UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

PEDAGOGICKÁ FAKULTA

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

2011 MARIE CÍCHOVÁ

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

PEDAGOGICKÁ FAKULTA

KATEDRA VÝTVARNÉ VÝCHOVY

MARIE CÍCHOVÁ

(roz. ŠIMONOVÁ)

Výtvarná tvorba se zaměřením na vzdělávání a Španělská filologie

ODCHÁZENÍ

Bakalářská práce

Vedoucí práce: Doc. Mgr. Vladimír Havlík

Olomouc 2011

„Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila pouze uvedené

prameny a literaturu.“

V Olomouci dne …………………..…… …………………………………..

Podpis autora práce

Poděkování:

Ráda bych poděkovala Doc. Mgr. Vladimíru Havlíkovi, vedoucímu mé bakalářské práce, za

ochotu, podněty a odborné rady poskytované v průběhu realizace. Ve svém poděkování

nemohu opomenout všechny, kteří mi byli nápomocni při tvorbě této práce a to zejména

Petře Kovandové, která mně asistovala během projektu.

.

„Příroda je stále otevřená kniha a jen v ní opravdu stojí za to číst.“

(Antonio Gaugí y Cornet)

OBSAH

1. ÚVOD………………………………………………………………………………………………………….…. 6

2. HLEDÁNÍ PROŽITKU……………………………………………………………………………………….. 7

2.1 Základní formy života akčního umění ……………………………….……. 8

2.2 Mozaika umění 20. století ………………………………………………………. 9

3 REFLEXE KRAJINY ………………………………………………………………………………………….. 11

3.1 Výrazové prostředky napříč krajinou ……………………………………… 11

3.2 Land Art ve světě ……………………………………………………… ………….. 12

3.3 Křehkost českého Land Artu ……………………………………….………… 14

4 NADČASOVOST V POMÍJIVOSTI (Odcházení, uvedení do projektu) ………………… 17

4.1 Sacramonte, akce první……………………………………………………….…… 20

4.2 Las Cuevas………………………………………………………………………………… 23

4.3 Calle Elvira………………………………………………………………………….……. 25

4.4 Alhambra…………………………………………………………………………………. 27

5 ZÁVĚR……………………………………………………………………………………………………………… 30

6 POUŽITÁ LITERATURA……………………………………………………………………………………… 31

7 SEZNAM PŘÍLOH…………………………………………………………………………………………….. 32

- 6 -

ÚVOD

ODCHÁZENÍ

Projekt land artového pojetí, který jsem uskutečnila během půlročního studijního pobytu

ve Španělsku, vychází z vnitřní potřeby člověka zanechat po sobě stopu. Je konfrontací mou a

zcela nového mi do té doby neznámého prostředí. Tuto lidskou potřebu můžeme chápat jako

touhu po vytváření něčeho nového, vyjádření se, kreativitě podpořenou potřebou hledání

krásy v sobě i v okolí.

V samotném díle je stěžejní práce s figurou člověka, která dodává intimní rozměr celku.

Pracuji výhradně se svou figurou, s jejími gesty, stíny a významy. Je to pro mě osobní a zcela

nová zkušenost, zachycení sama sebe na místech, se kterými se loučím, kde zanechávám

pouhé dílo jako součást mého příběhu ve Španělsku. Zanechávám tvorbu v zákoutích, která

mě provázela každodenním životem, na místech, kde by mě někdo z mých přátel mohl

hledat.

V první části mé bakalářské práce se budu krátce věnovat oblasti akčního umění, umění,

do kterého můžeme zařadit land art jako jednu z jeho forem. V mé práci zmiňuji land art,

umění krajiny, jako umělecký směr a proud, který ovlivnil nejen mnoho umělců, jejichž díla

v mé práci zmiňuji, ale také mne.

V druhé části již přejdu k samotnému krajinnému projektu. Land artový projekt je rozdělen

do několika akcí, kdy každá je vlastním samostatným prožitkem. V každé kapitole představím

danou akci a budu se jí věnovat hlouběji věnovat, jejímu popisu, hlubšímu rozboru záměru a

myšlence umělecké akce. Důležitou roli pro mě hraje nejen prostředí, ve kterém akci tvořím,

ale i okolí, lidé, kteří procházejí tímto místem. Lidé, kteří akci pasivně, někdy i aktivně

vnímají, jsou mou vnitřní důležitou zpětnou vazbou.

Celý projekt je zdokumentován v proměně díla v čase. Akce jsou vystaveny proměnám

přírody a neodvratitelnému zániku. Chci klást důraz na to, jak se dílo mění, jak zaniká a jak se

možná, snad, přetváří v něco nového.

- 7 -

HLEDÁNÍ PROŽITKU

V druhé polovině 20. století, a to zejména mezi lety 1960 – 1970, se na scéně výtvarného

umění objevuje nový umělecký proud – akční umění. Akční umění je uměleckým směrem,

který vědomě překračuje hranice jedné disciplíny a volně přechází a inspiruje se i v jiných

uměleckých disciplínách. Tím se přirozeně stává velice těžce zařaditelným uměleckým

proudem.

Navzdory tomu vytváří nové možnosti vyjádření uměleckého záměru. Umělcům poskytuje

novou volnou tvůrčí svobodu. Někdy se akční tvorba ocitá na hranici výtvarného umění či

divadla, jindy hudby, tance nebo literatury. Můžeme jí chápat jako uměleckou reakci

na konvencemi svázanou společnost, která je obklopena často pouze materiálním světem.

Tak jako i já ve své akci Sacramonte zrcadlím své vnitřní prožitky do hlíny, je akční umění

touhou zrcadlit umění naší doby do moderní společnosti, konfrontovat sebe sama

ve svobodě s uměním.

Nové umělecké tendence se hlavně projevují v šedesátých letech, kde dávají hlavní důraz

na čistou kreativitu. Kreativita je hlavním hnacím motorem a voláním po znovuobjevení

nových uměleckých forem. Vznik akčního umění je důležitým bodem v celkovém vnímání

umění naší doby pro svůj obrovský posun v uměleckém chápání.

Pro umělce je nové chápání umění novým impulsem k tvorbě. Ve většině je už nebaví

strohost umění, které stojí stranou od obyčejného života lidí, umění studených galerií a

umělecky vzdělané elity. Umělci se snaží dělat všechno proto, aby mohli oba světy znovu

propojit. Akční umění je také snahou najít nové místo pro umění v moderní společnosti a

přáním reflektovat společenský život zpět do umění.

Inspirací pro novou tvorbu jsou pro ně nejobyčejnější střípky z lidského života, prožitky

ze zdánlivě obyčejných činností. Umělec si pak hledá každý sám vlastní pohled na svět a svou

konkrétní úlohu v něm. Prožitek je nejdůležitější součástí akce, akční umění nás vybízí

ke spontánnosti a pohnutku mysli.

