Téměř každý týden v roce můžete zastihnout Bucka Brannamana na cestě mezi semináři, které pořádá pro majitele koní. Učí je lépe porozumět koním a založit svůj vztah s koněm na důvěře a respektu, oproti vžitému kultu násilí. Jeho metody jsou založeny na komunikaci s koněm, správném pochopení signálů, jež kůň vysílá, a vytváření pocitu bezpečí, který je nezbytný k dosažení pravé jednoty. Buckova znalost problematiky správného obsedání mladých koní a nápravy koní problematických se již stala legendární. Bucka poznáte i v hlavní postavě bestselleru a filmu „Zaříkávač koní“, pro niž se stal předlohou. Hlavním důvodem jeho správného chápaní je však vlastní životní zkušenost s tím, jak se cítí vystrašená a osamělá bytost. Buck vyrůstal v rodině, kde otec neváhal používat hrubého násilí na svých dětech, jejichž jediným přáním během bezesných nocí bylo dožít se rána. Bucka zachránilo umístění do pěstounské péče, kde pochopil, že jeho vykoupení a záchrana je práce s koňmi. V knize „Za hlasem ztracených koní“ Buck vypráví příběhy ze své cesty životem, které jsou dojemné i humorné, ale především inspirující. „Principy mé práce jsou o životě, o tom, jak žít svůj život tak, abychom nebyli ve válce ani s koněm, ani s druhým člověkem,“ píše Buck. Tato bohatá a hodnotná autobiografie poskytuje návod na to, jak svůj život proměnit v pozitivní a harmonickou existenci, ať již v přítomnosti koní či bez nich.

a William ReynoldsŽivotní příběh jednoho z nejznámějších

amerických horsemanů

„Co se týká koní, Buck Brannaman je napůl guru, napůl psycholog a celou svou bytostí kovboj. Je to muž devatenáctého století, který se ocitl ve světě století jednadvacátého, a jeho životní příběh je nejen inspirativní, ale i velmi poučný.“

Tom Brokaw

„Buck Brannaman patří mezi několik nadaných horsemanů, kteří svým koním při práci nabízejí místo pokoření vzájemnou důvěru a porozumění.“

Robert Redford

„Buck Brannaman není obyčejný horseman. Demonstruje pro nás způsob, jak proměnit vystrašeného koně v nejlepšího přítele, způsob, který vychází z respektu a vzájemné důvěry oproti zažitým stereotypům tradiční práce s koňmi.“

Smithsonian Magazine

Original

�e Lyons PressGuilford, Connecticut�e Globe Pequot Press

B

UC

K B

RA

NN

AM

AN

Za

hla

sem

ztr

acen

ých

kon

í

nakladatelství koněmilné literatury

HARMONY

2007

ZA HLASEM ZTRACENÝCH KONÍ

Životní příběh jednoho z nejznámějších amerických horsemanů

Buck Brannaman a William Reynolds

Za hlasem ztracených koní Buck Brannaman a William Reynolds

Copyright © 2001 by Buck Brannaman and William Reynolds

Photo © Buck and Mary Brannaman Translation © 2007 Barbora Krýsová Editors © 2007 Lucie Zikmundová

Design © 2007 Václav Bořánek Czech edition © 2007 by Nakladatelství HARMONY, s. r. o.

Z anglického originálu The Faraway Horses (The Lyons Press, Guilford, Connecticut, division of The Globe Pequot Press, 2001)

přeložila Barbora Krýsová Redigoval Jan Krýsa

Typografie Václav Bořánek použité písmo: Andulka Book Pro

Střešovické písmolijny

Vydalo Nakladatelství HARMONY, s.r.o.Oldřiš 28,

378 52 Jindřichův Hradec www.nakladatelstviharmony.cz

e–mail: harmony@nakladatelstviharmony.cz tel.: 724 182 369

vydání první

Vytiskla Tiskárna RUCH, spol. s r. o. Dr. Milady Horákové 82

460 06 Liberec

ISBN 978-80-903484-3-1

Poděkování

Dobrý nápad pro napsání knihy začíná stejně jako mladý kůň – velké naděje, ale

vše záleží na pokračování v započaté cestě. Během čtyř let, kdy jsme pracovali

na této knize, do našeho života vstoupili lidé, kteří významně ovlivnili vývoj

tohoto projektu. Zvláštní poděkování si zaslouží Betsy a Forest Shirleyovi,

Tom Brokaw, Robert Redford, Patrick Markey, Bernie Pollack, Kathy Orloff,

Donna Kail, Craig a Judy Johnsonovi, Suzanne a Paul DelRossi, John a Jane

Reynoldsovi, Lindy Smith, Verlyn Klinkenborg, Chas Weldon, Joe Beeler, Elliott

Anderson, Adrianne Fincham, Steve Price a Jesse Douglas. Děkujeme Tonymu

Lyonsovi z nakladatelství Lyons Press za pochopení a Rickimu Gadlerovi za to,

že to s námi vydržel.

