0

„Čím se odplatím Hospodinu za všechno, co mi prokázal? Vezmu kalich spásy a budu vzývat jméno Hospodinovo“ (Žl 116,12-13)

J. E.Giovanni kardinál Coppa předsedá eucharistii pro pustiměřské poutníky u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky,

PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE, 30. června 2011 (foto: František Pohlodek).

MMOODDLLIITTBBAA VVĚĚŘŘÍÍCCÍÍCCHH

K: Bratři a sestry, prosme s důvěrou Boha, který zachovává věrnost navěky, zjednává

právo utlačeným, dává chléb lačným, napřimuje sklíčené a miluje spravedlivé:

L: BOŽE, VELIKÝ VE SVÝCH SVATÝCH, VYSLYŠ NÁS.

Za Svatého otce Benedikta XVI., biskupy, kněze a všechen Boží lid, aby se tento Rok

víry stal pro všechny novými Letnicemi v jedné, svaté, katolické a apoštolské Církvi.

Za křesťany, aby po příkladu sv. Martina využívali každou příležitost ke konání dobra

a tak následovali tvého Syna, který nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil.

Za nemocné a trpící naší farnosti, aby v pohledu na svatou Anežku, sklánějící se k nářku

trpících, zakusili útěšnou přítomnost Krista, který svým křížem vykoupil svět.

Za náš národ, aby skládal svou důvěru na Krista, který je stejný včera, dnes a navěky.

Za věrné zemřelé, aby patřili na tvou Tvář, kterou v každodennosti své víry hledali.

K: Bože, shlédni milostivě na naše pokorné prosby a vyslyš modlitbu této své rodiny.

Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

FFAARRNNÍÍ IINNFFOORRMMÁÁTTOORR

3322.. NNEEDDĚĚLLEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ –– 1111.. LLIISSTTOOPPAADDUU 22001122

Duše má, chval Hospodina.

Eucharistie v nebeské bazilice, jeskyni svatého Michaela archanděla na Gargánu, Monte Sant´Angelo,

ANNI PAULINI PEREGRINATIO, 2. července. 2009 (foto: Vojtěch Bureš).

MMOODDLLIITTBBAA VVĚĚŘŘÍÍCCÍÍCCHH K: Bratři a sestry, dnešní liturgie nás vybízí k modlitbě a bdělosti, abychom dokázali

obstát před Synem člověka. Vložme do rukou našeho Velekněze své prosby a volejme:

L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.

Za Svatého otce Benedikta XVI., biskupy, kněze a všechen Boží lid, aby se tento Rok

víry stal pro všechny novými Letnicemi v jedné, svaté, katolické a apoštolské Církvi.

Za obyvatele naší vlasti, která se před 23-ti lety vymanila z komunistické tragédie, aby ti,

kdo se aktivně podíleli na fyzickém a psychickém šlapání po lidské důstojnosti, našli

odvahu k pravdě, spravedlnosti a pokání, a mladá generace toužící po naději, ať nezavírá

oči před hrdinstvím i zbabělostí svých předků.

Za nemocné a trpící, aby v pohledu na sv. Anežku a sv. Alžbětu Uherskou, sklánějící se

k nářku trpících, zakusili útěšnou přítomnost Krista, který svým křížem vykoupil svět.

Aby v nás vzpomínka na zemřelé oživila blaženou naději na vzkříšení.

Za všechny věrné zemřelé, ať dojdou blaženého patření na tvou slávu.

K: Bože, tys přijal oběť svého milovaného Syna za spásu celého světa. Vyslyš i tyto naše

pokorné prosby, které ti skrze Něho, svého Velekněze předkládáme. Neboť Ty žiješ

a kraluješ na věky věků.

L:Amen.

FFAARRNNÍÍ IINNFFOORRMMÁÁTTOORR

3333.. NNEEDDĚĚLLEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ –– 1188.. LLIISSTTOOPPAADDUU 22001122

Ochraň mě, Bože, neboť se k tobě utíkám.

PPLLNNOOMMOOCCNNÉÉ OODDPPUUSSTTKKYY PPRROO DDUUŠŠEE VV OOČČIISSTTCCII

1. - 8. listopadu:

je možno získat po splnění tří obvyklých podmínek

(sv. zpověď, sv. přijímání, modlitba na úmysly sv. Otce)

denně plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci,

návštěvou hřbitova a modlitbou za zemřelé – třeba jen v duchu.

V ostatních dnech lze takto získat odpustky částečné.

Modlitba a depositio votivní svíce pustiměřských poutníků u sarkofágu Michelangela Buonarrotiho

v bazilice Santa Croce ve Florencii, Peregrinatio in Corde Ecclesiae,

slavnost sv. Petra a Pavla - 29. června 2011 (foto: Tomáš Beníček).

Pantokrator na klenbě katedrály v Monreale, Sicílie, Peregrinatio ad Portam fidei, 6. července 2012 (foto: Miroslav Krajsa).

MMOODDLLIITTBBAA VVĚĚŘŘÍÍCCÍÍCCHH K: Bratři a sestry, Kristus, Král vesmíru a dějin byl dříve než všechno ostatní, a všechno

má trvání v něm. Vzývejme jej proto s důvěrou a volejme:

L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.

Králi a Pastýři, shromáždi své stádce ze všech koutů světa a veď je po cestách života.

Soudce světa, až odevzdáš své království do rukou Otce, přijmi nás do slávy a uděl nám

dědictví, které je nám připraveno od založení světa.

Králi pokoje, shlédni na tuto zem, kterou jsi posvětil svou přítomností a uděl pokoj

místu, kdes před Pilátem vyznal: "Já jsem král".

Za Svatého otce Benedikta XVI., biskupy, kněze a všechen Boží lid, aby se tento Rok

víry stal pro všechny novými Letnicemi v jedné, svaté, katolické a apoštolské Církvi.

Prvorozený z těch, kdo se probudí ze spánku smrti, přijmi naše zemřelé do své slávy.

K: Všemohoucí Bože, tys všechno obnovil ve svém Synu. Dej, ať Ti slouží celé tvorstvo

a vzdává chválu tvému jménu. Skrze Krista našeho Pána.

L: Amen.

FFAARRNNÍÍ IINNFFOORRMMÁÁTTOORR

SSLLAAVVNNOOSSTT JJEEŽŽÍÍŠŠEE KKRRIISSTTAA KKRRÁÁLLEE –– 2255.. LLIISSTTOOPPAADDUU 22001122

Hospodin kraluje, oděl se velebností.

3

LITURGICKÉ TEXTY 32. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

1. ČTENÍ – 1KRÁL 17,10-16Čtení z první knihy královské.Prorok Eliáš šel do Sarepty. Přišel k bráně města, a hle – jedna vdova tam právě sbírala dříví. Zavolal ji a řekl: „Prosím, dej mi trochu vody v nádobě, abych se napil.“ Když mu pro ni šla, zavolal na ni: „Vezmi s sebou také kousek chleba!“ Ona odpověděla: „Jako že je živ Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeného, ale jen hrst mouky v hrnci a trochu oleje ve džbánu. Právě sbírám pár kousků dřeva, pak půjdu a upeču z toho sobě i svému synu. Najíme se a umřeme.“ Eliáš jí řekl: „Buď bez starosti, jdi a udělej, jak jsi řekla. Nejdřív z toho upeč mně malou placku a přines mi to, pak půjdeš a upečeš sobě a svému synu. Neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Nevyprázdní se hrnec s moukou a neubude ve džbánu s olejem až

do dne, kdy Hospodin sešle déšť na zemi!“ Ona tedy šla a udělala podle Eliášových slov a jedla ona, on i její syn po drahný čas. Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše.

ŽALM 146Hospodin zachovává věrnost navěky, – zjednává právo utlačeným, – dává chléb lačným. –Hospodin vysvobozuje vězně. Hospodin otvírá oči slepým, – Hospodin napřimuje sklíčené, – Hospodin miluje spravedlivé, – Hospodin chrání přistěhovalce. Hospodin podporuje sirotka a vdovu, – ale mate cestu bezbožníků. – Hospodin bude vládnout na věky, – tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.

2. ČTENÍ – ŽID 9,24-28Čtení z listu Židům.Kristus nevešel do svatyně, zbudované lidskýma rukama, která je jenom napodobeninou té pravé, ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha. A není třeba, aby víckrát obětoval sám sebe, jako velekněz vchází do velesvatyně rok co rok s cizí krví, jinak by byl musel trpět už mnohokrát od stvoření světa. Ale zjevil se teď na konci věků jednou provždy, aby svou obětí odstranil hřích. A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak nastane soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí, objeví se podruhé – ne už pro hříchy – ale aby přinesl spásu těm, kteří na něho čekají.

EVANGELIUM – MK 12,38-44Slova svatého evangelia podle Marka.Ježíš učil zástupy: „Varujte se učitelů Zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagogách a čestná místa na hostinách; vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud.“ Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám: tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí.“

4

Vdovin groš(zamyšlení J. E. Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)

Jeden z tzv. ekumenických žertů vypravuje, že se představitelé různých náboženství vraceli z mnohoslibného ekumenického setkání na jednom osamělém ostrově v oceánu. Plavili se ovšem na lodi a ta byla luxusně zařízená. Mohli tedy pokračovat v diskusích. Ale najednou se strhla prudká bouře a kapitán prohlásil, že je tu nebezpečí utonutí. Duchovní ovšem měli spasitelnou myšlenku: „Musíme se pomodlit, a protože se vracíme z tak pěkného společného setkání, bylo by dobré, kdybychom zvolili nějakou modlitbu, která je společná všem.“ Dobrá idea, ale kde tu modlitbu najít? Co navrhoval jeden, druzí zamítali. Mezi tím se loď víc a víc kymácela. Nakonec zvolal jeden: „Vezmu klobouk a udělejme sbírku, to je přece stejné ve všech kostelích!“

Nejen v kostelích, ale všude, kde se něco dobrého koná, jsou pokladnice na vybírání peněz. Jako by výmluvně kázaly: Chceš něco dobrého vykonat? Pomoz nám! Chrámové sbírky mají zvláštní účinnost. Při liturgii si člověk uvědomí, že on sám dostal všechno od Boha, kázání ho povzbudí ke konání dobra. Je tedy disponován k tomu, aby na dobrý účel přispěl, zvláště proto, že to dělají všichni a je těžké se tomu gestu vyhnout. Z druhé strany se málokdo chce dát vyprovokovat k přílišné velkodušnosti. Proto se dává do sbírky ten nejmenší peníz, který se ještě jakžtakž sluší. Ty peníze jsou většinou odleskem celého našeho postoje k Bohu a k dobru. Nechceme se přenáhlit. Teoreticky se tomu říká vlažnost v duchovních věcech. Svým způsobem uspokojí výčitky svědomí, ale nezbaví unuděnosti a malosti.

Něco jiného se vypravuje v evangeliu o chudé vdově: vložila ze svého nedostatku, všichni ostatní z nadbytku. Je zajímavé slyšet motivy, které udávají chudí lidé, když dávají almužnu nebo příspěvek do pokladničky. Když se jich zeptáme, proč to dělají, sotva by uvedli důvod, že chtějí vykonat dobrý skutek. Obyčejně říkají: „Vždyť já také tolik potřebuji. Ať mně to tedy Pán Bůh vynahradí!“ „Ať mně Pán Bůh požehná to málo, co jsem dal.“ Proto jsou almužny chudých požehnané. Od nich se tedy mají učit všichni, kteří něco dávají. Nemá tu mít místo povýšený pocit, že si ubírám velkodušně ze svého. Jedna stará ruská morální kniha dává tuto radu, jak se zachovat, když nás chudý o něco prosí: „Pokřižuj se, sáhni do měšce a řekni: ´Poslyš, bratře, Pán Bůh mně požehnal. Přijmi z toho něco pro sebe a pomodli se za mne.´“ Je zajímavé, že mají podobnou formuli i zbožní muslimové: „Alláh mi požehnal, rozdělte se se mnou o jeho požehnání.“ V této atmosféře se pak lidské pokladnice stávají částí nepřeberné pokladnice darů Božích.

O chudé vdově z evangelia čteme, že tam vložila dvě drobné mince. Někteří se pokoušejí spočítat, kolik by to asi bylo v naší měně. Příliš drobné peníze tehdy neexistovaly. Nejmenší snad byla asi v ceně padesátihaléře. Ale to jsou jenom dohady, nejsou důležité. Ti naopak, co rádi dávají všem detailům v Písmu symbolický smysl, našli aplikaci uměle vytvořenou, ale přesto vhodnou pro život. Říká se, že čas jsou peníze. Kolik vydělá dobrý pracovník za hodinu, za dvě? A přece i ti, kdo si umějí denní práci dobře zorganizovat, mají mnoho tzv. ztracených okamžiků. Musí se čekat na autobus, na spojení při telefonním rozhovoru, na přijetí přede dveřmi šéfa atd. Jsou-li čas peníze, tyto okamžiky jsou drobné mince, které jsou ztracené, vypadly z peněženky denního programu. Ale mohou se vložit do pokladnice Boží, když jejich prázdnotu zaplníme krátkými modlitbami. Čím prostší a jednodušší jsou, tím lépe jdou ze srdce.

5

LITURGICKÉ TEXTY 33. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

1. ČTENÍ – DAN 12,1-3Čtení z knihy proroka Daniela.Povstane Michael, veliký kníže, který chrání syny tvého lidu. To bude čas úzkosti, jaký nebyl od té doby, kdy povstaly národy, až do té doby. Tehdy bude zachráněn tvůj národ, každý, kdo bude zapsán v knize. Probudí se mnozí z těch, kteří spí v zemi prachu, jedni k věčnému životu, druzí k potupě, k hanbě navěky. Kteří byli poučeni, budou zářit jako zář oblohy, a ti, kteří mnohé přivedli ke spravedlnosti, jako hvězdy na věčné časy.

ŽALM 16Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, – ty mně zachováváš můj úděl. – Hospodina mám neustále na zřeteli, – nezakolísám, když je mi po pravici. Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, – i mé tělo bydlí v bezpečí, – neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, – nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil

porušení. Ukážeš mi cestu k životu, – u tebe je hojná radost, – po tvé pravici je věčná slast.

2. ČTENÍ – ŽID 10,11-14.18Čtení z listu Židům.Každý jiný kněz stojí denně ve službě a znovu a znovu přináší stejné oběti, které však vůbec nemají sílu, aby zahladily hříchy. Avšak Kristus podal za hříchy jednu jedinou oběť a pak se navždycky posadil po Boží pravici a teď už jen čeká, „až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož“. Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti navždy ty, které posvětil. Kde však je odpuštění hříchů, není už třeba oběti za hřích.

EVANGELIUM – MK 13,24-32Slova svatého evangelia podle Marka.Ježíš řekl svým učedníkům: „V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje. A tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe. Poučte se z přirovnání o fíkovníku! Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že je blízko, přede dveřmi. Amen, pravím vám: Toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.“

6

VVěěccii ppoosslleeddnníí

Mnozí z nás již mají před sebou několik prázdných stránek. Prožívají už podzim života nebo jsou vážně

nemocní. Není třeba podléhat rezignaci, frustraci, ale tak jako většina romantických příběhů končí happy endem, tak i tyto naše dny by měly být vyvrcholením života.

Bývá dobrým zvykem čas od času dělat inventury, uzávěrky, přehledy, soupisy, sčítání lidu, statistiky. S napětím třeba mnozí sledovali, jak dopadnou volby, kolik % hlasů získala ta či ona politická strana.

Ježíš Kristus také přijde udělat definitivní inventuru. Nebude počítat zboží, peníze, lidi, politické strany, ale bude rozlišovat mezi dobrem a zlem. Je to nutné. Člověk vidí kolem sebe tolik nespravedlností a my pevně věříme, že na konci časů Ježíš učiní spravedlnosti za dost.

My vidíme, že zlí se mají dobře, zatímco dobří zle, míchá se pravda se lží, bezpráví s právem, láska s nenávistí. Toto klubko na konci časů rozmotá Boží Syn. Oddělí plevy od zrna, dobro od zla, rozdělí lidi na dvě skupiny: jedni půjdou do věčného štěstí, druzí do věčné záhuby.

V žádném případě nám nechce Boží slovo nahánět strach z posledních dnů. To, co jsme slyšeli o konci světa v evangeliu je pouze obrazem jedné velké skutečnosti, a to, že země i vesmír jednou skončí, že si nemáme zde vytvářet trvalý domov, ale usilovat hlavně o to, aby až tento svět pomine nebo my zemřeme, jsme dosáhli věčné slávy v nebi. Křesťané se vždycky těšili na toto setkání s Pánem – „Maran atha“ – „Pane přijď“, jsou slova v poslední knize Nového zákona – Apokalypse.

Na Ježíšův příchod se samozřejmě těší ten, kdo píše do své knihy života co nejvíce kladných věcí. Každý den píšeme do této knihy jeden list. Jaký bude jeho obsah ví jen Bůh. On vidí do našeho srdce. Tedy jít za Pánem, zamilovat si dobro a jít za ním, znamenápsát hodnotné stránky.

Nejednou ve své kněžské praxi jsem se setkal nejen s fyzickým uzdravením, ale také hlavně s duchovními účinky svátosti nemocných. Tato svátost dává útěchu, pokoj a odvahu nést utrpení jako křesťan. Je také přípravou na přechod do věčného života. Neměli bychom tedy otálet s přijetím této svátosti, ale právě naopak, jste-li třeba i mladí, ale vážně nemocní nebo starší, kteří již prožívají podzim života.

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život““(Jan 6,63)

SSLLOOVVOO++ PP.. FFRRAANNTTIIŠŠKKAA BBEENNÍÍČČKKAA

7

Snad na závěr jeden příklad z mé kněžské praxe. Na jednom oddělení v kroměřížské nemocnici ležel asi padesátiletý muž, který podstoupil chemoterapii a po jedné silné dávce se zdálo, že to asi nepřežije. Příbuzní mi volali, abych hned přijel. Po příchodu na pokoj se nemocný poněkud divil, proč jsem přišel. Nikdy mě sice neviděl, ale byl věřící, ovšem byl sám přesvědčen, že se z toho dostane. Přesto jsem mu udělil všechny svátosti: sv. smíření, sv. nemocných a sv. Přijímání. Na druhý den tento člověk zemřel. Myslím, že je to příklad ze života pro všechny, kdo si myslí, že ho nemoc nemůže skolit. Proto buďme připraveni, využijme prostředků milosti, které nám církev nabízí, aby nebylo pozdě.

Poslední soud(zamyšlení J. E. Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)

Motiv Posledního soudu býval oblíbeným tématem kazatelů a malířů. V nové době, jak se zdá, skoro vymizel. Kazatelé mají „strach strašit“, jak kdosi vtipně poznamenal. Umělci si pak s námětem neví dobře rady. Proto jsem se podivil, když jsem uviděl jeho sugestivní moderní podání ve velké plastice v museu v Oslo (jméno sochaře mně bohužel vypadlo z paměti).

Dříve patřilo zobrazení soudu skoro povinně k výzdobě kostela. Chrám je symbol vykoupeného světa. V jeho předsíni, narthexu, kam měli vstup všichni, i hříšníci i nepokřtění, byl na stěně, která jej oddělovala od chrámové lodi, obraz rozdělení na vyvolené a zavržené. Když narthex odpadl, přenesli poslední soud na zadní stěnu kostela, zvnitřku nad portálem. Důvtipné řešení jsem viděl v katedrále vladimírské. Rublov umístil poslední soud na jednu klenbu tak, že jsou spravedliví namalováni směrem dovnitř, zavržení směrem ven z kostela.

Ale bylo by to velké ochuzení, kdyby se celé téma zúžilo jenom na odměny dobrých a tresty zlých. V minulosti se k obrazu soudu rádi vraceli umělci také proto, že jim dával možnost rozvinout mnoho myšlenek a vyjádřit zásadní postoj k dějinám a světu. Z výsledku se totiž nejlépe pochopí smysl a hodnota toho, co předcházelo.

První zobrazení soudu jsou velmi stará. Na počátku je však jenom symbolicky načrtnut: pastýř mezi ovcemi znázorňuje Krista, který je dělí. Tento typ je pěkně proveden v Ravenně, v mausoleu Galla Placidia z prvé poloviny V. století. Pastýř má podobu Krista. Po jeho pravici jsou tři ovce, po levici tři kozli. (Foto: pustiměřští poutníci vstupují do mausolea Galla Placidia v Ravenně, Peregrinatio in Corde Ecclesiae, 5.7.2011).

8

Tento všeobecný symbol nestačil středověkým moralistům. Starali se o to, aby ukázali názorně, jací lidé patří k ovcím a jací ke kozlům. Ctnosti a neřesti dostaly lidské tváře, stali se z nich po pravici Kristově modlící se panny, chudí františkáni, zbožné matky a na druhé straně pijani, smilníci, tyrani, atd.

Umělci dovedou být vtipní a někdy zlomyslní. Nedivme se pak, že hříšník, kterého ďábel nabodával na vidle a házel do ohně, dostal podobu docela konkrétní historické osoby. Anekdota vypravuje, že si na Michelangela stěžoval přímo u papeže někdo, kdo objevil svůj portrét mezi zavrženými. Papež rozuměl žertu a prý prohodil: „Z pekla není vysvobození!“ Bezpochyby si vyřizoval osobní účty i malíř z XV. století v Ljutibrodu v Bulharsku, který vykreslil, jak vášnivě rve ďábel vousy mnichovi, jehož tvář vypadá hodně konkrétně.

Ale právě tyto roztomilé folkloristické scény se staly kamenem úrazu pro pravé křesťanské ikonografy. Zatlačily do pozadí pojetí teologické. To se snad nejkrásněji zachovalo na mozaice z XII. století v Torcello. Je to panoramický pohled na celé dějiny světa. Mozaika je nade dveřmi kostela. Ale i samy dveře patří ke koncepci obrazu. Znamenají vchod do života. Nad nimi je podoba Panny Marie s široce roztaženýma rukama, matka života, která se úpěnlivě modlí za spásu všech, symbol církve. Na nejvyšším bodě mozaiky je kříž, znamení spásy, jakoby výrazně mluvil: „Co všecko jsem měl ještě udělat ke tvé spáse? Je něco, co jsem neudělal?“Kristus není na kříži, ale sestupuje do pekel, aby vysvobodil ty, kteří jsou v zajetí stínů a smrti. Proto je tam i podoba Adama a Evy, kteří se klanějí kříži, znamení spásy.

