Milí čtenáři,

naše vysoko, rychle a daleko skákající blárská Klokanice si přeje věnovat toto číslo Zpravodaje Paule Radcliffové, držitelce současného světového maratónského ženského rekordu (z r. 2013, trať 42,195 km uběhla v čase 2.15:25).

Klokanice prohlásila, že tak rychle by si to neodskákala ani ona a že by tedy velmi ocenila, kdyby zde byla uveřejněna na fotografii spolu s obdivuhodnou Paulou.

Jistěže Klokaničino přání rádi plníme! Na konci Zpravodaje se pak dozvíte náš maratónský čas a pochopíte, jak moc si Pauly za její výkon vážíme i my!

Blárský Zpravodaj č. 24Jak jsme šly maratón

Jak jsme vůbec přišly na to, že chceme jít maratón? Inu, v létě roku 2016 náš bratránek jménem Matyáš vykonal pozoruhodnou věc. Uběhl 101 km ve švýcarských Alpách okolo Eigeru a zdolal trať s celkovým stoupáním 6.700 m a stejným klesáním za 17 hod. 36 min.

Hm, dozvěděly jsme se to, pravda, trochu nerady! Vždyť jak jsme do té doby byly pyšné na to, že jsme pěšky zdolaly 60km trasu mezi JČ rybníky z Deštné do Č.Budějovic za 15 hod. (viz Zprav. č.18). Nebo jak jsme letos v létě vystoupaly na Monte Gottero, 1639 mnm, celkem sice jen 18 km, ale s převýšením 1400 m, za ca.7 hod. (viz Zprav. 22). A teď takováhle konkurence! Jak se můžeme po Matyášově běhu chlubit s našimi procházkami?!?

Ale nešť - máme aspoň další sportovní inspiraci. A tak nás hned napadlo, jak dlouho bychom asi šly maratón. Pojaly jsme to ovšem zároveň jako poznávací túru jihočeskou krajinou.... až si tedy prohlédnete švýcarského Matyáše, otočte dále a přeneste se na nádraží v Kamenici nad Mocnými Duby dne 22.10.2016...

P.S.: U Matyášovy fotografie chtěl být zase náš pan medvěd Brundiblár. Ten s Blárou přece kdysi vystoupil na Velký Javor a dodnes na to vzpomíná!!!Jistěžě jsme jeho prosbu neodmítly!

Po delší době jela Prima R opět dráhou. Železnicí. V 16.59 nastoupila do vagónku taženého fialovou lokomotivou a po úzkorochodné trati se nechala vézt přes lesy a pole a louky. Srny se shromažďovaly kolem trati a provolávaly slávu a zajíci panáčkovali. Byl to vskutku zvláštní pocit, nemít v ruce volant a přesto jet!

Mezizastávka. Dále do Tábora, k Primě Lále, bylo nutno pokračovat po trati s širokým rozchodem, vlakem ČD. Přestávka 20 minut.Minivláček se mezitím otočil a čekal také...

Prima R byla napjata: jestlipak se obrataňské nádraží od výletu v roce 2012 zlepšilo?- Hm, oprýskaná cedule nedávala tušit nic dobrého...

Ach, zrcadlo, zrcadlo, které nádraží na světě je nejzpustlejší a nejzaplivanější?

Honem pryč! - Ve vlaku už to bylo zase příjemnější...

U fotografie atraktivní čekanické kočky Elvisy si přál být umístěn blárský pan Černý Kocour. Jistěže jsme mu to neodmítli!

Prima L nelenošila a v rámci pochodového tréninku přišla Primě R naproti na nádraží. Primy proběhly velmi chladným nevlídným večerem a vmžiku už seděly s čajovou konvicí v čekanickém domečku u kamínek - s vynikající cmundou, kterou mezitím dozlatova usmažil pan Milan.Prima Blanka ve vzdálených Budějicích jen tiše záviděla!

Přišlo ráno a Vy už vlevo v šerosvitu vidíte Primu L, jak pózuje před měšickým zámečkem. Z Měšic je to po značených turistických trasách do Kamenice nad Duby téměř přesně maratónská vzdálenost: cca 43 km. Je 7 hod.10 min., pochodová sekce Bláry je připravena. Výprava začíná, maratónky startují - za teploty lehce pod nulou.

