Etika pro vedecko-vyzkumne_pracovniky

Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky

ETIKA PRO VĚDECKO-VÝZKUMNÉ

PRACOVNÍKY

Kateřina Ivanová

Martin Zielina

Moravská vysoká škola Olomouc, o. p. s.

Olomouc 2010


Projekt „Aplikovatelný systém dalšího vzdělávání ve VaV“ (dále jen APSYS)

OP VK č. CZ.1.07/2.3.00/09.0134 je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním

rozpočtem České republiky.

Text neprošel jazykovou úpravou.

© Moravská vysoká škola Olomouc, o. p. s.

Autoři: doc. PhDr. Kateřina IVANOVÁ, Ph.D.

Mgr. Martin ZIELINA

Recenzovali: prof. Dr. Zdeněk SOUČEK, DrSc.

Mgr. Markéta VITOSLAVSKÁ

Olomouc 2010

ISBN 978-80-87240-34-2


Obsah

Úvod ........................................................................................................................................................... 4

1 Obecná východiska etického jednání ........................................................................................ 7

Cíl ................................................................................................................................................... 7

1.1 Základní determinanty etiky .............................................................................................. 7

1.2 Historický vývoj etiky ......................................................................................................... 8

1.3 Pravda ............................................................................................................................. 10

Shrnutí kapitoly ............................................................................................................................ 11

Literatura ke kapitole .................................................................................................................... 12

2 Etické principy ve vědě a výzkumu.......................................................................................... 13

Cíl ................................................................................................................................................. 13

2.1 Etické předporozumění ................................................................................................... 13

2.2 Základní etické principy ................................................................................................... 15

2.3 Základní etické principy ve vědě a výzkumu................................................................... 16



3 Etika ve vztahu k účastníkům výzkumu a výzkumnému procesu ........................................ 20

Cíl ................................................................................................................................................. 20

3.1 Etika a vztah k účastníkům výzkumu .............................................................................. 20

3.2 Etika a výzkumný proces................................................................................................. 25



4 Etické kodexy ve vědě a výzkumu ........................................................................................... 31

Cíl ................................................................................................................................................. 31

4.1 Vztah etiky a práva .......................................................................................................... 31

4.2 Obecné etické kodexy ..................................................................................................... 32

4.3 Etické kodexy ve vědě a výzkumu .................................................................................. 33



Literatura ................................................................................................................................................. 38


- 4 -

Úvod

„Když změníte způsob, jímž děláte rutinní věci, umožníte, aby ve vás vyrostl nový člověk.“

Paulo Coelho (citát z knihy Poutník)

Milí studenti, milí kolegové,

začínáte studovat text, který vyţaduje porozumění způsobům myšlení ve vědě a výzkumu, a to

v souvislosti s hodnotami, normami i obecnými kulturními vzorci. Etika je určitý hodnotový systém

zahrnující veškerou lidskou zkušenost. Zobecnění zkušenosti udává, co má být či být uděláno.

Součástí systému je předpoklad rovnosti a svobodné vůle všech osob v systému, schopných nést

důsledky jednání (srov. Payne, 1995, s. 74).

Etika je naukou o mravnosti (řecky ethos znamená mrav), o pravidlech mravního jednání,

o mravních zásadách a na rozdíl od morálky představuje obsahový, motivační aspekt (srov.

Haškovcová, 2002). Protoţe analyzuje lidské chování a hledá společenská měřítka toho, co je dobro

a co zlo, je chápána jako praktická filozofie. Tradice novověkého myšlení staví tuto etiku před tři

aktuální otázky: Co můţeme vědět? Co máme činit? V co můţeme doufat? Druhá otázka je základní

etickou otázkou, která dává etice charakter praktické filozofie (srov. Hartmann, 2002).

Před otázkou „Co máme činit?“ stojíme v kaţdém okamţiku. Kaţdá nová situace nám ji znovu

klade, v ţivotě na ni musíme znovu a znovu odpovídat, aniţ by nás nějaká moc mohla této nutnosti

zbavit. (srov. Hartmann, 2002) Musíme ale vycházet z předpokladu, jak říká v předmluvě ke své knize

Jan Sokol a Zdeněk Pinc (2003, s. 9), ţe „ctnost se nedá naučit jako anglická slovíčka“. Podle nich

etika „nepředstírá, ţe by věděla, jak ze zbabělců a sobců vychovat dobré lidi, z věrolomných spolehlivé,

ze zlomyslných laskavé, z líných pracovité. Chceme s nárokem daleko skromnějším: zavést na „dobrý

ţivot“ řeč, soustředit pozornost a chvíli u něho vydrţet“ (Sokol, Pinc, 2003, s. 9).

Otázce „co mám činit?“ však vţdy musí předcházet vědění o tom, co je hodnotné. Filozofové

předpokládají, ţe před teoretickými znalostmi významných etických principů, je u kaţdého člověka

přirozené tzv. předvědecké porozumění morálním skutečnostem. Podle něj se utvářejí jeho postoje,

jejichţ akčním projevem je jednání. Z toho vyplývá, ţe výuka etiky Vás nemůţe zcela ochránit před

špatnými rozhodnutími, ty jsou nakonec vţdy jen Vašimi rozhodnutími. Můţe ale, a to je povaţováno

za její největší přínos, Vás teoreticky připravit na to, co je třeba znát, neţ se rozhodovat začnete. (srov.

Azenbacher, 2001, Hartmann, 2002)

Etika tedy není jen vědou, je i uměním, je schopností rozlišit dobré od zlého. Tento základní

přístup je ještě komplikován tím, ţe mohou existovat varianty ve čtyřech širokých kategoriích:

Dobro proti zlu,

Lepší proti horšímu,

Dobro proti dobru,

Konflikty optimální alokace.

Jsme si vědomi, ţe ne všichni studenti, kteří se pustí do tohoto studia, jsou obeznámeni

s hlubokými teoretickými znalostmi z oblasti etiky, Proto zde navazujeme zejména na Vaše tak zvané

„mravní předporozumění“, jehoţ význam vysvětlujeme v kapitole č. 2.

Po prostudování tohoto textu byste mohli (pokud dodrţíte zásadu soustředění pozornosti) být

schopni alespoň částečné aplikace poznaného etického myšlení na konkrétní proces ve vědě


- 5 -

a výzkumu, či pochopit z kterého hlediska je řešeno určité etické dilema ve vědě a výzkumu. Budeme

zde psát o tom, které jednání a která tvorba se vědě a výzkumu povaţují ze správné a ţádoucí, a co

vedlo naši západní kulturu k tomu, aby takové jednání a tvorba byly za správné povaţovány. Zda se tak

vţdy zachováte, nemůţeme jako autoři textu ovlivnit, k „dobrému jednání“ Vás budeme jen nabádat.

Ale při kaţdém neetickém činu je třeba mít na paměti Sókratovo odůvodnění, proč se nestát vrahem,

i kdyţ mám stoprocentní garanci, ţe nebudu odhalen: „…kdyţ myslím, proţívám svůj ţivot v reflexi

jaksi podruhé, a toto moje já je neoddiskutovatelným svědkem kaţdého mého skutku. Spáchám -li tedy

„vraţdu se zárukou“, odsuzuji se k doţivotnímu souţití s vrahem, totiţ se sebou samým, a zároveň

se odsuzuji k ţivotu plnému potenciálních vrahů, protoţe základem sociálního cítění kaţdého člověka

je schopnost posuzovat druhé podle sebe“ (Sokol, Pinc, 2003, s. 36).

Nutnost ţít sám se sebou a svými činy a mezi lidmi, které soudím podle sebe, je důvodem, proč

za kaţdou kapitolou nebudou otázky, ale tzv. zamyšlení nad problematikou, V textu jsou uvedeny

i příklady špatného či dobrého rozhodnutí (coţ ještě není čin), ale – coţ je mnohem závaţnější – také

dobrého a špatného jednání. Také jsou v závěru vysvětleny pojmy, které jsou v textu uţívány a Vám

nemusí být jasné.

Etika vědy a výzkumu v obecném významu není samostatně prozatím v českém jazyce

zpracována, a tak Vás budeme odkazovat na literaturu, jeţ hovoří o etice obecně, anebo na literaturu

o etice v biomedicínském výzkumu, neboť ten je povaţován za eticky nejzávaţnější a proto je také

kniţně nejčastěji zpracováván. Pokusíme se však být v textu natolik výstiţní, abychom Vám pomohli

k základnímu vhledu do problematiky a doplňující literaturu bychom (a velmi rádi) doporučovali

pro váţné zájemce, kteří chtějí proniknout do hloubky toho, co Aristotelés nazýval „praktickou filozofií“

a Masaryk „praktickou vědou se samostatným a zvláštním místem mezi ostatními vědami“ (srov.

Ivanová, 2007).

Etika jako vědní disciplína a zejména pak oborová etika pro vědce a výzkumníky má mezi vědami

své místo. Do budoucna bude etickým analýzám ve vědě a výzkumu věnována stále větší pozornost.

Důvodem je nejen celková dehumanizace (technicizace) v lidském bádání, ale i morální relativismus

a pluralita celé společnosti. Současná společnost se všemi svými problémy a její globalizace budou

klást před nastupující generace stále palčivější mravní otázky, které se projeví zejména v oblastech,

které se zabývají lidským zdravím a ţivotem a jejich zkoumáním.

Proto pokládáme seznámení s etikou pro všechny pracovníky ve vědě a výzkumu za velmi

důleţitou součást výukových kurzů. Je nanejvýš ţádoucí, abyste se Vy, kteří v oblasti vědy a výzkumu

jiţ pracujete, nebo budete pracovat, seznámili s obsahem textu a uměli s ním pracovat. Přejeme Vám

k tomu dostatek tichých chvil, ve kterých se můţete nerušeně zamyslet nad hodnotou lidského poznání

a Vašeho mravního postoje k němu.

Kateřina Ivanová, Martin Zielina


- 6 -

LITERATURA K ÚVODU

[1] ANZENBACHER, A. Úvod do etiky. 1. české vyd. Z něm. originálu

Einfűhrung in die Ethik vyd. Patmos Verlag, Dűsseldorfu,1992, přel. K.

Šprunk. Praha: Academia, 2001. 292 s. ISBN 80-200-0953-1.

[2] HARTMANN, N. Struktura etického fenoménu. 1. české vyd. Z něm. originálu

Ethik, 2. vyd., Walter de Gruyter & Co., Berlin und Leipzig, 1935, přel. K.

Hlavoň. Praha: Academia, 2002. 274 s. ISBN 80-200-0970-1.

[3] HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. rozšířené vyd. Praha: Galén, 2002.

271s. ISBN 80-7262-132-7.

[4] PAYNE, J. Hermeneutická etika. Jeden filosofický pokus o setkání s lidskou

bytostí. Praha: Triton, 1995. 109 s. ISBN 80-85875-07-1.

[5] SOKOL, J.; PINC, Z. Antropologie a etika. 1. Vyd. Praha: Triton, 2003. 168 s.

ISBN 80-7254-372-5.


- 7 -

1 Obecná východiska etického jednání

CÍL

Po prostudování kapitoly budete umět:

definovat základní situaci etiky,

znát historicky první definici etiky,

rozlišit jednání a chování,

objasnit historický vývoj a kontext etického jednání,

vyjmenovat vlivy ovlivňující etické jednání.

KLÍČOVÁ SLOVA

Základní situace etiky, jednání, chování, výklad světa, vývoj etiky, pravda, pravdivost.

1.1 Základní determinanty etiky

Etika vychází z následující základní situace. Představme si, ţe můţeme celý

lidský ţivot redukovat na pouhý sled za sebou jdoucích rozhodnutí, přičemţ kaţdá

volba vede k určitému jednání. Samotné rozhodování je nevyhnutelné. Můţeme tedy

volit mezi jednotlivými alternativami jednání, ale samotné volby se vzdát nemůţeme

(i to je volba). A proto, i kdyţ si myslíme, ţe jsme v určité věci nerozhodli, přesto jsme

rozhodnutí učinili (srv. Ricken, 1995, str. 11.).

Znamená to, ţe i kdyţ nad důsledky svých činů neuvaţujeme, nemůţeme

si naivně myslet, ţe za ně neneseme odpovědnost (např. neznalost zákona

neomlouvá) či dokonce, ţe ţádné důsledky nenastávají. Proto se ukazuje,

ţe je výhodné zvaţovat alternativy volby s ohledem na jejich moţné následky.

Pro někoho můţe takový závěr znít vskutku triviálně. Avšak právě ty nejtriviálnější

pojmy jsou často nejvíce problematické (např. pravda kap. 1.3.). Na druhou stranu

etika není moderním vynálezem současné doby. Její kořeny sahají aţ do temného

předvědeckého období, protoţe všude tam, kde jsou lidé, tam jsou i jejich činy

a jakákoliv reflexe lidského konání uţ můţe být povaţována za etické tázání.

Základní

situace etiky

V této souvislosti je potřeba rozlišit chování a jednání, protoţe ne kaţdá lidská

činnost můţe být posuzovaná v kategorii etiky, tj. taková aktivita, které nemůţe

předcházet volba. Zatímco chování budeme chápat jako souhrn vnější projevů,

činností a reakcí organizmu, tak za jednání povaţujeme záměrné chování zaloţené

na určité motivaci, měnící dosavadní stav či situaci (srov. Hartl, Hartlová, 2009).

Rozdíl mezi

chováním a

jednáním

Dalším důleţitým kritériem zasahujícím do etiky je výklad světa. Svým

způsobem je obtíţné určit, co čemu předchází, zda specifický výklad světa ovlivňuje

lidské rozhodování, anebo konkrétní typ etiky má předpoklady k jistému výkladu

Výklad světa


- 8 -

světa. Tento typ otázky se objevuje jiţ v antickém Řecku ve formulaci, zda naše

jednání vychází z přirozenosti (fysis) nebo dohodou ze zákona (nomos) (srov.

Ricken, 1999, s. 39).

Příkladem by pak mohl být člověk, který nejí maso. Tento fakt lze vyloţit tak, ţe

věří v reinkarnaci a jakýkoliv ţivočich pak můţe být klidně jeho babičkou (etika

z výkladu světa). Anebo mu nechutná maso, proto zvířata povaţuje pouze za něco

k mazlení (výklad světa z etiky).

Často není jednoduché rozlišit, co čemu předchází, proto v našem výkladu

necháme splynout výklad světa s etikou. Dovolí nám to pohlédnout zpět na předešlé

historické epochy v jejich vývoji etiky jakoţto výkladu světa.

