REPORTREPORT3/20133/2013

Jedenadvacet salv Jedenadvacet salv pro prezidentapro prezidentaARMÁDA ČESKÉ REPUBLIKY JE TADY UŽ DVACET LET

obsah

Military English 41Historické čestné názvy 48

PAMÁTNÉ DNY RESORTU MINISTERSTVA OBRANYZa pět minut dvanáct 38

KARIÉRAStříbrná armáda 4

MY A NATOČeské letouny CASA v programu ATARES 7

TÉMA ROKUStalo se (v armádě) před dvaceti lety 8Březen 1993

FOTOREPORTÁŽStřelby plnou ráží 10

MISEMalá, nebo velká asymetrická válka? 12Čekání na červenou linii 30

VÝCVIKWinter Survival 2013 několik porcí extrému 14Dodržovat bezpečnou vzdálenost 40

ZDRAVOTNICTVÍPřipraveni na možné nebezpečí 18

TECHNIKA A VÝZBROJŘada otázek (nejen) pro dělostřelectvo budoucnosti 20Kolový obrněný transportér VBCI 23Su-7 Fitter 43Strela-10 45

ARMÁDA A VEŘEJNOSTCo je dobré vědět o dárcovství kostní dřeně 27Automobil na krev 28

LOGISTIKAPodpora na plný úvazek 32

ZDRAVOTNICTVÍBezmála polovina neschopných 34

MEDAILONOdměna za statečnost 36

Bitva, do níž se poprvé v období druhé světové války výrazně zapsali Čechoslováci sloužící v samostat-ném polním praporu pod velením Ludvíka Svobody, skončila 8. března 1943 u Sokolova.

Její sedmdesáté výročí si přímo na místě bojů v sobotu 9. března 2013 připomněly více než tři tisíce lidí. Mezi nimi byli i první náměstek ministra obrany Vlastimil Picek, zástupce náčelníka Generálního štábu AČR generálmajor Bohuslav Dvořák, místopředsedkyně Senátu Parlamentu České republiky Miluše Horská, místopředseda Poslanecké sněmovny P ČR Jan Hamáček, poslanec Jeroným Tejc, další představitelé re-sortu obrany, váleční veteráni, pamětníci bojů u Sokolova, vojáci, příslušníci aktivní zálohy a členové klubů vojenské historie či Československé obce legionářské. Ukrajinskou stranu zastupovali 1. náměstek ministra obrany Ukrajiny Alexander Oliynyk, zástupce NGŠ Ukrajiny generálporučík Gregory Andrejevič Sakovsky, představitelé státní správy a samosprávy, váleční veteráni a místní občané.

Oslavy začaly pietním aktem a položením květin u Českého válečného hrobu padlých v bitvě o Sokolovo. Poté hosté navštívili nově zrekonstruované muzeum Bojových bratrství. „Dějiny sehrály na válečné ša-chovnici Sokolova složitou a nebezpečnou partii a zdejší události jako by se zřetelně otiskly do prostoru, který jim kdysi patřil. Je proto správné poskytnout jim útočiště, kde zůstanou navždy uchovány vzpomínky na statečnost, jejíž hodnotu stanovila válka. Nově zrekonstruované muzeum je přímo ideální k tomu, aby připomínalo, že tuto statečnost a hrdinství čas nijak nezmenšil,“ zdůraznil první náměstek Picek.

Dále se hosté přesunuli do dějiště rekonstrukce památné bitvy. Na čtyři stovky dobrovolníků z řad čes-kých i ukrajinských členů klubů vojenské historie připomněly část hrdinných bojů, které se na těchto mís-tech odehrávaly před sedmi desítkami let.

Právě vesnice Sokolovo se 8. března 1943 stala dějištěm bitvy 1. čs. samostatného praporu s wehr-machtem a útvary tankových divizí Waffen-SS. Do boje šlo na tisíc našich vojáků.

Velitel praporu podplukovník Ludvík Svoboda rozhodl, že se jedna rota přesune před řeku Mžu, kde zaujme obranné postavení. K tomuto úkolu se přihlásil velitel 1. roty nadporučík Otakar Jaroš, který v ná-sledujících těžkých bojích stejně jako mnozí další padl. Za prokázanou odvahu byl in memoriam povýšen na kapitána a jako první cizinec vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu.

„Tisíc lidí, to je tisíc příběhů, z nichž některé náhle zůstaly jako by nedopovězeny v půli slova. Když boje skončily, leželo v hořícím Sokolovu na sto padlých mužů. Ještě více bylo raněno, další zůstali nezvěstní,“ řekl Vlastimil Picek a dodal: „Je pro nás ctí i závazkem hlásit se k odkazu jejich činů a statečnosti.“

Připravila pplk. Pavla Poláková

70. výročí bitvy u Sokolova

STATEČNOSTčas nezmenšil

Jedenadvacet salv pro novéhoprezidenta České republiky 2

Dne 8. března se v prostorách Pražského hradu uskutečnila slavnostní inau-gurace nového prezidenta České republiky a vrchního velitele ozbrojených sil Miloše Zemana. V pořadí již třetího prezidenta přivítaly nastoupené jednotky už krátce po deváté ráno, kdy přijel na Pražský hrad.

Následné inaugurace ve Vladislavském sále byl přítomen náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel a jeho tři zástupci, první zá-stupce náčelníka GŠ generálmajor Miroslav Žižka, zástupce náčelníka GŠ – ná-čelník štábu generálmajor Bohuslav Dvořák a zástupce náčelníka GŠ – inspek-tor AČR generálmajor František Malenínský. Ministerstvo obrany zastoupil předseda vlády a pověřený ministr obrany Petr Nečas společně s prvním ná-městkem ministra obrany Vlastimilem Pickem. Nechyběli ani veteráni ze druhé světové války, například brigádní generál Alexandr Beer, veterán bitvy u Dukly, Sokolova a Kurska, který je nositelem nejvyššího státního vyznamenání ČR, Řádu Bílého lva.

Po složení prezidentského slibu následovala státní hymna, do jejíchž tónů zaznělo 21 dělostřeleckých salv. Ty vypálily čtyři speciálně upravené kanony umístěné na pražském Petříně.

Součástí inauguračního ceremoniálu byla také vojenská přehlídka, která se uskutečnila na třetím nádvoří Pražského hradu a zúčastnilo se jí celkem 240 vojáků a příslušníků Hradní stráže. Do Prahy přijeli vojáci 4. brigády rych-lého nasazení z Tábora, 102. průzkumného praporu z Prostějova, 13. dělostře-lecké brigády z Jinců a 25. protiletadlové brigády ze Strakonic, nechyběli ani příslušníci Posádkového velitelství Praha. Po příchodu čestných hostů přišel na třetí nádvoří nový český prezident Miloš Zeman v doprovodu předsedy vlá-dy Petra Nečase.

Po státní hymně si vrchní velitel ozbrojených sil vyslechl hlášení generál-majora Miroslava Žižky, prvního zástupce náčelníka Generálního štábu AČR. Prezident republiky poté v doprovodu náčelníka Generálního štábu AČR ge-nerálporučíka Petra Pavla provedl přehlídku nastoupených jednotek. Posléze byly přineseny historické prapory a přehlídku uzavřel slavnostní pochod jednotek.

Připravila redakce www.army.czFoto: Marie Křížová, Radko Janata a Miroslav Šindelář

JEDENADVACET SALVpro nového prezidentaČeské republiky

4 5

kariéra

Obzvlášť v posledním desetiletí pro-dělal doslova revoluční proměnu. Předně byl zřízen institut vrchních a vedoucích pra-porčíků, pak následovala profesionalizace naší ar-mády a po několika letech i překlopení hodnosti a zřízení poddůstojnického sboru. V součastné době armáda pokračuje v obracení pomyslné py-ramidy. Cílovým stavem má být důstojnický sbor představující pouze dvacet procent z celkového počtu armády. Takzvaná stříbrná armáda – tedy mužstvo, poddůstojnický a praporčický sbor, má již v dohledné době tvořit čtyři pětiny ozbroje-ných sil. A to je až příliš významná síla, než aby ji bylo možné jen tak přehlédnout.

Nesnadné začátkyVšechno začalo počátkem roku 2003. Tehdy

vypsal náčelník Generálního štábu generál Pavel Štefka výběrové řízení na obsazení místa hlav-ního praporčíka AČR. Samotné výběrové říze-ní se uskutečnilo v březnu téhož roku. Zvítězil v něm Luděk Kolesa, který počátkem srpna 2003 nastoupil do nově vytvořené funkce. V prosinci 2003 začali být ustanovováni vrchní praporčíci na společné síly, vybrané brigády, prapory a le-tecké základny.

„Dodnes si vzpo-mínám na své první se-

tkání s generálem Štefkou. Řekl mi jasně, co ode mne

očekává, a zeptal se na mé představy a co potřebuji pro je-

jich naplnění. Jedním z problémů, kterému jsme čelili nejen v té době, ale přetrval i do současnosti, bylo překonání hodnostní bari-éry. Dodnes někteří lidé pořád ještě nepochopili tu změnu, není jim úplně jasné, v čem je vlastně rozdíl mezi vztahy v profesionální armádě a v té branecké. Tenkrát tuto záležitost nechápal té-měř nikdo. I mé představy o tomto systému byly z dnešního pohledu poněkud úsměvné. Všechno, co jsem si o tom přečetl, bylo, jak to funguje v zahraničí. Nevěděli jsme, co všechno od toho můžeme čekat, když to budeme aplikovat u nás. Představy, kam až se to může u nás dopracovat, se měnily průběžně. Existovala samozřejmě i vý-razná opozice proti této novice. Argumentovalo se především tím, že je to roubování cizích ele-mentů na naši armádu. To ale není nějaké české specifi kum. S něčím podobným jsem se při za-vádění tohoto systému setkával po celém světě,“ vzpomíná Luděk Kolesa. „Když už se celá tato zá-ležitost začala určitým způsobem usazovat u nás

doma, byl velký problém udělat další krok a zřídit funkce vedoucích a vrchních praporčíků i v za-hraničních misích. A právě tohle byl pro mne vý-znamný přelomový okamžik, který mne naplňoval pocitem uspokojení. Když mi zavolal velitel teh-dejšího kontingentu v Iráku a řekl mi, jak je spo-kojený s vrchním praporčíkem a že si nedovede představit fungování kontingentu bez této funk-ce, věděl jsem, že jsme něčeho dosáhli.“

Také podle náčelníka Generálního štábu ge-nerálporučíka Petra Pavla byl náběh na vytvoření funkcí vrchních a vedoucích praporčíků trochu rozpačitý. „Nejenže jsme přecházeli na nový mo-del, který do té doby neměl u nás tradici, ale navíc i úloha praporčického sboru byla předtím u nás trochu jiná. Systém, který je běžný v západních ar-mádách, se teprve začal zavádět. Proto počáteční období bylo etapou hledání. Dokonce i prapor-číci mnohdy poměrně složitě nalézali své místo. Velitelé si až postupně zvykali na to, do jaké míry pro ně může být tento nový systém užitečný.“

Nejvíce nám před léty se zaváděním toho-to institutu pomáhali Američané, Britové a pak Holanďané, jejichž armáda měla k té naší nej-blíže. Významnou podporu nám v tomto směru poskytl ve Vyškově i britský výcvikový a poradní tým – BMAAT.

Dva myšlenkové proudy

V letošním roce oslavíme deset let fungování institutu vrchních a vedoucích praporčíků. „V sou-časné době se systém vrchních praporčíků poda-řilo uspokojivě zaběhnout především u pozem-ních a částečně i u vzdušných sil. Alespoň já to tak vnímám ze zpětných vazeb, které dostávám. Jsou veskrze pozitivní,“ zdůrazňuje Petr Pavel.

To ale v žádném případě neznamená, že už není co zlepšovat. Určitý problém představuje přístup části velitelského sboru a managementu sekcí MO, kdy vedoucí a vrchní praporčíci nejsou chápáni jako reprezentanti praporčického sboru

a součást velení svých jednotek, útvarů nebo ve-litelství. To se samozřejmě promítá i do změn resortní legislativy. „Je to názorně vidět na tom, jakým nesystémovým způsobem se těmto lidem stanovují bezpečnostní prověrky, jak nedostateč-ně jim jsou stanoveny jazykové požadavky, jakým způsobem je nastaven jejich další rozvoj a mnoho dalších věcí. To, co je zcela samozřejmé u důstoj-nického sboru, není samozřejmé v případě vedou-cích nebo vrchních praporčíků. Tento názorový stereotyp se snažím narušovat při každé vhodné příležitosti,“ upozorňuje vrchní praporčík AČR štábní praporčík Petr Seifert. „Jakkoliv je to ne-populární nebo přímočaré, tvrdím, že další rozvoj vedoucích a vrchních praporčíků i praporčického sboru obecně je podmíněný určitou generační výměnou. I po deseti letech pokračující profesio-nalizace stále přetrvávají dva myšlenkové proudy. Podle jednoho je institut vedoucích a vrchních praporčíků zbytečným a nepotřebným importem ze Západu, podle druhého se jedná o efektivní in-stitut podpory velení jednotek, útvarů a velitelství AČR. U pozemních sil došlo k obecnější akceptaci vedoucích a vrchních praporčíků a většina velitelů pochopila výhody, které jim tento institut přináší při každodenní práci. U vzdušných sil je díky jejich organizaci, zaměření a tradičně rozdílné roli vní-mání praporčického sboru tato podpora menší.“

Srovnání se zahraničímPodle generála Pavla asi ještě nejsme úpl-

ně srovnatelní s tím, jak tato instituce funguje například v americké armádě. Z hlediska funkč-nosti jsme se tomu ale do značné míry přiblížili. „Ostatně svědčí o tom i akceptace našeho prapor-čického sboru na nejrůznějších úrovních jednání praporčíků z armád NATO. Ne náhodou působil štábní praporčík Luděk Kolesa jako hlavní prapor-čík na Spojeneckém velitelství pro transformaci v americkém Norfolku. To samo o sobě je vyjádře-ním respektu k našim praporčíkům. Že v této ob-lasti máme stále ještě co dohánět, je ale přiroze-né. Takovou změnu není možné uskutečnit ze dne

na den. Souvisí to se změnou uvažování, systému řízení, zaběhlých stereotypů, všechno se prostě musí zažít. Pokud na obou stranách, a teď mys-lím jak na straně důstojnického, tak i praporčic-kého sboru, nebude panovat přesvědčení, že je to k užitku, nemá smysl nic zavádět násilím. Když obě strany dospějí k názoru, že to pro ně přináší něco pozitivního, pak samotné fungování tohoto mechanismu bude pozitivní.“

Štábní praporčík Petr Seifert je v tomto smě-ru trochu skeptičtější. Podle jeho názoru se nám americkou, britskou nebo kanadskou armádu v této oblasti nepodaří nejspíš nikdy dostihnout. Úroveň rozvoje tohoto institutu vychází z his-torického vývoje, vlastních priorit a očekávání od vedoucích a vrchních praporčíků. „Například přístup amerických ozbrojených sil k vedoucím praporčíkům je diametrálně odlišný od toho na-šeho. Souvisí to mimo jiné s tím, jakým způsobem prochází důstojnický sbor předepsanou kariérou. Důstojníci působící na rotách mají za sebou málo let služby a primárně se připravují na kariérní po-stup mezi vyšší důstojníky. Poměrně rychle tedy odcházejí na vyšší funkce. Za této situace jsou vedoucí praporčíci na rotách jistým stabilizačním prvkem a zárukou, že jednotka bude fungovat. Že bude přesně naplňována její každodenní čin-nost. Dohlížejí na to, aby poddůstojníci dělali svou práci a důstojníci se díky tomu mohli věnovat té své. Tedy splnění cílů jednotky a svému rozvoji.“

Pozemní síly versus letectvo

Určité otazníky vzbuzuje to, že v našem letec-tvu stále ještě není systém vrchních a vedoucích praporčíků natolik rozvinut jako u pozemních sil. Zatímco v prvním případě jsou vrchní praporčíci pouze na základnách, ve druhém je tento systém rozvinut až na roty. „Pomyslný náskok v tomto směru u pozemních sil je dán tím, že se poměrně intenzivně angažují v operacích. Právě to jim umož-nilo častěji se setkávat s tím, jak to v praxi funguje

StříbrnáStříbrnáarmádaarmáda

Máme za sebou deset let fungování institutu vrchních a vedoucích praporčíků, pozemní vojsko zatím o prsa vede

Když mi před mnoha lety připnuli na nárameníky dvě stříbrné hvězdičky, byl jsem na hodnost rotmistra patřičně

hrdý. Nic na tom nemohlo změnit ani to, že nám někteří lidé trochu pohrdlivě

přezdívali pošťáci. Od těch dob ušel

praporčický sbor notný kus cesty.

Řekl mi jasně, co ode mne očekává, a zeptal se na mé

představy a co potřebuji pro je-jich naplnění. Jedním z problémů,

kterému jsme čelili nejen v té době, ale přetrval i do současnosti bylo překonání hodnostní bari-

pro-edně oucích pra-

alizace naší ar- Řekl mi jasně, co ode mne

. Nicměnit

trochali pd těcprap

nnotný

--

u. e

„Dodnes si vzpo-mínám na své první se-

tkání s generálem ŠtefkouŘekl mi jasně, co ode mne

mnohna nstříbyro

h dýhrdý.nemohlo zmněkteří lidé t

přezdívaOd

6 7

kariéra

v jiných armádách. Míra nasazení vzdušných sil je logicky nižší a trochu na jiné úrovni. Proto tam sys-tém vrchních a vedoucích praporčíků nepronikl tak hluboko do struktury, jako je tomu u pozemních sil,“ vysvětluje generál Pavel. „Svou roli sehrává ale i to, že u pozemních sil jsme celkem jednoznačně defi novali změny mikrostruktur, ve kterých se již s těmito funkcemi praporčíků počítalo. U vzduš-ných sil revize mikrostruktur proběhla jen částeč-ně. Navíc tam praporčický sbor funguje přece jen trochu jinak. Takže tyto záležitosti nevnímali tak naléhavě jako u pozemních sil. Předpokládám ale, že v následujících letech se budeme věnovat tomu, abychom i u letectva měli odpovídající strukturu stříbrného sboru.“

Nový zástupce velitele společných sil – velitel vzdušných sil AČR plk. gšt. Libor Štefánik upozor-ňuje, že v současné době stále probíhá jednání o konečné podobě vzdušných sil. Připravuje se ru-šení 23. základny vrtulníkového letectva v Přerově a 22. základny letectva Sedlec, Vícenice, kterých se organizačně mobilizační a dislokační změny dotknou nejvíce. „Systém vedoucích a vrchních praporčíků srovnatelný s pozemními silami je vybudován u 25. protiletadlové raketové brigády Strakonice a částečně u 26. brigády velení, řízení a průzkumu ve Staré Boleslavi. Tyto útvary se svým složením blíží útvarům pozemních sil,“ upozorňu-je plukovník Štefánik. „Zatím se nám tento systém nedaří zapracovat do základen letectva. V žádném případě to ale není z důvodu, že bychom statut vrchních a vedoucích praporčíků nějak přehlíželi. Je to důsledek personálních restrikcí. Odlišnost le-teckých základen oproti ostatním útvarům spočí-vá převážně v úzké specializaci odborníků a jejich nezastupitelnosti. Letový provoz a s ním spojené

my a NATO

úkoly každé jednotlivé základny jsou prioritou. Za této situace je logickým krokem všech velitelů ponechat si při různých reorganizacích maximum odborníků, a to i na úkor ostatních funkcí, které se přímo na letovém úsilí nepodílejí.“

Plukovník Štefánik si uvědomuje, že současný stav, kdy na základně letectva je pouze jeden vrch-ní praporčík, není ideální. „O vzniku míst vrchních praporčíků na letkách a praporech probíhají dis-kuse. Bez možnosti navýšení tabulkových počtů je ale podle mého názoru tato otázka těžko řeši-telná. Pokud se někdy v budoucnu na základnách letectva podaří navýšit tabulkové počty, nebude nic a nikdo bránit vzniku samostatných tabulek vrchních praporčíků u letek,“ slibuje plukovník Štefánik. „Aby však nebyl zcela potlačen význam a přínos vrchních praporčíků u jednotek (prapo-rů a letek), byl vytvořen systém tzv. pověřených praporčíků, kteří se minimálně jednou měsíčně setkávají s vrchním praporčíkem a tlumočí mu po-žadavky a problémy tohoto sboru. Tím je zabez-pečena přímá cesta k veliteli základny.“

Samostatné funkce nebudou

Podle štábního praporčíka Seiferta je za těmito rozdíly možné vidět i odlišné principy, na kterých jsou postavena bojová jádra těchto sil. Bojovníci se u pozemních vojsk rekrutují především z muž-stva, poddůstojníků a praporčíků. Jejich zastoupení představuje osmdesát sedm procent celkových po-čtů. U letectva je situace poněkud odlišná. Hlavní bojovou složku představují především důstojníci. Mužstvo, poddůstojnický a praporčický sbor zde

tvoří jen šedesát osm procent celkových počtů. Tohle všechno přináší rozdílné vnímání role insti-tutu vrchních a vedoucích praporčíků a samozřej-mě i jiný poměr mezi hodnostními sbory. „Podle mého názoru je u letectva možná změna přístupu ke stříbrným hodnostním sborům. Rád bych, aby se po vybalancování poměru sborů zavedl institut vrchních praporčíků především u letek základen, kde je velké zastoupení mužstva, poddůstojníků a praporčíků. Chápu, že přetrvává problém s nedo-statkem tabulkových míst, ale domnívám se, že je tato situace řešitelná. Po dohodě s náčelníkem Generálního štábu zpracujeme v průběhu letoš-ního roku koncepci rozvoje vedoucích a vrchních praporčíků AČR. Tento materiál zanalyzuje aktuál-ní situaci. Bude defi novat, kdo je vedoucí a vrchní praporčík, jaké je jejich místo, úloha a role a jaké požadavky na ně budou kladeny. Zároveň vybere a defi nuje kritéria, na jejichž základě se stanoví, kde budou a kde mohou být systemizovaná mís-ta vedoucích a vrchních praporčíků. Stejná situace, jako je v současné době u letectva, byla kdysi u po-zemních sil a dnes si jejich velitelé neumí předsta-vit, že by neměli ve svých strukturách praporčíky na systemizovaných místech vedoucích a vrchních praporčíků.“

Nehledě na tyto názory je rozšíření institutu vrchních a vedoucích praporčíků u letectva asi během na dlouhou trať. Nadcházející reorga-nizační vlna v tomto směru změny ještě nepři-nese. Přestože revize mikrostruktur v některých případech navýšily tabulkové počty, u vzdušných sil došlo k jejich poměrně dramatickému sníže-ní. „Velitelé byli postaveni před volbu vybrat si z menšího zla. Pokud bychom jim striktně řekli, že budou mít praporčíka na roji, letce a základ-ně, oni by to samozřejmě splnili. Ovšem za cenu, že by museli sáhnout do odborného personálu. Za dané situace vnímali jako menší zlo, že nebu-dou mít naplněnou hierarchii praporčického sbo-ru. Je to tedy věcí vývoje. Do budoucna můžeme například některé odborné tabulky zdvojit s funkcí vedoucího praporčíka. V nejbližší době totiž roz-hodně nebudeme mít prostředky na to, abychom naplnili všechny chybějících funkce,“ říká náčelník Generálního štábu. „Struktura základny a letec-kých jednotek je jiná než u pozemních sil. Způsob práce a především komunikace je také trochu odlišný. Měli bychom se na to dívat i z hlediska potřeby. Tam, kde je u jednotek vnímaná potřeba těchto funkcí, a to jak ze strany důstojnického, tak i praporčického sboru, vzniknou přirozenou ces-tou. Pokud ale neexistuje tato potřeba a komu-nikace je zajištěna jiným způsobem, je zbytečné, abychom zaváděli institut praporčíků ve vedou-cích pozicích. Když ale zjistíme, že toto zastoupení chybí, pak ho budeme řešit systémově, a ne podle subjektivních pocitů. Jako rozhodující bych přitom vnímal potřeby samotného praporčického sbo-ru. To považuji za rozhodující. Nakonec i velitel si uvědomí, že je pro něj mnohem jednodušší mít jednoho partnera, se kterým může některé zále-žitosti komunikovat mnohem snadněji, než kdyby je musel řešit se všemi příslušníky praporčického sboru, poddůstojníků a mužstva.“

Problematice vrchních a vedoucích praporčí-ků a obecně poddůstojnického a praporčického sboru se budeme věnovat v pokračování tohoto článku v příštím čísle.

Text: Vladimír MarekFoto: autor a archiv Luďka Kolesy

V první polovině letošního února zabezpečily dva české vojenské letouny CASA C-295 přepravu vojáků maďarského kontingentu v silách KFOR. Je to vůbec poprvé, co byly letouny CASA použity v rámci projektu ATARES (Air Transport and Air to Air Refuelling and other Exchanges of Services). K realizaci požadavku maďarské strany se přihlá-sila Česká republika s letouny CASA a Litva s le-touny Spartan. České letouny CASA byly vybrány jako ekonomicky výhodnější varianta.

