MMOODDLLIITTBBAA VVĚĚŘŘÍÍCCÍÍCCHH

K: Bratři a sestry, rozpomeňme se na své přijetí za Boží děti a s důvěrou prosme: LL:: PPAANNEE,, OOBBNNOOVV NNAAŠŠII VVÍÍRRUU..

Za pokřtěné, za rodiče a kmotry, aby s radostí vyznávali víru v Boha Otce, který nás stvořil, v Boha Syna, který nás vykoupil a v Boha Ducha svatého, který nás posvětil.

Za křesťanské společenství, aby si stále hlouběji uvědomovalo svůj křest, a v každodenním životě vydávalo svědectví Kristu, který si v nás učinil příbytek.

Za věřící naší farnosti, aby pozorným nasloucháním Božímu Slovu živili své křestní povolání, posilovali ho modlitbou a osvědčovali skutky bratrské lásky.

Za křesťany, aby slovem i životem vydávali svědectví o Ježíši Kristu, jediném Vykupiteli člověka a Spasiteli světa.

Za věrné zemřelé, ať dojdou slávy, jejíž pečeť na křtu přijali. K: Otče, v křestní vodě a pomazání Duchem svatým dáváš zaznít svému hlasu, který nás volá k následování Krista, tvého Syna. proměň nás v zářivé svědky tvé slávy. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

Pán dá požehnání a pokoj svému lidu.

FFAARRNNÍÍ IINNFFOORRMMÁÁTTOORR SSVVÁÁTTEEKK KKŘŘTTUU PPÁÁNNĚĚ –– 1100.. LLEEDDNNAA 22001100

„HIC DE VIRGINE MARIA IESUS CHRISTUS NATUS EST“ - Benedikt XVI. v kryptě baziliky Narození v Betlémě, 13.5.2009.

LITURGICKÉ TEXTY SVÁTKU KŘTU PÁNĚ 1. ČTENÍ – IZ 40,1-5.9-11 Čtení z knihy proroka Izaiáše. Těšte, těšte můj národ – praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho špatnost, odčiněna jeho nepravost, vzal z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny své hříchy. Hlas volá: "Na poušti připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná: Hospodinova velebnost se zjeví a každé tělo společně uzří, že mluvila Hospodinova ústa." Vystup na vysokou horu, ty, který hlásáš pro Sión radostnou zvěst, pozdvihni mocně svůj hlas, ty, který hlásáš pro Jeruzalém radostnou zvěst! Pozdvihni svůj hlas a neboj se; řekni judským městům: "Hle, váš Bůh!" Hle, Pán, Hospodin, přichází s mocí, jeho rámě mu dává vládu. Hle, u sebe má svou mzdu a před sebou má svůj zisk. Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem shromažďuje beránky, ve svém klínu je nese, březí ovce šetrně vede. ŽALM 104 Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! – Velebností a vznešeností ses oděl, – světlem se halíš jak pláštěm. – Napjals nebesa jak stanovou plachtu, – nad vodami jsi zbudoval své síně. Z mraků si děláš svůj vůz, – kráčíš na perutích větru. – Větry si volíš za své posly, – za své služebníky plameny ohně. Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! –Všechno jsi moudře učinil, – země je plná tvého tvorstva. – Zde moře mohutné a široširé, – v něm nespočetné hemžení – živočichů drobných i velkých. Všichni čekají od tebe, – že jim dáš obživu v pravý čas. – Ty jim dáváš, a oni sbírají, – otvíráš ruku, a sytí se dobrými dary. Děsí se, když skryješ svou tvář, – hynou, když vezmeš jim život, – a vracejí se do svého prachu. – Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, – a obnovuješ tvář země. 2. ČTENÍ – TIT 2,11-14; 3,4-7 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Titovi. Projevila se Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem. Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života i světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně a přitom očekávali v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše. On vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil si nás, abychom byli jeho vlastním lidem, horlivým v konání dobrých skutků. Projevila se dobrota Boha, našeho spasitele, a jeho láska k lidem; ne snad proto, že my jsme vykonali něco dobrého, ale ze svého milosrdenství nás spasil v koupeli znovuzrození a obnovení Duchem svatým. Toho na nás vylil v hojnosti skrze našeho spasitele Ježíše Krista, abychom – ospravedlněni jeho milostí – dostali jako dědictví vytoužený věčný život. EVANGELIUM – LK 3,15-16.21-22 Slova svatého evangelia podle Lukáše. Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: "Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm." Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: "Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení."

LITURGICKÉ TEXTY 2. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 62,1-5 Čtení z knihy proroka Izaiáše. Kvůli Siónu neumlknu, kvůli Jeruzalému neutichnu, dokud jeho spravedlnost nevzejde jak světlo, dokud se jeho spása nerozhoří jak pochodeň. Tu národy uvidí tvou spravedlnost a všichni králové tvou slávu. Obdaří tě novým jménem, které určí Hospodinova ústa. Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce, královskou čelenkou v dlani svého Boha. Nebudeš se již nazývat "Opuštěná" a tvá zem "Osamělá". Tvým jménem bude "Mé zalíbení je v ní" a jméno tvé země "V manželství daná", neboť si v tobě zalíbil Hospodin a tvá země dostane muže. Jako se jinoch snoubí s pannou, tak se s tebou zasnoubí tvoji synové. Jako se raduje z nevěsty ženich, tak se tvůj Bůh zaraduje z tebe. ŽALM 96 Zpívejte Hospodinu píseň novou, – zpívejte Hospodinu, všechny země! – Zpívejte Hospodinu, velebte jeho jméno! Rozhlašujte den ze dne jeho spásu! – Vypravujte mezi pohany o jeho slávě, – mezi všemi národy o jeho divech. Vzdejte Hospodinu, rodiny národů, – vzdejte Hospodinu slávu a moc, – vzdejte Hospodinu slávu, hodnou jeho jména. V posvátném rouchu klaňte se Hospodinu! – Třeste se před ním, všechny země! – Hlásejte mezi pohany: – Hospodin kraluje, národy řídí podle práva. 2. ČTENÍ – 1 KOR 12,4-11 Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný. Jednomu totiž Duch dává dar moudrosti, jinému zas tentýž Duch poskytuje poznání, jinému se opět dostává víry od téhož Ducha, jiný zase má od téhož Ducha dar uzdravovat, jiný konat zázračné skutky, jiný promlouvat pod vlivem vnuknutí, jinému zase je dáno, aby dovedl rozeznávat, jakým duchem se co nese, jiný může mluvit rozličnými neznámými jazyky a jiný zase má dar, aby uměl vykládat, co tím jazykem bylo řečeno. To všechno působí jeden a týž Duch. On vhodně přiděluje každému zvlášť, jak chce. EVANGELIUM – JAN 2,1-11 Slova svatého evangelia podle Jana. Byla svatba v galilejské Káně a byla tam Ježíšova matka. Na tu svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Došlo víno, a proto řekla matka Ježíšovi: "Už nemají víno." Ježíš jí odpověděl: "Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina." Jeho matka řekla služebníkům: "Udělejte všechno, co vám řekne." Stálo tam šest kamenných džbánů na vodu, určených k očišťování předepsanému u židů, a každý džbán byl na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: "Naplňte džbány vodou!" Naplnili je až po okraj. A nařídil jim: "Teď naberte a doneste správci svatby!" Donesli, a jakmile správce svatby okusil vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří čerpali vodu, to věděli – zavolal si ženicha a řekl mu: "Každý člověk předkládá nejdříve dobré víno, a teprve až se hosté podnapijí, víno horší; ale ty jsi uchoval dobré víno až do této chvíle." To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil; tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili.

MMOODDLLIITTBBAA VVĚĚŘŘÍÍCCÍÍCCHH

K: Bratři a sestry, vědomi si rozmanitosti Božích darů, služeb a projevů Ducha, prosme všemohoucího Boha, aby skrze ně vedl svou Církev k jednotě:

L: BOŽE, DÁRCE POKOJE, VYSLYŠ NÁS. Ty, jenž jsi ve slovech proroků dal zaznít své věrnosti vůči Siónu, dej své Církvi,

aby vedena svědectvím papeže Benedikta XVI. přinášela světu světlo tvé pravdy. Ty, jenž jsi nás ve svém Synu obdařil na křtu svatém novým jménem, naplň nás

radostí z toho, že se smíme nazývat Božími dětmi. Ty, jenž jsi v Káně galilejské zjevil božskou moc svého jednorozeného Syna, provázej

touto mocí naše rodiny, aby v každodennosti svého soužití viděly znamení tvé lásky. Ty, jenž jsi obdařil Matku svého Syna plností Ducha svatého, dej, ať se na její

přímluvu stáváme svědky působení tvého Ducha. Ty, jenž jsi nám dal svůj pokoj, nedej aby v lidském společenství scházela pravá

radost, ale vodu našich úzkostí proměňuj vodu v číši důvěry v tvou božskou moc. Ty, jenž jsi naše drahé zemřelé sytil tělem a krví svého Syna, dej jim život věčný.

K: Pane, náš Bože, tys v Kristu zjevil své božství; dej, ať je tvá Církev společenstvím živé víry, neochvějné naděje a činorodé lásky. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

FFAARRNNÍÍ IINNFFOORRMMÁÁTTOORR 22.. NNEEDDĚĚLLEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ –– 1177.. LLEEDDNNAA 22001100

Vypravujte mezi všemi národy o Hospodinových divech.

IIll mmiisstteerroo ddeellll´́IImmmmaaccoollaattaa ggeettttaa uunnaa lluuccee iimmmmoorrttaallee aanncchhee ssuu ddii nnooii

(homílie J. E. Giovanniho kardinála Coppy, čestného občana Drysic, při mši sv. pro Asociaci sv. Petra a Pavla o slavnosti Neposkvrněného Početí Panny Marie, 8.12.2009, v kapli gubernie vatikánského státu) Slavíme jako vždy s radostí slavnost Neposkvrněného Početí Panny Marie, slavnost, která byla povždy drahá velké rodině Palatinské gardy a poté Asociaci sv. Petra a Pavla. Palatinská garda se všemi „chlapci“ v uniformách, nikdy nechyběla na Španělském náměstí, kde pokládala květinový koš u sloupu Neposkvrněné: potom se šlo na mši svatou ve čtvrti; a pro mě to byl už napoprvé nezapomenutelný zážitek lásky k Panně Marii a svědectví věrnosti Církvi. Už několik let se koná slavnostní procesí Asociace, v modlitbě s rodinnými příslušníky cestičkami vatikánských zahrad až k Lurdské jeskyni. Tento svátek je jakoby ikona duchovního života Asociace, její mariánské zbožnosti a lásky k římské Církvi, která zde měla své první mučedníky. Dnešní liturgie otevírá oslnivé úryvky o tajemství Neposkvrněné. Svátek Mariina početí se slavil v X. století v Anglii a v Normandií. V témže století sv. Anselm vysvětloval, že znamená Mariino vítězství nad prvotním hříchem; a ta jej stále Církev prožívala, od koncilu v Kostnici roku 1439 až po dogmatickou definici bl. Pia IX, 8. prosince 1854. Bylo to plné světlo vržené na tajemství Vykoupení, jehož prvním plodem je Maria: světlo, které onoho dne zazářilo i viditelně, když paprsek slunce pronikl mraky, které až do té chvíle pokrývaly nebe, a přes okno absidy sv. Petra spočinul na papeži, jenž právě vyhlašoval dogma. Nádherný symbol definované pravdy, kterou nejblahoslavenější Panna Maria potvrdila čtyři roky nato, když říká malé Bernardetě: „Já jsem Neposkvrněné Početí“. Biblická čtení mše svaté vrhají jako onen paprsek slunce, tolikeré světlo na tajemství, které dnes slavíme. Ve vyprávění Geneze, po neposlušnosti prarodičů, Bůh slibuje vítězství Ženy a jejího božského pokolení, jež zdrtí hlavu dávnému hadovi (srv. Gen 3,15); zatímco temnoty prvotního hříchu halily svět a strhávaly do vzpoury a smrti celý lidský rod, měla být jedině Ona uchráněna, neboť už byla předurčena, aby se stala v plnosti času Matkou Slova. Světlo tajemství dosahuje vrcholu v Lukášově evangeliu, jež vypráví o ústředním okamžiku dějin, v nichž se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi. Anděl Gabriel zvěstuje Panně Marii velkou událost: Syn Nejvyššího se v jejím lůně stane tělem, Jemu dá Otec trůn Davidův, a bude kralovat navěky. Maria se neoblomně odvolává na své panenství, ale anděl jí zjevuje, že Duch svatý na ni sestoupí a moc Nejvyššího ji zastíní, proto také dítě bude Svaté, Syn Boží. V té chvíli Maria vyřkne své „ano“ a prohlásí se služkou, služebnicí, otrokyní Božího plánu pro spásu světa. Její mateřství, jež ji přidružuje jako Matku a Královnu k Nejsvětější Trojici, dnes poprvé zjevenou světu, ji zapojuje do poslání, kterým je služba, darování, láska k Bohu a k lidem. Poslání, jež vzchází z jejího bytí neposkvrněné, neboť v síle jejího radikálního vymanění z hříchu a její naprosté oddanosti Slovu, Maria navždy patří do plánu Boží lásky pro naši spásu, a je zcela oddána službě našemu dobru. Proto tajemství Neposkvrněné vrhá nesmrtelné světlo i na nás. Také my jsme byli díky Kristově smrti vysvobozeni z otroctví hříchu, také my jsme neposkvrnění, jak říká svatý Pavel ve II. čtení velmi smělým vyjádřením, jehož hodnotu asi nikdy neobsáhneme.

