícům bojovníkům a těm se skutečně podařilo Rámu zranit. Ale princ ani nezakolísal; točil se dál s lukem v ruce dokola a rozséval na všechny strany smrt. Tehdy se rozzuřený Dúšana vyřítil proti němu sám. Ráma mu však dvěma střelami usekl obě paže a třetí, mířenou přímo do srdce, ho skolil. Z celé obávanéarmády rákšasů zůstal jen Khara a jeho pobočník Triširas.


Ukázka: Rámájana (Boj Rámy proti p řesile rákšas ů) Obsah a rozbor díla

Vliv hinduismu je zřejmý v rozsáhlých eposech nazvaných Máhabhárata(čili Vypráv ění o Bháratovcích , zaznamenáno v období mezi 4. stoletím před n. I. a 4. stoletím n. l.) a Rámájana .

Mahábhárata je považována za nejrozsáhlejší dílo světové literatury (obsahuje sto tisíc dvojverší). Její děj, jenž vychází ze starých indických mýtů, je mimořádně bohatý a spletitý - jeho základem je líčeníbratrovražedného boje mezi dvěma větvemi královského rodu. Epos byl označován za „encyklopedii hinduismu", neboť obsahuje i řadu vložených textů nábožensko-filozofického charakteru.

Rámájana (neboli Putování Rámovo , 2. století před n. l. - 2. století n. l.) je na rozdíl od Mahábháraty přehlednější, neobsahuje tolik vložených epizod. Rámájana ještě nebyla přeložena do češtiny ve své autentické podobě. Předložená verze je prozaickým převyprávěním v originále veršovaného textu. Žánrově jde o nábožensko-hrdinský epos, jehož funkce je didaktická(vzdělávací, poučná) a současně zábavná. Vypráví o lásce prince Rámy a jeho manželky Síty . Zatímco Ráma je zosobněním ideálu bojovníka, Síta je ideální ženou, která všude následuje svého muže. V mytologii je téžsymbolem plodnosti.

Ráma, následník trůnu kóšalského krále, se ocitl na řadu let ve vyhnanství. Putoval po lesích, přičemž se dostával do střetů s démony; jeden z nich nakonec unesl Sítu. Rámovi se po velkém boji podařilo Sítu osvobodit, ale protože žila s cizím mužem (byť nuceně), musel ji podle tradice zapudit. Zoufalá žena se vrhla do ohně, ale na boží zásah zůstala nezraněna; tato zkouška dosvědčila její bezúhonnost.Manželé se pak vrátili do sídelního města a Ráma se ujal vlády. Později však byla Sítina čest opět zpochybněna; Síta požádala bohyni Zemi o to, aby ji přijala do svého lůna a tím ji definitivně očistila. Plného štěstídosáhnou manželé až na onom světě, kam nešťastný Ráma za milovanou ženou dobrovolně odešel.

(...) Ve studu skláněla se čistá manželka: „Jediný lék je této hrůzy: hranice.Žít nemohu, když podezření má můj choť! Jak neprávem mě viní Ráma ze hříchu, tak chraň mne, svatý ohni, svědku činů všech!" Obešla Síta hranici a bez bázně se vrhla v plameny , jež k výši tryskaly. Zaplály prudce jejízlaté ozdoby a celá vzplanula jak zlato tavené. Vykřikly všechny ženy hrůzou schvácené. V tu chvíli zdvihl se bůh ohn ě velebný, vzal na klín Sítu jako slunce zářící. Rámovi podal Sítu Agni zářivý, všech lidských synůsvědek pravdivý, a děl: „Zde vezmi, Rámo, Sítu čistou, nevinnou, hřích proti tobě nespáchala celý čas tvá choť myšlenkou, řečí ani pohledem." (...) (Přeložil Oldřich Friš)

Ukázka: Rámájana (Zkouška Sítiny bezúhonnosti)

BuddhismusBuddhismus


Buddhismus je náboženský směr spjatý se jménem indického prince Gautamy (asi 563-483 před n. l.), později zvaného též Buddha(Probuzený). Jeho učení a životopis sepsali jeho žáci ve 3.-2. století př. n. l. Princ, vychovávaný tak, aby nepřišel do styku s lidskou bídou a utrpením, v dospělosti (po setkání se skutečným životem) opustil svou rodinu a hledal odpověď na otázku, v čem je příčina bolesti. Po sedmi letech dosáhl "osvícení" a stal se "probuzeným" (v jazyce sanskrt "buddhou").