Zajímavé je, kam umělec umístil podobu Krista soudce; pod sestupem do pekel a nad Adamem s Evou. Jakoby chtěl říci: Kristus soudí, ale ne jako někdo, kdo se vznesl nad oblaky, ale jako ten, kdo se ponížil až k smrti, aby vykoupil ty, které ohnivý proud strhuje do propasti. Rozdělení lidí je tedy v tom, že se jedni zachránit dají a jiní se kříže nechytí, tedy ztrácejí půdu pod nohama.

Poslední soud nad světem a nad lidmi tedy není žeň Božího hněvu, chápaného podle lidské msty. Je to skutek lásky, poslední pokus zachránit toho, kdo se zachránit dá. Na mozaice v Torcello, a i jinde, sedí Kristus - soudce - na trůně mezi dvanácti apoštoly. Je to

9

ilustrace příslibu evangelia: „Zasednete na dvanácti stolcích a budete soudit dvanáct izraelských kmenů“ (Mt 19,28). Ale i tu je hlubší smysl: Jako Kristus, tak i celá církev a všichni dobří se snaží zachránit ty, kteří jsou v nebezpečí.

Tato myšlenka je ještě víc podtrhnuta v kostele Panny Marie Panagia Mavriotissa u Kastorie v Řecku. Kristus tu sedí na trůnu s pěti ranami. Po jeho stranách jsou modlící se Bohorodička a sv. Jan Křtitel (tzv. deisis), dole pod křížem klečící Adam a Eva a modlí se za své potomstvo.

Pod křížem je také evangelium a holubice. Naznačuje se tím zákon, podle kterého jsou lidé souzeni. Holubice je ovšem symbol Ducha sv., jeho vnuknutí, mohli bychom říci i svědomí. Evangelium pak je symbol Kristova zákona lásky: „Co jste udělali jednomu z mých nejmenších, udělali jste mě!“ (Mt 25,40).

Hrozivost posledního soudu je tedy v tom, že někdo nedovede vzít vážně stěžejní křesťanskou povinnost: „Měl jsem hlad a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň a nedali jste mi napít, byl jsem nahý a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení a nenavštívili jste mě“ (Mt 25,43).

Nedodržením zákona lásky padá celý svět a smysl lidského života. Rytmus obrazových forem zespodu směrem nahoru ke kříži vyjadřuje křesťanskou filosofii času. Podle staré primitivní představy je čas kolo života, které se stále točí, jednou vyzvedne, podruhé srazí dolů. Biblický čas není začarovaný kruh. Je to vzestupná linie, která k něčemu směřuje, ke konečnému vítězství dobra.

Po obou stranách kříže jsou troubící pozouny. Jsou symbolem Božího slova, které bylo vyřčeno na počátku a dalo vznik celému světu. Mluví stále i v srdci člověka, ale tiše a povzbudivě. Proto je někteří umlčují. Nakonec však zazní jako mocný pozoun, kterému nic neodolá. Všecko, co Bůh řekl, se uskuteční, každé Boží slovo se stane tělem, skutkem (Jan 1,14).

Vedle troubících pozounů jsou také dva andělé s rozhoupanými, kouřícími se kadidelnicemi. Je to symbol toho, čemu Řekové dali jméno hetomasia - připravenost. Buďte připraveni!

Krátce bychom mohli shrnout ideu posledního soudu asi takto: Svět byl tvořen k dobru a to dobro se musí definitivně usku-tečnit. Morální napomenutí pak zní: Buďme stále připraveni k dobru, dokud máme čas. To je ostatně definice zbožnosti podle sv. Tomáše Akvinského: „Stálá náklonnost vůle ke všemu dobrému“.

10

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE

1. ČTENÍ – DAN 7,13-14Čtení z knihy proroka Daniela.Díval jsem se v nočním vidění, a hle – s nebeskými oblaky přicházel někdo jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu. Byla mu dána moc, sláva a království a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je moc věčná, a ta nepřestane, jeho království nebude zničeno.

ŽALM 93Hospodin kraluje, oděl se velebností, – oděl se Hospodin, opásal se mocí. Dal světu základ, – že nezakolísá. – Pevný je trůn tvůj od pradávna, – jsi od věčnosti. Tvé výroky jsou nejvýš spolehlivé, – tvému domu přísluší svatost, Hospodine, – na věčné časy.

2. ČTENÍ – ZJ 1,5-8Čtení z knihy zjevení svatého apoštola Jana.Ježíš Kristus je svědek hodný víry, prvorozený z mrtvých a vládce nad pozemskými králi. Tomu, který nás miluje,

který nás svou krví zbavil hříchů a udělal z nás královský národ a kněze Boha, svého Otce, tomu buď sláva a vláda na věčné věky! Amen. Hle, přichází v oblacích! Každé oko ho uvidí, i ti, kdo ho probodli, a budou pro něj naříkat všechna pokolení na zemi. Ano, amen. Já jsem alfa i omega, praví Pán Bůh, který je, který byl a který přijde, Vševládný.

EVANGELIUM – JAN 18,33B-38Slova svatého evangelia podle Jana.Pilát se zeptal Ježíše: „Ty jsi židovský král?“ Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám ze sebe, anebo ti to řekli o mně jiní?“ Pilát odpověděl: „Copak jsem já žid? Tvůj národ, to je velekněží, mi tě vydali. Čeho ses dopustil?“ Ježíš na to řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům. Ne, moje království není odtud.“ Pilát se ho zeptal: „Ty jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“

11

Rok víry. Co je víra?(středeční generální audience Benedikta XVI., náměstí sv. Petra v Římě, 24. října 2012)

Drazí bratři a sestry,

minulou středu jsem v souvislosti se zahájením Roku víry začal novou řadu katechezí o víře. A dnes bych se spolu s vámi chtěl zamyslet na jednou základní otázkou: co je to víra? Má ještě smysl víra ve světě, kde věda a technika otevřely horizonty, jež byly donedávna nemyslitelné? Co znamená věřit dnes? V naší době je vskutku nezbytné obnovit výchovu k víře, která zahrne jistě i poznání jednotlivých jejích pravd, ale především bude vycházet z opravdového setkání s Bohem v Ježíši Kristu, z lásky a důvěry k Němu, takže obsáhne celý život.

Dnes se spolu s mnoha příznaky dobra šíří kolem nás také určitá duchovní spoušť. Někdy lze z jistých událostí, o

kterých denně slýcháme, nabýt dojmu, že svět nesměřuje k budování mírumilovnějšího a bratrštějšího společenství. Samotné pojetí pokroku a blahobytu má také svoje stinné stránky. I přes velkolepost vědeckých objevů a technických úspěchů se zdá, že dnešní člověk opravdu není svobodnější a lidštější; přetrvávají četné formy vykořisťování, manipulace, násilí, útisku, nespravedlnosti… Určitý typ kultury vychovával k pohybu jenom na rovině věcí, toho, co lze vyprodukovat, a k víře jenom v to, co lze vidět a rukama nahmatat. Na druhé straně však roste také počet těch, kteří pociťují dezorientaci, a ve snaze hledat za pouhou horizontální rovinou skutečnosti jsou ochotní uvěřit ve všechno i v opak. V tomto kontextu se vynořuje několik zásadních otázek, které jsou mnohem konkrétnější než na první pohled vypadají: jaký smysl má život? Existuje budoucnost pro člověka, pro nás a pro nové generace? Jakým směrem orientovat volby naší svobody, aby vyústění života bylo dobré a šťastné? Co nás čeká za prahem smrti?

Z těchto nepotlačitelných otázek vysvítá, že svět plánování, přesných výpočtů a experimentů či jedním slovem samo vědecké poznání nestačí, třebaže je pro člověka důležité. Je nám zapotřebí nejenom materiálního chleba, potřebujeme lásku, smysl a naději, bezpečný základ, pevný terén, který nám pomůže žít opravdu smysluplně i v krizi, v temnotě, v obtížích a každodenních problémech. Právě to nám dává víra. Je to důvěryplné svěření se nějakému «Ty», kterým je Bůh, jenž mi dává odlišnou, ale neméně pevnou jistotu než je ta, kterou mi poskytuje přesný výpočet či věda. Víra není jednoduchým intelektuálním souhlasem člověka s jednotlivými pravdami o Bohu; je to úkon, kterým se svobodně svěřuji Bohu, jenž je Otcem a má mne rád; je přilnutím k onomu «Ty», které mi dává naději a důvěru. Toto přilnutí k Bohu jistě není bezobsažné a dává nám vědomí, že se nám sám Bůh ukázal v Kristu, dal nám spatřit Svoji tvář a každému z nás se stal opravdu bližním. Bůh dokonce zjevil, že Jeho láska k člověku, ke každému z nás, je nezměřitelná: na kříži nám Ježíš Nazaretský, Syn Boží učiněný člověkem ukazuje tím nejjasnějším způsobem, kam až dospívá tato láska, až k darování sebe samého a naprostému obětování. Tajemstvím smrti a zmrtvýchvstání Krista sestupuje Bůh až na dno našeho lidství, aby je přivedl zpět k Sobě a pozvedl je do Své výše. Víra je

12

úkon, kterým věříme v lásku Boží, která neochabuje v setkání s lidskou špatností, tváří v tvář zlu a smrti, nýbrž je schopna přetvořit každou formu otroctví a darovat možnost spásy. Mít víru tedy znamená setkat se s oním «Ty», Bohem, který mne nese a přislibuje nezničitelnou lásku, která věčnost nejenom očekává, ale dává; znamená to, svěřit se Bohu postojem dítěte, které dobře ví, že všechny jeho potíže, všechny jeho problémy jsou v bezpečí v matčině «Ty». Tato možnost spásy skrze víru je darem, který Bůh nabízí všem lidem. Myslím, že bychom ve svém každodenním životě, poznamenaném někdy dramatickými problémy a situacemi, měli častěji rozjímat o tom, že křesťansky věřit znamená s důvěrou se svěřit hlubokému smyslu, který nese mne i svět, onomu smyslu, který si nejsme schopni obstarat, nýbrž jedině přijmout jako dar, a který je základem, na kterém lze beze strachu žít. A tuto osvobozující a ubezpečující jistotu víry musíme být schopni zvěstovat slovem a ukazovat svým křesťanským životem.

Kolem sebe však denně vidíme, že mnozí jsou k této zvěsti indiferentní nebo ji odmítají. V závěru Markova evangelia, které jsme dnes vyslechli, stojí tvrdá slova Zmrtvýchvstalého, který říká: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen“ (Mk 16,16), ztratí sebe sama. Chtěl bych vás vybídnout, abychom se nad tím zamysleli. Důvěra v působení Ducha svatého nás musí vždycky vést k šíření a hlásání evangelia, k odvážnému svědectví víry. Avšak, kromě možnosti pozitivní odpovědi na dar víry, je zde také riziko odmítnutí evangelia, nepřijetí oživujícího setkání s Kristem. Tento problém formuloval již svatý Augustin ve svém komentáři k podobenství o rozsévači: „Mluvíme, rozséváme, rozhazujeme sémě. Existují takoví, kteří pohrdají, kteří namítají a kteří se vysmívají. Pokud se jich budeme obávat, nebudeme mít co rozsévat a v den žní zůstaneme bez sklizně. Proto přichází sémě do dobré půdy“ (Promluvy o křesťanské kázni, 13,14). Odmítnutí nás tedy nemůže odradit. Jako křesťané jsme svědectvím plodné půdy: naše víra i přes naše omezení ukazuje, že existuje dobrá půda, kde sémě Božího Slova přináší hojné plody spravedlnosti, pokoje a lásky, nového lidství a spásy. A celé dějiny církve se všemi problémy dokazují, že existuje dobrá půda, existuje dobré sémě a přináší plody.

Ptejme se: odkud čerpá člověk onu otevřenost srdce a mysli, aby věřil v Boha, který se stal viditelným v Ježíši Kristu, zabitém a vzkříšeném, a aby přijal Jeho spásu, takže On a Jeho evangelium jsou vodítkem a světlem života? Odpověď zní: můžeme věřit v Boha, protože se k nám přibližuje a dotýká se nás, protože Duch svatý - dar Zmrtvýchvstalého -nás uschopňuje přijímat živého Boha. Víra je tedy především nadpřirozeným darem, Božím darem. Druhý vatikánský koncil praví: „K tomu, aby se nám dostalo této víry, je potřebná předcházející a pomáhající Boží milost a vnitřní pomoc Ducha svatého, aby se on dotkl srdce a obrátil je k Bohu, otevřel duchovní zrak a dal «všem, aby s radostí souhlasili s pravdou a věřili v pravdu»“ (Dei Verbum, 5). Základem naší pouti víry je křest, svátost, která nás obdařuje Duchem svatým, činí z nás Boží děti v Kristu a uvádí do společenství víry, do církve. Věřit nelze ze sebe sama bez předchozí milosti Ducha a nevěříme sami, nýbrž spolu s bratry. Počínaje křtem je každý věřící povolán oživovat a osvojovat si vyznání víry společně s bratry.

Víra je darem Božím, ale je také hluboce svobodným a lidským úkonem. Katechismus katolické církve to říká jasně: „Není možné věřit bez milosti a vnitřní pomoci Ducha svatého. Není ovšem méně pravdivé, řekneme-li, že věřit je ryze lidský úkon. Není totiž v rozporu ani s lidskou svobodou, ani s rozumem“ (KKC, 154). Ba naopak, obojí implikuje a povznáší v jakési životní sázce, která je určitým exodem, vyjitím z nás samých, z vlastních

13

jistot, z vlastních myšlenkových schémat, abychom se svěřili působení Boha, který nám ukazuje svoji cestu vedoucí k dosažení pravé svobody, naší lidské identity, pravé radosti srdce a pokoje se všemi. Věřit znamená svěřit se v naprosté svobodě a radostně prozřetelnostnímu plánu Boha s dějinami, jak to učinil praotec Abraham a jak to učinila Maria Nazaretská. Víra je tedy určitý souhlas, kterým naše mysl a naše srdce přitakávají Bohu a vyznávají přitom, že Ježíš je Pán. A toto přitakání přetváří život, otevírá cestu k plnosti smyslu, obnovuje ji a obohacuje radostí a důvěryhodnou nadějí.

Drazí přátelé, naše doba vyžaduje od křesťanů, aby byli uchváceni Kristem, rostli ve víře díky důvěrnému kontaktu s Písmem svatým a svátostmi. Aby bylilidmi, kteří jsou jakoby otevřenou knihou, která podává zkušenost nového života v Duchu, přítomnost onoho Boha, který je nám oporou na cestě a otevírá nás k životu, který nebude mít konce.

Rok víry. Víra Církve.(středeční generální audience Benedikta XVI., náměstí sv. Petra v Římě, 31. října 2012)

Drazí bratři a sestry,

pokračujeme v naší cestě rozjímání o katolické víře. Minulý týden jsem poukázal na to, že víra je darem, protože je to Bůh, kdo má iniciativu a vychází nám vstříc. Víra je tedy odpovědí, v níž přijímáme Boha za pevný základ svého života. Je darem, který přetváří existenci, protože nám umožňuje přijmout pohled samotného Ježíše, který v nás působí a otevírá nás vůči lásce k Bohu a bližním.

Dnes bych chtěl v naší reflexi učinit další krok a začnu opět od otázek: Má víra jenom osobní, individuální charakter? Týká se jenom mojí osoby? Žiji svou víru sám? Jistě, úkon víry je výsostně osobní, uskutečňuje se v

nejhlubším nitru a vyznačuje nový směr, osobní konverzi. Můj život tedy podléhá změně, dostává novou orientaci. V liturgii křtu během přímluv celebrant žádá vyznání víry a klade

14

tři otázky: Věříte v Boha Otce všemohoucího? Věříte v Ježíše Krista, Syna jeho jediného? Věříte v Ducha svatého? Odedávna byly tyto otázky adresovány osobně tomu, kdo měl přijmout křest těsně před trojím ponořením do vody. I dnes je odpověď v jednotném čísle: „Věřím“. Tato moje víra však není výsledkem mojí osamocené reflexe, není produktem mého myšlení, nýbrž plodem vztahu, dialogu, který se skládá ze slyšení, přijetí a odpovědi. Je to komunikace s Ježíšem, který mi umožňuje vyjít z mého „já“ a z mojí uzavřenosti, aby mne otevřel vůči lásce Boha Otce. Je to znovuzrození, ve kterém objevuji svoje sjednocení nejenom s Ježíšem, ale také s těmi, kteří šli a jdou toutéž cestou. A toto nové zrození, které začíná křtem, trvá po celý život. Nemohu zkonstruovat svoji osobní víru v soukromém dialogu s Ježíšem, protože víra je mi darována Bohem skrze společenství věřících, kterým je církev a jsem tak přiřazen k mnoha věřícím do společenství, jež není jenom sociologické, ale je zakořeněno ve věčné Boží lásce, která je v Sobě samé společenstvím Otce, Syna a Ducha svatého, je Trojiční láskou. Naše víra je skutečně osobní, pokud je také komunitní. Může být mojí vírou, jedině pokud žije a pohybuje se v církevním „my“, jedině je-li naší vírou, společnou vírou jediné církve.

V neděli, když při mši svaté recitujeme Krédo, vyjadřujeme se v první osobě, ale vyznáváme společně jedinou víru církve. Toto „věřím“ vyslovené v jednotném čísle se spájí v čase a prostoru do nezměrného chóru, ve kterém každý přispívá ke svorné polyfonii ve víře. Katechismus katolické církve to jasně shrnuje takto: „«Věřit» je církevní úkon. Víra církve předchází, rodí, udržuje a živí naši víru. Církev je matka všech věřících. „Nikdo nemůže mít Boha Otcem, není-li jeho matkou církev“ (sv. Cyprián)“ (KKC, 181). Víra se tudíž rodí v církvi, vede do ní a žije v ní. Je důležité na to pamatovat.

Na počátku křesťanství, když moc Ducha svatého v den Letnic sestoupila na učedníky, jak podávají Skutky apoštolů (srov. 2,1-13), dostává se rodící církvi moc uskutečňovat poslání, které jí svěřil Zmrtvýchvstalý Pán: šířit do všech koutů země evangelium, dobrou zvěst Božího království a vést tak každého člověka na setkání s Ním, k víře, která zachraňuje. Apoštolové překonají veškerý strach a hlásají, co slyšeli, viděli a osobně zakusili s Ježíšem. Mocí Ducha svatého začínají mluvit novými jazyky, otevřeně hlásají tajemství, kterého byli svědky. Ve Skutcích apoštolů je nám podána obsáhlá promluva, kterou Petr pronesl právě v den Letnic. Vychází z úryvku proroka Joela (3,1-5), vztahuje jej na Ježíše a hlásá ústřední jádro křesťanské víry: Ten, který všem žehnal a který byl mocnými divy a znameními potvrzen Bohem, byl přibit na kříž a zabit, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých a ustanovil jej Pánem a Mesiášem. Spolu s ním jsme vstoupili do definitivní spásy ohlašované proroky a kdo bude vzývat jméno Páně bude zachráněn (srov. Sk 2,17-34). Po vyslechnutí těchto Petrových slov se mnozí cítili osobně zasaženi, litovali svých hříchů, nechali se pokřtít a přijali Ducha svatého (srov. Sk 2,37-41). Tak začíná putování církve, pouť společenství, které v prostoru a čase nese toto poselství, společenství, které je Božím lidem, založeným na nové smlouvě díky Kristově krvi a jehož členové nepatří do jedné sociální či etnické skupiny. Jsou to muži a žen pocházející z každého národa a kultury. Je to „katolický“ lid, který mluví novými jazyky, je univerzálně otevřený pro přijetí všech, překračuje každou hranici a boří všechny bariéry. Svatý Pavel říká: „Tady už není Řek nebo Žid, obřezaný nebo neobřezaný, barbar, Skyta, otrok nebo člověk svobodný; ale všecko a ve všem je Kristus“ (Kol 3,11).

Církev je tedy již od počátku místem víry, místem předávání víry, místem, kde jsme skrze křest ponořeni do Velikonočního tajemství smrti a zmrtvýchvstání Krista, který nás osvobozuje z hříchu, dává nám svobodu dětí a uvádí do společenství s Trojjediným

15

Bohem. Zároveň jsme ponořeni do společenství s dalšími věřícími bratry a sestrami, s celým Kristovým tělem a jsme taženi ven z naší osamělosti. Druhý vatikánský ekumenický koncil podotýká: „Bůh si však nepřál posvětit a spasit lidi jednotlivě, s vyloučením jakéhokoli vzájemného vztahu, nýbrž chtěl z nich vytvořit lid, který by ho vpravdě uznával a svatě mu sloužil.“ (Lumen gentium, 9). V dalším poukazu na křestní liturgii si povšimněme, že na závěr slibů, kterými se odříkáme zla a odpovídáme „věřím“ v pravdy víry, celebrant prohlašuje: „Tak věříme, Tak věří církev. A tuto víru vyznáváme, a ona je naší slávou v Kristu Ježíši, našem Pánu“. Víra je teologální ctnost, darovaná Bohem, ale předávaná církví během dějin. Sám svatý Pavel, když píše Korinťanům, potvrzuje, že jim předal evangelium, které sám přijal (srov. 1 Kor 15,3).