Příklad

Vývoj etiky na základě proměn výkladu světa

Světonázor Období Princip

Kosmos antika krása uspořádání

Univerzum středověk, novověk, moderna

řád uspořádání

Diverzum postmoderna pluralita uspořádání

Tabulka 1.1

Kosmos je řecký termín, který neoznačuje pouze svět v celku, ale také ozdobu

(např. kosmetika). Tento estetický aspekt se skutečně vtělil do přístupu k jednání

v Antice, kdy Řekové povaţovali vše krásné a zdravé současně za mravní.

Univerzum je výklad světa závislý na hierarchické struktuře, která má na svém

vrcholu Boha (středověk) nebo rozum (novověk, moderna). A konečně postmoderna

odmítá jakkoliv nadřazovat jeden výklad světa nad jiný. Kaţdý systém je pouhým

velkým příběhem snaţícím se uzurpovat moc a tedy připravit si výhodu při výběru

alternativ budoucího jednání.

Je nutné upozornit, ţe se jedná o zjednodušení, které má tendenci popsat

pouze trend etického vývoje. Dalším omezením je orientace našeho výkladu na euro-

americkou civilizaci ponechávající stranou vývoj etiky ve staré Číně, Indii, Japonsku,

Egyptě, Mezopotánii a mnoha dalších. Na druhou stranu v průběhu historie

docházelo často k prolínání jednotlivých kultur a tedy i etických rámců (např.

představa o reinkarnaci).

1.2 Historický vývoj etiky

V této kapitole se budeme zabývat historickým kontextem etiky. Nelze se

domnívat, ţe se jedná o vyčerpávající informace z tisícileté historie, ve které probíhal

a probíhá tento vývoj. Za zakladatele etiky jakoţto vědy je povaţován Aristotelés,

který ve 2. knize Etiky Níkomachovy uvádí: „Ctnost mravní (éthiké) vzniká ze zvyku,

odtud obdrţela i jméno, které se jen málo odlišuje od slova ´zvyk´ (ethos)“

(Aristotelés, Eth. Nic. 1103a17 an.).

Tento athénský filosof navázal na celou řadu myslitelů (Hérakleitos,


- 9 -

Pythagorás, Démokritos, Sókratés, Platón atd.), s jejichţ názory se vypořádával

v úctyhodném souboru spisků čítajících několik tisíc stran. Rozlišil vědu

na teoretickou (matematika, fyzika), praktickou (politika, etika) a tvořivou (poétika,

rétorika). Základním rozlišením mezi teoretickou a praktickou vědou, resp. filosofii, je

pravidelnost zkoumaných dějů. Zatímco teoretické vědy zkoumají to, co nemůţe být

jinak, tak praktické to, co můţe být jinak. Je také autorem několika ryze etických

spisů (např. Etika Níkomachova, Etika Eudémova, Moralia Magna).

Ctnost je pro Aristotela správná funkce předmětu, proto byl propagátorem tzv.

situační etiky, kdy máme s ohledem na danou situaci zvolit takovou alternativu, která

by byla uprostřed mezi extrémy. Například o slasti a strasti uvádí bezcitnost-

uměřenost-nevázanost; v peněţních záleţitostech ohledně dávání a braní zmiňuje

lakomství-štědrost-marnotratnost (srov. Aristotelés, Eth. Nic. 1107a4-8).

„Být skvělý je předpokladem mravnosti.“

Motto

Pro téměř celý středověk byla morálka zakotvena v Bibli. Filosofie byla

ve sluţebném vztahu k náboţenství (philosophia ancilla theologiae – filosofie sluţka

teologie). Nenaslouchat autoritě Boha, popř. církvi jakoţto jeho zastupitelské instituci,

bylo často spojeno s vynucenou smrtí. Dokonce i nezajímat se o náboţenství mělo

téměř smrtelné následky v případě Sigera Brabantského, kterému bylo připsáno,

ţe hlásal tzv. dvojí pravdu. Bůh měl napsat dvě knihy, z nichţ jedna je Písmo svaté

(Bible) a druhá je knihou přírody (srov. Libera, 2001, 410 s.).

Tento postoj vedl k mnohým desinterpretacím, kdy touto „druhou knihou“ bylo

například myšleno to, ţe neexistuje individuální duše, ale pouze světová

(averroismus). Proto se mohl kdejaký voják cítit uchráněn posmrtné odplatě, protoţe

podle tohoto výkladu světa všichni lidé mají jedinou duši (srov. Floss, 2004, 271 s.).

Ve skutečnosti přece jenom morálka byla rozdvojena mezi veřejným

počestným ţivotem a soukromými neřestmi neslučujícími se s biblickým návodem

ţivota, coţ pranýřoval mimo jiné i Martin Luther. Avšak i v této epoše se objevují

myslitelé, kteří se nespokojují se sterilním scholastickým přístupem a předjímají např.

jako v případě Rogera Bacona objev automobilu (srov. Floss, 2004, 287 s.; Libera,

2001, 412 s).

Středověk

„Být poslušný je předpokladem mravnosti.“

Motto

Středověký scholastický přístup zaměřující se spíše na memorování neţ

objevování nových věcí byl otřesen v renesanci (cca od 1400). Slepá poslušnost

autoritám byla vystřídána snahou přijít všemu na kloub, coţ vedlo k opěvování

rozumu a lidské racionality. Vznikají pozoruhodná literární díla popisující do té doby

nepředstavitelné typy veřejného jednání člověka, např. Boccacův Dekameron;

Cervantesův Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha či Danteho Božská komedie.

Novověk,

moderna


- 10 -

Uţ to není Bible, která má právo veta, ale na post arbitra sloţitých otázek je

dosazen rozum. Tento posun je nejpatrnější u I. Kanta, který kritizuje heteronomní

morálku povstávající z příkazů, které bezmyšlenkovitě člověk přijímá (např.

desatero). Místo toho je potřeba přijmout autonomní morálku, v níţ si budeme sami

ukládat povinnosti, které budeme naplňovat. Limitou pro egoistické jednání je tzv.

kategorický imperativ, coţ je racionální pravidlo, podle kterého bychom si měli volit

své vlastní morální maximy. Jednou z četných formulací kategorického imperativu je

následující: „Jednej jen podle té maximy (zásady), od níţ můţeš zároveň chtít, aby

se stala obecným zákonem“ (Kant, 1990. s 84; srov. Chotaš, Karásek, 2005).

„Být racionální je předpokladem mravnosti.“

Motto

Vzrůstající globalizací dochází ke konfrontaci nejrůznějších systému, které si

často přivlastňují právo na výklad světa, resp. etiku. Jakékoliv hodnocení jiného typu

myšlení je vedeno z jiţ nějaké pozice, která přece sama musí být podrobena

zkoumání. Proto postmodernisté (např. Lyotard, Deridda, Welsh) rezignují

na univerzální výklad světa a spíše se zaměřují na otázku, zda je moţné se přes

rozdílnost výkladu světa domluvit na vzájemných pravidlech souţití.

Postmoderna

„Být svůj je předpokladem mravnosti.“

Motto

1.3 Pravda

Důleţitou kategorií etiky je také pravda, chcete-li pravdivost. Ačkoliv

předpokládám, ţe většina z vás bude souhlasit, ţe etické jednání souvisí s pravdou,

tak shodnout se na tom, co je to pravda nemusí vést k jednohlasému souhlasu. Níţe

uvedeme základní situaci pro posuzování pravdy.

Pravda je termín, jímţ se označuje základní hodnota poznání. Určení této

hodnoty je pak závislé na postoji filosofa, chcete-li vědce. Protágorás

se domníval, ţe pravda je záleţitost bytostně subjektivní, relativní (Mírou všech

věcí je člověk). Sókrates, Platón a Aristotelés hájili myšlenku objektivní pravdy,

zaloţené na absolutní platnosti tzv. prvních principů. Tento dvojí pohled

na pravdu lze vyjádřit v následujících dvou typech přístupu k pravdě.

Pravda

Pravda je to, co poznáváme, je tím, co poznáním objevujeme, je objektivní;

tato odpověď často vede ke ztotoţnění pravdy s objektivní skutečností, tedy

k tomu, ţe se pravda chápe jako něco zcela objektivního nezávislého na nás.

Objektivní

pravda

Pravda je to, co je výsledkem našeho poznání, co je jistou vlastností našich

poznatků; „pravda“ je v tomto případě kratší vyjádření pro „pravdivý soud“,

„pravdivý výrok“ nebo „pravdivá věta“. Jednotná definice pravdy není k dispozici

a kaţdé její určení je závislé na kritériích, která jsou pro zjištění pravdivosti

Subjektivní

pravda


- 11 -

zvolena. V závislosti na nich lze rozlišovat minimálně tři základní teorie pravdy:

Korespondenční teorie pravdy – jedná se o nejstarší teorii pravdy

formulovanou Aristotelem, ale uznávanou jiţ Platónem. Uplatňovala se

dále ve středověkém myšlení, odkud pochází její následující definice –

adequatio rei et intellectum (korespondence věci a intelektu).

Koherenční teorie pravdy – kritériem pravdivosti pro tuto teorii je

logická nerozpornost výroku v systému.

Pragmatická teorie pravdy – tato teorie se snaţí sloučit

korespondenční i koherenční teorii pravdy (korespondenční vytýkala

vágní pojetí skutečnosti a koherenční zase nedostatečný vztah

k empirii a skutečnosti). Získání pravdivého poznání i pochopení, co

pravda je, předpokládá pochopit cíl poznání, vztah poznání k našim

praktickým zájmům, jakoţ i úlohu vědy při poznání (srov. Blecha

a kol autorů, 1998, heslo pravda).

Z řečeného lze rozlišovat dvojí druh pravdivosti. Buď se budeme při

posuzování pravdivosti zaměřovat na obsah (faktuální pravdivost) nebo na formu

(logická pravdivost):

Faktuální pravdivost je taková pravdivost výroku, která je závislá

na souladu mezi jeho obsahem a stavem věcí (světa), tj. fakty.

Faktuálně pravdivý výrok je pravdivý pouze v některých interpretacích.

Příkladem můţe být věta, ţe „současným prezidentem ČR je Václav

Klaus“. Tato věta je pravdivá pouze po dobu prezidentského mandátu

českého občana prof. Václava Klause.

Logická pravdivost se týká pravdivosti výroku v souvislosti

s logickými zákony, resp. stavbou tohoto výroku. Logicky pravdivý

výrok je pravdivý v kaţdé interpretaci bez ohledu na stav věcí (světa).

Typickým příkladem jsou tautologie, např. smrad je smrad (srov.

Blecha a kol autorů, 1998, heslo pravdivost).

SHRNUTÍ KAPITOLY

Etika se zabývá pouze takovým jednáním, kterému předchází volba. Zakladatelem

vědecké disciplíny etiky byl Aristotelés, který však sám navazoval na celou řadu

předchůdců, stejně jako z tohoto athénského filosofa vycházelo mnoho dalších

myslitelů zachovávajících kontinuitu tohoto tázání aţ do současnosti. Současný

přístup k etice ovlivňuje mnoho faktorů, které se snaţíme postihnout v celém tomto

textu. Tato kapitola se zabývá zejména vztahem etiky a výkladu světa, historického

vývoje etického myšlení, pravdou a pravdivostí.


- 12 -

ÚKOLY

1. Mohou zvířata jednat eticky?

2. Je potřebné pro vlastní etické postoje znát historický přístup k etice?

3. Jaký je vztah mezi zákony a etikou?

4. Můţe existovat mravní jednání bez nároku na pravdivost?

LITERATURA KE KAPITOLE

[1] ARISTOTELÉS. Etika Níkomachova, přel. P. Rezek. 2 roz. vyd. Praha: Petr

Rezek, 1996. ISBN 80-901796-7-3.

[2] BLECHA a kol. aut. Filosofický slovník. 2. roz. vyd. Olomouc: Nakladatelství

Olomouc, 1998. ISBN 80-7182-064-4.

[3] FLOSS, P. Architekti křesťanského středověkého vědění. 1. vyd. Praha:

Vyšehrad, 2004. 448 s. ISBN 80-7021-662-X.

[4] HARTL, P.; HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. 2. vyd. Praha: Portál,

2009. 774 s. ISBN 978-80-7367-569-1.

[5] CHOTAŠ, J.; KARÁSEK, J. Kantův kategorický imperativ. Praha: Oikúmené,

2005. ISBN 80-7298-096-3.

[6] KANT, I. Základy metafyziky mravů. Z něm. originálu Grundlegung zur

Metaphysik der Sitten, vyd. Johann Friedrich Harknoch, 1785, přel. L.

Menzel. 2. vyd. Praha, 1990.

[7] LIBERA, de A. Středověká filosofie. Z fran. originálu La philosophie

medievale, vyd. Press Universitaires de France, Paříţ, 1993, přel. M.

Pokorný. 1. vyd. Praha: Oikúmené, 2001. 551 s. ISBN 80-7298-026-2.

[8] RICKEN, F. Antická filosofie. Z něm. originálu Philosophie der Antike, vyd. W.

Kohlhammer, Stuttgart, 1993, přel. D. Mik. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství

Olomouc, 1999. ISBN 80-7182-092-X.

[9] RICKEN, F. Obecná etika. Z něm. originálu Allgemeine Ethik, vyd. W.

Kohlhammer, Stuttgart, 1989, přel. D. Petříčková. Praha: Oikúmené, 1995.

165 s.

[10] TUGENDHAT, E. Přednášky o etice. Z něm. originálu Vorlesungen über

Ethik, vyd. Suhrkamp, 1993, přel. J. Moural. 1. vyd. Praha: Oikúmené, 2004.

ISBN 80-7298-086-6.


- 13 -

2 Etické principy ve vědě a výzkumu

CÍL


definovat etické předporozumění,

popsat rozdíl mezi sociálním a biologickým determinismem,

rozlišit etiku podle smýšlení a podle odpovědnosti,

vysvětlit, co to je aplikovaná etika,

objasnit význam základních dvou etických principů.

KLÍČOVÁ SLOVA

Mravní předporozumění, základní etické principy, deontologie,

konsekvencionalismus, utilitarismus, aplikovaná etika, princip non-maleficence,

princip beneficence.

2.1 Etické předporozumění

Etika je vědní obor, kde jsou kladeny otázky a zvaţovány odpovědi. V určitých

chvílích trápí kaţdého myslícího jedince: „ Jaký je smysl mého jednání? Co je dobré?

Jak mám jednat - teď - v tuto chvíli? Co je spravedlnost? Co je hodnotné a co není?

