RNDr. Václav ŠvamberkZáklady fenologie pro včelaře

Fenologie a včely

Je obecně známou zkušeností, že provozní praxe ošetřování včelstev se má řídit aktuálním stavem a trendem jejich vývoje. Jednotlivé zásahy, které včelař ve včelstvu provádí mají být v souladu s ročním vývojovým cyklem včelstev. Ve většině včelařských učebnic se v této souvislosti píše o včelařském roce členěném podle období ve známém pořadí začínajícím podletím.Snažíme se tím obvykle upozornit na potřebu přípravy včelstev na následující vegetační sezónu a zdůraznit skutečnost, že o úspěchu našeho včelařského počínání se rozhoduje již od konce léta v předcházejícím roce. Umístění začátku vývojového cyklu včelstev do letního období po skončení hlavních snůšek má své didaktické výhody a čerpá z tradičního pohledu uplatňovaného při výuce včelařství. Protože je vývoj provázen cyklickými změnami ve včelstvu jako v superorganismu nemá ve skutečnosti svůj začátek a konec. Pokud bychom aplikovali obvyklé schéma popisu ročních vývojových fází organismů, tzv. bionomie, měli bychom položit počátek nikoli do období podletí ale do druhé poloviny včelařského jara. To je doba přirozeného vzniku nových včelstev v průběhu nejsilnějších snůšek – doba rojení. Proto i oddělky tvořené ve zmíněné době jsou ve svém vývojovém cyklu nejúspěšnější. Začátek bychom však mohli položit do období časného léta. Již tehdy, v době kolem slunovratu, vznikají ve včelstvech dlouhověké generace tzv. zimních včel. V plném létě a podletí tento proces jen dále pokračuje. Začátek ale můžeme položit i do doby krátce po zimním slunovratu, kdy se probouzí hibernující včelstvo, začíná s prvním plodováním a dochází k vzestupu teploty uvnitř zimujícího chomáče, které je pravidlem od počátku ledna. Konečně za start vývoje můžeme považovat i první hromadný jarní prolet včelstev, po kterém teprve následuje přínos prvního pylu, jenž je signálem k významnějšímu rozšíření plodových ploch a zahájení růstové fáze včelstev.Vidíme, že u tak komplexní jednotky, kterou včelstvo představuje, je pojem začátku vývojového cyklu a jeho umístění velmi subjektivní.V seriálu věnované včelařské fenologii si situaci zjednodušíme tím, že budeme respektovat vývoj v živé přírodě charakterizovanými vývojovými fázemi rostlin. V takovém případě je umístění začátku do fáze rašení a kvetení prvních bylin a dřevin na počátku tzv. předjaří zcela logické a obvyklé. Fenologie jako vědní obor využívaný především pro klimatologická studia studuje obecné opakující se jevy ( fenofáze ) ve vývoji živých organismů – rostlin, živočichů i hub. V České republice soustřeďuje tato data především pobočka Českého hydrometeorologického ústavu v Brně. Fenologická data získaná víceletým pozorováním v terénu mohou být využita k poznání mikroklimatu jednotlivých stanovišť v krajině. Terénní sníženiny a údolí řek a potoků mohou mít jiný charakter klimatu než okolní otevřená krajina a podobně to platí o pozemcích s výraznou severní nebo naopak jižní expozicí s různým působením slunečního záření i v případech tzv. anemoorografických systémů, kdy zvlnění krajiny má vliv na vzdušné proudy a nese s sebou mikroklimatické důsledky značných rozdílů ve srážkové činnosti, vlhkosti a teplotách na málo vzdálených lokalitách. Rozdílný vývoj vegetace na těchto plochách je potom nejlepším důkazem působících vlivů.Názvy základních fenologických období jsou založeny na známých fenologických aspektech charakterizovaných typickým vzhledem společenstev v roční době. Rozlišují se základní období : vegetační – předjaří ( Praevernal ), jaro ( Vernal ), časné léto ( Praeaestival ), plné

léto ( Aestival ), podletí ( Serotinal ), podzim ( Autumnal ) a období vegetačního klidu – zima ( Hiemal ). Ve včelařské fenologii nás zajímají především data rozkvětu včelařsky významných rostlin a na ně vázaných počátků nektarových, pylových a případně i medovicových snůšek. Pro přesnější orientaci v průběhu včelařského roku je účelné další členění fenologických období na fáze. Jejich přehled včetně tzv. signalizačních rostlin, jejichž rozkvět určuje začátek příslušné fáze, uvádím v tabulce na následující straně. Uvedený časový údaj začátku fáze fenologického období odpovídá pahorkatině s nadmořskou výškou 350 metrů. Každý vzestup nebo pokles nadmořské výšky o 100 metrů znamená asi o 7 dnů pozdější nebo časnější nástup fáze. Skutečné zimní období pro rostliny a stejně tak pro včelstva je obdobím klidu, z něhož nemohou být organismy vyvedeny zvýšením teploty do vývojové fáze. Trvá od prvních mrazů a opadu listů do zimního slunovratu. V tomto pravém období zimního klidu stromy při oteplení nevyraší a včelstva nezahájí plodování. Rostliny i včely tak jsou ve fázi podobné a vlastně i odpovídající hibernaci některých savčích „zimních spáčů“ – ve fázi s minimální spotřebou v této době nedostatkové energie čerpané ze zásob i vody. Včelstva dosahují maximální energetické úspornosti i v důsledku snížení teploty jádra zimujícího chomáče. V následujícím období je příroda již ve fázi nepravého „zimního“ klidu, která umožňuje kdykoli zahájit rychlý předjarní vývoj. Proto tuto fázi již označuji jako nultou = předvegetační fázi předjaří. Nároky na spotřebu energie i zásobování vodou pro přicházející období rozvoje v ní začínají stoupat.V příštím pokračování tohoto seriálu se zaměříme na první fáze včelařského předjaří podrobněji.

Začátek - nivální flóra –Praevernal 0.

Termín začátku vegetačního období je nejvíce proměnlivým v celé posloupnosti vegetačních fází. První známky „probouzení vegetace“ můžeme spatřit kdykoli po významnějším několikadenním oteplení po Novém roce. V nejteplejších zimách to bývá již v polovině ledna, v chladných až koncem března. Je pozoruhodné, že mechanismy nastavené v přírodě vždy následně v průběhu jara vyrovnají značné rozdíly v nástupu prvních vegetačních fází v květnu a to zpravidla již v jeho první polovině.

První poslové předjaří jsou byliny rašící ještě pod sněhem. Proto bývají souhrnně nazývány nivální ( sněžná ) flóra. Je tomu tak proto, že pod sněhovou pokrývkou je přirozeně tepleji, a proto byliny se zásobními orgány s množstvím energetických zásobních látek tyto využívají k počátečnímu růstu po ukončení fáze absolutního vegetačního klidu záhy po zimním slunovratu. S mizením sněhové pokrývky nastává rychlé období prodlužovacího růstu a nástup kvetení těchto rostlin.

K zástupcům nivální flóry patří především talovíny (Eranthis), sněženky (Galanthus), čemeřice (Helleborus), bledule (Leucojum) a krokusy (Crocus). Jejich kvetení se později prolíná také s dobou rozkvětu ladoněk (Scilla), devětsilů (Petasites) a podbělů (Tussilago).

V době, kdy se můžeme těšit pohledem na první květy předjaří, raší a rozkvétají také některé nepočetné druhy dřevin, zejména na chráněných místech a k jihu exponovaných svazích. Ve volné přírodě jsou tyto druhy u nás reprezentovány převážně jen lískou obecnou (Corylus avellana), v parcích potom dalšími druhy tohoto rodu - lískou tureckou (Corylus colurna), lískou obrovskou ( Corylus maxima ), jasmínem nahokvětým (Jasminum nudiflorum), zimokvětem (Chimonanthus), vilínem ( Hamamelis ), lýkovcem jedovatým ( Daphne mezereum ), pěnišníkem časným (Rhododendron praecox) či pierisem (Pieris).Většina těchto rostlin, včetně druhů v naší přírodě nepůvodních dokáže poskytovat včelám první nektar i pyl. Lísky pak pouze pyl.

Atraktivita prvních zdrojů pastvy včel je velká, problémem je však její využitelnost, protože k rozkvětu dochází již při teplotách pod 10 °C, kdy je letová aktivita včel minimální. Nastane-li v únoru teplejší 1 - 2 týdenní období s teplotními maximy 11°C - 15°C a nezůstávají větší zbytky sněhové pokrývky, jak tomu bylo několikrát v teplejších zimách zejména v teplé klimatické periodě od roku 1990 do zimy 2006 - 2007, jsou tyto zdroje včelami velmi dobře využívány. Naopak po chladných zimách končících výrazným oteplením až v závěru března je význam nivální flóry pro zásobení včelstev prvním nektarem a pylem a pro první potravní stimulaci rozvoje malý, protože rychle rozkvétají další vydatné zdroje předjarní snůšky.

Včely navíc i při výraznějších otepleních od konce ledna a v únoru nelétají na velké vzdálenosti, a proto má-li být tato první pastva včel využita, nemůže být vzdálena více než stovky metrů od stanoviště včelstev.V tomto směru jsou na samém počátku vegetačního rozvoje ve výhodě menší stanoviště včelstev v rozptýlené zeleni zahrad, předzahrádek a parků proti stanovištím vzdálenějším od sídel. V jejich doletovém okruhu jsou však významné plochy s fragmenty teplomilných lesů na svazích s jižní a jihovýchodní expozicí a k jihu otevřené teplé údolní nivy.

Přirozeně také včelaři mohou svým včelstvům pomoci, budou-li dávat v blízkosti stanoviště včelstev přednost časně kvetoucím zdrojům včelí pastvy. Kromě devětsilů a podbělů, jimž ponecháme jejich rozšíření na přírodních stanovištích, jsou všechny uvedené rody a druhy bylin nenáročné na prostor a jsou vítaným zpestřením všech typů zahradních úprav, kde představují indikátory končící nadvlády zimy.

Líska obecná patří mezi běžné původní druhy našich dřevin, další časně kvetoucí druhy rodu se uplatní jako solitéry, líska turecká pěstovaná ve stomovitém tvaru je vhodná i do uličních stromořadí. Ostatní uváděné druhy vhodně oživují větší parkové úpravy na počátku předjaří.

Časné předjaří - Praevernal I.