V církvi existuje nepřetržitý řetězec života, hlásání Božího Slova a slavení svátostí sahající až k nám. Nazýváme jej Tradice. Zaručuje nám, že to, v co věříme, je původní Kristovo poselství, které hlásali apoštolové. Jádrem prvotní zvěsti je událost smrti a zmrtvýchvstání Páně, odkud pramení veškerý poklad víry. Koncil prohlašuje: „A tak apoštolské kázání, vyjádřené zvláštním způsobem v inspirovaných knihách, mělo být uchováno nepřetržitou posloupností až do konce věků“ (Dei Verbum, 8). Boží Slovo je tak obsaženo v Písmu svatém, které je Tradicí církve uchováváno a věrně předáváno, aby lidé každé doby mohli věřit v jeho nezměrné zdroje a obohacovat se z pokladů Jeho milosti. „Církev ve své nauce, životě a bohoslužbě zvěčňuje a všem pokolením předává všechno, co sama je a v co věří“ (ibidem.).

Chtěl bych závěrem zdůraznit, že osobní víra roste a zraje v církevním společenství. Je pozoruhodné, že v Novém zákoně slovo „svatí“ označuje křesťany v jejich celku, ačkoli jistě ne všichni měli kvality potřebné k tomu, aby byli církví prohlášeni za svaté. Co měl tedy tento termín označovat? Skutečnost, že ti, kteří měli a žili víru ve zmrtvýchvstalého Krista, byli povoláni stát se opěrným bodem pro všechny ostatní a uvádět je tak do kontaktu s Osobou a Poselstvím Ježíše, jenž zjevuje tvář živého Boha. Platí to také pro nás: křesťan, který se nechává vést a postupně utvářet vírou církve i přes své slabosti, omezení a obtíže, stává se jakýmsi oknem, jež je otevřeno světlu živého Boha, dostává se mu tohoto světla a vnáší ho do světa. Blahoslavený Jan Pavel II. v encyklice Redemptoris missio prohlásil, že „misie obnovuje církev, upevňuje víru a křesťanskou identitu a vnáší novou horlivost a nové stimuly. Víra sílí předáváním!“ (n.2).

Dnes rozšířená tendence klást víru do soukromé sféry tedy protiřečí samotné její povaze. Potřebujeme církev, abychom byli ve víře utvrzováni a okoušeli Boží dary: Jeho Slovo, svátosti, oporu milosti a svědectví lásky. Takto se bude moci „já“ v církevním „my“ cítit současně adresátem a protagonistou události, která jej přesahuje; zkušenosti společenství s Bohem, jež je základem společenství mezi lidmi. Ve světě, kde se zdá, že vztahy mezi lidmi jsou regulovány individualismem, což je činí stále křehčími, nás víra volá k tomu, abychom byli Božím lidem, církví, nositeli lásky a společenství s Bohem pro celé lidstvo. Děkuji za pozornost.

16

Il più bello della vita deve ancora venireHomílie Giovanniho kardinála Coppy, Sacrario caduti aeronautica, Cimitero Verano, 1. listopadu 2012

Jako každoročně si dnes připomínáme naše drahé padlé, kteří zde odpočívají v očekávání vzkříšení. Církev nám dnes otvírá zářný pohled na život věčný, na ráj, kde i oni odpočívají, jak doufáme a prosíme. V prefaci, na začátku velké eucharistické modlitby, se k Bohu obrátíme slovy „dnes nám dopřáváš radost patřit na nebeské město, nebeský Jeruzalém, který je naší matkou, kde plesající sbor našich bratří navěky oslavuje tvé jméno“. Ano, dnes jsme povoláni pohroužit se do patření na ráj, kde už naši drazí oslavují ve věčné radosti Nejsvětější Trojici.

Především první čtení této mše svaté, z Janovy Apokalypsy, poslední knihy Písma, jež popisuje boj a vítězství Církve díky Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání, nám dává patřit na tento velkolepý výjev: Boží andělé nechávají vystoupit bezpočtu mrtvých ze země a z moře, v nichž jsou pohřbeni – to nás přivádí k myšlence na naše piloty, kteří zůstali pohřbeni v oceánech z důvodu leteckých střetů nejméně dvou válek; andělé znamenají na čele všechny pečetí jejich vítězné přináležitosti k Bohu: byli zachráněni Bohem a krví Beránka, Ježíše Krista, přicházejí z „velikého soužení“ (Ap 7,10.14), tedy ze strašných zkoušek, z útrap a pronásledování; bílé roucho, do něhož jsou oděni, je činí hodnými vejít do blaženého patření na Boha. V evangeliu pak Ježíš slibuje nebeské království , tedy věčnou odměnu, těm, kdo jej následovali v lásce a věrnosti i za cenu hrdinství smrti: chudí v duchu, zbaveni dober světa i samotného života – jako naši hrdinové, kteří obětovali svůj život – tiší, plačící, hladovějící a žíznící po spravedlnosti, milosrdní, čistého srdce, tvůrci pokoje, pronásledovaní pro spravedlnost. Obraz vskutku kosmický a oslnivý se dnes vykresluje před našima očima a vírou v něm patříme na svůj konečný úděl, život věčný, k němuž tíhneme: vždyť po smrti „to nejkrásnější z života má teprve přijít“, napsal kardinál Comastri.

Ano, to všechno nazíráme ve víře, protože nám to řekl Ježíš, který je Pravda a Život. O této slavnosti Všech svatých, kdy si připomínáme naše padlé, nemůžeme mít krásnější vizi. Připadá právě na Rok víry. A víra nám říká, že jsme stvořeni pro ráj, proto dnes pozvedáme náš pohled až tam do výšin, abychom prosili Pána, aby tam dal dojít i našim drahým. Utopie? Mytologie? Mysticizmus jiných časů? Papež pouze před patnácti dny ukázal na metlu nevěry, která dnes zatemňuje tolik myslí. Jistý druh moderní kultury, řekl Benedikt XVI., „vychovával k pohybu jenom na rovině věcí, toho, co lze vyprodukovat, a k víře jenom v to, co lze vidět a rukama nahmatat [...]. V tomto kontextu se vynořuje

17

několik zásadních otázek, které jsou mnohem konkrétnější než na první pohled vypadají: jaký smysl má život? Existuje budoucnost pro člověka, pro nás a pro nové generace? Jakým směrem orientovat volby naší svobody, aby vyústění života bylo dobré a šťastné? Co nás čeká za prahem smrti?“ (Až potud Svatý otec). Vskutku, moderní člověk se těmto otázkám vyhýbá, protože nejprve Feuerbachův a Marxův nihilizmus, nato pak dnešní sekularizace, mu říkají, že po smrti vše skončí; pomýšlet na další život je uspáváním vědomí jakýmsi druhem opia.

Tváří v tvář těmto tvrzením, dnes a v tomto |Roce víry, musíme prohloubit křesťanskou nauku: „víra, - řekl dále Benedikt XVI., - není pouhým rozumovým souhlasem s jednotlivými pravdami o Bohu; je to úkon, kterým se svobodně svěřuji Bohu, jenž je Otec a miluje mne; je přilnutím k onomu «Ty», které mi dává naději a důvěru“. A tento úkon nám říká, že Bůh existuje, že existuje život věčný, a On nás očekává, aby nám ho daroval, jestliže odpovíme myslí a srdcem na jeho lásku Otce a Vykupitele. On nás nezklame. Jeho přísliby platí pro všechny. Na toto téma si dovolím svěřit se vám s velmi osobní vzpomínkou: náš profesor dogmatické teologie v semináři v Albě, nám vyprávěl, že se svou sestrou-řeholnicí uzavřel dohodu: kdo z nich dvou umře jako první, dá vědět tomu druhému, zda je spasen nebo ne; dohoda, kterou nám přísně zakázal uzavírat. Zemřela sestra, po šesti měsících ho jedné noci probudil vichr, který zalomcoval dveřmi jeho pokoje a známý hlas volal: „Jsem zachráněna!“ Otevřel dveře, ale nikdo tam nebyl, závěsy visely nehybně a vše bylo na svém místě. Říkal nám: „Moje sestra, řeholnice, která ve svém životě prokazovala jen dobro, šla do ráje šest měsíců po smrti“. Doslova tomuto vyprávění věřím, protože náš profesor, Mons. Chiesa, byl mužem pravdivým a upřímným, mužem Božím, jehož proces blahořečení probíhá. Nevykládám vám tedy povídky, tu skutečnost mám dosud v živé paměti, tak jak jsem ji slyšel skoro před 70 lety.

Bratři, s údělem, který nám Bůh svěřil se nežertuje. Všichni, říká Pavel, staneme před Božím soudem, abychom vydali počet ze svého života. Víra žádá naše „ano“, a otvírá nám obzory nekonečného světla. Věřme! Přijměme Boha do svého života! Odpovězme! I my, stejně jako i naši hrdinové zde pohřbení, spolu se všemi křesťany, kteří se otvírají Bohu, jsme povoláni ke svatosti života, i přes naši monotónní každodennost; jak říká Dante Alighieri v Božské komedii, jsme „zrozeni být andělskými motýly“ (Očistec, X. 125). Máme před sebou úchvatný, vznešený, náročný obzor: 2. čtení mu dává zazářit slovy sv. apoštola Jana: „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat božími dětmi, ale že jimi také jsme! Už teď jsme Božími dětmi. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobni, a proto ho budeme vidět tak, jak je. Každý, kdo skládá tuto naději v něho, uchovává se čistý, jako on je čistý“ (1Jan3,1ss). Ano, skutečně to nejkrásnější z života má teprve přijít! Tato slova nám dodávají velkou útěchu, protože nám říkají, že naši padlí, které tolik milujeme, jsou nyní ve světle božím, Jemu podobní, myslí na nás a modlí se za nás. Jsou to však slova, která nás rovněž nutí, abychom se dobře připravili na tento cíl, k němuž všichni chtě nechtě směřujeme: jsme-li konkrétními a uvažujícími lidmi, musíme vzhlížet k dalšímu životu jako k pravdivé skutečnosti, která nám bude vlastní po celou věčnost; a proto se očišťovat, abychom se i i my mohli jednoho dne stát Božími zářivými tvory. Šiřme kolem sebe dobro, vědomi si toho, o čem nás ujistil Ježíš, „máte v nebi velkou odměnu“ (Mt 5,12).

18

Un forte incoraggiamento di fede per la nostra vita quotidiana

Homílie Giovanniho kardinála Coppy, Tomba del Vaticano, Roma, Verano, 2. listopadu 2012

Drazí bratři a sestry,

jako každý rok jsme se shromáždili v tomto sakráriu, které si přál Pavel VI. pro zesnulé přináležející k Vatikánskému státu, ať už pracovně či pobytem. S větší intenzitou a s hlubokou lítostí směřují naše myšlenky k těm, kteří zde odpočívají v očekávání konečného vzkříšení, a slavného návratu Krista Soudce a Spasitele. Teskný den, vždyť nám připomíná vše dobré, čeho se nám od nich dostalo, rysy jejich tváře a postavy, tón jejich hlasu. Avšak den bohatý takovým pokojem a duchovní silou. Vstupní modlitba, kterou jsme recitovali na začátku této druhé mše svaté ze dne zesnulých, nás spojila se slavením Roku víry. Ano, naši drazí, kteří jsou zde pohřbeni, byli velkými především proto, že žili ve víře, a dali nám velký příklad víry: kněží a biskupové, otcové a matky rodin, oddaní a vlídní manželé a manželky. A to je naší velkou útěchou, kromě té, kterou nám dává dnešní liturgie slova, která před našima očima vykreslila úchvatnou skutečnost věčného života a ráje, na kterou jsme dnes pozváni intenzivněji myslet, a v níž jak doufáme a prosíme, se už nacházejí naši drazí. Tato liturgie nám velmi krásnými obrazy a učením naznačila cestu po níž kráčíme i my, a které oni již dosáhli.

V 1. čtení mluvil prorok Izaiáš o věčném životě jako o bohatě prostření hostině, u níž sedí zachránění ve věčné radosti: závoj pozemských záhad byl sňat, Pán osušil slzy z každé tváře, potupu, tedy nevěrnost a hříchy minulosti definitivně zmizely, a s nezměrnou vděčností oslavujeme Pána za spásu, kterou nám daroval: „On je Hospodin, v něhož jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy“ (Iz 25,9).

Druhé čtení, vzaté z významné 8. kapitoly listu Římanům, nás pak ujistilo, že budeme spaseni, protože jsme Božími syny, jsme vedeni jeho Duchem, který nám dává dokonce volat „Abba, Otče“ (Řím 8,15), a obrací k nám všechnu Boží něhu a milosrdenství. A protože jsme synové, jsme také „dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem stejně jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy“ (Řím 8,17). Žijeme pohrouženi v úzkosti vykoupení, která proniká i stvoření, vesmír, oživené bytosti, a dokonce i nerozumnou přírodu, která kvůli pádu, prahne po tom, aby byla vymaněna z otroctví, do něhož byla zlem uvězněna. Celý svět, lidský i člověku podléhající, byl vykoupen Kristovým křížem, a na věčnosti mu bude patřit nové nebe a nová země. Tato úzkost nám však dává i naříkat, protože nám potvrzuje, že stejně jako my, tak i celé tvorstvo je proniknuto utrpením; a v utrpení má člověk dosáhnout života svým úsilím a často tvrdým a bolestným odříkáním.

Konečně v evangeliu, v jedné z řečí, kterou měl v jeruzalémském chrámě týden před velikonocemi, Ježíš popisuje poslední soud. Projev směřující ke všem mužům a ženám, nejen ke křesťanům; a jehož mírou je láska, kterou všichni prokazovali maličkým, zbaveným prvopočátečních a pro život nezbytných dober. Ježíš mluví o odměně a trestu: tímto posledním je věčný oheň určený „zlořečeným“, tedy těm, kdo až do konce, neodpovídali na Boží povolání; odměnou je království, připravené těm, kdo naopak

19

dokázali v chudých poznávat tvář samotného Krista, nepřehlíželi je a s upřímností a konkrétně jim prokázali službu.

Liturgie slova je tedy důraznou lekcí a náročným životním programem, který dobře ladí se slavením Roku víry. Proto bych rád v závěru připomněl úchvatná slova, která římské martyrologium věnuje dnešní památce všech věrných zemřelých: „říká, „dnes se Církev modlí k Bohu za duše všech těch, kteří nás předešli se znamením víry a spí v naději na vzkříšení, a také za ty, kteří zemřeli od počátku světa, o jejichž víře ví jen Bůh, aby očištěni od svých hříchů a přijati do společenství občanů nebes, mohli požívat věčně blaženého patření“. Jsou to nádherná slova, která nám dávají rozjímat a chápat celou krásu věčných skutečností, které nás čekají. Odtud povinnost modlit se za Církev i za celé lidstvo minulých staletí, v kosmickém pohledu všech lidských generací, co jich bylo na zemi, které se sténáním čekají na jim darované vykoupení. Ježíš zemřel na kříži za všechny, a všechny nás přimknul v jediném objetí lásky k bratřím, ať už nás s nimi pojí pokrevní pouto, anebo jsou v čase vzdáleni, a všechny nás tiskne svou láskou a svým příslibem života věčného. Tento den je proto mocným povzbuzením víry pro náš každodenní život. Ať je nám víra vždy oporou tohoto putování, na přímluvu našich i všech zemřelých. Amen.

San Carlo Borromeoun grande sacerdote il cui zelo pastorale ha lasciato un´orma

profonda non solo a Milano, ma in tutta la ChiesaHomílie Giovanniho kardinála Coppy, svátek sv. Karla Boromejského, 4. listopadu 2012,

Papežská kolej Nepomucenum, Řím

Tato neděle má zcela zvláštní význam, protože připadá na svátek svatého Karla Boromejského, patrona stejnojmenné kongregace sester milosrdenství, které zasvětili svůj život službě této koleji. Jejich svatý ochránce dnes vévodí nejen jim, ale také nám svou gigantickou osobností a hrdinskou činností pastýře a biskupa. Čtení této mše svaté jako by byla zvolena právě pro něj.

Jak v 1. čtení tak v evangeliu jsme slyšeli jeden z nejvýznamnějších textů starodávné židovské zbožnosti, který si dodnes

20

praktikující píší na kousky pergamenu a při modlitbě je nosí uvázané na čele nebo na pravé ruce, totiž „třásně“ anebo zavěšují na dveře, aby ho uctili když vstupují do domu, mezuzah. Je to Šemá Israel, neboli „Slyš, Izraeli“, skladba, která sahá až k Mojžíšovi, a následně byla propracována, která říká: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,4s). V evangeliu Ježíš v odpovědi na otázku učitele Zákona, které je první přikázání, odpovídá stejnými slovy a připojuje slovy Levitiku 19,18 jako druhé přikázání: „Miluj svého bližního jako sám sebe“. Toto je souhrn celého Zákona i Proroků, taková je skutečná Boží vůle, takže bezvýhradná láska k Bohu a k bližnímu musí charakterizovat život nás všech. A Ježíš chválí zákoníka, že tento význam pochopil: „Nejsi daleko od Božího království“ (Mt 12,34).

Druhé čtení představuje Ježíše jako pravého kněze, „který je schopen navždy přinést spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu [...], a dosáhl dokonalosti navždy“, jak říká list Židům (Žd 7,25.27s). Tento list je velkým komentářem o kněžském poslání Ježíše, který skrze utrpení, poslušnost Otci a smrt na kříži, se stal jediným a dokonalým knězem, neboť se nám zcela daroval v lásce, kterou obnovuje ve své Církvi prostřednictvím svátostí a především Eucharistie, když nás činí svatými.

Drazí bratři a sestry, milované Boromejky. V těchto dvou velkých naučeních dnešní mše svaté se skví nauka i činnost svatého Karla: miloval Boha celou svou duší a ze všech svých sil, a miloval bližního, ne jak, ale víc než sám sebe; navíc byl velký kněz, jehož pastorační horlivost zanechala hlubokou stopu nejen v Miláně, ale v celé Církvi.

Svatý Karel především hrdinským způsobem miloval Boha a bratry. Byl pohlcen touto láskou. Je to naprosto zřejmé z jeho kázání, z něhož

připomenu jen některá vyjádření. Jeho horlivost se rodila z vlastního povolání Církve, o které říkal, že je „Kristovou manželkou, a po ničem víc netouží, než aby Kristu porodila množství dětí“. Ježíš říká Církvi: „Církvi, já jsem tě nejen stvořil, protože od tebe očekávám děti; ale dal jsem ti vyjít z mého boku na kříži,a zasnoubil jsem si tě svou krví, abys mi dala děti“ (Oratio VIII., 1584). Ve svých Instrukcích kněžím na synodechv Miláně a provincii, svatý Karel často opakoval, že touhou Církve a proto pastorační činností kněží je především „péče o duše“. A tato péče má přivádět lidi k poznání Boha, aby Ho milovali a žili podle evangelia a Božího zákona. Dějiny vyprávějí, že všechen lid

21

si chodil poslechnout svatého Karla, jeho kázání, - často dosti dlouhá, - neunavovala, i když mluvil tak rychle, že ne vždy bylo možné mu porozumět: když kázal, zdálo se jako by vstupoval do extaze, celý se třásl, jako vyčerpán nemocí nebo svou přísnou kajícností; on však říkal, že tak mluví „z lásky“, jak napsal jeho sekretář Possevino (Discorsi della vita et attioni di C. Borromeo, Roma 1591, str. 46).

Za druhém místě, svatý Karel věrně následoval příklad Krista, velekněze. Také on, jako Ježíš, chtěl být „knězem svatým, nevinným, neposkvrněným“, „dávat sebe sama“ zcela v oběť (Žd 7,26s). Když se v šestadvaceti letech stal biskupem, žil jen pro Krista a pro duše: dlouhé hodiny věnoval denní a noční modlitbě, spával jen pár hodin v noci, přísně sepostil, přesto se věnoval náročnému pastoračnímu programu, plnému iniciativ: vykonal četné pastorační návštěvy své rozlehlé diecéze, neúnavně katechizoval, věnoval se kněžím prostřednictvím duchovních cvičení, věnoval se laickým bratrstvům, zvláště pak těm, která se věnovala eucharistické úctě; neohroženě mýtil herezi a neřest, a z lásky se obětoval z lásky k nemocným během moru v roce 1576, kdy prokázal mimořádnou dobročinnou lásku při ošetřování nakažených a při ochraně města, zajišťování potravy, zatímco občanští představitelé utekli, aniž by cokoli udělali. Svatý Karel byl svatým knězem, a svatými chtěl mít kněze: naléhavě jim doporučoval, aby v sobě přijali „sémě Božího slova“ (Or IX. 1584), aby „milovali tak vzácné duše, vysluhovali svátosti, správně sloužili Eucharistii, a měli na paměti, že jsou vyvolenými nástroji Božími pro dobro duší“ (Or X., 1584). Tímto způsobem reformoval a zdokonaloval Církev, a vedl ji k vysokým stupňům svatosti.

V Roce víry nabývají příklady svatého Karla nesmírného významu pro nás všechny, kněze i seminaristy, řeholnice, laiky, abychom skutečně žili z víry, jak si přeje papež: je-li málo víry, tím menší je horlivost pro druhé a pro naše posvěcení. Pavel VI.., když byl milánským arcibiskupem a nástupcem svatého Karla, silně zdůrazňoval vztah mezi reformou Církve, jak o ni usiloval svatý Karel, a vírou, prožívanou „v její plné vitalitě“. V roce 1958 použil těchto silných slov: „Chceme opravdové křesťany, křesťany silné, křesťany přesvědčivé [...], ne křesťany povrchní, průměrné, ústupné, křesťany bez zájmu k tomuto požadavku, který z křesťanství vyplývá, totiž mít učedníky, mít apoštoly, mít následovníky, mít mučedníky. Svatý Karel adresoval tuto výzvu jednotlivým duším a já jsem přesvědčen, pokračoval Montini, že v milánské spiritualitě budou zase ti, kdo, kdo zaslechnou osobní povolání ke svatosti“ (srv. D. Tettamanzi, Dalla tua mano, San Carlo un riformatore inattuale, Milano 2010, str. 97ss). To se však netýká pouze Milána, vždyť dobro, které tam vzešlo, musí vzejít i dnes a to všude. Ať se za nás přimlouvá svatý Karel, abychom byli opravdovými křesťany, abychom milovali Krista a evangelium a dobře plnili svou povinnost kněží, zasvěcených osob, velkodušných a uvědomělých věřících. Svatý Karle, obnov nás v našem životě, veď nás po cestě evangelia, učiň nás svatými! Amen.

