EVROPANÉ PÍŠÍ O EVROPĚ - Euroskop.cz · Muriel Blaive | Češi a Evropa 28 Josep Borrell Fontelles | O rozšíření na východ a o evropské identitě 30 Christian Domnitz |

EVROPANÉ PÍŠÍ

O EVROPĚ

1

...27. listopadu 2008 20:54:54

Color profile: Uncoated - FOGRA29 (ISO 12647-2:2004)Composite Default screen

2

...27. listopadu 2008 20:54:54


EVROPANÉ PÍŠÍO EVROPĚ

— editoři —

Monika MacDonagh-Pajerová

a Jan Hron

ANO pro Evropu 2008

3

...27. listopadu 2008 20:54:54


Projekt byl podpořen odborem informovánío evropských záležitostech Úřadu vlády České republiky.

Copyright © ANO pro Evropu, 2008

4

...27. listopadu 2008 20:54:54


[ 5 ]

Obsah

Monika MacDonagh-Pajerová | Úvodem: Proč Evropanépíší o Evropě? 7

Poděkování 9

Attila Ágh | Sen o střední Evropě 11

Zygmunt Bauman | Co je úkolem Evropy 16

Nigel Bellingham | Patří evropské hodnoty jen Evropě? 24

Muriel Blaive | Češi a Evropa 28

Josep Borrell Fontelles | O rozšíření na východa o evropské identitě 30

Christian Domnitz | Mluvte spolu! 37

Jean-Michel Ducomte | Evropa a my, my v Evropě 43

Mikuláš Dzurinda | Evropa má nebezpečný sklonk pohodlnosti 49

Hubert Gehring | Česká republika v Evropské unii— šance pro obě 52

Jean Dominique Giuliani | Evropská integrace je stálépřekonávání krizí 56

Václav Havel | Lidská práva nehájíme důsledně 59

Ladislav Hejdánek | Budoucnost Evropy a my 61

Philippe Herzog | Evropská identita od minulostik budoucnosti 66

Jan Keller | Evropské paradoxy 71

Lisbeth Knudsen | Všechno, co jste chtěli vědět o EU 75

Lena Kolarska-Bobińska | Evropská identita 81

5

...27. listopadu 2008 20:54:54


Martin Komárek | Lék jménem Unie 85

Pavel Kosatík | Česká zkušenost varuje 87

Adriana Krnáčová | Jsme pubertální společnost 90

Alain Lamassour | Evropa jako trojí zázrak 93

Christian Lequesne | Identita není danost 99

Micheál Martin | Nacionalismus se nevyplácí 103

Ivan Medek | Dvě odpovědi 106

Jiří Pehe | Evropané o Evropě 107

Anton Pelinka | Evropská identita 109

Walter Persché | Šest doporučení malým národům 114

Alan Butt Philip | Británie a Evropa 118

Jiří Přibáň | Irské NE a hranice Evropy 123

Martin C. Putna | Věřím v Evropu — nevěřím v Evropu 132

Robert Pynsent | Co by v roce 2009 mohli Češiodejmout dnešní Evropě? 134

Ruairi Quinn | Evropa je katedrála, kterou budujemespolečně 139

György Schöpflin | Evropská dilemata 143

Karel Schwarzenberg | Evropa musí projít tvrdýmireformami 149

Matěj Spurný | Češi v Evropě. Máme co nabídnout? 154

Jiřina Šiklová | Generace této země versus Evropská unie 163

Daniel Tarschys | Češi mají vzácnou historickou zkušenost 171

Maria Todorova | Pohyb mezi identitami 175

Magda Vášáryová | Zažili jsme dvě velké iluze 178

Alexandr Vondra | Český pragmatismus může být Evropěku prospěchu 180

Gert Weisskirchen | Perspektiva evropské identity 187

6

...27. listopadu 2008 20:54:54



Úvodem: Proč Evropanépíší o Evropě?

Jedním z řady úskalí psaní o evropské identitě je skuteč-

nost, že ve většině případů vznikají texty příliš teoretické

nebo příliš polemické. V souvislosti s připomenutím pá-

tého výročí referenda, ve kterém Češi jednoznačně hlaso-

vali pro členství v Evropské unii, začalo sdružení ANO

pro Evropu spolupracovat se skupinou studentů, kteří se

dlouhodobě věnují tématu české politické kultury. Naším

společným cílem bylo zprostředkovat evropskou proble-

matiku způsobem, který by byl srozumitelný českému

publiku a zároveň by odrážel rozmanitost Evropy. Z dis-

kuzí vzešel nápad oslovit české a zahraniční intelektuály,

historiky, novináře, politiky a další významné osobnosti

veřejného života s prosbou o krátký osobní příspěvek. Po-

ložili jsme jim následující dvě otázky:

Co z toho, co vytváří vaši identitu, je obecně evropské?

Čím by mohly být identita a zkušenosti České republiky a zemí

střední Evropy významné pro budoucnost celé Evropy?

Texty, kterých se nám nakonec sešlo více než čtyřicet,

mají velmi rozmanitý charakter. Jedná se o eseje, fejeto-

ny, politologické analýzy, úvahy polemické či spíše od-

[ 7 ]

7

...27. listopadu 2008 20:54:54


lehčené. Několik z nich vzniklo redakcí příspěvků, které

jejich autoři přednesli na konferenci k výročí založení

Římských smluv.

Přesto, že vyslovené myšlenky jsou různé, jedna

z nich se opakovaně vrací: měli bychom si uvědomit dů-

ležitost společných evropských hodnot, jako je otevře-

nost, demokracie, tolerance a úcta k zákonu, měli by-

chom tyto hodnoty bránit a prokázat více odvahy v boji

se silami, které se snaží šíření těchto evropských hodnot

znemožnit hospodářskými nebo vojenskými prostředky.

Někteří političtí lídři velmi aktivně popírají přínos

Evropské unie, nebo ji po právu vnímají jako ohrožení své

úzce vymezené definice národních zájmů. My jsme zastán-

ci otevřené debaty o myšlence evropské identity postavené

na sdílených hodnotách, nebo taková debata je nejlepší

odpovědí na snahy zpochybnit dosavadní výsledky evrop-

ské integrace a vracet evropskou historii zpět. Jsme přesvěd-

čeni, že právě díky úspěšné integraci dnes Evropa těží z do-

sud nejdelšího období míru a prosperity.

MONIKA MACDONAGH-PAJEROVÁ (1966)je diplomatka a publicistka a přednáší naNew York University v Praze a předsedáANO pro Evropu.

[ 8 ]

8

...27. listopadu 2008 20:54:54


Poděkování

Jak již řečeno, tento sborník vznikl spoluprací mezi sdru-

žením ANO pro Evropu a studenty Univerzity Karlovy

v Praze.

Texty sesbírali a přeložili: Anna Kárníková, Barbora La-

tečková, Jan Hron, Jan Havlík a Josef Havlík.

Na překladech se dále podíleli: David Emler, Hana

Havlíková, Jana Kvěšková, Romana Mynaříková a Marta

Vojtová.

V ANO pro Evropu na projektu spolupracovali: Tomáš

Bouška, Tomáš Lapáček a Lukáš Sedláček.

Projekt byl podpořen Odborem informování o evrop-

ských záležitostech Úřadu vlády České republiky v rámci

grantové výzvy „Koncepce informování o evropských zá-

ležitostech“ v ČR pro rok 2008 — komunikační okruh

„Bariéry kulturní rozmanitosti a bariéry regionální“.

[ 9 ]

9

...27. listopadu 2008 20:54:54


10

...27. listopadu 2008 20:54:54


Attila Ágh

Sen o střední Evropě

Evropská unie složená z dvaceti sedmi členů se stala spo-

lečenstvím mnoha středně velkých a malých států, za stá-

ty menší velikosti z nich lze považovat dvacet jedna. Ev-

ropská integrace je pro ně tím nejlepším způsobem

existence v globalizovaném světě. Podle posledních prů-

zkumů Eurobarometru se převážná většina obyvatelstva

v členských státech domnívá, že nás EU chrání před ne-

gativními vlivy globalizace a evropským občanům umož-

ňuje mít prospěch z jejích pozitivních vlivů. EU svým stá-

tům totiž nabízí jak ochranu, tak společnou činnost.

Menší státy získaly díky evropskému rozhodovacímu me-

chanismu relativně větší váhu a dokázaly už několikrát

formulovat své zájmy vůči větším zemím. Navíc je rotač-

ní systém předsednictví Evropské rady dobrou příležitos-

tí, kdy můžou menší země předvést evropské sedmadva-

cítce i celému světu svou národní kulturu.

Malé středoevropské státy mají ještě více důvodů

k optimismu a k objevování výhod evropské integrace.

Studená válka nerozdělila vejpůl pouze celou Evropu,

rozdělila na dvě části i Evropu střední, a to na část „zá-

padní“ tvořenou Rakouskem a na „střední a východní

Evropu“, tedy na zbytek zemí (Česká republika, Maar-

sko, Polsko a Slovensko). Střední Evropa jako historická

[ 11 ]

11

...27. listopadu 2008 20:54:54


oblast tak na půl století zmizela a nové generace na ni

téměř zapomněly. Když vstoupily středoevropské stá-

ty do EU, znovu vznikla střední Evropa jako jednotný

region. EU s dvaceti sedmi členskými zeměmi před-

stavuje už 500 milionů obyvatel, a tak došlo v tomto

velkém celku k nadnárodnímu „regionalizačnímu“

procesu. Uvnitř EU27 se vynořilo několik nadnárod-

ních „regionů“ založených na společné historii a spo-

lečných specifických rysech. Nejtypičtějším příkla-

dem je skandinávský region. Po rozšíření EU na

východ se severské státy začaly otevírat i do skandi-

návsko-baltského prostoru, nebo historicky byly po-

baltské státy organickou součástí této oblasti. I přes

trvající konflikty — nevýznamného charakteru —

a skepticismus některých politiků se znovu vynořila

i středoevropská oblast, která započala s komplexním

budováním nového regionu.

Jak víme ze skandinávské oblasti, budování regio-

nu má mnoho rovin včetně vytváření regionální iden-

tity. Středoevropské státy vyvinuly určité úsilí, aby ob-

novily společnou platformu pro spolupráci. Na

visegrádských schůzkách formulují představitelé států

společné zájmy před summity Evropské rady, vytvoři-

ly se instituce a fondy na podporu společných aktivit.

Příklad severských zemí však ukazuje, že jsou to pouze

první kroky a že pro smysluplnou regionální spoluprá-

ci je potřeba vynaložit mnohem větší úsilí. Vytvoření

středoevropské regionální identity by v tomto procesu

mohl být rozhodující okamžik: sdílené kulturní dědic-

ATTILA ÁGH

[ 12 ]

12

...27. listopadu 2008 20:54:54


tví zapůsobí jako silná motivace k další spolupráci, na-

příklad při zlepšování regionální infrastruktury. Kro-

mě úsilí o zlepšení ekonomické a kulturní spolupráce

jsme totiž poslední dobou v celé EU27 svědky toho,

jak se objevují nové druhy identit: evropská, regionál-

ní, národní, někdy i subregionální. Je ale pravda, že

někteří středoevropští politici zůstávají v zajetí před-

stav z devatenáctého století, podle nichž se evropské

národy snažily vytvořit izolované státy, ve kterých

platilo občanství založené na příslušnosti k národu.

V globalizovaném světě si ale většina lidí uvědomuje,

že potřebujeme sjednocenou politiku Evropské unie

s mnohovrstevnatou identitou, v níž hraje význam-

nou roli také identita regionální. A my Středoevro-

pané se k tomuto celoevropskému procesu musíme

připojit.

Průzkumy Eurobarometru prokázaly, že v posled-

ních dvaceti letech identita EU vzrostla, aniž přitom

nahradila identity národní. Přesun identity na úroveň

EU je totiž proces, kdy občan začíná být Evropanem

uvnitř Evropské unie. Stejně tak je přesun identity na

regionální úroveň procesem, kdy se občan stává uvnitř

EU Středoevropanem. Tento proces potvrzuje národní

identitu, protože odhaluje historické kořeny a podob-

nost sousedních zemí s ostatními regiony EU; tak jako

si například severské země velmi váží svého společné-

ho historického odkazu. Díky vzájemnému propojení

národů v různých částech Evropy se také vytváří spo-

lečná sociální, politická a kulturní historie, která vede

SEN O STŘEDNÍ EVROPĚ

[ 13 ]

13

...27. listopadu 2008 20:54:54


ke vzniku podobných kulturních rysů. Tak jako my,

Středoevropané, vnímáme Severoevropany nebo Jiho-

evropany jako lidi, kteří mají společné regionální rysy,

vnímají stejným způsobem oni nás.

Evropská unie se nyní ocitla v tvůrčí krizi, ale ona

se vždy vyvíjela cestou tvůrčích krizí. Je vůbec zázrak,

že za padesát let mohly — dříve konfliktní — evropské

národy dosáhnout tak silné integrace, v níž homoge-

nizace některých socioekonomických aspektů podpo-

ruje rozvoj národních kultur jak to dokazuje případ

Irska, Španělska a Portugalska. V posledních deseti le-

tech se Irsku a Španělsku podařilo dohnat ostatní

země, což svědčí o tom, že EU je nejlepším existujícím

státním útvarem, který jednotlivým národům usnad-

ňuje rozvoj. V příštích deseti letech se budou nové

členské státy ze střední Evropy snažit dohnat ostatní

země ve sjednocené Evropě, což také může být zfor-

mulováno v programu českého předsednictví.

Závěrem si dovolím osobní poznámku. Moje rodi-

na žije v Budapešti již několik generací, takže můj sen

o nové Evropě a o objevení střední Evropy jakožto re-

gionu je také snem o tom, jak mé rodné město opět

nalezne svou multikulturní tvář v pestrém světě dal-

ších multikulturních měst, jako je Bratislava, Praha

a Vídeň. Tato města pozbyla na desítky let své barev-

nosti, jejich multikulturní podoba vybledla a te je

potřeba ji obnovit ve sjednocené Evropě. Žádné město

to nedokáže samo, nebo dynamika vzniká synergií,

vzájemnými kontakty, objevováním historických

ATTILA ÁGH

[ 14 ]

14

...27. listopadu 2008 20:54:54


vztahů, například mezi Prahou a Budapeští. České před-

sednictví může udělat hodně pro to, aby se celé Evropě

ukázala společná středoevropská historie a kultura, a ma-

arské předsednictví v roce 2011 v tom bude určitě pok-

račovat. Čím více toho Česká republika během svého

předsednictví vykoná, tím úspěšnější bude její předsed-

nictví a tím lépe pozná Evropská unie a celý svět českou

národní kulturu.

ATTILA ÁGH (1941)je maarským profesorem politologie naKorvínově univerzitě v Budapešti a prezi-dentem projektu na reformu veřejné admi-nistrativy IDEA. Zároveň je ředitelem Ma-arského centra pro studium demokracie.Publikoval řadu knih především o proble-matice rozšiřování EU.

SEN O STŘEDNÍ EVROPĚ

[ 15 ]

15

...27. listopadu 2008 20:54:54


Zygmunt Bauman

Co je úkolem Evropy

8. března 1994 apeloval Václav Havel, tehdejší prezident

České republiky, na Evropský parlament, aby připravil

dokument, který by definoval význam slov „Evropa“

a „evropský“. Havel navrhl jakousi „Chartu evropské

identity“, která by byla přijatelná pro širokou veřejnost

a která je nezbytná v situaci, kdy je svět nucen k odpo-

vědnosti za nevyhnutelné sjednocování lidstva. Byl by to

jakýsi manifest evropského smyslu bytí v éře globalizace.

V naší době, charakterizované krátkozrakostí a nepří-

tomností skutečné vize, Havlovu výzvu slyšelo početné

obecenstvo. Skutečně jí ale porozuměli nemnozí. Havlo-

va slova si přitom dodnes udržují aktuálnost, a získávají

dokonce stále více na naléhavosti.

Mezi několika pokusy odpovědět na Havlovu vý-

zvu vyčnívá především iniciativa Europa-Union Deu-

tschland, jejíž 41. kongres v Lübecku v říjnu 1995 odsou-

hlasil „Chartu evropské identity“.* Tento dokument

Evropu vykresluje (či si ji představuje) jako společenství

hodnot, a to především hodnot tolerance, humanismu

a bratrství. Autoři Charty připouštějí, že Evropané se

v minulosti vůči těmto hodnotám nejednou vážně pro-

[ 16 ]

* http://www.europa-web.de/europa/02wwswww/203chart/chart_gb.htm

16

...27. listopadu 2008 20:54:54


hřešili, vyjadřují ale naději, že po trpkých zkušenos-

tech se zuřivým nacionalismem, imperialismem a to-

talitarismem se Evropa k oněm hodnotám vrátí

a využije je k vybudování mezinárodních vztahů

v duchu svobody, práva a demokracie. K tomu autoři

dodávají: „Evropa“ znamená také společenství odpo-

vědnosti. Evropa je povinna se o svých zkušenos-

tech a poučení z nich dělit se zbytkem světa. Jejím po-

sláním je aktivně se podílet na řešení světových

problémů spoluprací, solidaritou a jednotou, stejně

jako skrze příkladnou ochranu lidských práv a práv

menšin.

Až donedávna bylo možné na Evropu pohlížet op-

tikou její „globalizační funkce“, jak navrhoval Denis

de Rougemont. Evropa byla po staletí jedinečným

a velice odvážným kontinentem. Jako první část svě-

ta, ve které se rozšířil způsob života nazvaný později

jako „moderní“, Evropa lokálně vytvářela dříve ne-

známé problémy, s jejichž řešením si nikdo nevěděl

rady. Evropa ovšem dokázala přijít i s řešením těchto

problémů, nicméně v podobě, ve které nemohla být

univerzálně použita v zemích, kam tyto původně ev-

ropské problémy doputovaly. Své vnitřní, a tudíž lo-

kální problémy Evropa řešila přeměnou jiných částí

planety ve zdroje energie, levné pracovní síly a v od-

bytiště nejen pro přebytečné zboží, ale i přebytečné

obyvatele, tedy odbytiště pro zboží, které Evropa ne-

dokázala spotřebovat, a obyvatele, které nedokázala

zaměstnat.

CO JE ÚKOLEM EVROPY

[ 17 ]

17

...27. listopadu 2008 20:54:54


Stručně řečeno Evropa přišla s globálními řešeními lo-

kálně vzniklých problémů, přičemž tato praxe přinuti-

la zbytek lidstva zoufale a marně hledat lokální řešení

globálně vzniklých problémů. To je zhruba také součas-

ný stav, za který jsme my, Evropané, kolektivně zodpo-

vědní.

Možnost vyřešit lokální problémy na úkor zbytku pla-

nety je pryč, a z toho pramení evropský šok, trauma, ne-

jistota a chřadnoucí sebevědomí starého kontinentu

i jeho zámořských držav. Tato možnost je pryč, nebo glo-

bální řešení lokálních problémů může být z principu do-

stupné pouze hrstce obyvatel planety, navíc pouze za

předpokladu, že budou silou vysoce převyšovat zbytek

světa a že tato mocenská propast bude natolik velká, aby

nebylo možné ji vážně ohrozit a aby tato dominance byla

obecně považována za nenapadnutelnou. Evropa však

toto prvenství ztratila a nemůže doufat, že by na něj opět

dosáhla.

Z této situace vyplývá nejen propad evropské sebejis-

toty, ale také náhlý nárůst zájmu o „novou evropskou

identitu“ a o pokus definovat novou roli Evropy v globál-

ní hře, ve které se pravidla i možná rizika drasticky pro-

měnila a stále se mění — ovšem již bez valného vlivu Ev-

ropy. Evidentní je také vlna jakýchsi novodobých

kmenových názorů od Kodaně po Řím a od Paříže po Pra-

hu, umocněných atmosférou „nepřítele za branami“, va-

rováními o „páté koloně“ a vznikajícím pocitem „pev-

nosti v obklíčení“, což je patrné z toho, jak roste

popularita neprodyšně uzavřených hranic.

ZYGMUNT BAUMAN

[ 18 ]

18

...27. listopadu 2008 20:54:54


Evropa nemůže vážně pomýšlet na to, že se vyrovná

vojenské síle Spojených států, aby zabránila militarizaci

planety. Obdobně se jí nemůže podařit obnovit svou bý-

valou průmyslovou dominanci: ta nenávratně zanikla

v dnešním polycentrickém světě, který je už celý vysta-

ven procesům hospodářské modernizace. Evropa by se

nicméně mohla, a dokonce měla pokoušet zajistit, aby ve

světě mohly přežít i jiné hodnoty a druhy existence než

ty, které reprezentuje a prosazuje americká vojenská su-

pervelmoc. Více než kterákoli část světa má totiž Evropa

dispozice k tomu, aby tyto hodnoty uměla světu zpro-

středkovat. Jsou to hodnoty, které obyvatelé této planety

potřebují víc než cokoli jiného k tomu, aby načrtli a poté

sledovali cestu ke Kantovu „všeobecnému sjednocení lid-

stva“ a věčnému míru.

Když George Steiner připouští, že „je nesmyslné si

představovat, že by Evropa dokázala konkurovat hospo-

dářské, vojenské a technologické převaze“ Spojených

států a (zejména asijských) dynamicky se rozvíjejících

zemí, zdůrazňuje zároveň, že „mise Evropy je založená

na duchu a intelektu“.* Duch Evropy je to, co by Wil-

liam Blake nazval „posvátností konkrétního okamžiku“.

Je to jazyková, kulturní a společenská pestrost, jakási

rozmařilá mozaika, ve které triviální vzdálenost dvace-

ti kilometrů může znamenat rozdíl dvou odlišných svě-

tů… Evropa skutečně zanikne, pokud nebude bojovat

za zachování jazyků, místních tradic a prvků společen-


[ 19 ]

* George Steiner, The Idea of Europe, Nexus Institute 2004, str. 32–34.

19

...27. listopadu 2008 20:54:54


ské autonomie, pokud zapomene, že „Bůh je v malič-

kostech“.

Podobné myšlenky lze vysledovat v literárním odka-

zu Hanse-Georga Gadamera,* který na čelní místa jedi-

nečných vlastností Evropy řadí její pestrost, bohatství,

které hraničí až s rozmařilostí. Tuto hojnost považuje

Gadamer za nejvýznamnější poklad mezi těmi, které si

Evropa dokázala uchovat a které může světu nabídnout.

„Žít s druhým, který je jiný, a zároveň si uchovat svou

vlastní jinakost, to je hlavní úkol člověka — na základní

úrovni stejně jako na těch nejvyšších… V tom možná

spočívá dílčí přednost Evropy, která se mohla a musela

naučit umění žít s ostatními.“ Ten „druhý“ byl v Evropě

a stále je neporovnatelně blíž než jinde, metaforicky

i doslova často na dohled nebo na dosah ruky, ten „dru-

hý“ je často soused odvedle. Evropané nemají na vý-

běr — musí se dohodnout na pravidlech tohoto soused-

ství i přes vzájemné odlišnosti a rozpory, které je

rozdělují. Evropská situace vyznačující se „pestrostí jazy-

ků, těsným sousedstvím s ,druhým‘ a rovností, kterou

přiznáme ,druhému‘, a to i ve značně stísněném prosto-

ru“, by mohla být vnímána jako škola, ze které by si zby-

tek světa mohl odnést zásadní znalosti a dovednosti,

které rozhodují o jeho přežití či zániku. Být schopen učit

se od druhých a sdílet jejich osud, je podle Gadamera

„úkolem Evropy“. K tomu bych dodal, že je to evropská

ZYGMUNT BAUMAN

[ 20 ]

* Viz především Hans-Georg Gadamer: Das Erbe Europas, Suhrkamp1989 — zde citováno podle francouzského překladu Philippa Invernela,L’heritage de l’Europe, Rivages poche 2003, str. 40, 124.

20

...27. listopadu 2008 20:54:54


mise, či přesněji úděl Evropy, který čeká na to, až se pro-

mění v osud.

Když mluvím o významu tohoto úkolu, stejně jako

o důležitosti odhodlání Evropy se onoho úkolu chopit,

nepřeháním. Rozhodující podmínka pro řešení zásad-

ních problémů — skutečná podmínka sine qua non — je

totiž přítomnost přátelství a „vzkvétající solidarita“, kte-

ré jako jediné umožňují zajistit organizovanou strukturu

lidského spolužití. Tváří v tvář tomuto úkolu můžeme

pro inspiraci nahlédnout do společného evropského dě-

dictví: u starých Řeků, jak připomíná Gadamer, myšlen-

ka „přítele“ „vyjadřovala úhrn společenského života“.

„Přátelé“ bývají vzájemně tolerantní a soucitní. „Přáte-

lé“ jsou schopni se jeden ke druhému chovat přátelsky

bez ohledu na to, jak se od sebe odlišují, a umějí si být

i přes tyto odlišnosti (či právě kvůli nim) navzájem pros-

pěšní. Dokážou to, aniž se zříknou své jedinečnosti, při-

čemž nikdy nedopustí, aby je tato jedinečnost oddělova-

la nebo obracela proti sobě.

V novější době spatřuje Lionel Jospin* naději Evro-

py na opětovné nabytí světového významu v jejím „od-

stíněném přístupu k současnému dění“. Podle něj se

musela Evropa za cenu obrovského lidského utrpení na-

učit, jak „překonat historické antagonismy a řešit kon-

flikty mírovou cestou“, jak spojit „obrovskou paletu kul-

tur“ a jak se sžít s perspektivou trvalé kulturní odlišnosti


[ 21 ]

* Viz Lionel Jospin, Solidarity or playing solitaire, The Hedgehog Re-view, Spring 2003, str. 32–44.

21

...27. listopadu 2008 20:54:54


sousedů. Přesně takové ponaučení si zbytek světa

musí vzít.

Optikou planety, zbrázděné válečnými konflikty,

vypadá Evropa jako laboratoř, ve které se vyvíjí ná-

stroje pro Kantovo všeobecné sjednocení lidstva, a zá-

roveň jako dílna, ve které se tyto nástroje neustále

zkoušejí v praxi, by v současné době pouze na méně

ambiciózních projektech malého měřítka. Nástroje,

které Evropa nyní tvoří a zkouší, slouží především

křehkému procesu (podle některých méně optimistic-

kých komentátorů příliš křehkému, než aby měl větší

než teoretickou šanci na úspěch) oddělování základu

politické legitimity, demokratických procedur a vůle

ke sdílení statků od principu národní/teritoriální su-

verenity, se kterým byly po většinu moderních dějin

neodlučně spjaty.

Logika globální odpovědnosti, pokud by byla při-

jata a upřednostňována před logikou regionálního

„opevňování“, by mohla Evropany, tyto neobyčejně

dobrodružné lidi, známé pro náklonnost k experi-

mentům, připravit na další dobrodružství, větší

a možná s větším dopadem na zbytek světa než všech-

na předchozí. I přes ohromující počet překážek by

toto dobrodružství mohlo Evropu opět posadit do

role globálního vzoru. Pomohlo by Evropě využít

politicko-etické zkušenosti s demokratickou samo-

správou, stejně jako hodnot, které se naučila uznávat,

a které by si tak mohla oproti všem předpokladům

uchovat, v gigantickém úkolu nahradit skupiny teri-

ZYGMUNT BAUMAN

[ 22 ]

22

...27. listopadu 2008 20:54:54


toriálních entit, válčících v patovém boji o přežití,

planetárním lidským společenstvím. Jenom v přípa-

dě, že se podaří takového společenství dosáhnout,

mise Evropy se naplní. Pouze v takovém společenství

budou hodnoty, které osvětlují ambice a cíle Evropy,

doopravdy v bezpečí.

ZYGMUNT BAUMAN (1925)je polský sociolog židovského půvo-du. Po válce vystudoval sociologii a fi-lozofii na varšavské univerzitě, kdepak zůstal jako pedagog. V roce 1968byl antisemitskou kampaní donucenk emigraci do Velké Británie, kde pů-sobil na věhlasné London School ofEconomics. Je autorem několika zá-sadních sociologických publikací, vesvém díle se často vyrovnává s tématymoderny, postmoderny a globalizace.


[ 23 ]

23

...27. listopadu 2008 20:54:54


Nigel Bellingham

Patří evropské hodnotyjen Evropě?

Když přemýšlím o své vlastní identitě, v hlavě se mi honí

spousta otázek. Jak vidím sám sebe a jak mě vidí ostatní?

Je v tom nějaký rozdíl? Pravděpodobně ano, a to mě při-

vádí k otázce, jaká je má skutečná identita — to, jak vní-

mám sám sebe, nebo to, jak mě vnímají druzí? Mám jed-

nu, nebo více identit? A do jaké míry je moje identita

spojena s mou národností a mým kulturním zázemím?

Existuje nějaká spojitost nebo příbuznost mezi identita-

mi lidí žijících v určitých regionech nebo zemích?

Na některé z těchto otázek je snadná odpově. Jsem si

jistý, že mám mnoho různých identit. Když si představím

sám sebe s knížkou, jsem úplně jiný člověk, než když

mám v ruce tenisovou raketu (nebo ještě hůře — když

hraju fotbal). Kdybyste se zeptali mé ženy, aby popsala

moji osobnost, jsem si jistý, že by vám řekla něco docela

jiného než mí kolegové v práci.

To, kým jsem, neurčuje výhradně jenom místo, kde

jsem se narodil, a způsob, jakým jsem byl vychován. Ne-

snáším, když se mě lidé snaží zařadit do jedné škatulky,

protože to automaticky vylučuje další identity, které jsou

mojí součástí.

[ 24 ]

24

...27. listopadu 2008 20:54:54


Proto si myslím, že je nesmírně obtížné určit z toho,

čím je utvářena moje identita, něco společně evropského.

Zaprvé to, co mohu říci o své identitě, je pouze mé vní-

mání sebe sama a existují pravděpodobně i jiné, svým

způsobem objektivnější pohledy. A k druhé otázce: celá ta

diskuse kolem existence společné evropské identity je mi-

mořádně sporná — pokud do googlu napíšete slova „ev-

ropská identita“, pochopíte, co mám na mysli. Po zběž-

ném zhlédnutí stránek, které vám vyhledávač nabídne,

zjistíte, že většina diskusí o evropské identitě má jedno

společné: názor, že politická komunita potřebuje společ-

ný soubor hodnot. Napište do googlu slova „společné ev-

ropské hodnoty“ a vyskočí vám přes 12 milionů odkazů!

To je také jeden z důvodů, proč byla k příležitosti

50. výročí podepsání Římských smluv vyhlášena Berlín-

ská deklarace. Vskutku zajímavé čtení. Uvádím pár vět,

které napovídají, co evropští lídři považovali v roce 2007

za „společné ideály“, které tímto měli uvést v život:

„Nejdůležitější je pro nás člověk. Jeho důstojnost je

nedotknutelná. Jeho práva jsou nezadatelná. Ženy a muži

mají stejná práva. (…) Usilujeme o mír a svobodu, demo-

kracii a právní stát, vzájemnou úctu a odpovědnost,

o blahobyt a bezpečnost, toleranci a účast, o spravedlnost

a solidaritu. (…) Budeme hájit právo na svobodu a občan-

ská práva i v boji proti jejich odpůrcům. Rasismus a xeno-

fobie nesmějí už nikdy dostat šanci. (…) Zasazujeme se

o to, aby se konflikty ve světě řešily mírovou cestou a aby

se lidé nestávali oběmi války, terorismu nebo násilí.“

PATŘÍ EVROPSKÉ HODNOTY JEN EVROPĚ?

[ 25 ]

25

...27. listopadu 2008 20:54:54


Tak jsem přemýšlel, co si o tom Neevropané mohou

myslet. Obávám se, že to někteří mohou vnímat velmi

negativně. Evropa se snaží nárokovat si pro sebe soubor

hodnot, pod který by se mohlo podepsat i mnoho jiných

zemí nebo mezinárodních seskupení. Myslím si, že mno-

zí by se tomuto zdánlivě pravdivému tvrzení — že evrop-

ští občané a jejich kultura se zcela ztotožňují s takto tole-

rantními a liberálními názory — vysmáli. Berlínská

deklarace je podobně jako desatero spíše prohlášením

o tom, jak by lidé měli jednat, ale neměli bychom si na-

lhávat, že popisuje skutečný stav věcí.

Deklarace však oslavuje také evropskou rozmanitost:

„V Evropské unii ctíme svébytnost a rozmanité tradice je-

jích členů. Otevřené hranice a živoucí pestrost jazyků,

kultur a regionů nás obohacují.“ To, že se Evropské unii

podařilo přimět ke spolupráci občany a jejich vlády z dva-

ceti sedmi zemí, které teritoriálně sahají od Atlantiku

k Černému moři a od Baltu až k Egejskému moři, a záro-

veň přitom ctít rozmanitost těchto zemí a regionů, je jistě

jeden z dosud největších úspěchů tohoto projektu. Para-

doxně má ale vytváření jedné velké sociální a politické

unie za následek posilování regionálních struktur, někde

(zvažme například Belgii — politické lůno Evropy) do-

konce hrozí, že se dosud svrchované a jednotné státy

rozdělí.

Když přemýšlím o tomto úspěchu budování jednoty

v rozmanitosti, nacházím možnou odpově na onu složi-

tou otázku, týkající se mé vlastní identity a mého „evro-

panství“. To, že se moje vnímání sebe samého mění podle

NIGEL BELLINGHAM

[ 26 ]

26

...27. listopadu 2008 20:54:54


toho, kde jsem a s kým jsem, a také to, že tento fakt přijí-

mám s nadšením, spíš než abych se za to omlouval, odrá-

ží skutečnost, že se Evropa cítí obohacena svou rozmani-

tostí, a proto se ji snaží zachovat.

V tomto smyslu si mohu snadno odpovědět i na otáz-

ku týkající se středoevropské identity. Připadá mi zřejmé,

že místo toho, aby se země nové (novější) Evropy nutily

do diskusí o společné středoevropské identitě, měly by se

v první řadě snažit uchovat a oslavovat svoji jedineč-

nost — a už je to jejich jazyk, kultura, odbornost nebo

tradice. Měly by pochopit, že právě jejich vlastní rozma-

nitost je významným příspěvkem celému evropskému

projektu.

Možná je to příliš banální, ale z pozice toho, kdo strá-

vil za posledních patnáct let mnoho času ve střední a vý-

chodní Evropě a viděl bruselskou mašinerii v akci, si sto-

jím za tím, že východní rozšíření Evropské unie (nebo

jinými slovy západní rozšíření střední Evropy, jak to ně-

kdo památně nazval na jedné konferenci) posiluje Evro-

pu politicky i ekonomicky a obohacuje ji v oblasti sociál-

ní i kulturní.

NIGEL BELLINGHAM (1961)je ředitelem pražské pobočky Britské rady (Bri-tish Council), institutu pro jazykové vzdělává-ní a kulturní výměnu. V minulosti působil nazastoupeních Britské rady v Bruselu, Budapeš-ti a Sofii.

PATŘÍ EVROPSKÉ HODNOTY JEN EVROPĚ?

[ 27 ]

27

...27. listopadu 2008 20:54:54


Muriel Blaive

Češi a Evropa

Češi nejsou ti, kdo mluví nejsložitějším jazykem Evrop-

ské unie: vzpomeňte si na maarštinu.

Nejsou ti nejvtipnější: vzpomeňte si na Brity.Nemají nejlepší svařák na vánočních trzích: vzpomeňte

si na Dány.Nejsou národem, který by nejvíce prosazoval rovnostář-

ství: vzpomeňte si na Švédy.Nemají nejlepší pivo: vzpomeňte si na Belgii.Nemají nejlepší hokejový tým: vzpomeňte si na Finsko.Nemají nejkrásnější architekturu: vzpomeňte si na Itálii.Nemají nejlepší tenisové hráče: vzpomeňte si na Špa-

nělsko.Nemají nejprominentnější intelektuály: vzpomeňte si na

Polsko.Nemají nejlepší hospody: vzpomeňte si na Irsko.Nemají nejpoklidnější krajinu: vzpomeňte si na Pobalt-

ské země.Nemají nejlepší literaturu: vzpomeňte si na Francii.Nemají nejlepší dálnice: vzpomeňte si na Německo.Nemají nejlepší absurdní divadlo: vzpomeňte si na Ru-

munsko.Nemají největší nabídku kurzů angličtiny pro cizince:

vzpomeňte si na Maltu.Nemají nejlepší filozofy: vzpomeňte si na Řecko.

[ 28 ]

28

...27. listopadu 2008 20:54:54


Nemají nejlepší lidové pěvce: vzpomeňte si na Portu-galsko.

Nežijí v nejmenším státě: vzpomeňte si na Lucembursko.Nemají nejlepší hory: vzpomeňte si na Slovensko.Nemají nejrozkošněji opravená městečka: vzpomeňte si

na Slovinsko.Nemají nejlepší muzea: vzpomeňte si na Nizozemsko.Nemají nejlepší opery: vzpomeňte si na Rakousko.Nezápasí s historicky největšími konflikty: vzpomeňte si

na Kypr.Nemají nejlepší šopský salát: vzpomeňte si na Bulharsko.Nemají ani nejhoršího prezidenta: vzpomeňte si na […],

[…] a […].