Největší díky však zaslouží ženy, které nám nikdy nepřestaly věřit – Mary

Brannamanová a Kristin Reynoldsová.

Buck Brannaman a Bill Reynolds

7

Předmluva

Můj „život“ s koňmi začal až v dospělosti, přestože jsem už od dětství toužil

po malém poníkovi. Jako dítě padesátých let a syna televizního technika

nemohl můj život minout vliv nástupu televizních westernů. Svůj hlad po

dobrodružství s koněm jsem hasil sledováním snad každého westernového

filmu, což neuniklo pozornosti mých rodičů. Žili jsme v městské čtvrti,

v domku ze tří stran obklopeném sousedními domy, takže propašovat koně na

naši malou zahrádku bylo nemožné bez demolice okolních budov. Pochopitelně

jsem znal a chápal problematickou situaci, ale nehodlal jsem se vzdát. Rodiče

statečně bojovali a přišli s nabídkou jezdeckých hodin a výletů na turistické

ranče během školních prázdnin, ale nic z toho nebylo dost.

První kůň vstoupil do mého života, když mi bylo kolem dvaceti. Byla to

tmavá hnědka plemene Quarter Horse s oškubanou hřívou a ocasem – v mých

očích byla prostě perfektní. Život byl fajn, ale měl jsem tušit problémy, když

nám trvalo tři hodiny naložit ji do sousedova vozíku. Bylo třeba spousty

různých provazů a kladkostrojů, hodně křiku a nadávání, ale nakonec to

klaplo. Mé dobrodružství mohlo začít.

***

V roce 1985 jsem potkal Bucka Brannamana. Bylo to v aréně v Malibu

v Kalifornii a v žádném případě jsem si nechtěl nechat ujít příležitost uvidět

kovboje z Montany při práci s bandou místních koňomilů. Již jsem o Buckovi

něco věděl od mého přítele Chase Weldona, legendárního sedláře z Montany.

Chas nešetřil chválou a tvrdil, že Bucka příroda stvořila pro to, aby mohl jezdit

na koni.

Když jsem ho prvně uviděl, pochopil jsem, že Chas nelhal. Tři čtvrtiny

z Bucka jsou jeho dlouhé nohy. Je to ten typ chlapa, co se může ve cvalu

dotýkat patami pod břichem koně. Později jsem zjistil, že na základní škole

byl spíš špunt a až na střední škole vyrostl na celých šest stop, což mu zajistilo

8

přijetí do basketbalového družstva. Ptáte se, jestli je vysoký? Ten chlap by

mohl hráběmi lovit divoké husy za letu.

Pohled na Bucka v sedle ve vás navždy zanechá silný dojem. Není to pouze

způsob, jakým sedí na koni, i když i ten je impozantní. Když jezdí, jako by se

ztrácel, jako by se vpíjel do koně. Často říká, že jezdec a kůň se stávají jedním.

Splynou v jedno a jezdec je ten, kdo přátelsky přebírá vedení.

Viděl jsem Bucka pracovat se stovkami různých koní a vždy je to stejné.

Přijde okamžik, kdy jeden druhému otevřou dveře a začne vzájemná

komunikace. Pokaždé, když ho vidím pracovat s mladým koněm, udivuje mě,

jak dokáže pro každého vytvořit osobité podmínky a přizpůsobit se každému

koni v závislosti na jeho charakteru a situaci. Nemýlím se, pokud tvrdím, že je

správné chovat se tak i k lidem.

Neznám nikoho, kdo by pomohl tolika zoufalým rodinám a jejich

„ztraceným koním“. Jeho hlavním úspěchem je schopnost donutit lidi, aby

se zastavili a na okamžik potichu naslouchali: poslouchali své koně, děti, své

manželky i přátele. Je to o úctě k ostatním, ať už lidem či koním.

„Za hlasem ztracených koní“ je nahlédnutí do života Bucka Brannamana.