22

AAPPOOŠŠTTOOLL VVEENNKKOOVVAA -- SSVV.. MMAARRTTIINN TTOOUURRSSKKÝÝJeho Eminence Tomáš kardinál Špidlík, S.I., čestný občan Pustiměře

Jeden z českých turistů uviděl nad portálem katedrály v italské Lucce velkou sochu svatého Martina na koni. Seká šavlí na půl vojenský plášť. Čech k němu mávnul rukou a pozdravil: "Pozdrav Pán Bůh, krajane!" Považoval ho za krajana, protože je u nás obrazů, soch i kostelů mnoho. Ale ty jsou i jinde. Naši sousedi poslovenštili francouzské město Tours a vznikl Turčanský sv. Martin. I v Itálii se s tímto světcem setkáváme často. Zatímco k nám "přijíždí na bílém koni", v Římě bývají poslední teplé dny, "svatomartinské léto". Vznikla legenda, že sám Pán Bůh poslal světci slunko, aby neprochladnul, když daroval plášť chudáku.

Ale popularita sv. Martina není jenom lidová. Jeho starý životopis je důležitým dokumentem v dějinách duchovnosti. Koho má církev považovat za svatého? V jádře to jsou všichni křesťané, kteří dostali při křtu Ducha svatého a milost Boží si uchovali. Na oltáře, za vzor a přímluvce, však staví církev jenom ty, kdo nějakým způsobem vydali svědectví o zvláštní síle Ducha, který v nich byl.

V prvních křesťanských dobách to byli mučedníci. Mezi nimi zvláště ctili mladé dívky: Cecílii, Anežku, Anastázii. Odvahu, kterou při smrti ukázaly, nebyla z nich samých, ale byla v nich síla Boží. Když přestala doba krvavého pronásledování, začali uctívat jako světce mnichy, kteří opustili svět, žili v poušti v těžkých podmínkách, v postech a stálé modlitbě. I ti byli světu svědectvím, že je důležitější myslet na Bohu, než na svět.

Ale vždycky se přitom lidé ptali: Je svatost jenom pro takové hrdiny, dosáhne se jí jenom tak neobyčejným způsobem? Mají přece dar Ducha svatého všichni věřící. Jak se projeví? Svatý Martin je jeden z prvních uctívaných světců, který nebyl ani mučedníkem, ani mnichem. Byl napřed voják, pak biskup. Ve službě církve vykonal mnoho. Ale tradice uchovala především vzpomínku na vojáka, který rozděluje svůj plášť s chudákem.

Je to svědectví, na které už tak důrazně upozornil sv. Pavel. Nejkrásnější znamení Božího království mezi lidmi je láska. Nemohou být všichni mučedníci ani mniši, ale všichni se mohou a mají denně rozdělovat o své jmění s těmi, kdo jsou potřebnější než oni sami. A tak podle římské legendy zasvitne slunko na naší zemi, i když se kolem dokola pozoruje mráz a nepohoda.

Portál katedrály v italské Lucce

23

"V jeho historické osobnosti se soustřeďují všechna charismata "Božích lidí" staré i nové smlouvy, - proroků, apoštolů a mučedníků, biskupů i mnichů, - v jediné svědectví Kristu".

Martin se narodil v roce 316 nebo 317 v Sabarii, městě na hranicích Západořímské říše. Posádkové město, Sabaria (dnešní Szombathely), vzdálené asi sto kilometrů od Vídně, bylo důležitým centrem dolní Pannonie. Jeho počátky sahají už do doby císaře Klaudia, kdy bylo římskou kolonii. Často tu pobýval i císař Antonius a v tomto městě byl Septimus Severus prohlášen římským císařem. Jeho strategická poloha ukazuje, že tu zřejmě zapustilo své kořeny i křesťanství. To dosvědčuje i skutečnost, že asi pět let před Martinovým narozením, zemřel ve městě mučednickou smrtí biskup Quirinus ze Siscie.

Martinův otec byl v té době nižším důstojníkem, ale kariéru završil jako tribun. Synovi dal jméno Martin, což znamená malý Mars (zdrobnělina římského boha války). Těžko říct, zda byl Martin Římanem nebo barbarem: jeho rodina snad pocházela ze severní Itálie nebo Ilyrika, jak se dá vytušit z míst, kde sídlil, ovšem nemůžeme to zcela bez výhrad potvrdit.

"Nikdy jsem neslyšel z úst člověka takovou moudrost..."

Ještě jako dítě se Martin s rodiči přestěhoval do Pávie, kam byl ustanoven jeho otec do nové posádky, a jak píše Sulpicius Severus, byl zde povýšen.

Pávie byla v té době velmi skromným městečkem, zato však místem prosyceným starobylou kulturou a civilizací, plnou života. Martinovi se tak nabídla vzácná příležitost k získání humanistické přípravy. Je pravděpodobné, že jako syn vyššího důstojníka navštěvoval řádné kurzy klasických studii. Nedosáhl však vysokého vzdělání, protože už jako mladistvý vstoupil do vojska, avšak označení "nevzdělaného" mu jistě nepřísluší. Severus píše, že

"nikdy neslyšel z úst člověka takovou moudrost, ba ani nikoho, kdo by se tak rozumně a pravdivě vyjadřoval".

Setkání s křesťanstvím

Přestože Martin prožil v Sabarii část svého dětství, je málo pravděpodobné, že by se už tady mohl syn pohanských rodičů setkat s křesťanstvím.

"Jeho rodiče neměli nízké postavení, podle řádu tohoto světa, ale byli pohany".

Zvláště pak otec - jak píše Sulpicius - byl oddán kultu impéria. Tomuto svému žáku, příteli a pozdějšímu životopisci, zřejmě světec svěřil svou vzpomínku na "útěk" z dětství, kdy byl v křesťanském kostele v Pávii přítomen slavnostní bohoslužbě. Šlo zřejmě o liturgické shromáždění určené katechumenům, protože v srdci desetiletého chlapce se právě tehdy zrodila

Významný milník udávající vzdálenost Sabarie od Říma

24

myšlenka "útěku" na svaté místo, a navíc touha i odvaha požádat o přijetí mezi katechumeny. Martinovi bylo deset let, když navzdory rodičům "utekl" do chrámu a žádal o přijetí mezi kandidáty křtu - do katechumenátu.

Ve věku dvanácti let, jenž má pro křesťany zvláštní duchovní hloubku, ve věku, kdy Ježíš poprvé opouští své rodiče, aby zůstal v chrámu s vykladači Písma a věnoval "věci svého Otce", ve věku, kdy děti podle tradice římské Církve obnovují své křestní sliby v tzv. "vyznání víry", - v tomto věku prožíval Martin velkou "touhou po poušti":Jistě zvláštní věc: ve dvanácti letech se zcela obrátit k dílu Božímu. Martin však toužil po životě v poušti a nepochybně by toho dosáhl, kdyby mu v tom nebránil útlý věk. Avšak jeho srdce se bez přestání obracelo k pustevnám a chrámům. Ve svém, ještě mladistvém věku, nepřestával snít po tom, co zakrátko naplnil na poli náboženském.

Když žádal o přijetí mezi katechumeny, narazil zřejmě na velké obtíže, a to jak ze strany rodičů, tak strany biskupa, protože pro přijetí platila náročná kritéria. Nakonec však byl mezi čekatele křtu přijat.

"Cokoliv jste učinili pro jednoho z těchto nejmenších, mně jste učinili"V den, kdy měl Martin svléci šat dětství -

tógu, bylo mu patnáct let a byl už mladým mužem. Jako syn vojenského veterána měl i on už vytyčený směr své kariéry: armádu. Ve skutečnosti mu scházely jen dva roky, aby dosáhl věku sedmnácti let, kdy mohl narukovat do armády. Nové úpravy zákona umožňovaly vstoupit do vojenských služeb už v patnácti. Proto otec, popuzen odmítavým postojem svého syna ke službě ve zbrani a jeho náklonností ke křesťanskému mnišskému životu, poručil, aby neodkladně složil vojenskou přísahu.

Takto, zavázán slavnostní přísahou, se Martin připravoval na vojenskou kariéru a o dva roky později začal službu ve zbrani. Jako syn veterána byl záhy povýšen do hodnosti inspektora a dostával dvojitý žold. Jeho úkolem byla noční objížďka náměstí a inspekce strážních míst, jakož i noční dohled nad posádkou. Během jedné z těchto objížděk potkal, v čase nejtužší zimy polonahého žebráka, a protože neměl u sebe peníze, tasil meč, rozťal svůj plášť a polovinu dal chudákovi. Následující noc viděl ve snu Krista, oděného polovinou svého vojenského pláště, jak říká andělům:

"Martin je teprve katechumenem, a už mě přioděl tímto pláštěm".

Událost, připomínající Martinův skutek lásky, se velmi pravděpodobně odehrála v roce 338, když působil v posádce v Amiens, protože rok nato - o Velikonocích 339 - přijímá křest. Rozdělený plášť, noční sen a výčitka, kterou mladý voják ze snu vytušil, jej přivedly k tomu, aby si pospíšil s přijetím "Svátosti osvícení". Tehdy mu bylo dvaadvacet nebo

MARTIN SKLÁDÁ VOJENSKOU PŘÍSAHU,Martiniho freska ve spodní bazilice sv. Františka v Assisi

25

třiadvacet let (podle některých rukopisů teprve osmnáct).

"Nebyl vojákem, ale mnichem"

Je těžké popsat chronologii událostí Martinova života po přijetí křtu. Sulpicius tvrdí, že mladý důstojník zůstal ještě dva roky ve vojsku, ale je téměř jisté, že tam byl mnohem déle.

Setkáváme se s ním, jako s důstojníkem císařské stráže v alae scolares, což byla vybraná a velmi vyhledávaná skupina, vyhrazená prakticky jen těm, kdo měli vlivné protekce na nejvyšších místech. Původem tohoto synova postupu byly nepochybně otcovy ambice.

Podle nedávných studii docházíme k závěru, že Martin zůstal důstojníkem v alae scolares asi dvacet let. Jestliže Sulpicius uvádí pouze dva roky pobytu svého duchovního učitele v alae scolares, jedná se o omyl, anebo spíše o záměr, aby neztěžoval situaci, protože tato služba byla v tehdejší době pro přijetí biskupského úřadu církevně zakázána.

Papež Siricius skutečně v roce 386 napsal:

"Jestliže by se kdo, po odpuštění hříchů (čili křtu), opásal cingulem světské armády, nesmí být přijat do kněžské služby".

Týž zákaz vyhlásil kolem roku 370 papež Damas. Mimo to, ani veřejné mínění nebylo příznivě nakloněno přijímání bývalých vojáků do kněžské služby. Martin chtěl ukončit službu, ale musel být ještě trpělivý, protože, když se někdo jednou dostal do císařské stráže nemohl ji hned tak opustit, a navíc to nebylo vůbec snadné. Navíc tribun, který byl jeho přítelem, ho prosil, aby s odchodem počkal a slíbil mu, že spolu s ním opustí světské služby hned, jak mu vyprší lhůta.

I během této doby žil Martin jako opravdový křesťan a dobrý kamarád, plný porozumění pro všechny, pomáhajíc těm, kdo velmi rychle utratili svůj žold, veselý, aniž by se zaplétal do vulgárních zábav, a také nikdy nevystupoval jako ten, kdo by dával najevo svou nadřazenost. Měl jednoho otroka, což bylo pro důstojníka předepsáno, ale bral ho jako svého bratra: spolu s ním usedal ke stolu,

MARTINŮV SEN,Martiniho freska ve spodní bazilice sv. Františka v Assisi

MARTIN OPOUŠTÍ VOJENSKOU KARIÉRU,Martiniho freska ve spodní bazilice sv. Františka v Assisi

26

ba dokonce když viděl, že je unavený, sám mu posluhoval. "Nebyl vojákem, ale mnichem",píše Sulpicius.

Nakonec, když viděl, že čas jeho služby se pomalu chýlí ke konci, rozhodl se naplnit svůj sen z dětství: odložit zbraně a stát se mnichem.

"Jdu tam, kam mne Pán volá"

V březnu roku 354 se Martin účastnil vojenského tažení císaře Konstance k Rýnu. Ještě než začaly boje rozdávalo se tzv. donativum. Když přišel na řadu Martin, odmítl donativum a požádal o propuštění z vojska:

"Až dosud jsem byl ve tvých službách. Dovol mi nyní být ve službě Boží."

Císař, rozzuřený touto troufalostí, jej obvinil ze zbabělosti, avšak Martin se spokojil s odpovědí, že se zítra sám postaví beze zbraně před vojenské šiky, chráněný znamením kříže. Vzali ho za slovo. Po noci, kterou strávil v okovech pod dobrou stráží, jej poslali samotného před ozbrojeným vojskem. V témže okamžiku však i barbaři vyslali své posly, aby žádali o mír a tím se vzdali. Křesťané s bouřlivým jásotem ukazovali na zázrak. Martin tak dosáhl propuštění a mohl odejít z armády.

Sulpicius říká, že po odchodu z vojenské služby se Martin odebral do Poitiers k Hilariovi, jenž byl po Maxenciově smrti zvolen biskupem svého rodného města. Tato událost se odehrála mezi léty 350 a 355. Víme jen, že v roce 356, o vigílii svého exilu, vykonával Hilarius už po nějaký čas biskupskou službu: zdá se tedy, že byl zvolen po roce 350. Když pak císař Konstancius, po znovudobytí západních provincii, které si usurpoval Magnencius, projevil svůj vliv na koncilech v Arles r. 353, v Miláně roku 355 a konečně i v Béziers roku 356, kde chtěl prosadit nauku Áriovu1, ale tam se mu postavil na odpor Hilarius, jehož pověst se tímto začala rychle šířit.

Martin se mohl s tímto velkým biskupem potkat v některém městě, v němž pobýval se svou posádkou. Hilarius na něj udělal tak velký dojem, že hned po opuštění vojska se odebral do Poitiers.

Biskup ho přijal s velkou vlídností, a protože oba byli konvertité, stali se zakrátko velmi dobrými přáteli. Hilárius chtěl tohoto bývalého důstojníka připoutat ke své církevní obci jako jáhna, ale Martin odmítl, nehledě k tomu, jak jsme už slyšeli, že lidé neměli rádi, když bývalí vojáci přijímali posvátné služby, přestože žádný církevní zákaz doposud neexistoval. Biskup tedy ustanovil Martina exorcistou. Svěřil mu tak svěřil službu, která sice nebyla mnoho žádaná, ale dovolila mladému klerikovi začít se studiem Božích pravd pod vedením tohoto vynikajícího učitele.

Jedné noci však měl Martin sen: zdálo se mu, že by měl obrátit ke křesťanství své staré rodiče. Tento sen chápal jako příkaz. Opustil proto biskupa s příslibem, že se vrátí. Jeho první apoštolská cesta směřuje do rodné Pannonie, ovšem s tušením, že jej čekají mnohé zkoušky a nepředvídané události.

První z nich se dostavila hned, když přecházel Alpy. Přepadli ho lupiči a chtěli ho zabít. Zachránil se jen zázrakem tím, že jednoho z nich obrátil a zvěstoval mu evangelium.

Když procházel Milánem, potkal ďábla, který se ho ptal kam jde:

1 Árius (256-336) sice věřil, že Kristus je Syn Boží, Slovo, které se stalo člověkem, ale to všechno ve vztahu "k nám" (pro nás a pro naši spásu). Sám o sobě Kristus není Bůh, ale první a nejdokonalejší tvor. Tuto Áriovu herezi vyvrací Nicejský sněm r. 325 ve vyznání víry, které dodnes recitujeme: "...Bůh z Boha, Světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha. Zrozený, ne stvořený, jedné podstaty s Otcem...".

27

"Jdu tam, kam mne Pán volá", odpověděl Martin. Nato satan: "Ať půjdeš kamkoliv a budeš cokoli dělat, vždy bude stát proti tobě ďábel". Martin mu tehdy odpověděl slovy proroka: "Mou oporou je Hospodin, nebojím se, co by mi mohl udělat člověk". Po těchto slovech nepřítel zmizel."

Jakmile dorazil do Pannonie, s velkou radostí znovu spatřil rodiče a obrátil ke křesťanství matku, zatímco u otce neměl úspěch, protože tento byl zarytým pohanem.

"..Starý legionář nedokázal pochopit, že se jeho syn zřekl slávy a výhod vojenského povolání..."

V polovině 4. století nebylo toto rozdělení kvůli křesťanské víře mezi členy rodiny, ba dokonce mezi manžely, vůbec ojedinělé. Vždyť v roce 357, kdy Martin přichází hlásat evangelium svým rodičům, vyrůstal v podobných poměrech v severní Africe budoucí učitel Církve sv. Augustin, kterému tehdy ještě nebyli ani tři roky (křesťanská matka Monika a pohanský otec Patricius, jenž se obrátil až na smrtelné posteli).

V celém kraji však vládl arianismus, a k této herezi, kterou císař Konstancius neúnavně prosazoval, přilnuli i biskupové. Martin proti ní bojoval do posledních sil a to téměř sám: zlořečený, posmívaný, bičovaný pruty na veřejnosti, musel opustit město a odebrat se do Milána, kde se dověděl, že arianismus po koncilu v Béziers vládne i v Gálii, a že biskup Hilarius je ve vyhnanství ve Frýgii. Zůstal proto v Miláně, usadil se v jedné cele na periferii a žil tam jako eremita. I tady ho však začal pronásledovat ariánský biskup Auxentius a podařilo se mu jej odtud vypudit. Martin se odebral do Gallinarie, na ostrov u ligurského pobřeží, spolu s knězem, svým přítelem, s nímž žili společně jako mniši.

Jednoho dne, na počátku roku 360, se dověděl, že se Hilarius vrací z exilu, a proto se rozhodl neodkladně odjet do Říma, aby se s ním setkal. Přijel však pozdě, neboť jeho oblíbený biskup už město opustil. Martinovi se podařilo zastihnout Hilaria v Poitiers, kde jej biskup s nesmírnou radostí přivítal. Není pochyb, že už tehdy přijal jáhenské a krátce nato i kněžské svěcení.

"Nelze si představit, že by obyvatelé Tours přišli zanedlouho do Poitiers hledat nějakého exorcistu, aby ho zvolili svým biskupem".

Martin nemusel mnoho naléhat, aby poitierského biskupa přesvědčil, že chce žít nedaleko města, a tak uskutečnit svůj sen po mnišském životě eremity a hlásat evangelium pohanům na venkově.

Hilariovi patřila vila nedaleko Poitiers. Dovolil tedy svému klerikovi, aby se tam odstěhoval. Tady žil Martin jako mnich. Netrvalo dlouho a začali k němu přicházet první učedníci. To byl počátek kláštera v Ligugé, který je nejstarším, jaký v Evropě známe. V době Martinově Klášter v Ligugé

28

byl pravděpodobně místem pro přípravu katechumenů a bylo zde asi i baptistérium. Poslední vykopávky na místech, kde podle tradice sv. Martin žil, skutečně ukázaly na existenci galsko-římské vily ze 4. století.

Podle Sulpiciova vyprávění, spadají právě do tohoto období Martinovy první zázraky. Vzkřísil dva mrtvé: katechumena, který nečekaně zemřel v době jeho nepřítomnosti, a pak mladého otroka, který se oběsil na nedalekém statku. Tyto zázraky vyvolaly v celém kraji velký ohlas a byly příčinou toho, že lidé začali Martina nazývat "divotvůrcem" (taumaturgem). V Ligugé náš světec setrval asi deset let, přičemž jeho dny byly rozděleny na pobyt v lávře a na hlásání evangelia po okolí až do chvíle, kdy si křesťané z Tours měli vybrat nového biskupa, protože Liborius v roce 371 zemřel. Tito chtěli, aby jejich Církev řídil Martin, ale aby zlomili jeho odpor, uchýlili se k úskoku. Jistý Rusticus šel za Martinem pod záminkou, že jeho manželka je nemocná a prosil ho, aby ji uzdravil. Protože šlo o službu lásky, nemohl opat z Ligugé tuto prosbu odmítnout a hned se vydal na cestu. Po cestě jej však překvapila skupina tourských

křesťanů, kteří se ukryli v lese a čekali, až Martin bude procházet, aby se ho zmocnili a přivedli do města. Jakmile dorazili do Tours všichni obyvatelé bouřlivě vítali "vězně", který se stal kandidátem na biskupský stolec. Ozvaly se však i protichůdné hlasy, zvláště ze strany biskupů z okolních měst, kteří na svěcení přijeli. Byl mezi nimi i Defensor (Obhájce), pravděpodobně biskup z Angers, jehož však umlčela slova výstižného verše Písma svatého, který se zrovna náhodou v kostele četl:

"Ústy dětí a nemluvňat potvrzuješ svou moc proti svým odpůrcům...".

Někteří Martinovi vyčítali jeho nedbalý oděv. Nakonec však nad postoji odpůrců zvítězil lidový entusiasmus. Moudrost Ducha se projevila v hlasu křesťanského lidu, a tak biskupům nezbylo, než se sklonit před jejich volbou: "vox populi - vox Dei". Taková byla prastará tradice církve při volbě svých představených. Tuto "vůli Boží", asi tři roky po Martinově volbě, poznal v hlasu lidu i velký milánský arcibiskup sv. Ambrož. Pro Martina už po tak okázalé volbě nebylo úniku, a 4. července 371, byl v Tours vysvěcen na biskupa.