Češi jsou ovšem národem, který se nejvíce zajímá o to, co

si o něm myslí ostatní.

Tato kombinace vlastností a dovedností z nich po zá-

sluze dělá jedince výjimečné a neobyčejně sympatické,

bez kterých by Evropa nebyla tím, čím je.

MURIEL BLAIVE (1969)je francouzská historička působící na ví-deňském Institutu pro evropské dějinya veřejnou sféru. Zároveň řídí oddělenídějin komunismu pražského vzdělávací-ho a výzkumného ústavu Collegium Mi-nor. Zaměřuje se na sociální aspekty ko-munistických a postkomunistických dějinEvropy.

ČEŠI A EVROPA

[ 29 ]

29

...27. listopadu 2008 20:54:54


Josep Borrell Fontelles

O rozšíření na východa o evropské identitě

Evropská identita a zejména zeměpisné vymezení Ev-

ropské unie je téma, o němž se napsalo už nespočet

stránek. Co ale znamená přesně „evropský“? A kdo

všechno se při splnění daných podmínek může stát

členem tohoto společenství, které začalo se šesti členy

a nyní jich už má dvacet sedm?

Momentálně jsou otázky evropské identity frek-

ventovaným tématem v Turecku a na Balkáně. Ovšem

až do nedávného přistoupení Rumunska a Bulharska

byly spojovány s rozšířením „na východ“ a se začleně-

ním zemí, které Jalta odsunula na druhou stranu želez-

né opony.

Termíny „východ“ a „rozšíření“ jsem vždy považo-

val za nesprávné. Z geografického hlediska leží Vídeň

východněji než Praha, a spíše než o rozšíření by bylo

trefnější hovořit o znovusjednocení kontinentu, jehož

identita se utvářela v průběhu společných dějin a kte-

rý byl uměle rozdělen cizími mocnostmi.

Města jsou připomínkou oné historické jednoty

a násilného rozdělení. Píši tyto řádky během krátké

letní návštěvy Prahy, čtyřicet let poté, co ruské tanky

[ 30 ]

30

...27. listopadu 2008 20:54:54


v srpnu 1968 zmrazily Pražské jaro. Letní slunce nyní

umocňuje krásu města, které bez vážnější újmy přežilo

období dlouhé komunistické letargie. Staré čtvrti, ne-

dotčené barokní skvosty, jejichž fasády opět svítí pas-

telovými barvami. Především ty v Nerudově ulici, kte-

rá, jak mi bylo řečeno, se nejmenuje po Donu Pablovi,

držiteli Nobelovy ceny, ale po českém spisovateli Janu

Nerudovi, jehož příjmení použil jako literární pseudo-

nym jistý Efraín Neftalí Reyes, tehdy neznámý chilský

konzul v meziválečném Československu.

Někdy věci nejsou tím, čím se zdají být, a někdy se

zase nezdají být tím, čím ve skutečnosti jsou. Varšava

byla před šedesáti lety kompletně zničena. Její histo-

rická část, která byla s obrovským nasazením obdivu-

hodně zrekonstruována a nadále si tak uchovává svou

identitu, je velmi podobná kterémukoli městu vý-

chodně od řeky Rhôny. Ulice Krakova se příliš neliší

od ulic měst jako Cambridge, Bologna nebo Salaman-

ca. Střechy domů, které ve filmu Nesnesitelná lehkost

bytí patří Praze, jsou ve skutečnosti střechy Lyonu.

Ačkoli bychom neměli být překvapeni tím, jakou

identitu mají obě „Evropy“, je „unesená polovina Zá-

padu“ — jak východní Evropu nazval Milan Kunde-

ra — pro mnoho obyvatel západní Evropy stále velkou

neznámou. Zvláště pro nás Španěly, kteří jsme počátky

utváření společné Evropy sledovali zpovzdáli. Dlouhá

doba uplynula od okamžiku, kdy se naše cesty zkřížily

naposledy. Bylo tomu snad v bitvě u Somosierry, kdy

polští kopiníci bojovali v řadách napoleonské armády.

O ROZŠÍŘENÍ NA VÝCHOD A O EVROPSKÉ IDENTITĚ

[ 31 ]

31

...27. listopadu 2008 20:54:54


Oni si to připomínají více než my. Ve Varšavě je na

hrobce Neznámého vojáka vyrytý nápis Somosierra.

Je proto důležité hovořit o „znovusjednocení“,

a nikoli o „rozšíření“ ve vztahu k „velkému třesku“,

jak nazýváme příchod dvanácti nových členských

států. Ačkoli nepřestala být východní Evropa součástí

Evropy staré, její začlenění do EU zásadně změnilo

povahu původního projektu čítajícího šest zakládají-

cích členů. Změna měla hlubší dopad, než se původ-

ně předpokládalo. Současná Evropa je pestřejší a růz-

norodější. Francouzsko-německý motor by dnes ani

s pomocí Velké Británie a Španělska nedovedl utá-

hnout celé společenství. Noví členové přinášejí vlast-

ní vize světa, vyjadřující očekávání, s nimiž do EU

vstupovali.

Identita není imanentní ani nezměnitelná entita,

netkví v nějaké přirozenosti dané biologickými záko-

ny. Je výsledkem prožitých dějin, a radostných, či tra-

gických. A během uplynulých padesáti let byly tyto

dějiny ve východní a západní Evropě velmi rozdílné,

což vysvětluje rozdílný postoj Španělska a východoev-

ropských zemí vůči EU. Španělsko připravila o svobo-

du vlastní diktatura, nikoli cizí mocnost. Postkomu-

nistické země ovšem přišly nejen o svobodu, ale

i o suverenitu. Poté co je opět získaly, pociují přiroze-

ně nedůvěru k tomu, když jejich svrchovanost přechá-

zí na instituce EU.

Lidé, kteří prožili poválečnou dobu východně od

Odry, mají silnou vazbu na Spojené státy, což do jisté

JOSEP BORRELL FONTELLES

[ 32 ]

32

...27. listopadu 2008 20:54:55


míry limituje společnou zahraniční a bezpečnostní

politiku Evropské unie. Přistoupení východoevrop-

ských zemí, zejména České republiky a Polska, posílilo

stanoviska podporovaná USA. Je to logické: druhé nej-

větší polské město je Chicago, každý třetí Polák má

příbuzného ve Spojených státech, Poláci si dobře pa-

matují, jakou roli sehrály Spojené státy v jejich histo-

rii. Tento fakt odráží například polské stanovisko k vál-

ce v Iráku.

Prezident České republiky Václav Klaus dal mno-

hokrát najevo to, že před vazbami na Evropskou unii

dává přednost vazbám transatlantickým, stanovisko,

které je těžko pochopitelné v zemích jako Španělsko.

Při návštěvě Madridu deklaroval, že jeho vztah k EU

je „manželství z rozumu, ne z lásky“, a v Davosu bě-

hem mého předsednictví v Evropském parlamentu

dokonce prohlásil, že jeho země je členem EU kvůli

dotacím, a nikoli kvůli spolupráci, především ne v po-

litické oblasti. Naštěstí nejde o většinový názor mezi

Čechy.

EU chápe obtíže spojené se sdílením či postoupe-

ním části suverenity v případě zemí, kterým byla na

dlouhou dobu odňata. V jejích očích ale podobné ná-

zory oslabují jejího společného ducha, a navíc popu-

zují ty státy, které stály v čele sjednocovacího procesu.

I přesto je třeba se bránit atmosféře nadřazenosti, ne-

šastným unáhleným vyjádřením, jako například do-

poručení, aby noví členové při projednávání společné-

ho stanoviska vůči válce v Iráku „raději mlčeli“.


[ 33 ]

33

...27. listopadu 2008 20:54:55


Faktem je, že nové členské státy v otázce obrany-

schopnosti důvěřují více Spojeným státům než samot-

né EU. Příčinou jsou hořké historické zkušenosti: mni-

chovská kapitulace Anglie a Francie před Hitlerem,

který odtrhl Sudety od Československa a udělal z nich

říšský protektorát, či komunistická nadvláda symboli-

zovaná obří sochou Stalina, která se stala novou domi-

nantou města vedle Pražského hradu. Historie, která

po nedávných událostech v Gruzii nabyla opět na

významu.

Mí čeští přátelé mi vysvětlili, že ten žulový nesmysl

byl nahrazen — jako symbol dobové změny — obří

nafukovací sochou Michaela Jacksona. Ani tato socha

ale nevydržela dlouho, George Bushe už při jeho náv-

štěvě Prahy během minulého německého předsednic-

tví EU nevítala. Bushova návštěva Česka zdůraznila

geostrategický význam této země, nacházející se spolu

s Polskem a pobaltskými zeměmi v oblasti, která v mi-

nulosti patřila do ruské sféry vlivu.

Dříve než vůbec začneme diskutovat o tom, co by

bylo, kdyby vypukla nová studená válka, se ale sou-

střeme na ekonomickou spolupráci coby integrační

faktor. Nové členské státy potřebují vidět konkrétní

výsledky členství, které je podmíněno sdílením části

jejich vlastní suverenity. A ekonomické ukazatele, kte-

ré v tomto směru nabízí Komise, jsou výmluvné. Bě-

hem jednoho roku obdrželo deset nových členských

států na modernizace infrastruktury více než 1,3 mi-

liardy eur. Zemědělská pomoc, plynoucí do těchto


[ 34 ]

34

...27. listopadu 2008 20:54:55


zemí, zvýšila o polovinu výnosnost obdělávané půdy.

Unie stejně tak zajišuje stabilní ekonomický rámec,

který podporuje investice a rozvoj. Přímé zahraniční

investice z patnáctky do nových členských zemí se ze

7 miliard eur v minulém roce zdvojnásobily na 13,8

miliardy v roce letošním. Tato čísla je třeba porovnat

s přímými investicemi na vlastním území patnáctky

(156 miliard eur v roce 2004), což dokazuje, že obáva-

ný fenomén průmyslové delokalizace má své meze, ač-

koli debata na toto téma a obavy občanů z něj jsou

nyní ve východní Evropě přítomné.

Důležitější než ekonomické údaje jsou konkrétní

postoje a snaha jim porozumět. To nejtěžší je změna.

Nejobtížněji překonatelné hranice se nacházejí v myš-

lení lidí. Ve Španělsku o tom víme své, jelikož cesta do

EU byla provázena mnoha změnami v rovině mate-

riální i duševní. Pro mou generaci, narozenou po dru-

hé světové válce, znamenala Evropa svobodný prostor,

který v nás občas vyvolával pocit méněcennosti. Pro

nové generace se Evropa už stala každodenní zkuše-

ností a přirozenou součástí jejich světa.

Především ale bude nezbytné, abychom všichni ak-

ceptovali fakt, že členství v Unii znamená být součástí

nadnárodního společenství založeného na společných

hodnotách. Cílem vstupu do EU nemá být zisk co nej-

objemnějších dotací, placených nejbohatšími země-

mi, které EU zakládaly. Tento solidární aspekt je pouze

jednou — by nezbytnou — částí celého politického

projektu.


[ 35 ]

35

...27. listopadu 2008 20:54:55


EU potřebuje nalézt nový smysl své existence, a to

jiný, než bylo francouzsko-německé usmíření a budo-

vání společného trhu s jednotnou měnou: měl by dát

vhodnou odpově na otázku, jakou roli mají mít ev-

ropské politické hodnoty v globalizovaném světě. Na

tomto úkolu se můžou podílet země staré i nové.

JOSEP BORRELL FONTELLES (1947)je poslancem Evropského parla-mentu za španělskou socialistickoustranu. V letech 2004–2007 byl před-sedou Evropského parlamentu. Vy-studoval letecké strojírenství, v le-tech 1991–1996 byl ministrem prodopravu, životní prostředí a komu-nikaci a zasedal v Evropském kon-ventu.


[ 36 ]

36

...27. listopadu 2008 20:54:55


Christian Domnitz

Mluvte spolu!Čili proč je aktivní evropská politika

v zájmu České republiky…

Po necelých pěti letech od rozšíření Evropské unie

bude stát Česká republika v čele evropských států.

Spolu s předsednictvím Evropské unie v roce 2009 má

tato země možnost zviditelnit se a vnést do evropské

politiky vlastní akcenty. Naplní se Čechům „evropský

sen“? Některým určitě. Ostatní však již nechtějí snít.

Zdá se, že mnozí Češi pohlížejí na Evropskou unii jako

na něco cizího, co ohrožuje jejich identitu. K tomu se

dá říci: dobrá, evropský sen se stal realitou a v reálném

světě se prostě názory liší. Tato situace ale poukazuje

na to, že evropské sjednocování má jednu vadu. Dva-

cet let po překonání stavu rozdělené Evropy a pět let

po rozšíření Evropské unie vázne sjednocování v rovi-

ně kultury i každodenního života.

To se ukazuje například na odlišnosti „kultury

vzpomínek“. Západoevropští historikové hrdě popisu-

jí „úspěšné“ dějiny sjednocování Evropy, opomíjejí

ale všechny nepříznivé zvraty. Neberou v potaz společ-

nosti, které se do roku 1989 nacházely „na druhé stra-

ně“. Kronikáři západoevropského sjednocování pre-

[ 37 ]

37

...27. listopadu 2008 20:54:55


zentují pouze evropskou normu, kterou kandidátské

země musely před vstupem do Evropské unie splnit

a podle které chtějí staré členské státy posuzovat ty

nové ještě i v budoucnosti. Nové členské země se však

nyní snaží zbavit pozůstatků státního socialismu. Těž-

ko se v nich překonává minulost, která má silný poli-

tický náboj. Přitom se dá obtížně rozeznat, že socrea-

listické nacionalismy Východu a konzervativní

nacionalismy Západu se sobě podobají stejně jako sta-

ré a nové obrazy nepřítele.

Vzývání svrchovaných národů a protizápadní re-

sentimenty byly ve střední Evropě dvacátého století

mocenskou oporou nejen národně konzervativním

a autoritářským vládám, ale také vládám komunis-

tických režimů. I když revoluce roku 1989 mnohé

proměnily, reflex „vymezování se“, který je již po dvě

stě let příčinou prosazování partikulárních zájmů

a způsobuje ve střední Evropě konflikty, zůstává stále.

Středoevropským státům i nadále chybí odvaha spo-

lupracovat na celoevropském projektu, jinak by ne-

vyměnily svou izolaci ve fiktivním spolku RVHP za

nicotnou existenci na okraji Evropské unie a nezůsta-

ly by uvězněny ve dvojité periferii mezi Východem

a Západem.

„Stará“ EU vnímá nové členské státy stále jako Vý-

chod. Jako země, které z evropského rozpočtu více zís-

kávají, než do něj přispívají. Zachází se s nimi proto

jako se členy druhé kategorie. Nové členské země pou-

ze omezeně poskytují státní podporu svým zeměděl-

CHRISTIAN DOMNITZ

[ 38 ]

38

...27. listopadu 2008 20:54:55


cům, kteří musí konkurovat levnější masové produkci

mnoha států světa. Západní elity hodnotí kulturní

a společenský kapitál Středoevropanů jako nízký a po-

hrdají jejich politickou kulturou stejně jako jejich způ-

soby jednání. Středoevropský, zpravidla národní důraz

na vzdělání, naráží na západní nezájem. Bohužel, po

vstupu do Unie vzdali prezidenti a vlády střední Evro-

py boj o dobré místo svých společností v Evropě. Obě-

tovali je vnitřní politice a získání moci. Dalo by se říci,

že se Jacques Chirac, Gerhard Schröder, Václav Klaus

a bratři Kaczynští v jedné věci shodují. V tom, že ne-

chtějí mít se svými východními či západními protějš-

ky příliš co do činění. Tím ale nikomu nepomohli.

Kde zůstali lidé smýšlející jinak, ti, kteří spojují obě

části Evropy ve svém všedním životě a vytvářejí něco

nového? Co zbylo z nadšení po pádu berlínské zdi,

z nadšení z možností cestovat, učit se cizí jazyky, poz-

návat jiné způsoby života? Kdy bude mít vliv generace

z roku 1989, která se osvobodila nejen z vězení diskur-

zu Východ-Západ, ale také z národních dogmat deva-

tenáctého a dvacátého století? Kdo první projeví v zá-

padní Evropě odvahu a nebude už od Středoevropanů

požadovat naplnění západních norem, ale bude je

podněcovat k tomu, aby se učili celoevropskému sou-

žití a stali se v evropském prostoru — jako jejich zá-

padní sousedé — rovnoprávnými aktéry? A kteří Stře-

doevropané mají tu odvahu považovat Unii za víc než

dojnou krávu, vnímat ji jako prostor odrážející jejich

MLUVTE SPOLU!

[ 39 ]

39

...27. listopadu 2008 20:54:55


vlastní ideje a jako fórum, ve kterém je možné nalézt

odpovědi na globální výzvy?

Ačkoli jsou bývalá východní a západní Evropa in-

stitucionálně spojené, jejich představy evropského

soužití se liší i nadále. Současný stav evropské integra-

ce skličuje především ty, kteří doufali ve srůstání Vý-

chodu a Západu, ve schopnost vzájemně si naslouchat

a navzájem se od sebe učit.

V této atmosféře vystřízlivění se zapomnělo na úsi-

lí o demokratizaci, občanská práva a trvalý mír. Pře-

svědčení, že blahobyt pro všechny je založen na

funkčních trzích a silných sociálních systémech, se za-

číná drolit. Zatímco protagonisté východozápadního

sjednocování ztratili iluze a jsou unaveni slovními

přestřelkami, negativní následky tohoto ustrnutí se

šíří po kontinentě. Jediné, v čem panuje mezi Vý-

chodem a Západem soulad, jsou společné pochyby

a skepse. Namísto východního bloku a západního spo-

lečenství jsou evropské národy vnitřně rozděleny na

zastánce sjednocené Evropy a zastánce národních stá-

tů a jejich zájmů. Rozpadá se také shoda států západní

Evropy ohledně dalšího rozšiřování Evropské unie,

stejně jako se vytrácí přání států východní Evropy vrá-

tit se zpět do Evropy.

O evropských ideálech se dnes stejně jako dříve dis-

kutuje v národních arénách a každý národ se pokouší

vnucovat Evropě svá kulturní hodnotová měřítka —

vášnivé debaty, a už o Turecko a křesanství nebo

o Benešovy dekrety a lidská práva, však nenaplňují

CHRISTIAN DOMNITZ

[ 40 ]

40

...27. listopadu 2008 20:54:55


potřeby Evropanů. Dnes už nejde o to, posilovat svůj

národní stát vůči sousednímu tím, že své kultuře při-

soudím vyšší hodnotu než kultuře svého souseda.

V globální konkurenci už není důležitá podstata kultu-

ry a civilizace, ale kariérní příležitosti a možnosti kon-

zumu. Ty určují, jak je pro nás ten který hospodářský

prostor atraktivní. Bylo by tudíž anachronismem —

popřípadě záležitostí folkloru — ptát se po „českém

příspěvku Evropě“.

Historickým přínosem evropského sjednocování

nebyly pokusy o nacionalizaci Evropy, ale europeizace

národů. Lpění Francie na předimenzované finanční

podpoře pro své zemědělce přineslo Unii zrovna tak

málo jako britský „rabat“ nebo neochota Německa

rozbít své celosvětově působící energetické kartely.

Měla by k tomu nyní přibýt polská absolutizace křes-

anství nebo česká volná licence pro atomovou energii

a vraha klimatu? Prosazování domnělých „národních

zájmů“ škodí nejen společenství. Prosazování národ-

ního principu přináší negativní bilanci i každému jed-

notlivému státu. V případě, že se české předsednictví

v roce 2009 pokusí Unii zatlačit zpět na národní cesty,

mohli by noví západní protekcionisté nečekaně sou-

hlasit. Evropa by byla znovu rozdělená.

Evropská integrace se stala institucionální skuteč-

ností a vytváří místo pro nové podoby života, které se

již nebudou vztahovat pouze k národní identitě. Skrze

tyto podoby pak Evropa prosakuje také do běžného ži-

vota a není přítomna již pouze v elitní kultuře a jejích

MLUVTE SPOLU!

[ 41 ]

41

...27. listopadu 2008 20:54:55


hodnotách. Teprve až bude jednodušší pracovat v jiných

zemích a prožívat milostné vztahy přes hranice, různé

kvality života se vyrovnají a spojí se také různé identity.

Stálé sbližování nevzniká transferovými platbami, ale ko-

munikací a výměnou. Té by se neměli vzpírat ani staří ani

noví členové EU. Po rozšíření je nejvyšší čas vést znovu

široký společenský východozápadní dialog o skutečně

nové Evropě. Jedině ten může kulturně živit podhoubí

společné evropské cesty a zároveň zachovávat evropské

způsoby života.

CHRISTIAN DOMNITZ (1975)je německý historik a publicista žijící v Berlí-ně. Napsal knihu o debatě o Benešových dekre-tech v evropském a českém parlamentu, v sou-časné době pracuje na disertaci o středoevrop-ských představách o Evropě. Ve svých článcícha esejích se zabývá především představamio Evropě v zemích za železnou oponou.

CHRISTIAN DOMNITZ

[ 42 ]

42

...27. listopadu 2008 20:54:55


Jean-Michel Ducomte

Evropa a my, my v Evropě

„V našich moderních časech je potřeba mít evropského

ducha.“ Tento výrok Madame de Staël, pronesený před

zhruba dvěma sty lety, má ještě dnes hodnotu imperati-

vu.* Když se hovoří o evropském duchu, odkazuje se vět-

šinou spíše k civilizačnímu projektu než ke kulturní iden-

titě. Jako kolébka národních států zažil náš kontinent

v dějinách nacionalistická a imperialistická vychýlení.

Evropa představuje prostor vzniku modernity, je nositel-

kou univerzalistického humanismu, založeného na uzná-

ní centrálního postavení člověka a jeho práv. Zažila však

ve své historii i období své totální negace.

Projekt, který začal po druhé světové válce a jehož cí-

lem bylo zachránit co se dalo z bývalé evropské mocnosti

a z jejích skomírajících příkladných hodnot, je koncep-

čně neoddiskutovatelný, ale v konkrétní rovině nejistý.

Nejdůležitějším faktem je, že kontinent žije v míru. Inte-

lektuální výboje, které daly vzniknout demokracii, myš-

lence lidských práv a pocitu zasloužené hrdosti, se těší

nezpochybnitelnému uznání. Objevuje se však i pocit vy-

[ 43 ]

* Madame de Staël (1766–1817), vlastním jménem Anne-Louise Ger-maine Necker, baronka ze Staël-Holstein, spisovatelka pocházející z fran-kofonní části Švýcarska. Významným způsobem se podílela na francouz-ském intelektuálním životě (pozn. překl.).

43

...27. listopadu 2008 20:54:55


čerpání, který charakterizuje probuzení národních egois-

mů a neschopnost přizpůsobit evropské instituce geo-

grafickému rozšíření EU (kterému ovšem nelze upřít

smysl). Měli jsme být jasnozřiví a adaptovat rozhodovací

mechanismy ještě před příchodem nových členů. Alter-

nativní mocnost, která má potenciál pozvednout svůj

hlas v nebezpečně unipolárním světě, zůstala mlčet. Po-

případě — když ji k tomu přinutily události, které mají

planetární dosah — pronášela projevy nejednoznačné

nebo nevýrazné.

Pouze vědomá mobilizace občanů evropských náro-

dů může dát nejisté evropské integraci skutečně demo-

kratický a sdílený obsah. Více než popis vlastností, který

zbývá vytvořit a jehož schopnost označovat stávající in-

stitucionální mechanismy je úzce spjata s nezbytným

vývojem, potřebuje Evropa, aby ji ti, kdo v ní žijí, brali

za svou.

Byl to právě tento požadavek, kvůli kterému se Liga

pro vyučování nejprve zavázala k přemýšlení a velmi

rychle poté ke konkrétnímu zapojení do evropského dob-

rodružství.* Jestliže to, co dříve vypadalo jako novinka,

dnes vnímají lidé jako evidentní záležitost, znamená to,

že jsme se rozešli s některými zvyky.

Liga pro vyučování byla ustavena v roce 1866 na zá-

kladě jasnozřivého a trochu trpkého konstatování, že pro

to, aby byla nastolena demokracie, nebude stačit zavede-

JEAN-MICHEL DUCOMTE

[ 44 ]

* Liga pro vyučování — v originálu La Ligue de l’Enseignement (pozn.překl.).

44

...27. listopadu 2008 20:54:55


ní všeobecného volebního práva. Liga se od počátku hlásí

k jasně pozitivistické perspektivě: je to výuka oproštěná

ode všech náboženských odkazů, pomocí níž se budou

moci lidé otevřít světu vědění, a dosáhnou tak občanské-

ho uvědomění. Liga vždy podporovala ustavení nekonfe-

sijní a demokratické republiky.* K tomu se velice rychle

přidaly úvahy o sociální otázce, spojené s nejrůznějšími

iniciativami v oblasti kultury, volného času, sportu nebo

komunikace. Rozsah činnosti jednotlivých iniciativ však

zůstával uzavřen vždy v rámci jednoho národa. Nikoli

z rozhodnutí, ale spíše ze zvyku. Bylo zapotřebí mnohých

malých krůčků, nových zkušeností, jako jsou výměny

mladých lidí nebo konfrontace s kulturní rozmanitostí.

Od Amsterodamské smlouvy zde panovala neurčitá oba-

va z toho, jestli Evropa dokáže dostát principu nekon-

fesijnosti, jenž tvoří mírotvorný základ francouzské re-

publikánské tradice. Po nových zkušenostech zaujala

evropská otázka centrální místo v zájmech Ligy pro vy-

učování. V průběhu Lyonského kongresu v roce 2004

byla navržena syntéza dřívějších úvah, která představova-

la jasný politický projekt. Od té doby je evropská otázka

jednou z oblastí, ve které se Liga pro vyučování angažuje.

Je třeba říct, že ve světle myšlenky pokroku, která pů-

sobí posledních 150 let, se Evropa ukázala jako nadějné

staveniště, ale rovněž jako projekt plný nejasností.

EVROPA A MY, MY V EVROPĚ

[ 45 ]

* Výraz „nekonfesijní“ označuje do češtiny špatně přeložitelný fran-couzský výraz „laïque“, který nelze přeložit termínem „laický“. Analo-gicky je používán termín „nekonfesijnost“ pro „laïcité“ (pozn. překl.).

45

...27. listopadu 2008 20:54:55


Základ našeho společného dobrodružství, a v jiné

podobě též základ Rady Evropy, tvoří principy huma-

nistického univerzalismu. Můžeme jej vnímat s odstu-

pem času jako intelektuální konstrukci evropského

myšlení, které je motivováno geografickou diverzitou.

Erasmus zde stojí bok po boku Rabelaise, Galilea či Ko-

perníka. Všechny názorové rozdílnosti se začínají spo-

jovat od šestnáctého století, aby se rozložil princip au-

tority a byl umožněn nástup svobody jednotlivce. Liga

pro vyučování se hlásí k tomuto kulturnímu dědictví:

k důslednému naplňování toho, co říká Evropská

úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod,

toho, co opakuje — způsobem, který by se dal jistě

zlepšit — Charta základních práv Evropské unie. Stej-

ně tak se hlásí k myšlence trvale udržitelného rozvoje

a k pozornosti věnované zemím na jižní polokouli.

Zrcadlo principů ale neodráží komplexní realitu,

kterou dnešní Evropa tvoří. Mnohé otázky zůstáva-

jí, zvýrazněné slabostí demokracie a chronickým so-

ciálním deficitem. Svobodný trh založený na férové

konkurenci nemůže být ani cílem ani nějakým samo-

spasitelným projektem. Teprve díky zohledňování

obecného zájmu a díky názoru, že neexistuje trvalý

ekonomický rozvoj bez pevných sociálních garancí

pro ty, kdo ho svou prací utvářejí, se může uskutečnit

sen všech, kteří se domnívají, že utváření Evropy je ne-

zbytné. Evropa může být velká, pouze pokud bude pří-

kladná. Ostatně z rozmanitosti přesvědčení, kultur

a tradic, které i přes rozhodnutí sdílet osud v jedné ko-

JEAN-MICHEL DUCOMTE

[ 46 ]

46

...27. listopadu 2008 20:54:55


munitě dávají Evropě podobu harlekýnova pláště,

nutně vyplývá, že by požadavky na uznání nábožen-

ské identity měly utichnout. V pohledu Ligy pro vy-

učování se Evropa nemůže trvale stavět na jiném než

nekonfesijním základě, který odkazuje na lidský sta-

tut, názory, individuální přesvědčení a víry, a osvobo-

zuje tak veřejné instituce od jakéhokoli církevního

vlivu.

Tyto imperativy, jak principiální, tak metodické,

zesílily společně s rozšířením Evropské unie směrem

k zemím střední a východní Evropy. Jejich vstup do

demokratického světa je teprve nedávný, a řada na-

pětí, zejména nacionalistické povahy, se zde nadále

projevuje. I proto je potřeba věnovat aktivní a bdělou

pozornost tomu, aby byl garantován respekt k hodno-

tám, na kterých postavila Liga pro vyučování svoji vizi

budoucnosti Evropy. Je to nezbytné a zároveň jedno-

dušší, než by se mohlo zdát. Pozornost, třeba i skrom-

ná, věnovaná historii národů této části kontinentu

ukazuje silnou touhu a zároveň skutečnost, která je

celkově vzato příkladná. Jde tu o opravdovou touhu

účastnit se společného dobrodružství ze strany občan-

ské společnosti, která se rychle organizuje, jako kdyby

chtěla dohnat čas vnuceného ticha. Tato touha se

u některých národů, jako je ten český, může dovolávat

zážitku demokracie první republiky. Rozmanitost

těchto zemí se stává laboratoří toho, co dnes zažívají

země jako Francie. Evropa je dnes samozřejmostí, ale

potřebuje zachovávat svou diverzitu, a občas ji navíc

EVROPA A MY, MY V EVROPĚ

[ 47 ]

47

...27. listopadu 2008 20:54:55


JEAN-MICHEL DUCOMTE

[ 48 ]

i obohatit, jestliže chce žít. Hezky to vyjádřil René Char

v knize „Les Matinaux“: „Moudrost nespočívá v pouhém

seskupování, ale v nalezení našeho počtu, naší vzájem-

nosti, našich odlišností, naší cesty, naší pravdy prostřed-

nictvím společné tvorby a přirozenosti. A ta trocha bez-

naděje, která je tomu trnem, je nestálá mlha.“

JEAN-MICHEL DUCOMTE (1949)přednáší na Institutu politických studií vefrancouzském Toulouse. Od roku 2003 je před-sedou Ligy pro vyučování (Ligue de l’Enseig-nement).

48

...27. listopadu 2008 20:54:55


Mikuláš Dzurinda

Evropa má nebezpečný sklonk pohodlnosti

Co z toho, co vytváří moji identitu, je obecně evropské?

Je to především hodnotová stupnice, které důvěřuji

a kterou považuji za smysluplnou a perspektivní. Je to

hodnotová stupnice, která vychází z křesanské kultury

a tradice, jejichž podstatou je úcta k životu, láska k bližní-

mu, odpovědnost za sebe, své blízké, ale i za širší spole-

čenství. Je to historická zkušenost našich předků, že je

smysluplné víc dávat než očekávat, že je smysluplné

a perspektivní se namáhat a také se obětovat. A samozřej-

mě je to i historická zkušenost, že je smysluplné a per-

spektivní podporovat rodinu. Že rodina je tím elementár-

ním lidským společenstvím, které vytváří nejlepší

prostředí pro dobrý vývoj a spokojený život každého její-

ho člena.

Významným prvkem mé identity je také příslušnost

ke konkrétnímu národu. Především mateřský jazyk pova-

žuji za důležitý prvek vlastní identity. V něm jako by bylo

koncentrované dědictví našich otců a matek předcházejí-

cích generací.

Příslušnost k vlastnímu národu, vlastním kořenům,

pocit vlastenectví kombinovaný s úctou k ostatním náro-

[ 49 ]

49

...27. listopadu 2008 20:54:55


dům považuji nejen za významný atribut své identity, ale

také za obecnou metodu, která bude stmelovat Evropu.

Čím by mohly být identita a zkušenosti České republiky a Slo-

venské republiky, respektive zemí střední Evropy, významné pro

budoucnost celé Evropy?

Pozoruji v Evropě některé trendy, které mě znepo-

kojují.

Jedním z nich je tendence k pohodlí. Iluze, že věci

půjdou hladce a dobře bez dalšího úsilí, beze změn, bez

reforem. Že například protiklad mezi populačním vývo-

jem a délkou lidského života vyřeší řízená migrace.

Právě zkušenost zemí střední Evropy říká, že chybné

systémové rozhodnutí se napravuje jen s velkými obtíže-

mi a bolestmi. Přechod od plánovaného hospodářství

k tržní ekonomice je takovou zkušeností. Proto mě zne-

pokojují jisté socialistické tendence v zemích s dlouhotr-

vající demokracií, znepokojují mě proklamace o budová-

ní silných sociálních států, navozující atmosféru, že se

o nás někdo postará.

My ve střední Evropě jsme o to „usilovali“ bezmála

půl století a důsledky pociujeme ještě dnes. Naší zkuše-

ností je také to, že svoboda není samozřejmostí, není

hodnotou, o kterou není třeba usilovat. Národy střední

Evropy se ocitly v nesvobodě velmi lehce, z nesvobody se

vymaňovaly za cenu nesmírných obětí. Naší zkušeností

je, že zlu není možné ustupovat.

I proto mě v současnosti znepokojují určité jevy: tole-

rance (nebo podceňování) násilí, primitivní antiamerika-

MIKULÁŠ DZURINDA

[ 50 ]

50

...27. listopadu 2008 20:54:55


nismus, nedostatečná vůle a odvaha investovat do oblasti

ochrany a bezpečnosti.

Vklad zemí střední Evropy do budoucnosti celého

kontinentu by měl být v oblasti prosazování reforem

orientovaných na budoucnost, na primární odpovědnost

každého jedince za svůj život, na konkurenceschopnost

Evropy v globalizujícím se světě. Země střední Evropy by

měly být zvláš citlivé při jakýchkoli náznacích potlačo-

vání svobody, lidských práv, ale i používání násilí, teroru.

V Evropě potřebujeme víc odpovědné politiky, víc pocti-

vosti politiků vůči voličům, ale potřebujeme i víc odvahy.

Občanské i politické. My, Středoevropané, ještě donedáv-

na ti druzí za železnou oponou, bychom tomu měli nejen

víc rozumět, ale také to prosazovat.

MIKULÁŠ DZURINDA (1955)je bývalým ministerským předsedou Slo-venské republiky, funkci premiéra vyko-nával v letech 1998–2006. Vystudoval Vy-sokou školu dopravy a spojů ve slovenskéŽilině. V roce 1990 spoluzakládal Křesan-sko-demokratické hnutí, kde byl mezi lety1998 a 2000 na předsednickém postu.

EVROPA MÁ NEBEZPEČNÝ SKLON K POHODLNOSTI

[ 51 ]

51

...27. listopadu 2008 20:54:55


Hubert Gehring

Česká republika v Evropskéunii — šance pro obě

Zabýváme-li se významem a pozicí České republiky

v dnešní Evropské unii, nemůžeme sledovat pouze eko-

nomické ukazatele a počítat české europoslance. I když je

tento způsob hodnocení zemí zastaralý a měli bychom se

ho vzdát, používáme ho i nadále.

Otázkou totiž není, „kdo jsme“, ale „co můžeme být“

a „co můžeme dát“. Otázkou není, zda je Česká republika

menší z velkých zemí nebo větší z malých zemí. Otázka

zní, co chceme vykonat a jaké zkušenosti přitom chceme

získat.

Česká republika je už nyní středoevropskou zemí, kte-

rá má stabilní demokratický systém, pozvolný a nepřeru-

šovaný hospodářský růst a rozvíjející se ekonomické a po-

litické vztahy s dalšími zeměmi EU, mezi nimiž je

Německo jedním z důležitých partnerů. A co více, Česká

republika již nyní splňuje úlohu mostu mezi starými

a novými členy Evropské unie. V současnosti je ale rozho-

dující její role budoucí.

Být evropský znamená dívat se dopředu a být kreativ-

ní. V globalizovaném světě se státy nemohou starat pou-

ze o sebe, ale musí se dívat kolem sebe a všímat si vývoje

[ 52 ]

52

...27. listopadu 2008 20:54:55


svých sousedů i vzdálenějších zemí. Závislost znamená

bezpečnost pro každého člena unie. Žádný stát nemůže

jednat sám za sebe, ale musí spolupracovat se svou komu-

nitou. A v tom spočívá evropská kultura: každý stát a do-

konce každý občan je spojen s každým členem Evropy.

Všichni lidé žijí blízko sebe a pospolu, což vytváří pocit

solidarity, který v Evropě nebyl k vidění nikdy předtím.

