Janáčkova akademie múzických umění v Brně

Hudební fakulta

Katedra strunných nástrojů

Hra na kytaru

Významní čeští skladatelé pro kytaru 2. poloviny dvacátého

století

Magisterská práce

Autor práce: BcA. Michal Hutyra

Vedoucí práce: doc. Mgr. Vladislav Bláha, ArtD.

Oponent práce: prof. Martin Mysliveček

Brno 2012

Bibliografický záznam

Hutyra, Michal. VÝZNAMNÍ ČEŠTÍ SKLADATELÉ PRO KYTARU 2.

POLOVINY DVACÁTÉHO STOLETÍ [POPULAR CZECH COMPOSERS FOR

GUITAR IN THE SECOND HALF OF 20. CENTURY]. Brno: Janáčkova akademie

múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra strunných nástrojů, 2012. 83 s.

Vedoucí diplomové práce doc. Mgr. Vladislav Bláha, ArtD.

Anotace

Diplomová práce Významní čeští skladatelé pro kytaru 2. poloviny dvacátého století,

pojednává o hlavních skladatelích, kteří vytvořili hodnotná moderní díla pro tento

nástroj. Přináší jejich životopis a zmiňuje vlivy, které ovlivnily jejich tvorbu, jež se

promítly i do kytarových skladeb. V úvodu je seznámení s kulturně-politickou

situací, do níž tato generace autorů vstupuje a na závěr uvedení seznamu jejich díla

pro kytaru.

Annotation

Diploma thesis Most popular composers for guitar in the second half of 20. century

deals about major composers, who created modern works for this instrument. It

brings their life and influences, which has impact their production in the guitar

compositions too. In the first part is kultural and politic situation, which is in the time

of their lifes. In final part is the register of compositions for guitar.

Klíčová slova

život, dílo, kytara, Alois Hába, Štěpán Urban, Jarmil Burghauser, Jiří Jirmal, Jan

Truhlář, Petr Eben, Jan Novák, Václav Kučera, Jana Obrovská, Milan Tesař, Štěpán

Rak, Miloš Štědroň, Petr Fiala, Sylvie Bodorová, Jiří Matys, Antonín Tučapský.

Keywords

Life, Works, Guitar, Alois Hába, Štěpán Urban, Jarmil Burghauser, Jiří Jirmal, Jan

Truhlář, Petr Eben, Jan Novák, Václav Kučera, Jana Obrovská, Milan Tesař, Štěpán

Rak, Miloš Štědroň, Petr Fiala, Sylvie Bodorová, Jiří Matys, Antonín Tučapský.

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jsem uvedené

informační zdroje.

Brno dne 4. 5. 2012 Michal Hutyra

Obsah

Předmluva…………………………………………………………………………….6

1. Nástin východisek v hudbě a politická situace po 2. světové válce.........................7

2. Souhrn nových kompozičních stylů, které ovlivnily generaci.................................9

českých hudebních skladatelů po druhé světové válce (tzv. Nová hudba)

3. Stručný vývoj kytarové tvorby po roce 1945..........................................................11

4. Život a dílo skladatelů.............................................................................................13

4.1 Alois Hába........................................................................................................13

4.2 Štěpán Urban....................................................................................................15

4.3 Burghauser Jarmil............................................................................................20

4.4 Jiří Jirmal..........................................................................................................22

4.5 Jiří Matys..........................................................................................................26

4.6 Antonín Tučapský............................................................................................27

4.7 Jan Truhlář.......................................................................................................28

4.8 Petr Eben..........................................................................................................30

4.9 Jan Novák.........................................................................................................33

4.9.1 Rozbor skladby Cithara poetica....................................................................35

4.10 Václav Kučera................................................................................................40

4.11 Jana Obrovská................................................................................................42

4.12 Milan Tesař....................................................................................................43

4.13 Štěpán Rak.....................................................................................................46

4.14 Miloš Štědroň.................................................................................................51

4.15 Petr Fiala........................................................................................................53

4.16 Sylvie Bodorová.............................................................................................54

5. Závěr.......................................................................................................................55

6. Přehled českých autorů a jejich skladeb pro kytaru nebo obsazení s kytarou.........56

Literatura.....................................................................................................................67

Příloha: Cithara poetica (notový materiál)..................................................................71

6

Předmluva

Téma práce s názvem Významní čeští skladatelé pro kytaru druhé

poloviny dvacátého století jsem si zvolil z důvodu mého zájmu o toto téma a celkové

menší povědomosti o soudobých skladbách pro kytaru a jejich autorech. Práce si

klade za cíl zmapovat ty nejvýznamnější skladatele, jejich život, který přibližuje

některými citacemi a částečný rozbor u některých z nich, jež vytvořili díla pro kytaru

sólo nebo jiné obsazení s kytarou.

V úvodu se krátce seznámíme se situací, která nastala v Československu

po druhé světové válce, její východiska pro současnou tvorbu a s moderními

kompozičními styly. Poté přiblížíme kytarovou tvorbu po roce 1945 a následně

přistoupíme k jednotlivým skladatelským osobnostem.

Na závěr je uveden seznam všech autorů zmíněných v této práci

doplněný o několik dalších a přehled jejich díla. Práce vzdává hold českým

skladatelům, kteří si podle mého názoru zaslouží větší pozornost než je jim věnována

nyní jak na ZUŠ, tak i na konzervatořích. Její snahou je přiblížit tyto osobnosti všem

zájemcům o kytarovou tvorbu.

7

Nástin východisek v hudbě a politická situace po 2. světové válce

Po ukončení druhé světové války nastal rychlý vzestup domácího

kulturního života. Toho se bohužel již nedočkala většina židovských umělců, jejichž

život skončil v koncentračních táborech. Mezi nejstarší generaci těchto autorů patřil

Rudolf Karel (1880-1945 Terezín), Erwin Schulhoff (1894-1942 Wützburg) -

klavírista a skladatel, věnoval se romantismu, impresionismu, neoklasicismu, jazzu i

mikrointervalům (pod vlivem Aloise Háby); dalšími byli brněnský skladatel Pavel

Haas (1899-1944 Osvětim) – bratr známějšího herce a režiséra Huga Haase, Hans

Krása (1899-1944 Osvětim) nebo Viktor Ullmann (1898-1944 Osvětim).

Znovu nabytá svoboda byla tedy poznamenána ztrátou mnoha

významných umělců. O to více, než kdykoli předtím, se po roce 1945 zlepšily

(alespoň zpočátku) podmínky pro hudební život. Byly založeny tři vysoké školy:

Akademie múzických umění v Praze (1946), Janáčkova akademie múzických umění

v Brně (1947) a Vysoká škola múzických umení v Bratislavě (1949). Rozšiřuje se

množství konzervatoří, které se dnes vyskytují téměř v každém kraji a jsou budovány

lidové školy umění (dnes Základní umělecké školy), vznikají oblastní divadla

s operou, činohrou nebo komorními soubory.

V této atmosféře nové doby se plně rozvíjí moderní tvorba mladých

skladatelů, která je záhy po roce 1948 tlačena do stylu socialistického realismu,

směrem k „novoromantickému eklektismu“ a preferenci „smetanovského“ stylu

vzývaného Zdeňkem Nejedlým (muzikolog, historik, politik – ministr školství a

osvěty po r. 1948), avšak jejich tvorba doznívá ještě v letech padesátých. Tento

nátlak je vyvíjen do té míry, že se tvorba skladatelů hodnotí z hlediska námětů a

vnějších podnětů (dokonce někdy jen podle názvů), nikoli skutečná kvalita, osobitost

a originalita.

Přes tyto snahy i ve státní skladatelské organizaci, Svazu

československých skladatelů (založen r. 1949), se mnozí z nich touto cestou nevydali

a pokračovali v tvorbě předválečné avantgardy a navazují kontakty s novátorským

úsilím v jiných zemích. Tato státní koncepce je na konci padesátých let odsouzena a

jsou znovu vytvářeny podmínky pro nejrůznější kompoziční přístupy. Významnou

úlohu v tom sehrál i Mezinárodní hudební festival „Varšavský podzim“ založený

8

roku 1956. Ten umožňoval našim skladatelům osobní poznání jednak soudobé polské

hudby, ale i hudby západní Evropy.

Tato obroda, nejen v hudební oblasti, je však zpomalena další událostí,

kterou byl vstup Varšavských vojsk na naše území v srpnu 1968. V následujícím

období „normalizace“ je znovu kladen důraz na „angažované“ umění, ale tvorbu a

nový přístup z let šedesátých to nezměnilo.

Jestliže informovanost o moderní hudbě v 60. letech dohnala velkou

rychlostí zahraničí, tak nová izolovanost v 70. a 80. letech způsobila velké zpoždění

za obecným vývojem západního kulturního života. Postupné uvolňování přichází až

koncem 80. let, kdy snaha o nový směr osobou Michaila Gorbačova v podobě

„perestrojky“ (přestavby) a „glasnosti“ (otevřenosti) nabízí určitou míru kritiky.

Avšak teprve „sametová revoluce“ v listopadu 1989 vytvořila podmínky

pro úplnou tvůrčí svobodu přístupnou pro všechny hudební žánry v hudbě artificiální

i nonartificiální.

(pozn. Tímto tvrzením není řečeno, že u nás nevznikala hodnotná díla,

ostatně většina zde uvedených hovoří o opaku, ale máme tím na mysli obecnou

životní realitu, která se projevovala někde více, jinde méně)

9

Souhrn nových kompozičních stylů, které ovlivnily generaci českých hudebních skladatelů

po druhé světové válce

(tzv. Nová hudba)

II. vídeňská škola – postwebernismus

Tato kompoziční technika byla jednou z nejvýraznějších, které nastoupily

v poválečné Evropě. Není založena pouze na požadavku vystřídání všech 12 tónů

stupnice jako dodekafonie, ale i na jiných prvcích jako je barva, výška, dynamika,

různé způsoby hry apod. Tato hudba seriální je postupně v 50. letech rozšířena tzv.

technikou multiseriální, kdy je původní úsek nahrazen kratšími sériemi o 5 – 8

tónech, které se častěji mění a vzniká tak hudba pružnější.

Hudba mikrointervalová

Souvisí s problematikou atonality a netématického slohu. Jedná se o čtvrttónovou,

šestinotónovou a dvanáctinotónovou hudbu. U nás byl největší představitel tohoto

stylu Alois Hába, který ji zpracoval nejen teoreticky, ale v tomto systému i

komponoval.

Aleatorika, aleatorní hudba (z lat. alea = hrací kostka)

Tento styl reaguje na přílišnou organizaci v hudbě. Nabízí část skladby interpretovi,

který si podle návodu skladatele sám zvolí svůj výklad. Vznikají pokaždé nové

skladby, žádná není definitivní.

Témbrová hudba

Zaměřuje se více na emocionální než racionálně vnímané hudební úseky. Bývá

opřena o delší zvukové části, charakteristické je prolévání jejich dynamiky,

instrumentace. Používají se různé zvukové šumy, ostré konkrétní zvuky, v případě

sborů jsou to výkřiky, šepoty, skandování apod. To vše má vyjádřit hudební i

mimohudební myšlenku.

Hudba minimální

Základním prvkem je kratší melodicko-rytmický snadno zapamatovatelný útvar,

který se po čase jen zvolna obměňuje, doplňuje nebo krátí. Jednotící složkou

10

v pozadí je pravidelná rytmická pulzace.

Nová jednoduchost, citovost – neoromantismus

Kromě již zmíněných hudebních proudů se skladatelé posledních 30 - 35 let vracejí

k obnově melodie, přehledné harmonie a rytmu v zájmu získání posluchačů. Někdy

se také označuje jako „Nový romantismus“. Není to však návrat do minulosti.

Skladatelé si zde uvědomují, že nelze stále komponovat způsoby Nové hudby.

Postmoderna

Skladatelé se snaží o výraznou melodiku (zpěvnost), rytmiku. Harmonie se kloní více

k tonálnímu centru, sóničnosti (zvýraznění přirozené krásy hudebních nástrojů a

zpěvu) a přehlednosti hudební faktury.

Elektronická a konkrétní hudba

V této kompoziční technice je cílem získávání nových tónů a zvuků elektronickou

cestou, jejich přetváření, modulace, sloučení a zpracování, a nakonec i vyloučení z

účasti živého interpreta.

Konkrétní hudba se od elektronické liší prací se skutečnými nehudebními zvuky i

těmi, jejichž původ nelze vždy určit.

Nonartificiální hudba

Lze ji rozdělit na základní tři okruhy, které se ustálily u průběhu dvacátého století:

1) Hudební folklór

2) Tradiční populární hudba odvozená z artificiální hudby

3) Hudba jazzu

Všemi těmito kompozičními styly byli autoři, které následně popíšeme

ovlivněni a často v jejich tvorbě vidíme vývoj od jednoho stylu k jinému nebo

kombinování jednotlivých stylů navzájem.

11

Stručný vývoj kytarové tvorby po roce 1945

Před rokem 1945 u nás nebyla instituce, kde by se kytara vyučovala. Jediná výjimka

byla pražská konzervatoř, kde vyučoval profesor Antonín Modr kytaru, ale pouze jako

doplněk ke studiu zpěvu. Přes tento nedostatek se u nás objevilo několik umělců, kteří

vynikali vysokou uměleckou úrovní (E. Gebauer, Š. Urban). Ti však pro nedostatek

kytarové literatury (především českých autorů) museli svůj repertoár postavit na

klasických kytarových skladatelích a navíc jediná dostupná instituce, kde bylo možno

tuto literaturu sehnat, byla Smetanova knihovna v Praze. Obsahovala např. skladby

českých autorů J. A. Losyho, I. Jelínka, V. Matějky. Ze zahraničních autorů to byli

převážně skladby J. S. Bacha, M. Carcassiho, L. Carulliho, F. Sora nebo M. Giullianiho.

Tato situace přetrvávala i v druhé pol. 20. století, kdy byl kontak s okolním světem

omezený.

V této době se objevuje první generace kytaristů-skladatelů, kteří měli snahu tento

stav změnit a rozšířit kytarový repertoár o moderní skladby, které by byly srovnatelné se

světovými. Jsou to zejména skladatelé a kytaristé Štěpán Urban, Jarmil Burghauser,

který začal komponovat už koncem třicátých let a obohatil repertoár o několik skladeb

(Sonáta e-moll, Sarabande et toccate). Mezi tyto autory můžeme zařadit i Jana Truhláře

s jeho rannými díly (např. Koncert č. 1 pro kytaru a orchestr)

Další generaci skladatelů tvoří autoři Václav Kučera, Jindřich Feld, Lubor Bárta, Petr

Eben nebo Jana Obrovská, kteří začínají tvořit na přelomu padesátých a šedesátých let.

Na začátku sedmdesátých let se objevuje další výrazná skupina autorů. Zde patří

významné místo Štěpánu Rakovi, který je sám vynikající kytarista a přes náročnost jeho

skladeb, jsou oblíbeny po celém světě. Dalšími autory jsou Jiří Jirmal a Milan Tesař,

kteří svými skladbami přinesli do kytarové literatury nové podněty z oblasti jazzu,

swingu a latinské hudby. Z dalších můžeme jmenovat Petra Fialu, Eduarda Doušu,

Emila Hradeckého nebo Sylvii Bodorovou.

Na tyto základy moderní kytarové tvorby pak mohli navázat další skladatelé, jako je

Miroslav Kolba a Michal Hromek.

Většina z těchto autorů tvoří v klasickém stylu pro sólovou kytaru, kytaru v duu nebo

souboru (výjimky nejsou ani skladby pro jiná obsazení). Odlišný styl komponování, jak

12

již bylo řečeno mají J. Jirmal a M. Tesař.

