Chrán ěná krajinná oblast Koko řínsko – Mách ův kraj

Je přírodní pahorkatina vzniklá vulkanickou činností někdy v době třetihor pro níž jsou typické pískovcové skály, listnaté a borové lesy, hluboká údolí, říčky a rybníky s rozsáhlými životadárnými mokřady. Více jak čtyřista kilometrů čtverečních přírody a památek více či méně zachovalých. Někoho možná překvapí Karel Hynek Mácha ve spojení s Kokořínskem. Jeho tvorba je s ním ale neodmyslitelně spjata. K jeho nejoblíbenějším místům patřilo Podbezdězí kam z Prahy cestoval pěšky přes Kokořín, Mělník a Housku až na milovaný Bezděz, někdy až do Krkonoš. Červená značka z Mělníka Kokořínským dolem kolem říčky Pšovky se dokonce jmenuje „Máchova cesta“.

Tak jsme se jeden červencový den také vydali tím směrem, z Prahy autobusem, a je otázkou kdyby byl ten autobus jezdil již na začátku 19. století jestli by náš romantický básník vůbec stačil něco cestou napsat. Možná mu křivdím, je zde ale jeden rozdíl, jemu bylo tehdy kolem dvaceti, nám je o trochu více a tak plány máme skromnější, našim cílem je okolí Želíz a Liběchova, ten je jednou ze vstupních bran do Kokořínské přírody. Lib ěchov sám o sobě v roce 2019 vypadá tak trochu jako kdyby nedávno skončila válka, příčina je poměrně jasná, stačí se ohlédnout pár desítek let zpět. Prosperující město, zdevastovala první světová válka, nastartovaný růst v novém státě po roce 1918 srazila do kolen Mnichovská dohoda v roce 1938. Liběchov se stal hraničním městem, byl přičleněn do sudetoněmecké župy přesto že byl nedaleko od Mělníka, sídla českých králů. Po skončení války následoval odsun německého obyvatelstva, příjezd rabujících dobrodruhů z Čech obsazujících německé majetky, potom znárodnění, socialistická kolektivizace. Na jedno město je toho dost, skoro jako by jej někdo chtěl zakonzervovat a do toho ještě rok 2002 a pětisetletá povodeň. Z autobusu jsme vystoupili v Liběchově před zámkem. V době povodně zde dosahovala voda do výšky 3 metrů. Dnes je tu suchoučko až moc. Pro náš výlet je ale tohle místo důležité. Jednak stojíme pod turistickým rozcestníkem na němž je vyznačen „Okruh Václava Levého“ 12,5 km a přímo před námi je zámek ve kterém tehdy mladý Václav Levý v roce 1840 nastoupil do služby jako zámecký kuchař. Václav Levý pocházel ze zdejšího kraje a již doma před nástupem na kuchařinu se u něj projevily výtvarné sklony. Jak to tehdy chodilo na zámku těžko říct, zdá se ale že volného času měl víc než dost. Vyrážel do skal s dláty, kladivy, a v dobře tvárném pískovci vytvářel umělé tesané jeskyně s nejrůznějšími reliéfy, podle bajek nebo vlastní fantazie.. Jak se stal ze zámeckého kuchaře vynikající český socha ř, zakladatel „moderního“ sochařství a učitel sochaře Josefa Myslbeka? Asi přispěla trochu náhoda a štěstí. Významní zámečtí hosté, hlavně malíř Josef Navrátil, si všimli jeho talentu, získal tak doporučení na studium sochařství do Prahy a později do Mnichova. Pro turisty však zanechal z doby svých sochařských začátků, atraktivní místa, právě v okolí Liběchova a Želíz. Kolem těch nejzajímavějších byl vytyčen turistický „Okruh Václava Levého“ a pravě ten trochu zkrácený je našim dnešním cílem.

Liběchov v době své prosperity byl tak trochu i lázeňským městem. Jediná zachovalá památka z té doby je bývalá lázeňská kolonáda, tvoří ji pravděpodobně stále obnovované lipové stromořadí plné laviček k odpočinku. Kolonáda míří k tehdy objevenému údajně léčivému prameni v části města Boží voda . Kopíruje také tok zdejší říčky s libozvučným názvem Lib ěchovka , i ta nás bude dnes chvílemi provázet.