Biskup

Od tohoto okamžiku začala Martinova biskupská služba, která trvala šestadvacet let. Za vlády císaře Graciána (375-383), který byl upřímným katolíkem, se stal biskup Martin neúnavným a energickým hlasatelem víry. Jeho pověst a věhlas zasáhly téměř všude: procházel blízké diecéze, a vydal se dokonce až na území Eduů a Autunů, a má se za to, že dorazil až do Vídně, což potvrzuje dokument, v němž se říká, že v tomto městě pokřtil

MARTIN KŘÍSÍ MRTVÉHO,Martiniho freska ve spodní bazilice sv. Františka v Assisi

29

jistou Foedulu.Rozsah Martinovy biskupské činnosti byl velmi široký, "nový a zcela osobní, často až

grandiózní". Na rozdíl od biskupů své doby, kteří skoro neznali venkov a jeho obyvatele, Martin neúnavně obcházel osady poblíž Ligugé, protože dobře věděl, jak nesmírně nutná je duchovní péče o rolníky a zemědělské otroky. Vždyť do té doby se pro ně dělalo velmi málo nebo vůbec nic. Proto velkým ideálem jeho biskupské služby bylo právě hlásání evangelia na venkově. K tomu však bylo potřeba dobře připravených kněží. Za tímto účelem Martin vybudoval v Marmoutier první "centrum kněžské formace" v Gálii.

I přes svou hlubokou pokoru, ale s ohledem na nesmírné náročný rozsah své biskupské služby, si Martin počínal až překvapivě odvážně, že to mnohdy budilo až obavy. Jeho horlivost pro víru a nezištnost, stejně jako smysl pro spravedlnost jej stále více vedly k tomu, aby se stal misionářem mezi pohany, ochráncem utiskovaných a pro svou dobrotu, soudcem sporů mezi věřícími, císařskými úředníky, ba dokonce i mezi samotnými císaři.

Jako biskup musel uspořádat svůj biskupský úřad. Proto vybudoval svou rezidenci ve městě v blízkosti svého chrámu. Sulpicius Severus mluví o cele, ale jistě se jednalo o malý dřevěný domek, jaké se tehdy stavěly vedle velkých kamenných paláců budovaných v románském stylu. Sem za ním přicházelo mnoho lidí, mezi nimi i spousta mluvků a povalečů, kteří mu zabírali čas, bez jakéhokoliv užitku pro šíření křesťanského života. Proto se Martin rozhodl odstěhovat mimo město, aby tam s několika učedníky, kleriky či laiky, praktikovali asketický život.

Z celého Martinova díla je zřejmé, že si velmi vážil společného života kleriků, neboť dobře věděl, že nedostatečná příprava by se pro budoucí klérus stala nezhojitelnou ranou. A skutečně, ať už v Poitiers či na svých cestách po Evropě si uvědomil, že příčinou herezí byla často nevzdělanost kněží. Zvláště mu leželo na srdci hlásání evangelia po vesnicích.

Marmoutier

Asi dvě míle od Tours našel Martin jedno ideální místo, kde by vybudoval klášter. Byl to malá nížinatá pustina, kde je možné ještě dnes vidět opatství Marmoutier. Tato rovina, k níž vedla jen úzká stezka, se rozprostírala mezi záhybem řeky Loiry a strmým skalnatým útesem. Samotný klášter byl vybudován ze dřeva. Také mniši si stavěli své chatrče ze dřeva nebo podle zvyku osad, ležících na pobřeží Loiry, obývali jeskyně, ať už přírodní nebo uměle vytesané ve skále. Celkový pohled na tento klášter velmi věrně připomínal "lávry" na Východě. Biskup, věrný tradici první křesťanské komunity v Jeruzalémě, stanovil, že jejich majetek bude společný. Oděv mnichů byl jednoduchý, z hrubých tkanin, většinou z

30

velbloudí kůže. Máme-li věřit církevní literatuře té doby, tak klerici se chtěli oblékat velmi honosně, a proto Martin reaguje oděvem svých mnichů na tuto tendenci. Jídlo bylo společné. I k modlitbě se shromažďovala celá komunita v oratoři. Zbytek času trávil každý sám, většinou opisováním rukopisů. Tourský biskup byl přesvědčen, že k tomu, aby své kleriky dobře připravil, je zapotřebí mnoha a současně dobrých knih: Písma svatého a spisů velkých obránců víry, stejně jako i komentářů Božího slova.

Tato práce, jak nám referuje Sulpicius Severus, se svěřovala zvláště mladým, ať už s nimi Martin počítal, jako s dobrými hlasateli pravé víry, anebo protože samotná mnišská tradice vyžadovala, aby mladí mniši pracovali horlivě. Je zajímavé, že byla vyloučena manuální práce, vyjma služeb pro komunitu. Jednalo se tedy o komunitu skutečně asketickou, kterou ovšem tvořili klerici, jak tomu v té době bylo zvykem. Co se týká materiálního života, tento se moc nelišil od života zdejších rolníků. Zachovávali přísný řád v jídle, v souladu s římskými asketickými tradicemi. Jedlo se jedenkrát za den, a to po společné modlitbě kolem třetí hodiny odpoledne. Každý si mohl sám určit přísnější život, to vše v naprosté jednoduchosti. Když si chtěli bratři obohatit o svátcích svůj jídelníček, zašli ulovit pár ryb do Loiry. Ryba byla ostatně nejčastějším pokrmem kláštera.

Mezi mnichy vládla radost a pokoj, jak konečně vyplývá ze Sulpiciova vyprávění, který Marmoutier navštívil, a na něhož tato skutečnost velmi zapůsobila. V Martinově době se klášter v Marmoutier stal asketickým seminářem, zárodkem povolání mnichů, řeholníků a také pozdějších biskupů.

"Vždyť které město nebo církevní obec by si nepřály, aby v jejich čele stál představený, který vyšel z Martinova kláštera?“

Pastorační činnost

Z Marmoutier, i z Tours vyzařovala na všechny strany Martinova houževnatá činnost. Po celých šestadvacet let, až do své smrti, tourský biskup neúnavně pokračoval v hlásání evangelia. S obdivuhodnou mladostí ducha a s téměř vojenskou energii bojoval proti herezi a zlu, modlářství i pověrám (a to i křesťanským), proti lidské bídě a zlobě všeho druhu.

Opatství v Marmoutier

31

Martinovi se připisují mnohé zázraky, na nichž je třeba si povšimnout jak úmyslu divotvůrce, tak i skutečnosti, že byly příležitostí i důsledkem jeho činnosti. Celé Martinovo působení bylo dílem víry a lásky, a odtud vyplývajícího protestu proti nespravedlnosti a nezasloužené bídě. Ani osud, ani zlé úmysly lidí, nedokázaly svatého biskupa zastavit. Jednoho dne odhalil falešného mučedníka, jemuž křesťané toho místa postavili dokonce kapli a vzdávali mu nepatřičnou úctu. Domnělý mučedník nebyl než bandita, který byl na tom místě pohřben, což Martin skutečně dokázal.

"Martin nevěřil nejisté tradici, a proto se vyptával nejstarších kněží na jméno mučedníka a na dobu jeho mučednické smrti...... Jednoho dne se sám vypravil na to místo, doprovázen jen několika ze svých učedníků, sestoupil až k hrobce a prosil Pána, aby mu zjevil, kdo je tady pohřben a jaké jsou jeho zásluhy. Tu se obrátil nalevo a spatřil vystupující oblak odpudivého vzhledu. Přikázal mu, aby řekl své jméno a zásluhy. Tehdy zjev řekl své jméno i zločin: byl to lupič, popravený pro své zločiny, jehož lidé na tomto místě mylně uctívali jako mučedníka. Jeho společníci slyšeli hlas, ale neviděli nikoho. Martin pak veřejně vyprávěl koho viděl, a hned nato zboural oltář, který byl nad hrobem vystavěn, a tak vysvobodil lid z omylu té pověry."

Uzdravoval malomocné, epilep-tiky a posedlé všeho druhu, nechal kácet posvátné stromy, a když jej pohanští vesničané zuřivě napadli, sám jim navrhl, že se postaví na místo, kam by měl podřezaný strom spadnout, a strom zázračně padl na druhou stranu.

"Tehdy jeden z nich, odvážnější než ostatní řekl: "Máš-li jakou důvěru v toho Boha, o němž říkáš, že se má uctívat, my sami skácíme strom, co tu stojí a ty pod ním zahyneš. Jestli však tvůj Pán je s tebou, zachráníš se." Martin, ve své

MARTIN PŘI MEDITACI,Martiniho freska ve spodní bazilice sv. Františka v Assisi

Epizoda na vitráži baziliky v Tours

32

nezlomné důvěře v Boha, se rozhodl zkoušku podstoupit. Všichni pohané s představením okamžitě souhlasili a jednomyslně se smířili i se ztrátou svého posvátného stromu, při jehož pádu by nepřítel jejich ceremonii našel smrt. Když borovici na jedné straně podřezali, bylo jisté, že nepadne jinam, než na stranu řezu, na místo kde byl, podle vůle obyvatel, přivázán Martin... Borovice už skoro padala, když Martin pozvedl svou ruku, vstříc stromu, a odvrátil ho znamením kříže. V tom okamžiku, jakoby zvláštním uragánem, se strom v pádu obrátil a dopadl na protější stranu - na místo, kam se uchýlili pohané, v přesvědčení, že je bezpečné. Mnozí z nich při pádu zahynuli. Tu se ozval z nebe velký hukot, pohané zůstali jako omráčeni údivem, mniši plakali radostí a všichni společně vyznávali Kristovo jméno. Bylo vidět, že toho dne přišla do vesnice spása."

Tady se projevila Martinova mužnost a odvaha, až téměř vojenského udatenství, kterou se tolik lišil od biskupů své doby, kteří byli literáty, pocházejícími z rodin velkých vlastníků půdy, anebo vysoce postavených rodin galsko-římské šlechty. A právě tato mužná odvaha, mu získala takovou přízeň zástupů, a tak velkou pověst.

Smysl pro dobro a poctivost mu napomáhaly k tomu, že dokázal bez váhání odhalovat špatnosti a nesrovnalosti. Jednoho dne měl vidění Krista, oblečeného do nádherných královských rouch a pokrytého drahokamy. Martin však zůstal zcela netečný:

"Martine, cožpak nepoznáváš svého Spasitele,", říká zjevení. Nato biskup odpověděl: "Pán Ježíš neřekl, že přijde oděn do purpuru, se zářícím diadémem. Pokud jde o mě, neuvěřím Kristovu příchodu, nebude-li mít vzhled a tvář, jakou měl v den utrpení. Nebude-li mít stigmata kříže."

Po těchto slovech zjevení ihned zmizelo jako oblak kouře, - píše Sulpicius - a zanechalo po sobě odporný zápach, což nepochybně svědčilo o tom, že to byl ďábel.

Významným rysem jeho charakteru byl odpor k pokrytectví, což dosvědčuje příběh s Anatoliem, mladým mnichem, který tvrdil, že má dar andělských vidění, a dokonce tváří v tvář pochybnostem svých kolegů se pyšnil, že dostal od Pána úžasně bělostný šat. Následující noci se skutečně objevil, oblečený do této zvláštní tuniky. Když se však v tomto rouchu představil svatému biskupovi, šat se rozptýlil.

"Ve svém nelítostném boji proti omylu či mocnostem zla, dosáhl Martin obdivuhodných výsledků. Ať kázal nebo se modlil, uzdravoval či bojoval proti modlám, na jeho hlas nebo gesto se obraceli pyšné osobnosti, ba dokonce i celé národy".

Misionář

Na počátku Martinovy biskupské služby byli skoro všichni věřící diecéze soustředěni v městě Tours, protože v celé této střední, západní a severní Gálii, zůstalo křesťanství náboženstvím měšťanů. Martin začal ve své diecézi, která byla velmi rozsáhlá a navíc její hranice neurčité, s hlásáním evangelia na vesnicích. Zkušenost z Ligugé přinášela své plody. Dokázal si získat duše rolníků a velké množství z nich se obrátilo ke Kristu. Zakládal nové, venkovské farnosti. Dodnes jsou v tourské diecézi farnosti, jejichž původ s naprostou

AMBOISE

33

určitostí sahá až ke sv. Martinovi: např. Vicus Ambatiensis (Amboise), kterou řídil kněz Marcel, a kde Martin začal bořit pohanský chrám; farnost Condate (Candes sur Loire), kde se snažil mezi sebou usmířit některé členy kléru; farnost Claudiomagus, kterou Sulpicius klade na "hranice mezi Biturigy a Tourskými", což je pravděpodobně dnešní farnost Clion. Rovněž farnost, založená na předměstí, v níž svatý biskup porazil posvátný strom, a jejíž obyvatelé se hromadně obrátili na křesťanství, má jistě své kořeny u sv. Martina, který založil i další křesťanské venkovské komunity.

Byl to právě tourský biskup, kdo zavedl biskupské vizitace v celé diecézi, a skutečně každý rok pravidelně navštěvoval farnosti. Cestoval přitom velmi skromně: na hřbetu osla, loďkou a mnohokrát i pěšky, vždy doprovázen skupinou mnichů a kleriků. Během svého pobytu se vždy zastavil v sakristii kostela. Při jedné takové příležitosti, za jedné zimní noci uhasil požár, když se vznítilo slaměné lože, na kterém spal.

Své pastorační návštěvy neomezoval pouze na kontrolu běžného hospodaření, ale šlo mu především o povzbuzování kněží. Vedl je v jejich poslání bojovat proti modloslužbě, ale také k obnově pokojného soužití. Během svých cest rovněž zakládal kláštery pro ty, kteří chtěli žít podle jeho příkladu (byly to většinou malé kláštery, které se na vesnicích stávaly středisky křesťanského života). Evangelizace galského venkova ve 4. a 5. století vděčí za mnohé právě těmto asketickým komunitám sv. Martina (mj. založil také některé ženské kláštery).

Starost o všeobecnou Církev

Martinova misionářská činnost se brzy rozšířila po celém tourském kraji. I někteří historici se podivují, jak mohl hlásat evangelium v diecézích, ve kterých neměl žádnou pravomoc? Abychom dokázali tyto misionářské iniciativy pochopit, je třeba si uvědomit, že ve 4. století to byla pouze Provence, údolí Rhodu a obecně pobřeží Středozemního moře, kde se hlásalo evangelium. Na ostatním území Gálie žili pouze izolované křesťanské komunity, a to ve velkých městech. Pravomoc biskupa byla určena městskými hradbami. Vesnice se však často dělily na velké statky, obhospodařované rolníky a otroky, přičemž mentalita doby vedla k velkému respektu vůči autoritě majitele těchto statků, kterou uplatňoval nad závislým venkovským obyvatelstvem. Snad jen osadníci předměstí (vicus), na tom byli podobně, jako obyvatelé malých měst. Martin znal dobře náboženské problémy těchto lidí, a proto právě v Ligugé začal svůj apoštolát slova.

Vesnice byly volné, a proto tam bylo možné vyvíjet jakoukoliv evangelizační aktivitu. Martin mohl kázat mimo města naprosto svobodně, a činil tak během cest, když se ubíral na koncily nebo na císařský dvůr v Trevíru. Navíc císařské zákony proti pohanství

Martin hasí požár, Martiniho freska ve spodní bazilice sv. Františka v Assisi

34

dovolovaly boření pohanských chrámů na vesnicích. Podle dokumentů, které se k nám dostaly, Martin nikdy nenarazil na odpor úředníků, a nikdy ho žádný z jeho kolegů neobviňoval z usurpace. Odpor mu kladli jen pohané.

Pozdější tradice, většinou pocházející ze středověku, ukazují na Martinovu přítomnost ve všech částech Francie. Zmiňuje se o tom i Řehoř Tourský a popisuje Martinovy pobyty v Alvernii, v Saintogne a v Bordeaux. Jeho současníci, Sulpicius Severus a Paulino z Noly, však jsou mírnější, a zajisté i věrohodnější, proto se tedy můžeme spokojit s jejich zprávami.

S Martinem se setkáváme v Leprosum (Levroux v Berry), kde rozbořil chrám; na jiném předměstí vzkřísil dítě a obrátil všechny jeho obyvatele; v Chartres vrátil řeč němé ženě; v Paříži uzdravil malomocného; v Trevíru se odebral na císařský dvůr, aby tam vyřídil nějaké záležitosti a uzdravil tu ochrnulého a posedlého, a obrátil bývalého prokonzula. Na zpáteční cestě do Tours šel přes Luxembourg.

V 7. kapitole Sulpiciových Dialogů potkáváme Martina v Sens, kde zabránil krupobití a zachránil tak úrodu; poté jej znovu spatřujeme v údolí Rhodu; ve Vídni potkává Paulína z Noly a uzdravuje mu nemocné oči; tamtéž křtí jistou Foedulu (byl nalezen její epitaf).

Obhájce slabých

Martin měl grandiózní plán své misijní biskupské činnosti. S plnou vážností uskutečňoval své poslání soudce ve sporných záležitostech, obhájce chudých a neváhal se postavit ani proti vysokým úředníkům, ba ani proti samotnému císaři, aby jim připomněl jejich povinnosti a vybídl je ke spravedlnosti.

V Tours se dokonce odvážil postavit i proti skutečnému tyranovi, kterým byl hrabě Avitianus. Ten, poté co byl vyslancem v Africe, byl poslán do Gálie samotným Maximem jako císařský komisař, aby vyhledal stoupence císaře Graciána, jenž byl Maximem sesazen a v roce 383 v Lyonu popraven. Hrabě, obdařen všemi pravomocemi, kterých neúprosně používal, procházel Gálii. Mnoho lidí již nechal uvěznit a popravit.

Jednoho dne přišel komisař také do Tours, provázen "pozoruhodným” doprovodem: zástupem spoutaných vězňů. Rozkázal, aby k jejich popravě připravili různé druhy mučení a k nesmírnému zděšení města rozhodl, že se v těchto hrdelních exekucích začne už od následujícího dne za úsvitu. O půlnoci se Martin odebral do paláce hraběte a došel až před samotného tyrana. Ten, pohnut Božím zásahem, světce přijal a rozkázal vězně propustit. Hrabě a biskup se stali přáteli, a obyvatelé Tours měli pokoj. Navíc Martin neváhal pozvednout svůj hlas proti dvěma císařům, Valentiniánovi a Maximovi, aby je napomenul a přivedl na cestu spravedlnosti.

V počátcích svého episkopátu, uskutečnil cestu až do Trevíru, kvůli jedné žádosti, o jejímž obsahu nic nevíme. Císař jej odmítl přijmout, nepochybně na popud císařovny, která chránila Ariány. Tourský biskup však vnikl do paláce a znenadání se objevil před císařem. Tento jej přijal nepřátelsky, aniž by se vůbec postavil. V tu chvíli však, jak praví tradice, byl císařský trůn zachvácen ohněm. Valentinián se tak musel proti své vůli postavit a spatřoval v tom znamení z nebe. S nesmírnou úslužností tedy vyslechl všechny Martinovy žádosti, vyplnil je, pozval jej ke stolu a dokonce mu nabídl i dary, které však Martin odmítl. Následně pak Martin žádal císaře Maxima, "aby osvobodil vězně, povolal zpět vyhnance a nahradil zkonfiskované majetky". Naléhavě se také přimlouval za hraběte Narseta a vládce Leocadia, kteří patřili do Graciánovy družiny a "zůstali mu tvrdošíjně věrni".

35

"Lůno Abrahámovo už čeká, aby mne přijalo"

Šestadvacet let byl Martin biskupem v Tours, neúnavně pracoval na hlásání evangelia, bojoval z lásky ke spravedlnosti a dosáhl už osmdesátého roku věku. Bylo to jednoho rána na sklonku podzimu roku 397, kdy se odebral do venkovské farnosti Condate (Candes), aby přinesl pokoj mezi rozvaděné kleriky. Když odcházel, cítil se velmi unaven a mluvil o blížícím se konci života. Všechno šlo dobře až do Candes, kde se nějaký čas zdržel, aby vykonal pastýřskou návštěvu ve farnosti a potěšil duše. Ale když měl odcházet do Tours, cítil, že je u konce svých sil. Dostal horečku a poznal, že se blíží jeho poslední hodina. Nechal si přinést cilicium, jak to bylo ve zvyku asketů té doby, a rozpálen velkou horečkou trávil velmi klidně tento čas v modlitbě. Musel prožít velmi těžké chvíle agónie, byl přesvědčen, že u sebe vidí svého starého nepřítele, ďábla.

"Nuže, krvelačná šelmo - okřikl ho - proč jsi tady? Na mně nenajdeš nic, co by ti patřilo, prokletý!"

Jeho učedníci, kteří stáli kolem, ho prosili, aby zůstal s nimi.

"Otče, proč nás opouštíš?" "Pane, - odpověděl světec -, neodmítám práci. Když mi poručíš, abych nastoupil do stráže na tvém poli... ale, když nyní zvažuješ můj pokročilý věk, tvá vůle, Pane, je pro mne jediným dobrem".

S velkou skromností se vracel ke skutkům svého života:

"Pane, boje, které je třeba v tvé službě vést proti vlastnímu tělu, jsou těžké; a já jich přestál dost až do této chvíle".

Potom, co naposledy mluvil o ďáblu, řekl:

"Lůno Abrahámovo už čeká, aby mne přijalo."

Po těch slovech sladce vydechl. Bylo to 8. listopadu 397.

Jeho tělo bylo dopraveno po Loiře do Tours. Pohřební obřady se uskutečnili 11. listopadu za nesmírné účasti lidu, který připutoval odevšad. V čele průvodu kráčelo dva tisíce mnichů a řeholníků.

MARTINOVA SMRT,Martiniho freska ve spodní bazilice sv. Františka v Assisi

MARTINŮV POHŘEB,Martiniho freska ve spodní bazilice sv. Františka v Assisi

36

Všichni doprovázeli zemřelého biskupa na hřbitov na předměstí, kde byl uložen mezi své věřící do velmi prosté hrobky tak, jak si přál. Zakrátko právě nad tímto místem vyrostla bazilika.

Úcta

Už za života byl Martin objektem uctivé zvědavos-ti, a to nejen tourských obyvatel, ale i cizinců. Zdaleka přicházeli mniši, řeholnice a velké osob-nosti, aby ho mohli vidět. Manželka hraběte Avitiána mu posílala ampule s olejem, aby je požehnal, neboť vzápětí uzdravoval.