Tito zmínění autoři vytvořili hodnotná díla pro kytaru a lze říci, že jsme se díky nim

zařadili vedle jiných kytarově vyspělých velmocí mezi něž můžeme zařadit Španělsko,

Itálii, Francii, Rusko nebo Polsko. To není dáno jen samostatnými českými moderními

díly, které (jak bude uvedeno) se hrávají i jako povinné skladby na soutěžích. Je to také

díky kytarové škole, kterou zde začal budovat Š. Urban, na niž navazovali jeho žáci (J.

Jirmal, Š. Rak), a současnými významnými světově uznávanými kytarovými virtuózy a

pedagogy (Š. Rak, P. Steidl, V. Mikulka, M. Mysliveček, V. Bláha).

Můžeme tedy říci, že dnes má u nás klasická kytara vynikající základ (přestože to na

začátku zdaleka nebylo snadné), který snad vydrží a posune českou kytaru i do

budoucna.

V následující části popíšeme život a dílo těchto autorů:

Alois Hába (1983-1973)

Štěpán Urban (1913-1974)

Jarmil Burghauser (1921-1997)

Jiří Jirmal (1925)

Jiří Matys (1927)

Antonín Tučapský (1928)

Jan Truhlář (1928-2007)

Petr Eben (1929-2007)

Jan Novák (1921-1984)

Václav Kučera (1929)

Jana Obrovská (1930-1987)

Milan Tesař (1938)

Štěpán Rak (1945)

Miloš Štědroň (1942)

Petr Fiala (1943)

Sylvie Bodorová (1954)

13

Život a dílo skladatelů

Alois Hába (1983-1973)

V této práci nemůžeme opominout ojedinělou osobnost soudobé hudby,

jakou byl Alois Hába. Byl to český skladatel, hudební teoretik, organizátor, učitel a

veřejný kulturní činitel. Narodil se 21. 6. 1983 ve Vizovicích. Jeho otec byl

amatérský hudebník, který brával malého Hábu spolu s jeho bratry na společná

vystoupení v kostelní kapele. Matka byla vynikající zpěvačka a byla to ona, kdo

seznámil Hábu s lidovou písní.

První soustavné vzdělání získal na čtyřletém učitelském ústavu

v Kroměříži (1908-1912), kde komponuje své první skladby. Ihned po dokončení

studií nastupuje na místo pomocného učitele v Bílovicích u Uherského Hradiště. To

však neodpovídalo Hábově představě o budoucnosti a začal se připravovat na

přijímací zkoušky na konzervatoř. Ty splnil na podzim roku 1914 a byl přijat do

kompoziční třídy Vítězslava Nováka na pražskou konzervatoř. Tato doba ale

nepřinesla Hábově generaci klid a soustředění na studium a musel jako mnoho jiných

nastoupit v roce 1915 povinnou vojenskou službu.

Hába přežil válku bez úhony, a přestože prošel mnoha evropskými

bojišti, nakonec se dostal do vnitrozemí a zbytek války strávil v Hudebně historické

centrále vojenské tiskové služby ve Vídni, takže i zde se mohl poměrně nerušeně

věnovat hudbě.

Po válce zůstal ve Vídni, kde byl korektorem hudebního vydavatelství

Universal-Edition a později zde studuje u Franze Schrekera. V září 1920 odešel

studovat do Berlína, kde se v té době tvoří jedna z nejvýraznějších kapitol „nové

hudby“. Tuto pověst Berlína jako hudebního centra tohoto směru pomáhají vytvářet

především dvě výrazné hudební osobnosti: Ferruccio Busoni (autor spisu Návrh nové

estetiky hudebního umění a osobnost s kladným pohledem na „třetinotóny“) a Franz

Schreker (modernista, ředitel Vysoké hudební školy v Berlíně).

Po sedmiletém studiu na zahraničních školách ve Vídni a Berlíně se

Alois Hába vrací roku 1923 do Prahy, kde začíná učit kompozici a později prosazuje

otevření třídy čtvrttónové a šestinotónové kompozice roku 1925. Nejprve je

zaměstnán jako lektor a od roku 1936 jako řádný profesor tohoto oddělení.

Ve dvacátých a třicátých letech byly jeho skladby často uváděny na

14

různých mezinárodních festivalech soudobé hudby (Salzburg, Praha, Sienna). Je

autorem nebo navrhovatelem speciálních čtvrttónových nebo šestinotónových

hudebních nástrojů (např. čtvrttónový klavír, čtvrttónová kytara). Byl členem mnoha

českých i zahraničních hudebních spolků a po válce se stal profesorem skladby na

Akademii múzických umění.

Po komunistickém převratu v roce 1948 byla jeho kompoziční třída

zrušena (1951). V následujícím období pak komponuje méně „atonálně“ než dosud a

z hlediska dvanáctitónové hudby se může jeho hudba a harmonické postupy jevit

tradičně, konvenčně. V porovnání s ostatními skladateli tohoto období, jejich

„folklórností“ a stylizačním přehodnocením kompozičních postupů však Hába

nezůstává pozadu ani za takovými skladateli jakými byli Béla Bartók, Igor

Stravinský, Karol Szymanowský a jiní.

Alois Hába byl prvním českým skladatelem, teoretikem a učitelem, který

vnesl do českého hudebního vývoje umělecké hodnoty poznamenané harmonickým

stylem tzv., Druhé vídeňské „atonální“ školy. Přísná a omezující forma jen dvanácti

navzájem k sobě se vztahujících tónů a důsledná „atonalita“ Schönbergova, se ale

Hábovu uměleckému cítění od počátku příčila. Přes všechny jeho vlivy dospěl Alois

Hába k vlastnímu pojetí dvanáctitónové chromatiky, ve kterém se nikdy nevzdal

respektování vztahů melodie a harmonie k určitému centru. Toto své pojetí tonality

podtrhoval ještě další skutečností, že vlastní melodicko-harmonické novotvary

nechápal přímo zvukově, ale usiloval o jejich obsahové využití.

Dílo pro kytaru

Písně pro sólový hlas a čtvrttónovou kytaru

Dětské nálady – cyklus osmi skladeb pro střední hlas a čtvrttónovou kytaru (Nářek –

Pohrůžka – Bubák – Smích veselý a ironický – V zamyšlení – Bezstarostnost – Údiv

a uspokojení – Veselí)

Sonáta pro kytaru (Tuto skladbu poprvé provedl Štěpán Urban 31. března 1944

v Praze)

Suita č. 1 pro čtvrttónovou kytaru

Poezie života – cyklus dvanácti písní pro soprán a čtvrttónovou kytaru na slova R.

Horalové

Suita č. 2 pro čtvrttónovou kytaru

15

Štěpán Urban (1913-1974)

Kytarový virtuóz, skladatel, profesor pražské konzervatoře, astrolog,

antroposof, básník a spisovatel se narodil 4. října 1913 v Bořanovicích a 4. května

1974 zemřel v Praze. Byl to zakladatel české klasické kytarové školy.

“Jak jsem poznal svou kytaru? Bylo mi třináct let, když má oblíbená

mandolína se totálně rozbila. Otci trochu překážela, raději slyšel mé housle. Když

pak uviděl, jak se snažím na mandolíně slepit vše, co se jen dá, nečekaně rozhodl:

,Jdeme koupit novou.´ Zcela nepředvídaně jsem si nevybral mandolínu, ale sáhl po

hnědé kytaře, která stála v obchodě v koutku, a měl jsem pocit, že se usmívá. Zkrátka

domů jsem si přinesl kytaru, aniž bych tušil že ji mám doživotně.”1

Štěpán Urban byl absolventem instrumentálního, dechového a

skladatelského oddělení Státní konzervatoře v Praze. Roku 1936 absolvoval na

trubku pod vedením profesora Koláře a kompozici roku 1938 pod vedením Jaroslava

Řídkého. Jeho absolventské skladby byly Sonáta pro klavír a Ouvertura pro velký

symfonický orchestr. Kytarovou třídu profesora Antonína Modra absolvoval

Sorovými variacemi na téma z Mozartovy Kouzelné flétny v sále Městské knihovny.

Byl to první a v té době jediný kytarista s absolutoriem konzervatoře u nás.

Obr.1 Štěpán Urban jako čerstvý absolvent pražské konzervatoře (hraje na čtvrttónovou

kytaru)

16

Zde je dobré připomenout osobnost Antonína Modra. Narodil se 17.

května 1898 ve Strašicích a zde také 22. dubna 1983 zemřel. Byl to samouk a

amatérský hudebník, který hrál ve vojenských kapelách v Itálii a na Slovensku. Po

první světové válce studoval hru na housle na pražské konzervatoři a skladbu u

Josefa Suka. Následně hrál v předních českých orchestrech, přičemž Symfonický

orchestr českého rozhlasu také příležitostně řídil. Ke kytaře se dostal již dříve za

války a také na ni často hrával, převážně doprovody k písním Karla Hašlera. Avšak

věnoval se studiu a kytarové interpretaci do té míry, že mu bylo roku 1928 nabídnuto

místo a s ním výuka hry na kytaru a staré nástroje na pražské konzervatoři. Kytara se

v té době ještě nevyučovala jako hlavní nástroj, ale jako doplňkový ke studiu zpěvu.

Mezi absolventy jeho kytarové třídy patřil také Rudolf Císař a Zdeněk

Pittner. Antonín Modr zanechal dvě významná pedagogická díla pro budoucí

kytaristy – Škola stupnic a akordy na kytaru.

Štěpán Urban převzal po Antonínu Modrovi kytarovu třídu roku 1939 a

to pouze na malý úvazek. Teprve v roce 1945 dosáhl toho, aby se kytara začala

vyučovat jako hlavní obor. Od té doby se rychle začíná rozvíjet kytarová výuka u nás

a zájem o ni velmi roste. Urban uplatňuje ve své výuce pochopitelně klasické

pedagogické materiály, jako jsou školy a skladby F. Carulliho, F. Cacassiho, M.

Giulianiho, F. Sora a jiných, kteří svým klasickým kompozičním stylem dávají

správný základ k technickým dovednostem a vždy by měly zůstat jako hlavní

stavební kámen klasické kytarové hry.

Vedle své pedagogické činnosti se Štěpán Urban věnoval také

koncertnímu vystupování.

„Nebylo to taky tak lehké“, vzpomíná. „Jednou se stalo, že jsem hrál hned druhý den

po koncertu slavného Segovii. Segovia už tenkrát byl virtuóz, jakých se rodí málo. Že

se mám posadit zrovna tam, kde před několika hodinami slyšeli posluchači jednoho

z největších mistrů, mně nahánělo hrůzu. Dopadlo to všechno ale dobře, dokonce

jsem měl báječnou kritiku a aplaus.“2

Z toho lze vyvodit, že profesor Urban byl nejen vynikajícím pedagogem,

ale i sólovým hráčem. Mimo jiné to dokazuje i již dojednané koncertní turné po

Evropě, které se nikdy neuskutečnilo z důvodu okupace Československa Německem

v roce 1938. Tím postupně ustávala jeho veřejná koncertní činnost, protože jak sám

17

tvrdil, nemohl se naplno věnovat tolika činnostem, aby je zvládl všechny kvalitně.

Mimo jiné působil v Československém rozhlasu, kde spolupracoval s významnými

režiséry a doprovázel řadu zpěváků. Kromě komponování, psaní básní a mnoha

jiných činností, si vybral hlavně pedagogickou práci.

Od začátku svého působení na pražské konzervatoři se musel vypořádat

s mnoha těžkostmi. Sháněl notové materiály, které tehdy v podstatě nebyly, trávil

dlouhé hodiny jejich opisováním pro své žáky, kupoval struny, kytary a vše ostatní.

Díky svému zaujetí, pozitivnímu přístupu a velké obětavosti vznikla kytarová škola,

jež byla jednou z nejlepších v Evropě a jeho žáci přiváželi z mezinárodních soutěží

ve Vídni, Moskvě i Paříži první ceny, které to jen dokazují.

Profesor Štěpán Urban vnímal pedagogickou práci i jako výchovnou a

formující činnost na osobnost žáka. Metodu, která má ovlivňovat a utvářet lidský

charakter. Dával svým žákům nejen konkrétní rady praktické, ale filozofické a

duchovní v oblasti života člověka a hodnoty světa.

Skladby pro kytaru (výběr)

Impromptus - čtyři sólové skladby

Miniatures – kytarové skladby, oceněné v roce 1963 v Paříži první cenou

Deset fantazií – skladby na lidové motivy

List ze Španěl - skladba vyhrála první cenu v Italské Modeně roku 1954

Na kytaru bez not - tato příručka vysvětluje základy techniky nástroje, ukazuje

nejjednodušší způsoby doprovázení písní a dává návod používání transpozičního

pravítka. Jedná se o zcela mimořádný pedagogický přínos Štěpána Urbana pro

amatérské muzikanty, jelikož jim dává příležitost velmi rychle pochopit zásady

harmonie a základní akordové kadence na kytaře. Tyto kadence jsou ve všech

tóninách dur i moll a jejich nejbližší hmaty. Kromě základní trojice akordů je

kadence i v paralelní moll a jejich převedení do notace.

Přípravná škola hry na kytaru a Cesta k umělecké hře na kytaru jsou

dodnes přínosné školy a vhodný doplněk k ostatním kytarovým školám. Štěpán

Urban v Přípravné škole pro kytaru rozvrhl notový materiál na tři části, k nimž

doplnil vhodné přednesové skladby. V novém vydání je doplnil o příklady z různých

hudebních období.

Jak říká: „Místo nudných technických cvičení je tu použito úryvků

známých skladeb. Jsou to např. skladby F. Carulliho, M. Giullianiho, N. Costa, F.

18

Molina, L. Legnaniho, F. Tárregy a mnoha jiných. Vážíme si jich nejen pro jejich

zásluhy o technický vývoj nástroje a uměleckou hru, ale i proto, že jsou to skladatelé,

a to nikoliv z nejmenších. Z moderních děl je pak třeba poznat co nejvíce, až

k vrcholným soudobým koncertům s orchestrem.“3

Tím nám vlastně jen připomíná to, na co bychom měli pamatovat

v klasické kytaře: získat základ hudební i technický u „klasických“ autorů, a poté

přecházet k moderní kytarové literatuře.

Štěpánu Urbanovi se podařilo založit původní českou kytarovou školu, na

které stavěly další generace pedagogů. Jeho příručky a školy jsou stále moderní a my

se s nimi dodnes setkáváme. Navíc to byl jeden ze zakladatelů české tvorby pro

kytaru, v níž nám zanechal mnohá hodnotná díla.

Na závěr uvedeme několik rad profesora Urbana nejen pro kytaristy:

“Nemáš-li představu o tónu a jeho barvě, intenzitě, témbru a délce, jak

ho chceš realizovat?!”

“Cvičení musí plně vycházet z tvé představy konečné podoby toho, co

cvičíš. I obyčejnou stupnici bys měl cvičit tak, jako bys ji měl hrát před anglickou

královnou.”4

O hraní pro publikum:

“Cvič třeba před zrcadlem a dívej se na sebe. Vžij se do pocitu, že ten,

kdo se na tebe dívá ze zrcadla, je tvůj posluchač, a naopak ty že se díváš na něj a on

hraje tobě. Nikdy nehraj pro holé stěny! Cvič také jenom v tempu, v němž si plně

dovedeš představit každou notu, nebo ještě lépe, každou následující notu.”5

Radil také nikdy před důležitým vystoupením nepřehrávat skladby ve

vysokých tempech a dynamikách.

“Pak se člověk snadno zamiluje do vlastního výkonu, a když přijde na

pódium, kde je všechno jiné, zpanikaří a utrpí hořké rozčarování. Představuj si

raději usměvavé tváře lidí, kteří se na tebe těší jako ty na ně, a vžij se do kouzla

prvních tónů, jež musíš mít ve své představě už v momentě, kdy na pódium vcházíš!”6

O přístupu ke hře a studiu skladeb.

