Disciplína: IKS-Sociokulturní kinantropologie Obsah ...iks.upol.cz/wp-content/uploads/2014/03/Horak_Sociokulturni... · Toto rozdělení využívá antropomotorika – jako samostatná

29.1.2014 Kapitola

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5200&chapter=2671&id_dbound=5634&print=1 1/2

Sociokulturní kinantropologie

Vážení studenti,

Máte před sebou studijní oporu, která byla zpracována na základě skript prof. PhDr. Bohuslava Hodaně, Csc. „Úvod do teorietělesné kultury“. Naším společným cílem bude zvládnout základy tělesné kultury distanční formou vzdělávání. Tato forma bude klástzvýšené nároky na vaši soustavnou individuální práci, ale právě tuto formu práce jste si zvolili ke zvládnutí předmětu zařazenéhodo vašeho studijního programu jako předmět povinný (tedy typu A). Předložený distanční text vás seznamuje pouze s částípožadavků kladenými na vás v předmětu Sociokulturní kinantropologie. Nezapomínejte, že ke zkoušce je třeba zvládnoutminimálně text povinné studijní literatury, která je uvedena v sylabu předmětu KKI/KSOKI ve Studijním informačním systému STAG.Tato základní literatura, podmínky pro udělení zápočtu včetně všech požadavků, které formou zkoušky budu prověřovat, vám bylaprezentována na prvním tutoriálu dne 2. 10. 2009.

Jak byste měli pracovat s tímto textem, abyste si co nejvíce zapamatovali? Nejdříve se orientačně seznamte se studijními cílikapitoly. Přesvědčte se, zda máte požadované vstupní znalosti. Potom můžete podle pokynů začít studovat text. Zabývejte seotázkami k zamyšlení a plňte průběžné úkoly. Nezapomínejte na průvodce studiem. Může vás povzbudit. Věnujte se shrnutí.Zodpovězte kontrolní otázky. Na konci textu zpracujte korespondenční úkoly. V případě hlubšího zájmu o uvedenou problematiku,máte možnost využít literatury, která je uvedena v závěru jako doporučující. Ke zkoušce se následně definice naučte.

V průběhu vzájemné komunikace budete průběžně plnit jednotlivé distanční úkoly, komunikovat se mnou, docházet na individuálníkonzultace či tutoriály popř. komunikovat v období on-line konzultačních hodin (z časových důvodů se v letošním roce nebudourealizovat). Za splnění distančních úkolů vám budou přidělovány distanční kreditové body DKB (nejsou totožné s kredity v kreditnímzpůsobu studia). Za obdržení odpovídajícího počtu kreditových bodů vám, kromě jiného, také udělím zápočet. Ukončení studiapředmětu provedu formou ústní zkoušky v průběhu zkušebního období. Předpokladem účasti u zkoušky je získání zápočtu.

Milí studenti, přeji vám klidné a úspěšné studium!

Anotace předmětu:

Objasnit úlohu a postavení tělesné kultury v sociokulturním systému. Seznámit s obsahem, rozsahem a podstatou tělesné kultury.Vytvořit základní terminologickou orientace v systému tělesné kultury a v systému věd o tělesné kultuře. Pochopit rozvojovou aregenerativní funkci pohybu, teorie pohybových režimů a možností jejich optimalizace.

Cíl předmětu:

· Student má být schopen na základě osvojení základních pojmů z oblasti tělesné kultury zaujmout kvalifikované stanoviskok libovolnému problému z oblasti Teorie tělesné kultury.

· Student má prokázat maximální míru tvořivosti a schopnosti samostatné práce v oblasti TTK jako logické nadstavby provzdělání pracovníka v oblasti tělocvičné aktivity.

· Nutnost hájit své názory i proti autoritám má vést k růstu potřebného reálného sebevědomí i ke zvyšování prestiže TKv jednotlivých oblastech společenského života.

Tématické okruhy

· Tělesný pohyb jako základní projev života člověka

· Rozvojové a regenerativní funkce pohybu ve vztahu individua a společnosti

· TK jako sociokulturní systém

· Systémové pojetí TK

Disciplína: IKS-Sociokulturní kinantropologie

Popis disciplíny

Obsah kapitoly

Text kapitoly

29.1.2014 Kapitola


· Druhy tělocvičné aktivity

· Tělesná kultura v životním stylu

· Vztahy vědy a TK

Ekonomika TK

Testy ke kapitole

29.1.2014 Kapitola


1.0.1 Studijní cíle

Po prostudování této kapitoly byste měli být schopni:

charakterizovat pojem pohybchápat jednotlivé základní skupiny pohybůpopsat jednotlivé oblasti lidské motorikychápat rozdíl mezi pojmy pohybová a tělocvičná aktivitacharakterizovat pojem tělesná cvičenípopsat význam záměrného pohybu v jednotlivých epochách vývoje společnosti

1.0.2. Požadované vstupní znalosti

Nejsou požadovány žádné specifické vstupní znalosti.

1.0.3. Termín pro splnění korespondenčního úkolu: viz SYLABUS

1.0.4. Maximální počet distančních kreditových bodů: 0

Ničeho se nebojte a s chutí do práce, věřím, že se vám bude tato forma studia zamlouvat. Uvědomte si, že se stáváteprůkopníky on-line formy studia na FTK. Úspěšní absolventi budou zapsáni v historických análech FTK (jako černoukřídou do komína).

Nelze hovořit o tělesném pohybu jako základním projevu života člověka, aniž bychom si předem uvědomili, že jde opohyb specifický, který zaujímá určité místo v celé hierarchii různých druhů a forem pohybu obecně.

Nebudeme se zabývat různými filozofickými východisky a změnami názorů na pohyb. Obecně se dá říci, že pohybzahrnuje všechny procesy probíhající v přírodě i ve společnosti. Pohybem je rozuměna jakákoliv změna vůbec,jakékoliv vzájemné působení objektů vůči sobě, ale i uvnitř jich. Je to tedy změna ve vnějších i vnitřních vztazích.Pohyb je chápán jako absolutní, jeho zdánlivý opak, klid, je relativní. (

Při výkladu na tomto místě vždy upozorním na základní filozofickou otázku – je možné uvažovat o životě bez existencepohybu? Charakteristika klidu jako "zdánlivého opaku" pohybu vychází z toho, že klid je pouze jeden z momentůpohybu. Nastává a existuje jako vzájemný vztah pohybů, předmětů atp., které jsou vůči sobě stálé.

Bez pohybu není života. Viz atrofie v případě dlouhodobých znehybnění některých částí těla po úraze. Po několikatýdnech, kdy máte nohu v sádře je tato ruka výrazně slabší (objemem i funkcí).


1. Tělesný pohyb jako základní projev života člověka (RNDr.Svatopluk Horák)

Obsah kapitoly

Text kapitoly

29.1.2014 Kapitola


Dá se hovořit o tom, že existuje nekonečné množství forem pohybu. Je přítomný v makrosvětě i mikrosvětě. Jsou jímurčovány vlastnosti, struktura i způsob existence. Ve svých projevech je mnohotvárný a existuje v různýchjednoduchých i velmi složitých formách. Tak např. mechanický pohyb je výsledkem přetržitosti a nepřetržitosti prostorua času, chemický pohyb asociace a disociace atomů, životní procesy (jako pohyb) jednoty asimilace a disimilace látek,podráždění a útlumu buněk atp. Ve vyšší formě pohybu jsou přitom respektovány i všechny jeho nižší formy.Jednotlivéformy pohybu neexistují izolovaně, ale za přesně daných podmínek jedna ve druhou přecházejí. Ani zdánlivěnejjednodušší mechanický pohyb nelze považovat za zcela jednoduchý. V procesu probíhajícího přemísťování docházíneustále ke vzájemnému působení tělesa a ostatních těles prostřednictvím elektromagnetického a gravitačního pole,přičemž se samo těleso mění.

Z velkého množství forem výskytu vyplývá, že je lze podle různých kritérií dělit do skupin. Pro náš záměr budevyhovující, použijeme-li dělení do nejčastěji uváděných tří základních skupin:

a) pohyb mechanický,

b) pohyb biologický,

c) pohyb společenský.

Nejjednodušší pohyb mechanický se týká pouze neživé hmoty, pohyb biologický živých organismů a pohyb společenskýčlověka. Tyto skupiny nejsou však pochopitelně striktně odděleny, ale pohyby vyššího řádu podléhají i zákonitostempohybů nižšího řádu. Tedy pohyb biologický musí respektovat i zákonitosti pohybu mechanického, pohyb společenskýmusí respektovat zákonitosti pohybu biologického a mechanického.

Jak se projevuje pohyb u člověka jako nejvyššího představitele živočišné říše?

Biologický pohyb má svoji zvláštní charakteristiku. Projevuje se jako vnější výraz živého systému a jeho jednotlivýchčástí, i jako vnitřní děje v systému se odehrávající. Bez ohledu na tuto diferenciaci působí ve vztahu k podmínkám jakojednotný systém. Dá se říci, že úroveň života je podmíněna pohybem. Díky jemu dochází k rozvoji a posilováníjednotlivých funkcí, k rozvoji organismu jako celku, k upravování reakcí na vnější prostředí atp. Pohyb je tedy nejennejvlastnějším projevem živého organismu, ale i nejzákladnější podmínkou jeho života vůbec. Postupný vývoj pohybůbyl ovlivňován rozmanitostí podmínek, ve kterých se živý organismus nacházel. V průběhu historického vývoje tak došlok výrazné diferenciaci lidského a ostatního živočišného pohybu.

Pohybová činnost (motorika) člověka se vyvíjela ze zděděných základů v souladu s podmínkami jeho života. "Motorikačloveka je výslednicou a vyvrcholením motoriky živých organizmov. Vyvinula sa na základě dědičnosti, do kterej súzakódované genotypické základy motoriky po všetkých priamych biologických predkoch, najmä po primátoch a popriamych predkoch človeka ... ". "Motorický rozdiel medzi zvieratami a človekom odráža kvalitatívne rozdiely medzi ichmozgom, jeho stavbou, jeho kvalitatívne vyššími schopnosťami zachycovať nové zápisy do dedičnosť přenášajúcejhmoty" (ČELIKOVSKÝ, S.. a kol, 1979, str. 13).

Toto rozdělení pohybů a jejich stručnou charakteristiku je nutné zvládnout. Dobře vnímejte, že hovoříme o pohybuv nejširším slova smyslu ne pouze o pohybu člověka.

Spolu s vývojem člověka jako druhu se postupně vyvíjela a diferencovala i jeho motorika. Lidskou motorikupovažujeme za celou sumu všech pohybových činností a pohybů člověka, kterou je teoreticky schopen v průběhu svéhoživota realizovat. Je to tedy celý pohybový potenciál člověka. Pohybová aktivita je naproti tomu sumou všech skutečněrealizovaných pohybových činností.

V současné době můžeme rozeznávat tyto oblasti lidské motoriky:

základní motorika člověka,pracovní motorika,bojová motorika,kulturně-umělecká motorika,tělocvičná motorika

29.1.2014 Kapitola


Toto rozdělení využívá antropomotorika – jako samostatná vědní disciplína. My pouze zavádíme pojmy a jejich členění.

Každá z těchto oblastí má svoje určitá specifika. Zatímco např. pracovní motorika představuje celou sumu různýchpohybových činností přímo použitelných a používaných v pracovní činnosti, má tělocvičná motorika přípravný charakter.Je sumou možných pohybových činností a pohybů, sloužících jako příprava na život, na práci i boj. V tomto smyslu setělocvičná motorika stává součástí výchovy a vzdělání člověka.

Tělocvičná motorika je určitým potenciálem, sumou pro člověka možných tělocvičných činností, sumou všech tělesnýchcvičení. Naproti tomu sumu skutečně realizovaných tělesných cvičení nazýváme tělocvičnou aktivitou. Je to skutečněrealizovaná aktivita v oblasti tělocvičné motoriky. Uplatňuje se v ní nejen podíl možností člověka, ale především mírajeho vlastní aktivity v této specifické oblasti.

Vzhledem ke svému obsahu, uplatňujícímu se v nejrůznějších konkrétních činnostech, považujeme oblast tělocvičnéaktivity za nejzákladnější, řídící oblast celé tělesné kultury. Konkrétní pohybové činnosti realizované v tělocvičné aktivitěoznačujeme jako tělesná cvičení. Je to základní pojem, který prodělal určitý vývoj, odpovídající daným konkrétnímpodmínkám. Názory jsou zřejmé z následujících starších definicí:

"Tělesná cvičení jsou úmyslné pohybové činnosti záměrně konané k plnění cíle a úkolů tělesné výchovy" (LIBENSKÝ, J.:KOLEKTIV, 1962, str. 12).

"Tělesná cvičení - tělesný (pohybový) nácvik a výcvik ... volní, uvědomělá pohybová činnost, prováděná společensky zaúčelem tělesného a pohybového zdokonalení ... (KOLEKTIV, 1964, str. 367).

"Tělesná cvičení jsou lidské volní pohybové činnosti vědomě zaměřené k řešení cíle a úkolů tělesné výchovy."(LIBENSKÝ, J., In: ŽÁČEK, R., 1966, str. 85).

"Tělesnými cvičeními rozumíme lidské činnosti, jež společnost považuje za užitečné pro zdokonalování lidskéhoorganismu podle úrovně současných zkušeností a vědeckých poznatků." (ČELIKOVSKÝ, S., In: LIBENSKÝ, J. a kol.,1966, str. 93).

Mezi uvedenými definicemi, se kterými se ztotožnila i řada dalších autorů, je na první pohled zřejmá určitá příbuznost.

Poněkud jinou úroveň již představují definice, přednesené na Semináři ke sjednocení pojmů a kategorií (Nymburk,1972):

ČELIKOVSKÝ, S. zde charakterizuje tělesná cvičení jako "... speciální motoriku člověka, jejíž užitá hodnota spočívá vmožnosti působit na stav člověka za vymezených (limitovaných) podmínek". KOCIÁN, M. charakterizuje tělesná cvičeníjako "takové druhy pohybů lidské motoriky, jež pedagog záměrně využívá k provádění tělovýchovné činnosti a kformování některých osobních rysů cvičících".

Rozdílně, ve dvou úrovních, chápe tělesná cvičení PÁVEK, F.:

"1. Pohybová činnost konaná za účelem pohybového zdokonalování, upevnění zdraví a práceschopnosti nebospolečenského uplatnění, 2. forma pohybu".

SERBUS, L. charakterizuje tělesná cvičení šířeji jako "... záměrné a uvědomělé pohybové činnosti, konané za účelemosvojení si jich samých, jako nezbytné součásti všeobecného vzdělávání a nutné podmínky k aktivní tělesné kultuře pocelý život a současně jsou nezbytným prostředkem tělovýchovného procesu, v němž za cílevědomého vedení pedagogaje formován všestranně rozvitý člověk, zejména jeho fyzické schopnosti s ohledem na společenské potřeby a jehoosobité zájmy".

Z určité rozdílnosti jednotlivých charakteristik, projevující se i v současných názorech, je zřejmá nejen vlastní složitostproblému, ale zejména fakt, že vývoj názorů odpovídá jak úrovni současného poznání, tak především podmiňujícímuvývoji vztahů tělesná cvičení - člověk - společnost.

29.1.2014 Kapitola


Uvědomme si kolik různých charakteristik pojmu tělesné cvičení bylo vytvořeno. Autoři jako kdyby se předháněli v tomco nejnesrozumitelněji jednoduchý pojem vyjádřili. Přesto mají tyto definice leccos společného.

Pokuste se vyjádřit v čem se jednotlivé definice shodují a v čem se liší.

V současné době tedy můžeme tělesná cvičení charakterizovat jako " záměrné, volní, konkrétně motivované a účelnépohybové jednání, kladně ovlivňující stav lidského organismu (po stránce fyzické, psychické a sociální) za určitých,přesně stanovených podmínek. Předmětem tělesných cvičení je na rozdíl od ostatních oblastí pohybových činností sámčlověk. Jako systematicky opakovaná činnost se tělesná cvičení stávají hlavním prostředkem tělesné výchovy,tělocvičné rekreace a sportu. Všechna tělesná cvičení se projevují jednak jako forma, jednak jako metoda (blíže vizantropomotorika). Jejich společenská i individuální využitelnost je dána konkrétními individuálními i společenskýmipotřebami, které jsou historicky podmíněny".

Pokuste se vyjádřit v čem vidíme formální stránku tělesných cvičení.

Způsob uplatnění a použití tělesných cvičení je diferencován v souladu se stanoveným cílem. Na základě tétoskutečnosti je také celá oblast tělocvičné aktivity, jako sumy veškerých tělesných cvičení, rozdělena na jednotlivé druhy- tělesnou výchovu, tělocvičnou rekreaci, sport.

Z uvedeného vyplývá, že tělocvičný pohyb není pohybem náhodným, ale záměrným a cílevědomým. Je přitomvykonáván člověkem nejen jako individuem, ale i jako bytostí společenskou. V nejzákladnější úrovni je tělocvičný pohybpodřízen zákonitostem pohybu mechanického. Sebedokonalejší tělesné cvičení se nedokáže z těchto základních zákonůvymanit. Tělesné cvičení je však vykonáváno člověkem, tedy živým organismem. Zde již působí při realizaci tělesnéhocvičení příslušné zákonitosti biologické. Ty umožňují člověku určitou činnost zvládnout. V každém tělesném cvičení jeurčitý záměr, je sledován určitý cíl, dostává tedy charakter společenský a podléhá tak zákonitostem pohybuspolečenského.

Pokuste se schematicky vyjádřit tělocvičný pohyb jako průnik různých druhů pohybu.

Pokud jste splnili výše uvedený úkol a nad tímto schématem se zamyslíte, pak si uvědomíte, že pochopení a výkladtělocvičného pohybu je závislý na respektování uvedených vazeb.

Nárůst dalších vazeb potom pramení z toho, že realizace tělocvičného pohybu, jako pohybu společenského, působí aformuje člověka jako individuum ve sféře zdravotní, vzdělávací i výchovné a to na úrovni odpovídající nejen pojetítělesných cvičení, ale i jejich vazeb na ostatní podmiňující činitele jako jsou přírodní síly, výchovné prostředky,materiální podmínky atp. A uvedené působení je ještě specifikováno tím, že člověka musíme chápat jako bytostfyzickou, psychickou i sociální - zde všude musí být dosahováno specifických cílů (viz obr. 1)

Obr. 1

Vztah tělesných cvičení s jejich vnitřními vazbami

k člověku jako jednotce společnosti

29.1.2014 Kapitola


Zamyslete se nad tím, co dané vazby ve výš uvedeném schématu znázorňují.

Uvedené vztahy navozují samy o sobě tolik problémů, že vzbuzují nutnost zainteresování mnoha samostatnýchvědeckých disciplín, které jedině jsou schopny je odpovídajícím způsobem objasnit.

K této základní problematice ovšem přibývá velké množství dalších problémů spojených s jevy, které druhotněprovokuje existence základních vztahů. Jsou to výsledky vlastní tělocvičné činnosti, problémy jednotlivých systémů,vzdělání atp. (viz oblasti tělesné kultury).

Řešení všech uvedených problémů je možné dvojím způsobem:

a) integrovaně, i s využitím výsledků různých vědeckých disciplín, na úrovni filozoficko-sociologické (celý komplextělesné kultury řešen jako společenský jev),

b) izolovaně, na úrovni různých samostatných vědeckých disciplín, jako řešení specifických problémů.

Jeden z možných přístupů, jak přistupovat k pojmu tělesný pohyb, popřípadě tělocvičný pohyb je přístup historický. Lzesledovat význam tělesného pohybu v jednotlivých etapách vývoje společnosti. Tímto problémem se zabývá samostatná

29.1.2014 Kapitola


disciplína Historie tělesné kultury, ale přesto si myslím, že by bylo vhodné alespoň částečně se u historického pohleduzastavit.

1.5 Význam pohybu v jednotlivých etapách vývoje společnosti.

Význam pohybu pro rozvoj organismu a jeho funkčnost byl pochopen velmi brzy. Následně začal být umocňovánformou tělesných cvičení.

Specifické pohybová činnost, dnes označovaná pojmem tělesná cvičení, je spjata s celým vývojem lidstva od saméhojeho začátku. Vliv těchto činností poznával člověk již od pradávna, ovšem o záměrné poznávací činnosti lze v tétooblasti, stejně jako v ostatních oblastech společenského života, hovořit vlastně až od počátku historického období.

S prvními ucelenými poznatky o vlivu tělesných cvičení na tělesný rozvoj, zdraví, tělesnou krásu atp. se setkáváme již vnejstarších kulturách - Indie, Čína, Egypt a celá evropská antika. Díla samostatná se vyskytují jen ojediněle (jóga, ...),většinou jde o různá pojednání o významu tělesné kultury, která jsou součástí jiných děl. Mezi nejznámější patří prácefilozofů, lékařů a pedagogů antických.

Znáte některá antická umělecká díla inspirovaná tělocvičným pohybem? Pokuste se vyjmenovat alespoň tři.

Celý středověk se díky převládajícímu světovému názoru staví k tělesným cvičením (až na nutné výjimky) zcelaodmítavě. To se pochopitelně projevuje i v oblasti poznávací a v jejím literárním ztvárnění. Zásadní změnu a zlepšenípřináší teprve období renesance, kdy zásluhou humanistů, kteří touží po renesanci, po ozdravení a obrodě člověka, jeopět význam tělesných cvičení, jako nutné součástí tohoto procesu, zdůrazňován. Nejde o díla samostatná, alesetkáváme se s řadou významných děl, v nichž je problém tělesných cvičení v procesu renesance člověka řešen. I kdyžjsou tyto uváděny v rámci různých univerzálních filozofických, pedagogických a lékařských teorií. Mezi významnéosobnosti tohoto období patří např. Avicena, Mercurialis, později Komenský, Lock, Rousseau atp. (Blíže o tomto obdobíviz historie, historie tělesné kultury, literární historie.) Myšlenky těchto velkých tvůrců nemohly ovšem v existujícíchpodmínkách dojít odpovídajícího naplnění.

Zásadním zlomem, přinášejícím významné změny a prudký vývoj i v této oblasti, do určité míry naplňujícím převratnémyšlenky humanistů, je nástup nové společenské epochy, nástup kapitalismu. Jako odraz společenské nutnosti nastáváprudký rozvoj tělesných cvičení, odpovídající požadavkům rychlého rozvoje společnosti. Společensky nutný rozvojtělesné kultury (pozitivní změna zdraví a zdatnosti) ovlivňuje zakládání a činnost různých tělovýchovných ústavů atělocvičných spolků. Tím je umožněn rychlý rozvoj tělocvičné praxe, která je postupně zevšeobecňována a jsouformulovány ucelenější teoretické názory související s rozvojem tělesných cvičení a celé tělesné kultury. Tvorba těchtozásadních, již zcela samostatných prací, je spojena se jmény Villaume, Guts-Muths, Pestalozzi, Vieth, Jahn, Eiselen,Ling, Spiess, Tyrš, Hébert, Lesgaft, Gaulhofer, Streicherová a další. Ty všechny je možno považovat za první skutečnéteoretiky tělesné kultury a díky jim je také možno konec devatenáctého a začátek dvacátého století považovat za velmivýznamný pro rozvoj této disciplíny.

Jako velmi významný, i když s důsledkem dočasné jednostrannosti, se ukázal rozvoj přírodních věd. Rychle serozvíjející a pro současný stav společnosti velmi cenné přírodovědecké poznatky, formulované Mareyem, Deménym,Purkyněm a dalšími, výrazně ovlivnily další vývoj teorie tělesné kultury. Jedině díky jim mohly být vysvětleny problémy,které byly do té doby neřešitelné.

Tento rozvoj přírodních věd však natolik ovlivnil teoretickou orientaci některých autorů, že v mnoha případech docházík tzv. biologizaci teorie. Došlo k ní redukcí celého problému tělesných cvičení pouze na problémy biologické,potlačením problémů filozofických, pedagogických, psychologických, estetických, etických, společenských atp.Jednostranná biologizace ve svých důsledcích mnohdy vedla k nesprávnému pochopení některých jevů, takžedocházelo až k negování kladných společenských skutečností.

Velký průlom do biologizace udělaly svým chápáním tělesných cvičení nově vznikající systémy, včetně významnéhosystému sokolského. Zpočátku kladně zapůsobily také začátky sovětského systému, který pojal problém tělesnýchcvičení velmi komplexně, v pozdějším vývoji je však zavedl výrazně do sféry ideologické a politické (s důsledkem velmizávažných negativních tendencí, které působily celosvětově).

29.1.2014 Kapitola


Současné pojímání tělesných cvičení má velmi široký charakter, s cílem humanizace a kultivace člověka.

1.3.1 Shrnutí

pohyb a jeho členěnírozdělení lidské motoriky – specifika jednotlivých oblastítělesná cvičení a jejich význam pro člověkarole tělocvičné aktivity v jednotlivých historických etapách

1.3.2 Klíčová slova

Pohyb, motorika člověka, pohybová aktivita, tělocvičná aktivita, tělesná cvičení

1.3.3 Požadované znalosti

Charakterizovat základní klíčová slova (viz výše).Vystihnout základní rozdíly mezi pojmy pohybová aktivita a tělocvičnáaktivita.

1.3.4 Literatura

Antropomotorika (Čelikovský, S.)

Encyklopedie tělesné kultury (Kolektiv)

Základy teorie tělesné výchovy (Libenský, J. a kol.)

Teorie pohybové rekreace (Serbus, L. a kol.)

Testy ke kapitole

29.1.2014 Kapitola


1.0.1 Studijní cíle

Po prostudování následující kapitoly byste měli:

1. Chápat a zdůvodnit podíl tělesné kultury na:

Vzpřímeném držení těla a lidské lokomociRozvoji dorozumívací a výrazové motorikyRozvoji běžné životní motorikyRozvoji pracovní motorikyRozvoji tělocvičné motoriky

2. Chápat a zdůvodnit podíl tělesné kultury na rozvoji osobnosti člověka.

3. Porozumět významu tělesné kultury v oblasti tvorby životních hodnot a idejí.

4. Vnímat význam tělesné kultury při vytváření sociálních vztahů.

1.0.2 Požadované vstupní znalosti

Správná orientace v základních pojmech z předchozí kapitoly – pohyb, motorika člověka, pohybová aktivita, tělocvičnáaktivita, tělesná cvičení. Rozumět významu tělesných cvičení v jednotlivých etapách vývoje společnosti.

1.0.3 Termín pro splnění korespondenčního úkolu: viz SYLABUS disciplíny

1.0.4 Maximální počet distančních kreditových bodů: 0

Věřím, že splněním úkolů z první kapitoly vás neodradí od další cílevědomé práce. Připomínám: při plnění úkolů, kterénebudou vyžadovat písemnou odpověď se vždy zamyslete a hledejte konkrétní příklady z vaší dosavadní praxe. Dejmese společně do díla.

Tělesná cvičení nepůsobí nikdy na člověka izolovaně, ale vždy v součinnosti s dalšími činiteli, resp. podmínkami, vekterých jsou realizována. Ty mohou být přitom nejrůznějšího a velmi odlišného charakteru - povětrnostní vlivy,interpersonální vztahy, stres, prostředí ... Tělesná cvičení jsou základním pohybovým prostředkem, kterým tělesnákultura (objasnění pojmu viz kapitola 3) na člověka působí. Přitom ale cílem působení je člověk jako celek, ne pouzejeho zredukovaná schopnost nebo dovednost, či jakákoliv jeho další kvalita. Dopouštíme se tedy maximální redukce,mluvíme-li pouze o vlivu izolovaného pohybu na izolovanou část člověka. (Toto je možné v některých případech, např.v rehabilitaci, či dílčí regeneraci). Abychom těmto možným redukcím předešli, budeme raději hovořit o vlivu tělesnékultury na člověka s vědomím, že jde o dominantní vliv pohybový, ale se spolupůsobením příslušných doprovodných


2. Rozvojové a regenerativní funkce pohybu ve vztahu individua a společnosti

(RNDr.Svatopluk Horák)

Obsah kapitoly

Text kapitoly

29.1.2014 Kapitola


činitelů na člověka jako osobnostní komplex. A tyto vlivy se potom prostřednictvím člověka, jako člena určitéspolečnosti, rozšiřují do dimenzí celospolečenských. Tělesná kultura tak plní nejen funkce individuální, alecelospolečenské. Vztah tělesná kultura - jedinec je přitom spoluurčujícím činitelem individuálního způsobu života.

Na individuum tedy celá oblast tělesné kultury působí především prostřednictvím tělocvičné aktivity (aktivní provádění ipasivní konzumace).

Uveďte příklady pasivní konzumace tělocvičné aktivity a pokuste se i o vyjádření míry zapojení „konzumenta“.

Uvědomte si, že člověk může být divákem vysoce aktivním, pasivním, ale také se může tělocvičnou aktivitou zabývat ina úrovni všeobecného zájmu (přehled o výsledcích, znalost jmen…) či na úrovni zaujatého sázkaře.

Prostřednictvím tohoto působení se potom k individuu dostávají i ostatní oblasti tělesné kultury. Základní informace ovztahu tělesné kultury a jedince vyplývají z určujících vazeb, které jsou konkretizovány:

a) podílem tělesné kultury na zkvalitňování činností ve všech sférách života,

b) podílem tělesné kultury na tvorbě osobnosti člověka,

c) podílem tělesné kultury na tvorbě systému všech životních hodnot a idejí, kterými jsou jednotlivé činnostipodmíněny,

d) podílem tělesné kultury na tvorbě a kvalitě všech sociálních vztahů, do kterých lidé v průběhu svých činnostívstupují.

Suma všech uvedených vztahů podmiňuje konečný vztah tělesná kultura - jedinec.

1.1 2.1 Podíl tělesné kultury na zkvalitňování činností ve všech sférách života

Veškeré činnosti člověka jsou značně strukturovány a zaplňují velmi rozsáhlou škálu různých podob. Aby všechny tytočinnosti byly úspěšné, je nutné, aby dosáhly určitého stupně dokonalosti. Vzhledem k pohybovému charakterumnohých z nich jde potom pochopitelně o pohybovou dokonalost. Ta se neprojevuje pouze ve vztahu k předmětu danéčinnosti, ale i ve vztahu k pohybujícímu se individuu.

V následujícím textu nás nebude zajímat podstata ani způsoby provádění pohybových činností (o tom vizbiomechanika, antropomotorika, fyziologie...), ale jejich důsledky na individuální (a jeho prostřednictvím pochopitelně ispolečenský) život člověka.

1.1.1 Vzpřímené držení těla a lidská lokomoce

Typicky lidské vzpřímené držení těla a lidská lokomoce jsou základním předpokladem veškeré motorické činnostičlověka. Žádná lidská motorika není bez těchto předpokladů možná.

Co máme na mysli, když hovoříme o lidské lokomoci? O jaké pohyby se jedná?

Vzpřímené držení a základní lokomoce jsou člověku sice vrozené (jako výsledek fylogenze jsou projevem vrozenéhoreflexu), ale nebyly by možné bez ovlivňování a podporování kladnými i zápornými podmíněnými a volními pohyby, tedybez aktivního a uvědomělého působení na svalstvo prostřednictvím nervového systému. Je to velmi složitý proces,který je zabezpečován rozsáhlou integrací různých pohybů, jejichž hlavním orgánem je kůra mozková. I když jde o

29.1.2014 Kapitola


základní, pro člověka typické pohybové projevy, jsou různými vnějšími i vnitřními vlivy natolik ovlivňovány, že jejichudržení je závislé na vědomé aktivitě každého člověka.

Vzpřímené držení a správná chůze odpovídá lidské přirozenosti nejen po stránce vnější (vzezření), ale i po stráncefunkční (funkce podpůrné soustavy a vnitřních orgánů).

Při jakékoliv poruše rovnovážného působení zainteresovaných sil dochází k deformaci, kterou je v zásadě možnorozdělit do dvou skupin:

1. vnější (esteticko-sociální),2. vnitřní (funkční).

Člověk je pokládán (a sám sebe pokládá) za nejdokonalejšího živočicha. Podstatným znakem dokonalosti je krása,estetický vzhled. Dokonalost se vždycky vyznačuje nejvyšší estetickou úrovní. Znaky dokonalosti může mít v tomtosmyslu pouze ten člověk, jehož vzpřímené, správné držení těla a chůze odpovídá přirozenému vzhledu a fungovánícelého těla. Dokonalé, tedy i krásné, je pouze to, co není deformováno. Týká se to i toho, co je pro nás typické -držení těla a chůze. Tyto základní pohybové projevy jsou natolik spjaty s osobností člověka, že chůze se stala jejímcharakteristickým znakem.

Uvědomme si, že často lze z toho, jak se člověk pohybuje usuzovat na řadu jeho osobnostních rysů. Do pohybučlověka se promítají i jeho momentální stavy.

Vědomí dokonalosti, příp. nedokonalosti, ovšem nenavozuje jen vnější estetický vjem, ale velmi často, zejména vnezvyklých, příp. náročnějších situacích, i pocit jistoty a nejistoty ve vztahu k okolí. Tyto pocity jsou v životě člověkavelmi významné, poněvadž na jejich základě uskutečňujeme svoje chování a jednání. Pocit jistoty nás osvobozuje,umožní nám přistupovat bez problémů k různým činnostem. Dá se říci, že člověku usnadňuje veškeré jednání.

Dokonalost uvedené základní pohybové činnosti nám tedy v mnoha případech dává potřebný pocit jistoty. Jestliže jemožno vnější hledisko považovat za hledisko vyššího řádu, potom základní funkci bude mít hledisko vnitřní - funkční. Tose totiž týká bezprostředně zdraví každého člověka.

Správné držení těla, odpovídající lidskému vývoji, je nejpřirozenější a tedy nejméně namáhavé. Zaručuje normálnífunkci všech orgánů. Jakákoliv nepatrná deformace znamená zásah do přirozeného stavu a vyvolává nutnékompenzační posuny a změny. Tak nastává dodatečné a nepřirozené vyrovnání nově působících sil a přirozenost sestále více ztrácí, správné postavení se vzdaluje od normálu. Při déledobějším působení dochází ke zdravotnímproblémům celého pohybového aparátu, ztrátě ohebnosti a celkové pohyblivosti.

Pokuste se uvést konkrétní příklady zdravotních problémů vyplývajících z dlouhodobého přetěžování.

Jestliže přirozenému postoji odpovídá přirozené rozmístění a tedy i funkce vnitřních orgánů, potom jakékoliv změnyzpůsobují jejich posun, následné změny v jejich funkcích a vznik nemocí. Nesprávné držení těla tedy začíná ohrožovatsamu podstatu života.

Z uvedeného zkráceného výkladu (blíže viz příslušné obory) vyplývá, že v individuálním životě člověka se velmivýznamně projevuje jeho nejzákladnější pohybová činnost.

Zbývá ještě odpovědět na otázku, jaký má tento fakt vliv na vztah tělesné kultury a individua.

Správné držení těla a lokomoci jsme charakterizovali jako výsledek integrovaných pohybů, zcela nezávislý na vědoméaktivitě člověka. To není možné bez odpovídající kvality celého pohybového systému a bez vybudování odpovídajícíhonávyku. A poněvadž jde o záměrné, k přesně vymezenému pohybovému cíli orientované úsilí, budou nejadekvátnějšímprostředkem jeho dosažení odpovídající tělesná cvičení. Žádná jiná činnost nemůže tento úkol na požadované úrovnisplnit. Tělocvičná aktivita tedy jako specifická oblast tělesné kultury vystupuje jako nejúčinnější prostředek záměrnéhoovlivňování a vytváření správného držení těla a lokomoce.

29.1.2014 Kapitola


1.1.2 Dorozumívací a výrazová motorika

Motorika zasahuje v životě člověka i do oblastí, ve kterých si to ani neuvědomujeme. Je to proto, že se stala zcelapřirozeným průvodním jevem činností, které jsou pro tyto oblasti typické. Jednou z nich je výrazová a dorozumívacímotorika. Je to motorika zdánlivě zanedbatelná, ale o člověku mnoho vypovídající.

Pokuste se vyjmenovat některé pohyby, které řadíme do skupiny dorozumívací a výrazové motoriky.

Přenos myšlenky artikulovanou řečí vyjadřuje nejvlastnější podstatu člověka. Ani toto vyjádření není možné bezpohybu. Ze samé podstaty řeči vyplývá, že je vlastně výsledkem pohybu (mluvidel). Tento pohyb existuje, i když je zhlediska vnějšího (pohybového) projevu nevýznamný nebo dokonce nesledovatelný. Je však doprovázen pohyby, kteréjiž vypovídají o člověku samotném.

Dělíme je na:

pohyby mimické a pantomimické,gestikulaci,výrazové pohyby celého těla, pohyby vyjadřující pocity libosti, nelibosti, souhlasu, nesouhlasu, odporu atp.

Každá vyjadřovaná myšlenka je doprovázena celým komplexem těchto pohybů. Všechny jsou individuálně odlišné.Rozdíly nejsou jen v jejich množství a intenzitě (výraz temperamentu), ale v jejich individuální kvalitě. Diferencepodmíněné kvalitou těchto pohybů zahrnují rozsáhlou škálu - od pohybů dokonalých (tedy i estetických) až po pohybyneestetické, hrubé, či dokonce vulgární. Kvalita těchto výrazových a dorozumívacích pohybů odpovídá nejen pohybové,ale celkové kulturní úrovni jejich nositele. Vypovídá tedy o mnohých kvalitách člověka.

Výrazových pohybů je pochopitelně velké množství. Jedním z nejvýznamnějších je tanec, který se stal velmi rozšířenýmdruhem zábavy. V dnešní podobě má převážně naučený, umělý charakter, ale od svého původního výrazovéhocharakteru nemůže být oproštěn. Vznik tance je spjat s pohybovým vyjadřováním různých vjemů, pocitů a nálad, spohybovým vyjadřováním určitého faktu, děje, přání atp. V této podobě byl tedy odrazem nitra člověka, reakcí napodmínky, ve kterých žil. V podstatě tance je vysoká emotivnost. I přes změny ve svém vývoji dodnes odráží aktuálníduševní stav. Z hlediska pohybového je více či méně složitou pohybovou činností, podřízenou určitým estetickýmnormám. Je založen na učených pohybech, složených do určitých pohybových celků, nebo umožňujících určitouimprovizaci. Tanečník nejenže vyjadřuje sám sebe, ale v souladu s hudbou vytváří estetický celek. A ten je svojí úrovnívelmi různorodý - odpovídá základní schopnosti člověka "pohybovat se".

