Elementy literrnvdn metodologie

Literrnvdn metodologie je soubor metod nebo nauka o metodch a jejich vztazch. Nejvhodnjm kritriem pi typologizaci tchto metod je tzv. absolutizace, tj. nemrn zvelien jednoho pstupu, z nho jako by bylo mon vyloit literrn artefakt v plnosti. Podle tohoto kritria dlme literrnvdn metody takto: 1) filologick metoda: nejstar metoda, vychz z korekce a kritiky textu 2) impresionistick metoda: vychz z posuzovn tenskho dojmu 3) biografick metoda: poznat literrn dlo lze ze znalosti autorova ivota 4) psychologick metody: vychzej z biografickho pstupu, kter roziuj na celou psychiku autora. Souvisej se zkladnmi pstupy psycholingvistiky (A. Potebnja), s duchovdou (Geissteswissenschaft W. Dilthey), s bergsonismem (Henri Bergson), intuitivismem (Benedetto Croce), s freudismem (Sigmund Freud loha podvdom) a dalmi metodami, kter psychologick pojet spojuj s jinmi pstupy (C. G. Jung, francouzsk psychokritika druh poloviny 20. stolet apod.) 4) Sociologicko-pozitivistick metody: chpou literrn dlo jako produkt prosted, zkoumaj vak i interakci artefaktu a socilnho milieu (rut tzv. revolun demokrat zkoumali psoben literatury na spoleensk vdom a praktickou politiku). 5) imanentn (textov, autonomn) metody: vychzej z textu a jeho automnosti, zkoumaj to, co in literaturu literaturou ili literrnost (R. Jakobson), zajm je literatura jako soubor postup, grif, prijom (Kunstgriff): nmeck a esk formismus a formalismus druh poloviny 19. stolet, rusk formln kola (V. klovskij, B. Ejchenbaum, V. Vinogradov, J. Typanov, B. Tomaevskij, R. Jakobson aj.), strukturalismus (Prask ili esk Prask lingvistick krouek Roman Jakobson, Vilm Mathesius, Jan Mukaovsk, Bohuslav Havrnek, Ren Wellek, metodologicky blzko stl pozdj len krouku Frank Wollman, etabloval se zde mlad Joisef Hrabk dvma versologickmi studiemi), francouzsk etnologick strukturalismus (Claude Lvi-Strauss), francouzsk strukturalismus, nov romna skupina Tel Quel (Roland Barthes, Tzvetan Todorov, Julia Kristeva). Angloamerick New Criricism. Americk strukturalismus importovan z Evropy (R. Wellek, R.Jakobson). Chigaco Critics. 6) Filozofick metody: fenomenologie (E. Husserl, J. Patoka, K. Hamburgerov, R. Ingarden, J. Kleiner aj., metodologicky blzko stl M. Bachtin). Zen podstat, uzvorkovn(Einklammerung), fenomenologick redukce, stratifikn koncepce artefaktu (Ronan Ingarden). 7) Poststrukturalismus a hermeneutika: tradice od antiky, H.-G. Gadamer, H. R. Jauss, kostnick kola (Konstanzer Schule). Nitransk kola (F. Miko, A. Popovi, T. ilka, . Plesnk aj.). 7) Dekonstrukce a postmodernismus

8. Literrnvdn konstruktivismus

METODY LITERRN VDY A/ Klasifikace literrnvdnch metod ''''

Metoda (ecky methodos - cesta k nemu) bv nejobecnji vymezov na jako zpsob dosaen cle, jako uritm zpsobem uspodan innost. Metoda ve filozofickm slova smyslu chpan jako prostedek poznn ped stavuje zpsob reprodukce zkoumanho pedmtu, piem zkouman pedmt do jist mry uruje charakter metody. Z tchto pin m kad vda sv specifick metody poznn. Literrnvdn metoda je obvykle definovna jako souhrn princip uplatpujcch se pi studiu literatury, kter zahrnuje nejpodstatnj teze literrn teorie (soustavu pojm a jejich interpretaci) a stv se obecnm zkladem literrnvdnho bdn. V literrn vd asto dochz k podcepovn anebo opomjen vznamu metod a metodologie jakoto nauky o metodch. Tento postoj m dalekoshl nsledky - nedocenn metodologie v literrnvdnch analzch vede k neadekvtnm vsledkm a eo ipso ke stagnaci vdeckho poznn. Pitom je nutn zdraznit specifinost metod v konkrtnch vdch, tj. i v literrn vd. Z obecnch metodologickch princip je nezbytn vychzet, ale zrovep je nutn modifikovat je vzhle dem k objektu zkoumn. Literrnvdn metody byly soustavn pstovny a 19. stolet. V naem pojet striktn rozliu jeme mezi pohledem na literaturu (koncepc literatury) a literrnvdnou metodou jako uvdomlm, soustavn rozpracovanm nstrojem, s jeho pomo c m bt dosaeno vdeckho poznn. Nemn obtn je otzka klasifikace literrnvdnch metod. Badate l se neshoduj v kritriu klasifikace, a proto dospvaj k rznmu potu metod. B/ Absolutizace tenskho dojmu v literrnvdnm vzkumu V potenm stadiu literrnvdnho bdn se zrodila metoda, kte r vychzela z absolutizace tenskho dojmu a byla zaloena na kultu cit a smysl. Metoda impresionlstick byla rozpracovna zejmna v obdob romantismu - pev vak a do dnen doby v symbize s jinmi metodami. Impresionistick metoda tvo dnes pozad modern metodologie, jej protipl a zrovep doplnk. M opodstatnn v tom, e stoj na hranici vdy a beletrie a me oivit mrtv tlo zkoumanho pedmtu. Dojmov ex kursy mohou vst i k dleitm postehm. nrem impresionistick metody je

esej, hojn pstovan v Anglii a Francii. Pozdji pouvaj impresio nistick metody sami literrn tvrci, pokud p o literatue (srov. nap. Uh. Baudelaire, Romantick umn, Praha 1911). Impresionistick metoda je zaloena na analze dojm; odtud vyplv i zpsob interpretace a tzv. impresionistick styl. Literrnvdn analza nen tedy aktem psn racionality, nbr rozborem dojmovch cel k. Hlavn teze impresioaistick metody lze ilustrovat na ukzce eseje anglickho romantika Williama Hazlitta ( 1778 - 1830 ) 0 gnio vi a zdravm rozumu: Slyme, e lid, spe dvtipn ne chpav, tvr d, e gnia a vkus lze vymezit psnmi pravidly a e pravidlo se hod ke vemu. Jsou tak vzdleni pravdy, e nejjemnj vdech fantazie pokldaj za definovatelnou vc, nejtuctovj zdrav rozum je podle nich jen to, co by pan Locke nazval smenm mdem, kter je podzen zvlt nmu druhu zskanho a nedefinovanho taktu ... V umn, ve vkusu, v i vot, v ei se rozhodujeme podle citu, nikoli podle rozumu, tj. podle otisku (dojmu, impression) nkolika vc v mysli, kterto otisk je pravdiv a opodstatnn, akoli jej aai nelze analyzovat nebo rozloit na nkolik st. (On Genius and Common Sense, in: Table-Talk, London 1909, s. 42). Typick pro impresionistick esej je mimotextov orientace, signali zovan ji nzvy jednotlivch studi, u Hazlitta nap. 0 minulosti a bu doucnosti, 0 mylence a inu, 0 kavrenskch politicch, 0 strachu ze smrti. Strukturu typick impresionistick kritiky vidme zeteln na dalm Hazlittov eseji o Miltonovch sonetech. Autor zan lenm dojm, kter, v nm sonety vyvolvaj, pak tyto dojmy ilustruje na ukzkch a sna se vyvolat podobn reakce u tene, poslze polemizuje s jinmi kritiky a kon patetickm zvrem. Sugestivn len dojm zesiluje psobivmi epitety. Jako pklad citujeme vodn pas z eseje o Miltonovch sonetech: Velkm clem sonetu je, jak se zd, vyjdit hudebn a jednm dechem njakou nhodnou mylenku nebo osobn cit ... Je to vzdech vydan z peplnnho srdce, nechtn, rodc se a souasn umrajc. Miltonovy sonety jsem ml vdy rd proto, e maj vce osobnho, vnitnho charakte ru ne jin dla... W. Hazlitt pokldal literaturu za soust vkusu, za dl lidsk kul tury a kulturnosti. V jeho esejistice je proto umn zalenno do spole ensk konverzace o lidskch ctnostech a nectnostech. Draz na dojmovost a citovost v procesu vnmn umleckho dla je u Hazlitta zaloen na pesvden o nedostatenosti rozumu. Stroh racionalismus osvcenc a klasicist mus bt doplnn srdcem. Umleck tvorba vznik ze srdce a mus bt srdcem, tj. na zklad citovch dojm vnmna a interpre tovna (W. Hazlitt, Mylenky lehk jako vzduch, Praha 1977, str. 90). Impresionistickou metodou len dojmy st v analzu vkusu. Literrn impresionist tak ve svch dsledcch pemnili djiny literatury v d jiny dojm a vkus. Patetinost, vzneenost, jazykov dokonalost a poetic k hodnota se staly zkladem, z nho vychzely dal literrnvdn meto dy, mezi jinmi metoda biografick a tainovsk pozitivismus. V modifikova nch podobch ije impresionistick metoda dodnes, zejmna v esejistick literrn kritice.

C/ Absolutizace osobnosti tvrce v literrnvdnm vzkumu Dal skupina metod je zaloena na absolutizaci tvr osobnosti. Umlec je pochopiteln dleitm faktorem literatury, jeho vznam vak nelze nemrn zvtovat. Krom tvr osobnosti vstupu j do literrnho procesu vlivy spoleensk, ideologick, politick, li terrn tradice apod. Mezi metody, kter tak i onak absolutiruj tvr osobnost, potme biografickou metodu (biografismus) a poslze vechny psychologick nebo psychologizujc metody, tj. ty postupy, jim za v chodisko i cl slou kvality autorovy osobnosti. Vznik a vvoj biografick metody je spjat s romantismem, kdy se pos tupn stala vldnoucm zpsobem interpretace literrnho dla. Do dneka se udruje - podobn jako literrn impresionismus - proto, e doke sugestivn piblit umlcovu osobnost a osvtlit temn strnky jeho dla poukznm na biografick souvislosti. Biografickou metodu jako metodu zkoumn literrnho dla je vak nutno odliit od spisovatelovy biogra fie, tj. od vylen jeho ivota. Biografick metoda nen toton ani s tzv. vdeckou biografi, po n se dnes oprvnn vol. Biografick meto da si toti in (resp. inila) nrok na pln vklad dla, zatmco vdec k biografie je pouze nezbytnm materilovm pedpokladem komplexnho po hledu na literrn dlo. Metodologickou podstatu biografick metody lze demonstrovat na dle francouzskho kritika Charlese Augustina Sainte-Beuva (1804 a 1869). Ze souboru studi Critiques et portraits littraires (1841) vy brme nejprve sta o Andr Chnierovi (esky Studie a kritiky, Praha 1936; Podobizny a eseje, Praha 1969). V n autor de facto definuje lite rrn djiny jako djiny literrnch osobnost a uruje lohu bsnickho gnia jako hlasatele cit vech lid a zrovep popisovatele jemnch zchvv lidsk due: Msto nejvtch bsnk zcela jist nle tm, kte vloili mohutn schopnosti sv imaginace, citovosti a inteligence do slueb zjm a cit velkho potu svch spoluoban a svch souasnk, kte je podporovali, oduevpovali a zulechtovli, kte jim pomhali plakat, doufat a vit, bu ve smyslu ist heroickm, nebo ve vztahu k vcem nesmrtelnm. Po prvu nejskvlej a nejuctvanj skupina bsnk plnila svmi zpvy funkci nboenskou nebo spoleenskou; byli bu vmluvnm a pulsujcm hlasem ptomnosti, nebo alostnou ozvnou znien minulosti, planouc trubkou nadj a hrozeb budoucnosti (Ch. A. Sainte-Beuve: Critiques et portraits littraires II, Paris 1841, str. 471 - 472). Ve studii o Chateaubriandovi vychz autor z analzy osobnosti, kte rou ztotopuje s hrdiny jeho dl. Umlecse jako by pevtluje a ije ve svch vtvorech. nrem biografick metody je literrn portrt (medailon). nr li terrnho portrtu existuje dodnes, ale v nov vytvoen struktue lite rrn vdy m jinou funkci. Nen ji monopolnm reprezentantem pevlda jc literrnvdn metody, nbr tvarem, kter umopuje v obrysech po stihnout osobnost umlce a pedat tyto informace v populrn podob ir mu okruhu ten. Biografick metoda, kter pracovala s fakty autorova ivota a v z roden form i s kvalitami jeho psychiky, byla rozvinuta pozdji v tzv. psychologickch metodch, je vykldaly literrn dlo jako projekci bsnkova nitra. Psychologick metody se objevuj v djinch literrn vdnho mylen v nkolika vlnch a jsou tak pokad zalenny do jinho literrnvdnho kontextu. Napklad Potebpova kola v Rusku je do jist mry reakc na pevaujc sociologismus rusk kritiky a pedstavuje al ternativu

