2

Autorská práva

Celé dílo, včetně všech jeho částí, je chráněno podle autorského práva. Každé jeho použití mimo úzké meze autorského práva, je bez souhlasu nakladatele nepřípustné a trestné. To se

týká zejména rozmnožování, překladu, kopírování na mikrofilm, jakož i převodu a zpracování v elektronické formě:o)

Obsah

Autorská práva ................................................................................................................... 2 Obsah.................................................................................................................................. 2

TURECKO, DIVOKÝ KURDISTÁN 2005 .............................................................................. 3 PŘÍRODNÍ POMĚRY ........................................................................................................... 3 PODNEBÍ............................................................................................................................... 3 OBYVATELSTVO................................................................................................................ 4 NÁBOŽENSTVÍ.................................................................................................................... 4 DOKLADY ............................................................................................................................ 4 VÍZA – REŽIM VSTUPU ..................................................................................................... 4 ZDRAVOTNICTVÍ ............................................................................................................... 5

29. – 30.7.2005 Cesta ......................................................................................................... 6 31.7.2005 Istanbul .............................................................................................................. 7 1.8.2005 Ankara, Hattusa ................................................................................................... 9 2.8.2005 Pobřeží Černého moře, Trabzon........................................................................ 11 3.8.2005 Skalní klášter Sumela, Rize, čajové plantáže, Kačkar ...................................... 12 4.8.2005 Yukan Kavron, Kačkar sedlo, bivak ................................................................. 15 5.8.2005 Sestup do Ongunlaru ......................................................................................... 16 6.8.2005 Kars, přejezd do kempu pod Ararat .................................................................. 18 7.8.2005 Dolmuši pod Ararat, výstup do BC................................................................... 20 8.8.2005 II. Základní tábor............................................................................................... 22 9.8.2005 Vrcholový výstup na 5.156 m vysoký Ararat ................................................... 24 10.8.2005 Vodopády Bendimaha, jezero Van, kostel Akdamar na ostrově.................... 29 11.8.2005 Diyarbakir, Sanli Urfa, přejezd pod Nemrut Dagi .......................................... 33 12.8.2005 Nemrut Dagi, obří kamenné hlavy .................................................................. 34 13.8.2005 Kappadokie, Goreme....................................................................................... 35 14.8.2005 Kaňon Ihlara, podzemní město Derinkuyu – přejezd...................................... 36 15.8.2005 Termessos, Turecká riviéra, Antalya, Homérovy věčné ohně ........................ 38 16.8.2005 Myra, Demre, ostrov Kekova.......................................................................... 40 17.8.2005 Kaňon Saklikent, hrad Tlos ............................................................................. 42 18.8.2005 Efes, Pamukkale .............................................................................................. 44 19.8.2005 – 21.8.2005 Návrat do ČR............................................................................... 45

3

TURECKO, DIVOKÝ KURDISTÁN 2005 aneb, jak jsme pili to, v čem jsme se nechtěli koupat a

všichni společně s Karlem sbírali zkušenosti

PŘÍRODNÍ POMĚRY

Turecko má dvě části, evropskou a tureckou, které oddělují Dardanely, Marmanské moře a Bosporská úžina. Východní Thrákie (evropská část Turecka) zabírá pouhá 3% celkové územní plochy, která čítá 788 695 km2. Zbývajících 97 % připadá na Anatólii, ohromnou plošinu, táhnoucí se na východ k pohoří Kavkaz.

Turecko je z geografického hlediska velmi rozmanitá země, najdete tu 7000 km pobřeží, zasněžené vrcholky hor, vzdouvající se stepi i široké řeky. Pás středozemního pobřeží mezi Fethiyí a Antályí je dosti členitý, pláže jsou tu spíše výjimkou, pak se však pobřeží otevírá a přechází do úrodné planiny, za níž opět začíná horské pásmo. Centrální Anatólie, která leží v srdci Turecka, je vlastně ohromnou náhorní plošinou, kde se střídá step s pohořími.

Na východním konci pobřeží Černého moře vybíhá pobřeží přímo do moře, strmé svahy pokrývají čajovníkové plantáže. Hornatá a poněkud tajemná severovýchodní Anatólie také oplývá divokou krásou, v jihovýchodní Anatólii zase najdeme vzdouvající se stepi se skalnatými výběžky. Značná část země bohužel leží v seizmické zóně, jež o sobě dala nelítostným způsobem vědět dvěma hrozivými zemětřeseními v roce 1999, která zničila Uzmut a Adapazari v severozápadní Anatólii.

PODNEBÍ

Meteorologové rozlišují v Turecku sedm klimatických pásem. Pro běžného návštěvníka však mají největší význam pobřežní pásma s mírnými zimami a horkými léty a vnitrozemské oblasti s mrazivými zimami a horkými léty. Čím dále na východ, tím jsou klimatické rozdíly zřetelnější, takže značná část východního Turecka se od prosince do dubna musí vyrovnávat s přívaly sněhu a s mrazy, kdy teploty někdy klesají až k -12 st.C. V červenci a srpnu teploty prudce stoupají a mohou přesáhnout 45 st.C. Na pobřeží černého moře 2x či 3x ročně dopadne průměrné množství srážek a díky mírnějším teplotám, tu panuje spíše středoevropské podnebí.

4

OBYVATELSTVO V Turecko žije asi 68 miliónů lidí, velkou většinu tvoří Turci. Nejpočetnější menšinou jsou Kurdové, na pobřeží Černého moře dále žijí malé počty Lazů a Hemsinů a východní pobřeží středozemního moře je domovem Yorků a Tahtacisů. V Turecku stále žije asi 70 000 Arménů, především v Istanbulu a v okolí jezera Van. V Istanbulu žije i většina etnických Řeků, kteří se v Turecku dosud zdržují. Úředním jazykem je turečtina, které rozumějí téměř všichni. Od roku 1928 se používá při psaní místo arabštiny latinka.

NÁBOŽENSTVÍ Turecké obyvatelstvo je z 99% muslimské, převážnou většinu tvoří tzv. sunnité, i když jsou tu i malé skupiny šíitů a alawitů. Istanbul, Izmir a pobřežní oblasti obývají malé populace křesťanů.

DOKLADY

Občan ČR cestující do Turecka musí mít platný cestovní pas ČR, jehož doba platnosti je minimálně 6 měsíců nad dobu plánovaného pobytu.

VÍZA – REŽIM VSTUPU Ministerstvo zahraničních věcí ČR doporučuje českým občanům, aby si před cestou ověřili u zastupitelského úřadu navštěvovaného státu, zda se podmínky pro vstup a pobyt nezměnily. Vláda Turecké republiky zrušila s účinností od 1. ledna 2005 vízovou povinnost pro držitele cestovních pasů České republiky, kteří cestují do Turecké republiky za turistickým účelem a jejichž pobyt nepřesáhne 90 dnů. Občané ČR, kteřícestují do Turecké republiky za jiným účelem než turistickým, si nadále musí k cestám do Turecké republiky obstarat vízum. Při cestě motorovým vozidlem je vždy vozidlo zapsáno na hraničním přechodu tureckými celními orgány do pasu majitele vozu, nebo osoby s oprávněním dané vozidlo řídit. Do cestovního pasu je rovněž vyznačen termín, do kdy má být vozidlo vyvezeno zpět, popř. přihlášeno. Toto povolení je vydáváno maximálně na dobu 180 dnů. Daný osobní automobil může opustit území Turecka pouze s řidičem, který má vozidlo zapsané v cestovním pase. Osobě, v jejímž cestovním pase je vozidlo zapsáno, je zabráněno opustit Turecko bez tohoto vozidla nebo bez předložení potvrzení, že vozidlo bylo v zemi přihlášeno, popř. uloženo do celního skladu. Českým občanům cestujícím přes Turecko do Sýrie a Íránu se doporučuje, aby si víza těchto

5

zemí obstarali již v Praze, neboť zastupitelské úřady Sýrie a Íránu v Turecku víza obvykle odmítají vystavit.

ZDRAVOTNICTVÍ

Mezi ČR a Tureckem není uzavřena dohoda o bezplatném poskytování zdravotní péče, a proto je nezbytně nutné, aby čeští občané cestující do Turecka byli pojištění pro zahraničí. Privátní zdravotnická péče je nicméně na vysoké úrovni. DULEŽITÁ TELEFONNÍ ČÍSLA

policie 155 první pomoc 112 hasiči 110 četnictvo (jandarma) 156 Cestovní a automobilová asociace (TTOK): Ankara 0312/2228723 Istanbul 0212/2828140 Turistické informační kanceláře: Ankara 0312/2292631 Istanbul 0212/2456875

6

29. – 30.7.2005 Cesta

Doprava do Turecka po zemi z ČR. Transit přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko a Turecko. Cesta přes Balkán tímto způsobem je sice velmi zajímavá, ale také více či méňe komplikovaná, neboť se mohou objevit různé nástrahy. Ačkoliv situace se již v posledních letech zlepšila, překročení některých hraničních přechodů tímto stylem nemusí být vždy jednoduché.

Cesta probíhá v pohodě, v Bratislavě nabíráme ještě Libora a pak je už vidět, že

jedeme na východ….na maďarsko-srbských hranicích jsou kluci málem zatčeni při vykonávání malé potřeby. Je pravda, že si ulevovali na zeleném trávníčku, hnedle v provokativní blízkosti veřejných záchodků, ale razie proti nim byla neadekvátně tvrdá. Srbští celníci je odvádějí stranou a začíná smlouvání o pokutě za výše uvedený čin. Strážci hranic se asi zbláznili a chtějí 90 EUR za všechny. Je to hra nervů a nakonec je výše pokuty usmlouvána na 5 EUR pro každého. I tak je to zneužití pozice silnějšího, se

kterou se zde na východních hranicích ještě tolikrát setkáme. Po dvou dnech v našem dopravním autobusovém „dolmuši“ přijíždíme do Istanbulu

do kempu u letiště. Dolmuše a minibusy nejprve sloužili, jako společné taxíky, které jezdili po stanovených trasách za jednotné jízdné, dnes však velmi často jezdí jako meziměstské minibusy. Některé čekají dokud se neobsadí všechna místa, jiné jezdí vždy v určitý čas. Obvykle je můžete využít na přepravu mezi malými městy a vesnicemi. Řidiči dáte najevo, že chcete vystoupit tak, že řeknete „Necek var“ (Někdo chce vystoupit) nebo „Sagda“ ( Napravo, což znamená zajeďte ke kraji)

Nocleh v kempu u letiště je jeden z velmi silných

zážitků! Přijíždíme celkem pozdě, jsou dvě hodiny ranní istanbulského času. Nad stanem nám sviští železná letadlová monstra a za dunivých zvuků letadlových motorů se klepeme my, ale i stanová celta. Takhle zblízka jsme teda břicho letadla ještě neviděli…Kempink je v tak velkém městě, jako je Istanbul (12 mil. obyvatel) zřídka nejlepší variantou.Musím dodatečně citovat Lonely Planet : „Tento kemp je neuvěřitelně mizernou krajní možností, která nedává žádnou šanci na únik od ruchu letiště.“

7

31.7.2005 Istanbul

Istanbul protnutý Bosporskou úžinou a posetý kopulemi a minarety vypínajícími se k obloze, patří mezi města s úžasnou romantickou atmosférou. Jeho historie sahá až do

nejstarších dob, nejdříve bylo Byzantiem, později Konstantinopolí, hl. městem východořímské říše. Ještě později, to už neslo nynější název Istanbul, bylo hlavním městem Osmanské říše.

Ať přijedete jakkoli, budete uchváceni! Vlak

kopíruje jižní pobřeží Thráckého poloostrova a jede podél městských hradeb, aby nakonec svou cestu zakončil přímo pod palácem Topkapi. Autobusy uhánějí po městské dálnici,

vybudované na místě někdejší římské cesty. Pokud přiletíte za jasného bezmračného dne, uvidíte nádherné mešity a paláce, široký Bospor a o něco užší Zlatý roh. Přesto se nic nevyrovná cestě do Istanbulu přes Marmanské moře, při níž můžete sledovat štíhlé minarety a kulaté dómy mešit, vypínající se nad horizontem.

Ve Starém Istanbulu navštěvujeme mešitu AYA SOFYA

Chrám boží moudrosti. Postavil ji císař Justinián (527 – 65), když se snažil o obnovení výsadního postavení Římské říše.

MODRÁ MEŠITA – je ztělesněním harmonie a elegance. Přívlastek „Modrá“ v názvu

mešity je odvozen od kachlů z Izniku, které lemují její stěny. Modrá mešita je mezi turisty natolik oblíbena, že vstup musí být regulován, aby nebyla narušena posvátná atmosféra. Hlavní vchod je vyhrazen jen pro Ty, kteří se přicházejí modlit, turisté vstupují jižním vchodem a odcházejí severním.

HIPPODROM – Před Modrou mešitou je Hipodrom, kde se konaly závody spřežení. Osmanští sultáni sledovali, co se v hipodromu děje. Pokud měla říše nějaké potíže, srocování rozhořčeného davu na tomto místě mohlo naznačovat počátek nepokojů, poté vzbouření a nakonec revoluci.

PALÁC TOPKAPI – Mehmed Dobyvatel postavil

první palác krátce po roce 1453. Od té doby byl palác svědkem dramat a intrik dlouhé řady sultánů, vládnoucích osmanské říši. Na rozdíl od paláců v evropském stylu není TOPKAPI jednou velkou budovou obklopenou zahradami. Má typickou islámskou podobu – s řadou pavilónů, kuchyní, přijímacích salónů a altánů, postavených na různých zahradních nádvořích.

8

CISTERNA YEREBATAN – Naproti Aye Sofyi stojí za tramvajovými kolejemi

kamenný pilíř, který kdysi tvořil část starodávného akvaduktu. Cisterna, postavená v roce 532, je ohromným zásobním vodojemem, vybudovaným císařem Justiniánem, který očividně nedokázal přemýšlet v malém měřítku. Je 70 m široký a 140 m dlouhý a jeho střechu podpírá 336 sloupů. Voda se čerpala z nádrže nedaleko Černého moře a do vodojemu se dopravovala akvadukty, které měřily téměř 20 km. Vodojem dokázal najednou pojmout 80 000 metrů krychlových vody a dokázal tak při dlouhém obléhání pohodlně zásobovat část města.