Prvním obdobím s nezpochybnitelnými celkovými růstovými projevy předjarní a části jarní flóry je doba kvetení lísek a olší. Rozkvět lískových keřů je ve včelařské literatuře typickou známkou začátku včelařskěho předjaří vůbec a líska obecná je tradičně uváděnou signalizační dřevinou. Dobou kvetení lísek a olší lepkavých až do plného rozkvětu vrby jívy je pak vymezeno první ze tří charakteristických předjarních období - časné předjaří ( Praevernal I. )Zatímco pravá nivální flóra, zejména talovíny (Eranthis) , sněženky (Galanthus), bledule ( Leucojum vernum) i některě druhy krokusů (Crocus) raší pod sněhem při teplotách blízkých bodu mrazu a naplno kvetou ještě i v tomto období, lísky (Corylus), olše (Alnus) a při povrchu země je provázející podběly (Tussilago) a devětsily (Petasites) nebo i vzácně se vyskytující nízké keříky lýkovce jedovatého ( Daphne mezereum ) a vřesovce (Erica) vyžadují ke svému růstu a vývoji teploty o několik stupňů Celsia vyšší. Lískové jehnědy zahajují svůj prodlužovací růst v době, kdy denní maxima přesahuji 6 °C a v tomto čase již obvykle dny s prodlužující se světlou fází jsou s blížící se jarní rovnodenností typické mnohem větším teplotním kolísánim mezi dnem a nocí než tomu bylo první 2 měsíce po zimním slunovratu.Lidově se říká, že Slunce již má sílu, odborně se hovoří o nárůstu slunečního záření dopadajícího na stále ještě prochladlý zemský povrch zbavující se zbytků sněhové pokrývky, která sluneční paprsky zpočátku odráží a oteplování brání. Mnoho tepla spotřebuje i skupenská přeměna tajícího sněhu. Právě nízké teploty povrchové půdní vrstvy mohou po několik týdnů neutralizovat účinky stále narůstajíci insolace (oslunění), zejména po dobu, kdy v půdě zůstávají ještě zbytky ledu. Naopak vzduchové vrstvy ve výšce jednoho až několika metrů nad zemí se již během dne na počátku března intenzivně prohřívají za obdobného  příjmu tepelné energie, jaký příroda absorbuje během babího léta .To je také důvod, proč právě vegetace s obnovovacími pupeny v několika metrech nad zemí má nejlepší podmínky k nejrychlejšímu předjarnímu rozvoji.Chladuvzdorné až mrazuvzdorné lískové keře a nižší stromy adaptovaly své rozmnožování právě na tuto fenologickou vegetační periodu. Rostou na okrajích lesů v tzv. okrajových společenstvech ekotonů, zasahujíce do jejich podrostů. V tzv. postglaciálech na koncích dob ledových tvořily postupně houstnoucí lískové porosty čelo a následně prvotní podrost postupující vegetace listnatého lesa s dominujícími duby, lípami a javory  vytlačující po ústupu tundry i březoborovou tajgu. Naposledy se tak dělo na našem území před asi 9 500 lety po skončení poslední doby ledové. V půdních horizontech z té doby je o této skutečnosti zachován záznam v podobě množství dobře zachovalých pylových zrn lísky. V dnešní středoevropské přírodě je však přirozený výskyt lísky nad 700 m. n. m. vzácný.Olše lepkavé v naší krajině vytvářejí naopak typickou liniovou zeleň biokoridorů podél vodotečí v jejich mírně zastíněných úsecích. Lísky i olše jsou větrosnubné a v době jejich rozkvětu vzhledem k teplotám jiný způsob opylení než větrem není zaručen. Cestě pylu mezi tyčinkami a bliznami v oddělených květech či květenstvích v pohyblivé teplé vzduchové vrstvě nestojí v cestě žádné listy, jak by tomu bylo již o několik týdnů později. I když s pomocí hmyzu se v tomto případě při opylení nepočítá, přesto jsou olše a lísky prvním významným zdrojem pylové pastvy včel. Kvalita pylu, zejména lískového, je přitom především na základě známého vysokého obsahu bílkovin velmi ceněna. Kromě běžné lísky obecné se v parkových výsadbách můžeme vzácněji setkat i s lískou obrovskou (Corylus maxima) a v uličních stromořadích, například na pražském Albertově, s nejčasněji kvetoucím druhem rodu - lískou tureckou (Corylus colurna).Barvou v různých odstínech sírově žluté barvy se pylové rousky těchto dominantních zdrojů pylu v časném předjaří příliš neliší, mikroskopický obraz je však jednoznačným rozlišovacím kritériem. Tvar pylových zrn lísky v polární rovině je téměř trojúhelníkovitý s trojicí klíčních pórů, zatímco pylová zrna olše mají obvykle pětiúhelníkovitý tvar nejčastěji s pěti, vzácněji se čtyřmi klíčními póry.Jediným významnějším zdrojem nektaru a současně i doplňkovým zdrojem pylu v tomto období je podběl lékařský (Tussilago farfara) s oranžovými pylovými rousky a pylovými zrny s množstvím krátkých ostnitých výběžků exiny a trojicí klíčních pórů. Ve vyšších polohách má podobný význam devětsil bílý (Petasites albus) poskytující kromě nektaru včelám pyl sbíraný do šedobílých rousek.Celé toto období je tak z včelařského hlediska při dosažení příznivých teplot ve stínu nad 10°C charakteristické zabezpečením dostatku pylu při slabé nebo žádné nabídce nektaru. Zdrojem tohoto pylu je především volná krajina mimo intravilány obcí, kde se včely s těmito prvními vydatnými zdroji pylu setkávají častěji. Po větších mrazech může nastat i v tomto období v přírodě nedostatek rouskovatelného pylu. Včely pak mohou krátkodobě přinášet do úlu i různé nežádoucí bezcenné anorganické ( cement, prach ) nebo i organické (piliny, dříve paprika z otevřených sáčků na tržištích apod.) látky. Je vhodné, aby v blízkosti stanoviště nebyly včelám podobné látky prachové konzistence volně přístupné.  Velké teplotní výkyvy mezi dnem a nocí vedou i k cirkadiánnímu ( 24 hodinovému) cyklu pulzace velikosti chomáče včel, nárůstu plodování při výrazném přínosu pylu a současně k velkému nárůstu spotřeby zimních

zásob. V druhé polovině období se může lokálně projevit i přínos nektaru z některých méně běžně se vyskytujících velmi časně kvetoucích druhů vb - zejména z vrby lýkovcové (Salix daphnoides) s fialově červenou kůrou letorostů a velkými avšak méně početnými jehnědami. To je však již předzvěst blížícího se vrcholného předjaří s rozkvětem vrby jívy (Salix caprea).

Vrcholné předjaří - Praevernal II.

Vrcholné předjaří je v přírodě charakterizováno významnou kvalitativní změnou - plným rozkvětem vrby jívy (Salix caprea) a krátce poté i některých dalších druhů vrb, především blízce příbuzné vrby popelavé (Salix cinerea) a vrby mechovité (Salix muscina), jejích kříženců s jívou, následně vrby nachové (Salix purpurea), vrby košařské (Salix viminalis) i jejího nejznámějšího křížence s vrbou jívou, vrbou Smithovou, včelaři dříve nazývanou vrbojíva francouzská (Salix x Smithiana).Rod vrba (Salix) je zajímavým příkladem návratu k opylování hmyzem u dřevin s větrosnubnými předky. Změna se mimo jiné projevuje v tvarové proměně jehněd jejich zkrácením, zhuštěním a zesílením středové osy tak, že nazývány “kočičkami” zcela ztratily obvyklý charakter převislých jehnědovitých květenství. Vrby poskytují včelám kromě vydatné nektarové snůšky také mnoho pylu v citronově až lehce oranžově žlutých pylových rouskách.Zástupci druhého u nás původního rodu čeledi vrbovitých (Salicaceae), topoly (Populus), zůstaly větrosnubnými dřevinami. Stejně jako vrby jsou i topoly dřeviny dvoudomé a pyl tak mohou včely sbírat pouze na prašníkových (samčích) jedincích. Zatímco pestíkové (samičí) vrby poskytují včelám mnoho nektaru, topoly nektaria v prašníkových ani v pestíkových jehnědách nemají. Přesto i na pestíkových topolech můžeme překvapivě právě v tomto období jejich rašení pozorovat nálet včel. Podíváme-li se pozorněji, zjistíme, že včely na rašících pupenech topolů sbírají pryskyřičné látky  jako základ propolisu. Právě pryskyřičné substance topolů jsou považovány z hlediska biologické účinnosti za nejúčinnější a včelstva mají zjevně geneticky fixovanou tuto “evoluční vědomost”.Cenným zdrojem nektaru i pylu rozkvétajícím současně s vrbou jívou, v ČR však mnohem méně rozšířeným, je i svída dřín (Cornus mas). Podobně je na tom svým rozšířením ale i včelařským významem vřesovec pleťový (Erica carnea), který si jako cenný zdroj předjarního nektaru i pylu zaslouží pozornost při zahradnických úpravách.S postupujícím oteplováním obvykle od druhé poloviny března je již půda trvale rozmrzlá a i při stále ještě běžných vpádech studeného vzduchu se již obvykle nevytváří sněhová pokrývka na dobu delší než několik hodin. Počet dnů vrcholného předjaří vhodných pro plnou letovou aktivitu včel, přestože bývá podstatně kratší než časné předjaří je v porovnání s předcházející dobou kvetení lísky minimálně trojnásobný. Vegetační změna, která nastává souběžně se změnou charakteru počasí, vytváří včelstvům nové snůškové podmínky v podobě prvního intenzivního přínosu nektaru. Denní přínosy se v nejlepších dnech mohou pohybovat v rozmezí 0,5 - 2 kg nektaru z vrb a směsi pylových rousek různého původu. Představují výrazný stimul pro rozvoj silných včelstev a není výjimkou, že se objevují první známky stavebního pudu v podobě vystaveného díla v mezerách mezi plásty a jiných volných úlových prostorách. Zde uložený nektar ovšem včelstvo velmi rychle opět využívá a při následných ochlazeních zůstává takto vystavené panenské dílo prázdné. Výrazná kombinovaná snůška nektaru i výživovými hodnotami velmi kvalitního pylu vrb představuje silný přirozený podněcovací stimul pro rozšiřování plodových ploch. Geneticky programované “úsilí k růstu a vývoji” se projevuje u včelstev nejsilněji právě v době vrcholného předjaří, kdy je nezbytné násobné zvětšení plodových ploch oproti předcházejícímu velmi pozvolnému vývoji. Proto tento čas představuje mimořádnou energetickou zátěž pro rostoucí včelstva a je testem jejich vitality. Včelstva slabá, s nedostatkem dlouhověkých včel nebo vysokou intenzitou nosemové nákazy, nejsou schopna udržet potřebnou teplotu pro rozšiřování plodového hnízda při stále výrazně kolísajících a v celodenních průměrech nízkých venkovních teplotách. Investice vložené do nezbytného rozšiřování plodových ploch mohou být ztraceny, jestliže včelstvo nedokáže udržovat teplotu potřebnou k jeho vývoji. Taková včelstva místo očekávaného rozvoje stagnují nebo právě v tomto období vrcholného předjaří slábnou a hynou se zachladlými zbytky plodu.Potřeba exponenciálního rozvoje vyžaduje nárůst přínosu pylu v rozsahu mnohem větším, než jaký může být zajištěn z nejcennějších zdrojů, které představují rozkvetlé keře a stromy vrb. Proto včely v přírodě v době vrcholného předjaří vyhledávají také větrosnubné dřeviny. Mezi těmito zdroji od počátku období dominují především prašníkové exempláře topolu osiky (Populus tremula), postupně kvetou i další druhy rodu - topol černý (Populus nigra), jejich často vysazovaný kultivar topol černý vlašský (Populus nigra var. pyramidalis) s korunami úzce vřetenovitého tvaru, na Moravě je původní

topol bílý (linda) (Populus alba) a ve výsadbách se můžeme setkat také s topolem šedým (Populus x canescens), který je křížencem topolu bílého s osikou a ještě častěji s hybridním topolem kanadským (Populus x canadensis). V lesích ČR široce rozšířený topol osika i všechny ostatní druhy topolů jsou včelám mimořádně cenným zdrojem pylu. Atraktivita prašníkových jehněd některých druhů, například topolů kanadských, dosahuje takového stupně, že včely sbírají pyl i na jehnědách spadlých na zem. Pylové rousky donášené včelami z topolů jsou zbarveny hnědě.Od počátku období kvetou také modříny. Přestože názory na výživovou hodnotu pylu z jehličnanů se různí, pyl modřínu opadavého (Larix decidua) v celkovém objemu donášeného pylu v tomto období bývá vysoký a dokonce často i po několik dnů převažující. Pylová zrna modřínů jsou morfologicky i obsahem velmi odlišná od pylu jiných jehličnanů, především od později kvetoucích a pro pylovou snůšku včelstev bezvýznamných pylových zrn smrků a borovic se vzdušnými vaky. Pylové rousky donášené včelami z modřínů jsou poměrně velké, světle hnědé barvy.Dalšími včelařsky významnými dřevinami, které začínají kvést v průběhu tohoto období jsou jilmy. Jsou to jednodomé větrosnubné stromy, které poskytují včelám mnoho pylu. Jejich původní podíl v naší přírodě i v parkových výsadbách a stromořadích velmi utrpěl šířením grafiózy v minulém století. Nyní se zdá, že nemoc je na ústupu a na řadě míst se jilmy opět samovolně a intenzivně šíří. To může prospět pylové snůšce v druhé polovině tohoto období, kdy včely intenzivně navštěvují z včelařského hlediska zvláště cenné jilmy vazy (Ulmus laevis) a sbírají na jejich stopkatých květech mnoho hnědošedého pylu. V tomto období kvetou a včelařský význam mají i další druhy jilmů - především jilm horský (Ulmus glabra) a jilm habrolistý (Ulmus carpinifolia), oba s květy přisedlými.Kromě stále kvetoucích devětsilů, poskytujících včelám mnoho nektaru a drobné rousky bělavého pylu, začíná v průběhu vrcholného předjaří intenzivní rozvoj tzv. hájové květeny tvořící bylinné patro listnatých a smíšených lesů. Jsou to především jaterníky (podléšky) (Hepatica), sasanky (Anemone), plicníky (Pulmonaria), dymnivky (Corydalis) a některé druhy hrachorů (Lathyrus). Tato květena dosahuje svého největšího rozvoje v pozdním předjaří a budeme se jí podrobněji věnovat příště.

Pozdní předjaří – Praevernal III.

Dobu pozdního předjaří popisují dvě pranostiky. První, známější, říká, že “na svatého Jiří vylézají hadi a štíři”, druhá praví, že “do svatého Jiří tráva neroste, kdyby ji kleštěmi tahal,po svatém Jiří roste, třeba ji palicí zatloukal”.Z hlediska včelařské fenologie je zajímavější druhé tvrzení. Ovšem i ve shodě s prvním nám sděluje, že obvykle v druhé polovině dubna přichází doba, kdy se zvláště pod izolující vrstvou drnu trvale prohřívá svrchní vrstva půdy natolik, že umožňuje plný rozvoj lučních porostů a krátce před tím i hájové květeny na výhřevných stanovištích. Tato změna se projevuje v pozdním předjaří také výrazným zrychlením růstu polních kultur s rozdíly viditelnými na řepkových polích pouhým okem během 1 - 2 dnů. Kultury dosud se “krčící při zemi” zahajují zrychlený prodlužovací růst.

