1. PŘEDMĚT PSYCHOLOGIE A JEHO HISTORICKÉ PROMĚNY - přehled hlavních psychologických směrů. Modely psychiky. Mentální reprezentace, psychofyzický problém. Metodologické a etické problémy současné psychologie.

PSYCHOLOGIE = věda, která studuje lidské chování, mentální procesy a tělesné dění, včetně jejich vzájemných vztahů a interakcí; vědecké zkoumání chování a prožívání (mentální procesy) cíl Ψ: popsat (deskripce) - (co?), vysvětlit (proč?), předvídat lidské chování i prožíván (spousta příčin – mnoho teorií) a změna – případné zabránění nežádoucímu chování či naopak podpora žádoucích cílů

STRUČNÁ HISTORIE PSYCHOLOGIE: W.Wund- „otec moderní Ψ“ - W.Wund (1879 – první psych. laboratoř v Lipsku) Strukturalismus (Titchener) –19.stol., analýza duševních struktur (inspirace dle vzoru pokroku fyz. a chemie –

rozkládání sloučenin…) Funkcionalismus (James) – studium operací mysli sloužících adaptaci organismu na okolní prostředí a

fungování v něm Behaviorismus (Watson) – 1920, hlavně Amerika, předmětem psychologie vědomá zkušenost, chování je

pozorovatelné ale vědomí není ← vědecké je pouze to, co se dá pozorovat Gestaltpsychologie (Wertheimer, Koffka, Köhler) – 1912, centrem zájmu vnímání, celek není pouze součtem

částí – závisí i na vztahu mezi jednotlivými částmi Psychoanalýza (Freud, Jung…) – 19. /20.st., pojem nevědomí (myšlenky, postoje, podněty, přání, motivy a

emoce, jichž si nejsme vědomi

MODERNÍ SMĚRY Ψ (jiné aspekty) dle různých modelů psychiky: BIOLOGICKÝ PŘÍSTUP (tělo a mysl neoddělitelný celek, zkoumání mozku (hemisféry), PET, fMR)

- Darwin – genetický základ, James – instinkty - evoluční Ψ – v mozku specializační oblasti pro vrozené mechanismy

PSYCHODYNAMICKÝ PŘÍSTUP (návaznost na psychoanalýzu – Freud, nevědomí, princip determinismu) - navazuje A.Adler, C.G.Jung, K.Horneyová, E.Fromm, H.S.Sullivan - nevědomé psychické procesy, zkušenosti z raného dětství, poruchy interpersonálních vztahův dětství - z terapeutické praxe

BEHAVIORISTICKÝ PŘÍSTUP (směr americké Ψ, zakladatel J.B.Watson, omezeno na objektivně pozorovatelná fakta = chování; S-R, lidská mysl = black box; vnější vlivy – odměny a tresty; výzkumná metoda – experiment (zvířata), např. Pavlov, Thordike, Watson, Skinner FENOMENOLOGICKÝ PŘÍSTUP (otázka smysluplnosti lidského bytí, pochopení lidské existence; svobodná volba, zodpovědnost; předmětem studia Ψ prožívání; vychází z filosofie Kierkegaarda, Husserla, Heideggera)

- Evropský směr – daseinsnalýza, existenciální analýza (přijetí, odloučení, smysl života, izolace) - Americký proud – humanistická Ψ (pozitivní aspekty lidské přirozenosti), Rogers, Maslow - konstruktivistické terapie – vytváříme si svou realitu v níž žijeme - subjektivní, neměřitelná

GESTALT Ψ (převážně již historická škola; Ehrenfels, Rubin, Wertheimer, Köhler, Koffka; celek více než jen suma částí = holistické pojetí; ovlivnila kognitivní a sociální psychologii a psychoterapii) KOGNITIVNÍ PŘÍSTUP (50.,60.léta USA, zkoumání vnitřních mentálních událostí, předmětem studia Ψ mentální, především poznávací procesy; lidská psychika jako systém zpracování informace – snaha zjistit, jak se učíme, pamatujeme si, plánujeme, uvažujeme, rozhodujeme se a užíváme jazyk časté počítačové metafory, Piaget, Miller, Chomsky, Simon, Neisser) EKLEKTICKÝPŘÍSTUP (kombinace více přístupů↔BIOPSYCHOSOCIOSPIRITUÁLNÍ MODEL LIDSKÉ PSYCHIKY) KULTURNÍ PŘÍSTUP (gender, porozumění příslušníkům různých sociálních skupin)

DĚLENÍ PSYCHOLOGICKÝCH OBORŮ: základní (teoretické)

BIOLOGICKÁ Ψ– vztah tělesné procesy – psychické dění, genetika, srovnávací Ψ OBECNÁ Ψ– základními psychickými procesy, vědecké výzkumné metody (experiment), motivaci,

emoce, poznávání VÝVOJOVÁ Ψ– změny v průběhu života jedince, vliv nature X nurture, longitudinální výzkumy,

průřezové studie Ψ OSOBNOSTI– rozdíly mezi lidmi SOCIÁLNÍ Ψ–vliv společenských faktorů na lidskou psychiku, interakce mezi lidmi, vnější soc. vlivy Ψ ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ– vztah životní prostředí X lidské prožívání, chování, (účinky hluku,

uspořádání měst, interiérů praktické obory (aplikované, využívání psycholog. poznatků v praxi)

PSYCHOTERAPIE – vyžití psych. metod ke zmírnění i odstranění duševních problémů, poruch

KLINICKÁ Ψ– diagnostika osob s psychickými potížemi a poruchami, vytváření taxonomií (MKN-10) Ψ ZDRAVÍ– diagnóza, léčení a prevence různých onemocnění, zdravý životní styl, vliv stresu; (dříve

lékařská Ψ) PORADENSKÁ Ψ– studijní, pracovní, rodinné…. problémy ŠKOLNÍ Ψ– pro žáky, učitele Ψ PRÁCE– podmínky práce; vliv na pracovní výkon (vybavení, hluk, pracovní doba, přestávky…) INŽENÝRSKÁ Ψ– technické vybavení, stroje Ψ REKLAMY FORENZNÍ Ψ– studium zločinnosti, Ψ pachatelů TČ, viktimologie, spolehlivost svědeckých výpovědí… Ψ SPORTU– zlepšení výkonů

speciální psycholog. disciplíny PSYCHOLINGVISTIKA – způsoby jakými si osvojujeme jazyk PSYCHOMETRIE – nauka o měření duševních jevů METODOLOGIE – principy vědeckého bádání, výzkum PSYCHODIAGNOSTIKA – rozpoznávání a posuzování psychických vlastností a stavů

MENTÁLNÍ REPREZENTACE = představy – v okamžiku reprezentace nejsou vnímány smyslovými orgány (viz dále otázka č. 6)

PSYCHOFYZICKÝ PROBLÉM (mind body problem – 2 roviny: vztah duše a těla a interakce duše s tělem) 1. dualismus (tělo a duše jsou dvě oddělené entity, Descartes: dvě podstaty (res extensa a věc myslící/vědomí -

res cogitans = myslící mozek); po roztržce s církví se musel zabývat jen tělem, vědomí a duch je ponechán církvi)

2. monismus (behaviorismus, př. Skinner: „Kromě buněk nic dalšího neexistuje.“, Spinoza) 3. interakcionistický přístup (přístup zastáván v současnosti; vychází ze zásadní jednoty stavby a činnosti mozku;

psychické jevy (př. představy, nálady apod.) ovlivňují tělesné jevy a naopak; existují jemné vazby vzájemného ovlivňování a zásadní jednota stavby a činnosti mozku)

- významnost pozitivních emocí (štěstí, radost, spokojenost) vytváří v těle tzv. buňky „helper cells“ (= pomocné buňky, které mají povahu bílých krvinek či způsobují koncentraci imunoglobinu, čímž zachycují infekci); při úzkosti klesají (snazší nakažení se angínou nebo dýchacích cest)

- mentální námaha / mentální cvičení vede k uchovávání nervových buněk (co používáme, nezapomeneme „use it or loose it“)

ETIKA SOUDOBÉ Ψ - respekt k osobním právům a důstojnosti, způsobilost (kompetence), odpovědnost, osobní bezúhonnost - syndrom vyhoření (burnout syndrome) - etika psycholog. výzkumů (Watson, Milgram) – pokusné osoby žádnou újmu, poučení, mírné klamání

přípustné, ale po skončení informovat, nesmí jinak ohrozit, ochrana dat - informovaný souhlas, dobrovolná účast - 1998 – Etický kodex (přijat Českomorav. psych. spol.): 4 hl. skupiny: způsobilost a zodpovědnost, zásada práce

s klienty za jejich souhlasu (případně jejich zástupce), ochrana informací, ohled na zájmy klientů a důvěru veřejnosti

VÝZKUMNÉ STRATEGIE A METODY V Ψ Vytváření a ověřování vědeckých hypotéz kvantitativní x kvalitativní výzkum

EXPERIMENTÁLNÍ v. – zjištění příčiny a následku, využívá proměnných nezávislá proměnná – faktor, který měníme závislá proměnná – faktor, který je měřen experimentální skupina – skupina, v níž je přítomen zkoumaný jev; zasahuje se do průběhu dějů kontrolní skupina – skupina, v níž není přítomen zkoumaný jev; děj probíhá bez zásahu

- problém zkreslení na straně experimentátora, egocentrismus, účastníci ovlivněni představou, co se od nich očekává

DESKRIPTIVNÍ – pozorování (bez interpretace) v přirozených podmínkách vzorku populace případové studie

KORELAČNÍ – pozorování nebo měření dvou nebo více proměnných se záměrem zjistit vztahy mezi nimi; korelační koeficient – určuje stupeň, ve kterém spolu dvě proměnné souvisejí (vyjádřen hodnotami 0 -1 v kladných i záporných hodnotách – zda korelují kladně či záporně; pozitivní x negativní x nulová korelace)

BIOLOGICKÁ – zkoumání mozku a tělesných funkcí ovlivňující duševní procesy

2. ZÁKLADNÍ POJMY OBECNÉ PSYCHOLOGIE - základní psychologické kategorie (psychika, mysl, vědomí, prožívání, chování) a základní psychické jevy (psychické procesy, stavy, obsahy, dispozice). Dělení psychických procesů. Mentální reprezentace a utváření psychických obsahů.

ZÁKLADNÍ PSYCHOLOGICKÉ KATEGORIE 1. Psychika (nejzákladnější, nejobecnější Ψ pojem, odvozeno z řeckého psyché - duše (Psyché, bohyně duševní krásy) = prožívání duševního dění jako celku = souhrn duševních dějů během celého lidského života - my si uvědomujeme pouze její část (vědomí, nevědomí)

2. Mysl (mind, v dnešní době používají neurologové a biol. psychologové jako synonymum pro psychiku provázanost mentálních a neurologických dějů = Mind body problem = psychofyzický problém – 2 roviny: vztah duše a těla a interakce duše s tělem; duše - filozoficky, nábožensky)

3. Prožívání (nepřetržitý tok psychických zážitků (obsahů), probíhající při různých stupních jasnosti vědomí (bdělosti); filozofové i laická psychologie považuje rozum, city a vůli (chtění) za tři hlavní složky prožívání z tohoto hlediska má každý zážitek tři stránky - poznávací, citovou a motivační (snahovou) - za různých situací mohou tyto tři stránky vystupovat různě do popředí (např. při učení na zkoušku vystoupí poznávací a motivační stránka; předmětem prožívání může být vnější svět, stav vlastního těla i vlastní mysli (sebereflexe, introspekce - John Locke - schopnost lidského vědomí obrátit se samo k sobě a pozorovat svou vlastní činnost)

- vztahový rozměr - uvědomování si svých citových vazeb k blízkým lidem i začleněnost do sociálních skupin - časovost - důležitá dimenze, umožňuje si vybavit jak minulost tak i co bude potřeba „otevřené

budoucnosti“ = nadějná perspektiva dokáže jedinci bez problémů snášet a překonávat různé aktuální nesnáze (M. Heidegger - „Bytí a čas“, 1996 - lidské bytí ve světě je pouze pobyt, ohraničený v čase smrtí, člověk do něj byl vržen náhodně a mnozí lidé žijí v davu, anonymitě, každodennosti, člověk je nicméně schopen uvědomit si sám sebe, je schopen činit rozhodnutí a nést za ně odpovědnost, je schopen si uvědomit časové meze svého života a jeho nevyhnutelné uzavření smrtí; vědomí vlastní smrti a hranic vlastní svobody zpravidla vyvolává úzkost, ale současně je výzvou k autentické existenci, v níž člověk převezme zodpovědnost za svou otevřenou budoucnost a uvědomí si naléhavost a významnost každého okamžiku a rozhodnutí)

4. Chování (jakákoli lidská tělesná aktivita, kterou lze pozorovat, zaznamenat nebo měřit (mimika, gestikulace, zrychlený dech, tep, zvýšení TK, ...); není jen projevem psychického dění, ale zpětně ho ovlivňuje a modifikuje jeho průběh)

1. tradiční dělení chování a) volní (úmyslné, záměrné, aktivita zaměřená k určitému cíli, která je řízena vlastní intencí (záměrem)

b) mimovolní (bezděčné, vrozené formy jednání = nepodmíněné reflexy, instinktivní projevy (vrozené automatismy – např. snaha člověka vymezovat si a chránit trvalá i dočasná teritoria); ale i exprese (výraz, behaviorální projev prožívání (studium mimických a pantomimických výrazů emocí) c) verbální - zahrnuje řeč, především významovou stránku - výměna informací (vědomé)

d) neverbální - díky ní lidé vyjadřují povahu svých vzájemných vztahů (nevědomé) 2. dělení dle Tolmana (neobehaviorismus)

a) molekulární chování - zahrnuje jednoduché, často fyziologické projevy (změny TK, tepu, dechu, ...) b) molární chování - účelná behaviorální struktura (u myší cesta za žrádlem bludištěm, u člověka pravidelné hraní na piáno s cílem se na ně naučit hrát, ...)

ZÁKLADNÍ PSYCHICKÉ JEVY 1. Procesy (vedou ke vzniku obsahů (např. snění [proces] jeho výsledkem sny [obsahy]); pravděpodobně velmi rychlé a proměnlivé; dle kognitivních psychologů probíhají mimo vědomí (lidé neví, co vedlo k jejich vzniku a nedokážou to vysvětlit) 2. Stavy (stavy vědomí, podmínky či pozadí, na kterém probíhají procesy a vytvářejí stavy, které si člověk uvědomuje, relativně stabilní, jejich existenci potvrzuje introspekce, mohou pozitivně i negativně ovlivňovat průběh procesů i chování

a) dočasné (dobrá/špatná nálada, stav podrážděnosti, únava, ospalost) b) trvalé (relativně stálé podmínky psychického dění - určitá převládající nálada, úroveň aktivity, pozornosti... 3. Obsahy (výsledkem procesů, patří sem vjemy, představy, sny, vzpomínky, vědomosti, myšlenky, přání, pocity atd.; nacházejí se ve vědomí nebo je tam můžeme vyvolat) 4. Dispozice (vnitřní předpoklady k psych. reakcím: temperament, schopnosti, volní vlastnosti, postoje atd.)

DĚLENÍ PSYCHICKÝCH PROCESŮ a) kognitivní (poznávací; senzorické procesy (zrak, čich, chuť hmat, sluch), vnímání, učení, paměť, imaginace, myšlení; slouží k získávání informací z vnějšího prostředí, rozhodování, usuzování, plánování, řešení problému atd.; laickou veřejností označovány jako rozum)

b) emocionální (vedou ke vzniku emocí, jejichž subjektivní prožitkovou komponentu označujeme jako cit (např. radost, smutek, zlost, hněv, ...); laická psychologie staví rozum a cit (racionalitu a emocionalitu) do protikladu, ačkoli libost či nelibost zážitků je základním vodítkem pro jejich třídění) c) motivační (duševní síly, které aktivizují a usměrňují chování; dle psychodynamických škol jsou hlavní motivy považovány za nevědomé => proto je vůle pouhým vědomým „epifenoménem“ nevědomých pohnutek; mnohé fenomenologické směry naopak přisuzují člověku schopnost záměrného a zodpovědného rozhodování a cílevědomého jednání)

MENTÁLNÍ REPREZENTACE A UTVÁŘENÍ PSYCHICKÝCH OBSAHŮ - MR lze považovat za synonymum k psychickému obsahu; lidská mysl nezachycuje vnější realitu takovou jaká

je, ale znázorňuje ji pomocí prostředků, kterými disponuje nejdůležitějšími prostředky jsou slovo a obraz - elementárními formami vnitřních MR jsou představy (hlavně vizuální) a propozice (jednoduché myšlenky

[soudy], které kódujeme pomocí verbálních znaků) - u nás se o problematiku MR zajímala Miluše Sedláková definuje je jako „finální výsledek kódování

informací, který je uložený v paměti nebo je součástí proudu uvědomovaných informací - dělení dne Sedlákové

o dispoziční MR = informace uložené v paměti o aktuální MR = součást proudu uvědomovaných informací

- dělení dne kognitivních psychologů (nejednotné) o MR prvního řádu = výsledky zpracování informací přicházejících z vnějšího světa (vjemy) o MR druhého řádu = výsledky subjektivní reflexe psychického dění (dle Sedlákové potvrzují existenci

tohoto řádu výroky „myslím si“, „pochybuji“, „věřím“) o MR třetího řádu = výsledky snahy o empatické porozumění psychickému životu druhých lidí

(subjektivní názory na to, co si myslí, cítí, prožívá druhý člověk)

3. DETERMINACE LIDSKÉ PSYCHIKY - psychofyzický problém. Biologické a sociokulturní vlivy na utváření psychických dispozic a dějů (dědičnost a možnosti zjišťování míry dědičnosti psychických dispozic, procesy zrání a učení, vlivy sociálního prostředí, kultury). Vztah aktuálních fyziologických stavů CNS a psychických funkcí, stavů. BIOPSYCHOSOCIÁLNÍ PŘÍSTUP V PSYCHOLOGII 3 skupiny vlivů (A., B., C.) ovlivňují chování a mentální procesy

A. BIOLOGICKÉ VLIVY - v literatuře splývá mnohdy s pojmem vloha, vlastnost, nadání, inteligence apod. - vše, s čím se člověk narodí, a to jak původu genetického (zděděného po předcích či vzniklého mutací a

děděného v genech), tak pocházejícího z nitroděložního vývoje embrya trojí původ: dědictví po předcích, mutace v genetickém vybavení a podmínky sociálního časoprostoru během embryonálního vývoje)

1. fyziologické reaktivity a chování 2. genetické dispozice

- dispozice nejsou jen čistě biologického charakteru (část dispozic utvářených během nitroděložního vývoje embrya, je ovlivněna sociálně, a to prostřednictvím matky a podmínek, ve kterých žije)

- na dispozice lze nahlížet jako na (vrozené) předpoklady, předpoklady (potencionality) či připravenost k určitým a psychickým funkcím a činnostem (výkonům, onemocněním apod.), jenž se v interakci s podmínkami okolí a sebevytvářením osobnosti modifikují a realizují; všechny zděděné dispozice se nemusejí uplatnit

- každá dispozice obsahuje jak určitou velikost (mocnost) a možnost, tak také směr (tendenci), vše se může během doby měnit (STERN: „V každé dispozici vězí zároveň potence a tendence.“)

- dispozice jsou hypotetické konstrukty, na něž usuzujeme z jejich realizace, tzn. dispozice, jenž nebyly realizovány zůstávají „skryté“ a mohou být realizovány, pokud existují, se značným časovým odstupem, až nastanou příznivé podmínky (např. společenské), nebo jejich realizace bude evokována s intenzivní realizací jiné nebo jiných dispozic

- typy dispozic o Allport (podle toho, jak jsou důležité pro formování vlastností jedince obecně důležité (př. reflexy,

instinkty) x specifické (určující jedinečnost osobnosti) x doplňkové (zdůrazňují individualitu osobnosti, např. učit se)

o Jaspers (vrozené x získané) o Stern (= trvalé potenciální příčinnosti = dílčí tendence osobnosti realizovat se, podle šíře se člení na:

obsahové, formální, strukturální; z hlediska koncepce osobnosti: psychické, fyzické, psychicky neutrální) - dispozice jako cílově a účelově zaměřené fungují dvojím směrem: autoteligicky (směr ke konkrétní osobě,

sledují sebezáchovu (existence, obsahy, adaptace) x heterotelicky (směr k ideální osobě, sledování účelu a cílu seberozvoje (fyzického - růst a zrání, psychického - produktivita)

3. genetické mutace (= dědičná změna genotypu (nejčastěji ve smyslu negativního nebo žádného); jejím opakem je modifikace (= změna organismu nepostihující genetickou informaci); vliv mutace na organismus závisí na konkrétním případu; jejich četnost se liší druh od druhu (obecně četnost roste s rychlostí rozmnožování, rostoucím vlivem mutagenů, zhoršujícími se životními podmínkami a zdravotním stavem organismu)

- základní kategorizace (spontánní (chyba v replikačním a reparačním mechanismu DNA) x indukované (uměle vyvolané mutageny)

- typy mutací o podle úrovně, na níž působí (genové / bodové (u jednotlivých genů, mění nukleotidy nebo jejich

pořadí) x chromozómové (týkají se struktury chromozómů, mění jej na větším úseku) x genomové (týkající se změny počtu chromozómů) nebo dominantní (standardní alela) x recesivní (mutantní alela)

o podle typu zasažené buňky (gametické (zasahují gamety, přenášejí se na potomstvo) x somatické (zasahují tkáně a orgány, do potomstva se nepřenášejí)

o podle vlivu na životaschopnost organismu (vitální x letální x podmíněně letální) 4. přirozený výběr adaptivní (přežívají genotypy s nejvyšší adaptivní hodnotou (míra reprodukční fitness), boj proti genetickým mutacím)

BIOLOGICKÉ VLIVY jsou konkrétně: GENETICKÉ VLIVY, somatická existence, ENDOKRYNNÍ a NERVOVÁ SOUSTAVA

a) genetické vlivy - GENOTYP = celý soubor genů, který se podílí na genetické dispozici, souhrn dědičných vloh, které nejsou z vnějšku

na první pohled poznatelné - FENOTYP = vlastnosti organismu projevující se navenek (viditelné znaky), nebo některé jeho dílčí vlohy, tvořen

vzájemným působením dědičných vloh a vlivů okolního světa

UČENÍ A ZRÁNÍ = základní procesy vývoje; zrání = biologický proces, dán geneticky (např. zrání nervových struktur, růst svalů a kostí), vnějšími faktory je těžko ovlivnitelný, zákonitá posloupnost změn v organismu – podmiňuje připravenost k učení (psychologický proces) - interakce genů a prostředí (environmentální vlivy - interagují s genetickými při ovlivňování mnoha rysů, př.

podvýživa v raném věku může ovlivnit kognitivní schopnosti)

MOZEK A VĚDOMÍ (metafora: mozek - hardware a vědomí – software) 4. dualismus (tělo a duše jsou dvě oddělené entity, Descartes: dvě podstaty (res extensa a věc myslící/vědomí -

res cogitans = myslící mozek); po roztržce s církví se musel zabývat jen tělem, vědomí a duch je ponechán církvi)

5. monismus (behaviorismus, př. Skinner: „Kromě buněk nic dalšího neexistuje.“, Spinoza) 6. interakcionistický přístup (přístup zastáván v současnosti; vychází ze zásadní jednoty stavby a činnosti mozku;

psychické jevy (př. představy, nálady apod.) ovlivňují tělesné jevy a naopak; existují jemné vazby vzájemného ovlivňování a zásadní jednota stavby a činnosti mozku)

- významnost pozitivních emocí (štěstí, radost, spokojenost) vytváří v těle tzv. buňky „helper cells“ (= pomocné buňky, které mají povahu bílých krvinek či způsobují koncentraci imunoglobinu, čímž zachycují infekci); při úzkosti klesají (snazší nakažení se angínou nebo dýchacích cest)

- mentální námaha / mentální cvičení vede k uchovávání nervových buněk (co používáme, nezapomeneme „use it or loose it“)

b) somatická existence

c) endokrinní systém (tvořen žlázami s vnitřní sekrecí, které produkují hormony do krevního řečiště, ty následně ovlivňují vzdálené orgány, významným rysem je tzv. regulace negativní zpětné vazby; řízení probíhá na více úrovních (nadřazené orgány: hypothalamus a hypofýza ovlivňují uvolněné množství hormonu do krve podřízenými periferními žlázami (nadřazené žlázy dostanou zprávu, že je hladina hormonu v krvi dostatečně vysoká, sníží svou aktivitu; je-li hormonu v krvi naopak příliš málo, nadřazené žlázy stimulují jeho tvorbu a uvolňování)

1. ŠIŠINKA / EPIFÝZA (malá žláza (ovlivněna hypothalamem), která produkuje hormon melatonin (udržení biorytmu – vnitřní hodiny, pravidelnost spánku – v noci vyšší hladina melatoninu)

2. HYPOTHALAMUS (nad hypofýzou, mezi ušima; uvolňuje hormony, které spouštějí a pozastavují uvolňování hormonů hypofýzy; nadřízená struktura autonomního nervového systému; řídí základní životní funkce, které udržují stálost vnitřního prostředí = homeostáza (teplota těla, příjem potravy a tekutin, srdeční činnost, krevní tlak, aktivita; řídí také určité emoční projevy (zuřivost, vztek, sexuální chování)

3. PODVĚSEK MOZKOVÝ / HYPOFÝZA (složena z adenohypofýzy (přední) a neurohypofýzy (zadní), nadřazena ostatním žlázám endokrinního systému (mimo hypotalamu – ten je nadřazen hypofýze)

a. somatotropin (stimulující růstový hormon (do délky) b. tyreotropin (hormon uvolňující činnost štítné žlázy) c. kortikotropin (hormon uvolňující činnost kůry nadledvin - produkce kortikoidů) d. gonadotropin (hormon uvolňující činnost hypofýzy při vydávání luteinizačního hormonu = stimulující

hormon folikul pro normální průběh puberty a menstruace, stimuluje vývoj pohlavních orgánů) e. prolaktin (stimulace mléčné žlázy během gravidity a laktaci po porodu, tlumení zrání vajíčka a

menstruačního cyklu během gravidity) f. somatostatin (tlumí růstový hormon a hormony štítné žlázy)

4. PŘÍŠTÍTNÁ TĚLÍSKA (čtyři čočkovité útvary na zadní straně štítné žlázy, produkce parathormonu - zvyšuje hladinu vápenatých iontů v krvi)

5. BRZLÍK (diferenciace T-lymfocytů (= lymfocyty schopné bránit organismus) 6. NADLEDVINKY

a. kůra nadledvinek (syntetizuje dvě skupiny steroidních hormonů, tzv. kortikosteroidů glukokortikoidy (např. kortizon; regulují metabolismus sacharidů a bílkovin) a mineralokortikoidy (např. aldosteron, řídí hospodaření s minerály a vodou); vzniká zde i menší množství pohlavních hormonů

b. dřeň nadledvinek (produkce adrenalinu (při stresu a poplachové reakci; zvyšuje glukózu a volné mastné kyseliny v krvi) a noradrenalinu (kontrakce cév - mimo srdečních, čímž zvyšuje krevní tlak)

7. VAJEČNÍKY (produkce estrogenů = ženské pohlavní hormony; nejdůležitější estrogen se nazývá estradiol, který vzniká v Gráfových folikulech vaječníků a v cílových orgánech způsobuje stimulaci a růst (př. nárůst děložní sliznice); produkován i progesteron, který způsobuje změny kvalitativní (př. přeměnu sliznice k přijetí vajíčka)

8. VARLATA (produkce testosteronu = mužský pohlavní hormon, vzniká v tzv. Leydigových buňkách, následně ovlivňuje spermatogenezi a vývoj sekundárních pohlavních znaků)

9. ŠTÍTNÁ ŽLÁZA (podíl na regulaci metabolismu produkcí thyrodních hormonů trijodthyroninu a tyroxinu, hormony ovlivňují spotřebu kyslíku, rychlost látkové výměny, růst a vývoj)

d) nervová soustava (rozhodující je zralost a funkční stav NS a dále oblasti mozku) - HIPOKAMPUS (má vliv na paměť (dlouhodobou, explicitní i implicitní) i na vyhasínání paměťových stop) - AMYGDALA (vliv na emoční paměť) - THALAMUS (je blízko hipokampu, podílí se na utváření nových vzpomínek, na prostorové orientaci a rozpoznávání) - MOZEK (složen především z nervových a gliových buněk, místa s nahromaděnými těly neuronů představují tzv.

šedou hmotu, místa bohatá na nervová vlákna jsou známa pod názvem bílá hmota, nervové buňky jsou schopné aktivní nervové činnosti spojené se vznikem a přenosem nervových impulsů, gliové buňky vyživují, chrání a jinak podporují nervovou tkáň)

- mozková kůra (fylogeneticky nejmladší, nejvýznamnější oddíl, člení se na laloky (čelní = frontální, temenní = temporální, spánkové a týlní), dělí se na Brodmannovy oblasti (11 okrsků, 52 oblastí), které jsou morfologicky i funkčně odlišné, rozdíly mezi velikostí mozkové kůry a příslušnými částmi těla pro nejjemnější a nejpřesnější pohyby máme v mozku největší části mozkové kůry) o frontální laloky (nejsložitější částí mozku, slouží k vyšší integraci všech úsudků, představivosti a emocí,

přijímají a kontrolují informace z dalších laloků (pohyb, produkce řeči, vyšší kognitivní funkce - př. myšlení, sebereflexe, emoce, paměť); tvoří z člověka jednotnou osobnost, vyvíjí se hlavně po narození do 7. roku; využití – lobotomie, totální změna osobnosti)

o temenní laloky (z frontálními, interpretace tělových pocitů – kožní citlivost) o spánkové laloky (po stranách nad ušima, porozumění jazyku, paměť a část emoční kontroly) o týlní laloky (vizuální percepce) o Brokovo motorické centrum řeči (u praváků umístěno v levém frontálním čelním laloku, při jeho postižení

vzniká expresivní afázie (= neschopnost mluvit při relativně zachované schopnosti řeči rozumět o Wernickeovo centrum (senzorické centrum řeči, tj. oblast odpovědná za porozumění mluvené řeči, u praváků

je v levé části mozku) o motorická kůra hemisfér (východisko pyramidové dráhy, funkcí je programování a plánování cílených pohybů

a řízení jemných pohybů) - HEMISFÉRY (lateralizace = hemisféry mozku jsou specializovány; informace často získány z operací SPLIT BRAIN =

přerušení corpus callosum, důsledkem často syndrom odcizené ruky = protikladné chování pravé a levé ruky; nedokážou slova spojit s jejich obrazem)

a) levá (funkce matematické, kategorické, analytické, figury, věci krok za krokem; funkce jazyka (mluvení, čtení, psaní a porozumění); kontrola pravé strany těla a pravého zrakového pole) b) pravá (funkce holistická (syntéza), paměť na tváře, rozpoznávání hudebních témat, prostorová orientace, neverbální schopnosti, vyjadřování emocí, chápání některých jazyků, kontrola levé strany těla a levého zrakového pole)

- NEUROTRANSMITERY (nízkomolekulární látky, které přirozeně vznikají v NS, kde slouží k přenášení vzruchů) 1. acetylcholin (vznik látkovou přeměnou z tuku, často zprostředkovává přenos vzruchu v centrální a periferní

NS, nutný pro aktivaci REM, pro přenos vzruchu mezi sympatikem a parasympatikem a pro zdravý stav membrán = ovládá vylučování mnoha dalších neurotransmiterů, při poruše rozpad osobnosti – Alzheimer)

2. endorfin / „hormon štěstí“ (funkce centrální: působí proti bolesti a svalové zátěži (např. při porodu), způsobuje uvolnění v průběhu relaxace, při tělesné námaze a při požívání chilli nebo čokolády; funkce periferní: reguluje endokrinní systém)

3. GABA receptor (inhibiční a tlumící účinky na nervovou soustavu, tlumí úzkost (farmakologické dávkování) 4. katecholaminy (tvoří dřeň nadledvinek, používají se jako léky při akutních potížích)

a. dopamin (rozhodující v motorických funkcích mozku, zpracování informací v čelním laloku, kognitivní funkce mozku, spojen se systémem příjemných vjemů v mozku, motivace k aktivitám, souvislost s mechanismem odměny - příjemné pocity při potravě, aktivitě, sexu apod.; při poruše Parkinson)

b. adrenalin (příprava těla na výkon (adrenalin budí k extrémnímu výkonu a kortizol brání před poškozením), základní hormon stresové reakce („útok nebo útěk“), zúžení periferních cév → kontrakce hladkých svalů → centralizace oběhu a zvýšení krevního tlaku, urychlení srdeční činnosti (zvýšení síly stahu), zlepšení ventilace plic (působení na hladkou svalovinu průdušek), mydriáza (= rozšíření zornic), aktivace potních žláz, zvýšení glykémie (hladina cukru v krvi) - pobídnutím jater ke štěpení glykogenu na glukózu = snížení inzulínu; je používán při resuscitaci (kvůli mohutným účinkům na srdce)

c. noradrenalin (krátkodobě zvýší aktivitu (urychlení srdečního tepu, zvýšení rozkladu glykogenu a roztažení cév v kosterních svalech a jejich okysličení), důležitý pro zabudování informace do dlouhodobé paměti (tvorbou nových synapsí) v emočně nabuzených situacích (př. šok, hněv, strach apod.)