Už není kladen tak velký důraz na materiál a na formu. Umělecké postupy se přetvářejí, není

tak důležité to, z čeho a jak je dílo vyrobené, jako tomu bylo do počátku 20. století.

- 8 -

Důležitější než umělecký artefakt je umělcova cesta k inspiraci, kreativita, umělecká

myšlenka a záměr akce. Středem zájmu je akce, proces tvorby a prožitek z ní teprve po ní

následuje finální podoba díla. Také proto mohou být díla pro laiky zpočátku těžko čitelná.

Na akční umění si musíme chvíli zvykat. Je hledáním. Ukazuje náš svět, který si myslíme, že

známe, ale tak, jak ho nejsme zvyklí vnímat. Akční umění přetváří úlohu umělce i diváka.

Divák může být vtažen do uměleckého procesu zinscenované umělcem bez toho, aby vnímal

svou roly jako část akce. Rozumíme tím, že se z diváka, který pasivně vnímá umění tak jak ho

znal doposud, stává součást uměleckého díla, prožitku. Nezřídka se tak může stát, že divák

není pouhým pozorovatelem, ale je nevědomky vtažen do nové role, kde se během akce

stává aktérem, či spolutvůrcem.

Také umělcova role se značně přetváří. Umělec je do své akce vtažen celou svou bytostí,

nejen hlavou, aby dílu dal myšlenku, rukou, aby ho tvořil, ale celým svým tělem.

ZÁKLADNÍ FORMY ŽIVOTA AKČNÍHO UMĚNÍ

Ze základních forem akčního umění známe happening, enviroment, performance, body art a

land art. Nutno však podotknout, že se jednotlivé proudy prolínají, inspirují a byla by chyba

se je snažit samostatně definovat.

Je nutno podotknout, že principy akčního umění nejsou tak úplně doména 20. století. Pokud

to tak chceme vnímat, kořeny můžeme zcela jistě přičítat náboženským obřadům a kultům

dávných předků.

Ptáme-li se po předchůdcích akčního umění ve 20. století, střípky můžeme sledovat již

od roku 1910. Tento rok začali futuristé pořádat velké večírky, kde se nebáli hlasitě křičet

proti tradičnímu umění. Buřičský charakter měla také ruská předrevoluční avantgarda.

Futurismus tím, že se snažil prolomit tabu, záměrně provokoval a překračoval zkostnatělé

společenské konvence směrem velice blízkým hnutí dada.

Dadaismus jako první přichází s nápadem použití náhody jako metody tvůrčí akce. Povyšuje

skutečnost na umělecký objekt, viz.ready mades, a tento fenomén Dada se nezadržitelně šíří

- 9 -

Evropou. Počátkem dvacátých let se Dada volně přetváří v surrealismus. Ten přidává nové

poznatky o roli snu v moderním umění. K tradičním provokativním večírkům, jimiž přispěli již

futuristé, zkoumá náhodu v nových souvislostech psychického automatismu. Surrealismus

vědomě provokuje společnost.

MOZAIKA UMĚNÍ 20. STOLETÍ

O vývoji uměleckých proudů na počátku 20. století by se dalo napsat mnoho, to ale nechci.

Zaměřím se spíše na to, čím přidali svůj dílek do mozaiky rodícího se akčního umění.

Futuristé nám předkládají syntetické divadlo, např. Marinettiho hra Nohy (1915), která dnes

připomíná spíše konceptuální „projekt“.1Konceptuální projekt pracuje s ideou, myšlenkou,

kterou předkládá divákovi, aby ji dotvořil ve své mysli.

Dadaisté jako i před nimi futuristé přicházejí s volným prolínáním jednotlivých uměleckých

disciplín, dá se říci, že umělci dělali od každého umění trochu. Malíři tančili, tanečníci skládali

básně a básníci hráli divadlo.

Surrealisté provokovali vlastním pochopením výstav a expozicí, čím přispěli k podobnému

typu instalace jako enviroment. Výstava by se dala popsat jako instalace mnoha předmětů,

které jsou ale vzájemně myšlenkově chápány jako jeden celek. Vystavovány byly obrazy

uspořádané v souladu či nesouladu s každodenními, jindy i bizardními předměty a nápisy,

které byly často urážlivé a provokativní. Další specifikum surrealistů bylo pořádání

tzv. „seancí“, v dnešní mluvě akčního umění nazvané jako happening. Je možné jím označit

jakoukoliv neobvyklou událost, do níž se aktivně zapojuje divák. Patří sem akce, které

vyžadují spontánnost, neobvyklost, ale mají předem připravený scénář. Umělec je ten kdo

akci nastartuje, většinou nějakou neobvyklou činností tak, že pozorovatel přirozeně reaguje

na novou situaci, to ho posouvá do role hlavního aktéra. Zúčastněné osoby si tak své role

obmění, z pozorovatele se stává aktér a naopak.

V této kapitole jsem ve zkratce vykreslila pozici akčního umění na pozadí uměleckých směrů

1. poloviny 20. století. Znát pozadí kulturního dějí je nezbytné proto, abychom pochopili a

1 Igor Zhoř, Akční umění – tvorba akcí, Akční tvorba, Olomouc: Univerzita Palackého, 1991, s.11

- 10 -

dokázali zařadit i ostatní proudy akčního umění jako je land art a body art. Právě tyto směry

jsou stěžejní pro praktickou část mé bakalářské práce, budu jim dále věnovat více prostoru

v následující kapitole.

- 11 -

REFLEXE KRAJINY

Příroda je naším domovem, vždycky jím byla. Člověk naší doby si sounáležitost s ní ne

vždycky plně uvědomuje, ale cítí touhu po něčem, co mu dříve bylo blízké.

Touhu se setkat znovu v umění s přírodou pociťují umělci v 60. a 70. letech ve Spojených

státech amerických, kde má krajinné umění své kořeny. Land art, umění krajiny, se tedy

poprvé objevuje na území USA, kde se formuje jako nový umělecký směr. Umělci už mají

dost „výroby“ umění, které jim předkládají muzea, a prostředí chladných galerií. Objevuje se

touha, umění osvobodit od pláten uzamčených v galeriích, a přitom nechat veřejnosti přístup

do nového světa umění.

Začíná se tedy tvořit v přírodě. Umělec pod svýma rukama nechává přírodu se proměňovat.

Zasahuje do ní. Land art vychází z reflexe krajiny jako základního prostoru lidského bytí.

Umělci pracují s krajinou, jako by to byla sochařská hmota určená k tomu, aby byla

přetvářena. 2 Důležitá je také koncepce díla, myšlenka, která je někdy (spolu s dokumentací)

to jediné, co po krajinné akci zůstane. Vlivem počasí jsou samotná díla přírodou přetvářena,

proměňována. Tato skutečnost je jedním ze stěžejních prvků mé bakalářské práce.