Vymezení obdobíTyto změny probíhají postupně v průběhu pozdního předjaří. Signalizačními rostlinami, jejichž rozkvět určuje začátek pozdního předjaří jsou meruňka obecná (slivoň meruňka) (Armeniaca vulgaris) (Prunus armeniaca) a javor jasanolistý (jasanojavor či javorovec peřenolistý) (Negundo aceroides). V době plného kvetení těchto dřevin je již většina vrb jív a jejich kříženů odkvetlá. Meruňky jsou teplomilné dřeviny, na mnoha místech na vhodných lehčích půdách však dobře prosperují i ve středních polohách. Včelám jsou velmi atraktivním zdrojem červenožlutých pylových rousek a včely na květech meruněk aktivně sbírají také nektar. Tam, kde jsou vysázeny meruňkové sady, jsou tak zdrojem snůšky navazující na snůšku z jív. Na většině území ČR ovšem zastoupení meruňky mezi ostatními dřevinami v ovocných sadech nepostačuje zdaleka k tomu, aby byl vyrovnán výpadek snůšky po odkvětu jív.Původně severoamerický javor jasanolistý je naopak stromem, který se po necelých 180 letech od první výsadby u nás velmi rozšířil a z parkových výsadeb, kde je jednou z nejběžnějších dřevin, se samovolně šíří dál. Tento druh dvoudomého javoru se tak postupně v průběhu minulého století stal ve střední Evropě dřevinou plně zdomácnělou. Pro včelí pastvu jsou prašníkové stromy javorů jasanolistých na počátku pozdního předjaří velmi významné a na některých lokalitách tvoří z nich včelami donášené bledě nahnědležluté velké pylové rousky po několik dnů hlavní část pylové snůšky včelstev. Nektarodárností patří tento druh javoru k slabším zdrojům včelí snůšky. Situace včelstevV pozdním předjaří dochází k dalšímu růstu plodových ploch a k přípravě včelstev na blížící se hlavní jarní snůšky. Proto roste spotřeba na hrazení energetických nároků pro aktivity včel a ohřev plodového tělesa v úle, která po skončení hlavních snůšek z jív a při častém několikadenním ochlazení obvykle není plně hrazena přínosem nektaru. Vytváří se tak významný tllak na pokles množství glycidových zásob (medu a cukerných zásob ). Nejkritičtější se tak často stává situace nejsilnějších včelstev na konci tohoto období krátce před nástupem hlavních snůšek. Kontrola stavu zásob silných včelstev a jejich včasné doplnění v případech hrozícího vyhladovění je proto v této době klíčovým zootechnickým opatřením.

Vegetace pozdního předjaříV době pozdního předjaří včely nacházejí snůšku na různých druzích bylin hájové květeny. Jsou to především jaterníky (podléšky) (Hepatica nobilis), sasanky hajní (Anemone nemorosa) a sasanky pryskyřníkovité (Anemone ranunculoides), plicníky (Pulmonaria), dymnivky (Corydalis) a některé druhy hrachorů (Lathyrus). Jaterníky a sasanky rozkvétají již

v průběhu vrcholného předjaří. Včelám jsou podléšky a sasanky hajní stejně jako orsej jarní (Ficaria verna), kvetoucí na vlhčích lokalitách často společně se sasankou pryskyřníkovitou (Anemone ranunculoides) a křivatci (Gagea) převážně zdrojem pylu. Plicníky, dymnivky a hrachory jarní (Lathyrus vernus), poskytující rovněž pyl, využívají včely více jako zdroje nektaru.Hájová květena stejně jako v předjaří kvetoucí druhy údolních niv završují právě v pozdním předjaří fázi explozivního růstu kvetení tak, aby hlavní část vegetačního vývoje zakončila dříve než se plně rozvinou keřová i stromová patra a omezí přístup životodárného světla bylinnému patru smíšeného listnatého lesa. Podobně v údolních nivách drobnější druhy bylin s rychlým vývojem potřebují realizovat reprodukční fázi ještě před plným rozvojem trav v závěru dubna, o němž jsme se již zmínili v úvodu.V průběhu závěrečné předjarní fenologické fáze postupně rozkvétají další cenné zdroje včelí pastvy. V sadech jsou to po meruňkách jim příbuzné broskvoně obecné (slivoň broskvoň) (Persica vulgaris (Prunus persica)), často vysazované vrby bílé (Salix aba), známé především v převislých “smutečních” kultivarech a o několik dnů později vrby křehké (Salix fragilis), které patří k nejběžnějším původním dřevinám v biokoridorech lemujících vodní toky zejména ve středních a nižších polohách. V této době rozkvétá i včelařům známý kultivar stálekvetoucí vrby trojmužné ( Salix triandra “Semperflorens”).Z broskvoní včely donášejí pyl v žlutohnědých pylových rouskách i menší množství nektaru. Broskvoně jsou cennými zdroji včelí pastvy. Atraktivitu pro včely mají však jejich květy nižší než dříve kvetoucí meruňky.Také uvedené později kvetoucí druhy vrb poskytují včelám velmi dobrou nektarovou i pylovou snůšku. Pyl na jejich jehnědovitých květenstvích včely rouskují do menších, obvykle citronově nebo sírově žlutých rousek.V zahrádkách a místy i ve volné přírodě nalézají včely velmi dobré zdroje nektaru i menší množství pylu na keřích a stromcích meruzalky srstky (angreštu) ( Ribes grossularia (Grossularia uva-crispa) ).Velmi cennými nektarodárnými a pylodárnými dřevinami, poskytujícími pyl v bledě zelenožlutých rouskách, jsou dále javory mléče (Acer platanoides). Rozkvétají krátce před olistěním uprostřed pozdního předjaří a zdrojem snůšky jsou stejně jako vrby křehké i počátkem včelařského jara.

První poslové jaraV závěru pozdního předjaří začínají rozkvétat další druhy rostlin, které mají hlavní dobu kvetení až v době časného jara. Na k jihu exponovaných stanovištích rozkvétají trnky (Prunus spinosa) a pampelišky (Taraxacum) dříve a jsou vyhledávanými zdroji nektaru a pylu. První rozkvetlé trnkové keře a pampelišky na výhřevných stráních, kolem budov a cest jsou signálem, že jaro už je “na spadnutí”.

Časné jaro - Vernal I.

Začátek časného jara je definován plným rozkvětem planě rostoucích třešní ptačích (Prunus avium). Tato doba se však příliš neliší od doby rozkvětu kulturních odrůd třešní, které se dále vyznačují několikadenním rozdílem v rozkvětu mezi velmi ranými a pozdními odrůdami.Celé období je možno vymezit jako dobu hlavního kvetení ve střední Evropě původních “bělokvětých” slivoní a později hrušní, po odkvětu meruněk a jasanojavorů a před plným rozkvětem jabloní a řepky. “Růžovokvěté” teplomilné ovocné slivoně - meruňky (Prunus armeniaca) a broskvoně (Prunus persica), charakterizují svým kvetením předcházející období pozdního předjaří, broskvoně pak již jeho závěr s přesahem kvetení do časného jara, které je dobou, kdy krajina rychle mění vzhled z hnědošedých tónů zimních a předjarních aspektů do syté zeleně luk, pastvin a polních kultur, žlutozelených až světle hnědozelených odstínů rychle se olisťujících dřevin. Tomu odpovídá rychlé odkvétání bylinné hájové květeny, jíž olisťující se stromové patro začíná omezovat množství světla. Na počátku časného jara ještě dokvétají sasanky hajní (Anemone nemorosa).Třešně a obvykle po týdnu v další fázi časného jara svým kvetením navazující višně (Prunus cerasus) a hrušně (Pyrus communis) v ovocných sadech, zahrádkách a stromořadích jsou včelám bohatým zdrojem pylu i nektaru. Ještě vydatnějším zdrojem včelí pastvy od počátku časného jara, na výslunných stráních často i dříve, jsou slivoně trnky (Prunus spinosa) či v kultuře nebo i planě rostoucí slivoně myrobalány (myrobalány třešňové ) (Prunus cerasifera), s často růžovými květy, později v průběhu časného jara společně se švestkami (Prunus domestica) kvetoucí mirabelky (Prunus insititia) a renklódy (Prunus domestica italica ).Všechny uvedené druhy slivoní poskytují včelstvům velké množství hodnotného pylu v rouskách různých odstínů žlutohnědé barvy. Vydatnost nektarové snůšky časného jara je patrná i z vůně, která se šíří kolem včelstev v odpoledních a večerních hodinách v důsledku odpařování donesené sladiny.Časně kvetoucí javoryJavory mléče patří k nejraněji kvetoucím a současně nejběžnějším druhům rodu v naší přírodě. Včelám poskytují od závěru předjaří po větší část časného jara bohatou nektarovou snůšku i dostatek pylu v různých odstínech hnědé až zelenohnědé barvy. Význam mléčů zvyšuje jejich významný podíl v parkových výsadbách i ve stromořadích, případně v lesních porostech se skladbou bližší přírodním poměrům biomů listnatých lesů mírných pásů, kde působí jako zlepšující (meliorační) dřevina, i schopnost samovolného šíření.Javory mléče v důsledku významného podílu mezi dřevinami jsou tak součástí nápadných barevných změn v naší přírodě charakterizujících nástup jarního aspektu (vzhledu) naší krajiny - světle žlutozelených až svěže hnědozelených ploch kontrastujících s bílými plochami rozkvetlých slivoní.Pozdně kvetoucí slivoněDo kategorie pozdně kvetoucích slivoní můžeme zařadit střemchy ( Prunus padus ) a společně s některými odrůdami klasické švestky. Obvykle jsou včelám jen průměrným zdrojem nektaru i pylu a včely dávají často přednost ve stejné době kvetoucím pampeliškám, hrušním a později též jabloním a řepce. Na některých vlhčích biotopech s lesní i parkovou vegetací však mohou střemchy tvořit významnou část včelí pastvy. Navíc společně s javory patří k nejčasnějším zdrojům medovice, která se často objevuje již v druhé polovině jejich kvetení.Pozdně kvetoucí meruzalky, vrby a trnky v porostních pláštích (ekotonech)Mezi pozdně kvetoucí meruzalky patří především rybíz černý (Ribes nigrum ) Obvykle keř, jehož zvonkovitě uzavřené květy chrání nektar před vysycháním a nabízejí tak včelám největší množství nektaru ze všech u nás se vyskytujících druhů rodu. Cenným druhem včelí pastvy v tomto období je také často vysazovaný keř meruzalka krvavá (Ribes sanquineum). Současně jsou meruzalky i slabším zdrojem pylu. Jiné druhy rodu - především často vysazovaná meruzalka alpská (Ribus alpinum ) -