Je zřejmé, že kterákoliv oblast celé rozsáhlé škály dorozumívacích a výrazových pohybů je bezprostředně spjata skaždým okamžikem života člověka. Je vnějším zobrazením jeho úrovně, výrazem jeho osobnosti.

Poněvadž tělesná kultura intenzivně působí na pohybovou a jejím prostřednictvím i na celkovou kultivaci člověka, je jejívliv patrný i v oblasti dorozumívací a výrazové motoriky. Jde o to, že tělesnou kulturou pohybově "zkulturněný" člověkse neprojevuje pohybově dokonale jen v činnostech učených, příp. zautomatizovaných, ale i v jakékoliv, tedy ispontánní pohybové činnosti. To je ovšem závislé na správném pojetí realizovaných tělesných cvičení. To znamená nasprávném pojetí cíle, ke kterému chceme dospět. A zde není možná žádná redukce.

Dokázal byste uvést konkrétní příklad jak se může tělocvičná motorika resp. celá oblast TK podílet na rozvoji výrazovémotoriky?

1.1.3 Běžná životní motorika

Za běžnou životní motoriku považujeme sumu pohybových činností, kterými denně zabezpečujeme běžný život avšechny funkce s ním spojené. Jde většinou o zautomatizované pohyby vykonávané při řešení běžných každodenníchúkolů. Jsou to převážně pohyby, které se v průběhu svého života učíme a stále zdokonalujeme. Při jejich

29.1.2014 Kapitola


zdokonalování hraje prvořadou úlohu výchova a prostředí.

Na rozdíl od motoriky dorozumívací se běžná životní motorika projevuje jinou kvalitou. Je vykonávána s konkrétnímzáměrem, jde tedy o pohyby účelové, přitom však také maximálně účelné. I při přísné účelovosti je ovšem třebarespektovat vnější formu této pohybové činnosti (viz kulturnost člověka). Jednotlivé pohyby potom jsou individuálnědiferencovány nejen ve smyslu účelnosti, ale i ve smyslu vnějšího tvaru.

Uvědomte si o jaké konkrétní pohyby se jedná – chůze do schodů, sebeobslužné činnost atd.

Mimo pohybů zautomatizovaných obsahuje běžná životní motorika také pohybové činnosti, kterými řešíme nové,nečekané situace, do kterých se v běžném životě dostáváme. V těchto situacích je sice možno vycházet z naučenéhozákladu, ale v podstatě je nutno pohybově improvizovat. V tomto případě jde o pohybovu nadstavbu, která vyrůstá znaučeného, zautomatizovaného základu. Realizace této činnosti je pochopitelně náročnější než u pohybů učených. Vjakékoli konkrétní improvizované činnosti je možno sledovat velkou individuální rozmanitost.

Běžná životní motorika tedy představuje sumu jak zautomatizovaných, tak improvizovaných (nově tvořených)pohybových činností, které jsou kvalitativně (z hlediska vnitřní struktury i vnějšího vzhledu) velmi odlišné. Pomineme-litakové podmínky činnosti jako zájem a vztah (na nich je závislá činnost vůbec), potom lze říci, že kvalitazautomatizovaných (učených) i improvizovaných činností představujících sumu běžné lidské motoriky, je závislá naschopnosti učit se a na úrovni schopností pohybových. A právě tyto schopnosti podmiňují diferenciaci kvality běžnýchpohybových projevů.

Uvedená podmíněnost navozuje vztah běžné životní motoriky k tělesné kultuře. Ten se projevuje ve dvou úrovních:

v úrovni pohybových schopností,v celkové pohybové kultivaci.

Úroveň pohybových schopností, která je přímo navozována tělesnými cvičeními, je možno považovat za základní,poněvadž má přímý vztah k funkci realizovaných pohybů. Rozvoj pohybových schopností patří k základním anejdůležitějším cílům jednotlivých druhů tělocvičné aktivity.

Hovoříme o pohybových schopnostech, ale víte skutečně co si pod tímto pojmem máte představovat? Blíže se toutoproblematikou zabývá Antropomotorika, ale uvědomte si, že jde např. o rychlost, sílu, vytrvalost, obratnost,pohyblivost atd. Jednotlivé pohybové schopnosti zde uvádím bez nároku na systémové zařazení. Pouze pro představu.

Vnější vzhled uvedených činností je odrazem celkové pohybové kultivace, která je součástí společného cíle. Vzhledemk zaměřenosti tělesných cvičení na člověka je zřejmé, že právě tělesná kultura sehrává zásadní roli ve zvyšováníkvality běžné životní motoriky.

I když jde v případě běžné životní motoriky o zcela jiné pohybové činnosti než v případech předcházejících, opět u nichvidíme, že vyjadřují člověka jako takového, vypovídají o jeho kvalitě.

Dochází tak k návaznosti jednotlivých oblastí pohybové činnosti - od držení těla a základní lokomoce přes výrazovou adorozumívací motoriku až k běžnému životnímu pohybovému projevu. A ve všech se výrazně projevuje význam tělesnékultury, která je zásadním způsobem schopna ovlivňovat potřebnou kvalitu jak z hlediska funkce, tak z hlediskavnějšího vzhledu dané pohybové činnosti.

Pokuste se vyjádřit jak se může oblast TK podílet na rozvoji běžné životní motoriky.

1.1.4 Pracovní motorika

Pojmem pracovní motorika označujeme všechny pohyby, které mohou být realizovány v různých profesionálních

29.1.2014 Kapitola


činnostech. Jde o specifické pracovní operace, které jsou pro dané profese typické. Mohou se týkat jemných apřesných pohybů experimentujícího vědce nebo tvořícího umělce, stejně jako rozsáhlých a fyzicky náročných pohybůhorníka nebo slévače. Všem profesím je z tohoto hlediska společné jedno - pohyb, více či méně rozsáhlý astrukturálně náročný. Různé profese tedy jsou z hlediska pohybového diferencovány kvalitou a rozsahem vykonávanýchpohybů - od vysoké pohybové náročnosti až po profese, jejichž pohybové vyjádření dosahuje nároků běžné životnímotoriky (suma těchto profesí bude nadále zřejmě stoupat). U těch profesí, u nichž lze o pracovní motorice hovořit,jde převážně o motoriku horní poloviny těla a dolních končetin, při stále se zvětšující redukci na pohyby rukou. Stálevíce ubývá těch profesí, které jsou charakteristické velkým pohybovým rozsahem nebo jsou v jejich průběhuzapojovány velké svalové skupiny. Tento vývoj je odpovídající celkovým trendům rozvoje industriální a postindustriálníspolečnosti.

V pracovní motorice jde vesměs o pohyby učené, zautomatizované a jen v poměrně malém procentu případů o pohybyimprovizované. Jsou to tedy pohyby, jejichž kvalita je opět závislá na schopnosti učit se a na schopnostechpohybových. Znovu však přitom ve své konečné podobě zobrazují, vyjadřují člověka samotného - každý je schopendělat různé práce na různé úrovni. Každý vnější profesionální pohybový projev je tedy vyjádřením vnitřníchpředpokladů člověka.

Pokuste se teď svými slovy pohovořit (nejlépe nahlas) souvisle alespoň 3minuty o pracovní motorice. Ne vždy jesnadné číst a ihned slovně zareagovat.

Z hlediska cílenosti pracovní motoriky dochází k její výrazné odlišnosti od ostatních druhů pohybových činností. Mění sejejich obsah, nároky i z nich vyplývající kritéria hodnocení.

Se specifičností pracovní motoriky přímo souvisí i případné možnosti vzniku profesních deformací. Jsou to registrovanézměny, které vznikají z jednostranné, opakované a nekompenzované činnosti. Je možno hovořit o deformacíchtypických pro určité profese. Jsou převážně fyzického charakteru, ale podle profese mohou být i charakterupsychického a sociálního. Podstata vzniku deformací je známá (blíže o tom viz anatomie, fyziologie práce, psychologiepráce, traumatologie atp.), jsou tedy známy i možnosti jejich kompenzace, příp. prevence a rehabilitace. V procesupředcházení i náprav deformativních vlivů sehrává významnou úlohu a plní konkrétní funkce i tělesná kultura. Tapůsobí na člověka přímo, je orientována na něj a na jeho potřeby. Pracovní motorika je naproti tomu zaměřena naobjekt pracovní činnosti, působí tedy na člověka druhotně, zprostředkovaně a proto mnohdy i negativně.

Vzhledem ke svému obsahu a cíli činnosti má pracovní motorika ve srovnání s ostatními oblastmi motoriky svojespecifika.

V souladu s vývojovým procesem však profesí s výrazně pohybovým obsahem ubývá. V pracovním procesu se stálevíce objevuje hypokinéze. Z této skutečnosti vyplývají pro tělesnou kulturu dvě sféry působení:

kompenzace hypokinézy a rehabilitace jejích deformativních vlivů,navozování psychické a sociální výkonnosti, která se změnou profesí souvisí.

Lze hovořit o hypokinéze jako o civilizační nemoci?

Realizací úkolů v obou sférách se potom tělesná kultura stává významným činitelem tvorby a regenerace pracovní síly(viz dále).

Výzkumy, které byly z hlediska vztahu tělesné kultury a pracovní výkonnosti uskutečněny, mají sice dílčí charakter, alepřece jen přinášejí zajímavé výsledky.

Např.:

pouze zařazením tzv. "tělovýchovných chvilek" se během 10 měsíců při práci na pásu pracovní výkon zvýšil na111 %,u operátorů se za stejnou dobu zvýšil výkon na 108 %, ale při stejném procesu doba potřebná na zapracovánínových pracovníků se snížila na polovinu,při duševní práci se výkonnost cvičících zvýšila na 110 - 115 %,

29.1.2014 Kapitola


u cvičících je v pracovním procesu výrazné zlepšování interpersonálních vztahů, stabilnost a bezkonfliktnost,zlepšování sociálně psychologické adaptace na kolektiv, zvýšení zainteresovanosti, partnerství...

1.1.5 Tělocvičná motorika

Tělocvičná motorika jako specifický druh lidské motoriky je sumou všech možných tělesných cvičení, která chápemejako konkrétně motivované a účelné pohybové jednání, zaměřené na fyzické a jeho prostřednictvím i na psychické asociální zdokonalování člověka. Jde tedy o určitou specifickou formu lidského pohybu i o metodu, aplikovanou vprocesu rozvoje lidského individua.

A právě v tom je zásadní odlišnost tělocvičné a ostatních druhů motoriky. Zatímco popisované druhy motoriky jsouzaměřeny na cíle ležící vně člověka, je tělocvičná motorika zaměřena na člověka samotného. Neexistuje žádná jináčinnost, která tak cílevědomě rozvíjí fyzickou i psychickou zdatnost a jejím prostřednictvím zdraví, pohybové schopnostia dovednosti, mnohé psychické schopnosti a vlastnosti i sociální úroveň člověka.

Specifické je pro tělesná cvičení působení na zdraví, zdatnost, pohybové schopnosti a dovednosti - u ostatních kvalit jižjde o spolupůsobení s činnostmi jiného charakteru.

Je zajímavé, že na prvním místě bývá hovořeno o zdraví, i když tomu neodpovídá ani skutečná tělocvičná aktivitazejména dospělé a starší generace, ani chápání samotného zdraví. To bývá nejčastěji charakterizováno vezredukované podobě pouze jako nepřítomnost choroby. Zdraví je však komplexním vyjádřením určitého stavuorganismu člověka, který je podmíněn celou řadou významných proměnných, jež jsou podobnými redukcemi nutněopomíjeny.

Nejblíže se ke komplexnímu pojetí zdraví přibližuje definice světové zdravotnické organizace (WHO). Ta uvádí, žezdraví je "stav úplného tělesného, duševního a sociálního blaha, ne jen pouhá absence nemoci či oslabení". Za velmicennou je zde třeba považovat komplexnost pojetí zdraví, vyjádření souladu tří základních složek osobnosti - fyzické,psychické a sociálni. Tradiční názor na zdraví se tak velmi rozšiřuje a k běžnému podílu lékařů a ostatníchzdravotnických pracovníků přistupuje i podíl psychologů, pedagogů, sociologů, filozofů atp.

Vzhledem k výše uvedené zaměřenosti nemohou mít při správné aplikaci v obecné rovině tělesná cvičení na člověkanegativní vliv (s výjimkou jednostranných a v extrémní intenzitě prováděných činností sportovního charakteru). Prototaké mají zásadní a prakticky nenahraditelný význam pro rozvoj člověka - pro rozvoj chápaný všestranně a týkající senejen dětství a mládí, ale celého života až do pozdního věku. (Blíže o tělesných cvičeních viz

antropomotorika.)

Jaký je váš postoj ke sportu v souvislosti s přečtením předchozího odstavce? Lze ve vrcholovém sportu hovořit o tom,že přispívá k rozvoji zdraví?

Provedeme-li tedy srovnání jednotlivých druhů motoriky, zjistíme, že tělocvičná motorika se odlišuje nejen svojízaměřeností, ale i svojí náročností. Jako nejsložitější zaujímá v hierarchii jednotlivých druhů motoriky nejvyššípostavení. Z toho také vyplývá charakter vztahu tělocvičné motoriky k ostatním druhům motoriky ve smyslu jejichzkvalitňování.

Tělesná cvičení jsou tou oblastí tělesné kultury, která bezprostředně působí na člověka. Především jejichprostřednictvím se člověk dostává do styku s celou tělesnou kulturou. Díky jejich zprostředkujícímu vlivu působí načlověka celá tělesná kultura.

1.2 2.2 Podíl tělesné kultury na tvorbě osobnosti člověka

Pojem osobnost má svůj původ v psychologii. Ta jako první také osobnost definuje. Nejprve obecně, později i vevztahu ke konkrétní činnosti. Upřesňující charakteristiky, ve vztahu k předmětu svého bádání, podávají postupně i

29.1.2014 Kapitola


ostatní vědní disciplíny.

Definování osobnosti je velmi rozmanité. Nelze se ztotožnit s názorem, že jde o výjimečného jedince, který nějakýmzpůsobem v určité oblasti vynikl. Za určitých okolností můžeme za osobnost považovat každé individuum, přičemžrozdíly mezi nimi budou dány rozdílnou úrovní. Víme, že člověk jako bytost společenská je determinovánspolečenskými vztahy. Celá společnost je tedy souhrnem společenských vztahů individuí a jejich činností v těchtovztazích. Touto skutečností je podmíněno pochopení člověka jako produktu i producenta společnosti. To znamená, žejedině ve společnosti, ve společenských vztazích a konkrétní činnosti, je člověk schopen rozvinout své specifické lidskévlastnosti. Společenské vztahy a určitá činnost jsou nutnou podmínkou projevu individua. A v rozdílnosti těchto projevůse odráží diferenciace úrovně osobností, jejichž sumou je společnost tvořena.

Z uvedených vztahů vyplývá velká rozmanitost osobnostních projevů umožňujících i jejich různý výklad, který jeovlivněn tím, podle jakého kritéria osobnost hodnotíme. Tomu odpovídá i fakt, že výklad osobnosti určitou vědnídisciplínou má omezený charakter, poněvadž nemůže postihnout její komplexnost. Dopouští se také vědoméjednostrannosti, která ovšem dovoluje získat přesné a zasvěcené informace o konkrétních stránkách osobnosti.Vzhledem ke společenské podmíněnosti individua je zřejmé, že komplexní výklad osobnosti lze získat jedině spolupracírůzných disciplín, při naprostém respektování vztahu individuum - společnost. Osobnost je třeba chápat jako živou,otevřenou strukturu, jejíž tvorba a působnost v objektivním světě je uskutečňována mezi individuem a společenskýmivztahy. V nekončícím procesu vývoje osobnosti se vrozené vlastnosti, schopnosti a vlohy člověka realizují a vyvíjejí vsystému určitých společenských vztahů. Při vzájemném styku s lidmi dostává tak každý člověk v procesu činnosti určitépodmínky pro svůj vývoj. Vlastním projevem osobnosti je potom opakovatelnost chování, podobnost reakcí na stejnésituace, specifický typ svazků se světem. Ty se pochopitelně týkají všech systémů, z kterých je celá osobnost složena.Z existence těchto systémů vyplývají vazby mezi tělesnou kulturou, resp. tělesnými cvičeními a osobností.

Předchozí řádky vás seznamují se základními pohledy z teorie osobnosti. Myslím si, že základy této teorie jsoustavebním kamenem pro pochopení významu tělesné kultury pro rozvoj osobnosti..

První, a pro většinu lidí zřejmě zásadní, je vliv tělesných cvičení na zdravotní stav člověka, který se týká nejenfyzického a psychického zdraví, ale i normálních sociálních vztahů i dalších významných aspektů jako je otužování,prostředí, režim...

Dalším významným vztahem je vztah tělesné kultury a vzdělání. Ten se týká jak vzdělání pohybového, tak vzdělánírozumového, při jeho zprostředkovaném i bezprostředním působení.

Tělesná kultura a pohybová dokonalost je dalším druhem vazby mezi tělesnou kulturou a osobností. Vychází zpřirozené příbuznosti jednotlivých oblastí lidské motoriky a z existujícího transferu. Projevuje se nejen v kvalitě (příp.kvantitě) vykonávaných činností, ale i v jejich vzhledu, v jejich estetické úrovni. Je přitom zřejmé, že v četnýchpohybových oblastech je estetické hledisko stále více zdůrazňováno (souvislost se společenskou funkcí člověka).Estetičnost pohybové činnosti ovšem úzce souvisí i se samotným vzhledem pohybujícího se subjektu. Ten je záměrnoutělocvičnou činností velmi významně ovlivňován. Není jej možno považovat za samozřejmý. Jestliže pohybovádokonalost zvyšuje společenskou jistotu člověka, potom je tento fakt ještě dále umocňován jeho vlastním vzhledem. Jepochopitelné, že pohybová i tělesná dokonalost obsahuje určité úrovně podle předpokladů člověka a možností jejichrealizace. V zásadě se však dá říci, že jsou (s výjimkou některých patologických případů) tělesnými cvičeními výrazněkladně ovlivnitelné.

Vztah tělesné kultury a pracovního procesu představuje jeden ze zásadních vztahů, jehož výsledky velmi silně ovlivňujíparticipaci člověka na sféře činností nezbytných. Představuje základní vztah, projevující se ve vzniku a celém vývojispolečnosti a tělesné kultury.

Zcela zvláštním je vztah tělesné kultury a brannosti. Zvláštním v tom smyslu, že se netýká běžných životních podmínekčlověka, ale je zaměřen na události a podmínky mimořádného charakteru.

Jako velmi významný je třeba hodnotit vztah tělesné kultury a výchovy člověka. Tento vztah je možno považovat zanejdůležitější, poněvadž má integrativní charakter - teprve jím dostávají všechny předcházející vztahy správný obsah.Realizace tohoto vztahu umožní cílevědomé a uvědomělé využití potenciálu, který je výsledkem vztahů předcházejících.Jestliže totiž v tomto případě hovoříme o výchově, máme na mysli výchovu v užším slova smyslu, tj. výchovu mravní.Ta představuje velmi rozsáhlý proces, jehož výsledky nejsou jen odrazem celkového světového názoru člověka, jehovztahu ke společnosti a jednotlivým lidem, k práci, uznávaným hodnotám atp. Mravní výchova je navozovánímrozsáhlého souboru mravních kvalit, kterými jsou přímo určovány motivy činnosti i vlastní činnost. Mravní kodexčlověka je rozhodující v jakékoliv činnosti. Je sumou kvalit, která završuje hodnotu člověka a která určuje jehokonečnou podobu.

29.1.2014 Kapitola


Výchova se pochopitelně netýká jen dětí a mládeže, ale i dospělých, u kterých převládá tzv. sebevýchova. Procesvýchovy prolíná veškerou činností člověka, je realizován neustále. Z hlediska výchovy má každá činnost svoje určitáspecifika, která se projevují i v oblasti tělesných cvičení. Tkví v tom, že lze záměrně vybrat takové činnosti a navozovattakové situace, jimiž je možno účinně působit na výchovu uvedených vlastností. Lze tak využívat určité činnosti avytvářet modelové situace.

Formování osobnosti v oblasti tělesné kultury je výsledkem uskutečňování funkcí, které mohou být v této oblasti plněny.Jednotlivé funkce se přitom navzájem doplňují tak, aby pokryly co nejobsáhlejší část osobnosti. Směřují k cíli, kterýmje sám člověk. Dosažení tohoto cíle je závislé na velkém množství mnoha navzájem zkoordinovaných činností.Opomenutí kterékoliv z nich je ochuzením konečného cíle a ve svém důsledku potom redukcí formované osobnosti.Vztah tělesných cvičení a osobnosti člověka se projevuje ve formování a zdokonalování především těch stránekosobnosti, na které jinými činnostmi nemůžeme působit.

Zamyslete se ještě jednou nad významným podílem TK při tvorbě zdraví, při výchově člověka (zvláště mladého), přivytváření mravních postojů atd.

1.3 2.3 Podíl tělesné kultury na tvorbě systému životních hodnot a idejí

Veškerá činnost člověka, realizace všech jeho funkcí, je orientována systémem hodnot, které přijal za vlastní. Sámsystém hodnot je ovšem výsledkem dlouhodobého výchovného procesu a vlivu prostředí, které na člověka působí.Výchovní činitelé, tvorbu systému hodnot ovlivňující, mají různou intenzitu i obsahové zaměření. Mezi velmi významnépočítáme jednotlivé oblasti tělesné kultury, z nichž prvořadou roli sehrává cílevědomě zaměřená tělocvičná aktivita.

Skutečnost, že systém hodnot je tělesnou kulturou ovlivnitelný, ještě neznamená, že je skutečně ovlivňován. Je tozcela závislé na úrovni realizace jednotlivých činností, tedy na úrovni těch, kteří je vedou. To je ovšem problém úrovněosobnosti všech pedagogů, kteří jakýkoliv tělocvičný proces realizují - instruktorů, cvičitelů, trenérů, učitelů - i úrovněpodmínek, které je v tvorbě hodnotového systému možno uplatňovat a plnit úkoly, které se tvorby hodnot týkají.Konkrétní hodnoty, které jsou v tělesné kultuře vytvářeny, mají také konkrétní vazby na hodnoty celospolečenské. Abybyl podíl tělesné kultury na tvorbě systému životních hodnot zcela naplněn, nutně musí do procesu vstupovat takdůležité její oblasti jako je výchova a vzdělávání, personální i materiální zabezpečení veškeré činnosti. Záměrnost aúčinnost těchto oblastí, i jejich návaznost na oblasti předešlé, jsou ovšem zcela závislé na ideových koncepcích, řídícíčinnosti, výzkumné činnosti atp. Na tvorbě systému životních hodnot se tak tělesná kultura podílí jako celek, jakofungující systém, který je vázán na systémy vyššího řádu. Její podíl tedy nemůže být výsledkem náhody, intuice příp.individuálního působení jednotlivců, ale musí být výsledkem komplexního přístupu, respektujícího všechny existujícívazby.

Pokuste se vyjádřit negativní stránky procesu ovlivňování mladých sportovců prostřednictvím tělesné kultury – např. vevrcholovém sportu. Změny v hodnotové orientaci mladých lidí.

1.4 2.4 Podíl tělesné kultury na tvorbě a kvalitě sociálních vztahů

Člověk jako bytost společenská se vyvíjí a realizuje ve společenských vztazích. Termín "vztah", vyjadřující souvislostrůzných jevů nebo částí určitého celku, je podmíněn jednotou světa. Vztahy mezi předměty a jevy jsou reálné jakopředměty a jevy samotné. Z toho vyplývá důležitý fakt, že "...existence každé věci, její specifické zvláštnosti avlastnosti i její vývoj závisí na veškerém souhrnu jejích vztahů k ostatním věcem objektivního světa" (Kolektiv, 1976, s.527). Vývoj jevu podmiňuje změnu jeho vztahu k ostatním jevům a naopak, změny vztahů mohou způsobit změnujevu. Společenské vztahy jsou vyjádřením vztahů mezi lidmi, vznikajících v procesu jejich společenské, materiální aduchovní činnosti.

V realizaci společenských vztahů se odrážejí osobnostní předpoklady člověka, jeho výchova, hierarchie hodnot atp. Ztohoto hlediska je také třeba hodnotit vlastní podíl tělesné kultury na tvorbě a kvalitě sociálních vztahů. Je výsledkemvztahů výše popsaných a výrazem socializačních a kultivačních funkcí tělesné kultury. Jestliže tělesná kultura kladněovlivňuje člověka po stránce fyzické, psychické i sociální, potom je uváděný podíl na tvorbě a kvalitě sociálních vztahůvýrazem jejích funkcí sociálních. Ty v sobě přitom zahrnují stránku fyzickou a psychickou. V tom smyslu tedy působenítělesné kultury v oblasti sociální představuje nejvyšší, výslednou úroveň. Výrazem vztahu tělesná kultura - jedinecjsou, ve shodě s chápáním člověka jako bytosti společenské, jeho sociální projevy jako výslednice fyzických,psychických a sociálních předpokladů, orientovaných socializačními a kultivačními procesy tělesné kultury. Tak svýmispecifickými prostředky přispívá k úrovni funkcí člověka, realizovaných v jednotlivých společenských vztazích. Konkrétnímožnosti vyplývají z vlastního obsahu tělesné kultury a jeho uplatnění.

29.1.2014 Kapitola


Myslíte si, že oblast tělesné kultury může přispět na zlepšení resp. vytváření pozitivních rodinných vztahů?

1.4.1 Shrnutí

základní druhy lidské motorikypůsobení celé oblasti TK na rozvoj individuapodíl TK na zkvalitňování činností ve všech sférách životapodíl TK na tvorbě osobnosti člověkapodíl TK na vytváření systému životních hodnotpodíl TK na tvorbě sociálních vztahů

1.4.2 Klíčová slova

Lokomoce, dorozumívací a výrazová motorika, běžná životní motorika, osobnost

1.4.3 Požadované znalosti

Měli byste být schopni vyjmenovat a charakterizovat základní druhy lidské motoriky, obhájit význam působení celéoblasti TK na rozvoj individua (tj. na zkvalitňování činností ve všech sférách života, na tvorbě osobnosti člověka, navytváření systému životních hodnot, na tvorbě sociálních vztahů).

1.4.4 Literatura

Antropomotorika (Čelikovský, S.)

Malý encyklopedický slovník (Kolektiv)

Tělesná kultura jako sociokulturní systém(Hodaň, B.)

Testy ke kapitole

29.1.2014 Kapitola


1.1 Studijní cíle


Charakterizovat pojem kultura

Vyjmenovat a porozumět charakteristickým znakům kulturyRozlišovat mezi materiální a duchovní kulturouPorozumět pojmu masová kultura

Charakterizovat pojem tělesná kultura

Zaujmout stanovisko k historickému vnímání pojmu tělesná kulturaFormulovat obsah tělesné kulturyPochopit význam tělesné kultury v procesu tvorby hodnotDefinovat pojem tělesná kultura

3. Chápat postavení tělesné kultury jako součást kultury obecné

Chápat podstatu tělesné kultury.Rozumět významu hodnot a tvorby norem v tělesné kultuře.

1.2 Požadované vstupní znalosti

Pokud jste plně nepochopili význam tělesné kultury v rozvoji a regeneraci jedince i společnosti (viz. minulá kapitola),pak ani nezačínejte studovat a vraťte se o kapitolu zpět.

1.3 Termín pro splnění korespondenčního úkolu: viz SYLABUS disciplíny

1.4 Maximální počet distančních kreditových bodů: 30

Věřím, že splněním úkolů z předchozích kapitol a krátký, několikadenní odpočinek od TTK vás příjemně naladil prodalší pokračování. Neleňte a dejte se do díla. V této kapitole se zaměříme na logické zdůvodnění „našíoblasti“(vycházejme z předpokladu, že ještě není zaveden pojem tělesná kultura - dále TK) jako součásti kultury (vesmyslu obecné kultury). Důležité bude i pochopení základní podstaty tělesné kultury v životě člověka resp. společnosti.

Samotné spojení slov - tělesná kultura - navozuje úvahy o tom, jaký je její vztah ke kultuře, jak se na ní podílí, jakzkulturňuje život člověka atp. Mají-li tyto i podobné úvahy dojít k očekávanému cíli, je nutno dostat se do podstatyproblému a nejprve hledat odpověď na to, co je kultura vůbec. Jedině tak je možno získat solidní základ pro dalšíorientaci a vyvozovat všechny nutné vztahy.


3. Tělesná kultura jako sociokulturní sytém (RNDr.Svatopluk Horák)

Obsah kapitoly

Text kapitoly

29.1.2014 Kapitola


1.5 3. 1 Kultura

Pod pojmem kultura si lidé nejčastěji představují jednotlivé oblasti umění, aniž by uvažovali o tom, že tento pojemproniká do celého našeho života mnohem všestranněji, než by to bylo prostřednictvím umění vůbec možné. Kulturutedy nejde nahrazovat pojmem umění a naopak, poněvadž má v celém našem životě mnohem širší a hlubší obsah..

Samotný pojem kultura má svůj původ v latinském slově "cultura", což představovalo zušlechtění, vzdělání, příp.pěstování. Historickým vývojem lidské společnosti ovšem dostalo toto úzké zaměření nesrovnatelně širší obsah.

Kultura v dnešním pojetí je velmi všestranně působícím jevem, který proniká prakticky do všech oblastí našeho života.Je tedy jevem společenským. Žádným způsobem nelze kulturu oddělit od společnosti. Její úroveň i funkce je závislá navšech společenských změnách, s nimiž se sama mění. Odpovídá tedy všem ekonomickým, politickým, společenským ajiným změnám, které ve vývoji společnosti registrujeme.

Z uvedeného vzájemného vztahu ovšem vyplývá fakt, že výklad kultury bude různý, závislý na výkladu celé společnosti.Proto také nacházíme různé definice kultury odpovídající filozofické orientaci jejich autorů.

Smyslem následujícího textu je vytvořit si určitá teoretická východiska pro správné vnímání pojmu kultura vnejobecnějším slova smyslu.

Již Karel Marx (oprostěme se od jeho role v historii a jeho dopadu na naši společnost) charakterizoval kulturu jakosouhrn materiálních a duchovních hodnot vytvořených lidmi v procesu historického vývoje. Toto vyjádření však nelzechápat staticky jako vnímání určité sumy hodnot nezávislých na společenském vývoji, ale dynamicky, tedy jakovýsledek konkrétní činnosti v určité etapě společenského vývoje i jako součást nepřetržitého procesu, který na násvšestranně působí a ztvárňuje nás.

Vytvořené hodnoty jsou tedy výsledkem činností lidí, která vyplývá z jejich chování. A podle MERILLA, F. (1962), je takékultura chování, kterému se lidé učí a které je výsledkem jejich vzájemné činnosti.

J.L.Fischer (první rektor Univerzity Palackého po jejím znovuobnovení) charakterizoval ve svém filozofickém díle kulturujako souhrn výsledků lidské činnosti dosažených v historickém vývoji. Kulturu tedy nechápal pouze jako dosažené areprodukované hodnoty, ale také jako uznávané způsoby a metody jednání a chování, jež jsou objektizovány,přijímány a předávány jiným sociálním skupinám a jiným generacím.

Pro kulturu je typická skutečnost, že ji lze charakterizovat čtyřmi základními skupinami znaků (CIKLER, J., 1970 aj.):

1. je superorganizací, zahrnující společenské elementy - kultura se řídí a vzniká často bez cílených zásahůspolečnosti, je nade vším,

2. je historická, zahrnující ideje, modely a hodnoty,3. je produktem jednání a chování společnosti4. je vyjádřitelná v symbolech

Ještě jednou si přečtěte charakteristické znaky kultury a pokuste se na libovolném jevu tyto znaky odhalit a tímzdůvodnit, že tento jev je jevem kulturním (například škola).

Zcela specifickou vlastností kultury je její vyjadřitelnost v symbolech. Samotný symbol přitom považujeme zazobecňující prvek lidského myšlení, kterým vyjadřujeme různé hodnoty individuálního a společenského života.Symbolem je zajišťována vlastní tvorba kultury - může jím být slovo, melodie, obraz, chování, vzhled prostředí, aletaké cvik, hra atp.

Pokuste se v „naší“ oblasti odhalit několik symbolů a zamyslete se nad jejich významem.

Z faktu, že kultura je "... souhrnem materiálních a duchovních hodnot..." vyplývá, že ji můžeme rozdělit na kulturumateriální a kulturu duchovní.

29.1.2014 Kapitola


a) Kultura materiální

Do kultury materiální zahrnujeme všechno to, čím jsme schopni uspokojit materiální potřeby člověka. Celou sumutěchto potřeb můžeme rozdělit do různých skupin:

pracovní prostředky (nástroje, výrobní technika),předměty denní potřeby (obydlí, oděv),komunikační prostředky atp., ale ipracovní vztahy lidí,profesionální dovednosti,společenské poměry atp.

Pokuste se u každé z výše uvedených skupin najít odpovídající příklad z oblasti tělesné kultury.

Dá se tedy říci, že do materiální kultury zahrnujeme všechno, co vytváří materiální základ, nezbytné podmínky životaspolečnosti. Z těchto důvodů také někdy bývá oblast materiální kultury označována termínem civilizace.

b) Kultura duchovní

Do oblasti duchovní kultury zařazujeme to, co obohacuje a pozvedá život člověka, co uspokojuje jeho duchovnípotřeby. Jsou to:

hodnoty umělecké (díla literární, hudební, výtvarná...),vědecké poznatky,právní ustanovení,etické normy atp., ale i veškerá činnost, která k vytvoření těchto hodnot směřuje, tedy výchova a vzdělání.

Odhalíte i zde několik příkladů z „naší“ oblasti?

Celá oblast duchovní kultury je tedy součástí společenského vědomí.

Jestliže rozdělujeme kulturu na uvedené dvě oblasti, neznamená to, že jsou od sebe naprosto odděleny, resp. že jsouna sobě nezávislé. Naopak je nutno zdůraznit, že se navzájem prolínají, jedna druhou podmiňuje a působí ve svémkonečném propojení.

Díky této vzájemné podmíněnosti materiální a duchovní kultury lze říci, že v procesu fylogenetického a ontogenetickéhovývoje se člověk stává člověkem tím více, čím uvědoměleji zachází s prvky materiální kultury a čím více si osvojujeprvky kultury duchovní.

Obecný pojem kultura je tedy pojmem komplexním, zahrnujícím jak jevy z oblasti materiální, tak jevy z oblastiduchovní.

Je naprosto neúnosné, jestliže pojem kultura zužujeme pouze na oblast kultury duchovní, příp. na její specifickouoblast, kterou představuje umělecká tvorba (literatura, hudba, výtvarnictví). Jakákoliv podobná redukce kultury vede kmylnému chápání skutečnosti, tedy i ke vzniku různých nesprávných teorií.

Z komplexně pojatého pojmu kultura potom logicky vyplývá i pojem "kulturní člověk". V obvyklé zúžené podobě je točlověk, který se aktívně nebo pasívně podílí na určitém druhu umění. V souladu s pojmem kultura musíme však úroveňkulturnosti člověka posuzovat zcela jinak. Pojem kulturní člověk vyjadřuje jeho všestrannou úroveň, projevující senejen v určitém způsobu participace na umění (viz výše), ale i v dosahované úrovni své pracovní činnosti, v úrovnibydlení, odívání, chování, vzdělání, pohybovém výrazu, hygieně atp. Tedy v celém způsobu života.

Věřím, že již začínáte vnímat pojem kultura v nejširší podobě. Umění je pouze součástí kultury a ne tak, jak to vnímají

29.1.2014 Kapitola


odpovědní redaktoři některých našich deníků. Např.: v nadpisech se objevuje „ZRÁVY Z KULTURY A ZE SPORTU“.

V naplnění pojmu kulturní člověk je konkretizována již zmíněná "uvědomělost zacházení s prvky materiální kultury aosvojování prvků kultury duchovní". Pojem kulturní člověk je tedy vyjádřením vysoké všetranné hodnoty člověka. Tanení závislá na profesi nebo původu, ale na lidských hodnotách člověka a z nich vyplývajícího vlastního přístupu kživotu.

Jestliže je kultura jevem společenským, zákonitě potom podléhá všem změnám, ke kterým ve společnosti dochází.Charakteristickým rysem průmyslové společnosti je vznik masové společnosti. S jejím vznikem se setkáváme i s novýmpojmem masová kultura. Tento pojem má vyjádřit souvislost kultury s masou publika, za kterou je považováno volnéseskupení lidí, kteří mají stejné, nebo velmi blízké zájmy, znalosti atp., jež jsou vyjádřeny nejen stejnými potřebami,ale i stejnými nebo velmi blízkými kategoriemi hodnot. V průmyslové společnosti se masová kultura stává vládnoucíformou symbolické kultury. Při všech jejích kladných efektech, vyplývajících z postupného zkulturňování nejširších mas,dochází k nebezpečným negativním tendencím spotřebitelského charakteru, k nebezpečí redukce kultury na spotřebníprodukt. Tyto negativní tendence vyplývají z některých projevujících se rysů masové kultury:

a. pasivní podřizování se podnětům přicházejícím zvnějšku,b. vyhýbání se jakémukoliv intelektuálnímu úsilí,c. záliba v povrchních a křiklavých efektech.

Ihned uveďte konkrétní příklady výše jmenovaných základních rysů masové kultury.

Uplatňováním těchto tendencí vzniká nebezpečí redukce kultury na pohodlné konzumování čehokoliv nenáročného,povrchního, komerčního, což odporuje všem základním principům kultury a kulturnosti.

Ze širokého pojetí kultury vyplývá, že se skládá z jednotlivých specifických oblastí, které jsou také označovány jakosubkultury.

Dokázali byste vyjmenovat některé tyto specifické oblasti.

Jejich množství a rozsah odpovídá výše uvedenému dělení na materiální a duchovní kulturu. Můžeme tedy hovořit okultuře bydlení, odívání, o kultuře práce, o umění atp., ale i o tělesné kultuře. (Blíže o kultuře viz teorie kultury,sociologie kultury.)