revolundemokratick koncepce literatury. Na druh stran rz n formy iracionalismu (H. Bergson, B. Croce) a duchovdy (W.Dilthey), vznikajc na pelomu stolet, jsou reakc na zpadn pozitivismus a jeho deterministick pojet slovesnho dla. Pkladem ran psychologick metody je literrnvdn dlo Alexandra Afanasjevie Potebni ( 1835 1891 ), profesora charkovsk uni verzity. Koeny jeho metody tkv v klovm apise Mylen a jazyk (Mysl i jazyk, 1862). Slovo je podle Potebni sloeno ze t st: vnj formy (zvuku), vnitn formy (paradigmat a syntagmat) a obsahu. Vnitn forma je spjata s nejblim etymologickm vznamem slova, vnj forma je zpsobem pedn obsahu. Tak umleck dlo, kter je podle Potebni adekvtn slovu, vystupuje ja ko vnj forma, vnitn forma a obsah. Umn je podobn innost jako e, je pouze uvdomlej: tajemstv umleckosti je v tom, e bsnickch obra z (obraz je vrazem nerozluitelnosti obsahu a formy, je to vnitn forma slovesnosti) je mn ne vznam. Umn chpe Potebpa jako produkt psychiky tvrce (A. A. Potebnja, Estetika i poetika, Moskva 1976, str. 184). Potebpa stav svou literrnvdnou metodu na lingvistice - z psycho logick interpretace jazyka vyplv i psychologick metoda zkoumn slo vesnho dla. Rozveden teze o umn jako produktu lidsk psychiky nachzme v jeho Zpiscch z teorie literatury (Iz zapisok po teorii slovesnosti, 19O5; jde o poznmky, kter Potebpovi slouily jako podklad univerzitnch ped nek; soubor tchto fragment byl posmrtn vydn jeho ky). V pasi o vznamu bsnickho dla pro samotnho tvrce dochz Potebpa k zvru, e literatura je zamena primrn k uspokojen psychiky tvrce. Fin de sicle jako specifick obdob evropsk kultury reagujc na pozitivistick racionalismus a determinismus pozvedlo psychologickou metodu na novou rovep. Z obecn krize pozitivistick estetiky a literr n vdy vedla jedna cesta k iracionalismu a jeho odrd intuitivismu. Zatmco Potebpv psychologismus vyplval z autorova vlastnho pojet ja zyka, tj. z lingvistiky, intuitivismus se opral o prce filozofick, zej mna o Artura Schopenhauera ( 1788 - 1860) a Friedricha Nietzscheho ( 1844 1900 ). Intuitivist povaovali literrn tvorbu za individuln akt neracionln nebo protiracionln povahy, majc koeny v hlubinch uml cova vdom, za akt ve sv podstat rozumov nekontrolovateln. Z charakteru literrnho procesu a kvalit literrnho vvoje vyplv tak metoda jeho zkoumn - umn nelze akoumat racionln, nebo je znsilpovat abstraktn mi kategoriemi i spoutvat klasifikacemi; lze je pochopit intuitivn, vctnm se, utkvnm v jeho vlastnm svt. Pronikn literrnvdnho psychologismu a intuitivismu pelomu sto let bylo usnadnno dlem Wilhelma Diltheye ( 1833 - 1911 ), zejmna jeho vodem ve vdy duchov (Einleitung in die Geisteswissenschaften, 1883) a Podstatou filozofie (Das Wesen der Philosophie, 1907). Dilthey emancipuje tzv. duchovdy od vd prodnch a vymezuje jejich speci fick metody. Protestuje tm proti pozitivismu, kter se snail metody vd prodnch mechanicky penet do vd spoleenskch. Dilthey si uvdo muje dleitost duchovd, kter definuje jako vdy, jejich pedmtem je djinn spoleensk skutenost: Poznati sly, je ve spolenosti psob, piny, kter pivodily jej otesy, prostedky zdravho pokroku, kter v n jsou nasnad, stalo se ivotn otzkou pro nai civilizaci. Proto vzrst dleitost vd spoleenskch naproti vdm prodnm ... (W. Dilthey, Uveden ve vdy duchov, Praha 1901, str. 10). Prosazuje specia lizaci duchovd, nebo osamostatnn pozitivn (prodn) vdy nejsou s

to samy pochopit skutenost; naopak izolovan duchovda nem dostatek fak t z konkrtnch oblast. Diltheyova duchovda byla definitivnm pr lomem do pozitivistick hegemonie a umonila pronikn novch psychologic kch metod do literrn vdy. Typem intuitivistickho estetika byl mj. Ital Benedetto C r o c e ( 1866 - 1952 ), autor Estetiky (1902), Logiky (1905) a Etiky (1908). V jeho koncepci je umn pedevm vrazem (espressione) psychiky tvrce. Umn je pro nho synonymem intuice: ... umn jest vise anebo intuice. Umlec vytv obraz anebo fantom; a ten, kdo vnm umn, obrac oko k bodu, kter mu umlec ukzal, dv se otvorem, kter mu jm byl oteven a reprodukuje v sob tento obraz. Intuice,vise, kontemplace, Imaginace, fantazie, ztlesnn, pedstaven a tak dle, jsou slova, kter se vrace j jako synonyma pi vkladech o umn. (B. Croce: Brev estetiky, Pra ha 1927, str. 67). Krajnm projevem literrnvdnho paychologismu je i pojet Sigmunda F r e u d a ( 1856 - 1939 ), kter v umn spatuje manifestaci podvdomch, iracionlnch impuls sexulnho charakteru. Jeho metodu lze vyloit na stati Dostojevskij a otcovrada. Freud rozliuje v Dostojevskm tyi podoby: bsnka, neurotika, etika a hnka. dajn zloinn umlcovy sklony se podle Freuda projevuj v jeho dlech. Literrn dlo je zde chpno ja ko produkt potlaovanch pedstav, dtskch zitk, epilepsie a masochistickch sklon. Freudistick metoda byla a je asto pouvna pi analze erotickch tmat nebo dl zhadnjch autor (F. Kafka). Vede vak i k jednostrannmu pohledu na literrn dlo a asto zkresluje osobnost umlce a jeho dlo. Pokusem o spojen psychologickch metod se zkoumnm literatury jako estetickho objektu je dlo mila Hennequina ( 1859 - 1888). Hennequinova estopsychologie systematicky vyloen v knize Vdeck kriti ka (La critique scientifique, 1888), nezkoum umleck dlo samo o sob, nbr jako pznak irho jevu. Prce literrnho vdce m tyi fze. V prvn fzi analyzuje literrn dlo z hlediska estetickho, tj. zkoum emoce vyvolan dlem a zjiuje, jakmi prostedky je umlec probouz. V druh fzi jde od dla k osobnosti tvrce - dlo je mu znakem spisovatelovy psychiky. V tet fzi zkoum umleck dlo a psychiku tvrce jako znak spolenosti; tvrt a zvren fze pedstavuje syntzu; estetick, psychologick a sociologick analzy. Na rozdl od H. Taina se domnv, e spisovatel nen prostedm urovn, ale sm tak prosted uruje. Napklad mdl a neukonen vty charakteristick pro I. S.Turgenva (stylistick analza) svd o spisovatelov i melancholii a pesimismu (psychologick analza), a tud o neutench spo leenskch pomrech tehdejho Ruska (sociologick analza). V druh polovin 20. stolet je v jistm smyslu pokraovatelem psy chologickch metod tzv. literrnvdn mytologie, zaloen pedevm na uen psychologa C. G. J u n g a ( 1875-1961 ) o tzv. archetypech, tj. o kolektivnm nevdom , kter je determinujc slokou lidskho jednn. Na zklad tohoto pstupu se literrn texty zkouma j jako modifikace nkolika archetyp. Odhl se tm ve svch dsledcch od ideovch a tvarovch specifik tvrce (Northrop F r y e: Anatomie literrn vdy, Anatomy of Criticism, Princeton 1957), kde v kapitole Theory of Archetypal Meaning jsou literr n druhy urovny jako rezulty seznnch mt (tak mty jarn odpovdaj komedii, letn romanci, podzimn tragdii a zimn ironii a satie). Po dobn na zklad literrnho rytmu (vyplvajcho z rytm biologickch) se i rozliuje epos, prza, drama a lyrika.

Pro souasn mytologick koly je charakteristick konvergence s me todami absolutizujcmi text a metodu (strukturalismus, smiotika). D/ Absolutizac vlivu prosted v literrnvdnm vzkumu Souasn s metodami absolutizujcmi tvr osobnost rozvjej se paraleln metodologick postupy, soustedc se na mimoosobnostn a mimotextov faktory, tzn. na prosted a spolenost. To se tk pedevm me todologie ruskch revolunch demokrat a metod sociologickch. Styn body s revolundemokratickou estetikou a sociologickm p stupem m pozitivismus, kter ovlivpoval spoleensk mylen druh polovi ny 19. stolet. Kladl draz na zkoumn fakt pozitivnch, tj. urench, exaktnch, a snail se penet prodovdn metody do spoleenskch vd. Zakladatel hnut, francouzsk filozof Auguste C o m t e (1798 -1857), vyloil teze pozitivismu v dle Kurs pozitivn filosofie (Cours de la philosophie positive, 1830 - 1842); hutn shrnut obsahuje jeho Pozitivin katechismus (Catchisme positive, 1852). Principy pozitivismu apli koval na oblast politick ekonomie a prva Anglian John Stuart M i 11 ( 1806 - 1873 ) a na oblast psychologie, sociologie a etiky Herbert S p e n c e r ( 1820 - 1903 ). V literrn vd je nejvznamnjm ped stavitelem pozitivismu francouzsk estetik Hippolyte T a i n e ( 1828 -1893). Jeho me toda je psn deduktivn: nejdve stanov tezi a z n vyvozuje vechny dsledky. V kapitole Tvorba umleckho dla (v knize Philosophie de l'art, 1865) vychz z koncepce pirozenho vbru, kter podlh vlivu prosted a doby. Literrn vda podle Taina neukld pedpisy, nbr konstatuje zkonitosti. Umleck dlo je jako iv organismus: jestlie odhalme jednu strnku, meme analogicky podle funkc doplnit dal. Abychom mohli exaktn vyloit literrn dlo, musme urit jeho determinanty. Tmi jsou pro Taina rasa, doba a prosted (race, moment, milieu). V vodu k rozshlm Djinm anglick literatury (Histoire de la littrature anglaise, 4 dly, 1863-64) vy kld Taine sv pojet rasy, doby a prosted. Jeho metodu dolome na ka pitole Sasov, v n zkoum pedpoklady vzniku anglosask literatury. Nejdve popisuje vlast Angl, Sas a Jut a pak se obrac k jejich nov vlasti - Anglii: Zem to drsn a mlhav, podobna zemi jejich, a na hloubku svho moe a phodnost svch pobe, kter pozdji pivol sku ten lostva a velk lodi: zelen Anglie, to slovo pichz poprv na rty a prav vechno. Odmyslete si civilizaci na tto pd; zstane obyvate lm jen vlka, honba, jeden a pijctv. Smav lska, lib poetick sny, umn, bystr a hbit mylenka, maj sv msto na astnch pobech Stedozemnho moe. Zde barbar, patn uzaven ve sv bltiv chatri, kter sly creti dol po cel dny na dubov list, jak sny me mti, on pozoruje sv blata a sv kaln nebe? (H. Taine, Djiny anglick li teratury, 1. dl, Praha 1902, str. 5-6). Z prosted vyvozuje Taine i charakter anglickho tvoivho ducha, kter smuje do temnch hlubin lidskch i spoleenskch. Velkou pozornost vnuje tak druh determinant - rase: Velk tla bl, flegmatick, s modrma, divokma oima a s vlasy rud rusmi; aludky hltav, naplnn masem a srem, zaht silnmi likry; temperament chladn, v lsce pozd n, zliba pro domc krb, nklonnost k hrubmu pijctv ... (H. Taine, tamt str. 6-7 ). Dobu zkoum Taine na djinnch udlostech, zvlt na christianizaci Anglie a na podob anglickho kesanstv. Nrodn a rasov znaky poznamenaly literrn tvorbu Anglosas libujc si v temnch podobenstvch, v kznch, vizch a epice spe ne v lehkch lyrickch polohch. Boj pohanstv a kesanstv, zvltnosti doby, v n soupeila msk a irsk vtev

crkve, stet germnskho a keltskho ivlu s vpdy Dn, Nor a pozdji pofrancouztlch VikingNorman - poznamenv podstatn rysy psemnictv, k nim pat umleck jazyk a vbr tmat schopnost vstebat ciz ltky a souasn uchovat nrodn svrz. Pozitivismus byl prvnm pokusem literrn vdy stt se vdou exaktn, tj. zaloenou na pesnch zkonitostech. Kladem pozitivismu bylo faktografick zvldnut materilu a jeho kvalitn popis. Piblin ve stejn dob tvo sociologit estetici a kritici - jde mimo jin o rusk re volun demokraty. Jejich pedchdcem byl Vissarion Grigorjevi B 1 i n s k i j ( 1811 - 1848 ). Jeho vvoj nebyl nikterak pmoar: na samm potku stoj lenstv v Stankeviov krouku, kter sdruoval mla d zjemce o zpadn filozofick mylen. V tomto obdob tvo Blinskij pod vlivem romantick filozofie a G. W. F. Hegela. Tyto podnty zpracoval nikoli mechanicky, ale s ohledem na rusk podmnky. Mylenky utopickho socialismu ovlivnily posledn obdob jeho tvr aktivity. Materialistic k koncepce umn se u V. G. Blinskho rsuje velmi postupn, spe v literrnkritickch statch, kter jsou podle ruskch tradic neobyejn rozshl a od analzy vlastnho literrnho dla se asto uchyluj k ma nifestaci obecnjch koncepc; literrn dlo je pak nkdy zminkou k vysloven estetick doktrny. Jet v lnku Idea umn (Ideja iskusstva, 1841) vychz Blinskij z Hegelova pojet absolutn ideje, podle kterho je umn soust tet fze vvoje absolutn ideje, v nm se idea vrac sama k sob obohacena o poznn sebe sama v prod. Z tchto pozic tak Blinskij chpe um n jako bezprostedn nazrn pravdy nebo mylen v obrazech. Formln vytbenost vznik pod le Blinskho prac tvrce v tlaku historickch a spoleenskch proces, piem zdrojem umlcova poznn m bt spolenost, prosted, nrodn ivot a ivot lidu. Velk vznam pit Blinskij schopnosti literatury stt se soust politickho boje. Jako praktick kritik, absolutizujc vliv prosted na tvorbu, se vak dokzal vyhnout krajnostem tto metody a patrn pod vlivem idej nmeck romantick filozofie nezapomnal na dleitost osobnosti tvrce a na vvoj vlastnho umleck ho systmu. Na jeho teze navzala generace kritik 50. - 60. let. Nejnadanj z nich byl Nikolaj Gavrilovi ernyevskij (1828 - 1889).: V disertaci Estetick vztahy umn ke skutenosti (1855) prohlubuje realistickou koncepci V. G. Blinskho. Navazuje na teorii ivotnho kladu a v polemice s Hegelovmi pokraovateli ztotopuje krsno se ivotem: To nejobecnj, co je lovku mil a na svt vbec nejmilej, je ivot; nejprve takov ivot, jak by chtl t, jak miluje; potom jakkoli ivot, protoe je pece vdy lep t ne net: vechno iv u svou povahou se ds z huby, nebyt a miluje ivot (Estetick vztahy umn ke skutenosti, Praha 1946, str. 14). Metodologie ernyevskho se stala zkladnou revolundemokratick kritiky, jejm hlavnm pedstavitelem byl, krom samotnho ernyevskho, Nikolaj Alexandrovi Dobroljubov (1836 - 1861). Typ jeho kri tiky - tzv. reln kritika (rozumj: realistick) - je zaloen na konfrontaci literatury a pro sted; dleit nen autorv zmr, nbr spoleensk vznam dla. Tuto tezi lze ilustrovat na jeho stati Co je to oblomovtina? (1859). Autor chpe Oblomova nikoli jako literrn postavu a nezkoum dlo jako takov, nbr je vlepuje do reality: je bez prostednm odrazem ruskho ivota. Podobn ve stati Kdy