Co je dobro, co je normální a co uţ je zlo? Kam kráčí lidstvo – a kam kráčím já? aj.“

Tradice novověkého myšlení shrnuje lidské existenční hledání do tří aktuálních

otázek: Co můţeme vědět? Co máme činit? V co můţeme doufat? Druhá otázka je

základní etickou otázkou, která dává etice charakter praktické filozofie (Hartmann,

2002, s. 23).

Avšak ono „mít“ dostává jiný smysl, pokud se na otázku ptáme z perspektivy

vlastní osoby a děláme si starost o svůj vlastní ţivot a ptáme se, co je ve výhledu

nebo se ptáme z pohledu „my“ a ptáme se, co je nejlepší pro „nás“. Neboť etické

otázky, které se týkají vlastního ţivota a smrti, se kladou, na rozdíl od otázek

směřovaných na celek, v kontextu určitého ţivota nebo jedinečné ţivotní formy (srov.

Habermas, 2003, s. 11).

Základním problémem etiky je „svoboda jedincovy vůle“, tedy otázka,

co zásadně ovlivňuje mravní postoj a následně morální výběr. „Odborníci se

rozcházejí v názoru na lidskou podstatu, ale celkově je můţeme rozdělit do dvou

hlavních kategorií: na ty, kteří tvrdí, ţe lidé jsou produkty výchovy, a na ty, kteří nás

povaţují za plod neovlivnitelné biologické dědičnosti“ (Murphy, 2001, s. 23). První

přístup tzv. kulturní determinismus předpokládá, ţe narozený člověk je tzv. „tabula

rasa“ tj. nepopsaný list, do kterého teprve společnost a kultura, ve které ţije, vepíše,

jaký bude. Proces ovlivňování probíhá pomocí socializace a enkulturace a znamená

formování osobnosti jedince pomocí jiţ vytvořených a udrţovaných hodnot,


- 14 -

prostřednictvím kulturních vzorů činnosti a jednání a vlivem jiţ vytvořených modelů

společenských institucí a systémů (srov. Kubátová, 2002, s. 108).

Druhou krajností je biologický determinismus, který tvrdí, ţe lidstvo je jiţ

předem zformováno, má určité trvalé a neovlivnitelné vlastnosti a jakousi zvláštní

vnitřní celistvost a předurčenost. Zastánci této teorie jsou přesvědčeni o genetické

determinovanosti nejen jednotlivce v průběhu ontogeneze, ale celé lidské rasy

v průběhu fylogeneze (srov. Wright, 1994).

Na postoj člověka k etickým problémům má vliv obojí a to ve vzájemné

interakci. Jsme tedy jako lidé determinováni jak vrozenými a dědičnými genetickými

předpoklady a biologickým druhem Homo sapiens, tak výchovou v konkrétní

společnosti i její kulturou.

Před základní etickou otázkou „Co máme činit?“ stojíme v kaţdém okamţiku.

Kaţdá nová situace nám ji znovu klade, v ţivotě na ni musíme znovu a znovu

odpovídat, aniţ by nás nějaká moc mohla této nutnosti zbavit. „A na kaţdou otázku,

která se neopakuje ve zcela stejných situacích, je vţdy novou odpovědí naše konání,

naše skutečné jednání. Neboť čin obsahuje vţdy rozhodnutí, které jsme jiţ učinili“

(srov. Hartmann, 2002, s. 23).

Otázce „Co mám činit“ však vţdy musí předcházet vědění o tom, co je

hodnotné. Někteří filozofové (např. Platón, Akvinský, Kant aj.) předpokládají, ţe před

teoretickými znalostmi významných etických principů, je u kaţdého člověka přirozené

tzv. předvědecké porozumění morálním skutečnostem. Podle něj se utvářejí jeho

postoje, jejichţ akčním projevem je jednání.

Etické předporozumění znamená, ţe v běţných lidských rozhovorech existují

slova vyjadřující mravní skutečnost: dobré-špatné, nezištné-egoistické, ušlechtilé-

hrubé nebo slova jako: zakázané, povolené, svědomí, hřích, vina, pokání, ctnost,

věrnost, zrada atd. Tato slova jsou uţívána i v kontextu jiném neţ mravním, například

“… dobré jídlo, zlé počasí, přikázaný směr jízdy, ušlechtilé zvíře, ale všichni poměrně

bez obtíţí dokáţeme říci, kdy mají slova morální význam a kdy ho nemají“

(Anzenbacher, 2001, s. 13).

Jedná se takový typ slov, kterým kaţdý rozumí, ale která se těţko vysvětlují.

Výsledkem je, ţe v běţné komunikaci uplatňujeme ono předporozumění mravní

skutečnosti a ţe ho také předpokládáme u jiných lidí. Bez předporozumění by byla

nemoţná jakákoliv mravní diskuse. Máme tedy poměrně shodné vědění o významu

mravních skutečností. Je ale zcela moţné, ţe při bliţší analýze se naše vědění

o významu mravních skutečností ukáţe jako vágní, nepřesné, chybné.

Nejdůleţitějším faktem lidského předporozumění je, ţe svému vlastnímu

jednání i jednání druhých lidí, připisujeme mravní hodnotu. Hodnotíme vlastní i cizí

jednání jako dobré nebo špatné, schvalujeme je nebo odmítáme. „Předpokládáme,

ţe kaţdý nějak ví, co je dobré a co je špatné, alespoň ve všeobecném smyslu. To

nevylučuje, ţe v jednotlivém případě lidé mohou mít o dobru a zlu zcela rozdílné

názory. Předpokládáme také, ţe kaţdý rozhodně ví, ţe dobro je nutno konat a zlo

nekonat. Jde tu o vědomí, ţe mravní nárok dobra má povahu nepodmíněné

závaznosti“ (Anzenbacher, 2001, s. 13).

Předporozumění je moţno také nazvat přirozeným mravním zákonem.

Přirozený zákon nám říká, jak má člověk jednat, aby byl ve shodě se svou


- 15 -

přirozeností. Přirozený mravní zákon se nedá změnit, protoţe je v hloubi našeho

lidství. „Ve vztahu k mravním normám, které zakazují zlo, neplatí pro nikoho ţádná

privilegia nebo výjimky. Před nároky mravního zákona jsme si všichni rovni“ (Jan

Pavel II. In Příkaský, 2000, s. 41).

Ještě dva aspekty jsou v mravním předporozumění důleţité. Prvním je tzv.

„sociální zřetel“. Tento aspekt je primárně mezilidský a souvisí se základy

humánního lidí, a tím s otázkami spravedlnosti. Znamená to ve svém důsledku,

ţe pro společné souţití je nezbytné, aby se lidé uznávali jako rovnocenné bytosti,

a aby kaţdý ve svém jednání bral v úvahu, ţe druzí lidé mají také potřeby a zájmy

jako on sám. Křesťanství tyto hodnoty vyjadřuje v biblickém: „Jak chcete, aby lidé

jednali s Vámi, tak jednejte Vy s nimi“ (Lukáš, 6, 31). Druhý aspekt se týká osobní

mravní kvality člověka a spočívá ve vědomí vlastní hodnoty.

„Věřím, ţe kaţdý den lidem nabízí příleţitost udělat to nejlepší moţné

rozhodnutí ve všem, do čeho se pouštějí.“ (Paulo Coelho z knihy Záhir)

Citace

2.2 Základní etické principy

Na základě vývoje etického myšlení (kapitola č. 1) a lidského mravního

předporozumění je moţno stanovit základní etické principy, jeţ platí obecně, ale

i aplikovaně v různých oblastech lidského konání. Princip znamená základ, zásadu,

ale i původ (odvození od něčeho zásadního, základního) z čeho se vychází při

odvozování dalších poznatků či následného jednání. Principem je biblické desatero,

zlaté pravidlo jednání (viz kapitola č. 2.1), v novověku potom principy vyplývající

ze společenské smlouvy podle Rousseaua, která spojuje nutné zlo společnosti

a přirozený stav člověka tzv. obecnou vůlí (srov. Osborne, 2006). Ve všech je moţno

nalézt ony dva základní principy, bez kterých by nemohla lidská společnost

existovat: konat dobro a nekonat zlo.

Rozdíl je v přístupu k principům, který můţe být buď:

deontologický, tzv. etika podle smýšlení, coţ znamená, ţe jsou principy brány

jako nařízené jednání vyšší autoritou a jako jednající se potom nestarám o následky

(zejména u náboţenských principů nebo u principů deklarovaných v etických

kodexech) anebo konsekvencionalistický, tzv. etika podle odpovědnosti, coţ

znamená, ţe je povaţováno za správné takové jednání, které má za následek větší

mnoţství výhod neţ nevýhod; vychází ze zváţení výsledků jednání, přihlíţí

k následkům, které toto jednání s sebou nese, k jeho uţitečnosti, a také k situaci,

ve které jednání probíhá. Tento typ jednání s sebou nese větší svobodu rozhodování

a jednání, ale také vyšší osobní odpovědnost (srov. Ivanová, 2004, s. 21).

Konsekvencionalistická nejistota nutila filosofy od 17. století přemýšlet nad určitými

zásadami etiky podle odpovědnosti. Nejznámější je tzv. teorie utilitarismu, jejímţ

základem je hédonistická orientace. Její cíl, vyjádřený formulí „největší štěstí

pro všechny“ poprvé vyslovil R. Cumberland a obvykle je připisována J. Benthamovi.

Ten teorii rozvinul a jeho klasický utilitarismus staví na víře v obecný egoismus a jeho

afirmaci (tj. kladném stvrzení) (srov. Petrusek, Miltová, Vodáková ed., 1994, s. 51).


- 16 -

Mezi zastánce utilitarismu patří i Ch. Darwin a S. Mill. „Oba věřili, ţe ve světě,

ve kterém podle všeho ţádného boha nenajdeme, je dobrým morálním vodítkem

uţitečnost“ (Wright, 1995, s. 350). „Utilitarismus můţe být základem absolutních práv

a povinností… takový postoj posuzuje z hlediska uţitečnosti pravidla, nikoliv

jednotlivé činy…. Člověk se pak neptá: Jak ovlivním celkové štěstí lidstva, kdyţ se

dnes budu chovat tak či onak? Místo toho se ptá: Co by se stalo, kdyby se všichni

lidé za podobných okolností takto chovali? Přesvědčení, ţe štěstí je dobré a utrpení

špatné, není jen základní součástí morálního myšlení, na kterém se všichni

shodneme. Stále více se zdá, ţe je to vůbec jediná zásada, na které se všichni

shodneme“ (Wright, 1995, s. 352).

Zjednodušeně je moţno říci, ţe základem pro nové sekularizované principy se:

svoboda jednotlivce volit své jednání, pokud nezasahuje do svobody

ostatních;

svoboda jednotlivce rozhodovat o sobě a svém osudu;

jedinečnost kaţdé osoby;

vědění, ţe nejen individuální štěstí, ale štěstí většiny vede

ke spokojenému ţivotu jednotlivce,

povinnost společnosti stanovit základní morální pravidla pro moţnost

souţití všech zúčastněných.

2.3 Základní etické principy ve vědě a výzkumu

Praktická filozofie a etika, jako její nedílná součást, chce na základě popisu

a analýzy lidského poznání a konání (etika deskriptivní a etika analytická) a bytí

(metaetika) slouţit zejména k mravnímu zdokonalování praxe. V praktické činnosti

má potom ambice stanovovat normy správného chování (etika normativní).

V úzkém sepjetí se ţivotem se etická disciplína pokouší reagovat

na nejrůznější aspekty ţivota v jeho různých oblastech (práce, lidská práva,

medicína a zdravotnictví, věda a výzkum, ale i sport, ekologie, aj.). Etika takto

vztaţená na jednotlivé oblasti lidského konání se nazývá etika aplikovaná. Plní úlohu

praktické filozofie hlavně tím, ţe se orientuje na praktické „ţivé“ problémy

a případové situace kaţdodenního ţivota (srov. Fobel, 2002, s. 13 – 14).

Etika vědy a výzkumu je speciální aplikovaná disciplína, zabývající se

morálkou a mravností vědy. Její základní úlohou jako součástí meta vědy je

odhalovat etické problémy související s vědeckou činností a jejími důsledky. Kriticky

zkoumá a zdůvodňuje normy, které regulují chování vědců. Základní principy vědy je

moţno odvodit od základních principů biomedicíny (tady oblasti, ve které je v rámci

vědy a výzkumu nějak jednáno či nakládáno s člověkem – jedincem či skupinou.

Naprostým základem je činit dobro (viz kapitola 2.2), tzv. beneficence – neboli

dobřečinění. Princip beneficence znamená předcházet poškození, odstraňovat je

a současně podporovat dobro (srov. Beauchamp, Childerss, 2001 in Ivanová, 2006,

s. 29). Všechno co děláme, děláme pro dobro jedince, respondenta a společnosti,

naše činnost musí být vedena snahou prospět svým výzkumem jednotlivcům

i společnosti. Protoţe však mohou být zájmy jednotlivce ve výzkumu (probanda,

respondenta, zkoumané osoby, ale i pokusného zvířete) v rozporu se zájmy


- 17 -

společnosti, je nutno vţdy dodrţovat tyto etické zásady ve výzkumu a vědě:

Lidská bytost je vţdy cílem, nikoliv prostředkem

Důstojnost člověka i v rámci výzkumu, zejména však biomedicínského

výzkumu

Zájmy a blaho lidské bytosti jsou nadřazeny zájmům společnosti

Člověka je vţdy nutno respektovat v jeho celosti, ve všech vzájemně

provázaných dimenzích (srov. Munzarová, 2005, s. 12-13)

Znamená to, ţe rizika výzkumu pro jednotlivce či společnosti nesmí převyšovat

jeho přínos. Beneficence představuje pozitivní dimenzi druhého principu (nekonat

zlo), tzv. nonmaleficence neboli neškodění. Princip neškodění (někteří autoři

uvádějí nepoškozování) zakazuje ublíţit, poškodit nebo dokonce usmrtit jiné (srov.

Beauchamp, Childerss, 2001 in Ivanová, 2006, s. 29), i v zájmu vědy a má vztah

k zásadě „primum non nocere“ (především neškodit). Tento princip má přednost

i před principem beneficence.

SHRNUTÍ KAPITOLY

Etika je filozofická věda o mravnosti, má mnoho různých myšlenkových směrů,

z nichţ některé staví na lidském předporozumění mravnosti. Lidské přeporozumění

je dáno biopsychosociální podstatou člověka. To, co v člověku rozlišuje dobré

od zlého a směřuje podle toho chování a jednání určité osoby, se nazývá svědomí.