Sulpicius Severus ukazuje, že Martin byl podobný apoštolům, a nechal vymalovat světcův portrét v baptistériu svého sídla v Primuliacum, které se pak později stalo klášterem.

Po Martinově smrti měl jeho kult své centrum v Tours. Už rok po jeho úmrtí se začalo 11. listopadu slavit výročí smrti, či spíše, pohřbu. Jako opravdový světec byl uctíván ode dne, kdy nad hrobem vyrostla svatyně, kterou nechal zbudovat jeho nástupce Bricius. Když zde byla postavena velká bazilika, stává se toto místo střediskem slavných poutí.

Vedle městské brány, kde Martinovo tělo odpočívalo před pohřbem, byla vystavěna kaple, která se jmenuje "Malý sv. Martin". Pak následovaly stavby bazilik v Marmoutier, v Candes (místo kde světec zemřel) a v Ligugé, kde byl jeho první klášter. Zakrátko k nim přibylo mnoho dalších kostelů, které byly svěřeny do jeho ochrany.

K bazilice v Tours byl připojen klášter s velkými budovami, určenými poutníkům (hospice, ubytovny, atd.). Opatem tohoto kláštera byl Alcuin. Sem posílala franská a merovingská šlechta na výchovu alespoň jedno ze svých dětí. Ti, kdo zde nechtěli zůstat jako mniši, tu alespoň absolvovali svá studia. Později pak, ve středověku, bylo opatství spojeno s kapitulou, a takto přetrval klášter s kapitulou celých čtrnáct století.

V době normanských vpádů byl klášter opevněn a nazýval se "Hradem sv. Martina". V 10. století si francouzský král vyhradil titul "opat sv. Martina v Tours", zatímco kapitula měla zvlášť svého biskupa. Tento čestný titul, po sporech mezi králem a tourským arcibiskupem, si pro sebe vyhradil sám papež.

Kapitula sv. Martina požívala velkých výsad, dokonce mohla razit i své mince. Měla nesmírné vlastnictví, které sahalo až do Německa a Itálie. Ve středověku se stal Tours intelektuálním a uměleckým střediskem a hostitelem mnoha slavných škol.

Bazilika sv. Martina v Tours

37

Chrámy a opatství

Ve Francii je více než 3500 farností zasvěcených sv. Martinovi, stejně jako i slavná opatství jako Ligugé a St. Martin-du-Canigou.

V Maďarsku, Martino-vě rodné zemi, je kromě asi stovky kostelů a vesnic, které nesou jeho jméno, i slavné arciopat-ství Pannonhalma (obr.).

V Itálii je sv. Martinovi zasvěceno mnoho kostelů, mezi nimi v Římě chrám

sv. Martina ai Monti, založený papežem Simmachem u Trajánových lázní, a potom restaurován sv. Karlem Boromejským, jemuž patřil jako kardinálský chrám. Rovněž svatý Benedikt zasvětil sv. Martinovi jednu z oratoří na Monte Cassinu. V Palermu bylo z vůle papeže sv. Řehoře Velikého vybudováno opatství S. Martino delle Scale.

Také v Anglii a Německu nese mnoho svatyní jméno sv. Martina. Tomuto světci je zasvěceno i mnoho německých opatství, např. v Beuronu.

Velký počet kostelů, zasvěcených sv. Martinovi je i ve Spojených státech amerických, a rovněž opatství ve státě Washington je svěřeno ochraně tohoto tourského biskupa.

Svátky

Hlavním svátkem, slaveným už po staletí je 11. listopad. Tento den se vyznačoval lidovou radostí - pije se nové víno, tzv. "víno sv. Martina". Počínajíc tímto dnem začínaly fungovat tribunály, parlamenty, školy, slavily se volby do místních zastupitelstev, platívaly se daně a obnovovaly se kontrakty. Mnohé z těchto obyčejů přežily i světcův kult.

V Tours, se 11. listopad nazýval Receptio domini Martini, na památku návratu těla sv. Martina, který zemřel v Candes tři dny předtím. Až později převládl název Depositio Sancti Martini. V lidovém jazyce se nazýval "Zimní sv. Martin". V Tours se slavil 4. července "Letní sv. Martin", svátek, jenž připomínal jeho biskupské svěcení, posvěcení baziliky a přenesení světcova těla do absidy této baziliky.

Interiér hrobky sv. Martina v bazilice v Tours

38

Legendy

Je zcela pochopitelné, že život světce mluví o síle Boží působící v člověku. Proto je stále co číst v této knize. Od toho pochází latinské slovo legenda - to, co se má číst. Tak bohatý život, jaký žil sv. Martin, se stal zdrojem mnoha legend. My vzpomeneme alespoň některé.Připisuje se sv. Martinovi, že jednou jel spolu s trevírským biskupem Maximinem do Říma. Oba jeli na jednom oslu. Na jedné horské stezce jim však osla sežral medvěd. Ale byl potrestán: Martin mu přikázal nést jejich zavazadla až do Říma. Odtud pochází název "osel sv. Martina" nebo "medvěd sv. Martina".

Legenda Aurea vypráví,

...jak biskup Martin dal svou tuniku chudákovi, ale už neměl čas, aby si vzal jinou, na niž by pak oblékl posvátná roucha ke slavení mše svaté. V okamžiku pozdvihování byly vidět jeho holé ruce. Proto nechal Pán sestoupit nad jeho hlavu ohnivému kotouči, aby takto oslavil člověka, který se zřekl svých věcí z lásky k bližnímu.

Mezi nejkrásnější a nejpoetičtější však patří legenda o přechodu sv. Martina do Agaune ve Valais, kde byli kdysi umučeni sv. Mořic a jeho druhové.

Zatímco se modlil na poli, kde byli umučeni, znenadání zpozoroval, že se tráva začíná rosit jakousi narudlou tekutinou: země vydávala krev mučedníků. Anděl mu proto přinesl nádobky, které Martin naplnil krví, a pak rozdělil do bratrských kostelů.

"Je pravda, že jeho skutky lze slovy vyjádřit dobře či špatně, ale jeho vnitřní život, každodenní vystupování, jeho duši stále upřenou k nebi, nikdy - a to pravdivě vyznávám -, nikdy žádné pojednání nevyjádří."

Výjimečná popularita sv. Martina se zakládá nejen na tom, že měl jako životopisce muže neobyčejného talentu, který byl současně jeho učedníkem a přítelem, ale rovněž na podmanivém aspektu jeho svatosti, jeho prostoty, síly charakteru a viditelných kvalit, které tolik lidi přitahovaly. Boží Prozřetelnost jej postavila do doby, v níž se teprve začínalo s hlásáním evangelia na venkově. Byl světcem "poutníkem", ale co především, byl dobrým. Příběh s rozděleným pláštěm hluboce zapůsobil na fantasií tolika umělců i prostých lidí. Proč? Protože se tu nejedná o malou věc. Martin byl milován pro svou svatost a své lidské schopnosti, a proto se stal nejpopulárnějším světcem Západu.

Byl zvolen za ochránce francouzské monarchie. "Plášť sv. Martina" je částí národního

Hrobka sv. Martina v Tours

39

paladia a byl uchováván v královské oratoři: na něj se skládali nejslavnější přísahy.

Svatý tourský biskup navždy zůstane tím, kdo dal zazářit nejkrásnějším křesťanským ctnostem v době, kdy se římské impérium pomalu ztrácelo ze světových dějin. Nebál se ničeho: šel jednoduše vpřed, protože Kristus je životem světa, jenž vtiskl svou pečeť do největšího díla lásky.

"Nebojte se"

"Anděl řekl Marii: "Neboj se". Totéž říká Josefovi: "Neboj se". Stejně mluvil Kristus k apoštolům, zvláště pak k Petrovi: "Nebojte se". Věděl, že mají strach. Báli se, když byl uvězněn, a ještě více, když se jim jako vzkříšený ukázal.

Z čeho nemáme mít strach? Nemáme se bát pravdy o nás

samotných. Petr si to jednoho dne uvědomil a řekl Ježíšovi: "Pane, odejdi ode mne, neboť jsem člověk hříšný".Myslím, že to nebyl jenom Petr, kdo si tuto pravdu uvědomoval. Shledává ji každý člověk. Uvědomuje si ji každý Petrův nástupce. Každý z nás je vděčný Petrovi za to, co toho dne řekl. Kristus mu odpověděl: "Neboj se, od nynějška budeš lovit lidí".

Neboj se lidí! Člověk je stále stejný. Systémy, které vytváří jsou nedokonalé. Jsou tím nedokonalejší, čím víc si je člověk jistý sám sebou. Odkud to všechno pochází? Z lidského srdce. Naše srdce je neklidné. Kristus zná tuto úzkost víc než všichni ostatní: "On ví, co je v každém člověku".

Jak mohl Bůh dovolit tolik válek, koncentrační tábory, holokaust? Je Bůh, který toto všechno dopustil, ještě opravdu láska? Je vůči Svému stvoření spravedlivý? Nenakládá na bedra jednotlivých lidí až příliš? Nenechává člověka s tímto břemenem samotného, když ho odsuzuje k životu bez naděje?Na konci druhého tisíciletí potřebujeme snad víc než kdy jindy slova zmrtvýchvstalého Krista: "Nebojte se!" Potřebují je lidé a národy celého světa. Je třeba, aby v jejich svědomí znovu zesílila jistota, že existuje Někdo, kdo ve svých rukou drží osudy tohoto světa, jenž pomíjí; Někdo, kdo má klíče od smrti a pekel; Někdo, kdo je Alfa i Omega dějin člověka. A tento Někdo je Láska: Láska, která se stala člověkem, Láska ukřižovaná a znrtvýchvstalá, Láska, která je mezi lidmi stále přítomná ".

/Jan Pavel II. ve své knize "Varcare la soglia della speranza" (Překročit práh naděje), 1994./.

Hlavní oltář farního kostela sv. Martina v BánověFoto z pouti do Suché Loze: 19. 3. 2005

40

JJAANN PPAAVVEELL IIII.. VV TTOOUURRSSU PŘÍLEŽITOSTI 1600. VÝROČÍ ÚMRTÍ SVATÉHO MARTINA – 21. ZÁŘÍ 1996

Přes 200.000 věřících se účastnilo mše svaté, které Jan Pavel II. předsedal v sobotu, 21. září dopoledne na ploše letiště v Tours, u připomínky 1600. výročí úmrtí sv. Martina, vojáka, mnicha a tourského biskupa, a zahájil tak „Martinský rok“. V homílii Svatý Otec vyšel z příkladu sv. Martina, hlasatele evangelia po vesnicích a osadách na úsvitu francouzských dějin, nastínil důležité linie, abychom i dnes mohli v Církvi i společnosti hlásat evangelium lásky. Svatý Martin, jako voják císaře Konstance, se změnil na vojáka Kristova právě skrze znamení lásky: „Tím, že dal chudákovi u Amiensu polovinu svého pláště, Martin uvedl vkonkrétní skutek Ježíšova slova“, neboť on se ztotožňuje s potřebnými“ (srv. Mt 25,32-45). Nestačí si pouze připomínat

svatého Martina, je třeba především pokračovat v jeho příkladu, uskutečňování jeho díla: „Ať každý věřící, jakéhokoli věku, vezme na sebe svou část odpovědnosti a služby, uvnitř jednotných, otevřených a přátelských církevních společenství“. Putování Církve, které je cestou ke Kristu a skrze něj do domu Otce, „prochází rozmanitými formami služby bližnímu, počínaje tou první z nich, kterou je hlásání spásy, vykonané Kristem“. V homílii Svatý Otec dále řekl:

„Svatý Martin Tourský je významným svědkem evangelijní lásky. Rok co rok, 11. listopadu, nám liturgie připomíná jeho vznešenou postavu. Jeho životopis je vyprávěním o úžasných činech, které skrze něj konal Bůh. Události, z nichž se skládá, se staly takřka symbolickými: spjaté s tímto světcem, který byl nejprve vojákem a poté biskupem, a zná je celá Církev… Narodil se stovky kilometrů odtud, v Panonii, dnešním Maďarsku, v zemi, kterou jsem před časem navštívil, a urazil pozoruhodné vzdálenosti, aby ´hlásal radostnou zvěst chudým´… Úcta k němu se rozšířila nejen po Francii, ale po celé Evropě. Trvalá síla jeho vlivu sehrála významnou roli při obrácení krále Chlodvika i v životě francouzského národa. Jeho jméno nesou tisíce kostelů a farností.

Všichni známe proslulou událost ze života svatého Martina, k níž došlo v den, kdy byl ještě vojákem, a potkal nahého a zimou se třesoucího chudáka. Martin vzal svůj plášť, rozpůlil ho a zakryl nešťastníka. Právě to říká Matoušovo evangelium, které jsme právě

V kryptě tourské baziliky se nachází hrob svatého Martina, před nímž se v průběhu staletí modlily velké osobnosti budoucích svatých,

jako Jenovéfa, Chlotilda, Ludvík, Jana z Arku či Vincenc z Pauly. Na tomto místě poklekl 21. září 1996 i Jan Pavel II.

41

slyšeli: „byl jsem nahý a oblékli jste mě“ (Mt 25,36). Těmito slovy se při posledním soudu obrátí Ježíš k těm, které postaví po své pravici, k těm, kdo prokazovali dobro. Tehdy se ho zeptají: „Pane, kdy jsme tě viděli…? Kdy jsme tě viděli … nahého, a oblékli jsme tě? (Mt 25,38). A Kristus jim odpoví: „Vpravdě vám pravím: cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nejnepatrnějších bratří, mně jste učinili“ (Mt 25,40).

Tím, že dal chudákovi u Amiensu polovinu svého pláště, Martin uvedl v konkrétní skutek Ježíšova slova, kterými ohlašuje poslední soud: kdy se před Synem člověka ´shromáždí všechny národy, a on oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, a ovce postaví po své pravici, kozly po levici´(Mt 25,32-35). Tu řekne těm po své pravici: ´Pojďte, požehnaní mého Otce a ujměte se království, které je pro vás připraveno od založení světa´(Mt 25,34). Rozjímajíc nad životem svatého Martina, a především nad jeho horlivostí v prokazování lásky k bližnímu, Církev hned došla k závěru, že Martin se nachází mezi vyvolenými.

K poznání Krista v každém z jeho „nejnepatrnějších bratří“ (Mt 25,45), je třeba poznat jeho přítomnost ve vnitřním ztišení. Martin – muž modlitby – se nechal zcela uchvátit Kristem. Mohl opakovat se svatým Pavlem: „to už nežiji já, ale ve mně žije Kristus“(Gal 2,20). Jeho život se vyznačoval hledáním toho, co je skromné. Když byl proti své vůli povolán k biskupské službě, zachoval si smysl pro pokoru a zůstal mnichem, jak si přál už od svého mládí. On, který byl jedním ze zakladatelů západního mnišství, se postaral o to, aby měl po boku, nedaleko Tours mnišskou komunitu, žijící životem chvály k Boží oslavě a prokazováním křesťanských ctností, zvláště pak udělováním i přijímáním odpuštění.

Jako hlasatel evangelia po vesnicích a osadách byl Martin zakladatelem, jehož dílo zaznívá i do našich dnů jako výzva k šíření evangelia až na konec země (srv. Mt 28,20).

Milovaní bratři a sestry, budování Církve pokračuje. Vší silou naděje oživujte své farnosti i svá společenství! Je třeba se ptát: jak může křesťanské společenství předkládat a hájit evangelijní hodnoty ve světě, který je mnohdy ignoruje? Nechte se oslovit Kristovým slovem a den co den je uvádějte ve skutek! Naslouchejte slovu, které vám Církev ve jménu Páně předává, snažte se mu porozumět a srozumitelně je předávat!

Dostali jste různé dary, ale v jednom Duchu (srv. 1Kor 12,4). Někteří se věnují vnášení života do svých farností spolu s jejich pastýři, na prvním místě proto, aby učinili liturgii živou a pěknou; jiní se spontánněji dávají do prosté a velkodušné služby chudým, cizincům, nemocným; jiní pak se snaží co nejlépe přinášet svým bratřím a sestrám radostnou zvěst, aby jim řekli, jak Kristus osvěcuje cesty jejich života. Každý ať v modlitbě přijímá to, k čemu jej Duch nabádá, ať každý pokřtěný, jakkoli stár, vezme na sebe svou část odpovědnosti a služby, uvnitř jednotných, otevřených a přátelských církevních společenství! Pokračujte tak cestou, kterou vytyčil svatý Martin: on pochopil, že Kristus chce přijít ke všem lidem a říci jim, že je Bůh miluje a že je volá, aby Ho poznávali. Ježíš položil život za celé lidstvo. A jak odpovíte vy, kteří jste byli ve křtu Kristu připodobněni?

Svatý Martin zůstal dobrým pastýřem až do konce. Vyprávění o jeho smrti se dostalo až k nám. Osvojil si slova svatého Pavla: „Kristus bude oslaven v mém těle, ať žiji, či umírám“ (Flp 1,20). To, o čem čteme v listu Filipanům se jistým způsobem stalo vzorem, jemuž se připodobnil. Spolu se svatým Pavlem mohl opakovat: „Vždyť pro mne život je Kristus a smrt zisk. Avšak kdybych dál tady žil, mohl bych ještě s užitkem pracovat. A proto nevím, co bych měl volit. Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem – a to je věc mnohem, mnohem lepší; ale pro vás je zase nutnější, abych zůstal ještě naživu

42

(Flp 1,21-24). Stejně jako apoštol, vyjádřil i svatý Martin – blízek smrti – svou touhu zemřít a být s Kristem a přijal to, že bude nadále sloužit jako pastýř lidem, kteří ho potřebovali. Tento postoj je symbolem celé pravdy o křesťanském životě.

Evangelium je cestou, která vede ke Kristu a skrze Něj do domu Otce. Do tohoto domu chtějí dojít všichni jeho učedníci: touží být s Kristem. Tento pohled však ty, kdo vyznávají Krista, nezbavuje nasazení v každodenním životě. Lidé, kteří následují Krista jako svatý Martin, jsou si vědomi, že tato cesta prochází rozmanitými formami služby bližnímu, počínaje tou první z nich, kterou je hlásání spásy, vykonané Kristem. Tato služba vám dá kráčet vstříc domu Otce po cestách, jež otevřel Kristus.

Bratři a sestry, svatý Martin vám zanechává mimořádné svědectví příslušnosti ke Kristu. Jeho naprostá ochota je vám vzorem i povzbuzením: pokračujte v hlásání evangelia, stejně jak to činil on, „ať je to vhod či nevhod“ (2Tim 4,2). S důvěrou a radostí nabídněte svůj život Kristu: on jej vezme a dá vám, abyste ze sebe vydali to nejlepší.

Svatý Martin byl obdivuhodným apoštolem. Nestačí však si jej pouze připomínat. V různých stavech, jste dnes sami živými údy živé Církve, jednotných a otevřených společenství, jež dokáží vydat svědectví naději, která je v nich (srv. 1Pt 3,15)…

Blahoslavení vy, křesťané Francie, kteří jste byli hodni mít na úsvitu svých dějin tak velkého patrona!

„Je veux le dire à notre monde: le partage est source de bonheur!“

Jan Pavel II. měl zvláštní cit pro svět utrpení. Pouť k hrobu sv. Martina se mu stala jedinečnou příležitostí k setkání s těmi, kdo jsou „zraněni životem“. Setkání s dvěma stovkami fyzicky i mentálně nemocnými, zastupujících formy nemocí a vydědění na okraj moderní společnosti, se uskutečnilo 21. září odpoledne v arkádách baziliky sv. Martina. Snad více než svým úchvatným projevem, Svatý Otec oslovil přítomné i celý svět utrpení svými gesty, pohledem, svou pozorností. Zastavil se s každým z nich, jakoby vůbec nehleděl na čas pro další povinnosti. V těchto „silných okamžicích“ dává papež

zakusit bohatství křesťanské lásky. Přestože všechny projevy Svatého Otce byly publikovány v rekordním čase, tento byl nepochybně nejvýznamnější ze všech, které během své cesty do Francie pronesl.

„Blahoslavení jste, neboť vám patří nebeské království“! S vroucností vás všechny zdravím, neboť tomuto setkání s vámi přikládám velkou důležitost. Vaše tváře vyjadřují naději; vaše tváře také vyprávějí o Bohu, neboť v jeho očích máte cenu. Svatý Martin nás dnes odpoledne shromažďuje v bazilice, v níž se nachází jeho hrob. Celou svou existencí se snažil plně žít poselství Blahoslavenství, právě to, jemuž jsme zrovna naslouchali. On nás neviditelně provází; prosím jej, aby nás přišel osvítit, vzhledem k tomu, že byl jedním z největších apoštolů evangelia na území vaší vlasti. V něm Církev nachází vzor křesťana, zcela obráceného k svému bližnímu: v následování Krista dal svůj život za své bratry.

Svatý Martin žil každé z blahoslavenství: chudý srdcem, očekával vše od Boha, aniž by spoléhal na své fyzické, intelektuální či duchovní schopnosti. V duchu odevzdanosti věděl,

43

že Kristova vůle je jediným důvodem jeho života. Vlídné povahy, opustil vojsko, aby sloužil bližnímu. Pohnut tváří v tvář duchovní nouzi své doby, procházel vesnicemi, aby „chudým hlásal radostnou zvěst, vězněným svobodu, sklíčeným radost“.Hladovějíc a žízníc po spravedlnosti, dokázal založit životní styl odpovídající Boží spravedlnosti, která přesahuje spravedlnost lidskou. „Spojen něžností milosrdenství s Pánem (Sulpicius Severus), byl mužem odpuštění a šel pomáhat chudým, které mu Bůh stavěl do cesty. Muž čistého srdce, dokázal odolávat pokušením. Tvůrce pokoje, dokázal vyřešit spoustu konfliktů své doby, a neodmítal „tíhu dne a horko“ (Mt 20,12). Pronásledován pro spravedlnost, ukázal, že Kristus naplňuje celý život a zaslouží si, abychom ho stůj co stůj následovali.

