Vážení čtenáři,

V květnovém Zpravodaji si připomeneme

již 70 let od konce 2. světové války.

Všichni si toto období pamatujete, a tak je

vše spojeno střípky vašich příběhů,

vzpomínek. A to především na lidi, kteří

žili, nebo žijí ve vašem okolí, či na

Táborsku vůbec.

Zpravodaj G-centra je měsíčník pro potřeby obyvatel G-centra Tábor. Vychází první týden v měsíci. Je neprodejný.

Připravuje jej redakční rada ve složení: J. Kotalíková, L.Dědičová, A. Kubíková, B. Šimáková. Své příspěvky odevzdávejte

do 15. dne v měsíci L. Dědičové (kancelář č. 331, 2.patro, e-mail: libuse.dedicova@gcentrum.cz).

Obsah květnového

čísla

Květnové pranostiky

Střípky vzpomínek I

Zpráva o činnosti žen KD

Střípky vzpomínek II

Zápis z Rady klientů

Generál František Slunečko

Řád bílého lva

Svátek matek

Střípky vzpomínek III

Akce na květen

ZZPPRRAAVVOODDAAJJ

Květen 2015

2

Pranostiky na květnové dny:

Prší-li na prvního máje, bude později sucho a neurodí se seno.

Prší-li na prvního května, bývá málo žita a sena.

Je-li o dni svatého Floriána veliký vítr, jest toho roku mnoho ohňů.

Déšť svatého Floriána je ohňová rána.

Před Servácem není léta, po

Serváci s mrazy veta.

Pankrác, Servác, Bonifác

jsou ledoví muži, Žofie je

jejich kuchařka.

Pankrác Urban bez deště –

hojnost vína.

Déšť svaté Žofie švestky ubije.

Žofie vína upije.

Svatá Žofie políčka často zalije.

Na Urbana pěkný, teplý den – bude suchý červenec i srpen. Vinná réva nedbá

toho – bude míti vína mnoho.

Svítí-li slunce na svatého Urbana, bude úroda hlavně na víně.

Pankrác a Urban bez deště – hojnost vína.

Na svatého Ducha nesvlékej kožicha; po svatém Duchu nezbavuj se kožichu.

Déšť o letnicích - slunce na Boží tělo.

Podle internetu zpracovala L. Dědičová

A máme tu první ze střípků vzpomínek na hrdiny okamžiků 2. sv. války

Český radioklub počátkem roku 2003 požádal Český telekomunikační úřad,

aby byla obnovena dávnější tradice, jíž státní administrativa v OK vyjadřovala

ocenění obětem druhé světové války z řad radioamatérů tím, že jejich volací

značky nebude nadále nikdy nikomu přidělovat. Jedním z nich je:

3

Zdeněk Spálenský

OK1PZ

OK1PZ – Zdeněk Spálenský se narodil 11. března

1918 v obci Dražice u Tábora. Jeho maminka byla

sestrou místního vikáře, kterému se starala o

domácnost, a tak vyrůstal u strýce na faře. V roce

1937 uváděl adresu bydliště Dražice u Tábora,

číslo 20. První koncesi pro amatérské vysílání

získal v roce 1937 se značkou OK1EZ, ve stejném

roce mu značka byla změněna na OK1PZ.

Pracoval jako adjunkt u Hlavního telegrafního

úřadu v Praze. Pracoviště měl na Ruzyňském letišti s ubytováním v bloku C,

dveře číslo 55. V Praze bydlel ještě v podnájmu na adrese Havlíčkova 37, Praha

XI. – Žižkov.

Po okupaci republiky se zapojil do odboje v ilegální odbojové organizaci

Obrana národa. Společně s Janatou vyráběli pro potřeby organizace na podzim v

roce 1941 radiové přijímače a vysílače. Součástky pro stavbu vysílačů, které

plánovali používat na kmitočtu 7 MHz, financoval poštovní rada Johann Weil a

nechal je objednat ve větším počtu u firmy Elektrotechnický závod a mechanika

Očenášek. V objednávce byl požadavek na urychlené dodání součástek, proto

firma Očenášek zapojila do jejich výroby další elektrotechnické firmy: Antonín

Josef Doseděl a Eduard Prokop. Bohužel, obě posledně jmenované firmy poslaly o

tom hlášení gestapu a firma Eduard Prokop na závěr svého udání ze dne 20.

