UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

FAKULTA ZDRAVOTNICKÝCH VĚD

Ústav radiologických metod

Lenka Úrubková

Základní zobrazovací metody páteře

Bakalářská práce

Vedoucí práce MUDr. Eva Čecháková

Olomouc 2013

ANOTACE BAKALÁŘSKÉ PRÁCE

Název práce: Základní zobrazovací metody páteře

Název práce v AL: Basic imaging of the spine

Datum zadání: 2013-01-08

Datum odevzdání: 2013-04-30

Vysoká škola, fakulta, ústav: Univerzita Palackého v Olomouci

Fakulta zdravotnických věd

Ústav radiologických metod

Autor práce: Úrubková Lenka

Vedoucí práce: MUDr. Eva Čecháková

Oponent práce: MUDr. Vladimír Benýšek

Abstrakt v ČJ:

Přehledová bakalářská práce předkládá publikované poznatky o základních

zobrazovacích metodách páteře, které byly dohledány v českých recenzovaných

periodikách. Cílem práce je předložit poznatky o radiologických zobrazovacích

metodách a metodách nukleární medicíny a dále posoudit význam jednotlivých

zobrazovacích metod při vyšetření páteře. Důraz je kladen na radiologické zobrazovací

metody.

Abstrakt v AJ:

This overview bachelor thesis presents the published findings about the basic

imaging methods of the spine, which were traced in the Czech reviewed journals. The

aim of this thesis is to submit findings about radiological imaging methods and the

methods of nuclear Medicine and also to judge the importance of each imaging method

for the examination of the spine. The emphasis is on the radiological imaging methods.

Klíčová slova v ČJ:

páteř, rentgenové vyšetření, výpočetní tomografie, magnetická rezonance,

pozitronová emisní tomografie, scintigrafie, denzitometrie

Klíčová slova v AJ:

spine, x-ray examination, computed tomography, magnetic resonance imaging,

positron emission tomography, scintigraphy, densitometry

Rozsah: 52 s., 4 příl.

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedené

bibliografické a elektronické zdroje.

Olomouc 30. dubna 2013 ----------------------------

podpis

Děkuji MUDr. Evě Čechákové za odborné vedení bakalářské práce. Děkuji

Radiologické klinice FN Olomouc za možnost použít obrazovou dokumentaci.

OBSAH

ÚVOD….…………………………………………………………………….............7

1 ZOBRAZOVÁNÍ PÁTEŘE RADIOLOGICKÝMI METODAMI……….............9

2 ZOBRAZOVÁNÍ PÁTEŘE METODAMI NUKLEÁRNÍ MEDICÍNY .. ..........29

3 VÝZNAM ZOBRAZOVACÍCH METOD PŘI VYŠETŘENÍ PÁTEŘE…….....35

ZÁVĚR………………………………………………………………….….............38

BIBLIOGRAFICKÉ ZDROJE………………………………………………......... 40

SEZNAM ZKRATEK………………………………………………………...........44

SEZNAM PŘÍLOH………………………………………………………………...46

PŘÍLOHY………………………………………………………………………......47

6

ÚVOD

Nejvýznamnější typy postižení páteře jsou funkční postižení, vrozené vady páteře a

míchy, degenerativní změny páteře, traumata, postižení míchy u roztroušené sklerózy

(RS), infekce v oblasti páteře a míchy, metabolická onemocnění a tumory (Peterová,

2005, s. 200-205). Současná úroveň zobrazovacích metod má značný význam pro

diagnostiku v neurologii, především pro příčinnou rozmanitost tohoto souboru

onemocnění na jedné straně a pro široké spektrum různých vyšetřovacích možností,

umožňujících analýzu mnohých příčin a časový průběh onemocnění na straně druhé

(Krupa, Pažourková, 2005, s. 13).

Zkoumaný problém této bakalářské práce byl formulován takto:

A/ Jaké jsou základní zobrazovací metody páteře?

B/ Jaký je význam zobrazovacích metod při vyšetření páteře?

Na základě zkoumaného problému byly stanoveny tyto cíle:

Cíl 1. Předložit poznatky o zobrazování páteře radiologickými metodami.

Cíl 2. Předložit poznatky o zobrazování páteře metodami nukleární medicíny

Cíl 3. Předložit poznatky o významu jednotlivých zobrazovacích metod při vyšetření páteře.

Jako vstupní literatura byly prostudovány následující tituly:

ČERNOCH, Zdeněk, ELIÁŠ, Pavel, KRAJINA, Antonín, RYŠKA, Jan, ŠERCL,

Miroslav, ŽIŽKA, Jan. 2000. Neuroradiologie. 1. vyd. Hradec Králové: Nucleus HK,

2000. ISBN 80-901753-9-2

FERDA, Jiří, NOVÁK, Milan, KREUZBERG, Boris. 2002. Výpočetní tomografie. 1.

vyd. Praha: Galén, 2002. ISBN 80-246-0567-8

FERDA, Jiří, MÍRKA, Hynek, BAXA, Jan. 2009. Multidetektorová výpočetní

tomografie: Technika vyšetření. 1. vyd. Praha: Galén, 2009. ISBN 978-80-7262-608-3

7

NEKULA, Josef, ELIÁŠ, Pavel, HORÁK, Pavel, KRAJINA, Antonín, MYSLIVEČEK,

Miroslav. 2005. Zobrazovací metody páteře a páteřního kanálu. 1. vyd. Hradec

Králové: Nucleus HK, 2005. ISBN 80-86225-71-2

SEIDL, Zdeněk, VAŇEČKOVÁ, Manuela. 2007. Magnetická rezonance hlavy, mozku

a páteře. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-1106-5

Přehled publikovaných poznatků byl zpracován na základě rešerše odborných článků

v českém jazyce. Při vyhledávání článků byla použita tato klíčová slova: páteř,

rentgenové vyšetření, výpočetní tomografie, magnetická rezonance, pozitronová emisní

tomografie, scintigrafie, denzitometrie. K vyhledávání byla použita databáze

Bibliographia Medica Čechoslovaka, internetový vyhledáváč google – rozšířené

vyhledávání. Periodikum Praktická radiologie vydávaná Společností radiologických

asistentů, periodika vydavatelství Solen a periodika vydaná Českou lékařskou

společností J. E. Purkyně. Vyhledávací období bylo zvoleno od roku 2000 do roku

2012.

Na základě vyhledávání bylo nalezeno celkem 112 článků, v bakalářské práci bylo

použito 59 zdrojů. Pro tvorbu podkapitol nebylo použito 53 zdrojů. Důvodem pro

neužití článků v bakalářské práci bylo nedostatečné množství informací o zkoumaném

problému.

8

1 ZOBRAZOVÁNÍ PÁTEŘE RADIOLOGICKÝMI METODAMI

Skiagrafie

Při skiagrafii prochází svazek rentgenového záření, který vzniká v rentgence,

vyšetřovanou oblastí těla. Dochází k jeho částečné absorpci v závislosti na složení a

molekulární hmotnosti vyšetřovaných tkání. Poté dopadá na kazetu s filmem. Latentní

obraz na filmu je vyvoláním a ustálením zviditelněn. V současné době se v praxi

uplatňuje zhotovování a ukládání snímků v digitální podobě, metodou přímé a nepřímé

radiografie. U přímé radiografie je záření zachyceno detektory a převedeno na

elektrický signál, který je v digitální podobě registrován počítačem. Nepřímá

radiografie využívá fosforové fólie. Fosforová vrstva je stimulována prošlým

rentgenovým zářením a obrazová informace je získávána skenováním fólie laserem.

Hlavní výhody digitální radiografie ve srovnání s klasickým snímkováním je vyšší

kvalita obrazů, redukce dávky záření, možnost následné úpravy snímků, archivace

v digitální podobě a možnost transportu snímků v elektronické podobě (Bartušek, 2006,

s. 97).

Rentgenové snímky páteře jsou základním vyšetřením. Výjimkou jsou polytraumata,

u kterých se provádí vyšetření výpočetní tomografií (Nekula, 2006, s. 435-436). Na

nativních snímcích se hodnotí tvar a struktura skeletu, zánětlivá a pozánětlivá postižení,

degenerativní změny a úrazy (Šidlová, 2001, s. 5). Podmínkou kvalitního zhodnocení je

zachycení celého vyšetřovaného úseku páteře a grafická kvalita (Suchomel, 2008, s.

248). Indikací ke skiagrafii jsou podezření na patologii páteře. Absolutní kontraindikace

neexistuje, relativní kontraindikací je nespolupracující pacient, neklidný pacient,

těhotenství (Šidlová, 2001, s. 5).

Při rtg vyšetření páteře se standardně provádí dvě na sebe kolmé projekce.

Předozadní a bočná s centrací na segment s předpokládanou patologií (Štulík, 2005, s.

79). Převažující indikace u základních projekcí jsou u krční páteře deformity, bolesti a

traumata. U hrudní páteře jsou to deformity, skolióza a morbus Scheuermann. V případě

bederní páteře se jedná o bolesti a degenerativní změny.

Možnost hodnocení se rozšiřuje o speciální projekce v jednotlivých etážích páteře

(Kozák, 2001, s. 26-27). V krčním úseku se nejčastěji užívají snímky atlanto-

9

occipitálního skloubení a šikmé projekce. Indikací pro snímek atlanto-occipitálního

skloubení podle Sandberga jsou především traumata a bolesti hlavy vertebrogenního

původu. Při provádění transorálního snímku je důležitá přesnost provedení. Snímkuje se

vsedě u vertigrafu, hlava v přesném AP postavení. Spojnice horní řezáky – dolní okraj

processus mastoideus horizontálně. CP (centrální paprsek) směřuje do maximálně

otevřených úst (Štěpánková, 2006, s. 6). Jinou možností provedení je uložení pacienta

vleže na snímkovací stůl, brada přitažená k hrudníku a maximálně otevřená ústa.

Případně vyšetřovaný rychle pohybuje čelistí, dojde k jejímu rozprojikování a C1-C2

lze dobře zobrazit (Kozák, 2001, s. 27). Pokud je potřeba zobrazit cervikotorakální

přechod, je indikováno vyšetření v tzv.plavecké projekci (Štulík, Krbec, Vyskočil In

Štulík, 2005, s. 79). Nejčastější indikace k tomuto vyšetření jsou traumata a osteolitický

proces. Pacient leží na břiše, jedno rameno dá tak dopředu, aby vlastní váhou vytlačilo

lopatku a druhé rameno dá dozadu, aby lopatka byla za páteří. Páteř se zobrazuje mezi

lopatkami (Kozák, 2001, s. 27).

Vyšetření C páteře v šikmých projekcích slouží k zobrazení foramin a kloubů

(Suchomel, 2008, s. 248). Šikmá 45 stupňová projekce na foramina se provádí vsedě u

vertigrafu, vyšetřovaný sedí zády k vertigrafu a radiologický asistent jej natáčí 45

stupňů na obě strany. Šikmá 60 stupňová projekce se provádí při podezření na luxace

kloubů. Poloha pacienta je stejná jako u předchozí projekce. Natočení je 60 stupňů

(Kozák, 2001, s. 27). Šikmé projekce se používají také při vyšetření L páteře. Projekce

se provádí vleže na zádech s natočením 45 stupňů na levou i pravou stranu. Snímek

dobře zobrazuje spondyolýzu (přerušení isthmu). Při spondylolistéze se může doplnit

zátěžová projekce na L páteř. Provádí se vestoje. Vyšetřovaný je bokem k vertigrafu.

První snímek se provádí bez zátěže. Poté následuje snímek se zátěží 10 - 20 kg, kterou

má pacient v batohu na zádech (Kozák, 2001, s. 28). Při nálezu spondylolistézy a

podezření na instabilitu páteře jsou nenahraditelné funkční snímky v retroflexi a

anteflexi (Nekula, Mysliveček, Chmelová, 2006, s. 436). Funkční projekce C páteře lze

provádět za aktivní účasti pacienta, který stojí bokem k vertigrafu a snímkuje se

v maximálním předklonu a záklonu. Nebo bez aktivní účasti vyšetřovaného, který leží

na vyšetřovacím stole, je podkládán a snímkován v maximální anteflexi a retroflexi.

Funkční snímky L páteře se provádí vždy vestoje u vertigrafu. Vleže nedochází

10

k posunům páteře, došlo by ke zkreslení vyšetření. Vyšetřovaný stojí bokem

k vertigrafu a je snímkován v anteflexi a retroflexi (Kozák, 2001, s. 27-28).

Skolióza je jednou z nejčastějších deformit páteře. Nejvýznamnější zobrazovací

metodou u skolióz jsou rtg snímky na dlouhý formát, umožňující zobrazení celé páteře

se zachycením polohy hlavy a pánve. Snímky se zhotovují v AP a B projekci vestoje u

vertigrafu (Repko, 2012, s. 70-71). V případě, že snímek vestoje nelze provést, provádí

se vyšetření vsedě či vleže. Snímek vleže má však menší vypovídající hodnotu o

celkové statice páteře a celková výpověď o tíži křivky je zkreslená. Vhodnější je také

zhotovit snímek vsedě u pacientů, kteří by se mohli ve stoji spoléhat na podpůrné

prostředky např. berle. A došlo by opět ke zkreslení celkové tíže deformity (Repko et

al., 2007, 75-76). Předoperačně je indikován Bending test. Umožňuje zjistit míru

korigovatelnosti, popř. deformity páteře. Jedná se o projekci na úklony páteře vleže.