Pomíjivost.

VÝRAZOVÉ PROSTŘEDKY NAPŘÍČ KRAJINOU

V umění 20. století, zejména v Akčním umění vznikají nové úhly pohledů na úlohu materiálů

v koncepci díla. Sama „hmota“ a proces její aktivace jsou nositeli duchovního poselství.3

Umělecká díla jsou v rámci akcí vytvářena na odlehlých místech přírody. Člověk mnohdy musí

putovat, aby je mohl zhlédnout. Díla zasahují do přírody a proměňují ji. Někteří umělci se

svými pracemi pokoušení přírodu akcentovat, pro tvorbu používají přírodní materiály, jako

jsou hlína, voda, písek, kámen či dřevo. Z českým umělců můžeme připomenout např. Miloše

Šejna, pro něhož je výběr materiálů důležitou součástí koncepce díla.

2 Pavlína Morganová, Úvod, Akční umění, Olomouc: J. Vacl, 2009. s. 15

3 Ivan Zhoř, Materiálové události, Akční tvorba, Olomouc: Univerzita Palackého, 1991. s. 15

- 12 -

Každý z materiálů vyjadřuje svou konkrétní symboliku, hlína vyjadřuje pocit domova, země,

voda, jako tekutina života a prazáklad života na zemi, zpodobňuje život a jeho období. Sníh,

led, pára představují proměnlivost času ročních období, koloběh života, rození a umírání,

odcházení.

Jiní umělci naopak do přírody implantují umělé materiály. Někteří proto, aby dosáhli

kontrastu umělých materiálu s přírodními, jiní pro svůj vlastní účel či myšlenku. Můžeme zde

zmínit významného amerického umělce Roberta Smithsona a jeho masu asfaltu, kterou

nechává „řinout se“ jako slzu z útesu.

Specifickým využitím výrazových prostředků jsou charakteristická díla německého sochaře

Josepha Beuyse, který použitím netradičního materiálu – medu v souvislosti s jeho intimními

životními prožitky, vyjadřuje přírodní procesy. Jde o vyjádření symboliky přírodního

koloběhu. Procesy vznikání a zanikání, což jsou procesy, kterým i já v mé bakalářské práci

věnuji svou pozornost.

LAND ART VE SVĚTĚ

Doba šedesátých let 20. století byla ve znamení mnoha uměleckých proudů. Na jedné straně

pestrost a popularita Andyho Warhola a pop artu, na druhé straně se v západním světě

rozvíjící sochařská abstrakce – minimal art. Minimalismus dal později vzniknout

konceptuálnímu umění – koncept art, který připravil půdu a ideální prostředí pro vznik

land artu.

Důležitým bodem pro svět umění 60. let byla výstava Earth Works, v překladu Zemní umění,

která se konala roku 1968. Výstava měla veliký ohlas a dočkala se i opakování na universitě

v Ithace.

Mezi průkopníky zemního umění patří i minimalista Walter de Maria. Ten se už v roce 1968

vydává na Nevadskou poušť, kde do obrovského prostoru písku a půdy zakresluje dvě

rovnoběžky, dílo nese název Mílová cesta v poušti. Minimalista, který se vydává ve stopách

land artu, je později ještě známější dílem The Lightning Field.

- 13 -

Jedním z nejvýznamnějších přestavitelů zemního umění je bezesporu Robert Smithson.

Umělec, kterého v umělecké tvorbě fascinovaly skládky newyorského odpadu4, začíná tak

jako i většina ostatních amerických umělců začátku 70. Let, tvoří ve znamení minimalismu.

Experimentuje s materiály jako zemina, kameny a zrcadla. Snaží se především o představení

umění v opravdovém životě. Jako díla ostatních amerických umělců, jsou jeho díla velmi

masivní a finančně náročné. Nejvýraznějšího dílo, Spiral Jetty, vytvořil ve Velkém solném

jezeru v Utahu. Vystihuje autorovu myšlenku, že plná krása land artu může vyniknout pouze

v prostředí panenské přírody, ne v urbanizovaném, průmyslem poničeném světě. Jako pravý

land artový umělec se snažil krásu krajiny podtrhovat.

Za zmínku stojí i další minimalista, Robert Morris, který vyšel ze stínu galerií vstříc přírodě.

Poslední z amerických umělců, které zmíním, je Michael Heizer. Jeho land artová práce je

reakcí na tradiční „galerijní“ umění, které odmítá. Celé jeho dílo, např. Dvojitý negativ, je

charakteristické svou masivností, surovostí a velkoplošnými zásahy do terénu pomocí těžké

techniky.

O něco později zemní umění proniká z amerického kontinentu do Evropy. Za nejvýraznější

osobnost evropského land artu je považován bulharský umělec Christo. Umělec, který

studoval i umění v Praze a tvoří výhradně se svou manželkou Jeanne-Claude, je znám pro

balení objektů i přírody do látky. V šedesátých letech začíná s balením věcí každodenní

potřeby. Balené věci ztrácí svou původní autenticitu a stávají se už nerozpoznatelnými. Nešlo

zde ani tak o nový design věci, ale o nové estetické pojetí.5 Nejznámějším dílem jsou plátnem

zarámované ostrůvky na Floridě a Deštníky v Japonsku a Kaliforni. Využívá happening.

Umělcem, který je známý svými antiperspektivními kresbami je Holanďan Jan Dibbets.

Naproti tomu britský umělec Richard Long chápe svoji tvorbu jako způsob obřadu,

hlubokého souznění s přírodou. Pracuje s čistou přírodou, do které nezasahuje, pouze ji

přirozeně přetváří. Vyšlapává cestičky, sbírá kameny, ze kterých vytváří obrazce. Sám o sobě

říká, že má rád jednoduchost, praktičnost, přítomnost emoce, tichost, a zároveň prudkost

4 Sojka, Land art, Skaut, červen 2010, ročník 52, s. 26

5 Michael Lailach – Uta Grosenick (Ed.), Wrapped coast, Land Art, Taschen, 2007. s.32

- 14 -

i ráznost umění.6 Když dílo dokončí, zanechá ho přírodě, která si ho vlivem povětrnostních

podmínek bere zpět, dílo pomíjí, odchází. Richard Long je mi blízký jak provedením svých

prací, tak i výběrem materiálu, a především svým intimním vztahem k přírodě, jeho úctou a

pokorou k ní.

KŘEHKOST ČESKÉHO LAND ARTU

Na rozdíl od světového umění, kde jsou jednotlivé formy akčního umění více specifikovány a

vymezovány, v našich zemích je zemní umění spolu s ostatními tendencemi vnímáno jako

jeden celek jménem akční umění. Vzniká jen málo akcí, které alespoň vzdáleně nesouvisí

s přírodou.