Pod hlavičkou MCCE (Movement Coordination Centre Europe), do něhož ČR přistoupila v roce 2010 a jehož členy je dalších 24 států, je v rám-ci programu ATARES zabezpečována přeprava ve prospěch Aliance a EU s využitím volných le-tových kapacit zúčastněných zemí. Pokud se daný stát zapojí do uvedeného projektu, nabídne své kapacity a přepravu zrealizuje. Na oplátku získává odpovídající počet volných letových hodin k bez-platnému zajištění vlastních potřeb pro přepravu,

a to např. letouny, kterými nedisponuje. Armáda České republiky tak bude moci v případě potře-by využít pro přepravu techniky a materiálu např. transportní letouny C-17 Globmaster, AN-124 Ruslan či C-130 Hercules nebo pro výcvik pilo-tů Gripenů například tankovací letoun KC-135. „Tímto sdílením jednotlivých schopností zúčastně-ných států dochází k rychlejšímu a zároveň efek-tivnějšímu zajišťování požadovaných přepravních schopností,“ konstatoval náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel. „S ohledem na plnění požadovaných úkolů a v kontextu po-třebných úspor je to do budoucnosti cesta správ-ným směrem,“ dodal generál Pavel.

Sto čtrnáct maďarských vojáků s výstrojí na-stoupilo v úterý dopoledne do dvou českých letounů CASA C-295 v maďarském Kecskemetu a po jeden a půl hodině letu přistáli v kosovské Prištině. Po nezbytných procedurách se stejný počet maďarských vojáků vydal z Prištiny zpět do Kecskemetu. Po splnění přepravního úkolu se české letouny vrátily krátce před čtvrtou ho-dinou odpoledne do České republiky na domov-skou základnu v Praze-Kbelích.

„Dnešní historicky první let v programu ATARES proběhl zcela bez problémů a bez nut-nosti doplnění paliva. Celkem jsme přepravili 218 maďarských vojáků,“ konstatoval po přistání na vojenském letišti v Praze-Kbelích velitel letky podplukovník Milan Laniak z 24. základny do-pravního letectva.

Více informací o programu ATARES přineseme v dalším čísle časopisu A report

Připravila: plk. Mgr. Jana Růžičková,oddělení komunikace s veřejností,

Generální štáb AČR

České letounyCASA

v programu ATARES

MADARŠTÍ VOJÁCI V ČESKÝCH LETOUNECH CASA MÍŘÍ DO MISE V KOSOVU

8

rubrika

98

Březen 1993

Příspěvky s označením SOUTĚŽ zasílejte na internetovou adresu redakce areport@centrum.cz do 15. října 2013.V případě, že budete posílat původní fotografi e,minimální rozměr by měl být 10×15 cm(korespondenční adresa redakce časopisu A report, Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6), u digitálních fotografi í minimální velikost 500 kb.

Nezapomeňte uvést jméno, příjmení, kontaktní adresu a telefonní spojení. Nejzajímavější příspěvky budou otištěny v listopadovém a prosincovém vydání časopisu A report.

PSANÁ TVORBA příběh, medailon (rozsah do třech rukopisných stran– 5 400 znaků včetně mezer)

FOTOGRAFIE samostatná fotografi e fotoreportáž (5 až 7 fotografi í)

Vítězové jednotlivých kategorií budouvyhlášeni a oceněni u příležitostiDne veteránů 11. listopadu 2013.

Hledáme zajímavé fotografi e a příběhy z vojenského života od roku 1993

ČTENÁŘSKÁ SOUTĚŽČTENÁŘSKÁ SOUTĚŽ

Ředitel Kabinetu ministra obrany ve spolupráci s redakcí časopisu A report vyhlašuje při příležitosti 20. výročí vzniku Armády České republiky čtenářskou soutěž v kategoriích:

V březnu 1993 pokračoval proces personálních změn. Novým velitelem Vojenského velitelství Západ se sídlem v Táboře se stal generálmajor Lubomír Jura. Tento v té době padesátník, naro-zený v Ježkovicích, okres Vyškov, prošel v minu-losti technickými funkcemi na úrovni pluk a divize. Od podzimu 1990 působil na Vojenském velitel-ství Západ jako náčelník vyzbrojování a technic-kého zabezpečení. Dosavadní velitel tohoto velitelství generálporučík Václav Grohman byl jmenován zástupcem náčelníka Hlavní operační správy Generálního štábu AČR. Správa zahranič-ních vztahů GŠ byla převedena z podřízenosti náčelníka Generálního štábu do podřízenosti mi-nistra obrany. Náčelník Generálního štábu AČR Karel Pézl byl k 1. 3. 1993 povýšen do hodnosti generálplukovníka.

Ministerstvo obrany vytvořilo pracovní sku-pinu, jejímž úkolem bylo zpracovat podklady pro tvorbu směrnice, která by zajistila zkvalitnění budoucího velitelského sboru AČR. Navrhovaná kritéria měla zachovat vlastní intelektuální a od-borné kapacity velitelského sboru a v žádném pří-padě nepřipustit plošnou čistku v armádě. V této souvislosti se objevila celá řada fám. Například

Rudé právo koncem února uvedlo, že se uvažuje o propuštění všech důstojníků starších 45 let, ab-solventů sovětských vysokých škol a zrušení zpra-vodajské správy.

Odstartovaly i zásadní změny v ekonomice AČR. Armáda pro tento rok hospodařila s rozpoč-tem necelých dvacet tři miliard korun. Z toho bylo 7,5 miliardy určeno na nákup materiálu, 6,5 miliar-dy na mzdy, 4,5 miliardy na služby a výdaje nevý-robní povahy a 2 miliardy na údržbu. Na investice pro rok 1993 bylo vyčleněnou pouhých 1,5 mili-ardy korun. Přitom 450 milionů korun spolkla jen dostavba Ústřední vojenské nemocnice v praž-ských Střešovicích.

Ministr obrany Antonín Baudyš zakázal jaký-koliv pohyb s armádním movitým a nemovitým majetkem. Tato blokace byla uvolněna až v oka-mžiku vypracování nové právní normy pro prodej armádního materiálu. Došlo rovněž ke zrušení podniku X-trade, který zřídilo ministerstvo jako příspěvkovou organizaci právě za účelem prode-je armádního materiálu. Neexistovaly totiž žádné argumenty, proč by právě tato organizace měla mít výhradní postavení. Ministr zároveň nařídil připravit do července 1993, kdy měla začít fun-govat nová organizační struktura armády, také nový systém jejího hospodaření. Jeho podstatou bylo upuštění od dosavadní praxe, kdy materiální hospodáři nakupovali a disponovali k tomu účelu zdroji podle jednotlivých tříd. Nově měl být veš-kerý nákup i prodej převeden pod jednu střechu,

a to především z důvodu snadnější kontroly jak korunou, tak i sledováním kvality při přebírání. Poprvé se také pro tento integrovaný systém za-bezpečení vojsk objevil pojem logistika.

Na konferenci pořádané Institutem pro stra-tegická studia se hovořilo o budoucí podobě naší armády. Podle generálporučíka Mojmíra Zachariáše čekají na přelomu tisíciletí největší změny pozemní vojsko. Dosavadní systém divi-zí s rozdílnou naplněností by měl být vystřídán mnohem pružnější brigádní strukturou. Pozemní vojsko by se v budoucnu mělo dělit na síly rychlé reakce a jednotky územní obrany. V této souvis-losti bude nezbytné přezbrojení. Nové zbraňo-vé systémy by přitom měly být již kompatibilní s výzbrojí NATO. Podplukovník Petr Lužný na to reagoval tím, že nová koncepce AČR s něčím po-dobným již počítá. Kromě brigádní organizace předpokládá vytvoření dvou armádních sborů. U jednoho z nich bude zřízena brigáda rychlé-ho nasazení. V roce 1997 by se pak početní stav armády měl rovnat 0,71 procenta počtu obyva-tel České republiky (přes sedmdesát tisíc vojá-ků). Snížit by se měl především počet důstojní-ků. Uvažuje se prý také o přerozdělení rozpočtu na rok 1993, aby mohl být nakoupen systém pě-chotních zbraní ráže 5,56 mm Lada.

Během praktického výcviku pokračovalo ověřování nového předpisu Vševojsk 1-1, kte-rý měl nahradit dosavadní tři základní řády (Zákl-1, 2 a 3). Jen příslušníci 1. divize přišli se 120 připomínkami.

Na žateckém letišti přistály dva americké bom-bardéry F 111 z Tygří letky dislokované na letecké základně Upper Heyford ve Velké Británii. Zbytek příslušníků tohoto útvaru přicestoval za svými

kolegy z české Tygří letky tak trochu netypic-ky autobusem po zemi. Plukovník Václav Vašek předvedl americkým kolegům na letounu MiG-29 akrobatické kousky. Tento špičkový pilot měl již v té době mezi americkými kolegy nemalé reno-mé. Familiárně ho oslovovali Double Vendy.

Letectvo se v březnu 1993 dostalo na přetřes i v těch nejvyšších patrech naší politiky. Ministr obrany Antonín Baudyš na zasedání branného a bezpečnostního výboru prohlásil, že základ na-šeho letectva má být v budoucnu postaven na le-tounech domácí provenience vybavených špič-kovou západní elektronikou. První krok na cestě k nákupu letounů L-159 byl učiněn.

V pražském hotelu Intercontinental se konala přehlídka návrhů nových vojenských stejnokrojů z dílny akademického malíře a fi lmového výtvarní-ka Theodora Pištěka. Dosavadní důstojnické stej-nokroje pocházely z roku 1962. V případě vojáků v základní službě byly jen o rok mladší. Nová ko-lekce v sobě nezapřela, že se její autor inspiroval u americké armády. Zachovávala střízlivé barvy, ve kterých převládala modrá pro příslušníky le-tectva a zelená v různých odstínech pro pozemní vojsko. Snaha o to, aby vojáci jak v základní službě, tak i z povolání v daleko větší míře využívali místo čepic s kšiltem lodičky, představovala návrat k tra-dicím první republiky. Tyto prototypy stejnokrojů doznaly v následujících měsících výrazných úprav, a tak jen pro zajímavost: Na pravé klopě saka měla být písmena ČR, na levé potom příslušné označe-ní ke zbrani. Letecké uniformy měly být doplněny odznaky a znaky výhradně ve stříbrném provedení. Zlatá barva byla podle tohoto návrhu vyhrazena pouze pro pozemní vojsko. Především v případě vojáků v základní službě měly košile nahradit trič-ka. Počítalo se i se zavedením svetrů s hodností.

Změny mělo doznat i samotné hodnostní označení. Nižší důstojníci se vraceli k prvorepub-likovým třícípým hvězdám. Zrušeno mělo být rá-mování u hodnostního označení vyšších důstojní-ků a vyšších praporčických hodností.

Že ne všichni příslušníci české jednotky v misi UNPROFOR na území bývalé Jugoslávie přispí-vají k dobrému jménu armády, se mohlo vedení resortu přesvědčit na hraničním česko-rakous-kém přechodu v Hatích. Když se totiž vojáci této jednotky koncem února vraceli domů, objevili celníci v konvoji sedmi automobilů 195 litrů alko-holu. Vojáci museli zaplatit 22 751 korun celního poplatku.

Text: Vladimír MarekFoto: archiv A reportu

Od vzniku Armády České republiky uplynulo v letošním roce dvacet let. Při této příležitosti jsme se rozhodli připravit seriál, kterým se vracíme do doby před dvěma desetiletími. V každém čísle budeme přinášet nejvýznamnější události a nejdůležitější okamžiky, kterými v jednotlivých měsících roku 1993 žila naše armáda.

10

rubrika

11

Připravil: Lubomír Světnička

Střelby plnou ráží Třiadvacet záložáků, pro které je dobrovolná služba u armády koníčkem a ctí, přijelo na tankovou střelnici u Přáslavic ze všech koutů republiky. Muže různého věku a profesí spojuje touha po nevšedních zážitcích ve vojenské uniformě a také pocit zodpovědnosti k vlasti. Každý rok na pár týdnů odjedou od práce a od rodin, aby se učili dokonale zkrotit mnohatunové kolosy. První tanková jednotka dobrovolných záloh je výjimečná a po letech výcviku se rezervistům splnil další sen. Armáda jim svěřila i své nejmodernější tanky T-72M4 CZ. „Dokončujeme přeškolení na modernizovaný tank T-72 a jsme v poslední fázi, tedy u střeleb plnou ráží," uvedl přímo na střelnici velitel 1. tankové jednotky aktivní zálohy Milan Mojžíš. Jeho kolega Radek Říha, jeden ze zakládajících členů, který je u jednotky deset let, hned doplňuje: „Trošku jsme postoupili do vyššího levelu. Já bych použil srovnání, že je to jako přesednout z vétřiesky do osobáku.“ Modernizovaný tank podle něj skýtá daleko vyšší komfort pro osádku. „Není tak hlučný, má nesrovnatelně lepší komunikaci, což byla u starých tanků taková Achillova pata, a také pozorovací přístroje pro velitele a střelce.“Podobných dobrovolníků by chtěla armáda přilákat v budoucnu daleko více. Podle nové koncepce, kterou nedávno schválila vláda, by obrana měla mít až pět tisíc dobrovolných záložníků.

12 13

mise

fakta

Mali Vnitrozemská republika ležící na veletoku

Niger má rozlohu 1,24 milionu km² (Česká re-publika 78 864 km²) a více než 14 milionů oby-vatel (v roce 1998 pouze 9,8 milionů). Z nich je přibližně 90 % muslimů, 9 % afrických animistů

a 1 % křesťanů. Na jednu ženu připadá 6,6 dítěte, více než 40 % obyvatel je ve věku do 15 let, ko-lem 40 % je negramotných. Za necelých dvacet let se počet obyvatel zvýšil o 50 %. Jiné informační zdroje uvádějí i mírně odlišná čísla. Hlavní město Bamako má zhruba 1,9 milionu obyvatel, přičemž lze očekávat, že příliv uprchlíků, jichž je údajně

kolem 400 000, toto číslo zvýší. Větší část území, především na severu, pokrývá savana a poušť, na hranici s Alžírskem a Nigerem se tyčí hory. Ty by se mohly stát opěrnými body teroristických skupin, především proto, že kontrola států v oblasti nad horskými prostory je minimální. V jižní části země, jsou kolem řek Niger a Senegal zalesněné oblasti a značná vlhkost. Území poměrně bohaté na vodu je i ve středu severní suché části Maliské republiky.

Armáda Mali před válkou

Před vypuknutím války měla malijská armáda něco přes 7 000 vojáků, z toho 400 příslušníků letectva a 40 sladkovodních námořníků. K nim lze připočíst 2 000 příslušníků policie a zhruba stejný počet členů jakési národní gardy, kterou údajně tvoří z části vojenští veteráni. Pozemní síly byly formovány do dvou mechanizovaných, dvou pěších, dvou dělostřeleckých a jednoho výsad-kářského praporu. Hlavní výzbroj tvořilo 18 čín-ských tanků Typ 62, 40 starých sovětských obr-něných transportérů BRDM-2, BTR-40 a BTR-152, 20 starších sovětských tažených děl, 2 raketo-mety BM-21 Grad a menší množství minometů. Letectvo disponovalo zhruba 20 stíhacími letouny MiG-17 a MiG-21, transportními An-24 a An-26 a vrtulníky Mi-8 a Mi-24. Námořníci na řece Niger mají, či měli, 2 hlídkové čluny. Jako zajímavost lze uvést, že ve výzbroji letectva se nachází 6 cvič-ných proudových letounů L-29 Delfín českoslo-venské výroby. Některé zdroje uvádějí rovněž typ L-39 Albatros. Letuschopných je pravděpodobně jen několik novějších vrtulníků Eurocopter AS350 Ecureil a Harbin Z-9 a část dopravních letounů. Z výše uvedené pozemní techniky pravděpodobně

většina nebyla již před válkou v bojeschopném stavu. Export vojenského materiálu z naší repub-liky a Bulharska, který mohl pomoci v boji proti islamistům se nepodařilo realizovat. To, co zbylo z armády po ústupu z Azavadu, lze označit za de-moralizovanou motorizovanou pěchotu.

Zhruba 500 vojáků získalo v posledním dese-tiletí výcvik v USA nebo pomocí amerických in-struktorů v rámci programů amerického velitelství pro Afriku AFRICOM, další byli vycvičeni ve Francii nebo v okolních zemích v rámci francouzských programů RECAMP a AAMLC. O kvalitách ne-početné armády Mali vypovídá ilustrativně fakt, že od roku 1974 v ní získalo prestižní hodnost 58 generálů. Zajímavé je, že puč, který svrhl zá-konného prezidenta, vedl nikoli islamista, ale absolvent několika stáží v USA, kapitán Amadou Sanogo, kterého podporovala právě ta část armá-dy, která byla vyškolena v zahraničí.

V podstatě lze konstatovat, že armádu Mali bude třeba vybudovat celou znova.

Francouzské síly v Africe

Francie spolu s Velkou Británií ovládala až do poloviny minulého století většinu rozlo-hy Afriky. Hranice mezi koloniemi byly mnohdy namalovány bez znalosti terénu pouze přímkou na mapě. Typickým příkladem takového řešení je

právě Mali. Pořádek udržovaly koloniální jednotky a cizinecká legie.

Francie má v současnosti stálé základny v Dakaru (Senegal), Libreville (Gabun) a Džibuti (Džibutsko). Výhodou francouzských ozbrojených sil je znalost terénu bývalých kolonií a řada ofi ciálních i neofi ciál-ních kontaktů. V Mali bylo nasazeno z letiště v čad-ské Ndžameně šest víceúčelových bojových letou-nů Rafale, dále Mirage 2000D a průzkumné Mirage F1. Pozemní síly používají víceúčelové vrtulníky Gazelle a Cougar a údajně i bitevní Tigre. Hlavní vý-zbroj pozemních sil tvoří kolová průzkumná vozidla 6×6 ERC 90 Sagaie s kanonem ráže 90 mm, lehká kolová průzkumná vozidla VBL, terénní automobily ACMAT a Peugeot (licenční Mercedes G), vezená děla CAESAR ráže 155 mm a minomety 120 mm Brandt F1. V únoru byly přisouvány tanky Leclerc, kolové obrněné transportéry VBCI a průzkum-ná kolová obrněná vozidla AMX10RC. Pěchota je vyzbrojena útočnými puškami FA-MAS, odstře-lovačskými puškami Hecate a kulomety Minimi. V Dakaru kotví specializovaná loď pro obojživelné operace Dixmunde třídy Mistral, která přivezla část pozemní techniky a aktuálně působí v oblasti jako plovoucí základna. Do Mali bylo přisunuto s po-mocí britského, amerického a kanadského letectva kolem 4 000 francouzských vojáků. Dlouhý přehled zúčastněných jednotek a útvarů nemá smysl vy-pisovat, není zde na to místo. Situaci v dohledné budoucnosti je obtížné odhadovat. Obrovské úze-mí s volně průchodnými hranicemi nelze úspěšně

střežit, natož bránit bez odpovídajícího počtu vo-jáků. Plánované stažení francouzských sil pravdě-podobně nepozdvihne morálku několikatisícového afrického mezinárodního kontingentu, který vytvo-řily státy ECOWAS v rámci programu ECOMOG.

Důvody k válceJe třeba se zastavit u důvodů a předpoklá-

daných následků této války „na konci světa“. Především se jedná o sociální konfl ikt, který je navíc podmíněn historicky a zahraničními vlivy. Mali je sice předním africkým producentem zlata, těží se tam rovněž stříbro, diamanty a fosfáty, ale životní úroveň většiny obyvatel patří k nejnižším na světě.

Velkým problémem je standardní korupce a rozkrádání státního bohatství politiky bez ohle-du na ideologická hesla. Dále se jedná o histo-rický vývoj, kdy v době francouzské kolonizace upadl jednoduchý domácí průmysl i část řemesel a následných třicet let komunistické vlády se spíše zaměřovalo na vytváření vzdušných krásných zí-třků a přípravu boje proti imaginárnímu nepříteli než na práci. Dalším nepřehlédnutelným faktorem jsou etnické vztahy, které lze bez nadsázky ozna-čit jako rasový problém. Tuaregové se světlejší pletí nechtějí žít v podřízenosti černochů z jihu a požadují vytvoření vlastního státu Azavad, který by měl pokrývat zhruba 60 % plochy Mali. S tímto cílem vypuklo již několik ozbrojených povstání, z nichž poslední bylo prologem současné války. Pravděpodobně největším problémem je populač-ní exploze, která zasáhla celý sever a střed Afriky. V dřívějších dobách regulovaly počet přemnože-ného obyvatelstva hlad a nemoci. Jenže v posled-ních dekádách zahraniční pomoc z Evropy a USA výrazně omezila vliv těchto faktorů.

Žádná vláda není schopna trvale zajistit rych-le se množícímu obyvatelstvu důstojné životní podmínky, zvláště když v bohatších zemích bylo či dosud je zvyklé žít z dotovaných potravin, vody, bydlení, bezplatné lékařské péče a školství a dob-ře placeného zaměstnání ve státní správě, kam nebylo třeba přehnaně docházet. Arabské jaro není nic jiného než vzpoura těch, kterým klesá životní úroveň, protože vlády již nejsou schop-ny zajišťovat bezpracný blahobyt pro všechny. Zahnáním interventů na sever bez následných ekonomických změn se pouze zakonzervuje sou-časný stav a nebude trvat dlouho a vypukne další válka v Mali, případně v jejím okolí. Navíc pobyt radikálních islamistů v islámském Mali přinese ideologické ovoce. V některých hlavách zakoření líbivá hesla poukazující na zkaženost a bohatství nevěřících a jejich domácích pomahačů a slibují-cí zároveň pozemský i posmrtný ráj pro ty, kteří padnou v boji za islám, který se stává v radikální formě náboženstvím chudých Asie a Afriky. To vše povede v budoucnu v chudé zemi k dalšímu ne-klidu, který se bude navíc projevovat i stupňujícím se tlakem na emigraci do Evropy.

Závěrem lze uvést hlavní výzbroj islamistických skupin. Jedná se o terénní automobily koncepce pickup, útočné pušky AK-47, odstřelovačské puš-ky SVD, kulomety řady PK, velkorážné kulomety DŠKM, přenosné protiletadlové komplety Strela 2 a Stinger a různou další výzbroj, která byla získána ve velkém množství za bojů proti libyjské vládě.

Text a foto: Martin Koller

Sněmovna schválila vyslání vojáků do MaliVyslání českých vojáků do Maliské republiky schválili poslanci na své schůzi dne 19. úno-ra 2013. Cílem výcvikové mise Evropské unie v Mali (EUTM Mali) je vycvičit vládní jednot-ky země k boji proti islamistům. Česká republika je připravena vyslat do Mali od 1. dub-na 2013 na dobu 15 měsíců do 50 vojáků. Oblast Mali má zásadní geostrategický vliv na severní a západní Afriku. Mali a celý regi-on Sahelu (pás území táhnoucí se podél jižní hranice Sahary) lze dlouhodobě hodnotit jako nestabilní oblast. K největším bezpečnostním hrozbám plynoucím z regionu náleží terorismus, proliferace zbraní či pašování osob a drog do Evropy. Bezpečnost ČR je úzce spjatá s bezpečností širšího regionu na jih od Evropy, tedy i Sahelu. Eskalace bezpečnostních hrozeb ve spojení s radikalizací a rostoucím vlivem teroristic-kých skupin v regionu by podle Ministerstva zahraničních věcí ČR ve svém důsledku znamenala i ohrožení bezpečnosti České republiky. Bezpečnostní strategie ČR přímo de-fi nuje nestabilitu a regionální konfl ikty v euroatlantickém prostoru a jeho okolí jakožto hrozbu mající dopad na bezpečnost ČR, přičemž jedním z nástrojů řešení krizových situ-ací je účast v misích a operacích mezinárodních vládních organizací. Do mise EUTM Mali se Češi v první rotaci zapojí jednotkou na ochranu sil, jejímž úkolem bude ochrana velitelství v Bamaku. V další etapě a v závislosti na požadavcích velitele mise se ČR hodlá výrazněji zapojit do výcviku tamních ozbrojených sil. Premiér Petr Nečas při jednání v Poslanecké sněmovně zdůraznil, že mise EUTM Mali je nebojová. „V praxi to znamená, že se výcvikové týmy nebudou po boku maliských jed-notek účastnit bojových operací. To je rozdíl například od situace v Afghánistánu, kde čeští vojáci cvičí afghánské jednotky v rámci takzvaných operačních styčných a porad-ních týmů (OMLTs) a zároveň se po jejich boku zapojují do bojových operací,“ vysvětlil. Do EUTM Mali v současnosti přispívá 18 států – těmi největšími jsou Francie, Němec-ko, Španělsko, Velká Británie, Polsko, Itálie a Maďarsko. Podle ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga má ČR svojí účastí v operaci příležitost dokázat spojencům, že je schopna pružně a efektivně reagovat na dynamický vývoj bezpečnostní situace v jejím okolí a zcela konkrétně a významně přispět k řešení závažných konfl iktů. Mise je příhod-ná i proto, že umožní českým vojákům i nadále udržovat a cvičit spolupráci se spojenci, které se naučili při nasazení v Afghánistánu, odkud se postupně stahují. Vyslání českých vojáků do Afriky bude stát 135 311 384 korun v letošním roce, o rok později pak 135 661 671 korun. Financování bude zajištěno z rozpočtové kapitoly Minis-terstva obrany ČR. Návrh na působení sil a prostředků resortu obrany ve výcvikové misi EU v Mali v letech 2013 a 2014 jednomyslně podpořil ve středu 20. února senátní Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost.

Malá, nebo velká asymetrická válka? Konfl ikt v Mali je pro našeho občana velmi vzdálený, především proto, že ho přímo neohrožuje. Bohužel se však jedná o další válku, která může připravovat novou půdu pro islamistický terorismus a rozpínavost v rámci globálních změn bezpečnostní situace ve světě, což reálně ohrožuje každého z nás.