července 1942 dokonce servilně napsala pozdrav Heil Hitler.

Po tomto upozornění se gestapo zaměřilo na výrobce radiostanic a

Spálenský byl zatčen již 22. července 1942. Jeden vysílač měl uschovaný u

strýce na faře v Dražicích u Tábora. Věděl o tom pouze jeho kamarád V.

Hlaváček, který při výslechu nic neprozradil a zachránil tím životy jejich

příbuzných. Bohužel byl také uvězněn a zemřel ve vězení v roce 1944.

Zdeněk Spálenský byl postupně vězněn na Pankráci, v Terezíně a

Drážďanech, kde jej odsoudili na osm let káznice. Nakonec se dostal do káznice

Gräfentonna v Durynsku, odkud se vrátil 1. června 1945 do Prahy s podlomeným

4

zdravím. Po neúspěšném léčení zemřel 29. září 1945 v Motolské nemocnici v

Praze a je pohřben v Táboře na hřbitově v Klokotech.

Podle údajů Vojenského historického ústavu

to byl on, kdo vyrobil vysílač zobrazený na

titulní straně sborníku. Jeho jméno je

uvedeno na pomníku obětem okupace v obci

Dražice u Tábora. (Obrázek: Vysílač vyrobený

pro Obranu národa.)

Zdroj: Archiv bezpečnostních složek v Praze, Kronika

obce Dražice, AMA magazín, č. 2/1995, strana 7.

Podle internetu zpracovala L.Dědičová

Zpráva o činnosti žen z KD Helsinská:

O zapojení seniorek z G-centra Tábor do charitativního projektu Uháčkuj

čtverec, který pomáhá sirotkům, opuštěným dětem a dětem s AIDS v Jižní Africe,

jste se mohli dočíst v týdeníku Táborsko. O tom, že se do projektu zapojily i ženy

z Klubu důchodců Helsinská v Táboře, jste asi ale nevěděli.

Tyto ženy vyrobily

dohromady 64 kusů čtverců

a 2 polštářky. Na projektu se

podílely hlavně dvě skupiny,

které se v klubu scházejí, a

to úterní a středeční.

Svou obětavou činnost

předvedly již při pletení a

háčkování oblečení pro

nedonošená miminka

v nemocnicích.

Veškerý materiál si financují samy, nebo využívají svých vlastních zásob

z domova.

Aktivní seniorky se dalších projektů „nebojí“ a jsou připravené pomáhat a

tvořit dál.

Bc. Martina Pejšová

5

Druhý střípek vzpomínek na události před 70-ti lety

Vzpomínka na konec 2. světové války

Blížil se konec války. Dne 14.2. 1945 nám v Praze zavřeli fašisté všechny

střední školy a my jsme mohli jet domů. Vysoké školy byly už několik let

zavřeny. Odjížděla jsem také, ale již u Kolína jsem slyšela bombardování. Bylo to

v Praze, kde padla ničivému útoku za oběť velká část Starého města i s radnicí.

To vše jsme se dozvěděli později.

V časopise Respekt jsem si přečetla

zajímavý článek o náletu na Prahu dne

14.2. 1945 : „Nikdy před tím ani potom

nezažila česká metropole tak bleskovou

tragédii. Čtrnáctého února 1945 v ní

během pěti minut zahynulo 701 obyvatel a

z ulic zmizely desítky domů. Po náletu

amerických bombardérů mělo hlavní město

tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava víc

obětí než anglické Coverty, které je kvůli

bombardování německou Luftwaffe z roku

1940 považováno za symbol barbarského

útoku na civilisty. Důvod nečekaného

náletu našich spojenců je dodnes zahalen

spoustou nejasností.“

Na jaře jsem byla tehdy u rodičů. Bydleli jsme v Želetavě na okrese Třebíč.

