2 | 2014 Čtvrtletník posluchačů a příznivců

stanice Český rozhlas Vltava

Joska Skalník

Vize / Vision

2013, acryl, canvas, 100x100 cm

Vážení posluchači a členové Klubu Vltava,

rád bych vám poděkoval, s jakou moudrostí a tolerancí jste přijali nové vysílací schéma Vltavy. Některým z vás jsme asi různými přesuny vysílacích časů udělali nepořádek v životním rytmu, kdoví, jestli jsme některé z vás dokonce neztratili. Vězte ale, že nové uspořádání vzniklo na základě dlouhodobého průzkumu potřeb kulturních posluchačů – nejen zkušených posluchačů Vltavy, ale i těch potenciálních, které se z existenčních důvodů musíme pokusit oslovit. Moc pěkné jsou vaše ohlasy na dopolední Telefonotéky. I pro nás je cenné setkávat se dennodenně s tolika umělci, vědci a lidmi, kteří kulturu a umění považují za nezbytnou součást svého života. Jsme hrdí na to, že takové osobnosti spolu s publikemnaší stanice obývají vltavské povodí.

Lukáš Hurník

Průvodce světem kultury 36Program stanice Český rozhlas Vltava 37Program stanice Český rozhlas Jazz 44 Klub Vltava 46Partneři Klubu Vltava 47

02

Rafael Kubelík

08 08

08 08

Karel Poláček – Esteve Soler

14 14 14

14

Abú Bakr Ibn Tufajl

Scarlatti –Concertino Praga

06

Varšavské povstaní

Polní pošta

Alice Munroová

Festivaly

07

Robert Brylewski

Sarajevo

Experiment „z bažin”

08

Antologie německé moravské literatury

Tove Janssonová

10

Dvořákovy opery

Andrzej Stasiuk

NODO

25 26 27

28 29

11 12 14

15 18

20 21 22 23

24

Adieu Paris

První světová válka

Richard Strauss

Cabaret Calembour

30

Umění umírat

Profil Josky Skalníka

32 34

Zapomenutí hrdinové

31

Hodina polštiny

0816

Válečné deníky

0817

Jan Neruda

2 Výročí

Století Rafaela KubelíKa

Foto: Zdeněk Chrapek

3Výročí

Byl to vždy stísněný pocit, který přepadl šťastlivce, jimž se poštěstilo podívat se na Západ, když se jejich autobus blížil od Weidhausu po  tehdy ještě úzké silnici k  staré-mu, velmi nevstřícnému lesnímu hraničnímu přechodu v Rozvadově. Pocit ze šťastného návratu domů zastínila obava z nelaskavé prohlídky, jež mohla zabavit věci, kte-ré si dotyčný domů dovážel jako svátost. Pisatel těchto řádků vzpomíná na úzkostné dotyky s vinylovými deska-mi uloženými pod sedadlem na skříňce s pracovním ná-činím. Na jedné z nich byla 1. symfonie Gustava Mahlera v nahrávce Symfonického orchestru Bavorského rozhla-su, který řídil Rafael Kubelík. Ta radost, když vše prošlo a deska ležela netknutá pod sedadlem! A což teprve její poslech doma!

Neuplynulo ani pět let, a když slyšel Rafael Kubelík tuto pisatelovu příhodu vyprávět, upřímně se rozesmál se slo-vy: „Vy jste se tehdy domníval, že pohraničník bude obdařen takovým hudebním přehledem, že bude znát mé jméno?“ V té době jsme připravovali na  stanici Český rozhlas Vltava pořad CD Laser s  prvním ucelenějším cyklem nahrávek Rafaela Kubelíka v novodobé historii. Málokdo tušil, že pan dirigent si toho povšimne natolik, že přijde jeho po-zvání na  soukromé neformální dvouhodinové posezení bez mikrofonu v jeho pražském bytě. Žádný rozhlasový mikrofon by nedokázal zachytit pocit čehosi neskutečné-ho, jaký si šťastný návštěvník z tohoto setkání tehdy od-nášel…

Jméno Rafael Kubelík, které se předcházející režim sna-žil všemi prostředky uvrhnout v zapomnění, na nás pů-sobilo nekonečnou řadu let doslova magicky. Nebylo to vzrušení z  čehosi zakázaného. Byla to touha slyšet ale-spoň jedinou nahrávku mimořádného umělce, kterého uznával celý svět, dirigenta, který šířil slávu české hud-by daleko za hranicemi své staré vlasti. Naši umělci měli v minulém režimu ve světě velký zvuk. I přes velké pro-blémy jich do světa vyjížděly desítky, ba stovky. Podíl Jo-sefa Suka, Ivana Moravce, Karla Ančerla, Václava Neu-manna, Libora Peška, Smetanova kvarteta, České filhar-monie, Pražského filharmonického sboru a dalších uměl-ců a ansámblů na šíření české hudební tvorby v době so-cialismu byl neocenitelný a  úctyhodný. Rafael Kubelík

však působil stabilně v čele světově proslulých orchestrů a  operních domů, jejichž produkce ovlivňuje umělecké směřování celé planety a jen přiblížení se k nim ojedině-lým hostováním znamená i pro nejlepší umělecké osob-nosti nejprestižnější metu. Rafael Kubelík natočil napří-klad v  Chicagu, Bostonu, ve  Vídni a  v  Mnichově Sme-tanovu Mou vlast – pokaždé u  jiného světového labelu, který má trhy po celém světě, s Berlínskými filharmoniky pořídil komplet Dvořákových symfonií ještě dříve, než u nás doma Česká filharmonie, poprvé v Evropě natočil s jedním orchestrem všechny symfonie Gustava Mahlera. Dodnes je tato už více než čtyřicet let stará nahrávka po-važovaná za vzorovou.

Teprve po roce 1990 se zvýšil zájem hudbymilovných zá-jemců – domácích i zahraničních – poznat místo, kde se Rafael Kubelík v roce 1914 narodil – novogotický zámek z druhé poloviny 19. století v Býchorech, vesnici ležící asi 9 km severovýchodně od  Kolína. V  letech 1904 až 1916 jej vlastnil slavný český houslista Jan Kubelík a  zde se narodil významný světový dirigent. Otec měl na  svého syna Rafaela od  nejútlejšího dětství až po  dospělý věk zásadní vliv. O svém vztahu k otci i o jeho vlivu na celý svůj umělecký život Rafael Kubelík na vrcholu své dráhy vzpomínal:„Je pravda, že určité věci nelze přenášet z jedné bytosti na dru-hou. A nelze je také bez výhrady přijímat. Ale je též mnoho ta-kových hodnot, které jsou přenosné. Otcovo porozumění a jeho kladné stanovisko k mému počínání podporovalo moji sebedů-věru, kterou – alespoň si tak myslím – často mnozí hudebníci postrádají. Podle mého mínění není pravý hudebník člověkem jdoucím jen a jen za úspěchem. Řekl bych, že není povrchní. Pravý hudebník žije svůj vnitřní život, přemýšlí, domýšlí, cítí a  honba za  úspěchem je mu cizí. Proto potřebuje hudebník ve svém růstu tak naléhavě morální podpory od nejbližší spří-zněné duše. Mně byl vždy otec nejblíže, byl mi vždy nejlepším přítelem.“ (Z vysílání Svobodné Evropy v 80. letech.)

Otec dbal, aby syn poznal co nejvíce různých prostře-dí a kultur. Pravidelně s ním jezdil do Itálie. V Abazzii (dnešní chorvatské Opatiji) dokonce koupil vilu. Rafael už od devíti komponoval. Napsal klavírní sonátu a na zá-kladě zmíněných italských cest dokonce i  symfonickou

báseň Moře! Otec však mu tuto činnost rezolutně zapo-věděl („Teď toho nech, až budeš mít svého učitele!“). Ve svých čtrnácti, kdy nastoupil na Pražskou konzervatoř, už byl hudebně zdatným adeptem. Studoval housle (absolvoval jako kdysi před lety jeho otec rovněž Paganiniho Hous-lovým koncertem č. 1), skladbu a potom dirigování. Teh-dy už veřejně působil jako dirigent a skladbou se potom po celý život zabýval více pro potěšení než s vizí velké-ho komponisty, byť později vytvořil početné dílo, v němž nechybí ani čtyři opery. Svůj dirigentský debut uskuteč-nil, když mu bylo dvacet – a rovnou s Českou filharmo-nií.

V  30. letech dvacátého století panoval v  Praze skvělý a  rozvitý hudební život. Rafael Kubelík se ho zdaleka neúčastnil pouze jako začínající umělec, nýbrž jako jeho oddaný a pozorný posluchač a pozorovatel. K jeho boha-té praxi a  zkušenostem bezesporu přispěla i  jeho dlou-hodobá umělecká cesta do Ameriky v roce 1935, na níž v  mnoha koncertech doprovázel na  klavír svého otce při jeho recitálech. Už dva roky po svém debutu u Čes-ké filharmonie se stal v  roce 1936 jejím stálým dirigen-tem. Její tehdejší dlouholetý šéf Václav Talich zároveň zastával místo šéfa opery Národního divadla a byl často zván do zahraničí. V mladém charismatickém dirigento-vi měl vynikajícího a od počátku u orchestru i publika respektovaného zástupce. V září 1937 připadl Kubelíko-vi závažný úkol – vést filharmonii za náhle onemocnělé-ho šéfa na prestižním zájezdu do Anglie a západní Evro-py. Zhostil se toho výtečně a výrazně tím upevnil svou pozici u  našeho prvního orchestru. Velkou zkušenost pro budoucí působení na  operních scénách mu přines-lo dvouleté souběžné působení v čele opery brněnského Národního divadla. Když se v  roce 1942 Václav Talich rozhodl pro velké pracovní zaneprázdnění opustit Čes-kou filharmonii a věnovat se pouze Národnímu divadlu, stal se jeho nástupcem mladý inspirující šéf, jehož umě-lecké ambice, zajímavá osobnost a tehdy už nemalé zku-šenosti s životem a provozem orchestru dávaly nejlepší naděje a  prognózy. Ty se záhy začaly vyplňovat. Čes-ká filharmonie otevřela svou novou kapitolu, probíha-jící v  těžkých dobách Protektorátu a  ústící do  nového života po osvobození v roce 1945. Pamětníci vzpomínají

4 Vyročí

na Rafaela Kubelíka jako na tehdejší hvězdu koncertních pódií, jež umocňovala dojem z koncertů nejvyšších umě-leckých parametrů. Václav Talich byl jedinečným analyti-kem, každý jeho koncert byl umělecky dokonale stabilní, propracovaný do  nejmenšího detailu. Kubelík se velmi řídil vlastní, často i momentální intuicí a dbal o přesvěd-čivý výsledný tvar – menší svázaností efektnější a plno-krevnější. Byl vlastně Talichovým protipólem, byť gene-račně mladším. Jako šéf stál u řady nových historických událostí. Mezi ně patřilo postátnění České filharmonie – dekretem prezidenta republiky Eduarda Beneše skon-čily především doby existenčních nejistot. Orchestr tím nebyl nucen přijímat ponižující umělecké úkoly a mohl se plně věnovat umělecké práci. Dalším přínosem bylo nové definitivní získání stálého sídla – Rudolfina (za 1.

republiky sloužilo jako Parlament a podobné tendence se začaly objevovat i  po  válce). O  rok později stál Rafael Kubelík u zrodu mezinárodního festivalu Pražské jaro, který v následujících letech Česká filharmonie pořádala. Poválečná léta, jež se s větším či spíše menším úspěchem snažila přiblížit první republice, byla naplněna bohatým kulturním životem, v  případě filharmonie pak dalším uměleckým rozkvětem.

V  roce 1948 došlo k  závažnému zlomu souvisejícímu s  únorovým převzetím moci komunistickou stranou. Na podzim Rafael Kubelík odcestoval se svou ženou – významnou houslistkou Ludmilou (Lálou Bertlovou) a  dvacetiměsíčním synem Martinem do  Velké Británie, odkud se už nevrátil. Význam tohoto kroku byl v posled-ním dvacetiletí mnohokráte skloňován a  je dostatečně známý. Nejen v oficiálních kruzích, ale i v samotné České filharmonii nebyl přijímán jednoznačně, ba u mnohých bez ohledu na  politické přesvědčení zapůsobil kontra-produktivně. Smíšený pocit z náhlého odchodu z osob-ních důvodů uprostřed činorodé práce, byť v nově nastu-pujícím totalitním režimu, tehdy leckdo těžko překoná-val. Na počátku sezony stál orchestr před velmi těžkým úkolem. Šéfem dokonale připravenou sezonu začínal bez něho a otázka jeho nástupce byla velmi mlhavá. Jak zná-mo, definitivně se jím stal až o dva roky později formou politického dosazení Karel Ančerl. Jen málokdy v histo-rii v takovýchto situacích dochází k tak úžasnému neče-kanému happy endu, jako o několik let později v případě Ančerlově! Teprve po letech postupného prozření pocho-pila většina občanů Kubelíkův čin jako veskrze morál-ní a  úctyhodný. Jeho návrat k  pultu České filharmonie v roce 1990 se pak stal celonárodní manifestační událos-tí! Sám Rafael Kubelík jej měl prostřednictvím médií i přímými prohlášeními možnost nejednou vysvětlit na-prosto jednoznačně:„Odešel jsem dobrovolně do exilu, protože věřím, že duch ne-smí být spoután politikou. Pokládám se za člena veliké umě-lecké rodiny lidstva, která 2000 let bojuje o  svobodu ducha na  humanisticko-křesťanských základech. Tuto rodinu nesmí zradit žádný umělec. Musí pro ni dýchat, žít. Posláním každé-ho umělce je rozvinovat volně podle vlastních představ ducha, otevřeně pronášet kréda vlastního přesvědčení a jednat podle

vlastního svědomí. Jak jsem už řekl, opustil jsem Českosloven-ské dobrovolně. Opustil jsem svou vlast, abych neopustil svůj národ.“ (Z vysílání Svobodné Evropy v 80. letech.)

Situaci po  svém odchodu z  Československa neměl ani Rafael Kubelík snadnou, byť se už od počátku svého no-vého života mohl věnovat své profesi. V Anglii už měl do-jednanou smlouvu. Prof. Carl Ebbert ho pozval na do-poručení dirigenta Bruno Waltera na  festival do  Edin-burghu k inscenaci Dona Giovanniho. Potom ovšem v Lon-dýně zůstal bez práce. Jeho významný anglický kolega Sir Adrian Boult mu zajistil dirigování koncertů v BBC. Po roce v exilu pak přišly dvě nabídky na stálé zaměst-nání: být nástupcem Bouleho v Symfonickém orchestru BBC, anebo jít k renomovanému Chicagskému symfonic-kému orchestru. Šestatřicetiletý dirigent se rozhodl pro post prestižnější. V tříletém období provedl v Chicagu 65 moderních skladeb a  základní díla světového repertoá-ru. A zanechal tam hluboký dojem, který přetrvává do-dnes. Když Chicagský symfonický orchestr slavil v roce 1991 své stoleté působení, pozvali tam Rafaela Kubelíka – své šéfovské posty si tam tehdy předávali odcházející Sir Georg Solti a přicházející Daniel Barenboim. Po Chi-cagu přišla – na základě skvělého nastudování Janáčko-vy Káti Kabanové – nabídka od Královské opery Covent Garden. Tam působil čtyři roky – velmi úspěšně, byť vel-ké rozčarování mu v závěru způsobil a k odchodu přiměl jeho ješitný kolega, jinak vynikající světový dirigent Sir Thomas Beecham. Napsal do novin ostrou výhradu, že na postu hudebního ředitele této světové scény „sedí dal-ší cizinec“. V té době byl Rafael Kubelík stálým hostem nejlepších světových těles. Renomovaná firma Deutsche Grammophon si ho podržela exkluzivní smlouvou. Pro beethovenovský cyklus mu například nabídla nejlepší orchestry planety – z Londýna, Amsterodamu, Berlína, Izraele, Bostonu, Paříže, Vídně, Clevelandu a Mnichova. Takové dnes těžko představitelné příležitosti se nedočkal žádný světový dirigent. Se všemi těmito tělesy Kubelík samozřejmě pracoval. Poslední jmenovaný – Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu v Mnichově – se stal jeho posledním hudebním domovem. Avšak málem tomu tak nebylo! V roce 1973 se měl Rafael Kubelík totiž stát his-toricky prvním hudebním ředitelem Metropolitní opery.

Foto: Decca

5Výročí

Jako dirigent tam působil pouze v letech 1972–1974. Jeho přítel Göran Gentele, generální intendant MET, který tuto funkci pro něho připravoval, však předčasně zemřel a s nikým jiným Kubelík spolupracovat nechtěl. A tak zů-stal věrný Mnichovu a  vytvořil Symfonickému orchest-ru Bavorského rozhlasu doposud nejšťastnější éru. Špič-kové, teprve jedenáct let trvající těleso převzal v  roce 1961 od  jednoho z  nestorů německých dirigentů Euge-na Jochuma. Kubelíkova šéfovská éra zde potom trvala do roku 1979 (dirigoval však až do roku 1985) a na stov-ky jeho koncertů v Herkulově sále mnichovské Rezidence se vzpomíná dodnes. Pro své umělecké mistrovství, ale v prvé řadě i pro své vzácné lidské vlastnosti zde byl mi-lován nejen orchestrem, ale i publikem.

Rafael Kubelík prožil velmi bohatý umělecký život, za-kalený pouze tvrdou skutečností, že se v době své aktiv-ní činnosti nemohl vrátit či alespoň navštívit svou starou vlast. Se svou druhou ženou Elsie Morison (australskou operní pěvkyní; první žena mu zemřela v roce 1961) a ro-dinou žil střídavě ve Švýcarsku a v USA. Hlavní své by-dliště, které velmi miloval, měl v nádherném přírodním prostředí na břehu Vierwaldstätterského jezera v Kasta-nienbaumu (místo vzdálené necelých sedm kilometrů ji-hovýchodně od centra Luzernu). Tam pozval v roce 1969 celou Českou filharmonii a obdaroval každého člena pa-mětní medailí připomínající nedávné srpnové události. Členům orchestru pak byly samozřejmě našimi oficiál-ními orgány odebrány – příznačný jev totality! Druhým Kubelíkovým domovem byl i dům v La Quinta v Kalifor-nii, v rovněž krásném prostředí, blahodárném pro léčbu jeho těžké artrózy.

Pád komunismu umožnil Rafaelu Kubelíkovi návrat do Čech a nám všem pak vzácnou možnost tohoto legen-dárního umělce spatřit na koncertním pódiu. Praha ho přivítala v roce 1990 už časně zjara, aby strávil řadu týd-nů aklimatizace, než předstoupil po 42 letech opět před Českou filharmonii. Vedle obou zahajovacích koncertů Pražského jara ještě Mou vlast dirigoval na  Staroměst-ském náměstí – podobně jako po skončení války v roce 1945. Své síly tam spojily filharmonie Česká a Slovenská a Státní filharmonie Brno. Česká filharmonie jej jmeno-

vala svým doživotním čestným šéfdirigentem. Bohužel měli jsme možnost vidět ho dirigovat už pouze jednou – téhož roku na podzim. S filharmonií potom ještě ab-solvoval zájezd do  Japonska, avšak svůj následující po-byt v Austrálii musel přerušit a z důvodu vážného zhor-šení svého zdravotního stavu se předčasně vrátit domů, do Švýcarska. I nadále se živě zabýval vývojem situace u nás, ale i v České filharmonii. Bohužel nutno konsta-tovat, že s řadou událostí velmi nesouhlasil a do smrti se s nimi nevyrovnal (s odchodem Jiřího Bělohlávka z po-stu šéfdirigenta na  základě hlasování orchestru a  záhy zvláště s rozdělením Československa). I tato fakta patří k celkovému pohledu na život a vzácné dílo tohoto čes-kého umělce. Mnoho jeho názorů a myšlenek je dodnes nesmírně zajímavých a i přes státoprávní změny a desítky

užitečných i kontroverzních událostí aktuálních! Jeden za všechny:„... Proč musí české srdce sloužit cizí lži? Věřit, že v budoucnos-ti bude všechno harmonické a etické, mravní, silné a českoslo-venské. Dokud člověk nemá čisté svědomí, nemůže být svobod-ný. Svoboda může být jedině tehdy, když je to nejvyšší stupeň discipliny. Svobody nemůžeme proto dosáhnout jen tak lehce.“ (Po svém návratu do Prahy v roce 1990.)

Rafael Kubelík zemřel v  roce 1996 v  Kastanienbaumu. Urna s  jeho popelem byla uložena téhož roku na vyše-hradském Slavíně vedle urny jeho otce.

Bohuslav Vítek

Foto © Siegfried Lauterwasser / DG

6 nadpis

První srpnový den letošního roku si Polsko připomene významné výročí – uplyne sedmdesát let od vypuknutí Varšavského povstání.

Mezi gestapem a NKVDDne 31. července 1944 v  podvečerních hodinách vydal vrchní velitel povstalecké Zemské armády Tadeusz „Bór“ Komorowski svým jednotkám stručný rozkaz: „Zítra v  17.00 zahájit ve  Varšavě operaci Bouře.“ Tato bojová iniciativa, která už nějaký čas probíhala ve východních částech země, byla posledním zoufalým pokusem polské-ho podzemí uchránit svou vlast před důsledky Stalinova plánu na poválečné uspořádání Evropy. V sázce bylo jak

uchování politické nezávislosti i územní celistvosti Pol-ska, tak i  osudy příslušníků Zemské armády bojujících v  partyzánské válce proti Hitlerovým jednotkám. Pří-slušníky polské povstalecké armády totiž na  dobytých územích postupně zatýkala a odzbrojovala sovětská taj-ná služba NKVD a na výběr měli buď pokračování v boji v  řadách polských armádních jednotek ovládaných ko-munisty, nebo stalinský koncentrák.

Srovnat se zemíPrvní den povstání však skončil drtivou porážkou po-vstalců. Německé vedení se o jejich plánu předem dozvě-dělo od svých konfidentů. Dobývání dobře opevněných strategických objektů bylo nesmírně náročné, mimo jiné i proto, že povstalci disponovali pouze ručními zbraněmi. Mezitím i sovětské vedení, které ještě v polovině července 1944 prostřednictvím Rádia Moskva vyzývalo obyvatele Varšavy k povstání, stačilo změnit rétoriku a vůdce Zem-ské armády označilo za „hrstku mocichtivých zločinců“. Rudá armáda opevněná na druhém břehu Visly, nechala město vykrvácet. Hrdinný boj povstalců proti početné a  dobře vyzbrojené německé přesile přesto trval celých třiašedesát dnů. Kapitulaci vedení Zemské armády po-depsalo 2. října 1944. Bilance byla úděsná a  dodnes se

v Polsku vedou spory o tom, zda Varšavské povstání mělo vůbec nějaký smysl. Odhaduje se, že během bojů padlo kolem šestnácti tisíc příslušníků Zemské armády, kolem dvaceti tisíc bylo raněných, z toho pět tisíc těžce. Do ně-meckého zajetí se jich dostalo kolem patnácti tisíc. Počet obětí mezi civilním obyvatelstvem se odhaduje na zhru-ba čtvrt milionu. Půl milionu obyvatel Varšavy muselo opustit svůj domov. Nenávratné materiální škody utrpělo město jako takové. Po porážce povstání vydal Hitler roz-kaz, aby Varšava byla „beze stop srovnána se zemí“. Zce-la zničeno bylo i její historické centrum, včetně chrámů, historických budov, po staletí shromažďovaných kolekcí soch, obrazů, nábytku, knih i vzácných rukopisů.

opeRace bouře Ve VaRšaVě

Rozhlasový Páteční večerOdpovědi na otázku po smyslu i významu Varšavského povstání by se při příležitosti jeho výročí chtěli dopát-rat autoři (Miloš Doležal a autor těchto řádků) připravo-vaného Pátečního večera na  Vltavě, který bude vysílán právě 1. srpna. Rozhlasová kompozice by měla být slože-na z rozhovorů s odborníky (například Dariusz Gawin, zástupce ředitele Muzea Varšavského povstání), posled-ními žijícími pamětníky (Jerzy Kłoczowski, Władysław Bartoszewski) i současnými tvůrci (Jan Komasa, režisér nového filmu o Varšavském povstání) a z dobových zvu-kových záběrů a autentické hudby.

Jaroslav Šubrt

Zříceniny katedrály sv. Jana, Staré Město, léto 1945. Autor Ryszard Witkowski

Neznámý povstalec, konec srpna 1944. Autor: Eugeniusz Haneman

Pohled na ulici Krakowske Przedmieście

před kostelem sv. Kříže koncem srpna 1944.

Autor Eugeniusz Haneman

7

„Vedli jsme úplně jiné životy než ostatní. Lišili jsme se i zevněj-škem. Kariéra nám byla u prdele, studium, vojna a práce zrov-na tak. To nám přidávalo na sebevědomí a bezprostřednosti.“Knihu Punk a reggae v Babylonu s podtitulem Autobiogra-fie – rozhovor Rafała Księżika s Robertem Brylewskim vydalo v  roce 2014 pražské nakladatelství SMRŠŤ v  překladu Michaela Alexy. Robert Brylewski (nar. 1961) je jedním z nejvýznamnějších představitelů polského punk rocku, nové vlny, reggae a alternativní hudby, je spoluzaklada-telem kapel Kryzys, Brygada Kryzys, Izrael a  Armia. Rafał Księżik (nar. 1970) je novinář a hudební kritik. Je spoluautorem autobiografií hudebníků Tomasze Stańka a Tymona Tymańského a autorem první polské monogra-fie o americkém spisovateli Williamovi S. Burroughsovi.Rozhovor s  frontmanem hned několika významných polských kapel se netýká jen hudby, ale i  dějin Polska posledních padesáti let – od dětství v šedesátých letech přes dospívání v letech sedmdesátých a zakládání hudeb-

ních skupin v letech osmdesátých, chaotická léta devade-sátá až po současnost. To vše z perspektivy hudebníka, alternativního umělce, člověka, který se nebál a  nebojí mít vlastní názor a který to umí zdůvodnit. V knize se vypráví o věcech vážných (střetnutí s brutálností komu-nistických oddílů bezpečnosti) i  o  věcech groteskních a absurdních (paní ze státního úřadu cenzury např. pře-psala verš „tráva je spásou národa“ na mravokárné „tráva je prokletím národa“). Je to ale především kniha o hud-bě, která lidem otevírala oči. Ta hudba se poslouchala i v Československu.

Pamětníci, ale nejen oni, se dozvědí mj. mnohé o vzniku významných alb polského rocku 80. let:„Čekáme, čekáme / čekáme na  signál / z  centrály / všichni na jedné vlně / centrála spasí nás – tato neustále opakovaná mantra, která otvírá album Centrála – budila dost extrémní interpretace, od mystických k politickým. Centrála – to byly spíš gdaňské loděnice, Leszek, srpen 1981, ‚Solidarita. Zvítězíme‘. V tom textu se dá najít mnoho vrstev, mystický motiv, vztah k absolutnu. Ale pro mě je ta píseň vý-sledkem euforického prožívání masopustu Solidarity. Za  ko-munistů jsme neměli tušení, že existuje něco jako ‚společnost obyvatel‘. Masa lidí prostě má ohromnou sílu – a  najednou nebylo nic takového potřeba vytvářet, opoziční společenství se vytvořilo samo od sebe. Dokázali jsme se jako národ sjednotit v těžké době, jak se ale ukázalo, jenom na chvíli. Mimo to mám pocit, že mnoho tehdy působících lidí se teď stydí za své tehdejší projevy a nezištnost, protože jim to připadá naivní.O hypnotické Centrále koluje mnoho historek. Například tako-vá, že jde o efekt Tomkových meditačních vjemů, nebo že vznik-la náhodou, když se na  kytaře porouchaly snímače. Existuje takové zařízení, phaser, zvuk potom lítá nahoru a dolů. Když na kytaře zahraješ a moll a F dur, pak se díky phaseru melo-die sama vytvoří, nastavíš si délku jednotlivých vln, zacyklíš to, a máš Centrálu.“

Petr Turek

Český rozhlas Vltava: Pokračování za pět minut z knihy vzpomínek polského hudebníka Roberta Brylewského a s hudbou kapel Brygada Kryzys a Izrael | 15. 8. 2014, 20.00 hod.

SVobodné polSKo Se nezRodilo jen V gdaňSKých loděnicích!

