ETIKETA

PRACOVNÍ SEŠIT

JUDITA KACHLOVÁ

OSTRAVA 2012

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Název: Etiketa Autor: Mgr. Judita Kachlová Vydání: první, 2012 Počet stran: 71 Tisk: Polypress s.r.o. Jazyková korektura: PaedDr. Milena Frydrychová Určeno pro projekt: ABECEDA aneb „První kroky do života“ Reg. číslo projektu: CZ.1.07/1.2.25/01.0058 Vydavatel: Ostravská univerzita v Ostravě

© Mgr. Judita Kachlová © Ostravská univerzita v Ostravě

OBSAH

ÚVOD .......................................................................................................................................... 5

1 Co je to ta etiketa.............................................................................................................. 7

2 Dobrý den přeji ............................................................................................................... 13

3 Dovolte mi představit se................................................................................................. 19

4 Hej vy, nebo hej ty? ........................................................................................................ 23

5 Odněkud někam a zase zpět ........................................................................................... 33

6 Tak nás tady máte........................................................................................................... 41

7 Smím prosit? Nebo si dáme raději trochu kultury?........................................................ 51

8 Rodinné obřady............................................................................................................... 56

9 Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka.......................................................................... 61

10 V dáli za horami…............................................................................................................ 69

5

ÚVOD

Vítám vás u cvičebnice nazvané Etiketa. A hned na úvod se vás zeptám: Víte, co je to etiketa?

1. Nálepka na výrobku, viněta, 2. soubor pravidel společenského chování, 3. věda o morálce.

Možnosti 1 i 2 jsou správné, v tomto textu se ale označováním výrobků zabývat nebudu. Tato cvičebnice je věnována tomu, co označuje možnost 2. Společenskému chování.

Vlastně, asi by bylo lépe říci „učocvičebnice“ ☺. Aby bylo možné něco cvičit, je třeba o tom něco vědět, k tomu slouží učebnice. Ale učebnici nemáte. Proto se pokusím spojit učebnici se cvičebnicí.

Znáte šampony Wash and Go, umyj a běž, kde v jednom máte šampon i kondicionér? Tak tohle je něco podobného, 2 v 1. Prostě, učocvičebnice.

V tomto textu získáte informace – pro někoho nové, pro někoho ne, ale pro všechny zajímavé a přínosné. Alespoň pevně doufám. Zároveň budete mít možnost procvičit si získané vědomosti na příkladech a cvičných situacích.

Aby se vám v textu lépe orientovalo, rozlišila jsem text i barevně. Černě je prostě text, informace. Modře jsou uvedeny příklady, které text dokreslují, červeně testy a příklady, k nimž máte uvedeno několik variant odpovědí a vy máte vybrat tu správnou. A konečně je tady i barva zelená. Ta označuje úkoly „myšlenkovací“, jak by řekl jeden můj oblíbený knižní hrdina. Úkoly k zamyšlení. A protože tato učocvičebnice má sloužit vám a můžete si do ní vpisovat poznámky, je u těchto úkolů k zamyšlení prostor na vaši odpověď.

Při našem setkání na horách pak budeme cvičit naprosto reálně, budete mít možnost ptát se na to, co vám nebude jasné.

Podobný kurz jsem připravovala i pro dospělé a nazvala jsem ho „Chcete být Špaček?“. Víte, proč zrovna Špaček? Ne proto, že je to černý pták, ale proto, že pan Ladislav Špaček, bývalý tiskový mluvčí prezidenta Václava Havla, je mistrem etikety. Možná jste v televizi zaregistrovali pořad s Ladislavem Špačkem nazvaný Etiketa, který zábavně, příjemně a hlavně stravitelně přibližoval záludnosti etikety všem lidem bez ohledu na věk, pohlaví, vzdělání, náboženské vyznání…Víc kategorií mě zrovna nenapadá, takže to shrnu jedním slovem: VŠEM.

A já se pokusím přiblížit záludnosti etikety vám. Budu vycházet jak z knih pan Špačka, tak z knih dalších autorů, kteří vědí co, kdy a kde. Opravdu si nebudu vymýšlet. A mohu vám slíbit jedno: moje učocvičebnice vám pomůže orientovat se v základních, zcela běžných

6

situacích. Nejste si jisti, kdy máte druhým tykat a vykat? Nevíte, jestli můžete podat ruku jako první a zda musíte vždy uvolnit místo v některém z dopravních prostředků starší osobě? Jak máte oslovit toho, kdo má dva tituly, k tomu ještě jméno a navíc je ředitelem nějakého podniku? Je žena vždycky paní, nebo je i slečna nebo mladá paní? Nebo snad madam? Kdy máte přijít na návštěvu a máte něco přinést? A přidáme ještě několik situací, které se sice nedějí každý den, ale velmi pravděpodobně se do nich alespoň jednou v životě dostanete. Jako třeba svatba, promoce či pohřeb.

O audienci u britské královny mluvit nebudu. Ne že bych vás snad chtěla podceňovat, ale opravdu si nemyslím, že se o příštích prázdninách vypravíte s domovem na výlet do Anglie za královnou Alžbětou II. Ale nezapomenu na kapitolku věnovanou tomu, jak se chovat v zahraničí.

Jestli jsem vás navnadila a chcete číst dál, je to přesně to, o co jsem se snažila. Dámy a pánové, račte vstoupit, bude mi potěšením seznámit vás s paní Etiketou.

7

1 Co je to ta etiketa

Začneme trochou teorie. Než vás uvedu do tajů etikety, měli bychom si vysvětlit blíže, co to vlastně je etiketa. Jestliže etiketa je soubor pravidel společenského chování, pak základem pro porozumění dalšímu textu je vysvětlit si, co se společenským chováním myslí.

Ale nejprve jeden malý testík.

Představte si, že se chystáte do divadla a vaše vychovatelka, či později partner/partnerka vám řekne: „Prosím tě, hlavně se slušně obleč.“

Pány napadne:

a) Jéžíšmarjá, nezblázni se, čisté džíny a triko to jistí, nebudu se potit v obleku.

b) Musím si brát i kravatu, nebo mi postačí kalhoty a košile, je tam horko…

c) Kde mám tu novou kravatu, která mi úžasně ladí ke košili?

Dámy napadne:

a) Ty nové šaty na ramínka z Kenvela budou bomba.

b) Černé letní kalhoty s elegantní světlou košilí budou fajn a bude mi dobře.

c) Páni, kde mám ty punčocháče, nemůžu mít holé nohy.

Áčkaři a áčkařky přistupují ke společenským pravidlům velmi volně, či spíše je vůbec nerespektují. Béčkaři a béčkařky volí zdravě rozumný přístup – o společenských pravidlech slyšeli, vědí, ale neposlouchají slepě, občas ulítnou, ale většinou to jde. A ti, kdo volili možnost c, mají etiketu v krvi. Nebo v malíku, vyberte si ☺.

Pochopitelně záleží na tom, o jaké divadlo se jedná, v jakou dobu se hraje a na spoustě dalších drobností. Ale v zásadě bychom to mohli takto rozlišit. O tom, co do divadla ano a co ne, jak se oblékat k různým příležitostem, nejen do divadla, o tom si řekneme později.

Ted zpět k teorii. Společenským chováním, příp. slušným chováním, označujeme takové chování člověka, které je obecně přijatelné a žádoucí. Je to takový systém mezilidských vztahů, který usnadňuje začlenění člověka do společnosti a představuje jistý všeobecně přijatelný způsob sociálního chování.

Moc pěkně definovali společenské chování Vladimír Smejkal a Hana Schelová Bachrachová. Říkají, že společenské chování je souhrn společenských zvyklostí,

8

které nám umožňují efektivně přežít a chránit se před společenskými úrazy. Přeloženo do češtiny zcela srozumitelné: když se budete držet základních pravidel společenského chování, měli byste zvládat život bez zásadních trapasů a „fó pá“. Faux pas (francouzsky chybný krok) je označení trapné situace, kdy někdo poruší všeobecně přijímaná (byť třeba nepsaná) pravidla společenského chování či dobrých mravů, obvykle tak, že o tom ani neví.

Určité kodexy chování, zpočátku nepsané ve formě obyčejů, zvyklostí a nepsaných práv, později psané a formalizované, existují od vzniku lidské společnosti, tedy už od prvobytně pospolné společnosti.

Tyto obyčeje a zvyklosti se vyvíjely během historie, přizpůsobovaly se změnám ve společnosti, ale i změnám např. klimatickým, geografickým, politickým, národnostním, módním apod. Jinak se ženy oblékly na ples ve středověku a jinak na počátku minulého století. Ve stejné době si na procházku v neděli vzal pán v Rakousku-Uhersku dlouhé sako, klobouk a hůlčičku, eskymák na severním ledovém pólu pak zřejmě oblékl „nedělní“ kožešinu. A tak bychom mohli pokračovat. V minulém století by se nemohlo stát, aby pán dámě ve společnosti nepřidržel židli, když usedá, a nepomohl jí do kabátu. Což v Evropě by mělo být standardem i dnes. Zato ve Spojených státech amerických by muž, který ženě pomůže od kabátu, riskoval scénu a obvinění ze sexuálního harašení. Jestli by ho obvinila i policie, to nevím, ale ta dáma téměř jistě.

Společenské chování se tedy vyvíjí, není stále stejné.

V minulém století byl hlavním expertem na etiketu pan Jiří Guth-Jarkovský. Tento velmi vzdělaný a osvícený pán byl nejen „kanón na slušné chování“, ale přátelil se s Pierrem de Coubertinem , zakladatelem novodobých olympijských her. Je jedním ze zakladatelů Českého olympijského výboru. Možná jste někdy slyšeli slovní spojení „Guth-Jarkovský by se obrátil v hrobě“, když se někdo dopustil výrazného společenského prohřešku. Dnes je patrně nejznámějším odborníkem na etiketu v našich končinách již zmíněný pan Ladislav Špaček. Bylo by asi zajímavé, kdybychom mohli sledovat rozhovor obou pánů o tom, jak se pravidla společenského chování mění. Co by tak pan Guth-Jarkovský řekl na sms, telefonování v tramvaji a diskotékové taneční kreace? Zřejmě by se hodně divil.

Společenské chování je někdy označováno jako slušné chování. Pojem „slušný“ je však pro svou relativitu nepřesný termín.

Takže co je to ta etiketa? Etiketa shrnuje pravidla společenského chování, je to společenský kodex, tedy souhrn pravidel, norem, tradic, nepsaných zákonů…, které určují obvyklé a přijatelné způsoby lidského chování. Nezapomínejme, že společenská pravidla nejsou přesně daná a neměnná, ale neustále se vyvíjí a přizpůsobují různým podmínkám a situacím.

9

Co myslíte, potřebujeme v 21. století k životu společenská pravidla nebo je to přežitek, snobárna, prostě hloupost? Zkuste vymyslet tři důvody pro a tři důvody proti.

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

Myslíte, že etiketu nepotřebujete, že tento kurz je zbytečný? Vždyť to je důležité jen pro lidi, kteří se pohybují na určité společenské úrovni! Hloupost, moji milí. Vezmu si na pomoc Ladislava Špačka, který řekl, že přesvědčení, že etiketa je určena jen pro vnější svět a že ji doma můžeme odložit jako sako, je škodlivé. Člověk se co nejdříve musí dozvědět, že podstatou vztahů mezi lidmi jsou ohleduplnost, empatie, takt. Bude-li dítě co nejdříve tyto principy uplatňovat, bude v životě oblíbeným člověkem, lidé budou rádi v jeho společnosti, bude si snadno hledat přátele a obchodní partnery.

Základním zákonem etikety je ZÁKON SPOLEČENSKÉ VÝZNAMNOSTI.

Ve společnosti platí, že by měla být vždy větší úcta a přednost dávána lidem společensky významným. Jistě znáte výraz celebrita. Co myslíte, je to jedno a totéž – celebrita = osoba společensky významná?

Výraz celebrita se k nám dostal z angličtiny, pochází ze slova celebrate neboli oslavovat. Tudíž celebritou bychom měli rozumět někoho, kdo si zaslouží být oslavován. No, já tedy nemám pocit, že jako celebrity jsou označováni jen lidé hodní obdivu a oslavování. Vy ano? Ale tak to dnes zkrátka je... Podle serveru Wikipedie je obecně vzato celebritou ten, kdo strhává pozornost médií. A je úplně jedno, proč se o něj média zajímají.

Celebrita není totéž jako osoba společensky významná. Společenská významnost je do značné míry závislá na tom, kdo ji posuzuje. Takže pro vás může být významnější vaše vychovatelka než nějaká hvězdička, o které se píše v bulváru, ale je označována jako celebrita.

Společenská významnost není neměnné ohodnocení. Je to relativní pojem, o němž můžeme hovořit pouze tehdy, máme-li možnost srovnání dvou či více lidí. A opět velmi záleží na situaci, v níž se nacházíme. Uvedu vám tady několik p říkladů:

1. Jste na letním hudebním festivalu, čekáte ve frontě na občerstvení a vedle vás se najednou objeví Tomáš Klus s ministrem zdravotnictví. Oba vás požádají, jestli je pustíte před sebe, protože spěchají. Tomáš se musí občerstvit před vystoupením, ministr před tiskovou konferencí. Můžete pustit jen jednoho, měli byste si vybrat toho společensky významnějšího. V této situaci to zřejmě

10

bude Tomáš Klus – je jeden z těch, kvůli kterým jste tam přišli, všichni ho znají, obdivujete ho. Ministr zdravotnictví je významná osoba, ale v této situaci u vás asi neuspěje.

2. Jedete v tramvaji, je plno, ale vy máte štěstí a sedíte. Do tramvaje nastoupí Jiřina Bohdalová a vaše bývalá paní učitelka ze základní školy, která vás hodně naučila. Obě jsou unavené, asi stejně staré a chtějí si sednout. Koho pustíte? Předpokládám, že asi paní učitelku. Tu vnímáte jako toho, kdo je pro vás významnější.

3. Jste v nemocnici, přišli jste navštívit kamaráda, který má jít na těžkou operaci. Ve výtahu jedete s chirurgem, který má operaci provést, a s Jaromírem Jágrem. Objektivně vzato je Jaromír Jágr opravdová celebrita, ale v dané situaci patrně budete jako důležitějšího a významnějšího chápat lékaře, který má v rukou zdraví vašeho kamaráda.

Z toho jednoznačně plyne, že neexistuje nikdo, kdo by nebyl alespoň nějak, někdy (a já dodávám pro někoho) společensky významný.

Ale i přesto, že hodně závisí na konkrétní situaci, je možné definovat určitá kritéria společenské významnosti. Tady jsou:

Kritéria společenské významnosti:

1 více společensky významný je starší nežli mladší,

2. více společensky významná je žena nežli muž,

3. více společensky významný je nadřízený nežli podřízený,

4. více společensky významná je známá, populární, zasloužilá osobnost.

Mám na mysli populární v kladném slova smyslu. Tak třeba herci – Ewan Mc Gregor, vynikající herec, a Robert Rosenberg, herec filmů pro dospělé (zda vynikající, to opravdu nevím). Ewan Mc Gregor jistě společensky významnou osobou bude, u Roberta Rosenberga si tím nejsem jistá. Opět ale záleží na situaci a společnosti. Na mejdanu, kde se pouští filmy pro dospělé, by jistě větší nadšení vyvolal Robert Rosenberg než Ewan Mc Gregor.

Docela jednoduchá pravidla, nemyslíte? Problém nastane, pokud se setkají dvě „společensky významné“ osoby. Pokud ano, záleží opět na celkové situaci.

V tomto případě (a nejen v tomto, ale ve všech situacích společenského styku) je třeba dodržovat 4 důležité zásady.

TAKT – OHLEDUPLNOST – ÚCTA K LIDEM – ESTETIČNOST

Být taktní znamená umět se vžít do situace toho, s kým jednáme, a chovat se k němu tak, jak bychom si my sami přáli, aby se v dané situaci on choval k nám. Např. taktní

11

člověk dodržuje zásadu, že kritizuje mezi čtyřma očima a chválí veřejně. Taktní člověk nezavolá na celou jídelnu, že máte rozepnutý zip na kalhotách a koukají vám trenky. Taktní člověk přijde k vám a upozorní vás na to tak, aby se tím nebavili všichni kolem.

Ohleduplný člověk je tolerantní, má však své zásady. Nesnaží se prosadit na úkor jiných či dosáhnout výhod tím, že poškodí někoho jiného. Důležitou součástí ohleduplnosti je snaha usnadňovat život druhým a neubližovat(ani slovy). Např. když víte, že kamarádku pekelně bolí nohy v těch senzačních lodičkách, ale protože nechce vypadat jako fňukna (obzvláště když kousek vedle stojí ON), tak si neřekne o místo na sezení, prostě jí to místo nabídnete, aniž byste to komentovali.

Úcta k lidem není servilnost, poklonkování a ponižování se před jinými. Je to projev našeho respektu a přirozené úcty k ostatním, doklad toho, že si vážíme jednotlivce i všech lidí. Na každém je možné najít něco, proč je možné si ho vážit. Nebo téměř na každém.

Estetičnost. Co je estetické? To, co je pěkné, příjemné, jak se dříve říkalo libé. Nakolik esteticky člověk působí, to má významný vliv při utváření prvního dojmu o něm, má to vliv na naše chování a projevy ve společnosti. Upravený, čistý a voňavý člověk je přijímán zcela jinak než člověk zanedbaný, s nechutnými a nepříjemnými projevy. Už se vám stalo, že jste raději zůstali v tramvaji stát, i když se vám strašně chtělo sedět, jen proto, že jediné volné místo bylo vedle špinavého, opilého člověka, který páchl na dálku? Mně mnohokrát. Zkrátka, estetičnost se někam vytratila.

Když se budete držet těchto zásad, zvládnete téměř jakoukoli společenskou situaci. Usměvavý, příjemný a taktní člověk je vítán a odpustíte mu i to, když neví, kterou vidličku zrovna použít. Takovému člověku rádi poradíte.

Základní teorii už znáte, a pokud vás neodradila, tak čtěte dál. Čekají nás konkrétní situace společenského styku.

13

2 Dobrý den přeji

Ještě než začnu tuto kapitolu, vrátím se ke společenské významnosti. Přesněji k termínu společensky významná osoba. Protože se bude objevovat v celém následujícím textu, a protože psát pořád dokola tato tři slova mi přijde zbytečné, bude nadále užívat jen zkratku SVO. A budu-li dvě SVO srovnávat, a tudíž budu používat výraz společensky významnější osoba, tak použiji zkratku SVvO.

