-1-

EKONOMICKÁ GEOGRAFIE

Distan�ní studijní opora

Pracovní text

Auto�i: RNDr. Jaroslav Maryáš, CSc., RNDr. Ji�í Vystoupil, CSc.

Masarykova univerzita v Brn�

Ekonomicko – správní fakulta

Brno, �íjen 2004

-2-

Identifikace modulu

Znak • EKOGEO

Název • Ekonomická geografie

Ur�ení • Hospodá�ská politika a správa – Regionální rozvoj a správa

Auto�i • RNDr. Jaroslav Maryáš, CSc., RNDr. Ji�í Vystoupil, CSc.

Garant • Doc. RNDr. Milan Viturka, CSc.

Cíl Vymezení cíle Cílem základního kurzu ekonomické geografie je seznámit studenty se sou�asným stavem rozvoje ekonomické geografie jako základní geografické disciplíny, která si staví za cíl a základní úkoly objasn�ní prostorové organizace spole�ensko – ekonomického systému. Výuka klade d�raz p�edevším na pojmové, teoretické a metodologické základy ekonomické geografie, což umožní student�m seznámit se s poznávací rolí disciplíny a s jejími elementárními výzkumnými metodami a postupy. Konkrétní empirický materiál, jehož analýza je p�edm�tem kontrolních otázek je zam��en tak, aby obsáhnul na vybraných p�íkladech zákonitosti a tendence ovládající �i podmi�ující rozmíst�ní spole�ensko-ekonomických jev� a proces� sou�asného sv�ta. Dovednosti a znalosti získané po studiu text� Poslucha�i porozumí základním problém�m a úkol�m ekonomické geografie, zejména prostorové organizaci socioekonomického systému a aktivit v�etn� regionáln� - geografického p�ehledu. Smyslem „domácí“ studijní p�ípravy je pochopení pojmového aparátu, v�cných souvislostí v�etn� základních metod a zopakování regionáln� - geografických znalostí ze st�edních škol. V neposlední �ad� získají poslucha�i schopnost hodnotit p�í�iny a d�sledky regionálních rozdíl� hlavních sociáln� – geografických a ekonomických jev� a proces�.

-3-

�asový plán �asová náro�nost

• prezen�ní �ást 8 hod. • samostudium 20 hod. • cvi�ení 20 hod.

Celkový studijní �as

• 48 hod. Harmonogram

• (p�edm�t je za�azen do 1. semestru) • p�ednášky – �íjen – prosinec • cvi�ení (odevzdání výsledk�) - leden

Zp�sob studia Studijní pom�cky

a) Povinná literatura: • Maryáš J., Vystoupil J.: Ekonomická geografie. ESF MU, Brno 2004. DSO. 149 s.

b) Doporu�ená literatura: • Wrona J., Rek J.: Podstawy geografii ekonomicznej. PWE, Warszawa 2001. 428 s.

c) �asopisy: • Geografické rozhledy. �SGS, Praha.

-4-

d) D�ležité internetové zdroje s geografickou tématikou a statistikou:

• http://www.odci.gov./cia/publications/factbook/country.html • http://www.nationalgeographic.com/resources/ngo/maps/ • http://www.fao.org • http://www.worldbank.org • http://www.un.org • http://www.who.org

Vybavení

• PC • Internet

Návod práce se studijními texty DSO je nutné chápat jako výchozí studijní materiál, který na jedné stran� poslucha�e orientuje v základní problematice studia prostorových jev�, proces� a souvislostí v jednotlivých geografických disciplinách (geografie obyvatelstva a sídel, geografie zem�d�lství a pr�myslu, geografie dopravy, geografie cestovního ruchu a geografie služeb), na stran� druhé potom stimuluje poslucha�e kurzu k aktivní práci s dalšími dostupnými srovnávacími informa�ními zdroji a prameny. Ty jsou uvedeny jednak v úvodu DSO, jednak v úvodu organizovaných seminá��. V tomto kontextu je kladen d�raz nejen na statistické, ale i interpreta�ní a praktické uchopení studované problematiky geografické diferenciace a vývoje sv�ta a mezinárodních srovnání. Všechny pot�ebné informace a statistická data pro p�ípravu a �ešení uložených otázek ke cvi�ení a pro seminární práci jsou umíst�ny jednak v této DSO nebo jako p�íloha tohoto DSO na webových stránkách katedry regionální ekonomie a správy ESF.

-5-

STRU�NÝ OBSAH 1. Geografie (ekonomická) a její vývoj 2. Geografie obyvatelstva 3. Geografie sídel 4. Geografie zem�d�lství 5. Geografie pr�myslu 6. Geografie dopravy 7. Geografie cestovního ruchu a rekreace 8. Geografie služeb

-6-

ÚPLNÝ OBSAH

1. GEOGRAFIE (EKONOMICKÁ) A JEJÍ VÝVOJ............................................ 10

1.1. HISTORIE GEOGRAFIE ........................................................................................................... 10

1.2. K VÝVOJI GEOGRAFICKÉHO MYŠLENÍ............................................................................ 15

1.3. SPECIFICKÉ RYSY TRADI�NÍ A MODERNÍ GEOGRAFIE ............................................. 16

2. GEOGRAFIE OBYVATELSTVA.................................................................... 18

2.1. VÝVOJ P�EDM�TU A POSTAVENÍ V GEOGRAFICKÝCH V�DÁCH ........................... 18

2.2. VÝVOJ OBYVATELSTVA A PROGNÓZY JEJÍHO VÝVOJE............................................ 20 2.2.1. Antropogeneze.......................................................................................................................... 20 2.2.2. Prostorové aspekty vývoje lidských populací ........................................................................ 21 2.2.3. Vývoj po�tu obyvatel ............................................................................................................... 22 2.2.4. Prognózy vývoje obyvatelstva ................................................................................................. 23

2.3. ROZMÍST�NÍ OBYVATELSTVA ............................................................................................ 24 2.3.1. Hustota zalidn�ní ..................................................................................................................... 24 2.3.2. Rozmíst�ní obyvatelstva ve vztahu k p�írodním a socioekonomickým faktor�m.............. 25

2.4. DYNAMIKA OBYVATELSTVA ............................................................................................... 26 2.4.1. P�irozený pohyb obyvatelstva................................................................................................. 27 2.4.2. Mechanický pohyb (mobilita) obyvatelstva ........................................................................... 33 2.4.3. Syntetické hodnocení dynamiky obyvatelstva ....................................................................... 35

2.5. STRUKTURA OBYVATELSTVA ............................................................................................. 36 2.5.1. Struktura obyvatelstva podle pohlaví a v�ku ........................................................................ 37 2.5.2. Rasová struktura obyvatelstva ............................................................................................... 38 2.5.3. Ekonomická a sociální struktura............................................................................................ 39 2.5.4. Jazyková a národnostní struktura.......................................................................................... 41

3. GEOGRAFIE SÍDEL ...................................................................................... 49

3.1. VÝVOJ GEOGRAFIE SÍDEL .................................................................................................... 49

3.2. VZNIK A VÝVOJ M�ST ............................................................................................................ 51 3.2.1. M�sta p�edindustriální epochy ............................................................................................... 51 3.2.2. M�sta industriální epochy ....................................................................................................... 52 3.2.3. Sou�asná urbanizace................................................................................................................ 53

3.3. KRITÉRIA VYMEZOVÁNÍ M�ST A DEFINICE M�ST ...................................................... 55

3.4. GEOGRAFICKÁ POLOHA M�ST ........................................................................................... 56

3.5. FUNKCE M�ST........................................................................................................................... 56

3.6. PROSTOROVÁ STRUKTURA M�ST...................................................................................... 57

3.7. SÍDELNÍ SYSTÉMY ................................................................................................................... 58

-7-

4. GEOGRAFIE ZEM�D�LSTVÍ........................................................................ 60

4.1. P�edm�t a úkoly geografie zem�d�lství....................................................................................... 60

4.2. Zem�d�lská výroba....................................................................................................................... 60 4.2.1. P�ísp�vek zem�d�lství ke sv�tové výživ� ................................................................................ 61 4.2.2. Celosv�tová industrializace živo�išné výroby ........................................................................ 66

4.3. Vývoj geografie zem�d�lství......................................................................................................... 67

4.4. Vývoj zem�d�lství ........................................................................................................................ 68

4.5. Faktory a podmínky rozvoje zem�d�lství ................................................................................... 69 4.5.1. Vliv p�írodních p�edpoklad� na zem�d�lství ........................................................................ 69 4.5.2. Sociáln� - ekonomické faktory ................................................................................................ 71

4.6. Charakteristika vývoje sv�tového zem�d�lství........................................................................... 71 4.6.1. Typologie sv�tového zem�d�lství ............................................................................................ 72

4.7. Geografické rozložení zem�d�lské výroby.................................................................................. 72 4.7.1. Obilniny .................................................................................................................................... 72 4.7.2. Okopaniny ................................................................................................................................ 74 4.7.3. Kultury poskytující suroviny k výrob� cukru ....................................................................... 75 4.7.4. Olejniny .................................................................................................................................... 75 4.7.5. Kultury poskytující suroviny k výrob� nápoj� ..................................................................... 75 4.7.6. Chov zví�at ............................................................................................................................... 76

5. GEOGRAFIE PR�MYSLU............................................................................. 80

5.1. P�edm�t a úkoly geografie pr�myslu .......................................................................................... 80

5.2. Pr�myslová výroba....................................................................................................................... 81

5.3. Teoretické a metodické problémy v geografii pr�myslu........................................................... 81 5.3.1. Pojetí “ Optimálního rozmíst�ní pr�myslu”.......................................................................... 81 5.3.2. Lokaliza�ní faktory - kritéria jejich výb�ru a hodnocení..................................................... 82 5.3.3. Teorie “ Regionální komplexy pr�myslových výrob“ .......................................................... 84

5.4. Vývoj pr�myslu ............................................................................................................................ 85

5.5. Klasifikace pr�myslu.................................................................................................................... 86

5.6. Geografické metody hodnocení pr�myslu.................................................................................. 87

5.7. P�ehled odv�tví pr�myslu ............................................................................................................ 87 5.7.1. Pr�mysl paliv a energetiky...................................................................................................... 87 5.7.2. T�žba rud a hutnický pr�mysl................................................................................................ 94 5.7.3. Strojírenský pr�mysl ............................................................................................................... 98 5.7.4. Chemický pr�mysl ................................................................................................................. 100 5.7.5. Elektrotechnický a elektronický pr�mysl ............................................................................ 101 5.7.6. Textilní a konfek�ní pr�mysl ................................................................................................ 102 5.7.7. D�eva�ský a papírenský pr�mysl ......................................................................................... 102 5.7.8. Potraviná�ství......................................................................................................................... 102

6. GEOGRAFIE DOPRAVY............................................................................. 104

6.1. P�edm�t a úkoly geografie dopravy .......................................................................................... 104

-8-

6.2. Význam a postavení dopravy..................................................................................................... 106

6.3. Vnit�ní �len�ní dopravy ............................................................................................................. 106

6.4. P�ehled vývoje dopravy.............................................................................................................. 107

6.5. Základní pojmy v doprav� ......................................................................................................... 108

6.6. Metody hodnocení dopravy ....................................................................................................... 112

7. GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU A REKREACE................................. 120

7.1. P�ehled vývoje disciplíny ........................................................................................................... 120

7.2. Hlavní sm�ry výzkum� a problém� v geografii cestovního ruchu ......................................... 122

7.3. Vnit�ní �len�ní systému rekreace a cestovního ruchu ............................................................. 124

7.4. P�írodní zdroje a p�edpoklady cestovního ruchu .................................................................... 125 7.4.1. Stru�ná charakteristika p�írodních rekrea�ních zdroj� .................................................... 126

7.5. Socioekonomické zdroje a p�edpoklady cestovního ruchu .................................................... 128 7.5.1. Hodnocení socioekonomických p�edpoklad� pro rekreaci a cestovní ruch...................... 128 7.5.2. Realiza�ní p�edpoklady cestovního ruchu a rekreace ........................................................ 129

7.6. Prostorová organizace cestovního ruchu a rekreace ............................................................... 130

7.7. Mezinárodní cestovní ruch......................................................................................................... 132

8. GEOGRAFIE SLUŽEB ................................................................................ 139

8.1. Obslužná st�ediska ..................................................................................................................... 140

8.2. Vymezení sfér vlivu st�edisek .................................................................................................... 142

8.3. Klasická teorie centrálních míst ................................................................................................ 146

9. SEZNAM LITERATURY .............................................................................. 150

-9-

ÚVOD

P�edm�tem ekonomické geografie je p�edevším objasn�ní prostorové organizace a diferenciace spole�ensko – ekonomického systému, zejm. v oblasti rozmíst�ní a základních charakteristik obyvatelstva a osídlení, zem�d�lství a pr�myslu, dopravy a v neposlední �ad� také cestovního ruchu a služeb. Výuka klade d�raz p�edevším na pojmové, teoretické a metodologické základy uvedených disciplin ekonomické geografie, což umožní student�m seznámit se s poznávací rolí disciplíny a s jejími elementárními výzkumnými metodami a postupy. Pochopit uvedené problémy v jejich prostorových souvislostech je významným p�edpokladem dobré práce ekonoma.

.

-10-

1. GEOGRAFIE (EKONOMICKÁ) A JEJÍ VÝVOJ1

Cíl kapitoly

Cílem kapitoly je vysv�tlení objektu a p�edm�tu výzkumu geografie a definice základních pojm�, dále seznámení se stru�ným historickým vývojem a zam��ením v�dního oboru ekonomické geografie. �asová náro�nost ���� 2 hod. (1 – prezen�ní, 1 – samostudium)

1.1. HISTORIE GEOGRAFIE

Geografie je jedním z nejstarších v�dních obor� v�bec. Již v nejstarších obdobích lidské civilizace �lov�k poznal, že zemský povrch se m�ní v prostoru a �ase, že má na r�zných místech r�zný obsah. Z poznávacích i praktických d�vod� registroval tato m�nící se fakta a snažil se z nich vytvo�it vlastní informa�ní systém, jakož i metodu jejich zaznamenávání. Vlastní historie geografie sahá až do starov�ku. Už v antice – ve starém �ecku a �ím� – vznikaly významné geografické práce. Dlouhou dobu byly „sou�ástí“ filosofie, medicícny. Tak nap�íklad Iónská škola (též Milétská) je nejstarší známou filosofickou školou (6 stol. p�. n. l. – Milét leží… ). Její p�edstavitelé byli nap�. Thálet Milétský (ve svých p�edstavách hovo�í o tom, že Zem� leží na vod�, zem�t�esení vzniká jejím kymácením ve vlnách…), Anaximandros (sestavil 1. mapu tehdy známého sv�ta), Anaximenés a Hekataios Milétský (autor Periodas gés, tzv. periply – popisy pob�eží, tzv. periegezy – popisy pevnin). Nejznám�jší p�edstavitel rodícího se starov�kého „regionálního zem�pisu“ byl v té dob� „otec historie“ Hérodotos z Halikarnassu (484 – 425 p�ed n. l.). Ve svém díle „D�jiny“ v 9 knihách, které se dochovaly, vytvo�il nejúpln�jší popis sv�ta (oikumene). Ten obsahuje vý�ty �ek, hor, m�st, pam�tihodností, chrám�, rysy podnebí, vzácnosti fauny a flóry, aj. Jednou z podstatných složek antické geografie byl problém „geografického determinismu“ (zmi�ujeme se o n�m i na jiném míst�) �i „geografického fatalismu“, spojovaný zejména se jménem Hippokrata. Hippokratos z Kósu (460 – 377 p�ed n. l. zd�raz�oval vliv prost�edí (p�írodního) na �lov�ka. Tvrdil nap�., že vlastnosti t�la i ducha jsou ur�ovány podnebím apod. („...obyvatelé zemí s horkým klimatem mají živ�jší, kvetoucí vzhled, jasn�jší hlas, m�k�í povahu a pronikav�jší rozum než obyvatelé severních zemí...“). Obrat v geografii totiž „od historie k p�írodov�d�“ uskute�nil velký v�dec Aristoteles ze Skageiry (382 – 322 p�ed n. l.). Vše, co bylo známo o geografických jevech, popsal ve

1 �ást úvodní �ásti je p�evzata a upravena z publikace GARDAVSKÝ, V.: Poznávací, aplika�ní a vzd�lávací funkce geografie. Studia Geographica 92, GGÚ �SAV, Brno 1988.

-11-

svém díle „Meteorologika“ (4 knihy), obsahující elementární poznatky z obecné fyzické geografie – o vodách, zemském povrchu, mo�ích, v�trech, horách. Po více než 100 letech se znovu projevila nezbytnost syntézy poznatk� a zobecn�ní faktického materiálu na vyšší úrovni. Tuto syntézu provedl �ecký u�enec Eratosthenés z Kyrény (276 – 194 p�ed n. l.), nazývaný právem „skute�ným otcem geografie“. Byl správcem knihovny v Alexandrii. Jeho rozsáhlé dílo „Geografika hypomnemata“ (geografické záznamy) vytvá�í základy geografie jakožto samostatné v�dy (uvedl p�ehled historie geografie, vytvo�il mapu ekumeny (z porovnání úhl� dopadu slune�ních paprsk� v pravé poledne ve m�st� Alexandrii a Syéné (Asuán) a z odhadu vzdálenosti mezi nimi vy�íslil obvod Zem� podél poledníku na 252 000 stadií, tj. asi 40 000 km). Zajímavý je i jeho pokus o „regionalizaci sv�ta“, první svého druhu. Zavedl rovn�ž název geografie, a to ve smyslu mapového zobrazení Zem�. Pozd�ji se tento název ujal i ve smyslu textového popisu zemského povrchu a vn�jšího prost�edí �lov�ka. Jeho práce široce rozvinul ve svém díle �ímský u�enec �ecké národnosti Strabon z Amaseie v Pontu (64 p�ed n. l. – 19 n. l.). Je autorem nejobšírn�jšího dochovaného díla o antickém sv�t�, Geografika (17 svazková, dochovala se úpln�). Chápe geografii jako popis ekumeny. Podle n�j má geografie obrovský význam pro život spole�nosti a zp�sob vládnutí. Geografie nás seznamuje s obyvateli krajin a oceán�, s vegetací a ovocem i se zvláštnostmi rozli�ných �ástí Zem�, p�ináší poznatky jako nap�. kdo p�du obhospoda�uje a na ní tvo�í, jak �lov�k �erpá z t�chto zdroj� života a št�stí. Z této výpov�di je jasný antropocentrický charakter geografie (vysv�tli) a humanitní chápání jejího p�edm�tu. Klasickou epochu antické geografie uzavírá dílo Ptolemaia. Klaudios Ptolemaios z Alexandrie (90 – 168) zaujímá zvláštní postavení v geografii �ímského období, zejména p�ínosné je jeho 8 svazkové dílo „Geografike hyfegesis“ (návod ke geografii). V první knize je teoretický a metodický úvod pro zp�soby stanovení vzdáleností, polohy bod� a zobrazení zemského povrchu v rovin�, v dalších 7 knihách je obsažen seznam geografických názv� s cca 8 000 body s uvedením jejich zem�pisné ší�ky a délky. Geografie je dle Ptolemaia „lineární zobrazení veškeré nyní známé Zem�, se vším co se na ní nachází“. Ptolemaios rozlišuje „geografii“ (v dnešním pojetí obecnou geografii s kartografií) a „chorografii“ (dnešní regionální geografii). Již antické geografii tak m�žeme najít formování dvou rozdílných sm�r� bádání a r�zných zam��ení: • popisn� regionální (chorografické) – spojené se Strabonem. M�lo humanitní charakter

a bylo spojeno s historií. Regionální práce se zam��ovaly p�edevším na vn�jší rysy zemského povrchu, na popisy národ�, politického z�ízení, m�st a r�zných lokalit, prvky fyzické geografie v nich hrály jen druho�adou roli.

• matematicko – geografický sm�r, representovaný Ptolemaiem. Do této sféry pat�ily otázky ujas�ování tvar� a parametr� Zem�, rozpracování kartografických projekcí, ur�ování geografických sou�adnic. Ptolemaiova práce byla „biblí“ pro geografy období renesance a velkých geografických objev�.

Ve st�edov�ku geografie v evropských zemích prakticky zanikla. D�dictví antiky chránili, p�ekládali a rozmnožovali p�edevším v arabském sv�t� a v dalších regionech Blízkého východu a St�ední Asie. Jedním z p�edstavitel� tohoto období je byzantský geograf a alexandrijský kupec Kosmas Indikopleustés (žil v 6. stol.). Je autorem díla „Christianike topografia“ (k�es�anský místopis), obsahující popis obchodních cest po tehdy známé souši.

-12-

Je to pokus o vytvo�ení „protiváhy“ Ptolemaiov� antické soustav� (proti u�ení o kulatosti Zem�, o protinožcích, o pohybu Zem�, o samotném pohybu hv�zd)2. Ani v Evrop� se ovšem vývoj v�dy ve st�edov�ku úpln� nezastavil. Poznatky z geografie, pot�ebné pro rozvoj geografické d�lby práce uvnit� antických stát� a mezi nimi, byly st�edov�kým vládc�m Evropy po dlouhá staletí prakticky k ni�emu. P�esto se však �ist� naturální hospoda�ení feudální spole�nosti (rozhodující zde bylo zem�d�lství) postupn� narušovalo a za�ala vznikat pot�eba rozši�ování obchodu. Kniha Marka Pola (1298), nazvaná pozd�ji „Milion“, o �ín�, východní a jižní Asii se stala symbolem nového období. P�ibližovalo epochu renesance a velkých geografických objev�. jiným p�íkladem té doby byl františkánský u�enec a cestovatel po Asii Odorik z Porderone (1296 – 1331), zvaný Boemus (�eského p�vodu po otci). Z jeho d�l lze uvést nap�. Z východních kraj� sv�ta (vyšlo v Praze 1962). Renesance (z francouzkého obrození), jedna z nejvýznamn�jších epoch ve spole�enském a duchovním vývoji evropských zemí, je spjata s ekonomickým, politickým a kulturním vzestupem m�š�anstva ve 14. – 16. století. S ní souvisejí také velké geografické objevy a za�átek rozvoje p�írodních v�d. Objevují se první novov�ké „teoretické“ i konkrétní „ekonomicko-geografické“ práce. Je to také velký rozvoj kartografie. Nejv�tší kartografická díla – Mercatorova a Orteliova – vznikla ve Flandrech. Gerhard Mercator (1512 – 1594) (Mercator – z latiny = kramá�) – vlámský kartograf v roce 1569 publikoval mapu sv�ta na 18 listech (válcové zobrazení), v roce 1595 vydal rovn�ž Atlas sv�ta. Abraham Ortelius (1527 – 1598) vydal první geografický atlas sv�ta v�bec, a to v roce 1570 (Theatrum orbis terrarum). Roku 1567 byla vydána kniha florentského kupce v Atverpách Lodovica Guicciardiniho „Popis Nizozemska“ – jedno z prvních velkých ekonomicko-geografických d�l (1. �ást – charakteristika p�írody, obyvatelstva a hospodá�ství, úloha mo�e, �emesel, obchodu, �ízení státu, 2. �ást – popis 17 provincií, nejv�tší pozornost m�st�m). 17. století je stoletím rozvoje p�írodních v�d (Galileo Galilei, Isaac Newton, Francis Bacon (zakladatel induktivní metody – od �ástí a fakt� k obecným tvrzením), René Descartes (tv�rce deduktivní metody – od obecného ke zvláštnímu). Z významných geograf� té doby m�žeme uvést Bernarda Varenia (vydal dílo „Generální (obecná) geografie“. Shrnovala výsledky epochy velkých geografických objev�. Stala se prvním pokusem o široké zobecn�ní, o stanovení p�edm�tu a obsahu geografie (zem�el p�itom již ve 29 letech). Praktická pot�eba informací o po�tu obyvatel a dalších ukazatel� pro pot�eby státní správy p�isp�ly ke vzniku tzv. „politické aritmetiky“ s „popisné státov�dy“, tedy položení základ� statistiky a demografie (zakladatel J. Grant – 1621). Objevují se také ideje „otce politické ekonomie“ sira Wiliama Pettyho (1623 – 1687) – nap�. rozbor výhod geografické d�lby práce v souvislosti s rozvojem námo�ního obchodu. V 17. století je také u�in�no mnoho pr�zkum� o hospodá�ské využití Ruska (zejména Sibi�e a dálného Východu), známé je jméno Tatiš�eva, jako budovatele závod� a m�st – první v Rusku zformuloval „teoretické“ základy geografie, jméno Lomonosov – od r. 1758 nap�. �ídil Geografický departement Akademie v�d (problémy využití Sibi�e, Severního ledového oceánu).

2 Jeho p�edstava „viditelné“ Zem� se podobá svatostánku Mojžíšovu. Má tvar obdélníku, ploché desky, obklopuje ji obdélníkový oceán, za kterým žili na východ� lidé p�ed potopou sv�ta. K�iš�álové st�ny svatostánku tvo�í nebe, �íši Kristovu a blažených. Sluncem, M�sícem i hv�zdami pohybují and�lé. Mapy raného st�edov�ku nej�ast�ji „ilustrovaly“ bibli. Zem� m�la tvar obdélníku, oválu nebo kruhu. Mapy bývaly orientovány na východ, uprost�ed ležel Jerusalém.

-13-

Ze známých jmen 18. století je možné uvést filosofa Immanuela Kanta (1724 – 1804), který v rodném Královci (Kaliningrad) více než 40 let p�ednášel i geografii. Rozvoj geografických idejí v 19. století souvisí p�edevším se jmény Alexandra Humboldta a Carla Rittera. Alexander von Humboldt (1769 – 1859) je považován za nejv�tšího geografa 1. poloviny 19. století a za otce srovnávací fyzické geografie, jeden ze zakladatel� fytogeografe, výrazn� rovn�ž p�isp�l k rozvoji klimatologie a biogeografie. Jeho životní dílo „Kosmos“ (5 svazk�) p�edstavuje souhrn poznatk� o p�írod� a �lov�ku. Používal hodn� komparativní metody v geografii. Odhalil jednu z nejd�ležit�jších fyzicko-geografických zákonitostí, totiž ší�kovou zonalitu a výškovou stup�ovitost. Jeho sou�asník Carl Ritter (1779 – 1859) je zastáncem historického p�ístupu ke geografii (vedl 1. katedru geografie v N�mecku). K jeho hlavním pracím pat�í 19 svazková „Zem�v�da“ (obecná srovnávací geografie), pozornost je zde v�nována nap�. vy�le�ování p�irozených oblastí, úsilí o kvantifikaci prostorových vztah� (vycházel z teologického p�esv�d�ení p�edur�ení), regionálním pracím. Vývoj poznání Zem� souvisel od po�átku s praktickou �inností lidí, s vojenskými výpravami a s obchodními styky. Poznatky byly nejd�íve rozlišovány spíše podle své užite�nosti. Prvotní poznávací proces byl obsahov� diferencovaný, a proto v n�m m�žeme nalézt zárodky mnoha obor�. �lov�k poznával nejd�íve své okolí, ve kterém žil, a proto snad geografické poznatky pat�í mezi nejstarší. Aby se mohl v tomto prost�edí orientovat, pokusil se toto okolí, t�eba jen schematicky znázornit. By� tyto ná�rty byly sebe primitivn�jší, jsou základem pozd�jší kartografie. Kartografie je tak spojena s geografií od po�átku jako její nejd�ležit�jší metoda. Teprve zna�n� pozd�ji se osamostat�uje jako metodický obor a slouží i jiným disciplinám. V sou�asné dob� se pak odlišuje geografická kartografie a technická kartografie. Pom�rn� brzy se z nejstarší jednotné v�dy vyd�lila kosmografie a z ní astronomie na jedné stran� a pozd�ji též geologie na stran� druhé. Souvisí to s postupným omezováním objektu geografie na geografický obal Zem�, resp. její krajinnou sféru. Z hlediska sou�asného vymezení jde tedy o studium litosféry, hydrosféry, dolní �ásti atmosféry (troposféry a �ásti stratosféry), pedosféry, biosféry a sociosféry (v�etn� ekonomické sféry). Co bylo nad krajinnou sférou takto vymezenou, resp. pod ní, p�estalo být objektem geografie. Zájem o prost�edí �lov�ka vedl p�irozen� též ke studiu objekt�, které se v tomto prost�edí nacházely. Byla to p�edevším v plném rozsahu p�írodov�dná pozorování, z nichž jen malou �ást bychom dnes za�adili do geografie (nap�. r�zná m��ení Zem� – byla základem vzniku geodézie a ješt� d�íve snad podn�tem pro kvantifikaci, m��ení, fyziku, matematiku a geometrii). Ve sfé�e p�írodní se pak za�íná geografie d�lit na �adu podobor�, které nabývají r�zné relativní samostatnosti na jedné stran�, na druhé stran� však p�echázejí �asto do p�írodních obor� negeografických. K nejvýznamn�jším pat�í geomorfologie, která v jistém smyslu, jako obor zabývající se vývojem krajinných tvar�, má centrální místo ve fyzické geografii, zárove� však její hranice s geologií jsou velmi neur�ité. Z ostatních sem pat�í hydrografie s klimatologií, které sousedí a �áste�n� se i prolínají s meteorologií koncipovanou jako negeografický obor, ale jako obor fyzikáln� technický s �adou podobor� od aerologie po synoptickou meteorologií. Dále bychom mohli jmenovat �adu dalších obor�, jejichž hrani�ní charakter je vystižen p�ímo v jejich názvu. P�edstavitelem uvedených obor� m�že být biogeografie, kterou

-14-

m�žeme zahrnout stejn� do biologie jako do geografie. �ast�ji bývá zahrnována do biologie, což nesporn� ovliv�uje i její nápl� a vede k potla�ení �ady geografických podmínek v její komplexní povaze. P�írodní geografii se nevyhnuly celkové tendence zkoumání stále užších úsek� objektivní reality, resp. jejích díl�ích aspekt�. I v rámci p�írodní geografie tak vznikají podobory s relativní samostatností. Tak limnologii, potamologii, oceánografii a glaciologii je možno pod�adit hydrografii (hydrologii), bioklimatologii a agroklimatologii lze považovat za podobory biogeografie. Z hlediska �asto pragmaticky se vyvinuvšího p�edm�tu bychom mohli hledat za�azení pedogeografie, hydropedologie, geografie p�írodních zdroj�, geoekologie aj. Jestliže se nám zdá vytvá�ení r�zných podobor� a hrani�ních obor� p�írodní geografie složité, pak v�tší složitostí se vyzna�uje sociální geografie. Má také sv�j p�vod v nejstarších dobách, nebo� sou�ástí prost�edí byli v dob�, kdy vznikaly zárodky v�dy, vždy lidé. P�ední francouzský geograf P. GEORGE považuje dokonce za p�edm�t celé geografie studium vývoje polidšt�ného prostoru, p�i�emž takovým prostorem chápe ekumenu. Lidé na Zemi nejsou všude stejní. Dlouhým vývojem se vyvinuly zhruba r�zné rasy i etnické skupiny, které byly v nejstarších dobách nesprávn� zam��ovány. Stejn� jako nejd�íve budily pozornost nejodlišn�jší lidské skupiny – nap�. Pygmejové, kte�í se dostali do Egypta nebo Indiáni, které p�ivezl Kolumbus, pozd�ji se zájem soust�edil také na tradice a zp�sob života, spole�enskou organizaci apod. Zájem vyvolávala sociální politika �ínských vládc� v cestopise Marca Pola, r�zné zp�soby zem�d�lské výroby a dovednosti, stejn� jak znalosti vojenské. Již v nejstarších dobách m�žeme tedy vystopovat prvky etnografie a atropologie, ekonomie, sociologie i politologie, které nejsou odd�lené od geografie, nebo� jejich objekt je shodný a p�edm�t dosud nespecifikovaný. Platí to i mnohem pozd�ji v 19. století, kam v�tšinou klademe po�átky moderní geografie p�edstavované takovými osobnostmi jako byli A. HUMBOLDT (1769 – 1859), K. RITTER (1779 – 1859), F. RATZEL (1844 – 1904), P. VIDAL DE LA BLACHE (1843 – 1918) aj. A. Humboldt se zabýval stejn� geografií jako geologií, mineralogií, botanikou, zoologií apod. Jestliže je považován za zakladatele komplexní geografie, nelze nevid�t p�es jeho ohromné zásluhy a schopnost generalizace, že je stále ješt� p�edstavitelem spíše „totální“, tj. všezahrnující geografie než geografie komplexní. Avšak i geografové pozd�jší jdou �asto stejným sm�rem. Za zakladatele sociální geografie považujeme obvykle F. RATZELA. V jeho pojetí se jmenovala antropogeografie, pozd�ji známá pod jménem ekonomická geografie a nejnov�ji známá pod prosazujícím se a nejvýstižn�jším termínem geografie sociální, resp. složitým termínem socioekonomická geografie. F. Ratzel bývá pokládán za p�edního p�edstavitele tzv. geografického determinismu. Svými názory podnítil vznik geopolitiky nebo-li politické geografie, sám pak geografii chápal také v onom širokém smyslu K. Rittera, k n�muž se hlásil jako ke svému u�iteli. Podobné pojetí geografie bylo v pr�b�hu 19. století pravidlem. Ani sociální geografie se nevyhnula rozpadu do �ady podobor� s relativní autonomií. Jedním z nejstarších je geografie obyvatelstva navazující na demografii. V širokém pojetí geografie tyto obory pochopiteln� splývají, �asto jsou ješt� dopl�ovány hospodá�skou statistikou i statistickými metodami. Jeden z p�edních francouzských geograf� E. LEVASSEUR (1828 – 1911) byl nap�. profesorem geografie, historie a ekonomické statistiky, kam byla zahrnována i demografie. V sou�asné dob� považujeme demografii za obor studující p�irozenou m�nu lidských populací, kdežto p�edm�tem geografie obyvatelstva jsou migrace a systém osídlení. Demografii rozší�enou o geografii obyvatelstva by bylo možno nazvat geodemografií, geografii obyvatelstva rozší�enou o demografickou problematiku naopak demogeografií. Na geografii obyvatelstva bezprost�edn� navazuje geografie sídel, zejména na problematiku studia

-15-

systému osídlení a jeho vývoje. Ostatní podobory sociální geografie se vytvá�ely v souhlase s odv�tvovým �len�ním národního hospodá�ství (geografie pr�myslu, zem�d�lství, dopravy, služeb, v�dy, apod.) nebo v návaznosti na velmi rozdílnou problematiku, která má geografický aspekt. Jako p�íklad m�žeme uvést geografii rekreace, léka�skou geografii, láze�skou geografii a geografii vojenskou. V takto koncipovaných oborech však �asto p�evládá ztotož�ování významu geografického a prostorového, což by p�i plném prosazení uvedeného p�ístupu vedlo k degradaci geografie na obor studující pouze prostorové uspo�ádání r�zných jev�, geografie by se tak stala metodickým oborem bez vlastní kvalitativní specifi�nosti, resp. by se redukovala na �ist� popisný obor v pojetí A. HETTNERA (1859 – 1941). Geografie by se v tomto pojetí m�la zabývat totální realitou, omezenou ur�itou oblastí. Podobný p�ístup lze však možno považovat i za první rysy ekologie, což je další obor, který s geografií bezprost�edn� souvisí a jehož odd�lení od ní není jednoduché. Obtížnost ur�ení mezioborových hranic je pak zvlášt� velká u komplexních obor�, k nimž geografie i ekologie nesporn� pat�í. Termínu ekologie poprvé použil E. HAECKEL (1834 – 1919) pro studium vztah� organism� a prost�edí v ur�ité vymezené oblasti. P�es ekologii bychom se dostali k vývojové teorii Ch. Darwina i k popula�nímu zákonu T. Malthuse, které ostatn� také našly v geografii sv�j odraz.

1.2. K VÝVOJI GEOGRAFICKÉHO MYŠLENÍ

Každé t�íd�ní poznatk� vyžaduje p�ijetí ur�itého t�ídícího principu. Jedním z prvních t�ídících princip� bylo i geografické rozložení jev�. Geografický popis byl tak jednou z prvních forem t�íd�ní poznatk� o realit� a jedním z nejstarších nástroj� orientace lidí ve sv�t�. Je proto p�irozené, že v nejstarším v�deckém myšlení p�evládaly názory blízké koncepci geografického determinismu, které spojovaly rozdílnost jednotlivých jev� a proces� s jejich geografickým umíst�ním (vliv území a prost�edí na vše, co se v n�m rodí a žije). Ve starov�ké i st�edov�ké v�d� bychom našli mnoho p�íklad� vedoucích k mechanickému spojování nep�íliš hlubokých poznatk�, které nevycházejí z podstaty daného jevu nebo procesu, ale pouze z jejich jevové stránky. Otázka geografického determinismu je však zna�n� složit�jší, než by se mohlo zdát na první pohled a bylo by stejn� nesprávné jeho jednozna�né odmítnutí jako bylo d�íve jeho nekritické p�ijímání. Rozmíst�ní biologických druh� na Zemi p�ed p�íchodem �lov�ka bylo skute�n� dominantn� podmín�no geografickým prost�edím (rostlinné a živo�išné druhy se prost�edí p�izp�sobovaly velmi dlouhá období a p�i relativn� rychlých zm�nách, nap�. klimatu, hynuly). Ostatn� i lidské rasy se diferencovaly v dávných dobách v d�sledku rozdílného geografického prost�edí na Zemi. Hominiza�ní proces je však zárove� ukázkou postupného p�ekonávání geografického determinismu. Lidé se postupn� jako jediný biologický druh rozší�ili po celé Zemi a v sou�asné dob� za�ínají pronikat do vesmíru. Jiný d�kaz „osvobozování“ lidí od geografické �i správn�ji od fyzicko-geografické determinovanosti podává i lidská reprodukce, která není závislá na ro�ním období jako u jiných biologických druh� – sezónnost n�kterých demografických proces� je podmín�na p�edevším sociáln�. Prvotní plná závislost lidí na geografickém prost�edí m�la sv�j základ v tom, že lidé mohli žít p�vodn� jen tam, kde m�li dostatek potravy, bohatství okolní p�írody ur�ovalo i jejich po�etnost. Teprve výroba nástroj� a práce uvolnila postupn� tuto determinovanost.

-16-

Z postupného vývoje spole�nosti vyplývá, že nejd�ležit�jšími spole�enskými vztahy jsou práv� ty, které vznikají ve výrob�. Souhrn výrobních vztah� a výrobních sil vytvá�í ekonomickou strukturu spole�nosti, která je základním a ur�ujícím faktorem spole�enského vývoje. Lidé se tedy postupn� prací osvobozují od n�kterých konkrétních omezení geografického prost�edí, zárove� však toto prost�edí z�stává základní materiální podmínkou jejich existence. Lidé se rozši�ují postupn� po celé Zemi, což jim umož�uje práce, avšak jejich rozmíst�ní na Zemi z�stává velmi nerovnom�rné, je tedy podmín�no p�edevším geografickým prost�edím. Velká m�sta vznikají na místech z geografického hlediska zvlášt� výhodných. Tato výhodnost však pouze zvyšuje pravd�podobnost vzniku m�sta na ur�itém míst�. Nemén� d�ležité krom� samoz�ejmé úrovn� celkového ekonomického a spole�enského rozvoje jsou obchodní vztahy m�sta dané d�lbou práce mezi populacemi, síla dané populace, celkové politické uspo�ádání v širší oblasti apod. Z p�íklad� je ovšem patrná inercie geografických podmínek ve srovnání s podmínkami ekonomickými nebo politickými. Geografické podmínky však nehrají pouze pasivní úlohu nositele spole�enského rozvoje. Mohou tento proces zpomalovat nebo naopak urychlovat p�ítomností nerostných surovin, geografickou polohou v rámci sv�tového uspo�ádání a v neposlední �ad� klimatickými podmínkami. P�i v�domí omezenosti geografického determinismu ve spole�enském vývoji nebyl vznik r�zných kulturních a civiliza�ních center od nejstarších dob po sou�asnost náhodný. Zcela nesporná je rozhodující spoluú�ast geografického prost�edí nejen p�i vzniku dnešních lidských ras, podras a etnických skupin, ale i v pr�b�hu celého hominiza�ního procesu. Rozvoj geografického myšlení je úzce spjat s problémy kvantifikace a kvantitativních p�ístup�. Uvedená problematika není ani nová ani typická pro geografii, prochází jí všechny empirické obory, zabývající se objektivní realitou.

1.3. SPECIFICKÉ RYSY TRADI�NÍ A MODERNÍ GEOGRAFIE

Funkce tradi�ní geografie v minulosti spo�ívala v poznávání rozmanitých jev� v r�zných geografických oblastech a zejména pak jejich specifických, resp. p�ímo individuálních zajímavých vlastností. Tuto funkci ostatn� geografie neztratila dodnes. R�znorodost poznávaných jev� a tím i jejich vzájemných vztah� omezovala možnost použití kvantitativních p�ístup�, zejména exaktn�jší vyjád�ení poznané reality, avšak zejména vylu�ovala možnost generalizace a systematizace získaných poznatk�. Existující díl�í pokusy o generalizaci v tradi�ní geografii byly málo významné, použití kvantitativních p�ístup� bylo �asto odmítané (zd�razn�ní unikátnosti geografických jev�). Moderní geografie postupn� p�echází k odmítání unikátnosti geografických jev� a proces� a za pomoci pronikajících kvantitativních p�ístup� p�ichází k možnosti generalizace geografických poznatk�. Podobn� jako u ostatních obor�, také rozvoji geografie v nemalé mí�e pomohly požadavky praxe. Zde již z�eteln� nesta�ila pouhá inventarizace geografického rozmíst�ní jev�, ale bylo nutné sledovat vzájemné vztahy a podmín�nosti v tomto rozmíst�ní, tendence ve vývoji tohoto rozmíst�ní apod. S rozvojem sociálního plánovaní pak dochází k formulaci nových požadavk�, které ve svých d�sledcích znamenají p�ímo humanizaci geografie, tj. plné zakomponování sociosféry do geosystému jako vlastního geografického p�edm�tu. Jiným výrazn� se prosazujícím požadavkem je

-17-

ochrana životního prost�edí, který pro geografii znamená ekologizaci p�edm�tu, tj. plné uvažování p�írodního prost�edí �lov�ka a spole�nosti. Ve vývoji problémové orientace geografického studia v sou�asném období lze zd�raz�ovat n�kolik dominantních tendencí. K nejvýznamn�jším pat�í všeobecná snaha o humanizaci a ekologizaci geografie. „Humanizace“ je p�evážn� spojována s vývojem sociální a ekonomické geografie, „ekologizace“ pak p�evážn� s vývojem geografie fyzické. Jde p�itom o siln� spjaté a propojené tendence se zvýšeným d�razem na syntetické poznání celého komplexu geografických podmínek a interakcí (p�edevším vztahy p�írodního prost�edí a spole�nosti. Rovn�ž tak dochází i k akcentování aplika�ních funkcí geografie, k propojování teoretického a aplikovaného studia. V našich podmínkách to vše dokládá vytvá�ení dvou hlavních a postupn� se rozvíjejících geografických „škol“, zam��ených jak v úrovni teoretického, tak i v úrovni aplikovaného výzkumu bu na problematiku krajinných syntéz nebo na problematiku geografické organizace spole�nosti, koncepce vývoje osídlení apod. Významov� sekundární jsou doprovodné tendence v posunu k v�tší „otev�enosti“ a „interdisciplinarity“ geografie (ú�ast na �ešení složitých mezioborových problém� nap�. v životním prost�edí, spolupráce s negeografickými obory, rozvoj exaktních metod a moderních technik, jako nap�.automatizovaná tvorba map, dálkový pr�zkum Zem�, aj.).

Shrnutí kapitoly

V kapitole Geografie (ekonomická) a její vývoj jsou poslucha�i seznámeni s vymezením objektu a p�edm�tu geografie, s historickým vývojem této v�dní disciplíny a se sou�asnými problémy moderní geografie.

Otázky ke cvi�ení z kapitoly 1

1. Co je objektem a p�edm�tem výzkumu geografie?

2. Co všechno zkoumá geografie?

3. �ím se zabývá ekonomická geografie?

-18-

2. GEOGRAFIE OBYVATELSTVA

Cíl kapitoly

Cílem kapitoly je vysv�tlení objektu a p�edm�tu výzkumu geografie obyvatelstva a definice základních pojm�, dále seznámení se stru�ným historickým vývojem a zam��ením geografie obyvatelstva. V následujících �ástech je podrobn� rozebrána problematika vývoje a rozložení sv�tového obyvatelstva, dynamika a struktura obyvatelstva. �asová náro�nost ���� 10 hod. (1 – prezen�ní, 5 – samostudium, cvi�ení - 2)

2.1. VÝVOJ P�EDM�TU A POSTAVENÍ V GEOGRAFICKÝCH V�DÁCH

Geografie obyvatelstva je disciplínou socioekonomické geografie, jejíž výzkumná báze se formovala p�edevším po 2. sv�tové válce. Problematika obyvatelstva se však objevuje v geografických pracích již od po�átku geografie jako v�decké disciplíny. První pokusy o vytvo�ení metodického konceptu studia se objevují koncem 19. století u F. RATZELA v jeho 2. díle Antropogeografie (1891 – Geografické rozložení lidstva). Významné místo p�isuzuje po�tu obyvatel, jeho rozmíst�ní a hustot� zalidn�ní. Jeho p�ístup je však biologicko–deterministický; obyvatelstvo považuje za stejný element jako rostlinstvo a živo�išstvo a zp�sob života a kulturu považuje za výsledek p�sobení p�írodního prost�edí. Po�átkem 20. století se významn� uplatnily výsledky francouzské antropogeografické školy, které na rozdíl od geografického determinismu zohled�ují p�edevším historické, etnografické, kulturní a ekonomické faktory. Ve vztahu p�íroda a spole�nost zd�raz�ují aktivitu �lov�ka a jeho možnost výb�ru z podmínek, které mu p�íroda poskytuje (geografický posibilismus). P�edstaviteli francouzské školy geografie �lov�ka byli p�edevším VIDAL DE LA BLACHE (spolu s DEMANGEONEM editor rozsáhlého Zem�pisu sv�ta, který p�ed válkou vycházel i u nás), J. BRUNHES, po 2. sv�tové válce p�edevším P. GEORGE a J. BEAUJEU-GARNIER, profesorka na Sorbonn�, která vydala v 60. letech základní u�ebnici geografie obyvatelstva používanou jak ve francouzsky, tak v anglicky mluvících zemích; je pokládána za zakladatelku regionální geografie obyvatelstva (poprvé zpracovala poznatky o rozložení, vývoji a ekonomické aktivit� obyvatelstva sv�ta). Podle ní je p�edm�tem geografie obyvatelstva popis demografických údaj� v jejich existujících souvislostech s prost�edím a objasn�ní p�í�in strukturních znak� a d�sledk�. Intenzivní rozvoj poznatk� geografie obyvatelstva, jakož i její teoretické báze nastává po roce 1945. Souvisí s mnoha faktory, jako je nap�. výrazný r�st po�tu obyvatel, rozsáhlé migrace, problémy výživy a hladu obyvatelstva rozvojových zemí a dále se vznikem

-19-

sv�tových i regionálních organizací (nap�. OSN, UNESCO, WHO aj.). Po�etné práce jsou z angloamerické oblasti – G. T. TREWARTH, W. A. ZELINSKI, J. I. CLARK, W. BUNGE, G. DEMKO. P. HAGGETT. Významn� up�ednost�ují postavení geografie obyvatelstva v rámci geografických v�d – nap�. G. T. TREWARTH �lení geografii na fyzickou, kulturní a obyvatelstva, jejíž hlavní úlohou je studium regionální diferencovanosti lidské složky na zemském povrchu, a to jak po�tu obyvatel, vývoje obyvatel, pohybu obyvatel, tak i kvalitativních znak� obyvatelstva; W. A. ZELINSKI definuje geografii obyvatelstva jako v�du zabývající se studiem prostorových aspekt� obyvatelstva v kontextu komplexního hodnocení prostoru. Z dalších sm�r� je nutné jmenovat koncepci na základ� sociální geografie (Sozialgeographie) rozvinutou p�edevším v 70. letech na základech mnichovské školy – K. RUPPERT, J. MAIER, R. PAESLER, W. KULS. P�i studiu obyvatelstva se výrazn�ji uplat�ují bio-sociální aspekt a sociologický p�ístup. Nap�. W. KULS chápe geografii obyvatelstva za disciplínu geografie �lov�ka, jejímž programem je výzkum prostorového rozmíst�ní obyvatelstva, struktury obyvatelstva (v�k, pohlaví, ekonomické znaky), p�irozeného vývoje obyvatelstva a geografické mobility obyvatelstva. K rozvoji geografie obyvatelstva významn� p�isp�li práce sov�tské (POKŠIŠEVSKIJ, PIVOVAROV, SAUŠKIN). POKŠIŠEVSKIJ definuje geografii obyvatelstva jako spole�ensko v�dní disciplínu, která zkoumá fakta a zákonitosti rozmíst�ní obyvatelstva ve vývoji (tzv. teritoriální systémy osídlení), p�i�emž obyvatelstvo, jeho vývoj, strukturu, pohyb a další znaky studuje v procese spole�enské reprodukce. V 80. letech zavádí sov�tská škola kategorii geodemografie. Podle G. M. FEDOROVA je objektem geodemografie výzkum základních demografických proces� (p�irozený a mechanický pohyb) a struktur (v�ková, ekonomická) v jejich regionálních rozdílnostech a rovn�ž jejich charakteristických vazeb s r�znými teritoriáln� ekonomickými systémy. Podle charakteru t�chto systém� rozlišuje r�zné zkoumané charakteristiky: • ekonomicko-demografické (bilance pracovních sil – zdroje a pot�eby) • sociáln�-demografické (vybavenost sociální infrastrukturou, životní úrove�, sociální

struktura obyvatelstva) • sídeln�-demografické (stupe� urbanizace, hustota zalidn�ní, typy sídel, sídelní sí�) • ekologicko-demografické (zdravotní stav obyvatelstva, vhodnost socioekonomických

systém� pro život obyvatelstva)

Pro rozvoj �s. geografie byla rovn�ž významná polská geografická škola (DZIEWOSKI, KOSINSKI, JAGIELSKI). P�edm�t výzkumu se posunul od výrazné orientace na vazby rozmíst�ní obyvatelstva s ostatními složkami prostoru, k regionálním otázkám popula�ních proces� a rozvoji metod. JAGIELSKI ve své definici geografie obyvatelstva uvádí že, p�edm�t jejího zkoumání je obyvatelstvo jako prostorový jev a k hlavním úlohám studia pat�í deskripce, analýza a explanace struktur a zákonitostí prostorových soubor� obyvatelstva. �eskoslovenská geografická literatura zabývající se obyvatelstvem je pom�rn� bohatá. K rozvoji oboru p�isp�li p�edevším J. KOR�ÁK, J. VEREŠÍK, O. BAŠOVSKÝ, B. NOVÁKOVÁ, M. MACKA, M. HAMPL a K. KUHNL. J. KOR�ÁK (1964) definuje geografii obyvatelstva jako v�du, která zkoumá rozložení a velikost populace ve vzájemném vztahu, z hlediska kauzálního a vývojového. Souhrnem uvedených poznatk� m�žeme nyní definovat p�edm�t geografie obyvatelstva (viz J. MLÁDEK, 1992). Geografie obyvatelstva je v�dní disciplína socioekonomické geografie, která zkoumá

-20-

základní znaky a zákonitosti vývoje, velikosti, rozmíst�ní, struktury a dynamiky prostorových struktur obyvatelstva v jeho vzájemných vazbách s ostatními geografickými prvky t�chto struktur. Za hlavní úkoly výzkumu geografie obyvatelstva považuje MLÁDEK (1992): • poznání vývoje prostorových struktur obyvatelstva jako nutná podmínka poznání a

vysv�tlení sou�asných proces� a vypracování prognóz • velikost a rozmíst�ní charakterizují základní kvantitativní vlastnosti (poznání

regionálních rozdíl� v hustot� obyvatelstva a vysv�tlení vazeb s prvky prostorových struktur)

• analýza struktury obyvatelstva se orientuje na poznání biologických (v�k, pohlaví), ekonomických (povolání, zam�stnání, odv�tvová struktura) a kulturních znak� (vzd�lání, národnost, náboženství)

• studium dynamiky obyvatelstva zahrnuje p�irozený pohyb (porodnost, úmrtnost, s�ate�nost) a mechanický pohyb (migrace, dojížka) obyvatelstva.

Z p�íbuzných v�d je geografii obyvatelstva nejbližší demografie, která zkoumá po�et, strukturu, vývoj a zákonitosti vývoje struktury obyvatelstva. Na rozdíl od geografie obyvatelstva studuje popula�ní jevy a procesy z aspektu reprodukce obyvatelstva. Nap�. SRB et al. (1971) považují za hlavní problémy demografie reprodukci obyvatelstva (obnova generací, v�etn� obnovy pracovních sil), podmínky reprodukce obyvatelstva (materiální, zdravotní, kulturní a psychické) a prognózy obyvatelstva.

2.2. VÝVOJ OBYVATELSTVA A PROGNÓZY JEJÍHO VÝVOJE

2.2.1. Antropogeneze

Antropogeneze je vývojový proces, kterým prošel vývoj našich p�edk� od poloopice k opici a k �lov�ku. Po�átky tohoto procesu sahají do období t�etihor, to znamená, že období trvání tohoto procesu se odhaduje zhruba na 70 mil. let. Na konci tohoto procesu je humánní fáze evoluce �lov�ka, která trvá zhruba 1 mil. let. Z hlediska vývoje planety (asi 5 – 6 mld let) i vývoje živé p�írody (asi 3 – 3,5 mld let) je antropogeneze a zvlášt� humánní fáze evoluce �lov�ka velmi malým �asovým obdobím. Vlastní hominiza�ní proces za�íná ve st�edním miocénu (asi p�ed 15 mil. lety). Za prvého p�ímého p�edka �lov�ka je považován Ramapithecus (žil zhruba p�ed 10 – 14 mil. lety); nálezy jeho poz�statk� pocházejí z poho�í Sivalik v Indii, z Keni, �íny a �ecka. Následující vývojový stupe� tvo�í Australopithecini (žili p�ed 1 – 5 mil. lety na rozhraní pleistocénu a pliocénu). Australopitekové jsou považováni za p�echodnou formu mezi lidoopi a �lov�kem, pohybovali se tém�� vzp�ímen� a jejich mozek m�l objem asi 500 cm3. Nálezy poz�statk� jsou p�edevším z Afriky (Tanzánie, Etiopie, jižní Afrika) a z Jávy.