1.6 3. 2 Tělesná kultura

Formulace pojmu tělesná kultura i samotné jeho používání nebylo po dlouhá léta zcela jasné. Docházelo k prolínání,resp. suplování pojmů tělesná kultura, tělesná výchova, tělesné cvičení, sport atp. Teprve v průběhu posledních třicetilet je tento pojem upřesněn ve smyslu nadřazenosti k ostatním pojmům, ale stále zůstal (a mnohdy ještě zůstává)problém jeho rozsahu. Tento problém vyvstane zcela jasně, uvedeme-li srovnání některých formulovaných definicí acharakteristik. Jako příklad uvádíme:

"Současně s vývojem hmotné a duchovní složky kultury se vyvíjela i tělesná kultura, která představuje úroveňpoznatků, činností a zvyklostí, souvisejících s pěstováním těla a péčí o tělesný rozvoj člověka. Podle výzkumu života akultury v jednotlivých vývojových etapách lidské společnosti se tělesná kultura projevovala již v raném stadiuspolečnosti a proto právem patří k projevům kultury člověka vůbec. Zatímco podstatu hmotné kultury tvoří procespůsobení člověka na přírodu, podstatu duchovní kultury odraz tohoto působení na duchovní rozvoj člověka a podstatutělesné kultury přizpůsobování tělesného rozvoje lidí oběma předcházejícím procesům. Formy tělesné kultury, i kdyžjejich rozvoj nebyl ve všech etapách vývoje rovnoměrný, nepřestaly existovat v žádné z nich, neboť jsou trvalou apodstatnou složkou existence každé společnosti." (LIBENSKÝ, J., 1963, 64, str. 369.)

Staršídefinice

Definice, rozšířená do určité vývojové charakteristiky, poukazuje na vztahy mezi kulturou a tělesnou kulturou. Obsahpojmu je přitom zaměřen výhradně na fyzickou stránku člověka.

29.1.2014 Kapitola


Podobný charakter má konstatování, že "... z rozsahu pojmu tělesná kultura vyplývá, že tělesná kultura je nejširší anejobecnější pojem, který v sobě zahrnuje všechny formy pěstování těla a tělesného rozvoje člověka". (LIBENSKÝ, J.:1966, str.43).

O obsahu pojmu tělesná kultura a jeho vztahu ke kultuře vůbec hovoří i následující definice: "Tělesná kultura jespolečenský jev a je součástí kultury celé společnosti, je výslednicí všech složek působících na fyzickou úroveň lidíurčité konkrétní společnosti. Svým rozsahem tělesná kultura jako pojem je nejobecnější pojem a zahrnuje v sobě dalšípojmy jako tělesná výchova, tělesná cvičení atp. (CIKLER, J., 1970, str.182).

Pokus o bližší konkretizaci obsahu pojmu tělesná kultura přináší další definice:

"Tělesná kultura jako součást kultury je souhrn a tvorba hodnot v oblasti tělesné výchovy, sportovní výkonnosti,pohybového umění, hygieny, pohybové rekreace, upevňování zdraví a péče o lidské tělo". (FIALA, V. 1975, str. 378).

Srovnáme-li těchto několik náhodně vybraných příkladů, vidíme, že všemi je tělesná kultura považována za součástkultury a je neoddělitelně spjata s vývojem celé společnosti.

Tato část podobných definicí a charakteristik je zcela oprávněná, poněvadž analýza vývoje společnosti a tělesnékultury nám tuto spjatost zcela jednoznačně potvrzuje.

Z tohoto důvodu také všichni autoři, kteří se problémem tělesné kultury zabývají, se shodují v názoru, že tělesnákultura je částí kultury a celého kulturního dědictví každého národa. V tom smyslu je společenským jevem a jakotaková je od společnosti a jejího vývoje neoddělitelná.

Jiné stanovisko však již musíme zaujmout k obsahové stránce podobných definicí a charakteristik. Vidíme totiž, že sivšímají pouze fyzického rozvoje člověka, což vzhledem ke skutečnému obsahu tělesné kultury představuje určitouredukci.

Tak např. již DEMEL, M. (1970) konstatuje, že tělesná kultura je neustále se rozvíjejícím jevem, v němž se odrážejíbezprostřední potřeby života, bezprostřední tvořivost jako výsledek osobních i mnohostranných a ještěneskoordinovaných potřeb miliónů lidí.

Zcela se shodujeme s názorem TYSZKY, A. (1973), že výklad tělesné kultury zaměřený výhradně na zvyšování tělesnézdatnosti a upevnění zdraví je zcela jednostranný a neodpovídající skutečnosti, poněvadž se opírá pouze o biologickézákonitosti homeostatické rovnováhy.

Mnohem širší a mnohostrannější pojetí vyplývá z jeho konstatování, že:"Tělesná kultura je subsystémem kultury, jesložkou životního způsobu člověka, její podstatné součásti jsou zároveň složkami dalších systémů - výchovněvzdělávacího, rekreačního, režimu práce a odpočinku, systému zájmových aktivit a kulturní tvořivosti, i systémuzdravotní péče a branné připravenosti. Jádrem tělesné kultury je tvorba hodnot v oblasti tělesného zdokonalováníčlověka, cílevědomé využívání tělovýchovných aktivit k všestrannému rozvoji osobnosti člověka, k uspokojování arozvíjení jeho společenských a individuálních potřeb" (TYSZKA, A. 1973, str. 9).

Tento názor vychází z faktu, že "tělesná kultura je složitý, bohatě strukturovaný jev, vstupující do mnohostrannýchvztahů s jednotlivými součástmi kultury a celým životem člověka a společnosti" (ŠPRYNAR, Z. 1978, str. 8).

Uvedené rozpory mezi srovnávanými charakteristikami a definicemi jsou zcela logické, poněvadž odpovídají danémustupni poznání.

Vyjmenujte české teoretiky, kteří se podíleli na zpřesnění charakteristiky pojmu tělesná kultura.

Abychom mohli pojem tělesná kultura zpřesnit, je nutno si položit otázku, co všechno je vlastně jeho obsahem. Než sipřečtete další text, tak se zamyslete nad tím, co byste pod pojem tělesná kultura všechno zařadili.

29.1.2014 Kapitola


Co je obsahem tělesné kultury?

Odpověď na tuto otázku najdeme, když si uvědomíme, ve kterých sférách a na jakých úrovních tělesná kultura doživota člověka a společnosti zasahuje.

Z provedené analýzy nám vyplynou oblasti tělesné kultury, tvořící její celkový obsah:

a. Úroveň realizace tělocvičné aktivity a jejích jednotlivých druhů - tělesné výchovy, sportu a tělocvičné rekreace,ale i pohybového umění, péče o tělo v širším slova smyslu, regenerace atp.

b. Množství tělocvičné aktivity a péče o tělo zastoupené v každodenním životě a její podíl na socializaci člověka, najeho všestranném rozvoji tělesném, duševním a sociálním.

c. Úroveň zkulturnění života jedince i společnosti, projevující se v oblasti tělesné, duševní a sociální úrovně,pracovního i společenského života, pracovního i životního prostředí, využívání volného času a celkovéhoživotního způsobu.

d. Úroveň výsledků dosažených v oblasti tělesné výchovy, sportu a tělocvičné rekreace.e. Úroveň zařízení určených k realizaci jednotlivých druhů tělocvičné aktivity.f. Úroveň profesionálních i dobrovolných kádrů, vzdělání, vzdělávacích, zdravotních a vědeckých institucí, majících

návaznost na realizaci tělocvičné aktivity.g. Množství a úroveň vědeckých poznatků v těch disciplínách, které objasňují vliv tělocvičné aktivity na všestranný

rozvoj jedince a společnosti.h. Úroveň organizačních a zákonodárných opatření, týkajících se všech druhů tělesné kultury a jejich pronikání do

každodenního života člověka.i. Úroveň všech druhů umělecké tvorby týkajících se tělocvičné aktivity a jejího rozvoje.j. Úroveň popularizace a propagace tělesné kultury a jejích jednotlivých oblastí.

Pokuste se zamyslet nad každou obsahovou složkou a pokuste se ji vysvětlit svým potencionálním žákům. Tak, abyvám rozuměli.

Uvedené činnosti tedy představují velké množství navzájem na sebe navazujících oblastí, z nichž řídící roli sehráváoblast tělocvičné aktivity. Jednotlivé oblasti nejsou od sebe navzájem odděleny, ale jedna druhou podmiňuje, jedna dodruhé vrůstá. Tedy ani uvedené seřazení jednotlivých oblastí nepředstavuje vertikální strukturu, až na řídící funkcitělocvičné aktivity.

Všechny tyto činnosti jsou uskutečňovány proto, aby uspokojovaly nezbytné potřeby člověka. Rozdělujeme je na:

1. potřeby biologické,

2. potřeby sociální.

Potřeby biologické i sociální, odrážející se v tělesné kultuře, jsou uspokojovány specifickými prostředky, kteréreprezentují tělesná cvičení. Potřeby v oblasti tělesné kultury jsou podle KOHOUTKA, K. (1977) součástí specifickýchlidských potřeb, které jsou produktem sociálním, se silným biologickým podtextem. S rostoucím věkem se přitomstávají dominantními potřeby sociální, poněvadž biologické potřeby bývají neuvědomělé.

Jednotlivé uskutečňované činnosti vyúsťují do tvorby hodnot, které lze rozdělit na:

Historicky vytvořené hodnoty (vědecké poznatky, materiálně technická základna, organizační a technickázákladna, prostředky a úroveň metod tělovýchovného procesu, umělecké produkty, komunikační prostředky,úroveň tělesné zdatnosti a výkonnosti občanů, úroveň sportovních rekordů, objem volného času a možností proaktivní odpočinek).Instrumentální hodnoty (v oblasti kultivace osobnosti, v oblasti způsobu života, v oblasti formování životníhoprostředí, v oblasti mezinárodních styků, v oblasti pracovní a branné připravenosti občanů, specifickétělovýchovné hodnoty - rozvoj pohybových činností, zdokonalování tréninkového procesu, zvyšování vrcholnésportovní výkonnosti, řízení tělovýchovného hnutí, příprava kádrů, výstavba a výroba, rozšiřování vědeckýchpoznatků, rozvíjení umělecké tvorby, propagační práce).

29.1.2014 Kapitola


Cílové hodnoty (tělesné a jeho prostřednictvím i psychické a sociální zdokonalování v rámci všestrannéhorozvoje osobnosti v rozsahu celé společnosti).

Uvědomte si, že většina lidí je orientována na instrumentální hodnoty – Př. Chodí si zaběhat, svézt se na kole či lyžíchkvůli pocitu z vlastního běhu popř. jízdy a ne proto, že chtějí zvítězit nebo dosáhnout nejlepšího času (toto jsou lidé,kteří jsou orientováni cílově). Tady spatřuji zásadní chybu, které se dopouštíme ve vlastním vyučovacím procesuv Tělesné výchově. Vycházíme z předpokladu, že všechny děti (žáci) rády soutěží a proto často soutěže do procesuzařazujeme. Ale POZOR vyhrává vždy pouze jeden (často vždy stejný) a zbývající nevyhrávají (tedy prohrávají).Logicky se cílová orientace vytrácí.

Všechny uvedené kategorie hodnot představují vlastně postupné cíle, ke kterým je veškerá naše činnost orientována.Každá činnost tedy musí mít příslušnou hodnotovou orientaci, musí být vykonávána s určitým konkrétním záměrem,jinak se stává "činností pro činnost".

Všech uvedených hodnot je dosahováno v určitých vztazích a jednotlivé vztahy jsou také dosaženými hodnotamipříslušně upravovány. Projevují se v těchto úrovních:

1. vztah člověka k přírodě,2. vztah člověka ke společnosti,3. vztah tělesné kultury k jednotlivým oblastem společenského života,4. specifické vztahy uvnitř existujícího systému tělesné kultury.

Jedině adekvátně fungující vztahy mohou zabezpečit očekávaný dopad dosažených hodnot.

Jednotlivé vztahy jsou usměrňovány normami, které z našeho hlediska můžeme rozdělit na:

1. celospolečenské normy (obecně platné),2. normy tělesné kultury (specifické, navazující na celospolečenské, ale platné pouze pro oblast tělesné kultury).

(Blíže o hodnotách viz axiologické problémy tělesné kultury).

Celá popsaná struktura tělesné kultury určená potřebami, činnostmi, hodnotami, vztahy a normami tak ukazuje nazcela zřejmou vzájemnou závislost tělesné kultury a společnosti. Tato závislost, která se i historicky potvrzuje, máspirálovitý charakter - úroveň tělesné kultury spoluovlivňuje danou úroveň společnosti, úroveň společnosti podmiňujeúroveň tělesné kultury (viz obr. 1).

Obrázek 1

Vztah úrovně tělesné kultury a společnosti

Ze znázorněného vývojového trendu potom vyplývá vzájemná podmíněnost tělesné kultury a struktury ostatních oblastí

29.1.2014 Kapitola


společenského života. Schématicky ji lze vyjádřit asi takto (viz obr. 2)

Obrázek 2

Proces tvorby hodnot (uspokojování potřeb) v tělesné kultuře i ve společnosti

Pokuste se vyjádřit a na konkrétním příkladě vysvětlit vzájemné ovlivňování norem společenských a norem v oblastitělesné kultury.

Z rozsahu celé struktury tělesné kultury, z obsahu jejích jednotlivých oblastí zcela zaměřených na zvyšování úrovněčlověka jako základní jednotky společnosti a společenských vztahů, vyplývá následující charakteristika tělesné kultury:

Teď si běžte dát kafe ať se můžete soustředit, protože následující definice za to stojí. Očekávám, že se ji naučíte jakokdyž bičem mrská.

"Tělesná kultura je sociokulturní systém, který jako výsledek činností, tvorby hodnot, vztahů a norem zabezpečujespecifickými tělocvičnými prostředky uspokojování zvláštních biologických a sociálních potřeb člověka v oblasti fyzickéhoa z něj vyplývajícího psychického a sociálního rozvoje s cílem jeho socializace a kultivace. Je součástí kultury akulturního dědictví každého národa. Objektem jejího působení je kulturní a společenský člověk jako plnohodnotný členspolečnosti".

A ne pouze naučit, ale i porozumět. U zkoušky si to prověřím. Nevyhrožuji, pouze upozorňuji.

Zamyslete se nad těmito otázkami:

29.1.2014 Kapitola


jak rozumíte tomu, že TK je sociokulturní systémco je míněno těmi specifickými prostředkyco je hlavním cílem tělesné kulturyjaký je rozdíl mezi pojmy socializace a kultivace

Tělesná kultura je tak spjata s danou společností, že její úroveň ve velké míře vyjadřuje úroveň celé společnosti. Tovšak pouze za předpokladu, že chápeme tělesnou kulturu v celém jejím rozsahu, bez redukce na určitou její část. Vícenež pro člověka je pro celou společnost totiž důležité, že člověk na vysokém stupni tělesné kultury nemusí být ještěsportovec, stejně tak jako sportovec nemusí být vždy na vysokém stupni tělesné kultury.

Z objasňování pojmu tělesná kultura vyplývá fakt, že je společenským subsystémem, který funguje v naprostémsouladu s celým systémem společenským. Jakákoliv porucha ve funkci systému společenského se nutně projeví vefunkci systému tělesné kultury.

1.7 3. 3 Vztah kultury a tělesné kultury

Konstatovali jsme, že tělesná kultura je součástí kultury obecné. Chceme-li však toto konstatování prokázat, je nutnénajít skutečně existující vztahy mezi kulturou a tělesnou kulturou.

Ty se dají vyvozovat již ze samotné charakteristiky tělesné kultury a jejího srovnání s definicí kultury. V obou případechpřitom narážíme na dosahované hodnoty.

Co si pod pojmem hodnota vlastně představujeme?

Nejčastěji bývá pojem hodnota vykládán z pozice ekonomické. V tom případě představuje "... společensky nutnémnožství práce zpředmětněné ve zboží, projevující se prostřednictvím ceny" (KOLEKTIV, 1972, str. 392). Zboží přitommá i svoji hodnotu užitou, za kterou je pokládána "...užitečnost věcí, její vlastnosti, jimiž může uspokojovat nějakoupotřebu člověka" (tamtéž). Zde již je pojem hodnota dáván do souvislosti s potřebou a blíží se tedy konstatování, žehodnota je "...to, co odpovídá nějaké potřebě" (tamtéž).

Vyjádřením vztahu hodnoty a potřeby se ovšem dostáváme do oblasti filozofické. Lze říci, že filozofie považuje hodnotuza objektivně existující určitost. Filozofický spor o její podstatu je přitom tak starý jako filozofie sama. Poněvadžproblémy axiologické jsou problémy filozofickými, není zde příležitost pro jejich řešení. Můžeme říci, že "hodnoty plní vživotě člověka úlohu orientačních bodů v předmětné a sociální realitě, označující různé praktické vztahy člověka kokolnímu světu" (KOLEKTIV, 1976, str. 415). V duchu této skutečnosti je např. za hodnotu pokládána "...sociální,umělecká, morální a jiná úroveň, kterou jedinec sám u sebe i u jiných pozoruje" (CATTELL, R. B., 1965, str. 264),příp. "...kulturně ceněná preference nějaké věci nebo věcí, lidí, institucí, nebo nějakého druhu chování" (KERLINGER, F.N., 1972, str. 476).

Co si představujeme pod pojmem axiologie?

Pojem hodnoty je historicky podmíněn, mění se ve vztahu ke společnosti. Hierarchie hodnot tedy má svoji strukturu,která se mění s vývojem společenských vztahů. Je sice pravda, že vnější hodnoty jsou zjevné jako určité vlastnosti věcinebo jevu, ale mohou vyplývat pouze z toho, že daný objekt se stal nositelem určitých společenských vztahů. Hodnotaje tedy objektivně existující, historická a sociálně podmíněná kategorie.

Členění hodnot je závislé na přijatých kritériích. Tak mohou existovat např.:

základní životní hodnoty (souhrn hodnot souvisejících s prací, životním stylem, hospodářskou, sociální apolitickou situací, sám život, zdraví, rodinné štěstí, uznání, zajímavá práce...),technické a ekonomické hodnoty (zvěcnění praktické činnosti lidí, svět jejich instrumentálních a užitnýchvýznamů),politické, právní, etické, náboženské, filozofické.... hodnoty (způsoby hodnocení jevů společenského života ve

29.1.2014 Kapitola


spojitosti s jejich materiálními i ideálními stránkami),kulturní hodnoty (projevy celkové humanizace a kultivace lidských potřeb),poznávací, estetické... hodnoty (způsoby hodnocení tvůrčí vědecké a umělecké činnosti),sociální hodnoty (odraz sociálních potřeb člověka jako společenské bytosti),výkonové hodnoty (zvláštní druh sociálních hodnot odrážejících vnitřní potřebu lidí, seberozvíjení,sebekultivace),osobní hodnoty(přejímané ze společenských, přivlastňované a přizpůsobené specifickým individuálnímpotřebám, nebo nově vytvořené).

V procesu zprostředkovávání a přijímání hodnot plní významnou úlohu instituce i mechanismy sociální kontroly avýchova.

Na vytváření hodnot se podílí i tělesná kultura. Jsou to hodnoty odpovídající specifickým biologickým i sociálnímpotřebám, jsou tedy dosažitelné pouze v procesu tělesné kultury. Z jejich množství můžeme např. uvést:

tělesná zdatnost, tělesná výkonnost, zdraví, pohybová dovednost, pohybové schopnosti, sportovní výkon..., aletaképřesnost, cílevědomost, zodpovědnost, úroveň vědeckých poznatků týkajících se tělesné kultury, úroveňumělecké tvorby týkající se tělesné kultury, estetický pohyb...

Dosahovaných hodnot je pochopitelně velké množství a není našim úkolem je všechny vyjmenovat. Již pohled nauvedené příklady nám ukazuje, že je můžeme rozdělit v podstatě do dvou skupin - první odpovídá hodnotám kulturyhmotné, druhá odpovídá hodnotám kultury duchovní. Některé z dosahovaných hodnot lze zařadit do obou skupin (vizobr 5).

A právě tento úzký vztah všech uváděných hodnot nám dokazuje, že tělesná kultura je součástí kultury, že přispívá kezvyšování její úrovně. To potom znamená, že jakýkoliv pokus o oddělení tělesné kultury od socializace a kultivacečlověka je redukcí těchto procesů. A jakákoliv redukce znamená nežádoucí omezování všestrannosti, vyúsťujícímnohdy až do jednostrannosti.

Pokuste se zamyslet nad tendencemi oddělování tělesné kultury od socializace a kultivace člověka. Ukažte nakonkrétním příkladě redukce těchto procesů ve školní tělesné výchově. Stručně – maximálně 10 řádků.

Tento fakt se potom nutně odráží i v dříve uvedeném pojmu kulturní člověk. I v jeho úrovni se tedy projevují hodnotydosahované tělesnou kulturou, které jsou pozorovatelné v jeho pohybu, chování, vlastnostech ... a v celkovém životnímstylu.

Jak z celého předcházejícího textu vyplynulo, je kultura oblastí velmi rozsáhlou, přerůstající na různých úrovních vpodstatě celý náš život. Tento rozsah je tak velký, že nutně vedl k rozpadu na řadu dílčích, relativně samostatných sférse svými vlastními znaky, institucemi, zákony, předpisy... Vydělují se jednotlivé subkultury - umění, kultura bydlení,věda, kultura prostředí... tělesná kultura.

Jestliže je tedy na jedné straně tělesná kultura součástí kultury, je také na druhé straně svébytným objektivněexistujícím jevem s vlastními existujícími rysy a procesy. V tomto smyslu je tělesná kultura subkulturou. Jakosubkultura má své vlastní institucionální znaky, formuje se a realizuje ve vlastních organizacích, má svoje vlastníkádry, nařízení, zákony, jako jev je rozdílně společensky prožívána různými společenskými skupinami (činnostprofesionální, dobrovolná, sportovní, rekreační...) atp.

Obr. 1 Tělesná kultura jako součást kultury

29.1.2014 Kapitola


Jako subkultura je tělesná kultura systémem (sociálním, politickým, ekonomickým a technickým) se svou vlastní vnitřnístrukturou.

1.8 3. 4 Podstata tělesné kultury

Vyjádření podstaty tělesné kultury musíme hledat v odpovědi na otázku "...co je smyslem tělesné kultury, jaké mámožnosti, jakou funkci a místo v životě člověka, v kultuře, ekonomice a v celém společenském systému. Druhý pól pakpředstavují otázky jak, jakými cestami a prostředky a za jakých podmínek naplnit tuto funkci tělesné kultury, zajistitoptimální fungování systému tělesné kultury v daných podmínkách a k daných cílům" (ŠPRYNAR, Z., 1978, str. 9).

Odpověď na tuto otázku je ovšem značně složitá a je nutno ji hledat v závislosti na fylogenetickém i ontogenetickémvývoji nejen člověka jako individua, ale celé společnosti, i ve vývojových vztazích člověka a společnosti.

Člověk jako bytost původně přírodní se v procesu svého vývoje vymanil za závislosti na přírodě, postupně si vytvářelsvoje vlastní prostředí a stal se bytostí jednoznačně společenskou. Jeho životním prostředím již není příroda, alespolečnost. Konstatovaný fakt ovšem neosvobozuje člověka od zákonitostí biologických. Tyto základní zákonitosti jsoupostupným zespolečenšťováním člověka velmi často a výrazně narušovány. Vznikají přitom i zákony nové,společenské, které na nejvyšší úrovni život člověka regulují. Tak je tedy život člověka jako bytosti společenskéregulován společenskými zákonitostmi, ale v naprosté závislosti na zákonitostech biologických. Zejména s technickýmrozvojem společnosti se oba tyto druhy zákonitostí dostávají často do zřejmého rozporu. Kdekoliv pak dojde kjakémukoliv narušení pozitivního vztahu, vznikají deformace, které se negativně projevují v životě individua ispolečnosti. Z hlediska nerušeného vývoje jde tedy o optimalizaci působení obou těchto dimenzí, jichž je každý člověkprůsečíkem.

Uvědomíme-li si všechny hodnoty, kterých je tělesnou kulturou dosahováno a které nejsou v žádném jiném procesudosažitelné, potom je zřejmé, že se výrazně podílí na optimalizaci uvedených vztahů. K naplnění tohoto podílu potomslouží specifické prostředky a metody, které jsou vlastní pouze tělesné kultuře. Soubor prostředků a metod tělesnékultury tedy působí jako jakýsi "filtr", který optimalizuje působení biologických a společenských vlivů na člověka (vizobr. 2).

Obr. 2

Funkce tělesné kultury v optimalizaci vztahů biologických a společenských zákonitostí

/P>

29.1.2014 Kapitola


Za podstatu tělesné kultury považujeme záměrné využívání vlastních prostředků a metod k naplnění specifického podíluna optimalizaci vztahů biologických a společenských zákonitostí působících ve vývoji člověka a společnosti.

Myslím, že by bylo velmi užitečné si přečíst výše uvedenou charakteristiku ještě jednou, popř. se ji i naučit. Mohlo byse to někdy hodit.

Z takto formulované podstaty tělesné kultury logicky vyplývají specifické úkoly, které je možno realizovatprostřednictvím vyspělého systému tělesné kultury. Ten by měl zabezpečovat zdroje podnětů stimulujících rozvojlidského organismu a udržujících co nejdokonalejší úroveň jeho činnosti po celý život, harmonizovat režim práce aodpočinku a obnovovat fyzickou, duševní i sociální rovnováhu, přispívat ke zvyšování úrovně pohybové kultury,zdravotní prevence, regenerace a rehabilitace, stimulovat kulturní prožitky i tvorbu a rozvíjet společenské vztahy.

1.9 3. 5 Vztah hodnoty a normy v oblasti tělesné kultury

Optimalizační funkce tělesné kultury je podmíněna uskutečňováním všech jejích teoreticky možných hodnot. Na celémtomto procesu se pochopitelně musí podílet ten, kdo hodnoty zprostředkovává i ten, kdo hodnoty přijímá. Kladný efektje potom závislý na kvalitě zprostředkovatele i příjemce, odpovídajících podmínkách a jasné formulaci příslušnýchnorem. Formulované hodnoty tělesné kultury, včetně jejich hodnocení, jsou výsledkem vzájemných vztahů všechuvedených činitelů. Určitým pevným bodem je v těchto vztazích norma.

Normy jsou vlastně pravidla, předpisy, které něco doporučují, předpisují nebo zakazují. Tak, jako existuje norma vesmyslu matematickém a technickém, jsou i normy charakteru společenského. Norma ve smyslu sociálním je "...určitým pravidlem jednání lidí, které má závazný charakter, bývá obvykle spojena s určitým donucovacím opatřením "(KOLEKTIV, 1972, str. 793). Tyto normy mohou mít charakter norem chování ve společnosti, norem morálních,správních, zvykových, ale i norem estetických atp.

"Předmětem vzniku sociálních norem je potřeba styku a koordinace činnosti a vztahu lidí určitého společenství. Protobývají sociální normy chápány jako pravidla upravující vztahy lidí v jakékoliv oblasti jejich činnosti" (HOHLER, V., 1977,str. 30). Vzhledem ke své funkci - usměrňování, regulování různých procesů - je norma specifickým druhemregulativu. Poněvadž jde o procesy odehrávající se v určitých kulturních podmínkách uvnitř společnosti, je společenskánorma vyjádřením regulativu sociokulturní povahy.

Sociální normy mají dvojí podobu. Jejich nejobvyklejší podobou jsou různé zvyky, ustálené (většinou společnostípřijaté) formy chování, způsoby činnosti atp. Specifickým znakem tohoto druhu norem je, že nemají slovní vyjádření.Převažujícím způsobem předávání těchto norem je napodobování.

Slovně neformulovaná norma ovšem nemusí být vždycky zcela odpovídající objektivně existujícím podmínkám. Jednakmůže být napodobováním zkreslována, jednak může být vzhledem k současnosti zastaralá. Proto z hlediskazáměrného, cílevědomého řízení všech, tedy i společenských procesů, získávají stále více na důležitosti normy smluvněformulované, které jsou vytvářeny s ohledem na dané podmínky a s jasným záměrem dosahování určitých konkrétníchcílů. Tvorba těchto norem, zajišťovaná kompetentními institucemi, má tedy nutně objektivnější charakter než normypředcházející, poněvadž vychází z objektivní analýzy daného stavu a přihlíží k objektivním podmínkám a stanovenýmcílům dalšího rozvoje.

Zamyslete se a pokuste se vyjádřit jakou podobu mají společenské normy?

Chápání norem jako pravidel upravujících vztahy lidí v různých oblastech lidské činnosti, ale i činnost samu, vyplývá ztoho, že jejich prostřednictvím je jedinec informován o tom, co daná společnost v dané době považuje za hodnotu, i otom, jak je možno jí dosáhnout. Tato objektivně existující funkce normy může být naplněna pouze tehdy, když jejedincem přijata a stane se součástí jeho hodnotového systému.

Normy se významně podílejí na řízení tělesné kultury jako celku, i jejich jednotlivých oblastí.

29.1.2014 Kapitola


Slovně neformulované normy působí pochopitelně na celou veřejnost, ale nejvíce se dotýkají veřejnosti bezprostředněnezainteresované, která se s nimi setkává pouze spontánně, stykem s lidmi. A právě zde vystupuje do popředí jejichmožná nesprávná funkce. Spontánně sdělované normy (s možnými nepřesnostmi, sdělováním zkreslované) informujíčlověka jednak o možných způsobech různých činností, jednak o konkrétních technikách uvnitř těchto činností.Informace o možných činnostech je přitom převažující. Vlivem různých trendů (reklama, módnost...) zde tak můžedocházet ke značným redukcím a nepochopením. Totéž se potom pochopitelně týká i používaných technik. Na druhéstraně jsou ovšem tyto slovně neformulované normy předpokladem základního zainteresování veřejnosti do danéčinnosti. V ní je však již veřejnost ovlivňována normami odbornými.

Odborné normy vycházejí z vědeckých poznatků o daných oblastech činnosti a jsou formulovány v souladu s přijatýmicelospolečenskými cíli. Jsou v nich zároveň implikovány možnosti aplikací pro praktické potřeby. Norma jeprostředníkem mezi objektivně existující hodnotou a člověkem. Vlastně díky jí "...se člověk dovídá co z příslušnýchjevů, procesů, činností, vztahů atp. má mít pro něj jako člena určitého společenství i pro systém jako celek saturačnívýznam" (Hohler,V., 1977,str. 31). Normy v oblasti tělesné kultury tedy informují:

o hodnotách, kterých je tělesnou kulturou dosahováno,o způsobech, jak hodnot v oblasti tělesné kultury dosahovat.

Vzhledem k této skutečnosti je potom možno podle Hohlera odborné normy rozdělit na:

1. normu - pravidlo,

2. normu - návod.

Základní diference obou norem je patrná již z jejich bližšího označení.

Norma - pravidlo informuje o smyslu a významu činností, které jsou v tělesné kultuře realizovány. Touto informacívyjadřuje obsah hodnoty, ke které jsou uvedené činnosti orientovány. Norma - pravidlo nám umožňuje přesnévymezení, formulaci toho, co je v dané společnosti, v dané kulturní úrovni uznávanou hodnotou, jaké místo zaujímá vcelkové hierarchii hodnot, co a jak má být hodnoceno atp. Vzhledem k tomuto významu se pochopitelně stává norma -pravidlo, resp. její jasná formulace, důležitou součástí kulturní politiky. V oblasti tělesné kultury nám tak dává základníinformaci o obsahu a smyslu dosahovaných hodnot.

Zatímco norma - pravidlo má charakter informativní, je norma - návod charakteru instruktivního. Instruuje nás o tom,jakým způsobem, příp. za jakých okolností, je možno dané hodnoty oblasti tělesné kultury dosáhnout, jak jednotlivéčinnosti realizovat. Její funkce, těsně navazující na funkci normy předcházející (a někdy od ní těžko odlišitelná), je provlastní realizaci činností nenahraditelná.

Obě normy jsou k sobě ve vzájemném vztahu - zatímco jedna odpovídá na otázku co, je druhá odpovědí na otázkujak. Absence kterékoliv z nich neguje význam normy zbývající.

Jestliže přijmeme uvedené základní dělení na úrovni norma - pravidlo a norma - návod, neznamená to, že dosahovanéhodnoty a způsob jejich hodnocení jsou pouze takto jednoduše rozčleněny. Další diferenciace totiž vyplývá z toho, žekaždá hodnota může být hodnocena z různých aspektů. K dané hodnotě může být přihlíženo z hlediska literárního,pedagogického, etického, zdravotního atp. K základní diferenciaci tedy dojde na úrovni norma - pravidlo, jí odpovídajícídiferenciace (obvykle již méně zřetelná) bude registrována na úrovni norma - návod.

Pokuste se stručně uvést na příkladech následující typy sportovních norem: norma-pravidlo a norma-návod.

Normy jsou důležité nejen z hlediska jedince, ale sehrávají i významnou úlohu v tzv. rozvíjejících procesech tělesnékultury.

Normy v oblasti tělesné kultury mají těsnou návaznost na normy celospolečenské v oblasti etické, estetické, zdravotní,politické, právní atp. Tento fakt je v souladu s definicí tělesné kultury jako společenského jevu.

29.1.2014 Kapitola


1.10 Shrnutí

V této kapitole jsme se zaměřili na pochopení postavení tělesné kultury v kulturním systému.Definovali jsme pojmy: kultura a tělesná kultura.Charakterizovali jsme podstatu tělesné kultury.Ujasnili jsme si význam norem v tělesné kultuře.

1.11 Klíčová slova

Kultura, tělesná kultura, hodnoty, potřeby, normy, podstata TK

1.12 Kontrolní úkol 1

1. Definujte pojem tělesné cvičení a pojem tělocvičná aktivita.2. Vyjmeujte druhy lidské motoriky.3. Definujte pojem kultura.4. Vyjmenujte znaky kultury.5. Definujte pojem tělesná kultura.

1.13 Literatura

The Scientific Analysis of Personality. Suffolk: Richard Clay. (Cattell, R.B.)

Úvod do teorie tělesné kultury (Hodaň, B.)

Vztah mezi obecnou a tělesnou kulturou (Hohler, V.)

Základy výzkumu chování (Kerlinger, F.N.)


Stručný filozofický slovník (Kolektiv)

Úvod do teorie tělesné kultury (Šprynar, Z.)

Testy ke kapitole

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5207&id_dbound=5634&task_id=1879&onlycontent=1%27);return%20false;

29.1.2014 Kapitola


1.1 Studijní cíle


Studijní cíle

1. Být schopni použít systémový přístup k řešení libovolné problematiky z oblasti TK.2. Porozumět základním charakteristickým znakům systému – formou příkladu vysvětlit i na problematice nově

vytvářeného systému (modelově).3. Rozumět struktuře systému tělesné kultury jako součásti systému společenského.4. Znát strukturu systému tělocvičné aktivity.


Východiskem pro zvládnutí následujícího textu je pochopení obsahu tělesné kultury.

Vstupníznalosti



Dnešní kapitola není nikterak jednoduchá. Nejprve mi dovolte, abych vás seznámil se základními principy analýzy jevůpomocí systémového přístupu a teprve potom se vrhneme na použití tohoto přístupu k analýze takového komplexníhospolečenského jevu, jakým je tělesná kultura. Co si vlastně pod pojmem systém představujeme?

Pojmem systém je vyjádřeno "...uspořádání souvisejících jednotlivin v jednotný celek" (KOLEKTIV, 1972, str. 1198).Je to tedy záměrné, podle daného kritéria uspořádaná množina prvků (předmětů, jevů, poznatků...) a vazeb mezinimi, které společně určují jeho vlastnosti. Systém nemůže být náhodné seskupení jednotlivin, ale pouze seskupenímající zdůvodněnou, přehlednou a logickou strukturu.

Jakýkoliv jev uspořádaný do systému, může být posuzován podle různých kritérií. Podle nich také nabývá různoupodobu. Čím více je uspořádaný jev exaktnější, tím je vytvořený systém pevnější, odpovídající platným zákonitostem(matematický systém). Naopak, čím více do něj může pronikat lidský faktor, tím se stává volnějším a ovlivnitelnýmnázory, tradicemi, individuálními vlivy apod. Konečný obraz systému je závislý na složitosti jevu - čím je jev složitější,tím je systém členitější a rozpadá se na subsystémy, z nichž každý může být relativně samostatným systémem, sesvými dalšími subsystémy... Odvozený, relativně samostatný subsystém vznikne tehdy, když zabezpečení daného jevusi vynutí jak vlastní odborné kádry, tak vlastní instituce. Systémy mají různý charakter - od nejobecnějších,vyjadřujících obecné jevy (např. společenský systém) až po velmi úzce zaměřené dílčí systémy, vyjadřující konkrétníspecifické jevy (tréninkový systém).


4. Systémové pojetí tělesné kultury (RNDr.Svatopluk Horák)

Obsah kapitoly

Text kapitoly

29.1.2014 Kapitola


Po tomto krátkém exkurzu do teorie systémů se můžeme vrhnout na problematiku tělesné kultury.

Zasahuje-li systém do všech oblastí našeho života, je nutně spjat i s pojmem tělesná kultura. Systémem tělesnékultury rozumíme celkové uspořádání jednotlivých oblastí tělesné kultury a jejich vzájemných vazeb i všech opatření,zajišťujících plnění jejich specifických funkcí. Každý systém vyjadřuje nejen svoji vlastní vnitřní strukturu, ale i svojevazby na systémy ostatní.

Tuto charakteristiku si zapamatujte.

Naučte se

Vzhledem k systému společenskému, politickému, kulturnímu atp. je systém tělesné kultury jeho subsystémem,vzhledem ke svému vnitřnímu členění je relativně samostatným systémem se svými vlastními subsystémy.

Poznání systémů a schopnost jejich odvozování zaujímá stále významnější postavení v řídící činnosti. Jen na jejichzákladě je totiž možné respektovat komplexní přístup nejen k poznání, ale i k řízení daného jevu, chápat jej vsouvislosti s jevy ostatními a přesně specifikovat jeho místo. "... při tvorbě teorie řízení společnosti hrají velmivýznamnou roli sociologické poznatky o společenských systémech, ať již vystupují v úloze subjektů či objektů řízení, ojejich strukturách a procesech, které se odehrávají v nich a mezi nimi ve vzájemném působení, v jejich vnějšíchvztazích a chování vůči dalším prvkům společnosti a vůči celému prostředí společenskoekonomické reality, jíž jsoudeterminovány" (KOŽÍŠEK,V.,1976, str. 517).

