Větrné mlýny

Anna ZonováLorenz, zrady

Vychází s laskavou podporou Ministerstva kultury České republiky.

© Anna Zonová, 2013© Větrné mlýny, 2013

ISBN 978-80-7443-064-0

Osoby

aAlžběta, uklízečka

Amorta, Lorenzova ženaá

Ámos, jeden ze čtyř mužůb

Biagota, Amortina matkaBiháry, partyzánBonifác, partyzán

cCyprián, partyzán

čČeslav III., nepřátelský vůdce

dDětmar, jeden ze čtyř mužů

Douda, partyzán písařDukáč, vesnický notář

ďĎuričná, architektka

eEdvín, partyzán

éěf

Firlinger, podkoníFlorián, partyzán

gGarbo, herečkaGulna, nepřítel

Gustav, syn starého vůdceh

Hjalmar, partyzánHorst, velitel odposlechové jednotky

chChranislav, partyzán

iInocenc, Lorenzův bratr

Irena, jedno ze čtyř Šimonových dětíIvor Drtel, partyzán

íj

Jarmil, Lorenzův a Amortin synJaromír, Lorenzův starší bratr

Jonatan, vyzvědačJudita, pracovnice přepisovacího úřadu

kKazimír, velvyslanec polského vůdce

Klement, Lorenzův mladší bratrKonstantin, Amortin syn

Kordula, Metelova přítelkyněKuňa, Amortin spolužák

Kydalka, partyzánl

Leo, Lorenzův a Amortin synLeonarda, Lorenzova a Amortina dcera

Lešek XXXV., polský panovníkLorenz, partyzán

mMagda, žena starého vůdceMatoušek, obecní pohůnek

Medea, první snoubenka starého vůdceMetel, partyzán písařmlékař, bezejmenný

nNěhoslav, jeden ze čtyř mužů

Newman, herecNovic, bojovník

ňo

Obrt, partyzánOtakar, partyzán

óp

Pankrác, partyzánPavla, jedno ze čtyř Šimonových dětí

Pavlína, dítě, Novicova dceraPřemysl, rolník

qQuenovi, sousedé

rRadmila, pracovnice přepisovacího úřadu

Ratibor, partyzánReginald Novák, ředitel základní školy

Richard III., anglický panovníkRurik, partyzán

řŘehoř, partyzán

sServác, partyzán

Slíva, Amortin spolužákStrougal, Lorenzův pobočník

Stulenková, herečkaš

Šimon, partyzán elektrikářt

Teofi l, partyzánť

uUdo, partyzán

úÚtli, architekt

ův

Valdemar, partyzánVavřinec, partyzán

Velen, jeden ze čtyř mužůViera, dcera starého vůdceVilém Dukáč, notářův syn

vojevůdce, bezejmennýwx

Xaver, partyzányýz

Zachar, partyzánž

Želimír, Lorenzův zeďŽeliva, pomocníkŽoulda, pomocník

1. akt

17

Zrada neznáméhoKde jinde by měl být partyzán než v lese. Hustém lese, hlubokém, jak jinak. Tak je v něm. Přitom původně vůbec neměl v úmyslu přebývat v zimě venku mimo dům, teplou vytápěnou místnost. Zaměnit Amortu, Lea, Jarmila a Leonardu za kamarády partyzány. Páchnoucí, protože také nemyté, jako on sám. Ivor Drtel je zatím poslední, který mu přibyl. Ale i bez něho jich má hodně, těch, kterým může důvěřovat. I když by neměl po těch zkušenostech. Neblahých. S roznášením protistátních tiskovin. Kdyby jen byl obezřetnější a nespoléhal na ty kolem. Chybující, jak zjistil později. Amatéry, o tom je přesvědčen. Protože jakým jiným způsobem než ochot-nickým lze označit činnost Novicovu, jeho ženy a dítěte především, Pavlíny. Poslali ji s nebezpečnou zásilkou do bytu ve čtvrtém patře bez výtahu. K člověku, kterého nikdy neviděla a už ani neuvidí. Jak mohli být tak leh-kovážní? ptal se jich.