Pacient leží na vyšetřovacím stole a provede úklon na opačnou stranu než je zakřivení a

tím dojde k jeho vyrovnání. Další vyšetření, které je indikováno při deformitách páteře

je snímek v tahu. Pacient je zafixován v tahu na vyšetřovacím stole a snímkován na

dlouhý formát (Kozák, 2001, s. 28-29). Celkový tah je 200 N. Je realizován Glisonskou

kličkou za bradu a týl v jednom směru a zkříženými pásovými popruhy s tahem za

pánev ve směru opačném. Tahové a úklonové snímky informují o flexibilitě deformity a

napomáhají předoperačnímu plánování (Repko et al., 2007, s. 76). U těžkých skolióz je

indikována Stagnarova projekce. Vyšetřovaný je uložen na vyšetřovacím stole tak, aby

vrchol skoliotické křivky byl v předozadní projekci, pokud možno největší plochou

k filmu. Předoperačně je také indikován snímek pro maximální korekci. U vrozené

kyfózy se provádí vleže na vyšetřovacím stole. Pacient je uložen na vyrovnávací klín.

Snímek se provádí v bočné projekci horizontálním paprskem. U posttraumatických

kyfóz pacient leží v závěsu na posteli (Kozák, 2001, s. 28-29).

Skiaskopie

Skiaskopie je kontinuální sledování rentgenového obrazu vyšetřovaného objektu.

V porovnání se skiagrafií má skiaskopie vyšší radiační zátěž, menší rozlišovací

schopnost a malý kontrast. Její výhodou je schopnost zachytit dynamické děje

(Bartušek, 2006, s. 97).

11

Skiaskopie má při zobrazování páteře velmi omezené užití. Využívá se především

peroperační skiaskopie k ověření správnosti operovaného segmentu (Šidlová, 2001, s.

5). Další z možností využití skiaskopie je při perkutánní ablaci meziobratlových

plotének, která se používá k  léčbě výhřezu meziobratlových plotének. Pod

skiaskopickou, CT nebo duální kontrolou (současné užití CT a skiaskopie) se sleduje

zavádění trokaru, který se používá k proražení vnějšího prstence ploténky. Trokarem se

do nucleus pulposus zavádí ablační pomůcky, které slouží k jeho částečnému

odstranění. Tím dojde k dekompresi ploténky (Kelekis, 2012, s. 86-87). Při léčbě

kompresivních fraktur se používá perkutánní vertebroplastika. Jde o minimálně

invazivní zákrok, který se provádí pod rtg kontrolou, jak skiaskopickou, tak CT. Při

skiaskopické kontrole se využívá angiografického kompletu. Jeho výhodou je možnost

rychlé změny projekce z AP na boční a naopak. (Ryška et al., 2011, s. 155-156). Do

zlomeného obratle se injikuje kostní cement. V posledních letech se prosazuje i užití

perkutánní kyfoplastiky. Jedná se o minimálně invazivní radiologicky navigovanou

metodu. Do zlomeného obratle se zavede instrumentarium, kterým se vytvoří

v obratlovém těle dutiny. Ty jsou následně plněny polymetylmetakrylátovým nebo

hydroxsyapatitovým cementem (Ryška et al., 2007, s. 185).

Výpočetní tomografie

Výpočetní tomografie (CT) je zobrazovací metoda založená na měření absorpce

svazku rentgenového záření v tenké vrstvě vyšetřované oblasti těla (Peterová, 2010, s.

90). V klinické praxi poprvé použil CT přístroj G. N. Hounsfield v roce 1972. Během

vývoje vzniklo několik generací CT přístrojů. Dnešní multidetektorové (MDCT)

přístroje se postupně vyvinuly z třetí generace CT přístrojů. Detekční systém tvořila

rentgenka a naproti ní na společné rotační ose do oblouku uspořádaná soustava

detektorů. Celý systém během vyšetření rotoval okolo pacienta. Zavedení slip-ring

technologie, která umožňuje kontinuální rotaci soustavy rentgenka – detektory, zkrátilo

dobu potřebnou k získání projekcí v rozsahu 0° až 360°. V devadesátých letech 20.

století se z třetí generace CT přístrojů vyvinula nová kategorie přístrojů tzv. helikální

CT. Název vychází z tvaru trajektorie rentgenky nad pacientem. Při vyšetření rentgenka

kontinuálně rotuje kolem své osy a současně se posouvá stůl s pacientem, dráha

12

rentgenky odpovídá spirále. Protože svazek záření má nenulovou tloušťku, vytváří

prostorovou křivku šroubovici, latinsky helix. Z jednovrstvého helikálního CT se

postupně vyvíjejí stále výkonnější vícevrstvá helikální CT. Detektory MDCT jsou

tvořeny keramickými nebo krystalickými pevnolátkovými scintylátory, které umožňují

snadnou výrobu víceřadých detektorů. Uspořádání detektorů do detekční matice

umožňuje změnou kolimace svazku a kombinace odezvy jednotlivých detektorů

vytvořit požadovaný počet řezů o dané tloušťce (Ptáček, 2007a, s 8-10). Rostoucí počet

řad detektorů a tím i počet najednou snímaných řezů rozšiřuje vějířovitý svazek záření

na kuželovitý, proto musí být pro zpracování dat u MDCT přístrojů použity nové

rekonstrukční postupy (Ptáček, 2007b, s. 6). MDCT mají podstatně vyšší rychlost

skenování než single-slice CT. Nárůst rychlosti je umožněn vyšším počtem najednou

snímaných řezů a zvýšenou rychlostí rotace rentgenky. Nároky na tepelnou kapacitu

rentgenek těchto přístrojů jsou několikanásobně vyšší než u klasických rentgenů.

Důležitá je také rychlost ochlazování ovlivňující dobu, za kterou je možné stejný sken

zopakovat. Díky pořízení většího množství tenkých řezů za krátkou dobu umožňuje

multislice technologie provádět izotropické zobrazování, kdy prostorové rozlišení

získaného skenu je stejné ve všech třech směrech (Ptáček, 2007a, s. 8-12). MDCT

přístroje umožňují rychlejší získávání dat, větší rozsah, užší kolimaci, snížení množství

aplikované kontrastní látky u kontrastních vyšetření a možnost vytvářet nejrůznější

rychlé rekonstrukce. Snižuje se počet pohybových artefaktů a tím se zlepšuje detekce

drobných ložisek. Novým prostředkem akvizice dat je dual energy CT (DECT). Pacient

je skenován dvojí energií záření, což umožňují dva systémy rentgenka – detektory

(Peterová, 2010, s. 90). Tento typ zobrazení umožňuje nové způsoby analýzy dat (Ferda

et al., 2010, s. 37). Při CT vyšetření se pomocí matematického výpočtu zjistí množství

absorpce a rozptylu rentgenového záření v jednotlivých bodech tkání - denzita. Denzita

se definuje pomocí Hounsfieldovy stupnice, která je rozdělena na 4 096 stupňů. Rozdíly

v denzitách se zobrazují pomocí stupnice šedi. Protože lidské oko není schopno rozlišit

celou škálu denzit, využívají se jen části z této stupnice označovaná jako okna. Získaná

data jsou ukládána ve formátu DICOM, jehož výhodou je možnost zpracovávat

vyšetření přístroji různých výrobců bez ztráty informací. Celková absorbovaná dávka

záření je závislá na hodnotě napětí a množství proudu rentgenky během expozice, na

13

čase jedné rotace, počtu rotací detekční soustavy a kolimaci (Peterová, 2010, s. 90). Při

užívání CT se provádí optimalizace vyšetřovacích protokolů daného přístroje podle

principu ALARA. To je užití nejnižší možné dávky pro dosažení diagnostického

výsledku (Žižka, 2011, s. 170). Obvykle se kvůli vysoké radiační zátěži vyšetřují 2-3

segmenty. V případě traumat, mnohočetných fraktur, postižení více segmentů nebo při

podezření na metastatický proces lze najednou vyšetřit i celou oblast páteře (Peterová,

2010, s. 93).

Při vyšetření páteře je CT optimální metodou pro vyšetření skeletu a epidurálního

prostoru (Nekula, 2003, s. 229). Umožňuje posoudit změny na kostních strukturách

páteře. Horší rozlišení má však u měkkých tkání v páteřním kanálu a paravertebrálně

(Málek, Adamkov, Ryška, 2008, s. 151). Obecnými indikacemi k CT vyšetření páteře

jsou traumatické, strukturální, degenerativní a kongenitální změny, určení rozměrů

páteřního kanálu, zobrazení paravertebrálních tkání, navádění k biopsii a terapeutickým

výkonům. (Šidlová, 2001, s. 5).

V posledních letech se zvyšuje počet polytraumat. Výpočetní tomografie má zásadní

význam při diagnostice přítomnosti a typu poranění páteře. Při vyšetření MDCT

přístroji se používá polytraumatický vyšetřovací protokol. Skládá se z nativního

zobrazení hlavy a krční páteře a následně se provádí postkontrastní vyšetření hrudníku,

břicha a celé pánve. Provádí se rekonstrukce v axiální rovině s algoritmem pro měkké

tkáně a šíře rekonstruované vrstvy 5 mm. Pro zobrazení páteře v planárních zobrazeních

se používá rekonstrukce dat, kdy šíře axiální rekonstruované vrsty je 0,75 mm nebo 0,6

mm podle typu přístroje. Použití submilimetrové šíře vrstvy s rekonstrukčním

incrementem s překryvem o třetinu šíře umožňuje zhotovení zobrazení s izotropním

submilimetrovým rozlišením. Pro hodnocení se používají axiální řezy a sagitální

planární rekonstrukce. Technika volume rendering (VRT) umožňuje trojrozměrné

zobrazení. Rekonstrukce v sagitální rovině dobře zobrazí přední úhlovou dislokaci i

translační dislokaci poraněného pohybového segmentu a přispívá k přesnému posouzení

výše poraněného segmentu. Trojrozměrná zobrazení umožňují správné určení rotační

složky poranění a komplexní zhodnocení prostorového uspořádání poraněného

segmentu páteře. CT tak podává přesný a často definitivní obraz poraněné páteře (Ferda

et al., 2008, s. 204-207). Mezi nejzávažnější úrazy patří poranění krční páteře. Má

14

široké spektrum klinických projevů. Může dojít až ke kvadruplegii nebo úmrtí.

Vyšetření výpočetní tomografií je indikováno u všech závažnějších zlomenin krční

páteře. Význam vyšetření je v zobrazení stavu kostních struktur a zvláště páteřního

kanálu. Součástí vyšetření jsou axiální řezy, sagitální a koronální rekonstrukce.

Následkem úrazu může vzniknout nestabilita páteře (Štulík, 2005, s. 78-79).

Traumatická nestabilita se dělí na akutní a chronickou. Akutní instabilita vzniká

bezprostředně po úrazu a hrozí zde další zhoršení posunutím kostních úlomků do

páteřního kanálu. Chronická nestabilita vzniká postupně měsíce nebo roky. Příčinou

jsou disligamentózní poranění, která způsobují výraznější kyfózu s poškozením míchy a

okolních cév. Při CT na rekonstrukcích v koronální rovině lze dobře posoudit případnou

rotační složku nestability, na kterou nepřímo poukazují zlomeniny transversálních

výběžků a přiléhajících žeber. Parasagitální rovina je ideální k hodnocení zlomenin

nebo posunů intervertebrálních kloubků, deformaci osy páteře páteřního kanálu

(Nekula, Mysliveček, Chmelová, 2006, s. 436).

Víc než 80 % populace v průběhu života udává bolesti v zádech (Vaněčková, Seidl,

2004, s. 540). K CT vyšetření páteře jsou indikovaní pacienti s bolestmi v zádech

přetrvávající 3 týdny po konzervativní léčbě, kořenové dráždění nejasné etiologie,

syndrom kaudy nebo míšního konu a paretické příznaky. Výpočetní tomografie

umožňuje kvalitní zobrazení degenerativních změn, jako je postižení plotének,

kalcifikace a osifikace v měkkých tkáních nebo vazech, spondylolýzu, spondylolistezu,

osteochondrální defekty, osteofyty, syndesmofyty, Schmorlovy uzly apod. (Peterová,

2010, s. 93). Při herniaci disku má CT značnou specificitu a senzitivitu, která se

pohybuje okolo 90 %. Nevýhodou je nemožnost provést přímé sagitální řezy, vyšetření

poměrně malého úseku páteře a v případě opakovaných vyšetření i vysoká radiační

zátěž (Vaněčková, Seidl, 2004, s. 540). CT umožňuje zacílit místo útlaku při herniaci

disku a provést kořenové obstřiky kortikoidy a lokálními anestetiky (Peterová, 2010, s.

93). CT lze provést i u pooperačních páteří v případě přetrvávajících klinických

komplikací (Peterová, 2010, s. 93). Na stenóze páteřního kanálu se může uplatňovat

artróza intervertebrálních kloubů, ta je dobře hodnotitelná z CT vyšetření. Rozlišení

jizevnaté tkáně od recidivy výhřezu meziobratlové ploténky může být obtížné i po

aplikaci KL (Málek, Adamkov, Ryška, 2008, s. 151). Úspěšnější metodou v odlišení

15

hematomu, fibrózy, herniace recidivy, arachnoidity nebo odhalení herniace v jiné

neoperované etáži je magnetická rezonance.

