Upload
others
View
2
Download
0
Embed Size (px)
Citation preview
1
1 FYZIOLOGIE OKA
1 Optický systém oka......................................................................................................................................... 2
1.1 Části oka: ............................................................................................................................................... 3
1.1.1 Rohovka ........................................................................................................................................ 3
1.1.2 Čočka ............................................................................................................................................. 3
1.1.3 Duhovka se zornicí: ....................................................................................................................... 3
1.1.4 Ciliární sval: ................................................................................................................................... 4
1.1.5 Retina ............................................................................................................................................ 4
1.2 Akomodace ............................................................................................................................................ 6
1.3 Průběh zaostření .................................................................................................................................... 7
1.4 Akomodační šíře .................................................................................................................................... 7
1.4.1 Scheinerův pokus .......................................................................................................................... 8
1.5 Zraková ostrost ...................................................................................................................................... 8
1.5.1 Zraková ostrost úhlová – angulární ............................................................................................... 9
1.5.2 Zraková ostrost koincidenční – moniusová,noniová ..................................................................... 9
1.5.3 Centrální vidění ............................................................................................................................. 9
1.5.4 Periferní vidění ............................................................................................................................ 10
1.5.5 Vývoj zrakové ostrosti ................................................................................................................. 10
1.6 Adaptace na tmu ................................................................................................................................. 10
1.7 Barevné vidění ..................................................................................................................................... 11
1.8 Binokulární vidění ................................................................................................................................ 12
2 Okulometrika a motorika pohledu ............................................................................................................... 13
2.1 Sakády .................................................................................................................................................. 13
2.2 Hladké sledovací pohyby ..................................................................................................................... 13
2.3 Sbíhavé oční pohyby ............................................................................................................................ 14
2.4 Vestibulo-okulometrický reflex ........................................................................................................... 14
2.5 Optokinetický nystagmus .................................................................................................................... 14
2.6 Nystagmus ........................................................................................................................................... 15
3 Metody vyšetření oka ................................................................................................................................... 15
3.1 Určení vízu ........................................................................................................................................... 15
3.2 Perimetrie ............................................................................................................................................ 16
3.3 Oftalmoskopie ..................................................................................................................................... 16
3.4 Tonometrie .......................................................................................................................................... 16
3.5 Měření adaptace na tmu ..................................................................................................................... 17
3.6 ERG ...................................................................................................................................................... 17
2
3.7 EOG ...................................................................................................................................................... 18
3.8 Utrazvukové vyšetření oka .................................................................................................................. 19
4 Oční vady ...................................................................................................................................................... 19
4.1 Fyziologické.......................................................................................................................................... 20
4.1.1 Sférická aberace .......................................................................................................................... 20
4.1.2 Chromatická aberace .................................................................................................................. 21
4.2 Patofyziologické ................................................................................................................................... 22
4.2.1 Skotom ........................................................................................................................................ 22
4.2.2 Astigmatismus ............................................................................................................................. 22
4.2.3 Myopie ........................................................................................................................................ 23
4.2.4 Hypermetropie ............................................................................................................................ 23
4.2.5 Strabismus .................................................................................................................................. 24
4.2.6 Presbyopie .................................................................................................................................. 25
4.2.7 Šedý zákal – katarakta ................................................................................................................. 25
4.2.8 Zelený zákal ................................................................................................................................. 25
4.2.9 Makulární degenerace ................................................................................................................ 26
4.2.10 Porucha barvocitu ....................................................................................................................... 26
4.2.11 Nystagmus .................................................................................................................................. 27
Dioptrie = Jednotka lomivosti [m-1]
- Čím kratší je ohnisková vzdálenost spojky (f), tím je vyšší i její lomivost (D).
- Je reciprokou hodnotou spojky v metrech ( f=4m ->D= ¼=0,25 dpt, f=0,5m ->D=2dpt, f=0,25->D=
4dpt)
- Pozn. Spojky kladné dioptrie, rozptylky negativní dioptrie
2 OPTICKÝ SYSTÉM OKA
Zrakový systém je jeden z nejdůležitějších senzorických systémů. Analyzuje světelné podněty a
pomáhá orientaci v prostředí
Receptory pro zrak jsou uloženy v oku. Optický systém oka vytváří na sítnici obrácený a silně zmenšený
obraz vnějšího světa.
Přítomnost světla je regulován reakcí zornic, ostrost obrazu akomodací.
3
Obrázek 1 Popis oka
2.1 ČÁSTI OKA:
2.1.1 ROHOVKA
Přední průhledná část oka bez cévního zásobení, je obklopená sklérou. Tlustá je 1 mm, přechází v bíle
vyhlížející spojivku která cévy obsahuje. Rohovka je zvlhčována a udržována slzami. Zadní plocha
rohovky ohraničuje přední komoru oka.
Lomivost je 43 dpt ; vzdálenost mezi přední plochou rohovky a sítnici je 24,4mm.
2.1.2 ČOČKA
Bikonvexní, elastická a pružná vazivová tkáň, obklopená čočkovým pouzdrem.
Lomivost je 19,1 dpt v lidu (akomodace na dálku). Čočka s rohovkou a komorovou vodou přední oční
komory a sklivcem vytvářejí optický systém oka (dioptrický aparát s lomivostí 58,6 dpt a více)
2.1.3 DUHOVKA SE ZORNICÍ :
Plochý tkáňový kotouč před čočkou s kulatým otvorem uprostřed (pupilou). Obsahuje hladké svaly,
které regulují velikost zornice a tím velikost dopadu světla do oka. Fotoreakce je současná i když světlo
dopadá na jedno oko. Zornice e zužuje také při akomodaci na blízko (reakce konvergence).
2.1.3.1 BARVA OKA
Barva oka je dána pigmentem melaninem. Pozn. k barvě: Zhruba před deseti tisíci lety měli všichni naši předkové oči tmavě hnědé. Vlivem
genetické mutace, v jejímž důsledku začali někteří lidí pigment v duhovce ztrácet. Modré, šedé a
zelené oči jsou tedy genetickou mutací. Nicméně hnědá barva zůstává dominantní - má ji více než
polovina lidstva.
o Čistě modrooké oči mají asi 3 % světové populace, okolo 150 milionů lidí. Najdete je hlavně v
severní Evropě (Estonsko), ale také v západní Asii. Také šedé oči se nejčastěji vyskytují na
severu Evropy. Nejmenší zastoupení potom nese zelená barva, okolo 1,5 % světové populace.