GALÁTSKÁ VĚŽ – Pokračujeme po Galipdede Caddesi a

za chvíli přicházíme ke Galátské věži. Má okrouhlý půdorys se střechou ve tvaru kuželovitého čarodějnického klobouku. V roce 1348, kdy byla tato oblast součástí janovské obchodní kolonie, tu janované nejdříve vybudovali „Kristovu věž“. Z její střechy se v polovině 17. stol. spustil neohrožený „ptačí muž“, který se jako první pokoušel o mezikontinentální přelet do asijské části Istanbulu. Z vyhlídky si vychutnáváme pohled do okolí a děláme

fotky. Zdejší restaurace je však poněkud cenově nedostupná, menu tu stojí 80 USD.

9

1.8.2005 Ankara, Hattusa

Projíždíme rozlehlou Ankarou (4 mil. obyvatel) a směřujeme k působivé pevnosti na kopci. Pevnost se nachází na kopci nad muzeem anatolských civilizací a získala svou dnešní podobu v 9. stol., když byzantský císař Michael II. dal postavit vnější hradby. Vnitřní hradby jsou o 200 let starší. Proběhneme hradby, zkoukneme panoramata a frčíme celí hladoví uvařit teplé jídlo. Při čtvrtém dni putování naše první, ňam!:o))

Hattusa, kdysi bývala velkým a působivým městem,

opevněným kamennými hradbami, dlouhými přes 6 km. Dnes se pozůstatky Hattuse skládají z rekonstruovaných základů, zdí a pár rytin v kameni. Ale je tu i pár zajímavostí např. 70 m dlouhý tunel. Tunel

prochází hradbami k postrannímu vchodu na jižní straně kopce. Vzhledem k tomu, že pravá klenba byla vynalezena mnohem později, Chetité užívali tzv. opěrnou klenbu, kde dvě ploché strany kamenů se skláněly k sobě navzájem. Ať to bylo primitivní, či nikoli, tato klenba sloužila po tisíciletí a stále ještě i dnes můžeme projít tunelem, kterým procházeli chetitští vojáci.

Od pardubické Jany máme informaci, že pod bránou

Sfingy v údolíčku jsou prý skvělé kaskády na koupání a tak nikdo z nás neváhá a bereme s sebou plavky a jakmile pokoříme vrchol hradeb, sestupujeme všichni do údolí za vidinou velmi lákavého osvěžení v jiné, než mořské vodě. Záhy ale ztrácíme sestupovou cestu a mezi trnitými keři a bodláky, což odnášejí nejvíce naše bosé nohy, jsme vytrvalí a sestupujeme dolu do údolí. Avizované kaskády nevidíme, ba ani neslyšíme a terén se stává velmi nepřístupným. Po pár minutách utrpení v sandálech, přece jen spatřím něco, co vypadá na první pohled, jako velká špinavá kaluž s naplaveninami dříví a jiného pevného přírodního materiálu. Óóóóó, kde jsou ty vysněné kaskády korsického typu?:o)) S vypětím sil doskáču až k břehu výše zmíněného špinavého potoka a jelikož přístup do vody je možný pouze v tomto místě, dál už je koryto sevřené ve skalním bloku, skáču do vody, která je zatím po kolena a čekám, jak se s tím vypořádají ostatní. Nikomu se očividně do této vody moc nechce. Problém je v tom, že se musíme dostat k dolnímu toku, abychom mohli pokračovat v naší cestě směrem do Yazilikay. Když si představím, že tím děsným terénem bych se měla vracet znovu nahoru a celé údolí obejít, zkouším pokračovat v korytě potoka a tzv. hydrotrekingem se probrodit až do dolní části. Brněnská Jana jde do toho solidárně se mnou, ovšem ostatní to všichni vzdávají a vracejí se nahoru, pokusit se celý kaňon potoka obejít. Zezdola vypadá vodní skalní kaňon úplně suprově, pomineme-li tedy absolutně kalnou a dosti zapáchající vodu. Docela si to s Janou užíváme a pomalým broděním a přískoky se přibližujeme k dolní části, kde už na nás čeká část naší skupiny.

10

Nad našimi hlavami se začínají celkem solidně honit mraky a během krátké chvíle se celá obloha zatahuje a v mžiku je tu průtrž jako blázen. Jak nečekané v Turecku:o) Po dohodě a v tomto krutém dešti vynecháváme Yazilikayu a pokračujeme směrem k pobřeží.

Vzhledem k tomu, že se už pomalu stmívá a k pobřeží máme ještě daleko zastavujeme

na nocleh na parkovišti „smetištního“ typu. Je to snad nejhorší místo na kterém jsme dosud spali, ale je bráno, jako východisko z nouze. Není tu voda, ani tráva, naopak silniční hlavní tah směrem k pobřeží je v dosahu 10 m a tolik projíždějících kamiónů už asi taky v žádném bivaku neuvidíme:o) Stálo by za upřesnění, že „velké vozy“ (jak poznamenal Jarda) neprojíždějí v nějakých kratších či delších intervalech, ale vlastně neustále. Hluk a prach je tedy všudypřítomný a jakmile v nočních hodinách 10 sekund neslyšíme projíždějící nákladní auta, začínáme být skoro nervózní,hahi. My stavíme stan, vaříme, vody máme dost v 5l kanystru a pomalu se připravujeme na spánek. Vedle nás pod širák uléhají Jitka, Vašek,

Petr, Zuzka a Janča. Už je celkem velká tma, kterou přerušují jen světla z projíždějících kamiónů. Všichni už tedy leží na celtě a v rámci možností pozorují hvězdy, když v tom se ze tmy vynoří dvě obrovská žlutá světla a obrovský kamión rozjetý proti ležícím brňákům vypadá, jako návštěva z jiné planety. Většina z nás je v šoku, ale řidič, který si chtěl na parkovišti jen vyčistit zuby, reaguje operativně a včas dupne na brzdu. Pro všechny veselá situace, teda samozřejmě kromě aktérů a tak jim pomáháme

postavit val z kamenů a kmínků stromků, který bude sloužit, jako bariéra proti případným atakujícím velkým „vozům“.

Po akci tirák zavíráme oči znovu a zkoušíme zde na „tankodromu“ usnout. Projíždějící

kamiony, ale občas přehlušují výkřiky: „PRŮSER, stal se průser, nevidím měsíc! Prostě PRŮSER, zmizel měsíc!“ Kájovo sdělení o měsíci, ale těžce nese Maruška, zvyklá na to, že si vždycky zjedná ledový klid. Ovšem Karel s Jardou vyzunkli Jaróšovu slivovičku, takže Kájova rozverná nálada zrovna neustává. Na protesty Marušky Kája odpovídá, že prostě nemůže spát. To Maruška pohotově reaguje a nabízí rohypnol s tím, že jich sama už pár slupla. Je vidět, že asi nezabírají, nespí nikdo:o))

11

2.8.2005 Pobřeží Černého moře, Trabzon Noc na divokém parkovišti jsme všichni přežili, nelze však napsat, že bez úhony:o)

Ráno dostáváme stejně nakonec „kartáč“ od Marušky my s Janou, za hlasitý smích místo „viníka“, který vyzýval měsíc. Dneska nás čeká celkem dlouhý přejezd a tak jsme rádi, když cestou vyskakujeme u Černého moře a pádíme na pláž trochu se osvěžit v tom děsném parnu. Písek Černého moře, je světe div se, vážně černočerný. V moři se moc plavat nedá a tak skotačíme ve vysokých vlnách a všichni se stáváme dovádějícími dětmi. Po perfektním osvěžení už zbývá jen ze sebe smýt ten písek a slanou

příchuť Černého moře, což bez sprchy vypadá na nadlidský výkon. Objevujeme ale kameninovou vanu s kohoutkem a přívodem sladké vody a tak se různě přikrčeně a přimáčknutě snažíme pod kohoutek dostat. Nakonec za použití pet lahve, kterou se navzájem poléváme, se daří očista dočista:o) Pokračujeme do největšího černomořského přístavu ve východním Turecku, Trabzonu. Zboží, které se sem připlaví po moři pokračuje po pozemních komunikacích do Gruzie, Arménie, Ázerbájdžánu a Íránu. Tento obchod vdechl Trabzonu nový život a přinesl mu také rychle se zvyšující počet obyvatel. Po rozpadu SSSR a otevření dříve zavřených hranic obchodníci z následnických postsovětských států, zejména z Gruzie a Arménie, přicházejí přes hranice do Turecka, aby si vydělali na živobytí. V jejich stopách sem přitáhl i zástup prostitutek, kterým říkají Turci povšechným jménem – „Nataši“. V současnosti, kdy se situace v jejich domovinách postupně zlepšuje, se většina obchodníků i prostitutek vrací domů a na jejich místo přicházejí turisté z Ruska. Moderní město je světlé, rušné a velmi příjemné, chodníky jsou tak přeplněné lidmi, že se po nich dá jen stěží chodit. Vydáváme se tedy s Jančou vstřebat atmosféru tohoto úžasného místa. Nejdříve vbíháme na ruskou tržnici a uličkou plnou jižního ovoce a zeleniny pokračujeme do srdce městečka. Jako cizinci tu začínáme vzbuzovat celkem velkou pozornost, pořád na nás někdo

pokřikuje a potutelně se usmívá. Jsme uchváceni tím mravenčím ruchem a akčním shonem, když najednou na mne kývá hrozně zmalovaná žena. To už se začínám probírat z kochání se městem a věnuji té paní zkoumavý pohled. Jakmile se jí zadívám do očí a ona se na mne usměje tím holywoodským úsměvem, dochází mi, že ta ženská je chlap! Panikařím a tahám Janu za rukáv a chrlím smršť slov, které zde nemůžu publikovat. Jana okamžitě reaguje slovy: „TY VOLE, my jsme v té uličce kurev z Ruska.“ Přidám taky pár „doprdele, kurva, vole!“ a ihned bereme zpátečku a za neustálého pokřikování místních mužů, kteří se nás drží, jak mouchy, ustupujeme směrem na náměstí ze kterého jsme přišly. Je to velmi zajímavá zkušenost v islámském světě… Ještě že jsme si při čtení

v průvodci o této uličce říkali a chtěli si na ní dát pozor…Vše dobře dopadlo a my můžeme pokračovat v cestě do kempu poblíž Sumely.

12

3.8.2005 Skalní klášter Sumela, Rize, čajové plantáže, Kačkar Řecký pravoslavný klášter Pany Marie v Sumele přiléhá k příkré skalní stěně vysoko

nad stále zelenými lesy a valící se horskou říčkou. Je to někdy až tajuplné a strašidelné místo, zejména, když mlžný opar halí vrcholky stromů v údolí pod klášterem. Jdeme stezkou ke klášteru, která je dosti příkrá, ale velmi dobře schůdná. Jsme tady celkem brzo ráno a tak se nemusíme střetávat s davy turistů, kteří ještě spí. Během posledních pěti let proběhly v klášteře rekonstrukce, více či méně zdařilé. Hlavní kaple je vytesána do skály a zvenčí i zevnitř je pokryta freskami. Nejranější z nich pocházejí z 9. století, ale většina je ze století 19. Bohužel někteří místí pastevci používají fresky jako terče pro své praky, nemluvě o nevycválaných návštěvnících, kteří do nich vyrývají svá jména.

Naše horská skupinka je ale už natěšená, jelikož se jistojistě blížíme do podhůří kačkarských hor, které bychom rádi v rámci aklimatizace trochu prozkoumali. Cestou ještě zastavujeme v Rize, leží v srdci oblasti pěstování čaje. Národním nápojem tedy není turecká káva, jak bychom asi očekávali, nýbrž čaj. Turecké čajovníkové plantáže jsou soustředěny právě zde, kolem města Rize na východním konci Černého moře. Čaj se podává v malých skleničkách

ve tvaru tulipánu, které se drží za okraj, abyste si nespálili prsty. Mléko si do čaje nedává nikdo, cukr každý. Já osobně jsem byla tureckým čajem absolutně nadšená, prostě silný, sladký a v tom horku, světe div se, i osvěžující! Každopádně se konečně nikdo nepozastavoval nad mými 4 – 5 kostkami cukru. Městečko Rize si nijak zvláště neužívám, jelikož mám děsné křeče v žaludku a ani

po Jančiných bylinných kapkách to není lepší. Se zaťatými pěstmi ale prozkoumávám město společně s ostatními a u báječného prodavače sýrů ani já neodolám nabídce a ochutnávám sýrové skrojky. Tak výborný sýr nelze nekoupit a tak riskuji další žaludeční křeče. V Rize ještě dokupujeme potraviny do hor a odpoledne vyrážíme ještě kousek podél pobřeží, směrem do Ayderu, výchozího místa do hor Kačkaru. Pohoří Kačkar tvoří rozeklané pásmo ohraničené na severu pobřežím Černého moře a na jihu řekou Coruh. Pásmo se táhne nějakých 30 km od jižního okraje Rize až skoro do Artvinu, který je na jeho severovýchodním konci. Husté lesy pokrývají níže položená údolí, ale nad úrovní 2 100 m jsou horské průsmyky a náhorní plošiny pokryty jen pastvinami, sem tam ozdobeny jezery a letními vysokohorskými vesničkami, to vše ve stínu drsných horských štítů. Nejvyšší horou pohoří je Kačkar (3 973 m), na severní straně pokrytý ledovcem. Bohužel je problém sehnat dobré mapy a tak si budeme asi muset vystačit s tištěným průvodcem. Asi nebude špatné najmout si někoho místního, kdo zná dobře

13

stezky v okolí. Trasy jsou neznačené a mlha by nás mohla svést z cesty a tak se v Ayderu zkusíme poptat místních a uvidíme. Jakmile odbočujeme od pobřeží Černého moře zásadním způsobem se mění klima a počasí se stává více a více deštivým. Krkolomná klikatá silnička, po které jedeme, vypadá místy neprůjezdná, ale vždycky se ještě nějak protáhneme. Všude v okolí jsou vidět obrovské sesuvy půdy a tak máme maličko strach, jak to asi bude vypadat v horách. Na hory není skoro vidět, všechno je v mlze a můžeme se jen domnívat, co se asi děje ve větší nadmořské výšce. Nijak nás to však neodrazuje od našeho výstupu a tak jakmile přijíždíme do vesničky Ayder v nadmořské výšce 1 300 m, sháníme hned dolmuš, kterým bychom se dopravili do vysokohorské vísky. Ayder není žádná alpská víska s malebnými chatami, jsou zde vidět cihlo – betonové „hrůzy“, okolí je však nádherné. Ani ne za pár minut se podařilo sehnat dopravu do vysoko položené horské vesnice Yukan Kavron a tak máme asi hodinu na přebalení věcí do hor. Neváháme ani minutu a

balíme vše potřebné vybavení a jídlo. Za hodinku opravdu přijíždí dolmuš, tentokrát Ford tranzit a my teda v mírném mrholení připevňujeme batohy na střechu vozu. Ženeme se na sedačky, celkem na místní poměry nového vozidla a čekáme až náš řidič zařadí rychlost a vyrazíme směr osada Yukan Kavron (YK). Prší, cesta je místy trochu drsnější, ale náš řidič vypadá na těžkého zkušenáře a tak si drncání užíváme a čekáme, zda se z odpolední mlhy vyloupnou konečně nějaké ty vrcholky.