Při spondylolistéze dochází k posunu obratlového těla vůči obratlovému tělu

kaudálněji uloženého obratle (Krbec, 2002, s. 8). Typicky a nejčastěji se vyskytuje

v oblasti bederní páteře. CT vyšetření prokáže posun v úrovni disků, změny na zadních

kloubech a stenózu páteřního kanálu (Paleček, Mrůzek, 2008, s. 145-146). Příčinou

bolestí v oblasti bederní páteře může být fasetový syndrom, kdy dochází k porušení

kloubních chrupavek, k subartikulární erozi a dalším změnám. Diagnostika fasetového

syndromu je často obtížná. Pod CT kontrolou se anestetikem infiltrují intervertebrální

klouby a pokud je příčinou potíží postižení těchto kloubů, dochází u nemocného ke

zmírnění bolestí. Jedná se tedy současně o diagnostický test a terapeutický zákrok

(Vaněčková, Seidl, 2004, s. 541).

Metoda spirálního CT vyšetření je nejpřesnější metodou měření rotace obratlových

těl. Dá se využít u deformit páteře jako je skolióza. Metodika měření byla vypracována

Aaroem a Dahlbornem. Měření je prováděno v úrovni vrcholových obratlů každé

jednotlivé skoliotické křivky. Rotace obratlového těla je měřena vůči podložce nebo

vůči rovině sakra. Tato metoda napomáhá u vícečetných křivek stanovit hlavní a

vedlejší křivku (Repko et al., 2007, s. 74-77). Jako jediná přináší přesně verifikovanou

představu o změnách v axiální rovině operovaných skolióz. Jedná se o metodu

objektivní a přesně reprodukovatelnou (Krbec, Repko, Skotáková, 2008, s. 201).

Tumorózní postižení páteře a páteřního kanálu má pro pacienta zcela zásadní

následky, protože postižení skeletu ovlivňuje statiku a dynamiku osového skeletu a

může mít vliv na nervové struktury (Mechl, Šprláková-Puková, Keřkovský, 2012, s.

369). Přesná topická klinická diagnóza má zásadní význam pro dobrý efekt diagnostiky.

CT optimálně zobrazí primární a sekundární nádory skeletu páteře (Nekula, 2003, s.

234).

Z vývojových vad umožňuje CT zobrazit rozštěpové vady, deformace obratlů,

kongenitální synostózu. Umožňuje také zobrazit kostní změny jako je osteoporóza,

Pagetova nemoc, fibrózní dysplazie (Peterová, 2010, s. 93).

Na CT snímcích je možno zjistit rozměry páteřního kanálu. U dospělých se jedná o

spinální stenózu v případě zúžení páteřního kanálu v předozadním směru pod 16 mm u

16

bederní páteře, pod 12 mm u krční páteře (absolutní stenóza pod 10mm), kde je

nebezpečí vývoje cervikální myelopatie. CT vyšetření páteře se také provádí před

kyfoplastikou nebo vertebroplastikou obratlů při kompresivních frakturách obratlů při

osteolytickém postižení nebo poróze. Pod CT kontrolou se také provádí odsávání cyst v

kanálu.

Při CT vyšetření je v některých případech indikována aplikace jodové kontrastní

látky (Peterová, 2010, s. 90). Jod pohlcuje rentgenové záření více než tisícinásobně

oproti měkké tkáni (Šochman, Paregrin, 2007, s. 28). Užití KL vede ke zvýšení

kontrastu tkání a lepšímu rozlišení. Jedná se o intravenózní aplikaci nebo v případě CT

myelografie intratekální aplikaci (Petrová, 2010, s. 90). CT vyšetření následuje za 3

hodiny po perimyelografii, která umožňuje určit rozsah CT vyšetření. Vyšetřuje se 3

mm řezy v příslušné etáži, následuje rekonstrukce CT obrazů a porovnání

s perimyelografií (Janota, Koutný, 2005, s. 16). Zvyšuje se tak diagnostická výtěžnost

této metody (Kroupa, Pažourková, 2005, s. 131). Dnes se počet indikací snížil, udržuje

si místo např. v diagnostice FBSS (Málek, Adamkov, Ryška, 2008, s. 151).

K léčbě bolestivých syndromů páteře se používá aplikace ozónu pod CT kontrolou.

K tomuto výkonu jsou indikováni pacienti s bolestmi zad, s nálezem výhřezu ploténky

v oblasti bederní nebo krční páteře na CT nebo MR po neúspěšné konzervativní léčbě a

s pozitivními známkami postižení nervového kořene. Aplikační punkční jehlou (22 G)

se do postiženého místa aplikuje léčebná směs. Směs je tvořena medicinálním kyslíkem

a ozónem. Aplikované množství je v rozmezí od 6 do 10 ml. Po výkonu pacient setrvá

půl hodiny až hodinu vleže na boku, aby ozón, který je těžší než vzduch, klesl

k výhřezu. Tato miniinvazivní metoda léčby bolesti páteře se provádí ambulantně,

nehrozí zde riziko alergické reakce a může být prováděna opakovaně (Rozmánková,

2012, s. 5).

Od roku 2007 je možné využít zobrazení pomocí DECT. Vyšetřované tkáně jsou

simultánně prozařovány dvěma zdroji záření a to je registrováno dvěma detektorovými

soustavami. Jednou z aplikací CT s duální energií záření je zobrazování

muskuloskeletárního systému. Pro zobrazení muskuloskeletárních nádorů se používá

semikvantitativní posouzení perfuze tkání pomocí analýzy distribuce jódu. Při zobrazení

nádorových onemocnění se intravenózně aplikuje jodová KL s koncentrací 400mgI/ml.

17

Pro posouzení sycení nádorové tkáně KL se provádí akvizice dat v žilní fázi. Bez

nativního zobrazení je možné posoudit úroveň nasycení nádorové tkáně KL. V případě,

že nádor infiltruje trabekulární kost, lze podle mapy distribuce jódu odlišit oblasti

infiltrované nádorem od oblasti bez infiltrace (Ferda et al., 2010, s. 37-38).

Magnetická rezonance

Magnetická rezonance (MR) je radiologická zobrazovací metoda, která využívá

magnetických vlastností vodíkových jader a hlavně jejich schopnosti absorbovat

vysokofrekvenční energii ve formě radiofrekvenčních impulzů. Výsledné zobrazení

vyjadřuje hustotu protonů vodíku a charakter jejich vazby na okolní tkáně, jde o

molekulární vlastnosti tkáně, ve které se nacházejí. Základní princip této metody byl

objeven v roce 1945 na Standfordově univerzitě. První zobrazení lidského těla pomocí

MR publikovali v roce 1976 Maunsfield a Maudsley (Mechl et al., 2002, s. 25). Princip

magnetické rezonance je založen na navození paralelní orientace vodíkových jader ve

tkáni vybuzením v silném magnetickém poli do stavu vyšší energie (rezonance jader)

pomocí krátkých radiofrekvenčních impulzů o vysoké frekvenci a určité vlnové délce.

Po ukončení působení radiofrekvenčních impulsů se vodíková jádra vracejí různou

rychlostí do své původní polohy a vyzařují energii, která je závislá na hustotě protonů

vodíku ve tkáni (protonová denzita) a dalších vlastnostech, především na tzv. T1 a T2

relaxačních časech. Tyto časy jsou typické pro určité tkáně a afekce. Vyzářená energie

elektromagnetických vln je změřena pomocí speciálních cívek. V cívkách je indukován

elektrický proud (MR signál), který je následně zpracován. Při vyšetření je možno

aplikovat gadoliniovou kontrastní látku. Předností vyšetření MR je možnost posouzení

afekce nativně, v T1 a T2 relaxačních časech a po podání gadoliniové KL, vše

s multiplanárním zobrazením vyšetřované tkáně. MR je zobrazovací metoda s vysokou

rozlišovací schopností v měkkých tkáních (Verner, 2004, s. 156). Nejčastěji jsou při

vyšetření MR užívány přístroje o síle magnetického pole 1,5 T. Podle odborného mínění

mají optimální hodnotu z hlediska použitelnosti, kvality obrazů a ceny. V posledních

letech roste počet instalovaných přístrojů s vysokým magnetickým polem 3 T.

Důvodem zvyšování magnetického pole je fakt, že signál MR roste s magnetickým

polem. K dispozici je větší počet jaderných spinů, polarizovaných magnetickým polem,

18

které tvoří signál. Signál MR je kvadraticky závislý na velikosti magnetického pole.

S rostoucím polem, ale také lineárně roste úroveň šumu. Poměr signál/šum, který je

meřítkem kvality obrazů, se zvyšuje přibližně přímo úměrně použitému magnetickému

poli. Výhodou 3 T přístrojů při vyšetření páteře je možnost zvýšit prostorové rozlišení

nebo zkrátit měření a tím snížit riziko pohybových artefaktů u méně spolupracujících

pacientů (Tintěra, 2008, s. 233-240). Zásadní výhodou MR oproti metodám, které

využívají rentgenové záření, je absence radiační zátěže (Mechl et al., 2010, s. 69).

K základním podmínkám vyšetřením MR patří znalost kontraindikací této metody.

Za vyloučení možných kontraindikací k MR vyšetření je spoluodpovědný indikující

lékař, který vypisuje žádanku k vyšetření. Absolutní kontraindikací MR je

implantovaný kardiostimulátor (Mechl et al., 2002, s. 25), kochleární implantáty,

kovové cizí předměty v oku a cévní svorky z feromagnetického nebo neznámého

materiálu (Heřman, Bučil, 2002, s. 339). V  případě pacientů s MR kompatibilními

kardiostimulátory platí doporučený postup. Pacient musí mít potvrzení ošetřujícího

lékaře o MR kompatibilitě kardiostimulátoru, jehož součástí je informace o nastavení

kardiostimulátoru do MR kompatibilního modu, za toto nastavení odpovídá ošetřující

lékař. Dále musí obsahovat informaci, že pacient nemá žádné další implantáty, které

jsou kontraindikací k MR. Na pracovišti MR musí být dostupné informace o

podmínkách pro vyšetření těchto pacientů. Při vyšetření je pacient monitorován pomocí

EKG (Mechl et al., 2010, s. 73).

Zatím není prokázáno, že statické pole do 8T má škodlivý efekt. U proměnného

gradientního pole je možnost stimulace periferních nervů. Radiofrekvenční pole může

způsobit ohřátí tkáně. Souhrnné působení těchto efektů lze definovat pomocí hodnoty

SAR (specifická absorpční hodnota). Základními problémy u kovových implantátů jsou

artefakty, nebezpečí pohybu implantátů a nebezpečí zahřátí implantátů s popálením

přilehlých tkání. Kovové implantáty se dělí na tři skupiny, MR bezpečné, MR přípustné

za určitých podmínek a MR nebezpečné. MR bezpečné kovové implantáty neinteragují

s magnetickým ani vysokofrekvenčním elektromagnetickým polem. U MR přípustných

za určitých podmínek se může vyskytnout mírná interakce. Nebezpečná interakce je

prokázána u MR nebezpečných kovových implantátů. Při vyšetření MR přístroji 3T

platí stejné zásady zásady bezpečnosti jako v polích nižších. V případě, že implantát

19

vzbuzuje podezření na možná rizika, je nutné vyhledat dostupné informace o jeho

kompatibilitě s MR vyšetřením (Mechl et al., 2010, s. 69-71).

Pravidla bezpečného použití platí i při aplikaci gadoliniových KL, ačkoliv rizika při

podání těchto látek jsou považována za velmi nízká. Je zde nízké riziko vzniku

alergoidních reakcí a kontrastní nefropatie. Vzácné, potenciálně smrtelné onemocnění,

které se může vyskytnout u pacientů s významnou poruchou renálních funkcí, je

nefrogenní systémová fibróza (NFS). Vzhledem k riziku vzniku NFS u pacientů

s významnou renální insuficiencí se gadoliniové KL dělí na vysoce rizikové, středně

rizikové a nízce rizikové. Vysoce rizikové gadoliniové KL jsou kontraindikovány u

pacientů s těžkou renální insuficiencí, renálním selháním, dialyzovaných, pacientů

v době okolo transplantace jater. Při aplikaci KL platí princip ALARA, to je podat

nejmenší množství nezbytné k dosažení diagnostické informace. Před aplikací

gadoliniové KL je vhodná dostatečná hydratace. Při podezření na možnost snížené

funkce ledvin je žádoucí vyšetřit hodnotu sérového kreatininu a stanovit eGFR.

Vyšetření aktuální hodnoty eGFR je nezbytné u pacientů se známou renální insuficiencí

a u všech vyšetření s nadstandardní dávkou gadoliniové KL. U těhotných je aplikace

gadoliniových KL kontraindikována a během laktace je doporučeno přerušit na 24

hodin kojení po podání KL (Mechl, et al., 2010, s. 73-75).

