NA MUŠCE

ČtrnáctideníkMinisterstvaobrany ČR

Vydává MO ČR – AVISRooseveltova 23 161 05 Praha 6 IČO 60162694

Řízením redakce pověřenLadislav Lenk

Redakce: Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 931 973 215 916 Fax: 973 215 933E-mail: areport@centrum.cz

Jazyková úprava:Vlasta Kohoutová

Grafická úprava: Andrea Bělohlávková

V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Oľga Endlová tel. 973 215 563

Tisk: ČTK Repro

Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254

Foto na titulní straně:

Uzávěrka čísla:

Toto číslo vyšlo dne:

Z OBSAHU 6

Den oslava vzpomínek

6Žhavý bude i leden

10Tichá smrtna číhané

14Pro bezpečnější svět

20Matka od sanity

24Všechnoje jednou poprvé

26

Poslední říjnový den jsem se jako vždy na konci měsíce rozhodl zkontrolovat u operátora mého služebního mo-bilu stav účtu, tedy možnosti dalšího volání do sítí jiných operátorů. Oznámil mi, že mám k dispozici 141 volných minut a 96 SMS a že orientační cena jeho služeb, které jsem za celý měsíc využil, je nula bez DPH.

Až jsem se radostí zatetelil nad svou šetřivostí a přemýšlel o tom, jak mě za ni můj šéf určitě pochválí. Moje radost však vydržela pouhý den. Přesněji do okamžiku, kdy mi „Outú“ poslal před večeří zprávu, že mi zbývá jen 72 volných minut a 47 SMS. Jak to?! Vždyť jsem celý den svůj mobil ani jednou nepoužil!

Aby toho nebylo dosti, o den později se ke mně můj „kyslíkový“ přítel operátor zachoval ještě drsněji: „K 2. 11. 2006 Vám zbývá 0 volných SMS. O2.“ O volných minutách ani zmínka. Zřejmě už žádné nemám. I když možná ano, neboť můj mobil nadále funguje a klidně mohu volat i esemeskovat. Pravda, jak jsem na tom průběž-ně, operátor stále tvrdošíjně odmítá sdělit. Pro jistotu mi dokonce na dálku zrušil u mobilu vyzvánění – naštěstí stačilo přístroj jen restartovat. Co asi bude následovat dál?

Připomíná mi to proslulou sci-fi povídku, jejíž děj se odehrává v době, kdy Zemi obepíná obrovská síť komuni-kačních satelitů, špionážních, meteorologických a dalších různých družic, která se každým dnem rozrůstá a lidstvo se na ní stává zcela závislým. Pak se však stane něco, co předpovídá hrdina této povídky. Na oběžnou dráhu je vypuštěn další komunikační satelit a obrovský vesmírný počítačový mozek získává poslední chybějící „neuron“. V okamžiku oživení družice se monstrum osamostatňuje a ve vesmíru začíná žít vlastním životem. Lidstvo už nepotřebuje…

Co když se právě 31. října 2006 něco takové odehrálo a můj „Outú“ se stal mimozemšťanem?Ladislav Lenk

archiv 601. skss

25. 10. 2006

13. 11. 2006

10

14

20

24

26

Když redakce získala unikátní fotografie z této naší nejnáročnější mise, rozhodli jsme je okamžitě publikovat. Sestavili jsme z nich následující fotoreportáž. Přestože prostějovští průzkumníci procházeli v devadesátých letech minulého století významnými nejen organizačními proměnami, skutečně špičková výzbroj byla pro celou jednotku zavedena až v následujícím desetiletí, a to právě v souvislosti s afghánskými misemi.

Jako první v naší armádě byli příslušníci 601. skupiny právě pro afghánskou misi vybaveni několika americkými terénními vozidly hum-mer. Také speciálně upravené landrovery na snímcích se dají jen těžko srovnávat s těmi, které používá naše armáda. Za zmínku stojí především konstrukce, na kterou je možné zavěsit nejen celou řadu palebných systémů, ale i logistické vybavení včetně kanystrů s pohonnými hmota-mi. Nechybějí ani v těžkém terénu tolik potřebné lopaty, rýče, krumpáče, sekery a samozřejmě navijáky. Palebnou sílu těchto vozidel tvoří kromě lafetovaného kulometu ráže 12,7 mm americký kulomet M 60 (vepředu vedle řidiče), granátomet AGS 17 a reaktivní protitankové granáty.

Také další výzbroj speciálů je velice pestrá. Jedná se například o odstřelovačky Accuracy International, Falcon a Barrett. Z pěchotních zbraní je to pak kromě našeho upraveného samopalu Sa-58 (je doplněn speciálními lištami, které umožňují upevnění celé řady doplňkového vybavení) především německý samopal Heckler & Koch MP5SD s tlumi-čem, útočné pušky M-4 a pistole Glock 17. Z dalšího arzenálu je nutné jmenovat brokovnici Benelli (používaná pro boj zblízka), singapurský čtyřicetimilimetrový granátomet 40GL a lehký přenosný minomet Antos ráže 60 mm. Platí přitom, že každý z vojáků si do akce zvolí zbraně, které mu vyhovují nejvíce.

Pro přesuny v náročném horském terénu mají Prostějováci k dispozici především čtyřkolky a jezdecké koně. Na nich procvičují nejen jezdecké umění, ale především střelbu. Prostějovští speciálové se během pěti měsíců svého působení v Afghánistánu zapojili do několika desítek bo-jových operací. Při nich většinou rozhodovala velká palebná síla, kterou disponují. A ještě jedna zajímavost, základna v této daleké zemi nese hrdé pojmenování po jejich posádkovém městě, tedy Prostějov.

ROZHODUJE palebná sílaPřinášíme unikátní snímky z působení 601. skupiny speciálních sil na jihu Afghánistánu

Text: Vladimír MAREKFoto: archiv jednotky

Působení 601. skupiny speciálních sil z Prostějova na jihu Afghánistánu v okolí Kandaháru se pomalu chýlí k závěru. Koncem listopadu by se naši průzkumníci měli vracet zpátky do vlasti. Civilní a dokonce i vojenská veřejnost se ale přesto o jejich operaci zatím příliš podrobností nedozvěděla.

2 3

� FOTOREPORTÁŽ FOTOREPORTÁŽ �

� FOTOREPORTÁŽ

4

FOTOREPORTÁŽ �

5

6 7

A ZPRÁVY �

Událo se...

Ve výcvi-kovém areálu v Jesenici na Rakovnicku se ve druhé polovině října konal letos v pořadí již druhý soustře-děný výcvik odsunových zdravotnic-kých družstev

6. a 7. polní nemocnice. Hlavním cílem bylo prohloubit znalosti a praktické zkušenosti příslušníků polních nemocnic při ošetřo-vání zraněných na místě a jejich přípravě pro následný odsun. Vyvrcholením tohoto téměř dvoutýdenního výcviku byla simu-lovaná evakuace několika studentů střední zdravotnické školy, která prověřila především součinnost vojenských zdravotnických záchranářů se složkami IZS, zejména pak s Leteckou vojenskou záchrannou službou z plzeňských Líní.

O hodinu později se na Hradčanském ná-městí konala vojenská přísaha bezmála 500 nových studentů prvního ročníku Uni-verzity obrany a vojáků z Ředitelství výcviku a doktrín. „Rozhodli jste se stát příslušníky naší armády ve chvíli, kdy prochází zásadní přeměnou. Vaším úkolem bude přispívat k to-mu, aby se armáda jako celek stala armádou moderní, efektivní, funkční a plně srovnatel-nou s armádami vyspělých zemí Severoatlan-tické aliance,“ řekl ve svém projevu prezident republiky Václav Klaus.

„Dnešní přísahou jste završili svůj vstup do Armády České republiky. Armády, která je pevným pilířem naší státnosti. Armády, jež se hlásí k odkazu legionářů, kteří za první světové války založili naše ozbrojené síly, a to ještě

náčelník štábu velitelství společných sil brig. gen. Jiří Jančík, náčelník štábu sil podpory a výcviku brig. gen. Antonín Pugzík a náčelník Vojenské policie brig. gen. Oldřich Kubát.

V prostorách Vojenského historického ústavu předal náčelník Generálního štábu armádní generál Pavel Štefka jmenovací dekrety dvaceti novým plukovníkům. Do nejvyšší důstojnické hodnosti tak vstoupili Luboš Bahník, Jiří Durec, Karel Klínovský, Dionýz Domik, Antonín Dvořák, Jiří Závěta, Vladimír Halenka, Milan Chalupa, Dušan Kolesa, Petr Mánek, Jiří Matura, Petr Rendl, Ota Rolenc, Jaroslav Sejpka, Otto Záles-ký, Petr Chmátal, Lubomír Kubart, Jaroslav Gre-pl, Miloslav Bauer a Ladislav Joukl.

Při příležitosti státního svátku propůjčil prezident republiky několika jednotkám bojové prapory a čestné názvy. Bojové prapory v těch-to dnech převzalo šest útvarů: 14. brigáda logistické podpory Pardubice, 31. brigáda radiační, chemické a biologické ochrany Liberec, 132. smíšený dělostřelecký oddíl Jince, 157. záchranný prapor Hlučín, velitelství Vojenské policie v Táboře a v Olomouci. Čestný název „Generála Heliodora Píky“ byl propůjčen 53. centru pasivních systémů a elektronického boje Opava a Ředitelství výcviku a doktrín má čestný název „Krále Jana Lucemburského“.

Večer předal na Pražském hradě prezident Václav Klaus 22 státních vyznamenání. Mezi oceněnými byli hrdinové z 2. světové války generálmajor Antonín Špaček a plukovník Josef Bryks in memoriam, kteří obdrželi Řád Bílého lva, a brigádní generál Miroslav Štander a kapitán Václav Kojzar in memoriam byli vy-znamenáni Řádem Tomáše Garriqua Masaryka. Medaili Za zásluhy prezident udělil závodnici v běhu na lyžích Kateřině Neumannové, která je příslušnicí ASC Dukla.

Den oslav a vzpomínek

Naše země si připomněla 88. výročí vyhlášení samostatného československého státuText: Jan ZEMANFoto: Jan KOUBA a Marie KŘÍŽOVÁ

Oslavy vzniku Československé republiky byly v Praze zahájeny pietním aktem na Čestném dvoře Národního památníku na Vítkově. Věnec k hrobu Neznámého vojína položil prezident republiky Václav Klaus, předseda Senátu Parlamentu České republiky Přemysl Sobotka, předseda vlády Mirek Topolánek a ministr obrany Jiří Šedivý spolu s náčelníkem Generálního štábu armádním generálem Pavlem Štefkou.

před vznikem samostatného Československa. Armády, která spojuje své tradice s muži a ženami, již hrdinně bojovali a umírali za svou vlast na frontách druhé světové války, v bitvě o Anglii, v Dukelském průsmyku či u Tobruku,“ připomněl novým vojákům ministr obrany Jiří Šedivý.

Přesně v poledne pak prezident republiky Václav Klaus jmenoval nové generály. Do hodnosti brigádního generála byli povýšeni ředitel výkonu zpravodajské činnosti-zástupce ředitele Vojenského zpravodajství Pavel Adam a zástupce ředitele sekce-ředitel odboru plánování sil sekce plánování sil MO Rado-slav Rotrekl. Do hodnosti generálmajora byli jmenováni zástupce velitele společných sil-ve-litel vzdušných sil brig. gen. Ladislav Minařík,

Začátkem října se brány kasáren divizního generála Otaka-ra Zahálky v Hranicích opět pomyslně otevřely dětem. Celkem 40 dětí z družiny základní školy Struhlovsko se svými učitelkami se vydalo do lesoparku, kde sbíraly podzimní úrodu kaštanů. Jde o dlouholetou tradici, na kterou školní družina navazuje po třech letech. Takřka čtvrtina malých sběračů má u útvarů 7. mechani-zované brigády zaměstnaného některého z rodičů, takže přivítali možnost opět navštívit areál, který někteří z nich důvěrně znají například ze dne otevřených dveří.

Text: Ladislav LENK, kapitán Ing. Vlastimil SCHLINGER,kapitán Bc. Jiří KLEMENT a www.army.cz

Foto: Věra ČERNÁ, kapitán Ing. Vlastimil SCHLINGERa kapitán Bc. Jiří KLEMENT

V pondělí 30. října vyznamenal ministr obrany Jiří Šedivý Záslužným křížem ministra obrany České republiky jedenáct zaměstnanců resortu za vynikající plnění služebních a pracovních povinností. Záslužný kříž I. stupně byl udělen vojenskému před-staviteli ČR při NATO a EU generálmajorovi Rostislavu Mazurkovi a Záslužný kříž II. stupně řediteli sekce komunikačních a informač-ních systémů Ministerstva obrany-náčelníkovi spojovacího vojska Armády České republiky brigádnímu generálovi Jiřímu Balounovi. Další přítomní vybraní příslušníci resortu byli vyznamenáni Záslužným křížem III. stupně.

» Vláda ČR v září schválila bezúplatný převod 17 armádních nepotřeb-ných objektů v celkové účetní hodnotě 139,6 milionu korun na obce. Například obec Bochov na Karlovarsku získá někdejší muniční sklad v účetní hodnotě 33,5 milionu korun a město Doksy na Českolipsku dostane skladový a opravárenský areál v Břehyni v hodnotě 33,7 milionu korun. Ministerstvo obrany bude moci převést neužívané vojenské objek-ty také na obce Srbská Kamenice, Žamberk, Rudolfov a Přední Výtoň. Bý-valé armádní budovy obdrží i obce Oldřišov a Budišov nad Budišovkou, Nový Malín na Šumpersku, Nový Jičín, Komorní Lhotka a Stará Ves nad Ondřejnicí a Andělská Hora a Staré Město na Bruntálsku.

» Česká republika je připravena poskytnout nadzvukové stíhačky JAS-39 Gripen na ochranu vzdušného prostoru Pobaltí. O leteckou ochranu požádal litevský ministr obrany Juozas Olekas jménem všech tří pobalt-ských zemí – Litvy, Lotyšska a Estonska – začátkem září během zasedání ministrů členských zemí NATO ve slovinské Portoroži. Ministr obrany Jiří Šedivý litevskému ministru řekl, že česká armáda by tuto dohlížecí a ne-bojovou leteckou misi v rámci systému vzdušné ochrany NATO mohla vykonávat od roku 2009, pokud s ní bude souhlasit vláda a parlament.

» Ministři obrany České republiky a Slovenska Jiří Šedivý a František Ka-šický 10. října po jednání v Bratislavě potvrdili, že v roce 2009 by měla vzniknout česko-slovenská jednotka pro síly rychlé reakce Evropské unie.

Jednotka by měla mít přibližně 1500 vojáků, z toho 294 Slováků. Na vytvoření 13 bojových uskupení (battlegroup), které budou postupně rotovat v pohotovosti pro případné nasazení do operací, se členské země EU dohodly v roce 2004. Vojáci by měli být schopni do deseti dnů od rozhodnutí zasáhnout v krizové oblasti.

» Ve čtvrtek 12. října se podařilo českému reprezentantovi a příslušníku Armádního sportovního centra Dukla vybojovat druhé místo ve sportov-ním lezení. Tomáš Mrázek, dvojnásobný mistr světa v lezení na obtížnost, uspěl a získal stříbrnou medaili v soutěži kategorie Master. Tato soutěž se pořádá pouze pro pozvané elitní závodníky. Závod se konal ve španěl-ské vesničce Dima v Baskicku v jeskyni Baltzola.

� UDÁLOST

8

� UDÁLOST UDÁLOST �

9

Už na první pohled je patrný stěžejní účel rekonstrukce. Vytvoření spojovací vertikály historické budovy kláštera, v níž se nachází řada ambulancí, s lůžkovým pavilonem. Nepře-hlédnutelná je rovněž novotou svítící nástavba pátého a šestého podlaží. „V současné době nová vertikála splňuje veškeré požadavky na transport pacientů a léčiv. Do rekonstruova-ných podlaží jsme umístili lůžkovou část psy-chiatrického oddělení a speciální vyšetřovny interního oddělení. O patro níž bude lůžková část oddělení interního,“ říká podplukovník Antonín Vodák, náměstek ředitele pověřený řízením brněnské vojenské nemocnice, a po-kračuje: „Rekonstrukce budovy číslo dva byla nezbytně nutná vzhledem k jejímu velice špat-nému stavu. V první etapě jsme kromě výše zmíněných prací řešili i některé další stavebně--technické nedostatky. Nově se zde vystavěla

ČLOVĚKbude vždy

PRIORITOUVe Vojenské nemocnici Brno byla dokončena první etapa rekonstrukce lůžkového pavilonuText a foto: Pavel LANG

Vycházkové stejnokroje namísto bílých plášťů si předposlední říjnové úterý oblékla část lékařského personálu Vojenské nemocnice v Brně. Stalo se tak při slavnostním otevření nástavby lůžkového pavilonu, čímž byla završena první etapa celkové rekonstrukce této nemocniční budovy.

plukovník Pavel Zbořil, rektor Univerzity obra-ny brigádní generál Rudolf Urban, ředitel Ředitelství výcviku a doktrín brigádní generál František Maleninský, dále představitelé zdravotních pojišťoven, generálního dodavate-le stavby a magistrátu města Brna. Přestřižení pásky se ujímá náčelník Generálního štábu Armády České republiky armádní generál Pavel Štefka. „Stále platí, že člověk je vždy na prvním místě. V oboru, jakým je vojenské zdravotnictví, tomu musí být obzvlášť. Jsem rád, že brněnská vojenská nemocnice se po-malu dostává na místo, které jí právem náleží. Rekonstrukce budovy lůžkového pavilonu nepochybně přispěje ke zkvalitnění péče o pacienty. Armáda počítá s menším objemem finančních prostředků, a tudíž si musí jasně stanovit priority. Chci vás ubezpečit, že člověk jí vždycky zůstane,“ podotýká ve svém vystou-pení náčelník Generálního štábu AČR.

Následná exkurze zrekonstruované nástavby začíná výstupem do šestého podlaží. Generál Štefka odmítá služby nového evaku-ačního výtahu a vydává se svižným krokem vzhůru. Tím pádem i tři desítky zúčastněných, vážených hostů nevyjímaje. Prohlídka nově vybudované lůžkové části psychiatrického oddělení zasvěcuje přítomné do moderních metod léčby. To je však jedna stránka věci. Tou druhou, která je očividná na každém kroku, je samotný „prostor“, v němž se hospitalizo-vaní pacienti nacházejí. V reálu jde o útulné prostředí s pestrobarevnou vizáží.