Historické chyby a omyly tvoří zcela jistě jeden ze zá-

kladních kamenů Evropské unie. Dosavadní úspěchy ev-

ropské minulosti nás mohou v současné době i v budouc-

nosti lépe směrovat ke sjednocené Evropě. Spolupráce,

inovace a ochota uzavřít kompromisní řešení jsou a bu-

dou úhelnými kameny Evropy, které zároveň vylučují so-

beckost a odmítání nových názorů.

Evropská unie je v globalizovaném světě nesmírně

potřebnou institucí. Informace proběhnou zeměmi bě-

hem několika vteřin. Země a lidé se tak postupně sžívají.

Unie je symbolem hodnot jako mír, demokracie, ekono-

mický růst a svoboda. Přesto se její vývoj dosud neza-

stavil. Po vytvoření funkčních institucí bude nesmírně

důležité, abychom dále rozvíjeli společnou evropskou

kulturu. Bez sdílené kultury nemůže Evropa rozvinout

svůj plný potenciál. V tomto procesu považuji Českou re-

publiku a další státy střední a východní Evropy za nesmír-

ně důležité. Tyto země mají relativně mladé demokratic-

ké režimy. Velmi jasně si pamatují na omezení a ohavnost

totality. Všechny tyto země bojovaly za svou svobodu

a demokracii, a jsou tedy legitimními zastánci svobodné

Evropy. Můžeme slyšet hlasy, které znepokojuje vliv nad-

ČESKÁ REPUBLIKA V EVROPSKÉ UNII — ŠANCE PRO OBĚ

[ 53 ]

53

...27. listopadu 2008 20:54:55


národních organizací na záležitosti národní, jedná se vět-

šinou o obavy založené na historické zkušenosti. Musíme

obnovit důvěru v nadnárodní instituce, které zajišují

a zvyšují náš blahobyt. Nikdo netvrdí, že je třeba, aby

členské státy delegovaly veškerou svou autonomii na or-

gány Evropské unie.

Sám jsem měl často možnost zažít, jak zejména mladí

Češi do velké míry sdílejí evropské hodnoty a vnímají se

ze všeho nejvíc jako Evropané, což považuji pro mladou

českou demokracii za významné. Postoje mladých Čechů

mohou sloužit jako vzor mladým Němcům, Francouzům

nebo Britům, kteří Evropskou unii vnímají často jako

něco samozřejmého, a proto nemají potřebu se jí zabývat,

zapomínají na ni a nijak se za ni nezasazují. Chování

mladých lidí je pro budoucí podobu a fungování Evropy

klíčové, protože o její budoucnosti budou rozhodovat

převážně tyto generace. Z tohoto důvodu mají mladí Češi

nejvíce dispozic k tomu, aby pomohli dalším obyvatelům

Evropské unie znovu objevit její hodnotu a význam

svobody.

Stejným způsobem mohou mladí Češi důvěryhodně

a autenticky předat své zkušenosti s přínosem vstupu do

EU eventuálním novým členským státům, protože mají

zkušenost s životem jak mimo EU, tak v ní. Česká republi-

ka a další nové státy by tak mohly být významnými za-

stánci Evropy, aniž by byly podezírány z vedlejších úmys-

lů. Jak postupně narůstá počet pohotových mladých

Čechů ve vedoucích pozicích, zvyšuje se šance, že Česká

HUBERT GEHRING

[ 54 ]

54

...27. listopadu 2008 20:54:55


republika zvětší svůj význam v Evropě při vytváření no-

vých obrysů EU.

Česká republika často ukázala svou schopnost podílet

se spolu s dalšími státy na vytváření nových trendů. Pří-

kladem je třeba vztah s Německem: sdílená ekonomická

identita a politická solidarita tvoří integrální součást

obou národů. Jak můžeme v tomto případě vidět, v globa-

lizovaném světě je třeba rozvíjet vzájemnou závislost na

mezinárodní úrovni. Takové komunity by měly v bu-

doucnu přibývat a dál růst. Česká republika spolu s další-

mi členskými státy nabízí a sama získává šanci rozvíjet

tuto kulturu a ducha. Sečteno a podtrženo to znamená, že

role a význam České republiky může spočívat v tom, že se

stane motorem a vzorem ve vytváření společné evropské

kultury. Na druhé straně, Evropská unie a její členské stá-

ty České republice ukazují, že závislost nemusí znamenat

útisk, ale může naopak podpořit růst blahobytu a životní

síly. A to je ta šance.

HUBERT GEHRING (1957)je od roku 2008 zástupcem Konrad-Adenauer--Stiftung (KAS) v České republice. Dříve půso-bil jako ředitel zastoupení KAS v Mexiku a Ve-nezuele. Pracoval jako referent a později jakovedoucí oddělení v odboru politiky životníhoprostředí a demografického vývoje v úřaduspolkového kancléře. Následně vykonávalfunkci generálního sekretáře CDU v Meklen-bursku-Předním Pomořansku.

ČESKÁ REPUBLIKA V EVROPSKÉ UNII — ŠANCE PRO OBĚ

[ 55 ]

55

...27. listopadu 2008 20:54:55


Jean Dominique Giuliani

Evropská integrace je stálépřekonávání krizí

Římské smlouvy, stojící na počátku evropského sjednoco-

vání, zajistily Evropě v posledních padesáti letech ekono-

mickou i politickou prosperitu. A to i přesto, že zpevňo-

vání ekonomických vztahů bylo od počátku chápáno

jako nejlepší způsob, jak propojit evropské státy politic-

ky — to byl cíl, ekonomika měla být jen prostředkem. Vě-

řím, že i všichni kritici, kteří pochybují o dynamice ev-

ropských politik, se shodnou v tom, že posledních

padesát let evropského vývoje byl jednoznačný úspěch.

Podíváme-li se na celou novodobou historii evropské

integrace, uvědomíme si ale také to, že její neoddělitel-

nou součástí jsou krize. A to nejen z důvodů, o kterých

mluví Jo Leinen, když popisuje Evropskou unii jako jízd-

ní kolo: když přestaneme šlapat, spadneme. Evropská in-

tegrace je prostě proces stálého napravování chyb. Krize

jsou její přirozenou součástí, a to s tím, že všechny byly

doposud bez výjimky překonány. Nikdy jsme se v posled-

ních padesáti letech nemuseli vracet zpátky.

Slýcháváme hlasy, které požadují, aby byly některé ev-

ropské politiky převedeny zpět na národní úroveň, proto-

že politiky Evropské unie jsou byrokratické. V Evropě stá-

[ 56 ]

56

...27. listopadu 2008 20:54:55


le váháme nad tím, jak převádět část své suverenity na

evropskou úroveň, ale zároveň si ji dostatečně zachovat

na úrovni národní. Měli bychom si však odpovědět na

otázku, v čem jsme nejvýkonnější. A hle, hned se vynoří

princip subsidiarity.

Možná jsme se několikrát spletli, možná jsou evropské

instituce netransparentní atd. Osobně se domnívám, že

evropských úředníků by mělo být pětkrát až šestkrát

méně, a to i když v Bruselu pracuje o polovinu méně

úředníků, než pracuje pro pařížskou radnici, takže o něja-

ké bruselské byrokracii lze mluvit jen těžko. Problém je

spíš v transparentnosti a nedostatku demokracie. Návrh

ústavní smlouvy byl v tomto směru pokrokový.

Francie je občas kritizována za to, že je protievropská.

Ve skutečnosti není cílem stavět evropskou identitu proti

té národní. Rozdílné národní identity chceme v prvé řadě

respektovat, protože jen díky bohatství, které nám nabí-

zejí, můžeme vytvořit přidanou evropskou hodnotu. Jis-

tě, jednoho dne bude možná tato evropská identita sku-

tečně existovat sama o sobě, aniž se budou muset stírat

národní rozdílnosti.

Občas slyšíme, že Evropská unie připomíná francouz-

ské císařství. Je tomu ale přímo naopak. Evropská unie je

protikladem císařství, protože v ní jde o sdílenou moc.

Malé země ještě neměly nikdy takové slovo, jako mají

dnes v Evropské unii.

Ptáme se na stav Evropské unie a na její budoucí per-

spektivy, což lze rozdělit na dvě otázky: Kde jsme a kam

jdeme. Nedávno jsem si přečetl, že Oliver Cromwell jed-

EVROPSKÁ INTEGRACE JE STÁLÉ PŘEKONÁVÁNÍ KRIZÍ

[ 57 ]

57

...27. listopadu 2008 20:54:55


nou řekl: „Pokud nevíme, kam jdeme, znamená to, že jde-

me hodně daleko.“ Tato slova lze jistě přirovnat i k Evrop-

ské unii a budou s nimi souhlasit i její kritici. Současná

diskuse o budoucím směřování ukazuje, že i když může-

me slavit úspěchy posledních padesáti let, máme před se-

bou také velké úkoly, které mají různou povahu: právnic-

kou, politickou, ekonomickou, sociální, otázky týkající se

bezpečnosti a další a další. Jsou to témata, která bývalý

prezident Václav Havel odkrýval ve svých hrách i ve své

politické kariéře: otázky identity, kulturní otázky a pro-

blémy, které se týkají každého z nás. Za dalších padesát

let budeme proto snad moci znovu slavit další smlouvy

a další úspěchy, na které budeme moci být hrdí. Budeme

snad moci oslavovat smlouvy, které přijímáme proto, že

je spoluobčané na našem kontinentě potřebují.

JEAN-DOMINIQUE GIULIANI (1956)vystudoval právo v Aix-en-Provence. Odroku 2000 předsedá Nadaci Roberta Schu-mana, francouzského think-tanku, kterýpropaguje Evropu a evropská studia. Jeautorem řady publikací o evropské integra-ci a pravidelným účastníkem mezinárod-ních konferencí.

JEAN DOMINIQUE GIULIANI

[ 58 ]

58

...27. listopadu 2008 20:54:55


Václav Havel

Lidská práva nehájíme důsledně

Jak je ode mne asi očekáváno a jak je mým zvykem, rád

bych zdůraznil duchovní dimenzi evropského sjednocová-

ní. Dlouhá duchovní, kulturní a kulturotvorná tradice od

antiky a křesanství přes renesanci a osvícenství až k době

moderní je přítomna i v dnešní sjednocující se Evropě.

Ovšem ona přítomnost je začasté podivná, dvojsmyslná,

nedostačující, ba i sporná.

Osvícenství nám přineslo nesmírně důležitou věc, která

je prapůvodně typicky evropským produktem a která nava-

zuje na předchozí tisíciletou tradici, totiž ideu lidských

práv. Musím se však zmínit o veliké opatrnosti, s níž je tento

základní pilíř evropské duchovní tradice akceptován a do

praxe promítán. Evropa má pověst opatrníka a zároveň po-

věst podivného technického vynálezce, který by chtěl ve

vědě, v technice, v ekonomice neustále někoho dohánět

a předhánět. V tomto ohledu je materialisticky neobyčejně

ambiciózní, avšak na úkor respektu k vlastním nejdůležitěj-

ším tradicím, k těm, které stály u jejího zrodu.

Nejednou vidíme, s jakou rozpačitostí a opatrností se Ev-

ropská unie vyjadřuje ke zjevným, flagrantním příkladům

porušování lidských práv v nejrůznějších zemích světa.

A čím jsou tyto země větší, čím rozsáhlejší mají s Evropou

ekonomické styky, tím větší je její opatrnost v kritice poru-

[ 59 ]

59

...27. listopadu 2008 20:54:55


šování lidských práv. Padesáté výročí vzniku Evropské unie

je však výzvou k tomu, aby se Unie daleko důkladněji za-

myslela o svém duchovním potenciálu, o svých možnos-

tech, o svých mravních povinnostech a aby je daleko dů-

sledněji promítala i do své praktické politiky. Chce-li

dohnat a předehnat Spojené státy v ekonomice, nech to

dělá, ale nech je především a hlavně dožene a předežene

v kritice autoritativních režimů, které jsou rozesety po celé

zeměkouli a které neuvěřitelným způsobem potlačují lidské

svobody a lidskou důstojnost.

Žijeme v globálně propojeném světě, který má jediný

společný osud a který je do značné míry výsledkem prapů-

vodní evropské dynamiky. Evropa má tudíž zesílenou odpo-

vědnost i za to, jak tento svět vypadá. Nemůže proto mhou-

řit oči a tvářit se, že se jí netýká to, co se děje v Barmě,

v Čečensku, v Severní Koreji, na Kubě, v Íránu či jinde. To

jediné a hlavní, co jsem tedy chtěl při této příležitosti říct, je

to, co jsem říkal už panu předsedovi Barrosovi a o čemž

jsem s ním korespondoval, totiž že tento rok by měl být im-

pulsem ve směru, o němž tu mluvím. Jinak Evropě hrozí, že

se z vynálezce lidských práv promění

ve vynálezce appeasementu.

VÁCLAV HAVEL (1936)je spisovatel a dramatik. Byl vůdčí osobnostíCharty 77, sametové revoluce a v prosinci 1989se stal posledním československým preziden-tem. V lednu 1993 byl zvolen prvním preziden-tem České republiky. Tento úřad zastával až doroku 2003. V současnosti se věnuje tématu do-držování lidských práv ve světě a literatuře.

VÁCLAV HAVEL

[ 60 ]

60

...27. listopadu 2008 20:54:56


Ladislav Hejdánek

Budoucnost Evropy a my

Narodit se a žít někde v Evropě vůbec nestačí, má-li se ně-

kdo stát Evropanem. Evropanem se totiž nikdo nerodí,

ale musí se jím naučit být; a ještě přesněji, musí se jím na-

učit vždy znovu stávat, protože být Evropanem není žád-

ný konečný cíl, po jehož dosažení by bylo možno se za-

stavit a zůstat. Všichni jsme jen zčásti Evropany, někdo

víc, někdo méně (tak jako jsme někdo vzdělanější a jiný

méně vzdělaný, někdo pracovitější a jiný méně pracovitý

apod.). Proto onen známý polistopadový slogan, že „se

vracíme do Evropy“, byl značně matoucí (ostatně také

tenkrát by byla na místě otázka, zda naši západní spolu-

-Evropané se vždycky chovali dost „evropsky“, např.

v době kolem Mnichova). V Evropě není možno „být“

jako někde, na nějakém místě (leda jako turista nebo

host); být Evropanem znamená především určitým způ-

sobem žít a myslet — a zejména nějak navazovat na to,

jak už před námi žili a mysleli nedávní i dávní Evropané.

Tím, jak žijeme a jak myslíme, se Evropany bu stáváme

stále víc — anebo jimi také být přestáváme (můžeme do-

konce přestávat být Evropany, když pouze nekriticky na-

podobujeme některé starší Evropany, ale nechceme se

hnout dál).

[ 61 ]

61

...27. listopadu 2008 20:54:56


Evropa není geograficky vymezeným územím, ale je

tam, kde žijí a myslí Evropané tak, že se ve svém kritic-

kém a kritizujícím evropanství posilují a vylepšují. Když

takových aktivních Evropanů bude přibývat, je budouc-

nost Evropy dobrá; když jich bude ubývat a když „bývalí“

Evropané přestanou nad svým evropanstvím bdít a o své

evropanství pečovat, bude s Evropou a evropanstvím ko-

nec. Právě proto, že nejde jen o Evropu v geografickém

smyslu, mohou se Evropané odstěhovat mimo Evropu,

a přitom si své evropanství ve větší či menší míře zacho-

vat a ještě je rozvíjet (dnes žije mnoho Evropanů i na ji-

ných kontinentech — a Evropa i evropanství v nich po-

kračuje, a Evropanům v „Evropě“ to už bylo víckrát velmi

užitečné); a naopak se zase mohou do „Evropy“ a do evro-

panství vžít a vmyslit v kulturním smyslu lidé nejrůzněj-

šího původu z celé planety, v některých případech do-

konce ani nemusí vkročit na půdu některé z evropských

zemí — a přece se mohou stát v kulturním, myšlenkovém

a duchovním smyslu „Evropany“; historických i součas-

ných příkladů je celá dlouhá řada. Vždy i my sami jsme

se začali stávat Evropany nejdříve až někdy v poslední

čtvrtině prvního tisíciletí! Ostatně sama Evropa se zača-

la stávat Evropou teprve v druhé polovině prvního stole-

tí př. Kr.

Evropa se stala Evropou díky celé řadě pozoruhod-

ných sociálních, morálních, politických i „technických“

vynálezů a díky sérii nesčetných nesnadných a ne vždy

úspěšných pokusů, jak je uvést do souhry. Proto stávat se

a aktivně být Evropanem znamená vždycky jednak ev-

LADISLAV HEJDÁNEK

[ 62 ]

62

...27. listopadu 2008 20:54:56


ropské dějiny znát, jednak co možná dobře rozpoznávat,

čeho je třeba se držet a nač navazovat, jakož i čeho je za-

potřebí se vystříhat a podruhé (nebo prostě napříště) to

pokud možná nepřipustit. Správná orientace v minulosti

není ničím jednoduchým, a nezřídka se může dostat na

scestí. Ne každá tradice je tak dobrá, abychom v ní mohli

a směli pokračovat. K tradicím je třeba přistupovat selek-

tivně, některé pěstovat a jiné opouštět. V tom se často

lidé nemohou dohodnout. Je to věc rozhovorů a diskuse,

a předpokladem jsou dobré znalosti a rozumné důvody,

zejména pak ochota k rozhovoru, k dialogu. V budoucnu

se budeme muset všichni zabývat mnohem více dějinami

Evropy a evropanství (a to znamená také těch druhých

Evropanů) a dějiny vlastní země, vlastního národa, vlast-

ních tradic více chápat v kontextu těchto evropských dě-

jin. A podobně tomu musí být i s našimi výhledy do bu-

doucnosti; právě zde se budeme muset naučit myslet

a pracovat i žít víc evropsky než česky. To ovšem vůbec

neznamená, že bychom na své domácí tradice měli zapo-

mínat — právě naopak: musíme se na ně rozpomínat

a svědomitě posuzovat, které z nich mohou být potřebné

a cenné pro všechny Evropany a pro Evropu. Přesně to

bude zřetelně vypovídat o tom, zda své evropanství nebe-

reme jen jako něco vnějšího a nahodilého nebo třeba

i nějak využitelného, ale jako něco, na čem i u sebe musí-

me pracovat — tedy zda své evropanství pochopíme

i jako svůj osobní program a závazek.

Podle mnoha velkých (a zajisté i četných malých) du-

chů se Evropa od počátku „modernity“ začíná dostávat

BUDOUCNOST EVROPY A MY

[ 63 ]

63

...27. listopadu 2008 20:54:56


do větších a větších krizí; to snad může jen těžko někdo

chtít popírat. Je ovšem možné to nechtít vidět; ale z hle-

diska dobrých evropských tradic je velmi nedůstojné

upadat a klesat, aniž bychom o tom něco tušili, natož vě-

děli. Mnozí poukazují na to, že význam Evropy slábne, že

se všechno zdá nasvědčovat tomu, že svět už půjde jiný-

mi cestami, že zkrátka žijeme v „době poevropské“. Tak

jako se ve starověku Středozemí jevilo jako celý svět, ale

ukázalo se, že to je omyl, ukazuje se, že svět není jen Ev-

ropa a že dokonce má už Evropy a evropanské dominance

dost a že chce dále žít jinak a po svém, tedy ne-evropsky.

Bohužel mnozí „Evropané“ akceptují toto vidění a mo-

derní kulturní pluralitu přijímají jako „přirozenou“ růz-

nost, ne-li neslučitelnost, a ve výsledku jsou nakloněni

jakési nivelizaci, která vše relativizuje a odmítá hodnotit,

co je lepší a co horší. Kdyby toto vidění začalo převažo-

vat, znamenalo by to opravdu konec Evropy a evropan-

ství, protože by to znamenalo odumření toho nejhlubší-

ho kořene všeho evropanství, naprostý rozpad toho

základu, bez něhož by Evropa vskutku přestala být sama

sebou. Tím základem Evropy a evropanství je vždy znovu

se vracející otázka po tom, co je v dané situaci „tím pra-

vým“, co je vskutku pravdivé, vskutku spravedlivé, vskut-

ku tím, co „má být“ a co se „má stát“ a o čem se nehlasuje

a nemůže hlasovat tak, že se jen zprůměruje vůle většiny

a oktrojuje se všem.

Právě v této věci máme my Češi velký duchovní po-

klad ve své minulosti; a tím pokladem bychom mohli při-

spět k tomu, aby se i jiní Evropané mohli poohlédnout po

LADISLAV HEJDÁNEK

[ 64 ]

64

...27. listopadu 2008 20:54:56


své vlastní minulosti, zda tam také nemají něco podob-

ného, nač možná pozapomněli — ostatně jako si to málo

připomínáme nebo vůbec nepřipomínáme ani my sami.

Ale přispět něčím takovým jako vkladem a investicí do

evropské budoucnosti bude možné, jen když si právě

sami uvědomíme, jak cenný poklad to je. Proč by se měl

o nás zajímat někdo jiný, když my sami si toho dost

nevážíme?

LADISLAV HEJDÁNEK (1927)je český filozof, jeden z mluvčích Charty77 a jeden z iniciátorů samizdatových Li-dových novin. V letech 1990–2007 před-nášel na Evangelické teologické fakultě UKa Filozofické fakultě.

BUDOUCNOST EVROPY A MY

[ 65 ]

65

...27. listopadu 2008 20:54:56


Philippe Herzog

Evropská identita od minulostik budoucnosti

Evropskou identitu v minulosti zachytili jasně nejlepší

filozofové a historici. Evropa povstává s pádem říše

římské. Formuje se civilizace, kulturní celek, který

sbližuje a sjednocuje národy ve tvůrčím pohybu, ale

zároveň za sebou zanechává trhliny a zmar, zejména

v podobě křížových výprav. Evropa obnovuje své ži-

dovsko-křesanské a antické základy, poté stojí u zro-

du osvícenství. Jedná se však zároveň o organizaci:

římská říše se rozpadá, rodí se národní státy. Evropa je

„nekonečný úkol“, napsal Karl Jaspers, který zároveň

popsal její základy: svoboda, dějiny a věda. Svoboda,

která neustupuje před ničím a překračuje hranice. Dě-

jiny, nebo Evropa byla vždy utopií, která chce psát

svůj příběh a přinášet pokrok člověku i světu, a to

s nárokem na univerzalitu. A věda coby neúnavná

vůle a zvídavost, to, co dává základ lidské činnosti

a utopii.

Evropa se ve dvacátém století utápí v krizi, když se

z ní stává ohnisko zločinů proti lidskosti. Dnes již

není možné definovat evropskou identitu katalogem

hodnot a společnou historií. Minulost již není smě-

[ 66 ]

66

...27. listopadu 2008 20:54:56


rodatná, a mnozí lidé odmítají dokonce samotnou

myšlenku sdílené identity. S tímto úpadkem ducha je

potřeba bojovat, ale nezůstávat přitom v minulosti.

Převzít dědictví a těžit z něj je nezbytné, ale je též po-

třeba přistupovat k tomuto úkolu s odstupem, aby-

chom se zbavili svých chyb a začali vytvářet jinou ci-

vilizaci.

Evropská identita se tvoří v budoucnosti jakožto sou-

část celosvětového společenství. Jeho renesance začala

plánem „trvalého“ míru a usmíření národů, které se

znovu a znovu ničily v různých válkách. Tento plán

byl prosazen po druhé světové válce založením Spole-

čenství, které se inspirovalo Kantovou filozofií: národ-

ní státy jsou nuceny řešit své konflikty právní cestou

ve společných institucích; národy začínají tvořit spo-

lečný prostor bez hranic, v němž platí svoboda volné-

ho pohybu. Jedná se tedy o úžasný, by nedokončený

civilizační skok. Průkopníci společné Evropy samo-

zřejmě dobře pochopili, že vytvářet Evropu znamená

mířit za horizont Evropu přesahující. Pro Roberta

Schumana znamenal evropský mír příspěvek k míru

světovému. Ale svět 21. století již není světem roku

1950 a také mír si žádá víc než pouhou projekci našich

hodnot a naší společné zkušenosti. Zatímco se rodí

nové síly v globalizované ekonomice, každá lidská by-

tost, každá společnost si musí pokládat obecné otázky,

konfrontovat názory své s názory jiných, aby mohlo

být celosvětové společenství sdíleno všemi. Úkolem

dnešní Evropy je opuštění staré kultury moci a podpo-

EVROPSKÁ IDENTITA OD MINULOSTI K BUDOUCNOSTI

[ 67 ]

67

...27. listopadu 2008 20:54:56


ra kultury spojování a sdílení. Evropa se musí stát oh-

niskem objevování nového modelu vývoje. Neudržitelný

charakter současného růstu světové ekonomiky se stá-

vá zjevným. Ekologické a sociální krize se násobí

a hrozí vznik nových násilností a katastrofických kon-

fliktů. Evropa musí přispívat ke vzniku veřejného svě-

tového majetku kvůli udržitelnému rozvoji a k rozvoji

lidí založenému na interkulturní tvořivosti. To vše

volá po transformaci světového kapitalismu nikoli ces-

tou násilí, vlastní komunismu, ale cestou sdílení

a spolupráce.

Evropa budoucnosti překračuje dělení na národní státy

vytvořením společenství bez hranic. Každý musí přesáh-

nout kulturu národního státu, ve kterém žije a jehož

identita hranice požaduje. „Říci Evropa znamená říci

otevřenost,“ psal Jan Pavel II. „Rozšíření“ EU přináší

Evropě novou identitu. V tomto okamžiku je také nej-

viditelnějším úspěchem vnější politiky Unie. Vstup

zemí střední a východní Evropy v roce 2004 je tedy

historickou událostí. Sjednocuje znovu národy, které

rozdělila nešastná minulost. Přispívá ale také (na roz-

díl od pokušení Západu ke stažení se do tvrdého jádra)

k identitě Evropy, která je otevřená do budoucnosti.

Rozšíření nám též připomíná to podstatné: spojuje-

me se, protože jsme rozdílní, nikoli proto, že jsme po-

dobní. Jednota podobných je iluze, ovoce strachu

a narcismu. Staví nás též před potřebu kulturní prá-

ce: západní Evropa musí odhalit „jinou“ Evropu, tu,

kam patří Milosz, Bibó, Patočka, aby byl obohacen člo-

PHILIPPE HERZOG

[ 68 ]

68

...27. listopadu 2008 20:54:56


věk a jeho kultura. Rozšíření vede také k vyrovnání

principu subsidiarity principem solidarity. A vyzývá

konečně k pokračování pohybu směrem na východ.

Bylo by velmi nebezpečné rozšiřování zastavit, přes-

tože je zřejmé, že za hranicí západního Balkánu bu-

dou nová rozšíření jiné povahy a budou vyžadovat

předchozí politickou konsolidaci Unie. Můžeme si

představit na jedné straně integraci nových zemí (Tu-

recko, Ukrajina), na druhé straně vznik statutu přidru-

žených států (Rusko, státy Středomoří). Stejně tak si

lze představovat nové mosty s Asií a s Afrikou a nové

kroky směrem ke světovému míru. Vzdálit se od mo-

delu Spojených států evropských — národa, který se

utváří v rámci federálního státu — neznamená opustit

myšlenku politické Unie, ale jednoduše si vybrat jiný

model. Národní společenství se postupně sbližují

a formulují společné projekty, které podporují spo-

lečné instituce. Tímto způsobem se národní občan-

ství zbavuje svých předsudků a je na cestě k jejich

překonání.

Tato Evropa budoucnosti vyzývá k práci na obnově

duchovní, etické a politické. Tuto obnovu již ve skuteč-

nosti podněcuje, není pravda, že naše společnosti

pouze upadají do narcistického individualismu a do-

volávání nových práv. Etika zodpovědnosti se objevu-

je ve fungování příhraničních občanských společností

s novými vzdělávacími a společenskými projekty. Eti-

ka jinakosti, anticipovaná Emmanuelem Levinasem,

se vyvíjí ve zkouškách s interkulturalitou v rámci stě-

EVROPSKÁ IDENTITA OD MINULOSTI K BUDOUCNOSTI

[ 69 ]

69

...27. listopadu 2008 20:54:56


hování a výměn. Jan Patočka zakusil a pochopil ztrátu

smyslu Evropy: připomněl, že smysl je zkonstruován

předtím, než se ztratí. Využijme svobodu, která nás pod-

něcuje a příliš často nám nahání strach, abychom Evropě

obnovili smysl a dali jí duši.

PHILIPPE HERZOG (1940)byl v letech 1989–2004 francouzským eu-roposlancem. V roce 1996 vystoupil z Ko-munistické strany Francie (PCF), kteroukritizoval za dogmatičnost a zkostnatě-lost. V letech 1969–2003 přednášel nauniverzitách v Clermont-Ferrand, v Ami-ens a v Paříži.

PHILIPPE HERZOG

[ 70 ]

70

...27. listopadu 2008 20:54:56


Jan Keller

Evropské paradoxy

Zpočátku se mohlo sjednocování Evropy jevit jako ví-

ceméně administrativní záležitost, kterou lze zvlád-

nout pomocí výkonného týmu proškolených úřední-

ků. Čím dále však tento proces pokračuje, na tím větší

bariéry naráží.

Do popředí vystupuje řada paradoxů. Především se

Evropa vyznačuje snad největší kulturní různorodostí

shromážděnou na ploše z hlediska celosvětového vy-

loženě miniaturní. Dvěma či třemi rychlovlaky se mů-

žeme za pár hodin dostat z nádraží Evropa ve fran-

couzském Lille až na malé nádražíčko v jihoitalském

městečku Tropea. Atmosféra těch dvou míst se od sebe

liší asi tak jako stálá vlhkost Flander od věčně modré

oblohy Kalábrie.

Tak odlišné kultury není možno v pravém slova

smyslu sjednocovat. Pokud by to šlo, už dávno by se to

povedlo alespoň v měřítku samotné Itálie. Spíše než

o sjednocování by se v oblasti kulturní mělo mluvit

o schopnosti žít vedle sebe, tedy o tom, naučit se vní-

mat a respektovat svoji různost.

Pokud bychom cestovali po zemi z polské Lodže do

katalánské Barcelony, zabralo by nám to času nepo-

měrně více. Stěží si představit dvě odlišnější města. Na

[ 71 ]

71

...27. listopadu 2008 20:54:56


jedné straně staré textilní centrum, které tápavě hledá

novou šanci poté, co výroba textilu odešla kamsi dale-

ko na východ. Na straně druhé kvetoucí středomořský

přístav, který v noci žije rušněji než mnohá česká měs-

ta ve dne.

Těžko si představit, jak by bylo možno řešit problé-

my dvou tak odlišných míst podle jednotné, sjednoce-

né strategie. Barcelona vidí svoji budoucnost ve větší

autonomii na hlavním městě Španělska. Lodž vidí svo-

ji budoucnost v co nejužším přiblížení k hlavnímu

městu Polska, s nímž ho už brzy spojí nejmodernější

dopravní koridor.

A máme tady paradox nejvýraznější, a sice v rovi-

ně sociální. Evropa začíná uvažovat o svém sjednoce-

ní shodou okolností právě v době, kdy v rámci každé

z jejích zemí probíhá stále rychlejším tempem sociál-

ní diferenciace. Je to paradox obrovský. V dobách,

kdy nejvyspělejší země směřovaly ke společnosti jed-

né jediné mohutné střední vrstvy, šel každý stát svojí

vlastní cestou. Dnes se naopak sociální žebříček vý-

razně znepřehlednil, tříští se a diverzifikuje. Obyva-

telstvo ekonomicky nejvyspělejších zemí se sociálně

mění v pestrou mozaiku různých sociálních světů,

které spolu přestávají mnohdy komunikovat.

Z nejbohatších vrstev usazujících se v historických

středech měst je to na problematická sídliště rozkláda-

jící se na předměstích mnohdy stejně daleko, pokud

ne dále, než z průmyslového centra Lille do lázeňské-

ho městečka Tropea.

JAN KELLER

[ 72 ]

72

...27. listopadu 2008 20:54:56


Hovoříme-li o sjednocování Evropy, koho tím má-

me vlastně na mysli? Na úrovni špičkových expertů

pracujících pro velké společnosti je Evropa sjednocena

už dávno a zcela spolehlivě. Nikdo z nich přesně neví,

ve kterém jejím velkoměstě bude působit třeba už příš-

tí sezonu. Už dávno vytvořili univerzálně celoevrop-

skou vrstvu vzdělanců tak jako kdysi v minulosti. Je-

nom latinu nahradila angličtina.

Jak se ale týká evropské sjednocování těch lidí, kte-

ří obývají dokonale zahuštěná okrajová sídliště evrop-

ských velkoměst? Ti ve Francii se bojí příchodu polské-

ho instalatéra, ti španělští se obávají, že výroba z jejich

továrny odejde v rámci delokalizace kamsi do východ-

ní Evropy.

Není proces sjednocování Evropy vlastně jen zále-

žitostí nejlépe situovaných vrstev, které jsou beztak už

dávno sjednoceny? Na jaké překážky může tento pro-

ces narazit, pokud se vyhne lidem na opačném pólu —

těm, kteří nemívají zrovna pocit, že by na sjednocová-

ní mohli nějak vydělat?

Není nic přirozenějšího, než že Evropu obdařenou

tolika paradoxy v rovině kulturní, ekonomické i so-

ciální povede v nadcházejícím období právě Česká re-

publika. Země, která je na paradoxy jako dělaná.

Země, která se rozdělila, aby mohla vplout do sjedno-

cené Evropy hladčeji. Země, jejíž měna zhodnocuje

tak závratně, až jsou z toho ekonomové nešastní.

Země, kde mezi hlavním městem a vzdálenými mo-

EVROPSKÉ PARADOXY

[ 73 ]

73

...27. listopadu 2008 20:54:56


ravskými končinami je atmosféra asi tak podobná jako

mezi Lille a Tropeou.

Před dvaceti lety by nikoho v Evropě zaručeně nena-

padlo, že se právě Česko stane zemí stojící symbolicky na

čele sjednocující se Evropy. Je to paradox tak obrovský, že

už proto se vyplatí to zkusit.

JAN KELLER (1955)vystudoval historii a sociologii. Působíjako profesor sociologie na Ostravské uni-verzitě. Je autorem asi dvaceti odbornýcha popularizačních knih. Zabývá se v nichproblematikou racionality moderní spo-lečnosti. Působí rovněž jako publicista.

JAN KELLER

[ 74 ]

74

...27. listopadu 2008 20:54:56


Lisbeth Knudsen

Všechno, co jste chtělivědět o EU

Bez jasného politického vedení bude mít Evropská unie

v blízké budoucnosti problémy udržet si svou pozici na

mapě světa i udržet při životě své hodnoty. Zejména

v momentu, kdy se svých postů ve Washingtonu a Mosk-

vě ujímají nové vedoucí osobnosti, musí se stát Evropská

unie víc než kdy předtím důležitým hráčem ve světovém

dění.

V poslední době se EU tolik zabývala irským „ne“ evrop-

ské ústavní smlouvě, že se zcela utopila ve svém vnitřním

dění. Doufejme, že české předsednictví odstraní některé

překážky v dalším pokroku EU a že budeme schopni dostát

sloganu českého předsednictví „Evropa bez bariér“.

Od samého počátku jsem si byla jistá, že Dánsko sku-

tečně patří do Evropské unie. Roku 1972, kdy si Dánové

odhlasovali vstup do Evropského hospodářského prosto-

ru, jsem pracovala jako mladá politicky angažovaná novi-

nářka pro dánský parlament. Všimla jsem si, že v Dánsku

se politické debaty o Evropské unii točí mnohem více ko-

lem praktických otázek, jako jsou ceny hospodářských

výrobků, než kolem vizí a ideálů, které se zdály být výluč-

nou doménou zakladatelů EU.

[ 75 ]

75

...27. listopadu 2008 20:54:56


Evropští politici — jako například bývalý ministr za-

hraničí Německa Hans-Dietrich Genscher — byli osob-

nostmi velkého formátu. Po pádu berlínské zdi v roce

1989 Genscher často citoval držitele Nobelovy ceny za li-

teraturu Thomase Manna: „Nechceme německou Evropu,

ale evropské Německo.“ Tento výrok je pro mě přesným

vyjádřením snah poválečných politiků — političky byly

v této době bohužel spíše vzácným jevem.

Evropská unie stojí na dvou rovnocenných pilířích.

Na jedné straně jsou to čistě praktické záležitosti a kon-

krétní politická rozhodnutí, tedy to, co prezident Evrop-

ské komise José Manuel Barroso nazývá „Evropou výsled-

ků“. Na druhé straně pak je to řada hodnot zakládající

svobodu, která je nám obyvatelům Evropy tak drahá.

Jako Dánka jsem byla pyšná na naši malou zemi, když

v roce 1993 formulovala tzv. Kodaňská kritéria, která byla

přijata jako základ budoucího rozšiřování Evropské unie.

Tato kritéria potvrzují, že EU tvoří principy spravedlnosti,

osobní svobody a tržního hospodářství.