pijde skuten den? (1860), v n se zabv Turgenvovm romnem V pedveer, pe: Pro ns nen dleit, co chtl autor ci, ale to, co bylo eeno skrze autora ... Mylenky Blinskho a ernyevskho dle rozpracoval Dmitrij Ivano vi P i s a r e v (1840 - -1868). Jeho pohled na literaturu vychz jednak z utilitrnho hlediska, tj. z hlediska okamit spoleensk uitenosti vtvoru, jednak z generanho zornho hlu. Skutenost mu ji natolik hod notov pevyuje umn, e tm vytlauje jeho estetickou funkci. Ve sta ti Pisemskij, Turgenv, Gonarov (1861) znovu opakuje Dobroljubovovo sta novisko; dlo ho zajm potud, pokud vysvtluje konkrtn spoleensk je vy. Draz na prosted a na dobu spojuje Pisareva s literrnvdnm pozitivismem (Zrozen kultury, 1861). Rusk revolundemokratik estetika a kritika vychzela ze specifika tehdejho Ruska, ale tak z konfontace zpadoevropskho pozitivismu a ruskch tradic. Soubn s poitivismem a v nvaznosti na revolun demokraty rozv jela se tzv. kulturnhistorick kola, v lecems pedjmajc teze socio logickho pstupu k literatue. K jejm pedstavitelm v Ruaku pat nap. A. N. P y p i n ( 1833 - 1904 ) a N. S. Tichonravov (1832 -1893 ). Znakem jejich metodologie je absolutizace obecn djinnch a kul turnch aspekt na kor specifikace literatury. Na jej mylenky navazuje sovtsk sociologick kola ve 20. letech, napklad P. N. Sakulin(1868 - 1930 ), autor prce Sociologick metoda v literrn vd (Sociologieskij metod v literaturovedenii, Mo skva, 1925). Literrn dlo povauje ze produkt spisovatele, za sociln jev a za historick fakt. Nejdve je teba zkoumat fakta imanentn (tj. text), potom se literrn historik postav na pozice sociologa a te se po sociln funknosti dla. Dal pedstavitel sociologismu V. Frie (1870 - 1929) se domnval, e umn lze zkoumat pouze sociologickou metodou a doel ke schmatu ekonomika-tda-tdn psychologie-umn. Literrn dla pevdj, podle Frieho, sociln eko nomick ivot do jazyka umleckch obraz. (Sociologija iskusstva, 1926). Abstraktn pstup sociologa se projevil tak v pracch V. P. P e reverzeva ( 1882 - 1968 ), napklad jet v jeho pozdn prci U pramen ruskho relnho romnu (U istokov russkogo reanogo romana , Moskva 1937). Sociologick pstup se vak rozvjel i pozdji: vedle metod absolutizujcch text (strukturalismus, generativn metoda, New Criticism aj.). Pedstavite lem tohoto proudu je Lucien Goldman n (nar.1913), francouzsk filozof a literrn vdec. Z jeho literrnvdnch prac uvdme jako metodologic ky nejpznanj Za sociologii romnu (Pour une sociologie du romn, 1964), obsahujc mj. studie o vztahu novho ronnu ke skutenosti a pojednn o strukturalismu, jeho postupy se Goldmann sna integrovat do literrn sociologie. Literatura je v jeho pojet determinovna ekonomicko-technickmi periodizanmi meznky. Podobn tendence se objevuje i ve sbornku o sociologii literatury, kter byl vydn bruselskou univerzi tou (Lucien Goldmann et la sociologie de la littrature, Bruxelles 1974).

E/ Absolutizace textu v literrnvdnm vzkumu Dal skupina metod ve svch krajnch polohch podcepuje anebo dokonce popr faktor proste d a psychick aktivity autora v literrnm vzkumu. Zkladnm nedostat kem tchto metod nen skutenost, e pokldaj text i e literrn dlo za medium svho vzkumu, ale naopak, e tyto zprostedkujc sloky literrn komunikace nekriticky absolutizuj, e se na n omezuj, ani by dlo v dostaten douc me aaazovaly do autorskho, tenskho a spoleenskho kontextu a zptn je a touto oblast konfrontovaly. Nejstar metodou dan orientace je metoda filologick, zsti roz pracovan ji v antickch gramatikch, rtorikch a poetikch. Tato meto da orientujc ae na jazykovou strnku literrnho dla, byla v zsad a io novovku pokldna za jedinou metodu vzkumu slovesnho umn; z tch to pin byla tak nejednou cel literrn vda zaazovna do rmce filologie. Na vzkum jazyka nebo pesnji vstavby literrnho dla se orien tovala valn st literrn vdy 20. stolet. Rusk formln kola vznik la v 10. letech tohoto stolet jako reakce na obecnou krizi estetiky. Formalist zavrhli sociologick a psychologick metody jako neodpovdajc povaze literatury a postavili proti tomu imanentn pojet slovesnho dla - literaturu chpali jako souhrn technickch prostedk (nm. Kunstgriff, u formalist prijom, ve strukturalismu postup). Hlavn metodou literrn ho tvrce je podle nich " ozvltnn " (ostranenije), tj. vydlen lite rrnch scn z ivotnho automatismu Nejzetelnji je ozvltnn vi diteln pi traktovn erotickch tmat, kde se vyuv alegorie a eufemismu. Chpn umn jako emesla, jako souhrnu technickch prostedk a zdraznn specifinosti literatury spojilo nkolik literrnch teoreti k a kritik. Byl to Viktor klovskij ( 1893 - 1984 ), dle Boris Ejchenbaum( 1886 - 1959 ), Jurij T y p a n o v ( 18941943 ), Roman Jakobson ( 1896 - 1982 ), Boris Tomaevsk i j ( 1890 - 1957 ), Viktor irmunskij ( 1891 1971) a Viktor Vinogradov ( 1895 - 1969 ). Z kninch prac ruskch formalist vbrov uvdme klovskho Vzken slova (Voskresenije slo va, 1914), 0 teorii przy (0 teorii prozy, 1925), Jakobsonovu Nejnovj ruskou poezii (Novejaja russkaja poezija, 1921), Ejchenbaumova Mladho Tolstho (Molodoj Tolstoj, 1922) a Literaturu (Literatura, 1927), Tomaevskho Ruskou versifikaci (Russkoje stichosloenije, Metrika, 1923) a Teo rii literatury (Teorija literatury, 1925), irmunskho Rm, jeho djiny a teorii (Rifma, jeje teorija a istorija, 1923), Vinogradovovy Studie o sty lu Gogola (Etjudy o stile Gogola, 1926) a Typanovova Dostojevskho a Gogola (Dostojevskij i Gogo, 1921), Problm bsnickho jazyka (Problema stichotvornogo jazyka, 1924) a Archaist a novtoi (Archaisty i novatory, 1929); ze sbornk pipomnme Poetiku (Poetika, 1919) a Ruskou przu (Russkaja prza, 1926). Antologii z klovch stat a dl formalist na zvanou Teria literatury (Trnava 1941, 2. vyd. 1971) podil Mikul Bako. Diskutovanm pspvkem k problematice vstavby a fungovn literr nho dla je monografie vydan kem a ptelem M. M. Bachtina Pavlem N. Medvedvem Formln metoda v literrn vd (Formanyj metod v literaturovedenii, 1928, es.

1980).Tato prce, kter vedle Teorie literatury B. Tomaevskho pat k nejvznamnjm syntzm rusk literrn vdy 20. let, po dv stejn vklad formalistick metody, jako je polemikou s jejmi v chodisky a nzory ze sociologickch pozic, co vyjaduje ji jej podtitul Kritick vod do sociologie poetiky. Formln metoda v literrn vd, uveejnn pvodn pod jmnem Pavla Medvedva, ale kritikou pisouzen Medvedvovu uiteli Michailu Bachtinovi (1895-1975), pedstavuje spolu a knihou Formln metoda v djinch literatury (Formanyj metod v istorii literatury, 1927) B. Engelgardta ( 18871942 ) vznamnou analzu metodologickch a estetickch koen formln koly. Spolenm rysem obou prac je odmtnut imanentismu literrnho d la a vvoje, tak jak hlsali ve svch extrmnch projevech formalist, a zdraznn komunikanch aspekt jazyka v jeho estetick transformaci, poppad zalepovn literrnch dl do irch kontexto vch, zejmna estetickch souvislost. Rusk formln kola vak vychzela nejen z obecn (tj. nadnrodn) krize estetiky, ale reagovala bezprostedn na literrnvdn metody, vldnouc v Rusku, v neposledn ad na tradici revolundemokratickou a na Potebpv psychologismus. Nikoli nhodou je klovskho Teorie przy uvedena polemikou s tez V. G. Blinskho umn je mylen v obrazech a s Potebpovou teori obraznosti. Umn definuje klovskij jako zpsob provat dln vc, ale to, co je udlno, nen v umn dleit (Teorie przy, Praha 1933, str. 15). Jako pklad formalistick analzy uvdme rozbor V. klovskho Jak je udln Don Quijote (uvedeno v souboru Theorie prosy, Praha 1933, str. 88 - 119). Autor nejprve analyzuje e Dona Quijota. Dochz k zvru, e Cervantes l Quijota jako lovka bez mozku, pozdji mu pidv na moudrosti a zan vyuvat efektu vzniklho z kontrastu blznovstv a moudrosti. Podobn postupy nachz klovskij v Dickensov Kronice Pickwickova klubu. Ve druh sti jsou rozebrny vsuvn novely v Donu Quijotovi, kter jsou do romnov tkn uvdny peruovnm dje, ast jed najcch osob vsuvn novely v hlavnm dji a formou nalezenho rukopi su (pouito nap. u L. Sterna, Ch. Dickense, E. A. Poea). Mezi prvnm a druhm dlem romnu spatuje klovskij morfologick ev, ve druh sti, obsahujc vce vsuvnch novel, je Quijote vdy mystifikovan, oklaman.

Z uvedench fakt vidme, e klovskij analyzuje techniku spisovatelsk tvorby, vm si prce s motivy a modelovanmi situacemi a zkoum, jak jsou v dalm vvoji literatury vyuvny. Literatura se mu tak jev jako soubor formlnch postup, pohybujcch se mezi ply automatizace a ozvltnn. Na nkter teze formalist navazuje tzv. prask kola, v n byla rozpracovna teorie a aplikace strukturalistickho pohledu. esk strukturalismus dle vychzel z esk herbartovsk estetiky (J. Durdk, 0. Hos tinsk, 0. Zich), dlch aspekt filozofie Hegelovy a Husserlovy a z ue n lingvisty F. de Saussura. K nejvznanjm pedstavitelm eskho strukturalisrau patili Vilm Mathesius ( 1882 1945 ), Roman Jakobson(1893-1982), Ren W e 1 1 e k (1903-1995), Jan Mukaovsk(1891 - 1975 ) a Rus Petr Bogatyrjov(1893 - 1971 ). Osobnost R. Jakobsona zajitovala do urit mry metodologickou kontinuitu s formalis mem. Strukturalismus se vak snail vypjat formalismus pekonat mj. tm, e se

vyhnul protikladu obsah a forma a zavedl pojmovou dvojici materil a postup. Literrn dlo je podle strukturalist znakem a vznamem, je strukturou tj. vnitn sjednocenm, hierarchizovnm celkem, kter se vy vj samopohybem. Strukturalist, podobn jako formalist, se vak v z sad nezekli imanentnho pojet literatury, akoli se je snaili peko nat teori vznamovch ad (ada literatury, politiky, ideologie atd.). Ve stati K pojmoslov eskoslovensk teorie umn definuje J. Mukaovsk strukturalistick pojet struktury (Kapitoly z esk poetiky, Pra ha 1948, 1, dl, str. 29 - 40). Struktura se nevyznauje pouze celkovost, nbr je to pedevm vnitn sjednocen celek, vyznaujc se pohybem a promnou vnj i vnitn. Strukturalist (podobn jako formalist) jsou clevdom proti psychologismu; odmtaj se zabvat osobnost tvrce a za hlavn povauj text, resp. soubor zvyklost a norem, bnch pi prci s textem: Hlavn podstatou umn je tedy nikoli individuln umleck dlo, ale soubor umleckch zvyklost a norem, umleck struktura, je je povahy nadosobn, spoleensk (tamt, str. 32). Spoleensk moment zapojuje Mukaovsk tak, e rozliuje dvoj druh funkc struktury: 1. fun kce sloek k cel struktue, 2. funkci struktury vi jinm strukturm (tj. i vi spolenosti).