A teď už k této kapitole. Tady si řekneme něco o pozdravech. Jestli právě máte chuť se rozesmát, že něco tak jasného přece není nutné vůbec řešit, tak si dovolím nesouhlasit. Kdo koho pozdraví první, jak na pozdrav reagovat? Co Rukulíbám, to ještě můžu říct, nebo je to prostě psina a patří to jen do filmů pro pamětníky? Když pánové mají smeknout klobouk, tak to mám sundat i ten tralalák, co mám v bazénu, aby se mi od slunce neuvařil mozek? Kdo komu podává ruku a podává se ruka při příchodu, nebo při odchodu? A další a další věci, které třeba nejsou tak úplně jasné, i o těch se v této kapitole budeme bavit.

A dáme si příklad. Popíšu vám několik situací a vy vyberte tu, která podle vašeho názoru respektuje pravidla společenského styku. Podotýkám, že správné mohou být klidně všechny. Tak uvažujte.

1. Michal jde nakoupit. Potřebuje sešity a obaly na ně, taky nějaké propisky a fixy do školy. Nejprve jde do hypermarketu, kde mají oddělení papírnictví. Vejde dovnitř, a když prochází kolem informací, zdraví.

2. V hypermarketu nemají všechno, co potřebuje, tak se další den zastaví v malém papírnictví v centru města. Protože v hypermarketu mu nikdo neodpověděl na pozdrav, při vstupu nepozdraví.

3. Honza, který jde s ním, pozdraví a Michalovi řekne, že je nevychovanec, když ani „nebéknul“.

4. Hanku na chodbě školy pozdraví Milena, se kterou se včera pohádala kvůli naprosto zásadní otázce: je větší frajer Brad Pitt, nebo Hugh Jackman? Hanka je naštvaná, neodpoví.

5. Michal jde k lékaři. Přijde, v čekárně je plno lidí, ale nikoho z nich nezná, tak nezdraví, sedne si a čeká, až vyjde sestřička.

Trochu jsem vás při zadání schválně pletla. Jediná možnost je správná, a to ta třetí. Všechny ostatní jsou špatně.

14

Pozdravit je slušnost, odpovědět je povinnost.

Ano, přátelé, tak to skutečně je. Z čehož je zřejmé, že i když mě silně zlobí, když někdo nechápe, jak je Brad Pitt úžasný (pro pány třeba Scarlett Johanson), pozdraví-li mě ten nedovtipa, měl bych mu odpovědět.

Nepozdravím-li jako první, může to být o tom, že nejsem nevychovaný, ale třeba jen špatně vidím, jsem zamyšlený apod. Ne vždy ten, kdo nás nepozdraví, se nutně chová nevychovaně.

Ovšem neodpovím-li na pozdrav, který byl vysloven tak hlasitě a natolik zřejmě, že ho nelze nevnímat, chovám se hrubě a ve společenském styku je takovéto chování zcela neomluvitelné. Dávám tím najevo opovržení, nechuť ke člověku. Jediná omluva snad může být to, že jsem hluchý a slepý.

Už jste jistě slyšeli, že někdo o jiném řekl: „Nestojí mi ani za pozdrav!“ A to je přesně ono, někým natolik opovrhuji, že ho ani nepozdravím. Není příliš mnoho situací, kdy je možné takové chování akceptovat. Jsou, určitě ano, ale většina situací, s nimiž se v životě setkáme, by odepření pozdravu neospravedlnila.

Další věci: zdraví ten, kdo vstupuje do místnosti. Do obchodu, do třídy, do čekárny u lékaře. Zdravíme v místnostech menších, čím menší prostor, do kterého vstupujeme, tím spíše. V místnostech tzv. veřejně otevřených (hypermarket, nádražní hala, sportovní stadion...) opravdu u dveří neřveme na celé kolo Dobrý den.

Zamyslete se a zkuste každý popsat dvě situace – jednu, kdy pozdravíte, druhou, kdy to není nutné.

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

Je celá řada pozdravů, některé se hodí tak nějak univerzálně, jiné jsou neformální, další formální. Ahoj, čau, zdravím, vítejte…a hlavně univerzální Dobrý den. Tím se nikdy nic nezkazí. Při loučení Mějte se, ahoj, na viděnou, sbohem…

Umíte si přestavit, že své kamarády pozdravíte Dobrý den? Jen si to zkuste přestavit. Jde to. Nemalou část toho, jak to, co říkáme, vyzní, ovlivňují jiné věci než obsah našeho sdělení. Jsou to tzv. neverbální a paralingvistické projevy, tj. to, jak se při našem sdělení tváříme a jak je sdělujeme – nahlas, potichu, rychle, pomalu… Takže si to zkuste představit a říct: vejdete do pokoje a místo „Hoj, lidi!“ řeknete „Dobrý den, přátelé.“ Šlo to?

15

Jako první zdraví osoba méně společensky významná.

Muž zdraví ženu, mladší staršího, podřízený nadřízeného a všichni prezidenta republiky ☺.

Nikdo však neudělá chybu, když pozdraví jako první. Ostatně, kdyby každý předtím, než pozdraví, uvažoval, jestli náhodou ten druhý nemá pozdravit jako první, tak by možná pozdravil až ve chvíli, kdy by už nebylo koho zdravit. Takže kdo pozdraví jako první, nemůže se splést.

Tohle je docela jasné. Ale kdo s kým se zdraví jako první, když přijdete do větší společnosti, kde někoho znáte a někoho ne? Tak zase zkuste uhodnout správnou odpověď:

1. Michal s Hankou přišli na oslavu narozenin ke kamarádce Janě. Jana je v místnosti, jdou k ní, pozdraví se, potom zdraví ostatní.

2. Michal s Hankou přišli na oslavu narozenin ke kamarádce Janě. Jana je na druhém konci místnosti, kolem plno známých. Hanka s Michalem se začnou zdravit se všemi kolem, k oslavenkyni – hostitelce, tedy domácí, se dostanou až nakonec.

3. Michal se zpozdil, Hanka už na oslavě je. Když Michal vejde do místnosti, jako první pozdraví Hanku, vysvětlí, kde se zdržel, a pak zdraví ostatní.

Odpověď 1 je správná. Při příchodu na akci, kde je více účastníků, bychom se měli nejprve pozdravit s hostiteli a pak teprve s ostatními. Pokud muž přichází na akci, kde už je jeho partnerka, zdraví se s ní až jako s poslední, stejně to platí i naopak. Ve společenském styku totiž platí pravidlo, že cizí je víc než vlastní.

Pozdrav bývá doprovázen např. pokynutím ruky, smeknutím, políbením na tvář (ve Francii třikrát, jinde jednou, na obě tváře…), podáním ruky.

A další testík, vyberte správnou variantu pozdravu s políbením na tvář:

1. Potkají se dva kamarádi, Jirka a Pepa. Oba se učí francouzsky, mají rádi Francii, už tam několikrát byli a mají tam přátele. (A oběma se líbí holky, to jen tak na okraj.) Chovají se „po francouzsku“ a po halasném Ahóóój se na tramvajové zastávce políbí na tvář.

2. Jirka potká svou známou Evu, starší sestru svého kamaráda Pepy. Pepa je seznámil, viděli se dvakrát, když Jirka přišel za Pepou domů. Potkají se na ulici, Jirka Evu pozdraví a dá jí pořádného „hubana“ na tvář.

3. Eva jde se dvěma přáteli ze školy na koncert. Potkají se před koncertní síní, pozdraví se a pánové políbí Evu na tvář.

Tipuji, že jste se všichni rozhodli správně. Zcela přípustná a odpovídající je situace popsaná ve variantě 3. Varianta první by skutečně byla ve Francii přípustná, tam se

16

polibkem na tvář zdraví i muži. Stejně jako např. v Jižní Americe. Ovšem u nás by vyvolala spíš smích a různé dohady. Varianta druhá je naprosto mimo, když někoho políbíte na tvář (či spíše polibek jen naznačíte), určitě by to neměl být nikdo, koho vlastně neznáte.

Políbení na tvář při pozdravu se už v podstatě stalo běžným i u nás. Mělo by k němu ale docházet jen mezi přáteli či dobrými známými. Rozhodně nikdy při formálních a oficiálních příležitostech. Když váš domov navštíví např. ministr školství, ředitel či ředitelka se s ním pozdraví podáním ruky, určitě se nebudou líbat na tvář. A to ani v případě, že jsou třeba kamarádi ze školy. Jen znovu upozorňuji, že mluvím o formálních a oficiálních situacích. Takže když po oficiálním pozdravení zajdou k paní ředitelce do kanceláře na kávu jen sami dva, tak se docela klidně mohou políbit na tvář se slovy: „To je let, co jsme se neviděli, Břeťo, ani nevíš, jak ráda tě zase potkávám.“

Polibek na tvář by měl být vždy jen symbolickým, jde vlastně o přiblížení tváře k tváři druhého. Pokud se mezi kamarády nespokojíte jen s naznačeným políbením na tvář, pak by polibek na tvář měl být lehký a neměl by v druhém vyvolávat neodbytnou touhu po papírovém kapesníčku ☺.

Madam, rukulíbám.

Políbení ruky je v dnešní době skutečně nepříliš časté. To ale neznamená, že se ním nemůžete setkat. Zejména v Polsku či Francii je dokonce ženy mohou očekávat. Políbení ruky je výrazem galantnosti a žena by měla vždy tento způsob pozdravu akceptovat, nemá-li vážný důvod k odmítnutí. Pokud si nenechá políbit ruku od jednoho gentlemana, nesmí to dovolit ani ostatním. A naopak platí, že pokud muž políbí ruku jedné z žen ve společnosti, musí se stejným způsobem zachovat i k ostatním. Polibek VŽDY pouze naznačujeme, neolizujeme celou ruku. Ruku mírně zvedneme a lehce se skloníme. Nevytáhneme ženu na špičku, abychom jí mohli ruku políbit ☺. Jakmile muž uchopí ženu jen za konečky prstů a její ruku vytočí hřbetem ruky nahoru, je jasné, že se chytá jí ruku políbit.

Ale já nechci, aby mi někdo líbal ruku! Co mám dělat?

1. Ruku vyškubnu se slovním doprovodem „Neocicmávejte mě, prosím.“

2. Když mě muž uchopí za konečky prstů a otočí k polibku, tak ruku jemně a přitom pevně vytáhnu.

3. Začnu se chichotat (to je přece roztomilé �), škubat rukou, kterou muž drží, a doprovázím to slovy „Jé, to lechtá, no to né, jéžišmarjá…“.

4. Mile se usměji a sdělím: „Mám plané neštovice.“

17

Přestože varianta č. 4 by určitě fungovala (pokud by dotyčný pán rozuměl česky), nedoporučuji ji, chcete-li vypadat jako mladé, společenského chování znalé dámy. Zvolíte-li variantu 2, neprohloupíte.

A jak je to s tím podáním ruky? Kdy ji máme podat, při pozdravu, při odchodu, při gratulaci, při představování…nebo jen tak, když je nám někdo sympatický?

Při pozdravu a při odchodu zcela jistě. Gratulace či vyjádření soustrasti (kondolence) bez podání ruky není úplná, stejně jako bychom toto gesto neměli opomenout při představování.

Už jsme si řekli, že jako první zdraví společensky méně významná osoba, ovšem ruku jako první podává SVvO. Složité? Vůbec ne. Hned si to ukážeme na příkladu. Při odchodu rovněž můžeme ruku podat, i když to není nezbytně nutné. Ovšem pozor! Nepřijmout podanou ruku je snad ještě horší než neodpovědět na pozdrav!!!

Takže teď pár příkladů:

1. Ředitelku vašeho domova navštíví movitý sponzor. Vstoupí, pozdraví, paní ředitelka mu odpoví, podá mu ruku a přivítá ho. Vítá pochopitelně zásadně ten, kdo je „doma“.

2. Potom paní ředitelka provede sponzora po domově a během prohlídky potká jednoho z vychovatelů. Ten zdraví jako první – potkal svou nadřízenou a ještě váženého hosta, proto musí pozdravit jako první. Pokud se spolu nezastaví a paní ředitelka s hostem pokračuje dále, ruku si nepodávají. Pokud se spolu zastaví a chvíli si povídají s tím, že paní ředitelka nepředstavuje jmenovitě, jen hostu sdělí, že to je jeden z vychovatelů, kteří se věnují dětem, pak je na hostu, tedy SVO, aby podal ruku panu vychovateli. Pokud tak neučiní, pan vychovatel mu svou ruku před obličej cpát nebude.

3. Za paní ředitelkou přichází nespokojený rodič. Při vstupu do kanceláře pozdraví, paní ředitelka odpoví, podá mu ruku a nabídne mu místo k sezení. Dotyčný ruku ředitelky nepřijme – je naštvaný, chce si stěžovat, má vztek. Jeho gesto je ovšem společensky zcela nepřijatelné a urážlivé.

Víte, jak má podání ruky vypadat? Jak dlouho ruku druhého podržíme, zda má být stisk hodně silný nebo spíše slabší, dáváme jinak ruku ženě a jinak muži?

Zamyslete se a uveďte příklady toho, jak by určitě podání ruky vypadat nemělo.

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

18

Jak bychom tedy měli ruku podávat?

Stisk ruky by měl být pevný, trvat cca 1-2 vteřiny, raději jednu vteřinu. Pevným rozumíme středně silný stisk. Když je mi někdo sympatický a chci to vyjádřit stiskem ruky, určitě si ho nezískám, když mu ruku rozdrtím. Silák si musí dávat pozor na to, aby lidé, se kterými se pozdraví, neopouštěli jeho společnost se slzami v očích směrem na chirurgickou ambulanci. Opačným extrémem a neméně nepříjemným je „leklá ryba“ neboli ochablý nijaký stisk rukou, příp. jen s uchopením konečků prstů. Podáváme jednu ruku, nikdy netiskneme podanou ruku oběma dlaněmi, i když chceme být velmi srdeční. A přátelské poplácávání na rameno patří možná mezi partičku známých, určitě ne k běžnému pozdravu.

Pozor na to, ať nepodáváte ruce špinavé, příliš studené, zpocené. Pánové by měli vždy vstát, podávají-li ruku. A abych nezapomněla – druhému se díváme do očí. Poznámka pro pány: do těch očí v obličeji, prosím.

Při podání ruky sundáváme rukavice, ženy si mohou rukavice ponechat. Ale ne vždy!

Tak se teď zkuste zamyslet a uvést příklad toho, kdy i žena si rukavice má sundat.

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

A abych nezapomněla: pánové smekají klobouky. Pokud máte na hlavě ten tralalák, o kterém jsem mluvila v úvodu této kapitoly, ten opravdu smekat nemusíte. Ostatně, smeknutí stačí jen naznačit, lehce se s úklonou klobouku dotknout. Důležité pro vás je vědět, že při vstupu do místnosti muži pokrývku hlavy sundávají (pokrývku hlavy, nejen klobouk. Takže i baseballku nebo zimní čepici.), ženy si mohou klobouk i čepici nechat.

Žena je prostě tvor zasluhující úctu, vezměte to, pánové, na vědomí. Poznámka pro dámy: vy si sice úctu zasluhujete, ale pouze v případě, že se jako Ženy budete chovat ☺.

19

3 Dovolte mi představit se

Máme za sebou kapitolu o pozdravech, tak se budeme seznamovat. Přesněji představovat. Sami sebe i ty druhé. Povíme si, jak to má být, kdo koho komu představuje a jak. Tohle je určitě dobré vědět, ať ze sebe neuděláte hlupáky hned v prvních minutách setkání.

Představte si situaci, kdy jdete se sestrou a její kamarádkou do kina a potkáte pana vychovatele, který je tam sám (to ať to máte jednodušší ☺☺☺☺). Koho komu představíte? Z následujících variant vyberte tu správnou:

1. Pozdravíte pana vychovatele a holkám řeknete, že to je pan vychovatel Novák, docela cool chlap. A jdete dál.

2. Pozdravíte pana vychovatele a představíte mu svou sestru a kamarádku. Poté děvčatům představíte pana vychovatele: Pane vychovateli, dovolte, abych vám představil/a svoji sestru Helu a kamarádku Simonu. Holky, tohle je můj oblíbený vychovatel pan Novák.

3. Pozdravíte pana vychovatele, a protože vaše sestra a kamarádka jsou ženy, tudíž SVO, představíte jim nejprve pana vychovatele a potom děvčata jemu: Holky, tohle je pan vychovatel Novák. Pane vychovateli, to je moje sestra Hela a kamarádka Simona.

Varianta 2 je ta správná. Představujeme společensky méně významnou osobu SvvO. Ve shora popsaném případě je SVO určitě váš vychovatel. Takže představíte sestru a kamarádku vychovateli, potom vychovatele sestře, ne naopak). Jiná by byla situace tehdy, kdyby s vámi byla vaše matka nebo třeba babička. Tam byste se řídili pravidlem starší žena, muž. Takže byste představili nejprve pana vychovatele. Pokud byste potkali paní ředitelku, pak by vždy ona byla tou SVvO.

Je to hodně zamotané? Asi ano, ale ona zázračná pravidla společenského styku Takt-Ohleduplnost-Úcta k lidem-Estetičnost fungují a pomůžou i tady. Hlavně být přívětivý, slušný, zdvořilý. Pak i lehké záměna nějaké SVO a SVvO projde zcela bez povšimnutí.

Pochopitelně, kdyby ta SVvO byl třeba prezident, byla by záměna silný trapas. Ale u prezidenta byste se určitě nespletli ☺.

Z toho, co jste si už mohli přečíst, určitě snadno vyhodnotíte, která možnost je správná u následujícího příkladu.

20

Jste na mejdanu. Je to super, znáte tam dost lidí. Bavíte se s kamarádem Pavlem, zastaví se u vás bývalá spolužačka Iva. Iva s Pavlem se neznají. Co uděláte?

1. Pozdravíte se s Ivou, pokecáte o bývalých spolužácích. Pavel stojí vedle vás, mlčí, poslouchá, usmívá se. Když s Ivou všechno proberete, otočíte se zpátky k Pavlovi a zase se bavíte s ním. Iva tam stojí jako tvrdé Y.

2. Bavíte se s Pavlem, máte hodně zajímavé téma, Iva je jaksi navíc. Kývnete na ni a dál se bavíte s Pavlem.

3. Bavíte se s Pavlem, když uvidíte Ivu, omluvíte se Pavlovi a s Ivou se přivítáte. Potom se zeptáte, zda se oni dva znají, když ne, přestavíte je. Pavla Ivě, Ivu Pavlovi.

Správná je pochopitelně odpověď třetí. Ten, kdo zná oba, je představí. Na to snad ani nemusí být pravidlo. Stačí si jen sebe představit v situaci Ivy, která stojí jako trouba vedle dvou chlapů, z nichž jednoho zná. Odejít jen tak nechce, protože by to vypadalo hodně hloupě, zároveň se cítí jako páté kolo u vozu. Ohleduplný člověk toto nedopustí.