Po hodině cesty přijíždíme do letní osady Y.K., vykládáme batohy a v mlze a dešti hledáme nějaké pěkné místo na postavení stanu. Místní pastviny jsou sice krásně zelené, ale rovného plácku, aby člověk pohledal. Nakonec volíme krásné místo na střeše místní „krčmy“. Má betonovou střechu a vypadá stabilně, takže v rychlosti a sehraně stavíme náš stanový dům. Jarda, Kája, Jana a Stáňa volí stejný způsob, ostatní se různě rozptylují po louce. Protože

pořád prší, domlouváme se, že se za pár minut sejdeme v teple místní hospůdky. Výraz hospůdka, berte samozřejmě s rezervou. Každopádně je to moc útulná dřevěná boudička. Sedáme k velkým kamnům, dáváme si čaj a sušíme mokré věci. Ptáme se místních, zda by nevadilo, kdybychom si tu na naší plynové bombě uvařili jídlo (venku neustále leje) a reakce je víc než vstřícná. Dáváme se tedy do vaření a u toho s úžasem koukáme, jak místní sledují TV, kde běží fotbalový zápas. Turci jsou hrozně roztomilí, jak s napjatým výrazem ve tváři sledují dění na obrazovce a v okamžiku, kdy

padne gól, zvedají radostně ruce a jásají. To nás nenechává chladnými a tak pořádným křikem a potleskem podporujeme vítězné gesto. Při otázce:“ Odkud jsme?“, jim Česká republika nic

14

moc neříká, stačí však vyslovit SPARTA Praha a hned radostně kulí očka. Dokonce nám jmenují českého hráče, který hraje za Trabzon (místní fotbalový klub). Svět je prostě malý. Později večer plánujeme zítřejší výstupovou trasu a po dalších čajích a pivech jdeme ven do deště a našich stanů.

15

4.8.2005 Yukan Kavron, Kačkar sedlo, bivak Po deštivé noci vstáváme v pět hodin ráno. Mlha stoupá nad vrcholky, ale na azuro to

rozhodně nevypadá. Vaříme čaj a při balení zjišťujeme, že při velkém dešti vydržela suchá jen podlážka našeho „Jurka“, ostatní mají ve stanu mokro. Holt beton na střeše krčmy tu vodu nějak nevstřebal. Máme místního šerpu, ovšem chce 100 USD na den. Bohužel, ale pro tuto oblast neexistují žádné podrobnější mapy a tak je to dobrá možnost, jak se přece jen neztratit.

Nástup začíná pěkně zostra. Z Y.K. mezi kamennými domečky začínáme stoupat do příkrého srázu. Všude je velké množství fantastických kytek. Jsme unešeni tou scenérií liduprázdných a rozkvetlých kačkarských hor. Výstup suťoviskem mi dává pořádně zabrat a tak dělám vždy pár desítek kroků a odpočívám. No jo, nástup od moře mi nějak nesedí! Ovšem co teprve na pětitisícové sopce, která nás čeká. Najednou za sebou slyším pravidelnou frekvenci velmi hlasitých vzdechů…v hrůze se otáčím, co se děje, a v tom mne předbíhá Petr (Sporťák)

a maratónským tempem přímo běží vzhůru. Po pár krocích dožene Karla, který svým klidným vyrovnaným hlasem, položí tu zásadní otazku: „ Tak takhle se to dělá? To jsem nevěděl, já zatím sbírám zkušenosti“. Většina z nás propuká v hlasitý smích, až se nám podlamují kolena. Pár minut nemůžeme skoro s těžkým báglem chodit. Nutím se myslet na něco pochmurného, aby mi neustále nenaskakovala tato situační scénka a po chvíli se mi to daří a svým pomalým tempem ukrajuji z koláče dnešního výstupu. Jana je už dávno někde v sedle a já jí závidím ty

rychlé „běhy“. Cestou dostávám od našeho šerpy Naši sladký vrcholový bonbón a za přispění cukru dorážím do sedla pod Kačkarem i já.

V sedle dáváme obědovou pauzu a suťoviskem skáčeme jak kamzíci dolů, do blížícího se bivaku. Dolu mi to jde absolutně lehce a tak tentokrát nejsem tím posledním článkem kačkarského řetězu. Pod sestupovou stěnou řešíme, zda jít na vrchol, ale jelikož už jsou dvě hodiny, a to je doba, kdy na Kačkaru začíná pravidelný příděl denních srážek, rozhodujeme se pro sestup. S Jančou vybíráme fantastické místo pro bivak…nádherná rozkvetlá dolina u meandrující ledovcové vody z Kačkaru. Dost nám to připomíná rozlehlé pláně dolin Kavkazu. Pardubická Jana na náš návrh ohledně změny plánu (původně jsme měli sestoupit až do Olgunlaru) argumentuje slovy: „ Že pouze najdeme-li rovné místo pro více stanů“. Je tu asi 1000 metrů čtverečních rovné travnaté plochy u vody, a tak moc nechápeme, co tím mínila. Nakonec ji ale přesvědčíme a všichni jsou nadšeni z té nádhery.

16

5.8.2005 Sestup do Ongunlaru Ranní vstávání bylo opět rychlé a operativní. Až na to, že na květinové rovné louce byl trochu problém najít toaletní útočiště. Ovšem vše proběhlo jako vždy, k plné spokojenosti a vyprázdněnosti všech našich horálků a mohl začít sestup do údolí. Cesta podél horského zurčícího potoka směrem do letní osady byla v lehkém terénu a tak jsme se mohli v poklidu kochat okolní rozkvetlou přírodou. Už jsme tak rozchození, že za půl druhé hodiny jsme dole v Ongunlaru. Necháváme batohy u místní dřevěné ubytovny a vycházíme nalehko prozkoumat druhé kačkarské údolí. Naši maratónci

vyrážejí plni síly, skoro běžecky. Naše jistící skupina jde samozřejmě s rozvahou. Zůstáváme tedy s Janou, Jardou, Kájou a Ludvou vzadu a vyloženě si to užíváme. Za námi jde už jen Zuzka, kterou sporťák Petr nechal samotnou s bolavými kyčlemi a tak ji po očku hlídáme, aby ji třeba neobtěžovali místní Kurdové. Chtěli bychom dojít do sedla, odkud si naivně myslíme, že uvidíme ledovcové jezírko. Procházíme letní vesnicí vysoko v horách a osvěžujeme se u místního pramene. Kurdské ženy zde zrovna myjí nádobí a tak nám nabízejí k napití skleničku. Máme sice trochu strach z bacilů na sklínce, ale nemůžeme urazit pohostinnost a tak všichni bez bázně a hany skleničku použijeme.

Posléze, při delší pauze na velkých balvanech, musíme všichni přemlouvat Járu, aby šel s námi ještě dál. Jardův argument, že se teď musí soustředit pouze na Ararat, jsme lehce přebili a tak pokračujeme v plné sestavě. Po pár zatáčkách docházíme k potoku, který všichni překonáváme v místě brodu u cesty. Jen Karel vycházkovou chůzí pokračuje podél říčky, hledat méně hluboký brod. Vše se daří, docházíme na dohled (na velmi dlouhý dohled) další skupinku, odpočíváme, kocháme se a přátelíme se s telátky.

Nástává čas na návrat do vesnice, abychom stihli domluvené dolmuše, které nás odvezou zpět do civilizace. Kolem druhé hodiny jsme zpět u místního dřevěného hotýlku a usazujeme se na terase. Dolmuše by měly přijet kolem páté, Jsou čtyři a začíná pršet, majitel pensionu nám ochotně nabízí, že můžeme počkat v jeho klubovně. Nabídku přijímáme, zmoknout nechceme a jsme v úžasu, jak útulné to je…orientální koberce na zemi, spousta polštářů, prostě idylka. Déšť se stupňuje a tak v přátelské náladě, rozvaleni na kobercích a polštářích, čekáme na smluvené dolmuše. Mají už půl hodiny zpoždění, ale jsme přece v Divokém Kurdistánu, tak se

17

nikdo z nás moc nediví. Útočiště máme perfektní a klíďo bychom tu zůstali i přes noc. Čas ubíhá, už čekáme přes hodinu, když v tom největším dešti slyšíme zvenku troubení, což znamená, že dolmuše jsou tady.

Vybíháme ven a naskakujeme do transitů. Cesta není tak dramaticky rozbitá jako když jsme jeli do osady Y.K., ale je úmorně dlouhá a vede kolem celkem vysokého srázu, který končí v korytě horské říčky. S Janou se nám chce na záchod, tak si říkáme zda nám vůbec zastaví na tak úzké cestě, když protijedoucí auta jsou zde docela častá. Zkouším větu: „Pleas stop over here a go fast toilet!“ Řidič chápe a hned nás vysazuje. Vbíháme s Janou do křoví a v tom samozřejmě vidíme protijedoucí auto. Řidiči obou

dolmušů situaci i na tak úzké cestě zvládli, nás s Janou naložil zpět a frčíme dál do Ongunlaru. Se zlepšujícím se povrchem vozovky a stupňujícími zatáčkami náš řidič zrychluje svou jízdu. Z předních sedadel se ozývají hysterické výkřiky, když v tom ten nejhlasitější patří Janě a my v okamžiku pikosekund zjišťujeme čeho byl předzvěstí…V prudkých zatáčkách, z jejichž pravé strany je silnice uzavírána prudkou skálou a zleva vysokou strží směrem do řeky, nemá náš

řidič vůbec přehled a vlastně v nich ještě zrychluje. V okamžiku, kdy Jana vykřikla, vidím protijedoucí auto řítící se kolmo na nás. Náš řidič nereaguje, ale podpořen dalšími hlasitými výkřiky Jany a Martina, konečně sešlapuje brzdový pedál. Stojíme skoro na místě. Od nárazu nás dělí 2 cm. Cítíme úlevu, že jsme v pořádku, ale zároveň úzkost, jelikož nejsme ani v polovině cesty. Jana vepředu docela panikaří a řidiči

v češtině a docela zvýšeným hlasem vysvětluje, že nezpomalí-li, tak vystoupíme…Nemá to absolutně žádný účinek, jedeme pořád stejnou rychlostí. Po dalších zatáčkách a dalších odvrácených srážkách úspešně přijíždíme do Ongunlaru.

18

6.8.2005 Kars, přejezd do kempu pod Ararat V noci jsme získali další prvenství. Spali jsme ve velmi ostré pravotočivé zatáčce. Zajížděli jsme sem za tmy a ráno se nám ani nechce věřit, že jsme tu vážně zaparkovali. Ranní

návštěva Karsu proběhla v poklidné náladě. Shlédli jsme citadelu a křesťansko – muslimský kostelík sv. Apoštolů. Na pevnosti dostávám od místního chalana první nabídku k sňatku. S díky odmítám a pokračujeme v prohlídce pevnosti.

V zadní části našeho autobusového dolmuše právě probíhá debata, zda si někdo nerozmyslel výstup na Ararat. Všichni se slovy odhodlání kýváme hlavou, že my tedy

rozhodně jdeme, alespoň kam to půjde…Ovšem Kája se chápe slova v diskusi o potřebném vybavení a obeznamuje nás s tím, že byl na Slovensku a má tedy místo maček dvě kočky, které při došlapu vždy mňouknou. S pochopením mu nákup chválíme.

Přijíždíme do Dogubayazitu, do kempu pod palác Ishaka

Paši. Kousek od paláce se rozkládá Murat Camping – táboření na osobu 1 USD. Stavíme stan, vaříme a připravujeme vše na několikadenní výstup na Ararat.

Konečně se dostáváme i pod příjemnou sprchu a smýváme

ze sebe prach předešlých dní. Vylézám ze sprchy, abych ji uvolnila ostatním čekatelům a dooblékám se už venku. V tom Zuzka a Petr, kteří před chvíli po mě do sprchy zalezli, znovu otevírají dveře a halekají na mě, že jim to už nějak neteče. Jdu se teda podívat co se stalo, ale spatřuji ten stejný „čůrek“, pod kterým jsem se cachtala já. S úsměvem na tváři tedy říkám, že víc vody v kuse fakt neteče… Oba si pořád myslí, že si z nich dělám legraci a očividně je má odpověď neuspokojuje. Po dalším zařizování na zítřejší cestu se jdeme v podvečer mrknout na palác Ušáka Paši. Je to skvělé místo a přitom takový kousek od naší magické hory.

Dvojice vrcholů hory Ararat je od nepaměti opředena legendami, z nichž nejznámější

praví, že tato hora byla místem odpočinku Noemovy archy. Levý štít se nazývá Velký Ararat a měří 5 165 m, pravý štít Malý Ararat se tyčí do výšky 3925 m. Nejlepší pohled na něj bývá

tak hodinu dvě po východu slunce, než se zahalí do mraků. Po mnoho let se neposkytovalo povolení k výstupu na tuto horu z bezpečnostních důvodů. Nicméně v poslední době byla znovu pro turisty otevřena. K výstupu na vrchol jsou potřeba minimálně tři dny za podmínky, že jste již zdolali nesnesitelně pomalého úředního šimla. O povolení je potřeba žádat nejméně tři měsíce předem, je nutné předložit kopii pasu a dopis se žádostí o povolení k výstupu s datem, kdy jej plánujete. Cena začíná na 300 USD. Nám se daří

usmlouvat 200 USD, včetně horských vůdců. Sice se nám cena zdá pořád dost vysoká, ale nedá se nic dělat, nahoru prostě chceme.