4
Tvorba barvy:
o V případě, že duhovka obsahuje pigment na obou stranách, světlo vstupující do oka se odráží
tak, že duhovka má hnědou barvu. Někdy se však na povrchu duhovky nenachází žádný
pigment, popřípadě jen ve velmi malém množství. Tehdy světlo reaguje se šedými
duhovkovými vlákny a duhovka tak získává modrou barvu. Velikost a vzdálenost vláken a
stromatu buněk duhovky podmiňuje "modrookosť" nebo "zelenookost".
o I když většina duhovek má hustotu pigmentu na zadní straně velmi podobnou, tak u určitého
procenta populace je tato hustota nižší, což má za následek to, že světlo které dopadá do oka
se neodrazí od duhovky, ale prochází až na sítnici a až tam dochází k odrazu. Na sítnici se toto
světlo odráží od sítě krevních tepen a vlásečnic. Výsledek je takový, že odražené světlo má
červenou barvu a vzniká takzvaný červený reflex, který běžně vidíme na fotografiích v podobě
červených očí. U lidí s nižší hustotou pigmentu tento červený odraz však způsobí to, že
interakcí s modrou nebo hnědou barvou je výsledná barva duhovky výrazně modrá nebo
fialová.
o Barvu oči také může ovlivnit zdravotní stav. Mnoho lidí se setkává s tím, že když jsou
nemocní, případně ve stresu, barva jejich očí je tmavší či světlejší. Je to důsledek rozmístění a
hustoty melaninu, nebo lipofuscinu na duhovce. Přesný mechanismus však ještě není zcela
znám.
o Změna barvy oči může být dále způsobena konkrétním onemocněním jako je například
glaukom a samozřejmě i užíváním léků. Samotný mechanismus účinku léků na změnu barvy
očí je zatím zjištěn jen částečně, ale má se za to, že mají podobný účinek jako hormon
prostaglandin, který se běžně vyskytuje v lidském organismu. Je částečně dokázáno, že vliv
hormonů má vliv na pigmentaci duhovky, čímž je také možné vysvětlit změnu barvy očí u
dospělých.
2.1.4 CILIÁRNÍ SVAL :
Obkružuje čočku a jde o hladký sval. Jeho kontrakcí se uvolňují vlákna závěsného aparátu, tím se
může čočka (hlavně její přední plocha) výrazně vyklenout a vzniká akomodace oka na blízko.
2.1.5 RETINA
Sítnice je zadní vnitřní výstelka oka, která je citlivá na světlo. Obsahuje fotoreceptory – tyčinky a
čípky.
Z fotoreceptorů jsou běžně známy čípky, které se uplatňují převážně při denním (fotopickém)
vidění, a tyčinky, které se uplatňují převážně při nočním (skotopickém) vidění. V sítnici je asi 6,5
milionu čípků soustředěných více ke středu sítnice a asi 125 milionů tyčinek hustěji umístěných při
kraji sítnice. Centrální jamka, která je místem přímého vidění s největší rozlišovací schopností (oko
zde dokáže rozlišit podrobnosti řádu tisíciny milimetru), obsahuje z fotoreceptorů pouze čípky (asi
800 000). Průměr čípků je asi 0,005 až 0,006 mm a tyčinek přibližně 0,002 mm.
5
Obrázek 2 Řez vrstvami sítnice
Mikroskopická stavba:
Anatomicky se člení na deset vrstev: vrstva pigmentových buněk, vrstva čivých výběžků,
zevní ohraničující membrána, vnitřní jádrová vrstva (tyčinky a čípky), zevní plexiformní
vrstva, vnitřní jádrová vrstva (bipolární, horizontální a amakrinní buňky), vnitřní
plexiformní vrstva, vrstva gangliových buněk, vnitřní ohraničující membrána,
vrstva axonů gangliových buněk, přičemž čivé výběžky jsou nejdále od dopadajícího
světla.
Funkce jednotlivých buněk:
1. Pigmentové buňky - pohlcují světlo, které již bylo zaznamenáno tyčinkami a čípky a
zabraňuje jeho zpětnému odrazu (jako je tomu u kočkovitých šelem) čímž zvyšuje
ostrost vidění.
2. Tyčinky a čípky - modifikované neurony se schopností reagovat na dopad světla.
Tyčinky reagují i na slabé světlo, ale neregistrují barvy a neposkytují dostatečně ostrý
obraz. Čípků jsou tři druhy (jeden pro každou základní barvu), poskytují ostrý a
barevný obraz, ale potřebují dostatečné osvětlení.
3. Bipolární buňky - přepojení vzruchu z čivých buněk.
4. Horizontální buňky, amakrinní buňky - Asociační buňky propojující mezi sebou
jednotlivé bipolární, případně gangliové buňky. Podílí se na předzpracování obrazu
(proč je tomu tak plyne z původu sítnice - viz níže).
5. Gangliové buňky - buňky sbírající informace ze sítnice (je jich cca 10x méně
než čivých buněk) a přeposílající informace dále do mozku. Soubor
jejich axonů tvoří zrakový nerv.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Pigmenthttp://cs.wikipedia.org/wiki/Bu%C5%88kahttp://cs.wikipedia.org/wiki/Axonhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Pigmentov%C3%A1_bu%C5%88kahttp://cs.wikipedia.org/wiki/Ko%C4%8Dkovit%C3%A9_%C5%A1elmyhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Ty%C4%8Dinka_(oko)http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8C%C3%ADpek_(oko)http://cs.wikipedia.org/wiki/Neuronhttp://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Z%C3%A1kladn%C3%AD_barvy&action=edit&redlink=1http://cs.wikipedia.org/wiki/Bipol%C3%A1rn%C3%AD_bu%C5%88ka_s%C3%ADtnicehttp://cs.wikipedia.org/wiki/Horizont%C3%A1ln%C3%AD_bu%C5%88kahttp://cs.wikipedia.org/wiki/Amakrinn%C3%AD_bu%C5%88kahttp://cs.wikipedia.org/wiki/Retin%C3%A1ln%C3%AD_gangliov%C3%A1_bu%C5%88kahttp://cs.wikipedia.org/wiki/Sv%C4%9Btlo%C4%8Divn%C3%A1_bu%C5%88kahttp://cs.wikipedia.org/wiki/Mozekhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Axonhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Zrakov%C3%BD_nerv
6
Obrázek 3 Rozložení čípků a tyčinek v oku
Makroskopická stavba
o Na sítnici jsou dobře zřetelné dva útvary - slepá skvrna, neboli optický disk, kudy
vystupuje zrakový nerv a vstupuje a. centralis retinae která se tam i větví na své čtyři
hlavní větve. Optický nerv se nazývá skepá skvrna z důvodu absence fotoreceptorů.
Optický disk je důležitý bod při vyšetření oftalmoskopem - jestli je propadlý tak je zvýšený
nitrooční tlak (který může způsobit zelený zákal), jestli je naopak vystouplý, je zvýšený
tlak nitrolebeční, což může být způsobeno mnoha patologickými procesy v lebce, které
mohou být život ohrožující (nádor, hydrocephalus, epidurální krvácení).
o Druhým útvarem je takzvaná centrální jamka obsahující žlutou skvrnu( fovea lutea) . Žlutá
skvrna je místem maximální ostrosti vidění, obsahuje pouze čípky a ostatní vrstvy sítnice
jsou odsunuty stranou (tím vzniká ona jamka). Paprsky jdoucí z předmětu, na nějž
se oko soustředí jsou zaostřovány právě sem.
Obrázek 4 Oftalmologický záznam pozadí oka s cévami, slepou skvrnou a žlutou skvrnou
2.2 AKOMODACE
Akomodace je proces, který zvětšuje zakřivení čočky a pomáhá k zaostření blízkých předmětů na
sítnici oka.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Zrakov%C3%BD_nervhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Oftalmoskophttp://cs.wikipedia.org/wiki/Zelen%C3%BD_z%C3%A1kalhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Rakovinahttp://cs.wikipedia.org/wiki/Hydrocephalushttp://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Epidur%C3%A1ln%C3%AD_krv%C3%A1cen%C3%AD&action=edit&redlink=1http://cs.wikipedia.org/wiki/Okohttp://www.wikiskripta.eu/index.php/Lens
7
Je vyvolána kontrakcí m. ciliaris, který je součástí řasnatého tělíska (corpus ciliare) v přední části
tunica vasculosa bulbi.