A oni odpověděli: „Něco takového jsme nepředpokládali.“

I. 1

18

Neměli příslušnou zkušenost s konspirační prací, a proto jim to přišlo normální. Přirozené, pověřit dítě. Podobně posílali Pavlínu k sousedům pro vajíčka nebo pro sůl, když došla. V nevhodném okamžiku.

Tohle ovšem mohli tušit, očekávat, že se v bytě usadil jiný člověk. Neznámý. Zrádce, jak zjistili záhy. A oba-lamutit tak malé dítě je snadné. Stačí se ho zeptat na nějakou drobnost. Třeba na sponu ve vlasech ve tvaru berušky. Umělohmotné se šesti tečkami. Dítě je oka-mžitě na vaší straně, protože někdo ihned poznal, co má rádo. Pro cizince pak není problém vyptat se na rodiče a strýce, se kterým se měla v bytě sejít a předat mu balíček s tiskovinami.

Dítě řekne všechno, dokonce ukáže a správně označí osoby na předložených fotografi ích.

„Jak jsi šikovná,“ dozví se od zrádce. Teď již Pavlí-nina dobrého známého. Rodiče u ní možná s oceňová-ním šetřili, proto byla tak velice ochotná, když ji někdo pochválil a požádal.

Zásilka se tak octla v nesprávných rukou a rozpou-tala teror.

Jemuž se chtěl bránit. Podle svých omezených mož-ností.

Netoužil být hrdinou, rvát se kdesi po lesích.A k tomu se ještě starat o něho. Vojevůdce, vyvole-

ného k vyššímu poslání. K obsazení postu prezidenta po porážce nepřítele.

19

„Vůdce“, tak si sám říká a stejné oslovení vyžaduje také od všech podřízených kolem. Přitom stupeň pod-řízení stanovuje sám. Stejně jako obřadní rituály. Tady v lese mezi kanci a sýkorkami. Tu a tam nějakou vyso-kou. Partyzáni o tom nepřemýšlejí, berou jeho vyvo-lení jako nezpochybnitelnou skutečnost. Velitele přeci potřebuje každý. Až na výjimky. Těch není mnoho, nenaruší systém.

„Vůdce, dovolte mi promluvit,“ hlásí se ze zvyku partyzáni u díry vyhloubené v lese. Největší a nejpo-hodlnější. Překryté douglaskou. Vznešenou, s měk-kými jehlicemi a se dvěma stříbrnými proužky vespod. Zemljanky mužstva jsou maskované smrky a náhodně sebranými větvemi.

Vůdcovskou liturgii partyzáni dodržovali. Ti noví ne hned, až po nějaké době, a někteří, především Cyp-rián a Pankrác, povinnost respektovat stanovený řád nepochopili až do své smrti. Vykonané podle vojen-ských pravidel a po řádném partyzánském soudu. Smrti zastřelením.

Je přeci nutné dodržovat předpisy v podmínkách ilegality o to víc. Tak jako věřící mají církvemi do detailů předepsáno, v jakou hodinu a jakým způsobem mohou mluvit se svým Bohem a se svatými. Každý z bojovníků musí znát své místo, kdy se ohlásit, uklonit, srazit paty, přesné pohyby, jimiž poklekne při udílení pochvaly. Takové okamžiky se pak každému uchovají v paměti.

20

A partyzán dodnes pociťuje velikost okamžiku, kdy jej vůdce vyznamenal.

Pochvalou první třídy. Partyzán ví, jak byl dojat s vůdcovou rukou na rameni, klečící. Byl na sebe hrdý. Že bojuje za vlast a národ, jak jim v proslovu řekl veli-tel a před ním vůdce. V improvizovaném projevu bez tribuny. V lese.