Objevují se akce, které v sobě spojují prožitek přírody a vlastního těla, prolínají se zde

tendence body artu i zemního umění a to zejména formou happeningu. Land Art, který

vzniká na americkém kontinentu, přichází do Československa o něco později. Je vhodné

zmínit, že akční umění se u nás až do roku 1989 pohybovalo na poloilegální bázi. Většina

českých umělců tvořila v izolaci, a to nejen bez kontaktu s uměním na západě, ale navíc

v izolaci od široké veřejnosti, jimž nemohla být, až na výjimky, akční tvorba svobodně

představena.7 Ve vnitřní potřebě této činnosti, která byla v podstatě pro umělce koníčkem,

českým autorům nezabránila ani politická situace, ani nebezpečí perzekuce ze strany

komunistického režimu.

Český land art má v porovnání s americkými umělci spíše charakter komorní, rituální s lehce

romantizujícími tendencemi. A to jak kvůli politické situaci, tak i momentálními podmínkami

pro uměleckou tvorbu u nás. Můžeme se setkat s ryze intimními akcemi v přírodě spíše než

se surovými monumentálními díly amerických umělců. Ve většině jde u nás spíše

o komornější akce, je to dáno jak prostředky, tak i malebností české krajiny, která je velmi

vzdálená obrovským prostranstvím, rozlehlostí a monumentálností zaoceánských krajů.

6 Michael Lailach – Uta Grosenick (Ed.), A line made by walking England 1967, Land Art, Taschen, 2007.s.70

7 Pavlína Morganová, Úvod, Akční umění, Olomouc: J. Vacl, 2009. s.20

- 15 -

Je zvláštním paradoxem, že se řada našich umělců dostala k tvorbě v přírodě právě skrz

konstruktivní tendence, které u nás v šedesátých letech převládaly. Jedním takových umělců

je Hugo Demartini, který prostou intervencí do krajiny vkládá do oranice za Prahou

pochromované koule a nechává v nich zrcadlit se okolní krajinu. Demartini své kontakty

s přírodou nazýval Demonstrace v prostoru. Není ale jediný, kdo se nechává inspirovat

principem zrcadlení, stejně tak Dalibor Chatrný, Václav Cigler a také v mé bakalářské práci se

já sama zrcadlení lehce dotýkám.

Zatímco Hugo Demartini se zabýval kontrastem materiálů, další z umělců, Jan Steklík, se více

zabývám kontrastem barev, a to nejčastěji kontrastem bílé a černé, Smutek bílého sněhu.

V té době zcela ojedinělým téma ekologie bylo také inspirací Jana Steklíka a to zejména

v akci Ošetřování stromů a Ošetřování jezera.

Další umělec, jehož tvorba vždy souvisela s přírodními elementy, je Milan Kozelka. Ve svém

díle akcentuje důležitost prožívání, jak psychického tak i fyzického. Navozuje souznění

s přírodou pomocí soukromých rituálů a i fyzicky se místu odevzdává, někdy až na hranice

možností – boj v proudu proti dravé řece. Tento typ vyjádření je typický více pro body art.

I na tomto příkladě můžeme vidět to, jak se jednotlivé umělecké disciplíny volně prolínají.

Velmi blízký svým postojem k tvorbě je mi umělec Miloš Šejna. Akcentuje vztah člověka

k přírodě a jeho sounáležitost s ní. Učí se vidět přírodu okolo sebe jako nevšední zázrak. Tak

jako on citlivě zasahuje do přírody a poté se na místa akce vrací, aby pozoroval jeho

proměnu v čase, i já pozoruji, jak se stopa mého dotyku v místě mi blízkém proměňuje.

Dalším bodem, kterým je mi jeho tvorba blízká, je využití materiálu. Postupem času umělec

začal ke kresbě či frotáži využívat výhradně materiál, který se na kresleném místě přímo

nacházel. K mé práci land artových vzpomínek též pro umocnění vztahu k místu vytvářím

akce pouze pomocí materiálu, který se v místě nachází.

Šejnova tvorba vyrůstá s osobních prožitků a pocitů, které se formovaly už v autorově

dětství, kdy s rodiči a později sám navštěvoval nejrůznější přírodní lokality. Tyto výlety

později vyústily v osobitou formu putování a cest spojených se specifickým pozorováním

- 16 -

přírody.8 Vrací se na místa mu blízká, ke skalám kopcům, lomům, které zná a zde tvoří

Kontakty, krátké intimní série. Pro umocnění pocitu sounáležitosti s přírodou většinu

kontaktů provádí nahý.

Umělec, který se ve svých akcích také dotýká putování ke konkrétnímu místu a jeho

pozorování proměn v čase, je Vladimír Havlík. A to zejména land artovou akcí s názvem

Čtverec – kámen, voda, mráz, led. Umělce zde nevede snaha přírodu proměňovat, ale touha

pozorovat a opětovně putovat, nechat se místem překvapit. Nechat se okouzlit jeho

proměnami.9 V tomto případě procesy, jimiž voda prochází v zimě.

Naprosto zvláštní pozici v umění land artu zaujímá tvorba Ivana Kafky. Jeho díla nejsou ani

přírodním rituálem či obřadem, ani prostou intervencí objektu do krajiny, ale naprosto

osobitým vyjádřením. Umělec vytváří hravé a osobité instalace v přírodě, kterým

fotodokumentací dodává větší estetický charakter. Dílo, které myšlenkově inspiruje i další

Kafkovu tvorbu má název Pro soukromou potřebu. Jedná se o fetišistickou sbírku, kdy autor

uschovává do plexisklových kostek různé materiály. Kostky poté vrací zpět na místo, odkud

materiál vzal, dílo tím posouvá do vyšší konceptuální roviny. Autor si hraje s materiály,

vytváří na různých místech krychle, ze sněhu, větviček, slámy, listí, čímž poukazuje

na specifické období roku. Dalším posunem v tvorbě je, když akcentuje alogičnost použitého

materiálu, jak je tomu např. v krychli ze sněhu v krajině bez sněhu nebo v krychli z větví

v krajině bez stromů. Poslední realizace z Cyklu bez názvu je někdy nazývána „rezignace“,

protože autor, po opětovně neúspěšných pokusech vytvořit krychli z písku, své úsilí vzdal, a

tak vznikla hromada.10

8 Pavlína Morganová, Návrat k přírodě, Archetypy, Akční umění, Olomouc: J. Vacl, 2009. s. 78

9 Pavlína Morganová, Návrat k přírodě, Archetypy, Akční umění, Olomouc: J. Vacl, 2009. s. 91

10 Pavlína Morganová, Návrat k přírodě, Proměněná krajina, Akční umění, Olomouc: J. Vacl, 2009. s. 70

- 17 -

NADČASOVOST V POMÍJIVOSTI

ODCHÁZENÍ

V této kapitole bych se chtěla hlouběji věnovat popisu celého projektu. Nastínit pocity,

vnitřní prožitky, které mě vedly k realizaci projektu. Jak už jsem v úvodu mé bakalářské práce

napsala, projekt land artového pojetí Odcházení jsem uskutečnila během půlročního

studijního pobytu Erasmus ve Španělsku. Vychází z mé osobní potřeby zanechat stopu

na místech, kde jsem prožívala půl roku života. Můžeme ji chápat jako přání najít si své místo

tam kdesi. Je konfrontací mě, zcela nového, mi do té doby neznámého, prostředí a zejména

poté vyrovnání se se skutečností odcházení.