Samozřejmě že přichází řeč i na současné dění. A tak se přítomní dovídají, že ze 475 za-městnanců nemocnice je 52 lékařů, z nichž

klimatizace operačních sálů a chirurgické jednotky intenzivní péče, do provozu je uveden další evakuační výtah, v pavilonu je zapojen nový hlavní rozvaděč elektrické energie, včetně centrálního záložního zdroje. Stranou nezůsta-ly ani zdravotně-technické instalace a ústřední vytápění pavilonu.“

Rekonstrukce budovy začala v září loňského roku. Všichni zainteresovaní, tedy projekční kancelář LT projekt Brno, generální dodavatel akciová společnost Průmyslové stavitelství Brno a investor spolu s Vojenskou stavební a ubytovací správou, o ní vědí svoje. „Zaslouží si poděkování nás všech. To, že se de facto za necelý rok první etapa díla zdárně dokončila, považuji za veliký úspěch. Důležité bylo, že v průběhu realizace stavby nedocházelo k prů-tahům, které by prodlužovaly její dokončení,“ dodává pplk. A. Vodák.

I nezasvěcenému je nad slunce jasné, že bez finančních prostředků zřizovatele nemoc-nice, tedy Ministerstva obrany, by realizace zmíněné investiční akce takového rozsahu nebyla možná. Celkově přišla rekonstrukce a nástavba lůžkového pavilonu na 82 milionů korun. „Vojenská nemocnice Brno financovala projektovou dokumentaci stavby ve výši dvou milionů korun. Zbytek prostředků byl uvolněn z rozpočtu MO ČR,“ upřesňuje zastupující ředitel VN Brno.

Slavnostní otevření nástavby lůžkového pavilonu si nenechává ujít řada hostů. Mezi nimi náčelník Vojenské zdravotnické služby

necelou polovinu představují vojáci z povolání, a 197 zdravotních sester. Ročně projde ambu-lancemi VN Brno bezmála 200 tisíc pacientů, což znamená přes 800 lidí denně. Hospita-lizovaných nemocných evidují zhruba devět tisíc za rok. Operativních zákroků provedou za stejné období více než tři tisícovky. Roční obrat brněnského zdravotnického zařízení se pohybuje okolo 310 milionů Kč, přičemž 190 milionů tvoří příjmy od zdravotních pojiš-ťoven, dalších 70 mil. představuje příspěvek od zřizovatele a zhruba 50 milionů „vydělává“ lékárna, konkrétně jde o příjmy z prodeje léků a zdravotnického materiálu.

Podplukovník A. Vodák provádí početnou skupinu zájemců dalšími rekonstruovanými prostory, a to endoskopickou a gastroskopic-kou ambulancí a kardiologickým pracovištěm. Dotazy hostů na lékařský a zdravotnický perso-nál neberou konce. Ze zasvěcených odpovědí je evidentní, že jde o skutečné profesionály ve svém oboru.

Po čtyřiceti minutách vychází celé seskupe-ní z budovy. Pozitivní rozpoložení je zřejmé. „Mám z toho upřímnou radost. Stál jsem u sa-mého zrodu rekonstrukce lůžkového pavilonu a je skvělé, že se naše záměry podařilo takto rychle realizovat. První etapu máme za sebou. Tím to však nekončí, chceme pokračovat dále, a to tak, abychom komplexní rekonstrukci celé budovy dokončili v roce 2012. Uděláme vše proto, aby se brněnská vojenská nemocnice řadila k moderním zdravotnickým zařízením s odpovídajícím přístrojovým vybavením,“ říká na závěr plk. P. Zbořil, náčelník Vojenské zdravotnické služby.

� MISE

10

MISE �

11

Nic z uvedeného ale v současné době nepředstavuje největší nebezpečí číhající na vojáky v Iráku. Podle kalendáře je právě ramadán. Spojenci před několika dny zahájili v jižním Iráku rozsáhlou operaci Sindibád. Jejím smyslem mělo být zlepšení bezpeč-ností situace. Velení se však netají tím, že

ŽHAVÝbude

i leden

Od příštího roku by naši vojáci měli střežit perimetr základny na mezinárodním letišti v Basře a zároveň obsluhovat dva vjezdy

Text a foto: Vladimír MAREK

Vrtulník kličkuje těsně nad horizontem jižního Iráku. Klamné cíle vystřelované každou chvíli od jeho boku připomínají slavnostní ohňostroj. V otevřených zadních a bočních dveřích jsou připraveni vojáci s prstem na spoušti těžkých kulometů. Jakékoliv ohrožení ze země je totiž nutné ihned eliminovat.

(NE)BEZPEČNÍ HADI A ŠKORPIONI

Taková je realita současného Iráku. První český voják, se kterým jsme se před chvílí na letišti v Basře setkali, nám řekl: „Vítám vás ve válce.“ Bezpečnostní situace v Iráku se za poslední měsíce natolik zhoršila, že přesuny po zemi, pokud je to jen trochu možné, jsou zakázány. A tak nám vzdušná přeprava z letiště na základnu Shaiba trvá jen deset minut.

Základna našich vojáků připomíná starou inckou pevnost. Vysoké betonové a hliněné valy, strážní věže a několik původních objektů, z nichž některé slouží jako úkryty před případným ostřelováním. Hned vedle operační místnosti je nástěnka s živočichy, se kterými se vojáci mohou v Iráku setkat. Nechybí mezi nimi velbloudí pavouk, škorpion a ještěr trnorep. Hned vedle je návod, jak postupovat v případě uštknutí hadem.

� MISE

12

MISE �

13

zatím není příliš úspěšná. Podle českého velvyslance v Iráku Petra Voznici, se kterým se setkáváme na základně, se v posledních týdnech počet útoků v Basře spíše zvýšil. Nej-horší situace je v Bagdádu, Mosulu, Kirkuku či Faludži.

Na naše vojáky však všudypřítomné nebezpečí v podobě teroristů a atentátníků zjevně nemá příliš velký vliv. Všude vládne klid a pohoda. Alespoň na první pohled.

„Bezpečnostní situace sice není dobrá, přijímáme ale taková opatření, která případná rizika minimalizují,“ říká tlumočník dvanác-tého kontingentu Vojenské policie praporčík Dušan Rovenský. V minulosti již sloužil v ope-raci Enduring Freedom v Kuvajtu. Podle jeho názoru je to nesrovnatelné. „Tady máme zcela jiný mandát. V Kuvajtu jsme měli čtyři sta lidí, zde je mnohem menší kolektiv. Možná ale právě díky tomu máme tak vynikající partu.“

SHAIBA V PŘÍŠTÍMROCE KONČÍ

Dvanáctý kontingent Vojenské policie působící v misi MNF (I) plní v jižním Iráku stejné úkoly jako jejich předchůdci. Tedy výcvik iráckých policistů různých odborností a samozřejmě také instruktorů. Od ledna příštího roku bude všechno jinak. „Iráčanům máme předávat nejen rozsáhlý výcvikový komplex, jehož součást je i Policejní akade-mie, který zde byl vybudován, ale prakticky celou základnu Shaiba,“ říká velitel kontin-gentu podplukovník Ladislav Tvrdý. „Čeští vojáci ovšem zůstanou v jižním Iráku i nadále, vojenští policisté by měli tvořit již jen menší část kontingentu. Navíc dojde k podstatným změnám mandátu.“

V praxi by to mělo znamenat postupné odevzdání veškerých objektů, které máme v současné době k dispozici, Iráčanům a pře-stěhování na letiště v Basře, kde mimo jiné sídlí velitelství mnohonárodní divize. Zde bude nutné vybudovat nové ubytovací a služební objekty napojené na veškerou infrastrukturu. „Společně s Dány, kteří zde budou sídlit v našem sousedství, musíme řešit i otázku stravování vojáků. Současné stravovací kapa-city základny jsou totiž již plně vyčerpány,“ vysvětluje podplukovník Tvrdý.

PŘEDNOST DOSTANE PRONÁJEM

Stěhování základny a s ním spojené nové úkoly kontingentu si samozřejmě vyžádají některá důležitá rozhodnutí. Proto také po-čátkem října 2006 navštívil vojenské policisty na základně Shaiba náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Pavel Štefka a jeho zástupce, ředitel Společného operačního centra MO generálmajor Emil Pupiš.

„Na přestěhování základny máme zhruba dva měsíce. Některé věci jsme se přitom dozvěděli až při této návštěvě. Musíme se roz-hodnout, zda si zařízení základny pronajmeme, anebo si ho koupíme,“ řekl nám generál Štefka a zároveň upozornil, že zatím není jisté, jak dlouho budeme na nové základně působit. Irácká vláda totiž již převzala dvě provincie plně pod svou kontrolu. Pod civilní správu by tak postupně měly přecházet i další oblasti, Basru a její okolí nevyjímaje. „Za této situace se jako nejlepší jeví si zařízení základny pro-najmout. Obdobným způsobem bychom měli postupovat společně s dánskými vojáky při zajištění stravování.“

Spíše krátkodobý horizont plnění nového úkolu napovídá také při řešení další otevřené otázky, zda si pronajmout finančně náročnější ubytovací buňky, anebo dát přednost stanům. Podle generála Štefky se jako pravděpodob-nější jeví druhá varianta. Jednalo by se přitom o stany, ve kterých díky klimatizaci a ochranné stříšce nepřesáhne teplota ani při těch největ-ších vedrech 25 stupňů Celsia.

MONITOROVÁNÍ POLICEJNÍCH STANIC

Čeští vojáci by od ledna příštího roku měli střežit nejen perimetr základny umístěné na letišti v Basře, ale i dva vjezdy. Jeden z nich bude určen pro zásobování a druhý má být služební. S ohledem na bezpečnostní situaci v Iráku si to vyžádá i určité specifické vybavení nového kontingentu. Samozřejmostí by například měla být rušička, která dokáže lokálně eliminovat signál mobilních telefonů a tak zabránit odpálení nálože na dálku. Vojáci by měli rovněž dostat speciálně vycvičené psy na vyhledávání zbraní a výbušnin, které má dodat grabštejnská veterinární základna. O takto vycvičené psy je v poslední době zájem i v jiných misích.

„Během jednání s britskou stranou jsme se dozvěděli, jaké by naše jednotka měla mít schopnosti, vybavení, výzbroj, výstroj a pod-půrné prostředky,“ řekl nám generálmajor Pu-piš. „Nyní je tedy na nás, abychom vybrali ty správné lidi a odpovídajícím způsobem je připravili na plnění úkolů.“

Nové zadání, které bude v Basře stát před našimi vojáky, však v žádném případě neznamená, že by se odsud zcela stáhli vojenští policisté. I nadále by jich zde mělo působit okolo patnácti. Jejich úkolem bude monitorování a vyhodnocování práce iráckých policistů přímo na služebnách. Kolik policejních stanic se takto dostane přímo pod náš dohled, se zatím upřesňuje. Záleží na vývoji situace.

Tato činnost bude ale samozřejmě spojena s jistými riziky. Většina policejních služeben totiž sídlí v Basře a v dalších obydlených oblastech. A právě zde dochází k nejčastějším útokům. Pokud možno co nejbezpečnější pře-prava našich vojenských policistů na služebny byla rovněž předmětem jednání armádního generála Pavla Štefky s britskou stranou. Ta nám nabídla, že ji zajistí za pomoci obrněných vozidel Warrior. „Je to pro nás dobrá zpráva, díky tomu sem nebudeme muset přepravovat naše obrněné transportéry,“ řekl Pavel Štefka.

Ještě před naším odjezdem z Iráku jsme stihli navštívit rozsáhlé výcvikové zařízení na základně Shaiba, Basrah Training College. Právě zde byl proces předávání základny irácké straně již nastartován. Dobíhaly zde sice ještě čtyři výcvikové policejní kurzy pod českým vedením, zároveň ale britského ředitele tohoto zařízení plukovníka Chrise Hilabyho střídal ve funkci irácký plukovník Abdulah Abdulbaki. Zajímalo nás, zda se mu podaří udržet výcvi-

kový program iráckých policistů na současné úrovni. „Uděláme všechno pro to, aby tomu tak bylo. S vaší Vojenskou policií spolupracuji od roku 2003. Všechny vaše kontingenty zde odvedly skvělou práci, a právě díky ní jsme postupně získali dostatečný počet kvalifi-kovaných instruktorů. Čeští vojáci nám moc pomohli, mají v naší zemi vysoký kredit. Za to bych jim chtěl poděkovat,“ řekl plukovník Abdulbaki.

14 15

VLAK PO ČTYŘICETI LETECHCelkem se do tohoto cvičení zapojilo

650 chemiků z Bulharska, Polska, Portugal-ska, USA, Slovinska, Španělska, Rumunska a samozřejmě České republiky. Měli k dispozici 200 kusů převážně speciální techniky. Cvičení Peaceful Dragon představovalo certifikační prověrku nově zformovaného 312. mnohoná-rodního praporu radiační, chemické a bio-logické ochrany pro NRF 8 (NATO Response Force). Po doladění všech aspektů a doplnění potřebným materiálem by měl tento prapor dosáhnout operačních schopností k 1. lednu roku 2007. Dalších šest měsíců pak bude držet bojovou hotovost v silách NRF. Prapor má být

v případě radiačního, chemického a biologic-kého nebezpečí připraven během pěti dnů zasáhnout kdekoliv ve světě. Česká republika v minulosti již sestavovala podobný prapor, a to v roce 2004 pro síly NRF 3. Tehdy čeští chemici poskytovali mimo jiné ochranu na summitu NATO v Turecku a na letních olympij-ských hrách v Řecku.

„Nejen že se jednalo o největší cvičení jednotek radiační, chemické a biologické ochrany v historii aliančních sil NRF, navíc se zde zkoušely některé náročnější postupy, jako je dekontaminace letecké techniky, školy a vlaku,“ řekl nám velitel 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany

plk. gšt. Jiří Gajdoš. „Například dekontamina-ce zamořené vlakové soupravy se u nás dělala, pokud vím, naposledy v roce 1962.“ Školu v Libouchci „zasáhla“ během cvičení nervově paralytická látka sarin. Ze sto dvaceti postiže-ných žáků bylo dvacet zraněno. „Neustále se učíme. Je totiž velký rozdíl mezi dekontamina-cí vojáků a malých dětí. V tomto případě bylo potřeba volit obzvlášť citlivé postupy,“ dodal Jiří Gajdoš.

SPRINT TECHNOLOGIÍOd výstavby mnohonárodního praporu

pro síly NRF 3 se mnohé změnilo.

� CHEMICKÉ VOJSKO CHEMICKÉ VOJSKO �

Příprava na zařazení do aliančních sil rychlé reakce NRF 8 Peaceful Dragon měla podobu největšího chemického spojeneckého cvičení

Text a foto: Vladimír MAREK

Dekontaminace zamořeného vlaku, vrtulníků či budovy a více než stovky dětí ze Základní školy Libouchec, to byly jen některé epizody největšího cvičení mnohonárodního praporu chemické, radiační a biologické ochrany na našem území Peaceful Dragon, které se uskutečnilo v první polovině října ve Vojenském výcvikovém prostoru Tisá.

„Dnes jsme někde jinde. A to jak pokud se týče norem, které musíme plnit, tak i standardních operačních postupů. Před námi byl německý, španělský a anglický odřad. Z jejich zkušeností čerpáme,“ řekl nám velitel mnohonárodního praporu major Jiří Mittbauer. „Posunuli jsme se rovněž v technologiích. Vybavení slovinských, amerických a našich jednotek je v současné době generačně mnohem dál než v roce 2003. Jako příklad bych uvedl českou biolaboratoř.“

Vedle té nejmodernější techniky se do současného praporu začlenily i některé „nové“ země NATO, jejichž vybavení nepatří k nejvyspělejším.

Podle majora Mittbauera ale nepředsta-vuje skloubení rozdílných technologií příliš velký problém. „Když si vezmete dekontami-nační postupy, tak ty jsou poměrně jedno-duché. Znamená to, že se jakýsi roztok, ať dezinfekční či dekontaminační, nanáší na lidi či techniku. Pokud to trochu přeženu, může se to dělat kropicí konví anebo postřikova-čem stromků. Tyto jednotky samozřejmě mají výbavu, nechci říci horší, ale jinou. Mají jiné možnosti, ale chtějí dobře fungovat. Jedná se přitom o dobře vycvičené jednotky, které i s tím, co mají k dispozici, jsou schopny splnit úkol. A to je pro mne podstatné.“

PAPÍROVÁ ČÁST CERTIFIKACE

Z kafilerky přivážejí uhynulé zvíře. Zjistit příčinu jeho úmrtí a vypracovat další

postupy je jedním z dvaceti úkolů, které chemici během cvičení plní. V tomto případě se dostává ke slovu biologická laboratoř. Tedy jedno z nejmodernějších zařízení, které má naše jednotka k dispozici. Podobnou techniku vlastní pouze tři státy na světě. Do laboratoře se prostřednictvím odběrového týmu dostává jen vzorek. Specialisté v tomto okamžiku přísně dbají na předepsané postupy a především bezpečnostní zásady. Dodání skutečně infikovaného vzorku by to-tiž v případě tohoto cvičení nebylo novinkou. Mezitím nám velitel biologické laboratoře major Radovan Severa představuje své zařízení.

„Jedná se o mobilní laboratoř, která slouží k příjmu vzorků zevního prostředí, jež mohou být použity jako biologické zbraně. My jsme schopni je přijmout, analyzovat a vypracovat výsledek rozboru. Kromě toho můžeme ještě poskytnout konzultaci.“

Cvičení chemiků představuje vrchol jejich letošního výcviku. Na jeho základě získají certifikaci pro působení v silách NRF 8. Pěti-členný hodnotící tým z aliančního velitelství v Turecku je naprosto nekompromisní. Ani perfektním zvládnutím tohoto cvičení ale sa-mozřejmě ještě všechno nekončí. „Součástí certifikace je i takříkajíc papírové hodnoce-ní,“ vysvětluje major Mittbauer. „Budeme muset ještě doložit řadu dalších skutečností. Je potřeba ukázat, že veškerá naše technika má revize, že řidiči mají osvědčení platné minimálně do roku 2009. Je to taková práce o papírech a dokladování,“ uzavírá velitel mnohonárodního praporu.

TICHÁ SMRT na číhané

� ODBORY

16

ODBORY �

17

Odbory, POMOZTE NÁM!Tandem velitel – odborová organizace čelí vlně propouštěníve Vojenském geografickém a hydrometeorologickém úřadu Dobruška Text: Pavel LANGFoto: Jiří HOKŮV

Další putování po základních organizacích Českomoravského odborového svazu civilních zaměstnanců armády směřuje na východ Čech. Do Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu v Dobrušce vpadl „fantom“, jenž vyhání lidi. Co na to tandem velitel – odbory?