Hodnoty v Evropské unii byly jasné od samého počát-

ku. Společenství uhlí a oceli bylo založeno na smíření sta-

rých nepřátel na evropském kontinentě — zejména Fran-

cie a Německa. Předpokladem bylo, že spolupráce

a obchod pomohou posílit přátelství mezi národy. Mezi-

tím byla polovina Evropy uvězněna „za železnou opo-

nou“ — jak popsal britský státník Winston Churchill to-

talitní temnotu, která pohltila východní blok.

Pokud byl tehdy někdo na pochybách, co je opakem

svobody, stačilo se podívat na Východ. Naprostá nesvo-

LISBETH KNUDSEN

[ 76 ]

76

...27. listopadu 2008 20:54:56


boda ukázala mnohým velmi jasně — i zakladatelům

EU —, co jsou to evropské hodnoty. Byly to demokracie

a právo zvolit či sesadit politiky. Byla to představa mezi-

národního volného obchodu, která by díky dělbě práce

vedla ke zbohatnutí nás všech. Byl to pluralismus, a tedy

právo žít život různým způsobem. Byla jimi ústavní práva

a uznání skutečnosti, že si lidé zaslouží neomezenou vol-

nost za předpokladu, že nebudou narušena práva ostat-

ních. Tato práva zahrnují svobodu tisku, zaručující, že

předvolební i povolební sliby politiků budou porovnány

s dosaženými výsledky. Výsledky průzkumů ukazují, že

tato funkce je novináři napříč Evropou považována za

zásadní.

Všechny tyto hodnoty si podle mého názoru zachova-

ly mladistvou přitažlivost, ač jsou staré několik desetiletí,

a je jasné, že nemůžeme naše evropské dědictví brát jako

dané, ale že je třeba stále pracovat na jeho zachování.

Po roce 1989, když si obyvatelé střední a východní

Evropy vydobyli svou svobodu, bylo přirozené nabíd-

nout jim vstup do Evropské unie. Rozšíření Evropské

unie do střední a východní Evropy trvalo několik let,

bezpochyby však tento proces působil jako katalyzátor

přeměny postkomunistických ekonomických systémů.

Vezměte si jen to, kolik dlouhodobých etnických kon-

fliktů bylo vyřešeno s vyhlídkou na vstup do Evropy, zej-

ména v době kolapsu velkých říší po první světové válce,

v meziválečném období a v období po druhé světové vál-

ce (pomíjím krvavé konflikty na Balkáně v devadesátých

letech). V této době EU stála jako maják v moři temnoty

VŠECHNO, CO JSTE CHTĚLI VĚDĚT O EU

[ 77 ]

77

...27. listopadu 2008 20:54:56


a právě v současnosti vede její magnetická síla Balkán

k lepší budoucnosti.

Když se Evropané setkají v neevropském prostředí, ne-

vznikají běžně žádné pochybnosti o tom, zda máme něco

společného. Spojuje nás přitažlivost pocházející z dlouhé

a často tragické historie, a to tvrdím přes to, že jsme se,

my Evropané, stali do velké míry konzumenty zboží, slu-

žeb a médií.

Že jsou Evropané zároveň občany a spotřebiteli, ne-

musí být nutně problém. Naopak, obchod podporuje po-

kojné vztahy mezi všemi národy. Jednou z výzev naší

doby je nicméně zajistit to, abychom nezůstali izolovaní

jako obyvatelé pouze svých vlastních zemí, ale začali se

podílet na životě, který spojuje všechny Evropany.

Evropská komunita ukazuje to, jak zvládáme globa-

lizaci, kterou americký novinář a spisovatel Thomas

L. Friedman nazývá „podbízivým světem, kde rozvoj

technologií vedl k odstranění či vyrovnání překážek“. To

by mělo být důležitou prioritou českého předsednictví,

které se zaměřuje na „konkurenceschopnou a otevřenou

Evropu“.

Aby EU i v budoucnu nabízela svým občanům přida-

nou hodnotu, je životně důležité, aby podporovala pře-

chod k otevřenější globální ekonomice. Tento přechod

začal už díky lisabonské strategii, kdy spolu členské státy

přátelsky soutěžily s cílem vytvořit z EU nejvíce konku-

renceschopnou ekonomiku do roku 2010. I když prosaze-

ní této strategie v některých členských státech vázne, tzv.

otevřená metoda koordinace, která je hlavním nástrojem

LISBETH KNUDSEN

[ 78 ]

78

...27. listopadu 2008 20:54:56


lisabonské strategie, vede evropské politiky k diskuzi

o nutných reformách.

Odvrácenou stranou mince je, že tyto pracovní meto-

dy působí jako překážka postupu evropské integrace. Poli-

tici za to musí přijmout zodpovědnost. Udělalo se příliš

málo pro dosažení skutečného dialogu s občany jednotli-

vých zemí. Komunikace jde často směrem odshora dolů

a nedostává se prostoru pro dialog. Někdy by se až mohlo

zdát, že EU je příliš komplexní a že v ní není místo pro

angažmá jejích občanů. Bývalý prezident České republiky

Václav Havel řekl v rozhovoru pro dánské noviny Politi-

ken v březnu roku 2001 následující: „Už více než před ro-

kem jsem požádal svého kolegu, aby mi sehnal dokumen-

ty, které popisují politické fungování EU. Přinesl mi

brašnu plnou smluv, příloh a dodatků. Velmi rychle jsem

zjistil, že pokud jde o srozumitelnost, nebyly tyto doku-

menty napsány s ohledem na běžného školáka.“

Za současnou situaci nesou do velké míry zodpověd-

nost také média. Pokud chceme společně pracovat na ev-

ropských hodnotách, je třeba nalézt nová fóra pro komu-

nikaci, kde bude prostor pro názor občanů a kde bude

jejich hlas oceněn. Ale nejdříve ze všeho je třeba nalézt

cesty k prohloubení evropského porozumění. Už existují

celoevropská média jako The Financial Times a Euro-

news. Jsem zvědavá, zda se dočkáme v nadcházejících de-

setiletích vzniku dalších médií, která budou pokrývat ce-

lou Evropu. Dosud jsme byli jako novináři ukotveni

především v národním kontextu, ale pokud začneme více

spolupracovat, vytváření evropské novinářské obce by

VŠECHNO, CO JSTE CHTĚLI VĚDĚT O EU

[ 79 ]

79

...27. listopadu 2008 20:54:56


mohlo být zajímavou možností. Noviny, pro které pracu-

ji, jsou součástí evropské největší mediální skupiny Me-

com, která sídlí v Londýně a působí v Nizozemsku, Pol-

sku, Německu, Dánsku a Norsku.

Nevěřím, že by média měla přijmout misionářskou

roli a být zodpovědná za prosazování určitých stanovi-

sek. Svoboda tisku by měla být prosazována, aby média

plnila svou roli „hlídacího psa“ a stala se tak „čtvrtou vlá-

dou“, jak to nazývá konzervativní myslitel Edmund

Burke.

Média by si měla pamatovat, že ne každý problém po-

chází z Bruselu a ne každé řešení musí nutně přijít od

hlav států či vlád, kteří bojují s evropskou byrokracií (kte-

rá není zrovna početná). Skutečnou evropskou charakte-

ristikou je, že média všechna tato tvrzení prověřují. To za-

hrnuje též legislativu a rozhodovací procesy na evropské

úrovni s perspektivou, že se v budoucnu naučíme ještě

více o evropské komunitě.

LISBETH KNUDSEN (1953)je dánská novinářka. Od 70. let pracujepro dánské noviny Berlingske Tidende,kde je v současné době na pozici hlavníšéfredaktorky. Vede největší dánskoumediální skupinu Berlingske Media.V roce 1998 získala cenu dánské novi-nářské obce za nový koncept národníchnovin Aktuelt.

LISBETH KNUDSEN

[ 80 ]

80

...27. listopadu 2008 20:54:56


Lena Kolarska-Bobińska

Evropská identita

Evropané získávají svou identitu přirozeně, dalo by se říci

„osmoticky“, a to už od útlého dětství. Ve škole se děti

učí, že hranice našeho kontinentu vymezují moře a oceá-

ny na jihu, severu a na západě; a že italské, španělské

a vlámské malby, řecké a římské sochy, díla Danta a Kaf-

ky, Beethovena a Chopina jsou součástí „našeho“ — to

jest evropského — dědictví. Učí se také, že dějiny — plné

stále krutějších válek — náš kontinent rozdělují a spojují

zároveň.

Realita každodenního života je trochu jiná. Jen menši-

na evropských občanů se skutečně podílí na „evropských

činnostech“, jako je návštěva jiné země EU, setkávání

s lidmi z jiných zemí nebo četba novin či knih v jiném

než mateřském jazyce (Eurobarometr 251). Zájem o ev-

ropské záležitosti je velmi malý.

Naši každodenní identitu tvoří v první řadě přináleži-

tost k určitému místu. Většina lidí se identifikuje se svým

městem nebo regionem, ve kterém žije, stejně tak se svou

zemí a národem. Evropa se stává důležitou až tehdy,

dojde-li ke střetu s jinými kulturami. Kulturní bohatství,

nebo naopak hrozby, které můžou tyto země představo-

vat, vnímáme jako cizí, pocházející od „nich“, nikoli od

„nás — Evropanů“. V těchto situacích je naše přináleži-

[ 81 ]

81

...27. listopadu 2008 20:54:56


tost k evropským (pro některé „západním“) hodnotám

nejzřetelnější.

V ospravedlňování existence Evropské unie hrají vý-

znamnou roli ekonomické motivy. Vyšší životní úroveň

a volný pohyb lidí, zboží a služeb v rámci EU jsou pro ob-

čany EU rozhodující. Důležitým zdrojem legitimity se ale

zdá být také mír mezi státy. Tento fakt uvádějí občané EU

jako vůbec nejpozitivnější výsledek evropské integrace.

Proto také chtějí Evropané po EU, aby se více angažovala

v politikách, které podle nich reprezentují evropské hod-

noty: aby prosazovala mír a demokracii po celém světě

(Eurobarometr 251). Ačkoli si lidé myslí, že je podpora

těchto hodnot důležitá, EU je ve svých politikách podle

nich neprosazuje dostatečně.

Historická zkušenost zemí střední a východní Evropy

je důležitá pro budoucnost Evropské unie. Je tomu po-

měrně nedávno, co si země tohoto regionu prošly dlou-

hým obdobím sovětské nadvlády, vědí proto, jaký pocit

štěstí s sebou přináší mír, svoboda a demokracie, a váží si

toho. Z tohoto důvodu je pro mnoho nových členských

států důležitá právě společná bezpečnostní a zahraniční

politika, východní politika a politika sousedství.

Vyvstává nám ale otázka: stačí to, aby tyto státy jedna-

ly společně s cílem prosadit své společné zájmy a zasadit

se o hodnoty, které jsou jim blízké? Můžeme mluvit

o identitě střední a východní Evropy, která by vedla k re-

gionální soudržnosti a spolupráci? Vezmu-li v úvahu roz-

díly mezi tím, jak tyto státy vnímají své národní zájmy,

a mezi způsoby, jakými tyto zájmy prosazují, myslím si,

LENA KOLARSKA-BOBIŃSKA

[ 82 ]

82

...27. listopadu 2008 20:54:56


že ne. V některých ze států střední a východní Evropy

jsou eurooptimistické společnosti vnímající Evropskou

unii jako důležitou instituci, která pomůže splnit jejich

dlouhodobé politické a ekonomické cíle. Podporují proto

europeizaci mnohých politik a vnímají EU jako instituci,

která je brání před posilováním národních zájmů ostat-

ních členských států. Jiné země střední a východní Evro-

py si myslí, že jejich zemi by se dařilo lépe ve volnějším

svazku, který by se nepouštěl do řešení mezinárodních

konfliktů. V době Sovětského svazu snily tyto země

o znovuzískání národní suverenity, a tu te nechtějí ztra-

tit kvůli členství v mezinárodní organizaci, přestože vý-

hody členství jsou evidentní. Některé země se chtějí stát

regionálními lídry, jiné chtějí zachovat svoji autonomii.

Tyto dvě strategie bylo možné pozorovat během gru-

zínské krize, která v zemích střední a východní Evropy

vyvolala odlišné reakce. Polsko se rozhodlo hrát vůdčí

roli a jeho prezident Lech Kaczyński promluvil v Tbilisi

o důležitosti svobody a solidarity. K němu se přidali prezi-

denti a předsedové vlád tří pobaltských států, stejně jako

Ukrajina. Když krize vrcholila, zůstaly zbylé visegrádské

země pasivní: rozhodly se přenechat odpovědnost za ce-

lou věc na francouzském předsednictví. Ostatně plán vý-

chodního partnerství, který by posílil východní politiku

EU, nebyl iniciativou jen nových členských zemí: předlo-

žilo jej Polsko se Švédskem.

Společná historická zkušenost a víra ve stejné hodno-

ty nevedou v případě zemí střední a východní Evropy au-

tomaticky ke spolupráci. Jejich zájmy a vnímání jsou růz-

EVROPSKÁ IDENTITA

[ 83 ]

83

...27. listopadu 2008 20:54:56


né. Na druhé straně může sdílená historická zkušenost

vytvořit zázemí pro lepší komunikaci a hlavně porozu-

mění. Časem to může být podnětem k lepší koordinaci

politik s cílem zachovat hodnoty, které jsou pro státy

střední a východní Evropy důležité.

LENA KOLARSKA-BOBIŃSKA (1947)vystudovala sociologii na univerzitě veVaršavě a na Stanford University. V le-tech 1991–1997 vedla CBOS, největšípolský institut pro průzkum veřejnéhomínění. Od roku 1997 je ředitelkou ne-závislého think-tanku Institut veřej-ných záležitostí. V letech 1998—2001byla poradkyní hlavního vyjednavačeo vstupu Polska do EU.

LENA KOLARSKA-BOBIŃSKA

[ 84 ]

84

...27. listopadu 2008 20:54:56


Martin Komárek

Lék jménem Unie

Neměl bych to říkat, ale cítím se víc Evropanem než Če-

chem. Otázka je, zda mě tak cítí „skuteční“ Evropané —

a to, prosím, používám deodorant. Sice laciný, leč účinný.

Proč je mi milejší Evropa než drahá vlast? Protože ne-

snáším vlastenectví. Od dětství se mi instinktivně hnusí

jeho projevy. Fangličkaření, fandovství, hymnaření, spol-

kaření. Národní mýty. Jiráskovy spisy.

Jako dospělý jsem pochopil instinktivní nechu dítě-

te. Vlastenectví je zárodek čirého zla. Je v něm obsaženo

pohrdání druhými, touha jim dokázat, kterak jsou pod-

řadní.

První světová válka, počátek konce dobrého světa,

nevzešla z Evropy. Vzešla z evropského kontinentu,

o který se praly bezohledné elity posedlé nacionalistic-

kým šílenstvím.

Hitler je jen fantasmagorickým dovršením řezničiny,

kterou rozpoutali vážení pánové s kníry a lorňony, kteří

se považovali za demokraty a osvícence.

Evropská unie je sice zatím slabým, ale nadějným lé-

kem proti nacionalistickému viru.

Jsem pokaždé znovu nadšený, když projíždím do Ra-

kouska či do Polska, ničím nerušen, podél zpustlých cel-

[ 85 ]

85

...27. listopadu 2008 20:54:56


nic. Jen v koutku srdce mám strach: proč je nezbourali?

Nejsou tam proto, aby byly jednou obnoveny?

Jsem pokaždé dotčen, když můj demokraticky zvole-

ný prezident nazývá Unii Sovětským svazem a mluví

o tom, že se v ní rozpustíme. Mohl bych si myslet, že je

to podivínství zasloužilého, leč vysloužilého politika

okresního formátu. On to možná neví, ale potenciálně je

to nebezpečné.

Nacionalismus je nakažlivá nemoc.

Unie není lék bez vedlejších účinků: Je užvaněná. Je

sobecká. Je pokrytecká. Je slabošská. Bolí z ní často hlava.

Někdy z ní nemůžete spát.

Nemoc neléčí.

Jen potlačuje její příznaky.

Pro těžce nemocného je však i takový lék požehnání.

Jsem raději zdravý než nemocný.

Fakt.

Proto chci být Evropan.

MARTIN KOMÁREK (1961)je hlavní komentátor MF DNES, publicistaa spisovatel. Vystudoval filozofii na FF UK.Je autorem próz Dřevěná panenka, Mefitis,Smráci a Smradlavý pes a odborně populár-ní publikace Evropa jaká je.

MARTIN KOMÁREK

[ 86 ]

86

...27. listopadu 2008 20:54:56


Pavel Kosatík

Česká zkušenost varuje

Co potřebuju k životu: 1. věřit v nadpozemského Boha

a 2. o všem pozemském svobodně pochybovat, vnímat je

jakožto ambivalentní svou podstatou. Ad 1: Existenci lás-

ky, bez které se neobejdu a jejímž bych rád i sám uměl být

dárcem, si neumím vysvětlit jinak než jako dar (od koho

jiného než od bytosti). Ad 2: Těším se z každé chvíle, kdy

je mi dáno spatřit v pozemském kladu i protiklad, v černé

bílou, v dobru potenciál snadného přerodu ve zlo, a tak si

uchovávat naději, že ještě nějaký čas dokážu vést relativ-

ně vyrovnanou partii s člověku vždy hrozící slepotou.

Ještě jinak: je mi dobře a přirozeně, cítím-li někoho

nad sebou, a zároveň, jak se mi aspoň zdá, chci být scho-

pen unést odpovědnost za vše, co dělám „dole“. V tom je

podle mě i jedna z hlavních „definic“ Evropy a evropské

identity. Spojují se v ní obě klíčová evropská století, křes-

anské čtrnácté s nekřesanským osmnáctým. Člověk zá-

roveň zírá vzhůru i panorámuje svět kolem sebe, a to tak,

že jedním umocňuje druhé. Vznáší se malinký kousek

nad zemí a současně je o ni opřen, tak aby ji cítil. Žít

v Evropě znamená rozumět zároveň Bibli i Rousseauo-

vi — a tím „rozumět“ se myslí takový způsob vnímání,

jenž nevede ani k relativismu, ani k volbě jednoho ve

[ 87 ]

87

...27. listopadu 2008 20:54:56


jménu potření toho druhého. Žít v Evropě není úplně

snadné.

Nejnebezpečnější situace pro člověka nastává, když se

až příliš vžije do svých představ. To je v Evropě podle vše-

ho o něco těžší než jinde a já si přeju, aby vždycky bylo.

Politické hranice se rozplývají, ale ty kulturní zde budou

okysličovat život vždycky: v Evropě vždy bude platit, že

stačí přeplout řeku nebo přejít kopec, aby se člověk ne-

mohl vynadivit, v dobrém i zlém, vymoženostem života

toho druhého. Jak je možné, že ty Holananky na svých

bicyklech jezdí tak nádherně zpříma — odkud se v jejich

kostrách vzala taková míra nadpřirozené hrdosti? O štíh-

lých Španělích nebo Italech nemluvě: jejich oči dokážou

metat blesky jako žádné jiné, ale jaká proměna, když se

dívají na své děti! Pro příslušníka středoevropského náro-

da, po kterém se šlapalo, je inspirativní také setkání s Bri-

tem: a bankéř či dlaždič, cosi jaksi z něho vyzařuje: Je-

nom si něco zkuste. Na mě si nesáhnete. Jít Evropou je

pěkné, protože to znamená divit se, divit se, divit se.

Druhá otázka se táže po významných českých (Evropě

případně užitečných) zkušenostech, a vzbuzuje tedy po-

ptávku po exportovatelných českých hodnotách. Určitě

jich bude vyjmenováno dost, v zápalu hledání kladných

příkladů však nezapomeňme ani na to, že vliv může mít

také zkušenost negativní. Přistupte, Evropané, a pohléd-

něte nejen do výkladních skříní našich obchodů, ale také

do našich srdcí: jsme nejsekularizovanější společností na

kontinentě a jako takoví jsme zjistili, že když člověk od-

vrhne Boha, nezbude mu nic, ani on sám — jen nekoneč-

PAVEL KOSATÍK

[ 88 ]

88

...27. listopadu 2008 20:54:56


ná řada planých nadějí, směrů, jimiž se bude vrhat, všemi

z nich postupně zklamáván.

Nebo co jsme ještě, namátkou, se sebou provedli?

Jako jediná evropská demokracie jsme si ve volbách po

poslední světové válce sami a dobrovolně zvolili komu-

nistickou totalitu. Studujte nás tedy podobně, jako se

studují Němci ze třicátých let minulého století, a hledej-

te u nás odpově na otázku důležitou pro všechny: co to

v člověku je, že se dokáže vzdát své svobody, a jak v něm

udržet povědomí o tom, že zánik odpovědnosti, který je

důsledkem, s sebou vždycky nese i zánik smyslu? Taky

my se sami sebe ptáme, ale bez vaší pomoci odpově pa-

trně nenajdeme.

PAVEL KOSATÍK (1962)vystudoval práva, pracoval jako naklada-telský redaktor a novinář (Mladá frontaDnes, Reflex, Hospodářské noviny). Od1995 s krátkými přestávkami ve svobod-ném povolání. Autor knižních životopisůOlgy Havlové, Ferdinanda Peroutky, PavlaKohouta a dalších knih s historickou ne-bo literárněhistorickou tematikou. V sou-časnosti také šéfredaktor Národní 3, revueAV ČR pro vědu a umění.

ČESKÁ ZKUŠENOST VARUJE

[ 89 ]

89

...27. listopadu 2008 20:54:57


Adriana Krnáčová

Jsme pubertální společnost

Neumím se srovnat s některými prvky naší společnosti

a patrně vždy budu zaujímat kritický postoj vůči jejím

pubertálním výronům.

Na jedné straně chceme změnu, a přitom odmítáme

rizika, která jsou s ní spojena. Tato dichotomie se částeč-

né odráží i ve vnímání našeho místa v nadnárodních spo-

lečenstvích, a už v Evropské unii, NATO, OSN atd. Chce-

me být členy klubu, ale pak nám to členství přijde

najednou zbytečné a svazující. Chceme někam patřit,

a zároveň si ponechat svobodu dělat si, co chceme. Tato

názorová volatilita mi připomíná puberáka. Chce být

svobodný, ale bez omezení a povinností. Ty by nejraději

navždy svalil na své rodiče. Vztahy, které vytváří, jsou

krátkodobé a bez závazků. Jedním slovem: je nedospělý.

Pubertálními postoji jsme konfrontováni ze stran po-

litiků, firem, veřejné správy, kolegů, přátel. Jako spole-

čenství si ne zcela dobře uvědomujeme důsledky tohoto

chování a stejně jako k puberákovi máme tendenci být

až příliš benevolentní k pokleskům politiků v naději, že

jednoho dne se to změní a puberák dospěje. Taková změ-

na ovšem nenastane bez hodnot, reflexe a kritického

myšlení, které si musíme neustále „čistit“ stejně jako —

jak říkal skladatel Sergej Prokofjev — zuby a vkus.

[ 90 ]

90

...27. listopadu 2008 20:54:57


Pubertální je i televizní upoutávka, která prostřednic-

tvím několika lidí, o jejichž skladbě si lze myslet leccos,

sedí kolem stolu a — hrajíce si s kostkami cukru — na

něco upozorňuje, ba dokonce před něčím varuje. Nevím,

zda je to vhodná upoutávka, když minimálně půl roku

bude administrativní pohled EU upřen na naši zemi. Ně-

komu to osladíme… Na co tím upozorňujeme? K čemu

tím vyzýváme? Aby byli všichni ve střehu, nebo přichá-

zejí „sladiči“? Aby z toho nakonec nebyla česká soda.

Pubertálně se chovají naši politici zejména v domácím

prostředí, na našem dvorku. Když jsou přichyceni při

činu, snaží se to svalit na kamaráda odvedle. Ne vždy

mluví pravdu, někdy dokonce lžou a zatloukají. Chovají

se pokrytecky, přičemž vrcholem tohoto přístupu je zřizo-

vání vyšetřovacích komisí z vlastních řad, aby zjistili, co

vlastně sami dělají. Že by to nevěděli?

Můžeme přispět pozitivně k evropskému společenství,

když ještě sami nejsme svobodní, čímž myslím svobodu

intelektuální? Víme, odkud jdeme? Jsme srovnáni se svý-

mi dějinami, přehodnotili jsme dostatečně jejich dopad

na dnešek? Víme, kam jdeme a jak se tam chceme dostat?

Domnívám se, že tomu tak zatím není a dlouho nebude.

Jenže abychom se mohli začlenit do společenství, musí-

me přispět něčím hodnotným a hledat soulad. To zname-

ná být vnitřně svobodný: mít jasno ve svých hodnotách,

postojích, konání a směřování. K tomu je zapotřebí pře-

hodnotit a s odstupem „přežít“ svoji minulost, a to nikoli

pouze deklarativně. Nelze být svobodný v mentálně

uzavřeném rámci nevyřčených obav a historických sedi-

JSME PUBERTÁLNÍ SPOLEČNOST

[ 91 ]

91

...27. listopadu 2008 20:54:57


mentů, které se — na rozdíl od kostky cukru — tak snad-

no nerozpouštějí.

Nechceme společnou evropskou ústavu proto, že ztra-

tíme svoji samostatnost a nezávislost, a přitom chceme

pocit bezpečí, jistotu a ochranu. Jenže nelze chtít bezpečí

a jistotu, a zároveň neomezenou svobodu. Máme více vý-

hrad než řešení. Nechceme radar proto, že na sebe upo-

zorníme teroristy a staneme se snadným cílem, nebo pro-

to, že se obáváme, že nás zdravotně poškodí, nebo že

přivolá hněv energetické mocnosti, na jejích zdrojích je

závislá málem půlka světa?

Ne, ještě jsme se nezačlenili.

ADRIANA KRNÁČOVÁ (1960)vystudovala vývtarné umění a jazykověduna Bratislavské univerzitě a strategický a fi-nanční management na William DavidsonInstitute při University of Michigan. V le-tech 2002–2007 byla ředitelkou Transpa-rency International ČR.

ADRIANA KRNÁČOVÁ

[ 92 ]

92

...27. listopadu 2008 20:54:57


Alain Lamassour

Evropa jako trojí zázrak

Situaci, ve které se Evropa nachází po padesáti letech spo-

lečného trhu, bych shrnul do tří bodů: je to zázrak, je to

zázrak v ohrožení, je to nedostatečný zázrak.

Společně jsme vynalezli něco, co nikdo nikde jindy

nevynalezl a nikdo nikde jinde nezrealizoval. Je zcela

správné, že jsme velkými obdivovateli ústavodárného

konventu ve Filadelfii, který v roce 1787 sepsal ústavu

Spojených států amerických, výjimečný text, který je i po

dvou stech letech stále platný. Bylo to tehdy relativně

snadné, protože Spojené státy již de facto byly jedním ná-

rodem, který potvrdil svou identitu ve válce za nezávis-

lost, mluvil jedním jazykem, sdílel jedno náboženství

a jednu kulturu, proto mu stačilo vytvořit společná pra-

vidla pro území, které již bylo sjednocené. U nás je tomu

úplně jinak: je nás dvacet sedm národů, dvacet sedm stá-

tů, které si velmi považují své nezávislosti a suverenity.

Jedni — třeba Francouzi — proto, že tato nezávislost je je-

jich dědictvím z minulých dob. A jiní — třeba Češi —

proto, že jejich nezávislost je mladá, a nevzdají se jí proto

hned poté, co ji tak obtížně nabyli. Chceme si zachovat

svou suverenitu, ale chceme také žít společně, svobodně

a v míru a společně jednat na mezinárodním poli. To ne-

udělal nikdo před námi.

[ 93 ]

93

...27. listopadu 2008 20:54:57


Máme náskok téměř sta let před dalšími částmi svě-

ta, které se snaží organizovat tak jako my. Například

jihoamerický Mercosur, který existuje již více než pat-

náct let, není ani ve stadiu Římské smlouvy. Je to zá-

zrak, a když říkám zázrak, nepřeháním. Nejde jen o to,

že Evropa má do budoucna zajištěný mír, ale také

o hloubku usmíření mezi našimi národy. Francouzský

prezident Mitterrand řekl před Evropským parlamen-

tem v roce 1995 ve svém projevu na rozloučenou: „Mí

historici mi říkají, že Francie vedla válku se všemi vaši-

mi zeměmi kromě Dánska.“ Když dnes provádíme ve

Francii průzkumy a ptáme se Francouzů, jaký je podle

jejich názoru národ nejbližší Francouzům, dva Fran-

couzi ze tří odpovídají, že německý národ. A naopak.

Dva Němci ze tří trochu váhají mezi Francouzi a Ame-

ričany. Kdybych to povídal své babičce, která jako

všechny ženy své generace zažila, jak její otec bojoval

proti Němcům v roce 1870, jak její manžel bojoval

proti Němcům v roce 1914, jak její syn a její ze, můj

otec, bojovali proti Němcům v letech 1939—1945,

kdybych jí to povídal, řekla by mi: „Miláčku, ty ses

zbláznil.“

Je to zázrak, který je ohrožen, a o tom musíme ho-

vořit společně — s našimi lucemburskými, německý-

mi, českými a ostatními přáteli. Je třeba chápat, že

Římská smlouva zůstává pravidlem hry, podle které-

ho se řídíme. Vzniklo jako obchodní dohoda šesti

zemí, v politické Evropě dvaceti sedmi už ale nefungu-

je. Stačí se zúčastnit zasedání Rady ministrů Evropské

ALAIN LAMASSOUR

[ 94 ]

94

...27. listopadu 2008 20:54:57


unie, abychom si uvědomili, že se tady nerozhoduje.

Musíme dát Evropské unii instituce a pravidla roz-

hodování, aby mohla splnit úkoly, kvůli kterým ji

potřebujeme.

Uvedu pár příkladů. Energie je jedním z důležitých

témat, které zajímá nejen Francii. Evropská rada může

přijmout silné a odvážné záměry, ale chybí nám práv-

ní podklady pro to, abychom mohli tyto záměry začít

naplňovat. Současné smlouvy nedefinují společnou

evropskou energetickou politiku, a budeme proto mu-

set vytvořit velmi komplikované procedury, které se

potáhnou roky a roky. Potřebujeme novou smlouvu,

protože zbytek světa na nás nebude čekat.

Už jenom kvůli vztahům s Moskvou potřebujeme

mít jednoho představitele EU, který bude vyjednávat

naším jménem za všechny. Díky tomu budeme bezpo-

chyby moci lépe bránit své společné zájmy. Současná

situace, kdy naši vedoucí představitelé jezdí jeden za

druhým vyjednávat do Moskvy, umožňuje přirozeně

Moskvě získat přesně to, co chce.

Říkáme, že je potřeba zlepšovat Evropu pro naše

děti a vnoučata. Ale pro jaké děti? Vždy už jich víc ne-

máme. Sám jsem dělal, co se dalo. Mám čtyři děti, ale

to samozřejmě není mnoho, když se podíváme na naši

porodnost. V roce 2050 budeme slavit dalších padesát

let společného trhu, jenže za padesát let bude mít Ev-

ropa podle odhadů OSN o 40 milionů obyvatel méně.

Pomalu se sami zabíjíme. Tento problém není v evrop-

EVROPA JAKO TROJÍ ZÁZRAK

[ 95 ]

95

...27. listopadu 2008 20:54:57


ské kompetenci, ale v kompetenci každé rodiny tvořící

Evropu.

Evropský zázrak je nedostatečný. Potřebujeme ně-

jaký jiný zázrak, abychom mohli čelit problémům

21. století. Jestliže chceme v dnešním světě bránit svo-

je zájmy, bezpečnost či identitu, nemůžeme zůstat ně-

kde sami v koutku. Musíme působit na mezinárodní

scéně jako aktér. Dnes jsme na mezinárodní scéně

pouhými diváky a to je nepřijatelné.

Co se týče finančních záležitostí, tvoří světovou fi-

nanční organizaci čtyři aktéři: dolar, euro, japonský

jen a čínský juan. Bu se tedy spokojíme s rolí diváků

a budeme pokračovat ve snášení monetárních obratů,

nebo se také rozhodneme využít svou společnou

měnu. Snad se Česká republika brzy připojí k euru, aby

také hájila zájmy našich firem a našich pracovních

míst.

K šíření jaderných zbraní. Zastrašovací jaderná síla

Francie představuje jisté záruky, stejně jako lze partici-

povat na protiraketovém systému. Pokud ale necháme

dva tucty zemí vybavit se jadernými zbraněmi nebo ji-

nými zbraněmi hromadného ničení, což je technicky

proveditelné, myslíte si, že budeme žít v bezpečném

světě? Myslíte, že se stačí schovat za ty malé deštníky?

Jak ale nebýt diváky, a stát se aktéry? Mluvme

o tom mezi sebou. Ptejme se, jak může sloužit to, čím

disponujeme ve vojenské oblasti, ke společné obraně

evropského kontinentu a NATO. Sledujme, jak může-

me vyjednávat se zeměmi, které usilují o vybavení

ALAIN LAMASSOUR

[ 96 ]

96

...27. listopadu 2008 20:54:57


zbraněmi hromadného ničení, bu protože mají

strach o svou bezpečnost, nebo kvůli touze po moci.

Zkusme zjistit, jak je od toho můžeme s našimi americ-

kými spojenci odradit.

K využití vesmíru. Vesmírný průmysl bude příštích

padesát let ze strategického a vojenského pohledu zá-

kladním prvkem pro ekonomickou konkurenceschop-

nost. Žádná z našich zemí nezmůže nic sama. Potře-

bujeme se sjednotit pro využití vesmíru, třeba jen

v oblasti nových telekomunikačních technologií nebo

v biotechnologiích.

Musíme se podílet na uspořádání planety a světa

v 21. století a to znamená, že musíme nově definovat

vztahy se sousedními oblastmi. Evropa potřebuje pře-

devším stabilní hranice. Bez nich by ji naši občané ne-

přijali. Z Evropy by se stala regionální organizace OSN

se svými diplomaty — šastnými, že se potkávají, ale

bez jakéhokoli vlivu i bez schopnosti bránit naše hlav-

ní zájmy. Potřebujeme definovat privilegované part-

nery a s nimi vytvořit zájmové, kulturní, nebo dokon-

ce politické společenství. Máme zájem na tom, aby

velké sousední země — ruský svět, kavkazské země,

země Blízkého východu, země Maghrebu, severní Afri-

ky — byly zeměmi, které zachovávají mír mezi sebou

i s námi, zeměmi, které pokračují v cestě k demokracii,

právnímu státu, obraně lidských práv a které s námi

uzavřely dlouhodobé dohody o zásobování energií či

o výměnách pracovních sil. Budeme potřebovat mno-

ho pracovních sil ze sousedních zemí, musíme se

EVROPA JAKO TROJÍ ZÁZRAK

[ 97 ]

97

...27. listopadu 2008 20:54:57


s nimi proto dohodnout, jak se vyhnout terorismu, ší-

ření zbraní hromadného ničení atd.

Jinak řečeno, vinou Evropy svět zažil ve dvacátém

století světové války. První globalizace byly, kvůli Ev-

ropě, globalizacemi války. Povinností nás Evropanů je

zajistit, abychom ve 21. století poznali globalizaci

míru.

ALAIN LAMASSOUR (1944)je od roku 1989 francouzským europos-lancem. Vystudoval pařížský Institutpolitických věd a École Nationaled’Administration. Působil v několikavládních funkcích a v letech 2002–2003zasedal v Evropském Konventu. V roce2004 byl zvolen tajemníkem současnévládnoucí strany UMP pro evropské zá-ležitosti.

ALAIN LAMASSOUR

[ 98 ]

98

...27. listopadu 2008 20:54:57


Christian Lequesne

Identita není danost

Už jako malý kluk jsem pochopil, že identit můžeme

mít vícero. Můj otec byl Francouz a matka Němka,

a tak jsem byl od narození konfrontován se dvěma od-

lišnými dějinami zemí, jejichž vztahy byly po dlou-

hou dobu více než antagonistické. Ve Francii jsem se

jako školák zúčastnil oslav 11. listopadu u Památníku

zemřelým, kde si připomínáme vojáky obou světo-

vých válek „padlých za Francii“. V Německu jsem zase

na hřbitůvku ve vesnici, kde bydlela má babička, po-

chopil, že tehdy zemřelo i mnoho Němců. „Zemřel

v Rusku.“ Takto se v němčině uváděl francouzský ter-

mín „padl za Francii“ a já jako kluk to pochopil někdy

v sedmdesátých letech. Dvoje dějiny, dvě země, spous-

ta zármutku a utrpení a nyní dva demokratické státy,

které oběma větvím mé rodiny umožňují žít v míru. A

už vědomě či nevědomě, odtušil jsem tím smysl ev-

ropského snažení, a také proto jsem začal podporovat

myšlenku sjednoceného kontinentu, žijícího v demo-

kracii a míru.