-21-

První p�edstavitelé rodu Homo, a to druh Homo habilis (d�íve �azen mezi Australopiteky) žil p�ed 1,8 mil. ve východní Africe (nález v olduvaiské rokli v Tanzánii). Jeho mozek m�l už objem 700 cm3 a používal jednoduše opracované nástroje. Dalším �lánkem lidského vývoje je Homo erectus (opo�lov�k, Pithecantropus), který žil v období p�ed 1 mil. až 400 tis. lety a považuje se za bezprost�edního p�edch�dce �lov�ka dnešního typu. Byl vzp�ímené postavy, mozek m�l objem 800 – 1000 cm3, používal ohe� a jednoduché nástroje. Nálezy primitivn�jších forem tohoto hominida (období p�ed 1 mil. let) pochází z Jávy, �íny, východní Afriky a SRN (Heidelberg); vyvinut�jší formy (700 – 400 tis. let) pochází z Jávy, �íny (tzv. pekingský �lov�k), severní Afriky a Maarska. Poslední stádium vývoje sm��ující k Homo sapiens se nazývá sapientace a má rovn�ž n�kolik vývojových forem. Nejstarším vývojovým typem je Homo sapiens steinheimensis, který žil v období p�ed 400 – 250 tis. lety, jeho lebka m�la objem 1200 – 1300 cm3 a nejznám�jší nalezišt� jsou ze SRN (Steinheim) a Anglie (Swanscomb). Další vývojové stádium reprezentuje Homo sapiens neanderthalensis. Jeho mozek dosahoval objemu 1400 – 1500 cm3 a žil v období p�ed 150 tis. lety, vývojová linie tzv. preneandrtálc�, v SRN (okolí Weimaru), �ím� a na území bývalého �eskoslovenska Gánovce. Mladší vývojová linie tzv. pravých neandrtálc� žila p�ed 80 – 40 tis. roky a nálezy jejich poz�statk� jsou již pom�rn� po�etné v celé jižní, západní a st�ední Evrop�, severní a jižní Africe a v Asii. Z našich lokalit jsou to p�edevším moravská nalezišt� (jeskyn� K�lna, Šipka, Švéd�v st�l). P�ed 30 – 40 tis. lety, v druhé polovin� doby ledové (wurm) žil Homo sapiens sapiens, který se již nelišil podstatnými znaky ve stavb� t�la a kapacit� lebky od sou�asného �lov�ka. Významné nálezy ze staršího období vývoje (tzv. Homo sapiens fossilis p�ed 40 – 10 tis. let) pochází z Francie (Cro-Magnon), z N�mecka a Moravy (P�edmostí, Mlade�, Dolní V�stonice). 2.2.2. Prostorové aspekty vývoje lidských populací

Rekonstrukce podmínek a prostor� vývoje �lov�ka je velmi komplikovanou úlohou sou�asné v�dy. Všeobecn� se p�edpokládá, že vlivem klimatických zm�n v pliocénu, které m�li za následek ústup prales� a rozší�ení stepí, došlo k výrazn�jšímu odd�lení opic (vázaných na pralesy) a hominid�, kte�í se p�izp�sobili zm�n�ným podmínkám. Antropogeneze se uskute��ovala také v kontaktní zón� les� a stepí. P�edpokládá se, že geneticko evolu�ní centrum Australopitek� bylo ve východní Africe, odkud se p�emis�ovali do jižní a jihovýchodní Asie a geneticko evolu�ní centrem hominid� Homo erectus byla p�ední Indie, odkud pronikali do st�ední a západní Evropy, do Afriky, do �íny a Australasie. V procesu sapientace se významná funkce p�isuzuje prostoru pakistánsko-turanské brány jako centra vývoje (nap�. Zimpel, 1980). Na osídlování evropských, afrických a jihoasijských prostor� se používaly již p�edtím známé cesty – p�echod p�es P�ední Asii, severní Afriku, východní Afriku a st�edoasijskou stepní oblast. P�ekonáním horské bariéry v Asii byla osídlena �ína a Sibi�; Austrálie byla osídlena p�es v té dob� suchý sundský šelf a hustou sí� ostrov� a Amerika p�es suchou Beringovu úžinu (teoreticky však nelze vylou�it ani osídlení Jižní Ameriky v pozd�jších obdobích mo�skou cestou). Klí�ovými otázkami jsou otázky monofylogeneze resp. polyfylogeneze a otázky monocentrismu �i polycentrismu vývoje �lov�ka. Dnes je všeobecn� uznávaný princip

-22-

monofylogenetického vývoje lidského rodu ze spole�ného ko�ene. Všichni lidé tvo�í jednu jednotku, a to jak svou biologickou, tak i duševní podstatou. Existuje jen jeden rod �lov�ka a všichni jeho jedinci mají možnost plodného k�ížení. Naproti tomu p�i posuzování otázek prostorového vývoje se stále z�eteln�ji prosazuje princip polycentrismu. P�edpokládá se, že k formování �lov�ka mohlo dojít sou�asn� v n�kolika geografických oblastech, i když to bylo ze stejného p�edch�dce. 2.2.3. Vývoj po�tu obyvatel

V dosavadním vývoji lidstva žilo na Zemi podle r�zných odhad� 60 až 100 mld. lidí. Sou�asné obyvatelstvo (cca 6 mld.) tvo�í pouze 6 – 10 % všech lidí, kte�í v období tzv. humánní fáze vývoje (zhruba posledních 1 mil. let) obývali Zemi. Rozložení obyvatelstva v jednotlivých obdobích vývoje však bylo krajn� asymetrické. Ve vývoji obyvatelstva do druhé poloviny 17. století pozorujeme pomalý r�st, p�i�emž odhady r�zných autor� se n�kdy zna�n� odlišují a p�ipouští se 20 až 50 procentní chyba. Významn�jší nár�st obyvatelstva nastává až s rozvojem kapitalistických výrobních sil a s tím souvisejícím nástupem demografické revoluce.

Diference ve vývoji obyvatelstva ve velkých regionálních celcích v tomto století ukazuje tabulka �. 2. Pr�m�rný r�st dosáhlo obyvatelstvo Asie a Severní Ameriky, pomalejší r�st byl v bývalém SSSR a Evrop�. Nadpr�m�rný r�st byl v Austrálii a Oceánii a výrazn� nadpr�m�rný v Africe a Latinské Americe.

Tabulka �. 1: R�st obyvatelstva sv�ta

Rok Po�et obyvatel (v mil.)

Období pot�ebné ke zdvojnásobení populace

10000 p�. n. l. 5 7000 p�. n. l. 10 3000 4500 p�. n. l. 20 2500 2500 p�. n. l. 40 2000 1000 p�. n. l. 80 1500

0 160 1000 900 320 900

1700 600 800 1850 1200 150 1950 2500 100 1986 5000 36

Pramen: MLÁDEK, 1992.

Tabulka �. 2: Relativní r�st obyvatelstva v letech 1900 – 1990

Evropa 1,6 SSSR 2,3 Asie 3,1 Afrika 5,4 Severní Amerika 3,3 Latinská Amerika 6,2 Austrálie a Oceánie 4,1 Sv�t 3,1

Pramen: MLÁDEK, 1992

-23-

2.2.4. Prognózy vývoje obyvatelstva

Prognózy vývoje obyvatelstva jsou považovány za jeden z klí�ových problém� v�dy, a to jak v regionálním tak i v globálním m��ítku. V regionálním m��ítku souvisí s prognózováním obyvatelstva plánování n�kterých socioekonomických oblastí (nap�. výchova a kvalifikace obyvatelstva, sociální politika). V celosv�tovém m��ítku je dáván do souvislostí s otázkami nerostných a biologických zdroj�, zabezpe�ení výživy a zachování ekologické rovnováhy. V�tšina prognóz vývoje obyvatelstva p�edpokládá, že se po�et obyvatel v kone�né budoucnosti stabilizuje, tj. že popula�ní procesy budou zabezpe�ovat jen jednoduchou reprodukci. Otev�enými otázkami z�stává �as této stabilizace a úrove� (po�et) na které se obyvatelstvo stabilizuje. Prognózy horní hranice vycházejí �asto z p�írodního potenciálu Zem�, p�i�emž za sumární ukazatel t�chto zdroj� se považuje množství zem�d�lské p�dy. Vzhledem k tomu, že existují r�zné ukazatele minimální plochy pot�ebné na zabezpe�ení životních pot�eb jednoho obyvatele, jsou i horní hranice po�tu obyvatel dosti rozdílné. Nej�ast�ji se odhaduje maximum 40 – 50 mld lidí (nap�. podle amerického kritéria 47 mld), extrémní odhady však dosahují hodnot kolem 150 mld (podle japonského kritéria 157 mld). Vývoj obyvatelstva je podstatnou složkou prognostických model� vývoje ekosystému �lov�k – Zem�. Intenzivní diskuse vyvolaly výsledky práce tzv. �ímského klubu, který sdružoval významné p�edstavitele západní v�dy, politiky a podnikatelských kruh�. První zpráva klubu (Meadows et al., 1972) m�la název Hranice r�stu a poukazovala na rozpory mezi r�stem obyvatelstva a výroby na jedné stran� a omezeností p�írodních zdroj� na druhé stran�. Simulovala vývoj stavu sv�ta do roku 2100 p�i použití parametr� sou�asných temp r�stu obyvatelstva a pr�myslové výroby, spot�eby potravin a surovin a zne�išt�ní životního prost�edí. Výsledkem modelu nazvaného standardní vývoj je hrozba celosv�tové katastrofy z nedostatku surovin a potravin. S výjimkou modelu tzv. stabilizovaného vývoje, který p�edpokládal stagnaci r�stu obyvatelstva, výroby a zne�išt�ní prost�edí jsou i další modely pesimistické. I když zpráva byla mnohokrát kritizována, m�la významný pozitivní p�ínos, v tom smyslu, že obrátila pozornost v�dy ke zkoumání globálních problém� lidstva. Následná zpráva klubu (1974) staví koncepci tzv. organického r�stu, která diferencuje sv�t podle geografických, sociálních, ekonomických a kulturních znak� do 10 region�, z nichž každý má zvláštní podmínky vývoje a v každém z nich se vytvá�í odlišné možnosti vzniku regionální katastrofy. P�evážná �ást prognóz obyvatelstva pomocí matematicko-statistických metod používá v sou�asnosti pro výpo�et dalšího vývoje logistickou k�ivku. Logistická funkce tvo�í k�ivku (pro sv�j charakteristický tvar se nazývá také S-k�ivkou), která má t�i �ásti. Probíhá esovit� od dolní asymptoty (je jí ur�itá dohodnutá, zpravidla nulová hodnota), ve st�ední �ásti se její r�st prudce zrychluje a v další �ásti se r�st op�t zpomaluje a k�ivka se blíží k horní asymptot�. R�st obyvatelstva pomocí této k�ivky zkoumal už v polovin� 19. století belgický matematik Verhulst.

-24-

2.3. ROZMÍST�NÍ OBYVATELSTVA

Prostorovost se považuje nejen za jeden z významných aspekt� poznávání všech jev� a proces� geografie obyvatelstva, ale rozmíst�ní obyvatelstva v prostoru je explicitn� obsaženo v samotném p�edm�tu studia. �asto se p�itom aplikují metody a techniky studia dvojího charakteru. První z nich využívají informace o velikosti a rozmíst�ní obyvatelstva v jednotlivých prostorových útvarech (kontinentech, státech a dalších regionech) a výsledkem jsou poznatky o rozložení obyvatelstva (zpravidla v absolutních údajích podle ur�itého systému teritoriálních jednotek). Druhou skupinu tvo�í zp�soby poznávání, p�i kterých se rozmíst�ní obyvatelstva studuje ve vztahu k jiným geografickým prvk�m prostoru (hustota zalidn�ní, rozmíst�ní podle nadmo�ské výšky, podle klimatických pás�, dopravních systém� atd.). Jednou z hlavních charakteristik v rozmíst�ní obyvatelstva na Zemi je mimo�ádná nerovnom�rnost. Území, které je �lov�kem osídlené a hospodá�sky využívané – ekumena zaujímá asi 43 % souše 64 mil. km2. P�itom polovina obyvatelstva žije na 5 % souše; orná p�da a sady zaujímají jen 10%, louky a pastviny 20 %, hospodá�sky využívané lesy 12 % a zastav�né plochy 1 % souše. Neosídlené území – anekumena (vysokohorské, polární a pouštní oblasti) zaujímá 20 % souše, což je asi 30 mil. km2 a území osídlené nebo využívané pouze do�asn� (nap�. jen v ur�itém ro�ním období pro pasení dobytka) – subekumena nebo semiekumena zaujímá 37 % souše, asi 55 mil. km2. 2.3.1. Hustota zalidn�ní

Nej�ast�ji používaným ukazatelem rozmíst�ní obyvatelstva je hustota zalidn�ní. Je to významná strukturní charakteristika území, která poskytuje možnost jak pro prostorové, tak i �asové srovnání rozmíst�ní obyvatelstva. Rozlišujeme obecnou hustotu, která se ur�uje ze dvou nej�ast�ji dostupných údaj� o každé populaci – po�tu obyvatel (O) a plochy území (P) a ur�uje po�et obyvatel p�ipadajících na jednotku plochy:

O h = P Vedle obecné hustoty se používá n�kolik ukazatel� specifické hustoty: • hustota obyvatelstva na zastav�nou plochu • hustota obyvatelstva na zem�d�lskou p�du • hustota obyvatelstva na ornou p�du

Pro srovnání uvádíme tyto ukazatele za �R v roce 1995: • obecná hustota 131 obyvatel/km2 • hustota na zem�d�lskou p�du 241 obyvatel/km2 • hustota na ornou p�du 329 obyvatel/km2

Pr�m�rná hustota zalidn�ní na Zemi byla v roce 1950 pouze 18 obyvatel na 1 km2, do roku 1996 se zvýšila na 43 obyvatel na 1 km2. Tento ukazatel zakrývá zna�né rozdíly v hustot� zalidn�ní na úrovni sv�tadíl� a velkých regionálních jednotek. Zatímco Evropa a Asie mají tém�� trojnásobn� vyšší hustotu než je sv�tový pr�m�r, ostatní jednotky nedosahují tohoto pr�m�ru. Nejv�tší koncentrace obyvatelstva je v jižní a východní Asii, hlavn� v p�ilehlých oblastech Indického a Tichého oceánu. Žije zde p�es 2,5 mld. obyvatel a hustota zalidn�ní p�evyšuje

-25-

hodnotu 200 obyvatel na 1 km2 na pom�rn� rozsáhlém území. Mimo�ádná koncentrace obyvatelstva je zejména v povodí Gangy, v oblastech severní a východní �íny, na japonských ostrovech Honšú, Kjúšú a Šikoku, na ostrov� Jáva. Ze státních celk� mají nejvyšší hustotu Bangladéš 981 (plocha o málo v�tší než bývalá �SFR, ale 128 mil. obyvatel v roce 1999), Tchaj-wan 600, Korejská republika 475, Libanon 418, Japonsko 336, Indie 336, Izrael 296, Srí Lanka 294. Druhá velká koncentrace se zformovala v Evrop�. Spolu s evropskou �ástí stát� bývalého SSSR má p�es 730 mil. obyvatel. N�které pr�myslov� vysp�lé státy Evropské unie dosahují dvou- až t�ínásobnou hodnotu pr�m�rné hustoty zalidn�ní Evropy – Nizozemsko 466, Belgie 312, Velká Británie 245, SRN 235. T�etí velké seskupení s vysokou regionální hustotou zalidn�ní je ve východní �ásti USA a Kanady. Žije tam p�es 150 mil. obyvatel. I v dalších �ástech sv�ta se zformovaly koncentrace obyvatelstva, v kterých je na pom�rn� malém území vysoká hustota. Jsou to nap�. delta Nilu, jižní �ást Afriky, západní Nigérie, Rwanda (337) a Burundi (260 obyvatel na 1 km2), jihovýchod Austrálie, pacifické pob�eží USA, ústí �eky La Plata, pob�eží Brazílie. Extrémn� vysokých hodnot však dosahují administrativní jednotky (státy, závislá území), které mají charakter m�stských sídel (nap�. Hongkong, Singapur), nebo jsou rozloženy na malých ostrovech (nap�. Malta, Bermudy, Barbados).

Tabulka �. 3: Hustota zalidn�ní v roce 1996

Evropa 103 bývalý SSSR 13 Asie 123 Afrika 24 Severní Amerika 14 Latinská 24 Austrálie a 3 sv�t 43

Pramen: CIA Word Factbook 1997.

2.3.2. Rozmíst�ní obyvatelstva ve vztahu k p�írodním a socioekonomickým

faktor�m

Nerovnom�rnost v rozmíst�ní obyvatelstva se projevuje jak na globální, tak i na regionální úrovni. Je multi - kauzáln� spjatá s mnohými historickými, p�írodními, ekonomickými a politickými jevy a procesy, které se odlišn� uplat�ují v r�zných regionech. V období historického vývoje se za nejlidnat�jší sv�tadíl považuje Asie. Její obyvatelstvo zaujímalo vždy více než polovinu populace sv�ta a s výjimkou 19. století a první poloviny 20. století se tento podíl mírn� zvyšoval. V roce 1996 zde žilo 3,4 mld. obyvatel. Když k tomu p�idáme obyvatelstvo Evropy a bývalého SSSR, zjistíme, že na euroasijském kontinent� se nachází 4,2 mld. obyvatel, což tvo�í tém�� t�i �tvrtiny sv�tové populace. Tento po�et obyvatel žije na území, jehož plocha zaujímá pouze 40 % povrchu souše. Vývoj podílu obyvatelstva Evropy charakterizuje ur�itý r�st v 18. a 19. století p�estože docházelo k migracím obyvatelstva do Ameriky. V sou�asnosti se tento podíl snižuje v d�sledku malého p�irozeného p�ír�stku. Podíl obyvatel Afriky je v sou�asnosti kolem 12,5 % s tendencí mírného r�stu. Tento kontinent m�l p�vodn� v�tší podíl na sv�tové

-26-

populaci, ale v pr�b�hu 17. až 19. století bylo násiln� odsunuto 25 – 30 mil. �ernošského obyvatelstva p�evážn� do Ameriky. Vedle p�ímých ztrát se následky projevily v deformaci popula�ních proces�, což zp�sobilo popula�ní devastaci tohoto kontinentu. Obyvatelstvo Ameriky m�lo až do 18. století relativn� nízký podíl (na základ� odhadu jeho po�tu). Od 19. století za�íná jeho podíl nar�stat v d�sledku velké imigra�ní vlny p�edevším evropského obyvatelstva a pozd�ji i zna�ného p�irozeného p�ír�stku.

Ješt� markantn�jší je rozdíl mezi koncentrací obyvatelstva na severní a jižní polokouli. Na jižní polokouli žije pouze 10 % obyvatel Zem�, i když plocha souše zde p�edstavuje 25 % celosv�tové. Z tohoto po�tu obyvatel je tém�� �tvrtina soust�ed�na na ostrov� Jáva. Tabulka �. 4: Podíl kontinent� na ploše a obyvatelstvu sv�ta v roce 1996

Rozloha Obyvatelstvo Kontinent mil.

km2 v % mil. v %

Evropa 4,9 3,6 507 8,8 bývalý SSSR 22,4 16,5 293 5,1 Asie 27,6 20,3 3432 59,4 Euroasie celkem 54,9 40,5 4233 73,3 Afrika 30,3 22,3 730 12,6 Severní Amerika 21,5 15,8 295 5,1 Latinská Amerika 20,5 15,1 489 8,4 Austrálie a Oceánie 8,5 6,3 27 0,5

Pramen: CIA Word Factbook 1997.

Významným faktorem v rozmíst�ní obyvatelstva je vzdálenost od mo�e – v pob�ežním pásu do 50 km, které zaujímá 12 % rozlohy, žije asi 29 % obyvatel. Polovina sv�tové populace pak žije do 200 km od pob�eží a rovn�ž hustota zalidn�ní výrazn� klesá s r�stem vzdálenosti od mo�e. Ur�ité odlišnosti mají n�které sv�tadíly. V Evrop� p�ipadá nejv�tší �ást obyvatel na pásmo ve vzdálenosti 200 – 500 km, což souvisí s vývojem rozmíst�ní ekonomických aktivit. Naproti tomu tém�� 80 % populace Austrálie je lokalizováno do 50 km od pob�eží. Dalším faktorem rozmíst�ní obyvatelstva je nadmo�ská výška. Do 200 m žije p�es 60 % obyvatelstva , i když tyto oblasti zaujímají jen 28 % souše. Pouze na kontinentech s p�evahou tropického klimatu (Afrika, Jižní Amerika) žije na t�chto územích mén� než polovina obyvatelstva. Rozmíst�ní obyvatelstva sv�ta velmi významn� ovliv�ují i klimatické podmínky. V mírn� teplém podnebném pásu žije na 17 % souše 53 % obyvatelstva, zatímco v oblastech stepí, pouští a tunder na 38 % souše jen 8 % obyvatelstva.

2.4. DYNAMIKA OBYVATELSTVA

Obyvatelstvo nelze považovat za statický element, naopak vyzna�uje se silnou dynamikou zm�n po�tu, struktury, prostorového rozložení a dalších znak�. Vlastní dynamika obyvatelstva zahrnuje velké množství proces�, které se na r�zných geografických

-27-

úrovních projevují diferencovan�. Velké množství forem demografické dynamiky m�žeme rozd�lit do t�í kategorií pohybu. P�irozený pohyb obyvatelstva (vnit�ní zm�ny) je výsledkem p�irozeného rozmnožování a odumírání obyvatelstva. Podle vztahu t�chto proces� je to p�irozený p�ír�stek nebo úbytek obyvatelstva. Sociáln�-ekonomický pohyb zahrnuje p�esuny obyvatelstva mezi jednotlivými sociálními skupinami. Tento pohyb je zpravidla následkem sociáln� právních zm�n týkajících se významných demografických charakteristik obyvatelstva (zm�na povolání a zam�stnání, zm�ny úrovn� vzd�lání, zm�ny sociální p�íslušnosti). Výsledkem tohoto pohybu jsou zm�ny ve struktu�e obyvatelstva podle ekonomických a kulturních znak�. Mechanický pohyb (mobilita) obyvatelstva zahrnuje všechny prostorové p�esuny obyvatelstva bez ohledu na vzdálenost (uvnit� region�, vnitrostátní, zahrani�ní), délku trvání (trvalé, do�asné), ú�el pohybu (ekonomický, politický), formu (individuální, skupinové) a další charakteristiky. Nejv�tší pozornost je obvykle v�nována migra�ním pohyb�m zahrnujících emigraci a imigraci obyvatel. Podle pom�ru obou t�chto složek se hodnotí migra�ní p�ír�stek nebo úbytek obyvatelstva. Mezi sociáln�-ekonomickým a mechanickým pohybem existují dosti silné závislosti. Zm�ny pracovního místa, zvýšení kvalifikace vede zpravidla k prostorovým p�esun�m obyvatel (dojížka do zam�stnání, migrace), nemluv� o tak velkých ekonomických transformacích, které zp�sobila industrializace a d�sledkem byly rozsáhlé p�esuny obyvatel do m�st (urbanizace), p�ípadn� vyvolaly velké denní p�esuny obyvatelstva v prostoru (dojížka do zam�stnání). Na celosv�tové úrovni ovliv�uje r�st obyvatelstva výlu�n� pouze p�irozený pohyb. V sou�asnosti to všeobecn� platí i pro úrove� kontinent�, ale v minulosti byly rozsáhlé migra�ní pohyby mezi jednotlivými sv�tadíly. Migrace se výrazn�ji projevují na regionální úrovni, ale i v rámci úrovn� jednotlivých stát� mohou být d�ležitou složkou celkové bilance obyvatelstva. Význam migrace všeobecn� vzr�stá s poklesem hierarchické úrovn� území a s r�stem diferencovanosti prostorové ekonomické struktury. V rozvíjejících se m�stech mají zpravidla migrace v�tší váhu v celkové bilanci obyvatelstva než p�irozený pohyb a dosahují i v�tší intenzitu ve srovnání s celostátní úrovní. Migra�ní pohyb obyvatel m�stských zón je zpravidla relativn� v�tší, než ve m�st� jako celku. 2.4.1. P�irozený pohyb obyvatelstva

P�irozený pohyb zahrnuje popula�ní procesy, které souvisí s rozmnožováním a odumíráním obyvatelstva. Hlavními procesy tohoto pohybu jsou porodnost (natalita) a úmrtnost (mortalita). Tyto hlavní procesy, které p�ímo vstupují do bilance pohybu obyvatelstva, ovliv�uje mnoho biologických, historických a socioekonomických faktor� a proces�. Z dalších popula�ních proces� jsou to hlavn� s�ate�nost, rozvodovost a potratovost, které sice nevstupují p�ímo do bilance p�irozeného pohybu, ale ve velké mí�e mohou ovlivnit základní procesy, p�edevším porodnost.

Porodnost a plodnost – natalita a fertilita

Z hlediska reprodukce obyvatelstva má mimo�ádný význam po�et narozených. Je ovlivn�n, stejn� jako další charakteristiky, rozsahem sledované populace a velikostí �asové

-28-

jednotky – zpravidla jsou to ukazatele za jeden rok. Vlivy rozdílných rozsah� souboru se eliminují relativními ukazateli, p�i kterých se po�et narozených porovnává se st�edním stavem obyvatelstva. Nej�ast�ji se používá: • míra porodnosti nebo natalita, což je po�et narozených na 1000 obyvatel st�edního

stavu:

N N = S × 1000 kde N = narození S = st�ední stav obyvatelstva

• míra živorodnosti nebo tzv. efektivní natalita, což je po�et živ� narozených na 1000 obyvatel st�edního stavu:

Nz Nz = S × 1000 kde Nz = živ� narození S = st�ední stav obyvatelstva Rozdíl obou ukazatel� není velký a ve vysp�lých zemích dosahuje pouze 0,1 až 0,3 promile. Tyto ukazatele dosahovaly v �R v roce 1997 následujících hodnot: • natalita 8,9 • efektivní natalita 8,8

Natalita a efektivní natalita jsou považovány za hrubé všeobecné míry; nezohled�ují vnit�ní diference popula�ního souboru, v kterém se uskute��uje reprodukce (struktura podle v�ku a pohlaví). Používají se p�edevším pro mezinárodní srovnání (v mnoha státech jsou to jediné dostupné ukazatele). P�i analýze reprodukce obyvatelstva je vhodné používat ukazatele plodnosti (fertility). Jeho výpo�et je založen na porovnání po�tu narozených d�tí s po�tem žen v reproduk�ním v�ku, tj. ve v�ku 15 až 49 let. Rozlišujeme hrubou fertilitu a �istou fertilitu: • hrubá fertilita je po�et narozených na 1000 žen v reproduk�ním v�ku:

N ƒx = F15 – 49 × 1000

kde N = po�et narozených F15 – 49 = po�et žen v reproduk�ním v�ku

• �istá fertilita je po�et živ� narozených na 1000 žen v reproduk�ním v�ku:

Nz ƒx = F15 – 49 × 1000

kde Nz = po�et živ� narozených F15 – 49 = po�et žen v reproduk�ním v�ku

-29-

Krom� toho se konstruují ukazatele specifické plodnosti, tj. míra plodnosti pro jednotlivé v�kové kategorie žen (obvykle p�tileté). �asto se používá ukazatel tzv. úhrnná plodnost – je to sou�et m�r plodnosti žen v reproduk�ním v�ku, tedy po�et d�tí narozených jedné žen� za p�edpokladu zachování plodnosti daného roku. Na základ� úhrnné plodnosti se konstruuje tzv. hrubá míra reprodukce (hmr) – je to sou�et m�r plodnosti vynásobený podílem d�v�at p�i narození (u nás se používá koeficient 0,485, což vychází z dlouhodob�jšího pr�m�ru – na 100 d�v�at se rodí 106 chlapc�). Hrubá míra reprodukce p�edstavuje pr�m�rný po�et živ� narozených dívek jedné žen� za p�edpokladu, že by po celou dobu z�stala zachována úrove� plodnosti žen a za p�edpokladu neexistence úmrtosti v reproduk�ním období; zhruba lze �íci, že pokud hmr > 1 je zajišt�na reprodukce, pokud hmr < 1 nikoli. �istá míra reprodukce nám �íká, kolik d�v�at, které se narodí jedné žen� v reproduk�ním období, se dožije v�ku matky v dob� porodu. Tyto ukazatele byly pro �R v roce 1997 následující: • hrubá fertilita 34,4 ‰ • �istá fertilita 34,3 ‰ • úhrnná plodnost 1,2 d�tí • hrubá míra reprodukce 0,57 • �istá míra reprodukce 0,56

Kontinentální diferenciaci sv�ta podle porodnosti a úhrnné plodnosti dokumentuje tabulka �. 5. V roce 1998 byla pr�m�rná natalita 22 d�tí na 1000 obyvatel, nad pr�m�rem byla v Africe a v Latinské Americe, Asie dosahovala hodnoty celosv�tového pr�m�ru a v ostatních oblastech byla pod celosv�tovým pr�m�rem. Velká variabilita v hodnotách porodnosti je mezi jednotlivými státy.

Tabulka �. 5: P�irozený pohyb obyvatelstva v roce 1998

Natalita Mortalita P�irozený p�ír�stek Evropa 10 10 0 bývalý SSSR 12 14 -2 Asie 22 8 14 Afrika 38 14 24 Severní Amerika 14 9 5 Latinská Amerika 23 7 16 Austrálie a Oceánie 18 7 11 sv�t 22 9 13

Pramen: U.S. Census Bureau, 1999.

V Africe dosahovala v�tšina stát� (krom� Mauritia, Seychel a Tuniska) hodnot nad sv�tovým pr�m�rem a krom� Alžírska, Egypta, Maroka, Gabunu, Zimbabwe a JAR i hodnot nad africkým pr�m�rem, který je mimo�ádn� vysoký (38 narozených d�tí na 1000 obyvatel). V Latinské Americe dosahovaly nadpr�m�rných hodnot Dominikánská republika, Haiti, státy pevninské St�ední Ameriky (krom� Panamy a Kostariky) a ze stát� Jižní Ameriky Bolívie, Paraguay a Peru. Také asijské státy krom� �íny, Japonska, obou Korejí, Hongkongu, Singapuru, Thajska, Vietnamu, Srí Lanky, Izraele a SAE m�ly

-30-

nadpr�m�rnou porodnost. Nejnižší porodnost byla v té dob� v Evrop� (p�edevším ve státech východní a st�ední Evropy), Japonsku, USA, Kanad� a Austrálii. V rozvinutých zemích jako celku byla porodnost 11 d�tí na 1000 obyvatel, zatímco v rozvojových 25 d�tí, tedy více než dvojnásobná.

Úmrtnost – mortalita

Druhou rozhodující složkou p�irozeného pohybu obyvatelstva je úmrtnost (mortalita). Ukazatel všeobecné úmrtnosti vyjad�uje po�et zem�elých na 1000 obyvatel st�edního stavu:

M M = S × 1000

kde M = po�et úmrtí S = st�ední stav obyvatelstva Význam tohoto ukazatele je ve schopnosti charakterizovat všeobecnou úrove� úmrtnosti, p�i�emž však neumož�uje vyjád�it diferencovanost tohoto procesu pro jednotlivé kategorie obyvatel. V mezinárodním m��ítku, vzhledem k nedostatku detailn�jších informací v mnoha populacích, však plní nenahraditelnou úlohu p�i porovnávání úrovn� úmrtnosti. Spolehlivé údaje o úmrtnosti se v sou�asnosti vztahují pouze asi na polovinu populace sv�ta. Velké problémy zp�sobuje zejména analýza úmrtnosti obyvatel Afriky a jižní Asie, kde v�rohodná registrace zahrnuje pouze desetinu až p�tinu obyvatel a obvykle se opírá o statistické odhady. V celosv�tovém m��ítku nemá ukazatel úmrtnosti takovou velkou variabilitu jako ukazatel porodnosti. Nejvyšší hodnoty dosahuje ve dvou v�tších oblastech, kterými jsou Afrika (s výjimkou jižních a severních oblastí) a n�které populace v jižní a jihovýchodní Asii. Charakteristickým rysem úmrtnosti je její klesající tendence, což je d�sledek materiálního zlepšení života a zdravotní pé�e. Všeobecnou úmrtnost ve zna�né mí�e ovliv�uje r�zná struktura (p�edevším v�ková) sledovaných populací – je to patrné i v tabulce �. 5, kde ukazatel úmrtnosti v Evrop� je tém�� o polovinu vyšší než v Latinské Americe; tento rozdíl je zp�soben p�edevším velmi vysokým podílem mladého obyvatelstva v Latinské Americe a z celosv�tového hlediska vysokým podílem starého obyvatelstva v Evrop�. (�R m�la v roce 1997 úmrtnost 10,9 ‰). Abychom mohli vyjád�it vnit�ní rozdíly úmrtnosti v ur�ité populaci, používáme ukazatel specifické úmrtnosti. Nej�ast�ji se tento ukazatel používá pro ur�ité v�kové skupiny, nebo pro strukturu obyvatelstva podle pohlaví. K�ivka specifické úmrtnosti podle v�kových skupin obyvatelstva má charakteristické U-rozložení, vyšší hodnoty jsou v nejmladších v�kových kategoriích (p�edevším d�ti do jednoho roku), v následujících v�kových kategoriích jsou minimální hodnoty a nár�st je op�t až ve v�kových kategoriích od �ty�iceti let výše. Z hlediska specifické úmrtnosti podle pohlaví je viditelná vyšší úrove� mužské úmrtnosti. Tato nadúmrtnost muž� je typická pro v�tšinu populace sv�ta, pouze v n�kterých rozvojových zemích se neprojevuje. Zvláštní význam je p�isuzován úmrtnosti nejmladších skupin obyvatelstva. Statisticky se vykazuje nejen d�tská, ale i kojenecká (do jednoho roku dít�te) a novorozenecká úmrtnost (do 28 dn�), p�ípadn� i úmrtnost pro menší intervaly po�áte�ního období života. Nej�ast�ji se používá ukazatel kojenecké úmrtnosti, který je k dispozici i v mezinárodním m��ítku a zpravidla se považuje za jeden z ukazatel� socioekonomické vysp�losti (životní úrove�,

-31-

zdravotnická pé�e, kulturní úrove�) každé populace. Vysoká kojenecká úmrtnost bývá ur�ující složkou vysoké všeobecné úmrtnosti. Populace, které jsou úsp�šné v snižování kojenecké úmrtnosti, zpravidla zaznamenávají i pokles všeobecné úmrtnosti. Diferenciaci kojenecké úmrtnosti podle kontinent� p�ináší tabulka �. 6. Nejnižší hodnoty (pod 10 promile) jsou v Severní Americe, v severní a západní Evrop� a dále v Japonsku, Singapuru, Izraeli, Austrálii a na Novém Zéland� (�R v roce 1997 5,9 ‰). Oblasti s nejvyšší kojeneckou úmrtností jsou p�edevším v Africe (krom� jižních a severních okraj�), kde v mnoha státech p�esahuje hodnotu 100 promile. Schopnost charakterizovat úrove� úmrtnosti má i ukazatel st�ední délky života. Tato charakteristika udává jaká je pravd�podobnost dožití, tj. kolik let života má p�ed sebou osoba ur�itého v�ku (nap�. novorozenec). St�ední o�ekávaná (pravd�podobná) délka života se ur�uje z úmrtnostních tabulek dané populace. Tabulky jsou jedním z model� demografických proces�, v kterém se na ur�ité modelové populaci (nap�. 100 tis. novorozenc�) sleduje její postupné vymírání. Nej�ast�ji se používá ukazatel st�ední délky života novorozenc�, obvykle i v �len�ní podle pohlaví (muži, ženy – st�ední délka života žen je ve v�tšin� stát� vyšší). Pat�í mezi jeden z mezinárodn� sledovaných ukazatel� a podobn� jako kojenecká úmrtnost je ukazatelem vyjad�ujícím vysp�lost státu. Nejvyšší st�ední délka života (p�es 75 let) je v Severní Americe a Evrop� (krom� bývalých socialistických stát�), dále v Japonsku, Izraeli, Austrálii a na Novém Zéland�. Pro srovnání �R 74 let (v roce 1997 muži 70 let a ženy 77 let). Oblasti s nejnižší st�edí délkou života (pod 55 let) jsou v Africe (v�tšina stát� západní, st�ední a východní Afriky) a v n�kterých státech Asie (Afghánistán, Bhútán, Kambodža, Laos).

Tabulka �. 6:Diferenciace sv�ta podle kojenecké úmrtnosti a st�ední délky života (1998)

Kojenecká úmrtnost St�ední délka života západní Evropa 6 79 východní Evropa 16 72 bývalý SSSR 44 65 Blízký Východ 45 69 Asie 59 65 Afrika 88 51 Severní Amerika 8 76 Latinská Amerika 33 69 Austrálie a Oceánie 23 72 sv�t 58 63

Pramen: U.S. Census Bureau, 1999.

-32-

P�irozený p�ír�stek (úbytek)

P�irozený p�ír�stek vyjad�uje rozdíl mezi po�tem živ� narozených a zem�elých v ur�ité populaci – používá se p�edevším relativní ukazatel (na 1000 obyvatel). Podle vztahu mezi po�tem narozených a zem�elých m�že nabývat kladných hodnot, což znamená, že populace roste, nebo záporných hodnot, které indikují p�irozený úbytek obyvatelstva.

N – M Pp = S × 1000

kde N = po�et narozených M = po�et zem�elých S = st�ední stav obyvatelstva P�irozený p�ír�stek obyvatelstva sv�ta dosáhl v druhé polovin� 20. století nejvyšších hodnot v celém dosavadním vývoji. Relativní p�ír�stek byl nejvyšší po�átkem sedmdesátých let (20 promile) a od té doby klesá, absolutní p�ír�stek je nejvyšší v sou�asnosti. Ke konci devadesátých let p�ibývalo na sv�t� kolem 80 mil. obyvatel za rok, což je zhruba 220 tis. denn�. Významné diference existují mezi kontinenty a státy (viz tabulka �. 5). Vysoce nadpr�m�rné p�ír�stky m�la v�tšina stát� Afriky (nejvíce Libye 37, Togo 35, Benin 33, Senegal 33, Libérie 31, Mali 31, Komory 31, Eritrea 30, Gambie 30, Mauretánie 30, Niger 30) a n�které státy jihozápadní Asie (Irák 36, Saúdská Arábie 33, Omán 33, Jemen 33, Sýrie 32), nadpr�m�rný p�ír�stek byl také v Latinské Americe – p�edevším v n�kterých st�edoamerických republikách (Nikaragua, Guatemala). Velmi nízký p�irozený p�ír�stek je ve v�tšin� vysp�lých stát�. Ve v�tšin� východoevropských zemí (krom� Albánie, Jugoslávie, Makedonie, Polska a Slovenska) v roce 1998 obyvatelstva p�irozenou m�nou ubývalo, z ostatních evropských zemí byl zaznamenán p�irozený úbytek v ješt� SRN, Itálii a v n�kterých státech bývalého SSSR (B�lorusku, Gruzii, Rusku a Ukrajin�). V �eské republice od roku 1994 obyvatelstva ubývá (v roce 1997 byl p�irozený úbytek -2,1 ‰).

Model demografického cyklu

Jedním ze základních rys� p�irozeného pohybu obyvatelstva je jeho �asová a prostorová diferencovanost. P�esto byly zjišt�ny ur�ité zákonitosti tohoto procesu a z nich se všeobecn� uznává platnost koncepce demografického cyklu, který vyjad�uje charakteristické zm�ny r�stu obyvatelstva v �ase. Podle této teorie (nap�. R. PEARL, 1938) se každá populace zpo�átku rozmnožuje pomalu, pozd�ji se p�ír�stky prudce zvyšují, v ur�ité �asové jednotce se r�st za�ne zpomalovat a pozd�ji se populace kvantitativn� stabilizuje (teorie logistického r�stu). Obvykle se vymezuje p�t fází demografického cyklu: 1. fáze – vysoká porodnost, vysoká úmrtnost, nízký p�irozený p�ír�stek 2. fáze – vysoká porodnost, pokles úmrtnosti, velmi vysoký r�st p�irozeného

p�ír�stku 3. fáze – mírný pokles porodnosti, mírný pokles úmrtnosti, velmi vysoký p�irozený

p�ír�stek 4. fáze – prudký pokles porodnosti, stabilizuje se nízká úmrtnost, prudké snížení

p�irozeného p�ír�stku 5. fáze – stabilizace porodnosti i úmrtnosti na nízké úrovni, minimální p�irozený

p�ír�stek; po�et obyvatel je stabilizován.

-33-

V�tšina rozvojových zemí je dnes ve druhé a t�etí fázi demografického cyklu a jejich vysoký p�irozený p�ír�stek a r�st obyvatelstva se v rozhodující mí�e podílí na rychlém r�stu obyvatelstva sv�ta. Jsou to p�edevším zem� Latinské Ameriky, Afriky, jižní a východní Asie. Naproti tomu ve v�tšin� rozvinutých zemí Evropy, Severní Ameriky a bývalého SSSR, prob�hly tyto fáze v 19. a po�átkem 20. století a v sou�asnosti jsou na konci demografického cyklu. Je však nutné si uv�domit, že uvedené typy demografického cyklu byly odvozeny na základ� poznatk� z vývoje v Evrop�. Lze p�edpokládat, že sou�asný a budoucí vývoj demografických proces� v zemích Latinské Ameriky, Afriky a jižní Asie p�inese nové poznatky. 2.4.2. Mechanický pohyb (mobilita) obyvatelstva

Pohybem obyvatelstva se zabývá více v�dních disciplín, což zp�sobuje ur�ité odlišnosti interpretace základních kategorií a jejich definic. Nej�ast�ji se pod pojmem pohyb (mobilita) obyvatelstva rozumí ur�itá zm�na v za�azení jedince v n�jakém systému ur�ených jednotek (útvar�). V p�ípad�, že jednotkami takového systému jsou ur�ité sociální útvary (profesní, sociální, kulturní skupiny), nazýváme tyto zm�ny sociální mobilitou obyvatelstva. Pokud t�mito jednotkami jsou prostorové (regionální) útvary, hovo�íme o prostorové mobilit� obyvatelstva. Mechanický pohyb obyvatelstva nebo také prostorová, regionální �i geografická mobilita obyvatelstva zahrnuje všechny typy p�emís�ování (zm�ny lokalizace) �lov�ka. M�žeme rozlišit �ty�i typy prostorových pohyb�. A. Migrace (st�hování) obyvatelstva je pohyb obyvatelstva, který se váže na zm�nu

trvalého bydlišt� bez ohledu na to, zda je to st�hování v rámci ur�ité sídelní struktury nebo mezistátní st�hování. Neza�azujeme sem pohyby nomád� (pastý��, sb�ra��, lovc�). Migrace je nejvýznamn�jší typ pohybu obyvatelstva, pouze p�i tomto pohybu vznikají trvalé zm�ny v prostorovém rozmíst�ní obyvatelstva. Statisticky jsou zjiš�ovány pouze migrace p�ekra�ující administrativní hranice.

B. Do�asné zm�ny pobytu nebo-li sezónní migrace jsou zm�ny bydlišt� na ur�itý vymezený �as, kdy se místo trvalého pobytu nem�ní.

C. Dojížka do zam�stnání je takový pohyb ekonomicky aktivních obyvatel, který

vyplývá z rozdílnosti místa jejich pracovišt� a místa trvalého bydlišt�. Z formálního hlediska je to relativní pravidelnost pohybu obyvatel, �asto se tento typ mobility nazývá kyvadlová migrace. Velmi podobné znaky má i dojížka student� a žák� do škol. Úplné informace o dojížce do zam�stnání poskytuje s�ítání obyvatel.

D. Nepravidelné do�asné pohyby obyvatelstva za ú�elem cestovního ruchu a rekreace,

za nákupy a službami, atd. Spole�ným znakem t�chto pohyb� je nepravidelnost, která se váže jak na ú�astníky tohoto pohybu, tak i na vzdálenost a sm�r pohybu. O t�chto pohybech existuje málo spolehlivých a systematických informací.

Migrace obyvatelstva

Migrace je formáln� dvojsm�rný pohyb obyvatelstva – imigrace (p�ist�hování) a emigrace (vyst�hování). N�kdy se používá i pojem reemigrace, který ozna�uje návrat

-34-

emigrujících obyvatel do p�vodního prostoru. Zvláštním procesem je pak repatriace – p�est�hování obyvatel do t�ch prostor�, z kterých se násiln� nebo dobrovoln� vyst�hovali. Repatriace je obvykle p�ipravená a organizovaná a m�že být dobrovolná nebo vynucená. Základním ukazatelem migra�ního pohybu je hrubá migrace nebo také objem migrace. Je to suma osob, které se zú�ast�ují migrace v ur�ité územní jednotce. D�líme ji na hrubou emigraci (suma všech emigrant�) a hrubou imigraci (suma všech imigrant�). Relativní podíl všech migrant� a st�edního stavu obyvatel daného území nazýváme intenzitou migra�ního obratu. �istá migrace se �ast�ji nazývá migra�ní saldo a je to rozdíl mezi po�tem imigrant� a emigrant� – kladné hodnoty znamenají, že území získává obyvatele migrací, záporné nám indikují, že migrací obyvatele ztrácí .

Významné mezikontinentální a mezinárodní migrace

Mezinárodní migra�ní pohyby obyvatelstva m�ly významnou úlohu v celém historickém vývoji lidstva. Jsou známé rozsáhlé prostorové pohyby obyvatelstva v Indii, �ín� a Egypt�. V širším prostoru Evropy byly v 5. a 6. století zaznamenány rozsáhlé pohyby obyvatelstva, které jsou ozna�ovány st�hováním národ�. V tomto období se na naše území dostávají první vlny Slovan�. P�íkladem rozsáhlejších pohyb� m�že být dále arabská expanze (7. století), normanské vpády, stejn� jako vpády Tatar�, Mongol� a Turk�, které se v ur�itých vlnách objevovaly až do pozdního st�edov�ku. Odlišné faktory za�aly vystupovat v �ase novodobých migrací obyvatelstva. Za�aly p�sobit p�edevším v d�sledku rozvoje kapitalistické spole�enské formace, a to prost�ednictvím rozmachu pr�myslu ve velkých regionech, rozši�ováním dopravních a informa�ních sítí, vytvá�ením zdroj� volných pracovních sil a pod. Tak se p�edevším v 19. a za�átkem 20. století daly do pohybu po�etné skupiny obyvatelstva, které p�ekra�ovaly hranice vlastních stát� a �asto sm��ovaly i do zámo�í. V prostorovém aspektu se velkou dynamikou vyzna�uje Evropa, z které vycházely velké emigra�ní vlny, ale v sou�asnosti je cílem imigrace. Naproti tomu velké prostorové koncentrace obyvatelstva v Asii – �ínská, indická a japonská populace z�staly relativn� stabilní, mén� postiženy zahrani�ní migrací. Mezi nejv�tší migrace – rozsahem i významem pat�í emigrace evropského obyvatelstva do zámo�í (osídlení Ameriky a Austrálie). V letech 1820 – 1959 imigrovalo do USA 41,5 mil. obyvatel, z toho podstatná �ást z Evropy (34,5 mil.). Do Kanady imigrovalo v období 1851 – 1957 asi 7,5 mil. osob. Rozsáhlá byla také imigrace do Argentiny kam, imigrovalo v letech 1856 – 1940 asi 7 mil. obyvatel a do Brazílie (v letech 1821 – 1940 asi 5 mil.). Dalším územím evropské emigrace je Austrálie a Nový Zéland, kam imigrovalo v letech 1820 – 1932 asi 3,5 mil. obyvatel. Zvláštní typ migrace obyvatelstva (násilná migrace) tvo�il mezikontinentální pohyb �ernoch� z Afriky do Ameriky. Probíhal v letech 1520 – 1850 a �ernoši byli násiln� transportování z ekvatoriální západní Afriky do severních oblastí Jižní Ameriky, na karibské ostrovy a na jih USA. Po�et prodaných �ernoch� se v r�zných odhadech pohybuje mezi 10 – 20 mil., ztráty p�i transportu byly však tém�� polovi�ní, takže se odhaduje, že Afrika ztratila nejmén� 20 – 35 mil. obyvatel.

-35-

Emigrace obyvatel �íny a Japonska se orientovaly p�edevším na zem� jihovýchodní Asie (p�edevším z d�vod� administrativních omezení týkajících se imigrace z t�chto zemí do USA a Austrálie). V letech 1840 – 1947 emigrovalo z �íny asi 12 mil. osob, p�edevším do Thajska, Malajsie, Indonésie, Singapuru a Vietnamu. Zna�ného rozsahu dosáhla migrace politického charakteru na Indickém poloostrov�. Mezi Indií a Pákistánem došlo po získání nezávislosti následkem politických a náboženských odlišností k rozsáhlé vým�n� obyvatelstva, která se týkala tém�� 15 mil. obyvatel. Pom�rn� významná je rovn�ž migrace Žid� do Izraele. Už v letech 1919 – 1948 se do bývalé Palestiny p�ist�hovalo asi 425 tis. obyvatel. Imigrace židovského obyvatelstva se podstatn� zvýšila po vytvo�ení samostatného státu a v letech 1948 – 1966 p�edstavovala kolem 1,2 mil. obyvatel. Zárove� nastal nucený odchod arabského obyvatelstva z tohoto území (asi 1,5 mil. obyvatel). Velké p�esuny obyvatelstva nastaly v Evrop� za 2. sv�tové války a po jejím ukon�ení. V�tšina pohyb� po válce se realizovala na základ� povále�ných mírových smluv. Odhaduje se, že se p�esunulo zhruba 30 mil. obyvatel, z toho asi 13,5 mil. N�mc�, 6,5 mil. Polák� a 2,1 mil. �ech� a Slovák�. Výrazn� politický charakter m�ly n�které emigrace z bývalých soc. zemí. Do tohoto typu m�žeme za�adit asi 3 mil. obyvatel, kte�í v letech 1950 – 1961 emigrovali z NDR do SRN. V d�sledku revolu�ních událostí v Maarsku emigrovalo v letech 1956 – 1957 asi 200 tis. obyvatel a obdobn� po okupaci �eskoslovenska v letech 1968 – 1969 emigrovalo asi 60 tis. obyvatel. Silný emigra�ní proud politického charakteru sm��oval v roce 1989 z bývalé NDR do SRN. Velkého rozsahu dosáhly pracovní migrace. Jejich po�et vzr�stal v západní Evrop� z 2 mil. na za�. 60. let až na 8 mil. obyvatel v polovin� 70. let. Nejvíce imigrant� bylo v SRN (2 mil.), Francii a Velké Británii. Relativn� se nejvíce podílí na ekonomicky aktivním obyvatelstvu ve Švýcarsku a Lucembursku (kolem 1/3), v SRN kolem 10 %. Východiskovými zem�mi t�chto emigrant� jsou zem� kolem St�edozemního mo�e – Itálie, Špan�lsko, Portugalsko, bývalá Jugoslávie, �ecko, Turecko, Maroko, Alžírsko, Tunisko a Irsko. Podobné migrace pracovního charakteru jsou známy i z dalších oblastí sv�ta. V USA žije a pracuje asi 1,2 mil. zahrani�ních d�lník�, p�edevším z Mexika, ostrov� v Karibském mo�i (Portoriko) a n�kterých jihoamerických zemí (nap�. Kolumbie). Mezi arabskými státy jsou cílovými státy p�edevším Saúdská Arábie, Kuvajt, SAE a Omán. Zahrani�ní d�lníci pochází v�tšinou z Egypta, Jemenu, Jordánska, ale také z Pákistánu a Indie. V Africe migruje zna�ný po�et obyvatel z málo rozvinutých oblastí jižn� od Sahary do JAR. 2.4.3. Syntetické hodnocení dynamiky obyvatelstva

Velká pozornost je v popula�ních analýzách v�nována kvantitativnímu efektu celkové dynamiky obyvatelstva. Je jím celkový pohyb obyvatelstva jako výsledek p�irozeného a mechanického pohybu. Projevuje se jako globální p�ír�stek nebo úbytek obyvatelstva. Význam tohoto ukazatele souvisí se schopností charakterizovat krátkodobý i dlouhodobý vývoj populace a nevyhnutelné je i jeho použití v prognózách vývoje obyvatelstva.

-36-

Celkový p�ír�stek nebo úbytek obyvatelstva se skládá z p�irozeného p�ír�stku a migra�ního salda dané územní jednotky v ur�itém �asovém období. Vzhledem ke skute�nosti, že p�irozený pohyb je výsledkem dvou složek (porodnosti a úmrtnosti) a migra�ní pohyb je také výsledkem dvou složek (imigrace a emigrace) m�žeme vypo�ítat celkový p�ír�stek z t�chto ukazatel�: celkový p�ír�stek = porodnost – úmrtnost + imigrace – emigrace M�žeme ho vyjád�it jako relativní údaj na 1000 obyvatel st�edního stavu.

N – M + I – E Pp = S × 1000 kde N = porodnost M = úmrtnost I = imigrace E = emigrace S = st�ední stav obyvatelstva Celkový po�et obyvatel v �ase t (St) je potom výsledkem bilance ur�itého po�áte�ního stavu obyvatelstva v �ase o (So) a všech �ty�ech složek pohybu v �asovém intervalu mezi o a t. St = So + N – M + I – E Pohyb obyvatelstva tedy charakterizují dv� z následujících �ty�ech teoreticky možných složek: p�irozený p�ír�stek (PP), p�irozený úbytek (PU), migra�ní p�ír�stek (MP) a migra�ní úbytek (MU). Ze vzájemn� možných kombinací t�chto složek lze odvodit �ty�i typy populací s celkovým p�ír�stkem obyvatelstva:

typ A – kde PP > MU typ B – kde PP > MP typ C – kde MP > PP typ D – kde MP > PU

a �ty�i typy populací s celkovým úbytkem obyvatelstva: typ E – kde PU > MP typ F – kde PU > MU typ G – kde MU > PUtyp H – kde MU > PP

Typologie územních jednotek na základ� dynamiky obyvatelstva je pom�rn� �asto používána a nazývá se Webbovou typologií.

2.5. STRUKTURA OBYVATELSTVA

Mezi nejvýznamn�jší charakteristiky ur�ité populace za�azujeme strukturu obyvatelstva. P�esto, že se p�i hodnocení struktury obyvatelstva používají ukazatele vztažené k ur�itému �asovému okamžiku, je nutno všechny charakteristiky struktury chápat a interpretovat dynamicky, nebo� jsou výsledkem p�edcházejícího vývoje. nap�íklad sou�asnou v�kovou strukturu obyvatelstva ovlivnil vývoj popula�ních proces� v posledních 60 až 100 letech (porodnost, úmrtnost, migrace). Sou�asná struktura obyvatelstva ur�ité územní jednotky významn� ovliv�uje budoucí demografické procesy a je nutné ji zohlednit p�i popula�ních prognózách.

-37-

Pro studium struktury obyvatelstva se v sou�asnosti používá velké množství r�zných znak� a analytických i interpreta�ních technik. Rozhodující znaky nebo kriteria, podle kterých se struktura obyvatelstva sleduje jsou nej�ast�ji seskupovány do t�í skupin: 1. biologické znaky (struktura obyvatelstva podle pohlaví, v�ku, zdravotního stavu,

rodinného stavu apod.); 2. ekonomické znaky (struktura podle ekonomické aktivity, povolání a zam�stnání,

sociální struktura apod.); 3. kulturní znaky (struktura podle vzd�lání, národnosti, jazyková, religiózní struktura

apod.).

2.5.1. Struktura obyvatelstva podle pohlaví a v�ku

Struktura obyvatelstva podle t�chto znak� pat�í mezi základní charakteristiky každé populace. Mají také velký význam pro mnoho dalších demografických a geografických charakteristik. Na základ� struktury podle pohlaví se sestavují specifické ukazatele pro vyjád�ení mnoha proces� (nap�. úmrtnosti, plodnosti, s�ate�nosti atd.) a používají se i p�i konstrukci m�r reprodukce, úmrtnostních tabulek a dalších demografických model�. Struktura obyvatelstva podle pohlaví se nej�ast�ji vyjad�uje dv�ma zp�soby. První vyjad�uje procentní podíl muž� a žen z celkového po�tu obyvatel. Jinou možnost poskytují index femininity (If) a index maskulinity (Im), které udávají vzájemný podíl osob jednoho pohlaví k druhému.