Čísla jsou neúprosná: 20, 40, 40. V průběhu tří let dostala(ne) v dobrušském Vojenském geografickém a hydrometeorologickém úřadu červenou kartu bezmála stovka zaměstnanců. Neprovinili se faulem, avšak z pracoviště od-cházejí. Vyexpedovala je reorganizace. Kromě lidské pohromy nevyvolených udělala nejednu vrásku na čele také náčelníkovi úřadu a čle-nům závodního výboru základní organizace Českomoravského odborového svazu civilních zaměstnanců armády (ČMOSA).

či onoho zaměstnance. Na jejich argumenty slyším, a když je to jen trochu možné, tak pomohu. Bohužel, manévrovací prostor není velký a mnoho jiných řešení se nenabízí,“ říká plk. J. Osička.

O tom, že dokáže náčelník úřadu zohlednit argumenty odborové organizace, svědčí kon-krétní skutky. Ženě samoživitelce a zaměstnan-ci se zdravotním tělesným postižením vyšel v rámci možností vstříc. Výsledek: výpověď se nekonala.

O „svých“ odborářích hovoří plukovník Osička s uznáním. „Základní organizaci ČMOSA považuji za důležitého partnera. Po ce-lou dobu svojí velitelské kariéry jsem se snažil s odbory vycházet a vždycky se mi to, obrazně řečeno, vyplatilo. Když s nimi chcete opravdu spolupracovat, potom s vámi jednají v tom pozitivním slova smyslu. Máme tady nastavena

pravidla hry, která vzájemně ctíme. Naše spo-lupráce funguje a řekl bych, že ku prospěchu obou stran. O dění v základní organizaci jsem pravidelně informován, naopak závodní výbor ČMOSA seznamuji s přijímanými opatřeními po velitelské linii. Kdykoliv mají dveře do mé kanceláře otevřené,“ dodává náčelník Vojen-ského geografického a hydrometeorologického úřadu v Dobrušce.

OMEZENÉ KOMPETENCE ODBORŮ

Opusťme svět vzájemných komplimentů a nahlédněme do reality. Jak si zdejší odbo-rová organizace stojí? „Vzhledem k notnému propouštění zaměstnanců prožíváme složité období,“ konstatuje předseda základní orga-nizace ČMOSA Miloš Malý a pokračuje: „Rádi bychom lidem více pomohli, ale nemáme tu moc situaci zvrátit. Nedílná velitelská pravomoc je přece jen silnější než kompetence odborů. Čas od času je naše snaha korunována dílčím úspěchem, ale to dotčeným jedincům nestačí. Emoce vyplouvají na povrch a hledá se viník. Proč musím odejít zrovna já, a ne ten druhý. Samozřejmě že se ukazuje i na odbory. Prý pro ně nic neudělaly, nepomohly jim v tíživé situaci. Soudný člověk však uzná, že na zázraky je kdokoliv z nás krátký.“

Tíživá situace sráží ZO ČMOSA na kolena. A namísto toho, aby lidé hledali jakoukoliv, byť sebemenší záštitu, od podávané ruky se v ne-jednom případě odvracejí. Bohužel k vlastní škodě. Pravdou je, že i když odborová orga-nizace za dotyčného zaměstnance problém nevyřeší, dokáže alespoň poradit. I pouhá skutečnost, že za vámi v tíživé situaci někdo

stojí, není vůbec k zahození. Vždyť šance jednotlivce bývají zanedbatelné oproti kolektiv-nímu postupu odborů.

KAŽDÝ TŘETÍJE ODBORÁŘ

O nesnázích ve vlastní organizaci hovoří členové závodního výboru naprosto otevřeně a bez servítků. Kritika do vlastních řad jim nečiní problém. Řeč se stáčí na členskou základnu. „V současné době máme 71 odborářů. K nim je třeba přičíst dalších 47 důchod-ců, jimž skončil pracovní poměr u úřadu, avšak oni chtějí i nadále v naší od-borové organizaci zůstat. Platí si takzvaný udržovací příspěvek a pokračují s námi dál,“ upřesňuje místopředsedkyně základní organizace ČMOSA Jit-ka Mikulcová.

Bude-li však scénář výpovědí beze zbytku naplněn, citelně to zasáhne do uspořádání členské zá-kladny. „Kmenových“ členů bude ubývat, a naopak počet členů – důchodců narůstat. „Obáváme se, že už příští rok to bude zhruba půl na půl. To

nás samozřejmě vůbec netěší,“ konstatuje J. Mikulcová.

Evidentně se nabízí otázka, jak najít z neli-chotivé situace východisko? Řešení je nasna-dě: příchod nových členů. A realita? „Popravdě řečeno, davy zájemců se do odborů nehrnou. O to víc nás těší, že někteří noví zaměstnanci se nám sami ozvou. Za letošní půlrok jsme přijali tři další členy,“ říká Lenka Hlavsová. Její kolega z celozávodního výboru František Čer-mák k tomu dodává: „Hrozba výpovědí visí stále ve vzduchu a to lidi samozřejmě straší. Proto hledají ve svém okolí zastání. Najednou si uvědomí, že je odborová organizace může podpořit.“

POŽITKY BEZ ROZDÍLUDobrušská ZO ČMOSA žije svůj vlastní

život. V rámci úřadu má dlouholetou tradici a zaměstnanci o její existenci vědí. „Věřte, že máme lidem co nabídnout,“ říká M. Malý a v kostce rekapituluje nedávné počiny. Začíná společenskými akcemi, končí účastí na protest-ní stávce v Praze. „Většina odborových aktivit se setkává s pozitivním ohlasem. Zaměstnanci úřadu, bez rozdílu, zda jsou členové ČMOSA, či nikoliv, se jich zúčastňují. My to nemůžeme dělit podle organizovanosti. Pereme se za všechny lidi. Bohužel, najdou se i tací, co se vezou s námi. Využívají požitky, aniž by do toho sami investovali. Tím nemám na mysli výhradně finanční prostředky. Členství v odborech se nedá počítat přes koruny. Jde o vzájemnou solidaritu,“ prohlašuje předseda základní organizace Českomoravského odbo-rového svazu civilních zaměstnanců armády v Dobrušce.

VE DVOJÍM OHNIVýše zmíněný stav není co závidět. Plukov-

ník Ing. Jiří Osička, náčelník úřadu, je za dané situace ve dvojím ohni. Nařízení pražského Generálního štábu Armády České republiky musí splnit, avšak svým dobrušským podří-zeným nechce ublížit. „Je to umění kompro-misu. Snaha o to, aby proces propouštění co nejméně bolel. Proto mám permanentně po svém boku zástupce odborů, aby mě upozor-nili na obzvlášť citlivou sociální situaci toho

19

Osmdesát hodin nepřetržitého vypětí

ŽENISTÉ �

jsem to. Myslím, že by to žádný vliv na můj ná-sledný výkon mít nemělo. Jen kromě toho, že mám od mokra trošku zničené nohy. Ale to je má chyba. Dostatečně jsem se jim nevěnoval. Poučení pro příště – vzít si víc ponožek, třeba i troje na den, a přehazovat je. A zasypávat si nohy.“

Třetí den začal být výcvik spojený s vodním živlem. Nejprve se na klidné hladině lipenské přehrady vojáci pod dozorem členů Vodní záchranné služby učili, jak pomoci unavenému plavci, od ovládání motorových plavidel, přes vynášení osoby z vody, až po skoky z jedoucího člunu. Pak si vyzkoušeli bojové výsadky ze člunů na břeh, kdy se dvě skupiny vyloďovaly a třetí je ze souše napadala.

Vrcholem byl úkol osvobodit rukojmí z ru-kou teroristů. Zajali je zhruba pět kilometrů po vodě od Dolní Vltavice. „Přesunovali se na člunu,“ vypráví praporčík Křehký. „Takže dorazili na místo a následoval výsadek, kontrola břehu, jestli není zaminovaný, a potom postup v taktické formaci. Protože se pohybovali v týlu nepřítele, museli jít skrytě. A nakonec paintballovými zbraněmi likvidovali stráže kolem zajatce. Epizoda trvala kolem tří hodin.“

Poslední den výcviku se odehrával na divoké vodě. Ženisté se nejprve učili bezpečně proplavat peřeje – zásadně ve vestě, s přilbou a na zádech nohama dopředu. Pak přišly na řadu záchranné skoky do vody – jedině po nohách, jedna je rozkročena kupředu, druhá dozadu a ruce roztažené. Do ladnosti má tako-vý skok daleko, ale zato snižuje riziko úrazu na minimum.

„Na divoké vodě jsem ještě výcvik neměl,“ svěřuje se Ondřej Stanislav poté, co celá sku-pina absolvovala skoky do „vroucí“ vody z asi třímetrového soklu můstku. „Měl jsem strach, ale jen do doby, než jsem viděl skákat ostatní kluky. Jeden kolega dokonce neskočil ani nijak daleko a nic se nestalo. Tak jsem si říkal, že je to v pohodě, že tam žádný velký šutry nebu-dou. Dopadl jsem čistě do vody. Akorát co mě překvapilo, že jsem pod hladinou strávil trošku víc času, než jsem čekal. Došel mi dech, takže jsem se maličko zakuckal.“

Výcvik ve vodní záchraně vedl bývalý voják z povolání Milan Bukáček, dnes předseda místní skupiny Vodní záchranné služby ČČK v Českém Krumlově. „S vojáky spolupracujeme dlouhodobě, pět šest let. Učíme je, jak člověku poskytnout pomoc v rámci prostředků, které má záchranář v místě k dispozici, jak se chovat na vodě, způsoby záchranného plavání, ovlá-dání plavidel. A pak jsou to věci jako zdravotní příprava, kdy se dost precizně učí ,KáPéeRko‘ (kardiopulmonární resuscitace) a první pomoc při stavech ohrožujících životní funkce. Oproti mnohdy formálním školením na to jdeme prakticky. Záchranáře učíme, že nejprve musejí vyhodnotit situaci, pak provést záchranu, vytáhnout člověka na břeh, poskytnout mu první pomoc a následně ho předat zdravotnic-ké záchranné službě.“

Potvrdil také, že obdobnou přípravou by měli vojáci procházet alespoň dvakrát ročně, aby se jim zásady dostaly pod kůži. Navíc se jim tyto dovednosti mohou hodit i v civilním životě, kdy se stanou náhodnými svědky neštěstí ať už na vodě nebo na ulici.

� ŽENISTÉ

15. ženijní záchranné brigády Bechyně. „Ale i zde museli být průzkumáci obezřetní. K lam-pionům jsme nastražili dýmovničky, které bylo třeba odhalit.“ Nenachytal se prý nikdo.

Tím ale „trápení“ cvičících neskončilo. Or-ganizátoři jim před nocováním „pod širákem“ sebrali všechny věci s výjimkou pěti předmě-tů, které si každý zvolil sám. „Někdo si třeba vybral troje ponožky, spacák a karimatku. Jiný cigarety, salám a ponožky,“ říká npor. Zíka. Jak přiznává, toto opatření mělo ženisty maličko psychicky nalomit, v důsledku však posílit. Stejně jako šokové buzení po čtyřech hodinách spánku, kdy kolem začaly práskat výbušky.

„Zhruba polovina lidí v četě jsou příslušníci bývalého 4. průzkumného praporu, takže jde o zkušené vojáky,“ konstatuje Eduard Zíka. „Druhá polovina jsou mladí kluci, kteří nedáv-no nastoupili, a ti se musejí naučit...“

Ráno v šest teploměr ukazoval nějakých dvanáct stupňů a foukal čerstvý vítr. Úkolem ženistů-průzkumníků bylo za použití plovou-cího transportního prostředku UT 2000, na který si uložili věci, přebrodit Loutku, obléci se a pokračovat v cestě.

„Vylodili jsme se a tam nám řekli, že jsme v minovém poli,“ vypráví rotmistr Štěpán Ma-zanec, starší průzkumník družstva radiačně--chemického průzkumu: „Museli jsme se dostat pryč vypícháním. To nožem propichu-jete zeminu pod úhlem čtyřiceti pěti stupňů, dvacet čísel od sebe. A tak jsme si postupně hledali cestičku zpět, k vodě.“

Z druhého břehu je čekal druhý pochod, tentokrát k lipenské nádrži do obce Hory. Vzdušnou čarou přes deset kilometrů.

„Dostali se tam asi v osmnáct hodin,“ pokračuje Eduard Zíka. „Uvařili si ryby a čekali na tmu. Pak na raftech vyrazili k Dolní Vltavici, což je nějakých patnáct kilometrů. Na místo dopluli o půlnoci a tím pro ně druhý den skončil.“

Jeden z nováčků, chemik-průzkumník rotný Ondřej Stanislav, k tomu poznamenává: „To víte, když jsme šli skoro celý první den a v zá-věru se ještě brodili močálem, tak to nějaký vliv na naši psychiku mělo. Ale já jsem dost splachovací. Brodím se po kolena ve vodě? Tak dobře. Za chvíli někam dojdu a třeba se usuším. Myslel jsem, že večer bude aspoň oheň. Nebyl. Tak nic. Lehl jsem si a usnul v mokrém. Pak jsme měli ranní brodění a byla docela zima. To bylo hodně psychicky náročné. Zejména když jsme přebrodili a oni nám řekli, že máme jít zpátky, že jsme v minovém poli. To jsem si říkal, že je to už trošku moc. Ale zvládl

18

mdeřetrětí

Osnepřvypě

Osmdesát hodin nepřetržitého vypětí

Při speciální tělesné přípravě si příslušníci ženijní průzkumné čety z Bechyně sáhli téměř na dno svých fyzických i psychických sil

Text: Jaroslav PAJERFoto: autor, npor. Eduard ZÍKA

„Nejdřív si zaplavete ve vestách jako plaváčci, abyste si osahali vodu. Potom začneme zkoušet různé prvky záchrany, jako je neupoutaný a upoutaný záchranář, použití házecích pytlíků... A nakonec si to sjedete v raftech,“ seznamoval předseda skupiny Vodní záchranné služby Českého červeného kříže z Českého Krumlova Milan Bukáček vojáky – ženijní průzkumníky s průběhem dne.

Jsme u umělého vodního ramene Vltavy v jihočeské obci České Vrbné. Kanál zde zčásti „obsadilo“ šestnáct příslušníků ženijní prů-zkumné čety por. Martina Klusáčka z bechyň-ského ženijního praporu. Pod dohledem šéfa Vodní záchranné služby z Českého Krumlova Milana Bukáčka tu probíhá poslední den jejich speciální tělesné přípravy, konkrétně výcvik v záchraně osob na divoké vodě. Předcházely mu ale tři perné dny.

V posádce to začalo poměrně obyčejně – taktikou přesunu v různých pochodových se-stavách, při nastřelení, při nasedání a vysedání z vrtulníku a podobně. Odpoledne pak četa ženistů-průzkumníků přelétla do výcvikového prostoru Boletice. Tam byla po skupinách vysazena. Vojáci dostali za úkol dojít k vodní-mu cvičišti Loutka, přičemž cílové místo měli určeno jen jeho souřadnicemi.

„Čekala je trasa dlouhá asi patnáct kilo-metrů,“ popisuje npor. Eduard Zíka, náčelník tělovýchovného centra 151. ženijního praporu, který zaměstnání přichystal. „Přesunovat se museli takticky, protože jim hrozilo, že je nastřelíme. Do cíle přicházeli mezi jednou hodinou a půl třetí v noci.“

„Bylo to jako při přespolním běhu. Postupo-vali podle souřadnic a hledali kontrolní body označené lampiony,“ objasňuje spoluorganizá-tor zaměstnání praporčík Pavel Křehký, který má tělesnou přípravu na starost u velitelství

20 21

studií, která zajišťuje zejména různé vzdě-lávací kurzy. Zaměřují se na problematiku mezinárodní bezpečnosti a jsou určené nejen pro vojáky, ale i pro civilní zaměstnance státní správy.

Prestižním kurzem, otevíraným třikrát do roka, je dvanáctitýdenní program bezpečnost-ních studií (Program in Advanced Security Studies), který má dvě úrovně. Nižší z nich (Leaders) je určena pro vojáky v hodnostech od poručíka po majora, zaměstnance státní správy a mladší diplomaty a vyšší (Executive) je zacílena na podplukovníky a plukovníky, výše postavené zaměstnance státní správy a starší diplomaty. Pro vysoce postavené před-stavitele armád a státních institucí je otevírán dvoutýdenní seminář (Senior Executive Semi-nar), jenž má obdobný, avšak vzhledem k délce jeho trvání stručnější obsah než program bezpečnostních studií.

V souvislosti s celosvětovým vývojem má mezi vzdělávacími programy své místo i kurz zaměřený na problematiku boje s terorismem (Program on Terrorism and Security Studies). V tomto pětitýdenním kurzu se posluchači do-zvědí nejen nové informace o povaze součas-ných teroristických hrozeb, ale jeho smyslem je také podpora mezinárodní spolupráce v boji s tímto nebezpečím.

JINÝ ZPŮSOB UČENÍV případě systému výuky v jednotlivých

kurzech Marshallova centra zapomeňte na to, s čím jste se až doposud v kurzech setkávali. Neznámkuje se zde a v seminářích hovoří spíše studenti než lektoři.

Frekventanti každého z kurzů jsou rozděleni do maximálně 15členných skupin tak, aby v každé z nich byli zastoupeni lidé z různých států. Výuka je vedena ve dvou jazycích, a to v angličtině a ruštině. Dopoledne se většinou konají přednášky, kterých se účastní všechny studijní skupiny, a po každém z referátů násle-duje asi půlhodinová diskuze.

V odpoledních seminářích, kterých se jed-notlivé studijní skupiny účastní samostatně, se dále rozebírají dopolední přednášky a řeší se i další lektorem otevřené otázky. Kromě toho má každý posluchač v průběhu studia za úkol si na semináře připravit několik prezentací na předem vybraná témata. Během seminářů se o všech problémech horečně diskutuje a v takových chvílích se naplno projevují různé pohledy lidí na daná témata.

Při těchto debatách se studenti učí nejen diskutovat a argumenty podpořit svoje názory, ale také lépe poznávají stanoviska oponentů a leckdy i pochopí, jaké je vedou důvody k jejich zastávání. „Doufáme, že lidé, kteří přijedou studovat do Marshallova centra, lépe pochopí odlišnosti, které nás rozdělují, ale stejně tak i věci, jež nás spojují,“ vystihuje jeden z úkolů Marshallova centra jeho ředitel John P. Rose.

PŘÍSTUP K INFORMACÍMZajímavé je zázemí studentů Marshallova

centra. Třeba ranní přednášku je možné získat v podobě elektronické prezentace, ale také si ji každý může ještě týž den půjčit nahranou na videokazetě. Poté si ji můžete pustit v klidu svého pokoje, v jehož standardní výbavě pochopitelně nechybí ani televize s videem či počítač zapojený do intranetové a internetové sítě. Jste tak oproštěni od nutnosti si během přednášky dělat podrobné poznámky a máte možnost se více soustředit na výklad a závě-rečnou diskuzi.