“..A neměl by sis vytvářet žádné bloky v podobě nepřekonatelných míst.

Naopak! Těš se na jejich zdolání. Máš-li například před sebou těžkou vzestupnou

19

pasáž, nauč se ji i sestupně!”

“A chceš-li skladbu pochopit jako celek, tak to udělej jako s tou

vesničkou na dlani: Abys ji mohl přehlédnout, vyjdeš na kopec – a je to! Máš přehled

a hned vidíš, kde je kostel, kde škola a kde náves. Pak teprve sejdeš dolů, ale budeš

se už orientovat. Podobně to platí i se skladbou. Podívej se na ni, jako se díváš na

vesničku, a pak se teprv vydej do ulic hledat pana Nováka.”7

20

Burghauser Jarmil (1921-1997)

Byl to český skladatel, muzikolog, dirigent, hudební teoretik, spisovatel a

sbormistr. Komponovat začal již ve svých dvanácti letech a v patnácti mu FOK

provedl skladbu Adagio a Furiant ze Symfonie in de. Skladbu začal soukromě

studovat u Jaroslava Křičky a od roku 1937 u Otakara Jeremiáše. Na pražské

konzervatoři studoval dirigentské oddělení u Pavla Dědečka (autor učebnice Základy

dirigování) a Metoda Doležila. Toto studium završil na Mistrovské škole dirigování

u Václava Talicha. Mimoto byl posluchačem Karlovy University v oboru hudební

vědy a psychologie, kde absolvoval roku 1948. Titul PhDr. mu byl přiznán dodatečně

až roku 1991.

Mezi léty 1946 – 1953 působil jako sbormistr a dirigent Národního

divadla a lektor AMU. Dirigování se občasně věnuje i později, ale od roku 1953 se

zabývá převážně skladatelskou činností a muzikologií. Je také editorem i hudebním

spisovatelem.

Nejúspěšnější skladbou se stal jeho balet Sluha dvou pánů, který slavil

úspěchy na českých i zahraničních scénách. Burghauser skládal ve všech možných

žánrech a formách. Např. vokální symfonie Utrpení a vzkříšení, z jiných jsou to

kantáty, písně a melodramy. Je autorem šesti smyčcových kvartetů, tří symfonií,

oper, baletů, koncertů a skladeb pro nejrůznější obsazení. Jarmil Burghauser vychází

z tradice českého neoklasicismu, má v oblibě lidovou píseň, je ovlivněn Bedřichem

Smetanou, Zdeňkem Fibichem a Antonínem Dvořákem.

V 60. Letech postupně přechází k principům Nové hudby a vytváří si

vlastní techniku, kterou nazývá harmonickým serialismem. Mimo skladatelskou

činnost vidíme jeho přínos v oboru hudební vědy. Významné jsou studie o Leoši

Janáčkovi, Antonínu Dvořákovi a rozsáhlá ediční činnost Dvořákových skladeb. Ve

spolupráci s A. Špeldou napsal knihu Akustické základy orchestrace a společně

s Petrem Ebenem příručku Čtení a hra partitur.

Byl členem několika hudebních společností, např. společnosti Antonína

Dvořáka, jejímž byl předsedou nebo členem výboru festivalu Pražské jaro apod.

V 70. letech nesměl veřejně vystupovat, a proto používal pseudonym Michal Hájků.

21

Skladby pro kytaru (výběr)

Pastorale - cyklus pro zpěv a komorní soubor - viola, flétna, housle, kytara, na slova

J. Vrchlického (1941)

Šest českých tanců pro kytaru (1942)

Sonáta e-moll pro kytaru (1943)

Patero zamyšlení pro housle a kytaru (1966)

Sarabanda e toccata per chitarra (1968)

Tesknice pro kytaru sólo (1970)

22

Jiří Jirmal (1925)

Jiří Jirmal, vlastním jménem Jiří Novák, se narodil 24. dubna 1925

v Praze. Již od mládí projevoval zájem o hudbu, přál si být pianistou, dirigentem

nebo skladatelem.

V Josefské ulici, kde pět let navštěvoval obecnou školu, měla spousta

jeho spolužáků šlechtický původ a bylo tehdy zvykem brát si na návštěvu spolužáky

z chudších rodin. U nich pak poznává mladý Jirmal gramofonové desky a rozhlas,

které doma nikdy neměl. Tatínek jiného kamaráda, kterého také navštěvoval, si

přivydělával jako muzikant a měl doma spoustu nástrojů, které malého Jirmala

fascinovaly. Zde poznává, co je „živá“ hudba, často si půjčuje kytaru a ta se brzy

stala jeho nejoblíbenějším nástrojem. Tohoto zájmu o hudbu si všimla Jirmalova

maminka, která nechala u nástrojaře Krause vyrobit housle. Ty ovšem záhy opustil,

rodina housle prodala a koupila kytaru.

Při studiu gymnázia Jana Nerudy se seznámil se synem skladatele Švába.

U něj doma poznává zcela jinou hudbu - jazz, nahrávky Louise Armstronga, Dukea

Ellingtona a jiných, do které se zamiluje. Čím víc se věnuje hudbě - mezi tím již

založil několik kapel - tím se jeho prospěch zhoršuje. Přestupuje dokonce na

průmyslovou školu, ale z ní je roku 1944 vyloučen a rozhodne se stát profesionálním

muzikantem.

Po složení zkoušek před hudební komorou byl odvelen do Německa jako

člen hudebního kvarteta. Ke svému zděšení záhy zjistil, že se jedná o kvartet

smyčcový v němž má hrát druhé housle a ne kytaru. Po měsíci tvrdého „boje“

s klasickým houslovým repertoárem se mu podařilo najít místo kytaristy v německém

Harzu. Tato kapela však byla ke konci války rozpuštěna na základě zákazu hraní

veškeré jazzové hudby. Jiří Jirmal poté získává povolení k návratu do Prahy, kde

sežene několik angažmá.

Hraje v kapele americké armády v Plzni (první setkání s elektrickou

kytarou), v Praze, Děčíně, Mariánských Lázních. Na delší dobu zůstává v kapele

Arnošta Kafky.

Zde potkává skladatele Evžena Illína, který zároveň studuje pražskou

konzervatoř. Ten přemlouvá Jirmala, že by měl získat klasické vzdělání na

konzervatoři tak dlouho, až roku 1948 Jirmal kupuje klasickou kytaru a požádá

23

profesora Štěpána Urbana, aby ho připravil k přijímacím zkouškám na konzervatoř.

Ty také úspěšně složil.

Dodnes Jiří Jirmal vzpomíná na profesora Urbana a hovoří o něm jako o

úžasné osobnosti, stejně jako jiní jeho žáci.

Na konzervatoři projevuje Jirmal zájem i o hudební teorii a kompozici.

V šestém ročníku začíná koncertovat společně s houslistou Václavem Ráblem

(uskutečnili koncert v Rudolfinu) a pro svůj zájem o jiný styl hraní se věnuje i

nahrávání jazzu, který hraje na klasickou kytaru a celkově má oblíbenu studiovou

práci.

Jirmal je zván ke spolupráci s filmaři na nahrávání hudby k filmům,

v rádiu se objevují jeho skladby, provádí živé doprovody k divadelním hrám aj. Tato

práce, zvlášť studiová ho baví víc než koncerty, na kterých, podle svých slov, musel

hrát hudbu někoho jiného. Klasické koncerty hrál ovšem až do roku 1965.

Tehdy měl automobilovou nehodu, při níž ochrnul na pravou polovinu

těla a toto ochrnutí trvalo rok. Přes postupné zlepšování se však původní koordinace

a rychlost již nevrátily a vyvinul si tedy zvláštní techniku hry, která ovšem na hraní

klasického repertoáru nestačila, a na sólová vystoupení vůbec. O to více se věnuje

skladatelské činnosti a hraní jazzu.

V roce 1964 byl vypsán konkurz na pražskou konzervatoř, kterého se

zúčastnil a byl zkušebně přijat na jeden rok. V tomto období se zároveň seznámil

s německým kytaristou Siegfriedem Behrendem, který příjel na Jirmalovo pozvání do

Prahy. Zde účinkoval v rozhlase, televizi, koncertoval. Od té doby se z nich stali

velcí přátelé a Jirmal přijal jeho pozvání odjet do Německa. Zde působil jako učitel

na částečný úvazek v Saarbruckenu a každý týden absolvuje náročné cestování tam i

zpět domů.

Po zkušební době jednoho roku zůstává Jirmal na pražské konzervatoři a

zároveň mu u Supraphonu začínají vycházet první alba a publikace. Mimo jiné Škola

hry na kytaru, ale také základy kytarové techniky aj.

Jirmal se zajímá také o starou hudbu a loutnové tabulatury. Navštěvuje

pražské knihovny, kde mu záhy není dovoleno nic vypůjčit. Pro nepochopení ze

strany českých odborníků i institucí (tehdejší osobnosti staré hudby se obávaly

konkurence), nachází kladné odezvy v Německu. Tam je zcela opačný přístup a

všichni mu vychází vstříc pro radost ze zájmu o tento obor.

24

V Kolíně nad Rýnem se Jirmal seznamuje s tehdejším největším

odborníkem na starou hudbu, loutniskou Michaelem Schäfferem. Ten dával

Jirmalovi soukromé hodiny zcela bezplatně a naučil ho vše, co chtěl znát. Z tohoto

studia mimo jiné vznikají edice staré hudby (Staří španělští mistři – Supraphon,

1971; Evropská loutnová hudba – Supraphon 1972).

Jiří Jirmal za svou pedagogickou činnost vychoval velké množství

známých a úspěšných kytaristů. Věnoval jim velkou péči, pořádal pro ně pravidelné

koncerty v malém sále Rudolfina, žáky si zval domů, kde jim dával hodiny navíc,

vozil struny z Německa a choval se k nim jako ke svým dětem. Vše dělal zcela

nezištně, z lásky k oboru a tento přístup pochopitelně začal sklízet úspěch. Jeho žáci

začali vozit ocenění z nejznámější zahraniční soutěže Radio France.

„Mikulka, to byla bomba. Nikdy žádnej českej kytarista nebyl ve světě.

Nikdo nikde nehrál nikomu. Nikdo neřek, to je úroveň. A Mikulka tam odjel, a

zvítězil.“8

Jiří Jirmal za svou pedagogickou činnost vychoval spoustu vynikajících

kytaristů, z nichž jedenáct bylo ve finále soutěže Radia France. Tři z nich získali

první místa, dva druhé a šest třetí místo.

Po již zmíněné autonehodě se Jirmal věnoval pedagogické (Škola hry na

kytaru, Kytarová sóla – editor), publicistické a skladatelské činnosti. Z této práce

vznikaly také díla vycházející z jazzových či latinskoamerických prvků hudby a jeho

skladby vyšly u renomovaných nakladatelství Editio Barrenraiter – Praha a Editio

Henri Lemoine – Paris.

V roce 1999 vyšla publikace rozhovorů Stanislava Barka - Cesty české

kytary o životě Jiřího Jirmala.

Stanislav Barek (kytarista, žák Jiřího Jirmala) se také přičinil o to, aby

opět po letech Jirmal vystupoval. Nejdříve si umanul, že s bývalým profesorem

natočí CD. Jirmalovi se do spolupráce pochopitelně nechtělo - více než třicet let

nedržel jako koncertní kytarista nástroj v ruce, avšak po této zkušenosti zjistil, že

s jeho hraním to nebude tak špatné. Z této spolupráce vzniklo CD Romantic guitar a

rok 2000 tedy vrátil Jiřího Jirmala zpět na pódium.

25

„Dospěl jsem do bodu, kterej je jako vrcholem těch možností, který mám.

V současný době..Jsem o tom přesvědčenej co do toho technickýho provedení, tak co

do toho muzikálního provedení. Dospěl jsem tam, kam jsem se chtěl a potřeboval

dostat. Ale vyvrcholením to určitě je ta poslední deska.”9

Od té doby pravidelně koncertuje, v poslední době s výběrem svých

skladeb v nejnovějších úpravách, které jsou natočeny na CD z roku 2008 pod názvem

Classical jazz perfomances.

Jiří Jirmal je velká osobnost české kytary. V jeho životě a pochopitelně i

jeho díle došlo ke spojení klasického kompozičního stylu s prvky jazzu. Přínos této

osobnosti spatřujeme ve vynikající pedagogické práci, publikační i koncertní

činnosti. Za vše zmíněné byla Jiřímu Jirmalovi v roce 2006 udělena cena za

dlouholetou uměleckou činnost od nadace Život umělce společně s Magistrátem

hlavního města Prahy.

Osobnost Jiřího Jirmala jsem považoval za důležité uvést, přestože jeho

skladby jsou lehčí formy a hudební závažnosti než u jiných skladatelů, z důvodu jeho

pedagogického přínosu klasické kytaře a již výše uvedeného.

Žáci Jiřího Jirmala (výběr)

Vladimír Mikulka – první cena v Paříži

Jaromíra Ježková

Klára Strádalová – druhá cena v Paříži

Vendula Mašková – třetí cena v Paříži

Marek Velemínský

Miloslav Klaus

Skladby pro kytaru (výběr)

Baden Jazz Suite pro kytaru sólo nebo čtyři kytary

Swinging Guitar Joke pro kytaru sólo nebo dvě kytary

Play Bossa Nova pro kytaru

Canzona pro jednu, dvě, nebo čtyři kytary

Danza Paesano pro kytaru sólo, dvě nebo čtyři kytary

Blue Bossa pro kytaru sól

26

Jiří Matys (1927)

Český skladatel, hudební pedagog. Prvním učitelem hudby byl jeho otec,

který byl varhaníkem, kapelníkem a všestranným hučitelem hudby. V Brně na

konzervatoři vystudoval hru na varhany u Františka Michálka a na Janáčkově

akademii múzických umění skladbu u Jaroslava Kvapila. Působil jako pedagog a

asistent na katedře skladby JAMU, byl ředitelem Lidové školy umění a dlouholetým

profesorem brněnské konzervatoře. Byl také členem Svazu českých skladatelů a

koncertních umělců.

Tvorba Jiřího Matyse je založena na komorních skladbách. Významná

jsou jeho díla pro sólové nástroje, úspěšné jsou i jeho smyčcové kvartety a dechová

kvinteta. Výrazné jsou jeho skladby vokální s obsazením dětských sborů.

Orchestrální skladby jsou příznačné svou nástrojovou a dynamickou odlišností (Jitřní

hudba pro smyčcový orchestr, dvě trubky a bicí; Symfonická předehra; Hudba pro

smyčce).

Skladatelský styl Jiřího Matyse je osobitý ve své poetičnosti a svým

filosofickým vyjádřením. Jeho instrumentální tvorba je posluchačsky přístupná,

avšak nepodbízivá s moderně pojatými hudebními prvky.

Skladby pro kytaru (výběr)

Improptus pro kytaru sólo (1979)

Duše mého kraje - díl I (o pěti částech), pro violu a kytaru /violoncello/ (1987)

Poetické věty IV. 3 věty pro flétnu /nebo altovou flétnu/, klarinet /basklarinet/ a

kytaru (1984-86)

Ladění, pět skladeb pro kytaru sólo (1990)

Tři skladby pro dvě kytary (1997)

¨

27

Antonín Tučapský (1928)

Narodil se roku 1928 v Opatovicích u Vyškova. Po získání maturity na

Učitelském ústavu ve Valašském Meziříčí studoval hudební výchovu a hudební vědy

na Masarykově univerzitě v Brně u Bohumíra Štědroně a Jana Racka. Poté studoval

na Janáčkově akademii múzických umění řízení sboru a soukromě studium skladby u

Jana Kunce.

Pedagogicky působil v Kroměříži, Moravském Jičíně a v Ostravě na

Pedagogické fakultě, kde získal doktorát.