Rozhodl se, že nám otevře smutné stránky svého osamělého dětství a dospívání

v adoptivním domově. Je to příběh životních objevů, tragédií i bolestí, příběh

o hledání a nalézání vlastní cesty a také o bezmezné vděčnosti k těm, kteří

mu na jeho cestě nejvíce pomáhali. V Buckově životě to byli koně. To koně

zachránili jeho život.

Příběhy v této knize formovaly Buckův život a pomohly z něj vytvořit

člověka, který na své cestě nezapomenutelně ovlivňuje osudy lidí i koní. Velmi

si vážím možnosti pracovat s ním na této knize. Nejen koně si zaslouží více

lidí, jako je on.

Bill Reynolds

Santa Ynez, Kalifornie, 2001

9

Úvod

Vidím svůj život jako celovečerní film a scény z něj přepisuji do příběhů, z nichž

skládám tuto knihu. Malé příběhy změnily směr mých kroků a pomohly mi

lépe chápat velký obraz. Ovlivnily také způsob, jakým pracuji s koňmi. Vím, že

ovlivnily i způsob, jakým jednám s lidmi, ovšem koně v mém životě hráli vždy

určující úlohu. Koně reagují celou svou bytostí. Jsou přímí a poctiví.

Jsem opět na cestě na jeden ze svých seminářů horsemanshipu, tentokrát

v Ellensburgu ve státě Washington. Rozhodl jsem se pro malou zajížďku do

Coeur d’Alene v Idahu. Je to malé městečko s kouzelnou atmosférou a chápu,

proč se sem lidé tak rádi vracejí.

Zastavil jsem se na North Fourth Street. Koně klidně stojí ve vozíku a já se

z okna dívám na dům číslo 3219. Je to místo, kde jsme v šedesátých letech žili

s rodiči. Já a můj starší bratr Smokie.

Po třiceti letech ten pohled přináší zpátky mnoho vzpomínek. Stará bouda

na dojení krav, která v očích malého kluka ani ne čtyři stopy vysokého nabývá

podoby ohromné stodoly. Okno v přízemí přináší vzpomínky na zoufalý

souboj s hadicí, kterou dva malí kluci denně napouštějí nádrže s vodou pro

koně, krávy i prasata.

Dvorek, kde jsme se se Smokiem učili jezdit na koni a pracovat s lasem. Dva

malí kluci. Buckshot a Smokie, „Kovbojové z Idaha“, kteří se brzy proslaví na

vystoupeních i rodeích po celých Státech.

Číslo na staré poštovní schránce hypnotizuje mé oči: 3219. Tolik se mi chce

zaťukat na dveře a zjistit, kdo tu nyní žije a jak. Tolik vzpomínek. Kolikrát

přijela sanitka pro mamku, která měla diabetický záchvat, a kolikrát museli

sousedé volat šerifa, protože se starý Brannaman zase pustil do svých dětí.

Dnes se již nebojím. Nebojím se ani svých vzpomínek. Je to zvláštní

i melancholický pocit, znovu tu stát. Kdo by si pomyslel, že „kovboj z Idaha“

jednou vyroste a bude mít tu čest pomáhat lidem a jejich koním vytvořit

vztahy založené na důvěře? Snad ironie osudu. Důvěra byla něco, co jsem

ve svém dětství nepoznal. Vzhůru do sedel! Pojeďte nyní se mnou, budu

10

vám vyprávět o své cestě. Byla tak trochu hrbolatá, ale určitě stála za

to. Můj život je nyní šťastný a to především díky mé ženě Mary. To jí, mé

rodině a koním věnuji nejen tuhle knihu, ale celý svůj život. Díky za váš čas

a přeji život plný šťastných a dobrých koní.

Buck Brannaman

Sheridan, Wyoming, 2001

11

Když život bolí

Mám za sebou asi polovinu kurzů, které mě letos čekají. Miluji svou práci,

ale čas, který musím trávit mimo domov, bez mé rodiny, je smutný. Má žena

Mary a mé tři dcery zastanou po dobu mé nepřítomnosti veškerou práci na

naší farmě. Loučení je vždy těžké. Nejmladší dcerka se stále ptá: „Proč musíš,

tatínku, za koníčky tak daleko?“

A tak opět vyrážím na 3 nebo 4 dny. Potkávám lidi a jejich koně a pomáhám

jim najít ztracenou společnou řeč. Čekám, až se změní výraz jejich očí, a když

jsem spokojen, vyrážím dál. Dál za hlasem mých ztracených koní.