Svědomí se však u jednotlivců liší co do obsahu i rozsahu. Etika zasahuje do mnoha

oborů lidské činnosti (aplikovaná etika) a jednou z nich je etika vědy a výzkumu.

I zde, jako v celé oblasti etiky, platí dva základní etické principy – konat dobro

a nekonat zlo. Ke konkrétnímu jednání na základě těchto principů můţeme

přistupovat z pohledu konání povinnosti anebo pohledu konání podle následků

jednání. Nejznámější teorie, zaloţená na následcích jednání se nazývá utilitarismus.

Ve vědě se princip konání dobra nazývá beneficence a nekonání zla non-

maleficence.

ÚKOLY

1. Jedná člověk ze svobodné vůle nebo je jeho jednání vţdy determinováno

(biologicky a sociálně)?

2. Lze v pluralitní společnosti dosáhnout konsensu o etických otázkách ve vědě

a výzkumu? (konsensus # pravda!!!)

3. Jaké typy argumentů pouţíváte Vy při zdůvodňování Vašich vlastních

etických rozhodnutí v oblasti Vaší praxe? Tady jsou moţné příklady:

Dělám to tak, protoţe to říkal generální ředitel.

Byl jsem vychován v křesťanské víře, a proto vím, ţe takto je to

správné, tak se to říká v desateru.

Cítím, ţe takto to dělám dobře.


- 18 -

Mám dobré vzdělání a takto jsme se to učili.

Dělám to dobře? Nebyl by nějaký jiný způsob? Co podporuje to, ţe

myslím zrovna takto?

Dělám to pro co největší počet spokojených lidí.

Dělám to proto, ţe odhaduji, ţe to bude mít dobré následky.

Dělám to proto, ţe chci mít čisté svědomí.


[1] ANZENBACHER, A. Úvod do etiky. 1. české vyd. Z něm. originálu

Einfűhrung in die Ethik vyd. Patmos Verlag, Dűsseldorfu,1992, přel. K.

Šprunk. Praha: Academia, 2001. 292 s. ISBN 80-200-0953-1.

[2] BEAUCHAMP, T. L.; CHILDRESS, J. F. Principles of Biomedical Ethics. 5. th.

ed. Oxford, New York: Oxfor University Press, Inc., 2001. 454 s. ISBN 0-19-

514332-9.

[3] Bible, Nový zákon, Lukáš, kapitola 6, verš 31.

[4] HABERMAS, J. Budoucnost lidské přirozenosti. Na cestě k liberální

eugenice? 1. české vyd. Z něm. originálu Die Zukunft der menschlichen

Natur. Auf dem Weg zu einer liberalen Eugenik? vyd. Suhrkamp Verlag,

Frankfurt am Main, 2001, přel. A. Bakešová. Praha: FILOSOFIA –

FILOSOFIA, 2003. 132 s. ISBN 80-7007-174-5.

[5] HARTMANN, N. Struktura etického fenoménu. 1. české vyd. Z něm. originálu

Ethik, 2. vyd., Walter de Gruyter & Co., Berlin und Leipzig, 1935, přel. K.

Hlavoň. Praha: Academia, 2002. 274 s. ISBN 80-200-0970-1.

[6] FOBEL. P. Aplikovaná etika. Teoretické východiská a súčasné trendy. 1. vyd.

Martin, SR: HONNER, 2002. 135 s. ISBN 80-968399-5-0.

[7] IVANOVÁ, K. Etika a organizační kultura ve zdravotnickém managementu.

1. vyd. Brno: NCO NZO, 2006. 240 s. ISBN 80-7013-442-9.

[8] IVANOVÁ, K. Základy lékařské etiky. In IVANOVÁ, K.; KLOS, R. Kapitoly

z lékařské etiky. Skriptum. 2. upravené a rozšířené vydání. Olomouc: VUP,

2004. S. 16 – 31. ISBN 80-244-0892-9.

[9] KUBÁTOVÁ, H. Základy sociologie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého,

2002. 169 s. ISBN 80-244-0518-0.

[10] MUNZAROVÁ, M. Zdravotnická etika od A do Z. 1. vyd. Praha: Grada, 2005.

156 s. ISBN 80-247-1024-2.

[11] MURPHY, R. F. Úvod do kulturní a sociální antropologie. 1. české vyd. Dotisk

2001. Z angl. originálu Cultural and Social Antropology. An Overture, 3. ed.,

vyd. Prentice Hall, A. Division of Simon&Schuster, Englewood Cliffs, 1989,

přel. H. Červinková. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1989. Edice

Studijní texty, 15. sv. 267 s. ISBN 80-85850-53-2.

[12] OSBORNE, R. Seznamte se… Filozofie. 1. vyd. Praha: Portál, 2006. 187 s.


- 19 -

ISBN 80-7367-086-0.

[13] PETRUSEK, M.; MILTOVÁ, A.; VODÁKOVÁ, A. ed. Sociologické školy,

směry, paradigmata. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON),

1994. Edice Sociologické pojmosloví, sv. 4. 249 s. ISBN 80-85850-04-4.

[14] PŘÍKASKÝ, J. V. Učebnice základů etiky. 1. vyd. Kostelní Vydří:

Karmelitánské nakladatelství, 2000. 134 s. ISBN 80-7192-505-5.

[15] WRIGHT, R. Morální zvíře. Z angl. originálu The Moral Animal, vyd. Pantheon

Books a division of Random House, Inc., 1994, přel. A. Hradílek. Praha:

Nakladatelství Lidových novin, 1995. Edice Psychologie, sv. 4. 478 s. ISBN

80-7106-127-1.


- 20 -

3 Etika ve vztahu k účastníkům výzkumu a výzkumnému

procesu

CÍL


rozpoznat tři základní dilematické oblasti ve vědě a výzkumu,

definovat princip autonomie vycházející z lidských práv a důstojnosti

člověka,

určit faktory, které autonomii zkoumané osoby naplňují,

reprodukovat, co je to výzkumný proces a které etické aspekty jsou

pro něj důleţité,

vyjmenovat tato aspekty s odůvodněním důleţitosti,

rozváţit pravdu a leţ ve vztahu k prezentaci výsledků,

pochopit rozdíl mezí etickou povinností a etickou odpovědností,

vysvětlit vztah etiky k sociální odpovědnosti ve vědě a výzkumu.

KLÍČOVÁ SLOVA

Autonomie člověka, lidská práva, důstojnost člověka, ochrana soukromí, informovaný

souhlas, poctivost zkoumání, úcta k výsledkům ostatních, etická povinnost, etická

odpovědnost, sociální odpovědnost.

3.1 Etika a vztah k účastníkům výzkumu

Je moţné odlišit tři oblasti výzkumu, ke kterým se vztahují etické problémy

i dilemata:

1) etiku nakládání s účastníky výzkumu,

2) etiku nakládání s informacemi,

3) etiku odpovědnosti vůči společnosti (srov. Komenda, 2004, s. 97).

První oblast se vztahuje k této podkapitole (4.1) – tedy k etickým problémům

jednání a nakládání s účastníky výzkumu, kde je hlavní otázkou, zda je člověk

subjektem, či objektem výzkumu. Další dvě eticky dilematické oblasti se vztahují

k výzkumnému procesu a bude o nich pojednáno v podkapitole 4.2 – Etika

a výzkumný proces.

Největší etické problémy ve vědě a výzkumu spadají do oblasti první. Vznikají

zejména při střetu sociálních a osobních hodnot (svoboda a soukromí aj.) a hodnot

vědeckých, usilujících o co nejkvalitnější a nejvěrnější data. V této kontradikci jde

o zásadní rozpor mezi bezprostředním zájmem zúčastněných osob a strategickým

cílem výzkumu, jehoţ výsledky mohou být prospěšné mnohým osobám v budoucnu.

Tři základní

eticky

dilematické

oblasti

ve vědě

a výzkumu


- 21 -

K této problematice existují dva zásadní přístupy (srovnejte s Kapitolou č. 2):

Deontologický přístup neboli jednání podle povinnosti. Při hodnocení

mravních počinů výzkumníka a jeho odpovědnosti se tento způsob přístupu zařazuje

mezi tzv. „jednání podle smýšlení“. Jedná-li někdo podle smýšlení, následky svého

jednání nechává na autoritě, jeţ smýšlení konstituovala, tj. stanovovala ony

povinnosti. Povinnosti výzkumníka v současnosti jsou stanovovány etickými kodexy.

V historii převaţoval způsob stanovování povinností tzv. „apelem na autoritu“ (srov.

Ivanová, 2004, s. 26). Výzkumník jedná mravně, pokud závazky, vyplývající

z povinností, plní.

Teleologický přístup neboli jednání s ohledem na cíl. Primárním hlediskem

je účelnost a morálnost činů je posuzována ve vztahu k cílům. Hodnotí se moţný zisk

výzkumu, tj. zlepšení znalostí, poznání, technologické aplikace (srov. Komenda,

2005, s. 92). Teleologický přístup se zařazuje mezi „jednání podle odpovědnosti“.

Jedná-li někdo podle odpovědnosti, znamená to, ţe si nese sám následky svých

rozhodnutí, tzv. konsekvencionalismus. U tohoto typu jednání hrozí riziko, ţe převáţí

blaho společnosti nad blahem jednotlivce (srov. Ivanová, 2004, s. 27).

Nejvíce dilematických výzkumů s lidskými účastníky se odehrává v oblasti

biomedicíny. Tato skutečnost je dána tím, ţe ne vţdy se jedná o osoby, které

vstupují do výzkumu zdrávi, či z vlastní vůle. Mnoho probandů v biomedicíně se

podrobuje zkoumání, protoţe má nějaké onemocnění, doufaje, ţe výsledky výzkumů

pomohou buď jemu, nebo členům jeho rodiny. Ve své podstatě ani příliš moţností

k jinému rozhodnutí nemají, zvláště kdyţ nová metoda (nový lék) slibuje více neţ

současná standardní léčba. Zatím nejproblematičtější oblastí se jeví oblast výzkumu

genetického.

Tady se jeví jako základní princip autonomie, lépe moţná princip respektu

k autonomii, který znamená respekt k sebeurčení a samostatnosti zkoumaného

člověka, tzn. respekt ke stavu jeho nezávislého, samostatného jednání, bez zevního

ovlivnění. Autonomie předpokládá schopnost zkoumané osoby zváţit a rozlišit

jednotlivé alternativy a uskutečnit svůj vlastní plán (srov. Beauchamp a Childress,

2001, in Ivanová, 2006, s. 29). Tento princip je povaţován v USA za hodnotu

nejvyšší. Vyzvedávání autonomie odráţí nástup individualismu, který podporuje

tvůrčí schopnosti člověka a odporuje konformitě. V bioetickém kontextu se týká

především práva nemocného na sebeurčení, doloţeného informovaným souhlasem

s veškerým děním v procesu zkoumání. Jednodušeji řečeno, proband (zkoumaná

osoba) má právo na názor a ten má být, pokud to není v rozporu se zákonem,

zohledněn při rozhodování o kaţdém zákroku.

Širším pojmem, do kterého můţeme zahrnout autonomii, je důstojnost

člověka jako základní lidské právo. Základní lidská práva jsou přiznána všem, bez

ohledu na věk, zdravotní stav nebo sociální situaci a jsou upravena v Listině

základních práv a svobod. Jiţ článek 1 stanoví, ţe „Lidé jsou rovní v důstojnosti

i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné

a nezrušitelné.“ Osobám vstupujícím do výzkumu, zejména pak výzkumu

biomedicínského, je nutné při ochraně jejich práv věnovat náleţitou pozornost,

zejména pak je nutné zaměřit se na jejich lidskou důstojnost. To zdůrazňuje článek

10 listiny základních práv a svobod, který stanoví: „Kaţdý má právo, aby byla


- 22 -

zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.“

Obecně lze shrnout, ţe princip důstojnosti spočívá v:

respektování osobní integrity,

zamezení fyzického či duševního zneuţívání,

dodrţování zásad slušného chování (srov. Buţgová, Ivanová, 2008,

s. 28).

V Ústavním zákoně č. 23/1991, kterým se uvozuje Listina základních práv

a svobod jsou uvedeny všechny oblasti, spojené s lidskými právy, z nichţ ve vztahu

k výzkumu je moţno zdůraznit následující (srov. Ivanová, 2006, s. 42-43, Komenda,

2004, s. 98):

právo nebýt poškozován

právo nemuset konat nic proti své vůli

právo nebýt obelháván a podváděn

právo na ochranu soukromí

právo na svobodu projevu a svobodu rozhodování

Podle Komendy (2004, s. 98) se neetický přístup k účastníkům výzkumu se

manifestuje ve čtyřech oblastech:

1) moţné poškození subjektu

2) absence jeho poučeného souhlasu

3) klamání účastníka

4) narušení soukromí subjektu

ad1) Možné poškozování subjektu

Prvním právem účastníka výzkumu je právo na osobní bezpečnost. Výzkum

ohroţující ţivot anebo tělesné či duševní zdraví člověka je pro vědeckou obec

nepřijatelný. Tato zásada se v modifikované podobě přenáší i na pokusy konané

na zvířatech (s cílem prospět člověku a lidskému poznání). Navíc se ţádá, aby

ani podmínky, v nichţ se laboratorní zvířata chovají, nebyly pro ně zdrojem trápení.

Poškození je někdy nesnadné rozpoznat, definovat a předvídat. V sociálním

výzkumu je přímé fyzické poškození člověka nepravděpodobné; poškodit však lze

nejenom tělo. Člověku je moţno uškodit osobnostně (postrašením) i psychicky

(ztráta sebevědomí v pokusu, kdy se měří dosahovaný výkon) anebo sociálně

(dojde-li ke ztrátě důvěry v ostatní lidi). Předvídat takové poškození je obtíţné – proto

se poţadavek nepodmíněné, absolutní bezpečnosti modifikuje: ţádá se, aby rizika

potenciálního poškození byla zvaţována oproti moţnému efektu, přínosu zkoumání.

Rozbor nákladů a prospěchu (costs - benefits) je důleţitý, třebaţe víme, ţe

onen prospěch je spíše prospěchem badatele a společnosti neţli prospěchem

subjektu - účastníka výzkumu. Oprávněnost provedení výzkumu stoupá, je-li subjekt

za moţné poškození odměňován. Příslušný rozbor by se měl dělat jako součást

výzkumného plánu.