Umožňují ji vlastnosti čočky: poddajnost jádra a pružnost (elasticita) obalu.
Obrázek 5 Akomodace oka na blízký a vzdálený bod
2.3 PRŮBĚH ZAOSTŘENÍ
V klidu udržují napětí čočky ligamenta lentis (závěsný aparát) a čočka má v tahu plochý tvar. Stahem
m. ciliaris inervovaným parasympaticky z n. oculomotorius(n. III, ncl. Edinger-Westphali) se okraje
řasnatého tělíska koncentricky přiblíží, tím se uvolní tah závěsného aparátu a čočka se vlastní
pružností vyklene do konvexnějšího tvaru. Zvýší se její optická mohutnost, tím i lomivost paprsků a obraz blízkého předmětu se promítá na sítnici.
Musculus ciliaris tvoří vlákna 3 směrů:
o Fibrae meridionales – tah dopředu, uvolnění zadních vláken závěsného aparátu
o Fibrae circulares – svěrač, uvolnění předních vláken závěsného aparátu o Fibrae radiales
Celé řasnaté tělísko je tedy taženo dopředu a dovnitř.
2.4 AKOMODAČNÍ ŠÍŘE
Akomodační šíře (AŠ) vyjadřuje rozdíl vzdáleností mezi blízkým a vzdáleným bodem v dioptriích.
http://www.wikiskripta.eu/index.php/Nervus_oculomotoriushttp://www.wikiskripta.eu/index.php/Soubor:Akomodace_oka.svghttp://www.wikiskripta.eu/index.php/Soubor:Akomodace.jpg
8
1/blízký bod mínus 1/vzdálený bod [m-1= D]
U dětí a mladistvých: AŠ = 16 D
Blízký bod = bod ve vzdálenosti od oka, v níž je vidění ostré při maximální akomodaci o Vlivem věku se blízký bod od oka vzdaluje. Je to způsobeno tuhnutím čočky (presbyopie =
vetchozrakost).
Vzdálený bod = bod ve vzdálenosti od oka, která je u osob s normálním zrakem v nekonečnu (bez akomodace)
2.4.1 SCHEINERŮV POKUS
Christopher Scheiner si už v 16. Století všiml, že lidské oko lépe rozpozná lehké zdvojení tenké čáry
než její nepatrné rozostření. Umístíme-li v blízkosti oka neprůhledné stínítko se dvěma malými otvory
vedle sebe, jejichž vzájemná vzdálenost je menší než šíře zornice a skrz stínítko pozorujeme zdroj
světla, vznikne na sítnici v případě emetropického oka jednoduchý obraz jehly. U hypermetropického
nebo myopického oka nevznikne na sítnici jeden neostrý obraz, ale dva obrazy rozostřené.
Obrázek 6 Scheinerův pokus
Lidské oko rozpozná, zda dvě úsečky, jejichž konce jsou v těsné blízkosti, leží na té samé myšlené
přímce nebo na dvou rovnoběžných přímkách nepatrně od sebe vzdálených.
2.5 ZRAKOVÁ OSTROST
Pojem zraková ostrost zavedl koncem 19. století F. C. Donders jako schopnost zrakového systému
rozeznávat drobné detaily předmětů a zvláště číst co nejdrobnější, kontrastní písmena.
Zraková ostrost je ovlivňována vlivy fyzikálními (vadami optického systému), fyziologickými (adaptace,
rozložení smyslových elementů) a psychologickými (kontrast, pozornost). Poskytuje nám rychlou
informaci o stavu zrakového orgánu.
o Následkem vad optického systému oka se předmětový bod zobrazí na sítnici jako malý
rozptylný kroužek. Ten je vnímán ostře, pokud jeho průměr nepřesahuje velikost čípku, na
nějž dopadá. Východiskem pro určování zrakové ostrosti, vísu, je tedy zjištění rozlišovací
schopnosti oka. Ta označuje schopnost identifikovat dva prostorově oddělené objekty jako
dva. Předpokladem je, aby obraz těchto objektů na sítnici byl oddělen alespoň jedním čípkem,
který se promítne jako mezera mezi těmito objekty. Často se nesprávně udává, že mezi
dvěma osvětlenými čípky musí být alespoň jeden neosvětlený. Pánové Hecht a Minz již v roce
1939 prokázali, že k rozlišení stačí jen nepatrný pokles jasu „neosvětleného“ čípku. Průměr
čípku je asi 0,004 mm. Při vzdálenosti sítnice od obrazového uzlového bodu 17mm je úhlová
vzdálenost dvou právě ještě rozlišitelných bodů 0,0003rad, což odpovídá zornému úhlu 1´.
Tento úhel představuje rozlišovací mez oka (minimum separabile), závisí na kontrastu, na
počtu pozorovaných podrobností a na jasu.
9
2.5.1 ZRAKOVÁ OSTROST ÚHLOVÁ – ANGULÁRNÍ
Při zjišťování zrakové ostrosti angulární se vychází z toho, že emetropické oko ( oko nezatížené
refrakční vadou) rozezná dva sbližující se body jako dva, pokud zorný úhel neklesne pod jednu úhlovou
minutu (1´). Tato hodnota je tedy jednotkou angulární zrakové ostrosti a je stanovena jako minimum
separabile. Je odvozena od parametrů průměrného lidského oka, kdy se počítá, že světločivné
elementy mají tvar zhruba šestibokého úhelníku, aby optimálně vyplnily plochu sítnice. Na sítnici
dochází k podráždění dvou samostatných světločivných elementů odděleně takovým způsobem, že
mezi nimi vždy zůstane alespoň jeden světločivný element nepodražený. K tomu dojde např. mezi
elementy označenými A´a B´ na obrázku. Při podráždění dvou sousedních elementů dochází k
zpracování vjemu jednoho bodu. K tomu dojde např. mezi elementy označenými C´a D´ na obrázku. Na
sítnici lidského oka dopadá pak obraz předmětů složený z mnoha bodů.
Obrázek 7 Struktura světločivých elementů a zraková ostrost
2.5.2 ZRAKOVÁ OSTROST KOIN CIDENČNÍ – MONIUSOVÁ,NONIOVÁ
Při zjišťování zrakové ostrosti koincidenční se vychází z toho, že koincidence označuje splývání dvou
značek. V tomto případě se jedná o vyhodnocování návaznosti či pokračování dvou a více
geometrických přímek v předmětovém prostoru. Na rozdíl od zrakové ostrosti angulární nejde jen o
vnímání dvou oddělených bodů a je zde udávána až desetkrát vyšší přesnost, což je způsobeno
spoluúčastí většího počtu světločivných elementů.
Obrázek 8Struktura světločivných elementů a zraková ostrost koincidenční
2.5.3 CENTRÁLNÍ VIDĚNÍ
Nejpřesněji vidíme ty předměty, na které se díváme „přímo“, protože pak dochází ke vzniku
podráždění v centru sítnice ve žluté skvrně.