Ž M If = M × 1000 Im = Ž × 1000 kde Ž = po�et žen M = po�et muž� Ve v�tšin� evropských stát�, v USA a bývalém SSSR je p�evaha ženského obyvatelstva, naopak p�evaha muž� je p�edevším v Indii, v n�kterých islámských státech, v Hongkongu a Singapuru. Nej�ast�ji používaný zp�sob interpretace v�kové struktury obyvatelstva je v�ková pyramida. Vedle v�kové struktury umož�uje tento grafický zp�sob zobrazit i strukturu obyvatelstva podle pohlaví. Podstatou v�kové pyramidy jsou dva spojené grafy – histogramy �etnosti muž� (levá �ást grafu) a žen (pravá �ást grafu). Na horizontální ose se zobrazuje po�et obyvatel a na vertikální v�kové kategorie. V�ková pyramida se obvykle sestrojuje pro jednotlivé v�kové ro�níky obyvatelstva nebo pro p�tileté v�kové kategorie. V�kové pyramidy mohou nabývat r�zných tvar�, p�i�emž jako ur�ité porovnávací normy slouží t�i základní tvary. V�ková pyramida tvaru A zobrazuje progresivní typ populace, kterou charakterizuje vysoký podíl d�tského obyvatelstva (0 – 14 let), p�i�emž každý následující ro�ník narozených je po�etn�jší. Graficky se to projevuje širokou základnou pyramidy a p�edpokládá se rozší�ená reprodukce obyvatelstva. Druhý charakteristický tvar pyramidy reprezentuje stacionární typ v�kové struktury, kde složka d�tská a postreproduk�ní (50 let a více) jsou tém�� vyrovnány. V populaci s tímto tvarem pyramidy jsou obvykle vyrovnané po�ty narozených i zem�elých a charakterizuje ji jednoduchá reprodukce. T�etí základní tvar pyramidy má zúženou základnu, která je d�sledkem zmenšování po�tu narozených. Zobrazuje regresivní typ v�kové struktury, kde složka

-38-

postreproduk�ní p�evažuje nad d�tskou a populace má zpravidla nedostate�nou reprodukci (v tomto typu je i �R). Demografické stárnutí populace je také vyjad�ováno tzv. indexem stá�í, což je pom�r postreproduk�ní a d�tské složky obyvatelstva. �asto se používá �len�ní obyvatelstva podle v�ku po�átku a ukon�ení ekonomické aktivity, kdy rozlišujeme obyvatelstvo p�edproduktivní, produktivní a poproduktivní. V�kové hranice pro za�azení do jednotlivých skupin jsou však v r�zných zemích odlišné. V �eské republice považujeme za p�edproduktivní obyvatelstvo ve v�ku 0 – 14 let, za poproduktivní ženy ve v�ku 55 a více let a muže ve v�ku 60 a více let, ostatní obyvatelstvo je v produktivním v�ku. Index stá�í konstruovaný na základ� t�chto v�kových skupin má potom následující tvar:

Pp Is = P0 – 14 × 100

kde Is = index stá�í Pp = poproduktivní obyvatelstvo P0 – 14 = p�edproduktivní obyvatelstvo 2.5.2. Rasová struktura obyvatelstva

Kategorie lidská rasa se zpravidla používá na ozna�ení historicky zformovaných velkých skupin obyvatel, které spojuje spole�ný vývoj. Tento vývoj se odráží v množství spole�ných morfologických a fyziologických znak�, jejichž variabilita je podstatn� nižší v rámci jedné rasy než mezi p�íslušníky r�zných ras. Nej�ast�ji se tyto velké skupiny obyvatel vy�le�ují na základ� shody fyzických znak�, které jsou d�di�né. Zpravidla jsou to barva pleti, barva a tvar o�í, barva a forma vlas�, morfologické znaky n�kterých orgán� (tvar nosu, úst aj.). Stále �ast�ji se v sou�asnosti uplat�ují popula�n�-genetické kriteria. Rasy jsou definovány jako velké skupiny obyvatel, které se navzájem signifikantn� liší složením a �etností gen� a tomu odpovídajícímu rozložení a �etností d�di�ných znak� (nap�. H. G. ZIMPEL, 1980). Antropologické klasifikace obsahují zna�ný po�et lidských skupin vy�len�ných na základ� r�zných rasových znak� (udává se 200 – 400 ras resp. nižších rasových útvar�). Jejich seskupením se vytvo�il systém t�í velkých ras – europoidní (bílé), ekvatoriální (�erné) a mongoloidní (žluté). V n�kterých klasifikacích jsou místo velké ekvatoriální rasy africká negroidní a oceánská australoidní rasa, v dalších je vy�len�na jako samostatná velká rasa amerikoidní (Indiáni). V sou�asnosti n�která �len�ní mají nad velkými rasami další hierarchický stupe� – kmen, kdy rozlišují kmen západní atlanticko-st�edozem�mo�ský (bílí a �erní) a východní tichooceánský (žlutí). Ur�ité možnosti sjednocení r�zných antropologických rasových t�íd�ní poskytuje práv� klasifikace, v které nejvyšší hierarchický stupe� tvo�í t�i velké rasy, které se �lení na v�tve – europoidní na severní a jižní, ekvatorální na negroidní (africkou) a oceánskou (australoidní) a mongoloidní na asijskou a americkou (indiánskou). Teorie zabývající se vývojem �lov�ka a formováním rasové struktury se v p�evážné mí�e p�iklán�jí k názor�m, že sou�asné rasy tvo�í jeden biologický rod (Homo sapiens). Biologicky se rasy považují za ur�ité podskupiny lidského rodu. Pln� životaschopné a plodné potomstvo se rodí z manželství partner� libovolných rasových útvar�. Všechny sou�asné rasy a p�echodné formy mají vedle diferencia�ních znak� mnohem více a podstatn� významn�jších znak� spole�ných (stejné potenciální p�edpoklady pro rozumovou a tvo�ivou �innost, schopnost pracovat, schopnost jazykové komunikace a pod.).

-39-

Tabulka �. 7:Zastoupení hlavních rasových útvar� sv�ta v roce 1983

Rasové útvary Po�et

obyvatel (v mil.)

Podíl (v %)

Velké rasy - Europoidní 1997 42,9 - Mongoloidní 890 19,1 - Ekvatoriální 340 7,3

Smíšené a p�echodné formy - mezi europoidní a americkou 146 3,1 - mezi europoidní a asijskou 51 1,1 - mezi europoidní a negroidní 422 9,0 - mezi mongoloidní a australoidní 802 17,2

Ostatní rasové útvary 12 0,3 Celkem 4660 100,0

Pramen: MLÁDEK, 1992.

2.5.3. Ekonomická a sociální struktura

Mezi nejd�ležit�jší klasifikace obyvatelstva na základ� ekonomických znak� pat�í �len�ní podle ekonomické aktivity obyvatelstva. �len�ní na ekonomicky aktivní a neaktivní není však dodnes zcela jednozna�né a v r�zných zemích se liší. Naše statistika považuje za ekonomicky aktivní všechny osoby zam�stnané nebo hospodá�sky �inné, v sou�asnosti nezam�stnané hledající práci, dále ženy na mate�ské dovolené, pracující d�chodce a tzv. osoby zdržené od povolání (nap�. vojáci základní služby). Podíl ekonomicky aktivních z celkového po�tu obyvatel charakterizuje úrove� ekonomické aktivity. Obvykle se používají ukazatele celkové úrovn� ekonomické aktivity a úrovn� ekonomické aktivity žen. Obyvatelstvo ekonomicky neaktivní bývá �asto dále �len�no na osoby nezávislé a závislé na živiteli. Nezávislé osoby jsou p�edevším d�chodci s r�znou formou d�chodu. Mezi závislé osoby �adíme zvlášt� d�ti do 15 let, ženy v domácnosti, které nemají žádný zdroj p�íjmu a také u�n� a studenty. Ekonomicky aktivní obyvatelstvo bývá dále strukturováno podle r�zných hledisek, z nichž za nejd�ležit�jší lze považovat �len�ní na zam�stnané a nezam�stnané. V �eské republice je zdrojem informací o trhu práce Výb�rové šet�ení pracovních sil, jehož metodika koresponduje s definicemi a doporu�eními Mezinárodní organizace práce (ILO). Výb�rový soubor zahrnuje cca 28 tis. byt� (0,6 % trvale obydlených byt�), v nichž je šet�eno cca 72 tis. respondent� všech v�kových skupin (minimáln� 250 bytových domácností v každém okrese). Jedná se o kontinuální šet�ení, jehož výsledky jsou publikovány ve �tvrtletní periodicit�. Zam�stnaní jsou všechny osoby 15-ti leté a starší, které ve sledovaném období pat�ily mezi placené zam�stnané (na základ� pracovního pom�ru, dohody o provedení práce resp. pracovní �innosti, p�ípadn� na základ� jiného smluvního vztahu) nebo tzv.

-40-

sebezam�stnané (pracující ve vlastní firm�, vypomáhající �lenové domácností a �lenové produk�ních družstev). Nezam�stnaní jsou všechny osoby 15-ti leté a starší, které ve sledovaném období soub�žn� spl�ovaly následující podmínky: 1. byly bez práce, což znamená, že nebyly ani v placeném zam�stnání, ani nebyly

sebezam�stnané; 2. hledaly aktivn� práci, �ímž se rozumí nap�. registrace u ú�adu práce, nebo jiné

zprost�edkovatelny práce, p�ípadn� hledání práce p�ímo v podnicích, podnikání krok� pro založení vlastní firmy nebo hledání práce jiným zp�sobem;

3. byly p�ipraveny k nástupu do práce okamžit� nebo nejpozd�ji do 14 dn�.

Pokud osoby nespl�ují alespo� jednu z t�chto uvedených podmínek jsou považovány za zam�stnané nebo ekonomicky neaktivní. Sou�tem zam�stnaných a nezam�stnaných získáme tzv. pracovní sílu, což jsou osoby starší 15-ti let spl�ující požadavky na za�azení mezi zam�stnané a nezam�stnané. Procentuální podíl nezam�stnaných na pracovní síle nazýváme mírou nezam�stnanosti:

U R = L × 100 kde R = míra nezam�stnanosti L = pracovní síla Obvykle rozlišujeme obecnou míru nezam�stnanosti, což je podíl všech nezam�stnaných na veškeré pracovní síle daného území a specifické míry nezam�stnanosti nap�. podle v�kových nebo vzd�lanostních skupin obyvatelstva ur�itého území. Významným strukturním znakem ekonomicky aktivního obyvatelstva je také jeho p�íslušnost k základním sektor�m národního hospodá�ství. �asto je používán v mezinárodních srovnáních jako ukazatel celkové úrovn� ekonomického rozvoje. Vymezení sektor� však není zcela jednozna�né a mezi jednotlivými zem�mi se m�že m�nit. V�tšina statistik �lení národní hospodá�ství na t�i sektory – primér, sekundér a terciér, ale stále �ast�ji (p�edevším ve vysp�lých zemích) se za�íná vymezovat i kvartér. V našich podmínkách (nap�. PAVLÍK et al., 1986) se používá �len�ní, které v hrubých rysech vychází z mezinárodn� doporu�ované klasifikace ISIC (International Standard Industrial Classification of all Activities): I. (I) zem�d�lství, lesnictví a rybá�ství

II. (II) pr�mysl a stavebnictví

III. (III) doprava, spoje, obchod, pohostinství a ubytování, bytové hospodá�ství, (IV) výzkum a vývoj, školství, ve�ejná správa, pen�žnictví a pojiš�ovnictví, ostatní nevýrobní �innosti.

Zam�stnanost v jednotlivých sektorech se m�ní v závislosti na strukturních zm�nách ekonomiky a spole�nosti. Ve v�tšin� vysp�lých zemí byl dlouhodobý pokles zam�stnanosti v primárním sektoru doprovázen nár�stem sekundéru a pozd�ji nastal významný nár�st terciéru.

-41-

Pro podrobn�jší �len�ní do jednotlivých odv�tví národního hospodá�ství se v �R používá Odv�tvová klasifikace ekonomických �inností (OKE�), která je kompatibilní s mezinárodní klasifikací ISIC. Sociální struktura obyvatelstva je klasifikace na základ� p�íslušnosti obyvatel k socioekonomickým nebo socioprofesním skupinám. Kategorie sociální struktury mají význam p�edevším pro politickou ekonomii a sociologii. 2.5.4. Jazyková a národnostní struktura

Interpretace základních kategorií používaných p�i hodnocení jazykové a národnostní struktury obyvatelstva bývá dost rozdílná, proto je vhodné provést obsahové vymezení jednotlivých pojm�. Pojem národnost ozna�uje p�íslušnost obyvatel k ur�itému národu. Klí�ový význam má kategorie národ a reprezentuje historickou formu lidské spole�nosti, která vznikla na základ� pevného spole�enství, hospodá�ského života, spole�ného jazyka, území, kultury, zp�sobu života, tradic a jejich odrazu v národní psychice a národním v�domí. Jak vyplývá z definice, národ není biologickou kategorií, nevymezuje soubor obyvatel na základ� biologických znak� a pokrevní p�íbuznosti. Nelze ji zam��ovat s kategoriemi rasové struktury. Národnost jako etnický pojem je dále nutno odlišit od státní p�íslušnosti, která je výsledkem politické diferenciace a souvisí se vznikem stát�. V procesu formování národa sehrává jednu z nejvýznamn�jších funkcí jazyk. Tato skute�nost nachází odraz v �asté shod� názv� jazyka a národa, ale využívá se i p�i sestavování národnostní struktury obyvatelstva sv�ta. P�i grupování p�íbuzných národ� se ve velké mí�e uplat�uje lingvistický princip a jazyková struktura. Porovnávání národnostní a jazykové struktury má i praktický statistický d�vod. Obsah pojmu národ se ur�uje komplexem znak�, které se pro pot�eby statistické klasifikace zohled�ují jen velmi t�žce. Klasifikace je nucena opírat se o jednodušší kriteria a nej�ast�ji jsou to práv� jazykové charakteristiky. P�es tyto t�sné souvislosti nelze zcela ztotož�ovat jazykovou a národnostní strukturu obyvatelstva. P�íslušníci r�zných národ� mohou hovo�it stejným jazykem – nap�. mate�ským jazykem Angli�an�, Skot�, Ameri�an�, Kanaan�, Australan� je angli�tina. Mén� po�etné jsou p�ípady, kdy p�íslušníci jednoho národa hovo�í více jazyky – nap�. v�tšina Ir� hovo�í anglicky, ale �ást používá i irský jazyk. Rozdílnost obou struktur souvisí p�edevším s procesy jazykové asimilace, jejichž d�sledkem byly p�echody resp. za�len�ní etnických menšin do v�tších seskupení, kterými byly zpravidla jazykov�, ale hlavn� politicko – ekonomicky vysp�lejší národy. Existují r�zné klasifikace jazyk�, které se liší p�edevším ve výb�ru t�ídících znak�. Nejv�tší pozornost si zasluhuje genealogická klasifikace, která je výsledkem historicko-srovnávací metody. Podstatný význam má p�itom rekonstrukce minulých jazyk�, která se využívá jako prost�edek vysv�tlení vztah� mezi sou�asnými jazyky. Jednotlivé jazyky se pak seskupují na základ� sou�asných podobností v oblasti slovní zásoby, gramatiky a jiných znak�, ale i na základ� svého p�vodu. Vznik jazykové skupiny se váže na existenci spole�ného prajazyka, který jim poskytl ur�itou slovní zásobu a gramatické pravidla – nap�. pro jazyky románské jazykové skupiny byly prajazykem latina; n�které jazykové skupiny se ješt� �lení na jazykové podskupiny. Jazykové skupiny se dále grupují do jazykových rodin. Nap�. �eština je jazykem západoslovanské jazykové podskupiny, skupiny slovanských jazyk� v indoevropské jazykové rodin�.

-42-

Podle BRUKA (1981) byly nejpo�etn�jšími jazyky sv�ta v roce 1978: �ínský 934 mil. (je jedním jazykem pouze podle písma, nikoli mluvené �e�i), anglický 380 mil., hindi (spolu s urdu) 275 mil., špan�lský 230 mil., ruský 220 mil., arabský, bengálský, indonéský – všechny po 140 mil., portugalský 125 mil., japonský 116 mil., n�mecký 100 mil. a francouzský 90 mil. T�mito dvanácti jazyky hovo�ily dv� t�etiny obyvatel sv�ta. Oficiálními jazyky OSN jsou angli�tina, arabština, �ínština, francouzština, ruština a špan�lština.

Tabulka �. 8:Vybrané jazykové rodiny a skupiny sv�ta v roce 1978

Jazyková rodina Po�et (v mil.)

Podíl (v %)

Indoevropská 1938 45,5 z toho skupina: 643 15,1 románská 506 11,9 germánská 413 9,7 slovanská 277 6,5

Semito-hamitská 203 4,8 z toho skupina: 153 3,6

Kavkazská 7 0,2 Drávidská 162 3,8 Uralská 24 0,6 Altajská 106 2,5 Korejci 57 1,3 Japonci 116 2,7 Baskové 1 0,1 Nigerijsko-kordofánská 245 5,7 Nilsko-saharská 25 0,6 �ínsko-tibetská 992 23,3

z toho skupina: 940 22,1 Thajská 60 1,4 Jihoasijská 73 1,7 Indonésko-oceánská 207 4,9 Ostatní 44 1,0 Celkem 4260 100,0

Pramen: BRUK (1981)

-43-

P�íloha: Vybrané charakteristiky zemí sv�ta

1999 1998

Po�e

t ob

yvat

el

St�ední délka života

Zem� (v m

il.)

Hus

tota

zal

idn�

ní

Koj

enec

ká ú

mrt

nost

(v

‰)

Úhr

nná

plod

nost

muži ženy

�eská republika 10,3 133 7 1,2 71 78

Albánie 3,4 123 45 2,5 66 72

Andorra 0,1 144 – – – –

Belgie 10,2 312 6 1,6 74 81

B�lorusko 10,2 49 14 1,4 62 75

Bosna a Hercegovina 3,9 76 31 1,4 58 68

Bulharsko 8,2 74 13 1,2 68 76

Dánsko 5,3 125 5 1,7 74 79

Estonsko 1,4 34 14 1,3 63 75

Finsko 5,2 17 4 1,7 74 81

Francie 59,1 107 6 1,7 75 83

Chorvatsko 4,5 80 8 1,6 70 77

Irsko 3,7 54 6 1,9 73 79

Island 0,3 3 5 2,1 77 81

Itálie 57,6 196 6 1,2 75 82

Jugoslávie 10,6 104 11 1,8 71 76 Lichtenštejnsko 0,1 200 – – – –

Litva 3,7 57 15 1,3 63 75

Lotyšsko 2,4 39 17 1,4 61 74

Lucembursko 0,4 167 5 1,7 74 81

Maarsko 10,1 109 10 1,4 66 75 Makedonie 2 79 19 2,1 71 75

Malta 0,4 1 184 – – – –

Moldavsko 4,3 130 44 1,6 60 69

Monako 0,1 16 410 – – – –

N�mecko 82 235 5 1,3 74 80

Nizozemsko 15,8 466 5 1,5 75 81

Norsko 4,5 15 5 1,9 75 81

Polsko 38,7 127 13 1,5 69 77

Portugalsko 10 109 7 1,4 72 79

Rakousko 8,1 98 5 1,4 74 81

Rumunsko 22,5 97 19 1,2 67 74

Rusko 146,5 9 23 1,3 59 72

�ecko 10,5 82 7 1,3 76 81

San Marino 0,1 445 – – – –

Slovensko 5,4 112 10 1,4 69 77

Slovinsko 2 98 5 1,3 71 79

Spojené království 59,1 245 6 1,7 75 80

Špan�lsko 39,4 79 7 1,2 74 82

Švédsko 8,9 22 4 1,6 77 82

-44-

1999 1998

Po�e

t ob

yvat

el

St�ední délka života

Zem� (v m

il.)

Hus

tota

zal

idn�

ní

Koj

enec

ká ú

mrt

nost

(v

‰)

Úhr

nná

plod

nost

muži ženy

Švýcarsko 7,1 180 5 1,5 76 82

Ukrajina 49,9 86 22 1,4 60 72

Afghánistán 25,9 40 144 6,9 47 46

Arménie 3,8 135 41 1,5 62 71

Ázerbájdžán 8 92 82 2,1 59 68

Bahrajn 0,7 963 – – – –

Bangladéš 127,7 981 98 3,1 57 57

Bhútán 0,8 17 112 5,5 53 52

Brunej Darussalam 0,3 61 – – – –

�ína[1] 1249,7 134 45 1,8 68 71

Hongkong 6,9 6 946 5 1,3 76 82

Macao 0,5 23 450 – – – –

Filipíny 76,8 258 35 3,6 64 69

Gruzie 5,5 78 51 1,5 61 68

Indie 997,5 336 63 3,1 62 64

Indonésie 207 114 59 2,6 60 65

Irák 22,8 52 55 5,3 67 69

Izrael 6,1 296 8 2,7 77 80

Palestina 2,8 446 – – – –

Írán 63 39 49 2,8 67 70

Japonsko 126,6 336 4 1,4 77 83

Jemen 17 32 72 6,4 58 61

Jordánsko 4,7 53 33 4,2 71 79

Kambodža 11,8 67 107 4,6 47 49

Katar 0,8 69 – – – –

Kazachstán 15,4 6 58 2 58 69

KLDR 23,4 194 46 2,1 62 68

Korejská republika 46,8 475 8 1,7 70 78

Kuvajt 1,9 108 11 2,9 75 79

Kypr 0,8 82 – – – –

Kyrgyzstán 4,7 25 75 2,8 59 68

Laos 5,1 22 92 5,8 52 55

Libanon 4,3 418 32 2,7 68 73

Malajsie 22,7 69 22 3,2 67 74

Maledivy 0,3 925 – – – –

Mongolsko 2,6 2 66 2,6 59 64

Myanmar (Barma) 45 68 78 2,4 53 56

Nepál 23,4 164 76 4,5 58 58

Omán 2,3 11 26 5,9 69 73

Pákistán 134,8 175 93 5 58 60

-45-

1999 1998

Po�e

t ob

yvat

el

St�ední délka života

Zem� (v m

il.)

Hus

tota

zal

idn�

ní

Koj

enec

ká ú

mrt

nost

(v

‰)

Úhr

nná

plod

nost

muži ženy

Saúdská Arábie 21,4 10 41 5,9 68 72

Singapur 3,2 5 283 4 1,7 75 82

Spojené arabské emiráty 2,8 34 15 3,5 74 76

Srí Lanka 19 294 16 2,1 70 75

Sýrie 15,7 85 38 4 66 69

Tádžikistán 6,2 44 112 3,5 61 68

Thajsko 61,7 121 31 1,7 65 73

Turecko 64,4 84 38 2,5 70 75

Turkmenistán 4,8 10 73 3 58 65

Uzbekistán 24,5 59 71 3,3 60 68

Vietnam 77,5 238 36 2,4 65 70

Alžírsko 30,5 13 45 3,8 68 70

Angola 12,4 10 132 6,8 46 50

Benin 6,1 55 100 5,8 52 56

Botswana 1,6 3 59 4,4 39 41

Burkina Faso 11 40 109 6,6 45 47

Burundi 6,7 260 101 6,3 44 47

�ad 7,5 6 117 6,1 46 51

Džibutsko 0,7 28 – – – –

Egypt 62,4 63 69 3,4 60 64

Eritrea 4 40 79 5,7 53 58

Etiopie 62,8 63 126 6,3 40 42

Gabon 1,2 5 85 5,4 54 60

Gambie 1,3 125 77 5,2 52 56

Ghana 18,9 83 78 5,2 55 59

Guinea 7,2 29 129 5,5 44 49

Guinea-Bissau 1,2 42 112 5,8 47 51

Jihoafrická republika 42,1 34 52 3,3 54 58

Kamerun 14,7 32 77 5,3 50 53

Kapverdy 0,4 106 – – – –

Ke�a 30 52 59 4,5 47 48

Komory 0,5 244 – – – –

Kongo 2,9 8 103 6,1 45 49

Kongo, dem. rep. 49,8 22 102 6,4 47 51

Lesotho 2,1 69 78 4,8 52 56

Libérie 3 32 103 6,3 57 62

Libye 5,4 3 56 3,8 63 68

Madagaskar 15,1 26 91 5,4 52 54

Malawi 10,8 115 134 6,8 37 37

Mali 10,9 9 122 6,6 46 48

-46-

1999 1998

Po�e

t ob

yvat

el

St�ední délka života

Zem� (v m

il.)

Hus

tota

zal

idn�

ní

Koj

enec

ká ú

mrt

nost

(v

‰)

Úhr

nná

plod

nost

muži ženy

Maroko 28,2 63 53 3,1 66 71

Mauricius 1,2 576 17 1,9 67 75

Mauritánie 2,6 3 78 5,5 47 53

Mosambik 17,3 22 120 6,3 44 47

Namibie 1,7 2 67 4,9 42 41

Niger 10,5 8 114 6,8 42 41

Nigérie 123,9 136 71 5,2 53 54

Pob�eží Slonoviny 14,7 46 96 5,1 45 48

Rovníková Guinea 0,4 16 – – – ..

Rwanda 8,3 337 113 6,2 41 42

Senegal 9,3 48 61 5,6 55 60

Seychely 0,1 177 – – – –

Sierra Leone 4,9 69 129 6,1 46 52

Somálsko 9,4 15 126 7,3 45 48

St�edoafrická republika 3,5 6 106 4,9 45 49

Súdán 29 12 73 4,6 55 57

Svatý Tomáš 0,1 151 – – – –

Svazijsko 1 59 – – – –

Tanzanie 32,9 37 97 5,5 44 49

Togo 4,6 84 80 6,1 57 61

Tunisko 9,5 61 33 2,6 72 75

Uganda 21,5 108 93 7,1 42 43

Zambie 9,9 13 93 5,6 37 37

Zimbabwe 11,9 31 62 3,8 39 39

Antigua a Barbuda 0,1 153 – – – –

Argentina 36,6 13 19 2,6 71 78

Bahamy 0,3 30 – – – –

Barbados 0,3 620 – – – –

Belize 0,3 11 – – – –

Bolívie 8,1 8 64 4,4 58 64

Brazílie 168,1 20 37 2,3 59 70

Dominika 0,1 97 – – – – Dominikánská republika 8,4 174 44 3 68 72

Ekvádor 12,4 45 32 3 69 75

Grenada 0,1 285 – – – – Guatemala 11,1 102 48 4,5 63 69

Guyana 0,9 4 – – – –

Haiti 7,8 283 99 4,4 49 54

Honduras 6,3 57 42 4,3 63 67

Chile 15 20 13 2,4 72 78

-47-

1999 1998

Po�e

t ob

yvat

el

St�ední délka života

Zem� (v m

il.)

Hus

tota

zal

idn�

ní

Koj

enec

ká ú

mrt

nost

(v

‰)

Úhr

nná

plod

nost

muži ženy

Jamajka 2,6 240 14 2,7 73 78

Kolumbie 41,5 40 25 2,8 66 74

Kostarika 3,6 70 13 2,8 74 78

Kuba 11,1 102 9 1,5 73 78

Nikaragua 4,9 41 42 3,9 64 69

Panama 2,8 38 24 2,6 72 77

Paraguay 5,4 13 37 3,8 70 74

Peru 25,2 20 43 3,2 68 72

Salvador 6,2 299 29 3,2 66 73

Surinam 0,4 3 – – – –

Svatá Lucie 0,1 253 – – – –

Svatý Kryštof a Nevis 0,1 114 – – – –

Svatý Vincenc a Grenadiny 0,1 293 – – – –

Trinidad a Tobago 1,3 252 19 1,9 68 73

Uruguay 3,3 19 14 2,4 72 79

Venezuela 23,7 27 28 3 70 76

Portoriko 3,9 439 12 1,9 70 79

Kanada 30,6 3 6 1,6 73 77

Mexiko 97,4 51 26 2,8 69 75

Spojené státy 272,9 30 6 2 73 80

Austrálie 19 2 5 1,8 77 83

Fidži 0,8 44 – – – –

Kiribati 0,1 121 – – – –

Marshallovy ostrovy 0,1 353 – – – –

Mikronésie 0,1 165 – – – –

Nauru 0,1 564 – – – –

Nový Zéland 3,8 14 6 1,9 74 81

Palau 0,1 41 – – – –

Papua Nová Guinea 4,7 10 57 4,3 57 59

Samoa 0,2 60 – – – –

Šalamounovy ostrovy 0,4 15 – – – –

Tonga 0,1 138 – – – –

Tuvalu 0,1 416 – – – –

Vanuatu 0,2 16 – – – –

SV�T CELKEM 5975 46 58 2,7 61 65

Prameny: World Bank, 2000; CIA, 2000; U. S. Census Bureau, 1999. World Health Report, 1999. �eské názvy zemí podle �íselníku zemí �SÚ 1998.

[1] v�etn� Tchaj-wanu

-48-

Shrnutí kapitoly

Otázky ke cvi�ení z kapitoly 2

1. Co je p�edm�tem výzkumu geografie obyvatelstva?

2. Jaký praktický význam najdete p�i studiu obyvatelstva v sociáln� ekonomickém výzkumu?

3. �ím se zabývá demografická analýza?

4. Vývoj obyvatelstva v meziregionálním srovnání je velmi nerovnom�rný (nap�. vysp�lé a rozvojové zem�). P�esv�d�te se o tom sestavením kartogramu vývoj obyvatelstva v zemích sv�ta (mapa a p�íslušná dat jsou v p�íloze na www. Stránkách KRES)

Literatura [1] BRUK, I. S.: Naselenije mira. Etnografi�eskij spravo�nik, Nauka, Moskva 1981. [2] Demographic Yearbook. UN, New York 1990, 1996. [3] KOR�ÁK, J.: Úvod do všeobecné geografie obyvatelstva. SPN, Praha 1964. [4] MEADOWS, D. et al.: The Limits to Growth. Universe Book, New York 1972. [5] MLÁDEK, J.: Základy geografie obyvate�stva. SPN, Bratislava 1992. [6] PAVLÍK, Z. et al.: Základy demografie. Academia, Praha 1986. [7] SRB, V. et al.: Demografie. Svoboda, Praha 1971. [8] Statistická ro�enka �eské republiky. �eský statistický ú�ad, Praha 1998. [9] ZIMPEL, H. G.: Bevölkerungsgeographie und Ökumene. In: Sozial- und Wirtschaftsgeographie. List

Verlag, M�nchen 1980.

INTERNETOVÉ ZDROJE

• www.census.gov • www.czso.cz • www.odci.gov

-49-

3. GEOGRAFIE SÍDEL

Cíl kapitoly �asová náro�nost ���� 7 hod. (1 – prezen�ní, 3 – samostudium, cvi�ení - 3)

3.1. VÝVOJ GEOGRAFIE SÍDEL

Po�átky geografie sídel, stejn� jako jiných geografických disciplin sahají do starov�ku a st�edov�ku. P�edevším to byly r�zné popisy sídel a n�kterých jejich znak� – polohy, vzhledu a jejich velikosti. První pokusy o systematické vysv�tlení sídeln� geografických poznatk� nastaly až koncem 19. století, kdy se formuje geografie sídel jako zvláštní disciplína geografie a postupn� se stává velmi rozší�enou geografickou problematikou. Geografie sídel se nejd�íve rozvinula v N�mecku; sídelním jev�m v�noval pozornost už F. RATZEL ve své Antropogeografii, v jeho hodnoceních se odráží geografický determinismus. Dalším p�edstavitelem byl A. MAITZEN, který zkoumal formy sídel z hlediska etnické p�íslušnosti obyvatelstva – etnický determinismus. R. GRADMANN formuloval teze o tzv. starých a mladých sídelních oblastech Evropy. Za zakladatele sídelní geografie se však považuje až O. SCHLÜTTER, který formuloval p�edm�t geografie sídel. Podle n�j se geografie sídel zabývá viditelnými sídelními jevy pozorovatelnými v kulturní krajin�. Vlivem n�mecké školy se siln� rozvinulo hlavn� morfologicko-genetické studium sídel. Z dalších geograf� n�mecké školy vyniká Z. HASSERT, který napsal první p�íru�ku o geografii m�st. Nejvýznamn�jším n�meckým geografem byl ovšem W. CHRISTALLER, který na empirických výzkumech sídelní sít� v jižním Bavorsku zformuloval teorii centrálních míst. Tato teorie p�esahuje svým významem geografii sídel a pat�í mezi významné teorie spole�enských v�d. Širokého uplatn�ní došla až v 60. letech, kdy byla „objevena“ americkou geografií a sv�j význam neztratila ani v sou�asnosti. Po 2. sv�tové válce se v n�mecký mluvících zemích �áste�n� navazovalo na morfologicko-genetický sm�r, významn� se však dostávaly do pop�edí (zvlášt� od 60. let) sm�ry vycházející z teorie centrálních míst – nap�. O. BOUSTEDT, R. KLOPPER, H. BOBEK. V oblasti sledování venkovských sídel pat�í mezi pr�kopníky H. LINDE. Francouzská geografická škola navazovala na svého zakladatele VIDAL DE LA BLACHE a snažila se analyzovat sídelní jevy, hlavn� m�sta, p�i�emž p�ednost dávala funkci sídel p�ed ostatními znaky. V rámci francouzské geografie byly vydány monografie m�st (nap�. R. BLANCHARD. V oblasti venkovských sídel byl A. DEMANGEON iniciátorem výzkumu problematiky koncentrace a rozptýlenosti venkovských sídel, který probíhal

-50-

v r�zných zemích sv�ta. V povále�ném období v�novala francouzská geografie hlavní pozornost studiu m�st, a to problematice jejich funk�ní typologie, hierarchie a problematice urbanizace (nap�. M. SORRE, G. CHABOT, J. BEAUJEU-GARNIER). Hlavní pozornost americké geografie sídel byla v�nována p�vodn� problematice farmá�ského osídlení, nov� kolonizovaným územím a pozd�ji p�edevším problematice m�st. Ameri�tí geografové, sociologové a urbanisti obohatili geografii sídel o �adu nových koncepcí – koncepce ekonomické základny m�sta, teorie tzv. prvního m�sta, teorie funk�n� prostorové struktury a r�stu m�st a zasloužili se o masové zavedení matematicko-statistických metod a model� do geografie sídel. Významnými reprezentanty byli nap�. D. HARRIS, B. BERRY, V. GARRISON, pozd�ji R. GOLLEDGE. Sídelní geografové z Velké Británie v�novali hlavní pozornost zm�nám struktury osídlení jako d�sledku industrializace. V�novali se také otázkám velkých konurbací a nových m�st a po 2. sv�tové válce také problematice centrálních míst – nap�. R. DICKINSON, H. BRACEY, A. SMAILES. S anglosaskou geografií je úzce spjatá také skandinávská, zvlášt� švédská geografie sídel (S. GODLUND, W. OLSSON). Polská geografie se v mezivále�ném období rozvíjela pod vlivem n�mecké a francouzské geografie a hlavní pozornost v�novala studiu venkovských sídel – nap�. M. KIELCZEWSKA. V povále�ném období dochází k zesílení vlivu anglo-americké geografie a p�evažují práce zam��ené na problematiku m�st, p�edevším funk�ní typologie a hierarchie a na problematiku urbanizace. Hlavními p�edstaviteli jsou J. KOSTROWICKI, K. DZIEWOSKI, A. ZAGOZD ON, M. JERCZYNSKI, P. KORCELLI a další. Sídelní geografie v bývalém SSSR se prakticky rozvinula až po 2. sv�tové válce. Hlavní pozornost byla v�nována otázkám geografické polohy m�st (nap�. N. BARANSKIJ, J. MAJERGOJZ) a dále otázkám zm�n struktury osídlení d�sledkem industrializace (vznik nových m�st) a otázkám geneze a p�em�n funkcí m�st. Významnými p�edstaviteli jsou nap�. J. SAUŠKIN, J. PIVOVAROV, G. LAPPO. V �eskoslovenské geografické literatu�e lze rozlišit n�kolik sm�r� p�i zkoumání sídel. P�edevším je to sm�r morfologicko-genetický, který p�evažoval zhruba do 60. let našeho století; hlavními protagonisty zde byli F. KOLÁ�EK, F. �ÍKOVSKÝ, Z. LÁZNI�KA a Š. FEKETE. Od poloviny 60. let se za�ala zkoumat problematika centrálních míst, regionálních systém� a sfér vlivu m�st; hlavními p�edstaviteli zde jsou M. BLAŽEK, J. VEREŠÍK, O. BAŠOVSKÝ, A. BEZÁK, M. HAMPL a K. KÜHNL. Záv�rem lze vytypovat hlavní trendy geografie sídel (podle BAŠOVSKÝ, 1985): 1. zkoumání m�st nebo také geografie m�st, v sou�asnosti siln� zastoupená ve sv�tové

geografii sídel, a to p�edevším funk�n� strukturní aspekty hodnocení; velká �ást prací se zabývá problematikou velkom�st. Zkoumání venkovských sídel z tohoto metodického pohledu je podstatn� mén� zastoupeno, i když v n�kterých zemích nap�. Francie je to tradi�ní výzkum.

2. sm�r morfologicko-genetický velmi rozší�ený p�ed 2. sv�tovou válkou, zvlášt� p�i výzkumech venkovského osídlení.

3. problematika sídelních sítí a jejich struktury, hierarchie sídel – p�ímo vyús�uje do aplika�ních prací.

-51-

P�edm�tem geografie sídel je podle BAŠOVSKÉHO (1985) výzkum struktury, vzájemných vztah� a specifických vlastností sídel z �asoprostorového aspektu. Hlavními �ešenými problémy jsou: • komplexní analýza struktury jednotlivých sídel, p�edevším m�st; • analýza proces� formování a fungování m�st a sídelních systém�; • výzkum vztah� mezi st�edisky a jejich zázemím; • problémy urbanizace a transformace venkovského osídlení.

3.2. VZNIK A VÝVOJ M�ST

Urbanizace je spole�enský proces formování a rozvoje m�stského zp�sobu života, r�stu úlohy m�st ve vývoji spole�nosti a pronikání m�stských prvk� do prostoru celého osídlení; nejcharakteristi�t�jším znakem je koncentrace obyvatelstva do m�st. Rozlišujeme t�i fáze urbanizace: • urbanizaci p�edindustriální epochy; • urbanizaci industriální epochy (hlavní m�stotvornou složkou je pr�mysl); • urbanizaci postindustriální epochy (hlavní m�stotvornou složkou jsou služby – terciér

a kvartér).

3.2.1. M�sta p�edindustriální epochy

Vznik sídel byl výsledkem první spole�enské d�lby práce, tj. vy�len�ní prvních zem�d�lc�. Pozd�ji došlo k odd�lení �emesel a jejich soust�ed�ní v ur�itých sídlech – vznikly zárodky prvních m�st. Vznik m�st pak podmínila t�etí spole�enská d�lba práce, tj. odd�lení vým�ny zboží od �emesel. M�sto se stává centrem zem�d�lské oblasti a soust�euje obchod a �emesla. Pozd�ji se stává i obranným, administrativním a náboženským st�ediskem. M�sto se stává místem bydlení privilegovaných t�íd. �emeslo, obchod, obranná a administrativní funkce tvo�í základ m�sta od nejstarších dob až do pr�myslové revoluce. Nejstarší m�sta vznikala v 5. až 2. tisíciletí p�. n. l. v oblasti Blízkého Východu. Tato nejstarší m�sta vznikla sjednocením rodových spole�enstev p�edevším pro ú�ely spole�né výstavby a udržování zavlažovacích za�ízení v oblastech Mezopotámie, Íránu a Egypta (nap�. Babylon, Ur, Ninive, Théby); n�kdy jsou však za nejstarší m�sta na sv�t� považována Jericho a Byblos. Se vznikem prvních stát� vzniká zvláštní typ m�sta – hlavní m�sto; �asto si jednotliví vládci budovali vlastní hlavní m�sta. Po�et obyvatel t�chto starov�kých m�st byl n�kdy velmi vysoký – nap�. Babylon m�l v dob� nejv�tšího rozkv�tu asi 500 – 600 tis. obyvatel (hlavní �ást obyvatelstva tvo�ili otroci). Hlavní znaky t�chto m�st: palác vládce, v okolí náboženské budovy a domy dvo�an�, voják� a �emeslník�; už v nejstarších m�stech dochází k diferenciaci �tvrtí. M�stské civilizace se postupn� rozši�ovali i do dalších oblastí St�edozemí. Féni�ané zakládali m�sta na pob�eží St�edozemního mo�e – nap�. Tyr a Sidon, pozd�ji Kartágo a Cádiz. Sta�í �ekové založili množství m�st v širší oblasti Egejského mo�e – nejstaršími byla nap�. Trója, Mikény, Olympia, Delfy, Atény, Sparta. I �ecká m�sta vznikla jako svazy rodových spole�enstev rolník� (nap�. Sparta) nebo rybá�� (Atény). Hlavní funkcí byla zpo�átku politická a obranná funkce, pozd�ji �emeslo a obchod. �ecký obchod a s ním i

-52-

m�stská civilizace se pozd�ji rozší�ily od Gibraltaru po Kavkaz. Po�tem obyvatel vynikaly p�edevším Atény – v 5. století p�. n. l. asi 150 tis. obyvatel a Syrakusy (asi 100 tis. obyvatel). Charakteristickým rysem �eckých m�st byla pevnost – akropole a nám�stí – agora. V helénistické dob� byl velkým zakladatelem m�st Alexandr Veliký. Tato m�sta obvykle nesla jeho jméno – nejvýznamn�jší byly egyptská Alexandria. Po jeho vzoru zakládali m�sta i další panovníci – vznikla celá �ada Antiochií (16), Seleucií a Laodocií. Z �ecka p�echází m�stská civilizace na Apeninský poloostrov. �ím vzniká op�t jako st�edisko rodových spole�enstev Latia, stává se hlavním m�stem republiky, pozd�ji �íše a na svou dobu dosahuje obrovské velikosti (v dob� nejv�tšího rozkv�tu kolem 1 mil. obyvatel). Jeho r�st se �áste�n� opíral o výrobní a obchodní aktivity, p�edevším však o politicko-administrativní, vojenskou a náboženskou funkci. Rovn�ž �ímané zakládali množství nových m�st, která vznikala p�i vojenských táborech (nap�. Kolín, Štrasburk, Víde�, Budapeš�, Barcelona, Marseille, Pa�íž, Londýn atd.). Plány mnoha z t�chto m�st navazovaly na plán vojenského tábora – dv� na sebe kolmé cesty a obdélníkové bloky. Po zániku �ímské �íše nastal v Evrop� do�asný úpadek m�st a m�sta za�ínají op�tovn� vznikat v 7. – 8. století, u nás hlavn� až v 12. – 15. století. Vznik st�edov�kých m�st na našem území podmi�ovaly hlavn� t�i faktory: • op�tovné odd�lení �emesla od zem�d�lství a rozvoj obchodu; • upevn�ní královské moci; • p�íchod nového obyvatelstva p�edevším z N�mecka.

Tímto zp�sobem u nás vznikla hustá sí� svobodných obchodních nebo hornických m�st s r�znými právy a množství m�ste�ek (m�stys�) s omezenými právy získanými od jednotlivých feudál�. Naše st�edov�ká m�sta vznikala v�tšinou dv�ma zp�soby: 1. spontánn� p�em�nou ze starších sídel, nap�. Praha, Brno; 2. založením na „zelené louce“ – obvykle šachovnicovitý p�dorys, nap�. Uherské

Hradišt�.

Úst�edním prostorem m�sta bylo tržišt� – �tvercové (�eské Bud�jovice, Plze�) nebo v�etenovité (Litomyšl, Svitavy). Na nám�stí byl obvykle kostel a radnice, kolem nám�stí bydleli obchodníci a šlechta, v bo�ních ulicích potom �emeslníci. Na strukturu m�sta m�la velký vliv obranná doktrína st�edov�ku. M�sta byla obehnaná obvykle kruhovými hradbami a zaujímala co nejmenší plochu – typické byly úzké ulice, poschoové domy; po�et obyvatel obvykle 5 – 10 tis. Také lokalizace m�st byla na územích, která šla dob�e bránit (na ostrovech, soutocích �ek, návrších). Zvláštní vývoj m�la hlavní m�sta, byla v�tší a hradby m�la obvykle až za p�edm�stími. 3.2.2. M�sta industriální epochy

V 18. – 19. století vzniká nová m�stotvorná funkce – pr�myslová výroba. Velký po�et lidí za�íná být zam�stnáno ve velkovýrob� a dochází k významným p�esun�m obyvatelstva z venkova do m�st. Pr�mysl zp�tn� p�sobí na rozvoj funkcí obchodu, finan�nictví, administrativy, školství a kultury. Revolu�ním faktorem se stává doprava – pozice m�sta na železnici vyvolává významnou diferenciaci v síti m�st a vznik nových m�st (u nás nap�. pokles významu Chrudimi, v p�edindustriální epoše významného centra správy ve

-53-

východních �echách a vzr�st významu pr�myslových a podstatn� d�íve na železnici ležících Pardubic). Výrazný rozvoj vyvolaný pr�myslem v �R reprezentuje nap�. Ostrava, severo�eská m�sta, ve 20. století Zlín. Hlavní znaky m�st industriálního období (podle BAŠOVSKÝ, 1985): a) rychlý r�st m�stského obyvatelstva – v roce 1800 bylo na sv�t� asi 750 m�st nad 5 tis.

obyvatel, 200 nad 20 tis. a 45 nad 100 tis. a žádné m�sto nem�lo více než 1 mil. obyvatel; v roce 1950 bylo ve stejných kategoriích 27600, 5500, 880 a 50 m�st. Podstatn� vzrostl také podíl obyvatel m�st na sv�tové populaci:

Rok 1800 1850 1900 1950 1990 2000 Podíl (v %) 3,0 6,4 13,6 29,8 46,5 51,1

Pramen: BAŠOVSKÝ, 1985.

b) m�stský fenomén zasáhl všechny oblasti sv�ta, a to jak se starou sítí m�st (nová m�sta v uhelných pánvích a kolem železnic), tak oblasti kde m�sta nebyla (Severní Amerika, Austrálie). V Asii a Africe vznikají vedle domorodých m�st nová koloniální m�sta (nap�. Šanghaj, Hanoj, New Dillí, v�tšina metropolí subsaharské Afriky).

c) plošné rozši�ování m�st do okolních obcí

d) s r�stem m�st probíhá vnit�ní diferenciace m�sta • v prvním období liberálního kapitalismu živelný nekoordinovaný r�st, kdy dochází

k prolínání funkcí, v pozd�jších obdobích se m�sta za�ínají �lenit na funk�ní zóny. P�edevším je to obchodn� – obslužné centrum nebo také city �i CBD (central business district), dále pr�myslová, obytná, dopravn� – skladová zóna, p�ípadn� univerzitní a jiné zóny.

3.2.3. Sou�asná urbanizace

Polský geograf R. DOMASKI (1977) uvádí, že sou�asné procesy urbanizace charakterizuje nar�stání složitosti prostorových struktur. Vy�le�uje následující �ty�i fáze vývoje m�stských prostorových útvar�: 1. Proces koncentrace do prostorov� relativn� malých m�stských prostor�. Je to fáze

soust�ed�ného m�sta pr�myslového charakteru, která je charakteristická pro m�sta Evropy a Severní Ameriky v 19. a za�átkem 20. století. Po�et obyvatel m�st jen mimo�ádn� p�ekra�uje milion obyvatel.

2. Ve druhé fázi se vedle proces� koncentrace za�ínají uplat�ovat i procesy dekoncentrace a dochází k aglomerování sídelních útvar�. Pro tuto fázi je typický vznik m�stských aglomerací, které se stávají základními uzly prostorové organizace spole�ensko ekonomického života. M�stotvornými resp. aglomera�n�tvornými funkcemi se ke konci této fáze vedle pr�myslu stávají i terciér a kvartér. Ve fázi aglomerace se zv�tšuje prostorový rozsah sídelních útvar� a nejv�tší m�stské útvary mají obvykle více než milion obyvatel.

3. T�etí fázi nazývá autor metropolizací sídelních útvar�. V této fázi vedle aglomera�ních proces� sílí procesy prostorové integrace. První formou jsou procesy prostorové integrace sousedních aglomerací, jejichž d�sledkem dochází ke splývání t�chto prostorových útvar�. Druhou formou je r�st závislosti a funk�ních vazeb mezi aglomeracemi a ostatními velkými m�sty státu. V d�sledku rozvoje dopravy a vým�ny informací není už vzdálenost limitujícím faktorem p�em�ny sídelních útvar�. Sídelní

-54-

útvar pak lze vymezit jako integrovaný sídelní systém. M�stotvornými resp. metropolitními funkcemi jsou hlavn� terciér a kvartér a sídelní útvary p�esahují hranici n�kolika milion� obyvatel.

4. �tvrtá fáze je megalopolizace sídelních útvar�. V této fázi procesy územní koncentrace a dekoncentrace ztrácejí význam. Nejcharakteristi�t�jším rysem je r�st složitosti funk�n� prostorových struktur. Z hlediska m��ítka p�ekra�ují procesy megalopolizace hranice region� a stát� a jejich velikost m�že p�esahovat až n�kolik desítek milion� obyvatel.

Hlavní rysy sou�asné urbanizace (podle BAŠOVSKÝ, 1985)

1. Vznik a rozvoj velkom�st a megam�st Podle statistik OSN bylo v roce 1900 300 velkom�st (nad 100 tis. obyvatel) a 11 m�st s více než 1 mil. obyvatel. V roce 1970 již 2000 velkom�st a 150 milionových m�st, v roce 1990 asi 250 milionových m�st (v�etn� aglomerací). V posledních desetiletích dochází k nár�stu tzv. megam�st, což jsou m�sta s více než 8 mil. obyvateli. Zatímco v roce 1950 byla na Zemi jen dv� megam�sta (New York a Londýn), v roce 1970 jich bylo jedenáct a v první polovin� 90. let už 25 megam�st.

Tab.: Nejv�tší m�sta v roce 1990 (v�etn� aglomerací, v mil. obyvatel)

New York 18,1 7,3 Bombay 12,6 9,93 Sao Paulo 17,4 11,1 Tokio 11,9 8,2 Los Angeles 14,5 3,5 Moskva 11,92 10,02 Mexico 13,6 8,2 Buenos Aires 11,4 3,03 Káhira 13,61 6,11 Calcutta 10,9 4,43 Šanghaj 13,3 7,8 Peking 10,8 5,8 Soul 13,23 v

adm

inist

rativ

ním

vy

mez

ení

10,33 Rio de Janeiro 10,2 v ad

min

istra

tivní

m

vym

ezen

í

6,0 1 1986 2 1989 3 1991 Pramen: Kapesní atlas sv�ta, 1994.

Podle jiných údaj� (OSN) je však nejv�tším m�stem sv�ta Tokio, jehož aglomerace dosahovala v roce 1994 p�es 26 mil. obyvatel. 2. Pro sou�asnou epochu urbanizace jsou charakteristické nové prostorové

socioekonomické útvary: a) aglomerace = seskupení m�st a p�ím�stských sídel v kterém má vedoucí postavení

jedno m�sto, tzv. mate�ské m�sto (nap�. pa�ížská a., pražská a.). b) konurbace = soubory blízko ležících, zhruba stejn� velkých, administrativn�

samostatných m�st, oby�ejn� se spole�nou technickou sítí; vznikaly obvykle v uhelných pánvích – je t�eba �íci, že i v konurbacích si dalším vývojem získává jedno m�sto vedoucí postavení (nap�. porúrská k. – Düsseldorf, hornoslezská k. – Katowice, don�cká k. – Don�ck).

c) megalopolis = rozsáhlý urbanizovaný prostor mezi Bostonem a Washingtonem (250 km délky, 100 km ší�ky), soust�euje velký po�et velkom�st a má p�es 45 mil. obyvatel; p�edpokládá se, že do roku 2000 se podobné megalopole zformují v oblasti San Francisco – Los Angeles, Porú�í, Beneluxu, Pa�íž – Londýn a p�edevším japonská megalopolis Tokio – Nagoya – Osaka.

3. Dalším znakem sou�asné urbanizace jsou nové urbaniza�ní procesy:

-55-

a) citizace = vylid�ování center m�st; v souvislosti s koncentrací terciárních funkcí do st�edu m�st, dochází k významným rozdíl�m mezi denním a no�ním obyvatelstvem st�edu m�st.

b) suburbanizace = r�st p�ím�stských zón kolem m�st, kde obyvatelé pracující ve m�st� bydlí.

c) metropolizace = soust�eování obyvatelstva do velkom�st (metropolí), které integrují systém m�st.

d) rurbanizace (rural – urban) = ur�itá modifikace procesu suburbanizace; v mnoha zemích (nap�. i �R) dochází k pom�š�ování obyvatelstva, které nebydlí ve m�stech; obyvatelstvo je zam�stnáním „m�stské“, tj. pracuje v sekundéru a terciéru, ale bydlí na venkov�.

3.3. KRITÉRIA VYMEZOVÁNÍ M�ST A DEFINICE M�ST

Definice m�sta

Vymezení m�sta je velmi komplikovaný problém, prakticky neexistuje jednotná definice a i z historického hlediska je jedna definice prakticky nemožná (nap�. starov�ká m�sta byla �asto m�sty rolník�, dnes je hlavním znakem „nem�stskosti“ území práv� zam�stnanost v zem�d�lství). N�které definice: • RATZEL – m�sto je soust�ed�ní lidí a dom� pokrývající zna�nou plochu, umíst�né

v uzlu d�ležitých obchodních cest • BRUNHES – m�stem je sídlo, kde v�tšina obyvatel tráví v�tšinu svého �asu • BEAUJEU-GARNIER – v každé zemi je m�stem to sídlo, v kterém se obyvatelé cítí

být ve m�st� • Malá �s. encyklopedie (1986) – m�sto je specifický sídelní útvar, sociální organismus,

stabilizovaný a geograficky vymezený, který je charakterizován souborem dynamických znak�, jež m�sto odlišují od vesnice.

Kritéria vymezování m�stských útvar�

Mezi hlavní kriteria, která jsou používána pro vymezení m�st pat�í administrativn� správní kriterium (statut m�sta), velikost, vzhled, funkce a m�stský život (viz BAŠOVSKÝ, 1985). V �eskoslovenské resp. �eské praxi se používají p�edevším administrativn� správní a statistické kriterium. a) administrativn� správní kriterium – je nejjednodušším kritériem vymezování m�st.

Každé m�sto v evropském civiliza�ním prostoru získávalo v minulosti m�stská práva. Výhodou tohoto kriteria je jeho jednozna�nost, nevýhodou fakt, že n�která historická m�sta upadla a mají minimální po�et obyvatel, jiná sídla naopak nem�la m�stská práva, ale jsou fakticky m�stem. Mnoho evropských zemí má dosud oficiální seznamy m�st – v �R je seznam m�st, která jsou z administrativního hlediska m�sty (mají obvykle m�stský ú�ad). Jsou zde všechny obce, které m�ly v roce 1990 m�stský národní výbor a dále nov� schvalovaná m�sta Parlamentem �R (nejsou zde všechna historická m�sta, která m�la v minulosti m�stská práva). V roce 1997 bylo v �R 481 m�st a Hlavní m�sto Praha.

b) statistické kriterium – obvykle vymezuje m�sta od ur�itého po�tu obyvatel. Už mezinárodní statistický kongres ve Vídni v roce 1887 p�ijal za hranici mezi m�stem a

-56-

venkovem velikost 2000 obyvatel a maximáln� 25 % pracujících v zem�d�lství – toto doporu�ení však bylo p�ijato v malém množství zemí. U nás byla používána r�zná �len�ní statistického ú�adu pro s�ítání lidu – nap�. pro SL 1961 byly za m�sta považovány obce nad 5 tis. obyvatel, s mén� než 10 % ekonomicky aktivních pracujících v zem�d�lství a dalšími kvalitativními znaky (dále byla vymezena tzv. malá m�sta). Pro SL 1980 byla vypracována nová klasifikace platná dosud: 1. m�sta jsou obce, jež jsou jádry region� s více než 10 tis. obyvateli; 2. obce, jež jsou jádry region� s 5 – 10 tis. obyvateli, pokud spl�ují t�i dopl�ková

kriteria (po�et za�ízení ob�anské vybavenosti, maloobchodní obrat na 1 obyvatele, podíl ekonomicky aktivních v terciéru).