Ochranu účastníků výzkumu před moţným poškozením by mělo zajišťovat

respektování některých etických zásad, vycházejících ze základních etických


- 23 -

principů – beneficence, non-maleficence, autonomie). K nim patří:

Informace pro zkoumané osoby uţ před započetím studie o všech

předpokládaných rizicích a nepříjemnostech a poskytnutí dostatku informací

i příleţitostí, aby zváţili či odvolali svou účast. Výzkum se zahájí teprve poté,

co subjekty dají badatelům souhlas (viz další odstavec – Informovaný souhlas).

Z výzkumu by měly být vyloučeny osoby, u nichţ je vyšší riziko, ţe budou

poškozeni. Tuto zásadu zdůrazňují všechny etické kodexy, které se dotýkají vědy

a výzkumu (viz kapitola 6). Pro výzkumníka tedy platí, ţe je povinen odhadnout

moţná poškození a případně je nutno subjekty sledovat ještě po skončení pokusu,

s cílem dodatečně jim poradit nebo pomoci.

ad2) Absence poučeného (informovaného) souhlasu

Subjektům, zvaţujícím svou moţnou účast ve výzkumu, je třeba garantovat

svobodnou volbu: účastnit se, anebo svou účast odmítnout. Musejí se rozhodovat

s vědomím, ţe jde o účast dobrovolnou - a zároveň plně poučeni o podstatě

výzkumu a moţných rizicích z něho plynoucích. Proto se doporučuje vypracování tzv.

Informovaného souhlasu, který je v případě, ţe výzkum je spojen s léčebným

procesem, zákonně i eticky nezbytný. Informovaný souhlas se v medicíně stal

důleţitým nástrojem pro poskytování informací a povaţuje se za náleţitý projev

pacientovy vůle (srov. Haškovcová, 2007, s. 25).

Výzkum s osobami jiţ zasaţenými (či ohroţenými) určitou chorobou je potřeba

připravit zvláště pečlivě a před započetím výzkumu je vţdy kompetentními orgány

vyţadován souhlas Etické komise (etické komise jsou zřizovány jiţ při větších

nemocnicích, ale ve fakultních nemocnicích, kde se vţdy provádí nějaký typ

výzkumu, je jejich zřízení povinností). Ta dohlíţí zejména na úplnost písemné

informace pro pacienty (kteří se budou výzkumu účastnit), vhodnost postupu při

získávání informovaného souhlasu a rovněţ odůvodnění výzkumu na osobách

neschopných udělit souhlas. Měl by být vţdy podrobně vysvětlen záměr a smysl

výzkumu a podrobně vysvětlena rizika poškození (princip respektu k autonomii).

Nezbytná je zejména mlčenlivost o jednotlivých případech, ať se jiţ jedná

o choulostivou odpověď nebo nikoliv. Subjekt musí mít vţdy moţnost volby (zúčastnit

se nebo odmítnout) i po celou dobu výzkumu a to musí vědět (srov. Burešová, 2004,

s. 170).

Je obtíţné předem obecně stanovit, jakou informaci by měl subjekt dostat;

velice záleţí na povaze výzkumu. Zpravidla není nutno poskytnout subjektům

kompletní výzkumnou dokumentaci - uţ proto, ţe je pro ně příliš odborná a ne zcela

srozumitelná. Měl by jim být vysvětlen smysl výzkumu, jeho záměr a způsob

sponzorování. Rozhodně se jim musí sdělit, ţe účast je z jejich strany dobrovolná

a ţe mají právo kdykoli, tj. v kterékoli fázi, od výzkumu odstoupit. Navíc je potřeba

rizika poškození jim jasně vysvětlit. Je-li riziko odhadováno jako vyšší neţ

"minimální", ţádá se navíc písemný souhlas subjektu nebo jeho zákonného

zástupce. Minimálním rizikem se přitom rozumí riziko běţného kaţdodenního

ţivotního provozu (srov. Komenda, 2004, s. 99).

Institut "poučeného souhlasu" chrání pak obě strany - badatele i subjekt.


- 24 -

V biomedicínském výzkumu je písemná forma poučeného souhlasu standardem.

Avšak – ani souhlas subjektu neopravňuje badatele k neetickému jednání!!!

ad 3) Klamání účastníků výzkumu

Tato zásada úzce souvisí s vypracováním Informovaného souhlasu.

Poskytnutí přesných informace o účelech výzkumu je problematické ve vědách, které

se zabývají chováním člověka. Důvodem klamání respondentů bývá potřeba navodit

u nich duševní stav, kdy se budou chovat přirozeně; můţe se stát, ţe pokud

respondenti znají účel studie, znehodnotí to někdy výsledky na nich napozorované,

tj. změnilo by to jejich chování. Bez určitého klamání by se asi chování studovat

nedalo, zejména ne chování cílené (agrese, podrobivost, podvádění, neposkytnutí

pomoci v naléhavém případě). Klamáním je vlastně v jisté míře kaţdá pokusná

situace simulující situaci reálnou.

Kompromisem klamání je rozhovor se zkoumanými osobami bezprostředně

po dokončení výzkumu, kde se jeví jako nezbytné vysvětlit i důvody, proč bylo jisté

klamání v zájmu věci nezbytné. V citlivě a ohleduplně vedeném vysvětlení je namístě

i omluva výzkumníka, proč byl nucen zkoumané osoby uvádět v omyl. Komenda

uvádí (2004, s. 100), ţe dobře provedené vysvětlení bývá účinné.

ad 4) Narušení soukromí zkoumané osoby

Zásada opět souvisí s kvalitně vypracovaným Informovaným souhlasem, kde

mají být zejména tyto okolnosti dobře vysvětleny. Právo na soukromí je právem

jedince rozhodovat kdy, kde, kam a v jakém rozsahu mají být zveřejňovány jeho

názory, víra a standardy chování. Není dovoleno sledovat jedince skrytou kamerou,

záznamem atp. na soukromém místě, bez jeho dovolení. Komenda zdůrazňuje

(2004, s. 100), ţe míra narušení soukromí závisí na tom, jak soukromá je dotyčná

informace (např. sexuální chování nebo nelegální chování). Některá informace je

povaţována za privátnější neţ jiná.

Nezávisle na povaze informace chrání eticky si počínající badatel právo na

soukromí tím, ţe zkoumané osobě zaručuje anonymitu nebo důvěrnost údajů.

Informace o subjektu se předává anonymně, coţ zaručuje jedinci soukromí. Tak si

dotazníky odebírá sám subjekt (nepřidělují se) a po vyplnění je odevzdává

nepodepsané. Identifikační znaky zkoumaných osob se odstraňují hned, jak je to

moţné. Nelze dát všeobecně pouţitelný návod - v této věci musí být badatel

vynalézavý a pozorný. Tradičně se uţívá změněných jmen osob a míst – coţ však

obvykle není dokonalá ochrana. Problémy anonymity subjektu a důvěrnosti údajů

řeší i postup, při kterém badatel poţádá subjekt, aby schválil verzi zprávy určené pro

veřejnost, navrhuje Komenda (2004, s. 101).


- 25 -

3.2 Etika a výzkumný proces

3.2.1 Etika práce s informacemi

Prvním velkým okruhem etických problémů ve výzkumném procesu je

nakládání s informacemi, nakládání s know how, s výsledky výzkumu, s publikačními

výstupy aj. Etické jednání v této oblasti musí podle Spousty (2003, s. 18) zahrnovat

specifické principy vědecké etiky: vědeckou objektivnost a pravdivost, osobní

poctivost a čestnost, originalita (původnost), principiálnost (zásadovost)

a nekompromisnost, sebekritičnost a názorovou tolerantnost a skromnost.

Princip objektivnosti a pravdivosti vyţaduje, aby vědec předloţil všechna

fakta a všechna zjištění, k nimţ dospěl, a nic nezamlčel, nic nepřidával a nic

nezkrášloval. Součástí tohoto etického principu je rovněţ poţadavek, aby vědec před

vlastním zpracováním zvoleného tématu důkladně poznal díla jiných autorů, kteří se

problematikou zabývali jiţ dříve (viz kap. 1.3).

Princip osobní poctivosti a čestnosti vyjadřuje etický poţadavek, aby vědec

poctivě nakládal s literaturou a prameny, tzn., uváděl ve své práci jen fakta získaná

svým vědeckým bádáním a nesníţil se k podvodům.

Ivanová a Juríčková (2007, s. 10) vycházejí ze Spousty (2003, s. 23-24)

a uvádějí nejčastější eticky nepřijatelné praktiky autorů písemných (a vědeckých

prací) prací:

u přímé citace a nepřímé citace (parafráze) není uveden odkaz na zdroj

informace,

soupis literatury a pramenů neobsahuje jen skutečně pouţitou

literaturu,

k doloţení názoru se vyuţívá materiál, z něhoţ tvrzení jednoznačně

nevyplývá,

v soupisu literatury a pramenů bibliografické citace jsou díla, které

nemají přímý vztah k popisované problematice,

neoprávněná generalizace (zobecnění závěrů na základě výpovědí

nedostatečného nebo nízkého počtu respondentů apod.).

Princip originality (původnosti) znamená, ţe vědec přináší nový, třeba jen

dílčí, ale původní a do té doby nepublikovaný poznatek. Vědomé přivlastňování

cizích poznatků a výsledků duševní práce jiných autorů se označuje slovem plagiát.

Mezi plagiáty patří nejen ukradení cizího rukopisu a jeho publikování pod vlastním

jménem, ale také neuvedení odkazu na zdroj informace u přímé citace a nepřímé

citace (parafráze). Rovněţ nesmí dojít ke zkreslení cizího textu jeho nepozorným

parafrázováním.

Etika korektnosti zpracování bibliografického soupisu svých publikací

vyţaduje, aby se autoři, např. studenti doktorského studia, vyvarovali těchto chyb:

nesmí se opomenout uvést i jiné autory, kteří se na vzniku práce

podíleli,

nesmí se opakovat tatáţ práce vícekrát, např. pod jiným názvem,

v překladu nebo vydaná jiným nakladatelem,


- 26 -

nesmí se uvádět práce, které nemají charakter vědeckých nebo

odborných prací, např. popularizační, příleţitostné nebo vzpomínkové,

nesmí se uvádět práce přeloţené, které jsou pouhou translací textu

a přivlastnit si autorství přeloţeného díla, aniţ by se uvedlo jméno

autora originálu.

Princip zásadovosti a nekompromisnosti se projevuje odvahou vědce, např.

kdyţ i v obtíţích vytrvá v úsilí o řešení problémů, nepřizpůsobuje výsledky výzkumu

výchozím hypotézám nebo přání adresátů a uţivatelů výzkumných výsledků.

Princip sebekritičnosti a názorové tolerantnosti se projevuje schopností

sebekriticky uznat nesprávnost svých závěrů a veřejně přiznat svůj omyl. Tím vědec

prokazuje odvahu a zaslouţí si respekt vědeckého světa.

Princip skromnosti znamená ochotu přijímat cizí názor, uznat omyl a také

způsobilost pravdivého sebepoznání (uvědomit si „na co mám a na co ne“).

Pěstování skromnosti pomáhá při překonávání pýchy z vědecké práce a jejích

výsledků.

3.2.2 Etika odpovědnosti vůči společnosti

Základním a výchozím konceptem etického jednání v institucích (to znamená

i v institucích vědeckých) je tzv. etika sociálních struktur, která se zabývá morálním

jednáním jednotlivců a sociálních skupin ve společenských institucích (srov.

Ockenfels, 1994, s. 38). Jde o koncept, který pokládá především otázky týkající

se moţných ekologických a společenských důsledků jednání aktérů v rámci těchto

společenských institucí. Základním konceptem morálního myšlení a jednání

v ekonomické a podnikatelské sféře (včetně nakládání s výsledky výzkumu) jsou

principy dané sociální etikou. Její původ sahá hluboko do tajemné lidské prehistorie.

Sociálnost je přirozená lidská potřeba a začíná s mezilidským vztahem. Z pohledu

sociální etiky je moţno sociální vztahy rozdělit na skutky s morálním významem,

v kterých se promítá hodnotový vztah, např. uznání významu jiných osob, jejich

zájmů či důstojnosti, a ty, které jsou pouze obyčejnou činností. V centru sociální etiky

je proto morální hodnocení sociální skutečnosti. Předmětem je sociální vztahový

fenomén, zaloţený na hodnotách, z nichţ nejdůleţitější je spravedlnost (srov.

Hrehová, 2005, s. 13). Sociální etika tak postuluje tři základní principy, jeţ orientují

a koordinují sociální jednání. Tyto principy nelze chápat izolovaně, protoţe spolu

vnitřně souvisejí. Jsou jimi princip solidarity, princip subsidiarity a princip obecného

blaha. Princip solidarity upravuje vzájemný poměr mezi jednotlivými členy

společnosti, a to tím způsobem, ţe kaţdý jednotlivec je spoluodpovědný za blaho

společnosti – všichni jsme na jedné lodi – jeden za všechny, všichni za jednoho.

Princip subsidiarity je druhou stranou mince. Uspořádává vztah společenského

celku k jednotlivci nebo k jednotlivým společenským skupinám. Tento postup

reguluje oprávněnost veškerého sociálního jednání tím způsobem, ţe dává přednost

iniciativě jedinců či skupin. Princip obecného blaha vychází z premisy, ţe obecné

blaho je souhrn podmínek společenského ţivota, jejichţ prostřednictvím mohou lidé

snáze a plněji dosáhnout své dokonalosti. Při tom záleţí na zachování práv

a povinností lidské osoby. Tento princip obsahuje jak hodnotový rozměr (práva


- 27 -

a povinnosti jednotlivce), tak také institucionální aspekt (souhrn podmínek), jímţ je

legitimizován, ale také omezován sociální stát (Ockenfelts, 1994 in Ivanová, Olecká,

2009, s. 405.)

Komenda (srov. 2005, s. 100) však důrazně uvádí, ţe „tradičně je věda sama

o sobě mimo morálku. Je třeba rozlišovat roli vědce a občana. Vědecké metody

zahrnují poţadavek objektivnosti, který jim ukládá zbavit se osobních preferencí

a hodnot. Věda sama v sobě nemá nic, co by stanovovalo, k jakému účelu má být

jejích poznatků pouţito. Jediným imperativem vědce je „říci, co ví", tj. předkládat

platné nálezy a teoretické interpretace. Jako občan můţe vědec zaujímat morální

postoje - bojovat proti jaderným zbraním, za zdravé ţivotní prostředí, proti rasismu.