Jednou z nosných oblastí vyšetření MR je neuroradiologie (Seidl, Vaněčková, 2005,

s. 6). Do této skupiny patří i zobrazování páteře a míchy. V algoritmech zobrazovacích

metod CNS je vyšetření MR upřednostňováno před CT nebo jinými

neuroradiologickými metodami. MR je jediná metoda, která umožňuje přímo posoudit

struktury míchy v koronární nebo sagitální rovině (Mechlet al., 2002, s. 26). Má výsadní

postavení při diagnostice míšních lezí vedoucích k postižení motorických drah, jako

jsou míšní kontuze, transverzální míšní léze, kompresivní myelopatie, sclerosis

multiplex, míšní tumory nebo ischemie (Krupa, Pažourková, 2005, s. 131). Kvalita

zobrazení vazů a plotének převyšuje výtěžnost CT. MR je také přínosnější při

posuzování struktury kostní dřeně (u páteře obratlových těl). Při detekci ložiskových

změn je citlivější než scintigrafie (Mechl et al., 2002, s. 26). Na MR se prakticky

nezobrazuje pevná kortikální kost, kde je malý obsah vody (Krupa, Pažourková, 2005,

s. 131). Rozsah indikací k MR vyšetření páteře je značně široký (Mechl et al., 2002, s.

20

26). Je vhodné pokud má pacient snímky páteře, protože topogram na MR nemusí být

dostačující ke stanovení přesné výšky patologické léze (Nekula, 2003, s. 234).

Při úrazech páteře se MR vyšetření provádí především při podezření na poranění

měkkých tkání (Štulík, 2005, s. 79). MR má při zobrazení měkkých tkání dominantní

postavení. U disků umožňuje zobrazit herniace a lacerace, dále trombózu cév, komprese

nebo přerušení nervů. U míšních struktur prokáže edém, ischemii, malácii, krvácení a

kompresi. S výjimkou operační revize je MR nejpřesnější zobrazovací metoda pro

vyšetření ligament, která jsou strukturou důležitou pro stabilitu páteře (Lukáš,

Suchomel, Šrám, 2005, s. 82). Pro posouzení instability traumatu je často rozhodující

hodnocení integrity komplexu ploténka – ligamentum longitunidale posterius. Přínosem

MR vyšetření je také průkaz edému v kostní dřeni, který umožňuje odlišit čerstvou

zlomeninu od starší komprese. V prvních hodinách po úrazu se MR využívá především

k vyloučení závažného poškození míchy. V prvních 24 hodinách se obtížně rozlišuje

závažnější léze míchy a edém, proto je vhodné opakovat vyšetření druhý den.

Traumatický výhřez disku lze na MR snadno prokázat již při prvním vyšetření jako

izointenzní vyklenutí v úrovni disku komprimující míšní sloupec. Porušení kontinuity

vazů lze nejlépe zobrazit na T2 vážených obrazech a STIR sekvencích. Pomocí MR lze

sledovat dynamiku vývoje onemocnění (Nekula, Mysliveček, Chmelová, 2006, s. 436-

437). Oproti CT má vyšetření MR horší rozlišovací schopnost a horší zobrazení

strukturálních změn traumatického původu ve skeletu (Štulík, 2005, s. 79).

MR má nezastupitelnou úlohu v diagnostice degenerativních onemocnění páteře. Je

považováno za metodu první volby. Umožňuje přímo zobrazit útlak nervové tkáně a

stav měkkých struktur ve všech rovinách (Suchomel, 2008, s. 250). Zobrazí přesně

místo komprese míchy a nervových kořenů, výhřez meziobratlové destičky, prokáže

rozsah myelopatického ložiska a míšní atrofii. MR je suverénní neinvazivní

diagnostická metoda důležitá pro plánování operačního výkonu (Kaltofen, 2008, s.

141). Při podezření na hernii disku je MR metodou volby. Zobrazí hernii disku a během

konzervativní terapie může zobrazit vývoj morfologických změn. MR může poskytnout

prognostické informace pro případnou spontánní regresi hernie a přispět tak

k rozhodování o terapii. Nejvýznamnějším prediktivním faktorem pro spontánní

resorpci hernie disku je sytící se periferní prstenec herniace po aplikaci kontrastní látky,

21

který je odrazem zánětlivé reakce a neovaskularizace v okolí herniovaného disku. Další

prognostickými faktory jsou objem a typ hernie, stupeň migrace a vyšší obsah vody

v hernii, který se projeví zvýšenou intenzitou signálu v T2 v.o. obrazu (Burgetová.

2011, s. 71-73). Novým, ale rutinně nedostupným vyšetřením je dynamické MR

zobrazení. Umožňuje zobrazit narušený disk v zátěži, flexi a extenzi a tak zjistit i

postižení z  klidového vyšetření nerozeznatelné, např. skrytou nestabilitu nebo

dynamickou kompresi nervových struktur (Suchomel, 2008, s. 250). Samostatnou

kapitolu u degenerativních změn tvoří pooperační komplikace v oblasti páteře FBSS

(failed back surgery syndrom). U některých nemocných operovaných pro diskopatii

v oblasti bederní páteře se vyskytují obtíže, které se nejčastěji manifestují jako recidiva

bolestí v zádech. Častou příčinou těchto komplikací je epidurální fibróza nebo recidiva

výhřezu disku. MR vyšetření s aplikací gadoliniové KL umožňuje s vysokou specifitou

odlišit tyto dva patologické stavy. U výhřezu disku se po aplikaci gadoliniové KL

zvyšuje signál jen v jeho okrajích. U epidurální fibrózy dochází k difuznímu zvýšení

signálu. Méně častou komplikací operačního výkonu je discitis, která se nejčastěji

vyskytuje 3.- 6. týden po operaci. Při discitidě má disk v T2 v.o. zvýšený signál, který je

výrazně kontrastní u degenerativních změn disku, kde je signál v T2 v.o. naopak

snížený (Vaněčková, Seidl, 2004, s. 540-541). Při zobrazení spondylolistézy MR

prokáže posun v úrovni disků, stenózu páteřního kanálu, informuje o stavu přilehlých

disků a pohybových segmentů (Paleček, Mrůzek, 2008, s. 146).

Vyšetření MR se používá v diagnostice degenerativní instability. Pro poškození

pohybového segmentu svědčí průkaz desikovaného „černého disku“. Ploténka je

hyposignální a snížená, obvykle je doprovázená menší retrolistézou horního obratle a

větším vyklenutím komplexu disk – lig. longitudinale posterius. Diagnosticky

významný je nález „černého disku“ u mladších pacintů, u starších je považován za

obraz téměř fyziologický. Aktivitu degenerativních změn monitorují paradiskální

změny v kostní dřeni hodnocené podle Modica. Modic I – fibrovaskulární změny.

Modic II - tuková přestavba. Modic I: T1 v.o. hyposignální a T2 v.o. hypersignální

svědčí pro zvýšené množství tekutiny. Modic II: na obou vážených obrazech je

paradiskální hypersignalita, která bývá často spojena s erozemi na krycích hranách

(Nekula, Mysliveček, Chmelová, 2006, s. 439-440).

22

U pacientů s vrozenými změnami páteře nebo u pacientů s vážnou neurologickou

symptologií, která plyne z míšního poškození, je indikováno vyšetření myelografickou

HASTE sekvencí (Repko et al., 2007, s. 77). MR myelografie je neinvazivní vyšetření,

bez nutnosti aplikovat kontrastní látku. Při vyšetření se užívají silně T2 vážené

sekvence, na kterých okolní tkáň prakticky zcela ztrácí signál, hypersignální jsou pouze

útvary vyplněné tekutinou. Tedy i durální vak a kořenové pochvy (Krupa, Pažourková,

2005, s. 132). Jedná se o metodu, která postupně vytlačuje klasickou kontrastní

perimyelografii. MR také poskytuje důležité informace u meningomyelokely a dalších

rozštěpových onemocnění páteře. U těchto onemocnění je MR vyšetření pravidelnou

součástí předoperačního vyšetření (Repko et al., 2007, s. 77-78).

MR je suverénní vyšetřovací metodou u nádorů páteře a páteřního kanálu. Spojené

cívky (array coils) umožňují najednou vyšetřit velký úsek páteře ve třech rovinách.

Předností MR je možnost posoudit současně páteř, páteřní kanál a míchu, ale i měkké

části paravertebrálně. Vyšetření MR velmi dobře prokáže nitrodřeňové nádory,

především se jedná o mnohočetný myelom (Nekula, 2003, s. 234). MR má spolu

s metodami nukleární medicíny rozhodující význam především v časné diagnostice

mnohočetného myelomu, protože infiltrativní změny v kostní dřeni jsou rozpoznatelné

již v období, kdy pevná část kosti je ještě intaktní. Patologické změny se na T1

vážených obrazech projevují snížením intenzity signálu (tmavé oblasti), při sekvenci

STIR jako světlé hyperintenzivní změny. Senzitivitu vyšetření lze zvýšit aplikací

gadoliniové KL. MR je navrhováno jako nový „zlatý standard“ zobrazení

mnohočetného myelomu především v oblasti páteře, pánve a hrudní kosti. Významným

pokrokem v diagnostice myelomové kostní nemoci bylo zavedení celotělové sekvenční

multidetektorové MR analýzy (WB-MR), která umožňuje užití celotělového

skórovacího systému při vyhodnocení 10 oblastí. Normální radiografický obraz skeletu

při podezření na mnohočetný myelom je jednoznačnou indikací WB-MR (Ščudla,

Heřman, Mysliveček, 2011, s. 133-134). Nejčastějším maligním onemocněním páteře

jsou metastázy. MR se využívá pro časnou detekci metastáz (Nekula, 2003, s. 234).

Osteosklerotické metastázy v T1 se zobrazují smíšeně hypointenzní, v T2 hypointenzní.

Na STIR může být intenzita zvýšená. U osteolytických metastáz je v T2 také snížení

signálu (Mechl, Šprláková-Puková, Keřkovský, 2012, s. 371-372). MR detailně zobrazí

23

epidurální propagaci metastáz nebo mnohočetného myelomu. U intradurálních nádorů

(neurinomy, meningiomy) vyšetření MR prokáže vlastní nádor a jeho případné

prorůstání mimo páteřní kanál. MR je suverénní a nenahraditelnou vyšetřovací metodou

u nádorů míchy (astrocytom, ependymom). Obvykle bývá vřetenovitě rozšířen míšní

sloupec a postkontrastně se obvykle sytí homogenně nebo nepravidelně.

Častým nálezem jsou komprimované obratle, objasnění etiologie není vždy snadné.

Benigní komprese se vyskytují hlavně v TH/L přechodu, vyjímečně nad Th 6 (kromě

starších traumat). Na MR není porušena struktura a intenzita signálu je stejná jako u

okolních obratlů. Maligní léze bývají lokalizovány častěji v zadních elementech páteře.

Na MR jsou destruktivní změny, změny signálu, postkontrastně se sytí, paraspinálně

nebo v epidurálním prostoru jsou často patologické masy (Nekula, 2003, s. 234-235).

Jednou z  nejčastějších nalézaných benigních afekcí obratlů je hemangiom. U

hemangiomu dochází ke zvýšení signálu v T1. Není však na rozdíl od běžné tukové

degenerace kostní dřeně homogenní, ale má nehomogenně rastrovou strukturu. Vysoká

intenzita je i v T2, případně STIR obrazech. Nejčastěji postihuje hemangiom obratlové

tělo (Mechl, Šprláková-Puková, Keřkovský, 2012, s. 371).

Velmi častou indikací MR je podezření na demyelinizační onemocnění typu

roztroušené sklerózy mozkomíšní. Intramedulárně se zobrazují ložiska zvýšeného

signálu v T2 v.o. obraze v oblasti bílé hmoty, méně často sníženého signálu v T1 v.o.

obraze (Vaněčková, Seidl, 2004, s. 539). Jsou nacházena intramedulárně lokalizovaná

ložiska. Nejčastěji bývají plaky detekovány v krčním úseku míchy, ale vyskytují se i

v hrudním úseku. Vyšetření míchy se provádí v sagitální rovině. U RS ložiska svou

velikostí nepřesahují výšku dvou obratlových těl, na rozdíl od neuromyelitidy, kde

velikost ložiska dosahuje výšky minimálně tří obratlových těl. Na rozdíl od mozkových

ložisek bývají plaky v krční míše velmi zřídka hyposignální v T1 v.o. obraze

(Rybolová, 2012, s. 4-7).

Perimyelografie

Perimyelografie je zobrazovací metoda používaná k diagnostice lézí páteřního kanálu.

Po zavedení magnetické rezonance je dnes aplikovaná pouze v omezené míře (Krupa,

Pažourková, 2005, s. 132). Jedná se o invazivní vyšetření, které má své opodstatnění

24

zejména v případech, kdy nelze použít MR (pacient má kardiostimulátor apod.). Je také

vhodná pokud jsou přítomny kovové implantáty, které při zobrazení pomocí CT a MR

tvoří artefakty. Někdy může být indikací i víceetážová stenóza páteřního kanálu nebo

významná deformita. A to tehdy, pokud ani po provedení MR není zřejmé, zda je

rozhodující útlak subarachnoidálního prostoru lokalizován zpředu nebo zezadu. Jedná

se o zásadní informaci pro stanovení chirurgického postupu (Suchomel, 2008, s. 249).