PRŮZKUMNÉ OBRNĚNÉ VOZIDLO VBL (EUROSATORY 2010)

BITEVNÍ VRTULNÍK TIGRE (LE BOURGET 2011)

VOJÁK FRANCOUZSKÉ NÁMOŘNÍ PĚCHOTY (EUROSATORY 2012)

14 15

výcvik

Je těsně před půl čtvrtou odpoledne dvacá-tého osmého ledna a pod chatou Horské služby v lyžařském středisku Ovčárna pod Pradědem nervózně podupává s lyžemi na nohou sedmapa-desát závodníků. Nejprestižnější armádní závod v zimním přírodním víceboji začne za několik se-kund psát svou další kapitolu, a to devatenáctou. Soutěž pořádá sekce rozvoje druhů sil – operační sekce MO a Univerzita obrany v Brně.

Zahřívací kolo V první soutěžní etapě čeká vojáky ze šes-

ti evropských zemí zrychlený přesun v horském terénu, jehož součástí je běh na běžkách do vr-chu, a to z Velkého Václaváku na Praděd, a ná-sledně sjezd z Pradědu po turistické cestě k chatě Barborka. V této hodnocené disciplíně si nejlépe vedou příslušníci Základny munice Týniště nad Orlicí, následováni vojáky ze 73. tankového pra-poru Přáslavice a příslušníky Vojenské policie.

V podvečer vojáci absolvují u vojenské zotavov-ny Ovčárna pod Pradědem zahajovací ceremoniál mezinárodního Mistrovství Armády České repub-liky v zimním přírodním víceboji Winter Survival 2013 a oheň mistrovství na něm zapaluje první zástupce náčelníka Generálního štábu AČR ge-nerálmajor Miroslav Žižka. Slavnostního nástupu se z AČR účastní soutěžní družstva ze 73. tanko-vého praporu Přáslavice, 44. lehkého motorizova-ného praporu Jindřichův Hradec, 131. dělostřelec-kého oddílu Jince, 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany Liberec, 102. průzkumného praporu Prostějov, 141. zásobovacího praporu Pardubice, Samostatné záchranné roty Olomouc, Základny munice Týniště nad Orlicí, Univerzity obrany Brno, vojenského oboru FTVS UK Praha a Vojenské policie.

Zachránit paragánaje oříšek

Jestliže si armádní víceboj Winter Survival za dobu své existence vydobyl nálepku extrémní

závod, pak dvojnásobně pla-tí takové označení pro hlavní, v pořadí druhou etapu. Za dva a půl dne musí soutěžní týmy ura-zit s kompletní výbavou pro přežití přes šedesát kilometrů horským terénem Hrubého Jeseníku a přitom plnit obtížné úkoly, které pro ně při-pravují učitelé z Centra tělesné výchovy a sportu Univerzity obrany.

Druhý den extrémního závodu se tedy už od rána nese v duchu náročného pochodu přes hřebeny Hrubého Jeseníku a aktivit podobných bojovým činnostem jednotlivce a malých skupin v zasněženém horském terénu. Přitom nesmírně důležitá je dobrá orientace v členitém terénu. Na trati závodu vojáky čekají speciální lezecké disciplíny na skalách i v korunách stromů, překo-nání vodního toku a umělých překážek, orientační běh, střelba ze samopalu, hod granátem na cíl, záchrana parašutisty zachyceného na stromech, přeprava raněného vojáka a dvě nouzová přespá-ní v lese.

K nejtěžším disciplínám vytrvalostní etapy pa-tří například stanoviště s prvky vojenského lezení nazvané „Výsadkář“. Nedaleko Videlského sedla je pořadateli závodu pro vojáky připravena zkouška z lezeckých dovedností a rychlého rozhodování, jak nejlépe splnit úkol. Zadáním hlídek je do osmi minut bezpečně sundat na zem parašutistu za-chyceného na vysokých stromech a přesunout ho do vyznačeného prostoru.

„Už ho odřízni! Není čas!“ rozléhá se lesem, když se jeden ze závodníků točí na laně nad „bez-vládným tělem“ mezi stromy. Ukazuje se, že to není tak jednoduché. V časovém limitu osmi mi-nut se to daří jen necelé polovině týmů.

Dva členové družstva musí nejprve každý na jedné straně vyšplhat vysoko do koruny stro-mu a natáhnout nad výsadkářem lano. Skialpové boty na zmrzlém kmeni kloužou. Jeden se pak po laně spustí k výsadkáři. Zbylí dva ho na zemi jistí. Zachránce nejprve uváže tělo k sobě a teprve pak smí sáhnout po noži, aby výsadkáře uvolnil a pomalu a bezpečně se s ním spustil na zem.

A jak tuto disciplínu hodnotí závodníci? „Tento úkol se nám podařilo zvládnout za tři minuty,“ říká kapitán Michal Pech z favorizovaného družstva Základny munice Týniště nad Orlicí a jeho kole-ga nadpraporčík Milan Menzel dodává: „Důležité především je splnění úkolu si pořádně promyslet. Na způsobu jeho řešení jsme se dohodli asi před hodinou cestou sem.“

Počasí prověřujeJeště překontrolovat výstroj, vyčíst z mapy

správný směr a putování může pokračovat. Další kilometry těžko prostupným terénem až na místo, kde musí přečkat noc. Tam se první týmy dostáva-jí kolem páté odpoledne. Stany nejsou povoleny, závodníci si budují ve sněhu polozáhraby a provi-zorní přístřešky. Připravují si jídlo, doplňují teku-tiny a jdou spát. Tříčlenné vojenské týmy usínají s vědomím, že do cíle to mají ještě daleko a další nocleh stráví také na sněhu. Alespoň že teploměr tentokrát mají na své straně.

Jindy krutý mráz v Jeseníkách střídá obleva doprovázená hustým sněžením a deštěm. Sníh se z prašanu mění v nepříjemnou břečku. „Když mrzne, je to super. Člověk aspoň ráno vstává su-chý. Teď jsme měli ráno všechno mokré,“ popisuje četař Jan Jiskra z družstva Univerzity obrany.

„Letošní ročník je velmi obtížný, a to především kvůli zdlouhavým přesunům v rozbředlém sněhu a proměnlivému počasí, které vojáky pořádně prověřuje. Vlhké klima znamená nepohodu při přespání v lese. Vlhko je horší než suchá zima,“ hodnotí závod hlavní rozhodčí Jan Migdau.

Vojáci na lyžích se místy spíše brodí sněhovou břečkou, než jedou. Pod skálu, u které je připrave-na asi nejnáročnější disciplína čtyřdenního vysilují-cího závodu, doráží jedno z družstev. Vojáci sundá-vají lyže a mimořádně kluzkým terénem vystupují na horu. „Zatím se nám moc nedaří, na bednu to nevypadá,“ konstatuje desátník Ladislav Sás z tria reprezentujícího 73. tankový prapor v Přáslavicích, který se loni umístil na třetí příčce.

PavučinaDisciplína „Pavučina“ má příhodný název. Mezi

vysokými stromy je ve výšce zhruba 30 metrů nad zemí z horolezeckých lan opravdu upletena pavučina. Všichni členové družstva musí nejprve překonat napříč zavěšenou kládu vedoucí ze skal-ní terasy k pavučině. Druhou překážkou je vodo-rovná lanová síť – pavučina, na které jsou zavěše-ny tři kartičky s postupovými indiciemi. Kartičky sbírají buď všichni tři členové družstva, nebo jen jeden a ostatní čekají na okraji sítě. V časovém li-mitu dvanácti minut se to daří většině týmů.

„Nejde jen o to, zvládnout úkol co nejrychleji za každou cenu, ale popřemýšlet a zvolit vhod-né řešení. Letos nabízejí úkoly více variant řešení a správným rozhodnutím mohou družstva hodně získat,“ vysvětluje rozhodčí závodu podplukovník David Ullrich.

„Líbí se nám, že je soutěž velmi variabilní a vy-žaduje hodně dovedností. U nás podobné závody mají každý rok stejné disciplíny, pak je pro vojá-ky jednodušší se na ně připravit. Zde je to vždy jiné. I když zde naši předchůdci vítězili, my tako-vé ambice nemáme. Chceme jen závod dokončit a získat zkušenosti,“ říká lídr rakouského družstva nadporučík Georg Schiener ze 6. horské brigády v Absamu.

Univerzita obrany připravila ojedinělý závod propojující sportovní disciplíny s vojensko-praktickou činností

WINTER SURVIVAL 2013WINTER SURVIVAL 2013několik porcíEXTRÉMUTady nestačí být jen dobrým lyžařem, lezcem, střelcem nebo vytrvalcem. Kdo chce s kamarády uspět v tomto závodě, musí v sobě mít i něco navíc. Těžko přesně říct co. Ale pokud vám to schází, na trati to zjistíte spolehlivě.

a-vní, a dva

16 17

výcvik

Letos má Winter Survival historicky největší účast vojáků ze zahraničí. Přijelo celkem sedm družstev. Jde o příslušníky německých a rakous-kých speciálních horských jednotek, belgického praporu Commandos a studenty z vojenských akademií ve Vroclavi a Liptovském Mikuláši.

Během dne jsou vojáci postaveni před dal-ší úkoly, například orientační běh v lese nebo po dojezdu do cíle v osadě Bílý potok překoná-ní vodního toku. Zde univerzitní tělocvikáři mají pro unavené vojáky opět disciplínu vyžadující volbu správné strategie. Zadáním je překonat vodní tok „suchou nohou“. Přitom je nutné dostat na druhý břeh bez namočení i batohy a raněného vojáka-fi guranta upoutaného na nosítkách.

Vítězí tým z TýništěO nic jednodušší to družstva nemají ani během

fi nálového střeleckého souboje nad nevelkým Vrbnem pod Pradědem. V této soutěžní disciplí-ně jde především o střeleckou dovednost a také o stěstí.

Ranní slunce se pozvolna opírá do polí, na nichž se ještě blyští poslední zbytky zledova-tělého sněhu. Na horizontu se objevují tři postavy se zbraněmi. Rozvážně se pouští dolů do údolí. Mají se dostat na druhou stranu pole. Když jsou už skoro v polovině, překvapí je silná palba z ne-dalekého lesa. „Za ten val! Za ten val!“ křičí jeden z mužů a opětuje střelbu. Vojáci se kryjí za hlině-ným náspem.

„Jdeme!“ Ještě několikrát vystřelí a pak se roz-běhnou přes louku. V tom jeden z nich dostává zásah. Nastěstí se neskácí k zemi, jen zvedá ruce na znamení, že je vyřazen.

Tříčlenné týmy vyzbrojené starými samopaly vzor 58 musejí v časovém limitu projít asi půlki-lometrovou trasu a čelit útoku nepřátel. Úkolem závodníků je vyřadit z boje co možná největší po-čet útočníků se zbraněmi i bez nich a sám při tom nebýt zasažen. Hlavní roli v této disciplíně sehrává taktický soubojový simulátor MILES.

Střelecké cvičení už ale nemůže sebrat vítěz-ství týmu z Muniční základny Týniště nad Orlicí. Družstvo ve složení kapitán Michal Pech, nadpra-porčík Milan Menzel a nadrotmistr Miroslav Šroler obhajuje prvenství z loňského mistrovství Winter Survival.

„V tomto složení jedeme závod potřetí. Letos jsme však byli ve složitější situaci, protože nás od začátku všichni označovali za favority soutěže. Snažili jsme se, abychom předčili ostatní družstva. Máme obrovskou radost, že se nám to povedlo. Obhajoba vítězství je vždy těžká,“ hodnotí výsle-dek hlídky nadpraporčík Milan Menzel.

Po lítém boji o pozice na druhém a třetím místě stříbrné medaile získali rotný Václav Mařák, četař Pavel Smejkal a desátník Richard Dvořák z Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany. Bronz zaslouženě mají kapitán Zdeněk Střeštík, kapitán Karel Raděj a poručík Michal Škobrtal z Vojenské policie. Přitom vysokoškoláci předčili vojenské policisty jen o dva body.

Poháry a ceny nejúspěšnějším týmům na slav-nostním ceremoniálu předali náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel, náměs-tek ministra obrany pro personalistiku Michael Hrbata, rektor-velitel Univerzity obrany plukovník Bohuslav Přikryl a další představitelé Generálního štábu a české armády.

Zdařilý závodK překvapení pořadatelů závod letos dokonči-

la drtivá většina z devatenácti týmů. Odstoupila pouze dvě družstva – příslušníci 2. praporu Commandos z belgického Flawinne a 131. dělo-střeleckého oddílu z Jinců. Vloni nástrahy závodu zvládla jen necelá polovina týmů.

Lví podíl na uspořádání této soutěže měla Univerzita obrany. „Organizovat armádní Winter Survival je pro nás dlouhodobě prestižní záleži-tostí. Letošní ročník můžeme zcela směle hod-notit jako zdařilý a úspěšný. Naprosto s klidným svědomím si dovolím říct, že se nám podařilo dobře připravit a realizovat tento ojedinělý zá-vod,“ zhodnotil 19. ročník extrémního armádního závodu Winter Survival jeho sportovní ředitel plu-kovník Petr Hanák, ředitel Centra tělesné výchovy a sportu UO.Ředitel závodu plukovník gšt. Josef Trojan, zá-

stupce rektora UO, dodal: „Bez aktivního a inici-ativního přístupu všech zainteresovaných složek, jednotlivců, jejich zájmu o kvalitní přípravu celé soutěže a její zdárný průběh, by se tato význam-ná mezinárodní soutěž dala jen těžko připravit a uskutečnit. Velké poděkování si proto zaslouží

všichni, kteří se půlroční přípravou a vlastním průběhem soutěže zabývali. Vyzvednout bych chtěl jak vojáky z povolání, tak občanské za-městnance z Centra tělesné výchovy a sportu, organizačního sboru, závodní kanceláře, mediální skupiny, technické skupiny včetně studentů a ři-dičů. Zapomenout nemohu ani na ostatní složky armády, ke kterým patřili spojaři z 34. základny komunikačních a informačních systémů Praha, skupina odborníků z Vojenského geografi ckého

a hydrometeorologického ústavu Dobruška, pří-slušníci Posádkového zdravotnického zařízení Brno a řidiči ze společných sil. V neposlední řadě chci vyzvednout i pozitivní přístup zaměstnanců VLRZ, konkrétně Vojenské zotavovny Ovčárna pod Pradědem v čele s jejím ředitelem Ing. Jiřím Julínkem, která se na týden stala naší základnou.“

Text: Pavel PazderaFoto: Jiří Pařízek

18 19

zdravotnictví

Takováto činnost by byla k vidění při každé takzvaně ostré akci. Přitom nemusí mít přímou souvislost s obranou proti zbraním hromadného ničení nebo bioterorismem, ale spíš s onemocně-ním vysoce nebezpečnými infekcemi a zabráně-ním jejich šíření v ostatní populaci. Proto se za-čalo před deseti roky budovat specializované zdravotnické zařízení, které je primárně předur-čeno pro potřeby Armády ČR a v případě krizové situace by mohlo být využito i ve prospěch inte-grovaného záchranného systému České republiky. Oním ojedinělým pracovištěm je Centrum biolo-gické ochrany (CBO) v Těchoníně.

O kdysi přísně utajovaném objektu neda-leko Ústí nad Orlicí se začalo otevřeně hovořit až po teroristických útocích ve Spojených státech amerických v září 2001. Změna bezpečnostní si-tuace ve světě si vyžadovala adekvátní reakce. Biologická ochrana obyvatelstva se rázem stala často diskutovanou otázkou nejen u odborné, ale i laické veřejnosti. Před resort obrany byl posta-ven úkol zformovat mobilní biologickou jednotku rychlého nasazení a především vybudovat speci-alizované zdravotnické zařízení pro izolaci a léč-bu zasažených osob. Zadání bylo o to náročnější, že do té doby neexistoval kompaktní systém jak

biologické ochrany Armády ČR, tak České repub-liky, jakož i hospitalizační a laboratorní kapaci-ty na nejvyšším stupni biologické bezpečnosti (Biological Safety Level – BSL).

Jako základ posloužila bývalá těchonínská neveřejná vojenská nemocnice ze sedmdesá-tých let minulého století. Významným impulzem k vybudování nové sofi stikované kapacity se sta-la česká iniciativa na pražském summitu NATO v roce 2002. Výstavba Centra biologické ochrany v Těchoníně dostala zelenou. Práce byly ukončeny v roce 2006. Potom následoval dvouletý zkušební provoz. Od května 2009 přešlo CBO na plný pro-voz. Do vínku dostalo tyto hlavní speciální úkoly: centralizace sil a prostředků biologické ochrany AČR, izolace a léčení osob se zvláště nebezpeč-nými a exotickými infekcemi, izolace a karanténa jednotek po návratu z epidemiologicky rizikových oblastí, provádění obranného výzkumu v oblasti biologické ochrany, školení i výcvik v oblasti de-tekce a identifi kace vysoce nebezpečných nákaz a hospitalizace v podmínkách BSL 3-4.

V současné době CBO disponuje specializova-nou infekční nemocnicí pro izolaci a léčení osob se zvláště nebezpečnými a exotickými nákazami v podmínkách biologické bezpečnosti 3. úrovně

(například korejská krvácivá horečka, tyfus, HIV, tuberkulóza nebo antrax) a 4. úrovně (například těžký akutní respirační syndrom neboli SARS, pra-vé neštovice nebo virové krvácivé horečky lassa a ebola). Mimochodem, BSL 3-4 je nejvyšší úro-veň technického zabezpečení pro práci s vysoce rizikovými mikroorganismy.

Ve skutečnosti se jedná o osm lůžek na jednot-ce intenzivní péče a dvacet standardních lůžek. „V případě akutní potřeby může být výše uvedený počet lůžek navýšen zhruba o padesát procent,“ říká ředitel Ústředního vojenského zdravotního ústavu (ÚVZÚ) v Praze plukovník MUDr. František Bílek a dodává, že vedle toho je v CBO ještě k dis-pozici pitevna, zákrokový sál úrovně zabezpe-čení BSL 3-4, tři laboratoře úrovně zabezpečení BSL 3-4, učebny a potřebné zázemí, včetně stra-vování a ubytování.

Proces vyšetření profesionálů po jejich návra-tu ze zahraničních operací je v Centru biologické ochrany velmi dynamický. „V minulém roce v CBO absolvovalo vyšetření přes tisíc profesionálů, kteří ukončili svoje nasazení v zahraničí. Jednalo se ze-jména o vojáky, kteří plnili úkoly v Afghánistánu a vojenské pozorovatele z misí v Africe. Tady se jim provádí předepsaná vyšetření a jsou jim odebírá-ny vzorky krve k následným rozborům,“ upřesňuje ředitel ÚVZÚ, který je statutárním zástupcem tě-chonínského Centra biologické ochrany.

Za zmínku také stojí, že CBO je součástí inte-grovaného záchranného systému České republiky

a je zapojeno do spojeneckého systému biologic-ké ochrany v rámci NATO.

Přesto leckterý čtenář může namítnout, proč je třeba udržovat v chodu zařízení s nemalými pro-vozními náklady, když nám například virové he-moragické horečky bezprostředně nehrozí. Důvod je nabíledni. Musíme být přece připraveni na nej-horší. Nebýt adekvátně připraven na mimořádnou událost tohoto typu, která může de facto nastat kdykoliv a kdekoliv, lze pojmenovat jako lehko-myslnost. Příklad? Pomineme-li tak závažnou věc, jako je bioterorismus, stačí poukázat na turistiku, a to především do zemí, kde se zvláště nebezpečné nákazy čas od času vyskytují. Nikdo na světě totiž stoprocentně nezaručí to, že nemohou být zavle-čeny i do České republiky. A proto je k ruce specia-lizované armádní zařízení s profesně připravenými odborníky. Názory se sice mohou lišit, avšak pod-stata zůstává neměnná. CBO patří mezi důležité prvky bezpečnosti České republiky. Zatím ano…

Na spletité křižovatce V úterý 26. února se uskutečnilo v těcho-

nínském areálu pracovní jednání představitelů Ministerstva obrany, Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva vnitra. Téma? Perspektiva Centra biologické ochrany. Jednání proběhlo na doposud nejvyšší úrovni – ve formátu náměstků ministrů. Účastníky nejprve plukovník MUDr. František Bílek seznámil s posláním a hlavními úkoly tohoto oje-dinělého resortního pracoviště a nastínil jim ob-lasti možné spolupráce CBO se státními i civilními subjekty. Následovala ukázka činnosti na speciali-zované infekční izolační jednotce, kterou komen-toval ředitel těchonínského centra podplukovník Michal Kroča.

„Naší snahou je, aby toto unikátní zařízení i nadále fungovalo. K tomu se však musí náležitě upravit legislativní rámec a v rámci České republi-ky najít odpovídající fi nanční prostředky. Hledáme co nejefektivnější modely spolupráce s dalšími resorty. Věřím, že v řádu měsíců bude o další existenci Centra biologické ochrany v Těchoníně rozhodnuto,“ říká první náměstek ministra obra-ny Vlastimil Picek a upřesňuje, že za tímto účelem bude zpracován analytický dokument pro jednání Bezpečnostní rady státu.

„Chceme zachovat centrum, protože při neexis-tenci tohoto speciálního zdravotnického zařízení by mohlo dojít k závažnému narušení tuzemské-ho systému biologické ochrany. Netýkalo by se to jenom armády, ale i kapacit CBO vyčleňovaných ve prospěch IZS České republiky. Bez aktivní po-moci dalších subjektů by bylo těžké chod centra do budoucna zachovat,“ argumentuje zástupce ředitele odboru vojenského zdravotnictví plukov-ník MUDr. Zoltán Bubeník.

Centrum biologické ochrany je organizační složkou státu zřízenou Ministerstvem obrany. Aby bylo efektivně využíváno i mimo krizové situace, je však třeba hledat řešení i u dalších institucí. Možná spolupráce je s Ministerstvem zdravotnic-tví (hospitalizace, školení, výcvik, umístění Banky kmenů ČR), Ministerstvem vnitra (školení, výcvik), Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (věda a výzkum), Akademií věd ČR a vysokými školami (věda a výzkum), případně i soukromým sektorem (farmaceutické fi rmy – věda a výzkum, komerční aktivity).

Být, či nebýt – to je pro nepočetný personál CBO nejfrekventovanější otázka posledních let. S nadsázkou řečeno, ocitli se na křižovatce, kde

Připraveni na možnéNEBEZPEČÍ

V těchoníském Centru biologické ochrany jsou nepřetržitě přichystaní na izolaci a léčení osob se zvláště nebezpečnými a exotickými infekcemi

Armádní vrtulník W-3A Sokol přistává na heliportu těchonínského Centra biologické ochrany. Pacient s podezřením na zvlášť nebezpečnou nákazu je přeložen z paluby stroje do přepravního boxu a výtahem je evakuován na infekční pracoviště. Tam si jej přebírají zdravotníci v přetlakových ochranných oblecích. Po pár minutách je již izolován na speciálním nemocničním lůžku.

jim na semaforu bliká oranžové světlo. Až přijde ten správný čas, začne se řídit provoz. Jinými slo-vy, padne rozhodnutí, zda se pustí zelená, nebo červená…

Text: Pavel LangFoto: autor a Jan Kouba

20 21

technika a výzbroj

Většina teoretiků vychází z předpokladu, že vel-ký konfl ikt, který by mohl eskalovat do globálního rozměru, nevypukne dříve než za 15 až 20 let. Jeho místo kladou do Asie. Mediálně propagova-né ohrožení států NATO ze strany Ruska je mimo realitu. Podle řady odborníků není Rusko sto vést úspěšně konvenční válku proti NATO a podle ně-kterých ruských generálů již ani proti Číně. Rusko naopak může být, stejně jako v 19. a 20. století, významným spojencem při obraně Evropy a de-mokracie, tentokrát proti útoku z jihu a východu, nehledě na oboustranně výhodné ekonomické vazby. Z hlediska možných konfl iktů dohledné budoucnosti ovšem nelze vyloučit i menší válku, která by mohla přerůst v zásadní regionální střet se vztahem k bezpečnosti Evropy, přičemž se ne-musí jednat pouze o bezpečnost vojenskou. Jedna z malých válek s dopadem na okolní země a rov-něž energetiku Evropy probíhá aktuálně v Mali.

Od Gattlingů po kybernetický útok

Nejpravděpodobnější realitou současnosti a dohledné budoucnosti jsou konfl ikty nízké in-tenzity, v nichž se budou vojáci NATO a EU anga-žovat formou humanitárních operací nebo opera-cí na udržení a prosazení míru. Je otázkou, zda, případně kde po ukončení bojů v Afghánistánu vypukne další podobná válka. Z hlediska extre-mistických islamistů je daleko efektivnější pod-porovat imigraci svých stoupenců do Evropy, kde

zatěžují sociální systém a spolu s prodejem drog zlikvidují více obyvatel nepřátelských zemí než ozbrojenci Tálibánu a Al Kajdy na bojišti. Z tohoto hlediska se jeví expediční operace a ničení ne-přátel u nich doma jako vojenská nutnost. Stejně aktuální může být potřeba zabránit šíření zbraní hromadného ničení, především jaderných, a pro-středků jejich dopravy k cíli.