Tento osobní zážitek z mládí mě poučil v tom, že

identita (pojem, ke kterému jsem ve svých akademic-

kých pracích vždy pojímal značnou nedůvěru) je zále-

žitost výsostně intimní a subjektivní. Každý jedinec si

[ 99 ]

99

...27. listopadu 2008 20:54:57


ze své empirické zkušenosti buduje svou identitu, která se

může v čase a prostoru měnit. Ve Francii se vždy cítím být

trochu Němcem, a v Německu se zase cítím být Francou-

zem. Jako mnoho Evropanů jsem se cítil být opravdovým

Evropanem ve Spojených státech a v Asii zase „zápaá-

kem“. Vzpomínám si na svou cestu po Japonsku, když

jsem cestoval na jih ostrova Honšú. Několik dní po sobě

jsem tehdy potkával jen Japonce. To je koneckonců na-

prosto normální! Jednoho rána, když jsem nastupoval do

vlaku na Kjóto, jsem se málem srazil s Australanem, který

se mnou cestoval ve stejném vagonu. Jeden jako druhý

jsme okamžitě projevili zájem si spolu popovídat: „Whe-

re are you from?“ „From France.“ „I am from Australia.“

V tom prostředí v nás naše západní identita vzbudila po-

cit solidarity.

Identita se však neomezuje na státní příslušnost, et-

nický původ či jazyk. Je spojena i s profesním životem,

s náboženstvím, s gendrem (být mužem či ženou) a se se-

xuální orientací (heterosexualita či homosexualita). Tato

různost a proměnlivost identity mě naučily hluboce ne-

důvěřovat všem, kteří se domnívají, že identita je danost,

kterou jsme dostali jednou provždy. I z tohoto důvodu se

instinktivně bráním pojmu národní identita, který je de-

finován především etnicky: pokrevní příbuzností či spo-

jením s jistým teritoriem. Více mi vyhovuje stará definice

Ernesta Renana*, podle kterého spočívá národní identita

CHRISTIAN LEQUESNE

[ 100 ]

* Ernest Renan (1823–1892), francouzský filozof a spisovatel žijícív Bretani. Je znám zejména svým historickým dílem o raném křesanstvía svými politologickými teoriemi.

100

...27. listopadu 2008 20:54:57


zejména ve „společné chuti žít“. Tak můžeme být docela

dobře argentinského původu, ale zároveň se cítit jako

Francouzi už od chvíle, kdy jsme se rozhodli žít ve Fran-

cii. Stejně tak se můžeme narodit do rodiny vietnam-

ských obchodníků v Praze a cítit se být Čechy nebo Če-

chy a Vietnamci zároveň. Vzpomínám si na dvě takové

děti vietnamských obchodníků, které letěly z Prahy do

Francie, kde přestupovaly do Hanoje či Saigonu. Ty děti

mluvily s rodiči vietnamsky, ale jakmile si hrály jen me-

zi sebou, mluvily česky, svým každodenním jazykem,

kterým mluvily i ve škole. Čeština jim „naskakovala“

automaticky.

Když jsem žil ve střední Evropě, všiml jsem si, že téma

národní identity zde rezonovalo u mnohem větší části

obyvatelstva, než jsem byl zvyklý. Chápu samozřejmě

proč. Já se nikdy nemusel prát o to, abych uhájil svou ná-

rodní identitu. Lépe řečeno, neměl jsem nikdy strach, že

ji ztratím pod tlakem hegemonického souseda, který se

mi pod rouškou internacionalistické vulgáty vnucuje

zbraněmi. Národní socialismus a následně komunismus

ničily rozdílné identity ve střední Evropě, protože totali-

tarismy rozdílnost nesnášejí. Z tohoto období zůstaly ve

společnosti po roce 1989 určité stopy, jistý nepřiměřený

důraz na národní identitu, jistý strach z kulturní odliš-

nosti. Bylo by však mylné tvrdit, že je tato situace neměn-

ná. Pokud bude pokračovat hospodářský růst a klesat po-

čet obyvatel, země střední Evropy se budou postupně více

a více otevírat imigrantům, jako je tomu dnes ve Španěl-

sku a v Portugalsku. Tyto země se stanou mnohem různo-

IDENTITA NENÍ DANOST

[ 101 ]

101

...27. listopadu 2008 20:54:57


rodější a budou si muset položit otázku, které hodnoty

budou muset imigranti z různých komunit přijmout za

své a která specifika jim budou naopak přiznána. Pokud si

mohu dovolit provokovat, pak tvrdím, že česká či polská

národní identita se značně přehodnotí tím, že Praha bude

mít své „China Town“ a Varšava svůj „Little Istanbul“.

Tento osud v nás nemá budit strach, nebo odpovídá mo-

dernosti našeho světa.

CHRISTIAN LEQUESNE (1962)se specializuje na evropskou integraci, jeprofesorem LSE — Sciences Po Alliancena London School of Economics and Po-litical Science v Londýně. Od ledna 2004do září 2006 byl ředitelem Centre frança-is de recherche en sciences sociales (CEF-RES) v Praze.

CHRISTIAN LEQUESNE

[ 102 ]

102

...27. listopadu 2008 20:54:57


Micheál Martin

Nacionalismus se nevyplácí

Asi největší dezinterpretací toho, jak funguje Evropská

unie, je názor, že se EU snaží ve svých členských státech

vytvořit uniformní identitu. Ve skutečnosti je však sama

Unie odrazem evropské identity, která se utváří od dob

velkých civilizací antického Říma a Řecka.

Mezistátní hranice, které se utvořily v minulosti, ne-

byly nikdy úplně uzavřené, jednotlivé kultury nebyly ni-

kdy zcela izolované. Evropské dějiny se od dějin jiných

kontinentů odlišují právě neustálou výměnou myšlenek

a nápadů.

Před nástupem letecké dopravy bylo Irsko od Evropy

vždy poněkud izolované. To, čeho si dnes na irské identi-

tě nejvíce vážíme, bylo přesto inspirováno a umocněno

naším spojením s širší evropskou identitou.

Když se například podíváme na nejstarší zdokumen-

tované irské dějiny, zjistíme, že se na vytváření společné

ostrovní identity podílela zásadním způsobem mnišská

tradice, která též pomohla vytvořit trvalé regionální

uspořádání. Tato tradice měla samozřejmě svůj původ na

evropském kontinentě. Pomohla založit doposud žijící

tradici předávání duševního bohatství.

Všechna významná období evropských dějin měla do-

pad i na Irsko. Zapsala se do událostí, které Irové považují

[ 103 ]

103

...27. listopadu 2008 20:54:57


za „jednoznačně irské“. Nejkrvavější bitvy na irské půdě

se odehrály v důsledku sporů mezi evropskými králi kon-

ce sedmnáctého století, o jejichž vládě se v jejich zemích

mluví jen zřídka, zato v Irsku se jim věnuje dodnes velká

pozornost.

O sto let později inspirovaly francouzské „stromy svo-

body“* vznik moderního irského republikanismu a lido-

vého radikalismu.

Evropský liberalismus devatenáctého století měl ob-

rovský vliv na velkého Ira, Daniela O’Connella, který do

Evropy následně uvedl nový způsob politického jednání

v podobě nenásilného lidového hnutí.

Obrození keltské kultury bylo rozhodujícím momen-

tem moderních dějin Irska, ale znovu: neproběhlo by, ne-

být příkladu českého a maarského obrození.

Naše literární ikony — Joyce, Yeats a Beckett — jsou

autory hluboce irskými, stejně tak jsou ale nezpochybni-

telně autory evropskými.

A tak bychom se mohli zastavit u mnoha dalších pří-

kladů z oblasti společenského, ekonomického či politic-

kého vývoje mé vlasti. Jsem pevně přesvědčen, že období,

ve kterých jsme toho dokázali méně, než jsme měli či

mohli, byla právě ta, kdy jsme se zahleděli a stáhli do

sebe. Naše dějiny ukazují, že když jsme se do Evropy za-

pojili aktivně a s velkorysostí, měli jsme z toho jednak

užitek a jednak jsme se podíleli na vývoji celé Evropy.

MICHEÁL MARTIN

[ 104 ]

* Stromy svobody byly vysazovány v době Velké francouzské re-voluce.

104

...27. listopadu 2008 20:54:57


Evropská unie je nádhernou ukázkou této historické

skutečnosti. Zajištění bezprecedentně dlouhého období

míru a prosperity těm státům, které se do evropského

projektu zapojily, dalo národům perspektivu trvale udrži-

telné budoucnosti, což je v protikladu k neúspěšnému

modelu, podle kterého se Evropa chovala celé století před

podepsáním Římských smluv.

Dnešní Evropa je velmi různorodým kontinentem,

kterému se ale daří pracovat na společných hodnotách

a rozvíjet spolupráci mezi státy, a to způsobem, který co

do úspěšnosti nemá v historii obdoby.

Mnozí dávají „evropské“ do protikladu k „národní-

mu“. Jsem přesvědčen, že opomíjí skutečnost, že Evropa

byla a je místem, které „národní“ umožňuje.

MICHEÁL MARTIN (1960)je irským ministrem zahraničí. Během svékariéry vystřídal mnoho ministerskýchpostů; zastával také pozici ministra zdra-votnictví, kdy jako první prosadil zákono-dárství o zákazu kouření na pracovišti, zacož dostal od mezinárodních organizacířadu ocenění. Je bývalý středoškolský uči-tel, pracoval také jako radní ve městě Cork.

NACIONALISMUS SE NEVYPLÁCÍ

[ 105 ]

105

...27. listopadu 2008 20:54:57


Ivan Medek

Dvě odpovědi


Evropana ze mne dělá zakotvení v první republice — jak

díky osobním prožitkům, tak pozdějším poznatkům. Dále

mnohaletý exil. Evropská literatura, hudba a vůbec kultura.

Křesanství.

Čím by mohly být identita a zkušenosti České republiky, respekti-

ve zemí střední Evropy, významné pro budoucnost celé Evropy?

Měly by být varováním. Máme negativní zkušenosti

z dlouhého období nadvlády komunistů i z dosavadního

pokusu o návrat do slušné společnosti.

IVAN MEDEK (1925)působil jako novinář, hudební publicista, teo-retik a kritik. Byl dopisovatelem Hlasu Ameri-ky a spolupracoval s rádii Svobodná Evropa,BBC, Deutsche Welle a Radio Vatikán. V le-tech 1993–1998 působil v Kanceláři preziden-ta republiky Václava Havla.

[ 106 ]

106

...27. listopadu 2008 20:54:57


J iří Pehe

Evropané o Evropě

Být Evropanem znamená mít hluboký cit pro dějiny

a v tomto kontextu si uvědomovat společnou historii, kte-

rou sdílíme s dalšími národy na evropském kontinentě. Ač

se interpretace našich společných dějin liší v závislosti na

tom, ze kterého národa ta která interpretace pochází, vzta-

hujeme se ke sdílené minulosti opakovaně. Nejsou to pouze

dějiny úspěchů, ale také vzájemných válek a dobývání.

Hlavními body v minulosti, ke kterým se vztahujeme, ne-

jsou pouze události, které se staly za poslední 3000 let na úze-

mí rozkládajícím se od Portugalska a Irska až po Ural a od se-

verního cípu Norska až po Sicílii a Maltu, ale také další

civilizace a říše, které na tomto území hrály významnou roli.

Stejně významné je samozřejmě křesanství jako domi-

nantní náboženství na evropském kontinentě se svými vaz-

bami k judaismu, ale také s reformačním a protireformač-

ním hnutím v západní části Evropy. To všechno vdechlo

život specifické podobě kultury, kterou můžeme snadno ro-

zeznávat jako evropskou. Tuto kulturu nepředstavuje pouze

literatura, drama a umění, ale i nepřehlédnutelné architek-

tonické styly jako gotika nebo baroko.

Jednotlivé evropské národy si rády myslí, že jejich vlast-

ní kultura je významnější než údajně „nejasná“ kultura ev-

ropská. Přesto kdo po nějaký čas žil mimo Evropu, napří-

[ 107 ]

107

...27. listopadu 2008 20:54:57


klad ve Spojených státech, ví, že pokud se setkáváme

s jinými velkými kulturami a civilizacemi, je rozhodující

právě evropská identita, nikoli ta národní.

Střední Evropa hrála v Evropě důležitou roli mostu spo-

jujícího Východ a Západ. Zatímco západní Evropa prošla

dobou osvícenství a je pyšná na svůj racionalismus, vý-

chodní část Evropy se vyvíjela jinak a zůstala zakořeněná

v byzantské kultuře. Střední Evropa v sobě spojuje obě tyto

tradice — některé národy více, některé méně. Většina zemí

střední Evropy byla také ovládána sovětským komunis-

mem, který představoval směsici západoevropských utopis-

tických tradic, racionalismu a byzantské tradice.

Jako takové hrají země střední Evropy již nyní důleži-

tou roli v Evropské unii tím, že rozumí Západu i Východu

lépe, než si Západ s Východem rozumí navzájem. V ně-

kterých ohledech jsou tak obyvatelé střední Evropy nej-

evropštějšími ze všech evropských národů, protože byli

vystaveni vlivům z obou částí Evropy.

JIŘÍ PEHE (1955)je ředitelem New York University v Praze. Vedezároveň Pražský institut pro demokracii, eko-nomii a kulturu Newyorské university (PI-DEC). Od září 1997 do května 1999 byl ředite-lem Politického odboru Kanceláře prezidentarepubliky Václava Havla, později pracoval proprezidenta Havla jako poradce. Jiří Pehe je taképolitický analytik a je autorem mnoha kniha stovek článků a analytických studií o vývoji

ve východní Evropě. Spoluzakládal občanské sdružení ANO pro Ev-ropu, v jehož správní radě je členem.

J IŘÍ PEHE

[ 108 ]

108

...27. listopadu 2008 20:54:57


Anton Pelinka

Evropská identita

Evropská identita v sobě zahrnuje kulturní i geografický

rozměr. Je ale samozřejmé, že pojem Evropa má přede-

vším konotace geografické: Evropa není ani Brazílie ani

Japonsko. Hranice dané geograficky musíme přijmout už

kvůli rozšiřování EU. Pokud má být Turecko považováno

za evropskou součást, pak se jeho východní hranice sta-

nou hranicemi Evropy.

Evropská identita definovaná kulturně je oproti tomu

(a vždy bude) součástí široké diskuse: řecká filozofie

a římské právo, judo-křesanské dědictví, racionalismus

a osvícenství, stejně jako lidská práva; to všechno musí-

me vnímat jako nezbytné prvky naší definice Evropy.

Kulturní aspekty toho, co můžeme nazývat evrop-

ským, s sebou nesou zvláštní rozpolcenost a nejasnost:

evropské hodnoty jsou — alespoň ve svých důsledcích —

univerzální. Už z podstaty nemůže být koncept lidských

práv pěstován pouze na evropském kontinentě. Osvícen-

ství je otevřené všem. Křesanství — zvláště v interpretaci

římskokatolické církve — je evangeliem týkajícím se celé-

ho světa. Z historického pohledu se evropská identita

utvářela na evropském kontinentě, ale myšlenkově na

něj vázaná není — je postavena na univerzalismu.

[ 109 ]

109

...27. listopadu 2008 20:54:57


Jestliže přemýšlíme o Evropě jinak než jenom

v abstraktních pojmech a vnímáme ji jako výsledek

evropské integrace, který začal bezprostředně po roce

1945, pak je nejpříznačnějším rysem Evropy schop-

nost poučit se z historie: Evropská unie by nevznikla

bez společné snahy překonat stíny nacionalistické

a totalitní minulosti. Bez zkušenosti dvou světových

válek a holocaustu by evropská integrace nikdy ne-

začala. Současná Evropa je protikladem teze o neome-

zené národní suverenitě. Evropská unie není konfe-

derací svrchovaných národních států, nýbrž dosud

nehotová federace jednotlivých demokracií, která vy-

chází z konceptu sdílené suverenity. Evropa totiž dos-

tala historickou lekci: bezuzdný nacionalismus ji

ničí.

Role středoevropských států

Už od roku 1990, kdy se bývalá NDR jako skupina

německých států přidružila k Evropskému spole-

čenství, musí EU žít s regiony, které mají specifickou

zkušenost: zkušenost komunismu. S rozšířením v le-

tech 2004 a 2007 Evropskou unii už netvoří západo-

evropský „blok“ — EU se stala (téměř) panevropským

celkem.

Komunistická zkušenost vyústila v tendenci, kte-

rou EU do té doby neznala: zdůrazňování národní ne-

závislosti. Pro postkomunistické země byl vstup do

EU (a do NATO) rozhodující krok k ochraně před

ANTON PELINKA

[ 110 ]

110

...27. listopadu 2008 20:54:57


možnou zahraniční (tj. ruskou) dominancí. Když se

země středovýchodní Evropy staly členy EU, převažu-

jící nálada byla svým způsobem protikladná k náladě

z konce čtyřicátých let a let padesátých, kdy západo-

evropské státy založily Evropské společenství. V zá-

padní Evropě byl tehdy základní poválečnou filozofií

antinacionalismus; ve středovýchodní Evropě zato

určovala transformační náladu obnova národa. Míro-

vé rozdělení Československa a násilný kolaps Jugoslá-

vie jsou důležité ukazatele dění, které následovaly po

pádu komunismu.

Dva dominantní dějinné příběhy, západoevropský

a středovýchodní, nejsou nutně v rozporu, mohou se

snadno sblížit na rovině intelektuální a teoretické.

Základní politické, ekonomické a sociální standardy,

které EU vyznává (tak, jak byly formulovány v Ko-

daňských kritériích z roku 1993), stojí proti jaké-

mukoli druhu diktatury, výslovně pak proti komunis-

mu. Podtrhují negativní zkušenost s Brežněvovou

doktrínou a vládou jedné strany. Interpretace dějin,

která bude sbližovat západní a středovýchodní po-

hled, by pak mohla znít následujícím způsobem: po-

stkomunistické země středovýchodní Evropy zůsta-

nou trvalým mementem dvou nejdramatičtějších

a nejhorších evropských zkušeností — nacismu a ko-

munismu.

Může se ale stát, že tendence postkomunistických

zemí zdůrazňovat své specifické národní zájmy a ná-

rodní svrchovanost bude podněcovat nacionalismus

EVROPSKÁ IDENTITA

[ 111 ]

111

...27. listopadu 2008 20:54:57


na Západě. Jistá příbuznost mezi směřováním ně-

kterých středoevropských a východoevropských vlád

na jedné straně a západním latentním antievrop-

ským nacionalismem na straně druhé se ukázala

v průběhu ratifikace Ústavní smlouvy a později Lisa-

bonské smlouvy.

Budoucnost Evropy

Evropa může být (a také už je) příkladem toho, jak

překonat historii nacionalistických válek a totalitaris-

mu; jak kombinovat jednotu a rozdílnost. Proces ev-

ropské integrace je bezprecedentní: nikdy předtím Ev-

ropu nesjednocovala demokracie a snaha o vyvážené

sebeuspořádání, které funguje i bez existence jednoho

národního centra. Není to ani Francie ani Německo

ani Rusko, kdo je zodpovědný za podobu dnešní Evro-

py; je to souhra demokratických národů založená na

společných zájmech a společných hodnotách, na sna-

ze zachovat mír, svobodu a rovnost.

Proto je také nesprávný často užívaný pojem

„znovusjednocená Evropa“. Unie symbolizuje zcela

nový přístup; ani Svatá aliance po roce 1815 ani na-

poleonská říše — nemluvě o Hitlerově a Stalinově vlá-

dě — nemají nic společného s tím, co Evropa předsta-

vuje dnes. Právě naopak — Evropa je antitezí všech

těchto zkušeností. Evropa nebyla „znovusjednoce-

na“, ale vydala se novou cestou. Noví unijní členové,

země střední a východní Evropy, se nepřipojili k žád-

ANTON PELINKA

[ 112 ]

112

...27. listopadu 2008 20:54:57


né z historicky známých podob Evropy. Jsou součástí

Evropy nové.

Národní identita a národní hrdost jsou v této Evro-

pě vítané. Ale pouze tehdy, dokud bude národní iden-

tita zdůrazňovat inkluzivnost, nikoli exkluzivnost, do-

kud bude vědomí národa schopné akceptovat —

uvnitř sebe i navenek — různé identity, lišící se vírou,

pohlavím, stářím, jazykem, historií nebo zeměpisným

původem. Evropská identita musí být směsicí jednotli-

vých dílčích národních, náboženských a politických

identit. Evropa je založena na porozumění heslu „Kaž-

dý jsme jiný — všichni jsme si rovni“.

ANTON PELINKA (1941)je rakouský politolog a historik. Vy-studoval práva ve Vídni a během svévědecké kariéry přednášel na řaděsvětových univerzit. V současnostije profesorem na Central EuropeanUniversity v Budapešti.

EVROPSKÁ IDENTITA

[ 113 ]

113

...27. listopadu 2008 20:54:57


Walter Persché

Šest doporučení malýmnárodům


Jako Rakušan nemohu svou identitu chápat jinak

než jako identitu, která výrazně přesahuje hranice naší

malé země.

Zřejmým a dokonce smysly postižitelným důka-

zem, že právě směsice evropských identit tvoří identi-

tu rakouskou, a to i devadesát let po rozpadu habsbur-

ské mnohonárodnostní říše, je „typicky rakouský“

jídelní lístek. Protože vídeňský řízek je ve skutečnosti

z Milána, guláš pochází z maarské pusty (kde se mu

říká perkelt) a nespočet variací vařeného hovězího

masa, kterými je rakouská kuchyně proslulá, mohl

vzniknout jen díky obrovským stádům hovězího do-

bytka v Maarsku. Tam také vznikly palačinky; stejně

jako většina ostatních „typicky rakouských“ mouční-

ků (tak se u nás říká dezertům) k nám zase přišla

z Čech, Moravy nebo z Balkánu, kam je přinesli Řeko-

vé a Turci.

Je zřejmé, že Rakušané rádi inscenují různé oblasti

života jako v opeře. Tato záliba — stejně jako radost

z hudby a hudební nadání — nezapře úzký vztah k Itá-

[ 114 ]

114

...27. listopadu 2008 20:54:57


lii. Na druhé straně: intimnost, ale zároveň do posled-

ních podrobností propracovaná obřadnost, co se smrti

týče, je dědictvím po španělských Habsburcích.

To, že se dnes ve Vídni říká „Tramway“, a ne jako

v Německu „Strassenbahn“, svědčí o importu techno-

logií britskými investory v devatenáctém století, ti

k nám mimo jiné přinesli také moderní sport, což do-

kazují anglické názvy některých rakouských fotba-

lových klubů, o které se pak později a poměrně často

starali trenéři z Maarska (Bela Guttman), z Česka (od

Hugo Meisla až po Karla Brücknera), ze Slovenska

(Leopold Šastný), z Chorvatska (Otto Barić) nebo

z Bosny (Ivica Osim).

Sklon nás Rakušanů k sebeironii, černému humo-

ru, ale také k abstrakci, stejně jako k absurditě, to jsou

pozdní plody talmudské moudrosti, mystiky inspiro-

vané kabalou a bolestné zkušenosti z pogromů proti

našim židovským spoluobčanům, které „sklízíme“

ještě dnes, i když židovských spoluobčanů u nás žije

jen málo, nebo většina z nich byla vyhnána, odvle-

čena a zavražděna — za aktivního přispění až příliš

mnoha našich krajanů.

Velké činy na poli umění a vědy, stejně jako ty z ob-

lasti diplomacie, kterými je Rakousko známé, nachá-

zely svůj zdroj v potenciálu talentů pocházejících ze

všech koutů Evropy, od Lotrinska až po Halič. Jsou to

talenty, které dozrály vzájemným podněcováním

v tavicím kotlíku středoevropského centra, ale působi-

ly také zpětně v těch regionech, ze kterých vzešly.

ŠEST DOPORUČENÍ MALÝM NÁRODŮM

[ 115 ]

115

...27. listopadu 2008 20:54:57


Jedním slovem: vše, co se Adolf Hitler naučil

v době, kdy žil jako mladík ve Vídni (po jistou dobu

v azylu pro bezdomovce), na Rakousku a Rakušanech

nenávidět a čím opovrhoval — to nečisté, jak tomu ří-

kal, kulturně, sociálně, nábožensky a původem různě

promíchané — to vytváří samu podstatu rakouské

identity, a je proto i identitou evropskou.

Čím by mohly být identita a zkušenosti České republiky,

respektive zemí střední Evropy, významné pro budoucnost

celé Evropy?

Jako všechny malé národy mohou Češi i Rakušané

přispět k budoucnosti Evropy tím, co se jako malé ná-

rody z dějin naučily:

Nestavět se na stranu té či oné velmoci, ale zastávat

roli čestného zprostředkovatele.

Orientovat se na cíl, nepřemýšlet a nejednat s ohle-

dem na prestiž.

Zaujmout stanovisko a s přesvědčením ho hájit, na-

místo nerozhodného pošilhávání po názorech

zdánlivě silnějších nebo — řečeno s Churchillem —

učinit něco kloudného raději hned, protože nikdo

neví, co vzejde z taktizování.

Neuzavírat se před světem, ale být fórem pro všech-

ny nápady, názory a vlivy, být tržištěm pro evrop-

skou tvořivost, na němž se lze potkávat, podněco-

WALTER PERSCHÉ

[ 116 ]

116

...27. listopadu 2008 20:54:57


vat, přezkušovat, přijímat a zamítat, aniž by někdo

nad někým vítězil, či někdo s někým prohrával.

Nechtít být ani kladivem ani kovadlinou, nýbrž oh-

něm, který činí železo ohebným a tvárným.

A nechtít být větším a silnějším než ostatní, ale hbi-

tějším a rychlejším.

WALTER PERSCHÉ (1945)vystudoval architekturu na Technickéuniverzitě v rakouském Grazu a grafickýdesign na Univerzitě aplikovaného uměníve Vídni. Od roku 1966 do 1997 praco-val jako novinář a designér v Rakousku(1969–1984 deník „Kurier“, 1984–1987deník „Die Presse“, 1987–1997 týdeník„Profil“). 1997–2002 ředitel Rakouského kulturního fóra v Brati-slavě, od roku 2002 ředitel Rakouského kulturního fóra v Praze.

ŠEST DOPORUČENÍ MALÝM NÁRODŮM

[ 117 ]

117

...27. listopadu 2008 20:54:57


Alan Butt Philip

Británie a Evropa

V procesu evropské integrace, která začala už v roce

1945, hrála Británie velmi nejednoznačnou a obtížně

pochopitelnou úlohu. Mluvíme-li o povaze britského

závazku vůči Evropě, je Británie často označována

jako „napůl odtažitá“, což je odrazem jejích silných

vazeb na Severní Ameriku. Tyto vazby Británii čas od

času připoutávají k washingtonské agendě, ačkoli to

není v britském ani evropském zájmu. Domnívám se,

že britská podpora invaze spojeneckých vojsk do Iráku

v roce 2003 byla právě tento případ.

Ambivalentní postoj Británie k EU lze shrnout do

tvrzení, že Británie vítá ekonomické výhody, které jí

členství přináší, ale většinou už není ochotná zaplatit

za ně politickou cenu. Navíc máme, my Britové, sklon

brát ekonomické výhody — např. rostoucí obchod, in-

vestice a zaměstnanost — jako samozřejmost, a přitom

si stále stěžujeme na jakékoli přesuny moci do Bruselu

nebo na slabomyslné či malicherné zásahy brusel-

ských „byrokratů“.

Po druhé světové válce neměla britská politická eli-

ta vůbec jasno v tom, jakým způsobem provést rekon-

strukci Evropy, následkem čehož Británie v padesátých

letech promarnila šanci stát v čele integračního proce-

[ 118 ]

118

...27. listopadu 2008 20:54:58


su. Kvůli slabé ekonomice v letech šedesátých byla do-

nucena požádat o vstup do ES, který byl po desetiletí

blokován generálem de Gaullem, aby konečně vstou-

pila do Společenství v roce 1973 — v době, kdy byl po-

válečný ekonomický boom již u konce.

Británie se k ES/EU připojila v nevhodnou dobu

a z chybných důvodů. Navíc její obyvatelé nikdy

opravdu nepochopili, co bylo vlastně dohodnuto.

Britští lídři chtěli zachovat iluzi, že Británie zůstává

velmocí. Skutečnost byla přitom taková, že Británie

byla významným hráčem po boku evropských států,

ale spíše až ve druhém sledu.

Tento historický výčet měl posloužit jako omluva

za ono podivné umanutí Británie a její mnohdy zvrá-

cený přístup k unijní politice. Britové opravdu nevzali

na vědomí fakt, že jsou součástí evropského projektu.

To dokazuje například způsob, jak se vyjadřujeme. Stá-

le mluvíme o „Británii a Evropě“, protože pokud by-

chom použili pouze slovo „Evropa“, mnoho Britů by si

myslelo, že to nezahrnuje Británii. Pokud byste měli

soudit podle většiny britského tisku (který je už příliš

dlouho ovládán severoamerickými a australskými

vlastníky, naladěnými vůči Evropě nepřátelsky), mož-

ná byste nabyli dojmu, že Britské ostrovy leží někde

uprostřed Atlantiku, na půl cesty mezi Bruselem a New

Yorkem. Pravdou je, že ony slavné Doverské útesy leží

ani ne čtyřicet kilometrů od francouzského pobřeží. A

tak či onak, Britové patří k Evropě a naše historie uka-

zuje, že pokud na evropském kontinentě propukaly

BRITÁNIE A EVROPA

[ 119 ]

119

...27. listopadu 2008 20:54:58


politické roztržky, Británie cítila potřebu intervenovat,

aby bránila svoje zájmy anebo bojovala za své stěžejní

hodnoty.

Z tohoto popisu situace vyplývá, že pro mnoho Bri-

tů je naše členství v EU spíše věcí rozumu než citu.

Naše problémy s hraničními kontrolami nebo eurem

pouze odrážejí tento postoj, a lze tudíž očekávat, že

přetrvají i nadále. Příliš málo politiků bylo dosud

ochotných změnit naše pokřivené vnímání, které je

hluboce zakořeněno v národním povědomí.

S výše uvedeným popisem evropské integrace se

však neztotožňuji. Britští přátelé a sousedé v Evropě by

neměli nabýt mylného přesvědčení, že to, co říká brit-

ská vláda, reprezentuje celé veřejné mínění. Jsem hrdý

na to, že jsem „eurooptimista“ a sedminásobný parla-

mentní kandidát za jedinou britskou politickou stranu

(liberály), která nezneužívala téma evropské integrace

k politickým hrátkám, zatímco ostatní měnili své po-

stoje podle momentální politické nálady. Především si

vážím závazku Římské smlouvy docílit „stále užšího

spojení mezi evropskými národy“. Jinými slovy, tento

projekt nemá znamenat smlouvání mezi státy, ale to,

jak změnit životy lidí k lepšímu.

Jako mnoho lidí se i já mohu pyšnit svou národní

(v mém případě britskou) i evropskou identitou. Jsem

hrdý na mnohé hodnoty a tradice své země, ale rov-

něž se raduji z velikosti evropské civilizace, která je

součástí širší evropské identity. Když jsem dospíval,

mezi mé nejoblíbenější knihy patřila Tolstého Vojna

ALAN BUTT PHILIP

[ 120 ]

120

...27. listopadu 2008 20:54:58


a mír a mým nejoblíbenějším skladatelem byl Antonín

Dvořák. Patřím tedy spíše k evropské než britské kul-

turní tradici.

My všichni sdílíme společnou kulturu, utvořenou

z literatury, historie, hudby, umění, náboženství

a sportu. Sdílíme víru ve svobodu a demokracii. Je ku

prospěchu nás všech, že se můžeme volně pohybovat

přes hranice (jako studující, pracující nebo prostě jako

turisté). Čím více životních stylů, kultur a společen-

ského uspořádání poznáme, tím většího nadhledu

a porozumění jsme schopni. Můžeme se od sebe mno-

hému navzájem naučit a děláme to. Evropa je mno-

hem zajímavější a virulentnější místo k životu právě

kvůli míšení a vzájemnému obohacování kultur.

Rozšíření v roce 2004, kdy do Unie vstoupilo deset

nových členských států EU (včetně Polska, Maarska,

České republiky a Slovenska), považuji za jeden z nej-

větších úspěchů evropského integračního procesu.

Kdo ví, v jaké situaci by se te nacházely bývalé komu-

nistické země střední a východní Evropy, kdyby nena-

stoupily cestu k tržní ekonomice a politické demokra-

cii, jak to před jejich vstupem vyžadovala EU. Mám

obavy, že mnohé z těchto nástupnických států — po-

nechány ve vakuu a obklopené nevyzpytatelným „rus-

kým medvědem“ a nejednotnou, málo dynamickou

Evropou — by zažily velmi krušné časy. Namísto toho

našla Česká republika spolu s ostatními státy své ob-

novené čestné místo v evropských institucích. Její

obyvatelé v převážné většině rozuměli obtížím, které

BRITÁNIE A EVROPA

[ 121 ]

121

...27. listopadu 2008 20:54:58


s sebou přináší přeměna země a které musí podstoupit,

než cele pojmou ony čtyři svobody (včetně svobody

cestovat) a budou žít plnohodnotným životem. Brit-

ská ekonomika těžila od roku 2001 z rozsáhlé emigrace

středoevropských pracovníků, kteří si tak zlepšili kva-

lifikaci, a navíc pomohla rozšířit obzory všem zúčast-

něným. A přesně v tom spočívá význam evropské

integrace!

ALAN BUTT PHILIP (1945)přednáší evropskou integraci naUniversity of Bath. Vystudoval filo-zofii, politologii a ekonomii v Ox-fordu. Po pětiletém působení jakoinvestiční bankéř se rozhodl vrátitna akademickou půdu a iniciovalspolupráci mezi univerzitou v Batha Univerzitou Karlovou, kde v sou-časnosti přednáší jako hostující pro-fesor. Je kandidátem velšských libe-rálních demokratů ve volbách doEvropského parlamentu v roce 2009.

ALAN BUTT PHILIP

[ 122 ]

122

...27. listopadu 2008 20:54:58


J iří Přibáň

Irské NE a hranice Evropy

Kdykoli cestujeme a musíme čekat, zda nám pohranič-

ní policie či imigrační úředník povolí vstup na území

určité země, zmocňuje se nás prapodivně archetypální

pocit vlastní bezmoci. Stojíme tváří v tvář orgánu svr-

chovaného státu, který rozhoduje, zda jsme hodni

toho, abychom jako cizinci byli vpuštěni mezi „domo-

rodce“. Jako kdybychom byli už předem podezřelí,

protože chceme vstoupit tam, kam nepatříme. A tak

musíme bu žádat o vstupní vízum, nebo alespoň vy-

plnit nejrůznější dotazníky, jestli nemáme napojení

na teroristické skupiny, infekční choroby nebo sklony

ke zneužívání nemocenského pojištění, či dokonce

vlastních dětí!

Hranice, tato reálná připomínka státní suverenity

a výlučnosti, se pochopitelně mění a s nimi i jejich

funkce. Česká republika je teprve krátký čas součástí

tzv. schengenského prostoru, což znamená, že se ko-

nečně můžeme „volně toulat Evropou“. Společně

s většinou ostatních občanů EU tak máme výsadu, kte-

rou ještě v první polovině 20. století pokládal Edmund

Husserl za neřest typickou pro Cikány, kteří se podle

něho právě kvůli své nezakotvenosti a vykořeněné

toulavosti nikdy nemohou stát součástí evropské civi-

[ 123 ]

123

...27. listopadu 2008 20:54:58


lizace. Tuto často parafrázovanou a také primitivně

zneužívanou Husserlovu poznámku z přednášky (vy-

dané později pod titulem Krize evropského lidství a fi-

losofie) z roku 1935, tj. z období nastupujícího nacis-

mu, si stojí za to připomenout. Husserl si totiž klade

otázku: „Co je příznačné pro Evropu jako duchovní

útvar?“ A přitom poznamenává: „V duchovním smys-

lu k Evropě patří nepochybně britská dominia, Spoje-

né státy apod., ale nenáleží k ní Eskymáci nebo Indiá-

ni jarmarečních menažérií či Cikáni, kteří se neustále

potulují Evropou. Řekneme-li Evropa, míníme tím

zřejmě jednotu duchovního života, působnosti a tvor-

by…“ Evropa znamená vědomí historických souvislos-

tí společně s univerzálním duchovním spojením. Ti,

kdo rezignují na univerzální myšlení a namísto něho

se klaní nejrůznějším „národním bohům“, a se jedná

o indiány nebo nacisty, do Evropy nepatří!