5. serotonin (působí v prodloužené míše, Varollově mostu, středním mozku a mezimozku; podíl na procesech vzniku nálad, cyklus spánku a bdění, příjem potravy (ovlivnění receptorů chuti, pocity nevolnosti a stavy na zvracení), souvisí s citovým životem ( sexualita či agrese); při nedostatku dojde ke snížení přenosu nervových vzruchů = změny nálad, poruchy spánku, podrážděnost až agresivita; při nadbytku dochází také k agresivitě a tlumení REM spánku)

- AUTONOMNÍ NERVOVÝ SYSTÉM a) centrální nervový systém (CNS) = mozek a mícha b) periferní nervový systém (PNS) = nervy a neurony propojující CNS se zbytkem těla (somatický NS = míšní nervy (31 párů) a hlavové nervy (12 párů) x autonomní NS (anatomie a funkce sympatiku a parasympatiku) 1. PARASYMPATIKUS (celkově tlumí a zklidňuje (mimo trávicího traktu a vzrušení); fungování organizmu v klidu a

bezpečí; zužuje zorničky, zvyšuje produkci slin, zpomaluje srdce, zužuje plíce, zvyšuje aktivitu trávicího traktu (zažívání a vylučování), způsobuje sexuální vzrušení (erekce a vaginální lubrikace)

2. SYMPATIKUS (zajišťuje reakci organismu v okamžiku okamžitého nebezpečí (mobilizace zásob energie a inhibice procesu trávení); rozšiřuje zorničky, omezuje tvorbu slin, zrychluje srdce (průtok krve), roztahuje plíce (průtok krve), zpomaluje zažívání a vylučování, účastní se na orgasmu)

o CELKOVÁ AKTIVACE (neurální základna chování = komunikace mezi neurony (= synapse) = nervový vzruch podráždění smyslového orgánu dostředivou (senzorickou drahou) do CNS vyhodnocení vzruchu odstředivou (motorickou drahou do výkonného orgánu vyhodnocení

o presynaptická část = presynaptický neuron, konec axonu o postsynaptická membrána patří druhému neuronu o synaptická štěrbina = úzký prostor několika nanometrů o neurotransmiter / mediátor = chemická látka uložena ve „váčcích“, látka nasyntetizována v těle neuronu

difunduje dle koncentračního gradientu do synaptického spojení (membrána si s ní poradí); dostane se ven aktivním transportem za pomoci ATP

YERKES - DODSONŮV ZÁKON (funkčně optimální je střední úroveň aktivace mozku, vyšší úroveň aktivace je nepříznivá, zejména pro činnost spojenou s komplexními a obtížnými úkoly, při vzrůstající aktivaci výkon do určitého bodu stoupá, po jeho dosažení, kdy je jedinec již přestimulován, začíná výkon klesat; rozdíl existuje mezi jednoduchými a složitými úkoly: stupeň aktivace je vyšší při jednoduchých úkolech, nižší při složitých a komplexních úkolech) BIOLOGICKÝMI VLIVY se zabývá BEHAVIORÁLNÍ GENETIKA – studuje relativní zastoupení vlivu dědičnosti a prostředí na chování a prožívání – vrozené x získané (nature x nurture); např. výzkumy dvojčat, jednovaječná jsou nejlepším subjektem zkoumání – pokud jsou vychovávány v jiném prostředí a stejně se u nich vyskytne určitý vliv, jde o dědičnost – geneticky podmíněné vlivy, např. Minnesotské studie)

B. SOCIOKULTURNÍ VLIVY a) přítomnost ostatních (viz. Otázky ze Sociální psychologie - č. 15., 16., 17.) b) kulturní, sociální a rodinná očekávání c) vlivy vrstevníků a dalších skupin (viz. Otázky ze Sociální psychologie - č. 15., 16., 17.) d) předkládané modely chování (média apod.)

Kultura = systém symbolů vytvářející specifický lidský svět významů a hodnot (materiální i duchovní hodnoty), každá kultura je má jiné i jiný význam chování (např. v kmeni Sirióno není tabuizován sex – provozují ho veřejně, ale potrava musí být konzumována v intimitě rodiny); kultura má podíl na formování psychiky obecné i genetické tendence chování (např. obživa, teritorium, sex, gender) jsou kulturou usměrňovány do žádoucích forem a regulovány

- dělení kultury (materiální kultura (hospodářství a technika) x sociální instituce (výchova a rodina) x sociální organizace a kultura v užším slova smyslu (umění, věda, náboženství)

- Hall – kultura jako poselství (člověk těží ze zkušeností předchozích generací a současníků, „dědí“ kulturu a učí se vzorcům chování, např. interakce, sdružení, udržování při životě, bisexuálnost sociálních rolí, temporalita (kdy je člověk považován za starého), zábava, ochrana, využívání zdrojů, teritorialita, učení se)

Sociální učení (učení se kulturním vzorcům: neformální vzorce = výběr modelu a jeho napodobování, nemusí být vždy uvědomované některé vzorce odpozorujeme, po určitou dobu je nepotřebujeme (doba latence), poté se dostaneme do situace, kdy odpozorovaný vzorec využijeme; formální vzorce (poučení, jak se chovat); technické vzorce = předpisy) Bazální osobnost (základy duševního života tvořící se do tří let života jedince a projevující se primárně důvěrou či nedůvěrou vůči světu)

C. PSYCHOLOGICKÉ VLIVY (utváření psychiky v průběhu života – utváření reakcí na určité jevy) a) naučená očekávání b) emoční reakce c) kognitivní zpracování a interpretace

4. VĚDOMÍ A NEVĚDOMÍ - vývoj psychologického zkoumání vědomí, vymezení základních pojmů. Funkce vědomí. Změněné stavy vědomí. Filosofické, kognitivní a neurologické přístupy k vymezení vědomí. Nevědomí a jeho různá pojetí. Pozornost. Problematika svobodné vůle.

VĚDOMÍ = obsah mysli, který si člověk dokáže vybavit; centrum lidské existence, centrum vědomí (kde sídlí) je spekulací, dosud nebylo nalezeno - HISTORIE (Wund – introspekce; Pavlov, Watson - zkoumání vědomí je nevědecké, nelze objektivně pozorovat;

psychoanalýza – determinace nevědomím, humanistická psychologie – uvědomění si sebe sama = základní složka lidského bytí, kognitivní – zkoumání procesů zpracování informací včetně vědomých aspektů)

- ZÁKLADNÍ POJMY (bdělost (vigilance); lucidita (jasnost) X bezvědomí, spánek, kóma (stav hlubokého bezvědomí, narušení retikulárně-aktivačního systému); somnolence, sopor – kvantitativní poruchy vědomí, snížená lucidida uvědomování – vědomí toho, že jsme při vědomí)

- FUNKCE VĚDOMÍ o proměnlivost (žádný stav či myšlenka nelze zažít více než jednou) o přizpůsobení okolnímu světu o mentální uvědomování (jsme si vědomi myšlenek, které probíhají naší hlavou) o reflektování (uvědomujeme si mentální operace, které provádíme) o sledování (monitoring) sebe sama a okolního prostředí o ovládání (controlling) sebe sama a okolního prostředí, realizace o důležitost při osvojování nových explicitních vědomostí a dovedností o nositel osobní identity, disponuje řečovými prostředky (i vnitřní řeč) o komunikace s druhými, vytváření nterpersonálních vztahů

- ZMĚNĚNÉ STAVY VĚDOMÍ (společné charakteristiky kognitivní procesy jsou povrchnější a méně kritické než obvykle, dochází ke změnám sebepojetí a vnímání okolního světa, je oslabeno řízení a inhibice chování; např. spánek, vliv psychoaktivních látek, meditace, hypnóza, psí-jevy, únava, relaxace, patologické: blud, halucinace)

- FILOSOFICKÉ VYMEZENÍ VĚDOMÍ o dualismus (Descartes – člověk = duše + tělo (hmotná a duchovní substance); psychofyzický paralelismus =

tělesné a mentální procesy probíhají souběžně, aniž by se vzájemně ovlivňovaly) o monistické pojetí (Spinóza, Lorenz – 1 substance se projevuje jednou jako hmotná, jindy zase jako duchovní

→ duše a tělo dvě strany téže mince; tzv. identismus) Idealistické mentalistické teorie (neexistuje nic než myslící duch se svými idejemi, vědomí je centrem

lidské existence; Berkeley, Husserl, Heidegger) Materialistické naturalistické teorie (mentální fenomény vznikají na základě mozkové aktivity, mentální

fenomény existují ale neovlivňují tělesné procesy – jsou pouhým vedlejším produktem nervových dějů) - NEUROLOGICKÉ VÝZKUMY A TEORIE VĚDOMÍ (snaha o neurologické vysvětlení podstaty vědomí)

o specializace mozkových hemisfér (Broca, Wernicke – řečová centra v mozkové kůře levé hemisféry (Brockova oblast motorická; Wernickeova senzorická)

o výměna informací mezi hemisférami (Sperry, výzkum split brain, syndrom odcizené ruky, intermanuální konflikt, vliv na senzorické procesy, např. nedokáže pojmenovat obrázek, řeč v levé hemisféře, tedy i uvědomování závisí na levé hemisféře; čich – jediný orgán, kde se senzorické dráhy nekříží)

o pravá hemisféra (Gazzanigy; operace mimo vědomou zkušenost, levá hemisféra interpretuje, např. se snaží ne příliš smysluplné chování vysvětlit)

o kognitivní teorie vědomí Baars (globální pracovní prostor – obsahy vědomí, na zpracování informací nevědomé expertní procesy

→ do globálního prostoru, model jediného jeviště) Dennett (model několika jevišť, vědomí nestojí v centru zpracování informací, je až výsledkem aktivity

řady decentralizovaných prostorů, které spolu soutěží o vstup do vědomí, paralelní zpracování informací v psychice)

NEVĚDOMÍ = souhrn psychických obsahů a procesů, které probíhají mimo vědomí, ale přesto mohou ovlivňovat chování a prožívání - FREUD (smetiště pudových impulzů; deskriptivní nevědomí (předvědomí) = vzpomínky, informace které mohou

být v případě potřeby vyvolány do vědomí; dynamicky nevědomé – jedinec vytěsňuje → chybné úkony, přeřeknutí, opomenutí; nevědomí je sídlem pudových sil, libida, obranných mechanismů)

- JUNG (nevědomí = pozitivní tvůrčí princip; předvědomí = sídlem vzpomínek a automatizovaných dovedností)

- DISOCIACE (některé myšlenky a aktivity se oddělí od vědomí a fungují nezávisle na něm (př. automatizované dovednosti)

- STERNBERG (vyšší úroveň vědomí ( meditace, drogy) x nižší úroveň vědomí – předvědomí– informace není ve vědomí, ale lze kdykoliv vybavit, (dlouhodobá paměť) x podvědomí– pro vědomí obtížně dostupné, něco jako nevědomí)

SPÁNEK A SNĚNÍ (snížení psychické i fyzické aktivity, v pohotovosti zejména sluchový aparát, obnova tělesných i duševních sil; individuální rozdíly v délce, cirkadiálnní cyklus = 25h)

- Kleitman, Aserinsky (rychlé pohyby očí, pokusy s buzením v REM a nonREM spánku)

- Dement (elektroencefalogram – ve spánku změna elektrické aktivity mozku → graf, EEG, pokusy se snovou deprivací)

- bdělost – beta-vlny / relaxovaný stav – alfa-vlny

- SPÁNKOVÁ STÁDIA 1. usínání (hypnogogické, přechod) 2. lehký spánek (EEG spánková vřetena, snížení svalového napětí) 3. hluboký spánek (delta vlny) 4. hluboký spánek (pokles srdeční i dechové frekvence, prohloubení svalové relaxace) potom opět 2. a 3. stádium (90 min) REM spánek (4 – 5 x za noc) probuzení obvykle po poslední REM fázi (až půl hodiny)

o REM fáze (tzv. paradoxní spánek těžké nepravidelné dýchání, zvýšení srdeční frekvence (jako v bdělosti), oční pohyby pod víčky, svalové ochrnutí (omezení aktivně přehrát sny), sny velmi živé, nelogický, bizardní charakter, emoce; slouží k psychickému odpočinku (nonREM naopak k fyzickému)

- SNĚNÍ (hypnagogické představy (pseudohalucinace) – při usínání, ve stavu dřímoty, uvědomujeme si, že nejde o skutečnost, myšlení, které se podobá snu, podporují tvořivé myšlení; osvěžující a léčivá funkce snu pro duševní rovnováhu) o fyziologické hledisko (interpretace neuronální aktivity ve spánku, aktivovaný mozek náhodné nervové

signály interpretuje, syntéza v mozkové kůře, která je ve spánku odpojena od vnějšího světa, neokortex využívá údaje uložené v paměti)

o psychodynamické hledisko (Freud – Výklad snů, obsah nepřípustný pro vědomí, význam snu manifestní a latentní (skrytý), snová cenzura prováděná předvědomím, kompenzační funkce snů; Aeppli – sebepojetí)

o kognitivní hledisko (sny jako (vedlejší produkt) procesu zpracovávání informací, mentální úklid (třídění, přemisťování, odklízení a ukládání informací do paměti)

- PORUCHY SPÁNKU (nespavost, dlouhé usínání a časté buzení, narkolepsie)

POZORNOST (působí více podnětů, než jsme schopni zvládnout – proto pozornost = mentální proces, jehož funkcí je pouštět do vědomí omezený počet informací = chrání před zahlcením, vlastností pozorností je selektivnost (výběr podstatných informací a ignorace ostatních; James (pozornost = výběrové zaměření a soustředění vědomí na určité objekty a aktivity); souvisí s vědomím, vnímáním, pamětí, učením, dalšími kognitivními procesy, emocionálními a motivačními procesy, ovlivňuje kreativitu myšlení) - předvědomé zpracování informací (informace, jež jsou v daném okamžiku mimo naši vědomou pozornost a které

dokážou kognitivní procesy užít, např. vzpomínky, jež v dané chvíli nepoužíváme, nicméně je dokážeme ve chvíli potřeby vyvolat) o priming (podněcování; zpracování určitých podnětů (nemusí být uvědomováno) je podněcováno předchozím

předvedením podobných podnětů; podnět je např. prezentován s příliš nízkou intenzitou, s nadmíru velkým šumem pozadí, nebo příliš krátce na to, aby jej vědomá pozornost zaznamenala (Anthony Marcel – studie, pokusy – slovo oko – facilitoval, inhiboval)

o přesun z předvědomí do vědomé pozornosti je možné, ale nemusí to být nic snadného – „mít něco na jazyku“ (vím, že to má tolik slov, že to začíná na K,…)

- automatické procesy (z valné části bez vědomé pozornosti, malé nebo žádné úsilí, záměr, rychlé, zprvu kontrolované, pak automatické (př. řízení auta) – AUTOMATIZACE (proceduralizace) po nějaké době opakování) o habituace (přivykání) x dishabituace (přístupné vědomé kontrole) x senzorická adaptace (bez vědomé

kontroly, ve smyslových orgánech, ne v mozku – vazba na intenzitu ne na počet) - fáze pozornosti (zaměření (selektivní, převážně nevědomé) soustředění vědomí (vnější x vnitřní psychické

obsahy) - pozorování = vnímání se silným soustředěním pozornosti; retikulární formace (retikulární aktivační systém) – RAS

– tlumivý a povzbudivý vliv na různé mozkové funkce, řídí stav bdělosti a aktivace organismu, řízení spánek a bdění - Pavlov – orientačně pátrací reflex – vrozené schéma chování (instinkt), odezvou na změny okolního prostředí →

zlepšená percepce podnětů a rychlejší učení, vrozený základ bezděčné pozornosti - TYPY POZORNOSTI

o BEZDĚČNÁ POZORNOST (upoutávají ji přednostně: nové podněty asociované s nebezpečím (klakson), intenzivní, pohybující se nebo měnící se podněty (oheň), nezvyklé podněty (středověké šaty), podněty kontrastující s okolím (červená v dopravě), podněty s osobním nebo sociálním významem (jméno), zaměření pozornosti je ovlivňováno emocemi a motivy)

o ZÁMĚRNÁ POZORNOST (úmyslná, volní – na její udržování je třeba vynaložit určité úsilí; Ribot – podle její povahy můžeme odhalit hlavní snahy člověka; podílí se dvě mentální aktivity: ostražitost = delší soustředěné sledování percepčního pole na něco, co se může přihodit neznámo kdy a kde (př. policejní hlídka) a pátrání – aktivní činnost)

- VLASTNOSTI POZORNOSTI o selektivita (výběrovost, schopnost zaměřit pozornost na významné vnější či vnitřní podnět)

o koncentrace (soustředěnost, vědomě na omezené množství psych. obsahů (př. meditace) o distribuce (rozdělování, mezi několik podnětů, automatizované podněty) o kapacita (množství obsahů, jež člověk dokáže postřehnout současně či ve velmi krátkém časovém úseku) o stabilita (stálost, čas. interval, v jehož průběhu jsme schopni soustředěně sledovat jediný podnět x fluktuace

(= těkání pozornosti při narušení soupeřícími podněty) - Sternberg vědomá pozornost má 3 funkce:

o DETEKCE SIGNÁLŮ (bdělost (schopnost věnovat pozornost podnětům v poli dlouhou dobu, pasivní očekávání cíle) x schopnost vyhledávat (aktivní vyhledávání cíle); pokus o zjištění přítomnosti signálu: zásah (přítomnost cíle určíme správně), falešný poplach (určíme, že je, ale on není), omyl (určíme, že není, ale on je), správné zamítnutí (není) příčina falešného poplachu (tzv. distraktory, např. podobná věc k té, kterou hledáme, špatně se

detekuje, např. když má stejné znaky jako cílový předmět (iluzorní sloučení), efekt četnosti (počet položek zpomaluje proces vyhledávání)

o SELEKTIVNOST, VÝBĚROVOST (kterým podnětům budeme pozornost věnovat a které budeme ignorovat) Cherry – fenomén koktejlového večírku stínování (shadowing, posluchač poslouchá dvě zprávy, ale opakuje jen jednu binokulární test (dvě

zprávy současně do obou uší – téměř nelze rozlišit) x dichotický test (do každého ucha současně odlišná zpráva – už snazší) x binokulární a dichotické naslouchání (natočení jednoho ucha směrem ke zdroji zvuku); podobně to funguje u zrakových vjemů (Neisser, Becklen) teorie filtru – výběrová pozornost

Broadbentův model (informace na senzorické úrovni filtrace jeden senzorický kanál k procesům vnímání, zbytek na senzorické úrovni odfiltrován)

Moravův model selektivního filtru (některá vysoce významná sdělení filtr prorazí, např. naše jméno)

Treismanová – model oslabující filtrace (filtr pouze oslabuje, informace se neodfiltruje na senzorické úrovni, jinak bychom významná sdělení nemohli vnímat)

Deutschových model pozdní filtrace (filtr blokuje signály až po senzorické analýze)

Neisserova analýza – model filtrace na rané a pozdní úrovni (předpozornostní – preventivní – automatické procesy registrují fyzikální senzorické vlastnosti sdělení, kterému není věnována pozornost, probíhá rychle a paralelně; dále pozdní sériové řízené; tato teorie je syntézou všech předešlých)

Stroopův efekt (automatický proces čtení narušuje testovou situaci) o dělení pozornosti (sladit provádění více než jedné úlohy v průběhu stejné doby)

- Posnerova teorie (přední systém pozornosti (čelní lalok úlohy vyžadující pozornost, význam slov) x zadní systém pozornosti (temenní lalok řízení očních pohybů, vizuospeciální pozornost)

- Marcelův model (mimo vědomí zpracování další informací → ovlivnění našeho vnímání, poznávání, myšlení) - PORUCHY POZORNOSTI

o syndrom opomíjení (ignorování poloviny zorného pole) o roztržitost (důsledkem nadměrné koncentrace na vnitřní psychické obsahy) o nadměrná fluktuace (těkavost, každý nový podnět - i málo významný - upoutává pozornost; rychle přebíhá

z jednoho předmětu na druhý) o zúžená pozornost (tunelové vidění, na malý počet bezvýznamných podnětů, např. v panice) o aktivace nevhodného schématu (scénáře, např. zaklepu na dveře své kanceláře) o globální poruchy pozornosti (poškození čelních laloků a bazálních ganglií)

SVOBODNÁ VŮLE (lidé jsou o svobodné vůli přesvědčeni, experimenty však ukazují spíše opak je možné, že pouze vědomě interpretujeme a racionálně zdůvodňujeme chování, které je určeno vnitřními, nevědomými popudy či vnějšími vlivy) - posthypnotická sugesce (příkaz zadaný během hypnózy pacient po skončení hypnózy vykoná – nepamatuje si na

něj, své konání se snaží racionálně zdůvodnit, je přesvědčen, že jedná ze své vlastní vůle (např. zavřel okno, protože je mu zima)

- rozdělení corpus callosum (epileptičtí pacienti také nevědomě reagují na pokyny odeslané do pravé hemisféry a také své jednání racionálně zdůvodňují)

- Libetovy pokusy (monitoroval elektrickou aktivitu mozku při rozhodování = mačkaní knoflíků, elektrická aktivita mozku se začíná projevovat přibližně 1s předtím, než se člověk domnívá, že uskutečnil rozhodnutí v mozku existuje jakási předběžná znalost vědomého záměru)

5. SENZORICKÉ A PERCEPČNÍ PROCESY - funkce percepčních procesů (lokalizace, rozpoznávání). Individuální rozdíly v percepčních procesech. Vliv implicitních a předpozornostních procesů (priming, podprahová percepce). Teorie percepce (gestaltistické principy, Gibsonovo pojetí přímé percepce, Posnerova teorie prototypů, neurologické výzkumy Hubela a Wiesela, teorie top-down).

Senzorické procesy (čití) a percepční procesy (vnímání) patří spolu s učením, pamětí, imaginací a myšlením mezi kognitivní procesy, slouží k přežití jedince, tím, že dotyčný jimi registruje podněty z vnějšího i vnitřního prostředí, hlavní rozdíl mezi senzorickými procesy a percepcí je na úrovni poznávání

SENZORICKÉ PROCESY - proces získávání (syrových) informací z vnějšího i vnitřního prostředí a jejich transformace (na senzorických

receptorech – smyslových zakončeních) do podoby nervových impulzů, které mozek dále vyžívá - most mezi vnějším světem a lidskou psychikou - základní vlastnost = senzitivita na změny z vnějšího / vnitřního prostředí (vychází z potřeby odhalit ohrožující

podněty) - senzorická adaptace = senzitivita smyslových orgánů vůči dlouhotrvajícím neměnným podnětům se snižuje - počitky dle Wundta = dále nedělitelné jednotky zkušenosti (např. hlasitý tón určité výšky nebo jasně červená barva;

kvalita počitku (výška tónu, barevnost) x intenzita počitku (hlasitost, jasnost); podle dnešní definice je počitek mentální odezva na jednoduché přesně definované konkrétní vnější podněty

- 3 typy zpracování informací o TRANSDUKCE (překlad (fyzikální či chemické energie) smyslových podnětů do elektrické energie neurálních

vzruchů, přenos nervového signálu, mozek reaguje na elektrochemické nervové impulzy, úkolem receptorů je přeložit podněty do nervových signálů, které jsou (aferentními nervovými drahami) přiváděny do mozku a odstředivými - efferentními drahami k výkonnému orgánu – efektoru)

o KÓDOVÁNÍ (převod dílčích charakteristik smyslových podnětů do určitého specifického neurálního vzorce aktivace (počitky = zážitky dílčí jednoduché kvality podnětu)

o SENZORICKÁ REDUKCE (filtrování a analýza vstupní informace před odesláním neurálního vzruchu) - SENZORICKÁ MODALITA = kvalita psychických jevů zprostředkovaných jednotlivými smysly - PODNĚTOVÉ A SENZORICKÉ PRAHY (v 19. století se tím zabývala psychofyzika – zkoumání vzájemných vztahů mezi

vnějšími fyzikálními podněty a jejich psychickou odezvou) o Weber (absolutní podnětový rozdílový práh – Weberův vzorec) o Fechner (rozdílový práh – doplnění Weber-Fechnerův práh) o Helmholtz (studium smyslových orgánů, vynález oftalmoskopu = přístroj na vyšetření vnitřních částí očí,

stanovil rychlost vedení nervového impulzu na 50-100m/s) o absolutní podnětový práh (dolní podnětový práh) = nejnižší intenzita podnětu, která vede ke vzniku počitku

(kterou lze smysly zaznamenat), často se definuje jako: úroveň intenzity podnětu, kterou jedinec zaregistruje v 50% prezentací

o horní podnětový práh – nejvyšší intenzita podnětu, na kterou smysly ještě specificky reagují vznikem počitku příslušné kvality, při dalším zvyšování intenzity podnětu odezva nebude žádná nebo orgán bude reagovat bolestí (nespecificky) – děje se to z důvodu sebezáchovy – poškození sluchu, zraku

o zdravý jedinec: vidí plamen svíčky v noci na 50km, slyší tikot hodinek na 6m v tichém prostředí, cítí pád včelího křídla na tvář z výšky 1cm, cítí 1 kapku parfému v třípokojovém bytě, cítí gram soli rozpuštěný v 500l vody

o rozdílový práh – minimální rozdíl ve velikosti podnětu, který je nutný k odlišený 2 podnětů (velikost změny, která je potřebná k tomu, aby jedinec rozeznal rozdíl v 50 % pokusů); mění se závislosti na velikosti standardního podnětu (př. u lehčích závaží snadněji poznáme i malé rozdíly mezi nimi, u těžšího závaží musí být přírůstek intenzity daleko větší, abychom byli schopni rozeznat rozdíl Weberův vzorec = přírůstek intenzity / intenzita počátečního čím vyšší intenzitu má počáteční podnět, tím větší změna musí nastat, aby ji jedinec zaznamenal; čím je hodnota konstanty (výsledek) nižší, tím lépe smyslový orgán rozlišuje změny intenzity podnětů, nejlepší rozlišovací schopnost má sluch, nejhorší chuť)

o Weber-Fechnerův zákon (intenzita počitku je přímo úměrná logaritmu intenzity podnětu (vzrůstá-li intenzita podnětu geometricky, roste intenzita počitku aritmeticky), když se zvyšuje intenzita podnětu, velikost vjemu roste zprvu rychle, poté stále pomaleji P = k log I (p-intenzita počitku, I-intenzita podnětu, k – konstanta)

- SMYSLOVÉ ORGÁNY (exteroreceptory (informace z vnějšího prostředí) x interoreceptory (informace o vnitřních orgánech, tělesné změny – proprioreceptory (ve svalech a šlachách, kinestetický smysl (pohyb) a vestibulární smysl (poloha, rovnováha) x visceroreceptory (informace o změnách souvisejících s trávením a vylučováním) o Zrak (podnětem je elektromagnetické vlnění (350-750 nm), fyziologie: sítnice, rohovka, zornice, čočka;

tyčinky (noční vidění, na periferii sítnice, 120milionů) x čípky (za denního světla, barevné vidění, ve středu

sítnice na žluté skvrně, díky které lépe vidíme detaily, 6-8milionů), nervové vzruchy vzniklé na sítnici putují do primární zrakové oblasti mozkové kůry v zadní části okcipitálního laloku)

o Sluch (sluchovým podnětem je vlnění vzduchu vyvolané chvěním předmětů, fyziologie:vnější ucho - ušní boltec, zevní zvukovod, střední ucho - bubínek, tři sluchové kůstky, vnitřní ucho- sluchový receptor - Cortiho ústrojí; sluchová oblast se nachází v temporálních lalocích; vnímáme 20 – 20tisíc Hz, výška je dána frekvencí zvukových vln, hlasitost změnou tlaku (nad 124 dB = bolest), hluk = vlny s různou frekvencí – nevytváří souzvuk)

o Čich (olfakce, orientace v prostředí, vybavování citově zabarvených zážitků, vnitrodruhová komunikace, podnětem jsou molekuly chemických látek rozptýlené ve vzduchu, fyziologie: čichová membrána, řasinky- receptor, specializované nervové buňky, nervové impulsy putují do čichového bulbu pod čelními laloky, odkud směřují do senzorické kůry v temporálních lalocích, bulbus je také spojen s amygdalou a hipokampem (zapamatování zážitků a spojených pocitů)

o Chuť (gustace, receptorem jsou chuťové pohárky umístěné v papilách na povrchu jazyka, podnětem jsou chemické látky rozpuštěné ve slinách nebo v jiných tekutinách)

o Kožní smysly (dotyk a tlak (hmat), teplo (termoreceptory) a bolest (receptory pro dotek a tlak + interoreceptory (reakce na změny vnitřního prostředí)