10
Rozlišovací schopnost při centrálním vidění je značná, protože macula lutea je složena prakticky jen
z čípků, které jsou uspořádány do šestibokého tvaru. To umožňuje optimálně vyplnit jednotkovou
velikost plochy. Aby mohlo dojít k vytvoření kvalitního a přesného obrazu na sítnici, měla by centra
zakřivení rohovky a obou ploch čočky být přesně na optické ose. Centrace oka není přesná, ale úchylky
jsou zanedbatelné. Podle Tscherninga je střed zakřivení rohovky asi 0,25mm pod centrem čočky a žlutá
skvrna leží obvykle asi 1,25mm temporálně pod ní. Při fixaci určitého předmětu náš pohled
nekoresponduje s optickou osou, ale jde podél přímky spojující fixační bod se žlutou skvrnou
2.5.4 PERIFERNÍ VIDĚNÍ
Rozlišovací schopnost periferního vidění je mnohem menší než u centrálního, přesto je periferní vidění
neméně důležité. Informuje nás totiž o tom, co se děje v prostoru před námi, pomáhá nám orientovat
se při chůzi a zaznamenává zejména pohyb v našem okolí. Pro periferní vidění není tak důležitá
ostrost, ale jeho rozsah.
V periferii sítnice plynule ubývá rozlišovací schopnost oka, protože senzorické funkční jednotky sítnice
v této oblasti mají poněkud větší rozměry a obsahují méně světločivých elementů (čípků), než
v centrální oblasti.
2.5.5 VÝVOJ ZRAKOVÉ OSTROSTI
Člověk se nerodí s dokonalým viděním, světlo však vnímá již od narození. Při narození je oblast žluté
skvrny ještě nezralá, čípky nejsou zcela diferencovány a náležitě uspořádány. Některé z nich dokonce
vykazují buněčná dělení. Proto novorozenec vnímá, periferii sítnice, jen světlo a tmu.
Nadřazenost periferní sítnice nad centrální oblastí netrvá déle než první dva týdny. Brzo po narození
začnou světločivé elementy překotně dozrávat a soustředí se těsně vedle sebe na velmi malém
prostoru v makulární krajině, ve fovee a především ve foveole. Vývoj žluté skvrny je dokončen asi v
6.měsíci života, definitivně dokončen až v 3.roce života.
Ve druhém měsíci vyvíjí fixační reflex, kdy dítě dokáže fixovat pohybující se předměty.
Ve čtvrtém měsíci se vyvíjí reflex konvergence a divergence, tzn. že dítě je schopno sledovat bližší a
vzdálenější předměty.
Ve čtvrtém měsíci se již vyvíjí reflex akomodace. Který umožňuje ostré vidění blízkých předmětů. Tento
reflex je závislý na vývoji ciliárního svalu. Souhra akomodace a konvergence se vyvíjí zvolna od 6-ti
měsíců.
2.6 ADAPTACE NA TMU
Hlavním adaptačním mechanismem je fotochemický děj (rozklad zrakových pigmentů ve vnějších
segmentech fotoreceptorů působením světla, resp. syntéza pigmentů vlivem tmy). V sítnici jsou čtyři
druhy pigmentů. Tři z nich jsou vázány na čípky. Proto existují tři druhy čípků, z nichž každý obsahuje
jiný pigment. Čtvrtý pigment, zrakový purpur (rodopsin), je vázán na tyčinky.
Rychlost rozpadu pigmentu závisí jak na parametrech předcházejícího osvětlení, jimž se oko
přizpůsobilo, tak na jasu a vlnové délce nového světelného podnětu. Například rodopsin rychle bledne
účinkem žlutozeleného, modrého, zeleného a žlutého světla a naopak nejpomaleji bledne vlivem
světla červeného. Proto má-li se dosáhnout rychlejší adaptace na šero při zachování zrakové orientace
(kino, divadlo, rtg), používají se červené brýle nebo se místnost osvětlí červeným světlem. Regenerace
fotopigmentů čípků ve tmě je podstatně rychlejší (asi 1,5 min) než u rodopsinu (5 min).
11
Při adaptaci oka z nižšího jasu na vyšší (tzv. adaptace na světlo), např. při přechodu ze tmy do světla, se
vlivem rozkladu fotopigmentů zmenšuje citlivost fotoreceptorů. Děj je dokončen asi do jedné minuty a
doznívá asi 10 min. Adaptace z vyšší hodnoty jasu na nižší (tzv. adaptace na tmu), např. při přechodu
ze světla do tmy, vyžaduje naopak vytvoření zásob fotopigmentů, a proto trvá od několika minut při
vysokých hladinách osvětlenosti až i hodinu při nízkých hladinách osvětlenosti.
Mnohem dokonalejším adaptačním mechanismem je zmenšování průměru vjemových polí sítnice při
vysokých hladinách osvětlenosti a naopak jejich zvětšování při nízkých hladinách osvětlenosti. Při
dostatečně vysoké hladině osvětlení, tj. např. při denním světle, se z citlivých buněk sítnice uplatňují
zejména čípky.
2.7 BAREVNÉ VIDĚNÍ
Barevným viděním rozumíme schopnost oka vnímat různé barvy. Existují dvě teorie, které se popisují barevné vidění. Známější a používanější z nich je trojbarevná Youngova-Helmholzova teorie vychází z
předpokladu, že existují tři odlišné fotopigmenty obsažené ve třech různých typech fotoreceptorech
(čípcích) s rozdílným průběhem spektrální citlivosti s maximální citlivosti v oblasti modré, (fotopigment
nazýváme jodopsin S), zelené (jodopsin M) a červené (jodopsin L).
Vzhledem k tomu, že fotopigment rhodopsin obsažený ve fotoreceptorech tyčinkách absorbuje energii celého viditelného spektra, nemůže ani sloužit k rozlišení barev. Rhodopsin byl objeven již v 19. století
a jeho struktura a jeho fotochemie jsou velmi dobře prozkoumány. Fotopigmenty čípků byly prokázány
nejdříve spektrometricky, nyní je již možné tři druhy čípků s využitím adaptivní optiky zřetelně
rozeznat. I přes velký rozmach vědy v posledních desetiletích je ve fotochemii čípků stále ještě velké
množství nezodpovězených otázek. Chemické procesy v tyčinkách jsou jednodušší a jsou prostudovány
podstatně podrobněji. Rozložení čípků je na sítnici takové, že pomáhá korigovat barevnou vadu oka.
Podle druhé teorie, která se nazývá Heringova teorie protibarev existují dvě dvojice protibarev: červená se zelenou a modrá se žlutou. Bipolární buňky sítnice systému protibarev modrá-
žlutá reagují pozitivně na podnět od čípku s krátkovlnnými a negativně na podnět od čípků s
dlouhovlnnými receptory. Bipolární buňky sítnice systému zelená-červená reagují pozitivně na podnět
od čípků s receptory pro oblast středních vlnových délek a opět negativně na podnět od čípků s
dlouhovlnnými receptory. Heringova teorie je ve skutečnosti založena na třech procesech, z nichž
každý má dva vzájemně výlučné mody reakce žlutý nebo modrý, červený nebo zelený a bílý nebo
černý. Třetí proces (neoponentní) však nenese informaci o barvě, ale o intenzitě světla.
Dnes vnímáme obě teorie tak, že se vzájemně doplňují. Trichromatická vysvětluje funkci fotoreceptorů, teorie
protibarev funkci buněk za fotoreceptory.
Stav rozeznávání barev u člověka, který má všechny tři typy čípků a vnímá správně libovolnou barvu, se nazývá normální trichromázie. Na obrázku je spektrální rozložení barev tak, jak je vnímá člověk s
normálním barevným viděním.
12
2.8 BINOKULÁRNÍ VIDĚNÍ
Binokulární vidění znamená vidění oběma očima zároveň. - > obrazy vnímané simultánně oběma
očima spojí v jeden a navíc nám umožňuje vnímat hloubku prostoru.