Na území �eské republiky bylo vymezeno 345 m�st a tento soubor byl použit i ve s�ítání lidu 1991 a používal se také pro další statistická hodnocení.

3.4. GEOGRAFICKÁ POLOHA M�ST

Geografickou polohou m�sta rozumíme vztah ur�itého m�sta ke geografickým jev�m prostoru, ve kterém dané m�sto leží. Zahrnuje obvykle t�i druhy polohy: • kartografickou (nebo matematickou) polohu (zem�pisné sou�adnice); • fyzicko-geografickou polohu (nap�. bránová, nížinná, kotlinová); • ekonomicko-geografickou polohu (nap�íklad obranná, dopravní, vzhledem

k surovinám, atd.).

Geografickou polohu ur�itého m�sta m�žeme také interpretovat z hlediska hierarchie prostoru. Potom obvykle rozlišujeme: • mikropolohu (také topografickou polohu); • mezopolohu (vzhledem ke geografickým jev�m užší oblasti – nap�. Brna v��i jižní

Morav�); • makropolohu (jen u velkých m�st – vzhledem k významným geografickým jev�m,

nap�. Brna v��i �eskému masivu a Karpat�m, v��i Praze a Vídni, atd.).

3.5. FUNKCE M�ST

Jedním ze základních znak� m�sta jsou jeho funkce v teritoriální d�lb� práce. Z hlediska významu rozlišujeme m�stotvornou a m�stoobslužnou funkci. M�stotvornou funkci charakterizují takové �innosti, které vyráb�jí zboží a poskytují služby pro obyvatelstvo mimo m�sto samotné. Obvykle podmi�ují rozvoj m�sta – jsou to nap�. pr�mysl, doprava, obchod, vybrané služby, školství, zdravotnictví, v�da, atd. M�stoobslužnou funkci charakterizují �innosti, které uspokojují pot�eby obyvatel m�sta. Obvykle �ím je m�sto v�tší, tím je v�tší podíl m�stoobslužné funkce (podle r�zných výzkum� 25 – 55 % EA pracuje v m�stooobslužných odv�tvích). Rozlišování jednotlivých funkcí je složitým problémem vzhledem k nedostatku vhodných dat. Používají se r�zná kriteria, nap�. hodnota HDP, nebo objem produkce, nej�ast�ji však po�et ekonomicky aktivních v odv�tvích reprezentujících jednotlivé funkce.

-57-

Pom�rn� �asto je provád�na funk�ní typologie m�st a sídel na základ� ekonomické struktury obyvatelstva (nap�. J. VEREŠÍK, O. BAŠOVSKÝ, V. TOUŠEK). V t�chto typologiích je vymezován podíl obyvatelstva bydlícího a pracujícího ve m�st� (p�ípadn� i podle jednotlivých ekonomických odv�tví) a obyvatelstva vyjížd�jícího z m�sta za prací. O. BAŠOVSKÝ (1985) vymezuje: 1. m�sta s vlastní ekonomickou základnou:

• monofunk�ní (m�sta s pr�myslovou, obchodní, dopravní, obchodní, administrativn�-správní, lé�ebn�-rekrea�ní, religiózní, univerzitní a obrannou)

• polyfunk�ní

2. m�sta bez ekonomické základny – m�sta p�edevším s obytnou funkcí.

3.6. PROSTOROVÁ STRUKTURA M�ST

Z mnoha znak� prostorové struktury se zmíníme o p�dorysu a funk�ním �len�ní m�sta. P�dorys m�sta v sou�asnosti nemá takový význam jako v minulosti, v podstat� rozlišujeme 4 typy: • m�sta s nepravidelným p�dorysem (obvykle stará historická m�sta); • m�sta se šachovnicovým p�dorysem (typické pro americká m�sta); • m�sta s radiáln�-koncentrickým p�dorysem (nap�. Moskva); • lineární m�sta (velmi z�ídka se vyskytující, jsou to vlastn� m�sta – ulice).

Lokalizace jednotlivých funkcí ve m�st� je podkladem pro funk�ní �len�ní m�sta. Na základ� funk�ního �len�ní a r�stu m�st byly v USA vypracovány teorie prostorové struktury m�st: a) teorie koncentrických zón (americký sociolog E. BURGESS, 1929)

Podle této teorie m�sto tvo�í p�t, p�ípadn� více, koncentrických zón: 1. podnikání (city – CBD); 2. p�echodná, obývaná sociáln� nejslabšími vrstvami; 3. obyvatelstvo s nižšími p�íjmy; 4. obyvatelstvo se st�edními p�íjmy – výstavn�jší obytné �tvrti; 5. p�edm�stské dojížky – obyvatelstvo s vyššími p�íjmy.

Pokud se m�sto rozvíjí rozši�ují se jednotlivé zóny sm�rem zevnit� ven (1. zóna na úkor 2. zóny, atd., až 5. zóna na úkor nem�stského prostoru), pokud m�sto stagnuje nebo klesá význam m�stotvorné funkce má zm�na obrácený charakter. Nejv�tší nevýhodou této teorie je fakt, že nedoce�uje význam dopravních tah�.

b) sektorová teorie (ekonom H. HOYT, 1939) Podle této teorie se od jádra m�sta – CBD rozbíhají jednotlivé sektory, které mají r�zné funkce (podle využití zem�). Každý sektor charakterizuje ur�itá funkce z toho d�vodu, že to podmi�uje stejná pozemková renta. Každý sektor se rozši�uje na úkor nem�stské zóny, centrum na úkor všech sektor�. Nejrychleji se rozvíjejí sektory podle dopravních tah�.

c) teorie více jader (geografové C. HARRIS a E. ULLMAN, 1945) Podle této teorie je ve struktu�e m�sta jedno centrální jádro (CBD) a n�kolik podružných jader, ostatní zóny se obvykle opakují. Ekonomickým základem je

-58-

konkurence polohy. Nap�. CBD je umíst�no tak, aby bylo dostupné pro v�tšinu obyvatel, pr�myslové zóny jsou lokalizovány p�i komunikacích atd. Rozvoj m�sta je odvozen z obou p�edchozích teorií – n�které zóny se rozši�ují na úkor sousedních zón, jiné na úkor nem�stského sektoru.

3.7. SÍDELNÍ SYSTÉMY

Je nutné si uv�domit, že žádné sídlo není izolovaným elementem, bez vztahu k jiným sídl�m. Z t�chto d�vod� je nutné zkoumat m�sta i další sídla jako elementy ur�itého systému.

M�sto a zázemí

Studium m�st prokázalo existenci r�zn� rozsáhlých a r�zn� intenzivních vztah� mezi m�stem a jeho zázemím. V geografii je t�mto vztah�m v�nována pom�rn� zna�ná pozornost a n�které z nich jsou používány pro vymezování socioekonomických region�. Obvykle vymezujeme: • dopravní zázemí (sféru) m�sta; • migra�ní zázemí; • sféru dojížky do zam�stnání; • obslužné zázemí; dojížka do škol, zdravotnických za�ízení, spádovost za

komunálními službami a obchodem; • sféru zásobování zem�d�lskými produkty.

V jednotlivých sférách (zázemích) existují zóny r�zné intenzity vlivu. Obecn� lze �íci, že intenzita klesá se vzdáleností od m�sta. Tyto sféry vlivu nejsou obvykle ost�e ohrani�eny, ale p�echází plynule do oscila�ních území, kde dochází ke konkurenci n�kolika st�edisek (m�st).

Pravidlo po�adí – velikost

V rozložení m�st podle velikostního po�adí byla zjišt�na ur�itá statistická zákonitost nazývaná „rank-size rule“ (nap�. ZIPPF, 1941). Matematické vyjád�ení je následující:

P1 Pr = ra × 1000

kde Pr = po�et obyvatel r-tého m�sta P1 = po�et obyvatel 1. m�sta r = po�adí r-tého m�sta a = koeficient, obvykle 1 Podle tohoto pravidla platí: pokud má nejv�tší m�sto 1 mil. obyvatel, má druhé nejv�tší m�sto 500 tis., t�etí nejv�tší 333,3 tis. obyvatel, atd. V realit� se však obvykle vymykají tomuto pravidlu nejvýznamn�jší m�sta sídelních systém�. V rozvojových zemích má toto pravidlo omezenou platnost, obvyklá je naopak významná hypertrofie nejv�tšího (obvykle hlavního) m�sta.

Shrnutí kapitoly

-59-

Otázky ke cvi�ení z kapitoly 3

1. Jaké jsou hlavní rysy sou�asné urbanizace? 2. Jaká znáš kritéria pro vymezování m�st? 3. Uvete vybraná m�sta �R s dominující m�stoobslužnou funkcí.

LITERATURA [1] BAŠOVSKÝ, O. – MLÁDEK, J.: Geografia obyvate�stva a sídiel. Skripta. UK Bratislava 1985. [2] BURGESS, E. W.: Urban Areas. In: An Experiment in Social Science Research, Chicago 1929. [3] DOMASKI, R.: Geografia ekonomiczna. PWN, Warszawa – Poznan 1977. [4] HARRIS, C. D. – ULLMAN, E. L.: The Nature of Cities. Annals of the American Academy of

Political and Social Science, CCXLII, 1945. [5] HOYT, H.: The Strukture and Growth of Residental Neighborhoods in American Cities. Government

Printing Office, Washington 1939. [6] CHALUPA, P. – TARABOVÁ, Z.: Geografie obyvatelstva, demografie, geografie sídel. Skripta. MU

Brno 1990. [7] Kapesní atlas sv�ta. Kartografie, Praha 1994. [8] LÁZNI�KA, Z.: Typy venkovského osídlení v �eskoslovensku. Brno, Práce brn�nské základny

�SAV 1956. [9] VOTRUBEC, C.: Lidská sídla, jejich typy a rozmíst�ní ve sv�t�. Academia, Praha 1980. [10] ZIPPF, G. K.: National Unity and Disunity. The Principia Press, Bloomington (Indiana) 1941.

-60-

4. GEOGRAFIE ZEM�D�LSTVÍ

Cíl kapitoly

Cílem kapitoly je seznámit poslucha�e s p�edm�tem, úkoly a vývojem geografie zem�d�lství, s významem zem�d�lství pro sv�tovou výživou obyvatelstva, se sou�asným stavem a problémy sv�tové výživy, dále s objasn�ním p�írodních, ekonomických a sociálních faktor� rozvoje zem�d�lství a s geografickým rozložením zem�d�lské výroby v celosv�tovém m��ítku. �asová náro�nost ���� 7 hod. (1 – prezen�ní, 3 – samostudium, cvi�ení - 3)

4.1. P�edm�t a úkoly geografie zem�d�lství

Geografie zem�d�lství je jednou z nejstarších �ástí ekonomické geografie. Z�eteln�ji než její ostatní disciplíny má silný p�írodov�dný obsah (biologicko – ekologický). K základním úkol�m geografie zem�d�lství pat�í zkoumání vnit�ních charakteristik zem�d�lství jako nap�. velikost zem�d�lských závod�, zp�soby obd�lávání p�dy, zam��ení a specializace zem�d�lské produkce, produktivita (typologický p�ístup). Zabývá se také p�írodními, ekonomickými, sociálními a historicky faktory a podmínkami, jejichž p�sobením se zem�d�lství postupn� formovalo (geoekologický, funk�ní nebo ekonomický p�ístup, sociologicko-psychologický p�ístup a dynamický nebo historicko-genetický p�ístup). P�itom se jedná o r�zné p�ístupy pozorování, která ve své kone�né podob� sledují stejný cíl, totiž ukázat mnohotvárnost zem�d�lství a vysv�tlit zákonitosti zem�d�lsko-geografického prostorového �len�ní (ekochorologický nebo prostorový p�ístup). Geografie zem�d�lství se tak ve své podstat� zabývá zákonitostmi rozmíst�ní zem�d�lské výroby, dále studiem druh� a výsledk� využití p�dy systémem rostlinné a živo�išné výroby v jejich vztahu ke zp�sobu hospoda�ení, k faktor�m p�írodního prost�edí, k obyvatelstvu. Studuje a klasifikuje také formy územní organizace zem�d�lské výroby.

4.2. Zem�d�lská výroba

Je odv�tvím materiální výroby, jejíž produkty jsou výsledkem procesu, p�i kterém p�sobí spole�nost bezprost�edn� na p�írodu. Postupné snižování podílu zem�d�lství na sv�tové produkci materiálních statk� (asi 15-20 %) probíhá od pr�myslové revoluce. Relativn� pomalejší rozvoj je ovliv�ován p�edevším daleko v�tší závislostí na p�írodních podmínkách a pracovních silách (nižší produktivita práce)

-61-

Zem�d�lská výroba produkuje p�edevším potraviny pro fyzickou existenci sv�tové populace, její význam roste. Funkce zem�d�lské výroby jako dodavatele surovin pro pr�myslové využití relativn� klesá, moderní chemie �adu z nich nahrazuje levn�jšími materiály. Podíl obyvatel zam�stnaných v zem�d�lství je jedním z ukazatel� hospodá�ské vysp�losti - ve vysp�lých zemích se pohybuje od 2 - 10 %, v n�kterých nejchudších rozvojových zemích p�ekra�uje i 75 %. V moderním zem�d�lství klesá po�et pracujících p�ímo ve výrob� a roste podíl pracujících pro n� v pr�myslu a službách. Vzhledem ke své klí�ové sociální funkci (dodavatel potravin) p�sobí zem�d�lská výroba ve všech zemích jako významný stabiliza�ní faktor hospodá�ského rozvoje. P�evaha živo�išné výroby nad rostlinnou je zpravidla ukazatelem vysp�lého zem�d�lství. Funk�ní využití Zem� je velmi diferencováno. P�i generalizovaném pohledu lze rozlišit následují hlavní formy využití Zem�, a to:

� Zem�d�lská p�da (zahrnuje ornou p�du, louky a pastviny – trvalé travní porosty) � Lesní p�dy (plochy les� a k�ovin) � Ostatní plochy (nap�. tundry, hory, poušt�, bahnité oblasti) a vody

Z celosv�tového hlediska p�ipadá na zem�d�lskou p�du celkem asi 48 mil. km2, což p�edstavuje asi 36 % obydlené �ásti Zem� (bez Antarktidy, Arktidy a Grónska). Z toho na louky a pastviny p�ipadá asi ¼, na lesy asi 30 %, na ornou p�du kolem 11 %, na ostatní plochy a vodní plochy asi 1/3. Nejintenzivn�ji je p�itom využíváno území Evropy (na ornou p�du p�ipadá asi 1/3 její rozlohy)3. V Asii je zem�d�lské využití území zna�n� závislé na p�írodních podmínkách. Nap�. podíl orné p�dy, sad� a plantáží je nejvyšší v Bangladéši 63 %) a Indii (51 %), naopak velmi nízký podíl orné p�dy z nejlidnat�jších zemí mají �ína, Japonsko a Rusko (jen kolem 10-11 % rozlohy území).4 Nízký stupe� využití území pro rostlinnou výrobu (orná p�da) vykazuje pochopiteln� z p�írodn� geografických podmínek naprostá v�tšina zemí subsaharské Afriky (nap�. Mauretánie, �ad, Niger, Libye, Somálsko)5. Podobn� nízký stupe� využití území pro vlastní rostlinnou výrobu (podíl orné p�dy) vykazuje Jižní Amerika, Austrálie a Kanada (jen kolem 5-6 % povrchu území). P�ízniv�jší situace je v USA (kolem 20 % orné p�dy 4.2.1. P�ísp�vek zem�d�lství ke sv�tové výživ�

Sou�asný stav sv�tové výživy Zem�d�lství plní výše stanovené úkoly jako takové nedostate�n�. Vezmeme-li nap�. základní informace o podvýživ� v globálním i lokálním srovnání, pak je

3 Mezi zem� s nejvyšším podílem orné p�dy pat�í v Evrop� nap�. Moldávie (68 %), Dánsko 60 %), Maarsko a Ukrajina (kolem 57 %), k zemím s nejnižším podílem orné p�dy pat�í nap�. Švýcarsko (10 %). Nejvyšší podíl luk a pastvin z celkové rozlohy území má v Evrop� Irsko (kolem 70 % 4 jako extrémy s nejnižším podílem orné p�dy lze uvést nap�. Saudskou Arábii (0,4 % rozlohy) a Mongolsko (0,9 %). 5 Výjimku tvo�í nap�. malá Burundi (48 %) a Nigérie (35 %) - plantáže

-62-

neoddiskutovatelné, že v�tší �ást obyvatel Zem� je nedostate�n� zásobena kaloriemi, základními prvky a vitamíny. Jako d�kaz nedostate�né výživy jsou z�etelné vysoké koeficienty d�tské úmrtnosti v mnoha rozvojových zemích. Nejv�tší nebezpe�í nedostatku výživy je v oblasti kojeneckého a d�tského v�ku, tedy ve stádiu, když již není dít� živeno mate�ským mlékem. K tomu p�istupují nedostate�né hygienické podmínky vedoucí �asto k nemocnosti, která je �asto s podvýživou p�í�inou smrtelnosti nemocí. P�ed II. sv�tovou válkou exportovalo mnoho dnešních rozvojových zemí a zemí východní Evropy obilí. Od té doby do sou�asnosti sice sv�tová produkce potravin v naprosté v�tšin� zemí stoupala, p�esto však tento r�st nedržel krok s r�stem obyvatelstva. Spot�eba potravin na hlavu se tak pro stále v�tší po�et obyvatel zhoršovala. Sv�tové obyvatelstvo stále rychleji roste. 1600 let. p�.n.l. byl celý po�et odhadován na 0.5 miliardy, s tehdejšími cca 0.3 % ro�ního p�ír�stku. První zdvojnásobení na 1 mld. obyvatel následovalo kolem r. 1820 za 220 let, další na 2 mld. do roku 1930 za 110 let a t�etí na 4 mld. do roku 1975 jen za 45 let. Dnes žije na Zemi p�es 6 mld. obyvatel. Tento dramaticky rychlý r�st probíhal regionáln� rozdíln�. Nejv�tší rozdíly nacházíme u rychle rostoucích rozvojových zemí, kde však zem�d�lská produkce neroste. To platí zejména pro všechny tropické a subtropické oblasti, odpovídaje tomu se stále zhoršuje vývoj produkce potravin na hlavu. Problémy hladu vystupovaly také v minulých dobách sporadicky a regionáln� omezen� vždycky, zvlášt� po válkách a v obdobích sucha. Problém hladu v sou�asnosti už není žádný krátkodobý, ale celosv�tov� vážný fenomén. Jedná se p�evážn� o výsledek dlouhého - a jak se ukazuje - nerovnom�rného vývoje, který postihuje v�tšinu lidstva a tím vede ke globálnímu problému. Nové je to, hladoví v�dí, že lidé v ostatních �ástech Zem� žijí dob�e. Tento fakt by mohl z delšího hlediska být výbušnou rozn�tkou k sv�tovému konfliktu. V�tšina rozvojových zemí musí dnes zna�né množství obílí dovážet. Nejv�tší díl z toho, kolem 75 %, p�ichází se severní Ameriky, jejíž export se mezi léty 1970 a 1990 více než zdvojnásobil (z 56 na více než 120 mil. tun). Se z�etelem na základní potraviny se nachází v�tší �ást sv�ta v závislosti na tomto kontinentu, zvlášt� USA, které tak do ur�ité míry monopoln� kontrolují sv�tový trh s obilím. Tento fakt vysoké koncentrace exportní produkce obilí na pom�rn� malém území severoamerického pšeni�ného regionu na st�edním západ� od Texasu po Saskatchewan, je n�kdy ozna�ován za zázra�nou zbra�, která se nazývá “food power” v agrární politice (nebezpe�í nep�íznivých pov�trnostních pom�r� nebo napadení rostlinnými šk�dci, s následnou katastrofální neúrodou a dopady všude po sv�t�). Mnohé pot�ebné rozvojové zem� mají �asto negativní zahrani�ní obchodní bilanci a v�tší dovoz potravin nemohou zaplatit. K tomu p�icházejí problémy distribuce potravin ve vnitrozemí t�chto zemí. Potravinový problém je také výrazn� závislý na domácích jídelních zvyklostech a na pen�zích, které mohou být na potraviny vydány.

-63-

Nap�íklad charakteristika zem�d�lství v USA z hlediska zp�sobu stravovacích zvyklostí je následující:

� p�es polovinu americké sklizn� obilí jde pro dobytek � Hov�zí p�em�ní 1 kg potravin v krmení na 0,5 kg proteinu v mase. Hn�j

hov�zích stád ale obsahuje podle šet�ení minimáln� tolik protein� jako celá sklize� amerických sójových bob�.

� Farmá�i zkrmí tolik obilí a kuku�ice, jako sní za rok obyvatelé �íny a Indie dohromady,

� pr�m�rný osmnáctiletý Ameri�an sní ve form� steak� a hamburger� 2 x tolik protein�, než jeho t�lo m�že spot�ebovat.

Z hlediska jídelních zvyklostí vysp�lých zemí jde také o plýtvání potravinami velkých rozm�r�. Kdyby všichni lidé žili jako Severoameri�ané, mohlo by být p�i sou�asné zem�d�lské produkci uživeno na Zemi asi jen 1,2 mld. lidí. Luxus výživy masem vyplývá také ze všeobecné zákonitosti, která platí v toku energie a minerálních surovin v ekosystému. P�irozený potravinový �et�zec za�íná s p�em�nou sv�telné energie skrze fotosyntézu v chemickou energii. Zelené rostliny, které tuto schopnost mají, lze nazvat jako “primární” producenti a tvo�í první tropický stupe�. Druhý p�edstavují býložravci, primární konzumenti. Další dv� další tropické roviny mohou být ozna�eny jako sekundární a terciární konzumenti, p�edstavující zví�ata, která žijí z býložravc� a ostatní, která z masožravc� dále žijí. Konec potravinového �et�zce tvo�í tzv. destruenti. To jsou bakterie, houby, malé insekty, atd., které mrtvé organické substance p�etvá�ejí na minerální suroviny (látky) a p�etvá�ejí je tak dále využitelné pro rostliny. P�i tomto biologickém ob�hu látek následuje p�i každé zm�n� tropické roviny ztráta využitelné energie. Jde - velmi zjednodušen� o to, že jen asi 10 % v p�edešlém stupni nast�ádané energie z�stává využito, z tohoto základu jsou nap�. populace šelem menší než populace býložravc�. Z hlediska výživy lidi to zjednodušen� znamená, že cca 10.000 kg obilí vyprodukuje 1000 kg hov�zího masa a to m�že být využito pro tvorbu 100 kg t�lesné substance. Kdyby �lov�k sešel o 1 tropickou úrove� níže, tedy kdyby byl živ nap�. z obilí, mohlo by být uživeno 10 x více obyvatel. Zem�d�lství je sice nejvýznamn�jší, ale ne jediný producent potravin. Okolo 15 % zví�ecí bílkoviny ve sv�tové výživ� (nebo 25 % nutného množství bílkoviny) se získává z rybá�ství. V mnoha rozvojových zemích se malorolníci zabývají rybolovem k dopln�ní své rostlinné rybolovu výživy. Vedle toho existují v ur�itých oblastech také specializované formy - na vnit�ních �i pob�ežních vodách, p�i�emž rybolov je jak významným zdrojem pro bezprost�ední výživu tak i zdrojem finan�ních p�íjm�. Tyto uvedené zp�soby však mají jen malý význam. Rozhodující je jasn� moderní rybolov pr�myslových zemí ve sv�tových oceánech. Tak nap�. na t�i nejvýznamn�jší - Japonsko, Peru a �ínu p�ipadá 1/3 celkového výlovu, na USA, Rusko a Chile p�ipadá dalších asi 16 %. Na Islandu a v Japonsku p�edstavuje rybolov 1,5 x více získaných bílkovin ve výživ� než dá zem�d�lství. Množství vylovených ryb celosv�tov� stoupá dlouhodob�, nap�. v letech 1946 -1980 v pr�m�ru o 6 % ro�n�, absolutn� z 21 mil. tun v roce 1950 na 72 mil. tun v roce 1980, v roce 1996 již celosv�tový výlov �inil 95 mil. tun (k tomu je nutné p�i�íst i um�lý chov ryb, který v roce 1996 �inil kolem 20 mil. t). . P�ír�stek je tvo�en z rozši�ování rybolovu ve sv�tových mo�ích a ze zlepšených lovících metod. Od 70. let však stagnují výnosy. Je

-64-

jasné, že další r�st mo�ského rybolovu již dlouhodob� není možný (hranice p�irozených možností jsou již regionáln� �i v ur�itých druzích ryb p�ekra�ovány).6 Nejen rostoucí kvóty rybolovu, které jednotlivé zem� nedodržují, ale také zne�iš�ování vod - a otravy jsou p�í�inou klesajících výnos�. Stále rostou odpady z vnit�ních �ek (m�sta, pr�mysl, olovo, DDT, radioaktivita, ropa) zejm. v rozvojových zemích. Tato varující fakta však dosud nevedla k dobrovolnému omezení lovu ryb zú�astn�ných zemí. Politická snaha sm��ovala �asto na rozší�ení rybolovu cestou rozši�ování výsostných vod a vytvo�ením národních hospodá�ských zón pro pob�ežní státy. A�koliv z�ízení takových národních lovných zón by m�lo vést k lepší kontrole stavu, z�stává stále k o�ekávání. Nap�íklad z�ízení hospodá�ských zón v zemích EU vedlo k p�ístupu všech �lenských zemí také do jiných mo�í, do tzv. EU – mo�i, ale stavy povoleného výlovu jsou z d�vod� ochrany p�ímo�ských zemí limitovány (každoro�ní kvóty jednotlivých druh� ryb - Severní mo�e, Baltské mo�e, Atlantik, zatím ne pro St�edozemní mo�e). Nepatrné výhledy ke zvýšení rybolovu má soust�ed�ní se pozornosti na jiné možné marinní zdroje potravy. Tak se nap�. zkouší využití obrovských malých rak� v Antarktid� (krilles). Ro�ní odhady lovu kolem 65 mil. tun jsou spíše nereálné než optimistické (tém�� tolik co ryb). Podobné problémy jsou také ve vývoji potravinového využití �asových kultur (japonské výzkumy). Využití rak� a �as znamená p�ejít v potravinovém �et�zci mo�ského ekosystému na d�ív�jší kvantitativn� p�evažující stupe� produkce. V tom existuje ur�itá šance. Opat�ení ke zvýšení agrární produkce potravin Moderní agrární zem�d�lství se rozvinulo p�edevším v nejpr�myslov�jších zemích Západní Evropy, v n�kterých Evropany osídlených zámo�ských jako Severní Amerika, Austrálie a Jižní Afrika, podobn� i v Japonsku. Tyto oblasti však dnes již nejsou ur�eny pro velkoplošnou agrární nadprodukci. P�esto jsou spole�n� s Argentinou jediné (s výjimkou extrémn� hust� osídleného Japonska), v nichž se produkuje potraviny pro pot�ebný sv�tový trh. To potvrzuje tezi, že další zvyšování produkce je možné p�edevším zavád�ním nových technologií a nových ú�elných organiza�ních forem než nár�stem dalších zem�d�lských ploch. Zárove� mají pr�myslové zem� z�etelný náskok, pro prosazení t�chto p�ístup�. Tyto trendy lze pozorovat také v ostatních �ástech sv�ta, zvlášt� v okolí velkých m�st. Naléhavost k vyšší agrární produkci pro vnit�ní trh vyplývá krom� jiného jak z vysoké míry p�ír�stku obyvatel skoro ve všech rozvojových zemích, jakož i p�ír�stku p�íjm� na hlavu.7 Rozší�ení využitelných ploch pro zem�d�lskou p�du Pro mnoho geografických region� Zem�, nap�. pro zna�nou �ásti Evropy, pro jižní a východní Asii nebo pro poušt�, je jasné, že další plošný r�st zem�d�lsky využitelné p�dy není možný nebo je maximáln� velmi nevýznamný. Tam, kde existovaly ješt� p�dní rezervy, byly zpravidla již do zna�né míry prom�n�ny v kultury nebo se využívají jako

6 D�kazem pro to je nap�. historie lovu velryb a an�ovi�ek na pob�eží Peru ( obrovský pokles až tém�� vyhubení v 70. létech). Také rybolov v Severním mo�i, kde vle�ení velkých sítí vedlo nejen k decimování stavu ryb, ale také k rozr�stání �as na mo�ském dn� a tím také ke zni�ení potravinového základu a t�eniš� ryb. 7 Koup�schopná poptávka po potravinách stoupá celosv�tov� asi až 5 % ro�n�

-65-

hospodá�ské pastviny. Pro rozší�ení zem�d�lsky využitelných ploch by proto bylo nutné nap�. zavod�ování, drenážování, hnojení, apod., což by zna�n� prodražilo zem�d�lskou výrobu. Pro rozší�ení takových obd�lávaných ploch není proto globáln� žádná významná šance ku zvýšení agrární produkce potravin. Ur�ité šance existují regionáln�, jako nap�. v mnoha zemích subsaharské Afriky nebo Jižní Ameriky. Mechanizace Zv�tšování obd�lávaných ploch (velikost zem�d�lského závodu) pro ú�ely tržní produkce jde �asto ruku v ruce nebo je možné jen mechanizací. Náhrada nebo dopln�ní lidské pracovní síly prost�ednictvím zem�d�lské techniky stroje bylo u�in�no pouze ve vysp�lých pr�myslových zemích, a to p�edevším po 2. sv�tové válce (nap�. dnes n�mecké zem�d�lství uživí více než �ty�násobek obyvatel než p�ed 50 lety). Zcela jiné jsou pak pom�ry v rozvojových zemích, kde základním problémem zde stojí je dostupnost kapitálu, který je pro mechanizaci nutný. P�ekonávání strukturní slabosti Jedním z problém� efektivního využívání zem�d�lské p�dy je velikost soukromých (rodinných) farem resp. hospodá�ství. Nap�. v roce 1998 p�ipadalo na farmy s velikostí do 2 ha asi 23 % z jejich celkového po�tu (odhad kolem 2 mil. soukromých farem, resp. hospodá�ství), s rozlohou 2 – 5 ha 34 %, 6 – 9 ha 25 %, 10 -14 ha 10 % a na farmy v�tší než 15 ha necelých 9%). Sou�asný systém subvencí v zem�d�lské výrob� (nap�. v EU nebo SRN) ve form� ochrany cen a prémií je výhodný zejména pro velké farmá�e, nebo� státní prost�edky se dávají p�edevším podle rozlohy obhospoda�ovaných ploch závod�. Závody s malou obd�lávanou plochou mohou být dnes p�evážn� jen jako vedlejší živosti. Jejich podíl nap�. v SRN na po�tu všech závod� �iní asi kolem 40 %. Pro zna�nou �ást st�edních závod� platí zárove�, že ani jako hlavní živnost nedosahují p�im��ený p�íjem a �asto samy pot�ebuje další vedlejší živnost. Dlouhodob� p�sobí subven�ní systém p�edevším na redukci malých závod� a rozši�ování velkých, tj. podporuje se strukturní zm�na. Ur�itá nejmenší velikost závodu vzhledem k p�írodním podmínkám a hospodá�ském zp�sobu obd�lávání p�sobí nejen na uživení se ale i na prosazování racionaliza�ních efekt�. Vedle zv�tšování pr�m�rné velikosti závod� lze jako další opat�ení zlepšování struktury uvést takové p�ístupy jako je nap�. výstavba nových hospodá�ských za�ízení, výstavba obytných za�ízení na zem�d�lské p�d� uvnit� farem(ne v existujících vsích), výstavba dopravní infrastruktury, zlepšování úrovn� bydlení na venkov�. Stoupání plošných výnos� (“zelená revoluce”) Za hlavní p�ístupy, metody a nástroje pro zvyšování plošných výnos� lze uvést zejména:

� zvyšování po�tu sklizní � aplikace vysoko výnosových odr�d � optimální výb�r stanovišt� � zlepšení techniky pro obd�lávání, hnojení, boj se šk�dci, zavlažování

-66-

To má ve svém d�sledku požadavky na vyšší množství hnojiv, na zavlažování, na ochranu proti šk�dc�m, což vše nárokuje nutný kapitál a doprovází ur�ité dopravní problémy. Zavád�ní t�chto metod je proto pro pot�ebnou naprostou v�tšinu rozvojových zemích nedostupné. Jako nevýhody uplat�ování t�chto metod a p�ístup� lze však také uvést:

� aplikace insekticid�, pesticid� má velmi �asto škodlivé ú�inky na p�dní život, negativn� ovliv�uje ostatní ekosystémy, zvlášt� vnit�ního a pob�ežního vodstva (p�ítomnost chlorované uhlovodík� - DDT)

� zvyšující se toxicita s dlouhodobé ú�inky (d�kazy insekticidy byly nalezeny nap�. na tu��ácích v Antarktid�)

� vysoce šlecht�né druhy mají nižší obsah bílkovin, mají vyšší náchylnost k nemocem, jsou mén� odolné proti suchu a mrazu (rizika pro zem�d�lství)

Zlepšení skladování a dopravy p�stovaných rostlin

� v rozvojových zemích - 10-20 % ztrát skladováním regionáln� nebo v ur�itých letech

� nutné lepší spojení na trh a distribuci potravin 4.2.2. Celosv�tová industrializace živo�išné výroby

V pr�b�hu posledních 50 let došlo k prudkému rozvoji živo�išné výroby doprovázené rostoucími výnosy krmných obilovin, vznikem stále více se specializujícího hospodá�ství zam��ené na výrobu masa, vajec �i mléka a v kone�ném d�sledku ke stoupající konzumaci masa. V sou�asné dob� po�et domestikovaných zví�at 3 n�kolikrát p�evyšuje po�et obyvatel Zem�8. Negativní d�sledky na životní prost�edí jsou patrné ve všech �ástech výrobního �et�zce – od p�stování ohromného množství krmného obilí, až po likvidaci hor chlévské mrvy. Špatné hospoda�ení se stády v rozvojových zemích má za následek rozsáhlou degradaci suchých oblastí i ni�ení les�. Hospodá�ská zví�ata jsou mohutným zdrojem emisí metanu (skleníkový efekt). Masitá strava p�ispívá ke vzniku srde�ních chorob, mozkové mrtvice. Rozsáhlé oblasti obd�lávané p�dy produkují obilí pro krmení zví�at (dnes tém�� 45 % sv�tové produkce obilovin). Spot�eba obilovin hospodá�ským zví�ectvem je výrazn� diferencována (nap�. v USA - p�es 70 %, státy EU - 60 %, Brazílie 55 %, �ína 20 %, subsaharské zem� jen 2 %, Indie 2 %). Výroba vep�ového masa a dr�beže se podílí 2/3 na spot�eb� krmného obilí. Nejrychleji rostoucí �ástí celosv�tového trhu masa je dr�bež, zejména v USA. Tém�� polovina energie p�icházející v USA do zem�d�lství je spot�ebována v živo�išné výrob�. Polovina obilí a sena pro dobytek v USA je p�stována na um�le zavlažované p�d�, pro výrobu 1 kg hov�zího masa je zapot�ebí více než 3000 l vody. Energetická náro�nost výroby obilovinami krmených prasat a dr�beže v Evrop� je vyšší než v USA v d�sledku velkorysého používání um�lých hnojiv. 8 nap�. od roku 1950 se po�et kus� hov�zího dobytka, prasat, ovcí, koz, buvol� a velbloud� zvýšil z 2,3 mld na 4 mld, po�et kus� dr�beže ze 3 mld. na 12 mld. kus�

-67-

Roztržení potravinového �et�zce, kdysi spojujícího rostlinnou a živo�išnou výrobu, zp�sobilo zem�d�lské problémy na obou jeho koncích: - vysoké ú�ty za um�lá hnojiva - vysoké náklady na likvidaci velkého objemu odpad�9 Neúm�rnému pasení a chovu na farmách padají za ob�� lesy a suchem trpící oblasti. Pastviny dnes celosv�tov� trpí nadm�rnými stavy dobytka. Nap�. v tropické Latinské Americe ni�í ran�erství pralesy a vy�erpává p�du. V Africe vedly prudce rostoucí po�et obyvatel, omezování pasteveckých oblastí a nesprávn� zam��ené programy rozvoje k soust�ed�ní dobytka do okolí vodních zdroj� a tím ke znehodnocení p�dy. Nap�. vrtané studny v Botswan� umožnily na jedné stran� rozší�ení pastvin o 1,5 násobek, nekontrolovatelný p�ístup ke studním však dobytek zbavil okolní krajinu vegetace a p�em�nil ji v m�sí�ní krajinu. V chudých zemích, v nichž obyvatelstvo konzumuje malé množství živo�išných produkt�, je pro dosažení sob�sta�nosti zapot�ebí pouze 200 kg obilnin na osobu za rok. Toto množství však prudce roste se stravou s velkým podílem masových výrobk� (nap�. Tajwan z roku 1950 do roku 1990 zvýšil spot�ebu masa a vajec na obyvatele 6 x, spot�ebu krmného obilí ze 170 kg na 390 kg na 1 obyvatele v pr�m�ru). V Rusku dobytek zkrmuje 3 x v�tší množství obilnin než �iní spot�eba ob�an�. Dovoz obilí tak prudce vzrostl z tak�ka nulového množství v r. 1970 na 24 mil. v roce 1990 (2. nejv�tší sv�tový dovozce). Údaje FAO hovo�í, že celosv�tov� od roku 1981 bylo 75 % dovezené pšenice, je�mene, �iroku �i ovsa spot�ebováno pro krmení zví�at. Zvýšená spot�eba masa bohatými tak �asto poškozuje chudé, protože to zv�tšuje podíl p�dy pro farmá�ství a je omezována produkce tradi�ních základních potravin.

4.3. Vývoj geografie zem�d�lství

� po�átky na konci 18. a za�átku 19. století (1810 - A. Smith, D. Ricard - autor teorie o pozemkové rent�, R. Malthus - problematika r�stu obyvatelstva a jeho potravinové uživitelnosti)

� mezi zakladatele pat�í J. H. Th”unen (1826) - autor první teorie o rozmis�ování zem�d�lské výroby

� A. Humboldt - první pokus o zachycení prostorového rozd�lení p�ítomných rostlin (podobn� i K. Ritter)

9 Miliony tun živo�išných odpad�, které se shromažují v moderních chovných za�ízeních, mohou zp�sobit kontaminaci �ek i spodních vod. Dusík a fosfor v hnoji vytvá�ejí vhodné podmínky výživy vodních �as, které p�i p�emnožení od�erpávají kyslík, jehož nedostatkem pak trpí vodní ekosystémy (nap�. na jihu Nizozemí je cca 14 mil. kus� ve vep�ínech, tj. hlavní ekologické nebezpe�í zde je prase�í kejda kontaminující vody nitráty a fosfáty. Nizozemí, Belgie a �ást Francie jsou v EU �asto ozna�ovány jako regiony s “nadbytkem” hnoje). Dusík z hnoje p�ichází také do ovzduší ve form� plynného amoniaku a je sou�ástí emisí vyvolávající kyselé dešt� i pevné spady. Nap�. podle nizozemského Národního institutu zdravotnictví a ochrany životního prost�edí zp�sobuje amoniak daleko v�tší škody než místní automobily �i pr�myslové závody. Nitráty z hnoje pronikající do spodních vod mohou vyvolávat také poruchy nervové soustavy, rakovinu i tzv. “modrání kojenc�”, které je sice vzácné, ale smrtelné onemocn�ní d�tí. Hovo�í se i u nás o “nitrátovém mra�nu” kontaminujícím spodní vody pod zem�d�lskou p�dou.

-68-

� práce z 1. poloviny 19. století - popis jednotlivých region� � 70. a 80. léta 19. století - formulování základních, obecných a nových metodických

postup� s využitím prvních statistických údaj� o hospoda�ení zemí a oblastí. N�mecký geograf Hahn zavádí termín Agrargeographie. Vznik samostatné disciplíny geografie zem�d�lství je spojován s F. Heideriumem (v M”odlingu, jižn� od Vídn�)

� na p�elomu 19. století - zkoumání vlivu p�írodních faktor�, podmínek rozmis�ování zem�d�lské výroby � regionální sm�r

� zbožíznalecký sm�r � práce amerických geograf� (G.G.Chisholm - 1925) - o pochopení a využití produk�ních a tržních podmínek zem�d�lských produkt�

� po 1. sv�tové válce se dostávají do pop�edí otázky zajišt�ní potravin a problémy ekonomického rozvoje � využití zem�, typologie a regionalizace zem�d�lství, také již otázky degradace a ni�ení p�írodních rezerv

� výzkumné sm�ry: - vymezování zem�d�lských zón - studium využití p�dy - statistický (�len�ní zem�d�lských oblastí)

� po 2. sv�tové válce v�nována pozornost regionálním a sociálním diferenciacím ve výživ� obyvatelstva r�zných oblastí (nedostatek potravin), založení FAO p�i OSN (organizace pro zem�d�lství a výživu, sídlo v �ím�)

� další rozhodující otázky sv�tového zem�d�lství

- zem�d�lská politika - potravinový program - problematika rozvojových zemí - vývoj venkovského prost�edí - dynamika systému využití Zem� - potraviná�ské systémy sv�ta - globální problém hladu

4.4. Vývoj zem�d�lství

Centra domestikace a ší�ení zem�d�lství

� jihozápadní Asie (severní Indie, Afghánistán, Irán a Malá Asie - pšenice, žito, len, hrách, fazole, �o�ka, meru�ky, broskve)

� p�ední a zadní Indie (rýže, cukrová t�tina, bavlna, kokos, mango) � východní Asie (severní �ína, Korea, Japonsko - sója, proso, mandarinka, pomeran�) � st�edomo�í - olivy, fíky, lušt�niny, cukrová �epa, chmel � severovýchodní Afrika ( Etiopie - druhy pšenice, ovsa, je�men, fazole) � st�ední a jižní Amerika (kuku�ice, batáty, kakao, sisal, raj�e, paprika, brambory,

tabák, meloun, podzemnice olejná, ananas, kau�uk)

-69-

Vznik zem�d�lství � ohniska vzniku zem�d�lství - hornatá a teplá území jihovýchodní Asie (u jezer a �ek) � kopani�á�ská kultura - nejstarší systém stabilizovaného zem�d�lství (jihovýchodní

Asie) - vegetativní rozmnožování (k�ížení, klí�ení), po vy�erpání p�dy se jde jinam, ješt� se neo�e. Plodiny- banány, jamy, chlebovník, citrusy, cukrová t�tina � výroba škrobu, cukru, vitamíny. Zdomácn�ní n�kterých zví�at - prase, husa, kachna, slepice, pes. Ší�ení zem�d�lství do �íny a Japonska, do Afriky (brána Etiopie), do st�edomo�í a tichomo�í, do Latinské Ameriky (Peru, Mexiko).

Semená�ské zem�d�lství a stádová domácí zví�ata � západoindická oblast, �ína, Etiopie - jednoletá semena (p�vodn� plevel) na okraji

kopani�á�ských oblastí + zdomácn�ní stádových zví�at - hov�zí, ovce, kozy � americká oblast - kuku�ice, fazole, krocan Vznik pastý�ství - postupným odd�lením od polí Vznik tržního zem�d�lství � severozápadní Evropa - po kácení zakládány pastviny a pole, pšenici a je�men

postupn� nahradily plevely žito a oves (žito - chlebovina, oves - krmný). Chov dobytka � pastviny + stodola = model 2 - 3 tisíce let

� po žárovém hospoda�ení � p�ílohová soustava = celý pozemek orán a využíván jako louky, pastviny a role - orná p�da - jen �ást oseta, zbytek p�íloha

� pozd�ji úhorové hospoda�ení - dvouhonné a trojhonné hospoda�ení (úhor/pastvina - pole, úhor - ozim - ja�)

� 19. století - tlak na zvyšování produkce � zavedení st�ídavého hospodá�ství � od lokáln� orientované produkce k tržní produkci o zavedení cen na zem�d�lské výrobky o tržní odbyt o specializace o odd�lení produkce od spot�eby

� až k dnešku - specializace snižuje ceny o nové výživné produkty v p�íznivých oblastech

4.5. Faktory a podmínky rozvoje zem�d�lství

4.5.1. Vliv p�írodních p�edpoklad� na zem�d�lství

a) Georeliéf

� nadmo�ská výška (vertikální pásmovitost) � svažitost terénu (mechanizace) � typ georeliéfu (nížiny, pahorkatiny, poho�í) � expozice (severní a jižní svahy)

-70-

b) Klima

� teplo (teplotní charakteristiky - biologická nula 5o C, aktivní teplota - vyšší než

biologická nula, mráz) � voda - srážky (d�ležitý ro�ní chod, kritické období pro jednoleté plodiny- nap�.

obilniny kv�ten, brambory �erven, �ervenec, cukrová �epa srpen) � vítr (ovliv�uje vlhkost povrchové vrstvy, p�dy, opylování, p�enos plevele) � vláhové pom�ry (Lang�v deš�ový faktor : pr�m. ro�ní úhrn srážek : pr�m. ro�ní

teplota)

c) P�da � základní význam (složení - anorganické a organické látky, voda, vzduch) � p�dní druhy (podle zrnitosti): - lehké - pís�ité (do 20 % jílnatých �ástic) - st�ední a ž st�edn� t�žké (20-45 % jílnatých �ástic) - t�žké - jílovito-hlinité (45-60 % jílnatých �ástic) - velmi t�žké - jílovité (60-70 % jílnatých �ástic) - kamenité � p�dní typy (p�sobení p�dotvorných �initel� a geneze p�d = obsah humusu): - tundrové - podzoly a p�dy podzolové (p�dy lesního pásu) - hn�dé lesní p�dy (mírné pásmo - Evropa) - šedé lesní p�dy (na spraších) - �ernozem� - typické stepní p�dy - kaštanové p�dy - stepní - šedé p�dy - stepi, polopoušt�, poušt� - slané p�dy (nap�. JAR, Austrálie) - laterity a lateritické p�dy (tropy - �ervené) - náplavové p�dy - rendziny, slínovatky - na vápencích

d) P�írodní pásma (soubor p�írodních podmínek k zem�d�lskému využití) � Rovníkové pásmo – nap�. amazonské nížiny, Guinejský záliv, Kongo,

východoindická souostroví (charakteristika - velké množství biomasy, prales, plodiny - kakao, palma olejná, kokos, ko�ení, kau�uk, maniok, jamy, banány, rýže, plantážní hospodá�ství)

� Subrovníkové pásmo (od – do + 20o) - (charakteristika - období sucha - lesy zadní Indie, 2 sklizn� do roka, pom�rn� zaostalé zem�d�lství, plodiny - kakao, káva, �aj, cukrová t�tina, bavlna, juta, podzemnice olejná, zrniny, okopaniny)

� Tropické pásmo (od – do + 20-30o) – (charakteristika - sezónní a denní výkyvy teploty, nedostatek srážek, stepi, polopoušt�, poušt�, nutné um�lé závlahy – ve st�ední a východní �ásti Asie chybí, primitivní zem�d�lství, plodiny - pšenice, kuku�ice, je�men, rýže, datle, bavlník, podzemnice olejná)

� Subtropické pásmo (od - do + 30-40o) – (charakteristika - teplo, mírná zima, v lét� nutné závlahy, žlutozem�, laterity, rendziny, �í�ní náplavy, k�oviny, výše listnaté lesy (korkový dub), plodiny - olivy, vinná réva, citróny, pšenice, je�men, kuku�ice,

-71-

sójové boby - chov ovcí - Pyreneje, Apeniny, severní Amerika, Austrálie a jižní Amerika - dodavatelské oblasti masa, másla, pšenice, sóji, bavlny)

� Mírné pásmo (40-65o na severní polokouli, 42-58o na jižní polokouli) – (charakteristika - sezónní rozdíly teploty, �ernozem�, hn�dozem�, podzoly, lesy, mo�e bohatá rybami, zejm. v šelfech (do 200 m) - 5 % rozlohy mo�í a oceán�, poskytující ale 60 % úlovku ryb, podstatná �ást sv�tové produkce pšenice, žita, je�mene, kuku�ice, okopanin - cukrovky a brambor, olejnin - sója, slune�nice, �epka olejná, jaderné a peckovité ovoce, víno, vysp�lá zem�d�lská výroba, p�edevším živo�išná)

4.5.2. Sociáln� - ekonomické faktory

� dosažená vývojová úrove� spole�nosti (ovliv�uje zejména vysp�lost technologií a

mechanizace do zem�d�lství) � zp�sob vlastnictví � koncentrace spot�eby - vznik trh� - ovliv�uje i faktické rozmíst�ní zem�d�lské

výroby (nap�. p�ím�stské zem�d�lství), ve sv�t� - specializované produk�ní oblasti � zm�ny ve struktu�e spot�eby potravin a zem�d�lských surovin (spot�eba “drahých”

potravin = maso, krmivá�ské základny s orientací na maso, zm�ny v potraviná�ském pr�myslu a jeho rozmíst�ní)

� doprava a poloha zem�d�lských závod� (+ dálkový transport, mražení a p�eprava) � pracovní síly - nejv�tší nároky v zaostalých zemích (bez techniky) � obchodní politika, státní intervencionalismus (dotace, rekultivace, závlahy,

obd�lávání a využití p�dy, ceny) � velikost, typ závodu a jeho efektivnost (pr�m�rná velikost zem�d�lské farmy je v

Itálie asi 8 ha, ve Velké Británii 60 ha, v USA 180 ha) � mechanizace (šet�í náklady, trend - snižování energetických náklad�) � chemizace - používání pr�myslových hnojiv (nap�. v r. 1983 v �SR 344 kg na 1 ha,

Dánsko 246, Francie 300, Nizozemí 700 kg na 1 ha) � biologizace - šlecht�ní, úprava semen, ochrana proti bakteriím, zvyšování úrodnosti

p�dy � produkce a intenzita výroby (politika sob�sta�nosti i p�es vyšší náklady, omezování

ploch, intenzívní a extenzívní hospoda�ení)

4.6. Charakteristika vývoje sv�tového zem�d�lství

� kapitalistické zem� - rodinná farma, pachtování - velcí vlastníci p�dy pronajímají

(nap�. ve Velké Británii až 60 % p�dy), zem�d�lská velkovýroba � rozvojové zem� - ob�ina (tropická Afrika, Mexiko, st�. Amerika), s rozvojem trhu

vymizí, feudální vlastnictví (malí a velcí), drobné tržní hospoda�ení, plantážní hospodá�ství, farma�ení. Agrární reformy - zvýšení tržnosti a efektivnosti, rozvoj místního pr�myslu (nap�. v Mexiku, Kolumbii, Peru)

� socialistické zem� - státní a družstevní hospoda�ení

-72-

4.6.1. Typologie sv�tového zem�d�lství

(zp�sob t�íd�ní existujících struktur zem�d�lské výroby na základ� jejich shodných rys�) V rámci komise Geografie zem�d�lství v rámci IGU byla na konci 70. let vypracována typologie sv�tového zem�d�lství na základ� následujících kritérií: a) charakteristiky spole�enského vlastnictví • vlastnictví p�dy • velikost hospodá�ství b) organiza�n� - technické charakteristiky: • množství vynaložené práce (po�et pracujících v zem�d�lství na 100 ha orné p�dy,

po�et ko�� a traktor� na 100 ha orné p�dy) • hnojení p�dy (organická a pr�myslová hnojiva) • zavlažování (% ploch, zp�sob zavlažování) • zem�d�lské systémy (zp�sob využití p�dy, zp�sob st�ídání plodin, intenzita využití -

po�et úrod za rok, zp�sob obd�lávání p�dy - technika, zp�sob chovu zví�at) c) charakteristiky produkce a struktury: • produktivita (na rozlohu - obilní jednotky, na osobu) • tržní význam (% tržní z celkové produkce) • zam��ení produkce (nap�. podíl živo�išné výroby)

Na základ� uvedených kritérií byly stanoveny 4 hlavní typologické skupiny a 18 základních typ� sv�tového zem�d�lství: • primitivní zem�d�lství • tradi�ní zem�d�lství (s nízkým podílem tržního) • tržní zem�d�lství • zespole�enšt�lé zem�d�lství

4.7. Geografické rozložení zem�d�lské výroby

4.7.1. Obilniny

Pšenice Pšenice má nejv�tší dynamiku v rozši�ování osev� a sklizní a v postavení ve sv�tovém obchod� s potravinami. Podílí se více než 30 % na osevech obilnin, T�žišt� kultivace je ve stepních (�ernozemních) oblastech severní polokoule. Rozsahem osevních ploch (40 %) a objemem produkce (p�es 40 %) vede Evropa: � východoevropská pšeni�ná oblast (z Podunají p�es Ukrajinu, severní p�edh��í

Kavkazu, údolí Volhy až k celinám na jižním Uralu, v západní Sibi�i a severním

-73-

Kazachstánu), s p�evážn� extenzivní zp�sobem p�stování a s celkov� nízkými výnosy (nap�. Rusko a Kazachstán – 15 – 20q/ha

� oblast severozápadní, st�ední a jižní Evropy (jihovýchodní Anglie, severní Francie, Nizozemí, hn�dozemní pás SRN severní Itálie), s celkov� intenzivním zp�sobem p�stování a vysokými výnosy (nap�. v Nizozemí, Dánsku, Anglii, SRN, Francií – v pr�m�ru kolem 65-70 q/ha

Evropa je druhou nejv�tší vývozní oblastí (V. Británie, SRN, Francie, Itálie). Východní a jižní Asie je objemem sklizn� (30 % sv�tové produkce) druhá. Pšenice se p�stuje hlavn� v Severo�ínské nížin� (�ína je p�itom nejv�tším producentem pšenice), v severozápadní Indii (Pandžáb), Pákistánu, Turecku. Severní Amerika je t�etí produk�ní oblastí (asi 15 % sklizn�), p�i�emž je nejv�tší sv�tovou exportní oblastí pšenice - p�es 50 % sv�tového vývozu. T�žišt� p�stování je v prériích severní �ásti USA (Kansas, Oklahoma, Severní a Jižní Dakota), a jižních �ástí Kanady (Alberta, Manitoba, Saskatchewan). Pro oblast je charakteristická vysoká mechanizace a produktivita práce, p�i nižších výnosech (cca kolem 25 q/ha). K dalším nejvýznamn�jším vývozním oblastem pšenice pat�í Austrálie (15 % sv�tového vývozu) a Argentina. Mezi nejv�tší sv�tové importéry pšenice pat�í zejména Rusko, �ína a Japonsko a dále n�které velmi lidnaté a rozvojové zem� (Egypt, Bangladéš, Brazílie). Rýže Rýže je druhou nejd�ležit�jší obilninou sv�ta (je základní plodinou pro polovinu sv�tového obyvatelstva). Rýže je nejd�ležit�jší obilninou subrovníkového pásu. Její p�stování je geograficky významn� koncentrováno. Dominantní postavení (90 % sklizn�) má monzunová Asie (�ínsko-japonská podoblast - 38 % sv�tové produkce, indická v�etn� Bangladéše a Pákistánu - 28 %, oblast jihovýchodní Asie - 24 % (Indonésie, Thajsko, Myanmar, Vietnam). Rýže má zna�né nároky na teplo a p�edevším na vodu. Rozhodující �ást sv�tové produkce zajiš�ují um�le zavlažované plochy (hlavn� v Asii). V n�kterých oblastech dává rýže 2 a ž 3 úrody ro�n� - Jáva, jižní a jihovýchodní �ína, Japonsko, Egypt). Mezi sv�tové exportéry rýže pat�í Thajsko, Myanmar, Pákistán. Rýže se dále p�stuje v Latinské Americe (Brazílie), v Africe (Egypt, Nigérie) a v USA (nížiny p�i Mexickém zálivu). Rýže má podobné výnosy jako pšenice (v oblastech intenzivní produkce – nap�. v USA, Egypt�, Japonsku, Jižní Koreji se pohybuje kolem 60 – 70 q/ha, p�i celosv�tovém pr�m�ru výnosu kolem 35 q/ha). Mezi sv�tové exportéry rýže pat�í zejména USA, Thajsko, Špan�lsko, Myanmar. Kuku�ice Je t�etí nejd�ležit�jší sv�tovou obilninou co do rozlohy i sklizn�. Její význam v posledních desetiletích roste (zejm. jako krmivo). P�stuje se v r�zných p�írodních podmínkách (variabilita a bohatství odr�d), p�i celkov� delším vegetativním období (5 m�síc�) a pot�eb� kvalitn�jších p�d.