nejsou včelám příliš atraktivní a nevyrovnají se přitažlivostí pro včely zdaleka ani rybízům červeným a meruzalce srstce (angreštu), kvetoucím ještě na počátku časného jara. K pozdě kvetoucím vrbám patří ještě na počátku jara kvetoucí vrba bílá (Salix alba), jejíž kvetení se překrývá s květem naší nejhojnější vrby křehké (Salix fragilis). Zejména vrba křehká představuje vynikající zdroj nektaru a pylu donášeného včelami v rouskách citrónově až oranžově žluté barvy, který je na mnoha místech zdrojem hlavní snůšky tohoto období ve směsi s nektarem a pylem trnky (Prunus spinosa) hojné v druhově bohatých přechodných společenstvech (ekotonech) na hranici různých ekosystémů, s příměsí nektaru z třešní, višní, švestek a dalších druhů slivoní pro celou dobu časného jara.Ještě později rozkvétá vrba trojmužná (Salix triandra), dokvétající ještě v době vrcholného jara v době, kdy již kvetou jabloně a některými remontujícími klony kvetoucí až do léta. Jarní kvalitativní změnaČasné jaro je dobou kvalitativní změny ve vývoji včelstev, kdy se čas nedostatku mění pro včelstva v dobu dlouhodobé trvalé hojnosti. Předjarní krize z nedostatku bílkovin a dalších důležitých složek pylu nezbytných pro zdravý rozvoj a plodování, stejně jako hrozba tenčících se glycidových cukerných a medových zásob je definitivně zažehnána. Dostatečná pastva v tomto období, nektarová i pylová, je důležitým předpokladem pokrytí spotřeby a začíná doba postupně sílícího hromadění zásob jarního medu.Dostatečný přínos nektaru i pylu v době časného jara je předpokladem rozvoje stavebního pudu, nikoli již krátkodobého, jak tomu bývá uprostřed předjaří po několik dnů největšího přínosu nektaru a pylu z jívy, ale tentokrát jen s menšími přestávkami v dobách snůškových mezer nebo vzniku rojové nálady trvajícího až do druhé poloviny časného léta. Včelstva potřebují využít příznivé situace ke stavbě nového díla k ukládání zásob i k výchově plodu. Obnova díla má velký význam pro udržování dobré kondice a zdravotního stavu včelstev omezením infekčního tlaku v úlovém prostředí. Produkce vosku má současně vliv na celkovou ekonomiku včelařského provozu.Proto je třeba projevy stavebního pudu podporovat a využívat a nikoli potlačovat.Časné jaro je také důležitým obdobím intenzivního růstu včelstev. Jeho první známky sice přicházejí již ve vrcholném a pozdním předjaří, avšak exponenciální fáze růstu spojená s nástupem projevů stavebního pudu je typická až pro dobu kvetení slivoní. Na tuto skutečnost je třeba pamatovat v zootechnické praxi včasným rozšiřováním včelstev a vytvářením prostoru ke stavbě tak, aby narůstající síla včelstev byla účelně využita a nevedla k rojení. Růstový potenciál, jehož základem v této době jsou téměř neomezené zdroje potravy včelstev, musí být včas a plně využit, včetně umožnění stavby divočiny a výchovy biologickým potřebám včelstev odpovídajícího podílu trubců k udržování potřebné rovnováhy složek včelstva a tím i výraznému omezení výskytu rojové nálady, jejíž kořeny sahají zpravidla právě do doby vzniku nerovnováhy těchto složek v průběhu časného jara.Závěr časného jaraZávěr časného jara je vymezen plným kvetením hrušní obecných (Pyrus communis), které sice nepředstavují tak kvalitní zdroj nektaru jako různé druhy slivoní na počátku a jabloně a řepka na konci doby kvetení hrušní, ale přesto jsou velmi významným zdrojem včelí snůšky, především v důsledku výborné pylodárnosti. Hrušně jsou velmi vydatným zdrojem pylu donášeného včelami v hnědozelených pylových rouskách. Stejnou dobu odkvétání, ovšem s časnějším rozkvětem vykazují i některé pro včelí pastvu cenné ozdobné keře, zejména kdoulovce (Chaenomeles sp) a zákuly (Kerria), z nichž mají včelařský význam pouze neplnokvěté kultivary.PampeliškaPo celou dobu časného jara i následujícího vrcholného jara se setkáváme na loukách s plochami rozkvetlých pampelišek. Včelám poskytují mnoho nektaru i pyl v oranžových rouskách. Podíl těchto

pylových rousek s nezaměnitelnou barvou a typickým mikroskopickým obrazem je velmi dobrým identifikátorem rouskovaného pylu z jarního sběru.

Vrcholné jaro - Vernal II., pozdní jaro - Vernal III. Jabloň a řepka - signalizační rostliny vrcholného jaraZačátek vrcholného jara signalizuje rozkvět jabloní (Malus sp.) a plný rozkvět řepky (Brassica napus). Řepková pole se stávají v průběhu vrcholného jara největším lákadlem včel. Přitahují je barevným kontrastem květů odrážejících korunními lístky ultrafialové paprsky, které dokáží včely na rozdíl od nás vnímat, výraznou vůní šířící se daleko krajinou i bohatstvím nektaru a pylu.Sběratelky nektaru vracející se z řepkových polí lehce poznáme podle žlutého otisku tyčinek na jejich čele, sběratelky pylu donášejí citronově žluté rousky pylu, jehož podíl na celkovém pylovém přínosu se v tomto období běžně pohybuje mezi 70% - 90%. Řepka se tak stává při současném rozsahu pěstování v ČR včelám hlavním zdrojem energie i “včelího chleba” po většinu včelařského jara.”Neřepkové zdroje”V době vrcholného jara však nezůstávají včelstva na “monodietě” z řepky. Kromě již zmíněných a pro včely velmi atraktivních jabloňových květů, které jsou rovněž velmi dobrým zdrojem nektaru a světlejších hnědožlutých pylových rousek, je stále významným zdrojem nektaru i pylu oranžové barvy pampeliška (Taraxacum sp.). Na samém začátku období dokvétají ještě hrušně, ze kterých včely donášejí pylové rousky nazelenalé barvy. Podobně avšak sytěji žlutozelené jsou pylové rosky z dalšího významného zdroje pylu tohoto období, javoru klenu (Acer pseudoplatanus), který se mezi ostatními druhy našich javorů vyznačuje nejvyšší nektarodárností. Ve vyšších polohách ještě před rozšířením ploch řepky býval místy i zdrojem hlavní snůšky v květnu. Na jeho kvetení v době pozdního jara navazuje javor tatarský (Acer tataricum), rovněž atraktivní zdroj včelí pastvy, který jako méně vzrůstná dřevina je využíván i do živých plotů. Zelenožluté pylové rousky včelám poskytují oba původní druhy dubů - nejprve od počátku vrcholného jara dub letní, typická dřevina lužních lesů nižších poloh a asi o 10 dnů později dub zimní, dominanta acidofilních doubrav pásma pahorkatin. Větší včelařský význam než pylodárnost dubů má ovšem pozdější tvorba medovice na těchto statných dřevinách.V průběhu obou období včelařského jara neuniknou naší pozornosti kvetoucí šeříky, jejich význam pro včely je však prakticky zanedbatelný. Mnohem větší důležitost jako zdroj nektaru i menšího množství pylu mají v naší přírodě běžné zimolezy (Lonicera sp.) - především zimolez obecný (pýřitý) (L. xylosteum) a v 19. století introdukovaný a v současné době v důsledku četných výsadeb ještě početnější zimolez tatarský (L. tatarica) včetně mnoha kříženců.V době vrcholného jara rozkvétají také často vysazované keře čimišníků stromovitých (Caragana arborescens), které jsou včelám rovněž převážně zdrojem nektaru.Intenzita přínosu nektaru z neřepkových zdrojů je důležitým činitelem určujícím jednodruhovost řepkových medů, čistě bíle krystalizujících, nebo vznik jarních smíšených květových (polyflorních) medů v krystalickém stavu s různými žlutými odstíny.Chladná periodaVrcholné jaro zahrnuje také dobu zvýšeného rizika posledních vpádů chladného vzduchu a mrazivých ranních teplot. Škody na možné úrodě ovoce, k nimž dochází právě v této době tak mohou být, jak se stalo i v letošním roce, značné. Pro včelstva taková krátká ochlazení v 24 hodinovém cyklu nepředstavují větší nebezpečí, zvláště když v teplejší části dne při jasném počasí zůstává snůška zachována.

Pozdní jaroDobu pozdního jara charakterizuje odkvět jabloní a pampelišek. Sytě žluté louky s pampeliškou ztrácí svoji atraktivitu pro včely a vytvářejí nápadné šedobílé plochy v krajině, kontrastující se stále zářivou žlutí řepkových polí. Některé louky začíná naopak zdobit jiná, zlatavá žluť rozkvetlých pryskyřníků, které jsou včelám doplňkovým zdrojem pylu. Nastává doba senoseče. Čimišníky s

jednotlivými žlutými bobovitými květy odkvétají a podobný význam vedlejšího zdroje nektaru včelám získávají ještě nápadnější štědřence odvislé (zlatý déšť )(Laburnum anagyroides). Keře, které jsou na rozdíl od včelařsky téměř bezvýznamné zlatice, kvetoucí v předjaří a často chybně nazývané zlatým deštěm, cennou včelařskou dřevinou. (Pro jedovatost lusků a semen se nedoporučují výsadby štědřence (zlatého deště) v blízkosti zařízení navštěvovaných malými dětmi.)V období pozdního jara především narůstá podíl jírovce maďalu (Aesculus hippocastanum) a hlohů (Crateagus sp.) ve včelí pastvě. Jírovec včely přitahuje více jako zdroj nektaru, poskytuje však i pyl v tmavě červených rouskách. Zvláštní uspořádání tyčinek i čnělky s bliznou slouží k poněkud neobvyklému ukládání pylu na hřbetní části těla opylovatelů a zejména na horní plochy včelích křídel. Ty se pak jeví rezavě červené a tak lehce poznáme sběratelky nektaru vracející se z květů jírovce. V pylovém přínosu řepce v pozdním jaru konkuruje především hloh. Jeho včelařský význam je umocněn značným rozšířením v přírodě. Včelám je cennější pylodárnou než nektarodárnou dřevinou, poskytující často ještě v plném květu řepky třetinu donášených bledě hnědožlutých pylových rousek.K dobrým zdrojům pylu v rouskách cihlově červené barvy i nektaru v době pozdního jara se řadí také janovec metlatý (Sarothamnus scoparius), vysazovaný i zplanělý na mnoha místech v naší přírodě.Doplňkovým a již méně významným zdrojem nektaru i pylu v době pozdního jara je i jeřáb obecný (Sorbus aucuparia). Jen malý včelařský význam současně mají velmi nápadně sněhobíle kvetoucí keřové formace hybridních tavolníků van houtteových (Spiraea x van Houttei ), které se řadí k nejčastěji vysazovaným keřům v parkových úpravách.Včelstva dosahují vrcholu vývojeS končícím kvetením řepky, jírovců a hlohů končí i včelařské jaro a s ním na mnoha místech i doba hlavní snůšky. Včelstva reagují na bohatost zdrojů v přírodě v době vrcholného a pozdního jara stavbou nového díla a celoročně největším nárůstem ploch ošetřovaného plodu. Dosahují své největší okamžité a s ohledem na plochy plodu těsně před vylíhnutím i největší potenciální síly a využívají této skutečnosti v přirozeném ročním vývojovém cyklu jako příležitosti k rozmnožování rojením.Právě tato doba je proto z biologického hlediska v souladu se zákonitostmi života včelstev nejvhodnější pro všechny chovatelské úkony související s rozmnožováním včelstev - tj. pro chov matek, který by měl být zahájen v předstihu již v době časného jara a v době plného a pozdního jara pro tvorbu oddělků, které s ohledem na nabídku potravy v přírodě a dostatek času pro zesílení do konce vegetačního období mohou být slabší a přesto budou s kvalitní matkou zárukou včelstev dobře připravených k přezimování a k využití snůšky v následujím roce. Kdykoli později vytvořené oddělky jsou již v nevýhodě proti těmto jarním a kdykoli později (zvláště po letním slunovratu) odebírané plodové plásty z kmenových včelstev již představují jejich oslabení pro letní a podletní vývoj.

Časné léto - Praeaestival I.

Časové vymezení časného létaZačátek časného léta je charakterizován rozkvětem trnovníku akátu (Robinia pseudoacacia) a jeho závěr pak rozkvětem lip velkolistých (Tilia platyphyllos).

Vegetační a snůšková změnaČasné léto se projevuje nápadnou barevnou změnou krajiny. Jasná zeleň luk získává po první seči poněkud fádnější hnědavý odstín a následná obnova porostu přináší jiné druhy kvetoucích rostlin, které jsou součástí snůškové základny včelstev. Největší změny jsou však patrné na plochách řepkových polí, jejichž jasná žluť se mění v zeleň a vzápětí, zejména na okrajích, ve velké, sytě červené plochy rozkvetlých máků vlčích. K nim se vzápětí přidává žlutobílá mozaika ploch heřmánků a rmenů i modrá barva kvetoucích chrp polních. Namísto okrajových lesních lemů a křovinných formací, ve kterých byly až dosud cenným zdrojem pylu hlohy, rozkvétají na stráních, podél železničních koridorů i na mnoha jiných místech v parcích i lesích trnovníky akáty a růže. Zásadní změna tak postihuje změnu orientace včel na nové zdroje nektaru i pylu během několika dnů. V letech se stálým teplým počasím koncem včelařského jara, které způsobuje rychlejší nástup časného léta, však dochází k výraznějšímu překrývání obou typů snůšek a počátek akátové snůšky významně zasahuje do závěru řepkové snůšky tak, že dobré oddělení obou složením a vlastnostmi velmi rozdílných medů je obtížné. Stále se nacházíme v době nektarových snůšek a jen zcela výjimečného výskytu medovice, který by měl větší vliv na mednou produkci.

Klimatická změnaV průběhu časného léta nastává v důsledku vyrovnání teplot mezi mořem a pevninou změna vzdušné cirkulace, která s sebou často do střední Evropy přináší zvýšené množství srážek a s nimi spojené ochlazení známé pod označením “letní monzun”. Tato skutečnost je vyjádřena ve známé Medardovské pranostice a ochlazení s vysokou pravděpodobností zasahuje dobu kvetení akátu. V chladnějších pahorkatinných oblastech Čech to bývá na počátku doby jeho kvetení, v teplejších potom až v druhé polovině nebo v závěru období. Delší ochlazení spojené se skončením hlavní řepkové snůšky může zvláště v případech opožděného medobraní vyvolat druhou vlnu rojové nálady.