Od roku 1949 byl členem Pěveckého sdružení moravských učitelů,

korepetitorem a od roku 1961 se stal sbormistrem Dětského sboru Československého

rozhlasu v Ostravě. V roce 1970 byl z politických důvodů nucen veškerou

pedagogickou činnost opustit a působil jako skladník u Pozemních staveb v Praze. Za

této situace se v roce 1975 rozhodl opustit Československo a přestěhovat se do Velké

Británie. Tady působí mezi léty 1975 – 1996 jako profesor hudebně – teoretických

předmětů a kompozice na Trinity College of Music v Londýně.

Antonín Tučapský je uznávaným členem mnoha významných organizací

jako jsou Composers Guild of Great Britain a Royal Society of Musicians of Great

Britain. Jako první člen byl jmenován členem Královské hudební akademie. Jeho

těžištěm jsou skladby klavírní a zvláště hudba vokální – sborová tvorba, písně,

kantáty.

Skladby pro kytaru

Monology

Sonata

Bagately

Soliloquies – čtyři koncertní kusy pro kytaru

Koncert pro kytaru a smyčce

Dialogy – pro klarinet a kytaru

Dialogy pro housle a kytaru

28

Jan Truhlář (1928-2007)

Český hudební skladatel, kytarista a pedagog. Od svých šesti let studoval

hru na klavír v Plaňanech u Kolína. Po studiu na gymnáziu v Českém Brodě a Vyšší

zemské průmyslové školy chemické, složil přijímací zkoušky na AMU v Praze.

Z politických důvodů zde nesměl nastoupit, avšak téhož roku byl přijat

na konzervatoř, obor hra na kytaru k profesoru Štěpánu Urbanovi. Zde studoval spolu

s významnými českými kytaristy a pedagogy jakými byli a jsou Arnošt Sádlík, Milan

Zelenka či Jiří Jirmal. Tady také začíná komponovat u Františka Píchy a navštěvuje

přednášky Aloise Háby. V roce 1953 byl konečně přijat na AMU, kde mohl studovat

skladbu pod vedením profesora Pavla Bořkovce, hudební teorii u Karla Janečka a

Václava Trojana. Zároveň se věnuje klavírní hře u profesorky Zuzany Růžičkové.

Absolvoval roku 1957 Koncertem pro flétnu, kytaru a orchestr.

Mezi léty 1956 – 1962 vyučoval v kurzech s názvem Osvětové besedy

hry na kytaru. Další působiště nachází v baletu divadla v Prešově jako korepetitor a

roku 1964 se stává členem Svazu československých skladatelů. Od roku 1968

pracuje pro rozhlas, televizi, divadlo a také působí na pražské konzervatoři, kde

vyučuje předměty spojené s klasickou kytarou jako je improvizace, hra z listu,

komorní hudba, teorii a dějiny kytary.

V roce 1981 se rozhodl emigrovat do Rakouska. Nejprve vyučoval na

tamní škole v Pergu hru na kytaru, klavír a teorii hudby, později i v Linci.

Mezi nejvýznamnější díla Jana Truhláře patří Jeremiášův pláč (kantáta

pro alt, baryton, smíšený sbor a orchestr na slova Jiřího Ortena, 1961), Sonáta pro

akordeon (1966), Impromptu pro kytaru (1956).

S dílem Kvartet pro flétnu, violu, violoncello a kytaru získal v roce 1963

první cenu v Concours International de la guitare de le ORF Paris a následující rok

tamtéž druhé místo s II. koncertem pro kytaru a orchestr.

Truhlář ve své tvorbě vychází z neoklasicismu a pozdního romantismu.

Velký vliv však na jeho tvorbu měli pedagogové Pavel Bořkovec, Karel Janeček a

Alois Hába. Později přechází k novým kompozičním technikám atonality,

dodekafonie, aleatoriky avšak dodržuje tradiční hudební formy, metrum a rytmus.

Rád kombinuje avantgardní prvky s lidovou slovesností a postmodernou. Jeho velmi

oblíbený nástroj je kytara, kterou často kombinuje s různými, až neobvyklými

29

nástroji (kytara – akordeon, kytara – housle, kytara – kontrabas, kytara – tuba aj.).

Truhlář s oblibou používal moderních prvků v hudbě, především pak pro

kytaru a akordeon. Zabýval se až krajními možnostmi instrumentace a nových

artikulačních prvků. Rád ve svých skladbách volil šestitónové akordy. Ty často

vychází z tónové řady nebo ji ukotvují. Sám autor využíval pro kytaru nové,

netypické akordy s prázdnými strunami a prakticky si ověřoval, zda jsou hratelné.

“Když píši skladbu pro kytaru, často komponuji s kytarou v ruce, aby se

vše dalo dobře zahrát, vyhmatat. To je můj ideál – aby to bylo lehké, ale vypadalo

těžké. Snadné, ale efektní. Nedaří se mi to vždycky, protože je to těžké, jinak ale

komponuji s klavírem.”10

V Truhlářově tvorbě vyniká zahuštěnost akorů, paralelní postupy,

chromatika, figurativní rozklady, tonální centrum není vždy ukotvené a často používá

řízenou aleatoriku.

Jan Truhlář napsal kolem 200 skladeb.

Skladby pro kytaru (výběr)

Impromptu (1956)

Koncert č. 1 pro kytaru a orchestr (1959)

Sonata pro dvě kytary (1960)

Sonáta pro kytaru (1963)

Sonatina semplice pro flétnu a kytaru (1963)

Sonatina pro housle a kytaru (1963) (také orchestrální verze „Ouvertura“)

Scherzo a Fantasie (1969)

Charakteristika pro čtyři kytary (1977)

Bagatelly (1978)

Bad Kruzenské idyly (1981)

Čtyři kusy pro čtyři kytary (1984)

Ad libitum pro 4 kytary (1986)

30

Petr Eben (1929-2007)

Narodil se 22. ledna 1929 ve východočeském městě Žamberk. Pocházel

ze smíšené rodiny, kde otec byl žid (za okupace Německem byl deportován do

koncentračního tábora) a matka polská katolička. Základy hudebního vzdělání získal

v Českém Krumlově, kam se Ebenovi přestěhovali v roce 1935. Eben se učil na

klavír, varhany a violoncello.

Důležitým mezníkem v jeho životě se staly několikaleté prázdninové

pobyty v cisterciáckém klášteře v Schlierbachu v Horním Rakousku. Tady zastával

funkci varhaníka a sbormistra již od svých jedenácti let. Jeho povinností bylo

doprovázet dvě ranní mše, večerní požehnání a řídit sbor. Tady také poznává spoustu

literatury z bohaté místní knihovny i dosud nepoznaný notový materiál. Toto

duchovní prostředí s množstvím vzdělaných řeholníků mělo na jeho pozdější tvorbu

a osobnost velký formotvorný vliv.

Petr Eben vystudoval hru na klavír na pražské Akademii múzických

umění ve třídě Františka Paucha roku 1952 a mezi léty 1950-1954 zde ještě

vystudoval skladbu u Pavla Bořkovce. V roce 1953 se oženil se sestrou spolužáka a

známého skladatele Ilji Hurníka Šárkou, s níž má tři syny – Kryštofa, Marka, Davida.

Ta byla Petru Ebenovi vždy velkou oporou, inspirací i důležitou kritičkou.

Od roku 1955 působil na katedře dějin hudby filosofické fakulty

Univerzity Karlovy v Praze. Zde přednášel nauku o hudebních formách, analýzu

skladeb, hru partitur a nauku o hudebních nástrojích a to nepřetržitě až do roku 1990.

Mezi léty 1990-1994 působil jako profesor skladby na hudební fakultě Akademie

múzických umění v Praze.

Petr Eben přednášel na mnoha zahraničních prestižních školách, byl

zván jako hostující profesor a jako soudobý autor velmi ceněný v zahraničí. Mimo to

byl také významný korepetitor, improvizátor a interpret svých skladeb. Z jeho

instrumentální tvorby tvoří podstatnou část skladby pro varhany. Napsal dva varhanní

koncerty, z nichž druhý byl vytvořen na objednávku pro zasvěcení nových varhan

v Sendesaal ORF ve Vídni. Z dalších děl pro tento nástroj můžeme jmenovat cykly

Nedělní hudba, Laudes, cyklus Faust, toccatová fuga Hommage a Dietrich Buxtehude

a další.

Získal mnoho ocenění z nichž některé jmenujme: za cyklus Šestero piesní

31

milostných získal zlatou medaili na velkém světovém festivalu mládeže v Moskvě

(1957). Za varhanní cyklus Laudes získává dvě ocenění na mezinárodní soutěži

v Kasselu a za varhanní cyklus Job obdrží roku 1989 cenu československé kritiky.

Významné skladby z let osmdesátých značí vyzrálou Ebenovu osobnost.

Např. cyklus pro trubku a varhany Okna, inspirované uměním M. Chagalla,

rapsodické variace pro sólovou kytaru Tabullatura nova, nebo smyčcový kvartet

Labyrint světa a ráj srdce.

Neopomenutelnou součástí Ebenovy tvorby jsou vokální či vokálně-

instrumentální díla. Významné je oratorium Apollogio Sokratus, kantáta Pocta Karlu

IV., duchovní a liturgická hudba, ale i skladbičky a drobné písničky pro mateřské

školy. Textové předlohy jsou často z historických období antiky, renesance nebo

středověku, z tvorby českých i cizích básníků a lidové poezie, avšak postupně se

skladatelova pozornost obrací převážně na duchovní texty křesťanské liturgie.

Ebenovy skladby jsou celosvětově oblíbeny, hrají se v USA, Kanadě,

Japonsku, Evropě. V roce 1991 mu byl udělen titul Rytíř umění a literatury od

francouzského ministerstva kultury. V roce 1993 získal Stamicovu cenu a roku 1994

byl jmenován doktorem h.c. na Karlově Univerzitě

Skladby pro kytaru

Tabulatura nova

Navazuje na komorní tvorbu sedmdesátých let. Jsou to variace na středověkou

milostnou píseň Dřevo se listem odievá. Po úvodní předehře nastupuje téma

rozvedené do sedmi variací spojené krátkým melodickým úsekem zvaným estinto.

Pozn.: Tato skladba měla premiéru 10. 12. 1980 v Pardubicích a přednesl ji koncertní

kytarista Martin Mysliveček (prof. Graz, Brno)

Části: Allegro drammatico, Rapsodico, Risoluto, Sostenuto cantabile, Allegretto ben

ritmico, Finale – Variace ballabile, Coda - Calmo

Mare Nigrum

Je přepracovaná skladba s názvem Černomořská toccata (1979) z roku 1981. Vzniká

pod vlivem bulharského folklóru, jeho melodiky i rytmu. Objevují se zde výrazné

technické pasáže s využitím poklepů na kytaru.

Části: Danza, Canto, Toccata

32

Písně k loutně

Písně k loutně vznikly roku 1951 a poprvé byly uvedeny v roce 1960. Je to cyklus

šesti písní inspirových středověkou milostnou poezií.

Části: 1. Milovanie bez vidanie 2. I Dare Not Ask 3. Quand ce beau printemps je vois

4. Ach, Gott, wie weh tut Scheiden 5. Jakž jsem tě nejprv poznal 6. Stratilať jsem

milého

Truvérská mše

Je to kompozice pro doprovod k bohoslužbě. Je pro obsazení sóla, sbor, zobcové

flétny a kytary případně bicí.

33

Jan Novák (1921-1984)

Brněnský skladatel, který byl velmi úzce spjat s hudbou Bohuslava

Martinů. S ním se také osobně seznámil v New Yorku, kde jako stipendista pobýval

od roku 1947. Narodil se v roce 1921 v Nové Říši na Třebíčsku. Studoval na

jezuitském gymnáziu na Velehradě, poté v Brně. Od deseti let hrál na housle, klavír a

brzy se začal věnovat i kompozici. Základy získal na konzervatoři v Brně u profesora

Theodora Schaefera a poté na JAMU i AMU u Viléma Petrželky a Pavla Bořkovce.

Jeho skladatelské zázemí můžeme naléz u Bohuslava Martinů, který ho velmi

ovlivnil.

Jak již bylo řečeno, s Martinů se Novák sešel v Americe kam odjel na

základě stipendia nadace Jaroslava ježka. V USA krátce studoval i u Aarona

Coplanda na Berkshire Music Centre v Tanglewoodu a soukromé hodiny dostával

právě od Bohuslava Martinů. S ním zůstal v přátelském korespondenčním styku až

do smrti Martinů v roce 1959. Do vlasti se Novák dostal zpět v únoru 1948, a poté žil

v Brně kde působil jako skladatel.

Od počátku měl obdiv posluchačů za velký skladatelský talent. Citujme

československý hudební slovník osob a institucí: „Nadějný skladatel, technicky velmi

vyspělý, jehož svižná melodika, živelně proudící rytmus, smysl pro formu a skvělý

zvuk i nerozpačitý, zpravidla optimistický výraz jeví značný vliv Bohuslava Martinů,

nověji jazzu..“11

V období komunistického režimu však postupem času přichází

k nepochopení ze strany vládnoucí garnitury. Dostává se s ní do sporu, protože

nepřijal známou doktrínu socialistického realismu a je kritizován pro formalismus,

abstraktnost, povrchnost a „prázdný artismus“.

Mnohým důvodem k tomu byla i latina, jež byla Novákovým

celoživotním koníčkem a inspirací, pro komunistický režim však znamenala

náboženské smýšlení a verše Vergilia, Horatia, Catulla, Tibulla, Cicerona, Césara a

dalších měli s budováním socialismu velmi málo společného.

Novák si však stojí za svým a ve skladbách využívá latinskou básnickou

metriku. Navíc skládá vlastní latinské básně, používá dodekafonii i prvky jazzu, až je

vyloučen ze Svazu skladatelů. Zůstává však věrný svým zásadám, přičemž si je

vědom svých kvalit - člověka s vlastním názorem a ideály.

34

„Honza se na začátku šedesátých let odmítl zúčastnit voleb, což byl tehdy

strašlivý prohřešek. V tisku kvůli tomu vyšel hrozný pamflet, který ho zostudil. Na

druhou stranu mu to přineslo mnoho obdivovatelů. Dostal mnoho zakázek na

komponování filmové hudby“12

, líčí bratr Jana Nováka, Richard.

Brzy se z něj stává úspěšný skladatel filmové a scénické hudby (Karel

Kachyňa, Jiří Trnka). Vytváří hudbu k filmům Kybernetická babička nebo Ukradená

vzducholoď, se svou manželkou zakládá známé klavírní duo a v šedesátých letech se

stává respektovanou osobností města Brna.

Je uváděna jeho hudba k produkci Komedie o umučení a slavném

vzkříšení pána a spasitele našeho Ježíše Krista (Národní divadlo v Brně, 1965) a

kantáta Dido na text eposu Aeneis slavného římského básníka Vergilia.

Jeho hudbu ovlivňuje jak antika, tak moravský folklór.

„Novákova hudba je dynamická a živoucí. Kombinuje složité antické a

latinské rytmy. Vznikala tak krásná díla, ojedinělá v Československu“13

, popisuje

Miloš Štědroň.

Po srpnové okupaci Československa roku 1968 se rozhodne emigrovat do

Itálie, kde se stává záhy slavným a již roku 1969 obdrží cenu města Rovereta v Itálii

za svoji skladbu Mimus Magicus na Vergiliovy verše. Ve stejném městě pak zakládá

sbor Voces latina, který se zabývá zpěvem latinských textů.

Pobyt v Itálii a později i v Německu je Novákovým nejplodnějším

obdobím a vznikají jeho nejvýznamnější díla.

V roce 1977 se přestěhoval do německého Ulmu a od roku 1982

vyučoval na Staatliche Hochschule für Music und Darstellende kunst ve Stuttgartu.

Zemřel 17. Listopadu 1984 ve svém domě v Neu – Ulmu.