Kristologický hymnus listu Efesanům, který podle exegetů byl zřejmě součástí předpavlovského liturgického textu, ústí ve velkolepou chválu nebeského Otce: „Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce, a předurčil nás, abychom byli přijati za jeho adoptivní děti“ (Ef 1,3s). Kolik to světla pro naši křesťanskou identitu! Křest tím, že nás učinil Božími dětmi, učinil nás svatými a neposkvrněnými, účastnými téhož božského života, a následně nám dal podíl v jeho službě. Každý z nás, i na tom nejskromnějším místě, je povolán spolupracovat s Božím dílem: vše se proměňuje, studium i práce, manželský i rodinný život s výchovou dětí, dobrý příklad ve společnosti: a pak život Asociace, se zářnými příklady těch, kteří nás předešli – mezi nimi náš nikdy nezapomenutelný a milovaný předseda Marrone, k němuž nyní přibyl Comm. Paciotti – a které vnímáme stále blízké: Asociace, v níž žijeme po boku velkorysých a nezaujatých lidí, otevřených poznání pravdy, ochotných k tolikerým formám služby lásky: od přítomnosti v bazilice k ochotě služby bližním, zvané Conferenza San Vincenzo, Casa di Maria, Dispensario Santa Marta. Vše se stává službou dobru, jako Neposkvrněná Maria, která se označila za Pánovu otrokyni, služebnici naší spásy. Vše je osvíceno vědomím, že máme účast na božském životě, a máme jej šířit kolem sebe, jako přirozeným štěpením paprsků. Pohleďte na lustry z českého křišťálu, osvícené je tomu i u nás, krása milosti, kterou v sobě nosíme, proměňuje i ty nejmenší částečky našeho života v zářivý lesk, a přetváří v třpyt světla a lásky. Když jsem byl ještě seminarista, mezi mnoha duchovními texty, které nás povzbuzovaly, byl i životopis jedné karmelitky, sestry Alžběty od Trojice, z Dijonu, která pak byla beatifikována Janem Pavlem II. Tato řeholnice byla už jako dívka tak uchvácena slovy svatého Pavla z hymnu listu Efesanům, že je učinila mottem svého života: žila stále a jen „k chvále jeho slávy“ (Ef 1,12). Milovaní členové, drahé rodiny s vašimi dětmi a mladými, také nám svatý Pavel zanechává odkaz být „k chvále jeho slávy“. Myslím právě, že členové Asociace, i v rozmanitosti svých úkolů, by se měli vyznačovat vždy jako „svatí a neposkvrnění“ ve vlastním životě osobním i společenském, a uskutečňovat jej „ k chvále a slávě“ Nejsvatější Trojice. Ať nám všem pomáhá Neposkvrněná, Ona, plná milosti, služebnice Pána a naše Patronka. Přikládám tuto homílii, kterou budu mít

zítra ve Vatikánu… Ale mnohem raději jsem, že mohu dát zaznít

tolika a tolika přáním svatých vánoc a Nového roku 2010 všem drahým farníkům a

mým spoluobčanům. Ať vám Dítě Ježíš žehná všelikými dary své milosti

VVáánnooccee (zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

V hodině katechismu chtěl mladý kněz dětem vylíčit, jak bude vypadat poslední soud a konec světa. V teologii slyšel, že je chybné, když se to představuje tuze hrůzostrašně. Vždyť to má být druhý příchod Krista na zemi, příchod slavný, radostný. Dal si tedy kněz záležet na tom, aby to tak osvětlil. Řekl, že to budou druhé opravdové vánoce, největší svátek lidstva, se všemi myslitelnými dárky. Ale jeden malý spekulant o tom přece jenom zapochyboval: „Říkal jste, velebný pane, že to přijde naráz, nečekaně, možná i v noci. Bude tedy jisté, že budeme mít prázdno, že to bude opravdu sváteční den? Jinak bychom přišli zase o všechno jako při poslední fotbalové partii.“ Vyvracet takové námitky nemáme ovšem chuti, ale přicházejí nám na mysl jiné pochybnosti, týkající se prvního příchodu Kristova na svět, slavené svátkem vánočním. „Budou vánoce,“ povzdychl si jiný duchovní, „ale jaké vánoce! Jedni pojedou lyžovat, druzí chystají bohatou večeři a dárky, málo je těch, kdo ještě myslí na to, že je to náboženský svátek.“ Ale zeptali se duchovního: „Co je vlastně náboženský svátek?“ Měl pohotovou odpověď: „Myslet na Boha a ne na světské marnosti.“ Úvaha vypadá jednoduchá a jasná, ale není to docela zřejmé. Kdo je Bůh a co jsou světské marnosti? Pro ateisty Bůh neexistuje. Nemohou tedy považovat svět za marnost, protože by nezbylo nic z reality. Pro filosofy platonského rázu je Bůh ideál krásy a dobra. Ideály ovšem ve světě těžko hledáme. Proto doporučuje Platon, aby myslící lidé častěji slavili svátky, aby nezapomněli, že pravé dobro a krása jsou skutečnost, ne iluse, ale nejsou z tohoto světa. K tomu je ovšem potřeba zapomenout na všednosti, kterými se zabýváme ve všední dny.

Kardinál Špidlík u příležitosti svých devadesátin v Centro Aletti. Velvyslanec ČR při Svatém stolci Pavel Vošalík, předal panu kardinálovi blahopřání premiéra Jana Fischera a jeho choti a předsedy PS PČR Miloslava Vlčka.

Současně byl předán i blahopřejný dopis od bývalého prezidenta Italské republiky a nynějšího senátora Francesca Cossigy.

Nějak v tomto smyslu se dá porozumět lamentaci duchovního, kterou jsme citovali na počátku. Z opatrnosti jsme neřekli, ke které církvi náleží, protože mu začneme odporovat, alespoň částečně. Ve sváteční dny máme soustředit myšlenky na Boha. Ale jakého Boha kdo vyznává? Originálního ruského myslitele Fjodorova se ptali, věří-li v Boha. On dal originální odpověď: „V Boha nevěřím, protože jako křesťan věřím v Boha, který se stal člověkem.“ Jednou větou tu odpovídá na jeden z hlavních problémů lidstva. Jsou tu ti, kteří věří jenom v ideály jako Don Quijote e jsou tu jiní, kteří věří jenom tomu, co vidí a hmatají, jako Sancho Pansa. Španělský spisovatel Cervantes je poslal v románě na společnou cestu, ale nepokusil se je smířit. Oba jsou tragičtí. Don Quijote bojuje proti povětrným mlýnům ve jménu krásné ideální dámy Dulciney, pro Sanchu se ona stane přijatelnou jenom až se dozví, že vysněná bytost je ve skutečnosti dcerou sedláka a že umí dobře stloukat máslo. Je ovšem na světě většina těch, kteří se potácejí mezi oběma typy podle okamžitých nálad, mají tedy všední a občas sváteční dny. Křesťanské řešení je podstatně jiné. Je postaveno na víře, že se ideální Bůh stal reálním člověkem. Narodil se ovšem jako malé dítě v Betlémě, ale dějiny světa mu dávají dlouhá léta, aby dospěl ve zralost a jeho učedníkům stálou příležitost, aby k tomu zrání přispívali podle možnosti a vtělovali ideály v konkrétní svět. Osvětlím to zase příkladem. Pozvali mne na Maltu a byla k tomu zvláštní příležitost. Měl jsem posvětit sošku pražského Jezulátka, kterou darovala česká republika maltézským rytířům jakoby úředně, protože iniciativa vyšla od konsulátu našeho státu a velké slavnosti se pak účastnil prezident maltézského státu a vláda, v divadle pak účinkovali dva čeští umělci hudby. Co jsem měl při té příležitosti povědět? Začal jsem konstatováním, že je pražské Jezulátko nejznámějším Čechem ve světě, nejenom v Evropě, ale hlavně v Jižní Americe. Povzdechl jsem si jenom: „Škoda, že se narodilo ve Španělsku.“ Odtud totiž soška přišla do Prahy. To s radostí slyšel nuncius, protože je Španěl a o tom nevěděl. Ale pak jsem měl něco povědět o duchovním významu této události. Posluchači se podivili a zapochybovali o tom, když jsem řekl, že je to obraz Krista, který se mně zdá nejvhodnější pro dnešní dobu. Četl jsem v očích němou otázku, proč to říkám, proto jsem měl pohotovou odpověď. Kristus je v dnešním světě opravdu malý, lidí, kteří ho znají, je pořád ještě menšina ve světě. Při dnešní velké výměně obyvatelstva se křesťanství jakoby ztrácelo. Na některé z nás to dělá smutný dojem, ale neprávem. V historii světa velcí vždycky časem umírají a dorůstají ti, kdo byli malí. To platí o lidech, o národech a tedy se dá aplikovat i na dějiny křesťanství. I v naší zemi mají mnozí dojem, že věřících ubývá, že jsou ve společnosti malí. Ale dejme se poučit během přírody. Tam jsou velké balvany a malý trávník. Balvany se s hlukem valí a roztříští se, trávník potichu roste. Vánoce jsou svátek, který nám má připomenout, že víra v Krista není ideologie, ale život. To pak, co je živé roste a patří mu budoucnost. Jeden východní spisovatel stále utěšoval netrpělivé křesťany, kteří se lekali toho, že se evangelium ve světě uskutečňuje tuze pomalu. Říkal jim, že spěch je neklamná známka ďábla, protože má dobu vymezenou a jednou bude muset definitivně skončit. My bychom řekli, že bude jako Goliáš „obloupen“, aby byl člověk vykoupen. Ptáme-li se teď v této souvislosti, jsou–li vánoce svátek náboženský nebo rodinná slavnost a pohoda, odpověď je jednoduchá: obojí, „z života čistého, z rodu královského nám, nám narodil se, člověčenství naše ráčil vzíti na se, radujme se veselme se“.

Vánoční svátky s Benediktem XVI.

PPŮŮLLNNOOČČNNÍÍ MMŠŠEE SSVVAATTÁÁ 24. prosince 2009

Drazí bratři a sestry, „Hle dítě se nám narodilo, syn je nám dán“ (Iz 9,5). To co Izaiáš, patře do daleké budoucnosti, říká Izraeli jako útěchu v jeho souženích a temnotách, zvěstuje anděl z rozzářené oblohy pastýřům jako přítomnost: „V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán“ (Lk 2,11). Pán je přítomen. Od této chvíle je Bůh opravdu „Bohem-s-námi“. Už není vzdáleným Bohem, kterého lze skrze stvoření a prostřednictvím svědomí vzdáleně tušit. Vstoupil do světa. Je Blízký. Zmrtvýchvstalý Kristus to řekl svým učedníkům, nám: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,20). Pro vás se narodil Spasitel: co anděl zvěstoval pastýřům, k tomu nás Bůh odkazuje nyní skrze evangelium a jeho hlasatele. Je to zpráva, která nás nemůže nechat lhostejnými. Je-li pravdivá, všechno je jinak. Je-li pravdivá, týká se také mne. Pak stejně jako pastýři, musím říci i já: Vzhůru, chci do Betléma vidět Slovo, které se tam splnilo. Evangelium nám nevypráví bezúčelně příběh o pastýřích. Oni nám ukazují jak správně odpovědět na poselství, které je určeno také nám. Co nám říkají tito první svědci vtělení Boha? O pastýřích je v první řadě řečeno, že bděli a právě proto, že bděli, je poselství mohlo dostihnout. Musíme se probudit, aby poselství došlo až k nám. Musíme se stát lidmi opravdu bdělými. Co to znamená? Rozdíl mezi někým, kdo sní, a tím, kdo bdí, spočívá především v tom, že ten, kdo sní, se nachází ve zvláštním světě. Je se svým já uzavřen do tohoto světa snů, který je jenom jeho a nepojí jej s druhými. Probudit se, znamená vyjít z tohoto zvláštního světa svého já a vstoupit do společné reality, do pravdy, která nás jediná všechny spojuje. Konflikty ve světě, vzájemná nesmiřitelnost se vyvozují z toho, že jsme uzavřeni do našich vlastních zájmů a osobních mínění, v našem menším soukromém světě. Egoismus - jak kolektivní, tak individuální - nás uvězňuje v našich zájmech a tužbách, které jsou v rozporu s pravdou a vzájemně nás od sebe dělí. Probuďte se, říká nám evangelium. Vyjděte ven do velké společné pravdy, do společenství s jediným Bohem. Probudit se, tak znamená rozvinout vnímavost pro Boha; pro tiché signály, jimiž nás chce vést; pro rozmanité ukazatele jeho přítomnosti. Jsou lidé, kteří tvrdí, že nemají „hudební sluch pro náboženství“. Schopnost vnímat Boha se jeví jako nějaký talent, který je některým odepřen. A vskutku: náš způsob myšlení a jednání, mentalita dnešního světa, spektrum našich různých zkušeností má moc redukovat vnímavost pro Boha, zbavit nás

„hudebního sluchu“ pro Něho. A přesto je v každé duši skrytě či otevřeně přítomno očekávání Boha, schopnost jej potkat. Abychom si osvojili tuto bdělost, tuto probuzenost pro to, co je podstatné, chceme se modlit za sebe samé a za druhé, za ty, kteří vypadají jakoby „tento hudební sluch postrádali“, ale kteří přesto živě touží po tom, aby se Bůh ukázal. Velký teolog Origines řekl: kdybych měl milost vidět jako viděl Pavel, mohl bych nyní (během liturgie) kontemplovat velký zástup andělů (srov. in Lc 23,9). V Písmu svatém, v posvátné liturgii nás totiž obklopují Boží andělé a svatí. Samotný Pán je přítomen mezi námi. Pane, otevři oči našeho srdce, abychom se stali bdělými a probuzenými a mohli jsme nést tvou blízkost také druhým!