Strukturalistickou analzu lze demonstrovat na Mukaovskho stati Polkova Vzneenost prody (tamt, str. 91 - 176). Badatel poukazuje na rzn kritick reakce na Polkovo dlo (vylo v definitivn verzi v r. 1819): nkte je srovnvali s vtvory Homrovmi, jin je nepij mali kvli jazyku (novotvary, kompozita). Mukaovsk zastv nzor, e dlo se m hodnotit vzhledem k vlastn vstavb. Analzou verov struk tury dochz k zvru, e Polk tvo mezilnek mezi sylabickm a sylabotnickm verem, tj. chce vraznji rozliit rytmus a metrum (oproti Puchmajerov kole). Podobn analzou prvk stylov struktury dokazuje, e tajemstv slohu B. Nmcov je v rozkladu motiv na drobn sti). Naproti tomu Claude Lvi-Strauss rozvinul strukturalistick pojet samostatn na materilu etnografickm a folkloristickm (Anthropologie structurale, 1958; La pense sauvage, 1962). Badatel sprvn postehl, e strukturn modely jaou nejsnze aplikovateln na jednoduchch tvarech mylenkovch a literrnch. Mylen prodnch nrod, manifestovan nap. v mtech, je vhodnm materilem pro redukovn boje systmu a historie na etzce binrnch opozic, tj. vzjemn se vyluujcch alternativ. Spolen typov znaky, i kdy jin nacionln koeny, m angloameric k New Criticism (nov kritika, sprvnji nov literrn vda) a francouzsk nouvelle critique . Ob reaguj na tradin anglosask empirick deskriptivismus a francouzsk esejismus. Dvj literrnvd n metody, nap. metoda impresionistick, zkoumaly asto nikoli djiny psemnictv, nbr djiny vkusu; neanalyzuj dlo, ale tensk zitek. New Criticism vyrostl - podobn jako formalismus - z otesen vry v humanis mus a dospl a ke koncepci vyhasnut osobnosti (extinction of persona lity ), tj. snail se vylouit tvr osobnost z pole literrnvdn ana lzy. Vyel pitom z domcch koen, nap. z teoretickch prac bsnk Ezry Loomise P o u n d a ( 1885 - 1972 ) a Thomase Stearnse E 1 i o t a ( 1888 - 1965 ). Nov kritika vznikala

souasn ve Velk Britanii i v USA. Na americkm Jihu se ji ve 20. letech utvoila metodologicky homogenn skupina kritik (Southern Critics), sousteujc se kolem asopisu Fugitives (1922 - 1925) a propagujc close reading, tj. pelivou analzu textu, jako vchodisko i cl bdn. V Anglii se k tomuto proudu pot Frank Raymond L e a v i s , v USA nap. John Crowe R a n s o m a Cleanth B r o o ks. Termnem New Criticism by bylo mon oznait soubor postup

a prostedk, jim se anglick a americk literrn vda vymapovala z pevldajcch tlak biografickch, psychologickch a pozitivistickch metod. V anglosaskm svte panovala vdy znan nedvra k obecnm, spe kulativnm postupm, spe se tu dvala pednost zkuenosti: literatura se nezdka chpala jako soubor nenapodobitelnch individualit, a pokud se mluvilo o literrnch smrech, spe se mla na mysli hnut v jedn nrodn literatue. Z toho vyplvala tak nedvra k obecn teorii nr a ke komparatistice. Proto se asto zkoumalo pozad (background) literatury; ivot autora, jeho psychika, spoleensk faktory, nepropoje n ovem vnitn se samotnm literrnm dlem. Naruovn tradice vych zelo jednak z vnjku (napklad ex-Praan Ren Wellek a Rus Roman Jakobson zprostedkovali psoben rusk formln koly a stukturalismu), jed nak zevnit prostednictvm vlastn metody pelivho ten (close reading), tj. bedlivho, analytickho studia textu. .

Francouzsk nouvelle critique vyvjejc se v protikladu k strnulmu akademickmu bdn pozitivistickho raen, tak nebyla stejno rodm jevem, naopak zahrnovala vzdlen nebo dokonce protikladn osobnos ti a jevy: sociologickou kritiku, reprezentovanou Lucienem Goldmannem, kter se sna spojovat literrn strukturu s ekonomicko-technickmi meznky, tematick kritika, kter v tmatu hled projevy autorova podvdom, psychokritika, oprajc se o postulty psychoanal zy, a lingvistick kritika, pro ni je nvrat k dlu alfou a omegou literrn vdy (Roland Barthes). 70. lta pinesla tak novou literrnvdnou metodu, kter se vyvi nula v eiti strukturalistickonovokritickm a erpala podnty z lingvistick teorie tzv. generativn gramatiky, jej zklady poloil Ameri an Noam Chomsky v knize Syntaktick struktury (Syntactic Structures, 1957); touto metodou pracovali Tzvetan T o d o rov a Julia Kristevov. Zastnci generativn metody ae domnvaj, e literatura m podobn strukturn le nn jako jazyk. Jazyko v promluvy vznikaj transformac vchozch struktur, jejich generovnm (rozenm). Podobn literrn dlo je strukturou, kter vznik la z jednoduch strukturnch bz. Generativn metoda tak umopuje pro niknout k jednoduchm literrnm modelm. F/ Absolutizace mry uplatnitelnosti speciln vdn nebo filozofick metody v literrnvdnm vzkumu Doba prudkho rozvoje exaktnch vd zrodila dal skupinu metod, kte r ji neabsolutizuj sti objektu zkoumanho literrn vdou, sti li terrn komunikace, nbr absolutizuj mru obecn vyuitelnosti a

uplat nitelnosti konkrtn metody. Tyto metody jsou pejaty ze specilnch vd nebo filozofie a jejich platnost je nemrn rozena na oblast literatu ry. V dob pozitivismu a darwinismu se v literrn vd prosadil evolucionistick pstup, kter pohlel na literrn dlo jako na biologic k organismus, prochzejc stadii zrozen, rstu, dosplosti, strnut a vyhasnut. Takto koncipoval teorii literrnch nr (novji: genologi) fran couzsk literrn vdec Ferdinand Brunetire ( 1849 - 1906 ) v dle Vvoj nr v djinch literatury (L volution des genres dans 1 histoire de la littrature, Paris 1890). Mechanistick prodovdeck pohled na literrn proces, pehlejc specifikum literatury, vyvolal reakci metod absolutizujcch text. Evolucionistickou teorii nr kri tizoval v novj dob ze strukturalistickych pozic Ren W e 1 1 e k (Concepts of Criticism, Yale 1963). Pesto se v literrn vd recidivy evolucionismu, by modifikovanho, objevuj dodnes. Nap. Alastair F o w 1 e r o Wellekov kritice pe: Wellek m pravdu, kdy odhaluje hra nice biologickch analogi, ml se vak, kdy tuto analogii prohlauje za neplatnou. Bylo by podivn, kdyby literatura, obraz ivota, nemla dn vztah k vvoji biologickch forem. (The Life and Death of Literary Forms, in: sb. New Directions in Literary History, London 1974, str. 85). Jinm pkladem neadekvtnho pojet a aplikace filozofick metody na oblast literatury je literrnvdn fenomenologie, zaloen na fenomeno logii filozofick. Samotn pojem fenomenologie proel sloitm vvojem

(od Lamberta pes I. Kanta, G. W. P. Hegela, J. G. Fichta a F. Brentana k E. Husserlovi); ns zajm nikoli jako pojem, nbr spe jako metoda nazr n reality. Ta se vyvinula a v dle Edmunda Husserla (18591838). Fenomenologie (ec. fainomenon = jev) je vdou o zen podstat a je koncipovna nikoli jako filozofick systm, ale jako uni verzln platn metoda poznn. Husserl tuto metodu ve svch Logickch zkoumnch, zakldajcch se na intencionalit, tj. na schopnosti psychi ky mt vdom o nem, na zamenosti psychiky na nco, vymezuje jako deskriptivn analzu subjektivnch proitk. spch pi pronikn k idelnmu byt (nap. literrnho dla) m Husserlovi zaruit dsledn antipsychologismus, toti metoda postupn ho oistovn vdom (proitk, zkuenost) od nahodilost, a to ces tou tzv. redukce, tj. cestou vylouen, uzvorkovn (Einklammerung) veho, co se netk pedmtu intencionln zamenho vdomm. Nejvznamnjm z literrnvdnch fenomenolog byl Polk Roman Ingarden ( 1893 - 1970 ), autor prce 0 poznvn literrnho dla (Das literarische Kunstwerk, 1931, polsky 0 poznawaniu dziela literackiego, 1937). R. Ingarden, kter nepijm Husserlv tranacendentln idealismus, rozliuje z hlediska jejich byt odlin typy pedmt: reln a ideln pedmty a pedmty, jejich byt je zvisl na intenci, tedy intencionln pedmty. Representativnm ppadem intencionlnch pedmt se mu stv literrn dlot jeho existence, vznam a obsah je zvisl na vnmateli. Na tto mylence pak Ingarden zakld svou ontologii li terrnho dla, tzn. nauku o byt literrnho dla, piem vlastn studium literatury povauje za speciln odvtv teorie poznn. Ingardenova ontologie literrnho dla vychz ze stratifikan teorie, tedy stanoviska, podle kterho je dlo tvarem vcevrstvovm, piem mezi jed notlivmi vrstvami existuje organick spojitost, tj. existuje struk turln jednota dla. Autor

rozliuje tyi vrstvy literrnho, psem nou formou fixovanho dla: zvukovou, vznamovou, schematickch aspekt, v nich se prezentuj pedmty podvan v dle, a vrstvu pedstavova nch pedmt, tj. pedmt podvanch prostednictvm ist intencio nlnch pedmtnch stav. Literrn dlo pak Ingarden definuje jako is t intencionln pedmt, jeho existence je dna autorskmi tvrmi akty a uritou fyzicky existujc podstatou.

Recepn estetika a jej esk a slovensk podoba Problematiku recepn estetiky vbec a na zem eskoslovenska a esk republiky a Slovenska zvlt lze rozdlit do nkolika sfr, kter vytvej sloit propojen metodologick vrstvy. Pedevm je tu mylenkov a morfologick podlo, kter vytv pedpoklad pro rozvoj idej blzkch recepn estetice a kter se vytv na teritoriu stedn Evropy v prbhu 19. stolet. Vbec se domnvm, e prv pojem stedn Evropa je v rozvoji estetiky a literrnvdn metodologie v 19. a 20. stolet klov. Rozhodujc metodologick vvoj a metodologick bitvy se tu odehrvaly na poli slavistiky a na slovanskm materilu. Msto recepn estetiky nelze pochopit bez vdom obecnho mylenkovho podlo, kter sah a do antickho ecka, kde estetika vznik z nkolika pramen. Vedle kosmologick a kosmogonick linie, kter vznik nauky o krsnu odvozuje z uspodn vesmru a jeho sil, jsou tu pedevm sofist s lovkem jako mrou vech vc a s teori lidsk innosti ili techn, na n navazuje Aristoteles, a neoplatonici, kte Platnovu nechu k umn a bsnkm pevracej v protiklad, toti v innost, kter skrze mdium umlce reflektuje vy svt idej. Z tchto t pramen vznikaj i ti pstupy k umn obecn a k literatue zvlt. Zatmco kosmogonick a kosmologick pojet hled smysl artefaktu mimo dlo (v uspodn prody a spolenosti - Tainova trida, rzn projevy sociologismu), sofistick pstupy nachzej podstatu umn v koncepci mn jako emesle, v souboru technickch grif a neoplatonici v projevech lidsk due - autorovy i vnmatelovy. V 19. stolet se tento trojramenn proud promnil ve dva metodologick okruhy (filologick, zaloen spe na imanentnch, textovch pstupech, a ji kreativnch nebo recepnch, a sociologick, vychzejc z mimotextovch faktor) a tomu odpovdajc ti zorn hly: autorsk, textov a tensk. Autorsk pl k sob pitahoval biograficko-psychologick pstupy, textov zase postupy imanentn spojen s formalismem a strukturalismem, tensk postupy analyzujc tensk dojem a zpsoby percepce umleckho dla. Dvact stolet se z vt sti odehrvalo ve znamen dominance imanentnch metod, ale ji jejich koeny ukazuj na nejednoznanost jejich technologick orientace. Dokld to ji znm spor o prameny eskho i praskho strukturalismu. Ostatn sm praotec tchto metod, komparatista a folklorista Alexandr Veselovskij (1838-1906) ruskmi formalisty pokldan za pedchdce prijomu, je autorem pojmu vstcn pohyb (vstrenoje protivodvienije), s nm pracuje napklad slovensk komparatistick tm ji zesnulho Dionze uriina.