Dále vyvstává otázka, kde bude příští lokální válka z hlediska klimatických a geografi ckých pod-mínek. Současná zbrojní výroba se totiž zaměřila konjunkturálně na produkty určené na konfl ikty nízké intenzity mimo Evropu a USA, především na Blízkém a Středním východě. Vzhledem k délce konfl iktu v Afghánistánu, přičemž prognóza poli-tického vývoje zůstává i po deseti letech nejasná, můžeme mluvit doslova o afghanizaci výzbro-je mnoha zúčastněných zemí. Vyvstává otázka, zda tato výzbroj a další vybavení budou vhodné pro jinou válku a případnou velkou válku globál-ního charakteru. Co bude za pár let s tisíci vozidel programu MRAP a jiné, nikoli levné specializované techniky vyrobené pro Irák a Afghánistán? Jsme schopni v současnosti a dohledné budoucnosti pružně vyrábět techniku použitelnou pro různé druhy konfl iktů? Jak rychle můžeme zavést její výrobu a v jakých počtech? Kde končí úkoly na-sazení vojáků NATO a EU z globálního pohledu? Jak jsme na tom z hlediska vývoje nových tech-nologií a jejich aplikace do vojenské techniky pro dlouhodobé použití, abychom nevstupovali do případné velké války s muzeální či nevhodnou výzbrojí? Jsme schopni účinně omezit transfer

moderních technologií, a to tak, aby se Evropa a NATO nedostaly ve velké válce do pozice ame-rického generála Custera? Ten byl poražen v roce 1876 ofi ciálně primitivními indiány, kteří však měli lepší výzbroj nakoupenou od bílých obchodníků, ale i vhodnější taktiku a lepší znalost terénu než on a jeho kavaleristé. Právě tento příklad ukazu-je jako obzvláště aktuální bezpečnostní problém otázku transferu vojenských technologií a v sou-časnosti i technologií dvojího užití. Mimochodem, jedním z důvodů ostudné, avšak zasloužené porážky uvedeného generála byl fakt, že nevzal na fi nální akci své expediční operace přidělené houfnice a kulomety Gattling, pod jejichž palbou by se indiánské jízdní útoky zhroutily. Evidentně byla podceněna důležitost palebné podpory. Dále se musíme ptát, zda máme dostatek kapacit ne-jen z hlediska výroby a oprav výzbroje, ale rovněž zásob náhradních dílů a munice a v neposlední řadě i vycvičených záložáků (počínaje jejich vý-strojí) k nahrazení ztrát pro případ rozsáhlejšího konfl iktu. Jak jsou zabezpečena centra výroby a oprav výzbroje a sklady vojenského materiálu pro případ masivního útoku nebo nástupu velké války nikoli jaderným úderem, ale formou kyber-netického úderu či cílených destrukčních operací teroristického typu, které by provedly nepřátelské speciální jednotky v civilu za podpory imigrantů s cílem rozvrátit energetickou základnu a logisti-ku zásobování obyvatelstva i armády? Přitom ne-lze popřít, že kybernetické útoky mohou být velmi účinné nejen proti infrastruktuře kteréhokoli státu, ale i proti sofi stikovaným vojenským systémům.

Z tohoto hlediska lze připomenout případ dvou amerických bezpilotních letounů, které získali v nedávné době Íránci.

V rámci všemožných úsporných opatření mno-hé armády NATO omezují počty dělostřelectva, protiletadlové výzbroje, ženijního i logistické-ho materiálu. Jak rychle jsou evropské armády schopny dosáhnout v případě ohrožení potřeb-ných počtů vycvičených vojáků a odpovídající vý-zbroje? Klesající počet výrobců vojenské techniky nebude schopen ze dne na den zahájit rozsáhlou produkci. K tomu je třeba připomenout, že NATO vychází z předpokladu, že každý stát je schopen zajistit si nejprve vlastní obranu a poté vyčleňuje vojska pro společné síly Aliance.

Výzbroj polního dělostřelectva pro expediční operace

Specializované dělostřelecké zbraně, většinou malé kanony a moždíře, používali již v 16. století námořníci při vyloďovacích operacích. Potřebovali je tam, kde nebyla schopna zajistit podporu lodní či pevnostní děla. V období mezi světovými válkami se objevila lehká děla a bezzákluzová děla, určená pro vysazování z letadel. V průběhu druhé světové války došlo k jejich nasazení v praxi. Stále širší úlo-hu hrály díky svojí lehkosti a mobilitě minomety.

Technologický vývoj a výroba vycházejí přede-vším z objednávky vojáků na bojišti. Z hlediska

hodnocení situace a odpovídajících požadavků lze navázat především na zkušenosti francouz-ských a amerických dělostřelců z Vietnamu, rus-kých z Afghánistánu a spojeneckých ze současné-ho období z Iráku a Afghánistánu.

Dělostřelecká podpora má v expedičních operacích dvě základní formy: konkrétně obra-nu základen, případně obydlených aglomerací a mobilní podporu pozemních sil působících v te-rénu. V prvním případě děla prakticky nemusí být mobilní, avšak měla by mít velký dostřel, přesa-hující 20 km, a schopnost střílet celým spektrem úhlů náměru. V současnosti provádějí dělostřelci v misích především tzv. protibaterijní palbu, tedy ničení prostorů odkud se vůči základnám odpa-lují rakety. Potřeba obrany před útokem pěchoty nebo vozidel je poměrně málo pravděpodobná. Pro střelbu na menší vzdálenosti děla doplňují minomety. Ochranu obsluh a munice mohou za-jišťovat palposty vybudované ženisty. Detekci cílů a přesnost střelby by měla zajišťovat kombinace různých prostředků od letectva, bezpilotních le-tounů, předsunutých pozorovatelů až po radio-lokátory a jiné senzory na základně. Z tohoto hlediska je naše armáda vybavena osvědčenými senzorickými systémy různého druhu, konkrétně ARTHUR, Sněžka a LOS. Faktem je, že nepříznivé klimatické podmínky mohou použití letedel všeho druhu omezit nebo jejich činnost zcela vyloučit. Z tohoto hlediska je třeba, aby dělostřelectvo obrany základny bylo připraveno k vedení palby do předem určených sektorů. Pro vyšší účinek při takové střelbě naslepo by bylo vhodné použití

raketometů, které by svojí palbou pokryly větší prostor v krátkém čase. Uvedenou možnost při-pomínají především ruské zdroje na základě praxe z Afghánistánu.

Některé současné dělostřelecké systémy mo-hou zajišťovat ze základny palebnou podporu jednotek v terénu až na vzdálenost kolem 40 km. V praxi však situace není jednoduchá, proto-že s rostoucí vzdáleností klesá přesnost střelby, a pokud je protivník v dotyku s vyslanými vojáky, mohlo by dojít ke ztrátám na životech vlastních vojáků. Uvedený problém zdánlivě řeší využití přesné munice. Je však otázkou, nakolik efek-tivní je střelba granáty v hodnotě stovek tisíc korun i více za kus na několik pěšáků v terénu. Každopádně dělostřelci v Afghánistánu používají až na naprosté výjimky klasické „hloupé“ tříštivé či tříštivo-trhavé granáty, označované slangově také jako železné. A je zde další zásadní otázka: Nakolik je „chytrá“ munice ovlivnitelná kyberne-tickým útokem?

Podporu jednotkám v terénu a konvojům na komunikacích mohou poskytovat samohyb-ná děla, případně jiné zbraně, jež je doprovázejí. Za dobrého počasí může jejich úlohu beze zbyt-ku převzít letectvo, avšak ve ztížených terénních nebo klimatických podmínkách může být efektiv-nější doprovodné dělostřelectvo. Tuto možnost opět uvádějí ruské zdroje. V lokálních konfl iktech se osvědčily například ruské samohybné dělo//minomety NONA nebo raketomety či minomety vezené na terénních nebo obrněných vozidlech. I v tomto případě vyvstává otázka efektivního průzkumu, detekce a zaměřování cílů. Zde je možno využít v širší míře menší typy bezpilotních prostředků, které jsou vezeny přímo v koloně. Z hlediska mobility jsou dostatečné kolové pod-vozky, protože v současných expedičních opera-cích dominují kolová vozidla.

Důležitým faktorem je zásobování municí. Je třeba řešit otázku manipulace, transportu i bez-pečného skladování. I zde je třeba rozhodnout, zda volit spíše manuální zajištění činností, nebo strojové. V prvním případě je potřebný dostatek fyzicky zdatných vojáků, ve druhém nelze vyloučit poruchy strojů. Přitom již existují robotické mani-pulační a dopravní systémy, i když některé pouze ve stadiu zkoušek. Pravděpodobně nejvyspělejší byl z uvedeného hlediska americký dělostřelecký systém Crusader, jehož vývoj byl však před ně-kolika lety ukončen z důvodu úspor na základě názoru, že vysoce moderní dělostřelectvo není potřebné.

Zásadní význam dostává otázka, zda v sou-časnosti a blízké budoucnosti preferovat taže-ná, vezená nebo samohybná děla a jaký má být stupeň ochrany jejich obsluh. Vyvstává problém vyvážení nákladů, mobility i ochrany v různých si-tuacích. V Afghánistánu jsou používána na jedné straně lehká tažená děla M777 a na druhé těžké pásové samohybné kanonové houfnice PzH 2000, obě zbraně však mají stejnou ráži. Která z nich je z hlediska expedičních operací efektivnější? Mimochodem za obzvláště potěšující lze označit jednoznačně dobré hodnocení našich samohyb-ných kanonových houfnic vz. 77 DANA polskými dělostřelci v Afghánistánu.

Na závěr je tedy třeba položit si zásadní otáz-ku: Lze posuzovat armády a jejich výzbroj pouze z hlediska peněz?

Text a foto: Martin Koller

ŘADA OTÁZEKŘADA OTÁZEK (nejen) pro dělostřelectvo pro dělostřelectvo budoucnostibudoucnostiNení dávno období, kdy dělostřelectvo bylo považováno za druh vojska téměř na odpis. Měly je nahradit raketové systémy a letectvo. Avšak i v době expedičních operací se opak ukázal pravdou. Je však třeba řešit široké spektrum problémů, ale brzdou rozvoje se stává, více než dříve, nedostatek fi nančních prostředků.

SAMOHYBNÁ KANONOVÁ HOUFNICE VZ. 77 DANA (BAHNA 2011)

23

technika a výzbroj

Jeden prototyp VCI byl prezentován už na vý-stavě Eurosatory 2004. Na základě úspěšných voj-skových zkoušek byla roku 2009 zahájena před-sériová výroba. Její ukončení se předpokládalo v roce 2015.

První sérii mělo tvořit 54 VCI a 11 VPC. Následně měla výroba pokračovat tempem 100 vozidel za rok. Realita je ovšem jiná z dů-vodu úspor. Z plánovaných 700 vozidel poklesla objednávka na 630 v celkové ceně 2,86 miliardy eur. Z toho má být 520 ve verzi VCI a zbytek ve-litelských VPC, případně VTT. Velitelská vozidla přepravují pět specialistů v důstojnické hodnos-ti, kteří obsluhují plukovní informační systém SIR (Systéme d´Information Regimentaire) a infor-mační systém vozidel SIT (Systéme d´Information Terminal). Systémem SIT budou vybavena i vozi-dla VCI.

Historie vývoje VBCI ilustrativně ukazuje složi-tost vztahů mezi jednotlivými vývojovými fi rmami z interního i mezinárodního hlediska. V praxi je odrazem těžko slučitelných tendencí, které mají za cíl zachování obranného průmyslu, minima-lizaci nákladů a udržení obranyschopnosti a vo-jenských schopností Francie za minimum peněz. Po plném přezbrojení na typ VBCI bude Francie jedinou z velkých zemí NATO a Evropské unie, které se zbavily pásových obrněných transportérů a bojových vozidel pěchoty (BVP). Nelze popřít, že francouzské pásové BVP typu AMX 10P patři-lo ve své kategorii k nejslaběji chráněným a jeho koncepce nebyla perspektivní z hlediska dalšího vývoje. Proto byl před několika lety defi nitivně za-mítnut návrh na modernizaci cestou zesílení ba-listické ochrany a několika dalších konstrukčních změn. Přechod na výhradně kolové typy pravdě-podobně sníží provozní náklady mechanizova-ných útvarů, avšak je otázka, zda VBCI budou sku-tečně schopna doprovázet tanky Leclerc za všech okolností. Ovšem nepravděpodobnost vypuknutí velké války klasického typu v dohledných dvou dekádách i geografi cká pozice Francie mezi spřá-telenými velkými státy činí takové rozhodnutí poměrně legitimním a především z hlediska fran-couzských zájmů výhodným.

Technický popisZáklad konstrukce VBCI tvoří pancéřová korba

svařená z plechů vyrobených z tvrzených hliníko-vých slitin. Má klasický tvar, daný ostře skloněnými čelními pancíři, mírně skloněnými bočními pancíři a téměř svislou zadní stěnou, který je pro vozidla této kategorie optimálním standardem. Korba nemá boční střílny pro zbraně přepravovaného

družstva, takže VBCI lze řadit spíše mezi obrněné transportéry než bojová vozidla pěchoty. Celkový využitelný objem korby je 13 m². Na jejích bocích jsou upevněny schránky na záložní a výstrojní součástky.

Pancéřová korba odolává průbojným střelám do ráže 14,5 mm při kolmém dopadu. Nejvyšší odolnost má díky silně skloněnému pancíři její čelo. Odolnost dále zvyšuje přídavné pancéřování

z titanových desek. Po jejich namontování by měla korba odolávat munici střední ráže a ku-mulativním granátům z ručních protitankových zbraní. Strop má odolávat kumulativní submunici leteckých pum a dělostřelecké kontejnerové mu-nice. Dno korby, zesílené přídavnými pancéřo-vými moduly, má odolávat účinku standardních protitankových min. V pancéřových pouzdrech jsou uloženy také rozvodovky u každé nápravy. Odolnost vůči kumulativním hlavicím s povrcho-vým elektrickým obvodem dvojdílného zapalo-vače (například rakety PG-7 vystřelované z pan-céřovky RPG-7) má rovněž zvýšit francouzský typ mřížové ochrany typu slat (A report 5/2012),

Kolový obrněný transportér VBCI část 2.

Vozidla VBCI byla prozatím úspěšně nasazena v Afghánistánu a v současnosti tvoří rovněž výzbroj některých francouzských jednotek v Mali.

Je určeno pro dvě skupiny uchazečů:kategorii A – zájemci o službu u bojových

jednotek (7 dnů)kategorii B – zájemci o službu u ostatních

součástí skupiny (2 dny)

Skládá se ze dvou částí: – základního výběru

(pro kategorii A i B) – výběrového týdne

(pouze pro kategorii A)

Vstupní podmínky:• minimálně dva roky aktivní služby u útvarů

a zařízení AČR nebo absolvent vojenské vysoké školy (ve zvláštních případech může být odpuštěno)

• zdravotní klasifi kace A• čistý rejstřík trestů• úplné středoškolské vzdělání s maturitou

(výjimky pouze u zabezpečovací jednotky)• pokud možno bezpečnostní prověrka

požadovaná na danou funkci

Ubytování je zajištěno v prostoru kasáren bez možnosti opuštění ubytovacího prostoru. Na první dva dny výběrového řízení je nutné si zabezpečit stravu.

Zájemci o výběrové řízení, kontaktujte oddělení personalistiky 601. skupiny speciálních sil nejpozději do 3. května 2013na tel. (973) 411 596 (411 539), 724 692 676 (725 705 125) nebo na e-mail personalni@601skss.cz.

Více informací o útvaru a výběrovém řízení naleznete na internetových stránkách www.601skss.cz.

vyhlašuje

pro zájemce o službu u této elitní jednotky AČR

ýýýýýýýý

Kdy? 13. května 2013Kde? Letecká kasárna Prostějov

Kolový obrněný Kolový obrněný transportér VBCItransportér VBCI

REPORTREPORT

26 27

technika a výzbrojkterý tvoří kovový rám se sítí osazenou kovový-mi maticemi.

Vlevo v přední části korby se nachází praco-viště řidiče. Vstup do něj umožňuje poklop. Před ním se nalézají tři periskopy. Pro jízdu v noci je možno použít noktovizor. Za střelcem je pracoviš-tě velitele. Ten může nastupovat pomocí poklopu, vybaveného pěti periskopy, nebo záďovou ram-pou přes prostor družstva. Zhruba ve středu délky vozidla mírně vpravo je umístěna kruhová základ-na věže. V ní se nalézá pracoviště střelce. Ten na-stupuje buď poklopem ve stropu věže, osazeným šesti periskopy po obvodu, nebo přes prostor družstva po rampě. Osmičlenné pěší družstvo je umístěno v prostoru nad třetí a čtvrtou nápravou. Nastupuje po mechanicky ovládané sklopné zá-ďové rampě, která je navíc vybavena jednokříd-lými dveřmi, jimiž lze nastupovat, když je rampa zdvižena. Ve stropě prostoru družstva jsou dva obdélníkové poklopy. Příslušníci družstva sedí če-lem k sobě, avšak šachovnicově, což zvyšuje po-hodlí při dlouhodobém pobytu uvnitř vozidla.

Pohon zajišťuje powerpack tvořený řadovým přeplňovaným vznětovým šestiválcem Volvo--Renault D 12 o objemu 12 l a výkonu 407 kW a automatickou převodovkou ZF 7 HP 902 se sed-mi rychlostmi vpřed a dvěma vzad. Točivý moment je přenášen na všechna kola pomocí kardanových hřídelí spojujících powerpack a rozvodovky každé nápravy. Kola jsou zavěšena samostatně a mají hydropneumatické pérování. Pneumatiky jsou vy-baveny systémem centrálního doplňování a vnitř-ními dojezdovými obručemi známými jako runfl at. Nádrže s pohonnými hmotami a zásobníky stla-čeného vzduchu jsou umístěny v čele korby před řidičem a powerpackem. Ten lze blokově vyměnit po demontáži rozměrného krytu, který je součástí čelního pancíře a pancíře stropu korby. Ve stropní části pancíře jsou umístěny žaluzie vstupu vzdu-chu k chladiči. K odvodu vzduchu slouží žaluzie po pravé straně korby mezi druhým a třetím ko-lem. Čelní část pancíře je vybavena servisními po-klopy a kryty.

Výzbroj je soustředěna ve věži Dragar TCM25. Tvoří ji stabilizovaný automatický kanon 25M811 ráže 25 mm s možností podávání pásů s municí různého druhu z obou stran, který je umístěný vlevo od osy věže, a kulomet M52 ráže 7,62 mm umístěný v pouzdře na pravém boku věže. Pro ka-non je ve věži vezeno 150 nábojů. Střelbu z něj je možno vést jednotlivými ranami, krátkými dávka-mi po třech nebo deseti nábojích, případně nepře-rušovanou střelbou, s možností nastavení různé kadence od 125 až po 400 ran za minutu. Otáčení věže a nastavování náměru zbraní zajišťují elektro-motory. Střelec pozoruje terén a zaměřuje zbraně pomocí kombinovaného přístroje tvořeného op-toelektronickým zaměřovačem, laserovým dálko-měrem, videokamerou a termovizorem Catherine QW. Situaci sleduje na displeji. Obdobný displej má také velitel, který může v nouzové situaci

rovněž ovládat věž a zbraně. Další výzbroj tvoří osm zadýmovacích granátometů Galix, po čtyřech na každém boku věže. Lze je nabíjet také tříšti-vými a akustickými/zábleskovými granáty. Výzbroj velitelských vozidel VPC má tvořit bezosádková věž Arrows 300 fi rmy FN s externě lafetovaným kulometem M2BH ráže 12,7 mm. Vybavení VBCI umožňuje zapojení do systému digitalizovaného bojiště. Základním prvkem je terminál informač-ního systému SIT-V, tvořící organickou součást armádní informační sítě BMS (Battle Management System). Ve vozidle je umístěn grafi cký terminál se zobrazením situace na bojišti v reálném čase. Systém SIT (Systéme d´Information Terminal) vychází ze systému FINDERS (Fast Information, Navigation, Decision and Reporting System), za-vedeného jako součást vybavení tanků Leclerc. Jeho součástí je rovněž pozemní identifi kační systém BIFF (Battlefi eld Indentifi cation Friend or Foe). Pro komunikaci v rámci nižšího stupně slouží plukovní informační systém SIR. Pro vyš-ší stupeň spojení slouží radiostanice PR4G nebo VS4 IP. Do výstroje vozidla rovněž patří automa-tický hasicí systém, klimatizace a integrální systém

ochrany před účinky zbraní hromadného ničení. Přepravované pěší družstvo je od února 2011 vybaveno v souladu s francouzským programem vojáka 21. století FÉLIN (Fantassin à Équipement et Liaisons Intégrés). Francouzská armáda tím do-sáhla evropského prvenství.

Obě verze vozidla lze přepravovat pomocí transportních letounů C-17 a A400. Důležitým uživatelem je rovněž francouzské vojenské ná-mořnictvo – Marine nationale, které předpokládá využití obrněných transportérů VBCI a menších kolových obrněných vozidel Panhard PVP (Petits Véhicules Protégés) na plavidlech pro obojži-velné operace třídy Mistral a na vyloďovacích plavidlech BCP (Batiments de Projection et de Commandement). Obrněné transportéry VBCI lze hodnotit jako úspěch francouzského obranného průmyslu a perspektivní zbraňový systém z hle-diska plnění požadavků na bojové úkoly v misích 21. století. Téměř dva roky byly nasazeny v rámci francouzských bojových jednotek v Afghánistánu.

Text: Martin KollerFoto: autor, GIAT, NEXTER

armáda a veřejnost

Hlavní takticko-technická data:Osádka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 + 9Bojová hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29/26 tDélka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7,8 mŠířka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2,98 mVýška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2,26 mMaximální rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 km/hDojezd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 750 km

V prvé řadě mu jeho zdravotní pojišťovna v plné výši hradí cestovní náklady spojené s předodběrovým vyšetřením a pak také s vlastním odběrem krvetvorných buněk. Dárce je osvobozen od regulačních po-platků při všech vyšetřeních i hospitalizaci souvisejících s odběrem.

Zákoník práce dává dárci coby zaměstnanci právo čerpat na všechna potřebná vyšetření v souvislosti s odběrem až 4 dny (96 hodin) plně placeného pracovního volna.

Při výpočtu roční daně z příjmu může dárce dále uplatnit, stejně jako při dárcovství krve, odečet až 4 000 Kč jako uznaný dar poskytnutý pro zdravotnické účely. Příslušná potvrzení vydá dárci lékař odbě-rového centra při propuštění z nemocnice.Český národní registr dárců dřeně svými standardy zaručuje zachování veškerých opatření k ochraně

bezpečnosti dárců, kteří se na jeho programu podílejí. Ve všech náběrových a dárcovských centrech je kaž-dému dárci vysvětlen celý proces darování dřeně tak, aby mu dobře porozuměl. Každému dárci při odběru krvetvorných buněk i po něm je vždy věnována maximální možná lékařská péče a pozornost. Rovněž je přísně chráněna důvěrnost všech jejich osobních dat.

Co je dobré věděto dárcovstvíkostní dřeně

Ve dvou předchozích číslech A reportu jsme přinesli základní informace o projektu Ministerstva obrany České republiky s názvem Armáda dává naději, jehož cílem je rozšířit databázi Českého národního registru dárců dřeně o nové zájemce ochotné dobrovolně poskytnout své krvetvorné buňky osobám s poruchou krvetvorby, imunity a metabolismu. Popsali jsme rovněž průběh odběru kostní dřeně a zmínili vysokou, až 80procentní (!) účinnost léčby tímto způsobem. V tomto článku připomeneme, na co všechno má dárce dřeně ze zákona nárok.

TITULNÍ STRÁNKA ČASOPISU NADĚJE Z PROSINCE 2012, KTERÝ VYDÁVÁ NADACE PRO TRANSPLANTACE KOSTNÍ DŘENĚ A ČESKÝ NÁRODNÍ REGISTR DÁRCŮ DŘENĚ. KE STAŽENÍ VE FORMÁTU PDF JE NA WWW.KOSTNIDREN.CZ.

TITU

PRO

VE F

is Nadace pro Časopi

e kostní dřeně transplantace

a kého národního Česk

tru dárců dřeněregist

www.kostnidren.czw

ročníkročník1919

2/2012/20

da dává nadějiArmád

afghánským dětem

matoonkologickým pacientům

i hem str. 3

DMS KOSTNIDREN na číslo 87777

cena SMS je 30,- nadace obdrží Kč | n

27,- Kč

Sedm pověr o darování dřeně1. Seká se do kosti Neseká. Krvetvorné buňky se odebírají buď jehlami přes kůži, nebo

ze žíly.2. Odběr bolí Bolest bývá přítomna při obou způsobech odběru, ale je dobře

snesitelná. Rotný Tomáš Johanides, který krvetvorné buňky daro-val v roce 2005, v posledním čísle časopisu Naděje na toto téma dokonce říká: „Mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že to nijak ne-bolelo. První den jsem napojený na krevní separátor ležel na lůžku 4 hodiny, druhý den (…) jsem tam pobyl asi 3 hodiny. Následující den jsem mohl odjet domů. Cítil jsem se dobře.“

3. Darovat dřeň mohou jen mladí lidé Ne. Věková hranice 18 až 35 let se uvádí jen pro zápis do regist-

ru dárců dřeně. Starší musejí uhradit 1 500 Kč na pokrytí nákladů za registraci a laboratorní vyšetření. Darovat krvetvorné buňky však mohou všichni registrovaní dárci až do věku 60 let. Teprve poté, nechtějí-li sami dříve, jsou z databáze vyřazeni.

4. Během odběru musí být dárce v pracovní neschopnosti Ne. Dárce má při odběru nárok až na 4 dny placeného pracovního

volna a jen zcela výjimečně potřebuje zůstat z práce doma o něko-lik dní déle.

5. Odběr zanechá následky Ne. Darování dřeně neovlivní u zdravého člověka (nemocný k od-

běru nemůže být vybrán) ani jeho obranyschopnost, ani jiné funkce organismu.