V začátku bych chtěla napsat něco málo o Granadě, místě mého pobytu. Místo bohaté

na historii, umění a kulturu. Byla to právě Granada, která byla poslední baštou muslimů,

jejich posledním útočištěm při znovudobývání Španělska katolickými vládci Isabelou a

Ferdinandem v 15. století. A to hlavně pro svou strategickou polohu v tisícové nadmořské

výšce na úpatí Sierry Nevady. Ikona historického hlavního města středověkého Granadského

království je bezesporu Alhambra, nikdy nedobitá muslimská pevnost. Po rekonquistě byla

Granada perlou umění jak muslimského, tak

především mudéjarského, a to vlivem synkretismu

umění křesťanství a islámu. Granada se nachází,

v jedné ze 17 autonomních oblastí dnešního

Španělska, Andalusii.

- 18 -

V samotném díle je stěžejní práce s figurou člověka, která dodává

intimní rozměr celku. Pracuji výhradně se svou figurou, s jejími

gesty, stíny a významy. Je to pro mě osobní a zcela nová

zkušenost, zachycení sama sebe na místech, se kterými se loučím,

kde zanechávám pouhé dílo jako součást mého příběhu ve

Španělsku.

Celý projekt je skládá ze čtyř akcí. Každá z nich, je vlastním

samostatným prožitkem. Místa, které si pro tvorbu vybírám, mě provázela každodenním

životem. Veškerý materiál, který pro tvorbu akcí používám je nalezen v místě tvorby. Je jím

jakákoliv surovina tam nalezená, která podpoří obsahovou ucelenost a záměr akce.

Na začátku kapitoly nejprve představím danou akci a poté se jí budu hlouběji věnovat, jejímu

popisu, hlubšímu rozboru záměru a myšlence umělecké akce. Důležitou roli pro mě hraje

nejen prostředí, ve kterém akci tvořím, ale i okolí, lidé, kteří procházejí tímto místem. Lidé,

kteří akci pasivně, někdy i aktivně vnímají, jsou mou vnitřní důležitou zpětnou vazbou.

Projekt Odcházení nás nejprve zve do prostředí hory Sacramonte. Hora je útočištěm mnoha

lidí bez domova, chudiny a také místem ztišení a občerstvení. Na vrcholu totiž stojí stará

kaple a pod ní pramen životodárné vody, ke kterému lidé každodenně putují. I já jsem

na vrchol putovala, ne pro občerstvení fyzické, ale pro místo klidu, pohledu do dálky.

Přírodním elementem, kterého se při této krajinné akci nejvíce dotýkám, je voda – její

zrcadlení. Zrcadlení, pro někoho pouhým slovem, pro mě snahou si najít své místo tam kdesi.

Z vrcholu hory pomalu další akcí scházíme do prostředí Las Cuevas,

místo plné prázdnoty, samoty, možná bolesti. Sacramontské

jeskyně, kde se projektem loučím i s lidmi, kteří tu žijí, místo

na první pohled pro život velice nepřívětivé. Třetí akce je situována

v ulici názvem Elvíra, místě kudy jsem denně procházela do středu

města, místě mnoha protikladů. Přesto, že je ulice celkem

nebezpečná, je kromě podivných lidí, žebráků a marockých

prodavačů také plná turistů, a lidí, kteří jejímu kouzlu nedokážou

- 19 -

odolat. Koncem této ulice vyjdeme vstříc místu, v pořadí už čtvrté, poslední, akce s názvem

Alhambra.

Na tomto místě, cíli mnoha poutníků a turistů symbolicky ukončuji svůj obřad Odcházení,

loučení se s Granadou.

Celým projektem mě provázela jedna osoba, spolužačka Petra, se kterou jsem se poznala při

studiu na místní univerzitě. Projekt ji zaujal, a tak se nabídla být jeho součástí. Souhlasila

jsem. Nabídla se mi, že akce bude dokumentovat.

Projekt jsem brala také jako možnost navázat kontakt s místními lidmi. Pozorovat jejich

chování, snažit se je do projektu ve svobodě zapojit, dát jim možnost být součástí něčeho

nového, přinést trochu spontánnosti do každodenního života. Land art jako prvek socializace.

Celý projekt je fotograficky zdokumentován ve své proměně v čase. Akce jsou vystaveny

proměnám přírody a neodvratitelnému zániku. Chci klást důraz na to, jak se dílo mění, jak

zaniká a jak se možná, snad, přetváří v něco nového. Zanechávám tvorbu v zákoutích, na

místech, kde by mě někdo z mých přátel mohl hledat...

- 20 -

SACRAMONTE

4.2.2010

Granada, Španělsko

_______________________________________

Sarcamonte, den první...

„ Toto místo bylo pro mě, jak by se řeklo, oázou pro duši. To vše hned první den, kdy jsem do

Granady zavítala. S mým příjezdem do města mě zaplavila jak vlna očekávání něčeho

nového, tak i přetlak stesku a všeho napětí ve mně. Potřebovala jsem utéct pryč, od všeho

toho nového, hlučného a tak cizího. S očima zarudlýma, tělo nevnímaje okolí, nohy šly tam,

kam se jim zachtělo. Snad si toto místo našlo mě, než že já bych si našla jej. Stoupala jsem

stále výše vstříc obzoru, unavit ještě více už tak cestou znavené tělo. Šla jsem podél hradeb

muslimského opevnění, stále výše, najít místo ticha, místa kde se mě nikdo nebude ptát...“

Místo by se dalo přirovnat k naprosto obyčejnému plácku, kam si děti chodí o nedělích hrát,

hřiště za kostelem. V neděli je tu vždy rušno, velké španělské rodiny tu vychutnávají sváteční

fiestu v chládku nedalekého borového lesíka, fotbalový plácek žije, celé místo ze své

všednodenní samoty ožije.

… pro nezasvěcené jen pouhým parkovištěm. Tento plácek v horách za městem, o nedělích

hojně navštěvovaný rodinami s dětmi k vychutnání pohody nedělního odpočinku je ale

i něčím více. Je domovem. Je kopcem, na kterém je stará

kaple, s vyhlídkou na Granadu, pramen životodárné vody,

pro všechny příchozí. Voda, která pod kaplí pramení je

požehnáním všem obyvatelům Sacramonte. Žije tu chudina.