Na jedn stran stoj Viktor Erlich se znmou koncepc ruskch formalistickch zdroj, na stran druh brnnsk estetik ruskho pvodu Oleg Sus, kter zdrazpoval tzv. esk formismus, zejmna dlo Josefa Durdka, Otakara Hostinskho a Otakara Zicha, na n se odvolv zejmna Jan Mukaovsk. Naopak Ren Wellek (1903-1995) nkolikrt, naposledy v rozhovorech s Peterem Demetzem na pelomu 80. a 90. let ukzal na spolen nmeck koeny ruskho formalismu a eskho strukturalismu, stejn jako eskho formismu. Ren Wellek sice nikdy nepopral spoluast rusk formln koly na svm vlastnm metodologickm vvoji, souasn vak neopomnl zdraznit, e se s formalisty nikdy zcela neztotonil. Zjem o rusk formalisty i kritick odstup od jejich prac je soust Wellkova zjmu o ruskou literaturu, kterou se zan seriznji zabvat a v USA ve 40. letech. V klov knize Concepts of Criticism (1963) analyzuje Wellek souvislost ruskho formalismu a praskho strukturalismu znan kriticky: formalismus pivezl do Prahy Roman Jakobson, aplikoval ji Jan Mukaovsk, kter argumentuje ve prospch rozchodu literrn historie a kritiky. Kritika pohl na dlo jako na pevnou, realizovanou strukturu, jako na stabiln, jasn artikulovanou konfiguraci, zatmco historie mus nahlet bsnickou strukturu ve stlm pohybu jako plynut prvk a transformaci jejich vztah. V historii je pouze jedno kritrium: stupep inovace. Mukaovsk nen podle Wellka schopen odpovdt na otzku tkajc se smru zmny. Rut formalist jako technologov literatury se rdi dovolvali jak ji uvedeno - Alexandra Veselovskho, jen se pokusil vytvoit celosvtovou historickou poetiku v duchu Spencerova evolucionismu: zde Wellek vid zetelnou spojici rusko-nmeckou (v roce 1862 byl Veselovskij v Berln kem H. Steinthala). Rusk formalismus vid jako vlivn faktor ve stedoevropskm kadlubu idej a metod a jako smr povtce technologick, zatmco vvoj literrn vdy v mezivlenm eskoslovensku a Polsku vid jako srku rusk formln koly a fenomenologie. Vvoj rusk formln koly, kter do stedoevropskho prostoru zashla velmi siln, dokld vak nejednoznanost jej technologick orientace. Za nejvraznjho formalistu, kter "vystoupil z ady", se obvykle pokld Viktor irmunskij: podle nho pi zmn styl nejde ani tak o zmnu postup (prijom), ale o umleckou tendenci, kter souvis s umlecko-psychologickm zmrem, estetickmi zvyklostmi a celkovm nazrnm svta. Jak Boris Tomaevskij, tak zejmna Jurij Typanov chpou vvoj literatur nikoli jen jako zmny prijom (Kunstgriff), ale jako systmov zmny vztah. Nejparadoxnji se tento postoj projevuje u zdnliv nejradiklnjho formalisty Borise Ejchenbauma: na potku je to filozofick vklad literatury, pak technologick a pak - jist i pod ideologickm tlakem - ale nejen pod jeho vlcvem klasick literrn historie spojen s pojmem literaturnyj byt, tj. zpsob existence literatury. Za pelom mezi filozofickou a technologickou fz vid sm Ejchenbaum lta 1916-1917. Zatmco pkladem filozofick vvojov fze me bt Ejchenbaumova sta o N. M. Karamzinovi , o korespondenci F. I. Tjuteva, o Lvu Tolstm nebo i Schillerov tragdii, pro ponajc formalistick obdob je charakteristick sta Iluze skazu (1918) nebo zkoumn Pukinovy poetiky i klasick text Jak je udln Gogolv Pl i studie o Blokovi a Nkrasovovi. Na konci 20. let ji clevdom smuje k zalepovn literatury do spoleenskho byt: markantnm pkladem budi Ejchebaumova prce s dlem Lva Tolstho: nejprve je pro nho filozofem, pak technologem, kter pekonal literrn postupy Turgenvovy, pak se zase vrac k ivmu proudn literatury, k materilm a k historickm souvislostem Vojny a mru, k jejich materilovmu zakotven v evropsk historii a literatue.

Toto rozporn se utvejc metodologick podlo se promtlo do situace ve stedoevropskm prostoru mezi dvma vlkami. K situaci v samotnm eskoslovensku nutno poznamenat, e zkladn metodologick posuny se neodehrvaly pouze v Praze, ale e zde bylo voln mylenkov proudn na ose Praha - Brno - Vdep (personifikovan: Jakobson, kter byl jak v Praze, tak v Brn - zakladatel brnnsk komparatistick slavistiky Frank Wollman - Durnovo a Trubeckoj spojen pedevm s Vdn, ale tak s Brnem a Prahou). Pitom vvoj literrnvdn metodologie mimo prask centrum ml astro zvltn podobu a polohu. Pkladem me bt prv zmnn Frank Wollman, kter ve svch kardinlnch knihch Slovesnost Slovan (1928) a K methodologii srovnvac slovesnosti slovansk (1936) prosazoval syntzu srovnvacho pstupu a literrn morfologii v podob velmi blzk praskmu strukturalismu, kterou nazval eidologie. Prask i brnnsk centrum bylo spojeno s fenomenologi, zejmna s osobnost Romana Ingardena (1893-1970), kter pednel v Praskm lingvistickm krouku. Ale nebyl to vztah idylick: dokladem toho je znm nepjemn polemika Ingardena s Wellkem o jeho a Warrenov Teorii literatury. V n ml Wellek dajn pout nkter Ingardenovy postupy, ale ve zdeformovan podob (Ingardenova stratifikan teorie byla tu pr vyloena z nesrozumitelnho aspektu normy a systmu norem). Hjme tedy tezi, e v mezivlenm obdob se uprosted pevaujcch strukturn funknch a technologickch metod vytvelo metodologick podlo vychzejc z duchovdy, literrnvdn psychologie, intuitivismu a esejistickho impresionismu (F. X. alkda, Arne Novk aj.): hranice mezi technologickmi a vciovacmi metodami nejsou tak ostr, jak se nkdy tvrd, bn bylo jejich prostupovn a men. Ostatn rusk psycholog Lev Vygotskij se pokusil spojit formln metodu s psychologi a doel k psychologii umleckho tvaru. Na druh stran napklad uvnit Praskho lingvistickho krouku probhal nkdy dosti tvrd boj o metodologii: mlad Ren Wellek jako k Vilma Mathesia tam ml ponkud vsadn postaven, nebo si mohl dovolit nebt zcela ortodoxn - i jako k duchovdn orientovanho Otokara Fischera. Jakobsonovo rusk kroukaen se v nem podobalo politick organizaci vetn psah vrnosti dan metodologi. Ren Wellek, kter si jinak tvr atmosfru zkouku v, o tom po letech napsal: The influence of the Circle on Czech literary scholarship since the thirties was also negative. The Circle discouraged sometimes by harsh reviews of the old-line books, the established genre of literary biography which assumed a comfortably easy and obvious relationship between an author's experiences or psychology and his work and disparaged the usual writing of literary history in terms of external influences and parallels." (R. Wellek: The Literary Theory and Aesthetics of the Prague School, Ann Arbor 1969, s. 28). Ppady kritickch stet tvrd metodologie krouku s knihou J. V. Sedlka O dle bsnickm (Praha 1935) nebo s postupy Miloe Weingarta, kter roku 1934 z krouku vystoupil, jsou svdectvm tto situace. Usmvn psob Welkova vzpomnka z hovor s Peterem Demetzem, v n je reprodukovna Jakobsonova americk vniv polemika s uenm Vissariona Blinskho, jeho se pak musel Wellek a dal zastat. Nicmn i v dle samotnho Jana Mukaovskho nebo Felixe Vodiky najdeme postupy, kter smuj k recepn estetice, jak se dve i pozdji utvela, od 50. let zejmna v souvislosti s novm rozvojem hermeneutiky. Zmnn prostorov disperze stedoevropsk literrnvdn metodologie na zem mezivlenho eskoslovenska uinila z Brna jako sdla druh esk univerzity jaksi druh centrum, v nm se sbhaly

impulsy nboensk, duchovdn a psychologick s invaz Wollmanovy eidologie. Je pmo osudov, e Wollmanova eidologie napojen na stratifikan systm Ingardenv se prv na brnnsk Masarykov univerzit mrumilovn stetala s podnty, kter mly pozoruhodn konsekvence. Morava jako integrln soust eskho krlovstv prola v prbhu 19. stolet sloitm vvojem: v dsledku vzedmut vlny nrodnch hnut se zemsk princip pozvolna doplpoval principem nacionlnm a dolo k "bohemizaci" i lpe "echizaci" Moravy ve smyslu definitivn integrace do eskho nroda. Na zem historickho krlovstv ili vedle sebe pedevm esky (rznmi dialekty) mluvc ei a Moravan, nmecky mluvc obyvatel historickch zem a dal nrody. id nleeli jazykov z drtiv vtiny k nmecky mluvc sti populace. I kdy se ji velk Moravan, literrn historik a versolog a pedevm historik Frantiek Palack ve svch Djinch nrodu eskho v echch a v Morav (nkter vydn z 20. stolet mstn uren vypoutj) veejn pihlsil ke koncepci eskho nroda v echch a na Morav, rozdly politick, nboensk, nrodn i mentln, kulturn a jin (tkvc a v prodn geologickm uspodn obou zem) zstaly a petrvvaj dodnes, ani by se z toho masov vyvozovaly politick dsledky. Urit rozdly se projevovaly i v recepci jinch nrod ijcch i neijcch v hranicch krlovstv jako sousti Rakousko-uherskho mocnstv: na Morav se projevovalo celkov lep souit s Nmci, ale souasn slilo i hnut slavofilsk, zejmna rusofilsk, kter nabvalo podoby tzv. ruskch krouk spe ne politiky se vak innost tchto sdruen tkala kultury a rznch druh umn, zejmna hudby a literatury. Kulturn si Morava udrovala znanou autonomii. Ta vychzely pedevm z katolick orientace Moravy, z moravskho konzervatismu a z pevaujcch etickch postoj. Tyto rysy vak nelze neomezen generalizovat: byly to vak podmnky, kter modelovaly podobu moravsk laick i vdeck slavistiky a literrn vdy. Z tohoto podhoub vyrstal i benediktinsk mnich z Rajhradu, katolick far, moravsk laick slavista a rusista, literrn historik a pekladatel-samouk Alois Augustin Vrzal (1864-1930), autor ady literrnhistorickch prac, z nich nejvznamnj jsou Historie literatury rusk XIX. stolet (1891-1897) a Pehledn djiny nov literatury rusk (1926). A. Vrzal proslul tak jako korespondent ady ruskch spisovatel: 36 dopis 22 ruskch spisovatel 19. a potku 20. stolet vnoval Slovanskmu semini Filozofick fakulty Masarykovy univerzity v Brn. Mezi Vrzalovmi korespondenty, kter dal o strunou autobiografii pro sv djiny rusk literatury, byli A. P.echov, V. G. Korolenko, Maxim Gorkij, z mn vznamnch autor A. I. Ertl, G. A. Matet, S. I. Gusev-Orenburgskij, A. A. Izmajlov, I. A. Salov, A. M. Skabievskij, B. Zajcev, R. I. Sementkovskij, M. Vs. Krestovskaja aj. Lv podl na vydn podstatn sti Vrzalovy rusk korespondence m brnnsk rusista doc. Jaroslav Mandt, kter s Vrzalovou pozstalost pracoval v 60. a 70. letech. Vrzalovo literrnkritick a literrnhistorick dlo vskutku nebylo v eskch zemch pijato pli kladn. Nkter osobnosti literrnho a vdeckho ivota vak ji tehdy uvidly jeho rozpt a Arne Novk v nekrologu mimo jin napsal, e A. G. Stn (Vrzalv pseudonym) se nikdy netajil, e jeho knihy jsou v jde kompilacemi, ale pi tom s hrdost poukazoval na to, e erp z rznch dl rznch smr, e se sna poctiv dospt k objektivnosti a e nikdy nekrv nboensko-mravn stanovisko, souasn vak uznval, e to byl tak mu se smyslem pro estetickou hodnotu. Podobn ocenil jeho prci Vilm Bitnar v Hovorech literrnch a umleckch. Le vce bylo psnch kritik. Ve Vrzalov pozstalosti se nachz

ada novinovch vstik s referty o jeho literrnhistorick a pekladatelsk innosti: Najdeme mezi nimi i zpornou recenzi Julia Heidenreicha (Dolanskho), kter svou sravou kritiku pznan nazval Rusk literatura v pokivenm zrcadle. Jde o recenzi Vrzalovch Pehlednch djin nov literatury rusk (1926). Ponechme stranou politick aspekt vci, tedy to, e Vrzalovy nzory kontrastovaly s levicovou orientac znan sti eskch intelektul. Ponechme stranou tak fakt, e Heidenreichova recenze svd o povrchov aktulnosti, nikoli o hlub znalosti Vrzalovy metodologie, kterou chpe ploe Stet Heidenreich - Vrzal meme dnes vidt v jinch souvislostech: nen to ani tolik spor etickonboenskho pojet literatury s pojetm estetickm, ale spe konflikt intuitivnho, vciovacho pojet literatury a pojet morfologickho, technologickho, strukturnho, kter bylo napklad charakteristick pro ruskou formln kolu a ponajc esk strukturalismsu. V tomto ohledu musel Vrzal, snac se iveln skloubit pozitivistickou akribii s lskou a porozumnm vychzejcm z kesanskch zsad, vypadat jako konzervativec a archaista. A. Vrzal hledal po cel ivot vrstvu, na jejm zklad by ruskou literaturu uvidl jako celistv fenomn: nael ji v eticko-nboenskm podlo ruskho psemnictv. Cel dal vvoj literrnho historika Vrzala (skromn eeno: autora pehled rusk literatury) je hlednm rovnovhy, balance i harmonie mezi touto reflexn plochou a rozmanitou, rznorodou, pluralitn literrn realitou, mezi etikou a estetikou, ideou a emeslem. Stedn Evropa byla jak ji uvedeno - od potku 20. stolet kiovatkou mylenkovch proud: ostatn sept Ernsta Macha, Sigmunda Freuda, Edmunda Husserla, Roberta Musila, Tome Masaryka, Karla apka a dalch s tmto prostorem a konkrtn s Moravou je toho dokladem. Do tto sloit, ale plodn atmosfry pichz v prvn polovin 20. let Sergij Grigorovi Vilinskij (18761950), v jeho osobnosti se dotv systm vchodozpadnho a severojinho mylenkovho proudn, mimodn a dn profesor a prorektor Odsk univerzity, rusk medievista. Z ivotopisu, kter sm napsal vlastn rukou esky a datoval 24. beznem 1935 (v souvislosti se dost o sloen psnch zkouek doktorskch, nebo titulu doktora rusk literatury, kter mu byl udlen v Odse roku 1914, nemohl u ns podle tehdejch pedpis uvat), vysvt, e se narodil v Kiinv, kde vystudoval klasick gymnzium roku 1895, pak byl krtce posluchaem petrohradskho historickofilologickho institutu, od podzimu 1896 studoval na slovansko-ruskm oddlen historicko-filologick fakulty Novorossijsk univerzity v Odse. Tam zahjil strm vzestupnou vdeckou drhu, kter vrcholila v letech 1912-1914, kdy se stal prorektorem a dnm profesorem rusk literatury na zklad obhajoby doktorsk disertace itije sv. Vasilija Novago v russkoj literature. Z Ruska emigroval 7. nora 1920 - v pstavu mu ped odplutm ukradli vechny kufry, take i sv vlastn knihy musel pak v Evrop shnt po antikvaritech. Tak zaal jeho nelehk bulharsk anabze: uil na gymnziu v Plevn, pak byl peloen jako uitel latiny do Sofie, na gymnzium v Plovdivu u neel a po jist doby bez zamstnn se stal bankovnm ednkem. V lt 1921 dostal nabdku od prof. Vclava Vondrka, aby pednel ruskou literaturu na tehdy nov zaloen Masarykov univerzit v Bn. V listopadu 1921 byl zvolen smluvnm profesorem Masarykovy univerzity a v dubnu 1923 jm byl ustanoven. Krom profesorskch povinnost na Masarykov univerzit pednel tak ruskou literaturu na ruskm pedagogickm institutu v Praze a do jeho zruen v roce 1927.