V současné společnosti známe až příliš mnoho forem chudoby, zármutku a sklíčenosti. Hmotná chudoba, nemoc, různé druhy vyhoštění, jež sužují naše současníky, formy neštěstí jsou rozmanité; nikdo si nemůže být jistý, že jim během svého života unikne. Na některé jich doléhá víc, protože jedno plodí druhé. Přichází chvíle, kdy se všechna východiska zdají být uzavřena, kdy život se už nejeví jako Boží dar, ale spíše jako břímě. Právě tehdy nabývá svůj plný význam blahoslavenství plačících. Kristus se odvážil prohlásit, že ti, kdo pláčí jsou blahoslavení a budou potěšeni (srv. Mt 5,5). Prohlásil, že jsou povoláni k věčnému štěstí. Díky své nekonečné lásce tak Pán odpovídá na touhu po štěstí, která dlí v srdci každého člověka. Co je totiž většího a důležitějšího, než být milováni a uznáváni pro to kým jsme, pro krásu svého nitra, která není závislá na zdání, ani na bezprostředním zájmu, který můžeme představovat pro druhé?

Jako svatý Martin jsme vyzváni, abychom otevřeli oči a v chudém, který umírá chladem u bran města, v pocestném, co nám buší na dveře, poznali bratra, kterého je třeba přijmout a milovat. Společnost bude souzena podle ohledu, s nímž se obrací k sužovaným životem a podle postoje, jaký vůči nim zaujímá. Každý z jejich členů bude muset jednoho dne odpovídat za svá slova a své činy vůči těm, na něž se nikdo neohlíží, vůči těm, jichž se straní. Chudák z Amiensu – říká se v Životě svatého Martina – „jakkoli prosil ty, kdo kolem něj přecházeli, aby se smilovali nad jeho bídou, všichni pokračovali dál, aniž by se zastavili“ (3,1). Vzhledem k svému nezájmu nedokázali poznat svého bratra. Tím, že přehlíželi bližního, činili si posměch z části svého vlastního lidství. Toho dne nebyl žádný z nich schopen vidět Krista, který v osobě chudáka umíral chladem.

Každá bytost soužená na těle nebo na duchu, každá osoba zbavená svých základních práv je živým obrazem Krista. „V chudých a tropících Církev poznává svého chudého a trpícího Zakladatele“ (Konstituce Lumen gentium, č. 8). Kristus, který svou smrtí na kříži poznal nejzažší utrpení, nám zůstává nablízku. Když rozjímáme nad tajemstvím jeho utrpení, objevujeme naději, kterou nám Pán nabízí. Skrze svou lásku k nám, nám otevřel novou cestu. Svým zmrtvýchvstáním o velikonočním ránu dosvědčuje, že smrt a utrpení už nemají poslední slovo o člověku a že budoucnost je stále možná. Život, který se v lidské rovině mohl zdát uzavřený do začarovaného kruhu, se stal přechodem. Ano, drazí přátelé, vy, kteří nesete tíhu utrpení, zaujímáte první místa mezi těmi, které Bůh miluje. Jako ke všem, s nimiž se potkal na cestách Palestiny, Ježíš i k vám obrátil svůj pohled, plný něhy; jeho láska nikdy neochabne. Protože už od počátku jste Božími dětmi, zaujímáte v Církvi, Kristově Těle, privilegované místo.

Tváří v tvář ,množícím se útokům na důstojnost a integritu lidí, tváří v tvář vzrůstajícímu počtu vyhoštěných, je třeba nacházet nové styly osobního i kolektivního života, které by umožnily překonat krize, především v zemích, jakou je ta vaše, jež

44

disponují hojnými lidskými i přírodními zdroji. Je třeba jim vštípit nové formy solidarity, a to jak uvnitř každé společnosti, tak i mezi národy. Nebylo by k tomu, aby se všem zajistil přístup k práci, vhodné přehodnotit některé praktiky a přispět k rovnoměrnějšímu rozdílení dober? Ti, kdo mají to štěstí, že mají dostatečné příjmy, jsou ochotni sdílet je ve větší míře s těmi, kdo nedokáží žít přijatelným životem? Střídmější život by mnoha umožnil vyhnout se mrhání a být pozornějšími k potřebám bližního.

Každá lidská bytost, jakkoli potřebná, byla stvořena k Božímu obrazu a podobenství, a této důstojnosti ho nemůže nic zbavit. Ať už je jeho původ jakýkoliv, jakákoli tíha jeho zkoušky, odmítnout vidět jej znamená odsoudit se, že nic z života nepochopíme.

Poslechněme si posekat ví blahoslavenství: „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství“! (Mt 5,7). Milosrdenství, o němž Kristus mluví je Boží něhou; jejím důležitým výrazem je odpuštění. Milosrdné srdce se tak nechává dojmout cizím milosrdenstvím a zůstává neklidné, dokud neučinilo vše, co je v jeho silách, aby přineslo útěchu těm, kdo jsou potřební. Abychom vešli do Království je třeba mít toto milosrdné srdce, nejen vnímavé k potřebě, ale také schopné ulehčit utrpení, prolomit samotu a vynaložit úsilí k přijetí svých méně šťastných bratří a sester.

Milosrdní dojdou milosrdenství. „Kdykoli jste to učinili jednomu z mých nejmenších bratří, mně jste to učinili“ (Mt 25,5), řekne Kristus v poslední den. Štěstí věčnosti bude štěstím patření na Boha a jeho poznáváním v osobě těch, které nám postaví do cesty, s nimiž budeme navždy žít v lásce, co nikdy nekončí. Toto štěstí vnímáme už dnes. Evangelium nás vybízí, abychom se svým bližním jednali bratrsky právě proto, že je v něm přítomen Bůh a očekává nás. Vztah k Bohu je nedomyslitelný od lásky k bližnímu, a zvláště k chudému, kterého potkáváme.

Pozornost věnovaná chudým je jedním ze základních kritérii příslušnosti ke Kristu. Touse musí vyznačovat časné úsilí křesťana. Víru musí provázet činnost ku prospěchu našich bratří v lidství, protože „Kristova láska nás pudí“ (2Kor 5,14), abychom sloužili každému člověku, tomu, kterého máme rádi i tomu, kterého dostatečně nemilujeme. Proto apeluji ve prospěch skutečně solidarity mezi všemi. Kdy tedy bude skutečně respektováno právo každého na práci, domov, kulturu, zdraví na život hodný tohoto jména? Církev by skutečně nedostála svému poslání, pokud by nepřipomínala tuto povinnost konat vše, v bohatých společnostech Západu i v každé společnosti, aby se vykořenily rány, jež nepřestávají doléhat na povrch naší planety. Kristus přišel, aby hlásal chudým radostnou zvěst (Lk 4,18). Žádný z jeho učedníků, žádný z jeho bratří není omluven z toho, aby se podílel na tomto náročném, spásném a záslužném díle.

Ať vás den co den provází svatý Martin! Ať inspiruje vaše slova, činy, postoje lásky, bratrství, soucitu, jež vám pomohou žít! Už po šestnáct staletí se u Otce přimlouvá za ty, kdo se k němu s důvěrou utíkali. Budete-li se k němu modlit, neopustí žádného z vás, žádného z těch, které vidí, jak na strastiplných cestách života trpí. U bran Amiensu Martin daroval polovinu svého pláště. Ať nepřestává být našim vzorem pravé a věrohodné lásky!

Na znamení lásky, jež vychází od Boha, jako záruku naděje, spočívající na Kristu, vám z celého srdce uděluji své apoštolské požehnání a rozšiřuji ho na všechny, které tu zastupujete, na ty, kdo trpí kvůli nějakému poranění a prosí, aby je Pán přišel uzdravit. Chci to říci našemu světu: sdílení je zdrojem štěstí! Radost je možná! Ať vás Bůh povždy opatruje!

45

„Demokracie bez hodnot se snadno zvrhnev otevřený a podlý totalitarizmus,

jak dokládají dějiny“

Pustiměřští na generální audienci u Jana Pavla II. v Aule Pavla VI. ve Vatikáně, foto: Vojtěch Bureš.

JAN PAVEL II. A PÁD KOMUNIZMU

Největší a nejpozoruhodnější událostí konce XX. století zůstane nepochybně pád zrůdného komunizmu – největší tragédie lidských dějin, a následná zřejmá a radikální proměna. V den státního svátku, kdy si tuto zásadní událost na cestě za svobodou a demokracii připomínáme, nelze opomenout osobnosti, které k pádu marxizmu a komunizmu značnou měrou přispěli. Prvním z nich byl Alexandr Solženicyn2. Jeho díla, která se stala bestsellerem západního knižního trhu a udělení Nobelovy ceny přispěly k pozvolnému, avšak účinnému šíření děsivých zpráv o Gulagu, a jejich pronikání do tzv. veřejného mínění bylo motivem, proč se tyto metody přestaly používat, došlo i na samotný komunizmus. Změny ve východní Evropě, před pár lety ještě nemyslitelné, byly z velké části nepochybně dílem papeže Jana Pavla II., který neúnavně všude hlásal evangelijní poselství, katolickou nauku před níž je v nitru člověka jakákoli síla bezmocná. Podpora,

2 Srv. především nesmírně významný projev, který Solženicyn přednesl na Harvardské univerzitě, v němž představil svůj pohled na západní svět. V Alexandr Solženicyn, La verità è amara. Scritti discorsi e interviste (1974-1995), Milano 1995.

46

kterou tento papež, jak svou činností a kázáním, tak i skutečností, že byl spoluobčanem sv. Stanislava - poskytl odborové organizaci Solidarnosc a Lechu Walesovi, jasně ukazuje že i ten nejtvrdší balvan lze provrtat, a že Vatikán, Církev se nepotřebují opírat o sílu divizí, aby triumfovali3.

Jistě, nebudou scházet historikové a sociální analytici, kteří se budou snažit práci velkých osobností minimalizovat a tyto proměny budou připisovat ekonomickým proměnám, neschopnosti SSSR asimilovat nové technologie a systémy udržování a organizace či dalším příčinám, jež dílu Jana Pavla II. přiznají až druhotný historický význam, ne-li jej přímo odkáží na pouhou časovou shodu náhod, ovšem bez skutečného reálného dopadu na tyto radikální proměny4.

Pokud jde o marxistické doktríny a strašlivý způsob, jakým se realizovaly v komunizmu, Jan Pavel II. jistě neučil naukám či domnělým hodnotám světa zvaného „západní“, v němž laicizmus, liberalizmus a morální promiskuita učinily z křesťanského světa stín sebe sama. Právě naopak, tím, že čerpal z tohoto převratného a všemi téměř naprosto nečekaného dění, se papež vrátil k upozorňování na nebezpečí, přičemž nadále pokračoval v naukové a pastorační linii svého pontifikátu.

V projevu k diplomatickému sboru akreditovanému u Svatého Stolce, přednesl 13. ledna 1990 toto upozornění: „Varšava, Moskva, Budapešť, Berlín, Praha, Sofia a Bukurešť, abychom jmenovali jen metropole, se staly prakticky etapami dlouhého putování za svobodou. Musíme vzdát hold národům, které se na tuto pouť vydaly za cenu nesmírných obětí i politickým představitelům, kteří ji podporovali...Západní demokracie však, bohužel, v minulosti velmi často nedokázaly užívat svobody nabyté za cenu tvrdých obětí. Nelze neprojevit lítost nad odhodlanou absencí jakéhokoli morálního transcendent-ního odkazu v životě tzv. ‚rozvinutých‘ společností. Vedle vroucích tužeb po solidaritě, skutečné starostlivosti o prosazování spravedlnosti a stálé starosti o účinné respektování lidských práv, je nezbytné konstatovat přítomnost a rozšíření proti hodnot, jako jsou egoizmus, hedonizmus, rasizmus a praktický materializmus. Není zapotřebí, aby ti, kdo

3 Vskutku, jak poznamenal Jan Pavel II. v odkaze na události k nimž došlo ve východní Evropě, nic není vzdálenějšího pravdě než považovat náboženství za něco zavádějícího, jak to udělal marxizmus; naopak: „Lze říci, že zkušenost z právě skončeného období, jasně dokazuje opak: náboženství a Církev se ukázaly být těmi nejúčinnějšími faktory osvobození člověka ze systému naprosté podřízenosti“ (Projev při zahájení prací Zvláštní synody biskupů pro Evropu, 5.6.1990)4 Sám Jan Pavel II. si toto vítězství nepřisvojuje, ani tuto zásluhu nepřičítá přímo Církvi, neboť jak říká „mezi mnoha faktory pádu utlačujících režimů“, tím rozhodujícím faktorem bylo „porušování pracovních práv“ a „druhým faktorem“.. neúčinnost ekonomického systému“, nikoli však jakožto „problém čistě technický, ale spíše jako důsledek porušování lidských práv na iniciativu, vlastnictví a svobodu v ekonomickém sektoru“ (Encyklika Centesimus Annus“ z 1.9.1991, č. 24). Nicméně, „pravou příčinou byla duchovní prázdnota způsobená ateizmem, který zanechal mladé generace bez orientace a nezřídka je v nepopiratelném hledání vlastní identity a smyslu života přivedl k odhalení náboženských kořenů kultury jejich národů i samotné osoby Ježíše Krista, jakožto zásadní a náležité odpovědi na touhu po dobru, pravdě a životě, která dlí v srdci každého člověka“ (Centesimus Annus, č. 24). Je skutečností, že k této proměně „významným, ba dokonce rozhodujícím způsobem přispěla Církev svým úsilím o obranu a prosazování lidských práv: v silně ideologizovaném prostředí, v němž stranická semknutost zatemňovala vědomí obecné lidské důstojnosti, Církev prostě a energicky prosazovala, že každý člověk v sobě nese Boží obraz a proto zasluhuje úctu. V tomto konstatování se často poznala velká část národa, což pak přivedlo k hledání forem boje a politických řešení, jež by více respektovaly důstojnost lidské osoby“ (Encyklika Centesimus Annus, č. 22).

47

nově nabyli svobody a demokracie, byli zklamáni těmi, kdo jsou jistým způsobem jejich ‚veterány‘“.

A ve svém projevu k Papežské radě pro kulturu, 12. ledna 1990, vyjma poukázání na to, že „Některé zdi padly, některé hranice se otevřely.. Jeden z pozemských mesianizmů padl a ve světě vzchází žízeň po nové spravedlnosti... Všichni v této privilegované hodině, kterou prožíváme, volají po nové, plně lidské civilizaci,“ a že „tato nesmírná naděje lidstva nesmí ujít pozornosti“, upozornil, že „nescházejí nová rizika iluzí a klamů. Laická etika poznala své hranice a zjišťuje, že je bezmocná tváří v tvář strašlivým experimentům, které probíhají na lidských bytostech považovaných za prosté laboratorní předměty. Člověk cítí, že je radikálním způsobem ohrožován politikami, které zcela volně rozhodují o právu na život a na okamžik smrti, zatímco ne jeho rodinný život těžce doléhají zákony ekonomického systému . Věda prohlašuje svou bezmocnost tváří v tvář odpovědi na smysl života, společenský život, na otázku smrti. I samotní státníci, jak se zdá, váhají, po kterých cestách se vydat, aby se budoval bratrštější a solidárnější svět, po němž všichni naši současníci hlasitě volají; a to jak uvnitř národů, tak ve světovém žebříčku“. Proto „je úkolem žen a mužů kultury, aby přemýšleli nad touto budoucností ve světle křesťanské víry, jíž jsou inspirováni“.

V homílii na Velehradě, v neděli 22. dubna 1990, Svatý Otec řekl: „noc minula, vzešel nový den. Vaše pouť ke svobodě musí pokračovat. Kráčejte jako děti světla (srv. Ef 5,8). Svoboda pouze vnější, bez vnitřního osvobození, plodí chaos. Zůstaňte ve svobodě, ke které vás osvobodil Kristus (Gal 5,1)! Spojení vnější a vnitřní svobody musí budovat Evropu zítřka, civilizaci lásky a pravdy; tato jednota spočívá na Kristu, úhelném kameni. Kráčejte dále k plné svobodě“.

Proto nejsou příkladem k následování moderní demokracie spočívající na agnosticizmu a relativizmu. Katolická Církev vždy respektovala všechny formy vlády, když skutečně takovými byly, totiž pokud hledali společné dobro, zatímco nikdy nepřijala moderní demokracii, také proto, že tato demokracie nepřipouští nic mimo rámec myslitelného.

Jan Pavel II. v encyklice Centesimus Annus řekl jasně: „Skutečná demokracie je možná pouze v právním státě a na základě správného chápání lidské bytosti ... Dnes se přiklání k tvrzení, že agnosticizmus a skeptický relativizmus jsou základní filozofii a postojem odpovídajícím demokratickým politickým formám, a ti, kdo jsou přesvědčeni o tom, že mají pravdu a odhodlaně k ní přilnuli nejsou z demokratického pohledu věrohodní, protože nepřijímají pravdu ať už tu, kterou zastává většina nebo různorodou podle různých politických rovin. K tomu je třeba říci, že pokud neexistuje poslední pravda, která politickou činnost řídí a orientuje, potom ideje a přesvědčení se snadno mohou stát

48

nástrojem mocenských cílů. Demokracie bez hodnot se snadno zvrhne v otevřený a podlý totalitarizmus, jak dokládají dějiny“5.

Budoucnost závisí na návratu Evropy a jednotlivých národů, které ji tvoří, k jejich křesťanským kořenům: „Celá Evropa se ptá na svou budoucnost, poté, co pád totalitních režimů vyžaduje hlubokou obnovu politiky a vyzývá k rozhodnému návratu duchovních tužeb národů. Z nutnosti Evropa hledá, jak nově definovat svou identitu za hranicemi politických systémů a vojenských smluv. Poznává se jako kontinent kultury, jako země svlažovaná tisíciletou křesťanskou vírou"6. Proces nové evropské jednoty „není a nesmí být pouze politickou a ekonomickou událostí: má hlubokou kulturní, duchovní a morální dimenzi. Kulturní jednota Evropy žije v rozličných kulturách a z různých kultur, které se navzájem pronikají a obohacují. Touto zvláštností se vyznačuje originalita i autonomie života na našem kontinentě. Hledání evropské identity nás vede k pramenům. Jestliže se historická paměť Evropy nepozvedne nad ideály osvícenství, její nová jednota bude mít povrchní a vratké základy. Křesťanství, které na tento kontinent přinesli apoštolové a jež proniklo do jejich různých částí působením Benedikta, Cyrila, Metoděje, Vojtěcha a nesmírného zástupu svatých, tvoří samotné kořeny evropské kultury. proces směřující k nové evropské jednotě to nemůže opomenout!“7

Svatý Otec to pak opakoval při setkání s intelektuály v kostele St. Julian‘s ve Sliemě, 27. května 1990: „Budoucnost v široké míře závisí na kulturní perspektivě, v níž jednotlivci i národy mají možnost rozvíjet a plánovat svůj úděl. Nedávné dějiny tento kulturní obraz drastickým způsobem padělali. Zvláště série událostí nedávných měsíců v Evropě jasně ukazuje nepřiměřenost a pád kultury, která nebyla vybudována na primátu duchovní dimenze lidské bytosti. Jistě, ekonomické, politické a sociální aspekty vyžadují bedlivou pozornost a rozhodné úsilí všech. Současně však je nezbytné jasně prosazovat nadřazenost etiky nad technologii, primát ‚bytí‘ nad ‚jměním‘. To se stává zvláštním imperativem, když jsme ponořeni do falešné kultury ‚zdánlivého‘, důsledkem bezbřehé mentality konzumizmu, který škodí těm nejhlubším potřebám jednotlivců i komunit. Dnes stojí Evropa před výzvou objevit své nejhlubší kořeny. V přijetí této výzvy je evropská kultura nezbytně povolána k uvědomění si křesťanské víry, která dala formu jejím národům“.

Na to Svatý Otec upozornil a k tomu vybídl v katedrále Santiago de Compostela, 9. listopadu 1982: „Dějiny utváření evropských národů jdou ruku v ruce s jejich evangelizací; až do té míry, že evropské hranice splývají s hranicemi pronikání evangelia“; proto tedy „... evropská identita je bez křesťanství nepochopitelná, neboť právě v něm spočívají ony společné kořeny, z nichž dospěla ke zralosti civilizace kontinentu, její kultura, dynamizmus, činnost, její schopnost konstruktivního rozpínání i na další kontinenty, jedním slovem – vše, co tvoří její slávu“.

„Proto já, Jan Pavel II., se obracím k tobě, stará Evropo, v láskyplném volání: vrať se k sobě samé. Buď sama sebou. Odhal své počátky. Oživ své kořeny. Oživ ony pravé hodnoty, které proslavily tvou minulost a učinily blahodárnou tvou přítomnost na jinýchkontinentech.. Obnov svou duchovní jednotu...“8.

5 Jan Pavel II., encyklika Centesimus Annus, č. 46.6 Tamtéž, projev k plenárnímu zasedání Papežské rady pro kulturu, 12. ledna 1990.7 Tamtéž, projev ke světu kultury na pražském hradě, 21. dubna 1990.8 Srv. Juan Vallet de Goytiloso, Europa desde la perspectiva de Juan Pablo II, in Verbo č. 257-258 (1987), str. 901-954; a kompilace textů Jana Pavla II. sebraných v časopise Verbo č. 211-212 (1983) s názvem „Europa, su identidad cristiana y su actual crisis“.

49

KOMUNIZMUS – LÉK NEBEZPEČNĚJŠÍ A ZHOUBNĚJŠÍ NEŽ SAMA NEMOC

„... To, co nazýváme komunizmem má svou historii: jsou to dějiny protestu tváří v tvář bezpráví, jak jsem připomněl v encyklice Laborem exercens. Byl to protest velkého světa pracujících, který se stal ideologií. Tento protest se však stal také součástí učitelského úřadu Církve. Stačí uvést Rerum novarum, na konci minulého století. Dodejme: magistérium se neomezilo na protest, nýbrž otevřelo daleký pohled do budoucnosti.