Vraťme se k evangeliu o Narození. Podává nám, jak si pastýři poté, co vyslechli andělovo poselství, řekli mezi sebou: „Pojďme tedy do Betléma… a vydali se tam“ (Lk 2,15). „Pospíchali“, říká doslova řecký text. To co jim bylo oznámeno bylo tak důležité, že museli jít okamžitě. To co jim bylo řečeno, totiž zcela přesahovalo veškerou míru. Změnilo to svět. Narodil se

Spasitel. Očekávaný Syn Boží přišel na svět v jejich městě. Co mohlo být důležitější? Zajisté je hnala také zvědavost, ale především vzrušení z toho, že právě jim, nepatrným a zdánlivě bezvýznamným lidem, bylo oznámeno něco tak obrovského. Pospíchali tedy hned. V našem běžném životě se věci mají jinak. Většina lidí nepovažuje za důležité věci Boží, necítíme je tak bezprostředně naléhavě. V drtivé většině jsme tak dobře disponováni je odmítnout. V první řadě se dělá to, co se jeví jako naléhavé tady a teď. V seznamu priorit se Bůh často nachází téměř na posledním místě. Má se za to, že na to je čas vždycky. Evangelium nám říká: Bůh má maximální prioritu. Zaslouží-li si něco v našem životě pohotovost a rychlost, pak je to pouze věc Boží. Jedna maxima z Řehole svatého Benedikta praví: „Nic ať nemá přednost před Božím dílem (to znamená bohoslužbou)“. Liturgie je pro mnichy první priorita. Všechno ostatní přichází potom. Ve svém jádru však tento výrok platí pro každého člověka. Bůh je důležitý, je nejdůležitější realitou v našem životě. Právě této prioritě nás pastýři učí. Chceme se od nich naučit nikdy se nenechat zahlušit všemi těmi naléhavými záležitostmi každodenního života. Čas věnovaný Bohu a bližnímu, počínaje u Něho, není nikdy ztracený. Je to čas, ve kterém žijeme doopravdy, ve kterém žijeme samotným bytím lidských osob. Někteří komentátoři poznamenávají, že pastýři, prosté duše, přišli za Ježíšem do betlémské jeskyně jako první a mohli se tak setkat se Spasitelem světa. Mudrci z Východu, představitelé těch, kteří mají postavení a jméno, přišli mnohem později. Komentátoři dodávají, že je to samozřejmé. Pastýři totiž bydleli nedaleko. Mohli jen „přijít“ (srov. Lk 2,15) jako když se přechází nevelká vzdálenost mezi sousedy. Mudrci však přebývali daleko. Museli projít dlouhou a obtížnou cestou, aby došli do Betléma. A potřebovali vedení a nasměrování. I dnes ovšem existují prosté duše, které přebývají velmi blízko

Pána. Jsou takříkajíc jeho sousedy a mohou k Němu snadno přijít. Většina nás moderních lidí však žije daleko od Ježíše Krista, od Toho, který se stal člověkem, od Boha, který přišel mezi nás. Žijeme ve filosofiích, ve svých záležitostech a starostech, které nás zcela naplňují a od nichž vede velmi dlouhá cesta k jeslím. Rozmanitými způsoby nás Bůh musí opakovaně pobízet a pomáhat nám, abychom dovedli nalézt východisko ze spleti svých myšlenek a svého úsilí a nalézt cestu k Němu. Pro všechny však existuje cesta. Všem totiž Pán dává signály, jež jsou přizpůsobeny pro každého. On volá nás všechny, abychom si také my řekli: „Pojďme do Betléma – k onomu Bohu, který nám vyšel vstříc. Ano. Bůh nám vyšel vstříc. Sami bychom nemohli dojít až k Němu. Ta cesta je nad naše síly. Avšak Bůh sestoupil. On vychází vstříc. Prošel tu nejdelší část cesty. Nyní nás žádá: Pojďte a uvidíte, jak vás miluji. Přijďte a uvidíte, že já jsem zde. Transeamus usque Bethleem, praví latinská Bible. Pojďme tam! Překonejme se! Staňme se poutníky k Bohu různými způsoby a buďme vnitřně na cestě k Němu. A přitom také na cestách velmi konkrétních – v liturgii církve, ve službě bližním, ve kterých mne Kristus očekává. Slyšme ještě jednou přímo evangelium. Pastýři mezi sebou mluví o důvodu, proč se vydat na cestu: „Pojďme se podívat na to, co se tam stalo.“ Řecký text praví doslova: „Pojďme spatřit Slovo, které se tam stalo“. Ano, taková je novost této noci: Slovo může být spatřeno. Poněvadž se stalo tělem. Onen Bůh, který se nesmí zobrazovat, protože každé znázornění by jej mohlo jenom redukovat, ba dokonce znehodnotit, onen Bůh se sám stal viditelný v Tom, který je jeho pravým obrazem, jak praví Pavel (srov. 2 Kor 4,4; Kol 1,15). V postavě Ježíše Krista v celém jeho životě a působení, v jeho umírání a zmrtvýchvstání, můžeme spatřovat Boží Slovo a tudíž tajemství samotného živého Boha. Takový je Bůh. Anděl řekl pastýřům: „To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích“ (Lk 2,12; srov. 16). Znamení Boží, znamení, které je dáno pastýřům a nám, není nějaký působivý zázrak. Znamením Boha je jeho pokora. Znamením Boha je, že se On se stává maličkým; stává se dítětem; nechává se dotýkat a žádá naši lásku. Jak jen bychom si my lidé přáli jiné znamení, mocné znamení nepopiratelné moci Boha a jeho velikosti! Avšak jeho znamení nás vybízí k víře a lásce, a proto nám dává naději: Bůh je takový. On má moc a je Dobrotou. Vybízí nás, abychom byli jako On. Ano, stáváme se podobnými Bohu, pokud se necháme utvářet tímto znamením; pokud se my sami naučíme pokoře a tím pravé velikosti; pokud se zřekneme násilí a budeme užívat pouze zbraně pravdy a lásky. Origenes za použití slov Jana Křtitele nahlédl výraz podstaty pohanství v symbolu kamenů: pohanství je nedostatek vnímavosti, je to kamenné srdce, jež je neschopné milovat a vnímat lásku Boha. Origenes říká o pohanech: „Zbaveni citu a rozumu, mění se v kámen a dřevo“ (in Lc 22,9). Kristus nám však chce dát srdce z masa. Vidíme-li Jeho, Boha, který se stal dítětem, srdce se otevírá. V liturgii posvátné noci Boží k nám přichází jako člověk, abychom se stali opravdu lidmi. Slyšme znovu Origena: „K čemu by ti bylo, kdyby Kristus přišel v těle, pokud by nedošel až do tvé duše? Prosme, aby k nám přicházel denně a abychom mohli říci: žiji, ale nežiji už já, ale Kristus žije ve mně (Gal 2,20)“ (in Lc 22,3). Ano, za to chceme prosit o této posvátné noci. Pane Ježíši Kriste, ty, který jsi se narodil v Betlémě, přijď k nám! Vstup ke mně, do mého života. Proměň mne. Učiň, abych se já a my všichni z kamene a dřeva stali živými lidmi, v nichž se zpřítomňuje tvá láska a mění se svět. Amen.

PPOOSSEELLSSTTVVÍÍ UURRBBII EETT OORRBBII 25. prosince 2009

Drazí bratři a sestry z Říma a celého světa, a vy všichni, muži i ženy, nichž má Pán zalíbení! „Lux fulgebit hodie super nos, quia natus est nobis Dominus. Dnes nad námi vzešlo světlo, protože se nám narodil Kristus Pán.“ (Římský misál, Boží hod Vánoční, mše za svítání, vstupní antifona). Liturgie jitřní mše nám připomněla, že noc už přešla a nadešel den; zazářilo nad námi světlo, které vychází z Betlémské jeskyně. Bible a liturgie, k nám však nemluví o přirozeném světle, ale o jiném, zvláštním světle, které je do určité míry zaměřeno a orientováno na „nás“, k „nám“, pro které se Betlémské dítě „narodilo“. Tímto „my“ je církev, velká univerzální rodina věřících v Krista, kteří s nadějí očekávali nové narození Spasitele a dnes v tajemství slaví trvalou aktualitu této události. Na začátku okolo Betlémských

jesliček bylo ono „my“ očím lidí téměř neviditelné. Evangelium svatého Lukáše referuje, že zahrnovalo kromě Marie a Josefa, několik pokorných pastýřů, kteří přišli do jeskyně na pokyn andělů. Světlo prvních Vánoc bylo jako oheň rozžatý v noci. Všude kolem byla tma, zatímco v jeskyni zářilo pravé světlo, „které osvěcuje každého člověka“ (Jan 1,9). A přece se všechno děje v jednoduchosti a ve skrytu, stylem, kterým Bůh jedná v průběhu celých dějin spásy. Bůh rád zapaluje ohraničená světla, aby pak osvítil široký prostor. Pravda a Láska, jež jsou jejich obsahem, vzplanou tam, kde jsou přijaty, a šíří se pak v soustředných kruzích jakoby dotykem v srdcích a v myslích těch, kteří se svobodně otevírají jejich záři a sami se stávají zdroji světla. To jsou dějiny církve, která začíná svou cestu v ubohé Betlémské jeskyni a během staletí se stává lidem a zdrojem světla pro lidstvo. I dnes, prostřednictvím těch, kteří vychází vstříc Dítěti, Bůh stále zapaluje plameny uprostřed noci světa a svolává lidi, aby v Ježíši uznali „znamení“ jeho spásné a osvobozující přítomnosti, a tak se šířilo ono „my“ věřících v Krista na celé lidstvo. Kdekoli je nějaké „my“, které přijímá lásku Boží, tam září světlo Kristovo, i v těch nejobtížnějších situacích. Církev jako Panna Maria, nabízí světu Ježíše, Syna, jehož Ona sama obdržela darem a který svobodně přišel osvobodit člověka z hříchu. Církev - stejně

jako Maria - nemá strach, protože její silou je Dítě. Nenechává si jej však pro sebe: nabízí jej všem, kteří ho hledají s upřímným srdcem, pokorným na zemi a sklíčeným, obětem násilí, těm, kteří touží po dobru míru. Lidské rodině hluboce poznamenané vážnou ekonomickou, ale ještě předtím morální krizí, a bolestnými ranami válek a konfliktů, církev podává stylem sdílení a věrnosti člověku slova pastýřů: „Pojďme do Betléma“ (Lk 2,15), tam nalezneme naši naději.

„My“ církve žije tam, kde se narodil Ježíš, ve Svaté zemi, a vyzývá její obyvatele, aby opustili každou logiku násilí a pomsty a vydali se s novou velkodušností a rozhodností na cestu pokojného soužití. „My“ církve je přítomno v dalších zemích Blízkého Východu. Jak nepomyslet na trýznivou situaci Iráku a onoho malého stádečka křesťanů, které žije v tomto regionu? Nezřídka trpí

násilím a nespravedlnostmi, ale stále se snaží přispívat k vytváření civilizovaného soužití, které se příčí logice konfliktů a odmítání bližních. „My“ církve působí na Srí Lance, na korejském poloostrově a na Filipínách, jakož i v dalších asijských zemích jako kvas smíření a pokoje. Na africkém kontinentu nepřestává pozvedat hlas k Bohu s prosbou o konec utrpení v Demokratické republice Kongo, vybízí občany Guineje a Nigérie k respektování práv každého člověka a k dialogu; v Madagaskaru prosí o překonání vnitřního rozdělení a o vzájemné přijetí; a všem připomíná, že jsou povoláni k naději, navzdory dramatům, zkouškám a těžkostem, které je nadále sužují. V Evropě a v severní Americe se „my“ církve snaží překonat egoistickou a technicistní mentalitu, prosazovat společné dobro a respektovat ty nejslabší osoby, počínaje nenarozenými. V Hondurasu pomáhá v obnově institucí; v celé Latinské Americe je „my“ církve faktorem identity, plností pravdy a lásky, kterou žádná ideologie nemůže nahradit, je výzvou k respektování nezcizitelných práv každého člověka a jeho integrálního rozvoje, zvěstí spravedlnosti a bratrství, zdrojem jednoty. Církev, věrna poslání svého Zakladatele, je solidární s těmi, kteří jsou postiženi přírodními katastrofami a chudobou a to i v blahobytných společnostech. Tváří v tvář exodu těch, kteří opouštějí svou rodnou zem a jsou hnáni hladem, netolerancí nebo zhoršováním životního prostředí je církev přítomna a volá k pohostinnosti. Jedním slovem církev zvěstuje všude Kristovo evangelium, navzdory pronásledováním, diskriminacím, útokům a lhostejnosti, někdy i zášti, které jí, naopak, dokonce umožňují sdílet osud jejího Mistra a Pána. Drazí bratři a sestry, jak velký je to dar, patřit do společenství, které je pro všechny! Je to společenství Nejsvětější Trojice, z jejíhož srdce sestoupil na svět Emmanuel, Ježíš, Bůh-s-námi. Jako Betlémští pastýři – naplněni úžasem – rozjímejme toto tajemství lásky a světla! Šťastné Vánoce vám všem!

II.. NNEEŠŠPPOORRYY SSLLAAVVNNOOSSTTII MMAATTKKYY BBOOŽŽÍÍ PPAANNNNYY MMAARRIIEE 31. prosince 2009

Drazí bratři a sestry, na závěr roku bohatého na církevní i světské dění se ocitáme tento večer ve vatikánské bazilice, abychom slavili první nešpory ze slavnosti Matky Boží Panny Marie a zazpívali Pánovi dějin a času hymnus díkůvzdání. Jsou to především slova apoštola Pavla, která jsme právě vyslechli a která vrhají zvláštní světlo na závěr roku: „Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy,… abychom byli přijati za syny“ (Gal 4,4-5). Hutný úryvek ze sv. Pavla hovoří o „plnosti času“ a osvětluje obsah tohoto výrazu. Bůh chtěl do dějin lidské rodiny zasadit své Věčné Slovo a učinil, aby na sebe vzalo naše lidství. Vtělením Božího Syna vstoupila věčnost do času a dějiny člověka se otevřely k dovršení v Božím absolutnu. Kristus, Syn Boha a Panny Marie, se – takříkajíc – „dotknul“ času, který od něj obdržel nový a překvapující význam: stal se časem spásy a milosti. Právě z této perspektivy je třeba hledět na rok, který se končí a který začíná, abychom nejrůznější události svého života – významné či malé, jednoduché či nerozluštitelné, radostné či smutné – položili pod znamení spásy a přijali povolání, které nám Bůh adresuje, aby nás vedl k cíli, jenž je nad časem: k věčnosti. Pavlův text zdůrazňuje také tajemství blízkosti Boha celému lidstvu. Je to blízkost, která patří k tajemství Vánoc: Bůh se stal člověkem a člověku je dána neslýchaná možnost být dítětem Božím. To vše nás naplňuje velkou radostí a vede nás, abychom chválili Boha. Jsme vybízeni říci svým hlasem, srdcem a životem naše „díky“ Bohu za dar Syna, zdroj a dovršení všech ostatních darů, jimiž božská láska naplňuje bytí každého z nás. Zpěv Te Deum, který dnes zaznívá v kostelech různých částí světa, chce být radostným znamením vděčnosti, adresované Bohu za to, co nám v Kristu daroval. Opravdu „z jeho plnosti jsme všichni přijali, milost za milostí“ (Jan 1,16). Využívaje této hezké příležitosti chtěl bych dnes spolu s vámi poděkovat Pánu, zejména za hojnost milostí, vylitých na naše římské diecézní společenství během roku, který končí. Rád bych v první řadě pozdravil kardinála vikáře, pomocné biskupy, kněze a zasvěcené osoby, jakož i množství věřících laiků, kteří sem přišli. Zdravím rovněž s úctou pana primátora a přítomné veřejné představitele. Dále mám na mysli všechny, kdo žijí v našem městě, zejména ty, kteří se nacházejí v obtížných a nepříjemných situacích: všechny a každého ujišťuji svou duchovní blízkostí, projevující se trvalou vzpomínkou v modlitbě. Pokud jde o putování římské diecéze, chci znovu ocenit pastorační kroky směřující ke zhodnocení ušlé cesty za účelem nárůstu smyslu pro příslušnost k církvi a usnadnění pastorační odpovědnosti. K podtržení významu tohoto zpětného zhodnocení jsem chtěl přispět také svou přednáškou na diecéznímu sympoziu u Sv. Jana na Lateránu 26. května.