-74-

Nejvýznamn�jší geografickou oblastí p�stování kuku�ice jsou USA (tém�� 45 % sv�tové produkce), a to v tzv. kuku�i�ném pásu (Corn Belt) - v oblastech st�edního Severozápadu a Severovýchodu - povodí Missisipi, Missouri, Ohio – státy Nebraska, Iowa, Illinois, Indiana, Ohio, p�i celkov� vysokých výnosech (tém�� 7 t/ ha). Naprostá v�tšina produkce v USA je spot�ebována jako krmivo (kolem 80 % produkce). Druhou sv�tovou produk�ní oblastí je Asie (asi 20 %, z toho rozhodující �ást produkce pochází z �íny). T�etí významnou geografickou oblastí je Latinská Amerika (p�es 12 % sv�tové produkce, a to zejm. p�stování kuku�ice v Brazílii, Mexiku a Argentin�). V Evrop�, na kterou p�ipadá cca 10 % produkce, se kuku�ice p�stuje hlavn� v Podunají (Rumunsko, Maarsko, Ukrajina) a dále ve Francii a Itálii. Je�men Sv�tová produkce se pohybuje kolem 160 mil. tun, p�i celkové stagnaci jeho produkce (pr�m�rné výnosy se pohybují kolem 23v q /ha). Hlavními produk�ními oblastmi jsou Rusko, Ukrajina, Kanada, SRN, USA a Francie. K dalším obilninám p�stovaným ve sv�tovém m��ítku pat�í také oves, žito, proso a sorgo. 4.7.2. Okopaniny

Brambory Brambory se objevily v Evrop� v 16. století (pocházejí z Peru a Chile), jako základní potravina se za�aly využívat na konci 18. století. Jsou hlavní a p�itom nenáro�nou okopaninou mírného pásma (celosv�tový pr�m�r jejich výnosu je kolem 150 q/ha, v zemích s dlouholetou šlechtitelskou tradicí (Nizozemí, Dánsku, Francii) až kolem 400 q/ha.. Brambory jsou dnes využívány p�edevším jako krmivová základna (50 - 70 % sklizn�). Nejv�tší produk�ní základnou je Evropa (75 % sklizn�, zejm. Rusko, Polsko a státy EU). Druhou nejvýznamn�jší oblastí je Asie, hlavn� �ína, která je zárove� nejv�tším sv�tovým producentem. Ostatní hlíznaté okopaniny Jde p�edevším o maniok, batáty, jamy a a tara. P�edstavují základní potraviny v podmínkách naturálního zem�d�lství rovníkového a subrovníkového pásma. Maniok (též kasava - k jídlu se využívá ko�en, dlouhý až 50 cm) se p�stuje hlavn� v subsaharské Africe (Kongo, Nigérie), dále také v jižní a jihovýchodní Asie (Thajsko, Indonésie) a v Brazíli. Batáty - nejv�tší �ást sklizn� p�ipadá na Asii (z toho samotná �ína 80 %), dále se p�stují ve Vietnamu, Indonésii, Indii, Japonsku a ve východní Africe. Jamy jsou významnou potravinou pro obyvatelstvo západní Afriky (zejm. Nigérie) Jihovýchodní Asie.

-75-

4.7.3. Kultury poskytující suroviny k výrob� cukru

Cukrová t�tina Je víceletá travina, vysoká 4 - 6 m, cukr se získává ze š�ávy její lodyhy. Sklize� cukrové t�tiny celosv�tov� stoupá (v roce 1999 nap�. 1,2 mld. tun). P�stuje se mezi 30o severní a 30o jižní zem�pisné ší�ky. Poskytuje mnohem více cukru než �epa (až 27 tun z ha, cukrovka kolem 5 t z ha). P�stování se soust�euje ve dvou hlavních oblastech. Ve St�ední a Jižní Americe - 47 % sklizn� (Brazílie – ¼ sv�tové produkce a americké St�edomo�í, s p�ilehlými oblastmi Mexika) a v Asii (40 % produkce) dává nejv�tší sklize� t�tiny nížina kolem �eky Gangy (odtud rostlina pochází), následuje �ína, Pákistán, Filipíny. Menší význam má p�stování t�tiny v Africe (hlavn� JAR, Egypt, Mauritius) a v USA (p�i Mexickém zálivu) a Austrálii (významný sv�tový exportér). Cukrovka T�žišt� p�stování cukrovky je v mírném pásmu. Evropa dodává asi 80 % sv�tové sklizn� (lesostepní oblasti Ukrajiny, jižní �ernozemní oblasti Ruska, �ernozemní oblasti mezi Pa�íží a severní Francií, st�edon�mecká p�edh��í, jižní �ást Pádské nížiny). Z dalších oblastí lze uvést USA ( Severovýchod a Severozápad) a Asii (Turecko, �ína, Irán a Japonsko). 4.7.4. Olejniny

P�stování rostlin, z nichž se vyrábí jedlé oleje, margariny, mýdla a kosmetika, je významnou sou�ástí rostlinné výroby. Nejvýznamn�jšími plodinami jsou v celosv�tovém m��ítku sója10 (ro�ní produkce kolem 150 mil. tun - nejvýznamn�jším producentem i exportérem jsou USA, dále Brazílie, Argentina, �ína), podzemnice olejná (produkce cca 32 mil. tun – sv�toví producenti – �ína, Indie, africké zem� – Nigérie, Senegal, Súdán) sezam (sv�toví producenti �ína a Indie), sko�ec obecný pro výrobu ricínového oleje (Indie a �ína), �epka (�ína, Indie, Kanada, SRN, Francie), slune�nice (Argentina, Rusko, Ukrajina), olivy (poskytují nejkvalitn�jší olej)11, palmy kokosové (jedna z nejužite�n�jších plodin sv�ta) a palmy olejné. 4.7.5. Kultury poskytující suroviny k výrob� nápoj�

�ajovník Jde o náro�ný obor na pracovní síly. T�žišt� p�stování je v jižních oblastech monzunové Asie (80 %) - jižní a severovýchodní Indie, Srí Lanka, východní �ína, Japonsko, Indonésie. �ajovník se rovn�ž p�stuje v Gruzii a Azerjbadžánu. Nejv�tšími vývozci jsou Indie a Srí Lanka, dále �ína, Ke�a a Indonésie. Rozhodující �ást dovozu p�ipadá na Evropu, z toho 60 % na Velkou Británii. 10 Po získání oleje se ze sóji dále získává významné krmivo (mou�ka, zelená masa) 11 olivovník je jedním z nejdéle plodících d�evin – i více než 200 let, hlavní oblastí p�stování jsou zem� kolem St�edozemního mo�e

-76-

Kávovník Jeho p�stování má rovn�ž plantážní charakter. Soust�euje se v subrovníkovém a rovníkovém pásu nej�ast�ji na náhorních plošinách. Nejd�ležit�jší oblastí je Latinská Amerika (67 % sklizn�), hlavn� jihovýchodní Brazílie a západní Kolumbie. Roste význam Mexika a st�edoamerických republik. Druhou významnou oblastí je Afrika (20 % produkce), zejm. v Pob�eží slonoviny, Etiopii, Ugand� a Kamerunu. Kakaovník P�stuje se hlavn� v pob�ežních a �í�ních nížinách rovníkového a subrovníkového pásu v nadmo�ských výškách do 500 m. Nejd�ležit�jší p�stitelskou a exportní oblastí je Afrika - 66 % produkce (Pob�eží slonoviny, Ghana, Nigérie, Kamerun. Na druhém míst� je Latinská Amerika (východní Brazílie). T�etí oblastí je jihovýchodní Asie (15 %) - hlavn� Malajsie.

4.7.6. Chov zví�at

Živo�išná výroba poskytuje pro sv�tovou výživu lidstva p�edevším tyto základní produkty: maso, mléko, vejce, vlákna a k�že.

Maso

K základním sv�tovým živo�išným potravinovým zdroj�m pat�í také maso. Na sv�t� je chováno více jak 1,3 mld. kus� hov�zího dobytka (nejvíce v Indii12 – p�es. 200 mil. kus�, dále v Brazílii, �ín�, USA, Argentin�, v Rusku a Francii). Nejv�tšími producenty hov�zího a telecího masa jsou USA, Brazílie, �ína, Indie, Rusko a Francie. Mezi nejvýznamn�jší exportéry pat�í tradi�n� Brazílie, USA a Francie.

Stejn� významné je ve sv�tové výživ� i maso vep�ové. Na sv�t� je chováno kolem 1 mld. kus� vep�ového (z toho tém�� polovina v �ín�, dále v USA, Brazílii, SRN, Špan�lsku, Rusku a Polsku), sv�tová produkce vep�ového masa se pohybuje kolem 80 mil. tun (nejv�tší produkce v �ín�, USA, Francii, Špan�lsku a v Brazílii).

Nejdynami�t�jší r�st zaznamenává v posledních desetiletích chov dr�beže, a to prakticky ve všech zemích sv�ta. Celkový stav dr�beže na sv�t� p�ekra�uje 13 mld. kus� (absolutn� nejv�tší chov je v �ín� – tém�� ¼ , dále v USA, Indonésii, Rusku, Indii, Mexiku, ve Francii). Ro�ní produkce už p�esahuje 60 mil. tun dr�bežího masa (nejvíce USA, �ína, Brazílie, Japonsko, Francie).

Další významný zdroj masa poskytují také ovce – skopové maso (celkový stav ovcí na sv�t� p�ekra�uje 1,1 mld. kus�. Nejv�tší stavy ovcí jsou �ína, Austrálie, Irán, Nový Zéland, Indie, Velká Británie a Turecko.

12 z náboženských d�vod� se hov�zí maso v Indii nejí, zdrojem výživy je tak pouze mléko

-77-

Shrnutí kapitoly

V kapitole Geografie zem�d�lství jsou poslucha�i seznámeni s p�edm�tem a úkoly geografie zem�d�lství, s významem zem�d�lství pro celosv�tovou výživu obyvatelstva, s p�írodními a socioekonomickými faktory ovliv�ujícími sv�tové zem�d�lství, dále s problematikou hladu ve sv�t�, s p�ehledem hlavními potravinovými zdroji lidstva a jejich geografickým rozložením.

Otázky ke cvi�ení z kapitoly 4

5. Co je p�edm�tem výzkumu geografie zem�d�lství?

6. Jaký význam má zem�d�lství pro sv�tovou výživu a jaká zlepšení by m�la být provedena?

7. Jaké jsou hlavní potravinové zdroje lidstva?

8. Jaké jsou hlavní rozdíly v zem�d�lské výrob� mezi vysp�lými a rozvojovými zem�mi?

9. Životní úrove� je celosv�tov� i regionáln� výrazn� diferencována. P�esv�d�íte se o tom, když sestavíte kartogram „Podíl ekonomicky aktivních muž� pracujících v sektoru zem�d�lství v zemích sv�ta“ (p�íslušná data jsou uvedena v p�íloze, mapa sv�ta je k dispozici na internetu).

-78-

Sv�tová produkce hlavních skupin potravin v mil. tun (1999) Obilniny 2 061 okopaniny 627 zelenina a melouny 605 Ovoce 427 Olejniny 98,5 lušt�niny 58 Vlákniny 24 Mléko 548 maso 216

Sv�tová produkce obilnin v mil. t (1999) z e m � Celkem pšenice rýže kuku�ice je�men proso oves žito �ína 462 114 201 129 4 10 1 1 USA 334 63 10 238 6 15 2 1 Indie 232 71 128 11 1 21 - - Francie 64 37 1 15 10 1 1 - Indonésie 59 - 50 9 - - - - Rusko 58 32 1 2 12 1 6 5 Kanada 50 25 - 8 13 - 4 1 Brazílie 48 2 11 33 1 1 - - N�mecko 44 20 - 3 13 - 1 4 bangladéš 32 2 30 - - - - - Austrálie 32 22 1 1 5 1 1 - Turecko 30 18 1 2 9 - 1 - Vietnam 30 - 28 2 - - - - Argentina 30 11 1 13 1 3 1 - Mexiko 29 3 1 18 1 6 - - Sv�tová produkce 2061 578 587 600 133 95 27 21 Produkce masa v mil. tun (1998) Zem� Celkem vep�ové hov�zí a telecí dr�beží kozí a skopové �ína 55,1 36,9 4,3 11,1 2,2 USA 35,8 8,5 11,8 16,1 0,1 Brazílie 11,7 1,6 5,2 4,6 0,1 Francie 6,5 2,3 1,6 2,2 0,1 N�mecko 6,2 3,5 1,4 0,8 0,1 Indie 4,6 0,5 2,8 0,5 0,7 Rusko 4,4 1,4 2,2 0,6 0,2 Špan�lsko 4,4 2,5 0,6 0,9 0,3 Mexiko 4,0 1,0 1,4 1,6 0,1 Itálie 4,0 1,4 1,2 1,1 0,1 Velká Británie 3,8 1,2 0,9 1,5 0,4 Sv�tová produkce 216,2 83,6 56,7 60,2 11,1

-79-

Citrusové plodiny v mil. tun (1999) Zem� Pomeran�e zem� Citróny Brazílie 19,4 Mexiko 1,2 USA 9,0 Argentina 1,1 Mexiko 3,5 Indie 1,0 Špan�lsko 2,5 Irán 0,9 �ína 2,3 USA 0,7 Indie 2,0 Špan�lsko 0,7 Itálie 1,9 Itálie 0,6 Irán 1,8 Brazílie 0,5 Sv�tová produkce 57,9 Sv�tová produkce 9,3

Produkce brambor (1999) Sojové boby (1999) Lušt�niny (1994) z e m � mil. t zem� mil. t z e m � mil. t �ína 43.5 USA 75,6 Indie 14,5 Rusko 31,4 Brazílie 30,8 Lid.Rep.�ína 6,1 Polsko 26,0 Argentina 18,0 Francie 3,5 Indie 22,1 �ína 13,7 Brazílie 3,3 USA 21,4 Indie 6,1 Rusko 3,0 Ukrajina 15,4 Paryguay 3,3 Ukrajina 2,6 N�mecko 12,1 Kanada 2,6 Turecko 1,8 B�lorusko 10,0 Indonésie 1,6 Nigérie 1,8 Sv�tová produkce 289,8 Sv�tová produkce 157,7 Sv�tová produkce 58,6 �aj (1999) Káva (1999) Kakao (1999) z e m � tis. t zem� tis. t Zem� tis. t Indie 870 Brazílie 1 600 Pob�eží slonoviny 1 120 �ína 690 Kolumbie 672 Ghana 390 Srí Lanka 280 Indonésie 455 Indonésie 370 Ke�a 220 Vietnam 420 Brazílie 285 Indonésie 150 Pob�. Slonoviny 332 Kamerun 150 Turecko 120 Mexiko 303 Nigérie 145 Japonsko 91 Etiopie 232 Malajsko 118 Irán 60 Indie 228 Ekvádor 70 Argentina 58 Uganda 216 Dominikánská rep. 68 Gruzie 42 Guatemala 204 Kolumbie 45 Sv�tová produkce 2 936 Sv�tová produkce 6 400 Sv�tová produkce 2 988 Hov�zí dobytek (1999) Stav vep�ového (1999) Chov ovcí (1999) z e m � mil. ks zem� mil. ks Zem� mil. ks Indie(bez buvol�) 215 �ína 483 Austrálie 120 Brazílie 159 USA 62 �ína 118 USA 99 Brazílie 31 Indie 58 �ína 96 N�mecko 26 Irán 53 Argentina 55 Polsko 22 Nový Zéland 46 Etiopie 36 Špan�lsko 22 Velká Británie 45 Sudán 35 Rusko 16 Sudán 42 Mexiko 30 Francie 16 Pakistán 32 Rusko 29 Mexiko 14 Turecko 30 Kolumbie 28 Nizozemí 13 Jižní Afrika 30 Sv�t celkem 1 323 Sv�t celkem 961 Sv�t celkem 1056 Pramen: Fischer Weltalmanach 2001, Podstawy geografii ekonomicznej, PWE, Warsawa 2001.

-80-

5. GEOGRAFIE PRMYSLU

Cíl kapitoly

Cílem kapitoly je seznámit poslucha�e s p�edm�tem a úkoly geografie pr�myslu, dále seznámení se s teoretickými a metodickými problémy geografie pr�myslu, s významem pr�myslové výroby, s p�ehledem odv�tví pr�myslu a s jejich geografickým rozložením v celosv�tovém m��ítku. �asová náro�nost ���� 8 hod. (1 – prezen�ní, 3 – samostudium, cvi�ení - 4)

5.1. P�edm�t a úkoly geografie pr�myslu

Pr�myslovou �innost studuje mnoho dalších v�dních obor�, nap�. ekonomika pr�myslu ekonomika jednotlivých výrob, technologie (neprostorové aspekty). Další praktické úkoly vyplývající z pot�eb ekonomického efektivního rozmíst�ní pr�myslu jsou p�edm�tem prostorové ekonomie, regionální v�dy, prostorového plánování. Geografie pr�myslu zabývá studiem vzájemných vztah� a podmín�ností mezi pr�myslovou výrobou a ostatními geografickými jevy a procesy. Hlavními úkoly geografie pr�myslu je zjistit a vysv�tlit rozmíst�ní pr�myslu a vývoj tohoto rozmíst�ní (rozmíst�ní je výsledným projevem vzájemného p�sobení mezi pr�myslovou �inností a ostatními složkami prost�edí). Za t�žišt� výzkumu v geografii pr�myslu je �asto ozna�ován problém rozmíst�ní pr�myslu. Zp�soby studia “rozmíst�ní” však byly historicky r�zné jak podle úrovn� poznání tak podle ší�e pojetí, postupn� zjiš�ujeme p�echod od statického popisu rozmíst�ní k dynamickému hodnocení vztah� mezi pr�myslem a prost�edím. Ješt� na po�átku 20. století byl pr�mysl chápán jako sekundární krajinná složka, jejíž rozvoj byl podmín�ný p�írodními faktory (antropogeografický p�ístup). V tomto období za�íná popisné zpracování statistického materiálu. V dalším vývoji dochází k poznávání p�í�inných vztah� mezi pr�myslem a rozmanitými �initeli geografického prost�edí. Objevují se snahy o komplexn�jší p�ístup, tj. poznání celých regionálních komplex� pr�myslových výrob a zákonitostí jejich vytvá�ení. Tyto práce vycházejí p�i studiu pr�myslových území z ekonomických a technologických vztah�. P�edm�tem jejich studia byly zejména struktura a vnit�ní vztahy pr�myslových komplex�. Toto zam��ení existuje dodnes, ovšem na vyšší poznávací úrovni - zm�ny v p�edm�tové problematice a metodologický rozvoj z oblasti ekonomických a technických v�d (moderní technologie, automatizace, zm�ny v doprav�, kompara�ní a aglomera�ní výhody).

-81-

5.2. Pr�myslová výroba

Pr�myslová výroba tvo�í významnou �ást materiální výrobní základny sv�tového hospodá�ství, produkuje cca 70 % jeho celkové materiální produkce a zam�stnává asi 20 % ekonomicky aktivního obyvatelstva sv�ta (p�i významných rozdílech ve vysp�lých a rozvojových zemích). Rozsah pr�myslové výroby z�stává stále ukazatelem ekonomické síly konkrétní zem�. P�estože podíl pr�myslové výroby na HDP ve v�tšin� vysp�lých zemí klesá, podíl pr�myslových výrobk� a polotovar� v mezinárodní sm�n� trvale roste. Od konce 80. let zajiš�ují r�st sv�tové pr�myslové výroby zejména “nov� industrializované” zem� jihovýchodní Asie a �ína. Pr�myslová výroba je páte�í územní struktury sv�tového hospodá�ství i v jednotlivých zemích a regionech. Je také hlavním producentem užitných hodnot, jediným výrobcem výrobních prost�edk� a realizátorem technického pokroku v odv�tvích materiální výroby i ve službách. Rozmíst�ní pr�myslové výroby je ovliv�ováno souborem mnoha �initel�. Jejich vliv na lokalizaci pr�myslových objekt� se m�ní v souvislosti s technickým a technologickým pokrokem a celkovou modernizací jejího za�ízení. Každé odv�tví pr�myslové výroby má specifické nároky na suroviny, energii, investice a pracovní síly, produkuje r�znorodé výrobky, které musí realizovat v rozdílných tržních oblastech. Pro jejich výrobu jsou charakteristické odlišné formy výrobní i územní organizace. V souvislosti s technickým pokrokem v ekonomické praxi se vytvá�ejí nové tendence a trendy v zákonitostech rozmíst�ní a územní organizaci pr�myslové výroby. Snížení spot�eby surovin a energie na jednotku produkce vytvá�í prostor pro relativn� snazší zásobování zpracovatelských odv�tví pr�myslu t�mito zdroji. P�ispívá k tomu i modernizace dopravy a celkové snižování dopravních náklad�. Technický pokrok ve výstavb�, výrob� a jejím �ízení urychluje proces výrobní koncentrace, což se odráží i v územní koncentraci pr�myslové výroby. Význam trhu jako lokaliza�ního �initele se zvyšuje. Lokalizace nových pr�myslových objekt� je stále významn�ji ovliv�ována mezinárodní d�lbou práce a procesy ekonomické integrace a globalizace.

5.3. Teoretické a metodické problémy v geografii pr�myslu

5.3.1. Pojetí “ Optimálního rozmíst�ní pr�myslu”

Objevují se v koncepcích klasické ekonomické teorie a z bezprost�edního kontaktu s praktickými problémy. S �ešením této otázky se �asto setkáváme v prostorové ekonomii, v tzv. lokaliza�ních teoriích. A. Weber (1909) - optima pro lokalizaci spojená s minimalizací výrobních náklad�, Losch - rozší�ení o vztahy mezi výrobou a spot�ebou (trh) - maximalizace zisku. Nedostatky: omezení rámcem zájm� individuálního podnikatele a jednostranným pohledem z hlediska díl�í pr�myslové výroby samotné.

-82-

P�ínos: �ešení díl�ích problematik a východisko pro �ešení speciálních otázek, nap�. optimální velikost pr�myslového závodu (�ím v�tší závod, tím efektivn�jší výroba, �ím v�tší tím vyšší dopravní náklady - rozložení U. Po válce p�ehodnocení tohoto optima - vývojová prom�nlivost). V r. 1961 p�ichází F. Perroux s teorií “pól� rozvoje” 13(zejm. aplikace na pr�myslové závody a odv�tví (diferenciace na “hnací” a “hnané” výroby). Pozd�jší auto�i rozši�ují tento pohled o geografický (územní ) aspekt14 . Podstata a hlavní p�ínos: chápání pr�myslových výrob, st�edisek a podnik� jako sou�ást celého územn� diferencovaného sociáln�-ekonomického systému (schopnost rozvoje). 5.3.2. Lokaliza�ní faktory - kritéria jejich výb�ru a hodnocení

Rozmíst�ní pr�myslu je ovliv�ováno �adou faktor� a podmínek ovliv�ujících investi�ní, provozní a odbytové podmínky pr�myslové výroby, které jsou ozna�ovány jako „lokaliza�ní faktory“ (název pochází od n�meckého autora Webera). Nap�íklad je z�ejmé, že existují zna�né lokaliza�ní rozdíly pro pr�myslovou výrobu (nap�. lokalizace surovin, pracovních sil, místo spot�eby), ovliv�ují efektivnost výroby. Jde napohled o jednoduchou formulaci, ale ve skute�nosti jde o velmi složitou problematiku (nap�. vyjád�ení a m��ení vlivu faktor� v historickém vývoji). Rozbor a klasifikace lokaliza�ních faktor� Ve sv�tle lokaliza�ní teorie pr�myslu lze v nejjednodušší podob� vy�lenit všeobecné a speciální lokaliza�ní faktory (vyjad�ují míru stejnosti a rozdílnosti v lokalizaci individuální výroby). � nap�. podle Webera - všeobecné lokaliza�ní faktory (dopravní náklady a náklady

na pracovní sílu a speciální lokaliza�ní faktory (�istota a množství vody)15 13 Východiskem teorie pól� (princip diferenciace vývoje) je Perrouxova základní teze, vystihující postup hospodá�ského r�stu: "Je to hrubá, ale nepochybná skute�nost; že k r�stu nedochází na všech místech najednou; r�st se projevuje s r�znou intenzitou v jednotlivých bodech nebo-li v rozvojových pólech; tento r�st se ší�í r�znými cestami (kanály) a jeho kone�ný výsledek pro národní hospodá�ství je prom�nlivý od místa k místu". Druhým základním principem teorie rozvojových pól� je idea polarizace a hospodá�ské dominance: rozvíjející se hospodá�ské jednotky vyvolávají hospodá�ský rozvoj jednotek s nimi ur�itým zp�sobem souvisejících. Dle polariza�ní teorie je pólem rozvoje hnací ekonomická jednotka (hnací firma) nebo soubor vytvo�ený z takových jednotek. Podnik, obor �i odv�tví nebo kombinace odv�tví jsou hnací jednotkou tehdy, když na ostatní jednotky, k nimž mají n�jaký vztah, p�sobí jako hnací síly ekonomického rozvoje, vyvolávající impulsy k rozvoji. Hnacím podnikem �i odv�tvím je takový podnik �i odv�tví, které p�i zvyšování svých výstup� zp�sobuje sou�asn� zvýšení výstup� (a nákupu výrobních a jiných služeb) jiných podnik� �i odv�tví. Na rozdíl od hnacího podniku �i odv�tví se potom ostatní podniky �i odv�tví nazývají hnanými. Podle tohoto pojetí je pak hospodá�ský rozvoj výslednicí p�sobení hnacích jednotek na jednotky hnané. 14 Hlavním p�edstavitelem je nap�. Friedmann, který podstatn� obohacuje teorii rozvojových pól� o prostorové hledisko (model protikladu rozvojového st�ediska a periférie). 15 celkov� však v dnešním pohledu je toto rozd�lení nep�esné, je nutné rozlišovat, co platí v obecné a co v konkrétní poloze (sm�šování zásad klasifikace) - nap�. co vše zahrnout do polohy trhu – nap�. otázka nutných náklad� na reklamu, vliv konkurence). Existují také výrazné rozdíly ve významu r�zných faktor� (nap�. lokalizace výroby po�íta�� – vývoj software a hardware – lokalizace nutná v oblasti inteligentní pracovní síly, vlastní výstavba závodu podle jiných faktor� - cena pozemk�, cena pracovní síly, dopravní náklady, atd.)

-83-

� jako další lokaliza�ní faktory bývají ozna�ovány nap�. aglomera�ní vlivy, energie, kapitál, odbytový trh, materiál, cena p�dy, pozemky apod.

� p�i hrubé generalizaci lze lokaliza�ní faktory rozlišit jako faktory spole�enského charakteru (spole�enské a výrobní vztahy, struktura spole�nosti, materiáln�-technická základna, aj.) a faktory p�írodního charakteru (nap�. suroviny, voda, klima)

Trendy � snižování energetické a materiálové náro�nosti – snižování závislosti lokalizace

na surovinách a doprav� � roste tlak na lokalizaci v blízkosti spot�eby � rostoucí zne�iš�ování životního prost�edí pr�myslovou výrobou (celkové

zne�išt�ní ovzduší, vody) � globalizace pr�myslové výroby (sílící význam levné pracovní síly)

P�íklady lokaliza�ních faktor� � Voda jako lokaliza�ní �initel pr�myslu: vysoká spot�eba nap�. v hutích (na 1 tunu

oceli spot�eba asi 150 m3 vody, hut� s kapacitou asi 2 mil. tun ro�n� spot�ebují tolik vody co cca milionové m�sto (nové zejm. japonské technologie vrací k ob�hu již vodu 25 až 30 x). Na 1 tunu papíru vyráb�ného ze d�eva spot�eba asi 130 m3 vody, v klasické uhelné elektrárn� na 1 kWh asi 15 m3 vody. Lokalizace potom logicky sm��uje zejm. k velkým �ekám (nové technologie recirkulace). Významná je rovn�ž kvalita vody (nap�. pro výroby piva, pro fotografický a filma�ský pr�mysl, textilní pr�mysl - pot�eba m�kké vody)16 . Dalším problémem je skute�nost, že zásoby vody jsou na sv�t� velmi nerovnom�rn� rozd�lené, a to jak prostorov� tak i v pr�b�hu roku (hlavní problém Afrika, zejm. subsaharská �ást).

� Vztah lokalizace ke klimatu. Jde jednak o vliv na pracovní podmínky pro pracovníky, na suroviny, hotové výrobky, jednak se také o vliv na zázemí závodu jako nap�. osídlení, zem�d�lství, biologii krajiny, rekrea�n� turistické prostory (teplota, vlhkost, �istota ovzduší, inverze, rychlost v�tru).

� Suroviny jako lokaliza�ní faktor, zejm. vztah lokalizace k p�epravním náklad�m (technika ur�ení minimálních p�epravních náklad� pomocí lokaliza�ního trojúhelníku - viz seminá�), orientace na suroviny, p�echodné místo, na místo odbytu (trhu).

� Pracovní síla jako lokaliza�ní faktor pr�myslu. R�zné pohledy - nap�. náklady na pracovní sílu - množství, vzd�lání a klasifikace, životní úrove�. apod.). Rozdíly v nákladech na pracovní sílu vyplývají v ur�itém smyslu v nedokonalosti, resp. omezenosti mobility obyvatelstva.

� vliv historické stability v p�sobení lokaliza�ních faktor� a vliv neekonomických zájm�

16 Dnešní globální problém - otázka zdroj� vody, zejm. pitné. Celkové množství sladké vody na sv�t� je odhadováno asi na 37 mil. km3, z toho 75 % zásob je vázáno v polárních ledovcích (dosud nevyužitelné zdroje). Jen asi 14.000 km3 vody na Zemi je bezprost�edn� k dispozici, z toho však asi 5.000 km3 se nachází v málo dostupných oblastech.

-84-

5.3.3. Teorie “ Regionální komplexy pr�myslových výrob“

Pochopení vnit�ních podmínek, které ovliv�ují lokalizaci jednotlivých pr�myslových závod�, tedy hodnocení systému lokaliza�ních faktor� pr�myslového areálu jako celku, byl a je dodnes jedním ze základních úkol� geografie pr�myslu. P�i ur�ité mí�e zobecn�ní a generalizace lze uvést následující teoretické p�ístupy: a) pojetí územn�-výrobního komplexu (Kolosovskij, 1958). Velmi zjednodušen� jde o

ekonomický útvar navzájem podmín�ných pr�myslových závod� v jednom st�edisku nebo regionu, založený na princip technologické návaznosti výrob, nap�. na základ� energetického zdroje oblasti (�erné uhlí - �erná metalurgie, ropa - petrochemie). Rozhodující význam mají potom surovinové zdroje a dopravní náklady primární výroby v míst� nalezišt� surovin. Podobn� chápal pr�myslový komplex I. Chardonnet (1955), a to jako velký pr�myslový potenciál vyzna�ující se r�zností závod� napojených na jisté klí�ové odv�tví nebo skupinu klí�ových odv�tví (menší jednotky pak tvo�í pr�myslové centrum a pr�myslový rajon). Pr�myslové komplexy lze v tomto pohledu �lenit zejména podle jejich základních energeticko-produk�ních cykl�, a to na:

� komplexy kamenouhelné s pyrometalurgickým cyklem výroby železa (nap�. severovýchod USA, don�cko-dn�perský rajón, Porú�í, Middland, Horní Slezsko - Ostravsko, severovýchodní �ína) � komplexy s hn�douhelným energeticko-chemickým cyklem � komplexy s pyrometalurgickým cyklem barevných kov� � komplexy na bázi t�žby a úpravy surovin (energeticky náro�né obory zpracovatelského pr�myslu - zdroje paliv a surovin) � komplexy energo - chemické na ropu a zemní plyn � komplexy v p�ístavech na bázi dovážených surovin + dopravní tah – tranzit = dnes zpracování ropy, petrochemie, hutnictví (Japonsko) � komplex hydroenergetických pr�myslových cykl� � komplexy s p�evahou náro�ných odv�tví zpracovatelského pr�myslu (strojírenství + kvalifikovaná pracovní síla – v�tšinou totožné s velkom�stskými aglomeracemi + v�da + výhodná dopravní a tržní poloha) � komplexy pr�myslov� zem�d�lských cykl� � komplexy jaderného pr�myslu � Komplexy s r�znorodým pr�myslem spot�ebním a potraviná�ským – rozvojové zem�

b) protikoncepce (nap�. Löosch - 1940), zd�raz�ující vztah výroby a trhu, tedy orientaci na trh – platí pro v�tšinu zpracovatelského pr�myslu. Existence velkého trhu � výhody aglomerace � koncentrace pracovních sil. P�edností koncepce je logicky strukturalizovaná stavba (pozd�ji tuto koncepci rozpracoval W. Isaard - 1960)

c) další p�ístup (Probst, Alampiev) - hodnocení oblasti z hlediska její hospodá�ské vyrovnanosti a sob�sta�nosti, d�raz na proporcionalitu

-85-

d) teorie pól� rozvoje (F. Perroux - 1961) - jedna z nejvýznamn�jších lokaliza�ních teorií. Podstatou je rozr�zn�ní pr�myslových jednotek podle významu, podle tempa rozvoje na jednotky hnací a hnané - vytvá�ení pól� rozvoje a jednotky podobné t�mto pól�m - širší pojetí aglomerace.

e) Stupe� územní podrobnosti prostorové lokalizace - národohospodá�ský (obecné zhodnocení- nap�. výhod velkých závod� –

automatizace a mechanizace, nevýhody nap�. z hlediska dopravních náklad�, apod.) - rozhodnutí o specializaci nebo kombinací výrob

- regionáln�-plánovací - výb�r vhodného regionu = analýza dopravních (kooperace s dodavateli i odb�rateli), pracovních (pracovní síly, jejich kvalifikace) a další (postup výb�ru - makro- lokalizace - mezo- a mikro, rozmís�ování na úrovni oblasti, umís�ování na úrovní území)

- územn�-plánovací (kritéria urbanistická a územn�-technická , ovliv�ují p�edevším investi�ní náklady)

Ve vývoji pr�myslové výroby byla a je pochopiteln� r�zná dynamika jeho odv�tví. V 60. a 70. létech šlo zejména o chemický pr�mysl (p�edevším organická chemie) a strojírenství (výroba dopravních prost�edk�), p�i zna�né diferenciaci podle vysp�losti ekonomik (rozvojové zem�- t�žební pr�mysl na úkor zpracovatelského, v roce 1985 �inil jeho podíl cca 20%, zatímco ve vysp�lých zemích jen 3,5 %). Dnes jsou nejdynami�t�jšími obory nap�. elektrotechnický pr�mysl, farmaceutický pr�mysl, letecký a kosmický pr�mysl, telekomunika�ní a informa�ní technologie. V historickém kontextu lokalizace pr�myslové výroby lze vystopovat také silné uplatn�ní „hnacích odv�tví” jako pól� r�stu (nap�. výstavba ropovod� a plynovod� na konci zpracovatelských kapacit, rozvoj námo�ní dopravy – úloha p�ístav� jako st�edisek pr�myslu, rozvojové zem� – lokalizace a rozvoj výroby u zdroj� surovin). Pro pr�mysl je typický bodový charakter rozmíst�ní, p�i celkov� zna�né územní koncentraci (nejvíce v t�žkém pr�myslu). Výrobní jednotky se seskupují do pr�myslových uzl�, komplex� �i pr�myslových rajón�. Uzly a komplexy tvo�í jádra pr�myslových rajón� Pr�myslové rajóny Pr�myslové rajony p�edstavují plošn� r�zn� rozsáhlá seskupení komplex�, spojené ekonomickými a ú�eln� - výrobními svazky a v�tšinou s dokonalou dopravní infrastrukturou.

5.4. Vývoj pr�myslu

Po�átky rozvoje pr�myslu lze klást do druhé poloviny 18. století ( 70. léta): � p�em�ny feudálních manufaktur na první pr�myslové závody - zde p�íprava

podmínek pro p�echod ke strojní výrob� a tím zdokonalení d�lby práce (hlavn� v

-86-

Anglii v odv�tví textilní výroby – parní stroj - umožnil lokalizaci závodu kdekoliv – p�edtím byla hnací jednotkou voda � 1. pr�myslová revoluce – rozvoj strojírenství a metalurgie se ší�í z Anglie do Evropy a USA.

Za druhou rozvojovou fázi pr�myslové výroby lze ozna�it období 2. poloviny 19. století: � urbaniza�ní procesy a prudký vzestup výroby nahrazuje volnou konkurenci

monopolem � 2. pr�myslová revoluce � rozvoj hospodá�ství v USA (zvláštnosti – specifický vývoj zem�d�lství – volná p�da – zakládání farem) � masové zavád�ní stroj� (nutnost dálkových železni�ních spoj�, vým�na sou�ástek stroj� na venkov�) � zvyšování p�esnosti strojírenství � jeden z významných faktor� rozvoje amerického pr�myslu.

Konec 19. století � nový zp�sob pohonu (asynchronní motor v elektrickém pohonu, nahrazení pístového parního stroje parní turbínou, turbogenerátory, výbušný benzinový motor) � rozší�ení hnacích stroj� � zna�ný skok ve vývoji výrobních sil. Po�átek 20. století � rozvoj chemického pr�myslu (anorganické slou�eniny, syntetická vlákna, plastické hmoty – celuloid 1868, bakelit 1909). Z geografického hlediska je výrazným znakem rozvoje pr�myslu postupující koncentrace výroby – vzniká moderní tovární velkovýroba. Vznikají také nové obory pr�myslu – elektrotechnický pr�mysl, farmacie, aj.

5.5. Klasifikace pr�myslu

Složitá a diferencovaná struktura pr�myslu vedla postupn� k mnoha klasifikacím jeho odv�tví. Nap�íklad �len�ní podle charakteru postavení výrobního procesu k výchozím surovinám (podle OSN) je následující: • pr�mysl t�žební • pr�mysl zpracovatelský – lehký, t�žký • výroba elekt�iny, plynu, vody Další �len�ní je možné podle skupin odv�tví (nap�.): • pr�mysl potravin, nápoj� a tabáku • textilní • d�eva�ský Jiným kritériem je �len�ní pr�myslu z hlediska funkce užití finálních výrobk�: • pr�mysl t�žký – výroba výrobních prost�edk�, t�žba surovin, energetika, hutnictví, �ást. strojírenského a chemického pr�myslu

• pr�mysl lehký – výroba spot�ebních p�edm�t� (p�evaha p�edm�t� krátkodobé a dlouhodobé spot�eby – textilní, kožed�lný, d�evozpracující, sklá�ský, polygrafický. aj.)

-87-

5.6. Geografické metody hodnocení pr�myslu

a) sledování velikosti pr�myslu

� po�et pracovník� � hodnota základních prost�edk� � množství výroby � kapacita strojního za�ízení � podíl na HDP � koeficient industrializace (na obyvatele), nap�.: spot�eba energie na obyvatele,

zam�stnanost b) sledování struktury pr�myslu

� podíl odv�tví (nap�. podle zam�stnanosti, objemu výroby)

c) sledování koncentrace pr�myslu

� z hlediska velikosti závodu (nap�. pr�m�rná velikost závodu - po�et pracovník�,

objem výroby � podle odv�tví

e) sledování z hlediska geografické koncentrace

� hustota pr�myslu na km2 (po�et pracovník�, objem výroby, základní prost�edky) � intenzita pr�myslu – po�et pracovník� v pr�myslu; v zem�d�lství � areály územní koncentrace � index koncentrace (Lorenz�v oblouk) � index lokalizace � specializace pr�myslu � index specializace

5.7. P�ehled odv�tví pr�myslu17

5.7.1. Pr�mysl paliv a energetiky18

Základní trendy: � spot�eba energie na sv�t� neustále roste � struktura energetické spot�eby (palivo - energetická bilance) – d�evo > uhlí > ropa >

jaderná energie > alternativní energetické zdroje

17 Informa�ní zdroje a informace v tabulkách: Fischer Weltalmanach 2001, Podstawy geografii ekonomicznej, PWE, Warsawa 2001. 18 Metodická poznámka: pro srovnání výh�evnosti paliv se používá jako jednotka tuna m�rného paliva (tmp) = tepelný ekvivalent 7000 Kcal/kg – což je hodnota výh�evnosti �erného uhlí (1 t hn�dého uhlí = 0,3 tmp, 1 t ropy = 1,3 tmp, 1000 m3 zemního plynu = 1,33 tmp, 1000 kWh elektrické energie = 0.125 tmp)

-88-

� nerovnom�rné rozložení primárních energetických zdroj� a jejich spot�eby (zejména vliv ropy) – velké rozdíly ve spot�eb� (podle ekonomické vysp�losti), hodnota zásob se m�ní podle úrovn� geologického pr�zkumu

T�žba uhlí T�žba uhlí byla a stále je významný lokaliza�ní �initel pro �adu odv�tví (�erná metalurgie, koksochemie, t�žké strojírenství). Tendence : � snižování významu uhlí v energetické bilanci (po ropné krizi v 70. a po�átkem 80.

let se jeho význam pom�rn� zvýšil) � nerovnom�rné rozložení ložisek – v�tšina leží na severní polokouli. � r�st t�žby a spot�eby v �ín�, Indii, JAR, pokles t�žby v zemích EU �erné uhlí Sv�tová t�žba: 1920 1,2 mld. tun, 1950 1,4 mld. tun, 1970 2.1 mld. tun, 1995 3.6 mld. tun, 1998 3,8 mil. tun. P�ehled t�žby podle jednotlivých zemí poskytuje následující tabulka. T�žba �erného uhlí (1998)

Zem� mil. t �ína (v�etn� hn�dého uhlí) 1 330 USA 927 bývalý SSSR 302 Indie 296 Jižní Afrika 223 Austrálie 212 Polsko 116 Jižní Korea 70 Indonésie 59 N�mecko 45 Velká Británie 40 Kanada 38 Kolumbie 35 Špan�lsko 17 Sv�tová produkce 3790

Hlavní geografické oblasti t�žby �erného uhlí • USA (Apala�ské hory – ve státech Západní Virginie a Kentucky, Pensylvánie a

Alabama), oblast kolem st�ední Missuri – ve státech Illinois, Ohio, Indiana), stát Wyoming, severní a jižní Aljaška)

• Kanada (západní provincie Alberta a Britská Kolumbie) • jižní Argentina • jižní Brazílie • jižní Chile

-89-

• východní JAR (Transwal, Natal) • severní Špan�lsko • severovýchodní Anglie • Lotrinsko-Alsasko • SRN (Porú�í) • Velká Británie (st�ední �ást Anglie, severovýchodní Anglie – Newcastle, jižní Wales -

Cardif), • Hornoslezská pánev (Polsko + �R) • Ukrajina (Don�cká pánev) • Rusko (Kuzn�cká pánev + Karakanda, západní Sibi� (horní Ob), severní Sibi� (kolem

ústí Leny), horní Lena, záp. od Jeniseje, východní Sibi� a Dálný Východ (exportní oblast pro Japonsko)

• západní, severovýchodní (ložisko Datong) a jižní �ína (85 % z celkové ro�ní t�žby více jak 1.3 mld. tun uhlí je využito pro výrobu elektrické energie)

• severovýchodní �ast Indie (kolem Gangy) • Indonésie (Sumatra, Borneo) • jihozápadní a východní Austrálie (Newcastle, Brisbane) �erné uhlí p�edstavuje také významnou položku sv�tového surovinového obchodu, jak je patrné z následující tabulky. Obchod s �erným uhlím v mil. tun (1996)

Exporté�i Importé�i Austrálie 139 Japonsko 126 USA 82 Jižní Korea 47 Jižní Afrika 71 Rusko 20 Kanada 34 Velká Británie 18 Indonésie 32 Nizozemí 17 �ína 29 Itálie 17 Polsko 29 N�mecko 16 Rusko 26 Belgie 13 Kolumbie 25 Ukrajina 11 Sv�tový export 513 Hn�dé uhlí Sv�tová t�žba: 1970 800 mil. tun, 1998 – 857 mil. tun. P�ehled t�žby podle jednotlivých zemí poskytuje následující tabulka.

T�žba hn�dého uhlí (1998)

zem� mil. t zem� mil. t N�mecko 166 �eská republika 49 Rusko 77 Bulharsko 27 Turecko 66 Indie 23 Polsko 63 Rumunsko 23

-90-

�ecko 61 Thajsko 20 Austrálie 60 Kanada 12 �ína 50 USA 50 Sv�tová t�žba 857 Ropný pr�mysl Tendence Od 50. let jeden z rozhodujících obor� pr�myslové výroby. Ropa a její deriváty jsou dnes hlavními energetickými zdroji T�žba: rok 1900 25 mil. tun, 1920 100 mil. t, 1944 470 mil. t, 1960 1054 mil. t, 1980 2,6 mld. t, 1994 3,2 mld.t, 1998 3,5 mld. tun. P�ehled t�žby podle jednotlivých zemí, sv�tový obchod s ropou jakož i tendence ve spot�eb� jsou zachyceny v následujících tabulkách: T�žba ropy v mil. tun Obchod s ropou 1996 zem� 1998 1990 Exporté�i mil. t Saudská Arábie 404 322 Saudská Arábie 305 USA 402 415 Norsko 139 Rusko 343 569 Irán 131 Irán 193 157 Rusko 126 Mexiko 169 148 Venezuela 98 �ína 163 138 Spoj. Arabské Emiráty 93 Venezuela 159 111 Nigérie 82 Norsko 159 82 Mexiko 79 Velká Británie 139 92 Velká Británie 76 Kanada 129 92 Kuvajt 63 Spojené Arabské Emiráty 110 102 Libye 54 Irák 108 101 Nigérie 105 91 Kuvajt 92 59 Export celkem 1674 Indonésie 77 70 Libye 67 66 Importé�i mil. t Brazílie 57 32 USA 405 Argentina 46 25 Japonsko 221 Omán 45 33 N�mecko 104 Egypt 44 45 Jižní Korea 99 Kolumbie 39 22 Francie 83 Alžírsko 38 57 Itálie 74 Malajsie 38 30 Nizozemí 56 Angola 38 24 Špan�lsko 54 Indie 33 33 Singapur 52 Austrálie 28 27 Velká Británie 42 Indie 33 Sv�tová t�žba 3 512 Import celkem 1547

-91-

Nejv�tší spot�ebitelé ropy (1999) Zem� mil. t zem� mil. t USA 873 Jižní Korea 96 Japonsko 258 Francie 94 �ína 224 Itálie 90 N�mecko 132 Brazílie 89 Rusko 119 Kanada 89 Indie 97 Mexiko 82 Sou�asné tendence v t�žb� � snižování podílu t�žby USA a Ruska k zemím OPEC19 (zej. Saudská Arábíe),

dynamický r�st v Africe, v Severním mo�i, Indonésie a zejm. v �ín� � r�st t�žby v šelfech mo�í – Venezuela, Baku, Mexický záliv, Nigérie, Perský záliv,

Indonésie, Severní mo�e (v roce 1980 – více než 20 %, dnes p�es 350 %) � ropa je nejobjemn�jší exportní komoditou ve sv�tovém obchod� (sv�tový export

v roce 2000 kolem 1,8 mld. tun, k nejv�tším exportér�m v sou�asnosti lze �adit Saudskou Arábie, Irán, Rusko, Norsko, Spojené arabské emiráty, Nigérii, Venezuelu)

� V importu ropy jednozna�n� dominují USA (více než ¼ ze sv�tového exportu), následované v podstat� nejbohatšími zem�mi (G 7) - Japonsko, SRN, Itálie, Francie, následují Nizozemí Jižní Korea a v posledním desetiletí zejména �ína a Indie

� Podobn� ve spot�eb� ropy dominují USA (tém�� ¼ sv�tové t�žby), RUSKO (288), Japonsko (264) SRN (135), �ína, Itálie

� Významným a také ur�ujícím �initelem ceny ropy je zejména organizace zemí OPEC (v r. 1973 na n� p�ipadalo 54 % sv�tové t�žby, v roce 1987 - 32 %, v roce 1994 - 41,3 %, celkov� na p�ipadá 77 % sv�tových zásob ropy, podíl na sv�tovém exportu se pohybuje v posledním desetiletí od 50 do 66 %

� Sv�tové zásoby ropy jsou závislé na aktuálních odhadech geologických výzkum�. Nap�. v roce 1999 se pohybovaly kolem 142 mld. Tun, p�i celkovém trendu r�stu odhad� na Blízkém Východ�, v Jižní Americe a v Severním mo�i, klesají naopak v USA, Kanad�, �ín�. P�i sou�asné t�žb� jsou nap�. zásoby ropy ve sv�t� odhadovány na 40- 50 let, v USA jen na 8 - 12 let, na blízkém Východ� na více než 80 let.

19 �leny OPEC jsou v sou�asnosti Saudská Arábie, Irán, Venezuela, Spoj. arabské emiráty, Kuvajt, Nigérie, Indonésie, Libye, Alžírsko, Irák, Katar, Ekvádor

-92-

Hlavní oblasti t�žby • Afrika (Alžírsko, Libye - v poušti – ložisko Zaltan, oblast šelf� v Guinejském zálivu –

Nigérie20, Gabun, Kamerun, Angola - šelfy, Egypt – oblast kolem dolního Nilu, západn� od Káhiry, Alžírsko na Saha�e)

• St�ední a Jižní Amerika (Mexický záliv – p�i pob�eží Mexika, Karibské mo�e p�i pob�eží Venezuely – oblast zátoky Maracaibo, delta �eky Orinoco, Argentina, Brazílie, Kolumbie, Ekvádor)

• Severní Amerika (USA – státy, p�i pob�eží Mexického zálivu ve státech Texas a Luisiana, vnitrozemí ve stát� Texas, Aljaška, jižní �ást Kalifornie, dále ve státech Kansas, Oklahoma, Nové Mexiko, Kanada – provincie Alberta a Saskatchevan)

• Evropa (šelfová oblast Severního mo�e – podíly rozd�leny mezi Velkou Británii, Norsko – ložisko Ekofisk a Nizozemsko, ropné zdroje má také Dánsko a Rumunsko)

• Rusko (oblast západosibi�ská – kolem �eky Ob – kolem 70 % t�žby v Rusku, oblast volžsko – uralská – v autonomních republikách Tatarské a Baškirské – kolem 23 % t�žby, další oblasti t�žby – oblasti Tima�sko – Pe�orská, severokavkazská a severosachalinská)

• Asie - oblast Perského zálivu na Blízkém východ� (kolem 38 % sv�tové t�žby) – Saudská

Arábie (1/4 sv�tových zásob, Irán (t�žba v p�edh��í poho�í Zagros a v šelfech), Spojené arabské emiráty, Irák, Kuvajt, Sýrie, Katar, Jemen

- �ína (ložisko Tacing v jihovýchodní �ín� – 45 % t�žby, provincie Shandong – kolem 25 %, dále pak provincie Liaoning a Henan)

- Indonésie (oblast st�ední Sumatry), Brunei, Indie -

Zemní plyn Tendence: � levný energetický zdroj, kvalitní chemická surovina (hlavn� metan, pak etan, propan,

butan = uhlovodíky) � malé náklady na t�žbu, vysoká výh�evnost (mezi 4,5 – 9 tis. kcal/m3 ), minimální

odpad � neustálý r�st t�žby zemního plynu (v roce 1990 – 1,9 bilionu m3, v roce 1999 cca 2,4

bilionu m3 � mezinárodní obchod - rozvoj až v posledních desetiletích, p�eprava je omezena jen

po ur�itých trasách (75 % p�epravováno plynovody, 25 % tankery- tekutý plyn). V roce 1960 �inil export jen 1 % t�žby, 1970 - 4 %, 1980 - 12,6 %, 1992 - 15,2 % (320 mld. m3)

� t�žba v šelfech – více než 40 % � r�st t�žby v západní Evrop� a severní Americe, pokles v Rusku � podíl na sv�tové energetickém zásobování - 23,8 % � Sv�tová t�žba (1998): kolem 2.4 bilionu. m3 - Rusko kolem 600 mld. m3, USA 530,

Kanada 160, Velká Británie 94 mld. m3, dále Nizozemsko, Alžírsko Indonésie, Saudská Arábie, Spoj. arabské emiráty, Norsko

20 významná t�žba je p�edevším v bahnité delt� �eky Niger

-93-

� (v Evrop� soust�ed�na tém�� polovina sv�tové t�žby) � hlavní exporté�i: Rusko, Kanada, Turkmenistán, Nizozemí, Alžírsko, Norsko,

Indonésie � import: Ukrajina, USA, SRN, Japonsko, Itálie, Francie � Sv�tové zásoby: Rusko – cca 35 - 40 %, Blízký Východ - 31 % T�žba zemního plynu v mld. m3

z e m � 1998 1990 zem� 1998 1990 Rusko 591 641 Malajsie 40 19 USA 534 499 Mexiko 37 27 Kanada 161 107 Austrálie 31 19 Velká Británie 94 50 Argentina 30 18 Indonésie 84 43 Venezuela 29 18 Nizozemí 79 72 Spoj.Arab. Emiráty 24 22 Alžírsko 65 51 N�mecko 20 21 Irán 50 24 Itálie 19 17 Norsko 47 27 Pákistán 15 14 Saudská Arábie 43 31 Rumunsko 14 29 Sv�tová t�žba 2 335

Zásoby zemního plynu (1995) Obchod se zemním plynem (1996) z e m � v mld.m3 Exporté�i mil.Tj Importé�i mil. Tj Rusko 55 400 Rusko 7 407 USA 3 167 Iran 20988 Kanada 3 049 N�mecko 2 923 Katar 7075 Nizozemí 2 627 Ukrajina 2 549 Sp. Arabské Emiráty 5790 Alžírsko 2 591 Japonsko 2 526 Saudská Arábie 5247 Norsko 1 571 Itálie 1 417 USA 4637 Indonésie 1 216 Francie 1 411 Alžírsko 3622 Turkmenistán 905 Belgie 553 Celkový export 20 069 Ho�lavé b�idlice a rašelina V palivové bilanci mají jen velmi malý význam (významn�ji nap�. v Estonsku - elektrárna v Kochtla-Jarve), problémem je vysoká náro�nost zpracování Jaderná energie � 1 kg uranového paliva nahradí cca 2500 tun �erného uhlí � t�žba uranových rud je soust�ed�na zejm. v Kanad�, Nigeru (2. nejv�tší sv�tové

zásoby), Rusku, Kazachstánu, Uzbekistánu, Austrálii (nejv�tší sv�tové zásoby), USA a Francii

� hlavní období výstavy atomových elektráren v 70. a 80. letech (také v souvislosti s ropnou krizí)

-94-

� v roce 1995 bylo ve 34 zemích 431 celkem jaderných h blok� (v USA 109, ve Francii 56, Japonsku 49, Velká Británii 34, v Rusku 29, Kanad� 22, v SRN 20, na Ukrajin� 15, ve Švédsku 12, Jižní Koreji 10, v �R 4 a dalších 60 blok� bylo ve výstavb� v 18 zemích

� vybrané zem� bez atomových elektráren: Portugalsko, Irsko, Norsko, Dánsko, Estonsko, Lotyšsko, B�lorusko, Polsko, Itálie, Rakousko, Jugoslávie, Chorvatsko, Turecko, Albánie

Vodní energie � nejstarší energetický zdroj � hydro-energetický potenciál asi 4 mld. kWh, využívá se pouze ze 7 % � energetické využití sv�tových veletok� zejm. v Jižní Americe, Africe, �ín� Výroba elektrické energie � tendence - výrazné zvyšování výroby a spot�eby elektrické energie (dosud se

spot�eba zdvojnásobila za každých 10 let, nap�. v roce 1950 se vyrobilo 942 mld. kWh elektrické energie, v roce 1970 4,9 mld. kWh, v roce 1975 5,4 mld. kWh, v roce 1995 10 mld. kWh

� výroba elektrické energie je hospodárná a bez odpad� � existují velké územní rozdíly ve výrob� a spot�eb� (bohaté a chudé zem�) � tepelné elektrárny - zdrojem výroby je uhlí, dnes i paroplynové elektrárny � vodní elektrárny – jsou p�evažujícím zdrojem pro výrobu elektrické energie nap�. v

Norsku, Švédsku, na Novém Zéland�, ve Švýcarsku a Rakousku � jako alternativní lze uvést také p�ílivové a geotermické elektrárny � jaderné elektrárny – jsou hlavním zdrojem výroby elektrické energie nap�. ve

Francii a Japonsku Celosv�tová spot�eba energetických zdroj� (v mld. tun �ernouhelných jednotek)

druh energie 1913 1929 1938 1950 1960 1970 1980 1990 1997 % % % % % % % % % Ropa 5,2 15,4 19,2 25,5 31,9 45,3 44,6 36,9 34,5 Uhlí 94,8 76,3 69,4 57,2 48,9 32,9 30,5 29,8 29,3 Zemní plyn 3,8 5,2 9,7 13,2 19,5 21,4 23,6 25,9 Jaderná energie 0,1 1,2 6,8 7,1 Vodní a slune�ní energie 2,2 2,3 2,9 3,2 Celkem 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 5.7.2. T�žba rud a hutnický pr�mysl

Nejv�tší objemy t�žby rud jsou spojeny s hutnictvím �erných kov� (železo, mangan, chrom) a s hutnictvím barevných kov� (zejm. m�, nikl, bauxit, zinek, aj.)