8 Událost

Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci připravi-lo ojedinělý počin. Je jím dvousvazková Antologie německé moravské literatury. Jeden svazek této publikace přináší originální texty, druhý svazek jejich překlady do češtiny. Kniha vznikla jako výsledek práce olomouckého Centra pro výzkum německé moravské literatury na Filozofické fa-

kultě Univerzity Palackého v Olomouci, instituce založe-né v  roce 1998 olomouckými germanisty L. Václavkem, L. Topoľskou, I. Fialovou a J. Krappmannem. Svou píli a zájem upírají vědci z centra ke třem základním cílům. Vědeckým cílem je dlouhodobý a  soustředěný výzkum německého písemnictví spjatého s  teritoriem Moravy

a etablování tohoto donedávna ještě velmi „nesamozřej-mého předmětu bádání“ (Ingeborg Fialová) jak v  tu-zemské, tak především v zahraniční germanistice. Dále si klade centrum také cíle pedagogické a popularizační – naplňuje tím své přesvědčení o nutnosti veřejně půso-bit, krok za krokem narovnávat pokřivený obraz (nejen literárních) dějin zemí Koruny české a tak přispět k ne-končící práci vyrovnávání se s vlastními dějinami. Etický rozměr tohoto snažení výstižně formuloval dávno před založením olomouckého centra bystrý aforista Otto von Leixner: „První základní podmínkou existence je pravdivost vůči sobě samému; z  ní vyplývá sebepoznání, jež je matkou mírnosti vůči bližnímu. Tvrdost vůči druhému je takřka vždy známkou charakteru, který sám sebe nezná a považuje se proto za lepšího, než jaký je.“

Německý vědec Dietger Pforte se ve  své zásadní studii o německojazyčné antologii s humornou nadsázkou zmi-ňuje o manýrách vydavatelů, o výtkách, jakými obvykle častují své předchůdce: „Není pro vydavatele antologie nic snazšího, než obvinit své kolegy – rivaly již mrtvé či ještě ži-jící – z  neschopnosti a  svou vlastní antologii vychválit jako něco zcela nového, a tak ji jako non plus ultra oddělit od zá-plavy jakýchsi taky-antologií.“ Přesto je zcela samozřejmé, že kaž dý autor pociťuje nutnost vysvětlit, proč je zrovna jeho kniha potřebná a přínosná. Tuto nutnost dle mého názoru pociťují mnohem intenzivněji autoři antologií, kteří čtenářům nabízejí ‚produkty‘ nikoli vlastní, nové a  neokoukané, ale cizí, často již známé a  ‚staré‘. Snad právě proto se každý antologista snaží vysvětlit pohnut-ky svého počinu a  také – vymezuje se vůči svým ‚riva-lům‘ – naznačit, čím je zrovna jeho výběr toho „nejlepšího, nejkrásnějšího nebo charakteristického“ (Pforte) jedinečný, nový, lepší, zajímavý.

antologie němecKé moRaVSKé liteRatuRy

9Událost

Žánr antologie je prastarý. Za vůbec prvního antologistu je označován řecký filozof Meleagros z Gadar (1. stol. př. Kr.). Dějiny německé a české literatury zaznamenaly její rozkvět v 19. a 20. století. Připustíme-li, že málokteré lid-ské skutky jsou ‚nevinné‘ a postrádají jasný záměr, tak se shodneme, že i vydavatelé antologií vždy sledovali jasné cíle, ať už to přiznávali či nikoliv. Ty mohly být osobní, jako v  případě tzv. privátních antologií, které vznika-ly jako opisy krásných míst z děl klasiků a měly sloužit k předčítání v kruhu rodiny či nejbližších přátel. Jejich cílem bylo uchovat pro nejbližší to, o čem se antologista domníval, že stojí za to uchovat pro svou krásu a moud-rost. Od prvopočátku byl tedy antologista také nejdříve čtenářem, čtenářem vášnivým, jeho sběr byl současně jeho vyznáním. Vedle privátních cílů sledoval ale tento druh publikací i společenské cíle; ve vyhraněných přípa-dech býval degradován na  soubor dokazovacího mate-riálu, na kladivo v třídním, národním, rasovém a jiném boji.

Vydavatelé Antologie německé moravské literatury se od intencionálnosti svého počinu nedistancují. Už pojem „německá moravská literatura“ v  sobě skrývá program: Obrací se jednak proti dlouhodobému potlačování fak-tu, že na území dnešní České republiky po dlouhá století existovaly spolu, vedle sebe a nakonec i proti sobě české a německé písemnictví. Obrací se ovšem dále proti zaži-tému stereotypu, který dělí německé písemnictví z území Čech, Moravy a Slezska na humanistickou, pokrokovou literaturu tzv. Pražských německých literátů a sudetoně-mecký zbytek. Zatímco obvyklému čtenáři v souvislosti s prvním pojmem většinou bleskne hlavou jméno Kafka (jež se postupem doby proměnilo ve vynikající marketin-gový trik) a tedy i představa kvality, bývá literatura tzv. sudetoněmecké provincie paušálně označována jako ag-resivně nacionalistická, fašistická, revanšistická a přede-vším jako esteticky méněcenná. Nad skutečností, že jsou mnozí z autorů, kteří figurují v antologiích s názvy jako Prager deutsche Erzählungen (Pražské německé povídky), více spjati s  onou difamovanou sudetoněmeckou provincií, přivírají jejich vydavatelé oči – etiketa Pražská německá literatura atestuje kvalitu. Vědomé omezení na  ty auto-

ry, kteří jsou buď biograficky či dílem spjati s regionem Moravy, vychází tedy nejen z  programového a  praktic-kého vymezení účinnosti Centra pro výzkum německé moravské literatury, ale také z již naznačené snahy upo-zornit čtenářské publikum na skutečnost, že německoja-zyčná literatura z území Moravy nabízí kvalitní literární texty, povídky a novely, které překvapí svou vícevrstev-natostí a specifickou poetikou.

Vydavatelé se ale při koncepci publikace a výběru jmen (celkem 25 spisovatelů) neřídili vydavatelskou praxí již existujících literárních antologií vztahujících se k němec-ké Moravě. Nechtěli se spoléhat pouze na  známá jmé-na, která jsou už kanonizována. Tak má čtenář možnost se seznámit s  texty nejen známých spisovatelů, jako je R. Musil, L. Winder, R. von Schaukal, E. Weiß, či ‚ob-vyklých podezřelých‘ jako M. von Ebner-Eschenbachová, F. von Saar, J. J. David a  ‚moravský Cooper‘ Ch. Seals-field. Vydavatelé vědomě nerezignovali na  lákavou možnost napínání a  posouvání elastických hranic zmí-něného kánonu, nechtěli se ani vyhnout riziku, které spočívá v  tom, že postaví vedle textů výše zmíněných autorů, jejichž kvalita je zaručena vědeckým a  čtenář-ským zájmem, ukázky z tvorby takových spisovatelů, je-jichž jména jsou dnes již zapomenutá a  neznámá, jako např. brněnský naturalista Ph. Langmann, opavský rodák E. W. Freißler, olomoucký autor fantastických románů Fr. Spunda, mikulovský autor textů z  židovského ghetta E. Kulke či surrealista ze Zlatých Hor L. W. Rochowanski.

Cílem publikace, která se v následujících měsících stane námětem a výchozím bodem několika literárních i pub-licistických pořadů Českého rozhlasu Vltava, jež se to-muto tématu soustavně věnuje, nebylo koloristicky do-kladovat výskyt moravských reálií v  literární produkci těchto autorů, sestavovat koláž citátů a krátkých ukázek. Vydavatelé se rozhodli čtenáři nabídnout ucelené, ne-krácené literární texty, protože mají za to, že k vystižení poetiky zvolených autorů je třeba větší plochy. Kniha je tudíž souborem kratších prozaických textů (skic, anek-dot, povídek, novel), textů natolik rozsáhlých a neherme-tických, že umožňují čtenářům, aby si vytvořili relativně

přesný obraz o  literárních kvalitách představovaných spisovatelů, a textů natolik krátkých a ucelených, že ne-jsou jako pouhá ukázka z tvorby těchto autorů zavádějící a mohou povzbudit k další četbě.

Kurt Pinthus, vydavatel známé antologie expresionistic-ké lyriky Menschheitsdämmerung (Soumrak lidstva), si jed-nou povzdechl, že antologie obvykle v přeneseném smy-slu zavraždí své vydavatele. Vydavatelé a  překladatelé této antologie ovšem doufají, že nebude tak zle. Pakliže se český i německý čtenář nad vybranými texty zastaví, aby se zamyslel, když ho obohatí či pobaví, splnila pro ně tato publikace svůj účel, pak přispěli svou měrou k do-sáhnutí cíle, který sugestivně vystihl Harald Salfellner v  předmluvě k  útlému výběru Deutsche Erzählungen aus Mähren (Německé povídky z Moravy): „Na Moravě jednou – doufejme – bude žít generace mladých lidí, kteří se budou chtít dozvědět o ‚těch Němcích‘, kteří tam kdysi žili. Snad jim vytane na mysli ono velké kulturní bohatství, které jejich předci tak lehkověrně zavrhli. Až k tomu dojde, budou ti mladí lidé s ná-mahou číst zašlé nápisy na fasádách rozpadlých budov, budou se pokoušet rozluštit věty na pískovcových sochách. Budou se snažit odhalit a rekonstruovat to, co generace před nimi ničily. Budou pociťovat zvláštní tíseň, když rozluští na staré budově sotva čitelné slovo Volksschule, a  budou pociťovat bolest nad tím, když si přečtou ve  starých knihách o  obyvatelích domu v nějaké jihlavské uličce. Je to bolest, která je v psychiatrii dob-ře známá, kterou způsobuje zdolávání a překonávání neurózy. Tato generace bude mít za zlé svým předkům, jak nerozvážně se kdysi za vším pokusili udělat tlustou čáru, také si ovšem bude s  nelibostí uvědomovat, kolik z  dnešních byrokratů smíření užívá onoho ‚česko-německého usmiřování‘ v  prvé řadě jako možnost dělat kariéru. Tato budoucí generace, která upustí od  vyprázdněné a  tisíckrát opakované floskule ‚zlepšení ně-mecko-českých vztahů‘ a bude pociťovat vyhnání Němců jako velkou ztrátu také pro zbylé české obyvatele Moravy, tato gene-race bude chápat jako obohacení, že se může zabývat dědictvím těchto ‚kolonistů a imigrantů‘ (Masaryk).“

Lukáš Motyčka

10

V srpnu se v rámci operních večerů setkáme se třemi ope-rami Antonína Dvořáka – Králem a uhlířem, Vandou a Di-mitrijem. Trojici snímků spojuje jméno dirigenta Gerda Albrechta. Ten je u nás znám především z poloviny 90. let, když byl šéfdirigentem České filharmonie – a vyvo-lávalo to řadu sporů a diskusí. Jako operního dirigenta jsme Albrechta zažívali méně často, přestože opera byla možná jeho nejvýraznějším působištěm. Albrecht byl u  nás znám svým zájmem o  méně uváděná díla české hudby, a k těm zajisté můžeme počítat, s výjimkou Rusal-ky, prakticky všechny Dvořákovy opery. A jejich nahráv-ky patří v Albrechtově diskografii k těm velmi zajímavým položkám.

Dráha dirigenta Gerda Albrechta vedla přes řadu ně-meckých operních scén. Narodil se v  Essenu 19. čer-vence 1935 a  zemřel letos 2. února v  Berlíně. Pocházel z  hudební rodiny: matka byla pianistkou a  otec Hans Albrecht hudebním vědcem staré německé školy. Po stu-diích v  Kielu a  Hamburku zvítězil jako dvaadvacetile-tý v dirigentské soutěži v Besanconu. Nejprve nastoupil jako asistent v opeře ve Stuttgartu (1951), v roce 1961 se stal prvním dirigentem v  Mohuči a  o  dva roky později nejmladším německým Generálním hudebním ředite-lem v Lübecku. Odtud přešel v roce 1966 na stejný post do Kasselu. V roce 1972 se stal stálým dirigentem v Ně-mecké opeře v Berlíně a v letech 1972–1980 vedl Orchestr Tonhalle v Curychu. Po přestávce, kdy byl pouze hostu-jícím dirigentem, se v roce 1988 stal Generálním hudeb-ním ředitelem Státní opery v Hamburku, kterým byl až do  roku 1997, souběžně s  působením v  Praze. Na  roky 1993–1996 připadá známá kapitola v čele České filharmo-

nie. Po odchodu z Prahy a z Hamburku vedl Dánský roz-hlasový orchestr v Kodani a byl šéfem orchestru Yomiuri v Tokiu. Tolik stručná hudební dráha tohoto muže, který je v  německém kontextu zapsán interpretacemi roman-tiků, ale také soudobou hudbou – Rihmem, Henzem, Schnittkem či Ligetim. Co vnesl do Dvořákových oper, to budeme mít možnost sledovat během tří srpnových ve-čerů na Vltavě.

Nejprve zařazujeme Krále a uhlíře, kterého Dvořák pře-pracoval tak výrazně, že existují dvě velmi rozdílné verze díla, z nichž Albrecht nahrál tu poslední. Skladatel ope-ru poprvé zkomponoval už v roce 1871, ale stáhl partitu-ru z divadla, přestože se už zkoušelo, a pustil se do kom-ponování prakticky znovu. Druhá verze měla premiéru až v roce 1874 v Prozatímním divadle a i ta prošla ještě dalšími úpravami. Libreto napsal plzeňský notář Ber-nard Guldener a upravil Václav Juda Novotný. Uvádíme nahrávku, která vznikla jako záznam živého koncertního provedení v roce 2005 v Kolíně nad Rýnem s Rozhlaso-vým orchestrem WDR. Mezi pěvci najdeme Dalibora Jenise jako Krále Matyáše, Petra Mikuláše jako Matěje a Lívii Ághovou jako Lidušku.

V  roce 1876 byla v  Prozatímním divadle uvedena Dvo-řákova další opera Vanda. Po českém námětu zpracoval látku původně polskou – ale odkazuje především na dáv-nou slovanskou minulost celkově. A nemůžeme přehléd-nout podobné motivy s námětem Smetanovy Libuše. Van-da je dcera knížete Kraka a po jeho smrti má nastoupit na trůn – ale obává se toho a hledá oporu u Slavoje, kte-rého miluje. O  Vandu se však zároveň uchází německý

kníže Roderich, který ovšem chce sňatkem spojit svou říši a polskou. To Vanda odmítá, nicméně po mnoha zá-pletkách končí její příběh tragicky, sama skočí do  vod Visly. Libreto pochází od  Václava Beneše Šumavského. Vandu natočil Gerd Albrecht rovněž v Kolíně nad Rýnem s Rozhlasovým orchestrem WDR v roce 1999, opět jako záznam koncertního provedení. Titulní roli zpívá Olga Romanko a mezi pěvci zaujme Peter Straka jako Slavoj a Ivan Kusnjer ve dvojím partu Lumíra a Rodericha.Po Vandě složil Dvořák dvě komické opery, Tvrdé palice a Šelmu sedláka, a po nich další velkou operu na námět ze slovenské historie. A zvolil často zpracovávanou látku o sporech mezi nástupci na ruský trůn, kterou literárně zpracoval jak Schiller, tak Puškin. Dvořák složil na libre-to Marie Červinkové Riegrové velkoryse koncipovanou historickou operu, která měla premiéru v Novém českém divadle v roce 1882. Dimitrij je z uváděných Albrechto-vých nahrávek nejstarší a je s Českou filharmonií, před-cházela a  předznamenala dirigentovo působení v  čele orchestru. Spoluúčinkuje Pražský filharmonický sbor, titulní roli zpívá Leo Marian Vodička a Marinu Magda-lena Hajóssyová. V dalších rolích pak Drahomíra Drob-ková a znovu také Lívia Ághová, Peter Mikuláš či Ivan Kusnjer. Snímek pochází z  února roku 1989 a  vznikal ve Dvořákově síni Rudolfina.

Jindřich Bálek

Český rozhlas Vltava: v sobotu 9. , 16. a 23. 8. 2014

tři dVořáKoVy opeRy S geRdem albRechtem

Foto: Zdeněk Chrapek

11nadpis

Poláčkova pentalogie představuje vrcholné dílo, v němž autorův výzkum malého člověka nabývá charakteru soci-ální studie, odhalující nelidskou tvář maloměstského člo-věka. Dílo zachycuje závěr soumraku habsburské monar-chie v  osudech anonymního malého města (uváděného pouze jako Okresní město).

Třetí část Poláčkovy pentalogie z  času první světové války nese název Podzemní město (1937) a volně navazuje na romány Okresní město (1936) a Hrdinové táhnou do boje (1936). Děj románu nás přenáší do  zákopů 1. světové války kdesi v Haliči. V zákopech panuje chlad a bezútěš-nost. Na povrchu země je jen rozervaná krajina s krátery po minách, opuštěné trosky stavení.

V zákopech vládne ponuré bezčasí: „Nikdo nepočítal dny, slepené v jednom chuchvalci. V podzemním městě nebylo žád-ného rozdělení času, neboť den byl podoben noci a všední den měl stejnou tvář jako svátek.“

V nehrdinských obrazech všedního života zákopů Karel Poláček zachytil své osobní zážitky z východní fronty. Vojáci se jen beze smyslu posouvají sem a tam, poslušni nepochopitelné strategie důstojníků. Vojenské rozkazy se rozléhají nad světem, který už dávno přestal fungo-vat. Uprostřed všeho toho nesmyslného zmatku jsou lidé, kteří se uprostřed toho všeho snaží najít si pro sebe kousek místa. Bezútěšnost se stala všeobecným faktem: „Svět byl obrazem podmračného života šílencova, jehož koná-

dVaKRát K VýRočí 1. SVětoVé VálKypodzemní měSto KaRla poláčKa Český rozhlas Vltava:

od 9. 8. 2014 | 18.30 hod.

ní zdá se být na první pohled rozumné, ale směřuje k bludné-mu cíli.“

Podzemní zákopové město je válečnou paralelou k míro-vému okresnímu městu. Také jeho obyvatelé, vojáci, jen neradi opouštějí své kryty (noční hlídky, práce v  poli, odvšivování a návštěva nevěstince v blízkém městečku), a  když v  závěru příběhu musí opustit zákopy navždy, s  lítostí se za  nimi ohlížejí jako za  bývalým domovem. Čtrnáctidílnou četbu na pokračování z románu českého spisovatele připravil Jiří Vondráček.

Petr Turek

Český rozhlas se v červnu zapojí do projektu, který ne-tradičním způsobem představuje současnou dramatiku.

13.–15. června se v Centru současného umění DOX usku-teční interaktivní divadelní instalace nazvaná Proti pokro-ku. Proti lásce. Proti demokracii. Je inspirovaná stejnojmen-nou trilogií vycházející hvězdy španělské (respektive katalánské) dramatiky Esteve Solera. Za provokativním názvem se skrývá soubor krátkých textů, v nichž autor s břitkým humorem podrobuje tvrdému zkoumání „ne-zpochybnitelné hodnoty“ současné západní společnosti. Trilogie, jejíž první část autor napsal v  roce 2008, byla k  dnešnímu datu přeložena do  devíti jazyků, uvedena ve více než 40 inscenacích po celém světě a oceněna na-

příklad francouzskou cenou Godot, nebo cenou na ber-línském Stückemarktu. Českému publiku představilo Solera poprvé Divadlo LETÍ, které loni v  lednu v  rám-ci svých scénických skic uvedlo první část trilogie Proti pokroku. Celý soubor Solerových textů se organizátoři rozhodli prezentovat formou interaktivní divadelní in-stalace. Oslovili divadelní, filmové a  rozhlasové tvůrce, aby s využitím svých uměleckých disciplín zaplnili hole-šovický DOX nejrůznějšími podobami Solerových vizí. Návštěvníky DOXu pak o červnovém víkendu čeká pouť dehumanizovaným městem blízké budoucnosti, kde se manželství uzavírají na  dobu určitou, nadnárodní spo-lečnosti autorizují vlastní náboženství a mladí lidé pod dohledem užívají pilulky lásky, které otupují strach z hy-poték a života na dluh. Rozhlasové inscenace podle Sole-rových krátkých her s názvem Manželská smlouva, Pilulka lásky a Osmnáctiny natočila režisérka Martina Schlegelo-vá, dlouholetá režisérka a vedoucí Divadla LETÍ, která v tomto roce posílila řady stálých režisérů Českého roz-hlasu. V DOXu si je návštěvníci budou moci vychutnat jako netradiční zvukovou instalaci. Rozhlasovou premié-

ru, při které ke zmíněné trojici přibude ještě hříčka s ná-zvem Nové náboženství, uvede Český rozhlas Vltava v úterý 17. června v 21. 30 v Klubu rozhlasové hry.

Renata Venclová (s využitím tiskových materiálů Divadla LETÍ)

pRoti poKRoKu. pRoti láSce. pRoti demoKRacii.

Esteve Soler | Foto: Wikimedia Commons

12 Polní pošta

„Do  armád válčících států bylo povoláno kolem 70 milionů mužů, z  nichž přibližně 10 milionů padlo, 20 milionů bylo zraněno a 7 milionů zajato. Každý z nich byl odtržen od  své rodiny a  přátel s  jedinou možností kontaktu prostřednictvím korespondence. Mezi jejich domovy a válečnými liniemi prou-dilo obrovské množství dopisnic a dopisů, z nichž je na první pohled patrné, že je psali i ti, pro které to před válkou nebylo obvyklé. Ať už byly napsány vytříbeným rukopisem, nebo nejis-tou rukou a plné gramatických chyb, vždy obsahovaly základní myšlenku: „Netrpělivě čekám na zprávy od vás.“ (P. Čtvrtník, J. Galuška, P. Tošnerová: Poštovnictví v Če-chách, na Moravě a ve Slezsku)

Dopisy na březové kůřeNejrozsáhlejším projektem stanice Vltava z pořadů, kte-rými budeme připomínat události a příběhy z 1. světové války, bude cyklus nazvaný Polní pošta. Půjde o kompozi-ce z dopisů a deníků z českých front první světové války a odpovědí ze zázemí, které nám poskytli posluchači sta-nice Vltava. Dopisy a deníky nám posíláte už rok a mů-žete tak činit i nadále. Pořad připravují Pavla Horáková a Jiří Kamen. První část cyklu Každý dopis má svůj příběh vysíláme na začátku června.

Z reakcí našich posluchačů vybírám pasáž z dopisu Dali-borky Vackové z Opatovic. „Posílám opis dopisu formát 25x8,5 cm s datem 3. 6. 1915, neboť proužek papíru na 3x stočený by se – bezmála stoletý – rozpadl. Korespon-denční lístky z březové kůry, psané inkoustovou tužkou, už neexistují – ve čtyřicátých letech se ještě daly číst.

Je to dopis mého staříčka Antonína Vrány z Vysoké č. 19, Hustopeče nad Bečvou, rodem z Uhřičic u Kojetína. Byl starostou a  rukoval už v  prosinci 1914 na  výzvu císaře Františka Josefa a z války se už nevrátil, prohlášen jako nezvěstný. Manželka Emilie zůstala s  200 ha polností a  pěti dětmi sama. Nejstarší Marie – moje maminka – měla 14 let, její bratr 11 a  nedosáhli na  koně okšírovat

chomoutem, potřebovali stoličku. Bída byla taková, že maminka na  kávovém mlýnku semlela ječmen a  uděla-la placky, které píchaly osinami, ale ošidil se žaludek. Všechno šlo na válku, doma nic nezůstalo. Přišla španěl-ská chřipka s vysokými teplotami, až jí spadly vlasy a ho-řela svíčka. Ale přežila… Mám po ní památku – šicí stroj, který bude mít rovněž sto let.“

S  dopisem paní Vackové koresponduje psaní Václava Gayera z  Jezeřan, který nám poskytla Hana Janišová Maršovic. „Březen 1915, okolí Zakšov, Michalov (řeka Nida), 55. pěší pluk, IV. prapor.Poněvadž zde je hojně břízového lesa, naskytla se nám příležitost posílati domů lístky z  březové kůry jako zvláštnost. K tomu účelu jsme šplhali jako kočky po stro-mech olupujíce kůru. Za čas bylo celé prostranství stro-mu zbaveno svojí pokožky. Místo co jedni hráli vesele karty, neboť tak jako ve válce v poli, náruživý a hazardní hráči včas míru se nedovolili hráti, my zase ‚sekta druhá‘ jsme náruživě loupali stromy.“

Sníh, mráz, víno, dělostřelba a hraběnka z VídněV  Polní poště budeme citovat z  rukopisné Vzpomínky z  války rusko-rakouské v  roce 1914/1915 Jaroslava Jíry, de-sátník, u  polní nemocnice 1/9 z  Terezína. Jírovy zápisky velmi plasticky líčí jeho válečné dobrodružství, autor je vedl soustavně, jsou psány krásným a  snadno čitelným písmem a mají slušnou stylistickou úroveň. Z jeho zápis-ků z února a března 1915 z haličské fronty jsem sestavil jakousi literární koláž. Strohost, lapidárnost neokázale vypovídají o utrpení aktérů Velké války.

21. únor | Zemřeli nám už zde čtyři nemocní a  jsou na zdejším hřbitově pochováni. Samí mladí hoši – Češi. Prostý křížek zdobí jejich rovy. Dnes nemáme mnoho ne-mocných. Večer přišla k nám hraběnka Hadíková z Víd-ně jako ošetřovatelka. Starší korpulentní dáma.Mám službu. Je teplý den, silnice plná bláta.

28. únor | Silný mráz. Krásný den. Fasovali jsme víno. V poledne slyšeti střelbu děl.

SVědectVí dopiSů a deníKů o VelKé Válce

1. březen | Léčení dětí poraněných explozí šrapnelu. Mráz. Hraběnka všem se omrzela. Ráda by poroučela a mimo oběda ji není vidět zde. Přišel nový kuchař pro důstojníky. Nemám chuť k jídlu. Večer rybičky smažené na  ceresu. V  krámě u  žida k  dostání švýcarský sýr, čo-koláda, ryby, pomeranče, buchty, máslo. Ale vše velmi drahé!

3. březen | Padá sníh a fouká. Rusové jsou v Užovském průsmyku. 10. a 26. divise tam bude poslaná, aby je vy-tlačila. Večer přípravy na  případný útok. Fouká celou noc. Mám službu. Mužstvo spí.

4. březen | Padá sníh. Máme 15 až 20 nemocných denně. Mnoho se svrabem. Dostal balíček se salámem. Hraběn-ka přeložena pryč.

5. březen | Chladno. Poletuje sníh. 26. pluk těžkých houf-nic jede ku předu rovněž i pluk císařských myslivců. Do-stali jsme dva duševně nemocné. Hraběnka dnes odjela.

6. březen | Nefasujeme již víno, poněvadž ve čtvrtek se jich několik opilo. Bernt byl uvázán. Padá sníh celý den, v noci mrzne. Slyšeti střelbu z děl. Dnes snad 26. divise útok na ruské posice.

7. březen | K večeru letěl náš aeroplán v krutém mrazu ve vzduchu a pustil dolu depeši, která dopadla as ¼ hod. od vesnice.

8. březen | Začíná útok našeho vojska na ruské posice. Ráno od dvou hodin hřmí děla bez přestání celý den. Je velmi prudký mráz. Tyrolští myslivci vítězným útokem dobyli výšiny, museli se přitom broditi ale na kolena vo-dou přes řeku. Nepřítel as 6 km zahnán. K večeru vedou 460 zajatých Rusů. Zajatci vypadají úplně dobře. Máme 70 raněných.

9. březen | Od časného rána hřmí děla. Posice dělostře-lectva jsou as 6 km od  nás. Padá sníh a  začíná vánice. V poledne vedou as 160 Rusů zajatých. Dělostřelba celý den. V noci od 8 do 12 hod prudký útok. Posloucháme, jak hřmí děla a rachotí rána z ručnic a strojních pušek.

Krása a smutek bojů. Bitvy 1. světové válkyVladimíra Bezdíčková pro prázdninová vydání progra-mové řady Slovo o historii redakčně připravuje s překla-datelkou Miloslavou Slavíčkovou devět kapitol z dosud česky nevydané knihy švédského historika Petera Eng-lunda Krása a smutek bojů. První světová válka ve 212 krát-kých kapitolách. V úvodu své knihy sledující osudy devate-nácti přímých účastníků války autor poznamenává, že se nesnažil zrekonstruovat průběh války, ale její emocionál-ní rozměr. Přitom Englund pracuje s autentickými doku-menty souvisejícími s postavami, o kterých píše. Čtenáři této knihy s  jejími hrdiny se stávají účastníky známých bitev na západní a východní frontě, ale také v Dolomi-tech nebo ve východní Africe. Další údaje o prázdnino-vém čtení z Englundovy knihy se dozvíte z článku Vla-dimíry Bezdíčkové v tomto vydání vltavského magazínu. Bitvy 1. světové války, to je další programová řada naší stanice věnovaná tématu Velké války. Jde o  série šes-ti rozhlasových dokumentů, které vytvořil tým autorů ve spolupráci s historiky Vojenského historického ústavu. První dokument Bitva o Halič – Stejný čas pro vítězství i tra-gedie, který vysíláme na konci května v řadě Radiodoku-ment, sleduje příběhy tří vojáků, kteří bojovali v rakous-ko-uherské uniformě v Haliči. Ani jeden z nich nepočítal,

že se dostane do přímého boje, a jen jediný z těch tří se vrátil domů. Zachovaly se jen letmé zápisky z  posled-ních dnů v podobě deníků a korespondence jako svědec-tví o tom, jak vítězství v jedné bitvě může být současně tragedií tisíců vojáků. Dokument Bitva o Halič natočila v režii Petra Mančala Bronislava Janečková.