Podle Buddhy je lidská existence vždy provázena utrpením, což je způsobeno "žízní po životě" a vede k opakovaným převtělením . Pokud se však člověk dokáže oprostit od vášní a lpění na životě, dosáhne nirvány .

Buddha , svými vyznavači chápaný nikoli jako spasitel, ale jako vzor a učitel, odmítal násilí i rozdělení lidí podle náboženství či kast . Jeho učeníse proto stalo populární zejména mezi nejchudšími „nečistými“ vrstvami, tzv. nedotknutelnými . Na počátku našeho letopočtu pronikly buddhistickémyšlenky do Číny a odtamtud se pak šířily i do dalších zemí. Centrem buddhismu se později staly kláštery v Tibetu .

Základní buddhistické texty vznikly až po Buddhově smrti. V buddhistickém duchu byla také přepracována řada již předtím známých látek (např. mýtů, pohádek); velmi rozšířené jsou sútry (Buddhovy výroky) a džátaky(příběhy zrození), vyprávějící o předchozích Buddhových životech.

1

Buddhovým symbolem je lotosový kv ět, jehož 8 okvětních lístků symbolizuje osmidílnou stezku vedoucí ke konečnému vysvobození (poslední z tzv. čtyřvznešených pravd buddhismu ). Tibetský mnich čte sútru zaznamenanou na dřevěné desce. Stúpa , posvátná stavba, uctívá se obcházením ve směru slunce.

Konfucianismus a taoismusKonfucianismus a taoismus


Starodávná čínská filozofie se více než bádání o vzniku a podstatě světa věnovala fungování lidské společnosti. Jednotlivec byl totiž považován za bezvýznamného, vše se podřizovalo zájmu celku. Oba čínské filozofickésměry, kofuncianismus a taoismus , vycházejí z pojmu tao (=cesta).

Konfucianismus chápe tao jako cestu člověka, zdůrazňuje lidské jednání , do popředí staví rozum , odpov ědnost , pozitivní postoj ke světu, ale i pod řízenost řádu . Výklad tohoto učení obsahují Hovory , kniha údajných dialogů filozofa Konfucia s jeho žáky. Konfucianismus se v Číně postupně stal státníideologií, uplatňovanou až do moderní doby.

Taoismus se pokusil vymanit jedince z područí společnosti. Východisko viděl ve zřeknutí se veřejného a společenského života, ale paradoxnědošel až k popření jakékoli lidské individuality. Tao zde označuje všeobecný, odvěký a slovy nevyjádřitelný princip, jímž se řídí veškeré bytí, jakýsi věčný kolob ěh přírody . Není žádoucí zasahovat do přirozeného plynutí světa, naopak je nutno oprostit se od všeho , co člověka zvnějšku ovlivňuje a vzdaluje od prazákladu bytí, nepodléhat přáním a touhám.

Podle legendy napsal stěžejní taoistické texty Lao-c’ (spisy však byly ve skutečnosti sepsány až po jeho smrti). Jde o filozofické, často paradoxníúvahy v podobě aforism ů, v nichž nevystupuje žádná konkrétní osoba.

1

N levém snímku je typický konfuciánský chrám . Čínský znak tao doslova znamená „cesta“, ale v čínském náboženství získal mnohem abstraktnější význam. Za největší čínské filozofy jsou považování Konfucius a mystik Lao-c’ (čínsky „starý mistr“). Symbol taoismu má vyjadřovat jednotu protikladů jin a jang .