Trochu jiná je situace na ulici. Není řečeno, že musíte každého, s kým se potkáte, seznamovat se svým doprovodem. Záleží na tom, jak dlouho se chcete zdržet při povídání.

Příklad:

Jdu s kolegou z práce a téměř vrazím do kamarádky, kterou jsem už pár let neviděla. Nadšeně se pozdravíme, kolega pozdraví také a stojí kousek dál. Teď se musím rozhodnout. Buď se s kamarádkou domluvíme, že se uvidíme později, zavoláme si, napíšeme mail…a pokračuji v cestě, nebo si s ní chci povídat. Pokud se nezdržím, nemusím kolegu představovat. Chci-li se vybavovat, pak je představím a kolega se připojí k nám. Do hovoru zasahovat nebude, ale může být s námi a nebude se cítit odstrčeně.

Nechci-li záměrně svého společníka představovat zvědavé kamarádce, tak se s ní prostě nezapovídám.

VŽDY ale představím svého společníka, pokud se dá očekávat, že se s mou kamarádkou ještě někdy potká.

Příklad:

Jdu se svým partnerem a potkám kamarádku. Vzhledem k tomu, že na různé akce a setkání chodíme spolu s partnerem a kamarádka má také partnera, dá se přepokládat, že si třeba společně zajdeme do kina nebo na diskotéku. V tom případě svého partnera s kamarádkou seznámím, i když se s ní nechci zdržet, a jen se domluvíme na zavolání.

21

A když není nikdo, kdo by nás přestavil? Tak se představíme sami. Představením získáváme právo navázat s druhým společenský styk. Při představování bychom měli stát. Alespoň pánové tedy určitě. Ale protože k představení naprosto nedílně patří podání ruky, je to jasné. Jak jste se dověděli výše, při podání ruky se pán vždy postaví.

Nejprve se představuje osoba společensky méně významná. Ale pozor: i když se představuje jako první, ruku podává jako první SVvO. Stejně jako u pozdravu.

Příklad:

Jste na koupališti s partou kamarádů a kousek od vás stojí krásná blondýna, ke které jste na první pohled zahořeli láskou. Co teď? Zeptáte se svých kamarádů, jestli ji náhodou někdo nezná. Pokud ano, máte skoro vyhráno. Požádáte kamaráda, aby vás s tou úžasnou bytostí seznámil. Pokud ji nikdo nezná, máte dvě možnosti:

1) Necháte to být a řeknete si, že zase tak úžasná není, abyste za ní chodil sám a riskoval odmítnutí.

2) Je tak úžasná, že do toho jdete. Přijdete k ní, pozdravíte a přestavíte se. Asi takhle: Ahoj, promiň, já vím, že se neznáme, ale moc rád bych to změnil. Já jsem Pavel. RUKOU jí před obličejem NEMÁVÁTE, je SVvO. A uvidíte. Buď slečna zareaguje pobaveně, představí se taky a podá vám ruku (nebo taky ne, ne vždycky to všichni dělají, i když by měli), a pak už je na vás, jestli ji ohromíte natolik, aby vám na sebe dala i nějaký kontakt. Nebo zareaguje odmítavě. I to pochopitelně může udělat s grácií (Ahoj Pavle, Tvůj zájem mě těší, ale já zájem nemám. Nezlob se.) nebo bez ní (Hele, odpal. Prudíš. Nebo tak nějak ☺). V tomto případě doporučuji reakci typu Co se dělat, tak čau, Není každý den posvícení, měj se…Škoda…. hlavně slušně. Pochopitelně můžete mile zkonstatovat Trhni si nohou, krávo, kteréžto sdělení jednoznačně vypovídá o vašem momentálním rozpoložení, ale není zrovna v souladu se společenskými pravidly.

23

4 Hej vy, nebo hej ty?

Nejlépe ani jedno, volat na někoho Hej není zrovna ideálně společenské. V této kapitole si řekneme něco o tom, kdy je na místě chování formální a kdy chování neformální, jak s tím souvisí vykání a tykání (onikáním vás zatěžovat nebudu, nebojte se ☺) a jak oslovujeme. Obzvláště s oslovováním má řada lidí potíže, zejména když člověk, s nímž komunikují, má akademický titul před jménem i za jménem a k tomu ještě třeba vojenskou hodnost. A říká se Dobrý den, pane Novák nebo Dobrý den, pane Nováku? To všechno si povíme právě teď.

Zamyslete se nad tím, jak rozumíte následujícímu dělení chování: formální chování, neformální chování, familiérní chování. Uveďte příklady jednotlivých forem chování a zároveň zkuste říct, které chování je vám příjemnější a proč.

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

Formální chování je chování, které striktně dodržuje základní pravidla etikety, je korektní, správné, mnohdy může působit chladně, nepřístupně, nevlídně. Formální chování je běžné mezi cizími lidmi, při obchodních a pracovních jednáních, při jednání s lidmi, s nimiž si nerozumíme nebo se kterými jsme se pohádali, vnímáme se nepřátelsky, ale musíme spolu jednat.

Příklad:

Je naprosto běžné a samozřejmé, že při setkání s cizím člověkem v rámci pracovního prostředí jednám spíše formálně. Vykám, udržuji určitý společenský odstup, snažím se být zdvořilý a respektovat základní pravidla společenského jednání. Vejde-li do mé kanceláře zástupce firmy, se kterou má můj zaměstnavatel obchodní kontakty, a ještě se neznáme, určitě ho nepřivítám takto: „Ahoj, ty jsi tady místo Jirky? To je v pohodě, budeme si rozumět, já jsem Petr. Sedej, dáš si kafe nebo čaj?“ Na místě by bylo spíš něco takového: „Dobrý den, pojďte dál. Já jsem Petr Pospíšil a budu s vámi řešit záležitosti týkající se vybavení kotelny. Posaďte se, prosím. Mohu vám nabídnout kávu nebo čaj?“

Neformální chování znamená jistý ústupek společenským pravidlům, etiketě, závisí na situaci a jejích účastnících. Je na místě mezi známými, přáteli, v rodině, při sportu, volném čase. Pochopitelně i v zaměstnání nebo třeba ve škole, v domově.

24

Předpokladem je to, že se znáte a s tímto chováním souhlasí všichni zúčastnění. Ne vždy ale působí neformální chování příjemněji než chování formální.

Příklad:

Vyjdeme-li ze situace popsané výše, pak je neformální chování na místě v případě, že přichází člověk, se kterým jednáme pravidelně, považujeme ho už nejen za kolegu, ale i dobrého známého. V tomto případě reakce „Ahoj Jirko, pojď dál a sedni si, rád tě vidím. Jenom dopíšu větu a už se ti budu věnovat, zatím si rozmysli, jestli si dáš kafe nebo čaj“, je zcela přiměřená.

Ne vždy ale působí neformální chování příjemněji než chování formální.

Vymyslete a popište situaci, kdy byste formální chování vnímali příjemněji než chování neformální.

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

Že vás žádná taková situace nenapadá? A co třeba tahle:

Příklad:

Představte si, že jste pěkná mladá holka (dámy to znají a pánové si to zkusí představit, ano?) a přišla jste někam na brigádu. Kolem vás jsou lidé, které zatím neznáte, nevíte, co od nich můžete očekávat. Je zřejmě příjemnější dodržovat standardní oslovení pane Jasný, paní Heroutová a vykat, než např. zjistíte, u koho by vám bylo milé, kdyby vám tykal. Pan Jasný je od pohledu nesympatický „slizoun“, který se s vámi seznámí a místo do očí vám kouká do výstřihu. A jako by to nestačilo, ještě vás pohladí po rameni a řekne: „Martinko, ty jsi takové mláďátko, nebude ti vadit, když ti budu tykat, že ne? A ty mi klidně taky říkej Franto.“ Pro mě je to tedy dost odpudivá představa. Pokud by vám tento pán řekl: „Dobrý den, já jsem Jasný. Nebude vám vadit, když váš budu oslovovat Martinko? Jste ve věku mé dcery, tak mi to přijde přirozené. Pokud si to nepřejete, pak samozřejmě zůstaneme u slečny Máchové“, bylo by to o dost příjemnější, nemyslíte?

Někdy je možné druhé umravnit tím, že vy se budete chovat formálně, i když oni budou velmi neformální.

25

Příklad:

Někde na diskotéce si vás vyhlídne kluk, který by vůbec nebyl špatný, ale chová se nemožně. Pořád po vás zírá, chechtá se s kamarády a dovrší to tím, že přijde a řekne: „Čau kočko, vypadáš dobře. Dáme tanec?“ Můžete ho pochopitelně poslat do háje obdobně a nikdo by vám to nemohl mít za zlé. Nebo můžete říct: „Promiňte, my se známe?“ Podle toho, jak zareaguje, potom buď začnete konverzovat, nebo ho s úsměvem a slušně odešlete pryč. Třeba takhle: „Aha, neznáme se. Nemám v úmyslu na tom nic měnit, takže sbohem.“ Je pravděpodobné, že když to bude kluk ve vašem věku, vyhodnotí to tak, že jste nafoukaná káča, ale je jisté, že vám dá pokoj ☺.

Neformální chování NENÍ familiérní chování. Familiérním chováním rozumíme takové chování, které je příliš důvěrné, příliš přátelské, nepřiměřené, vnímáme je jako nepříjemné.

Zamyslete se a napište, co považujete za familiérní chování.

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

Teď se zamyslete obzvláště hluboce a zkuste si pravdivě odpovědět, jestli se vy sami někdy chováte familiérně. Stačí ano nebo ne.

…………………………………………………………………………………………

Než si dáme další malý testík, řekneme si něco o češtině. Přesněji, jen si lehce zopakujeme, co už víte ze školy. Čeština zná skloňování tzv. ohebných slov, mezi která patří i všechna jména. Podstatná, přídavná i zájmena. Rozlišujeme 7 pádů, 5. pádem oslovujeme, voláme. Z toho, co jsme si právě zopakovali, je zřejmé, jaká bude správná varianta oslovení pana Nováka z úvodu kapitoly. Jen pozor na cizí ženská jména, která nekončí na písmeno a, ta se neskloňují. A 5. pád jmen končících na o, jako např. Leo nebo Ivo, je stejný jako první. V následujícím testíku vám uvedu několik variant různých oslovení a vy vyberte tu jedinou možnost, ve které jsou všechna slova napsána v tom správném tvaru.

Dobrý den, zdravím vás

1. Jano, pane Novotný, paní Mrázková, slečno Ingrid, pane Čejko, Vladimíre,

2. René, Alžběto, pane Roček, paní Volná, slečno Yasmine, pane Kuběno,

3. paní Válková, slečno Jessico, pane Koukola, Honzo, Hermino, Herberte,

4. slečno Jasmíno, pane Černý, Michaeli, paní Gertrudo, Josef, Ivo,

26

5. Valentýne, paní Hovorková, Jaromíre Pištěláku, slečno Jennifero, pane Mário.

Jediná správná varianta, v níž jsou všechna jména vyskloňována správně, je varianta 1. Pozor na to, když je jedno jméno psáno v originálním jazyce – Yasmine a v počeštěném tvaru – Jasmína. Yasmine zůstává nesklonné, Jasmínu skloňujeme.

Paní, nesu vám psaní! Nebo…Slečno, mám pro vás dopis? Či snad Haló, něco pro vás mám?

Teď trochu zauvažujte a zkuste uvést příklady, kdy ženu oslovíte jako paní a kdy jako slečnu. Napadá vás i jiné oslovení?

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

Obecně lze říct, že oslovení „paní“ je správné vždy. Slečna je poněkud ošemetná záležitost. Pokud ženu neznám, a tudíž nevím, zda je vdaná nebo ne, příp. jestli má či nemá dítě, mohu se velmi „netrefit“. Je-li dívka evidentně opravdu mladá, pak slečnou neurazím. Právě naopak, oslovit např. šestnáctiletou dívku jako paní by asi nebylo šťastné. Ale tak asi od dvacítky už raději „nechte slečnu doma“, tzn. používejte oslovení paní. Starší ženu můžete oslovením slečno potěšit, ale není to jisté. Také můžete urazit.

Příklad

Jak se dá přeložit oslovení slečno, směřuje-li např. k třicetileté ženě:

To je milé, asi opravdu vypadám dobře. X To jako chcete říct, že by si mě nikdo nevzal??!

Jsou pochopitelně ženy, které si na oslovení slečno potrpí, ale pokud to nevíte, oslovení paní je zcela bezchybné. Jakmile vás žena opraví, pak už ji musíte oslovovat tak, jak si přeje.

Příklad

Na návštěvě u kamaráda potkáte jeho starou tetičku. Kamarád vás představí. Vy jeho tetičce řeknete: Těší mě, že vás poznávám, paní Komárková. Ona se usměje a řekne: Slečna, mladý muži, slečna. Od této chvíle ji budete oslovovat slečno Komárková, i když je jí třeba sedmdesát let.

U mužů je to jednoduché, tam žádného slečňáka nemusíte řešit ☺. Oslovení pane je tedy vždy správné.

27

Dobrý den, pane Novotný. Pane, můžete mi podat solničku?

Pozor, když budete mluvit o nějakém muži, tak řeknete: Tam je pan Čermák ale Tam je nějaký pán. Známe-li příjmení či jméno, užijeme tvar pan, neznáme-li je, pak hovoříme o pánovi.

Můžete se pochopitelně setkat i s dalšími typy oslovení, jako např. děvenko, chlapče, mladíku, mladá paní, vážený, vážená… Člověk, kterému společenské chování není cizí, si však tyto tvary odpustí. Snad jen „mladý muži“ je oslovení, které vyplňuje mezeru mezi chlapcem a mužem.

A další možností je zcela se oslovení vyhnout. I když ne vždy je to možné.

Vyberte možnosti, které se hodí k této situaci:

Jedete přeplněnou tramvají, potřebujete se dostat ke dveřím. Jak požádáte ženu (asi 25letou), která stojí u dveří, aby vám uvolnila cestu?

1) Dovolíte, prosím?

2) Uhněte, vystupuju.

3) Slečno, můžete mě pustit, prosím?

4) Dovolíte, prosím, paní?

5) Madam, můžete mě, prosím, pustit?

6) Vážená, odsuňte se.

Možnosti uvedené pod čísly 1,3 a 4 jsou zcela bezchybné. V této situaci se patrně mladá žena nebude oslovením „slečno“ cítit dotčena. Možnost 2 volí hulvát.

Co si myslíte o možnostech 5 a 6? Ještě někdy v první polovině minulého století, možná i později, by varianta s oslovením madam byla zcela přiměřená. Dnes však je nejen zastaralá, ale oslovení „madam“ působí ironicky a výsměšně. Byla by přijatelná tehdy, kdyby ten, kdo tímto způsobem žádá o průchod ke dveřím, nebyl náctiletý mladík, ale třeba starší pán kolem šedesátky, sedmdesátky. A samozřejmě záleží na tom, jakým tónem by oslovení madam bylo proneseno. Oslovení „vážená, vážený“ bez následujícího jména je neslušné, působí velmi ironicky a jedovatě.

Takže: Vážená paní ředitelko, vítáme vás u nás. ANO. Vážená, jsme rádi, že jste nás navštívila. NE.

A ještě jedna věc je při oslovování zapeklitá. Tituly. Hlavně, když je jich víc. Který vybrat, který vynechat…Nebojte se, vůbec to není tak strašné. Důležité je vědět, že když se člověk představí jako doktor Novák, přeje si být oslovován pane doktore. Když se představí pouze jako Novák, pak vás titul trápit nemusí. Když víte, jaký titul člověk má, měli byste jej použít. Anglosaský způsob oslovování křestním jménem se

28

v Evropě opravdu nenosí. Tradice titulů u nás je a zřejmě ještě nějakou dobu bude. Víte-li, že ten Novák je doktor, pak ho oslovujte pane doktore. Pokud si nebude přát být titulován, jistě vám to řekne. Pokud je představován někým jiným, kdo titul uvede, a on sám se představí pouze příjmením, je správné při dalším oslovování titul použít.

Příklad:

Na svatbě kamaráda vám byl představen strýc nevěsty. Už jste slyšeli, že jeden nevěstin strýc je „fakt bedna a má titulů víc než roků“, ale nic přesného nevíte. Ten, kdo vás představuje, ho představí jako pana Mourka, strýce nevěsty. V tom případě ho budete oslovovat jako pana Mourka. Je-li vám ale představen jako docent Jiří Mourek, nevěstin strýc, a on sám si s vámi potřese rukou se sdělením: Mourek, těší mě, budete ho oslovovat pane docente.

A co když má někdo titulů více? Jak toho oslovovat?

Příklad:

Nastoupili jste na vysokou školu a potřebujete získat bližší informace o průběhu zkoušky z určitého předmětu. Zajdete za přednášejícím a na cedulce u dveří si přečtete, že je to Prof. MUDr. Vratislav Palička, PhD. (PhD. je titul rovnocenný s titulem CSc. Jen kandidáti věd byli dříve, teď už se tento titul neuděluje, byl nahrazen právě zmiňovaným PhD. Osobu, která tento titul má, oslovujete doktore.) Oslovíte ho tedy následovně:

1) Pane profesore, jsem studentem 1. ročníku psychologie a rád bych se zeptal…

2) Pane profesore doktore doktore, jsem studentem…

3) Pane profesore Vratislave Paličko, jsem studentem…

4) Pane Paličko, vy těch titulů máte tolik, že si je nedokážu zapamatovat. Jsem studentem…

Věřím, že jste všichni zcela správně zvolili možnost 1.

Když je někdo Doc. Dr. Ing. Jiří Mourek, CSc., neboli docent doktor inženýr a ještě kandidát věd, oslovujeme titulem nejvýznamnějším. Nevíte, který to je? Ten, který je před jménem jako první ☺. Takže docent. Rozhodně nemáte vyjmenovat všechny tituly. A když někoho oslovujete jeho akademickým titulem, příjmení již neuvádíte. Takže ne pane docente Mourku, ale pouze pane docente.

Neznáte-li přesný titul, volíte oslovení příjmením. Je vždycky lepší říct inženýrovi pane Novotný než pane magistře.

Oslovování už bylo dost, nemyslíte? Napadnou-li vás další věci k této problematice, můžeme se jimi zabývat na hodině, ale teď už se posuneme kousek dál. Víte, proč je lépe si s lidmi vykat než tykat? Nevíte? No protože je mnohem snadnější říct Ty vole

29

než Vy vole. Takže když si vykáme, je obtížné být hrubý ☺. To je pochopitelně vtip, ale když si přestavíte, že byste jako hovězí dobytek označit někoho, komu vykáte, zjistíte, že je to opravdu docela nepřirozené.

Tykání a vykání

Vykáním či tykáním vyjadřujeme vztah, který k oslovovanému máme. Vykání je formální, jistým přechodem mezi vykáním a tykáním je oslovování křestním jménem za současného vykání. Tykání vyjadřuje určitou blízkost mezi komunikujícími.