Kontraindikace vyšetření jsou relativní a absolutní. Relativními kontraindikacemi jsou

polyvalentní alergie a akutní infekční onemocnění. Absolutní kontraindikace jsou

gravidita, známá alergie na jodovou kontrastní látku a všechny kontraindikace lumbální

punkce (Janota, Koutný, 2005, s. 16). Aplikace kontrastní látky do durálního vaku se

provádí lumbální punkcí nebo při vyšetření kraniální poloviny páteře do zadního

subarachnoidálního prostoru ve výši C1-2, tzv. laterocervikální přístup (Krupa,

Pažourková, 2005, s. 132). Pacient přichází nalačno, je poučen o diagnostickém výkonu

a podepisuje písemný souhlas s výkonem. Je připraven sterilní stolek s instrumentáriem,

obsahuje sterilní rukavice, desinfekci, jehlu klasickou a jehlu spinální, stříkačku,

tampony, kontrastní látku Visipaque. Při užití lumbálního přístupu je pacient polohován

k lumbální punkci. Provede se odběr 15-20 ml mozkomíšního moku a následuje

aplikace intrathekálně použitelné kontrastní látky do subarachnoidálního prostoru

páteřního kanálu. Po vysunutí jehly a sterilního překrytí místa vpichu je pacient

přemístěn na vyšetřovací skiaskopicko-skiagrafickou stěnu. Snímkuje se v AP, pravé

šikmé, levé šikmé, pravé bočné, levé bočné projekci a v předklonu a záklonu. Pokud se

zobrazují vyšší etáže, je možné pacienta sklopit. Následně je možno po 3 hodinách

provést CT myelografii (Janota, Koutný, 2005, s. 16). Tak lze zvýšit diagnostickou

výtěžnost této metody (Krupa, Pažourková, 2005, s. 132). Možné komplikace výkonu

jsou nežádoucí reakce na kontrastní látku, aplikace KL mimo durální vak nebo

postpunkční potíže. Výhodami této metody jsou možnost dynamické studie a možnost

vyšetření mozkomíšního moku. Nevýhody jsou radiační zátěž a invazivita (Janota,

Koutný, 2005, s. 17).

25

Diskografie

Při diskografii je kontrastní látka aplikovaná do nukleus pulposus. Diskografie krční

a bederní páteře je dosud kontroverzní metodou. Obecně je považována za velmi

senzitivní, ale nespecifický test. Často jsou abnormální obrazy viděny i u

asymptomatických pacientů. K morfologickému nálezu byl postupně přiřazen i

výsledek klinický, kdy aplikací KL do nukleus pulposus může být vyvolána vyšším

tlakem v disku bolest shodná s potížemi pacienta. Význam diskografie je v možnosti

odhalení zdroje chronické diskogenní bolesti. Zejména v případech, kdy MR zobrazí

více degenerativně změněných disků bez zřetelného tlaku na nervové struktury a

neurologická symptomatologie je nejasná. Další indikací k invazivní diskografii může

být diskrepance mezi klinickým a morfologickým nálezem nebo změna stavu plotének

sousedících s fúzí (Suchomel, 2008, s. 250-251).

Spinální angiografie

Spinální angiografie je invazivní vyšetřovací metoda cílená na přesně vymezenou

oblast, která umožňuje zobrazit spinální větve v určitém úseku míchy. Dnes je

standardně užívána digitální subtrakční angiografie. Digitální subtrakce zlepšuje

kontrastní vyšetření cév. Indikací pro spinální angiografii jsou podezření na aneurysma,

arteriovenózní malformaci (Šidlová, 2001, s. 5). Někdy je nutno doplnit spinální

angiografii u vysoce cévnatých nádorů míchy (Nekula, 2003, s. 235).

Denzitometrie

Denzitometrie je zobrazovací metoda, která se používá ke stanovení hustoty kostní

tkáně (BMD) a určení obsahu minerálů v kostech (BMC) (Bellayová, Sedláčková, 2010,

s. 4). Měří absorpci rentgenového záření, proto se také používá označení

absorpcimetrie. V současnosti je suverénní standardní metodou pro diagnostiku a

sledování terapie poruch hustoty kostního minerálu v osteologii metoda DXA (dual

energy X-ray absorptiometry). Tato metoda stanovuje hodnotu hustoty kostního

minerálu pomocí energie emitovaného rentgenového paprsku ve dvou energetických

hladinách (Hrdý, Novosad, 2012, s. 154). Zeslabení intenzity záření, které prošlo

vyšetřovanou tkání, je přímo úměrné denzitě této tkáně. Použití dvou různých

26

energetických hladin umožňuje subtrahovat měkké tkáně. Tak lze měřit kostní denzitu

bederní páteře nebo proximálního femuru bez sumace s měkkými tkáněmi. Pomocí

DXA lze také měřit celotělovou kostní denzitu. (Šumník, Souček, 2011, s. 233). DXA je

přesné, nebolestivé a neinvazivní vyšetření. Radiační zátěž je minimální (Bellayová,

Sedláčková, 2010, s. 5). Hlavní indikací osteodenzitometrického vyšetření je

osteoporóza (Novotná, 2005, s. 4). Jednotka, která udává hustotu kostního minerálu, je

g/cm2. Měření se provádí podle osteologických standardů. Obratlová těla L1 – L4 se

měří v anterioposteriorní projekci a dále se měří proximální femur v oblasti krčku a

celkově. Osteoporóza je diagnostikovaná v případě, že na některém z vyšetřovaných

regionů bylo dosaženo významné odchylky od průměrné hodnoty u mladých zdravých

jedinců (30 roků věku) příslušného pohlaví. Odchylka se udává v hodnotách tzv. T-

score. Pokud je hodnota T-score vyšší než -1, jde o normální denzitometrický nález. O

osteopenii se jedná v případě, že hodnota T-score se pohybuje mezi -1 až -2,5. O

osteoporózu se jedná pokud je hodnota -2,5 a nižší. Při interpretaci hodnot hustoty

kostního minerálu je nutné vzít v úvahu možnost degenerativních změn nebo

kompresivní fraktury obratle, které mohou způsobit nesprávně vyšší hodnoty BMD.

V tomto případě je nutné doplnit snímek bederní páteře v předozadní a bočné projekci,

který umožní definitivní odlišení těchto strukturálních patologií. Celotělové DXA skeny

se používají k určování celkového množství kostního minerálu v těle. Opodstatnění má

systémová denzitometrie u systémového postižení skeletu, např u Pagetovy choroby. Při

použití celotělové denzitometrie se prodlužuje doba měření a pacient musí být

snímkován bez artefaktů běžného civilního oblečení (Novosad, Hrdý, 2012, s. 154).

Jinou možností pro hodnocení kostní denzity jsou metody pracující na principu CT.

K měření denzity lumbálních obratlů se používá kvantitativní CT denzitometrie (QCT),

kdy výsledkem měření je volumetrická denzita, jednotkou je g/cm3 (Šumník, Souček,

2011, s. 233). Tato kalibrační metoda porovnává denzitu trabekulární a kortikální kosti

bederních obratlů s denzitou fantomu. Indikací k vyšetření je osteoporóza, hormonálně

dependentní osteopatie, kortikoterapie a chronické renální selhání (Ohlídalová et al.,

2007, s. 69). K vyšetření se používají standardní počítačové tomografy, které umožňují

oddělené vyšetření trámčiny bederních obratlů (Novotná, 2005, s. 5). Pacient leží na

vyšetřovacím stole na zádech. Pod ním je uložený fantom, jedna polovina jeho objemu

27

odpovídá denzitě vody a druhá denzitě kosti. Pro naplánování řezů, které procházejí

obratlovým tělem a pedikly v jejich ose, se zhotovuje bočný topogram. Získané

transverzální řezy jsou dále zpracovány v rámci postprocessingu. Automaticky je

definován obrys obratlového těla, kortikalis kosti a páteřního kanálu. Softwarová

aplikace kostní analýzy umožňuje vyhodnocení obsahu hydroxyapatitu v trabekulární a

kortikální kosti. T-score je automaticky vypočítáno z průměrných hodnot (Ohlídalová et

al., 2007, s. 70). Při časově náročnější variantou vyšetření se nejprve provede snímání

pacienta. Následně je ve stejném uložení změřen referenční vzorek. Jedná se o fantom,

který má tvar obrysu těla s vloženým obratlem. Počítač podle změřených tělesných

proporcí pacienta vybere nejvhodnější z několika volitelných velikostí. Následuje

zpracování vyšetření a porovnání naměřených hodnot s referenčními daty (Novotná,

2005, s. 6).

Ultrasonografie

U dospělých je užití ultrasonografie při vyšetření páteře omezeno pouze na

peroperační ultrasonografii a stavy po laminektomii. Významné postavení má však

ultrasonografické vyšetření páteře u novorozenců a kojenců, u kterých ještě nedošlo k

osifikaci struktur, uzavírajících obratlový oblouk. Indikacemi k vyšetření jsou

kongenitální malformace, expanzivní a destruktivní získané léze, prenatální a

postnatální screening u postižených dětí, peroperační indikace a pooperační sledování

(Šidlová, 2001, s. 6).

28

2 ZOBRAZOVÁNÍ PÁTEŘE METODAMI NUKLEÁRNÍ MEDICÍNY

Kostní scintigrafie

Kostní scintigrafie je diagnostická metoda, která umožňuje pomocí planárního nebo

tomografického zobrazení odhalit patologické léze, které jsou charakterizované změnou

intenzity přestavby kostní tkáně. Indikací k tomuto vyšetření jsou stavy

s metabolickými změnami kostí. Patří sem benigní nádory skeletu, maligní tumory

skeletu a podezření na metastázy do skeletu, diferenciální diagnostika ložiskových lézí,

podezření na nepoznané fraktury, osteomyelitis, vaskulární nekrózy, fibrózní dysplazie,

posouzení viability kostních štěpů, změny při systémových kostních onemocněních a

nejasné kostní bolesti. Relativními kontraindikacemi jsou těhotenství, laktace a renální

insuficience. Jako radiofarmakum pro kostní scintigrafii jsou používány fosfonátové

sloučeniny značené 99mTc–hydroxymethylendiphosponát (HDP) a methylendiphosponát

(MDP) (Rytířová, Matonohová, Lang, 2009, s. 7). Po intravenózní aplikaci jsou

metabolizovány v kostech a scintigraficky je pak možné zobrazit fyziologickou

metabolickou aktivitu ve skeletu. Místa se zvýšenou nebo sníženou aktivitou svědčí pro

patologický proces. Protože metabolické změny vždy předcházejí strukturálním

změnám, jsou takto diagnostikovány záněty, primární kostní nádory a metastázy dřív

než rentgenem (Kafka, Cihlo, Kulíř, 2002, s. 10-11). Aplikovaná aktivita je v rozmezí

550 – 800 MBq. Asi 50 % aplikovaného radiofarmaka se akumuluje v kosti. Maximum

akumulace v kostech je dosaženo za jednu hodinu po podání radiofarmaka a zůstává

téměř konstantní po dobu 72 hodin. Nejvhodnějším přístrojem pro scintigrafii skeletu je

dvoudetektorová, příp. jednodetektorová scintilační kamera se zařízením pro

celotělovou scintigrafii a SPECT. Za 2 – 4 hodiny po intravenózní aplikaci se provádí

záznam jako celotělová scintigrafie z přední a zadní projekce. Používá se kolimátor

s paralelními otvory a vysokým rozlišením. Pokud je nález nejednoznačný, je vhodné

doplnit SPECT (jednofotonová emisní tomografie). Při posuzování změn perfuze kosti a

okolních měkkých tkání se používá třífázová kostní scintigrafie. Hlavní indikací je

podezření na osteomyelitidu. Vyšetření se skládá z perfuzní, tkáňové a pozdní fáze.

V perfuzní fázi se provádí dynamická scintigrafie v prvních 2 - 3 minutách

bezprostředně po podání radiofarmaka se zaměřením na vyšetřovanou oblast. Následuje

29

tkáňová fáze (blood-pool), kdy se provádí statický scintigram za 3 – 5 minut po aplikaci

radiofarmaka. V pozdní fázi se provádí statický scintigram zaměřený na vyšetřovanou

oblast nebo celotělový scintigram. Kostní scintigrafie je vysoce senzitivní vyšetření

vhodné pro screening. Umožňuje odhalit mnoho patologických procesů ve skeletu dříve

než klasické zobrazovací metody (Rytířová, Matonohová, Lang, 2009, s. 7-8).

Nedostatkem scintigrafie skeletu je nízká specificita, nízké prostorové rozlišení a malá

anatomická přesnost při lokalizaci postižení (Kreuzberg, Ferda, 2007, s. 352). Při

diagnostice myelomové kostní nemoci se používá 99mTc-MIBI (metoxyizobutylizonitril)

scintigrafie skeletu. Jedná se o jednoduchou, všeobecně dostupnou a senzitivní

zobrazovací metodu, která se používá k hodnocení biologické aktivity mnohočetného

myelomu. Tuto metodu lze využít i v případě radiograficky negativních bolestivých

kostních lézí. Při tomto vyšetření se lipofilní kationt přednostně akumuluje

v mitochondriích viabilních plazmocytů a po intravenózním podání je detekován

scintilační kamerou (Ščudla, Heřman, Mysliveček, 2011, s. 134).