V  cyklu pokračujeme na  konci června pořadem Bitvy na Drině – tažení plné omylů; Srbská fronta jako ukázka do-mýšlivosti a  nepřipravenosti rakouské armády.  Druhý díl scenáristy Daniela Moravce a  režiséra Vlada Ruska nás zavede prostřednictvím dvou hlavních postav do Srbska, kdy v onom neklidném létě roku 1914 podél řeky Driny probíhaly boje rakousko-uherské a srbské armády. Na ra-kouské straně tehdy v uniformě stál i novinář a spisovatel Egon Ervín Kisch, který zanechal o průběhu těchto bojů deníkové svědectví. Jako vrchní velitel armády v Srbsku byl jmenován Oskar Potiorek, který vypracoval vlastní a smělý plán útoku. Útok se změnil v dobrodružnou akci, ve  které padlo přes 270 tisíc vojáků. K  výročí zahájení prvních bojů připravuje stanice Vltava dvě speciální vy-dání Víkendové přílohy – 28. června a 28. července.

Jiří Kamen

Foto: Wikimedia Commons

14

„Všechno se začalo v Sarajevu, které v té době patřilo Rakous-ku-Uhersku. Je zajímavé sledovat, jak se dějiny 20. století za-čínají dramatem v  Sarajevu, aby se uzavřely v  témže městě jinou tragédií s téměř stejnými příčinami a za téměř stejných okolností. Jakoby celé dějiny století byly vtěsnané do těchto kr-vavých závorek, jakoby toto město bylo shrnutím všech neštěstí, která postihla Evropu...“ (Frédéric Mitternad: Svržení orli. Pád Romanovců, Habsburků a Hohenzollernů.)

V  den 100. výročí sarajevského atentátu (28. 6. 1914) – zavraždění rakouského arcivévody Františka Ferdinan-da d´Este a  jeho choti vévodkyně Žofie – se v Národní knihovně v Sarajevu uskuteční koncert orchestru Vídeň-ských filharmoniků. Je plánován jako hlavní část piet-ního programu věnovaného reflexím, analýzám a vzpo-mínkám spojeným s událostmi let 1914–18, které zásadní

měrou zcela změnily vývoj Evropy ve 20. století. O 78 let později, v roce 1992, postihla Sarajevo tragédie v podobě války v Bosně a Hercegovině, která vypukla po rozpadu bývalé Jugoslávie v  návaznosti na  vlnu rozpadů komu-nistických diktatur ve Střední a Východní Evropě konce 80. let. Ztráty na  lidských životech, materiálních a kul-turních statcích byly fatální. Jedním z  míst zasažených bombardováním byla unikátní a historicky cenná budo-va Národní knihovny v Sarajevu, jejíž levý trakt byl zcela zničen. Budova byla v  následujících letech rekonstruo-vána a  její dveře se veřejnosti prvně otevřou koncertem Vídeňských filharmoniků.

Vzpomínkový koncert Vídeňských filharmoniků bude přenášen světovými televizními a  rozhlasovými společ-nostmi. Evropská rozhlasová unie (EBU) vyjednala vysí-lací práva pro všechny své členské země a Český rozhlas Vltava bude koncert vysílat přímým přenosem; členové

na památKu SaRajeVa

Vídeňských filharmoniků, v jejichž čele stane Franz Wel-ser-Möst, se vzdali honoráře za vystoupení; před sarajev-skou Národní knihovnou bude instalována velkoplošná obrazovka přenášející koncert divákům ve  volném pro-stranství. Program koncertu je sestaven ze skladeb spja-tých ať již fakticky anebo symbolicky s dobou tzv. Belle Epoque, tedy s dobou, kdy se nejenom v umění začínala ostře střetávat tradice a  avantgarda a  evropská společ-nost na prahu 20. století začínala stále naléhavěji hledat svoji novou identitu. Vídeňští filharmonikové za  řízení Franze Welsera-Mösta přednesou Andante cantabile – va-riace na  císařskou hymnu „Zachovej nám, Hospodine...“ Josepha Haydna, Symfonii č. 7 h moll „Nedokončenou“, D 759 Franze Schuberta, Tři skladby pro orchestr, op. 6 Al-bana Berga, Píseň osudu na verše Friedricha Hölderlina, op. 54 Johannesa Brahmse a choreografickou báseň La Valse Maurice Ravela.

Libor Dřevikovský

Český rozhlas Vltava: sobota 28. 6. 2014 | 18.15 hod.

Peter Englund vystudoval archeologii a historii na Uni-verzitě v  Uppsale, od  roku 2001 působí jako profesor historie na University College of Film, Radio, Television and Theatre ve Stockholmu. Roku 2002 získal Literární cenu Selmy Lagerlöfové. Švédského autora proslavila už v roce 1988 jeho kniha Poltava, popisující bitvu u Poltavy v roce 1709 mezi švédským králem Karlem XII. a ruským carem Petrem Velikým. Dílo bylo přeloženo do řady svě-tových jazyků.

Další práce Nepokojná léta. Historie třicetileté války byla oceněna prestižní Augustovou cenou a bývá považována za jeden z nejlepších moderních popisů třicetileté války. Na tento text volně navázala kniha Nepřemožitelný, ve kte-ré se autor zabýval historií první severní války. V češtině vyšla ještě Stříbrná maska, kniha věnovaná životu švédské královny Kristiny.

Ve svých dílech Peter Englund kombinuje popis dějin s ži-votopisy méně známých jednotlivců. Velmi často nezůstá-vá jen u zásadních historických faktů, ale používá odbo-ček, popisuje i způsob myšlení či všední život dané doby.

To je i  případ poslední knihy Stridens skönhet och sorg. Första världskriget i 212 korta kapitel. (Krása a smutek bojů. První světová válka ve 212 krátkých kapitolách)

KRáSa a SmuteK bojů. pRVní SVětoVá VálKa Ve 212 KRátKých Kapitolách

Autor v úvodu svého díla, v němž sleduje osud devate-nácti osobností, píše: „Tohle je kniha o první světové vál-ce. Není však o tom, co byla světová válka – tedy o jejích příčinách, průběhu, zakončení a  jejích důsledcích, ale o tom, jaká byla… Nesnažil jsem se zrekonstruovat prů-běh války, nýbrž emocionální svět války.”

Překladatelka a literární historička Miloslava Slavíčko-vá vybrala z  celkového počtu devět osobností – devět osudů (celá kniha dosud do  češtiny přeložena nebyla). Sledujeme příběhy skutečných lidí, jedinců neznámých nebo zapomenutých, z  různých společenských vrstev. Kniha staví na rozmanitých dokumentech, které tito lidé po sobě zanechali.

Autor o svých hrdinech píše: „Zatímco se v povědomí ve-řejnosti stala první světová válka synonymem blátivých zákopů na  západní frontě, mnoho z  těchto postav se ocitlo na jiných bojištích, na východní frontě, v Alpách, na Balkáně, ve východní Africe a Mezopotámii. Většina z nich je mladá, je jim okolo dvaceti let. Někteří padnou, někteří jsou oslavováni, jiní končí jako tělesné trosky. Někteří válku na  počátku vítají, ale zkušenost je naučí ji nenávidět; jiní ji nenávidí hned od prvního dne; jeden z nich ji miluje od začátku až do konce. Jeden zešílí, jiný ztratí sluch. Mají různé osudy, společenské role, pohlaví a národnost, ale spojuje je skutečnost, že je válka o mno-ho připravila: o mládí, iluze, naději, soucit – o život.“

Vladimíra Bezdíčková na základě překladu Miloslavy Slavíčkové

Ukázka: Úterý 24. srpna 1914

Pál Kelemen přijíždí na haličskou frontu

Z počátku se nemohl zbavit pocitu, že jsou to vlastně zase jen manévry. Začalo to v Budapeš-ti. Pál si vzpomíná, jak ho lidé pozorovali, když nakládal zavazadla do drožky, jak se – v husar-ské uniformě – prodíral nepřehledným zástu-pem lidí na východním nádraží a jak si ve vla-ku vybojoval místo v uličce na stání. Po  teplé, ale nepříšli namáhavé cestě vlakem se Kelemen přihlásil u husarského pluku v Sze-benu; při příjmu se na něj ani nepodívali, jen mu řekli, kam má jít. Později odpoledne, v zá-plavě paprsků srpnového slunce, se odebral do mobilizační stanice v Erfalu – a ubytoval se u jednoho sedláka.Pak následovaly rutinní příkazy jeden za dru-hým: převzetí výstroje včetně koně a  sedla; výplata žoldu; předlouhé, nesnesitelně dlou-hé probírání praktických pokynů v  přetope-né místnosti, kde lidé omdlévali, ale tok slov se valil dál a dál.Pak se výjev proměnil.Nejprve následoval noční pochod k  přistave-nému vlaku. Pak pomalá jízda, při níž v každé stanici čekaly nadšené davy, „hudba, pochodně, víno, deputace, vlajky. Jásot: Sláva armádě! Sláva, sláva!“ Potom vyložení nákladu, první pochod. Dosud však žádný náznak, že jde o válku; ještě pořád by to mohly být manévry. Teple modrá obloha, zápach koňského trusu a  potu, vůně sena.

Vladimíra Bezdíčková

15Válka

Foto: Wikimedia Commons

16

Autor válečných deníků z let 1914–1920 Karel Stuchl se narodil 1. května 1892, po absolvování učitelského ústa-vu se stal učitelem v  Hradešicích na  Klatovsku. Záhy – v prosinci 1914 – odešel jako poddůstojník c. a k. Ra-kousko-uherské armády bojovat do první světové války. Do  svobodného Československa se vrátil jako český le-gionář v Rusku až v roce 1920. Zemřel v roce 1966. Jeho pečlivě vedené válečné deníky objevil jeho syn Miroslav až v roce 1998.

Deníky zahrnují (s  občasnými přestávkami) období od 17. 12. 1914 do 3. 6. 1920.Celkem 400 popsaných stran je unikátním svědectvím o osudech a proměnách české mysli v kotli světové války a ruské revoluce, v časech úsilí o vznik samostatné Čes-koslovenské republiky.Z doprovodného textu autora pořadu, legionářova syna Miroslava Stuchla: „Byl to velmi kultivovaný člověk, při pobytu na  frontách si vedl soustavně zápisky o událos-tech, osobních pocitech, názorech na  frontové, spole-čenské i politické události, načež z toho vznikl rozsáhlý válečný deník. Podle mínění mnohých mají jeho zápisky značnou faktografickou i literární hodnotu. Můj otec byl velmi uzavřený člověk. Nepamatuji se, že by se někdy pustil do vyprávění o válce kromě jediné výjimky – jak v ruském zajetí kradli ze hřbitova dřevěné kříže na tope-ní. A já se, ke své škodě, netázal. Deníky mi ukázaly otce, jak jsem ho neznal. (…) Válečný deník ukazuje pozorova-telskou bystrost, schopnost úvahy, citové zaujetí. Otcovy pozdější deníky jsou už jen věcné záznamy života rodin-ného a učitelského. Měl-li otec literární nadání, vzedmu-lo se pouze, když mimořádné válečné zážitky zaplavily mladou duši.“

A na závěr dvě ukázky z válečných deníků Karla Stuchla:„20. prosince 1914. Příjemný, slunečný zimní den. Chvil-kami pozoruji své spolucestující, kteří jsou pod mým

dozorem. Jsem velitelem vagonu. Vojáci jsou dílem Češi, ostatní Němci. První noc, kdy téměř všichni byli důklad-ně zpiti vínem, hádkám a křiku nebylo konce. Později do-cíleno jakési dohody, ačkoliv naši Němce stále nenávidí.“

„3. dubna 1915. Ustupujeme statečně s veselým humorem až do poledne. S námi jde jakýsi poručík a vtipkuje, že prý na Vzkříšení budeme v Budapešti. Rusové jsou nám stále v patách a jejich patroly jdou nám téměř za samými zády. Jsou v tom oboru pravými mistry.“

Dvanáctidílnou četbu na pokračování z válečných dení-ků českého legionáře připravil a uvádí Miroslav Stuchl. V režii Markéty Jahodové účinkuje Lukáš Hlavica. Pořad byl natočen v roce 1999.

Petr Turek

dVaKRát K VýRočí 1. SVětoVé VálKy KaRel Stuchl: z hRadešic do VladiVoStoKu a zpět

Český rozhlas Vltava: od 28. 7. 2014, vždy v 18.30 hod.

Foto: Wikimedia Commons

17Výročí

Letošního devátého července uplyne 180 let od narození Jana Nerudy. Taková výročí bývala svého času podně-tem k větším či menším oslavám. Oslavence se zmocňo-vala nejen média, což se děje ještě dnes třeba v případě Hrabalově či Kunderově, ale i studentstvo, spolky, politi-ci a vůbec „národní velikáni“ všeho druhu. V Nerudově případě nelze naštěstí letos nic podobného očekávat. Literatura ztratila funkci národního piedestalu, spi-sovatelé se sice ještě zkoušejí u  maturity, ale impulsem ke  kvartálním návalům národní hrdosti jsou už dávno sportsmeni. Nežli na dekorativně oživené hroby, praveno s názvem Sabinovy prózy, dojde v souvislosti s Nerudou spíše na slova z titulu jeho patrně nejznámějšího fejeto-nu: Kam s ním?

Odpověď může být dvojího druhu. Nejprve literárně his-torická. Ta může rozšířit obecné povědomí o Nerudově tvorbě. Kdo dnes ví o  Nerudových veselohrách a  tuší, že mladý spisovatel byl na  počátku šedesátých let oce-ňován především jako dramatik? Že dokonce dostal nabídku stát se dramaturgem činohry Prozatímního divadla? Kdo četl alespoň některé jeho výtvarné, hu-dební či literární kritiky? A  tuší, že právě Neruda byl svého času jedním z  bojovníků za  Čechy podceňova-ného Bedřicha Smetanu? Kdo pročetl jeho překvapivé cestopisné obrázky nejen z Paříže či Blízkého východu, ale třeba i  ze severních Čech, tehdy pravda osídlením ještě takřka bezezbytku německých? Literárně historic-ký pohled ale může také pomoci postihnout hodnotu a význam Nerudova díla. Přitom se nejedná o záležitost jednoduchou a  jednosměrnou. Střední škola nám (snad ještě stále) kreslí obraz Nerudy jako průkopníka literár-ního realismu a  koryfeje almanachu Máj. Víme ale, že Neruda se postupně od  Máje distancoval a  jeho čtvrtý svazek z roku 1862 dokonce ostře odsoudil? Tušíme, že

programově sice realismus hlásal, ale jeho první prózy, shrnuté do  knižního souboru Arabesky (1864), jsou stej-nou měrou realistické jako pozdně romantické? Známe Nerudovo rané kosmopolitní stanovisko, vyhrocené pro-ti vlastenčení. Máme ale na  paměti, že svou básnickou dráhu završil psaním vlastenecky vypjatých básní Zpěvů pátečních? A  co více: v  osmdesátých letech byl někdejší horlitel proti národovectví schopen ve  fejetonech osla-vovat české nápisy na dětských slintáčcích, či na škatul-kách od  sirek. V  textech pozdního Nerudy ale zároveň najdeme i absurdní grotesku, blízkou humoru Jaroslava Haška. Nebo poetizující líčení zeleninových a masných trhů nebo švestkových knedlíků či šparglu, jaké bychom hledali kupříkladu v Hrabalových Postřižinách. A koneč-ně čtyřicet let před Teigem, Nezvalem a poetisty Neruda ve fejetonech proklamoval „novou krásu“ předměstských cirkusů.

Literárně historický pohled je ale pro většinu publika jis-tě málo atraktivní. Ostatně právě v duchu Nerudově by obecenstvo mělo hlasitě vznést otázku: a co dnes s tím? Jak nás může zaujmout přímo Neruda, a to bez balastu druhotných výkladů? Dnešní čtenář opravdu projede

okolo mnoha svazků Nerudových sebraných spisů bez zájmu a uspokojení. Ale cosi přece zůstává. Bylo by vel-mi dobré uspořádat nový výbor z Nerudových fejetonů. Viděli bychom například, jak česká politika druhé polo-viny 19. století trpěla mnoha bolestmi, které přisuzujeme pouze politice naší doby. A ještě bychom se královsky ba-vili autorovou ironií a stylem, o jakém si dnešní žurnalisté mohou nechat jen zdát. U básní bychom museli být velmi obezřetní: ono se  totiž dnes lyrice obecně příliš nepře-je a „nerozumí“. Ale dobrý výbor by se také dal pořídit. Především tu ovšem zůstávají prózy. Některé z Arabesek stojí za přečtení. Zejména ale Povídky malostranské: jsou souborem takřka dokonalých povídek, jaký každá litera-tura hned tak nemá. Detailní realismus starého světa je v nich doplněn ironií, humorem a v neposlední řadě po-hledem pod povrch věcí, lidských vztahů, soudů i osudů. To vše podáno stylem, který ani dnes nepotřebuje skoro žádné úpravy, aby mohl být čten. Ostatně: víte, jaká je poslední, kouzelně sebeironická věta Povídek malostran-ských? „Ať mi přijde Neruda ještě jednou s nějakou Povídkou malostranskou!“

Dalibor Tureček

Kam S ním,

aneb neRudoVSKé V ýRočí

Portrét Jana Nerudy od Jana Vilímka

Zdroj: Wikimedia Commons

18 Výročí

Garmisch, 31. července 1914: „Milá paní Hofmannsthalová! Dostal jsem od Huga lístek na rozloučenou. Kam Hugo narukoval? Básníky by

skutečně mohli nechat doma, vždyť je dost jiných, kteří se dají použít jako ‚kanónenfutr‘ – kritiků, režisérů i s jejich nápady atd. Já jsem i dnes ještě

pevně přesvědčen, že válka nebude, ta drobná šarvátka se Srbskem brzy skončí, a třetí dějství Ženy beze stínu přece jen dostanu. Ať ty zatracené

Srby vezme čert! Váš upřímně oddaný dr. Richard Strauss.“

Richard Strauss (1864–1949) se mýlil. „Drobná šarvát-ka“ se Srbskem přerostla v do  té doby největší celosvě-tový konflikt a vrhla stíny, které nikdy nezmizely. Sym-fonickými básněmi, biblickou Salome, antickou Elektrou a Ariadnou a valčík tančícím rokokem v Rosenkavalierovi se Strauss dostal na špici své doby. Jeho poslední předvá-lečnou premiérou byl balet Legenda o Josefovi 14. května 1914 v Paříži. V srpnu, po vyhlášení války, přišel Strauss o  úspory uložené v  Anglii. „Týden jsem byl skutečně deprimován,“ napsal ve vzpomínkách, „ale pak jsem se vrátil ke své Ženě beze stínu.“ Rok 1914 přinesl Straussovi druhý čestný doktorát, v Mnichově po něm byla pojme-nována ulice a  na  jeho rodném domě se octla pamětní deska. Téhož roku napsal na Hofmannsthalův text Kan-tátu pro mužský sbor a capella. Text je téměř prorocký: Zdatného muže štěstí rychle vynese nahoru, kde může být mnohým k užitku, mnohým však také přivodí trýzeň. Někteří jeho moc zneužívají, jiní mu závidí, další se vli-chocují. Ten nahoře slouží tomu, kdo mu ke štěstí dopo-mohl, doprovázen hodnocením – osvědčil se.

Padesátiletý Richard Strauss byl války ušetřen, o deset let mladšímu Hofmannsthalovi se naštěstí brzy podařilo dostat do týlu. Opera Žena beze stínu měla premiéru roku 1919 ve Vídni, téhož roku nastoupil Strauss spolu s Fran-zem Schalkem do čela Dvorní opery. Roku 1920 se konal první ročník Salcburského festivalu, u  jehož zrodu stál Strauss spolu s  Hofmannsthalem. Svou autoritou zaští-til vznik Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, byl jmenován čestným členem Vídeňských filharmoniků a k šedesátinám roku 1924 následovaly další pocty. Téhož roku měl premiéru balet Šlehačka na skladatelovo vlastní libreto. Tančily v  něm marcipány, perníčky a  pralinky a děti se cpaly dorty a šlehačkou. Ve vzpouře cukrovinek v přeplácaném žaludku chtěl vidět list Arbeiter-Zeitung paralelu k Hitlerovu puči z listopadu 1923. Strauss však chtěl pouze pobavit – a získat část náhrady za ztracené úspory. Musel sklidit výtku, že jeho balet, ač umístěn do prostředí vídeňské cukrárny, je doprovázen hudbou, v  níž není nic vídeňského, a  hlavně není právě vkusné předvádět na jevišti šlehačkové orgie, když v obchodech scházejí základní potraviny.

Ric

ha

Rd

St

Ra

uS

S

150

. Vý

Ro

čí n

aR

oz

en

í

en

šp

ígl

oV

a

šib

al

St

Ví

i S

lz

y

19Výročí

Hluché rokyKdyž Franz Schalk Straussovi vyčetl, že se Dvorní opeře málo věnuje, vzdal se ředitelského místa s rozhodnutím, věnovat se pouze skladbě. Ale po „měšťanské komedii“ Intermezzo nastal útlum. S  Hofmannsthalem upravil Strauss Beethovenovy Ruiny athénské, finanční injekci poskytla zakázka jednorukého klavíristy Paula Wittgen-steina, ale ředitelský plat chyběl. I proto souhlasil s uve-dením svého Rosenkavaliera na filmové plátno. Plánované americké turné němého filmu se Straussovou hudbou ztroskotalo – Američané Evropu mezitím předběhli zvu-kovým filmem. Pět let pracovali Strauss s Hofmanstha-lem na opeře Egyptská Helena: „Trčím na místě a nemohu dál, chtěl bych tomu dát čistý, prosvětlený styl Goetheho Ifigenie, ale nemohu najít hudbu, která by byla ještě pro uši z  roku 1925 dost charakteristická, bez tzv. realismu Salome, a už vůbec ne excentrická, jako je dnešní moder-na, která slyší jen americkýma (nechci urazit černochy!) ušima,“ psal Strauss.

Premiéra Egyptské Heleny se uskutečnila v  červnu 1928 v Semperově opeře v Drážďanech a dirigent Fritz Busch později vzpomínal: „Obdivoval jsem jeho umění, ten pře-kypující talent, takže jsem jeho méně sympatické vlast-nosti přehlížel. Projevovaly se s tak otevřenou naivitou, že mu je ani člověk nemohl mít za zlé.“ Busch ale také postihl leccos, co se naplno projevilo v příštím období. „Strauss byl nositelem úžasných nadání, přesto jimi ne-byl proniknut a  posedlý jako jiní velcí umělci, ve  sku-tečnosti je pouze ‚nosil‘ jako oblek, který se dá odložit,“ píše Busch. „On, který vnitřně stál v  příkrém rozporu s nacionálně socialistickou ideologií, v praxi uplatňoval jedno z jejích hlavních hesel – správné je to, co je pro mě výhodné.“

Ve vleku politikyRoku 1929 zemřel Hugo von Hofmannsthal. Premiéra posledního společného díla, Arabelly, se uskutečnila, když už byl u moci Adolf Hitler, 1. června 1933 opět v Drážďa-nech. V listopadu téhož roku se Strauss stal prezidentem Říšské hudební komory. Měsíc předtím zabránili nacio-nální socialisté dirigentům Otto Klempererovi a Bruno Walterovi realizovat koncerty u  lipského Gewandhaus-

orchestru. „Namísto Bruna Waltera předstoupil před publikum, nadšeně pozdravován, Richard Strauss, který se nedal zastrašit výhružnými dopisy a židovskými pro-vokacemi z  Ameriky,“ psalo se v  Zeitschrift für Musik. Ve vstupní řeči k zahájení práce Říšské hudební komory Strauss hovořil o jejím vzniku jako o „nejdůležitější etapě na cestě k nové výstavbě našeho společného německého hudebního života“ a poděkoval Hitlerovi a Goebbelsovi, že umožnili tuto cestu nastoupit.

Pak přišly události kolem Mlčenlivé ženy, opery na libre-to Stefana Zweiga. Pro Hitlera a Goebbelse byl Strauss v čele Říšské hudební komory potřebný, židovského lib-retistu tolerovali pod podmínkou, že se jeho jméno nikde neobjeví. Zweigovi, který roku 1934 Německo opustil, Strauss psal: „Napište mi ještě pár pěkných libret a zů-stane to v tajnosti, dokud oba nevypozorujeme okamžik, kdy s tím můžeme vylézt.“ Strauss ale na libretistově jmé-ně na plakátě trval, takže nacistické veličiny účast na pre-miéře 24. června 1935 v Drážďanech odřekly a další před-stavení byla odvolána. Straussovy dopisy Zweigovi mělo pochopitelně v rukou gestapo. Pohár přetekl a vše se se-četlo: židovský libretista, židovský vydavatel, intendant drážďanské opery byl ženat se Židovkou, a  nadto byla Židovka Straussova snacha. 14. července přinesl nacistic-ký list Völkischer Beobachter zprávu: „Prezident Říšské hudební komory dr. Richard Strauss požádal prezidenta Říšské kulturní komory dr. Goebbelse, aby ho s ohledem na jeho věk a podlomené zdraví uvolnil z funkce…“ Den předtím napsal Strauss Hitlerovi dopis, v  němž žádal o  rozhovor, aby mohl podat „vůdci“ vysvětlení: „Vzhle-dem ke svému životnímu dílu opravdu nepotřebuji ujišťo-vat, že onen dopis nevyjadřuje můj světový názor… Vám vždy oddaný Richard Strauss.“ Povinný pozdrav „Heil Hitler“ scházel. Odpověď od Hitlera skladatel nedostal. „Pokání“ projevil Stauss zkomponováním hymny k  za-hájení Olympijských her roku 1936. Následovaly ještě čtyři opery. Rok před vypuknutím války měl premiéru Den míru, příběh, odehrávající se roku 1648. Libretista Josef Gregor vyšel z náčrtku Stefana Zweiga: „Proč bo-jujeme celé ty roky? Za odvěkou moc císaře? Za mocnou vůli nové víry? Nebo jen z  nenávisti?“ ptá se v  závěru opery velitel obléhající armády. A pro Lásku Danae pou-

žil Gregor náčrtek Hugo von Hofmannsthala. Roku 1944 se Strauss dožil osmdesátky a tisk byl říšským vedením upozorněn, aby nezveřejňoval o  skladateli žádné větší články. Láska Danae měla mít premiéru při Salcburském festivalu 1944, po atentátu na Hitlera však byl festival od-volán a uskutečnila se pouze podivná generální zkouška: „Snad se setkáme v lepším světě,“ řekl po jejím skončení Strauss zpěvákům a orchestru.

V následujících měsících se Strauss dozvídal o náletech, které zničily operní budovy v Mnichově, Berlíně, Dráž-ďanech i Vídni. Pod tímto dojmem vznikly komorní Me-tamorfózy, v nichž se vynoří smuteční pochod z Beethove-novy Eroiky. Se životem se Strauss rozloučil hluboce cito-vými Čtyřmi posledními písněmi, jakýmsi shrnutím všeho, co vytvořil pro lidský hlas a orchestr. V samém závěru se ozve výsměšný motivek Enšpígla pod šibenicí. Ve Strau-ssově životě šly vždy vážné momenty ruku v ruce s fraš-kou, tak jako se je pokusil propojit v  Ariadně na  Naxu; anglický kritik Neville Cardus dokonce nazval Strausse „tragickým komediantem“. Richard Strauss zanechal vel-ké dílo, jedno z nejvýznamnějších ve 20. století. A věčnou otázku, do jaké míry má být hodnota díla měřena morál-ním kreditem svého autora.

Vlasta Reittererová

Hugo von Hofmannsthal a Richard Strauss (1912)

20

V dnešní době nejrůznějších islamofobních nálad je třeba připomínat trvalé hodnoty arabské kultury a vzdělanos-ti. Rozvzpomenout se na  to, že úspěchy evropské civi-lizace stojí také na arabských základech. Že byly doby, kdy arabští učenci a umělci výrazně inspirovali Evropu. Zlatým věkem v  tomto směru bylo období středověku. Po více než čtyři století stáli Arabové v čele mnoha oborů lidské činnosti.