19

Jak archa nalezla nový domov

Bill Fry má své poslání. Z Floridy jezdil během posledních několika let tři až čtyřikrát ročně na horu Ararat, aby pátral po důkazech existence Noemovy archy. Příběh Noemovy archy je jedním z nejznámějších biblických příběhů vůbec. Když bůh usoudil, že svět, který stvořil, je zkažený, poradil Noemovi, aby postavil Archu a na ni vzal s sebou samce a samici od každého živočišného druhu. Velká potopa, pak zaplavila zemi, ale po 40 dnech voda opadla a archa Noema a jeho rodinu dopravila do bezpečí. Poté trosečnící z archy

znovuosídlili svět. Zprávy o siluetě lodi vysoko na hoře Araratu nejsou ničím novým. Před Billem Fryem

zde byly nejméně tři expedice, které hledaly pozůstatky lodi. Bill Fry vychází z nejdiskutabilnější z nich, kterou podnikl kolega Američan David Fasold. V době, kdy sem Fasold podnikl expedici v roce 1985, politická situace na východě Ararat pro hledače archy znepřístupnila. Tehdy Fasold příhodně“objevil“, že archa opravdu zakotvila na Araratu a odpočívá na Musa Dagi, nedaleko vesničky Uzengili, východně od Dogubayazitu. Ti, kteří tomu uvěřili, otevřeli návštěvnické centrum s výhledem na zmíněné místo a průvodce vám ukáže protáhlý oválný tvar v kameni, který připomíná loď. Má celý svazek papírů, dokazující její autenticitu, včetně fotokopie titulní stránky vlivného časopisu National Enquirer. Ať je to jakkoli, i ti nedůvěřiví shledají, že výlet k „arše“ je zábavný. Tyto aktivity samozřejmě byly dobrodiním pro místní turistický ruch. Bill Fry sám do této oblasti vedl několik let organizované zájezdy, aby si vynahradil náklady spojené s „výzkumem“.

20

7.8.2005 Dolmuši pod Ararat, výstup do BC V 7:00 ráno čekáme v kempu sbalení a připravení na ten bájný Ararat na příjezd dolmušů. Nakonec se včera v kempu rozhodlo pro výstup na sopku 20 lidiček. Jsme tedy

zvědaví, do jakého vozidla se vejdeme. Přijíždí ford tranzit a náklaďák s otevřenou korbou. Většina se dere do pohodlí uzavřeného vozidla, ale my se s nadšením vrháme na korbu náklaďáku, jelikož náš šerpa křičí, že tam bude místo pouze na batohy a 6 lidiček. Dereme se dopředu, ať nepřijdeme o to dobrodružství v nákladním prostoru. Je ale fakt, že většina volí pohodlí krytého vozu a tak my šťastlivci: Janča, brněnská Janča, Martin, Roman a Luboš se usazujeme pod batohy a vydáváme se vstříc zážitkům.

Platíme 200 USD, je to poplatek, který zahrnuje povolení ke vstupu do vojenské oblasti Araratu, cestu dolmušem a vodu v 1BC. Na korbu nasedají i místní gajdové, kteří organizují vynesení vody na oslících a mulách do výškových táborů. Samozřejmě nám byl nabídnut i kůň na přepravu zavazadel, ale cena 150 USD za jedno zvíře se nám zdála přemrštěná a navíc nejsme přece takoví „gaučáci“, abychom si ty svoje horské propriety…stan, vaření, mačky apod., nevynesli sami. Začínáme tedy story ARARAT. Nejdříve jedeme po asfaltové silnici a z kempu pod palácem Ishak Pasha, jsme Araratu na dohled. Řidič nám ukazuje, že si máme sednout na dno korby, abychom nebyli vidět. Předpokládáme, že na tureckých silnicích je tomu stejně jako u nás, a řidič by při převozu osob v nákladním prostoru pravděpodobně platil pokutu. Vše se

mění, jakmile asfaltku opouštíme. Všichni se na korbě konečně vzpřímeně postavíme a zuby, nehty se držíme bočnic. Odbočili jsme na velmi prašnou a kamenitou cestu a přímo proti nám se tyčí naše sopečná výzva Ararat. V kurdské vesnici nabíráme další děcka, které popovezeme do letní vesnice v horách. Naskakují na korbu na rozdíl od nás velmi lehce a můžeme pokračovat v krkolomné jízdě. Po pár desítkách minut se cesta strmě zvedá vzhůru, to už ale v korbě všichni stojíme vzpřímeně a pozorujeme dění kolem nás. Kola začínají prokluzovat a tak někteří Kurdové skáčou z korby na zem a podkládají prokluzující kola kamením. Při pohledu na to, jak jeden z nich strká spolu s kamením pod kolo i

nohu, všichni trneme, aby ji stačil včas vytáhnout. Poskakujeme, ale nakonec ani podkládání nestačí a tak všichni musíme z korby dolů a pěkně zatlačit. Po pár metrech a rozjetí náklaďáku, vyskakujeme znovu na vůz a ještě kousek pokračujeme v jízdě. Naše parta, která jela uzavřenou dodávkou na nás již čeká. Zastavujeme a vyhazujeme všechny batohy. Obklopují nás kurdské děti a dožadují se sladkostí. Docela mne zaráží, že nechtějí můj sáček s bonbóny, ale vyžadují čokoládu. Že by byli až skoro tak

21

zhýčkaní, jako děcka v Kathmandu. Dnes nás čeká výstup do C1 a tak nám nezbývá než nasadit batohy a vyšlápnout po svých. Kolem nás se prohánějí Kurdové na koních a vezou nám zásoby vody. Jdu po cestě a najednou za sebou slyším dusot, otočím se a vidím dva řítící se jezdce. Než stačím uskočit a vůbec promyslet na jakou stranu mám uhnout, proženou se kolem mne jeden zleva a druhý zprava. Jeden jezdec přibrzďuje a anglicky se mě ptá, zda nechci vzít batoh. Odmítám a dál si nesu své břímě na zádech sama.

Všude na dohled je lávové kamení, ale my jdeme celkem vyšlapanou hliněnou cestičkou. Kupodivu to jde docela dobře. Přes různé odpočinkové zastávky na malých a velkých kamenech, dorážíme do C1. Stavíme stany na celkem travnaté ploše pod lávovou sutí. Začíná se zatahovat, vaříme jídlo a dáváme si do

nosu. Odpoledne se válíme před stanem (válíme se aklimatizačně samozřejmě) a probíráme všemožná témata. Odpoledne se jdu ještě podívat kousek na okolní skály a vyfotit večerní pohledy při skvěle zabarveném světle. Jana už navrhuje, že bychom se měli na zítřejší výstup z C1 do C2 pořádně vyspat, jelikož v kempu pod palácem Ishak Pasha se nám to díky psům a ostatním živlům moc nepodařilo. Děláme teda další litry čaje a po západu slunce to taky balíme. Jelikož je v C1 i balkánská expedice, která si ale nese všechno vybavení na oslech a mulách, zvažujeme, že bychom měli vstávat dřív, abychom jim do kopce dostatečně utekli. Nori, náš horský vůdce navrhuje vyjít v 7:30 hod., vzhledem k tomu, že expedice „gaučáků“ bude vycházet až v 10 hodin, máme maximum času. Myslím, že nemusíme mít strach, dnes jsme je pozorovali při stavění stanů, a to co předváděli s tyčkami od stanu jsem v životě neviděla:o) Jedné balkánské dvojici jsme dokonce čas změřili na 27 min.

22

8.8.2005 II. Základní tábor Vstáváme zase s rozedněním, vaříme čaj a balíme se na cestu. Po sedmé jsme všichni OK, čekáme jen na Noriho, našeho vůdce. Místní starší Kurd, s kterým jsme se včera dali do

řeči a spřátelili, nás ráno poznal a přišel nás velmi srdečně pozdravit. Zároveň s rukou k pozdravu, nám podával i meloun. Nemůžu riskovat, že by se třeba urazil, kdybychom si darovaný kousek nevzali a tak raději riskuji případné střevní potíže.

Dáváme teda snídani a meloun. Jakmile dorazí Nori, dáváme se do pohybu a vystupujeme suťoviskem vzhůru. Jdeme tak pomalu, že to ani víc pomalu nejde a časté zastávky taky nejsou výjimkou. Pomalé tempo mi vyhovuje, ale tohle je extrémně pomalé i na mě. Zase je ale výhodou, že naše aklimatizace bude opravdu pozvolná…Dorážíme do zatáčky a dáváme další z nesčetných pauz.

Fotíme skupinové foto na mé stativové nožičky. Daří se a můžeme pokračovat v cestě. Nori dělá čím dál častější pauzy a tak jsme trochu nervózní, abychom tam vůbec došli. Ze spodního suťoviska vidíme na hřebínku žluté stany, a tak se těšíme, že C2 je už na dohled. Ještě pár zastávek a jsme nahoře, vybíráme co nejlepší stanoviště pro náš stan. Jsou zde malé plochy, obestavěné proti větru zídkou z kamenné suti.

Zatím jsme tu z expedic mezi prvními a tak místa je relativně ještě dost, to se však mění s přibývajícím odpolednem. Stavíme stan a jdeme pro pitnou vodu. Podle našeho šerpy je zde pramen, který stéká z ledovce. Je ovšem v suťovém poli, velmi těžko přístupný. Jakmile stoupneme na pohybující se masu kamení, ujíždí nám pod nohama. Nakonec se podaří vodu do flašek nabrat a šupajdíme zpátky ke stanu. Vaříme naše tradiční těstoviny a proléváme se čajem, aby nad námi vejškovka nevyhrála.

Bolí mě sice hlava, náš druhý výškový tábor je ve výšce 4 200 metrů, ale oproti zkušenostem z minulých cest, většinou v téhle výšce bývám v daleko horším stavu. To je pozitivní a tak v duchu děkuju Norimu za jeho časté aklimatizační zastávky. Jana je v pohodě, jako vždy ani náznak vejškovky! Ostatní jsou na tom také dobře. Počasí se začíná kazit, jdeme si na hodinu lehnout a nabrat nějaké síly. Kolem páté odpolední nás budí křik přicházející balkánské expedice. Všichni jdou zase jen nalehko a věci jim táhnou muly a koně. Vylézáme tedy ze stanu a s ostatními probíráme detaily zítřejšího výstupu. Někteří kluci nemají rukavice, a tak jim půjčujeme na ruce alespoň ponožky. Předpověď je ale optimistická a teplota by tak rozhodně neměla moc klesat pod bod mrazu. Jdeme ještě pro vodu, připravujeme věci a jídlo na zítřejší výstup. S vůdcem jsme se domluvili, že z tábora C2 budeme vycházet ve dvě hodiny ráno. Je to vražedná hodina, ale chtěli bychom být na vrcholu při východu

23

slunce. Vše připraveno a tak se ukládáme ke spánku. Je asi osm hodin večer a za pět hodin vstáváme. Asi po hodině ležení ve stanu, začíná pršet (zatím jsme klidní). Déšť přidává na intenzitě, (přestáváme být klidní) a přidávají se hromy a blesky a je tu bouřka se vším všudy a hrozně fičí vítr, stan se celý klepe (začínáme být dost neklidní). Pomalu nevěříme, že bouřka takové intenzity přestane včas, abychom mohli v jednu hodinu po půlnoci začít vrcholový výstup. Vrháme na sebe s Janou ve světle blesků zničené a nechápající pohledy, kde že se ta bouřka z jasné oblohy nad Araratem vlastně vzala? A pohled vypovídá i o možnosti neuskutečnění výstupu kvůli počasí. Nemáme moc času, musíme pokračovat v cestě Tureckem a tak máme na výstup pouze jeden jediný den. To by nás trochu mrzelo, zvláště, když aklimatizace proběhla neobyčejně v pohodě. Přejeme si dobrou noc a zavíráme oči s pocitem, že holt ráno moudřejší večera a první hodina ranní rozhodne.