Scintigrafie kostní dřeně

Detekce ložiskových defektů (studených uzlů) v kostní dřeni, které mohou být

způsobené např. počínajícími metastázami v místě aktivní kostní dřeně, je cílem

scintigrafie kostní dřeně. Scintigrafie dřeně je schopná zobrazit počínající metastázy

dříve než scintigrafie skeletu s  99mTc-fosfonáty. Jako radiofarmakum se používají

nanokoloidy. Částice nanokoloidů tvoří mikroagregáty tepelně denaturovaného

humánního sérového albuminu. Velikost částic je 10-80 nm a jsou značeny

radioaktivním 99mTc. Po intravenózním podání radiofarmaka jsou částice vychytávány

pomocí fagocytózy retikuloendotelovým systémem jater, sleziny a kostní dřeně. Po

aplikaci 99mTc-nanokoloidu je asi 15-20 % podaného množství částic fagocytováno

kostní dření oproti koloidům s velikostí částic 100-1000 nm, které se akumulují hlavně

ve slezině a v játrech, a jen 5 % je fagocytováno retikulárními buňkami dřeně.

Aplikovaná aktivita radiofarmaka je 400 MBq. Za 45-60 minut po intravenózním

podání 99mTc-nanokoloidu se provádí celotělová scintigrafie z přední a zadní projekce.

Upřesnit případnou lokalizaci lézí a zvýšit senzitivitu a specificitu vyšetření je možné

doplněním SPECT na vybrané oblasti (Doležal, Vižďa, Brožík, 2010, s. 62).

30

Scintigrafie značenými leukocyty

Toto vyšetření se používá k detekci zánětů (osteomyelitid), ale spíše v jiné lokalizaci

než páteři, kvůli aktivitě leukocytů v kostní dřeni. Jako nosič radiofarmaka se používá

populace leukocytů, které se kumulují v místě zánětu. K označení leukocytů se

nejčastěji užívá 99mTc. Metody značení lze rozdělit na značení in vitro a značení in vivo.

Při značení leukocytů in vitro je pacientovi odebrána žilní krev, následně jsou

separovány leukocyty a označeny radiofarmakem, resuspendovány v plazmě a zpětně

intravenózně aplikovány pacientovi. Ke značení leukocytů se užívá 99mTc HMPAO

(hexametylpropylen amin oxin). Snímání se provádí za 30-60 minut po aplikaci. Při

značení in vivo se využívá vazba monoklonálních protilátek nebo jejich fragmentů na

povrchové antigeny leukocytů. Radionuklid je navázán přímo na protilátku. Značená

protilátka je intravenózně aplikována pacientovi. Při použití celé protilátky se snímání

provádí nejdříve za 3 hodiny, při užití fragmentu nejdříve za 1 hodinu po intravenózní

aplikaci. Při značení leukocytů in vivo se provádí scintigrafie polyklonálním lidským

imunoglobulinem G, který se značí 99mTc nebo 111In, a scintigrafie 67Ga citrátem. 67Ga

citrát se kumuluje ve tkáních s vysokým metabolickým obratem. Má dlouhý poločas

přeměny, pacientovi je tak možno podat pouze nízkou aktivitu. Snímání se provádí

nejdříve za 4-6 hodin po intravenózní aplikaci, ale častěji neupřednostňuje interval 24

hodin (Lang et al., 2003, s. 11-15).

PET/CT

PET/CT je hybridní systém, který kombinuje pozitronovou emisní tomografii a

výpočetní tomografii (Bělohlávek, Fencl, 2004, s. 61). Využívá vlastností

elektromagnetického vlnění ve formě emisního (PET) a transmisního (CT) záření,

jejichž zdrojem je nitrožilně aplikované radiofarmakum a rentgenka CT přístroje

(Novotná, 2004, s. 6). PET poskytuje funkční informace o regionálním metabolizmu a

CT poskytuje podrobné strukturální a anatomické informace (Bělohlávek, Fencl, 2004,

s. 61). V jednom sezení je tak možné získat funkční informace o metabolizmu

vyšetřované tkáně a jejich morfologický obraz. Díky dokonalému anatomickému obrazu

na CT skenech lze následně obě informace přesně topograficky lokalizovat (Votrubová,

31

Bělohlávek, 2005, s. 303). Nevýhodou PET/CT je relativně vysoká radiační zátěž

(Kreuzberg, Ferda, 2007, s. 352).

Předpokladem pro snímání pomocí PET je přítomnost anihilačního záření, které

vzniká beta+ rozpadem. V nestabilním jádře pozitronového zářiče se přeměňuje proton

na neutron při současném vyzáření kladného náboje ve formě pozitronu. Po opuštění

jádra se pozitron na své dráze setkává s obalovým elektronem. Při jejich vzájemné

interakci dochází k anihilaci obou částic. Anihilace je provázena vyzářením dvou fotonů

gamma s energií 511 keV. Z místa anihilace se fotony pohybují opačným směrem po

přímce a jsou zaznamenávána detekčním systémem skeneru. PET kamery jsou opatřeny

koincidenčně zapojenými detektory umístěnými po obvodu gantry skeneru. Principem

PET je tedy detekce dvou fotonů, které dopadají na systém koincidenčně zapojených

detektorů na jedné přímce a ve stejný čas. Jde o elektronickou kolimaci (Novotná, 2004,

s. 6). Po detekci záření kamerou jsou následně počítačem rekonstruovány řezy, které

představují rozložení aktivity v těle. Nejde o zobrazení struktur, ale o detekci specifické

funkce v té které oblasti lidského těla.

Klinicky nejčastěji užívaným radiofarmakem je 2-(18F)fluoro-2-deoxy-D-glukóza

(FDG) (Bělohlávek, Fencl, 2004, s. 61). FDG do buněk vstupuje shodnými mechanizmy

jako přirozená glukóza, dále už však nemetabolizuje a dochází k její aktivní akumulaci

v buňkách (Verner, 2004, s. 158). Po nitrožilní aplikaci FDG je radiofarmakum

vychytáváno ve tkáních podle stupně jejich metabolické aktivity. U většiny nádorových

buněk je v porovnání s patologicky nezměněnými buňkami zvýšená metabolická

aktivita. Záření, které vychází z nahromaděného radiofarmaka, je nasnímáno a následně

lze vytvořit mapu hypermetabolických ložisek na pozadí záření ze zdravé tkáně. Na

speciální vyhodnocovací konzoli je možné provést fúzi, metabolickou mapu promítnout

do anatomické mapy. Hypermetabolická ložiska tak lze přesně topograficky lokalizovat

a morfologicky popsat (Votrubová, Bělohlávek, 2005, s. 303). Izotop 18F má fyzikální

poločas přeměny 110 minut, což umožňuje komerční přípravu FDG mimo zdravotnické

zařízení a poskytuje optimální čas pro vyšetření pacienta. Před aplikací radiofarmaka by

měl být pacient minimálně 6 hodin lačný, protože při vyšetření by měla být fyziologická

sérová hodnota glukózy a inzulinu. Také je doporučeno omezení fyzické námahy 24

hodin před vyšetřením, aby nedocházelo ke zvýšenému vychytávání radiofarmaka

32

kosterním svalstvem (Papajík et al., 2009, s. 165). Pro zlepšení anatomicko-

morfologické přehlednosti na CT skenech je aplikována jodová KL perorálně a/nebo

intravenózně. Perorální aplikace umožňuje kontrastní zobrazení trávící trubice a její

správné odlišení od sousedních orgánů. Při intravenózní aplikaci dochází ke

kontrastnímu zobrazení cévních struktur, jejich odlišení od sousedních tkání

(Votrubová, Bělohlávek, 2005, s. 303).

Délka pobytu pacienta na oddělení při PET/CT vyšetření se pohybuje od dvou do tří

hodin (Votrubová, Bělohlávek, 2005, s. 303). Po příchodu je pacient seznámen

s průběhem vyšetření a podepisuje informovaný souhlas. Následně je mu aplikováno

radiofarmakum. Akumulační fáze radiofarmaka je 60 až 90 minut. V této době popíjí

roztok kontrastní látky k CT (Vybíral, 2007, s. 31). Snímání je zahájeno 1-2 hodiny po

intravenózní aplikaci FDG. Rozsah snímání je definován na přehledném topogramu.

Následuje CT vyšetření ve zvoleném rozsahu, které trvá několik desítek sekund. Poté

PET s dobou vyšetření pohybující se kolem 30 minut. Na hodnocení stovek vzniklých

řezů v obou modalitách se účastní specialisté v nukleární medicíně a radiologii

(Bělohlávek, Fencl, 2004, s. 62).

Nejčastější indikací k  PET/CT jsou onkologická onemocnění. Vyhledávání

primárních nádorů a metastáz. Méně často se užívá k diagnostice zánětů (Vybíral, 2007,

s. 31). Jde o stabilně etablovanou metodu nádorové diagnostiky, kterou však není

možné aplikovat u nádorových onemocnění, která využívají k energetickému

metabolismu oxidativní glykolýzu.

Pro zobrazení osteoblastické aktivity lze aplikovat 18F v podobě roztoku 18F-NaF

(natrium florid). Detekcí zvýšené aktivity osteoblastů je možné sledovat přítomnost

metastatického postižení a jeho aktivitu. Používá se k zobrazení kostních nádorů,

zvláště metastáz (nejčastěji u karcinomu prostaty, plic a prsu). Po podání pozitronového

emiteru 18F lze využít hybridní zobrazení PET/CT k metabolicko-anatomickému

zobrazení skeletu (Ferdová et al., 2011, s. 51-54). Vyšetření je prováděno po nitrožilní

aplikaci 18F-NaF v dávce 2 MBq/kg (Ferdová et al., 2012, s. 379). Doba akumulace

radiofarmaka je minimálně 30 minut. Aktivita 18F v kostní tkáni dostatečná ke

zhodnocení záznamu přetrvává po podání radiofarmaka i po 4 hodinách. Akvizici PET

dat je tak možno provádět v časovém okně od 30 do 240 minut. Nejčastěji se vyšetření

33

provádí po 30-60 minutách. Rozsah snímání u standardního vyšetření je od hlavy po

aproximální třetinu bérců (Ferdová et al., 2011, s. 54-57). Vyšetření lze provádět

nízkodávkově bez podání jodové KL se submilimetrovým rozlišením (Ferdová et al.,

2012, s. 379).

34

3 VÝZNAM ZOBRAZOVACÍCH METOD PŘI VYŠETŘENÍ PÁTEŘE

U afekcí páteře jsou základními zobrazovacími modalitami skiagrafie, CT a MR. Při

poranění páteře je rentgenový snímek základním stavebním kamenem vyšetřovacího

algoritmu. Kvalitní rentgenové vyšetření umožňuje správné stanovení diagnózy (Štulík,

2005, s. 79). Výjimku tvoří polytraumata, kdy je páteř vyšetřována na CT (Nekula,

Mysliveček, Chmelová, 2006, s. 435). U poranění páteře má CT hlavní význam při

zobrazení stavu kostních struktur, zvláště pak páteřního kanálu (Štulík, 2005, s. 79). Při

plánování operační léčby zlomeniny páteře CT dokonale zobrazí celý obratel, poskytuje

informace o fragmentech v páteřním kanále a je nejlepší zobrazovací metodou pro

posouzení vzájemné polohy facet. Rekonstrukce v sagitální rovině umožňuje hodnotit

kyfotizaci a tvar zúžení páteřního kanálu (Lukáš, Suchomel, Šrám, 2005, s. 82). MR

vyšetření se provádí především při podezření na poranění měkkých tkání (Štulík, 2005,

s. 79). Disků, cév, nervů a především míšních struktur. Je nejpřesnější zobrazovací

metodou pro vyšetření ligament (Lukáš, Suchomel, Šrám, 2005, s. 82). Oproti CT má

MR horší rozlišovací schopnost a horší zobrazení strukturálních změn traumatického

původu ve skeletu. MR lépe zobrazí tkáňový kontrast a měkké tkáně včetně obsahu

páteřního kanálu (Štulík, 2005, s. 79).

Při zobrazení instability páteře jsou rentgenové snímky páteře základním vyšetřením,

které má předcházet složitějším a nákladnějším vyšetřením. Pro diagnostiku instability

jsou nenahraditelné funkční snímky. Rentgenové snímky se také používají ke sledování

operačního efektu. CT vyšetření je ideální pro zobrazení patologií skeletu. MDCT

umožňují zachytit velký úsek páteře. Rekonstrukce ve třech rovinách umožňují vykreslit

poruchy osy páteře, posuny obratlů, fragmenty v páteřním kanálu a stenózu páteřního

kanálu. Ideální pro zobrazení ploténky, vazů, míchy a paravertebrálních měkkých tkání

je MR. Významná je také při posouzení změn v kostní dřeni. Myelografie se

v současnosti používá zřídka. Preoperačně umožňuje detailní zobrazení kořenů a jejich

vztahu k drobným kloubkům, přínosem pooperační myelografie je rychlé hodnocení

deformace páteřního kanálu a durálního vaku. Okrajový význam v diagnostice

instability mají metody nukleární medicíny. V diagnostice fasetového syndromu, kde je

běžná subluxace drobných kloubků se osvědčují scintigrafické nálezy. PET/CT je

35

suverénní metodou v obtížné diferenciální diagnostice mezi zánětlivou a

pseudozánětlivou spondylodiscitidou (Nekula, Mysliveček, Chmelová, 2006, s. 435-

440).