Po  Mohamedově smrti Arabové postupně ovládli ob-rovské území. Kdyby se například v  našem dvanáctém století vydal nějaký muslimský cestovatel z Portugalska do dnešního Íránu, domluvil by se na své cestě bezpeč-ně arabsky a každý pátek by mohl zajít do mešity. Tak rozlehlé bylo tehdejší islámské impérium. Centrem filo-sofického myšlení a kulturního rozkvětu bylo na západě Španělsko, které muslimští panovníci nazvali al-Anda-lus. Andalusie byla místem nejintenzivnější kulturní vý-měny mezi křesťany, židy a muslimy. Společně se severní Afrikou tvořila zvláštní politický, hospodářský, etnický a  kulturní celek al-Maghrib. Do  Cordóby či Toleda se vydávali studenti a učenci z celé Evropy, aby se seznámi-li s novinkami z oblasti lékařství, matematiky, astrono-mie, chemie (alchymie), filosofie či architektury. Nebyli to jen arabští, muslimští vzdělanci, ale také příslušníci

dalších etnik, kultur a  náboženství; Syřané, Peršané, Berbeři, Turci a  v neposlední řadě také Židé. Židovský myslitel Moše ben Majmon (Maimonides) ovlivnil napří-klad Tomáše Akvinského. Mnohé myšlenky Ibn Rushda (Averroes) přejal Jan Viklef. Na Avicennu (Ibn Síná) se ve svém díle odvolávali Jan Hus či Jan Amos Komenský. Jinou pozoruhodnou osobností byl Abú Bakr Ibn Tu-fajl, na západě známý jako Abubacer.

Ibn Tufajl se narodil kolem roku 1110 ve Wádí Áš, v gre-nadském Guadixu. Byl lékařem, filosofem, spisovatelem i státním úředníkem. Vykonával funkci sekretáře guver-néra Ceuty a Tandži (dnešního Tangeru). Zřejmě půso-bil též jako vezír, tedy ve funkci ministerského předsedy, a qádí, tedy soudce. Žil v Marrákeši, odkud často zajížděl do rodného al-Andalusu. Byl členem skupiny intelektuá-lů, kteří usilovali o rozvoj poznání, zvláště v duchovních vědách. Stal se dokonce osobním lékařem a důvěrníkem samotných vládců tehdejší almohádské říše. Dlouholetý Tufajlův patron Abú Ja q́úb Júsuf i  jeho nástupce Abú Júsuf Ja q́úb, zvaný al-Mansúr (Vítězný) byli nejenom schopní a vzdělaní muži, ale bohužel také fanatici, před jejichž vládou hledali útočiště v jiných zemích jejich křes-ťanští a  židovští poddaní. Pocházeli ze stejného kmene Qajs podobně jako Ibn Tufajl, jehož osobu chovali ve vel-ké úctě. O  tom svědčí mj. i  fakt, že se Abú Júsuf Ja q́-úb osobně zúčastnil i Ibn Tufajlova pohřbu v Marrákeši v roce 1185.

Jako lékař zastával Ibn Tufajl moderní názory. Byl ob-hájcem pitvy, která byla důležitá pro hlubší poznání anatomie. Ovšem v době, kdy byly pitvy zakázané, byl jeho postoj považován za kacířský. Z jeho tvorby se do-chovalo 7 700 veršů o různých nemocech, korespondence s  lékařskou tematikou s filosofem a  jeho lékařským ná-stupcem u dvora, Ibn Rušdem. O traktátu Tajemství ori-entální moudrosti o  duši víme zprostředkovaně jen tolik, že ho napsal. Přesto se stal jedním z nejznámějších au-torů své doby, a to díky svému jedinečnému alegorické-mu románu Živý, syn bdícího, který napsal patrně v letech 1169–1182. Jde o nejvydávanější a nejpřekládanější dílo klasické arabské literatury hned po Koránu a Pohádkách tisíce a jedné noci.

Živý, syn bdícího je imaginární životopis Hajje ibn Ja-qzána, člověka s  podivuhodným osudem, který žije od  narození na  opuštěném ostrově, vychován gazelou. Jako filosof samouk se oddává samostatnému poznávání řádu a zákonů světa a dobírá se těch nejabstraktnějších výšin lidského myšlení. Hajjova zkušenost je vykládána jako mystická cesta. Jeho počiny připomínají rané fáze mystického islámu – súfismu. Přesto byl mystický aspekt Tufajlova díla do nedávna opomíjen. Sám autor se sku-tečně některým stránkám súfismu vyhýbal. Výraz súfí v jeho textu nenajdeme. Chybí tu také jakákoli narážka na lásku – k Bohu i mezi lidmi – která jinak patří k sú-fijské kultuře. Přesto si zaslouží, aby byl po právu řazen k průkopníkům propojení filosofie a mystiky.Málokterý středověký arabský spis zapůsobil na evrop-skou kulturu tak silným vlivem na poli krásné literatury i  filosofie. Ve  13. století byl příběh přeložen do  hebrej-štiny, poté do  latiny. Anglický překlad nejspíš četl také Daniel Defoe a zřejmě se jím nechal inspirovat při psaní Robinsona Crusoe.

Čím může Hajjův příběh překvapovat dnešní čtenáře? Řadou názorů, které zní až překvapivě aktuálně. Připo-mínají například téma vnitřní emigrace, jaké jsme i u nás za minulého režimu poznali. Hajjův samostatně rozvinu-tý kodex racionálně střízlivé stravy má zase mnoho spo-lečného s některými dnešními ekologickými snahami či zdravou, racionální stravou. Zaujmout můžou i myšlenky odsuzující materiální hrabivost, téma sociální solidarity. A v neposlední řadě román upoutá vynikající stylistickou úrovní, kterou nám v češtině věrně přiblížil Ivan Hrbek. Luboš Kropáček v roce 2009 Hrbkův překlad z roku 1957 revidoval, některá sporná místa nově přeložil a  oboha-til svým překladem Ibn Tufajlovy Předmluvy, tzv. Mu-qaddimy, která v prvním vydání chyběla.

V  současnosti se hodně mluví o  arabské revoluci. Živý, syn bdícího představuje, s trochou nadsázky řečeno, ja-kousi arabskou revoluci zevnitř. Rozhodně mnohé z  ní by nebylo špatné si uvědomit i jinde na světě.

Lucie Němečková

abú baKR ibn tufajl ŽiV ý, Syn bdícího

Středověká arabská robinsoniáda jako inspirace pro třetí tisíciletí

21Četba na pokračovaní

Nobelovu cenu za literaturu získlala v roce 2013 Alice Munroová. Četbu na pokračování z jejího díla jsme při-pravili na počátek října, stojí však zato připomenout si s předstihem její literární osobnost. Životní příběh dvaa-osmdesátileté spisovatelky Alice Mun roové, pocházející z jižního Ontaria v Kanadě, je v jistém smyslu příběhem moderní anglicky psané kanadské literatury. Nobelovu cenu získala proto, že je „mistryní současné povídky“, jak říká oficiální zdůvodnění. A i sama Munroová uved-la pro televizní stanici CBC, že udělení Nobelovy ceny „přiměje lidi vidět povídku jako důležité dílo a nikoli jen něco, čím se zabýváte, než napíšete román“. Tajemník Švédské akademie Peter Englund charakterizoval autor-čino dílo velmi lapidárně slovy: „Malí lidé, velké pocity.“

Munroová bývá přirovnávána k  americkým autorům takzvané jižanské prózy. Co ji s  nimi spojuje, je pevná svázanost s  konkrétním, jasně vymezeným prostředím a regionem – v jejím případě je to farmářský kraj venko-va jižního Ontaria, země s mocným kouzlem a složitou lokální historií, včetně jejích temných, nepřiznávaných stránek.

Narodila se na farmě v malém městě Wingham v jihozá-padním Ontariu, jehož prostředí se různým způsobem vždy zobrazovalo v  jejích prozaických souborech. Její schopnost detailního pozorování dobře známého venko-va a maloměsta, vnímavé studie nenápadných postav, to všechno během let postupně vytvořilo jemně prokreslené dílo mapující život „obyčejných lidí“ autorčina rodného kraje.

V  centru povídek stojí především ženské hrdinky pro-žívající zdánlivě poklidné životy, pod jejichž povrchem probíhá mohutný vývoj hlubokých prožitků a  silných emocí vedoucí k  dramatickému rozuzlení a  prudkému, překvapivému zvratu – pro nějž kritici někdy používají joyceovský termín „epifanický moment“.První texty začala Munroová uveřejňovat v časopisech – později se pak stala jednou z předních autorek listů jako The New Yorker, The Atlantic Monthly, The Paris Review nebo kanadský The Tamarack Review, který uveřejnil její první povídku už v roce 1960. Hned první knižně vyda-ný soubor textů Tanec šťastných stínů vynesl Munroové nejvýznamnější literární ocenění v Kanadě, Cenu Gene-

rálního guvernéra. Následovala další ocenění v Kanadě i v zahraničí.

České publikum ji asi nejvíce zaznamenalo až v  roce 2009, kdy se spekulovalo o tom, že by mezinárodní Man Bookerovu cenu mohl získat Arnošt Lustig. Nakonec ji dostala právě Alice Munroová. V  češtině jí zatím vyšly čtyři knihy: výbor Už dávno ti chci něco říct, sbírka Nepří-tel, přítel, ctitel, milenec, manžel, dílo Útěk a  Příliš mnoho štěstí. O vydávání knih Alice Munroové se soustavně sta-rá nakladatelství Paseka, pro které se stala jednou z pro-filových autorek.

Munroová velmi brzy zjistila, že právě v malém, skrom-ném formátu povídky spočívá podstata jejího talentu a  její nejsilnější spisovatelská zbraň. Zdá se, že letošní nejvyšší ocenění potvrdilo letité autorčino přesvědčení, že povídka je plnohodnotným žánrem, svébytnou literár-ní formou schopnou plného vyjádření komplexity lidské a umělecké zkušenosti.

Z  díla Alice Munroové jsme připravili třídílnou četbu na pokračování – titulní povídku z knihy Nepřítel, pří-tel, ctitel, milenec, manžel. Munroová postupně „jde“ s několika zcela rozdílnými postavami a velmi pozvolna odkrývá zápletku. O tom, že milostný vztah staré panny je postaven na podvržených dopisech dvou zlomyslných školaček, se dozvíme až v  poslední třetině, autorka si přesto schovává ještě jednu pointu. Závěr je vlastně ha-ppyendový – a dokonale ukazuje její schopnost pohledu z několika úhlů současně.

Munroová se nedávno svěřila novinářům z  Globe and Mail, že po  vydání své poslední, v  pořadí již čtrnácté sbírky povídek Dear Life (Drahý život) se chystá odejít do spisovatelského důchodu. Je otázka, zda po čerstvém úspěchu, jímž je první Nobelova cena pro kanadskou li-teraturu vůbec, toto rozhodnutí nezmění.

Alena Zemančíková

alice munRooVá a její literární zbraň

Alice Munroová | Foto: Axel Öberg, ČTK

22 Kabaret

V  rámci nové řady rozhlasových kabaretů uvádíme v červnu na Vltavě skupinu Cabaret Calembour, kterou před pěti lety založili tehdejší spolužáci z činoherní ka-tedry pražské DAMU Milan Šotek (obor dramaturgie), Igor Orozovič a  Jiří Suchý z  Tábora (obor herectví). Všem byla společná záliba v poetice divadel malých fo-rem a chuť rozvíjet tradici českého literárního kabaretu. Jak název skupiny napovídá, pro Cabaret Calembour je typický vytříbený slovní humor založený na  jazykové hře, samozřejmostí jejich produkcí jsou však také pů-vodní, živě provozovaná hudební čísla. Pro rozhlasové posluchače si CC připravili částečně improvizovaný Ka-lavečer, ve  kterém slibují například zmizení slona, hru o konci koněspřežné tramvajové dopravy v Čechách a re-portáž z  MS v  hokeji 2030. V  předvečer natáčení jsme poslali tvůrcům pár otázek, na  které odpověděl Milan Šotek.

Od roku 2009, kdy jste s Cabaretem Calembour poprvé vystoupili, jste u ctitelů kabaretního žánru dosáhli znač-né proslulosti. Na  repertoáru máte čtyři představení, pravidelně vyprodáváte Divadlo Kampa, Studio Y nebo

Redutu. Vzpomenete si ještě, s  jakými vyhlídkami jste začínali?Z přebytku mladistvých sil a chuti „odskočit si“ z čino-herní katedry k autorskému divadlu jsme se jednoho dne založili. A chystali se vystoupit před rodiči, přáteli a ko-legy. Po celou dobu příprav zde samozřejmě byla obava, zda se tomu někdo bude smát. Vzpomínám si, že když jsme poprvé četli aktovku Borůvčí, zračilo se souboru v  očích: „Ten kluk neumí napsat normální větu!“ Jsem přesvědčen, že divadlo tohoto typu musí klapnout na-poprvé. Že tady je každý reparát zbytečný. Ale 24. květ-na 2009 přišly publiku ty „nenormální“ věty díky bohu k smíchu.

Vedle kabaretních večerů a představení s víceméně ustá-lenou podobou (Čertovská kvidoule, Cvidoule di Cam-po, Plejtvák) pořádáte s kolegy tzv. Kalavečery. Proč jste s nimi začali a  jaké místo mají vedle stálého repertoáru Cabaretu Calembour?Naše první představení byla de facto kabaretními insce-nacemi, pevně ukotvenými textem. To jsme si přinesli z  činohry. Hráli jsme naučené role kabaretiérů. Hráli

jsme improvizaci. Až později jsme si troufli kabaretiéry na chvilku opravdu být a průběh večera ponechat na ná-hodě. Kalavečery se tedy v rámci naší produkce nejvíce blíží žánru kabaretu v pravém slova smyslu – tedy večeru rozmanitostí, pružnému, z velké části improvizovanému.

Kdo má při třídění přineseného materiálu poslední slovo a právo rozhodnout, co v Kalavečeru nakonec bude a co ne? A už jste zažili za pět let své existence nějakou „vzta-hovou“ krizi?Měli jsme krize, jako v každém vztahu. Onen čertík, kte-rý mezi nás čas od času vyskočí, je zakletý právě v tom, že poslední slovo nemá nikdo. Proto se všechno musí – je na to teď takové módní slovo – „vykomunikovat“. Někdy je to zdlouhavé a únavné. Ale zdá se mi, že už pomaličku přicházíme na to, že trialog nevzniká tak, že každý píše své repliky, ale že společně vymyslíme jeho náplň, jeden to pak nahodí a další dva v následných kolech dotáhnou.

Je pro vás Kalavečer připravovaný pro rozhlas něčím spe-ciální – kromě toho, že pro posluchače nebudete vidět?Záznam improvizovaného večera je do značné míry sva-zující. Na živo, teď a  tady, se dá docela dobře pracovat třeba s  trapností, s  tím, že vás honem nic nenapadá… Pro to by ovšem posluchač nemusel mít zpětně už tolik pochopení. Rádi bychom se připravili lépe než na stan-dardní kalavečer, z nahrávky se pak přece jenom stane předmět doličný. Ale těžko říct, jakou hysterii způsobí, až naše posluchačky zjistí, že neuslyší, jak je Igor svleče-ný do půl těla.

Kolik slovních kalambúrů jste si pro rozhlasový kabaret připravili? Mimochodem, je to podmínka každého vy-stoupení – vymyslet nebo použít nový kalambúr? Nemů-že vám někdy jejich zásoba dojít?Mám spíše opačný problém. Napsat něco bez slovních hříček. Normální dialog kluka a holky u snídaně, který by nepůsobil jako lekce z českého jazyka. Svým způso-bem obdivuji autory „soup-oper“, že dokáží žít bez ka-lambúrů. Tedy také tentokrát, v  rozhlase, jich zazní opravdu hodně. Je to taková naše poznávací značka.

Ptala se Renata Venclová

cabaRet calembouR před miKRofonem

Český rozhlas Vltava: Kabaret v éteru Kalavečer na vlnách vysílá ve čtvrtek 26. 6.   20.00 hod.

23

malá Ryba dramaloci z Karlových Varů

Pro nový formát krátkých literárních a  dramatic-kých útvarů, které našly své místo ve vltavském do-poledním vysílání, připravujeme původní hru Petra Pýchy Malá ryba. Autor sám svůj text s nadsázkou vnímá jako základní kámen nového žánru – dra-maloci – dramatického příběhu zásadně spjatého s městem, v němž se odehrává. Duch a kontext mís-ta určují téma, ovlivňují plynutí příběhu.

První dramaloci zasadil Petr Pýcha do  víru udá-lostí Mezinárodního filmového festivalu v  Karlo-vých Varech. Představí se v plném lesku – největší očekávání budí ohlášený příjezd Richarda Gera, zasloužené pozornosti se dostává i novému snímku Saši Gedeona. A stranou blesků, červených koberců a šampaňského brázdí karlovarské ulice taxikář Ro-man, se kterým neustále někdo vymetá, a zdá se, že je předurčený jenom k tomu, aby té slávě sloužil… Nebo ne?

Petr Pýcha začal s  Českým rozhlasem autorsky spolupracovat nejprve ve dvojici se spisovatelem Ja-roslavem Rudišem (například hry Salcburský guláš, Lidojedi), v  roce 2013 pak sám získal druhou cenu v  soutěži Českého rozhlasu o  původní rozhlaso-vou hru s  textem Benzína Dehtov. Stejně jako při předchozí spolupráci bude i  tentokrát Pýchův text režírovat Aleš Vrzák. V autorově hledáčku jsou sa-mozřejmě další města s potenciálem pro vznik dra-maloci – Dobříš, Nymburk, Litoměřice… Stejně tak může být zrod nového žánru výzvou pro další autory.

Premiéru Malé ryby připravuje Český rozhlas Vlta-va k zahájení letošního ročníku MFF v Karlových Varech na pátek 4. července 2014.

Klára Novotná

Na letošní rok připadá 100. výročí narození finskošvéd-ské (ve Finsku žijící, švédsky píšící) malířky a spisovatel-ky Tove Janssonové (9. srpna 1914–27. června 2001).

Pro české čtenáře je autorčino jméno neoddělitelně spo-jeno s populárními skřítky muminky. Příběhy z Muminí-ho údolí jsou u nás známy již od osmdesátých let, během let devadesátých jsme se pak dočkali všech jejích knih z muminí série a uveden a vydán na DVD byl i kreslený seriál z  roku 1990. Údolí, ve  kterém se odehrává větši-na dobrodružství, zabydlují zvířata, skřítci a nejrůznější tvorové. Stejnou pozornost jako muminí příběhy ovšem

zasluhují i  její prózy a povídky pro dospělé. I v nich se uplatňuje průzračně jasný styl, radost, hravost, nevyčer-patelná fantazie a smysl pro humor.

Před časem vydalo nakladatelství Argo knížku krátkých vyprávění Dcera sochaře, vyprávějících o dětství Tove Jan-ssonové. V podobném duchu se nese i Kniha léta, kterou vydalo roku 2011 nakladatelství Plus v překladu Heleny Chvojkové. Autorka v ní vypráví příhody malé dívky, kte-rá s tatínkem a babičkou tráví letní dny na ostrově Klov-harun ve Finském zálivu. Malá prostořeká Sofie si užívá volného času, divoké přírody, nespoutaného moře a hlav-ně babičky.

Právě moře, proměnlivé počasí, strohá severská příroda, dlouhé dny a světlé noci dotvářejí jedinečnou atmosféru drobných příběhů. Sofie je zvídavá, někdy trochu pali-čatá a protivná; sledujeme, jak si pro sebe objevuje svět a utváří si na něj mnohdy překvapivé názory. Babička se Sofií drží ve všem krok. Má pro ni velké pochopení, v ní samotné zůstalo mnoho dětského a hravého a také smy-sl pro určité tajemno, to vše kořeněné svéráznou životní moudrostí. Zatímco tatínek přes den většinou pracuje ve  svém ateliéru, babička se Sofií se někdy spolu, jindy každá o samotě, toulají po skalnatém pobřeží, pronikají do  vnitrozemí, pozorují divoké ptáky a  rybaří, v  močá-lech si vystaví svoje malé Benátky. Jejich touhy, sny, obavy i chvilkové vrtochy se promítají do rozhovorů, někdy váš-nivých a urputných, jindy do debat bezprostředních a do-jemných. Minipříběhy vnučky a její svérázné babičky jsou zachyceny s vtipem a hlubokým porozuměním pro citové nejistoty dětství i  nástrahy stáří. Kniha léta se úspěšně vyhýbá jakémukoli sentimentu či náznaku poučování. Je svěží, psaná s radostí a nadhledem.

Vladimíra Bezdíčková

toVe janSSonoVá: Kniha léta

Tove Janssonová | Foto: Hans Gedda (zdroj: Wikimedia Commons)

24 Polský rok

Na vltavských vlnách zazní v průběhu měsíce června a července dva pořady, věnované tvorbě významného polského prozaika, ale také i dramatika Andrzeje Stasi-uka, které připravilo brněnské rozhlasové studio.

NocPůvodně divadelní hra s výmluvným podtitulem Slovan-sko-germánská lékařská tragická fraška se zabývá konfronta-cí kultur Západu a Východu. Ironickým hle dáčkem auto-ra je přibližován zejména vztah mezi národem polským a německým. Děj hry je soustředěn kolem konfliktu mezi mladým zlodějem aut a bohatým klenotníkem, který ne-ohroženého lupiče zastřelil při ochraně svého majetku. Zatímco tělo mrtvého bylo odvezeno do rodné domovi-ny, jeho srdce má posloužit jako transplantát pro člověka ze západní Evropy. Ne dobrovolný dárce orgánu má díky úmluvě se svou duší možnost zjistit, komu jeho srdce při-padne. Při setkání s nynějším vlastníkem – v situaci mezi životem a  smrtí, dochází k  velkému rozčarování a oba-vám zejména na straně nového „majitele“ cenné části těla. Je totiž zmítán pochybnostmi o tom, zda zůstane Něm-cem, nebo ho přemohou „nepřátelské“ slovanské geny.

Stasiukovo brilantní drama nespočívá jen v  humorné nadsázce, týkající se ztráty národnostní identity, ale také v promyšlené struktuře hry, využívající mj. principů sta-rověkého chóru, ale také středověkých hádek duše s  tě-lem. V překladu Ireny Lexové upravila hru pro rozhlas Hana Hložková. Režie se ujal Radim Nejedlý, hudbu složil Martin Kyšperský. Premiéra proběhne 28. 6. 2014 ve 14.00 v rámci Rozhlasového jeviště.

Schůzky s literaturouAndrzej Stasiuk narozený 25. září 1960 ve Varšavě je vý-znamným polským prozaikem a básníkem, je také auto-rem mnoha fejetonů a článků. Jako mladý rebel po opa-kovaném vyloučení z gymnázia nedokončil střední školu.

V první polovině osmdesátých let 20. století se angažoval v pacifistickém hnutí (Ruch Wolność i Pokój), později de-zertoval z  armády a  rok a půl strávil ve  vězení. Pro své kolegy se stal zrádcem v  roce 1987, kdy opustil Varšavu a usadil se daleko od kulturního dění v obci Czarne (dnes žije v obci Wołowiec) v Nízkých Beskydech v polsko-slo-venském pohraničí nedaleko známého dukel ského prů-smyku. Spolu se svou manželkou Monikou Sznajderman zde založil nakladatelství Czarne.

Počátky jeho tvorby jsou spojovány s  literární skupinou bruLion, kde mezi jinými publikovala také polská autorka Olga Tokarczuk. Několikrát byl nominován na  polskou nejprestižnější literární cenu NIKE, kterou nakonec ob-držel v roce 2005 za esejistickou knihu Cestou do Babadagu, ale získal také řadu jiných významných ocenění, napří-klad v roce 1995 cenu Nadace Kościelských, nebo prestiž-ní cenu Nagroda Literacka Gdynia roku 2010 v kategorii próza za knihu Taksim.

Popularitu v mnoha zemích si získal také díky překladům svých knih do angličtiny, francouzštiny, němčiny, ale také holandštiny, nebo rumunštiny a dalších. V českém překla-du jako první vyšly Haličské povídky (2001), následovalo Jak jsem se stal spisovatelem (2004), Dukla (2006), Cestou do Babadagu (2008), Bílá vrána (2012).

Stasiuk je bystrým pozorovatelem a  výborným vypra-věčem, v  jeho tvorbě se projevuje inspirace jemu dobře známým pohraničím, tedy prostředím horských vesniček, životem horalů. Poslední jmenovaná kniha je potom refle-xí jeho vzpomínek na cesty po střední a východní Evropě (Slovensku, Ukrajině, Rumunsku, atd.). Autorova fasci-nace cestováním nejen po Balkáně a východní Evropě, ale i Německu se objevuje také v dalších knihách, například Moja Europa. Dwa eseje o  Europie zwanej Środkową (spolu s J. Andruchowyczem), Fado, Dojczland, nebo Dziennik Pi-

sany Później. Kromě prózy má na  svém kontě mimo jiné sbírku poezie Wiersze miłosne i nie, ale také dramata, v češ-tině se objevily Noc, Temný les a  Čekání na  Turka (2013). O  jeho popularitě v  Polsku svědčí také biografický film Człowiek zwany „Świnia“ natočený v roce 1999 (rež. A. Czer-necka a D. Pawelec).

Schůzky s literaturou, v nichž se polonistka Marcela Býč-ková věnuje prozaickému dílu Andrzeje Stasiuka, vysílá-me 20. 7. 2014 ve 20.00 hodin.

Hana Hložková (Rozhlasové jeviště), Marcela Býčková (Schůzky s literaturou)

dVaKRát andRzej StaSiuK

Andrzej Stasiuk | Foto: B. Friedrich, ČTK

25

Domenico Scarlatti povýšil původně instruktivní lite-raturu na  umění. Jeho sonáty jsou mistrovské miniatu-ry, které hráče provedou technickými úskalími rychlých pasáží, tercií, sext, oktáv, rozkladů, skoků, repetovaných tónů, řetězců ozdob atd. Zároveň představí půvab ná-stroje, který se pokoušejí ovládnout. Scarlatti tak činí elegantně, mnohdy s humorem – ostatně právě on je au-torem slavné Kočičí fugy. Složil ji prý na téma, které mu „zadala“ kočka, která přeběhla po klávesách….

Scarlatti své sonáty určil cembalu, jinak v  té době ani nebylo možno. Časem se staly jedním z repertoárových pilířů většiny cembalistů. Klavíristé měli a mají poněkud smůlu – trend dobově poučené interpretace je i  s  jejich nástrojem odsunul na  vedlejší kolej. Hrát Scarlattiho na  klavír se léta považovalo za  neautentické. Ostatně

podobně se vedlo i Bachovi. V jeho případě se ale našlo několik prvotřídních pianistů, kteří ho nahrávali vzdor všem puristům a dokázali, že Bach zní znamenitě. Dobře temperovaný klavír se Svjatoslavem Richterem je podle mě dosud nepřekonatelný…

Za více než 20 let, kdy na Vltavě natáčíme s „autentiky,“ jsme dali dostatečně najevo, že s  trendem dobově po-učené interpretace souzníme. Nyní přichází čas vrátit Scarlattiho pianistům, či spíše – pomoci jim ho objevit. Vltava má v příštích letech v plánu natočit komplet jeho sonát na klavír. Rádi bychom, aby se tyto skladby vyma-nily z dosavadního až příliš těsného kabátu – v současné době jsou u  nás součástí učebních osnov na  konzerva-tořích a hudebních akademiích, na koncertech plní roli přídavku. Sice efektního, ale „jen“ přídavku. Věřím, že by mohly časem osvěžit koncertní programy, které se většinou donekonečna opakují. Možná jsem naivní, ale doufám, že někteří z  oslovených interpretů Scarlattiho sonáty časem zařadí do svého stálého repertoáru. Urči-tě tím potěší všechny milovníky vycizelovaného úhozu a  úsporné pedalizace. V  případě studiového nahrávání pro Vltavu jim v tomto pomůže i prozíravě vybraný nový

ScaRlatti opět na KlaVíR!

Steinway v rekonstruovaném Studiu 1 Českého rozhlasu na Vinohradech. Steinway přivezli z Hamburku pianisté Jan Simon a Ivo Kahánek. Klavír je sice ještě „v záběhu“, ale už nyní zní velmi dobře.

Všichni oslovení pianisté jsou velmi vstřícní. Profesor Ivan Klánský, vedoucí klavírního oddělení na HAMU, byl tak nadšen, že se nabídl nastudovat ty sonáty, do kte-rých se nikomu z dalších účastníků „nebude chtít“. Stejně tak Daniel Wiesner.

Sonát je přibližně 550. Někteří oslovení poslali dokonce plán výhledový – budou natáčet v několika etapách. Ná-vrhy se postupně hromadí, sonáty, které by se zdvojova-ly, je už nyní nutno odmítat. Všichni to chápou. Přednost dostává ten, kdo „Kirkpatricka a Longa“ do svého návr-hu uvedl jako první. Ale vzhledem k tomu, že sonát je ně-kolik stovek, se zatím vždy podařilo najít další, které do-sud nebyly „obsazeny“. Projekt jsme představili za účasti publika v dopoledním koncertu v sobotu 3. května.