KonfuciusKonfucius a a LaoLao--cc’’

Doma byl Konfucius příjemný a vstřícný, připomínal spíše člověka, který se neprojevuje. V chrámu předků či na knížecím dvoře hovořil jasněa otevřeně, ale vždy s úctou. Na dvoře, když hovořil se šlechticem nižšítřídy, byl pevný a upřímný, s těmi, co stáli výš, hovořil vlídně a rozumně. Když byl přítomen kníže, projevoval úctu až k bodu, kdy by se projevila nervozita, a byl obřadný v nejhlubším slova smyslu.

Vžitá nařízení je třeba dodržovat, ale velmi důležité je při tom sebezdokonalování. Dosažení postu je příjemné, ale důležité je sebezdokonalování. Žádné jednání mne nemůže naplnit uspokojením bez sebezkoumání ani harmonií bez sebeobnovy.

Na prvním místě mějte věrnost a spolehlivost. Neobklopujte se druhořadými a průměrnými přáteli. Dopustíte-li se omylu, neobávejte se jej přiznat a poučit se z chyb.

Konfucianismus je filozofická škola staré Číny. Základem učení jsou Kanonické knihy (Kniha prom ěn, Kniha písní , Kniha historie , Kniha obřadů a Anály jar a podzim ů). Nabízejí ucelený filozofický, intelektuální, společenský a politický systém.Filozof Konfucius (Kchung-fu-c', 551? - 479? př. Kr.) učil své žáky hledat harmonii a mír v mezilidských vztazích. Pouze skutečný svět může člověku poskytnout radost a vnitřní naplnění. Podmínku k tomu shledával v odpovědnosti, v přísné kázni vůči sobě a laskavosti vůči druhým. Vytvářel nauku o tom, jak žít v rodině a v pospolitosti, jak pomáhat druhým a ctít tradiční hodnoty.Konfuciovo učení je zachyceno v Hovorech (Lun-jü, doslova vybranáučení). Hovory byly sebrány ve školách, jež po Mistrově smrti založili jeho žáci; skládají se z 20 knih, knihy z odstavců. Každý odstavec je samostatný myšlenkově uzavřený celek, zpravidla výrok nebo krátký dialog .


Ukázka: Konfucius - Hovory Konfucianismus

Tao, které lze postihnout slovy, není věčné a neměnné tao; jméno, kterélze pojmenovat, není věčné a neměnné jméno. (...)

Nic na světě není tak měkké a poddajné jako voda, a přece v tom, jak zdolává pevné a silné, ji nic nepřekoná. Proto ji nemůže nic zastoupit. (...) 8

Pravdivá slova nebývají líbivá, líbivá slova nebývají pravdivá.

Co je dobré, nepotřebuje obhajoby, co potřebuje obhajoby, není dobré. Kdo ví, nepotřebuje vědomosti, kdo potřebuje vědomosti, neví. Moudrý nehromadí.

Tím, že vše činí pro druhé, sám stále více získává; tím, že vše dávádruhým, sám stále více dostává. Takové je tao nebes: prospívá - a nikdy neškodí. Takové je tao moudrého: jedná - a nikdy nesoupeří.

Ukázka: Lao-c’ - Tao

Taoismus je učení o Cestě. V protikladu ke konfucianismu chápe člověka jako bytost přírodní. Zakladatelem je Lao-c' , starší současník Konfuciův. Ústředním pojmem jeho filozofie je Tao, doslovně cesta. Vyjadřuje princip, že vše ve světě se děje a existuje: samo o sobě, bez příčiny. Cesta je odvěká, všudypřítomná a nepojmenovatelná: „Tao, které lze postihnout slovy není věčné a neměnné tao." Vše je pohyb, změna, každá hodnota je relativní. Člověk má harmonicky splývat s přírodou a nezasahovat do přirozeného plynutí věcí.