Binokulární vidění není vrozené ale u každého jedince se vyvíjí od narození až do jednoho roku a až do
6 až 8 let dochází k jeho upevňování. Rozvoj probíhá přibližně paralelně ve třech složkách optické,
motorické, senzorické.
Při pohledu každým okem samostatně je člověk schopen vnímat obraz jednotlivě z každého oka. Při
pohledu oběma očima jsou však tyto obrazy spojeny v jeden (tzv. fúze obrazu) a je umožněno vnímání
hloubky obrazu.
Zorná pole obou očí zabírají odlišnou oblast. Tyto oblasti se ovšem překrývají. Stereoskopické vidění je
umožněno právě v oblasti tohoto průniku.
Obrázek 9 Binokulární vidění
Při ostření na určitý bod v prostoru se oči natočí tak, aby se jejich zorné osy v tomto bodě protínaly
(pokud k tomuto protnutí nedochází, je tento patofyziologický jev označován jako strabismus). Úhel,
který přitom osy očí svírají, se nazývá stereoskopická paralaxa. Obraz nazíraného bodu se promítne do
identického místa obou sítnic. Mozek pak provede fúzi obrazu a je tak vyvolán jediný optický vjem.
http://cs.wikipedia.org/wiki/O%C4%8Dihttp://cs.wikipedia.org/wiki/Prostorhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Zorn%C3%A9_polehttp://cs.wikipedia.org/wiki/Strabismushttp://cs.wikipedia.org/wiki/Paralaxahttp://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%ADtnice
13
Množina bodů v prostoru, jejichž obrazy dopadají na identická místa na sítnicích, se označuje
jako horopter.
Mozek vnímá hloubku na základě porovnávání s dalšími objekty, proto nám např. dělá problém určit
vzdálenost samotného objektu ve scéně před zeleným pozadím. Mozek totiž nemá s čím porovnávat.
3 OKULOMETRIKA A MOTORIKA POHLEDU
Aby bylo schopno oko analyzovat co nejpřesněji, optický obraz potřebuje mít k dispozici různé typy očních
pohybů, které umožňují dostat obraz zvoleného cíle do místa nejostřejšího vidění (tedy žluté skvrny) a pak ho
v tomto místě i přes měnící se pozici pozorovatele vůči předmětu udržet. K tomu používá mechanismy očního
pohybu a to:
3.1 SAKÁDY
jsou rychlé i krátké pohyby (mikrosakády a sakády) které slouží k prozkoumání scény, kdy postupně
posouváme pozornost na různá potenciální místa zájmu a snažíme se tak vytvořit si komplexní
představu o scéně.
Tento pohyb není plynulý ale spíše trhavý, tak jak oko na chvíli zostří na předmět zájmu a za chvíli
provede rychlý jednorázový pohyb k jinému místu. Fixace předmětu trvá zhruba 200-300ms a
sakáda(přeskok) asi 10-80ms – za 1s uděláme průměrně 3-4 sakádické oční pohyby.
Doba trvání sakád zaleží na činnosti, při čtení textu trvá sakáda déle než při letmém prohlížení obrazu)
a na komplexnosti scény. Délka sakády je také dána délkou dráhy očního pohybu, čím je delší tím je
kratší provedená sakáda.
Obrázek 10 Sakády při čtení
3.2 HLADKÉ SLEDOVACÍ POHYBY
na rozdíl od sakád, které zajišťují přesouvání pozornosti mezi objekty, jsou hladké sledovací pohyby
vytvořené na to, aby sledovaly objekt delší dobu. Díky těmto pohybům je sledovaný objekt neustále
posouván na žlutou skvrnu.
Pokud by tento systém nefungoval stal by se obraz nestabilní a vedlo by to k rozmazanému vjemu
obrazu (i z toho důvodu, že by se obraz promítal na periferní části sítnice, kde je vlivem poklesu čípků
nižší ostrosti vidění).
K efektivnímu provádění těchto pohybů je potřeba mít senzorické informace - směr a rychlost pohybu,
a také indicie z prostředí, které umožňují predikci budoucí trajektorie pohybu sledovaného podnětu.
To samozřejmě ne vždy lze zajistit, pokud je pohyb například příliš jistý, kompenzuje se tento problém
jednorázovou sakádou ve směru pohybu.
Je zajímavé že při určité rychlosti, kdy již nelze sledovat dráhu například baseballového míčku bylo
experimentálně dokázáno, že oko v tomto případě přestane úplně sledovat dráhu letu míčku, provede
sakádu směrem k předpokládanému místu odpalu – je to samozřejmě dané nacvičením určitých
http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Horopter&action=edit&redlink=1http://cs.wikipedia.org/wiki/Mozekhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Lidsk%C3%BD_mozek
14
mechanizmů oka, které ovšem běžně nelze použít, protože mozek v reálném životě nedokáže přesně
predikovat dráhu letu předmětu tak jak je to u baseballu, kde se dá předpokládat, kam míček poletí.
3.3 SBÍHAVÉ OČNÍ POHYBY
stanovují vzdálenosti od předmětu zájmu. Kromě určování vzdálenosti předmětu jsou aktivní i ve chvíli
kdy střídavě sleduje blízký a vzdálený předmět. V případě kdy se díváme na menší vzdálenost dochází
k souběhu os, naopak pokud se díváme na vzdalující se předmět nebo vzdálený předmět. Limit se
ovšem nachází zhruba v 6 m, kdy už se osy dál nerozbíhají a dostávají se d středové pozice.
Je dobré si uvědomit, že na rozdíl od prvních dvou pohybů, sbíhavé pohyby jsou rozdílnému obou očí -
okohybné svaly pohybují okem v nestejném směru vůči sobě. Jsou také pomalejší než sakády a hladké
sledovací pohyby.
3.4 VESTIBULO-OKULOMETRICKÝ REFLEX
lze řadit do samostatné skupiny a to do skupiny očních pohybů, kterými kompenzujeme pohyby hlavy a
celého těla. Vestibulo okulární (nebo okulometrický) reflex spouští v reakci na změnu pozice hlavy
očními pohyby, které tuto změnu kompenzují a díky tomu zůstávají oči stále upřené na objekt.
Oči se přemisťují v protisměru pohybu hlavy a to přesně v rozsahu odpovídajícím rozsahu otáčení hlavy.
To zajišťuje ostré vidění. Tento reflex je poměrně spolehlivý a „vypíná „ se například při předávkován
sedativy.
Obrázek 11 A- Vestibulo-okulární reflex
3.5 OPTOKINETICKÝ NYSTAGMUS
patří také do skupiny očních pohybů, které kompenzují pohyb těla a zpravidla pracují společně. Rozdíl
je však ve ve způsobu jak se tyto reflexy zpustí.
Zatímco vestibulo-okulární reflex je inicializován na základě informace o změně polohy z vestibulárního
systému, optokinetický reflex je inicializován přímo na základě změn v zorném poli.
Optokinetická reakce se skládá ze dvou částí.
V první části tzv. hladké fázi kompenzuje ubíhající zorné pole
V druhé části tzv. rychlé fázi dochází při dosažení hranice bezproblémové rotace očí v důlku a
oko trhavě přeskočí v protisměru pohybu na nový fixační bod (viz například pozorování
objektů s pohybujícího se vlaku)
15
Obrázek 12 Optokinetický reflex
3.6 NYSTAGMUS
Pokud nemluvíme o fyziologickém nystagmu který je popsán v bodech 2.5 a 2.4 v předchozí kapitole
očních pohybů, je nystagmus patologický nález
Nystagmus je rytmický konjugovaný kmitavý pohyb očních bulbů.