Na seminářích se hojně využívá počítačů s velkoplošnými obrazovkami. Lektor se prostřednictvím sítě může rychle vrátit k pre-zentaci z některé z předchozích přednášek nebo otevřít své dokumenty s přípravou na daný seminář. Studenti využívají velkoplošné obrazovky třeba pro promítání připravených prací ostatním kolegům.

PERSONALISTIKA �

Kurz v Evropském centru bezpečnostních studiíGeorge C. Marshalla v Garmisch-Partenkirchenu absolvovali další Češi

Text: Jan ZEMANFoto: Jiří HOKŮV

Marshallovo centrum bylo založeno v roce 1993 s cílem podpořit sbližování národů. Zástupci z více než 50 zemí se tak již třináct let setkávají nejen na konferencích a seminářích věnovaných bezpečnostní problematice, ale účastní se i různých vzdělávacích programů. Za dobu existence centra je absolvovalo už přes sto českých studentů.

PRO BEZPEČNĚJŠÍSVĚT

V areálu kasáren na okraji německého měs-tečka Garmisch-Partenkirchen, ležící nedaleko hranice Německa s Rakouskem, se nachází americko-německé vzdělávací středisko. Nese jméno amerického politika a generála George Catletta Marshalla, který během druhé světové války zastával funkci náčelníka generálního štábu amerických vojsk. V roce 1947, kdy byl ministrem zahraničí USA, přišel s plánem hospodářské a finanční pomoci evropským zemím, aby urychlil jejich poválečnou obnovu. V roce 1953 byla G. Marshallovi udělena Nobelova cena míru.

VZDĚLÁVACÍ CENTRUMV době svého vzniku mělo Evropské cen-

trum bezpečnostních studií George C. Mar-shalla v Garmisch-Partenkirchenu pomáhat 22 státům z bývalého socialistického bloku v jejich cestě k demokracii. Postupem času se jeho působnost rozšířila i na další země v Africe a Asii. Dnes se zde řeší například problematika boje s terorismem, rozšiřování Evropské unie a její spolupráce s NATO, otázka mírových a stabilizačních operací nebo dialog mezi západními zeměmi a islámem.

Marshallovo centrum je tvořeno především Univerzitou mezinárodních bezpečnostních

22 23

Za zmínku stojí obrovské možnosti stu-dentů v přístupu k informacím potřebným ke studiu. Fond zdejší knihovny čítá přes padesát tisíc knih týkajících se bezpečnostních otázek. Další tisíce knih a dokumentů jsou čtenářům k dispozici v elektronické podobě a pravidelně je sem zasíláno přes 300 různých periodik. V knihovně jsou studovny pro tištěné fondy, pro prohlížení elektronických dokumentů, sledování videokazet a samozřejmostí je pochopitelně i přístup na internet.

Studenti získávají hesla na server, který obsahuje články z vybraných novin a časopisů přibližně ze 60 zemí světa. Prostřednictvím jednoduchého vyhledávače rychle najdou texty, které se týkají požadované problematiky. Hesla k přístupu na tyto domény zůstávají absolven-tům Marshallova centra i po skončení kurzu.

ČEŠI V MARSHALLOVĚ CENTRU

Naši studenti se účastní kurzů v Marshal-lově centru již více než deset let. Studovali zde například generálové Rostislav Mazurek, Emil Pupiš, František Štěpánek, Ivo Zbořil nebo plukovníci Vladimír Karaffa či Roman Ku-čera. Od října roku 2004 působil mezi lektory i první Čech v historii centra. Jiří Šedivý tehdy vyhrál náročné výběrové řízení, do kterého se přihlásilo 35 zájemců. Po dvou letech práce v Garmisch-Partenkirchenu ale pozici profesora opustil, neboť přijal nabídku stát se ministrem obrany České republiky.

„Budeme zde určitě doktora Šedivého postrádat,“ uvedl ředitel Marshallova centra John P. Rose krátce po uvedení nového české-ho ministra obrany do funkce. „Jeho lektorské schopnosti byly skvělé a chápání současné mezinárodní obrany a bezpečnostních zále-žitostí význačné. Rád učil studenty, radil jim a pracoval s nimi. Jeho jmenování je velkým krokem pro Českou republiku a v Marshallově centru jsme pyšní na to, že doktor Šedivý byl součástí našeho týmu,“ dodal Rose.

Zatím posledním českým absolventem kurzu Marshallova centra je podplukovník

Pavel Bulant, jenž v Garmisch-Partenkirchenu studoval od května do srpna letošního roku nižší úroveň kurzu v programu bezpečnostních studií. Nyní zastává funkci ředitele kabinetu ministra obrany.

„Z informací získaných od studentů, kteří prošli tímto respektovaným zařízením, jsem usoudil, a praxe mi to potvrdila, že toto je v dané oblasti skutečně nejlepší instituce, kde člověk může získat dobré vzdělání,“ popisuje nám podplukovník Bulant důvody, proč se roz-hodl pro studium právě v Marshallově centru. Podobný názor zastává při hodnocení kvality profesorského sboru, který podle něj patří v daných oblastech ke světové špičce.

Stejně jako ostatní studenti i Pavel Bulant vzpomíná na často bouřlivé diskuze v semi-nářích. „Osobně jsem měl unikátní příležitost bezmála tři roky sloužit v různých misích na území bývalé Jugoslávie – v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a Kosovu, takže pro mě bylo skutečně velice zajímavé sledovat, jak lidé z před deseti lety ještě naprosto antagonistic-kých skupin zde byli schopni spolu komuniko-vat a docházet k jakýmsi závěrům. Na druhé straně ale ve světě, hlavně na území bývalého Sovětského svazu, stále existují neřešené problémy, které se pak promítají i do debat v Marshallově centru. Po určité době trvání kurzu dochází v seminářích k uvolnění diskuzí, objevuje se vzájemné obviňování a lidé odhalu-jí svoji pravou tvář,“ přibližuje nám atmosféru na seminářích Pavel Bulant. Výměna názorů se zástupci jiných národností a různých věkových kategorií prý byla skutečně neocenitelnou zkušeností. Na půdě Marshallova centra se

� PERSONALISTIKA PERSONALISTIKA �

také získávají nové kontakty. „Tři měsíce, které člověk stráví na akademické půdě, jsou dobrým základem pro vznik přátelství, jež pře-sahuje hranice Marshallova centra i Německa a pokračuje daleko do budoucnosti.“

Oproti jiným národnostem se Češi v zahra-ničí nemají tendenci nijak sdružovat, což platí i v případě našich studentů v Marshallově centru. „To mě osobně hodně mrzí, takže jsem se alespoň snažil být nosným prvkem toho krajanství. Podařilo se nám to a všichni tři čeští studenti, později dokonce čtyři, jsme vytvořili skutečně dobrý kolektiv, který oproti předchozím kurzům držel hodně pohromadě,“ říká podplukovník Pavel Bulant s tím, že na tom měl velký podíl právě Jiří Šedivý.

ZDOKONALIT SI ANGLIČTINUDalší dvanáctitýdenní kurz z programu

bezpečnostních studií, který absolvoval i Pavel Bulant, začal ve druhé polovině září. Za Ministerstvo obrany se jej účastní Gabrie-la Kresová z odboru obranné politiky, jenž je součástí sekce obranné politiky a strategie.

Gabriela Kresová v loňském roce dostudo-vala obor mezinárodní obchod a mezinárodní politika na vysoké škole ekonomické a poté úspěšně prošla výběrovým řízením pro práci na Ministerstvu obrany. „Mezinárodní politiku jsem měla na škole jako vedlejší specializaci, ale vždy mě velmi lákala. Po škole jsem si přála věnovat se bezpečnostní politice buď na Ministerstvu obrany nebo na Ministerstvu za-hraničních věcí, což se mi nakonec podařilo,“ hovoří o své cestě na Ministerstvo obrany, kde

má na starost alianční problematiku a zejména pak program Partnerství pro mír.

V rámci svého referátu například sleduje, jak země v programu Partnerství pro mír plní úkoly dohodnuté s NATO, provádějí obranné reformy či snižují počty vojáků ve svých oz-brojených silách. Jedním z jejích dalších úkolů je třeba příprava podkladů pro různá jednání hlavních představitelů resortu. „Musím proto být v neustálém kontaktu se svými partnery z ostatních armád a především se svým pro-tějškem ve Stálé delegaci České republiky při NATO,“ popisuje náplň svojí práce.

Na odboru obranné politiky pracuje hned několik absolventů Marshallova centra, takže Gabriela Kresová měla dost příležitostí si dopředu udělat obrázek o obsahu studia. „Navíc jsem už měla příležitost účastnit se některých jeho konferencí, ale od tohoto kurzu očekávám, že uslyším spoustu nových názorů od lidí z různých zemí. Věřím, že tyto diskuze pomohou obohatit moji další práci a v neposlední řadě si prohloubím znalosti v oblasti bezpečnostní politiky,“ říká na začátku kurzu.

První část kurzu, trvající šest týdnů, je věnována všeobecnému přehledu, druhá část se hlouběji věnuje vybraným tématům a na závěr je naplánována týdenní cesta do USA. Studenti navštíví například Pentagon nebo FBI. „Jsem tu teprve krátce, takže jsem zatím neměla možnost se se vším seznámit. Student-ská knihovna je ale velmi dobře vybavená,“ sděluje nám první dojmy Gabriela Kresová.

Kromě studia bezpečnostní problematiky se posluchači kurzů v Marshallově centru zdokonalují také v angličtině. Gabriela Kresová má v tomto ohledu sice velmi dobré znalosti, protože poměrně dlouho žila v Americe, ale i v jejím případě platí, že je možné se dál zlepšovat. „Nemyslím si, že bych na tom byla špatně, ale ovládám spíš hovorovou a obchod-ní angličtinu a zde se ve velké míře používají odborné termíny. Každodenně čtu v práci mnoho anglických spisů týkajících se této problematiky, ale živé hovory jsou prostě něco jiného,“ dodává Gabriela Kresová.

25

Pokud bychom měli napsat přesný název funkce, kterou Věra Klivarová zastává u 9. kontingentu KFOR, nejspíš bychom na to potřebovali několik řádek. A tak snad postačí, že v Kosovu jezdí se sanitou. S dodávkou, s landroverem a také s tatrovkou, na které je umístěna polní ošetřovna. Ta údajně také „může“ za to, že se do Kosova dostala právě ona. Na ošetřovně v Hranicích nikdo neměl řidičák kategorie C. „Chlapům se do učení do-pravních předpisů příliš nechtělo, a tak jsem si v únoru letošního roku udělala céčko já,“ říká a zároveň dodává, že tohoto kroku v žádném případě nelituje.

V ARMÁDĚ NAPODRUHÉDo armády se Věra Klivarová přihlásila

v roce 1986. Pochází z Hranic. Odmaturovala tehdy na strojní průmyslovce v Přerově, a když

uvažovala co dál, rozhodla se pro spojařskou školu v Novom Meste nad Váhom. Po jejím skončení nastoupila rovnou do Prahy na Generální štáb. Zajišťovala dálnopisné spojení do zahraničí. Práce jí docela vyhovovala. Horší už to bylo s Prahou. Anonymní velkoměsto. Do přírody daleko. A tak si počátkem roku 1989 zažádala o přeložení k dělostřelcům do Hranic. V tomto okamžiku musela poprvé měnit svou profesi. Nastoupila totiž do spisovny. Byla spokojená. Práce s papíry jí nepřipadala ani zdaleka tak nudná, jak by se mohlo někomu zdát. Navíc chodila po jednotkách a kontrolo-vala vojáky, zda mají vše řádně zaevidováno. Pak ale přišla mateřská. Během ní proběhla jedna z mnoha reorganizací devadesátých let. Po návratu se musela přeškolit na výdejce PHM. Po další mateřské a další reorganizaci přišla i o toto místo. Ač hledala uplatnění sebevíc, nic se jí nepodařilo sehnat.

Koncem devadesátých let minulého století tedy musela armádu opustit. V regionu s po-měrně vysokou nezaměstnaností se jí podařilo sehnat pouze místo vedoucí úseku pečiva v Albertu. Byla to práce se spoustou přesčasů za šest a půl tisíce čistého. „Tehdy jsem se zařekla, že kdyby mě jakákoliv prodavačka v obchodě naštvala sebevíc, neřeknu jí ani půl slova. Málokdo si totiž dokáže představit, jakému náporu je vystaven personál v super-marketech.“

V roce 2004 se jí podařilo aktivovat. V se-dmatřiceti letech se do armády vrátila. A to na současnou funkci na posádkové ošetřovně v Hranicích. Vůbec jí přitom nevadilo, že odcházela jako nadrotmistryně a po návratu

dostala jen rotmistryni. Už dávno pochopila, že kariéra není to nejdůležitější.

CHTĚLO TO ZMĚNUKdyž přemýšlí nad tím, proč se vlastně

rozhodla jít do mise, říká, že se jí pomalu blíží čtyřicítka. Měla pocit, že by to chtělo nějakou změnu. Svou roli hrály i peníze, tedy jestli se to prý vůbec může říci. Má docela přesnou představu, jak s nimi naloží. Potřebují nutně celkovou rekonstrukci bytu. No a to, co zbude, rozdělí dětem na knížky. Aby měly něco do začátku. Zamlouval by se jí také domek. V Kosovu se hodně staví. Používá se dřevo a další přírodní materiály. To se jí moc líbí. Pokud by chtěla vlastní dům, musela by jít do misí alespoň pětkrát po sobě. V Kosovu je vcelku spokojená. Už během výcviku na Libavé bylo jasné, že se na ošetřovně sešla ta správná parta. Mezi její podřízené patří čtyři vojáci, také řidiči. Většinou s nimi vychází kamarád-sky, když je to ale potřeba, tak umí i zakřičet. Ostatně, o tom jsme se mohli přesvědčit na vlastní oči, když se jeden z nich vrátil se špina-vým autem a zaparkoval, aniž by ho umyl.

S autem jezdí ráda. Doma je to spíš ona, kdo do řízení „kecá“ manželovi. S drobnými technickými závadami si poradí, má strojní průmyslovku. Rozsáhlejší závady pak řeší specialisté v dílnách. V Kosovu na ni čekala autoškola života. Tak rozbité silnice ještě neviděla. Nejhorší je to večer. To se po nich pohybují psi, krávy a neosvětlení lidé. Kromě hotovostí a zajišťování zdravotního zabez-pečení jednotek při různých operacích jezdí s nemocnými vojáky do francouzské nebo

� ŽENY V ARMÁDĚ

24

ŽENY V ARMÁDĚ �

MATKAod sanity

Rotmistryně Věra Klivarovási po zkušenostech z civiluváží služby v armádě

Text: Vladimír MAREKFoto: autor a Vít RAPČAN

Rotmistryně Věra Klivarová je příjemná, veselá a kamarádská, má milý úsměv. Velí mužům, je pracovitá, dobře plní své povinnosti. Má tři děti a přesto se rozhodla vyrazit do mise. Žen, které mají něco z toho, co jsme právě vyjmenovali, je prý v armádě více. Žádná z nich se ale nemůže pochlubit touhle kombinací.

americké vojenské nemocnice. Vozí také zvěrolékaře, který plní zároveň funkci hlavního hygienika, po základnách. Před misí nevěděla přesně, do čeho jde, měla obavy z neznámého. Ukázalo se ale, že s trochou dobré vůle jde všechno zvládnout.

ODLOUČENÍJIM PRÝ PROSPĚJE

Děti pro ni znamenají hrozně moc. Stýská se jí po nich. Na druhou stranu si ale myslí, že jejich vzájemnému vztahu odloučení prospěje. Nejmladší dceři je jedenáct, té starší čtrnáct a půl a synovi sedmnáct. Některé věci byly pro ně až moc samozřejmé. Je to s nimi stejné jako s jinými dětmi. Většinou všechno třikrát řekla a pak si to stejně musela jít udělat sama. „Jinak si ale na ně nemohu stěžovat. Na dnešní poměry se chovají slušně. Také chlapa mám vynikajícího. Určitě se o ně postará. Vaření patří k jeho koníčkům. No a s ostatním mu pomůže starší dcera,“ usmívá se.

Do budoucna žádné velké plány nemá. Potřebovala by trochu pohnout s angličtinou. Když jezdí na zahraniční základny, většinou nechává komunikaci na zdravotnících či doktorech. Společně se synem se snažila učit němčinu. Měla na ni ale hrozně málo času. Po návratu do republiky by také měla v Brně absolvovat kurz první pomoci pro pokročilé. „V minulosti jsem se ho již účastnila v Ostravě. Tohle by měl být ale vyšší stupeň. Člověk nikdy neví, kdy bude něco podobného v mé profesi potřebovat. Není špatné v případě nutnosti zaskočit za zdravotníka.“

26

� NORTH ARROW 2006

27

NORTH ARROW 2006 �

Všechno je jednouPOPRVÉBojové střelby čáslavských pilotů řízenými raketami a kanonem na vzdušné cíle u polárního kruhu

Text a foto: Pavel LANG

Leteckou základnu RFN Vidsel najdete jen pár desítek kilometrů pod severním polárním kruhem. Nachází se v takřka neobydlené krajině plné močálů a jezer, poblíž Botnického zálivu Baltského moře. V první polovině října se stává místem, kde příslušníci 21. základny taktického letectva Čáslav provádějí devítidenní cvičení s bojovou střelbou NORTH ARROW 2006.

Z babího léta do severské zimy. Po překonání bezmála dvou tisícovek kilometrů se sedmdesátičlenný kontingent Armády ČR ocitá na samém „konci“ Švédského království. Důvod? Prověrka bojových možností letounů JAS-39 Gripen a L-159 ALCA při střelbách na vzdušné cíle, a to jak řízenými raketami AIM-9M Sidewinder, tak leteckými kanony Mauser BK-27 a Plamen.

„Taktické cvičení s bojovou střelbou na leteckých střelnicích Vidsel a Kallax se připra-vovalo několik měsíců. Pouze zasvěcený člověk si dokáže představit, kolik mravenčí práce je nezbytné vykonat, aby byly splněny veškeré požadavky. Počínaje diplomatickým povolením přeletu bojových letounů nad územím cizích států a konče komplexní logistickou podporou ve všech místech působení,“ říká velitel mise podplukovník Petr Hromek.