Vyznamenaní partyzáni, tedy část z nich obdařená představivostí, si vyznamenání pod větvemi spojili s tím opravdovým, co na ně čeká v budoucnu. V důstoj-nějších prostorách na panovnickém Hradě nebo hrad-ním nádvoří. Slavnost bude zahajovat vůdcova stráž, ne však již v zálesáckém oblečení, tu a tam ozdobeném nábojnicovými pásy křížem přes prsa, ale v tom sku-tečném reprezentačním. Z látky přesně stanoveného barevného tónu, s modrou, červenou a bílou bambulí na pravém rameni, s ozdobnou šňůrou půvabně zavěše-nou. Opasek, pozlacené knofl íky, puky, kordy, kordíky a spousta dalších nezbytných věcí bude podle řádu na svých místech. S takovou důkladností by se nevyzdobila na ples ani nejpreciznější koketa. Šaty jí k tomu neský-tají tolik možností.

21

Zrada poslušnostiDošlo k tomu nedopatřením. Vůdce je však nazýval zra-dou. Neodpustitelnou. A atentátem.

Jakýpak atentát, když se při něm nestřílelo a nerá-musilo a bylo naopak ticho. Naprosté. Poté, co je vůdce obvinil z nečestnosti a ze zlých úmyslů.

Partyzán se zpočátku domníval, že vůdce zveličuje. O nic tak zásadního přeci nešlo. Když uvážíme, v jaké se pohybují době a v jakých zvířecích podmínkách žijí. Soudce Kydalka, v civilu i zde v lese, pouze povýšil na návrh Řehoře dva partyzány. Dvacetitříleté, ačkoliv vůdce vydal jednoznačný rozkaz, že takovýto čin se může týkat pouze bojovníků starších dvaceti pěti let. Ve zvláštních případech může vůdce vyhlásit výjimku. Pouze vůdce.

Nic z toho nebylo splněno a vůdce dokonce nebyl o ničem informován. O povýšení nezletilců se dozvě-děl zprostředkovaně. Náhodou. To když se mu jeden z těch partyzánů hlásil sice předpisově, ale s vyšší a jím neschválenou hodností.

I. 2

22

Poté, co se vůdce stáhl do své zemljanky a odmítal s kýmkoliv hovořit, partyzán a jeho spolubojovníci pře-hodnotili svá zprvu tak benevolentní stanoviska.

Po dvou dnech, přesně po čtyřiceti pěti hodinách, sepsali nové názory a předali je vůdci. Po celou dobu sebezpytování neprobíhaly žádné bojové akce, ani jejich plánování. Naštěstí o svém úhlavním nepříteli po tyto dva důležité dny nic neslyšeli.

Mohlo by se zdát, že slova jako pořádek, zodpověd-nost, dodržování stanovených pravidel, vlast a národ byla nadnesená. Mohl by si to myslet také partyzán, za běžných podmínek. Civilních. Ale v těch se nena-cházel.

Sklonil se před vůdcem, stejně jako ostatní. Hodnost byla dvěma bojovníkům odebrána a jejich nadřízený Řehoř byl zastřelen. Podle partyzánského práva.

Teprve pak vůdce vyšel a úklonem hlavy naznačil odpuštění a možná i spokojenost.

Pak k nim promluvil. „Víte, z jakých poměrů jsem vyšel,“ říkal vůdce z hlavy,

bez papíru, uvolněně.„Z velmi nuzných,“ o tom nikdo nepochyboval. Znali

jeho ofi ciální životopis publikovaný ještě před bojem.„Pílí, studiem, úsilím,“ opakoval stejné slovo v něko-

lika verzích, jsem se vypracoval.„Nikdy jsem nebyl pohodlný, nebo dokonce líný,“

díval se na Hjalmara.

23

Jestli se ten otylý partyzán zastyděl, nebylo při roz-ptýleném světle znát. Ale ostatní museli přesně vědět, co tím vůdce myslel.

„Pohodlnost těla mi není blízká,“ pokračoval. „Vždy jsem sportoval, nekouřil a neopíjel se. Proto jsem tady a s vámi. Mohu vás vést k vítězství.“

Po jeho projevu se cítili šťastní. Měli slzy v očích. Za přivinutí otcem, kterého potřebuje každý. Postavu nejen k podpírání, ale také k obdivování a ztotožnění se.