Kolonádou p řes Boží vodu se musíme dostat vysoko k polím, louká m a lesům nad Lib ěchov

Hluboko pod námi je Lib ěchov a Boží voda, p řed námi lány slune čnic a koko řínské lesy.... Občas si na těch výletech nadhodíme nějakou otázku aby

nám ty mozečky úplně nezakrněly. U pole se slunečnicemi se přímo nabízela. Kdo by neznal známou píseň Inky Zemánkové „Tak jako slunečnice každý den, otáčí se za sluncem... tak tedy proč se otáčí a jak se to nazývá? Slunečnice se v noci otočí zpátky na východ, aby mohly slunce sledovat již od rána, tím získávají proti ostatním rostlinám jasnou výhodu, kterou je efektivnější fotosyntéza. Fotosyntézu věděl jen jeden účastník výletu, malý Matěj, tím si uvědomuji že jsem to ještě nezmínil, jsou prázdniny, je bezva když jdou děti s námi a u slunečnic to není dnes naposledy kde mohou vyniknout.

Lány slunečnic necháváme za zády a dostáváme se do lesa. Před námi je několik kilometrů písčitých lesních cest.

Mezi borovicemi, objevuje se tak trochu jako zjevení Václavem Levým do skály vytesaná kaple sv. Máří Magdaleny. V jejím bezprostředním okolí jsou skaliska Velká a Malá Máří.

Skal, jakoby rozhozených po lese nějakou nadpřirozenou silou, přibývá a my se těšíme na další turistickou

lahůdku Václava Levého, „Harfenici“ s jeskyní „U ješt ěra“, v té se dá na vytesané lavici klidně přenocovat.

Skalní reliéf „Harfenice“, dívčí postava s harfou (malá harfa je opřená o její levý bok), dívka sedí ve společnosti

sedmi monumentálních reliéfních hlav.

Andulka s Jakubem byli ve skalách jako doma, všechno

bylo potřeba prozkoumat.

Společná fotka, ve spole čnosti unikátních reliéfních hlav

Došlo i na další otázku, Jak změřit výšku jedné z borovic která zakořenila mezi skalisky aniž bychom ji museli

kvůli měření porazit? Asi uhodnete kdo přišel s vtipným řešením, prý podle stínu. Samoz řejmě opět Matěj.

Dobrý nápad, kdyby ovšem svítilo sluníčko, tomu se ovšem z mraků nechtělo. Zvolili jsme s Matějem společné měření pomocí klacku zkráceného na délku ruky. Matěj ustupoval od stromu tak dlouho až se spodní konec klacku kryl s patou a horní konec se špičkou borovice. Potom odkrokoval celou vzdálenost a měli jsme poměrně přesně změřenou výšku a to jsme sebou neměli žádné měřidlo. Na dalším snimku je vidět že Vendula přemýšlí o ještě dokonalejším způsobu měření, vybrala si štíhlé vysoké břízky.

Ukazuje se že děti by s námi měly chodit častěji, protože i Andulka pohotově našla na internetu že jsme na místě

kde se natáčela štědrovečerní televizní pohádka „Láska rohatá“. Vždyť se tady její jmenovkyně služebná Anička sešla s čertem Záprdkem před pekelnou branou právě tady „U Harfenistky“.

Pokračujeme v cestě protože harfenistka není zdaleka to poslední co tady v lesích V. Levý vytesal. Další

zajímavá zastavení jsou u „Sfingy a u „Hada“.

Skalní reliéf „Had“. Několikametrový had je přeťat

řeznickou sekerou (je vytesaná nad hadem).

Před námi je krátký ale nejnáročnější úsek cesty, prudkým lesním úvozem sestup do obce Želízy . Její název je odvozen od železitých pramenů a stejně jako Liběchov byly připojeny během druhé světové války k velkoněmecké říši. Největším turistickým lákadlem jsou tady známé „Čertovy hlavy“. Blíží se ale poledne tak napřed navštívíme další lákadlo, turistickou hospodu s vyhlášenou držkovou s domácími rohlíčky.