1. Slečno Malá, podejte mi, prosím, klíče.

2. Hanko, podejte mi, prosím, klíče.

3. Hani, podej mi ty klíče, prosím tě.

Platí, že záleží na SVvO (nezapomněli jste? SVO = společensky významná osoba, SVvO = společensky významnější osoba), ta nabízí tykání. Je zde jediná výjimka: tykání na pracovišti navrhuje vždy nadřízený. Tedy i v tehdy, když je mladší a je to muž.

Příklad:

Opravdu nemůžete přijít k učiteli a říct: Hele, pane učiteli, budeme si tykat. Já jsem Josef. Pan učitel ovšem tykání nabídnout může. Třeba váš třídní na střední škole, který je vám blízký věkem, na večírku po maturitě zvedne skleničku a řekne: „Moji milí studenti, bylo mi ctí být vaším třídním učitelem. A jako výraz toho, že jste mi všichni blízcí, bych vám rád nabídl tykání. Já jsem Petr.“ To je zcela v pořádku.

Pamatujete si, kdo je obecně považován za SVO? Jestli ne, nalistujte si první kapitolu a podívejte se, ať můžete odpovědět na následující otázku.

Příklad:

Která situace je v souladu s etiketou?

Michal se baví s Janou. Právě si byli představeni, vykají si. Jana se Michalovi hodně líbí a rád by ji poznal blíž.

1) Hele Jani, vy se mi tak líbíte, že mi to vykání prostě nejde. Budeme si tykat, já jsem Michal.

2) Jani, v této chvíli je mi líto, že nejsem ctihodný kmet. Pokud bych byl, velmi rád bych vám nabídl tykání, ale teď si to pochopitelně nedovolím. Janě je jasné, že Michal by se rád poznal blíže, a pokud má stejné přání, může snadno reagovat a tykání nabídnout.

30

3) Michal Janu baví, rozumí si, tak jen tak obecně nadhodí, že mu tykání mezi lidmi, kteří si rozumí, přijde přirozenější a milejší. Je na Janě, jestli na skrytou narážku zareaguje a tykání nabídne. Pokud ne, dál si vykají.

Předpokládám, že nikomu z vás jako společensky vhodná nepřišla varianta jedna. Michal je muž, Jana je žena, tedy SVO a on si nesmí dovolit tykání nabídnout. Obě následující možnosti jsou zcela v pořádku.

Existuje podle vašeho názoru situace, kdy by bylo zcela přiměřené, aby tykání nabídl Michal Janě? Pokud ano, pak ji popište:

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

Tykání není nutné vždy přijmout. Je ale velice složité udělat to způsobem společensky přijatelným. Když vám tykání nabídne osoba společensky méně významná, prostě odmítnete. I to lze udělat slušně. Např. Nezlobte se, ale raději zůstaneme u vykání. Když vám ale tykání nabídne osoba společensky významnější – tedy ta, která tykání dle etikety nabízet může, v podstatě se odmítnout nedá. Je možné pokusit se bruslit a možná zvládnete z této situace vybruslit bez ztráty kytičky. Ale je také možné, že ten, kdo vám tykání nabídl, bude vaše „bruslení“ považovat za přehnanou úctu a na tykání bude trvat.

Příklad

Jste se svou dívkou na návštěvě u jejích rodičů. Její otec se trochu „rozveselí“ a nabídne vám tykání. Nějak takhle: „Honzo, ty jsi sympatický kluk, a když tě má ta naše holka ráda, tak my taky. Hele, já jsem Franta, tykej mi! Chlap, co má rád moji holčičku, mi musí tykat.“ Vám se to zrovna dvakrát nelíbí, vidíte ho poprvé a s jeho dcerou normálně randíte, nechcete si ji brát. Odpovíte:

1) Děkuji za nabídku, rád přistoupím na tykání.

2) Promiňte, ale s lidmi, které dobře neznám, si netykám.

3) Vaší nabídky si opravdu vážím, ale s tykáním lidem ve věku svých rodičů mám trochu problém. Musím si zvyknout. Vy mi pochopitelně tykejte, budu rád.

4) Nehodlám si vaši dceru brát, ani nevím, jestli se s ní ještě uvidím, tak nevím, proč bych vám měl tykat. A vy mi také netykejte, natolik se neznáme.

5) Nezlobte se, pane Doležele, ale raději bych zůstal u vykání.

31

6) Děkuji za nabídku, já jsem Honza. Mohl byste mi podat tu sklenku, prosím?

Odpovědi 2 a 4 jsou zcela nevhodné, dokonce hrubé. Ani odpověď 5 není v pořádku (viz předchozí text, tak lze odpovědět jen osobě společensky méně významné, což otec vaší slečny jistě není). Možnosti 1, 3 a 6 jsou v pořádku. První možností přistupujete na tykání. Nepřejete si to, ale uděláte společenský ústupek. Varianta 3 je asi nejlepší. Neurazíte, ale udržíte si své. Odpověď 6 je šalamounská. Přistoupíte na tykání, ale dál vykáte. Tím vlastně říkáte beze slov totéž, co v odpovědi 3. A když vás druhý upozorní, že si přece tykáte, vždycky můžete zareagovat: Promiň, prosím tě, já mám zkrátka s tykáním lidem, kterých si vážím, problém. Ale budu se snažit dávat si pozor.

A co když tykání nabídne otec partnera slečně? Tady pochopitelně záleží na věku. Platí, že žena je SVO, ale když ženě je osmnáct či dvacet, pak SVvO bude určitě otec jejího přítele. Bylo by ale od něj společensky výrazně vhodnější, pokud by svůj návrh na tykání formuloval nějak takto:

Haničko, dovolte, abych vám nabídl tykání. Tykání od tak milé mladé dámy by mě skutečně potěšilo.

A Hanička může reagovat stejně jako mladý muž v předchozím příkladu.

Tykání nelze vzít zpět! Jestliže si s někým potykáme, nemůžeme tuto naši nepsanou dohodu najednou změnit. Pokud to uděláme, pak je to neslušné, ostatní nás budou považovat za nepříjemné a nespolehlivé společníky.

Horáčku, vezmi si sešit a pojď k tabuli!

Snad nic není horšího než oslovení příjmením a tykání. To je, bohužel, ještě stále poměrně časté zejména ve školách. Pokud se takto oslovují lidé stejného věku, dá se to skousnout. Kdo z nás nikdy nezavolal na kamaráda: „ Hej Dvořák, ty koni, vrať mi tu bundu!“? (pochopitelně jste mohli Dvořáka titulovat jinak, ale protože se bavíme o společenském chování, zvolila jsem poměrně neškodného koně ☺). Asi každý. Není to zrovna ideál společenského chování, ale patrně to Dvořáka ani nijak neponížilo. Zato když učitel řekne „Dvořák, pojď k tabuli“, zní to úplně jinak, než když ho vyzve takto: „Dvořáku, pojďte k tabuli“ či úplně nejlépe „Petře, pojďte k tabuli.“

Úplně na závěr této kapitoly se přece jen zmíním o tom onikání. Ne, že byste to potřebovali, jen pro zajímavost. Dnes rozlišujeme tykání a vykání, ještě v první polovině minulého století bylo běžné i onkání a onikání. Onkáním lidé oslovovali ty, kteří stáli společensky níže. Takže např. paní domu volala na služku: „Šla otevřít ty dveře, pán se vrací domů. Umyla to nádobí?“ Naopak, k vyjádření úcty sloužilo onikání. „Dobrý den, pane Roubíček, byli se podívat na jarmarku?“ Nebo ve vztahu ke králům a císařům, kteří byli oslovováni Jejich císařská Milosti. Dnes se takto můžete oslovovat třeba s kamarádem a skvěle se bavit tím, jak lidé kolem nechápavě zírají, když pronesete: „Petře, podají mi ten batoh, prosím ☺.“

33

5 Odněkud někam a zase zpět

V této kapitole si řekneme, jak to má vypadat, když někam jdeme či jedeme. Tedy na ulici a v dopravních prostředcích.

Příklad:

Ve města jste potkali svou bývalou učitelku. Máte stejnou cestou, tak jdete po městě spolu a povídáte si.

1) Protože se pomělu šourá, vy jdete o krok před ní a každou chvíli se k ní otáčíte.

2) Jdete prostě vedle sebe tak, abyste tašky měly/i na opačných stranách a nebouchali/y se jimi.

3) Vy jdete po levé straně, paní učitelka po vaší pravici.

Třetí odpověď je správná. Při chůzi platí, že jdou-li spolu dva lidé, SVO jde napravo. V případě, že chůze po pravé straně je nebezpečnější, méně pohodlná, jde SVO na levé straně.

Takže v případě, že se opravuje chodník, nebudete svou starou učitelku tlačit do jámy jen proto, že je napravo, ale po pravé straně půjdete vy. Stejně tak v případě, že jdete po chodníku, vedle něhož je rušná vozovka, nestrčíte, pánové, slečnu na obrubník, ale půjdete po pravé straně, aby pod to auto nespadla ona ☺.

Jdou-li tři lidé, pak platí následující pravidla:

SVO jde uprostřed, mezi osobami méně společensky významnými, ta nejméně společensky významná osoba jde vlevo.

Jde otec s matkou a synem. Matka je nejváženější, jde tedy uprostřed, své pány má po stranách. Váženější muž, v tomto případě otec, jde po pravé straně.

Jsou-li dvě osoby společensky významnější a třetí je osoba méně společensky významná, pak SVvO jdou po stranách. Je-li některá významnější, jde po pravé straně.

Manžel jde se svou ženou a svou matkou. Nejvýznamnější je jeho matka – starší žena, potom jeho manželka a nakonec on. Takže on jde uprostřed, po jeho pravici jeho matka a po levici manželka. Opět platí, že když je pravá strana nebezpečná či nepohodlná, jde tam nejméně významná osoba. Takže manžel hezky u cesty, vedle něj jeho matka a potom manželka.

34

A co když vás je víc, třeba celá třída i s paní učitelkou?

Příklad:

Jdete po ulici s lidmi ze třídy, je vás asi dvacet.

1) Zaberete celý chodník, přebíháte od jednoho k druhému, abyste se slyšeli, pokřikujete po sobě.

2) Rozdělíte se, jdete tak, ať kolem vás mohou lidé přecházet, bavíte se mezi sebou a pokřikujete na sebe.

3) Jdete vedle sebe po dvou, po třech, ať nepřekážíte ostatním chodcům. Když si chcete promluvit s někým, kdo jde za vámi, počkáte na něj, nekřičíte po sobě.

Správná je pouze třetí možnost. Jde-li lidí více, pak se rozdělí do dvojic či trojic tak, aby bylo možné po chodníku projít. I ostatní chtějí projít a netouží přitom boxovat kolem sebe a píchat do vás deštníkem, abyste je pustili. A lidé kolem nejsou zvědaví na to, co řekl Macháček Novákové a že vás to totálně odvařilo. Ba dokonce nejsou zvědaví ani na to, co si myslíte o stávající politické situaci. Na veřejnosti po sobě prostě nehulákáme, jestli si něco potřebujeme říct, zastavíme se tak, ať nepřekážíme ostatním, a řekneme si to.

A jen drobné upozornění: Nikdy nevíte, kdo zrovna jde kolem a slyší vás. Takže sdělení, že taková hrozná ženská jako vaše matikářka se snad ještě nenarodila, se může dostat k uším právě té matikářky.

Pochopitelně je možné nabídnout rámě. Platí, že rámě nabízí osoba méně společensky významná, SVO rozhodne, zda rámě přijme, či nikoli.

Příklad

Jdete po ulici s kamarádkou, která do vás pořád hučí, že jste houby a ne džentlas, když jí ani nenabídnete rámě. Ona je přece dáma! Vy sice nechápete, proč byste jí měl nabízet rámě, když ji nic nebolí a chodník taky není mokrý a neklouže, ale dobře. Jako slušně vychovaný mladý muž ohnete pravou ruku v lokti a uděláte následující:

1) Kamarádku vyzvete: „ Nepruď a zabodni se.“

2) S očima převrácenýma k nebi zahlásíte: „No tak se chytni.“

3) Lehce se ukloníte a zeptáte se: „Mohu ti nabídnout rámě?“

I když si umím přestavit, že varianty 1 a 2 vám přijdou jako ideální reakce na požadavky otravné ženské, správně v souladu s etiketou by byla možnost třetí ☺. Vaši vstřícnost by kamarádka měla ocenit, a to tím, že vám poděkuje, hezky se usměje a ZLEHKA se do vás zavěsí. Přijmout něčí rámě neznamená, že mu máte přerušit krevní oběh. Pochopitelně v situaci, kdy žena (či např. starší muž) skutečně

35

potřebují oporu, normálně se do vás zavěsí a opřou se. A vy nebudete prskat, že nejste kulturista, ale oporu pěkně poskytnete. A samozřejmě s tím, kdo se o vás opírá, nebudete různě smýkat ze strany na stranu, aniž byste ho předem upozornili na to, že je před vámi kaluž, kterou musíte obejít.

Mužům (i těm hodně mladým) sluší gentlemanství a k tomu patří to, že vezmou ženě tašku. Pozor, pánové, tašku, ne kabelku: Muž by NIKDY neměl nést ženě kabelku, může ji pouze na žádost ženy podržet. I když v dnešní době mnohé kabelky vypadají jako menší krosny a ženy v nich tahají pětikilový nákup, ani tak se nehodí, aby muž kabelku nesl. Pokud ale žena muže požádá, aby jí pomohl, pochopitelně jí vyjde vstříc, i když pohled na mladého muže, který má přes rameno školní batoh a v ruce cosi žlutého s červenými puntíky, je opravdu zábavný ☺.

Zamyslete se a napište jeden příklad toho, kdy muž kabelku ženě nosit skutečně nemůže a jeden příklad toho, kdy je to přijatelné.

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

Chodit v souladu s etiketou už umíte, tak můžeme cestovat. Zmíníme se o těch nejběžnějších formách dopravy a přidáme i letadlo, protože cestování letadlem už není nijak neobvyklé.

MHD

Jedete „narvanou“ tramvají, o pár metrů dál uvidíte bývalého spolužáka ze základní školy, se kterým byste se rádi pozdravili.

1) Začnete máchat rukama nad hlavou, přičemž shodíte slečně před vámi kšiltovku z hlavy, a voláte: „Pepa, ahóój, máš se? Dej mi číslo na mobil.“

2) Snažíte se dostat k němu, prodíráte se kolem lidí, vrážíte do nich. Sice se omlouváte, ale všichni kolem jsou naštvaní.

3) Je vám to líto, ale zkrátka Pepu nepozdravíte, protože na něho nemůžete křičet přes všechny ty lidi kolem.

4) Požádáte paní před sebou, aby do Pepy šťouchla, jestli na něj dosáhne. Paní vám vyjde vstříc, Pepu upozorní, vy ho pozdravíte a naznačíte, že teď vystoupíte, ať vystoupí s vámi, dlouho jste se neviděli.

Pouze možnosti 3 a 4 jsou v pořádku. Pokud vám paní v možnosti 4 odmítne vyhovět, máte prostě smůlu. Platí, že ostatní cestující neobtěžujeme hlasitým hovorem, smíchem apod., když uvidíme známého u druhých dveří, nekřičíme přes

36

celý vůz, ale dojdeme k němu, pokud není vůz přeplněný. Pokud je vůz plný, pak se s ním zkrátka nepobavíme, příp. když se na nás podívá, pozdravíme. Pokud s ním mluvit potřebujeme, vystoupíme společně na další zastávce a tam se domluvíme.

Při nastupování necháme nejprve lidi vystoupit, pak teprve nastupujeme. Ženy, starší a nemocné osoby, těhotné ženy a rodiče s malými dětmi pouštíme sednout. Ne každý, kdo má např. zdravotní problémy, je nemocný na první pohled. Pokud vás takový člověk slušně požádá o uvolnění místa, měli byste mu vyjít vstříc. A samozřejmě to platí naopak, když bude špatně vám, můžete požádat někoho ze sedících, aby vám místo uvolnil. Pokud možno ne těhotnou ženu nebo pána o francouzských holích. A pouze drobná poznámka: je vhodné cestovat s platným cestovním dokladem ☺.

Otázka k zamyšlení: musíte pustit sednout každého staršího člověka (či jinou SVVo), když vás o to požádá? Pokud si myslíte, že ne, zkuste takovou situaci popsat:

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

Vlak

Příklad

Nastoupíte do vlaku, je téměř plno. V kupé, kam máte místenku, na vašem místě už někdo sedí.

1) Vejdete do kupé, pozdravíte, rozhlédnete se a rovnou jdete ke svému místu u okna. Muži, který sedí na vašem místě, prostě ukážete místenku a se slovy „To je moje místo“ čekáte, až odejde.

2) Při vstupu do kupé slušně pozdravíte. Vidíte, že na místě, na které máte místenku, někdo sedí. Znovu si zkontrolujete číslo svého místa a číslo vozu, potom slušně požádáte muže, který sedí na vašem místě, aby místo uvolnil, protože máte místenku.

3) Při vstupu do kupé slušně pozdravíte. Vidíte, že na místě, na které máte místenku, někdo sedí. V kupé jsou ještě dvě volná místa a vám nezáleží na tom, kam se posadíte. Muže, který sedí na vašem místě, tedy upozorníte, že máte místenku a v případě, že by přišli další cestující s místenkami, bude muset vaše místo uvolnit. Teď si sednete jinam.

Správné jsou možnosti 2 a 3. Chování popsané v první možnosti je hrubé, i když jednáte v souladu s tím, na co máte právo. Proto je z hlediska etikety nepřijatelné.

37

Do vlaku by měl jako první nastoupit muž, aby mohl pomoci ženě. Obecně osoba méně společensky významná by měla pomoci s nástupem do vlaku SVvO. Ženy, starší a nemocné osoby můžeme pustit sednout, když jedeme na kratší vzdálenost, jindy to není nutné a opravdu jim nepřenecháváme místo, když máme místenku. Nikdo to po nás nemůže žádat. Pokud i přesto uvolníte své místo těhotné ženě, chováte se sice pěkně, ale pokud jedete do Prahy, pak i poměrně nerozumně, protože vám upadnou nohy ☺. Je ale pravda, že jste mobilnější než dáma v očekávání, a tudíž můžete pobíhat po vlaku a hlídat, kdy se někde něco uvolní, snáze než ona.

SVvO pomáháme s ukládáním a sundáváním zavazadel.