Měla jsem podráždění slepého střeva. Pan doktor sice ve městečku byl, ale dostat

se do nemocnice bylo velmi obtížné. Auta nebyla, jezdilo se na dřevoplyn. Bylo

nebezpečí, že slepé střevo praskne. Rodiče mi proto raději nechali slepé střevo

operovat, protože se z Brna blížila fronta. I pro časté bombardování jsme museli

jít v nemocnici do krytu. Ale opadla tak velká starost o mé zdraví.

Operace byla 5.4., ale věděli jsme o postupu Rudé armády od Brna a čekali s

obavou na blížící se frontu. Budou se nacisté bránit ze všech sil, postřílí ještě

české občany nebo budou pouze prchat? Snažili jsme se proto ukrýt, jak nejlépe

jsme mohli. Dne 5.5. vypukla revoluce v Praze, něco jsme slyšeli z rozhlasu, ale

6

nikdo nevěděl nic určitého. V našem sklepě bylo pár lidí ze sousedství, protože u

nás byly jako v každém hostinci velké sklepy. Tam jsme i několik dní spali.

Pamatuji si, že mi maminka dala peřiny do necek a já jsem si v nich docela

lebedila. Zima mi nebyla.

Náš dům byl u silnice Praha-Vídeň.

Po silnici stále jezdila těžká vojenská

technika a nikdo z nás nevěděl, co

nám to nad hlavami hrčí. Ani muži

se neodvážili podívat se ven, aby je

ustupující fašisté nezabili. Po delším

čase se kdosi odvážil podívat na ulici

a zjistil, že kolem nejezdí Němci, ale

směrem od Znojma k Jihlavě postupuje již Rudá armáda.

Všichni jsme se vyhrnuli ze sklepů a oddychli si, protože nebezpečí vypálení

obce fašisty nebo smrt některého občana, bylo zažehnáno.

Naše radost po 6-ti letech okupace neznala mezí.

Milada Janatková

Zápis č. 4/15 ze schůze Rady klientů G-centra

Tábor, která se konala 2. dubna 2015

Přítomni: p. MUDr. Baloun, pí Doubková, pí Janatková, p. Klaus,

pí Svobodová, pí Ženíšková

Omluveny: pí Zvonařová, pí Růžičková, Hosté: PhDr. Jaroslava Kotalíková – ředitelka

Mgr. Alena Kubíková – zástupkyně ředitelky

1. Kontrola zápisu 3/15 – vše plněno, na II. poschodí zůstaly květníky u

zábradlí.

2. Informace pí ředitelky:

a) Opravy koupelen zatím ukončeny – není dostatek finančních prostředků

b) Bazální stimulace – s pí Strakovou bude spolupracovat pí Kunče

c) Pracovní poměr ukončila staniční sestra pí Švecová

d) Z důvodu zvýšené nemocnosti zdravotního personálu byla

provedena určitá pracovní omezení

7

3. Zprávy pí Kubíkové:

Akce: 9. 4. 2015 – canisterapie (terapie se psem Dorinkou)

22. 4. 2015 – oslavy narozených v dubnu

29. 4. 2015 – čarodějnice Mimo tyto akce budou bohoslužby, kuželky, hudba apod.

4. Různé – p. Klaus:

a) Pan Bezemek hledá spoluhráče do karet (hlásit se u p. Klause) b) Žádost klientek o zajištění švadleny

c) Staré žaluzie se budou odstraňovat

d) Nutno ukončit vyklízení květníků

e) Poděkování zaměstnancům za velikonoční výzdobu v atriu f) Při výměně zeminy ve velkých truhlících na patrech doporučujeme

odborný dohled, aby nedocházelo k ničení některých sazenic,

které jsou drahé

Klaus Jaroslav

předseda Rady klientů

Mladá Vožice - generál František SLUNEČKO a (nejen) řád Bílého lva…

Řád bílého lva - nejvyšší státní řád ČR, udělovaný

prezidentem republiky osobám, které se zvlášť vynikajícím způsobem zasloužily o Českou republiku,

vznikl roku 1922 a byl určen jen pro cizí státní

příslušníky, teprve od roku 1995 je udělován i občanům České republiky. Jedním z těch

nemnoha, kterým byl udělen, je i rodák z našeho

regionu, u kterého s FRANTIŠEK SLUNEČKO se narodil 2. října

1886 v Mladé Vožici. Absolvoval reálku v Českých

Budějovicích (1905) a státní zkoušku strojního

inženýrství na České vysoké škole technické (1909).