Vladimíra Lukařová

Zlatá šedesátá – to by mohlo platit také u  mezinárod-ní rozhlasové soutěže mladých hudebníků Concertino Praga, která vznikla v  roce 1966. Desítky let prověřily životaschopnost rozhlasového klání, kde platí nejvyšší interpretační kvalita – porotce zaujme jen dokonalý vý-kon na zvukové nahrávce. Po  třech letech se tu střídají

obory klavír, housle, violoncello a kytara, komorní sou-bory a  dechové obory, v  nichž se soutěžilo letos. Mezi nejvýraznějšími nadějemi zazářili dnes už slavní umělci, například klarinetistka Sabine Meyer, flétnista Michael Kofler, trumpetista Giuliano Sommerhalder, hornista Radek Baborák, klarinetista Vlastimil Mareš a hobojist-ka Jana Brožková. V letošním 48. ročníku se pak utkali na  základě anonymních nahrávek talentovaní flétnisté, hobojisté, klarinetisté, fagotisté a  trumpetisté. Porota ocenila nejlepší kandidáty, mezi nimiž jsou interpre-ti z  Bulharska, Maďarska, Německa, Ruska, Slovinska

a České republiky. Mimořádně úspěšní byli dva naši pat-náctiletí muzikanti: titul absolutního vítěze náleží klari-netistovi Matouši Kopáčkovi, první cenu ve svém oboru získal i trumpetista Vilém Hofbauer. Na koncertě vítězů v  pražském Rudolfinu musí všichni laureáti před roz-hlasovými mikrofony a publikem obhájit své výkony ze soutěžních nahrávek. Laureáti a nositelé čestných uznání se jako vždy zúčastní Jihočeského festivalu Concertino Praga, který se koná na přelomu jara a léta v poutavém prostředí krásných jihočeských měst, mimo jiné v  Jin-dřichově Hradci a Českém Krumlově. Mladé instrumen-talisty čekají komorní koncerty a  rovněž spolupráce se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu.

Stanislava Střelcová

letos osmačtyřicáté...

26 Festival

Hudební přehlídky v  Litomyšli a  v  Českém Krumlově patří v  letních týdnech k  těm největším u  nás. Liší se od sebe, přestože se obě konají ve známých památkově chráněných městech s  krásnými zámky. Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl těží víc z mimořádně bohatých kulturních tradic města, k nimž patří i výsada rodiště prvního klasika české hudby, a obrací se hodně na  publikum v  regionu, který nemá stálé vlastní oper-ní divadlo. Na  programu jsou koncerty i  operní před-stavení. V  jižních Čechách sázejí víc na  silný turistický provoz, na  blízkost Rakouska, na  proslulost destinace; specifických hudebních tradic nacházejí v regionu méně a celé opery nehrají. Oba festivaly se však mohou pyšnit něčím, co zdaleka není k nalezení všude: je to genius loci, jedinečnost místa vyzařujícího výjimečné spojení krásy, pohody, přívětivosti, historických hodnot a  vstřícnos-ti. Z obou festivalů i  letos stanice Vltava zprostředkuje v přímém přenosu hudební události.

V Litomyšli je to závěrečný koncert, při němž se v obvyk-lých kulisách hlediště zbudovaného na zámeckém nádvo-ří představí v roli hráče na lesní roh – spolu s Kateřinou Javůrkovou – a  vedle toho i  v  roli dirigenta vynikající muzikant Radek Baborák. Vystoupí se svým tělesem Česká Sinfonietta, které je rezidenčním orchestrem festivalu Smetanova Litomyšl. Program, koncipovaný plně v duchu Roku české hudby, vyvrcholí Dvořákovou Novosvětskou symfonií, ale vedle děl Bohuslava Martinů a Františka Antonína Růžičky je v něm předtím pocho-pitelně přítomna i  Smetanova hudba. A  to hned dva-krát: jednak v podobě symfonické básně Vltava, jednak ve skladbě Na cestě z Litomyšle, kterou si festival objednal u skladatele Lukáše Hurníka; nová kompozice ve formě symfonické fantazie je inspirována stejnojmenným mo-tivem Bedřicha Smetany zaznamenaným při jeho cestě z Litomyšle roku 1867. Dne 6. července má v úvodu kon-certu premiéru.

V  Českém Krumlově zachytí rozhlasové mikrofony v  přímém přenosu operní recitál německého tenoristy Jonase Kaufmanna, mimořádně charismatického pěvce, o němž už média hovoří jako o někom, kdo by mohl být jednou označován za nejlepšího tenoristu vůbec. Takové pojmenování by dnes asi mnozí přisoudili, přinejmen-ším mezi osobnostmi druhé poloviny dvacátého století, legendárnímu Lucianu Pavarottimu. Jonas Kaufmann, který je na  vrcholu sil, budí ovšem obdiv nejen hlaso-vým obdarováním, ale i  svou všestranností. Málokterý z  tenoristů si mohl a může dovolit to, co on. Na  světo-vých scénách exceluje jak v kantilénách italského a fran-couzského repertoáru, tak v německém repertoáru, a to včetně a především v dramaticky vypjatých hrdinských rolích oper Richarda Wagnera. Pěvec už vystoupil v Čes-ké republice třikrát; dvakrát měl v Praze klasický recitál s  áriemi, potřetí přijel letos na  jaře s  úplně jiným pro-jektem: se Schubertovým písňovým cyklem Zimní cesta, v němž svůj velký hlasový fond obdivuhodně zkáznil. Je hvězdou i v kinosálech – v přenosech ze světových diva-del, naposledy z Metropolitní opery jako opravdu ideál-ní Massenetův Werther, ale předtím z New Yorku třeba ve  Wagnerově Valkýře nebo z  Londýna v  Bizetově Car-men. Zaujal i v Pucciniho Děvčeti ze Západu a v Tosce… Ti-tulů by byla řada. Jedinečnost Kaufmannova pěveckého projevu spočívá v kombinaci temně zbarveného, velkého, krásného a sebejistého hlasu se schopností ztišit se z hr-dinných poloh až k naléhavé jemnosti. Na jevišti působí pravdivě a  přesvědčivě, jeho projev je emotivní. Zpívá naplno. V Českém Krumlově sólistu doprovodí 18. čer-vence Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Koncert se odehraje na open air scéně zřízené na parkovišti pod zámkem – na místě, kam před několika málo lety přilá-kal několik tisíc diváků tenorista Plácido Domingo.

Petr Veber

dVaKRát z letních feStiValů

Radek Baborák | Foto: archiv RB

Jonas Kaufmann | Foto: Decca, Felix Broede

27

AnotaceV  melancholických kulisách Paříže, dodnes zpřítomňu-jících pohnuté osudy prokletých básníků, výtvarníků a dalších umělců z přelomu 19. a 20. století, se odvíjejí prchavé chvíle nevšedního milostného citu. Velkolepé-ho ve  své romantické předurčenosti, ve  své tragičnosti, protože prožívaného navzdory běžným konvencím i osu-dovým životním danostem, a tudíž předem neuskutečni-telného a  nemožného. Nová Křivánkova básnická sbír-ka intimních veršů je niternou zpovědí pulsující uvnitř úsporných a gnómicky broušených čtyřverší jako naléha-vá zpráva ze světa viděného skrze ztracenou lásku a zmar a zároveň skrze vzpomínky na letmé okamžiky pařížské-ho štěstí. Obsahem této zprávy je potom hořká osobní konfese, bilance a loučení s jednou mimořádnou životní etapou, pomíjivost života a  neopakovatelné drama lid-ského bytí. Mistrností formy a  především hluboce pro-žitou zkušeností každého slova navazuje Křivánek na ty vzácné momenty českého a světového básnictví, kdy poe-zie nebyla povoláním, ale posláním a osudem. (Pavel Hájek)

Profil Vladimíra KřivánkaBásník, literární historik, vysokoškolský pedagog, editor a překladatel. Narodil se 7. května 1951 v Kolíně. Vystu-doval češtinu a historii na Pedagogické fakultě Univerzi-ty Karlovy. Od roku 1977 pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV. V letech 1990–2005 byl od-borným asistentem a posléze docentem na katedře české literatury Pedagogické fakulty UK. Jako vysokoškolský

adieu paRiS

pedagog působil rovněž na Literární akademii, na Peda-gogické fakultě Technické univerzity v Liberci a od roku 2008 na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové. Od roku 1998 je rovněž vědeckým pracovníkem Ústavu pro českou literaturu AV ČR. V  letech 2008–2011 byl předsedou Obce spisovatelů. Se svými verši poprvé vy-stoupil na veřejnost roku 1968 v poetické vinárně Viola. Časopisecky publikuje od roku 1977. Vladimír Křivánek se věnuje jednak vlastní básnické tvorbě (doposud vydal devět sbírek), jednak práci literárněhistorické a  recenz-ní. Jeho niterná poezie, v níž lze vystopovat vlivy Josefa Hory, Jana Skácela a Vladimíra Holana, navazuje na me-ditativní linii českého moderního básnictví a klade si čas-to základní existenciální otázky. Jako literární historik se Křivánek nejprve prezentoval knihami věnovanými dvě-ma významným osobnostem české literatury 19. století: Karlu Hynku Máchovi a Janu Nerudovi. Mezi kritickým a historickým uvažováním oscilují také autorovy studie a eseje shrnuté v souborech Býti básníkem v Čechách a Ko-lik příležitostí má báseň. Roku 2010 vydal v olomouckém nakladatelství Aleš Prstek monografii Vladimír Holan bás-ník. Vladimír Křivánek žije v Praze.

Rozhovor s nakladatelem Alešem Prstkem. Jaká je filozofie vaší nakladatelské práce?Nevím, zda se to dá nazvat filozofií, ale základem mé na-kladatelské práce je přátelství a  vztahy s  lidmi, kterým knihy vydávám. Jsou to zhruba dvě knihy za rok a proces vzniku si pamatuji zatím u každé z nich.

Jak dlouhá je cesta od rukopisu k hotové knize?Rukopis je málokdy definitivní podoba knihy. Zatím jsem žádnou knihu nevydal za kratší dobu než jeden rok. Teoreticky je možné zalomit sbírku za  jeden den, ráno si to zkontrolovat, poslat autorovi k autorské korektuře a do týdne jít do tisku. Ale nikdo z nás by si v tu chvíli nebyl jistý, co jsme to vlastně udělali. Knížka má mít duši a příběh.

Některá nakladatelství produkují kvalitní literaturu, ale současně vydávají i herecké memoáry a kuchařky. Myslíte, že se bez podobné úlitby obejdete?Dotuji svoje nakladatelství z peněz, které vydělám prací DTP operátora a produkčního. Nemohu si dovolit vydá-vat nákladné publikace. Držím se poezie, která mi umož-ňuje dělat komplexní hezké knihy.

Co vám učarovalo na Křivánkově básnické sbírce Adieu Paris? Znám Vladimíra Křivánka přes deset let. Jsme přátelé. Navštěvujeme se a bavíme se o obyčejných věcech. Poví-dáme si o svém životě. Děláme si jeden z druhého legraci. Vladimírovi se oplatí naslouchat. Adieu Paris je knížka s  největším příběhem, jakou jsem zatím vydal. Bohatý vším, co jsem ztratil, / co prošlo kolem mě / jak luční kvítí podél trati // Bohatý chudý jsem.

Ptal se Jan Sulovský

Vladimír Křivánek | Foto: archiv V. Křivánka

28 Čajovna

Poslední nedělní Čajovna v  červenci patří již tradičně cyklu Hry a dokumenty nové generace, ve kterém se ob-vykle představují v  rozhlase debutující autoři, režiséři a  herci. I  když realizační tým inscenace Krysička, šváb, moucha a jezeveček tvoří až na jedinou výjimku již osvěd-čení tvůrci, formálně a  tematicky vyhrocená hra a  její experimentální zpracování nás přimělo zařadit ji do této nekonvenční programové řady. Součástí Čajovny je roz-hovor, který bude již tradičně následovat po  poslechu hry. Autor a režisérka v něm pohovoří nejen o tomto kon-krétním inscenačním pokusu, ale proběhne i malé bilanč-ní ohlédnutí za jejich rozhlasovou spoluprací, neboť oba působili v Českém rozhlase Brno. Dramatik a dramaturg Marek Horoščák a bývalá slovesná režisérka Hana Miko-lášková se při rozhlasovém natáčení opět sešli právě díky svéráznému a nejednoznačnému textu, o němž se ve hře praví, že byl „objeven v bažinách“. Neplánovaná trilogie „o Brně“Když Hana Mikolášková režírovala v  roce 2007 pozo-ruhodný text Jako v pytli od Martina Koláře, stejně jako mistr zvuku Lukáš Dolejší, netušila, že ji téma v ní ob-sažené, totiž ironický pohled na kolorit životů obyvatel v  jednom „nejmenovaném městě“, nečekaně potká ještě dvakrát. Po Opravdu rozhlasové hře, jak zněl Kolářův pod-titul, se v  roce 2011 setkala s  titulem, který už má ono téma přímo v názvu – Brno pod Brnem. Petra Kovářová svou hru tenkrát charakterizovala jako „tragikomedii

o  jednom dějství, jedné nemoci, jednom ufonovi, dvou Brňanech a několika smutcích“. V podobě Krysičky, švá-ba, mouchy a jezevečka se pomyslná trilogie o městu, které bylo vystavěno na bažinách a jeho obyvatelé jsou proto velmi specifičtí, prozatím uzavírá.

I když má každá ze zmíněných her jiný styl či umělecký rukopis, tak všechny spojuje několik stejných prvků. Je to zvláštní humor, důmyslná hra s asociacemi, posedlost slovními hříčkami a  soubor poznámek, podporujících zvukovou imaginaci. Téma Brna je v nich viděno očima nelítostného kritika, jenž je zároveň horlivým patriotem, neboť by o dění ve zmíněném městě nemohl zasvěceně re-ferovat. Situace, ze které vzniká zápletka hry Jako v pytli, vychází z  výroku „chodit kanálama“. Martin Kolář ne-chal skočit do kanálu dva herce – váženého barda a po-pulárního baviče, aby v nedůstojném prostředí společně hledali cestu do rozhlasu. Petra Kovářová se v Brně pod Brnem zaměřila na dva místní fenomény – tajuplné pod-zemí a komplex občanů, kteří žijí ve druhém největším městě republiky, které je k jejich smůle velkou vesnicí.

Krysička, šváb, moucha a jezevečekZavršení výše popsané trilogie není náhodné, neboť text, který nyní dostává podobu rozhlasové inscenace, vzni-kl již v roce 2007 na objednávku Divadla Polárka a jeho projektu scénických čtení Ohně v bažinách aneb My máme taky jaro – v Brně! Za nápadem „shromáždit neformální

skupinu předních brněnských, ale i  mimobrněnských dramatiků, kteří by fenomén nové české hry přiblížili mladému divákovi tematikou mytologie a pohádkovosti Brna a okolí“, stála právě i Hana Mikolášková.

Rozhlasová verze hry, nyní doplněná podtitulem Promlu-va o tom, o čem není třeba hovořit, se od té původní v lec-čems liší. Zásadnější proměnou prošlo rozvrstvení textu do pěti hlasů, jimž vévodí pomyslný průvodce. Ten se vy-nořuje z bezčasí a pomocí čtyř podivných bytostí vypráví příběh o  místu, jehož obyvatelé jsou řízeni „pařátným systémem“, který je – i  přes své nevýhody – pro život na bahnitém podloží v podstatě dokonalý. Téma zatuch-losti a stojatých vod je volně přeneseno na bytí v takovém prostředí, a díky vtipným slovním obratům evokuje zcela konkrétní životní zkušenosti. V režii Hany Mikoláškové dochází skrze interprety Jiří-ho M. Procházku, Sylvu Vespalcovou, Tomáše Sýkoru, Marii Vančurovou a Vojtěcha Johaníka k důmyslné kom-pozici hlasů a hudebně-zvukové improvizaci. Herci byli vedeni k  autenticitě, jež navozuje atmosféru fiktivního bažinatého prostředí. K  vědomému „kejklování“ nejen s  bublajícím močálem a  jízdou dopravními prostředky byl vyzván i  mistr zvuku Lukáš Dolejší. Premiéra pro-běhne 27. 7. 2014 v 19.00 v Čajovně.

Hana Hložková

expeRiment „z baŽin“Hana Mikolášková a Lukáš Dolejší | Foto: Hana Hložková

29Opera

Dny nové opery Ostrava, zkráceně NODO, je jediný fes-tival v ČR, který má ambice iniciovat a prezentovat nová operní díla našich i  zahraničních skladatelů; renomo-vaných operních tvůrců i  těch, pro které je objednávka opery první výzvou. Zkoumá nové výrazové možnosti a prostředky operního žánru a klade otázky o smyslu hu-debního divadla v 21. století. Poprvé se NODO konalo v roce 2012 v návaznosti na festival Ostravské dny. Letoš-ní druhé bienále tak reaguje na překvapivě velký zájem publika o novou operu.

V Ostravě se na sklonku června uskuteční v obou oper-ních domech a v multižánrovém centru Cooltour celkem pět operních produkcí, většinou ve světových premiérách. Festival zahájí opera Rej (2012) rakouského skladatele Bernharda Langa (25. 6.) ve spolupráci se Schwetzinger

opeRa 21. Století na nodo V oStRaVě

SWR Festspiele. Libreto podle stejnojmenné hry Arthura Schnitzlera napovídá, že je to „kus o sexu, přeřezávání pout k vášním, konec romance“. Den poté (26. 6.) bude uvedena první objednávka festivalu: opera Sezname, ote-vři se! Martina Smolky. Autor k ní poznamenal: „Je to zvláštní opera, ve  které se nezpívá, ale mluví. Šeptá se i volá, někdy se pečlivě tká jedno slovo, jindy chrlí dlou-hé výčty chaoticky přes sebe.“ Libretista Jiří Adámek se nechal volně inspirovat Seznamy Umberta Ecca. Pátek 27. 6. patří dvojici skladatelů Petr Kotík (objednávka ko-morní opery Mistrovská díla na  text Gertrudy Steinové) a Rudolfu Komorousovi (opera No no miya z roku 1988 podle japonského divadla nó). Festival uzavře v sobotu 28. 6. třicetiletá skladatelka z  Pekingu Mojiao Wang a další objednávka festivalu: opera Encounter o podobě vnitřní svobody člověka v moderní společnosti.

S  mezinárodním orchestrem pro novou hudbu Ostrav-ská banda spolupracují dirigenti Rolf Gupta, Petr Kotík a Ondřej Vrabec. Do Ostravy se sjedou zpěváci od nás, z Německa, Maďarska i USA. Spoluúčinkuje sbor Can-ticum Ostrava s Jurijem Galatenkem i ostravský balet. NODO pořádá Ostravské centrum nové hudby a Národ-ní divadlo moravskoslezské.

Hlavní mediální partner festivalu Český rozhlas Vlta-va uvede v přímém přenosu světovou premiéru opery Martina Smolky Sezname, otevři se! (26. 6. v  19.00) a zaznamená další tři operní představení.

Renáta Spisarová

Bernhard Lang Martin Smolka

Petr Kotik Mojiao Wang

Pauline Kim Harris Lydia Brotherton

NODO 2012 – Salvatore Sciarrino Infinito nero | Foto, vše: Archiv NODO

„Ve vzpomínkách na sebe budu upřímný v podrobnostech, možná až moc zevrubný, ale zato to bude jen pravda.“

1. srpna 2014 uplyne sedmdesát let od takzvané „Hodi-ny W“, jež odstartovala Varšavské povstání. Stalo se tak v pět hodin odpoledne 1. srpna roku 1944; vše mělo pro-běhnout rychle, během dvou týdnů mělo být po  všem, čekalo se, že spojenci zasáhnou, Němci byli oslabení a  Rudá Armáda už stála pod Varšavou. Finální scénář ale vypadal jinak. Rozpoutané povstání skončilo až ka-pitulací povstalců 3. října 1944, po dvou měsících tuhých bojů, Varšava na  levém břehu Visly byla srovnána se zemí, zahynulo 150–200 tisíc Varšavanů a bylo zničeno nezměrné množství kulturních památek.

Toto povstání, již třetí během druhé světové války v hlav-ním městě Polska, patří mezi nejdůležitější události v no-vodobých dějinách země a  dodnes budí emoce a  spo-ry o  jeho interpretaci a  hodnocení. Na  jedné straně se ozývají hlasy vyzdvihující morální sílu národa, který se dokázal postavit přesile a bojoval o svou nezávislost jak

proti okupantům, tak proti Sovětům – chtěl oslabit jejich podíl na svém osvobození, a tím zpochybnit legitimnost ovládnutí národa z Moskvy. Na druhé straně kritika zmi-ňuje především příliš vysokou a zbytečnou daň, kterou Polsko zaplatilo v počtu obětí a rozsahu zničení, což se mohlo předvídat, stejně jako neúspěch celého Povstání.Mironu Białoszewskému (1922–1983) bylo tehdy dvaa-dvacet let, ale teprve ve svých pětačtyřiceti dokázal tento významný polský básník, prozaik a  divadelník sepsat, co tehdy v  letních měsících 1944 ve  Varšavě jako očitý svědek prožil. Památník z  Varšavského povstání se téměř okamžitě stal jeho nejslavnějším dílem. Deníkovou for-mou, v  úsečných větách, běžným mluveným jazykem, zaznamenal tok vzpomínek obnažené paměti, která si ovšem přiznává vlastní nedostatečnost. Bez patosu a he-roismu nás provádí syrovostí bezprostředního zážitku z  bombardovaného města. Dotýkáme se lidí, kteří se ocitli v mezní situaci, pozorujeme jejich strategie přežití. Sledujeme zdánlivě nepochopitelnou, nutkavou potřebu přemísťovat se z místa na místo ve vedru a všudypřítom-ném kouři, intenzitu krátkých přátelství, dilemata, zda

umění umíRat

pomoci sténajícímu za zdí a vystavit tak vlastní život té-muž, noční stavby barikád. Mít dvě cihly už znamenalo postavit si kamna a  zásoba suchého chleba výhru, nej-luxusnějším bytem bylo pevné sklepení a  sud s  vodou. Peníze rychle přestaly platit. Během dvou povstaleckých měsíců bylo uzavřeno v úkrytech 256 svateb, za prstýnky sloužily podložky či matky šroubů a  nevěsta z  rána už večer mohla být vdovou. Čas jako by se zrychlil trojná-sob a život získal nezvyklou intenzitu, slovo „nyní“ bylo nápadně podobné spojení „v hodině smrti“, ale zároveň nebylo kam spěchat:

„... pamatuju si, že dveře už byly pryč. Ta tlustá ženská z Ob-chodní ulice přece spala na dveřích od záchodu. Takže zácho-dové kabiny neměly dveře. Pamatuju si závěsy. Všude. Kabiny byly vždycky všechny plné, a tak každý čekal, až na něj přijde řada. A tlachalo se. To, že tam nebyly dveře, nikomu nevadi-lo. Nikdo si nikoho nevšímal, ani se nestyděl. Nikdo taky nebyl netrpělivý, protože kam by měl člověk pospíchat? Lidi klábosili. S  těmi vedle, co čekali, s  těmi, co byli na  záchodě, co už, co ještě. S těmi, co tam byli kvůli společnosti, nebo jen tak. S těmi, co čůrali. I s těmi, co šli kolem.“

Autor v Památníku píše, že Varšavské povstání bylo jeho největším (a  již uzavřeným) životním zážitkem, a proto pro něj bylo nezbytné se ho pokusit popsat. Dokonce se zmiňuje, že je vlastně vděčný, že ho prožil právě jako jeho účastník přímo ve  středu dění, uprostřed hořícího města, jelikož dříve litoval, že to první válečné povstání z roku 1939 znal jen z doslechu. Toto pozoruhodné svě-dectví do češtiny přeložila Daniela Lehárová.

Eva Rysová

Český rozhlas Vltava: Četba na pokračování z prózy Mirona Białoszewského Památník z Varšavského povstání, od 23. srpna 2014 | vždy v 18.30 hod.

30

Rozumíte polsky? Asi jsme na tom podobně: V zásadě rozumí-me, ale v  jednotlivých slovíčkách si úplně jisti nejsme. Občas dokonce narazíme na výrazy zcela neznámé anebo povědomé, avšak znamenají něco úplně jiného než podobně znějící slůvka česká. Pozor na  trapasy – „zachód“ například znamená „zá-pad“ a „hledat“ se také řekne polsky jinak než česky.Kdo by nám mohl s orientací pomoci lépe než čeští Poláci? Tlu-močníci k pohledání! A proč si nevzít na pomoc písničku, když máme Beatu Bocek nebo Dorotu Barovou? České písničkářky, které mimo jiné píší a zpívají písničky v polštině.

Beata Bocek: polština je zvukomalebná. Pochází z Dolního Žukova, vesničky pod Českým Těší-nem. Krátce se učila na  klavír, ale brzy se rozhodla jít vlastní cestou, nezatíženou metodickými šablonami. Zpívá a  písničky vymýšlí snad od  svých dvanácti let. Její hlavní hudební předností je zpěv plný barev, ener-gie, emocí a improvizační svobody. K tomu se doprovází na vše, co se právě hodí: na kytaru, akordeon, ukulele, flétnu koncovku, africkou mbiru, perkuse. Spolupra-covala s  kapelou Ležérně a  vleže. Příležitostně si staví doprovodné skupiny, kterým v  poslední době říká… a  hosté. Příležitostně si staví doprovodné skupiny, kte-rým v poslední době říká… a hosté. S Jitkou Šuranskou a Lucií Redlovou vystupují jako MDŽ. Z původně muzi-koterapeutického projektu vznikla další sestava s písnič-kami dle měsíců v roce Víc než rok. Vystudovala speciální pedagogiku a v Rožnově pod Radhoštěm pracovala pro sdružení Iskérka. Od srpna je na volné noze, necelý rok hrála a  cestovala po  Novém Zélandu a  dalších zemích. V létě se opět chystá na české festivaly. Zpívá polsky, čes-

ky, francouzsky, anglicky. Mluví hlavně „po  naszymu“, tedy onou typickou slezskou směsicí polštiny, moravské češtiny, slovenštiny, němčiny a  dalších jazyků všech et-nik, které spolu v této oblasti žily. O své identitě říká: „Polskou národnost mám. Slezské ná-řečí, slezština se víc blíží polskému jazyku než českému. Necítím se ale ani jako Polák, ani jako Čech. Cítím se jako Slezan. Chodila jsem do základní školy s polským vyučovacím jazykem, ale přemýšlím v  češtině. Texty píšu spisovnou polštinou, protože slezské nářečí nemá pravidla. Nejsem folkař ve smyslu básníka, který zpívá. Vždycky nejdřív slyším v hlavě nějakou melodii, kterou si zaznamenám na diktafon a pak teprve skládám text. Proč polsky? Především kvůli zvukomalebnosti polské-ho jazyka. Není tak tvrdý. A taky se mi v něm snadněji vyjadřují moje myšlenky. Přijdou mi poetičtější, než kdy-bych je napsala česky.“

Dorota Barová: polština krásně šelestí.Pochází z Třince, vystudovala hru na violoncello na ost-ravské konzervatoři. Při dalším studiu, v Brně na oboru hudební vědy, potkala krajanku Andreu Konstankie-wicz, rovněž violoncellistku. Společně začaly muzicíro-vat a  z  jejich improvizací začaly brzy vznikat skladby. Jejich přirozeným doplňkem se stal zpěv. Vzniklo duo Tara Fuki, dodnes příležitostně účinkující a  nová alba nahrávající. Dorota prošla nespočtem kapel, jako Lippa-ny, Chorchestr nebo Asyl Akt. Začala skládat hudbu pro divadla a filmy. Dnes ji můžeme slyšet v tolika pro-jektech, že je možná ani všechny nevypočítáme: Vertigo Quintet,  DoMa Ensemble  s  Marcelem Bártou,  Kuz-mich Orchestra  s  Josefem Ostřanským  (zde dokonce hraje na basovou kytaru), Bucinatores Orchestra, akus-tický projekt „Pár míst“ Anety Langerové. Ke  své českopolské identitě poznamenává: „Moje ma-minka je Polka, pochází z Lublina. Když jsem byla malá, máma mluvila polsky a táta česky, takže tyto dva jazyky jsem používala souběžně. Často jsem jezdila za babičkou do Polska a chodila na polskou základku, takže do svých

pubertálních let jsem v polštině myslela, počítala a zdály se mi i polské sny. Pak na střední škole se to začalo lámat a čeština teď převažuje. I na malého syna teď přirozeně mluvím česky (zpívám mu polsky), ale babička na  něj mluví polsky a těším se, až mu budu číst polské pohádky. Cítím se být pořád tak půl na půl.Polština je pro mne naprosto malebný jazyk, asi víc než čeština. Líp se mi v ní zpívá. Všechno tak krásně šelestí a Poláci, když mluví, tak vlastně zpívají. Je to opravdu melodický jazyk, podobně jako francouzština.“ 

V pořadu vždy zazní pěkná písnička s polským textem, který písničkářka přečte verš po verši i bez hudby. Jako obyčejný Čech, který polštinu vnímá intuitivně skrze její podobnost s češtinou, se pokusím bez přípravy, rovněž verš po verši, odhadnout, o čem asi pojednává. Někdy se strefím přesněji, někdy budu potřebovat pomoc zpěvač-ky, která vše uvede na pravou míru. Mezi řečí se samo-zřejmě rád zeptám i na bližší inspirace a okolnosti vzniku toho či onoho textu. Pak si písničku nebo její část po-slechneme znovu. Budeme ji nyní vnímat v trochu jiném světle?