Racionální řídící činnost ve všech oblastech, tedy i v oblasti tělesné kultury, je zcela závislá na úplném pochopenískutečnosti, že všechny společenské procesy (včetně tělesné kultury) jsou historicky determinovány a jejich aktuálnípodoba, funkce atd. odpovídá daným podmiňujícím skutečnostem. Poznání všech existujících vztahů a z nichvyplývajících funkcí není možné bez systémového přístupu. Ten ovšem nemůže končit na poznání systémuformálního, ale musí přes systém obsahový pokračovat až k systému procesuálnímu.

Existují i jiné přístupy k plnému pochopení reality, ale systémový přístup lze považovat za zcela vyhovující, přehlednýa především srozumitelný.

Je přitom nutno si uvědomit, že každý společenský jev, chápaný jako systém, je subsystémem nejméně jednoho, alečastěji více systémů nadřízených. Z hlediska řízení je pak důležité rozhodnutí, který z nadřízených systémů je nutnopokládat za určující. Za nejvýše určující systém považujeme daný společenský systém. Ten zásadně ovlivňujevšechny odvozené subsystémy.

V duchu této skutečnosti je z hlediska tělesné kultury nutné její velmi široké a komplexní chápání, umožňujícívymezení všech možných vazeb ke společenskému systému a jeho odvozeným subsystémům i k celému komplexuživotního stylu a soustavě hodnot. Tak je možno vysvětlit postavení a úlohu tělesné kultury v různých oblastechindividuálního i společenského života a požadavky na ni.

Z pochopení vazby systému tělesné kultury na ostatní systémy v horizontální i vertikální úrovni vyplývá analogicképochopení a definování jeho vnitřní struktury - vazby a z nich vyplývající vztahy mezi systémem tělesné kultury (jakospolečenským subsystémem) a jeho vlastními subsystémy. Teprve potom mohou být do vnitřní struktury zahrnuty asprávně vysvětleny všechny projevy, které jsou pro tělesnou kulturu podstatné a odpovídají daným částem vnějšíchstruktur.

Vím, že předchozí řádky nejsou zcela snadné pro pochopení, ale snad vás uklidní to, že z teorie systémových přístupůzkouším pouze charakteristiku systému. Pro ty z vás, kteří však touží hlouběji pochopit celý systém TK je dobrépochopit i základní principy systémového přístupu.

29.1.2014 Kapitola


1.5 4. 1 Vznik systému tělesné kultury.

Z vývojové charakteristiky tělesné kultury je zřejmá vzájemná závislost tělesné kultury a společnosti. V historickémvývoji se ve vazbě na vývoj společnosti, ve vazbě na změny cílů, hodnot, potřeb atd. mění také systém tělesnékultury. Je společensky a historicky podmíněn, odpovídá určité vývojové etapě, vyjadřuje určité zájmy, cíle, vztahy... .Tak je navozována rozdílnost systémů nejen mezi určitými typy společnosti - otrokářská, feudální..., ale i rozdílnostsystémů uvnitř těchto společností (viz historie tělesné kultury).

Tato obecně platná podmíněnost, shodně se projevující ve všech společnostech na stejné vývojové úrovni, bývápotom ještě dále ovlivňována konkrétními národně-historickými tendencemi, národním naturelem, ale i osobnostítvůrce systémů apod. I když je tedy podmíněnost vzniku systému stejná, jsou v jejich charakteristikách sledovatelnéznačné rozdílnosti (blíže o systémech viz historie tělesné kultury resp. příští kapitoly TTK).

Všechny existující systémy, které odrážely společenskou rozpornost a reprezentovaly zájmy různých společenskýchskupin a tříd, měly pochopitelně svoje vlastní teorie, které je zdůvodňovaly. Při jejich analýze však můžeme rozeznattyto společné znaky:

stanovení cíle, ke kterému je systém orientován,uspořádání jednotlivých částí, které jsou pro daný systém charakteristické,záměrnost a normativnost činností vyplývajících ze systému,vznikání institucí, zabezpečujících funkce systému,způsob přípravy kádrů a materiálního zabezpečení,specifičnost vztahů k existujícímu společenskému (nadřazenému) systému .

Charakteristické znaky systému si dobře zapamatujte a pokuste se i na jednoduchém příkladu vysvětlit.

Ke zkoušce

Příklad:

Představte si, že chcete vytvořit svůj vlastní fotbalový oddíl. Musíte si stanovit cíl, kterého chcete s oddílemdosáhnout, musíte vytvořit oddílovou strukturu, vytvořit nové instituce (institut trenéra, organizačních pracovníků …),připravit si a vzdělat nové trenéry a logicky musíte komunikovat s nadřazeným systémem (postupně musíterespektovat řadu nadřízených systémů). atd. atd. Příklad

1.6 4. 2. Utváření systému tělesné kultury v ČR

Specifičnost vývoje systémů tělesné kultury nachází svůj odraz i v českých zemích. Nejde však o prostý odraz ani omechanické přebírání, nýbrž o vědomé využívání existujících vzorů pro specifické cíle českého národa. Pomineme-liněkteré menší pokusy, je možno za první ucelený systém na půdě českých zemí považovat systém sokolský (Tyrš -1862).

Sokol reprezentuje velmi vyspělý a ucelený systém tělesné kultury, který vznikl ve zvláštních podmínkách národníhosebeuvědomování. Jeho hlavním motivem bylo sjednocování a celkové zvýšení úrovně českého národa včetně jehobranné připravenosti... Ve své teorii i praxi vycházel ze vzorů turnerských i sportovních, které rozvíjel v souladu spřijatými cíli. V sokolském systému se odráží tehdejší stav evropské i české společnosti. V konkrétním obsahupřevažují činnosti gymnastického charakteru, vhodně doplňované činnostmi atletickými, plaveckými, turistickými atp.Systém je pojat jako všelidový (ve smyslu češství) a vyjadřuje existující snahy českého národa. Je to systémdemokratický s účelnou a vyspělou organizací odpovídající aktuálním potřebám a s velmi účinným programem.

29.1.2014 Kapitola


Jeho výrazným znakem je důraz na duševno, estetiku, etiku, širokou kulturnost a národní uvědomování (mimo odborůcvičitelských má i odbory vzdělávací).

Uvědomte si, jak sokolský systém výrazně ovlivnil náš vzdělávací systém vždyť jeho základy se jednoznačně promítajído školní tělesné výchovy.

Uvažujte apromýšlejte

S rozvojem politického života v českých zemích, s měnící se politickou situací, se postupně mění i původní sokolskézaměření. Spolu s rozvojem dělnického hnutí se vytváří i dělnický systém tělesné kultury (DTJ). Jeho hlavní funkcebyla orientována především na možnost posílení "třídního boje dělnické třídy". Tomuto hlavnímu politickému cíli bylapodřízena i funkce všestranného rozvoje člověka. Kvalitativně jinou úroveň dostal tento systém založením FPT(Federace proletářské tělovýchovy). Ideovou různorodost systémů doplňuje Orel se zaměřením klerikálním. Postránce obsahové (tělocvičné) vycházely tyto systémy ze systému sokolského, politicky však směřovaly zcela jinam.

Sokolský systém je možno považovat dodnes za nejvyspělejší a nejpropracovanější. To se projevilo nejen v jeho vlivucelosvětovém, ale i ve funkci, kterou v historii našeho státu plnil a dosud plní.

Jak byste dokumentovali celosvětový význam Sokola?

Zvláštní postavení zaujímal a znovu zaujímá skauting, navazující na systém celosvětový.

Zcela samostatným, fungujícím závisle na školském systému, je systém školní tělesné výchovy.

Vedle těchto politicky i účelově orientovaných systémů vznikaly systémy, sdružující členy podle různých zájmů(sportovní svazy).

Různé systémy tělesné kultury, vyjadřující stále se zvyšující společenskou, politickou, zájmovou... diferenciaci,vytvořily velmi členitý obraz odpovídající vývoji společenského a politického života před vznikem a po vzniku ČSR aždo druhé světové války a krátce po ní.

I když tento dlouhý a velmi intenzivní vývoj měl rozporný charakter, jsou jeho kladným výsledkem jak vzniklé tradice,tak osvědčené organizační struktury. Demokratický charakter zejména sokolského systému, skautingu a sportovníchsystémů, přinesl hodnoty takového charakteru, že se tělesná kultura stala i v našich zemích významnou součástínárodní kultury.

Systému tělocvičné aktivity jako součásti národního prostředí se budu věnovat v příští kapitole. Bez znalostihistorických souvislostí však současný systém budeme chápat obtížně, ale přesto se o to pokusíme.

Za základní považujeme vztah mezi systémem společenským a systémem tělesné kultury. Ten je však již třebachápat jako sumu diferencovaných, různě zaměřených systémů, které se navzájem ovlivňují (systém sokolský,systém školský, orelský, systém skautský, systém sportovní - svazy, systém ČSTV, systém podnikatelský...), (viz obr.1).

Obr. 1

Systém tělesné kultury jako subsystém systému společenského

29.1.2014 Kapitola


Pokuste se stručně popsat vztahy mez systémem TK a jednotlivými společenskými subsystémy. Např.: Jak systém TKpůsobí na ekonomiku a obráceně?

Jestliže je tedy společenský systém podmíněn řadou odpovídajících subsystémů, mezi nimiž existují vzájemné vazby,vystupují tyto subsystémy vzhledem k tělesné kultuře jako relativně samostatné systémy, jichž je tělesná kulturasubsystémem. Vycházíme přitom z faktu, že pod pojem tělesná kultura patří také uspořádání "všech opatření,zajišťujících plnění jejích jednotlivých funkcí". Tedy: z hlediska politických opatření vystupuje tělesná kultura jakosubsystém politický, z hlediska ekonomických opatření jako subsystém ekonomický, z hlediska dalších opatření jakosubsystém kulturní, právní atd.

Vzhledem k ucelené sumě všech těchto opatření a zejména vzhledem ke své vlastní struktuře se pak stává relativněsamostatným systémem se svými vlastními subsystémy (viz obr. 2).

Uvedené subsystémy pokrývají celou oblast tělesné kultury, kterou podmiňují nejen přímo, ale i prostřednictvímkvality vzájemných vazeb. Každý z těchto subsystémů má pochopitelně vazby na nadřazené systémy: vzděláváníkádrů - vzdělávací systém, ekonomická opatření - ekonomický systém atd. Tělesná kultura jako systém má svojespecifické instituce, institucionálně je zajištěn i každý z jejich subsystémů. Každý z uvedených subsystémů tělesnékultury je opět vzhledem ke svému vnitřnímu členění systémem se svými vlastními subsystémy. Jejich struktura jerůznorodá podle rozsahu a členitosti dané oblasti. Za nejdůležitější je možno považovat systém tělocvičné aktivity (viz obr. 3).

Obr. 2

Subsystémy tělesné kultury

29.1.2014 Kapitola


(Pozn.: Naznačené vazby mezi subsystémem TK nevyjadřují vazby pouze mezi dvojicemi, ale jde o vazby vzájemné.)

Všimněte si, že výše popsané subsystémy jsme v předešlých kapitolách označili jako jednotlivé obsahové složkytělesné kultury.

Tímto základním členěním tělocvičné aktivity jsou rozlišeny jednotlivé subsystémy, z nichž každý má svoji vlastnístrukturu, obsah atp. a je rozdílně institucionálně zabezpečován. Každý z těchto subsystémů má pochopitelně opětvazby na subsystémy vyššího řádu - výchovný, vzdělávací, ekonomický, rekreační... i vazby vzájemné.

Obr. 3

Subsystémy tělocvičné aktivity

Rozdělení tělocvičné aktivity (TcA) na tělesnou výchovu, tělocvičnou rekreaci (dále TcR) a sport však vychází

29.1.2014 Kapitola


především z teorie olomouckého prof. Hodaně. Praha (rozuměj Fakulta tělesné výchovy a sportu) využívá místopojmu TcR pojem pohybová rekreace. Což je však pojem obecnější – můžeme sem kromě TcA zařadit i rytí nazahrádce či zálibu v opravování auta. Jedná se tedy o alogismus vzhledem k faktu, že provádíme dělení tělocvičnéaktivity. Na Slovensku (rozuměj Fakulta tělesné výchovy a športu) se pro podobný obsah používá pojmu Sport prevšetkých. To však z pohledu chápání pojmu sport jako aktivitu, jejímž smyslem je podat maximální výkonv podmínkách soutěže, je také nelogické. Sportovat přece nechtějí (ani nemohou) všichni. Tento pojem pocházíz anglosaského systému, kde vnímání pojmu sport je zcela odlišné od našeho pojetí. Náš systém se historicky (jižněkolik století) vyvíjí jinak.

Vzhledem ke své vnitřní struktuře se potom každý z těchto subsystémů stává samostatným systémem s vlastnístrukturou (viz obr. 4, 5, 6).

Obr. 4

Subsystémy tělesné výchovy

29.1.2014 Kapitola


Obr. 5

Subsystémy tělocvičné rekreace

Systémové členění tělocvičné rekreace se vyvíjí a lze v nejbližších letech očekávat jeho zpřesnění. Souhrnně se toutoproblematikou zabývá vznikající teorie rekreace (rekreologie). Je na zváženou, které kritérium budeme v budoucnupovažovat za limitující a zásadní.

Obr. 12

Subsystémy sportu

29.1.2014 Kapitola


/P>

Systém sportu je v České republice nejvíce propracován a jeho struktura je dlouhodobě uznávaná. Blíže viz. Teoriesportu.

Ze schémat je patrný velký rozsah vnitřní strukturalizace celého systému tělesné kultury, přitom jsme však postihlijen jednu jeho část (systém tělocvičné aktivity).

Při analýze systému je totiž nutno respektovat tato základní hlediska: hledisko formální, hledisko obsahové a hlediskoprocesuální. Jimi jsou potom podmíněna možná hlediska další.

Definování jednotlivých úrovní systému bylo provedeno na základě hlediska formálního. Byla tedy poznána strukturaformálního systému. Ten je ovšem základní a určující. Jím je podmíněn systém obsahový - formulace adekvátníhoobsahu jednotlivých úrovní a článků formálního systému. Rozhodující ve smyslu realizace je potom systémprocesuální - formulace systému konkrétních činností odpovídajících danému obsahu (blíže viz speciální teorie,didaktiky atd.).

Formální systém je tedy třeba chápat v návaznosti na systém obsahový a procesuální, ale i na možné následnésystémy (tréninkový systém, systém materiálního zabezpečení...).

1.6.1 Rozšiřující učivo

Velká členitost celého systému tělesné kultury i jeho jednotlivých subsystémů navozuje v procesu naplňování funkcítělesné kultury vznik velkého množství různých vztahů. Tyto vztahy lze rozdělit do následujících oblastí:

Rozšiřujícíučivo

1. Vztahy člověka a prostředí - lidský organismus a změny přírodního prostředí, lidský organismus a společensképrostředí, přírodní prostředí a pohybová aktivita, společenské prostředí a pohybová aktivita, vzájemná kooperace lidí -rodinná, skupinová, vztahy k sociálním organizacím, ke společenským sférám, mezinárodní.

2. Vztahy tělesné kultury a sfér společenské činnosti - člověk a činnosti nutné (výroba, ekonomika, politika, právo,vzdělání..), člověk a činnosti regenerační (aktivní odpočinek, rekreace, volný čas..), člověk a prožitky (zábava, umění,volný čas...).

3. Vztahy uvnitř systému tělesné kultury - integrační mezi komponentami a prvky, jednotlivce k hodnotám TK,jednotlivce k vlastnímu rozvoji, komunikační mezi cvičenci, cvičiteli, trenéry, funkcionáři.

Ve všech existujících vztazích, kterými jsou konkretizovány uvedené oblasti, dochází ke styku různých systémů asubsystémů.

29.1.2014 Kapitola


1.7 Shrnutí

V této kapitole jsme se zaměřili na pochopení systémového přístupu při řešení konkrétní problematiky z oblastitělesné kultury.

Souhrn

Měli bychom porozumět základním společným znakům systémů.Měli bychom umět vysvětlit vývoj systému i na problematice nově vytvářeného systému (modelově formoupříkladu).Naznačili jsme strukturu systému tělesné kultury jako součásti společenského systému.Naznačili jsme strukturu systému tělocvičné aktivity (tělesné výchovy, sportu a tělocvičné rekreace).Vysvětlili jsme si a zdůvodnili rozdíly v terminologii mezi jednotlivými tělovýchovnými učilišti.


Systém, subsystém, tělocvičná aktivita, sport pro všechny, pohybová rekreace.

Klíčováslova

1.9 Požadované výstupní znalosti:

1. Být schopni použít systémový přístup k řešení libovolné problematiky z oblasti TK.2. Porozumět základním charakteristickým znakům systému – formou příkladu vysvětlit i na problematice nově

vytvářeného systému (modelově).3. Rozumět struktuře systému tělesné kultury jako součásti systému společenského.4. Znát strukturu systému tělocvičné aktivity.

Naučte se schématicky vyjádřit systém jednotlivých druhů tělocvičné aktivity v České republice.

1.10 Literatura


Teorie a praxe tělesné výchovy. Systémový přístup k tělesné kultuře jako ke komplexnímu společenskému jevu. č. 5,517-521 (Kožíšek, V.)

Testy ke kapitole

29.1.2014 Kapitola


1.1 Studijní cíle


1. Pochopit vnitřní strukturu tělocvičného systému XX. století v českých zemích.2. Porozumět principiálním rozdílům mezi jednotlivými systémy organizace a řízení tělocvičné aktivity v českých

zemích.3. Umět charakterizovat současný stav národního prostředí v oblasti řízení a organizace tělocvičné aktivity.


Pochopení následujícího textu nevyžaduje žádné předchozí znalosti. Při studiu vám však pomůže pochopení principůsystémových přístupů.



V dnešní kapitole jsem vás chtěl původně seznámit pouze se stávajícím systémem organizace a řízení tělocvičnéaktivity u nás, ale uvědomil jsem si, že bez patřičných historických souvislostí bychom zůstali na poloviční cestě. Protozabrousíme i do nedávné historie. V ní nalezneme odpovídající paralelu.

Sociálně ekonomické procesy, které ovlivňují na přelomu XX. a XXI. století vývoj v zemích střední a východní Evropy,s sebou přináší i řadu změn v oblasti společenského systému v České republice. A jestliže dochází k zásadnímzměnám v oblasti politické, ideologické, ekonomické a hodnotové, pak se tyto změny zákonitě odráží i do celé oblastitělesné kultury.

V této kapitole se zaměřím pouze na zachycení zásadních strukturálních změn v oblasti řízení tělesné kultury, kekterým v ČR došlo po roce 1989.

Dříve jednotný systém tělocvičné aktivity, tak jak byl vytvořen po vzoru jednotného systému tělesné výchovy a sportuv bývalém Sovětském Svazu, se v současné době rozdrobil na řadu menších subjektů, jejichž organizace i řízenínavazuje na strukturu tělovýchovných a sportovních spolků existujících v Československu před II. světovou válkou.

1.5 5. 1. Vývoj systému TK před rokem 1945

K řádnému pochopení změn, ke kterým v současné době dochází, je důležité seznámit se s vývojem systému tělesnékultury v posledních 50-60 letech. Schéma č. 1 informuje o stavu předválečného prostředí tělesné kultury. Je zdepatrná jistá nejednotnost a často i nahodilost v celospolečenské struktuře po vertikální i horizontální linii. Občané sehlásili k jednotlivým spolkům podle svého náboženského či politického smýšlení resp. národnostní nebo třídnípříslušnosti. Školní tělesná výchova byla centrálně řízena vlastním ministerstvem, které v oblasti řízení mělo zásadní


5. Systém tělocvičné aktivity v národním prostředí (RNDr.Svatopluk Horák)

Obsah kapitoly

Text kapitoly

29.1.2014 Kapitola


rozhodovací pravomoci. Oblast tělocvičné rekreace a sportu však nebyla řízena téměř vůbec. Centrálně byl vytvořenjakýsi poradní orgán, jehož členy byli představitelé některých důležitých tělovýchovných sdružení. Tento orgán všakneměl žádné rozhodovací pravomoci a jeho role v oblasti řízení byla vzhledem k jednotkám řízení i vzhledemk vládnoucímu systému pouze formální a doporučující (poradní). Sporné byly i pravomoci v řízení jednotlivýchsportovních soutěží. Tyto se odehrávaly pouze na úrovni spolkové. K mezinárodnímu sportovnímu hnutí se češtísportovci obraceli prostřednictvím svých svazů a také prostřednictvím Českého Olympijského výboru, který organizovala řídil zapojení do celosvětového olympijského hnutí. Olympijský výbor však měl ke spolkové tělovýchově pouzeformální stav nadřazenosti.

Schéma č. 1

Vysvětlivky:

ČSOS - Československá obec sokolská

SDTJ - Sdružení dělnických tělovýchovných jednot

FPT - Federace proletářské tělovýchovy

V průběhu války nenastaly žádné zásadní změny v organizaci i řízení jednotlivých druhů tělocvičné aktivity. Některýmspolkům byla činnost zakázaná (FPT, SDTJ …) popřípadě omezená (SOKOL). Důležitou roli zde sehrálo ideové či

29.1.2014 Kapitola


politické zaměření aktivní činnosti členské základny některých spolků.

Všimněte si přímých vazeb mezi vládou, ministerstvem školství a školní tělesnou výchovou. Šlo skutečně o systémpřímo řízený. Oproti tomu systém dobrovolné tělocvičné aktivity sice spadal pod kompetence vlády a ministerstva, aleřízen tento systém přímo nebyl. Jednalo se pouze o poradní pravomoci.

Schéma č. 2

1.6 5. 2 Vývoj systému tělesné kultury po roce 1945

Po skončení války došlo pouze k obnovení činnosti zakázaných a omezených spolků. Zásadním mezníkem se stal ažÚnor 1948 (viz schéma č. 2), došlo ke sjednocení celého tělovýchovného i sportovního hnutí, ale tyto snahy bylydirektivní, centralistické, násilné a ve všech případech nedobrovolné. Sjednocovacím činitelem měla býtČeskoslovenská obec sokolská, ale jak se v padesátých letech ukázalo ani Sokol nevyhovoval po politické stráncetotalitnímu, direktivnímu a despotickému komunistickému zřízení. Činitelem sjednocení se tak stal pozdější

29.1.2014 Kapitola


Československý svaz tělesné výchovy (dále ČSTV). Organizační struktura ČSTV se také různě měnila a prošla složitýmvývojem.

Strukturu tohoto jednotného systému tak, jak fungoval v osmdesátých letech na úrovni federální dokumentuje schémač. 3.

Schéma č. 3

29.1.2014 Kapitola


Je zde patrné jednoduché a zcela průhledné vertikální členění na všech úrovních řízení. Počínaje úrovní vládní, přeskraje a okresy až do jednotlivých výkonných jednotek na úrovni oddílů v tělovýchovných jednotách. Horizontálně setento systém členil do tří základních složek - sport (výkonnostní a vrcholový), turistiku a tělocvičnou rekreaci - naúrovni dobrovolné tělocvičné aktivity pod záštitou ČSTV. Vedle této dobrovolné a zájmové linie probíhala linie školnítělesné výchovy řízené Ministerstvem školství.

1.7 5. 3 Současný stav národního prostředí v oblasti tělesné kultury

Současný stav národního prostředí v oblasti tělesné kultury dokumentuje schéma č. 4. Vlivem výše zmiňovanýchdirektivních změn došlo v minulosti k řadě křivd morálních i majetkových. Z těchto důvodů je pro současný stavčeského prostředí tělesné kultury patrná snaha o odstranění nebo alespoň zmírnění zmíněných křivd. Z tohoto důvoduvšak pramení stávající nejednotnost systému TK. Došlo ke znovuzrození některých předválečných spolků (Sokol, Orel…), ke vzniku řady nových institucí zabývajících se tělocvičnou aktivitou a současně i k vytvoření zcela novýchpodnikatelských subjektů.

Schéma č. 4

/P>

Centrální řízení tělesné kultury (mimoškolní) existuje opět pouze (jako před válkou) formálně prostřednictvímMinisterstva školství mládeže a tělovýchovy. Jednotně je řízena školní tělesná výchova. Pro oblast sportu a tělocvičnérekreace je vytvořen poradní orgán ministra školství. Tento poradní orgán se podílí na rozdělování finančních zdrojů zestátního rozpočtu a z kontrolované (dříve státem řízené) sázkové kanceláře. Bohužel však nemá pro oblast dobrovolnétělocvičné aktivity žádné rozhodující pravomoci. Z předrevolučního období (1989) jsme převzali pouze jednotný systémřízení sportovních soutěží pod ČSTV.

1.8 Shrnutí

29.1.2014 Kapitola


V této kapitole jsme se zaměřili na pochopení a popis vývoje systému tělocvičné aktivity v České republice 20. století.

Měli bychom umět vysvětlit vývoj tohoto systémuMěli bychom porozumět systému řízení v jednotlivých etapáchNaznačili jsme strukturu současného systému tělocvičné aktivity


Systém, ČSTV, vývoj, tělocvičná aktivita

Klíčováslova


1. Pochopit vnitřní strukturu tělocvičného systému XX. století v českých zemích.2. Porozumět a být schopni vyjádřit principiální rozdíly mezi jednotlivými systémy organizace a řízení tělocvičné

aktivity v českých zemích.3. Být schopni charakterizovat současný stav národního prostředí v oblasti řízení a organizace tělocvičné aktivity.

Ke zkoušce se naučte schématicky znázornit jednotlivé vývojové etapy systému tělocvičné aktivity v České republice.

1.11 Literatura

Není literárně zpracováno.

Testy ke kapitole

29.1.2014 Kapitola


1.1 Studijní cíle


1. Být schopni rozdělit tělocvičnou aktivitu na jednotlivé druhy.2. Správně terminologicky rozlišovat mezi jednotlivými pojetími.3. Historicky zdůvodnit současné pojetí rozdělení tělocvičné aktivity v českých zemích.


Systémové pojetí tělesné kultury je vhodným předpokladem pro zvládnutí následující kapitoly.



Předpokládám, že ani vánoční svátky nás nezatíží natolik, abychom nebyli schopni zvládnout dnešní korespondenčníúkol. Pokuste se úkol vyřešit ještě před prázdninami ať máte o svátcích aspoň trošku čistou hlavu. Takže: pojďme nato.

V různých analýzách společnosti jsou vymezovány jednotlivé oblasti společenského života, reprezentovanédiferencovanými, ale na sebe navazujícími činnostmi. Jimi je zabezpečován celý individuální i společenský život. Jsouto:

A) Životně (individuálně a společensky) nezbytné činnosti, bezprostředně související se společenským iindividuálním bytím. Tento druh činností je označován jako životně nutnýVzhledem k jejich přímému vlivuna společenský a individuální život jim musí každý jedinec věnovat podstatnou část svého života. .B) Druhou oblastí, která bezprostředně navazuje na předcházející, jsou činnosti (ale i "nečinnosti")regenerativního charakteru, jimiž je reprodukována pracovní síla, vyčerpávající se v oblasti první. Tyto činnosti(i "nečinnosti" - tedy pasívní odpočinek, spánek...) jsou biologicky naprosto nutnéPro jejich biologickounezbytnost jim lidé musí věnovat určitou část svého života. .C) I když předcházející dvě oblasti získaly v procesu historického vývoje specificky lidskou charakteristiku,vycházejí ve své podstatě z charakteristiky obecně živočišné. Naproti tomu poslední oblast činností tvoří ty,které mají pouze specificky lidský charakter a vznikají až na určitém stupni kultury a za předpokladu určitéúrovně životních podmínek. Jde o činnosti, které obohacují životjeho prosté "žití" povyšují na"prožívání". Nejde již o nutné činnosti, na nichž je život člověka závislý, ale o společensky iindividuálně žádoucí činnosti, jimž každý člověk může věnovat určitou část svého času - zábava,kulturní prožitky, společenské prožitky... ,

Zatímco činnosti zařazované do prvních dvou oblastí měly vysloveně charakter produkce sebe sama (regeneracipracovní síly zde musíme chápat jako produkci sebe sama), mají činnosti zařazené do oblasti třetí charakter činnostíneproduktivních, činností prováděných pro druhé a "spotřebitelský" (lidé tento druh činností pouze konzumují, aniž byse na nich podíleli).


6. Druhy tělocvičné aktivity (RNDr.Svatopluk Horák)

Obsah kapitoly

Text kapitoly

29.1.2014 Kapitola


Uvědomění si těchto specifických oblastí činností a jejich funkce v našem životě je velmi významné pro poznání místa afunkce tělocvičné aktivity v našem životě.

Pokuste se uvést konkrétní příklady činností zařazovaných do jednotlivých oblastí lidského života.

Úroveň všech druhů činností, které jsou charakteristické pro uvedené oblasti "... je závislá na stupni civilizace, naúrovni společnosti, tedy i na stupni výchovy a vzdělání každého jedince. Je přitom zřejmé, že úroveň činnosti v jednéoblasti bude ovlivňována úrovní činnosti v oblasti druhé. V tom smyslu neexistují mezi jednotlivými oblastmi ostréhranice" (HODAŇ,B.,1975, str.93).

Doposud jsme se věnovali lidským činnostem v nejobecnějším slova smyslu. Chceme-li však stanovit specifické druhytělocvičné aktivity, potom musíme nejprve odpovědět na otázku, jak se tělocvičná aktivita podílí (resp. jaké mámožnosti podílu) na jednotlivých oblastech společenského života.

Jestliže jsme činnosti A) charakterizovali jako nezbytné pro život společnosti, potom je zřejmé, že lidé musí být prorealizaci těchto činností záměrně vychováváni a vzděláváni. Vzhledem k záměrnosti úkolů, které jsou uvedenýmičinnostmi plněny, je pochopitelné, že záměrná výchova a vzdělání musí být co nejkomplexnější. Odpověď na otázku,jak se na této komplexnosti může podílet tělocvičná aktivita, nám zároveň vyjádří i specifičnost vztahu mezi tělocvičnouaktivitou a činnostmi nezbytnými.

Zamyslíme-li se nad touto otázkou, pak logicky hledáme odpověď na následující podotázky: Existují nějaké formyrealizace tělesných cvičení, které by sloužili ke vzdělávání člověka, k jeho přípravě na život ve společnosti, atd.? Ano,máte pravdu, v naší společnosti slouží k přípravě na život vzdělávací instituce - škola a do vzdělávacího systému jezařazováno i vzdělání pohybové.

Činnosti B) mají povahu biologické nutnosti. Na úrovni jedince i společnosti je závislé, zda je tato nutnost naplňovánaformou aktivní či pasivní . Z našeho hlediska je pro nás důležitá forma aktivní (která je specificky lidská). Přes svojibiologickou nezbytnost má tato aktivní forma podobu činnosti zájmové, zcela závislé na rozhodnutí jedince. Tatozájmová činnost, plnící regenerační funkci, bere na sebe za určitých podmínek podobu rekreace. Z odpovědi na otázku,jak se může tělocvičná aktivita podílet na uvedené zájmové činnosti vyplývá i vztah mezi tělocvičnou aktivitou ačinnostmi regeneračního charakteru.

Poslední druh činností, uvedených pod C) obohacuje a zpříjemňuje život. Jde o činnosti vysloveně prožitkovéhocharakteru, vykonávané ve vytvořeném "specifickém" světě, odpovídajícím daným činnostem. Suma prožitků přitommůže být výsledkem vlastní i konzumované činnosti. V žádném případě však nemá ve smyslu nutnosti vztah kčinnostem nezbytným, poněvadž je naprosto dobrovolného charakteru. Jaký je vztah mezi tělocvičnou aktivitou aprožitkovostí vyplývá z odpovědi na otázku, jak se tělocvičná aktivita může na tvorbě prožitků podílet.

Analyzujeme-li možnosti, které tělocvičná aktivita vzhledem ke své mnohotvárnosti má a které vyplývají z odpovědí napoložené otázky, potom můžeme vyvodit nejen hledané vztahy, ale i rozdílnost uplatnění tělocvičné aktivity. A podletoho, v souladu se současnými podmínkami, rozlišujeme tyto druhy tělocvičné aktivity:

- tělesná výchova,

- tělocvičná rekreace,

- sport.

29.1.2014 Kapitola


Jejich vztahy ke sférám činností společenského života jsou následující (viz obr. 1).

Obr. 1

Oblasti společenského života a druhy tělocvičné aktivity

Výše uvedené členění jednotlivých druhů tělocvičné aktivity je však typické pro olomoucké "Hodaňovo" logickyzdůvodněné pojetí. Studenti na FTVS v Praze používají pro oblast tělocvičné rekreace pojem rekreace pohybová. Zeznalostí matematické logiky však vyplyne, že jestliže rozdělujeme libovolnou základní množinu na podmnožiny(a vnašem případě je touto základní množinou tělocvičná aktivita), pak v jednotlivých podmnožinách nemohou existovatprvky, které neobsahuje množina základní.

Pokuste se na konkrétním příkladě uvést tuto nelogičnost. Trochu vám poradím. Uvědomte si jaký je rozdíl mezi pojmytělocvičná a pohybová aktivita.

Další pojetí, se kterým se můžeme v literatuře setkat, vychází z historicky jiného prostředí - anglosaského systémusportů a her. Z tohoto prostředí se přeneslo užívání pojmu Sport pro všechny (obsahově totožné s obsahem pojmutělocvičná rekreace). Uvědomme si však, že naše "české" pojetí je historicky postaveno na jiných základech. V našichzemích bylo tělesných cvičení využíváno k přípravě na život, k přípravě na obranu, na boj. Země Rakousko-Uherskémonarchie využívaly tělesných cvičení pro přípravu mladých mužů k válce. Sokolský systém byl postaven na podobných"vzdělávacích" základech - obsahem těchto činností byla cvičení pořadová, cvičení, které rozvíjela sílu, vytrvalost,obratnost a odrazem těchto aktivit bylo i jejich postupné zařazování do vzdělávacího systému od poloviny 19. století.Tyto aktivity byly v našem prostředí označovány jako tělo-cvičení a přeneseně tedy i tělo-výchova, tedy tělesnávýchova. Jde o historicky podložený fakt. Oproti tomu byl anglosaský systém postaven na jiných základech - soutěžnícha zábavných. Vznikaly zde takové aktivity, které vedly k soutěžení v konkrétně vymezených podmínkách. Vzpomeňmesi, kde vznikl fotbal, ragby, golf, závody osmiveslic, box atd. Principielně byl tento systém postaven na jinýchzákladech, označovaných pojmem sportování. Na přelomu 19. a 20. století se tyto dva rozdílné systémy začalypostupně v našich zemích prolínat. Terminologicky jsme si však zachovali pojem tělovýchova pro oblast vzdělávací apojmu sport jsme užívali pro oblast soutěžení. Logicky začali naši teoretici hledat i pojem střešní - tělesná kultura.

Z tohoto krátkého historického exkurzu je zřejmé používání pojmů tělesná výchova a sport v naší literatuře.Anglosaská literatura na tuto terminologii nepřistoupila a zachovala si jako stěžejní pojem sport. Vzhledem k tomu, žese jedná o pojmy, které vyjadřují vývoj jednotlivých svébytných kultur není možné provést sjednocení (i když logikavěci by si to žádala). Jedná se o společenské jevy, které je nutno akceptovat.

Dovedete si představit, že by naši sokolové nenásilně přešli na …"pojďme si zasportovat na Maniny" … nebo Angličané

29.1.2014 Kapitola


…"pojďme si zacvičit fotbal". To zní, co? To je paráda, že!!!

Proč tedy není v naší terminologii logické využívat pojmu "sport pro všechny" jako synonyma k pojmu "tělocvičnárekreace". Zamyslete se nad následující tabulkou.

Tabulka 1

Protimluv pojmů z pohledu "české" teorie

/P>

Ve slovenské literatuře se opět setkáváme s rozdílným pojetím vnímání jednotlivých druhů tělocvičné aktivity. Kromětělesné výchovy a sportu (vnímané obdobně jako v ČR) jsou charakterizovány ještě "sport pre všetkých", "turistika" a"pohybove umenie". Přestože jsou tyto pojmy dostatečně frekventované, tak se nesetkáme s jejich logickýmzdůvodněním. Z pohledu "naší" teorie lze "turistiku" vnímat jako jednu z forem tělocvičné aktivity (obdobně jakoatletiku či fotbal), kterou je možno realizovat v tělesné výchově (vycházky, základy turistiky…), sportu (soutěžníhorolezectví, orientační závody …) nebo v tělocvičné rekreaci (výlety pěší, na kole, lyžích …).

Závěrem bych chtěl zdůraznit, že se nevyhýbáme pojmu pohybová rekreace. Je to pojem zcela logický, opodstatněný,správný a podstatně obecnější než pojem tělocvičná rekreace. Zahrnuje totiž i jiné než tělocvičné pohyby sloužící krozvoji a regeneraci jedince (práce na zahrádce, kutilství …). V této kapitole jsme se však zaměřili pouze na členěnítělocvičné aktivity na jednotlivé druhy.

1.5 Souhrn

V této kapitole jsme si vysvětlili a zdůvodnili:

rozdělení tělocvičné aktivity na jednotlivé druhy z pohledu jejího využití v životě současného člověka,terminologické nejednotnosti v evropském literárním kontextu,metodou historické analýzy opodstatněnost terminologie používané v literatuře na FTK v Olomouci.


tělocvičná rekreace, tělesná výchova, sport, sport pro všechny, pohybová rekreace

29.1.2014 Kapitola


1.7 Kontrolní úkol 2

1. Vyjádřete podstatu tělesné kultury.2. Co je to axiologie?3. Vyjádřete zásadní rozdíly mezi jednotlivými systémy řízení a organizace tělocvičné aktivity v českých zemích ve

XX. století a po současnost.4. Proveďte rozdělení tělocvičné aktivity.

1.8 Literatura

Autor: Hodaň, B.; Rok vydání: 1975 ; Titul: Kapitoly z teorie tělesné kultury

Testy ke kapitole

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5207&id_dbound=5634&task_id=1878&onlycontent=1%27);return%20false;

29.1.2014 Kapitola


1.1 Studijní cíle

Po prostudování následující kapitoly byste měli být schopni:

1. Definovat pojmy tělesná výchova a tělocvičná rekreace (dále TV a TcR).2. Charakterizovat cíle a jednotlivé úkoly TV a TcR.