Příklad

Není nic horšího než sledovat situaci, kdy se stará paní o holi snaží dát kufr do úložného prostoru, a i když v kupé sedí dva zdraví silní muži v nejlepších letech, jediný, kdo paní pomáhá, je další žena. Ti dva si jiné označení než burani bez slušného vychování opravdu nezaslouží. Pokud jsem jako muž či mladší člověk např. po operaci a nesmím nic zvedat, měl bych alespoň zareagovat: „Omlouvám se, že vám nepomohu, ale nesmím zvedat nic těžkého.“

Kam s nohama? Natáhnout či překřížit tak, ať neobtěžujeme ostatní. Je vůbec možné dát nohy na protější sedadlo? Ano, ale jen u velmi dlouhé cesty. Samozřejmě neobuté, čisté a pokud možno „nevonící“. Pokud je v kupé další cestující, je třeba se ho zeptat, zda mu to nebude vadit. Jedete-li s kamarády nebo jste v kupé sami, nohy si na sedadlo klidně položte, ale jakmile někdo přistoupí, musíte je ze sedadla sundat.

Kupé je malý prostor, při vstupu do kupé zdravíme, při odchodu rovněž. Při vstupu do otevřeného vagonu nezdravíme (obdoba zdravení při vstupu do malého obchůdku a do hypermarketu). Muž vystupuje jako první, aby mohl pomoci ženě (obdobně mladší ke staršímu).

Automobil

Pro mnohé z nás jde o nejobvyklejší dopravní prostředek. Proto bychom si určitě měli uvědomovat, že i při cestování automobilem platí určitá pravidla společenského chování.

Zamyslete se a napište, jak rozesadíte v autě následující osoby: babičku, tetu a svého kamaráda. Vy jste řidič.

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

38

Nejvíce bezpečné (a proto i čestné) místo je vzadu vpravo. Potom vzadu vlevo, vzadu uprostřed a nejméně bezpečné je místo spolujezdce, tzv. sedadlo smrti. Osoby usazujeme podle tohoto klíče. Takže v uvedeném případě babičku usadíme vzadu vpravo, tetu vedle ní vzadu vlevo a kamaráda posadíme vedle sebe. Pokud si babička bude přát sedět jinde, vyhovíme jí. I zde platí, že konečné slovo má SVO.

Příklad

Jedete taxíkem. Kam se posadíte?

1) vedle řidiče

2) na pravé zadní sedadlo

3) je to jedno

Pokud jedeme pouze s řidičem, sedíme vedle něj, vzadu tehdy, kdy nás veze řidič, k němuž máme pouze služební nebo nájemní vztah, např. firemní řidič, taxi. V našem příkladu je tedy dle etikety správné usadit se vpravo vzadu. Ale v našich podmínkách je zcela běžné, že zákazník sedí vedle řidiče.

Řidič by měl otevřít a podržet dveře automobilu zvenčí a pomoci při nastupování a vystupování. Když už tak nečiní, měl by to udělat alespoň tehdy, když se SVO nedaří nastoupit či vystoupit bez pomoci z vozu. Rozhodně se nenatahujeme přes SVO a neotvíráme dveře zevnitř s hlavou v úrovni jejích prsou.

Letadlo

Příklad

Hana s Michalem letí letadlem poprvé, takže si všechno náležitě užívají. V letadle není příliš místa, takže se v sedadle vrtí, aby se usadili. Hana přitom vrazí loktem do žaludku muže na vedlejším sedadle. Ten se sice zamračí, ale nic neříká, Hanka řekne Sorry a otočí se k Michalovi: „Jéžíš, tady je to děsný, jak je tady málo místa, já jsem tomu borci vedle málem propíchla břišní dutinu.“ Michal naštvaně reaguje, že Hana je nemožná, a rozhazuje rukama v gestech naznačujících, že to snad není možné. Přitom šermuje rukou před obličejem starší paní, která se snaží uhýbat, aby nedostala přes ústa.

Asi nemusím říkat, že takhle by to opravdu nešlo. Než se vypravíte na cestu letadlem, doporučuji podívat se na internetové stránky letiště, ze kterého poletíte. Tam se dovíte všechny potřebné informace – kdy máte přijít k odbavení, co si můžete a nemůžete vzít, kolik může vážit vaše zavazadlo…Pokud jde o samotné letadlo, platí to, co např. ve vlaku. Pánové či mladší lidé by měli pomoci ženám a starším s uložením zavazadel. Protože v letadle (pokud necestujete zrovna 1. třídou) je opravdu prostor poměrně stísněný, je třeba se pohybovat opatrně, neobtěžovat ostatní. Místa jsou určena palubními lístky, takže si nesedáte tam, kde se vám to zrovna líbí, prohodit se můžete s přáteli, příp. se domluvit s tím, kdo sedí

39

vedle. A rozhodně poslouchejte to, co vám říká palubní personál. Je třeba dodržovat všechna bezpečnostní pravidla.

41

6 Tak nás tady máte

V učocvičebnici zaměřené na společenské chování nesmí chybět tak důležité věci, jako návštěvy a úprava stolu. Zatím zřejmě návštěvy nepřijímáte, ale určitě na ně chodíte. A až budete žít samostatně, zcela jistě se ocitnete v úloze hostitelů. Proto zařazuji i tuto kapitolu.

Příklad

Jdete s kámošem z volejbalu a procházíte kolem domu, kde bydlí vaše sestřenice. Napadne vás, že se u ní zastavíte. Kamarád nechce, že ji nezná, ale vy ho s přehledem uklidníte, že sestřenka je prima, ráda ho pozná. V domě není elektronický vrátný.

1) Počkáte, až někdo vejde do domu, vejdete za ním a zazvoníte u dveří do bytu, kde žije vaše sestřenice. Schováte se, aby vás neviděla kukátkem, a když otevře s ručníkem na vlasech, které si právě umyla, pořádně na ni vybafnete a oznámíte jí: „Čau Eli, tak jsme se na tebe tady s kámošem přišli podívat.“

2) Sice víte, že neohlášené návštěvy se nemusí lidem zrovna hodit, ale s Eliškou se máte rádi a jste přesvědčeni, že jí vaše nečekaná návštěva vůbec vadit nebude. Zazvoníte na zvonek dole u dveří, a když Eliška vykoukne z okna, zavoláte: „Ahoj, přišel jsem se na tebe podívat, pusť nás dál.“

3) Víte, že neohlášené návštěvy se nemusí lidem zrovna hodit. Ale Elišku byste rádi viděli, tak vytáhnete mobil a zavoláte jí. Když se ozve, pozdravíte ji a řeknete: „Nazdar, Eliško, jdu s kamarádem náhodou kolem, a když jsem si uvědomil, že je to tvůj dům, tak nemůžu nezavolat. Nemáš náladu na krátkou návštěvu? Jestli se ti to nehodí, tak pochopitelně přijdu jindy.“

Jediná správná a zdvořilá je možnost třetí. Na návštěvu přicházíme na základě pozvání, neohlášenou návštěvu si můžeme dovolit jen u velmi dobrých známých a přátel. I tak ale musíme počítat s tím, že budeme odmítnuti. Je vhodné ohlásit se alespoň telefonicky a zeptat se, zda mohu přijít. Za neohlášenou návštěvu se omlouváme.

Pozvání může být formální (pozvánka, dopis, navštívenka), či neformální (ústní, telefonické, zábavná pozvánka). Pozvání musí být zasláno včas a musí zároveň informovat o účelu a charakteru návštěvy.

42

Příklad

Pozvete pár kamarádů na opékání buřtů. Měli byste jim dát vědět alespoň týden předem, aby s tím počítali a mohli uzpůsobit program (odůvodnění, že stejně nemají co na práci, tak si nic organizovat nemusí, opravdu neobstojí). Zároveň jim řeknete, koho zvete, a že budete na zahradě, tak ať si neberou nic extra na sebe.

Je-li vyžadován speciální oděv, je nutné to na pozvánce uvést (pyžamový bál např.). U velkých společenských událostí by měl požadovaný oděv být uveden na pozvánce. Kdysi jste si mohli přečíst, že je vyžadováno black tie, white tie, dnes neformální, večerní, společenský, odpolední oděv. Co je co, si upřesníme v následující kapitole.

Na písemnou pozvánku odpovídáme písemně, na mail mailem, telefonické pozvání potvrzujeme telefonicky… nemůžeme-li přijít, omlouváme se hned, když zjistíme, že nemůžeme přijít.

Vymyslete dva příklady toho, jak odmítnout pozvání k návštěvě. Jeden akceptovatelný a druhý takový, který použít nemůžete.

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

K odřeknutí pozvání, které jsme již přijali, na poslední chvíli, musíme mít skutečně vážný důvod. Finále Superstar v televizi nebo fakt, že vypukla 3. světová válka, akceptovatelným důvodem není ☺.

Na návštěvu přicházíme včas, tolerovatelné je přijít o deset až patnáct minut později. Dřív přicházíme pouze k obědu či k večeři, dřív není o hodinu, ale o 5 až 10 minut. A to jen proto, aby se na nás nemuselo čekat a jídlo nechladlo. Jinak je lépe přijít o něco později, každá hostitelka ocení pár minut na přípravu navíc.

Pokud nás vítají oba hostitelé, zdravíme nejprve hostitelku, potom hostitele. Hostitelce přinášíme květiny.

Víte, jak předávat květiny? Zabalené, rozbalené, se slovy „Už si to vemte, to je pro vás.“ Nebo snad s lehkou úklonou a slovy „Dobrý den, paní Čermáková, přijm ěte, prosím, tyto květiny jako poděkování za pozvání.“

Kytice může zůstat zabalená pouze tehdy, kdy je obal součástí aranžmá. Jinak papír sundáváme. Před zazvoněním, ne až v předsíni. Pro muže můžeme přinést např. dobrou láhev vína nebo jiný alkohol, víme-li, že kouří, pak třeba doutníky. Za slušné se považuje, aby hostitel darovanou láhev otevřel, pokud nemá nějakou jinou srovnatelné kvality.

43

Příklad

Když přinesete jako pozornost dvanáctiletou whisky, hostitel by neměl zajásat a poslat ženu, ať láhev dobře schová a přinese ten Tuzemák, který koupila ve slevě. Měl by zajásat, a pokud nemá stejně dobrou lahvinku, kterou by mohl otevřít, postavit na stůl tu, kterou jste přinesli. Pokud skleničku odmítnete, pak ji pochopitelně otvírat nemusí. A nabízí vám panáka jen tehdy, když vám už bylo osmnáct ☺.

Pokud lidé, k nimž jste pozváni na návštěvu, mají děti, hodí se přinést nějakou maličkost pro ně.

Do místnosti vchází jako první nejvýznačnější host, hostitelka jako poslední z žen, potom teprve pánové, hostitel vchází do místnosti jako poslední.

Kuřáci si mohou zapálit až poté, co se dovolí hostitele, a na místě, které jim označí.

Kdy z návštěvy odejít? Platí pravidlo V nejlepším přestat. Ne vždy hosté pochopí, že už by bylo vhodné odejít, pak hostitelé musí naznačovat. I tady platí Chytrému napověz, hloupého trkni. Když nepomůže lehké zívání, poznámky o tom, že zítra máte náročný den, či delší nepřítomnost paní domu s tím, že odešla rozestlat postel, nastupuje lehká brutalita ☺. Odnášíte hostům skleničky, talířky a rozhodně už jim nic nenabízíte. Pokud ani pak nepochopí, prostě se s nimi natvrdo rozloučíte. Nic jiného vám nezbývá.

A teď budeme pokračovat stolováním. Nemusíte vědět zcela dokonale, jak postavit nad talířem skleničky, ale základní informace byste mít měli. Budete je potřebovat jako hostitelé i jako hosté.

Než se rozhodnete prostírat, vždy je třeba uvážit, o jako příležitost se jedná. Běžný rodinný oběd, nebo snad rodinný oběd v souvislosti s narozeninami babičky? Či snad prostíráte vánoční stůl? Vánoční či narozeninový stůl by měl určitě vypadat o dost slavnostněji než stůl prostřený k běžnému nedělnímu obědu. Volíte barvy ubrusu, napronu, ubrousků, aranžujete květy…Pěkně upravený stůl vytváří slavnostní náladu a o to přece jde.

Víte, co je to napron? Nápovědu máte v předchozím odstavci – souvisí to s prostíráním. Takže si zkuste tipnout, co by to tak asi mohlo být.

…………………………………………………………………………………………

Napron je menší ubrus, jenž se pokládá na velký ubrus, který pokrývá stůl. Ubrus by měl být nejlépe bílý, napron je barevně odlišený menší ubrus, s nímž by měly být sladěny ubrousky a další věci na stole.

Uspořádání nádobí, příborů a skla na stole by mělo být takové, aby samo napovídalo, kdy co použít a kterou rukou.

44

Příbory by měly být k talířům kladeny v pořadí, jak budou přicházet jednotlivé chody jídla. Příbor na předkrm, lžíce, příbor na hlavní chod. Dezertní příbor (včetně lžičky) patří nad talíř.

Příklad

Jak při prostírání položíte příborový nůž?

1) vpravo od talíře, ostřím k talíři

2) vpravo od talíře, ostřím ven

3) vpravo od talíře, na tom, kam směřuje ostří nože, nezáleží

4) je to jedno

Nůž zakládáte vpravo a vždy ostřím k talíři. Pokud není příbor rozložen na obě strany talíře, pokládá se vpravo od talíře. Někdy můžete v restauracích vidět i příbor zabalený do papírového ubrousku.

Stejně jako příbory i sklenice kladete na stůl v pořadí, jak se budou nalévat nápoje, v geometrickém tvaru, tj. v řadě nebo do trojúhelníku. Začnete sklenicí na víno k hlavnímu chodu, ta se dává asi cm nad špičku nože hlavního příboru. Sklenice na vodu může být stejná jako sklenice na bílé víno. Sklenka na vodu stojí vpravo od sklenice na víno. Pokud vlevo od talíře by měl být ubrousek (do papírového ubrousku utíráme ústa a ruce, látkový ubrousek patří na klín).

Budete-li jako hostitel stůl prostírat, vezměte si k ruce třeba tuto cvičebnici. Pokud se ke stolu se spoustou příborů a sklenic posadíte, pak jednoduše začínejte příborem na kraji a v podstatě se nemůžete splést.

Příklad

Jste na obědě v dobré restauraci, objednáte si rybu. Vrchní vám přinese na stůl mističku s vodou s citronem. K čemu ji použijete?

1) K ničemu, asi je jen na ozdobu.

2) Až dojím, opláchnu si v ní prsty.

3) Zřejmě nějaký místní zvyk. Vypiju ji.

Správná je pochopitelně možnost druhá. Protože ryby a drůbež můžete jíst i pomocí rukou, slouží voda s citronem či kouskem máty k tomu, abyste se mohli opláchnout. A proč zrovna voda s citronem nebo mátou? Protože to hezky vypadá a ještě to voní ☺. Jiný význam to nemá. Takže jako pozorný hostitel tuto skutečnost neopomenete a hostům misku s vodou přinesete.

45

Na stole nesmí chybět solnička a pepřenka, párátka, mohou zde stát karafy s různými dochucovadly – olej, ocet, kečup, sojová omáčka. Když podáváte kávu či čaj, pak na stole nesmí chybět cukřenka.

Málem bych zapomněla na pečivo.

Marcela podává k předkrmu domácí houstičky. Jsou nádherně voňavé a křupavé. Martin ani neochutná překrm, rovnou si jednu housku vezeme a s chutí se do ní zakousne. Drobky jsou úplně všude. Jeho žena do něj pod stolem kope a nenápadně vrtí hlavou. Víte proč?

Protože se Martin dopustil prohřešku proti správnému chování u stolu. S chutí se zakousl do housky. To klidně může v bufetu nebo při snídani doma. Ale ne při slavnostní tabuli. Pečivo se neukusuje, ale ulamujeme malé kousky nad vlastním talířem a ty potom vkládáme do úst. Kromě toho, že to hezky vypadá, to má další velkou výhodu. Nevypadáte jako chodící krmítko pro ptáky, drobky zůstávají na vašem talíři.

Příklad

Ještě jste nedojedli, ale potřebujete si nutně odskočit. Máte ale obavy, aby vám nedojezené jídlo neodnesli, třeba si hostitelka bude myslet, že už nechcete pokračovat v jídle. Kamarád vám poradí, jak máte položit příbor.

1) Vidličku a nůž vodorovně vedle sebe.

2) Vidličku a nůž položíte přes sebe, do kříže.

Pokud nechcete o jídlo přijít, řiďte se variantou dvě. Takto položený příbor oznamuje, že jste ještě nedojedli. Pokud jste s jídlem skončili, příbor položíte na talíř tak, jak je uvedeno v možnosti 1.

Skol, na zdraví, prosit, cheer!

První přípitek pronáší hostitel nebo čestný host, další přípitky během večeře či oběda pak kdokoli. Přípitek by měl být stručný, poslouchat hodinové proslovy, když máte hlad a žízeň, není opravdu nic příjemného. Při přípitku není nutné vstávat a se všemi si přiťuknout. Je-li hostů více, pouze pozvedneme sklenku a řekneme Na zdraví. Sklenice na stopkách držíme za stopky! Při přípitku a ťukání se díváme ostatním do očí. A neťukáme do kříže. Pravidla společenského chování se o tom nezmiňují, ale prý to nosí smůlu ☺.

Příklad

Při večeři v restauraci jste to nějak nezvládli a jedno cherry rajčátko ze zeleninové přízdoby se vám odkutálelo z talíře doprostřed stolu.

1) Zrudnete a se slovy Já jsem strašně nešikovný, to je trapas…se hned pro rajče natáhnete a dáte si ho zpět na talíř.

46

2) I když je to obtížné, protože rajče září na bílém ubruse jako žárovička, pokračujete v jídle, jako by se nic nestalo.

3) Nadšeně zajásáte a všem u stolu sdělíte, že vaše rajče má asi nohy, protože normálně frnklo z talíře.

Pokud se vám přihodí nehoda, hlavně zachovejte klid a rozvahu, jako by se nic nestalo. Pokud si ostatní u stolu vašeho zaškobrtnutí všimli, jsou-li slušně vychovaní, měli by se chovat stejně. Tedy jakoby nic. Uznávám, že když vaše kroketa trefí pána naproti doprostřed čela, je velmi těžké tvářit se jakoby nic. Ale „frajer“ to dá. Vy se omluvíte a on by měl velkoryse opáčit: Nic se nestalo a pokračovat v jídle. Správná je tedy odpověď 2.

Když se vám nechtíc „zadaří“ polít sebe či někoho jiného, netváříte se úplně jakoby nic, to dost dobře nejde. Ale určitě se na dotyčného nevrhnete s ubrouskem a nezačnete ho čistit, zrovna tak jako se nepostavíte a se slovním doprovodem Héj, tam bude flek jako kráva! si nebudete čistit kalhoty přímo u stolu. Pokud polijete někoho jiného, omluvíte se mu a požádáte ho, aby s vámi šel na toaletu, kde mu pomůžete s vyčištěním. Pokud polijete sebe, omluvíte se ostatním, že odcházíte od stolu, a na toaletě s tím zkusíte něco udělat. Když se vám podaří převrhnout třeba celou láhev s vodou, takže je mokrý celý ubrus a voda kape na všechny kolem, pak naznačíte číšníkovi, aby přišel k vám, a požádáte ho, aby ubrus vyměnil. Ostatně správný číšník by to měl dělat zcela automaticky a rozhodně bez nevhodných poznámek či úšklebků.