Základní zobrazovací modalitou degenerativního onemocnění páteře je rtg snímek

(Kaltofen, 2008, s. 141). Základní úlohou rtg vyšetření je snadno dostupná možnost

průkazu zánětlivého nebo nádorového postižení skeletu (Vaněčková, Seidl, 2004, s.

540). Zobrazí spondylotické změny obratlů, výšku meziobratlové ploténky, poruchu

zakřivení páteře, osteofyty, deformity obratlových těl a zúžení páteřního kanálu

(Kaltofen, 2008, s. 141). Výhodou nativního rtg vyšetření je i jeho ekonomická

nenáročnost, dostupnost a především možnost dynamických studií, protože iniciální

degenerativní změny se mohou projevit jen funkčními poruchami (Vaněčková, Seidl,

2004, s. 540). Vyšetření výpočetní tomografií umožňuje dobře zobrazit tvar a rozměry

páteřního kanálu, změny na kostech a kloubech. Hůře odhalí změny na měkkých

tkáních a neodhalí změny na míše (Kaltofen, 2008, s. 141). CT má značnou senzitivitu a

specificitu pro herniaci disku. Při podezření na spinální stenózu má CT přednost před

MR (Vaněčková, Seidl, s. 540). Dominantním vyšetřením při onemocnění páteře je

MR, která nejvíce informuje o změnách v páteřním kanálu a míše (Kaltofen, 2008, s.

141). K přednostem MR patří dobré rozlišení disku a jeho změn, ligament, míšních

kořenů, likvorových prostor a epidurálního tuku (Vaněčková, Seidl, 2004, s. 540).

Zobrazovací metody mají zcela zásadní roli při posuzování tumorózního postižení v

oblasti páteře a páteřního kanálu. Na rentgenovém snímku je možno identifikovat

některá postižení skeletu a orientačně i měkkých tkání v okolí páteře (Mechl,

Šprláková-Puková, Keřkovský, 2012, s. 369). Velmi důležitá je možnost posouzení

struktury nebo možné komprese obratlů a posouzení pediklů. Rentgenové snímky

vyloučí případné numerické varianty nebo velké skoliózy, které zhoršují přesnou

orientaci na páteři (Nekula, 2003, s. 233-234). CT a MR jsou zobrazovací metody, které

většinou definitivně určí charakter a operabilitu těchto postižení včetně jejich

pooperačního sledování (Mechl, Šprláková-Puková, Keřkovský, 2012, s. 369-370). CT

je optimální metoda pro zobrazení skeletu a epidurálního prostoru, tedy pro primární a

sekundární nádory skeletu. Suverénní vyšetřovací metodou je MR, její velkou předností

je, že může současně posoudit páteř, páteřní kanál, míchu, ale i měkké části

36

paravertebrálně. Nevýhodou ve srovnání s CT je horší zobrazení kompakty skeletu

(Nekula, 2003, s. 234). CT a především MR mají nepostradatelnou úlohu při

zobrazování tumorózních afekcí páteře a obsahu páteřního kanálu. Jedná se o vyšetření,

která se při své diagnostické výpovědi doplňují. Pro posouzení většiny nádorů, které

vycházejí ze skeletu páteře, je výhodnější použít obě zobrazovací metody. V některých

případech ještě doplněné o zobrazovací metody nukleární medicíny (Mechl, Šprláková-

Puková, Keřkovský, 2012, s. 378).

Častou indikací k MR vyšetření je podezření na demyelinizační onemocnění typu

roztroušené sklerózy. U této indikace je jednoznačně upřednostňováno MR oproti CT.

CT bývá indikováno spíše z důvodu vyloučení jiné etiologie onemocnění (Vaněčková,

Seidl, 2004, s. 539).

37

ZÁVĚR

Prvním cílem bakalářské práce bylo předložit poznatky o zobrazování páteře

radiologickými metodami. Lze konstatovat, že základním vyšetřením páteře s výjimkou

polytraumat jsou stále rtg snímky (Nekula, 2006, s. 435-436). Užití skiaskopie při

vyšetření páteře je omezené (Šidlová, 2001, s. 5). CT je optimální metodou pro

vyšetření skeletu a epidurálního prostoru (Nekula, 2003, s. 229). Výsadní postavení při

diagnostice míšních lézí vedoucích k postižení motorických drah, jako jsou míšní

kontuze, transverzální míšní léze, kompresivní myelopatie, sclerosis multiplex, míšní

tumory nebo ischemie má MR (Krupa, Pažourková, 2005, s. 131). Kvalita zobrazení

vazů a plotének převyšuje výtěžnost CT. MR je také přínosnější při posuzování

struktury kostní dřeně (Mechl et al., 2002, s. 26). K diagnostice lézí páteřního kanálu je

možno použít perymielografii (Krupa, Pažourková, 2005, s. 132). K odhalení zdroje

chronické diskogenní bolesti je využívána diskografie (Suchomel, 2008, s. 250).

Spinální angiografie zobrazí spinální větve v určitém úseku míchy (Šidlová, 2001, s. 5).

Osteoporóza je hlavní indikací pro provedení denzitometrie (Novotná, 2005, s. 4).

Ultrasonografie je významnou zobrazovací metodou páteře u novorozenců a kojenců

(Šidlová, 2001, s. 6).

Druhým cílem bakalářské práce bylo předložit poznatky o zobrazování páteře

metodami nukleární medicíny. Patří sem kostní scintigrafie, která je indikována u stavů

s metabolickými přeměnami kostí (Rytířová, Matonohová, Lang, 2009, s. 7). K detekci

ložiskových defektů v kostní dřeni se užívá scintigrafie kostní dřeně. (Doležal, Vižďa,

Brožík, 2010, s. 62). K zobrazení zánětů slouží scintigrafie značenými leukocyty (Lang

et al., 2003, s. 11-15). Onkologická onemocnění jsou nejčastější indikací k PET/CT

(Vybíral, 2007, s. 31).

Třetím cílem bakalářské práce je předložit poznatky o významu jednotlivých

zobrazovacíh metod při vyšetření páteře. Rentgenový snímek je základním vyšetřením,

které má předcházet složitějším a nákladnějším procedurám (Nekula, Mysliveček,

Chmelová, 2006, s. 435). Dominantními vyšetřovacími modalitami při zobrazování

chorobných stavů páteře jsou MR a CT (Vaněčková, Seidl, 2004, s. 353). Časnou

detekci kostních lézí umožňují metody nukleární medicíny (Nekula, 2003, s. 235).

38

Závěrem lze shrnout, že cíle bakalářské práce byly splněny. Rešerší odborných článků

bylo získáno dostatečné množství informací o zobrazovacích metodách páteře a jejich

významu při vyšetření páteře.

39

BIBLIOGRAFICKÉ ZDROJE

1. BARTUŠEK, Daniel. 2006. Rtg snímkování, digitální radiografie, baryové metody a funkční vyšetření trávicí trubice. Praktický lékař. 2006, roč. 86, č. 2, s. 97-99. ISSN: 0032-6739; 1805-4544.

2. BELLAYOVÁ, Alena, SEDLÁČKOVÁ, Jindřiška. 2010. Osteoporóza a kostní denzitometrie. Praktická radiologie. 2010, roč. 15, č. 4, s. 4-7. ISSN: 1211-5053.

3. BĚLOHLÁVEK, Otakar, FENCL, Pavel. 2004. Hybridní zobrazování výpočetní a pozitronovou emisní tomografií. Interní medicína pro praxi. 2004, roč. 6, č. 2, s. 61-63. ISSN: 1212-7299; 1803-5256.

4. BURGETOVÁ, Andrea. 2011. Může postkontrastní MR přinést nové informace při diagnostice herniace disku? Česká radiologie. 2011, roč. 65, č. 1, s. 70-73. ISSN: 1210-7883.

5. DOLEŽAL, Jiří, VIŽĎA, Jaroslav, BROŽÍK, Jan. 2010. Detekce fotopenického ložiska tvořeného vertebrálním hemangiomem pomocí scintigrafie kostní dřeně s 99mTc-nanokoloidem. Česká radiologie. 2010, roč. 64, č. 1, s. 61-63. ISSN: 1210-7883.

6. FERDA, Jiří et al.. 2008. Přínos multidetektorové výpočetní tomografie v zobrazení poranění páteře bezpečnostními pásy. Česká radiologie. 2008, roč. 62, č. 2, s. 203-209. ISSN: 1210-7883.

7. FERDA, Jiří et al.. 2010. CT s duální energií záření: zobrazení muskuloskeletálního systému. Česká radiologie. 2010, roč. 64, č. 1, s. 37-43. ISSN: 1210-7883.

8. FERDOVÁ, Eva et al.. 2011. Zobrazení kostních metastáz pomocí 18F-NaF-PET/CT. Česká radiologie. 2011, roč. 65, č. 1, s. 51-60. ISSN: 1210-7883.

9. FERDOVÁ, Eva et al.. 2012. Změny osteoblastické aktivity na 18F-NaF-PET/CT u nemocných s léčeným karcinomem prostaty. Česká radiologie. 2012, roč. 66, č. 4, s. 379-385. ISSN: 1210-7883.

10. HEŘMAN, Miroslav, BUČIL, Jiří. 2002. Kontraindikace MR vyšetření. Česká radiologie. 2002, roč. 56, č. 6, s. 339-343. ISSN: 1210-7883.

11. HRDÝ, Petr, NOVOSAD, Pavel. 2012. Denzitometrie urologických onemocnění. Urologie pro praxi. 2012, roč. 13, č. 4, s. 154-158. ISSN: 1213-1768; 1803-5299.

12. JANOTA, Jiří, KOUTNÝ, Martin. 2005. Perimyelografie. Praktická radiologie. 2005, roč. 10, č. 2, s. 16. ISSN: 1211-5053.

13. KAFKA, Petr, CIHLO, Jaroslav, KULÍŘ, Jiří. 2002. Radiofarmaka a jejich využití. Praktická radiologie. 2002, roč. 7, č. 3, s. 8-11. ISSN: 1211-5053.

14. KALTOFEN, Kurt. 2008. Degenerativní onemocnění krční páteře a možnosti chirurgické léčby. Neurologie pro praxi. 2008, roč. 9, č. 3, s. 140-144. ISSN: 1213-1814; 1803-5280.

40

15. KELEKIS, A.D. et al.. 2012. Standardy zajištění kvality pro perkutánní léčbu meziobratlových plotének. Česká radiologie. 2012, roč. 66, č. 1, s. 86-89. ISSN: 1210-7883.

16. KOČIŠ, Ján. 2008. Kombinované poranění atlasu a čepovce. Česká a slovenská neurologie a neurochirurgie. 2008, roč. 71/104, č. 5, s. 576-582. ISSN: 1210-7859; 1802-4041.

17. KOZÁK, Jiří. 2001 Speciální projekce v ortopedii - 2. díl. Praktická radiologie. 2001, roč. 6, č. 2, s. 26-29. ISSN: 1211-5053.

18. KRBEC, Martin, 2002. Spondylolistéza - chirurgické léčení. Neurologie pro praxi. 2002, roč. 3, č. 1, s. 8-12. ISSN: 1213-1814; 1803-5280.

19. KRBEC, Martin, REPKO, Martin, SKOTÁKOVÁ, Jarmila. 2008. Měření rotace vrcholových obratlů skoliotických deformit páteře CT metodou. Česká radiologie. 2008, roč. 62, č. 2, s. 198-202. ISSN: 1210-7883.

20. KREUZBERG, Boris, FERDA, Jiří. 2007. Celotělové vyšetření magnetickou rezonancí. Česká radiologie. 2007, roč. 61, č. 4, s. 351-363. ISSN: 1210-7883.

21. KRUPA, Petr, PAŽOURKOVÁ, Marta. 2005. Zobrazovací metody v neurologii. Neurologie pro praxi. 2005, roč. 6, č. 3, s. 128-132. ISSN: 1213-1814; 1803-5280.

22. LANG, Otto et al.. 2003. Význam radionuklidových metod v diagnostice osteomyelitidy. Bulletin HPB. 2003, roč. 11, č. 1, s. 11-15. ISSN: 1210-6755.

23. LUKÁŠ, Richard, SUCHOMEL, Petr, ŠRÁM, Jaroslav. 2005. Operační řešení zlomenin torakolumbární páteře. Neurologie pro praxi. 2005, roč. 6, č. 2, s. 82-86. ISSN: 1213-1814; 1803-5280.

24. MÁLEK, Václav, ADAMKOV, Jaroslav, RYŠKA, Pavel. 2008. Syndrom neúspěšné chirurgické léčby degenerativního onemocnění bederní páteře (failed back surgery syndrom – FBSS). Neurologie pro praxi. 2008, roč. 9, č. 3, s. 149-154. ISSN: 1213-1814; 1803-5280.

25. MECHL, Marek et al.. 2002. Výhody a omezení vyšetření páteře a páteřního kanálu pomocí magnetické rezonance. Neurologie pro praxi. 2002, roč. 3, č. 1, s. 25-27. ISSN: 1213-1814; 1803-5280.