PERCEPCE - slouží k výběru, organizaci a interpretaci senzorických informací, které nám umožňují pochopit jejich význam - vjemy vznikají dle Wundta kombinací jednotlivých počitků, dnešní definice dle gestaltistů: vjemy jsou komplexní

psychické fenomény (nejsou tedy pouhým souhrnem počitků) - percepce (vnímání) je integrace počitků do celistvých vjemů objektů okolního světa, těchto vjemů člověk využívá

při orientaci v okolí; vjem je tedy výsledek procesu vnímání - hranice mezi čitím a vnímáním je ve skutečnosti poměrně nejasná - PERCEPČNÍ PROCESY: selektivní + organizující (informace pro lepší orientaci a porozumění) + interpretující

(vyhodnocuje uspořádané informace – dává jim význam)

- FUNKCE PERCEPČNÍCH PROCESŮ o LOKALIZACE (KDE na sítnici je promítán obraz, který je mozaikou barev a jasů, percepční systém ho

uspořádává do objektů odlišných od pozadí; první krokem při vnímání je odlišit figuru od pozadí, poté určit polohu objektu v trojrozměrném světě včetně jeho vzdálenosti od nás a směru jeho pohybu)

o ROZPOZNÁVÁNÍ (CO k pochopení/určení významu vnímaných objektů (nebezpečný x bezpečný) a jejich pojmenování, zařazování objektu do určité kategorie (toto je košile – je z látky – je to oblečení); rozpoznání možnost usuzovat vytěžíme víc informací, než bezprostředně dostáváme; při zaměření na určitý objekt se snažíme zjistit „co to je?“) 2 etapy rozpoznávání raná (detektory rysů -„popis“ (linie, hrany, úhly) x pozdější etapa rozpoznávání

(rozpoznávání objektů (percepční kategorie) – porovnávání s tvary různých kategorií, vliv kontextu) transpozice - schopnost rozpoznat určitý smysluplný percepční celek, i když je znázorněn různými

způsoby

TEORIE PERCEPCE - GESTALT (zraková percepce organizuje jednotlivé části pozorovaných objektů do soudržných skupin, dle

strukturalistů je tvar tvořen jednotlivými počitky (= pohled dekompozice - rozklad celku na jednotlivé části) – omezená teorie, reakcí byl vznik gestalt školy – snaha o celistvý popis procesů (holismus) ve vnímání)

- Wolfgang Kohler, Max Wertheimer – teorie gestalt percepce tvarů: celek není pouze součet částí - zákon pregnance (při vnímání se projevuje tendence k dobrému tvaru čili k pregnantnosti (přesnosti, jistotě),

hledání smyslu, který poté vidím stále, tendence domýšlení si detailů nedokonalé, neukončené či nesymetrické formy vnímáme jako dokonalé struktury (např. neúplný kruh je vnímán jako – uzavřený)

- gestaltisté stanovili několik PRINCIPŮ ZRAKOVÉ PERCEPCE, na jejichž základě se nám při vnímání objekty určitým způsobem seskupují, všem těmto principům je nadřazen zákon pregnance princip figura/pozadí – ve zrakovém poli nám některé figury vystupují, jiné ustupují do pozadí, někdy

může být dvojznačné (tzv. reverzibilní figury) princip blízkosti – pokud je blízko kompaktní předmět, části blízko sebe spojujeme v celek princip podobnosti – seskupení podnětů podle podobnosti, př. stejnobarevné předměty princip kontinuity/společného osudu – předměty pohybující se stejným směrem princip uzavírání/dobrého tvaru – když mají předměty dobře vymezené okraje vnímáme tvary jako celé, i

když nejsou např. část obrazce chybí (je překryta) princip symetrie - sklon vnímat objekty jako zrcadlově souměrné kolem svého středu (čtveřice závorek,

nikoli řada závorek) - gestalt teorie nevysvětlují vnímání tvarů a jejich uspořádání (zaměření pouze na podněty, které percepci

ovlivňují), tím se podrobněji zabývají následující teorie percepce

2) GIBSON - TEORIE PŘÍMÉ PERCEPCE (= vnímání zdola nahoru, někdy nazývána ekologickým modelem; proces, při kterém vnímáme nejprve jednotlivé části, z nichž si utváříme obraz celku (písmena - slova – fráze – věty); ke zprostředkování mezi senzorickými zkušenostmi a vjemy nepotřebujeme vyšší kognitivní procesy ani nic jiného (k rozlišení zdánlivých tvarů nepotřebujeme předchozí zkušenost s jednotlivými druhy tvarů – na tuto situaci jsme biologicky vyladěni); pro percepci nám stačí kontextová informace – informace, kterou potřebujeme k pochopení toho, co vidíme, je skryta v informaci podnětu)

3) TEORIE ŠABLON (také zdola nahoru, do vědomí si ukládáme šablony – vysoce podrobné modely jevů či obrazců, které můžeme potencionálně poznat tím, že jev porovnáme s množinou svých šablon a pak volíme tu, které pozorované odpovídá, při porovnávání šablon je vždy řešením pouze jedna (uvedena navíc, jen pro pochopení rozdílu mezi touto teorií a teorií prototypů)

4) POSNEROVA TEORIE PROTOTYPŮ (prototyp = není specifický, rigidní, konkrétní model jako šablon, je to nejlepší možný odhad příkladu nějaké třídy předmětů; prototypy, které tvoříme jsou interakcí (souhrnem) všech nejcharakterističtějších rysů nějakého obrazce či uspořádání jevů i když jsme nikdy nespatřili nějaký případ současné interakce všech typických znaků – lze vytvořit prototyp něčeho, co jsme v životě neviděli)

5) TEORIE DETEKTORŮ RYSŮ (NEUROFYZIOLOGICKÝ VÝZKUM HUBELA A WIESELA zabývali se vizuálním zpracování informací v mozku, Nobelova cena 1968,1981; na základě pozorování (výzkum s kočkami, kterým umísili mikroelektrodu do neuronu v oblasti vizuální mozkové kůry) zjistili, že v mozkové kůře existují tři typy buněk, které reagují na různé vizuální podněty – vzruch v těchto buňkách vzniká, jen když jsou stimulovány konkrétním vizuálním podnětem)

- jednoduché buňky reagují, když oko vnímá rozhraní mezi tmavou a světlou oblastí v dané orientaci a s daným umístěním v receptivním poli

- komplexní buňky – nevyžaduje určité umístění, reaguje kontinuálně na pohyb v rozhraní svého receptivního pole

- hyperkomplexní buňky – vyžadují orientaci a délku podnětu (př. pohybující se úsečky určitého směru a délky)

6) TEORIE SHORA DOLŮ (TEORIE KONSTRUKCE procesy top-down, vnímání jako konstruktivní proces, důležitost zkušenosti, ne odraz skutečnosti, ale nejlepší možný způsob interpretace, hraje důležitou roli myšlení vyššího řádu (inteligentní percepce); proces postupující od celostních mentálních reprezentací různých objektů uložených v paměti, které jsou propojeny s aktuálními senzorickými informacemi; důležitá je dřívější zkušenost s vnímanými objekty – díky tomu můžeme pochopit význam vjemu a pojmenovat ho, vede ke vzniku percepčního očekávání, které ovlivňuje rychlost rozpoznávání objektů i rozpoznávání samotné (např. učitel u moře), k rozpoznání dojde, když se procesy shora dolů a zdola nahoru setkají)

- Reicher-Wheelerův efekt = efekt nadřazenosti slov – jednotlivá písmena rozpoznáme snáze, když začleněna do slov, než když jsou izolovaně v nesmyslném shluku

- percepční kontext nám pomáhá určit význam nejasných nebo dvojznačných podnětů (A I3 C x I2,I3,I4)

VNÍMÁNÍ VZDÁLENOSTI (pro odhad vzdálenosti v trojrozměrném světě musíme používat dvojrozměrné vjemy – sítnice má dvojrozměrnou strukturu, kombinujeme monokulární a binokulární vodítka)

a) monokulární vodítka (perspektiva sbíhající se linie (přibližování dvou rovnoběžných linií ve větší vzdálenosti); překrývání (blízké předměty brání ve výhledu na vzdálenější objekty), relativní vzdálenost (menší objekty vnímáme jako vzdálenější), gradient struktury (přejíždíme-li zrakem po nějaké scenérii, dochází k plynulým změnám vnímané členitosti povrchu, velikosti objektů i hustosti jejich rozmístění), relativní výška/velikost (objekt, který je výš, vnímáme jako vzdálenější), stínování (vzdálené objekty vnímáme méně jasně), paralaxa pohybu (jedeme-li večer autem, krajina se pohybuje pro nám a rychleji, měsíc zase putuje s námi, ale pomaleji než krajina b) binokulární vodítka (binokulární disparita = každé oko vnímá zorné pole z odlišného úhlu, do mozku putují odlišné informace, které se spojují v trojrozměrný vjem a binokulární konvergence: při dívání se na blízký předmět se obě oči k sobě stáčejí víc, aby obraz sledovaného předmětu dopadal na žlutou skvrnu)

VNÍMÁNÍ POHYBU (k pohybu v prostoru potřebujeme znát nejen lokalizaci, ale také dráhy pohybu pohybujících se objektů (př. víme, že několik metrů před námi je tenisový míček, zároveň potřebujeme vědět, jakou rychlostí se k nám blíží) - vnímání skutečného pohybu (pokud se objekt skutečně fyzicky hýbe, na vnímání reálného pohybu se podílejí

vrozené neurologické procesy (dokazují to výzkumy Hubela a Wiesela, propriorecepce) - vnímání zdánlivého pohybu (vnímáme pohyb, aniž by docházelo k pohybu na sítnici)

o stroboskopický pohyb (fí fenomén, vzniká na základě prezentace dvou zrakových podnětů v rychlém časovém sledu (záblesk světla ve tmě, o několik milisekund další záblesk světla umístěného blízko prvního – vzniká tak, dojem, že se světlo hýbe, pohyb ve filmu je také stroboskopický – obrazy s intervalem tmy)

o Wertheimer (podněty vyskytující se současně nebo rychle po sobě jsou vnímány jako celek) o indukovaný pohyb (pokud se pohybuje větší objekt, který obklopuje menší objekt, vzniká tak dojem, že se

menší objekt pohybuje i přesto, že je nehybný (př. když sedím ve vlaku a na druhé koleji se vlak rozjede, mám pocit, že můj vlak jede taky)

o autokinetická iluze (pokud pozorujeme soustředěně malé bodové světlo v tmavé místnosti, po chvíli máme pocit, že se pohybuje, způsobují to okohybné svaly)

STÁLOST (KONSTANTNOST) VNÍMÁNÍ (stálost tvaru, barvy, jasu, velikosti – nezávisle na vzdálenosti, osvětlení či úhlu pohledu; založeno na nervových procesech i vliv učení) PAREIDOLIE (optický klam, kterému přikládáme skutečnou podobu (př. mrak na obloze nám svým tvarem něco připomíná – poté už se nemůže zbavit toho obrazu pod kterým si ho představujeme) PERCEPČNÍ ILUZE (rozdíl od fyzikálních (hůl ve vodě), je u percepčních zkreslení výsledkem až nervových a psychických procesů; iluze vznikají mimovolně a přetrvávají, i když jsme informováni o jejich příčinách (často z důvodu konstantnosti vnímání velikosti či z tendence organizovat vjemové pole do určitých celků – následkem chybné posouzení jeho částí, psychologové vytvořili velké množství klamů, nejznámější: Müller-Lyerova iluze (úsečky), Heringova iluze (přetnutí vodorovných úseček svazkem paprsků – vidíme prohnuté čáry), Hermannova mřížka, paobrazy, Amesova komora (perspektiva tam, kde není) TOP DOWN (častější v rámci teorií, vnímání řízeno znalostmi a očekáváním dané osoby, vliv kontextu – použití při lokalizaci (gestalt, kognitivní psychologie) x BOTTOM UP (teorie přímé percepce – zprostředkovává nám pouze vstupní informace, nejprve vnímám fyzikální povahu podnětu (tvar, uspořádání) a poté organizace, pojmy, použití při rozpoznávání (behaviorismus, Pavlov)

INDIVIDUÁLNÍ ROZDÍLY V PERCEPČNÍCH PROCESECH (vnímání každého člověka je ovlivněno nejen kvalitou senzorických procesů, ale také vlivem sociální zkušenosti a osobnosti daného člověka, dle které si každý vytváří svou percepční realitu, ovlivněnost: - zvyklosti, zkušenosti, percepční očekávání (silná tendence vidět to, co očekáváme, do každé situace vstupujeme

s určitým percepčním očekáváním, tyto prekoncepce tak mohou být příčinou, že senzorické podněty pozměníme či vymažeme (na ulici si spleteme někoho s naším známým), Pygmalion efekt)

- úroveň rozumových schopností, kognitivní styl (individuální způsob zpracování informací, dva druhy kognitivního stylu: lidé závislí na poli (tendence vnímat okolí jako celek, vnímají předměty jako splývajícím s okolím) x lidé nezávislí na poli (tendence vnímat okolí jako jednotlivé prvky, vnímají předměty jako vystupující z okolí)

- aktuální stav, potřeby, motivace (individuální motivy se podílejí na tom, které podněty upoutají naší pozornost (upřednostňujeme objekty, které v danou chvíli postrádáme či potřebujeme), vnitřní pohnutky silně vnímání ovlivňují (psychologie reklamy – foto nahých žen přitahuje v reklamě mužskou pozornost)

- osobnost (do nejasných percepčních podnětů člověk promítá určité aspekty svého vnitřního psychického dění, když nechceme vidět věci takové, jaké jsou – nastává projekce (nejen jako obranný mech., také jako obecný psychický proces) – popření toho co je, přisuzování to někomu jinému / přenášení sub. obsahů na objekty vnějšího světa; souvisí s halucinacemi = vjem bez stimulace smyslových orgánů, projekce psych. obsahů do vnějšího světa)

- emoční ladění, citová zkušenost, percepční obrana (nepříjemné podněty (př. vyvolávající úzkost) vnímáme pomalu nebo dokonce vůbec (při odběru krve odvracíme oči, nepříjemný dopis čteme pomalu a nepozorně), vědomě můžeme tyto podněty předvídat mechanismus popření (přehlédnutí něčeho nepříjemného)

VLIV IMPLICITNÍCH A PŘEDPOZORNOSTNÍCH PROCESŮ (informace, jež je v daném okamžiku mimo naši vědomou pozornost a kterou dokážou kognitivní procesy užít, existují v předvědomé úrovni vědomé pozornosti) - podprahové vnímání (vnímání bez uvědomění si; může se vyskytnout, ale je málo důkazů o podprahovém

přesvědčování (ne-li žádné) - priming (podbarvení, zabarvení, zcitlivění; funguje nevědomě, jedná se o mechanismus, při kterém má zpracování

určité informace vliv na následující činnost, následný podnět bude zpracováván snadněji. - jev - mít něco na jazyku (tip-of-the tongue phenomenon, nastává, když se snažíme vybavit něco, o čem si myslíme,

že máme v paměti, k vybavení hledané informace nedojde, přestože jsme schopni vybavit si informace příbuzné, mohou však pomoci vnější vodítka, např. kontext)

- uvedené příklady dokládají, že mimo vědomou pozornost může probíhat alespoň část kognitivních procesů - efekt pouhého vystavení (Zajonc, nadprahové a podprahové vnímání ovlivňuje sympatie, lepší hodnocení

k určitým objektům (př. obličeje lidí se kterými jsme se již setkali hodnotíme pozitivněji)

6. PŘEDSTAVY A MENTÁLNÍ REPREZENTACE - vjemy a představy. Druhy představ, neurologické vysvětlení. Procesy asociace představ. Mentální reprezentace poznatků - obrazy a výroky. teorie dvojího kódování, mentální modely. Mentální manipulace s představami. Pojmy, kategorie, sémantické sítě; konekcionistický model. Imaginace.

PŘEDSTAVY (do vědomí se spontánně či úmyslně dostávají obrazy dříve vnímaných věcí a dějů jako jejich paměťové stopy (představa = reprodukovaný obraz předmětu založený na minulé zkušenosti); ve spojením s myšlením tvoří představy názorné obsahy – jsou přechodem k názornému myšlení; dříve se představivostí zabýval asocianismus – filosof Hume: imprese (vjemy) x ideje (představy) = otisky impresí, mají menší působivost a živost)

- vnímání a představy jsou zprostředkovávány stejnými neurálními mechanismy - představy jsou neskutečné ve smyslu reprezentace čehosi objektivního - považovat vlastní představy za

skutečné značí přítomnost duševní choroby Jaspers 1965

VJEMY PŘEDSTAVY

stimulace receptorů vznikají v mozku aktivací paměťových stop

úplné a detailní neúplné, jen některé významné detaily

trvalejší (snadno považovány za tytéž) ztrácejí se, rozplývají, působí vždy novým dojmem

nemohou být libovolně vyvolávány libovolně vyvolávány a měněny

subjektivní přízvuk pasivity přízvuk aktivity

ASOCIACE PŘEDSTAV (síla asociace = rychlost a častost vybavování si spojeného (asociovaného) obsahu) - asociační zákony: dotyk v čase a prostoru, kontrast (černá/bílá), podobnost (ruka/rukavice), příčinnost - sekundární asociační zákony (Brown, 19. stol.): vyjadřují podmínky vyvolání představ – novost (nové asociace

snáze než staré), častost (čím častěji, tím silnější tendence asociovat), živost (lépe ty se silnou emoční odezvou a spojené s našimi potřebami)

- asociační experiment (Jung, 1910 – originalita asociací je větší u psychotiků; pokusným osobám se předkládají podnětná slova vyvolávající v nich asociace, měří se čas vybavení asociace, počtu asociací a analyzuje se jejich obsah, výsledkem je „mapa“ osobních komplexů sloužící k prohloubení sebepoznání a k identifikaci určitých rozvratných faktorů narušujících vztahy)

- test barevného sémantického diferenciálů (projektivní technika, vychází z: Osgood SD + Lüscher teorie barev, je však o individuální význam barev pro konkrétního jedince – vytváří obraz jeho osobnosti, sociálních vztahů a hodnot; proband přiřazuje k slovům (51) tři barvy z nabízených 12 barev, každé slovo dále očísluje na 4stupňové škále a stanoví individuální preferenci barev (hierarchické seřazení)

DRUHY PŘEDSTAV - vzpomínkové (pamětní, reprodukční - reprodukce toho, co jsme již vnímali) X fantazijní (odvozené - obraz

předmětů a jevů, které jsme nikdy nevnímali, proces vytváření relativně nových představ, vznik vlivem prvků z minulých vjemů, na základě naší zkušenosti)

- jedinečné (představa něčeho/někoho konkrétného, jedinečného – moje maminka) X obecné (představa určité kategorie objektů – matka)

- podle modality/smyslového orgánu, který ji reprodukuje (zrakové, sluchové, chuťové, hmatové atd.) - Aglutinace (spojení dvou relativně samostatných představ – kentaur – kůň s lidským tělem) - ZVLÁŠTNÍ DRUHY PŘEDSTAV (tvořeny vzpomínkami, sněním a fantazijními obrazy)

o sny o eidetické představy (svou ostrostí a úplností se blíží vjemům, vliv vzácné eidetické schopnosti, která

převažuje u dětí a poté se vytrácí, jedná se o tzv. fotografickou paměť – jedinci si dokáží zpaměti vybavit detailní i komplexní obrazy)

o následné obrazy (vnikají dozníváním jevů (díváme-li se na výrazný objekt a poté odvrátíme zrak nebo objekt ze zorného pole zmizí – doznívá nám v mysli ve snížené intenzitě obraz následný)

o paobrazy ( vznikají po delším působení podnětu na receptor a projevují se v komplementárních barvách) o syntézie (splývání vjemů a představ fotismy = barevné slyšení (hudební dojmy jsou doprovázeny

barevnými představami); fonismy = zrakové vjemy se sluchovou představou; vliv asociací z individuální zkušenosti, barvy a tony vyvolávají u jedince určitou náladu)

NEUROLOGICKÉ VYSVĚTLENÍ PŘEDSTAV (představa = reprodukovaný obraz předmětu, založený na naší minulé zkušenosti, obrazy v naší mysli, pamětně vybavené mentální rotace a percepce jsou funkčně ekvivalentní – namáhají se stejné korové oblasti v mozku; proces: vjem následný obraz eidetický obraz představa; procesy vznikají v mozku = centrální původ (na rozdíl od vjemů, které vznikají stimulací receptorů), podílejí se obě hemisféry – spolupracují, ale pravá je lepší v manipulaci s obrazovými představami, levá zase lépe reprezentuje a manipuluje se slovními informacemi)

Funkce představ (slouží k mentální reprezentaci vnějšího světa, doplňují vjemy a percepci při řízené činnosti) • funkce regulační (regulace chování, představa cíle, uvolňování napětí – představa příjemného) • funkce kompenzační (nežijeme jen v současnosti, ale také v minulosti – vzpomínky a budoucnosti – snění –

představy určitých plánů, návrat k minulosti a vidina budoucnosti nám pomáhá kompenzovat/odpoutat se od přítomnosti)

• funkce fantazie podle Viewegha (1986; primární = vytvoření alternativní reality = udržení psychické rovnováhy; sekundární = tvořivá, vytvoření fantazijního modelu skutečnosti)

Imaginace (= obrazotvornost, vizuální představy součástí fantazie, na rozdíl od představ fantazie přináší něco nového, vzniká z vnitřních zdrojů; podle Viewegha nejde o kognitivní funkci, jde v ní o prožitek (ne o poznání); produktem fantazie jsou mýty a pohádky)

- využití imaginace v terapii (aktivní imaginace dokáže (dle Junga) vynést na světlo nevědomé obsahy; katatymní prožívání obrazů (Leuner) = klient vytváří představy na určité téma, ve kterém je zachycen základní motiv (louka, hory, potok, dům, les…), tyto motivy v klientovi rozvíjejí asociace s nimi spojené – vstupují do nich lidi, zvířata – člověk do představ vkládá skrytý symbolický význam – výsledkem je denní sen, který obrazně poukazuje na nevědomé pudy a konflikty)

Manipulace s představami • prohlížení představ (reprodukce „zpaměti“, vybavení si, jak něco vypadá) • mentální rotace (otáčení kostky př. v Amthauerově I-S-T, písmeno N, když otočíme o 90% - co to bude za

písmeno ) – otáčení představy nějakého předmětu v mysli) • transformace představ (při. skládání papíru, přeměna výchozí představy př. já v plavkách – já v šatech) • kognitivní mapy (vnitřní uspořádání okolního světa, př. představa cesty na vlak – kudy musím jít (Tolman –

pokusy s myškama v bludišti)

Denní snění (stav mezi bděním a spánkem, funkcí je únik od reality a transformace citového stavu, existují rozdíly v námětech denního snění mezi pohlavími: muži (témata slávy, moci, bohatství, úspěchu, fantazie se týkají povolání, sexu, dobrodružství, ale i partnerství a rodina); ženy (téma mezilidských vztahů, láskyplné a ideální partnerství, pomoc druhým, obliba a uznání); denní snění je důležité pro psychohygienu, pokud je ale časté a příliš nerealistické, může být i škodlivé – dochází k frustraci; k tomu častěji dochází u lidí s nižším sociokulturním statutem)

MENTÁLNÍ REPREZENTACE POZNATKŮ MENTÁLNÍ MODELY (složité smíšené formy MR, které obsahují představy a propozice (jednoduché myšlenky nebo soudy), jsou to struktury poznatků, které lidé vytvářejí za účelem pochopení zkušenosti, např. čtenář si vytváří mentální model světa popisovaného v textu)

- Teorie mysli = teorie duševních stavů (mentální model reflexe vlastní psychiky (vzniká již v dětství), nástroj ke čtení, k pochopení a k předvídání duševních stavů svých i druhých lidí – podklad pro empatii, kooperaci atd.. u dětí se zjišťuje pomocí testu „Sally a Anne“, je to vrozený kognitivní mechanismus, který se ontogeneticky se vyvíjí)

- Philip Johnson-Laird - mentální reprezentace mají tři podoby: o výroky (abstraktní reprezentace významu, které lze vyjádřit slovně) o mentální modely (struktury poznatků, které si vytváříme za účelem pochopení a vysvětlení svých zkušeností) o obrazy (mohou nazírat na předmět z různých úhlů, tedy slovně, jako mentální model i jako představy)

- teorie sylogistického usuzování (sylogismus = logická soustava tří výroků – dva předpoklady závěr; při

usuzování však vytváříme mentální modely situací, kterým předchází stanovení premis (předpokladů); lidé

posuzují platnost úsudků či vyvozují závěry pomocí mentálních modelů, nikoliv na základě logických operací; manipulace s mentálními představami nám usnadňuje nalezení správného řešení

MENTÁLNÍ REPREZEN TACE VNĚJŠÍHO SVĚTA – OBRAZY A VÝROKY (některé myšlenky se snáze reprezentují obrazově, jiné slovně obrazy dobře reflektují konkrétní a prostorové informace tím, že se podobají reprezentovaným předmětům, slova dobře reflektují abstraktní a kategorizující informaci tím, že symbolizují jevy, které reprezentují)

- pravidla pro tvorbu a pochopení obrázku vycházejí z analogického vztahu mezi obrázkem a jevem (tj. co nejvyšší stupeň podobnosti), přenos informace je simultánní = současně probíhající; u slov je přenos spíše sekvenční (probíhající postupně podle pravidel) a má málo společného s reprezentovanými jevy, naopak má hodně společného se strukturou symbolického užívání slov; každý způsob reprezentace (slova x obraz) má určité uplatnění a účel (esej x plánek)

TEORIE DVOJÍHO KÓDOVÁNÍ (Paivio, v lidské mysli jsou 2 základní systémy zpracování informací verbální (slovní kód = logogeny, informace k užívání slov a jsou asociativně propojeny) a neverbální (imaginativní kód = imageny, informace k vytváření představ, odpovídají senzorickým modalitám) = senzorické podněty jsou v psychice znázorněny ve slovní nebo obrazné podobě, oba druhy kódování organizují informace, které se dále zpracovávají, ukládají a vybavují pro další použití; informace kódované zároveň oběma způsoby jsou snadněji zapamatovatelné)

- Paivio předpokládá, že oba systémy jsou vzájemně propojené zpracování podnětu v jednom systému může vést k aktivaci druhého (slovní popis určitého předmětu v nás evokuje nějakou představu) a naopak – představy v nás tvoří tendenci je verbálně popsat; tyto obousměrné vazby Paivio nazývá referenčním spojením

- dle svých výzkumů Paivio došel k závěru, že konkrétní slova (stůl, židle) jsou kódována ve verbálním i imaginativním systému, zatímco abstraktní slova (svoboda, láska) jsou kódována pouze slovně

SÉMANTICKÉ SÍTĚ (sémantická paměť má hierarchickou strukturu poznatky strukturujeme do sémantické sítě (sémantický = vztahující se k významu slov); síť je tvořena prvky – uzly, které představují pojmy – pojmy jsou hierarchicky uspořádány, dle stupně obecnosti a vzájemně asociativně propojeny; vazby mezi uzly se nazývají označené vztahy a představují příslušnost k nějaké kategorii – tyto spoje mezi informacemi slouží jako vodítka k jejich vybavení; čím více jsou pojmy vzdálené, tím déle nám trvá ověřit pravdivost spojení (např. rychleji si uvědomíme, že drozd je pták, než že drozd je živočich)

- později bylo dokázáno, že struktura poznatků není striktně hierarchická, ale dochází v ní k paralelní aktivaci jejich částí a že skladba částí se mění dle situačního kontextu – na základě toho vznik teorie šíření aktivace (E.Loftusová), která ovlivnila vznik teorie konekcionistických modelů vybavování

KONEKCIONISTICKÝ MODEL/PARALELNÍ ZPRACOVÁNÍ INFORMACE (metafora k fungování počítače poznávání probíhá formou souběžné aktivace mnoha jednoduchých elementů/informací, které odpovídají neuronům; naše mozky jsou kombinací sériového a paralelního zpracování informací; znalosti jsou distribuovány po celém systému, sítě při zpracovávání údajů nepostupují krok za krokem dle určitých pravidel (sériově), ale spíše informaci začleňují do sítí v jejíchž silných vazbách je obsaženo to, co systém už „ví“ (paralelně)

- paralelní zpracování informací: informace v mozku tvoří uzly, mezi nimi jsou spoje (konekce, asociace), které mají rozdílnou závažnost i sílu – podstatou učení je „seřízení síly“ těchto vzájemných spojů; uzly spolu tvoří husté konekcionistické sítě; paralelní zpracování údajů umožňuje aktivaci více spojů současně, je tedy významnější než sériové, kdy je v daném okamžiku činný jen jeden spoj; mezi uzly existují tzv. skryté jednotky (např. povahové rysy), které ovlivňují zpracování informace a mají vliv na naše chování)

- sériové zpracování probíhá na vědomé úrovni (např. využívání návodu při řešení problému), konekcionistické zpracování probíhá na nevědomé úrovni

POJMY A KATEGORIE - pojmy = mentální kategorie, do kterých zařazujeme předměty, události, zkušenosti nebo ideje, které jsou si

v jednom nebo více aspektech podobné; většinu pojmů lze ztotožnit s verbálními znaky, které tvoří slovo s určitým významem, tedy s podstatným/typickým znakem dané pojmové kategorii

- kategorie = soubor jevů (předmětů, osob ap.) se společným rysem - kategorizace = proces přiřazování objektu k pojmu - jádro = definice pojmu (Bruner, jádro je soubor určujících znaků, např. starý mládenec = muž, dospělý, svobodný;

pojmy s jasně vymezeným jádrem jsou tzv. klasické/formální pojmy; v opačném případě jde o tzv. fuzzy pojmy (neurčité, rozostřené pojmy), takovým pojmem je např. hra – nelze jednoznačně rozlišit, co hra je a co není, zabýval se jimi Wittgenstein)

- význam pojmů určujeme na základě jejich typického příkladu = prototypu (teorie rodinné podobnosti, Wittgenstein), navázala Roschová – lidé třídí pojmy do kategorií podle podobnosti, nikoli podle určujících rysů = teorie prototypů PROTOTYP = nejlepší, nejjasnější a nevýstižnější příklad daného pojmu, jsou základem neurčitých pojmů a slouží jako vztažné body při rozhodování a zařazování do kategorií)

- 3 druhy pojmů podle rychlosti osvojení u dětí (Roschová) pojmy základní úrovně (představují střední stupeň zobecnění (stůl, židle, jablko, auto, sukně) pojmy nadřazené (vznikají seskupením pojmů základní úrovně (nábytek, ovoce, oblečení) pojmy podřízené (na nejnižší úrovni, vyjadřují přesnější definici než pojmy základní úrovně)

- ad hoc kategorie (Barsalou – vznikají situačně, na základě určitých okolností (ad hoc = za účelem), tyto kategorie nemají společné atributy (př. při požáru domu si vytvořím kategorii věcí, které musím zachránit, vytvoření ad hoc kategorií je výsledek paralelních procesů zpracování informací)

- Niesser – představu o prototypu může mít každý člověk jinou (př. kdo je prototypem inteligentní osoby)

7. PSYCHOLOGIE UČENÍ - druhy a funkce jednotlivých druhů učení. Geneticky podmíněné procesy učení (habituace, imprinting, explorační chování). Klasické podmiňování a jeho role v lidském životě. Operantní podmiňování - proces (zpevnění, generalizace a diskriminace, extinkce a spontánní obnovení), dynamika - schémata zpevňování. Komplexní učení - role mentálních reprezentací (učení vhledem, Tolmanovo S-O-R, sociální učení). Implicitní a explicitní učení.