Technický i letecký personál čáslavské základny nejprve prochází intenzivní přípravou na zvládnutí střeleb. Důraz se klade na bez-chybný stav vyváženého materiálu, techniky a především munice, na nácvik činnosti při imitovaném odpalu řízených střel a ztečí na vzdušné cíle a na dodržování bezpečnostních nařízení. „Velice nám pomohla rekognoskace prostoru střelnice Vidsel,“ dodává pplk. P. Hro-mek a pokračuje: „Získané poznatky jsme zapracovali do jednotlivých fází přípravy. V mnoha směrech se totiž jednalo o premi-érové počínání českých letců, a tudíž každá informace byla cenná.“

Citlivou otázkou se stává výběr pilotů. Jejich počet je limitován. Osmnáct vyvole-ných, kteří si z gripenu a alky „střelí“ ostrou municí alianční provenience na vzdušný cíl, je konečným číslem. „Upřímně řečeno, není to

jednoduché rozhodnutí. Vždyť z letky se může v podstatě zúčastnit každý. Samozřejmě že u této premiéry chtějí být všichni. Nakonec jsem sáhl po těch nejzkušenějších. Svoje sta-novisko ohledně výběru pilotů na L-159 jsem konzultoval v širším kolektivu,“ konstatuje major Petr Tománek, velitel 212. letky. Na jeho slova navazuje velitel letky gripenů podplu-kovník Michael Borůvka: „Naším prvořadým úkolem je zajistit systém protivzdušné obrany NATINADS. Od toho se odvíjí výběr pilotů, jež se zúčastní taktického cvičení s bojovou střelbou ve Švédsku. Někteří nevybraní letci to nenesou lehce. A není se co divit, vždyť jde o příležitost, která se neopakuje mnohokrát za život. Ti zkušenější už měli možnost střílet z le-tounu MiG-21 raketami R-13 a R-60 sovětské výroby nad mořem v Polsku, avšak z gripenu a sidewinderem, to je zcela o něčem jiném.“

28 29

PO ZEMI, PO MOŘI I VZDUCHEM

Osobitou epizodu představuje přesun cvičících jednotek, letecké a pozemní techniky a materiálu na velkou vzdálenost. Transport začíná po silnici. „Silniční přepravu řešíme přes královéhradecké Centrum vojenské dopra-vy. To objednává civilního přepravce se dvěma kamiony. Na jednom se povezou dva spouš-těcí zdroje SUEZ, na druhém dva kontejnery s materiálem a náhradními díly, a to jak pro alku, tak pro gripen. Zbytek věcí se přepraví letecky,“ upřesňuje kapitán Milan Balažík, vedoucí starší inženýr.

Šestidenní putování s materiálem začíná 27. září v Čáslavi, pokračuje na sever Německa do Rostocku, poté lodí po Baltském moři na území Švédska a konečně po silnici až do

místa určení. Třetí říjnový den je vše potřebné na místě.

Co to „vše potřebné“ je? „Zabezpečení letounů JAS-39 je v tomto případě jednodušší, neboť nedaleko se nachází základna Lulea, která rovněž gripeny provozuje. V případě větší závady nám Švédové vypomohou. Do Vidselu tedy bereme jenom nezbytné minimum nejporuchovějších náhradních dílů,“ říká kpt. Balažík a pokračuje: „Náročnější je to u stopadesátdevítek. S těmi nám tady nikdo nepomůže. Proto je třeba, co se týče jejich technického zabezpečení, přivézt v podstatě všechno. Objem materiálu je značný, ale zásadní potíže to nečiní. Stroje L-159 jsou v cizině poměrně často a lidé už mají z obdobných cvičení zkušenosti. Při případných potížích si dokážou poradit.“

� NORTH ARROW 2006 NORTH ARROW 2006 �

Letecký koridor Kbely, Čáslav, Vidsel ožívá 2. října. Nejprve startuje dopravní letoun An-26 naložený osmi raketami Sidewinder a kanonovou municí. O dva dny později ho ná-sledují dvě „anduly“ s technickým personálem a logistickým zabezpečením přepravy. Finálním aktem je přelet pěti letounů JAS-39 Gripen a pěti podzvukových bitevníků L-159 ALCA. „Přelet na švédskou základnu Vidsel považuji za jednu z nejnáročnějších misí v posledním období. Tím nemám na mysli pouze to, že se ho zúčastní deset bojových letounů s vý-zbrojí,“ konstatuje inspektor vzdušné střelby nadporučík David Jahoda.

O diplomatickém povolení přeletu již byla řeč. Přesto je nezbytné doplnit následující: „Získání patřičných povolení je podmíně-no značnou diplomatickou aktivitou a jde o záležitost několika měsíců. Přelet bojových

letounů, respektive přeprava raketové a kano-nové munice, se řeší na vládní úrovni a kaž-dou letovou aktivitu nám schvaluje ministr obrany Švédského království,“ upřesňuje plukovník Jaromír Drahoňovský, přidělenec obrany České republiky ve Švédsku, Norsku, Finsku.

Po přidělení koncese je třeba zplánovat sa-motný přelet, a to tak, aby se „všechno a všich-ni“ setkali ve správný čas na správném místě. „Jdeme po civilních tratích, což znamená, že striktně dodržujeme standardní postupy. Letí se podle schváleného plánu ve stanovené hladině a stanovenou rychlostí. Bojové letouny jsou ve formacích, po dvou a třech strojích, se vzájemnými rozestupy do jedné námořní míle. V takovémto případě se jedna skupina bere jako jeden bod neboli jedno dopravní letadlo,“ říká npor. D. Jahoda.

Pro lepší představu lze uvést, že více než dvouhodinový přelet bitevníků z Čáslavi do Vidselu, s mezipřistáním v Sätenäs, probíhá ve výšce necelých deseti kilometrů a při osmiset-kilometrové rychlosti. Vytvářejí se čtyři tzv. balíky letadel, složené nejprve z trojice a poté z dvojice L-159 ALCA. S patnáctimi-nutovými odstupy za nimi následuje dvojice a trojice JAS-39 Gripen.

SPRÁVNÝ SMĚR INTEGRACENení sporu o tom, že z převážených

„břemen“ upoutávají nejvíce pozornosti rakety Sidewinder. „Na základnu ve Vidselu se rakety letecky přepraví ve speciálních kontejnerech. Následně u nich příslušníci speciálního tech-nického roje opětovně přezkoušejí funkčnost řídicí a naváděcí části a provedou kompletaci

rakety. Na taktické cvičení s bojovou střelbou „North Arrow“ je vyčleněno osm kusů raket AIM-9M Sidewinder, přičemž se použijí její dvě subverze. Alky provedou čtyři odpaly řízených raket AIM-9M-2 a gripeny rovněž čtyři odpaly sidewinderů s AIM-9M-9 na vlečené cíle,“ do-dává programový manažer tohoto zbraňového systému Vladimír Lacuška.

Nejednoho fajnšmekra napadne, proč se „střílí“ pouhých osm raket? Vždyť nám jich Američané darovali rovnou stovku. Věřte, že důvodů je hned několik. U této švédské mise je klíčovým ukazatelem počet objednaných cílů. Česká strana zaplatila za dva vlečné bezpilotní prostředky, tzv. drony, přičemž každý z nich za sebou táhne čtyři tepelné cíle, tzv. fléry. Malou násobilkou dojdeme k realitě – na osm cílů, osm raket. Tím však výdaje Armády ČR zdaleka nekončí. Druhým úkolem jsou zteče na vzduš-

30

� NORTH ARROW 2006 NORTH ARROW 2006 �

ný cíl se střelbou leteckým kanonem. I v tomto případě se za poskytované služby platí.

Nejednoho rýpala napadne, proč se „střílí“ právě ve švédském Vidselu? „V České republice nejsou pro bojové střelby tohoto rázu vhodné prostory. Vidsel je jednou z mála leteckých střelnic v Evropě, která umožňuje střelbu air to air (vzduch-vzduch) téměř bez omezení. Svůj nezanedbatelný význam má i tamní logistické zabezpečení pro letoun JAS-39 Gripen. Zkrátka Švédové nám tuto možnost nabídli a my jsme ji vyhodnotili jako optimální ke splnění našich úkolů,“ dodává velitel mise pplk. Petr Hromek.

OSM VÝTEČNÝCHSE ŠESTI PRÉMIEMI

Pondělí 9. října 2006. Je krátce před devátou hodinou, když dvojice letounů JAS-39 a L-159 dostává z řídicí věže povolení ke spouštění. Piloti vzdušných sil Armády České republiky stojí před další premiérou – ostrými střelbami infraraketami Sidewinder na vzduš-ný cíl. „Alkaři“ už sice AIM-9M odpalovali,

protivník. Ze země řízený bezpilotní prostředek Beechcraft MQM-107B, přezdívaný „drón“, jenž táhne na padesátimetrovém laně za sebou cíl. V reálu, fléru SM 3B, na jejíž tři zažehnuté trysky se infraraketa navádí.

Pozemní řídící vede dvojici gripenů po předem stanovené šabloně. Žádný jiný manévr není letcům povolen. Letí se přesně podle jeho pokynů až na bojový kurz. „Zhruba na páté míli jsem zahlédl drón. Šli jsme kolmo k němu a potom pokračovali mírnou levou zatáčkou. Měl jsem tam 0,7 Ma, cíl letěl 0,5 machu na výšce zhruba 1,5 kilometru,“ popisuje vzduš-nou situaci kpt. Matula.

Pilot pokračuje ve sledování dráhy letu vzdušného cíle. Vzápětí se mu ve sluchátkách ozývá „clear to fire“, což znamená „střelba po-volena“. Vzdálenost mezi ním a hořící flérou se rychle zmenšuje. Přichází odpočítávání vzdá-lenosti návodčím. Jedna celá sedm, jedna celá šest, jedna celá pět… Radek přepíná ovladač zbraní na „live“, na řídicí páce odklopí záklop-ku a zmáčkne spoušť. „Zprava se mihl plamen a zřetelně jsem zaslechl zvuk provázející odpal rakety. Provedl jsem odval a na navedení šla druhá mašina,“ říká čáslavský pilot.

Po gripenech provádějí ostrou střelbu obě alky. „Držel jsem to až do poslední chvíle. Na 1,2 míle od cíle jsem raketu odpálil. S érem to mírně škublo. Zpočátku to vypadalo, že jde raketa někam úplně mimo. Potom se chytila a šla na fléru. Přesně za šest vteřin bylo vidět, jak bouchla a vytvořila černý oblak dýmu. Petr Tománek šel po mně a trefil také přesně. Je to perfektní, zkrátka super pocit,“ vyznává se mjr. P. Lanči.

Úterní nevyhovující povětrnostní podmínky nepouštějí čáslavské stroje do vzduchu. Zato středa je o něčem jiném – obloha jako vyma-lovaná, dohlednost nad padesát kilometrů. Bojová mise pokračuje. Se stejným úkolem, jinými protagonisty (osádky na JAS-39D: mjr. Miroslav Kopáček, kpt. Jiří Kapitán a kpt. Martin Nezbeda, pplk. Michael Borůvka, na L-159: npor. David Jahoda a kpt. Petr Mi-chenka) a opětovně znamenitým výsledkem.

Celková bilance? Z osmi odpálených raket Sidewinder jich všech osm zasáhlo cíl, ba co víc, v šesti případech to bylo dokonce přímým kontaktem. Při představě, že je fléra kopií větší varné konvice, musí i nezasvěcený uctivě pokývat hlavou. Ostatně takovéhoto uznání se českým letcům dostalo od jejich švédských ko-legů. Jejich pravděpodobnost zásahu raketou přímo „na komoru“ cíle je zhruba čtvrtinová. Čáslavští piloti pozvedli pomyslnou statistiku na 75 procent!

STŘELBA DO RUKÁVUNAD MOŘEM

Druhým úkolem v pořadí, nikoliv však významem, je provedení bojových střeleb leteckým kanonem. V této souvislosti upřes-něme, že hlavními aktéry cvičení jsou švédský nápadně žlutý vlečný letoun Learjet 35, jenž na půlkilometrovém laně táhne nápadně červe-ný zhruba pětimetrový rukáv coby terč, a český vojenský pilot. Metoda provedení je (nejen pro letce) srozumitelná – jít do zteče a z převýšení ostřelovat cíl. Zásahy zaznamená zabudovaný mikrofon a přes počítač se následně vyhodnotí přesnost střelby. Střílí se krátkými dávkami, přičemž pilot gripenu má k dispozici 120 ná-bojů a pilot alky 200 nábojů (po 100 kusech ve dvou kompletech Plamen).

Trojice L-159 startuje po dvacetivteřino-vých intervalech z vidselské dráhy. Letouny stoupají na hladinu dvou kilometrů, kde se zformují do skupiny a pokračují dál na východ do prostoru střelnice. V reálu nad Baltské moře, a to do vyhlášeného prostoru sto na čtyřicet kilometrů, v němž létá výše zmíněný cíl. „Šel jsem jako poslední z trojice. Provedl jsem zteč a na cíl vypálil dávku dvaceti nábojů. Následoval odval, návrat do výchozí pozice a znovu zteč. Takto se to opakovalo pětkrát. Po šesté už jde o takzva-nou dávku jistoty. Pocitově to bylo dobré. Výsledek nemusí být špatný. Další důležitá zkušenost v mém leteckém výcviku,“ dodává stroze chvíli po přistání pilot stopadesátde-vítky nadporučík Petr Daňko.

Prověřit spolehlivost kanonu Mauser BK-27 i svoji připravenost odlétají piloti JAS-39 Gri-pen. Při jedné z misí dochází k pochybení (to je v době uzávěrky tohoto čísla stále předmě-tem vyšetřování kompetentních orgánů). Bo-jové střelby leteckým kanonem jsou zastaveny. Další den čeká na příslušníky kontingentu AČR (plánovaný) přesun do posádek.

PRIVILEGIUM?BEZPEČNOST STŘELEB!

Pozorný čtenář nepochybně zaznamenal jeden originální faktor, jenž s bojovou střelbou úzce souvisí. Týká se až „školáckého“ vedení pilota na leteckých střelnicích. Nesnižuje se tím jeho „význam“? „Určitě ne,“ oponuje velitel křídla plukovník Petr Mikulenka. „Byť je gripen vybaven špičkovými systémy, nezna-mená to, že se v něm pilot jenom veze. Právě on je tou finální instancí, která rozhoduje o splnění úkolu. Nedokáže-li možnosti stroje

avšak upřesněme, že tomu tak bylo v rámci vojskových zkoušek letounu. S výcvikem pilota v bojovém použití to nemělo nic společného, testoval se letoun.

Na prahu vzletové a přistávací dráhy jedna jedna již zaujímají pozice dvě čáslavské spárky JAS-39D. V kokpitu „dvacítky“ sedí kapitán Radoslav Matula a plukovník Petr Mikulenka. V „devatenáctce“ jsou připraveni ke startu nadporučík Michal Daněk a nadporučík Jiří Čermák. Pod pravými křídly obou gripenů nelze přehlédnout „podvěšeného“ sidewin-dera. Hřmot motorů je na maximu. Vzápětí se letouny prudce rozjíždějí a po odlepení se od dráhy nasazují kurz 325 stupňů.

Klid na vidselské základně netrvá dlouho. Za pár minut jde na řadu dvojice stopade-sátdevítek. V „6051“ major Petr Lanči, za ním v „6055“ major Petr Tománek. Vše se odehrává jako přes kopírák, akorát s tím rozdílem, že alky startují kvůli silnému větru z dráhy dva devět. I ony mají pod pravým závěsníkem po jednom „kousku“ AIM-9M.

Zatímco se stroje formují k rozhodující zte-či, do vzduchu se za nimi vydává jejich dnešní

efektivně využít, pak je to o ničem. Pilot dělá svoje řemeslo a v tomto směru je nenahradi-telný. A právě na střelnici se ukáže, jak na tom ten či onen ve skutečnosti je. Během pár vteřin odvede prakticky všechno, co se doposud naučil.“

Sebemenší „degradaci“ pilotního kumštu zásadně odmítá také velitel čáslavské základny taktického letectva: „V tomto případě to není o taktice, ale o osobních zkušenostech, jak

bojovou střelbu účinně vést. Do této doby piloti cvičili střelbu na vzdušný cíl pouze na simulátorech, které sice věrohodně imitují všechny efekty jako při skutečné střelbě, ale chybí jim ten rozhodující efekt, a to psycholo-gický. Nyní se piloti na vlastní kůži přesvědčili, co obnáší situace, když je to naostro. Získali jsme cenné poznatky, které budou přínosem do dalšího leteckého výcviku,“ říká plukovník Jiří Verner.

31

32 33

Vzhledem k výrazně odlišným letovým výkonům, řešení pilotního prostoru či způsobu ovládání obou zmíněných typů nedokázal tento „skok“ odstranit ani simulátor. Proto si pro usnadnění přechodu a přeškolování nových pilotů L-159A armáda v posledních letech platila u vodochodského výrobce letové hodiny na jeho (a ve vlastní režii a režii jednot-livých dodavatelů Aera vyvinutém) prototypu dvoumístného L-159B. Vzhledem k tomu, že ale existuje pouze jediný exemplář, který je kromě jiného i velmi vytížen předváděcími a marketingovými aktivitami Aera, bylo toto provizorní řešení z dlouhodobé perspektivy neúnosné. Potřeba dvoumístné verze pro české letectvo se musela vyřešit definitivně. V rámci

a neprovádět konverzi jednomístných bitevní-ků. Nepochybně optimální by to bylo, ale poří-zení by bylo výrazně dražší a dodání by trvalo déle. Armáda, ač dnes téměř 50 jednomístných strojů nevyužívá, by jednak musela L-159B ku-povat (při výrobě tak malého množství by asi nešlo vyjednat přijatelnou cenu) a navíc by se se zavedením tohoto typu musela upravovat, resp. doplňovat stávající logistika.

Protože L-159B vznikl později než jednomístný stroj, jde úroveň jeho výbavy již poněkud „dál“. Podle Miloše Trnobranského, hlavního konstruktéra vojenského programu vodochodského Aera, se jedná například o odlišnou tzv. otevřenou architekturu avionických systémů nebo upravený palivový

systém umožňující tankování za letu či jiný typ záznamového a vyhodnocovacího zařízení vycházejícího z architektury distribuovaného sběru dat. Nevytváření části nové logistiky pro případné stroje L-159B by nepochybně určité úspory přineslo, avšak nebyla by to až tak vý-znamná položka v porovnání s oběma hlavními argumenty hovořícími pro konverzi stávajících strojů před nákupem nových.