26. MECHL, Marek et al.. 2010. Kontraindikace a rizika vyšetření pomocí magnetické rezonance. Česká radiologie. 2010, roč. 64, č. 1, s. 69-75. ISSN: 1210-7883.

27. MECHL, Marek, ŠPRLÁKOVÁ-PUKOVÁ, Andrea, KEŘKOVSKÝ, Miloš. 2012. Tumory páteře v CT a MR obrazu - přehled a diferenciální diagnostika nejčastějších postižení. Česká radiologie. 2012, roč. 66, č. 4, s. 369-378. ISSN: 1210-7883.

28. NEKULA, Josef, MYSLIVEČEK, Miroslav, CHMELOVÁ, J. 2006. Instabilita páteře - poznámky k radiologicko-klinické korelaci. Česká radiologie. 2006, roč. 60, č. 6, s. 434-441. ISSN: 1210-7883.

29. NEKULA, Josef. 2003. Algoritmus vyšetřování zobrazovacími metodami u nádorů mozku, páteře a páteřního kanálu. Neurologie pro praxi. 2003, roč. 4, č. 5, s. 229-235. ISSN: 1213-1814; 1803-5280.

41

30. NOVOTNÁ, Markéta. 2004. PET/CT - hybridní zobrazovací systém. Praktická radiologie. 2004, roč. 9, č. 4, s. 6-8. ISSN: 1211-5053.

31. NOVOTNÁ, Markéta. 2005. Metody kostní denzitometrie. Praktická radiologie. 2005, roč. 10, č. 3, s. 4-9. ISSN: 1211-5053.

32. OHLÍDALOVÁ, Kristýna, et al.. 2007. Hodnocení kostní denzity u hemodialyzovaných pacientů. Česká radiologie. 2007, roč. 61, č. 1, s. 68-73. ISSN: 1210-7883.

33. PALEČEK, Tomáš, MRŮZEK, Michael. 2008. Diagnostika a terapie spondylolistézy. Neurologie pro praxi. 2008, roč. 9, č. 3, s. 145-148. ISSN: 1213-1814; 1803-5280.

34. PAPAJÍK, Tomáš, et al.. 2009. Současné možnosti pozitronové emisní tomografie a integrované pozitronové emisní tomografie s počítačovou tomografií v iniciálním stážování a hodnocení léčebné odpovědi u ne-hodgkinových lymfomů. Onkologie. 2009, roč. 3, č. 3, s. 164-169. ISSN: 1802-4475; 1803-5345.

35. PETEROVÁ, Věra. 2005. Lumbalgie – nejčastější diagnóza v praxi. Urologie pro praxi. 2005, roč. 6, č. 5, s. 200-205. ISSN: 1213-1768; 1803-5299.

36. PETEROVÁ, Věra. 2010. CT - základy vyšetření, indikace, kontraindikace, možnosti, praktické zkušenosti. Medicína pro praxi. 2010, roč. 7, č. 2, s. 90-94. ISSN: 1214-8687; 1803-5310.

37. PTÁČEK, Jaroslav. 2007a. Multislice CT. Praktická radiologie. 2007, roč. 12, č. 1, s. 8-14. ISSN: 1211-5053.

38. PTÁČEK, Jaroslav. 2007b. Multislice CT. Praktická radiologie. 2007, roč. 12, č. 2, s. 6-11. ISSN: 1211-5053.

39. REPKO, Martin et al.. Zobrazovací metody při vyšetření skoliotických deformit páteře. Česká radiologie. 2007, roč. 61, č. 1, s. 74-79. ISSN: 1210-7883.

40. REPKO, Martin. 2012. Diagnostika a terapie skolióz. Medicína pro praxi. 2012, roč. 9, č. 2, s. 70-73. ISSN: 1214-8687; 1803-5310.

41. ROZMÁNKOVÁ, Anna. 2012. Ozón a medicína. Praktická radiologie. 2012, roč. 17, č. 1, s. 4-6. ISSN: 1211-5053.

42. RYBOLOVÁ, Barbora. 2012. Vyšetření roztroušené sklerózy magnetickou rezonancí. Praktická radiologie. 2012, roč. 17, č. 2, s. 4-7. ISSN: 1211-5053.

43. RYŠKA, Pavel, et al.. 2007. Postavení perkutánní kyfoplastiky při léčbě osteoporotických zlomenin páteře. Česká radiologie. 2007, roč. 61, č. 2, s. 184-188. ISSN: 1210-7883.

44. RYŠKA, Pavel, et al.. 2011. Použití perkutánní vertebroplastiky u pacientů s mnohočetným myelomem - zkušenosti jednoho centra. Onkologie. 2011, roč. 5, č. 3, s. 155-159. ISSN: 1802-4475; 1803-5345.

45. RYTÍŘOVÁ, Petra, MATONOHOVÁ, Hana, LANG, Otto. 2009. Scintigrafie skeletu. Praktická radiologie. 2009, roč. 14, č. 2, s. 7-10. ISSN: 1211-5053.

42

46. SEIDL, Zdeněk, VANĚČKOVÁ, Manuela. 2005. Možnosti a využití magnetické rezonance. Zdravotnické noviny. 2005, roč. 54, č. 45 (Lékařské listy - Zobrazovací metody), s. 6-11 příl.. ISSN: 1805-2355; 1214-7664.

47. SUCHOMEL, Petr. 2008. Degenerace krční meziobratlové ploténky - indikace a možnosti chirurgické léčby. Česká a slovenská neurologie a neurochirurgie. 2008, roč. 71/104, č. 3, s. 246-261. ISSN: 1210-7859; 1802-4041.

48. ŠČUDLA Vlastimil, HEŘMAN, Miroslav, MYSLIVEČEK, Miroslav. 2011. Současné možnosti diagnostiky myelomové kostní nemoci. Onkologie. 2011, roč. 5, č. 3, s. 131-137. ISSN: 1802-4475; 1803-5345.

49. ŠÍDLOVÁ, Iva. 2001. Absolventská práce. Téma: Radiologický přístup k diagnostice a terapii algických onemocnění páteře. Praktická radiologie. 2001, Roč. 6, č. 2, s. 4-7. ISSN: 1211-5053.

50. ŠOCHMAN, Jan, PEREGRIN, Jan. 2007. Nefropatie způsobená kontrastní látkou: je zde skutečně možnost specifického ovlivnění? Co si myslíme o N-acetylcysteinu. Česká radiologie. 2007, roč. 61, č. 1, s. 27-31. ISSN: 1210-7883.

51. ŠTĚPÁNKOVÁ, Alice. 2006. Atlanto - occipitální skloubení podle Sandberga. Praktická radiologie. 2006, roč. 11, č. 2, s. 6. ISSN: 1211-5053.

52. ŠTULÍK, Jan. 2005. Poranění střední krční páteře a cervikotorakálního přechodu. Neurologie pro praxi. 2005, roč. 6, č. 2, s. 78-81. ISSN: 1213- 1814; 1803-5280

53. ŠUMNÍK, Zdeněk, SOUČEK, Ondřej. 2011. Diagnostika osteoporózy u dětí a adolescentů. Pediatrie pro praxi. 2011, roč. 12, č. 4, s. 232-234. ISSN: 1213-0494; 1803-5264.

54. TINTĚRA, Jaroslav. 2008. MR zobrazování s magnetickým polem 3 T: teoretické aspekty a praktická srovnání s 1,5 T. Česká radiologie. 2008, roč. 62, č. 3, s. 233-243. ISSN: 1210-7883.

55. VAŇEČKOVÁ, Manuela, SEIDL, Zdeněk. 2004. Zobrazovací metody, nové možnosti a poznatky - expanzivní léze, záněty, úrazy, degenerativní změny mozku, míchy a páteře (část 2.). Interní medicína pro praxi. 2004, roč. 6, č. 11, s. 535-541. ISSN: 1212-7299; 1803-5256.

56. VERNER, Pavel. 2004. Moderní radiologické zobrazovací metody. Urologie pro praxi. 2004, roč. 5, č. 4, s. 156-159. ISSN: 1213-1768; 1803-5299.

57. VOTRUBOVÁ, Jana, BĚLOHLÁVEK, Otakar. 2005. PET/CT v klinické praxi. Interní medicína pro praxi. 2005, roč. 7, č. 6, s. 303-305. ISSN: 1212-7299; 1803-5256.

58. VYBÍRAL, Petr. 2007. PET/CT - zobrazování hybridním přístrojem. Praktická radiologie. 2007, roč. 12, č. 1, s. 31-33. ISSN: 1211-5053.

59. ŽIŽKA, Jan. 2011. Iterativní rekonstrukce CT obrazu - revoluční krok ve vývoji výpočetní tomografie? Česká radiologie. 2011, roč. 65, č. 3, s. 169-176. ISSN: 1210-7883.

43

SEZNAM ZKRATEK

3D trojrozměrný

ALARA as low as resonably achievable

AP anterior-posterior (projekce předozadní)

B bočná projekce

BMC bone mineral content

BMD bone mineral density

C cervikální, krční

CP centrální paprsek

CT výpočetní tomografie

DECT dual energy CT

DICOM Digital Imaging and Communications in Medicine

DXA Dual energy X-ray absorptiometry

eGFR estimated GFR

EKG elektrokardiogram

FBSS filed back surgery syndrom

FDG 2-(18F)fluoro-2-deoxy-D-glukóza

FLAIR fluid-attenuated inversion recovery

FNOL Fakultní nemocnice Olomouc

GFR glomerulární filtrace

HDP hydroxymethylendiphosponát

HMPAO hexametylpropylen amin oxin

KL kontrastní látka

44

LS lumbosakrální

MDCT Multi Detector CT

MDP methylendiphosfonát

MIBI metoxyizobutylizinotril

MR magnetická rezonance

NaF natrium florid

NSF nefrogenní systémová fibróza

PET pozitronová emisní tomografie

PZ předozadní

QCT kvantitativní výpočetní tomografie

RS roztroušená skleróza

SAR specifická absorpční hodnota

SPECT jednofotonová emisní tomografie

STIR short tau inversion recovery

T Tesla

T1 podélná relaxace protonů vodíku – (T1 relaxační čas)

T2 příčná relaxace protonů vodíku – (T2 relaxační čas)

Th torakální, hrudní

v.o. vážený obraz

VRT volume rendering

WB-MR celotělová sekvenční multidetektorová MR analýza

45

SEZNAM PŘÍLOH

Příloha 1 – Trauma páteře (zdroj Radiologická klinika FNOL)…………………....47

Příloha 2 – Hernie disku (zdroj Radiologická klinika FNOL)……………………..48

Příloha 3 – Degenerativní změny (zdroj Radiologická klinika FNOL)………….....49

Příloha 4 – Intramedullární tumor (zdroj Radiologická klinika FNOL)…………....51

46

Příloha 1 – Trauma páteře

Osteodiskoligamentozní poranění v etáži C6/7 se subluxací C6. Na CT luxace

v intervertebrálních kloubech. Na MR vyšetření je dále patrný prevertebrální hematom a

okrsek zvýšeného signálu v krční míše v etáži C6/7 odpovídající traumatickým změnám

míchy.

CT, transverzální rovina, kostní okno CT, sagitální rekonstrukce, kostní okno

MR, T2 v.o. v sagitální rovině MR, STIR sekvence v sagitální rovině

47

Příloha 2 – Hernie disku

V etáži L5/S1 pravostranná paramediální až intraforaminální hernie disku v kontaktu

míšním kořenem S1 l. dx..

MR, T2 v.o. v sagitální rovině MR, T2 v.o. v transverzální rovině

MR, T1 v.o. v sagitální rovině

48

Příloha 3 – Degenerativní změny

Pokročilé degenerativní změny bederní páteře s maximem v etáži L3/4 s redukcí

disku při degeneraci. Při CT vyšetření (rekonstrukce v sagitální rovině) jsou ve

skeletálním okně dobře patrné změny skeletu se sklerotizací struktury obratlových těl

L3,4 (obr.1) a spondylozní adaptace redukující intervertebrální foramen L3/4 vpravo

(obr.2). V měkkotkáňovém okně (obr.3) patrná polyetážová chondroza s protruzemi

disků, které jsou lépe zřetelné z MR vyšetření v sagit. rovině v T2 (obr.4) a T1 v.o.

(obr.5)

Obr.1 CT, sagitální rekonstrukce, Obr.2 CT, sagitální rekonstrukce kostní okno kostní okno

Obr.3 CT, sagitální rekonstrukce, měkkotkáňové okno

49

Příloha 3 - pokračování

Obr.4 MR, T2 v.o. v sagitální rovině

Obr. 5 MR, T1 v.o. v sagitální rovině

50

Příloha 4 – Intramedullární tumor

V krční míše je expanze s nehomongenním signálem v T2 v.o. a

hydrosyringomyelie C-Th přechodu, postkontrastně expanze nehomogenně zvyšuje

intenzitu signálu. Histologický nález je ependymom.

MR, T2 v.o. v sagitální rovině, MR, T1 v. o. v sagitální rovině, postkontrastně

51

Příloha 4 - pokračování

MR, T1 v.o. v transverzální rovině, postkontrastně

52