UČENÍ = relativně trvalé změny vědomostí nebo chování pramenící ze zkušeností = veškeré behaviorální a mentální změny, které jsou důsledkem životních zkušeností; aktivní a tvořivý proces, který rozšiřuje vrozený genetický program a rozšiřuje možnosti jedince, jeho smyslem je přizpůsobování se novým situacím; je podmínkou funkční adaptace na prostředí, dispozice k učení jsou součástí inteligence, je do jisté míry ovlivněno motivací

- učení má i negativní důsledky – např. špatná sebedůvěra vlivem kritizování od rodičů, snaží se to napravit psychoterapie

- rozlišujeme učení bezděčné (bez účasti vědomí) a záměrné (podílí se na něm myšlení a vůle) - ne všechny změny jsou způsobeny učením, na vývoji (změnách) člověka se podílí zrání nervového systému,

stárnutí, výživa atd., některé vzorce chování jsou vrozené – reflexy a instinkty (člověk se jim nemusí učit) reflex = jednoduché reakce umožňující rychlé se přizpůsobení změnám okolí, nemusíme přemýšlet, jak se zachováme, automaticky se tak děje instinkt = vrozené automatismy, které jsou oproti reflexům složité - souvisí s motivací, sledují určitý biologický účel (např. snování pavučin u pavouka), instinkty jsou geneticky dané tendence provádět určité aktivity či specificky reagovat na typické podnětové vzorce, jsou druhově specifické (všichni zdraví členové druhu), stereotypní (objevují se automaticky jako odezva na určité podněty) a biologicky účelné (přispívají k přežití), hlavně sexuální a teritoriální instinkty

GENETICKY NAPROGRAMOVANÉ UČENÍ 1. Habituace (postupné vyhasínání reakce na podněty, které nejsou ani užitečné, ani škodlivé, šetří kapacitu

paměti, nejhůře si člověk zvyká na podněty, které jsou proměnlivé a nelze je předvídat) 2. Senzibilace (opakované působení podnětu vede k narůstání reakce vůči tomuto podnětu, zcitlivění se projevuje i

u primingu, krátká prezentace podnětu může ovlivnit citovou odezvu na stejný či podobný podnět) 3. Imprinting (vtiskování, expozice klíčového podnětu, který si jedinec natrvalo uloží do paměti (mentální

reprezentace), učení bez opakování a posilování, probíhá zvláště v senzitivních vývojových fázích, kritické období pro osvojení si mateřského jazyka je mezi 18-24. měsícem života (Chomsky, Lenneberg)

4. Explorační chování (spontánní a systematické přezkoumání prostředí a neznámých předmětů, podílí se na osvojování nových dovedností a poznatků, probíhá pokud jsme v bezpečí)

KLASICKÉ PODMIŇOVÁNÍ (proces, kdy je určitá reakce vyvolána novým, podmíněným podnětem nebo je nějaký podnět spojen s novou, podmíněnou reakcí, podstatou je vytvoření asociací, spojení na základě časové posloupnosti (forma asociačního učení), objeveno na přelomu 19. a 20. stolení – PAVLOV – trávicí procesy psů)

- Nepodmíněný podnět – evokuje vrozenou reakci bez předchozího učení (žrádlo) - Nepodmíněná reakce – vrozená odezva na nepodmíněný podnět (slinění) - Podmíněný podnět – původně neutrální stimul, který během podmiňování vyvolá vrozenou reakci = slinění (tikání

metronomu, kroky, zvonění, světlo…) - Podmíněná reakce – je původně nepodmíněná reakce (slinění), kterou vyvolal podmíněný podnět (metronom)

Při podmiňování se nevytváří žádné nové formy chování, ale vrozené formy chování jsou vyvolány novým podnětem, který byl pro jedince původně neutrální. Důležité je načasování podmiňování:

1. odložené, opožděné podmiňování (interval mezi podmíněných a nepodmíněným podnětem je relativně dlouhý) 2. stopové podmiňování (podmíněný podnět přestává působit nějakou dobu před prezentací nepodmíněného

podnětu (žrádla), např. metronom tiká 30 s a pak je několikaminutová pauza) 3. současné podmiňování (podmíněný a nepodmíněný podnět je aplikován souběžně) 4. zpětné podmiňování (podmíněný podnět působí až po prezentaci nepodmíněného podnětu, pes dostane jídlo a až

pak začne tikat metronom) Nejefektivnější je opožděné podmiňování, zejména pokud je interval krátký, druhé nejúčinnější je stopové podmiňování, při současném a zpětném se nevytváří téměř žádná reakce, nevytváří se asociace

PODMIŇOVÁNÍ 2. ŘÁDU (po napodmiňování spojení zvonek – žrádlo (slinění), můžeme ještě propojit např. zvonek se světlem (2. řád), pes pak začne slinit po rozsvícení světla; působí zde generalizace (reakce se spouští i na podobné podněty, např. pes reaguje na tón určité výšky, ale stejnou reakci spouští i tóny o trochu vyšší a nižší, typickým příkladem je pokus Watsona a Raynerové s malým Albertem; generalizace se dá ovlivnit diskriminací – proces, kdy organismus reaguje jen na určité podněty a zbylé ignoruje, pomocí diskriminačního učení můžeme psa naučit reagovat pouze na jeden tón – využívá se v terapii, např. dítě pokousané psem se bojí všech psů, pomůže mu pozitivní zkušenost s jiným psem)

vyhasínání = extince (pokud není spojení posilování, dochází k postupnému vyhasínání podmíněné reakce) spontánní znovuobjevení reakce (znovuobjevení vyhaslé podmíněné reakce)

KLASICKÉ PODMIŇOVÁNÍ U LIDÍ - u lidí je rozdíl mezi podmiňováním motorických (mozeček) a emočních reakcí (amygdala) - tolerance vůči droze, předávkování (podmíněná kompenzační reakce organismu při užití dávky v obvyklém

prostředí), terapeutický postup systematická desenzibilizace; reklama; předpokládané zvracení po chemoterapii, placebo efekt jako podmíněná reakce imunitního systému

- podmiňování strachu – zvuk zubařské vrtačky, pohled na injekční stříkačku – na základě dřívějších nepříjemných zážitků (Albert a krysa), lze nepodmiňovat i pozitivní emoce (na místa s příjemnými vzpomínkami)

- Garciův efekt – chuťová averze vůči jídlům (nebo pití), ze kterých nám jednou bylo špatně (Garcia a Koelling dali krysám slanou vodu a potom je ozářili (z toho jim bylo špatně), druhá den už slané vody vypili méně)

- na základě podmiňování mohou vznikat i fóbie (podněty asociované s nebezpečím a ohrožením života, Seligman)

OPERANTNÍ PODMIŇOVÁNÍ (= podmiňování, při kterém pozitivní či negativní důsledky určitého chování vedou ke změně pravděpodobnosti jeho dalšího výskytu, závislé na odměně (potrava, peníze) či trestu)

- THORNDIKE (učení pokusem/omylem, žádoucí chování se v situaci objeví s větší pravděpodobností, pokud vede k uspokojení (zákon efektu), pokus s hladovou kočkou v boxu (=problémová skříňka), který se dá otevřít páčkou, pak se dostane k jídlu, poprvé na páčku šlápne omylem, ale čím častěji se to opakuje, tím se chování zpevňuje a postupně kočka tlačí páčku účelně, neúspěšné chování je postupně vyřazeno

- SKINNER (experimentoval s potkany, Skinnerův box, uvnitř páčka, po máčknutí vypadla potrava) obecné důsledky chování

1. POSÍLENÍ = ZPEVNĚNÍ (primární = uspokojuje základní potřeby (jídlo) x sekundární (naučené odměny = peníze, pochovala)

a. POZITIVNÍ POSÍLENÍ (projev chování je odměněn něčím příjemným, závisí na počtu odměňování i čase) - stálý časový interval = schéma s fixním intervalem (např. po každých 15min je odměněna první žádoucí

reakce, interval se nemění, žádoucí reakce se objevují velmi málo, ale jejich počet rapidně před koncem časového intervalu; u lidí např. učení těsně před zkouškou, chování politiků před volbami)

- proměnlivý časový interval = schéma s variabilním intervalem (k odměně dochází v různých časových intervalech (kolísá kolem určité průměrné hodnoty, na počátku není příliš efektivní ale postupem času se vyskytuje relativně pravidelné chování (učení se na náhodné zkoušení)

- stálý poměr k počtu reakcí = schéma s fixním poměrem (po určitém počtu žádoucího chování dochází k odměně, objevuje se systematicky a pravidelně, např. za 10kg sčesaných meruněk dostaneme 200 Kč, pracovní výkonnost se tímto zvyšuje)

- nepravidelný poměr k počtu reakcí = schéma s variabilním poměrem (k odměně dochází při různém počtu žádoucího chování, nelze předvídat, kdy dojde k posílení, podle výzkumů je tento způsob posilování nejefektivnější, např. nepravidelné vyvolání žáka, při nepravidelném odměňování může nastat až závislost na zdroji posílení (hraní automatů, sázení)

b. NEGATIVNÍ POSÍLENÍ (zmírnění nebo zastavení působení nepříjemných podnětů, např. únik před elektrickými šoky, zavření okna při průvanu; vede ke zvýšení frekvence žádoucího chování, např. v pokročilém stavu závislosti narkomani berou drogy, aby utlumili abstinenční příznaky, negativní posílení zvyšuje frekvenci žádoucího chování, kdežto tresty vedou k úbytku nežádoucího chování) - podmiňování úniku (únik z nepříjemných situací, pes a elektrický proud) - podmiňování vyhýbavého chování (vyhýbání se předem, nejíme jídlo s prošlou záruční dobou, je-li

někde člověk, který nám je nepříjemný, raději tam nejdeme; vyhýbavé chování špatně vyhasíná – jedinec se často nevrací k původnímu vzorci chování, i přestože se mohly změnit okolnosti a obávaná situace nemusí nastat)

2. TREST (nepříjemný důsledek určitého chování, měl by snižovat pravděpodobnost dalšího výskytu, avšak výzkumy ukázaly, že pozitivní a negativní zpevnění je v dosahování změn efektivnější)

a. PŮSOBENÍ NEPŘÍJEMNÉHO (AVERZIVNÍHO) PODNĚTU (bolest fyzická (bití, elektrický šok) či psychická (ponižování, vysmívání, kritika od druhých; tento typ trestu má mnoho nežádoucích vedlejších účinků - hněv a nepřátelství vůči trestajícímu (hromadění agresivity), extrémní strach z trestající autority

(negativně působí na úzkostné děti) - generalizovaný inhibiční efekt (neodmlouvej – přestane úplně mluvit, nežádoucí chování nepřítomno

pouze při přítomnosti trestající osoby) - naučená bezmocnost (když žádné chování nevede ke zmírnění negativních podnětů, Seligman, u psů

naučená rezignace, už se ani nepokouší o útěk) - revolta vůči autoritě a pozitivní zpevnění od kolektivu – nárůst rušivého chování

b. ZASTAVENÍ ČI ZMÍRNĚNÍ PŘÍJEMNÝCH PODNĚTŮ (tzv. pokuty, zákaz hraní počítačových her, „domácí vězení“, ztráta náklonnosti či lásky, červené a žluté karty ve sportu)

I při operantním podmiňování působí generalizace a diskriminace (prokázáno ve Skinnerově boxu, potkan se naučil máčknout páčku, dále se změnily podmínky a potrava padala pouze za světla či za určitého tónu (=diskriminační podnět), i přes změnu ale žádoucí chování pokračovalo (=došlo ke generalizaci); u lidí generalizace např. naučím se řídit jedno staré auto, dokážu ale řídit i všechna ostatní; diskriminace – dítě ze začne učit až když uslyší kroky matky)

OPERANTNÍ PODMIŇOVÁNÍ U LIDÍ (tvarování chování, předsudky, biofeedback, pověry, hazardní hry) ROZDÍL: Operantní podmiňování se od klasického liší v aktivitě (při klasickém je organismus při učení převážně pasivní) a ve výsledcích učení (při klasickém si neosvojují nové způsoby chování oproti operantnímu)

KOMPLEXNÍ UČENÍ (podstatou je schopnost vytvářet mentální reprezentace a operovat s nimi, operace mohou být asociativní (představa cesty), složitější – více kroků, strategie, komplexní učení může být explicitní, ale probíhá i implicitně, řadíme sem učení vhledem, tvorbu kognitivních map a učení se pozorováním)

LATENTNÍ UČENÍ – VYTVÁŘENÍ KOGNITIVNÍCH MAP (Tolman, 3 skupiny krys v bludišti, první našla na konci bludiště vždy potravu, druhá nic a třetí napřed procházela volně bludištěm a teprve potom nastalo posilování potravou – třetí skupina rychle dohnala první v hledání potravy existuje latentní učení, vytvoření kognitivních map)

SOCIÁLNÍ UČENÍ (osvojování si komplexních způsobů chování a jednání přiměřených určité sociální situaci, začíná již v dětství kopírováním dospělých bez jakékoli vnější odměny (kromě reakce dospělého), u kojenců a batolat hraje roli, zda má dítě s napodobovaným modelem pozitivní citovou vazbu)

- NÁPODOBA (=imitace; chování, které jedinec přebírá, protože je odměněn jeho model, vzor) - ZTOTOŽNĚNÍ (=identifikace, přejímání chování je způsobeno citovým vztahem nebo obdivem k určité autoritě,

kterou jedinec napodobuje, protože by chtěl být jako ona; při identifikaci je objekt (vzor) nápodoby přijímán jako celek, oproti učení nápodobou, kdy je přejímáno pouze určité chování)

- SOCIÁLNÍ POSILOVÁNÍ (=odměny a tresty, Thorndike a Skinner, pokusy s kočkami) - Bandura – observační učení, panenka Bobo Doll ve školce, agresivní dospělý, jehož chování je posilněno, ovlivní

děti; dále Bandura zkoumá vliv subjektivního přesvědčení o vlastní schopnosti (self-efficacy), jedinci s vysokým vyhledávají obtížné úkoly)

- Rotter – rozlišil jedince s vnitřním místem řízení (internal locus of control věří, že odměna závisí na nich, mají život ve svých rukou) a jedince s vnějším místem řízení (external locus of control nevěří, že svým chováním mohou ovlivnit odměnu – posílení)

- zákony socializace (otázka č. 17 psychologie osobnosti) - INTERNALIZACE (=zvnitřňování, dítě se od rodičů učí usměrňovat své chování, pokyny postupně zvnitřňuje a

začíná regulovat své chování i mentální aktivity samo (může využívat i odměn a trestů), tento proces se podílí na seberegulaci i formování osobnosti (hlavně psychodynamické směry)

UČENÍ VHLEDEM (reakcí gestaltistů na behavioristické teorie a Thorndikův zákon efektu, Köhler – výzkumy s primáty, přitáhnutí banánu tyčí skládající se ze dvou částí (aha efekt), dochází ke kognitivní změně – vhledu = vnímání vztahů mezi složkami problémové situace)

IMPLICITNÍ UČENÍ EXPLICITNÍ UČENÍ

bez schopnosti verbalizovat učené informace verbalizovatelné informace

souvisí s implicitní pamětí souvisí s explicitní pamětí

souvisí se všemi poznávacími procesy založené na neporušenosti středních částí spánkových laloků nezávislé na věku, inteligenci, motivaci, vůli

důležité pro adaptaci a tvorbu návyků důležitá schopnost abstrakce, syntéza údajů z různých částí mozkové kůry týká se socializace, vnímání, učení se jazyku

BIOLOGIE UČENÍ (učení vede k novým synaptickým spojením v řadě mozkových struktur; klasické podmiňování probíhá v amygdale (strach) a hipokampu (spojení podmíněného podnětu s určitým kontextem); operantní je založeno na dopaminu, který je produkován ve středním mozku (dopaminový mechanismus odměny)

SENZOMOTORICKÉ UČENÍ (první učení – ihned po narození, propojení smyslů a pohybu, ve srovnání s podmiňováním však jde o vyšší druh učení – zahrnuje sekvence podnětů a reakcí, které se nespojují mechanickým způsobem, ale tvoří integrovanou funkční a dynamickou jednotu; senzomotorické dovednosti jsou velmi trvalé a obtížně vyhasínají (plavání, jízda na kole)

- jedná se o složitý proces (nejen pohybová záležitost), zahrnuje také vnímání a rozlišování signálů, spojení pohybů s určitou informací z našich smyslů, kognitivní momenty (učení, vědomosti, poznatky, zpracování zkušenosti), motivy a emoce (dovednost – uspokojení, kladné hodnocení druhými, kladné sebehodnocení; nedovednost opak), má také sociální souvislost - je spjato se všemi psychickými procesy i systémy osobnosti – důležitý moment v zařazení jedince do sociální skupiny a společnosti

- DRUHY SENZOMOTORICKÉHO UČENÍ o Imitační učení (cvič podle mě; představa pohybu se vytváří výhradně vizuálně, fixace dovedností se

uskutečňuje mnohonásobným opakováním)

o Instrukční cvičení (cvič podle slovního návodu, jedinec musí znát nezbytné poznatky o nacvičované dovednosti, znát používané termíny, aplikuje se při nácviku obtížnějších pohybových struktur (od 10 let)

o Zpětnovazební učení (uč se ze svých chyb; velmi vhodným zpětnovazebním prostředkem je např. video) o Problémové učení (hledej sám řešení úkolu; každému praktickému pokusu předchází myšlenková analýza

vzniklé problémové situace, završená formulováním hypotézy (možného řešení), to je následně prakticky ověřováno a podle výsledku zamítnuto nebo přijato)

o Ideomotorické učení (uč se pohybu i ve svých představách; centrální podráždění může být evokováno slovem, pojmem (vysloveným učitelem), nebo si je může vybavit žák sám tím, že si promýšlí a představuje nacvičovaný pohyb (pohybovou dovednost), náročné na abstraktní myšlení a přiměřenou koncentraci)

PŘÍSTUPY V UČENÍ a) BEHAVIORÁLNÍ PŘÍSTUP (klasické a operantní učení Watson, Bandura, Tolman, Skinner; instinkty kladou meze

tomu, co se má naučit) b) KOGNITIVNÍ PŘÍSTUP (Piaget, Maslow, Rogers, Tolman, tzv. kognitivně vývojový přístup modely kognitivního

zpracování informací, kognitivní mapy, mentální reprezentace; celostní chápání učení gestalt psychologie na učení se podílí i takové faktory jako hodnoty, potřeby, emoce, představy, stereotypy atd.; zabývají se duševními procesy, např. vnímání, zapamatování, úsudek, rozhodování a řešení problému; není založen na introspekci, ale na předpokladech)

c) SOCIÁLNÍ PŘÍSTUP (observační učení nápodoba, identifikace, odměna a trest) d) BIOLOGICKÝ PŘÍSTUP (učení jako adaptivní reakce – přizpůsobení se prostředí) e) KOGNITIVNĚ BEHAVIORÁLNÍ TERAPIE (kombinuje metody behaviorální a kognitivní, vychází z teorie učení a příčiny

poruch vidí v interakci dítěte s prostředím (naučené špatné reakce), zaměřuje se na pozorovatelné, konkrétní a jasně vymezené chování dítěte, stanovuje si konkrétní cíle a předpokládá aktivní spolupráci dítěte; používá technik jako systematická desenzibilace)

8. PAMĚŤ A JEJÍ FUNKCE V ŽIVOTĚ ČLOVĚKA - modely paměti (Atkinson a Shiffrin - tradiční model, Craik a Lockhart - úrovně zpracování informace, Engle, Baddeley - pracovní paměť, Tulving, Squire - paměťové systémy, McClelland a Rumelhart - konekcionistický model), paměťové procesy - kódování, vybavování. Zkreslení a zapomínání. Neuropsychologie paměti)

PAMĚŤ (základní předpoklad pro učení se, vnitřní záznam nějaké předchozí události nebo zkušenosti, jde o konstruktivní proces, v němž aktivně organizujeme a dotváříme informace, které zpracováváme, uchováváme a vybavujeme si;vzpomínky nejsou pouhou replikou, dotváříme je, aby dávaly smysl)

obsahem jsou mentální reprezentace - tvořena sítí vzájemně propojených jednotek, které pracují simultánně (paralelně) na zpracování informací

udržuje kontinuitu minulosti a přítomnosti Já, bez paměti by psychické fungování nebylo možné

Ebbinghhaus (první systematické výzkumy paměti, opakování řady bezesmyslných slabik, na jejichž základě určil kapacitu krátkodobé paměti = 5-7 prvků; přínosem je také Ebbinghausova křivka zapomínání - ukazuje, že zapomínání je zpočátku velmi rychlé, ale postupně se zpomaluje - nejlépe opakovat materiál po 1. hodině, pak po 8 hodinách; kladl důraz na kvantitativní metody)

Barlett (zkoumal, jak paměť funguje v každodenním životě – metodou opakované reprodukce, zjistil, že naše zapamatování různých událostí se mnohdy vágní a neúplné – vybavování je tedy především rekonstrukcí založenou kromě nových informací na systémech starších poznatků = schématech)

neuropsychologové zkoumají paměť pomocí zobrazovacích metod (PET), jaká centra jsou namáhána při různých pamětních testech, výzkumy s pacienty trpícími amnézií

FÁZE (STÁDIA) PAMĚTI

vštípení = kódování (bezděčné/záměrné; transformace senzorických vstupů do podoby mentálních reprezentací, které lze uložit do paměti, 3 typy: akustické, vizuální, sémantické)

uchování = retence (vždy bezděčné, proces podržení či uchování zakódované informace v paměti po různě dlouhé časové období, aktivní proces, informace v mozku dále tříděny, řazeny, zpracovávány)

vybavení = reprodukce (bezděčné/záměrné, vyhledání informace v dlouhodobé paměti a její vyvolání zpět do vědomí, přibližně 40 mikrosekund, 2 základní formy:

a) spontánní vybavování (free recall; hledáme v paměti údaje bez jakýchkoliv percepčních vodítek, opírá se o expresivní znalosti (ve škole otázky „Vyjmenuj….“, „Napiš, co víš o ….“) b) znovupoznání (rekognice, vybavování při opětovném přímém vnímání stejného, nebo podobného podnětu, který jsme již dříve uložili do paměti, opírá se o receptivní znalosti (multiple choice/true-false test)

MODELY PAMĚTI 1) zpracování informace (Tulving a Squire) – paměť je proces podobný počítači 2) paralelní distribuované sítě (konekcionistický model - McClelland a Rumelghart) – paměť je tvořena sítí

propojených jednotek - poznatek není izolovaný, ale začleněn do paralelních neurologických sítí 3) model postupných úrovní zpracování (Craik a Lockhart) – různá hloubka: mělké a hloubkové zpracování

informací – práce se sítěmi + investice psychické energie – snazší návrat informace 4) tradiční třístupňový model paměti – tři různé sklady k udržení a zpracování informace po různě dlouhou

dobu: model vytvořen Atkinsonem a Shiffrinem:

prchavá senzorická paměť (senzorický sklad/registr)

krátkodobá paměť

dlouhodobá paměť

SENZORICKÁ/ULTRAKRÁTKÁ PAMĚŤ (senzorický sklad/registr; aktivní, nachází se ve vědomí, ultrakrátká paměť = cca 10 sekund - čas nezbytný pro vyhodnocení, zda je informace důležitá a půjde dál či bude ignorována; senzorické podráždění rychle vyhasíná třeba rychlého vyhodnocení a vybrání důležité informace, kterou mechanickým opakováním můžeme přesunout do krátkodobé paměti, kde také dochází ke třídění - opětovným opakováním nebo propojením s nějakým významem (laborování) můžeme informaci přesunout do dlouhodobé paměti)

ikonická paměť (krátkodobě uchovává vizuální informace - jev nazývaný setrvačnost zrakového podnětu (vizuální perzistence) - vnímání zdánlivého pohybu (kreslení prskavkou)

echoická paměť (krátkodobě uchovává sluchové podněty)

Sperlingův experiment – dokazuje existenci ikonické paměti prezentace 12 písmen uspořádaných do tří řad po dobu 0,05s (např. BQNZ, VTOM); závěr: lidé jsou schopni zapamatovat si nejvýše 4-5 písmen, ihned po prezentaci si pamatují všechny písmena (díky ikonické paměti), ale než je stačí vyjmenovat, vizuální představa se rozplyne; pokud se propojí se zvukovou stopou, počet zapamatovaných písmen se zvyšuje)

KRÁTKODOBÁ PAMĚŤ (někdy označována jako pracovní paměť; umožňuje po dobu několika sekund (15-30s) zapamatovat si omezené množství informací (zrakové, sluchové…), kapacita je málo ovlivnitelná nácvikem (Millerovo

magické číslo 7±2 prvky), vyšší rozsah souvisí s porozuměním informace; slouží k dočasnému uchování jak nových informací, tak informací vybavených z dlouhodobé paměti (aktivovaná složka dlouhodobé paměti), je aktivní (představa kuchyňské linky, na kterou vyndáme informace před vařením)

- v krátkodobé paměti můžeme informace štěpit = strukturovat materiál na kousky (chunt) = hledání souvislostí a překódování, sdružování do smysluplných jednotek (např. číslo 20200200020000 jako 20, 200, 2000, 20000)

- mnemotechnické pomůcky – metody ke zvyšování krátkodobé paměti, usnadnění uložení informace do dlouhodobé paměti, např. metoda místa, metoda klíčových slov, myšlenková mapa, spojení informací do příběhu, vizualizace)

- Engle = koncentrický model paměti (dlouhodobá paměť je na okraji, blíže středu je pracovní – uvnitř ní krátkodobá, která slouží jako malý rezervoár informací) = model dvojí paměti (přenos z krátkodobé do dlouhodobé paměti)

- ČÁSTI KRÁTKODOBÉ PAMĚTI o fonologická/artikulační smyčka = zapamatování slyšeného, okamžitá paměť pro čísla opírající se o jejich

zvukovou podobu, tvořena fonologickým zásobníkem, který zaznamenává zvukovou podobu slov a mechanismem opakování, který oživuje a udržuje obsah fonologického zásobníku na základě bezmyšlenkovitého hlasitého opakování efekt novosti (recency effect) - zapamatování slov z konce seznamu efekt primárnosti (primary effect) - lepší zapamatování slov ze začátku seznamu efekt délky slov - lépe si pamatujeme kratší slova, či celky než delší

o vizuálně prostorová představa o centrální exekutivní funkce - propojování a přendavání informace

- Baddeley = pracovní paměť se skládá z fonologické smyčky a konceptuální paměti (ta slouží k uchování významů a myšlenek obsažených v mluvené a psané řeči)

DLOUHODOBÁ PAMĚŤ (relativně stálá složka paměti, lze si v ní uchovat informaci od několika minut až po celý život, poměrně neomezená kapacita, ale ne úplně; obsahem jsou především významy = sémantické kódování (přesnost sdělení nemusí být 100%, ale její význam si zachováme naprosto přesně), lépe se pamatují verbální obsahy)

- do dlouhodobé paměti jsou informace ukládány během procesu konsolidace (upevnění, ustálení), které trvá cca 30 minut, ukládání je silně ovlivněno emocemi - emočně zabarvenou informaci si pamatujeme lépe, než citově neutrální, zároveň pokud se např. něco učíme a v půlhodinovém intervalu od učení se stane nějaká velmi emočně zabarvená událost, tak obvykle zakryje to, co jsme se učili

- informace do dlouhodobé paměti vkládáme bezděčně či záměrně (pomocí mechanického opakování), při vzpomínání prohledáváme položky

DRUHY DLOUHODOBÉ PAMĚTI (Winograd rozdělil na deklarativní a implicitní)

- DEKLARATIVNÍ PAMĚŤ = EXPLICITNÍ (obsahy musí projít vědomím, lze je verbálně popsat (sdělitelná),

verbální kód, např. autobiografické vzpomínky, naučená fakta o světě; dále rozlišil Tulving ) o EPIZODICKÁ PAMĚŤ (součástí je autobiografická paměť - různé události, které jsou časově datovány a

subjektivně zabarveny, informace zakódované ve verbálním i neverbálním kódu; sdělitelné zážitky, vzpomínky a příběhy – narativní (vyprávěcí) modus; nejvíce si pamatujeme emočně zabarvené události, vzpomínky jsou sériově uspořádané – při vybavování jdeme proti časové lince)

o SÉMANTICKÁ PAMĚŤ o paradigmatický (příkladový) modus (uchování a využití znalostí o významech, slovech a pojmech, jejich

vlastnostech a vzájemných vztazích - potřebná pro orientaci v realitě; faktické znalosti o světě - informace si pamatujeme, aniž bychom věděli, kde a kdy jsme je získali (zapomínání původního zdroje informací), konkrétní i abstraktní pojmy, které sdělujeme pomocí jazyka, ukládání se děje za pomoci verbálního kódování)

o duální kódování (Paivio, zapamatujeme si nejen verbální znak, ale také mentální reprezentaci daného předmětu)

o schémata (kognitivní rámce) = soubory propojených informací, pojmový rámec nebo vzorec usuzování, vhodný pro danou situaci (stačí říct například „Bylo nebylo…“ a vybaví se nám schéma pohádky,…)

o scénáře = ucelený soubor znalostí a dovedností, které se týkají toho, jak je třeba postupovat v určité typické situaci, nebo jaké chování je v ní vhodné (Schank, Abelson); máme scénáře např. pro restauraci, cestu vlakem…, spadá zároveň i pod epizodickou paměti

o zlepšování dlouhodobé paměti (organizace materiálu = třídění, opakování s prohlubováním (zapojení do sítí), pomocná návěští (rozpoznávání a vybavování – rozpoznání je snazší, spíše poznáme bývalé spolužáky na fotce, než si vybavíme jejich jména), pomocné kanála – emoce, kontext, barva textu)

- PROCEDURÁLNÍ PAMĚŤ = IMPLICITNÍ (může probíhat bez účasti vědomí, obtížně verbalizovatelné obsahy - pracuje s neverbálním kódem, obsahuje pravidla, nebo sled postupů pro vytvoření nějakého celku – jak se co dělá, senzomotorické dovednosti (jízda na kole); jde o dokonale naučené, zautomatizované dovednosti, původně však obsahy mohly být explicitní; je vývojově starší než explicitní paměť a je méně náchylná k poškození)

VYBAVOVÁNÍ Z DLOUHODOBÉ PAMĚTI

vnější situační kontext (ovlivňuje vybavování, znamená to, že pokud jsme si něco zapamatovali v určitém prostředí, snáze si to v daném prostředí zase vybavíme)

vnitřní kontext (ovlivnění vybavení naší emoční náladou efekt kongruence s náladou (Bower, v negativním emočním rozpoložení si vybavujeme informace, které byly kódovány také za negativního emočního rozpoložení)

NEUROPSYCHOLOGIE PAMĚTI (paměť má základ v biologických změnách na úrovní neuronů – opakovaná stimulace na určitém neuronu vede k zesílení synapse, také se zvyšuje (či snižuje) schopnost neuronu uvolňovat neurotransmitery; velký vliv hormonů (adrenalin, noradrenalin) a emocí)