Venkovní veranda byla plně obsazená, tak jsme se usadili v zatím prázdném kulelečníkovém lokále. Myslím že

pověst nelhala, na držkové, domácích rohlíčcích a polotmavém pivě si snad všichni pochutnali. Posilněni jsme se vydali pod Čertovy hlavy. Skalní reliéf

„Čertovy“ hlavy je snad nejznámější Levého dílo. V pískovcovém bloku jsou zde vytesány dva asi 9m vysoké reliéfy hlav jakýchsi démonů. Dnes mají na pozadí borový les ale v minulosti byl kopec holý takže hlavy čněly vysoko nad údolím a byly zdaleka viditelné.

Pozor, Čertovy hlavy tady nejsou jediná zajímavost, přímo pod svahem je jiřinová zahrada, snad všechny

existující druhy jiřin mají potěšit turisty pod hlavami. Tak jsme jim dvě Jiřiny ještě přidali, tenhle druh zatím nemají..

Okruh Václava Levého začínáme uzavírat, jenom kousek od jiřinové zahrádky je ale ještě jedna zajímavost u níž se zastaví málokdo. V protější vilce totiž svého času pobýval Franz Kafka a napsal zde svůj slavný „Dopis otci“.

Kafka jej napsal p ři svém pobytu v Želízech v listopadu 1919

svému otci Hermannu Kafkovi. P řipomíná to pam ětní deska.

Opustili jsme Želízy a vracíme se podle říčky Liběchovky přes Boží vodu do Liběchova. Boží voda, v německém

překladu Svěcená voda. Právě u pramene této vody byla v roce 1750 postavena kaple zasvěcená Panně Marii a poblíž stávaly malé lázně propojené kolonádou se zámkem v Liběchově. Zachovala se také pstruhárna ze 16.století.

Na východním okraji Boží vody jsme se zastavili u dobře udržovaného objektu. Domova mládeže spolu s učilištěm snad všech myslitelných oborů, od zahradniků po odborníky téměř na všechno. Celé zařízení má souvislost s nedalekým výchovným ústavem mládeže. domov mládeže s u čilišt ěm kaple Panny Marie n ad pramenem

říčka Lib ěchovka

náš turistický okruh se uzavírá

.

Vracíme se k zámku v Liběchově, na místo odkud jsme ráno vyšli. Cestou Boží vodou jsme narazili na něco, co zkrátka nejde naplánovat . Kolikrát za život vidí dnešní člověk ková ře kovajícího kon ě? Ji řina s fo ťákem nezaváhala.

Naše poslední zastavení, barokní zámek Lib ěchov postavený ve dvacátých letech 18.století věhlasným

architektem Františkem Maxmiliánem Ka ňkou . Sochařská výzdoba pocházela z dílny M. B. Brauna . Zámkem se prohnala dramatická historie a my dnes nevěřícně zíráme na kdysi nádhernou stavbu kterou dorazila povodeň v roce 2002, vymlácená okna, uvnitř těžce poškozené cenné malby Josefa Navrátila z let 1838 – 1843, zbytky sochařské výzdoby zámeckém parku.

Na zámek v Liběchově je tedy smutný pohled. Možná se ale blýská na lepší časy. Jakýsi, ale velmi opatrný stavební ruch jsme zahlédli na střeše. Ale investici na opravu tak rozsáhlých objektů si lze jen velmi těžko představit.

My si ale na lavičkách v parku, pořádně utrmáceni dokážeme něco představit, hlavně aby tu co nejrychleji přistál

náš autobus do Prahy. Naše měřička ušlých kilometrů Dáša hlásí 9,2km. Ve zdejším terénu docela slušný výkon. V Lib ěchov ě, Želízech a Boží vod ě 19. července 2019. Výlet připravili Mirek a Zdenka Bernátovi Kroniku napsal Mirek a skvělé fotky pořídila Žipková