Základním předpokladem pro zvládnutí následující kapitoly je přesná terminologická orientace v jednotlivých pojetíchčlenění tělocvičné aktivity (viz. 6 kapitola)

1.3 Termín pro splnění korespondenčního úkolu: viz SYLABUS

disciplíny(doporučený)


Dnes se budeme podrobněji zabývat specifickými druhy tělocvičné aktivity. Pokusím se vás seznámit i s jinýmicharakteristikami cílových pojmů a na vás pak bude vhodně se v této terminologické směsce zorientovat. Bylo bydobré, kdybyste si i zapamatovali jména teoretiků, kteří se uvedenou problematikou zabývali. Pojďme do práce.

1.5 7.1 Tělesná výchova

Jako většina ostatních pojmů prodělal v procesu historického vývoje i pojem tělesná výchova obsahové změny. V určitédobě byl pojem tak nadřazen, že byl používán ve významu dnešního pojmu tělesná kultura. Později byl sice zúžen, alezůstával natolik obecný, že se rovnal dnešnímu pojmu tělocvičná aktivita.

Ani v dnešní době nebývá jeho používání zcela jednoznačné, což se projevuje nejčastěji v obecně používaném pojmu"tělovýchovný proces", jímž bývá označován proces jakéhokoliv využívání tělesných cvičení. Názorovou diferenciaci vcharakteristice tělesné výchovy lze sledovat z těchto příkladů:

"Tělesnou výchovou rozumíme takový druh tělocvičné aktivity, jehož specifickým cílem je zajistit harmonickýtělesný rozvoj s optimální tělesnou zdatností, adekvátní požadavkům aktivního života" (CHOUTKA, M. a kol.,1971, str. 18).

Na semináři v Nymburce, o kterém jsme se již zmínili, zazněly tyto charakteristiky:

"Tělesná výchova je pedagogická činnost, jež cílevědomě využívá tělesných cvičení k působení na všestranný aharmonický rozvoj cvičících a jejímž prostřednictvím se záměrně formují jejich morální a charakterové rysy"(KOCIÁN, M.)."Tělesnou výchovou... rozumíme cílevědomý, všestranně zaměřený tělovýchovný proces, který je součástísystému výchovy a vzdělání" (LIBENEK, J.)."Tělesná výchova je oblastí, jejíž podstatu tvoří cílevědomý, záměrný tělesný a duševní rozvoj jedince, jehovybavení nezbytným pohybovým vzděláním a odpovídající funkční rozvoj v přirozené podmíněnosti na potřebách


7. Tělesná výchova a tělocvičná rekreace (RNDr.Svatopluk Horák)

Obsah kapitoly

Text kapitoly

29.1.2014 Kapitola


života společnosti.Tělesnou výchovu je třeba chápat jako proces formování člověka a je proto nedílnou součástí výchovy"(MLATEČEK, L.)."Tělesná výchova - jedna z hlavních forem záměrného působení na všestranný rozvoj člověka, především voblasti pohybové a morálně volní" (PÁVEK, F.)."Tělesná výchova je neoddělitelnou součástí výchovy dorůstající generace, rozumíme jí takový druh tělesnékultury, jehož specifickým cílem je zajistit harmonický rozvoj a optimální tělesnou zdatnost, poskytnout základnítělocvičné vzdělání, vzbudit trvalý zájem o tělesnou kulturu a dobře připravit na aktivní život a občansképovinnosti" (SERBUS, L.).

Pokusíme-li se o analýzu uvedených charakteristik zjišťujeme, že jsou svým pojetím velmi blízké - ve zvýrazněníformativní a vzdělávací funkce. S výjimkou charakteristiky Serbusovy však postrádají cílové zaměření této funkce.

Na jinou úroveň se již dostávají charakteristiky následujícího druhu:

"Tělesná výchova je součástí výchovy a zároveň i podsystémem tělesné kultury. Její podstatou je výchovněvzdělávací (a sebevzdělávací) proces a institucionální systém zaměřený na formování vědomostí, dovedností anávyků v oblasti tělesné kultury a s tím spjatých rozumových, estetických a morálních hodnot. Je - obrazněřečeno - iniciální fází nebo základním kamenem tělesné kultury" (ŠPRYNAR, Z., 1978, str. 19)."... tělesná výchova je jednak jedinou zo základných složiek tělesnej kultúry a jednak neoddělitelnou zložkouvýchovy nášho dorastajúceho pokolenia. Významnů úlohu plní aj vo výchove, vzdelání a kultúre dospelýchobčanov. Telesná výchova ako zložka výchovy sa významne podiela na utváraní všestranně a harmonickyvyvinutého člověka..." (SÝKORA, F. 1983, str. 35)."Telesná výchova ako zložka telesnej kultúry pomáha plnením špecifických úloh realizovať základnů funkciutelesnej kultury. Jej hlavnou úlohou je posobiť na upevňovanie zdravia a všestranný telesný a pohybový vývojčloveka a poskytovať mu základné teoretické a praktické telovýchovné vzdelanie. Okrem toho sa spolupodielana plnění ostatných funkcí telesnej kultury a všestrannej výchovy človeka" (tamtéž).

Výše uvedené charakteristiky se shodují ve formativní a vzdělávací funkci tělesné výchovy a také ji považují zaneoddělitelnou složku výchovy (vedle výchovy pracovní, mravní, estetické atd.), proto bude vhodné při formulovánítělesné výchovy vycházet z charakteristiky výchovy. Z velkého množství existujících charakteristik výchovy vybírámejako ukázku tyto:

"Nejvážnější věcí v současné výchově je připravovat lidi tak, aby uměli žít v podmínkách současné civilizace, abydokázali plnit úkoly, které jsou jim dávány, aby využívali možností kulturního rozvoje ..., aby věděli proč a jakžít, z jakých zřídel čerpat životní radost (SUCHODOLSKI, B., 1959,str. 18).

(I když zde nejde o definici v pravém slova smyslu, je jasně vyjádřen smysl a cíl výchovy.)

Podle Svobody jde ve výchově v podstatě o to "... hledat ve vnitřních podmínkách osobnosti, na co bychomnavázali podmínky vnější, aby v dané situaci jedinec přijal vnější pohnutku za svou". Na základě této úvahy osmyslu výchovy potom uvedený autor říká, že "cílem výchovy není jen vnější přizpůsobení chování člověka, aleuvědomělá činnost, ve které musí vnější působení vést k formování vnitřních snah" (SVOBODA, B., 1971, str.150).K podobnému závěru dochází charakteristika, která uvádí, že "výchovou rozumíme jednotu vlivů a podmínek,zabezpečujících rozvoj člověka a jeho přípravu na život ve společnosti" (KOLEKTIV, 1974, str. 31), (Blíže ovýchově viz pedagogika, teorie výchovy ....).

Z namátkou uvedených úvah o výchově vyplývá, že jde o rozsáhlý a všestranný proces, který je realizován v různýchoblastech působení na člověka nejrůznějšími prostředky. V tomto procesu se zejména mladí lidé připravují na sociálnírole, které budou v životě reprezentovat i na vlastní kulturní život ve společnosti.

1.5.1 7.1.1 Charakteristika tělesné výchovy

29.1.2014 Kapitola


Vzhledem k možnostem působení na člověka, které tělocvičná aktivita má, je zřejmé, že se za určitých okolností můžestát významnou součástí výchovného procesu. Ze všech jejích uvedených druhů má k cílům výchovy nejblíže tělesnávýchova, kterou charakterizujeme takto:

"Tělesná výchova je druh tělocvičné aktivity s dominujícím formativním a vzdělávacím zaměřením, ve kterémprostřednictvím specifických prostředků (zejména tělesná cvičení - viz dále) spolupůsobí (s ostatními složkami výchovy)v procesu harmonického vývoje člověka tím, že zajišťuje jeho fyzický, psychický a sociální rozvoj, reprezentovanýfyzickou a psychickou výkonností a sociální přizpůsobivostí, odpovídající požadavkům aktivního života. Je přitomupevňováno zdraví, fyzická a psychická zdatnost, rozvíjeny pohybové schopnosti, dovednosti i morální kvality aschopnost navozování odpovídajících společenských vazeb. To vše představuje specifickou oblast celkové socializace akultivace člověka (konečný cíl výchovy), čímž jsou spoluvytvářeny všestranné předpoklady pro seberealizaci člověkaodpovídající celospolečenským a individuálním zájmům.

Bude vhodné, když si z této definice zapamatujete:

že se jedná o formativní a vzdělávací proces,

který je realizovaný prostřednictvím specifických prostředků (tělesných cvičení),

s cílem harmonického rozvoje člověka,

v souladu s požadavky společnosti.

1.5.2 7.1.2 Cíle tělesné výchovy

Tělesná výchova se tedy stala nedílnou součástí přípravy člověka na život. Odraz této přípravy nacházíme ve všechsociálních rolích, které zastává - od činnosti pracovní až po činnosti ve volném čase. Vzhledem ke vzájemnýmproporcím těchto činností označujeme jako prvotní vazbu tělesné výchovy na oblast činností nutných, nezbytných, jakodruhotnou vazbu na oblast prožitků (i vzhledem k prožitkovosti používaných prostředků).

"Rozsah, charakter, ale i specifické funkce tělesné výchovy vyžadují, aby nebyla ponechána na vůli či zájmu jedince.Proto je také součástí povinného vzdělání, pracovní a branné přípravy" (HODAŇ, B., 1979, str. 96).

Cílem tělesné výchovy je tedy fyzické a na ně navazující psychické a sociální formování člověka vzhledem ke schopnostiadaptace učit se a měnit své chování tak, aby dosahované výsledky odpovídaly celospolečenským požadavkům.

Z toho nutně vyplývá, že úroveň společnosti je mimo jiných faktorů určována také úrovní tělesné výchovy.

Tělesná výchova se vzhledem ke svému formativnímu a vzdělávacímu zaměření týká především dětí a mládeže. Jejívýznam ve výchově a vzdělání dokládá fakt, že se stala součástí povinného školního vzdělání, povinným vyučovacímpředmětem. Znamená to tedy, že tělesnou výchovou prochází veškerá populace od mateřské školy po ukončenípovinného školního vzdělání. Dále se mimo tělesnou výchovu dostává pouze ta část mládeže, která odchází přímo dovýroby, ostatní mají tělesnou výchovu buď jako součást pracovní přípravy, nebo jako součást studia. U vysokoškolákůje tělesná výchova prakticky až do ukončení studia. Z uvedeného vyplývá, že garantem tělesné výchovy jsou školskéorgány a institucí, která ji zabezpečuje je škola.

Je pochopitelné, že také v tělesné výchově dochází k vnitřní diferenciaci - podle pohlaví, věku, zdravotního stavu.

Mimo tělesné výchovy, jako součásti školního vzdělání, ještě existuje tělesná výchova v branných složkách (příslušníciarmády a bezpečnosti), u kterých se stala součástí jejich služební povinnosti.

29.1.2014 Kapitola


1.5.3 7.1.3 Úkoly tělesné výchovy

Naplňování bohatého obsahu a formulovaného cíle tělesné výchovy je možné jedině postupným plněním jejíchjednotlivých úkolů. Počítáme mezi ně:

a. úkol zdravotní,b. úkol vzdělávací,c. úkol výchovný.

ad a) Úkol zdravotní

Zdravotní úkol tělesné výchovy považujeme za její úkol specifický. Zatímco ve všech ostatních vyučovacích předmětechmůžeme o zdraví jen hovořit, provádět zdravotní osvětu apod., v tělesné výchově zdraví bezprostředně ovlivňujeme,přímo na ně kladně působíme. Toto přímé působení na zdraví člověka se nevyskytuje v žádné jiné složce výchovy.

Plnění zdravotního úkolu je pochopitelně závislé na pojetí pojmu zdraví. Mezinárodní zdravotnickou organizací je zdravídefinováno ne pouze jako nepřítomnost choroby, ale jako stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody.

Vyjdeme-li z této definice, potom je zřejmé, že možnost plnění zdravotního úkolu "...vychází ze samotné biologické aspolečenské podstaty tělesných cvičení" (HODAŇ, B.,1975, str. 97). Intenzita jeho plnění potom už bude zcela závislána schopnosti využití daných možností.

Mechanismus plnění zdravotního úkolu spočívá ve správném a cílevědomém využívání tělesných cvičení. Záměrnátělesná činnost (pochopitelně zaměřená na samotného člověka) zintenzivňuje funkce organismu, tím postupně zvyšujejeho funkční úroveň a stává se tak předpokladem zvyšování jeho zdatnosti. Opakující se pohybová činnost se odráží i vrůstu kvality pohybových schopností. Úsilí vynakládané při plnění pohybových úkolů výrazně ovlivňuje úroveňpsychických vlastností a stavů. V různých tělovýchovných procesech dochází k řešení vzniklých interpersonálních situacía vztahů, což ovlivňuje nejen sociální adaptabilitu,ale spolu s úsilím při vlastních tělesných cvičeních i růst mravníchkvalit. (Pozn.: Fungování takto stručně vyjádřeného mechanismu je ovšem zcela závislé na kvalitě vedení procesu,tedy na úrovni vůdčí osobnosti.) Výsledkem uvedeného mechanismu je zdravý organismus, zabezpečující jeho kvalitnífunkce, což je předpokladem zdraví.

Úroveň plnění zdravotního úkolu je závislá také na prostředí, ve kterém je realizován. Z hlediska zdravotníhopreferujeme prostředí přírodní. V něm jsou všechny uvedené procesy zintenzivňovány, takže působení na zdraví jeumocňováno.

V souvislosti s využíváním přírodního prostředí je třeba zdůraznit otužování, které je důležitou součástí zdravotníhoúkolu. Otužování ovšem nelze chápat jako jednostranné přizpůsobování se nízkým teplotám, ale především jakoproces přizpůsobování se organismu náhlým změnám podmínek vnějšího prostředí. Otužilost, jako schopnostvyrovnávat se s náhlými změnami vnějšího prostředí, bez negativního vlivu na zdraví a pracovní výkonnost, je jistě proobčanský i soukromý život člověka velmi významné.

Plnění zdravotního úkolu tělesné výchovy je mimo tohoto bezprostředního působení závislé také na vytvoření obecnéhopohybového návyku jako návyku hygienického. Tento obecný pohybový návyk musí být výsledkem formativníhopůsobení na žáka, poněvadž zabezpečí, že i v budoucí dospělosti bude pro svoje zdraví tělocvičný pohyb využívat.

Úroveň plnění zdravotního úkolu je závislá na frekvenci a intenzitě prováděných tělesných cvičení. Aby jejich zdravotníúčinek byl zřejmý, musí frekvence a intenzita dosahovat určitých hodnot (viz fyziologie tělesných cvičení). Současnépodmínky (dvě hodiny školní tělesné výchovy týdně) nejsou s touto nutností v souladu. Splnění zdravotního úkolu tedynutně vyžaduje úzkou návaznost tělesné výchovy na ostatní druhy tělocvičné aktivity. Ve školní tělesné výchověsamotné je tento úkol nesplnitelný (nízká intenzita i nedostatečná frekvence při potřebě plnit i vzdělávací obsah).

Pokuste se zamyslet nad možnostmi školní tělesné výchovy cílevědomě rozvíjet zdraví žáků. Má vůbec tělesná výchovak tvorbě zdraví vhodné podmínky? A pokud ne, tak proč.

ad b) Úkol vzdělávací

29.1.2014 Kapitola


Vzdělávací úkol tělesné výchovy již nemá charakter výjimečnosti jako úkol zdravotní. Chápeme-li však tělesnouvýchovu jako vyučovací předmět, musíme konstatovat, že vzhledem k jeho formativnímu a vzdělávacímu charakteru jetento úkol možno považovat za prvořadý.

Pod pojmem vzdělávání se obvykle chápe jen vzdělání rozumové. Tato redukce, vyjadřující sumu určitých vědomostí,však není výrazem všestranného vzdělání, projevem všestranného člověka.

"Vzdělávání ... chápeme jako soubor činností a procesů, umožňující lidem získávat orientaci v okolním přírodním aspolečenském prostředí. Díky těmto činnostem a procesům lidé získávají rozsáhlou zásobu vědomostí, dovedností aschopností" (KOLEKTIV, 1974, str. 35-36). Ve vzdělání tedy nejde pouze o vědomosti, ale také o dovednosti a návyky.Výsledkem vzdělávání je potom vzdělání. Z hlediska individuálních a společenských funkcí člověka musíme uvažovat ovzdělání všeobecném a speciálním. "Všeobecné vzdělávání je zvládání vědomostí, získávání dovedností a návykůnezbytných pro každého člověka bez ohledu na jeho příští roli ve společnosti. Speciální vzdělávání je zasepřisvojováním vědomostí i dovedností potřebných k vykonávání příslušného oboru" (tamtéž, str. 37). Ve vzdělávacímprocesu lze podle uvedených autorů sledovat dvě funkce:

funkce poznávací, která umožňuje člověku získávat vědomosti o světě a o něm samém

funkce praktická, umožňující člověku získávat dovednosti potřebné pro cílové využití získaných poznatků (blíže vizpedgogika).

Z uvedeného vyplývá, že vzdělávání je velmi rozsáhlým procesem, jehož jednotlivé oblasti jsou utvářeny a realizoványpodle možných sociálních rolí, které člověk bude ve svém individuálním i společenském životě vykonávat. Zabírá tedyširokou škálu činností a procesů, týkajících se vzdělání rozumového, estetického, polytechnického atp. Významnouúlohu v něm nutně sehrává vzdělání pohybové.

Hovoříme-li o vzdělávacím úkolu tělesné výchovy, musíme jej chápat z hlediska jednotlivých funkcí vzdělání. Vzdělávacíúkol tělesné výchovy je tedy realizován:

1. v oblasti všeobecného vzdělání,2. v oblasti speciálního vzdělání.

ad 1) Vzdělávací úkol v oblasti všeobecného vzdělání

Realizaci vzdělávacího úkolu v oblasti všeobecného vzdělání je možno pro tělesnou výchovu považovat za základní.Týká se základního formování dětí a mládeže v těch oblastech, které můžeme tělesnými cvičeními ovlivňovat a kteréjsou ostatními prostředky v podstatě nedosažitelné. Realizované vzdělávání je možno chápat z hlediska funkcepoznávací a funkce praktické.

Funkce poznávací

Poznávací funkce vzdělávacího úkolu tělesné výchovy spočívá jednak v bezprostředním a jednak zprostředkovanémpůsobení.

Bezprostřední působení poznávací funkce je typické pro přímé získávání potřebných vědomostí (bezprostředněsouvisející s prováděnými tělesnými cvičeními) v oblasti:

rozumové (tělovýchovná teorie, terminologie, základy hygieny, fyziologie, anatomie, mezinárodní vztahy ...)

mravní (hodnotové systémy,etické normy, mezilidské vztahy,formy chování ...)

estetické (estetické normy,chápání krásna,estetika pohybu, odívání, chování ...)

29.1.2014 Kapitola


pracovní (základní vědomosti týkající se nářadí a jeho údržby, různých zařízení pro tělesnou výchovu, funkce tělocvičnéaktivity v pracovní výkonnosti ...)

V různých oblastech jsou tak přímo získávány vědomosti, vyplývající z tělovýchovného procesu a týkající se budoucíhoindividuálního i společenského života člověka. Jejich výsledkem je potom i suma vědomostí, objasňujících postavení adůležitost tělocvičné aktivity v životě člověka. Poněvadž je tělesná výchova předmětem praktického (dovednostního)charakteru, je pochopitelné, že celková suma získaných vědomostí, i při jejich velké uvedené šíři, je menší než vostatních předmětech.

Z hlediska postavení tělocvičné aktivity v životě člověka a společnosti má však zásadní informativní hodnotu, kteránemůže být v procesu tělesné výchovy opomíjena.

Zprostředkované působení poznávací funkce vidíme v přímém vlivu tělesných cvičení na rozvoj neuropsychickéhosystému. Na úrovni zdatnosti a výkonnosti tohoto systému je závislá možnost větší intenzity učení, schopnostrychlejšího odpočinku po duševní práci atp. Pro obecnou poznávací činnost se tedy stává významným hygienickýmfaktorem.

Funkce praktická

Vzhledem k charakteru tělesné výchovy je praktická funkce vzdělávacího úkolu funkcí hlavní. I ona se projevujebezprostředně a zprostředkovaně.

Bezprostřední působení praktické funkce spočívá v přímém navozování konkrétních pohybových dovedností (v některýchpřípadech i návyků) a rozvoji pohybových schopností, tedy ve vlastním pohybovém vzdělání člověka.

Pohybové vzdělání člověka považujeme za rovnocenou součást jeho všestranného vzdělání. Jeho výsledkem je zásobakonkrétních pohybových dovedností tělocvičného charakteru, jejichž struktura je složitější, než struktura ostatníchpohybových činností, se kterými se člověk ve svém životě setkává. Z této skutečnosti vyplývá, že zvládnutí složitýchvšestranných dovedností představuje sumu pohybových zkušeností, na jejichž základě je možno snadněji zvládnout ana vyšší kvalitativní úrovni prezentovat dovednosti jiného charakteru - pracovní, společenské, branné, zájmové,sportovní atp. V tomto smyslu má tedy pohybové vzdělání realizované v tělesné výchově přímou vazbu na životčlověka. Uvedený účinek je ještě umocňován tím, že v celé motorice existují určité příbuznosti mezi jejími jednotlivýmioblastmi (viz antopomotorika). Vzhledem k této příbuznosti je nutno počítat s tím, že pohybové dovednosti určitéhotypu umožňují navozování dovedností jiného typu. Čím větší a kvalitnější bude zásoba základních dovedností, tím většíbude možnost snadnějšího navozování nových specifických dovedností. Z toho pohledu potom také musíme chápatnejen vazby mezi jednotlivými oblastmi tělocvičné motoriky, ale i mezi motorikou tělocvičnou, pracovní, brannou,zájmovou, rekreační atp.

Zprostředkované působení praktické funkce spočívá v postupném navozování určitého navyklého jednání, včetněpohybového, odrážející sumu získaných poznatků (viz funkce poznávací). To se projevuje např. v návyku správnéhodržení těla, v celoživotní realizaci tělesných cvičení, v estetickém pohybovém jednání, ale i chování, jednání s lidmi atp.

ad 2) Vzdělávací úkol v oblasti speciálního vzdělání

Zatímco v oblasti vzdělání sehrávala tělesná výchova zásadní roli ve smyslu obecného utváření celé populace, dostáváse v oblasti speciálního vzdělání do zcela jiné úrovně. Jestliže tělesná výchova v oblasti základního vzdělání navozujevšestranné podmínky pro možnost adaptace na jakoukoliv sociální roli, týká se už tělesná výchova v oblasti speciálníhovzdělání přípravy na konkrétní sociální roli. A z toho pochopitelně vyplývají určitá specifika.

Poněvadž je tělesná výchova součástí vzdělání člověka, týká se její část, zapadající do oblasti speciálního vzdělání,podílu tělesné výchovy na konkrétní profesi. Zatímco v předešlém případě

29.1.2014 Kapitola


nebyla tělesná výchova z hlediska budoucí profese diferencována, je třeba, aby v oblasti speciálního vzdělánídocházelo k zásadní profesionální diferenciaci.

Z hlediska této diferenciace potom musí tělesná výchova plnit svoje funkce v oblasti:

- zdatnosti a výkonnosti pro danou profesi,

- dovedností a schopností odpovídajících charakteru dané profese.

Každá profese se projevuje jinými nároky jak na fyzickou, tak na neuropsychickou zdatnost a výkonnost. Nutná hraniceobou těchto druhů zdatnosti a výkonnosti je analýzou jednotlivých profesí zjistitelná (blíže o tom viz hygiena práce,fyziologie práce, psychologie práce, obecná fyziologie, psychologie...). Nedosažení této hranice konkrétnímpracovníkem má nutně za následek neúměrné zvyšování únavy a snižující se pracovní výkon. Naopak výsledkemodpovídající zdatnosti a výkonnosti je plný výkon a eliminace negativních vlivů dané profese na organismus. Úkolemtělesné výchovy v tomto smyslu tedy je optimalizace zdatnosti a výkonnosti odpovídající té profesi, na kterou jepracovník připravován. Tak je zabezpečena určitá kvantita práce.

Pracovní výkon ovšem není závislý pouze na kvantitě, ale také na kvalitě. Jestliže je kvalita práce závislá na speciálníchvědomostech, schopnostech a dovednostech pracovníka, potom je zřejmé, že každá profese má specifické nároky najiné oblasti vědomostí, schopností a dovedností. Ve speciální profesní přípravě můžeme z hlediska tělesné výchovypominout oblast vědomostí, které jsou navozovány příslušnými disciplínami odpovídajícími dané profesi. Pro tělesnouvýchovu se ve speciálním vzdělání jeví jako zásadní rozvoj schopností. To nám tělesná výchova, díky používanýmprostředkům, v plné míře umožňuje.

Ve speciálním vzdělání potom v tělesné výchově výrazně převládá funkce praktická nad poznávací a působeníbezprostřední nad zprostředkovaným.

Takto chápané funkce tělesné výchovy ve speciálním vzdělání se ovšem týkají pouze přípravy na profesi, tedy obdobípřed vlastním výkonem profese. Z hlediska celoživotního výkonu profese a nutnosti nejen udržení, ale stáléhozvyšování pracovní výkonnosti, je tento stav neodpovídající. Z hlediska dalšího rozvoje pracovníků se jeví jako nutnost,aby se specificky zaměřená tělocvičná aktivita stala součástí výkonu každé profese.

To už však není problém tělesné výchovy, ale jiných druhů tělocvičné aktivity.

Jedině tak se stane tělesná výchova podmiňujícím základem (což vyplývá z jejího formativního a vzdělávacíhocharakteru), na který bude v uceleném systému cílevědomě navazovat další působení.

Vzpomeňte si na vlastní zkušenosti se školní tělesnou výchovou. Získali jste pocit, že se vaši učitelé tělesné výchovyzaměřili i na tuto vzdělávací oblast (speciální vzdělání)?

ad c) Úkol výchovný

Z charakteru tělesné výchovy vyplývá, že úkol výchovný je přinejmenším stejně závažný jako úkol vzdělávací.Dokumentuje to i fakt, že tělesná výchova je považována za nedílnou složku výchovy. V jejím duchu, v souladu s jejímicíli, je také výchovný úkol orientován.

I když vycházíme z toho, že plnění uvedeného úkolu je společné pro všechny předměty, přece jen v jeho plnění vprůběhu tělesné výchovy je značná specifičnost. Tato specifičnost se projevuje především v navozování morálně-volních kvalit a je dána samotnou podstatou tělesných cvičení. Je známo, že tělesná cvičení patří mezi motivačně volníčinnosti, které vzhledem ke své obtížnosti vyžadují vynakládání značného cílevědomého a dlouhodobého volního úsilí,spojeného s překonáváním nejrůznějších překážek a potíží objektivního a subjektivního charakteru. Díky tomu patřítělovýchovný proces k těm procesům, které mohou širokou škálu výchovných úkolů velmi účinně plnit.

Je ovšem třeba říci, že tento výchovný potenciál tělesné výchovy není vždy plně využit, poněvadž je zcela závislý naschopnostech i dovednostech učitele, na síle jeho osobnosti.

29.1.2014 Kapitola


Výchova všech mravních kvalit je v procesu tělesné výchovy v podstatě možná dvěma způsoby:

A. Činnost plánovaná

Činnost plánovaná představuje nejobvyklejší způsob, vycházející ze systematického rozvoje mravních kvalit. Spočívá vzáměrném a cílevědomém využívání různých činností pro jejich rozvoj. Obsah tělesné výchovy přitom dovoluje výběrurčitých činností, odpovídajících daným kvalitám. Tento způsob práce pokračuje v souladu s předem přijatým plánempedagoga. Mravní výchova je tak v souladu se zájmem společnosti realizována jako plánovaný proces, tvořícívýznamnou součást učitelovy práce.

Myslíte si, že je vhodné seznamovat s žáky ve vyučovací jednotce tělesné výchovy s naplánovaným výchovným úkolem?Setkali jste se s tím v minulosti? Nejedná se pouze o jakousi nepotřebnou a nadbytečnou „formalitu“?

B .Činnost neplánovaná

Zatímco plánovaná výchovná činnost je společná pro všechny předměty, odlišuje se od nich tělesná výchova svojívýznamnou možností neplánované výchovy, ve které se vlastně odráží konkrétní vzniklá situace.

Vycházíme z toho, že tělesný pohyb je nejvlastnějším a nejpřirozenějším projevem života každého člověka. Čím jepřitom člověk mladší, tím více se s pohybem ztotožňuje. Díky tomu je pohyb také emociálně velmi silný.

Suma činností v tělesné výchově prováděných je volena tak, aby byla odpovídající fyzickým a psychickým potřebámžáků. Je-li tohoto souladu v probíhajícím procesu skutečně dosaženo, stávají se tělesná cvičení činností, které se žácizcela oddávají. Je tedy pravděpodobné, že plné zapojení do tělesných cvičení se stane prvořadým zájmem všech, příp.většiny žáků. Toto plné zapojení je podmínkou odreagování od všech ostatních povinností, problémů, starostí atp. Jetaké podmínkou odstraňování různých osobních zábran. V tom okamžiku se potom začíná každý projevovat v souladuse svojí vlastní vnitřní podstatou, aniž by dokázal něco zastírat, předstírat apod. Tyto projevy nejvlastnějšího já jsoutypické zejména pro emocionálně nejsilnější činnosti, mezi které můžeme v tělesné výchově řadit např. hry, závodivéčinnosti, atp. Žáci v tom případě začínají projevovat všechny svoje vlastnosti, i ty, které v běžných podmínkáchdovedou potlačit. Jakýkoliv projev negativních vlastností (záludnost, sobectví...) potom nutně vyvolává vznik "konfliktní"situace. Za "konfliktní" situaci přitom nepovažujeme skutečný konflikt, kázeňský přestupek apod., ale pouze rozporvznikající ze střetů různých tendencí, odpovídajících povahovým projevům, záměrům apod. Dochází tak k rozporu mezižákem a učitelem, mezi žáky navzájem atd. A právě okamžité řešení vzniklých konfliktů je výchovně velmi účinné.Reaguje totiž na okamžitou situaci, ztvárňuje žáka konkrétním způsobem v konkrétních adekvátních podmínkách.

Vzpomenete si na nějakou situaci ve školní tělesné výchově, kterou byl nucen učitel řešit „výchovně neplánovitě“?Zamyslete se i nad vhodností a adekvátností tohoto výchovného působení. Vzpomenete si i na necitlivé výchovnépůsobení učitele?

Jestliže je takto výchova realizována potlačováním záporných vlastností, je nutné její vyvážení naopak správnýmumocňováním projevů kladných vlastností. I ty mají v emocionálně silných činnostech stejné možnosti projevu.

Tento způsob výchovy se nedá předem plánovat. Je improvizovaný, ale ve svém dopadu nejúčinnější. Je to obrovskývýchovný potenciál tělesné výchovy, ne však vždy využívaný. Je závislý na vysoké úrovni znalostí, schopností idovedností učitele, který výchovný proces řídí.

Pokud budete u zkoušky odpovídat na otázku „Tělesná výchova jako druh tělocvičné aktivity“, pak využijte jako návodnásledující strukturu:

Zařaďte tělesnou výchovu do systému tělocvičné aktivity,Charakterizujte pojem TVFormulujte „cíl TV“Formulujte „úkoly TV“

29.1.2014 Kapitola


1.6 7.2 Tělocvičná rekreace

Druh tělocvičné aktivity, který nadále označujeme pojmem tělocvičná rekreace, není v žádném případě jevem novým.V různých podobách a pod různými názvy je znám v podstatě ze všech systémů tělesné kultury v novodobých dějinách.V každé době byl však jinak označován, v každé době plnil své specifické úkoly.

I dnes je jeho postavení specifikováno ve vztahu k současným podmínkám existence člověka a společnosti. Tatospecifikace však není totožná s řadou termínů, kterými je tento druh tělocvičné aktivity označován. Vyskytují se pojmy,oficiální i neoficiální, jako je rekreační sport, rekreační tělovýchova, základní a rekreační tělovýchova, sport provšechny, pohybová rekreace apod.

Následující rozšiřující text je vlastně pro vás, řádné distanční studenty, pouhým opakováním, protože na základě plněnídílčích seminárních úkolů jste k podobným zdůvodněním došli na základě vlastní deduktivní činnosti. Proto považujinásledující pasáž za pouhé shrnutí a logickou interpretaci.

V pojmu rekreační sport i sport pro všechny jsou spojeny dva neslučitelné jevy. Sport, vzhledem ke svýmvýkonnostním a soutěžním cílům, nemůže být spojován s rekreací. Naopak, po samotném tréninku a vlastnímsportovním výkonu probíhá rekreační, resp. regenerační proces, jehož úkolem je obnovení sil pro vlastní sportovníčinnost. Sport se přitom týká relativně malého množství lidí, zatímco masa, která se rekreuje, může pouze používat vesvé činnosti "sportovních", tedy tréninkových, soutěžních aj. metod.

Pojem rekreační tělovýchova je nesprávný ze dvou důvodů. Především "tělovýchova" je nesprávnou obměnou pojmutělesná výchova. Již víme, že tělesná výchova je přesně vymezeným druhem tělocvičné aktivity, který se týká pouzeurčité části populace. Vzhledem ke svým cílům a úkolům má vyhraněný formativní a vzdělávací charakter. Nelze jejtedy spojovat s přívlastkem rekreační, což je proces, týkající se činnosti celé populace ve volném čase.

Základní a rekreační tělesná výchova je vlastně určitou "modernizací" starého pojmu. Podle dnes již neplatného,poněvadž neodpovídajícího členění, vyjadřoval pojem základní tělesná výchova určitý konkrétní obsah. Přidáním slůvkarekreační měl být pojem posunut do současnosti, ovšem dopouští se tím stejné chyby jako pojem předcházející. (Anavíc zůstává již nic nevyjadřující termín základní.)

Nejčastěji užívaným pojmem je pohybová rekreace. Tento pojem je sice naprosto správný, ale značně obecný.Vyjadřuje totiž realizaci rekreačního procesu jakoukoliv pohybovou činností. Přitom je známo, že lidská motorika sečlení na řadu oblastí. Pohybová rekreace je tedy realizovatelná stejně tak vycházkou, nebo rytím zahrádky (ve volnémčase), jako třeba odbíjenou.

Setkali jsme se zde ještě s jedním, leč hojně používaným pojmem – tělovýchovná rekreace resp. rekreačnítělovýchova, ale i tomuto pojmu již velmi dobře rozumíme.

Vzhledem k tomu, že hovoříme o oblastech tělocvičné aktivity a ne o pohybu vůbec, jeví se jako adekvátní pojemtělocvičná rekreace. Ten vyjadřuje fakt, že rekreace je realizována prostřednictvím tělesných cvičení. A v tom smysluje tedy pojem tělocvičná rekreace podřízen pojmu pohybová rekreace.

S tělocvičnou rekreací jako jevem se setkáváme (pod různým označením) v literatuře ruské, německé, francouzské,anglosaské, polské atd. Je to vyjádření skutečnosti, že jde o jev velmi významný, který je ve všech vyspělých státechintenzívně zkoumán. Všechny státy se problémem tělocvičné, resp. pohybové rekreace velmi vážně zabývají z důvodůzávažných změn, ke kterým díky technologickému pokroku ve společnosti dochází. Také v našem státě je třeba čím dálvíce upírat pozornost k problému, jehož řešením bude v budoucnu úroveň společnosti významně ovlivňována. O těchtotrendech hovoří i fakt, že v současnosti je problematika tělocvičné rekreace studována jako samostatný obor(rekreologie).

29.1.2014 Kapitola


Je pochopitelné, že v různých systémech nacházíme rozdílné přístupy. Ty vycházejí z rozdílných základních filozofickýchvýchodisek, na jejichž základě se mění obsahy a cíle této činnosti.

Určité rozdíly potom vidíme i uvnitř jednotlivých systémů, mezi jednotlivými autory. Ty jsou podmíněny předevšímhistoricky, odpovídají tedy určité době, ve které vznikaly.

Jako ilustraci vývoje u nás uvádíme dvě skupiny charakteristik.

a. Se zaměřením na kompenzační a reprodukční sféru,b. Komplexní bez zdůraznění rozvojové funkce.c. Ad1) Nejprve ty, které odezněly na již zmíněném semináři v Nymburce.d. "Pohybová rekreace je zájmová tělocvičná, příp. jiná pohybová aktivita, zaměřená na obnovu a rozvoj sil po

vykonané práci, na udržení tělesné i duševní kondice a na příjemné prožití volného času" (HROZA, J.).e. "Pohybová rekreace je druh pohybové činnosti, jejímž prostřednictvím člověk kompenzuje jednostrannost

pracovní činnosti a záměrně ji využívá ve volném čase k osvěžení a zábavě" (KOCIÁN, M.).f. "Pohybovou rekreací rozumíme zejména pohybové činnosti prováděné s hlavním zaměřením na reprodukci

pracovní síly" (LÍBENEK, J).g. "Pohybová rekreace - zájmová pohybová činnost, konaná ve volném čase za účelem zotavení, osvěžení,

udržování tělesné a duševní kondice" (PÁVEK, F).h. "Pohybová rekreace je oblastí, jejíž podstatou je regenerace a rozvoj lidských sil formou aktivního odpočinku,

spojená s příjemným, účinným a kulturním prožíváním volného času" (MLATEČEK, L.).

V uvedených charakteristikách, ale i v mnoha dalších, jsou zvýrazněny především kompenzační a reprodukční funkcetělocvičné (pohybové) rekreace i její vazba na volný čas. Ve většině případů však chybí zdůraznění její rozvojové aformativní funkce.