Má-li však být sociální badatel brán váţně jako vědec, nesmí tuto roli vědce

zaměňovat s rolí občana a nesmí dovolit svým osobním postojům, aby ovlivňovaly

jeho výzkum. Jinak řečeno, vědec nesmí být předpojatý“.

„Hlubší zamyšlení ukazuje, ţe vůči tomuto tradičnímu stanovisku lze mít

výhrady a námitky. Ne-hodnotový přístup není důsledně uskutečnitelný ze dvou

důvodů:

Osobní hodnoty mají podstatný vliv na proces výzkumu. Postoje a politické

názory badatele nevyhnutelně spoluurčují způsob badatelova výběru a koncipování

problémů, stejně jako interpretaci nálezů. Jako příklad můţe slouţit historie

interpretace IQ (inteligenčního kvocientu) s ohledem na rasové názory badatele.

Věda je zavázána (volbou témat a interpretací nálezů) tomu, kdo ji platí. Je

to pravda i pro fyziku (vliv nacistů na německý výzkum), natoţ pak pro sociologii.

Nejlépe to dokumentuje historie věd za komunismu, kdy jsme horlivě dokazovali

v kaţdém vědním oboru, čím jsme schopni podpírat komunistické myšlenky

a přispívat ke komunistické výchově. Vědci si dnes jsou vědomi odpovědnosti

za svých nálezů“, uvádí Komenda (2005, s. 99).

Protoţe je hodnotová neutralita vědeckých bádání věc problematická, je

výzkum vţdycky kontaminován personálně i politicky. Je proto problematické hledat

standardy dobré vědy - stačí sledovat, na čí straně badatel je. To pak pomáhá při

interpretaci výsledků. Jinak vidí chování v určité kultuře sociolog z jiné kultury a jinak

ten, který v ní vyrostl. Na závěr svého pojednání klade Komenda (2004, s. 101)

palčivé otázky:

Je povinností vědce předvídat důsledky objevu?

Naléhavost otázky dokládá diskuse fyziků v souvislosti se svrţením atomových

pum na Hirošimu a Nagasaki.

Je-li zneužití objevu předvídatelné, je vědec povinen zřeknout se zkoumání?

Tato otázka je dnes přetřásána zejména v souvislosti s moţnostmi genové

manipulace a mapování lidského genomu. Při těchto úvahách si musíme

uvědomovat, ţe odstoupení kaţdého badatele je nahraditelné a ţe při dnešní týmové

organizaci bádání vědec dost dobře nemůţe pociťovat odpovědnost za dopad celého

projektu.

Je vědec odpovědný za to, že našel to, co našel?

Problém je v tom, ţe hledat, nalézat a objevovat patří k povaze člověka, takţe


- 28 -

nějaká prevence sotva můţe přicházet v úvahu.

Jedním ze způsobů, jak se přenáší odpovědnost za důsledky objevu na širší

společenství, je široká publikace nálezů. Ta je prevencí vzniku informačního

monopolu, který je sám o sobě rizikem zneuţití, uzavírá Komenda.

V ekonomice a managementu je jednání etické, přináší-li spravedlivé platby,

kompenzace a benefity. Berger, Cunningham a Drumwright (2007 in Arinaitwe, 2009,

s. 251) zdůrazňují, ţe společenská sociální odpovědnost (CSR) je cesta integrující

sociální, ekonomický a environmentální zájem, včetně jejich hodnot, kultury, způsobu

rozhodování, strategie. Projevuje se transparentním a předvídatelným jednáním,

etabluje dobrou praxi uvnitř firmy, vytvářející bohatství a podporující společnost

(in Ivanová, Olecká, 2009, s. 409). Tento přístup je moţno aplikovat na společenskou

odpovědnost ve vědě a výzkumu.

A závěrem této obtíţné kapitoly trochu filozofického zamyšlení: Znovu se zde

dostáváme kruhem k etice povinnosti vycházející z deontologie – nauky o povinnosti

(respektující etické normy a etické principy – viz kapitola č. 6) a etice odpovědnosti.

Etika povinnosti vychází ze slova vina – nechovám-li se eticky, pociťuji vinu. Sokol

(Sokol, Pinc, 2003, s. 22 – 26) zdůrazňuje v současné společnosti etiku

odpovědnosti. Dělí ji na odpovědnost vůči sobě – etiku cti a etiku odpovědnosti vůči

druhým - společnosti. Etymologickým základem je zde slovo odpověď – odpověď

na vlastní svědomí, na hledání vlastní cesty a na důsledky volby své cesty – podstatu

konsekvencionalismu (blíţe vysvětleno v kapitole č. 2). V etice cti je základní

otázkou, jak budu daný čin hodnotit já sám, v etice odpovědnosti vůči společnosti je

otázkou, jak budou můj čin hodnotit ti druzí (zejména ti, jichţ se nějak týká).

S ohledem na toto filozofické zamyšlení na závěr pojednání o vztahu vědy

a společnosti je moţno konstatovat, ţe osobní svoboda člověka v souvislosti

s odpovědností se stává věcí komplikovanou, je výzvou, ale zejména mravním

břemenem.

SHRNUTÍ KAPITOLY

Ve výzkumu je moţné odlišit tři eticky problémové oblasti. První z nich se dotýká

ochrany zdraví, psychické rovnováhy a svobody jednotlivce, druhá se vztahuje

k nakládání s informacemi a třetí zahrnuje dilematický vztah výsledků výzkumu

a jejich uţitečnosti pro společnost. Etické problémy ochrany jedince v rámci výzkumu

jsou povaţovány za prvořadé a je nutné kaţdou osobu, která do výzkumu vstupuje

náleţitě a přiměřeně poučit o moţných rizicích. Tomuto institutu se v biomedicíně

říká Informovaný souhlas. Při práci s informacemi je nutno dodrţovat etické zásady,

které jsou nad rámec autorského zákona a dotýkají se bytostně autorovy poctivosti,

odvahy, vědecké skromnosti a názorové tolerantnosti. Vztah vědy a společnosti je

ze své podstaty dilematický a jen etický přístup (transparentní a předvídatelné

jednání) z obou stran můţe pomoci k ochraně jak vědců, tak společnosti. Důleţitá je

zde etika odpovědnosti vědců i společnosti více neţ etika povinnosti.


- 29 -

ÚKOLY

1. Srovnejte deontologický a konsekvencionalistický přístup k tvůrčím

povinnostem ve svém povolání? Který z nich je Vám bliţší a proč?

2. V kterém článku Listiny základních práv a svobod naleznete právo člověka

nemuset konat nic proti své vůli?

3. Popište svůj vlastní příklad toho, kdy důsledky nějakého objevu měly

negativní dopad na společnost.


[1] ARINAITWE, K. S. The Pursuit of CSR and Business Ethics Policies: Is it

a Source of Competitive Advantage for Organizations? In Journal of

American Academy of Business, 2009, Vol. 44, No 2, s. 251 – 261.

[2] BEAUCHAMP, T. L.; CHILDRESS, J. F. Principles of Biomedical Ethics. 5. th.

ed. Oxford, New York: Oxfor University Press, Inc., 2001. 454 s. ISBN 0-19-

514332-9.

[3] BUREŠOVÁ, J. Etické komise. In IVANOVÁ, K.; KLOS, R. Vybrané kapitoly

z lékařské etiky. 2. upravené a rozšířené vyd. Olomouc: VUP, 2004. 172 s. S.

169 – 171. ISBN 80-244-0892-9.

[4] BUŢGOVÁ, R.; IVANOVÁ, K. Porušování lidských práv v rezidenčních

zařízeních pro seniory. Kontakt, 2008, vol. X, suplement 1, s. 28-33. ISSN

1212-4117.

[5] HAŠKOVCOVÁ, H. Informovaný souhlas. Praha: Galén, 2007. 1. vyd. 104 s.

ISBN 978-80-7262-497-3.

[6] HREHOVÁ, H. Etika – sociálne vzťahy – spoločnost. 1. vyd. Bratislava:

VEDA, 2005. 337 s. ISBN 80-224-0849-2.

[7] IVANOVÁ, K.; JURÍČKOVÁ, L. Písemné práce na vysokých školách

se zdravotnickým zaměřením. Skriptum. 2. přepracované vyd. Olomouc:

VUP, 2007. 100 s. ISBN 978-80-244-1832-2.

[8] IVANOVÁ, K. Základy etiky a organizační kultury v managementu

zdravotnictví. 1. vyd. Brno: NCO NZO, 2006. 240 s. ISBN 80-7013-442-9.

[9] IVANOVÁ, K.; KRÁTKÁ, A. Člověk jako předmět nebo lidská bytost ve

vědeckém výzkumu. In BEZDÍČKOVÁ, M.; MOLÍKOVÁ, R.; WAGNER, F.

Multidisciplinární přístup k onemocněním s nízkou prevalencí –

Huntingtonova choroba. Sborník. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství UP, 2007.

S. 7 – 13. ISBN 978-80-244-1688-5.

[10] IVANOVÁ, K., Základy lékařské etiky. In IVANOVÁ, K., KLOS, R. Kapitoly


2004. S. 16 – 31. ISBN 80-244-0892-9.

[11] IVANOVÁ, K.; OLECKÁ, I. Role etiky ve společenské odpovědnosti firem.


- 30 -

In Podnikanie, Inovácie, Spoločnosť: Vysoká škola mezinárodného

podnikania, Prešov, 2009. s. 405-410. ISBN 978-80-89372-16-4.

[12] KOMENDA, S. Etika výzkumu. In IVANOVÁ, K.; KLOS, R. Vybrané kapitoly

z lékařské etiky. 2. upravené a rozšířené vyd. Olomouc: VUP, 2004. s. 97-

109. ISBN 80-244-0892-9.

[13] OCKENFELS, W. Katolická sociální nauka. Praha: Zvon, 1994. 1. vyd. 126 s.

ISBN 80-7113-081-8.

[14] SPOUSTA, V., aj. Vádemékum autora odborné a vědecké práce:

se zaměřením na práce pedagogické. 1. vyd., 2. dotisk. Brno: Masarykova

univ., 2003. 158 s. ISBN 80-210-2387-2.

[15] SOKOL, J.; PINC, Z. Antropologie a etika. 1. Vyd. Praha: Triton, 2003. 168 s.

ISBN 80-7254-372-5.


- 31 -

4 Etické kodexy ve vědě a výzkumu

CÍL


definovat co to znamená kodex,

rozlišit rozdíl mezi právem a etikou,

vyjmenovat obecné a specifické etické kodexy,

určit, proč jsou tak důleţité etické kodexy o biomedicínském výzkumu.

KLÍČOVÁ SLOVA

Etická norma, právní norma, Desatero, Hippokratova přísaha, Etický kodex

Akademie věd, Helsinská deklarace, Úmluva o Biomedicíně.

4.1 Vztah etiky a práva

Etika je původním základem práva, ale právo představuje jen minimum etiky.

Etika je vědou normativní a vymezuje rozsah platnosti etických zákonů, které

nazýváme kodexy. Mravní postuláty v nich obsaţené respektují dilematické situace,

zatímco právní normy vycházejí z jednoznačných postulátů. Ne vţdy se právní norma

shoduje s normou etickou (srov. Ivanová, 2005, s. 63).

Vztah práva

a etiky

Jako příklad nám můţe slouţit uzákonění interrupce i pro ţivot neohroţující

případy nebo dokonce v případě zdravého dítěte i matky. Etická norma rozhodně

nemá „jasno“ v tom, co je jednoznačně správné a dobré. Má několik strategií

a nakonec záleţí na našem morálním postoji a smýšlení, jak se rozhodneme. Právo

takové problémy, po přijetí zákona, neřeší.

Je jednoznačně nejlepší, kdyţ se právní a etická norma shoduje. Shoda

mravní normy a legislativní zákonné úpravy se nazývá legalita. Někdy vzniká chybný

dojem, ţe zákony představují prostou kodifikaci etiky a snadný prostředek, jímţ je

soudně rozhodováno o společenských hodnotách. Jinými slovy, jestliţe je něco dáno

zákonem, musí to být také etické. Tento naivní názor vytváří populární představu, ţe

prosté podrobení se zákonu řeší také etické problémy (srov. Ivanová, 2005, s. 64).

Je samozřejmé, ţe existují otázky, v jejichţ řešení se zákony a etika shodují.

Není sporu o tom, ţe zákony zaručují určitá práva a svobody. Mezi tím, co je

zákonné, a co je etické, můţe ovšem být velký rozdíl. V mnoha případech můţe

zákon protiřečit hodnotám, na nichţ silně lpí nemalá část populace.

„Mezi etickými postuláty a zákony můţe být řada rozporů. Zatímco zákon

zpravidla pravomocně zaručuje minimální standardy nebo kritéria a vynucuje je

prostřednictvím sankcí a trestů, etika má tendenci dosáhnout ideálního stavu. Je

Příklad


- 32 -

ve svém směřování nespoutaná, dobrovolná, a nemůţe být vynucena. Zákon

je standardizován, naplňován procedurální byrokracií, a je zpravidla neosobní.

Potlačuje neţádoucí chování s cílem prosadit své poţadavky“ (Gladkij, 2004, s. 136).

Zákon a etika se ovšem mohou navzájem posilovat. Zákon chrání proti

nespravedlnosti a zajišťuje práva, zatímco etika vyţaduje, abychom jednali podle

zásad, které často přesahují povinnosti dané zákonem, tyto povinnosti potom

nejčastěji vymezuje v etických kodexech (srov. Gladkij, 2004, s. 136 -137).

Etický kodex se po ratifikaci můţe stát i právní normou. Příkladem je Úmluva

o biomedicíně, která byla původně koncipována jako etický kodex, byla přijata v roce

1996 výborem ministrů Rady Evropy, v roce 1997 byla předloţena všem členským

zemím Rady Evropy s doporučením, ţe se k ní mohou připojit. V ČR byla Úmluva

ratifikována dvakrát: poprvé jako eticky závazný kodex v červnu 1998, podruhé jako

mezinárodní právní norma v říjnu 2001. Její ratifikace Parlamentem České republiky

znamená, ţe se stala jedním z hlavních zákonů země a nejvyšším zdravotnickým

zákonem ČR. Znamená to, ţe pokud je nějaký český zdravotnický zákon v rozporu

s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně, je pro něj nadřazená a právně závazná

právě jmenovaná konvence.