Na konci Měšic už se téměř rozednilo a přesně v okamžiku, kdy jsme míjely poslední domky, zhaslo pouliční osvětlení.

Pamatujete? Když jsme šly před čtyřmi lety z Tábora do Deštné (viz Zpravodaj 8), dálnice D3 u Měšic byla čerstvě dostavěná, ale ještě neotevřená. Teď už nám nad hlavou produněl nejeden kamion. První kilometry pochodu, zhruba do poloviny Turoveckého polesí, vedly poblíž dálnice - a její neutichající hluk nebyl dvakrát roztomilý...

„Jen jsme šly, ale podzim kolem nás ubíhal.Neběžely jsme my, to krajina se rychle proměňovala.Barvy se míhaly a Parsifal zvolal:Zum Raum wird hier die Zeit!“

(Sovy Hovy, ze sbírky Blárský podzim)

Naše milé blárské Sovy Hovy jsou vyhlášené básnířky. Prosily, zda by jejich nové verše mohly být zveřejněny již v tomto Zpravodaji. Jistěže jsme jim rády vyhověly!

Rybník Jezero

Pluje kachna v rybníce, na b ehu je dub.řV rybníce žil sumec - a tu kachnu slup!Blanka s lo kou ztroskotala. Blížily se mraky.ďKdyž do vody vypadla, sumec ji slup taky! (Sovy Hovy, ze sbírky Blárský podzim)

Slunce vyšlo ten den velmi prazvláštně - chvílemi to vypadalo jako černobylský výbuch zdálky - a hned se zase ukrylo. Ale nemohly jsme si na počasí stěžovat - zima byla sice taková, že si Prima R si musela už v Měšicích nasadit kapuci, ale - navzdory předpovědím nepršelo. Přičítáme tento zázrak působení choustnického Jana Nepomuckého, který nám před čtyřmi lety daroval 1 Kč.

Rybník Starý Kravín

Vstupujeme do přírodního parku Turovecký les. Opouštíme zelenou, dál po modré. Ke Kravínu 1 km, do Choustníka 11,5.

Dvůr Kravín. Stále v rekonstrukci. Je čerstvě oplocen a plot a značení nám trochu zamotaly naše jinak moudré hlavy. Ale překážku jsme samozřejmě zdolaly.

Za Kravínem jsme se musely probojovat vysokánskými travinami, ale i ty jsme zdolaly a odměnou nám byla romantická procházka po břehu Lučního rybníka.

Srdce každého milovníka dubů se tu rozbuší.

Rybník Nečisto.

Turovecký les. Všechno ojíněné a namrzlé.

Tuhle cestu jsme už před čtyřmi lety nazvaly Cesta přenádherných kamenů. Na fotografii to bohužel nevynikne - ale jeden byl hezčí než druhý!

I takhle uzou ká byla chvílemi naše cesta. Helikoptéry nás ale letos nerozptylovaly, takže už jsme z ní nesešly!č

Nebyl to jediný hrůzný obrázek z kruté přírody (my jsme ji nezašláply!). Inu - je vidět, že se blížíme k Dlouhé Lhotě!

V našem oblíbeném Hájku jsme se posilnily rohlíkem s pepřem a zapsaly se do návštěvní knihy. Představte si, právě den před námi tudy prošel pan Ernest Zederbauer, turista a historik z rakouského města Weitra (Vitoraz). Takový čilý mezinárodní turistický ruch!!

Konečně z Turoveckého lesa venku - a hleďme, slunce! Kdo by to býval řekl??

Ale jak ani nebe ještě nebylo bez mráčku, tak ani naše putování nebylo vždy veselé. Vždyť je před námi ono od začátku obávané místo hrůzy - kravín v Dlouhé Lhotě! A obavy byly na místě - už zdálky nevěštila chmurná budova a okolí nic dobrého!

Ne, nic se nezměnilo, jedině snad k horšímu. Zaplachtované, zatrubkované, a zase v bahně... Navrhujeme „Farmě“ Jasance změnu jména. Co třeba Hrůzanka? Děsinka?Prima R se ani neodvážila pomyslet, že máslo v právě snědeném rohlíku bylo možná z mléka nebohých stvoření z Dlouhé Lhoty a že se tak možná stala mlčící spolupachatekou!