Předně – armáda přestavbou sníží množství uložených a nijak nevyužitých jednomístných bojových strojů a zpět dostane tolik žádané spárky. Získá je také relativně velmi rychle. Šéf programu L-159T1 u vodochodského výrobce Pavel Sedláček předpokládá vzlet prvního stroje na březen příštího roku, po kterém se hned rozběhnou letové i pozemní zkoušky. Podle Josefa Neumana, který má na sekci vyzbrojování MO tento program na starost, je vše naplánováno a smluvně ošetřeno tak, že zmíněné zkoušky, následná certifikace, přeškolení instruktorů i pozemního personálu, zkrácené vojskové zkoušky a předání všech čtyřech letounů L-159T1 letecké základně v Čáslavi se uskuteční v příštím roce.

Hlavním argumentem hovořícím ve pro-spěch přestavby oproti nákupu nových strojů jsou nepochybně finance. Přestože cenový rozdíl mezi konverzí a výrobou nových strojů i náklady na vlastní program L-159T1 nechce vodochodská firma s poukazem na citlivost těchto údajů vzhledem k možným zahranič-ním aktivitám blíže specifikovat, zástupci jak resortu obrany, tak i výrobce se jednoznačně

shodují na tom, že celkové úspory u přijatého řešení jsou opravdu značné.

NĚCO PŮVODNÍ,NĚCO NOVÉ

Z hlediska vnějších rozměrů i hmotností (prázdných letounů či maximálních vzletových) není mezi verzemi L-159A a L-159T1 téměř žádný rozdíl. Proto by se mohlo zdát, že pro provedení přestavby by stačilo zaměnit část trupu s jednomístnou kabinou za příslušný celek se dvěma kabinami. Podle Josefa Neu-mana se však poměrně záhy ukázalo, že bude výhodnější vyrobit novou skořepinu trupu sahající od přídě prakticky až po její zadní část s ocasními plochami (viz kresba dole). Vše ostatní, včetně křídla, motoru a dalších celků, se použije z L-159A. Pro konverzi se použijí letouny vyrobené po roce 2002, které nemají nalétáno více než 250 hodin.

Protože L-159T1 není určen pro bojové nasazení, ale výcvik a přeškolování pilotů, není účelné, aby nesl některé prvky výbavy jako jednomístný typ. Nemá palubní radio-lokátor Grifo-L, systém výmetnic klamných cílů (CMDS) a varovný radiolokační přijímač (RWR). Chybí také pancéřování pilotní kabiny i palubní vyvíječ dusíku OBIGGS, který tímto plynem plnil prostor nad hladinou paliva v nádržích. Nevyužité komponenty z L-159A pochopitelně Aero armádě vrátí.

I když L-159T1 fyzicky radar mít nebude, všechny související programy i ovládání

� VOJENSKÉ LETECTVO VOJENSKÉ LETECTVO �

Dvoumístné L-159již vznikají

Současní i budoucí čeští piloti lehkých podzvukových bitevních strojů L-159A se brzy dočkají chybějící dvoumístné cvičné verze

Text: Michal ZDOBINSKÝFoto, kresby: Aero Vodochody

Koncem června podepsaná smlouva mezi MO ČR a vodochodským Aerem s definitivní platností řeší neblahou kapitolu ve výcviku a zdokonalování pilotů L-159A českého vojenského letectva, kterému doposud chyběla „spárka“ ke zmíněné jednomístné bojové verzi. Její neexistence komplikovala přechod nových pilotů z cvičných Albatrosů L-39 rovnou na jednomístný bojový L-159A.

jednání mezi MO a Aerem se zvažovalo několik variant. Nakonec se zvolila koncepce přestavby čtyř uskladněných a nevyužívaných L-159A na stejný počet strojů dvoumístného provedení, kterému armáda přidělila označení L-159T1. Toto řešení pak stvrdila v úvodu zmíněná smlouva, podepsaná 26. června 2006.

PROČ SENEKOUPÍ L-159B?

Aero disponuje vyzkoušeným (i když zatím jediným) plnohodnotným dvoumístným cvičným letounem L-159B, takže se zákonitě nabízí otázka, zda by nebylo jednodušší nechat si u něj několik těchto strojů vyrobit

1

34 35

zbraňově-navigačního systému zůstanou zachovány a umožní simulovat odhoz/odpal výzbroje shodné se sortimentem L-159A, jako kdyby byla k dispozici. Rovněž zůstanou všechny zbraňové závěsníky, na které podle Pavla Sedláčka bude v šesti kombina-cích možné umístit přídavné nádrže a cvičné (registrační) verze řízených střel Sidewinder a Maverick. Zmíněná redukovaná konfigurace podvěsů podle něj opět vyplynula z požadavku na urychlení programu. V případě požadavků na úplné ověření reál-né výzbroje shodné s L-159A by nutně musely následovat nejen doplňkové zkoušky v rámci letové obálky, ale i zkoušky přesnosti zbraní zaměřovaných bez pomoci RL.

HLAVNÍ ODLIŠNOSTI V KABINĚZ vnějšího pohledu nelze L-159T1 a L-159B od sebe prak-

ticky rozeznat. Zato při pohledu do kabiny je rozdíl vidět na první pohled. Z přístrojové desky předního pilotního prostoru L-159T1 byl demontován jeden ze dvou barevných multifunkč-ních displejů (konkrétně ten, co je původně situovaný na pravé straně) a použit na přístrojové desce instruktora vzadu. Z přední přístrojové desky také „zmizela“ malá obrazovka RWR i ovládací panely integrovaného systému vlastní ochrany (RWR a CMDS), protože letoun tato zařízení, stejně jako pa-lubní RL, nemá. Kromě odstranění čtyř zmíněných prvků není v přední kabině již žádná další podstatná změna proto, aby se v co největší míře dodržela podmínka shodnosti s kabinou L-159A.

Zadní pilotní prostor verze T1 lze porovnávat jedině s kabi-nou L-159B. Změny jsou zde ještě markantnější. Jak je patrné již z kresby uspořádání, má pilot/instruktor k dispozici na levé stra-ně umístěný víceúčelový displej. Uprostřed horní části desky se nachází zařízení v terminologii výrobce označované jako barevný opakovač. V podstatě se nejedná o nic jiného než o kvalitní

barevnou obrazovku (firmy Barco), na které může instruktor sledovat zobrazení z průhledového displeje HUD v přední kabině snímané malou TV kamerou. Stejný opakovač na pravé straně přístrojové desky pak zobrazuje informace z vícefunkčního displeje v přední kabině. Ve středu palubní desky se nachází sdružený elek-tronický záložní přístroj ESIS převzatý z L-159B, který nahrazuje záložní elektromechanické přístroje a ukazovatele (umělý horizont, ukazatel horizontální situace, barometrický výškoměr, rychloměr a vario), jež se v tomto prostoru nacházejí u L-159A a jsou použity na přední přístrojové desce L-159T1. Jak ESIS, tak obě obrazovky Barco budou pro každý letoun nově nakoupeny.

Z L-159B pochází rozměrnější překryt pilotních prostorů, zatímco vystřelovací sedačky VS-2 jsou převzaty z L-159A, avšak vzhledem k jejich dvojnásobnému počtu v L-159T1 musela armáda dodat ke čtyřem strojům L-159A ještě čtyři další sedačky. V nových spárkách budou upraveny na standard provedení VS-2B určeného na zástavbu a použití v dvoumístném pilotním prostoru. Modifi-kované ovládání systému katapultáže umožňuje jak individuální odpálení každého člena posádky, tak i alternativu, kdy instruktor ze zadního prostoru může aktivovat společné vystřelení obou sedaček.

Jak vyplývá z předcházejícího popisu, je přístrojové vybavení pilotních prostorů L-159T1 oproti L-159B chudší. Vzhledem k požadavku na maximální využití komponentů z nadbytečných a neprovozovaných L-159A, co nejnižších nákladů na program a dodávky letounů v co nejkratším termínu lze z reálně možných alternativ a v daných podmínkách považovat výsledný L-159T1 za optimální řešení. Mírně zjednodušené přístrojové vybavení kabiny či omezený rozsah podvěsů nemají nejmenší vliv na schopnost nového stroje plnohodnotně plnit to, k čemu je primárně určen – tedy efektivní a především bezpečný výcvik a následné přeškolo-vání mladých pilotů na L-159A nebo přezkušování starších pilotů téhož typu.

� VOJENSKÉ LETECTVO VOJENSKÉ LETECTVO �

1 Na kresbě (str. 33) jsou žlutou barvou vyznačeny nově vyráběné části draku a zelenou ty, které se přeberou ze stávajících strojů L-159A.

2 Ve Vodochodech se

na konverzi prvních strojů již intenzivně pracuje. Všechny části strojů L-159T1 projdou revizemi, takže po opuštění výrobního podniku bude každý ze čtyř letounů disponovat plným resursem (2000 letových hodin nebo osmiletým obdobím) do první opravy. Celková životnost je stanovena na 8000 letových hodin.

3 Přední pilotní prostor L-159T1

4 Nově vyráběná skořepina trupu

5 Zadní pilotní prostor L-159T1

2 4

53

36 37

FCS vznikly na základě zkušeností nasbíra-ných v průběhu války proti terorismu. Ještě první válka v Perském zálivu představovala konvenční konflikt, na jaký se připravovaly armády v období studené války. Pozdější války však ukázaly nutnost zásadní změny v koncepci ozbrojených sil. „Chirurgický“ charakter boje, nutnost minimalizace vlastních ztrát, boj v nepřehledném terénu, operace ve městech s masivní přítomností civilního obyvatelstva, úzká kooperace pozemních a leteckých složek, medializace a politizace konfliktů. Na tyto výzvy se snaží armáda USA reagovat tak, aby i v budoucnosti zůstala v celosvětovém měřítku dominantní bojovou silou.

Bojový systém budoucnosti FCS je skupina 18 kompletů napříč všemi druhy vojsk spojených do jedné sítě. Někdy se také hovoří o systému systémů. Voják tak získává data z velkého množství zařízení a senzorů. To mu umožňuje udělat si přesnější obrázek o postavení protivníka a rozmístění vlastních sil. Tato tzv. taktická bojová informační síť

typ má být schopno vertikálně vzlétnout i přistávat. Toto zařízení bude podávat zprávy o terénu a protivníkovi jak ve dne, tak i v noci a ve zhoršených klimatických podmínkách. Zařízení třídy II má být přenositelné dvěma vojáky. Jeho akční rádius je 16 km a vydrží ve vzduchu nepřetržitě dvě hodiny.

Bezpilotní létající zařízení třídy III (Class III UAV) disponuje schopnostmi třídy I a třídy II, k tomu navíc může fungovat jako retranslační stanice, vyhledávač min, detektor přítomnosti chemických, biologických nebo radioaktivních látek a může poskytovat meteorologické předpovědi. Třída III má akční rádius 40 km a ve vzduchu vydrží šest hodin.

Bezpilotní létající zařízení třídy IV (Class IV UAV) připomíná malou helikoptéru a v součas-nosti je ve fázi testování letových vlastností. Může fungovat jako komunikační převaděč a působit na vzdálenost 75 km. Doba letu je 18 – 24 hodin. V budoucnu by toto zařízení mělo působit ve spolupráci např. s posádkami letadel při mapování terénu nebo při určování přítomnosti látek ZHN se zpracováním údajů přímo na palubě.

ODPALOVACÍ SYSTÉMPRO NEPŘÍMOU PALBU

Tento systém, známý pod zkratkou NLOS-LS (Non-Line-of Sight Launch System), je tvořen

� TECHNIKA TECHNIKA �

Systémbudoucnosti přichází Text: Stanislav BERÁNEKFoto: US Army

Někdy se užívá obrat, že armáda byla připravena na válku minulou. Spojené státy nyní dokončují vývoj první fáze ambiciózního projektu, který se zaměřuje na boj v budoucnosti. Armáda, která z tohoto projektu má vzniknout, je také někdy označována jako Army after the next, tedy přespříští armáda. Tzv. bojové systémy budoucnosti (Future Combat Systems – FCS) přivádějí na bojiště techniku, která má blízko k některým sci-fi filmům.

(The Warfighter Information Network – Tacti-cal) by do budoucna měla tvořit páteř celého FCS. Na oficiálních stránkách pozemní armády USA (www.army.mil/fcs/) je možno zhlédnout několik propagačních filmů, které přibližují představu vývojového týmu o vedení bojových akcí pomocí FCS. Rychlá akce, kompletní zasíťování bojiště, bezprostřední předávání informací na velitelství a schopnost okamžitě reagovat nedávají protivníkovi velkou šanci.

Tato futuristická koncepce ozbrojených sil přivádí na bojiště novou generaci bojové tech-niky a munice. Bezpilotní průzkumná létající zařízení, průzkumné a bojové pozemní roboty, bezvěžové tanky a dělostřelecké systémy s in-teligentní municí, automatické senzory. Hi-tech pěchotu vedle její tradiční úlohy v daleko větší míře čeká funkce leteckých a dělostřeleckých návodčích palby. Nová bojová vozidla nahradí současné tanky typu Abrams a obrněné transportéry Bradley. Jejich hmotnost by neměla překračovat 19 tun a všechna by měla být přepravitelná transportním letounem

na úrovni typu C-130 Hercules. Budoucí armáda bude „lehčí“, mobilnější a kompletně přepravitelná vzduchem. Na úrovni brigády se očekává schopnost zasáhnout na kterémkoliv místě na Zemi do 96 hodin od vydání rozkazu. Plně vybavená divize má limit 120 hodin a pět divizí se do boje přesune během 30 dnů.

PRVNÍ JEDNOTKADO DVOU LET

Tzv. bojová velitelství (Battle Command – BC) jsou postavena na čtyřech hlavních softwarových nástrojích. Jedná se o bojové plánování a přípravu, automatické vyhodno-cování situace, bojová velitelství a provedení mise i spojení a řízení bojových zařízení. Tyto čtyři počítačové systémy umožňují velitelství plně integrovat všechny součásti podřízených jednotek a využívat maximálně jejich schop-nosti. Mohou vést bojovou činnost v souladu s dlouhodobými cíli operace a zároveň umožňují jednat v reálném čase bez prostojů díky technice nebo předávání informací na vyšší stupně velení. Např. systém pro bojové plánování a přípravu vyhodnocuje všechny dostupné údaje o protivníkovi, terénu a závěry z předchozích misí. Tento software je schopen připravit data o volných vzdušných koridorech pro raketové systémy ve vztahu k předpoklá-daným cílům, takže když je vydáno rozhodnutí o zasažení cíle, dostupné zbraně a munice jsou již naprogramovány.

1

Základní jednotkou této nové armády by měly být tzv. kombinované prapory zbraní, prapory kanonů pro nepřímou palbu, prapory bitevních vrtulníků a prapory podpory. Ty bu-dou spojeny do brigád a měly by být schopny útočných akcí v plném spektru operací. Její příchod na bojiště není nijak vzdálenou bu-doucností. Ministerstvo obrany USA zveřejnilo 6. června 2006 zprávu, že první technologie z rodiny FCS začnou bezprostředně přicházet k bojovým jednotkám. Na květen 2008 se počítá s vytvořením první experimentální jed-notky o síle 2500 vojáků. Ve Fort Bliss v Texasu vznikne v květnu 2007 výcvikové a testovací středisko, které se začne připravovat na vytvo-ření kompletní bojové jednotky FCS na úrovni brigády. Mezi první systémy, jež zde budou testovány, má například patřit systém nepřímé palby (Non-Line-of-Sight – Launch System), bezobslužné pozemní senzory (Unmanned Ground Sensors) a systém inteligentní munice (Intelligent Munitions System).

KLÍČOVÉ PRVKY FCS

BEZOBSLUŽNÉ POZEMNÍ SENZORY Program bezobslužných pozemních

senzorů (Unattended Ground Sensors – UGS) je rozdělen do dvou hlavních skupin. V první jsou senzory taktické (T-UGS) a ve druhé skupině chemické, biologické, radiologické a jaderné (CBRN-UGS). Úkolem senzorů je podat informace pro zaznamenání cíle, určení jeho polohy a typu. Využití pro tento typ senzorů je při obraně perimetru, průzkumu území, získávání údajů o protivníkovi a v rámci systémů varování.

BEZPILOTNÍ LÉTAJÍCÍ ZAŘÍZENÍ Počítá se se zavedením bezpilotních létají-

cích zařízení čtyř typů (tříd). Nejmenší bezpi-lotní zařízení třídy I (Class I Unmanned Aerial Vehicle – UAV) by mělo poskytovat pěším jednotkám informace o terénu a protivníkovi. Váha zařízení je cca 6,8 kg a může vertikálně vzlétnout i přistát (viz kresba číslo 1). Lze jej připevnit na vybrané pozemní vozidlo nebo vrtulník. Celý systém, který obsahuje dvě létají-cí zařízení, řídicí jednotku a náhradní díly, váží něco málo přes 18 kg a měl by být přenosný v rámci pěších jednotek.

Bezpilotní létající zařízení třídy II (Class II UAV) by mělo mít dvakrát větší akční rádius než zařízení třídy I. Stejně jako jednodušší

38 39

skupinou raket a samostatným univerzálním odpalovacím kontejnerem – Container Launch Unit (C/LU). Oproti klasickým dělostřeleckým systémům má menší požadavky na obsluhu i logistiku. Každý C/LU se skládá z počítače, komunikačního systému a 15 raket. Každá z raket dostane informace o cíli v průběhu odpálení a dokáže přijímat a odesílat údaje i v průběhu letu. Údaje o cíli mohou být i bě-hem letu změněny a obrazové informace lze poskytnout zpětně na zem.

SYSTÉM INTELIGENTNÍ MUNICE Systém inteligentní munice (Intelligent Mu-

nitions System – IMS) je bezobslužné zařízení schopné plnit obranné i útočné úkoly. Může být vybaven jak smrtící, tak i neusmrcující municí. IMS umožňuje ovládnutí terénu bez nasazení pozemních jednotek. Lze ho dopravovat různý-mi způsoby po zemi i ze vzduchu. Ve chvíli, kdy je na zemi, je schopen sám určit svou polohu, zkontrolovat všechny své součástky a podat zprávu o situaci. Měl by bránit některá území, poté umožnit průchod spřáteleným jednotkám a znovu se aktivovat do bojové pohotovosti. Jeho schopnost vypnutí a znovuzapnutí mu umožňuje zůstat neodhalen. IMS po skončení války není nebezpečný pro obyvatele, dokáže se sám zničit na rozkaz nebo po uplynutí zadaného časového intervalu.

ROBOTICKÉ OBRNĚNÉ BOJOVÉ VOZIDLO Toto vozidlo (Armed Robotic Vehicle)

může být nasazeno jak v útočné, tak

i v průzkumné variantě. Pro obě varianty zůstává společný podvozek. Vozidlo je osa-zeno senzory a zbraněmi pro přímou palbu. Je schopno vyhledávat bunkry, tunely a jiné opěrné body protivníka v městském terénu. Může sloužit jako retranslační stanice, podporovat pěší i mobilní jednotky, nést protitankové rakety nebo kontrolovat klíčové body. Také může být použito při odhadování bojového poškození.