Odbornou domnou Sergije Vilinskho v Rusku byla starorusk literatura. Jeho prce, mimo jin Skazanija o Sofii Caregradskoj v jelinskom letopisce i v Chronografe (1903), zmnn itije Vasilija Novago v russkoj literature (1914), jim pedchzela jeho mezinrodn uznvan prvotina Vizantijskoslavjanskije skazanija o sozdanii chrama sv. Sofii Caregradskoj (1900), se pevn zapsaly do rusk medievistiky, rusistiky, slavistiky a byzantologie. V Bulharsku piel do kontaktu nejen se stedovkmi prameny, ale tak se soudobou bulharskou literaturou. I bhem pobytu v Brn pravideln s f inann podporou eskch ad pobval na vdeckch stch v Bulharsku. V Brn pesunul svj zjem k novorusk literatue - i vzhledem ke sv loze profesora rusk literatury, kter pedpokldala spe soustedn na novou dobu. Jako tma sv prvn "eskoslovensk" knihy si zvolil dlo Michaila Jevgrafovie Saltykova-edrina (O literrn innosti M. J. Saltykova-edrina, Brno 1928). Z bulharskch materil vytil monografii Petko Todorov (ivot a dlo), kterou podal jako disertaci (vyla pak roku 1933). Vilinskho metodologie je sms filologick metody medievistick, pozitivismu s pms zjmu o sociologii a psychologii artefaktu a o literrn morfologii (poetiku): siln je tu tak linie duchovdn. Se Sergijem Vilinskm jsou spojena jet dal vznamn jmna, jimi se stedoevropsk metodologick kruh svm zpsobem uzavr: v Odse byl jeho kem vynikajc medievista N. K.Gudzij a v zimnm semestru 1913 u nho studoval tak Michail Bachtin (1895-1975), kter pak peel do Sankt-Petrburgu (co vyvolv otzku, nakolik znalec antiky a stedovku Vilinskij ovlivnil pozdj Bachtinovu orientaci). Zakladatel brnnsk literrnvdn rusistiky, kter dotvel specifickou podobu brnnsk slavistiky Franka Wollmana, je vak tak spojen s tradicemi rusk a esk byzantologie, kter u ns nyn prov nelehk asy. Z brnnskch rusist se k Sergiji Vilinskmu vytrvale hlsil jeho k doc. Jaroslav Mandt (1924-1986), kter poslouchal Vilinskho pednky z ruskho folklru, starorusk a novorusk literatury a kter mi jeho postavu svm barvitm vyprvnm piblioval. Jeho Vzpomnka na S. G. Vilinskho byla tak patrn jeho poslednm dlem. Tato bon, moravsk linie literrn vdy jet vraznji ne prask centrum ukazuje na bytostn propojen eticko-duchovdn psychologicko-intuitivistick linie se spnm k morfologii a struktue artefaktu: star filologick medievistika rozvjejc se dl na materilu novovk literatury tu vytv pedpoklady pro rozvoj fenomenologicky orientovan Bachtinovy estetiky, jej objev ve Francii prostednictvm Julie Kristevov a analza ve Vitbsku, kdysi Bachtinov sdlu, vytv rozshlou metodologickou kontextovou s. Slovci se recepn estetiky dotkaj pedevm v innosti tzv. Nitranskho tmu, kter pracoval a pracuje v Kabinetu literrnej komunikcie na Pedagogick fakult v Nite, nyn na Fakult humanitnch vied Univerzity Kontantna Filozofa tamt. Jedna linie vychz z tzv. vrazov estetiky Frantika Mika, druh z praktick komparatistiky, poetiky pekladu a teorie metatextu Antona Popovie, kter je prezentoval v 70. a 80. letech. Na Slovensku se postupn vytv literrnvdn trojhelnk, kter je s recepn estetikou v kontaktu, a to komparatistika - genologie translatologie. A. Popovi tak stl u kolbky nov vlny rozvoje slovensk teorie pekladu, kter se transformovala v translatologii jako zvltn nauku o pekladu a pekldn na tuto linii pak kriticky navazuj slovensk translatologick sbornky 90. let. Tak dal dv zmnn sloky slovenskho trojhelnku uriinova komparatistika a Hviova teorie literrnch nr genologie pesunuj svj zjem k teni. Pro slovenskou literrn

vdu byla brnou k zjmu o tenskou recepci tak metodika vuky, napklad v tvorb Jna Kopla. Slovensk literrn vda ani to explicitn uvdla zachzela s tmaty recepn estetiky bn od 60.70. let. Jestlie toto metodologick podlo zaloen na duchovd a psychologicko-intuitivnch metodch bylo dost irok a mlo adu pramen, sama recepn estetika se v eskm prosted rozvjela v podob erchovan ry, tedy peruovan, s nkolika novmi potky v rznch mstech. Zmnn metodologick podlo sice tyto iniciativy spojovalo, ale jen voln. Lze tedy ci, e stopy recepn estetiky v eskm prostoru vytvej spe kontinuitn diskontinuitn celek s astm peruovnm a zptnm navazovnm. Skuten vyrovnvn s recepn estetikou kostnick koly nastalo a hluboce v 60. letech. Prkopnickou lohu tu m prask rusista, literrn historik, teoretik a kritik, sm bsnk a prozaik Frantiek Kautman (nar. 1927), tak novin, nakladatelsk a asopiseck redaktor, pekladatel, editor, bsnk a prozaik, kulturn initel, signat Charty 77, len International Dostoyevsky Society, len spolenosti F. X. aldy, spoluzakladatel a tajemnk Klubu osvobozenho samizdatu. Dominantou jeho uvaovn jsou existenciln problmy lovka v seven djin, samota a zkost. Krom prvn vt literrnvdn prce o socialistickm realismu v dle S. K. Neumanna je jeho dal zjem soustedn na ruskou literaturu, literrn kritiku a nmecky psanou tvorbu. Od 60. let je v Kautmanov tvorb patrn zjem o obecn otzky lidskho byt. Boje o Dostojevskho (1966) jsou spnm pokusem o docenn dla ruskho gnia, kter kladl zsadn otzky: Dostojevskm l Kautman i svou pvodn jednostrannou ideologickou orientaci 40. a 50. let. Od 60.let se Kautmanovo mylen pohybuje v osobnostnch a tematickch etzcch: charakteristick jsou jeho spaen triptychy Dostojevskij, Kafka, Hostovsk nebo Masaryk, alda, Patoka. V triptychu Masaryk, alda, Patoka (1990) dopisovanm na potku sovtsk perestrojky prezentuje Kautman tuto pedstavu vce ne drazn: Ideologick krun mus bt proraen, ideologie mus bt postavena mimo zkladn globln problmy lidskho osudu *.+ Jen nesmrn etick vypt statisc myslcch hlav a planoucch srdc celho svta, kter pekonaj zkostnatl ideologick ablony (odideologizovat lidstvo ve smyslu likvidace ideologickho fanatismu je stejn nezbytnm hygienickm kolem jako odviven) a spoj se k een zkladnch problm lidstva v linii etika - ekologie by mohlo lidstvu dt anci na peit. Proti svm pvodn ideologicky motivovanm koncepcm 40. a 50. let stav Kautman od 60. let kritick mylen a skepsi: na potku sovtsk perestrojky se msty znovu vrac naden, kter se emotivn a pateticky stav proti ideologii, jako se ped tm stavlo za ni. Ideologie vak nelze vykzat ani zakzat, jsou legitimnm prvodcem lovka a spolenosti, lze jim vak vzt vldu nad lidskmi osudy: nejlepm podporovatelem ideologi je prv patos, emoce, naden: ostatn i etika a ekologie maj svou ideologii. Nehled na tyto kritizovateln aspekty je Kautmanovi vdy vlastn pvodnost, citlivost a skepse: objevuje zajmav momenty v tvorb S. K. Neumanna, prezentuje vlastn peten Dostojevskho, Kafky a Hostovskho, Masaryka, aldy a Patoky, objevuje tehdy nov polohy existenciln przy, rozehrv zpovdn koncert hchu a oitn, nachz modern dimenze rusk revolundemokratick kritiky (v knize K typologii literrn kritiky a literrn vdy, 1996) a v 60. letech objevuje pro ns filologickou hermeneutiku (tamt, ve studii Hermeneutika a interpretace, 1969).

Prv tato studie, kter byla pvodn pipravena pro ji neuskutennou estetickou konferenci v roce 1969 a pak nevyla ani v asopise Estetikaa, kde ji byla pipravena pro tisk, je klovm eskm pspvkem sklonku 60. let k recepn estetice. Vyjaduje toti to, co bylo pro eskou literrn vdu ve vztahu k recepn estetice vdy charakteristick: zjem, inspiraci, ale tak skepsi a pesvden o limitech tto metody. Kautman vychz z tradinho dlen na teologickou a humanistickou hermeneutiku. Badatel proti sob stav hermeneutiku a interpretaci: Na prvn pohled je zejm nebezpe, kter vyplv z obecn hermeneutiky pro interpretaci literrnch umleckch dl. Pedevm se tu vytv specifick rovina zkoumn, kter umleckou literaturu vylepuje z ostatnho umn. Teoreticky bychom sice mohli pedpokldat takov pojet, v nm by hermeneutika mohla slouit i vkladu dl hudebnch, vtvarnch apod. Tm bychom se vak podstatn odchlili od tradinho pojet hermeneutiky, ztotonili bychom ji vlastn s gnozeologi a mohli ji tak postupn nahradit naukou o poznn vbec. (F. Kautman: Hermeneutika a interpretaace, in: F. K.: K typologii literrn kritiky a literrn vdy, Praha 1996, s. 176). Nicmn pipout, e hermeneutika se svm rozumnm m blzko k poetice a teorii nr, ili genologii (Tamt, s. 182-183). Nicmn nakonec delimituje interpretaci a hermeneutiku zcela jasn: Zatmco hermeneutika, a ji ji definujeme jakkoli, zstv vdy pipoutna k textu a sna se jej pochopit a vyloit, interpretace me naopak smovat a asto tak smuje mimo text k vznamm, textem jen nepmo explikovanm *..+ Nkter interpretan pstupy jsou v samch svch principech antihermeneutick, hermeneutika s nimi nepot, ani neme potat. (Tamt, s. 184-185). Na zvr rsuje Kautman tradin tylenn komplex monch literrnvdnch pstup od textovho, fenomenologickho a psychologickho k sociologickmu a marxistickmu. Hermeneutika s jejmi recepnmi aspekty se tedy pipout v omezench disciplnch literrn vdy, ale oddluje se od interpretace jako podstaty literrn vdy, kter m mt objektivn charakter. Jde o zjevn spor mezi tradin akademickm pojetm literrnho artefaktu a jeho subjektivn relativizac, znejistnm, ambivalenc, spor, kter v esk literrn vd probh jako ponorn eka i dnes. Postup hermeneutiky v oficiln esk literrn vd od 70. let ustal nejen z ideologickch pin, ale tak z pin vnitn autochtonnch. Je to vidt na tom, e strukturalismus msty peval, napklad v podob tzv. strukturnho pstupu, nkdy tak s podporou tzv. sovtsk literrn vdy, za ni se prohlaovala Lotmanova tartusk kola, a e v eskm prosted na rozdl od slovenskho - postupn ustupovala teorie pekladu a teorie literrnch nr (snad s vjimkou brnnskho centra na stavu slavistiky), v nich se metody jdouc z fenomenologie a recepn estetiky kultivovaly nejvce.