6. Dárce dostane zaplaceno Ne, darování dřeně je bezplatné. Dárce má nárok na úhradu cestov-

ného a ubytování v dárcovském centru.7. S dření se obchoduje Nikde na světě! Zdravotní pojišťovna nemocného hradí jen náklady

na konečné vyšetření a odběr dárce.

Zpracoval: Jaroslav Pajer

28 29

armáda a veřejnost

Zhruba před třinácti roky se začal v Armádě České republiky používat nový prostředek polní zdravotnické techniky – speciální mobilní odbě-rová jednotka ATOS. Jak vyplývá z jejího názvu, slouží nejen k fl exibilnímu odběru krve za každé situace, ale i k přepravě šestičlenného výjezdo-vého týmu. Její projekt zadalo a vedlo Výzkumné a rozvojové středisko vojenského zdravotnictví Hostivice, vývoj a výrobu zajistil Vojenský tech-nický ústav pozemního vojska Vyškov a odbor-nou a koncepční spolupráci poskytlo oddělení hematologie a krevní transfuze Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha. A právě u posledně jmenované instituce, OHKT ÚVN, se originální kus automobilu odběrového pro transfuzní službu nachází.

Automobilovým fajnšmekrům sdělujeme, že ATOS je postaven na bázi vozidla Volks-wagen LT35 combi speciál N1 2,5 Tdi, a zdravot-nické veřejnosti upřesňujeme vybavení – odbě-rové váhy, skládací odběrová křesla, izotermické transportní boxy, registrační teploměry, hemoglo-binmetr a svářečka na vaky s krví.

Není sporu o tom, že klíčovou pozici sehrává personál vozidla ATOS. Tím jsou vedoucí lékař vý-jezdu, vedoucí sestra výjezdu, dvě odběrové sest-ry, sanitář a kancelářská pracovnice. Každý z nich má při výjezdovém odběru svoji nezastupitelnou roli. Počínaje registrací dárců krve, respektive do-tazníkem, přes lékařské i předodběrové vyšetření a vlastní odběr, a konče občerstvením klientely.

Pro lepší představu lze uvést, že prvotně dár-ce předá formulář „Osobní záznam dárce krve“ určenému pracovníkovi výjezdového týmu, který provede kontrolu dokladu totožnosti a na zmíně-ný tiskopis nalepí štítek s evidenčním číslem dárce krve a čárovým kódem. Následuje vyšetření dotyč-ného, při němž lékař rozhoduje, zda potenciální

dárce bude na základě aktuálního zdravotního stavu k odběru propuštěn, respektive nepropuš-těn. Při předodběrovém vyšetření se u něho pro-vede odběr vzorku na stanovení hemoglobinu, dále se mu zkontroluje krevní tlak, pulz, teplota, hmotnost a výška. Jestliže je vše tak, jak má být, následuje standardní odběr takzvané plné krve z žíly dárce. O co jde? Plná krev je čerpána srdcem prostřednictvím sítě cév o délce mnoha kilometrů do všech částí těla. Většinou se dále zpracovává na jednotlivé složky, a to červené krvinky, krevní destičky nebo plazmu. Z medicínského hlediska je podstatně účelnější připravovat a podávat jed-notlivé složky krve tak, aby léčba pacienta byla co nejvíce cílená a efektivní. V této souvislosti je

třeba ještě zmínit, že odběry plné krve jsou nej-častějším typem odběrů. V České republice se jich ročně provede zhruba 420 000. U mužů lze tako-výto odběr uskutečnit maximálně pětkrát a u žen čtyřikrát za kalendářní rok.

Odběr krve pracovníky OHKT střešovické „úvéenky“ pomalu končí. Do umělohmotného křesílka usedá další dárce. Po dosažení nasta-veného objemu krve dochází k automatickému ukončení odběru na odběrové váze a zdravotní sestra vytahuje jehlu z místa vpichu. Odběrový vak se uzavírá pomocí svářečky dvěma pevnými svary a ukládá se do transportního boxu, konkrét-ně do pasivního izotermického boxu TB 16. Zbývá všechny odebrané transfuzní přípravky ze všech

stran obložit namraženými chladicími vložkami a box uzavřít.

Zajímavostí je, že před každým výjezdem mo-bilní odběrové jednotky se provádí vstupní audit dané lokality. Když vyhovuje stanoveným poža-davkům, je odběrové místo zařazeno do plánu výjezdových odběrů.

Padesátkrát do roka Nejvyšší čas přiblížit praxi výjezdových odbě-

rů. Je nabíledni zdůraznit, že výjezd vozidla ATOS do terénu není spojen pouze s dárcovstvím krve, nýbrž i s registrací v Českém národním registru dárců dřeně (ČNRDD). „Při dárcovství činí množ-ství odebrané plné krve od jedné osoby čtyři sta padesát mililitrů. Vedle toho nabíráme v mobil-ní odběrové jednotce ATOS také dvoumililitrový vzorek krve od zájemců k dárcovství kostní dře-ně,“ říká zdravotní sestra z oddělení hematologie a krevní transfuze ÚVN Praha Iveta Fořtová a do-dává, že ATOS vyjíždí k mobilním odběrům zhru-ba čtyřikrát v měsíci.

Zájmovým lokalitám se meze nekladou. Pravdou však je, že dnes výjezdové odběry vozi-dla ATOS povětšinou míří do fi rem, závodů a škol, nikoliv k vojenským útvarům a zařízením Armády ČR. „V dobách vojenské základní služby bylo

nasazení mobilní odběrové jednotky primárně u útvarů. Dnes profesionálové AČR více využívají náborová a odběrová místa ČNRDD rozmístěná v tuzemsku. V civilních institucích mnohem častěji organizují náborové akce pro svoje zaměstnance. Vyjíždíme převážně na odběrová místa, s nimiž máme již dlouholetou spolupráci. Dárci si po-chvalují především to, že výjezdové odběry pro-bíhají v jejich stacionárních budovách, což pro ně představuje značnou časovou úsporu,“ vysvětluje I. Fořtová a konstatuje, že při těchto masových odběrech zvládnou odebrat krev přibližně pade-sáti dárcům.

Nejen ji, ale i ostatní zaměstnance OHKT ne-smírně těší rostoucí zájem o dárcovství krve. „Čím více dárců, tím větší šance pro nemocné. Pro nás je dobře, že lidí odhodlaných udělat dobrý skutek, v našem případě darovat krev, rapidně neubý-vá. Jedním z důkazů je, že plánování k výjezdům provádíme až na tři měsíce dopředu. Z důvo-du efektivního využití krve výjezdy redukujeme. Reagujeme na aktuální požadavky nemocnice,“ argumentuje výjezdová zdravotní sestra z ÚVN Praha.

Obavy o zachování bezpečné profesní úrovně dárcovství krve v mobilní odběrové jednotce v po-rovnání s kamennou nemocnicí nejsou na mís-tě. Ve vozidle ATOS se také pracuje s uzavřenou

Automobil na krev

A report byl přítomen odběrovému výjezdu originálního transfuzního vozidla ATOS

ATOS a Athos. To první je zkratkou slov, které lze osvětlit jako automobil transportní pro odběrovou službu. Druhý slovní obrat má spojitost s legendární románovou epopejí Alexandra Dumase, v níž se bájný mušketýr bil ve jménu francouzského krále Ludvíka XIV. S nadsázkou lze říct, že v obojím se točí dvě klíčová slova – krev a šlechetnost.

soupravou a jednorázovými odběrovými pomůc-kami. Pomineme-li menší kapacitu dárců v auto-mobilu (dvě lůžka) a menší komfort pod rozvinu-tými stanovými přístřešky, není zásadních rozdílů. Mimochodem, ve srovnání, že to může zachránit lidské životy, jde skutečně o banality.

Čím více dárců, tím lépe

Nejednoho čtenáře bude zajímat následné využití litrů darované krve, které ATOS přiveze do „úvéenky“. Ta takzvaně dárcovská se zevrubně rozpracovává v laboratorních podmínkách a její dílčí segmenty opatřené protokolem o propuštění pokračují k expedici. Obecně řečeno je jejich vyu-žití v řádech dnů a týdnů.

Složitější anabází procházejí vzorky krve souvi-sející s možným dárcovstvím kostní dřeně. Proč? Transplantovat neboli přenést krvetvorné buň-ky do těla nemocného pacienta nejde samo se-bou. Jeho organismus se přirozeně brání určitým druhem bílých krvinek proti všemu, co do něho nepatří. Tato „obranyschopnost“ je umožněna individuálně zvláštními tvary bílkovin na povr-chu veškerých tělesných buněk i krvinek. Jsou to takzvané transplantační znaky, odborně řečeno HLA antigeny. A právě tyto znaky se musejí při transplantaci co možná nejvíce shodovat, jinak může dojít k tomu, že tělo kostní dřeň vůbec nepřijme, anebo při menší neshodě se krvetvor-né buňky sice uchytí, ale postupně začnou ničit organismus pacienta, protože jej vnímají jako cizí. A jelikož je mezi lidmi tisíce a tisíce nejrůznějších variant tkáňových znaků, je poměrně obtížné najít onoho vhodného dárce. HLA znaky jsou dědič-né, a proto se nemocným pacientům dárce hle-dá nejprve v jejich blízkém příbuzenstvu, nejlépe mezi sourozenci. Bohužel ve většině případů je výsledek negativní. Jedinou nadějí je tedy doufat, že se v celosvětových registrech dárců kostní dře-ně podaří najít jednotlivce, jehož tkáňové znaky budou de facto identické.

Dobrovolníků ochotných pomoci dospělým i dětem se život ohrožujícími chorobami, jakými jsou například leukemie, hematologická a imunit-ní onemocnění i metabolické poruchy, není nikdy dost. K tomu, aby takto nemocný měl mnohem větší naději na uzdravení a na návrat do plnohod-notného života, nemusíme činit zázraky. Pro ten-tokrát stačí nepřehlédnout zelený Volkswagen na výjezdu s označením ATOS…

Text: Pavel LangFoto: Jan Kouba

30 31

mise

Podle zpravodajských informací se irácký pre-zident Saddám Husajn měl toho rána nacházet i se svými syny v Doura Farms na jižním předměstí Bagdádu. A právě sem byl směřován první úder. Irácký diktátor ale vyvázl bez zranění, okamžitě vyzval obyvatelstvo k odporu. Na letecké aktivity ještě ten samý den ve večerních hodinách navá-zaly pozemní operace. Spojenecké jednotky překročily irácké hranice. Operace Iraque Freedom začala nabírat na obrátkách.

Daleko od míst, kde dopadaly první americké hlavice, prožívala první oka-mžiky této operace naše chemická jednotka. Na základě zpravodaj-ských informací existovalo po-dezření, že Saddám Husajn má k dispozici zbraně hromadného ničení. A právě z tohoto dů-vodu se čeští che-mici přepravili

na základnu Doha v Kuvajtu již v březnu roku 2002.

V únoru 2003 vznikl 1. český prapor radiační, chemické a biologické ochrany. O měsíc později došlo k jeho posílení o slovenskou rotu. Jednotka byla v důsledku této reorganizace přejmenována na 1. česko-slovenský prapor radiační, chemické a biologické ochrany. Její organizační strukturu tvořila rota chemické ochrany, rota radiační, che-mické a biologické ochrany (slovenská), speciální zdravotnický odřad, rota velení a bojového zabez-pečení, národní podpůrný prvek a skupina CIMIC.

Počátkem března 2003 vše nasvědčovalo tomu, že do propuknutí konfl iktu

zbývají již jen dny. V sou-vislosti se snahou rozptýlit více než osm tisíc vojáků soustředěných na základ-ně Doha dostal náš prapor rozkaz přemístit se do pro-storu mezinárodního výsta-

viště Mišrif. Hlavní síly pra-poru dosáhly plnou bojovou

pohotovost v novém prostoru 9. března 2003. Zároveň zahájily

monitorování radiační a chemic-ké situace v Kuvajt City. O pouhé

tři dny později se naši vojáci podíleli na zabezpečení evakuace občanů České

a Slovenské republiky zpět do vlasti. Na zá-kladě nařízení velitele uskupení CJTF-CM

se 13. března uskutečnilo součinnostní cvičení našeho praporu a integrovaného záchranného

systému civilní ochrany v Kuvajtu. Námět cviče-ní předvídal události, ke kterým skutečně došlo o necelé dva týdny později, tedy dopady raket SCUD na Kuvajt City.

Rovněž v následujících dnech docházelo ke zpřísnění bezpečnostních opatření. Mimo jiné byly vydány všem příslušníkům praporu osob-ní zbraně a munice. Do krytů se ukládaly záso-by potravin a vody. Dále došlo k posílení strážní služby a byl vyhlášen zákaz opouštět hlavní bu-dovu. Následoval nácvik kruhové obrany objektu

výstaviště. Zhruba tři sta metrů od něho zaujala stálé postavení kuvajtská obrněná technika. Krátce před půlnocí 18. března hlásila stráž naší základny střelbu v prostoru nedaleké dálnice. Tyto inciden-ty se během noci ještě dvakrát opakovaly.

Následujícího dne odpoledne byl vyhlášen nástup česko-slovenské jednotky. Velitel praporu na něm seznámil vojáky s vývojem situace a va-riantami použití 1. a 2. odřadu radiační, chemické a biologické ochrany v nastávající válečné opera-ci. Veškerá technika byla převážena a v případě, že irácká armáda použije zbraně hromadného ničení, připravena k letecké přepravě na místo určení. Od tohoto okamžiku se čekalo na to, až se fronta přiblíží k červené linii, na které měl údajně Saddám Husajn dát povel k použití zbra-ní hromadného ničení. Na závěr přečetl generál Dušan Lupuljev otevřený dopis tehdejšího minis-tra obrany ČR Jaroslava Tvrdíka. Do úderu na Irák zbývaly jen hodiny.

Brzy ráno 20. března hlásil dozorčí praporu, že zaslechl výbuch ve směru od ředitelské budovy výstaviště. V poledne došlo k vyhlášení nejvyššího stupně bojové pohotovosti Delta. Odstartovala série vzdušných poplachů. Rakety naštěstí dopad-ly jižně od demilitarizované zóny. Některé z raket SCUD se podařilo sestřelit.

Krátce po třetí hodině odpolední přijela do prostoru rozmístění naší chemické jednot-ky velvyslankyně ČR v Kuvajtu Jana Hybášková. Velitel praporu generál Dušan Lupuljev ji seznámil s aktuální bezpečnostní situací v Kuvajtu. Přesně ve čtyři hodiny odpoledne bylo zahájeno nepře-tržité monitorování radiační a chemické situace v prostoru rozmístění hlavních sil.

Krátce před desátou hodinou večerní jeden z příslušníků kuvajtského hasičského sboru na-hlásil podezřelý zápach v blízkosti naší ambasády. Okamžitě byli varováni všichni její zaměstnanci. Během několika minut vyjely do této oblasti v do-provodu Vojenské policie osádky chemického „landroveru“ a „uazu“ s dálkovým detektorem. Měření na místě ale nepotvrdila přítomnost otravných látek. Průzkumná skupina se krátce po desá-té vrátila zpát-ky na výsta-viště.

ČEKÁNÍna červenou linii

Od zahájení operace Iraque Freedom, ve které sehráli významnou roli i čeští chemici, uplynulo v těchto dnech deset let

Ve čtvrtek 20. března 2003 v pět hodin třicet čtyři minut místního času vydalo velitelství CENTCOM povel k zahájení operace Iraque Freedom. Prvních čtyřicet střel s plochou dráhou letu a čtyři naváděné laserové pumy dopadly na vybrané cíle v Bagdádu a jeho okolí. Hned vzápětí následovala další, mnohem mohutnější bombardovací vlna. Intenzivním náletům byly vystaveny i irácké pozice v okolí Basry.

I následujícího dne pokračovalo ostřelování Kuvajtu iráckými raketami. Krátce před desátou hodinou navštívil prostor soustředění hlavních sil našeho praporu velitel účelového uskupe-ní americký generál Wilson. Odpoledne zbytky z jedné ze sestřelených iráckých raket dopadly poblíž kempu Doha v oblasti Jahry a způsobily zde požár. Zástupce velitele našeho praporu vydal rozkaz zpracovat prognózu pro případ, že budou na iráckých raketách použity hlavice s tisíci kilo-gramy otravné látky yperit. Americkým jednotkám se podařilo obsadit dvě letecké základny a něko-lik důležitých mostů přes řeku Eufrat. Naftová pole jižně od Basry se dostala do rukou spojenců. V jižním Iráku začalo hořet sedm ropných vrtů. Také spojenecké ztráty začaly narůstat. Při havárii vrtulníku v Kuvajtu zahynulo dvanáct amerických a britských vojáků.

Krátce před druhou hodinou ranní 29. břez-na zasáhla irácká raketa nákupní středisko Sharq Market v Kuvajtu. Došlo k materiálním škodám, dva lidé byli zraněni. Naši chemici, kteří dorazili jako první na místo incidentu, provedli nezbyt-ná měření. Přítomnost látek hromadného ničení se ale nepotvrdila ani při následujících laborator-ních testech.

Během dvou týdnů ostřelování Kuvajtu zaži-li čeští vojáci bezesné noci spojené s raketovými poplachy a řadu výjezdů na místa dopadu raket a do oblastí, kde se nečekaně objevily nezná-mé chemické látky. Počínaje 2. dubnem 2003 byl na žádost kuvajtské strany rozšířen počet míst, v nichž čeští vojáci monitorovali radiační, chemic-kou a biologickou situaci. Týž den večer ale došlo k radikálnímu obratu ve vývoji války. Možnost ni-čení Kuvajtu iráckými raketami se snížila natolik, že příslušníci 1. česko-slovenského praporu dostali rozkaz k přesunu z prostoru vyvedení, tj. z výstaviš-tě Mišrif, zpět do kempu Doha. Jen o tři dny poz-ději vjely první americké tanky do středu Bagdádu. Použití ani držení chemických zbraní iráckou stra-

nou nebylo potvrzeno. Poslání českých chemiků se pomalu chýlilo ke konci. Ještě před odletem do vlasti však museli nejen připravit půdu pro nasazení další naší jednotky, konkrétně 7. polní nemoc-nice, na území Iráku, ale také zajistit

humanitární pomoc pro válkou postižené obyvatelstvo Basry a blízkého oko-lí. Ovšem ani nasaze-ním dvou kontingentů polních nemocnic za-pojení Armády České republiky do operace Iraque Freedom nekon-čilo. Při výcviku iráckých policistů se vystřídalo několik kontingentů sestavených převážně z příslušníků Vojenské policie. Pomáhali jsme i při výcviku iráckých tankových a mecha-nizovaných jednotek a při střežení spojenec-ké základny dislokova-né na mezinárodním letišti v Basře.

Text a foto:Vladimír Marek

32 33

logistika

Přestože je historie 14. brigády logistické podpory nedlouhá, od července 2004, bez je-jích schopností si lze armádní podpůrný kom-plet těžko představit. Vždy, když bylo třeba, její příslušníci prokázali svoji profesní připravenost a poskytli požadovaný servis. Přepravili materi-ál do místa určení, poskytli zásobovací a skla-dovací služby, provedli vyproštění nebo opravy poškozené a nepojízdné techniky. Dnes před nimi stojí další velká výzva – mezinárodní polní logistické cvičení Capable Logistician (Schopný logistik) 2013, které se uskuteční ve dnech 9. až 27. června na Slovensku. Není tajemstvím, že se tato akce řadí k největším svého druhu v novodobých dějinách Severoatlantické aliance. Jeho výjimečnost spočívá nejen v celkovém po-čtu cvičících a nasazené vojenské techniky, ale především v komplexnosti scénáře v prostorech nasazení.

„Cvičení Capable Logistician 2013 je pro nás jedním z hlavních úkolů. Uděláme maximum mož-ného, abychom na něm dobře reprezentovali ne-jen brigádu logistické podpory, ale i Armádu ČR. Věřím, že to zvládneme. Já svým podřízeným absolutně věřím,“ říká velitel brigády plukovník gšt. Josef Burkoň a upřesňuje, že ze 14. blogp bude nasazeno pětačtyřicet profesionálů a zhru-ba dvacet kusů techniky.

Příslušníci 14. brigády logistické podpo-ry budou zařazeni jak do řídicího prvku cviče-ní (Joint Logistics Support Group – JLSG), tak do takzvaných výkonných složek. „V našem pří-padě se bude jednat o zařazení do syndikátu vyprošťování a oprav, kam vyčleňujeme speci-alisty a techniku ze 142. praporu oprav Klatovy. Šestnáct profesionálů tam bude mít k dispozici tři pojízdné dílny na bázi vozidla Tatra 815 ASKD a vyprošťovací pásové vozidlo. Do syndikátu

manipulace s materiálem zařazujeme osmnáct vojáků, a to z pardubického 141. zásobovací-ho praporu. Na cvičení budou provozovat nejen nákladní vozidla řady Tatra různých specifi kací, ale i několik kusů speciální techniky,“ konstatuje podplukovník Jiří Pluhař, zástupce náčelníka štá-bu pro podporu 14. blogp, a upřesňuje, že také dávají část svých sil a prostředků ve prospěch Základny munice Týniště nad Orlicí, která nedis-ponuje dostatečnou přepravní kapacitou do pro-storů nasazení.

Leckoho může napadnout, že takovéto pres-tižní cvičení před zraky politických a vojenských špiček NATO si žádá neobyčejnou přípravu, re-spektive repetice nácviků ve vojenském výcviko-vém prostoru Lešť. V případě pardubických a kla-tovských logistiků tomu tak není. „Žádná zvláštní soustředění ke cvičení jsme neorganizovali, žádný speciální výběr lidí se nekonal. Natož abychom poskytli cvičícím jakoukoliv nadstavbu v přípravě. Že by více jezdili nebo více opravovali, tak to ur-čitě ne. Nasazujeme profesionály,“ říká stroze, ale zcela výstižně velitel brigády logistické podpory.

Na argumentaci plukovníka J. Burkoně navazu-je zástupce náčelníka štábu brigády. „Do cvičení zařazujeme průřezový výběr provozované tech-niky, abychom deklarovali širokou škálu našich logistických schopností. Budou ji provozovat její organičtí řidiči. Cvičící příslušníci brigády bu-dou plnit standardní úkoly, jaké před nimi stojí

v mírových posádkách. Z mezinárodního aspektu obavy nemáme. Přestože ryze logistických cvi-čení bylo za poslední období velice málo, máme zkušenosti ze zahraničních operací i ze spoluprá-ce s aliančními kolegy. Jako příklad mohu uvést misi v rámci operace ISAF, kde jsme zajišťova-li logistickou podporu 2. úrovně jednotek AČR jako národní podpůrný prvek (National Support Element – NSE) nebo hotovost v rámci úkolového uskupení NATO Response Force (NRF),“ vysvětlu-je pplk. Pluhař a dodává, že Capable Logistician 2013 bude křest ohněm spíše pro příslušníky bri-gády zařazené do JLSG než pro řidiče nákladních tatrovek nebo dílenské specialisty.

Pro úplnost je třeba říct, že technika 14. blogp nejednou mířila jak na jih, tak i na sever evrop-ského kontinentu. Stačí připomenout pravidelné závozy, respektive odsuny na základnu Šajkovac v Kosovu nebo přepravu materiálu na litevské letiště Šiauliai pro úkolové uskupení AČR v misi Baltic Air Policing či ostré bojové střelby na teri-toriu Švédského království. I tady prokazovali par-dubičtí logistici svoji třídu.

Křížem krážem s čímkoliv za sebou

Všechno souvisí se vším, a proto byl a je u bri-gády logistické podpory neustálým středem po-zornosti výcvik řidičů. „Řidič musí každé tři měsíce

absolvovat zdokonalovací přípravu, která v sobě zahrnuje jak teoretickou část, tak praktickou pro-věrku. Konkrétní zaměření pro toho či onoho řidi-če upřesňuje jeho nadřízený. Záleží na individuál-ních schopnostech dotyčného profesionála. Vedle toho řidiči opakovaně procházejí kontrolními cvi-čeními, a to minimálně dvakrát do roka,“ říká ná-čelník oddělení bojové přípravy 14. blogp major Přemysl Mašata a podotýká, že vzhledem k tomu, že v posádce Pardubice nedisponují vlastní učeb-ně-výcvikovou základnou, gró výcviku probíhá ve vojenských újezdech. „Zejména řidičské cvičiš-tě Kovářovice ve vojenském výcvikovém prostoru Boletice nám poskytuje optimální podmínky k vý-cviku,“ dodává na závěr mjr. P. Mašata.

Kolik kilometrů musí řidič v rámci zdokona-lovací přípravy najet, není v odborném pokynu náčelníka Generálního štábu Armády ČR striktně stanoveno. Brigáda logistické podpory si však vydala svoje interní nařízení. „Stanovili jsme kri-térium padesát kilometrů za tři měsíce. To je ne-zbytné minimum, ze kterého nehodláme slevit,“ argumentuje náčelník oddělení bojové přípravy.

Požadavků neboli nařízení k přepravě, které dostávají prostřednictvím armádního dispečin-ku na olomouckém Velitelství společných sil, není vůbec málo. Důkazem jsou ujeté kilometry. Za rok 2011 má na svém kontě velitelství brigády 297 222 km, 141. zásobovací prapor 902 299 km a 142. prapor oprav 515 529 km. Celkem tedy 1 715 050 kilometrů.

„Klídek a tabáček“ to nebyl ani vloni. Velitelství brigády najelo 234 314 km, 141. záspr 651 170 km a 142. propr 378 948 km. Suma su-márum 1 264 432 kilometrů za rok 2012. Klíčové je, že tomu tak bylo bez vážného incidentu. A to už je při každodenním provozu, převážně na čes-kých silnicích, co říct.