Po prezenční vojenské službě (s jednoroční školou v Linci) pracoval u státní

pošty jako šikovatel v záloze. Při mobilizaci v létě 1914 byl povolán a odjel na

ruskou frontu I. světové války. Zde padl do zajetí, při internaci v táboře

v Pokrově se v létě roku 1916 přihlásil do srbské armády a do vlasti se vrátil

v létě 1920 v hodnosti majora a stal se velitelem pěšího pluku. V letech 1924-28

absolvoval kurzy pro vyšší velitele a v roce 1929 byl – už jako velitel 16. pěší

brigády v Místku – jmenován brigádním generálmajorem. Byl považován za

8

dobrého velitele, proto se již za rok stal zástupcem velitele Zemského vojenského

velitelství Košice, později velitelem brigády ve Znojmě, zástupcem velitele divize

v Brně a velitelem II. skupiny (současně přemístěn k 3. sboru). Poslední funkci

zastával i při mobilizaci v září 1938.

Několik generálů a vyšších důstojníků bývalé československé armády po

březnové okupaci roku 1939 založilo ilegální organizaci „Obrana národa“ (ON),

jejíž cílem bylo seskupit vojenské a národní sily k zásahům proti Němcům, zejm.

akcemi sabotážními a zpravodajskými. Zajišťovala také ilegální přechody do

zahraničí, ukrývala čs. výzbroj a orientovala se na přípravu vojenského povstání.

Německá tajná policie – gestapo – několikrát velení ON téměř rozbila zatčením

a popravou mnoha jejích členů. Mezi nimi byli také mj. generál Hugo Vojta,

táborský rodák (1885) a Emauel Karel Rosol, rodák z Mladé Vožice ( 1876 – †

1942 – popraven v Táboře).

František Slunečko se také hned zapojil do ON a stal se oblastním

vojenským velitelem Morava-západ se sídlem v Brně. Před gestapem se mu

podařilo ukrýt a žil léta v přísné ilegalitě, ale ne pasivitě. Jeho skupina ALEX

(krycí jméno gen. Slunečka) vytvořila i využívala síť informátorů v

protektorátních ministerstvech, v ústřednách a v ČTK a zakládala další odbojové

skupiny na venkově a některé slučovala s odbojáři v Praze. Působila v okresech

Mladá Boleslav, Mnichovo Hradiště, Turnov, Semily a Jičín. Za nacistického

velkého teroru (1942) po atentátu na R. Heydricha bylo hnutí ON roztříštěno a ze

zbytku bylo utvořeno v Čechách a na Moravě vojenské hnutí generála Zdeňka

Nováka. Avšak i další zatýkání ON rozbíjelo a generál Alex – Slunečko se stal

vedoucím skupiny odboje a přesunul se do Prahy. Aby se předešlo rušivým

zásahům různých politických skupin do vojenského velení a organizace jednotek,

byly sjednány dohody, aby vojenské velení bylo dáno do rukou generála

Slunečka. Ten povolal generála Kutlvašra a určil ho velitelem hlavního města a

dal mu k dispozici všechny podchycené jednotky ve Velké Praze. Po zahájení

operací se Alex podřídilo vedení České národní rady.

Ráno 5. května 1945 začalo v Praze masové odstraňování všeho německého

a vyvěšování státních vlajek a bylo zřejmé, že dojde ke střetu s německými

vojáky. Velitelství Alex jednalo od rána v 10 hodin, generál Slunečko aktivoval

pražské velitelství „Bartoš“ a všem mimopražským jednotkám vydal rozkaz, aby

9

vojensky vystoupily proti okupantům. V 11 hodin nařídil pohotovost české policie

a následně obsazení rozhlasu, telefonní ústředny, nádraží, hlavní pošty a dalších

strategických bodů ve městě. Řízení operací bylo úplně v rukou velitelství Alex.