Říká se „jaký kravín, taková ves“. Na celé cestě jsme nepotkaly tak ošklivou a nevkusnou vesnici jako Dlouhá Lhota. Tyto dva holubníky byly nejhezčí stavby ve vsi.

Ale chválabohu - každá Lhota někdy skončí, i když je Dlouhá.

Krásné XXL lavičky během 4 let ztratily trochu ze svého lesku. Provozovatelé Jasanky-Hrůzanky by je měli natřít jako pokání!

Kde jinde by si mohli vystavět takový zpupně trůnivý antropocentrický posed než v Dlouhé Lhotě?

Mohou lesní cesty u Dlouhé Lhoty vypadat jinak??

Ale už se blížíme se k Choustníku, prokletí Douhé Lhoty se láme. Johannes von Nepomuk nás vítá prvními slunečními paprsky.

Když barvy víří českým lánema bříza tahá za vlasy,tu zlepšuje se počasí,tu sova ještě je svým pánem.

Sovy Hovy, ze sbírky Blárský podzim.

Areál choustnického závodu na výrovu (-pardon, výrobu - sovy se neustále schválně přepisují) tuze dobrých smažených brambůrků Bohemia Chips, mňam chroust! Bohužel nečekala uvítací komise s ochutnávkou a do objektu střeženého psy jsme se s kočičími chloupky na oděvu neodvážily

Pohleďte aspoň, jak krásně starobylou benzínovou pumpu mají v Choustníku!

A už jsme na choustnické návsi a pro jistotu kontrolujeme, zda nám Nepomuk nepřichystal zase peněžní obnos (nebo sáček s brambůrky).

Ne; ale tentokrát nám připravil mnohem hodnotnější překvapení... otočte!

Tak tohle je kocour Angel (čti Andžel) Krátkoocasý, náš nový přítel z Choustníku. (Jméno NEMÁ po německé kancléřce, nýbrž po naší bílé toskánské kamarádce Angele (čti Andžele), která s námi a svými koťátky bydlela u města Vinci, v Ceretto Guidi.)

Angel na nás čekal před hostincem na růžku.Vyložily jsme si to tak, že se tam máme občerstvit. Do otevření zbývala asi čtvrthodina, ale lavice venku byly už vyhřáté sluncem, tak jsme i s Angelem pojedly z našich zásob. Pak vyšel hostinský a Prima L nedala jinak - maratón bez čaje s rumem prý není žádný maratón. Prima R s tím souhlasila a rozhodnutí to bylo správné.

Milý Angeli, tímto Tě moc zdravíme a doufáme, že se zase někdy v Choustníku setkáme!

Posezení s Angelem a rumem nám vlilo do žil nový elán a než jsme se nadály, byl choustnický les i se skvělým hradem za námi a my vyšly na silničku vedoucí do Mlýnů.

A vůbec nám nevadilo, že Paula Radcliffová by tou dobou byla už dávno v cíli maratónu...

Pozor, motorkáři, na lesní zatáčky...

Mlýny jsou velmi příjemná ves a nebylo tam moc staveb, které by její idylický charakter rušily. Podivné stavení na obr. vpravo, hned na kraji vsi, bylo spíše výjimkou - dál už to bylo lepší...

No jistě... to by bylo, aby Prima Blanka neměla svou nemovitost i v Mlýnech...

Nehromaď, Primo B, chalupu na chalupu, když nestíháš údržbu!

A vida - do Černovic už jen 9 km, za chvíli budeme v polovině cesty.

Ohlížíme se zpátky na romantické Mlýny a Choustnickou horu.

Cesta vedla přes jistě velmi nebezpečné, tajuplné úseky. Třeba tahle nenápadná ohrádka: „nebezpečí výbuchu“! Co se tam asi skrývá??

No vida, a jsme v Pazdernách. Vpravo pěkné pazderny samotné, vlevo ohavné víkendové chatky (pohledu na ně Vás rádi ušetříme).