Trnovník akát ( Akát bílý )Akát je v teplejších středoevropských oblastech po řepce druhou nejvýznamnější snůškovou rostlinou. Na těchto místech před rozšířením pěstování řepky do nižších poloh v 80. letech minulého století byl akát dříve hlavní snůškovou rostlinou. Nevýhodou akátové snůšky v porovnání s předcházející řepkovou je však mnohem nižší spolehlivost, která má několik příčin. Doba trvání akátové snůšky je přibližně poloviční, s příchodem dešťových srážek a ochlazením na teploty již kolem 20 °C se snůška zastavuje, zatímco řepková snůška za těchto podmínek naopak vydatně pokračuje. Akát je citlivý na mrazy již od počátku jara a následně nerozkvétá. Na rozdíl od Prahy, Brna a jejich okolí - Polabí a mnoha lokalit na jižní Moravě, na mnoha jiných místech již od nižších poloh našich pahorkatin je ve víceletém výhledu kvetení akátu nepravidelné.Nejvýznamnějším pozitivem akátové snůšky je její vydatnost, která je za optimálních podmínek více než dvojnásobná i proti situaci za optimálních podmínek v řepkové snůšce. Včelstva v dobré kondici jsou schopna za těchto podmínek přinášet i více než 10 kg nektaru denně a úplné zaplnění všech volných buněk v úle je otázkou několika dnů. K špičkovému výnosu akátového medu, který překoná i velmi dobrou snůšku řepkovou tak stačí příznivé počasí s teplotami přesahujícími svými denními maximy 25 °C a s minimy neklesajícími pod

10 °C po dobu ⅓ celkové doby kvetení akátu. Mednatost ( možný maximální výnos medu z 1 ha akátového porostu ) je ve střední Evropě odhadována na 100 kg - 500 kg (u řepky do 100 kg) velmi světlého medu s nejdelší možnou dobou tekutosti a představuje tak maximum medné produkce dosažitelné v ČR z jednotky plochy.

Hořčice, kmín a maliník Na většině našeho území se nemůžeme na aktovou snůšku jako významný zdroj snůšky spolehnout. To neznamená vždy vstup včelstev do bezsnůškového období - tzv. snůškové mezery která je přesto v časném létě obvyklá a zesílená nevíc dobou letního monzunu. Na řepkovou snůšku navazují nově rozkvétající žluté plochy další brukvovité rostliny - hořčice ( Sinapis ). Poskytují sice významně slabší, přesto velmi cennou snůšku nektaru i pylu podobné kvality i barvy pylových rousek jako řepka po dobu asi týden delší než je doba kvetení akátu. Před několika lety v souvislosti s programy uvádění části ploch orné půdy do klidu tvořila tato pole pokračováním hlavní jarní snůšky velmi významnou součást snůškové základny časného léta, v posledních letech se v důsledku zmenšení těchto ploch význam hořčice jako snůškové rostliny snížil.Také maliník obecný (ostružiník maliník) (Rubus idaeus) patří k nejcennější zdrojům včelí pastvy především pro svou vysokou nektarodárnost. I menší plochy maliníku mozaikovitě rozšířené v lesních porostech mohou mít větší význam pro včelí pastvu. V našich poměrech však nebývají zdrojem jednodruhových medů, stávají se však běžně významnou součástí smíšených květových medů a medovicových medů z následující snůšky v době vrcholného léta. Přínos nektaru i menšího množství šedých pylových rousek z maliníku i ještě v době časného léta rozkvétajících mnoha druhů ostružiníků (Rubus sp.) je cenný překlenováním snůškových mezer. Nektar je v květech maliníku velmi dobře chráněn a tato snůška tak není negativně ovlivňována ani v případě delšího ochlazení a deštivého počasí.Na kvetení řepky navazují také zelenobílé plochy rozkvetlých kmínových polí. Kmín kořenný (Carum carvi) dokáže poskytovat včelám významnou nektarovou snůšku, která také přímo navazuje na přínos z odkvétající řepky. Výskyt kmínového medu je v našich poměrech stále vzácný a podobně jako u maliníku se tak nektarový přínos z kmínu stává obecně součástí smíšených medů.

Časně letní krajinná mozaikaZnámou skutečností je, že většině organismů jednostranná výživa z jediného, či jen z mála zdrojů potravy neprospívá. Včela medonosná je závislá na široké paletě rostlin jako zdrojů výživy a časné léto poskytuje v krajině s pestrou vegetační skladbou mnoho různých nových snůškových zdrojů z květů typických právě pro tento čas.K těmto rostlinám v prvé řadě patří na okrajích polí vznikající kvetoucí společenstva máků vlčích (Papaver rhoeas), heřmánků ( Chamomilla) a rmenů (Anthemis) jako cenných zdrojů pylu. Pylové rousky z máků vlčích jsou velmi tmavé barvy a v plástech vytvářejí černé plochy pylových zásob překrývající dosud uložený řepkový pyl. Pyl heřmánku a rmenů donášejí včely v oranžových rouskách a z jejich úborů čerpají i menší množství nektaru. Podobný význam mají i rozkvetlé keře různých druhů planých růží, zdroj bledě žlutých pylových rousek, nápadná kvetoucí dominanta keřových formací vedle odkvetlých hlohů.V průběhu časného léta postupně narůstá zastoupení rozkvétajících chrp polních (Centaurea cyanus, Cyanus segetum) v okrajových společenstvech polních kultur v jejichž květenstvích sbírají včely více nektar než pyl v bílých rouskách.Začátek časného léta charakterizuje také rozkvět pámelníků bílých (Symphoricarpos albus). Včelám jsou atraktivním zdrojem nektaru po dlouhou dobu až do počátku podzimu. V parkových úpravách se ještě častěji než s keři a živými ploty z pámelníků setkáváme s růží svraskalou (Rosa rugosa), jež je včelám bohatým zdrojem pylu po podstatně delší dobu než

naše planě rostoucí druhy růží. Dobrým zdrojem nektaru i pylu jsou také tavolníky vrbolisté (Spiraea salicifolia). I v dalších fázích léta poskytují včelám pyl i nektar bohatá květenství vlčího bobu mnoholistého ( Lupinus polyphyllus).Po první seči rychle regenerují luční porosty, ve kterých se objevuje jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata) a jitrocel prostřední (Plantago media) - oba druhy a zvláště druhý z nich jsou velmi dobrými zdroji pylu v bílých až žlutobílých rouskách.

Další zdroje výživy včelstev v době časného létaNa včelám prostřeném stole naší krajiny v časném létě by neměly chybět mnohé druhy rostlin kvetoucí nebo rozkvétající již koncem včelařského jara a naplno kvetoucí i v časném létě. Patří k nim dobré zdroje nektaru i pylu - keře: janovec (Sarothamnus), štědřenec (Laburnum), netvařec (Amorpha), žanovec (Colutea), ptačí zob (Ligustrum), javor tatarský (Acer tataricum), či na suchých stráních rostoucí bylinné zběhovce (Ajuga) a šalvěje luční (Salvia pratensis).

Včelstva na počátku létaV úlech na přelomu jara a léta je výsledek snůšky z řepky, ovocných stromů a dalších jarních nektarových zdrojů. Medobraním je třeba medníky uvolnit co nejdříve pro uvedené snůšky nebo již v oblastech, kde je časně letní snůška slabá, pro později očekávané medovicové snůšky. Rozsah plodových ploch u silných nevyrojených kmenových včelstev se již začíná pomalu zmenšovat. Včelstva se rychle dostávají za vrchol svého rozvoje a tendence k rojení již v tomto období slábne. Ponechání úlů plných medu v kombinaci s ochlazením či bezsnůškovou mezerou dokáže rojovou náladu včelstev opět plně rozvinout. Na celém našem území jsou dobrým fenologickým indikátorem, že časně letní doba medobraní nastala a nelze dále otálet, rozkvetlé keře pro včelí pastvu bezvýznamného bezu černého (Sambucus nigra).

Vrcholné léto - Praeaestival II., Aestival I.

Vymezení vrcholného létaTímto obdobím rozumíme v tradičním pojetí druhou fázi časného léta, charakterizovanou kvetením lípy velkolisté ( Tilia platyphyllos ) a první fázi plného léta, kterou vymezuje doba kvetení lípy malolisté (Tilia cordata). Stručně řečeno vrcholné léto je dobou kvetení našich původních (autochtonních) druhů lip. Z hlediska včelí pastvy je dobou hlavní medovicové snůšky. Z pohledu ročního vývojového cyklu včelstev je vrcholné léto probíhající vždy v době letního slunovratu dobou fyziologické změny, kdy s poklesem rozsahu ploch plodu v kmenových včelstvech již začíná být vychovávána generace dlouhověkých tzv. zimních včel, jejichž úkolem bude přečkat kritické období nízkých teplot bez vnějších zdrojů a zajistit po něm v následujícím roce rozvoj do snůšky. U včelstev s mladými matkami, oddělků a rojů začíná tato fáze obnovy pracovní energie ovšem až v následující době pozdního léta.

Ekologické aspekty obdobíV průběhu vrcholného léta obvykle probíhá zásadní změna limitujícího faktoru pro vývoj vegetace a na ni svou výživou a vývojem vázaných složek středoevropských biocenóz. Po ústupu srážek provázejících letní monzun v předcházející fázi časného léta má již krajina stabilizovaný teplotní režim blížící se podmínkám optima pro růst a tvorbu asimilátů fotosyntetickou aktivitou v rostlinných pletivech. Působení teplot tak přestává být omezujícím faktorem a jeho úlohu kritického činitele na další vývoj vegetace přejímá množství srážek. Z prohřáté půdy při zasychání a řídnutí vegetačního krytu tzv. evapotranspirací rychleji uniká mnoho vláhy. To během několika týdnů vede k nástupu období s nedostatkem půdní vláhy. Méně vláhy v půdě sníží obvykle na konci období dostupnost vody pro kořenový systém rostlin a pokles buněčného napětí v rostlinných pletivech výrazně zhorší podmínky pro vývoj producentů medovice, kteří přijímají a vyměšují cukerné šťávy z mízy sítkovic na pasivním principu - neschopni aktivního sání. Tím přicházejí včelstva s koncem vrcholného léta o poslední vydatný zdroj sacharidové výživy, z něhož mohou vytvářet medné zásoby.

Počátek vrcholného létaVraťme se však na počátek vrcholného léta do doby počátku druhé fáze časného léta. Na středních nadmořských výškách kolem 400 m. n. m. to bývá asi týden až 10 dnů před letním slunovratem. V této době již odkvétají akáty (Robinia), které vymezují svým kvetením předcházející období a začíná přínos nektaru i bledě žlutých pylových rousek z lip. Podle lokality různě vydatná nektarová snůška soutěží s nabídkou medovice. Bylo by mylné se domnívat, že objevení se dobrých zdrojů medovice je typické až pro vrcholné léto. Vydatná produkce medovice často probíhá již na jaře a po celé období časného léta, zejména na listnatých dřevinách a velký druh puklice smrková (Physokermes piceae) dokáže být vydatným zdrojem medovice již v květnu i na jehličnanech. Přesto jsou většinou tyto zdroje medovice včelami opomíjeny proto, že včely dávají přirozenou přednost sběru nektaru z květů působících vizuálními i pachovými atraktanty. Nikoli ještě proto, že by se projevoval nedostatek půdní vláhy, té je stále ještě dostatek, jen z biologických důvodů s příchodem “času zrání” množství kvetoucích rostlin a počet silně nektarodárných květů na plošnou jednotku v krajině po skončení jara v průběhu časného léta rychle klesá. Včely pátračky tak verbují v úlech sběratelky nektaru k práci na “náhradním” zdroji - sběru medovice.