Večer 8. května gen. Slunečko odjel do Českého Brodu (zde došlo odpoledne k

německému masakru revoluční jednotky u Kleček). V gymnáziu, kde sídlil štáb

německé armádní skupiny generála Reimanna (disponující asi 80 tisíci vojáků),

byla podepsána kapitulační listina. Když byl gen. Z. Novák osvobozen z věznice,

ujal se 10. května velení nad všemi jednotkami Alex a Slunečko se stal jeho

zástupcem. Velitelství Alex pak dovršilo ve cti svůj úkol a zastavilo svou činnost.

Generál Slunečko byl ustanoven velitelem 1. arm. sboru v Praze, povýšen

do hodnosti divizního generála a 1.6. 1946 odešel do důchodu. Jako mnoho

bývalých důstojníků a odbojářů i on čelil různým obviněním a vyšetřováním.

Když byl propuštěn z vyšetřovací vazby státního soudu, musel se v roce 1951

vystěhovat do Branžeže (okr. Mnichovo Hradiště) a až v době určitého „uvolnění”

komunistického režimu se vrátil do Prahy. Zde 10. prosince 1963 divizní generál

František Slunečko zemřel. Za své zásluhy byl prezidentem republiky v roce 1998

vyznamenán in memoriam Řádem bílého lva – vojenské skupiny, III.tř.

Jistě právem, protože se zapsal nesmazatelně do dějin v kapitole o době

nacistické okupace.

připravil Rudolf KUKAČKA

Řád Bílého lva III. tř. vojenská skupina

Klenot:

Badge:

Řádovým odznakem Řádu Bílého lva je granátově červeně

smaltovaná pětidílná hvězdice. Díly hvězdice jsou navzájem

spojeny lipovými lístky se stonky směřujícími ke středu hvězdice.

Na středovém medailonu hvězdice je na líci korunovaný,

dvouocasý, stříbrný lev přesahující do jednotlivých dílů. Na rubu je

na střed hvězdice položen medailon, v jehož terči je velký státní

znak České republiky a ve zvýšeném zlatém mezikruží modrý opis

"PRAVDA VÍTĚZÍ" dole oddělený modrým lipovým lístkem.

Na prostřední nejvyšší díl je pohyblivě přichycen převýšený závěs v

podobě oválného lipového věnce překříženého u skupiny občanské

palmovými listy. Znak, závěs, mezikruží, rámování hvězdice a

lipové lístky jsou ze zlaceného stříbra.

10

Insignie III. třídy tvoří řádový odznak na náhrdelní stuze.

Řádový odznak má průměr 62

mm, závěs má rozměry 30x20

mm a je doplněn svislou

granátově smaltovanou závěsnou

lichoběžníkovou sponou o

rozměrech 35x8x4 mm. Insignie

III. třídy tvoří řádový odznak na

náhrdelní stuze. Řádový odznak

má průměr 62 mm, závěs má

rozměry 30x20 mm a je doplněn svislou granátově smaltovanou

závěsnou lichoběžníkovou sponou o rozměrech 35x8x4 mm.

11

A máme tu ještě krásný svátek a to je Svátek matek, jeden

z nejmilejších v celém roce. Popřejme všem maminkám za lásku, kterou

celý život rozdávají, alespoň dvěma básničkami.

Matičce

J.V. Sládek

Matičko má drahá,

moje milá matko,

vy jste jako holub

a já jako holoubátko.

Vy holoubek sivý,

já holoubek bílý –

kde jsme se v tom světě

spolu natrefili?

V tom vašem srdéčku

tolik lásky bydlí

schovejte mně k němu

pod vašimi křídly.

12

Maminkám

Nikdo nespočítá noci,

kdy strach drží ve své moci

mamku, která úzkostná je,

o své dítě se strachuje.

Každé větší zavrnění

pokládá již za bolení,

jež moc kruté může být

a ruší dítěte klid.

Ani když jsme dospěli,

starosti nezmizely.

Bude nás teď práce bavit

nebo chceme my jinak žít?

Partner bude vyhovovat,

nezačne se zbrkle chovat?