A na závěr části věnované stolování dobrá rada nad zlato. Když si nevíte rady, sledujte ty, kteří si rady vědí, a napodobujte jejich chování. Ostatně, nápodoba je jednou ze základních forem sociálního učení, tak proč by neměla fungovat i v oblasti etikety, že ☺.

Do kapitoly věnované návštěvám a chování u stolu logicky zapadá i návštěva restaurací, takže následující řádky se týkají právě tohoto tématu. Věděli jste například, že v některých zemích je obvyklé nezvat přátele na návštěvu domů, ale scházet se s nimi v restauraci? Zajít s přáteli po filmu nebo divadelním představení na dobrou večeři je výborným zakončením příjemného večera. A pozvat do pěkné restaurace slečnu, kterou chcete okouzlit, koupit jí květiny a dopřát jí pocit, že je skutečná dáma, to opravdu docela funguje, pánové. Tak si teď řekneme něco o tom, jak by to mělo vypadat. Podotýkám, že mluvíme o návštěvě příjemné restaurace a ne třeba o rockovém klubu na Stodolní nebo „čtverce“ někde na nádraží. I když některá pravidla je určitě vhodné dodržovat všude.

Příklad

Víte, kdo vchází do restaurace, hospody, baru jako první? A jak je to při odchodu?

1) Jako první vchází žena nebo jiná SVO a ta jako první také odchází.

47

2) První vchází muž a také první odchází, aby pro SVO zajistil odvoz, např. taxi, či přistavil vůz.

3) První vchází muž či osoba méně společensky významná, při odchodu je to přesně naopak: jako první vychází SVO.

Správná odpověď je ta poslední.

Proč myslíte, že tomu tak je? Obecně máme dávat přednost SVO, jaký je důvod toho, že v tomto případě je to naopak?

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

Hospody, bary, restaurace, diskotéky... To všechno jsou potencionálně nebezpečná prostředí, proto jako první vchází muž a rovněž ke stolu jde jako první, aby zajistil bezpečný průchod ženě (či obecně SVO). Zjednodušeně: když přiletí půllitr nebo rána od společensky unaveného hosta, SVO bude ušetřena. A tak to má být.

Celou dobu návštěvy restaurace se společensky méně významná osoba stará o SVvO.

Tzn., že SVO pomáháme při usazení. Odsuneme židli, podržíme ji, než usedne, a teprve potom se posadíme my. Žena sedí čelem do sálu, zády ke stěně. Opět je důvodem bezpečnost. Ze stěny nebezpečí nevystoupí. Když přijde ke stolu žena, muži při jejím příchodu vstanou. Ovšem jen poprvé, ne pokaždé. Když se usadíte u Mc Donalda nebo v KFC a kamarádka přijde po vás, vstávat nemusíte.

Příklad

Pan Josef přijde do restaurace s manželkou a její matkou. Usadí je ke stolu a zcela v souladu s pravidly společenského styku komunikuje s číšníkem a objednává jídlo.

1) Aniž by se zeptal svých společnic na jejich přání, objedná u číšníka sám. „Dáme si zeleninovou polévku, mamince přineste kuřecí prsa se zeleninou, má vysoký cholesterol. Mé ženě něco dietního, v poslední době dost přibrala. Třeba grilovaného pstruha. Já si dám svíčkovou s deseti.“

2) Všichni si vyberou podle svého přání z jídelního lístku, svůj výběr oznámí Josefovi a ten posléze vybraná jídla objedná.

Když dojde na placení, pan Josef převezme od vrchního účet.

1) Předá ho manželce se slovy: „Božka, cálni to, ty držíš kasu.“

2) Účet vyrovná on.

48

V obou situacích je správná druhá možnost. Je pravda, že k péči o SVO patří i komunikace s obsluhujícím personálem a objednávání jídel. To ale pochopitelně neznamená, že o objednávce rozhodujeme, pouze objednáme to, co si SVO vybere. Objednávat by měl muž, a to i tehdy, když je on ta SVO.

Pokud jde o placení, nepotěším pány. Platí muž. Žena jen tehdy, když muže výslovně pozvala. Je možné nabídnout pozvání na oplátku nebo se dohodnout na způsobu placení předem. Dnes je poměrně časté, že se po dohodě útrata platí napůl nebo každý platí útratu svou. Na první rande to ale určitě nepatří. Dál potom záleží na domluvě a například u dvou studentů, kteří opravdu moc peněz nemají, je takové podílení se na nákladech zcela v pořádku.

Ještě k situaci popsané výše. Ano, ženy mnohdy „drží kasu“ a výdaje na oběd s maminkou jdou z rodinného rozpočtu. Ale protože platit má muž, měli by se manželé dohodnout už předem a manželka by měla příslušnou částku svému manželovi dát, aby mohl být za toho správného chlapa.

V případě, když jdete po kině se třemi děvčaty na kolu, jdete tam proto, že máte všichni žízeň a z vaší strany nepadlo pozvání, pak se očekává, že každý platí sám za sebe. Pokud ale dívky pozvete, musíte zaplatit. Dívka může velkoryse odmítnout a podílet se na výdajích, ale v případě pozvání by to muž určitě měl zaplatit sám, i kdyby měl dát majiteli do zástavy třeba hodinky ☺. A pochopitelně kolegové nebo kamarádi, kteří spolu jdou v polední přestávce na oběd, platí každý svou útratu. Pánové z ženských kolektivů by na tom byli hodně špatně, kdyby pokaždé platili oběd za tři kolegyně z kanceláře, se kterými chodí na oběd.

Příklad

Sedíte v restauraci, jste po jídle a chcete platit, ovšem nikdo si vás nevšímá. Je tedy na muži, aby na sebe obsluhu upozornil. Nejprve mává peněženkou, pak oběma rukama, luskne prsty a nakonec zavolá: „Vrchní, platím!“.

Prosím ne! Neluskáme prsty, nemáváme ani peněženkou ani rukama, nehoukáme na vrchního. DECENTNĚ na sebe upozorníme. Snažíme se upoutat oční kontakt, lehce poklepe na peněženku, kterou položíme na stůl, když vrchní prochází, tiše ho upozorníme, že chceme zaplatit.

Když mluvím o placení, zmíním se i o spropitném.

Co myslíte, jaká by měla být obvyklá výše spropitného?

…………………………………………………………………………………………

V různých zemích je to různé, ale obecně je možné považovat za obvyklé 10% z ceny konzumace. Spropitné by nemělo být samozřejmostí, je to způsob, jak vyjádřit, zda jsem či nejsem spokojen s obsluhou. Někdy je částka pro obsluhu už

49

zahrnuta v ceně, to je pak uvedeno v jídelním lístku, že tzv. couvert je započítán. V tom případě spropitné nedáváme.

51

7 Smím prosit? Nebo si dáme raději trochu kultury?

Jak už z názvu kapitoly vyplývá, budeme tančit ☺. Tedy, ne úplně, ale jen trošičku. A pak si zajdeme do divadla nebo třeba na koncert. Tanec, divadlo, kino, hudba… to všechno je naprosto běžnou součástí života, a proto nemůžu tato témata ve cvičebnici, která by vám měla pomoci orientovat se v pravidlech slušného chování, opomenout.

Tančíte rádi, nebo je to spíš něco, co absolvujete z donucení, ale raději byste s holkami probírala nejnovější drby ze společnosti či byste si s kamarády zašel na kulečník či šipky?

Vzhledem k tomu, že tanec může být nejen zábava, ale i společenská povinnost, tak to ti první budou mít o něco jednodušší. Ale ani ti, na které sedí spíše obsah druhé části předchozí věty, se nemusí bát. Klidně to zvládnou.

Uveďte několik p říkladů situací, kdy se z tance opravdu nevyvlečete. A napište, jestli jste se v podobné situaci už někdy ocitli.

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

Příklad

Jste na narozeninovém večírku. Všichni se baví, hraje hudba. Víte, že byste měli vyzvat hostitelku k tanci, ale když vy jste nechodili do tanečních a rozdíl mezi tangem a foxtrotem opravdu nepoznáte. Co uděláte?

1) Nic. Netančíte, tak ať ji vyvede někdo jiný. Že by se to hodilo? Smůla.

2) Řeknete si, že žádný učený z nebe nespadl a hlavně snaha se cení. Takže se zhluboka nadechnete a vyzvete hostitelku k tanci. Netušíte, co se na tuhle hudbu tančí, ale prostě se vlníte do rytmu a snažíte se stát častěji na parketách než na jejích nohou.

3) Vyzvete hostitelku k tanci. A protože jediný tanec, který ovládáte, je break dance, uprostřed místnosti sebou mrsknete na parkety a probrejkujete se celou písničkou. Ona celou dobu stojí kousek od vás a poněkud zmateně se usmívá.

52

Znalost základů společenského tance patří k základní výbavě kulturního člověka. Pokud jste taneční neabsolvovali, budete se vlnit do rytmu a mile usmívat. Když se k tomu nedonutíte, pak raději seďte na místě a na případné pohledy a úsměvy vyzývající vás k tanci se tvařte, že opravdu nechápete. Případně se později omluvte s tím, že netančíte, neumíte to a nechtěli jste jí pošlapat nohy. Pokud na to ona odpoví, že i přesto by si s vámi ráda zatančila a pošlapané nohy přežije, už do toho musíte jít. Hlavně se nezachovejte tak, jako ten brejkař. Nelze vystavit dívku či ženu tomu, aby stála na parketu jako tvrdé Y, zatímco vy budete exhibovat před ostatními. Pokud je vás tam víc a provádíte to třeba na diskotéce, je to úplně jiná situace. Důležité je vmyslet se do pocitů toho druhého (takt, ohleduplnost, respekt k druhým…pamatujete?) a nedělat to, co pro něj bude nepříjemné a nepohodlné.

K tanci vyzývá muž ženu, pokud není vyhlášena dámská volenka. Opět záleží na konkrétní situaci, jakým způsobem požádáme svou vyvolenou o tanec. Jinak žádáme svou partnerku či manželku, jinak, méně formálně, dívku ve věku odpovídajícím našemu, jinak ženu ve středních letech. I když své vrstevnice vyzýváte k tanci méně formálně, nemám na mysli zrovna věty jako Pojď si trsnout nebo Dáme tanec? Spíš Nechceš si zatančit nebo zatančíme si? Cizí ženu požádáme o tanec s lehkou úklonou. Otázkou Smím prosit? nic nezkazíte. Je-li žena s partnerem, nejprve se dovolíme partnera a teprve potom požádáme ženu o tanec.

Děvčata, co vy na to? Jaké vyzvání k tanci by se vám líbilo? Skočíme si, zaploužíme nebo spíš Zatancujeme si, smím prosit?

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

Příklad

Jste s holkami na diskotéce a pořád po vás kouká nějaký kluk. Docela se vám líbí, čekáte, jestli pro vás přijde tančit. Přijde, natáhne ruku a řekne: Pojď tančit, kobro.

1) To vás teda pěkně naštve, jak může čekat, že uděláte hned to, co chce? Usmějete se a řeknete: Ne, s hulváty netančím.

2) Půjdete, ale tváříte se naštvaně a otráveně, protože je to asi pěkný blbec, když neumí mluvit s holkou.

3) Ušklíbnete se, otočíte se na holky a prohodíte: Trhni si, pitomci mě neberou.

Když půjdete tančit, i když nechcete, nebude to těšit ani jednoho z vás. Když mu navrhnete, aby si trhl nohou, dokážete jen to, že se stejně jako on neumíte chovat.

53

Reakce popsaná v možnosti 1 je slušná a zároveň zřetelně dávající najevo, co si myslíte. Tak by to mělo vypadat.

Platí, že nemá-li žena vážný důvod odmítnout, pak by odmítnout neměla. V popsaném případě ten důvod byl, tudíž je to v pořádku. To neznamená, že když jste s tímto odůvodněním odmítla jednoho, nemůžete jít s jiným, který vás o tanec požádá slušně. Pokud ovšem takový důvod není, vy prostě s tímhle klukem tančit nechcete, protože se vám nelíbí, a vymyslíte si, že netančíte, bolí vás noha nebo čekáte na svého kluka, pak musíte odmítnout i ostatní tanečníky.

Tanec je jediná společensky přijatelná situace, kdy se muž může přiblížit k cizí ženě blíže a dokonce ji objímat. Byla by škoda se téhle možnosti vzdát, nemyslíte, pánové? Tak se tanci nebraňte. Holky většinou tančí rády a dobrý tanečník má docela slušnou výhodu před těmi, kteří tanec odmítají. Ostatně, nemusíte být dobří. Když vám to nejde, měla by žena o to více ocenit, že tančíte, protože jí tím děláte radost. A to jsou body, které se počítají.

Přece jen pro vás ale mám jednu nepříjemnou informaci. Tedy pro pány, dámy budou zřejmě potěšeny. Alex Moore, jeden ze zakladatelů společenského tance 20. století, řekl: „Partner při tanci vede a úlohou partnerky je ho následovat.“

Z toho vyplývá následující: Nejsou špatné partnerky, jsou jen nešikovní tanečníci.

Při lekci samotné si ukážeme dva základní taneční postoje. A ne, základní taneční postoj opravdu není to, když se slečna zavěsí pánovi na krk a spokojeně pochrupuje, nebo když mladý muž popadne slečnu za pozadí s tím, že se mu takhle tančí lépe ☺.

Máte rádi filmy? A co divadlo, činohra, balet, opera…

Pro návštěvu kina i divadlo platí v podstatě totéž. Rozdíl se týká zejména vhodného oblečení, kdy návštěva divadla je považována za společenskou událost, přičemž návštěva kina je mnohem běžnější a většina z nás ji za nějakou výjimečnou událost nepovažuje. Proto i oděv, který oblékáme na divadelní přestavení, je výrazně formálnější a slavnostnější. I když je dnes možné vidět návštěvníky divadla v džínách, neznamená to, že je to tak v pořádku. Tady rozlišujeme, o jaké divadelní přestavení se jedná, kde se koná, zda ve velkém, kamenném divadle, nebo v místním kulturáku, kam přijeli Cimrmani? Přesto džíny nejsou to, co bychom měli mít. A to ani tehdy, když jsou to džíny od Kalvina Cleina za 8000,- Kč ☺.

Příklad

Perfektně jste reprezentovali školu na vědomostní soutěži, jednou z cen, které jste dostali, byly dva lístky na večerní premiéru Shakespearova Hamleta do Národního divadla moravskoslezského. Pozvete svou oblíbenou vychovatelku a řešíte, co na sebe:

54

1) Jdete do divadla, tak je třeba obléci se o třídu lépe než běžně. Vyžehlíte si černé plátěné kalhoty a k tomu pěknou zelenkavou letní košili.

2) Přežehlíte tmavě modré manšestráky, jsou úplně nové a vypadají dost dobře, a k tomu si vezmete vymazlenou bílou košili s jemným proužkem, za kterou jste utratili všechny vydělané peníze z letní brigády.

3) Večerní premiéra je hodně společenská záležitost, tak jedině oblek. K tomu bílou košili a motýlka nebo kravatu? To je jedno, vínově červený motýlek k tmavě šedému obleku vypadá výborně, tak zvolíte motýlka.

Tmavě modré manšestráky s košilí můžete vzít třeba na ty Cimrmany, letní kalhoty s košilí třeba na odpolední představení (byť to plátno není nejvhodnější), ale na večerní premiéru jedině oblek! Pokud oblek nemáte, což je u velmi mladých lidí pochopitelné, pak alespoň tmavé kalhoty – ne sportovní, ne plátěné, a jednobarevnou košili s kravatou.

Stejně jako u premiéry to platí u opery, pokud jde o činohru, operetu, muzikál, tam jsou pravidla trochu volnější. Např. na operní premiéru si ženy mohou vzít i dlouhé šaty (ne plesové s flitry, volány a krinolínou ☺), muži pak smoking.

Za přiměřený společenský oděv pro návštěvu divadla se považuje večerní, tzv. malá toaleta (krátké či polodlouhé šaty, slavnostnější kalhotový kostým, pánové tmavší oblek). U odpoledních představení pak odpolední, světlejší oblečení.

Co na sebe do divadla, už víme, do kina se oblékáme stejně jako třeba do školy.

Nejdůležitější je přijít včas ☺. Platí, že osoba méně společensky významná se stará o SVO (kupuje lístky, hledá místo, zajistí občerstvení). Tedy v nejobvyklejší situaci je to pán, kdo se stará o spokojenost své partnerky.

Příklad

Přišli jste do kina už po začátku, takže je zhasnuto, v sále je docela dost lidí. Ještě neběží film, jsou tam upoutávky na příští představení.

1) Jako první vstoupí do řady muž, za ním jde dívka. Beze slova, aby nerušili, procházejí na svá místa, dívají se na plátno, aby jim náhodou neunikl začátek filmu.

2) Muž galantně pustí dívku jako první, než vejdou mezi sedadla, obrátí se na prvního sedícího v řadě s žádosti o průchod a s pohledy upřenými na plátno jdou ke svým sedadlům.

3) Jako první vstoupí do řady muž, za ním jde žena. Jsou otočeni čely k divákům, kteří je pouštějí, prochází se slovy Dovolíte, s dovolením, prosím, děkuji.

55

Do řady diváků vstupuje jako první muž, procházíme čelem k ostatním. Správná je tedy poslední možnost. Muž se dovoluje, děkuje, žena se usmívá. Žena by měla sedět po mužově pravici, to neplatí, je-li mužovo místo pohodlnější či výhodnější, pak sedí žena na tomto místě. Pokud místo po pravici muže vyjde zcela na kraji řady, žena si sedne na mužovo místo a on si sedne na nevýhodné místo na kraji.

V kině i v divadle jsme potichu, nerušíme ostatní. Uvidíme-li v hledišti někoho známého, nezdravíme nápadně a hlasitě.

Potlesk v kině a divadle se liší. V divadle tleskáme po skončení představení, dokud se tleská, vydržíme na místě. Pokud nám třeba jede vlak, který musíme stihnout, zvedneme se i v průběhu potlesku a tiše odejdeme. V průběhu hry se obvykle netleská, pokud nás ale výkon herců velmi zaujme, můžeme tleskat i v průběhu hry. V kině není potlesk obvyklý, výjimkou jsou premiéry filmů s účastí tvůrců, tam je potlesk na místě. Pokud se vám premiérový film nelíbil, tleskáte, ale neotlučete si dlaně. Pokud je film velmi dobrý a působivý, je i při běžném představení možné po skončení filmu tleskat. Záleží skutečně na tom, jak moc nás film oslovil, hodně záleží na atmosféře v sále.