Hlavní zdroje medovice v časové posloupnostiMedovice se v přírodě vyskytuje ve větším množství již od konce předjaří. Rozvíjející se letorosty jsou pro mšice vítaným zdrojem výživy. V době květu vrb, trnek, pampelišek, ovocných stromů, řepky, javorů, hlohů, jírovců a posléze akátů, neprojevují včelstva o sběr medovice větší zájem. Výjimkou jsou ovšem květenství javoru mléče, které stejně jako

přilehlé řapíky jeho listů bývají hustě obsazeny již na počátku května brvnatkou javorovou (Chaetophorella aceris), později pak ještě více na řapících a v květenstvích klenu až do června brvnatkou dvojtvarou (Periphyllus villosus). Včely přilákané květy tak sbírají medovici. Podobná bývá situace o měsíc později na kvetoucích lípách s přemnoženou zdobnatkou lipovou (Eucallipterus tiliae). Někdy ale naopak kvetoucí aleje lip tvoří “účinnou překážku” bránící včelám zalétávat dále do lesa a z takového stanoviště včelař vytáčí světlý lipový med, zatímco jiné včelnice jsou ve stejné době zdrojem tmavých medovicových medů.Hlavními včelařsky významnými zdroji medovice ve střední Evropě jsou druhy producentů, jejichž živnou rostlinou je smrk, vzácněji, v létech s nejvydatnější medovicovou snůškou, také borovice a modřín. Z jehličnatých lesních porostů proto můžeme vždy očekávat mnohem vydatnější medovicovou snůšku než z porostů tvořených převážně listnáči. Základ kvalitní medovicové snůšky v době vrcholného léta vytváří medovice produkovaná na smrcích medovnicí velkou (Cinara piceae) a puklicí poloskrytou (Physokermes hemicryphus). Závěr této snůšky, obvykle začínající za několik až 10 dnů po letním slunovratu vytváří na smrku medovnice ojíněná (Cinara costata) - zdroj nežádoucích melecitózních, rychle v plástech krystalizujících medů.V létech s bohatou lesní snůškou přinášejí včelstva mnoho velmi kvalitního medovicového medu z borovic, kde patří k hlavním producentům tmavě hnědá medovnice lesklá (Cinara nuda) a šedě zbarvená medovnice borová (Cinara pini).Pozdější výskyt medovice než v době vrcholného léta je s výjimkou produkce na jedlích v posledních letech vzácný a s koncem vrcholného léta, s odkvétáním lípy malolisté, včelstvům zpravidla končí doba hojnosti již v první červencové dekádě. V přírodních podmínkách pak docházelo k postupnému zmenšování plodových ploch, spotřebě podstatné části nebo veškerého medovicového medu a k přezimování na bezproblémovém květovém medu.

Další zdroje výživy včelPokud by včelstva v době vrcholného léta byla závislá pouze na slábnoucích zdrojích nektaru a masivní medovicové snůšce bez dostatečného přínosu pylu, mohlo by to mít zhoubné důsledky na jejich vitalitu. Takové případy byly v minulosti popisovány jako černá nemoc včel a lze je nejspíše dávat do souvislosti se stavem špatné bílkovinné výživy na některých lesních stanovištích bez dostatečné snůškové základny pylodárných rostlin, kdy oslabené včely a celá včelstva následně snáze podléhají virovým infekcím. Kvetoucí lípy přitom často nebývají hlavním zdrojem pylu tohoto období. Tím se stávají hnědé pylové rousky z jetelů lučních (Trifolium pratense) a především z jetelů plazivých (Trifolium repens) v kombinaci s přínosem žlutobílých pylových rousek z jitrocelů (Plantago sp.). Není-li v doletovém okruhu dostatečná pylová snůška z jetelů, stávají se převládající složkou pylového přínosu oranžové pylové rousky z heřmánků (Matricaria (Chamomilla)) a rmenů (Anthemis) rostoucích na okrajích polí. Z nich se vytrácí červená barva máků vlčích tak typická pro časné léto a je nahrazována méně výraznou vtroušenou modrou barvou drobných úborů nyní teprve plně rozkvétající chrpy polní (modráku) (Centaurea cyanus (Cyanus segetum)). Chrpy jsou včelám sice především zdrojem nektaru, poskytují však i bílé pylové rousky podobně jako rovněž modré úbory čekanky obecné (Cichorium intybus) signalizující svým rozkvětem společně s lípou malolistou, že plné léto již nastalo. Převážně nektarovou snůšku na úhorech a okrajích polí poskytují včelám v této době plně rozkvetlé pcháče rolní (osety) (Cirsium arvense) a za zmínku stojí také introdukované dřeviny kvetoucí typicky v době vrcholného léta. V městských výsadbách je to pajasan žláznatý (Ailanthus altissima) a po něm rozkvétající svitel latnatý (Koelreuteria paniculata) často vysazovaný s netvařci (Amorpha) podél dálnic. Včelařsky velmi významnými nektarodárnými i pylodárnými cizokrajnými (introdukovanými) dřevinami kvetením vázanými na dobu vrcholného léta jsou také kaštanovníky seté (Castanea sativa), liliovníky tulipánokvěté (Liriodendron tulipifera) a

dřezovce trojtrnné (Gleditschia triacanthos). Závěr období pak svým kvetením s přesahem do pozdního léta vyplňuje katalpa trubačovitá (Catalpa bignonioides). V plném rozkvětu jsou od časného léta po celé po celé vrcholné léto a následně až do podzimu keře kustovnice cizí (Lycium halimifolium), které jsou včelám výborným zdrojem nektaru i pylu, stejně jako obdobně dlouho kvetoucí pámelník bílý (Symphoricarpos albus).

Krajina vrcholného létaBarevný ráz krajiny v době vrcholného léta určují zlátnoucí plochy zrajících obilovin s modrými pásy chrp na okrajích a především nápadné bílé plochy rozkvetlých máků setých (Papaver sommniferum), který je včelám výborným zdrojem pylu sbíraným ovšem do pylových rousek šedohnědé barvy na rozdíl od tmavých, téměř černých pylových rousek již převážně odkvetlého máku vlčího (Papaver rhoeas). Občas můžeme v krajině spatřit i zelenobílé plochy pohanky seté (Fagopyrum esculentum), rozkvétající obvykle v době plného léta současně s lípou malolistou, která je rovněž cenným zdrojem pylu i nektaru zvláštní výrazné chuti i vůně přecházející i do velmi tmavého pohankového medu.

Pozdní léto - Seroaestival - Serotinal

Vymezenípozdním létem rozumíme pozdní plné léto (Seroaestival) a celou následující fázi podletí (Serotinal).Pozdní plné léto představuje období po odkvětu lípy malolisté ( Tilia cordata) charakterizované kvetením lípy stříbrné (Tilia argentea) a plným rozkvětem čekanky obecné (Cichorium intybus) . Je dobou hlavního kvetení slunečnice roční (Helianthus annuus) a postupného rozkvétání jerlínů (Sophora japonica).Podletí začíná rozkvětem vřesu (Calluna vulgaris) a následně kukuřice (Zea mays) a končí rozkvětem břečťanu (Hedera helix).

Fenologický aspekt krajiny pozdního létaBílé plochy rozkvetlých polí máku setého mizí z krajiny s koncem vrcholného léta.Druhá polovina plného léta je dobou sklizně žita a ječmene na polích, zatímco podletí již charakterizuje sklizeň pšenice a vzrostlé kvetoucí porosty kukuřice.

Klimatické poměry a vegetace pozdního léta “Léto budiž pochváleno” - těmito slovy klasika je charakterizován spíše “obvyklý” průběh plného léta a podletí s vysokými teplotami a slunečnou oblohou. Změny klimatu však přinášejí v posledních letech stále častěji jiný obraz, kdy místo typické suché (aridní) fáze se v některých letech setkáváme s mimořádně vlhkou (humidní) fází. Slova jiného klasika : “Tento způsob léta zdá se být poněkud nešťastným” dokazují, že vlhká léta bývala i ve vzdálenější minulosti.Obvyklý suchý (aridní) charakter vede k rychlému úbytku vydatnosti snůškových zdrojů nektaru a medovice při ještě poměrně dlouhodobém zachování dostatečných zdrojů pylové snůšky včelstev.Vlhčí charakter léta při relativně vyšších teplotách naopak může vést k prodloužení medovicové snůšky a k častějšímu výskytu melecitózních medů produkovaných především z medovice vytvářené medovnicí ojíněnou (Cinara costata). Typickým příkladem byla letní sezóna roku 2006 a také letošní letní sezóna měla humidní charakter s výskytem melecitózy na mnoha místech.Pozitivní vliv má vlhké teplé počasí naopak na výnosy slunečnicového medu v plném létě v našich méně lesnatých a teplejších oblastech.I prodloužená medovicová snůška má však ve vlhkém pozdním létě slábnoucí tendenci a končí s nástupem podletí. Ani větší srážky v době plného léta a podletí nakonec zpravidla nevyrovnají ztráty půdní vlhkosti evapotranspirací a nezabrání tak nástupu periody s nedostatkem půdní vláhy, která je pro závěr plného léta a celé podletí typická.

Hlavní nektarové snůšky pozdního létaHlavní snůšky pozdního léta probíhají ještě v posledních týdnech plného léta. K cenným zdrojům nektaru v polních kulturách v této době patří především rozkvetlé kultury pohanky seté (Fagopyrum esculentum) a slunečnice roční (Helianthus annuus). Pohanka a slunečnice jsou současně i dobrým zdrojem pylu, donášeným ze slunečnice v zlatožlutých rouskách, z pohanky pak ve světlých nazelenaležlutých rouskách. Později až do podletí zasahovala dříve častá nektarová snůška ze semenářských kultur vojtěšky seté (Medicago sativa) a jetele lučního (Trifolium pratense), cenného zdroje nektaru i množství pylu v hnědých rouskách. Pícnin však s omezením chovu skotu velmi ubylo a celkově se tak stal významnější medonosnou rostlinou drobný jetel plazivý (bílý) (Trifolium repens), poskytující na pravidelně kosených plochách a pastvinách včelám dobrou snůšku nektaru i pylu v žlutohnědých pylových rouskách. Koncem plného léta a v podletí nalézají včely v teplejších oblastech vzácněji bohatou pastvu nektaru i pylu na polích osetých parchou saflorovou (Leuzea carthamoides) a zejména světlicí barvířskou (Carthamus tinctorius).Pro pozdní léto bývala dříve typická také snůška z čistce ročního (Stachys annua). Moderní zemědělství však z této cenné medonosné rostliny vytvořilo dnes již velice vzácný druh naší květeny.Naopak častěji se v pozdním létě setkáváme s dobrou snůškou nektaru ze svazenky vratičolisté (Phacelia tanacetifolia) vykvétající za 6 - 8 týdnů po výsevu s obvyklou dobou kvetení asi 6 týdnů. Význam a hlavní zdroje pylové snůšky v plném létě a podletíPylové zásobení včelstev v této době má mimořádný význam pro kvalitní výživu generace “zimních” včel, která má klíčovou úlohu pro úspěšné přezimování a dobrý rozvoj v předjaří a na jaře příštího roku. Dostatek pylu je nezbytný pro úspěšnou obnovu “pracovní energie včelstva” po skončení hlavních snůšek. Z tohoto hlediska jsou pro včelařství v ČR významné především druhy s prodlouženou dobou kvetení, odolávající suchu a široce rozšířené na běžných biotopech.

Zpočátku dominují především na okrajích polí početné plevelné rostliny s tvorbou typických pylových zrn podle Zandera typu hvězdnicovité A ( Anthemis = rmen). Je to kromě zmíněného rmenu především heřmánek ( Chamomilla sp.), heřmánkovec (Tripleurospermum sp.) a kopretina bílá (Chrysanthemum leucanthemum). Všechny tyto druhy jsou včelám hlavně důležitým zdrojem pylu donášeném v červenooranžových rouskách. Později po druhé seči narůstá podíl hnědých rousek z jetele (Trifolium sp.) a nažloutle bílých rousek z jitrocele kopinatého (Plantago lanceolata). Přirozeně tam, kde se v polních kulturách pěstuje slunečnice (Helianthus annuus), má velký význam v pylovém zásobení včelstev přínosem zlatožlutých pylových rousek.V podletí při nedostatku jetelového pylu obvykle v pylovém přínosu dominují velké žluté rousky z kukuřice (Zea mays). Význam lípy stříbrné (Tilia argentea) kvetoucí na počátku pozdního léta je sporný, i když víme, že na některých stanovištích nepředstavuje včelám nebezpečí a poskytuje mnoho nektaru i bledě žlutých rousek pylu, jinde byly pozorovány otravy, a proto ji jako včelařsky významnou dřevinu k výsadbám nedoporučujeme.Doba plného léta a první poloviny podletí je charakterizována kvetením komonice (Mellilotus sp.), která poskytuje mnoho nektaru i pyl ve žlutohnědých až hnědých rouskách, podobných pylu z jetele plazivého.

Rostliny odolné k nedostatku půdní vláhyV suché (aridní) fázi pozdního léta v krajině vzrůstá význam odolných druhů charakteru stepní vegetace. Kromě vojtěšky a jiných tolic (Medicago sp.) typické silným a mimořádně hlubokým kořenovým systémem tak narůstá na počátku období význam bělotrnů (Echinops sp. ) a komonic (Melilotus sp.) jako zdroje nektaru i pylu a později vratiče (Tanacetum vulgare), pelyňků (Artemisia) a merlíků (Chenopodium) především jako zdrojů pylu. Pro průběh pozdního léta typické kvetení slézovitých rostlin - slézů (Malva sp.), topolovek (Alcea sp.) a lavaterek (Lavatera sp.).Sucho dobře snáší i severoamerický neofyt celík kanadský (Solidago canadensis), který je v současné době v důsledku svého rychlého šíření na volných plochách úhorů a ruderálních stanovištích včelám mnohem významnějším zdrojem nektaru od podletí do podzimu než původní celík zlatobýl (Solidago virgaurea).