Jde o oční vadu, která způsobuje nekontrolované, rychlé a trhavé pohyby očí, většinou ze strany na
stranu, ale někdy nahoru a dolů nebo krouživým pohybem.
Většina lidí s nystagmem má zároveň i špatný zrak. To způsobuje problémy při vzdělávání,
zaměstnanosti a v mnoha dalších oblastech života.
Nystagmus nemůže být korigován brýlemi nebo kontaktními čočkami, i když mnoho lidí s nystagmem
brýle nebo kontaktní čočky nosí, pro korekci jiných očních problémů.
4 METODY VYŠETŘENÍ OKA
4.1 URČENÍ VÍZU
Určování zrakové ostrosti je subjektivní metodou. Okuje se pomocí optotypů (landoltovy kroužky,
písmové optotypy - Snellenovy)
Určením Snellenova zlomku se určí dioptrie - Čitatel Snellenova zlomku je konstanta, která značí
vzdálenost, v níž se pacient nacházel od Snellenovy tabule. Jmenovatel se odvozuje od velikosti
http://cs.wikipedia.org/wiki/Okohttp://cs.wikipedia.org/wiki/Zrakhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Br%C3%BDlehttp://cs.wikipedia.org/wiki/Kontaktn%C3%AD_%C4%8Do%C4%8Dka
16
řádku, který ještě pacient dokázal na tabuli přečíst a udává vzdálenost, v jaké by stál nositel
průměrného zraku, aby tento řádek rovněž dokázal přečíst. Například údaj 6/36 znamená, že
pacient dokázal přečíst ze vzdálenosti 6 metrů řádek, který by nositel průměrného zraku přečetl ze
vzdálenosti 36 metrů. Písmena jsou v takovém případě dvakrát vyšší. Povšimněte si, že samotný
zlomek nevypovídá o míře námahy či jistoty, s jakou pacient řádek přečetl. Z výsledného řádku
kdy byl čitatel ještě schopen přečíst písmeno vypočítáme pro každé oko vísus, které se zapisuje
jako desetinné číslo.
4.2 PERIMETRIE
Jde o měření zorného pole perimetrem pomocích bílých a barevných bodů (bílé zorné pole je větší
než barevné).
Výpadky zorného pole se nazývají skotomy (tím fyziologickým je slepá skvrna)
Protože se zorné pole očí překrývá tak binokulární pole je větší ne monokulární.
Obrázek 13 Perimetr
4.3 OFTALMOSKOPIE
Studium očního pozadí od něho odraženým světlem
Viz biofyzika
4.4 TONOMETRIE
Měření nitroočního tlaku (15-16mmHg max. 21). Tlak je tvořen ultrafiltrací plazmy z kapilár
ciliárního svalu jako komorová voda, která teče ze zadní oční komory do přední a pak do
venózního systému. Zabránění odtoku vede ke zvýšení tlaku -> glaukom (zelený zákal) který
poškozuje sítnici.
17
Obrázek 14 Tonometr a záznam z něho
4.5 MĚŘENÍ ADAPTACE NA TMU
Barevné vidění je ve dne a je zprostředkováno čípky a ubývá přirozeně se světlem. V noci je vidění
černobílé a je zprostředkováno tyčinkami. Fovea (jamka žluté skvrny) obsahuje pouze čípky –
v noci nemůže nic fixovat.
Oko adaptované na světlo se adaptuje až 30 minut na tmu. Oko adaptované na tmu je světlem
oslepeno, ale přizpůsobí se velmi rychle.
4.6 ERG
Elektroretinografie (ERG) je metoda využívaná v očním lékařství k e sledování chování retiny na
změny světla.
Elektroretinogram je záznam elektrických potenciálů, které vznikají stimulací fotoreceptorů světlem.
Tvar ERG křivky závisí na intenzitě, délce a barvě stimulu. Na křivce můžeme rozlišit vlny a,b, c a d.
Hodnoty dosahují několika mikrovoltů.
Křivka začíná latentní fází, po které dochází k poklesu (vlna a), po níž následuje pozitivní vlna b. Po
vlně b nastává pokles, následný vzestup napětí vlny c. Po odeznění podnětu dochází ke vzestupu –
vlna d.
Jako elektrody se nejčastěji používají kontaktní čočky, ve kterých jsou zataveny platinové nebo
stříbrné drátky. Nevýhodou je občasné poškrábání rohovky, nutnost povrchové anestezie rohovky a
degradace zorného pole. Druhá elektroda se přikládá na kůži spánkové krajiny nebo ušní lalůček.
Naměřené napětí jsou nízká, typicky v 0,1–0,4 mV.
http://www.wikiskripta.eu/index.php?title=Kontaktn%C3%AD_%C4%8Do%C4%8Dky&action=edit&redlink=1http://www.wikiskripta.eu/index.php/Rohovkahttp://www.wikiskripta.eu/index.php/Anesteziehttp://www.wikiskripta.eu/index.php?title=Zorn%C3%A9_pole&action=edit&redlink=1
18
Obrázek 15 Ukázka záznamu ERG
4.7 EOG
Elektookulografie je metoda založena na měření změn elektrického potenciálu pomocí elektrod
umístěných okolo očí. Rotace oka vyvolává změnu elektrického potenciálu ve svém bezprostředním
okolí, protože oko se chová jako elektrický dipól se záporným pólem na sítnici a kladným pólem na
rohovce.
Elektrody umístěné na obličeji na opačných stranách oka jsou tak při jeho pohybu vystaveny více
jednomu či druhému pólu, což vyvolá měřitelnou změnu napětí. Pomocí dvou dvojic elektrod je možné
měřit horizontální i vertikální pohyb oka.
Významnou výhodou elektrookulografie je možnost sledování pohybu očí za různých světelných
podmínek i se zavřenými víčky. Metoda je tak vhodná pro spánkové studie i studie mimo laboratoř s
variabilními světelnými podmínkami.
Další výhodou okulografie je nízká výpočetní náročnost ve srovnání s videookulografií, díky níž je
možné celé měřící zařízení uzpůsobit tak, aby jej subjekt mohl nosit v běžných podmínkách i mimo
laboratoř (tato výhoda je spíše historická, protože v současnosti existují i mobilní videookulografické
systémy).
Nevýhodou elektrookulografie je nižší přesnost v určování směru pohledu, ačkoliv čas pohybu oka lze
určit velmi přesně.
http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Elektrookulografie&action=edit&redlink=1
19
Obrázek 16 Schéma snímaní pomocí EOG
4.8 UTRAZVUKOVÉ VYŠETŘENÍ OKA
Ultrazvuk patří v oftalmologii k vyšetřovacím metodám, které mají zásadní význam pro diagnostiku a
léčbu celé řady onemocnění oka a očnice.Principem tohoto vyšetření je zachycení odrazů
ultrazvukových vln od různých tkání vyšetřovaného objektu. Výstupem je pohyblivý obraz na monitoru
nebo jeho tištěná fotografie.
Vyšetřující lékař může odražené vlny ultrazvuku zobrazit jako linii (jednorozměrný obraz, tzv. zobrazení
A). Tvar linie napoví o hustotě tkání ve vyšetřovaném směru. Druhým zobrazením je
tzv.echotomogram (dvourozměrný "řez" okem, tzv. zobrazení B), ten ozřejmí hlavně prostorové
uspořádání tkání ve vyšetřované rovině.