24

9.8.2005 Vrcholový výstup na 5.156 m vysoký Ararat Je jedna hodina ráno a budí nás zvuky cinkání maček a cepínů z okolních stanů. Otvírám oči a první co je podezřelé, že neslyším déšť.. Pomalu se soukám ze spacáku a při otevření stanu normálně zírám! Obloha jako vymetená, spousta blýskajících se hvězdiček. Jana mi to nevěří a tak se dere ven, aby se přesvědčila sama. Pořád nám nějak nedochází, že se teda můžeme pokusit o 5.165 m vysoký Ararat. Vypadá to, že všichni kolem vstávají, jen naši kluci jsou neustále zalezlí ve stanu. Oblékám na sebe všechno co

mám a venku vařím polévku. Možná bylo rozumnější uvařit ji v teple stanu, ale teď už mrznu venku, tak je to jedno. Kolem dokola se odráží svit čelovek, paráda! Půjdeme jako permoníci všichni společně. Uvazuji Jančiny hůlky na svůj batoh, polévka už klokotá, tak se na ni společně s Janou vrháme. Není to nic moc v jednu hodinu ráno do

sebe dostat tuto hmotu, ale co bychom neudělali pro spoustu sil k výstupu,hahaha. Zatím co se přemáháme spolknout alespoň pár lžiček této výživné tekutiny, kolem už je velmi živo, což je neklamná známka blížící se akce. Dojídáme poslední sousto, bereme zbalené batohy, zajišťujeme stan kameny proti větru a vyrážíme s ostatními. Je hvězdná jasná obloha, ale měsíční světlo nic neosvětluje a tak jsme rádi, že světelný kužel z našich čelových

lamp nám ukazuje kam bezpečně šlápnout. Stoupáme po směsi hlíny a suti rozmočené včerejší bouřkou a tak každou chvíli někdo ujíždí dolů. Jarda s Milenou nemají čelovku, tak je bereme mezi sebe. Nori, jako místní vůdce šlape vepředu a vybírá cestu. Děláme na můj vkus až extrémně velké množství zastávek a my vzadu děsně mrzneme, jelikož není šance se rozejít a tím se zahřát. Oblíkám si tedy ještě další bundu, beru rukavice a už se cítím lépe. Zezačátku se mi moc dobře nejde, mám pár kriziček – to ta

zatracená polívka, to byl nápad… Terén je pořád docela těžký, velký sklon kamenné suti. Při tak strašně pomalé chůzi se nám stává, že občas ztrácíme rovnováhu. Zadní část skupiny hecuje tu přední, aby zrychlila, přední zas zvyšuje frekvenci pauz. Jdu v klidu, v zorném poli mám neustále Romanův cepín na batohu, oddychuju dosti těžce a doufám, že už vstřebám tu zatracenou polívku. S postupnými výkřiky: „ PAUZA, PITÍ, OBLÉKÁNÍ, SLÍKÁNÍ“ vystupujeme na hřeben. Ptáme se Noriho, jak daleko je ještě k ledovci, kde budeme nasazovat mačky, ale neví co je glacier a tak pouze opakuje počet hodin, které

25

zbývají k vrcholu. Pomalu se začíná rozednívat. Začíná nám být celkem zima, trochu mrznou prsty u rukou i nohou, a tak předbíháme vedoucí pauzírovaní skupinu a o něco maličko rychleji směřujeme k vrcholu. Trochu se mi točí hlava, ale není to nijak extrémní. Brňácí vyrazili rychlostí formule a už jsou vidět na sněžném hřebínku. Nori nás opouští a z gesta chápu, jako že prý na něj máme počkat. Vyrazil kupředu za Francouzi. Chvíli čekáme a když se nic neděje, jdeme po vyšlapané cestě za

ním. Spatřujeme ho na hraně ledovce (zhruba ve výšce 4.800m) a když vidí, že jsme celý ten úsek zvládli bez jeho vedení, ukazuje gestem ruky, že jsme jedničky. Což odbýváme naším gestem mávnutí ruky…jako, že pro nás je to maličkost:o) Směje se a ukazuje kudy půjdeme po sněhu. Už vidíme vrchol a čeká nás tedy to sněhové pole, které se prudce zvedá těsně pod vrcholem. Nikdo nenasazuje mačky, není potřeba, je pěkná krustička

a po sněhu se jde velice dobře. Pomalu ale přestávám stačit s dechem a tak dělám vždy pár kroků a chvíli vydýchávám. Správnější výraz je velmi funím. Vždycky se sehnu, abych odlehčila zádům od batohu a to mě pak přepadá dávivý kašel. Docházím Káju, na rukou má ponožky místo rukavic a obě ruce strčené v kapsách. Asi mu je chudákovi zima, ale nedává nic znát a šlape úmorně dál. Podle výrazu s potutelným úsměvem je vidět, že tohle sebetrýznění lze přemoci jen černým humorem. A tak smích na který už nemáme dostatek kyslíku, přece nevynecháme. Postupujeme kolmo

vzhůru, já zpomaluji a klasika: vždy pár kroků, pauza, pár kroků, pauza… Mám už na dohled vrcholovou tyč a lidičky, kteří nás z vrcholu hecují. Je to už otázka pár minut. Se zatnutím zubů a po posledních pár krocích stojíme taky na vrcholu. Všichni se vítáme, objímáme a líbáme. Atmosféra je super, sluníčko akorát zalilo paprsky celou vrcholovou kopuli, je to fantazie! Postupně docházejí další človíčci z naší skupiny a opakuje se vrcholové objímání a vítání. Je sedm hodin ráno a den jak vymalovaný. Zvládli jsme to z C2 za pět hodin. Neříkám, že je to superrychlý výstup, ale proč taky.

Nám se pomalá rozvaha tentokrát vyplatila. Fotíme desítky fotek a samozřejmě skupinovou. Všichni si sedáme na sníh pod vrcholek a prosíme kolegu z vedlejší výpravy, zda nás vyfotí. Ochotně souhlasí, ale focení nebere konce…znovu a znovu někdo z nás vyskakuje se slovy: “ Ještě na můj foťák“. Už se mi zdá, že mi zadek přimrzne ke sněhu, tak ještě 3 fotky a dost. Ze všech pokušitelů hory nikdo nevzdal. Na vrcholu nás stojí všech 20 šťastných Čechů.

Pro mě, která vždy a bez výjimky nad 4.000 m n.m. bez delší aklimatizace zvracím, je to

26

tentokrát bez ztráty kytičky. Na vrcholu to začíná houstnout a tak se kocháme posledními pohledy a štelujeme teleskopy k dramaticky dlouhému sestupu dolů. Nebude to žádná procházka růžovým sadem, čeká nás 3.000 výškových metrů dolů, přes C2 i C1 a tak my všichni kolínkáři se trochu třeseme. Poslední pohledy z vrcholu, bereme batohy a hůlky a sesouváme se ze špičky Noemovy archy. Po inspiraci článkem z Trekingu, kdy vrcholový splaz ledovce jedna skupinka sjížděla po zadku, to taky hodlám zkusit. Sklon je docela prudký, sedám tedy na prďku, ale překáží batoh, moc se nerozjíždím…Sundavám jej tedy ze zad a hned je to znát a sjezd nabírá obrátky. Hůlkami trochu dolaďuju směr sjezdu a

přibržďuji. Docela se to daří a za chvíli jsem u sněhového traverzu. Beru batoh na záda, kousek popocházím a za chvíli už mám na dohled skupinku, která čeká na místě, kde už sníh přechází v suťovisko. Sníh se tam ještě svažuje a tak s výkřikem radosti se vrhám na zadek na sníh a hodlám zase ten kus ke skupince dojet. To už ale vidím Noriho, jak mávajíc rukama nad hlavou hrozným úprkem běží pod místo mého sjezdu a s očima navrch hlavy se snaží cosi naznačit. Nevím sice co, ale pro jistotu markantně brzdím, zastavuji a vstávám ze svahu a už pešky jdu ke skupině

čekající u suťoviska. Nori s gestem ruky držící se za srdce a vyděšeným výrazem mi ukazuje, že do místa kam vedla moje kluzná dráha, je docela dost trhlin. Říkám mu, že jsem chtěla jet jen kousek, že né prostě až dolů. Ale jeho vyděšeného výrazu už ho nezbavím. Okamžitě vypráví zážitek i dalším docházivším gajdům, kteří vedou ostatní skupiny na vrchol. Omlouvám se teda ještě jednou a pomalu se přesouvám k suti k dlouhému a technicky obtížnému sestupu. Teprve nyní vidíme tu hromadu kamení a balvanů, kterou jsme vystoupali jestě za tmy a za svitu čelovek. Některé úseky jsou ještě zmrzlé a tak to pekelně klouže. Udržuju stabilitu hůlkama a sbíhám docela rychle ke skupině, která se i s Norim vyhřívá na spodních balvanech. Shazujeme teda všechny goretexy a jiné texy a bereme na sebe více vzdušného. Slunko pekelně praží a my nejsme ještě ani v C2. Už mě docela bolí nohy, a to nás dnes čeká

3 000 m dolů pod základní tábor, kde budeme mít už přistavené dolmuše na odvoz. Vyčerpaná docházím do C2 a jelikož máme na sestup ještě dostatek času, zalézám do spacáku a na hodinku dáváme relax. Docela to bodne, při tom co nás čeká ještě dolů. Už nemáme skoro žádné jídlo a tak pijeme litry a litry vody. Za pár minut nás stejně budí nově přicházející expedice, které se chtějí pokusit o výstup a zdolání vrcholu Araratu. Jsme vážně jediní, kteří si přinesli

vše na zádech. Při pohledu ze stanu zjišťuji zase desítky přítomných koníků, kteří nesou expedicím kompletní náklad. V C2 není na další stany mezi kamením už moc místa a tak jim

27

nezbývá nic jiného než počkat až se sbalíme i se stanem a připravíme se k sestupu do C1. Vylézáme teda ze stanu a pomalu balíme všechny věci. Slétají se ale jak supi a u našeho stanu

čeká švýcarská horolezkyně a sleduje beze slova jak balíme…to je na mě už moc…jdu k ní…vzájemně se představujeme jménem a odkud jsme. Velmi asertivně jí vysvětluju, že stejně dnes sestupujeme dolů a tak ať chvíli vydrží, až budem komplet zbalený. Pochopí mou narážku a jde tedy kousek dál, aby nám nestála přímo za zadkem. Namíří si to ovšem nejdříve přes naši stanovou plošinu a už vidím jak teleskopickou hůlku pomalu nabodává do mé samonafukovací karimatky. To už musím zasáhnout, což

pomáhá a ona se potom drží v uctivé vzdálenosti. V klidu teda zabalíme, čekáme na ostatní a vyrážíme zas o dalších 1.000 m níže, do C1. Terén je už o dost lehčí a tak to jde o dost rychleji než nahoře. Začínají mě překážet hůlky a tak je skládám do původní polohy a dávám na bágl a hned jdu o půlku rychleji. Je fakt, že tak nepřenesu alespoň část váhy těžkého batohu na ruce, ale jde to zas

velmi rychle. Na dohled už mám kluky a přicházím do C1, kde rozvalení v trávě čekají Martin, Janča, Václav a Luboš. Nori sedí se třemi gajdy na trávě u stanu a jakmile mě spatří, očividně ožijí a mávají…vypadá to, že Nori stihnul převyprávět ledovcovou a trhlinovou historku i tady v BC a začínám tady po kopcích být docela známá,hahi:o))) Je tu spousta balvanů, ale ani za jedním nelze najít kýžený stín a tak se s Jančou zvedáme a jdeme napřed, ať nečekáme v tom vedru. Vzhledem k nočnímu vstávání v jednu hodinu jsme už dost unavení a tak naučeným pohybem skládáme nohu před nohu a silou vůle kontrolujeme terén. Dole už čeká skupina těch, co vycházeli dříve. Kolínkáři, kyčlaři a jiní bolístkáři, kterým chůze z kopce dělá větší potíže. Docházíme je na paloučku, kde se všichni vyvalují a

odpočívají. Nori, náš vůdce, vypadá, že tvrdě spí. Shazujeme tedy batohy a skulíme se k nim do trávy. Dáchnout si stačíme jen chvíli a za pár minut nás dochází skupina, která odpočívala nahoře. Hnedle se zvedáme a jdeme společně do kurdské vesnice, kde na nás čekají dolmuše. Je absolutně úmorné vedro, cesta se zdá být nekonečná. Človíček přede mnou se mi ztratil z dohledu, tak si zkracuji cestu a postupně objevuji nové a nové zkratky. Pár desítek metrů za sebou vidím Ludvu a Romana a tak vždycky juknu za sebe, zda použijí stejnou zkratku jako já. Nezklamou a jdou v mých šlépějích a tak tiše doufám, že jsme vážně nesešli z té správné cesty. V tom se za zatáčkou objevuje bílý dolmuš a to dává tušit, že jsme správně. To je optimistické a tak zrychluji v tempu a přicházím k malé (asi letní) osadě, kde parkuje dolmuš a čekají kurdská děcka. Je podezřelé, že je jenom jeden, ale zatím si s tím neděláme hlavu. Neustále pere slunce, většina z nás už nemá vodu, ani jídlo a tak si děláme chutě co všechno slupneme, až budeme v kempu. Na dohled je jen jakési

28

dobytčí brouzdaliště, tam se o pitné vodě rozhodně hovořit nedá. Navrhuji tedy výměnný obchod. Ludva má vodu, my máme pomerančový tang a tak děláme nápojovou družbu.

Chvilku teda sedíme a vykládáme, jak byl vrchol Araratu báječný a v tom přijíždí náš známý nákladák s korbou. Celé korbové skupince srdíčko zaplesá jak pěkně zakončíme vrcholový den – jízdou na výhledové korbě a ta panoramata! S brň. Jančou se hnedle ptáme bude-li možné vylézt na střechu kabiny a cestu do civilizace strávit tam. Řidič souhlasí a my se s jásavými výkřiky drápeme nahoru a snažíme se trochu ukotvit, jelikož terén, kterým budeme sjíždět je místy pekelný! Ostatní zůstávají na korbě společně s batohy a „polštářková“ skupina už nasedla do krytého fordu. První osobní dolmuš odjíždí, tak máváme, náš řidič startuje a my s Janou se na sebe spiklenecky podíváme a raději se ještě

pevněji chytíme. Rozjíždíme se a úplně nám svítí očka, jak jsme šťastní, že můžeme sedět na střeše, držet se zuby nehty, ošlehávaní horkým větrem a sledovat tu krásnou tureckou přírodu a být toho součástí. Kluci vzadu na korbě jsou v pohodě. Už si ani nesedají a sledují společně s námi mizející Ararat. Sundavám raději klobouk, jelikož řidič našeho náklaďáku na těch relativně nesuťových úsecích docela šlape na plyn. Po skvělé jízdě zastavujeme zase v dolní kurdské vesnici a na korbu přistupují další místní pasažéři. Ještě kousek po prašné cestě a už vidíme nájezd na hlavní silnici, řidič přibrzďuje a nabádá nás ať sesedneme ze střechy na dno korby, aby nás nebylo na silnici vidět. Takto jedeme až do kempu pod Išhak Paša, kde už nás místní vítají a s jásotem gratulují ke zdolání bájné Noemovy archy Araratu.