Je těžké vysvětlit, jak koně druhých lidí pomohli zachránit můj život, ale

tak se to přesně stalo. V poslední době o tom často přemýšlím.

Já a moji koně dnes cestujeme na seminář v Severní Karolíně. Je podzim

a slunce právě vychází. Je to jediný okamžik časného rána, kdy zavřeš oči,

otočíš se a na víčkách ucítíš ten úplně první paprsek slunce. Miluji tuto chvíli.

Vše znovu začíná, nový den, noví koně i noví lidé. Je to okamžik ticha. Celý

den mluvím, a tak si opravdu vážím tichých chvil. Potichu balím a sedlám své

koně. Jediným zvukem je jejich monotónní žvýkání.

Je to předvídatelně se opakující scéna plná nepředvídatelných možností.

Moje rodina a moje práce, pevný bod ve vesmíru, pocit stálosti, kterého si

velmi cením již od dob dětství, kdy mi tolik chyběl.

Narodil jsem se roku 1962 v Sheboygan, ve státě Wisconsin, avšak vyrůstal

jsem v Idahu a později v Montaně. Má rodina žila několik let v Kalifornii, ale

když mi byly dva roky, odstěhovali jsme se do domu na North Fourth Street

v Coeur d’Alene v Idahu.

Když tak zvažuji, co všechno jsem jako dítě prožil, můj život zachránili

koně a také to správné místo, kde jsem byl.

Populace Idaha i Montany je stejná jako u některých malých amerických

měst. Příběhy o tom, že městečko se skládá z „baru a pošty“, jsou v mnoha

případech pravdivé.

12

Můj otec Ace Brannaman byl muž mnoha talentů. Pracoval jako kabelový

spojař na ocelových věžích, rozvádějících elektrickou energii z vodních

elektráren postavených na Aljašce. Také byl sedlářem a obuvníkem, po nějakou

dobu i policistou. Krátce pracoval jako náměstek šerifa, což vyznívá poněkud

ironicky, když se tak ve vzpomínkách vracím k tomu, jak se později choval.

Má maminka Carol Alberta Brannamanová pracovala u státní

telekomunikace v Idahu a později, když jsme se přestěhovali do Montany, jako

servírka.

Jako malý kluk jsem si toho dost zažil a věřte mi, byly doby, kdy jsem

pochyboval, že to s bráchou vydržíme. Pamatuji si chvíle, jakkoliv povrchně

to může nyní znít, kdy jsem se díval do nebe a ptal se, kde je Bůh. Všichni jistě

zažijeme momenty, kdy pochybujeme.

I já se touto otázkou zabývám, zvláště v okamžicích, kdy sedím na koni

a jsem zcela sám. Je tady Bůh? Jestli ho tak nechcete nazývat, říkejte mu On

či Ona, co je vám bližší.

Před mnoha lety jsem velmi pochyboval. To ještě žila moje maminka.

Trpěla silnou cukrovkou a bylo to vážné, neboť v té době ještě nebyl dostatek

léků na její uzdravení. I přes inzulin, který si pravidelně píchala, musela často

odjíždět do nemocnice.

Otec v té době pracoval na Aljašce a já a můj bratr Smokie jsme žili jen

s naší matkou v Coeur d’Alene. Bylo mi tehdy pět roků, tolik je dneska mé

dceři Reatě. Jednou v noci nás vzbudily divné zvuky. Maminka dostala

diabetický záchvat, prodělávala stav, který v případě, že se okamžitě nepodají

léky, přejde v kóma. Přiběhli jsme do ložnice. Bylo to vážné. Smokiemu bylo

sedm let, vrhl se k mamince a mě poslal, abych zavolal ambulanci. Doběhl jsem

do obýváku, ale telefon byl na polici příliš vysoko, abych na něj dosáhl. Jak

jsem se škrábal vzhůru po opěradle židle, telefon zazvonil. Stále jsem na něj

nemohl dosáhnout a tak jsem popadl utěrku z kuchyně a srazil s ní sluchátko

z police. S hrůzou, že maminka umírá, jsem křičel do sluchátka: „Nevím, kdo

jste, ale jestli mi nepomůžete, moje maminka zemře. Maminka má cukrovku

a potřebuje rychle sanitku.“ Pak jsem se vyškrábal na židli a zavěsil.

13

Na druhé straně byl pan Thompson. Tou dobou byli Thompsonovi asi jedinou

černošskou rodinou v Coeur d’Alene. Pan Thompson měl stádo krav, které živilo

jeho rodinu, a můj táta, když byl doma, provozoval načerno veterinární praxi.