-95-

Železná ruda Objemov� nejvýznamn�jší t�žená ruda na sv�t� (cca 1 mld. tun ro�n�). Hlavní typy železných rud pro pr�myslové zpracování se vyskytují v metamorfních ložiscích tvo�ených p�evážn� magnetitem a hematitem. Vyskytují se hlavn� ve starých prekambrických štítech, kde mívají obrovskou rozlohou (p�es 100.000 km2). Nalezišt� tohoto typu se nacházejí nap�. v oblasti Krivého Rogu, v Kurské magnetické anomálii, následují ložiska v oblasti velkých amerických jezer, ložiska australská, indická, brazilská a venezuelská (v �R nap�. již vyt�žená ložiska v oblasti Krušných hor - M�d�nec - P�íse�nice - Ková�ská, v Barrandienu). T�žba železné rudy má celosv�tov� rostoucí tendenci – nap�. v roce 1960 bylo vyt�ženo 232 mil. tun, v roce 1970 424 mil. tun, v roce 1975 500 mil. tun, v roce 1995 kolem 1 mld. tun. Existuje výrazná diferenciace v t�žb� a spot�eb� železné rudy, export p�edstavuje tém�� 40 % t�žby (p�es 400 mil. tun). T�žba železné rudy v mil. tun (% obsah rudy) z e m � 1994 1990 �ína (60%) 229,0 169,4 Brazílie (65%) 166,5 152,3 Austrálie (62%) 128,7 113,5 Rusko (60%) 68,0 - USA (62%) 58,4 56,4 Indie (63%) 57,0 53,7 Kanada (64%) 36,0 36,4 Jižní Afrika (64%) 32,3 30,3 Švédsko (64%) 19,9 19,9 Venezuela (64%) 16,1 20,1 Kazachstán (60%) 15,0 22,5 Sv�tová t�žba 955,1 - Hutnictví železa a oceli Tendence � nejv�tší podíl na sv�tové metalurgii � dynamický r�st (od r. 1938 do r. 1998 vzrostla výroba oceli více jak 7 – krát – ze

110 mil. tun na 800 mil. tun), od 90 . let celkový pokles výroby � v posledních desetiletích pokles výroby ve vysp�lých zemích (nap�. USA, Velká

Británie, N�mecko, Itálie, Francie), r�st v �ín�, Indii, Jižní Koreji, Tajwanu, Brazílii, Mexiku

� lokaliza�ní faktory – nevíce ovliv�ovány dopravními náklady (nejd�íve lokalizace v míst� výskytu energetického zdroje – koksu, resp. výskytu železné rudy, s technologickým pokrokem p�i výrob� – snižování spot�eby energie, významná koncentrace je také v p�ístavech – levná námo�ní doprava, nap�. japonské p�ístavy, Francie – Dunkerque, Itálie – Janov, SRN – Brémy, USA – oblast Velkých jezer a atlantické pob�eží, Polsko – Št�tín)

-96-

Hlavní oblasti výroby železa a oceli

� �ína (jižní �ást provincie Liaoning, Šanghaj, Wuhan � USA (Pittsburg – Cleveland, oblast kolem jezera Michigan – Chicago,

st�edoatlantické pob�eží - Philadelphia, Baltimore) � Japonsko (p�i pob�eží Honšú) � Rusko (východní �ást Uralu (Magnitogorsk – jedna z nev�tších hutí na sv�t�,

Nižnyj Tagil, �eljabinsk, dále oblast centrálního Ruska – �erepovec – nejv�tší hutní pec na sv�t�, Tula, Lipek)

� Ukrajina (Krivoj Rog, Záporoží) � N�mecko – Porú�í – Essen, Bochum, Dortmund, Duisburg) � Itálie (Turín, Neapol) � Francie (Lotrinsko)

Výroba železa (1998) Výroba oceli (1998)

z e m � mil. t z e m � mil. t �ína 119 �ína 114 Japonsko 75 USA 98 USA 48 Japonsko 94 Rusko 35 Rusko 44 N�mecko 30 N�mecko 44 Brazílie 25 Jižní Korea 40 Jižní.Korea 23 Itálie 26 Ukrajina 21 Brazílie 26 Indie 19 Indie 24 Francie 14 Francie 20 Sv�tová produkce 560 Sv�tová produkce 800 Mangan Využití hlavn� v hutnictví železa p�i legování (pevnost, tvrdost, nemagnetické). Oblasti t�žby - Nikopol na Ukrajin�, �iaturi v Gruzii, Portmastburg v JAR, Moasada v Gabunu. T�žba a zpracování: sv�t 22.7 mil. tun, Rusko 7, �ína 5.6, Brazílie 2.5, JAR 2.5, Gabun 1.6, Indie 1.4 mil. tun. Chrom Využití p�i legování oceli (tvrdost, nereziv�ní). Magnetická ložiska na Urale, v JAR, Albánii, �ecku, Kub�, Nové Kaledonii, v Indii, Turecku, ve Finsku. 80 % sv�tových zásob je v Jižní Africe. M� M� je vodi� elekt�iny, p�i slou�ení s cínem vzniká bronz. M� se vyzna�uje nízkou kovnatostí – kolem 2 %. Hlavní spot�ebitelé m�di jsou elektrotechnický a automobilový pr�mysl. T�žba m�d�ných rud a výroby koncentrát�: Chile, USA, Rusko, Kanada,

-97-

Zambie, Austrálie. Nejvyšší spot�eba m�di je v nejvysp�lejších zemích - USA, Japonsko, �ína, SRN. Produkce m�di v mil. tun Produkce zinku v mil. tun Produkce cínu v tis. tun z e m � 1994 zem� 1994 z e m � 1994 Chile 2,23 Kanada 1,01 �ína 48 USA 1,80 Austrálie 0,99 Indonésie 31 býv.SSSR 0,87 �ína 0,78 Brazílie 20 Kanada 0,62 Peru 0,67 Peru 18 Zambie 0,38 USA 0,56 Bolívie 16 Austrálie 0,38 býv.SSSR 0,45 býv.SSSR 12 Polsko 0,38 Mexiko 0,36 Austrálie 8 Peru 0,36 Irsko 0,20 Malajsie 6 Rudy olova a zinku V�tšinou vytvá�ejí spole�ná ložiska (koncentrace t�žby nap�. v oblasti Mississippi-Missouri, kolem Bytomi v Polsku, Kuraton v Kazachstánu. Rozhodujíc produkce: Austrálie, USA, �ína, Peru, Kanada. 60 % spot�eby p�ipadá na automobilový pr�mysl. T�žba rud - v Kanad�, Austrálii, �ín�, Peru, USA, v Rusku, Mexiku, Irsku. Zna�ná �ást produkce pochází z druhotných zdroj� (šrot). Cín T�žba: �ína, Indonésie, Brazílie, Peru, Bolívie Nikl T�žba: Kanada, Rusko, Nová Kaledonie, Indonésie, Austrálie Hliník Hliník se získává z bauxitu (t�žba hlavn� v Austrálii, Guinei , na Jamajce a v Brazílii) a z druhotných zdroj�. P�i jeho výrob� lze vy�lenit 2 fáze - z bauxitu se získává kysli�ník hlinitý, z kysli�níku kov. Hlavními producenty hliníku jsou p�edevším vysp�lé zem� (USA, Rusko, Kanada, Austrálie, �ína, N�mecko, Norsko). Zlato Nejv�tší zásoby zlata jsou v JAR (nejv�tší sv�tový producent – kolem 480 tun, tj. ¼ sv�tové produkce, v USA (t�žba v jižní Dakot� a Utahu) a v �ín�. Významným sv�tovým producentem je také Austrálie (západní �ást) a Rusko (Sibi�, Dálný Východ – Jakutsko, Sachalin, Magadan, Krasnojarsk). Mezi nejv�tší importéry zlata pat�í tradi�n� Indie, USA a Japonsko Lokaliza�ní faktory hutnického pr�myslu � energetický faktor (rozdílná náro�nost p�i výrob�) � surovinový a dopravní faktor (obohacování rud, koncentráty, p�ísady)

-98-

� faktor pracovních sil – vysoká koncentrace výroby � vodní faktor � náro�nost na plochy (pot�eba, únosnost p�d) � faktor spot�eby (sekundární hutnictví – nap�. 1/3 oceli se dnes vyrábí ze šrotu) Hlavní geografické koncentrace hutnického pr�myslu � severní �ást USA – Baltimor, Philadelphie, Chicago, Pittsburg � Kanada – Hamilton � Západní Evropa – Lotrinsko, Porú�í, st�ední Anglie (Shefield, Birmingham),

p�ístavy ve Walesu (Swansea, Cardif), Skotsku (Glasgow), SRN (Duisburg, Essen, Dortmund), Francie (Metz, Nancy, Dunkerque), Belgie (Liege), Lucembursko, Itálie (Milan, Turín, Janov, Brescia, Terst)

� Japonsko – na pob�eží (Jawata, Osaka, Kobe, Nagoja) � Rusko (�erepovec, oblast Uralu – Magnitogorsk, Omsk) � Polsko – Katowice, Gliwice, Chorzow, Krakow 5.7.3. Strojírenský pr�mysl

Tendence � nejvýznamn�jší pr�myslové odv�tví � stále se prohlubující se specializace � vývoj výrobk� � 1/4 strojírenských výrobk� se vyváží � je hnacím odv�tvím pro rozvoj ostatních, nap�. pro výrobu výrobních prost�edk� � r�znorodost a složitost výroby, prohlubování mezinárodní d�lby práce Lokaliza�ní faktory � pracovní síly – významný faktor (kvalita a kvalifikace) � suroviny – ve strojírenství se zpracovává více než 1/2 železa a 70 % kov� � významný je také trhu a spot�eby � nejvysp�lejší zem� vyráb�jí úplný sortiment (USA) � ostatní vysp�lé zem� - producenti i spot�ebitelé (SRN, Japonsko, Velká Británie) � faktor dopravy - menší význam � faktor energetický - menší význam Oborová klasifikace � t�žké strojírenství (nap�. za�ízení dol�, hutí, elektráren) � všeobecné strojírenství (t�žké dopravní stroje, zem�d�lské stavební stroje) � st�ední strojírenství (výroba obráb�cích stroj�, aut, za�ízení pro spot�ební

potraviná�ský pr�mysl)

-99-

� lehké strojírenství (nap�. spot�ební elektronika) � p�esné strojírenství (jemná mechanika) � investi�ní strojírenství Hlavní rysy rozmíst�ní strojírenství ve sv�t� � soust�euje se p�edevším ve vysp�lých zemích (90 % v 15 zemích) � tendence d�ležitosti (výroba dopravních prost�edk� 30 %, elektrotechnika 20 %,

elektronická za�ízení 26 %, energetická a pr�myslová za�ízení � st�ediska - velká m�sta a velkom�sta Automobilový pr�mysl Ve výrob� automobil� lze rozlišit 2 základní lokaliza�ní faktory pro jejich výrobu:

� oblasti s tradicí, s kvalifikovanou pracovní silou - stará centra výroby s významnou spot�ebou, vysoká územní koncentrace

� montážní závody – tento typ roste Oblasti výroby: � USA – Detroit, Cleveland, Chicago, Buffalo, Los Angeles � Kanada – Windsor � SRN – Köln, Düseldorf, Stuttgart, Mnichov, Rüsselheim, Wolfsburg, Bochum,

Eisenach � Francie – Pa�íž a okolí, Le Havre, Rennes � Velká Británie – Londýn, Birmingham, Oxford, Coventry, Luton � Itálie - Turín � Švédsko – Göteborg, Trolhätan � Japonsko – okolí Tokia � �eská republika – Mladá Boleslav, Kvasiny � Rusko – Moskva, Togliati � Polsko – Kielsko-Biala – Tychy, Warsawa Stavba lodí � Japonsko (Hirošima, Kure, Kobe, Osaka, Jokohama, Nagasaki, Jižní Korea

(zejména stavba tanker� - celkem 80 % podle tonáže) � V Evrop� N�mecko (Kiel, Hamburg, Brémy) Letecký pr�mysl Lokalizace výroby v nejvysp�lejších zemích sv�ta s dominancí výroby v USA (Los Angeles, San Diego, Seattle, San Francisco), dále ve Francii (Toulouse), Velké Británii (Londýn a okolí), v Rusku (Moskva, Petrohrad), Ukrajin� (Kyjev, Charkov), v N�mecku, Itálii, Švédsku.

-100-

5.7.4. Chemický pr�mysl

Základní charakteristiky: � základní odv�tví t�žkého pr�myslu, podíl kolem 12- 14 %, jeho váha je stále v�tší � vysoká dynamika rozvoje � chemizace výroby - z malého po�tu surovin se vyrábí velké množství výrobk�

bezprost�ední spot�eby � výroba plast� a organických chemikálií je dnes rozhodující � orientace na ropu a plyn (75 %) – petrochemie, koksochemie (15%) � možnost lokalizace výroby bez vlivu surovin (syntetické látky), surovinový faktor

existuje jen v málo oborech (síra, fosfor, draslo) � obor náro�ný na kvalifikaci pracovních sil � neustále roste sortiment � technologická propustnost (komplexy) � zna�ná investi�ní náro�nost � velké nároky na spot�ebu energie (nap�. dusíkatá hnojiva, syntetický kau�uk) � orientace do míst spot�eby (pár surovin se doveze a paleta výrob je široká -

petrochemie) � náro�nost na vodu � hlavní tendence 90. let (regionální konjunkturální pr�b�h, r�st v západních

pr�myslových zemích, razantní r�st ve východní a jihovýchodní Asii, východní Evropa a Rusko – pokles, pokles v chemickém hnojení, p�esun výrobních kapacit z vysp�lých do rozvojových zemí (petrochemie, výroba um�lých vláken), trend šetrn�jšího p�ístupu k životnímu prost�edí)

Surovinová základna � ropa, zemní plyn, uhlí, síra, pyrit, fosfáty, vápenec, draselné soli, kamenná s�l � T�žba - síra (USA, Chile, Argentina, Bolívie, Polsko), fosfáty - USA, Rusko,

Maroko, s�l kamenná - USA, �ína, Rusko, SRN, Velká Británie, draselné soli - Rusko, USA, SRN, Francie, Polsko)

Geografický p�ehled hlavních obor� chemického pr�myslu a) obory základní anorganické chemie

� kyselina sírová (severovýchod USA, Porýní, severní Francie, severní Itálie, Japonsko – Kjúš�). Sv�tová výroba: více než 120 mil. tun. USA (40), �ína (14), Rusko (12), Japonsko, Brazílie, Francie, Kanada

� kyselina solná - cca 9 mil. tun, kyselina dusi�ná - 30 mil. tun � objemov� nejv�tší obor anorganické chemie p�edstavuje výroba um�lých hnojiv

(fosfore�ná hnojiva - (USA, Rusko, Francie, �ína) - 30 mil. tun, draselná hnojiva (USA, Rusko, Francie, �ína) - 30 mil. tun, dusíkatá hnojiva (z plynu a ropy + chilský ledek) - p�es 60 mil. tun

b) obory organické syntézy

-101-

� nejdynami�t�jší chemický obor � lokalizace v oblastech t�žby ropy a plynu nebo v místech jejich dovozu � výroba plastických hmot – nejrychlejší rozvoj = malá váha > bakelit, celuloid >

PVC, polyethylen, polystyren (z uhlovodík�), produkce v nejvysp�lejších zemích (USA, Japonsko, SRN, Jižní Korea, Francie, Nizozemí, Itálie, �ína

� výroba syntetického kau�uku (efektivn�jší než latexové š�ávy, vyrábí se z obilovin, brambor, uhlí). Produkce rovn�ž v nejvysp�lejších zemích (USA, Rusko, Japonsko, SRN, Francie, �ína)

� výroba chemických vláken – um�lá a syntetická (ta p�evažují, vyráb�jí se z celulózy (viskózová vlákna), dalšími p�ísadami jsou p�edevším kyselina sírová a hydroxid sodný. Produkce ve vysp�lých zemích (USA, Tajwan, �ína, Japonsko, Jižní Korea, SRN, Rusko, Indie, Itálie)

� výroba lé�iv (p�edevším v nejvysp�lejších zemích (USA,Velká Británie, Švýcarsko - v sou�asnosti vysoká koncentrace výroby)

� výroba benzínu (p�edevším v nejvysp�lejších a velkých zemích (USA, Japonsko, �ína, SRN, Itálie, Velká Británie, Jižní Korea, Francie)

� výroba kerosinu a leteckého benzínu (dominance USA, dále Japonsko, Velká Británie)

� lehké topné oleje (dominance USA, dále vysp�lé zem� - Japonsko, SRN, �ína, Itálie)

� t�žké topné oleje (USA, Japonsko, �ína, Saudská Arábie, Itálie) Hlavní geografické oblasti chemického pr�myslu � velmi nerovnom�rné rozmíst�ní (energetická a kvalifika�ní náro�nost) � 80 % výroby je lokalizováno ve vysp�lých zemích � sou�asný trend lokalizace - petrochemické kombináty v p�ístavech (Hamburk,

Antverpy, Janov, Terst, Amsterodam, Rotterdam, Liverpool, Marseille, Le Havre) � Severní USA, Mexický záliv, Florida, Kalifornie, Kanada � Severní Itálie – Janov, Milán, Turín, � SRN – Porú�í (Leverkusen, Duisburg), Horní Porýní a dolní Mohan (Ludwigshaven,

Karlsruhe) � Švýcarsko (Basilej) � Japonsko (více než 16 % sv�tové výroby) - aglomerace Tokia, Osaka 5.7.5. Elektrotechnický a elektronický pr�mysl

Tendence: � 1994 - r�st, zejm. elektronické sou�ástky, autoelektronika, komunika�ní a m��icí

technika, spot�ební zábavní elektronika � r�st významu v zábavní a domácí elektrotechnice, zejm. v jihovýchodní Asii

(Japonsko, �ína, Tchajwan, Hongkong, Singapur, Jižní Korea, Malajsko) p�i celkovém p�esunu do zemí s levnou pracovní silou (nap�. výroba televizor� - �ína, Jižní Korea, USA, Japonsko, Hongkong, rádia - Hongkong, �ína, Singapur, Jižní Korea)

� nejvýznamn�jší oblastí vývoje a výroby elektroniky jsou dominantn� USA (Kalifornie – Silikonové údolí), dále Japonsko (ostrov Kj�šú)

-102-

5.7.6. Textilní a konfek�ní pr�mysl

� nejstarší tovární odv�tví, dlouhá desetiletí (19. a po�átek 20. století) to byl nejvýznamn�jší pr�myslový obor (v rozvojových zemích tento trend p�etrvává)

� dnes jeho význam klesá, ve vysp�lých zemích dochází ke snižování klasických obor� a orientaci na speciální druhy, vedoucí roli p�ebírají v základní produkci asijské a jiné zem�

� textilní pr�mysl – typický reprezentant spot�ebního pr�myslu vyzna�ující se nízkým stupn�m koncentrace ve vysp�lých zemích o nové tendence – syntetické vlákna, snížení vlivu spot�eby vlny a bavlny, nové

technologie o suroviny – bavlna (asi 42%), vlna (8%), chemické (50% - um�lé 15%,

syntetické 35%) � Lokaliza�ní faktory – výroba p�edevším v míst� spot�eby 5.7.7. D�eva�ský a papírenský pr�mysl

D�eva�ský a papírenský pr�mysl zahrnuje výrobu celulózy a papíru, výrobu stavebního d�eva, nábytku, dýh, zápalek. Jeho lokalizace je p�edevším v nejvysp�lejších zemích s dostatkem zásob d�eva (USA, Kanada, �ína, N�mecko). 5.7.8. Potraviná�ství

� nejpomaleji se rozvíjející pr�myslové odv�tví � silná vazba se zem�d�lskou výrobou � celosv�tov� rovnom�rné rozmíst�ní � zvláštnosti – sezónní výroba – konzervárny � mezi hlavní obory potraviná�ského pr�myslu pat�í výroba mouky (Rusko, USA,

masný pr�mysl, dr�bežá�ský pr�mysl (USA, �ína), rybný pr�mysl (Rusko, Japonsko, Island, Špan�lsko, �ína, N�mecko), mlékárenský pr�mysl (USA, Indie, Rusko, SRN, Francie, Brazílie), cukrovarnický pr�mysl (Brazílie, Indie, �ína, USA, Mexiko, Thajsko, Francie, SRN, Austrálie), výroba alkoholických nápoj� (víno, pivo), tabákový pr�mysl (�ína, USA, Japonsko, SRN, USA)

-103-

Shrnutí kapitoly

Otázky ke cvi�ení z kapitoly 5

1. Co je p�edm�tem výzkumu geografie pr�myslu?

2. Uvete r�znorodost lokaliza�ních faktor� pro lokalizaci elektrotechnického, chemického a potraviná�ského pr�myslu.

3. Ropa je celosv�tov� strategická surovina. P�ipravte krátký referát na toto téma.

4. Životní úrove� je celosv�tov� i regionáln� výrazn� diferencována. P�esv�d�íte se o tom, když sestavíte kartogram „Úrove� HDP na obyvatel zemí sv�ta“ (p�íslušná data jsou uvedena v p�íloze, mapa sv�ta je k dispozici na internetu).

Literatura [1] WRONA J., REK J. (red.).: Podstawy geografii ekonomicznej. PWE, Warszawa 2001, wyd. II., 428 s.

-104-

6. GEOGRAFIE DOPRAVY

Cíl kapitoly

Cílem kapitoly je vysv�tlení p�edm�tu výzkumu geografie dopravy a definice základních pojm�, dále pak seznámení se stru�ným vývojem dopravy, s jejím významem a postavením, s metodami a hodnocením dopravy, �asová náro�nost ���� 5 hod. (1 – prezen�ní, 2 – samostudium, cvi�ení - 2)

6.1. P�edm�t a úkoly geografie dopravy

Geografie dopravy (též dopravní geografie – transportation geography, Verkehrsgeographie, géographie des transports) je geografickou disciplínou, která studuje prostorové aspekty dopravy a interakce dopravy s fyzicko - geografickými složkami krajiny a s lidskými aktivitami mimo dopravními. Všeobecná geografie dopravy a spoj� zkoumá zákonitosti geografického rozší�ení a rozmíst�ní dopravy a jejích odv�tví. Studuje vztahy mezi dopravou a územní d�lbou práce, vztahy dopravy a mechanického pohybu obyvatelstva, vliv p�írodních a spole�enských podmínek na dopravu. V rámci celé v�dní discipliny m�žeme rozlišit další specializace v geografii dopravy, a to: • geografii komunikací – dopravních sítí, linií a uzl�; • geografii p�epravy – nákladní a osobní; • geografii dopravních odv�tví – rozmíst�ní a výkony jednotlivých odv�tví dopravy; • regionální geografii dopravy – studuje dopravní systémy územních celk�.

Pon�kud zvláštní postavení dodává geografii dopravy to, že samotná doprava (která je objektem studia v�d technických a ekonomických) už svou podstatou se realizuje v prostoru p�i styku r�zných míst zemského povrchu. To je zajisté dosti podstatná odlišnost proti jiným aktivitám, které jsou �i mohou být studovány i z geografických pozic (geografie pr�myslu, geografie zem�d�lství, geografie cestovního ruchu, atd.), samy však tuto výraznou prostorovou dimenzi nemají natolik z�etelnou. I když v porovnání s tím, jakou faktickou úlohu mají v doprav� její technická a ekonomická hlediska, se zdá být práv� zmín�ná geografii blízká podstata dopravy hodna pozornosti, je sou�asn� nutno p�iznat, že skute�ný význam, který se geografii dopravy p�ikládá, není zatím p�íliš veliký. Na druhé stran� však má geografie dopravy, z�ejm� pro svou blízkost úst�edním problém�m, které geografie jako v�da v�bec �eší (problematika vzdálenosti, dostupnosti, atd.), hodn� blízko k obecné socioekonomické (humánní) geografii.

-105-

Doprava jakožto cílev�domá lidská �innost orientovaná na p�emís�ování osob, náklad� (a ve voln�jším smyslu i na p�enos energie a informací) v prostoru je nedílnou sou�ástí široce pojatého lidského bytí, sou�ástí d�jin lidské spole�nosti, je též všeobecnou podmínkou kultury a ekonomické aktivity zvlášt�. Doprava (hmotná dopravní za�ízení a z nich nej�ast�ji dopravní sít�) se proto považuje za b�žnou sou�ást infrastruktury (jakožto tzv. dopravní infrastruktura). Hodnocení dopravní infrastruktury bývá proto sou�ástí posuzování infrastrukturní vybavenosti území, zp�sobilosti území usnad�ovat ekonomickou �innost v n�m. Doprava ovšem též citliv� reaguje na vn�jší p�edpoklady a bariéry, jejichž základ tkví v p�irozené diferenciaci zemského povrchu. Zárove� je doprava aktivním �initelem, který siln� ovliv�uje zp�ístupn�ní r�zných míst zemského povrchu, a tím p�ispívá i k faktickému zformování míst soust�ed�ní ekonomických i sociálních aktivit, ur�uje intenzitu kontakt� populací a spolurozhoduje též o charakteru prostorové diferenciace socioekonomické sféry jako celku. Lze tedy tvrdit, že i doprava má vliv na to, jak jsou ve sv�t� rozmíst�ny hlavní koncentrace obyvatelstva, nejv�tší koncentrace ekonomických aktivit a ekonomické a politické moci. Není divu, že geografický pohled na dopravní možnosti býval od ne pam�ti sou�ástí i strategického myšlení a doprava byla vždy v centru pozornosti armády a státní byrokracie. Lze dokonce �íci, že doprava jednak vyplývá z pot�eb spojení (v tom je její úloha pasivní), na druhé stran� jakékoli vybudované spojení ovliv�uje to, kudy se doprava (vlastn� „p�eprava“ – viz následující text) ve skute�nosti realizuje. Existující dopravní cesty a jejich soustava jako celek tedy rovn�ž ur�ují míru výhodnosti alternativn� chápaných možností. V tomto smyslu je nutno chápat dopravu jako aktivního �initele. Jiný pohled na geografii dopravy odvozuje tuto disciplínu práv� z postavení a poslání socioekonomické geografie jako celku. Pak je nutno považovat geografii dopravy za tu její specializovanou sou�ást, která se v�nuje práv� doprav� jakožto jedné ze složek socioekonomické geosféry. Objekt studia geografie dopravy není zatím vykládán jednozna�n�. Podle jednoho pojetí jsou jím objekty, jevy a procesy související bezprost�edn� s dopravou, které jsou sledovány v prostoru a �ase ve vzájemných interakcích a v interakcích s ostatními složkami krajinné sféry a s lokalizovatelnými lidskými aktivitami a výtvory. Podle jiného pojetí studuje geografie dopravy následující skupiny problém�: a) Výzkum dopravní infrastruktury a jejich prostorových zm�n, p�edevším s ohledem na

stav, rozvoj a transformaci dopravních sítí. b) Analýzy, optimalizace a �áste�n� i prognózování p�eprav v dopravní síti. c) Studium vzájemné souvislosti mezi dopravními systémy a geografickým prost�edím.

N�které nov�jší sm�ry v geografii dopravy se zam��ují stále více na vlastnosti samotného prostoru, v n�mž se konkrétní doprava odehrává, p�ípadn� na matematickou formalizaci dopravy (aplikace teorie graf�, teorie front, modelování dopravních vazeb, atd.). P�itom je ale jasné, že problematika geografie dopravy se nedá zúžit jen na duální vztah „doprava – prostor“, nebo� by tím byla ochuzena práv� ona široká škála vazeb, které spojují konkrétní dopravu s ekonomikou, osídlením, s migra�ními pohyby, dojížkou, cestovním ruchem, rozložením školských, zdravotních za�ízení a s obchodní sférou, atd., a která má rozhodující místo v interpretaci poznatk� z geografie dopravy. Z uvedeného ovšem vyplývá i to, pro� je geografie dopravy pom�rn� �asto využívána jako pomocná disciplína pro jiné sm�ry výzkumu.

-106-

6.2. Význam a postavení dopravy

Doprava je p�edstavitelem, p�edpokladem a prost�edkem spole�enské geografické d�lby práce ve vnitrostátním i mezinárodním m��ítku. P�eprava náklad� a osob je základem celého systému územn� ekonomických vztah�. Dopravní systémy jsou t�sn� spjaty s územní strukturou hospodá�ství. Doprava p�edstavuje také obsluhu meziodv�tvových vztah�. Doprava je samostatné výrobní odv�tví, její výroba i spot�eba probíhají sou�asn�. Bez dopravy by nebylo výroby. Je zárove� prodloužením výrobního procesu, má podíl na tvorb� a rozvoji územní d�lby práce. Význam dopravy ve sv�tovém hospodá�ství: • zam�stnává celosv�tov� asi 4 % ekonomicky aktivních. Diferenciace jsou dány

rozdílnou vysp�lostí jednotlivých ekonomik. Ve vysp�lých zemích se pohybuje kolem 6 – 8 % (nap�. Norsko kolem 9 % – sv�tové obchodní lostvo), v rozvojových zemích podstatn� mén� (nap�. Indie do 2 %).

• na základních fondech národního hospodá�ství se celosv�tov� podílí asi jednou osminou (v pr�m�ru od 10 do 20 %), z toho na dopravní sí� a za�ízení p�ipadá kolem 2 %, na p�epravní park 38 %. Nejv�tší hodnota základních fond� je u automobilové dopravy, potom u námo�ní. Na tuto dva druhy dopravy p�ipadá celkem 75 % hodnoty dopravní sít�, dopravních za�ízení a dopravních prost�edk�.

• na dopravu p�ipadá 90 % kapacit sv�tového motorového parku, z toho 99 % na automobily.

• doprava je nejv�tším spot�ebitelem paliv (více než 25 %), elektrické energie a kov� (více než 1/3), mazacích olej�, kau�uku (75 % produkce).

6.3. Vnit�ní �len�ní dopravy

a) Všeobecn� existují 2 základní typy dopravy, a to: nákladní a osobní. Z ekonomického hlediska je významn�jší nákladní doprava. Nákladní dopravu obvykle �leníme na dopravu ve sfé�e výroby (p�eprava surovin a výrobk� v r�zných stádiích výrobního procesu (též jako technologická �i vnitropodniková), ve sfé�e ob�hu (zde je dokon�ována tvorba užitných hodnot výrobk�, je to p�eprava hotových výrobk� z místa výroby do místa spot�eby) a ve sfé�e osobní spot�eby (má jiný charakter, hodnota p�epravovaných p�edm�t� se dopravou nezvyšuje – nap�. p�eprava osobních zavazadel, st�hování).

b) �len�ní dopravy podle geosfér: • pevninská (suchozemská a vnitrozemská plavba); • vodní; • vzdušná; • doprava potrubní a elektrické energie.

c) Základní odv�tví dopravy: • železni�ní; • automobilová;

-107-

• námo�ní; • vnitrozemská vodní (�í�ní a jezerní); • letecká; • potrubní.

d) Další �len�ní: • doprava mezinárodní a vnitrostátní; • doprava tranzitní a doprava m�stská.

6.4. P�ehled vývoje dopravy

• nejstarší – doprava p�ší a p�enášení b�emen. První technické dopravní prost�edky – vory a dlabané kmeny, využití zví�at.

• Starov�k – po�átky spole�enské d�lby práce a rozvoj obchodu – podmínky dalšího rozvoje dopravy. Nap�. rozvoj �í�ní dopravy vedl k úprav� vodních tok� a k výstavb� um�lých vodních cest – pr�plav� (nap�. velké projekty z dávné doby se zachovaly v �ín� – 3000 let p�. n. l. Velký císa�ský pr�plav, V Egypt� 2000 let p�. n. l. – vybudován pr�plav faraon� – spojující Nil s Rudým mo�em pøes Káhiru a Ismailu). Objevuje se stavba v�tších lodí – Féni�ané, �ekové, �í�ané (nap�. v letech kolem 2000 p�. n. l. prošli Féni�ané do Perského zálivu, usadili se v pob�ežních m�stech a za�ali provozovat obchod a plavbu do Egypta a kolem b�ehù Malé Asie, v letech 1200 až 1100 p�. n. l. se dostávají na západ k Sicílii, k severoafrickým b�eh�m, do Galie, Hispánie a asi kolem roku 1000 p�. n. l. propluli Gibraltar a dostávají se do Velké Británie). Dochází k výstavb� silnic – v �ín�, Indii, Persii, Babylónii, hlavn� pak �ímské impérium – dlážd�né silnice do �íma z provincií, hlavn� podél St�edozemního mo�e.

• St�edov�k – období úpadku dopravy (s výjimkou námo�ní dopravy) – feudálové nem�li zájem o výstavbu a údržbu silnic (podpora centrální moci panovníka). - obchod: hlavn� rozvoj lodní dopravy (konstrukce lodí, vynález kompasu – 12. –

13. století v �ín�, do Evropy se dostává od Arab�). Centra – Byzan�ané, Benátky, Hansa (ve 13. století založení svazu m�st Severního a Baltského mo�e).

- geografické objevy: Kolumbus (objevení Ameriky 1492), dosažení Indie (Vasco de Gama – 1498), obeplutí zem�koule (Magalhens – 1519 – 1521).

- nové dopravní cesty: nová epocha v mezinárodní d�lb� práce (ty v rukou Špan�l�, Portugalc�, Nizozemc�, Angli�an� a Francouz�.

- s rozvojem výrobních sil: oživení pozemní a �í�ní dopravy, výstavba silnic – vojensko-strategický význam.

• Po�átek kapitalismu: vytvá�ení sv�tového trhu – pr�myslová revoluce – p�evratné zm�ny v doprav�: - 1769 J. Watt – parní stroj; - 1807 R. Fulton – 1. paroplavební linka na �ece Hudson v USA; - 1837 – 1. kolesový parník p�eplul Atlantický oceán; - 1825 – 1. ve�ejná parní dráha Stockton – Darlington, následuje obrovský rozvoj

železnice; - na mo�i – od plachetnice po železné parníky se šroubem; - na p�elomu 19. a 20. století – výbušný motor – rozvoj automobil� a letadel;

-108-

- rozši�ování nových území, exploatace surovin – celosv�tový trh – sv�tová doprava zažívá novou organizaci. Vznikají dopravní dohody, nap�. o mezinárodních vodách, tranzitu, teritoriálních (výsostných) pob�ežních vodách. Objevuje se proudový motor, atomový pohon v lodní doprav�, kosmická doprava.

6.5. Základní pojmy v doprav�

Mezi základní pojmy v doprav� pat�í p�eprava a p�epravní proud. Jako p�epravu ozna�ujeme bezprost�ední uskute��ování vlastních dopravou realizovaných svazk�, tedy jakýsi užite�ný efekt dopravy jako celku. V tomto smyslu je doprava mnohem širším pojmem než úzce chápaná p�eprava. Práv� p�eprava je m��ena zavedenými jednotkami, jimiž jsou v objemu p�epravy tuny a (p�epravené) osoby za �asovou jednotku (nej�ast�ji za rok), v p�epravním výkonu se pak manipuluje tunokilometry a osobokilometry (1 tunokilometr p�edstavuje p�epravu 1 tuny nákladu na vzdálenost 1 kilometru, obdobn� je definován 1 osobokilometr), rovn�ž v p�epo�tu na jednotku �asu, tedy nej�ast�ji za rok. P�epravní proudy je možno zárove� chápat jako vektory, nebo� mají konkrétní po�átek, konec a kvantifikovanou velikost. Podmín�nost p�epravních proud�, jejich dynamika v �ase a dokonce už i jejich faktické rozložení v prostoru, to vše jsou problémy, které jsou studovány rovn�ž geografií dopravy. V logice geografie dopravy pak znaky, jako jsou ekonomická podmín�nost vzniku konkrétních p�epravních proud� (ekonomické hledisko) nebo konkrétní zm�ny p�epravních proud� v pr�b�hu �asu (historické hledisko) jen p�ispívají k hlubšímu poznání jevu, aniž by se samy staly cílem výzkumu. I z této jednotlivosti tedy vyplývá, že dv� r�zné v�decké disciplíny mohou studovat tentýž jev. Zatímco jedna z nich pak zjišt�né poznatky promítá do hodnotových vztah� a finan�ních tok�, jiná (zde geografie dopravy) vyslovuje soudy o charakteru prostorové organizace téhož jevu. Dopravní za�ízení jsou zpravidla mimo�ádn� nákladnými objekty a proto existující dopravní infrastruktura ovliv�uje dopravou realizované svazky po velmi dlouhou dobu. S jistým zjednodušením je možno �íci, že i do dopravních sítí se ukládá celá lidská historie, protože fungující dopravní systém ur�itého území vždy obsahuje ve svém prostorovém schématu díl�í prvky r�zného stá�í. Tak nap�íklad naše železni�ní sí� vznikala už na konci první poloviny minulého století (nap�íklad železni�ní tra� Brno – B�eclav – Víde� je již z roku 1839), pak jiné �ásti téže sít� vznikaly o mnoho pozd�ji: Tak t�eba železni�ní tra� Brno – K�ižanov – Žár nad Sázavou – Havlí�k�v Brod pochází teprve z 50. let tohoto století. Ob� jsou však sou�ástí téhož tahu a cestující si rozdílnou dobu vzniku v�bec nemusí p�ipoušt�t. Ješt� nápadn�jší je trasa, na níž byla budována v 70. letech první �eskoslovenská dálnice. Tam úsek mezi Prahou a Humpolcem navazoval na trasu vytý�enou již na konci 30. let, která byla kolem roku 1940 opat�ena mostními objekty. Trasa fixovaná v projektu v 60. letech byla tedy na zna�né vzdálenosti ovlivn�na zám�ry z konce 30. let, i když by povále�ný projektant t�eba trasu vybíral, kdyby nebylo on�ch mostních objekt�, jiným zp�sobem. Zajisté, všechna tato schémata jsou ovlivn�na p�edevším existencí vysokých poho�í, pr�b�hem mo�ského pob�eží, velkých �ek, rozložením jezer a bažin. Práv� tak se ale v doprav� a její prostorové organizaci „promítá“ i poloha velkom�st, unikátních naleziš� surovin, na druhé stran� ovšem i existence státních hranic a etnických a kulturních pomezí. Terst vd��il za sv�j rozvoj nap�íklad tomu, že byl p�ístavem pro n�kdejší Rakousko. P�ístav Gdynia vznikl v onom pruhu polského státního území, který Polsko získalo na Baltu po obnov� své státnosti. Navzájem blízké p�ístavy Ejlat a Akaba odd�luje státní hranice (Izrael, Jordánsko), dlouhá léta navíc tak�ka

-109-

neprodyšn� uzav�ená. Uvedené konstatování nemá ovšem znamenat, že v této determinaci nejsou možné i zásadní zm�ny. Konec konc�, týkaly se vlastn� i všech p�ístav� uvedených výše, i když v r�zných dobách a v r�zných souvislostech. Spíše naopak. Pomineme-li radikální zm�ny zp�sobené spíše politickými událostmi, pak lze �íci, že mnohdy i docela zásadní modernizace v doprav� se vlastn� d�jí jen postupn� a uvol�ují možnosti pro postupnou transformaci rovn�ž celkových prostorových rys� dopravy. Vždy� srovnáme-li nap�íklad silni�ní sí� v n�kdejší �ímské Galii se silni�ní a dálni�ní sítí dnešní Francie, pak vidíme, že jednotlivé úseky staré silni�ní sít� mají své dnešní „pokra�ovatele“ (stejn� tak jako mnohá antická m�sta mají své pokra�ovatele ve velkom�stech dnešních), ale zatímco antická doba m�la v Galii za své st�edisko dnešní Lyon, pak dnešní dopravní sí� stejného území je vlastn� orientována na Pa�íž (n�kdejší Lutetii). Stejn� tak byla kdysi železni�ní tra� B�eclav – Kúty jen druho�adou spojkou mezi Moravou a Uhrami, po vzniku �eskoslovenska nabyla na významu, byla zdvoukolejn�na, pozd�ji i elektrifikována. Nyní je spojnicí dvou stát� (to nebylo ani v dob� jejího vzniku), ale mezi hlavní rychlostní železnice celoevropského významu asi v budoucnu pat�it už nebude, zejména vzhledem ke své poloze v��i Vídni. Konkrétní tra� tedy z�stává, ale m�ní se její význam v r�zných epochách, v r�zných obdobích skute�né �i potenciální modernizace dopravní sít�. Pro geografický popis dopravní infrastruktury se užívají pojmy, jako dopravní bod, dopravní cesta a dopravní sí�. Dopravním bodem je místo, v n�mž se uskute��uje nástup cestujících do dopravního prost�edku �i výstup z n�j, p�ípadn� p�estup z jednoho dopravního prost�edku do jiného, v nákladní doprav� je to místo nakládky, vykládky �i p�ekládky zboží. Dopravní body (stanice) existují na dopravních cestách. Významn�jší dopravní body se ozna�ují jako dopravní uzly. Dopravní uzel je charakterizován buto jako místo, kde se stýká více dopravních cest (hledisko topologické), nebo místo, kde dochází k prostorové reorganizaci p�epravních proud�. Nov�jší pojetí p�edpokládá soub�h obou podmínek. Soustava vzájemn� spojených dopravních cest a dopravních uzl� se ozna�uje jako dopravní sí�. Dopravní sí� se pro geografické ú�ely výhodn� formalizuje využitím poznatk� z teorie graf�. Vybavenost území dopravními sít�mi se nej�ast�ji vyjad�uje prost�ednictvím hustot dopravních sítí (viz následující text o dopravní vybavenosti). Po dopravních cestách se pohybují dopravní prost�edky, které bezprost�edn� slouží p�eprav� osob nebo náklad� (pro p�epravované osoby a p�epravované zboží se n�kdy užívá souhrnný výraz p�epravní substrát – tento termín se pro svou odosobn�nost obecn� nevžil). Každý dopravní prost�edek vyžaduje ur�itý pohon (ve speciálních p�ípadech se zde rozlišuje tzv. trakce – tento termín je b�žný zejména v železni�ní doprav�). Pro charakteristiku jednotlivých druh� dopravy lze uvést rovn�ž jejich pr�m�rné p�epravní vzdálenosti: • námo�ní doprava 8.500 km

- z toho kabotážní 1.200 km

• letecká 3.000 km • vodní vnitrozemská 530 km • železni�ní 550 km • potrubní 750 km • automobilová 25 km

-110-

Geografie dopravy se postupn� vyvíjí. Starší pojetí geografie dopravy se soust�edilo na regionální inventarizaci dopravních sítí a dopravních prost�edk�, konkrétn�ji na typologii oblastí sv�ta podle p�evládajícího druhu dopravy a podle dominujícího zp�sobu dopravního zp�ístupn�ní. To bylo ovšem v dob�, kdy ješt� rozsáhlé oblasti v Africe, Austrálii, Jižní Americe a v arktických územích severní Asie a Severní Ameriky byly skute�n� jen obtížn� prostupné a kdy doprava prost�ednictvím nosi�� a soumar� byla na mnoha místech rozhodující. Výsledky takových dopravn� geografických studií pak mohly být typologické mapy sv�ta, sv�tové tabelární p�ehledy, mapová inventarizace splavnosti �ek, mapy rozložení významných sv�tových p�ístav�, mapy prvních transkontinentálních železnic a silnic. Tento sm�r ovšem p�edpokládá podrobné rozpracování otázek klasifikace druh� dopravy. I když byly tyto otázky aktuální jen v ur�itém období, je zcela jasné, že práv� jednotlivé druhy dopravy mají i rozdílná omezení daná p�írodními podmínkami. Dosud obvyklou procedurou v dopravní geografii je porovnávání dopravní vybavenosti jednotlivých území (kontinent�, stát� a jejich skupin, díl�ích územních jednotek uvnit� stát�), i když už zcela ustoupila p�vodní inventariza�ní a typologická hlediska a na jejich místo se dostalo kvantifikované srovnávání. Jednou ze základních možností m�že být už pouhá vybavenost r�zných území dopravními prost�edky. Tak je tomu t�eba u statistik úrovn� automobilizace (zde se registruje obvykle po�et osobních automobil� a pokud jde o relativní p�epo�ty, pak se bu uvádí po�et obyvatel p�ipadající v pr�m�ru na 1 osobní automobil, nebo po�et osobních automobil� p�ipadající na 100 obyvatel). V �eskoslovenských (resp. již �eských) statistikách je k dispozici údaj o podílu domácností vybavených osobním automobilem. Pro nás snad m�že být neobvyklým hodnocení velikostí obchodních námo�ních flotil jednotlivých zemí, v n�mž tradi�n� figuruje p�epo�et na tzv. brutto registrovanou tonáž (což je ovšem vyjád�ení prostornosti lodí: 1 brutto registrovaná tuna se rovná 2,83 m3 uzavíratelného lodního prostoru). K dopravní vybavenosti a k dopravním prost�edk�m v silni�ní doprav� pat�í nep�ímo i hodnocení tzv. dopravy v klidu. Míní se tím po�ty parkovacích míst pro automobily a plochy parkoviš�. Je ale z�ejmé, že tyto analýzy jsou ur�eny zejména pro místní srovnávání (pro jednotlivá m�sta a jejich zóny), nikoli pro sledování meziregionálních �i mezistátních rozdíl�. P�i hodnocení vybavenosti území význa�nými dopravními body je v zásad� možné evidovat a hodnotit i po�ty stanic ve�ejné dopravy (železni�ních stanic, stanic ve�ejné autobusové dopravy, letiš�, �í�ních a námo�ních p�ístav�), není to však obvyklé v b�žných mezinárodních a meziregionálních srovnáních, nýbrž jen ve speciálních odborných studiích. Obvyklé jsou jen statistiky týkající se velikosti námo�ních p�ístav� a letiš� velkom�st. Velikost p�ístavu se m�že hodnotit celkovou hmotností nalod�ného zboží za rok, hmotností vylod�ného zboží, sumou obou t�chto hodnot (celkovým obratem), dále se vyskytují statistiky zvláš� o p�eprav� ropy a ropných produkt� a o p�eprav� kontejner�, rovn�ž tak o celkovém rozsahu osobní dopravy v ur�itém p�ístavu. Zatímco v celkovém obratu zboží a u zboží nalod�ného hrají mnohdy velmi d�ležitou roli specializované p�ístavy ropné, uhelné a rudné, považuje se po�adí sv�tových p�ístav� podle p�epravy kontejner� za nejobjektivn�jší kritérium k posouzení faktického významu p�ístavu. Pom�rn� obvyklým jevem je specializace uvnit� faktické skupiny velkých kooperujících p�ístav� (nap�. Tokio, �iba, Jokohama a Kawasaki v Tokijské zátoce). Sv�tové statistiky letiš� jsou nej�ast�ji uspo�ádány nikoli podle jednotlivých letiš�, ale podle velkom�st, takže vykazované údaje jsou v t�chto p�ípadech vlastn� sumou údaj� i za n�kolik místních letiš�.

-111-

Vybavenost území dopravními sít�mi se obvykle posuzuje jako tzv. hustota dopravní sít�, tedy nej�ast�ji jako délka silni�ní nebo železni�ní sít� na ur�itém území v p�epo�tu na plochu zkoumaného území nebo na po�et tamních obyvatel. B�žn� je zavedeno (kv�li dosahovaným numerickým hodnotám) vyjad�ování délky sít� v km na 100 km2 nebo na 10 tis. obyvatel (pozor, práv� metropolitní oblasti v tomto posledním ukazateli dosahují pom�rn� nízkých hodnot, práv� pro vysoké hodnoty jmenovatele). Je-li zvláštní zájem na syntetickém hodnocení jednotlivých ukazatel� hustot dopravních sítí, pak je obvyklé používat nikoli jejich aritmetického, ale geometrického pr�m�ru za totéž území. B�žnou nep�ímou procedurou pro hodnocení dopravní vybavenosti ur�itého území je konstrukce izochronických a izochorických map. Konstruované linie stejných �asových ztrát (u map izochronických) a stejných absolvovaných vzdáleností (u map izochorických) se vztahují buto k ur�itému dopravnímu bodu (z praktických d�vod� nap�. kolem ur�itého m�sta) nebo k ur�ité množin� dopravních bod� (nap�. konstantní vzdálenosti �i �asové ztráty od všech železni�ních stanic, námo�ních p�ístav�, hrani�ních p�echod�, atd.). Tak nap�. velká �ást �ech je omezena silni�ní izochorou 150 km od Prahy, za izochorou 300 km po silnici od Prahy se nachází jen nevelké území ve Slezsku kolem Jablunkova. Naopak slovenské území má uvnit� izochory 150 km (po silnici od Bratislavy) jen malou �ást svého území a �ást slovenského území je naopak i za izochorou 500 km. Velká �ást území �eské republiky má hodnoty izochor v��i železni�ním stanicím nižší než 20 km. Zajímavé jsou i izochronické mapy okolí našich velkom�st: promítá se do nich jednak kvalita dopravní obsluhy kolem nich, jednak n�které horské p�ekážky (nap�. �eské St�edoho�í poblíž Ústí nad Labem v protikladu s dálkovou železni�ní tratí D��ín – Ústí nad Labem – Praha). V zemích, kde je zna�n� rozvinuta ve�ejná doprava (železni�ní doprava, autobusová doprava), je výhodné používat pro dopravn� geografické analýzy práv� tuto sou�ást dopravy. Zde je vhodné definovat nejprve, co je linka a co spoj. Dopravní spoj je jízdním �ádem p�edem stanovené spojení n�kolika míst ur�itým dopravním prost�edkem (dopravní spoj je tedy definován po�átkem a koncem, tedy i sm�rem, dále pak má spoj svou konkrétní �asovou identifikaci). Linka reprezentuje jízdním �ádem podložené spojení n�kolika míst obecn� (bez ohledu na sm�r a konkrétní �asové ur�ení), zahrnuje v sob� tedy i soubor konkrétních spoj�. Linka tedy slouží cestujícímu k užšímu výb�ru vhodného spoje, zahrnuje v sob� i n�která provozní hlediska, ale n�kdy je její vymezení jen v�cí dohody a praxe. Z dopravn� geografického hlediska je tedy východiskem analýza spoj� a nikoli jen linek. Z dopravních spoj� lze nadto odvodit i konkrétní možnost cesty v daných podmínkách, okolnosti p�estup�, finan�ní, �asové nároky cesty, atd. �etnost spoj� v ur�itém úseku dopravní cesty za �asovou jednotku (nej�ast�ji za 24 hod.), tedy spojová frekvence, je �asto užívanou hodnotou pro posuzování možností cestovat, zejména z venkovských sídel do jednotlivých blízkých m�st. V zemích západní a severní Evropy vznikla brzy po 2. sv�tové válce ucelená metodika, která umož�uje z prostorové organizace autobusové dopravy a ze spojových frekvencí autobusových spoj� zp�tn� rekonstruovat význam jednotlivých st�edisek r�zných hierarchických �ád� a rovn�ž sféry jejich vliv�. Zatímco na Západ� se ukázala být ve�ejná doprava jen po omezenou dobu všeobecným indikátorem vzájemných vazeb st�edisek, u nás a v dalších zemích východní Evropy byla i z ideologických d�vod� rozvíjena ve�ejná doprava na úkor individuálního automobilismu. Výsledkem toho je ovšem i to, že u nás nadále plní železni�ní doprava a doprava autobusová pom�rn� významnou roli v dopravní

-112-

obsluze území, takže geografické analýzy ve�ejné dopravy mají stále ješt� svou v�cnou platnost. Setrva�nost obsluhy ovšem znamená, že zhruba tentýž obraz platí i pro územní vazby v hromadné osobní doprav� na po�átku 90. let. Z praktických d�vod� lze k tomu ješt� dodat: - v jízdních �ádech je možné rozlišit cesty uskute�nitelné v pracovní den, v sobotu,

v ned�li, tedy spojit rozbor i s ur�itou funkcí, kterou má dané st�edisko, - je-li nutné provád�t velmi rychlé p�edb�žné analýzy stavu v dopravní obsluze daného

území, je možné omezit se na hodiny ranní dopravní špi�ky pracovního dne (nap�. s p�íjezdy do st�ediska p�ímým spojem od 5 do 9 hod.),

- jízdní �ády jsou k dispozici vlastn� v �asové �ad�, takže zm�ny dopravního spojení a prostorového utvá�ení obslužných sfér kolem m�st je možné sledovat i v �asovém vývoji, a tedy i ve vztahu k dob�, kterou práv� studujeme.