Pozorný čtenář nepochybně zaregistroval půl-milionový úbytek najetých kilometrů 14. blogp v rozmezí posledních dvou let. To je však nicot-nost ve srovnání s předešlým obdobím. Příklad? V roce 2008 ujeli řidiči 141. zásobovacího praporu 1 175 403 km a o čtyři roky později výše uvede-ných 651 170, což je de facto polovina. Příčin je celá řada, počínaje výrazně menším počtem vojen-ských útvarů a zařízení Armády ČR, přes omezené limity na PHM, a konče posílením simulačního a trenažérového výcviku jednotek a kontingentů

PODPORAPODPORAna plný úvazekna plný úvazek

Rub a líc přepravy materiálu a techniky do místa určení aneb jeden z hlavních úkolů14. brigády logistické podpory

Tři miliony kilometrů. To je úctyhodný počin řidičů 14. brigády logistické podpory (14. blogp) za poslední dva roky. Nebyly najety pouze na českých silnicích, ale i v zahraničí, počínaje misí KFOR a konče úkolovými uskupeními předurčenými pro Evropskou unii a NATO. Zabezpečení přepravy je však pouze jedním z osobitých úkolů tohoto vojenského útvaru Armády České republiky.

AČR. Obavy o efektivní využívání přepravních kapacit brigády logistické podpory však nejsou na místě. Za důkaz nechť poslouží stávající inten-zivní přeprava pro Základnu munice nebo jízdy pro Armádní Servisní, příspěvkovou organizaci. Výjimkou nejsou zadání od Distribučního cent-ra Pardubice či Vojenského historického ústavu Praha. Zabezpečení akcí, jako jsou například Den pozemního vojska AČR – Bahna, Den sil podpory AČR – Cihelna nebo Dny NATO v Ostravě & Dny vzdušných sil AČR, je již jaksi samozřejmostí.

Nejvyšší prioritou 14. brigády logistické pod-pory je bezpečnost. „Praktikujeme osvědčený systém přípravy řidičů. Vojáci jsou na každý úkol připravováni. Při přepravě nadrozměrného nebo nebezpečného nákladu přidáváme navíc specifi c-ké pokyny. Nepustíme do provozu nekvalifi kova-ného člověka. Vedle teoretického drilu využíváme možnosti k dalšímu nabytí praktických zkušeností. Jednou z nich byla takzvaná škola smyku. Oni moc dobře vědí, s jakými úskalími se mohou na silnici potkat. Žádný nadstandard ale nemají k dispozici. Společně však děláme všechno pro to, aby se je-jich bezpečnost zvyšovala. Někdy i zdánlivými maličkostmi,“ říká kapitán Michal Doleček, náčel-ník skupiny logistického zabezpečení personálu a infrastruktury u 14. brigády logistické podpory.

Text a foto: Pavel Lang

34 35

zdravotnictví

Přestože si to leckdo může myslet, žádný „klídek a tabáček“ to tady není. Naopak. Vedle úterních a čtvrtečních přezkumů vojáků v činné službě si tady denně podávají kliku od dveří kan-celáře desítky žadatelů. Těmi přezkumnou komisi ÚVN Praha zásobuje zejména pražské Středisko pro příjem personálu.

Podstatou přezkumné komise, která byla zřízena podle zákona č. 361/2003, o služebním poměru pří-slušníků bezpečnostních sborů, a existuje v každé vojenské nemocnici, je provádění lékařské posud-kové činnosti pro potřeby Armády České republiky. Tudíž na ní můžete narazit také v Brně, Olomouci nebo v Ústavu leteckého zdravotnictví Praha.

V seskupení klientely lze spatřit reprezentan-ty mladší i starší generace, zkušené profesionály AČR i armádní nováčky, muže i ženy. „Provádíme přezkumná řízení s vojáky v činné službě, a to při změně jejich zdravotního stavu nebo před jejich

zařazením na funkce vyžadující zvýšené náro-ky na zdravotní stav,“ říká předseda přezkum-né komise ÚVN Praha MUDr. Jiří Pilař a dodává, že mnohem početnější skupinou jsou žadatelé o přijetí do armády, ke studiu na vojenských ško-lách nebo o vstup do aktivní zálohy AČR. „U všech těchto žadatelů přezkumná komise organizuje průběh komplexního lékařského vyšetření, které obnáší provedení minimálně jedenácti vyšetře-ní na specializovaných pracovištích nemocnice. Na závěr tohoto celodenního maratonu posud-kový lékař vysvědčení uzavírá. V řadě případů ale požaduje další dovyšetření k doplnění zjištěných nálezů a co nejobjektivnějšímu konečnému závě-ru,“ konstatuje zkušený posudkový lékař a ukazuje na razítka přezkumné komise, kterými se jejich verdikt potvrdí.

Vůbec se nejedná o malá čísla. Ze statistiky po-sledních tří let je patrné, že se tady každoročně

provede přes tři sta přezkumů a bezmála dva a půl tisíce uzávěrek lékařských vysvědčení. „Nejvyšší počty lékařských vysvědčení souvisejí s přímý-mi nábory do armády a se zájmem o studium na vojenských vysokých školách. V loňském roce to bylo 1 628 mužů a 159 žen. Následují žadatelé z řad specialistů AČR, zejména výsadkářů, kterých bylo 236 mužů a 5 žen. Do aktivních záloh se nám hlásilo 174 zájemců a na Vojenskou střední ško-lu – Vyšší odbornou školu Ministerstva obrany v Moravské Třebové 73 žáků,“ konstatuje J. Pilař.

Pro lepší představu je třeba uvést i následující čísla. Ve Vojenské nemocnici (VN) Brno vyhodno-cují za rok přes osm set, ve VN Olomouc bezmá-la šest set a v ÚLZ Praha více než sto lékařských vysvědčení.

Aby byla charakteristika tohoto pracoviště úplná, je třeba zmínit, že na smluvním základě přezkumná komise organizuje a řídí provádě-ní odborných lékařských vyšetření v ÚVN Praha i pro některé další ozbrojené složky České re-publiky a je připravena tuto činnost rozšiřovat pro další státní i nestátní organizace.

Ponětí, že ve střešovické „úvéence“ zvládají tuto porci žadatelů desítky zaměstnanců, je pro-stoduché. Ve skutečnosti se jedná pouze o dva stálé lékaře přezkumné komise s plnou kvalifi -kací (společně s MUDr. Pilařem i MUDr. Vladimír Koreň) a dvě administrativní pracovnice. Pravdou však je, že v tom nejsou úplně sami. Na zasedá-ní přezkumné komise jsou rozkazem ředitele nemocnice určeni další dva lékaři jak z chirurgic-kých, tak nechirurgických oborů. To proto, aby se přezkoumávanému dostalo patřičné penzum

profesních informací souvisejících s jeho zdravot-ním stavem. Pro pomyslnou jistotu, v případech posuzování zdravotního stavu vojáků a vojákyň v činné službě, je navíc přítomen také lékař speci-alista dané problematiky. De facto ošetřující lékař dotyčného klienta.

V následném povídání s doktorem Pilařem se stává klíčovým slovem odpovědnost. To proto, že rozhodnutí přezkumné komise může v mnohém ovlivnit další osud člověka. Nejen v profesi, ale i v životě. „Neříkal bych pravdu, kdybych tvrdil, že všechny projednávané případy probíhají v bohorovném klidu. Napjaté očeká-vání tady nepochybně je. Pro nemálo žadatelů, kteří přicházejí třebas ze sociálních důvodů, to je existenční záležitost. Při všech příležitostech proto zainteresovaným lékařům nemocnice opa-kuji, že jejich odborné stanovisko má pro klienta principiální význam. Uvědomujeme si naši od-povědnost. A věřte, že to mnohdy není vůbec lehké. Obzvlášť u profesionálů, kteří dostávají neschopnost k výkonu vojenské služby nebo

sníženou zdravotní klasifi kaci, což pro mnohé z nich je totéž. Tito lidé mají rodiny, hypotéky a další fi nanční závazky. Některým se v tu chvíli bortí svět,“ říká předseda přezkumné komise, ale zásadně odmítá paralelu, že jsou pro žadatele ja-kýmsi strašákem.

Pro přezkumnou komisi je dokumentem číslo jedna „stotrojka“ neboli vyhláška č. 103 z roku 2005, o zdravotní způsobilosti k vojenské činné službě. Ta na svých stránkách striktně vymezuje stupeň závažnosti té či oné choroby a přísluš-nou zdravotní klasifi kaci. Mimochodem, žadatelé o vstup do armády nemohou mít žádnou jinou než „A“.

Strohá defi nice ve vyhlášce je jedna věc, aktu-ální zdravotní stav zase druhá. Nelze jednoznačně prohlásit, že pomyslná choroba je odsud až sem a tady už není. Navíc má vyhláška jeden handi-cap, a to že totožně posuzuje všechny kategorie – bez profesního zaměření té či oné pozice. Proto je zásadní, aby se před vyhlášením konečného rozhodnutí ctila nejen litera vyhlášky, ale rovněž

Bezmála polovinaBezmála polovinaPřezkumná komise ÚVN Praha posuzuje zdravotní způsobilost u stovek vojáků v činné službě Přezkumná komise ÚVN Praha posuzuje zdravotní způsobilost u stovek vojáků v činné službě a uzavírá lékařská vysvědčení tisícům žadatelůa uzavírá lékařská vysvědčení tisícům žadatelů

Na rozdíl od klinik a odborných oddělení neprovádí přezkumná komise ÚVN Praha vysoce specializované výkony a ošetření při léčbě nemocných, ale obdobně specializovanou odbornou činnost v oboru posudkového lékařství. To však ani v nejmenším neznamená, že jsou podružným pracovištěm pražské Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice. Vždyť mají konečné slovo v posuzování zdravotního stavu jak profesionálů, tak žadatelů o přijetí do služebního poměru, na studium vojenských škol nebo do aktivní zálohy Armády ČR. Do jejich působnosti ročně spadá více než dvoutisícihlavá komunita lidí.

NESCHOPNÝCH

letité zkušenosti z lékařské a vojenské praxe členů přezkumné komise.

„Není výjimkou, že přezkumná komise změní závěr odborného lékaře. Samozřejmě že s ním celou záležitost komunikujeme a ukážeme na sporné pasáže. Nikdo z lékařů to nebere jako profesní poklesek. Oni dobře vědí, že danou vy-hlášku známe mnohem detailněji. Navíc v jejich neprospěch hovoří některé faktory,“ argumen-tuje MUDr. Jiří Pilař a pojmenovává dva z nich: „Časový defi cit. Do čekárny ordinace mu přijde deset i více žadatelů a on je musí v limitované době odborně vyšetřit. Každého žadatele s sebou provází jeho dokumentace z předešlých zdravot-nických zařízení, která povětšině nepředstavuje útlý svazek materiálů. Lékař přezkumné komise na rozdíl od specialisty na odborném oddělení musí tuto dokumentaci prostudovat mnohem zevrubněji. V praxi se nám nestalo, že bychom šli kvůli rozdílnému stanovisku do nějakého sporu. Vzájemná konzultace nás posune k identickému verdiktu.“

Svoje k tomu mohou říct i samotní přezkou-mávaní. Pokud mají pocit, že něco neproběhlo podle jejich představ, mohou se okamžitě odvo-lat. Kam? Přesně podle správního řádu, a to k ře-diteli dotyčného zdravotnického zařízení. „Tuto možnost žadatelé využívají běžně. Nejčastěji ne-chápou, že i v případech, kdy je jejich choroba nikterak nelimituje v civilním životě, nemohou s touto diagnózou sloužit v armádě. Vyhláška to však průkazně stanovuje,“ vysvětluje předseda komise.

Obávaná psychologie Nejednoho čtenáře by nepochybně zajímalo,

kolik žadatelů odchází z kanceláře přezkumné komise ÚVN Praha se svěšenou hlavou a slza-mi v očích. Řečeno sportovní terminologií těch, kterým je udělena červená karta. Odborně se to vykazuje jako procento neschopnosti. Statistické údaje za rok 2012 vyvolávají úžas. „Procento ne-schopnosti se v nejpočetněji zastoupené katego-rii, což jsou přímé nábory k útvarům a studium na vojenských vysokých školách, pohybuje okolo 46 procent u mužů a 43 procent u žen. Ještě vyšší číslo, konkrétně 53 a 50 procent, bylo zazname-náno u uchazečů do aktivní zálohy Armády ČR,“ říká J. Pilař a stroze, ale zcela výstižně pojmenová-vá důvody neúspěchu u adeptů pro AZ. „Typickým příkladem jsou muži, kteří sloužili vojenskou zá-kladní službu. Dvacet i více roků poté se rozhod-nou, že by to stálo za vstup do aktivní zálohy. Mezitím však uplynul dlouhý čas a jejich zdravotní stav se nějakým způsobem vyvinul. Zpravidla ne k lepšímu. Do čtyřiceti padesáti let věku už neje-den z nic nějaké to onemocnění nasbírá. Proto je de facto každý druhý uchazeč kvůli zdravotní ne-způsobilosti vyřazen.“

Není tajemstvím, že pomyslným prubířským kamenem je pro všechny žadatele psychologic-ké vyšetření. Tady se zpravidla jedná o maso-vou „stopku“. O sebemenším ulehčení se však v současné době neuvažuje. „Zastávám názor, že náročnost psychotestů adekvátně reaguje na enormní zatížení profesionálů, a to jak při vý-cviku, tak v zahraničních operacích,“ říká na závěr MUDr. Jiří Pilař.

Text: Pavel LangFoto: autor a Jan Kouba

MUDR. JIŘÍ PILAŘ

36 37

medailon

Prestižním oceněním Lékařského odborového klubu – Svazu českých lé-kařů byl premiérově vyznamenán vojenský lékař major MUDr. Jiří Lysák. Tím se zařadil mezi tuzemské celebrity, které Cenu LOK-SČL za statečnost získa-ly již v předcházejících letech. Na pražském Žofíně obdržel sochu Davida! Samozřejmě že ne originál renesančního sochařského díla Michelangela Buonarottiho, které znázorňuje biblického Davida těsně před soubojem s Goliášem, nýbrž jeho hodnověrnou zmenšeninu. „Touto cenou by měli být vyznamenáni všichni vojenští lékaři a zdravotníci, kteří se zúčastnili zahra-ničních misí, a to nejen v Afghánistánu, ale i v jiných krizových oblastech. Mnohdy pracovali v podmínkách, které si v tuzemsku dokážeme jen těžko představit, a pokaždé odvedli profesionální výkon. Já jsem pouze jedním z mnoha takovýchto lékařů. Považuji to za kolektivní ocenění,“ říká J. Lysák a dodává, že má sošku Davida umístěnou doma na poličce.

Toho, že byl vybrán právě on, si velice považuje, ale zároveň to nezve-ličuje. „Naprostá důvěra pacientů je pro mě tím největším oceněním. A v Afghánistánu se mi jí dostalo. Nejen od příslušníků mojí jednotky, ale i od tamního obyvatelstva. Nebylo to tam jenom o poskytování zdravotní péče, ale především o tom, že jsme si navzájem důvěřovali. Projevovalo se to například tím, že jsme hovořili o věcech, které by normálně nikomu neřekli,“ argumentuje doktor Lysák.

Nezapomenutelných deset rokůNa základní škole uvažoval o profesi veterináře. V posledním ročníku gym-

názia si podal přihlášky na vysoké školy. Vojenská mezi nimi nechyběla. Proč? „Určitý druh samostatnosti a takové to neznámo. A který kluk by nechtěl být vojákem? Každý si na něho hrál. Navíc v té době začaly mise našich vojáků v zahraničí. I já to chtěl zažít,“ vzpomíná rodák z Valašska.

V roce 1996 začal studovat na královéhradecké Vojenské lékařské akademii obor všeobecné lé-kařství. Po šesti letech už jako lékař v předatestač-ní přípravě a s hodností nadporučíka zahájil svoji praxi ve Vojenské nemocnici Olomouc, na tamním interním oddělení, jako „praktik“ pro dospělé.

O tři roky později ho okolnosti přivedly do ne-daleké posádky Prostějov ke speciálním silám. Nejprve byl zástupcem a následně povýšil na ná-čelníka obvaziště 601. skupiny speciálních sil. Zároveň zvládnul atestaci z praktického lékařství pro dospělé a svoje profesní znalosti si rozšířil o problematiku urgentní medicíny.

Pak mu do života vstoupilo trojí nasaze-ní v Afghánistánu, a to v letech 2008 až 2011. Loňského roku přešel na pozici vedoucího lékaře oddělení standardní péče k 6. polní nemocnici, která je v podřízenosti Nemocniční základny s ve-litelstvím v Hradci Králové. Avšak ani tímto nebylo zvratům v jeho životě učiněno zadost. Nešťastná zlomenina nohy mu vystavila pomyslnou čer-venou kartu v aktivní kariéře vojáka z povolání. „Zranění mi neumožňuje plnohodnotný fyzický výkon. A zastávat funkci, aniž bych byl způsobilý k nasazení, je pro mě i pro armádu kontraproduk-tivní,“ říká stroze a rezolutně pětatřicetiletý muž.

Po krátkém zamyšlení dává k desetileté pra-xi vojenského lékaře další komentář: „Pro mě to není konec světa. Profesí zůstanu jako lékař a za-čnu novou etapu života bez uniformy. Stejně bych jednou z armády odešel. Dnes už je to o kontrak-tech na tu či onu dobu. Sedět v ordinaci do pět-ašedesáti, pak zhasnout a odejít do starobního důchodu není moje vize. Samozřejmě že mi bu-dou některé věci strašně scházet, ale s tím nic nenadělám.“

Po jistém naléhání nám Jiří Lysák důvěr-ně říká, že jej vojenská praxe a především mise v Afghánistánu obohatily přinejmenším o dvě indicie. „Člověk se musí umět v krátkém čase a pod tlakem rozhodnout, samozřejmě že správ-ně, a za svým verdiktem si stát. Dále je to o ne-falšované sounáležitosti. Především v extrémních situacích se spoléháte jeden na druhého. Měl jsem stěstí na opravdové profesionály. Já jim zcela věřil a oni zase mně. Nefungovalo by to, kdyby vás navzájem něco nespojovalo. Nelze to brát tak, že jste s tímto úkolovým uskupením absolvova-li misi a tím to pro všechny defi nitivně skončilo. To pomyslné pouto tam vždycky zůstane. Ti, kteří mají obdobné zážitky jako já, dobře vědí, o čem je řeč.“

Nebezpečí všude kolemPůldruhého roku neboli tři šestiměsíční mise

na afghánském teritoriu s primárním úkolem zajistit zdravotní péči příslušníkům jednotky. Nejprve tomu bylo v rámci první (srpen 2008 až leden 2009) a poté třetí (srpen až prosinec 2009) rotace v operaci Enduring Freedom. Český kontingent speciálních sil tam plnil stanove-né úkoly, včetně průzkumu, ze základny Camp Prostějov v Kandaháru. V roce 2011 byl mjr. Lysák příslušníkem úkolového uskupení 601. skupiny speciálních sil v misi ISAF, jehož výchozí destina-cí byl Jalalabad. „Každá mise měla jiný charakter a tato skutečnost pro mě jako ošetřujícího léka-ře příslušníků kontingentu byla při poskytování zdravotní péče klíčová. Z Kandaháru jsme vyjíž-děli na bojovou část nasazenou na odloučené základně v horách provincie Uruzgan. Poranění,

respektive onemocnění našich vojáků nebyla zá-važného charakteru. Pro případy složitějšího rázu byla v Kandaháru k dispozici kanadská polní ne-mocnice,“ vzpomíná J. Lysák a dodává, že vedle toho se na odloučené základně poskytovalo ošet-ření i místnímu obyvatelstvu, a to od novorozen-ců až po seniory. „Do vzdálenosti asi dvě stě kilo-metrů kolem nás nefungovalo žádné zdravotnické zařízení. Jednalo se o spádovou oblast s přibližně čtyřiceti tisíci lidmi. Na předsunuté základně byla k dispozici tři dny v týdnu ambulance k ošetřová-ní a léčbě širokého spektra onemocnění. Mimo tuto dobu tam chodili pacienti s akutními zá-ležitostmi. V ambulantní době se ošetřilo třicet až padesát lidí, přičemž zhruba polovinu tvořily děti. Vzhledem k tomu, že se jednalo o země-dělskou oblast, byla většina úrazů spojena s pra-cí na polích a ošetřováním dobytka. Pokousání psy, uštknutí hadem nebo zranění od krav byly na denním pořádku,“ upřesňuje lékař.

S nadsázkou řečeno mnohem akčnější nasaze-ní zažil Jiří Lysák předloni. V provincii Nangarhár se účastnil několika desítek bojových akcí, které lze obecně popsat jako nebezpečné. Jako přísluš-ník prostějovské „šestsetjedničky“ byl pokaždé

Odměna Odměna za statečnostza statečnost

Prestižní ocenění vojenského lékaře v souvislosti s nasazením v zahraniční misi

Za nebezpečných situací přispíval svým dílem ke splnění operačního úkolu kontingentu speciálních sil Armády ČR v prostorech nasazení a vedle toho poskytoval péči i tamnímu obyvatelstvu. Za to se mu od Lékařského odborového klubu – Svazu českých lékařů (LOK-SČL) dostalo mimořádného uznání. Major MUDr. Jiří Lysák se stal držitelem Ceny LOK-SČL za statečnost za rok 2012.

na dosah „speciálům“, kteří plnili úkoly v zájmové oblasti. Ať už se jednalo o rekognoskaci terénu, nebo eliminaci protivníka.

Přestože nebylo jeho primárním posláním pů-sobit takzvaně v první linii, kritické chvíle se mu nevyhnuly. „Na předsunuté základně bylo nebez-pečí všude. Výjimkou nebyly dny, kdy nás protiv-ník ostřeloval. Nikdy jste nevěděli, zda bude situ-ace eskalovat. Jednou u kávy jsme si pochvalovali, že už sem dlouho nic nepadlo, a chvíli na to vy-buchl nedaleko od nás granát. Největší stěstí jsem měl, když jsem odešel z ordinace a místo, kde jsem deset minut předtím seděl, zasáhla raketa. Časem se na to dá zvyknout. Strach se ve vás po-stupně otupí. Kdybyste dennodenně žili v obavách z nástražných výbušných zařízení nebo z napade-ní protivníkem, nemohli byste vůbec fungovat. Nastěstí nedošlo k žádné těžké újmě na zdraví a všichni jsme se vrátili v pořádku domů. Splnili jsme operační úkol a získali další cenné zkušenos-ti z bojového nasazení,“ říká na závěr Jiří Lysák.

Text: Pavel LangFoto: archiv mjr. MUDr. Jiřího Lysáka a Macciani

38 39

památné dny resortu Ministerstva obrany

Asi je potřeba připomenout, že v jednom oka-mžiku oněch březnových dnů roku 1918 chybě-ly německým jednotkám pouhé dva kilometry k obsazení a přerušení železniční tratě vedoucí dál na východ. Pokud by k tomu skutečně došlo, čeští a slovenští vojáci by nejen nemohli dál bojo-vat za vznik Československa, ale jejich osud by byl ve většině případů nejspíš tragický. Jako zrádce Rakousko-Uherska by je zřejmě čekal polní soud, pokud by nebyli zastřeleni přímo na místě dopa-dení. Připomeňme si tedy, co se během oněch osudových šesti dnů odehrálo.

Nepřehledný chaos na Ukrajině

Po převzetí moci v Rusku bolševiky se již kon-cem roku 1917 museli naši legionáři vypořádávat s poměrně složitou situací. Vše vyvrcholilo v úno-ru 1918. Ukrajina se odtrhla od Ruska, vyhlásila samostatnost a v obavách před bolševiky po-žádala o ochranu centrální mocnosti. Německé a rakousko-uherské divize toho využily a začaly prakticky bez většího odporu nevídaným tem-pem postupovat Ukrajinou směrem na východ. Obzvlášť kritickou se začala stávat situace pře-devším pro útvary legionářské 1. čs. divize, která byla v té době dislokována v okolí Žitomiru. Ta za-čala z této oblasti ustupovat vysloveně v hodině

dvanácté koncem února. V patách přitom měla postupující německou armádu.

Po pětidenním pochodu dorazila divize do Kyjeva. Stále ale ještě pokračoval závod s ča-sem. Další den potřebovala na překonání města, musela se dostat na druhý břeh Dněpru. Mosty přes něj byly nastěstí v rukou příslušníků 2. čs. di-vize. Večer 1. března 1918 vstoupily německé jednotky do Kyjeva. Kombinovaný německo--ukrajinský oddíl druhý den ráno zaútočil na most přes Dněpr bráněný legionářským 2. střeleckým plukem. Jedna z německých skupin se dokonce v době vyjednávání dostala přes Dněpr a zaútočila legionářům do týla. Podařilo se ji však rozprášit.

Jako by všeho ještě nebylo dost, sovětské Rusko podepsalo 3. března 1918 s Německem brestlitevský mír. Tato mírová smlouva, uzavřená v nouzi, přinesla Němcům nejen rozsáhlé územ-ní zisky na východě, ale i možnost stáhnout z této fronty své jednotky, především do Francie. Sovětské Rusko se zároveň zavazovalo, že pro-pustí zajatce centrálních mocností.