Mám radost z toho, že diecézní plán pokračuje pozitivně v detailní apoštolské činnosti, která probíhá ve farnostech, děkanátech a různých církevních sdruženích ve dvou podstatných oblastech života a poslání církve jakými jsou nedělní slavení eucharistie a svědectví charity. Rád bych povzbudil věřící k hojné účasti na shromážděních, která se v různých farnostech konají, aby tak podstatně přispěli k budování církve. I dnes chce Pán dát obyvatelům Říma poznat svou lásku k lidstvu a v různosti služeb a odpovědností každému svěřuje poslání zvěstovat slovo pravdy a dosvědčovat lásku a solidaritu. Pouze v kontemplaci tajemství vtěleného Slova, může člověk nalézt odpověď na velké otázky lidské existence a objevit tak pravdu o vlastní identitě. Proto je církev na celém světě i zde v Římě zapojena do prosazování integrálního rozvoje lidské osoby. S uspokojením jsem proto přijal plán série „kulturních setkání v katedrále“, jejichž tématem bude má poslední encyklika Caritas in veritate. Řadu let mnoho rodin, početní učitelé a farní společenství přicházejí na pomoc mládeži s vytvářením jejich budoucnosti na solidních základech, především na skále, kterou je Ježíš Kristus. Rád bych, aby tato výchovná snaha stále více uskutečňovala plodnou součinnost církevního společenství a města, přicházející na pomoc mladým při plánování jejich života. Rovněž bych rád, aby cenným vkladem do této důležité oblasti mohlo být i sympozium, jež chystá vikariát na březen příštího roku. Abychom byli spolehlivými svědky pravdy o člověku, je nezbytné v modlitbě naslouchat Božímu Slovu. V této souvislosti bych rád především doporučil starobylou tradici lectio divina. Farnosti a různé církevní instituce také díky předloze, připravené vikariátem, budou moci s užitkem šířit tuto starobylou praxi, aby se mohla stát podstatnou součástí denní pastorace. Slovo, věřené, zvěstované a žité nás vede k tomu, abychom jednali solidárně a sdílně. Spolu s chválou Pána za pomoc, kterou křesťanské komunity dovedli velkodušně nabídnout těm, kteří klepali na jejich dveře, bych rád povzbudil všechny, aby pokračovali v úsilí odstraňovat těžkosti, do nichž jsou pohrouženy mnohé rodiny, zkoušené ekonomickou krizí a nezaměstnaností. Narození Páně, které nám připomíná nezištnost, s níž nás přišel zachránit Bůh, když na sebe vzal naše lidství a daroval nám svůj božský život, kéž nám pomáhá pochopit, že jedině otevřením na lásku Boží se může lidské chování změnit, transformovat a stát se kvasem lepší budoucnosti pro všechny. Drazí bratři a sestry, Řím potřebuje kněze, kteří jsou odvážnými hlasateli evangelia a současně zjevují milosrdnou tvář Otcovu. Vybízím mladé lidi, aby neměli strach odpovědět úplným darováním vlastního života na povolání, kterým se na ně obrací Pán, a následovali jej na cestě kněžství nebo zasvěceného života. Už nyní se těším, že 25. březen příštího roku v dne 25. výročí vyhlášení Světového dne mládeže a 10.výročí onoho nezapomenutelného setkání na Tor Vergata, bude pro všechna farní a řeholní společenství, hnutí a sdružení silným momentem reflexí a proseb k Pánu o dar četných povolání ke kněžství a zasvěcenému životu. Dnešní liturgií, která nás uvádí do slavnosti Matky Boží Panny Marie se loučíme s rokem, který končí, a vstupujeme do nového. Panna Maria je Matkou církve a matkou každého z jejích členů, tedy matkou každého z nás v Kristu. Prosme Ji, aby nás provázela svou laskavou ochranou dnes i vždycky, abych nás Kristus jednoho dne přijal do své slávy ve shromáždění svatých: Aeterna fac cum sanctis tuis in gloria numerari. Amen.

PPeettrr LLoommbbaarrddsskkýý (katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci v Aule Pavla VI., 30. prosince 2009)

Drazí bratři a sestry, o poslední audienci v tomto roce bych rád pohovořil o Petru Lombardském: teologovi, který žil ve 12. století a který se těšil velkému věhlasu, protože jedno z jeho děl nazvané Sentence bylo po několik století učebnicí teologie. Kdo vlastně byl Petr Lombardský? Přestože zprávy o jeho životě jsou skrovné, můžeme podstatné rysy jeho životopisu rekonstruovat. Narodil se na přelomu 11. a 12. století poblíž Novary na severu Itálie na území, které kdysi patřilo Langobardům. Právě proto se mu dostalo přídomku Lombardský. Pocházel z rodiny skromných poměrů, jak můžeme vyvodit z průvodního dopisu, který Bernard z Clairvaux napsal Gilduinovi, převorovi opatství Svatého Viktora v Paříži, a ve kterém žádal, aby zadarmo poskytl pohostinství Petrovi, který přišel do tohoto města studovat. Ani ve středověku to nebyli jenom urození či bohatí, kteří měli možnost studovat a dosahovat významných postavení v církevním a společenském životě, nýbrž také osoby prostého původu, jakým byl například Řehoř VII., který se postavil na odpor císaři Jindřichovi IV., nebo Mauritius ze Sully, arcibiskup Paříže, který nechal zbudovat Notre-Dame a který byl synem obyčejného rolníka. Petr Lombardský začal svá studia v Boloni, potom se vydal do Remeše a nakonec do Paříže. Od roku 1140 vyučoval na prestižní škole Notre-Dame. Jako ctěný a vážený teolog byl po osmi letech pověřen papežem Evženem III. prověřit nauky Gilberta Porretana, které vyvolávaly mnohé diskuse, protože byly považovány za ne zela pravověrné. Stal se knězem a roku 1159 byl jmenován pařížským biskupem, tedy rok před svou smrtí roku 1160. Jako všichni magistři teologie té doby psal také Petr pojednání a komentáře k Písmu svatému. Jeho mistrovské dílo však tvoří čtyři knihy Sentencí. Jde o text, který vznikl a byl pojat jako učebnice. Podle teologické metody, užívané v té době, bylo třeba především poznat, studovat a komentovat myšlenky církevních otců a dalších spisovatelů, považovaných za směrodatné. Petr proto sebral velmi rozsáhlou dokumentaci, tvořenou hlavně učením velkých latinských církevních otců, zejména sv. Augustina a otevřenou přínosu teologů, kteří byli jeho vrstevníky. Mimo jiné použil také encyklopedické dílo řecké teologie, teprve nedávno na Západě poznané: O pravé víře, napsané sv. Janem Damašským. Velkou zásluhou Petra Lombardského bylo, že uspořádal veškerý materiál, který shromáždil a pečlivě roztřídil do systematického a harmonického rámce. Jednou z charakteristických známek teologie je, že totiž jednotně a spořádaně sestavuje poklad víry. Roztřídil tedy sentence, tj. patristické prameny, pojednávající o různých tématech do čtyř

knih. První kniha se zaobírá Bohem a trojičním tajemstvím; druhá stvořitelským dílem, hříchem a milostí; třetí pojednává o tajemství Vtělení a díle Vykoupení a přidává zevrubné pojednání o ctnostech. Čtvrtá kniha probírá svátosti a poslední věci věčného života neboli Novissimi. Celkový pohled, který odtud plyne, zahrnuje takřka všechny pravdy katolické víry. Tento syntetický pohled a jasná, uspořádaná, názorná a vždy soudržná prezentace, vysvětlují mimořádný úspěch Sentencí Petra Lombardského. Umožňovaly bezpečné pochopení studentům a dávaly široký prostor k prohloubení magistrům, vyučujícím, kteří je užívali. Františkánský teolog Alexandr z Hales, který žil o jednu generaci později než Petr, zavedl do Sentencí další členění, což usnadnilo jejich používání a studium. I velcí teologové třináctého století - Albert Veliký, Bonaventura z Bagnoregio a Tomáš Akvinský - začínali svou akademickou činnost komentářem čtyřech knih Sentencí Petra Lombardského, které obohatili vlastními reflexemi. Dílo Petra Lombardského se používalo na všech teologických školách až do 16. století.

Chtěl bych zdůraznit, že organická prezentace víry je nezbytným požadavkem. Jednotlivé pravdy víry se totiž osvěcují navzájem a v jejich ucelené a jednotné vizi se ukazuje harmonie Božího plánu spásy a ústřední místo Kristova tajemství. Podle příkladu Petra Lombardského vybízím všechny teology a kněze, aby měli neustále na zřeteli ucelenou vizi křesťanské nauky s ohledem na dnešní riziko fragmentace a devalvace jednotlivých pravd. Katechismus katolické církve jakož i Kompendium tohoto katechismu nám podávají právě takovýto kompletní rámec křesťanského Zjevení, aby byl vírou a s vděčností přijat. Chtěl bych proto povzbudit také jednotlivé věřící a křesťanská společenství, aby zužitkovali tyto nástroje k poznávání a prohlubování obsahů naší víry. Ta se pak vyjeví jako podivuhodná symfonie, která k nám hovoří o Bohu a jeho lásce a vybízí nás k pevnému přilnutí a činorodé odpovědi.

Abychom si učinili představu o zájmu, který může ještě dnes vyvolat četba Sentencí Petra Lombardského, nabízím dva příklady. Inspirován komentářem sv. Augustina ke knize Genesis, ptá se Petr na důvod, proč došlo ke stvoření ženy z Adamova žebra a ne z jeho hlavy nebo z jeho paty. A vysvětluje: „Byla utvořena nikoli jako vládkyně, ani jako otrokyně, ale jako jeho družka“ (Sentence 3,18, 3). Potom, stále na základě patristického učení, dodává: „V tomto aktu je znázorněno tajemství Krista a církve. Jako je totiž žena utvořena z Adamova žebra, zatímco on spal, tak se církev zrodila ze svátostí, které začaly plynout z boku Krista, jenž spal na kříži, tedy z krve a vody, jimiž jsme vykoupeni z trestu a očištěni od viny“ (Sentence 3,18, 4). Jsou to hluboké reflexe, platné ještě dnes, kdy teologie a spiritualita křesťanského manželství značně prohloubila analogii snubního vztahu Krista a Jeho církve. V jiné části svého hlavního díla, když pojednává o zásluhách Kristových, se Petr Lombardský táže: „Z jakého důvodu tedy Kristus chtěl trpět a zemřít, když jeho ctnosti

byly dostačující k dosažení všech zásluh?“. Jeho odpověď je pronikavá a účinná: „Kvůli tobě, nikoli kvůli sobě!“. Potom pokračuje další otázkou a další odpovědí, které patrně reprodukují diskuse, které se vedly na přednáškách teologie ve středověku: „A v jakém smyslu trpěl a zemřel pro mě? Aby jeho utrpení a jeho smrt byly tobě příkladem a příčinou. Příkladem ctností a pokory, příčinou slávy a svobody; příkladem, který daroval Bůh poslušný až k smrti; příčinou tvého osvobození a tvé blaženosti“ (Sentence 3,18, 5). Mezi nejdůležitějšími přínosy, které Petr Lombardský poskytl dějinám teologie, bych rád zmínil jeho pojednání o svátostech, jejichž - řekl bych - definitivní definici podal: „Svátostí ve vlastním smyslu slova se nazývá znamení milosti Boha a viditelná forma neviditelné milosti takovým způsobem, že nese její obraz a je její příčinou“ (4, 1, 4). Touto definicí Petr Lombardský zachytil podstatu svátostí: jsou příčinou milosti a mají schopnost skutečně předat božský život. Následující teologové již nikdy neopustili tuto vizi a používali také distinkci mezi jejím materiálním a formálním prvkem, kterou zavedl „Magistr Sentencí“, jak byl Petr Lombardský nazýván. Materiální prvek je smyslově vnímatelná a viditelná skutečnost, prvek formální jsou slova pronesená tím, kdo uděluje svátost. Obě jsou podstatná pro úplné a platné udílení svátostí: matérie, skutečnost, kterou se nás Pán viditelně dotýká, a slovo, které dodává duchovní význam. Například ve křtu je materiálním prvkem voda, která se vylévá na hlavu dítěte, a formálním prvkem jsou slova „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Petr Lombardský navíc vysvětluje, že jedině svátosti předávají božskou milost objektivně a že je jich sedm: křest, biřmování, eucharistie, pokání, pomazání nemocných, svěcení a manželství (srov. Sentence 4, 2, 1). Drazí bratři a sestry, je důležité rozpoznat, jak cenný a neodmyslitelný je pro každého křesťana svátostný život, ve kterém se nás Pán prostřednictvím matérie ve společenství církve dotýká a proměňuje nás. Jak praví Katechismus katolické církve, svátosti jsou „síly, které vycházejí z Kristova těla, stále živého a oživujícího, jsou to zásahy Ducha svatého, působícího v jeho těle, jímž je církev“ (č. 1116). V tomto Kněžském roce, který slavíme, vybízím kněze, zejména ty, kteří pracují v pastoraci, tedy péči o duše, aby oni sami jako první vedli intenzivní svátostný život, aby byli věřícím ku pomoci. Slavení svátostí se má vyznačovat důstojností a vytříbeností, má usnadňovat osobní usebranost a komunitní účast, smysl pro přítomnost Boží a misijní nadšení. Svátosti jsou velkým pokladem církve a každému z nás přísluší úkol slavit je s duchovním užitkem. V nich se našeho života dotýká vždy překvapivá událost: Kristus nám prostřednictvím viditelných znamení vychází vstříc, očišťuje nás a dává nám účast na svém božském přátelství. Drazí přátelé, došli jsme na konec tohoto roku a k branám roku nového. Přeji vám, aby vás přátelství našeho Pána Ježíše Krista provázelo každý den tohoto nastávajícího roku. Kéž je toto Kristovo přátelství naším světlem a vedením a pomáhá nám být lidmi pokoje, jeho pokoje. Šťastný nový rok vám všem.