29

10.8.2005 Vodopády Bendimaha, jezero Van, kostel Akdamar na ostrově Po ranním okoupání ve vodopádech Bendimaha přijíždíme do městečka Van, okouknout pevnost Van a vypravit se na ostrůvek s arménským kostelíkem Akdamar. Na pevnosti platíme vstupné společně a jdeme vstříc vysokým věžím. V tom nás ale zastaví skupinka průvodců, a že prý je nutné, abychom zaplatili ještě dalšího průvodce…že jsme větší skupina a další „řečičky, aby z nás vytáhli co největší množství peněz.“ Probíhá vzrušená debata, pardubická Jana dobře argumentuje a my se v nestřežené chvíli s klukama trháme a šlapeme směrem k pevnosti. Seshora vidíme ale jak celou naši partičku vyvedli ven před vrata a tak uděláme ještě

pár fotek a spěcháme dolů. Dole se dozvídáme, že nějaký místní policista pořád trvá na svém a chtěl nám toho průvodce vnutit hlava nehlava. Na tohle stanovisko nepřistupujeme a vracíme se zpět. Je to prostě o lidech…… Pokračujeme tedy kolem jezera Van do přístaviště lodí, kde si chceme pronajmout bárku na vyplutí na ostrov. Jezero Van je zdaleka nejnápadnějším rysem krajiny jihovýchodního Turecka. Jezero vzniklo když sopka

Nemrud (stejné jméno, jako hora se sochami, ale není to ona) severně od Tatvanu zablokovala jeho přirozený odtok. Hladina vody se nyní udržuje jen odpařováním, což má za následek vysokou koncentraci minerálů a extrémní zásaditost vodního roztoku. Zastavujeme u přístaviště a naskakujeme na loď. Zabírám místo na přídi, kde je nejlepší výhled směrem na ostrůvek. Loď se dává do pohybu a my vyplouváme na jezero Van. Přibližujeme se k pobřeží ostrova a z dálky vidíme, že je kostelík celý v lešení. Ostrůvek ale vypadá idylicky. Lodí přirážíme ke břehu a vyskakujeme na pevninu. Obíháme kostelík ze všech stran, abychom, alespoň trochu zaznamenali jeho krásu, když je kvůli rekonstrukci uzavřen. Procházíme ostrůvek, spatřujeme děsně romantickou pláž, která při pohledu zvrchu vypadá maximálně suprově. Začíná se zvedat vítr a obloha černá. Sestupuji od kostelíku k jezerní pláži, kde se

většina už rochní v této zásadité vodě plné minerálů. Beru na sebe plavky a rovněž se ženu do tyrkysově zbarvené vody. Je tak hustá, že je skoro nemožné se potopit. Konečně trochu pohybu při plavání, paráda. Rozhýbáváme z autobusu ztuhlé tělo. Obloha vypadá na pořádnou bouřku, ale naše cachtání nevzdáváme. Po dostatečné koupeli se vysmátí a oblečení vydáváme znovu do přístaviště vyčkat na naši lodičku zpět na pevninu. V tom už se ale zvedá maximálně vítr a začíná pršet. Lodní kapitán nás směruje na druhou stranu ostrova, který je ohledně vln bezpečnější.

30

Poslušně měníme směr a probíháme na druhou stranu ostrova. Společně s námi i skupinka Japonců s rouškami proti prachu. Sotva své malé postavy drží v tom větru na nohou, ale o své místo na lodi bojují vehementně. Skáču z břehu na jednu z lodí, ale ukazuje se, že všichni by byli rádi kvůli dešti pod stříškou. Mě déšť nevadí, navíc na palubě bude lepší rozhled, volám na Janu, že jí držím tohle „akční“ místo. Pardubická Jana nás ovšem prosí, ať zkusíme další loď a tak se přesouváme společně s brňáky a Martinem na vedlejší bárku. To už déšť nabírá na obrátkách, raději se přece jen schováváme pod střechu. Vlny i obloha jsou docela fotogenické, tak se snažím fotit, když v tom nás dojíždí další ostrovní

loďka. Sedím s Martinem a Zuzkou na pravoboku, naproti nám Jana, Vašek, Petr a Jitka. Loďka se k nám blíží podezřele z naší strany. Martin vyzdvihuje teorii, že nás určitě chce vlnou trochu zmáčet. Pořád nevěřím tomu, že dokáže najet tak blízko, aby okolní vlnka zasáhla náš člun. Zůstávám teda v pohodě sedět a přibližující se lodní hrozbu beru s rezervou. Pár sekund stačí k tomu, aby nás příchozí vlna zmáčela až do spodního prádla. Pasažéři a lodivod vedlejší atakující bárky se vyloženě baví, nám je teď zima a už nám to tak vtipné nepřipadá. Ale statečně se držíme

železné konstrukce a vyhlížíme přístavní pevninové molo. Naše další skupinka je ještě někde uprostřed jezera na pomalejším škuneru. Suché věci máme v depositu a tak s velkou vděčností přijímám Jitčinu velkorysou nabídku na půjčení suchého spodního prádla. Přicházejí ostatní a taky začínají sušit mokré věci (na rozdíl od nás je mají mokré pouze od deště) a tak za chvíli máme v buse docela dobrou prádelnu. Projíždíme kurdskou vesničkou v horském sedle a v jedné zatáčce po nás děcka házejí kamení. Nepropadáme ale panice a doufáme, že jde o ojedinělý jev. Neúprosně se blíží sedmá večerní a vypadá to, že na kráterová jezera na Nemrut Dagi dojde k lámání chleba a skupin. Naše horská je toho názoru, že než bychom vyjeli z města pronajatými dolmuši na vrchol, už by nebylo moc světla na focení a tak se rozhodujeme pro večeři ve městě. Většina kulturářů se rozhoduje pro výjezd a tak je vysazujeme u benzínové pumpy, ať si taky užijí horský kráterový Nemrud. Naše horská skupina vystupuje v centru města Tatvan s plánem dát si nějakou tradiční tureckou večeři. Společně s brňáky nejdříve nakupujeme zeleninu a ovoce. Po vyřízení nákupů se dáme do hledání nějakého podniku k pojezení a posezení. Zdá se, že to bude nadlidský úkol, všude jen samé čajovny nebo cukrárničky a dortíčky. Klasickou restauraci či jídelnu aby člověk pohledal. V tom ale kluky odchytává místní naháněč a vede nás do tmavé místní uličky, kde již za výlohou vidíme hory syrového masa připraveného na kebab. Zajásám nad nabídkou pořádného jídla a jelikož to vypadá, že ženy dovnitř restaurace nesmějí, vystěhovávají nám stoly i židle na ulici a prostírají nám zde. Je to bomba! Skvělá atmosféra přímo v centru méně rušné uličky. Už jsme hrozně hladoví a natěšení a všichni si tedy vybíráme kebab a někteří k tomu ještě porci kuřecích křidýlek.

31

Vypadá to, že podnik je ve společném vlastnictví spóóóusty bratrů. Je jich tam jak much, ale každý se otáčí jak může a každý má vážně hodně práce. Dělají to šikovně, nechali

nás trochu oddychnout a teď začínají chodit v pravidelných intervalech a nabízejí nám polévku, další pak salát a pití. Máme plné stoly pečiva a zeleninových salátů a se zvědavostí sledujeme, co se děje za sklem restaurace. Obrovská hora masa, kterou zpracovává jeden z kuchařů ostrým kinžálem, nebude asi pro nás… Napětí se zvyšuje, další z kuchařů přináší polévku. Na první pohled vypadá, jako kojenecká rozmixovaná kašička, ale je docela pikantní a musím konstatovat, že dobrá. I když při její přípravě bychom raději být nemuseli. Pak už to jede jako na drátkách. Servíruje se kebab, křidýlka, no prostě všechny dobrůtky, které jsme si objednali. Po očku ale sledujeme oblohu jak černá jako uhel a hromové údery také nelze přeslechnout. Máme ale po těch

instantních jídlech kus pořádného žvance a tak ani když začne pomalu poprchávat nás to ze židle ulice nezvedne a debužírujeme klidně dál. Déšť ale nabírá na intenzitě a stává se docela výživnou průtrží mračen. To už chytáme své nedojezené talíře do rukou, přibíhají číšníci a gestikulují, že vše máme nechat na stole, že vše přenesou. Podle jejich nadšení to vypadá, že nás popadnou i se židlemi a vážně přenesou pěkně do sucha. Nemůžeme je ale ztrhat a tak dobrovolně vstáváme a se zaujetím sledujeme přenášení stolů. Sice nás trochu překvapilo, že místo do restaurace míří se stoly jen pod malý přístřešek, ale co se dá dělat. Usedáme tedy na nová místa a dojídáme své zbytky. Po jídle dáváme ještě typický turecký čaj v tradiční tulipánové sklínce. Je silný a jako vždy velmi dobrý. To už se Petr ptá majitele restaurace na použití toalet. Dozvídáme se, že jsou ve druhém patře a projít se musí celou restaurací, kde jsou samozřejmě jen místní muži. Chodíme tedy po dvojicích, abychom se sami nebáli☺ Za chvíli je řada na nás s Janou a tak vyskakujeme do schodů a v patře hledáme ty správné dveře. Jsou to opět typické turecké šlapky a tak vykonávám potřebu a střídá mě Jana. Jakmile se Janča zavře v maličké toaletní místnosti silně zahřmí a najednou je všude tma. Ale absolutní! Jana se chudák vyčůrat nestihla a už v panice lomcuje dveřmi, jen aby byla rychle venku. Sice na sebe vůbec nevidíme, ale propukáme v smích, jelikož absolutně nevíme co budeme v této situaci dělat. Po hmatu se dostáváme do hlavní vrchní místnosti, kde už lidé svítí zapalovači a hrneme se ke schodišti. Tam už nás místní pikolík se svíčkou v ruce doprovází dolů do restaurace. Venku začalo boží dopuštění a místních se nás asi zželelo, tak nás konečně vzali dovnitř mezi sebe. Už jsme všechno spořádali a tak platíme útratu. Petr usmlouval solidní cenu a dokonce

dostáváme další pozvání ke stolu na tureckou kávu gratis. To nemůžeme odmítnout a tak znovu usedáme všichni k dřevěnému stolu. V restauraci je už světlo z plynové lampy, zdá se, že tyhle bouřkové výpadky jsou tu časté a tak jsou perfektně připraveni. Musíme ostatní vyzvednout zase u benzínové pumpy a jelikož se blíží smluvená hodina, tak nemáme moc času. S nervozitou čekáme na slíbenou kávu, ale neustále se nic neděje. Čekáme ještě 10 minut a pak nám nezbývá nic, než se zvednout. Zbystří nás jeden z kuchařů a vysvětluje, že káva už určitě bude. Znovu

32

usedáme a opravdu během chvíle nám nesou několik šálků. Rychle ji vypijeme, poděkujeme a vybíháme do ulic, kde deštivé běsnění už jen doznívá. Celé městečko je zahaleno ve tmě a ulici osvětlují pouze občasná projíždějící auta. Všude je plno vody. Vybíháme v rychlém tempu, ať nepřijdeme pozdě. Jsme seřazeni přímo v indiánském špalíru a pěkně za sebou cupitáme ulicí. V tom Péťa zařve „PAUZA“, Janča křičí „POMALEJŠÍ TEMPO“ a pak už se naše výkřiky jen stupňují….“AKLIMATIZAČNÍ PŘESTÁVKA“ zařve Zuzka, po pár krocích Václav přidává: “FOTOPAUZA“, následuje: „ROZSVIŤTE ČELOVKY, VYDÝCHÁME SE“…. Všichni se řechtáme ostošest a v rychlém tempu a šeru nestačíme moc kontrolovat terén ulice. Musí na nás být komický pohled…běžící řada lidiček, řvoucí na sebe horské povely a skákající přes kaluže. Václav, který jde první, najednou zaúpí a my už jen vidíme jak vytahuje pravou nohu, ponořenou snad po koleno, z obrubníkové kalužní jímky. Situace je vážná a všichni zadržujeme smích, očekávajíce jeho reakci. Reaguje však ukázkově s úsměvem na tváři a tím jakoby dal pokyn našemu smíchu. Smějeme se jako smyslů zbavení, protože tak hlubokou louži jsme v životě neviděli. Autobus stíháme v poslední minutě a dělíme se s ostatními o naše restaurační zážitky.

33

11.8.2005 Diyarbakir, Sanli Urfa, přejezd pod Nemrut Dagi Diyarbakuir leží možná západněji než Van, ale tady spíše než kdekoliv jinde pocítíte,

že jste v orientu. Ženy tu chodí buď v nemotorných čádorech nebo v barevných kurdských šátcích, muži nosí mohutný vous a pytlovité kalhoty salva. Úzké uličky a mešity v arabském stylu s bílými a černými pásy z kamenů, to vše dodává městu nádech exotiky. Slavné poutní místo SanliUrfa, město Prorokovo, je půvabnou směsicí poklidu a ruchu. Jsou zde starobylé vápencové domy natěsnané tak, aby chránili chodce před

žhnoucím sluncem, šedovlasí muži a ženy zahalené v čádorech. Kromě turečtiny zde zaslechnete i kurdštinu a arabštinu a také špetku angličtiny. Podle legendy Abrahám, kterého muslimové považují za velkého proroka, likvidoval ve staré Urfě víru v pohanské bohy, až toto neuvážené chování urazilo místního asyrského krále Nimroda. Ten se rozhodl jej upálit na obětní hranici, ale bůh proměnil oheň ve vodu a žhnoucí uhlíky v ryby. Abrahám sám se vznesl do vzduchu na kopci, kde stávala pevnost a poté bezpečně přistál v loži ze samých růží. Malebný areál Golbasi v Urfě je symbolickým znovuoživením této legendy. Dva obdélníkové bazénky jsou plné, prý posvátných kaprů a

oblast západně od Hasan Camii je nádherná růžová zahrada. Další legenda praví, že kdokoli chytí kapra z těchto jezírek oslepne. A tak jsou tu snad nejrozmazlenější a nejtlustší ryby v celém Turecku. Krmení pro ně kupujeme od prodavačů na okraji bazénku a dáváme si opět turecký čajík. Teploměr ukazuje 45 stupňů ve stínu! Milý deníčku, mysleli jsme si, že takovou teplotu nelze přežít, ale hranice našich možností se zase posunuli:o)))

Odpoledne přejíždíme do kempu pod Nemrut Dagi.