V té době ale již jednotky 2. čs. divize mířily směrem ke sto šedesát kilometrů vzdálenému že-lezničnímu uzlu Bachmač. Jejich úkolem byla ne-jen obrana celé této oblasti až do doby, než tudy projedou pluky 1. čs. divize, ale i zajištění dosta-tečného počtu lokomotiv a vagonů. V pondělí 4. března 1918 obsadil třetí prapor 6. střeleckého pluku „Hanáckého“ bez boje Bachmač. Zde se již

nacházela četa našeho úderného praporu. Němci drželi severněji položený Gomel a právě odtud začali postupovat na Bachmač. Na obsazení sta-nice Snovskaja reagovali legionáři zajištěním dů-ležitého železničního mostu přes řeku Děsnu. Tato skupina, jejíž velení převzal štábní kapitán Ladislav Junger, byla později ještě posílena o rotu a kulo-metné oddíly 7. střeleckého pluku „Tatranského“.

Původně se počítalo s tím, že naše jednotky budou přepraveny do Francie severní cestou přes Murmansk a Archangelsk. Tato možnost se ale ukázala jako nereálná. Přístavy zamrzly, chyběly dostatečné zásoby a především lodě. Čeští vojá-ci byli na severu vystaveni nekonečnému čekání ve velice nuzných podmínkách. Navíc hrozilo, že by je mohl potkat osud srbských legionářů, kteří zde byli odzbrojeni a internováni. A tak na-konec byly touto cestou vypraveny jen dva eša-lony. Zbytek musel vyrazit směrem na východ po stejné trase, jako se počátkem března 1918 vydal Tomáš Garrigue Masaryk. Tedy po transsi-biřské magistrále až do Vladivostoku a odtud lodí do Francie. Tam měly být čs. jednotky nasazeny na západní frontě.

Ve čtvrtek 7. února 1918 prohlásil ofi ciál-ně T. G. Masaryk Československý armádní sbor v Rusku za autonomní součást československého vojska ve Francii. K dokonání veškerého zmatku těchto dnů 8. března bolševické jednotky obsadily po bojích s ukrajinskou armádou Kyjev.

Boje na zdrženouV oblasti Bachmače se stejného dne předsunu-

té Jungerovy jednotky jako první střetly s Němci u stanice Měny. Zároveň také přišlo hlášení o po-stupu německých jednotek z Kyjeva. Nepřítel se pokusil o obchvat Čechoslováků bránících Bachmač jak ze severu, tak i ze západu. Nastěstí ale do této stanice dorazil zbytek 6. střelecké-ho pluku. Velení na celém úseku převzal jeho velitel plukovník Jaroslav Červinka. Desátého

března ráno zahájili naši legionáři na jeho rozkaz z Česnokovky postup proti nepříteli. Úkolem bylo opět ovládnout železniční most přes řeku Děsnu. Operativně sestavenou skupinu tvořilo necelých pět set vojáků, dvacet kulometů a improvizovaný opevněný vlak s dělem. Krátce po poledni se naše skupina v této ukrajinské obci vrhla na překvape-ného protivníka. Tomu nepomáhala ani výrazná palebná přesila. Legionáři postupovali i v prudké palbě vpřed. Německé prapory 61. a 224. pluku byly nuceny ustoupit. Podařilo se nám obsadit nejen nádraží, ale i část obce.

Jakmile se však Němci lépe zorientovali a uvě-domili si svoji převahu, vrhli se do protiútoku. Tentokrát jsme nádraží a obec byli nuceni vyklidit my. Nezbylo nám nic jiného než se ve večerních hodinách organizovaně stáhnout do výchozí sta-nice Česnokovka. Několik zajatých Čechoslováků bylo Němci na místě popraveno. I tak bylo možné považovat útok za úspěšný. Bojovali jsme na tom-to úseku totiž téměř proti trojnásobné přesile. Podařilo se nám získat tolik potřebný čas. Ztráty protivníka navíc byly až příliš veliké. To se projevi-lo v nemalé opatrnosti při jeho dalším postupu.

Němci se následně pokusili dobýt Bachmač ze západu. Použili k tomu lsti. Do vlaku plné-ho vlastních vojáků nabrali ještě Rusy vracející

se ze zajetí. Takto oklamaní legionáři si pustili soupravu na nějakých padesát metrů. Teprve po-tom zjistili, o co se ve skutečnosti jedná, a zahájili palbu. Tento útok se ještě podařilo odrazit. Pod dalším náporem, prováděným dvěma německý-mi vlaky podporovanými souběžně postupující pěchotou, však museli Čechoslováci ustoupit. Po třetí hodině odpolední Němci defi nitivně ob-sadili stanici Peski. V tomto okamžiku již byla si-tuace především pro jednotky 1. divize skutečně kritická. Němci drželi pozice vzdálené jen dva ki-lometry od trati Ična–Bachmač, po které musely projet vlaky s našimi vojáky. Nastěstí se na bojišti objevují čerstvé síly, se svým praporem přichází

Před pětadevadesáti lety bojovali naši legionáři o významný ukrajinský železniční uzel Bachmač

Za pět minut dvanáctBitvu o ukrajinský železniční uzel Bachmač většinou čeští legionáři v době první republiky jmenovali jako jednu z nejdůležitějších hned vedle bojů u Zborova. V roce 1925 podle ní bylo v Praze dokonce pojmenováno náměstí před dejvickým nádražím. Jednalo se totiž o první dvě velká legionářská nasazení, která se stala prologem k celé sérii bitev svedených za Uralem na cestě do Vladivostoku. Bez úspěšných bojů u Bachmače by nebylo ani jejich slavné sibiřské anabáze.

e zajetí. Takto oklamaní legionáři si pustili pravu na nějakých padesát metrů. Teprve po-zjistili, o co se ve skutečnosti jedná, a zahájili u. Tento útok se ještě podařilo odrazit. Pod

kapitán Ludvík Krejčí, pozdější náčelník Hlavního štábu prvorepublikové armády. Přijíždějí také tři prapory záložního pluku. Navíc i Němci mají problémy. Vázne jim přísun čerstvých posil. Když se naši pokusí o klamný obchvatný útok, jsou nuceni vyklidit stanici Peski. Akutní nebezpečí je zažehnáno. Daří se nám vytvořit dostatečné předpolí pro průjezd vlaků. Večer posilují obra-nu Bachmače také jednotky 1. divize, konkrétně 4. střelecký pluk „Prokopa Holého“.

Bojuje se ale ještě několik dnů. V pondělí 11. března se daří alespoň na několik hodin vyjed-nat příměří. Němci totiž uvěří informaci, že na ně může zaútočit celá divize. Když velitel německé obrany major von Renstorff tuto lest prohlédne, roztrhá smlouvu o příměří a žene své vojáky opět do útoku. Následující noci jich jeho jednotky za-hajují hned několik. Pokaždé jsou ale odraženi.

Německému velení se 12. března podařilo do-stat do vzduchu průzkumná letadla, s jejichž po-mocí se snažilo získat informace o síle a rozložení československých jednotek. Konečně však přišla toužebně očekávaná informace, že poslední vlak s legionáři bude projíždět Bachmačí 13. března kolem třetí hodiny ranní. Do tohoto termínu měli legionáři držet obranný prstenec a pak se začít stahovat k železniční křižovatce. Skutečnost byla ale přece jenom poněkud složitější. Poslední vlak měl zpoždění. Zároveň bylo potřeba nenápadně evakuovat bojující jednotky, aniž by to nepřítel zpozoroval a využil toho. Navíc bolševici v oba-vách z odchodu Čechoslováků začali bojkotovat jejich stahování. Němci následujícího dne ještě zaútočili v několika vlnách. Posledním českoslo-venským jednotkám se podařilo opustit Bachmač až 13. března ve večerních hodinách. Protivník příští den ráno obsadil tento železniční uzel. Během bojů o něj naše jednotky ztratily 45 mužů a dalších 41 bylo nezvěstných. Kromě toho ještě 210 vojáků utrpělo zranění.

Text: Vladimír MarekFoto: VÚA-VHA

SNÍMEK ZE 16. BŘEZNA 1918 – POHŘEB LEGIONÁŘŮ RANĚNÝCH U BACHMAČE, KTEŘÍ ZEMŘELI V KURSKÉ NEMOCNICI

JEDNOTKY 6. ČS. STŘELECKÉHO PLUKU PŘED BOJI U BACHMAČE

military english

40

výcvik

IX. MILITARY COMMUNICATIONIX.IV ACRONYMS

AND ABBREVIATIONSGlossary

abbreviation /əˌbriviˈeɪʃən/ – zkratka (slova) acronym /ˈækrənɪm/ – akronym advance /ædˈvæns/ – pokrok amplifi cation /ˌæmpləfɪˈkeɪʃən/ – zesílení capitalize /ˈkæpɪtlˌaɪz/ – psát velkými písmeny convention /kənˈvɛnʃən/ – zvyklost, konvence convey /kənˈveɪ/ – sdělit, tlumočit, předat demand /dɪˈmænd/ – požadavek, poptávka desire /dɪˈzaɪər/ – touha, tužba economy /ɪˈkɒnəmɪ/ – úspornost emission /ɪˈmɪʃən/ – vyzařování, emise insatiable /ɪnˈseɪʃəbəl/ – neukojitelný, nenasytný interestingly /ˈɪntərəstɪŋlɪ/ – kupodivu, překvapivě laser /ˈleɪzər/ – laser lowercase /ˈloʊərˈkeɪs/ – male písmeno period /ˈpɪərɪəd/ – tečka pronounce /prənʌns/ – vyslovit scuba /ˈskubə/ – dýchací přístroj (pro potápění), akvalung social identity /ˈsoʊʃəl/ /aɪˈdɛntɪtɪ/ – sociální identita sonar /ˈsoʊnɑr/ - sonar vernacular /vərˈnækjələr/ – hovorový jazyk whilst /ʰwaɪlst/ – zatímco

Phonetic transcription taken from www.dictionary.com.

Petty Offi cer is a rank used almost exclusively in the navy with a NATO category OR-5 (which is equivalent to British Army rank of Sergeant). Generic words are words which formerly related to a special product (or technology) and since then have become used as common words referring to any product of similar. Read Only Memory refers to a quality of a storage media allowing data to be stored but not subsequently modifi ed on the same storage medium.

In English and most other modern languages, acronyms and abbreviations became common in the mid-20th century. In the present century, with the advances in science, technology, the media, and other specialist fi elds, there has been an insatiable demand. So, what are the reasons for using such abbreviated forms? One is a desire for linguistic economy. Another is that they convey a real sense of social identity.

1. An acronym is an abbreviation formed from the initial components (letters or parts) of a phrase or a word. There are two main types:

i. Acronyms pronounced as sequences of letters (also called alphabetisms), e.g. FBI, TV, VIP,UN, CIA

ii. Acronyms pronounced as words, e.g. NATO, RADAR

“Both of the above types of acronyms are quite common in the military, for example: FIST (fi re support team), NORAD (North American Aerospace Defense Command), OPORD (Operation Order), PSYOPS (Psychological Operations), RADINT (Radiation Intelligence), SHAPE (Supreme Headquarters Allied Powers Europe), SOP (Standard Operating Procedures), UAV (Unmanned Aerial Vehicle), etc.

It appears that the second type of acronym is more frequent. One reason for this might be for ease of pronunciation” (Chaloupský 2005)1.

Typical examples of using acronyms as words are: Laser (Light Amplifi cation by Stimulated Emission of Radiation), Interpol (International Criminal Police Organization) and CD – ROM (Compact Disc – Read Only Memory).

Interestingly, acronyms that were originally capitalized (with or without periods) but have since entered the vocabulary as generic words can now be written without capital letters or any periods. Typical examples would be: sonar, laser, radar and scuba.

2. Abbreviations are the shortened forms of a word or phrase. Usually, but not always, they consist of individual letters or group of letters. And, like acronyms, whilst conventions govern how they are written or pronounced (especially in military English), variations on these are tolerated across the vernacular. In some cases, for example, the position of periods is a matter of style, as in US or U.S.

Note, that to form the plural of an abbreviation, a lowercase ‘s’ is appended to the end (e.g. MPs = Members of Parliament).

1 Chaloupský Ladislav: A Sociolinguistic Interpretation of Military Slang and Vernacular Expressions, Disertační práce, Masarykova Universita, Brno, 2005, p. 50

Phraseology and defi nitions

PoznámkyUžívaných zkratek a akronym je v armádách velká řada a nad rámec již v textu zmíněných se z anglického prostředí dá úvest například: PfP – Partnership for Peace (Partnerství pro mír), MSR – Main Supply Route (hlavní zásobovací komunikace), CONUS – Continental United States (Kontinentální Spojené státy), FTX – Field Training Exercise (polní cvičení), DFAC – Dinng Facility ( jídelna), POW – Prisoner of War (válečný zajatec), EOD – Explosive Ordnance Disposal (pyrotechnický tým), či FOB – Forward Operating Base (předsunutá základna).

Jednání se zúčastnili příslušníci útvarů a zaří-zení resortu MO, zástupci vojenských vysokých a středních škol a odborných pracovišť ČR zabý-vajících se bezpečností silničního provozu.

Konferenci zahájil zástupce velitele Velitelství výcviku – Vojenské akademie plk. gšt. Rudolf Honzák. Ten mimo jiné zdůraznil, že konference je významný zdroj informací a podnětů pro zkva-litnění a zefektivnění přípravy řidičů s ohledem na rozvoj silniční dopravy a vývoj technických prostředků. Na jeho slova navázal štábní prapor-čík Libor Pliešovský z Velitelství společných sil, který pozitivně zhodnotil přínos všech předešlých konferencí pro zvýšení odborné způsobilosti vojá-ků a rozvoj schopností AČR.

V jednotlivých referátech účastníků konference byly představeny možné přístupy k řešení proble-matiky bezpečnosti provozu vozidel se zaměře-ním na charakteristiky pro dodržování bezpečné vzdálenosti, upevňování a přepravu nákladů, de-tekci jízdní stability a systémy pro odvrácení do-pravní nehody.

Součástí programu konference byla praktická ukázka svépomocí sestaveného simulátoru nára-zu při nedodržení bezpečné vzdálenosti a zařízení pro nácvik dodržování bezpečné vzdálenosti při jízdě vozidel. Jedná se o jedinečné, v České re-publice poprvé představené výcvikové prostřed-ky, které umožňují nácvik stanovení bezpečné vzdálenosti mezi vozidly a nácvik reakce řidiče při náhlém zabrzdění vpředu jedoucího vozidla.

Doprava vozidel na pozemních komunikacích je složitý proces, který svými ustanoveními regu-luje 43 zákonů, vyhlášek a nařízení. Řidičova ne-znalost nebo nedostatečná vycvičenost může mít za následek zranění či úmrtí přepravovaných osob, často elitně vycvičených specialistů, a materiální škody na sofi stikovaných vozidlech značné fi nanční hodnoty. Vzhledem k aktuálnosti a závažnosti této problematiky projevili účastníci konference zájem pokračovat ve spolupráci při řešení rozvojových projektů ke zvýšení bezpečnosti provozu vozidel ozbrojených sil a aplikaci jejich výsledků do obsahu výuky a výcviku na Vojenské akademii ve Vyškově.

Pro naplnění trvale zvýšených požadavků útvarů a zařízení AČR na odbornou a speciální přípravu řidičů je nezbytné řešit početní stav spe-cializovaného pracoviště, jeho materiálně-tech-nické zabezpečení a vybavení učebně-výcvikové základny.

Z jednání konference vyplynuly tyto závěry a doporučení:1. pokračovat v rozvoji metodiky a vývoji simu-

lačních prostředků k získávání řidičských do-vedností pro dodržování bezpečné vzdálenosti mezi vozidly;

2. zkvalitnit zdokonalovací přípravu řidičů s důra-zem na přepravu nebezpečného, nadrozměr-ného a nadměrného nákladu;

3. zaměřit se na provádění speciálního výcviku řidičů při nestandardních taktických situacích v různých terénních podmínkách.

Text: plk. Ing. Jaroslav KrálFoto: nrtm. Petr Hrušecký

DODRŽOVATbezpečnou vzdálenost

Konference ke zvýšení bezpečnosti provozu vozidel ozbrojených sil Výměna poznatků z oblasti přepravy nebezpečného nebo nadrozměrného nákladu, analýza rizik při jízdě v proudu vozidel a rozbor metod pro snížení dopravních nehod z důvodu nesprávného způsobu jízdy – to byla ve dnech 6. a 7. 11. 2012 nosná témata odborné konference pořádané Vojenskou akademií ve Vyškově.

technika a výzbroj

Vaše případné dotazy, připomínky a náměty nám prosím posílejte na naši e-mailovou adresu:a_report@ujp-acr.cz.

E X E R C I S E S

2003

Answer key to the exercisesEx. 1: 1 PfP, 2 UN, 3 NCO, 4 CONUS, 5 ASAP, 6 DFAC, 7 BDUs, 8 FEBA, 9 FTX, 10 MSR. Ex 2: 1 T, 2 T, 3 F, 4 T, 5 F, 6 F, 7 F, 8 T, 9 T, 10 T. Ex 3: 1b, 2a, 3d, 4g, 5f, 6e, 7j, 8h, 9i, 10c . Ex 4: 1b, 2a, 3c, 4a, 5a.

Zpracoval tým ÚJP Vyškov

technika a výzbroj

Su-7 FitterSu-7 Fitter1. Complete the following sentences using the

acronyms or abbreviations from the list.

ASAP BDUs CONUS DFAC FTX FEBAMSR NCO PfP UN

1. Who are the ……. members? 2. The ……… was created in 1945. 3. The squad leader is a/an ……. . 4. He has never been stationed outside of ……. . 5. We are running low of fuel. We need to land the helicopter …… . 6. They are going to the ………. at 0700 hours. 7. Military personnel usually wear dog tags with their…….. . 8. The …… is only fi ve kilometers to the South of our position. 9. They are going out to the training area for a 10-day …….. .10. We placed mines on the enemy´s ……… .

2. True or False?

1. NCO = an enlisted person in a leadership position ……… 2. CPOs = abbreviation for chief petty offi cers ……… 3. POW = place of war ……… 4. VIP = very important person ……… 5. BC = Brigadier General ……… 6. OS = Operations ……… 7. JTB = Joint Tactical Board ……… 8. CONUS = Continental United States ……… 9. MRE = meals ready to eat ………10. POC = point of contact ………

3. Match the term or expression with the acronym.

1. North Atlantic Treaty Organization a. ID card ……….. a. 2. identifi cation card b. NATO ……….. b. 3. permanent change of station c. KIA ……….. c. 4. temporary duty d. PCS ……….. d. 5. Reserve Offi cers Training Corps e. CINC ……….. e. 6. Commander in Chief f. ROTC ……….. f. 7. Offi cer in Tactical Command g. TDY ……….. g. 8. Training and Doctrine Command h. TRADOC ……….. h. 9. Army Physical Fitness Test i. APFT ……….. i.10. Killed in Action j. OTC ……….. j.

4. Complete the following sentences. Circle the letter a, b, or c. Only one option is correct.

1. We expect a VIP from the air force here so … a. we need to prepare the MRE for him. b. everything must fall in place. c. we should leave the base ASAP.

2. I made a mistake when I failed … a. to follow the SOP. b. to be given a KIA. c. to attend the briefi ng in the DFAC.

3. I had to learn the ABC´s of computers … a. to be informed of the situation. b. but we enjoy using them. c. before I could use them.

4. What about the money they were going to pay us … a. for washing your APC? b. for being POWs? c. for the FOB?

5. If you don´t know what to do, I suggest you … a. look at the Spec. b. look at the specs. c. look at Anne.

Výkony bombardovacích variant letounů MiG-15 a Il-28 začaly v šedesátých letech beznadějně zaostávat za západ-ní konkurencí. Velení letectva proto hledalo nový jednotný typ techniky, který by mohl efektivně plnit bombardovací úkoly a oba typy výhledově nahradit. V roce 1963 letec-tvo souhlasilo s předváděním čtyř sovětských bombardérů Su-7 ze základny v NDR. Jejich výkony odpovídaly předsta-vám letectva, a proto vláda v roce 1963 podepsala první dohodu o dodávce celkem 66 strojů verze Su-7BM. Opro-ti předchozím MiG-15 a Il-28 představovaly nadzvukové Su-7 velmi účinnou zbraň. První z nich přišly již v roce 1964 a přebírali je českoslovenští piloti, kteří se mezitím na typ přeškolili. I když objednávka zahrnovala 66 strojů, dodá-no bylo o dva méně, neboť dva letouny havarovaly během přeletu z výrobního závodu a nebyly nahrazeny. Po verzi Su-7BM si letectvo pořídilo ještě 31 kusů Su-7BKL s upra-veným podvozkem, díky němuž byly letouny schopné ope-rovat z neupravených ploch. K výcviku sloužilo sedm dvoj-místných Su-7U. Hlavním uživatelem Su-7 se staly stíhací a bombardovací letecké pluky, konkrétně 28. stíhací a bombardovací letec-ký pluk v Čáslavi a 20. stíhací a bombardovací letecký pluk v Náměšti nad Oslavou. V polovině osmdesátých let půso-bily krátce Su-7 i u 3. letky 30. bitevního leteckého pluku v Hradci Králové. První jednotkou, která získala Su-7, ale nebyl bombardovací útvar, nýbrž výcvikové středisko v Mla-dé podřízené Vojenskému leteckému učilišti (VLU) Košice. Zde se mělo konat přeškolení personálu, které oproti ob-vyklému postupu probíhalo plně v domácích podmínkách. Instruktoři ve VLU Košice i ve středisku Mladá zpracovávali výukové osnovy podle dokumentace dodané ze SSSR. Oba stíhací a bombardovací letecké pluky měly v případě konfl iktu se zeměmi NATO sloužit k likvidaci vojenského a průmyslového zázemí nepřítele. Posádky letounů nacvi-čovaly zejména útoky na pozemní cíle a po osvojení typu

dosahovaly při cvičeních velmi dobrých výkonů. Kromě bojových úkolů sloužily v průběhu sedmdesátých a osm-desátých let československé Su-7 i k výcviku pilotů z Afriky, při němž došlo ke ztrátě dvou letadel.Ze služby Su-7 jistě stojí za zmínku událost z roku 1970. Během cvičení zemí Varšavské smlouvy Zenit 70 působily československé Su-7 v Polsku. Po vzletu z domácích zákla-den letěla „súčka“ do Polska, kde se prověřovala záchytná schopnost a reakce polské protivzdušné ochrany a letectva. Po radiolokačním zjištění československého Su-7BKL tru-pového čísla 6512 vyhlásila polská PVO poplach a poslala do vzduchu hotovostní MiG-21PFM. Pilotovi se však nepo-dařilo nahodit motor, a tak jej vystřídal MiG z ostré hoto-vosti vybavený raketami místo cvičných registrů. Po vzle-tu jeho pilot dostihl československý Suchoj a zaměřil jej.

Hlavní takticko-technická data: Délka trupu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16,80 mVýška trupu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4,99 mRozpětí křídel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9,31 mPrázdná hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 937 kgVzletová hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 210 kgMaximální rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 150 km/hDostup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 600 mDolet (s PPN) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 650 km

technika a výzbroj

Strela-10Strela-10

Protiletadlový raketový komplex Strela-10 tvoří v současné době výzbroj mnoha armád. Zúčastnil se řady konfl iktů a pro svoji jednoduchost si získal oblibu obsluh. Je součástí výzbroje 25. protiletadlové raketové brigády ve Strakonicích.Strela-10 se stala v sedmdesátých letech minulého století nástupcem staršího typu Strela-1, který byl ve velmi ma-lém počtu zaveden i do výzbroje naší armády. Jeho hlav-ním nedostatkem byl z hlediska tehdejšího vševojskového boje kolový podvozek, který nezajišťoval pohyblivost v te-rénu na úrovni tanků a bojových vozidel pěchoty. Rozhod-nutí o vývoji nového typu padlo v roce 1969. Koncepce zbraňové nástavby byla převzata z komplexu Strela-1. Jako podvozek posloužil upravený obrněný dělostřelecký tahač MTLB, který byl vyráběn v řadě verzí pro potřeby dělostře-lectva a protivzdušné obrany. Cílem vývojového progra-mu s krycím jménem Strela-10SV a vojenským kódovým označením 9K35 byl jednoduchý prostředek protivzdušné obrany na úrovni pluku. Podle zadání měl být schopen ničit cíle pohybující se rychlostí až 415 m/s ve výškách od 25 m do 3 500 m a dálkách od 800 m do 5 000 m. Rakety měly manévrovat s přetížením 3 G až 5 G. Pravděpodobnost zničení cíle měla být 0,5 až 0,6. Důležitým faktorem měla být schopnost autonomní činnosti při vizuálním navede-ní a skupinové s využitím centrálního řízení realizovaného z vozidla PU-12. Celková hmotnost komplexu neměla pře-sahovat 12,5 t, což umožňovalo přepravu letouny AN-12 a vrtulníky Mi-6. Požadovaným standardem byla schop-nost plavání. Vývojem řízené střely, odpalovacího zařízení a kontrolního vozidla byla pověřena konstrukční kancelář OKB-15 GKOT pod vedením A. E. Nudelmana. Distanční zapalovač vyvíjela CKB-589 GKOT pod vedením D. M. Cho-rolova. Vývoj upraveného podvozku zajišťoval Charkovský traktorový závod a zbraňové nástavby s odpalovacím zaří-zením Saratovský motorářský závod. Tovární zkoušky pro-běhly roku 1971 a státní o tři roky později. Již v jejich prů-běhu kritizovali zástupci armády nižší pravděpodobnost

zásahu cíle oproti požadované a neschopnost vedení střel-by při plavbě. Sériová výroba byla zahájena roku 1976.