Lidé bez domova, bez rodiny, peněz nebo svobody. Celý

kopec, čtvrť nebo hora, chcete-li, je pískovcový důl, který

- 21 -

budují svýma rukama lidé. Tomuto místu se pak budu věnovat v další kapitole při vykreslení

akce jménem Las Cuevas.

Akcí, kterou jsem zrealizovala na úpatí hory Sacramonte, ukazuji

jeho velkou důležitost tohoto místa pro mě. Od prvního dne má

pro mě velký vnitřní, až existenciální, náboj. Je pro mě

zpovědnicí, živou vodou do mých smutků. Je cílem mých

procházek.

Často jsem zde sedávala, přemýšlela, a Sierra Nevada se jevila pokaždé jinak. Tato

land artová akce začala pomalu vznikat ve chvílích, kdy jsem přemýšlela, jak vystihnout toto

místo ve mně samé a zároveň vykreslit sama sebe tam…

Na začátku pracuji s povrchem, štěrkem, kterým byl plácek pokrytý, a se svou figurou.

Obrysem postavy člověka, který musí odejít, ale touží tu něco po sobě zanechat. Do štěrku

kouskem dřívka vykresluji sama sebe sedící. Často jsem tu takto sedávala, přemýšlela, ten

výhled na Sierru Nevadu mě někdy znepokojoval, jindy uklidňoval. Dále jsem podél obrysu

svého těla začala hloubit do štěrku a hlíny jamky. Toužila jsem po tom být součástí. Být

součástí hry, která se rozezvučí po každém deštivém dni, kdy se plácek proměnil v hru

zrcadlení odrazů na vodní hladině. Vyhloubené jamky jsem naplnila z nedalekého pramene

u kaple, ve chvíli, kdy jsem čekala onu hru zrcadlení, se jamky zakalily. Hlína se prolínala

s vodou. Doufala jsem v zrcadlení, ale přišlo zakalení.

Tento prožitek mnou pohnul, jakoby si příroda

dávala na čas. Ukazovala mi svou sílu, která

má moc tvořit i ničit a my musíme jen

s trpělivostí a pokorou přihlížet. Je tu jakási

nadčasovost v dění. Zatímco já tvořím a

do svého díla vkládám sama sebe, příroda si

diktuje svou, a je to tak dobře. Někdy si

myslíme, že jsme páni světa, jindy chodíme se

svěšenými hlavami a pláčem v očích.

- 22 -

Umělci, kteří pracují v krajině, jsou si vědomi zmocňovatelského

postoje, který často člověk vůči přírodě zastává, a snaží se vůči ní být

vnímaví. Musíme si být vědomi, že my jsme Ti, kteří přírodu přetvářejí

dočasně a pak nechají dílo zanikat, proměňovat se v něco nového.

Během akce kolem prošlo pár lidí, většinou zvědavců, kteří z dálky vše

pozorovali. Po chvíli přijelo auto a zaparkovalo opodál. Vystoupil muž,

tak okolo třiceti let, s malou holčičkou. Chvíli jsme si povídali o mém projektu, poté se rád do

projektu zapojil.

Má práce má konceptuální charakter, myšlenka zrcadlit do „svého“ stínu všechna trápení i

radosti, které mě tu provázejí. Posouvám přítomnost hlíny a vody, malého plácku s pár

kalužemi po dešti, do jiné smyslové roviny. Akce je pro mě samotnou ryze intimním, vychází

z vnitřní potřeby, osobním rituálem. Využívám principu zrcadlení, tak jako jeden z našich

umělců, Hugo Demartiny, který zrcadlí na povrchu chromovaných koulí okolní přírodu a

upozorňuje na její opomíjení i já chci zrcadlit přírodu, a být její součást. Alespoň ve

vzpomínkách.

- 23 -

LAS CUEVAS

5.2.2010

Granada, Španělsko

_______________________________________

Las cuevas …

„ … v překladu znamená jeskyně. Místo turisticky známé jako čtvrť Sacramonte, dole v údolí

lákavá atrakce pro turisty, opravdové vybílené a zabydlené jeskyně, ze kterých zní

temperamentní rytmy flamenka. Malebná zákoutí, noční bary, zvuk španělských kytar a

mužných barytonů, zrající kaktusy a všechny zvoucí španělští obchodníci nabízející cetky

za „bezkonkurenční“ ceny. V noci tanečnice flamenka ve dne prodavačka doufající v co

největší zisk. Toto místo prostě musíte navštívit, jestli jste nenavštívili Sacramonte, nebyli jste

v Granadě, lákají nás pestrobarevné letáčky a plakáty na každém rohu.“

Když se rozhodneme dát „adiós“ hojně turisticky navštěvovanému údolí a vydáme se strmě

vzhůru, prostředí okolo nás se zásadně mění. Upravené pískovcové schody se kamsi ztrácejí,

místo nich už jen schody z kamení, pískové cestičky nás dovedou k místům, kde lidé bydlí

v ručně vyhloubených jeskyních. Mnohdy se mi až tají dech nad tím, co v zápětí vidím. Mladí,

staří, děti i lidé závislí, ti všichni tu žijí. V takové blízkosti

od místa turisty vyhlášeného, typicky andaluského.

Hloubí si jeskyně, nová obydlí, útočiště, domy bez čísel

popisných. Když dvakrát za rok přijde období deště,

písek se sesune. Nikdo neví, kolik lidí přijde o domov,

o život. Sacramonte, to v překladu znamená Svatá hora.

- 24 -

V land artové akci, kterou jsem v blízkosti těchto obydlí realizovala, akcentuji obrovský

kontrast prostředí, kdy tato čtvrt Sacramonte, turisticky velice frekventovaná, zrcadlí také

místa, kterým by často člověk raději nikdy nevěnoval

pozornost. Já ji věnuji.

V prostředí nikterak lákavém zrcadlím do půdy několik

postav. Možná sebe, možná lidi, kteří tu žijí, avšak člověk je

málo kdy spatří. Místo kudy žene pasák své stádo, lidi bydlící

v jeskyních v okolí, flamenko znějící z údolí, místo táboření,

večerního opíjení se při západu slunce při pohledu na Sierru

Nevadu.

Materiálem mi byli „zapomenuté“ věci všude v okolí. Skládka.

Mnoho rozbitých lahví či plechovek od piva, kelímky, obaly

od čehokoliv, kusy cihel a jiné. Tak jako Robert Smithson, bezesporu nejvýznamnější

představitel světového land artu, se ve své ranné tvorbě nechal inspirovat skládkami

městského odpadu, i já se postupně otvírám takovému pojetí akce. Nalezené věci v ní totiž

perfektně doplňují profil místa. Zanedbané prostředí koutů, kam už turistovo oko

nedohlédne. Sestavuji tvary postavy, kterou vrhám vlastním stínem. Tím chci podpořit lidi,

kteří tu žijí, nebo žít musí a zároveň je tu „zvěčnit“ na několik dní. Také ony budou spolu

s mými vzpomínkami na ně, postupně odcházet...