Ad2) Jako další skupinu uvádíme některé z těch charakteristik, které nacházíme ve starší i novější literatuře:

"Pohybovou rekreací rozumíme zájmovu, ve volném čase prováděnou tělocvičnou, příp. jinou pohybovoučinnost, zaměřenou na obnovu a rozvoj sil po vykonané práci, na udržení tělesné i duševní kondice, napříjemné prožití volného času aktivní pohybovou činností" (TEPLÝ, Z., In: CHOUTKA, M. a kol. 1971, str. 148)."Pohybová (tělesná) rekreace jako jedna z nejdůležitějších a nejmasovějších forem aktivního odpočinku využívázájmové pohybové činnosti k udržení a obnově jak tělesného, tak i duševního zdraví a kondice. Tvořivé využitívolného času je výrazně motivováno tendencí po osvěžení, kulturní zábavě a prožitku z ní" (HOHLER, V., 1977,str. 24)."Pohybová rekreace jako forma (součást) tělesné kultury i rekreace je zájmová tělocvičná, příp. i jiná pohybováaktivita, zaměřená na regeneraci pracovní síly, na vyrovnání nepříznivých vlivů jednostranné práce anezdravého životního prostředí, na zvyšování a trvalé udržování tělesné a duševní kondice, na prevencicivilizačních chorob, na radostné a kulturní prožití volného času ..." (SERBUS, L.,1977,str. 54).

Ve srovnání s předcházejícími jsou již tyto charakteristiky obsáhlejší, řeší problém tělocvičné (pohybové) rekreacekomplexněji, stále však postrádáme větší zdůraznění její rozvíjející funkce.

Z dosavadní analýzy tělesné kultury i samotné tělocvičné aktivity nám zcela zřetelně vyplývá důležitost jejích funkcí,plněných ve vztahu k civilizačním chorobám, devastaci prostředí, hypokinéze, negativním vlivům průmyslovéhopokroku, deformativním vlivům jednotlivých profesí apod. Tyto vztahy vyplývají i z uvedených charakteristik.

Z analýzy tělesné kultury a jmenovitě tělocvičné aktivity však vyplývají také jejich funkce rozvíjející. Jde o ty funkce,kterými je nejen upevňováno zdraví, zvyšována zdatnost a výkonnost člověka, ale jsou rozvíjeny i specifickéschopnosti, příp. dovednosti, odrážející se v kvalitě pracovního procesu i v ostatních rolích, které člověk reprezentuje.Vedle funkcí kompenzačního, příp. regenerativního charakteru, jsou významné i funkce, působící na další rozvojčlověka, na permanentní zvyšování jeho úrovně. Právě tyto funkce jsou v naprostém souladu s obecným požadavkemneustálého růstu úrovně člověka.

Z tohoto hlediska se tedy tělocvičná aktivita jeví nejen jako důležitý preventivní a regenerativní činitel, ale i jakodůležitý činitel formativní, permanentně spoluvytvářející (spolu s ostatními aktivitami) osobnost člověka.

Myslím si, že jste ve svých definicích často zmiňovali aspekty tělocvičné rekreace jako např. regeneraci, rozvoj,kompenzaci, reprodukci atd. Dokázali byste i tyto terminy charakterizovat? Zamyslete se nad těmito pojmy.

29.1.2014 Kapitola


1.6.1 7.2.1 Volný čas a tělocvičná rekreace

Vedle těchto základních funkcí však tělocvičná aktivita poskytuje člověku i radost, zábavu, příjemné prožitky. Tatocharakteristika ji potom zcela přesně zařazuje do sféry volného času.

Pojem volný čas není pojmem novým, ale stále intenzivněji se ve vyspělé společnosti prosazujícím. Stal se významnousložkou života všech sociálních vrstev.

V každodenním životě člověka můžeme sledovat tři časové složky. Především je to pracovní čas, který je vyhrazen našíprvořadé pracovní povinnosti - zaměstnání, škola. V tomto čase vlastně zabezpečujeme nezbytné společenské iindividuální potřeby. Další časová složka je reprezentována pojmem mimopracovní čas. Je to sice čas, který získávámepo pracovní době, ale ještě s ním nemůžeme zcela volně disponovat. Naopak, v jeho průběhu musíme plnit některépovinnosti vyplývající z našich sociálních rolí - cesta do a ze zaměstnání, styk s úřady, zabezpečení rodiny adomácnosti, plnění různých funkcí, nezbytná péče o sebe sama apod. To všechno jsou činnosti, které sice vykonávámepo pracovní době, ale přesto jsou pro nás bezprostředně nutné. Teprve to, co zbývá, je volný čas. Je to ten čas "...,kterým může člověk disponovat zcela svobodně a s plnou vůlí, je to čas, který zůstává každému jedinci po uvolnění odvšech závazků či povinností pracovních, rodinných a společenských. Je to čas, ve kterém člověk realizuje i své záliby,naplňuje své zájmy a potřeby, který však může i zcela promarnit, což se také často děje" (TEPLÝ, Z., 1971, str. 647).

Z hlediska záměrného rozvoje člověka je ovšem žádoucí, aby byl volný čas chápán v souladu se zájmy jedince ispolečnosti. "Z hlediska jedince poskytuje volný čas prostor pro odpočinek, zábavu a rozvoj lidské osobnosti, z hlediskaspolečnosti pak prostor pro regeneraci a rozvoj pracovní síly i pro univerzalizaci člověka" (HODAŇ, B., 1975, str. 103).

Charakteristikou volného času je naprostá rozhodovací svoboda ve smyslu činnosti či nečinnosti, jejich začátku čikonce a úplná ekonomická nezávislost.

Vzhledem ke svému obsahu se volný čas váže zcela zřetelně na oblast prožitkovosti, i když plní funkce zasahující dooblasti činností nezbytných (rozvoj osobnosti člověka a její odraz ve vlastní realizaci).

Čím je život společnosti a individua kulturnější, mnohostrannější, tím více rostou možnosti jeho využívání. Obecně sedá říci, že škála činností ve volném čase realizovaných má rozpětí od činností individuálně i společensky prospěšných,konstruktivních, až po činnosti individuálně a společensky škodlivé, destruktivní a protispolečenské. Trávení volnéhočasu se tak stává jednou z nejvýznamnějších složek životního stylu.

Je však nutno zdůraznit, a sociologické výzkumy to potvrzují, že trávení volného času není závislé jen na jedincisamém, ale i na společnosti, ve které žije, poněvadž ta se prvořadým způsobem podílí na vytváření odpovídajícíchpodmínek pro jeho život, tedy i pro trávení volného času.

Volný čas je samozřejmě dáván do vztahu k pojmu rekreace. Tato vazba však nemusí být vždy zcela přesná. Pojemrekreace je vyjádřením aktivní činnosti. Je odvozen z latinského recreare, což znamená obnovovat, znovu vytvářet. Vtomto smyslu jde tedy o zcela aktivní charakter pojmu. Naproti tomu však lze volný čas trávit zcela pasivnímzpůsobem. V tom případě se může jednat o pasivní odpočinek, což smyslu pojmu rekreace odporuje.

Jestliže tedy v oblasti regenerace existují dvě možnosti - pasivní a aktivní, potom je rekreace vyjádřením její aktivnísložky. Činnosti mající charakter rekreace jsou prováděny pouze ve volném čase, člověk se pro ně zcela svobodněrozhoduje a očekává od nich příjemnou zábavu a rozptýlení." V nejširším slova smyslu spočívá význam rekreace vevytváření prostoru pro participaci na dané kultuře, pro realizaci zájmů, zálib a schopností, jakož i pro kultivaci všechtvořivých sil člověka" (TEPLÝ, Z., In: CHOUTKA, M. a kol. 1971, str. 154).

Obecný pojem rekreace se nám ovšem podle realizovaných aktivit člení. Rekreovat se je možno prostřednictvímčinností kulturně-uměleckých, intelektuálních, činností spojených se sociálními vztahy i činností pohybových. Každéoblasti činností odpovídá i příslušná forma rekreace. Každá z nich se potom dále rozpadá na další složky podlekonkrétních realizovaných činností.

Mějte neustále na mysli, že tělocvičná aktivita je pouze jednou z možností jak vhodně naplnit volný čas. Vzpomeňte si,jak jsme v prvních kapitolách řešili problematiku „podstaty tělesné kultury“.

29.1.2014 Kapitola


1.6.2 7.2.2 Charakteristika tělocvičné rekreace

Vyjdeme-li z výše provedených analýz, poznání různých funkcí tělocvičné aktivity, volného času i rekreace a jejichpodílu na životním způsobu, můžeme charakterizovat tělocvičnou rekreaci takto:

"Tělocvičná rekreace je druh tělocvičné aktivity s dominujícím rozvíjejícím a regenerativním zaměřením, prováděnýzájmově ve volném čase a působící na zdokonalování člověka tím, že prostřednictvím záměrně volených tělesnýchcvičení, diferencovaných podle individuálních zájmů a potřeb (věk, zdraví, profese ..), zvyšuje jeho fyzickou,psychickou a sociální úroveň, regeneruje pracovní sílu a kompenzuje negativní vlivy pracovního procesu i současnécivilizace. Vzhledem ke svému charakteru má výslovně prožitkový charakter. Jako jedna z významných složek rekreacetak spoluvytváří všestranné předpoklady pro tvorbu člověka, prožívání života a optimalizaci životního režimu a stylu".

Vzhledem ke svému obsahu má tělocvičná rekreace vazbu nejen na regeneraci pracovní síly, ale i na činnosti nezbytněnutné a na prožitky. V tom smyslu se dá říci, že je nejvšestrannějším druhem tělocvičné aktivity.

I když je ponechána na vůli jedince, stává se čím dál více věcí celé společnosti, poněvadž je jednou z podmínek jejíhocelkového zkvalitnění. Týká se celé populace od nejútlejšího věku do nejvyššího stáří.

Bude vhodné, když si z této definice zapamatujete:

že se jedná o:

proces zaměřený na rozvoj a regeneraci,

realizovaný zájmově ve volném čase,

využívající specifických prostředků (tělesných cvičení),

kompenzující negativní vlivy současné civilizace.

1.6.3 7.2.3 Cíle tělocvičné rekreace

Cílem tělocvičné rekreace je tedy fyzický, psychický i sociální rozvoj a regenerace sil člověka spojený s kulturnímprožíváním volného času, vyúsťující ve schopnost člověka přizpůsobit se změněným podmínkám a na vysoké úrovnirealizovat všechny svoje individuální a společenské sociální role.

(Pozn.: Z výše uvedených analýz vyplývá, že pojem pohybová rekreace bude pojmem obecnějším, vyjadřujícím fakt, žek rekreaci -jakožto zájmové, prožitkové a ve volném čase vykonávané činnosti- dochází jakoukoliv pohybovou činností.V této obecné pohybové činnosti již nemůže plně docházet k účelné diferenciaci, tedy i její efekt bude nižší. I když sevýsledek pohybové rekreace odráží rovněž ve fyzické, psychické i sociální sféře člověka, vzhledem k nespecifičnostitěchto činností je jejich výsledek obecnější a také méně účinný).

Vzhledem ke svému obsahu i cílovému zaměření patří tělocvičná rekreace mezi nejúčinnější a individuálně ispolečensky nejžádoucnější druhy rekreace. Je přitom nutné mít na zřeteli, že každý druh rekreace je třeba realizovatna co nejvyšší kulturní úrovni. To ovšem přímo souvisí s tvorbou odpovídajících podmínek.

Z hlediska optimálního a všestranného rozvoje člověka musíme počítat s tím, že je žádoucí jednotlivé druhy rekreacespojovat. I když podle individuálního zaměření bude vždy určitý druh dominantní. S tímto požadavkem ovšem úzcesouvisí nutnost budování komplexních víceúčelových zařízení, ve kterých jsou různé druhy rekreace realizovatelné.

29.1.2014 Kapitola


Tělesná cvičení jsou svým rozsahem i různými možnostmi provedení velmi rozmanitá. Z toho vyplývá různorodostobsahu a forem tělocvičné rekreace. Tato vnitřní rozmanitost se ještě umocňuje tím, že samo využití tělesných cvičeníje závislé na mnoha činitelích - charakter práce, vzdělání, věk, životní úroveň, životní prostředí, pohlaví atd. Všechnytyto faktory určují charakter, rozsah a intenzitu prováděných činností.

Tělocvičnou rekreaci lze rozdělit podle tří základních kritérií:

1. Podle organizovanosti:

a) organizovaná

b) částečně organizovaná

c) neorganizovaná (spontánní)

2. Podle časové struktury:

a) každodenní

b) víkendová

c) dlouhodobá

3. Podle prostoru realizace:

a) sídliště, pracoviště, resp. domov

b) příměstské zařízení

c) rekreační oblast, zařízení mimo obec

Tělocvičná rekreace je relativně samostatným subsystémem s vlastními zabezpečujícími institucemi, hmotným afinančním zabezpečením atp.

Tělocvičná rekreace je z hlediska celé dospělé populace nejdůležitějším druhem tělocvičné aktivity. Přestože jeindividuálně i společensky velmi žádoucí a nutná, "...zůstává jejím charakteristickým rysem skutečnost, že jejírealizace je zcela závislá na svobodném rozhodnutí každého občana" (HODAŇ,B.,1975,str.105).

Funkce, které tělocvičná rekreace plní, lze rozdělit do dvou skupin:

a) funkce rozvíjející,

b) funkce regenerativní.

ad a) Funkce rozvíjející je nutno chápat z hlediska základní premisy, kterou je naše veškerá činnost orientována narozvoj všestranného člověka. Všestrannost je přitom chápána jako schopnost adaptovat se a měnit své chování tak,aby docházelo vždy k optimalizaci souladu s měnícími se podmínkami života (za podmínky přitom považujeme vnější

29.1.2014 Kapitola


podněty různého druhu, na něž člověk reaguje - od podnětů fyzických až po podněty intelektuální).

Funkce rozvíjející se potom realizují ve dvou úrovních. Ve všeobecné úrovni máme na mysli základní nespecifikovanépředpoklady k individuálnímu a společenskému životu člověka. Ve speciální úrovni naopak usilujeme o rozvojspecifických předpokladů podmíněných zvláštnostmi jednotlivých profesí i individuálními zvláštnostmi lidí. Zatímco prvníúroveň se týká obecně zdraví, zdatnosti, výkonnosti, schopnosti apod., jsou v druhé úrovni rozvíjeny speciální kvalityodpovídající charakteru jedince a jím zastávaných sociálních rolí.

První úroveň se tedy odráží ve schopnosti člověka bez problémů vykonávat určitý objem činností, druhá úroveň seodráží v jejich kvalitě.

ad b) Funkcemi regenerativními je zabezpečována obnova tvořivých sil člověka a odstraňovány, resp. vyrovnáványškodlivé vlivy, které na člověka jako důsledek jeho interakce s prostředím působí. Pro regenerativní funkce jsou tedytypické - obnova sil (převážně aktivním způsobem), kompenzace, příp. rehabilitace. Z hlediska účinnosti forem ježádoucí, aby i regenerativní funkce působily v úrovni obecné a speciální (viz výše). V nich se potom odrážejípředpoklady ke specifickým činnostem.

Funkce rozvíjející a regenerativní odpovídají objektivním potřebám jedince. Vyjádřením jeho individuálních zájmů jsoupotom potřeby subjektivní. Aby byla zabezpečena přitažlivost tělocvičné rekreace pro nejširší veřejnost, je třeba vjejím obsahu sladit uspokojování subjektivních i objektivních potřeb člověka.

1.6.4 7.2.4 Úkoly tělocvičné rekreace

Formulovaný cíl tělocvičné rekreace i funkce, které v životě člověka plní, jsou systematicky uskutečňovány postupnýmplněním již známých úkolů:

a) úkol zdravotní,

b) úkol vzdělávací,

c) úkol výchovný.

I když jsou na první pohled uvedené úkoly společné s tělesnou výchovou, je jejich obsah vzhledem k celkovémuzaměření tělocvičné aktivity odlišný.


Plnění zdravotního úkolu tělocvičné rekreace vychází jak z pojetí zdraví, tak ze samotné biologické a společensképodstaty tělesných cvičení. I mechanismus jeho plnění a závislost na využívání přírodního prostředí jsou shodné.Vzhledem k životním podmínkám, ve kterých se díky současné civilizaci každý člověk nachází, je však zdravotní úkoltělocvičné rekreace úkolem prvořadým. Jeho postupné plnění se odráží v pojmech prevence, otužování, zdatnost... (vizfunkce rozvíjející) ale i regenerace, kompenzace, rehabilitace... (viz funkce regenerativní). Cílovou hodnotou je potomzdraví, odpovídající již známé formulaci.

Prvořadost zdravotního úkolu nevyplývá jen ze zmíněných životních podmínek, ale i z časových možností. Tělocvičnárekreace má mnohem větší možnost, než tělesná výchova, zabezpečit dostatečnou frekvenci a intenzitu tělesnýchcvičení, aby mohl být zdravotní úkol splněn. Jedním ze základních předpokladů splnění tohoto požadavku je vytvořeníurčitého návyku pohybového režimu jako základního návyku hygienického. Tento druh hygienického návyku je jednouze základních podmínek splnění zdravotního úkolu.

Vzhledem k tomu, že požadavky všech lidí nemohou být stejné, nemůže být ani stejné plnění zdravotního úkolu.Konečný fakt je tedy zcela závislý na důsledné diferenciaci realizovaného procesu. Z hlediska pojetí zdravotního úkolupotom nejsou pro diferenciaci postačující taková kritéria jako pohlaví a věk, ale je nutné respektovat kritériaobjektivních a subjektivních potřeb jednotlivců (viz výše). Jedině takto pojatá diferenciace může zabezpečit úplné

29.1.2014 Kapitola


splnění zdravotního úkolu tělocvičné rekreace.


Z hlediska konečného požadavku všestrannosti člověka je podstata vzdělávacího úkolu a její vazby na vzdělání vůbecshodná pro tělocvičnou rekreaci i tělesnou výchovu. Stejné je i pojetí poznávací a praktické funkce realizované voblasti všeobecného a speciálního vzdělání.

Zásadní rozdíl však bude v základním pojetí vzdělávacího úkolu. Zatímco v oblasti tělesné výchovy obsahoval základnísumu vědomostí a dovedností, umožňujících člověku vřadit se do společenského života, je obsahem vzdělávacího úkoluv oblasti tělocvičné rekreace další rozvoj člověka, jeho permanentní tvorba, vytvářející adekvátní vztahy mezi jehoúrovní a vyvíjející se úrovní společenského života.

Za základní, díky obsahu tělocvičné rekreace, považujeme pochopitelně vzdělání pohybové. To umožňuje člověkuoptimálně reagovat na stále nově se vytvářející pohybové situace, které doprovázejí jeho společenský a individuálníživot od práce po zábavu. Optimálnost řešení těchto situací potom významně ovlivňuje všechny oblasti jeho života aintenzívně se projevuje v psychické sféře osobnosti (sebedůvěra, jistota apod.). V tomto smyslu pohybové vzdělánívelmi úzce navazuje na úroveň získanou v tělesné výchově.

Z této úrovně se vychází i v případě vzdělání rozumového, ale i jeho význam se v oblasti tělocvičné rekreace dálezvyšuje. Je to způsobeno tím, že velká část populace zařazené do tělocvičné rekreace již má určitou životní zkušenost,zastává konkrétní sociální role. Z hlediska významu vzdělávacího úkolu je velmi vhodná vazba tělocvičné rekreace narekreaci intelektuální, osvětovou činnost apod.

Tendence vzdělávacího úkolu vycházejí ze základních sociálních rolí, do kterých je člověk postaven. Týkají sepředevším základních poznatků o tělocvičné aktivitě a jejím vlivu na:

samotného člověka (zdatnost, výkonnost, zdraví, životní a pohybový režim, strava, hygiena, aktivní stáří, kulturnost,chování,...),

pracovní proces (pracovní výkonnost, regenerace sil, prevence a rehabilitace deformativních vlivů, práce aodpočinek,...),

životní prostředí (změny prostředí, podmínky a důsledky, hypokinéze, devastace prostředí, vybavenost prostředí,...),

zábavu (aktivita, prožitkovost, kulturnost, proporčnost,...),

sociální vztahy (rodinné, mezilidské,...),

výchovu (působení na děti, rodinný kolektiv, etické hodnoty,...), apod.

Do všech těchto oblastí může tělocvičná rekreace vhodným způsobem zasahovat. Aby ovšem byl zásah odpovídajícíočekávanému efektu, je nutné, aby byl tento druh vzdělání tělocvičnou rekreací průběžně plněn.


I ve výchovném úkolu shledáváme návaznost mezi tělesnou výchovou a tělocvičnou rekreací. Je to v souladu s cílivýchovy obecně, jde tedy o vytváření hodnotových struktur, konkrétních mravních kvalit a způsobů chováníodpovídajících požadavkům na člena společnosti.

Zvláštnost je na rozdíl od tělesné výchovy v tom, že v tělocvičné rekreaci se pracuje ve velké míře s lidmi dospělými,jejichž výchova je považována za ukončenou a kteří již také sami vychovávají. Tato "skutečnost" výchovy je však pouze

29.1.2014 Kapitola


zdánlivá (a vlastně jen formálně podmíněná), poněvadž díky rychlým změnám společenských a konkrétních životníchpodmínek se natolik mění reakce lidí, že se odrážejí i ve změně jejich chování. Cílem výchovného úkolu je v tomtopřípadě nejen upevňování získaných norem a návyků chování, ale jejich další rozvoj, adekvátní měnícím sepodmínkám. Výchova tedy bude podobně jako v případě vzdělání zaměřena na:

samotného člověka (hierarchie hodnot, poslání člověka, jeho funkce...),

pracovní proces (pojetí práce, morální zodpovědnost...),

životní prostředí (postavení člověka v něm, zodpovědnost za ně...),

zábava (její význam, hodnota a funkce zábavy...),

sociální vztahy (vztahy ke společnosti, lidem, k vlastnictví, mezinárodní vztahy...),

výchova (její funkce, konkrétní možnosti...), apod.

U nedospělých účastníků tělocvičné rekreace je realizovaný výchovný úkol pokračováním a rozvíjením tohoto úkolu vtělesné výchově.

Možnosti plánované a neplánované činnosti jsou pochopitelně shodné s tělesnou výchovou.

Obsah i rozsah jednotlivých úkolů tělocvičné rekreace je značně velký. Je nutno si však uvědomit, že je (abynedocházelo k formálnostem) jeho plnění žádoucí v naprosté shodě s možnostmi konkrétních tělesných cvičení asituacemi, které jsou jimi navozovány. V tom případě má plnění všech úkolů zcela přirozený průběh a je samozřejmousoučástí celého procesu.

Tento charakter plnění jednotlivých úkolů je však zcela závislý na kvalitě pedagoga, který je vedením procesu pověřen.

Mezi jednotlivými úkoly musí být vytvářeny proporce (požadavek všestrannosti člověka!), takže je zcela neúnosnánadměrná preference kteréhokoliv z nich. (V současnosti např. dochází k nadměrnému zvýrazňování zdravotníhoúkolu, navíc při značné redukci možností jeho plnění).

1.7 Souhrn

V této kapitole jsme si:

definovali základní pojmy tělesná výchova a tělocvičná rekreace,charakterizovali cíle a úkoly tělesné výchovy a tělocvičné rekreace,zavedli pojem volný čas.


tělocvičná rekreace, tělesná výchova, volný čas


1. Definovat pojmy tělesná výchova a tělocvičná rekreace (dále TV a TcR).2. Charakterizovat cíle a jednotlivé úkoly TV a TcR.

29.1.2014 Kapitola


1.10 Literatura

Autor: Galla, R. et Sedlář. L. a kol.; Rok vydání: 1983 ; Titul: Základy socialistické pedagogiky

Autor: Hodaň, B ; Rok vydání: 1975 ; Titul: Kapitoly z teorie tělesné kultury

Autor: Choutka, M. a kol.; Rok vydání: 1971 ; Titul: Společenské aspekty tělesné výchovy v socialismu

Autor: Kolektiv; Rok vydání: 1974 ; Titul: Pedagogika

Autor: Suchodolski, B.; Rok vydání: 1959 ; Titul: Wychowanie dla przyszlosci

Autor: Svoboda, B. ; Rok vydání: 1971 ; Titul: Sport a výchova

Autor: Sýkora, F.; Rok vydání: 1983 ; Titul: Didaktika telesnej výchovy

Autor: Šprynar, Z.; Rok vydání: 1978 ; Titul: Úvod do teorie tělesné kultury

Autor: Teplý, Z. a kol.; Rok vydání: 1971 ; Titul: Volný čas a pohybová rekreace. Teorie a praxe tělesné výchovy.Č.11, 647-654

Testy ke kapitole

29.1.2014 Kapitola


1.1 Studijní cíle

Po prostudování následující kapitoly byste mělibýt schopni:

1. Definovat pojem sport.2. Charakterizovat cíle a jednotlivé úkoly

sportu.3. Rozčlenit a charakterizovat prostředky

využívané při plnění cílů a úkolůjednotlivých druhů tělocvičné aktivity.


Základním předpokladem pro zvládnutínásledující kapitoly je přesná terminologickáorientace v jednotlivých pojetích členěnítělocvičné aktivity (viz. 7. a 8. kapitola)

1.3 Termín pro splnění

korespondenčního úkolu: vizSYLABUS disciplíny(doporučený)

1.4 Maximální počet distančních

kreditových bodů: 15

V následující subkapitole se budeme zabývatsportem jako druhem tělocvičné aktivity,přesněji řečeno pojmem sport a jeho obsahem.Pokusím se vás seznámit i s jinýmicharakteristikami tohoto pojmu, cílem sportu ijednotlivými úkoly. Jdeme na to.

1.5 8.1 Sport

Specifický druh tělocvičné aktivity, označovanýpojmem sport, patří mezi ty činnosti, kteréprovázejí život člověka po velmi dlouhou dobujeho vývoje. I přes existenci určitých shodnýchznaků je však třeba počítat s tím, že se vrůzných etapách vývoje projevoval různýmzpůsobem a mnohdy je sporné, zda je či nenímožno určitou soudobou činnost za sport


8. Sport jako druh tělocvičné aktivity a prostředky TV, TcR a S (RNDr.Svatopluk

Horák)

Obsah kapitoly

Text kapitoly

29.1.2014 Kapitola


považovat. To se týká jak různých soutěží aspecifických činností prováděných už vnejstarších společnostech, tak různých soutěží azábav tělocvičného charakteru ve středověku inovověku.

Srovnáme-li různé názory a teorie toutoproblematikou se zabývající, je zřejmé, ževětšina autorů se přiklání k tomu, že sportvzniká na přelomu 18. a 19. stol a za místo jehovzniku je považována Anglie.

Různosti teorií odpovídá i samo používání pojmusport. Toto slovo je odvozeno z latinskéhodisportare, což v překladu znamená jakoukolivčinnost zaměřenou na rozptýlení a zábavu, aťjiž tělesnou či duševní. Jde o pojem velmirozsáhlý svým obsahem a terminologicky velmirozličně vnímaný.

Již dříve jsme ukázali, jak je celý vývoj tělesnékultury úzce spjat s vývojem společnosti, sjejími společensko - ekonomickými podmínkami.To se pochopitelně týká i jednotlivých oblastítělesné kultury, týká se to i takovéhospecifického jevu jako je sport (vývoj sportu vizhistorie TK).

V dnešní době se sport stal neoddělitelnousoučástí života společnosti. Je významnýmspolečenským jevem, který se projevuje vnejrůznějších úrovních a sférách.

Spjatost sportu se společenským životem seprojevuje i v rozdílnosti jeho charakteristik,podmíněných různými přístupy, filozofickýminázory, členěním tělocvičné aktivity a jejímivazbami na společenský život apod. Mnozíautoři dokonce vyjadřují mínění, že současnýstav vědy nedovoluje vytvoření jakékolivintegrované teorie sportu.

Podobnými úvahami jsme se zabývali jižv minulých kapitolách.

K určitým diferencím v charakteristice sportuovšem dochází i při obecné názorovépříbuznosti autorů. Ty potom vycházejí z názorůna poslání sportu.

"Sport - pohybová hra, zábava původněrekreačního charakteru, provozovaná načerstvém vzduchu, nyní pohybová činnostjednak za účelem soutěžním, závodním,tato se vyznačuje snahou po nejvyššímtělocvičném výkonu (rekordu) a povítězství nad soupeřem podle pevnýchmezinárodně platných pravidel"(KOLEKTIV, 1964, str. 251)."Sport je činnost založená naorganizovaném závodění, soutěžení,snaze po nejvyšším výkonu, která nemá

29.1.2014 Kapitola


charakter pracovního nebo výrobníhoprocesu" (KOLEKTIV, 1972, str. 1139).Všemi autory bez rozdílu je však sportpovažován za významný společenský jev,který "... proniká do všech oblastíspolečenského života, jako jezákonodárství, vztahy mezi rasami,obchod, průmysl, rozvoj a hodnocenímorálních kvalit ..." (BOYLE, H., 1963,str. 3-4).

V našich podmínkách představuje sportspecifický druh tělocvičné aktivity, který sevýrazně odlišuje od tělesné výchovy i tělocvičnérekreace. Pro některé jiné systémy je naprotitomu sport synonymem pojmů tělesná kultura itělesná výchova (opět opakování).

Našemu pojetí odpovídají např. charakteristikypřednesené na citovaném semináři v Nymburce:

"Sport je cílevědomou organizovanoupohybovou aktivitou, zaměřenouindividuálně k dosažení relativně(nevrcholový, výkonnostní sport) čiabsolutně (vrcholový sport) nejvyššíchsportovních výkonů, realizovaných vregulérní soutěži... Sport je hrou,ekvivalentem boje pro aktivní účastníky apodívanou pro diváky" (HROZA, J.)."Sport je oblastí, jejíž podstatou jespontánní uspokojování pohybových avýkonových potřeb jedince, jehoseberealizace ve smyslu psychickém asociálním, charakterizované snahou podosažení nejvyššího výkonu" (MLATEČEK,L.)."Sport je specifickou oblastí tělesnékultury, jejímž obsahem je spontánněuspokojovaná potřeba pohybu, prožitku aseberealizace jedince nebo kolektivu sesnahou po dosažení (relativně čiabsolutně) nejvyššího výkonu nebovítězného výsledku" (SERBUS, L.).I když jde o odpovídající obsahovévymezení, nejsou zcela přesně vyjádřenyvztahy k pohybu i k tělesné kultuře -sport jako pohybová aktivita, oblasttělesné kultury...

Obsahově podobnou, ale vzhledem k vazbámpřesnější charakteristiku uvádí CHOUTKA, M.(1971, str. 121):

"Sport je specifickou oblastí tělocvičnéaktivity, jejímž obsahem je spontánněuspokojovaná potřeba pohybu, prožitku aseberealizace jedince, charakteristickásnahou po dosažení (relativně čiabsolutně) nejvyššího výkonu".

29.1.2014 Kapitola


Znovu si přečtěte jednotlivé, výše uvedenédefinice a pokuste se vyjádřit, v čem si jsoujednotlivé charakteristiky blízké.

Nyní se pokusíme o shrnutí.

Porovnáme-li všechny uvedené charakteristiky,vidíme, že se shodují v následujících pojmech:

spontánnost,

výkon,

soutěživost.

Nemůžeme však v případě sportu zcelasouhlasit s pojmem spontánnost. I když jdečasto o činnost zcela dobrovolnou (zvláštěv počátcích činnosti), její uskutečňování, až již vpřípadě tréninku či vlastní soutěže, je přísněorganizováno, což pojmu spontánnost odporuje.

Aby byl sport zcela jasně odlišen od ostatníchtělocvičných aktivit, jsou určovány jehospecifické znaky. CHOUTKA, M. (1974) považujeza charakteristické znaky sportu následující:

a. sport je oblastí nevýrobní sféry,b. sport je intenzivní pohybovou činností

specifického charakteru,c. soutěživost.

Ad a) Sport, neprodukuje žádné materiálníhodnoty. Poněvadž je záležitostí volného času,může se rozvíjet pouze na základědobrovolného zájmu občanů, kterým slouží kuspokojování jejich individuálních potřeb(fyzického, psychického, sociálního charakteru).Přitom však tuto funkci překračuje tím, žepřispívá k všestrannému a harmonickémurozvoji jedince, takže směrem ke společnostiplní řadu všeobecných a specifických funkcí. Vprocesu jeho uskutečňování je tak dosahovánourčitých hodnot, jimiž je obohacován život celéspolečnosti.

Choutkovo pojetí

(Pozn.: Tento znak byl sice charakteristicesportu odpovídající, ovšem v dnešní vrcholovéúrovni již má tendence, které mu zcelaneodpovídají).

Hovořit o sportu jako záležitosti volného času jemožno pouze u začínajících, resp. výkonnostníchsportovců. Vrcholoví sportovci naproti tomu

29.1.2014 Kapitola


využívají volný čas k regeneraci sil k novémutréninkovému procesu (ani toto tvrzení všaknepovažuji za zcela pravdivé, protožev současné teorii sportovního tréninku jeregenerace považována za součásttréninkového procesu – pozn. Horák). Stejně taki otázka dobrovolnosti je rozhodující vpočátečních fázích; ve vrcholové i výkonnostníúrovni ustupuje jiným zájmům, různým formámzodpovědnosti atp.

Zamyslete se nad problémem „dobrovolnosti“sportu. Lze vlastní sport (soutěže …) a přípravuna něj (tréninkový proces …) ještě považovat začinnost volnočasovou a dobrovolnou. Existujevůbec úroveň, na které bychom takto mohliuvažovat.

V současné době je ve vrcholové úrovniohrožován i požadavek všestranného aharmonického rozvoje jedince, poněvadž vzájmu vysokého výkonu dochází k velmi úzkéspecializaci. Tím jsou pochopitelně omezoványfunkce sportu, nejen směrem k jedinci, ale isměrem ke společnosti. To potom souvisí i sprodukovanými hodnotami.

Nesporné klady, které s funkcí sportubezprostředně souvisí, jsou tedy současnýmitendencemi ohrožovány.)

Ad b) Sport je intenzivní pohybovou činnostíspecifického charakteru, která je realizována vřešení symbolických, fiktivních situací. Charaktersportovní činnosti je jako způsob řešeníuvedených situací přesně vymezen pravidly. Vtěch se odráží i historický vývoj sportu. Jakozákladní pravidlo, platné pro všechny účastníkysportu, je vytvoření stejných podmínek.Dodržování základního, i všech ostatníchpravidel, je základním principem sportovní etiky.

Zde Hodaň reaguje ve svých skriptechnásledovně: „Tento znak zcela odpovídáskutečnosti. Není však přesné použití pojmupohybová činnost, ve většině případů jde totiž otělocvičnou činnost, v některých případech ojinou pohybovou činnost - sportovní kulečník,sportovní rybářství, někdy dokonce - v případěšachů, o činnost intelektuální... .“ a já dodávám,že ani „intenzivní“ není zcela na místě (vizintelektuální sporty).

Ad c) Výrazným znakem sportovní činnosti jesoutěživost. Ta je výrazem symbolického boje, vněmž sportovci uspokojují svoji potřebusebeuplatnění a seberealizace. Jedině vsoutěžení se může realizovat snaha po dosaženínejvyššího výkonu. A právě dosahovánínejvyššího výkonu je dominujícím znakem

29.1.2014 Kapitola


sportu. Výkon je ten nejsilnější motiv, který činísport velmi přitažlivým zejména pro mládež anutí účastníky k velmi intenzivní a náročné práci.

Z uvedených znaků je zřejmé, že sport jakospecifická činnost přináší řadu hodnot(fyzických, psychických i sociálních), důležitýchpro vývoj člověka i společnosti. Je vedle tělesnévýchovy a tělocvičné rekreace důležitýmspolečenským nástrojem, se svými specifickýmivazbami na jednotlivé oblasti života společnosti.V těch je dominující vazba na sféruprožitkovosti.

konec Choutkova pojetí

1.5.1 8.1.1 Charakteristika sportu

Vzhledem k dosud získaným poznatkům osportu můžeme vyslovit jeho následujícícharakteristiku:

"Sport je specifická, přísně organizovanáčinnost tělocvičného i jiného pohybového,technického či intelektuálního charakteru sdominující výkonovou motivací a z ní vyplývajícíprožitkovostí, realizující se v dosahováníabsolutně či relativně maximálního výkonu vpřesně vymezených a kontrolovanýchpodmínkách soutěže".

V některých svých oblastech se tedy sportdostává mimo tělocvičnou aktivitu, je realizovánčinnostmi jiného charakteru, aniž by bylapotlačena určující výkonová motivace,soutěživost a vymezení podmínek.

Pokud jste došli až sem a stále se zamýšlíte nadlogikou našich definic-charakteristik, pak vámvýše uvedená Hodaňova definice nemůževyhovovat. Pokud se zabýváme členěnímtělocvičné aktivity, pak by se v definici sportuneměl vyskytovat pojem obecnější. Ale pokudbychom charakteristiku sportu zredukovali, pakby věcně nebyla nově vytvořená charakteristikavěcně v pořádku. Jsme tedy nuceni na tutocharakteristiku chtě nechtě přistoupit.

Poznámka

Máte snad jiný názor? Bude-li se vám chtít, takse pokuste o reakci. Rád si váš názor přečtu.

Na základě dosahované úrovně sportrozdělujeme na:

sport vrcholový,

sport výkonnostní,

29.1.2014 Kapitola


sportovní výchovu mládeže.

ad a) Vrcholový sport je zaměřen nadosahování absolutně nejvyšších výkonů. Je tedyuskutečňován v nejvyšších národních amezinárodních soutěžích. Vzhledem ke svénáročnosti již nemůže být sférou volného času.Doba, věnovaná této činnosti,se většinou rovnádobě pracovní. Okruh účastníků vrcholovéhosportu je omezen úrovní jejich předpokladů.

ad b) Výkonnostní sport je zaměřen nadosahování relativně nejvyšších výkonů. Jeuskutečňován na úrovni nižších národníchsoutěží. Je činností vykonávanou částečně vevolném čase, pracovní doba je narušována jen vnejnutnějších případech. Účastnícivýkonnostního sportu jsou dvojího druhu -kategorie dorůstajících sportovců, tvořící zálohuvrcholového sportu a kategorie těch sportovců,kteří již přešli vrchol své výkonnosti, sportu jsouvšak schopni se ještě věnovat.

ad c) Sportovní výchova mládeže je zaměřenana výběr talentů a jejich přípravu k produkcivrcholového (příp. výkonnostního) sportu. Tatopříprava je pochopitelně záležitostí volnéhočasu, ovšem vzhledem k její náročnostiorganizačně ovlivňuje i čas pracovní(vyučování). Sportovní příprava mládeže mávlastní strukturu.

S výše uvedeným členěním jsme se již setkaliv 5 kapitole – Systémové přístupy k TK. Zdejsem se zaměřil na částečné objasněnízaměření těchto subsystémů.