Husserlova řečnická poznámka je hodna odvážné-

ho ducha, který se ani v čase „krize evropského lid-

ství“ nebojí klást provokativní otázky. Dnešní Evrop-

ská unie si ovšem kráčí svou vlastní cestou, a nutno

říct, že bez ohledu na jakékoli filozofické definice

Evropy coby místa, v němž se kultivují univerzální du-

chovní hodnoty a kritický rozum. Namísto civilizač-

ní definice Evropy bychom dnes mohli náš konti-

nent s jistou dávkou ironie spojovat především se sítí

levných leteckých společností, systémem vysokoškol-

ských studijních pobytů nebo fotbalovou Ligou mis-

trů. Technologie má větší sílu přesvědčivosti než odvo-

J IŘÍ PŘIBÁŇ

[ 124 ]

124

...27. listopadu 2008 20:54:58


lávání na duchovní hodnoty. Z původně evropského

osvícenství se dnes stal globálně sociologický projekt,

nikoli etický úkol. Chtělo by se dodat, že kdo chce ro-

zumět dnešní Evropě, musí studovat sociální vědy, ni-

koli spekulativní filozofii!

� � �

Právě v tomto duchu je třeba studovat i proměnu hra-

nic, jejich funkce a kontroly pohybu obyvatelstva

Unie. Evropský genius loci sice spočívá v univerzalitě

kritického myšlení, ale tato tradice, stejně jako který-

koli jiný pokus o definici univerzálního „evropan-

ství“, představuje paradox, protože podstatou každé

kolektivní identity je rozdíl mezi „my“ a „oni“. My

jsme Evropané stojící na straně univerzální racionali-

ty, zatímco všichni, kdo ji popírají, se automaticky vy-

čleňují ze společenství humanity. V politické rovině

tento paradox ztělesňuje ideologie kosmopolitismu,

který chce být také všeobjímající a rád by bořil všech-

ny bariéry a hranice způsobené odlišnými identitami,

ale přitom sám musí definovat podmínky kosmopolit-

ního politického společenství, a tak předem vyloučit

všechny, kdo se s tímto programem neztotožňují.

O kosmopolitní politické avantgardě sní obzvláš

evropští federalisté, kteří by rádi viděli EU jako záro-

dek pro spravedlivější model mezinárodní politiky

a multilaterálního řešení globálních problémů. Jak ag-

resivní ale může kosmopolitismus být, ukázala napří-

IRSKÉ NE A HRANICE EVROPY

[ 125 ]

125

...27. listopadu 2008 20:54:58


klad v květnu roku 2003 Habermasova a Derridova výzva

k budování evropské státnosti a identity*. V reakci na ma-

sové protesty proti Bushovým přípravám na iráckou vál-

ku považovali oba filosofové za nutné rozejít se nejen

s americkou politickou tradicí, ale i se všemi členskými

zeměmi EU, jejichž vlády nezaujaly k tehdy plánované

válce jednoznačně odmítavý postoj. S odkazem na kos-

mopolitní hodnoty si tak Evropané v očekávání svého

vlastního zrodu coby politického národa měli uvědomit,

že nejsou žádní bigotní a povrchně arogantní Američané,

ani zaostalí sedláci odněkud z východního Polska či ma-

arské pusty.

Ve jménu kosmopolitního univerzalismu se Evropa

opět rozdělila, tentokrát na kulturně vyspělejší „starou“,

která chce podle Habermase budovat federalismus a šířit

do světa demokratické hodnoty v souladu s mezinárod-

ním právem, a „novou“, která ještě nedospěla k tomuto

politickému projektu. „Nová“ Evropa je stejně druhořadá

a zaostalá jako Spojené státy, a proto se na ni avantgardní

jádro zemí EU nemá nijak ohlížet. Asi nejlépe a s ironic-

kou noblesou tento pocit kulturně politického vyloučení

shrnul maarský spisovatel Péter Esterházy: „Kdysi jsem

byl Východoevropan. Potom mě povýšili na Středoevro-

pana. To byly skvělé časy (i když zrovna ne pro mě osob-

ně), existovaly středoevropské sny, vize a představy bu-

doucnosti (…) Před několika měsíci jsem se stal Novým

J IŘÍ PŘIBÁŇ

[ 126 ]

* Článek lze nalézt v německém deníku „Frankfurter Allgemeine Zei-tung“ ze 31. května 2003.

126

...27. listopadu 2008 20:54:58


Evropanem. Ale než jsem měl možnost zvyknout si na

toto postavení — než jsem ho dokonce mohl odmít-

nout — stal jsem se nyní druhořadým Evropanem. Je to

stejné jako s někým, kdo žil celý život v Munkácsi, nikdy

ho neopustil, ale přesto byl jednou Maarem, potom Če-

choslovákem, pak zase občanem Sovětského svazu a poté

občanem Ukrajiny. Tak se z nás v našem městě stávají

kosmopolité.“

Z tehdejší výzvy kosmopolitní intelektuální avantgar-

dy jsou dnes trosky, stejně jako z Iráku. Přes veškerou

oprávněnost odporu k válce se Habermasovi s Derridou

tehdy podařilo vytvořit nové hranice a bariéry, když chtě-

li budovat evropskou identitu z politického rozkolu a če-

hosi tak těkavého a pomíjivého, jako jsou pouliční pro-

testy. Nebylo by vhodnější odvozovat společnou identitu

naopak právě od procesu rozšiřování a sjednocování Ev-

ropy, k jakému došlo v roce 2004? A není vůbec celý kon-

cept EU jako předvoje kosmopolitní politiky, ve které

všechny domácí problémy se automaticky diskutují a řeší

jako problémy globální, sám o sobě pomýlený, protože —

jak víme už od Immanuela Kanta — kosmopolitní sen

o věčném míru je představitelný jen jako společný hřbi-

tov? Není kosmopolitní projekt vlastně popřením demo-

kratické politiky jako prostoru, v němž dochází ke každo-

denním sporům, konfliktům a prosazování kolektivních

zájmů?

� � �


[ 127 ]

127

...27. listopadu 2008 20:54:58


Je patrné, že existuje zásadní rozdíl mezi Evropskou

unií jako hospodářsko-politickou organizací a evrop-

skou společností či civilizací, jejímž jménem občas

Unie ráda hovoří. Evropská společnost je mnohem

obecnější pojem, který zahrnuje mimo jiné i organi-

zační struktury a instituce EU. Hranice Evropy by-

chom pak neměli chápat jako kulturní sebereflexi

v Husserlově smyslu, ale jako problém politického roz-

hodování Unie. Na první pohled to vypadá, že vnitřní

hranice v EU se rychle rozpadají, takže se rozšiřuje

prostor našeho volného pohybu. Rozpad vnitřních

hranic však jde ruku v ruce s rozšiřováním Unie, které

znamená neustálé posouvání jejích vnějších hranic.

Jak se Unie rozrůstá o další státy, otázka jejích hranic

se stále více dostává do popředí, stejně jako potřeba

ujasnit si, jaký je vůbec smysl a účel této organizace

a kde případně končí možnosti a ochota jejího

rozšiřování.

Jedna z hlavních příčin současného napětí uvnitř

Evropské unie spočívá v tom, že tato organizace dosud

měla jen kandidáty na členství, ale ne sousedy. EU do-

konce s oblibou dosud řešila krize ve svém sousedství

tím, že jednotlivým stranám nabídla členství v EU vý-

měnou za ukončení válek či vyřešení vzájemných

konfliktů. Současná politika vůči zemím bývalé Jugo-

slávie nebo snaha stabilizovat vnitřní politiku států,

jakými jsou Ukrajina či Turecko, jsou toho výmluv-

ným důkazem. Nicméně po dvou rozšířeních EU o po-

stkomunistické země v letech 2004 a 2007 si tento

J IŘÍ PŘIBÁŇ

[ 128 ]

128

...27. listopadu 2008 20:54:58


celek již není jistý sám sebou, svými politickými prio-

ritami a hodnotami, a tak se stále více začínají poli-

tici i obyvatelé EU ptát, zda a kde existují hranice roz-

šiřování Unie a co se vlastně stalo s fungováním

a podstatou této organizace, která se během posled-

ních několika let rozrostla z patnácti na dvacet sedm

členů.

Naposledy se tak zeptali Irové v referendu, kterým

odmítli Lisabonskou smlouvu. Irské NE výmluvně

ilustruje, že problém národní i evropské identity se

stále více stává problémem vnějších i vnitřních hranic

Unie. Čtyřmilionová irská společnost prožívá i díky

EU období prosperity, během něhož se proměnila z ag-

rárně venkovské do postindustriální společnosti, a tak

ve zcela jedinečném vývoji zcela přeskočila industria-

lizaci se všemi jejími proměnami a krizemi. Současně

ale se vstupem chudých postkomunistických zemí do

EU se najednou v Irsku během několika měsíců ocitlo

přes tři sta tisíc polských pracovních imigrantů a další

desetitisíce ze Slovenska, Litvy i Česka. Tento nebývalý

demografický pohyb pochopitelně vyvolal obavy

z toho, kam až se má EU v budoucnosti rozšiřovat

a zda klíčové pilíře života v Unii, totiž volný pohyb

osob a společný pracovní trh, nemají rozkladný úči-

nek na irskou společnost.

� � �


[ 129 ]

129

...27. listopadu 2008 20:54:58


Husserl se domníval, že Evropan je ten, kdo usiluje

o univerzální poznání a lidství. Vše ostatní je nedosta-

tečné. Tento civilizační výměr ale nelze aplikovat na

politickou a hospodářskou organizaci, jakou je Evrop-

ská unie. Moderní univerzalita se v ní projevuje jako

nadvláda instrumentálního rozumu a účelnosti v ob-

lasti hospodářství, administrativy a práva. Kromě ní je

však pro EU zrovna tak typická heterogenita, takže

cestujete-li například přes Evropu automobilem, bez-

pečně poznáte, v jaké zemi se právě nalézáte. Ačkoli

jsou pravidla silničního provozu všude téměř stejná,

z odlišností ve stylu jízdy, vzájemném chování řidičů,

ale i v čistotě toaletních zařízení je snadné rozlišit,

jestli jste na francouzské či anglické straně Lamanšské-

ho průlivu nebo zda projíždíte italskými či rakouský-

mi Alpami. Tato míra kulturní heterogenity je potom

dovedena do absurdních rozměrů v evropských insti-

tucích, kde například množství oficiálních jazyků EU

denně zaměstnává stovky překladatelů a stojí miliony

eur ročně.

Přesto nás však evropská kultura ve své rozmanitos-

ti poučuje především o jedné základní pravdě, že totiž

definovat teritoriálně politické hranice Evropy pros-

třednictvím kulturního kánonu je vždy zrádné a ne-

bezpečné. Zatímco je jasné, že EU jako kterákoli jiná

politická organizace potřebuje mít jasné hranice své

teritoriální působnosti, evropská kultura a civilizace se

naopak vyznačují schopností každou hranici překo-

nat. Právě takto je třeba rozumět Husserlově pozná-

J IŘÍ PŘIBÁŇ

[ 130 ]

130

...27. listopadu 2008 20:54:58


mce, protože kultura není nikdy jen toulání, ale na-

opak vždy také úkol a překonávání všech mezí či

překážek. Největší tragédie moderní Evropy nastaly

potom v okamžiku, kdy političtí vůdci chtěli defino-

vat teritoriální hranice prostřednictvím kulturních či

dokonce náboženských hodnot.

JIŘÍ PŘIBÁŇ (1967)je profesorem právní filozofie a so-ciologie na Cardiff University veVelké Británii a jako hostující pro-fesor přednášel mimo jiné na Stan-ford University, New York Universi-ty, University of San Francisconebo University of New South Wa-les v Sydney. Je autorem řady knihv češtině i angličtině, napříkladPod čarou umění (2008), Právnísymbolismus (2007), Jací můžemebýt? (2004), Disidenti práva (2001)nebo Právo a politika konverzace(2001). Pravidelně publikuje v čes-kém tisku.


[ 131 ]

131

...27. listopadu 2008 20:54:58


Martin C. Putna

Věřím v Evropu — nevěřímv Evropu

Věřím v Evropu, která přišla vlastně z Asie. Z Asie totiž přišly

kořeny řecké moudrosti. Z Asie přišlo židovství i křesanství.

Z Asie vedly cesty těch nejstarších spojujících příběhů, které

vytvářely jednotu Evropy — příběhů o cestách na Západ:

o cestě Petra a Pavla do Říma, o cestě Máří Magdalény do

Francie, o cestě apoštola Jakuba do Compostely, o cestě apoš-

tola Ondřeje do Kyjeva, o cestě Josefa Arimatejského do Breta-

ně či do Anglie… Některé příběhy jsou historicky pravdivé,

některé vymyšlené. Ale na tom nesejde. Historicky pravdivý-

mi se staly všechny, kdyžtě po tisíc a více let spojovaly Evropa-

ny, dávaly jim vědomí o společně sdíleném dědictví.

Věřím v Evropu, kterou spojovala latina úředníků římské

říše, latina kleriků, latina univerzit, latina humanistů. Věřím

v Evropu, jejímiž občany byli Benedikt z Nursie i Konstantin

s Metodějem, Bernard z Clairvaux i jeho protivník Abélard,

Karel IV. i Erasmus Rotterdamský, G. G. Byron i J. W. Goethe.

Věřím v Evropu, která věřila v důstojnost každé jednotlivé lid-

ské duše. Věřím v Evropu, která věřila ve své čtyřjediné dědic-

tví — řecko-římské a židovsko-křesanské. Věřím v Evropu,

která toto dědictví — lépe či hůře — transformovala v moder-

ní humanitu. Věřím v Evropu, která věřila sama v sebe a díky

[ 132 ]

132

...27. listopadu 2008 20:54:58


tomu dokázala vštípit své hodnoty — opět: lépe či hůře, ale

nakonec úspěšně — oběma Amerikám a alespoň částečně

i Asii a Africe. Věřím ještě i v Evropu, která se po druhé světové

válce začala sjednocovat proto, aby už mezi evropskými státy

nikdy války nevznikly.

Nevěřím však v Evropu, která nevěří ve vlastní tradici.

Nevěřím v Evropu, která věří v „direktivy“, „strategie“

a „implementace“. Nevěřím v Evropu, která se nedokázala

dohodnout ani na tom, jestli se o Pánu Bohu vůbec zmíní.

Nevěřím v Evropu, která se nedokáže rozhodnout, jestli

bude vůbec něco — natož co — dělat proti těm, kdo do ní

přicházejí s jasně deklarovaným úmyslem ji využít, zbavit

její tradice anebo vůbec zničit. Nevěřím v Evropu, která je

ve špatně skrývané závisti vůči své nejnadanější a nejúspěš-

nější dceři Americe ochotna spojovat se s mocnostmi by-

tostně antievropskými.

Nevěřím — ale pořád doufám, že Evropa přece jen ještě

pochopí, že její budoucnost může být zachráněna jen skrze

její minulost.

MARTIN C. PUTNA (1968)je literární historik a kritik, komparatista,překladatel, spisovatel a pedagog. Vystudovallatinu a ruštinu na FF UK a teologii na TF Ji-hočeské univerzity. Přednášel na FAMU, ře-zenské univerzitě a FF UK. V současnosti vy-učuje na Fakultě humanitních studií UK a jeředitelem Knihovny Václava Havla.

VĚŘÍM V EVROPU — NEVĚŘÍM V EVROPU

[ 133 ]

133

...27. listopadu 2008 20:54:58


Robert Pynsent

Co by v roce 2009 mohli Češiodejmout dnešní Evropě?

Ptáte se, co tvoří moji (předpokládám, že „národní“, ale

možná myslíte i „osobní“) identitu. Tvrdím, že žádnou

identitu nemám.

Z historického pohledu je Evropa křesanská, i když

tento (sub)kontinent byl po staletí také domovinou křes-

anů, muslimů a židovské diaspory. Pro českého radikála

ze začátku 15. století, Petra Chelčického, byli muslimové

a ostatní „pohané“ nejlepšími lidmi: nikdy neslyšeli slo-

vo Krista, a byli proto jediní, jimž bylo dovoleno využívat

násilí moci. Druzí nejlepší byli Židé. Znali Kristovo učení,

ale odmítli ho. Kromě toho trpěli proto, že uznali jinou

autoritu než Boha, když se rozhodli mít krále místo patri-

archů a proroků, a porušili tak židovskou tradici. Židé se

ale poučili ze zničení chrámu a měst a uznali Boha za nej-

vyšší autoritu. Křesané byli podle Chelčického nejhorší

lidé: znali učení Nového zákona a tvrdili, že se drží cesty

Kristovy, jenže když pak přijímali světskou autoritu, neří-

dili se ani Kázáním na hoře ani dalším Ježíšovým učením.

Tito rádoby křesané podporovali to, aby se sami kněží

podřizovali světské autoritě a vlastnili majetek. Kněží za

Chelčického života navíc jednali proti principům křes-

[ 134 ]

134

...27. listopadu 2008 20:54:58


anství tím, že se chopili zbraní a stali se členy táborských

vojsk. Chelčický byl pacifista, nejen anarchista (veškerá

moc je hřích). Stejně jako většina tehdejších (a možná

i dnešních) intelektuálů vnímal, že nejvýznamnějším

sjednocujícím prvkem v Evropě (i mimo ni) je hřích, tedy

především smilstvo (podporované hlavním áblovým

hříchem a hříchem primitivního socialismu, závistí).

V Chelčického myšlenkách o mravně ničivé síle špatného

zacházení s pohlavním pudem vidíme počátky feminis-

tického myšlení v české kultuře. V této věci se jeho postoj

podobá postoji jiného, o generaci staršího českého zema-

na, Štítného, ačkoli Chelčický svoje mínění formuluje

nápaditěji. Podle Chelčického není výhradní vlastností

žen podléhání zlému duchu smilstva. Touha svádět, do-

týkat se, vzrušivé koketování přináleží stejnou měrou

okouzlující ženě i uslintanému muži.

Rostoucí ideologizace protižidovského cítění (ve stře-

dověku se myslelo, že židovští muži menstruují, v ilu-

minacích rukopisů a na kostelních freskách měli čerti se-

mitské rysy) a vyhnání islámských vládců (nejdříve ze

Španělska a potom z Osmanské říše během jejího dlou-

hotrvajícího úpadku) se odehrávaly zároveň s tím, jak

v Evropě slábla křesanská víra. Konec Osmanské říše

v roce 1918 byl doprovázen stále výraznějším ateismem

(či přinejmenším agnosticismem) moderny a nárůstem

materialismu, a již materialismu pseudomystického

(okultismu, new ageismu, marxismu-leninismu) anebo

hedonismu (vítězství proletářského a maloměšáckého

vkusu a módy; zdánlivé pohodlí pro všechny, pod kterým

CO BY V ROCE 2009 MOHLI ČEŠI ODEJMOUT DNEŠNÍ EVROPĚ?

[ 135 ]

135

...27. listopadu 2008 20:54:58


se skrývá politická korektnost, plastická chirurgie a touha

se amerikanizovat). Dnešní evropský vulgární hedonis-

mus má svůj původ ve vzpouře zotročených bělochů

(vzpouře, kterou se černochům, indiánům ani Britům ne-

zdařilo potlačit): bývalá kolonie (britská, francouzská

a španělská), nyní nazývaná USA, povstala, aby si podma-

nila to, co masy považovaly za přežitek evropské kultury.

V tom se k Američanům brzo přidal i Sovětský svaz. A zví-

tězil tak Gleichschaltung. Brzy po druhé světové válce

vzniklo Evropské hospodářské společenství, nyní s přilé-

havějším názvem Evropská unie, která je sama také stro-

jem na Gleichschaltung. To neznamená, že Unie ohrožuje

národní nebo státní „identitu“ ve významu, který byl pro

toto slovo vymyšlen v devatenáctém století (a který je ob-

sažen ve vašich otázkách).

Objektivně vzato, neexistuje „identita“, natožpak

„národní identita“. Na druhou stranu „identita“ ve smys-

lu zadání otázek existuje jako mýtus, jenž je dokonce vel-

mi úspěšný a který obzvláš v průběhu posledního sta let

shledávali jako velmi užitečný politici, rasoví teoretici

a historici. Mýtus „osobní identity“ ve vašem pojetí, tj.

nikoli ve významu slova „totožnost“, který má ve výra-

zech „identita mrtvoly“ nebo „identita vraha“, neměl tak

ničivé dopady. Ještě dnes je to mýtus oblíbený zejména

u psychiatrů a sebestředných hysteriků. Je to mýtus, který

podporuje povrchní racionalizaci lakoty, závisti, žárlivos-

ti, krutosti a sebelítosti. Zdá se, že také posvěcoval iracio-

nálno, jako by všechny city, pudy a touhy byly skutečně

iracionální. Relativismus je morálně špatný, ale věřím, že

ROBERT PYNSENT

[ 136 ]

136

...27. listopadu 2008 20:54:58


racionalita se chápe mnoha různými způsoby. „Osobní

identita“ je mýtus, který se může používat k ospravedlňo-

vání toho, co je amorální, a k zatemňování přesného

myšlení. Indický ekonom Amartya Sen ve své knize Násilí

a identita názorně ukázal politické aspekty „identity“:

jestliže určité skupině vnutíme určitou identitu, povede

to nevyhnutelně k násilí; jednotlivec sice může mít

„identitu“, ale pouze v podobě velkého množství růz-

ných identit.

Země bývalého sovětského bloku zažily více oné my-

tické identity než centrální země západní Evropy (Belgie,

Francie, Gibraltar, Irsko, Kypr, Lucembursko, Malta, Nizo-

zemsko, Skandinávie, Švýcarsko), a dokonce více než

nové „západní“ země, které nějaký čas žily pod jakýmsi

druhem fašismu (Finsko, Itálie, Německo, Portugalsko,

Rakousko, Španělsko). Po většinu dvacátého století země

bývalého sovětského bloku přímo hýřily různými nálep-

kami, jako dělnická třída, árijec, pokrokový, bojovník za

mír, nový člověk/řád, konečné řešení a na druhé straně

reakcionář, Žid, buržoa, kapitalista, plutokrat, rozsévač

mandelinek bramborových, válečný štváč. Největší čin,

kterým by Česká republika jako bývalý člen sovětského

bloku mohla přispět Evropské unii, je vymazat pojem

i slovo „identita“ ze všech dokumentů a z veškerého myš-

lení EU.

Protože po mnoho, mnoho let se Češi považují za nej-

vzdělanější národ v Evropě či na světě, za největší čtenáře

knih atd., mohla by Česká republika třeba uvažovat

o tom, že by se EU měla rozdělit na tábor vzdělaných, tj.

CO BY V ROCE 2009 MOHLI ČEŠI ODEJMOUT DNEŠNÍ EVROPĚ?

[ 137 ]

137

...27. listopadu 2008 20:54:58


ty země, které neuvalují DPH na knihy, a na tábor barba-

rů, tj. země, které to dělají. Vzdělaní by samozřejmě byli

nadřazeni barbarům, čímž by v tomto amerikanizovaném

světě mohla Česká republika spustit velkou revoluci. Jako

v českém románu z konce čtrnáctého století Bruncvík by

se z Evropy stala krásná, důstojná stráž talentů a fantazie,

a ne byrokrat u dveří vulgarity, komercionalizace citů,

údů, lékařství a vysokého školství. Chelčický by býval šel

dál, já ale vím, že Česká republika ukáže v tom, jak bude

reformovat EU, spíš skromnost. A tak se jí asi nebude

chtít zakázat pít pivo, aby se tak snížila míra hříchu.

ROBERT PYNSENT (1943)je britský bohemista, přednášející češti-nu a slovenštinu na School of Slavonicand East European Studies v Londýně.Za propagaci české kultury obdrželcenu Gratias Agit. Spolupracuje s BBCa publikuje v řadě domácích i zahra-ničních periodik. Z jeho knih vyšly čes-ky Pátrání po identitě a Ďáblové, ženya národ.

ROBERT PYNSENT

[ 138 ]

138

...27. listopadu 2008 20:54:58


Ruairi Quinn

Evropa je katedrála,kterou budujeme společně

Jako irský politik vnímám svou evropskou identitu velmi

silně. Coby mladý student architektury jsem v 60. letech

procestoval celou jižní Evropu. Rok jsem žil v Aténách,

kde jsem se zaměřil na studium urbanismu. Evropská

identita se vyjevuje především v zastavěných oblastech

a ve městech; téměř každá veřejná budova v historických

centrech evropských měst nese charakteristické znaky

klasické architektury zrozené v Řecku a rozvinuté v Římě.

Od Helsinek až po Lisabon, od Edinburku až po Nikósii,

všude existuje společný architektonický jazyk, kterému

Evropané rozumějí. Klasické styly, jako dórský, iónský

a korintský, najdeme také ve Spojených státech, Kanadě,

Austrálii a Latinské Americe, a to díky dědictví evropské

historie a díky osídlování vzdálených území v uplynu-

lých staletích.

Městská architektura pomáhá evropským návštěvní-

kům cítit se v celé Evropě jako doma, a to i ve městech,

která vidí vůbec poprvé. Moderní architektura se svými

skleněnými a ocelovými kancelářskými komplexy budí

skutečný dojem internacionálnosti. Měli bychom mít na

paměti, že tento mezinárodní styl je odvozen z estetiky

[ 139 ]

139

...27. listopadu 2008 20:54:58


evropské klasické architektury a byl vytvořen takovými

moderními velikány, jako jsou Mies Van Der Rohe, Le

Corbusier a Eero Saarinan.

V letech 1994–1997 jsem byl členem Evropské rady

ministrů financí, ECOFIN. Naším hlavním úkolem bylo

pracovat na projektu jednotné evropské měny, který byl

spuštěn s podpisem Maastrichtské smlouvy v roce

1992. Ministři museli vzít v potaz mnoho aspektů tohoto

složitého projektu včetně toho, že bude nutné vytvořit

novou měnu a nezávislou Centrální banku, která bude

ovládáná nezávislými suverénními státy.

V roli prezidenta ECOFIN v roce 1996 jsem svým kole-

gům připomínal, že jsme jako skupina středověkých sta-

vitelů, kteří budují jednu z nejúžasnějších evropských ka-

tedrál. Politický design evropské měny byl navržen

hlavami vlád. Úkolem nás, finančních inženýrů, bylo po-

starat se o to, aby stavba byla stabilní a nezřítila se. V sou-

těži o design evropských bankovek byl nakonec přijat

vítězný návrh s názvem „Architektura a mosty“. Je posta-

ven na myšlence, že různé architektonické slohy reflektu-

jí historii Evropy napříč staletími, mosty zase zdůrazňují

potřebu vytvářet kontakty mezi lidmi a spojovat evropské

trhy.

Evropa je jediným kontinentem, který ve dvacátém

století změnil hned třikrát své mezinárodní hranice.

Vzpomínám si, když to bylo naposledy. Tehdy — v létě

a na podzim 1989 — panovalo na kontinentě neobyčejné

nadšení. Televize nám poskytovala průběžné zprávy

RUAIRI QUINN

[ 140 ]

140

...27. listopadu 2008 20:54:58


o tom, co se dělo. Pro mě osobně znamenal pád berlínské

zdi návrat zemí střední a východní Evropy zpět domů.

Po mnoho let nebylo pro moji generaci jednoduché

navštívit tuto část Evropy a její obyvatelé zase nemohli

přijet k nám. Mohl jsem objevovat střední Evropu jen na

stránkách architektonických knih a prostřednictvím po-

slechu klasické hudby. Je možné nakreslit na mapu Evro-

py pomyslný čtverec dlouhý 1000 kilometrů, táhnoucí se

ze západu na východ a sahající od Baltického až k Jadran-

skému moři. Právě tam uvnitř se nachází nejen srdce Ev-

ropy, ale také kolébka našeho hudebního dědictví.

Duchovní hudba křesanských středověkých kostelů

položila základy klasické hudby, tvořivý duch a hudební

infrastruktura ve střední Evropě obstaraly „zbytek“. Vez-

měte si jen následující klasiky: Beethoven, Brahms, Cho-

pin, Dvořák, Suk, Janáček, Liszt, Haydn, Martinů, Mozart,

Mahler a Vivaldi. Jejich díla byla hrána v operách a kon-

certních síních po celé Evropě. Jejich hudba nadchla ce-

lou populaci a inspirovala mladé skladatele ve všech kou-

tech Evropy, protože promlouvala jazykem, kterému bylo

rozumět i beze slov.

Rozšířená Evropa nám může pomoci navzájem si lépe

porozumět a společně tvořit. Střední a východní Evropa

se o to v minulosti pokoušela již mnohokrát. Díky tomu-

to dědictví si můžeme uvědomit nebezpečí nacionalismu

a ocenit bohatství kulturní rozmanitosti.

V rozšířené Evropě je navíc mnoho států, které znají

velmi dobře Rusko, Turecko a zbytek Střední Asie. Tako-

EVROPA JE KATEDRÁLA, KTEROU BUDUJEME SPOLEČNĚ

[ 141 ]

141

...27. listopadu 2008 20:54:58


vou zkušenost obyvatelé Londýna, Říma, Paříže nebo Ber-

lína postrádají.

Závěrem chci říci, že nové členské státy — až na jednu

výjimku — jsou malé svou velikostí a počtem obyvatel.

Irsko je s těmito novými přírůstky spokojeno.

Žiji na okraji Dublinského zálivu. Každé ráno se dívám

ven na lodě plovoucí na horizontu. Ty velké se nemusejí

starat o přítomnost malých lodí. Malá plavidla ale musí

pokaždé znát velikost, polohu a rychlost těch velkých.

Státy střední Evropy získaly ve své historii podobnou

zkušenost.

Budujeme novou impozantní politickou stavbu, která

jinde na světě neexistuje. Jako v případě středověkých ka-

tedrál je potřeba nějaký čas, než ji dostavíme. Práce stále

pokračují. V základech stavby leží kameny stability. Jde

o dobrovolnou unii svrchovaných, demokratických stá-

tů, sdílejících — když je to vhodné — národní sílu, o unii,

která je postavena na vládě zákona a úctě k rozmanitosti.

RUAIRI QUINN (1946)působil od 80. let v řadě minis-terských funkcí irské vládya v letech 1997–2002 byl před-sedou Labour Party. Od roku1998 je také místopředsedou so-cialistické frakce Evropskéhoparlamentu.

RUAIRI QUINN

[ 142 ]

142

...27. listopadu 2008 20:54:58


György Schöpflin

Evropská dilemata

První polovina dvacátého století byla pro Evropu napros-

tou katastrofou, kterou si způsobili sami Evropané. Druhá

polovina téhož století byla naopak velkým úspěchem, za

který mohou opět Evropané. Působení mimoevropských

zemí, zejména Spojených států amerických a Sovětského

svazu, bylo v Evropě dvacátého století přirozeně také vel-

mi zřetelné.

Dějiny minulého století nám ukazují, že Evropané

jsou schopni se poučit a umějí své zkušenosti a svůj inte-

lektuální odkaz využít při řešení současných problémů.

Základní ponaučení, které plyne z těchto situací, zní tak,

že nejlepší, nejefektivnější a nejracionálnější řešení při-

jmou Evropané ve chvíli, kdy se za Evropany považují. Ve

chvíli, kdy dají přednost zájmu celé Evropy nad zájmem

svého státu a národa. Ve chvíli, kdy si uvědomí svou ev-

ropskou identitu, která přesahuje identity národní.

Opravdu, zájem státu nejlépe naplníme teprve tehdy,

když jej svážeme se zájmem evropským.

V tomto malém a stísněném prostoru žije spolu něja-

kých třicet pět vyspělých kultur a politických mocí, které

se střetávají, ovlivňují se a politikaří. Není tedy divu, že

konflikty byly Evropě vlastní až do momentu, než po

roce 1945 přišla na to, jak se svých nebezpečných vzorců

[ 143 ]

143

...27. listopadu 2008 20:54:58


chování zbavit. K dosažení tohoto stavu je pochopitelně

potřeba předat část své národní suverenity, která se dříve

zdála být tou nejlepší ochranou, vyššímu evropskému

celku — což je velmi obtížné, nebo Evropané jsou vedeni

k představě, že jejich svět stojí a padá s národním státem

spíše než s Evropou. Je to s podivem, nebo koncept ná-

rodních států, jejich zájmů a identit se zrodil z velké části

právě díky evropskému prostředí.

Jedním z klíčových aspektů evropského dědictví je

soupeření ideálů. Je stěžejní pro jakoukoli legitimní před-

stavu Evropy — legitimní v tom smyslu, že je přijatelná

pro většinu Evropanů. Povšimněme si, že existují i jiné

intelektuální tradice, které na střet ideálů nejsou připra-

vené, nebo hlavní smysl života spatřují v harmonii.

V evropské myšlenkové tradici je oproti tomu stěžejní,

utopie a ideály přijímat a odmítat, zpochybňovat je a tr-

vat na realismu. Evropa získala během osvícenství schop-

nost vidět sebe samu zvnějšku, a přijmout tak svou ne-

předvídatelnost, rozpoznat, že její pravda není absolutní

a že o všem by mohlo (a mělo) být pochybováno. Odmít-

nutí absolutních hodnot a čehokoli definitivního či ne-

zpochybnitelného umožňuje Evropě reflexi a opouštění

zastaralých tradic, tedy to, čeho nejsou národní tradice —

zatížené emocemi — schopné.

Evropské principy nejsou samozřejmě vlastní všem

Evropanům ve všech situacích a obdobích, umožňují

však elitám vymezovat se vůči starým myšlenkám, a na-

opak rozšiřovat myšlenky nové mezi širší společenské

vrstvy, které se tak mohou vymanit z diskurzivní klece

GYÖRGY SCHÖPFLIN

[ 144 ]

144

...27. listopadu 2008 20:54:58


přejatých postojů. Něco podobného se stalo po roce

1945, kdy část elity pochopila, že předválečné postoje

dovedly Evropu ke katastrofě a že existují způsoby, jak

zabránit tomu, aby se podobné situace v budoucnu ne-

opakovaly. Rozhodující však bylo, že si elita uvědomi-

la myšlenkové vakuum, které po válce vzniklo a které

znamenalo jedinečnou příležitost, aby se uskutečnila

nová vize.

Další rozměr reflexe se týká moci. V Evropě existují

velmi silné argumenty pro to, aby se moc nikdy nesou-

středila do jediného bodu a také aby existovaly mecha-

nismy, kterými lze moc zpochybnit i v situaci, kdy jeden

konkrétní vládce nashromáždí do svých rukou příliš

mnoho pravomocí. Z určitého pohledu právě v tom spo-

číval smysl druhé světové války: zneškodnit snahy na-

cistického Německa získávat stále větší moc. Poválečná

integrace Evropy byla proto cestou, jak podobným sna-

hám zabránit. Studená válka znamenala prosazování

stejné myšlenky, ovšem tentokrát vůči Sovětskému

svazu.

Politická konstrukce, postavená na těchto široce poja-

tých principech, byla nutně nedokonalá, nicméně ve

zkoušce času obstála zatím poměrně dobře. Zůstává však

velkou otázkou, zda nástroje evropské integrace z dvacá-

tého století jsou účelné ještě dnes. Odpovědí musí být

otazník. Zatímco na úrovni každodenního života funguje

komplexní systém regulace, vytvořený Evropskou unií

nebo jejími předchůdci, adekvátně (pomiňme te absur-

dity, které generují všechny byrokratické regulace a které

EVROPSKÁ DILEMATA

[ 145 ]

145

...27. listopadu 2008 20:54:58


mají tak rádi novináři) v první dekádě nového století se

projevuje zdánlivě neřešitelný paradox.

EU v současné době disponuje rozsáhlými pravomoce-

mi, které jsou — v zájmu funkčnosti a efektivity — nezá-

vislé na členských státech (např. regulace v oblasti život-

ního prostředí, bezpečnosti potravin a dalších, pro

veřejnost neatraktivních otázek), jenže tyto pravomoci

nemají ani zdaleka takovou legitimitu, v jaké jsou vyko-

návány. Různé snahy zvýšit demokratickou legitimitu EU

narážejí na neochotu — v některých případech dokonce

mimořádnou neochotu — některých členských států

a veřejného mínění jejich obyvatel. Máme za to, že exis-

tuje evropský démos*, ale tento démos musí být zároveň

národně-státní a zároveň evropský, což prostě nefunguje.

To bylo poučení z neúspěšných plebiscitů ve Francii, Ni-

zozemsku a Irsku.

Pokud má tedy evropská integrace pokračovat, musí

být posílena legitimita EU, nikoli její pravomoci. Podob-

né snahy ovšem narážejí na hlasitý a explicitní odpor

členských států, nemluvě o stále zesilující eurofobii. Dis-

kuze o budoucnosti Evropy by se měly zaměřit právě na

tento problém namísto vágních, neurčitých obav napří-

klad z takzvaného evropského superstátu.

Co se týče členských států přistoupivších v letech

2004 a 2007, čelí všechny (s výjimkou Kypru a Malty) ob-

tížím, kterým staré členské země nerozumějí nebo zjevně

GYÖRGY SCHÖPFLIN

[ 146 ]

* Démos — ve starověkém Řecku lid, obyvatelstvo určitého územínebo správní jednotka, obec (pozn. red.).