Aleš Opekar

hodina polštiny S píSničKou

Český rozhlas Vltava: Čajovna 21. června | 19.00 hod. Hodina polštiny s Dorotou Barovou.

Český rozhlas Vltava: Čajovna 7. června | 19.00 hod. Hodina polštiny s Beatou Bocek.

31ČajovnaFoto: Helena Kočmídová

Foto: archiv D. Barové

32 Jazz

Je úterý 25. března 2014, tedy necelého tři čtvrtě roku poté, co mně, mým kolegům a posluchačům udělal radost Ondřej Havelka svou kladnou odpovědí na dotaz, zda-li by nechtěl připravovat jazzový pořad pro stanici Čes-ký rozhlas Vltava. Blíží se jedenáctá, venku poprchává a rozhlasový kolega Tomáš Černý právě umě zaparkoval dlouhou služební Škodovku do poslední volné skulinky mezi záplavou vozů poblíž panelového domu, v  němž bydlí Pavel Klikar. Pan Klikar je přítelem, spolupracov-níkem a inspirátorem Ondřeje Havelky ve věci takzvaně klasického jazzu, hlavně ovšem spolutvůrcem pořadu Za-pomenutí hrdinové synkopy, který máme za chvíli natáčet. Kolega Tomáš Černý bývá přítomen všem natáčením jako režisér a nahrávací technik. Já se účastním nejčastěji při e-mailovém a telefonickém domlouvání drobností kolem; osobně bývám přítomen hlavně, když dojdou fotografie z natáčení pro web a musím pořídit nové.

U dveří bytu nás vítá Pavel Klikar. Důvodem, proč natá-číme zde a nikoliv běžně v rozhlasovém studiu, je fakt, že Pavel Klikar, mimo jiné významný odborník na období jazzu zhruba do roku 1940, ale také praktik nezávislého životního stylu, na  sebe vzal těžký úkol a celodenně se stará o svoji vážně nemocnou maminku. Sděluje nám, že Ondřej Havelka ještě nedorazil, ale to nevadí, protože stejně musíme vyřešit technickou kvalitu nahrávek. Ně-které záznamy skladeb jsou totiž k dispozici v  různých verzích od různých restaurátorů. Tomáš Černý vytahuje z igelitky mikrofony, montuje je na stojan a instaluje ko-toučový stereomagnetofon Nagra, jehož analogový zvuk má i dnes po desetiletích lepší kvalitu než produkce lev-ných digitálních nahrávadel. Jedno takové digitální šu-mítko mám u sebe já, pro reportážní účely ho zapínám a pokládám na plastový povrch elektronického pianina stojícího v místnosti.

minuty před natáčením zapomenutých hRdinů

„Máte u  sebe notebook? Potřeboval bych, abyste si do počíta-če natáhli jiné verze skladeb,“ říká Pavel Klikar. My jsme notebook neměli. Do  toho ovšem zatelefonoval Ondřej Havelka: „Dobrý den, já se moc omlouvám, zdržel jsem se v  zácpě. Dorazím tak za  deset minut.“ Kostrbatě se ptám, zdali má u sebe notebook, že potřebujeme z cédéček na-hrát nějakou dodatečnou hudbu. Stále mě posvátně děsí jeho umělecká aura. Pan Havelka naštěstí u  sebe note-book má, čímž rozhání nemilou představu komplikací s  výměnou nahrávek za  lepší verze. Pavel Klikar mezi tím již pouští hudbu: „....třeba tady bych přidal výšky. Je to testovací snímek vyrobený zakázkově pro divadlo, ale velmi čistá nahrávka, takže bych jen zvýraznil sykavky (…) Tento díl byl složitější na  přípravu.“ Vysvětluje. „Máme téma Ranný bílý jazz v Kalifornii, které neobsahuje tolik příkladů, aby šlo snadno vykreslit plastické střídání zpívaných věcí s instrumen-tálkami, zároveň pomalých a rychlejších skladeb. Mně to dalo

skutečně tři neděle práce. I Honza Hochsteiger (pozn. redak-ce: technický spolupracovník Pavla Klikara) měl hodně práce s přípravou nahrávek.“

Dorazil Ondřej Havelka a abychom se nezdržovali, rych-le začínáme vkládat nově vybrané rekonstrukce nahrá-vek do počítače. Pavel Klikar se rozhovořil ke skladbám: „Ondro, to je nejlepší kapela v  Americe. Herb Wiedoeft byl absolutně nejlepší a právě on je hrdina synkopy, protože pár dní po tom, co tuto nahrávku pořídil, mimochodem byl čers-tvě po druhé ženatý, jeli s kapelou na kšeft v mlze po dálnici za strašného provozu, naboural, zlomil si tři žebra, která pro-nikla do plic, dostal zápal plic a za tři dny zemřel. Nejslavnější kapelník v Kalifornii…“

V průběhu čekání na skladby přišla řeč na premiéru Ja-náčkovy opery Příhody lišky Bystroušky, již režíroval právě

33Jazz

Ondřej Havelka a která proběhla ve čtvrtek před nece-lým týdnem. Pavel Klikar nadšeně referuje: „Ondro, viděl jsem v  televizi záznam z  Lišky. Brouk s  tenisovými raketami místo křídel, to je taková legrace.“ Pan Havelka ovšem ob-rací: „No, zrovna teď vycházejí kritiky a nejsou úplně nadše-né. Naštěstí se dost výrazně rozcházejí s diváckým ohlasem. Ale holt kritici mají v popisu práce hledat chyby a jejich osobní ná-zor je nutné respektovat. Jen mě vždycky mrzí, že když už vedle kritického pohledu najdou i klady, a musím říct, že v případě Bystroušky toho pozitivního bylo také dost, že stejně výrazně nedokážou pochválit, jak je tomu ve zvyku třeba v zahraničí. Nejde o to, že bych to tak nutně potřeboval já, ale dost nutně to potřebuje opera obecně. Teda myslím operní divadlo u nás. Může se také stát, že za pár let opera zanikne, protože nebude komu hrát a tudíž o čem psát.“

Pavel Klikar na  to konto zavzpomíná na  vlastní zku-šenost se starou hudbou, která je jeho druhým oborem a hudební láskou: „Strašné, někteří nic neumějí a dovedou se živit jen tím, že ‚kydají.‘ Ono to teda není lehké napsat kri-tiku. Já jsem jich psal několik a  trpěl jsem, když to byli moji známí, o kterých jsem psal. Například houslista Reinhard Goe-bel: poranil si při cvičení levou ruku a za dva roky se naučil hrát na opačnou stranu. Pak hrál na violu. Samozřejmě, opro-ti dřívějšku už to nebylo tak dobré a  já jsem to musel zmínit. I  když dělal, co se dá, nemohl jsem napsat, že to bylo dobré, když tam byly chyby. Jak to udělat a nezranit? Snažil jsem se a  stejně mi od  té doby nezavolal... O  Goebelovi vysílali taky pořad z Brna, ale nevyznělo to dobře. Kolegyně o něm nejdřív mluvila krásně a pak řekla, že je cvok i co se týče hudby, místo toho, aby se mu klaněla. Goebel mi jednou ráno v půl čtvrté vo-lal, bylo to ještě v době, kdy ochrnul a znova se učil hrát. Říkal: ‚Pavle, poslouchej, můj trilek: palalala. Slyšíš to? Hraju trilek pravou rukou‘ Já mu říkám: ‚to je hezké, ale je půl čtvrté.‘ On na to: ‚Ale běž! Poslouchej, teď ti zahraji stupnici.‘ Pak přijel a tři dny nás proháněl na zkouškách souboru Musica Antiqua Köln. Ona mu vytýkala rychlá tempa a dynamiku a on říkal: ‚Já to mám nastudováno z traktátů tam a tam, takže hrajem!‘ Tři dny nás honil. Já jsem měl mozoly, bolavé šlachy, nikdo mu nestačil. S houslemi chodil od jednoho muzikanta k druhému a  každého opravoval. Každý od  něj za  rok odešel, protože to nesnesl. Byl jsem jiný? Nebyl.“ Pavel Klikar odchází zkont-rolovat maminku do vedlejšího pokoje.

Tomáš Černý v  nastalé chvilce ticha vznáší dotaz: „No a co bude dalšího?“ Odpověď Ondřeje Havelky s odkazem na předchozí debatu v odlehčeném duchu: „Nic.“ A pak vážněji: „Teď asi delší dobu opravdu nic. Nějaké nabídky na  opery mám, ale váhám. Příští jaro bych měl dělat v  Ná-rodním divadle muzikál s Melody Makers, ale trochu se bojím velkého jeviště. Herci jsou tam nuceni mluvit strašně nahlas, takže aby nemuseli, bude třeba zřejmě kromě zpěvu přizvučo-vat i dialogy.“ Já se ptám, zdali pan Havelka pozve zpěvá-ky a zpěvačky s moderní muzikálovou technikou zpěvu, nebo s  dobovou dikcí. On na  to: „Musí to být lidi, kteří umějí zpívat a nejsou poznamenaní manýrami současné pop--music. Dobovou dikci jim přiblížím. Ale nechci ani tak zvaný herecký zpěv – takové to intonačně a rytmicky přibližné reci-tování. Máme dvě verze. S Martinem Vačkářem jsme napsali filmový scénář na motivy života Jiřího Traxlera. Odehrává se to v rozmezí let 1939 a 1949 a Martin to teď přepisuje do diva-delního tvaru... Když to četla moje sedmnáctiletá dcera, byla nadšená. Teda spíš to obrečela. Je to příběh lásky ve znamení

jazzu na pozadí té blbé doby. Taky je tam třeba figura typického kolaboranta, který to peče nejdřív s Němci a pak s komunisty. No a když nevyjde tohle, tak máme v záloze jiný muzikál – Má férová Josefína, který jsme už před dvaceti lety realizovali.“Do  hudebního archivu Pavla Klikara vchází jeho maji-tel, což je znamením, že přípravy se chýlí ke konci a my můžeme směle začít natáčet dubnový pořad Zapomenu-tí hrdinové synkopy. Pavel Klikar se usazuje na vrzající židličku vedle Ondřeje Havelky, který po  chvilce ticha zahajuje: „Dobrý podvečer, dámy a  pánové. Opět vás zdra-víme z hudebního archivu Pavla Klikara. Chceme vám znovu představit zapomenuté hrdiny synkopy a  dovolte mi, abych hned v úvodu zopakoval poslání tohoto pořadu: My s Pavlem Klikarem bychom totiž rádi představovali muže a ženy, kteří se věnovali jazzové hudbě 20. a 30. let, ale neměli tolik štěstí, aby se jimi zabývala média nebo nahrávací studia, a tak o nich mnoho nevíme, přestože byli stejní nebo lepší než ti hvězdní.“

Václav Vraný

Ondřej Havelka a Pavel Klikar | Foto: Václav Vraný

34 Profil

Joska Skalník je originální výtvarník, malíř a  gra-fik, solitér, jehož dílo se nedá zařadit do nějak přesně vymezené kategorie českého současného umění, ale dnes je už okamžitě rozpoznatelné a  nezaměnitelné. Jeho malba je v podstatě symbolická jak ve volbě svých znaků, tak ve  své zprávě a  sdělení. Od  barevnosti až po tvary, vše je v těchto obrazech vedeno snahou po vy-jádření obsahu metafyzického, transcendentálního. Jakýsi stav mezi bděním a sněním, naplněný vizemi vy-cházejícími z dávných mýtů i z aktuálních tužeb. Vše je také nasyceno prožitkem hudby. Anna Fárová

Narodil se v  Praze (1948), ale dětství prožil v  Kolíně. Ve městě se dvěma řekami, s  jednou v  labském korytu a  s  druhou železniční, která se z  nádraží s  obrovským kolejištěm rozlévá do  všech světových stran. Její sever-ní větev se obtáčí kolem chrámu moderní architektury,

VpRoStřed Snumedailon VýtVaRníKa joSKy SKalníKa

Frágnerovy elektrárny. Skalník bydlel blízko nádraží, jeho maminka pracovala u dráhy. V Kolíně se zrodil ne-jen kvapík Na motoru Františka Kmocha, ale také origi-nální výtvarná kultura, jejíž portfolio vytvářel solitér čes-ké meziválečné avantgardy malíř Zdenek Rykr, fotograf Jaromír Funke a  malíři Jiří Balcar a  František Foltýn, za kterými z Prahy přijížděl Josef Sudek a Jindřich Cha-lupecký. Skalník se těch schůzek mohl účastnit.

Jsme v  Kolíně šedesátých let, Miloš Forman tady natá-čí Černého Petra s  geniálním hereckým výkonem neher-ce a  dirigenta Kmochovy kapely Jana Vostrčila, jehož způsob humoru můžeme považovat za kolínský. Skalník studuje Střední uměleckoprůmyslovou školu a  propadá modernímu umění. Čte Borise Viana, Nadsamce Alfreda Jarryho (na džínovou bundu si připnul skleněnou kulič-ku pověšenou na řetízku, Nadsamcovu slzu). Hltá ode-onské knížky z edice Malá řada soudobé prózy a zároveň obdivuje jejich obálky od Zbyňka Sekala. Ještě na zkouš-ku, takříkajíc do šuplíku, navrhuje obálky knih a gramo-fonových desek. Ostatně se tím hlásí ke kolínské tradici: Rykr jako výtvarník pracoval pro  Orionku, dodnes se prodává čokoláda Kofila s  jeho černouškem na  etiketě; Balcarovy typografické úpravy časopisů Světová literatu-ra a  Divadlo ze šedesátých let vypadají dodnes moder-ně. V bytě u nádraží poslouchá Skalník, kterému vlasy narostly do  obrysu účesu Boba Dylana, skupinu Fugs. A  hlavně maluje. Už  v  Kolíně se Skalník vypracoval do podoby, jakou známe dnes: maluje, pokouší se o užité umění, zajímá ho hudba, literatura. Jeho účes a způsob oblékání, ani oblíbená hudba nebo názory na  moder-ní umění a  na  svobodu nejen uměleckou okresní esta-blishment, který považoval za subversivní čin i kouření dýmky, nadšením nenaplňovaly. A  tak svým způsobem předjímaly Skalníkova pozdější střetnutí s mocí. V někte-rých ohledech se Skalník jeví jako tradicionalista: dým-ku kouří už asi padesát let, ani účes nezměnil. Skalník je i mužem paradoxů, narýsoval se v Kolíně, a autor těchto řádků, který se s ním zná už od šedesátých let, ví, že se

mu tenkrát víc než Kolín líbila nedaleká Kutná Hora, tehdy umírající město, kde se jako kdysi v  Bruggách zastavil čas a kde kanály vlámského města nahrazovaly středověké důlní štoly, do kterých se město propadalo.

Jako inspirovaný čtenář Jacka Kerouacka, jehož Říjen v  Železniční zemi vyšel také ve  zmíněné odeonské edici, na  konci šedesátých naskočil Skalník v  Kolíně do  ná-kladního vlaku směr Praha. A  Kolínu tak aspoň sym-bolicky zamával na  rozloučenou. Na  symboliku gest si Joska Skalník potrpí.

Modrý ateliér„Věřím na prostor. Když jsem poprvé uviděl tenhle ateli-ér, hned jsem věděl, že je to to pravé místo pro mě. Místo, které jsem si během řady let vysnil. Jsou lidé, které když vyhodíte z jejich prostoru, nejsou schopni tvořit. K nim patřím i já,“ řekl Joska Skalník v jednom rozhovoru. Měl

Bájné obzory / Storied Horizons | 2011, acryl, canvas, 100x100 cm

35Profil

štěstí, ne každému se podaří potkat svůj sen. Skalník snil o  ateliéru přišpendleném k  vrcholkům stromů, ateliéru s velkým oknem, do kterého bude bez zábran vstupovat obloha. Ateliér našel u  Riegrových sadů, vlastně nad nimi. Vídeňský malíř Hundertwasser objevil svůj ateli-ér-sen v  historizující věžičce domu v  ulici Am Graben. Ateliér je opticky přišpendlený ke  střechám Hofburgu. Možná by stálo za to zamyslet se, jestli by se mezi těmito dvěma malíři nenašly nějaké paralely. Návštěvník Skal-níkova ateliéru zaregistruje značný výskyt modré barvy, i když je venku zataženo. Modrobílá miska s hašlerkami, modré hrnečky na  čaj, modré židle a  samozřejmě jeho obrazy. „Od osmdesátých let jsem se zcela oddal modré, která se stala dominantou jak v mých obrazech, tak v in-stalacích, kolážích, grafice i objektech. Propadl jsem jí až fanaticky, modrá má pro mne nekonečně mnoho odstínů. Modrá je barvou fantazie, vznešenosti, nostalgie i  me-lancholie, naděje a duchovnosti. Modř je mezi barvami nejpodivuhodnější, je barvou božstev, záhad a dávných mýtů,“ vysvětluje malíř. Jindy vypráví, že jako malý chla-pec byl nemocný a často se vyskytoval ve zdravotnických zařízeních, kde byly na zdech kachlíčky laděné do bledě-modré barvy a v nemocničních sálech svítily chromované reflektory. Navíc se často díval do nebe a snil.

Josku Skalníka potkaly tragické události, které těžce poznamenaly jeho život, tragická úmrtí mladšího bratra Honzy a dcery Lenky. Modrá barva pro něj znamenala i určitou terapii. „Když se to všechno podělalo, učarova-la mi modrá. Je to barva naděje.“

Imaginace a otevřenostKe svým životním vášním brzy přidává divadlo. Důležitá je Skalníkova spolupráce s Činoherním klubem. Okouz-lila ho divadelní atmosféra, pohybující se na hraně sku-tečnosti a snu. Rád vzpomíná na svá setkání se Ctiborem Turbou. Ambivalence neskutečné skutečnosti podněcuje jeho imaginaci a prostupuje celé jeho výtvarné dílo. V di-vadelním světě Skalník zase potkává svůj sen. Ale vůbec první sen, který potkal, byla hudba. „Hudba je všeobjí-mající a z uměleckých disciplín je úplně nejdál. Obraz, film, literatura – všechno je něčím omezené…“, pravil Skalník. I ve vztahu k hudbě platí Skalníkova otevřenost

pro různé umělecké obory a žánry. Poslouchá jazz, rock, operu, klasickou i etnickou hudbu. Jeho rukopis na obál-kách knížek a obalech gramodesek poznáte na první po-hled.

Na  svých obrazech často opakuje své oblíbené prvky: bílá oblaka, geometrické útvary nebo volné tahy štětcem přes monochromní plochu. „Podle mého přesvědčení dokumentuje nejlépe Skalníkovu myšlenkovou syntézu o barvě a tvaru obrazový triptych, nazvaný Alegorie jed-noho snu. Jako by nejlépe obracel umělcovu pozornost k jeho duchovnímu rodišti, jako by byl přímým projevem filosofie tantrismu,“ napsala Vlasta Čiháková-Noshiro.

Vprostřed událostíBrzy po  absolvování střední školy se stává osobností v  centru dění. S  Karlem Srpem zakládá legendární Ja-zzovou sekci. „Bavilo mě to, protože jsem měl možnost vytvořit její výtvarnou tvář,“ vzpomíná Skalník.

Jazzová sekce se v nesvobodném státě chová svobodně: sdružuje přátele jazzu a rocku, pořádá koncerty, vydává informační tiskoviny, a i knihy o moderní hudbě, filoso-fii a  výtvarném umění. Do dějin české literatury vstou-pilo první vydání knihy Obsluhoval jsem anglického krále Bohumila Hrabala. Tehdejším režimem bylo označeno za provokaci a značně přispělo ke Skalníkovu odsouze-ní k nepodmíněnému trestu. Při výslechu na něj policajti útočili, jak mohla Hrabalova „Anglického krále“ Jazzová sekce vydat, jak ta kniha souvisí s  hudbou. Skalník ti-chým hlasem odpověděl: „Pánové, tam vzádu je stránka, kde Bohumil Hrabal píše, jak knihu psal na automatické mašině, psacím stroji značky Perkeo v určitém rytmu, tak je to hudební partitura.“

V  orwellovském roce 1984 Skalník organizoval Minisa-lon. Vyzval celkem 284 českých a slovenských výtvarní-ků, aby bez tematického zadání vytvořili artefakt do dře-věné krabičky o  rozměrech 15 × 15 × 5  cm. Zpátky se mu vrátila díla od 244 autorů.

Skalníkovo krátké polistopadové angažmá na pražském Hradě je dostatečné známé, včetně jeho podílu na  po-

době nového státního znaku. V roce 1996 se uskutečni-la velká umělcova výstava v pražském Mánesu nazvaná Cesta do snu. K umělcovým padesátým narozeninám na-točila režisérka Judita Křížová biografický film Skalník modrý. Malíř i v posledních letech pracuje v ateliéru u již-ního okraje Riegrových sadů. Jeho díla jsou zastoupena v galeriích po celém světě. Výstavou v Japonsku začalo Skalníkovo asijské dobrodružství, v němž Asie a Skalník v  sobě objevili vzájemnou sympatii. Působí jako art di-rector ve své galerii Abstrakt. A stále kouří dýmku.

Jiří Kamen

Kompozice / Composition | 2003, colage, 60x86 cm

36 Průvodce

pRůVodce SVětem KultuRySledujte také aktuální nabídku na vltava.rozhlas.cz (Mozaika – kulturní zpravodajství )

tanec pRaha26. 5.–26. 6. 2014

V Praze a dalších českých městech v červnu pokračuje 26. ročník mezinárod-ního festivalu současného tance a po-hybového divadla Tanec Praha. Událostí sezony je vystoupení kanadské Compag-nie Marie Chouinard, která se 25. a 26. 6. představí v Hudebním divadle Karlín. Dvě výjimečná představení v jednom večeru – Henri Michaux: Mouvements a Svěcení jara. Stejně jako každý rok se můžete těšit i na bohatý doprovodný program, ve kterém nebudou chybět diskuze, site--specific projekty, výstava, workshopy, projekce filmů a účast na Cinema Royal.www.tanecpraha.cz

mezináRodní hudební feStiVal Kutná hoRa7.–14. 6. 2014

Dramaturgii 10 koncertů VII. ročníku kut-nohorského festivalu, který se uskuteční ve dnech 7.–14. 6. 2014 v historických objektech v Kutné Hoře, připravil umělec-ký ředitel, violoncellista Jiří Bárta. V le-tošním Roce české hudby je pozornost věnována velkým osobnostem, jako jsou Smetana, Dvořák, Janáček, Suk a Marti-nů, ale festival se poprvé ve své historii ve větší míře dotkne i tvorby autorů předválečné generace, tragicky spjaté

s osudy evropské židovské populace v době nacistické okupace (Gideon Klein, Erwin Schulhoff). Těšit se můžeme na řadu domácích i zahraničních interpre-tů, kteří se budou společně připravovat na slavnostní koncerty (C. Chapelle, K. Lifschitz, M. Raison a další ).www.mfkh.cz

cena paVla KoutecKého10. 6. 2014

Cena Pavla Kouteckého byla založena pro připomenutí tragicky zesnulého režiséra Pavla Kouteckého, výrazné osobnosti dokumentárního filmu. Slovy organizátorů je udělována „jeho pokračo-vatelům, trpělivým pozorovatelům světa se schopností sdělit své pocity a postře-hy filmem“. V porotě zasedají vždy vý-razné osobnosti nejen z filmového světa a vítěz získává skleněný objekt od René-ho Roubíčka a peněžní cenu. Týden před slavnostním vyhlášením v Divadle Archa (10. 6. 2014) budou na různých místech v Praze a v dalších českých městech probíhat projekce nominovaných filmů pro veřejnost.www.cenakoutecky.cz

je jen jedna hudba11.–12. 6. 2014

Koncertní projekt Je jen jedna hudba sestává z provedení premiérových děl hudebního skladatele, klavíristy a básní-ka Jakuba Zahradníka, který se od roku 2000 věnuje již jen autorské tvorbě. V posledních letech skládá duchovní a vážnou hudbu a píše k ní texty i scé-

náře. Akce se uskuteční v prostorách Anežského kláštera. Výtěžek z koncertu 11. 6. bude věnován na podporu Domova sv. Karla Boromejského, který se věnuje péči o seniory. www.jakubzahradnik.com

muSica oRbiS 2014 18. 6.–15. 7. 2014

Koncertní cyklus zahraničních umělců vstupuje do svého 2. ročníku v nebýva-lém rozsahu a kvalitě. Po dvou květno-vých koncertech se v červnu a v červenci v Rudolfinu a Obecním domě v Praze představí dalších 5 orchestrů a souborů z předních škol a univerzit USA a Velké Británie. V červnu to bude respektovaný mládežnický orchestr z Pittsburghu (18. 6.) a orchestr jedné z nejlepších hudebních škol USA – Bard College Con-servatory z New Yorku (21. 6.). Ten pod taktovkou Leona Botsteina vystoupí se světoznámou sopranistkou Dawn Upshaw, pětinásobnou držitelkou Gra-mmy, která se tak českému publiku před-staví vůbec poprvé. V červenci cyklus pokračuje třemi koncerty. Představí se nám California Youth Symphony (3. 7.) a poté mladí hudebníci z Velké Británie, Eton Symphony Orchestra (4. 7.), z elitní chlapecké školy, kterou navštěvovali i členové královské rodiny, princové Willi-am a Harry. Cyklus Musica Orbis 2014 uzavře Dvořákova Stabat Mater v podání 150členného sboru Chorus of Westerly z USA, za doprovodu komorního orchest-ru Virtuosi Pragenses (15. 7.). www.concert.cz

pořadatelé koncertní řady musica orbis nabízejí členům Klubu Vltava 30 vstu-

penek na každý koncert zdarma. pokud máte o volné vstupenky zájem, volejte na 221 552 686 nebo pište na mail klub.vltava@rozhlas.cz.

letní SlaVnoSti StaRé hudby14. 7.–6. 8. 2014

Letní slavnosti staré hudby jsou jedinou festivalovou přehlídkou hudby historic-kých slohů v Praze. Dramaturgická linie 15. ročníku festivalu s názvem Slasti a Milosti bude sledovat kontrast mezi světskou a duchovní tvor-bou s poukazem na rozličnost hudebních nástrojů a forem. Letošní ročník přispěje k oslavám Roku české hudby, a to zejmé-na uvedením děl autorů 18. století, kteří se v českých zemích narodili a odešli do emigrace. Hosty festivalu budou opět špičkoví zahraniční interpreti, především z evropských zemí. www.letnislavnosti.cz

VS. inteRpRetation17.–19. 7. 2014

Největší světová jména improvizace se sejdou 17.–19. 7. v Praze na festivalu s názvem vs. Interpretation. Ambiciózní akce se bude snažit přijít na to, jaké jsou hranice v lidské komunikaci a jaké jsou formy improvizace nejen v hudbě, ale i v tanci a multimédiích. Součástí festiva-lu budou nejen koncerty, ale i přednášky a workshopy, kde vystoupí respektované osobnosti – I. Bittová, P. Oliveros, P. Ko-tík, D. Rothenberg, M. Popp, Dawn of Midi, G. Lewis a další. Program se bude odehrávat v prostorách Roxy/NoD.www.agosto-foundation.org

37Programp

Ro

gR

am

Změna programu vyhrazena

VáŽná hudbaVedoucí Redakce vážné hudby Petr Veber (petr.veber@rozhlas.cz)

pořady SymfonicKé, opeRní, Ko-moRní a duchoVní hudby

Speciální pRojeKty

8. 6. | Speciální den eurorádia věnovaný Richardu Straussovi ke 150. výročí na-rození. Záznam koncertu v Salle Pleyel v Paříži. Hrají Antoine Tamesti a Filhar-monický orchestr Franc. rozhlasu, diri-gent Myung-Whung Chung.

11. 6. | den s Richardem Straussem. Záznam koncertů v RAI Auditorium v Turíně (22. 1. 2013) a v sále Philharmo-nie v Berlíně (23. 3. 2013). Hrají Pierpao-lo Toso, Ula Uliijona, Národní symfonický orchestr RAI, dirigent Juraj Valčuha, Radek Baborák a Rozhlasový symfonický orchestr Berlin, dirigent Marek Janowski.přímý přenos koncertu ze Semperovy opery v Drážďanech. Zpívají Nina Stemme, Anja Harteros a Camilla Nylund, hraje Staatskapelle Dresden, dirigent Christian Thielemann.

26. 6. | dny nové opery ostrava. martin Smolka: Sezname, otevři se! přímý přenos. Účinkují Jan Mikušek, Daniel Šváb, Pavol Smolarik, Vendula Holičková, Bára Mišíková ad., sbor Canticum Ostrava a Ostravská banda, dirigent Ondřej Vrabec.

29. 6. | den s Rafaelem Kubelíkem. Ke stému výročí narození dirigenta.