� TECHNIKA TECHNIKA �

MALÉ ROBOTICKÉ VOZIDLO Toto vozidlo (The Small Unmanned Ground

Vehicle) má za sebou první experimentální nasazení na bojištích Iráku i Afghánistánu. Umožňuje průzkum v městském terénu, budovách, tunelech a jeskyních, aniž by došlo k přímému ohrožení vojáků. Váha vozidla o něco většího než notebook (kresba číslo 2) je do 13 kg a je schopno nést přídavná zaříze-ní o váze 3 kg.

KANONPRO NEPŘÍMOU PALBU

Samohybný vysoce mobilní dělostřelecký systém (Non-Line-of-Sight Cannon) je určen k palebné podpoře jednotek v rámci FCS na úrovni praporu (kresba číslo 3). Umožňuje rychlý přesun, rychlé zastavení a zásah první ranou na cíl v rekordním čase. Zároveň bude schopen doplňovat munici a palivo v krátkém časovém intervalu. K obsluze mají posta-

čovat dva vojáci. Příslušná dělostřelecká 155mm hlaveň je v současné době ve stadiu testování.

SAMOHYBNÝ MINOMET Samohybný minomet (Non-Line-of-Sigh

Mortar) je určen k poskytování palebné podpory na blízkou vzdálenost na úrovni čet a rot. Minomet ráže 120 mm (kresba číslo 4) v současnosti prochází zkouškami.

SPOLEČNÝ PODVOZEKPRO POZEMNÍ VOZIDLA S POSÁDKOU

V současné době prochází testováním v polních podmínkách společný podvozek pro osm druhů bojových vozidel s posádkou. Na tomto podvozku by kromě bojových vozidel pěchoty a mobilních bojových systémů měla být postavena i mobilní velitelská stanoviště, vyprošťovací vozidla, ambulance a další.

BOJOVÉ VOZIDLO PĚCHOTY Do budoucna se počítá se čtyřmi druhy bo-

jových vozidel pěchoty (Infantry Carrier Vehicle – ICV). Vozidlo pro velitelství roty, vozidlo pro velitele čety, vozidlo družstva pěchoty a vozidlo družstva zbraní. Všechna čtyři vozidla budou z vnějšku identická, aby se předešlo zaměření a zničení specifického typu vozidla. ICV dopraví pěchotu na bojiště a poté může poskytovat podpůrnou palbu. Zároveň slouží ke spojení s ostatními částmi armády, může přenášet informace z bojiště, určovat cíle a přivolávat další podpůrnou palbu např. z dělostřeleckých systémů. ICV (kresba číslo 5) bude schopno manévrovat, střílet, komunikovat, vyhledávat hrozby a chránit posádku v jakémkoliv prostředí.

MOBILNÍ BOJOVÝ SYSTÉM Mobilní bojový systém (Mounted Combat

System) bude poskytovat přímou i nepřímou mířenou palbu. Měl by se místo tanků Abrams stát hlavní údernou silou pozemní armády. Jak by takový prostředek mohl vypadat, ukazuje kresba číslo 6.

2 3 4

5 6

40 41

V závěru roku 1965 se v plánu bojové přípravy tehdejší Československé lidové armády pro rok 1966 poprvé objevilo označení spojeneckého cvičení vojsk Varšavské smlouvy – VLTAVA. Cvičení se mělo konat na území naší vlasti za účasti útvarů a jednotek Maďarské lidové armády, Národní lidové armády NDR, Sovětské a Československé lidové armády. Šlo o největší akci vojsk na území naší republiky od ukončení 2. světové války. Cvičení bylo pokračováním řady obdobných (DUNAJ, KVARTETO a ŘÍJNOVÁ BOUŘE) uskutečněných v předchozích letech vojsky paktu na území Polska, Maďarska, NDR, Bulharska a Rumun-ska. Ze strany zahraničních armád se cvičení VLTAVA zúčastnilo více než 12 tisíc vojáků a ČSLA do cvičení zapojila téměř 20 tisíc příslušníků.

Jak se později ukázalo, stala se účast 22. výsadkové brigády a 7. výsadkového pluku zvláštního určení na tomto vojenském vystoupení největším nasazením čs. vojen-ských výsadkářů. Oba útvary na něm předvedly nejen technické možnosti, ale i mimořádné schopnosti a dovednosti svých příslušníků.

Pro účast na cvičení byla vytvořena fiktivní výsadková divize. Tvořily ji tři výsad-kové padákové prapory ( 65., 71., 72. vpr), 22. výsadkový protitankový dělostřelecký oddíl (22. vpto), jeden motostřelecký pluk bez tankového praporu (33. msp), spojovací prapor, dělostřelecký oddíl houfnic 122 mm a protiletadlová baterie. Sestavu brigády dopl-

ňoval oddíl samohybných protitankových děl Sovětské armády se dvěma bateriemi. První byla vyzbrojena „samohybkami“ ASU-57, které byly vysazovány na padácích, a druhá těžším typem SU-85, ty byly přepravovány letecky na palubě letounů AN-12 (Ukrajina). Organizační strukturu brigády doplňovala rovněž velitelská rota a další zabezpečovací, zejména dopravní jednotky a jednotky týlového zabezpečení.

K vysazení na hlavní doskokovou plochu bylo vyčleněno 1635 osob. K dobytí be-chyňského letiště byl určen výsadek v síle praporu. Skládal se ze tří rot o celkovém počtu 220 osob. Pro leteckou přepravu byly plánová-ny dva vrtulníkové pluky Mi-4 doplněné čtyřmi sovětskými vrtulníky Mi-6 a dále 12 letounů Il-14T 1. dopravního leteckého pluku ČSLA.

LETECKÁ POSILASíly dopravního letectva v této sestavě

však na přepravu velké výsadkové jednotky nestačily. Proto byly na naše území přesunuty dva dopravní letecké pluky ze SSSR. Výzbroj každého z nich tvořilo 45 letounů AN-12, celkem 90 velkokapacitních strojů. Tento typ českoslovenští vojenští výsadkáři předtím poznali pouze při dvou cvičeních v letech 1964 – 1965. Při nich prošli přípravou a sesko-ky jak vojáci z povolání, tak i vojáci základní služby a vojáci v záloze.

Problém hromadného použití tehdy nových, ne plně spolehlivých československých padáků OVP-65, na kterých se skákalo navzdory tomu, že u nich docházelo k potížím při otevírání takzvaných „nádržkových“ zámků, byl vyřešen

HISTORIE �

Pláň plná

Od jednoho z největších cvičení výsadkových vojsk na našem území Vltava 66 uplynulo čtyřicet let

Text: Petr ČEJKAFoto: archiv autora

Před čtyřiceti lety byla napsána jedna z nejvýznamnějších kapitol v poválečné historii československých výsadkových jednotek. Během cvičení Vltava na podzim roku 1966 se uskutečnil nejmasovější výsadek naší armády.

HEDVÁBÍ

42 43

dodáním asi 1500 souprav sovětských hlav-ních a záložních padáků typu D-3.

Přechod na seskoky s nimi zvládli příslušní-ci brigády během deseti dnů. Bylo nutno nau-čit výsadkáře tyto padáky balit a připravovat pro vlastní seskok, ale také provést alespoň dva seznamovací seskoky.

S řízením padáku problémy nebyly. Díky své konstrukci po otevření odolával jakýmkoliv pokusům o změnu směru snášení. Při jeho použití prakticky nedocházelo ke vzájemnému spojení dvou výsadkářů.

Původní návrh počítal s nasazením výsad-kové brigády Sovětské armády. Podle velitele 22. výsadkové brigády plk. Františka Mansfel-da však došlo ke změně. Na základě dosahova-ných výsledků ve výcviku a výchově byl tímto úkolem pověřen jeho svazek. Brigáda se tak pro toto cvičení ocitla na straně „modrého“, tedy protivníka.

Cílem nasazení bylo prokázat schopnost připravit se a provést vysazení na velkou vzdálenost s bojovou technikou, kterou v té době měly ve výzbroji motostřelecké jednotky. Jednalo se o obrněné transportéry OT-64 a OT-65, 30mm protiletadlové „dvojkanony“ vzor 53/59, 122mm houfnice s tahači PRA-GA V3S a další zbraně a techniku. K usku-tečnění „leteckého mostu“ vyčlenilo velení 12 samohybných houfnic typu SU-85, šest protiletadlových „dvojkanonů“, 14 OT-64 a 65, 12 houfnic 122 mm, šest terénních vozidel

s bojovou technikou. Na tu měl po vyložení nasednout a zařadit se do sestavy pěšky po-stupujících, na padácích vysazených hlavních sil brigády. Měl je tak posílit pro další útočnou činnost k postupu na směru, a to především zvětšením palebné síly a pohyblivosti hlavních jednotek.

Po vysazení hlavní části výsadku na doskokovou plochu ohraničenou osadami Hartmanice, Mažice a Zálší poblíž jihočeského města Veselí nad Lužnicí měla divize jedním praporem obsadit a udržet most přes řeku Vltavu do příchodu vlastních tankových jed-notek. Spojit se s nimi a dále pokračovat jako tankový výsadek v rozvíjení útočné činnosti ve směru na Jindřichův Hradec.

Druhou částí výsadku, po shromáždění na doskokové ploše, měla divize obsadit a zabez-pečit přechody přes řeku Lužnici u Soběslavi a pokračovat v útočné činnosti ve směru na východ, do prostoru osady Deštná u Jindřicho-va Hradce.

Vrtulníkovým výsadkem v síle motostřelec-kého praporu pak vytvořit předmostí na řece Vltavě a zabezpečit tak podmínky pro zřízení pontonového mostu k přepravě pozemních jednotek přes tento vodní tok. Za postupu jednotlivé části výsadku překonávaly menší vodní toky a zabezpečovaly přechody přes ně. Umožňovaly tak rychlý postup vlastních pozemních jednotek.

Cvičení se uskutečnilo v první polovině září 1966. Brigáda byla v krátké době doplněna zá-lohami, technikou a vyčleněnými jednotkami. Během jednoho týdne došlo k bojovému stme-lení spojenému s nácvikem použití přidělené techniky v boji v prostoru VVP Libavá. Zde také

� HISTORIE HISTORIE �

byla brigáda soustředěna pro plnění úkolu včetně dělostřeleckých jednotek ze SSSR.

Štáb zplánoval celou operaci, která využí-vala ke startu letiště Ostrava-Mošnov, Přerov a Prostějov. Vlastnímu cvičení předcházelo takticko-pořadové cvičení praporů s vysaze-ním na plánované doskokové plochy za velmi složitých povětrnostních podmínek. Během něho došlo také k seznamovacímu seskoku na padácích D-3.

NAPŘÍČ LETNÍ BOUŘÍPředtím, než celý sled při přesunu k vysaze-

ní prolétl letní bouří, bylo nutno svaz za sebou letících rojů přeformovat do zástupu tak, aby nedošlo k problémům s udržením letové sesta-vy a případné kolizi. Tím se však úplně změnil předpokládaný obrazec přistávajícího výsadku a bylo ztíženo shromáždění jednotek na ploše. Vše bylo o to horší, že výsadkáři seskakovali za silného větru do rozbahněného oraniště, které po průtrži mračen vzniklo na doskokové ploše. Padáky nebylo možno po dopadu na zem „vylít“, a tak došlo k ještě jednomu přeorání terénu těly vlečených výsadkářů. Relativně nejlépe dopadl spojovací náčelník jednoho z praporů, kterého jeho padák protáhl mělkým rybníkem na okraji doskokové plochy.

Vysazení se uskutečnilo 19. září 1966. Na hlavní doskokovou plochu o rozměrech přibliž-ně 3 x 5 km přilétal výsadek z letiště Mošnov. Na tomto letišti se soustředil po přesunu z Vojenského výcvikového prostoru Libavá v časných ranních hodinách. Naložil připrave-nou techniku, materiál a výsadkáře. Další část výsadku nasedla na letišti Přerov. Po startu se stroje zformovaly do trojic, s mezerami mezi

letouny 500 metrů do stran. Roje za sebou následovaly ve vzdálenostech 1000 metrů. Tak při vlastním vysazení nedocházelo k promí-chání jednotlivých vrstev výsadkářů. Přelet probíhal po trase ze severní a střední Moravy na západ podél státní hranice až do prostoru Plzně, která byla stanovena otočným bodem. Odtud směřoval přelet jihozápadně k bodu bojového rozchodu nad městem Písek.

Po vzdušném přepadu doskokové plochy, na kterém se v čase Č 7 podílelo několik skupin stíhacích a stíhacích bombardovacích letounů MiG-15 a MiG-17, přilétalo v čele výsadku šest letounů AN-12 s naloženou bojovou techni-kou na plošinách „P-127“. Byly vybaveny

bílých padáků. Při shozu techniky a vysazení nedošlo k sebemenší nehodě. Také shromáž-dění jednotlivých rot a praporů, vyhledání materiálu a jeho příprava k boji byla prove-dena bezchybně. Výsadkovému praporu velel pplk. Vilém Jiroušek, velitel 65. výsadkového praporu. Po vysazení na ploše zabezpečovalo výsadkáře ze vzduchu znovu stíhací bombardo-vací letectvo. Příslušníci první vlny zahlédli ve vzdálenosti asi 10 kilometrů severozápadně od hlavní doskokové plochy seskok praporu, který právě zahajoval obsazování letiště Bechyně.

ÚDER NA BECHYŇSKÉ LETIŠTĚ

Tato druhá část výsadku přelétala z letiště Přerov ve 12 letounech Il-14T. Seskok zhruba 220 mužů se uskutečnil asi 30 minut po vysazení prvního sledu na hlavní doskokovou plochu. Prapor tvořili příslušníci části 71. vpr a 72. vpr, především pak školy důstojníků v záloze. Velel mu podplukovník Ladislav Ople-tal, mírový velitel 72. výsadkového praporu. Velitelem 1. roty byl kapitán Karel Kuba, který se stal v 90. letech minulého století inspekto-rem pozemního vojska AČR.

Výsadkáři se zmocnili vzletové a přistávací dráhy, stanoviště řízení letového provozu a přešli k boji o vzdálenější objekty a obsazení kasáren v přilehlé zalesněné části letiště. Celý prostor pak zabezpečili.

Přistání letounů s bojovou technikou a její vykládání bylo nezapomenutelným zážitkem pro všechny zúčastněné i přihlíže-jící. Prvních dvacet strojů AN-12 přistávalo

GAZ 69 (A), dva rádiové vozy a dva bezzákluzo-vé kanony vzor. 59, ráže 82 mm.

MOSTY PŘES ŘEKYPo vysazení na dvě doskokové plochy měla

divize splnit několik samostatných zadání v tý-lu protivníka ve prospěch vlastních útočících pozemních jednotek. Jednotlivé úkoly se plnily po praporech. Jeden prapor měl přepadnout bechyňské letiště, obsadit ho, zabezpečit a udržet pro přistání dopravního sledu

„vícevrchlíkovými“ padákovými systémy. Jeden padák měl rozměry 850 metrů čtverečných. Celková plocha tří vrchlíků nad jednou ploši-nou přesahovala 2500 metrů. Technika byla vysazena v čase Č 3.

Následovalo 21 letounů AN-12 s více než 1200 výsadkáři (jeden stroj pojal 60 plně vystrojených a vyzbrojených výsadkářů). Délka sledu před vysazením dosahovala 12 kilomet-rů. Vysazení bylo provedeno z výšky 800 metrů se zpožděným otevřením padáku v délce pět sekund při rychlosti letounů 300 kilometrů za hodinu.

Seskok se uskutečnil za krásného slunečné-ho počasí a trval zhruba patnáct minut. Výsad-kářům v závěru sestavy se otevřel pod nohama úchvatný pohled na plochu pokrytou vrstvou

44

� HISTORIE HISTORIE �

v jednominutových intervalech, okamžitě uvolňovalo vzletovou a přistávací dráhu a zahajovalo vykládání techniky tak, aby mohly letiště hned opustit. V následují-cích okamžicích vždy v liché minutě jeden letoun startoval a v sudé další přistával. Po této první vlně a pětiminutové přestávce následovala druhá vlna s dalšími dvaceti letouny. Po jejich přistání byla přestávka v délce 10 minut a po ní následovala třetí vlna letounů, kterou tvořilo deset strojů. Přeprava veškeré techniky se tak uskutečnila za pouhých padesát pět minut.

Po splnění úkolu na letišti tato část příslušníků brigády nasedla na vyloženou bojovou techniku a postupovala směrem k hlavním silám brigády. Ke sloučení jednotek došlo na trase předpokládaného postupu do prostoru lesního komplexu východně od osady Budislav (severozápadně od Jindřicho-va Hradce). Tady výsadkáři přečkali noc, aby se následující den v odpoledních hodinách zúčastnili závěrečné epizody celého cvičení, ve které se ve střetném boji utkali na straně „nepřítele“ příslušníci československých jed-notek spolu se sovětskými vojáky proti pluku Maďarské lidové armády a Národní lidové armády NDR. Za mohutného použití letectva, tanků, dělostřelectva a obrněných transporté-rů zde bojová část cvičení dne 20. září pozdě odpoledne skončila.

PLUK ZVLÁŠTNÍHO URČENÍPříslušníci 7. výsadkového pluku zvláštního

určení na rozdíl od výsadkářů vytvořené divize byli nasazeni s ohledem na své průzkumné zaměření zcela jinak. Štáb pluku podle naří-zení zpravodajské správy Generálního štábu Ministerstva národní obrany vytvořil řídicí skupinu důstojníků, kteří připravili k plnění úkolů v týlu protivníka několik průzkumných skupin z vybraných příslušníků pluku. Došlo k sestavení skupin s různým počtem osob. Za použití vlastních rádiových prostředků spojo-vacího uzlu pluku byly skupiny po předchozí přípravě nasazeny na vybrané objekty. Jednalo se o velitelská stanoviště, centra spojovacích prostředků, útvary rozmístěné v terénu, polní i stálá letiště, ale i sklady a vodní díla. Pluk byl v té době vybaven padáky PD-47, které byly také při cvičení použity.

Skupiny hloubkového průzkumu byly vysa-zovány s vysokým stupněm utajení především v noci z letounů Il-14T, takže jejich příslušníci neznali vzájemně své úkoly. Všechny plánova-

né úkoly se jim podařilo splnit. Rovněž spojení se skupinami mělo vysokou úroveň.