Po celou dobu emigrace byla Novákova hudba v Československu

zakázána, a tak se s ní prakticky veřejnost nemohla seznámit. To bylo možné až po

pádu komunismu a ihned si získala obdiv a uznání.

Roku 1996 mu udělil prezident Václav Havel státní vyznamenání in

memoriam, v roce 2006 byl jmenován čestným občanem města Brna.

Jan Novák je všestranný autor, který se věnoval klavírní tvorbě,

koncertantní i orchestrální a vokální. Je také autorem filmové hudby a baletu

Svatební košile. Další jeho významné skladby jsou filharmonické tance Capriccio pro

violoncello a orchestr, klavírní koncert, koncert pro hoboj a orchestr, opera Dulcitius.

35

Jan Novák spojuje prvky duchovní hudby s moderní tradicí a jazzovější

prvky. Je to skladatel s výraznými melodickými liniemi, ve kterých lze nalézt

moravské inspirace lidovou písní a zároveň široce pojatou tonalitu.

Rozbor skladby Cithara poetica

Tato skladba vznikla v roce 1977 v Itálii a je psána na latinské texty

římského básníka Horatia.

Latinský text je pro autora určující složkou. V jeho komponování se to

projevuje zcela zásadně v rytmicko – melodické oblasti, ale i intervalové. Jan Novák

– velký znalec a obdivovatel latiny – se zde inspiroval texty oslavujícími římské

bohy.

Zároveň mu latina pomáhá používat latinskou rytmiku věrněji a přesněji i

ve vokálních kompozicích než tomu bylo dříve, kde byl rytmus závislý na

pravidelných taktech a pravidelné stavbě vět. Proto je pro jeho tvorbu typické

přimknutí k verši latinského textu a jeho zvukových vlastností a to poté určuje i

výslednou hudební strukturu skladby.

Skladba má pět částí: Ad apollinem, Ad Faunum, Threnus in Quintilium,

Ad Melpomenem, Ad mercurium.

Ad Apollinem

První věta začíná čtyřtaktovou předehrou. Vychází z nepravidelného

metra osminových hodnot v poměru 5/4/4/5 + 5/4/4/5 + 5/4/5/5 + 4/4/5/5. Tyto úseky

jsou vždy odděleny rozdělujícím taktem na čtyři osminy. Věta vychází z tóniny E-

dur, která se brzy rozšiřuje o třetí, šestý i druhý stupeň. Jejich kombinací přidává i

lyrický čtvrtý (kombinovaný) stupeň. Autor zvýrazňuje subdominantu v tónině,

používá výrazný třetí stupeň atd. Chromatizací se odklání od tóniny E-dur, přechází

např. do C-dur apod. Jsou zde volné vztahy mezi tóninami a využívání terciové

příbuznosti.

36

Obr. 2 Ukázka melodicko – rytmické předlohy s latinským textem

Obr. 3 Ukázka čtyřtaktového tématu kytarové úpravy (melodie ve spodním hlasu)

první věty, které nastupuje po čtyřtaktové předehře.

Tato věta má v úpravě pro kytaru téma hrané palcem, které odpovídá

metru, jak bylo popsáno. Melodie je z větší části provázena terciovým doprovodem,

avšak v závěru je pravidelná metrická stavba narušena 6/8 taktem s výraznými

akordy v dynamice "forte". Zpět je uklidněna závěrečným kvintakordem E-dur. Je

klidná, zpěvná, připomínající moravskou lidovou píseň.

37

Ad Faunum

Věta začíná čtyřtaktovou předehrou v pravidelném metru 2/1/2

osminových hodnot v každém taktu. Po ní následuje pravidelná metrická stavba v 5/8

taktu, střídající nepravidelný rytmus se stále stejným taktem (poměr osminových

hodnot je dva ku třem). Novák zde vychází z lydické tóniny D-dur, tu brzy mění na

přirozenou E-dur, zpět vrací k D–dur a opakovaně mění. Charakteristické je zde

kolísání z jednoho modálního centra do druhého, hlavním východiskem je melodika

sekundy a tercie.

Obr. 4 Melodická předloha druhé věty

Tady se oproti předchozí větě nachází téma v horním hlasu. Její výrazná

zpěvnost je přerušena jinou rytmickou částí jakoby odjinud, z jiného hudebního

žánru, abychom se po několika taktech vrátili ke stejné stavbě, tentokrát v jiné až

"naléhavé" melodii, která je tvořena terciemi s častým střídáním tóniny. Poté se vrací

předchozí rytmický úsek, ale jen krátký, a věta končí v D -dur.

Threnus in Quintilium

Metrika věty je stavěna po třech taktech pravidelně, v závěru je rozšířena

o jeden takt navíc. Začíná stupnicovou pasáží v harmonické e-moll, avšak celkově je

ukotvena v tónině D-dur. Postupně prochází přes tóniny a-moll, h-moll, chromaticky

k c-moll, g-moll, d-moll apod.

Je klidnější než předchozí dvě věty a má až meditativní charakter.

Melodie tématu je ve střední poloze a měla by být vynášena jemněji než u prvních

vět.

38

Ad Melpomenen

Tato věta oproti melodické předloze nezačíná na pět dob, ale na čtyři. Oproti

předchozím větám je zde výrazná asymetrie v rytmu. Ukotvení nalézáme v tónině E-

dur. Zpočátku je přednesena melodie, která pokračuje rozkladovou částí a ta se znovu

opakuje. Poté nastupuje druhá část začínající výrazným rytmem na „tři“ v akordu C-

dur. Ten je v následujícím taktu rozložen s akordem G-dur a F-dur v rytmu

připomínajícím latinskoamerickou rumbu. Brzy se však vracíme k arpeggiové části

ve které již větu dokončíme a znovu zopakujeme.

Obr. 5 Předloha ke čtvrté větě na pět dob

Obr. 6 Kytarová úprava začínající na čtyři doby

Ad Mercurium

Je to poněkud odlišná věta od předchozích. Začíná v tónině G-dur

výraznou sekundovou melodií. Oproti melodické předloze se liší výrazným střídáním

taktů. Můžeme ji rozdělit přibližně na dvě části. V té první je sekundový postup v

melodii vždy ukončen basovým „e“, v té druhé je již melodie občas doprovázena v

basu.

39

Tato věta má v sobě svým charakterem určitou naléhavost a nutí nás

očekávat v napětí, kam se vyvine. Na konci se však zklidňuje akordem A-dur.

Závěr

V tomto díle Jana Nováka můžeme zvlášť u prvních vět nalézt melodie

připomínající moravskou lidovou píseň, které jistě vychází i z Novákova vztahu a

velkého vzoru, jenž měl v Bohuslavu Martinů. Věty jsou kontrastní, často mění

tóniny a střídají se ve svých náladách. Svým charakterem nám mohou připomínat i

barokní stavbu, protože se každá věta opakuje, jsou v nich sekvenční postupy a přes

neklid, který v nich můžeme nalézt, vždy končí jakousi katarzí v závěrečném

durovém akordu.

Tuto skladbu je potřeba nejprve nastudovat z přiložené melodicko-

rytmické předlohy. V ní můžeme vidět i latinský text a z něj vyvodit jeho skutečné

metrum, které poté aplikujeme ve skladbě. Tuto melodii poté musíme najít, rozebrat

jednotlivé takty harmonicky a nakonec přistoupit k celkovému nácviku.

Pro rozbor a větší přiblížení tohoto díla jsem se rozhodl pro jeho prostotu

a krásu, jednoduchost i složitost (rytmus na základě latinských textů a časté střídání

harmonie) zároveň. Na první poslech je v něm cítit modernost i tradice, výrazná

melodie i rytmus. Ale také proto, že není příliš obtížné a mohou ho hrát i studenti

konzervatoří.

Novákova osobnost je mi také blízká nejen svým dílem, v němž můžeme

snadno nalézt výrazné melodie a harmonie, které zasahují do různých žánrů, ale i

osobním životem. Nepoddal se režimnímu nátlaku, a když nesouhlasil s okupací

Československa, rozhodne se vydat do zahraničí a začít znovu.

Skladby pro kytaru (výběr)

Cithara poetica (1977)

Rosarium – 9 divertiment pro dvě kytary (1975)

Concertus Euridicae pro kytaru a smyčcový orchestr (1971)

Sonata serenata pro housle a kytaru (1981)

Choreae vernales pro flétnu, klavír nebo smyčcový orchestr a kytaru (1980)

40

Václav Kučera (1929)

Český skladatel, muzikolog a pedagog, který se narodil 29. dubna 1929

v Praze. Po maturitě na gymnáziu studoval hudební vědu a estetiku na filozofické

fakultě Univerzity Karlovy. Soukromě se vzdělával ve hře na klavír u Františka

Maxiána a ve skladbě u Miroslava Krejčího. Mezi léty 1951 – 1956 pokračoval ve

studiích na Moskevské státní konzervatoři Petra Iljiče Čajkovského.

Po návratu do Prahy byl redaktor hlavní redakce hudebního vysílání

Československého rozhlasu a vědeckým tajemníkem Kabinetu pro studium soudobé

hudby. Byl členem a vědeckým pracovníkem několika hudebních ústavů, nejprve

Ústavu pro hudební vědu Československé akademie věd, poté působil ve Svazu

českých skladatelů a později jako vedoucí tajemník Svazu českých skladatelů a

koncertních umělců. Pedagogicky působil od roku 1973 na katedře skladby HAMU,

kde vyučoval novodobé kompoziční principy, které mimo jiné krátkodobě přednášel

na New York Univerzity. V roce 1988 byl jmenován profesorem v oboru hudební

skladba. Roku 1997 působí externě na katedře muzikologie FF Univerzity Palackého

v Olomouci a od roku 1999 jako profesor HAMU.

Během svého života působil v řadě institucí zaměřených převážně na

soudobou hudbu. Byl členem hudebního festivalu Pražské jaro a mnoha uměleckých

porot či hudebních kurzů. V oblasti muzikologické se zaměřil na ruskou hudbu a

hudbu SSSR, o nichž vydal několik knih (např. kniha o vývoji sovětské hudby

Talent, Mistrovství, Světový názor). Věnoval se teorii skladby s využitím

novodobých kompozičních technik včetně elektroakustiky. Je autorem řady studií a

článků se zaměřením na hudební estetiku, hudební komunikaci, sémiotiku,

psychologii a sociologii. Spolupracoval také s Českou televizí a Československým

rozhlasem. Václav Kučera napsal kolem 150 děl.

Z počátku vychází stylově z podnětů Leoše Janáčka, Bély Bartóka, Igora

Stravinského, Sergeje Prokofjeva a dalších. Inspirací je mu lidový folklór (skladby

Zbojnický oheň, Manifest jara), později uplatňuje nové přístupy v hudbě včetně

elektroakustiky (Lidice, Spartakus) a má snahu vytvářet širokou skladebně-

technickou syntézu těchto složek. Tomu přispívá neobvyklé složení hudebních těles.

Významnou úlohu v díle Václava Kučery má basklarinet a kytara.

41

Skladby pro kytaru (výběr)

Diario „hommage a Che Guevara“ (1971)

Vážná chvíle pro zpěv kytaru

Akvarely, cyklus pro flétnu a kytaru (1981)

Capriccia pro housle a kytaru „Hommage a Paganini” (1982)

Novely pro kytaru (1984)

Slavnosti fantasie, hommage a Max Ernst, cyklus pro 2 kytary (1991)

Concierto imaginativo „Homenaje a Salvador Dalí“ pro kytaru a

smyčcový orchestr (1994)

Guitariana, suita pro kytarové kvarteto nebo kytarový orchestr (1996)

Vzývání radosti, hudba pro kytarové kvarteto nebo kytarový orchestr

(1997)

Cum Grano Lorca, omaggio a F. G. Lorca, koncertní cyklus pro kytaru

(2001)

42

Jana Obrovská (1930-1987)

Narodila se do rodiny významného malíře Jakuba Obrovského. Tento

životní vklad přinesl do její tvorby zvukovou barvitost a témbrovou pestrost. Skladbu

studovala soukromě u prof. Jaroslava Řídkého, v roce 1949 byla přijata do

kompozičního oddělení pražské konzervatoře. Absolvovala klavírním koncertem

v roce 1955, jímž vyvolala velkou pozornost.

Do poloviny sedmdesátých let byla zaměstnána jako redaktorka

v nakladatelství Supraphon.

V její tvorbě převažují díla instrumentální a komorně laděné formy. Její

hudba je meditativní, využívá nástrojových možností barev a výrazů. Největší

úspěch získala svými skladbami pro kytaru sólo nebo kytaru v souboru s jinými

nástroji. Pro tento nástroj začala komponovat pod vlivem svého manžela Milana

Zelenky, vynikajícího českého kytaristy a pedagoga na AMU v Praze.

Významného ocenění dosáhla druhou cenou na pařížské mezinárodní

soutěži kytarových skladeb v roce 1972 skladbou Passacaglia a Toccata. V roce 1974

se stala její skladba Hommage à Béla Bartók na této soutěži povinnou skladbou.

Skladby pro kytaru (výběr)

Preludia pro kytaru (1969)

Hommage à B.Bartók (1970)

Musica per tre pro housle, kytaru a akordeon (1970)

Passacaglia a toccata pro kytaru (1972)

Due musici – Koncert pro dvě kytary (1972)

Pocta českému chorálu pro kytaru (1975)

Japonské obrázky pro kytaru sólo (1984)

Suita ve starém slohu pro housle a kytaru

43

Milan Tesař (1938)

Narodil se roku 1938. Je absolvent kytarové třídy Štěpána Urbana na

pražské konzervatoři. Od roku 1959 se věnuje koncertní činnosti a od roku 1964

vyučuje na pražské lidové konzervatoři. V roce 1967 uskutečnil koncertní turné po

Itálii. Mezi léty 1968 – 1970 provozoval koncertní a pedagogickou činnost v Itálii a

od roku 1973 vyučuje na konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze.

V sedmdesátých letech byl autorem písní a šansonů pro Waldemara

Matušku, spolupracoval s Lenkou Filipovou, Václavem Neckářem, Karlem

Černochem, Wabi Daňkem a skupinou Rangers. Na konci této dekády autorsky

spolupracuje s televizí, filmem i rozhlasem.

V osmdesátých letech vydává tři alba u Supraphonu pro sólovou kytaru a

od roku 1986 začíná jeho spolupráce s významným českým kytaristou působícím ve

Francii, Vladimírem Mikulkou.

Vydává celkem osm alb u vydavatelství H. Lemoina v Paříži. Další

skladby mu vyšly u jiných významných vydavatelství jako jsou Vogt&Fritz

v Německu, Daminius Records také v Německu nebo u Gendai v Tokiu. Jeho

skladby jsou nahrány v USA u Hilary Field (Baladické příběhy), v Německu, Anglii,

Itálii, Španělsku a dalších. V České republice vychází v roce 1990 na CD a LP jeho

autorská deska Baladických příběhů.

V devadesátých letech vydává další CD u firmy EMI – Monitor s názvem

Kolority (Czech colours) nebo spolupracuje na CD Czech guitar works u firmy

ATYPUS opět s Vladimírem Mikulkou. Dále produkuje CD a aranžuje na něm písně

pro českou kytaristku Lenku Filipovou u společnosti Polygram (CD nese název

Lidové písně). Mimo tyto všechny aktivity spolupracoval s Pražským kytarovým

kvartetem, Pavlem Steidlem, Vladislavem Bláhou aj.

Mezi poslední CD patří nahrávka Kytarové inspirace se skladbami pro

dvě až tři kytary. Nahrávka vyšla v roce 2001, interpret je Duo Arianne.