SSLLAAVVNNOOSSTT MMAATTKKYY BBOOŽŽÍÍ PPAANNNNYY MMAARRIIEE 1. ledna 2010

Ctihodní bratři, vážení pánové a dámy, drazí bratři a sestry! V první den nového roku máme tu radost a milost slavit Nejsvětější Matku Boží a zároveň Světový den míru. V každém případě slavíme Krista, Syna Božího, narozeného z Panny Marie, a náš pravý pokoj! Vám všem, kteří jste se tu shromáždili: představitelům národů světa, římské i univerzální církve, kněžím a věřícím, i těm, kteří jsou s námi spojeni rádiem a televizí opakuji slova starobylého požehnání: Pán ať vám ukáže svou tvář a obdaří vás pokojem (srov. Nm 6,26). Ve světle Božího Slova bych se rád dnes věnoval právě tématu Tváře a tváří, Tváře Boží a tváří lidí, což je téma, které podává klíč k interpretaci problému míru ve světě. Jak v prvním čtení, vzatém z knihy Numeri, tak v

responsoriálním Žalmu, jsme slyšeli některé výrazy, které obsahují metaforu tváře ve vztahu k Bohu: „Ať ti Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý“ (Nm 6,25); „Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ“ (Žl 66/67, 2-3). Tvář je po výtce výrazem osoby, kterou umožňuje rozpoznat, a vyzařuje city, smýšlení a úmysly srdce. Bůh je ze své přirozenosti neviditelný, nicméně, Bible aplikuje tento obraz i na Něho. Ukázat tvář, je výraz jeho laskavosti, zatímco skrýt ji, označuje hněv a rozhořčení. Kniha Exodus říká, že „Hospodin promlouval k Mojžíšovi tváří v tvář, jako když člověk rozmlouvá se svým přítelem“ (Ex 33,11), a Pán vždycky Mojžíšovi přislibuje svou blízkost velmi ojedinělou formulí: „Já sám půjdu a dám ti odpočinek“ (Ex 33,14). Žalmy nám ukazují věřící jako ty, kteří hledají Boží tvář (srov. Žl 26/27, 8; 104/105, 4), kteří očekávají, že ji spatří v bohoslužbě (srov. Žl 42,3) a praví nám, že „zbožní uzří jeho tvář“ (Žl 10/11, 7). Celé biblické vyprávění lze číst jako postupné odhalování Boží tváře až k jejímu plnému zjevení v Ježíši Kristu. „Když se naplnil čas – připomněl nám i dnes apoštol Pavel – poslal Bůh svého Syna“ (Gal 4,4). A hned dodává: „narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu“. Tvář Boha si vzala lidskou tvář, nechala se spatřit a rozpoznat v synu Panny Marie, kterou proto uctíváme nejvznešenějším titulem „Matka Boží“. Ona, která střežila ve svém srdci tajemství božského mateřství, byla první, která viděla tvář Boha, který se stal člověkem v malém plodu jejího lůna. Matka má se svým právě narozeným dítětem vztah zcela zvláštní, jedinečný a v určitém smyslu exkluzivní. První tvář, kterou dítě vidí, je tvář matky, a tento pohled je rozhodující pro jeho vztah k životu, k sobě samému, ke druhým, k Bohu; je rozhodující také proto, aby se mohlo stát „synem pokoje“ (Lk 10,6). Mezi mnoha typy ikon Panny Marie je v byzantské tradici jedna, která se nazývá „něžná“ a znázorňuje dítě Ježíše s tváří přitisknutou k Matčině tváři. Dítě hledí na Matku a Ona hledí na nás, jakoby na toho, kdo na ni hledí a modlí se, odrážela Boží něhu, která sestoupila z Nebe do Ní a vtělila se do Syna člověka, jehož drží v náručí. V této mariánské ikoně můžeme

kontemplovat něco z Boha samého: znamení nevýslovné lásky, která ho podnítila „dát svého jednorozeného syna“ (Jan 3,16). Avšak tatáž ikona nám v Marii ukazuje také tvář církve, která odráží na nás a na celý svět světlo Kristovo, církve, jejímž prostřednictvím přichází ke každému člověku dobrá zpráva: „Nejsi už otrok, ale syn“ (Gal 4,7) – jak čteme znovu u sv. Pavla.

Bratři v biskupské a kněžské službě, páni velvyslanci, drazí přátelé! Meditovat o tváři Boha a člověka je privilegovaná cesta, vedoucí k pokoji. Ten totiž začíná od uctivého pohledu, který uznává ve tváři druhého osobu, ať už je jakékoli barvy pleti, národnosti, jazyka či náboženství. Kdo jiný však, ne-li Bůh, může ručit za »hloubku« tváře člověka? Vskutku, jedině, máme-li Boha v srdci, jsme s to ve tváři druhého chápat bratra v

lidství, nikoli prostředek, ale cíl, nikoli rivala či nepřítele, ale druhého sebe sama, črtu nekonečného tajemství lidské bytosti. Naše vnímání světa a zejména našich bližních závisí podstatně na přítomnosti Ducha Božího v nás. Je to určitý druh „ozvěny“: kdo má srdce prázdné, nevnímá nic než ploché obrazy, zbavené hloubky. Čím více však jsme obydleni Bohem, tím více jsme také vnímaví k jeho přítomnosti v tom, co nás obklopuje: v celém jeho stvoření a zejména v druhých lidech, třebaže někdy se právě lidská tvář, poznamenaná tvrdostí života a zlem, může jen stěží jevit jako vážená a přijatelná podoba Boha. Tím spíše tedy však k tomu, abychom se rozpoznali a respektovali se takovými, jakými skutečně jsme, tj. jako bratři, potřebujeme se vztahovat k tváři společného Otce, který všechny miluje, navzdory našim mezím a našim chybám. Již od malička je důležité, abychom byli vychováváni k úctě vůči druhému, i když je jiný než my. Nyní je stále běžnější jevem, že školní třídy jsou složeny z dětí různých národností, ale i kdyby tomu tak nebylo, jejich tváře jsou proroctvím lidstva, které jsme povoláni tvořit: rodinu rodin a národů. Čím menší jsou tyto děti, tím více v nás vzbuzují něhu a radost z nevinnosti a bratrství, jež se nám jeví jako evidentní. Navzdory svým rozdílům stejně pláčí a smějí se, mají tytéž potřeby, spontánně komunikují, společně si hrají... Tváře dětí jsou jakoby odrazem pohledu Boha na svět. Proč tedy uhášet jejich úsměvy? Proč vnášet jed do jejich srdce? Bohužel, ikona něžné Matky Boží má svůj tragický opak v bolestných obrazech mnoha dětí a jejich matek vydaných napospas válkám a násilí: uprchlíci, utečenci, migranti z donucení. Tváře ztrápené hladem a nemocemi, tváře znetvořené bolestí a zoufalstvím. Tváře malých neviňátek jsou tichým apelem na naši zodpovědnost: před jejich bezbranností se hroutí všechna falešná ospravedlňování válek a násilí. Musíme se jednoduše obrátit k plánům pokoje, složit zbraně všeho druhu a všichni se společně pustit do budování světa, který bude více hoden člověka. Mé Poselství k dnešnímu 43. Světovému dni míru „Chceš-li být tvůrcem míru, ochraňuj stvoření“ zapadá do rámce perspektivy tváře Boha a tváří lidí. Můžeme totiž tvrdit, že člověk je schopen respektovat stvoření do té míry, do jaké si ve svém duchu nese plný

smysl života, jinak bude nucen pohrdat sebou samým a tím, co ho obklopuje a nectít životní prostředí, ve kterém žije. Kdo umí rozeznat v kosmu odraz neviditelné tváře Stvořitele, je veden k větší lásce ke stvoření, větší citlivosti k jeho symbolické hodnotě. Zejména Kniha Žalmů je bohatá na svědectví tohoto vskutku lidského způsobu vztahů k přírodě: k nebi, moři, horám, údolím, řekám, zvířatům... „Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! - volá Žalmista. Všechno jsi moudře učinil, země je plná tvého tvorstva.“ (Žl 104/103, 24). Perspektiva „tváře“ vybízí zejména k pozastavení se nad tím, co jsem také v tomto Poselství nazval „ekologií člověka“. Existuje totiž těsné pouto mezi úctou k člověku a ochranou stvoření. „Povinnosti vůči životnímu prostředí vycházejí z povinností vůči osobě, chápané samostatně i ve vztahu k druhým“ (ivi, 12). Pokud se degraduje člověk, zhoršuje se i životní prostředí, ve kterém žije; pokud kultura tíhne k nihilismu, ne-li teoretickému, tak praktickému, pak nemůže příroda nic jiného než nést důsledky. Je vskutku možné konstatovat vzájemný vliv mezi tváří člověka a »tváří« životního prostředí: „pokud je společností respektována »ekologie člověka«, pak z toho má prospěch i ekologie životního prostředí“ (ibid. Srov. Caritas in veritate, 51). Opakuji tedy svou výzvu investovat do výchovy a přijmout jako cíl - kromě nezbytného předávání vědecko-technických pojmů - širší a hlubší „ekologickou odpovědnost“, založenou na úctě k člověku a jeho základním právům a povinnostem. Jedině tak se zasazování za životní prostředí může stát opravdovou výchovou k míru a vytvářením míru. Drazí bratři a sestry, ve Vánočním období se opakuje Žalm, který obsahuje mimo jiné také jeden nádherný příklad toho, jak příchod Boha přetváří stvoření a vyvolává určitý druh kosmické slavnosti. Tento hymnus začíná univerzální výzvou ke chvále: „Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívejte Hospodinu, všechny země. Zpívejte Hospodinu, velebte jeho jméno“ (Žl 95/96,1). V určitém bodě se pak tato výzva rozšiřuje na celé stvoření: „Radujte se, nebesa, zajásej, země, zahuč, moře a vše, co je naplňuje; zaplesej, pole a vše, co je na něm. Tehdy se rozveselí všechny lesní stromy“ (v. 11-12). Slavnost víry se stává slavností člověka a stvoření, slavností, která se o Vánocích vyjadřuje také ozdobami na stromech, ulicích, v domech. Všechno rozkvétá, protože se Bůh ukázal mezi námi. Panenská Matka ukazuje dítě Ježíše Betlémským pastýřům, kteří se radují a chválí Pána (srov. Lk 2,20); církev toto tajemství obnovuje pro lidi každé generace, ukazuje jim tvář Boha, aby s jeho požehnáním mohli kráčet cestou pokoje.

SSmmyyssll žžiivvoottaa kkřřeessťťaannaa:: ooppěěttoovvaatt BBoožžíí lláásskkuu

V dnešní době se hodně lidí zabývá svými předky. Navštěvují archívy, matriky i farní úřady, aby se dověděli něco o svých předcích, sestavují si rodokmeny a chtějí se

dostat co nejdále do minulosti svého rodu. Stojí je to spoustu času a peněz. Je to určitě zajímavé, ale pro spásu duše naprosto zbytečné a nepotřebné. Daleko důležitější pro nás věřící je skutečnost, že jsme pokřtěni. U většiny věřících to bylo brzy po narození. Stalo se totiž letitou praxí Církve, že narození a křest dítěte patří k sobě. Nakonec i liturgická oslava svátku Křtu Páně je hned po slavení Ježíšova narození, i když ve skutečnosti zde byl odstup 30 let. Možná nám připadne poněkud zvláštní, proč se máme vracet daleko do své minulosti, o které víme jen z fotografií, či vyprávění rodičů nebo ze zápisu v křestní matrice. Zdá se nám to na první pohled zbytečné a neaktuální jako je třeba pro vysokoškoláka zápis do 1. třídy ZŠ. Ve skutečnosti však máme svůj křest žít každý den a každou hodinu a vlastně jednou za rok máme udělat kontrolu našeho duchovního stavu, zda-li milost křtu v nás působí anebo zakrnívá, odumírá. Podívejme se však dnes také na Ježíšův křest. On nepotřeboval být pokřtěn, hříchy neměl, ale řadí se mezi hříšníky. Jan Křtitel je v rozpacích, brání se Božího Syna pokřtít. Ježíš však trvá na svém. V okamžiku křtu sestupuje na něho Duch svatý a z mladého syna tesařova se stává hlasatel Božího království, který je mocný slovem i činem. Ne že by jím předtím nebyl, ale teprve po křtu v Jordáně se začal takto veřejně projevovat. Všimněme si dnes více působení Ducha svatého, který se vlastně trojím vstupem projevil i v životě Ježíše Krista. Poprvé to bylo v okamžiku vtělení, kdy archanděl Gabriel předložil Boží plán nazaretské dívce Marii, která se ptala, jak se to všechno stane. Dostává známou odpověď: Duch svatý na Tebe sestoupí. Mariiným souhlasem se Slovo stává tělem. Druhý vstup Ducha svatého si připomínáme dnes, není už soukromý, ale veřejný – protože všichni slyšeli Boží hlas z nebe. A do třetice Duch svatý sestupuje na apoštoly ve večeřadle a z ustrašených, nevzdělaných učedníků se stávají horliví hlasatelé Božího království, ale i spisovatelé novozákonních knih. Duch svatý však sestupuje i do našeho života. Sestupme dnes s Ježíšem alespoň virtuálně do Jordánu. Také nám všem Duch svatý říká: Ty jsi můj milovaný syn, milovaná dcera. Mám tě rád, Josefe, Václave, Marie, Karlo a nikdy se to nezmění. Bůh nás všechny miluje, i když zhřešíme a ze správné cesty ustoupíme.

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život““ (Jan 6,63)

SSLLOOVVOO ++ PP.. FFRRAANNTTIIŠŠKKAA BBEENNÍÍČČKKAA

Kéž bychom, drazí přátelé, o tom nikdy nepochybovali, denně si to připomínali a tuto Boží lásku opětovali. To je nakonec i smysl a náplň života křesťana: opětovat Boží lásku.