Kdyby nebyli muži a partyzány, šourali by se k němu po kolenou, plakali hlasitě s naříkáním. Takto by děko-vali za odpuštění zrady.

„Která se nesmí opakovat,“ jak vyslechli od vůdce.„Nikdy! Nikdy!“ odpovídali mu partyzáni a nesli by

ho i nad hlavami, kdyby to v lese nebylo zbytečné. Tady by jejich nadšení vyvolané vůdcovou inteligencí a dob-rotou nikdo neocenil. Nanejvýš ptáci: hýlové, straka-poudi, pěnkavy, křivonosky, datlové a sojky s příčnými proužky na tyrkysových křídlech.

24

Zrada nudy„Máme ho, máme ho,“ viděl a slyšel partyzány Uda a Val-demara.

Mají muže k vyslýchání…Před jejich zbraněmi šel, byl popostrkován a kopán

nepřítel. Určitě bude donucen k mluvení.Vůdce se opět stáhl do své pracovny pod doug-

laskou.Těchto odporných akcí se nikdy neúčastnil. Omezo-

valy by ho při vytváření strategií, mnohem důležitěj-ších, než je mučení.

„Kam ho dáme?“ těšil se Udo a ptal se zbytečně. Protože na tomto stanovišti nebyla jiná možnost než strom. Klec, kterou použili u předchozího zajatce, spálili i s ním.

Větev stromu poslouží stejně. Možná by stačilo zajatce pouze opít a řekl by, co ví. Není to jisté, protože alkohol nezruší představivost a schopnost vymýšlet si, to dokáže jenom bolest. A tak se činili. Podle pravidel se má při výslechu použít tělesného kontaktu.

I. 3

25

Provedli.A velmi důležité informace o zvycích, především ve

způsobu stolování, nepřátelského důstojníka v údolí předali vůdci.

Budou velmi dobře využitelné k boji. Nachystaném na tento měsíc, k jeho konci.

Jazyka nikdo nepolitoval, zakopali ho do jámy. Ne kvůli pietě, ale aby po nich nezůstaly stopy.

Nepřítel vyžvanil všechno hned na počátku týrání, včetně toho, na co se neptali, protože je to nenapadlo. Například vyzvídat, jaký příbor používá nepřátelský důstojník. Výslech byl rychlý, narazili na zbabělce a zrádce, který neměl dostatek fantazie ke lhaní.

Ani si neužili. Co budou dělat až do večera? Po ranním rozkazu

již vědí, že na dnešek ani na zítřek není naplánováno číhání na nepřítele, zabírání zásob ani jiná bojová akce. Jsou nuceni sedět a čekat.

Stejně nečinně jako sedí a čeká Drtelův vnuk o něko-lik desetiletí později před televizí a neví, co s časem. Zástupce roztěkané generace. Závody Formule 1, fi lm Tuhá řeka, Jedinečné vaření.

Dálkový ovladač přesouvá z pravé ruky na stůl a zpět. Nasadí si sluchátka a poslouchá nějaké zvuky.

„Co? neslyším,“ odpovídá matce. Ta ho pravdě-podobně zve k obědu nebo jinému jídlu. Je mu to jedno. Talíř s omáčkou matka umístí na konferenční

26

stolek. Své dvacetileté dítě by ráda i nakrmila, kdyby se dalo.

„Jdi s košem,“ oddělává vnukovi partyzána slu-chátka.

Pak postupně úkoluje další členy rodiny, aby vyplnila prázdné odpoledne sobě i jim, než vyrazí na večerní mši. Na které bude konečně ona tou hlavní postavou. Prozatím zaměstnává sebe tím, že vymýšlí činnosti pro ostatní. Otravným, neodbytným způsobem, a přitom mixuje mateřskou a manželskou vřelost a náklonnost se svým neuspokojením. Večer se při zautomatizované modlitbě soustředí především na to, že ji právě Bůh pozoruje a uděluje jí jedničku s hvězdičkou.