146

...27. listopadu 2008 20:54:58


rozumět nechtějí. Jednou z nich je určitě 45 let vlády mo-

nistického komunismu, ale existují i další problémy. Re-

konstrukce demokracie nebyla v těchto státech ani zdale-

ka dokončena. Starý zvyk odporu vůči komunistické

moci se leckde přeměnil v odpor vůči demokratické ne-

bo evropské moci, ačkoli rozdíl mezi nimi lidé vnímají

jen sporadicky. Nové členské země si s sebou dále nesou

dědictví éry před nástupem komunismu, což se nejvíce

ukazuje na tom, že model modernity byl v těchto státech

přejímán jako celek podle západních vzorů, které nešly

vždy plně přizpůsobit místním poměrům. Příkladem po-

dobných komplikací z nedávné doby je přijetí acquis com-

munautaire.*

Výsledkem tohoto vývoje je nerozhodnost, pasivita

a pocit, že politická moc je vykonávána bez ohledu na ná-

zory obyvatel střední a jihovýchodní Evropy. K tomu mů-

žeme přidat pocit vlastní bezvýznamnosti, který je pro

všechny tyto společnosti určující. Výsledkem je slabost

politického systému, v němž jsou pravidla považována za

ohebná, je možné se o nich stále dohadovat a jejich im-

plementace je neadekvátní, v němž je institucionální

autorita slabá a transparentnost a odpovědnost nedosa-

hují evropských standardů. Eu ale nedisponuje nástroji,

EVROPSKÁ DILEMATA

[ 147 ]

* Pojem acquis communautaire čili komunitární právo pocházíz francouzštiny. V přeneseném překladu znamená zhruba „to, čeho bylodosaženo“. Bývá používán pro označení velmi rozsáhlé sbírky právníchaktů EU, které byly přijímány po celou dobu její existence. V době vstu-pu ČR do EU čítal jejich soubor na 85 tisíc stran textu. (Převzato z inter-netových stránek „Aktivní evropský občan“ — www.cpkp.cz.)

147

...27. listopadu 2008 20:54:58


které by umožnily tyto standardy vnutit, nebo vychází

z toho, že členské země již zmíněných standardů dosáhly.

Z této perspektivy lze vyvodit dva zásadní vnitřní

problémy EU a procesu integrace. Jednak jak posílit legiti-

mitu Unie a jednak jak zajistit, aby se nové členské státy

přiblížily nutnému minimu v oblasti demokracie a práv-

ního státu, které je běžné ve starších členských zemích.

K těmto vnitřním úkolům lze přidat mimoevropské prob-

lémy — trajektorii Spojených států, ruské úmysly, nástup

Číny a dalších neevropských zemí, stejně jako dopad glo-

balizace. Všechny tyto otázky zkrátka volají po nutné

transformaci EU.

GYÖRGY SCHÖPFLIN (1939)je europoslancem za maarskou stranu Fi-desz. Vystudoval v Glasgow a na Collegeof Europe v Bruggách. Pracoval pro Králov-ský institut pro mezinárodní otázky, proBBC a přednášel na University of London.

GYÖRGY SCHÖPFLIN

[ 148 ]

148

...27. listopadu 2008 20:54:58


Karel Schwarzenberg

Evropa musí projít tvrdýmireformami

Padesát let vývoje Evropské unie je něco neskutečného.

Zažil jsem ten vývoj od prapočátku. Když se někdy ráno

probudím, stále se divím tomu, čeho jsme vlastně dosáhli

a jak daleko jsme došli. V generaci mých rodičů a prarodi-

čů a částečně ještě v mé generaci existovaly po celé Evro-

pě nacionalistické spory a nedůvěra mezi národy. I dnes

se v EU pereme, velké i malé národy mají různé zájmy.

Jsou to ale spory v parlamentech a v jednáních, nejde

o ozbrojené konflikty. Celkem vzato jsme po celé Evropě

dosáhli velmi slušného stavu demokracie i soudnictví,

všude máme právní státy. V době, kdy jsem byl puberák,

jsme si takové vymoženosti nedokázali ani představit.

Kolik jsme měli po Evropě diktatur, kam všude jsme

nesměli jezdit a kam jsme s námahou dostali vízum! Te

jezdíme po celé Evropě s jedním pasem a žádná víza

nepotřebujeme.

Ze současného stavu Evropy bychom měli být šastni.

Je tu ale jedno nebezpečí. Neuvědomujeme si dostatečně

to, že jsme vstoupili do jednadvacátého století, a že nám

tudíž nestačí výdobytky, které jsou pro naše děti a vnou-

čata samozřejmostí. Když s nimi o tom někdy mluvím, vi-

[ 149 ]

149

...27. listopadu 2008 20:54:58


dím, že je to pro ně otrava, jako bych je obtěžoval něja-

kým starým haraburdím. Ve staré generaci jsme zažili, že

nic na světě není samozřejmé a že všechno se může ztra-

tit — snad to oni nezažijí znovu.

Ale svět se změnil ještě v něčem jiném. Před čtyřiceti

lety jsme mohli říci, že vyspělé země jsou Severní Ameri-

ka, Evropa a Japonsko a ten zbytek se tak nějak pozvolna

vyvíjí. Sovětský svaz byl silný ve zbraních, ale hospodář-

sky ho nikdo příliš vážně nebral. Dnes zůstává silná Se-

verní Amerika a Japonsko, ale nově se vynořila Čína a In-

die. Oba státy velmi rychlým tempem, během desetiletí

dohánějí cestu, na kterou jsme my potřebovali pár set let.

Svět se mění mnohem rychleji než dříve. Musíme se

proto zamyslet nad tím, jestli naše evropské instituce

a celkový způsob našeho uspořádání obstojí i v jednadva-

cátém století. Jestli neděláme chybu, kterou v minulosti

dělalo devadesát procent všech generálů: připravujeme se

na válku a pak jsme protivníkem, který se před námi vy-

noří, překvapeni. Někdy mám z těch našich pomalých re-

akcí obavy. Mezitím než projde nějaké rozhodnutí všemi

možnými institucemi a dorazí k občanovi, svět se změní.

Stojíme před mnoha vnějšími a vnitřními výzvami

bezpečnostně-politického a sociálně-ekonomického cha-

rakteru. Za nejdůležitější považuji to, abychom zvýšili

naši konkurenceschopnost, a to se nestane, dokud nelibe-

ralizujeme obchodní politiku a nedosáhneme opravdové

deregulace. Měli bychom v Evropě projít podobnou

ozdravnou kúrou, kterou před třiceti lety naordinoval

Spojeným státům prezident Reagan.

KAREL SCHWARZENBERG

[ 150 ]

150

...27. listopadu 2008 20:54:58


Máme nesmírný počet předpisů ve všech evropských

státech. Místo abychom je zrušili, vesele jsme na ně při-

klopili implementace různých evropských směrnic, při-

dali k tomu ještě nějaké vlastní předpisy. Pak se divíme,

že je běžný občan z Evropské unie někdy naštvaný. Ne

snad že by zmizela veliká myšlenka spojené Evropy. Pro

většinu evropských států je to vskutku ideál. Odpudivá je

ale jeho realizace, přemíra předpisů a byrokratizace, vzdá-

lenost mezi občanem a bruselskými instancemi — to

všechno vede k odcizení. Je pozoruhodné, že tyto jevy

jsou silnější ve starých evropských zemích. Tady poklesla

důvěra v Evropu, tady lidé odmítli Ústavní smlouvu. A je

na nás, abychom Evropskou unii zachránili, abychom jí

navrátili podstatu, odlehčili od všech zátěží a učinili ji

pro občana přijatelnější a atraktivní. Na tomto úkolu mů-

žou nejlépe pracovat noví členové, nebo si s sebou nene-

sou zátěž dlouhého generačního vývoje, a někdy proto

lépe vidí, co jde lidem na nervy.

Jedna ze zátěží, které jsme zdědili a která snad už po-

malu skončí, je samozřejmě společná zemědělská politi-

ka. S ní také souvisí reforma rozpočtu Evropské unie: je

nejvyšší čas, abychom se soustředili více na výzkum

a vědu a na vylepšení našich škol. Vždy kolik univerzit

můžeme měřit nejpřísnějšími měřítky? Na evropské pev-

nině to zeje prázdnotou. Je mi velice smutno z toho, když

se podívám, které vysoké školy a vědecká pracoviště v Če-

chách i v sousedních zemích opravdu dosahují špičkové-

ho hodnocení. V této oblasti jsme naprosto ztratili své

postavení. Musíme udělat odvážný krok kupředu, jinak

EVROPA MUSÍ PROJÍT TVRDÝMI REFORMAMI

[ 151 ]

151

...27. listopadu 2008 20:54:59


zapadneme a naše vnoučata nám budou jednou vyčítat,

co jsme to dělali, že jsme zapadli za tucet jiných států na

celém světě.

Ještě jeden příklad, který ukazuje, že jsme opravdu

zmeškali vývoj. Rozhodujeme, jaký sýr kde budeme dělat,

jak budeme v Evropě pálit kořalku, ale nejsme schopni se

dohodnout na společné energetické politice.

K únavě z Evropy přispívá u některých evropských států

strach z rozšiřování Evropy. Poté co bylo přijato Bulharsko

a Rumunsko, zaznělo, že na dlouhou dobu je konec rozšiřo-

vání. Ale západní Balkán, Chorvatsko a další země stále če-

kají na přijetí do Evropy. To nesvědčí zrovna o naší velkory-

sosti ani o strategickém myšlení, o myšlení na budoucnost,

nýbrž o politické zbabělosti a krátkozrakosti. K tomu samo-

zřejmě patří reforma institucí EU. Mají za sebou několik de-

sítek let vývoje, vyšly z daností druhé poloviny dvacátého

století. Vstoupili jsme ale do jednadvacátého století, čemuž

by také naše instituce měly odpovídat. Strašně rád čtu kníž-

ky o dějinách, zabýval jsem se tím celý život, ale jestli bude-

me dějiny považovat za směrnici budoucnosti, uděláme ve-

liký omyl. Dějiny představují na cestě do budoucnosti

varovné tabule: kterých zatáček, překážek, oklik a bludných

cest se máme vyvarovat.

Měli bychom také jasně rozdělit kompetence. Všech-

ny nejasnosti — a v rodině, v jakémkoli spolku, spole-

čenství či obci — vedou ke střetům a frustraci. Bylo by tu-

díž velice dobré, abychom jasně definovali kompetence

Evropské unie a národních států a nevytvářeli jakousi še-

dou zónu. Na úrovni Evropské unie se mají rozhodovat

KAREL SCHWARZENBERG

[ 152 ]

152

...27. listopadu 2008 20:54:59


rychle záležitosti celoevropské, a ne ty, které se můžou

rozhodovat na lokální úrovni. Je mnoho věcí, které by šly

vyřešit dole na principu subsidiarity. A naopak o věcech,

které mají dávno patřit mezi společné, se nekonečně

dlouho dohadujeme na vládních setkáních.

V roce 2009 se stane něco, s čím jsem před dvaceti lety

nepočítal ani v nejsmělejším snu: ČR bude předsedat Ev-

ropské unii. Je to veliká výzva pro poměrně malý stát, kte-

rý není příliš zkušený v záležitostech evropského fungo-

vání. Jsem ale přesvědčen, že to zvládneme. Doufám také,

že nás naši sousedé a všichni Evropané pochopí. My v Če-

chách, v srdci Evropy, jsme nadšení Evropané, milujeme

spojenou Evropu, ale taky víme, že s ní musíme pohnout,

chceme-li ji udržet při životě. Nemá-li zemřít na vlastní

sklerózu, nemá-li se udusit ve vlastní byrokracii a ne-

schopnosti k rozhodování, musíme projít velmi tvrdými

reformami.

Doufám, že české předsednictví k tomu přispěje.

KAREL SCHWARZENBERG (1937)je člen šlechtického rodu Schwarzenber-gů. V letech 1990–1992 působil jako kan-cléř československého prezidenta Václa-va Havla. V současnosti je senátorema od roku 2006 ministrem zahraničníchvěcí ČR. Karel Schwarzenberg je jednímze zakládajících členů sdružení ANO proEvropu.

EVROPA MUSÍ PROJÍT TVRDÝMI REFORMAMI

[ 153 ]

153

...27. listopadu 2008 20:54:59


Matěj Spurný

Češi v Evropě.Máme co nabídnout?

„Co jest úkolem našeho národa? Jaká je naše národní

existence?“ Těmito dvěma otázkami zaskočil českou ve-

řejnost na konci předminulého století Hubert Gordon

Schauer. V době, kdy duchovní horizont většiny přísluš-

níků české elity tvořily malé prohry a malá vítězství

v soutěži s Němci, se jakýsi mladý intelektuál opovážil

ptát se po smyslu existence našeho národa jako takového.

Jestliže otázky překvapily, pak Schauerova drzá odpově

české hlavy doslova šokovala. Odpovíme-li na otázku,

jestli je náš národ schopný přispět k myšlenkovému vý-

voji lidstva, záporně, pak podle Schauera „Evropa nemá

příčiny míti s námi sympatie a naši bojovníci shledají, že

je zbytečno zabraňovati zasypání potoka, který sám v pís-

ku se ztrácí“.*

Zatímco koncem devatenáctého století vzbudilo ka-

cířství tohoto druhu bouřlivou reakci, dnes by nás po-

dobné pochyby už ani nezarazily. Máme k tomu tři ro-

zumné důvody: za prvé jsme zvyklí, že se leccos napíše

a řekne a že to vlastně nic moc neznamená; je nám cizí

[ 154 ]

* Hubert Gordon Schauer, Naše dvě otázky, Čas, ročník 1 (1880), číslo1, str. I–IV.

154

...27. listopadu 2008 20:54:59


emocionálně vypjatá dizkusní kultura přelomu devate-

náctého a dvacátého století. Za druhé je naše existence

zajištěna po fyzické stránce jako nikdy dříve; máme svůj

vlastní, národnostně homogenní stát, jehož existenci

v cizině nikdo nezpochybňuje. A za třetí: ti moderněji

myslící mezi námi vědí, že i kdyby náš národ skutečně

zanikl, nemusí to být zas taková tragédie. Identitu si

v globálním světě můžeme vybudovat i bez něj. Mezi

pádné důvody, proč nás Schauerova otázka dnes nevyve-

de z míry, bohužel nepatří ten, který by se nám (i Schau-

erovi) asi líbil nejvíc. Ani dnes — a možná dnes ještě

méně než v době Schauera a Masaryka — nedovedeme

říci, co je úkolem našeho národa, přinejmenším v evrop-

ském kontextu. Jsme tedy opravdu potokem, který se na-

konec ztratí v písku? Nebo jsme za oněch pár set let naší

existence přece jen vytvořili a zažili něco, čím můžeme

Evropu obohatit?

Nechci zde vršit slavné kulturní výkony našich rodá-

ků, které pochopitelně Evropu obohatily, které ale bývají

většinou omílány jen proto, aby zakryly tragický nedosta-

tek obdobných výkonů v naší české současnosti. (V sou-

vislosti s těmito výkony je ostatně podstatnější, jak pod-

porujeme kulturu dnes — a tady bychom, obávám se,

v evropském srovnání dopadli velmi bídně.)

Pokusím se na příběhu našich moderních dějin po-

ukázat na tři zajímavé zkušenosti, které se naší společnos-

ti dotkly o něco více než většiny národů, které s námi sdí-

lejí evropský osud.

ČEŠI V EVROPĚ. MÁME CO NABÍDNOUT?

[ 155 ]

155

...27. listopadu 2008 20:54:59


Radikální sebereflexe

Schopnost kritické, zpochybňující, ba někdy až té-

měř sebedestruktivní sebereflexe, s jakou se poprvé

setkáváme právě u Schauera, tvoří jeden z konstitutiv-

ních prvků české identity ve 20. století. Takzvaný spor

o smysl českých dějin, který Schauer s Masarykem roz-

poutali a jehož se posléze před první válkou i v mezi-

válečném období účastnila značná část naší intelektu-

ální a politické elity, pokračoval v pozměněné podobě

až do sedmdesátých a osmdesátých let, kdy se přenesl

do chartistického prostředí. Zajímavé na tomto sporu

je, že v něm nikdy nešlo zas tak moc o dějiny. Byl to

vždy daleko více spor o smysl české přítomnosti.

Poloha i rozloha našeho státu, náš nevelký počet

i jistá nezakotvenost daly zažít alespoň některým na-

šim myslitelům pocit nesamozřejmosti naší existen-

ce — spojený často s pozoruhodným kritickým od-

stupem. Ostatně polistopadová diskuze o vyhnání

Němců, která má své kořeny již v Chartě 77 a exilu,

svědčí o tom, že tradice kritického poodstoupení od

zažitých stereotypů u nás není zcela pohřbena. Exis-

tence této tradice vůbec neznamená, že nejsme xeno-

fobní nebo že se nemusíme ulpívání na stereotypech

obávat. Znamená spíše to, že se docela často našli lidé,

kteří byli schopni naši sebezahleděnost, přikrčenectví

a provinční omezenost trefně nazvat (případně paro-

dovat), a že to byli lidé nejen bystří, ale v rámci národa

často velice významní.

MATĚJ SPURNÝ

[ 156 ]

156

...27. listopadu 2008 20:54:59


Že se dva takoví stali v přelomových obdobích

prezidenty, může být pochopitelně náhoda, nabízí se

ale možnost tuto náhodu zúročit trochu lépe, než

jsme činili dosud. Jedná se totiž o schopnost univer-

zálně použitelnou; ne že by v postmoderní Evropě ne-

bylo dost pochyb a pochybovačů. Kritická seberefle-

xe, o níž tu mluvím, má však schopnost nahlodat

a zpochybnit právě to, co je považováno za zcela při-

rozené a nezpochybnitelné.

Jde například o tyto otázky: Kde bere Evropa drzou

jistotu, že její současný materiální blahobyt není cosi

zcela neudržitelného, chceme-li zároveň, aby jinde na

světě žili lidé důstojněji než dosud? Proč chceme Evro-

pu stále chránit před islámskými a jinými imigranty,

aniž bychom se ptali, k čemu nám taková opevněná

Evropa vlastně bude? V čem je vůbec současná Evropa

pro svět tak důležitá? Není lepší předat její materiální

i duchovní bohatství jiným? Není křesanská kultura

v dnešní sekularizované Evropě už jen mýtem, posled-

ním stéblem, kterého se chytá tonoucí kontinent, jenž

má ve skutečnosti o své identitě jen velmi mlhavé

představy? Nebo doopravdy máme světu co říct a co

dát? Kdyby tyto a jiné otázky Česko jako předsedající

země vneslo rázně do bruselského diskurzu, snad by se

dalo říci, že naši politici zůstali věrni našim nejlepším

tradicím.


[ 157 ]

157

...27. listopadu 2008 20:54:59


Problém s náboženstvím

Odpově na otázku Faustovy Markétky „Pověz, jak

to máš s náboženstvím?“ asi žádná evropská společ-

nost nehledala tak složitě a neúspěšně jako právě ta

naše. Za to, že jsme dnes i v rámci nábožensky dost

vlažné Evropy unikátním národem ateistů, zdaleka

„nevděčíme“ jen čtyřicetiletému panství KSČ. Na-

opak. Na příkladu současného Polska, ale i Ruska by se

dalo dokázat, že komunistický boj proti náboženství

byl všude tam, kde náboženství bylo pevně zakořeně-

no, naprosto neúspěšný.

Náš problém s náboženstvím, jehož kořeny jsou

spjaty s Janem Husem, husitstvím a následnou rekato-

lizací, je mnohem starší než moderní český národ.

Tato nenáboženskost či problematizovaná nábožen-

skost se dnes projevuje v lepším případě jako tolerant-

nost k různým náboženským směrům (například men-

ší mírou antisemitismu než v sousedních zemích

středovýchodní Evropy), v horším případě jako na-

prostá nezakotvenost v jakékoli tradici a ulpívání na

čistě materiálních aspektech života. Tvrdím ale, že

v nedávné minulosti měla i docela zajímavé plody.

Bylo tomu tak vždy, když v lidech neprobouzela lho-

stejnost, ale naopak zvýšenou pozornost k věcem du-

chovním. Všude tam, kde se nejistota přerodila v usi-

lovné hledání.

Církevní hierarchie a náboženské rituály, které ji-

ným usnadňují cestu k duchovním výšinám, byly řadě

MATĚJ SPURNÝ

[ 158 ]

158

...27. listopadu 2008 20:54:59


českých myslitelů (ale nejen myslitelů) cizí už v době,

kdy obdobný odstup zdaleka nebyl tak samozřejmý.

Problém společnosti nucené po staletí k jiným for-

mám náboženského života, než by si ona byla bývala

zvolila, kdyby se vyvíjela o něco svobodněji, nutil

řadu Čechů k pozoruhodnému přemýšlení o zdrojích

etiky a smyslu lidského života vůbec. Ve výsostných

podobách najdeme úvahy ubírající se tímto směrem

samozřejmě jen u několika výjimečných, filozoficky

myslících osobností typu Tomáše Masaryka, Emanuela

Rádla, Jana Patočky nebo Václava Havla. Naladění na

moderní uvažování o duchovnosti a etice bylo však

v jistých dobách vlastní i širším vrstvám české společ-

nosti. Je-li něco z prvorepublikového étosu opravdu

aktuální, pak je to právě snaha propojit hledání iden-

tity určité pospolitosti s nenábožensky prožívanou

etikou.

Dávný český problém s náboženstvím se v průběhu

20. století stal problémem velké části Evropy. Otázku,

jak hledat víru bez náboženství — ale také, jak si bez

náboženství udržet identitu — sice lze jen stěží přeta-

vit v nějaký politický program, to ovšem palčivost

otázky nijak neumenšuje. My Češi máme zatím v po-

týkání se s ní mírný náskok. Pokud nechceme, aby

byla naším programem jen rezignovanost a nihilis-

mus, pak můžeme na tomto poli zprostředkovat zbyt-

ku Evropy cennou reflexi.


[ 159 ]

159

...27. listopadu 2008 20:54:59


Zkušenost s diktaturou

Zkušenost s moderními diktaturami má kdekdo.

I přesto ji můžeme — s ohledem na náš přínos Evro-

pě — považovat za podstatnou. A to přinejmenším ze

tří důvodů. Ze západních zemí, které mají již na zákla-

dě svého stálého členství v Radě bezpečnosti OSN zá-

sadní vliv na politiku Západu vůči diktaturám součas-

ným, tuto zkušenost nemá žádná. Ze zemí, které ji

mají, ji snad až na Německo nedokázala žádná dosud

pořádně nazvat a přetavit v cosi, co by pomáhalo řešit

současné problémy; poptávka je tedy v tomto ohledu

stále veliká. A do třetice, musíme hovořit o životě růz-

ných společností v různých diktaturách. Každý národ

má zkušenost značně originální, a pro ostatní tudíž

zajímavou.

Naše neschopnost konstruktivního, nehysterické-

ho a přitom aktivního přístupu k vlastní komunistické

historii je dvacet let po sametové revoluci až zarážející.

To, co převažuje, není reflexe ani snaha o porozumění,

ale spíše jakési výkřiky do tmy. Zapomínání a pasivitu

pravidelně střídá emotivní, bulvární a případně poli-

ticky motivované kádrování, které nás k poznání mi-

nulosti (a jejího přesahu do současnosti) neposune ani

o pí. To je opravdu neveselá bilance.

Přitom právě naše zkušenost by mohla být nesmír-

ně cenná. Zejména normalizační režim byl značně

svébytný. Jeho umění získat si relativně nenásilnou

cestou loajalitu většiny obyvatelstva, jeho způsoby

MATĚJ SPURNÝ

[ 160 ]

160

...27. listopadu 2008 20:54:59


manipulace, jeho hierarchie i jeho v jádru korupční

charakter — to vše má svoji jemnější a kultivovanější

obdobu v naší české, ale částečně i evropské součas-

nosti. Diktatura oproštěná od brutálního teroru nám

může snad ještě lépe než stalinismus nebo nacismus

dát nahlédnout, jak složitá může být nejen obrana

proti manipulaci, ale jak je vůbec složité techniky ma-

nipulování rozpoznat. Místo novodobého kádrování

bychom se proto v konfrontaci s minulostí měli učit

poznávat sami sebe. Pokud to dokážeme, budeme, jak

by řekl Schauer, zajištěni. Evropa se o naši zkušenost,

nebo spíše o naše porozumění této zkušenosti, bude

zajímat.

Nejsme malý národ

Zvykli jsme si o sobě říkat, že jsme malý národ. Je

to jednoduché, tak nějak hezky a nenápadně nás to

zbavuje odpovědnosti. Jsme-li malí, nikdo od nás ne-

může nic čekat. Musíme být realističtí a snažit se pro-

plouvat dějinami pokud možno bez ztráty kytičky.

Má to svoje výsledky: češství se stalo synonymem

prostřednictví, nezajímavé provinčnosti až roztomilé

nerozhodnosti, vtipného cynismu a méně vtipného

oportunismu.

Ale my nejsme malý národ. V Evropě patříme do-

konce k těm větším. Naše minulost rovněž nebyla

vždy malá a bezvýznamná. Můžeme se opřít o osob-

nosti, které dokázaly přicházet s neotřelými, překvapi-


[ 161 ]

161

...27. listopadu 2008 20:54:59


vými a odvážnými řešeními. Máme za sebou často neve-

selé, ale nikoli nezajímavé zkušenosti, v mnoha situacích

jsme prokázali schopnost kritické reflexe a vůli hledat

smysl či identitu navzdory všem těžkostem, zklamáním

i pochybám. To vše dnešní Evropa potřebuje. Pokud něco

z toho dokážeme přetavit v jednání, program nebo ales-

poň zajímavě formulované otázky, nebudeme jen „poto-

kem, který sám v písku se ztrácí“.

MATĚJ SPURNÝ (1979)vystudoval historii na FF UK. Je spoluzak-ladatelem a aktivním členem občanskéhosdružení Antikomplex, mapující historiia současnost česko-německých vztahů. Odroku 1998 pravidelně publikuje v Lido-vých novinách, v týdeníku Respekt a v ča-sopise Souvislosti.

MATĚJ SPURNÝ

[ 162 ]

162

...27. listopadu 2008 20:54:59


J iřina Šiklová

Generace této zeměversus Evropská unie

Přednášky pro nové studenty na filozofické fakultě Uni-

verzity Karlovy obvykle začínám testem identity. Nevy-

hodnocuji to, jen diskutujeme o tom, co napsali. Napřed

studentům vysvětlím, že mají psát na všechny otázky

svoje první asociace, ty jsou nejhodnotnější. A začínám

otázkou: Kdo jsi? Po chvilce se znovu ptám: Kdo jsi? Také

třetí, čtvrtá, pátá a třeba i desátá otázka je stejná. Testova-

ní studenti a studentky si napřed myslí, že jsem se zbláz-

nila, pak pochopí, že se jedná o zjištění osobní hierarchie

faktorů sociálního statusu či sociálních rolí, které tvoří

také identitu každého z nás.

V prvních letech po převratu se na prvních místech

odpovědí objevovalo samozřejmě jméno, profese, národ-

nost, příbuzenské vztahy, často i rodné město, žena nebo

muž, občas i náboženské vyznání. Nikdy tam nebyla pří-

slušnost k nějaké politické straně. V posledních letech

tam ale vysokoškoláci píší, že jsou Evropané nebo Evro-

panky, národnost se vyskytuje méně často nebo je až na

jednom z posledních míst. Identita dle národnosti ustu-

puje do pozadí. Je to dobré nebo zlé? A pro koho je to

dobré?

[ 163 ]

163

...27. listopadu 2008 20:54:59


Vzpomínám si, jak se v roce l968 objevovaly v Pra-

ze nápisy FSNE, což znamenalo Federace Spojených

Národů Evropy. Studenti to psali vápnem na zdi a ti

starší je upozorňovali, že když toto postřehne Brežněv,

rozzuří ho to a socialismus s lidskou tváří zlikviduje

zbraněmi. Studenti to přestali psát a stejně k nám

v srpnu 1968 přijeli Sověti na tancích.

Pozitivní vztah a touha patřit k Evropě ale trvaly.

Kdyby nám někdo před rokem 1989 nabídl možnost

být členem — i tím nejmenším a zcela nevýznamným

členem — Evropské unie místo RVHP a členem NATO

místo členství ve Varšavské smlouvě, bylo by to usku-

tečnění snu. Konečně se včleníme tam, kam geogra-

ficky i kulturně patříme. Navážeme na dávné úsilí sv.

Vojtěcha, často označovaného za jednoho z prvních

Evropanů. Navážeme na úsilí českého krále Jiřího

z Poděbrad, který chtěl spojit evropské státy v obra-

nný celek proti vpádům z Osmanské říše, a také na

myšlenky o Panevropě, které hlásal a o nichž psal již

na přelomu 19. a 20. století R. Coudenhove-Kalergi

a o kterých diskutoval s Masarykem. Ve vytvoření

Panevropy viděli oba možnost zabránění národnost-

ním střetům.

To bylo před sto lety. I proto by pro nás začlenění

do EU nemělo být cizorodým prvkem, imputovaným

zvnějšku. Kéž by nám to „páni z Bruselu“ byli nabídli

hned po roce 1989! Dlouhodobé vyjednávání o eko-

nomických detailech vstupu, o počtu čističek vody na

počet obyvatel, šířce silnic a počtu recyklovatelných

J IŘINA ŠIKLOVÁ

[ 164 ]

164

...27. listopadu 2008 20:54:59


obalů na zboží poněkud ochladilo původní nadšení

pro naše začlenění do EU. Ideál společného politicko-

-kulturního celku ustoupil utilitárním vztahům a pod-

mínkám a mnohdy v nás vyvolal pocit, že zase musíme

poslouchat staršího bratra.

Jsme v postavení kdysi silně zamilovaných milen-

ců, kteří příliš dlouho odkládají svůj sňatek, a když

ho pak uskuteční, je v tomto rozhodnutí více rozumu

než zamilovanosti. Místo idejí byl původní ideál Ev-

ropy rozmělněn do požadavků na vytvoření nového,

ekonomicky silného celku, který by byl partnerem,

ale i protiváhou USA a ve kterém my — ekonomičtí

premianti v rámci tzv. Visegrádské čtyřky — budeme

ještě dlouho hrát vedlejší roli, tedy zase budeme ob-

čany druhé kategorie. Našemu vstupu předcházela

léta, kdy jsme se nejen učili, ale připadali si jen jako ti,

kdo lidem ze Západu otevírají komnaty-archivy a pos-

kytují jim znalosti o naší sociální odlišnosti (včetně

tzv. sociálního kapitálu), aby oni k nám sem mohli

snáze vstoupit. Počítače, které nám poskytla EU pro

zpracování dat z našich zemí v letech devadesátých,

byly vynikající, ale stačily pouze na reflexi naší sku-

tečnosti a zjišování toho, co bylo zajímavé pro „tra-

diční“ státy Evropské unie. Naučili jsme se hodně, ale

opravdu partnerské vztahy to nebyly a snad ani ne-

mohly být.

Dva maarští sociologové, Miklós Hadás a Miklós

Voeroes, sborníku o tomto problému dali příznačný

název „Colonization or Partnership?“. Na obálce je

GENERACE TÉTO ZEMĚ VERSUS EVROPSKÁ UNIE

[ 165 ]

165

...27. listopadu 2008 20:54:59


muž, který disciplinovaně cvičí, a v podtitulu je na-

psáno Eastern Europe and Western Social Sciences.

Upozorňuji, že to vyšlo v Budapešti již v roce 1996! Ji-

ným faktorem, který dosud inhibuje naši radost

z možnosti začlenění do EU, je nedůvěra vůči velkým

ekonomickým celkům. Po celý můj život se vzpomína-

lo, jak výborně fungovaly malé živnosti, malí podni-

katelé a rolníci s relativně malou výměrou polností.

Asi tomu tak vždy nebylo, ale v povědomí i našem

podvědomí zůstala nedůvěra vůči jakékoli centraliza-

ci a nepřímému řízení. Vyplývá z doby tzv. reálného

socialismu, kdy bylo vše kolektivizováno a centrálně

plánováno. Není tedy divu, že se dnes smějeme vti-

pům přirovnávajícím Brusel k Moskvě. Toto přirovná-

ní často opakují i naši politici, kterých si sice většinou

nevážíme, a dokonce jimi opovrhujeme, ale kteří

přesto rozhodují.

Proč mnozí naši politici projevují nedůvěru vůči

EU? Konečně dosáhli určitého významného postavení

a toto jejich postavení je snižováno nutností podřídit

se usnesením přijatým EU. Nedivme se, že vzdorují

a na svoje kritické, ba až výsměšné poznámky nadbí-

hající našemu pokřivenému sebevědomí získávají

voliče.

Evropská unie od převratu vždy podporovala ini-

ciativy občanů, které vznikly „zdola“, tedy nevládní,

neziskové organizace, neboli NGO’s, kterým náš sou-

časný prezident Václav Klaus říká posměšně „endžiou-

J IŘINA ŠIKLOVÁ

[ 166 ]

166

...27. listopadu 2008 20:54:59


ismus“ a označuje to za pokračování disidentské nepoli-

tické politiky.

Nejen EU, ale i různí západní filantropové — napří-

klad George Soros, Jim Ottaway — podporovali, a do-

konce nás učili, jak zakládat občanské iniciativy a jak

pro ně získat podporu. Věděli, že silná, demokraticky

orientovaná občanská společnost, ve které občané

„dovedou řídit“ svoji obec a iniciovat lokální aktivity,

je zárukou, že v takové zemi nedojde k převratu ve

prospěch nějaké junty. Současně ale tatáž silná občan-

ská společnost omezuje vliv politiků na veřejnost, nebo

dokáže oslovit lidi sama. V době, kdy upadá vliv poli-

tických stran a programy všech politických stran jsou

skoro shodné, zastupují občanské iniciativy — když se

to sečte — mnohem větší počet lidí než politické stra-

ny. Navíc, NGO’s působí v lokalitách a ty se mnohdy

kryjí i s euroregiony, tedy porušují — a to je správné —

státní hranice. Politici na Západě asi také nemilují příliš

iniciativní občany, ale již vědí, že je neslušné NGO’s

příliš kritizovat.

EU pochopitelně navrhuje a finančně podporuje

projekty, ve kterých je prosazováno to, co je považová-

no v Evropě za správné. Již zmíněnou šířkou silnic

a čističek vody počínaje až po práva minorit, podporu

rovnosti žen a mužů přes přijetí protidiskriminačních

a azylových zákonů. Osobně s tím souhlasím, naše

Gender Studies o. p. s. a vynikající knihovna k nim ná-

ležející by bez podpory z projektů EU nemohla existo-

vat. Ale uznávám, že tato podpora unifikuje další vývoj


[ 167 ]

167

...27. listopadu 2008 20:54:59


tohoto kontinentu, snižuje specifiky jednotlivých

zemí a vlastně i krajů. Projekty podávané do Bruselu

musí mít jednotnou úpravu, musíme se snažit —

chceme-li získat finanční podporu z EU — o propo-

jování, tedy „networking“ s ostatními organizacemi

a iniciativami občanů, s kterými bychom se jinak tře-

ba i názorově konfrontovali. Musíme psát tak, aby to

všichni zúčastnění pochopili. A tak se postupně vytvá-

ří i jakýsi eurojazyk. Větším vlastencům a vlastenkám,

než jsem já, to může vadit. V polovině let devadesá-

tých jsem tento fenomén postupu EU vůči nám na Vý-

chodě přirovnala k badatelům, kteří chtějí mít poho-

dlnější dopravu pro pozorování východní stepi. A tak

si tam postaví asfaltku. Vjíždí se tam lépe. Další gene-

race badatelů pak již nepopisuje step v jejím původ-

ním stavu, ale to, jak tam tráva a různé květiny prorůs-

tají asfaltem, a myslí si, že tomu tak bylo vždycky. Na

to, že tam ten asfalt kdysi sami navezli, se již zapo-

mnělo. Ale místní to občas ještě připomínají sobě

i těm ze Západu a kytky bez toho asfaltu jim připadají

hezčí.

Dnes EU, zvláště svou finanční podporou jen ně-

kterým projektům, iniciuje v bývalých postkomunis-

tických zemích potřeby, které — jak se domnívám —

ani nepotřebujeme. Tedy potřebujeme jen tehdy, když

chceme být součástí tohoto nejasného kontinentu,

kterému se říká Evropa. Nezapomeňme, že tento nej-

menší kontinent je jen ze západní strany jasně vyme-

zen oceánem! Na východě tvoří hranice Evropy spíše

J IŘINA ŠIKLOVÁ

[ 168 ]

168

...27. listopadu 2008 20:54:59


stupeň industrializace, konzumu a také spletenec dál-

nic a silnic, vyznačujících se poměrně bezpečnými

nadjezdy, podjezdy a podchody a jednotně upravený-

mi koridory pro dopravu vlakem. A také tím, že se zde

určitě neumírá hladem. Stačí to k vymezení?