Víra v Boha a křesťanství vůbec má být pro nás velkou radostí, nikoliv nějakým chomoutem či povinností. Naše víra nám totiž pomáhá zkvalitňovat naše lidství, formuje nás v lepší rodiče, prarodiče, děti, studenty. Kéž bychom k tomu všichni dospěli a takto víru předávali dětem. Cíle křesťanské výchovy je naučit děti, svěřence, rozeznávat co je dobré a co zlé. Přivést je k tomu, aby se sami dovedli pro dobro rozhodnout a dobře jednat. Pokud se nám to podaří, víru jsme předali. Co to pomůže, když se někdo chlubí tím, že umí „Confiteor…“, když jako kluk ministroval, ale jeho život o tom nesvědčí? Udělejme tedy tečku za dobou vánoční, s vědomím, že Bůh nás miluje, a křest je toho viditelným důkazem, a proto máme tuto Boží lásku opětovat tím, že křest žijeme, zla se varujeme, o dobro usilujeme a v něm rosteme. Amen.

MMaarriiaa BBoohhoorrooddiiččkkaa (zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Při jednom ekumenickém setkání se mi přiznal jeden dobrý přítel z evangelické církve, že se byl potají podívat do Lurd, aby uviděl, jak to tam chodí. Trochu jsem se podivil tomu „potají“: „Je to pro vás skutečně tak těžké umět ocenit hodnotu mariánských pobožností?“ Přiznal se, že pro něho samého to je. Nemůže se zbavit dojmu, že se tím odsunuje do pozadí úcta k samému Kristu. Nediskutovali jsme dále. Ale já sám jsem přemýšlel o tom, jak oprávnit srozumitelněji to, co se říkají katolíci a pravoslavní, že je naopak mariánská úcta známkou pravověří. Pokusme se o to a začněme hodně zdaleka. Proč lidé od dávna věřili a se pokoušeli navázat styk s božstvem. První stupeň bychom nazvali dialogický, pokus o rozmluvu. Člověk, který si uvědomil, že existují nějaké vyšší bytosti, které mohou zasahovat do jeho života, má zájem na tom, aby s nimi navázal dobrý styk. Přinese jim dary, aby si je naklonil a zdvořile je požádá o pomoc v záležitostech, na které sám nestačí. Vidíme tu tedy dva základní prvky bohoslužby: přinášení obětí a prosebné modlitby. Slova „rač přijmout, pohleď na nás laskavě, vyslyš nás“ najdeme na nejstarších archaických nápisech v blízkosti svatyní. Protože jsou bohové tak uctívaní není divu, že se je někteří snažili napodobit a jim se vyrovnat, požadovat božskou poctu, jako i římští císaři. Ten pokus však bohové sami obyčejně tvrdě trestali jako svatokrádež. Ale lidé se nedali. Inteligentní myslitelé svým způsobem sesadili bohy z trůnu. Prohlásili je za symboly přírodních sil a vznešených idejí. Tak tomu bylo na konci starověku v římské říši. Filosofové uznávali jenom jednoho opravdového boha, tím je idea dobra a krásy nebo zákon celého vesmíru. Není tedy živou osobou. A jak tomu bylo u Židů? Neměli chuti zmenšovat dialogický charakter s Bohem Abraháma, Izáka a Jákoba a jeho odlišnost od člověka hájili tak houževnatě, že zakazovali dělat i jakékoli obrazy Boží. V této situaci se objevuje nové učení křesťanské, zvěst, že se Bůh stal člověkem. Není divu, že se toto tvrzení jevilo Židům jako pohoršlivé a pohanům jako pošetilé. Ale přesto

převládlo u lidu, římská říše se stala křesťanskou, dokonce i na školách inteligentů. Ti si ovšem nevěděli rady, jak smířit víru se starým uvažováním filosofickým. Pojem Boha a pojem člověka jsou logicky zcela neslučitelné: jak může být věčným někdo, kdo se narodil a umřel v čase, jak ho mohu nazvat všemohoucím, když podléhal lidským slabostem? Zdálo se tedy nutné, že je potřeba lidovou víru v Bohočlověka vysvětlit přijatelněji. Objevily se záhy dvě velké hereze: doketismus a arianismus. Doketismus navazuje na starou tradici židovskou. Bůh není člověk, ale když se lidem zjevoval, bral na sebe viditelnou podobu. Ale to bylo jenom „viděni“, ne skutečnost, pomůcka k umožnění dialogu s lidmi. Tak musíme chápat i Krista. V něm se Bůh zjevil ve formě člověka, aby k lidem lidsky promluvil, ale opravdovým člověkem nebyl. Proto se nakonec vznesl zase na nebe. Opačnou herezí byl arianismus. Ten je spíše v tradici filosofického výkladu božství: někteří lidé tak dokonale zosobní krásné ideje dobra a krásy, že vypadají božsky, ale zůstávají přesto jenom lidé. Tak prý bychom měli chápat i Krista. I když už ho lid uctívá jako Boha, je jenom bůh druhotný, podřadný. Ty dvě hereze byly tak rozšířené, že církev musela svolat koncily, aby se úředně potvrdilo, co křesťanská víra je a co není. Definitivní prohlášení podal koncil chalcedonský a opakujeme je ve vyznání víry, že je Ježíš Kristus „pravý Bůh a pravý člověk“. A jak se obojí spojí? V jedné osobě. Kristus sám má dvojí přirozenost: božskou a lidskou. Vyznání této víry bylo prohlášeno za znamení pravověří. Protože šlo o věc tak důležitou, koncilní jednání trvala dost dlouho. Před chalcedonským předcházelo usnesení v Efesu a tam bylo stanoveno, že Pannu Marii uctíváme právem jako Bohorodičku, tj. matku, která zrodila osobu, a ta je současně Bůh a člověk. Každý člověk má otce a matku. Kristus má otce na nebi a matku na zemi, proto je Bohočlověk. Víra v Bohorodičku je tedy také známkou pravověří. Každá opravdová víra má důsledek pro praktický život. Nebyli bychom křesťané, kdybychom evangelium jenom četli a nepovažovali je za pravidlo denního života. Ale jak tuto zásadu aplikovat na vyznání víry v Marii Bohorodičku? Velmi spontánně. Životnost člověka se projeví v jeho činnosti, je aktivní. Tím přetváří svět i sebe sama. Malíř namaloval obraz. Bílé plátno se stalo něčím novým, stalo se obrazem krajinky. A bylo-li to jeho první dílo, teprve nyní se stal malířem. Ptejme se ho, co ho k tomu přivedlo. Odpoví nám více méně takto: Přišla mi inspirace, že pohled na krajinu by měl lidem dávat radost k životu. Pokusil jsem se tu myšlenku vyjádřit v tomto obraze, vyjádřit to světlo radosti v pohledu zde z mého pohledu do kraje. Čtěme nyní v této souvislosti zprávu evangelia o početí Kristově. Anděl Marii zvěstuje, že se má stát matkou syna, který bude Mesiášem. Maria se ptá, jak by se to mohlo stát. Slyší, že to bude vlivem Ducha svatého. Bude to tedy inspirace v plném slova smyslu. Ta způsobí, že syn, který je jakoby bílé plátno lidství, se stane synem Božím a tím se změní i ona sama, svým lidským mateřstvím se stane rodičkou Boha. Otcové církve to vyslovili principem: Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Božím. Malíři ikon to vyjádřili dvěma barvami: červená značí božství, modrá lidství: Kristus je tedy namalován v červeném šatě, přes který si přehodil modrý plášť, Bůh se stal člověkem. V obraze Marie jsou barvy naopak, její modré lidství je zahaleno červeným pláštěm božství. Stala se ideálním příkladem pravověří našeho duchovního života. Zůstaneme lidmi, naše jednání bude lidské, ale milost Ducha svatého jako stálá inspirace bude postupně všechno prozařovat božským světlem, abychom i my podle svého stupně došli k hodnost synovství Božího. Pak teprve budeme se plným právem zde na zemi modlit: Otče náš, který jsi na nebesích.

TToohhllee vvíínnoo lláásskkyy ppiijjíí kkřřeessťťaannššttíí mmaannžžeelléé ddooddnneess

V Orientě se říká, že víno a svatba patří k sobě. Jedno bez druhého nemůže být. Svatba v židovském prostředí,

jak jsme o ní slyšeli i v evangeliu, trvala totiž několik dnů a pokud došlo víno, byl to velký trapas. Pán Ježíš se svou matkou i s učedníky byl rovněž pozván na jednu takovou svatbu a právě nastala tato trapná situace, kdy už nebylo svatebčanům co nalít. Na výzvu Panny Marie Ježíš dělá svůj první zázrak: proměňuje vodu ve víno a zachraňuje nepříjemnou situaci do které se svatebčané dostali. Odpůrci alkoholu jsou možná pohoršeni nad takovým druhem zázraku. Což neměl Ježíš raději uzdravit nějakého nemocného, než podporovat pití vína? Jen pro zajímavost, proměněného vína na naše míry bylo 600-700 litrů! Nevíme sice kolik bylo svatebčanů, ale zcela určitě si nikdo nemohl stěžovat na nedostatek. Nakonec i víno je Boží dar. Pán Ježíš si ho vybral jako jednu ze způsob trvalé přítomnosti mezi námi. Víno je podle starozákonní knihy Sirachovcovy, 31. kapitoly, obveselením srdce a radostí duše; je pro lidi jako sám život, pokud se ovšem pije s mírou. Voda udržuje člověka při životě, ale víno naplňuje radostí, rozjasňuje tvář člověka. My však víme, že zde nešlo jen o zázrak, který měl vyřešit tíživou situaci, do níž se kdysi dostali pořadatelé svatby, ale má hlubší, duchovní smysl právě v souvislosti s manželstvím. Je tím také naznačeno, že i vztah mezi mužem a ženou v manželství je nejen svátost, ale také dává možnost rozvinout svou osobnost, dávat se, realizovat se v dětech, jít ke štěstí s tím druhým, protože ve dvou se to táhne líp, jak se lidově říká. Vzpomeňte si milí manželé na svůj svatební den – byla to jistě velká událost, plná zamilovanosti a velkých plánů. Dnes už vy starší dobře víte, že život není tak jednoduchý, že láska je spojená stále s nějakou obětí, ale na druhé straně vaše manželství má velkou kvalitu, která se rok od roku zvyšuje. Je to jako s vínem. Letošní víno je nejlevnější, archivní a staré víno je vždycky lepší, a tak je to i s manželstvím. Je však zapotřebí, aby víno zrálo v optimálních podmínkách a podobně i manželství získává rok od roku na kvalitě, nevychladne-li ovšem láska. Když ve IV. století kázal svatý Jeroným o svatbě v galilejské Káně a vzpomněl, kolik toho vína Ježíš proměnil, přišel za ním po kázání jeden člověk s dotazem, kolik bylo těch svatebčanů, kteří to víno vypili. Jeroným mu říká: „Bratře, tohle víno lásky pijí křesťanští manželé dodnes“.

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život““ (Jan 6,63)

SSLLOOVVOO ++ PP.. FFRRAANNTTIIŠŠKKAA BBEENNÍÍČČKKAA

Chceme si tedy dnes říci, co udělat proto, aby toto víno lásky mezi manžely brzy nezoctovatělo, ale právě naopak, aby zrálo v optimálních podmínkách a bylo rok od roku lepší a kvalitnější – stal se z něj archiv, jehož chuť se s tím, co bylo na začátku, nedá srovnat. Stejně jako pro kvalitní archivní vzorek vína je základem dobré mladé víno, tak je tomu i s láskou mezi dvěma lidmi. Základem lásky, která má v manželství zrát, jsou přirozené předpoklady, jež mladí často opomíjejí, slepě se vrhají do pochybných známostí a myslí si, že se časem všechno polepší, ale opak bývá pravdou. Manželství není polepšovna, druhého nikdo nepředělá. Známost nemá být proto příliš krátká. Během krátké známosti se totiž každý dělá lepším, než je, se vším souhlasí, nevidí na druhém chyby, je láskou tak zaslepený, že si nic nepřipouští. Jakmile v takovém rozpoložení vstoupí do manželství, tak se jim tento pohádkový svět rozpadne jako domeček z karet. Najednou zjistí, že ten druhý není tak miloučký a slaďoučký, dobře naladěný, jako v době známosti, ale že je také utahaný, unavený, mrzutý a ztrápený, že má svůj názor. Uvádí-li se totiž jako hlavní příčina rozvodů rozdílnost povah, pak je na místě, aby si mladí lidé ještě v době známosti sladili své cíle a priority, o které jim v manželství půjde. V zásadě je nerozumné vzít si notorického alkoholika, který třeba v době známosti to trochu omezí, ale po svatbě to je většinou ještě horší. Podobně je to i s lidmi drogově závislými. V nebezpečí jsou i ti, kdo si vezmou někoho, kdo je chorobně žárlivý. Manželství se pak stává vězením, člověk je stále sledován, nemůže jít mezi ostatní lidi bez doprovodu svého partnera a zůstává jen otázkou času, kdy to člověk už nevydrží a odchází. V době známosti je tedy třeba si ujasňovat a znát odpovědi a postoje druhé strany. Zda-li se shodují v názorech na manželskou věrnost, kolik a kdy chtějí děti, jak bude vypadat jejich intimní život, jaký bude vztah k oběma rodičům, jak hodlají vychovávat děti ve víře, modlit se, chodit s nimi do kostela. Jak to bude vypadat s volným časem, koníčky, zálibami, společenským životem, jak hodlají hospodařit s pozemskými věcmi, penězi. Myslím, že tyto otázky je třeba probrat a shodovat se v odpovědích. Panují-li však zde neshody, je lépe od takového vztahu slušně a přátelsky odstoupit a rozejít se, než si zpackat celý život jen tím, že jsem druhého dobře nepoznal a všechno se zakládalo jen na fyzických a citových sympatiích, ale rozum a vůle šly stranou. Manželství jsou dveře, které mají kliku jen z jedné strany. V každém manželství se občas stává to, co v galilejské Káně. Víno začíná chybět, radost a láska se opotřebovává a mění se ve zvyk, smutek, nudu, není už co nabídnout. Existuje na tento stav nějaký lék? Ano. Pozvat Ježíše na vlastní svatbu. On dovede i tu vodu (rutiny zvyk) proměnit ve víno ještě lepší a trvanlivější, vytvořené ze solidarity a vzájemného odpuštění. Přirozená láska hledá dobro pro sebe, chce vlastnit, radovat se z partnera – taková láska však nemá dlouhého trvání. Pomine mládí i se svou krásou a je po lásce. Zatímco křesťanská láska je darováním sebe, přijímání druhého, vzájemně se tolerovat, odpouštět si. Proto vy, kteří žijete už léta v manželství, chcete-li svůj vztah oživit, pak se máte ptát, ne co bych od partnera mohl mít a nemám, ale co bych pro partnera mohl(a) dělat a nedělám? Budete-li se oba snažit, pak víno bude převládat nad vodou. A zde síla k tomu je - čerpáme ji z eucharistie! Amen.