1.5.2 8.1.2 Cíl sportu

Po přečtení charakteristiky sportu je zřejmé, žecíl sportu spatřujeme v dosahování maximálníchvýkonů ve zvolené specializaci.

Přes svůj nesporný individuální i společenskývýznam se v současné době ve sportu projevujíi mnohé negativní tendence, které jsoudůsledkem neadekvátního zvýraznění požadavkumaximálního výkonu a vítězství v soutěži.Různými okolnostmi podmíněný požadavek"výkon, resp. vítězství za každou cenu"pochopitelně přináší deformativní účinkypůsobící nejen na sport obecně, ale i nasportovce a jejich sociální prostředí. Mezi tytodeformativní vlivy můžeme zařadit nadměrnoukomercionalizaci sportu, různé druhy "lanaření",doping, finanční machinace, porušování fair play

29.1.2014 Kapitola


apod. Mnohé z těchto deformativních vlivů sevýrazně projevují v oblasti fyzického ipsychického zdraví sportovců, působí negativně ive sféře sociální. Všechny jsou však v zásadnímrozporu s etikou. Nejen etikou sportovní, ale i setikou v tom nejširším slova smyslu.

Zvláštností sportu je na rozdíl od ostatníchtělocvičných aktivit skutečnost, že se v němčlověk může realizovat ve dvou naprostoodlišných úrovních, odpovídajících různýmsociálním rolím - v sociální roli sportovce a vsociální roli diváka. Analýza těchto sociálních rolíje předmětem specifických disciplín (teoriesportu, psychologie sportu, sociologie sportu). Zhlediska tělesné kultury je zajímavé, jak seprojevují ve vztahu k jednotlivým oblastemspolečenského života.

1.5.3 8.1.3 Úkoly sportu

Stanovené cíle a formulované funkce sportujsou podobně jako v ostatních druzích tělocvičnéaktivity uskutečňovány postupným plněním:

úkolu zdravotního,

úkolu vzdělávacího,

úkolu výchovného.

I když je označení jednotlivých úkolů shodné stělesnou výchovou i tělocvičnou rekreací,dochází v oblasti sportu k výraznýmspecifikacím.


Vyjdeme-li z již známého pojetí zdraví, potomje zřejmé, že vzhledem k husté frekvenci avysoké intenzitě sportovních (tréninkových)činností bude problém zdraví významnězdůrazněn. Je to pochopitelně způsobenoenormními nároky na organismus sportovce.

Uvedená intenzita působení má ovšem určitéhranice, které významně ovlivňují konkrétnínaplňování zdravotního úkolu.Za optimálníchpodmínek (respektování věkových zvláštností,momentálního stavu sportovce,...) můžemesouhlasit s tím, že zdravotní úkol je naplňovánvýznamněji než v ostatních druzích tělocvičnéaktivity. Úroveň optimálních podmínek všakpřitom musí být velmi přísně kontrolována. (Vkaždém případě je však kvalita zdravípodmínkou sportu.)

V opačném případě se zdravotní úkol dostává

29.1.2014 Kapitola


do zcela jiné podoby a spočívá v prevenci, příp.kompenzaci a odstraňování možných deformací.Je to tehdy, když požadavek výkonu a vítězstvípotlačí všechny ostatní aspekty, které jsou prosport typické. Potom se setkáváme s takovýmipojmy jako je předčasná specializace,jednostrannost, neodpovídající dávkování,neléčená zranění, příp. doping apod. Přítomnosttěchto jevů ve sportu ovšem přímo zdravísportovce ohrožuje a obsah zdravotního úkolupotom není v rozvoji zdraví, ale v jeho ochraně.

Vzhledem k náročnosti jednotlivých úrovnísportu je možno tyto negativní tendencepozorovat především v úrovni vrcholovéhosportu. Můžeme se však s nimi setkat i naúrovni sportu výkonnostního a dokonce i vesportovní přípravě mládeže. Nedodržovánímněkterých specifik sportu tedy může ztrácetzdravotní úkol svůj původní obsah.


Považujeme-li za základní požadavekvšestrannost člověka, potom je podstatavzdělávacího úkolu ve sportu a jeho vazby navzdělávání obecně podobná jako v tělesnévýchově a tělocvičné rekreaci. Ovšem vzhledemk vyhraněnému požadavku specializace docházík určitým odlišnostem, které se projevují vpojetí poznávací a praktické funkce realizovanév oblasti všeobecného a speciálního vzdělání.

Zásadní rozdíl vidíme v samotném pojetívzdělávacího úkolu. Zatímco v tělesné výchověšlo o sumu základních vědomostí a dovedností,v tělocvičné rekreaci o další zdokonalováníčlověka, je obsahem vzdělání v oblasti sportusuma speciálních dovedností a vědomostí,odpovídajících konkrétní disciplíně. Z hlediskamaximální účinnosti specializace je nutnospeciální vzdělání (včetně pohybového) stavětna ukončeném vzdělání všestranném. To ovšems ohledem na věk začínajících sportovců nenívždycky možné, takže požadovaná specializacemusí být doplňována nutnou všestranností(tento požadavek se pochopitelně odráží i voblasti zdravotní).

Existující diferenciace jednotlivých disciplínpodmiňuje také diferenciaci příslušnéhovzdělání, které ovšem musí mít určitý společnýzáklad, odpovídající obecné problematicesportu.

Důležitým pro orientaci vzdělávacího úkolu vesportu je již zmíněný poznatek, že tendencevzdělávacího úkolu vycházejí ze základníchsociálních rolí, do kterých je člověk postaven. Vesportu to tedy neznamená pouhé zaměření naobsahově omezenou sociální roli sportovce(specialisty na určitou disciplínu), alerespektování i rolí ostatních - člena určitéspolečnosti, člena rodiny, reprezentanta státu

29.1.2014 Kapitola


apod.

Vzhledem k tomu, že sportovec je nejencentrem pozornosti, ale i příkladem zejménapro mládež, sehrává důležitou roli v sociálních imezinárodních vztazích apod., je nutnovzdělávací úkol zaměřit na všechny ostatní role,které s dominantní rolí sportovce souvisí. Topotom vyžaduje i určitý rozsah obecnéhovzdělání, kulturní úrovně, jazykových znalostíatd. Je to významná složka vzdělávacího úkolu,která je pro sport specifická. Bohužel ne vždydoceněna a realizována.

Na sportu se vedle sportovce, který je jehorealizátorem, podílí i divák, který je jehokonzumentem i tvůrcem příslušného prostředí aspolutvůrcem výkonu. Vzdělávací úkol se tedyprojevuje nejen ve vztahu ke sportovci, ale jehoprostřednictvím i ve vztahu k divákovi. Realizujese, na rozdíl od sportovce, pouze v sumězískaných vědomostí.

Do vzdělávacího úkolu tak vedle činitelů,působících na sportovce, vstupují i samotnísportovci a organizace, působící na diváka.


I ve sportu je nutno při realizaci výchovnéhoúkolu vycházet ze základních cílů obecnévýchovy - vytváření hodnotových struktur,konkrétních mravních kvalit a způsobů chování.Jestliže v tělesné výchově šlo o navozovánízákladních úrovní, v tělocvičné rekreaci o jejichdalší rozvoj a přizpůsobování měnícím sepodmínkám, dostává se i ve sportu výchovnýúkol do specifické funkce odpovídající náročnostitéto činnosti.

Sport je svojí podstatou (časová náročnost,fyzická, psychická i sociální náročnost,konfliktnost, zodpovědnost,...) velmi náročný namorální i volní kvality sportovce. V tomto smyslumá tedy zřetelný výchovný charakter, vyplývajícípřímo z mechanismu samotného sportovníhoprocesu. Při zabezpečení optimální úrovněexistujících podmínek (trenéři, funkcionáři,rozhodčí, ekonomické zabezpečení, vzájemnévztahy..) je velmi intenzivním výchovnýmčinitelem. Možnosti činnosti plánované ineplánované jsou stejné jako v tělesné výchově,přičemž v oblasti neplánované vystupují vmnohem vyhraněnější podobě. Jestliže aledojde k jakékoliv disproporci, ať už voptimalizaci podmínek nebo v neúměrnémpřeceňování výkonu nad ostatními aspektysportu apod., dochází k posunu výchovnéhoúkolu do zcela jiné úrovně (podobné s úkolemzdravotním). Výchovný úkol se potom dostávádo sféry navozování mravních kvalit, do sféryprevence, kompenzace, příp. odstraňovánívýchovných deformací projevujících se vzáporných projevech chování sportovců. Tento

29.1.2014 Kapitola


aspekt výchovného úkolu je velmi vážný,poněvadž vlivem různých okolností mohou býtdeformativní vlivy velmi intenzivní.

Do vlastního plnění výchovného úkolu ovšemvstupuje i sportovec a dokonce i divák. Tentojejich vstup vyplývá z jejich vzájemného vztahu.Sportovec, který je pro diváka vzorem svýmvýkonem, zdatností apod., představuje,zejména pro mladou generaci, i vzor chování,které je napodobováno. Jakékoliv zápornéchování sportovce (i v soukromém životě), jevelmi intenzivně vnímáno a přenášeno nadiváka. Naopak divák svými reakcemi můžezásadně ovlivňovat chování sportovce,projevující se v průběhu sportovního výkonu.Tato výchovná vazba sportovce a diváka jevelmi významná, poněvadž vychází ze základnívazby sportovec - divák, která je pro sporttypická.

Všechny uvedené úkoly, ve sportu realizované,jsou značně rozsáhlé a obsahově proti ostatnímdruhům tělocvičné rekreace velmi specifické. Aprávě v tom specifiku je skryta nejen obtížnostsplnění všech úkolů, ale i nebezpečí jejichdeformace, vyplývající z negativních vlivůexistujících možných podmínek.

Zamyslete se nad vnímáním výchovného úkolu ujednotlivých druhů tělocvičné aktivity a proveďtesrovnání.

1.6 8.2 Prostředky tělesné

výchovy, tělocvičné rekreace a

sportu

K uskutečňování rozdílných cílů jednotlivýchdruhů tělocvičné aktivity je používánoprostředků, které jsou pro všechny uváděnédruhy sice společné, ale jejich konkrétní použitíje vzhledem ke specifičnosti cílů diferencované.

Počítáme mezi ně:

tělesná cvičení,přírodní síly,všeobecně výchovné prostředky.

Uskutečňovaný pedagogický proces je tímoptimálnější, čim komplexněji uvedenéprostředky působí. Jako řídící je přitom ovšemprostředek specifický, kterým jsou tělesnácvičení.

1.6.1 8.2.1 Tělesná cvičení

Tělesná cvičení považujeme za základní,specifický prostředek tělesné výchovy, tělocvičnérekreace i sportu. Především na nich je závislé

29.1.2014 Kapitola


splnění pohybového obsahu daného cíle izpůsob ovlivňování oblasti psychické a sociální.Podle daného cíle se ovšem mění i způsobrealizace tělesných cvičení, tedy společný základse v realizaci diferencuje podle způsobuvyužívání a cílového zaměření. V tělesnévýchově tak tělesná cvičení získávají převážněcharakter formativní a vzdělávací, ve sportuvýkonnostní a soutěživý, v tělocvičné rekreacipreventivní, regenerativní a zdokonalovací(rozvojový).

Uvedené možnosti diferenciace vycházejí zesamotné podstaty tělesných cvičení, která jsoucharakterizována jako záměrné, volní,konkrétně motivované a účelné pohybovéjednání (podrobněji o tělesných cvičeních vizantropomotorika) zaměřené na splnění cílů aúkolů tělesné výchovy, tělocvičné rekreace asportu.

Vyhledejte definici pojmu tělesné cvičení.

1.6.2 8.2.2 Přírodní síly

Působení přírodních faktorů - slunce, vody avzduchu - označujeme pojmem přírodní síly.Považujeme je za významný prostředek, kterýje nutno využívat ve všech druzích tělocvičnéaktivity.

Přírodní síly působí v těsné návaznosti natělesná cvičení a jejich vliv můžeme sledovat vtěchto rovinách:

Prohloubení účinku tělesných cvičení nalidský organismus (viz zdravotní úkol).Využívání zdravého prostředí a jehoproduktů umožňuje změny, ke kterým vlidském organismu dochází (blíže vizfyziologie tělesných cvičení, hygiena...).Přírodní prostředí je důležitým faktoremotužovacím. Tělesná cvičení, realizovanáv přírodním prostředí, zvyšují schopnostadaptace organismu na prostředí.Mechanismus této specifické adaptacespočívá v reflexní reakci kožnítermoregulace na měnící se podmínky(blíže viz fyziologie, hygiena...). Přírodníprostředí přispívá k bezprostředníochraně organismu před onemocněním ik vlastnímu rozvoji důležitých orgánů(blíže viz hygiena).Přírodní prostředí má významný vliv naupevňování morálních a volních kvalitčlověka. Je to dáno zvýšenými nároky,které vyplývají z realizace tělesnýchcvičení v přírodních podmínkách, v jejichzměnách, nepřízni atp. (přírodníprostředí tak může působit jakopřekonávaná obtížná překážka - nejentvar terénu, ale i mráz, vítr, mlha,vedro..).Nadmíru významný je vliv přírodního

29.1.2014 Kapitola


prostředí na rozvoj estetického vnímání,čímž je umocňován vliv tělesných cvičenína celkovou kultivaci člověka.

Možnosti přírodního prostředí jsou opět různěvyužívány podle konkrétního druhu tělocvičnéaktivity. Jiné je jejich využití v tělesné výchově,tělocvičné rekreaci i sportu. I tato diferenciaceje závislá na formulaci příslušných cílů a jimodpovídajících úkolů.

Uveďte na příkladu jak může přírodní prostředípřispívat k zesílení účinku tělesných cvičení.

1.6.3 8.2.3 Všeobecně výchovné

prostředky

Tyto prostředky, jak vyplývá z jejich názvu, jsouvyužívány v různých oblastech lidského života.Mají výrazně výchovné zaměření a jejich využitívychází ze vzájemných vztahů mezi jednotlivýmisložkami výchovy.

I jejich využívání je diferencováno podle danýchcílů a jim odpovídajících úkolů.

Nejširší použití je v oblasti tělesné výchovy, jejížcharakter je formativní a vzdělávací. Vyplývá zkonkrétní realizace vztahů mezi tělesnouvýchovou a ostatními složkami výchovy i zcharakteristiky tělesné výchovy a jejíhovýchovného úkolu (blíže viz teorie výchovy,didaktika, didaktika tělesné výchovy).

Jestliže má uplatnění všeobecně výchovnýchprostředků v tělesné výchově obecný charakter,je v oblasti tělocvičné rekreace a sportu jejichuplatnění specifičtější, závislé na konkrétněvzniklých podmínkách a z nich vyplývajícíchmožností a požadavků (viz výchovné úkoly vtělocvičné rekreaci a sportu).

Mezi všeobecně výchovné prostředky počítáme:

vzdělání, mimotřídní práci, účast nasoutěžích a ostatních výchovných akcích,působení televize, rodinné výchovy,společenských organizací, zájmovýchorganizací...,učebnice a ostatní písemné materiály,veřejně prospěšnou práci, práci vzájmových organizacích, hospodaření sindividuálním i společným majetkem,soutěžení...,výchovné využití předmětu a jehoobsahu,pravidla osobní a společenské hygieny,pravidla zdravého životního stylu,životospráva, chování...,celkovou situaci (konkrétně

29.1.2014 Kapitola


navozovanou), chování pedagoga, jehovystupování...,překonávání momentálně nejtěžšíchúkolů, stálé sebezapírání, pravidelnýdenní pořádek, dodržování přijatýchzásad a předsevzetí, napodobovánívzorů, vystříhání se špatné společnosti,akceptování společenských norem,aktivní naplňování volného času...

(Blíže o všeobecně výchovných prostředcích vizteorie výchovy, o možnostech jejich využití vizdidaktika).

1.7 Souhrn

V této kapitole jsme si:

1. definovali pojem sport,2. charakterizovali cíle a úkoly sportu,3. charakterizovali prostředky využívané při

plnění cílů a úkolů jednotlivých druhůtělocvičné aktivity.


sport, prostředky (TV, TcR a S), tělesná cvičení

1.9 Kontrolní úkol 3.

1. Definujte pojmy Tělocvičná rekreace aPohybová rekreace (TcR a PR).

2. Vyjádřete rozdíl mezi pojmy TcR a PR.3. Vyjádřete rozdíl mezi pojmem Tělesná

výchova a Sport.4. Vyjmenujte prostředky, které využívají

jednotlivé druhy tělocvičné aktivity.

&task_id=1876&DBOUND ?>&task_id=1876&;task_id=1876&img border="0"alt="Korespondenční úkoly" width="50" height="50"

src="http://unifor.upol.cz/ftk/UNIFOR/template/default/images/text_icons/6d.gif"/>

1.10 Literatura

Sport: Mirror of American life (Boyle, H.)

Společenské aspekty tělesné výchovyv socialismu. (Choutka, M. a kol.)

Stručné základy teorie sportu. (Choutka, M.)


Teorie tělesné kultury II. (Hodaň, B.)

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5207&id_dbound=5634&task_id=1876&%27);return%20false;

29.1.2014 Kapitola


Encyklopedie tělesné kultury (Kolektiv)

Malý encyklopedický slovník. (Kolektiv)

Testy ke kapitole

29.1.2014 Kapitola


1.1 Studijní cíle


1. Charakterizovat pojem životní styl.2. Vyjádřit podíl TK na životním stylu různých skupin obyvatel.3. Chápat řízení rozvoje TK jako složky životního stylu.


Obecná orientace v pojmech volný čas a životní styl.



V dnešní lekci se zaměříme na pochopení problematiky podílu tělocvičných aktivit a ještě obecněji tělesné kultury nasoučasném životě naší populace. Dále se pokusím nastínit problematiku volnočasových aktivit.Bude dobré, když se inaučíte tyto základní pojmy definovat. Pojďme do práce.

1.5 9.1 Životní styl

V prvé řadě se pokusíme charakterizovat pojem životní styl, protože bez jeho přesného vymezení není možnéodpovídajícím způsobem správně pochopit podíl TK na životním stylu.

Životní styl jako objektivně existující společenský jev je podmíněn řadou činitelů. Můžeme mezi ně zařadit:

historický charakter dané společnosti,změny výrobního procesu,konkrétní postavení člověka, sociální skupiny či třídy v dané společnosti,životní úroveň.

Z uvedené podmíněnosti potom vyplývá, že:

chápání a definování životního stylu je filozoficky podmíněno,hovoříme-li o životním stylu, musíme mít na mysli životní styl v konkrétní době, konkrétní společnosti, konkrétnískupiny...


9. Tělesná kultura v životním stylu (RNDr.Svatopluk Horák)

Obsah kapitoly

Text kapitoly

29.1.2014 Kapitola


Životní styl musíme chápat jako neustále se vyvíjející objektivní realitu. Nejedná se o nic neměnného. Má svoji vlastnídynamiku, která mění jeho kvalitu i v rámci historicky definované společnosti. Každé etapě společenského vývojeodpovídá určitý charakter životního stylu jako výsledek historického procesu.

Na čem je tedy závislý konkrétní životní styl? S určitostí na:

způsobu tvorby a reprodukci života,podílu na řízení společenských procesů,úrovni překonání protikladů mezi prací a volným časem (sféra nutnosti x sféra svobody),úrovni sblížení společenských a individuálních hodnot,druzích vykonávané činnosti, způsobu jejího vykonávání a vzájemných proporcích mezi nimi,zpětném působení životního stylu na kvalitu daného individua, skupiny, třídy, společnosti.

Pokuste se zamyslet nad jednotlivými, výše uvedenými, odrážkami a pokuste se uvést konkrétní příklady závislostí.

Pokud se týká obsahové stránky životního stylu, většina autorů do její struktury zahrnuje:

soustavu činností ve všech sférách života,tvorbu a uspokojování životních potřeb,soustavu všech sociálních a životních vztahů, do kterých lidé v průběhu svých činností vstupují,systém všech životních hodnot a idejí, kterými jsou jednotlivé činnosti podmíněny.

Jestliže na jedné straně hovoříme o konkrétním životním stylu individua či skupiny, musíme mít na druhé straně takéna mysli životní styl jako "normu", jako odraz dosažené úrovně dané společnosti. Tato norma se potom stává cílem, kněmuž směřuje tvorba konkrétního životního stylu. Uvedená vazba mezi normou, ideou a skutečností je naprostonutná, poněvadž jedině tak může dojít k začlenění normy do konkrétní tvorby životního stylu.

Pokuste se nalézt ve svém okolí konkrétní příklady vnímání životního stylu jako nějaké cílové normy.

Chápete nyní rozdíl mezi individuálním pojetím životního stylu a pojetím normovým. Každý z nás se v těchto dvoudimenzích neustále pohybuje. Pokusme se tedy definovat pojem životní styl.

Definicepojmu

životní styl

Životní styl můžeme charakterizovat jako historicky určenou formu života, ve které individuální společnostreprodukuje svoji existenci, zaměřenou na vědomé hledání a utváření kvalitativně vyšších životních forem a hodnot,které co nejúplněji odrážejí objektivní rysy interindividuálních společenských vztahů a jsou projevem ideových,etických a ostatních principů v činnostech lidí.

Formulace životního stylu jako normy i jeho konkrétní projev odpovídá systému hodnot dané společnosti, skupiny ajednotlivce. Jestliže je cílem společnosti rozvoj osobnosti a zebezpečení životní pohody, potom se tento cíl stávázákladní směrnicí pro tvorbu životního stylu. A sám životní styl je tak konkrétním způsobem rozvoje lidské osobnosti.

Do jaké míry se tělesná kultura na tvorbě životního stylu podílí, lze dedukovat ze všech poznatků, které dosud otělesné kultuře známe.

29.1.2014 Kapitola


Nyní se můžeme zaměřit na vyjádření podílu tělesné kultury na životním stylu.

1.6 9.2 Volný čas jako fenomén životního stylu

Z prováděných analýz vyplývá, že důležitým ukazatelem životního stylu je množství volného času a způsob jehovyužívání. V celém dosavadním období individuálního i společenského vývoje je volný čas chápán jako protiklad časupracovního, určený k libovolnému použití.

Problém volného času není historickou novinkou. S vývojem společnosti se však mění nejen jeho množství, ale iposlání, a tím i způsob jeho naplňování.

Vzhledem k historickému vývoji i současnosti je velmi variabilní především množství volného času. Souvisípochopitelně především s délkou pracovní doby, délkou dovolené, hranicí důchodového věku apod. To jsou podmínky,které se výrazně mění teprve s narůstající intenzitou vědeckotechnického rozvoje, ale i s úrovní společenskéhouspořádání. Vzhledem k těmto podmínkám můžeme konstatovat velké rozdíly nejen ve srovnání s minulostí, ale i vsoučasném srovnání různých států. Množství volného času narůstá pochopitelně i zkracováním času mimopracovního.I tato podmínka je závislá na úrovni vědeckotechnického i společenského rozvoje.

Rozsah volného času i způsob jeho využívání jsou závislé na dosaženém stupni rozvoje společnosti, na výrobnímzpůsobu, na úrovni hospodářského a kulturního rozvoje. V jejich rámci se potom uplatňují ekonomické aspekty(nutnost práce "navíc"), tradice, bydliště, vzdělání atd. Hovoříme tedy o politických a sociálních aspektech volnéhočasu.

Prostorem, který je dán rozsahem volného času, jsou podmíněny i možnosti naplňování, odpovídající příslušnýmfunkcím. Chápání funkcí volného času je historicky, společensky, ale dokonce i individuálně podmíněno. Takžemůžeme i uvnitř dané společnosti nalézt různé interpretace, které však mají velmi zredukovaný charakter.

Funkcevolného

času

V souladu s komplexním chápáním osobnosti respektujeme tyto funkce volného času:

Funkce rozvíjející (zaměření realizovaných činností na všestranný vývoj osobnosti, permanentní zdokonalováníčlověka, rozvoj jeho tvůrčích sil, zvyšování kulturnosti...).Funkce regenerační (obnova pracovní síly, využívání hodnot aktivního odpočinku, prevence a kompenzacenegativních vlivů pracovního i mimopracovního života...).Funkce prožitková (navozování kladných prožitků, odreagování, "prožívání" života...).

Volný čas je tedy chápán jako významný prostor využitelný pro odpočinek, rozvoj a další zdokonalování člověka. Jezajímavé, že do určité míry je podobné chápání volného času známé již z dávné historie. Částečně podobnýmzpůsobem byly funkce volného času formulovány již v Platónově a Aristotelově škole. Jejich chápání volného času bylopochopitelně v souladu s uznávanou filozofií a stavem vyhraněně třídní společnosti. Volný čas se týkal pouzesvobodných občanů. Jenom ti směli být voleni do různých funkcí. Zájmem společnosti přitom bylo, aby funkcezastávali pouze lidé nejschopnější. Proto měl volný čas, kterým příslušníci svobodné vrstvy disponovali, sloužit k jejichpermanentnímu zdokonalování, ke zvyšování jejich úrovně. Tento, s určitými omezeními, velmi racionální názorpochopitelně prodělal v dalším vývoji značné změny. Ty se týkaly a týkají nejen jeho množství, ale i zaměření,způsobu využívání, podmínek apod.

Jestliže v posledních desetiletích konstatujeme nebývalý nárůst volného času, lze vzhledem k urychlujícímu sevědeckotechnickému rozvoji očekávat jeho další růst (zkracování týdenní pracovní doby, zvětšení délky dovolené,rozvoj služeb apod.). V naší současné společnosti je volný čas důležitou součástí individuálního i společenskéhoživota. Poskytuje dostatek prostoru pro nejrůznější činnosti, jejichž výběr je podmíněn společenskými podmínkami iindividuální úrovní, vlivem prostředí, apod. V každém případě může být konkrétní naplnění volného času individuálně ispolečensky velmi prospěšné (to je skutečný cíl), ale naopak někdy dokonce i protispolečenské. Škála činností ve

29.1.2014 Kapitola


volném čase realizovatelných je velmi rozsáhlá nejen svým množstvím, ale i svojí hodnotou.

Za hlavní rysy volného času můžeme počítat:

Rysyvolného

času

Svobodu volby činností. Volba konkrétních činností je výsledkem svobodné vůle a rozhodnutí individua vsouladu s podmínkami, které má k dispozici. Odpovídá tedy jeho vůli, zájmu, potřebám a cílům Ty jsouovlivňovány jeho mentalitou, rodinnými podmínkami, zdravotním stavem, vlastnostmi atp.Nezainteresovanost na jakémkoliv ekonomickém efektu. Tento aspekt je typický právě pro volný čas. Jehohlavním rysem není ekonomický zájem jednotlivce. Jakákoliv činnost, jejímž výsledkem je konkrétníekonomický zisk, již prakticky nezapadá do sféry volného času. A to bez ohledu na skutečnost, že jevykonávána mimo pracovní čas. (Ekonomická zainteresovanost na činnostech ve volném čase má jinýcharakter. Vyplývá ze skutečnosti, že regenerativní a rozvojový účinek volného času kladně ovlivní pracovnívýkon jednotlivce a jeho ekonomický efekt).Možnost libovolného přerušování činnosti. Protože činnosti vykonávané ve volném čase mají vysloveněindividuální charakter, lze je libovolně přerušovat v souladu s momentálními zájmy, potřebami, ale i díkynáhodě apod. Je pochopitelné, že se tím snižuje dosažení stanovených cílů volného času. Tento rys je všakpro volný čas typický a je zcela protichůdný ve srovnání s činnostmi vykonávanými v čase pracovním amnohými činnostmi v čase mimopracovním.

Poněvadž je volný čas stále významnější objektivní realitou a jeho odpovídající naplňování individuálním ispolečenským zájmem, stává se stále více součástí politiky státu.

Vzhledem k významu volného času lze úkoly společnosti formulovat takto:

1. vytvořit takové podmínky pro život člověka, aby co největší část doby mimopracovního času měla charakterčasu volného,

2. vytvořit takové podmínky pro realizaci volného času, aby zajišťovaly co nejvyšší míru uspokojení potřeb azájmů občanů,

3. ve vytvořených podmínkách a nabízených činnostech slaďovat individuální i celospolečenské potřeby a zájmy.Úkoly

volnéhočasu

1.7 9.3 Podíl tělesné kultury na životním stylu různých skupin obyvatel

Analýzou historického vývoje i současné situace docházíme k závěru, že tělesná kultura je jedním z významnýchčinitelů utváření životního stylu jedince i celé společnosti. Tento závěr je ovšem vysloven s vědomím, že dochází keznačným diferenciacím, ovlivněným různými podmiňujícími činiteli.

Jestliže jsme konstatovali, že realizovatelných možností naplnění volného času je těžko vyčíslitelné množství, potomje nutno zdůraznit, že mezi společensky i individuálně nejhodnotnější patří tělocvičná aktivita. Na tomto základě byltaké charakterizován vztah mezi volným časem a tělesnou kulturou.

Za hlavní, řídící oblast tělesné kultury považujeme oblast tělocvičné aktivity. Z charakteristiky jejích druhů vyplývá, ženejzávažnější vztahy k životnímu stylu a volnému času musíme hledat u tělocvičné (resp. pohybové) rekreace.Realizace tělesné výchovy jako součásti povinného vzdělání se svojí formativní a informativní funkcí týká tohotovztahu zprostředkovaně (ve smyslu přípravy na budoucí život). Přestože se však sama na životním stylu ani volnémčase přímo nepodílí, připravuje žáky k racionálnímu způsobu jeho využívání. Tyto vztahy jsou omezeny i u sportu (vesmyslu výkonnostním i vrcholovém), poněvadž odpočinek po tréninkovém zatížení je uskutečňován jinými činnostminež tělocvičnými. Je přitom součástí volného času, který zbývá po tréninku. Přesto však pozorujeme, že intenzivnísportovní činnost velmi významně celkový životní styl ovlivňuje, ovšem jen u velmi malé části obyvatel.Nejvšestrannějiší vztahy můžeme nacházet v případě tělocvičné rekreace. Je to dáno její podstatou, rozvíjející,regenerativní a prožitkovou funkcí, vazbou na volný čas i její schopností zainteresovat co největší množství obyvatel.

29.1.2014 Kapitola


Jestliže nacházíme významné vztahy mezi tělesnou kulturou a životním stylem, ještě to neznamená, že tyto vztahyexistují zcela automaticky a ve všech vrstvách obyvatelstva na stejné úrovni. Tak, jak je diferencován životní stylobecně, tak je diferencován i podíl tělesné kutlury na něm. Příčiny diferenciace jsou podobné jako u životního stylu,jsou však umocněny velkým podílem volní složky (tělesný pohyb jako činnost "nepohodlná", tělesná cvičení znamenají"únavu" po únavné práci apod. - tyto názory a pocity musí člověk v období získávání určitého návyku vůlí překonávat).

Pokuste se vyjmenovat podmiňující činitele, jež se budou podílet na množství volného času u různých skupinobyvatelstva.

1.8 9.4 Využití volného času u různých skupin obyvatel

Existence volného času je sice žádoucí realitou, ovšem stává se málo významnou tehdy, když nedojde k jehoočekávanému obsahovému naplnění. Objektivně existující volný čas je tedy kladnou hodnotou (z hlediska rozvoječlověka) jen podmíněně. I tomuto problému byly věnovány různé výzkumy. Ve výsledcích se projevuje nejendiferencovanost různých výběrů (region, profese...), ale i různorodost mezi různými socioprofesními skupinami.

Při sledování využití volného času (respondenti uváděli "převládající" činnosti ve volném čase) jsme zjistili, že zhlediska rozvoje osobnosti není zdaleka skutečnost odpovídající žádoucímu stavu. Ve všední dny je více než polovinadotázaných zaměřena převážně na "fyzickou práci", jedna pětina na "zájmovou činnost", necelá tři procenta sezaměřují na pasivní odpočinek, činnostem ozdravného charakteru se věnuje 8 % dotázaných (3,8 % vykazuje"procházky", 4,2 % "cvičení", "sport"). Situace je podobná i o víkendech. Asi o deset procent je zvýšeno zaměření na"fyzickou práci", o něco se snižuje "zájmová činnost", zatímco činnosti ozdravného charakteru jsou asi o čtyřiprocenta zvýšeny. Dosažený výsledek ukazuje, že z hlediska rozvojových a regenerativních funkcí je skutečněrealizovaná náplň volného času naprosto neodpovídající. Pravděpodobné motivy, které tuto situaci způsobují, jsouzřejmě jiného charakteru a neodpovídají chápání volného času jako prostoru pro rozvoj osobnosti. (Pozn.: Uváděnévýsledky jsou horší, než uvádějí některé jiné výzkumy, ovšem ani ty nejsou z hlediska množství rozvojových aregenerativních činností zdaleka odpovídající).

Výzkumy

Zjištěné hodnoty reprezentují průměrný stav celé zkoumané populace. Při sledování možných podmínek diferenciace(celkem 35) se jako statisticky významné projevují ve všední dny (seřazeno podle pořadí významnosti): pracoviště,věk, bydliště, výdělek, pohlaví, aktivní sport v minulosti, chápání tělocvičné aktivity jako důležité činnosti pro zdraví,tělesné vzezření, vzdělání, chápání tělocvičné aktivity jako ukazatele úrovně životního stylu, chápání tělocvičné aktivityjako podmínky pracovního výkonu. Podmíněnost využití volného času o víkendech je stejného charakteru.

Při konstatovaném nesprávném využívání volného času je pravděpodobné, že se tento stav odrazí i na úrovni zdraví.

V celé zkoumané populaci došlo také k "subjektivnímu hodnocení zdravotního stavu". Při pětibodové stupnici se velkávětšina hodnotí až na třetím a čtvrtém stupni. Vzhledem k existující předpokládané autostylizaci dotazovaných nenítento stav příliš povzbudivý. Přitom dochází k poměrně malým diferencím mezi jednotlivými skupinami. Výrazněnejnižšího hodnocení dosahují řídící pracovníci. Jako nejzdravější kategorie se celkově jeví kategorie zemědělskýchpracovníků. K podobným výsledkům dochází i v případě fyzické zdatnosti. Jako relativně nejlepší vychází kategoriezemědělských pracovníků, dále kategorie pedagogických a zdravotnických pracovníků. Nejnižší úroveň zaznamenávajíadministrativní a technicko-ekonomičtí pracovníci. Posuzovaná psychická zdatnost dosahuje v průměru celkově vyššíúrovně než zdatnost fyzická (tento výsledek je však pravděpodobně ovlivněn neschopností respondentů posoudit svůjpsychický stav - je tedy zřejmě o něco lepší než skutečnost). Opět se jako psychicky nejzdatnější ukazují zemědělštípracovníci, zatímco nejhůře jsou na tom pedagogičtí a zdravotničtí pracovníci.

Výzkumy

Nepříliš vysokou úroveň hodnoceného zdravotního stavu odráží i zjišťovaný počet chorob. V souladu s předcházejícímivýsledky se jako nejlepší jeví zemědělští pracovníci. Největší množství onemocnění vykazují pracovníci řídící.

Přestože výše uvedené výzkumy byly realizovány před více než 15 lety, lze usuzovat, že současná naše populacezaujímá k realizaci tělocvičných aktivit obdobné postoje. Bohužel nemáme v současné době žádné aktuálnější údaje.

1.9 9.5 Podíl tělesné kultury na volném čase u různých skupin obyvatel

29.1.2014 Kapitola


Z výzkumů věnovaných využívání volného času vyplývá, že tělesná kultura patří mezi ty jevy, které jsou ve volnémčase zastoupeny velmi málo, mnohdy se dá říci, že ojediněle. Tělocvičná aktivita, jako hlavní oblast tělesné kultury,se v životě občanů uplatňuje různým způsobem. Vzhledem k charakteristice jednotlivých druhů tělocvičné aktivity icharakteristice volného času, nás zajímá především množství tělocvičné aktivity realizované ve volném čase. Výzkumůzaměřených na tuto problematiku je celá řada. Je v nich také dosahováno různých výsledků. Konstatované rozdílyjsou způsobeny především přístupem k danému problému. Hovoříme-li o tělesné kultuře, resp. tělocvičné aktivitě ajejím podílu na volném čase, potom nás musí zajímat pouze množství, příp. druh realizovaných tělesných cvičení. Vněkterých výzkumech je však k těmto činnostem připočítávána i jiná pohybová činnost, vycházky atd. V celkovémmnožství tak musí nutně dojít k významným diferencím. Dále - hovoříme-li o tělesné kultuře jako součásti životníhostylu, potom musí být tělocvičná aktivita charakteristickou činností, která se podílí na jeho celkovém ovlivňování.Rozdílný přístup se potom projeví ve způsobu sledování. Je rozdíl, sledují-li se konkrétní činnosti, které mohou býtzcela nahodilé, nesystematické apod., nebo záměrná, systematická činnost, která je pevnou součástí životního stylu,a proto jej i významně ovlivňuje.

Ve shodě s některými výzkumy docházíme k názoru, že hlavním kritériem diferencujícím podíl tělesné kultury naživotním stylu je dosažený stupeň vzdělání. Nejvyšší podíl je u jedinců s ukončeným vysokoškolským a středoškolskýmvzděláním, nejmenší potom u jedinců se vzděláním neukončeným (zřejmě tato skutečnost odpovídá stupniinformovanosti). Uvedený stav se potom do určité míry odráží i v diferenciaci podle profese. Sem již ovšem zasahují ijiné skutečnosti, takže mimo příslušníků dělnických profesí vykazují velmi nízký podíl tělesné kultury na životním styluřídící pracovníci.

U celkem malého množství lidí, u kterých je životní styl tělesnou kulturou ovlivněn (od tří do sedmi procent), potomdochází k diferenciacím podle některých kritérií.

Jako jedno ze základních diferenciačních kritérií bývá sledováno pohlaví. Toto kritérium však působí jen do určitémíry. Při uváděném množství tělocvičné aktivity ve všední dny od jedné do osmi a více hodin za týden se ukazuje, žepohlaví zde nehraje žádnou roli. Stává se však významným diferenciačním činitelem o víkendech, kdy v množstvítělocvičné aktivity zcela jasně převládají muži.

Je zajímavé, že jako diferenciační kritérium se neprojevuje ani věk. Ve věkovém rozsahu od 20 let do 60 letnedochází v množství tělocvičné aktivity k žádné závislosti, i když se zdá, že je určitá kumulace od 30 do 45 let. Jezajímavé, že velmi málo je zastoupena kategorie mládeže do 20 let. Stejný je stav i v množství tělocvičné aktivity ovíkendech.