Pomáhal při porodech. Zašíval krávy i koně. Panu Thompsonovi se telila kráva.

Neměl jsem ponětí, s kým jsem mluvil, ale on opravdu zavolal ambulanci, která

během několika minut dorazila k nám domů. Odvezli maminku do nemocnice

a já s bratrem jsme strávili noc u našich sousedů. Za pár dní byla máma

zase doma a všechno bylo jako dřív. Je záhadou, proč telefon zazvonil právě

v okamžiku, kdy jsem k němu doběhl. Stačilo, abych přiběhl o vteřinu dřív,

a pan Thompson by se nikdy nedovolal. Správné načasování je to

nejdůležitější.

Načasování bylo součástí mého dětství. Načasování a tvrdý trénink. Celé

dospívání jsem strávil tréninkem. Nebylo to piano ani tenis, trénoval jsem

triky s lasem. Jako mladý můj táta obdivoval Montieho Montanu, slavného

lasaře, a tradiční způsob života v Montaně. Po návratu z druhé světové války

pochopil, že z něj Montie Montana nikdy nebude, ale z jeho synů ano. Ke

splnění svých snů se rozhodl použít naše životy. Rozhodl, že Dan a Bill nejsou

ta pravá jména pro hrdiny, a tak se z Billa stal Smokie a mé jméno Dan změnil

na Buckshot.

Táta nás nikdy nešetřil. Každý den jsme s bráchou trénovali dlouhé hodiny

triky s lasem. Měli jsme na výběr – trénink, nebo výprask. Stačilo jen pár

výprasků na to, abychom pochopili, že trénink je ta správná volba.

Za odměnu jsme mohli cestovat po zemi a účastnit se vystoupení.

Doprovázela nás celá rodina a maminka se nad námi vznášela ve snaze

zachránit alespoň trochu z pocitu bezvadného dětství. Přestože nás potlesk

a povzbuzování publika velice těšily, byly dny, kdy bychom dali cokoliv za

možnost zahrát si baseball. Občas se to povedlo, ale většina dní znamenala

vylézt na koně a trénovat s lasem.

Jezdit na koni jsem se naučil, když mi byly tři roky, a někdy tenkrát jsem si

začal hrát i s lasem. Táta nám koupil hodné koně, vydrápali jsme se jim na

14

hřbety a vozili se po dvorku. Sám uměl trochu jezdit, ale neměl pro koně cit.

Pocházel ze staré školy, jako všichni z okolí, a když na něj nyní vzpomínám,

věděl toho vůbec zpropadeně málo. Jeho rodiče byli farmáři, vyrůstal na farmě

v Indianě, a tak se ke koním nikdy moc nedostal.

O dva roky později přišlo naše první vystoupení ve státě Washington. Bylo

to v televizní show „Hledáme talenty“ s názvem „Starlit Stairway“. Běželo to

na šestém programu a celou show sponzorovala společnost Boyle Heating

Oil. Dvě malé holčičky zpívaly znělku pro Boylovu společnost a mně se zdálo,

že jsou to dvě nejkrásnější stvoření na celém světě. Bylo mi tenkrát pět let

a myslím, že jsem měl už tehdy dobrý vkus. Považoval jsem je za velké hvězdy,

protože se na mě zubily z televizní obrazovky snad každý týden.

Celého vystoupení se účastnily hlavně děti z blízkého okolí. Stepovaly,

zpívaly nebo hrály na kytary. Před námi vystupovala maličká blondýnka s vlasy

sčesanými do loken. Jak tak stepovala po pódiu, malé lokýnky se jí v rytmu

tance postupně rozplétaly. Byl jsem jen malý kluk a uviděl jsem opravdový

zázrak. Jak jen se povedlo tak perfektně načasovat poslední loknu, která se

rozpletla přesně v posledním taktu písničky. Holčička se rozplakala a já vůbec

netušil proč, když její vystoupení bylo tak úžasné.

Pak přišlo naše vystoupení. Byl jsem ještě malý a smotané laso se

mi dotýkalo země. Tak mi táta vyrobil dřevěnou krabici, na níž jsem při

představení stál. Předvedli jsme s bráchou triky jako Wedding Rings, Merry-

Go-Round, Ocean Waves a Texas Skips. Následovala přestávka s reklamou, kdy

se porota radila, komu udělí hlavní cenu. Dobře si pamatuji, jak jsme zaslechli:

„A co ti kovbojové z Idaha?“ A tak se také stalo. Ten večer jsme vyhráli hlavní

cenu. Co to bylo, již nevím, ale jméno Buckshot a Smokie – „Kovbojové z Idaha“

nám už zůstalo.