Doporuen vbrov literatura:

Aristoteles: Poetika. Praha 1964. Bachtin, M: Estetika slovesnogo tvorestva. Moskva 1979. Bachtin, M.: Voprosy literatury i estetiki. Moskva 1975. uriin, D.: o je svetov literatra? Bratislava 1992. Guljajev, N. A.: Teorija literatury. Moskva 1977. Hrabk, J. . Poetika. Praha 1973, 1977. Hrabk, J.: Literrn komparatistika. Praha 1976. Hrabk, J.: vod do teorie vere. Praha 1977. Hvi, J.: Problmy literrnej genolgie. Bratislava 1979. Ingarden, R.: Umleck dlo literrn. Praha 1989. Macura, V. a kol.: Slovnk svtovch literrnch dl I-II. Praha 1988. Miko, F., Popovi, A.: Tvorba a recepcia. Bratislava 1978. Mukaovsk, J.: Studie z poetiky. Praha 1982. Nezval, V.: Modern bsnick smry. Praha 1964. Pavelka, J., Pospil, I.: Zkladn problmy literrnvdn metodologie. Brno 1988. Pavelka, J., Pospil, I.: Slovnk epoch, smr, skupin a manifest. Brno 1993. Pospil, I.: Genologie a promny literatury. Brno 1998. Pospil, I.: Slavistika na kiovatce. Brno 2003. Pospil, I.: vod do studia literatury pro rusisty. Brno 1991. Pospil, I. a kol.: Svtov literatury 20. stolet v kostce. Praha 1999. Pospil, I., Zelenka, M.: Ren Wellek a mezivlen eskoslovensko. Brno 1996. klovskij, V.: Teorie przy. Praha 1936, 1948. Vlan, . a kol.: Slovnk literrnch smr a skupin. Praha 1983. Vlan, . a kol.: Slovnk literrn teorie. Praha 1977. Vodika, F.: Svt literatury (2. vyd.) Praha 1992.

Teorie vere I, II, Brno 1966, 1968. Tomaevskij, B.: Teorie literatury. Praha 1970. Wellek, R., Warren, A.: Teorie literatury. Olomouc 1996. Wollman, F.: K methodologii srovnvac slovesnosti slovansk. Brno 1936. Wollman, S.: Porovnvacia metda v literrnej vede. Bratislava 1988. Zelenka, M.: Literrn vda a slavistika. Praha 2002.

nry a genologie

1. Roda nr, jejich vznik a smysl S pojmy literrn rod a nr se setkvme zcela bn. kme, e jsme etli romn, povdku nebo bajku, Iliadu oznaujeme jako staroeck epos, ekn na Godota je pro ns absurdn drama, libujeme si v starch bjch, tedy mtech, dtem nkdy jet i dnes teme pohdky a ume je kadla a hdanky. Ale nejde jen o literaturu: v tanenm umn od sebe odliujeme valk a tango, v malstv krajinomalbu a zti, v hudb sontu a symfonii. Druhy (rody, nry) plat tedy s uritou spacifikac pro celou oblast umn. Zstapme vak zatm u literatury, kde je prce s nry nejvce vita. Potky zjmu o nry tkv v dle staroeckho filozofa Aristotela Poetika (4. stol. p. n. l.). esk slovo "rododpovd Aristotelovm pojmm lyrika, epika a drama. Aristotelova Poetika byla uritm nvodem k tvorb, ale pedevm zrodkem literrn kritiky (hodnotila nkter dobov dla), literrn historie (vytvela skupiny blzkch, na sebe navazujcch literrnch dl) a literrn teorie (lo o stanoven obecnch rys, jimi se jednotliv dla od sebe odliuj a naopak znak, kter je sbliuj). Prv v literrnteoretick oblasti byl tak potek mylen o literrnch druzch. U pramen nrovho oznaovn literrnch dl bylo bn pozorovn v realit: tak pedmty, lid a zvata se na zklad podobnosti seskupuj v urit skupiny, typy. Pojmenovn bylo tedy nstrojem poznn a souasn vznamnm komunikanm prostedkem: pod pojmem lyrika, epika nebo drama si kad astnk komunikace ihned pedstavil urit typov znaky. Aristotelovi pokraovatel, jako byli Quintus Horatius Flaccus, znm bsnk, ale tak autor bsnickho listu Ad Pisones (1. stol. p. n.l., znmj pod nzvem Ars poetica nebo De arte poetica), Galfridus de Vino Salvo (vlastn Geoffroi de Vinsauf), autor poetiky Poetria nova, po. 13. stol.) nebo J. C. Scaliger, opakovali a jen mrn rozvjeli Aristotelovy nzory na literrn rody. Nicmn ji stedovk, pozdji vak zejmna renesann literatura zsadn promnila obraz literrnch druh: lyrika, epika a drama ji

nestaily, vznikala nov pojmenovn, jako nap. rytsk epos, ily se nry tzv. nboensk nebo crkevn literatury, legendy ili ivoty svatch (hagiografie), kzn, bsnick a povdkov cykly spojen rmcovou udlost (u Boccaccia v Dekameronu je to morov epidemie, nebo u G. Chaucera v Canterburskch povdkch pou do Canterbury k ostatkm sv. Tome Becketta). Nicmn Aristotelovo rmcov dlen se uchovalo. Vznikla vak poteba jeho detailizace: lyrika, epika a drama jako vrcholn pojmy byly nadazeny konkrtnm tvarm, jako byly satira, idyla, epos, verovan povdka apod. Utvoila se tak struktura, kterou znme dodnes a kterou vlastn dodruje i v poad druh a prvn modern esk Poetika Josefa Hrabka. Epika, lyrika a drama se dnes chpou spe jako filozofick principy literrnho tvaru: tradin jim vak stle kme rody (lat. genus = rod). tvary, kter jsou jim podazeny a jsou podle tradice jejich soust, se nazvaj druhy nebo nry (lat. genus, franc. genre *nr+ = rod, druh). U sloitjch a rozmanitjch slovesnch tvar mluvme tak nkdy o nrovch typech (teba psychologick romn). Klasicismus pinesl nov dlen podle organizace textu (lat. textus = tkan, sestaven, spojen) na poezii a przu. Toto dlen lo takkajc nap pizpsoben a inovovan aristotelovsk klasifikace: prza me bt nejen epikou, ale tak lyrikou, naopak poezie me bt i epick: jedin drama zstalo obma klasifikacm spolen, nebo si uchovalo i specifiockou textovou organizaci (jmna jednajcch osob a scnick pokyny). V klasicismu se tak prosadilo tzv. normativn pojet nr jako nemnnch vzor. Kdy Nicolas Boileau psal svou verovanou poetiku L`Art potique (Umn bsnick, 1674), lil literrn nry jako tvary, jejich konstrukce se d uritmi pravidly. Pi jejich zachovn lze vytvoit relativn dokonal umleck dlo. Obdob romantismu pineslo v literrnch nrech skutenou revoluci: vznikaly nov tvary, napklad byronsk povdka (lyrickoepick bsep, v Rusku se j kalo a k "poma"), ale tak se pehodnocovaly star nry. Napklad da byla v klasicismu nrem oslavujcm velk mue, vojevdce a panovnky; v romantismu se jej tma zsadn promnilo: oslavovala napklad prodn jevy, lsku apod. Ji od 18. stolet doshl v nrovm systmu jednoznan pevahy romn. V prbhu literrnho vvoje se pojem "literrn nrustlil: chpeme jej nyn jako soubor vlastnost, kter plat pro uritou skupinu literrnch dl. Z tohoto hlediska se tedy kad literrn dlo jev jako produkt geneze, kter m svj genotyp (vlastnosti typick pro cel soubor dl) a fenotyp (individuln vlastnosti jednotlivch dl). Zatmco klasicistick poetika (N. Boileau) chpala nry jako nemnn kategorie, zhruba od druh poloviny 19. stolet se v souvislosti s prosazovnm evolun teorie v biologii literrn nry chpou jako produkt vvoje. V tomto smyslu se pipodobpuj ivm organismm, kter se rod, rostou, dospvaj, dosahuj vrcholu, upadaj a umraj. Takto je chpal francouzsk literrn historik Ferdinand Brunetidre v srii pednek, kter pronesl na cole normale suprieure a vydal roku 1890. I kdy tato vchodiska byla z pozic strukturalismu zsadn odmtnuta napklad Renm Wellekem (v knize Concepts of Criticism, 1963), jejich vliv se tm oslabil jen mlo. I kdy nelze najt pm a bezprostedn analogie literrnho nru a biologickho druhu, pesto nelze tuto mylenku zcela odmtnout, nebo nr je vtvorem iv, inteligentn bytosti a vvoj nr tak ukazuje na jejich "vitalitu": bajka "ijeji nkolik tiscilet, epos se vak rozloil a ztratil sv pvodn scelujc posln ji v msk literatue, jin nry existuj jen v urit nrodn literatue (Arbesovo "romaneto") nebo jsou omezeny dobou a prostedm (esk obrozensk

deklamovnky nebo rusk astuka), nkter ij alespop svmi prvky v jinch nrech (satira - pvodn bsep, balada, elegie, idyla, pikareskn romn aj.). nr je pojmenovn, kter odpovd struktue dla - tedy jeho genotypu a fenotypu - souasn to vak je "nlepka(angl. "label"), jej zmna me ve vnmateli vyvolat douc napt a nkdy i komick efekt (znm Nerudovy zmny romance za baladu a naopak. V tradinch poetikch je nejpodstatnj nrov systenatika a terminologie, tedy pojmenovn literrnch nr. V tom se dosud vtina autor pidruje jen lehce inovovanho lenn Aristotelova. Tem literrnm rodm (lyrice, epice a dramatu) jsou podzeny konkrtn literrn nry.

nrov systematika a terminologie Lyrika Podle nkterch autor (Josef Hrabk: Poetika, 11973, 21977) je lyrika nesyetov (tj. nepbhov) literrn rod vyjadujc vztah ke svtu, pocity a ideje, mezi nimi nedominuje kauzln (pinn) vztah. Bnou vrazovou formou lyriky je ver; lyrick prvky vak obsahuje i epika (vznik tak napklad pelomov tvar lyrickoepick bsnick povdky, tzv. byronsk povdky i pomy) a drama (napklad lyrick drama A. P. echova). Na druh stran vak nelze opomjet, e i lyrika obsahuje vlastn "mal pbhy", kter jsou vak spe produktem lidskho uvaovn a pociovn ne len vnjch udlost. Tuto syetovost (ptomnost pbhu) bychom mohli oznait za vnitn (intern). Pro vnj (extern, epickou) a vnitn (intern, lyrickou) pbhovost je spolen existence uritho algoritmu, zetzenho souboru prvk (jev, udlost, proitk, pocit, idej). V antice byla typickm lyrickm nrem da (psep, zpv i chvalozpv), kter oslavovala bohy, panovnky a vojevdce. Nkdy stila a v hymnus, dithyramb nebo pajn (z ec. io Paian - Slva, Apollne), tedy nadsazenou, "pehnanouoslavu (slovo "pajnm dnes ji vysloven pejorativn charakter). Naopak elegie ( "elgu= ttinov fltna; ec. elegick distichon = dvojver) se z pvodnho politickho nru stala nrem intimnm, kter l al a nenahraditelnou ztrtu, pozdji tak neltostn plynut asu a nenvratnost lid a udlost. Takto vyznvaj smutn vahy mskho bsnka Publia Ovidia Nasona, kter byl r. 8 n. l. posln z ma do vyhnanstv do Tomidy u ernho moe (dnen Constanta v Rumunsku): jde o alozpvy (Tristia; vlastn Smutky) a Listy z Pontu (Epistulae ex Ponto; vlastn Listy od ernho moe). Stejn tak mohou bt vnmny alozpvy anglickho preromantika Edwarda Younga (Nek aneb Non rozjmn o ivot, smrti a nesmrtelnosti, 1741-1745) nebo Thomase Graye (Elegie nasan na vesnickm hbitov, es. obrozensk peklad Jungmannv: Elegie na hrobkch veskch). Elegii je blzk alm (ec. psalmos), alostn a kajcn zpv, kter hojn najdeme ve Starm zkon jako projev starohebrejsk lyriky. Zvltnm ppadem jsou jeremidy (podle starozkonnho proroka Jeremie) a lamentace (nky). Jde pvodn o folklrn tvary (viz nap. vchodoslovansk "plae", napklad "plaJaroslavny ve Slovu o pluku Igorov).

Pelomem ve vvoji lyrickch nr je tzv. trubadrsk (v jin Francii, Provenci) a truvrsk ( v severn Francii) poezie, lc ve form milostn psn dvorn (kurtoazn) vztah ryte a vdan eny a vyuvajc poprv ve svtov poezii rmu jako zvukov shody hlsek (slabik) na konci (vnj rm) nebo uprosted ver (vnitn rm). Nejznmjm nrem trubadrsk lyriky jsou tzv. svtnka (alba) popisujc rann louen milenc. V Nmecku byli nositeli kurtoazn tradice vyznvajc "slubu dm(Damendienst) minnesngei. V prbhu stedovku se lyrika obohatila o kovskou lyriku (satirickou, obhrouble erotickou), jejmi nositeli byli potuln, ebrav studenti (vaganti). Renesance a pozdji rokoko a klasicismus rozvinuly tzv. galantn (milostn vztahy v pastskm prosted) a anakreontskou lyriku (podle eckho bsnka Anakreonta, 6. stol. p. n. l.), opvujc ivotn radovnky (jdlo, pit, milovn). Jistou protivhou alozpvu (elegie) je idyla (ec. eidyllion = obrzek) dotkajc se galantn poezie bukolick (pastsk). Zatmco idyly eckho bsnka Theokrita (3. stol. p. n. l.) l "zlat vkpast a pastek a jejich hry v ln prody, Vergiliovy Bukoliky (42-39 p. n. l.) ji pood "pastskmpovrchem taj politick narky. Idyla - stejn jako elegie - se objevuje jen v uritch obdobch literrnho vvoje: pvodn sice l idylick (nekonfliktn) ivot, pozdji je vak vyuvna zejmna ke kritice modern civilizace devastujc pvodn prodn a lidsk hodnoty (napklad u anglickho viktorinskho bsnka Alfreda Tennysona, kter hled inspiraci v artuovskch legendch, nebo u naeho Svatopluka echa, kter nad mstskou civilizaci stav patriarchln vesnickou pospolitost). K lyrickm nrm pat i politick popvek, Brechtv song, jakkoli pspov text a ohlasy (odezva lidov psn). Na pomez lyriky a epiky stoj balada, jej lidov podoba je zaloena na len pochmurnch udlost (nap. nenvist mezi sourozenci, rlivost, vrada, boj o moc). Jej koeny tkv ve skandinvsk a anglo-skotsk stn (orln) tradici; modern podobou je tzv. sociln balada (Jan Neruda, Ji Wolker). K drobnm lyrickm tvarm pat epigram, pvodn npis na budov nebo nhrobku, kter vysvtloval jejich vznam, pozdji strun posteh (nap. u F. L. elakovskho), asto satirickho zamen (v Polsku se jim k "fraszka"). Vstinost, vtipnost, vcnost spojuje epigram s gnmou (ec. gnm = vrok, nzor). Ve folklru m "npisovepigram obdobu v prpovdi a pslov ("Vude dobe, doma nejlpe"), v modern literatue v aforismu, krtk vt s pekvapivm vyvrcholenm (pointou). Samostatnou skupinou nr na pomez lyriky, epiky a dramatu jsou bsnick posln (bsnick list), kter zaloilo tradici epistulrn (dopisov) literatury, dialog (napklad filozofick dialog pstovan ve starm ecku Skratovou kolou) a enick (rtorick) nry, jako panegyrika (oslavn enick projev) a filipika (kritick, ton proslov).