- amygdala – emoční paměť, emoční reakce vzniklé klasickým podmiňováním - bazální ganglia a mozeček – implicitní paměť, základní paměťové stopy - hipokampus – rozpoznávání, explicitní paměť, prostorová paměť, epizodická paměť, deklarativní paměť - thalamus – utváření nových vzpomínech, prostorová a pracovní paměť - mozková kůra – explicitní vzpomínky, epizodická paměť, učení se dovednostem, pracovní paměť

zábleskové vzpomínky (flash memories = živé, relativně trvalé záznamy okolností, ve kterých jsme zažili emočně nabitou, důležitou událost (11. září), často jsou po čase zkresleny, jsou nepřesné, nejlépe je zaznamenat je ihned po události (důležité pro svědectví), Neisser dělal experiment – dotazoval se studentů, co dělali při havárii raketoplánu Challenger, po třech letech se ptal znovu stejných lidí, odpovídali jinak a bránili svou novou výpověď)

Zkreslování vzpomínek (distorze, vzpomínky v paměti nezůstávají v nezměněné podobě, ty, které nedávají smysl, nebo se hůře vybavují se třídí do smysluplných celků pro lepší orientaci – ale dochází tím ke zkreslení; zabývala se tím Loftusova a Pickrell pochybnosti o věrohodnosti vzpomínek očitých svědků, podsouvání emočních prožitků)

- rekonstrukce (doplnění neúplných informací pravděpodobnými údaji, hlavně těmi v souladu s naším přesvědčením – lépe si je pamatujeme a vybavujeme, viz konfirmační zkreslení (hledání potvrzení)

- redukce (vypouštění detailů pro lepší zapamatování) - konstrukce (vytvoření zcela nového psychického obsahu na základě dřívějších informací – konfabulace

(smyšlenky)

AMNÉZIE (ztráta paměti,porucha explicitní paměti, způsobeno např. úrazy hlavy, operací mozku, nervovým onemocněním, rozlišujeme ANTEROGRÁDNÍ (neschopnost zapamatování si nových zážitků, vzpomínky před úrazem neporušené, narušen je hipokampus, nemohou se ukládat nové údaje) a RETROGRÁDNÍ (neschopnost vybavit si vzpomínky z doby před úrazem, většinou není úplná)

- DĚTSKÁ AMNÉZIE (nic před 3 rokem života, Freud si myslel, že se jedná o vytěsnění traumatických afektivních obsahů, podle jiné teorie je do 2 let nezralý hipokampus, proto se vzpomínky neukládají, podle kognitivních psychologů jde o jiné kódování než u dospělých, proto si v dospělosti nelze vzpomínky vybavit – je nedovyvinuté já, nedostatečná orientace v prostoru a čase, špatná organizace vzpomínek…

ZAPOMÍNÁNÍ (ochrana mozku před přetížením, záleží na kvalitě zapamatovaných informací – zda jsou v síti) 1) teorie rozpadu paměťových stop (blednutí či rozpad paměťových stop, potřeba reaktivovat čas od času naučené

informace; Jostův zákon – pokud jsou dvě paměťové stopy v témže okamžiku stejně silné, starší z nich bude trvalejší a její blednutí pomalejší; toto je hlavní příčina zapomínání v senzorické a krátkodobé paměti)

2) motivované zapomínání (odstranění nepříjemné nebo zahanbující vzpomínky; represe = potlačení nechtěných vzpomínek (Freud), funkcí je udržovat nepřijatelné psychické obsahy mimo vědomí; vytěsnění nepříjemných zážitků je však náročné, proto tato teorie nejspíš není pravdivá)

primární represe (aby mentální reprezentace, která je nechtěná vůbec nevstoupila do vědomí)

sekundární represe (udržet mimo vědomí vše, co s touto mentální represí souvisí) 3) teorie interference (podobné obsahy uložené v paměti na sebe působí rušivě (nasedání informací na sebe,

vzájemné vyrušování), což způsobí obtížnější vybavování; útlum může být proaktivní (příčinou špatného vybavování nové látky je znalost dřívějších informací) nebo retroaktivní (nové poznatky ovlivňují dřívější informace), ale i ekforický (učení se těsně před reprodukcí), nejlepší je napřed si pořádně osvojit dřívější informace, uspořádat je, a pak se učit navazující nové učivo = pozitivní tranfer)

4) špatné vštípení/zakódování (třeba vést vnitřní dialog, chyb hned na počátku procesu, informace z KP nebyla úspěšně přenesena do DP)

5) selhání vybavování vzpomínek (vychází z předpokladu, že informace jsou v dlouhodobé paměti uloženy v určitých kategoriích a vzájemně propojeny do sémantických (konekcionistických sítí), tyto spoje ulehčují vybavení)

teorie ztráty vodítek (přetížení vodítka, které vede k dané informaci, v paměti se informaci nepodaří najít, typické rčení „Mám to na jazyku“, problémy nastávají, vycházíme-li, z neefektivních vodítek)

vliv emocí na vybavování (únava, přetížení, stres)

9. MYŠLENÍ - psychologické přístupy ke zkoumání myšlení; druhy myšlení. Myšlenkové operace. Propozicionální myšlení - druhy pojmů a operace s nimi, deduktivní a induktivní usuzování. Rozhodování - algoritmické a heuristické postupy, posuzování alternativ - teorie rozhodování. Myšlení jako řešení problémů.

MYŠLENÍ = proces zpracovávání a využívání informací, hlavní funkcí jsou formování pojmů, rozpoznávání a nacházení vztahů, vyvozování závěrů (usuzování), řešení problémů a vytváření něčeho nového, výsledkem myšlení je nový poznatek

- DRUHY MYŠLENÍ o konkrétní (manipulace s vjemy, využití: při opravách přístrojů, vaření, přestavování nábytku, skládání puzzlí) o názorné (operace s představami, nejčastěji vizuálními; využití při plánování zařizování bytu, při řešení

geometrických příkladů nebo neverbálních úloh v testech inteligence) o abstraktní (provádíme operace se znaky (symboly), např. verbálními, matematickými či logickými; např.

myšlení pojmové (manipulace s verbálními znaky), propozicionární myšlení (základem jsou propozice (výroky, tvrzení), které jsou vyjádřeny verbálně a s nimiž provádíme mentální manipulace)

- analýza (myšlenkové rozčlenění celku na části, Duncker – jakou barvu má střecha vašeho domu? první si musíme vybavit náš dům, uvědomit si, že má střechu a jaká je) x syntéza (sjednocování či kombinování jednotlivostí do určitého mentálního celku, závěr myšlení není obsažen ve výchozích údajích, výsledkem je něco nového)

- Bruner: analytické myšlení (postupuje krok za krokem) x intuitivní myšlení (nepostupujeme v jasně vymezených krocích, odpověď je buď špatná nebo správná, jedinec si málo uvědomuje proces, nebo vůbec; toto myšlení se opírá o dobrou znalost příslušného vědního oboru)

- myšlení se zkoumá metodou introspekce jedince při řešení úkolu - psychodynamičtí psychologové se domnívají, že myšlení ovlivňují nevědomé pohnutky a afekty

ARISTOTELOVY FORMY MYŠLENÍ - POJMY (lze je hierarchicky uspořádat, kategorie jsou pojmy nejvyšší obecnosti, nelze je dále zobecňovat,

Aristoteles pro ně vymezil 10 kategorií, 4 z nich jsou nejdůležitější – substance (podstata), kvantita (množství), kvalita (vlastnosti), relace (vztah), dále: kde, kdy, poloha, mít, činit a trpět)

- SOUDY (spojují nejméně dva pojmy, subjekt je ten pojem, o kterém se něco vypovídá, predikát je výpověď o subjektu; psychologie označuje elementární myšlenky, které se týkají vztahu mezi 2 pojmy či jinými formami mentálních reprezentací termínem propozice)

- ÚSUDKY (vzniká odvozením něčeho nového z několika soudů, sestává ze dvou předpokladů (= premis; všichni lidé jsou smrtelní; Sokrates je člověk) a závěru (=konkluze; Sokrates je smrtelný), základní typ úsudku = sylogismus,

POJMY (=mentální kategorie, do kterých zařazujeme předměty, události, zkušenosti nebo ideje, které jsou si v jednom nebo více aspektech podobné, efektivně reprezentují velké množství údajů, což umožňuje a usnadňuje myšlení, většinu pojmů lze ztotožnit s verbálními znaky)

- rozvoj zkoumání pojmů v 50 – 60 letech – Bruner jádro = definice pojmu (pojmy s jasně vymezeným jádrem jsou tzv. klasické/formální pojmy; v opačném případě jde o tzv. fuzzy pojmy (neurčité, rozostřené pojmy), takovým pojmem je např. hra – nelze jednoznačně rozlišit, co hra je a co není, zabýval se jimi Wittgenstein)

- význam pojmů určujeme na základě jejich typického příkladu = prototypu (teorie rodinné podobnosti, Wittgenstein), navázala Roschová – lidé třídí pojmy do kategorií podle podobnosti, nikoli podle určujících rysů = teorie prototypů PROTOTYP = nejlepší, nejjasnější a nevýstižnější příklad daného pojmu, jsou základem neurčitých pojmů a slouží jako vztažné body při rozhodování a zařazování do kategorií)

- 3 druhy pojmů podle rychlosti osvojení u dětí (Roschová) pojmy základní úrovně (představují střední stupeň zobecnění (stůl, židle, jablko, auto, sukně) pojmy nadřazené (vznikají seskupením pojmů základní úrovně (nábytek, ovoce, oblečení) pojmy podřízené (na nejnižší úrovni, vyjadřují přesnější definici než pojmy základní úrovně)

- předpojmy (Piaget, před vytvořením pojmů (2 – 3 roky) si dítě myslí, že každý pojem má jen jednoho zástupce, např. slimák před domem je ten samý, který byl předtím na zahradě)

- Niesser – představu o prototypu může mít každý člověk jinou (př. kdo je prototypem inteligentní osoby) - UČENÍ SE POJMŮM (učíme se vlastní praxí – tzv. prototypy; ve škole se učíme spíše jádro pojmů (kolem 10 let)

o pomocí příkladu (nová položka (židle, na kterou dítě narazí cestou po koberci) je chápána jako zvláštní případ pojmu (dítě již má utvořenou mentální reprezentaci stolu, srovná s ním židli a tím vzniká pojem „nábytek“), pokud se dostatečně podobá známým příkladům daného pojmu)

o testování hypotézy (v pozdějším věku, testování hypotézy o společných vlastnostech známých příslušníků daného pojmu – dítě zkoumá různé vlastnosti zástupců pojmu a přemýšlí, zda jsou těmi, které je spojují)

o strategie shora dolů (k určení vlastností pojmů se využívají dřívější znalosti společně se známými příslušníky pojmu (vidím poprvé jablko Rubín a předpokládám, že má stejné jádro a pecičky jako jablko Spartan)

o ad hoc pojmy (Barsalou, vznikají situačně, ad hoc = za účelem, nemají společné atributy a vznikají až za daných podmínek, např. kategorie věcí, které musím zachránit při požáru)

MYŠLENKOVÉ OPERACE (= operace s pojmy; termín Piageta = účelné mentální manipulace s psychickými obsahy, nejběžnější jsou manipulace s pojmy – „stavební kameny“ lidského myšlení) - SROVNÁVÁNÍ (komparace, základní myšlenková operace, zjišťování podobností a rozdílů mezi různými jevy,

umožňuje třídění a kategorizaci (Cumminsová - tříměsíční kojenci jsou schopni rozlišit živé a neživé objekty, tříleté děti rozlišují přírodní jevy – rostliny, živočichové, minerály, artefakty)

- LOGICKÉ OPERACE (mají přesná pravidla, výsledky jsou vyhodnocovány jako správné- nesprávné, pravdivé-nepravdivé, uplatňují se hlavně v matematice, někdy označovány jako algoritmy – specifický myšlenkový postup vhodný pro řešení určitého typu problémů, využívají se např. u anagramů (sestavení slova z nabízených písmen)

- HEURISTICKÉ OPERACE (heuristika = soubor pravidel, která nám pomáhají zjednodušit problémy a najít cesty k jejich řešení, výsledky jsou vyhodnocovány jako vhodné-nevhodné nebo vyhovující-nevyhovující; heuristiky jsou postupy řešení, které jsou vytvářeny pro danou situaci, často jen „zkratka“, analogie s něčím co známe, šetří energii, vždy u úloh, které nemají správné řešení (př. psaní slohovky, výběr životního partnera)

DEDUKTIVNÍ USUZOVÁNÍ (z obecných pravidel vysuzujeme závěry o specifických příkladech např. sylogismy, studium podmínek, za kterých jeden výrok vyplývá z druhých, využití tzv. výrokového kalkulu = 5 základních logických operací, ve kterých různě kombinujeme výroky – níže)

- konjunkce (A a B; ˄) konjunktivní pojmy = současný výskyt dvou a nebo více společných charakteristik, př. svobodná teta = žena, sestra jednoho z rodičů, svobodná

- disjunkce (A nebo B; ˅) přítomnost jedné ze společných charakteristik, druhá vyloučena, př. americký občan = narozen v USA nebo zvlastenčený cizák

- negace (ne - A; ~) - implikace(jestliže A, pak B;) - ekvivalence (A když a jen když B; ≡) - součástí je také predikátový kalkul = operace s pojmy predikát, argument, operátor, kvantifikátor - příčiny chyb v deduktivním usuzování z hlediska formální logiky není obsah sylogismů důležitý, platnost nezávisí

na to, co písmena znamenají, ale dosazení významu za písmeno je užitečnou metodou při dedukci, odhalí případné nesmysly (Wilkins – sylogismus A: všechna A jsou B; všechna C jsou B; Z toho plyne, že všechny A jsou C x Všichni psi jsou savci; Všechny kočky jsou savci; Z toho plyne, že všichni psi jsou kočky nesmysl) o atmosférický efekt (Woodworth, Sells – formulace výchozích předpokladů vytváří určitou atmosféru, která

může ovlivnit posouzení platnosti závěrů, pokud se v premisách i v konkluzi vyskytují stejné kvantifikátory (žádný, každý), pak většina lidí považuje chybný závěr za platný; v současnosti se psychologové domnívají, že problémem není atmosférický efekt, ale nedokonalá mentální reprezentace problému – atmosférický efekt se tedy uplatňuje při rychlém a povrchním posuzování sylogismu)

- MENTÁLNÍ MODELY (Laird – teorie sylogistického usuzování lidé v průběhu usuzování vytvářejí mentální modely situací, které premisy popisují; „model“ = mentální struktura, která, která umožňuje pochopení dané problémové situace; na základě modelů lidé posuzují úsudky (ne na základě postupu logické operace), příkladem jsou úlohy, kdy některé informace vyplývají z textu, ale jiné musíme odvodit – př. s výškou bratrů; využití modelů je např. v kruhových diagramech, jsou spíše modelem než logickým znázorněním premis)

- logická pravidla nepostihují všechny aspekty deduktivního usuzování: tato pravidla jsou spouštěna pouze logickou formou tvrzení, přestože schopnost vyhodnocovat deduktivní úsudky často závisí také na obsahu tvrzení

INDUKTIVNÍ USUZOVÁNÍ (odvozování obecných závěrů z jednotlivých pozorování, např. zlato je těžší než voda, stříbro také, železo také kovy jsou těžší než voda; podílejí se na něm 2 klasické myšlenkové operace GENERALIZACE = zobecňování (jádro indukce, pátráme po vztahu či pravidlu, které platí pro všechny členy kategorie, generalizované závěry však nemůžeme nikdy s jistotou prohlásit za pravdivé) a ABSTRAKCE; většina psychologických výzkumů prováděna metodou generalizace (na základě vzorku zobecněno na populaci), ale částečně ověřeno statistikou, využíváno i v běžném životě - většinou spolehlivé, můžeme se o ně opřít, časté je však mylné zobecňování na základě citlivé zkušenosti (všichni chlapi jsou svině)

- chybné usuzování může být důsledkem konfirmačního zkreslení = tendence lidí, ověřovat si své výchozí předpoklady či názory pouze na základě důkazů, které je potvrzují (zaměření pozornosti); k ověření teorie není potřeba hledat jen důkazy, které je potvrzují, ale také protipříklady (tj. data, která vyvrací teorii – na jejich hledání upozorňoval již Francis Bacon)

- potíže při výběru relevantních informací (Wason – pro lidi je obtížné vybrat ty informace, které potřebují k ověření platnosti výchozích předpokladů Wasonův karetní problém - selhává u něj většina i vysoce inteligentních lidí, protože jim chybí zkušenost a nedokážou si to pořádně představit, tj. postupují pragmaticky - ptáme se, které karty je třeba otočit, abychom potvrdili pravidlo, že pokud má karta na jedné straně samohlásku, pak má na druhé straně sudé číslo karty EK27 (musíme otočit E a 7), při aplikaci na každodenní život to již je pochopitelné: pokud někdo pije pivo, je starší 18 let: karty: pivo, džus, 22, 16 (otočíme pivo a 16 let)

- z výše uvedeného vyplývá, že lidé přistupují k řešení úloh vyzbrojeni schématy pragmatického uvažování – ne logikou, např. permisivní schéma = schéma splnění určitých podmínek k určité aktivitě (pokud někdo dělá X, musí splňovat Y titul MUDr. má jen ten, kdo absolvoval medicínu)

- indukce je pravděpodobnostní závěr, lze ho vyvrátit protipříkladem, ale tento úsudek může být dobrý, i když není deduktivně platný – tzv. induktivně silné úsudky Mitch studoval účetnictví. Mitch pracuje pro firmu zabývající se účetnictvím. Z toho vyplývá, že Mitch je účetní.

ÚSUDEK NA ZÁKLADĚ ANALOGIE (při usuzování na základě analogie vyvozujeme v dané problémové situaci závěr na základě jejího srovnání s obdobnou situací, kterou dobře známe = analogické usuzování = heuristický myšlenkový postup (nepostupujeme systematicky, volíme to, co nás napadne; Spearmen chápal tvorbu analogií, jako nejlepší test k měření obecné inteligence, navázal na něj Sternberg a začal zkoumat kognitivní operace probíhající v mysli při jednoduchých analogických úsudcích (např. A se má k B jako se má C k ___)

- nutnými operacemi jsou: zakódování (vyhledání mentální reprezentace v dlouhodobé paměti a uvědomění významu); pochopení vztahů a přenos podobnosti z jedné dvojice na druhou, při posouzení psychického stavu druhých – uvědomění si, jak bychom se cítili sami v této situaci)

HEURISTIKY (souvisí s rozhodováním jako funkcí myšlení (proces výběru mezi několika možnostmi), lidé obvykle nezváží všechna pro a proti, nechtějí vynaložit na rozhodování tolik energie a hledají, jak si rozhodování usnadnit mentální zkratky = heuristiky; Tversky a Kahneman (70. a 80. léta): lidé při induktivních soudech porušují pravidla teorie pravděpodobnosti)

a) heuristika reprezentativnosti (řídíme se mylnou poučkou: čím více se daný objekt podobá typickému příkladu (prototypu), tím větší je pravděpodobnost, že do ní patří – přitom ignorujeme poměrný výskyt, např. nový soused – konzervativně se obléká, má bohatou slovní zásobu a je poněkud plachý – je pravděpodobnější, že je knihovník nebo zaměstnanec obchodní firmy?, většina lidí odpoví, že knihovník, ignorují však poměrné zastoupení knihovníků v populaci, kterých je mnohem méně zaměstnanců obchodních firem, problémem rozhodování je tedy intuitivní statistika – odhad pravděpodobnosti možností, příklad užití: lékaři při diagnostice hodnotí, jaká je pravděpodobnost, že by se nemoc, se stejnými příznaky jako jiná, vyskytovala u pacienta)

- posuzování nahodilých událostí (dva výsledky hodu mincí: PPPOOO a POOPOP – která kombinace je pravděpodobnější, ve skutečnosti jsou obě stejně pravděpodobné)

- hráčský klam = Monte Carlo – vychází z předpokladu, že pokud vypadají nahodilé události nenáhodně (padne 5x červená v ruletě), lidé si myslí, že se zvyšuje pravděpodobnost obratu, matematicky je šance stále stejná)

b) heuristika dostupných informací (posouzení pravděpodobnost jevů na základě toho, jak snad si vybavíme z paměti jejich možné příklady (např. co nás napadlo jako první – je více slov s R na začátku slova nebo s R na třetím místě?); příklad užití: lidé nadhodnocují šanci, že by se mohli stál obětí násilného činu či výhercem loterie, protože to neustále slyší v médiích)

c) heuristika ukotvení a přizpůsobení (pokud odhadujeme řadu násobků čísel, ovlivňuje nás to, jakými čísly řada začíná – pokud vyššími, bude i náš odhad vyšší ukotvení = očekávání podmíněné počátečními informacemi; příklad užití: Baťa, 99 Kč nižší než 100Kč, výběr nemovitosti, napřed ukážou předražený dům, potom středně drahý, který ale působí nyní velmi levně a člověk ho koupí)

- efekt primárnosti (naše mínění o druhém člověku ovlivňují první údaje, které o něm obdržíme = Průchovo paradigma, vliv primárních informací je výrazný, názor je odolný vůči změně)

- efekt kognitivního rámce (=framing, na rozhodování má velký vliv zarámování problému – to, jak je rozhodujícímu předložen, jak je prezentován, pokud při prezentaci problému zdůrazníme možné zisky (rozhodnete-li se takto, zachráníte 200 lidí), pak mají lidé tendenci vyhýbat se zbytečnému riziku; zdůrazní-li se možné ztráty (rozhodnete-li se takto, tak je pravděpodobnost 33%, že zemře 400 lidí), vybírají lidé spíše tu možnost, která jim dovolí, vyhnout se nutnosti akceptovat nevyhnutelné ztráty posuzování jevů i rozhodování výrazně ovlivňuje slovní či jiný kontext; příklad užití: pozitivní zarámování různých hesel např. zastánci potratů: jsme PRO volbu x odpůrci potratů: jsme PRO život)

FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ (problém = situace, v níž známe cíl, ale neznáme prostředky k jeho dosažení (Newell a Simon), nejjednodušším řešením je metoda pokus – omyl (volíme pokud máme o problému málo informací, např. člověk uvízne ve výtahu, mačká všechny tlačítka, křičí, skáče); dále algoritmické ověřování všech alternativ (svazek klíčů) nebo heuristické postupy (zvolení jedné cesty, ostatní neřeší, často forma analogie – to řešení, které se osvědčilo v minulosti), myšlení je potřeba k objevování originálních teoretických či praktických postupů (vážení 8 mincí pouze 2x a zjištění, která je falešná)

a) POROZUMĚNÍ PROBLÉMU (vytvoření mentální reprezentace problému, u verbálních problémů pochopení významu všech pojmů a vzájemných vztahů (grafy, vizuální představy), nadbytečné a nepodstatné informace působí rušivě; lidé s dobrými usuzovacími schopnostmi věnují porozumění problému více času než lidí se schopnostmi slabšími (např. víckrát úlohu pročtou, zkoumají každé slovo)

b) DŘÍVĚJŠÍ UČENÍ (ucelené, vzájemně propojené znalosti a dovednosti pozitivně ovlivňují schopnost člověka řešit problémy, ale existuje kritická úroveň znalostí, jejíž překročení řešení problémů znesnadňuje, člověk potom lpí na starých osvědčených myšlenkových postupech (mentální nastavení), starým odborníkům se nedaří odpoutat se od zažitých schémat a hledat nové postupy, což jim znemožňuje efektivní řešení problémů, př. Maierův problém devíti bodů – spojit devět bodů (3x3 čtverec) čtyřmi úsečkami bez toho, aby se tužka zvedla z papíru – řešením je

překročení kognitivního rámce (přetažení mimo čtverec; důvodem tohoto lpění na osvědčených postupech může být to, že pokud bychom nad každou myšlenkovou operací příliš přemýšleli, bylo by to vyčerpávající)

- funkční fixace – zvláštní druh mentálního nastavení, uplatňuje se především u praktických problémů opakovaným používáním předmětů dochází k přesvědčení, že každý předmět má svou funkci, což nám brání použít ho novým způsobem; experiment Duncker – probandi měli za úkol přidělat ke dveřím ve výšce očí 3 svíčky, měli k dispozici kancelářské sponky, připínáčky, tužky a 3 lepenkové krabičky, většina správně přidělala krabičky připínáčkem ke dveřím a do krabiček dala svíčky, v druhé verzi byly do těchto 3 krabiček umístěny zbývající pomůcky, úlohu nevyřešil téměř nikdy, protože krabičky již měly jiný účel)

- Gicková, Holyoaková – experiment, studenti řešili problém, ti kteří předtím řešili jinou úlohu, jejíž řešení bylo metaforicky podobné, mohli použít analogii a vyřešili i novou úlohu

c) ODBORNOST (experti mají zvláštní myšlení, zjistilo se analýzou verbálních protokolů (znaleckých posudků), kdy odborníci zaznamenávali, jak vyřešili nějaký problém, experti jsou ti, kteří mají v určité oblasti rozsáhlé a dobře propojené znalosti a dokážou je prakticky využívat, čerství absolventi tedy nejsou experti (nemají praktické zkušenosti, aby se jimi stali, je potřeba promyšlená a systematická praxe)

- Chiová, Glaser (charakteristické rysy myšlení odborníků) excelují hlavně (někdy pouze) ve svém oboru (transfer = přenos poznatků do jiných oblastí není u

oborníků příliš rozsáhlý) vnímají informace ve velkých smysluplných vzorcích (vnímají jednotlivé kroky ve vzorcích, které

začátečníci nejsou schopni postihnout, např. lékař se podívá na rentgen a vidí) řeší problémy rychle a přesně (větší rychlost a menší počet chyb, odborníci mají mnohé automatismy,

nemusí přemýšlet dlouho o problému, jen si řešení vybaví z paměti, laik musí řešení vymyslet) mají lepší krátkodobou paměť (funkční rozdíl, rozsáhlé znalosti a automatizované dovednosti snižují

požadavky na kapacitu pracovní paměti) vytváří propracované mentální reprezentace problémů (laici vnímají problémy povrchně; odborníci si

nejprve problém ujasňují a třídí, teprve potom přemýšlí o řešení (proporcionálně jim zabere příprava více času, ale samotné řešení je pak rychlé)

mají rozvinutou schopnost monitorovat sebe sama (schopnost pozorovat své aktivity – umožňuje zjistit, zda se práce daří či nikoli, pokud se jim nedaří, vyvodí z toho závěry, které mohou využít později - experti uvažují tak, že se jejich myšlení neustále zdokonaluje

- Chase, Simon: srovnání šachistů začátečníků a mistrů (mistři měli předvahu nad nováčky jen, když se objevila ve hře pozice figur, kterou znali, pokud byla poloha figur neobvyklá, mistři převahu neměli; rozdíl mezi nimi spočívá v rozsahu a organizaci znalostí, mistři vnímají herní situace ve větších celcích (jednotky = chunt)

- vztah mezi odborností a obecnou inteligencí: Ceci, Liker – vynikajícími experty se mohou stát i lidé s průměrným IQ, inteligence pouze usnadňuje osvojení znalostí, které jsou základem pro odbornost

- všeobecný kulturní rozhled a myšlení (kulturně gramotný člověk = osvojil si všeobecné poznatky dané kultury, orientuje se v jejích hodnotách; lidé se ve škole mnoho věcí naučí, ale rychle je zapomínají, protože tyto věci jsou pouze interní, fragmentové vědění (např. názvy básníků a jejich sbírek)

d) TVOŘIVOST (=kreativita, komplexní schopnost, která je výsledkem zdařilé syntézy kognitivních schopností, vlastností osobnosti a některých motivů, projevuje se produkcí nových, původních a vhodných myšlenek a nápadů (př. vtipy, vynálezy, teorie); mnohdy vede k odstranění problému a současně napětí, které ho doprovází, mimořádná tvořivost pramení ze stejných zdrojů jako tvořivost každodenní; zdá se, že v jednotlivých tvůrčích oblastech vytváří vynikající díla vždy jen hrstka lidí (Priceho zákon: počet osob, které vytvořily v dané oblasti polovinu příspěvků = √2, tj. 10 lidí ze 100); korelace mezi kreativitou téhož jedince ve více oblastech bývá slabá (tvořivý člověk se většinou proslaví jen v 1 oblasti); dobře se však dá kombinovat výtvarné umění a literární oblast; tvořivostí se zabývá Wertheimer, Guilford, u nás Hlavsa)

- 2 typy myšlení podle Wertheimera: reproduktivní myšlení (opakování myšlenkových postupů, které lidi použili již v dřívějších myšlenkových operacích, vede ke správným odpovědím (člověk mnohokrát neví proč), ale pokud se použije nevhodně nevede k cíly) x produktivní myšlení (vede k postupné rekonstrukci vztahů uvnitř dané problémové situace; obdobné jako „vhled“, lze přenášet do jiných situací; ale nemusí být vždy příjemné, pravdivá zjištění mnohdy bolí)

- Festinger – teorie kognitivní disonance: stav vnitřního napětí, který vzniká, má-li člověk ve vztahu k témuž objektu dva rozporné postoje, týká se i rozporu mezi poznatky a chováním; př. doktor radí nekouřit, kuřák buť přestane, nebo si odůvodní, proč nepřestat; Guilford rozlišil dva druhy myšlenkových operací: konvergentní myšlení (vyvození závěrů na základě logického uvažování, využívané v případě, že se jedná o problém, který má jen jedno jediné řešení) a divergentní myšlení (vytváření či vyhledávání alternativ, využívané v případě, že se jedná o problém, který má více řešení nebo mnoho cest, jak k němu dojít; typické zejména pro tvořivé jedince (výzkumy, které toto měly ověřit, ale potvrdily pouze nízkou korelaci); vede k vytvoření mnoha alternativ, ze které díky konvergentnímu myšlení vybereme tu nejvhodnější)

- integrativní pohled na kreativitu (populární v soudobé kognitivní psychologii, Lubart (faktory vzniku kreativity – musí se vyskytovat současně): intelektuální schopnosti (nahlížení na problém z nezvyklého úhlu,

vyhodnocení efektivnosti zvoleného postupu, nacházení neobvyklých souvislostí – nedá se měřit IQ testy); expertní znalosti a dovednosti (propracované kognitivní schémata a modely), styly myšlení (uvažování o problému jako celku i jeho detailní řešení, překračování referenčního rámce); osobnostní rysy (tolerance dvojznačnosti, vytrvalost, nekonformnost, odvaha riskovat a hájit svá přesvědčení); vnitřní motivace (zaměřená na řešení problému, zaujetí pro věc, sláva a peníze pouhým vedlejším produktem); podpůrné prostředí (intelektuálně laděné domácí prostředí, život v kulturních centrech, ochota společnosti akceptovat nápady)

- etapy tvůrčí činnosti (Wallase přípravná fáze (vytyčení problému – dokonalé porozumění, snaha najít řešení, náčrty, poznámky); inkubace (pokud člověk nemůže vyřešit problém – uležení problému, potřebné k vylíhnutí nového nápadu, dochází k oslabení intenzivní motivaci, může dojít k reorganizaci problému a možné vynoření nápadu či klíče k řešení); iluminace (=osvícení, vynoření řešení i přes to, že jsme se zaobírali něčím jiným, aha zážitek, vhled – zorganizování kusých informací, propojení v celek); verifikace (=ověření kvality řešení, trpělivá a pečlivá práce)

- Campbellova a Simontonova teorie náhodných konfigurací (připisování role pokusu omylu v tvůrčím procesů, tzv. náhodné a slepé variace klíčovým mechanismem tvůrčího myšlení je náhodný objev; dochází k tomu procesem variace (náhodné kombinace mentálních elementů, kterými jsou pojmy a ideje), ty je nutno vyhodnotit na základě souboru kritérií, vyhovující variace je nutné zachovat; „konfigurace“ = kombinace mentálních elementů, které jsou stabilnější a lépe organizované než jiné (pokud má být využitelná i jinými lidmi musí být srozumitelná a užitečná)

KONEKCIONISMUS (směr kognitivní psychologie připomínající asocianismus; McClelland, Rumelhart, Churchland a Churchlandová informace se člení do uzlů, mezi nimiž jsou konekce různé síly, člověk se učí pozměňováním síly spojů a údaje může zpracovávat paralelně (více konekcí aktivováno současně), propojené uzle vytvářejí konekcionistické sítě; existují skryté jednotky (např. povahové rysy), které ovlivňují myšlení i chování; základní předpoklad: podstatou lidského poznání je především postupná interpretace a transformace mentálních reprezentací, tzv. mozková metafora (souběžná aktivace uzlů = neuronů)

- sériové postupy: spíše vědomé; konekcionistické: mimovědomá úroveň zpracování údajů

MAGICKÉ MYŠLENÍ (relativně primitivní poznávací procesy - projevem přetrvávající dětské složky v psychice dospělých; běžně se s ním setkáváme u dětí předškolního věku, ale mohou ho mít i dospělí, kteří produkují originální nápady nebo mají naivní názory)

- synkreze (tendence spojovat různorodé prvky v globální celky, hledání souvislostí tam, kde nejsou nebo je souvislost jen povrchní)

- pars pro toto (zaměňování jednotlivých částí za celek) - Frazer (výzkumy magického myšlení, učinil popis magických rituálů, které jsou praktikovány v primitivních

národech; nesly 2 hlavní znaky: zákon podobnosti (existuje souvislost příčiny a následku, tzv. homeopatická magie = podobnost vyvolá podobnost; průběh událostí lze ovlivnit na základě manipulace s něčím, co se podobá věci, kterou chceme ovládat) a zákon nákazy (věci, které se jednou dostaly do kontaktuse mohou vzájemně ovlivňovat); magickým myšlením jsou i osobní věštby – pokud se něco stane, přání se splní)

- Smysluplné koincidence (Jungova synchronicita (= smysluplná koincidence dvou nebo více událostí, pozoruhodná časová shoda mezi vnitřními psychickými stavy a vnějšími fyzickými události) může být projevem magického myšlení, konkrétně zákona podobnosti; ale Falk poukázal na egocentrické zkreslení: lidé považují jen vlastní synchronní události za významné (např. u horoskopů nacházejí lidé sami smysluplné souvislosti)

ROZHODOVÁNÍ Jaké strategie užívají lidé při rozhodování?