Zažili jste potlesk v kině po skončení filmu? Pokud ne, zauvažujte, zda jste někdy neměli chuť zatleskat.

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

Příklad

Jdete na zahajovací koncert Janáčkovy filharmonie Ostrava (JFO). Na vážnou hudbu si nijak nepotrpíte, vlastně ji vůbec neposloucháte, víte, že byl Smetana, Dvořák a Bach (nějaký cizinec, asi), a to vám ke štěstí stačí, byli jste snad jednou nebo dvakrát na výchovném koncertě ještě na základní škole. Bere vás spíš Kabát s Pepou Vojtkem. Ovšem vaše nová spolužačka, za kterou pálí všichni kluci ve třídě, hraje na piano a má předplatné na JFO. Takže máte skoro jistotu, že na zahajovacím koncertu ji potkáte a zapůsobíte na ni, protože si bude myslet, že máte rádi to, co ona. Potkáte se a sednete si vedle sebe. Začíná se hrát. No, není to špatné, ale představa, že byste měl vydržet dvě hodiny, vás děsí. Ale pro krásné ženy je třeba přinášet oběti! Zhluboka se nadechnete, a když hudebníci dohrají, postavíte se, tleskáte a voláte Bravo. Bohužel, jste sám. Všichni se na vás dívají jako na blázna a nejvíc vaše krásná spolužačka. PROČ?

Protože se tleská až po provedení celé skladby!!! Během skladby dochází po jednotlivých částech ke krátkým přestávkám a v té době netleskáme. Pokud příslušnou skladbu neznáte, nemůžete vědět, zda bude ještě něco následovat. Že skladba skončila, poznáte podle toho, že dirigent se obrátí čelem k auditoriu. Nebo

56

podle toho, že se roztleskají ostatní. Koncert vážné hudby a rockový koncert jsou dvě různé věci. Během koncertu JFO neřveme, nezpíváme, neděláme mexické vlny, což v případě rockového koncertu je přímo žádoucí ☺. Oděv volíme stejný, jako bychom šli do divadla.

Baníčku, my jsme s tebou…

Ještě mě napadlo napsat pár slov ke sportovním utkáním. Pokud se někdy stanete důležitou osobou, můžete být pozváni do tzv. VIP lóže, kde vám mohou být servírována jídla, šampaňské apod., a tady si potom vzpomeňte na to, jak se chovat např. v restauraci. Než k tomu dojde, pohrnete se na tribuny. Všude platí, že oděv má být přiměřený situaci. Takže když půjdete na fotbal a bude zima, obléknete si džíny, bundu a přidáte ještě deku do tašky. Jestli ji nepotřebujete vy, vaše drahá to jistě ocení. Protože na fotbale je spousta lidí, doprovodíte svou přítelkyni nebo jinou SVO na místo, postaráte se, aby pohodlně seděla, případně zajdete pro nějaké občerstvení. Při odchodu hlídáte, aby se jí nic nestalo. Když bude venku 30 stupňů nad nulou, tak si vezmete třeba bermudy a tričko. A když půjdete na plavecké závody, měli byste myslet na to, že v hale bude asi horko, takže hrubý lyžařský svetr a zimní manšestráky nebudou to pravé. Ovšem plavky nechte doma, ty mají jenom závodníci ☺. Je možné řídit se podle toho, co na sobě mají trenéři a další osoby, které se na organizaci podílejí. Pokud mají oblek s kravatou, můžete být stejně oblečeni i vy. U příchodu na místo platí to, co pro kino, divadlo, koncerty…První jde muž nebo osoba společensky méně významná, čelem k ostatním. Jak fandit? Podle druhu sportu. Tam, kde se vyžaduje klid a soustředění, by hlasité povzbuzování hráče rušilo, jinde je naopak žádoucí. Třeba při tom fotbale.

Napište tři příklady sportovních utkání, u který lze fandit hlasité, a tři příklady těch, kde musíte být potichu:

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

57

8 Rodinné obřady

Název osmé kapitoly jsem si vypůjčila z Velkého lexikonu společenského chování, protože mě opustila fantazie. V této knize je pochopitelně uvedeno více informací, než uvedu já zde. Ale protože svatby a pohřbu se patrně alespoň jednou v životě zúčastníme všichni, něco málo by o těchto příležitostech mělo být napsáno. A jako bonus přidám pár informací o tom, jak se chovat na promoci.

Svatba

Přípravy na svatbu jsou šílené, děsné, nic se nedaří, to vybouchne, to je jinak, šaty půjčili někomu jinému…ale je to tady a ideální je, když po té předsvatební panice je najednou klid. Už se nic nezachrání, tak proč se rozčilovat ☺. Je to přece velký den!

Ovšem před svatbou je to opravdu honička. Naštěstí už i u nás jsou svatební agentury, které buď zajistí naprosto vše, nebo si u nich můžete objednat třeba koláče, svatební oznámení, květiny a nemusíte chodit na různá místa.

Takže: asi tři týdny před sňatkem se posílají svatební oznámení, o něco později se rozvážejí svatební koláče. Obdržíte-li svatební oznámení, pak to nutně neznamená, že jste zváni na hostinu. Svatební oznámení říká, kdo, kdy a kde se bude brát a že se na obřad můžete přijít podívat. Pokud se vás týká i pozvání na hostinu, je do oznámení vložen lístek se sdělením, že jste tímto zváni ke svatebnímu stolu. Pokud si na svatbě hosty nepřejeme a obřad držíme v tajnosti, rozesílá se svatební oznámení až po, se sdělením, že jste se vzali, a zároveň zde bývá uvedeno něco v tom slova smyslu, ať vám to lidé nemají za zlé. A v tomto případě svatební koláčky nerozvážíte před svatbou, ale až po ní.

Ti, které chceme mít u sebe v tento velký den, patří obvykle k našim nejbližším – rodina a přátelé. U nich kromě oznámení poštou volíme i pozvání telefonické či osobní.

Jsme-li pozváni na svatbu, přinášíme svatební dar. Už i u nás je stále častější tzv. wedding list neboli seznam darů. Na oznámení je možné uvést, v kterém obchodě tento seznam je. Podle seznamu si vyberete, co koupíte, a je to velice praktické, protože novomanželé tak dostanou to, co si přejí, a ne deset remosek a pět obrazů s jelenem, kterých se potom obtížně zbavují.

K obřadu je třeba přijít ve slavnostním. Pokud nejste svatebními hosty (nejste pozváni na hostinu), nemusíte promýšlet slavnostní garderobu. Stačí přijít slušně a pěkně oblečen, tak jako chodíte např. do práce. Šortky a tílko nad pupek nechte doma. Jste-li svatebními hosty, pak je vaší povinností „dát se do gala“. Protože svatební obřady mohou být různé, je důležité vědět, zda např. nebude svatba

58

tematická. O tom musí být všichni hosté zvaní na hostinu informováni předem, aby se mohli se snoubenci „sladit“. Zažila jsem svatbu, která se nesla v duchu 30. let minulého století. Všichni hosté věděli a všichni vypadali skvěle. Nejkrásnější ovšem byla nevěsta. A tak to má být. Pro ženy a dívky platí, že nesmí zastínit nevěstu, protože je to její den a ona musí být nejhezčí.

Nevěstiny šaty by měly odpovídat svatbě. Jestliže je svatba malá, třeba jen s rodiči a svědky, „princeznovské“ šaty s desetimetrovou vlečkou budou působit přehnaně. Ale na druhé straně – je to nevěstin den, tak aťsi má vlečku třeba dvacetimetrovou ☺. Nevěsty volí barvu šatů bílou, případně jinou pastelovou - růžovou, krémovou, šampaňskou. Když se žena vdává podruhé, měly by tomu odpovídat i šaty. Místo krinolíny s vlečkou raději elegantní kostýmek nebo šaty pastelové barvy. Ženich volí oblek přiměřený šatům nevěsty.

A protože na svatbu máte ještě dost času, tak by to mohlo stačit ☺.

Promoce

Promoce, slavnostní ukončení vysokoškolského studia. Podobně jako svatba není každodenní událostí. Obřad samotný se řídí starými univerzitními tradicemi, takže pro ty z nás, kteří ho vidí poprvé, může být velmi zajímavý a nezvyklý. Obzvláště na univerzitách, kde nejen děkan a další akademičtí hodnostáři přicházejí v talárech, ale taláry mají i sami studenti. V Ostravě takto vystrojeni přicházejí studenti VŠB – Technické univerzity Ostrava.

Příklad

Vaše sestřenice promuje. Tetičky pláčí, strýc se rozhlíží pyšně jak páv, vy koukáte na ty krásné holky v talárech, které procházejí kolem vás, a hledáte očima sestřenku. Konečně ji vidíte.

1) Začnete mávat a volat: „Jířo, dobře ty, gratuluju!“

2) Protlačíte se až k zástupu studentů a nahlas šeptáte: „Jířo, vypadáš jak hastroš, ty jo. Hele, kdo je ta kočka vedle?“

3) Na sestřenku kývnete a počkáte, až proběhne celý obřad. Po skončení slavnostního obřadu vyjdete s ostatními příbuznými před aulu, sestřenici předáte kytici a poblahopřejete k úspěšnému ukončení studia: „Jiři, velká gratulace, jsi skvělá!“

Měla jsem odpovědi označovat písmeny, pak bych mohla napsat: Cé je správně, jako to říkali v jedné televizní reklamě na prací prášek ☺. Žádné cé tam není, takže znovu: třetí odpověď je správná. Při samotném obřadu totiž hosté jen sedí, sledují mlčky obřad a při čtení slibu absolventů povstanou. Poté se hraje studentská hymna Gaudeamus igitur, odchází nejprve rektor univerzity, potom děkan (vedoucí fakulty) a další akademici, po nich promovaní absolventi. Teprve poté opustí aulu i hosté a až

59

pak mají příležitost poblahopřát „svým“ absolventům. I k promoci se dávají dary. Když se jdete jen podívat na to, jak se z vašeho kamaráda stal inženýr nebo magistr, žádný dar dávat nemusíte. Tomu poblahopřejete a můžete mu dáte třeba něco malého nebo legračního, co s touto událostí souvisí, ale nemusíte utrácet tříměsíční kapesné za elegantní psací pero Parker či něco podobného. Větší dary předávají ti, kteří k němu mají blíž a jsou zváni na oběd, který pro absolventa univerzity uspořádali hrdí rodiče.

Není úplně ideální brát s sebou na promoci malé děti, které to (zcela pochopitelně) přestane po krátké době bavit a když vidí přicházet na podium tetu, vrhají se směrem k ní a volají: Teta Eta! Pak si i ostatní spíše všímají čiperného dítka, místo aby věnovali pozornost těm, kteří si to zaslouží. Takže s účastí dětí opatrně. Mnohdy pak někdo z dospělých místo pozorování dospělého potomka, který přebírá diplom, hraje si před budovou s malými dětmi Kolo kolo mlýnský.

Pohřeb

Příklad

Znáte tenhle vtip? Baví se dva a Karel říká: „Tak si představ, byl jsem včera na pohřbu a já jediný jsem prokázal dobré vychování.“ Milana to překvapí a ptá se: „Cože?“ Karel: „No fakt. Představ si, že když začala hrát hudba, já jediný jsem vyzval vdovu k tanci.“

Je to vtip právě proto, že takhle to samozřejmě být nemá. Pohřeb je událost smutná, loučíme se s někým, koho jsme znali, měli jsme ho rádi, byl nám blízký, vážili jsme si ho…a on zemřel. Odešel a už se nevrátí. Sem proto žádné vtipy a tanečky nepatří. Na pohřeb přicházíme v oblečení tmavších barev, decentním, módní výstřelky se k této příležitosti nehodí. Nejbližší rodina by měla být v černém. Platí pravidlo, že čím blíže jsme měli k zesnulému, tím tmavší oděv volíme.

Rodina zesnulého rozesílá co nejdříve po úmrtí parte, z něhož je zřejmé, o jaký druh obřadu půjde, kdy a kde se uskuteční. Příbuzné vzdálenější informujeme ještě telefonicky, aby měli možnost se pohřbu zúčastnit. Vypravení pohřbu zajistí pohřební služba, na kterou se pozůstalí obrátí. Pozůstalým kondolujeme, osobně, telefonicky, telegraficky či písemně. V době internetu je možné poslat kondolenci také mailem, ale osobní či písemná forma je vždy lepší, vyjadřuje hlubší úctu k zemřelému.

Smrt je součástí života, pohřební obřad znamená důležitý moment v životě pozůstalých: je to rozloučení, definitivní uvědomění si, že někdo odešel. Pomůže smířit se s tím, co není možné změnit.

61

9 Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka

Už pánové Voskovec a Werich velmi dobře věděli, že na tom, co si oblékáme, hodně záleží. Lidé často soudí na základě prvního dojmu a všichni víme, že člověk upravený, v šatech, které mu sluší a hodí se k dané příležitosti, na nás obvykle působí lépe než ten, kdo je OVERDRESSED nebo UNDERDRESSED. A už vůbec nemluvím o tom, že někdo je třeba špinavý nebo zrovna nevoní. Vzpomínáte na čtvrtou zásadu etikety? Estetičnost.

Co si představíte pod tím, že je někdo overdressed nebo underdressed? Ti z vás, kteří se učí anglicky, by to mohli lehce odvodit. Pro vás ostatní malá nápověda: over = přes, under = pod, dressed = oblečený.

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

Overdressed je ten, kdo je oblečen jinak, než situace vyžaduje, o úroveň výš než hostitel a ostatní hosté (na pozvánce je uvedeno, že máte přijít v obleku, ale protože máte doma frak, vezmete si ho. Vy na to máte.), underdressed právě naopak. Ujišťuji vás, že obě situace jsou velmi nepříjemné, a i proto se na pozvánkách na různé akce uvádí, jaké oblečení se očekává. Když vás známí pozvou na zahradu na grilovačku k oslavě narozenin, tak by vám měli sami říct, co na sebe. Když to neřeknou, prostě se zeptejte.

Uveďte příklad toho, jak vypadá člověk, je-li overdressed a underdressed. Vymyslete si společenskou situaci a k tomu napište, jak je to moc, jak je to málo a jak by to mělo vypadat.

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

62

Co je módní, nemusí být vkusné a naopak.

Příklad

Zrovna jsou hrozně in minišaty z přiléhavých úpletových látek. Míša je opravdu fajn holka, usměvavá, chytrá, milá. Ale je jí o dost víc, než by mělo (asi o dvacet kilo) a má trochu křivé nohy. Takže tato móda nebude nic pro ni. Jenže jí nikdo neřekl, že samotný fakt, že je něco v módě, neznamená, že to automaticky bude slušet každému. Takže vyhodí pětistovku za hodně přiléhavé minišaty a oblékne si je do kina. Když prochází kolem baru, zaslechne barmanku, jak říká kolegyni: „Vídíš to? Bože, ta je nemožná. Té vkus nic neříká.“ Zarazí se, proč. Je přece moderní.

Vkus je představa o ideálu krásy, harmonie, dokonalosti a módnosti, která se jednak liší u různých lidí, společenství a národů, jednak se v průběhu dějin neustále vyvíjí a mění. Co této představě neodpovídá, označuje se jako nevkusné. Vkus je tedy především otázka individuálního posouzení; ale i v současné době lze vysledovat cosi jako většinový vkus. Když zůstaneme u ženské krásy, v baroku byly v kurzu baculky, dnes frčí štíhlost. Podle Marka Matějky je vkusné to, co nám přináší dobrý pocit a čím nezpůsobujeme nepříjemný pocit druhým lidem. Dovolím si tvrdit, že se Míša z příběhu určitě necítila dobře a rozhodně nezpůsobovala druhým lidem příjemný pocit.

Moudrá dívka a moudrý mladý muž neobléká slepě to, co „frčí“, ale to, v čem se cítí dobře a co mu sluší. Ostatně, když budou všichni oblečeni podle nejmódnějších trendů, budou nerozeznatelní.

Malé zamyšlení pro pány: Schválně si vzpomeňte, viděli jste někdy dvě kamarádky, které byly oblečeny skoro stejně? K tomu stejný účes, barva vlasů, stejné líčení. Syn mojí bývalé kolegyně, 25letý sympaťák, říká: „To je d ěs, to neumí být originální? Normální chlap neví, kterou by si měl vybrat. Jsou nudně stejné. Tak jde raději dál .“ Jak to vidíte vy?

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

Základní zásadou při volbě oděvu by měla být následující pravidla (platí pro muže i ženy). Oděv by měl být:

- čistý, upravený, elegantní, - vhodný pro danou příležitost, - vhodný vzhledem k naší osobě (věk, postava, společenské postavení…), - vhodný vzhledem ke klimatickým podmínkám, - vhodný pro dané prostředí a činnost, kterou v něm budeme vykonávat.

63

Při volbě šatníku je třeba přihlížet k životnímu stylu, zaměstnání, společenskému životu… Móda by měla být pouze vodítkem, cílem při volbě oděvu by měla být osobitost, ne uniformita.

Je třeba dbát na to, zda si mohu dovolit oděv neformální, či zda musím důsledně respektovat určitá pravidla pro odívání.

Příklad

Jarka nastoupila po maturitě na místo osobní asistentky obchodního ředitele velké firmy. Vyhrála výběrové řízení, na které ji oblékla maminka ☺☺☺☺. Na její vkus příliš usedle, ale asi to bylo fajn, když vyhrála. Navíc v podobném stylu byli oblečení všichni uchazeči. Teď jde poprvé do práce a chce zapůsobit a být svá.

1) Vezme si na sebe senzačně vzorované a barevné krátké šaty na ramínka. Je opálená, vypadá to super. K tomu dřeváčky.

2) I když se jí to moc nelíbí, vzpomene si na maminku a její připomínky, když šla na výběrové řízení. Vytáhne úzkou černou sukni nad kotníky, bílou halenku s dlouhými rukávy, hedvábný šátek a pro chladné ráno sako. Na nohy lodičky na nižším podpatku. V zrcadle si připadá o deset let starší, ale seriozní.

3) Je horko, ale barevné šaty na ramínka nechá ve skříni. Vezme si světlé capri kalhoty, k tomu tričko na ramínka ve stejné barvě a přes tričko lehkou letní košili s krátkými rukávy a zajímavými detaily na kapsách. Košile je barevná, tak rozbije velkou barvenou plochu. K tomu sandálky na klínku, kabelku, lehký svetřík a může jít.