A z Pazderen hop a skok - a jsme ve vsi Vlčevsi. Vilní vlci tam u vily vijícím vílám neyli, zato bodří venkované lovili ubohé ryby z návesního rybníku.

Neposlušná holčička se vydala až doprostřed vypuštěného rybníka, zapíchla se v bahně a museli ji vyprošťovat, ale přičítáme jí k dobru, že nezačala brečet.

Ovárek a alkohol čekaly na břehu, ale pan prezident nepřijel. Je možné, že se pan Ovčáček bál vlků a pan Forejt už si asi bahna užil dost.

Ve Vlčevsi jsme objevily krásný bílý romantický dům - jako by vypadl z románu Adalberta Stiftera Pozdní léto (Nachsommer).

Ale také jsme tam našly další z domů Primy B. Právě si tam rozvěsila prádlo a šla asi na výlov.

Z Vlčevsi do Kamenice nad Dubinou je to už jen 20 km. „Zelená pro naše kroky“ nás opravdu vedla po zelené.

Tak tohle už je lepší, než strašlivý kravín v Dlouhé Lhotě, nemyslíte?

Dej pozor, Primo Lálo, tady si krávy a býci můžou totiž dokonce ponechat i své rohy!

Na Primy mé oko hledí, jak sva inu u mne jedí.čVítej Lálo, vítej Radko, škoda, že jste tu jen krátko.Za tmy a jste zas v dom , s krásnými sny jenom o m .ť ě ě- Snad nevzbudí vás v tru foukání i táhlé teskné ě č soví houkání. (Sovy Hovy, ze sbírky Blárský podzim)

Svatá Anna. Staré poutní místo. Na poutě sem za svou patronkou chodila i naše prababička Anna z Hojovic.

Ve svatoannenském lese mají neuvěřitelné krásně zeleně lemované cesty. (To je zase ta „Zelená pro naše kroky“.)

Boží muka v lese na poutní cestě mezi Černovicemi a Svatou Annou. Tady si prababička jistě dávala svačinu.(Jaký je původ annenských božích muk se nám nepodařilo vypátrat.)

To je ona, světice. S Annou jsme se ještě nesetkaly, viděly jsem zatím jen hlavu a ukazováček sv. Kateřiny v Sieně - a kousky kutny sv. Františka (ve Florencii?) ☺

Černovice na obzoru! V pozadí lesy, do kterých vystoupáme za chvíli...

Taková zima a přece ještě na naši počest rozkvetlo mnoho kvítků...

Annenská kaple na okraji Černovic

Ne, opravdu se nám sem nepřipletla fotka z Benátské expedice! Jsme vskutku v Černovicích, celý ten pikantní lví dům uvidíte na ještě další straně...

Tak to je on, černovický lví dům...

A jistě jste se dovtípili, komu asi tak může patřit...stejně jako ten vpravo dole...!

Pes v okně v nás poznal kočičí lidi a mohl se ztrhat štěky.

Ale ať si hloupý pes štěká. Nás teď čeká sladká přestávka! Nedoufaly jsme, že kavárna Budík by mohla mít v sobotu ve tři hodiny ještě otevřeno - ale měla!!!

Maskován pod názvem Obchodní dům Janeček, ukrývá se v Černovicích u náměstí tento ráj budíků, dortíků, bonbonů, kávy, čokolády...to jsme na žádném pochodu ještě neměly!

Blárské mimořádné bravo patří panu Pavlu Janečkovi, který obchodní dům (3. v republice!) svého dědečka krásně opravil a přízemí pronajal táborské budíkovské kavárně.

Primo Blanko, to zíráš, co všechno na našich pochodech zažijeme, viď?? Příště už půjdeš jistě s námi!

Vzdálený hlas našeho pana mlsného medvěda Brundiblára nám přikázal, že si máme dát velkou horkou čokoládu. S medvídkem ve šlehačce...

A vzdálený hlas Pauly Radcliffové nám radil, ať si k tomu nedáváme dort. Naštěstí jsme poslechly - už bychom se totiž asi nezvedly - tak vydatná ta čokoláda byla!