Stále láska jim pokvete,

budou šťastni na tom světě?

Děti často nemocné jsou,

maminka je tou osobou,

která se jim věnuje,

s láskou je ošetřuje.

13

Proto díky, mamičko,

ty jsi naše sluníčko,

které mi moc milujeme,

něhu splatit nemůžeme.

I když ohnulo Tě stáří,

srdce tvé jen pro nás hoří.

Přijmi aspoň kytičku,

jež je milá srdíčku!

Milada Janatková

Třetí střípek vzpomínek na prožité události 2.sv . války

Ze vzpomínek a zážitků frontového vojáka

V těchto květnových dnech uplyne již 70. let od konce 2. světové války v

Evropě. Těch, kteří procházeli válečnými poli, ubývá a my nebudeme moci

naslouchat jejich vyprávění. Někteří z nich však své vzpomínky zaznamenali na

14

popud rodin, či svých přátel. Jedním z nich je i můj tatínek pan Vasil Hajdur, plk.

v.v. Jako branec měl nastoupit v roce 1940 do maďarské armády, ale protože

chtěl bojovat za svobodné Československo, uprchl do Sovětského svazu. Při

formování Svobodovy armády se stal jejím příslušníkem a vrátil se z Buzuluku

přes Sokolovo, Duklu do Prahy.

Dovolte, abych uvedla některé z tatínkových vzpomínek na

válečné putování.

Z kapitoly Sokolovo: Když jsem se kolem sebe rozhlédl a neviděl nikoho z

našich, utíkal jsem pod nepřátelskou palbou ke kostelu, kde byl zbytek naší čety,

ale ten byl zamčen. Došel jsem k okopu, který jsem před několika hodinami

opustil, a spočítal náboje: měl jsem tři a jeden obranný granát. Řekl jsem si,

když musím zemřít tak mladý, zabiju tři fašisty a pak, až mě budou brát do

zajetí, odjistím granát, ale živý se nevzdám! Vtom jsem uviděl vojína Cukrmana,

na jeho dotaz co tady dělám, jsem odpověděl, že se budu bránit. „Jsi blázen! To

chceš zbytečně zahynout? Já nemám ani jeden náboj, mám počkat, až mě

zastřelí?" Když byl pomalu u lesa, rozběhl jsem se za ním. Na štáb praporu se

vrátilo z bojiště v Sokolovu kolem 40 vojáků z 250 lidí.

Z kapitoly Boje o Duklu: Nejednou jsem byl u Dukly na pokraji svých sil,

byl jsem unaven a zesláblý stálými útoky a ústupy bez spánku, jídla a v dešti,

promočen až na kůži, ale nedovolil jsem si a neodvážil se veliteli postěžovat, že

nemohu dále bojovat. Někdy přišla chvíle, že jsem si přál smrt. Myslím, že

nepřeženu, když řeknu, že v Dukelském průsmyku jsme bojovali do posledního

muže. Raněným byla poskytnuta první pomoc.... Velitel roty mi nařídil, abych

raněné odvedl na shromaždiště. Vzal jsem každého z jedné strany pod paží a

pomalu jsme šli. Vtom jsme uslyšeli výstřel z šestihlavňového německého

minometu a za chvíli miny hučely nad našimi hlavami. Okamžitě jsme se vrhli na

zem. Já skočil rovnou do potoka, který byl jen pár kroků od nás, a strčil hlavu

pod olšové kořeny a čekal, až palba skončí. Nevnímal jsem, že ležím ve vodě a

třesu se zimou. Jakmile palba dozněla, vylezl jsem na břeh a našel své

zakrvácené kamarády nehybně ležet. Jejich těla byla potrhaná střepinami a

zašpiněná hlínou, hrůza se podívat! Postál jsem chvíli nad nimi a přišlo mi na

mysl, že většina z nás skončí v karpatských horách, aniž spatří domov a své

15

blízké. Lítostí mi slzy zalily oči a

tak jsem smutně odešel bez

jakékoliv naděje na přežití.