Taoistický text Lao-c' , známý spíše pod názvem Tao Te Ťing neboli Kanonická kniha o cest ě Tao a její Síle , se připisuje Starému Mistru Lao-c' (6. stol. př. Kr.); skládá se z 81 krátkých kapitol.

Taoismus

ZpZpěěvy starvy staréé ČČííny ny


Podobně jako čínská říše se ve svých počátcích vyvíjela osamoceně, bez kontaktů s jinými kulturami. Osobitý byl čínský jazyk (vyhovující spíše lyrice než epice) a znakové písmo.Nejstarší literární památkou s uměleckou hodnotou je obsáhlá Kniha písní(11. – 6. století př. n. l.), soubor textů převážně lidového původu, který byl později zařazen mezi tzv. Pět klasických knih , jejichž znalost byla nezbytná pro každého čínského vzdělance či úředníka.

„Zlatý v ěk“ čínské lyriky nastal v 8. století n. l., kdy Čína zaznamenala velký kulturní rozkvět a stala se nejmocnějším státem tehdejšího světa. Vrchol čínské poezie představuje tvorba básníků Li Po a Tu Fu .

Li Po (701 - 762) byl typem bohéma; překypoval chutí k životu, zároveň se nechal unášet city, propadal melancholii. Nade vše si cenil volnosti. Ve svých verších oslavoval víno, přátelství a přírodu. Jeho oblíbeným motivem byl měsíc v úplňku (např. báseň ).

Tu Fu (712-770) patřil do okruhu Li Poových přátel (strávil s ním několik let na toulkách), literární tvorbu však pojímal jinak - poezii přisuzoval významné společenské poslání, nebylo mu cizí vlastenectví. Čistě osobnílyriku psal jen okrajově, nejčastějším námětem jeho básní bylo utrpení, ježlidem přináší válka (např. báseň).

1

Velká čínská zeď po staletí oddělovala Čínu a její kulturu od zbytku světa. Zcela výlučné je i čínské písmo – jeho znaky vyjadřují pojmy, ale nepopisujívýslovnost (existují tisíce různých znaků). V čínském písmu se nedělají mezery mezi slovy. Tvorbou básníků Li Po a Tu Fu vrcholí zlatý věk čínské poezie.

ZpZpěěvy starvy staréé ČČíínyny

TŘI KUMPÁNI

Jasmínu loubí. Sedím u vína, zve dobré druhy dobrá hodinaa já jsem sám. Vtom náhle nad stráníkulatý měsíc se mi uklání,já jemu. Se mnou v modrý nebes klín můj kývá stín.Společnost poklonami nešetřítak byl jsem sám, a teď jsme tři.

Chce měsíc pít. Jak mám ti podat číš?! Stín zdvíhá pohár. Copak nevidíš,že dneska za vás za obapít musí moje hříšná nádoba?

Co je to ale, chlapci rozmilí? Já piju - vy jste z toho opilí!Měsíc se motá, žvatlá ke stínu, ten si zas tančí s vůní jasmínu, jen já tu sedím klidně při víně, jim připíjím a dobré hodině.Tož loutnu sem, a píseň se mnou noťte, pak na kutě mě, chlapci, doprovoďte, vždyť do jedné se vejdou postele kumpáni světlé noci veselé.

A zejtra navečer, až první hvězdy vzplanou, u vína v loubí, chlapci, na shledanou!

(Bohumil Mathesius: Zpěvy staré Číny. Parafráze staré čínské poesie. Melantrich, Praha 1946)

(...) Ač Li Po žil v plné době historické (701-762), z níž každá i sebemenšíudálost je pečlivě zaznamenána v přečetných kronikách (...), vše, co víme o jeho životě, omezuje se na hrst legend a anekdot. Číňany však nezajímala jeho skutečná osobnost, která brzy zmizela v mlze mythů, byl jim symbolem básníka a genia vůbec. (...)

Li Po sám se nazval „Poustevníkem tmavého lotosu" a zhola se nestaral o úřední kariéru, o zkoušky, neboť mu byl po celý život nade vše milejšípohár vína. Tři věci prý byly jeho životní touhou: projít jako tulák všemi kraji mezi čtyřmi moři, zlézti všechny proslulé hory a okusiti všech „krásných vín".