- dřívější studie předpokládaly, že člověk užívá matematické rozhodovací procesy a je zcela racionální tvor (ekonomický muž a žena, teorie subjektivního očekávaného užitku)

- později se již na člověka pohlíží ne jako na neomezeně racionálního, rozhoduje se dle subjektivních kritérií, užívá metodu uspokojování (H.Simon, omezená racionalita, člověk si stanoví kritéria, která chce splnit), vylučovací metodu (A. Tversky – stačí nám zachování minimálního kritéria, řídíme se podmíněnou pravděpodobností –hledáme pravděpodobnost nastání jedné situace, za předpokladu, že nastane druhá, tzv Bayesův teorém – inverzní pravděpodobnost)

- heuristika (Tversky, Kahneman): reprezentativnosti, dostupnosti, chyba v konjunkci (odhadujeme vyšší pravděpodobnost podmnožiny než skupiny), chyba zahrnutí- inkluze (nevěříme, že člen podskupiny má také charakteristiku člena širší kategorie), chyba v zakotvení a přizpůsobení, iluzorní korelace (vidíme nepodložený příčinný vztah, i vlivem vlastních předsudků), sebepřeceňování (přílišná víra ve vlastní schopnosti, znalosti, úsudky, retrospektivní předsudek – spatřujeme všechna znamení, jež vedou k určitému výsledku, jakmile se na ni podívám retrospektivně (známe výsledky a nyní prohlašujeme, že se daly předvídat)

DEDUKTIVNÍ USUZOVÁNÍ (při deduktivním usuzování dospíváme k závěrům na základě podmíněných výroků (pravdivé nebo nepravdivé tvrzení, výrok sám vychází z premis) nebo sylogistických úsudků)

- podmíněné usuzování - jestliže – potom = deduktivní platnost : modus ponens [(p→q ∩ p] → q (Jestliže jste matkou, potom máte dítě. Lucie je matkou. A proto má dítě.) / druhým důkazem je modus tollens p→q ⌐ q⌐ p (Jestliže jste otec, tak máte dítě. Nemáte dítě. A proto nejste otcem. // chyby v dedukci: popření předpokladu, tvrzení důsledku (Masonovy karty, pivo pro náctileté)

- pragmatické usuzování – pravidla vztahující se k určitým cílům jako jsou povinnosti, povolení, závazky - pravidla uvažování u lidí (souhrn) : modus ponens, smluvní pravidlo (povolení, povinnost), pravidla kauzality, statistický

zákon velkých čísel (čím větší velikost vzorku, tím větší je pravděpodobnost, že účinek dané velikosti není způsoben nahodilou odchylkou), L.Cosmidesová uvadí i vliv evoluční sociální směny (vrozený modul schémat)

- obsah deduktivního usuzování : komplexní problémy, matematické důkazy, schémata pragmatického usuzování - sylogismy: premisa maior a minor a závěr (zobrazujeme kruhovými diagramy nebo pravdivostními tabulkami za použití

Booleových spojek) - lineární sylogismus (subjekt, střední člen a predikát): vztah mezi členy je lineární, zahrnuje kvantitativní nebo kvalitativní

srovnání : Jana je menší než Petra. Petra je menší než Lucie. Kdo je nejmenší? – jak řešíme: vizuální reprezentací, sémantickými modely, prostorovou a výrokovou reprezentací, vždy však existují individuální rozdíly

- kategorický sylogismus: informace o členství výrazu v kategorii : Všichni kognitivní psychologové jsou pianisty. Všichni pianisté jsou atlety. A proto všichni KP jsou atlety. – toto je univerzální kladný soud, existuje však i univ.negativní soud (žádní) a částečný kladný či negativní soud (někteří jsou/ nejsou) – teorie jejich řešení : předsudek atmosféry (upřednostníme závěr podobající se premisám), konverze předpokladů (podmínky převracíme a považujeme za platné – nedovolená konverze), MENTÁLNÍ MODELY (Johnson – Laird, Steedman) – záleží na počtu mentálních modelů, které musíme utvořit, záleží též na zřetelnosti výroků

- problémy u sylogismů: částečné a negativné premisy s neupořádanými členy v pořadí - heuristické usuzování v sylogismech zahrnují některé chyby: chyby přílišného rozšiřování (chceme užít strategii na

premisu, u které to nejde), vliv předčasnosti (nezvažujeme všechny možnosti), vliv formulace premis (pořadí členů, negativní formulace), vlastní přesvědčení (zejména při soustředění se na nepodstatné)

- mentální zkratky přispívají k tomu, že závěr vytvoříme předčasně, obzvláště tam, kde uplatňujeme předsudek potvrzování vlastního přesvědčení

INDUKTIVNÍ USUZOVÁNÍ (založeno na pozorování; dospíváme k pravděpodobným (nikoli k logickým) závěrům: vždy je možné, že další vypozorované X nebude Y, užíváme heuristik)

- John Stuart Mill vyvodil, že lidé používají při svém induktivním usuzování heuristické strategie, sám některé předložil (jsou založeny na tvorbě příčinných závěrů) : metody souhlasu (seznamy možných příčin), metody rozdílu (kdy jev nenastal)

- Chyby u určení příčinnosti: malý vzorek, potvrzování předsudků, užíváme korelaci, která nemůže určit směr příčiny, chyba přehlédnutí další množiny

- při utváření kategoriálních závěrů (Z čeho vyvozujeme kategorie?) užívání sestupných (vycházíme z toho, co víme) a vzestupných strategií (smyslové zkušenosti)

- u induktivního usuzování lze použít i analogií (oheň se má k aszbestu jako voda k….) - Podle Stevena Slomana lidé mají dva odlišné systémy usuzování: asociativní systém (pozoruje podobnosti) a časová

následnost (časová blízkost událostí) / druhý systém je založen na pravidlech (manipulace symboly) - konekcionistické modely usuzování jako aktivace uzlů

Lze určit rozdíly mezi problémy, které mají jasný způsob řešení a těmi, které jej nemají?

- dobře strukturované problémy mají daný, jasný způsob řešení, postupování podle něj však jednoduché být nemusí - tyto problémy (např. převoz milovníků a žhářů lesa) lze řešit pomocí algoritmů (sledy operací, které se dají použít

opakovaně) nebo neformálních heuristik : analýza prostředků a cílů (neustále srovnávám současný stav s cílovým), postupování dopředu , postupování dozadu, produkování nápadů a jejich testování

- izomorfní (korespondující, obdobné) problémy – různé formy hanojské věže přináší různé časy pro řešení, řešení problému závisí na tom ,jak jej předložíme k řešení

- pří řešení špatně strukturovaných problémů musíme pro řešení zvolit vhodnou reprezentaci problému, dvouprovázkový problém, problémy VHLEDU (osobité náhlé porozumění problému či strategii)

- kromě algoritmické či heuristické strategie lze uplatnit i vhled - pojetí vhledu: u gestaltistů a neogestaltistů (vhled jako náhlá změna pohlížení na problém, který je celkem, náhle

rozpoznáme řešení)/ u nespecifického pojetí (vhled se neliší od jakéhokoliv způsobu řešení problému)/ u tříprocesového pojetí (vhled užívá tři procesy: selektivní kódování, selektivní kombinování, selektivní srovnávání):

- Gestaltisté : problém vnímali jako celek – Max Werthheimer se zabýval produktivním myšlením – vhled zachází za hranice asociací (tím se liší od reproduktivního myšlení, které je založené na asociacích), Köhler a Sultan

- Nespecifické pojetí : vhled je pouhým prodloužením obyčejného vnímání (Perkins, Weisberg, Langley, Simon), getstaltisté se dopustili chyby při zaškatulkování vhledu, bez něj se při řešení problému buďto zcela obejdeme nebo se naopak objeví i při rutinních problémech

- Neogestaltisté : Metcalfová zjišťovala pocity tepla u problémů, kde měly pokusné osoby předvídat vlastní úspěch - Tříprocesové pojetí: Stenberg a Davidsonová : tři druhy vhledů, tři druhy procesů – výběrové kódování (rozlišujeme

podstatné od nepodstatných informací), výběrové srovnávání (jak se nová informace vztahuje ke starým?), výběrové kombinování (kombinování informací originálním způsobem)

- Smith rozlišuje mezi zážitkem vhledu (ten vyžadují vhledové problémy) a vhledem (může zahrnovat i normální poznávací procesy, rutinní problémy)

10. JAZYK A MYŠLENÍ - vlastnosti jazyka, osvojování si jazyka. Myšlení a řeč - Piaget, Vygotský, Bruner, Sapir-Whorfova hypotéza. Jazyk v sociálních souvislostech - řečové akty, komunikace.

JAZYK (odlišuje nás od živočichů, nástroj k myšlení, umožňuje kódování věcných i abstraktních významů a tím komunikaci osob sdílících stejný jazyk)

- SDÍLENÉ VLASTNOSTI JAZYKŮ (PRODUKTIVITA (jazyk má základní složky, které lze různě kombinovat – nekonečné kombinace); STRUKTUROVANOST (jazyk má gramatické pravidla, díky tomu lze vytvořit srozumitelné sdělení); ARBITRÁRNOST (= libovolnost, mezi slovy a jejich významy neexistuje vztah, lidé se dohodli, co která slova znamenají; výjimkou jsou zvukomalebná slova), DYNAMIKA (neustálý vývoj, nové pojmy a fráze)

- ZÁKLADNÍ LINGVISTICKÉ POJMY: lingvistika (= jazykověda, studuje přirozené jazyky, jejich slovní zásobu a strukturu); psycholingvistika (zkoumá řeč jako zvláštní druh lidské mentální aktivity); jazyk (= systém znaků (symbolů), jež má gramatickou stavbu, součástí je syntax = zákonitost tvorby gramaticky správných vět); řeč (= individuální mentální aktivita, jazyk slouží ke komunikaci a myšlení, zvukovou stránkou jazyka = řeči se zabývá fonetika a fonologie) o fonémy (= omezený počet zvuků, na kterých je řeč založená, rozdílné v různých jazycích); kombinací fonémy

vznikají morfémy (=nejmenší složky jazyka, které jsou již nositelem významu, většinou kořeny, celá slova (pes), předpony a přípony); jak mají být fonémy a morfémy v daném jazyce uspořádány, určuje gramatika = mluvnice, rozlišujeme morfologii (slovní tvary, ohýbání slov) a syntax (větná stavba, řazení slov do smysluplných vět)

o sémantika (= nauka o významu slov i delších sděleních; DENOTÁT (= denotativní význam, určitý reálný objekt (či třída objektů), který daným slovem označujeme, shodné pro všechny uživatele jazyka) x KONOTÁT (= konotativní význam, individuální a emocionálně zabarvené asociace, které jsou s denotátem spojeny, jsou proměnlivé a jedinečné, ovlivněné situačním kontextem, pro každého jiné – např. sluníčko, manžel)

o konotativním významem slov se zabýval Osgood: sémantický diferenciál, jedinec vyhodnocuje pomocí bipolárních adjektiv slova, jejichž subjektivní význam nás zajímá, vliv mají faktory: faktor potence (silnýxslabý), faktor hodnotící (dobrýxšpatný, krásnýxošklivý) a faktor aktivity (vyjadřuje pohyb a činnost, rychlýxpomalý)

o pragmatika (zkoumá proměny jazyka v různých komunikačních kontextech (obsah sdělení závisí na tom, s kým hovoříme), hraje zde roli i komunikace neverbální)

o diskurs (užití jazyka, které přesahuje rámec vět = rozhovory, přednášky)

ZNAKY A SYMBOLY (zabývá se jimi sémiotika, znak má dvě složky (Saussure): označující (= signifikant; psaná nebo zvuková podoba) a označované (= signifikát; to, k čemu se slovo vztahuje), proces znaku je označování; Pearce rozdělil znaky na IKONY (označují objekty na základě podobnosti, např. mapa, fotografie); INDEXY (mezi objektem a znakem je vztah, např. kouř jako index ohně, pláč jako index smutku), a SYMBOLY (s označovaným objektem je pojí pouze konvence (=dohoda), jde o většinu jazykových znaků, matematických i chemických symbolů)

DVOJJAZYČNOST (=bilingvismus; ovlivňováno prostředím; některé děti se učí jeden jazyk a pak až druhý (= aditivně bilingvistní jedinci; mají dobře zvládnutý mateřský jazyk, další jazyk se přidává k jejich jazykovým s nejspíš i kognitivním schopnostem) , někdy však prvky druhého jazyka nahrazují ty prvky jazyka prvního (když se je učí současně, když ještě není úplně vyvinutý mateřský jazyk = subtrakčně bilingvistní jedinci; je to příčinou jazykových obtíží)

DIALEKT (Pidgin - lidé ze dvou různých skupin začnou sdílet část slovníku, ale používají gramatiku vlastního jazyka; Kreolština - jazyková forma, která už má i vlastní gramatiku; kreolština a pidgin vznikají, jakmile se dostanou do kontaktu dvě nebo víc odlišných jazykových skupin; dialekt se objevuje ve chvíli, kdy se místní varianta jazyka stane odlišnější ve znacích, jako jsou slovník, gramatika a výslovnost)

PŘEŘEKNUTÍ (= nechtěný jazykový omyl, freudiánské přeřeknutí (odpovídá psychologickému zpracování informací, potlačeným emocím); přeřeknutí může vypovídat o tvorbě jazyka mluvíme li, mentálně plánujeme, co chceme říct, plán může být narušen (vliv průniku dalších myšlenek, podněty z okolí) nebo se jazyk našich myšlenek odlišuje od jazyka, jímž své myšlenky vyjadřujeme)

anticipace (= předznívání; jazykový prvek je užit dříve, např. respirující referát místo inspirující referát)

perseverace (=doznívání; užití bylo na místě dříve, později není vhodné, např. zadní záchod místo zadní vchod

substituce (jazykový prvek nahrazen jiným); inverze (prohození poloh 2 prvků - busauto-autobus); vkládání (neptáčky – natáčky); vynechávání a slovní sloučeniny

OSVOJOVÁNÍ SI JAZYKA (vývoj od obecného ke konkrétnímu, nejdříve rozlišují všechny fonémy, později jen ty, které používá jejich jazyk – soustředí na rytmickou strukturu jazyka; při osvojování hraje vliv dědičnosti i prostředí)

1. broukání (nerozluštitelné, zkoumání všech fonému, které lze ústy vytvořit) 2. žvatlání (tvoří jen ty fonémy, které obsahuje rodný jazyk) 3. jednoslovné výpovědi (=holofráze, např. papat; 1,5 roku = 3 – 100 slov; chyba přílišného rozšiřování (všichni muži

jsou táta) 4. telegrafická řeč (18 – 30 měsíců, až trojslovná vyjádření; 2 roky = 300 slov; 3 roky = 100 slov) 5. základní struktura vět (cca 4 roky, základní syntax, v 5 letech již složité větné konstrukce, v 10 letech jako dospělý

KRITICKÁ OBDOBÍ (období prudkého vývoje, v jejichž průběhu se daná schopnost nutná pro zvládnutí jazyka musí vyvinout, např. broukání a žvatlání, dítě se v tomto věku má naučit rozlišovat fonémy, které jsou typické pro jeho jazyk, důležité je tedy prostředí, v dalším kritickém období získáváme pochopení jazykové syntaxe)

DĚDIČNOST X PROSTŘEDÍ = teorie osvojování jazyka 1. behaviorální teorie (jazyk se vyvíjí na základě komplexního systému učení (operantního a sociálního učení –

zpevňováním, pozorováním, modelováním) 2. nativistická hypotéza vrozené připravenosti (Chomsky, lidé jsou nositeli vrozeného modulu jazykového

vývoje = biologická připravenost k osvojení jazyka, některá pozorování to dokládají např. implicitní porozumění mnoha pravidlům a jejich aplikace, osvojování jazyka má svá kritická období (především učení se fonémům a pravidlům pro jejich spojování)

3. interakcionistická teorie (Bruner, osvojování jazyka závisí na sociální stimulaci)

MYŠLENÍ A ŘEČ (pojmové myšlení úzce souvisí s řečí, jazyk používáme k vyjadřování myšlenek – monisté si dokonce mysleli, že myšlení a řeč je totéž (Watson; myšlení = tiché mluvení); podle jiných teorií řeč jen reflektuje způsob myšlení)

1. TEORIE J. PIAGETA (rozdělil kognitivní vývoj dítěte do 4 základních etap) - FÁZE SENZOMOTORICKÁ = dítě se učí rozumět okolnímu světu prostřednictvím fyzikální manipulace s objekty

→ získává poznatky o jejich vlastnostech a vzájemných vztazích, dítě ještě nemá k dispozici řeč; PRINCIP OBJEKTNÍ STÁLOSTI (kojenci, druhá polovina 1. roku života) = dítě začíná chápat, že určité objekty existují, i když momentálně nejsou v jeho zorném poli; SYMBOLICKÁ FUNKCE = slouží k vytváření a využívání znaků a symbolů; dítě při hře používá různé předměty jako náhradu za jiné (např. lžička = auto, raketa); k jejímu velkému rozvoji dochází mezi 2. a 3. rokem života – rychlý rozvoj řeči)

- FÁZE PŘEDOPERAČNÍ (2 – 7 let, rychlý vývoj řeči, začátek užívání jazyka a tvorby představ, dítě chápe kauzalitu, egocentrické myšlení)

- FÁZE KONKRÉTNÍCH OPERACÍ (7 – 12let, logické myšlení, práce s abstraktními pojmy, stálost počtu a hmotnosti objektů)

- FÁZE FORMÁLNÍCH OPERACÍ (12 +, přemýšlí hypoteticky, nezávisle na tom, co prožívá, přemýšlí i zpětně) → konkrétní a formální operace se nemohou obejít bez řečových znaků

2. TEORIE LVA VYGOTSKÉHO (u dospělých je nástrojem myšlení vnitřní řeč, která je zkrácená a útržkovitá; dítě si nejprve osvojuje řeč sociální (určena ke sdělování a sociálnímu styku), v prvních dvou letech je myšlení neverbální (neexistuje vztah mezi myšlením a řečí, to se začíná prolínat až s rozvojem jazyka); ze sociální řeči se postupně vyděluje tzv. dětská samomluva (dítě jen hlasitě komentuje to, co právě dělá), postupně se mění v egocentrickou řeč, která slouží k řízení myšlení a chování – ta se dále zvnitřňuje a vzniká vnitřní řeč u dospělých)

3. TEORIE JEROMA BRUNERA (děti si postupně osvojují tři soustavy mentálních reprezentací, které využívají při transformaci informací = učení, myšlení) - AKČNÍ MODUS = vysoce aktivní zpracovávání informací, nevyužívá představy ani slova, působí prostřednictvím

chování, v pohybových dovednostech, které se učíme praktickým konáním (houpačka) - IKONICKÝ MODUS = zpracování informací se opírá především o představivost, pětileté dítě má mnoho

zrakových i sluchových představ velkého množství předmětů, díky tomu je dokáže rozpoznat a přemýšlet o nich, aniž by je dokázalo pojmenovat nebo popsat

- SYMBOLICKÝ MODUS = užívá reprezentace zprostředkované jazykem, které dělají myšlení a učení abstraktnější a hlavně jednodušší (snadno popsatelné), umožňují uspořádat pojmy do hierarchické struktury, uvažovat formou výroků i konkrétních příkladů

4. HYPOTÉZA JAZYKOVÉ RELATIVITY - SAPIR-WHORFOVA HYPOTÉZA (jazyk, který nějaká kultura používá, ovlivňuje její způsob myšlení, jazyk je výtvor, který reflektuje vnější svět, svět je určitým způsobem do jazyka začleněn, ovlivňuje tedy způsob našeho vnímání a chápání reality – lidé poznávají svět prostřednictvím jazyka např. Evropané se více zaměřují na prostor a čas, využívají podstatná, přídavná jména i slovesa, rozlišují tři časy; kdežto Indiáni kmene Hopi se zaměřují spíše na události, pro některá podstatná jména nemají označení, dorozumívají se spíše slovesy, mají dva časy – dřívější a pozdější; jazyk tedy výrazně ovlivňuje interpretaci a kategorizaci okolního světa, ale existují tzv. jazykové univerzálie – společné pro uživatele všech jazyků)

JAZYK V SOCIÁLNÍCH SOUVISLOSTECH (sociolingvistika – zkoumá rozdíly ve slovní zásobě různých společenských skupin, pragmatika – zkoumá proměny jazyka v různých komunikačních kontextech (s přítelem x s učitelem), proxemika = osobní prostor při komunikace, u každé kultury jiný)

ŘEČOVÉ AKTY A) PŘÍMÉ ŘEČOVÉ AKTY (direktivně sledují cíl, kterého chceme užitím jazyka dosáhnout)

- Konstatování (mluvčí sděluje přesvědčení, že daný výrok platí, tvrzení je pouze vyjádření přesvědčení) - Direktiva (cílem je přimět posluchače k nějakému činu) - Závazky (zavazujeme se k nějakému budoucímu průběhu činů - sliby, dohody, ujištění) - Exrese (vyjadřuje psychický stav mluvčího) - Performativ (prohlášení, samotný řečový akt navozuje nový stav záležitostí, např. nyní váš sňatek považuju za

uzavřený) B) NEPŘÍMÉ ŘEČOVÉ AKTY (nedirektivní dosahování cílů, nepřímo formulovaná žádost, např. musíš otevírat to okno?)

- Dotaz nebo vyslovení výroku o schopnostech (uměl bys tohle spravit?) - Sdělení, že po něčem toužíme (moc bych si přála novou kabelku) - Sdělení budoucí akce - Uvedení důvodu

PRAVIDLA KONVERZACE

Pravidlo kvantity (nesdělovat více informací, než je nutné/vhodné; sociální konverzace vyžaduje krátké odpovědi)

Pravidlo kvality (rozmluva má být pravdivá, u ironie a sarkasmu je předpoklad, že to druzí chápou)

Pravidlo vztahu (příspěvky ke konverzaci mají mít vztah k danému cíly, porušením je úmyslná změna tématu)

Pravidlo dobrých způsobů (mluvit jasně, vyhnout se nejasným výrazům a záměrnému zatemňování toho, co chci sdělit)

JAZYK A POHLAVÍ (muži a ženy jinak chápu cíl konverzace, pro muže je cílem konverzace docílit převahy, zachovat si nezávislost a vyhnout se selhání; ženy naopak touží po větším spojení, podpoře, vyhýbají se náznakům nadřazenosti a vyjednávají při názorových rozdílech) NEUROPSYCHOLOGIE (informace hlavně z různých poškození a z elektrické stimulaci vymezené oblasti mozku pro řeč je klíčová levá hemisféra, která ovlivňuje syntaktické stránky zpracování lingvistických informací a také některé stránky sémantické, u většiny lidí zpracovává pravá hemisféra omezenější počet jazykových funkcí včetně sluchového chápání sémantické informace, stejně jako chápání a vyjadřování některých stránek jazyka, jako jsou prozódie, gesta, metafory, sarkasmus, ironie a vtipy)

11. EMOCE - vymezení a funkce emocí, základní složky emočních jevů. Základní teorie (fyziologické, kognitivní, evoluční, dvoujádrová teorie). Dimenze a druhy emocí, jejich vývoj. Emoční inteligence, její význam a složky. Regulace emocí a vliv na kognitivní funkce.

EMOCE = komplexní psychické jevy, fylogeneticky vznikly jako evaluační (=hodnotící) systém, který měl usnadnit adekvátní reakci na významné podněty z vnějšího a vnitřního prostředí, základní emoce (radost, smutek, strach, hněv, odpor) jsou geneticky naprogramované, shodné ve všech kulturách

EMOCIONÁLNÍ JEVY - aktuální emoční stavy (např. strach při náhlém silném zvuku brzdícího auta) - emocionální procesy (delší trvání)

o emoční epizody (v čase se odvíjející emoční výměna, např. partnerská hádka) o emocionální dispozice (připravenost reagovat na celou skupinu podnětů určitou emocí, např. hněvem –

hněvivost, úzkostí - úzkostnost; analogie s osobnostními temperamentovými rysy) o nálady (déle přetrvávající emoční zabarvení prožívání, které – na rozdíl od emocí- nemusí mít specifický

podnět a objekt) - emocionální vztahy (v průběhu času se opakující a poměrně konzistentní projevy vůči určitému objektu, např.

láska nebo žárlivost) - afekt (označení velmi silných emocí; v adjektivní podobě „afektivní“ = valenční stavy (příjemné-nepříjemné) - cit (používán spíše ve starší literatuře a označuje se jím jen prožitkový aspekt emocionálního děje (emoce

zahrnuje ještě další výše uvedené komponenty), dříve byla pozornost věnována tzv. vyšším citům (etickým, intelektuálním a estetickým), v nichž výrazně vystupuje hodnotová stránka, v současnosti jsou city řazeny pod sociální emoce)

FUNKCE EMOCÍ - intrapsychická funkce (hrají velkou roli v utváření psychiky jedince) - intrapersonální funkce (zvládání požadavků okolí, obnovování narušené rovnováhy, adaptace) - sociální funkce (role v sociální interakci - neverbální komunikace, adaptace na prostředí, poznání záměru

druhých) - vývojová funkce (k napomáhání dosahování vývojových mezníků ve všech životních období) - způsob adaptace a subjektivního hodnocení - regulace úrovně fyziologické aktivity (autonomní nervový systém) - signální funkce (předem upozorňují na to, co je vhodné udělat nebo čemu se vyhnout – emoční podmiňování) - úloha kontrolního zpětnovazebného systému (přináší informace o výsledních naší aktivity) - regulace individuální aktivity (emoce jsou primární motivací chování, zesilují a podporují chování vedoucí

k uspokojení – cílem chování je vyvolat kladný citový stav nebo se vyhnout nepříjemným pocitům)

SLOŽKY EMOCÍ 1. subjektivní emocionální prožitek = kognitivní složka (obsahuje afektivní (libé-nelibé) i kognitivní hodnocení

významu situace, emoce se liší pozitivně či negativně zabarvenou pocitovou složkou) 2. tělesná složka (patří sem fyziologické změny vyvolané autonomním nervovým systémem a hormonální produkcí) 3. výrazové expresivní chování = behaviorální složka (bezděčný mimovolní projev emocí, mimické pohyby

obličejových svalů, pláč) 4. připravenost k jednání = behaviorální složka (stav aktivace a tendence ke specifickému chování)

TĚLESNÁ SLOŽKA EMOCÍ (= fyziologický doprovod citových prožitků, Cannon: poplachová fáze fáze rezistence fáze vyčerpání)

1. poplachová reakce (řízena hypotalamem a částí limbického systému) 2. aktivace sympatiku (stav „vysoké ostražitosti“, oční zornice se rozšiřují, člověk je citlivější vůči podnětům) 3. aktivita endokrinního systému (produkce adrenokortikotropního (ACTH) hormonu, který podněcuje dřeň

nadledvinek k uvolňování adrenalinu a noradrenalinu do krve → aktivace organismu: zvýšení tlaku a srdeční frekvence, zrychlené dýchání, pocení, více glukózy v krvi – více energie, větší srážlivost krve pro případ zranění, útlum trávicích funkcí, vztyčení chlupů, rozšíření zornic)

4. aktivita parasympatiku (systému se neprojevuje příliš dramatickými změnami – zúžení zornic, pokles tepu, podpora trávení)

VÝRAZOVÁ SLOŽKA EMOCÍ (zabýval se jím Darwin (Výraz emocí u člověka a zvířat), jde o vrozené vzorce mimického, gestikulačního a zvukového chování, které usnadňují vnitrodruhovou komunikaci, biologicky determinované chování, řízené vrozenými mechanismy)

- Tomkins (9 primárních vrozených emocí: zájem, radost, překvapení, úzkost, strach, hněv, pokoření (zahambení), hnus, odpor k nepříjemným pachům; zkoumal je u svého syna)

- Ekman, Friesen (výzkum primárních emocí u kmene Fori, štěstí, smutek, hněv, odpor, překvapení a strach – stejné ve všech kulturách)

- sociální modifikace expresivní složky emocí = maskování (skrývání skutečných pocitů) x modulace (snaha o zvýraznění nebo zmírnění skutečných pocitů) x simulace (předstírání emocí)