Hlavní využití ultrazvukových vln je v zobrazení jinak "neviditelných" struktur. Příkladem může být
zobrazení oka při neprůhledné rohovce, čočce nebo krvácení do sklivcového prostoru. Pomocí
ultrazvuku lze také zobrazit tkáně v očnici - při různých zánětlivých onemocněních, poruchách štítné
žlázy, nebo při podezření na tumor. Dalším jeho přínosem je schopnost rozlišovat mezi různými typy
tkání. Dokáže pomoci v rozhodování o původu novotvarů ve vyšetřované oblasti.
Obrázek 17 Ultrazvukový záznam v B modu a pod ním křivka A modového záznamu, vpravo průběh měření
5 OČNÍ VADY
20
5.1 FYZIOLOGICKÉ
5.1.1 SFÉRICKÁ ABERACE
v dioptrickém aparátu jsou okrajové paprsky lomeny silněji než v blízkosti osy ostření – vniklá
neostrost je zmenšována zúžením zornice
5.1.1.1 KOREKCE SFÉRICKÉ ABERACE ASFÉRICKÝM TVAREM ČOČKY (RESP. ROHOVKY)
Jeden ze způsobů korekce sférické aberace je asférická čočka, mechanizmus, který využívá rohovka
suchozemských obratlovců. Její periferní části mají větší poloměr křivosti, a proto nižší optickou
mohutnost, než zbytek rohovky blízký optické ose :
Obrázek 18 ASférická čočka
Tento mechanizmus využívají suchozemští obratlovci současně s nehomo-genní čočkou. U člověka má
přední plocha rohovky poloměr křivosti 7,7 mm, zadní plocha rohovky 6,6 mm, vzhledem k tomu je
rohovka při okrajích tlustší (1 mm) než uprostřed (0,8 mm).
5.1.1.2 KOREKCE SFÉRICKÉ ABERACE ELIMINACÍ PERIFERNÍCH PAPRSKŮ
U asférické rohovky dochází s rostoucí vzdáleností od optické osy ke ztrátě symetrie, kvalita obrazu se
rapidně zhoršuje. Řešením je vysoce centrovaný vizuální systém - eliminace periferních paprsků.
Centrovaný systém je dovedený k dokonalosti u primátů včetně člověka. Zde je dobrý zrak
koncentrován v centrální foveální jamce s celkovým zorným úhlem 1°. Malou velikost zorného pole
centrální jamky kompenzuje-me sofistikovaným a složitým očním pohybovým systémem, který jakmile
nalezne objekty zájmu na periferním vidění, centruje pohled tak aby paprsky dopadaly do centrální
jamky.
5.1.1.3 KOREKCE SFÉRICKÉ ABERACE ÚPRAVOU OBRAZU V MOZKU
21
Přes výše zmíněné úpravy nejsou aberace korigovány zcela, vždy přetrvává určitá zbytková aberace. Lidský mozek má možnost ji odstranit dalším zpracování obrazu, podobně jako software digitálního fotoaparátu. Tento jev ilustruje obrázek, srovnání obrazu oka vzniklého na sítnici a obrazu, který prošel "úpravou " v mozku.
5.1.2 CHROMATICKÁ ABERACE
Krátkovlnné světlo (modrá) je lomeno oce než dlouhovlnné (červené) -> červená potřebuje silnější
akomodaci než modré -> modré se zdají vzdálenější
5.1.2.1 KOREKCE ROZLOŽENÍM TYPŮ ČÍPKŮ V RŮZNÉ VZDÁLENOSTI OD FOVEY
.V místě nejostřejšího vidění (ve středu fovea centralis) se nacházejí pouze čípky typu M a L (červené a zelené) zatímco čípky typu S (modré), citlivé na krátkovlnnou oblast spektra leží periferněji, zhruba ve vzdálenosti 5 úhlových stupňů. Jejich počet je také daleko nižší, ve srovná s čípky L a M pro červenou a zelenou barvu. Relativní počet čípků S, M, a L je u lidského oka 12%, 55% a 33%.
To souvisí s tím, že paprsky modré barvy mají ohnisko nejblíže čočce, fovea by byla modrým světlem "přehlcena".
22
Obrázek 19 Rozložení čípků na sítnici
5.2 PATOFYZIOLOGICKÉ
5.2.1 SKOTOM
A )fyziologický - místo na sítnici, které fyziologicky nereaguje na dopadající světlo. Z funkčního hlediska se tak označuje slepá skvrna (Mariottova skvrna), která neobsahuje ani tyčinky, ani čípky nebo místo fovea centralis (resp. foveola centralis retinae) za snížené úrovně osvětlení v důsledku absence tyčinek (čípky mají nižší citlivost k světlu)
B) patologický - výpadek zorného pole způsobený řadou očních, popř. neurologických chorob nebo
napřílad zoršířením slepé skvrny.
5.2.2 ASTIGMATISMUS
V lékařství se uplatňuje astigmatismus ve smyslu nestejného zakřivení čočky (resp. rohovky) v
horizontální a vertikální rovině. V rovině většího zakřivení pak vykazuje relativně větší optickou
mohutnost. Tím jsou rovnoběžné paprsky lámány do různých ohnisek.
Obrázek 20 Test Astigmatismu provedený Placidovým keratoskopem
I u zdravého oka není rohovka všude rovnoměrně zakřivená. Díky tlaku horního víčka a tíze komorové
vody je poněkud více zakřivená v rovině vertikální ve srovnání s rovinou horizontální. Rozdíl křivosti
však není velký a neuvědomujeme si jej. Tento stav se označuje jako fysiologický astigmatismus.
Potřeba korekce astigmatismu vzniká obvykle tehdy, pokud rozdíl v zakřivení povrchu rohovky
přesáhne 1 D.
23
Obrázek 21 Srovnání normálního obrazu, astigmatizmus v horizontální rovině, astigmatismus ve vertikální rovin
5.2.3 MYOPIE
Při myopii je bulbus příliš dlouhý vzhledem k optické mohutnosti oka. Rovnoběžné paprsky, dopadající
do oka ze vzdáleného objektu, se proto protínají v ohniskové rovině ležící před sítnicí a obraz objektu
na retině je tak rozostřen. Aby mohl vzniknout ostrý obraz, musí být paprsky dopadající do oka nikoli
rovnoběžné, ale rozbíhavé (divergentní). Tyto paprsky vyzařují nebo odrážejí předměty ležící blíže jak 6
m od pozorovatele.
Z toho vyplývá, že vzdálený bod u oka myopického neleží v nekonečnu, ale ve vzdálenosti bližší jak 6
m. Zatímco emetropické oko musí na předměty ležící blíže jak 6 m od oka akomodovat, u myopického
oka je akomodační systém z výše uvedených důvodů relaxovaný.
Díky zachovalé akomodační kapacitě pak může myop vidět ostře předměty ležící abnormálně blízko u
oka. U krátkozrakého oka je proto blízký bod uložen blíže ve srovnání s okem emetropickým. Korekce
myopie se provádí předsazením rozptylných čoček před oko. Tím se docílí rozbíhavosti paprsků
dopadajících do oka i z objektů vzdálenějších jak 6 m. Optický systém oka je pak schopný tyto paprsky
soustředit právě na sítnici.