Zde uvedeme několik ohlasů od českých kytaristů na tvorbu Milana Tesaře:

44

Jiří Jirmal, skladatel, kytarista

„Jeho skladby jsou velmi současné už jenom proto, že oscilují mezi

vážnou a populární hudbou. Není to ani čistá klasika, ani čistý populár. Jeho skladby

jsou velice melodické, rytmicky zajímavé. Milan Tesař jako skladatel doslova srší

hudebními nápady.“14

Vladimír Mikulka, kytarista

„Poprvé, když jsem slyšel hrát jeho skladby, překvapila mne jejich určitá

jednoduchost. Milan Tesař přesto dokáže i do takové té české harmonické

průzračnosti zaplést sem tam nějaký ten jazzový tón. Na jeho skladbách jsem se

vlastně dost naučil, protože jde o volnější styl, volněji pojatou hudbu, která bývá

korunována chytlavou melodií.“15

Milan Zelenka, kytarista, skladatel, profesor

„Charakterizovat hudbu Milana Tesaře je velmi složité. Můžete v ní

slyšet blues, jazz, lidovou píseň i klasiku, která se nad tím vším klene. S podobnou

hudbou jsem se nikde jinde nesetkal. Jeho skladby jsou jako stvořené k pravdivému

hraní. Zaujala mne na nich ta jejich českost. Milan vždy dokáže, že když komponuje,

má na paměti, že to musí být česká muzika a musí mít rytmický základ.“16

Považuji za důležité uvedení těchto citací, jestliže nám byly k dispozici.

Málokdy totiž slyšíme tolik kladných postřehů od tak významných českých

skladatelů a interpretů.

S jejich názory můžeme v mnohém souhlasit. Např. v ojedinělosti tohoto

českého skladatele, jeho syntéze jazzových prvků s klasickou hudbou a až lidovými

nápěvy. Oceňuji jeho melodickou fantazii, i když je doplněna často se opakujícími

postupy v různých skladbách. Autor se také často nepouští na půdu „béčkových“

tónin, přestože by to některým skladbám jistě prospělo.

Tuto hudbu nelze zapojit do vážného klasického koncertu, ale jako

přídavek ke klasickému kytarovému recitálu to možné je.

Obohacení kytarové literatury, které nám Milan Tesař prozatím vytvořil

je bezesporu velkým přínosem. Nejedná se o zdaleka tak artificiální hudbu, jakou

tvoří jiní současní skladatelé, ale z hlediska četnosti výskytu v kytarové společnosti i

jejího užívání jsem se rozhodl tohoto autora a s tímto vědomím zde uvést.

45

Skladby pro kytaru (výběr)

Baladické příběhy pro kytaru sólo

Rozhovory – suita

Jumble Suite

Carussel - suite pro 2 kytary

Eternal Strings pro kytaru a smyčce

Česká píseň pro 2 kytary

Divertimento pro 4 kytary

Czech colours pro kytaru sólo

6 piéces pour gitarre de Milan Tesař

Pastorale pro 2 kytary

46

Štěpán Rak (1945)

Jeden z nejvýznamnějších a nejznámnějších českých skladatelů, kytaristů

a pedagogů 20. a 21. století. Štěpán Rak se narodil v roce 1945, je česko–

ukrajinského původu.

“Vím jistě, že jsem dítě adoptivní. Dříve, než má adoptivní matka Marie

Raková zemřela, nechala u mého přítele Bořka Zeleného dopis, v němž mi píše o

mém původu. Moje biologická matka byla tankistka Svobodovy armády, hrdinka

Sovětského Svazu, Vasilina Slivková z Šandrova u Chustu, to je město v Zakarpatské

Ukrajině, můj otec byl akční důstojník generálního štábu Stefan Zakolansky a jako

zřejmě dítě z lásky jsem se narodil buď během operací a do Prahy jsem byl přivezen

jako kojenec – to je nádherná vize, nebo jsem se narodil až v Praze. V každém

případě jsem onemocněl záškrtem a bylo třeba dát mne do nemocniční péče, která

byla dlouhodobá a vůbec to nevypadalo, že bych se z toho mohl vylízat, protože

záškrt byla tehdy smrtelná nemoc. Ale přežil jsem to, matka ale mezitím byla

odvelena zpět na Ukrajinu, s tím, že se pro mne vrátí. To se však nemohlo stát z

důvodu uzavření hranic. Byl jsem dán k adopci. Ujali se mě manželé Rakovi,

nádherní prostí lidé, kteří mi vytvořili nezapomenutelné dětství i dospívání. Po letech

jsem se dopátral dalších podrobností.”18

Štěpán Rak nejprve vystudoval střední výtvarnou školu v Radotíně, ale

záhy se rozhodl pro studium kytary. Po roce a půl příprav u Jiřího Köhlera (také

studenta Štěpána Urbana) se dostal na konzervatoř k profesoru Štěpánu Urbanovi.

Na Štěpána Urbana vzpomíná stejně jako mnoho jiných jeho žáků:

“Pamatuju si do dneška první hodinu u pana profesora, kdy mi řekl, ať

něco zahraju. Já měl připraveno Preludium č.1 od Lobose. A jelikož jsem romantik,

hrál jsem romaticky – jako o život, měl jsem pocit, že zbourám svět, že pan profesor

nestačí ani lapat po dechu, jakej jsem umělec. A když jsem skončil velkolepým

gestem, s pocitem, že jsem dobyl svět, když jsem myslel, že pan profesor vedle mne

poklekne a řekne, jakej jsem umělec, a že bych tam měl učit já místo něj, dal mi

herdu do zad a řekl: “Když už umíš starou belu, tak aspoň seď rovně!“ To byla

největší sprcha, jakou jsem kdy od někoho dostal a v tu chvíli jsem myslel, že ho

zardousím. Po čase jsem přišel na to, že to byla ta nejcennější rada, kterou mi dal a

od té doby se snažím, abych seděl rovně a stejně tak i moji žáci.”19

47

Na pražské konzervatoři mimo kytaru také vystudoval studium skladby u

Zdeňka Hůly. Po zakončení absolutoriem v roce 1970 studoval skladbu na hudební

fakultě Akademie múzických umění v Praze.

Obdržel několik cen za své skladby, získal např. ocenění v soutěži

mladých skladatelů v Československu a to za skladbu Hirošima z roku 1971.

V dalším ročníku obdržel druhé místo ve stejné soutěži za skladbu „Až“.

Po studiu se věnoval pedagogické činnosti na lidových školách umění.

Od roku 1975 pobýval ve Finsku, kde odjel na pozvání, aby zde založil kytarovou

školu a pomáhal vybudovat základy studia kytarové hry. Tady vyučoval na

konzervatoři, přednášel, pořádal mistrovské kurzy a koncertoval.

Roku 1980 se vrátil do Československa, kde vyučoval na konzervatoři

v Praze a byl odborným asistentem na pedagogické fakultě v Českých Budějovicích.

V roce 1982 se stal prvním kytarovým pedagogem na vysoké škole AMU, kde působí

dodnes.

V roce 2000 mu byl udělen titul Profesor prezidentem republiky

Václavem Havlem, a tím se stal prvním vysokoškolským profesorem kytary u nás.

Jako dosud první kytarista, byl v roce 2001 pozván, aby koncertoval na moskevské

konzervatoři Petra Iljiče Čajkovského. Ohlasy na jeho vystoupení byly zcela

mimořádné.

Mimo sólových koncertů vystupuje také společně s hercem Alfrédem

Strejčkem, který doprovází jeho koncerty slovem a básní. Je také spoluautorem knihy

Kytara má láska, věnované Štěpánu Urbanovi. V knize se pak často vrací

vzpomínkami na svého profesora, kterého obdivoval a obdivuje dodnes.

“Zajímal se o antroposofii, byl steinerovec. Rovněž tak se zabýval

kabalou a věcmi jako je astrologie. Do těchto tajů mne na mé vlastní přání zasvětil a

otevřel mi prostor, z něhož čerpám svou inspiraci dodnes. Neživím se tím, ani

nedělám horoskopy, mám to jako velkou inspiraci. Protože tyto tajné vědy

odnepaměti patřily k lidské vzdělanosti a všeobecně vzdělaný člověk by se s tím asi

měl seznámit, aby když odsuzuje, věděl, co odsuzuje. Mně to pomáhá a věřím, že

bude pomáhat i při hledání cesty k druhému člověku, ale i při odkrývání cesty

hudební. Je to jeden velikánský zdroj inspirace, proto mám písně a balady, skladby

na znamení zvěrokruhu, inspirace čísly, numerologií.”20

Z pedagogického i životního přístupu lze vyvodit, že ho Štěpán Urban

48

velmi ovlivnil.

Za svůj koncertní život navštívil Štěpán Rak přes sedmdesát zemí. Je

oceňován za individuální přístup ke hře i skladatelství, za interpretační schopnosti a

míru prožitku při hře. Jeho skladby jsou často velmi rytmické se střídáním

melodičtějších ploch. Používá nepravidelného rytmu, ale v zásadě směřuje vždy do

tónického centra.

Nyní se zaměříme na jeden podstatný aspekt kytarové osobnosti Štěpána

Raka a jeho přístupu k tomuto nástroji. Jde o kytarovou techniku, při níž hraje všemi

pěti prsty pravé ruky, která je v klasickém kytarovém světě ojedinělá. Přestože se

jedná o neobvyklou záležitost (odmyslíme-li flamencové prvky hry), je díky ní

obdivován po celém světě spolu se svými skladbami, které v tomto stylu tvoří.

Pětiprstová technika Štěpána Raka

Štěpán Rak vytvořil ojedinělou prstovou techniku rasguead a tremola

všemi prsty pravé ruky. Protože je pro klasického kytaristu tento způsob hry

nezvyklý, věnujeme mu následující část.

“..Můj přístup ke kytarové technice se totiž liší od běžné klasické hry.

Pětiprstová technika, již sám používám a vyučuji u nás i v zahraničí rozšiřuje

výrazové i technické možnosti kytary. K tomu bych ale rád dodal, že pětiprstová

technika má i jisté duchovní rozměry, naplňuje totiž Beethovenovu vizi o kytaře coby

malém orchestru. Kytarový tón po drnknutí rychle ztrácí na intenzitě, v čemž se liší

od tvorby tónu na jiných nástrojích např. dechových, či smyčcových. Tak jako život,

který vzkvete, musí nějakým způsobem odejít. Ono to má v sobě jistou sílu, fatálnost,

právě tím, že kytarový tón je typický drnknutím a odezníváním.”21

Jak autor poznamenává, myšlenka zapojení pěti prstů pravé ruky není

zdaleka nová a má své hluboké historické kořeny.

“Objevují se například tabulatury, kde autor požaduje využití malíčku

pro dosažení určitého zvukového efektu. Tento způsob hry nalézáme i u některých

barokních skladeb. Zde se nejedná většinou o jeho zapojení do hry melodie

s ostatními prsty, ale zahájení některé pasáže razguadovým rozkladem. Malíčku

využívají například i hráči na banjo v Irsku ke speciálním zvukovým efektům.”22

Tyto souvislosti vedly Štěpána Raka k úsilím o rozvinutí této oblasti hry

49

na kytaru o malíček a její zdokonalování. K nim je důležité přidat další autorovy

důvody:

1) „Člověk má na ruce pět prstů a nevidím tedy jediný důvod, proč by kterýkoli

z těchto prstů měl být vyloučen z aktivní účasti na praktickém zapojení do hry.“23

2) „Přirozená vzdálenost mezi palcem a malíčkem pravé ruky umožňuje i využití

diametrálně odlišné tónové barevnosti pro mnohem větší plasticitu hry.“24

3) „Zapojení dalšího prstu pravé a potažmo i levé ruky nabízí nové možnosti.

Především soudobým skladatelům je dostatečným důvodem pro tuto práci.“25

Přínosy zapojení malíčku pravé ruky

Aktivita malíčku a jiných svalových partií hráč získává větší potřebnou

jistotu, kontrolu a koncentraci. Hráč nepodléhá tak snadno stresovým situacím a

zvládá hrát uvolněně i v obtížných momentech. Neméně podstatnou úlohu zde hraje

dynamika a kvalita tónu, na niž je v dnešní době kladen velký důraz. Tyto dvě

stránky věci se musí neustále hlídat, kontrolovat, pečlivě sledovat při nácviku. Autor

doporučuje dynamická a barevná cvičení v obou směrech úhozu.

Zhodnocení

Osobitý přístup Štěpána Raka ke hře na kytaru i ke komponování je

evidentní. To podtrhuje i již zmíněná technika hry. Pro klasického kytaristu je

obtížné změnit léty zavedené návyky a způsob hry. Proto autor doporučuje zapojení

malíčku již od elementárního stupně, neboť rozšíření o pátý prst pomáhá stabilizovat

polohu ruky od první lekce. Za velmi důležité považuje jeho nezbytné osamostatnění

od ostatních prstů a požaduje stejnou nezávislost, jako je tomu v případě levé ruky.

Jakkoli je tento způsob nácviku přínosný, nepožadoval bych osobně jeho

zapojení do klasických skladeb nebo etud z několika důvodů:

Za prvé je anatomicky dost jiný – kratší, menší – a jeho nehet nemá

takovou šířku jako ostatní prsty. Tím se vytváří nehezký tón, který lze podle autora

vycvičit, ale podle mne nikdy nedosáhne takových kvalit, jako ostatní prsty.

Jiný důvod spatřuji v tom, že vše, co má kytarista zahrát, zvládá pomocí

prstů p, i, m, a, vyjma souzvuků pěti až šestihlasých akordů a razguead. Z toho

vyplývá, že pomocí nové techniky jsme schopni zahrát jen pětihlasý akord nebo jeho

rozklady, případně čtyřprsté tremolo nebo další efekty zmiňované autorem. Většinu

50

z těchto technik jsme schopni nahradit stávajícími používanými prsty – u pěti a

vícehlasých akordů pomocí opakování některého z prstů.

V neposlední řadě jde o historickou souvislost. Jak sám autor uvádí ve

své obhajobě této techniky, že v barokní literatuře se objevuje používání malíčku u

některých rozložených akordů či razguead, pokusím se mu oponovat tím, že v ostatní

kytarové literatuře se z velké části a v zásadě vůbec malíčku nepoužívá.

To by tedy vyvracelo tvrzení autora, že je malíčku třeba využívat, protože

v zásadě není potřebný.

Na druhou stranu můžeme přijmout tezi, že procvičení všech prstů pravé

ruky na technických cvičeních jen rozšíříme pohyblivost této ruky a jistě se dostaví i

lepší koordinace prsteníčku, který je často méně pohyblivý než ostatní prsty z důvodu

jeho spojení v jednu šlachu s malíčkem.

Tato nastíněna víceznačnost nenaznačuje nic menšího, než že kytara je na

rozdíl od jiných „ustálených“ nástrojů stále „živá“ co se týče technických možností

hry, ale i stavby nástroje a jiných možností využití ať v klasické kytarové hře nebo i

jiných hudebních žánrů. Proto je důležité nezůstat jen u zavedených stereotypů a

občas se odhodlat k odvážnějším krokům, jichž je Štěpán Rak mimořádným

příkladem.

51

Miloš Štědroň (1942)

Významný český hudební skladatel, muzikolog, kritik, hudební editor a

popularizátor Miloš Štědroň se narodil 9. února 1942 v Brně. Vyrůstal ve velmi

kulturním prostředí, které mělo na jeho osobnost významný vliv. Jeho prvním

učitelem klavíru byl strýc Bohumír Štědroň. Otec byl vynikající hudebník a matka

učitelka hudby, druhý strýc Vladimír Štědroň byl skladatel. Po studiu na gymnáziu

studoval na filozofické fakultě brněnské univerzity hudební vědu a bohemistiku. Na

Janáčkově akademii múzických umění studoval skladbu a hudební teorii u M.

Ištvána, Ctirada Kohoutka a Aloise Piňose.

Od roku 1963 vedl Malé divadlo hudby při Moravském zemském muzeu

v Brně a od roku 1972 působí na filosofické fakultě Masarykovy univerzity i na

JAMU. Docentem byl jmenován roku 1988 a v roce 1994 univerzitním profesorem

oboru muzikologie.