Věk a pohlaví nelze počítat mezi diferenciační činitele ani v případě pravidelnosti provádění tělocvičné aktivity.

Jako nejvýznamnější diferenciační činitel se ukazuje subjektivní pocit fyzické zdatnosti. Nejvíce působí v pravidelnosticvičení a cvičení o víkendech, nejméně, ale stále velmi významně, ovlivňuje cvičení ve všední dny. Jako stejněvýznamné faktory se jeví subjektivní pocit zdraví a subjektivní pocit psychické zdatnosti. Zatímco zdraví nejvíceovlivňuje množství tělocvičné aktivity o víkendech a nejméně ve všední dny, zjišťujeme největší působení pocitupsychické zdatnosti v množství cvičení ve všední dny a nejmenší v pravidelnosti cvičení.

Všechny tři činitele můžeme považovat za projev zdraví člověka (ve smyslu fyzickém, psychickém i sociálním). Osubjektivních pocitech hovoříme proto, že většinou více než objektivně zjištěný stav ovlivňují postoje člověka k životu,práci, zábavě atp. Jestliže můžeme konstatovat, že těmito zdravotními činiteli je ovlivněno množství i pravidelnosttělocvičné aktivity v životě člověka, nelze vyslovit definitivní názor, v jakém vztahu tito činitelé k sobě jsou. Zjištěnývztah může mít dva směry - ti, kteří často a pravidelně cvičí jsou zdraví, nebo naopak ti, kteří jsou zdraví, cvičí častoa pravidelně. Obě možnosti jsou stejně pravděpodobné.

Vyjádřete hlavní kritéria diferencující podíl tělesné kultury na životním stylu. Toto sice není úkol písemný, ale uzkoušky byste se s podobnou otázkou mohli setkat.

K zamyšlení

Nyní se podívejme na vliv zájmů a potřeb různých populačních skupin na úroveň realizace tělocvičné aktivity.

29.1.2014 Kapitola


1.10 9.6 Tělocvičné zájmy a potřeby u různých skupin obyvatel

V koncipování činností pro různé skupiny obyvatel je velmi nutné zjišťování konkrétních zájmů. Zjištěné zájmy všaknemusí vždy nutně odpovídat skutečným potřebám. Zatímco zájmy mohou být ovlivněny různými, i náhodnými činiteli,jsou potřeby objektivně dány, poněvadž vycházejí ze životního stylu, zdravotního stavu, náročnosti profese apod. Jdeo řadu podmínek, kterými musí být ovlivněna intenzita i obsah tělocvičného režimu. Poněvadž skutečné potřebymohou být někdy v rozporu se subjektivně projevovanými zájmy, je nutno je podle potřeb orientovat. K tomu jeovšem třeba zájmy dobře poznat. V případě tělocvičných zájmů, jejichž zjišťování je pro rozvoj tělesné kultury nutné,dochází k určitým diferenciacím na základě některých kritérií.

Vážným a často diskutovaným je problém stálosti cvičebních dnů a pevně stanovených cvičebních programů proznačně velkou a tedy i diferencovanou skupinu lidí. Tyto tradice nemusí mít vzhledem k současnému životnímu stylu(organizovanost, různorodost zatížení, diferenciace objektivně vznikajících potřeb...) vždy kladný dopad. Při zkoumánítohoto problému se ukázalo, že většina (dvě třetiny i více) dotazovaných z řad administrativních, technicko-ekonomických, výzkumných, pedagogických a zdravotnických i řídících pracovníků se vyjadřuje pro volně volitelnécvičební programy. U dělnických a zemědělských profesí se pro tuto variantu vyslovuje polovina dotázaných (přitomvšak u zemědělských profesí se nedovede k problému vyjádřit asi dvacet procent a u dělnických profesí téměř čtyřicetprocent).

Značným problémem, na kterém závisí stálost zainteresování zájemců do tělocvičných režimů, je jejich obsah. Vposledních letech se objevuje řada nových, mnohdy atraktivních činností, jejichž realizace je vzhledem k obsahužádoucí. Jejich rozšiřování je však závislé na postojích běžné populace. Velká většina příslušníků dělnických profesíodmítá učit se něco nového a přiklání se pouze k tradičním činnostem (přitom se nedovede vyjádřit čtyřicet procenttázaných). U zemědělských pracovníků téměř polovina preferuje spojení tradičních a nových činností, asi polovinaadministrativních, technicko-ekonomických, výzkumných, pedagogických, zdravotnických a řídících pracovníkůpreferuje spojení tradičních a nových činností, přičemž je již dosti vysoký výskyt preference činností nových. Knevelkým rozdílům v jednotlivých skupinách dochází podle pohlaví a věku.

Předcházející poznatky se odrážejí i ve volbě konkrétních činností. Z celého velkého spektra existujících aktivit semožné výběry u dotazovaných velmi zužují. Dochází k větším rozdílům podle pohlaví než podle věku. Zdá se, žepřitom hraje velkou roli tradice. U dělnických profesí jsou ženy zájmově orientovány zejména na kondiční gymnastiku,dále na plavání a džezgymnastiku (eventuálně aerobic). Přitom se však více než pětina nedovede vyjádřit. U mužůpřevládá turistika a plavání (i když jde o preferované činnosti, je jejich frekvence velmi nízká). Nedovede se vyjádřitvíce než čtvrtina. V kategorii administrativních pracovníků převládá u žen kondiční gymnastika a džezgymnastika, umužů turistika a lyžování. Ženy v kategorii technicko-ekonomických pracovníků preferují džezgymnastiku, kondičnígymnastiku a turistiku, muži turistiku, plavání, tenis a lyžování. U výzkumných, pedagogických a zdravotnických profesípreferují ženy džezgymnastiku a plavání, muži turistiku, lyžování a plavání. Řídící pracovníci - ženy volí kondičnígymnastiku, džezgymnastiku a plavání, muži - turistiku a plavání. V zemědělských profesích se u žen vyskytujepředevším turistika, kondiční gymnastika, plavání a lyžování, u mužů plavání a lyžování.

Velmi důležitá je orientace zájmů podle subjektivně pociťovaného zdravotního stavu. Je pochopitelné, že v tomtopřípadě se jako diferenciační kritérium ukazuje věk. K velmi minimálním rozdílům však dochází ve vztahu k pohlaví.Zcela jsou v tomto případě setřeny rozdíly mezi jednotlivými socioprofesními skupinami - u všech převládá orientacena cvičení, zaměřené na snižování bolestivosti páteře a snižování nadhmotnosti. Je to i vyjádření zdravotního stavusoučasné populace.

1.10.1 Aktivity v průběhu pracovního týdne

Aby tělocvičná aktivita z hlediska vlivů na člověka splnila očekávání, je třeba dosáhnout nejen určité hranice intenzity,ale i určité týdenní frekvence. Běžně se udává až jedna hodina denně. Tomuto teoretickému požadavku odporujeskutečnost, která je značně nižší. U dělnických profesí necelá polovina žen a třetina mužů se vyjadřuje pro 2-3 hodinytýdně, většina zbývajících pouze pro jednu hodinu, jen ojediněle více. Profese administrativní, technicko-ekonomické,výzkumní, pedagogičtí, zdravotničtí a řídící pracovníci se převážně vyjadřují pro 2-3 hodiny týdně (více než polovinažen a téměř polovina mužů), menší část se vyjadřuje pro více hodin. U zemědělských pracovníků většina preferuje 1hodinu týdně, menší část 2-3 hodiny. Zatímco zde dochází k minimálním diferencím mezi pohlavím a věkem, můžemepozorovat určité rozdíly mezi hlavními socioprofesními skupinami. Celkově však lze říci, že dosažený výsledekneodpovídá teoretickému požadavku.

Frekvencetělocvičné

aktivity

1.10.2 Víkendová aktivita

29.1.2014 Kapitola


Jestliže se má stát tělesná kultura součástí životního stylu, je nutné, aby tělocvičná aktivita tvořila i náplň víkendovýchčinností. V předpokladech realizace tělocvičné aktivity se neprojevují významné diferenciace mezi pohlavím a věkem,ale určité rozdíly registrujeme mezi jednotlivými sledovanými skupinami. Pro tyto činnosti se vyslovuje asi polovinažen i mužů dělnických profesí. U administrativních a technicko-ekonomických profesí je to 70 až 80 procent.Nejvyšších hodnot dosahují výzkumní, pedagogičtí a zdravotničtí pracovníci kolem - 80 procent. Nižší hodnoty jižvykazují příslušníci řídícího aparátu - dvě třetiny žen a více než polovina mužů. Nejnižší úroveň je u pracovníkůzemědělských - polovina žen a necelá polovina mužů.

1.10.3 Aktivity o dovolené

Logickým vyvrcholením celoroční tělocvičné aktivity je její realizace v průběhu dovolených. I v tomto případě dochází kvýznamným diferencím mezi jednotlivými socioprofesními skupinami. Nejhůře jsou v tom případě na tom řídícípracovníci, z nichž téměř polovina žen i mužů tělocvičnou aktivitu o dovolených zcela zamítá. Podobný charakter majídělnické profese, u kterých jsou kladná vyjádření značně nejasná, ale zcela jasně je tato možnost zamítnuta více nežtřetinou žen a téměř polovinou mužů. Dále následují administrativní pracovníci, u nichž čtyřicet procent žen a mužů stouto možností souhlasí. U technicko-ekonomických profesí je to již polovina žen i mužů a u výzkumných,pedagogických a zdravotnických pracovníků jsou to dvě třetiny žen a polovina mužů. Nejlepšího výsledku dosahujízemědělští pracovníci - kladně se vyjadřují necelé tři čtvrtiny žen i mužů.

Z výše uvedeného je zřejmé, že v oblasti tělocvičné není paleta činností příliš rozsáhlá, je však do určité mírydiferencována podle jednotlivých socioprofesních skupin a v některých případech i v jejich rámci. I když je fakt, žeprojevované zájmy nemusí vždy (vzhledem k jejich podmíněnosti) odpovídat objektivním potřebám, je nutné přivypracování koncepce z nich vycházet. Aby bylo dosaženo vytýčených cílů tělesné kultury, je nutno v návaznosti nazjištěné zájmy, příp.i v jejich rámci, uspokojovat objektivní potřeby jedinců. To je ovšem dále spojeno s vytvořenímpříslušných materiálních i personálních podmínek.

V následující subkapitole se pokusíme vyjádřit rozpory mezi teoreticky zdůvodněnou potřebou realizace pohybovéresp. tělocvičné aktivity a jejím reálným podílem v konkrétním životním stylu.

1.11 9.7 Řízení rozvoje tělesné kultury jako složky životního stylu

Ve vztahu tělesné kultury a životního stylu docházíme k určitému rozporu. Objektivní podíl tělesné kultury na životnímstylu jednotlivce i společnosti je teoreticky jasný. Jsou objasněny i možnosti, které může tělesná kultura vevšestranně zdravém rozvoji jednotlivce i společnosti sehrávat. Jsou objasněny i vzájemné vazby v historickém rozvojispolečnosti a tělesné kultury apod. To je jedna strana mince. Na druhé straně však zjišťujeme, že podíl tělesnékultury na životním stylu současných lidí zdaleka neodpovídá ani zdůvodněným požadavkům, ani současnýmmožnostem.

Současný, ne příliš příznivý stav lze vysvětlit působením mnoha okolností. Především je mezi ně nutno počítatsoučasně převažující činnosti, z nichž je stále více odstraňována fyzická námaha. Ve smyslu fyzickém je život člověkastále pasívnější a získává spotřebitelský charakter. Poněvadž se tělesná kultura projevuje především působenímfyzických prostředků, je výsledkem projevovaný nezájem o nabízenou fyzickou zátěž. Velmi vážným problémem jefakt, že pro trávení volného času se nabízí velké množství nenáročných, pohodlných činností i nečinností, kteréodpovídají předcházející charakteristice. Tak je v obecné poloze zájem lidí o tělesnou kulturu ve smyslu vlastníhoprovádění stále více oslabován. Dalším velkým problémem je nedostatek kvalifikovaných pracovníků schopných véstkvalitní tělocvičný proces. Ten je způsoben neodpovídajícím materiálním a morálním hodnocením jejich práce. Je toproblém společenský, přetrvávající již velmi dlouhou dobu. Negativní vlivy podobného charakteru nejsou však pouze vtěchto oblastech, ale i uvnitř tělesné kultury samotné. Jde především o to, že po velmi dlouhé období byla veškerápozornost soustředěna na státní reprezentaci, vrcholový a výkonnostní sport. Masový rozvoj, i přes občasné slovnízdůrazňování jeho významu, stál prakticky mimo. Jako velmi vážná se jeví neschopnost přizpůsobovat realizovanéaktivity současným podmínkám a požadavkům a tendence setrvávat u zastaralých a překonaných forem. Vážnýmproblémem je i nedostatek materiálního vybavení, nedostatek prostoru, mnohdy nekulturnost zařízení apod. Problémyvšak nejsou jen uvnitř tělesné kultury, ale vyplývají i z úrovně spolupráce jednotlivých orgánů a organizací. Nelzepředpokládat, že by v současné době mohl být masový rozvoj tělocvičné aktivity záležitostí jen určité organizace. Jenaopak nutno počítat s tím, že musí dojít ke skutečně efektivní spolupráci všech organizací, které s člověkem pracujía ke zvýšení podílu státu.

Je zřejmé, že změnou výše uvedených a jiných podmínek dojde k možnosti změn úrovně podílu tělesné kultury naživotním stylu. Jde o podmínky, které jsou pro vznik kladných změn naprosto nutné.

29.1.2014 Kapitola


Nyní se pokusíme naznačit možné cesty vedoucí k nápravě.

Dalším problémem je však adekvátní využívání daných podmínek. I sebelepší podmínky ztrácejí svůj význam, jestliženedojde k jejich racionálnímu využívání. Vzhledem k současnému stavu je pro další rozvoj nutné:

1. systematicky rozvíjet osvětovou a propagační činnost,2. diferencovat nabízené činnosti podle zájmu a potřeb jednotlivých skupin obyvatelstva,3. důsledně zavádět a opírat se o principy vědeckého řízení práce.

(Pozn: Všechny tři body jsou na uváděných podmínkách relativně nezávislé - jsou realizovatelné v každém případě,ale výsledky se podle využitelných podmínek mění).

ad 1) V současné době se zdá, že informací týkajících se tělesné kultury je v povědomí obyvatelstva dostatečnémnožství. Výzkumy nám ukazují, že skutečná informovanost je velmi nízká a redukovaná pouze na některé problémyfyzického zdraví. Komplexní informovanost, osvětlující podíl tělesné kultury na skutečném "ozdravění" životního stylunaprosto chybí. Je to ovšem problém, související s nenaplňováním informativní funkce tělesné výchovy ve škole i sneúplným plněním vzdělávacích úkolů různých společenských organizací. Tento úkol je řešitelný jak zkvalitněnímfunkce tělesné výchovy, tak přehodnocením vzdělávacích programů jednotlivých organizací a systematickýmzapojováním profesionálních pracovníků tělesné kultury do jejich realizace. Jedině dostatečnou informovaností akonkrétními příklady lze postoje lidí k tělesné kultuře účinně měnit.

Osobně se domnívám, že oblast propagace tělocvičných aktivit je v současné době na velmi nízké úrovni. Vezměme sipříklad, že si konkrétní člověk přeje právě dnes odpoledne zahrát v Olomouci volejbal. Jak se dozví, že nějakápodobná aktivita někde probíhá. Prostě informační servis nefunguje resp. vůbec neexistuje. Pátrání na úrovni „jednapaní povídala“ již neodpovídá současným technologickým možnostem a je také nedůstojné.

ad 2) Nabídka tělocvičných činností nemůže být ani stereotypní, ani stejná pro všechny. Ukázali jsme, jak jsoudiferencovány tělocvičné zájmy příslušníků různých socioprofesních skupin. Již tento fakt ukazuje na nutnostrozlišování nabízených činností. K němu ovšem přistupují další faktory, z nichž je nutné jmenovat především pohlaví,věk, zdravotní stav a profesi. Tyto proměnné zásadně odlišují objektivní potřeby lidí. Chápeme-li podíl tělesné kulturyna životním stylu člověka z hlediska rozvoje a regenerace osobnosti, potom je zřejmé, že u každého je nutno tytofunkce zabezpečovat jinými způsoby. S ohledem na existující podmínky je tedy nutné zabezpečovat odpovídajícídiferenciaci prováděných tělesných cvičení. Tato diferenciace se potom týká nejen obsahu, ale i intenzity. S tím dourčité míry souvisí i možnost volit si sám, podle aktuálního stavu, cvičební dny (rozdíl od pevných, již tradičněstanovených cvičebních dnů), eventuálně i programy. Tato možnost je ovšem zcela závislá na prostorových,materiálních a personálních podmínkách.

S realizací diferencovaných programů souvisí komplexní přístup k tělesné kultuře. Ten chápeme jednak v návaznostičinností každodenních na činnosti víkendové a dlouhodobé (o dovolených), jednak v návaznosti na jiné činnosti.Tělesná kultura nemůže být odtržena od celkového kulturního života člověka. To znamená, že je nutno realizovanétělocvičné aktivity obohacovat nejen o ostatní činnosti zaměřené na péči o tělo, ale i o činnosti společenského,uměleckého, vzdělávacího a podobného charakteru. Jedině tak lze prostřednictvím tělesné kultury působit všestranněna změny životního stylu a skutečně se podílet na rozvoji a regeneraci osobnosti.

Bohužel často úroveň zájmů není v souladu s reálnými potřebami.

Kadeřnice v mládí hrávala basketbal a nyní ho chodí s kamarády hrávat dvakrát týdně do tělocvičny. Vzhledem k jejíprofesi je tato forma tělocvičné aktivity nevhodná. Celou pracovní dobu kadeřnice stojí a realizovaná tělocvičnáaktivita opět zatěžuje dolní končetiny. Princip kompenzace a regenerace není dodržen. Pravděpodobně by bylovhodnější zvolit jiné formy – pobyt ve vodním prostředí atd. Příklad

29.1.2014 Kapitola


ad 3) V oblasti tělesné kultury se stalo vědecké řízení práce nedílnou součástí zejména vrcholového sportu. Vostatních oblastech, především v zaměření na celou populaci, je tento

způsob práce téměř neznámý. Ovšem vzhledem k současnému stavu společnosti i k množství existujících a nověvznikajících problémů není masový rozvoj tělesné kultury bez vědeckého přístupu myslitelný. Žádný z problémů, kterýbyl vysloven, není objektivně bez vědy řešitelný.

Z vědeckých poznatků vychází nejen zasvěcená osvěta, ale i budování podmínek, vzdělávání, plánování apod. Jediněkonkrétními vědeckými metodami a technikami je realizovatelná žádoucí diferenciace nabízených aktivit. Ta je závislána vědeckém poznání zájmů, profesionálního zatížení, zdraví a diferencí vyplývajících z věku a pohlaví. Realizacetělocvičných aktivit nemá smysl bez sledování osobních změn projevujících se v reakcích člověka na různé podmínky,různé zátěže apod. Ty jsou rázu fyzického, psychického a sociálního, týkají se individuálního, společenského apracovního života. V jejich změnách se odráží účinnost uskutečňovaného tělocvičného programu. Objektivní sledovánítakto chápané účinnosti není bez vědeckého přístupu možné. Plánovitý, koncepční a účinný rozvoj tělesné kultury jetedy závislý na vědeckém řízení práce.

V problémech rozvoje tělesné kultury se již ovšem dostáváme mimo hranice vlastní teorie. Rozvoj tělesné kulturynení bez zvládnutí její teorie v zásadě možný. Ovšem sám rozvoj jako proces již vychází z principů organizace ařízení, didaktiky, vědecké metodologie a mnoha dalších specifických i obecných disciplín. Jedině v tomto spojení jemožný žádoucí racionální rozvoj tělesné kultury.

I v oblasti zavádění nových metod řízení výrazně pokulhává realita za zdůvodněnou teorií.

V málokterém fitcentru se setkáte s perfektním servisem – od primární diagnostiky po následné konkrétní doporučeníse sledováním zpětné vazby resp. dopadu doporučené konkrétní aktivity.

1.12 Shrnutí

V této kapitole jsme se pokusili charakterizovat pojem životní styl, specifikovat vnímání pojmu volný čas a vyjádřitpodíl tělocvičných aktivit na jeho naplnění. Vše s ohledem na diferencované populační skupiny. Současně jsme seseznámili s výsledky některých dříve realizovaných výzkumů.

Souhrn

Měli bychom umět definovat pojem životní stylMěli bychom chápat významný podíl množství volného času a způsobu jeho využívání na zkvalitňování životníhostylu současné společnosti.Měli bychom být schopni vyjádřit význam tělesné kultury v současném životním stylu.


Životní styl, volný čas,


1. Charakterizovat pojem životní styl.2. Vyjádřit podíl TK na životním stylu různých skupin obyvatel.3. Chápat řízení rozvoje TK jako složky životního stylu.

1.15 Literatura


29.1.2014 Kapitola


Poznání životního způsobu pracujících jako předpoklad rozvoje a řízení tělesné kultury. Výzkumná zpráva. ČÚ ČSTV(Hodaň, B.)

Testy ke kapitole

29.1.2014 Kapitola


1.1 Studijní cíle

Po prostudování následující kapitoly byste měli být schopni:

1. Objasnit pojem ekonomika2. Vyjmenovat oblasti bádání ekonomiky tělesné kultury.3. Uvádět konkrétní příklady jednotlivých oblastí bádání ekonomiky tělesné kultury.


Orientace v obsahu tělesné kultury.



Dnes se budeme zabývat problematikou ekonomiky tělesné kultury jako nově se koncipující vědní disciplíně.

Ekonomika je oblast společenské praxe zahrnující výrobu, rozdělování, směnu a spotřebu statků a služeb. Tento pojemmůžeme používat v různém slova smyslu, které lze nahradit slovem hospodářství, hospodaření, hospodárnost. Dálesem zahrnujeme teoretické poznatky o jednotlivých stránkách hospodářské činnosti. Z tohoto pohledu pak můžemehovořit o ekonomice dopravy, zemědělství, ….. tělesné kultury. Zobecněním těchto dílčích poznatků se pak dostávámek obecnější nauce – ekonomii. Což je věda, která zkoumá hospodářské stránky života společnosti. Zabývá serozhodováním o využití vzácných zdrojů a způsoby rozdělování statků a služeb jak pro současnou, tak i budoucíspotřebu.

Veškeré formování vzájemných vztahů mezi tělesnou kulturou a ekonomikou je natolik strukturované a náročné, žezcela logicky došlo ke konstituování samostatné vědní disciplíny, kterou nazýváme ekonomika tělesné kultury.

Nyní se zaměříme na objasnění jednotlivých oblastí, kterými se ekonomika tělesné kultury zabývá. Zbývající pasáž jezpracovaná podle M. Janouška.

Ekonomika tělesné kultury zkoumá:

1. ekonomické pohyby, procesy a zákonitosti, vyvěrající z fungování systému tělesné kultury a podmiňující jehodalší rozvoj,

2. ekonomické vazby, vztahy a procesy probíhající mezi tělesnou kulturou a národním hospodářstvím.


10. Tělesná kultura a ekonomika (RNDr.Svatopluk Horák)

Obsah kapitoly

Text kapitoly

29.1.2014 Kapitola


Jakými okruhy problémů řeší ekonomika TK v jednotlivých oblastech?

V úrovni ad1) sleduje a analyzuje:

vlastní tvorbu, rozdělování i konečné využití finančních zdrojů (sem můžeme zařadit veškeré náklady spojenés realizací vlastního tělocvičného procesu a jeho kádrové, materiální, vědecké … zabezpečení),produkci, reprodukci a využívání materiálových zdrojů, zvláště tělocvičného zařízení jako základních fondůumožňujících rozvoj TK,problematika vývoje a výroby nářadí, náčiní a ostatních potřeb,způsob a metody plánování v oblasti TK,ekonomické vztahy k ekonomickým systémům tělesné kultury jiných zemí.

Pokuste se uvést konkrétní příklady reálných ekonomických procesů uvnitř současného systému tělesné kultury.

V úrovni ad2) sleduje a analyzuje:

vztah a podíl TK na tvorbě, rozdělování a konečném užití národního důchodu, zejména z hlediska uspokojovánímateriálních a duchovních potřeb společnosti prostřednictvím tělocvičných aktivit,vztah a podíl TK na reprodukci pracovní síly, zvláště její podíl na zespolečenšťování z hlediska tvorby životníhostylu, výchovy a vzdělání, aktivní tvorby zdraví, zvyšování práceschopnosti a aktivity do pozdního věku,vztah a podíl materiálního prostředí TK na tvorbě, udržování a využívání pracovního a životního prostředí,vztahy mezi výrobou, kvalitou a cenami tělocvičných potřeb a ostatními odvětvími spotřebního průmyslu,vztahy, postavení a úkoly plánu tělesné kultury v rámci soustavy národohospodářského plánu.

1.5 Souhrn

V této kapitole jsme pouze naznačili jednotlivé problémové okruhy, kterými se zabývá ekonomika tělesné kultury jakosamostatná vědní disciplína. Měli bychom však umět charakterizovat pojem ekonomika a vyjmenovat základníobsahové složky ekonomiky tělesné kultury.


Ekonomika, ekonomika tělesné kultury


1. Objasnit pojem ekonomika2. Vyjmenovat oblasti bádání ekonomiky tělesné kultury.3. Uvádět konkrétní příklady jednotlivých oblastí bádání ekonomiky tělesné kultury.

1.8 Literatura

Teorie tělesné kultury II (Hodaň, B.)

Objasnění základních pojmů v tělesné kultuře z hlediska jejich ekonomické determinace. Teorie a praxe tělesné

29.1.2014 Kapitola


výchovy. č. 5, pp 382-386. (Janoušek, M.)

Testy ke kapitole

29.1.2014 Kapitola


1.1 Studijní cíle


1. Pochopit význam vědy v popisu objektivní reality.2. Charakterizovat kinantropologii jako samostatný vědní obor.3. Chápat a zdůvodnit současný celosvětový terminologický chaos.


Charakteristika tělesné kultury včetně jejího obsahu i podstaty.



Kinantropologie je nově koncipovaný vědní obor pod akademií ČR a jeho problematikou se nyní budeme zabývat.Především se pokuste náležitě zorientovat v následujícím terminologickém chaosu. Začněme definicí vědy.

Věda

1.5 Co je věda?

Pokud vnímáme tělesnou kulturu jako objektivně existující komplexní společenský jev (a to je zcelaneoddiskutovatelné) pak zcela logicky hledáme nástroj, pomocí kterého bychom tento jev popisovali. Tímto nástrojemje vždy věda. Vědu můžeme charakterizovat jako specifickou formu společenského vědomí odrážejícíobjektivní realitu v úsudcích, pojmech a hypotézách. Bez systematické vědecké práce si vůbec neumímepředstavit postupné plnění cílů a úkolů tělesné kultury. Bohužel již při pokusu charakterizovat vlastní pojem vědavyvstává řada problémů. Definic vědy je nepřeberné množství, z nichž každá vyhovuje pouze oblasti bádání, kterouautor preferuje. Pokusím se pro ilustraci uvést dva příklady:

Podle American Heritage Dictionary of English Lanquage (Holton 1996, s. 102) je za vědu považováno „pozorování,identifikace, popis, experimentální vyšetřování a teoretické vysvětlování přírodních jevů“. Pokud se nad toutochrakteristikou charakteristikou zamyslíme, pak nám vyvstanou tyto otázky:

Humanitní a společenské obory nejsou vědou, protože nezkoumají přírodní jevy?To co zkoumají humanitní obory (pokud jsou) náleží k jevům přírodním?Lze uvedenou definici považovat za správnou? … atd.

Pospíšil, L. (1992) definuje vědu jako „soustavné studium souboru faktů (jevů) mající vztah k problémům, které seanalyzují empirickou metodou ve snaze dosáhnout zobecnění“. Uvedená charakteristika opět navozuje otázky:


11. Kinantropologie (RNDr.Svatopluk Horák)

Obsah kapitoly

Text kapitoly

29.1.2014 Kapitola


Pokud nevyužiji empirickou metodu, pak nebudeme provádět vědeckou práci?Je využití konkrétní metody podmínkou vědecké práce?Je zobecnění vždy výsledkem vědecké práce? … atd.

Jistě by vás napadly další otázky v souvislosti s výše uvedenými definicemi. Obdobné to je i v dalších případech pokusůo charakterizování pojmu věda. Vraťme se však k problematice zkoumání tělesné kultury.

1.6 Konstituování kinantropologie

V minulosti (70tá a 80tá léta XX. století) se někteří naši teoretici pokusili uspořádat všechny vědní disciplíny, které sezabývaly problematikou tělesné kultury do konkrétního systému. Tak vznikl „systém věd o tělesné kultuře“. Bohužel aždo roku 1990 nebyla tělesná kultura, resp. systém věd o tělesné kultuře uznáván jako samostatný vědní obor, vekterém by mohli vědečtí pracovníci vykonávat doktorské zkoušky, být habilitováni (docent) popřípadě být prezidentemČR jmenováni profesory. Vše se změnilo po roce 1989. Mezi závažné změny, ke kterým došlo po listopadu 1989,můžeme zařadit i akreditaci nového vědního oboru KINANTROPOLOGIE. Dlouhodobé snahy odborné veřejnosti aakademické i vědecké obce o vytvoření samostatného vědního oboru tak došly ke svému naplnění. Velké spory ipolemiky se vedly kolem názvu tohoto vědního oboru. Pojem tělesná kultura nebyl některými odborníky považován zaadekvátní a přesně vymezující „naši“ oblast a tedy i pojem „vědy o tělesné kultuře“ nebyl pro tuto část odbornéveřejnosti přijatelný. Na základě společného konsensu byl přijat název KINANTROPOLOGIE. Bohužel v té době nebylpřesně vymezen systém kinantropologických disciplín.

Nyní se zaměříme na sémantické (pojmoslovné) i obsahové okruhy problémů spojených s pojmem kinantropologie.

1.7 Termín kinantropologie

Nauka o věcném významu slov, o vztazích mezi slovy a předměty jimi označenými se nazývá sémantika. Slovapojmenovávají předměty, jevy, děje apod. Každé slovo má svůj konkrétní význam, který je obsahově zcelasrozumitelný. Pojmenovat věc – v našem konkrétním případě vědu, vědní obor, vědní podobor – znamená připevnitk této vědě, oboru či podoboru visačku se jménem. Pro pojmenování našeho oboru byl zvolen lístek se jménemkinantropologie. S volbou tohoto slova se objevil další závažný problém: pojmenovat nové podobory vstupující dokinantropologie nebo zůstat u tradičních pojmenování věd o tělesné kultuře?

Zcela logicky byť nevědomky jsme se dostali sami do oblasti tvorby nových pojmenování. V souladu s Dobrým (1993)však tvrdím, že by nová slova měla přinášet i změnu významovou. K tomu však dle mého názoru v plném rozsahupůvodně a myslím, že ani dosud nedošlo. Kinantropologický obsah jakoby teprve dohledáváme.

1.8 Kde se termínu kinantropologie užívá?

Kinantropologie – jako pojem je užíván v České republice, Belgii, Kanadě, na Slovensku i Slovinsku. Na řaděrenomovaných zahraničních univerzit v Evropě i na americkém kontinentu ustanovila oddělení a katedrykinantropologie (Univerzité du Quebec, Montreal, Univerzity of Ottawa, Sherbrooke, Zagreb, Leuven aj. Bohuželnemůžeme hovořit ve smyslu jednotného obsahového používání uvedeného pojmu. Příkladem jsou obsahově obdobněvnímané pojmy jako např. Polsko – Antropomotoryka (výrazně šířeji pojímaná než u nás), Německo –Bewegungslehre či Sportwissenschaft (specifičtější), v USA bylo dokonce přijato meziuniverzitní doporučení užívat protento vědní obor termínu „Kinesiology“ (účelem bylo jasné odlišení od vyučovacího předmětu tělesná výchova). Anitoto USA „meziuniverzitní doporučení“ nebylo plně akceptováno pro jeho zřejmé terminologické překrytí s tradičnímoborem, který má velmi blízko k funkční anatomii či rehabilitačnímu zaměření. V U.S.A. se proto používá i řada jinýchtermínů (Human Kinetics, Human Movement Science, Anthropokinetics aj.).

Tak co tomu říkáte. To je galimatyáš, že?

Přes výše uvedenou terminologickou paranoiu však považujme naši KINANTROPOLOGII za zcela oficiálně konstituovaný

29.1.2014 Kapitola


vědní obor. Jak tedy můžeme kinantropologii charakterizovat? DOBRÝ,L. (1993) charakterizuje kinantropologii jakovědu „… zabývající se strukturou a funkcí záměrného tělesného pohybu člověka a jeho rozvojem a kultivací v různémprostředí a podmínkách“. Stručněji jako „vědu o pohybujícím se člověku“ – což také vyplývá z latinského překladu.Tuto charakteristiku považuji za dosud nejzdařilejší. Vzhledem k námi přijaté charakteristice tělesné kultury(HODAŇ,B. 1985) však nelze považovat kinantropologii za samostatnou (rozuměj jednu) vědu, ale za systém věd (tedyvědní obor sdružující jednotlivé vědní disciplíny) sdružených do kinantropologických podoborů.

Nadále považuji systematizované rozdělení z minulosti tzv. „věd o tělesné kultuře“ za velmi zdařilé. Toto rozděleníuvádí např. HODAŇ,B. (1985) následovně:

1.9 Vědy o tělesné kultuře

1. vědy specifické (např. teorie tělesné kultury, antropomotorika atd.)

2. vědy interdisciplinární (např. teorie sportu, didaktika tělesné výchovy std.)

3. vědy aplikované

z oblasti společenských věd (např. sociologie sportu, historie TK, filozofie TK atd.)z oblasti přírodních věd (např. fyziologie zátěže, biomechanika tělesných cvičení atd.).

Oporou pro zastánce „kinantropologie“ jako vědního oboru v ČR byly práce Rensonovy. Se zcela novým pohledem nakinantropologické disciplíny se setkáváme v Rensonově (1990) pojetí. Vzhledem k možnostem terminologickéhozkreslení přebírám úmyslně jeho kompletní kinantropologickou triádu (viz. Schéma 1.).

Rensonovopojetí

Schéma 1.

RENSON (1990) – Social-Cultural Kinantropology

29.1.2014 Kapitola


Renson takto vytváří obecný koncept „sociálně kulturní kinantropologie“. Dělí vědy na přírodní – Natural Sciences, vědyo člověku – Human Sciences a vědy olidském pohybu – human kinetics, které zkoumají lidský pohyb z pozice lidskéhochování, pohybového vývoje, z pozice klinické a z pozice odchylek, resp. rozdílů od správného pohybu.

Ani tento model však neodpovídá současnému pojetí a stupni rozvoje české kinantropologie.

Slovenský teoretik J. Kassa (1995) vytvořil další model, ke kterému se přiklání řada českých odborníků. Jeho modelvychází z pojetí Rensonova (nebo ho i kopíruje?). Vytvořil následující členění kinantropologie:

1. Biologická kinantropologie

zabývá se morfologicko-funkčními vztahy pohybuanatomie, biochemie, fyziologie atd.

2. Kinetická kinantropologie

řeší vztahy mezi pohybovými předpoklady a pohybovými projevyantropomotorika, biomechanika, kineziologie atd.

3. Klinická kinantropologie

řeší vztahy mezi oslabeným člověkem a pohybemtělovýchovné lékařství, zdravotní tělesná výchova atd.

4. Socio-kulturní kinantropologie

zabývá se vztahy mezi psychikou, chováním a pohybempsychologie, sociologie, historie, ekonomika, právo atd.

5. Pedagogicka kinantropologie (agogická u Rensona)

řeší vztahy mezi motorickým učením, vyučováním, tréninkem a výchovoupedagogika, školní tělesná výchova, sportologie, rekreologie, pohyb v přírodě, tanec atd.

Toto členění je sice na první pohled strukturované viz. první Rensonova úroveň, ale konkrétní kinantropologickédisciplíny, které zařadil J. Kassa jsou jemně řečeno nekoncepční a nezdůvodnitelné (např. disciplíny jako „sportologie“a na stejné úrovni „pedagogika“ či „tanec“) a nehovoří o propracované struktuře.

Závěrem lze říct, že i nadále lze považovat původní členění „věd o tělesné kultuře“ za nejlépe propracované a pokudpřistoupíme na postulát, že obsahově považujeme kinantropologii za vědní obor, který popisuje komplexní společenskýjev - tělesnou kulturu, pak i za zdůvodněný.

1.10 Souhrn

29.1.2014 Kapitola


V této kapitole jsme naznačili základní teoretická východiska současného konceptu české kinantropologie.Charakterizovali jsme systém věd o tělesné kultuře, naznačili jsme principy Rensonova pojetí i jeho modulované formyv podání Slováka J.Kassa včetně celosvětové terminologické roztříštěnosti.


kinantropologie

1.12 Kontrolní úkol 4.

1. Definujte pojem ekonomika tělesné kultury.2. Vyjmenujte oblasti bádání ekonomiky tělesné kultury.3. Definujte pojem Kinantroplogie.4. Naznačte systém věd o tělesné kultuře.

1.13 Literatura

Kinantropologie – vědní obor na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. Stav a perspektivykinantropologie. (Blahuš, P.)

Sémantické problémy v kinantropologii. Stav a perspektivy kinantropologie. (Dobrý, L.)

Teorie tělesné kultury II (Hodaň, B.)

Kinantropologie a tělesná kultura. Stav a perspektivy kinantropologie (Hodaň, B.)

Kinantropologie. Gaudeamus: (Komeštík, B.)

Vědní obor kinantropologie a náš vztah k němu. Nové poznatky v kinantropologickém výzkumu (Motyčka, J.)

From Physical Education to Kiantropology. Internationale Journal of Physical Education, pp. 10-24. (Renson, R.)

Testy ke kapitole

http://unifor.upol.cz/ftk/index.php?pageid=5207&id_dbound=5634&task_id=1877&9;);return%20false;

Documents

Disciplína: IKS-Sociokulturní kinantropologie Obsah ...iks.upol.cz/wp-content/uploads/2014/03/Horak_Sociokulturni... · Toto rozdělení využívá antropomotorika – jako samostatná