TEORIE EMOCÍ 1. FYZIOLOGICKÉ TEORIE (na intenzitě prožitku se nepochybně podílí autonomní aktivace; základy teorie již

v antickém Řecku a Říme – Galenos, Hippokratos emoce lze vysvětlit míšením tělesných šťáv) a. JAMES – LANGEOVA TEORIE (emočně významné podněty nejprve vytvoří fyziologickou reakci organismu,

která se projevuje např. třesem, pocením, bušením srdce, zatínáním pěstí atd., informace o změně v těle se následně v mozku přemění na emoce; lidské city jsou tedy pouze vedlejším produktem vrozené behaviorální a fyziologické odezvy na důležité podněty (cítíme smutek, protože pláčeme, máme strach, protože utíkáme)

b. CANNON – BARDOVA TEORIE EMOCÍ (= talamická teorie; kritizoval James-Langeovu teorii, protože vnitřní změny neprobíhají tak rychle, aby byly zdrojem emocionálního prožitku, vnitřní orgány navíc nejsou příliš vybaveny nervy a po umělém vyvolání změn (injekce adrenalinu) se emoce neobjeví; objevil poplachovou reakci – tělesná odezva je nespecifická (u všech emocí stejná), podle něj při vzniku emocí hraje roli talamus, do kterého přicházejí senzorické informace, přepošle zprávy do hypotalamu (ten zahájí poplachovou reakci) a do mozkové kůry (která je zodpovědná za emoční prožitek) tělesné a emoční změny spolu nesouvisí)

c. DAMASIOVA TEORIE SOMATICKÝCH MARKERŮ (měl pacienta Elliota, kterému byla odstraněna orbitofrontální kůra (slouží k získávání informací ze senzorických systémů, a z částí, které plánují a řídí chování), a který se v důsledku toho choval nezodpovědně, nerozhodně, bezhlavě investoval, rozváděl se a zase se ženil – nedokázal rozlišit důležité a nedůležité rozhodnutí a nebyl schopen učit se z vlastních chyb, ovšem jeho emocionální život byl vyrovnanější než předtím - Elliot se choval extrémně neutrálně z toho vyvodil, že orbitofrontální kůra vyhodnocuje osobní význam toho, co se jedinci děje, a to prostřednictvím somatických markerů, což jsou emoční signály přicházejí do korových oblastí z limbického systému (především z amygdaly) a varují nás před určitým rozhodnutím, např. nepříjemným pocitem v útrobách)

d. HYPOTÉZA ZPĚTNÉ OBLIČEJOVÉ VAZBY (Tomkins, emoce jsou výsledkem senzorických vzruchů, které do mozku přicházejí z obličejových svalů – tato radikální teorie říká, že emoce lze měnit manipulací s výrazem tváře; méně radikální verze říká, že informace z obličejových svalů vedou pouze ke zvýšení intenzity prožívané emoce, tj. nemusí ji nutně vyvolat; ověřoval Laird, Ekman, Levenson a Freisen)

e. SCHACHTER – SINGEROVA TEORIE EMOCÍ (= dvoufaktorová teorie emocí, na jedné straně fyziologická excitace, na straně druhé kognitivní označení fyziologické excitace = faktor prostředí (emoční prožitek více souvisí s kognitivním objasněním toho, co se právě děje = sociální okolnosti determinují druh emoce)

2. KOGNITIVNÍ TEORIE (hledají odpověď na otázku, zda myšlení ovlivňuje citové vnímání) a. ELLISOVA TEORIE ABC (člověka neznepokojují věci samy o sobě, ale jejich mínění o nich, A = aktivizující

událost, např. rozchod; B = postoje a přesvědčení (mohou být racionální nebo iracionální, např. nemohu bez něj žít – iracionální přesvědčení vedou k intenzivním negativním emocím, narušují psychickou rovnováhu, proto je cílem mnohých terapií iracionální přesvědčení identifikovat a změnit), C = emoční důsledky)

b. TEORIE KOGNITIVNÍHO HODNOCENÍ RICHARDA LAZARUSE (emoční vzrušení vzniká na základě subjektivního posouzení významu vnějších podnětů, které probíhají ve dvou etapách při primárním hodnocení se ptáme, zda je všechno v pořádku, zda jsme v nesnázích – výsledek může být neutrální, pozitivní nebo negativní (ten přináší záporné emoce), na primární hodnocení navazuje vyrovnávací, zvládací strategie (coping), především strategie zaměřená na emoce; při sekundárním hodnocení se jedinec ptá, jaké konkrétní postupy má k dispozici, aby situaci zvládl – probíhá vyrovnávání zaměřené na problém)

3. EVOLUČNÍ TEORIE (prosazují se především v oblasti výzkumu fyziologických a expresivních komponent emocí) a. PLUTCHIK - PSYCHOEVOLUČNÍ TEORIE EMOCÍ (emoce jsou vrozenou automatickou odezvou na opakující se

situace, vyvinuly se v procesu evoluce a pomáhají člověku adaptovat se na přirozené prostředí, mají genetický základ a většinu elementů si ani nemusíme uvědomovat existuje 8 základních emocích (smutek, strach, vztek, důvěra, očekávání, překvapení…), emoční „rodina“ – stejné emoce různé intenzity, např. hněv, zuřivost, podráždění)

b. IZARDOVA TEORIE DIFERENCIÁLNÍCH EMOCÍ (10 diskrétních (jednotlivých) emocí, každá z nich má zvláštní organizační a motivační funkce a jedinečné zážitkové kvality, vede k odlišným vnitřním prožitkům a má rozdílné vlivy na kognici a jednání (chování), rozdíly v prahu aktivace emocí a ve frekvenci a intenzitě, s níž dílčí emoce prožíváme, jsou hlavními determinantami specifických rysů a obecnějších dimenzí osobnosti; vývojové funkce emocí – sociálně kognitivní pokroky)

4. FUNKCIONALISTICKÉ = FUNKČNÍ TEORIE a. LEVENSONŮV DVOUJÁDROVÝ SYSTÉM EMOCÍ (jádro = trvalá, jednoduchá a efektivní struktura vytvořená

k vyrovnávání se se základními a jednoznačnými problémy, např. s ohrožením); systém kontrolních mechanismů ovlivňuje jednání a činnost jádrového systému, mění podmínky, které uvádějí jádrový systém do akce (např. při prvním setkání s hračkou v podobě velkého pavouka se můžeme vystrašit, následně reagujeme kontrolovaným způsobem)

b. INTRAPERSONÁLNÍ FUNKCE EMOCÍ (zvládání výzev v prostředí, napravovací funkce pozitivních emocí, změna behaviorálních a kognitivních hierarchií, modulace subjektivního prožívání, poskytování asociativních struktur v paměti, skupinová i individuální diferenciace)

5. SOCIOKULTURNÍ TEORIE (emoce = epizodické dispozice chovat se určitým způsobem, v průběhu emoce vstupujeme do přechodné sociální role, s jejími obsahovými a regulativními pravidly, emoce tedy mají nadindividuální význam, který získaly prostřednictvím sociální konstrukce; jednotlivé prvky emoce, tedy např. fyziologické změny, kognitivní hodnocení, výraz, jsou propojené volně a nemusejí být vždy přítomny to vysvětluje variabilitu průběhu téže emoce (např. hněvu) - přechodných sociálních rolí - u různých lidí v různých situacích; v posledních letech se stále více zdůrazňuje kulturní kontext jako okrajová podmínka, která určuje skripty a významy, rozhodující o rozlišování jednotlivých forem emocí, jejich exprese a regulace)

DIMENZE A DRUHY EMOCÍ - 3 základní dimenze podle W. Wundta: příjemnost/nepříjemnost; napětí/uvolnění; vzrušení/uklidnění - libost – nelibost (= nejdůležitější dimenze cítění, tzv. hédonická kvalita, na základě této dimenze dělíme citové

prožitky na kladné (pozitivní) a záporné (negativní) - 4 dimenze pozitivních emocí

1) POHROŽENÍ, POHLCENÍ (sahá od intenzivních privátních zkušeností až po společenské zážitky, které jsou povrchnější)

2) MOC, SÍLA (určena tím, nakolik si v dané chvíli jedince připadá schopný a aktivní) 3) ALTRUISMUS (situace, kdy člověk sdílí zážitky s druhými X zážitky, při kterých člověk uspokojuje své vlastní

záliby, nebo si dopřává příjemnosti) 4) SPIRITUÁLNÍ (DUCHOVNÍ) ROZMĚR (osobní smysluplné zkušenosti (např. řešení složitého problému, okouzlení

nádhernou přírodou) X triviálnější, ale uspokojivé zážitky (např. nakupování oblečení) DRUHY EMOCÍ

- PRIMÁRNÍ EMOCE (= základní, vrozené, vznikají jako odezva na určité typické a životně důležité situace strach (ochranná funkce); úzkost (strach bez vázanosti na objekt, hůře snesitelný); hněv/zlost (důsledek frustrující situace); radost (extáze – triumf – štěstí – spokojenost); smutek (reakce na odloučení, ztrátu, neúspěch, tíživý smutek = deprese, doprovázeno pláčem); odpor (nechuť, provázeno nevolností a vyhýbavým chování, vystupňovaný odpor = hnus); překvapení (až úžas)

- KOMPLEXNÍ = VYŠŠÍ SOCIÁLNÍ CITY (vznikají ve vztahu k partnerovi, přátelům, rodině a sobě samému pocit bezpečí (interakce matka dítě, základní bazální důvěra/úzkost); naděje (důvěra zaměřená do budoucnosti, opakem je beznaděj a bezmocnost); pocity žárlivosti a závisti (již u malých dětí příliš závislých na rodičích, stupňují se při narození sourozence, žárlivost vede ke snaze ujistit se o lásce milované osoby, závist se může projevovat agresivními akcemi proti objektu závisti)

- ETICKÉ CITY (založené na respektování společenských norem hanba a stud (při přistižení při porušování norem, při veřejném neúspěchu, trapných a intimních záležitostech); pocit viny a křivdy (vznikají na základě vnitřních mravních kritérií)

- CITY SOUVISEJÍCÍ SE SEBELÁSKOU (vyplývají z citového vztahu k sobě samému, tento vztah je jádrem sebehodnocení a sebedůvěry, např. pocit urážky)

EMOČNÍ INTELIGENCE A EMOČNÍ KOMPETENCE - Emoční inteligence – původně Salovey a Mayer = schopnost přesně si uvědomovat své emoce, zvládat je a také si

uvědomovat emoce druhých - Složky emoční inteligence (Goleman) znalost vlastních emocí; zvládání vlastních emocí; schopnost sám sebe

motivovat (a odkládat uspokojení); vnímavost k emocím druhých; umění mezilidských vztahů (rozvíjení a uplatňování empatie

- Emoční kompetence soustředí se na znalosti a dovednosti, které může jedinec získat, aby nabyl schopnost adekvátně reagovat a jednat v různých situacích; podle Dweckové máme již od dětství tzv. implicitní teorii o svých schopnostech, která ovlivňuje to, jaké cíle si volíme, jaké vynakládáme úsilí a jak reagujeme na neúspěchy – tato implicitní teorie vzniká na základě reakcí důležitých dospělých na naše snažení v dětství)

REGULACE EMOCÍ (není to snadná záležitost, nejde jen o ovlivnění intenzity prožitků a kontrolu vyjádření negativních emocí, ale i o zesílení a udržení pozitivních emocí; samotná mentální reprezentace emoce ji může vyvolat, což může pomáhat regulaci ale i ji znesnadňovat; regulovat emoce můžeme 3 směry podle složek emocí – fyziologicky, behaviorálně a kognitivně – stačí ovlivnit jednu stranu tohoto trojúhelníku a ovlivní to všechny složky) - ZPŮSOBY REGULACE EMOCÍ

o vyhýbání nebo naopak vystavování se situaci, která emoci vyvolává o modifikace situace (přímým zásahem nebo věnováním pozornosti jen některým aspektům situace) o kognitivní změna (přehodnocení situace z hlediska osobního významu) o modulace odpovědi (pokud se emoce rozvine, lze ovlivnit její projev – nejčastěji potlačením, nebo zesílením

exprese

- „ZVLÁDÁNÍ“ EMOCÍ (suprese (=potlačení, sebeovládání ve smyslu ovládání exprese emocí – součást socializačních požadavků, „display rules“) x represe (=popření emoce, vytěsnění – „nic mi nevadí, nic nepříjemného se mne nedotýká“)

- na první pohled se represe jeví jako velmi výhodná strategie, je to možný resilienční (odolnostní) faktor; represor nejspíš zažívají tzv. afektivně autonomní oddělení = bojí se, ale neví o tom; jsou přesvědčeni o vlastní emocionální stabilitě, mají zkreslené poznávací procesy, podceňují pravděpodobnost negativních událostí a také mají méně afektivních vzpomínek a hůře si je vybavují, mají zvýšenou autonomní aktivaci, v soukromí odklánějí pozornost od zpětné vazby, nevědomě se klamou)

EMOCE A KOGNITIVNÍ PROCESY (emoce jsou chápany jako velmi efektivní druh zpracování informací) - monitorování

o metakognitivní zkušenosti (pocit vědění, pocit familiárnosti, pocit odlišnosti, pocit jistoty, pocit uspokojení, odhad úsilí, snahy)

o metakognitivní znalosti (přesvědčení, myšlenky percepce cílů, úkolů, osob, strategií, teorie mysli a epistemické znalosti)

- kontrola – metakognitivní dovednosti sebeřízení (plánování, řízení, hodnocení kognitivních procesů a jejich výstupů)

METODY „MĚŘENÍ“ EMOCÍ

subjektivní (např. STAI, POMS, PANAS, dílčí emoce)

objektivní (expertní posuzování výrazu a chování, fyziologické monitorování)

projektivní (např. „nestandardně“ TAT, Wartegg) EMOCE A OSOBNOST

- Lewis a Granic (2000) považují emoce za osy osobnosti (hlavní organizující role, podobá se působení osobnostních rysů při usměrňování či predisponování osoby směrem ke specifickým vzorcům vnímání, kognice a behaviorálních reakcí)

- Epstein et al (1992), Kirkpartrick et al.(1992), aj. – „cognitive experiential self-theory“ (existence dvou zásadně odlišných systémů poznávání a rozumění)

o racionální mysl, která je charakterizována logickým deduktivním způsobem porozumění, který je pečlivý, analytický, reflektivní a často uvážlivý,

o emocionální mysl, která je mocná, impulsivní, intuitivní, holistická a rychlá – a často nelogická, Obvykle mezi těmito dvěma systémy harmonie, jeden doplňuje druhý. Nicméně při rozrušení, stresu a silných emocích je fungování racionálního systému narušeno zablokováním (obsazením kapacity) pracovní paměti systémem emocionální mysli.

12. MOTIVACE - funkce a vymezení, motiv, potřeba, incentiva. Sebezáchovné a stimulační motivy. Psychosociální motivy - vymezení, možnosti diagnostiky. Teorie motivace (Murray, Maslow, McClelland a Macadams, Weiner, Heckhausen, Deci a Ryan). Implicitní a explicitní motivy. Předmětná stránka motivace - cíle. Motivace a vůle.

MOTIVACE (movere lat. hýbat) = souhrn všech intrapsychických dynamických sil, které aktivují a organizují chování i prožívání s cílem změnit existující neuspokojivou situaci nebo dosáhnout něčeho pozitivního = buď chceme něco získat, nebo se něčemu vyhnout; motivačně-emocionální systém výrazně ovlivňuje naše chování - síla motivu ovlivňuje intenzitu a kvalitu chování; motivace je často nevědomá; motivy se dostávají do konfliktu – často působí více motivů najednou - Funkce: aktivizující, dynamizující a usměrňující - Teoretické přístupy (procesuální = jak motivy působí na chování x obsahové = co člověka motivuje, jaké jsou

základní motivy a jaké jsou mezi nimi vztahy) - Hlavní znaky struktury motivace (aktivace chování (pudy, instinkty, potřeby); zaměřenost chování (dávají

hodnotovou a obsahovou náplň aktivaci – postoje, zájmy, hodnoty); cílevědomost a úsilí dosáhnout cíle (vůle, aspirace, úspěch)

VNĚJŠÍ A VNITŘNÍ ZDROJE MOTIVACE LIDSKÉHO CHOVÁNÍ - VNITŘNÍ MOTIVACE (člověk vykonává určitou činnost jen kvůli ní samé, aniž by očekával jakýkoliv vnější podnět,

pochvalu, ocenění, nebo jinou odměnu – pohnutky) - VNĚJŠÍ MOTIVACE (chování motivované vnějšími motivačními činiteli je ve své podstatě instrumentální - je

nástrojem pro dosažení vnějších motivačních činitelů - např. vyhnutí se trestu nebo odměny – incentivy) - Potřeby = dispoziční motivační činitelé, projevují se pocitem vnitřního přebytku, nebo nedostatku, existují ve

složitých vzájemných vztazích a jsou hierarchicky uspořádány (fyziologické – primární, psychické – sekundární), sekundární potřeby podléhají vlivům učení a jsou sociálně podmíněné = většina sociálních potřeb, poznávací potřeby, estetické potřeby, výkonové potřeby, seberealizační atd.)

- Incentivy = vnější podněty (jevy, události, názory a podobně), které mají schopnost vzbudit a většinou i uspokojit potřeby člověka, rozlišujeme incentivy pozitivní (pochvala, chutná potrava, lákavý dárek) a negativní (výsměch, nechutné jídlo, hrozba); negativní incentivy většinou mají schopnost vzbudit potřebu (např. potřebu jistoty), nejsou však schopny ji uspokojit; incentivy nebývají vázány pouze na uspokojení jedné potřeby, proto se častěji hovoří o komplexních incentivách (např. peněžní odměna uspokojuje více potřeb), incentivy a potřeby jsou v úzkém vztahu, jejich interakcí vznikají motivy

- Motiv vzniká tehdy, když je aktualizována potřeba = důvod, pro který začíná člověk jednat určitým způsobem., motivem může být všechno, co člověka aktivizuje, co je bezprostřední příčinou jednání nebo činnosti (např. potřeby, zájmy, myšlenky, hodnoty, cíle, které si člověk uvědomuje); chování a uspokojení je účelné – člověk touží po účincích svého chování

- Zájmy = zvláštní druh motivů, základem jsou potřeby, zejména psychologické, které se konkretizují v podmínkách daného kulturního prostředí, zájem můžeme definovat jako odvozenou potřebu, kterou uspokojujeme prováděním určité činnosti

z hlediska sociobiologie: hlavní motivací organismů je přežití jejich genů – altruismus je možný (sobecký gen, Wilson), existuje i altruismus reciproční = evoluční základná mezilidské spolupráce (Triverse), podle teorie her je někdy spolupráce výhodnější než egoistické soupeření

SEBEZÁCHOVNÉ MOTIVY (základní snahou všech živých bytostí je udržet se při životě = pud sebezáchovy, primární biologické pohnutky zajišťují přežití jednotlivce a celého druhu; jsou vrozené, ale jejich uspokojování je kulturně podmíněno)

1. MOTIVY ZAJIŠŤUJÍCÍ PŘEŽITÍ JEDNOTLIVCE (hlad, žízeň, pocit horka/zimy, potřeba dýchat) - HLAD podněcuje k alimentárnímu (potravnímu) chování, 2 fáze: apetence (= vyhledání potravy, spouští ji

pocit hladu, např. lov, nákup); konzumace (přijímání potravy, končí nasycením), hlad je regulován hypotalamem (laterální hypotalamus spouští, ventromediální talamus zastavuje příjem potravy) o teorie základního nastavení: každý člověk má svou přirozenou váhu (která je určena neměnným počtem

tukových buněk), k tomuto bodu se tělo snaží regulovat příjem potravy, tělo přizpůsobuje rychlost metabolismu kalorické hodnotě potravy

o společenské restrikce příjmu potravy (zákaz kanibalismu, dichotomní rozdělení zvířat na jedlá x nejedlá, půsty jako duševní očištění)

o tělesné schéma (důležitá složka sebepojetí, preference se historicky mění) o symbolický význam přijímání potravy (součástí rituálů – hostie, jídlo jako známka přijetí, symbol

soudržnosti rodiny, zvyky pojídat určitá jídla na určité svátky) o poruchy příjmu jídla: mentální anorexie (extrémní hladovění), bulimie (střídavé přejídání a hladovění) –

příčiny těchto poruch mohou být v projevem odporu proti dusivé rodičovské péči (snaha autonomně

řídit alespoň tělo), nebo ve strachu dívek z dospělosti a sexuality – snaha zbavením se sekundárních pohlavních znaků se přiblížit dětství

- ŽÍZEŇ (často společenským rituálem (přípitky), popíjení (podobně jako další orální aktivity, např. kouření, žvýkání) uklidňuje)

- TEORIE DRIVŮ A HOMEOSTATICKÉ REGULACE (pokouší se objasnit podstatu motivů zajišťujících individuální přežití, založeno na principu homeostázy = tendence všech živých organismů udržovat vnitřní biochemické hodnoty na určité konstantní úrovni – ale neexistuje žádný mechanismus, který by korigoval nedostatek život (jídla a pití), proto jsou drivery = nepříjemné stavy napětí, které vzniknou při porušení homeostáze a motivují tedy k chování, které vede ke snížení napětí (pijeme, abychom odstranili nepříjemný pocit žízně); homeostatická regulace tedy funguje na principu negativní zpětné vazby - homeostatický systém se snaží současný stav přiblížit ideálnímu – vyhýbá se tedy nedostatku i přebytku

2. MOTIVY ZAJIŠŤUJÍCÍ PŘEŽITÍ DRUHU - SEXUÁLNÍ MOTIVY (fáze apetenční (tužby, fantazie, vzrušení) a konzumační (aktivita vedoucí k orgasmu

s uvolnění napětí) o existují rozdíly mezi těmito motivy a hladem, žízní sexuální aktivity nejsou nezbytnou podmínkou

přežití jedince, stupňující se vzrušení je spíše příjemné, hlad a žízeň jsou nepříjemné, není také tak úzký vztah mezi fází apetence a konzumace – ne vždy apetence vede k sexuálním praktikám, je zde také výraznější sociální komponenta

o vliv kulturních faktorů: incestní tabu, sexuální morálka, sexuální revoluce v 60. letech s hormonální antikoncepcí – liberalizace sexuální morálky, odeznělo v 80. letech kvůli strachu z HIV

o vliv psychických faktorů: intrapsychický konflikt mezi potřebou důvěrnosti a strachem z intimního vztahu, sexuální aktivity mohou vést k pocitům viny

o rozdíly mezi muži a ženami (gender = soubor projevů chování a vlastností formovaných kulturou na základě příslušnosti daného jedince k biologickému pohlaví)

o sexuální orientace, homosexualita, coming out - POSKYTOVÁNÍ A PŘIJÍMÁNÍ RODIČOVSKÉ PÉČE (nezbytná pro přežití dítěte i pro zdravý vývoj psychiky jedince,

vedle biologických potřeb totiž existují i základní psychické potřeby (v dětství zejm. potřeba specifického sociálního objektu, ke kterému může dítě přilnout (nejčastěji matka) o podíl dědičnosti a prostřední na formování rodičovského chování (první sociální úsměv (4-6 týden) –

spouští citové vazby k dítěti, hormon prolaktin – ovlivňuje matku, větší vliv něž biologie má sociální učení)

o psychická regulace rodičovského chování (primární mateřské zaujetí a přilnutí)

- TEORIE MOTIVŮ ZAJIŠŤUJÍCÍ PŘEŽITÍ DRUHU (teorie instinktů - vrozené tendence provádět určité aktivity a reagovat na typické podnětové vzorce, instinkty jsou druhově specifické, převážně stereotypní (objevují se automaticky na patřičný podnět), biologicky účelné (přispívají k přežití druhu); u lidí to jsou hlavně sexuální chování, péče o dětí a teritoriální chování

- jiná reprodukční strategie žen a mužů

STIMULAČNÍ MOTIVY (k dosažení duševní pohody lidé potřebují proměnlivou vnější stimulaci a kombinaci tělesných a duševních aktivit, uspokojování stimulačních potřeb však není existenciálně důležité, stimulační motivy se projevují hravostí, zvídavostí a vyhledáváním neobvyklých zážitků)

- TEORIE OPTIMÁLNÍ ÚROVNĚ AKTIVACE (lidé často neusilují o dosažení rovnováhy a klidu, ale o zvýšení vnitřního vzrušení, příliš nízká/vysoká úroveň vnitřní aktivace („arousal“) je nepříjemná Yerkes-Dodsonův zákon: s rostoucím nabuzením roste i výkon, ale jen do určitého bodu, poté je již nadměrná aktivace rušivá (tréma)

- POTŘEBA PROMĚNLIVÝCH SENZORICKÝCH PODNĚTŮ (lidé špatně snášejí nedostatek podnětů = senzorická deprivace, potřeba nových a neobvyklých zážitků, nadbytek senzorických podnětů je ale také nepříjemný, např. hluk, moc barev…)

- TEORIE PROTIKLADNÝCH PROCESŮ (Solomon, ke každé emoci existuje její protiklad, jehož spontánní vznik zajišťuje citovou rovnováhu - po euforii nastane abstinenční syndrom, ten vyvolá další dychtění (bažení) po účinné látce za jakoukoliv cenu, intenzita euforie se snižuje, ale síla odvykacího syndromu zůstává)

SOCIÁLNÍ MOTIVY (regulují a ovlivňují mezilidské vztahy, jsou zakódovány v mozku jako vrozené dispozice, které se aktivují a rozvíjejí především v raném dětství interakcí s blízkými osobami, kromě potřeby výkonu, moci a afiliace sem ještě patří motivy ovlivňující vztah k neživým předmětům, např. potřeba přisvojovat a uchovávat věci)

- VÝKONOVÁ MOTIVACE (každý člověk realizuje úkoly na určité úrovni, přičemž se řídí subjektivními standardy dobrého výkonu) o POTŘEBU DOSAŽENÍ ÚSPĚŠNÉHO VÝKONU (potřeba překonávat překážky, uplatňovat své schopnosti,

vykonat něco obtížného rychle a správně; Atkinson: lidé s vysokou PV si vybírají středně těžké úkoly, lidé s nízkou PV lehké nebo velmi obtížné; lidé s vysokou PV jsou soutěživí, ale ne mocensky založení; McClelland: zkoumal výkonovou orientaci u různých národů, zjistil, že se utváří v dětství, pro rodiče s vysokou PV je důležitý úspěch a výkon dětí, výkonové téma je také častým námětem pohádek)

o POTŘEBA VYHNOUT SE NEÚSPĚCHU (strach ze selhání – u dětí, které rodiče trestali za neúspěchy, projevuje se 2 způsoby: úplným vyhnutím se výkonovým situacím nebo tvrdou prací na svém výkonů – ne kvůli úspěchu, ale kvůli strachu ze selhání; tito lidé po úspěchu necítí uspokojení, ale úlevu, že si neudělali ostudu)

o POTŘEBA VYHNOUT SE ÚSPĚCHU (výsledek obav ze zátěže a zodpovědnosti, případné odmítání druhými lidmi (u premiantů)

- POTŘEBA AFILIACE (=sdružování, Murray: potřeba vytvářet přátelství, udržovat pozitivní emoční vztahy k jiným osobám a začleňovat se do sociálních skupin (pocit sounáležitosti), spolupracovat, komunikovat) o POTŘEBA INTIMITY (McAdams potřeba důvěrnosti, blízkosti s jinou osobou, otevřenost, harmonie, zájem

o dobro druhého a zřeknutí se jakékoli manipulace druhého - většinou se intimita uspokojuje v dyádě; nedílnou součástí intimity je sebeohalení a sdílení, projevem je také potvrzení vlastní identity; rizikem intimity je pocit zahanbení, obava ze zneužití důvěrných informaci a strach ze ztráty sebekontroly; s intimitou jsou neslučitelné potřeby: individuality, odloučení a soukromí)

o rozdíl mezi afiliací a intimitou: AFILIACE (aktivní, dělání, skupina) x INTIMITA (pasivní, bytí, dvojice) o silná obava z odmítnutí (projevuje se vyhýbáním se sociálním interakcím, rozpaky a nepreferováním sociálně

atraktivním parnerům) o stydlivost (spojována především s obavou z negativního sociálního hodnocení, je silnější v prostředí osob,

které jedince znají, než u cizích lidí; silný - POTŘEBA MOCI (snaha řídit a ovlivňovat společenské dění, chování a prožívání druhých lidí (=přesvědčovat,

zakazovat, nařizovat, omezovat); případně snaha získat přístup k bohatství, cítit se ve srovnání s ostatními silný) o Adler viděl vůli k moci jako prostředek překonání komplexu méněcennosti, který má původ v dětství – dětská

slabost a bezmocnost vůči dospělým (fyzická i psychická nedostačivost), také Fromm se domníval, že potřeba moci má kořeny ve slabosti

o Horneyová: základní úzkost = pocit osamocenosti vůči nepřátelskému světu, dítě úzkost překonává 3 pohyby: k lidem (hledá bezpečí), proti lidem (agrese) a od lidí (distance a potřeba moci);

o McClelland rozlišil dvě podoby moci: personalizovanou (budování a udržování vlastní pozice) a socializovanou (projevující se v podpoře a pomáhání druhým), rozlišil také 4 stádia orientace na moc v paralele k psychoanalytickým stádiím vývoje: přijímání moci (orální) autonomie (anální) asertivní prosazování (falické) generativita (latence)

o Schmalt – motiv moci: vzbuzen existující či anticipovanou nerovnováhou ve statusu či zdrojích mezi alespoň 2 osobami a slibující prožitky kontroly nad druhým nebo hrozící prožitkem ztráty kontroly dvě složky: naděje na získání moci a strach ze ztráty moci

INDIVIDUÁLNÍ PSYCHICKÉ MOTIVY (pohnutky směřující k uchování vnitřního řádu, uspokojování zajišťuje duševní zdraví)

- POTŘEBA SEBEURČENÍ (potřeba svobodně jednat a rozhodovat se; ovládané chování nevede k uspokojení této potřeby, musí vycházet z vnitřní motivace vnější odměny vnitřní motivaci narušují; odměny mají dva aspekty: kontrolující (= manipulativní, aktivity subjektu nejsou výsledkem sebeurčení) a informativní (odměny potvrzují a podporují osobní iniciativu, jsou sdělením o našich schopnostech a dovednostech)

- SVOBODNÁ VŮLE A VZDOR (reaktance – snaha uhájit nebo obnovit pocit vnitřní svobody proti tlaku okolí)

MOŽNOSTI DIAGNOSTIKY – psychosociálních motivů (TAT – Murray (potřeba výkonu, afiliace a moci), ROR, WARTEGG)

TEORIE MOTIVACE 1. TEORIE PUDŮ = FREUD (pud je základem psychoanalýzy – označení pro různorodé pohnutky, zdroj veškeré

psychické energie, pudové napětí je mentální povahy, je zakotveno v organismu jako celku, má biologické kořeny; hlavními pudy jsou PUD SEBEZÁCHOVY (pud já) a PUD SEXUÁLNÍ (libido); pud je psychická reprezentace podráždění, které trvale tryská z vnitřního somatického pramene; dítě se rodí polymorfně perverzní – jeho libido prochází vývojem, na kterém se podílí zrání i učení – fáze: orální, anální, falická (5-6 let, Oidipův komplex), období latence (do puberty) a genitální dospělé stádium)