Obrázek 22 Myopie a její korekce rozptylkou
5.2.4 HYPERMETROPIE
Při hypermetropii je oční bulbus příliš krátký vzhledem k optické mohutnosti čočky. Proto rovnoběžné
paprsky, dopadající do oka ze vzdáleného objektu, se bez akomodačního úsilí protínají v ohniskové
rovině, která teoreticky leží kdesi za sítnicí. Výsledkem je opět rozmazání obrazu na retině. V úrovni
sítnice se protínají pouze paprsky dopadající do oka sbíhavě (konvergentně). Z toho plyne, že obraz
vzdáleného bodu je u oka hypermetropického neskutečný a leží za sítnicí.
Dalekozraké oko může vadu částečně kompenzovat tím, že akomoduje i při pohledu na předměty
vzdálenější jak 6 m. Tím je však část akomodační kapacity spotřebována a při pohledu na blízko ležící
24
objekty již oko není schopno více akomodovat. Blízký bod je proto u hypermetropa více vzdálen ve
srovnání s emetropem. Korekce dalekozrakosti se provádí předsazením spojné čočky s takovou
optickou mohutností, aby předměty ležící ve vzdálenosti větší než 6 m byly viděny ostře bez
akomodačního úsilí.
5.2.5 STRABISMUS
Strabismus nastává, když osy vidění obou očí nesměřují současně k fixovanému bodu. Reakcí CNS na
šilhání a jím způsobenou diplopii jsou adaptační mechanismy.
vada může být zjevná (heterotropie) nebo skrytá (heteroforie – projevuje se např. při únavě nebo při
zakrytí zdravého oka a jeho následném odkrytí). Může být způsobena poruchou některé ze složek
jednoduchého binokulárního vidění především do věku 7 let. Jednoduché binokulární vidění je
schopnost vidět obraz jednoduše
při šilhání je důležité léčit vadu včas (maximálně do 7 let věku). Neléčená forma, může
skončit tupozrakostí (amblyopií) uchýleného oka a ztrátou jednoduchého binokulárního vidění.
Porušena může být optická složka (refrakční vady, zákaly optických medií, ptóza víčka, dlouhotrvající
zakrytí oka), senzorická složka (vrozené i získané poruchy sítnice a zrakové dráhy), motorická složka
(porucha okohybných svalů, asymetrie orbity) a centrální složka (porucha vyšších mozkových center
.
Obrázek 23 Neschopnost jednoho oka doostřit při strabismu
http://cs.wikipedia.org/wiki/Binokul%C3%A1rn%C3%AD_vid%C4%9Bn%C3%ADhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Tupozrakosthttp://cs.wikipedia.org/wiki/Refrakcehttp://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%ADtnicehttp://cs.wikipedia.org/wiki/Zrakov%C3%BD_nervhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Okohybn%C3%A9_svalyhttp://cs.wikipedia.org/wiki/O%C4%8Dnice
25
5.2.6 PRESBYOPIE
Stařecké vidění, které je způsobeno ztrátou elasticity čočky a zmenšením schopnosti akomodace oka
vzdálený bod zůstává nezměněn ale blízky bod se vzdaluje. Postižený tak vidí rozostřeně blízké
předměty, typicky vadu poznává u čtení.
Korekcí jsou spojné čočky
5.2.7 ŠEDÝ ZÁKAL – KATARAKTA
katarakta, může být spojen (a) se senilními změnami, může být také následkem traumatu, nitroočního
zánětu, atd. Je pravděpodobné, že působením některých z těchto příčin dojde k částečnému nebo
úplnému zakalení čočky.
Skrz zakalenou čočku nemůže paprsek světla proniknout očním aparátem na sítnici, dochází tak ke
zhoršení vidění.
5.2.8 ZELENÝ ZÁKAL
26
glaukom, není jediná choroba, ale skupina chorobných stavů, při kterých je poškozován terč zrakového
nervu
Z tohoto poškození vyplývají typické změny v zorném poli.
U převážné většiny těchto stavů (ne vždy) bývá hlavní příčinou zvýšení nitroočního tlaku.
Katarakta, může být spojen se senilními změnami, může být také následkem traumatu, nitroočního
zánětu, atd. Je pravděpodobné, že působením některých z těchto příčin dojde k částečnému nebo
úplnému zakalení čočky. Skrz zakalenou čočku nemůže paprsek světla proniknout očním aparátem na
sítnici, dochází tak ke zhoršení vidění.
5.2.9 MAKULÁRNÍ DEGENERACE
je u starších lidí velmi častou příčinou praktické slepoty. Jedná se zejména o tzv., věkem
podmíněnou makulární degeneraci. Makula (macula lutea)-žlutá skvrna, místo na sítnici
nejostřejšího vidění. Jakékoliv poškození tohoto místa nebo blízkého okolí, znamená prudký pokles
kvality vidění. Sítnice je průhledná tkáň, ve které se nachází v zadní části oka množství
fotoreceptorů (světločivých buněk, které známe pod názvem tyčinky a čípky) a ty přenáší světelné
podněty ze sítnice zrakovým nervem dál do mozku, kde jsou dále vyhodnoceny. ¨
5.2.10 PORUCHA BARVOCITU
Souhrnný název pro neschopnost rozeznávat správně barvy se nazývá barvoslepost.
Porucha vznikající tím, že člověk disponuje pouze dvěma typy čípků se nazývá dichromázie. Chybí-li mu červené čípky, nazýváme vadu protanopie, chybí-li mu zelené čípky, nazýváme
vadu deuteranopii. A konečně při tritanopii chybí modré čípky. Tritanopie je však velmi vzácná. Lidé
trpící těmito poruchami barevného vidění se nazývají protanop, deuteranop a tritanop. Dichromázii
se říká též daltonismus, po anglickém vědci Johnu Daltonovi (*1766 +1844), který jako první
vědecky podstatu dichromázie vysvětlil a který touto nemoci sám trpěl. Daltonismus je dědičná
porucha, jedná se o dědičnost křížem na chromosonu X, přičemž dcery mají dominantní znak po
otci, synové recesivní po matce. Daltonismem trpí asi 8% mužů a 0,8% žen.
Obrázek 24 Protanopie - chybí červené čípky Deuteranopie - chybí zelené čípky Tritanopie - chybí modré čípky
Má-li člověk sice všechny tři typy čípků, ale nevnímá-li základní barvy ve správném poměru, jedná se o poruchu barvocitu, která se nazývá anomální trichromázie. Jednotlivé poruchy nazýváme
analogicky protanomálie,deuteranomálie a tritanomálie.
Úplná barvoslepost se nazývá monochromázie. Postižený vidí různé barvy jako jednu barvu s různými
jasy (viz obr. vlevo). Tato porucha je obvykle spojena i s výrazným snížením centrální zrakové ostrosti,
a nystagmem. Tyto vady nelze zlepšit brýlemi, ani kontaktními čočkami.
27
Obrázek 25 Porucha barvocitu, kdy postižený nevidí červenou a zelenou barvu. Není tak schopen určit správně které světlo na křižovatce
zrovna svítí.
Obrázek 26 Test barvocitu - postižený nevidí vepsané číslo 182
5.2.11 NYSTAGMUS
Nystagmus je zraková vada, která se projevuje jako nekontrolované, rychlé a trhavé pohyby očí,
většinou ze strany na stranu (viz obr. vpravo), ale někdy nahoru a dolů nebo krouživým pohybem(více
v kapitole o očních pohybech).