Na svých toulkách nalezl několik kamarádů sobě podobných, říkali si „Šest zapomenutých u bambusové bystřiny", pili a skládali básně dnem i nocí. (...)

Císař mu tedy daroval zlatou destičku, na níž byl božskou rukou císařskou napsán tento rozkaz: „Jmenujeme Li Poa bezstarostným básníkem našíříše a tuláckým, opilým bakalářem. V každém výčepu nechť mu nalijízdarma a každá pokladna ať mu vyplatí tyto sumy: krajský úřad tisíc svazkůměďáků, okresní úřad pět set. Kdokoli z civilních a vojenských hodnostářů, vojáků i prostého lidu se nebude k němu chovat s povinnou úctou, bude potrestán pro neuposlechnutí císařského rozkazu." Na cestu mu dal ještědva zlaté květy, uctil ho třemi pohárky vína a Li Po se přímo před císařem vyšvihl na koně. Všichni úředníci dostali volno, aby s vínem doprovodili básníka až k Besídce desáté míle, kde se loučívali milenci a přátelé. (...) A tak se Li Po vydal na toulky, z nichž se už nikdy nevrátil. Skutečně mu ve všech krčmách nalévali víno a všechny pokladnice ho zásobovaly penězi. (...)

Jaroslav Průšek: O čínském písemnictví a vzdělanosti. Li Po a čínská poesie. Vydavatelstvo Družstevní Práce, Praha 1947


Ukázka: Parafráze básn ě čínského básníka Li Pa O básníku Li Po

BaBašóšó: japonsk: japonskéé haikuhaiku


Čínská filozofie a literatura měla zásadní význam pro literaturu okolních zemí (ty přejímaly i čínské znakové písmo). Výrazně ovlivnila i písemnic tvíjaponské, zejména jeho poezii. V Japonsku byla poezie po dlouhá staletíneodmyslitelnou součástí života, provázela jakoukoli společenskou či rodinnou událost; psaní veršů bylo součástí obecného vzdělání.

Nejznáméjším japonským básníkem všech dob je Bašó (1644 -1694). Pocházel z rodiny nižšího samuraje (příslušníka vojenské šlechty) . Prožil bouřlivé mládí, ale později zvolil velmi prostý život - usadil se v bambusovéchýši na pozemku svého přítele (podle planého banánovníku, který mu před chýší vyrostl, si zvolil pseudonym).

Bašó si oblíbil starou čínskou poezii (např. básníka Li Po ) především pro její přirozenost a smysl pro harmonii . V tomto duchu se mu postupněpodařilo přetvořit soudobou básnickou tvorbu, sešněrovanou přísnými, strnulými pravidly (určovala například, které motivy a slova se v básni majíobjevit). Vytvořil novou žánrovou formu - haiku.

Haiku je v originále tříveršová báseň sestávající ze sedmnácti slabik. Zaměřuje se zejména na přírodní motivy , přičemž se snaží zachytit mimořádně působivý citový zážitek, okamžik, kdy člověk náhle dosahuje harmonie, vyrovnanosti, štěstí. Haiku brzy převládlo v celé japonské poezii. Ve 20. století ovlivnilo i evropské a americké tvůrce, např. beatniky .

1

Japonský básník Bašó se s bambusovou holí v ruce vydával ze svého skromného příbytku na dlouhé cesty po hlavním japonském ostrově Honšú . Během nich navštěvoval své přátele a snažil se být v bezprostředním styku s přírodou. Harmonické souznění s přírodním děním vtělil do svých krátkých básní – haiku .

Umlkly zvony

večerním šeremnáhlesakury voní!

Motýl a jeho

třepetáníJedinýstínv širé pláni.

…

Do staré t ůněskočila žábažbluňk!

Education

Nejstarší literatura a posvátné knihy