Tentokráte jsem žádnou společnost, se kterou bych se mohla podělit o mojí zkušenost,

neměla. Tu a tam člověk slyší hlasy z jeskyní, zvuk kytar, občas vidí někoho, kdo směřuje

svým krokem vzhůru ke staré kapli a pramenu pitné vody. Možná jsou lidi, kteří zde žijí, příliš

plaší na to, aby navazovali kontakty, byť skrze umění. A kdo se postaral o odcházení? O

pomíjivost lidského díla? O odcházení mé akce se

tentokrát nepostarala ani tak příroda, jak stádo ovcí

vedené pastevcem, které se už třetí den po mé land

artové práci porozhlédli.

- 25 -

CALLE ELVIRA

6.2.2010

Granada, Španělsko

_______________________________________

Calle Elvira …

„ … před dobou rekonquisty byla tato ulice nejdůležitější ulicí Granady. Ve středověku bylo

město obehnané obrovskou zdí a jedinou branou do města byla brána La puerta del Triumfo,

která ústila do ulice Elvíra. Dnes je tato cesta paralelní ulicí hlavní magistrály. Calle Elvíra,

v překladu: ulice Elvíra, je dobově autentická, plná marockých obchodů a ani během dne není

úplně bezpečná. I o tom jsme se při realizaci projektu přesvědčily, konkrétně téměř zdařilým

pokusem o krádež našich osobních věcí. Přesto, že je ulice celkem nebezpečná, je kromě

podivných lidí, žebráků a marockých prodavačů také plná turistů, kterým je pro své kouzlo

středověké úzké uličky vřele doporučována.“

Proč jsem si právě takové místo pro svůj bakalářský projekt

vybrala? I přes negativa, která jsem výše popsala, jsem uličkou

téměř denně procházela, měla jsem ji ráda pro její ruch a

kouzlo, pro každodenní procházení. Calle Elvira se tedy stala

neoddělitelnou součástí mě v mém příběhu ve Španělsku. Ulice,

do které ústí křivolaké uzoučké uličky vedoucí z Albaicínu,

původní muslimská čtvrti, má nesporně své vnitřní kouzlo. Tak

jako po celé Granadě i podél Calle Elvíra byli vysázené divoké

odrůdy citrusových plodů. Pro nás středoevropany věc věru

nevídaná. Není divu, že při pohledu na citrusy na dotek ruky

většinou neodoláme a jeden si utrhneme…

- 26 -

A proto základem materiálu mé další akce jsou právě citrusové

plody – mandarinky. Ovoce tak pro Španělsko typické. Tak jako

i v předchozí akci používám ryze materiálu typického pro dané

místo, tedy mandarinky a zeleň, která poblíž roste. Hlavním

záměrem je podtržením autenticity místa tvořivé akce. I přesto, že

ulice není zrovna krátká, výběr místa pro mou land artovou akci byl

zvolen velice rychle. Je jím jediný volný plácek, jediné náměstíčko

v ulici se nacházející.

Tak jako Španělé dlouhé hodiny tráví při siestě na lavičkách povídáním a užíváním volného

času, tak i já jsem svou figuru, v rámci land artové akce, umístila na lavičku na malém

náměstíčku právě při ulici Elvíra.

Při akci jsem nejdříve vyznačila obrys ležérně odpočívajícího těla. Poté jsem z trnitých

mandarinkovníků rostoucích na čtvercovém plácku otrhala jeho trpké plody, z jeho slupek a

plodů jsem akci vykreslovala. Celkovou figuru jsem doplnila také zelení, co rostla poblíž.

Při akci se velice zdařil sociální rozměr akce, ve smyslu, spolupráce s okolím při land artovém

projektu. Za dobu tvorby akce místem prošlo mnoho lidí, turistů i zvědavců, kteří

popocházeli ulicí sem a tam. Někteří nás považovali za místní zvláštnost, jiní za pouliční

umělce vybírající s kloboukem, a také ostatní, kteří bezelstně přišli blíže a do projektu se

spontánně zapojili. Naprosto specifickou skupinou diváků byli nevraživě vzhlížející úklidové

služby města Granady.

Jsem přesvědčená o tom, že to byli oni,

kdo se zasloužil o naprosto kvapné

„odcházení“ naší třetí akce. Již po čtyřech

hodinách, před první fázi fotografování

místa akce pro jeho dokumentaci v čase,

byl plácek čistě zameten a po díle tu

nebylo ani památky …

- 27 -

ALHAMBRA

8.2.2010

Granada, Španělsko

_______________________________________

Alhambra …

„ … arabská bašta, poslední domov muslimů ve Španělsku. Trn v oku katolických králů

středověku a jediná záchrana posledního muslimského panovníka Boabdila I. v Evropě. V roce

1492 byl Boabdil I. nucen odevzdat klíče od Alhambry Isabele Kastilské a Ferdinandovi

Aragonskému a uprchl do Maroka, tím byl Islám ve středověku definitivně poražen.

Po rekonquistě byla Granada perlou umění jak muslimského, tak především mudéjarského, to

vlivem synkretismu umění křesťanského a islámu…“

První land artovou akcí jsme se ocitli na úpatí hory Sacramonte, podél středověkých hradeb

jsme scházeli příkře kolem chudinských jeskyní Las Cuevas až ke středu města. Branou El

Triumfo se před námi otevřela ulice Elvíra, co nás historickým středem města dovede až

k branám nikdy nedobité pevnosti Alhambra. Překrásná pevnost plná paláců a zahrad je

místem celoročně hojně navštěvovaným turisty ze všech koutů světa.

Pevnost se rozkládá na vyvýšeném pahorku ve středu města. A přesto, že na jihu Španělska

je obrovský problém se zavlažováním, arabové již ve středověku vymysleli způsob jak vodu

s hor odvádět. Díky jim se Alhambra může pyšnit

obrovskými zahradami a parky, které zajišťují vánek,

chládek, svěžest a stín i v těch nejteplejších dnech v roce.

Pevnost je nejen pro svou polohu oblíbeným cílem

procházek jak pro cizince tak pro místní.

- 28 -

V pořadí již čtvrtá a závěrečná akce mého krajinného projektu je

uskutečněna právě na jednom z mnoha nádvoří arabské pevnosti.

K pevnosti mám zvláštní intimní vztah pro mnoho vzpomínek. I

přesto, že jsem nebydlela úplně v centru města, z okna mého

pokoje byl krásný výhled na Alhambru. Nejen první ranní pohledy

směřovaly právě k pevnosti, ale byla i cílem mnoha procházek,

rozhovorů na které bych nerada zapomněla. Ráda jsem právě zde strávila dlouhé hodiny

sdílením společného času s přáteli. Alhambra je pro mě místem, kde je snadné zastavit čas.