34

12.8.2005 Nemrut Dagi, obří kamenné hlavy Ve 3 hodiny ráno vyjíždíme pronajatým dolmušem pod Nemrut (2.150 m). Trochu jsme se asi zbláznili, ale rádi bychom z této hory viděli východ slunce. O Nemrut Dagi nikdo

nevěděl až do roku 1881, kdy německý inženýr v osmanských službách, který vyměřoval dopravní cesty, byl ohromen, když narazil na sochy, pokrývající tento odlehlý horský štít. Vše začalo tím, že místní megalomanský starověký panovník dal vytesat do skály dvě římsy a pokryl je obrovskými sochami sebe a bohů, potom dal mezi nimi navršit umělý pahorek z drcených kamenů, který byl 50 metrů vysoký. Zemětřesení pokácelo hlavy většiny soch. Výlet na Nemrut byl naplánován tak, abychom když bude vycházet slunce a začne osvětlovat

hlavy soch na vrcholu, už byli nahoře. Musím říci, že jsem to moc neodhadla s oblečením, jelikož jsme vyjížděli za děsnýho parna (i přestože byli 2 hodiny ráno), tak nahoře bylo mrazivo a větrno. Zejména za rozbřesku, který je nejchladnější části dne. Mám jen šortky a tričko a tak pekelně mrznu a vyzývám slunce, ať si nedává tak načas! Je vidět, že Turci jsou věci znalí a tak jsou zabalení do hotelových dek. Sluníčko nějak nereaguje na mou výzvu a pořád né a né vyjít. Už jsme nedočkaví a tak se vydáváme na obhlídku okolí navršené kopy a zkouknutí dalších obřích hlav. Než se stačíme vrátit je slunce samozřejmě venku.

V poledne vyjíždíme z kempu, čeká nás opět „flák“ cesty směrem do Kappadokie. Cestou vysazujeme víc jak sedm statečných pod Ercies Dagi. Já, vzhledem k viróze, tentokrát volím operativně relax pod kopcem. Z loajality předáváme samozřejmě jídlo vrcholové skupině a my pak ve městě něco dokoupíme. Se slzami v očích se tedy loučíme s vrcholovou skupinkou a jedeme do kempu v Kappadokii. Do kempu dorážíme už za úplné tmy a tak stačíme ještě zjistit, že je tu suprový bazén a pak uleháme

na celtu pod širák a těšíme se na zítřejší skalní města.

35

13.8.2005 Kappadokie, Göreme

Ráno se probouzíme v milém a čistém kempu, snídáme, dáváme spršku a vyrážíme do Göremského muzea pod širým nebem. Je to kouzelné místo mezi - do nebes se tyčícími - sopečnými štíty a útesy plnými jeskyněk obklopené vinicemi. Lonely Planet uvádí, že prý zejména baťůžkáři mají tuhle oblast v oblibě. Göremsé muzeum pod širým nebem je jedním z míst v Turecku, která jsou na seznamu Světového dědictví UNESCO. Jde o shluk byzantských kostelů, kaplí a kláštěrů, vytesaných do skal.

Je výhodné v létě brzy vstát a dorazit sem hned po ránu, nejlépe mezi dvěma velkými skupinami. Když se totiž davy

turistů namačkají do malých kostelíků, zablokují vchod a ten bývá většinou jediným zdrojem světla. Vstupné je nehorázně vysoké 10 USD/15TR a nechtějí dát rošťáci slevu ani na můj ISIC. .... Jana rezignuje, už tady byla, a tak se pokusí projít někde, kde to nehlídají nebo na nás počká venku. Kupuji teda jen jednu vstupenku a navrhuji, že na ni projdeme obě. U vstupu jsou ty otáčecí kolotoče a po projetí kartou

(vstupenka) se pootočí. Špekulujeme, že se tam do té mezery obě vejdeme a tak na to vyzrajeme. Strkám tedy kartu do čtečky, zařízení se uvolňuje, ale než se tam stačíme obě nasoukat, nožičky se zablokují a my jsme obě pořád venku. Říkám teda, že takhle to asi nepůjde a že musím dovnitř sama. Jdu k dalšímu strojku, ale ten už moji kartu odmítá, jako

použitou. Začínáme se smát, že jsme prošustrovaly takový prachy a nic a v tom už k nám přichází hlídač, co se jako děje. Podávám mu vstupenku a mojí neohrabanou angličtinou mu vysvětluji situaci, moc se mu to nelíbí, ale pouští mě dovnitř a Jana zůstává venku.

Po prohlíce těchto bizardních skalních pyramid

musíme stihnout bus ve 12:00 do Uchisaru. Uchisarský hrad je vysoký sopečný výstup horniny provrtaný tunely a okny a viditelný na míle daleko. Je z něj panoramatický výhled na Kapadocká údolí a okolní krajinu. Procházíme ještě tržiště pod hradem a nakupujeme místní dobrůtky a nějaké dárečky. Posléze se vracíme do kempu, konečně si užít cachtání v bazénu. Po návratu přesouvám naše

spacákové ležení přímo k bazénu, přenášíme i stoly a židle a vaříme nějaké dobroty a kafíčko. Mezitím se cachtáme v bazénu, skáčeme do vody. Je to vážně pohodové místo i den :-)

36

14.8.2005 Kaňon Ihlara, podzemní město Derinkuyu – přejezd

Spaní bezprostředně u bazénu mělo své výhody i nevýhody. Výhodou bezpochyby super místo, nevýhodou do noci prodloužená párty rozverné skupinky Francouzů, kteří si

trochu víc přihli alkoholu a tak se vzájemně a v oblečení házeli do vodní bazénové lázně. Už jsem jenom čekala, kdy popadnou mě a i s tím spacákem mě tam taky hodí:o) Ráno teda odjíždíme a opouštíme toto super místo a snad jediný kemp na naší dlouhé cestě, kterému se dá statut kempu opravdu přiřknout.

Přijíždíme do Derinkuyu, podzemního města.

Někteří archeologové datují nejstarší části těchto podzemních měst do doby Chetitů asi před 4 000 lety. V mírových dobách lidé v této oblasti žili a farmařili na povrchu země, ale v okamžiku, kdy je začali ohrožovat nájezdníci, stáhli se do svých prehistorických příbytků, kde byli v bezpečí. V podzemí je jedna díra vedle druhé, „okna“ z místnosti do místnosti, cesty na všechny strany a nad i po Vámi několik úrovní místností. Stopy života jsou všude. Nádoby na olej, víno a vodu, žlaby na lisování hroznů, společné kuchyně zčernalé kouřem, stáje se žlaby a neuvěřitelně hluboké studny.

Máme dost času a tak si bereme své propriety na vaření,

sedáme si na schody u kostela a vaříme něco z naší bezedné potravinové bedýnky. Neunikneme ale pozornosti místních dětí, a

tak, když jim rozdáme všechny bonbóny a tyčky, které nám zbyly z hor, očividně neodcházejí, a co je horší, pořád přibíhají další (asi mezi nimi funguje nějaká tichá pošta). Nevzdáváme to a mezi mačkajícími se dětmi konzumujeme brkaši a zeleninku. Je fakt, že tak rychle jsme najezení ještě nebyli.

Po obědě přejíždíme ke kaňonu Ihlara. Sestupujeme

do kaňonu a do údolí, které je plné zeleně a protékající říčka je sevřená skálou z obou stran. V kaňonu se zachovaly tucty malovaných chrámů vytesaných do skály. Užíváme si vody, zeleně i procházky plnými doušky, jelikož v noci nás zase čeká zdlouhavý přejezd ke středozemnímu moři.

Večerní cesta ubíhá v pohodě, koluje Romanova

becherovka a zážitky a vyprávěním se to jen hemží. Je asi jedenáct a mě se už zavírají oči a tak rozbaluji spacák a vrhám se na zem do uličky našeho autobusového dolmuše. Skoro usínám, když v tom se Luboš ze zadního sedadla snaží naznačit řidiči, že potřebuje akutně na záchod. Řidič bohužel vůbec nereaguje a tak Roman v té naprosté tmě kamarádsky vytahuje čelovku a světelnými přerušovanými signály bliká na řidiče. To už se rozespalá zvedám ze země a se

37

zaujetím sleduji tohle divadlo. Že by se poprvé nestavělo kvůli mně, není možná:o) Řidič už signály kluků zachytil, ale jsme zrovna na úzké silničce plné serpentin a tak se zastavit bohužel nedá. Kája, Ludva, Jana i Martin doporučují Lubošovi pár tipů jak si ulevit, aniž bychom museli bus zastavovat. To vyvolává obrovské salvy smíchu, za které jsme pak tak trochu pranýřováni. Když už se rozvíjí teorie, že kluci odříznou pet láhev a rozšíří tak její hrdlo, naštěstí zastavujeme. Vybíháme si „ulevit“ solidárně všichni.

Kolem čtvrté ráno přijíždíme do NP Termessos. Rozmísťujeme se po borovém lese a

dospáváme alespoň trochu noční přejezd.

38

15.8.2005 Termessos, Turecká riviéra, Antalya, Homérovy věčné ohně Ráno se probouzíme v překrásném borovém lese a zjišťujeme, že jsme vlastně u brány do NP Termessos (turecké Machu Pichu). Snídáme, dáváme se dohromady a domlouváme se, kdo chce jít nahoru a kdo počká na místě. Termessos leží ve vnitrozemí v horském sedle, vysoko mezi rozeklanými vrcholky. Bojovní Termésané si žili ve svém nedobytně opevněném městě a velice si střežili svou

nezávislost. V roce 333 př.n.l. se jim podařilo zahnat Alexandra Velikého a v r. 70 př.n.l. jim Římané přiznali statut nezávislého spojence. Termessos mají asi nejúžasnější polohu v Turecku. Hory v pozadí dělají zdejšímu divadlu nezapomenutelnou kulisu. V pokladně se snažím koupit lístky na studentský průkaz pro víc lidiček, ale Turci na to nechtějí nějak přistoupit. Kája vycítí příležitost a požaduje rodinné vstupné a nás s Janou označuje za své milé dcerky. Začíná

Karlův anglický monolog se strážcem parku a tak se dozvídáme, že my, jako jeho dcerky jsme pilné studentky a protože se tak dobře učíme, měl by nám tedy dát zvýhodněné vstupné. Strážce parku na tu hru přistupuje a odpovídá Karlovi, ať mu tedy ukáže průkazku otce.. To už Kája rezignuje a návštěvu vzdává. My s Jančou dostáváme zlevněné studentské lístky. Vyjíždíme nahoru a kocháme se starodávným městem v horách. Musím říci, že to má něco do sebe procházet se po místech, které kdysi obléhal Alexandr Veliký. Další naše zastávka je „masňácká“ jako prase! Turecká riviéra… Máme asi 2 hodinky na koupání a tak zastavujeme na pobřeží, bereme plavky a mažeme na pláž. Je to už komerční oblast…všude lehátka, deštníčky, hlava na hlavě. Moře je ale překrásně čisté a absolutně nádherně zbarvené. Pláž je oblázková z jemných kamínků, po kterých se dá sotva bosky chodit, jak moc jsou rozpálené. Rozkládáme ručníky a skáčeme do vody. Moře je děsně teplé, má snad 29 stupňů a tak moc neosvěžuje. Chvíli si házíme míčem a létajícím talířem, ale je trochu vítr a tak většina hodů končí v moři. Venku na slunci se vydržet nedá, moc nechápeme, jak se Ti lidičky tady „opékají“ celé dny.

Zaplaťpánbůh, že tu nejsme déle než ty dvě hodinky. Většinu času trávím pod plážovou sprchou, jelikož ta je na rozdíl od moře ledová a ohromně osvěžující. Ve městečku na pobřeží pak ještě dokupujeme potraviny a jedeme dál směrem k NP Olympos. Zde zůstáváme ve velmi chudičkém kempu a na travnatém políčku stavíme stany. Je tu opět to prádelní vlhko a tak z každého leje pot ostošest. Sprcha je společně se

záchodem v malé plechové boudičce, ale ani to nezkouším, stejně bych v tomhle podnebí byla okamžitě zase mokrá. Jakmile se sešeří chceme vyrazit k Homérově Chiméře (věčné ohně) v NP Olympos. Chiméra je skupina plamenů, které samovolně šlehají z puklin ve skalnatých stěnách hory Olympos. Není těžké si domyslet proč lidé v dávných dobách považovali tyto

39

plameny za dech příšery – z části lva, z části kozy a draka. Ani dnešní společnost nenašla pro tento jev vysvětlení. Země i dnes stále chrlí plyn, který při kontaktu se vzduchem začne hořet. Přesné složení plynu nikdo nezná, odborníci se však domnívají, že obsahuje metan. Po setmění se z kempu vydáváme na večerní výlet. Problikávající plamínky jsou dobře viditelné již cestou. Přicházíme k lesu a ejhle oni tady vybírají vstupné. To snad není možné, je 10 hodin večer a fakt tady vydělávají na všem! Odmítám z principu platit, stejně s sebou nemám ani jednu tureckou liru (fakt jsme nepředpokládali, že nás bude chtít někdo v noci zkasírovat) a tak se vydáváme po stezce směrem k plamenům. To už, ale přibíhá hlídač s baterkou a pomocníkem a chtějí vidět vstupenku. Využíváme paniky a schováváme se v lese s myšlenkou, že počkáme až neklid utichne a pak proběhneme. Očividně ale všichni vyměkli a kupují si vstupenky. Sedíme v mechu přikrčení za kameny a je nám docela trapně. Říkáme si, máme-li tohle zapotřebí:o) Zezdola osvětlují les světelným kuželem a snaží se najít ostatní lidičky. To už je i na nás moc. Nejsme přece žádné nekalé živly, aby nás takhle stíhali po lese. Vzdáváme plameny a procházíme se v podhůří NP. Ostatní nás později večer v kempu uklidňují, že jsme zase o tolik nepřišli. Ale, nevím, nevím, zda to, že jsme neviděli chiméru nás nějak nepoznamená!:o)

40

16.8.2005 Myra, Demre, ostrov Kekova Ráno se probouzím absolutně mokrá včetně spacáku. Spala jsem pod širákem vedle stanu a vlhkost je všudypřítomná. Snídáme, balíme a frčíme na Myru, zkouknout skalní hroby. Dál pak do městečka Demre, kde si objednáváme loďku na ostrov Kekova, kde jsou potopené lýdské sarkofágy. Kapitán lodi je šprýmař a tak jakmile vyjíždíme, pouští nám hudbu z filmu Titanic. To vykouzlí úsměv na tváři každého z nás, je vidět, že varování nikdo nebere vážně:o) Cestou se koupeme v azurově modré zátoce. Do vody skáčeme přímo z lodi, paráda! Dnešní den přijíždíme do kempu u pobřeží, který vypadá celkem pěkně a je tu i bezva

koupání. Kluci rozvíjejí teorii o salátu a řízku, což s naším kempem u moře má souvislost asi takovou: že prý dřív na podnikové dovolené byl poslední večer k večeři řízek s bramborovým salátem a zmrzlinový pohár, aby byla slavnostně a na úrovni zakončena a zapomnělo se na ty blafy co jedli zbytek dovči. Tady to srovnání mělo asi patřit našemu předešlému divokému nocování… Musím se smát co

vše lze porovnávat, hahi.