Ještě mi nebylo ani sedm a už jsme se stali se Smokiem členy Rodeo

Cowboys Association, dnes nazývané PRCA – The Professional Rodeo Cowboys

Association, a začali se zúčastňovat rodeí po celé zemi. Většina z nich byla na

úrovni vesnického klání, ale pro nás znamenala všechno.

15

Buck trénuje se šátkem na očích své cviky. Tato fotka se objevila v příběhu o Buckovi a jeho bratrovi v novinách MONTANA STANDART.

16

Náš táta často měnil zaměstnání. Hodně se věnoval opravně bot a sedel. Na

prvním místě však byla naše lasařská kariéra. Také všechny peníze, které

jsme vydělali, skončily v tátově kapse. Maminka byla velmi šťastná, že se nám

daří. Koupila satén a ušila nám kostýmy, které by nám mohly závidět mnohé

televizní hvězdy. Některé z nich ještě mám. A také pár fotek a pár hezkých

vzpomínek a to je všechno, co mi po mamince zůstalo. Moc bych si přál, aby

s námi byla déle.

V roce 1969 jsme vystupovali na prvním rodeu v aréně. Bylo to Diamond

Spur Rodeo ve Spokane ve státě Washington. Už jsme byli známí téměř po

celém Idahu a ve východním Washingtonu, ale naše profesionální kariéra měla

teprve začít.

Úvodní rodeo bylo ve čtvrtek. Ze zadní vstupní brány jsem nakoukl do

arény a uviděl dav 8000 lidí. Nikdy jsem neviděl tolik lidí pohromadě a dojem

to na mě udělalo ohromný. Koně všech barev i plemen se proplétali v aréně

tam a zpět. Byl to chaos, který však nepostrádal určitý pevný vnitřní řád.

Pro malého špunta, který největší hemžení viděl za domem v kurníku, to byla

strhující podívaná.

Na jedné straně se připravovali rodeoví klauni a na druhé účastníci

barelových závodů. Pořadatel cosi hlásal a přes veškerý hluk jsem náhle jasně

rozeznal: „Pánové a dámy – tady jsou Kovbojové z Idaha!!!“

Náš plán byl následující. Ve cvalu objedeme na našich strakáčích arénu

a po dokončení kruhu uděláme uprostřed sliding stop. Postavíme se na koně

a začneme předvádět triky s lasem. Start byl tak rychlý, že jsem se ani nestačil

bát. Smokie sundal klobouk z hlavy a vyrazil první. Já za ním, a když jsem byl

v polovině kruhu, moje kobylka Beruška se rozhodla, že nám ušetří spoustu

času. Dokončit kruh jí přišlo zhola zbytečné a tak to střihla přímo do středu

arény.

Tahal jsem za otěže tak silně, jak to jen malý sedmiletý kluk dokáže.

Brácha se na mne tázavě díval přes arénu, co tam proboha chystám, a já

se tázavě díval na bráchu, co jen mám proboha udělat. Když jsme dorazili

do středu arény, dupla Beruška na brzdy a vystřelila mě do vesmíru. Myslel

jsem, že snad došlo k zatmění slunce, ale jenom jsem ve vzduchu dokončil

17

Vystoupení na rodeu ve Spanish Fork v Utahu v roce 1971. Zleva: Ace Brannaman, Buck,

Tim Oyler a Smokie.

salto a světe div se, přistál jsem na nohou. A nejen to! Stále jsem v ruce

držel laso. Zíral jsem na oněmělé publikum a přemýšlel, jestli jsem umřel,

anebo ne. Za dvě sekundy jsem už točil lasem a nohy se mi třásly jako Elvisovi,

když tančil slavný „Blue Suede Shoes“.

Dav šílel. Nikomu nedošlo, že jsem jen spadl do …, vy víte do čeho,

a vylezl voňavý jak růžička. Smokie nevěřil svým očím! Jak mě spatřil plachtit

vzduchem, začal potichu doufat, že bude jediným dědicem Brannamanova

bohatství sestávajícího z devíti dojnic se zoufale malými vemínky.

Od té doby si každý večer diváci šuškali v očekávání úžasného gymnasty

lasaře, který již ve svých sedmi letech dokázal v trysku seskočit z koně, ve

vzduchu absolvovat salto, přistát na zemi, a to na nohou, a předvést fantastické