27

Zrada bližníchPokud se díváte zdálky, sledujete šedomodrou masu lesa s mírně zvlněnou linkou dělící ho od oblohy.

Nehybná souvislá barevná plocha. Zdánlivě bez pohybu.

Z vesnice, tedy z většiny jejích stanovišť, není zna-telný ani jemný pruh dýmu v místě označovaném Nad Skalkou.

Partyzáni jsou opatrní. Oheň rozdělávají, jen pokud se cítí bezpečně nebo jsou příliš unavení. Ale to by se jim mohlo vymstít. Ta neopatrnost pramenící z únavy.

Jak je to nezvyklé, jak je to zarážející, když by si tři-cet mužů připravovalo potravu na otevřeném ohništi. Mimo skautský tábor. V táboře by si vyskládali vzornou hranici a opékali by si nanejvýš špekáčky, vegetariáni chleba, ale v době války usilují při přípravě krmě pře-devším o dodání energie.

Jsou čtyři, dostačující počet pro obsluhu dvacetilitro-vého hrnce. Do něhož nakrájeli nebo naházeli vcelku

I. 4

28

všechno poživatelné, zachovalé; snesitelné množství plísně, především u loňských brambor, ponechali.

„Jsou také zdravé plísně,“ odpovídal na připomínky dalších partyzánských kuchařů Bonifác.

A do hrnce sázel téměř všechno. Pokud se mu suro-viny neroztékaly přímo pod prsty.

Nyní partyzáni pouze udržovali plameny ohně.Nenápadně v úkrytu jeskyně. Ale i tak museli být

obezřetní. Architekt Lorenz je na hlídce a obkružuje je společně s řezníkem Servácem. Lorenz prochází terén v okruhu pěti set metrů. Jeho kolo se stýká se Servá-covým u obrovského dvacetiosmimetrového buku, se skrýší pod silnými větvemi, které dosahují až k zemi. Trojhranné oříšky semen stromu skryla námraza. Viditelné jsou jen plochy ochlupených zdřevnatělých číšek. Partyzán se sklonil k jedné zvláště povedené, obrovské a atypické. Svůj úlovek nese ukázat druhům v boji. K ohništi.

Zarazí se, před vstupem do jeskyně se zastaví.Slyšel své jméno.„Lorenz,“ zřetelně a jasně. A také to, že právě on

by byl dobrým VŮDCEM. Lepším, než je ten stávající.„Nechal by rozhodovat skupinu,“ to byl hlas Floriá-

nův.„Delokraticky,“ popletl to Edvín.„Ne jako vůdce dnes.“„Lorenz umí bojovat, to dokázal v Mlíčině.“

29

„Nebojí se ničeho,“ to byl Chranislav.„Je tvrdý a nesmlouvavý.„Nemyslel by jen na sebe,“ Florián.Takto muži u ohně hovořili. Hlas čtvrtého partyzán neslyšel. Možná jenom při-

kyvuje hlavou.Partyzán teď nemůže vstoupit k mužům do jeskyně,

potvrdil by tím, že podrývavé řeči slyšel. Vrací se proto zpět na svůj hlídací okruh. I s obrovskou číškou. Zastrčil ji do kapsy.

Pro štěstí, v budoucnu. A až teď si uvědomil, že buko-vou číšku stiskl příliš, a do dlaně se mu zapíchlo několik ostnů.

V chůzi se napřimuje, bradu přistrkuje k nebi, jde rozvážně, vůdcovsky. Připravuje se již na novou roli.

Nesmím nic uspěchat, říká si, a proto se u buku vrací ke své obvyklé chůzi i držení těla.

Amorta na mě bude hrdá. Vždycky vedle sebe chtěla mít velkého muže. Pomáhat mu.

Jenom najít vhodnou příležitost, nehrnout se, ani neotálet, provést čin v pravý čas. Musí vše promyslet. Nejednat zbrkle, jinak by také mohl skončit příliš brzy. S kariérou, se životem.