Služba a modernizaceAdministrativní zavedení Strely-10 do Sovětské armády, prosazované jako politický úkol, neodstranilo nedostat-ky akcentované zástupci armády. Lze tedy předpokládat, že v rámci sériové výroby kvalita příliš nestoupla. Hlavní nedostatky Strely-10 byly následující: Nemožnost střelby na cíle, jejichž pozadí tvořilo slunce. Spojnice zaměřovače a cíle a zaměřovače a slunce musely svírat úhel minimálně 20 stupňů. Hlavice řízené střely byla vysoce citlivá na dipó-ly vystřelované z letounů v rámci elektronických protiopat-ření. Zbraňová nástavba s odpalovacím zařízením neměla vlastní zdroj elektrické energie, a byla tak závislá na cho-du motoru vozidla. Při plavbě bylo možno převážet pou-ze čtyři kontejnery s řízenými střelami, a to uvnitř vozidla. Proto nebylo možno vést palbu při překonávání vodních toků. Situace vypadá na první pohled děsivě, ale stačí si připomenout vpravdě švandrlíkovský konec anabáze ame-rického protiletadlového systému-dvojkanonu M247 Ser-geant York programu DIVAD (Division Air Defense) z osm-desátých let. Toto vozidlo, tvořící kompilaci špičkových technologií, mělo zásadním způsobem posílit protiletadlo-vou obranu pozemních sil. V praxi vše nefungovalo podle předpokladů, a tak technici výrobce instalovali do létajících terčů nálože a odpalovali je na dálku jako důkaz přesné palby M247. Zkoušky byly ukončeny poté, co automatický systém řízení palby identifi koval místo cílového vrtulníku ventilátor WC, na kterém si ulevoval jeden generál ze zku-šební komise. První modernizace Strely-10 byla zahájena již roku 1977. Jednalo se především o instalaci nové hlavice řízené střely. Ta umožnila lepší selekci cílů a snížila tak pravděpodobnost oklamání prostředky elektronického boje. Zkoušky proběhly na Donguzském polygonu roku 1978 a v následujícím roce byla modernizovaná verze nesoucí označení Strela-10M za-vedena do výzbroje. Zároveň byla zahájena další moderni-zace, která měla především zajistit automatický přenos dat z centra protivzdušné obrany. Dále měla být umožněna

Následoval sled úkonů, které se při podvěšených registrech raket provádějí zcela běžně a které končí zmáčknutím tla-čítka odpalu rakety. Registr R-3U je ale narozdíl od „ostré“ rakety zbaven řídicích ploch a bojové hlavice. Jinak pilot do okamžiku odpalu rakety nepozná rozdíl. Po zmáčknu-tí spouště polského letounu došlo k odpalu rakety R-3S, která zasáhla cíl do výtokové roury. Našemu pilotovi se na-štěstí podařilo úspěšně katapultovat. Polsko se za incident omluvilo a ze svých zásob nám uvolnilo náhradní Su-7BKL (trupové číslo 6023).Typ Su-7 sloužil v řadách československého vojenského le-tectva přesně čtvrt století. V letech 1988 až 1989 začaly být letouny stahovány k zakonzervování na základnu v Přero-vě. Poslední let se uskutečnil v roce 1990.

Základní technický popisSu-7 je jednomístný (vyjma cvičných variant) jednomoto-rový nadzvukový bombardovací středoplošník celokovové poloskořepinové konstrukce. Pilot sedí v přední části trupu na vystřelovacím sedadle KS-2, vyvinutém v konstrukční kanceláři Suchoj. Ke střední části trupu jsou připevněna křídla s velkými aerodynamickými plůtky. Záď trupu zakon-čuje svislá ocasní plocha se směrovkou a vodorovné ocasní plochy. Tříbodový zatahovací podvozek se skládá z příďové nohy uložené v přední části trupu a ze dvou hlavních noh. Pohon Su-7 obstarává jednoproudý motor AL-7F s devíti-stupňovým axiálním kompresorem a komorou přídavného spalování. Tah motoru dosahoval až 66,6 kN, respektive až 94,1 kN při zapnuté forsáži.

Výzbroj letounu tvoří dva kanony NR-30 ráže 30 mm pevně instalované v kořenech křídel a kombinace neřízené muni-ce (raketové bloky, bomby, kontejnerové pumy) na čtyřech podkřídelních a dvou podtrupových závěsnících. Podvěsit bylo možné také jadernou pumu 8U69 o síle 5 kilotun.

Text: Jakub FojtíkFoto: autor a archiv autora

4747

ŠéfredaktorJan Procházka telefon: 973 215 553 mobil: 724 033 407 e-mail: jan_prochazka@klikni.cz

RedaktořiMartin Koller telefon: 973 215 572 mobil: 724 071 112 e-mail: kollermartin@seznam.czPavel Lang telefon: 973 215 868 mobil: 724 002 623 e-mail: pavellang@centrum.czVladimír Marek telefon: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail: v.mare@post.cz

Grafi kAndrea Bělohlávková telefon: 973 215 786 mobil: 601 579 644 e-mail: andrea.belohlavkova@seznam.cz

Aby mohla redakce proplatit honorář za zveřejněný příspěvek, musí jí autor zaslat tyto údaje:

jméno a příjmení, datum narození (NE rodné číslo!), údaj, zda jde o VZP, o. z., AZ anebo osobu mimo resort, adresu bydliště.

V případě VZP, o. z. i přísl. AZ dále: číslo VÚ či VZ a město posádky, číslo RFO, který je vyplácí.

V případě osoby mimo resort: číslo účtu, na který má být poslán honorář, název a číslo banky, na faxové č. 973 215 933 poslat kopii průkazního lístku k tomuto účtu.

Tyto údaje je účelné uvádět současně se zasílaným článkem. Není v silách redakce je zpětně zjišťovat.

Informace pro autory

Kontakty do redakce

Hlavní takticko-technická datakomplexu Strela-10M:Bojová hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 292 kgDélka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 930 mmŠířka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 850 mmVýška v pochodové poloze . . . . . . . . . 2 220 mmMaximální výška v bojové poloze . . . 3 965 mmMaximální rychlost jízdy . . . . . . . . . . . 61,5 km/hMaximální rychlost plavby . . . . . . . . . 6 km/hDojezd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 500 kmŠikmá dálka zásahu cíle . . . . . . . . . . . . 5 000 mVýška letu zasažitelného cíle . . . . . . . 25 m až 3 500 mNáměr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . -5° až +80°Odměr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 360°Hmotnost řízené střely . . . . . . . . . . . . 39,2 kgDélka řízené střely . . . . . . . . . . . . . . . . 2 190 mmPrůměr těla řízené střely . . . . . . . . . . . 120 mm

Vydává MO ČROdbor komunikace a propagaceTychonova 1, 160 01 Praha 6 IČO 60162694www.army.cz

RedakceRooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 553 973 215 786Fax: 973 215 933E-mail: areport@centrum.cz

Šéfredaktor: Jan Procházka

Grafi cká úprava: Andrea Bělohlávková

Kresby: Jiří Král

Jazyková korektura: Jiřina Švarcová

Foto na titulní straně: Miroslav Šindelář

V jednotkách ozbrojených sil rozšiřujeOKP MO – produkční odděleníRooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová, tel. 973 215 563

Tisk: EUROPRINT, a. s.

Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254

Uzávěrka čísla: 11. 3. 2013

Toto číslo vyšlo dne: 14. 3. 2013

plavba s plným palebným průměrem osmi kontejnerů s ří-zenými střelami. Jednoduchým řešením problému se staly přídavné polyuretanové plováky. Díky nim mohla Strela-10 vést palbu i při plavbě. Došlo k nahrazení starší radiosta-nice typem R-123M, který umožňuje kódované spojení s vozidlem velitele baterie PU-12 nebo PU-12M. Spojení bylo realizováno také s nově vyvíjeným vozidlem velite-le OVOD-M-SV na podvozku MTLB. Roku 1980 proběhly úspěšné zkoušky a v následujícím roce byla modernizova-ná verze s označením Strela-10M2 zavedena do výzbroje tehdejší Sovětské armády. Efektivita ničení cílů vzrostla díky zkrácení doby detekce cíle z 8,5 s na 6,5 s a zároveň pro-dloužením vzdálenosti, na kterou lze cíl detekovat, z 6,8 km na 8,4 km. Ovšem již za dva roky následovala další rozsáhlá modernizace. V jejím rámci byla do výzbroje zavedena nová řízená střela 9M333. Oproti zavedenému typu měla nový motor, naváděcí hlavici, blok autopilota, zapalovač a bojo-vou hlavici o vyšší hmotnosti s předtvarovaným pouzdrem pro lehčí rozklad na účinnější střepiny. Řízená střela se pře-pravuje v novém kontejneru. Důležité je, že její modernizaci lze bez úprav provést pouze výměnou dílů a skupin na za-vedené starší výrobní verzi. Vyšší pravděpodobnost zničení cíle je dosažena vybavením zapalovače čtyřmi impulzními laserovými senzory místo původních dvou. Přímé digitali-zované spojení zbraňové nástavby Strely-10 s pracovištěm řízení palby a radiolokátorem umožňuje ničení cílů i v noci. Uvedená schopnost byla dále rozšířena možností instalace termovizního zaměřovače. Ten je schopen detekovat cílový vrtulník Mi-8 na vzdálenost 10 km. Cíle letící ve vstřícném kurzu lze ničit na vzdálenost od 25 do 3 500 m při rychlosti do 415 m/s, vrtulníky do 100 m/s a řízené střely s plochou dráhou letu do 250 m/s. Například pravděpodobnost zni-čení letounu F-15 pohybujícího se rychlostí 300 m/s a vy-střelujícího dipóly v intervalu 2,5 s klesá v infračerveném režimu na 0,65 oproti situaci bez použití dipólů. Důležité je, že veškeré modernizace lze provést výměnou nebo doplně-ním elektronických bloků, bez zásahů do konstrukce vozi-dla. V devadesátých letech proběhla na Ukrajině přestav-ba Strely-10 s využitím podvozku tanku T-80 pod názvem Doněc. V Jugoslávii došlo k umístění zbraňové nástavby na podvozek šestikolového obrněného transportéru. Na vý-stavě MAKS 2001 prezentoval ruský výrobce Strelu-10 vy-bavenou pasivním a infračerveným automatickým zaměřo-vacím systémem Gjurza. Jeho řízená střela R-136 má novou infračervenou hlavici. Komplexy Strela-10 byly exportovány v různých verzích do Afghánistánu, Alžíru, Angoly, Ázerbáj-džánu, Beninu, Běloruska, Bulharska, Bosny, Českosloven-ska, Guineje, Chorvatska, Indie, Iráku, Jemenu, Jihoafrické republiky, Jordánska, na Kubu, do Lybie, na Madagaskar, do Maďarska, Makedonie, Mauretánie, Mosambiku, Nika-ragui, Polska, na Slovensko, do Sýrie a Vietnamu. Strely-10

se zúčastnily řady konfl iktů, avšak konkrétní informace jsou minimální. V Angole byla sestřelena Mirage F-1 jihoafrické-ho letectva a naopak jihoafrická armáda několik komplexů Strela-10 ukořistila.V rámci naší armády byla provedena modernizace kom-plexu Strela-10M společností RETIA, a. s., ve spolupráci s 25. protiletadlovou raketovou brigádou a některými dal-šími armádními specializovanými pracovišti. Jedná se pře-devším o nový systém IFF Mark 12, který nahradil původní typ Kremnyj-2. Nové je rovněž pracoviště velitele komplexu PVK-10M, které zabezpečuje příjem a zpracování datových souborů a informací o vzdušné situaci. Poslední moderni-zací je instalace zařízení DR-10, které umožňuje datovou komunikaci velitele bojového vozidla ( jednotlivého kom-plexu) s místem velení a řízení palby FDC RACCOS. To díky připojení k aparatuře pozorovatele vzdušného prostoru a k radiolokačním čidlům P-19 a SURN CZ umožňuje vy-tvořit obraz o vzdušné situaci, na základě které řídí palbu koncových prvků. (Dostává souřadnice cílů od radiolokáto-rů buď P-19, nebo SURN CZ.)Strela-10M je starší zbraňový komplex, takže již není za-řazován například do sil NRF. Díky progresivním moderni-zacím je však stále schopen plnit převážnou většinu úkolů protiletecké obrany pozemních sil AČR.

Technický popisKomplex Strela-10M se skládá z bojových prostředků, a to bojového vozidla 9A35, řízené střely 9M37 nebo 9M37M a technických prostředků, konkrétně zkušební stanice 9V839, technické ošetřovny 9V915, trenažéru operátora 9F624, hmotnostního ekvivalentu řízené střely 9F83, učebně-výcvi-kové řízené střely 9F918 a kontrolního přístroje operátora 9F75. Starší velitelská stanoviště PU-12 byla z výzbroje vyřa-zena. Nahradilo je místo velení a řízení palby FDC RACCOS, které vyhodnocuje vzdušnou situaci a řídí a koordinuje pal-bu baterie (dodává baterii nebo jednotlivým vozidlům infor-mace o cílech).Základním prvkem konstrukce komplexu vozidla 9A35 nebo vozidla velitele baterie 9A35A je obrněný pásový obojživel-ný tahač MTLB. V jeho přední části se nalézají pracoviště ve-litele a řidiče. Za nimi je motorový prostor. Bojový prostor na zádi tvoří základnu otočného odpalovacího zařízení. Jeho součástí je věž s pracovištěm operátora. Na ní je sklopně upevněna kolébka s úchyty pro čtyři přepravní/odpalovací kontejnery s řízenými střelami. Náměr a odměr odpalova-cího zařízení nastavuje operátor rukojetí na zamiřovacím pultu. Odtud jsou povely předávány elektromotorům. V bo-jovém prostoru se přepravují rovněž čtyři kontejnery s říze-nými střelami.Velitelská vozidla disponují pelengátorem 9S16, který za-chycuje rádiové vlny letounu (mikrovlnné záření) a umož-ňuje nastavení základního směru na cíl. Operátor vyhle-dává cíl vizuálně. Po jeho zachycení aktivuje hlavici řízené střely, která může pracovat buď v infračerveném, nebo fotokontrastním režimu. Cíl sleduje automaticky v režimu „odpal a zapomeň“. Bojová hlavice se šesti kilogramy trha-viny je iniciována zapalovačem, který pracuje v kontaktním i distančním režimu.

Text: Martin KollerFoto: Jan Kouba

Zaměstnání je určeno pro aktivně pracující specialisty v oblasti EOD/IEDD, pro jejich setkání a navá-zání osobních kontaktů, prezentaci pyrotechnické činnosti účastníků za uplynulý rok a porovnání pra-covních postupů a zkušeností jednotlivých národních složek, ať už příslušníků policie, nebo ostatních ozbrojených sborů, které se touto problematikou zabývají. Součástí zaměstnání je seznámení s novými trendy, technologiemi a výrobky souvisejícími s činností EOD/IEDD.

Konference bude pořádána ve dnech 27. až 31. května 2013. Desátý ročník setkání pyrotechniků se již tradičně uskuteční v rekreačním zařízení Olšina Vojenských lesů a statků, s. p., které se nachází ve Vojenském výcvikovém prostoru Boletice.

V průběhu konání akce účastníky zaměstnání obohatí drahocennými informacemi i zástupci py-rotechniků z Velké Británie, Belgie, Nizozemska, Dánska, Německa, Polska, Slovenska, Lotyšska, Maďarska, Itálie, Francie, Řecka, Rumunska, Švédska a Kanady.

Zájemci o účast s pyrotechnickým oprávněním skupiny „B“ a vyšším se mohou přihlásit prostřednic-tvím přihlášky umístěné na internetových stránkách www.pyro-csol.cz. Vyplněnou přihlášku je třeba odeslat nejpozději do 26. dubna 2013 na adresu inmep@seznam.cz.

Nezbývá než doufat, že jubilejní desátý ročník bude minimálně stejně multinárodní a zdařilý jako ročníky předchozí.

X. ročník setkání pyrotechniků – pyrotechnická konference

his

tori

cké če

stn

é n

ázvy

Stále více útvarů Armády České republiky se může pyšnit historickými a čestnými názvy. Ne ve všech případech jsou ale dostatečně prezentovány a mnohdy ani vojenská veřejnost přesně neví, co se za nimi skrývá. Právě tato skutečnost nás přivedla na myšlenku připomenout nejen odborné veřejnosti některé z těchto názvů a také tradice, k nimž se hlásí jejich nositelé. Tentokrát se budeme věnovat historickému názvu 42. mechanizovaného praporu – „Svatováclavský“. názvu 42 mechanizovaného praporu Svatováclavský“

Stále více útvarů Armády České republiky se může pyšnit historickými a čestnými názvy. Ne ve všech případech jsou ale dostatečně prezentovány a mnohdy ani vojenskáveřejnost přesně neví, co se za nimi skrývá. Právě tato skutečnost nás přivedlana myšlenku připomenout nejen odborné veřejnosti některé z těchto názvů a takéradice, k nimž se hlásí jejich nositelé. Tentokrát se budeme věnovat historickému

důvodů, nehledě na vědecké možnosti současné historiografi e, se k jeho životu váže až příliš mnoho otazníků.

Svatý Václav je považován za hlavního patrona české země a symbol naší státnosti. Narodil se pravděpodobně v roce 907 v Praze jako prvorozený syn knížete Vratislava I. Když mu bylo čtrnáct let, jeho otec zemřel. Na tehdejší dobu se mu dostalo velice kvalitního vzdělání na Budči. O jeho výchovu se v dětství starala i jeho babička svatá Ludmila. Právě její vliv na mladého knížete byl s největší pravděpodobností jednou z hlavních příčin, proč ji její snacha Drahomíra nechala na Tetíně zavraždit. Svatý Václav na to v oka-mžiku, kdy převzal vládu do vlastních rukou, reagoval tím, že na nějaký čas vypudil svou až příliš ambiciózní matku ze země

O Václavovi je známo, že vedl zbožný a mravný život. Často navštěvoval bohoslužby, podporoval stavbu kostelů a rozšiřování křesťanské víry v celém národě. Mimo jiné na pražském hradišti založil rotundu sv. Víta, pro niž získal od východofranckého krále Jindřicha Ptáčníka ostatky tohoto světce. Pečoval o chudinu, nemocné a sirotky. Poskytoval přístřeší a pohostinství cizincům a poutníkům. Nestrpěl, aby se komukoliv stala křivda. Na rozdíl od mnohdy líčených obrazů jakéhosi bezbranného pámbíčkáře byl ale zdatný i jako bo-jovník. Uměl dobře zacházet s mečem, byl výborný jezdec na koni. Nechyběla mu ani osobní statečnost, kterou zřejmě ještě umocňovala jeho víra. Během výpravy do východních Čech si podmanil zlické knížectví i s pevným kouřim-ským hradištěm. Namísto bitvy mezi vojsky dal tehdy přednost souboji s kou-řimským knížetem Radslavem, který se mu nakonec vzdal.

Za zakladatele přemyslovského státu je považován Boleslav I. Je ale zřej-mé, že tento proces již odstartoval jeho bratr Václav.

Václavova smrt byla popsána v mnoha legendách. Skutečně prokazatel-ných údajů popisujících její průběh je však velice málo. Za téměř jisté se dá považovat, že k ní došlo v pondělí 28. října krátce před rozedněním. Jestliže se až do šedesátých let minulého století historikové přikláněli k tomu, že se tato událost odehrála v roce 929 (velkolepé oslavy milénia za první republiky se konaly právě u příležitosti výročí tohoto data), nyní upřednost-ňují na základě složitých porovnání spíše rok 935.

nn

Snvntr

Táborský 42. mechanizovaný prapor získal tento čest-ný historický název od prezidenta České republiky Václava Havla u příležitosti osmdesátého druhého výročí vzniku Československa 28. října 2000. Hlásí se jím nejen k význam-né svatováclavské tradici, která se zrodila bezprostředně po smrti svatého Václava, ale i vojenskému nositeli těchto idejí v době první republiky, k jezdeckému a od roku 1936 dragounskému pluku 8 „Knížete Václava Svatého“. Tento útvar vznikl v říjnu 1920 z dragounských pluků č. 8 a č. 13 v Pardubicích, jejichž kořeny sahaly až do období třiceti-leté války. Historický název „Knížete Václava Svatého“ ob-

držel u příležitosti velkolepých oslav milénia tohoto světce na podzim 1929. Když v únoru 1916 byla legionářská českoslo-

venská Družina přetvořena na Československý střelecký pluk, nesl i tento čestný historický název „Svatého Václava“.

Táborský 42. mechanizovaný prapor vznikl v roce 1994, v době výstavby 4. brigády rychlého nasazení z 18. tankového pluku. Tradice této tankové jednotky sahají do doby druhé světové vál-

ky, kdy byla do bojů na východní frontě zařazena 1. českoslo-venská samostatná tanková brigáda v SSSR. Po skončení války vznikla na bázi 3. praporu tohoto svazku 3. tanková brigáda

dislokovaná v Pardubicích. Ta se po několika redislokacích a reorganizacích přeměnila na 11. tankovou brigádu. V roce 1950 z ní byl vytvořen právě 18. tankový pluk se sídlem v Táboře.

Informace o osobě svatého Václava s ohledem na dobu, ve které žil, jsme nuceni čerpat převážně z legend a kro-nik napsaných až řadu let po jeho smrti. A právě z těchto

na navenskáká

i tentento čo eTábábo

výsv tavbTradici

ky,ky, kvenvznv

da

Onoho osudového dne pozval Václava jeho bratr Boleslav na své hradiš-tě do Boleslavi u příležitosti svátku svatých Kosmy a Damiána. Druhý den ráno po hostině, když se Václav vypravil na ranní pobožnost, údajně potkal Boleslava, kterému poděkoval následujícími slovy: „Včera jsi nám pěkně po-sloužil, Bůh ti to oplať.“ „A dnes ti chci takto posloužit,“ reagoval údajně Boleslav a udeřil ho mečem do hlavy. Václav se ale nechtěl bránit, protože jako křesťan neměl v úmyslu prolít krev svého o osm let mladšího brat-ra. Někteří historikové se dokonce domnívají, že mohlo dojít ke krátkému zápasu mezi oběma bratry, ve kterém měl navrch právě zkušenější Václav. V každém případě však rychle přispěchali Boleslavovi vojáci, kteří dílo vraž-dy dokončili. Ani tím ale vražedné běsnění neskončilo. Smrti neušli ani Václavovi nejbližší a příznivci. Zajímavé je, že když se celá záležitost uklid-nila, byl to právě Boleslav, kdo nechal za osobní účasti přepravit Václavovy ostatky do Prahy.

Počátky svatováclavské legendy sahají do desátého století. Již v době ranného středověku se šířila i mimo hranice naší země prostřednictvím nejrůznějších spisů a také Václavových ostatků, které se staly cennými re-likviemi významných evropských chrámů. Svatý Václav je jediným českým světcem, jehož svátek je součástí celosvětového kalendáře římskokatolic-ké církve. Ke svatováclavské tradici se výrazným způsobem hlásil český král a římský císař Karel IV., který byl sám pokřtěn jménem Václav. Ten nechal zhotovit svatováclavské korunovační klenoty, jež věnoval svému křestnímu patronovi. Ostatky svatého Václava jsou uloženy na Pražském hradě v ka-tedrále svatého Víta. Podle nařízení Karla IV. měla být na Václavově lebce v nekorunovační době uložena svatováclavská koruna.

Podoba svatého Václava je vyobrazena i na české dvacetikorunové minci. Podle pověsti odpočívá uvnitř hory Blaník spící vojsko, které v čele se svatým Václavem vyjede českému národu na pomoc, až mu bude nejhůře. Kořeny této legendy spadají do patnáctého století, kdy bylo na jihozápadním úpatí Blaníku u vesnice Býkovice podivuhodným, až zázračným způsobem pora-ženo nepřátelské vojsko.

Táborský útvar má svatováclavskou orlici nejen ve svém znaku, ale i na bojovém praporu.

Text: Vladimír MarekFoto: autor a archiv redakce

SVATÝ VÁCLAV A KNĚŽNA LUDMILA

POŽADUJEME

příslušníky AČR – s praxí u ozbrojených sil výbornou psychickou a fyzickou odolnost zdravotní klasifi kaci A středoškolské vzdělání s maturitou znalost anglického jazyka minimálně na úrovni STANAG 1 řidičský průkaz skupiny B – praxi v řízení vozidel schopnost pracovat samostatně i v týmu předpoklady pro získání bezpečnostní prověrky na stupeň TAJNÉ

NABÍZÍME

získání profesně unikátní kvalifi kace zodpovědnou a prestižní práci kurzy v ČR i v zahraničí neustálé zdokonalování v relevantních odbornostech nadstandardní výcvik možnost nasazení v zahraničí dobré platové podmínky

V PŘÍPADĚ ZÁJMU

zašlete do 30. 4. 2013 na skomovp@email.cz strukturovaný profesní životopis a motivační dopis číslo svého mobilního telefonu případné dotazy – ozveme se

TERMÍNY A PRŮBĚH DALŠÍCH KOL VÝBĚROVÉHO ŘÍZENÍ

Po posouzení zaslaných životopisů budou vybraní účastníci výběrového řízení kontaktováni telefonicky a bude s nimi dohodnut termín osobního pohovoru a vstupního fyzického přezkoušení. Osobní pohovory a vstupní fyzické přezkoušení se uskuteční v měsíci květnu t. r.Po posouzení výsledků budou vybraní účastníci pozváni k intenzivní testovací části, která proběhne v červnu 2013.

PRO SKUPINU OCHRANY MINISTRA OBRANY

VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ

Náčelník Vojenské policie vyhlašuje výběrové řízení na obsazení systematizovaných míst starších inspektorů – policejní ochrana osob