KonceRtní Sezona Nabídka z výměnné sítě Eurorádia, z abonmá českých orchestrů a z tuzemských festivalů

1. 6. | záznam varhanního koncertu v Krnově. Hraje Beppino Delle Vedove (mendelssohn-bartholdy: Sonáta č. 3. – brahms: Herzlich tut mich erfreuen – Herzlich tut mich verlangen. – bach: Sonáta č. 5.

1. 6. | záznam klavírního recitálu z fes-tivalu pražské jaro z 15. 5. Hraje Roman Rabinovich (Bach, Schumann, Smetana).

2. 6. | záznam Polského rozhlasu z kon-certů ve Varšavě ze srpna 2013. Hrají Royal String Quartet, Nelson Goerner ad. (nowakowski: Klavírní kvintet Es dur. – Schubert: Klavírní kvintet A dur Pstruh. – lutoslawski: Smyčcový kvartet.

3. 6. | přímý přenos z pražského jara. Hraje Frankfurtský rozhlasový symfo-nický orchestr, sólistka Hilary Hahn, diri-gent Paavo Järvi (brahms: Houslový koncert. – dvořák: Symfonie č. 8 Ang-lická)

9. 6. | záznam koncertu Bamberských symfoniků na Pražském jaru. Zpívá Violeta Urmana, dirigent Jonathan Nott (Strauss, mahler)

15. 6. | Světová klavírní tvorba. záznam koncertu v Rudolfinu z 26. 4. Hraje Carlo Grante (chopin: 24 preludií. – novák: Capricinia. – janáček: Sonáta).

22. 6. | festival Kutná hora. záznam koncertu z 10. 6. Hrají Corinne Chapelle, Jiří Bárta, Bennewitzovo kvarteto, Michel Raison, Martina Bačová, Karel Untermüller, Jakub Tylman a Tomáš Kar-píšek (Schulhoff: Duo pro housle a vio-loncello. – janáček: Smyčcový kvartet č. 2. – Kramář-Krommer: Kvintet pro klari-net, dvoje housle a violoncello).

22. 6. | concertino praga. přímý přenos koncertu laureátů rozhlasové soutěže z pražského Rudolfina.

23. 6. | lucernský festival 2013. zá-znam koncertu z 23. 8. Diriguje Claudio Abbado (Schubert: Nedokončená symfo-nie. – bruckner: Symfonie č. 9).

27. 6. | Jihočeský festival concertino praga. přímý přenos koncertu laureátů rozhlasové soutěže z Jindřichova Hradce.

28. 6. | Koncert k výročí 1. světové války. přímý přenos ze Sarajeva. Hrají Vídeňští filharmonikové, dirigent Franz Welser--Möst (haydn: Variace z Císařského kvartetu. – Schubert: Nedokončená symfonie. – berg: Tři kusy pro orches-tr. – brahms: Píseň osudu. – Ravel: La Valse).

5. 7. | festival uprostřed evropy / Mitte Europa. záznam koncertu z Kynšperka nad Ohří z 20. 6. Účinkuje Danubius Oc-tet Singers (Kedrov, česnokov, liszt, janáček, Suchoň).

6. 7. | Jihočeský festival concertino pra-ga. záznam koncertu laureátů rozhlaso-vé soutěže z Českého Krumlova z 23. 6.

6. 7. | Smetanova litomyšl. přímý přenos závěrečného koncertu 56. ročníku operního festivalu. Hrají Ka-teřina Javůrková a Radek Baborák – lesní rohy, Dalibor Karvay – housle, orchestr Česká Sinfonietta, dirigent Radek Ba-borák (hurník: Na cestě z Litomyšle. – Smetana: Vltava. – Růžička: Koncert pro dva lesní rohy. – dvořák: Romance. – martinů: Thunderbolt P-47. – dvořák: Novosvětská symfonie).

7. 7. | záznam koncertu ve Staré opeře ve Frankfurtu nad Mohanem z 13. 6. Účinkují Pavla Vykopalová (soprán), Český filharmonický sbor Brno a Frank-furtský rozhlasový symfonický orchestr, dirigent Eliahu Inbal (mahler: Totenfeier. – bernstein: Symfonie č. 3 Kaddish).

13. 7. | Jihočeský festival concertino praga. záznam koncertu laureátů rozhlasové soutěže z Českých Budějovic z 26. 6.

14. 7. | záznam koncertu v Théâtre des Champs-Élysées v Paříži (z 23. 1.). Hrají Anne Gastinel a Orchestre National de France, dirigent Daniele Gatti (dvořák: Koncert pro violoncello a orchestr. – mahler: Symfonie č. 1).

18. 7. | Recitál jonase Kaufmanna. přímý přenos operního koncertu z Festivalu Český Krumlov. Hraje SOČR, dirigent Jochen Rieder.

20. 7. | Jihočeský festival concertino praga. Záznam koncertu laureátů rozhlasové soutěže z Třeboně z 25. 6.

38 Program

26. 7. | festival český Krumlov. přímý přenos. Účinkují SOČR a Ivan Ženatý, dirigent Ion Marin (dvořák: Karneval. – Koncert pro housle a orchestr. – Novosvětská symfonie).

27. 7. | Jihočeský festival concertino praga. záznam koncertu laureátů roz-hlasové soutěže z Bechyně z 24. 6.

Přímé přenosy a záznamy koncertů z fes-tivalu BBC Proms, ze Salcburského festi-valu a dalších letních přehlídek

opeRní VečeRsobota | 20.00

7. 6. Strauss: Ariadna na Naxu 14. 6. Smetana: Čertova stěna 21. 6. Weber: Oberon 28. 6. berg: Vojcek 5. 7. gluck: Orfeus a Eurydika 12. 7. gluck: Ifigenie na Tauridě 19. 7. Verdi: Síla osudu 26. 7. mozart: Cosi fan tutte 2. 8. Rimskij-Korsakov: Carská nevěsta 9. 8. dvořák: Král a uhlíř 16. 8. dvořák: Vanda 23. 8. dvořák: Dimitrij

aKademie & Studio liVestředa | 20.00–21.45

4. 6. Studio live. přímý přenos koncertu ze Studia 1. Zpívá Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu 18. 6. f. Schubert: epilog života 25. 6. Rafael Kubelík 2. 7. Martin Kubelík o svém otci

9. 7. Benedetto Marcello

telefonotéKapondělí–pátek | 9.50–11.27Živě vysílaný hudebně a kulturně-publi-cistický pořad s nahrávkami především klasické hudby, se soutěží o kompaktní desky a s možností telefonických dotazů posluchačů na hosty ve studiu – osob-nosti z hudební, literární, výtvarné, diva-delní či filmové oblasti včetně osobností z oblasti vědy, historie, architektury či medicíny.

hudební galeRie pondělí–pátek | 12.10–15.00Odpolední koncert klasické hudby s přestávkou věnovanou literatuře.

muSica antiQuačtvrtek | 21.20–22.45Pořady o staré hudbě a její interpretaci, záznamy koncertů

5. 6. Syn slavného otce – Roland Marais 12. 6. Teodorico Pedrini: Koncert v Zakázaném městě. V červenci repríza čtyřdílného cyklu Bach a jeho duchovní okruh aneb Hudební rodiny velkého Johanna Sebastiana.

hudební fÓRum Speciál pátek, sobota | 23.15–00.55Pořad o soudobé hudbě.

foRtiSSimosobota| 16.00–16.59Nejznámější skladby ve fonotéce rozhlasových symfoniků.

lituRgicKý RoK neděle | 7.00–7.35Rok české hudby Cyklus Liturgický rok na českých a mo-ravských kůrech v 17. a 18. století.

duchoVní hudba neděle, 8.00–8.59

1. 6. | Soulad teorie a praxe. Antonín Rejcha8. 6. | Zlomená křídla. Jan Václav Hugo Voříšek15.–29. 6. | Kapitoly z hudebních dějin pražské katedrály (1344–2014) 5. –6. 7. | Vrcholný středověk a renesance v Čechách13. 7.–3. 8. | O hudbě citolibských mistrů s hudebním skladatelem a muzikologem Zdeňkem Šestákem.10. 8. | Hudba ke cti Panny Marie napříč staletími – Salve Regina II.17. 8. | Heinrich Ignác Franz Biber – rytíř rakouské hudby24. a 31. 8. | Na dvoře císařském a biskupském (pětidílný cyklus). Hudba v Praze za císaře Rudolfa II.

Rondoneděle | 21.00–22.59Pořad o nahrávkách klasické hudby a zvukových nosičích všech formátů SloVo o hudbě úterý | 17.00–17.30Lehce vzdělávací pořady Da Capo Lukáše Hurníka, pořady Posluchárna i aktuální publicistika euphonia sobota | 13.00–13.59V této programové řadě se zaměřujeme

především na letošní Rok české hudby a na některá významná výročí, která přináší. V červnu bude ještě pokračovat cyklus, ve kterém nás se Zdeňkem Fibi-chem seznamuje Marek Štilec, který se Fibichovi věnuje nejen jako badatel, ale také jako dirigent souborné nahrávky Fibichova orchestrálního díla. Od druhé poloviny června vysíláme další cyklus, věnovaný velkému českému skladateli – Josefu Bohuslavu Foerstrovi: Poutník se vrací. Na základě své stejnojmenné knihy pořady připravil Antonín Džbánek; téma rozdělil do tří částí. Následovat budou vzpomínky prvního ředitele Národního divadla Františka Adolfa Šuberta, které pro rozhlas v šesti kapitolách připravil muzikolog Oldřich Pulkert. Jeden z pořa-dů bude rovněž věnován Josefu Páleníč-kovi, vynikajícímu českému klavíristovi i skladateli, od jehož narození uplyne 9. července 100 let.

další hudební pořady

• pReludium pondělí–pátek | 4.45 – 5.35

• paRtituRy pondělí–neděle | 5.45–6.29

• tRyleK pondělí–pátek | 15.20–15.49

• hudební fÓRum pondělí–čtvrtek | 23.15–24.00

• Ranní KonceRt sobota | 7.00–7.59

• hudební galeRie sobota a neděle | 12.10–12.59

• conceRto & conceRtino sobota | cca 15.10–15.56

• opeRní magazín sobota | 17.00–17.30 ( jednou měsíčně v řadě Slovo o divadle)

39Program

• VýRočí týdne sobota | 17.30–17.44

• VaRhany neděle | 10.00–10.30

• zVony neděle | 12.00–12.05 repríza v pondělí 0.00–0.05

• KRáSné hlaSy neděle | 13.00–13.59

• nedělní KonceRt neděle | 14.00–15.59

jazz, alteRnatiVa, etno, WoRld muSic, folK, RocK

jazzoVá hudba

jazzofon všední dny | 9.00–9.30

pondělí | Projížďka v rytmu s Antonínem Matznerem.úterý | střídavě Big Band Panorama Jana Hály a Napříč jazzovými žánry s Otakarem Svobodou.středa | střídavě Swing Session s Kamilem Hálou, Swing z Brna a Swing z Ostravy.ćtvrtek | střídavě Jazzisimo s Petrem Zvoníčkem a Planeta jazzem posetá s Eliškou Svobodovou.pátek | klasický jazz uvádí Luboš Zajíček.

jazzoVý podVečeR 17.45–18.30

pondělí | střídavě Blues z hospody i ze studia s Ondřejem Konrádem a Jazz Update s Davidem Bradou.

úterý | střídavě Jazzové mezníky s Antonínem Matznerem, Jazzová myš s Pavlem Dostálem, Velké jablko s Petrem Markem a Mezi proudy s Jiřím Hlaváčem.středa | Zapomenutí hrdinové synkopy s Ondřejem Havelkou a Pavlem Klikarem, Jazz Forum Jiřího Starého a Jazz Café s Alešem Bendou.ćtvrtek | Jazz notes – týdeník aktualit a zajímavostí ze světa jazzu střídavě uvádějí Otakar Svoboda, Jiří Starý, Marian Friedl a Václav Vraný.pátek | střídavě Jazz live z Prahy, z Brna, z Ostravy a cyklus Mezinárodní festival jazzového piana, který připravuje Vladimír Truc.sobota | Sladké je žít ( jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz).neděle | Jazzové lelkování s Alešem Bendou.

euRoRadio jazz SeaSon pátek | 22.30–24.00

Satelitní přenosy jazzových koncertů: 20. 6. Repríza záznamu jazzového

koncertu souboru Concept Art Orchestra – šest mladých českých jazzových skladatelů združených v projektu Prague Six představí novou tvorbu. Vy-síláme v rámci Evropské vysílací unie z České republiky.

25. 7. Repríza jazzového koncertu Evropské vysílací unie z Estonska. 29. 8. Repríza jazzového koncertu Evropské vysílací unie z Norska.

jazzoVý Klub noc ze soboty na neděli | 0.05–1.30K půlnočnímu setkání s jazzem a blues zvou střídavě Jana Koubková, Jan Hála, Ondřej Konrád a Otakar Svoboda.

noční Vlna jazzuneděle 1.30–2.30 (střídavě Brno, Ostrava)

jazz & WoRld liVe sobota | 00.55–03.00Jazzová a etnická hudba z koncertních pódií

oStatní hudební ŽánRy

čajoVna 19.00–20.00Hudba a styl nové generace

album týdne pondělí-pátek | 22.30–23.00Aktuální desku s alternativní hudbou představí na dvakrát Aleš Opekar

hudební fÓRum víkend 23.15–24.00

sobota | střídavě Svět jiné hudby. Alternativní hudební směry a mezižánrové fúze uvádí Petr Slabý. etnohrátky. Tematické pořady a záběry z koncertů world music, etnické a folkové hudby domácí i zahraniční scény uvádí Ivana Radechovská neděle | oáza s Jiřím Mazánkem a první neděli v měsíci ambient s Josefem Sed-loněm. Hudba pro meditaci a rozjímání

mezi dRaKem a hadem sobota a neděle | 3.00–4.00 Magickou předjitřní hodinku s relaxační hudbou k meditaci připravují Ivana Radechovská a Jiří Mazánek.

odpolední mozaiKa pondělí–pátek | 15.00–16–00Kulturní servis doplňuje jazzová a etnic-ká hudba i world music, kterou vybírá kolektiv externích spolupracovníků: Ivana Radechovská, Vladimír Kouřil, Petr Dorůžka, Kateřina Andršová, Eliška Svobodová.

liteRatuRa a Rozhl aSoVá hRa vedoucí Tvůrčí skupiny Drama Hynek Pekárek (hynek.pekárek@rozhlas.cz)

četba na poKRačoVánídenně 18.30–19.00

8. 6.–16. 6. | feri lainšček: Nedotknutelní (9 částí )17. 6.–21. 6. | jiří Klobouk: Odetta (5 částí )22. 6.–3. 7. | torgny lindgren: David a Bat-šeba (12 částí )4. 7.–15. 7. | marie Stryjová: Nad rovinou (12 částí )16. 7.–17. 7. | ivan margolius: Praha za zrcadlem (2 části)18. 7.– 27. 7. | Stephen crane: Rudý odznak odvahy (10 částí )28. 7.–8. 8. | Karel Stuchl: Z Hradešic do Vladivostoku a zpět (12 částí )9. 8.–22. 8. | Karel poláček: Podzemní město (14 částí )23. 8.–2. 9. | miron bialoszewski: Pa-mátník z Varšavského povstání (10 částí )

40 Program

oSudyvšední dny | 11.30–12.00 repríza následující všední den 0.05–0.35Rozhlasové memoáry.

9. –13. 6. | oldřich hamera (5 částí )16.–27. 6. | agata tuszynska: Singer. Krajiny paměti (10 částí )30. 6.–4. 7. | eva fuková (5 částí )7. –11. 7. | Václav cílek (5 částí )14.–25. 7. | antonín jaroslav liehm (10 částí )28. 7.–1. 8. | dagmar Steinová: Co zbylo v paměti (5 částí )4.–15.8. | josef Svoboda (10 částí )18.–22. 8. | petr Kotík (5 částí )25.–29. 8. | mnislav zelený atapana (5 částí )

poKRačoVání za pět minutpátek 20.00–22.00

11. 7. marek lawrynowicz: Kino Špaček 25. 7. gustav herling-grudzinski: Lunatický útulek 1. 8. Varšavské povstání (Páteční večer) 8. 8. Tajnosti hradu Tollenšteina 15. 8. Robert brylewski: Punk a reggae v Babylonu 22. 8. abu bakr ibn tufajl: Živý, syn Bdícího 29. 8. gabriel garcía márguez: Zpověď trosečníka

modeRní poVídKapondělí | 22.00–22.30

2. 6. tor age bringsvaerd: Jakou mě chceš 9. 6. alek popov: Zelný cyklus

16. 6. magdalena tulli: Bronek 23. 6. Richard Weiner: Blahosklonný den 30. 6. Karel michal: Kokeš 7. 7. zbigniew Kruszinski: Na pevnině a na moři 14. 7. petr pazdera payne: Vetřelci 21. 7. michel tournier: Kéž tonu v radosti 28. 7. Karel pecka: Pohořelý básník 4. 8. andrzej pilipiuk: Stopy nohou ve výkopu 11. 8. milada Součková: Indiánská povídka 18. 8. bohumil hrabal: Legenda o Lamertzových jehlách 25. 8. gustaw herling-grudzinski: Suor Strega

poVídKasobota | 11.30–12.00

1. 6. doppo Kunikida: Vrátka z bambusu 8. 6. gustavo adolfo bécquer: Polibek 15. 6. Karel michal: Jak Pupenec k štěstí přišel 22. 6. herbert ernest bates: V tutéž dobu na stejném místě 29. 6. Victor hugo: Dítě ve tmě 5. 7. josef matějka: Malý prorok 12. 7. frank Wedekind: Starý nápadník 19. 7. Ray bradbury: Stroj Kilimandžáro 26. 7. františek langer: Železný vlk 2. 8. William faulkner: Průrva 9. 8. alexandra berková: A dívala se, jak to všechno odplouvá 16. 8. Witold gombrowicz: Banket 23. 8. arnošt goldflam: Neobvyklá příhoda. Noc

noční bibliotéKa neděle | 2.30–3.00 1. 6. Katherine mansfieldová: Moderní manželství 8. 6. jaroslav durych: Sen Albrechta Dürera 15. 6. Voltaire: Jeannot a Colin 22. 6. jaromír john: Teta Lála 29. 6. guy de maupassant: Otec a syn 6. 7. jan neruda: Benátská zrcadla 13. 7. zikmund Winter: Pro tu lásku 20. 7. Restif de la bretonne: Sára aneb Poslední milostné dobrodružství pětačtyřicátníka 27. 7. fráňa šrámek: Rorejsova vojna 3. 8. Věra Stiborová: Mouchy 10. 8. alphonse daudet: Bandita jménem Quastana 17. 8. Stanislav Vodička: Planina ticha 24. 8. alena Wagnerová: Zahrada se spisovateli

SchůzKy S liteRatuRou neděle | 20.00–21.00

1. 6. marcin Kurek: Oleandr 8. 6. Přátelství (korespondence Franz Kafka – Max Brod) 15. 6. peer hultberg 22. 6. bertha von Suttner: Vzlety lidstva 29. 6. Richard Weiner: Kostajnik 13. 7. olga Spalová 20. 7. andrzej Stasiuk 27. 7. Karl Wilhelm fritsch: Výlet do Jeseníků 3. 8. Opilá noc aneb Skamandriti v Čechách 10. 8. Kostelec nebo Náchod (Josef Škvorecký)

17. 8. Slawomir mrožek: Moje jméno bude: Baltazar 24. 8. josef jedlička: Milý pane Wilde 31. 8. Svět jako z brueghela (Wojciech Wencel)

SouzVuKneděle | 16.00–17.00

1. 6. pavel Kolmačka: Jednou větou 8. 6. judith Schalansky: Atlas odlehlých ostrovů 15. 6. Tušivá rozpomnění (Jezerní básníci) 22. 6. Jmenovali jej Jakube (Deml a čeští básníci) 29. 6. eugéne ionesco: Otvírám oči do tmy 6. 7. gustav mahler: Žiji dovnitř 13. 7. Filosofie vína (Béla Hamvás, Li Po) 20. 7. Vincent van gogh: Ze živého masa tvořit 27. 7. ladislav novák + zdeněk Král: Pocta J. Pollockovi 3. 8. Saint john-perse: Milenci moře 10. 8. hermann hesse: Hodiny na zahradě 17. 8. albert camus: Zápisník 24. 8. jan Kochanowski: Z básní 31. 8. jindřich prucha: Železné hory

SVět poeziesobota | 22.45–23.00

7. 6. ondřej fibich: V kuchyni nám visel Walesa 14. 6. marek Skwarnicki: Počátek světa 21. 6. jitka brůnová: Tiché ozvěny světla

41Program

28. 6. giovanni giudici: Ta Bovary jsem já 5. 7. Václav daněk: Gurmán Pantagruel 12. 7. eugeniusz tkaczyszyn-dycki: Šnečku šnečku vystrč růžky 19. 7. jiří Valja: Nohama v blátě 26. 7. jan polkowski: Na cestě, soumrak 2. 8. jaromír zelenka: Roztočená věž budišovská 9. 8. czeslaw milosz: Bodlák, kopřiva 16. 8. Stanislav zedníček: Fragmenty poslední ruky 23. 8. marcin Swietlicki: Kruh všeho

nedělní VeRšekaždý den | 12.05–12.10

1. 6. františek daniel merth: Červen 8. 6. czeslaw milosz: Lískové houštině 15. 6. josef hora: Co bylo mé, už není moje 22. 6. Wislawa Szymborska: Prospekt 29. 6. emil juliš: V Železnicích 6. 7. Karel toman: Červenec 13. 7. františek hrubín: Cestou k řece 20. 7. jiří Valja: Vlaky 27. 7. fráňa šrámek: Raport 3. 8. Richard Weiner: Cesta 10. 8. Wilfred owen: Dulcet et decorum est 17. 8. Stanislav zedníček: Šestý smysl 24. 8. czeslaw milosz: Lidské příběhy 31. 8. fráňa šrámek: 30. srpen 1914

Snyneděle | 0.00–0.05Slova ze sna a do snů.

1. 6. cyprian Kamil norwid

8. 6. Richard Weiner 15. 6. Text české lidové balady 22. 6. petr nikl 29. 6. edgar allan poe 6. 7. petr Král 13. 7. alena čechová 20. 7. Co patnáct dětí říkalo o snech 27. 7. henri barbusse 3. 8. ludwig tieck 10. 8. Pět proslulých snů z dějin 17. 8. antonio tabucchi 24. 8. zdeněk hron

eticKá KnihoVnaneděle | 6.35–6.55

1. 6. jean jacques Rousseau: O kořenech morálního zdraví 8. 6. johann gottlieb fichte: O poslání člověka 15. 6. henri bergson: O dvojí mravnosti 22. 6. mahátma gándhí: O pravdě 29. 6. pierre teilhard de chardin: Chuť žít 6. 7. martin luther King: O smíření ras 13. 7. platón: O Atlantidě 20. 7. Seneca: O hněvu 27. 7. Z dopisů Senecových 3. 8. marcus aurelius antoninus: Hovory k sobě samému 10. 8. aristotelés: O správě státu 17. 8. basileios: O užitku z četby 24. 8. Kébés z Théb: Obraz života 31. 8. Rámakrišna: Vesmírné evangelium

pSáno KuRzíVou všední dny | 15.05–15.20Úvahy a fejetony.

SladKé je Žítsobota | 17.45–18.30Jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz.

důVěRná Sdělenívšední dny | 13.00–13.10 Místa a jména – cyklus básnických putování.

StRánKy na dobRou nocdenně | 23.00–23.15Krátké prózy a výňatky z próz.

Kabinet pondělí–čtvrtek | 9.30–9.50 Krátké prózy a výňatky z próz.

Klub RozhlaSoVé hRy úterý | 21.30

3. 6. franz Kafka: Proměna 10. 6. Sebastian goy: Čirikí 17. 6. esteve Soler: Proti pokroku 24. 6. jethro Spencer mcintosh: Adolf Stalin 1. 7. mark Ravenhill: Bazén (bez vody) 8. 7. jiří haussmann: Velkovýrobna ctností 15. 7. jaromír ptáček: Slečny pro všední den 22. 7. ilja hurník: Seance 29. 7. oldřich daněk: Dialog v doprovodu děl 5. 8. mike barlett: Smluvní vztahy 12. 8. per Schreiner: Najednou 19. 8. liisa marjatte järvinen: Sauna lásky 26. 8. jesper halle: Muž činu

hRa pRo tento VečeR čtvrtek | 20.00

5. 6. ivan Vyskočil: Cesta do Úbic 12. 6. tiziano Scarpa: Popcorn 19. 6. pavel Kohout-jelena mašínová: Pech pod střechou 3. 7. jaroslav Rudiš-petr pýcha: Léto v Laponsku 10. 7. andrzej mularczyk: Happening aneb Noční komedie 17. 7. bernhard Schlink: Spravedlnost podle Selba – 1. část 24. 7. bernhard Schlink: Spravedlnost podle Selba – 2. část 7. 8. jaroslaw iwaskiewicz: Léto v Nohantu 14. 8. bohumil hrabal: Příliš hlučná samota 21. 8. jiří just: Drama na gauči

KabaRet V éteRučtvrtek | 20.00

26. 6. Cabaret Calembour 31. 7. Rádio Ořechovka 28. 8. Semafor

Kabinet – hRypátek | 9.30–9.50

6. 6. ludvík aškenazy: Beethoven 13. 6. ludvík aškenazy: Mozart 20. 6. Slawomir mrožek: Voda 27. 6. jan hladík: Příprava na atentát miloslav Vojtíšek: Pro pajšl! 4. 7. petr pýcha: Malá ryba 11. 7. jan neruda: Páně Kobercova ženitba 18. 7. anton pavlovič čechov: Medvěd

42 Program

25. 7. Roman Ráž: Nepodplatitelný Max 1. 8. eva blechová: Verdun – 2 mikrohry 8. 8. marie Kubátová: Jak to bylo s vdovou 15. 8. dorothy l. Sayersová: Muž bez tváře 22. 8. jiří pokorný: Sláva, nazdar výletu 29. 9. georges courteline: Hortensie, ulehni

RozhlaSoVé jeVištěsobota | 14.00

7. 6. Karel Steigerwald: Neapolská choroba 14. 6. alejandro casona: Stromy umírají vestoje 21. 6. l. a. Seneca: Faidra 28. 6. andrzej Stasiuk: Noc 5. 7. jean-claude brisville: Rozhovor pana Descarta 12. 7. Viktor dyk: Ondřej a drak 19. 7. jean anouilh: Antigona 26. 7. frank Wedekind: Probuzení jara 2. 8. miroslav Krleža: V táboře 9. 8. jean Racine: Britanicus 16. 8. anton pavlovič čechov: Ivanov 23. 8. lion feuchtwanger: Ďábel v Bostonu 30. 8. františek hrubín: Oldřich a Božena

RozhlaSoVé SeRiályneděle | 10.30

8. 6. | Boleslaw Prus: Faraon (10. část)15. 6.–31. 8. | alexandre dumas: Královna Margot (1.-12. část)

čajoVnaposlední neděle v měsíciHry a dokumenty nové generace.

zpRaVoda jSt Ví a publiciStiK a, doKument yVedoucí Redakce volné tvorby Jiří Kamen ( jiri.kamen@rozhlas.cz)

mozaiKapondělí–pátek | 6.30–9.00 a 16.00–17.00Živě moderovaný pořad kulturního zpravodajství a publicistiky. Informace, rozhovory, reportáže, recenze a glosy, přehledy tisku, hosté ve studiu, soutěže. Originální výběr hudby s jakou se na ji-ných stanicích nesetkáte.

SloVo o pondělí–pátek | 17.00–17.30Každodenní půlhodinka se všemi hlavní-mi obory, o kterých stanice Vltava vysílá. Pondělí o literatuře, úterý o hudbě, stře-da o filmu, čtvrtek o designu, výtvarném umění a architektuře, pátek o historii, sobota o divadle a neděle o náboženství.

VíKendoVá příloha Stanice VltaVasobota | 8.00–11.30Kulturně-publicistický týdeník. 210 minut reportáží, rozhovorů, glos, fejetonů, do-kumentů, literárních ukázek zaměřených na životní styl. Připravují Jiří Kamen a To-máš Černý.

RadiodoKumentstředa | 21.45

4. 6. e. blechová:V Trinksaifen jsme byly domaOsudy tří německých žen, které se narodily ve 20. letech minulé-ho století na hranicích tehdejší-ho Československa.

11. 6. j. Slavičínský: Na kraji světa (22.15)Jak se v současnosti žije v místech, kde po válce noví obyvatelé vystřídali německé starousedlíky, v kraji s vysokou nezaměstnaností a nádhernou přírodou...

18. 6. m. doležal a j. Vondráček: Cirkus na faře aneb Pepito neplivej! O válečném zimování a o skautské záchraně zbloudi-lé velbloudice mezi Vysočinou a Prahou.