Ještě před sto lety se Evropa odlišovala od ostatních

kontinentů tím, že její obyvatelé byli „bílé pleti“ a je-

jich kultura vyrůstala z judaisticko-helénsko-křesan-

ských principů doplněných římským zákonodárstvím

a její hranice vyznačovaly gotické katedrály. Dnes stá-

ty EU spíše vyznačuje (vedle vysoké mobility umožně-

né dálničním spojením) vysoký životní standard, dob-

ré hygienické podmínky, zabezpečení zdraví a ve

srovnání s jinými kontinenty, včetně USA, výborný

systém sociálního zajištění. Tedy sociální jistoty. Stačí

to na vymezení identity, na kterou se ptám studentů

na začátku zimního semestru?

Dobře se v Evropě žije, rizika jsou minimální, pro

demokratický systém bezpečná, ale poněkud nudná

a málo inspirativní. K životu zde nepotřebujete ani ro-

mantismus ani heroismus. Lidská práva, na která se

zde v Evropě skoro každý odvolává, jsou možností

něco vyznávat a něčemu věřit, aniž to musí být niternou

vírou, které dáváte nebo „zaprodáváte“ svoji duši. Tak-

že i přijetí lidských práv jako evropské ideje a také

ideologie je docela pohodlné.

A co říci na závěr? Osobně jsem ráda, že jsme v EU,

považuji to za momentální optimum, je to ochrana

před nadvládou nějakého nového totalitarismu, ale


[ 169 ]

169

...27. listopadu 2008 20:54:59


občas to zde v Evropě je a hlavně bude nudné bez rizik

a zápasů o něco nového, bez velkých a nesplnitelných

ideálů a s minimální dynamikou dalšího vývoje, a tím

i možnosti ovlivňovat běh světa.

Ale pohodlně se tu žije a ještě pár desítek let bude žít.

JIŘINA ŠIKLOVÁ (1935)vystudovala historiia filozofii na UK, kdese také v roce 1965 po-dílela na založení ka-tedry sociologie. V po-listopadovém obdobíiniciovala na FF UKvznik katedry sociálnípráce, kterou do roku2000 vedla. ZaložilaCentrum a knihovnu

Gender Studies v řadě správních rad charitativních organizací a ječlenkou redakčních rad mnoha domácích i mezinárodních periodik.Patří k zakládajícím členům sdružení ANO pro Evropu.

J IŘINA ŠIKLOVÁ

[ 170 ]

170

...27. listopadu 2008 20:54:59


Daniel Tarschys

Češi mají vzácnou historickouzkušenost

V poslední době se objevuje stále více literatury a debat vě-

nujících se tématu europeizace. Rychlým pohledem na Go-

ogle Books zjistíme, že k „europeizaci“ (a dalším psaným

formám stejného slova) existuje celkem 2454 titulů. A není

divu. Vždy se jedná o fascinující přeměnu, která se děje

přímo před našima očima. Tato přeměna je však příliš často

vnímána jako jednosměrná cesta, jako proces, který se roz-

šiřuje z centra do periferie, či jako koordinované přizpůso-

bování obecným standardům. To je ale jenom jedna strana

mince. Stejně důležité je vzájemné obohacování evrop-

ských kultur způsobené tím, že spolu stále více přicházejí

do styku. Koncept „rozšiřování“ vytváří dojem jádra, které

se otevírá, aby pohltilo periferii. Takové chápání však opo-

míjí skutečnost, že jsme stále více vystaveni rozmanitosti,

což proces europeizace nesmírně obohacuje.

Co tedy europeizace přináší novému členskému státu?

Patnáct let po vstupu České republiky do Rady Evropy

a pět let po vstupu do Evropské unie není otázkou pouze

to, jak členství ovlivnilo život, ekonomiku a politický sys-

tém v nových členských zemích. Pozornost bychom měli

věnovat také ohromující rozmanitosti českých vlivů v Ev-

[ 171 ]

171

...27. listopadu 2008 20:54:59


ropě. Nejedná se tolik o vlivy z oblasti kultury, myšlení,

vkusu či postojů, tedy to, co naši němečtí sousedé trefně

nazývají „der Rohstoff Geist“*. Ani nad jinými vlivy by-

chom neměli ohrnovat nos. Česká piva jsou dobrá a ško-

dovky jsou vysoce ceněny. Můj první psací stroj, který

jsem koupil po usilovném spoření za přibližně dvacet eur,

byl bytelný béžový Consul. Československo si během své

trudné existence jako sovětský satelit udrželo svou pozici

malé průmyslové velmoci. A to i přesto, že Moskvou na-

diktovaná role nutila Československo obětovat velkou

část svých schopností a zdrojů závodům ve zbrojení. Tato

zkušenost nicméně zajistila Československu silnou tech-

nologickou základnu.

Nakonec se však zdají být působivější jiné věci, kterými

Čechy evropské kultuře přispěly. Architektura českých

zemí — od zlatého věku baroka po zlatý věk secese — vy-

čnívá jako dlouhá řada „divertimenti“**, které mají ná-

vštěvníka ohromit a pobavit. Jediným problémem, který

mu brání v tom, aby si tyto skvosty užil, je nesmírné množ-

ství dalších návštěvníků, kteří se vydali za stejným cílem.

Češi vnesli do Evropy ohromné a rozmanité kulturní

bohatství, které samozřejmě nikdy nebylo odděleno od

hlavního proudu na kontinentě, ale naopak stále přinášelo

svoje specifické odstíny a důrazy. Češi mají vynikající členy

v „mezinárodní republice učenců“, v hudbě a vůbec ve svě-

tě umění. Kromě mnoha setkání a estetických počinů v Pra-

DANIEL TARSCHYS

[ 172 ]

* Doslovný překlad zní „duch jako surovina“ (pozn. red.).

** Hudební forma z 18. století, lehká, určená k pobavení a uvolněníposluchače, typická jako doprovod společenských událostí (pozn. red.).

172

...27. listopadu 2008 20:54:59


ze mám milé vzpomínky na návštěvy u vzdělaných soudců

v Brně a vzdělaných akademiků v Olomouci. Všechna tato

města a regiony byly skvělými reprezentanty střední Evro-

py dlouho předtím, než se staly součástí České republiky

nebo Evropské unie. Nová politická éra pak vytvořila vyni-

kající základ pro „stále užší unii“.

Jak jsem si povšiml, ne všichni Češi vítají tyto nové

možnosti s nadšením. Jsou tu Václavové a Václavové. Já

osobně jsem nenapravitelně proevropský, ale přiznám se,

že mám také porozumění pro euroskeptiky. Jejich kritické

otázky je třeba reflektovat a brát v potaz. Evropa nemůže

být vytvořena pouze lidmi, kteří v ni věří. Skutečně, po-

chyby jsou „přírodním zdrojem“ našeho kontinentu stej-

ně jako zmiňovaný „Rohstoff Geist“.

S tím se nese určitý ironický a zdravý odstup vůči au-

toritám. Měli bychom mít důvěryhodné vedoucí osob-

nosti, věřit jim, ale ne příliš. V tomto ohledu vstoupili

obyvatelé střední Evropy do Evropské unie s bolestnou,

ale zato vzácnou historickou zkušeností: užili si dostatek

bombastické rétoriky od svých vůdců. Ve starých člen-

ských státech nenajdeme podobnou zkušenost, jak spojit

přizpůsobivost s odporem. Tyto lekce ze socialismu v pra-

xi se už nyní ukazují pro celou Unii jako užitečné.

Takže říkám Evropě rozhodně „ano“. Ale je třeba chá-

pat, že Bruselu musíme dát jen to, co mu oprávněně nále-

ží. Zemědělská a regionální politika hrály významnou

roli při zakládání a rozšiřování Evropské unie. Jejich

smysl ale v současné době mizí a v nadcházejících letech

už jenom malá část z nich bude obsahovat nějakou přida-

ČEŠI MAJÍ VZÁCNOU HISTORICKOU ZKUŠENOST

[ 173 ]

173

...27. listopadu 2008 20:54:59


nou hodnotu. Solidarita s chudšími částmi je určitě

důležitá, ale důležité je také pohnout se dál a přestat

posedle zjišovat, jestli bylo všem národům přiznáno

to, co jim „náleží“. Místo toho bychom se měli věno-

vat našim skutečným společným potřebám a zájmům.

„Pokud bych mohl začít znova, začal bych kultu-

rou,“ nechal se prý slyšet Jean Monnet v posledních

letech svého života. Mnozí odmítají, že by kdy něco

takového řekl, ale i kdyby měl být tento výrok apokry-

fem, trefil se do černého. Jestli v Evropě usilujeme

o skutečný pocit soudržnosti a společného veřejného

prostoru, měli bychom utrácet méně za krávy, zato

více za myšlenky.

Tedy bonne chance českému předsednictví. Naše

společné evropské dobrodružství teprve začíná.

DANIEL TARSCHYS (1943)je profesorem politologie a veřejnésprávy na Stockholmské univerzitě.V letech 1994–1999 působil na postugenerálního tajemníka Rady Evro-py. Zasedal ve švédském parlamentua vedl Kancelář ministerského před-sedy. Jeho dalším angažmá je v sou-časné době práce v poradní komisišvédské vlády, která připravuje změ-nu ústavy, či příprava expertní zprá-vy podporující rozšíření autonomiešvédských univerzit.

DANIEL TARSCHYS

[ 174 ]

174

...27. listopadu 2008 20:54:59


Maria Todorova

Pohyb mezi identitami

Narodila jsem se v Bulharsku. Do školy jsem začala chodit

v Rakousku. Nějaký čas jsem žila v Německu (východ-

ním) a docela dlouho v Rusku (tehdy Sovětském svazu).

Za posledních dvacet let jsem žila a učila ve Spojených

státech, ale nejméně třetinu času jsem strávila v různých

částech Evropy. Mám dva pasy: americký a bulharský.

I když jsem se vždy považovala za Evropanku, „Evropa“

začala brát moje evropanství na vědomí teprve minulý

rok. Předtím jsem byla ve „skutečné“ Evropě vítaná spí-

še jako americká občanka. Někdy si myslím, že to stále

platí, navzdory proklamovanému evropskému antiame-

rikanismu.

Mám poměrně vyhraněné názory: jako Východoevro-

panka jsem protestovala proti invazi násilně potlačující

demokratizaci v době Pražského jara 1968. Tato invaze,

ke které se přidala i má země, pohřbila naděje (nebo spíše

iluze) demokratického socialismu. Jako Američanka jsem

protestovala na ulicích proti válce v Iráku. Nesouhlasila

jsem také s bombardováním Srbska. Nyní, jako Evropan-

ka bona fide, se domnívám, že by Turecko mělo být sou-

částí Evropy stejně jako celý Balkán. Mé analytické myšle-

ní je dostatečně rozvinuté na to, abych si uvědomovala,

že neomezené rozšiřování Evropy je z mnoha ekonomic-

[ 175 ]

175

...27. listopadu 2008 20:54:59


kých a politických důvodů neuskutečnitelné. Rozhodně

ale odmítám takzvané kulturní argumenty.

Co mi dává pocit, že k Evropě patřím a proč Evropu

miluji? Za prvé je to její malá rozloha, rychle se proměňu-

jící krajina, hustota osídlení, niternost času a celá staletí

odrážející se v její architektuře a umění. (Jsem koneckon-

ců historička.) Za druhé je to její savoir vivre*, které jde

ruku v ruce s notnou dávkou skepticismu, smyslem pro

humor, dobrým vínem a vůní dobrého jídla. (Humor

ovšem není všudypřítomný a někde dávají přednost

pivu.) Za třetí, a k tomu mám možná největší sympatie,

Evropa je babylonská věž: seskupení tolika jazyků na tak

malém prostoru, z nichž některé přecházejí plynule jeden

v druhý a jiné stojí hrdě v ústraní. Jistě, malá velikost

může znamenat také malichernost a provincionalismus;

skepticismus se může proměnit v pesimismus, humor

v nevlídnost. Nakonec, babylonská věž komunikuje pře-

vážně v angličtině.

Co mi dává pocit, že jsem Američanka, a co se mi líbí

na Spojených státech? Za prvé rozloha, nekonečné obzo-

ry a velikost (někdy dokonce velkorysost) země. Za druhé

specifický životní styl, který je spojen s optimismem, tvr-

dou prací a upřímně míněnou (i když ne vždy praktikova-

nou) tolerancí. Za třetí, a to bych zdůraznila ze všeho nej-

víc, obdivuji, jak se zde vytváří skutečná rasová změ jako

součást neustále probíhajícího sociálního experimentu.

Na druhou stranu, výbojnost může znamenat také expan-

MARIA TODOROVA

[ 176 ]

* Umění žít (pozn. red.).

176

...27. listopadu 2008 20:54:59


zionismus a agresi, optimismus může přejít v naivitu,

tolerance v pouhou politickou korektnost. Tento tavicí

kotlík má ještě daleko k překonání všech rasových a kul-

turních předsudků.

Před několika lety jsem vážně uvažovala o tom, jestli

se nevrátit natrvalo zpět do Evropy. Zůstala jsem předtím

ve Spojených státech učit déle než obvykle a začala jsem

toužit po tom všem, co jsem obdivovala na své Evropě.

Strávila jsem v Evropě půl roku, než jsem se konečně roz-

hodla. Po třech měsících jsem si vzpomněla, proč jsem

emigrovala. Od té doby se snažím být při svých dočas-

ných pobytech více nestranná.

Jedno z mých dětí žije ve Francii, to druhé v Severní

Americe. Lidé se mě často ptají, kde se cítím lépe. Upřím-

ně: uprostřed Atlantiku, když přelétám (bezpečně usaze-

ná v letadle) z jedné strany na druhou a k oběma cítím

totéž, po obou se mi stýská.

A žije Amerika! Bůh žehnej Evropě! (Řekla ateistka

čtvrté generace.)

MARIA TODOROVA (1949)je bulharská historička, která publiko-vala řadu knih především o dějináchBalkánu. V poslední době se zaměřujepředevším na zkoumání problemati-ky paměti národa, nacionalismu a je-ho symbolů. Přednáší na University ofIllinois.

POHYB MEZI IDENTITAMI

[ 177 ]

177

...27. listopadu 2008 20:54:59


Magda Vášáryová

Zažili jsme dvě velké iluze


Neumím si představit, že moje slovenskost, tedy moje

mateřská příslušnost k slovenskému národu, obsahuje

něco, co není v souladu s evropskou kulturní a společen-

skou příslušností. Slovenský jazyk, slovenská kultura,

způsob, jakým řešíme konflikty, křest, kterým jsem se sta-

la křesankou, obsah učebnic a spousta drobností každo-

denního života — to všechno je evropské, to všechno má

základy ve starověkém Řecku, Římě, osvícenství, roman-

tismu. V tomto smyslu i zrůdná komunistická iluze je ve-

skrze evropská. Jsme Evropané nejenom proto, že jsme

četli evropskou klasickou literaturu, jsme Evropané, pro-

tože po několik generací sdílíme její nezáviděníhodný

osud. Na tom nezměnila nic ani koloniálně-vykořisova-

telská role Sovětského svazu po čtyřicet let na našem úze-

mí. Všichni jsme Evropané. My, kteří jsme dnes členy Ev-

ropské unie, jsme za osud kontinentu Evropa odpovědni

o trochu víc.


respektive zemí střední Evropy, významné pro budoucnost celé

Evropy?

[ 178 ]

178

...27. listopadu 2008 20:54:59


Národy střední Evropy byly vymazány z dějin evrop-

ského kontinentu po roce 1945 a definitivně po roce

1968. To je neuvěřitelná skutečnost a právě předsednictví

České republiky v EU je příležitostí, abychom se spolu

s Čechy a Moravany vrátili nejen do učebnic a do televizí,

ale i do života všech Evropanů. Dvacáté století nám

umožnilo nasbírat podivné zkušenosti, chtělo by se říci

neopakovatelné. Zkušenosti se dvěma evropskými iluze-

mi — se spojením národní a socialistické myšlenky a se

spojením socialistické a internacionalistické myšlen-

ky —, které vedly k vytvoření totalitních režimů. Měli by-

chom umět tlumočit nebezpečí hledání tohoto „sociální-

ho a bezpečného ráje na zemi“. V Čechách i u nás na

Slovensku je totiž zlatokopů tohoto „pokladu“ stále dost.

A nepochybně je jich požehnaně i u našich sousedů. Čes-

ko jako země předsedající EU by proto nemělo zapomínat

na to, že nikoli cíl, ale hlavně cesta k cíli je nejdůležitější.

A naopak by mělo dávat pozor na hlasy, které budou tvr-

dit opak.

MAGDA VÁŠÁRYOVÁ (1948)je slovenská herečka, političkaa diplomatka. Vystudovala socio-logii na bratislavské univerzitě,působila jako velvyslankyně ČSFRv Rakousku a velvyslankyně Slo-venské republiky v Polsku. V sou-časnosti je poslankyní v Národníradě Slovenské republiky.

ZAŽILI JSME DVĚ VELKÉ ILUZE

[ 179 ]

179

...27. listopadu 2008 20:54:59


Alexandr Vondra

Český pragmatismusmůže být Evropě

ku prospěchu

K otázce „Co z toho, co vytváří vaši identitu, je obecně

evropské?“ bych rád řekl asi toto. Zrovna v těchto mě-

sících před českým předsednictvím nemám příliš času

na vlastní introspekci. Když ale evropské záležitosti za-

čaly v posledních letech zabírat skoro veškerý můj čas,

ve fragmentech a vesměs podvědomě se přede mnou

tato otázka taky občas otevírá. Uvědomuji si však, že

mám důvody odpovídat trochu jinak, než by odpoví-

dali jiní. Celá desetiletí se pohybuji v praktické politi-

ce a v zahraniční politice zejména. To pak umožňuje si

uvědomovat takové stránky věci, které ostatní vidět

nemohou — a naopak, svádí to nevidět a podceňovat

to, co ostře vidí druzí. Navíc několik let strávených na

velvyslaneckém postu ve Spojených státech mi posky-

tlo příležitost vnímat Evropu ve všech jejích vrstvách

z odstupu. Nejsem proto dobrý příklad pro nějaké dal-

ší zobecňování.

Evropu jsem vnímal v dětství a mládí jako něco, co

leží mimo můj fyzický dosah, jako zakázané ovoce za

plotem, konkrétně za železnou oponou. Jak známo,

[ 180 ]

180

...27. listopadu 2008 20:55:00


zakázané ovoce chutná lépe než to domácí a ploty vy-

bízejí k přelézání. Dobře jsem si uvědomoval, že ta si-

tuace je nepatřičná, že ten plot jsme tu nechtěli a že to

ovoce je také naše a máme na něj právo, protože je ev-

ropské. Nikdy jsem se touto vnucenou nespravedlnos-

tí nesmířil. V dospělosti jsem si dobře uvědomoval, co

všechno evropského je vlastně moje a jak nevykořeni-

telně jsme do Evropy vrostlí. V Praze a v naší zemi vů-

bec jste na to naráželi na každém kroku i za starého re-

žimu, a když jste jeli dál na východ, uvědomovali jste

si to zcela hmatatelně. I přes všeobecný úpadek náš

způsob života nikdy nepřestal být evropský a nestal se

ani asijským, a dokonce ani americkým. Nikdy jsme

nepřestali chodit do kaváren a hospod, číst evropskou

literaturu, která nás formovala třeba víc než ta česká,

Mozart či Fellini byl také náš a utvářel nás stejně jako

Karel Čapek nebo Miloš Forman. Věčná Slavia nepřes-

tala hrát, režim zapomněl, že ani fotbal pocházející,

jako většina sportů, z britských ostrovů vlastně nemá

dobrý kádrový původ.

Když jsem se začal zamýšlet, proč existuje ten ne-

normální plot, musel jsem se i dobrat toho, jak vlastně

vznikl a co ho vlastně přivodilo. Začalo mi být jasné,

že to byl dlouhý sled událostí, který začal v Evropě ně-

kdy v devatenáctém století a třeba ještě dřív, a že

k němu Evropa jako celek nepřišla tak úplně bez vlast-

ního přičinění. Evropskou identitu jsem začal chápat

nejen jako společnou kulturu, způsob života a instink-

tivní postoje, ale také (nebo především) jako sdílené

ČESKÝ PRAGMATISMUS MŮŽE BÝT EVROPĚ KU PROSPĚCHU

[ 181 ]

181

...27. listopadu 2008 20:55:00


dějiny, sdílené hodnoty (včetně jejich občasných po-

pření), podobné naděje i společné katastrofy, selhání

a maléry. Toho všeho jsme si my Češi vrchovatě užili

nejen jako objekt, ale podíleli se na nich jako spoluau-

toři, podobně jako ostatní evropské národy.

Tím jsem ztratil nevinnost a začal jsem být k Evro-

pě obezřetnější. Věděl jsem, že Evropa je samozřejmě

poučená svým vlastním dvacátým stoletím, tím, co se

odehrálo mezi rokem 1914 a 1989. Nepřestal jsem ale

mít pochyby o tom, zda je poučená dostatečně a zda

není schopna dalších chyb a selhání. I nevyčerpatelná

kreativní síla Evropy může jí samotné být nebezpečná.

Vždy ty hrozivé „-ismy“ dvacátého století mají svůj

původ v Evropě a rodily se vesměs z ušlechtilých

i méně ušlechtilých velkých idejí. I proto zacházím

s velkými myšlenkami a nápady opatrně a snažím se je

obracet ze všech stran, dívat se, co je za nimi, a odha-

dovat, jaké všechno „kouzlo nechtěného“ mohou při-

nést. Můžu být tedy skeptik, ale zároveň i idealista. Vě-

řím, že věci jdou zařídit, změnit a že rozhodující je čin

a praktické kroky udělané v pravý čas. Jestli se chcete

takto chovat, musíte mít jasnou představu a v hlavě

střelku kompasu, která ukazuje k tomu správnému cíli.

V tom jsem zase idealista. Skepticismus a idealismus,

to je slušné dědictví evropské identity, které v sobě cí-

tím. U mne to vše ale asi prostupuje i vrstva americké-

ho pragmatismu.

Na druhou otázku, čím by měly být zkušenosti Čes-

ké republiky nebo zemí střední Evropy významné pro

ALEXANDR VONDRA

[ 182 ]

182

...27. listopadu 2008 20:55:00


budoucnost celé Evropy, asi nebudu příliš originální.

Zkušenosti střední Evropy z jejích nedávných dějin

jsou jistě dost odlišné od zkušeností jiných evrop-

ských regionů. Dějiny zde kráčely rychleji, než kráčely

třeba na Pyrenejském či Skandinávském poloostrově

nebo na britských ostrovech. Život v tomto regionu

byl vždy poznamenáván geopolitickými riziky. Češi si

to dobře uvědomovali, a vždy se proto snažili hledat

a udržovat větší stabilizující politické rámce, které pos-

kytovaly nebo slibovaly poskytovat určité garance ná-

rodní a státní existenci. Vždy česká politika byla loa-

jální vůči staré monarchii v podstatě až do roku 1915,

ČSR byla zakladatelskou zemí a významným aktivním

hráčem předválečné ženevské Společnosti národů,

byla spoluzakladatelem i poválečné „newyorské“ OSN.

A dlužno dodat, že po válce při hledání pevného rám-

ce strčili Češi dobrovolně hlavu do chomoutu sovět-

ského impéria.

Před pár lety vstoupila ČR do Evropské unie, vede-

ná v podstatě stejným instinktem a stejným cílem

a zároveň poučena předchozími zkušenostmi. Do to-

hoto většího rámce vstoupila dobrovolně a po zra-

lé úvaze. Proto by bylo nesmyslné přisuzovat Če-

chům ve vztahu k Unii nějaké rozkladné úmysly.

Naopak, jejich zájmem je, aby Unie (vedle NATO)

byla právě tím pevným rámcem nezávislosti, svobody

a prosperity.

Na druhé straně se ale Češi postupně naučili, že

k velkým stabilizujícím celkům je třeba přistupovat


[ 183 ]

183

...27. listopadu 2008 20:55:00


obezřetně a dbát o to, aby se svému poslání nezpro-

nevěřily, aby se nestaly nástrojem mocenské politi-

ky těch silnějších hráčů na úkor těch slabších nebo

aby vlastní slabostí nepodryly svou stabilizační

schopnost.

Protože se Češi ve dvacátém století dvakrát stali

obětí velmocenských ambicí jiných, dokážou dobře

dešifrovat jejich propagandistické a diplomatické ta-

hy. Češi tedy mívají ve zvyku být loajální k velkému

politickému rámci, který si zvolili, pokud se u nich ne-

začnou hromadit důvody ke zklamání, pocity nespra-

vedlnosti a dojem, že s nimi někdo hraje falešnou hru.

Po roce 1914 přišel rok 1918, po roce 1938 rok 1948,

po letech 1945 a 1946 přišel rok 1968 a 1989.

Češi navíc nabyli i zkušenosti s různými politický-

mi lákadly a svody. Příliš nevěří ani velkolepým ideám

a gestům ani obecným deklaracím. Mívají pocit, že

v pozadí za sliby světlých zítřků mohou být konkrétní

zájmy, za slavnostními deklaracemi nedostatek vůle.

V tomto světle je přirozené, že se Češi budou snažit Ev-

ropskou unii neustále prověřovat. Myslím, že to ne-

musí být nic špatného, může to být naopak k prospě-

chu celé Unie a jejího směřování.

V Čechách a ve střední Evropě bylo vždy obtížné

plánovat. Diskontinuita byla hlavním rysem vývoje

české společnosti v minulém století. Jen málokterý ev-

ropský národ zažil tolik proměn názvu a charakteru

svého státu, tolik obrovských majetkových převratů,

periodických emigrací, lidských tragédií zaviněných

ALEXANDR VONDRA

[ 184 ]

184

...27. listopadu 2008 20:55:00


politikou, i třeba jen tolik měnových reforem. To na-

učilo Čechy určitému umění improvizovat. Češi jsou

v podstatě podvědomě připraveni na jakoukoli změnu

a vědí, že jakékoli uspořádání, jakýkoli pořádek může

(i když nutně nemusí) být dočasný a že bude třeba se

zase přizpůsobit.

Ano, schopnost improvizovat, žít se změnami

a přizpůsobovat se novým okolnostem patří k české

společnosti v tom dobrém i špatném. V tom dobrém se

může stát jejím docela dobrým vkladem pro budouc-

nost Evropy, budoucnost bude Evropu k přizpůsobo-

vání stále více nutit.

Pak jsou tu ještě dvě okolnosti, které mohou mít

svůj význam. Český stát byl vždy malým státem

a jako jedna z mála evropských zemí nikdy neměl ani

zájmy za svými hranicemi ani žádné geopolitické am-

bice. Může to vést k určitému provincialismu v po-

litickém myšlení, což by bylo špatné, na druhé straně

to může vést k opatrnosti k příliš velkým ambicím ji-

ných. Označil bych to za český geopolitický rea-

lismus.

Navíc, jako malý stát nebyl ten český zvyklý hrát

politické hry s velmocemi. Ostatně v této oblasti má

svou vlastní zkušenost s velkou východní velmocí.

Tuto zkušenost nemá řada evropských zemí včetně

těch, které se o takovéto bilaterální mocenské hry po-

koušejí. Do vztahů EU s touto velmocí může ČR vnést

své realistické pohledy. Všechny středoevropské země

mají tento typ zkušeností, a mohou tedy neustále při-


[ 185 ]

185

...27. listopadu 2008 20:55:00


pomínat celé Evropské unii jak v této relaci postupovat

a jak ne. Mohou navíc i jiným členským státům připomí-

nat, že východní sousedství Unie je přinejmenším stejně

významné jako její sousedství v jiných zeměpisných

poměrech.

ALEXANDR VONDRA (1961)vystudoval geografii na Přírodovědeckéfakultě Univerzity Karlovy v Praze.V roce 1989 byl mluvčím Charty 77a jedním z autorů petice Několik vět.Od roku 1990 působil jako zahraničně-politický poradce prezidenta VáclavaHavla, první náměstek ministra zahra-ničních věcí a český velvyslanec v USA.V lednu 2007 byl jmenován místopřed-sedou vlády pro evropské záležitosti.

ALEXANDR VONDRA

[ 186 ]

186

...27. listopadu 2008 20:55:00


Gert Weisskirchen

Perspektiva evropské identity

Nezní slova Karola Wojtyly jako vzdálená ozvěna dáv-

ných časů? „Říci Evropa znamená říci otevřenost.“

Evropa potřebuje novou občanskou identitu. Prvního

května 2004 byla příležitost ji posílit. Využili jsme ji? Ne-

nechali jsme se znovu rozdělit na „staré“ a „nové“? Ne-

vrátili jsme se zpět k rozlišování mezi „my“ a „oni“? Proč

bychom nemohli zabránit stavbě nových zdí, ačkoli se

tentokrát nazývají jen vízové režimy? Jak můžeme snášet

to ticho po smrtelných výstřelech na Zorana Djindjiće?

Měla by spolu s ním být zavražděna i evropská myšlenka,

protože se srbský nacionalismus nemůže zachránit jiným

způsobem?

Evropská identita roste při střetávání různých názorů,

v boji o cíle, za nimiž si Evropa stojí a za jejichž splněním

se chce vydat. Identita potřebuje svobodnou výměnu

v komunikativním společenství s co možná nejvíce účast-

níky. V takovém společenství se nerozlišuje, kdo přišel

jako první. Platí pouze argument, motivace a účel. Kde je

ale ta agora, kdo ji vytvořil, kdo určil pravidla společného

jednání — flexibilní, transparentní, spolehlivá? Evropský

parlament a Parlamentní shromáždění Rady Evropy jsou

první formy, v nichž byl vybojován politický střet. Nepo-

třebuje však evropská veřejnost formy s mnohem větším

[ 187 ]

187

...27. listopadu 2008 20:55:00


dosahem: informační média a formy, které utvářejí veřej-

né mínění? Není možné vybudovat kulturní kanál Arte

na celoevropské úrovni? Nemohli bychom podporovat

nezávislé noviny a časopisy s cílem, aby vznikla evropská

veřejnost?

Vědomosti a dovednosti, představivost a inovace: to je

síla, která Evropu posílí v těžkých bouřích. Evropa se uhá-

jí proti ekonomicky omezenému globalismu, pokud bude

její myšlenka globality vybudována na pevném základu,

neseném kulturními hodnotami, sociální spravedlností

a schopností provádět ekologické reformy.

Kdo se ptá po identitě, přemýšlí o svých schopnos-

tech. Základem pochopení je formulace těchto schopnos-

tí v řeči. Řečí Evropy je překlad. Umberto Eco se ve svém

díle Hledání dokonalé řeči táže, co umožňuje soužití na

mnohojazyčném kontinentu. Odpovídá si: záleží „na po-

rozumění kulturnímu univerzu, které vyjadřuje každý,

kdo vyslovuje řeč svých předků a svou duchovní tradici“.

Nová Evropa vznikne tehdy, jakmile se podaří znovu ob-

jevit kulturní revoluce, zúrodnit je pro postnacionální

proměnu, která právě nastala. Návrat k násilí a naciona-

lismu je možný vždy. Demokracie je křehké zboží. Fúrie

minulosti čekají pouze na signál, aby mohly odstartovat

svůj let.

Politika budování identity byla projektem nacionalis-

mu. Ten, kdo k etniku nepatřil, měl být vyloučen. Začalo

to tím, že člověku, který se nějakým způsobem provinil,

byla uloupena identita, kterou sám předtím nabyl. Tako-

vý člověk ztratil právo mít svá práva a poté ztratil svůj ži-

GERT WEISSKIRCHEN

[ 188 ]

188

...27. listopadu 2008 20:55:00


vot. Toto purifikující myšlení vyústilo v holocaust indus-

trializovaného masového vraždění.

Na identitu smí být pohlíženo nanejvýš z pohledu jed-

notlivce. Identita roste, když se různé identity potkávají

a dorozumějí se. Proto je občanství Evropské unie, kodifi-

kované v Lisabonské smlouvě, historickou šancí. Všichni

se tu setkávají jako sobě rovni. Každý přináší získanou

pluralitu své identity a konfrontuje ji s identitou ostat-

ních. Tímto způsobem se občané Unie vzájemně učí vidět

svou identitu v růstu spolu s identitami ostatních. V his-

torické paměti mají zkušenosti své místo. Sahají daleko

dozadu za „věk extrémů“ (Eric Hobsbawm). Nyní je mů-

žeme oživit. Evropa stojí na počátku postnacionální suve-

renity. Společenství občanů Unie vytvořilo novou přísluš-

nost, která přesahuje příslušnost lokální, regionální

i národní. Pluralita identit je mnohem bohatší. Je integ-

rována v jeden rozšiřující se evropský celek. Nové evrop-

ské občanství je možné, nebo inkluzivní demokratická

občanská práva vytvářejí nová místa, která byla předtím

ovládána vylučujícím myšlením. Historický vztah obyva-

telstva k teritoriální oblasti může být vytvořen novým

způsobem. Do popředí budou mnohem výrazněji vystu-

povat kulturní a civilizační kontury, které lidi vzájemně

spojí. Vzniknou nová centra, ukáže se regionální reliéf.

„Naše Evropa, zrozená ze zkušenosti utrpení a ztroskotá-

ní, je zavazující zakázkou rozumu (…) Rozum ale nepři-

chází bez pochybování. Pochybnost je sestrou rozmani-

tosti,“ řekl Willy Brandt.

PERSPEKTIVA EVROPSKÉ IDENTITY

[ 189 ]

189

...27. listopadu 2008 20:55:00


Tato vize nabízí prostor pro heterogenní, vzdorné, kre-

ativní myšlení, pro stále nová otevírání diskurzů, pro roz-

hodné a společné jednání občanů.

Co ale vytváří jádro evropské identity? V Evropě se

zrodila idea sebeobjasňující moderny: Immanuel Kant

napsal spis O věčném míru, kde je možné nalézt východis-

ko ze situace, kdy se lidé zapletou do spirály vzájemně si

způsobovaného násilí: „Musí si být navždy vzájemnou

oporou.“


respektive zemí střední Evropy, významné pro budoucnost celé

Evropy?

Východní a střední Evropa, noví členové Evropské

unie, nejsou „novou Evropou“, jak je nazval americký

ministr obrany Donald Rumsfeld. Jsou jejím významným

středobodem. Města jako Praha, Riga, Bratislava nebo

Ljubljana jsou pravým evropským kulturním dědictvím.

Oběti historického vývoje minulého století s dosud ne-

zpracovanou fašistickou a komunistickou minulostí.

A přesto obrat ke svobodě, demokratickým hodnotám,

lidským právům a pluralistickému politickému vývoji

a národní nezávislosti ukázal, že obyvatelé střední a vý-

chodní Evropy byli připraveni bojovat mírovými pro-

středky za své ideály a ochotni vstoupit do evropské rodi-

ny jako rovnocenní partneři.

Revoluce a kolaps komunismu v roce 1989 započaly

hluboký a těžký společenský a ekonomický transformač-

ní proces. Ve snaze chytit vlak do Evropy bylo všechno

GERT WEISSKIRCHEN

[ 190 ]

190

...27. listopadu 2008 20:55:00


podřízeno tomuto cíli. Nyní jsou členy klubu se zvláštní

zkušeností a specifickou identitou. Za tuto krátkou dobu

změnili Evropskou unii svým členstvím a svými novými

postoji. Namátkou jmenujme roli národních menšin a je-

jich práva, historickou zkušenost z dob soužití většiny

a menšiny, skutečný respekt ke každé kultuře a nábožen-

ství místo snah o vytvoření „tavicího kotle“. Dalším mo-

mentem je schopnost vcítit se do situace východních

sousedů, kteří se chtějí stát členy EU, a porozumění jejich

úzkosti tváří v tvář Rusku. Pocit, že se s nimi ze strany vel-

kých států EU jedná povýšeně, je při vzpomínce na RVHP

a politický vliv Ruska stále živý a ovlivňuje každodenní

politické rozhodování těchto zemí v Evropské unii. V ne-

poslední řadě bychom si měli připomenout mladou, no-

vátorskou generaci, která má dnes svobodu a možnost

rozhodovat o podobě svého života v Evropské unii.

A dělá to aktivněji a s větším zápalem než mnohé další

mladé generace v Paříži, Londýně nebo Berlíně.

GERT WEISSKIRCHEN (1944)je členem německého parla-mentu za stranu SPD a vyučujena vyšší odborné škole v Postu-pimi. Je také držitelem medaileSolidarity za mimořádnou pod-poru tohoto polského odbojo-vého hnutí před rokem 1989.

PERSPEKTIVA EVROPSKÉ IDENTITY

[ 191 ]

191

...27. listopadu 2008 20:55:00


EVROPANÉ PÍŠÍO EVROPĚ

— editoři —


a Jan Hron

Sazba a typografie [email protected]. Vy-

dalo nakladatelství Rybka Publishers, V Jirchářích

6, 110 00, v Praze v pozdním podzimu roku 2008.

www.rybkapub.cz. První vydání.

192

...27. listopadu 2008 20:55:00


Documents

EVROPANÉ PÍŠÍ O EVROPĚ - Euroskop.cz · Muriel Blaive | Češi a Evropa 28 Josep Borrell Fontelles | O rozšíření na východ a o evropské identitě 30 Christian Domnitz |