Pestrá paleta pozdního létaZatímco v průběhu plného léta odkvétají záhy chrpy polní (Centaurea cyanus), velmi rozšířená, rovněž modře kvetoucí bohatý zdroj nektaru a bílých pylových rousek, čekanka obecná (Cichorium intybus), je svým kvetením symbolem nástupu a trvání celého pozdního léta. Z včelařsky významných dřevin, které jsou velmi dobrým zdrojem nektaru i pylu na začátku pozdního léta odkvétá svitel latnatý (Coelreuteria paniculata) i dřezovec trojtrnný (Gleditschia triacanthos). Po větší část plného léta ještě kvetou katalpy trubačovité (Catalpa bignonioides). Po větší část celého pozdního léta potom kvetou jerlíny japonské (Sophora japonica), jedna z našich včelařsky nejcennějších introdukovaných dřevin - velmi dobrý zdroj nektaru, vyhledávaný včelami dokonce i v květech spadlých na zem, a současně dobrý zdroj pylu.V průběhu podletí také postupně odkvétají výhradně pylodárné třezalky (Hypericum sp.), poskytující oranžový pyl i převážně nektarodárné pcháče (Cirsium sp.), bodláky (Carduus sp.) či lopuchy (Arctium sp.). Dlouho do podzimu kvetou ostružiníky (Rubus sp.) poskytující dobrou snůšku nektaru i šedého pylu. Na rumištích, v intravilánech obcí a v jejich okolí je možno se setkat s převážně nektarodárnými druhy kvetoucími po celé pozdní léto i podletí jako je měrnice černá (Ballota nigra), hluchavka bílá (Lamium album), v teplejších oblastech se slunečnicí topinamburem (Helianthus tuberosus), kvetoucím dlouho do podzimu. Na vlhčích loukách jsou hojné modře kvetoucí kakosty luční (Geranium pratense), které jsou včelám dobrým zdrojem nektaru i pylu.V lesních porostech na světlinách a pasekách jsou po celé pozdní léto významnými zdroji nektaru i pylu žlutooranžové barvy starčeky (Senecio) a vrbka úzkolistá (Chamerion angustifolium), zdroj tmavě modrých pylových rousek.Velký význam mají pro včelí pastvu jako zdroje nektaru i pylu mnohé agresivně se šířící introdukované druhy naší flóry (neofyty) - kustovnice cizí (Lycium halimifolium), křídlatky (Reynoutria), netýkavky žláznaté (Impatiens glandulifera), opletky čínské (rdesno baldžuánské)(Fallopia aubertii) rostoucí na podobných místech, a často společně se svlačci rolními (Convolvulus arvensis), opletníky plotními (Calystegia sepium) a plaménky plotními (Clematis vitalba).V podletí jsou cenným zdrojem nektaru i pylu vzácně vysazované evodie (Tetradium daniellii hupehensis) a k cenným zdrojům včelí pastvy v plném létě a po celé podletí řadíme také ibišky syrské (Hibiscus syriacus), které získávají v posledních desetiletích stále vetší oblibu v zahradních úpravách a parkových výsadbách. Podobného vzrůstu jsou komule (Buddleia sp.) a k mimořádně cenným zdrojům včelí pastvy patří stále poměrně vzácně vysazované nízké keře ořechokřídlece klandonského (Caryopteris clandonensis).

Pro včelí pastvu v pozdním létě je velmi cenným a perspektivním druhem perovskie lebedolistá (Perovskia atriplicifolia) a mnoho dalších druhů letniček a dvouletek. V závěru podletí začíná obvykle druhá a dlouho do podzimu prodloužená fáze kvetení netvařce křovitého (Amorpha fruticosa).

Podzim (Autumnal)

Vymezení fenologickěho obdobíVčelařský fenologický podzim začíná rozkvětem břečťanu popínavého (Hedera helix), je typický kvetením ocúnu jesenního (Colchicum autumnale), končí s prvními většími mrazy a s opadem listů většiny našich listnatých dřevin.Je obdobím relativně dlouhým a vzhledem k významnému přesahu kvetení mnoha cenných zdrojů včelí pastvy z podletí hluboko do podzimu není kromě jmenovaných a několika dalších nově rozkvétajících druhů rostlin především z čeledí hvězdnicovitých (Asteraceae) a tlusticovitých (Crassulaceae) od doby podletí ostře oddělen.

Klimatická a vegetační charakteristikaFenologický podzim začíná obvykle již v první polovině záři a v teplých letech, jakým je letošní rok již na konci srpna. Teploty již většinou nedosahují letních hodnot a i v letech s velmi teplým průběhem září jsou denní teplé fáze omezeny na několik převážně odpoledních hodin. Počátek podzimu je obvykle pokračováním období s nedostatkem půdní vláhy a teprve jeho druhá polovina nebo až závěr přináší začátek období doplňování půdní vláhy s výraznější převahou srážek nad výparem. Tuto tendenci posiluje závěr vegetace se sníženým čerpáním vody z půdy v důsledku velmi snížené transpirace z postupně opadávajících listů dřevin, z nichž jsou ještě před opadem odčerpány zpět důležité prvky i v důsledku zastavení růstu bylin zejména v travinných společenstvech.K ukončování vegetace od počátku podzimu mnohem více než postupný pomalý pokles denních průměrných a maximálních teplot přispívá celková míra nedostatku vláhy jako již v předcházejícím podletním období a k tomu navíc výrazné snižování dávek fotosynteticky významného slunečního záření ( FAR - fotosynteticky aktivní radiace ). Je důsledkem nejen kratší délky dne ale také nízké polední výšky Slunce, která do počátku října klesá na polovinu letního maxima. Sluneční paprsky procházející šikmo atmosférou dopadají na vegetaci s nižším obsahem energie a jen málo druhů rostlin je dokáže srovnatelně využít jako tomu bylo o 2 - 3 měsíce dříve. Nízké hodnoty FAR se tak stávají po letním suchu dalším rozhodujícím ekologickým abiotickým faktorem působícím významněji než kolísání teplot na rostliny a jejich prostřednictvím i na společenstva živočichů v této době. Mnoho druhů rostlin typických jako velmi dobré zdroje nektaru v letním období, i když podle doby výsevu ještě kvetou nebo jako letničky dokvétají, postupně ztrácejí svoji nektarodárnost a tím i atraktivitu pro včely.

Přizpůsobení vývojové fáze včelstevV přírodě nic není samoúčelné. Včela medonosná se svým kmenovým vývojem (fylogenezí) dokázala přizpůsobit tak, aby zbytečně nevydávala mnoho energie tam, kde již není co získat nebo na takovou činnost, kde náklady by převýšily užitek. Aktivita včel se postupně snižuje a zaměřuje jen na druhy rostlin, které zůstávají dobrými zdroji nektaru. Kromě toho včely i při nižší letové aktivitě stále donášejí pyl, který využívají k výživě zbytků plodu, ze kterého se vyvíjí generace zimních včel. Podíl sběratelek pylu tak relativně narůstá. Tak, jak se postupně během podzimu vytrácejí letní včely z úlů, letová aktivita včelstev dále významně klesá, protože zimní včely se do sběrové aktivity zapojují jen minimálně, spíše jen do sběru pylu a svoji kondici šetří. V průběhu října tak silnou aktivitu na česnech pozorujeme, kromě anomálních stavů souvisejících s loupeží, jen při orientačních proletech včelstev se silnou populací zimních včel.Jakákoli pozdní stimulace včelstev zejména pozdním krmením je v rozporu s přirozenou vývojovou fází velmi výrazného útlumu aktivity v průběhu podzimu, a proto je nežádoucí.

Podzimní zdroje nektaru a pyluV návaznosti na výše uvedená konstatování o výrazném útlumu vegetační aktivity by se mohlo zdát, že podzim poskytuje včelám málo zdrojů snůšky. Tak tomu ovšem vůbec není. Zdrojů je celkově stále mnohem více než například v časném i vrcholném předjaří, jejich vydatnost je však nízká, ovlivněná změnami v podmínkách prostředí.

Břečťan popínavý (Hedera helix) není v ČR většinou tak rozšířen, aby poskytoval včelám významnější snůšku. Jeho atraktivita pro sběr nektaru i pylu je však mimořádná. V zemích s jeho větším výskytem patří tato dřevnatějící liána k velmi významným druhům pro včelí pastvu.Podobně velmi atraktivní zdrojem nektaru i pylu jsou ocúny jesenní (Colchicum autumnale) rostoucí na vlhkých loukách, pro své omezené rozšíření jen doplňkovým zdrojem včelí pastvy na nemnoha místech.Pro pastvu včel jsou v této fenologické době nejvýznamnější druhy kvetoucí již v létě a v podletí s prodlouženou fází kvetení do prvních týdnů podzimu a dále druhy kvetoucí až do příchodu prvních větších mrazů.Do první kategorie patří především vřes obecný (Calluna vulgaris), který je hlavně zdrojem nektaru či zbytky vrbky úzkolisté (Chamerion angustifolium), poskytující nektar i tmavomodré rousky pylu, jim příbuzné vrbovky (Epilobium sp.), celík kanadský (Solidago canadense), jenž je výborným zdrojem nektaru i pylu ve zlatožlutých rouskách na velkých plochách. Vratiče obecné (Tanacetum vulgare), zdroje oranžově červených pylových rousek a menšího množství nektaru, odkvétají na úhorech již počátkem podzimu, na kosených plochách příkopů podél cest však kvetou ještě dlouho do podzimu . Ve vegetaci podél cest se také stále modrají úbory čekanky obecné (Cichorium intybus), které jsou dobrým zdrojem nektaru i pylu v bílých rouskách a podél cest a v živých plotech stále včely sbírají nektar na keřích pámelníků bílých (Symphoricarpos albus), i když na nich již dozrávají plody - bílé bobule.Dlouho do podzimu na mnoha místech kvetou tolice (Medicago), cenné především jako zdroj nektaru a mnoho pylu v hnědých rouskách i nektar včelám stále poskytuje jetel plazivý (Trifolium repens) i jetel luční (Trifolium pratense). Tyto druhy rostou dnes častěji planě v důsledku omezení ploch pícnin na orné půdě. Dobrým zdrojem žlutobílého pylu jsou i klasy jitrocele kopinatého (Plantago lanceolata) rostoucího společně s pícninami na loukách. Z ploch sušších luk přinášejí včely rousky oranžového pylu z máchelky (pampelišky) podzimní (Leontodon autumnalis).Na polích po sklizené řepce (Brassica napus) včely nacházejí bohatou pastvu pylu i nektaru rostlin pocházejících z vypadaných semen. Na plochách po sklizených obilovinách se šíří bělavé plochy heřmánků (Chamomilla sp. ) a rmenů (Anthemis sp.), na kterých včely sbírají převážně pyl v oranžově červených rouskách. Můžeme se setkat i se snůškově atraktivními pozdními kulturami svazenky vratičolisté (Phacelia tanacetifolia) či hořčice (Sinapis sp.) pěstovanými ve směskách nebo na zelené hnojení a kvetoucími až do závěru podzimu a kromě nektaru poskytujícími mnoho modrých (svazenka) a žlutých (hořčice) pylových rousek.Včelařský význam slunečnice roční (Helianthus annuus) ve směskách je podstatně menší, zato příbuzný druh topinambur (Helianthus tuberosus), u nás v teplejších oblastech často ve větších plochách zplanělý, je velmi dlouho do podzimu pro včely cennou nektarodárnou i pylodárnou rostlinou, podobně jako příbuzné omany (Inula sp.) či janeba drsná (Heliopsis helianthoides).Až do závěru vegetace poskytují včelám pastvu také některé zavlečené rostliny (neofyty), které se v mnoha oblastech masivně šíří. Dobrým zdrojem nektaru i menšího množství pylu pylu jsou především netýkavky žláznaté (Impatiens glandulifera) a křídlatky (Reynoutria sp.). Stejný význam pro včelí pastvu až do konce vegetace mají podobně u nás již zdomácnělé původně ke krytí zdí a plotů pěstované opletky čínské (Fallopia aubertii) a na podobných místech ještě v září kvetoucí plaménky plotní (Clematis vitalba).Cennými podzimními zdroji nektaru i pylu jsou některé druhy okrasných rozchodníků (Sedum sp.).Dlouho do podzimu kvetou pro včely velmi atraktivní keře netvařců (Amorpha sp.) a ibyšků syrských (Hibiscus syriacus) a až do prvních mrazů pro včelí pastvu zvláště cenné nízké keře ořechokřídlece klandonského (Caryopteris clandonensis). Podél cest a na úhorech kvetou až do závěru podzimu slézy (Malva sp.) poskytujících mnoho nektaru i šedý pyl. Pastvu včelám poskytuje i několik druhů hluchavkovitých rostlin. Hluchavka bílá (Lamium album) je podobně jako netýkavka žláznatá převážně zdrojem nektaru a pyl stejným způsobem jako zmíněná netýkavka otiskuje na hřbetní stranu hrudníčků včel. Také měrnice černá (Ballota nigra), srdečník obecný (Leonurus cardiaca) a saturejky (Satureja sp.) jsou především cennými zdroji nektaru. Nakonec je třeba připomenout rozsáhlou paletu letniček v zahrádkách a parcích, které cennými doplňkovými zdroji nektaru i pylu po velkou část podzimu. K nejznámějším patří jiřinky (Dahlia

sp.), hvězdnice (Aster sp.) a v jeho samém závěru pak chryzantémy (Chrysanthemum sp.). Je zde ale mnoho další rodů a druhů letniček i trvalek cenných pro včelí pastvu a kvetoucích ještě po velkou část podzimu: převážně nektarodárné sporýše (Verbena sp.) a četné druhy hvězdnicovitých okrasných rostlin - aksamitníky (Tagetes), kokardy (Gaillardia sp.), zápleváky (Helenium sp.), třapatky (Rudbeckia sp.), gazánie (Gazania), krásnoočka ( Coreopsis) a mnohé další poskytují nektar i pyl v různých odstínech červenooranžové barvy.