25. 6. bitvy 1. světové války iid. moravec: Bitvy na Drině – ta-žení plné omylů. Pohled auten-tického svědectví z deníků E. E. Kische v konfrontaci s plá-ny vrchního velitele armády v Srbsku Oskara Potiorka.

2. 7. Setkání u kulatého stolku: Dětské lásky Výběr toho nejlepšího z pořadů Michala Lázňovského v nichž profesor Ivan Vyskočil a jeho přátelé Jan Klusák, Jiří Just a Přemysl Rut vedou vážné i ne-vážné řeči na zvolené téma.

9. 7. Setkání u kulatého stolku: Prázdniny 16. 7. Setkání u kulatého stolku: Jídlo 23. 7. Setkání u kulatého stolku: Pořádání světa

30. 7. bitvy 1. světové války iii 6. 7. Setkání u kulatého stolku: Alibismus 13. 7. Setkání u kulatého stolku: Návrat k přírodě 20. 7. Setkání u kulatého stolku: Rušivé elementy 27. 7. bitvy 1. světové války iV

Radioateliérpátek | 22.00–22.30

6. 6. Cestou za konkrétní poezií 13. 6. boca loca lab v zrcadle tvorby E. Jandla 20. 6. Pocta L. Novákovi 27. 6. j. Rataj: „Prostě namočim štětec do města, rozmáchnu se a! … uvidíme“ 4. 7. m. Vojtěchovský: Stalker 11. 7. m. Verandi: Prague – Imaginary fragments 18. 7. j. trojan: Perla 25. 7. a. dancer, m. Kindernay: Walking Sound 1. 8. m. guštar: Abakus 8. 8. j. adámek: Tiká tiká politika 15. 8. e. Rosenzveig: I Don’t Understand; Czech Politics 22. 8. p. novotný: Havarijní řád 29. 8. a. bosetti: Gloriously Repeating

Rklasika s noblesou

Ondrej Lenárd — šéfdirigent

10 koncertů — 10 splněných přání

Vladimír Válek Libor Pešek

Petr Altrichter

Ivan Ženatý Michael Barenboim

Ivo Kahánek Michal Kaňka

Rudolfinum

Více na socr.rozhlas.cz Pro členy klubu Vltava poskytujeme na jednotlivé vstupenky slevu 10 %.

Obecní dům

nové horizonty

Tomáš Brauner — hlavní hostující dirigent

6 koncertů — 6 neobyčejných večerů

klasika | rock | jazz | film

rocker Michal Pavlíček a klasik Václav Hudeček

Jan Kučera, Nicholas Collon, Vahan Mardirossian

Jan Mráček, Petr Matěják, Alexander Ghindin, Marek Zvolánek

Rozhlasový Big Band Gustava Broma

a také moderátoři Lucie Výborná a Jan Pokorný

OOOOOOOOO

KaŽdý den

0.00 Modern Mainstream 1.00 Modern and Experimental 2.00 Experimental 4.00 Modern Mainstream

pondělí

6.00 Fokus. New York Sound 7.00 Modern Mainstream 8.00 Mostly Bop 9.00 Modern Mainstream 11.00 Album týdne 11.15 Nová alba 12.00 Evropská vlna. Francie 12.30 Modern Mainstream 13.00 Mostly Bop 14.00 Jazz na druhou. Vybíráme z Vltavy 14.45 Modern Mainstream 16.00 Modern and Experimental 17.00 Modern Mainstream 18.00 Fokus. New York Sound 19.00 Album týdne 19.15 Modern Mainstream 22.00 Jazz na druhou. Vybíráme z Vltavy 22.45 Mostly Bop

úteRý

6.00 Fokus. Český jazz 7.00 Modern Mainstream 8.00 Mostly Bop 9.00 Modern Mainstream 11.00 Album týdne 11.15 Nová alba 12.00 Evropská vlna. Velká Británie 12.30 Modern Mainstream

13.00 Mostly Bop 14.00 Jazz na druhou. Grundfunk 16.00 Modern and Experimental 17.00 Modern Mainstream 18.00 Fokus. Český jazz 19.00 Album týdne 19.15 Modern Mainstream 22.00 Jazz na druhou. Grundfunk

Středa

6.00 Fokus. Free Jazz 7.00 Modern Mainstream 8.00 Mostly Bop 9.00 Modern Mainstream 11.00 Album týdne 11.15 Nová alba 12.00 Evropská vlna. Skandinávie 12.30 Modern Mainstream 13.00 Mostly Bop 14.00 Jazz na druhou. Swing Session 14.30 Modern Mainstream 16.00 Modern and Experimental 17.00 Modern Mainstream 18.00 Fokus. Free Jazz 19.00 Album týdne 19.15 Modern Mainstream 22.00 Jazz na druhou. Swing Session 22.30 Mostly Bop

čtVRteK

6.00 Fokus. Future Shock 7.00 Modern Mainstream 8.00 Mostly Bop 9.00 Modern Mainstream 10.00 Bigband Panoráma

10.30 Modern Mainstream 11.00 Album týdne 11.15 Nová alba 12.00 Evropská vlna. Polsko 12.30 Modern Mainstream 13.00 Mostly Bop 14.00 Jazz na druhou. Jazzové novinky 14.20 Modern Mainstream 16.00 Modern and Experimental 17.00 Modern Mainstream 18.00 Fokus. Future Shock 19.00 Album týdne 19.15 Modern Mainstream 22.00 Jazz na druhou. Jazzové novinky 22.20 Mostly Bop

páteK

6.00 Fokus. 'Round Bop 7.00 Modern Mainstream 8.00 Mostly Bop 9.00 Modern Mainstream 10.00 Jazzofon 10.30 Modern Mainstream 11.00 Album týdne 11.15 Nová alba 12.00 Evropská vlna. Německo 12.30 Modern Mainstream 13.00 Mostly Bop 14.00 Jazz na druhou. Rozhovor měsíce/ Vybíráme z Vltavy 15.00 Modern Mainstream 16.00 Modern and Experimental 17.00 Modern Mainstream 18.00 Fokus. 'Round Bop 19.00 Album týdne 19.15 Modern Mainstream 22.00 Jazz na druhou. Rozhovor měsíce/ Vybíráme z Vltavy 23.00 Mostly Bop

denní pRogRamStanice čeSKý RozhlaS jazz

Nová stanice Českého rozhlasu vysílající pouze jazz v širokém žánrovém rozpětí od jeho počátků po aktuální fúze. Program akcentuje současnou evropskou a českou produkci. Od 1. března 2013 nahrazuje internetové rádio Euro Jazz.

Na celém území ČR naladíte tento program digitálně (set-top-box, satelit, kabelové TV, IPTV, DAB) a přes internet.

web: jazz.rozhlas.cze-mail: jazz@rozhlas.cz

45Program ČRo Jazz

Sobota

6.00 Fokus. Jazzrock a funk 7.00 Modern Mainstream 8.00 Mostly Bop 9.00 Modern Mainstream 11.00 Album týdne 11.15 Nová alba 12.00 Evropská vlna. Rakousko 12.30 Modern Mainstream 13.00 Mostly Bop 14.00 Modern Mainstream 16.00 Modern and Experimental 17.00 Modern Mainstream 18.00 Fokus. Jazzrock a funk 19.00 Album týdne 19.15 Modern Mainstream 20.00 Jazz Club 21.00 Modern Mainstream 23.00 Mostly Bop

neděle 6.00 Fokus. Pop Jazz Hour 7.00 Modern Mainstream 8.00 Mostly Bop 9.00 Modern Mainstream 11.00 Album týdne 11.15 Nová alba 12.00 Evropská vlna. Slovensko 12.30 Modern Mainstream 13.00 Mostly Bop 14.00 Modern Mainstream 16.00 Modern and Experimental 17.00 Modern Mainstream 18.00 Fokus. Pop Jazz Hour 19.00 Album týdne 19.15 Modern Mainstream 23.00 Mostly Bop

modeRn mainStReam Napříč jazzovou současností i minulostí. Občasné výlety k jazzrocku, world music i aktuálním fúzím.

modeRn and expeRimental Většinou současný jazz okořeněný špetkou free jazzu a experimentální hudby.

expeRimental Třetí proud, free jazz a avantgardní výboje. Pro náročné a ještě náročnější posluchače.

moStly bop Nejen bopovou klasikou je člověk živ. V tomto bloku ji doplňuje pop jazz, cool jazz, latina či straight ahead.

eVRopSKá Vlna Žasněte nad rozmanitostí evropského jazzu. Každý den z jiné země v pravé poledne.

album týdne Redaktoři Českého rozhlasu Jazz vybírají zásadní jazzovou nahrávku týdne.

noVá alba Nová alba sledujeme za vás. Poslouchejte výběr z nejnovějších jazzových nahrávek.

bigband panoRáma Přehled nahrávek více i méně známých jazzových orchestrů a big bandů současnosti (Reprízy z Vltavy).

jazzofon Luboš Zajíček vybírá archivní jazzové nahrávky, které byly natočeny v období do dvacátých a raných třicátých let minulého století anebo představuje novější záznamy, které se k tomuto období vztahují (Reprízy z Vltavy).

jazz club – Jazzové koncerty z klubů i prestižních festivalů.

foKuS

neW yoRK Sound – Souhrn toho nejlepšího z Mekky jazzu za poslední dekádu. Každé pondělí od šesti do sedmi.

čeSKý jazz – Minulost i současnost v nahrávkách českých jazzmanů.

fRee jazz – Pouze free jazz a související žánry každou středu od šesti.

futuRe ShocK – Nu-jazz, e-jazz, acid-jazz, či electro-swing? Říkejte tomu, jak chce, ale s tímto blokem nahlédnete do budoucnosti.

'Round bop – Pouze bop a hard-bop. Pro ty, kteří stále nemají dost.

jazzRocK a funK – Jazzrocková fúze, groove a funk. Tuhle výbušnou směs si nenechte ujít.

popjazz houR – Nedělní podvečer (nejen) s jazzovými vokalisty.

jazz na dRuhou: Vybíráme z Vltavy – Nestihli jste svůj oblíbený jazzový pořad na Vltavě? Zde máte druhou šanci.

gRundfunK – zásadní funkový pořad českého éteru rozjíždějí Viktor Mašát a DJ Maceo (Reprízy z Radia Wave).

SWing SeSSion – Just swing! Ta pravá hudba pro středeční odpoledne. Uvádí Kamil Hála (Reprízy z Vltavy).

jazzoVé noVinKy – Co se děje, kam zajít? Zjistíte v aktuálním jazzovém zpravodajství.

RozhoVoR měSíce – Profilová interview s jazzmany, kteří mají co říct.

46 Klub Vltava

Zveme Vás na pravidelné klubové večery s vltavskými redaktory, dramaturgy, režiséry a jejich hosty.

Setkání se konají vždy 1. čtvrtek v měsíci od 19.00 hod. ve Studiu 2 Českého rozhlasu, Vinohradská 12, Praha 2.

na dVojKu do áčKa

nalaĎte Si...čeSKý RozhlaS VltaVa V celé Republice na VKV (fm)BRNO-MĚSTO — 90,4 | OLOMOUC — 107,2 | BŘECLAV — 96,3 | SLAVÍČ — 107,9 | Č. BUDĚJOVICE — 96,1 |

HODONÍN — 100,4 | CHEB — 106,2 | CHOMUTOV — 96,3 | JESENÍK — 98,2 | JIHLAVA — 95,4 | KAPLICE — 105,9 |

KARLOVY VARY — 105,7 | KAŠPERSKÉ HORY — 107,2 | KLATOVY — 88,6 | LIBEREC — 103,9 | OSTRAVA — 104,8 |

PARDUBICE — 102,7 | PÍSEK — 105,2 | PLZEŇ — 95,6 | PLZEŇ-RADEČ — 93,3 | PRAHA — 105 | PŘÍBRAM — 107 |

TRUTNOV — 101,9 | ÚSTÍ N. LABEM — 104,5 | VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ — 89,9 | VARNSDORF — 88,4 | VSETÍN — 98,3 |

ZLÍN — 94,8 | ZNOJMO — 99,2 | nebo na — VltaVa.RozhlaS.cz

VySílače V SyStému dVb-t PRAHA-MAHLEROVY SADY — Kanál 53 | PRAHA-CUKRÁK — Kanál 53 | VOTICE-MEZIVRATA — Kanál 53 |

ČESKÉ BUDĚJOVICE-KLEŤ — Kanál 49 | SUŠICE-SVATOBOR — Kanál 49 | VIMPERK-MAŘSKÝ VRCH — Kanál 49 |

PLZEŇ-KRAŠOV — Kanál 34 | DOMAŽLICE-VRANÍ VRCH — Kanál 34 | CHEB-ZELENÁ HORA — Kanál 36 |

JÁCHYMOV – KLÍNOVEC — Kanál 36 | ÚSTÍ N. LABEM-BUKOVÁ HORA — Kanál 33 |

CHOMUTOV-JEDLOVÁ HORA — Kanál 33 | LIBEREC-JEŠTĚD — Kanál 43 | TRUTNOV-ČERNÁ HORA — Kanál 40 |

PARDUBICE-KRÁSNÉ — Kanál 32 | JIHLAVA-JAVOŘICE — Kanál 33 | OSTRAVA-HOŠŤÁLKOVICE — Kanál 54 |

OSTRAVA-SLEZSKÁ OSTRAVA — Kanál 54 | BRNO-KOJÁL — Kanál 29 | BRNO-MĚSTO — Kanál 29 |

BRNO-HÁDY — Kanál 29 | MIKULOV-DĚVÍN — Kanál 29 | FRÝDEK-LYSÁ HORA — Kanál 54 |

ZLÍN-TLUSTÁ HORA — Kanál 33 | VALAŠSKÉ KLOBOUKY-PLOŠTINY — Kanál 33 | JESENÍK-PRADĚD — Kanál 36 |

Klub VltaVa Český rozhlas VltavaVinohradská 12 120 99 Praha 2

informační linka Klubu Vltavatel.: tel.: 221 552 686, 221 552 677e-mail: klub.vltava@rozhlas.czvltava.rozhlas.cz/klubvltava

Klub Vltava je pro všechny, kteří poslouchají stanici Český rozhlas Vltava a k jejichž životním potřebám patří kontakt s hudebním a slovesným uměním a kulturou v tom nejširším slova smyslu. Je určen těm, kteří chtějí víc než jen kvalitní rozhlasový program.

Klub Vltava nabízí možnost bližšího kontaktu mezi posluchači a tvůrci pořadů, účast na natáčení přímých přenosů, organizuje klubová setkání, besedy, předpremiéry rozhlasových pořadů, návštěvy kulturních akcí.

Klub Vltava vydává čtyřikrát ročně čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas Vltava, který přináší inspiraci ze světa kultury a umění, exkluzivní rozhovory, podrobné informace o programu stanice, přehled partnerů Klubu, členských výhod a slev, aktuální nabídky, soutěže a další zajímavosti.

Klub Vltava nabízí možnost využívat výhod sjednaných s partnerskými institucemi, které vybírá tak, aby umožnil svým členům ještě intenzivnější kontakt s aktuálním děním ve světě kultury. Členské výhody poskytují přední kulturní organizace po celé České republice – hudební festivaly a symfonické orchestry, divadla a divadelní festivaly, galerie, muzea, nakladatelství a další. Jejich počet se stále rozšiřuje.

aktuální nabídky, setkání, soutěže a akce, stejně jako statut Klubu naleznete na www stránkách Klubu.

osobní členství: roční členský příspěvek činí 150 Kč. Rodinné členství: roční členský příspěvek činí 290 Kč (obdržíte průkazy člena Klubu Vltava i pro další dva rodinné příslušníky).

Pro zaslání členského příspěvku si vyžádejte individuální variabilní symbol.

VáŽení a milí poSluchači, členoVé Klubu VltaVa, Magazín Vltava je čtvrtletníkem, který vám pravidelně představuje to nejzajímavější z programu stanice Vltava. Pokud chcete být o programových tipech a dalších novinkách z vysílání informováni v týdenních intervalech, rádi vám budeme zasílat náš e-mailový newsletter. Pro odběr novinek se zaregistrujte zde: vltava.rozhlas.cz/newsletter. Budeme rádi, pokud registraci doporučíte také svým přátelům.

připojit Se K nám můŽete taKé na facebooKu:www.facebook.com/vltava3www.facebook.com/vltava.mozaikawww.facebook.com/cajovnarozhlas

Podělte se s námi o své názory. reflektor@rozhlas.cz

Klub VltaVa REFLEK TOR

47p

aR

tn

eř

i

paRtneři Klubu VltaVa

Aktuální nabídku partnerů, u kterých mohou členové Klubu Vltava uplatnit slevy, sledujte také na vltava.rozhlas.cz v sekci Klub Vltava.

členSKé Výhody

Chcete-li využít členských výhod u našich partnerů, předložte při nákupu členský průkaz s platným kuponem pro daný kalendářní rok. Změna výhod partnerů a konkrétních forem spolupráce vyhrazena.

hudba

čeSKá filhaRmonie15% sleva na abonentní koncerty České filharmonieRudolfinum, Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1Tel.: 227 059 227info@cfmail.cz, www.ceskafilharmonie.cz

SymfonicKý oRcheStR čeSKého RozhlaSu30% sleva na dopolední veřejné generální zkouškyVinohradská 12, 120 99 Praha 2tel.: 221 551 412, fax: 221 551 413socr@rozhlas.cz, www.socr.rozhlas.cz

SymfonicKý oRcheStR hl. m. pRahy foK10% sleva na všechny koncerty pořádané FOKNám. Republiky 5, 110 00, Praha 1tel.: 222 002 336pokladna@fok.cz, www.fok.cz

oRcheStR beRgSleva 20% na abonentní koncerty.INFO: tel. 604 205 937, www.berg.cz

čeSKá KultuRa, o.s.Pořadatel a spolupořadatel festivalů konaných v rámci Českých kulturních slavnostíNad Stráněmi 343, 251 66 Senohrabypalenicek@ceskakultura-os.cz, www.ceskakultura-os.cz

collegium 1704 o.s.Pořadatel cyklu Hvězdy barokní opery 10% sleva z ceny vstupnéhoMánesova 813/4, 120 00 Praha 2tel.: 246 052 456info@collegium1704.com, www.collegium1704.com

collegium maRianumPořadatel 14. MHF Letní slavnosti staré hudby | 10% sleva z ceny vstupnéhoPokladna: Maďarské kulturní středisko, Rytířská 27, Praha 1, tel.: 224 229 462, 731 448 346, vstupenky@letnislavnosti.cz www.letnislavnosti.cz

pKo – pRaŽSKý KomoRní oRcheStR20% sleva na vstupenky na jednotlivé abonentní koncertyPetrská 29, 110 00 Praha 1tel.: 274 772 697 agency@pko.cz www.pko.cz

diVadla

náRodní diVadlo

opera národního divadlaDenní pokladny jsou otevřeny každý den od 10.00 do 18.00 v Provozní budově Národního divadla (Ostrovní 1) a v Kolowratském paláci (Ovocný trh 6).

činohra národního divadla nabízí členům Klubu Vltava vstupenky s 20 % slevou na vybrané tituly.: 6., 8. a 17. 6. | 19.00Národní divadlo j. a K. čapkovi: ze života hmyzu Na jeden členský průkaz lze se slevou zakoupit maximálně dvě vstupenky na jeden titul. Počet vstupenek je omezený.Ovocný trh 6, 112 30 Praha 1tel.: 224 901 419j.tycova@narodni-divadlo.cz, www.narodni-divadlo.cz

náRodní diVadlo bRno10% sleva z ceny vstupného na vybraná představení pořádaná divadlemDvořákova 11, 657 70 Brnotel.: 542 158 111info@ndbrno.cz, www.ndbrno.cz

diVadlo Violaaž 50% sleva z ceny vstupného na vy-braná představení pořádaná divadlem vč. dramaturgické řady Rozhlasová hra na jevištiNárodní třída 7, 110 00 Praha 1tel./fax: 224 220 844www.divadloviola.cz

diVadlo ponec30% sleva z ceny vstupného na představení pořádaná divadlem (netýká se hostů a festivalů) Husitská 24A/899, 130 00 Praha 3tel.: 224 817 886 (9–17h), 222 721 531 (17–20h)office@tanecpraha.cz, www.divadloponec.cz

moRaVSKé diVadlo olomoucaž 50% sleva z ceny vstupnéhoTřída Svobody 33, 779 00 Olomouctel.: 585 500 500 (předprodej vstupenek)pokladna@mdol.cz, www.moravskedivadlo.cz

expeRimentální pRoStoR nod10% sleva na divadelní představení s výjimkou festivalů a zahraničních produkcí. Dlouhá 33, 110 00 Praha 1tel.: 723 706 249. prnod@roxy.cz. www.nod.roxy.cz

48 Partneři

VýtVaRné umění

galeRie RudolfinumAlšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1tel.: 227 059 309 (pokladna)galerie@rudolfinum.org, www.galerierudolfinum.cz

galeRie hlaVního měSta pRahy20% sleva z ceny vstupného na aktuální výstavyVýstavní místa: Městská knihovna, Dům U Kamenného zvonu, Staroměstská radnice, Dům U Zlatého prstenu, Trojský zámek, Bílkova vila, Bílkův dům v Chýnově.Mariánské nám. 1, Praha 1tel.: 222 310 489, 222 313 357www.citygalleryprague.cz

topičůV Salon50% sleva z ceny vstupnéhoNárodní 9, 110 00 Praha 1 tel.: 224 232 500 topicuvsalon@volny.cz, www.topicuvsalon.cz

aRS ViVa ceSty za uměnímSpecializovaná cestovní kancelář.Muchova 9, č. p. 223 (1. patro)160 00 Praha 6tel.: 233 324 099arsviva@arsviva.cz, www.arsviva.cz

Knihy, čaSopiSy, cd

SpolečnoSt fRanze KafKy30% sleva na veškerou knižní produkci z nakladatelstvíŠiroká 14, 110 00 Praha 1tel.: 224 227 452mail@franzkafka-soc.cz, www.franzkafka-soc.cz

RadioSeRViS, a. s.Hudební a knižní vydavatelství Českého rozhlasu, vydavatel Týdeníku Rozhlas. 25% sleva v zásilkovém obchodě na vlastní zboží, zájemcům zašleme zdarma katalog

Objednávky: Olšanská 5, 130 00 Praha 3 tel.: 272 096 310 eshop@rozhlas.cz10% sleva na celý sortiment ve firemní prodejně Vinohradská 12, Praha 2 tel.: 221 551 350

SanQuiS on-lineČasopis o všech podobách uměnía o zdravém životním stylu –pouze v elektronické verzi.30% sleva na roční předplatnépredplatne@sanquis.cz, www.sanquis.cz

opeRa pluSinternetový portál o opeře, hudbě a tanci info@operaplus.cz, www.operaplus.cz

jiří joSeK – naKladatelStVí Romeo30% sleva z ceny knihPod Bání 21, 180 00 Praha 8tel.: 283 840 193, 605 960 211jiri.josek@seznam.cz, www.jirijosek.com

naKladatelStVí liKa Klubaž 25% sleva na všechny publikacePočernická 76, 108 00 Praha 10tel.: 222 541 166likaklub@volny.cz, www.likaklub.cz

naKladatelStVí caRpe diemEdice klubové poezie, Edice knih doplněných o DVD20% sleva na veškeré titulyCarpe diem, 691 11 Brumovice 175tel.: 519 423 378carpe@carpe.cz, www.carpe.cz

libRi, Spol. s. r. o.20% sleva z ceny knihNeklanova 27, 128 00 Praha 2tel.: 252 541 632, fax: 251 611 013libri@libri.cz, www.libri.cz

ŽaKet – kartografické vydavatelství30% sleva z ceny všech map při přímém odběruSlánská 381/10, 163 00 Praha 6tel.: 210 083 570info@zaket.cz, www.zaket.cz

naKladatelStVí atlantiS, spol. s r. o.20% sleva na produkci nakladatelství, při objednávce dvou a více knih neplatíte poštovnéPS 374, Česká 15, 602 00 Brnotel./fax: 542 213 221atlantis-brno@volny.cz, www.atlantis-brno.cz

naKladatelStVí baSetaž 15% sleva na vybrané publikaceredakce: Vinohradská 134, 130 00 Praha 3, tel.: 244 402 705expedice – prodejní sklad: Plovdivská 3400, 143 00 Praha 4, tel./fax: 244 402 706uhlir@baset.cz, www.baset.cz

naKladatelStVí labyRintaž 20% sleva na vybrané publikaceredakce: Dittrichova ulice č. 5, 120 00 Praha 2 | tel. a fax: 224 922 422labyrint@labyrint.net, www.labyrint.net

naKladatelStVí titanic 20% sleva na všechny knihyPlzeňská 222, 150 00 Praha 5 tel.: 257 211 257 titanic.n@gmail.com, www.titanic.n.cz

magazín Klubu VltaVa

Čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas Vltava

XIX. ročník | číslo 1 | červen–srpen 2014 | Vychází 4×ročně

použité foto: R. Kubelík | Petr Berger, ČTK

Evidenční číslo MK ČR E 14038

Šéfredaktor: Luboš Stehlík

Redakce: Lenka Pitronová, Marcela Hájková

Grafická úprava a sazba: Český rozhlas, Adéla Knajzlová

Tisk: Litera Brno | Distribuce: SEND, předplatné s. r. o.

Český rozhlas Vltava

šéfredaktor stanice Lukáš Hurník

Vinohradská 12, 120 99 Praha 2

tel.: 221 552 677 | vltava.rozhlas.cz | e-mail: vltava@rozhlas.cz

Klasická hudba Kulturní informace a publicistika Slovesné umění (drama, próza, poezie) Jazz, etno a další hudební žánry

Čas Pondělí Úterý Středa Čtvrtek Pátek

0.00 Osudy

Noční bibliotéka

1.00 Noc s klasikou a stanicí ČRo D-dur

2.00

3.00

4.00

Preludium

5.00

Partitury

6.00

Mozaika zpravodajství z kultury, soutěže o vstupenky na prestižní kulturní akce

7.00

8.00

9.00 Jazzofon

Kabinet

10.00 Telefonotéka 9.50 živě vysílaný hudebně a kulturně-publicistický pořad s hosty a nahrávkami především klasické hudby, se soutěží a dotazy posluchačů

11.00Osudy

12.00 Zprávy, kulturní servis

Hudební galerie 12.10 odpolední koncert s literární přestávkou13.00

14.00

15.00 Psáno kurzívou

Trylek 15.20

16.00 Mozaika – zpravodajství z kultury

17.00 Slovo o literatuře Slovo o hudbě Slovo o filmu Slovo o výtv. umění Slovo o historii

Zprávy, kulturní servis

18.00 Jazzový podvečer 17.45

Četba na pokračování

19.00 Čajovna – hudba a styl nové generace

20.00 Koncertní sezóna Akademie Hra pro tento večer Páteční večer

21.00

Klub rozhlasové hry 21.30

Radiodokument 21.45 Musica antiqua 21.20 22.00 Moderní povídka Radioateliér

23.00 Stránky na dobrou noc

Hudební fórum (HF) – soudobá hudba 23.15 HF – speciál

Čas Sobota Neděle

0.00 Hudební fórum– speciál

Jazzová noc

Noční bibliotéka 2.30Mezi drakem a hadem 3.00Vysílá ČRo Jazz 4.00

1.00 Jazzová noc

Jazz & World Live 1.00Mezi drakem a hadem 3.00Vysílá ČRo Jazz 4.00

2.00

3.00

4.00

5.00

Partitury Partitury

6.00Soukromý dotazník Etická knihovna

7.00 Ranní koncert Duchovní hudba a slovo

8.00 Víkendová příloha kulturně-publicistický týdeník o životním stylu

9.00 Ad libitum

10.00 Varhanní koncert

Seriál11.00

Povídka Fonogramy

12.00 Zprávy, kulturní servis Polední zvony a verše

Hudební galerie 12.10

13.00 Euphonia Krásné hlasy

14.00 Rozhlasové jeviště a Concerto & Concertino

Nedělní koncert

15.00

16.00 Fortissimo Souzvuk

17.00 Slovo o divadle Slovo mezi nebem a zemí Výročí týdne Magazín o programu

18.00 Jazzový podvečer 17.45

Četba na pokračování

19.00 Čajovna – hudba a styl nové generace

20.00 Operní večerto nejlepší z MET, La Scaly a dalších operních domů

Schůzky s literaturou

21.00 Rondosvět nahrávek klasické hudby

22.00

23.00 Stránky na dobrou noc

Hudební fórum – etno a další hudební žánry 23.15

Vysílací schéma stanice Vltava

Současná česká dramatika na webu Vltavy Bohumil Hrabal, Jaroslav Rudiš, David Drábek v podání Oldřicha Kaisera, Tatiany Vilhelmové, Pavly Tomicové a dalších skvělých herců.

Poslouchejte 2.–30. 6. 2014 zdarma on-line

www.vltava.rozhlas.cz

reklama united island

ZASTAVTE SE NA JAZZ STAGE ČESKÉHO ROZHLASU NA STŘELECKÉM OSTROVĚ