Dopravní systémy jsou složeny z dopravní sít� a dopravních prost�edk�. Rozdíly jsou v mezinárodním srovnání zejména podle stupn� ekonomické vysp�losti. P�íkladem typ� dopravních systém� mohou být nap�.: • severoamerický (nejvysp�lejší, významná letecká doprava); • západoevropský; • Austrálie, Japonsko, JAR, Nový Zéland – tém�� chybí potrubní, �í�ní; • rozvojových zemí (v�tšinou dominance jednoho druhu, nedostatek dalších):

- železni�ní (Indie, Pákistán, Alžírsko, Chile), - silni�ní (Afgánistán, S. Arábie, Etiopie), - �í�ní (Sudán, Zaire).

• mladí tyg�i – dominance automobilové dopravy; • Rusko – páte� tvo�í železnice s velkou zatížeností, význam vodní dopravy, osobní

hlavn� hromadná; • bývalé socialistické zem� – d�raz na železni�ní dopravu; • �eská republika: ne vždy vhodné p�írodní podmínky, výrazn� výhodná ekonomicko-

geografická poloha, velká hustota železni�ní i silni�ní sít�, jen st�ední kvalita, horší rychlost, stupe� automobilizace – nejvyšší z bývalých socialistických zemí, dominance nákladní železni�ní dopravy.

6.6. Metody hodnocení dopravy

Vliv p�írodních faktor� na dopravu:

� námo�ní (p�i budování p�ístav� – charakteristika vody, zamrzání, bou�e, proudy) � �í�ní (mo�e, hloubka, spád, kolísání) � suchozemská (reliéf, terénní p�ekážky) � letecká (terény pro letišt�, mlhy, vítr, sníh)

-113-

Socioekonomické faktory:

� hospodá�ská struktura � rozmíst�ní výroby � rozmíst�ní obyvatelstva � ekonomické vztahy � dopravní poloha

Analyzujeme-li dopravn�-geografické podmínky, které existují v ur�itém omezeném souboru n�kolika st�edisek, obvykle se zkoumá konektivita, akcesibilita a deviatilita. Konektivitou rozumíme faktickou spojitost, propojenost v dopravní síti (obdobn�, jako se chápe konektivita v grafu: existuje-li mezi dv�ma vrcholy grafu cesta, jsou tyto vrcholy navzájem konektivní). V našich podmínkách obvykle silni�ní a železni�ní sí� pat�í mezi konektivní, v užším území však konektivity nemusí být dosaženo (tak nap�. v rámci okresu Svitavy nejsou vzájemn� konektivní v železni�ní síti m�sta Litomyšl a Svitavy). Akcesibilitou rozumíme vlastn� t�snost dopravních vazeb, dostupnost mezi dopravními uzly. Tak vzdálenostní akcesibilita pro jedno ze st�edisek širšího souboru je vyjád�ena sumou vzdáleností, které spojují práv� dané st�edisko postupn� se všemi dalšími st�edisky daného souboru. �asová akcesibilita znamená sumu �asu pot�ebného k cest� z daného st�ediska do ostatních, frekven�ní akcesibilita je sumou frekvencí spoj� z daného st�ediska do dalších st�edisek. Výhodnost dopravní polohy st�ediska v rámci zkoumaného souboru st�edisek se tedy vyjad�uje maximalizací (v p�ípad� frekven�ní akcesibility) �i minimalizací (v jiných pojetích akcesibility). Je však z�ejmé, že nejvíce je takto p�edem „zvýhod�ováno“ to st�edisko, které je lokalizováno v rámci zkoumaného souboru st�edisek v centrální poloze. Pokud tomu tak není, je obvykle dopravní sí� v okolí st�ediska s nejvýhodn�jší hodnotou akcesibility organizována radiáln� kolem tohoto st�ediska. Deviatilitou v obecném slova smyslu rozumíme míru odchylnosti konkrétního úseku dopravní cesty od nejkratšího, p�ímkového, pr�b�hu. Pro jednotlivý úsek dopravní cesty se deviatilita (koeficient deviatility) vyjad�uje jako pom�r vzdálenosti m��ené po dopravní cest� a teoreticky nejkratší možné vzdálenosti mezi dv�ma krajními body dané dopravní cesty. Deviatilita je ovšem vyjad�ována i pro st�edisko tak, že se souhrnn� vyhodnotí deviatilita dopravních cest (�i dopravních cest ur�ité kategorie) vycházejících z tohoto st�ediska. P�í�inami zna�né devitility dopravních cest bývají složit�jší terénní p�ekážky �i v�tší vodní toky, v n�kterých p�ípadech ale i technická zanedbanost dopravních cest v ur�ité oblasti. Soudobé pojetí geografie dopravy se mnohdy zam��uje více na vlastnosti samotného prostoru, v n�mž se doprava odehrává, a dále na to, jak jej doprava sama co do jeho prostupnosti ovliv�uje. Prostor, v n�mž se uskute��uje doprava, není již považován za prostor stejn� dob�e p�ístupný a ve všech sm�rech rovnocenný (izotropní). Samotná existence dopravních cest a spolu s ní i faktická asymetrie možností dopravního spojení v obou sm�rech ur�ité dopravní cesty už totiž navozují p�edstavu anizotropie prostoru (tedy r�zné prostupnosti území po dopravních cestách v r�zných sm�rech). Pokud k tomu p�idáme i rozdílné rychlosti a frekvence spojení do r�zných dopravních cestách a rozdílné subjektivní poci�ováni odlehlosti r�zných dopravních bod�, nacházíme základ rozporu mezi tzv. p�írodním prostorem a prostorem dopravou deformovaným. N�kte�í badatelé proto

-114-

rozlišují vzhledem k t�mto okolnostem tzv. prostor sí�ový, siln� ovlivn�ný velkými m�sty a intenzivní dopravou v nich, mezi nimi a v jejich nejbližším okolí, a dále prostor banální, u n�hož vlastn� setrvává možnost posuzovat jeho prostupnost p�i prostém chápání vzdálenosti a izotropie prost�edí. VYBRANÉ CHARAKTERISTIKY SV�TOVÉ DOPRAVY

Po�et automobil� v roce 1994

(v mil. kus�)

Zem� Osobní Nákladní a busy

USA 146,3 47,7 Japonsko 40,8 21,1 N�mecko 39,2 3,3 Itálie 29,5 2,8 Francie 24,4 4,0 Velká Británie 21,9 2,5 Špan�lsko 13,4 2,9 Kanada 13,3 3,7 Brazílie 12,1 1,2 bývalý SSSR 11,5 - Mexiko 8,0 3,7 Austrálie 7,9 2,0 Polsko 6,8 1,3 Nizozemsko 5,8 0,7

Pramen: Fischer Weltalmanach 1998

Produkce automobil� v roce 1994

(v mil. kus�)

Zem� Osobní Nákladní a busy

Japonsko 8,01 2,76 USA (1993/92) 5,96 4,08 N�mecko 4,22 0,29 Francie 3,16 0,40 Špan�lsko 1,83 0,17 Korejská republika 1,76 0,49 Itálie (1992/91) 1,48 0,21 Velká Británie 1,47 0,23 Kanada 1,05 0,96 Mexiko 0,83 0,16

Pramen: Fischer Weltalmanach 1998

-115-

Po�et a tonáž lodí podle jejich druhu v roce 1998

Druh Po�et lodí Váha (v mil. dwt*)

Drobná p�eprava zboží 17 165 99,5 Ropné tankery 7 030 289,1 Masové zboží (rudovce) 5 822 253,4 P�eprava osob 3 616 20,3 Kontejnerové lod� 2 363 60,7 Tankery na chemikálie 1 310 8.5 Tankery na kapalné plyny 1 031 16,4 Celkem 36 250 681,8

* dwt: dead weight tons Pramen: EU Transport in Figures 2000, Brusel

Obchodní lodní flotila podle zemí registrace v roce 1995

Zem� Po�et lodí Váha (v mil. dwt*)

Panama 4177 96,7 Libérie 1525 93,7 �ecko 1448 52,4 Kypr 1522 38,3 Bahamy 1000 33,9 Norsko 707 31,4 Japonsko 3635 30,5 Malta 979 25,3 �ína 1847 22,6 Singapur 699 18,1 USA 432 15,7 Rusko 1964 14,1 Filipíny 855 14,0 Hongkong 289 13,3 Indie 365 10,0 Jižní Korea 646 10,0 Turecko 785 8,8 Tajwan 223 8,8 Itálie 704 8,7 Brazílie 257 8,3

* dwt: dead weight tons Pramen: Fischer Weltalmanach 1998

-116-

Nejd�ležit�jší sv�tové p�ístavy v roce 1994 (podle váhy p�eloženého zboží v mil. tun)

P�ístav Po�et tun P�ístav Po�et

tun Rotterdam (Nizozemí) 293,4 Antwerpy (Belgie) 100,5 Singapur 290,1 Kwangyang (�ína) 100,3 Chiba (Japonsko) 173,7 Osaka (Japonsko) 95,1 Kobe (Japonsko) 171,0 Inchon (Korea) 93,9

Shanghai (�ína) 165,8 Kitakyushu (Japonsko) 93,1

Nagoya (Japonsko) 137,3 Marseille (Francie) 91,2 Yokohama (Japonsko) 128,3 Long Beach (USA) 83,3 Hongkong 111,0

Pramen: Fischer – Weltalmanach 1998

Sv�tová letišt� v roce 1999

Po�adí Letišt� Odbavení cestující (v mil.)

Zboží (v mil. tun)

1 Atlanta (ATL) 78,1 0,88 2 Chicago (ORD) 72,6 1,48 3 Los Angeles (LAX) 64,3 1,97 4 London (LHR) 62,3 1,36 5 Dallas/Ft worth airport (DFW) 60,0 0,84 6 Tokio (HND) 54,3 0,72 7 Frankfurt/Main (FRA) 45,8 1,54 8 Paris (CDG) 43,6 1,23 9 San Francisco (SFO) 40,4 0,84 10 Denver (DEN) 38,0 0,47 11 Amsterdam (AMS) 36,8 1,23 12 Minneapolis/St. Paul (MSP) 34,7 0,37 13 Detroit (DTW) 34,0 0,31 14 Miami (MIA) 33,9 1,65 15 Las Vegas (LAS) 33,7 0,09 16 Newark (EWR) 33,6 1,09 17 Phoenix (PHX) 33,6 0,36 18 Seoul (SEL) 33,4 1,66 19 Houston (IAH) 33,1 0,33 20 New York (JFK) 31,7 1,73 21 London (LGW) 30,6 0,31 22 St. Louis (STL) 30,2 0,13 23 Hong Kong (HKG) 29,7 2,00 24 Orlando (MCO) 29,2 0,26 25 Madrid (MAD) 28,0 0,32 154 Prague (PRG) 4,8 0,03

Pramen: ACI – Airports Council International, Geneva 2000 (http://www.airports.org/)

-117-

Sv�tová letecká doprava v roce 1999

Po�adí M�sto Odbavení cestující (v mil.)

Zboží (v mil. tun)

1 London 102,3 1,95 2 New York 89,3 2,89 3 Chicago 86,2 1,48 4 Tokio 80,0 2,57 5 Atlanta 78,1 0,88 6 Paris 68,9 1,36 7 Dallas 68,8 0,84 8 Los Angeles 64,3 1,97 9 Frankfurt/Main 45,8 1,54

10 Houston 41,9 0,41 11 San Francisco 40,4 0,84 12 Denver 38,0 0,47 13 Amsterdam 36,8 1,23 14 Osaka 35,8 1,02 15 Minneapolis/St. Paul 34,7 0,37 16 Detroit 34,0 0,31 17 Miami 33,9 1,65 18 Las Vegas 33,7 0,87 19 Phoenix 33,6 0,33 20 Seoul 33,4 1,66 22 St. Louis 30,2 0,13 23 Hong Kong 29,7 2,00 24 Orlando 29,2 0,26 25 Madrid 28,0 0,32

140 Prague 4,8 0, 03

Pramen: ACI – Airports Council International, Geneva 2000 (http://www.airports.org/)

-118-

Telekomunika�ní za�ízení

1998 2000 Telefony

(na 1.000 obyvatel) Zem�

celkem pevné mobilní

Osobní po�íta�e (na

1.000 obyvatel)

Internet (na 10.000 obyvatel)

USA 917 661 256 459 1 940 Finsko 1 126 554 572 349 1 218 Norsko 1 134 660 474 373 899 Švédsko 1 138 674 464 361 671 Dánsko 1 024 660 364 377 632 Singapur 908 562 346 458 452 Švýcarsko 910 675 235 422 429 Austrálie 798 512 286 412 567 Kanada 810 634 176 330 540 Nizozemsko 806 593 213 318 517 Velká Británie 809 557 252 263 321 Japonsko 877 503 374 237 208 SRN 737 567 170 305 208 Nový Zéland 682 479 203 282 703 Rakousko 773 491 282 233 339 Izrael 830 471 359 217 225 Belgie 673 500 173 286 313 Francie 758 570 188 208 131 Irsko 692 435 257 272 159 Korea 735 433 302 157 60 Špan�lsko 593 414 179 145 105 �R 574 364 210* 97 110 sv�t 201 146 55 71 120

* údaj za rok 2000 Pramen: Selected World Development Indicators, World Bank 2000

Shrnutí kapitoly

Otázky ke cvi�ení z kapitoly 6

1. Charakterizujte sv�tovou leteckou a námo�ní dopravu.

2. Jaké byste ozna�ili hlavní problémy v rozvoji dopravy v �R?

LITERATURA

[1] BRINKE J.: Úvod do geografie dopravy. Praha, UK 1992, 2. vyd. (vysokoškolská skripta).

[2] HONS J.: D�jiny dopravy na území �SSR. Bratislava, Alfa 1975.

[3] MERLIN P.: Géographie, économie et planification des Transports. Paris 1991.

[4] ŠLAMPA O.: Všeobecná geografie dopravy. Praha, SPN 1967.

-119-

INTERNETOVÉ ADRESY

• www.iata.org • www.iaro.com • www.icao.org • www.uic.asso.fr

-120-

7. GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU A REKREACE

Cíl kapitoly

Cílem kapitoly je seznámit poslucha�e s p�edm�tem, úkoly a vývojem geografie cestovního ruchu a rekreace, s objasn�ním významu p�írodních, kulturn�-historických, ekonomických a sociálních faktor� rozvoje cestovního ruchu a s geografickým rozložením mezinárodního cestovního ruchu. �asová náro�nost ���� 5 hod. (1 – prezen�ní, 2 – samostudium, cvi�ení - 2)

7.1. P�ehled vývoje disciplíny

Geografie cestovního ruchu a rekreace je jednou z nejmladších disciplin geografie a má svoje v�decké po�átky ve 30. letech tohoto století. D�vody tak pozdního rozvoje jsou v samotném vzniku jevu rekreace, volný �as. Ten sice sahá až do starov�ku, avšak na svoje skute�né rozší�ení a zhodnocení musel tento jev �ekat dlouhá staletí. Teprve v 19. století byl volný �as definován jako spole�ensko-ekonomická kategorie a stal se p�edm�tem rozsáhlejších, zejména sociologických a ekonomických výzkum�. A teprve ve 20. letech tohoto století, kdy se ve v�tšin� vysp�lých zemí zkrátila a uzákonila délka pracovní doby a prodloužila dovolená, m�žeme hovo�it o skute�ném vstupu volného �asu a rekreace do života celé spole�nosti. Vývoj geografie cestovního ruchu a rekreace lze analogicky se�adit podle rozvoje samotného zkoumaného jevu. V tomto smyslu lze vymezit následující období výzkumu: • p�edv�decké období (polovina 19. stol. až 1918); • základ systematického zkoumání (1918 – 1945); • formování v�deckého výzkumu cestovního ruchu, období základních výzkum� a

vytý�ení hlavních sm�r� dalšího rozvoje (1945 – 1960); • sociologické období (1960 – 1970); • období exaktních metod a v�decké kritiky (1970 – 1985); • ekonomické a ekologické problémy, komplexní výzkum (po roce 1985).

Rozvoj cestovního ruchu a rekreace v 19. století byl podmín�n všeobecn� r�stem volného �asu, rozvojem urbaniza�ních a industrializa�ních proces� a rozvojem železni�ní dopravy. Jelikož hlavními centry zájmu byla tehdy p�edevším láze�ská st�ediska a vybraná obchodní m�sta (p�i celkov� malé intenzit� cestovního ruchu), byl výzkum problematiky omezen jen na nejzákladn�jší verbální popisy jejich atraktivity, ekonomického vlivu na jejich rozvoj, apod.

-121-

Za�átek 20. století lze ozna�it za léta formování v�deckých teoretických základ� v geografii cestovního ruchu a rekreace. Objevuje se první statistická evidence a první ucelen�jší práce regionáln� geografického charakteru. Velmi �astý byl ekonomický sm�r výzkumu (hodnocení vlivu cestovního ruchu na ekonomický rozvoj míst a oblastí). Nejvýznamn�jší práce z tohoto období pocházejí z n�mecky mluvících zemí. 30. a 40. léta byla obdobím intenzivního rozvoje geografie cestovního ruchu. Byly rozpracovány definice pojm�, vymezeny sféry výzkumu geografických problém� (výzkum prostorového ší�ení a rozložení cestovního ruchu, hodnocení p�írodních p�edpoklad�, regionalizace a typologie oblastí cestovního ruchu). Existovaly p�ibližn� 4 hlavní základny výzkumu – v N�mecku, Francii, Švýcarsku a USA. Po druhé sv�tové válce nastal obrovský rozvoj geografie cestovního ruchu, vedoucí záhy k vytvo�ení samostatné discipliny geografie. Z americké literatury byl p�evzat termín geografie rekreace (Recreational Geography, Geography of Recreation)21. Pro výzkumy v tomto období byl charakteristický daleko širší záb�r problematiky, vyvolaný dalším rozvojem cestovního ruchu a rekreace, jak v mezinárodním �i regionálním m��ítku. Krom� již tradi�ních výzkumných center p�ibývají další jako Kanada, Itálie, Rakousko, Velká Británie, v bývalých socialistických zemích zejména v �eskoslovensku, Jugoslávii, Polsku a SSSR. Šedesátá léta lze ozna�it za období sociologické orientace v geografii cestovního ruchu a rekreace, zvlášt� v západních zemích (USA), v souvislosti s výzkumem trhu turistické nabídky a poptávky a pod vlivem rozvoje sociálního turismu. Konec 60. let a 70. léta m�žeme charakterizovat jako období exaktizace a rozvoje kvantitativních metod v geografii cestovního ruchu a rekreace (aplikace matematicko-statistických metod, programování, hodnotová a faktorová analýza, simula�ní a prognostické modely). Sou�asné období (80. a 90. léta) je všeobecn� charakterizováno velmi dynamickým rozvojem geografie cestovního ruchu ve v�tšin� vysp�lých zemí. D�vodem v�dního rozvoje je stále rostoucí spole�enská váha samotného jevu, zasahujícího výrazn� do problematiky prostorového a ekonomického plánování (od regionální až po mezinárodní úrove�). Mezi nosné trendy m�žeme za�adit velmi dynamický rozvoj mezinárodní turistiky, a to nejen v turisticky vysp�lých zemích, ale p�edevším v rozvojových zemích a regionech (severní Afrika, jihovýchodní Asie, ostrovní turistika). Dynamický rozvoj cestovního ruchu však s sebou postupn� p�ináší i negativní problémy, zejména v oblasti životního prost�edí (horské oblasti, p�ímo�ská a láze�ská st�ediska, národní parky a p�írodní rezervace). Stále více se za�íná prosazovat filosofie „�istého“ turismu.

21 Ob� discipliny nemají mezi sebou ostré hranice, mnohdy studují stejné problémy s tím, že mnoho autor� považuje geografii rekreace terminologicky širší pojmu geografie cestovního ruchu (nap�. ruští geografové). Tento terminologický a dosud nevyjasn�ný dualismus se objevuje v mnoha zemích. V SRN se navíc v 70. letech objevil další analogický termín „geografie volného �asu“ (Geographie des Freizeitverhaltens, Freizeitgeographie) jako nad�azený ob�ma (K. RUPPERT).

-122-

7.2. Hlavní sm�ry výzkum� a problém� v geografii cestovního ruchu

Teoretické a metodologické problémy Jedním z prvních je problematika terminologického aparátu v geografii cestovního ruchu a rekreace (význam termín�, používání r�zných pojm� apod.). Na tomto míst� uvádíme jen seznam mezinárodn� nejpoužívan�jších výraz�. Druhým a základním problémem je definice objektu výzkumu a stanovení hlavních úkol� pro geografii cestovního ruchu a rekreace. Nap�íklad podle klasické mnichovské sociáln� geografické školy je základem analýza prostorové struktury a proces� v rekreaci a cestovním ruchu, p�i�emž jako nositelé proces� mají být vid�ny r�zné sociáln� geografické skupiny (K. RUPPERT). Francouzští geografové vid�li jeden z hlavních úkol� geografie rekreace ve výzkumu nabídky a poptávky. Jeden ze zakladatel� moderní geografie rekreace v USA D. C. MERCER vidí hlavní úkoly v hodnocení krajiny pro rekreaci a analýze rekrea�ní nabídky a poptávky. Anglické práce �asto podávají komplexní a u�ebnicová shrnutí problematiky volného �asu, významný akcent je kladen na problematiku rekreace ve venkovských oblastech (J. A. PATMORE, P. LAVERY, A. BURKART). Ruská geografická škola, representovaná p�edevším V. S. Preobraženským a jeho žáky, vidí hlavní úkoly v systémovém výzkumu „teritoriálních rekrea�ních systém�“ (V. S. PREOBRAŽENSKIJ, 1975). Pro teoreticko-metodologický rozvoj geografie cestovního ruchu a rekreace jsou také p�ínosem práce, podávající p�ehledy o výzkumu v jednotlivých zemích a oblastech (zejména v USA, Velké Británii, Švýcarsku, Francii, Itálii, SRN, Polsku, Rakousku). Pon�kud složit�jší situace je v �R, kde zatím neexistuje vrcholové pracovišt� geografie cestovního ruchu a rekreace (prakticky jen zastoupení jednotlivých geograf� na vysokých školách). Podobná situace je i v oblasti ekonomické problematiky cestovního ruchu. Výzkum p�írodních rekrea�ních zdroj� Je jedním ze speciálních odv�tví „geografie zdroj�“ a jedním z nejvýznamn�jších sm�r� výzkumu v geografii cestovního ruchu a rekreace. Ve stru�nosti lze vymezit následující problémové okruhy jejich výzkumu: a) studium využitelnosti p�írodních zdroj� a podmínek pro rekreaci

- hodnocení funk�n� prostorové struktury a vhodnosti p�írodních zdroj� pro rekreaci;

- hodnocení ekologicko-estetických vlastností p�írodních zdroj�; - hodnocení „komfortnosti“ p�írodních rekrea�ních zdroj�.

b) studium dynamiky a vývoje p�írodních rekrea�ních zdroj� - dynamické vlastnosti (dlouhodobé sezónní diferenciace ve využití p�írodních

zdroj� v r�zných typech rekrea�ních systém�, krátkodobé diferenciace – nap�. denní a víkendové rekrea�ní cykly);

- vývoj p�írodních rekrea�ních zdroj�.

c) studium stability a ochrany p�írodních rekrea�ních zdroj�

-123-

Výzkum a hodnocení p�í�in rekreativity obyvatelstva Základním problémem p�i výzkumu krátkodobé i dlouhodobé rekreace je zjiš�ování p�í�in rekrea�ních nárok� obyvatelstva a dále faktor� a determinant ovliv�ujících poptávku a nároky na rekreaci. Další skupinou problém� je výzkum struktury a �inností volného �asu podle diferenciovaných nárok� obyvatelstva. Sem pat�í nap�. vlivy demografických determinant (zvlášt� stá�í a postavení v rodinném cyklu), socioekonomické faktory (vzd�lání, charakter a postavení v zam�stnání, životní úrove�). Nezanedbatelnou roli zde hrají význam také vlivy proces� urbanizace, kvality životního prost�edí, nabídky na intenzitu rekreace aj. Problémy krátkodobé rekreace m�stského obyvatelstva Výzkumy problematiky krátkodobé rekreace obyvatelstva jsou obvykle vedeny ve dvou �asoprostorových úrovních. První z nich je rekreace v míst� bydlišt�. V�tšina výzkum� se orientuje na analýzu pobytu a pohybu obyvatelstva na území m�sta, a to z pohledu urbanistických, dopravních a sociologických. K tomu p�istupuje také hodnocení struktury a využití m�stské zelen�, park� a les�, analýza rekrea�ní infrastruktury ve m�stech, nap�. vybavenost a p�itažlivost zábavních a sportovních za�ízení volného �asu. Od konce 60. let je nejv�tší zájem geografie soust�ed�n na problematiku krátkodobé (víkendové) rekreace mimo m�sto (blízká, resp. p�ím�stská, vzdálená resp. mimom�stská rekreace). Z velmi širokého spektra pohledu geograf� na krátkodobou rekreaci lze uvést dopravní problematiku, problematiku územní organizace, intenzitu rekrea�ních migrací, rekrea�ní infrastrukturu, socioekonomickou problematiku. Na jedné stran� je tak v oblastech poptávky provád�no systematické hodnocení ú�asti obyvatelstva na krátkodobé rekreaci, hodnocení �asové dostupnosti a dosažitelnosti, jsou projektovány modely prostorového ší�ení a rozptylu p�ím�stské rekreace, na stran� druhé je provád�n výzkum v cílových návšt�vních místech a oblastech denní, víkendové, letní a zimní rekreace. Problematika „druhého bydlení“ Jeden z nejvýznamn�jších geografických problém� krátkodobé rekreace, analyzovaný v geografické literatu�e jako významný proces prostorové a sociální difuse ( zájem o druhé bydlení vychází v naprosté v�tšin� z nejv�tších m�st a ší�í se do menších, ze sociáln� vyšších vrstev do nižších). Všeobecn� je rozší�en názor, že v evropských pom�rech je druhé bydlení (chata�ení) ovliv�ováno nejvíce urbaniza�ními procesy, sociální a demografickou strukturou a tradicí. V problematice druhého bydlení je velmi rozší�en výzkum jeho územního utvá�ení a organizace. U víkendové chatové rekreace hraje nejv�tší roli vzdálenost. Z evropských výzkum� vyplývá, že rekrea�ní objekty jsou lokalizovány pov�tšinou v zázemí m�st a velkom�st, rádius vzdálenosti je úm�rný velikosti m�sta. Za další faktory lokalizace (krom� vzdálenosti) lze ozna�it zejména p�írodní atraktivitu (voda, reliéf, les), rekrea�ní vybavenost, sídelní situaci v návšt�vních místech. V neposlední �ad� jsou také provád�ny analýzy ekonomického vlivu druhého bydlení na rozvoj venkovského prost�edí a rekrea�ních míst. Nejpo�etn�jší geografickou literaturu k problematice druhého bydlení poskytuje regionální výzkum.

-124-

Prostorová analýza cestovního ruchu a rekreace Jeden z nejstarších a nejrozší�en�jších sm�r� výzkumu v geografii cestovního ruchu a rekreace. Po dlouhém období verbálních popis� a prvotních statistických evidencí návšt�vnosti a struktury míst cestovního ruchu se koncem 50. let objevují práce zam��ené na klasifikaci, typologizaci a rajonizaci. Lze zde vymezit t�i prostorové úrovn�. První z nich p�edstavují typizace a rajonizace návšt�vních míst cestovního ruchu a regionální výzkumy menších územních celk� (hodnocení významu míst cestovního ruchu, kartografická znázorn�ní typ� návšt�vních míst). Druhým sm�rem výzkumu jsou regionální analýzy v�tších územních celk� (oblasti cestovního ruchu a rekreace), zam��ené na analýzu geografických podmínek pro r�zné druhy rekreace a na syntézu, tj. regionalizaci zkoumané oblasti. T�etím sm�rem výzkumu jsou rajonizace a regionalizace na celostátních až mezinárodních úrovních. Hlavními postupnými kroky p�i uvedených rajonizacích jsou výb�r vhodných informací, zpracování rozsáhlých soubor� dat a kartografická syntéza informací (výsledky jsou �asto publikované v národních atlasech). Koncepce a prognózy rozvoje cestovního ruchu a rekreace Rychlý rozvoj cestovního ruchu (nejen domácího ale i zahrani�ního v celosv�tovém m��ítku) vedl postupn� k nutnosti zabývat se nejen sou�asným stavem problému, ale i jeho prognózou. Geografický p�ínos je zde patrný ve vytý�ení a �ešení hlavních problém�, a zejména v syntéze díl�ích prognóz. K nej�ast�jším typ�m prognostických prací v uvedené problematice pat�í: • prognózy rozvoje krátkodobé rekreace m�st a velkom�st (diferenciované rekrea�ní

nároky obyvatelstva, pot�eby ploch a za�ízení, dopravní otázky, apod.); • regionální prognózy (nap�. generely rozvoje oblastí, možné zp�soby jejich rekrea�ního

využití, nároky na rekrea�ní plochy, marketingové studie budoucí návšt�vnosti); • globální prognózy (tendence a trendy rekrea�ních aktivit obyvatelstva, prognózy

rozvoje mezinárodního turismu v celosv�tovém i regionálním pohledu, �ešení informa�ních, ekologických a dopravních problém� spojených s budoucím rozvojem cestovního ruchu a rekreace).

7.3. Vnit�ní �len�ní systému rekreace a cestovního ruchu

�len�ní rekreace z funk�ního hlediska

Hlavními motivacemi a cíly rekreace, tedy jejími funkcemi, jsou regenerace fyzických a duševních sil. Existuje více možných variant a funk�ních projev�, jedním ze základních je �len�ní na rekreaci pasivní a aktivní. Pasivní – odpo�inek, �etba, sledování televize, ru�ní práce, vzd�lávání, tedy aktivity volného �asu, které v užším slova smyslu do vlastní rekreace neza�azujeme, resp. nejsou bezprost�edn� p�edm�tem geografického výzkumu.

-125-

Aktivní – turistika, mototuristika, sport, rekrea�ní �innosti u vody, zimní rekreace, chata�ení, zahrádka�ení, apod., tedy vlastní pohybová rekreace

�len�ní rekreace a cestovního ruchu z prostorového hlediska

Rekrea�ní procesy neprobíhají z hlediska jednotlivých osob. Tím, že jsou do nich zapojeny masy lidí, dochází k vytvá�ení ur�itých prostorových koncentrací s mono- nebo polyfunk�ním rekrea�ním a turistickým využitím. Vytvá�ené prostory m�žeme nap�íklad �lenit na: • rekrea�ní stanovišt� (velikost m2 až km2, �ádová generalizace funk�ních podmínek

pro rekreaci v územním m��ítku 1:500 až 1:2 000); • rekrea�ní mikrorajon (km2 až desítky km2, 1:2 000 až 1:10 000); • rekrea�ní rajon (desítky až sta km2, 1:10 000 až 1:50 000); • rekrea�ní zóna (sta až tisíce km2, 1:50 000 až 1:200 000); • rekrea�ní oblast (tisíce až desetitisíce km2, 1:200 000 a více).

Prostorové hledisko je nejvýznamn�jším vyjád�ením strukturálních vazeb mezi rekreací a ostatními p�írodními a spole�enskými systémy, jakož i vyjád�ením vazeb mezi jednotlivými druhy rekrea�ních �inností.

�len�ní rekreace a cestovního ruchu z �asového hlediska

U �asového hlediska se jedná o realizovanou, resp. v daných podmínkách o potenciáln� možnou délku rekreace �i cestovního ruchu. V základním �len�ní hovo�íme o rekreaci krátkodobé (každodenní nebo víkendová) a rekreaci dlouhodobé (prázdniny, dovolená apod.). P�itom rozsah krátkodobé rekreace lze limitovat ve v�tšin� zemí do 3 dn�, naopak za rekreaci dlouhodobou je považována délka nad 5 dn�.

7.4. P�írodní zdroje a p�edpoklady cestovního ruchu

P�írodní zdroje a p�edpoklady jsou základním faktorem podmi�ujícím vznik a prvotní stádium formování rekrea�ních proces�, rekrea�ních územních systém�. Jedním z hlavních úkol� geografie cestovního ruchu a rekreace je studium a hodnocení rekrea�ní využitelnosti p�írodních zdroj� a podmínek, tedy studium p�írodního rekrea�ního potenciálu. Charakteristika p�írodních rekrea�ních zdroj� musí obsahovat údaje o jejich kapacit�, kvalit� a délce využitelnosti. Tyto údaje lze získat teprve na základ� znalosti vnit�ní struktury p�írodních zdroj�. Význam p�írodního rekrea�ního potenciálu vystupuje do pop�edí zejména z geografického pohledu. Formování a rozvoj rekrea�ních systém� totiž probíhá v prostorových vztazích na nejr�zn�jší taxonomické úrovni: od rekrea�ní lokality až k rekrea�ním oblastem. Pro n�které v�dní obory nemusí být prostorové hledisko rozhodující, nebo� zkoumají rekreaci nap�íklad ve sfé�e kulturní, sociální, psychologické, filosofické apod. P�i výzkumu rekreace jako celospole�enského jevu je však nutné hledat masové zdroje pro ni a v tomto aspektu pak p�írodní zdroje vystupují jako hlavní lokaliza�ní faktor, resp. p�edpoklad pro formování rekrea�ních proces�. Další závažnou otázkou je, do jaké míry a v jaké podrobnosti má geografie cestovního ruchu a rekreace zkoumat p�írodní zdroje. V rekrea�ních systémech musíme zkoumat jejich vnit�ní strukturu, tedy provád�t hodnocení jejich funk�n�-prostorové vhodnosti a využitelnosti. Studium vnit�ní struktury samotných p�írodních zdroj� (bez její znalosti by

-126-

nebylo možné zdroje objektivn� posuzovat), pak je úkolem aplikované fyzické geografie. V tomto bod� je také hlavní sty�né pole mezi fyzickou a ekonomickou geografií. Všimn�me si také �asového aspektu ve vývoji p�írodních rekrea�ních zdroj�, který hraje významnou roli p�i stanovení optimální využitelnosti území. To platí zejména pro vývoj rekrea�ních zázemí m�st, která zaznamenávají nejpodstatn�jší a nejrychlejší zm�ny. Dnes nap�. i druho�adá mén�hodnotná území v bezprost�ední blízkosti m�st lze a bude nutno v nejbližší budoucnosti považovat za významnou sou�ást antropogenizovaného p�írodního rekrea�ního potenciálu, nebo� �innost �lov�ka (výstavba rekrea�ních vodních nádrží, zakládání park�, lesopark�, atd.) transformuje tyto zdroje do zcela nové hodnotové roviny. 7.4.1. Stru�ná charakteristika p�írodních rekrea�ních zdroj� Reliéf

Reliéf je základním strukturním prvkem p�írodních rekrea�ních zdroj�. Povrchové tvary reliéfu (morfologický charakter krajiny) umož�uje r�znorodé funk�ní využití pro rekreaci. Reliéf navíce podmi�uje výskyt a lokalizaci �ady ostatních p�írodních rekrea�ních prvk� nap�. �í�ní sít�, vegeta�ního krytu, hospodá�ského využití území, rozmíst�ní sídel apod. Povrch krajiny m�žeme posuzovat ze dvou diametráln� odlišných hledisek: a) morfologické �len�ní krajiny obecn�, tj. makroformy reliéfu b) podrobné �len�ní krajiny, tj. mikroformy reliéfu

Každé z uvedených �len�ní reliéfu se m�že p�i hodnocení využitelnosti území pro rekreaci projevit samostatn�. Morfologické makroformy (velehory, vrchoviny, roviny) mají schopnost vyvolat zájem obyvatel z morfologicky odlišných území. Pro �adu významných rekrea�ních aktivit (zimní sporty, turistika, horolezectví) jsou nejvýznamn�jší složkou reliéfu hory a poho�í). Uveme alespo� turistickou návšt�vnost velehorských Alp, nezanedbatelný význam mají i evropské st�edohorské oblasti (Krkonoše, Harz, Nízké Tatry). Rovn�ž charakter pob�eží je významným morfologickým �initelem pro rekrea�ní využitelnost, podobn� i typ pláží (píse�ná, št�rkovitá, skalnatá), jejich rozsah a ší�ka a zvláštnosti pob�eží (nap�. skalní výtvory, jeskyn�, drobné ostrovy v pob�ežní linii). Z jednotlivých charakteristik �i prvk� reliéfu jsou z hlediska výb�ru a realizace rekrea�ních a turistických aktivit uvád�ny zpravidla jako nejvýznamn�jší: • formy povrchu (ur�ují základní typ rekrea�ního využití); • výšková poloha; • vertikální �lenitost reliéfu (sklonitost, reliéfová energie); • horizontální �lenitost reliéfu (hustota �í�ní sít�, délka údolí); • expozice.

Z uvedených charakteristik má na rekrea�ní využití nejv�tší vliv relativní výšková �lenitost reliéfu (podstatn� ovliv�uje celkový charakter krajiny). Její konkrétní vliv je pak dán mírou územní podrobnosti.

Podnebí

Klimatické pom�ry pat�í rovn�ž mezi základní p�írodní p�edpoklady pro rekreaci. Vliv podnebí na rekrea�ní využití území je možné posuzovat ze dvou základních hledisek: - p�sobení horizontální a vertikální zonálnosti podnebí na Zemi (z hlediska horizontální

zonálnosti má nejintenzivn�jší rekrea�ní využití subtropický a mírný pás, vertikální

-127-

zonálnost se nejvýrazn�ji projevuje v mírném pásmu, kde p�edevším ovliv�uje p�edpoklady pro zimní sporty a rekreaci a rozši�uje turistickou sezónu);

- p�sobení klimatických prvk� v konkrétním území �i lokalit�, tedy p�sobení mikroklimatických, resp. mezoklimatických podmínek (nap�. pr�m�rná teplota, po�et letních a tropických dní, srážkové pom�ry a jejich sezónní a denní chod, po�et dní se sn�hovou pokrývkou, výška sn�hové pokrývky, délka slune�ního svitu, relativní vlhkost vzduchu, inverze, obla�nost, vítr, výskyt mlh, apod.).

P�i analýze klimatických pom�r� se snažíme vy�lenit území s r�znými typy podnebí s ohledem na rekrea�ní využití (území s vhodnými klimatickými podmínkami pro letní rekreaci, nebo území vhodné pro letní i zimní rekreaci apod.). Klimatické pom�ry mají rovn�ž vliv na sezónnost a na zp�sob výstavby rekrea�ních za�ízení. Pro rekreaci krátkodobou (víkendovou) má v�tší význam okamžitý stav atmosféry, tj. po�así.

Vodstvo

K nejvýznamn�jším prvk�m p�írodního rekrea�ního potenciálu pat�í vodstvo (p�edevším mo�e, jezera, vodní nádrže, �eky). Hydrologické podmínky mají jeden z rozhodujících vliv� na lokalizaci, ur�ení rozsahu, intenzity a sm�ru turistických proud� a rekrea�ních pobyt� (nap�. v �R je více než 40 % rekrea�ní ubytovací základny soust�ed�no kolem vodních ploch a tok�, v Chorvatsku více než 75 % ubytovacích kapacit leží u mo�e, ve Francii kolem 55 %, v SRN tém�� 40 %). Ze všech povrchových vod má nejv�tší význam mo�e, které je využíváno p�edevším pro dlouhodobé rekrea�ní pobyty. Mo�e má zpravidla vedoucí postavení v domácím cestovním ruchu i u zemí s mén� vhodnými klimatickými podmínkami. �eky a vnitrozemské vodní plochy jsou využívány p�evážn� pro krátkodobou rekreaci (zvlášt� víkendovou v blízkosti velkých m�st a aglomerací). Stojaté i tekoucí vody umož�ují krom� koupání i provozování �ady vodních sport�, rybolov, vodní turistiku. Na intenzitu využívání povrchových vod má rovn�ž velký vliv jejich geografická poloha. P�i ur�ování využitelnosti povrchových vod pro rekreaci se vychází nap�. u pob�eží z jeho délky, p�ístupnosti i expozice (krom� již uvedené morfologie). Sleduje se též charakter i sklon vodního toku �i nádrže, rychlost proud�ní, hloubka a �istota vody. K posouzení funk�ního využití povrchových vod pot�ebujeme znát údaje o teplot� vody podle m�síc� a o délce období zámrzu vodní hladiny. Podzemní vody ovliv�ují rekrea�ní využití krajiny v okolí místa svého výstupu na povrch, tj. pramen�. Jejich význam záleží p�edevším na minerálním složení, teplot� a form� výv�ru vody. Rozvoj dlouhodobé rekreace a turistiky s pom�rn� vyrovnaným ro�ním pr�b�hem návšt�vnosti podmi�ují minerální prameny, hlavn� termální (lázn�).

Rostlinstvo

Rostlinstvo má z hlediska rekreace nezastupitelnou roli. Dotvá�í celkový charakter krajiny. K základním p�írodním rekrea�ním prvk�m pat�í les (hlavn� v mírném pásmu). Jejich rozmíst�ní a druhová skladba podporuje rozvoj turistiky a letní rekreace. V zázemí velkých m�st jsou zalesn�né plochy dominantním rekrea�ním prvkem s velmi intenzivním využitím pro p�ím�stskou denní a víkendovou rekreaci. P�i hodnocení rekrea�ní využitelnosti fytogeografických p�edpoklad� sledujeme p�edevším charakter lesního porostu, druhovou skladbu lesních spole�enství, charakter i druhové složení nižších rostlinných pater (houby, bor�vky) a celkovou estetickou hodnotu lesních ploch.

Živo�išstvo

Živo�išstvo má pro rekreaci z uvedených p�írodních p�edpoklad� nejmenší význam. Uplat�uje se hlavn� pro speciální rekrea�ní �innosti, p�edevším jako možnost lovu zv��e a

-128-

rybolovu. P�i hodnocení rekrea�ní využitelnosti území se zpravidla vymezují lovecké a rybá�ské revíry, p�ípadn� s ur�ením období povoleného odst�elu �i rybolovu.

7.5. Socioekonomické zdroje a p�edpoklady cestovního ruchu

V p�edchozí kapitole bylo pojednáno o p�írodních rekrea�ních zdrojích a p�edpokladech. Jestliže tyto zdroje a p�edpoklady stojí na jedné stran� jako „lokaliza�ní“ faktory vzniku a rozvoje cestovního ruchu a rekreace, pak na stran� druhé stojí takové zdroje, p�edpoklady a impulsy, které uvád�jí v �innost rekrea�ní a turistické procesy. T�mito zdroji jsou v nejobecn�jším slova smyslu veškeré socioekonomické zdroje, p�edpoklady a možnosti. Existuje �ada teoreticko-metodologických p�ístup� k ozna�ení a hodnocení uvedených faktor�22, které však i p�es ur�itou nejednotnost (zejména terminologickou), provád�jí analýzu a hodnocení tém�� shodných problém�. Socioekonomické zdroje a p�edpoklady pro rekreaci m�žeme zkoumat v r�zné hierarchické úrovni abstrakce ve t�ech základních problémových okruzích: • studium vztah� mezi jednotlivými prvky, spole�ensky podmín�né rozvojem

rekrea�ních nárok� obyvatelstva; • studium vztah� mezi rekreací jako sociáln�-biologickým jevem a vlivem

socioekonomických podmínek na úrove�, pot�ebu a regionální diferenciace tohoto jevu;

• studium a analýza jednotlivých prvk� socioekonomického rekrea�ního potenciálu (jejich funkce, vnit�ní struktura a vlastnosti).

V podstat� lze tak vy�lenit dv� významné oblasti geografického výzkumu uvedené problematiky: a) studium p�í�in rekrea�ních pot�eb a nárok� obyvatelstva a p�í�in faktor� rozvoje

rekreace a cestovního ruchu a jejich územní diferenciace; b) studium socioekonomických podmínek pro realizaci rekreace a cestovního ruchu.

7.5.1. Hodnocení socioekonomických p�edpoklad� pro rekreaci a cestovní ruch

Jedním ze závažných problém� je výzkum hranic a prahových hodnot, tzv. „potenciálu rekreativity obyvatelstva“, tj. kvantitativní a kvalitativní zjišt�ní sou�asného stavu a prognóza rekrea�ních nárok� obyvatelstva. Metodická základna zde vychází v odhalování vztah� mezi jednotlivými prvky socioekonomické sféry, tj. kvantifikace vazeb mezi industrializací, urbanizací, socioekonomickou a demografickou strukturou obyvatelstva, životní úrovní, životním prost�edím na jedné stran� a rekreací na stran� druhé. Vezm�me kup�íkladu problematiku rekreace obyvatel velkom�sta. Velkom�sto je sociáln�, 22 Nap�íklad selektivní a realiza�ní p�edpoklady pro cestovní ruch P. Mariota, podle n�hož se selektivní p�edpoklady vyzna�ují p�edevším vlivem na objemové parametry ú�asti obyvatelstva na cestovním ruchu, podmi�ují kvantitativní a kvalitativní selekci v �adách obyvatelstva. �adí do nich hospodá�ské, sídelní, sociální a politické �initele (stupe� urbanizace, charakter zástavby sídel, hustotu obyvatelstva, délku a rozložení volného �asu, výši p�íjm�, psychologické a právní vztahy apod.). Za hlavní problém poje považováno objevení vhodných ukazatel� pro vyjád�ení odlišností a jejich hodnocení (póly selektivních p�edpoklad�). Vzájemné spojení dvou funk�n� odlišných prostorových struktur (lokaliza�ní x realiza�ní p�edpoklady) má potom za následek migra�ní charakter cestovního ruchu. Jeho d�sledkem je nevyhnutelnost existence dalších p�edpoklad�, které toto spojení dvou statických pól� prostorového modelu cestovního ruchu umož�ují – realiza�ní p�edpoklady (doprava a materiáln� technická základna) (P.MARIOT). S.Šprincová zase vy�le�uje hospodá�sko-geografické p�edpoklady, kam zahrnuje obyvatelstvo a sídla, výrobn� hospodá�ský charakter oblasti a z n�ho vyplývající územní zájmové kolize, komunika�ní sí�, sí� za�ízení cestovního ruchu, sí� za�ízení obchodu a služeb pro cestovní ruch, rozložení st�edisek zájmu o cestovní ruch , polohu center zájmu k cílovým míst�m.

-129-

ekonomicky, demograficky i ekologicky velmi heterogenní systém, v n�mž se však jako výsledný proces uvedených vliv� formují rozhodující proudy rekrea�ní aktivity obyvatelstva. Co je p�í�inou? Diferenciovaný vliv výše uvedených faktor�, a to nejen u velkom�stského obyvatelstva. Obecn� lze tyto faktory podle vlivu jejich p�sobnosti sestavit následujícím zp�sobem: 1) Demografické faktory

Diferencující vliv nejen na intenzitu ú�asti obyvatelstva na cestovním ruchu a rekreaci, ale i na specifické druhy aktivit volného �asu, má demografická struktura obyvatelstva. Jiné rekrea�ní nároky a preference má nap�. rodina s d�tmi, mladí svobodní �i staré obyvatelstva (tyto faktory jsou zvlášt� d�ležité v marketinkových studiích nap�. p�i plánování infrastruktury za�ízení volného �asu v p�ím�stských rekrea�ních centrech, ubytovacích kapacit v turistických st�ediscích, vybavenosti hotelu apod.).

2) Urbaniza�ní faktory Základním diferencia�ním faktorem v rekrea�ní aktivit� obyvatelstva je urbanizace. Zcela jiné nároky má venkovské a m�stské obyvatelstvo, zejména na víkendovou rekreaci, a� již po stránce kvantitativní �i kvalitativní. V celoevropském pr�m�ru se nap�. krátkodobé (víkendové) rekreace ú�astní více �i mén� pravideln� kolem 40 % m�stského a jen asi 5 – 10 % venkovského obyvatelstva, rovn�ž tak druhé bydlení je výraznou doménou m�stského obyvatelstva. Podobnou úrove� diferenciace p�edstavuje velikost m�sta, jeho funkce a urbanisticko-architektonický charakter. Urbanistické a sociologické studie hodnotí za nejvýznamn�jší �ádovou velikost m�sta. Svou roli hraje také socioekonomická struktura m�sta a jeho funkce (významné rozdíly v rekrea�ní ú�asti a aktivitách volného �asu vykazují obyvatelé m�st s dominantními centrálními funkcemi a vysokým podílem teriéru oproti m�st�m pr�myslovým s vysokou mírou migrace apod.).

7.5.2. Realiza�ní p�edpoklady cestovního ruchu a rekreace

Realiza�ní p�edpoklady umož�ují svou existencí vlastní uskute�n�ní cestovního ruchu a rekreace. Význam realiza�ních p�edpoklad� spo�ívá v jejich schopnosti vytvá�et spojovací �lánek a prostorovou konkretizaci vztah� mezi oblastmi, resp. centry zájmu o rekreaci (póly nabídky) a cílovými místy, resp. oblastmi rekreace (nabídka). Na tomto obecném a zjednodušeném p�ístupu je založena v�tšina studií zabývajících se analýzou potenciálu cestovního ruchu a rekreace. Nap�íklad podle P. Mariota se tyto vztahy realizují prost�ednictvím komunika�ních p�edpoklad� a materiáln� technickou základnou cestovního ruchu. V rámci systémového pojetí rekreace je adekvátní uvedenému technický podsystém, kterému p�ísluší starost o realizaci a prostorovou distribuci v rekrea�ním systému. Nej�ast�jší �len�ní technického podsystému je na materiáln� technickou základnu, obsahující personál, a dopravní p�edpoklady (V. S. PREOBRAŽENSKIJ a kol., 1974).

Materiáln� technická základna

Pod pojmem materiáln� technická základna cestovního ruchu a rekreace chápeme všechna za�ízení, která umož�ují nebo podporují jejich rozvoj. N�kte�í auto�i zahrnují pod materiáln� technickou základnu prakticky všechna za�ízení terciérní sféry, jiní zase tuto základnu vymezují jen jako soubor za�ízení, která bezprost�edn� uspokojují a slouží

-130-

turist�m a rekreant�m. V dalším textu budeme pod název materiáln� technická základna zahrnovat za�ízení: ubytovací, stravovací, sportovn� rekrea�ní a zábavní, dále dopravní za�ízení s výraznou rekrea�ní funkcí (vleky, lanovky apod.). Hodnocení materiáln� technické základny se opírá nej�ast�ji o analýzu její kapacity, struktury a výkon�, charakterizuje se stupe� vybavenosti a využití. P�ehled druhové skladby materiáln� technické základny cestovního ruchu a rekreace: a) Ubytovací za�ízení: autokempinky, hotely, horské chaty, motely, botely, podnikové

chaty, pohyblivá za�ízení (botely, hausbóty, karavany), rekrea�ní domky a chaty, rekrea�ní chalupy, stanové tábory, ubytovací hostince, zotavovny, lázn�, turistické ubytovny, ubytování v soukromí23.

b) Stravovací za�ízení: základní (jídelna, restaurace, pohostinství, hostinec), dopl�ková (bufet, automat, gril, stánek, mlé�ný bar), spole�enská a zábavní (kavárna, vinárna, pivnice, cukrárna), ostatní (salaš, rybárna)

c) Za�ízení spole�enská a kulturní d) Sportovn� rekrea�ní za�ízení: p�ístavy, lod�nice, letišt�, lyža�ské vleky a lanovky,

lyža�ské trasy a m�stky, h�išt�, bazény, kluzišt�, t�locvi�ny, speciální sportovn� rekrea�ní plochy a za�ízení.

e) Ostatní za�ízení: Vybraná za�ízení maloobchodu a speciálních služeb (prodejny potraviny, p�j�ovny sportovních pot�eb) a r�zná hospodá�ská, administrativní a inženýrsko technická za�ízení (nap�. benzinové stanice, autoopravny, cestovní, informa�ní a dopravní kancelá�e a agentury).

Dopravní p�edpoklady

Dopravní sí� a dopravní prost�edky pat�í k základním p�edpoklad�m prostorové realizace a rozvoje cestovního ruchu a rekreace. Hodnocení dopravních pom�r� se opírá o analýzu rozmíst�ní komunika�ních sítí a o rozbory dostupnosti turistických a rekrea�ních míst a oblastí. V evropských pom�rech mají význam p�edevším analýzy dopravní propustnosti víkendového rekrea�ního cestovního ruchu a �asová dosažitelnost atraktivních rekrea�ních oblastí (mo�e horské oblasti). Specifický význam má doprava u mezinárodního turismu.

7.6. Prostorová organizace cestovního ruchu a rekreace

Z geografického hlediska p�edstavuje územní organizace syntetické vyjád�ení vliv� díl�ích rekrea�ních potenciál�, p�sobících zde ve form� p�írodních (lokaliza�ních) a socioekonomických podmínek a p�edpoklad�. Územní organizace krátkodobé rekreace Územní organizace krátkodobé rekreace je významn� podmín�na prostorovou strukturou systému osídlení. Vzhledem ke skute�nosti, že více než 70 % ú�astí na krátkodobé rekreaci p�ipadá v Evrop� i v USA na m�stské obyvatelstvo, je hlavním úkolem p�i studiu zákonitostí územní organizace krátkodobé rekreace analýza vzájemných vztah� mezi centry osídlení a jejich rekrea�ním zázemím. V tomto kontextu lze vy�lenit 3 základní prostorové zóny krátkodobé rekreace: 23 nap�. v �R je k dispozici více než 1,2 mil. rekrea�ních l�žek, z toho ve sfé�e volného cestovního ruchu asi 28 %, ve sfé�e podnikové rekreace asi 5 % a v objektech individuální rekreace asi 67 %.

-131-

• m�stské; • p�ím�stské; • mimom�stské.

První z nich je v podstat� funk�ní sou�ástí vlastního m�stského systému a spadá ponejvíce do kompetence urbanistického a architektonického výzkumu. Pro krátkodobou rekreaci (zejména p�ím�stskou) je charakteristická druhá zóna. T�etí zóna je p�edevším vyhrazená pro dlouhodobý cestovní ruch a rekreaci (s výjimkou nejatraktivn�jších mo�ských a horských oblastí). Prvním z problém� p�i studiu územní organizace p�ím�stské rekreace je výb�r charakteristik a parametr� pro jejich analýzu. K nejvýznamn�jším pat�í zejména: • sm�rná ú�ast (eventueln� rekrea�ní nároky) obyvatelstva na krátkodobou rekreaci; • vzdálenost, resp. prostorový dosah p�ím�stské rekreace; • p�írodní p�edpoklady v zázemí m�st; • druh a zp�sob rekrea�ní dopravy; • délka rekreace (víkendová).

Prostorová organizace chatové rekreace (druhého bydlení) Analýza prostorové organizace druhého bydlení umož�uje na jedné stran� odhalení míst a center zájmu (zdrojové oblasti rekrea�ní poptávky) a na stran� druhé p�írodní (krajinnou) atraktivitu cílových míst. Prostorovým odrazem t�chto faktor� je potom vytvá�ení rekrea�ních zázemí sídel. Uvedená hodnocení prostorových vztah� mezi trvalým a víkendovým bydlišt�m obyvatelstva a charakterem p�írodních podmínek dávají obecn� hlavní zákonitosti prostorové organizace chatové rekreace: • Rozhodujícím faktorem prostorové organizace chatové rekreace je rozmíst�ní

sídelního systému a vliv socioekonomické struktury m�st (intenzita výstavby). Rozhodující koncentrace chat jsou v zázemí v�tších m�st a m�st v�bec. Existují p�itom zna�né regionální rozdíly v intenzit� chatové rekreace zp�sobené rozdílnou sociální, vzd�lanostní a demografickou strukturou obyvatelstva a urbanistickým vývojem m�sta (v �R rozdíly nap�. mezi �eskými a moravskými m�sty, mezi m�sty s významnou centrální funkcí na jedné stran� a m�sty mladými a zpr�mysl�ovanými na stran� druhé). Nezanedbatelný vliv na intenzitu druhého bydlení má dále cena pozemk�, móda a tradice.