4.2 Obecné etické kodexy

Etické normy a principy, jeţ jsou systematicky shrnuty do přehledných definic

a poţadavků, se nazývají kodexy. Obecně jsou kodexy systémy pojmů a slov,

symbolů nebo označení, které přináší poselství o udrţení tajemství nebo znamenají

souhlas, shodu či zásadu. Kodexy tedy „organizují“ pravidla, normy, návody

k chování, odpovídají na základní etickou otázku: Co mám dělat? (viz Úvod). Jsou

základem deontologického přístupu v etice (viz kapitola č. 2). Kodexy zkoumá

kodikologie – zjišťuje vlastnosti kodexů, objasňuje jejich vznik a funkci a zahrnuje je

do kultury společnosti. Vzniku kodexu předchází proces kodifikace neboli převedení

sociálně sdílených mentálních schémat do interpretativní podoby. To umoţňuje

jedinci z určité kultury rychlé vyhodnocení konkrétní situace, včetně návodu

k jednání. Proces kodifikace musí vycházet z obecné mravnosti, z kulturně

uznávaných etických zásad i z etické tradice a spojit je v koherentní celek,

Obecných kodexů není příliš mnoho, zásadním a nejznámějším je biblické

desatero. „Za mravní normu je většinou povaţováno jakési „nepsané pravidlo“, které

platí v určité společnosti, případně v dané společenské skupině (např. národní,

kulturní, sociální nebo i profesní). Mravní norma je určována např. tradicí (zvykem)

a podporována silou veřejného mínění. Je pro ni typické, ţe zavazuje jedince

v jeho svědomí“ (Jankovský, 2003, s. 46). Jak ale Jankovský uvádí (srov. 2003,

s. 45) je třeba, aby společenské normy a mravy byly respektovány svědomím

člověka.

Lékaři, kněţí a soudci mají profesionální kodexy tisíce let. Nejznámější je

Hippokratova přísaha, kde mravní závaznost příkladně ukazuje její poslední

odstavec: „Jestliže splním tuto přísahu a neporuším ji, mohu mít zaručeno, že

se budu radovat ze života a z umění a že budu ctěn a proslulý mezi všemi lidmi

Příklad


- 33 -

na všechny časy, které přijdou; jestliže ji však poruším a budu přísahat falešně, ať je

opak toho všeho mým údělem.“

Vznikají stále nové kodexy různých profesí, avšak nejvíce kodexů vzniklo

právě v oblasti výzkumu na člověku – tedy v oblasti biomedicíny.

4.3 Etické kodexy ve vědě a výzkumu

Evropa buduje – v současnosti intenzivněji neţ kdykoli předtím – tzv. Evropský

výzkumný prostor (ERA). V něm vzrůstají poţadavky jak na efektivitu výzkumu, tak

na přiměřenou metodiku výzkumu. Nároky jsou kladeny současně nejen na

odbornost výzkumných pracovníků a kvalitu výzkumných institucí, ale ve značné míře

také na etiku výzkumu (zdroj - Etický rámec výzkumu, publikovaný Ministerstvem

školství, mládeţe a tělovýchovy České republiky – dále jen MŠMT ČR) (in Ivanová,

Klos, Bellová, 2009, s. 148).

Etická problematika ve výzkumu v oblasti biomedicíny jiţ byla a je podrobně

propracovávána pomocí etických kodexů. Principiální myšlenkou specialistů,

podporujících etické jednání v oblasti ERA, bylo vypracování návrhu etického kodexu

pro instituce zabývající se výzkumem a vývojem a obecného návrhu etického kodexu

vědce. Na tuto myšlenku navázali i experti připravující dokument „Národní politika

výzkumu a vývoje ČR“ (dále jen NPVaV) v roce 2000. Zpráva NPVaV následně

v roce 2004 konstatovala zlepšení etické úrovně výzkumů. Současně ve výhledu na

léta 2004 – 2008 explicitně vyjadřovala zájem, aby podobně, jako tomu je u věd

biomedicínských, byly normativně a transparentně podchyceny i ostatní výzkumné

oblasti, a to s ohledem na charakter instituce, která výzkumné aktivity zastřešuje.

V cílech NPVaV bylo proto doporučováno výzkumným institucím, které doposud

nevydaly vlastní etické kodexy, aby tak učinily.

Obecné etické

kodexy ve

vědě a

výzkumu

Na tyto události reagovala na Univerzitě Palackého v Olomouci v České

republice (dále jen UP) prorektorka pro vědu a výzkum (prof. RNDr. Jitka Ulrichová,

CSc.). Poukazovala na nutnost vypracovat takový etický kodex, jeţ by konkrétně

charakterizoval působení UP. Vycházela přitom z Etického rámce výzkumu, který byl

doporučován MŠMT ČR a podpořen usnesením vlády ČR a ze Vzorového Etického

kodexu pro akademické pracovníky vysokých škol, který ve spolupráci s legislativní

komisí vypracovala Rada vysokých škol ČR. Návrh Rady vysokých škol obsahoval

jak zásady pro vědeckou, uměleckou a další tvůrčí práci, tak zásady pro práci

pedagogickou. Vznik etického kodexu akademického pracovníka UP byl zahrnut jako

součást řešení do rozvojového projektu „Rozvoj Projektového servisu UP“ v roce

2007. Sestavením etického kodexu akademického pracovníka UP byl pověřen Ústav

sociálního lékařství a zdravotní politiky Lékařské fakulty UP, který se ve svém

programu zabývá etikou (obecnou, zdravotnickou i medicínskou), včetně etiky

výzkumu. V rámci výzkumné práce doktorského postgraduálního studia na tomto

Ústavu byla jiţ dříve prováděna analýza procesů zavádění etických kodexů do praxe

i hodnocení jejich konkrétní aplikace.

Příklad


- 34 -

Helsinská deklarace třídí výzkumy v lékařství a biomedicíně na:

Neléčebný biomedicínský výzkum zahrnující lidské účastníky – koreluje

s teoretickým ukotvením základního výzkumu – přísnější pravidla na

ochranu osob a jejich zdraví, výzkumu se účastní dobrovolníci, řešitel

by měl výzkum přerušit, pokud by mohlo další pokračování vést

k poškození zúčastněné osoby

Lékařský výzkum spojený s odbornou péčí – (klinický, terapeutický

výzkum) – koreluje s teoretickým ukotvením aplikovaného výzkumu – je

tím myšlen výzkum, který umoţňuje záchranu ţivota, návrat zdraví

nebo zmírnění utrpení zkoumané osoby. Zde se připouští určité riziko

při pouţívání nových metod.

Etické kodexy

v biomedicín-

ském

výzkumu

Rozlišení mezi terapeutickým a neterapeutickým výzkumem je dnes však

velmi problematické.

Etické normy v biomedicínském výzkumu je moţno rozlišit podle původu vzniku

nebo podle organizace, která jejich vznik iniciovala.

Etické normy platné pro biomedicínský výzkum, které vyplynuly z hrůz

2. světové války:

V letech 1946 – 1947 probíhal v Norimberku soudní tribunál. Byly zde odhaleny

zločiny proti lidskosti (prováděné i lékaři). Většina obţalovaných své činy nepopírala

a zároveň je nepovaţovala za nemorální. Pokusy byly často provázeny mučením

a končívaly smrtí subjektů. Ve výsledku soudní spisy obsahovaly 85 svědectví,

1471 dokumentů a 11538 stran záznamů. Spis vyúsťuje v závazných deset

podmínek, za nichţ je moţno vůbec experimenty na lidských subjektech provádět –

toto desetibodové doporučení se nazývá Norimberský kodex. Jedná se o první

nekompromisní výzvu, která zaručuje integritu a autonomii subjektu výzkumu

i výzkumníka (srov. Munzarová, 2005, s. 33 – 34).

Etické normy platné pro biomedicínský výzkum připravené organizací

WMA (World Medical Association):

Posláním této organizace je řídit vědeckou, etickou a profesní činnost

v medicíně ve shodě s lidskými právy. WMA vypracovala tyto etické kodexy

a prohlášení (mj):

Ţenevskou deklaraci (1948)

Principy pro ty, kteří se podílejí na výzkumu a experimentování (1954)

Lisabonskou deklaraci o právech pacientů (1981)

Deklaraci o nezávislosti a o profesionální svobodě lékaře (1986)

Deklaraci týkající se etických problémů v psychiatrii (1995)

V současné době jednají o eutanázii.

Nejznámější deklarací WMA je Helsinská deklarace (HD), která byla původně

přijata na 18. zasedání Světové lékařské asociace v Helsinkách 1964. Od té doby

několikrát revidována (Edinburg, 2000, Washington 2002). Do diskuze o konečné


- 35 -

podobě HD se zapojila Rada pro mezinárodní organizaci lékařských věd (CIOMS)

ve spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací (WHO) v Ţenevě, dále Rada

Evropy a Evropská komise. Je určena všem osobám podílejícím se na medicínském

i biomedicínském výzkumu. Je podstatným etickým dokumentem i při klinickém

hodnocení léčiv pro všechny zúčastněné - zkoušející-lékaře, členy etických komisí,

monitory, případně auditory a zadavatele klinických hodnocení. Mezi základní zásady

HD patří:

Ohled na zúčastněné osoby

Ohled na prospěšnost

Ohled na spravedlnost

Tyto zásady mají stejnou morální sílu a všechny vědecké práce by měly být

koncipovány v jejich duchu.

Etické normy platné pro biomedicínský výzkum připravené Radou

Evropy:

V roce 1991 dala Rada Evropy podnět k vypracování Konvence o bioetice,

v níţ měla být zanesena veškerá důleţitá opatření nezbytná k ochraně důstojnosti

člověka a základních práv jedince v souvislosti s aplikací biologie a medicíny.

Komise sloţená z odborníků různých oborů – lékařů, biologů, právníků,

filosofů, sociologů a teologů ze všech členských zemí (tzv. Řídící výbor pro bioetiku –

CDBI) se scházela 2x ročně ve Štrasburku (proto také Štrasburská deklarace) V roce

1997 předloţena k podpisu členským zemím v Oviedu – konečný kratší název

„Úmluva o lidských právech a biomedicíně“ dále jen Úmluva. Úmluva je koncipována

jako otevřený dokument, jenţ obsahuje morální minimum, které musí být neustále

revidováno a aktualizováno. Zabývá se informováním osob, ochranou nezpůsobilých

osob, ochranou osob, na nichţ se provádí výzkum, ochranou osob nezpůsobilých

dát souhlas k výzkumu, výzkumem embryí in vitro i sankcemi za porušení ustanovení

Úmluvy (srov. Ivanová, Klos, 2004, s. 156).

Nově vydala Rada Evropy Evropskou chartu pro výzkumné pracovníky

a Kodex chování při přijímání výzkumných pracovníků.

Etické normy platné pro biomedicínský výzkum připravené UNESCO:

Mezi významné aktivity UNESCO patří sledování mezinárodního rozměru

všech bioetických diskuzí (i národního a kulturního charakteru) – na jejím základě

zahájila tzv. bioetický program. Jeho výsledkem jsou tyto deklarace:

Všeobecné deklarace o lidském genomu a lidských právech (1997)

Mezinárodní deklarace o lidských genetických datech (2003)

Etické normy platné pro biomedicínský výzkum připravené CIOMS – Rada

pro mezinárodní organizaci lékařských věd (CIOMS – the Council for International

Organization of Medical Sciences):

CIOMS ve spolupráci s WHO připravila v Ţenevě v r. 1993 Mezinárodní etické

směrnice pro biomedicínský výzkum zahrnující lidské účastníky, ve kterých shrnuje


- 36 -

všechny dosavadní kodexy, úmluvy a pokyny a obsahuje:

Zásady respektování autonomie

Ochrana osob se sníţenou nebo narušenou autonomií

Prospěšnost - maximalizovat uţitek, minimalizovat zisk

Non maleficence – zákaz úmyslného poškozování zkoumaných osob

Distribuční spravedlnost – spravedlivé rozdělení zátěţe i uţitku

Podrobný popis zásad Informovaného souhlasu

Výběr účastníků výzkumu, důvěrnost, odškodnění, sponzoring, popis

fází klinických zkoušek

I kdyţ jsou etické kodexy, týkající výzkumu na člověku takto podrobně

specifikovány, sledovány a stále rozebírány na světových konferencích, je nutno mít

stále na paměti, ţe jsou to „pouze“ normy ustanovující povinnosti. Aby i odpovídaly

na etiku vědy a výzkumu, tzn., staly se normami odpovědnosti, je nutno, aby

korespondovaly se svědomím jednotlivých vědců a výzkumníků.

Sokol (srov. 2002, s. 188) rozděluje lidské jednání do tří oblastí různé hloubky

a povahy: vrstvu mravu, vrstvu práva a vrstvu individuální, osobní mravnosti a etiky.

Společenský mrav je soubor nepsaných pravidel a kaţdý, kdo v určité společnosti

vyroste, ví, co se „má“ a co se „nemá“ (i kdyţ to třeba nedělá). Právo je obecný

a neosobní nástroj společnosti, zabezpečující určité jistoty. I kdyţ budou přesvědčivě

popsány obě vrstvy této společenské kontroly a celkem pregnantně uvedeno, co se

ve vědě má nebo nemá dělat, případně co je upraveno zákonem, přece jen nejvíce je

nutno spoléhat a apelovat na poslední vrstvu lidského počínání konkrétního vědce, tj.

člověka jako osoby. Glasová (2006, s. 5) upozorňuje, ţe „… člověka jako osobu je

moţné charakterizovat jako tajemnou jednotu. Osoba je v tomto svým vnějším

i vnitřním světem, vědomím i svědomím, srdcem i city, se svým vlastním příběhem

(dějinností) v čase a prostoru“. Znamená to, ţe osobní mravnost vychází z vnitřních

pocitů jednající osoby, tedy svědomí, a to buď ze sankcí (pocit studu, nevole, viny)

nebo pocitu spokojenosti sama se sebou. Tento nejzákladnější etický moment je

však exaktně neuchopitelný (Ivanová, 2007, s. 12, 2009 s. 6).

SHRNUTÍ KAPITOLY

Mravní hodnoty, o kterých hovoří tento text, musejí mít, alespoň rámcově svou

podporu v zákonech. Etické kodexy jsou pouze mravně závaznou normou, ale

nemohou odporovat platné legislativě. Normou nejvyšší právní síly je Listina

základních práv a svobod a v rozporu s ní nemohou být ani mezinárodní etické

kodexy, ratifikované Českou republikou. Přesto je zřejmé, ţe právo je pouze

minimum etiky. Pro vědce je důleţité orientovat se v jak mravně závazných, tak

právně závazných normách. Ze všeho nejdůleţitější je však etika odpovědnosti

kaţdého vědce a výzkumníka.