Štědroň od počátku šedesátých let spolupracuje s brněnským divadlem

Husa na provázku, Českým rozhlasem a televizí. Založil a také vede soubor

Camerata moravica. Ve svém životě zasáhl do obrovské šíře různých hudebních

oborů.

V šedesátých letech studoval techniky Nové hudby s jejími přesahy do

hudby technické a elektronické, ale výchozí body jeho skladatelské činnosti jsou

lidová píseň, renesance, jazz, populární hudba. Je to velký znalec díla Leoše Janáčka

– napsal monografii Leoš Janáček a hudba dvacátého století, vydal velké množství

odborných článků, rekonstruoval některá Janáčkova díla s Leošem Faltusem

(houslový koncert Putování dušičky, symfonie Dunaj ad.).

Mimo to, že je považován za jednoho z našich největších znalců soudobé

hudby, zajímá se také o hudbu 16. – 18. století a napsal monografii Claudio

Monteverdi – genius opery.

Jeho kompoziční dílo vyniká, stejně jako jeho osobnost, všestranností.

Píše scénickou hudbu k činohře, filmům, v jeho hudbě se objevují muzikálové,

baletní i operní prvky. Největší oblibu získala zfilmovaná verze hry Balada pro

banditu a muzikálová podoba Pohádky máje. V koncertní tvorbě se inspiruje folkem,

hudbou období gotiky, renesancí, ale i technikou Nové hudby a jazzu.

52

Skladby pro kytaru

Psalterium pro kytaru

„Ať 4 kapitáni…“ pro kytaru

Virlais pro pikolu a kytaru

Pět hajdúckých pro housle a kytaru

Bicinia pro flétnu a kytaru

Aušvicate pro cimbál, kytaru, housle, zpěv a bicí

Canorum amicus pro cembalo (nebo akordeon) a kytaru ad.

Potpourri pro housle, kytaru a akordeon

53

Petr Fiala (1943)

Narodil se roku 1943 v Pelhřimově. Vystudoval brněnskou konzervatoř

v oboru hra na klavír, kompozici a dirigování. Ve studiu kompozice pokračoval na

JAMU ve třídě profesora Jana Kapra. Další vzdělání v oboru hudební teorie získal u

Miroslava Ištvána a A. Piňose – Šimandla. V době svých studií byl ovlivněn dílem

Arthura Honnegera, Bély Bartóka, Sergeje Prokofjeva, Bohuslava Martinů a Leoše

Janáčka.

Jako autor usiluje o sloučení nových kompozičních postupů na základě

významných skladatelů 20. století. Pomocí zvukově barevného přístupu v

kompoziční práci vytvořil posluchačsky i hráčsky vděčné dílo. To dokazují jeho

četné úspěchy na poli skladatelském.

Autor získal např. v Jihlavě třetí cenu za cyklus Čekání a druhou cenu

v r. 1979 za komorní kantátu Píseň pro ještě nenarozeného. Další ceny mu byly

uděleny také v soutěži ČHF za Chvalozpěv mládí, druhou cenu v soutěži Pantonu za

cyklus klavírních skladeb Dětem nebo první cenu za smyčcový kvartet č. 3 v soutěži

ČHF.

Tato částečná ilustrace úspěchů v soutěžích dokládá oblíbenost Petra

Fialy jako autora velmi širokého spektra skladatelských žánrů. Je autorem vokálních i

instrumentálních cyklů pro děti a mládež, skladeb sólových pro klavír, akordeon,

kytaru, housle a další. Je také autor mnoha skladeb komorních, pěti smyčcových

kvartetů, několika koncertů, sborových cyklů, písňových cyklů, oratorií a kantát.

Celkem je Petr Fiala autorem asi 180 skladeb.

Mimo tuto činnost je velmi aktivní jako sbormistr a dirigent a k jeho

velkým přínosům patří také založení Českého filharmonického sboru v Brně. V roce

2009 obdržel od České biskupské konference Řád Cyrila a Metoděje za vynikající

výsledky v oblasti dirigování a skladatelství, které odkazují na současnou duchovní

hudbu a poctu českých patronů v oratoriích Píseň sestry Anežky a bratra Františka,

Křest svaté Ludmily, Pocta Janu Sarkanderovi.

Skladby pro kytaru

Sonatina, Epigramy, Metamorfózy pro kytaru a akordeon

54

Sylvie Bodorová (1954)

Česká skladatelka Sylvie Bodorová studovala kompozici na konzervatoři

v Bratislavě u J. Pospíšila, na Janáčkově akademii múzických umění je absolventkou

Ctirada Kohoutka. Roku 1981 se účastnila kurzů F. Donattiho v Sieně, kde se

seznámila s novodobými technikami.

V devadesátých letech působila na univerzitě v Cincinnatti a dalších

místech USA. Založila tvůrčí skupinu „Quatro“, působila v Ochranném svazu

autorském, umělecké radě Národního divadla a krátce také na JAMU.

Ve svých skladbách kombinuje modalitu s tonalitou, vyznačuje se

formální přehledností a zvukovou barevností. V současné době se věnuje převážně

skladatelské činnosti, a ve své tvorbě uplatňuje komorní žánry a písně. Mezi její

významná díla z 80. let patří instrumentální koncert „Tre canzoni da suonare pro

kytaru a smyčce.“

Její inspirace vychází z oblasti romské a židovské hudby, lidové hudby

z východní části Evropy, ale i soudobých prvků v hudbě.

Skladby

Baltické miniatury pro kytaru sólo (1979)

Fialový notýsek pro kytaru sólo /skladba pro děti/ (1985)

Pocta Kryštofu Columbovi - Elegie pro sólovou kytaru (1988)

Sostar mange - Cikánská balada pro sólovou kytaru (1991)

Tre canzoni da suonare pro kytaru a smyčce (1985)

Dona nobis lucem - Koncert pro soprán, housle, kytaru a smyčce (1994)

Concerto de Estio pro kytaru a smyčce nebo smyčcové kvarteto (1999)

Plegaria - Modlitba pro kytaru sólo (2000)

55

Závěr

Snahou této práce bylo zdokumentovat a přiblížit významné skladatelské

osobnosti, které vytvořily moderní díla pro kytaru po druhé světové válce, kdy

nastala epocha objevování a rozmachu tohoto nástroje. V úvodu je stučný nástin

východisek jak pro skladatelskou a kytarovou tvorbu, tak politických, pro lepší

dokreslení dobových souvislostí. Pro velkou rozsáhlost tématu jsem se zaměřil na

výchozí body v jejich životě, které poté můžeme nalézt i v díle. S vědomím, že v

rozsahu této práce nemůžeme podrobně rozebrat život i dílo každého jednotlivého

autora, jsem se snažil o jejich výstižnou charakteristiku. Někde to bylo možné více,

vzhledem k většímu povědomí o tomto autorovi, zvlášť u těch, kteří byli a jsou sami

kytaristé. U těch, pro nás kytaristy méně známých, jsem se pokusil popsat i jejich

tvorbu pro jiné nástroje a skladatelské vlivy.

Tam, kde jsem považoval za vhodné dokreslení jejich osobnosti, jsem

uvedl citát jejich nebo jiných k dané osobě.

Pro ilustraci, jak hodnotné mohou být skladby moderních autorů pro

tento nástroj, jsem více rozebral skladbu “nekytaristy” Jana Nováka - Cithara poetica.

V neposlední řadě bylo mým cílem shromáždit na jednom místě co nejvíc

českých moderních autorů, kteří napsali pro kytaru významné skladby z důvodu malé

povědomosti o nich a jejich kytarovém repertoáru.

V závěru je abecední seznam těchto autorů s možností přehledu jejich

skladeb.

56

Přehled českých autorů a jejich skladeb pro kytaru nebo obsazení

s kytarou

(řazeno abecedně)

Bárta Lubor (1928 – 1972)

Sonáta pro kytaru (1965)

Čtyři kusy pro housle a kytaru (1966)

Cvičení a drobné skladby pro kytaru (1972)

Blatný Pavel (1931)

Diskuse pro housle, akordeon a kytaru (1971)

Bodorová Sylvie (1954)

Baltické miniatury pro kytaru sólo (1979)

Fialový notýsek pro kytaru sólo /skladba pro děti/ (1985)

Pocta Kryštofu Columbovi - Elegie pro sólovou kytaru (1988)

Sostar mange - Cikánská balada pro sólovou kytaru (1991)

Tre canzoni da suonare pro kytaru a smyčce (1985)

Dona nobis lucem - Koncert pro soprán, housle, kytaru a smyčce

(1994)

Concerto de Estio pro kytaru a smyčce nebo smyčcové kvarteto (1999)

Plegaria - Modlitba pro kytaru sólo (2000)

Burghauser Jarmil (1921 – 1997)

Pastorale - cyklus pro zpěv a komorní soubor - viola, flétna, housle,

kytara, na slova J. Vrchlického (1941)

Šest českých tanců pro kytaru (1942)

Sonáta e-moll pro kytaru (1943)

Patero zamyšlení pro housle a kytaru (1966)

Sarabanda e toccata per chitarra (1968)

Tesknice pro kytaru sólo (1970)

Concerto per chitarra e archi (1978)

57

20 lehkých a příležitostných skladeb

Jitřní hudba pro flétnu a kytaru (1974)

Suite espagnole pro dvě kytary (1975)

Trio pro flétnu, violu a kytaru

Plochy a čáry pro housle, kytaru a violoncello (1972)

Partita pro dvě flétny, kytaru a violoncello (1996)

Srdečko v kvietí - cyklus pro zpěv a komorní soubor na slova

staročeské lyriky - flétna, kytara, na slova staročeské lyriky (192-1948)

Eben Petr (1929 – 2007)

Tabulatura nova pro kytaru sólo (1972)

Mare nigrum pro kytaru sólo (1981)

Písně k loutně (zpěv a kytara) na středověké a renesanční texty

Fiala Petr (1943)

Sonatina

Epigramy

Metamorfózy pro kytaru a akordeon

Hába Alois (1893 – 1973)

Písně pro sólový hlas a čtvrttónovou kytaru

Dětské nálady – cyklus osmi skladeb pro střední hlas a čtvrttónovou

kytaru (Nářek – Pohrůžka – Bubák – Smích veselý a ironický – V

zamyšlení – Bezstarostnost – Údiv a uspokojení – Veselí)

Sonáta pro kytaru (Tuto skladbu poprvé provedl Štěpán Urban 31.

března 1944 v Praze)

Suita č. 1 pro čtvrttónovou kytaru

Poezie života – cyklus dvanácti písní pro soprán a čtvrttónovou kytaru

na slova R. Horalové

Suita č. 2 pro čtvrttónovou kytaru

58

Jirmal Jiří (1925)

Baden Jazz Suite pro kytaru sólo nebo čtyři kytary

Swinging Guitar Joke pro kytaru sólo nebo dvě kytary

Play Bossa Nova pro kytaru

Canzona pro jednu, dvě, nebo čtyři kytary

Danza Paesano pro kytaru sólo, dvě nebo čtyři kytary

Blue Bossa pro kytaru sólo

Intermezzo pro kytaru sólo nebo dvě kytary

Joy of Bossa nova pro kytaru sólo nebo dvě kytary

Happy Waltz pro kytaru sólo nebo dvě kytary

Prelude in Jazz pro kytaru sólo nebo dvě kytary

Suite Azure pro kytaru sólo

Kučera Václav (1929)

Diario „hommage a Che Guevara“ (1971)

Vážná chvíle pro zpěv kytaru

Akvarely, cyklus pro flétnu a kytaru (1981)

Capriccia pro housle a kytaru „Hommage a Paganini” (1982)

Novely pro kytaru (1984)

Slavnosti fantasie, hommage a Max Ernst, cyklus pro 2 kytary (1991)

Concierto imaginativo „Homenaje a Salvador Dalí“ pro kytaru a

smyčcový orchestr (1994)

Guitariana, suita pro kytarové kvarteto nebo kytarový orchestr (1996)

Vzývání radosti, hudba pro kytarové kvarteto nebo kytarový orchestr

(1997)

Cum Grano Lorca, omaggio a F. G. Lorca, koncertní cyklus pro kytaru

(2001)

Matys Jiří (1927)

Poetické věty I., dva kusy pro housle, kytaru a barytonový akordeon

(1974-75)

Duetlina, čtyři snadnější věty pro housle a kytaru (1977)

Suita pro flétnu a kytaru (1977)

59

Improptus pro kytaru sólo (1979)

Duše mého kraje - díl I (o pěti částech), pro violu a kytaru

/violoncello/ (1987)

Poetické věty IV. 3 věty pro flétnu /nebo altovou flétnu/, klarinet

/basklarinet/ a kytaru (1984-86)

Ladění, pět skladeb pro kytaru sólo (1990)

Vidění. Tři skladby pro basklarinet a kytaru (1991)

Poetické věty V. čtyři skladby pro čtyři kytary (1988)

Tři skladby pro dvě kytary (1997)

Novák Jan (1921 – 1984)

Chitara poetica (1977)

Rosarium – 9 divertiment pro dvě kytary (1975)

Concertus Euridicae pro kytaru a smyčcový orchestr (1971)

Sonata serenata pro housle a kytaru (1981)

Choreae vernales pro flétnu, klavír nebo smyčcový orchestr a kytaru

(1980)

Cantiones latinae pro střední hlas a kytaru (1972)

Apicius modulatus pro vyšší hlas a kytaru (1971)

Obrovská Jana (1930 – 1987)

Preludia pro kytaru (1969)

Hommage à B.Bartók (1970)

Musica per tre pro housle, kytaru a akordeon (1970)

Suita in modo antiquo

Concerto meditativo pro kytaru a smyčce (1971)

Passacaglia a toccata pro kytaru (1972)

Due musici – Koncert pro dvě kytary (1972)

Pocta českému chorálu pro kytaru (1975)

Koncert pro dvě kytary a orchestr (1977)

Japonské obrázky pro kytaru sólo (1984)

Z pohádek – Suita pro při kytary (1985)

Nové etudy pro kytaru I a II

60

Suita ve starém slohu pro housle a kytaru

Parsch Arnošt (1936)

Esercizi per uno, due, tre e quatro pro 2 flétny, kytaru a violoncello

(1971)

Prostopravdy pro soprán, 2 flétny, kytaru a violoncello na slova

Mikuláše Dačického z Heslova a J. A. Komenského, spoluautor Miloš

Štědroň (1973)

Zpívám si, fantazie pro klarinet a kytaru (1986)

Meditace, pro kytaru (1993)

Rak Štěpán (1945)

kytara sólo

Variace na téma Jaroslava Klempíře

Chimérická předehra a toccata

České pohádky pro kytaru sólo

Toccata

Hora - rumunský tanec

Danza Mauretana

Slunce

Andante, Vzpomínka na léto

Hirošima

Malé nokturno

Suita pro kytaru

Partita semplice

Finská pověst

Český chorál

Sbohem Finsko

Romance

Homanaje á Tárrega

Renesanční suita

(Pavana, Saltarello, Renesanční pokušení)

Suita-etuda

(Bagatella, Palečkův pláč, Palečkův smích)

61

Decem. partita per chitara No. 2

Rozmary

cyklus instruktivních skladeb pro kytaru

Poslední diskotéka

Variace na téma Nikity Koškina

První láska

Vzpomínka na Prahu

Voces de profundis

Pět koncertních etud

Minutová sóla

Obsazení více kytar

Kutnohorská overtura pro kytarový orchestr

Čtyři nálady pro 3 kytary

Nálady pro 4 kytary

Kvartet pro 4 kytary

Sonáta "Čtyři kytary" pro 4 kytary

George. Čtyři fughetty pro 2 kytary

Rumba pro 4 kytary

Charles bridge variations - na téma J. Klempíře pro 4 kytary

Slovanské pohádky pro 4 kytary

Toccata pro 4 kytary

Walsing Matylda. Koncertní variace pro 2 kytary

The final round pro 4 kytary

Rudolfinská pokušení pro 4 kytary

Pavanne pro 4 kytary

České pohádky pro 4 kytary

Taranto pro 4 kytary

Hieronymus Bosch pro 4 kytary

Canto 1, Canto 2 pro 4 kytary

Aria di Bohemia pro 4 kytary

¨

62

Komorní skladby s kytarou

Tři malé melodramy s kytarou na slova Fráni Šrámka

Pláč kytary pro alt a kytaru

Píseň o touze pro alt a kytaru

Písně nočních draků cyklus písní s kytarou bez bez textu

Vzpomínka na Prahu pro lidský hlas a kytaru na slova V. Nezvala

Balalajka pro kytaru a lidský hlas

Vivat Comenius koncert pro kytaru, housle, zobcové flétny,

violoncello, lidský hlas a orffovský instrumentář s textem J. A.