Po večeři jdeme do přístavního městečka trochu vstřebat jeho večerní atmosféru. A opět nám docházejí peníze, takže znovu měníme USD a zraňujeme naši finanční rezervu. KURŇA, letos se nám nedaří udržet předpokládané výdaje ani napočtvrté! Měníme ve zlatnictví, kde je dobrý kurs a nechtějí poplatek. Tentokrát svojí rozhazovačností strhávám k finančnímu rozšoupnutí i Janu, za což mě pak další dva dny popichuje. Je tu ale krásná atmosféra a tak se vydáváme do restaurace na něco masitého.

Po jídle přichází číšník a z lahvičky mi na ruce vyšplíchává nějakou rádoby voňavku,

což je zde prý běžné a tak své překvapení nedávám tolik najevo. Jen celý večer pak nemůžu z dlaní dostat ten pekelný navoňený „smrádek“. Všichni jsou více či méně najezení, jen já začínám být nenasytná a zvědavá a tak mne nenechává chladnou prodavač s obrovskými bramborami ve slupce a alobalu, do kterých na přání namíchá cokoli. Roman, ani Janča ani Evička do toho nechtějí jít se mnou a tak milý deníčku musím to zvládnout pěkně za všechny. Ale ŇAM! Stálo to za to. Sedíme v zahradní

restauraci na nábřeží a tlacháme o všem možném. Za tmy se pak vracíme zpátky do kempu a v baťůžku máme Jančinu narozeninovou becherovku,

41

takže provádíme desinfekci našich žaludků. Po návratu do kempu ostatní araratští borci už spí a tak dostáváme nápad se jít ještě vykoupat. Jdeme bez plavek a chvilku blbneme ve vodě, ale jsou tu nějaké noční ledové proudy a tak za chvíli šupajdíme z vody.

42

17.8.2005 Kaňon Saklikent, hrad Tlos Ráno se probouzím na plastovém zahradním lehátku, které jsme včera v kempu znárodnili a musím konstatovat, že jsem se vyspala dorůžova. Trochu ještě cítím to becherovkové opojení a tak mám veselé ráno. Hrozně moc se těšíme do kaňonu, jelikož jsme včera večer v přístavu viděli z kaňonu fotografie a z nich jsem docela natěšená. Zavzpomínaly

jsme si s Janou, jak jsme se brodily a proplouvaly jeskyněmi v neoprenech v kaňonu Verdon a očekávaly teda prima den. Nádherná soutěska Saklikent je 18 km dlouhá a tak strmá a úzká, že do ní nepronikají skoro žádné sluneční paprsky a voda je tedy i v létě ledově studená. K soutěsce se dostáváme po dřevěné lávce nad řekou, odtud brodíme na druhý břeh řeky a pokračujeme dál do soutěsky. Je to fantastické místo! Jsem absolutně nadšená! Brodíme

vodou, občas je i suché místo a všude kolem nás i nad námi ta hra skalních barev, WAU! Po prvních desítkách metrů začíná být více technicky náročnějších úseků. Překonáváme větší a větší kluzké balvany a skáčeme do hlubší a hlubší vody. Je to absolutně příkladná kooperativní spolupráce. Pomáháme si navzájem a vytahujeme se za ruce i nohy v těžších úsecích. Petr, jako nejodolnější průzkumník prolézá vždy první a my postupně za ním. Některé úseky už by bez cizí pomoci absolutně zvládnout nešly. Petr mě vytahuje v úzkém a prudkém úseku, já podávám ruku dalšímu a vždycky čekáme na celou skupinku. Přicházíme ke kamením zahrazenému komínu a nad ním spatřujeme brněnskou Janu a

Vaška, jak se zatím marně snaží dostat nahoru. Tohle už vypadá drsně a docela nebezpečně. Vrchem to nepůjde, ale je možné podlézt kamení a dostat se do extrémně úzkého komínu a vysoukat se nahoru. Martin to zkouší a spodem podlézá v pohodě, ale vypadá to, že komín je moc úzký a neproleze. Vrací se a zkouším teda štěstí já. Podlézám spodní úsek dobře i šířka komínu je relativně v mezích možností OK., ale není o co se

opřít či vzepřít a tak se vysoukat nahoru. Martin pohotově podává pomocnou ruku a dělá stupínek. Využívám této pomoci a opatrně si na něj stoupám a vytahuji se dál směrem do kamenného komínu. Daří se a už nohou dosáhnu na římsu propadlých kamenů, o které je možné se vzepřít. Nastává ale paradoxní situace, nějak se ve škvíře „šprajcnu“ a nemůžu nahoru ani dolů. Zatím ještě nepanikařím, ale propukám v záchvat smíchu. Po uklidnění to znovu zkouším a s pomocí Jany (je už nahoře), která mě trochu povytáhne, se daří můj výsadek. Za mnou jde další Janča a ještě Honza.

43

Mezitím co vytahují Honzu, se jdu podívat kaňonem dál a narážím asi na 3 m vodopád tyčící se kolmo vzhůru nad překrásnou tůňkou. Se smíchem se vracím říci to ostatním, že

obrovské úsilí v komínu bylo zbytečné, že dál už to fakt, ani z naší týmovou spoluprací, nepůjde. Fotíme se teda pod vodopádem a vracíme se zpět na místo činu, ke kamennému komínu. Popravdě, dolů to bude o hodně horší! Trochu si začínám říkat, že jsme riskovali, tím kam jsme to zase vylezli,haha. Seshora se musíme vzájemně spouštět, jinak to prostě nejde…vše ale dobře dopadlo a už zase stojíme ve spodní tůňce a čeká nás spodní, relativně bezpečnější, část kaňonu. Vychutnáváme si sestup a pomalu se dostáváme zase k brodu řeky. Vracíme se

poslední, jelikož to všichni otočili kvůli obtížnosti už dávno před námi. Docházíme k dřevěným plošinám nad vodou, kde se pohodlně na polštářích a kobercích nad tekoucí vodou uvelebujeme, kupujeme si pstruha a čekáme až nám jej místní připraví. Je to vážně fantastické a „uchvastancující“ místo! V tom se dozvídáme, že Maruška měla při sestupu ošklivý pád a vykloubila si rameno. Mezitím, co my jsme byli nahoře v kaňonu, ji už odvezli do nemocnice. Podrobnější info nemáme a tak spekulujeme, jak se jí to asi mohlo přihodit. Je teda fakt, že všudypřítomná voda a vlhkost v kaňonu zapříčiňovala těžkou kluznost kamenů a tak i my jsme měli občas problém neupadnout. Pstruh je vynikající, pochutnáváme si všichni a domlouváme se, jak vyzvedneme Marušku v nemocnici. Cestou ještě zastavujeme na hradě Tlos. Nastává ale nějaká kulturní anarchie a na pevnost k Bellerofontově hrobce nejde téměř nikdo. Místo toho sedíme u stolu na parkovišti a cpeme se zmrzlinou. I když je tu víc volných lavic a stolů, sedíme u jednoho a probíráme Maruščinu diagnózu. V tom se z hloučku ozve, že Maruška konečně dosáhla svého a upřela tak na sebe tu tolik vyžadovanou pozornost Jany i ostatních:o) Do hovoru nám skáče prodavač zmrzliny a ukazuje, že je tu víc volných lavic a stolů, že se nemusíme všichni tísnit u toho jednoho. Odpovídáme, že se rádi mačkáme, že se máme rádi. Trochu rozpačitě se usmívá a posunky ukazuje jako že je překvapen…jako že my všichni a spolu… Alespoň jsme se trochu zasmáli a na chvíli zahnali strach o Marušku. Přijíždíme do nemocnice a zjišťujeme, že ji teprve čeká narkóza a operace a tak měníme operativně plán a zůstáváme v kempu poblíž.

44

18.8.2005 Efes, Pamukkale Vstáváme děsně brzo, abychom dohnali přejezd, který jsme včera odložili. Stavujeme se v nemocnici, Marušku ještě nepouštějí a tak rozhodujeme, že Luděk zůstane s ní a my budeme pokračovat směr Pamukkale a oni nás pak dojedou busem. Platíme vstupné a rozprcháváme se po bílém vápníku. Pamukkale vzniklo působením teplé minerální vody ztékající po útesu, která než se dostala dolů ztratila svou teplotu a to umožnilo usazování vápníku na skalní stěně. Vápenaté nánosy vykouzlily přírodní přístřešky, koupaliště a stalaktity. Římané vybudovali nad travertinovými lázněmi město Hierapolis a

využili tak léčivých účinků minerálních pramenů. Rozmach cestovního ruchu v 80. a 90. letech 20. století měl na toto místo ohromně devastující vliv, protože nad travertinovými útvary vyrostla řada hotelů, které z nich odčerpávaly vodu. Hotely byly tedy zbourány a návštěvníci už se nesmějí v lázních nadále koupat. Pamukkale mě trochu zklamalo, navíc je tu na můj vkus už moc, moc lidiček. Toto zklamání vylepšily ruiny Hierapole a nádherné římské divadlo, které pojme více než 12 000 diváků.

Navštěvujeme i Efes, nejzachovalejší antické město, patřící, co se atmosféry římské doby týče mezi nejkrásnější na světě. Jelikož na vstup (15 TRL) už nemáme, vydáváme se na radu Luďka podél ostnatého plotu hledat bránu, která se prý dá lehce přelézt a do areálu se tak prý nepozorovaně dostat. Všude hlídkují vojáci se samopaly a tak nám to nepřipadá moc reálné. Za chvíli, ale bránu vidíme a tak s Lubošem „nenápadně“ vyrážíme kupředu. Vylézám na bránu, přeskakuji na druhou stranu a metelím ke křoví, aby si mě nikdo nevšiml. Luboš skáče hned za mnou a taky popobíhá do keříčků. Z křoví se postupně přibližujeme k ruinám a Luboš navrhuje, že bude dobrý vyndat foťák, ať

jsme nenápadní, jako že fotíme. Připadám si jak největší špión, ale vypadá to jako dobrý nápad. Vevnitř docházíme naši platící skupinu a tento risk nám vychází. Efes je celkově super, ale dominantní je jistě Celsova knihovna. Ve výklencích ve stěnách knihovny bylo uchováváno 12 000 svitků. Cenné knihy chránila před výkyvy teploty a vlhkosti metrová mezera mezi vnější a vnitřní zdí. Knihovna byla původně součástí většího komplexu a různými architektonickými triky se mělo docílit toho, aby vypadala větší, než ve skutečnosti je: spodní část fasády je vypouklá, takže vypadá ve středu vyšší a sloupy a jejich hlavice ve středu jsou větší než ty na okrajích. Ve výklencích na vnějších stěnách stojí sochy představující všechny síly: ctnost, myšlení, vědění, moudrost.

Po prohlídce přejíždíme do kempu u Egejského moře. Vaříme s Janou večeři, pak se jdu vykoupat do moře, ale jsou takové vlny, že mě strhávají i plavky, tak s nimi chvíli bojuji a

45

pak mažu ven. Dávám sprchu a v tom na mě Jana z vedlejší kóje křičí, ať tu vodu ochutnám, že je slaná. Má pravdu, je absolutně slaná…no to je zas kemp. Večer jdeme do městečka na pivo a když se vracíme zpět a v umývárce si čistíme zuby, vběhnou tam nějaké turkyně a s vyděšeným výrazem nám ukazují, že ta voda je závadná, ať ji rozhodně nepijeme a ani ať si s ní nečistíme zuby. No co už…zuby jsou vypucované, voda vypitá (naštěstí převařená) a tak jim jen děkujeme a informaci předáváme v rámci možností dál. Přejeme si dobrou noc a uléháme ke spánku. Je teplo, takže spím venku. V noci nastávají děsné nájezdy komárů, snad nejhorší co jsme zde zažili. Zapínám spacák, ale když do něj zalezu i s hlavou, je děsný vedro a nedá se tak vydržet. Zkouším si hlavu a obličej omotat toaletním papírem (ještě, že mě nikdo nevidí), ale komáry to nijak neodrazuje. Takže další probdělá noc na čemž má trochu podíl i noční hlídač, který pískal na všechno, na všechny a při jakémkoliv podnětu.

19.8.2005 – 21.8.2005 Návrat do ČR Šťastni, spokojeni a plni zážitků se vracíme na rodnou hroudu. Někdo pod vlivem

destilátů, někdo bez nich. A taky s občasnými hygienickými zastávkami pro Ty, co pili „zázračnou“ vodu v kempu:o)) Cestou ještě stačíme prohlídnout bájnou Tróju a v Edirne Selimovu mešitu. Barvitý příběh o obléhání a dobytí Tróje nedával po staletí mnoha dobrodruhům spát. Bájná Trója však byla nalezena až v roce 1871, kdy jeden německý obchodník a archeolog oznámil, že se mu podařilo objevit poklady krále Priama, Neobjevil však něco jiného? Snaha odhalit skutečnost zahalenou mýtem motivuje cestovatele i archeology. Výjimkou nebyla ani legenda o

Tróji, městě obléhaném za trojských válek. Přesně určit její polohu, ba vůbec uspokojivé prokázat její existenci se však podařilo až koncem 19. století.

46

JUPÍ, JSME DOMA A VŠECHNY ZDRAVÍME… MERHABA!

47

Redakční tandem

Autor : Lucie Plicová Luciášova turistická stránka http://www.lucias.chytrak.cz

Spoušť (fotografickou) mačkala : Lucie Plicová Strach na „uzdě“ o nás všechny drželi : všichni nejbližší