- 37 -


[1] Dokumenty/Documents – Commission recommendation on the European

Charter for Researchs and on a Code of Conduct for the Recruitment

of researches. Medical Ethics & Bioethics, 2006, vol. 13, č. 3 - 4, s. 7 – 20,

ISSN 1335-0560.

[2] Etický rámec výzkumu doporučovaný MŠMT. Bulletin Grantové agentury ČR,

2006, roč. 14, č. 2, s. 8 – 16, ISSN 1210 - 6402

[3] Etický kodex výzkumných pracovníků v Akademii věd ČR. Bulletin Grantové

agentury ČR, 2006, roč. 14, č. 2, s. 17 – 18, ISSN 1210-6402.

[4] Vzorový Etický kodex pro akademické pracovníky vysokých škol [on line]. [cit.

2010-02-19]. Dostupný z WWW: <www.radavs.cz/index,php?oblast=15>.

[5] GLADKIJ, I. Vztah mezi zákonem a etikou. In IVANOVÁ, K., KLOS, R.

Kapitoly z lékařské etiky. Skriptum. 2. upravené a rozšířené vydání. Olomouc:

VUP, 2004. S. 136 – 138. ISBN 80-244-0892-9.

[6] GLASOVÁ, K. K vymedzeniu pojmu osoba v kontexte dialogického

personalizmu. Medical Ethics & Bioethics, 2006, vol. 13, č. 3 - 4, s. 5, ISSN

1335-0560.

[7] IVANOVÁ, K. Etika pro zdravotnické pracovníky. Skriptum. 1. vyd. Ostrava:

Vydavatelství Ostravské univerzity, Fakulta zdravotně sociální, 2005. 94 s.

ISBN 80-7368-069-6.

[8] IVANOVÁ, K.; KLOS, R. Etické kodexy. In IVANOVÁ, K.; KLOS, R. Kapitoly


2004. S. 148 – 168. ISBN 80-244-0892-9.

[9] IVANOVÁ, K.; KLOS, R.; BELLOVÁ, J. Proces zavádění etického kodexu

pro akademické pracovníky Univerzity Palackého v Olomouci. Medicínská

etika & Bioetika, 2009, vol. 16, No. 1-2, s. 3 – 11. ISSN 1335-0560.

[10] JANKOVSKÝ, J. Etika pro pomáhající profese. 1. Praha: TRITON, 2003. 223

s. ISBN 80-7254-329-6.

[11] MUNZAROVÁ, M. Lékařský výzkum a etika. 1.vyd. Praha: Grada Publishing,

2005. 120 s. ISBN 80-247-0924-4.

[12] SOKOL, J. Mezi svobodou a odpovědností vědce. Bulletin Grantové agentury

ČR, 2006, roč. 14, č. 2, s. 6 - 7.


- 38 -

Literatura

[1] ANZENBACHER, A. Úvod do etiky. 1. české vyd. Z něm. originálu Einfűhrung in die Ethik vyd.

Patmos Verlag, Dűsseldorfu,1992, přel. K. Šprunk. Praha: Academia, 2001. 292 s. ISBN 80-

200-0953-1.

[2] ARINAITWE, K. S. The Pursuit of CSR and Business Ethics Policies: Is it a Source

of Competitive Advantage for Organizations? In Journal of American Academy of Business,

2009, Vol. 44, No 2, s. 251 – 261.

[3] ARISTOTELÉS. Etika Níkomachova, přel. P. Rezek. 2 roz. vyd. Praha: Petr Rezek, 1996. ISBN

80-901796-7-3.

[4] BEAUCHAMP, T. L.; CHILDRESS, J. F. Principles of Biomedical Ethics. 5. th. ed. Oxford, New

York: Oxford University Press, Inc., 2001. 454 s. ISBN 0-19-514332-9.

[5] Bible.

[6] BLECHA a kol. aut. Filosofický slovník. 2. roz. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998.

ISBN 80-7182-064-4.

[7] BUREŠOVÁ, J. Etické komise. In IVANOVÁ, K.; KLOS, R. Vybrané kapitoly z lékařské etiky.

2. upravené a rozšířené vyd. Olomouc: VUP, 2004. 172 s. s. 169 – 171. ISBN 80-244-0892-9.

[8] BUŢGOVÁ, R.; IVANOVÁ, K. Porušování lidských práv v rezidenčních zařízeních pro seniory.

Kontakt, 2008, vol. X, suplement 1, s. 28-33. ISSN 1212-4117.

[9] Dokumenty/Documents – Commission recommendation on the European Charter

for Researchs and on a Code of Conduct for the Recruitment of researches. Medical Ethics

& Bioethics, 2006, vol. 13, č. 3 - 4, s. 7 – 20, ISSN 1335-0560.

[10] Etický kodex výzkumných pracovníků v Akademii věd ČR. Bulletin Grantové agentury ČR, 2006,

roč. 14, č. 2, s. 17 – 18, ISSN 1210-6402.

[11] Etický rámec výzkumu doporučovaný MŠMT. Bulletin Grantové agentury ČR, 2006, roč. 14,

č. 2, s. 8 – 16, ISSN 1210 – 6402.

[12] FLOSS, P. Architekti křesťanského středověkého vědění. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2004. 448 s.

ISBN 80-7021-662-X.

[13] FOBEL. P. Aplikovaná etika. Teoretické východiská a súčasné trendy. 1. vyd. Martin,

SR: HONNER, 2002. 135 s. ISBN 80-968399-5-0.

[14] GLADKIJ, I. Vztah mezi zákonem a etikou. In IVANOVÁ, K.; KLOS, R. Kapitoly z lékařské etiky.

Skriptum. 2. upravené a rozšířené vydání. Olomouc: VUP, 2004. S. 136 – 138. ISBN 80-244-

0892-9.

[15] GLASOVÁ, K. K vymedzeniu pojmu osoba v kontexte dialogického personalizmu. Medical

Ethics & Bioethics, 2006, vol. 13, č. 3 - 4, s. 5, ISSN 1335-0560.

[16] HABERMAS, J. Budoucnost lidské přirozenosti. Na cestě k liberální eugenice? 1. české vyd.

Z něm. originálu Die Zukunft der menschlichen Natur. Auf dem Weg zu einer liberalen Eugenik?

vyd. Suhrkamp Verlag, Frankfurt am Main, 2001, přel. A. Bakešová. Praha: FILOSOFIA –

FILOSOFIA, 2003. 132 s. ISBN 80-7007-174-5.


- 39 -

[17] HAŠKOVCOVÁ, H. Informovaný souhlas. Praha: Galén, 2007. 1. vyd. 104 s. ISBN 978-80-

7262-497-3.

[18] HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. rozšířené vyd. Praha: Galén, 2002. 271s. ISBN 80-7262-

132-7.

[19] HARTMANN, N. Struktura etického fenoménu. 1. české vyd. Z něm. originálu Ethik, 2. vyd.,

Walter de Gruyter & Co., Berlin und Leipzig, 1935, přel. K. Hlavoň. Praha: Academia, 2002.

274 s. ISBN 80-200-0970-1.

[20] HARTL, P.; HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. 2. vyd. Praha: Portál, 2009. 774 s. ISBN

978-80-7367-569-1.

[21] HREHOVÁ, H. Etika – sociálne vzťahy – spoločnost. 1. vyd. Bratislava: VEDA, 2005. 337 s.

ISBN 80-224-0849-2.

[22] CHOTAŠ, J.; KARÁSEK, J. Kantův kategorický imperativ. Praha: Oikúmené, 2005. ISBN 80-

7298-096-3.

[23] IVANOVÁ, K.; KRÁTKÁ, A. Člověk jako předmět nebo lidská bytost ve vědeckém výzkumu.

In BEZDÍČKOVÁ, M.; MOLÍKOVÁ, R.; WAGNER, F. Multidisciplinární přístup k onemocněním

s nízkou prevalencí – Huntingtonova choroba. Sborník. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství UP,

2007. S. 7 – 13. ISBN 978-80-244-1688-5.

[24] IVANOVÁ, K.; KLOS, R. Etické kodexy. In IVANOVÁ, K.; KLOS, R. Kapitoly z lékařské etiky.


0892-9.

[25] IVANOVÁ, K. Etika a organizační kultura ve zdravotnickém managementu. 1. vyd. Brno: NCO

NZO, 2006. 240 s. ISBN 80-7013-442-9.

[26] IVANOVÁ, K. Etika pro zdravotnické pracovníky. Skriptum. 1. vyd. Ostrava: Vydavatelství

Ostravské univerzity, Fakulta zdravotně sociální, 2005. 94 s. ISBN 80-7368-069-6.

[27] IVANOVÁ, K.; JURÍČKOVÁ, L. Písemné práce na vysokých školách se zdravotnickým

zaměřením. Skriptum. 2. přepracované vyd. Olomouc: VUP, 2007. 100 s. ISBN 978-80-244-

1832-2.

[28] IVANOVÁ, K.; KLOS, R.; BELLOVÁ, J. Proces zavádění etického kodexu pro akademické

pracovníky Univerzity Palackého v Olomouci. Medicínska etika & Bioetika, 2009, vol. 16, No. 1-

2, s. 3 – 11. ISSN 1335-0560.

[29] IVANOVÁ, K.; OLECKÁ, I. Role etiky ve společenské odpovědnosti firem. In Podnikanie,

Inovácie, Spoločnosť: Vysoká škola mezinárodného podnikania, Prešov, 2009. s. 405-410.

ISBN 978-80-89372-16-4.

[30] IVANOVÁ, K. Základy etiky a organizační kultury v managementu zdravotnictví. 1. vyd. Brno:

NCO NZO, 2006. 240 s. ISBN 80-7013-442-9.

[31] IVANOVÁ, K. Základy lékařské etiky. In IVANOVÁ, K.; KLOS, R. Kapitoly z lékařské etiky.


0892-9.

[32] JANKOVSKÝ, J. Etika pro pomáhající profese. 1. Praha: TRITON, 2003. 223 s. ISBN 80-7254-

329-6.


- 40 -

[33] KANT, I. Základy metafyziky mravů. Z něm. originálu Grundlegung zur Metaphysik der Sitten,

vyd. Johann Friedrich Harknoch, 1785, přel. L. Menzel. 2. vyd. Praha, 1990.

[34] KOMENDA, S. Etika výzkumu. In IVANOVÁ, K.; KLOS, R. Vybrané kapitoly z lékařské etiky.

2. upravené a rozšířené vyd. Olomouc: VUP, 2004. s. 97-109. ISBN 80-244-0892-9.

[35] KUBÁTOVÁ, H. Základy sociologie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002. 169 s. ISBN

80-244-0518-0.

[36] LIBERA, de A. Středověká filosofie. Z fran. originálu La philosophie medievale, vyd. Press

Universitaires de France, Paříţ, 1993, přel. M. Pokorný. 1. vyd. Praha: Oikúmené, 2001. 551 s.

ISBN 80-7298-026-2.

[37] MUNZAROVÁ, M. Lékařský výzkum a etika. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2005. 120 s. ISBN

80-247-0924-4.

[38] MUNZAROVÁ, M. Zdravotnická etika od A do Z. 1. vyd. Praha: Grada, 2005. 156 s. ISBN 80-

247-1024-2.

[39] MURPHY, R. F. Úvod do kulturní a sociální antropologie. 1. české vyd. Dotisk 2001. Z angl.

originálu Cultural and Social Antropology. An Overture, 3. ed., vyd. Prentice Hall, A. Division of

Simon&Schuster, Englewood Cliffs, 1989, přel. H. Červinková. Praha: Sociologické

nakladatelství (SLON), 1989. Edice Studijní texty, 15. sv. 267 s. ISBN 80-85850-53-2.

[40] OCKENFELS, W. Katolická sociální nauka. Praha: Zvon, 1994. 1. vyd. 126 s. ISBN 80-7113-

081-8.

[41] OSBORNE, R. Seznamte se… Filozofie. 1. vyd. Praha: Portál, 2006. 187 s. ISBN 80-7367-086-

0.

[42] PAYNE, J. Hermeneutická etika. Jeden filosofický pokus o setkání s lidskou bytostí. Praha:

Triton, 1995. 109 s. ISBN 80-85875-07-1.

[43] PETRUSEK, M.; MILTOVÁ, A.; VODÁKOVÁ, A. ed. Sociologické školy, směry, paradigmata.

1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1994. Edice Sociologické pojmosloví, sv. 4.

249 s. ISBN 80-85850-04-4.

[44] PŘÍKASKÝ, J. V. Učebnice základů etiky. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství,

2000. 134 s. ISBN 80-7192-505-5.

[45] RICKEN, F. Antická filosofie. Z něm. originálu Philosophie der Antike, vyd. W. Kohlhammer,

Stuttgart, 1993, přel. D. Mik. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1999. ISBN 80-7182-

092-X.

[46] RICKEN, F. Obecná etika. Z něm. originálu Allgemeine Ethik, vyd. W. Kohlhammer, Stuttgart,

1989, přel. D. Petříčková. Praha: Oikúmené, 1995. 165 s.

[47] SOKOL, J.; PINC, Z. Antropologie a etika. 1. Vyd. Praha: Triton, 2003. 168 s. ISBN 80-7254-

372-5.

[48] SOKOL, J. Mezi svobodou a odpovědností vědce. Bulletin Grantové agentury ČR, 2006,

roč. 14, č. 2, s. 6 - 7.

[49] SPOUSTA, V., aj. Vádemékum autora odborné a vědecké práce: se zaměřením na práce

pedagogické. 1. vyd., 2. dotisk. Brno: Masarykova univ., 2003. 158 s. ISBN 80-210-2387-2.

[50] TUGENDHAT, E. Přednášky o etice. Z něm. originálu Vorlesungen über Ethik, vyd. Suhrkamp,

1993, přel. J. Moural. 1. vyd. Praha: Oikúmené, 2004. ISBN 80-7298-086-6.


- 41 -

[51] Vzorový Etický kodex pro akademické pracovníky vysokých škol [on line]. [cit. 2010-02-19].

Dostupný z WWW: <www.radavs.cz/index,php?oblast=15>.

[52] WRIGHT, R. Morální zvíře. Z angl. originálu The Moral Animal, vyd. Pantheon Books a division

of Random House, Inc., 1994, přel. A. Hradílek. Praha: Nakladatelství Lidových novin, 1995.

Edice Psychologie, sv. 4. 478 s. ISBN 80-7106-127-1.