Údery na kotel vytěsní na dobu jídla jeho plány.Na stráži jej vystřídal Ratibor.Partyzán bude trpělivý, počká si na příhodnou si-

tuaci, kdy bude moci zaujmout vůdcovo místo. Nutně

30

by právě teď potřeboval znát Amortino stanovisko ke svému plánu. Pokusí se s ní spojit, i když ví, že je to riskantní.

Po jeho odchodu se musí skrývat i s dětmi kdesi po příbuzných. Partyzán má zprávy, že kvůli tomu, aby nevzbuzovala pozornost, je pouze s Leonardou. Chlapci jsou u její sestry. Kdyby totiž někdo viděl samotnou ženu se třemi dětmi, mohlo by ho ihned napadnout, že mají něco společného s ním. S hledaným mužem. Za informace o něm a jeho nejbližších je vypsaná odměna. To již může oslovit kdekoho, i člověka, do kterého by to nikdo neřekl. Zpočátku se snaží taková osoba na odměnu zapomenout, vůbec na celý text o hledaném odbojníkovi. Jenomže se mu to nedaří, začíná plánovat, co by si za peníze mohl pořídit — vyměnit zpráchnivělá okna v podkroví, nový vůz, náhrdelník s granáty pro ženu. Především si uvědomuje svoji povinnost bojovat proti narušitelům okupačního pořádku.

A tak jde.

Ředitelova zradaJak by si to jen někdo mohl myslet o Reginaldu Nová-kovi, úctyhodném, vznešeném, že chtěl peníze. Na koupi čehokoliv. Z věcí.

Pchá, taková nízkost a ubohost. To by si někdo mohl představit nanejvýš u nějakého kopáče, obchod-níka s drogistickým zbožím nebo obecního pohůnka

31

Matouška. Ale u Nováka? U muže vzdělaného ve vážné hudbě. Obcujícího s velikány lidstva. Takový člověk jinak přemýšlí. Vysoce, ne nízce. Udává na policejní stanici jinak než obchodník. Má vyšší cíl.

Jaký?Zatím to tají.K hlášení na policejní stanici se připravuje.Panečku! On na ty posluhovače nepřítele vyzraje.

Ošálí je.To se hned pozná vzdělanec. Je také dost rozezlen, rozčílen. Protože k pochůzce

na policejní stanici byl donucen. Možná dokonce vypro-vokován. Okolnostmi, o které vůbec nestál a až do toho dne se mu dařilo jim vyhnout. Cožpak ho mohlo napad-nout v tak běžné situaci, že se dozví. O co nestojí. Vůbec. Především ne o svěřování. Alžběty, uklízečky. Dnes již ví, neměl ji sem do základní školy brát.

Ani na přímluvu spolužáka. Ze střední a poté vysoké školy.

„Nemá žádný zdroj obživy,“ takto obřadně se vyjad-řoval při sjednané schůzce.

„Je sama, Alžběta, a jsem jí zavázán.“„Dost, zadrž,“ netoužil Reginald Novák po rozvádění

podrobností.Především za co jeho spolužák Alžbětě vděčí.„Odešla mi uklízečka, právě před týdnem. Otěhotní

si v tak hrozné době.

32

Verbež je to, jak já říkám. Alžbětu jenom uvítám.“„Je tichá, budeš s ní spokojen,“ dozvěděl se ještě od

spolužáka.Měl ji ve škole již třetí měsíc. Nemusel si jí všímat.

Opravdu byla tichá, v tom měl spolužák pravdu. Každý týden si vyzvedla příděl čisticích prostředků. Mizivý. Žijí v době bojů a dodávky jsou omezené.

„Děkuji.Jsem spokojena.Nic mi nechybí,“ a odešla.Až na to minulé pondělí.Mýdlo a pastu na parkety jí dával na začátku týdne.

Ne v sobotu. Měl již odzkoušené, že blížící se den volna často svádí lidi k nepravostem.