- duální pudová teorie (začleňuje agresivní a destruktivní složky osobnosti, pud smrti – Thanatos (nutkání k obnovení dřívějšího anorganického stavu – sebedestrukční tendence) a pud života - Eros; odreagování agrese (na rozdíl od sexu) nevede ke slastným pocitům, pouze odstraňuje napětí)

2. MURRAY - TEORIE POTŘEB (průkopník kvalitativních metod; POTŘEBA = konstrukt označující sílu v oblasti mozku, která organizuje vnímání, myšlení, snažení a jednání v určitém směru, s cílem změnit existující neuspokojivou situaci – je rozdíl mezi „mozkovou“ potřebou a chtěním, které je mentálního charakteru; potřeby dělíme na primární (viscerogenní, kyslík, voda, potrava – uspokojovány fyziologickými procesy) a sekundární (psychogenní, tvoří podstatu osobnosti, např. potřeba uznání, výkonu, péče, poznání)

- potřeby se mohou prosazovat spontánně, nebo jsou aktivovány pomocí TLAKŮ = vnější podmínky, které vyvolávají touhu něco získat (pozitivní tlaky) nebo touhu něčemu se vyhnout (negativní tlaky); výsledkem interakce mezi potřebami a tlaky je tzv. TÉMA – většinou se setkáváme stále se stejnými tématy, protože můžou vzniknout už v dětství, např. kvůli chybějící podpoře, existenci rivala a odhalují se projektivními testy

- psychogenní potřeby rozlišil do několika oblastí: ambice (výkon, uznání..), vztah k neživým předmětům (přisvojování, pořádek, uchování, tvoření), obrana sociálního statutu (vyhýbání se neúspěchu, hájení a bránění se), moc (nadvláda, podřizování se, opozice, agrese), citové vztahy k lidem (sdružování, odmítání, pečování), výměna informací (poznávání, poučování)

3. MASLOWOVA HIERARCHIE POTŘEB (vůdčí osobnost humanistické psychologie, potřeby používá jako synonymum pro drive, touhu pro motiv; člověk má možnosti, které u ostatních druhů nenalezneme, např. potřeba seberealizace; rozlišil 5 kategorií potřeb hierarchicky uspořádané; první 4 kategorie jsou tzv. deficientní – nedostatkové potřeby (jejich uspokojením intenzita klesá, založeny na principu udržování vnitřní tělesné a psychické rovnováhy), potřeby seberealizace jsou růstové potřeby (uspokojováním se intenzita potřeby nesnižuje, naopak spíše roste = potřeby bytí, metapotřeby), nejprve je potřeba uspokojit nižší potřeby, pak vyšší)

- fyziologické potřeby (žízeň, hlad, sex, spánek) - potřeby bezpečí (jistota, stabilita, spolehlivost, potřeba struktury a mezí, osvobození od úzkosti a strachu) - potřeba lásky a náklonnosti (někam patřit, sounáležitost) - potřeba uznání (dosažení úspěšného výkonu, potřeba prestiže) - potřeby seberealizace (sebenaplnění, vědění, porozumění, estetické potřeby)

4. HECKHAUSENŮV RUBIKON MODEL (pokud přemýšlíme, proč někdo jednal, tak jak jednal, musíme vzít v úvahu jeho osobní dispozice, faktor situace – nakolik je situací nucen k danému chování a způsob, kterým jednání probíhá (váhání, bez rozmyslu atd.); motiv = hodnotící dispozice, tj. hodnota, kterou osoba připisuje široké třídě cílů; Heckausen odlišil přirozeně navazující sekvence dějů v procesu motivace - mezi jednotlivými fázemi existují jasné hranice, dílčí fáze mají své zvláštní funkční charakteristiky; jádrem modelu je rozlišení dvou odlišných stavů mysli v průběhu událostí, které probíhají od objevení se přání až po realizaci cíle motivační mentální nastavení (spojeno se zvažováním, hodnocením potenciálních cílů a výběrem toho osobně nejvíc žádoucího, myslíme na situační vlivy, výsledky zvažovaných akcí a možné důsledky jejich realizace) a volní mentální nastavení (spojeno s usilováním o zvolený cíl, myslíme na provádění činností či plánujeme jak je provést); rozlišil 4 fáze:

- motivační fáze před rozhodnutím = předrozhodovací fáze (zvažování možných cílů, nejprve úvahy o pozitivních důsledcích možné změny, později i negativní důsledky, rozhodnutí, zda pozitivní důsledky převáží negativní, fáze končí výběrem cíle a zformováním záměru ho dosáhnout = překročení rubikonu (metafora, po překročení již není možný návrat bez investice psychických sil)

- volní predakční fáze (záměr je již zformován, ale k aktivitě vedoucí k cíli ještě nemusí dojít – např. není vhodná příležitost zahájit usilování o cíl, případně může být v danou chvíli jiný záměr silnější)

- volní akční fáze (po iniciaci záměru, záměr je již uskutečňován, další postup je řízen mentální reprezentací cílové intence – může mít různou formu abstrakce – dochází k jednání směřujícímu k cíli)

- motivační postakční fáze (dokončení akce zaměřené na dosažení cíle – zpětné hodnocení, nakolik bylo cíle dosaženo a hodnocení budoucích záměrů, např. pokud bylo dosaženo jen částečného cíle, rozhodujeme se, zda pokračovat ve snažení, modifikovat cíl nebo se ho úplně vzdát)

5. MCCLELLAND (potřeby se dle něj projevují prostřednictvím motivů, jež jsou jejich mentálními reprezentacemi; snažil se vyjádřit odlišnou povahu motivů implicitních, především motivu výkonu, moci a afiliace, které nejsou dostupné naší sebereflexi, od motivů explicitních, které dokážeme sami u sebe popsat a vážeme je na uvědomované preference ve volbě cílů)

- implicitní motivy (utvářejí se na základě našich emočních zkušeností v raném dětství, nedokážeme je verbalizovat, jsou vázány spíše k energetizaci, nezaměřují na cíl konkrétní akty chovaní; jsou vzbuzeny incentivami, které jsou obsaženy v jednání samém, ale ne těmi, které jsou obsaženy v jeho výsledku)

- explicitní motivy (vázány na mentální reprezentace sebe sama, vznikají později, na základě postupné reflexe vlastních preferencí ovlivňovaných implicitními motivy, jde o zaměřování chování na adekvátní cíle; zahrnuje sobě připisované motivy a osobní cíle, velkou roli hraje vědomá kontrola)

- implicitní motivy jsou spojené s motivačními fázemi výběru cílů, explicitní motivační systém je mnohem více spojen s tzv. volními fázemi, míra souladu obou systémů je velmi důležitá.

- McClelland se s Atkinsonem zabýval výkonovou motivací: potřeba úspěšného výkonu, potřeba vyhnutí se neúspěchu (Elliot) a potřeba vyhnutí se úspěchu; zdokonalili TAT = tematický apercepční test (obrázky s nejednoznačnými situacemi; měří výkonovou, afilianční a mocenskou orientaci = velká trojka motivů)

- McClelland se zabýval i motivem moci: moc personalizovaná a socializovaná; rozlišit také 4 stádia orientace na moc v paralele k psychoanalytickým stádiím vývoje

6. MCADAMS (zabýval se potřebou intimity, skrze ní dochází k potvrzení osobní identity, jde o přání důvěrně komunikovat s druhou osobou, součástí je sebeodhalení a oboustranné sdílení)

- dále se zabýval behaviorálními koreláty vysoké výkonové motivace = jak se chovají lidí s vysokou výkonovou motivací hodně se snaží, vybírají si situace, u nichž mohou ovlivnit výsledek, úspěch přičítají sobě, neúspěch ostatním, často pozměňování pravidel až podvádění, orientace na budoucnost, úspěšní v podnikání, hodně cestují a mají podnikavého ducha, častěji tmavé formální oblečení, mají vyšší vzdělání, jejich rodiče stanovovali vysoké požadavky na výkon – pravidelně je krmili a dodržovali striktní návyky na hygienu)

7. WEINEROVA ATRIBUČNÍ TEORIE (vztahuje se k výkonové motivaci – kauzální analýza, příčiny úspěšných a neúspěšných výkonů kategorizuje podle tří dimenzí: stabilita (příčiny stabilní a nestabilní), místo (příčiny vnitřní a vnější) a kontrola (příčiny kontrolovatelné a nekontrolovatelné), původně vymezil 4 příčiny (atributy, kauzální faktory) výkonu, později je rozšířil o další)

- motivující jsou atribuce, které při úspěchu zahrnují nadání a při neúspěchu úsilí, obtížnost úkolu a náhodu; nejintenzivnější zážitek úspěchu je při atribucích nadání, úsilí a obtížnost; dnes je známo, že existují i jiné příčiny, kterými lidé vysvětlují neúspěch, např. únava, nemoc, drogy nebo příčiny specifické pro danou situaci; v západní kultuře je jako příčina úspěchu nejčasněji vnímány schopnosti a úsilí, někde je to ale i trpělivost (Řecko, Japonsko) nebo takt a shoda (Indie)

- někdy může mít atribuce povahu racionalizace (vina za neúspěch je připisována okolí) – funguje jako egoobranný mechanismus; jak vnímáme příčinu našeho selhání transformuje také naše emoce (např. hrdost, zlost, sebelítost) a později to má i vliv na naše schopnosti, resp. výkon v další situaci, např. vlivem pozitivního očekávání nebo naučené bezmocnosti)

8. DECI a RYAN – TEORIE SEBEDETERMINACE (zaměřuje se na typy motivace, důraz klade na autonomní a řízenou motivaci a amotivaci jako prediktor výkonových, vztahových a zdravotních výsledků, zahrnuje i sociální podmínky, které mohou ovlivňovat vnitřní motivaci, hlavně psychologické potřeby autonomie, kompetence a potřebu potvrzujících vztahů; zabývá se také životními cíli lidí a jejich aspiracemi, a rozdílným vlivem vnitřních a vnějších životních cílů na výkon a psychické zdraví)

- AUTONOMNÍ MOTIVACE (zahrnuje jak vnitřní motivaci, tak i ty druhy vnější motivace, při níž se lidé ztotožnili s hodnotou aktivity a ideálně ji integrovali do jejich pocitu sebe; lidé, kteří jsou autonomně motivovaní, pociťují, že jejich aktivity jsou projevem jejich vlastní vůle nebo sebepotvrzení)

- ŘÍZENÁ MOTIVACE (skládá se z vnější motivace, ve které je jedincovo chování funkcí vnějších možností odměny nebo trestu, tak i z introjektovaných pravidel, přičemž pravidla jednání jsou částečně internalizovaná a jednání je energizováno takovými faktory jako je motiv uznání, vyhnutí se zahanbení, nejistá sebeúcta a ztotožnění, lidé, kteří jsou řízeně motivováni, jsou tlačeni k tomu, aby mysleli, cítili a chovali se určitým způsobem. Jak autonomní, tak i řízená motivace, energizují a řídí chování a jsou v kontrastu k amotivaci, která poukazuje na nedostatek cílů a motivace)

- základní psychologické potřeby: kompetence, autonomie a potřeba potvrzujících vztahů (=spřízněnost), jsou nezávislé na kulturním zázemí (i v kolektivistických kulturách je potřeba autonomie důležitá), teorie sebedeterminace na rozdíl od ostatních teorií tvrdí, že tyto potřeby jsou základní a univerzální (nejsou naučené)

- teorie sebedeterminace se zaměřila také na koncepty vyplývající z míry naplnění/zmaření uspokojování potřeb (místo aby zkoumala sílu potřeb); tím identifikovala dva koncepty individuálních odlišností:

i. orientace kauzality (autonomní orientace (trvalé uspokojování všech tří potřeb, kladný vliv na psychické zdraví a efektivní chování) x řízená orientace (uspokojování kompetence a spřízněnosti a zanedbávání potřeby autonomie – vnější regulace chování, rigidní chování a omezení duševní i tělesné pohody) x impersonální orientace (dlouhodobé neuspokojování všech tří potřeb, slabší fungování a symptomy nemoci, např. sebepoškozování, nedostatek vitality); každý člověk má určitým způsobem všechny tři orientace, jedna nebo i více se jich podílí na rozhodování o jeho chování a prožívání)

ii. životní cíle (= aspirace, může být vnitřní (životní cíle jako afiliace, generativita, osobní rozvoj) nebo vnější (bohatství, sláva, atraktivita); vnitřní aspirace vedou v porovnání s vnějšími k lepšímu zdraví, tělesné i duševní pohodě a vyššímu výkonu; Deci a Ryan nepovažují aspirace za potřeby, na rozdíl od nich jsou spíše získané, závisí na tom, jak byly v průběhu času uspokojovány/mařeny 3 základní psychologické potřeby pokud nebyly uspokojovány, lidé mají spíše vnější aspirace a vnější indikátory hodnoty, vnější cíle se tak stávají náhražkou za uspokojování potřeb, lidé si pomocí nich kompenzují nedostatek skutečného naplnění potřeb (i když jsou vnější cíle dosaženy, nepodporují tělesnou a duševní pohodu)

PŘEDMĚTNÁ STRÁNKA MOTIVACE = CÍLE Cíl = jasná představa žádoucí skutečnosti, interní reprezentace pozitivně oceňovaného konečného stavu nějaké behaviorální sekvence; žádoucí případně nežádoucí budoucí stavy, které řídí naše myšlenky a jednání a dodávají našemu životu význam a smysl – hrají klíčovou organizující a řídící roli v našem chování

- cíl může mít povahu PŘIPLÍŽENÍ SE nebo VYHNUTÍ SE (něco získat x něčemu se vyhnout); cíle mají vliv i na naše emoční a kognitivní procesy, volíme si je na základě zkušeností s uspokojováním potřeb; reprezentace cíle je přítomna i tehdy, když není realizováno nějaké konkrétní jednání směrem k cíli

- ÚROVEŇ ASPIRACE = stupeň objektivní náročnosti zvolených cílů - motivy a cíle jsou ústřední pojmy dvou odlišných tradic v motivační psychologii; klasická teorie motivů (od 70. let,

vysvětluje energetizaci motivovaného chování) x cílová motivace (od 80. let, přesnější vysvětlení zaměření

INTERNÍ EXTERNÍ

STABILNÍ nadání obtížnost

NESTABILNÍ úsilí náhoda, štěstí

motivovaného chování, rozpracována Lockem, Amesem, Dweckovou, Elliotem, Maehrem, Nicholsem), od 80. let také snaha o integrativní přístup = propojení cílů a motivů

- motivační struktura = konzistentní vzorec cílově orientovaných aktivit, určitá konzistence v osobitém přístupu, jakým si dotyčný volí svoje cíle a usiluje o ně

- VZTAH MEZI MOTIVY A CÍLI (dvě vysvětlení) o explicitní cíle jsou „personalizací“ implicitních motivů (založeno na Murrayově teorii) o předpoklad nezávislosti explicitního a implicitního systému motivace - naše chování je flexibilnější a

adaptivnější, protože to umožňuje odlišné způsoby řízení chování jednání tak může být viděno jako výsledek vzájemné interakce mezi implicitním a explicitním systémem, explicitní motivy chápány jako síly, které stojí za cílesměrným chováním, a tak se liší od sobě připisovaných motivů, které jsou chápány jako součást sebepojetí

- TEORIE AKTUÁLNÍCH ZÁJMU (=current concerns, Klinger; aktuální zájem = mentální stav, když máme cíl; existence latentního mozkového procesu, který je předpokladem všeho, co se v psychice odehrává, když „máme cíl“ usilování o cíl je zakotveno v čase, má začátek (vytvoření odhodlání dosáhnout cíle) a konec (dosažení cíle nebo vzdání se cíle), mezi těmito dvěma okamžiky existuje latentní (ne zcela vědomý) proces, který zajišťuje, že osoba reaguje na příležitost přiblížit se cíli proces ovlivňuje naši pozornost, paměť, myšlenky, snění i jednání, čímž podporuje usilování o cíl)

- FRUSTRACE (pokud motiv zůstává neuspokojen – zmaření motivované činnosti, buďto nedostatek předmětu uspokojení (deprivace) nebo určitá překážka – pasivní (vnější = hmotná zábrana; vnitřní = nedostatek schopností) a aktivní (vnější = člověk udělující tresty za pokus dosáhnout cíle; vnitřní = protikladný motiv) o reakce na frustraci (adaptivní = zvládání frustrace (např. oddálení uspokojení, persistence řešení, náhradní cíl)

x neadaptivní (agrese, regrese, neurotický paradox = naučená bezmocnost); zvýšená frustrace vede ke stresu, s tím souvisí tzv. frustrační tolerance = míra frustrace, která ještě nevyvolá stres)

VŮLE (zabýval se jí Kuhl = vědomé vyjádření nevědomých pohnutek, sama motivace není dostačující ke sledování cíle až k jeho dosažení – proto zdůraznění vůle, jde proces volní regulace jednání, integrací motivace a vůle vzniká kontrola jednání)

- Ach (úmysl se realizuje tím lehčeji, čím speciálnější je determinující citová představa „determinující tendence“ vycházejí z představy cíle)

- Lidworski (vůle spočívá ve volbě hodnot) - Mierke (vůle je vědomým úsilím, mobilizuje energii, kontroluje popudy a afekty, přináší zážitek JÁ (já chci) - impulzivní jednání (impulz akce) x volní regulace (impulz rozvažování o cílech, prostředcích, důsledcích

akce) - 4 funkce důležité pro efektivní fungování vůle udržování záměrů v paměti, potlačení předčasného jednání,

potlačení soupeřících impulzů k jednání a vyrovnání se s duševním napětím (stavově orientovaní lidé mají všechny funkce zvýšené (hlavně druhou), což zhoršuje jejich volní procesy

13. INTEGRATIVNÍ POHLED NA PSYCHICKÉ PROCESY - schopnosti a inteligence, temperament, charakter (vymezení, struktura a rozdělení, složky; hlavní teoretická pojetí)

TEMPERAMENT (vrozená dispozice, obecné vlastnosti duševní dynamiky; projevuje se v chování, prožívání a vegetativních reakcích; stabilní vlastnost osobnosti, formální charakteristika nezávislá na obsahu vědomí, směru osobních sklonů; zahrnuje:

1) rychlost, osobní tempo 2) charakter obecného citového ladění (projevy prožívání)

a) intenzita a hloubka emocí b) stabilita a vyrovnanost citových prožitků c) odolnost vůči vnějším vlivům d) citová reaktivita

3) celková reaktivita (projevy chování) a) intenzita reakcí b) stabilita a vyrovnanost chování c) odolnost vůči vnějším vlivům d) reaktivita

4) vegetativní reakce

sangvinik melancholik cholerik flegmatik

osobní tempo rychlé pomalé rychlé pomalé

základní nálada veselá smutná podrážděná vyrovnaná

emoční prožívání slabé povrchní silné ulpívavé silné nevyrovnané slabé ulpívavé

způsob reagování proměnlivý, vázaný na vnější podněty

slabé a pomalé reakce

nápadné výkyvy nenápadné reakce s menší četností

- I.P. Pavlov – neurofyziologické komponenty: síla/slabost; vyrovnanost (podráždění a útlumu/nevyrovnanost;

pohyblivost/nepohyblivost; SANGVINIK (síla, vyrovnanost, pohyblivost) x FLEGMATIK (síla, vyrovnanost, nepohyblivost) x CHOLERIK (síla, nevyrovnanost) x MELANCHOLIK (slabost)

- Eysenck (stability/labilita; extroverze/introverze)

CHARAKTER (samostatně formovaná, relativně ustálená nejobecnější osobní východiska řídících mechanismů, flexibilně uplatňovaná v konativních projevech osobnosti; patří sem individuální zvláštnosti (typické rysy, volní vlastnosti) a morální charakter člověka, který umožňuje řídit chování podle společenských požadavků; zahrnuje vztah k lidem, vztah k sobě a vztah k práci (činnosti) - KOHLBERG – STUPNĚ MORÁLNÍHO ÚSUDKU

o prekonvenční rovina (základem hodnocení konkrétní následky – odměna nebo trest heteronomní stádium (orientace na trest a poslušnost/neposlušnost kvůli odměně a trestu, dítě snaží se

trestu vyhnout a získat odměnu (někdy až vypočítavé tendence dětí) stádium naivního instrumentálního hedonismu (výhoda – vyhnutí se nepříjemnosti; chování v souladu s

příkazy a zákazy za účelem získání výhody nebo vyhnutí se trestu; jednání dítěte se vyznačuje účelovým uspokojováním vlastních potřeb („tržní“ vztahy)

o konvenční rovina (nosným motivem je splnění sociálního očekávání) morálka „poslušného dítěte“ (orientace na souhlas vázaný k určité osobě; dítě se chová tak, jak se od něj

očekává, účelem je udržení pozitivních vztahů;správné jednání je vždy se souhlasem autority) morálka svědomí a autority (orientace na právo a pořádek; dítě se chová podle sociálních norem, aby

předešlo kritice autoritativních osob a pocitům viny) o postkonvenční (principiální) rovina (vědomé přijímání abstraktních osobních principů morálního chování a

hodnot za vlastní, předpoklad poznání všelidských hodnot; zvnitřnělá morálka) morálka jako forma společenské smlouvy (orientace na zákonné chování a sociální úmluvy; respektuje

společenskou užitečnost před individuálními právy; člověk přebírá to, co je dáno společensky a dokáže to hodnotit kriticky) morálka všeobecných etických principů (orientace na univerzální etické principy; chová se tak, aby se sám

před sebou nemusel stydět a sebe odsuzovat; váží si hodnot jako láska, rovnoprávnost, osobní víra; dokáže s obrátit proti společnosti či autoritě, aby obhájil skutečnou hodnotu)

- J. PIAGET – STUPNĚ MORÁLNÍHO ÚSUDKU o heteronomní morálka (předškolní věk; určovaná druhými, příkazy, zákazy, autoritami, závislé na autoritě

dospělého)

citové prožívání proměnlivost emocí

sangvinik slabé rychlá

melancholik silné pomalá

cholerik silné rychlá

flegmatik slabé pomalá

o autonomní morálka (věk 7- 8 let, správné a nesprávné existuje samo o sobě, bez ohledu na autoritu dospělého a jeho kritiku; zásady platí pro všechny a za každých okolností stejně („je správné být poslušný“)

o autonomie (věk 11 - 12 let; vniká hlouběji do podstaty mravního hodnocení a přihlíží k motivům chování a k vnitřním a vnějším podmínkám situace konajícího (za stejné chování nemusí být stejný trest či odměna)

temperament + charakter = povaha

INTELIGENCE (dispozice, obecný základ schopností na němž je závislá úroveň poznávacího výkonu; 3 hlavní složky: myšlení a řešení problémů, učení se a využívání zkušenosti a adaptace, přizpůsobení se prostředí; rozvíjí se na základě dědičných dispozic (genotyp) a výchovy, uplatnění závisí na vnějších i vnitřních podmínkách (výkyvy emočního ladění, motivace), vlastnostech osobnosti, vyváří určitý osobní styl, v nichž se intelektové schopnosti projevují určitým typickým způsobem)

a) fluidní inteligence (není závislá na specifické, verbální a sociokulturně typické zkušenosti, není ovlivněna vzděláním, závislá na vrozených dispozicích – neverbální složka inteligence) b) krystalická inteligence (okruh schopností závislých na specifické sociokulturní stimulaci, rozvoji verbálních dovedností, vzdělání, zkušenosti a podnětnosti prostředí – environmentální inteligence)

1) teoretická inteligence (operace na úrovni znaků) 2) praktická inteligence (konkrétní operace) 3) sociální (emoční) inteligence (schopnost chápat sociální vztahy, orientovat se v nich, přeměřené interakce)

IQ = inteligenční kvocient = pozice jedince v populační skupině vrstevníků náležících ke stejné společnosti faktory inteligence:

pohotovost vnímání – diferencovaně, analyticky

prostorová představivost – poznávání prostorových útvarů bez ohledu na polohu;

paměť – informace uchovat a vybavit;

slovní porozumění – pasivní slovník;

slovní plynulost – kvalita aktivního slovníku, vyjadřování;

zacházení s čísly – operace, řešení problémů prezentovaných číselnými znaky;

usuzování – hledat vzájemné vztahy;

kvalitu inteligence charakterizuje také rychlost (čas potřebný k vyřešení úkolu) a mohutnost (vytrvalost a schopnost kontroly chyb, množství vyřešených úkolů)

SCHOPNOSTI (obecné předpoklady k určité aktivitě; vznikající na základě vrozených dispozic, které se dále rozvíjí učením, pokud jsou dostatečně stimulovány, tj. v závislosti na kvalitě působení prostředí - okruhy schopností: schopnosti vnímání, psychomotorické schopnosti a inteligence - úroveň osobního výkonu jedince: aktuálně dosažená x maximální možná (při vhodných podmínkách) - směry rozvoje schopností: reprodukční x tvůrčí - úroveň schopností: nadání talent genialita - TVOŘIVOST = zvláštní soubor schopností:→ originalita – schopnost poznávat předměty v nových vztazích a

originálním způsobem, uplatňují se zde faktory kognitivní, motivační a intelektové, autonomie; o flexibilita (používat věci neobvyklým způsobem) o senzitivita (vidět nové problémy tam, kde jakoby nejsou) o proměnnost (odchylovat se od navyklých způsobů myšlení) o nonkonformismus (vyvíjet z norem vyplývají ideje proti odporu prostředí) o originální bohatá fantazie (schopnost imaginace, přeskupování) o divergentní vizuální a pojmové myšlení

- tvořivé myšlení (spočívá v nalézání nových způsobů řešení vyvolávaný tzv. tvůrčími problémy; společensky hodnotná originalita (historické kritérium); uplatňuje se flexibilita kognitivních procesů a fantazie o faktory tvořivého myšlení: slovní plynulost, ideační plynulost, spontánní obrazová flexibilita, spontánní

sémantická flexibilita, asociační plynulost, expresivní plynulost, obrazová adaptivní flexibilita, symbolická adaptivní flexibilita, figurální a sémantická elaborace, originalita;

OSOBNOST (funguje jako integrovaný celek, individuálně typický, ve svých charakteristických rysech relativně stabilní; 3 subsystémy: systém řízení (potřeby, motivy, cíle) x systém konání (dovednosti, modely, způsoby zvládání) x systém zpětné vazby (hodnocení úspěchů a nezdarů)

dynamická organizace těch psychofyzických systémů individua, které determinují jeho charakteristické chování a prožívání; abstrakce příčin prožívání a jednání

jednota duševního života založená na jednotě těla, utvářená a projevující se v sociálních vztazích

smysl života člověka a souhrn způsobů, jak je tento smysl realizován

jednota selekce a projekce; systém obrazů a plánů jednání

jednota struktury a účelné činnosti člověka; ústřední systém integrace a regulace chování; EGO (hypotetický konstrukt, vyjadřuje organizovanost duševního života člověka kolem určitého činitele; dvě části: zážitkové centrum (základ pro sebepojetí a sebecítění, trvalé) a akční centrum (vůle k žití; zaměřenost psychické činnosti na určité jednání, dynamické)

charakteristika osobnosti: 1) extraverze x introverze – určuje základní osobnostní zaměření; 2) emoční stabilita x labilita – reaktivita člověka a její přiměřenost podnětům; 3) submisivita x dominance – tendence podřizovat se nebo ovládat; 4) citovost x rozumovost – převažující způsob poznávání; 5) aktivita x pasivita – převažující způsob reagování; 6) hostilita x láska – převaha emočního zaměření, především k lidem;

znaky osobnosti: → celistvost – celek psychických projevů ve vzájemných souvislostech;

struktura a funkce – uspořádání, návaznost;

individuálnost a specifičnost; → stálost a změna;

proaktivnost a reaktivnost; → integrovanost – začlenění vnitřní a vnější;

organizace – řád a systém; → vědomí;

poznání – sebe sama a okolí; → svoboda – překračování daného;

potenciály – předpoklady a příležitosti jako hranice rozvoje jednotlivých dispozic;

subjektovost – vědomí sebe sama v jednotě, čase a souvislostech;

struktura osobnosti (vnitřní uspořádání) → aktivita – síla popudu, stupeň aktivity projevující se v chování (souvislost s výkonovou pohotovostí, vytrvalostí,

koncentrovaností a tempem činnosti), základ v temperamentu; → autoregulace – ve smyslu pojatého úmyslu, závisí na ni jednota osobnosti v čase, míra její záměrnosti jednání,

zvládnutosti, sebeovládání, základ ve vůli a motivaci; → diferencovanost – propracovanost pudových sil a schopností, základ v rozhodování a řešení problémů; → ladění – převažující zbarvení životního pocitu, základ v prožívání a emocích; → přizpůsobenost – adekvátní reakce vůči situaci tj. zcela smysluplné orientování reakce vzhledem k daným

okolnostem, základ ve vnímání, myšlení a rozhodování; → reaktibilita – pohotovost k reagování v nejobecnějším smyslu, týká se spojení individua s okolím, základ

v pozornosti a chování; → souznění – specifická reaktibilita individua vůči lidem a hodnotám, příklon k určitému druhu podnětů, který se

projevuje vcítěním individua do osoby, s níž má co činit, nebo do situace, základ v poznávání, paměti, rozhodování a prožívání;

→ zpevnění – proces zjednoznačnění vloh ve směru vlastností, konkrétních zájmů, proces směřující od vágních sklonů k pevným rozhodnutím, od obecných schopností ke konkrétním dovednostem, projevuje se stabilitou či odolností vůči tlaku situace, podílí se všechny psychické jevy;

PŘÍSTUPY V PSYCHOLOGII OSOBNOSTI A) PŘÍSTUP TYPOLOGICKÝ

- Kretschmer: pyknik, astenik, atletik - Jung: racionalita, prožívání, senzitivita, intuice x extrovert, introvert)

B) PŘÍSTUP DYNAMICKÝ - Freud (vnitřní síly: vědomé (racionální, jen vrchol ledovce); podvědomé (fixované; myšlenky, rozhodnutí,

zážitky, konflikty dříve uvědomované, zapomenuté); nevědomé (pudové; představy, zkreslené obrazy skutečnosti a přání – silný motivační vliv); superego, ego, id)

- Jung (kolektivní a osobní nevědomí, ego a vědomé já (odpovědné za trvalou identitu osoby, chování, uvažování, cítění, rozhodování a snažení, v úzkém kontaktu s bytostným Já) x bytosné já (prvotní základ psyché, hloubka je nezjistitelná, katalyzátor vnitřního růstu osoby, podporuje vyváženou syntézu vědomých a nevědomých procesů)

- Berne (strukturální analýzy: tři úrovně ega: dítě, dospělý, rodič) C) PŘÍSTUP FAKTORIÁLNÍ (big five: stabilita – labilita, aktivita – pasivita, submisivita – dominance, citovost – rozumovost, extraverze – introverze) D) SYSTÉMOVÁ TEORIE INTEGRACE OSOBNOSTI; interakční systémy: a) senzorický, b) motorický, c) kognitivní, d) afektivní, e) stylový, f) hodnotový; roviny procesu integrace: senzomotorická (a+b), adaptivní učení – transformační (c+d), úroveň organizujícího jáství – integrativní (e+f)