Když si znovu přečtete zásady, podle nichž máte oděv vybírat, je odpověď jasná. Být elegantní, rozhodně ne výstřední a přitom oblečená přiměřeně svému věku. To je správná cesta, takže odpověď tři je nejlepší. První varianta je naprosto nevhodná, takhle můžete jít s kamarádkou v létě do města, ale ne do zaměstnání jako asistentka ředitele. Obléknete-li se podle varianty dvě, bude to sice přijatelné, ale budete působit jako „stará mladá“ a nebudete se cítit dobře. Což se jistě odrazí na vašem výrazu v obličeji, na tom, jak se budete chovat. Takže tak taky ne.

V některých podnicích, státních úřadech a dalších firmách existuje tzv. dress code, něco jako zákoník přes oblečení. Tady je jasně dáno, jaký oděv je vhodný a co v žádném případě nosit nemůžete. I tady ale hraje roli osobní vkus. Je-li pro ženy např. vhodný kalhotový kostým či kostým se sukní a halenka, může být kostým velmi strohý, tmavý s bílou halenkou (tak bývají ve filmech zobrazovány třeba agentky FBI), nebo naopak barevnější (nemám na mysli neonově oranžovou a podobné barvy, to ne), s nějakým nápaditým detailem a elegantním tričkem. Nedejbože růžový se spoustou volánů a zlatými knoflíky. Různé ženy budou oblečeny podle požadavků firmy, a přece bude každá jiná.

64

Pochopitelně záleží na tom, jaká je vaše profese. Slévač má montérky a ochrannou přílbu, „montérkami“ vrcholového manažera je oblek s kravatou. A oba jsou oblečeni přiměřeně.

A teď si řekneme něco o tom, jaké vlastně máte při volbě oděvu možnosti. Základní je dělení na oděv formální a neformální, oděv pro volný čas a pochopitelně oděv pro muže a ženy.

Formální oděv - muži

Základem je oblek. Ten může být dvojdílný, trojdílný (s vestou), nebo tzv. Spenser.

Oblek doplňuje kravata. Doporučená délka kravaty se mění, závisí na módních trendech, stejně jako velikost a tvar uzlu. Obecně platí, že kravata by neměla být příliš krátká ani příliš dlouhá (pod opasek), široká kravata má být delší, úzká kravata kratší.

Někdy si místo místo obleku muži mohou obléknout tzv. dvojí sukno – barevně sladěné samostatné kalhoty a sako z odpovídajícího materiálu. To ale v žádném případě ke slavnostním příležitostem, oblek je výrazně elegantnější.

Bílé ponožky se hodí JEN do sportovních bot, k džínám, neformálním kalhotám. K obleku patří vždy tmavé ponožky. A ne sportovní ponožky. Když si sednete, kalhoty se trochu povysunou a kus holé chlupaté kůže vyčuhující z perfektně ušitých kalhot tvrdě zruší jakýkoli pokus o eleganci. Je třeba myslet na to, aby ponožky k obleku byly nejen tmavé, ale i dost dlouhé.

Klopy u saka musí být stejné a oblečení musí být barevně sladěno.

Pouze pro společenské příležitosti jsou určeny následující typy formálního mužského oděvu: žaket, smoking, frak.

Příklad

Zkuste si tipnout, co patří k následujícím typům mužského formálního oděvu:

1) frak: a) bílá košile, bílý motýlek; b) bílá košile, černý motýlek; c)bílá košile, kravata

2) smoking: a)bílá košile, černý motýlek; b) bílá košile, bílý motýlek; c) bílá košile, kravata

Tak si řekneme, co vlastně je frak a co smoking a správné odpovědi budou jasné. A přidáme i žaket ☺.

Frak (white tie) je to nejslavnostnější, co si může muž obléknout. Dnes nošení fraku prakticky zaniklo, je určen jen na nejvýznamnější společenské události, např. na Ples v opeře. Má-li pán frak, žena oblékne velkou večerní toaletu, šaty dlouhé až ke kotníkům. Frak je oblek, který má dlouhé černé sako se šosy a hedvábnými

65

klopami, ke kterému patří bílá košile, vesta a motýlek. Kalhoty mají lampasy. Správné boty k fraku jsou černé lakýrky. Pozor na doplňky. Když půjdete ve fraku, nemůžete mít např. velké barevné sportovní hodinky. Správě je tedy 1a.

Smoking (black tie) je klasické večerní či pozdně odpolední oblečení pro muže. Smoking je v podstatě černý oblek, může být jednořadový i dvouřadový, kalhoty mají jeden lesklý lampas, sako s lesklými hedvábnými klopami. Nosí se k němu bílá nebo krémová košile a černý motýlek, k jednořadému smokingu patří černá vesta. Opět černé lakýrky. Abych nezapomněla, smoking může být doplněn širokým látkovým pásem. Může být černý, bílý nebo třeba i barevný – červený, modrý, fialový.... V tom případě by měl mít pán alespoň v klopě růži stejné barvy. Žena, která je společnicí muže ve smokingu, obléká dlouhé večerní šaty. I v tomto případě je správná odpověď 1a.

Žaket je takový frak bez šosů, nosí se s proužkovanými kalhotami. Dlouhé sako může být černé i šedé, opět bílá košile a tentokrát ne motýlek, ale stříbrošedá kravata nebo zvláštní šátek, tzv. plastrón. A v žaketu není možné vyjít bez cylindru.

Je mnoho mužů, kteří nikdy v životě neobléknou frak ani žaket, ale měli byste alespoň vědět, že tyto typy oděvů jsou. A smoking alespoň jednou v životě snad vyzkouší každý, takže vědět, co je smoking, je životní nutnost ☺.

Formální oděv - ženy

U dámského odívání platí, že by mělo být vždy vkusné, přiměřené, barevně sladěné. Ve společenském styku žena nikdy nevychází bez podprsenky. Je třeba bedlivě vážit, kdy je průhledné zajímavé a přijatelné a kdy už je vulgární. Barva spodního prádla odpovídá barvě svrchního oděvu.

Příklad

Takže když slečnám pod béžovou halenkou či tričkem „razí“ černá nebo červená podprsenka, není to ani elegantní ani sexy. Je to nevkusné a vulgární. Předpokládám, že žena nemá doma třicet podprsenek ve všech barvách odpovídajících svrchnímu oděvu, ale minimálně bílou, černou a tělovou by mít měla. A ty potom volit podle toho, co je barevně nejpodobnější.

Do společnosti se vždy nocí punčochy či punčocháče. Pamatujete na úplně první testík této cvičebnice? Módní policie různých Plesků se obouvá do žen, které mají na večer k otevřeným botám punčochy, zatímco móda chce holé nohy. Módní policie zřejmě neví, že dáma bez punčoch do společnosti nevychází. Ne vždy to, co píše bulvár, je pravda, a to ani pokud jde o odívání. Ostatně, pro každého je kapacita někdo jiný. Já raději volím p. Špačka než Gábinu Partyšovou.

Líčení a účes mají být voleny přiměřeně věku, situaci, příležitosti, oděvu… U líčení stejně jako u šperků a doplňků platí pravidlo, že méně je někdy více.

66

Příklad

Iva je něžná blondýnka, která vypadá spíš na šestnáct než na dvacet, kolik jí opravdu je. Jde odpoledne na rande s klukem, na kterého chce zapůsobit. Tak si „vygůgluje“, jaký je nejnovější trend líčení a čte: Nebojte se jasných barev, metalické stíny, tyrkysové, zelené, modré, fialové, to je to, co teď letí. Třeba od Miss Sporty. Iva rozbije prasátko a utíká do drogerie. Koupí si fialové, něco jí říká, že fialová barva se přece nosí a navíc má fialové tričko. A fialové náušnice, bude to bomba, ten frajer bude jen zírat. Zíral. Na zmalovanou dívenku, která měla fialovou snad všude a zřejmě se domnívala, že vypadá jako žena vamp. Zatím vypadala jako barvou napatlaná mladá holka.. Po hodině povídání, kdy zjistil, že i přes ty válečné barvy je to dívka milá a příjemná, se odvážil říct: „Jsem hrozně rád, že nejsi taková, jak vypadáš.“

Tak nějak. Méně je opravdu více, zejména u mladých slečen, které jsou krásné už tím, že jsou mladé. Lehké, jakoby nahé líčení dá vyniknout jejich přirozené kráse. A u dam starších a pokročilých rudé rty a zlaté oči připomínají někdy spíše příslušnice nejstaršího řemesla. Vysloužilé.

Mládí si může dovolit lehkou provokaci a módní výstřelky, dámy ve středním věku a výše by měly sázet spíše na eleganci.

Testík pro dámy

Koktejlky jsou:

1) nealkoholické koktejly,

2) dámské společenské šaty,

3) koktejlové třešinky.

Mluvíme o šatech, takže nikdo snad nevybral špatnou odpověď. Koktejlky jsou jedny z dámských společenských šatů, nosily se jako šaty slavnostní, např. do tanečních. Hlavním znakem koktejlek je délka k lýtkům, menší výstřih a nadýchaná sukně třeba z tylu nebo šifónu. Další druhy dámských společenských šatů: „malé černé“, denní společenské šaty, večerní šaty (krátké, polodlouhé, dlouhé).

„Malé černé“ jsou vhodné pro večerní příležitosti. Mohou být i jiné barvy, přestože mluvíme o „malých černých“ , ale alespoň jedny černé šaty by měla mít každá žena. Náctileté slečny se bez nich ještě obejdou ☺.

Denní společenské šaty se vyznačují tím, že jsou učeny pro denní příležitosti a více sledují módní trendy, takže např. jejich délka odpovídá tomu, co se zrovna nosí.

Večerní šaty jsou šaty, které by měly působit nejslavnostněji. O to se postará jak střih, tak barva a materiál, ze kterého jsou ušity. Délka může být různá, záleží opět na aktuálních módních trendech. Ovšem jak už bylo řečeno výše: obléká-li pán

67

smoking nebo frak, dáma obléká dlouhé večerní šaty. A pokud jde o boty: k večerním šatům se vždy nosí společenská obuv nejlépe na vysokém podpatku a malá kabelka. Takže k dlouhým plesovým šatům si nevezmete balerínky bez podpatku a kabelu přes rameno, která velikostí připomíná turistickou krosnu ☺.

Teď už vás nezaskočí, když někdo bude mluvit o žaketu nebo koktejlkách.

A zase jedno přemýšlení. Co myslíte, podle čeho odlišíte číšníka ve fraku od účastníků slavnostní recepce, kteří mají frak také? Odpovědi typu číšník má v ruce tác nebo číšník nalévá víno jsou sice správné, ale protože mluvíme o oděvu, zkuste uvažovat tímto směrem ☺☺☺☺.

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

…………………………………………………………………………………………

Číšníci se od hostů liší barvou motýlku, takže číšník ve fraku má motýlka černé barvy.

Pokud jde o oděv neformální, tam je to určitě jasnější. I tady platí pravidla uvedená v předchozích odstavcích, leč jejich uplatňování je o dost volnější. Důraz se klade na pohodlí a funkčnost, ale i tady bychom měli myslet na estetičnost a přiměřenost oděvu.

Když si půjdete zaběhat, obléknete se jinak než na grilování u známých nebo na návštěvu ZOO. I když to pokaždé bude oděv neformální.

Boty musí být vždy čisté, pohodlné, udržované, přiměřené situaci a celému oblečení. Říká se, že boty jsou nejdůležitější součástí celého oděvu.

Velmi důležitý je vzhled rukou. Okousané nehty, zarostlá kůžička, špína pod nehty, oprýskaný lak na nehtech. Hrůza. Než mít lak oprýskaný, to raději žádný. A jen drobná poznámka: čím výraznější lak použijete, tím opatrnější byste měly být. Odloupnutý kousíček rudého laku každý vidí. Když se vám odloupne kousek jemného perleťového laku nebo laku bezbarvého, skoro si toho nevšimnete ani vy.

Upravené ruce nejsou výsadou žen, měly by být samozřejmostí i pro muže. Až na ten červený lak pro pány platí vše, co pro dámy. Ostatně ruce jsou část těla, které si všimne každý a pro mnohé ženy jsou ruce mužů to první, na co se dívají.

Testík pro pány:

Představte si, že jste přišli do klubu na koncert nějaké místní kapely a kousek od vás stojí dvě dívky. Obě jsou pěkné, štíhlé, sympatické. Jedna má na sobě tričko a džíny (patrně z nějaké tržnice), čisté, sluší jí to, vypadá tak nějak voňavě a – jak říkají Slováci - chutně. Druhá má na sobě něco značkového, to poznáte, krátkou sukni,

68

halenku a koženou bundu. Na punčoše jí utíká oko, na sukni má nějaký flek a z bundy se uvolňují nitě.

Kterou byste oslovili a proč?

Pamatujte si, že čistota je nejdostupnější a nejlevnější prostředek elegance a pěkného vzhledu. Nemusíte mít značkové oblečení, ale musí být čisté a nepotrhané. Pak je to v pořádku.

69

10 V dáli za horami…

Jak je snad z názvu této (poslední a docela krátké, slibuji) kapitoly zřejmé, řekneme si něco o tom, jak se chovat v zahraničí. Slušné společenské chování bychom určitě měli přibalit do kufru, když jedeme ven, a ne, jako mnozí turisté, vycházet z předpokladu, že když mě tam nikdo nezná, můžu se chovat jako … jedno domácí zvíře na pět. Tam totiž nejsme jenom za sebe, tam jsme vlastně reprezentanti celého národa, všech Čechů, a to docela zavazuje. Podle toho, jak se pár lidí chová v zahraničí, pak si ti, kdo s nimi přišli do kontaktu, udělají názor na všechny lidi stejné národnosti.

Tak třeba hoteliéři na Jesenicku říkají, že Poláci jsou čuňata. Přijedou, opijou se, nechají po sobě binec a jedou. Ale platí. Když jsem byla na dovolené na Krétě, kam jezdí hodně Angličanů a Němců, o Angličanech se říkalo, že den prospí a proleží u bazénu, večer se oblečou a jdou pařit a pít. Dělají binec a to, co si doma nedovolí. Spali jsme v apartmánech, jejichž majitel mi říkal, že Angličany už nebere. Má s nimi špatnou zkušenost. Němci si myslí, že jim patří svět. Jsou hluční a nevychovaní. O Češích se pár let po revoluci (to jste se možná zrovna narodili a někteří jste ještě nebyli na světě ☺) říkalo, že kradou. V Německu a v Rakousku jste mohli v obchodech natrefit na cedulky s nápisy Češi, nekraďte. Hrozné. Raději jsem venku mluvila anglicky a maďarsky.

Každá země má svá pravidla slušného chování, ale něco platí všude. Co? No přece takt, ohleduplnost a úcta k druhým. K tomu vypadat pěkně a rádi vás uvidí v Řecku i třeba v USA. Pokud jedete na běžný zájezd, ať už pobytový nebo poznávací, nemusíte nic moc řešit. Na místní zvyklosti vás upozorní průvodce cestovní kanceláře, který se o vás stará, a v hojně turisty navštěvovaných oblastech se mnozí místní přizpůsobují právě turistům. Rozhodně ale uděláte dobře, když si o zemi, do které jedete, něco přečtete a naučíte se pár slov v příslušném jazyce. Když místo Dobrý den nebo Good morning pozdravíte v řeckém supermarketu Kalimera nebo v Budapešti ze sebe dostanete Jó napot kívánok (jou nopot kivánok), místní budou velmi potěšeni.

Pokud se někam chystáte na delší dobu – pracovně, rekreačně nebo třeba na návštěvu ke známým, měli byste se o příslušné zemi vždycky snažit něco dovědět a důležité věci si zapamatovat. Každého potěší, když návštěvník z cizí země ví, jak se jmenuje prezident, ví o nejdůležitějších momentech v historii země, zná třeba oblíbená národní jídla. A neméně důležité je vědět, která témata není radno vytahovat. Třeba

70

peníze. V Americe není problém bavit se o tom, kolik vyděláváte. V Evropě obecně se to považuje za neslušné. A věděli jste, že když budete v Anglii dodržovat to, co vám doma tloukli do hlavy a u jídla nebudete konverzovat, že naopak budete považování za nespolečenské? Takže v Anglii neplatí Nemluv s plnou pusou, ale pochopitelně platí Mluv tak, aby ti jídlo z pusy nepadalo, a neprskej na své spolustolovníky.

A hodně problémů může vzniknout v souvislosti s gestikulací. Ne všechna gesta, která používáte u nás, mají v zahraničí stejný význam.

Příklad

Když si u nás poklepete prstem do spánku, dáváte tím druhému najevo, že je tak trochu na hlavu. Když toto gesto v reakci na nějaké vaše prohlášení udělá člověk v Jižní Americe a vy se naštvete, budete zmaten. Tam toto gesto znamená uznání: jste hlavička, myslí vám to ☺.

Co tedy před cestou do zahraničí udělat? Zjistit si informace o zemi, do které jedu. A pamatujte, že neznalost zákona neomlouvá. Takže když v Indonésii není legální líbání na ulici, chytne-li vás policista, jak se někde na pláži líbáte se svojí slečnou, nic vám nepomůže, že jste cizinec. Skončíte před soudcem nebo alespoň s pokutou.

V době internetu pro vás určitě nebude problém poshánět si všechno, co potřebujete vědět. Google nikdy nespí ☺. A určitě vám pomohou třeba internetové stránky Ministerstva zahraničí.

Tak. Slíbila jsem krátkou poslední kapitolu, tak slib plním a tohle je opravdu konec.

71

Závěrem

Závěrem vám chci poděkovat za to, že jste přelouskání této učocvičebnice věnovali čas a pevně věřím, že ji nezaložíte někam hodně hluboko a nezapomenete všechno, co jste se dověděli.

Snažila jsem se o to, abyste se nejen něco dověděli, ale i zamysleli a třeba se přitom taky pobavili.

Jestli se mi to podařilo alespoň na padesát procent, potom jsem splnila to, co jsem si předsevzala. Seznámit vás s pravidly společenského chování a hlavně vám ukázat, že to nejsou zbytečnosti pro snoby, ale praktické a užitečné informace, které vám pomohou zvládat každodenní život.

Mějte se krásně.

Judita Kachlová

Použitá literatura:

Špaček, L.: Nová velká kniha etikety. Mladá fronta. Praha 2008.

Mathé, I., Špaček, L.: Etiketa. BB/art s.r.o. ve spolupráci s nakladatelstvím Jiří Bouchal – BB art. Praha 2010.

Smejkal, V., Schelová Bachrachová, H.: Velký lexikon společenského chování. Grada Publiching, a.s. Praha 2011.

Schneider-Fleig, S.: Lexikon slušného chování a forem společenského styku. AKTUELL. Bratislava 2007.

Hajdová. J., Kachlová, J.: Prezentační a komunikační dovednosti, Obchodní akademie a Vyšší odborná škola sociální, Ostrava-Mariánské Hory, Ostrava 2011.