Epika Epika (vpravn, narativn literatura) je syetovm tvarem, kter je souborem kauzln (pinn) spojench prvk. L spe "vnjudlosti (s djem, pbh jako zznam udlost). Z kvantitativnho hlediska se dl na velkou, stedn a malou (drobnou).

Velk epika je v nejstarch dochovanch zznamech reprezentovna hrdinskm eposem (ec. epos = vyprvn). Hlavnmi postavami jsou vznamn lid (hrdinov, heroov), do jejich ivot zasahuj mytologick bytosti. V tomto smyslu je epos fragmentem (pozstatkem) mt, tj. grafickch nebo orlnch (stnch) soubor poznatk a instrukc, kter se tkaj vzniku vesmru, zem a lovka (kosmogonick mty), ivota a fungovn vesmru (kosmologick mty) a praktickho ivota, chovn a jednn lid (etologick mty). Pvodn epos byl zpvan; eposy pipisovan slepmu pvci Homrovi (8. stol. p. n. l.) vznikly spojenm nkolika kratch tvar (lias, Odysseia). Zatmco ve starm ecku epos, by podval zprvy o krtkm asovm vseku (nkolika destek dn), odrel byt tehdejch lid v celku, v totalit (plnosti celistvosti), pozdj eposy ji tuto schopnost mt nemohly, protoe ztrcely kontakt se svmi mytickmi koeny. Po Homrovi funguje epos spe jako literrn, uml forma atraktivnho vyprvn (Publius Vergilius Marro: Aeneis, 1. stol. p. n. l.). Ji v ecku byl epos parodovn (Batrachomyomachie, tj. abomy vlka). Evropsk stedovk epos vznik tak z orln (stn) epiky u Germn, Romn a Slovan (jinch a vchodnch). Nejznmjm germnskm eposem je anglosask Beowulf (po. 8. stol.), jeho rukopis je uloen v Britskm muzeu v Londn, dlouh bsep odehrvajc se na zem dnenho vdska a sloen tzv. aliteranm verem (verem, jeho zvukov pdorys je zaloen na opakovn stejnch nebo podobnch hlskovch skupin na potcch slov). Ve starofrancouzsk literatue byl vytvoen cyklus hrdinskch psn znm pod spolenm nzvem chansons de geste (psep o hrdinskch inech) koncentrovan kolem postavy Karla Velikho (Charlemagne). Psep o Rolandovi (Chanson de Roland) je asi z 10. stolet. Hrdinsk epika stedovk byla pednena podobn jako ve starm ecku, pravdpodobn se zpvnou intonac za doprovodu strunnho hudebnho nstroje. stn charakter m nesmrn produktivn bylinn vere, jm jsou psny vchodoslovansk byliny, tj. popisy minulch dj (o tom, co bylo) vyskytujc se v zsad ve dvou cyklech (starm kyjevskm a mladm novgorodskm) s stedn postavou Ilji Muromce a bohatr soustednch pi dvoe kyjevskho knete Vladimra. Germnsk kmeny na evropskm kontinent vytvoily Psep o Nibelunzch (po. 13. stol.), Islanan jsou tvrci tzv. Eddy star a Eddy mlad (9.-12. stol., zapsno ve 13. stol.). Krom tto evropsk nebo spe stedomosk tradice zde tak jsou epick pbhy idovskho Starho zkona (shromdno kolem roku 1000 p. n. l.) a pozdjho Novho zkona, jet star epos o Gilgameovi zapsan starmi Sumery snad kolem roku 3000 p. n. l. a slavn indick eposy Mahbharta ( 5. stol. p. n. l., m 90 000 ver) a mlad Rmjana (2. stol. n.l.). Jeliko vechny eposy maj mytick pedobrazy, nejsme s to ani zdaleka zjistit pesnou dataci jejich vzniku; zd se vak, e svmi koeny sahaj k samm potkm tohoto civilizanho okruhu a podvaj zprvy i o konci pedchozch civilizac, pravdpodobn mnohem starch, ne jsme si dosud mysleli. Hrdinsk stedovk epos se soubn transformoval v tzv. rytsk epos (nap. starofrancouzsk Alexandreis, kter se stala vzorem pro podobn skladby nmeck, esk, polsk, rusk a srbsk. Zvec epos navazoval na nejstar mytick modely, o nich nemme pesnch zprv; svm pvodem sah hluboko do lidsk minulosti a jeho fragmenty nachzme ve fantastickch (kouzelnch) pohdkch reflektujcch - podle nkterch - zvltn lidskou a zvec realitu. Nejznmjm pkladem zvecho eposu je jeho starofrancouzsk zpracovn Romn o Renardovi (pv. vlastn jmno se stalo obecnm oznaenm liky nebo lika; Roman de Renard).

Ani renesann eposy nebyly schopny obnovit ivotnost tradici dlouh epick bsn (T. Tasso: Osvobozen Jeruzalm; L. Ariosto: Zuiv Roland). spnj byl tzv. kesansk (duchovn) epos, zejmna Bosk komedie Danta Alighieriho (po. 14. stol.) a Ztracen rj Johna Miltona (17. stol.). V romantismu se uml epos ji dlouho neudrel a peel v individuln lyricko-epickou zpov (konfesi) v Byronov Childe-Haroldov pouti (1812) nebo dokonce v pokus o verovan romn (A. Pukin: Even Ongin, 1825-1830). Epos jako kanonizovan nr velk epiky a jako dlouhou dobu uznvan a nemnn vzor byl pirozen parodovn a travestovn. Po staroeck abomy vlce tyto travestie (ital. travestire = pevlkat se) pstovali napklad A. Pope, A. Tassoni, P. Scarron (z jeho travestie Vergiliovy Aeneidy vychzel prvn ukrajinsk bsnk I. Kotljarevskyj), u ns . Hnvkovsk. Soubn od starovku se spolu s vldnoucm eposem vyvjel jakoby na okraji nrovho spektra romn. Jeho nzev je ovem mnohem pozdj a m a k dob ranho stedovku, kdy tak byla oznaovna dla psan v sermo vulgaris nebo lingua romana (nikoli lingua latina) ili lidov latin, je se stala zkladem romnskch jazyk. Nejdve lo i o dla verovan (viz Romn o Renardovi), pozdji se slovem "romnoznaovalo vlun dlo prozaick (Pukin jako autor Evena Ongina musel ji dlo oznait rozpornm nzvem "romn ve verch"). Zatmco "romnse od 18. stolet stal synonymem pro dlo "ideln", lc idely hrdinstv a lsky, dla faktografick lc spe drsnou realitu se nazvala "historienebo - pokud se zabvala asovou posloupnost lidskch a spoleenskch dj - se jim kalo "kroniky(ec. chronos = as). Je nutno tak brt v vahu terminologick rozdly v jednotlivch jazycch (franc. roman, nm. Roman, angl. novel kontrastujc s s pojmem romance = obvykle romn s milostnou zpletkou nasycen dobrodrunm djem, rus. roman, pol. powiesc). Romn se od 18. stolet stal nrem vldnoucm, dominantnm, kter si ostatn nry podizoval. Nzory na vznik a vvoj romnu nejsou zdaleka jednotn. Nkte (napklad Rus Vadim Koinov) se domnvaj, e je to nr "buroazn", tedy e vznik a v renesanci, kdy se do poped dostv mansk stav, vtina se vak pikln k tomu, e m svj pvod ji v antice, v romnech Apuileia, Longa a Heliodora a e musel v dalch obdobch jako by znovu vznikat a navazovat petrenou vvojovou nit od antiky. Nicmn renesance byla vskutku obdobm, kdy se tento nr siln rozvinul a zaal budovat sv panstv: lo o tzv. pikareskn romn (panlsky "pcaro= ibal , ejd, rok). Prvn romny tohoto typu se objevuj ve panlsku na pelomu 16. a 17. stolet jako vraz padku "e, nad n slunce nezapad"), pozdji ve Francii (Lesage), Flandrech, Nmecku a Rusku (spe a na potku 19. stolet). Ji v 18. stolet byl romn parodovn (co ukazuje na jeho popularitu v dle Angliana L. Sterna. Zrovep s romny rozvjejcmi extenzivn dj (dobrodrustv, milostn pbhy) se objevuj dla kultivujc spe lidskou psychologii, chovn a jednn. V prbhu 19. stolet ji existuje nepebern mnostv romnovch typ: romn rodinn (domestic novel), "ernmajc koeny v angl. tzv. Gothic Novel ("gotick", straideln romn), psychologick stc do romnu tzv. kritickho realismu, v nm se lidsk osudy spojuj s vvojem spolenosti (H. de Balzac). Podle vstavby se romny dl na dramatick (balzakovsk) romn, kter m podobnou strukturu jako drama (prolog, rozvjen dje, krize, katarze, epilog), romn publicistick a politick, v nm je potlaena

estetick funkce umn, kronikov romn (romn-kronika). Pozdji se romny rozliuj podle "konzument(ensk, dv apod.) a podle prosted, kter je zde leno (zlesck, sportovn). Mluvme pak o tzv. typologii romnu (dlen romnu podle jednotlivch typ). Nejnosnj typologie je zaloen na tvaru, struktue, skladb romnu (dramatick, kronikov apod.); na druh stran v bn komunikaci jsou obvyklej jin typologie srozumitelnj masovmu teni (sportovn, dv, ensk romn apod.). V posledn dob se zvrazpuj typy romnu s obnovenou funkc mtu: mluvme pak o mytologickm romnu. Jemu je blzk tzv. romn zasvcen (termn D. Hodrov) neboli incian romn vychzejc z dvnch zasvcovacch mystri, kter uvdla mlad lidi do ivota (zejmna sexulnho) a seznamovala adepta s tajnmi naukami. Romn jako nejkomunikabilnj a nejpopulrnj nr m tak odrdy tzv. trivilnho romnu (ten pro pan a dvky, harleknky, rodokapsy), kter je vak s esteticky hodnotnm romnem zce spojen a nkdy v nj dokonce pechz: na druh stran me nap. psychologick romn zdegenerovat v triviln, esteticky mn hodnotn dlo. Jako dominantn nr svtov literatury je romn stedem pozornosti literrnch historik a teoretik: soust teorie literatury je zvltn disciplna - teorie romnu, kterou ve 20. stolet pstuj mj. M. Bachtin, G. Lukcs, P. Lubbock, E. M. Forster, u ns nap. D. Hodrov a V. Svatop. Stedn epika zahrnuje mn rozshl epick dla, zejmna novelu (ital. novella = novinka). Tvrcem novely je italsk renesann litert Giovanni Boccaccio, autor cyklu novel Dekameron z let 1348-1353: jde o sto pbh, kter si vyprvj mlad lid, jim se podailo uprchnout z Florencie ped epidemi moru. Hlavnm tvarovm rysem novely je atraktivita, zajmavost, rychl spd dje a pekvapiv zakonen (pointa). Po Boccacciov vzoru pstoval novelu tak anglick prerenesann bsnk Geoffrey Chaucer v Canterburskch povdkch (14. stol.). eskm typen novel je tzv. romaneto (Nerudv termn pro tajupln przy Jakuba Arbesa). Pro krat epick tvar se v anglitin ustlil termn "short story", kterho se pouv i mezinrodn: povdka je obvykle strunj ne novela, vystupuje zde omezen poet postav, kter se zpravidla nevyvjej, pbh je jednodu, dlko stav spe na detailech a popisech. K typm povdky pat fejetonov povdka, arabeska (kde pevauje popis a charakteristika). Mezi stedn a velkou epikou nen ovem vrazn hranice: romny asto vznikaj cyklizac novel nebo povdek. K povdce pat tak rusk vyprvc forma skaz (od rus. skazyva = vyprvt), rzovit vyprvn v 1. osob (ich-Erzhlung), kter charakterizuje postavu vyprave (J. Hrabk pouval pro "skazpojmu "vyprvnka"). Drobn epika vyrstala z krtkch orlnch (stnch) projev. Nejmen a stle produktivn tvar je anekdota, v jejm nzvu (ec. anekdotos = nevydan) je ji zaifrovna jej kritick, "ileglnpodstata. Skld se z drobnho pbhu s pekvapivou a vtipnou pointou. Tak bajka nepesahuje rozmry mal (drobn) epiky: za krtkm pbhem, kde obvykle msto lid vyst