Krajina podzimuS blížícím se závěrem vegetačního období sytá zeleň ustupuje hnědavým tónům. V první polovině podzimu jsou nápadné velké plochy strnišť zarůstající včelařsky významnými brukvovitými plevelnými i z kultur vysemeněnými rostlinami - ohnicí (Raphanus), hořčicí (Sinapis), řepkou (Brassica napus), na jiných plochách potom heřmánky (Chamomilla) a rmeny (Anthemis). V druhé polovině podzimu charakterizované v sadech dozráváním zimních odrůd jádrovin, se strniště již většinou změnila v oraniště, přesto však zůstávají na orné půdě plochy včelařsky významných rostlin pěstovaných v podzimních směskách s hořčicí (Sinapis), brukvemi (Brassica), jetelem (Trifolium), slunečnicí (Helianthus), vikvemi (Vicia), svazenkou (Phacelia) a slézy (Malva) a na plochách na zelené hnojení. Podzimu vládne v krajině přírodní ticho, ptačí zpěv již dávno utichl a podobné zklidnění aktivity a ztišení pozorujeme na stanovištích včelstev.Je to předzvěst blížícího se zimního klidu.

Doba vegetačního klidu - zima - Hiemal

VymezeníDoba plného vegetačního klidu začíná s opadem listů většiny listnatých dřevin za současného zastavení vývoje bylinné vegetace obvykle ještě v závěru října. Vykvétají chryzantémy (listopadky) - především kultivovaného druhu a hybridů Chrysanthemum morifolium.Plný vegetační klid končí již v době kolem zimního slunovratu, tedy v době, kdy teprve přichází nejchladnější část roku a již několik týdnů po začátku meteorologické zimy trvající od 1. 12. do 28. 2.Od závěru prosince již příroda nedočkavě reaguje rozvojem nivální a nejranější předjarní flóry na každé oteplení a s předjarními zvukovými projevy ptactva končí v následujícím období nepravého vegetačního klidu ( nulté předjarní fenologické fázi ) doba podzimního a časně zimního ticha.Cyklus se uzavírá.

Změny v příroděV průběhu posledního měsíce vegetačního podzimu probíhá v asimilačních pletivech rostlin rozklad chlorofylu (zeleného listového barviva) a následné vstřebávání uvolněných minerálních látek a zbytku asimilátů, které poslouží při rašení na začátku nové vegetační sezóny. Ztrátu velkého množství těchto živin obsažených v listech nemohou dřeviny tolerovat. Opakované předčasné ztráty olistění způsobované nemocemi, škůdci, pesticidy či exhaláty bez možnosti včasné zpětné resorbce důležitých látek jsou pro dřeviny dlouhodobě neudržitelné. Proces fyziologického opadu je stimulován změnami teplot a světla v závěru podzimu.Cílem opadu listů je zamezení ztrátám vody z velké listové plochy v době, kdy nízké teploty ztěžují její příjem a transport. Jen druhy s upravenou stavbou listů omezující transpiraci, jako jsou například brusinky (Vaccinium vitis-idaea), pěnišníky (Rhododendron), zimostrázy (Buxus), mahónie (Mahonia), jehličnany kromě modřínů, či částečně ptačí zob (Ligustrum) zůstávají stálezelené. Svou sytou zelení vytvářejí tak pěkný kontrast k šedohnědým zimním tónům.

Zdroje nektaru a pylu Na první pohled se jeví téma zdrojů snůšky v době vegetačního klidu jako nepatřičné. Doba plného vegetačního klidu trvá obvykle od poslední říjnové dekády do poslední prosincové dekády. Zejména v listopadu se však v přírodě stále vyskytují kvetoucí zbytky podzimní vegetace - především rostlin brukvovitých (Brassicaceae) a hvězdnicovitých (Asteraceae) a až do prvního většího mrazu poskytuje včelám nektar i menší množství pylu také neofytní netýkavka žláznatá (Royleova) (Impatiens glandulifera (roylei)).Na orné půdě tak až do zaorání kvetou zbytky řepek (Brassica napus) a plevelné ohnice (Raphanus raphanistrum). Mnohem významnější často až do první sněhové pokrývky jsou pole osetá na zelené hnojení hořčicí (Sinapis). Při oteplení jsou stále zdrojem pylu i menšího množství nektaru.Podobný význam na polích, především na zbývajících nezoraných plochách, mají rmeny (Anthemis), heřmánky (Chamomilla) a heřmánkovce (Tripleurospermum).Roztroušeně nalezneme v přírodě na počátku období ještě kvetoucí břečťany (Hedera), slézy přehlížené (Malva neglecta) a dokvétající pámelníky (Symphoricarpos), které jsou převážně příležitostným zdrojem nektaru při posledních proletech včel.Bohaté kvetení a sběr nektaru a pylu včelami na opletce čínské (rdesnu baldžuánském) (Fallopia aubertii (Polygonum baldschuanicum)) také obvykle definitivně ukončí až silnější mrazy v listopadu.

Pro začátek doby vegetačního klidu je zvláště typické kvetení chryzantémy (listopadky) (Chrysanthemum morifolium). Neplnokvěté kultivary těchto rostlin v již nepočetných dnech pro letovou aktivitu včelám poskytují pyl i nektar.

Včelstva v době vegetačního kliduPřírodní podmínky, zvláště ty, které se periodicky pravidelně mění, vyvolávají nutnost přizpůsobení všech organismů realizovaného mnohageneračním kmenovým vývojem druhů. Na pravidelné změny počasí, teplot, srážek a slunečního záření reaguje vegetační kryt krajiny. S nástupem Hiemalu probíhá od konce října v obvyklém mlhavém “dušičkovém” čase období doplňování půdní vláhy. Rozvoj vegetace se však již zastavuje, limitován v souladu s Liebigovým zákonem minima již poklesem teplot, včetně teplot půdních (urychleným průnikem půdní vláhy) i nízkou dávkou světla. Kromě opadu listů končí i růst bylin, zejména trav.Na nízkou nabídku zdrojů ve společenstvech (biocenózách) reagují všechny na rostlinných zdrojích primárních producentů závislé organismy konzumentů, ke kterým patří také včelstva, nejhlubším útlumem své aktivity. Doba od poslední dekády října do konce prosince je tak ve včelstvech spojena s poklesem látkové přeměny a snahou o úsporu energetických rezerv, je proto bezplodovým obdobím se sníženou teplotou jádra postupně se formujícího zimního chumáče včel. Denní spotřeba zásob včelstva, jak je možno se vážením přesvědčit, je v listopadu a prosinci nejnižší za celý rok, avšak od ledna začne opět se zrychlující se tendencí narůstat.Proto je právě tato doba (po 20. říjnu a maximálně do konce prosince) zdaleka nejvhodnější k ošetřování včelstev proti roztočům Varroa.

Zimní pohled zpětS nástupem zimního období přichází doba rekapitulace a zobecnění dílčích poznatků získaných během včelařského roku z vegetačně ekologického i včelařsky fenologického hlediska.Předjaří, jaro i léto jsme rozdělili vždy na 3 základní období.PŘEDJAŘÍČasné přejaří - doba kvetení pylodárných dřevin lísek a olší. V přechodné nulté fázi předjaří na samém jeho počátku od ledna do února dochází k zadržování vývoje vegetace pouze nízkými teplotami, jinak nastává okamžitý rozvoj nivální flóry - např. talovínů a sněženek.Vrcholné předjaří - čas první významné nektarové i pylové snůšky z vrby jívy, spojený s přínosem pylu z modřínů, topolů a jilmů.Pozdní předjaří přichází s rozkvetlými meruňkami, jasanojavory a později vrbami bílými a javory mléči.V předjaří o vývoji přírody i včelstev rozhodují teploty, pro včelstva je rozhodující schopnost produkce a udržení tepla. Kritickým faktorem je proto dostatek zásob, jejichž spotřeba stále roste.JAROČasné jaro - doba květu bělokvětých slivoní - třešní, trnek, višní, švestek s plným rozkvětem pampelišky.Vrcholné jaro - odkvétají hrušně, kvetou jabloně, plně rozkvétají řepky.Pozdní jaro - čas kvetení jírovců a hlohů po odkvětu pampelišky stále s plnou řepkovou snůškouO vývoji přírody i včelstev rozhodují již teploty i dostatek půdní vláhy podle toho, který z faktorů je v minimu. V časném jaru je pro včelstva klíčová schopnost stavby, ve zbylých dvou obdobích schopnost rozmnožování (rojení a/nebo oddělky) a po celou dobu schopnost obnovit zásoby v množství nahrazující předcházející podzimní a zimní spotřebu.

LÉTOČasné léto - doba květu a hlavní snůšky z akátů, hořčice, růží, doba rozkvětu maliníků.Vrcholné léto - kvetení lip velkolistých a malolistých, doba hlavní medovicové snůšky.Pozdní léto - čas lip stříbrných, hlavní snůška ze slunečnice (pozdní plné léto), kvetení vřesu a kukuřice (doba podletí). Proto pouze na tuto dobu, kdy dávno má být med vytočen, je vázán případný problém obsahu pylu z geneticky modifikovaných rostlin (GMO kukuřice) v medu.V časném létě končí význam teplot jako klíčového faktoru rozvoje vegetace (teploty zásadně ovlivňují ještě nektarodárnost akátu) a faktorem v minimu se stává dostatek půdní vláhy. Také výskyt medovicové snůšky v 3-5 letém cyklu vyžaduje dostatek půdní vláhy a tedy i srážek globálně v krajině. (Dobrou globální představu o regionálních srážkách a v závislosti na nich stavu půdní vláhy poskytují pro krajinu příslušného povodí denně aktualizované grafy hladiny našich významných řek - např. www.grafy.plaveniny.cz. Dobré medovicové roky byly v poslední době hlavně 2006 a 2010 (pro nadměrné srážky na nikoli na východě ČR) - i rok 2011, byť na mnoha místech opět s melecitózou.) Včely musejí nashromáždit z přírody dostatek energetických i stavebních zdrojů v podobě nektaru, medovice a pylu, aby zajistily přežití v podmínkách letní spotřeby spojené s nejdůležitějším úkolem - výchovou zimních včel. Nová mladá včelstva (roje, oddělky) s vysokou sběrací aktivitou musí shromáždit na počátku období i dostatek zimních zásob. Při odběru velké většiny medných zásob poprvé na přelomu jara a léta a následně podle aktuální situace až do začátku pozdního léta musí včelař provést urychlenou náhradu co nejdříve v pozdním plném létě a v podletí.PODZIMPodzim je dobou kvetení břečťanů a ocúnů. Mnoho dalších druhů plně kvetoucích v pozdním plném létě a v podletí odkvétá až do konce podzimu.Po hlavní časový úsek podzimu trvá nedostatek půdní vláhy, ke kterému se jako kritický faktor přidružuje nízká a dále slábnoucí intenzita slunečního záření - fotosynteticky aktivní radiace a v závěru období i klesající průměrné teploty. Včelstva výrazně omezují až zastavují plodování.ZIMADoba vegetačního klidu s odkvétáním poslední vegetace - např. pozdně kvetoucích chryzantém.Je obdobím nízkých, dále se snižujících teplot s významným zmenšením denního kolísání mezi teplotními maximy a minimy, při stálém poklesu intenzity slunečního záření vedoucí k omezení fyziologické aktivity všech organismů. Nastává hlavní fyziologické bezplodové období včelstev, která dobu vegetačního klidu přečkávají se sníženou teplotou a minimální spotřebou zásob.

Závěrem….A ticho větší nežli stromy,a v barvě staré plástve medu,postará se o nápovědu,pro všechno, co je naposledy...(Jan Skácel - Listopad)

Vážení přátelé, jen seriál včelařské fenologie těmito řádky končí - s přáním šťastného nového, nejen vegetačního roku.

RNDr. Václav Švamberk, listopad 2011