Po ukončení bojové činnosti cvičení byla část příslušníků výsadkové divize přesunuta do prostorů soustředění u nakládacích stanic, provedla naložení techniky a přesunula se do posádky Prostějov. Druhá skupina s částí přidělené techniky se přesunula po osách do prostoru České Budějovice. V táborech na Hyncově hoře a na letišti Planá připra-vila ubytování. Po provedeném nácviku se výsadkáři účastnili slavnostní vojenské přehlídky v Českých Budějovicích. Odtud se po ukončení vrátili do Prostějova vlakovým transportem.

Příslušníci 7. výsadkového pluku, nasazeni v rámci cvičení k rozkrytí sestavy cvičících vojsk v poli, se vrátili do Holešova letecky. Zčásti za použití vrtulníků Mi-4, ale také letou-ny Il-14T. Přidělené jednotky pozemního vojska se přesunuly do mírových posádek v západních Čechách po silnici.

Tím skončila účast československých výsadkářů na cvičení Vltava. Nasazení ukázalo vysoký stupeň připravenosti a bojové

použitelnosti, schopnost rychle se adaptovat a zvládnout jakékoli, byť zcela netypické úkoly. Vysoká fyzická zdatnost a psychická odolnost prolínala celým cvičením. Potvrdilo velké orga-nizační schopnosti a tvůrčí kreativitu jak štábu vytvořené divize, tak štábů všech podřízených útvarů.

Perspektivní druh vojska, jehož mimořádnou použitelnost prověřila řada akcí, kterých se výsadkáři postupně účastnili, záhy stihl ne zcela pochopitelný osud. Přes nesporné mimořádné výsledky došlo v následujících letech k řadě reorganizací a snižování počtů, rušení útvarů a složek, jejichž důsledkem byla likvidace celé 22. výsadkové brigády a 7. výsadkového pluku zvláštního určení. Tomuto vývoji podle některých historických zdrojů

přispěl také postoj příslušníků obou útvarů k „bratrské pomoci“ států Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

45

46 47

RECENZE �� INZERCE

VOLNÁ LŮŽKAV DOMOVECH PÉČE O VÁLEČNÉ VETERÁNY

Ministerstvo obrany provozuje v současné době dva Domovy péče o válečné veterány (dále jen domov).

Domov, který je zřízen při ÚVN Praha, má kapacitu 10 lůžek. V současné době je volný jeden dvojlůžkový pokoj, ve kterém je možné umístit jeden manželský pár nebo dva jednotlivce.

V Domově Bílý Kříž v Karlových Varech je kapacita 28 lůžek. V tomto zařízení je volných 11 jednolůžkových pokojů a tři dvojlůžkové.

Pro přijetí do domova je nutné předložit vyplněnou žádost o pobyt, zprávu o zdravotním stavu žadatele, kopii osvědčení podle zákona č. 170/2002 Sb. a ověřenou kopii o důchodovém výměru.

Do domova nelze přijmout uchazeče, jehož zdravotní stav vyžaduje trvalé ošetření a obsluhu jinou osobou.

Tiskopisy a další informace k přijetí do domovů lze získat na adrese: odbor mimoresortní spolupráce, Ministerstvo obrany Praha, náměstí Svobody 476, PSČ 160 01, nebo na tel. čísle 973 214 717, paní Typoltová.

Ilustrační foto: archiv a Václav KUPILÍK

Prostředí mimo kasárna zřetelně přispělo k otevřenosti diskuzí a k netradičnímu pojetí vážných témat. Výuku zabezpečovaly pod patronací Ředitelství výcviku a doktrín týmy složené z vojenských kaplanů, psychologů, vrchních praporčíků a zkušených velitelů. Program semináře čerpal především z metod zážitkové pedagogiky, která umožňuje nejen získání nových informací, ale pomůže i tomu, aby se student lépe vžil do situace, která obsahuje morální konflikt.

Prvním probíraným tématem byla „loa-jalita“. Studenti jsou v tomto bodě pomocí ukázky z filmu uvedeni do situace mírové mise v Kosovu. Stávají se svědky rozhodování vojáka, kterému svědomí velí porušit přímý rozkaz. Po zhlédnutí krátké epizody následuje rozdělení do skupin, které mají za úkol buď obhajovat vojákovo jednání, nebo je naopak žalovat. V závěru musí jeden ze studentů v roli soudce pronést rozsudek, zda je voják hodný odsouzení, či nikoliv. Následuje diskuze o jed-notlivých argumentech – pro i proti.

Týmy instruktorů jsou zastoupeny tak, aby vojáci byli uvedeni do souvislostí, které mají

a musejí mít vliv na rozhodování jedince i ve-litele. Je poukázáno na velikou zodpovědnost, kterou má každý voják za celek, za jednotku, za splnění rozkazu. Je vysvětlován princip poslušnosti založený na zodpovědnosti těch, kteří velí. Na druhou stranu je upozorňováno na hranice vojákovy loajality, protože ani ta není neomezená. Musí se např. bezpodmíneč-ně zastavit v okamžiku rozkazu, který porušuje ženevské konvence apod.

Výsledkem snad bylo pro mnohé poznání, že voják není jen robot, ale člověk, který se musí rozhodovat a nést zodpovědnost za svá rozhodnutí. Mnozí ze studentů také začali vnímat funkci velitele právě z pohledu zodpo-vědnosti za lidi, kterým velí.

Následovala ještě dvě další témata – obě-tavost a tolerance. I zde se rozběhla živá dis-kuze. Pro mladé vojáky to znamenalo poznání vazeb, které jim předtím byly zcela neznámé, i konfrontace s názory svých kolegů. Krátké zaměstnání z hlediska počtu hodin snad na-stolilo delší přemýšlení a pochopení systému armády i základních etických principů, které určují postoje profesionálního vojáka.

� VOJENSKÉ ŠKOLSTVÍ

NOVÁČKOVSKÁETIKA

Voják není jen robot, ale člověk, který se musí rozhodovat a nést zodpovědnost za svá rozhodnutí

Text a foto: npor. Mgr. Martin VAŘEKA,kaplan Univerzity obrany

Před nástupem do prvního ročníku studia na Univerzitě obrany v Brně musí každý nový voják projít základním výcvikem u Výcvikové základny ve Vyškově. Během náročného dvouměsíčního tréninku letos poprvé proběhl kurz etiky vojenského profesionála. Jednalo se o čtyřhodinovou intenzivní výuku v neformálním prostředí Pastoračního centra Duchovní služby AČR v Lulči u Vyškova.

Bob MendesCHUŤ SVOBODY Zakázaná láska za soumraku Třetí říše

Všechny armády se připravují na boj, ty nejmodernější a profesio-nální včetně naší i na přežití v nejkrutějších podmínkách, nevyjímaje zajetí. Tím nejdrastičtějším prostředím pro přežití byly určitě nacistické koncentrační tábory. O tom, jak si v takových podmínkách zachránit život, je i román spisovatele Boba Mendese „Chuť svobody“. Pojednává o koncentračním táboře Buchenwald a srovnává život v něm s Němec-kem po čtyřiceti letech.

Aniž se to explicitně uvádí, ale je to jasné z celého románu, základní podmínkou přežití v nelidských podmínkách koncentračního či zajatec-kého tábora je znát jazyk věznitele. Neméně důležité je znát charakteris-tické rysy věznitelského národa. U Němců to podle Mendese byl na jedné straně jejich sklon k disciplíně na základě bezvýhradné poslušnosti, na straně druhé sadismus a kruté zacházení s vězni.

Všechno to a další faktory podmiňují i chování zajatců a vězňů. Z Mendesových poznatků je možné především zaznamenat, že emoce představují ve vězení riziko. Deprese znamenala smrt. Stejně tak, když se člověk v koncentračním táboře vzdal naděje, už předem byl jednou nohou v hrobě.

Mendez se nevyhýbá ani temným stránkám věznění v Buchenwaldu, jako byla například homosexualita, při níž byli zneužíváni zvláště mladí vězňové. I hrdinka románu Karla, aby zachránila patnáctiletého vězně Megina Friedmanna, hlavního hrdinu Mendesova románu, navazuje intimní vztahy s věznitelem Breakmanem. Když jí to Megin vyčítá, Karla mu řekne: „To je cena za tvou svobodu, Megine! V tomhle světě není nic zadarmo. Ani mimo něj. I Bůh požaduje zaplatit do nebe vstupné!“

Generálmajor v. v. Antonín Rašek(Autor je sociolog a spisovatel.)

Nakladatelství Mladá fronta Praha 2006384 stran, 269 Kč

� DO ŽHAVÉHO

48

Volná

míst

a

» Prodám byt 4 + 1 v OV po rekonstrukci, 73 m2 + balkonv Kutné Hoře.Kontakt: 723 832 804

» Pronajmu byt 64 m2 v cihlovém domě v Žatci v podměstí po celkové rekonstrukci, částečně vybavený nábytkem. Balkon, připojení na internet, na kabelovou televizi

a na telefon. Měsíční nájem 7900,- Kč měsíčně + energie. Možnost nastěhování od 10/06. Kontakt 603 404 227denně od 8.00 do 20.00 hod.

» Prodám byt 2 + 1 v Žatci,Pražská ulice.Kontakt: 608 310 778

BEZPLATNÁ INZERCE PRO VŠECHNY PŘÍSLUŠNÍKY AČR!

» Pokud chcete uveřejnit svůj inzerát v této rubrice, odešlete jej písemně na adresu:redakce A reportu, Rooseveltova 23, 161 05 Praha-Dejvice,elektronickou poštou na adresu: areport@centrum.cz nebo faxujte na telefonní číslo alcatel 215 933.

» V inzerátu vždy uveďte spojení na sebe, neboť redakce inzeráty nezprostředkovává.

» Inzerování je bezplatné pro všechny příslušníky AČR. Nezveřejňujeme inzeráty, které nesouvisejí se službouči osobními zájmy a potřebami příslušníků AČR (podnikání, výdělečná činnost apod.).

» Inzeráty zveřejňujeme maximálně třikrát!

Byty

» Velitel VÚ 1825 Tábor nabízí od října 2006 volné systemizované místo: výkonný praporčík mechanizované roty, SH 52, ČVO 128, PT 08, KvPř/KvPo 10/34.Kontakt: prap. Miriam Beránková, 305 635» Velitel VÚ 6624 Bechyně nabízí volná systemizovaná místa:– starší důstojník operačního odd. – npor.,

ČVO 921, BP „D“, Bc., PT 10, AJ 0000– velitel provozní čety – por., ČVO 500,

BP „D“, Bc., PT 09, AJ 2211Nástup možný ihned. Bližší informace:alc. 307 005, 307 022» Náčelník Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu vypisuje výběrové řízení na obsazení systemizovaného místa vrchní praporčík velitelství VGHMÚř, SH 53, BP „T“, AJ 2222, PT 09, vzdělání ÚSO-M.Další požadavky: zkušenosti s vedením podřízených, účast v zahraničních misích, ŘP sk. „C“. Zájemci, zasílejte strukturovaný životopis včetně přehledu průběhu vojenské služby a kontaktu na adresu: Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad, Čs. odboje 676, Dobruška, PSČ 518 16,nebo faxem na alc. 257 652.Kontakt: alc. 257 612, 257 623, 257 688» ZNGŠ-Ř SOC MO nabízí volné systemizované místo pro VZP:technik specialista KIS – PH 52, PT 09, BP „T“, jazykové znalosti AJ – STANAG 1111. Předpokladem přijetí je znalost správy serveru na platformě Microsoft (Active

Directory, DNS, Exchange, SQL), základní znalost protokolu TCP/IP, znalost OS Unix, Solaris výhodou, a ochota dále se vzdělávat. Místo práce – Praha.Kontakt: plk. gšt. Ing. Marek, alc. 212 046» Velitel VÚ 8665 Vyškov nabízí volná systemizovaná místa pro VZP:– Náčelník personální skupiny (npor. – kpt.),

ČVO 490, KvP 51(12), KvPo 47, PT 10, BP pro stupeň důvěrné nebo předpoklady pro její získání,

– Starší instruktor kurzu zdravotnických instruktorů (rtm. – nrtm.), ČVO 860, KvP 31(08), KvPo 25, PT 08, BP pro stupeň vyhrazené nebo předpoklady pro její získání, absolvent (ka) střední zdravotní školy, držitel (ka) osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu,

– Starší instruktor kurzu základní přípravy (rtm. – nrtm.), ČVO 100, KvP 22(05), KvPo 25, PT 08, BP pro stupeň vyhrazené nebo předpoklady pro její získání, minimální praxe u vojsk 2 roky výhodou,

– Starší instruktor ženijního kurzu(rtm. – nrtm.), ČVO 500, KvP 22 (05), KvPo 25, PT 08, BP pro stupeň vyhrazené nebo předpoklady pro její získání, úspěšný (á) absolvent (ka) vojenské střední školy v oboru výhodou, pyrotechnický průkaz skupiny A nebo B výhodou,

– Vedoucí instruktor kurzu chemických odborností (pprap. – prap.), ČVO 577, KvP 31 (08), KvPo 34, PT 09, BP pro

stupeň vyhrazené nebo předpoklady pro její získání, úspěšný (á) absolvent (ka) vojenské střední školy v oboru,

– Vedoucí instruktor kurzu specialistů dělostřelectva (pprap. – prap.), ČVO 205 – průzkum, topograficko-geodetická a meteorologická příprava dělostřelectva, dělostřelecký radiolokační průzkum, KvP 31 (08), KvPo 34, PT 09, BP pro stupeň vyhrazené nebo předpoklady pro její získání, úspěšný (á) absolvent (ka) vojenské střední školy v oboru, úspěšný (á) absolvent (ka) kurzu v daném oboru výhodou,

– Vedoucí instruktor kurzu 152 mm ShKH (pprap. – prap.), ČVO 218, KvP 31 (08), KvPo 34, PT 09, BP pro stupeň vyhrazené nebo předpoklady pro její získání, úspěšný (á) absolvent (ka) vojenské střední školy v oboru, úspěšný (á) absolvent (ka) kurzu v daném oboru výhodou,

– Vedoucí instruktor kurzu pyrotechniků (pprap. – prap.), ČVO 243 – zásobování municí všeho druhu, její údržba a skladování – pyrotechnik, KvP 31(08), KvPo 34, PT 10, BP pro stupeň důvěrné nebo předpoklady pro její získání,úspěšný (á) absolvent (ka) vojenskéstřední školy v oboru, řidičskéoprávnění skupiny „B“, vojenskýřidičský průkaz skupiny „B“ výhodou, fyzický věk osoby 21 a více,pyrotechnické oprávnění skupiny A a B podmínkou.

Nástup možný dnem 1. 1. 2007. Bližší informace poskytne mjr. Ing. Boris Mako,alc. 451 611 (fax: 451 620).Kontaktní adresa: VÚ 8665,V. Nejedlého, 682 03 Vyškov» Ředitel Úřadu státního odborného dozoru MO nabízí volné systemizované místo jako zástup za mateřskou dovolenou pro o. z.:Referent státní správy, PT 09, BP „V“. Podmínky pro zařazení – vyšší odborné vzdělání nebo střední vzdělání s maturitní zkouškou, všeobecná znalost hospodaření s materiálem MU 1.0, 2.1, 2.2, 2.3, 2.4, 2.5, 3.0, 4.1, 4.2, znalost práce na PC, znalost a práce v informačním systému logistiky (ISL). Místo výkonu práce Praha. Termín nástupu: 1. 1. 2007. Bližší informace podá personalista L. Gollerová-Kleinová,alc. 206 233, nebo vedoucí referátu vnitřní správy J. Bůžek, alc. 206 310 (724 071 117).» Ředitel Agentury vojenských informací a služeb Praha nabízí od 1. 12. 2006 volné systemizované místo pro občanského zaměstnance:správní rada – zástupce vedoucího oddělení zabezpečení, PT 11.Požadavky: VŠ, BP „V“, praxe v oblasti střednědobého plánování (kmenový, kalkulační list), evidence majetku, vyřizování zakázek na nákup majetku a služeb, plánování a vyhodnocování čerpání finančních prostředků. Kontakt: vedoucí oddělení, tel. 973 215 645, personalista,tel. 973 215 578

» Náčelník ŠVS MO Komorní Hrádek otevírá intenzivní kurzy francouzského jazyka s cílovou způsobilostí SLP 2222 v termínu 5. 2. 2007 – 22. 6. 2007, uveřejněno ve věstníku MO ročník 2006, částka 21 ze dne 29. 9. 2006.Kontaktní osoba kpt. Ing. Petra Vráblíková, Ph. D., alc. 224 960, e-mail:jazykari.svs.@seznam.cz, fax: 224 709» Hledám místo v AČR. Mám za sebou výběrové řízení, jsem rtm. v záloze a hledám jakékoliv místo. Vlastním ŘP A, B, ČVO 602, starší radista. Nejlépe Strakonice, Bechyně, Tábor, České Budějovice.Kontakt: 604 776 221

» Prodám: Obuv PRESTIGE, bílá – velikost 39 – nováČepice služební vz. 97 – vel. 54 – zelenáLodička služební vz. 97 – vel. 53 – zelenáŠála – zelenáNárameníky – zelené – cca 6 kusůVesta do „V“ pod sako vz. 97 – zelenáKošile s dlouhým rukávem – vel. 39 – 40 – zelenáKošile s krátkým rukávem (bundokošile) – vel. 39 – 40 – zelenáKabát služební s teplou vložkou– vel. 164/96 – 100 – zelenýSako služební vz. 97 – vel. 164/82 – 100 – zelené

Kalhoty služební k saku vz. 97 – vel. 170/88 – zelenéKravata služební – zelenáBunda vz. 2000 k oděvu vz. 97 – vel. 170 – zelenáVěci jsou minimálně nošené (plesy).Nejlépe jako celek v Kč.Cena dle telefonické domluvy – možnost zaslání na dobírku. Tel. 608 039 381» Hledám za sebe náhradu. Starší střelec, ČVO 107, BP „D“, Hradní stráž Praha. Kontakt: 728 729 480,e mail: mareksog@centrum.cz» Oznámení: Nové www stránky Ústavu jazykové přípravy AČR jsou www.ujp-acr.cz.

Najdete zde základní informace o Ústavu jazykové přípravy a další důležité informace, např. jak se přihlásit na zkoušku, externí termíny jazykových zkoušek, Zkušební řád pro jazykové zkoušky STANAG 6001, typy jazykových kurzů apod.» Hledám kamaráda, přítele pro turistiku, autovýlety, kulturní akce. SŠ, VŠ – 55 až 60 let, výška 180 – 190 cm.Tel.: 737 773 015» Koupím knihu Železniční vojsko ve fotografiích vydanou v r. 1987, případně i jiné fotografické publikace o ČSLA z let 1948 – 1989. Kontakt: alc. 973 207 139, mob. 605 986 964

Různ

é