• Vzdálenost ve spojení s charakterem p�írodních podmínek zázemí sídel jsou dalšími rozhodujícími faktory prostorové organizace druhého bydlení. V�tšina provád�ných analýz potvrzuje velmi t�snou souvislost mezi vzdáleností, charakterem p�írodních podmínek a lokalizací rekrea�ních objekt� v tom smyslu, že p�i zajišt�ní optimální kapacity a kvality p�írodních zdroj� klesá intenzita „chata�ení“ p�ímo úm�rn� se vzdáleností od místa bydlišt�. M�sta s p�íznivými p�írodními p�edpoklady pak obvykle vytvá�í typická kruhová a polokruhová koncentrická rekrea�ní zázemí. M�sta s mén� p�íznivými p�írodními p�edpoklady posouvají �asto svá p�ím�stská rekrea�ní zázemí o 20 – 30 km dále proti m�st�m s podmínkami p�ízniv�jšími. Pro n� jsou typická pásová a sektorová p�ím�stská rekrea�ní zázemí. Nejintenzivn�ji jsou využívána okolí vodních ploch a tok�, okraje lesních celk� a p�i vzdálen�jší rekreaci atraktivní st�ediska horských, podhorských a p�ímo�ských oblastí.

-132-

7.7. Mezinárodní cestovní ruch

Význam cestovního ruchu v sou�asné sv�tové ekonomice

Jeden z hlavních sv�tových socioekonomických sektor� je cestovní ruch, který v druhé polovin� 20. století má ro�ní pr�m�rný r�st okolo 4 – 5 %. V roce 1995 cestovní ruch tvo�il 10,9 % sv�tového HDP, vytvo�il pracovní p�íležitosti pro 212 milion� lidí a odvedl státnímu sektoru na daních p�es 637 miliard USD. Cestovní ruch je mnohostranným odv�tvím, který zahrnuje p�edevším dopravu, turistická za�ízení poskytující ubytování a stravování, služby cestovních kancelá�í, turistický informa�ní systém. Cestovní ruch má nejen hospodá�ský p�ínos, ale také p�ínos pro oblasti kultury a ochrany životního prost�edí. Cestovní ruch je jedním z nejpozoruhodn�jších ekonomických a sociálních fenomén� našeho století. Nepochybn� si udrží tuto pozici v nastávajícím století. Každý rok se zv�tšuje podíl obyvatel sv�ta, kte�í se ú�astní aktivit cestovního ruchu a pro v�tšinu zemí se cestovní ruch rozvíjí jako jeden nejdynami�t�jších a nejrychleji rostou cích sektor� ekonomiky. Mezinárodní turismus p�edstavuje v celosv�tovém m��ítku významnou sou�ást celkového cestovního ruchu (rozlišuje se p�itom domácí a zahrani�ní cestovní ruch). Mezinárodní turismus se p�itom podílí asi 10 % na celkovém objemu sv�tového cestovního ruchu, podobné postavení má mezinárodní turismus i ve srovnání p�íjm� �i výdaj�. Mezinárodní cestovní ruch je jeden z hlavních �lánk� mezinárodního obchodu. V roce 1997 bylo zaznamenáno celkov� 612 milion� mezinárodních turistických p�íjezd�. Termín turistický p�íjezd je vztažen na celkový po�et uskute�n�ných turistických cest., protože n�kte�í turisté mohou uskute�nit více než jednu mezinárodní cestu za rok. V�tšina mezinárodních turist� p�ijíždí do destinací na krátkodobý nebo st�edn�dobý pobyt, v jednotlivých regionech nejsou u t�chto krátkodobých �i st�edn�dobých turist� patrné p�ílišné rozdíly v jejich po�tu, naproti u turist� p�ijížd�jící na dlouhodobý pobyt, které m�žou být velmi d�ležité pro mnoho míst, jsou tyto rozdíly už patrn�jší. Sv�tový cestovní ruch se tradi�n� m��í pomocí mezinárodních p�íjezd� a mezinárodních p�íjm� z cestovního ruchu. V souladu s p�edb�žnými výsledky pro rok 1999 po�et mezinárodních turist� cestujících po sv�t� dosáhl v 664 milion� (1999). Mezinárodní p�íjmy z cestovního ruchu (vyjma mezinárodních p�íjm� z jízdného) pro roce 1999 se odhadují na 455 mld. US$, p�evedeno do p�íjm� za p�íjezd je to 685 US$. A�koliv nejsou dostupné všechny hodnotící data, p�edpokládá se, že celkov� je domácí cestovní ruch až desetinásobn� vyšší než mezinárodní. Cestovní ruch je d�ležitou aktivitou v mnoha velkých zemích, p�ispívá 5 – 10 % národnímu HDP. Avšak v n�kterých menších zemích a zvlášt� pro n�kolik malých ostrovních stát� v oblasti Karibiku, rovníkového Pacifiku a Indického oceánu, cestovní ruch vytvá�í až 20 – 25 % HDP. P�edpokládá se, že na mnoha místech, kde cestovní ruch je stále menšinové odv�tví, m�že dojít v brzké dob� k jeho pom�rn� rychlému r�stu a v budoucnosti m�že nabýt na významnosti. V roce 1998 pr�myslov� vysp�lé a rozvinuté státy vyprodukovaly okolo 55 % z celkového mezinárodního cestovního ruchu, rozvojové státy 32 % a státy St�ední a východní Evropy 13 %. Mezinárodní cestovní ruch plánuje v p�íštích letech pokra�ování r�stu okolo 4 – 4,5 % ro�n�, WTO p�edpovídá, že v roce 2000 bude cestovat kolem 659 milion� turist�, v roce

-133-

2010 okolo miliardy a v roce 2020 okolo 1,6 miliardy. P�edpokládá se, že jeden ze �ty� turistických pobyt� bude dlouhodobý. Všechny regiony sv�ta budou mít zajišt�n solidní r�st mezinárodního cestovního ruchu, stejn� lze uvažovat o r�stu domácího cestovního ruchu. Mezinárodní cestovní ruch se vyzna�uje vysokou dynamikou r�stu, a to nejvyšší ze všech sektor� sv�tového hospodá�ství (jestliže v roce 1950 bylo uskute�n�no asi 25 mil. zahrani�ních turistických ú�astí, v roce 1970 kolem 120 mil., v roce 1993 již kolem 500 mil. a v roce 1999 rekordních 657 milion� ( to nap�. v období let 1970 – 1992 p�edstavovalo v pr�m�ru 7 % ro�ní r�st). Srovnatelné tempo r�stu má pouze mezinárodní obchod (mezinárodní turismus bývá také ozna�ován jako „skrytý“ export).

Sv�tový obchod v roce 1998

Hlavní odv�tví sv�tového obchodu v mld. US $ v % Celosv�tový obchod služeb a zboží 6 738 100.0

v tom: mezinárodní cestovní ruch 532 7.9 výroba automobil� 525 7.8 chemické výrobky 503 7.5 potraviny 443 6.6 po�íta�e a p�íslušné služby 399 5.9 ropa 344 5.1 textil a od�vy 331 4.9 telekomunikace 283 4.2 nerostné suroviny 158 2.3 železo a ocel 141 2.1

Pramen: Tourism Highlights 2000. WTO, Second edition 2000

Mezinárodní cestovní ruch je regionáln� zna�n� diferencován. Nejvýznamn�jší turistickou oblastí (v rámci statistik WTO – World Tourism Oranization) je Evropa, na kterou p�ipadalo v roce 1999 386 mil. zahrani�ních host�, tj. 58,7 % z celosv�tového mezinárodního turismu, podobná situace je i v p�íjmech z mezinárodního turismu (v roce 1998 kolem 230 mld. dolar�, tj. 52 % celosv�tového podílu). Druhou nejvýznamn�jší turistickou oblast p�edstavuje Severní Amerika (cca 87 mil. zahrani�ních ú�astí, tj. tém�� 13 %, ale 88,5 mld. dolar� v p�íjmech, tj. 20 % z p�íjm� celosv�tového mezinárodního turismu). T�etí nejvýznamn�jší je oblast Východní Asie/Pacifik s více než 93 mil. zahrani�ních ú�astí v roce 1999 (14,2 %) a s p�íjmy v roce 1998 více než 67 mld. dolar� (15,2 %). Následují oblasti Afrika/Blízký Východ/Jižní Asie, jejichž podíl se pohybuje v sou�asnosti kolem 6 – 8 % v obou ukazatelích. Hlavním problémem uvedených region� (jinak atraktivních) je dosud nedostate�ná turistická infrastruktura a �asté vále�né konflikty.

-134-

Vývoj mezinárodního turismu

Vývoj mezinárodního turismu

po�et p�íjezd� zahrani�ních turist�

(v tis.)

p�íjmy z mezinárodního turismu

v mld. USD

region

1985 1990 1995 1997 1999 1999

v %

1995 1997 1998 1998

v %

Afrika 9,7 15,1 20,3 23,4 27,3 4,2 8,11 9,47 10,01 2,3

Amerika 64,3 93,6 110,7 118,3 126,7 19,3 102,61 119,30 120,70 27,4

Východní Asie/Pacifik 31,1 54,6 81,4 88,3 93,7 14,3 74,56 75,74 67,80 15,4

Evropa 212,1 282,9 338,5 370,6 385,9 58,7 211,02 221,93 229,65 52,0

St�ední Východ 7,5 9,0 12,4 14,3 18,0 2,7 7,52 9,19 8,72 2,0

Jižní Asie 2,5 3,2 4,2 4,8 5,4 0,8 3,49 3,95 4,38 1,0

Sv�t celkem 327,2 458,2 657,4 619,7 656,9 100 407,32 439,90 441,26 100

Pramen: Tourism Highlights 2000. WTO, first edition 2000

P�íjmy z mezinárodního turismu v roce 2000 Po�adí Zem�

P�íjmy v mld.

US $ Po�adí Zem� P�íjmy v mld. US $

1 USA 82,0 9 Rakousko 9,9 2 Špan�lsko 31,5 10 �ecko 9,2 3 Francie 30,8 11 Austrálie 8,5 4 Itálie 27,5 12 Mexiko 8,3 5 Velká Británie 19,5 13 Hong Kong 7,9 6 SRN 18,5 14 Turecko 7,6 7 �ína 16,2 15 Švýcarsko 7,5 8 Kanada 10,7

Pramen: WTO

-135-

Výrazných zm�n doznal mezinárodní cestovní ruch po roce 1989 v Evrop�. V postkomunistických evropských zemích se turismus vyvíjel velmi rozdíln�. Nejv�tší p�ír�stky zahrani�ních návšt�vník� (p�i celkové dominantní orientaci na západoevropské zem� a USA) zaznamenaly zejména Maarsko, Polsko, �R a Slovensko (zlepšení turistických služeb, stabilní politická situace, celková turistická atraktivnost), a to i z pohledu devizových p�íjm� (nap�. v �R se p�íjmy z aktivního zahrani�ního cestovního ruchu podílely v letech 1994 – 1998 14 až 18 % na našem exportu, v roce 1999 kolem 11 %). Naproti tomu zna�ný úbytek zahrani�ní návšt�vnosti je doposud v zemích bývalého SSSR, Rumunsku, Albánii, Srbsku a �erné Ho�e. Významný pokles zejm. v USA zaznamenal mezinárodní turismus v roce 2001 v souvislosti s teroristickými útoky v USA. Mezi další turisticky atraktivní zem� lze také zahrnout Bulharsko, pobaltské státy, skandinávské zem�, Izrael, Ke�u (safari), antilské ostrovy, Indii, Nepál, Filipíny, Nový Zéland, Peru, aj. Ješt� zajímav�jší pohled na mezinárodní cestovní ruch p�edstavují návšt�vní proudy turist� do jednotlivých oblastí a zemí (viz p�íloha). Cestovní ruch v rozvojových zemích

Dlouho byl cestovní ruch uznávaný jako velmi vhodná forma pomoci rozvoji hospodá�sky zaostalých stát� t�etího sv�ta. V odborné literatu�e jsme se setkali s názorem, že cestovní ruch, který je pr�myslem na práci náro�ného odv�tví služeb lépe vyhovuje rozvojovým zemím jako kapitálov� náro�ný pr�mysl. Tento názor se opíral o výhodné p�írodní p�edpoklady ( krajina, klima), o bohatou nabídku i když nekvalifikovaných pracovních sil, o rostoucí touhu ú�astník� cestovního ruchu z rozvinutých státu po dobrodružství ve vzdálených krajinách, po exotické kultu�e, o p�íjmový a multiplika�ní efekt cestovního ruchu, jako i o prestižní úvahy rozvojových zemí. Mnohé neúsp�chy, d�kladné výzkumy o sociáln� – ekonomických d�sledcích cestovního ruchu v rozvojových krajinách m�ly za následek v�cn�jší posouzení problém� politiky cestovního ruchu v rozvojových zemích. Toto vyložení musíme p�ivítat hlavn� proto, že negativní vlivy cestovního ruchu se výrazn� projevují v zhoršování p�írody, kultury, v ekonomické oblasti zdražováním letecké dopravy, v hospodá�ském poklesu a v problémech s obstaráváním kapitálu.

Politika cestovního ruchu rozvojových zemí vyžaduje osobitou pozornost. P�edevším musíme varovat p�ed jednostranných posuzováním jen hospodá�ské stránky rozvojových projekt� bez ohledu na sociáln� – psychologické �initele. Kriticky musíme hodnotit p�edevším nej�ast�ji uvád�né argumenty :

� cestovní ruch je hlavním producentem deviz, které rozvojové zem� tak velmi pot�ebují. Je t�eba brát v úvahu devizové úniky v d�sledku dovozu vyvolaného cestovním ruchem jako i úniky zp�sobené nabídkou zájezd� ( balík služeb ), dále je t�eba brát v úvaze služby, které poskytují zahrani�ní cestovní organizace, hotelové �et�zce a letecké spole�nosti ;

� cestovní ruch urychluje rozvoj infrastruktury v rozvojových zemích. Nebere se p�itom otázka vlastních priorit s ohledem na investice v krajin�;

-136-

� cestovní ruch vytvá�í nová pracovní místa. S ohledem na nízkou úrove� vyd�lání v rozvojových krajinách a s ohledem na to, že v nich p�sobí mnohé zahrani�ní spole�nosti, finan�n� zajímavá místa jsou vyhrazené pro cizince.

� cestovní ruch p�ispívá k porozum�ní mezi národy. Toto podmín�ní bylo zpochybn�né v r�zných publikacích. Krom� toho p�ímý kontakt mezi hostem a domácím obyvatelstvem je minimální. Vlivem konzumního chování a životních návyk� ú�astník� cestovního ruchu vznikají u domácího obyvatelstva také pot�eby, které se nedají uspokojit ( demonstrativní efekt ). Takto dochází k omezení sociálních a kulturních struktur, co sotva p�ispívá k vzájemnému porozum�ní. V tomto smyslu musí dojít k lepší a v�cn�jší informovanosti ú�astník� cestovního ruchu a domácího obyvatelstva. Tato informovanost by m�la p�isp�t k odstran�ní p�edsudk�, nesprávného chápání a oboustranného odporu.

Mezinárodní turismus 1998 po�adí navštívená zem� po�et

p�íjezd� turist� (v mil.)

po�adí navštívená zem� po�et p�íjezd� turist� (v mil.)

1 Francie 70,00 21 Nizozemsko 6,17 2 Špan�lsko 47,74 22 Belgie 6,15 3 USA 47,13 23 Irsko 6,07 4 Itálie 34,83 24 JAR 5,98 5 Velká Británie 25,48 25 Singapur 5,60 6 Mexiko 19,30 26 Indonésie 4,90 7 Kanada 19,6 27 Argentina 4,86 8 Rakousko 17,6 28 Tunis 4,70 9 SRN 17,1 29 Korea 4,25

10 Rusko 15,8 30 Ma�arsko 4,20 11 �ecko 11,08 31 Chorvatsko 4,20 12 Švýcarsko 11,03 32 Japonsko 4,1 13 �ína 11,00 33 Austrálie 4,01 14 Polsko 10,00 34 Egypt 3,77 15 Hong Kong 9,60 35 Saudská Arábie 3,70 16 �R 9,50 36 Macau 3,59 17 Turecko 9,20 37 Portoriko 3,26 18 Portugalsko 8,80 38 Maroko 3,24 19 Thajsko 7,72 39 Brazílie 3,14 20 Malajsko 6,86 40 Rumunsko 3,08

TOP 40 celkem

SV�T CELKEM 625,24

Pramen: Tourism Highlights 1999, 2000. WTO, Madrid + vlastní úpravy autora

-137-

Mezinárodní turistické proudy (v tis. p�íjezd�) v roce 1996 (zem� nad 2 mil. turist�)

navštívená zem� SRN USA Japonsko Nizozemí VB Francie Itálie CELKEM

Francie 13378 2603 578 8115 9926 5299 62406 USA 1997 5183 440 3246 987 525 46489 Velká Británie 2981 3089 595 1541 3705 932 25293 Itálie 8463 2884 2174 814 1687 2296 29324 Mexiko 20314 21405 Rakousko 9877 575 258 1073 513 537 856 17090 Špan�lsko 4450 920 617 787 3556 2035 1156 18134 Kanada 448 12209 648 114 691 460 106 17285 Rusko 280 179 50 41 103 97 73 16208 SRN 1598 801 2332 1425 787 829 15205 Hong Kong 276 751 2383 53 397 127 68 11703 �ecko 1908 222 87 452 1688 463 491 9233 Turecko 2142 326 68 217 758 252 160 8614 Singapur 200 405 1213 79 605 91 46 7293 Thajsko 354 309 934 79 287 205 115 7192 Malajsko 64 101 353 19 167 30 17 7138 �ína 179 576 1549 41 205 123 62 6744 Švýcarsko 1978 752 553 248 427 432 367 6730 Nizozemí 2293 500 136 954 431 228 6580 Belgie 907 295 161 1424 808 760 209 5829 Irsko 339 660 33 109 3190 262 119 5282 Rumunsko 264 57 6 39 49 55 128 5205 Portugalsko 891 202 72 257 732 470 300 4567 JAR 195 115 18 59 244 63 29 4944 �R 224 1494 82 266 247 152 235 4666 Bulharsko 34 309 6 52 451 50 32 4382 Argentina 75 317 8 64 44 105 4286 Austrálie 125 317 813 39 368 35 41 4165 Egypt 437 175 90 100 328 242 366 3896 Tunis 808 13 5 206 72 542 270 3885 Japonsko 76 587 20 283 57 28 3837 Indonésie 159 180 627 110 135 83 41 3705 Korea 48 399 1527 15 51 25 16 3684 Portoriko 2211 3065 Maarsko 913 134 127 100 93 157 2979 Maroko 213 77 16 42 103 500 91 2693 Brazílie 153 363 39 33 62 82 119 2666 Chorvatsko 449 58 3 42 31 27 467 2649 Tajwan 34 290 918 10 31 22 12 2358 Indie 100 229 99 40 361 94 50 2288 Uruguay 11 24 2 2 5 7 18 2177 Izrael 222 435 19 82 207 173 72 2100 Filipíny 60 374 350 15 84 21 14 2049 SV�T CELKEM 81821 76748 29237 27874 60120 26624 21194 616160 Pramen: WTO 1997

-138-

Shrnutí kapitoly

V kapitole Geografie cestovního ruchu jsou poslucha�i seznámeni s vymezením objektu a p�edm�tu geografie cestovního ruchu, s historickým vývojem této v�dní disciplíny a jejím zam��ením, zejména na hodnocení hlavních p�edpoklad� a faktor� rozvoje, s prostorovým rozložením domácího a mezinárodního cestovního ruchu a v neposlední �ad� také s relevantními informa�ními zdroji a statistikami.

Otázky ke cvi�ení z kapitoly 7

3. Co je p�edm�tem výzkumu geografie cestovního ruchu?

4. Jaké hlavní problémy geografie cestovního ruchu �eší?

5. Charakterizujte rozdíly v rekrea�ní aktivit� obyvatelstva.

6. Zhodno�te význam mezinárodního turismu ve sv�tovém obchod�.

7. Uvete n�které negativní d�sledky rozvoje cestovního ruchu.

8. Charakterizujte hlavní tendence ve vývoji mezinárodního turismu v Evrop� a ve sv�t�, a to pomocí sestavení kartogramu Sv�tový mezinárodní turismus (data a kartogram jsou uvedeny v p�íloze na www. stránkách KRES).

LITERATURA

[2] MARIOT P.: Geografia cestovného ruchu. Bratislava 1985 [3] MORRISON A. M.: Marketing pohostinství a cestovního ruchu. Victoria Publishing, Praha 1995, 523

s. [4] MIRVALD S. a kol.: Geografie cestovního ruchu. PF Plze� 1996 (vysokoškolská skripta). [5] PEARCE D.: Tourism Today: A Geographical Analysis. Second Edition, Longman Group 1995, 202

pp. [6] VYSTOUPIL J., WOKOUN R.: Vybrané kapitoly z geografie rekreace. (vysokoškolská skripta).

Brno,UJEP 1983 [7] YEARBOOK of tourism statistics. Madrid, WTO, 50ed. 1998 – 2003. [8] TOURISM Highlights 1999- 2003. WTO, Madrid.

[9] WARSZYNSKA, J., red. (2002): Geografia turystyczna swiata, cz. 1 i 2. PWN, Warsawa.

INTERNETOVÉ ADRESY

• http://www.world-tourism.org/

• www.czech-tourism.cz

-139-

8. GEOGRAFIE SLUŽEB

Cíl kapitoly �asová náro�nost ���� 4 hod. (1 – prezen�ní, 1 – samostudium, 2 - cvi�ení)

Vzhledem k tomu, že slovo služby je používáno v r�zných významech, je nutné alespo� jednoduše definovat služby, kterými se geografie služeb zabývá. Obecn� m�žeme �íci, že služby jsou nehmotné výsledky práce. Ve v�tšin� p�ípad� je pom�rn� lehké odlišit služby od materiálních produkt�. (Problematické p�ípady se objevují v oblasti informa�ních médií - od tisku knih a �asopis�, p�es tvorbu film� až ke kódování pam�ti po�íta��.)

Služby zahrnují i aktivity ve výrobních firmách (jako je nap�. administrativa, marketing nebo výzkum), zvlášt� v sou�asnosti dochází k významné terciarizaci sekundéru.

Služby jsou také více než kterýkoliv jiný sektor sou�ástí tzv. neformální ekonomiky.

Obslužné aktivity jsou tedy rozsáhlou a extrémn� heterogenní skupinou aktivit. �asto jsou používány klasifikace obslužné sféry podle vlastnictví (ve�ejné a soukromé služby) nebo podle typu produktu - obchod (maloobchod a velkoobchod), doprava, stravování, ubytování, zdravotnictví, školství, administrativa, atd.

Vzhledem k lokalizaci obslužných aktivit jsou �asto služby klasifikovány na základ� hierarchie, tj. na základ� vzdálenosti, do které jsou služby poskytovány (nebo zboží prodáváno) a na základ� po�tu spot�ebitel�, které pot�ebují, aby byly ješt� ekonomické. Rozlišujeme obslužné aktivity "nižšího �ádu" zásobující spot�ebitele na malé vzdálenosti, ale o vysoké frekvenci a obslužné aktivity "vyššího �ádu" zásobující spot�ebitele na velké vzdálenosti komoditami s malou frekvencí využívání. Hierarchie je pochopiteln� složit�jší, než zde uvedená modelová situace.

Základními problémy geografie služeb jsou:

- prostorové uspo�ádání služeb

- hierarchická struktura služeb a z toho vyplývající vymezování obslužných st�edisek v sídelní síti

- mobilita za službami a vymezování sfér vlivu obslužných st�edisek

-140-

8.1. Obslužná st�ediska

Pro provoz jednotlivých obslužných za�ízení je nezbytnou podmínkou, pokud mají být ekonomické, koncentrace do vybraných sídel, kterým �íkáme obslužná st�ediska.

P�i výb�ru st�edisek m�žeme podle Dickinsona a Smailese použít následující metodické p�ístupy:

1) vymezení st�edisek na základ� údaj� o funkci, kapacit� a využití za�ízení maloobchodu a služeb v sídlech

2) na základ� velikosti obsluhovaného území, tedy na základ� obslužných proces� mezi sídly.

Charakteristiky založené na údajích o za�ízeních maloobchodu a služeb jsou nazývány statickými charakteristikami a využívají dat b�žn� zjiš�ovaných statistickými ú�ady. Charakteristiky založené na zjiš�ování obslužných proces� mezi sídly jsou nazývány dynamickými charakteristikami a používají dat z anketárních šet�ení o spádovosti obyvatelstva.

Výb�r st�edisek na základ� statických charakteristik

Auto�i vymezující st�ediskovost sídel na základ� statických charakteristik v�tšinou metodicky vychází z Christallerovy teorie centrálních míst a vymezují st�ediskovost sídla:

1) podle druh� funkcí sídla

2) podle p�ebytku významnosti sídla.

Ur�ení st�ediskovosti sídla podle druh� funkcí sídla

Pom�rn� rozsáhlá skupina autor� ur�uje st�ediskovost sídel podle koncentrace druh� za�ízení maloobchodu a služeb v sídlech, nebo podle výskytu specializovaných druh� za�ízení. Zde je pot�eba jmenovat rozsáhlý výzkum Smailese (1967) provedený na území Anglie a Walesu ve 40. letech. St�ediskovost je ur�ována podle vybraných druh� obchodu a služeb, na základ� kterých je vybráno p�t hierarchických úrovní st�edisek. Otázkou st�ediskovosti sídel se zabývá Berry (1967) v práci o st�ediscích služeb a rozmíst�ní maloobchodu ve venkovských oblastech stát� Iowa a Jižní Dakota v USA. Prokazuje závislost po�tu druh� za�ízení obslužné sféry v sídle na po�tu obyvatel Pomocí faktorové analýzy ur�uje soubor typických funkcí pro hierarchické úrovn� m�st, malých m�st a vesnic (d�lí sídla do skupin, které se liší investicemi do obslužné sféry, po�tem druh� za�ízení a po�tem obyvatel).

Ur�ení st�ediskovosti sídla založené na metod� hodnocení koncentrace druh� funkcí sídla však m�žeme považovat za málo výstižné, nebo� bere v úvahu pouze potenciální možnost sídla být st�ediskem. Nezjistíme zda sídlo skute�n� funguje jako st�edisko i pro své zázemí, protože obslužná vybavenost sídla odpovídá p�edevším jeho popula�ní velikosti a teprve v druhé �ad� velikosti obsluhovaného zázemí. Tato metoda je spíše orienta�ní a m�že být opodstatn�ná v p�ípadech, kdy nejsou dostupná jiná data, která by lépe charakterizovala st�ediskovost sídla, nebo pokud je dopln�na ješt� dalšími charakteristikami.

-141-

Ur�ení st�ediskovosti sídla podle tzv. p�ebytku významu

Tento metodický p�ístup je založen na kvantifikaci tzv. p�ebytku významu sídla, tj. zjiš�ujeme, zda sídlo dosahuje vyšší ukazatele než by podle pr�m�rných ukazatel� na 1 obyvatele ve zkoumaném území a vzhledem k po�tu obyvatel v sídle m�lo dosahovat. Ur�ení st�ediskovosti tímto zp�sobem se opírá p�edevším o ukazatele:

1) po�tu obslužných za�ízení

2) kapacity obslužných za�ízení

3) využití obslužných za�ízení.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

P�íklad: m�sto A má 50 tis. obyv. a 750 mil. K� maloobchodní obrat; p�i pr�m�rném maloobchodním obratu na 1 obyv. 10 tis. K� by m�lo mít teoretický maloobchodní obrat 500 mil. K�; dosahuje "p�ebytku významu" 250 mil. K�, nebo p�epo�teno na po�et obyvatel 25 tis. obyvatel.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Metodu založenou na datech o po�tu obslužných za�ízení použil na území Nové Anglie Johnston (1964). Podle procentního zastoupení vybraných typ� obchod� v sídle na úhrnu všech t�chto obchod� ve zkoumaném území ur�uje maloobchodní funkci sídla a od této hodnoty ode�ítá procentní zastoupení po�tu obyvatel sídla na celkovém po�tu obyvatel zkoumaného území. Sídla s kladnou hodnotou indexu považuje za st�ediska.

Metodika ur�ení st�ediskovosti sídel vycházející z údaj� o kapacit� obslužných za�ízení využívá p�edevším data o zam�stnanosti v obslužné sfé�e resp. v maloobchod�. Je založena na porovnání podílu zam�stnaných v t�chto odv�tvích v sídle s pr�m�rným podílem zam�stnaných v obslužné sfé�e nebo maloobchod� na zkoumaném území, resp. v celé zemí. Vymezení st�edisek tímto zp�sobem bylo široce používáno p�edevším v n�mecky mluvících zemích.

Metodika hodnocení st�edisek založená na údajích o využití obslužné sféry sídla používá data o realizovaném maloobchodním obratu. Je široce používána v anglické odborné literatu�e i v plánovací praxi. V �eskoslovensku byla používána p�edevším v aplikovaném výzkumu v pracích Výzkumného ústavu obchodu Praha. Tzv. p�ebytek významu sídla nahrazují termínem kladný nákupní spád.

P�i hodnocení st�edisek na základ� tzv. p�ebytku významu sídla m�žeme za nejmén� vhodné považovat data o po�tu obslužných za�ízení. Samotný po�et za�ízení nám nic ne�íká o kapacit� nebo využití, které jsou velmi variabilní jak mezi jednotlivými sortimentními druhy za�ízení, tak i mezi za�ízeními stejného sortimentu. Použití dat o po�tu zam�stnaných nám dovoluje ur�itým zp�sobem charakterizovat st�ediskovost sídla a tato data se �asto používají pro charakteristiku celé obslužné sféry. Pro maloobchod již není jejich použití tak vhodné, protože rozdíly ve využití za�ízení o stejné kapacit� mohou být v konkrétních p�ípadech velké. Za nejvhodn�jší m�žeme považovat údaje o realizovaném maloobchodním obratu.

Za jeden z nejd�ležit�jších problém� p�i použití metodických p�ístup� založených na kvantifikaci tzv. p�ebytku významu sídla m�žeme považovat problematiku stanovení pr�m�ru. V�tšina autor� používá pr�m�ru zkoumaného území, tedy bu celostátního pr�m�ru p�i hodnocení st�edisek na území celého státu, nebo regionálních pr�m�r� p�i hodnocení st�edisek menšího území.

-142-

Otázka vhodn� zvoleného pr�m�ru je zvlášt� d�ležitá p�i použití dat o maloobchodním obratu, kde vlivem regionálních diferencí v p�íjmech, v�kové struktu�e, samozásobení obyvatelstva a jiných faktor� m�že docházet ke zkreslení skute�nosti. Proto je metodicky vhodn�jší nezahrnovat do ukazatele o maloobchodním obratu údaje o maloobchodním obratu za potraviny, kde vlivem regionálních diferencí v samozásobení obyvatelstva i vlivem cestovního ruchu dochází k mnohem v�tší územní diferenciaci než u maloobchodního obratu za pr�myslové zboží.

Ur�ení st�edisek na základ� dynamických charakteristik

Metodické postupy založené na dynamických charakteristikách, hlavn� na údajích o spádovosti obyvatel za ob�anským vybavením, se používají nejen pro výb�r a hierarchické �len�ní st�edisek, ale p�edevším pro ur�ení rozsahu spádových území jednotlivých st�edisek a zjišt�ní intenzity vztahu st�edisko - zázemí. Bude o nich referováno dále, p�esto je t�eba se zmínit alespo� o n�kterých výzkumech. Údaje o pohybu obyvatelstva za nákupy nejsou b�žn� statisticky zjiš�ovány, ale získávají se pomocí anketárních šet�ení.

Z metodického hlediska za nejvhodn�jší m�žeme považovat anketární šet�ení provád�ná p�ímo v domácnostech, a to bu formou interview, rozesíláním dotazník� poštou, nebo p�es soustavu ZŠ, kdy odpovídají rodi�e d�tí. Pro zpracování rozsáhlejšího území je to však sotva technicky proveditelné, proto je vhodné použít náhradního šet�ení provád�ného nap�. p�es tajemníky obecních ú�ad� nebo u�itele škol. I když výsledky nemusí být vždy pln� reprezentativní, odrážejí realitu mnohem více než p�i použití statických charakteristik.

8.2. Vymezení sfér vlivu st�edisek

D�ležitým problémem geografie maloobchodu a služeb je vymezení sfér vlivu obslužných st�edisek, nebo� dojížka za ob�anským vybavením je vedle dojížky do zam�stnání jedním z d�ležitých regionotvorných proces�. P�i vymezování zázemí st�edisek maloobchodu, resp. celé obslužné sféry, jsou používány p�edevším metodické p�ístupy založené jednak na využití interak�ních model�, jednak na využití údaj� z anketárních šet�ení.

Vymezení sfér vlivu st�edisek na základ� interak�ních model�

Vývoj koncepcí a použití interak�ních model� zpracovali nap�. Chojnicki (1966), Wilson (1967), Scott (1973), Reif (1973) a jiní. Pro vymezení sfér vlivu st�edisek maloobchodu, resp. obslužné sféry, jsou za nejpoužívan�jší považovány gravita�ní modely a modely mezilehlých p�íležitostí.

Gravita�ní modely

Tato skupina model� vychází z Newtonova gravita�ního zákona a byla nejd�íve používaným druhem interak�ních model�. Použití gravita�ních model� bylo zpo�átku

-143-

omezeno jen na demografické výzkumy, teprve od 30. let tohoto století byly používány i pro vymezení spádových území nákupních, resp. obslužných st�edisek. P�vodní vyjád�ení gravita�ního zákona je následující (Carrothers, 1956): interakce mezi dv�ma st�edisky (zónami) koncentrace obyvatelstva se m�ní p�ímo úm�rn� s velikostí obyvatel t�chto st�edisek (zón) a nep�ímo úm�rn� se vzdáleností mezi nimi. Pozd�jší vývoj modelu vedl ke zevšeobecn�ní prom�nných (nap�. Isard, 1965, Wilson,1967, Reif,1973). Tak nap�. Wilson (1967) i Reif (1973) zavád�jí místo po�tu obyvatel sídla tzv. produk�ní prom�nnou, což je v podstat� úrove� poptávky v sídle a tzv. prom�nnou atraktivity, cože je úrove� nabídky v jiném sídle. Rovn�ž vzdálenost je nahrazována tzv. generalizovanou dopravní funkcí. Reif (1973) ho používá ve tvaru:

ij i j ijI O D Tk= ∗ ∗ ∗ −1

/1.1/

kde Iij - interakce mezi výchozím sídlem (zónou)i a cílovým sídlem j. Je m��ena v závislosti na aktivit�, kterou bereme v úvahu - u maloobchodu to m�že být nap�. podíl na maloobchodním obratu

Oi - úrove� poptávky v sídle (zón�) i - tzv. produk�ní prom�nná

Dj - úrove� p�íležitostí (nabídky) v cílovém sídle (zón�)j, tj. p�itažlivost cílového sídla (zóny) - tzv. prom�nná atraktivity

Tij - generalizovaná dopravní funkce

k - konstanta proporcionality.

Jestliže Oi nebo Dj nejsou dány, mohou být nahrazeny Ii, resp. Ij, kde

i ijj

n

I I==�

1

/1.2/

j iji

n

I I==�

1

/1.3/

V p�ípad�, že nem�žeme použít tohoto nahrazení, m�žeme podle Reifa (1973) Oi a Dj nahradit zástupnými prom�nnými Wi , resp. Wj , které však musí být v ur�itém pom�ru. Nap�. p�edpokládejme, že známe po�et cest za nákupy ze sídla i (tedy Oi), ale neznáme celkový po�et cest za nákupy, které sm��ují do obslužného centra j (tedy Dj). Potom m�žeme použít v rovnici 1.1 náhradní prom�nnou Wj , která m�že vyjad�ovat nap�. po�et druh� za�ízení, prodejní plochu nebo maloobchodní obrat v centru j. Nyní m�žeme zjistit po�et všech cest za nákupy sm��ujících do centra j aplikací rovnice 1.3. V závislosti na tom, zda n�která z prom�nných není dána a musíme ji nahrazovat zástupnou prom�nnou, d�lí Wilson (1967) i Reif (1973) gravita�ní modely na modely s omezením a bez omezení.

-144-

Gravita�ní modely bez omezení

Nejznám�jším modelem tohoto typu je tzv. Reillyho zákon maloobchodní gravitace. Na základ� anketárního šet�ení provád�ného ve 20. letech v Texasu ho Reily (1929) formuloval následujícn�: v normálních podmínkách dv� m�sta, která jsou st�edisky maloobchodu, p�itahují nakupující z okolních sídel p�ímo úm�rn� síle po�tu obyvatel t�chto m�st a nep�ímo úm�rn� síle vzdálenosti každého z t�chto m�st k okolním sídl�m.

Autor však uvádí, že tento model nezahrnuje všechny aspekty, které p�sobí na rozd�lení výdaj� obyvatel menšího sídla mezi st�ediska. Mezi t�mito aspekty uvádí nap�. dopravní spojení, kvalitu komunika�ní sít�, hustotu obyvatel, obchodní a spole�enskou atraktivitu st�ediskových sídel, geografické podmínky, sociální a p�íjmovou diferenciaci spot�ebitel� aj.

Pro tento bod platí, že pravd�podobnost cestování za nákupy do jednoho st�ediska je rovna pravd�podobnosti cestování za nákupy do konkuren�ního st�ediska.

P�i hodnocení vlastních gravita�ních model� n�kte�í auto�i (nap�. Berry, 1967, Reif, 1973) upozor�ují, že spádové oblasti získané použitím t�chto model� mohou zkreslovat skute�nost tím, že považují sféry vlivu st�edisek za uzav�ené a navzájem se vylu�ující. Výzkumy však prokázaly existenci p�echodných území odkud obyvatelé dojíždí za nákupy vícemén� pravideln� do dvou nebo více st�edisek.

Gravita�ní modely s omezením

Jak již bylo �ešeno p�i výkladu základního gravita�ního vzorce /1.1/, pokud nemáme k dispozici údaje za produk�ní prom�nnou nebo prom�nnou atraktivity, m�žeme je nahradit zástupnými prom�nnými, zavádíme tedy ur�itá omezení. Mohou nastat t�i p�ípady gravita�ních model� s omezením, které Wilson (1967) nazval: produk�n� omezený p�ípad, atrak�n� omezený p�ípad a produk�n�-atrak�n� omezený p�ípad.

V geografii maloobchodu a služeb se používá p�edevším produk�n� omezený p�ípad, kdy nahrazujeme prom�nnou atraktivity zástupnou prom�nnou. Tuto prom�nnou m�žeme nahradit, jak již bylo �ešeno výše, nap�. po�tem druh� za�ízení, po�tem zam�stnaných v maloobchod�, prodejní plochou nebo maloobchodním obratem ve st�edisku Reif (1973) uvádí pro tento typ modelu následující základní rovnici:

ij i

j ij

j ijj

nI OW T

W T= ∗

∗

∗

−

−

=�

1

1

1

kde Wj - náhradní prom�nná

ostatní viz rovnice /1.1/

-145-

Nejznám�jším modelem tohoto typu je Huff�v model (1963). Model definuje podíl cest za nákupy z ur�itého sídla do všech st�edisek zkoumané oblasti. Tento podíl m�žeme považovat za pravd�podobnost, že ur�ité st�edisko bude vybráno jako cíl nákup� obyvateli sídla.

P�ínos Huffova modelu a jemu koncep�n� podobným model�m není jen v pravd�podobnostním pojetí, ale p�edevším v tom, že umož�ují rozd�lit spádová území mezi více než dv� st�ediska. Tyto modely jsou v sou�asnosti nejpoužívan�jším typem interak�ních model�.

Modely mezilehlých p�íležitostí (intervenning opportunities models)

Tento druh modelu se liší od gravita�ních model� v tom smyslu, že nem��í rozd�lení prostoru v pojmech �asu nebo vzdálenosti, ale pojmy intervenujících (možných) p�íležitostí. P�vodní formulace je následující: po�et cest do cílového sídla je p�ímo úm�rný po�tu p�íležitostí v tomto sídle a nep�ímo úm�rný po�tu intervenujících ostatních p�íležitostí. Model p�edpokládá, že vyjížd�jící vezme v úvahu postupn� každou p�íležitost, které dosáhne, pokud má ur�itou pravd�podobnost, že jeho pot�eby budou uspokojeny.

Za ur�itých podmínek je tento model modifikovaným gravita�ním modelem. V maloobchod� poprvé aplikoval model mezilehlých p�íležitostí Harris (1964). Parametry modelu poskytují možnost nejen pro variace v prostorovém rozložení p�íležitostí, ale také v chování konzument�. Tento model se však spíše používá pro vymezení nákupních zón ve velkom�stech a aglomeracích.

V posledních letech se výzkumy zam��ují na zkoumání prostorového chování konzument� a snaží se eliminovat n�která omezení, nap�. nahrazením vzdálenosti tzv. poznávací vzdáleností.

Vymezení sfér vlivu st�edisek na základ� anketárních šet�ení

P�i zjiš�ování spádovosti za službami anketárním šet�ením se v podstat� používají dva zp�soby:

1) anketou ve vybraných za�ízeních obslužné sféry ur�itého st�ediska

2) anketou ve všech sídlech zkoumané oblasti

V�tšina výzkum� založených na anketárních šet�eních uvádí, že v podstat� v každé hierarchické úrovni existuje zóna intenzivní dojížky, zóna slabší dojížky a p�echodná zóna. P�i anketárním šet�ení v obslužných za�ízeních st�ediska je však problematické stanovení kritérií, kterými ur�ujeme jednak rozsah spádového území, jednak intenzitu vztahu st�edisko - zázemí, proto ze vhodn�jší m�žeme považovat anketární šet�ení provád�né ve všech sídlech oblasti.

Ve v�tšin� p�ípad� však není z technických d�vod� možné zajistit šet�ení ani u minimálního reprezentativního vzorku obyvatelstva (2 %) zkoumané oblasti. Za vhodné proto m�žeme považovat (zvlášt� p�i výzkumu rozsáhlejších území)i použití náhradního anketárního šet�ení provád�ného p�es pracovníky obecních ú�ad�, u�itele škol, p�ípadn�

-146-

ve vybraném vzorku domácností, dopln�né o hodnocení st�edisek pomocí statických charakteristik.

8.3. Klasická teorie centrálních míst

Základy teorie centrálních míst vypracoval v 30. letech n�mecký geograf CHRISTALLER, a dále ji rozpracoval n�mecký ekonom LÖSCH ve 40. letech. Oba teoretikové se shodují v p�edstav� o prostorovém uspo�ádání obchod� pro optimální distribuci jednoho zboží; rozchází se však pokud jde o lokalizaci obchod� pro více druh� zboží. Christaller vycházel od nejv�tšího centra a postupoval "shora dol�", Lösch naopak vyšel od nej�ast�jšího zboží a postupoval "zdola nahoru" (tento p�ístup je bližší hust� osídlené krajin�, jako je zázemí m�st). Löschova "ekonomická krajina" se používá pro rozmíst�ní pr�myslu a Christallerova hierarchie je základem p�i analýzách maloobchodu a služeb.

Tržní oblast pro jedno zboží

P�edpokládejme, že shodní spot�ebitelé jsou pravideln� rozmíst�ni na nekone�né rovin� a mohou se pohybovat v libovolném sm�ru, který si vyberou (tuto plochu obvykle nazýváme "dopravní povrch"). Obchodník chce prodávat zboží x a nabízí je zákazník�m za cenu p. Zákazník, aby mohl zboží koupit musí ješt� zaplatit m.t za návšt�vu prodejny (m je nap�. po�et km, t jsou náklady na 1 km - obr. 3.1), takže skute�ná cena, kterou zaplatí za zboží je p + mt. Každý zákazník má k�ivku poptávky po zboží x takovou, že úm�rn� stoupající cen� klesá poptávka po zboží (viz obr. 3.2). Tato k�ivka poptávky je stejná pro každého zákazníka. P�i cen� p je spot�eba q1, p�i cen� p + mt je spot�eba q2. Spot�ebované množství je tedy funkcí ceny, kterou platí spot�ebitel ve svém bydlišti. Protože doprava je stejná ve všech sm�rech, je možné sestrojit kužel poptávky kolem prodejny. Kužel vyjad�uje klesající objem poptávky (spot�eby) se vzdáleností, zp�sobený vzr�stem ceny v d�sledku zvýšení dopravních náklad� (obr. 3.3). Ve vzdálenosti r je cena p + rt (obr. 3.1) a spot�ebované množství je nulové (obr. 3.2). To je maximální ekonomický dosah prodejny. "Ideální" tržní oblast prodejny je tedy kruh o polom�ru r.

Sí� prodejních oblastí pro jedno zboží

Jaké bude uspo�ádání kužel� v rovin�, máme-li jich umístit maximum? Rozsah prázdné, neobsluhované plochy bude nejmenší a nejvíce obyvatel bude obsluhováno tehdy, jestliže obchody budou hexagonáln� uspo�ádány - každá prodejní oblast bude sousedit se šesti jinými.

Ve skute�nosti neexistuje neobsluhovaná plocha mezi prodejními oblastmi. Tedy oblasti se p�ekrývají a obchodníci sout�ží o zákazníky v oblastech p�ekryvu (obr. 3.6). Pokud zákazníci uvažují racionáln� - tedy cht�jí co nejvíce dostat za své peníze, budou vyhledávat nejbližší prodejnu, aby ušet�ili dopravní náklady (pokud nabídka obchod� je stejná). Oblasti p�ekrývání se rozp�lí a prodejní oblasti se stanou šestiúhelníkovými (obr. 3.7).

-147-

Christallerova hierarchie m�st

Christaller tvrdí, že každý obchod vyššího �ádu ur�uje centrální místo (st�edisko), z n�hož budou poskytovány také služby a zboží nižšího �ádu. Minimální rozsah obchodní oblasti pro zboží nižšího �ádu je však menší. Musíme tedy najít bod, ve kterém se obchodník rozhodne pro lokalizaci svého obchodu se zbožím nižšího �ádu, pokud nechce obchodovat v již definovaném st�edisku. Za p�edpokladu, že existující centra již dodávají všechny druhy zboží, p�jde podle Christallera o umíst�ní p�esn� ve st�edu mezi t�emi p�vodními st�edisky. Jestliže tento postup opakujeme, vede k vytvo�ení hierarchie center a obchodních oblastí (obr. 3.9). Každé centrum nižšího �ádu je umíst�no mezi t�emi centry vyššího �ádu. Každé centrum vyššího �ádu je obklopeno prstencem šesti center nejblíže nižšího �ádu, umíst�ných ve vrcholech jeho šestiúhelník�. Na každé centrum vyššího �ádu p�ipadají v pr�m�ru t�i obchodní oblasti nejblíže nižšího �ádu (jeho vlastní a 1/3 každé ze šesti, které je obklopují a na nichž se dále podílí další dv� centra). Hierarchie st�edisek je tedy 1, 2, 6, 18, 54 atd. Hierarchie obchodních oblastí je 1, 3, 9, 27, 81 atd.

�ešení je založeno na sout�živosti obchodních oblastí pro r�zná zboží, vytvo�enými za p�edpokladu, že vyšší centra budou prodávat i všechny druhy zboží nižších center. Christaller proto �íká, že systém je organizován na obchodním, tržním principu. Postupný vzr�st po�tu obchodních oblastí na principu trojic oblastí nižšího �ádu vedl Lösche k tomu, že soustavu nazval K=3 sítí.

Christaller také navrhuje dv� alternativní hierarchie, založené na tzv. dopravním principu a administrativním principu.

P�i použití dopravního principu je každé nové centrum umíst�no do st�edu cest spojujících centra nejblíže vyššího �ádu, takže jsou umíst�na mezi každou dvojicí nejblíže vyšších center (u tržního principu jsou mezi každou trojicí). Výsledná hierarchie je pak odlišná (viz obr. 3.11). Po�et st�edisek je 1, 3, 12, 48, 172 atd. a po�et oblastí je 1, 4, 16, 64, 236 atd. Sí� je nazývána K=4 sítí.

Administrativní princip vyžaduje, aby každé st�edisko vyššího �ádu zcela ovládalo okolních 6 st�edisek nejblíže nižšího �ádu (obr. 3.12). Po�et center je 1, 6, 42, atd. a po�et oblastí je 1, 7, 49 atd. Sí� je nazývána K=7 sítí.

Stupe� centrality se m��í následujícn�:

z z z

g

gZ T E

TE

= − ∗�

���

�

���

kde Zz = stupe� centrality

Tz = po�et telefonních stanic v centrálním míst�

Ez = po�et obyvatel centrálního místa

Tg = po�et telefonních stanic zkoumané oblasti

Eg = po�et obyvatel zkoumané oblasti

-148-

Shrnutí kapitoly

Otázky ke cvi�ení z kapitoly 8

1. Uvete praktické aplikace využití gravita�ních model� v socioekonomickém výzkumu.

-149-

Celkové shrnutí Hlavním cílem tohoto kurzu bylo uvést poslucha�e do základní problematiky ekonomické geografie, seznámit je s jejím významem a s jejím potenciálním využitím v hospodá�ském rozhodování, objasnit základní prameny, informace a zp�soby hodnocení v jejích jednotlivých disciplinách, ukázat také základní možnosti využití geografických metod a údaj� p�i �ešení základních otázek na r�zných úrovních rozhodování v hospodá�ské a sociální sfé�e na úrovni regionální, národní i mezinárodní a kone�n� p�isp�t k pochopení geografických aspekt� a diferenciací spole�enského a hospodá�ského vývoje. Za významný praktický p�ínos lze uvést zejména hodnocení problematiky nerovnom�rnosti hospodá�ského vývoje ve vysp�lých a rozvojových zemích nap�. v oblasti vývoje po�tu obyvatel, národního bohatství a vysp�losti zemí.

-150-

9. SEZNAM LITERATURY

[1] BAŠOVSKÝ, O. – MLÁDEK, J. (1985): Geografia obyvate�stva a sídiel. Skripta. UK Bratislava.

[2] BRINKE J. (1992): Úvod do geografie dopravy. Praha, UK, 2. vyd. (vysokoškolská skripta).

[3] BRUK, I. S. (1981): Naselenije mira. Etnografi�eskij spravo�nik, Nauka, Moskva.

[4] BURGESS, E. W. (1929): Urban Areas. In: An Experiment in Social Science Research, Chicago.

[5] Demographic Yearbook (1990-2000). UN, New York 1990.

[6] DOMASKI, R.(1977): Geografia ekonomiczna. PWN, Warszawa – Poznan.

[7] DOMASKI, R.(1982): Teoretyczne podstawy geografii ekonomicznej. PWE, Warszawa.

[8] DOMASKI, R.(1990): Zasady geografii spoleczno - ekonomicznej. PWN, Warszawa – Poznan.

[9] Falkowski, J., Kostrowicki, J. (2001): Geografia rolnictwa swiata. PWN, Warsawa.

[10] FIERLA, I. red. (1998): Geografia gospodarcza swiata. PWE, Warszawa.

[11] HARRIS, C. D. – ULLMAN, E. L. (1945): The Nature of Cities. Annals of the American Academy of Political and Social Science, CCXLII.

[12] HONS J. (1975): D�jiny dopravy na území �SSR. Bratislava, Alfa.

[13] HOYT, H. (1939): The Strukture and Growth of Residental Neighborhoods in American Cities. Government Printing Office, Washington 1939.

[14] CHALUPA, P. – TARABOVÁ, Z. (1990): Geografie obyvatelstva, demografie, geografie sídel. Skripta. MU Brno 1990.

[15] KAPESNÍ ATLAS SV�TA (2003). Kartografie, Praha.

[16] KOR�ÁK, J. (1964): Úvod do všeobecné geografie obyvatelstva. SPN, Praha .

[17] LÁZNI�KA, Z. (1956): Typy venkovského osídlení v �eskoslovensku. Brno, Práce brn�nské základny �SAV.

[18] MARIOT P.(1985): Geografia cestovného ruchu. Bratislava, Alfa.

[19] MEADOWS, D. et al. (1972): The Limits to Growth. Universe Book, New York.

[20] MERLIN P. (1991): Géographie, économie et planification des Transports. Paris.

[21] MIRVALD S. a kol. (1996): Geografie cestovního ruchu. PF Plze� (vysokoškolská skripta).

[22] MLÁDEK, J. (1992): Základy geografie obyvate�stva. SPN, Bratislava.

[23] MORRISON A. M. (1995): Marketing pohostinství a cestovního ruchu. Victoria Publishing, Praha, 523 s.

[24] OTOK, S. (2000): Geografia polyticzna. PWN, Warszawa.

-151-

[25] PAVLÍK, Z. et al. (1986): Základy demografie. Academia, Praha.

[26] PEARCE D. (1995): Tourism Today: A Geographical Analysis. Second Edition, Longman Group, 202 pp.

[27] SRB, V. et al. (1971): Demografie. Svoboda, Praha.

[28] Statistická ro�enka �eské republiky (1990-2002). �eský statistický ú�ad, Praha .

[29] ŠLAMPA O. (1967): Všeobecná geografie dopravy. Praha, SPN .

[30] TOURISM Highlights 1999- 2003. WTO, Madrid.

[31] VOTRUBEC, C. (1980): Lidská sídla, jejich typy a rozmíst�ní ve sv�t�. Academia, Praha.

[32] VYSTOUPIL J., WOKOUN R. (1983): Vybrané kapitoly z geografie rekreace. (vysokoškolská skripta). Brno,UJEP.

[33] WARSZYNSKA, J., red. (2002): Geografia turystyczna swiata, cz. 1 i 2. PWN, Warsawa.

[34] WRONA, J., REK, J. (2001). Podstawy geografii ekonomicznej. PWE, Warszawa. 428 s.

[35] YEARBOOK of tourism statistics (1998-2002). Madrid, WTO.

[36] ZIMPEL, H. G. (1980): Bevölkerungsgeographie und Ökumene. In: Sozial- und Wirtschaftsgeographie. List Verlag, M�nchen.

[37] ZIPPF, G. K. (1941): National Unity and Disunity. The Principia Press, Bloomington (Indiana).

-152-

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRN� EKONOMICKO-SPRÁVNÍ FAKULTA Katedra ve�ejné ekonomi a správy

Doc. Milan Viturka, CSc vedoucí katedry

Ekonomická geografie

RNDr. Jaroslav Maryáš, CSc., RNDr. Ji�í Vystoupil, CSc.

Edi�ní rada: L. Bauer, L. Blažek, H. Hušková, F. Kalouda, M. Kvizda, L. Lukášová, R. Lukášová, J. Nekuda, J. Rekto�ík (p�edseda), A. Slaný, J. Šedová, V. Žítek

Vydala Masarykova univerzita v Brn� roku 2004

1. vydání, 2004, náklad 300 výtisk� Tisk: Olprint, Jaroslav Olejko, Šlapanice, Brn�nská 252/29 AA – 5,78 VA – 5,93 71 stran Po�adové �íslo ISBN 80-XXX-XXXX-X

Tato publikace neprošla redak�ní ani jazykovou úpravou v redakci vydavatele.