I proto jsem právě v této krajinné akci tolik akcentovala dimenzi času, jak budu dále

popisovat. Projekt má vyjádřit člověka v čase, snažit se zachytit okamžik, který tak rychle

pomíjí, odchází...

Land artovou akci jménem Alhambra jsem realizovala tak, že jsem na jednom z volně

přístupných nádvoří, obkreslovala do písku stín své figury. Tento proces jsem zhruba

po půl hodinách znovu opakovala a přitom sledovala, jak se stín přetváří …

Každý z promítnutých „obrazů“ jsem akcentovala přírodninou, která se na nádvoří nacházela.

Tímto postupem se mi před očima vytvářelo nové dílo. V čase jsem zaznamenávala jakýsi

graf sebe na místě mě tak blízkém do přírodniny tak nestálé jako již písek je.

To nádvoří, které jsem si pro akci vybrala, bylo jedno z těch, na kterých návštěvník odpočívá,

než přijde hodina prohlídky. Díky velkému množství lidí na nádvoří během mé práce nebyla

nouze o navázání kontaktu s okolím. Jedinou nesnází mi byla ochranka objektu, která si

myslela, že si tímto způsobem snažím vydělat nějaký ten drobný peníz, a tak měli v úmyslu

mě vyvést. Když jsem je však přesvědčila o tom, že

nežebrám, nic neničím, ani nepohoršuju návštěvníky,

ochranka objektu mi musela dát za pravdu, že ostatní

návštěvníci spíše vnímají můj projekt jako kulturní

zpestření dne, než jako výstřednost. A tak tomu taky

bylo.

- 29 -

S akcí jsem pokračovala až do té doby, do kdy to bylo možné, než mi stín jedné z věží zastínil

dílo. Lidé mnoha národností se o akci zajímali. Vysvětlovala jsem, co to pro mě znamená mít

prostor pro vyjádření sama sebe. Celý projekt chápu jako určitý

způsob obřadu, určitého souznění s místem. Tak jako i Richard

Long, land artový umělec, který svými akcemi ve formě obřadu

hluboce souzní s přírodou, dílo tvoří a pak jej nechává přírodě,

která si ho vlivem povětrnostních podmínek bere zpět a dílo

pomíjí, i já poté, co dílo dokončím, ho zanechávám svému osudu.

Po několik dní jsem se vracela na Alhambru a zkoumala, hledala

postupně ztrácející se stopy po mé práci v písku, stopy mizely,

odcházely…

- 30 -

ZÁVĚR

Realizace této práce pro mne byla životní zkušeností a výzvou. Zvolila jsem si téma velice

osobní. Má práce je vlastně takovou vzpomínkovou knihou, portfoliem vzpomínek na čas

trávený studiem v zahraničí. Novou zkušeností pro mě bylo vyjádření sama sebe

prostřednictvím land artu. Poznala jsem další alternativu tvorby umění, což mě nesmírně

obohatilo. Osamění, které jsem prožívala zpočátku mého studijního pobytu, se symbolicky

proměnilo v sérii akcí, kterými se loučím s místem, kde jsem zanechala kus svého života.

Některé vzpomínky zůstávají a zůstanou, ty co mají odejít, odejdou, tak jako jsem i já musela

v jeden den odejít.

- 31 -

ANOTACE Jméno, příjmení: Marie Šimonová

Katedra: Výtvarné výchovy

Vedoucí práce: Doc. Mgr. Vladimír Havlík

Rok obhajoby: 2011

Název práce: Odcházení

Anglický název: Leaving

Anotace v češtině: V bakalářské práci se orientuji na téma opuštění místa, kde člověk prve delší dobu působil. Popisuji své pocity a umělecké záměry, které mě vedly k vytvoření land artových akcí s názvem Odcházení během pobytu v zahraničí při stáží Erasmus ve Španělsku. V teoretické části se zabývám děním na umělecké scéně 20 století, a to zejména lety 1960 – 1970, kdy se land art v umění objevuje. Praktická část zahrnuje popis a dokumentaci čtyř krajinných akcí, které jsou stěžejním obsahem mé práce.

Klíčová slova v češtině: Land art, příroda, odcházení, Španělsko

Anotace v angličtině: My bachelor thesis inquires into the subject of leaving a place where one has functioned for some time. I describe my feelings and artistic intentions, which led me to create land art events called Leaving during my stay abroad with the Erasmus program in Spain. In the theoretical part, I pursue the events on the artistic scene of the 20th century, mainly between the years 1960 and 1970, where land art appears for the first time. The practical part includes the description and documentation of four scenic events, which form the fundamental content of my work.

Klíčová slova v angličtině: Land art, nature, leaving, Spain

Přílohy vázané v práci: CD

Rozsah práce: 33 stran

Jazyk: Čeština

- 32 -

POUŽITÁ LITERATURA A PRAMENY

Jiří Vávra, impresionismu k postmoderně: dějiny vizuálního umění, Nakladatelství Olomouc,

2001. ISBN 80-7182-120-9

Sojka, Land art, Skaut, červen 2010, ročník 52, s. 26 – 27

Igor Zhoř - Radek Horáček - Vladimír Havlík, Akční tvorba, Olomouc: Univerzita Palackého,

1991. ISBN 80-7067-074-6

Pavlína Morganová, Akční umění, Olomouc: J. Vacl, 2009. ISBN: 978–80-904149-1-4

Michael Lailach – Uta Grosenick (Ed.), Land Art, Taschen, 2007. ISBN 13: 978-3-38228-5613-0

artmuseum.cz, vyhledáno 24. 10. 2010

Pavlína Morganová, Akční umění, vlatní audiozáznam z přednášky dne 3. 11. 2010, Olomouc

Milan Knížák, Akce po kterých zbyla alespoň nějaká dokumentace 1962-1995, Praha: Gallery,

2000. ISBN 80-86010-26-0

Veronika Zboranová, Zorka Ságlová’s Landscapes (exhibition, Louny, Galerie Benedikta Rejta

/ Benedikt Rejt Gallery, 28. 10. 2007 – 3. 2. 2008), Ateliér, 2008, č.1, s.4

Nový akademický slovník cizích slov A-Ž, 1. vyd, Academia, 2007, 880 stran, ISBN: 978-80-

200-1351-4

Všechny použité fotografie v mé bakalářské práci jsou z mého osobního archivu

- 33 -

SEZNAM PŘÍLOH

1. Sacramonte

2. Las Cuevas

3. Calle Elvira

4. Alhambra

1. SACRAMONTE

4.2. 2010

2. LAS CUEVAS

5.2. 2010

3. CALLE ELVIRA

6.2.2010

4. ALHAMBRA

8.2.2010

Marie Šimonová