Hned je napadne:Co kdybych si ten docela malý zbytek mýdla z pře-

dešlého týdne vzala domů? Však neubude.Takovému člověku pak vůbec nedochází, čeho se

vlastně dopouští. V den volna, v neděli, mýdlo použije a v týdnu při pracích ve škole na všechno zapomene. I na krádež.

V pondělí 14. 3. probíhalo vše jako obyčejně. Příděl čisticích prostředků, otázky, odpovědi. Až na ten konec nešťastný.

„Pane řediteli školy,“ začala Alžběta obřadně.On očekával, že se dozví opět něco pěkného o sobě.

Povzbudivého, jako posledně:

33

„Jste tak dobrotivý,“ málem mu políbila ruku.Dnes ne.Mluvila takto:„Sousedé Quenovi, však víte…“„Stačíííí,“ ukazoval jí, ať už jde.„Někoho schovávají,“ a bylo to venku.Sdělení, o něž nestál. K němu další podrobnosti:

počet a vzhled ukrývaných. Čas, kdy vycházejí v noci na dvůr.

Co tam, proboha, dělají? V zorném úhlu Alžběty.„Musela jsem vám to říct.“Litoval, že sem ženskou vzal.Už tím si zahrával.K tomu tohle.„Běžte, běžte už, mýdlo máte,“ nejraději by ji zkopal.

Ať už konečně mlčí. Alžběta svěřovací.Co on teď s tím. Se závažnou informací. O ukrytých

osobách, neevidovaných. Porušujících platná nařízení. Vyhlášky. Cožpak si takovéto ilegální osoby neuvědo-mují, jak všechny ohrožují. Nejen jeho, o sebe se nebojí, ale celou obec.

Každý přeci ví, jak se policie a jejich vrchnost v podobných případech zachová. Budou zavřeni, vyslý-cháni a pobiti. Ředitel si nic neulehčuje a nenalhává.

Až teď si uvědomuje, jak byl lehkovážný. Alžbětu do školy neměl přijmout. Nic o ní nevěděl. Může být nastrčenou provokatérkou.

34

Prověřují ho, dnes kontrolují každého.Jestli dodržuje předpisy.Nedá se nachytat, on se nedá. Zatočí s ním, s nepří-

telem. Prokoukl ho.Na policejní stanici se dostavil a vypovídal toto: Viděl jsem, zaslechl jsem, byl jsem upozorněn, nic

dalšího nevím a především nechci nic zanedbat. V policejním protokolu se pak objevilo:Občan ředitel R. N. se dostavil dne 14. 3. v 11.30 hod.

za účelem výpovědi ve věci: o podezřelých okolnostech na dvoře Quenových. O skutečnosti se dozvěděl od pod-řízené ve funkci uklízečky. Zápis dokončen ve 13.42 hod. dne 14. 3.

„Měl jste přijít okamžitě, a ne až po třech hodinách,“ dozvěděl se ještě.

Podepisovat výpověď nemusel. Naštěstí.V budoucnu, po několika desetiletích, to bude moci

kdykoliv zapřít. Zpochybnit. Svoji přítomnost na poli-cejní stanici.

Bude moci tvrdit: Nikdy jsem do protokolu nevy-povídal, nikde jsem nebyl a na nikoho neupozorňoval.

Koho by dávná událost tak mohla zajímat.Nic se na ní nedá změnit.Reginald Novák o ničem neví, odstřihl se od pře-

bytečné události. K čemu by mu bylo si ji připomínat?Nemyslí na ni. Neexistuje.

35

Ať jen si je Alžběta dnes kdesi za hranicemi. Kdoví jak se tam octla. Ani ho to vůbec nezajímá. A na posteli. Dokonce smrtelné posteli, sepisuje bývalá uklízečka dopisy dvěma svým příbuzným. A oni pak píší jemu.

Proč by se k nim měl vyjadřovat? K blábolům jakýmsi.

Bývalý ředitel má přece nárok na klid a především na určení si doby, odkdy všechno platí. Alžbětu do ní nepočítá. Nemusí. Kdo ho donutí?