8. září-15. listopadu

1. československý armádní

sbor v SSSR se účastnil bojů tzv.

karpatsko-dukelské operace

sovětské 38. armády

1. ukrajinského frontu; 6. října

průzkumná četa 2. praporu 1. československé brigády překročila

československou státní hranici a vstoupila do Vyšného Komárníku.

Byl konec hrozné, kruté války, která pohřbila tisíce životů. Ale

ještě 10. května jsme narazili na odpor. Naše 1. brigáda postupovala ve

směru Boskovice, Žďár nad Sázavou, Havlíčkův Brod až do Uhříněvsi, kde byla

rozmístěna po okolních vesnicích. Zde se připravovala na vítězné defilé do Prahy.

Konečně nastal 17. květen 1945, na který jsme čekali 26 měsíců.

1. československý armádní

sbor v SSSR nastoupil k přehlídce

v čele se svým velitelem Ludvíkem

Svobodou. Vítaly nás mohutné

davy obyvatel. Mnozí se slzami v

očích nás zasypávali kyticemi

květů. Radost ze svobody nebrala

konce. Hrdě jsme pochodovali

Žižkovem směrem na Václavské

náměstí a přehlídku zakončili na

Staroměstském náměstí. A zde se

svými bojovými zástavami

československý armádní sbor

nastoupil před prezidenta republiky

Dr. E. Beneše, který přednesl

slavnostní projev. Tímto

16

shromážděním skončila pro nás druhá světová válka....

Prožil jsem 800 krutých válečných dnů, prošel tisíce kilometrů o hladu,

blátem, sněhem, zničenými městy a vesnicemi, po zemi poseté krátery a minami.

Byl jsem na této cestě dvakrát raněn a dnes tu stojím s hlavou vztyčenou na

historickém Staroměstském náměstí jako vítězný voják a pomalu nemohu uvěřit,

že jsem tuto krvavou válečnou lázeň přežil ve zdraví a dočkal se svobody. Štěstí

stálo při mně.

Z knihy Z gulagu přes Buzuluk do Prahy

vybrala N.Holečková

Akce na KVĚTEN 2015

Poslech hudby:

- úterky od 14:00 hodin: poslech dechové hudby

- čtvrtky od 14:00 hodin: poslech vážné hudby

Knihovna G-centra – otevírací doba:

Čtvrtek 9:30 - 10:30 hodin. V tomto čase Vám bude přečten denní

tisk.

Videoprojekce:

Dle oznámení na nástěnkách od 14:00 ve společenské místnosti v přízemí.

Trénink v kuželkách:

Dle oznámení na nástěnkách od 14:00 hodin v atriu.

Stolní hry:

Každé pondělí od 10:00 hodin v atriu.

Skupinové předčítání:

Každou středu od 14:00 hodin v Selské jizbě. Každá první středa v měsíci bohoslužba Církve československé-

husitské v kapli.

Další akce jsou tu pro vás :

5.5. 2015 od 9.00 hodin poradna pro sluchově postižené – Selská jizba

6.5. 2015 od 14.00 hodin Bohoslužba církve Československé husitské

v Kapli

19.5. 2015 od 9.30 hodin Canisterapie

20.5. 2015 od 14.00 hodin Oslava narozenin

17

22.5. 2015 od 14.00 hodin povídání o Afrických šnecích s ukázkou

závodu – Atrium, G-centra

V KVĚTNU oslaví narozeniny:

Ludmila Novotná, Marie Kvičínská, Milada Fořtová, Stanislava Krajíčková,

Marie Šimáková, Zdena Šestáková, Růžena Maroušková, František

Barvínek, František Boháč, Ludmila Smetanová, Věra Půlpytlová

Tento měsíc zvláště gratulujeme paní Marii Kvičínské, která

s námi oslaví své 101 narozeniny.

Nově mezi nás zavítali tito klienti:

Jaroslava Neumanová, Jaroslav Voráček, Alena Mottlová

18

Rozloučili jsme se:

Miroslav Hlavnička, Milada Šulcová

Středisko sociálních služeb

Podrobné informace ke všem připravovaným akcím získáte

u pracovníků Střediska sociálních služeb. Kancelář najdete v přízemí

budovy, číslo dveří 116. Telefon 381 478 230.