Ve 3 hodiny ale všechny cukrárenské budíky zazvonily a my jsme vyrazily dál - tentokrát už po červené - a s potěšením jsme zjistily, že nám zbývá jen 13 km a ne 15, jak jsme myslely.

Černovický kostel patří k těm z mála v Čechách, které mají samostatně stojící zvonici. Dovnitř jsme nenahlížely, ale Prima R vám dnes už může prozradit, že to rozhodně stojí za to!

Černovickým zámeckým parkem.

Tudy, po téhle úzkokolejné trati, včera Prima R projížděla.

Vystoupaly jsme nad Černovice, prošly roztomilou miniosadou Stružky, vstoupily do hlubokého lesa a na rozcestí Stružky jsme se potěšily informací, že už máme posledních 10 km. Jdeme stále po červené.

Stromy rostou hlavou dolů?? Ne, je to lesní rybníček.

A před hájovnou Staré Hutě přišel Lálin zlatý hřeb - pardon, hřib - dne.Čekal na ni hned za příkopem u cesty.

Nebyla vůbec k utišení!

Staré Hutě.

U Huťského potokauž tetřev sic netoká,avšak radost budí v náskdesi v dáli soví hlas.

Zda sova, symbol moudrosti,nás čerstvou myší pohostí?

Sovy Hovy, ze sbírky Blárský podzim

Další hájovna: Hřeben.Učesané jsme se vydaly na cestu z lesů do civilizace.

Z lesů jsme definitivně venku. V Nové Vsi nás přivítal - no že vypadá jako jelen??

Byl to ale kozel a mečel nám v ústrety o sto šest. A krásně voněl ☺

V Nové Vsi byli dobře informováni, že dnes jejich obcí bude procházet budoucí DalajLála a vyvěsili na její počest vlajky. Neukrývá se v Nové Vsi nějaká tajná buňka Pražské kavárny??Nezaspaly zase tajné služby??

Slunce ještě ani nezapadlo a už jsme absolvovaly poslední velké klesání a stoupání na silnici mezi Novou Vsí a Kamenicí pod Dubem. Necelý 1 km do cíle, domečku v zahradě Lorda Byrona a Donny Buntinelly.

Nesmíme zapomenout na oficiální traťové černobílé komisařky, které přísně dohlížely, jestli na posledních stovkách metrů nešvindlujeme.

Hle: oficiální traťové protokoly.Pozorným čtenářům neujde, jaké jsme dosáhly max. rychlosti: 66,6km/h! Tak to i Paula závidí -?!- Dobrá: je to ďáblovo číslo, tak ho nebudeme pokoušet a přiznáme barvu: z Čekanic do Měšic, tj. do výchozího bodu, nás svezl pan Milan francouzským Peugeotem - Prima L ale měla již zapnutý měřič... proto tedy 66,6 ☺

Naše Blárská Francouzská Liška volá, že ona jediná ještě v tomto Zpravodaji nebyla zmíněna a že chce mít svou fotografii právě tady, u zmínky o francouzském automobilu. Jistěže její přání rádi plníme!

A nakonec nás ještě napadá: vždyť my už jsme vlastně maratón běžely! A ne lecjaký - přímo berlínský, v r. 2007! Sice jsme spolu se závodníky popoběhly jen 100m na zkoušku, ale taky se to počítá. Paula se tehdy nezúčastnila - ovšem stejně jsme ji ještě neznaly...

Vyhrál tenkrát s časem 2.04:26 Etiopan Haile Gebrselassie a zároveň na naši počest vytvořil světový rekord. Byl ale, chudák, zklamaný: chtěl to uběhnout jen za 2.03... ☺ Zatracená půlminuta, no řekněte!

Donna Buntinella byla ráda, že jsme doma a že jí dáme večeři. Za chvilku dorazili i pánové Martin a Milan, naložili Primu L do Peugeotu a odvezli si ji domů do Tábora. Všem se nám v noci spalo dobře. A to je už všechno, co jsme Vám dnes chtěly povědět...Maratónům zdar, i těm neběženým! A jižním Čechám taky, to se rozumí samo sebou. Mějte se do příštího Zpravodaje pěkně - papaí!

Fotografie: Blára, Wikipedia

www.blara.mypage.cz

Navštivte:

© Blára 2016