Pavel Švanda (6. června 1959 - ? října 1981)

„Proč musel být zmařen mladý, nadějný život, proč musel zemřít mladý člověk, který při svých schopnostech a nadání mohl pro tuto

zemi a tento národ vykonat mnoho dobrého a prospěšného!“

VZPOMÍNKA MATKY

Je jedno staré latinské přísloví, které říká: De mortuis nil nisi bonum.“ Není mnoho lidí, u kterých se dá toto přísloví bezvýhradně a zcela po právu uplatnit, ale Pavel k nim bezpochyby patřil. Měl, přirozeně, také své drobné chyby a slabosti, byl to normální, zdravý, veselý chlapec, upřímný a dobrosrdečný, se smyslem pro humor a studentskou recesi. Měl však dar, který není každému dán – měl v sobě spoustu citu a lásky k lidem a přírodě a duševní hloubku, pro kterou od svých patnácti roků, kdy ztratil otce, hledal uplatnění. Třebaže otce velmi postrádal, snažil se jej, jako jediný mužský člen zmenšené , aspoň v něčem nahradit a postupně se mně i své sestře stával neocenitelnou oporou. Měl širokou škálu zájmů a vše, co ho zaujalo, se snažil poznat důkladně a do hloubky. Od dětství rád a dobře kreslil a ve svých kresbách brzy projevoval tendenci zobrazovat budoucnost – podobu budoucích měst /zejména rodné Opavy/ i nejrozmanitějších staveb. Tento zájem ho také přivedl na opavskou stavební průmyslovku, na kterou i v Brně rád a s vděčností vzpomínal. Byl šťasten, že mohl studovat architekturu, která byla neustále v popředí jeho zájmů, ale věnoval se i dalším: pracoval ve vysokoškolském filmovém klubu,

studoval angličtinu, zajímal se o ekologii a postupně stále více o filozofii. Četl mnoho a sám se pokoušel také psát – psal verše, povídky, různé stati a úvahy, zejména filozofického charakteru. Během studia na vysoké škole se Pavel seznámil s filozofem a chartistou Zdeňkem Pincem z Prahy, který ho uvedl do kroužku chartistické mládeže, s níž Pavel strávil část prázdnin v horské chatě. Tato malá komuna ho naplnila nadšením, neboť v ní poznal, že i v podmínkách totality je možné, aby mládež žila docela jiným životem než v honbě za plytkými zábavami a požitky. Mladí lidé tam během dne pracovali na přidělených úkolech a večery trávili besedami o problémech z nejrůznějších oblastí a oborů. Když se Pavel pak přátelům zmínil o této zkušenosti, navrhl mu jeden z nich, že jej uvede mezi další mládež, která se věnuje především duchovnímu životu. A tak se Pavel dostal mezi katolickou mládež, která ho ovlivnila natolik, že začal hledat nový smysl života prostřednictvím Boha. Nebyl však žádným fanatikem, svou víru v Boha přenášel na lidi kolem sebe ve snaze pomáhat a konat dobré skutky všude, kde to bylo potřeba. Význam křesťanství viděl především v toleranci, lásce, dobru a mravní čistotě. Zatímco většina z nás vidí u ostatních lidí spíše jejich chyby a nedostatky, Pavel se snažil vidět především to, co v lidech kolem něj bylo dobrého, pro každého měl svrchovanou míru porozumění a ochoty pomoci. Domů přicházel vždy s úsměvem a dobrou náladou, babička o něm říkala, že je to “radostný chlapec.“ Když se mu v létě roku 1981 podařilo získat devizový příslib na cestu do Itálie, měl velkou radost, že může poznat zemi, která byla jednou z kolébek evropské kultury. Putoval sám s krosnou na zádech , přespával na nádražích nebo ve vlaku a dychtivě vstřebával celé bohatství dojmů, tehdy dostupných jen málokomu.Nikdo z nás tehdy ani v nejhorším snu netušil, jaký úděsný závěr může mít tato cesta. Brzy po zahájení školního roku, 10.října 1981, byl nalezen mrtev v Macoše. Vyšetřování bylo odbyto velmi krátce a smrt klasifikována jako sebevražda, i když všichni, kdo ho znali, věděli, že to není možné. Pavel netrpěl žádnými depresemi, žil bohatým a plným životem, měl dobré rodinné zázemí, dívku, kterou měl nesmírně rád, spoustu přátel, úspěchy ve studiu. V nedávné době bylo obnoveno vyšetřování jeho smrti, dosud však nebylo dovedeno ke konci. Dosud se marně ptám, proč musel být zmařen mladý, nadějný život, proč musel zemřít mladý člověk, který při svých schopnostech a nadání mohl pro tuto zemi a tento národ vykonat mnoho dobrého a prospěšného. Pavel by svým katům patrně odpustil, ale my, jeho blízcí, odpustit a zapomenout nemůžeme.

Kdepak bych to byl tušil,

že ho právě postoj k pravdě bude stát život! (vzpomínka strýce - Tomáše kardinála Špidlíka)

Život není čas, život není pobyt na místě, život se skládá ze setkání. Setkal jsem se s Pavlem poprvé a naposledy krátce před jeho smrtí. Dohodli jsme se předtím dopisem, že mě najde v horské vesničce jižního Tyrolska, kde jsem býval v letních měsících. Ale nebyl jsem

právě doma když přijel. Našel jsem ho o něco později, když už klidně večeřel. "Tak to jsi ty? A jak ses tu vlastně domluvil?" /Pavel neuměl německy/. Farská kuchařka, stará Tyrolačka, nepustí snadno nikoho do domu a neudělá mu jen tak na pohled večeři. Ale tentokrát to bylo opravdu "na pohled". Řekla mi, že se mně Pavel tak podobá, že hned pochopila, o koho tu asi jde. Nato jsme pobyli spolu asi tři dny v horách. Rozhovory byly bez úvodů, jako kdybychom se už po léta znali. Hlas společné krve? Snad, ale zjistili jsme, že máme mnoho společných zájmů a postojů. Říkám výslovně "postojů", přístupů k otázkám, ne "názorů". Pavel byl totiž v kvasu myšlenek a pronášel úsudky, o kterých věděl, že s nimi nebudu souhlasit. Měl pak strach, aby mě neurazil nebo abych ho nepovažoval za mluvku. O čem jsme mluvili? Pochopitelně o všem, co přišlo na jazyk: o rodině, o domově, o režimu a vtipech, které kolují, o Itálii, o jeho cestě, o jeho práci, o architektuře, o umění... Ale vždycky se to nějak svezlo na filozofii a teologii. Pavel totiž nedovedl sbírat fakta jako taková, okamžitě je promítal do vyšší perspektivy. Bohužel mu na to nestačila ani slova, ani pojmy. Proto vášnivě diskutoval. Z těchto rozhovorů, které jsme spolu vedli, bych chtěl zachytit jenom tři pohledy. Dva výrazy působily Pavlovi zvláštní potíže: "relativní" a "subjektivní". Mladí idealisté přirozeně touží po absolutní pravdě, jediné pro všechny, vždycky platné, za kterou by stálo za to se obětovat. Ale od koho ji vzít, když slyší ve společnosti, ve které žije, tolik různých názorů a upřímní lidé jim věří. Není tedy všecko, co se tvrdí, relativní a subjektivní? Velcí myslitelé, jak je známe z dějin filozofie, prodělali většinou v mládí periodu skepticismu, pochybovali o všem. Ale toho se Pavel právě neuvěřitelně bál. Odpovědět si na své pochybnosti ještě nedovedl. Tušil však, kudy jít, aby mu vzešlo světlo. Poznal jsem to z toho, že dával přednost výrazu "subjektivní pravda" před "relativní". Podvědomě cítil, že pravda nemůže být oddělena od živého člověka, subjektu, že se nemohou lidé obětovat pro nějakou abstraktní ideologii. S pravdou se tedy musíme setkat v živých lidech, v

"subjektech", v osobách, které milujeme, a ne v prázdných argumentech. Najdeme-li ji pak v osobě Ježíše Krista, v důvěře k němu , tehdy se ta "subjektivní" pravda stane i absolutní, věčně platnou. Druhý postoj, který Pavlem zmítal a který jsem naopak já u něho nesmírně ocenil, bylo jeho antinomické vyjadřování. Snadno něco řekl, co potom popřel a obrátil. Když jsem ho na to upozornil, začervenal se a snažil se zoufale smířit ta dvě tvrzení. Nedostatek logiky? Ani zdání! Myslel velmi logicky. A právě proto se snažil dostat do rozumné formule to, co cítil intuitivně. Nedařilo se mu to. Potřeboval by ještě víc času, aby se smířil s tím, co jsem u něho tak obdivoval: rostoucí vytržení nad tajemstvím nevyslovitelným, přesahujícím lidské pojmy a slova. Pochopitelně jsme hodně mluvili o víře. Chodil s námi na všecky modlitby, ale trochu furiantsky se chtěl pochlubit svým agnosticismem, nedůvěrou k dogmatickým tvrzením kněží. Pak však měl strach, že řekl víc, než je pravda, proto se opravil: "Obdivuji věřící jako osoby, ale nemám rád kombinaci křesťansko-komunistickou, vyjádřenou v neomylných formulích". Myslel, že se o to budeme přít a že mu budu odporovat. Nedovedl se hned vzpamatovat, když jsem mu řekl, že s ním souhlasím. Pak jsem od něho slyšel pěknou odpověď na otázku, proč se mu věřící líbí. "Proto, že zřejmě vidí víc, než jsem schopen vidět já." Ale pak už on zas neodolal a zeptal se mě přímo, co si o něm myslím. Také jsem mu to hned bez okolků řekl: Budeš ještě tvrdit všelijaké hereze v zápalu diskuzí. Ale žádná ti nepůjde od srdce, protože toužíš po tom, abys viděl, co vidí víra. To pak je semeno života, které den ze dne poroste. Kromě toho máš skromnost, aby ses opravil, a máš postoj k pravdě, který ti to ulehčuje." Kdepak bych to byl tušil, že ho právě tento postoj k pravdě bude stát život! Když mně došla zpráva o jeho tragické smrti, když o tom psal i cizí tisk a spojoval zprávu s mým jménem, když jsem dostával soustrastné dopisy, často jsem se musel zamyslet, jak správně odpovědět. Koho litovat? Sebe, který jsem viděl chlapce jednou a naposledy? Matky, příbuzných a přátel, pro které je to rána těžko zhojitelná? O tom se nepíše cizím lidem. Proto jsem obyčejně poznamenal, že je mně líto národa, který se připravil o někoho, kdo by byl dorostl do velkého myslitele a pravděpodobně umělce. Ale svou smrtí dorostl do člověka Božího, a to musím umět ocenit právě já.

Ze vzpomínky Otce Koláčka (Bulletin Jezuité, 6/2003, kráceno)

… v roce 1981 dostalo setkání „u Špidlíků“ tragické rysy. Důvodem setkání bylo jako každý rok slavit narozeniny P. Ovečky (8.10.) a jmeniny sv. Petra z Alkantary (19.10). Otec Špidlík, jindy výborný hostitel sršící vtipem a otcovskou vlídností, měl také funkci „regens českých jezuitů v zahraničí“, byl tu neděli mimořádně vážný. Hovor vázl, těkající pohledy, „porchetta“ i víno Frascati a koláče, které nám dělaly sestřičky, zůstávaly netknuté. Aby to napětí ukončil, Otec Špidlík, vytáhl dopis své sestry, v němž řezavěla její věta: „Oni nám ho zabili!!!“ Pak jen stručnými větami vylíčil, co ho tížilo: 22. srpna, na svátek P. Marie Královny, se loučil se svým synovcem Pavlem Švandou před jeho návratem na Moravu. Strávili spolu pár pěkných dní v Alpách, hodně hodin důvěrných rozhovorů o smyslu života, o víře, o Kristu, o mnoha problémech, s nimiž si Pavel nevěděl

rady. Musel být hrdý na zásadového, velmi inteligentního a režimem nezlomeného universitního studenta. Byl „nalezen na dně propasti Macocha…“ … Litoval jsem, že jsme se s Pavlem Švandou nesetkal, protože jsem byl celý srpen na dovolené Totéž bylo při jiné oběti estébácké zločinnosti, ing. Přemysla Coufala, tajného kněze, možná i biskupa. Ten také navštívil Řím, mluvil s P. Čuprem o nádherných znameních v podzemí žijící církve „u nás doma“, že by to stačilo na knihu, a opět jsem se s ním nesetkal. Až pak jsem jen dostával zprávy o jeho „sebevraždě“ (23.2.1981) inscenované opět, tentokrát bratislavskou StB… Při setkán s naším, nyní Tomášem kardinálem Špidlíkem, jsem si v duchu říkal, že mu ten „kardinálský purpur náramně sluší“, že v té oslnivé červeni kardinálského šatu není jen teoreticky vyjádřen symbol „usque ad effusionem sanguinis“, nýbrž že je tam také vepsána krvavá oběť jeho synovce Pavla Švandy a ostatních krvavých i „bílých“ mučedníků církve 20. století v naší zemi.