Komenského

Vivat Comenius koncert pro dva střední mužské hlasy, zobcové flétny,

orffovský instrumentář a kytaru

Vivat Comenius suita pro kytaru a střední mužský hlas

Orchestrální skladby

Vodní znamení - koncert pro kytaru a smyčcový orchestr (1971)

Koncert pro kytaru a orchestr C-dur (1975)

Comenius - koncert pro kytaru a komorní orchestr (1989)

Skladby pro instrumentální obsazení s kytarou

Romance pro kytaru a violoncello (1968)

Památce Illiady – variace a fuga pro flétnu a kytaru (1973)

Vzpomínka na Prahu pro housle a kytaru (1978)

Renesanční suita pro flétnu nebo housle, kytaru a marimbu (1981)

Sonata Moravia pro violoncello a kytaru (1981)

Palečkův smích pro flétnu, kytaru a marimbu (1982)

Odyseana pro flétnu, marimbu a kytaru (1982)

Giordano Bruno pro flétnu a kytaru (1982)

Folksuite - fantasie na finské, ruské a české lidové písně pro marimbu,

flétnu a kytaru (1982)

České pohádky pro flétnu a kytaru (1982)

Pláč kytary pro kytaru a marimbu (1983)

Čtyři kusy pro hoboj nebo flétnu nebo klarinet a kytaru (1983)

63

Čtyři pro tři - pro hoboj, fagot a kytaru (1985)

Bagatela pro klarinet a kytaru (1986)

Píseň lásky pro flétnu a kytaru (1991)

From central Australia pro smyčcové kvarteto a kytaru (1993)

Dances noc brio pro flétnu, violu a kytaru (1996)

Pavanne pro smyčcový orchestr a kytaru (1996)

Song for Debbie pro housle a kytaru (1996)

Song for Deborah pro violoncello a kytaru (1997)

Štědroň Miloš (1942)

Psalterium pro kytaru

„Ať 4 kapitáni…“ pro kytaru

Virlais pro pikolu a kytaru

Pět hajdúckých pro housle a kytaru

Bicinia pro flétnu a kytaru

Aušvicate pro cimbál, kytaru, housle, zpěv a bicí

Canorum amicus pro cembalo (nebo akordeon) a kytaru ad.

Potpourri pro housle, kytaru a akordeon

Tesař Milan (1938)

Baladické příběhy pro kytaru sólo

Rozhovory – suita

Jumble Suite

Carussel - suite pro 2 kytary

Eternal Strings pro kytaru a smyčce

Česká píseň pro 2 kytary

Divertimento pro 4 kytary

Czech colours pro kytaru sólo

6 piéces pour gitarre de Milan Tesař

Pastorale pro 2 kytary

64

Truhlář Jan (1928 – 2007)

Kytara sólo

Impromptu pro kytaru (1956)

Sonata pro kytaru (1962)

Tři bagately (1962)

Fantasie (1969)

Sonata č. 2 „Hommage à Apollo 8“ pro kytaru (1969)

Dvě skladby pro kytaru (1974)

Kinderkarneval, cyklus skladeb pro kytaru (1978 rev. 2002)

Bad Kreuzenské idylky (1981)

Weinachts suite (1984)

La joie perdue la guitare seule (1989)

Anklange zu Andersen (2003)

Tucet koled pro kytaru (2004)

2 - 4 kytary

Sonáta pro dvě kytary (1960)

Minicyklus, Denní období pro čtyři kytary (1973)

Charakteristiky, pro čtyři kytary (1977)´

Čtyři kusy pro čtyři kytary (1984)

Ad libitum per 4 chitarre (1986)

Introdukce pro tři kytary (1997)

Malé trio pro tři kytary (1998)

Malé trio pro tři kytary (1999)

Duo kytara – jiný nástroj (výběr)

Sonatina pro housle a kytaru (1963)

Sonatina semplice pro flétnu a kytaru (1963)

Tři věty pro kytaru a cembalo (1972)

Obrazy, pro violoncello a kytaru (1977)

Obrazy, pro housle a kytaru (1977)

Partita pro housle a kytaru (1986)

Dvě skladby pro housle a kytaru (1986)

65

Souvenir, pro marimbafon a kytaru (1989)

Čtyři miniatury pro lesní roh a kytaru (1989)

Dionysos, pro hoboj a kytaru (2006)

Amoratisches. Cyklus pro baryton a kytaru (2006)

Koncerty pro kytaru a orchestr

Koncert č. 1 pro kytaru a orchestr (1959)

Amoroso pro kytaru a malý orchestr (1961)

Adagio pro kytaru a malý orchestr (1961)

Bagatela pro kytaru a malý orchestr (1961)

Scherzo pro kytaru a malý orchestr (1961)

Koncert č. 2 pro kytaru a orchestr (1962)

Divertimento pro kytaru a dechový ansámbl (1961)

Koncert č. 3 pro kytaru a orchestr (1964)

Tučapský Antonín (1928)

Monology

Sonata

Bagately

Soliloquies – čtyři koncertní kusy pro kytaru

Koncert pro kytaru a smyčce

Dialogy – pro klarinet a kytaru

Dialogy pro housle a kytaru

Urban Štěpán (1913 – 1974)

Bagatela (1942)

Ukolébavka (1946)

List ze Španěl (1954)

Černý vějíř (1954)

Modrý květ (1954)

Lekníny (1958)

Tanec kolem ohně (1958)

Volga boat song (1960)

66

Impromptus

Freagues

Brevites

Rej

Espagnoleta

Habanera

Burleska

Dobrů noc

Capriccio

Tango

Dobrý vítr

Šest snadných skladeb

Intermezzo

Pergamuška

Malá suita

Deset fantasií

Pieces de Lezard

Pieces de ecureuit

Trois burlesques

Skladby pro zpěv a kytaru

např. Cyklus písní na slova lidové poezie

3 písně o víně

Trouverské písně

Námořnické písničky

Píseň Expedice

40 písní s esperantským textem

Pozn.:

Tento přehled vychází z dostupných materiálů o autorech a není úplný. Snahou bylo

vybrat nejvýznamnější autory a díla pro obsazení kytara sólo nebo kytara s jiným

nástrojem.

67

Literatura

Soupis bibliografických citací

1. URBANOVÁ, J. Kytara má láska. Praha: Eminent, 2003, s. 22

2. URBANOVÁ, J. Kytara má láska. Praha: Eminent, 2003, s. 56

3. URBANOVÁ, J. Kytara má láska. Praha: Eminent, 2003, s. 118

4. URBANOVÁ, J. Kytara má láska. Praha: Eminent, 2003, s. 28

5. URBANOVÁ, J. Kytara má láska. Praha: Eminent, 2003, s. 28-29

6. URBANOVÁ, J. Kytara má láska. Praha: Eminent, 2003, s. 29

7. URBANOVÁ, J. Kytara má láska. Praha: Eminent, 2003, s. 29

8. WIESNER, M. Jiří Jirmal. Brno: Konzervatoř Brno, 2011, s. 12

9. WIESNER, M. Jiří Jirmal. Brno: Konzervatoř Brno, 2011, s. 13

10. HÁVA, M. Malá monografie Jana Truhláře. Olomouc: Filosofická fakulta

University Palackého, 2010, s. 29

11. KOLOVRÁTKOVÁ, K. Kvůli svobodě se skladatel vzdal slávy i vlasti.

Brněnský deník. ISSN 1802-0895. -- Roč. 6, č. 102 (20110502), s. 4

12. KOLOVRÁTKOVÁ, K. Kvůli svobodě se skladatel vzdal slávy i vlasti.

Brněnský deník. ISSN 1802-0895. -- Roč. 6, č. 102 (20110502), s. 4

13. KOLOVRÁTKOVÁ, K. Kvůli svobodě se skladatel vzdal slávy i vlasti.

Brněnský deník. ISSN 1802-0895. -- Roč. 6, č. 102 (20110502), s. 4 - 5

14. TESAŘ, M. The best of Milan Tesař, Ostrava: OPUS PRINT, 2002, ISMN

706524-12-2, s. 3

15. TESAŘ, M. The best of Milan Tesař, Ostrava: OPUS PRINT, 2002, ISMN

706524-12-2, s. 3

16. TESAŘ, M. The best of Milan Tesař, Ostrava: OPUS PRINT, 2002, ISMN

706524-12-2, s. 3

17. TESAŘ, M. The best of Milan Tesař, Ostrava: OPUS PRINT, 2002, ISMN

706524-12-2, s. 3

18. RAK, Š. Rozhovory se Štěpánem Rakem, Rozhovor z časopisu KYTARA

[online]. [cit. 16. dubna 2012]. Dostupné z: http://www.stepanrak.cz/rozhovor-12.html

19. RAK, Š. Rozhovory se Štěpánem Rakem, Rozhovor z časopisu KYTARA

[online]. [cit. 16. dubna 2012]. Dostupné z: http://www.stepanrak.cz/rozhovor-12.html

68

20. RAK, Š. Rozhovory se Štěpánem Rakem, Rozhovor z časopisu KYTARA

[online]. [cit. 16. dubna 2012]. Dostupné z: http://www.stepanrak.cz/rozhovor-12.html

21. RAK, Š. Rozhovory se Štěpánem Rakem, Rozhovor z časopisu KYTARA

[online]. [cit. 16. dubna 2012]. Dostupné z: http://www.stepanrak.cz/rozhovor-12.html

22. RAK, Š. Rozhovory se Štěpánem Rakem, Rozhovor z časopisu KYTARA

[online]. [cit. 16. dubna 2012]. Dostupné z: http://www.stepanrak.cz/rozhovor-12.html

23. RAK, Š. Rozhovory se Štěpánem Rakem, Rozhovor z časopisu KYTARA

[online]. [cit. 16. dubna 2012]. Dostupné z: http://www.stepanrak.cz/rozhovor-12.html

24. RAK, Š. Rozhovory se Štěpánem Rakem, Rozhovor z časopisu KYTARA

[online]. [cit. 16. dubna 2012]. Dostupné z: http://www.stepanrak.cz/rozhovor-12.html

25. RAK, Š. Rozhovory se Štěpánem Rakem, Rozhovor z časopisu KYTARA

[online]. [cit. 16. dubna 2012]. Dostupné z: http://www.stepanrak.cz/rozhovor-12.html

Bibliografie

BLÁHA, V. Dějiny kytary s přihlédnutím k literatuře nástroje – rukopis

ČERVENKOVÁ, K. Petr Eben. Praha: Panton, 1995

HÁVA, M. Malá monografie Jana Truhláře. Olomouc: Filosofická fakulta

University Palackého, 2010

MARTINKOVÁ, A. Čeští skladatelé současnosti. Praha: Panton, 1985

SCHNIERER, M. Hudba 20. století. Brno: Janáčkova akademie múzických umění,

2005, ISBN 80-86928-06-3

SMOLKA, J. Dějiny hudby. Praha: TOGGA agency, 2001, ISBN 80-902912-0-1

SMOLKA, J. Malá encyklopedie hudby. Praha: Editio Supraphon, 1983

URBANOVÁ, J. Kytara má láska. Praha: Eminent, 2003, ISBN 80-7281-130-4

VÍTOVÁ, E. Petr Eben, sedm zamyšlení nad životem a dílem. Praha: Baronet, 2004

VYSLOUŽIL, J. Hudební slovník pro každého. Lípa, 1995

VYSLOUŽIL, J. Alois Hába. Praha: Panton, 1994

WIESNER, M. Jiří Jirmal. Brno: Konzervatoř Brno, 2011

Dějiny kytary s přihlédnutím k literatuře nástroje – rukopis

Notový materiál

JIRMAL, J. Škola hry na kytaru pro začátečníky, Praha: Supraphon, 1974

NOVÁK, J. Cithara Poetica, Edition Moeck, 1988, Nr. 7003

69

TUCAPSKY, A. Sonata for Classical Guitar, Schweinfurt: Verlag Vogt & Fritz,

ISMN M-2026-0101-3

TESAŘ, M. The best of Milan Tesař, Ostrava: OPUS PRINT, 2002, ISMN 706524-

12-2

URBAN, Š. Deset fantasií, Praha: Panton, 1970

Články v časopise

FOJTÍKOVÁ, K. Kytarové cesty Štěpána Raka. Harmonie, č. 11 (2003). 1210-8081,

s. 12-14 - il.

KOLOVRÁTKOVÁ, K. Kvůli svobodě se skladatel vzdal slávy i vlasti. Brněnský

deník. ISSN 1802-0895. -- Roč. 6, č. 102 (20110502), s. 4

Internetové zdroje

FIALA, P. Sbormistr Petr Fiala [online]. [cit. 29. dubna 2012]. Dostupné z:

<http://www.choirphilharmonic.cz/sbormistr.html>

JIRMAL, J. Jiří Jirmal [online]. [cit. 20. dubna 2012]. Dostupné z:

<http://www.jirmal.com/index.php?lang=1&page=zivotopis-jiriho-jirmala>

NOVÁKOVÁ, C. Jan Novák, Životopis [online]. [cit. 20. dubna 2012]. Dostupné z:

<http://www.jannovak.eu/index.php?menu=biography&lang=cz>

RAK, Š. Štěpán Rak-světový kytarový virtuos, skladatel, profesor pražské Akademie

músických umění [online]. [cit. 26. dubna 2012]. Dostupné z:

<http://www.stepanrak.cz/zivotopis-stepan-rak.html>

<http://www.stepanrak.cz/petiprstova-technika.html>

TESAŘ, M. Milan Tesař [online]. [cit. 26. dubna 2012]. Dostupné z:

http://www.milantesar.cz/zivot.htm

TUČAPSKÝ, A. Antonín Tučapský [online]. [cit. 26. dubna 2012]. Dostupné z:

< http://antonintucapsky.harra.net/zivot.htm>

CD

BLÁHA, V. Cithara poetica, Recording studio: Principium, 2000

Obrazová příloha

Obr. 1 URBANOVÁ, J. Kytara má láska. Praha: Eminent, 2003, ISBN 80-7281-130-

70

4, s. 6

Obr. 2 NOVÁK, J. Cithara Poetica, Edition Moeck, 1988, Nr. 7003 (příloha)

Obr. 3 NOVÁK, J. Cithara Poetica, Edition Moeck, 1988, Nr. 7003, s. 2

Obr. 4 NOVÁK, J. Cithara Poetica, Edition Moeck, 1988, Nr. 7003 (příloha)

Obr. 5 NOVÁK, J. Cithara Poetica, Edition Moeck, 1988, Nr. 7003 (příloha)

Obr. 6 NOVÁK, J. Cithara Poetica, Edition Moeck, 1988, Nr. 7003, s. 6

71

Příloha: Cithara poetica (Notový materiál)

72

73

74

75

76

77

78

79

80

81

82

83

84

85

86

87

88

89

90

91

92

93

94

95

96