Vzpomínky snoubenky (MUDr Anna Ondračková, snoubenka Pavla Švandy, vyrostla v prostředí hluboce věřící rodiny,

vystudovala medicínu, dnes lékařka Masarykova onkologického ústavu, vdaná. matka pěti dětí)

„Řízením“ jsme se jednoho únorového dne potkali, říkali jsme si později. Pavel právě rozvážel plakáty na akci A klubu a jako vždycky byl plný energie zařizování a plánů … …v březnu jsme se dostali na dva dny na tzv. „duchovní cvičení“, byl šťastný ze setkání s tolika dobrými lidmi, později říkal „za tohoto půl roku jsem poznal tolik dobrých lidí, kolik jinému není dopřáno poznat za celý život.“ Ale měl i své výhrady, především se mu zdálo, že kdybychom místo toho dvoudenního vysedáváni šli všichni hned někomu pomoci, že uděláme líp. Ve čtyři hodiny ráno, po modlitbách, mi řekl „nestojí mi za to jít spát. Byl bych víc nevyspaný, než když nebudu spát vůbec“, otevřel samizdatovou literaturu a studoval. Od března také začal každou středu odpoledne přepisovat na stroji. „Dva dny před zkouškou mě požádal strýček o přepisování. Měl jsem toho ještě hodně udělat, váhal jsem, jestli mám jít, a nakonec jsem šel“ a zkoušku udělal za jedna. Úžasně na něm bylo jeho přirozené vystupování v kterémkoliv prostředí. Dokázal se výborně přizpůsobit a zapadnout do rodiny. Neboť se dokázal vrátit. Dokázal si povídat s kýmkoliv o čemkoliv, co právě zajímalo toho druhého. Jednou před velikonocemi jsme byli spolu na mši sv., den předtím Pavel také přepisoval, ale nestihl dopsat všechno naplánované a po mši jsme měli dvě možnosti, buď půjde dál psát a já se učit, nebo budeme spolu. Šli jsme kousek spolu směrem ke kolejím, a pak se Pavel zastavil a řekl: „Asi se rozejdeme, že; já to půjdu dopsat.“ Později jsme si mnohokrát říkali, není proč a kam pospíchat, vždyť máme tolik času, studia, celý život. Jednou v 11 hodin večer jsme na Lenince předešli starého dědu, ze kterého „lehce“ páchl alkohol, ale také hodně sípavě dýchal, popošel několik kroků, opřel se o zeď, bylo zjevné že se svým tempem se daleko nedostane a v dubnové noci hodně prokřehne. Předešli jsme jej o deset metrů, mlčeli jsme a jen oba cítili, že nemůžeme jen tak dál pokračovat. První se zastavil Pavel, mlčky celou dobu jsme se vraceli i poté, jak mi svěřil tašky, podepřel dědu a vydali jsme se na pomalou pouť. Zamčené domovní dveře, čtvrté poschodí, chvílemi ztrácel úplně dech, na poslední plošině se děda posadil na schody,

díval se z jednoho na druhého a také poprvé promluvil, to není možné, vy jste tak hodní, a oči se mu leskly, myslím si, že nejen z alkoholu, odemčení prázdného bytu, na shledanou…. Ne pozdě, ale právě včas, přiběhl s typickým jé, ahój. … Jé ahoj, to je ale náhoda že jsme se dnes potkali. Středa osm hodin ráno, Pavel pod paží obrovské pouzdro s rysy, tašku přes rameno. To, že ta náhoda je podmíněna skutečností, že jde do pozemáku o půl hodiny později, protože večer protáhli s V. a kluky mariáš no a ráno…, to si objasňujeme ten kousek cesty od šaliny, než se budeme muset rozejít, každý k „splnění svých povinností“. Červen 81 Přišel právě z rockového koncertu, celou cestu běžel, v obavě abychom už nespali, leskly se mu oči (nikdy nepil) a byl mimo sebe plný hudby, . jako když se člověk vrací z maximálního soustředění do reality a působí vyčerpaně. S nadšením hovořil o atmosféře večera, o těch stovkách mladých lidí manifestujících svůj vzdor konvenční morálce a své hledání smyslu života. Melodie z Jesus Christus Superstar si broukal daleko dřív. … taky nekouřil, „právě proto, že mi kouření chutnalo, nikdy kouřit nebudu“. V létě na týdenní povinné exkurzi po stavbách Východoslovenského kraje oznámil asistentce, dva dny před řádným ukončením, že nadále považuje svoji přítomnost na neprospěšné exkurzi za zbytečnou a proto jí oznamuje, že odjíždí. Asistentka byla šokována, a Pavel bez problémů a pozdějších následků ukončil pobyt. Podobnou situaci prožili s přítelem, kdy předkládali asistentu originální ?, komunální?, který hodlali vypracovat v rámci studentské vědecké a odborné činnosti. Asistent ing. arch Koutný začal škrtat a redukovat a posléze jim navrhnul práci na jiném projektu. Tu Pavel učinil neobvykle sebejisté gesto a řekl Pojď V., odcházíme nepochopeni „Víš, Jednou po příjezdu do Gottwaldova odmítl strávit dopoledne na nákupech, sedl do trolejbusu a projezdil všechny linky a ´ustavil´ si plánek. „A tak jsem poznal Gottwaldov.“… … fantasticky chlapeckou radost měl z toho, když odkryl nějakou mezeru v systému kontroly a právě proto měl z toho, když odkryl nějakou mezeru v systému kontroly a právě proto že tam byla, začal ji spontánně využívat. Tak například Pavlova cesta do Prahy. Začínala v Židenicích (kam vždycky utíkal) ve dvacetčtyři hodin, ulehnutí do posledního vagónu Pavel se mi snažil objasnit, že nelze přinutit člověka, aby spontánně připustil konání dobra pro lidi a svět, jestliže jeho ideálem je zvysoka se na zmíněný svět vykašlat a dělat co on chce. Když mu přátelé říkali, „Pavle, proč jsi nezůstal v Itálii?“ i předtím, na obavy nejdražších odpovídal „Nikdy nemůžu udělat nic, co by komukoli z mých blízkých způsobilo zármutek a bolest“. Ve druhém týdnu zimního semestru jsme se naposledy viděli

Poslední týden přijel do Brna až v úterý. Měli jsme se setkat u divadla, ale čekal na nádraží na tramvaj, kterou pojedu. „To jsem rád, víš já zapomněl na čem jsme se domluvili“. Myslela jsem si, že si dělá srandu, teprve později mi i sestra sdělila, že i jí se na to v ptal v menze. (a taky říkal, že Z. z Prahy se bude stěhovat. Vůbec se mu nechtělo na Dalibora a já jsme to přičítala jeho nezájmu o díla klasiků a obavě z první návštěvy Janáčkova divadla. Nikdy dřív nic nenamítal proti rozvržení mého volného času a ten večer vznikl spor o můj kurz psaní na stroji, o kterém se před týdnem vyjádřil, že se musím rozhodnout pouze sama. Poslední chvíle jsme spolu strávili ve středu. Hovořili převážně o sestře a pak rozebírali shlédnutý Saurův film Anna a vlci. Pak můj hloupý, ale upřímný návrh, abychom se my dva „odpírali pro vyřešení sestřiných problémů“ . „Jak myslíš, jestli to pomůže“ pokrčil rameny a na okamžik mi připadl hrozně smutný, ještě několik chvilek a rozloučení. V pátek 2.10.81 odešel Pavel před 11.00 ze školy s tím, že jede v poledne k babičce do Boskovic. „Byl veselý jako vždycky“ uvedli spolužáci. Pak jej už nikdo neviděl. Když v pondělí nepřišel k Tomovi (jak navrhoval v posledním lístku), šla jsem na koleje, ale ani tam nebyl. Myslela jsem si, že už mi nechal vzkaz na kolejích, nebo, že se objeví později večer. V úterý brzo ráno jsme nechala na jeho kolejích dopis a stále čekala, že se každou chvíli setkáme. Pak mi sestra (v menze) řekla, že v tom týdnu se měl stěhovat přítel z Prahy a tak jsem si nepřítomnost vysvětlovala tím, že mu jel pomoci a dopis zatím nepřišel. Nikdy jsem nepomyslela na nějaké nebezpečí, ale koncem týdne jsem si říkala, že se v Praze něco „seběhlo“ a že on nemůže dát zprávu. V neděli odpoledne jsem přišla na jeho koleje, právě když odcházel Pavlův spolužák s dvěma mladšími muži. Řekli mi, „že je to s Pavlem špatné a že mám přijít za dvě hodiny“….. … vyšetřující se rozhovořil o tom, že je zde možnost, že se Pavel v Itálii nějak zapletl, že případ se uzavře ale další vyšetřování bude podstoupeno státní policii, v zájmu bezpečnosti státu i občanů.

Potřebovala bych nějak vyjádřit tu dynamiku, tu strhující energii, kterou Pavel oplýval. Ovšem je asi obtížné říci objektivně strhující, pro mě byla úžasným impulsem, stejně i jakási chlapecká hravost a čistota, s kterou se bez zábran rozběhl na poslední chvíli k tramvaji. Nechci, aby z Tebe udělali někoho jiného, než jsi byl, navěšeli na tebe lesklé plíšky, stejná šidítka, jakými šidili od dětství mě.

Nechci, protože Ty jediný jsi mi ukázal podstatu, osvobodil mě z okovů úzkostného plnění povinností, uvolnil jsi struny, které dosud nehrály. Všechno tvou lásku, která ve mně objevila mě samotnou a vrátila mě znovu víru v dobro, dobré vlastnosti ve které jsem už nedoufala, abych přehlušila hlad po nich, cynicky se jim vysmívala.

PPOOŘŘAADD BBOOHHOOSSLLUUŽŽEEBB:: 1100 .. –– 1177 .. ll eeddnnaa 22001100 DEN LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠE SV.

SVÁTEK

PUSTIMĚŘ8.00

na poděkování Pánu Bohu za dar zdraví a ochranu

během 90 let života NEDĚLE 10. ledna

KKŘŘTTUU PPÁÁNNĚĚ DRYSICE

9.30 za + Milana RYŠÁNKA, dvoje rodiče a švagrovou

KONČÍ DOBA VÁNOČNÍ PODIVICE 11.00

za + Rudolfa POSPÍŠILA, dvě manželky a děti

PONDĚLÍ 11. ledna

PONDĚLÍ 1. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PODIVICE 8.00

za +Kristýnu MAHDALOVOU, manžela, syna, živou a + rodinu MAHDALOVU a HORŇÁKOVU

ÚTERÝ 12. ledna

ÚTERÝ 1. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ17.00

za + Marii ORÁLKOVOU, manžela a duše v očistci

STŘEDA 13. ledna

SV. HILÁRIUS, BISKUP A UČITEL CÍRKVE

DRYSICE 17.00

za +Anežku BENÍČKOVOU, manžela, živou a + rodinu

ČTVRTEK 14. ledna

ČTVRTEK 1. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ17.00

za + Karla HOLUŠU, rodiče, živou a + rodinu

PÁTEK 15. ledna

PÁTEK 1. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ17.00

za živé a zemřelé pustiměřské farníky

SOBOTA 16. ledna

SOBOTA 1. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ8.00

za + rodiče POSPÍŠILOVY, SNÍDALOVY, živou a + rod.

NEDĚLE 17. ledna

22.. NNEEDDĚĚLLEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ

DRYSICE 9.30

za dar zdraví a Boží ochranu pro celou rodinu

PODIVICE 11.00

za dar zdraví a Boží požehnání pro celou rodinu

PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

PUSTIMĚŘ: 6.000,-Kč DRYSICE: 2.100,-Kč PODIVICE: 2.000,-Kč Pán Bůh zaplať všem, kdo pamatujete na potřeby své farnosti

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LEDEN

1. Aby se mladí lidé učili používat moderní sdělovací prostředky ke svému osobnímu růstu a k lepší přípravě na svou službu společnosti. 2. Aby si všichni věřící v Krista uvědomovali, že jednota mezi křesťany je podmínkou účinnějšího hlásání evangelia. 3. Abychom v Duchu a pravdě dokázali vést dialog s lidmi jiných názorů, abychom dovedli pozorně naslouchat a nacházet správná slova i postoje pro své svědectví Kristu.

FARNÍ INFORMÁTOR, XVI. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, josef.benicek@tiscali.cz). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.

PPOOŘŘAADD BBOOHHOOSSLLUUŽŽEEBB:: 1177 .. –– 2244 .. ll eeddnnaa 22001100 DEN LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠE SV.

PUSTIMĚŘ8.00

za + rodiče POSPÍŠILOVY, SNÍDALOVY, živou a + rod.

NEDĚLE 17. ledna

22.. NNEEDDĚĚLLEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ

DRYSICE 9.30

za dar zdraví a Boží ochranu pro celou rodinu

PODIVICE 11.00

za dar zdraví a Boží požehnání pro celou rodinu

PONDĚLÍ 18. ledna

PANNA MARIA MATKA JEDNOTY KŘESŤANŮ

PUSTIMĚŘ17.00

za + rodinu DRBALOVU a duše v očistci

ÚTERÝ 19. ledna

ÚTERÝ 2. TÝDNE V MEZIDOBÍ

DRYSICE 9.00

za + P. Františka BENÍČKA a za nová duchovní povolání

EUCHARISTIE KNĚŽÍ VYŠKOVSKÉHO DĚKANÁTU U PŘÍLEŽITOSTI MĚSÍČNÍ KONFERENCE STŘEDA 20. ledna

SV. FABIÁN, PAPEŽ A SV. ŠEBESTIÁN, MUČED.

PODIVICE 8.00

za + Marii VAVERKOVOU, rodiče a sourozence

ČTVRTEK 21. ledna

SV. ANEŽKA ŘÍMSKÁ, PANNA A MUČEDNICE

PUSTIMĚŘ17.00

za + Jana PŘIKRYLA, živou a zemřelou rodinu

PÁTEK 22. ledna

SV. VINCENC, JÁHEN A MUČEDNÍK

PUSTIMĚŘ17.00

za + Richarda a Andělu TRNAVSKÝCH, rodinu

ŠÍRKOVU a SLANINOVU SOBOTA 23. ledna

SOBOTNÍ PAMÁTKA PANNY MARIE

PUSTIMĚŘ8.00

za +Rostislava, Marii a Vladimíra AMBROZOVY, živou a + rodinu

NEDĚLE 24. ledna

33.. NNEEDDĚĚLLEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ

DRYSICE 9.30

za dědečky KNAPOVY, KOVÁŘOVY a HUČÍNOVY

PODIVICE 11.00

za + Františku HRUBOU, manžela a dva syny

Cena: 160,-Kč – možnost objednání v kostele

Shrnutím základních témat, která se nalézají v jiných titulech, chce otec kardinál dosáhnout myšlenkové syntézy v pohledu na projevy života: věda, umění, náboženství. Všímá si, jak se tyto tři vyhraněné veličiny mezi sebou oborově doplňují. Třebaže existují v určitých fázích života spory či napětí, jsme-li dobrými posluchači téhož Božího ducha, můžeme nakonec přesto dojít k harmonii. Součástí textu je rovněž užitečný podrobný přehled literatury.

FARNÍ INFORMÁTOR, XVI. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, josef.benicek@tiscali.cz). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.

Tomáš Špidlík VVěěddyy –– uumměěnníí –– nnáábboožžeennssttvvíí

PROTIKLAD NEBO SOULAD?