Byl to vskutku papež Lev XIII., kdo v jistém smyslu předpověděl pádkomunizmu, jehož nástup by přišel lidstvo i Evropu velmi draho, protože lék –jak napsal ve své zmíněné encyklice v roce 1891 – by se mohl ukázat nebezpečnější než sama nemoc! To prohlásil papež s vážností a autoritou učící Církve... Bylo by tedy zjednodušením říkat, že komunizmus přivedla k pádu Boží Prozřetelnost.

Komunizmus jako systém padl v jistém smyslu sám od sebe. Padl v důsledku vlastních omylů a zločinů. Ukázal, že je lékem nebezpečnějším a z praktického pohledu zhoubnějším než sama nemoc. Neuskutečnil pravou sociální reformu, i když se pro celý svět stal mocnou hrozbou a výzvou. Padl však sám, kvůli své vlastní vnitřní slabosti.“

/Jan Pavel II., Překročit práh naděje, 1994;obr. rumunský kardinál Elexandru Todea (1912-2002),

odsouzený komunistickým soudem v roce 1952 na doživotí. Soudce původně žádal trest smrti/

„Když si připomínáme datum 11. listopadu, nemohu nevzpomenout národní svobody, které bylo toho dne dosaženo po létech bojů, které stály náš národ tolik odříkání a obětí... Vzpomínám si na tyto události, protože mají v dějinách našeho národa zvláštní význam. Zdá se však, že začínají mizet z paměti. Nejmladší generace o nich dnes už z vlastní zkušenosti nevědí. Mohli bychom se proto ptát, zda si budou správně vážit svobody, kterou mají, když si neuvědomují, za jakou cenu byla vykoupena. Nemůže se opomíjet připomínka poválečných dějin, znovu nabytí svobody. Je to dědictví, k němuž je třeba se stále vracet, aby se svoboda nezvrhla v anarchii, nýbrž stala se formou společné odpovědnosti“ /Jan Pavel II., 11. 11, 2003 u výročí znovu nabyté svobody/.

50

„Maminko, musíme se rozloučit.Na tomto světě se už neuvidíme...“

Jihlavská věznice 19. května 1952.

Dnes mu oznámili (když se po třech měsících čekání v cele smrti znovu probouzela naděje, že se vše ještě změní), že rozsudek bude vykonán zítra v pět hodin ráno. Má poslední přání, aby se mohl rozloučit se svými blízkými. Povolili mu pouze návštěvu matky. Policie přijela do Lukova

NNEEZZAAPPOOMMEEŇŇTTEE,,že komunistický politický systém jako nejzločinnější ze všech

režimů si na celém světě vyžádal sedmdesát milionů obětí. Po dobu jeho dvaačtyřicetiletého trvání v Československu

bylo vězněno dvěstěsedmnáct tisíc osob, které si dohromady odseděly

jeden milion let!!!Od února 1948 do listopadu 1990 bylo popraveno 230 mužů a jedna

žena coby účastníků III. odboje. Obětí stranického kanibalismu se stalo celkem 13 osob.

Kromě poprav zemřelo dále ve věznicích a při eskortě /dosud v šetření/ 200 lidí, na útěku z koncentráků a věznic dalších 27 mužů. Při pokusu o přechod hranic bylo zabito dosud zjištěných na 400 mužů a žen. Celkem opustilo republiku během roku 1948 - 49 na 60.000 lidí. V letech 1948 - 67 emigrovalo přes velké riziko ce1kem 255 000 lidí.

A kolik bylo celkem postiženo občanů? Soudně rehabilitovaných je 230 000 osob. Včetně rodinných příslušníků toto činí minimálně na 700 000 osob. S dalšími tisíci rodin živnostníků, podnikatelů, intelektuálů a rolníků spolu s početnou emigrací je počet postižených 1.500 000 osob velmi skromným odhadem. Postižení na majetku těchto lidí je nenahraditelné a nevyčíslitelné. Toto připomenutí je velice důležité. Každý by měl znát opravdovou cenu, za jakou byly prosazovány komunistické cíle nadvlády nad celým světem, kolik lidského utrpení a strádání to způsobilo mnohým našim občanům, z nichž mnozí se dnešních dnů nedožili!

51

k Bulům: Marie Bulová má povolenou návštěvu syna. Dcera se zarazila: Nedalo by se to odložit? Maminka leží nemocná. Nedá se to odložit, odpověděl tvrdě policista. Musí to být teď hned, nebo vůbec! Trvalo to dlouho, než se maminka oblékla a těžce dosedla do auta. Když přivedli jejího syna, zhrozila se, jak je vyhublý, s modrými žílami na rukou. Jemně jí řekl: Maminko, musíme se rozloučit. Na tomto světě se už neuvidíme. Budu na vás a na ostatní myslet do poslední chvíle... A potom vás budu s tatínkem očekávat u Pána Boha.

Maminka se rozplakala. Této chvíle se bál. Napadlo ho: Bolestná Matka. Tak asi bylo Panně Marii, když se loučila se svým Synem. Pochopil hloubku bolesti Syna i Matky, ale pochopil i statečnost Matky Boží a velikost její lásky k těm, za které měl její Syn zemřít.

Maminko, svěřuji vás Panně Marii Bolestné, ona dokázala potěšit na křížové cestě svého Syna, ona dá sílu a útěchu i vám. Pán Bůh vám všechno odplať! Díky za všechno, co jste pro mě udělala, za vaše oběti a za všechnu dřinu. Tolik jste se namáhala, abych mohl vystudovat. Ale věřím, že to všechno není marné! Dal jí požehnání a zvedl se k odchodu. Ještě jí pokynul a odešel. Když policisté dovezli paní Bulovou domů, nebyla schopna dojít od auta k domu. Museli ji odnést.

Den před popravou má službu dozorce, který se k němu vždy choval celkem slušně. Dovezl mu z rokytnické fary i malířské potřeby a Jan mu za to namaloval několik obrázků. Dnes mu dovolil napsat dopisy na rozloučenou. Touží do nich vložit všechnu svou lásku. Vybavuje si své blízké. Jako by se díval z okna vlaku a oni byli na nástupišti. Za chvíli vlak odjede. Stačí říct každému jen pár slov a zamávat. Sbohem a na shledanou! On už se nevrátí, ostatní ale přijdou za ním. Smrt však není jen loučení. Smrt je také shledání: s tatínkem, se strýcem Karlem, s babičkou, dědečkem a také s těmi, které za šest let svého kněžského působení připravoval na smrt a doprovázel ke hrobu. Neodchází se mu lehko. Vždyť toho mohl ještě tolik vykonat. Pán Bůh mi vyměřil krátký život, píše panu radovi Bojanovskému, ale věřím, že to nebylo nadarmo. Těší mne dnes, že jsem mu sloužil a že jsem Jeho služebníkem zůstal až do konce. Můj patron sv. Jan Křtitel neměl delší život než já a v jeho osudu je tolik společného se mnou. Mnoho bylo mých plánů, ale všechny byly podmíněny vůlí Boží... Víra mu dává sílu věřit v Boží lásku i teď. Člověk Boha nikdy dost nemiluje, a to je jediné, čeho musí litovat. Tak to píše svému bratrovi, který mu zvlášť dobře porozumí, protože prošel koncentrákem. Jan odložil tužku a pečlivě složil list posledního dopisu. Zasunul jej do žluté erární obálky a napsal adresu. Pak znovu přečetl adresy všech šesti dopisů a vybavoval si tváře adresátů. Položil dopisy před sebe a přivřel unavené oči. Náhle se mu vybavil sen z dětství: Kat mu dává oprátku na krk a kdosi se výsměšně ptá: Ještě věříš na to vaše nebe? Tehdy to byl sen, teď to bude skutečnost. Nemá strach, spíše pociťuje zvědavost, jaké to bude, až se probudí na druhém břehu. Celý běh života od toho dětského snu mu připadá jako příprava na velké vyznání, které má složit. Musí se usmát a zašeptá: Věřím! /z knížky Jiřího Mikuláška, SEJDEME SE V NEBI, Brno 2003/

/Jan Bula byl nespravedlivě odsouzen a posléze ve svých jedenatřiceti letech popraven v souvislosti s tzv. Babickým procesem. Jan Bula se narodil roku 1920 v Lukově u Moravských Budějovic, kde v roce 1939 maturoval na gymnáziu. Po maturitě studoval bohosloví v kněžském alumnátě v Brně. Kněžské svěcení přijal roku 1945. V duchovní službě působil v Rokytnici nad Rokytnou. Pravě tam ho v dubnu 1951 na základě vymyšleného obvinění zatkla komunistická Státní bezpečnost. Byl podroben mučení a krutým výslechům. V listopadu téhož roku nad ním soud v Jihlavě vynesl předem naplánovaný rozsudek smrti a mladý kněz byl 20.5.1952 v pět hodin ráno popraven... Brněnský diecézní biskup Vojtěch Cikrle již zaslal na vatikánskou Kongregaci pro kanonizaci žádost o zahájení diecézního procesu blahořečení/.

52

Ptáme-li se dnes, kde jsou osobnosti a morální vzory v nových českých dějinách, nebojme se hledat mezi nimi

Dějiny církve v období komunistické totality v českých zemích i v ostatních státech střední a východní Evropy, především v 50., ale i 60. letech velmi připomínají historii Církve v dobách pronásledování prvních křesťanů.

V této nedávné době nacházíme perzekvované biskupy, kněze i laické věřící, kteří vydali velké svědectví víry snášením ponižování i mučení, dlouholetým pobytem ve vězení, mnozí i obětí vlastního života.

Bilance církve v českých zemích v tomto období je zdrcující: dlouholetá internace biskupů a věznění některých z nich (Ladislav Hlad, Karel Otčenášek, Štěpán Trochta), odsouzení a věznění 400 - 500 diecézních kněží, odsouzení a žalářování 350 řeholníků, likvidace mužských klášterů a internace všech řeholníků, zabrání klášterů řeholnic a izolace sester v centralizačních střediscích, likvidace Charity, Orla, Katolické akce, bohosloveckých seminářů, mládežnických organizací, přiškrcení farní pastorace.

Okolní národy mají už několik blahořečených mučedníků z dob komunismu, např. Slováci redemptoristu Dominika Metoděje Trčku, řeckokatolického biskupa basiliána Pavla Gojdiče, Ukrajinci řeckokatolického biskupa Theodora Romžu. Také církev v českých zemích přinesla velké svědectví víry. Vedle známých osobností - např. kardinála Josefa Berana, jehož beatifikační proces již probíhá, babických mučedníků či generální představené boromejek Vojtěchy Hassmandové - je celá řada dalších, jež podobně jako P. Josef Toufar v komunistických žalářích zemřely a jejichž jména nejsou ještě dostatečně známá. Proto se s úctou k jejich památce pokusme o nápravu.

Mezi už obecně známé případy patří příběh P. Josefa Toufara (*14. 7. 1902), zatčeného 28. ledna 1950 v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem, totiž vychýlením oltářního kříže během mše svaté 11. prosince 1949 v Číhošti u Ledče nad Sázavou. P. Toufar byl vyslýchán ve Valdicích a nucen k přiznání, že zázrak zkonstruoval na pokyn Vatikánu pro obelstění prostých věřících. Po brutálních výsleších, psychickém nátlaku i bití byl donucen k podepsání vyšetřovacích protokolů, dokonce převezen krátce do Číhoště, kde s ním mělo být v kostele nafilmováno zinscenování zázraku. Zde se však zhroutil a s bolestmi v oblasti břišní krajiny byl jako "prominentní" vězeň převezen do Borůvkova sanatoria v Praze. 25. února 1950 u něj lékaři konstatovali zánět pobřišnice, na který, i přes provedenou operaci téhož dne, večer zemřel. Jako jedna z obětí vyšetřovatele StB Ladislava Máchy byl tajně pohřben do hromadného hrobu v Ďáblicích.

Obdobně je také znám i přes jisté nejasnosti osud tří mučedníků z řad kněží v tzv. babickém případu. Od ledna 1951 začíná působit na Moravskobudějovicku Ladislav Malý, který o sobě prohlašuje, že je agent CIC a přichází organizovat odboj proti komunistům. Navštěvuje své známé z mládí a snaží se je získat pro "svou věc". Přichází také na faru do Rokytnice, kde místního faráře a svého spolužáka z gymnázia P. Jana Bulu (*24. 6. 1920) informuje o údajném únosu arcibiskupa Berana z internace a snaze převést jej za hranice. Když jej P. Bula žádá o kontakt s primasem české církve, Malý vždy osobní setkání odkládá. Proto se P. Bula také na varování P. J. Podveského rozhodl s Malým styky ukončit. Krátce nato byl 30. dubna 1950 zatčen.

53

Také P. Václav Drbola (*16. 10. 1912), farář v Babicích, a P. František Pařil (*21. 1. 1911), farář z Horního Újezdu, věděli o činnosti Malého a byli jím také kontaktováni a lákáni pro jeho plány, což odmítli. Brzy poté, 17. června 1950, je P. Drbola zatčen.

L. Malý kolem sebe shromáždil skupinu mladých, s nimiž podniká rádoby odbojovou činnost - přepadávání a zastrašování místních funkcionářů KSČ, vypalování stohů, vykrádání sekretariátů apod. Vyvrcholením aktivity Malého byl teroristický útok na babickou školu 2. července 1951, kde zastřelil tři místní funkcionáře KSČ. Následovalo zatýkání desítek lidí v okolí, mezi nimi 3. července i P. Františka Pařila. Už ve dnech 12. -14. července 1951, tedy deset dní po vraždě, proběhlo u Krajského soudu v Jihlavě soudní přelíčení proti "kulackému spiknutí" . Je odsouzeno 7 osob k trestu smrti, mezi nimi i P. Václav Drbola a P. František Pařil. Oba jsou popraveni ve věznici v Jihlavě 3. srpna 1951.

V jednom z následných procesů v souvislosti s babickými událostmi v Třebíči 13. - 15. listopadu 1951 je odsouzen k trestu smrti P. Jan Bula a popraven v areálu věznice v Jihlavě 20. května 1952.

Čeští mučedníci a vyznavači nové doby mají určité společné rysy: většinou se jednalo o kněze s dobrým teologickým vzděláním, aktivní v pastoraci i společenském dění. Mnozí z nich byli kvůli svým postojům pronásledováni za války nacisty a prošli nacistickými koncentračními tábory. Přesto ani po těchto trpkých zkušenostech neváhali po komunistickém převratu pozvednout hlas na obranu církve a svobody. Většinou se zapojili se značným rizikem do "ilegálních" aktivit (pokračování činnosti řádu, kontakty s internovanými biskupy, s kněžími v zahraničí, rozšiřování a čtení necenzurovaných pastýřských listů a další), jež měly církvi pomoci přežít. Také neváhali pomoci věřícím, např. finanční podporou, poskytnutím úkrytu či zprostředkováním odchodu za hranice apod. Někteří byli vězněni opakovaně nebo před odsouzením pobývali několik let v internačním táboře.

P. ThLic. Vojtěch Basovník, salesián

Narodil se 14. 8. 1912. Do salesiánské kongregace byl přijat v roce 1928, studoval filozofii v Římě, teologii v Turíně a na kněze byl vysvěcen 2. června 1939. Po návratu do vlasti vyučoval salesiánské kleriky filozofii a teologii v Ostravě, po záboru ostravského ústavu přešel s nimi do Fryštáku a pak do Brna. Po válce působil v Mníšku pod Brdy a nakonec v Oseku u Duchcova. Zde byl také v roce 1950 spolu s ostatními salesiány internován a tajně se dále věnoval klerikům. Z Oseku byl v září 1950 odvezen k výkonu vojenské služby k jednotkám PTP a zde u útvaru v Plumlově zatčen. Za své tajné vyučování bohoslovců a jejich přípravu na vysvěcení v táboře v Oseku u Duchcova byl odsouzen spolu se dvěma z nich Vyšším vojenským soudem v Trenčíně v roce 1953 na 4 roky.

Po věznění ve Valdicích byl převezen do

54

vězeňského tábora Rtyně v Podkrkonoší, do tzv.Tmavého dolu. P. Basovník byl 11. února 1955 přijat na táborovou ošetřovnu ve Rtyni pro horečnaté onemocnění horních cest dýchacích. 15. února se u něho objevily příznaky ischiasu a revmatismu. 18. února zjistil MUDr. Fruhwirth, že má v oblasti hýždí absces velikosti asi dvou dlaní, který pak léčil ichtyolovou mastí a obklady. 21. února provedl lékař řez tohoto zánětu a dále ho vyplachoval a dával pacientovi penicilín. 9. března se objevily na kůži pacienta po celém těle modré skvrny a došlo k otokům všech končetin. O den později byl převezen P. Basovník do vězeňské nemocnice ve Valdicích a odtamtud do jičínské nemocnice, kde 17. března 1955 zemřel. Byl pochován na vězeňském hřbitově ve Valdicích.

Přímou příčinou smrti byla podle patologa sepse (celkový zánět) a příčinou onemocnění rozsáhlý absces. Pro provedení léčby takovéhoto onemocnění, chirurgického zákroku, nebyly v táborové ošetřovně vyhovující podmínky. Při prohlídce lékařské dokumentace o průběhu léčby zjistila kontrola záměrně nedostatečně vedené zápisy. Znalec uvedl, že Dr. Fruhwirth mohl již dříve rozpoznat nebezpečný průběh onemocnění, zajistit jeho nemocniční léčbu, a především už na počátku zhoršujícího se stavu pacienta jej nechat převést do jičínské nemocnice.

Dr. Fruhwirth byl po úmrtí P. Basovníka zatčen, vyšetřován a obviněn za zanedbání lékařské péče, ale nakonec z rozhodnutí Lidového soudu v Trutnově 20. 11. 1956 obžaloby zproštěn. Podle mnohých svědectví vězňů z Tmaváku se však Dr. Fruhwirth snažil starat o P. Basovníka i o ostatní vězně v úděsných táborových podmínkách poctivě a svědomitě. Dokonce i P. Basovník si ho během léčby chválil.

Dle svědectví vězně Františka Kubaše Dr. Fruhwirth velitele tábora žádal o převoz P. Basovníka, ale k převezení stále nedocházelo, takže byl převezen do jičínské nemocnice už umírající.

P. Bohumír Bunža, vyškovský děkan

Narodil se v Bzenci 17. 3. 1877. Po předcházejícím kněžském působení se stal v roce 1912 dómským vikářem v Olomouci a od roku 1918 působil jako farář ve Vyškově. V roce 1934 byl jmenován vyškovským děkanem a po několik funkčních období zastával také funkci místostarosty ve Vyškově. Založil zde Charitu a povolal sem sestry-těšitelky z Rajhradu. Byl znám svým sociálním cítěním a péčí o chudé. V říjnu 1949 byl zatčen v souvislosti s případem kněžské nemocenské pojišťovny Čáp a spol., v němž bylo 18. ledna 1951 odsouzeno 10 kněží. P. Bunža se však přelíčení nedožil, protože po

tvrdých výsleších 17. října 1950 ve vězeňské nemocnici v Praze zemřel.

P. Bohuslav Burian, kaplan v Moravské Nové Vsi

Narodil se v Brně 16. 10. 1919. Otec pracoval jako řezník, matka se starala o domácnost, měl čtyři sourozence. Obecnou školu a gymnázium absolvoval v Brně. V roce 1938 vstoupil do kláštera k augustiniánům, kde studoval do ledna 1943, kdy byl zatčen

55

gestapem a odvlečen do koncentračního tábora v Osvětimi; prošel také lágry v Dachau a v Buchenwaldu. Po konci války se vrátil do vlasti, od října 1945 pokračoval v teologických studiích v Brně a byl zde v červenci 1947 vysvěcen na kněze.

Pak nastoupil na místo kaplana ve Slavonicích, kde zůstal až do června 1949. Mezi farníky byl znám svou horlivostí a oddaností Boží službě. Včervnu 1949 byl poprvé vyšetřován v souvislosti se známým pastýřským listem československých biskupů "V hodině velké zkoušky", který vzhledem k váhavému postoji biskupa Skoupého odvážně přečetl před průvodem tisíce věřících na svátek Božího těla na Zelném trhu v Brně.

Po propuštění z vazby v listopadu 1949 nastoupil jako kaplan v Moravské Nové Vsi v blízkosti rakouských hranic. 9. září 1950 odešel P. Burian do emigrace do Rakouska. Ze zahraničí se tajně opakovaně vracel a pomohl se svými spolupracovníky, např. premonstrátem P. J. H. Vozdeckým, k útěku asi 11 osobám, z nichž se mnohé ukrývaly před zatčením. Mezi úspěšně převedenými bylo také pět kněží a jeden bohoslovec (např. jezuita J. Krajcar, P. Hrbata

ad.), jimž chtěl dopomoci k dostudování v zahraničí. Při své čtvrté cestě do Československa byl P. Burian 12. prosince 1951 po delším sledování zatčen a převezen do vyšetřovací vazby v Ruzyni.

Zde byl podroben fyzickému i psychickému trýznění, do jídla mu byly dávány drogy oslabující odolnost organismu, byl nucen k doznání špionážních a velezrádných aktivit, jež nikdy nespáchal. Státní bezpečnost vytvořila pětičlennou skupinu, v níž byl také P. J. H. Vozdecký a sestra P. Buriana - MUDr. Ludmila Burianová. 23. října 1952 se u Státního soudu v Praze konalo přelíčení s touto skupinou. P. Burian byl jako hlavní osoba procesu odsouzen za velezradu a špionáž ke 20 letům vězení.

Trest si odpykával na Mírově a v Leopoldově, odkud 27. ledna 1959 uprchl a snažil se dostat k rakouským hranicím. Po pěti dnech rozsáhlé pátrací akce byl dopaden a převezen zpět do Leopoldova, kde jej podrobili krutým výslechům, a delší dobu pobýval na samotce. V důsledku trýznění zemřel P. Burian na zápal plic 29. dubna 1960 v mírovské věznici.

P. Josef Jakubec, děkan v Žamberku

Narodil se 8. 2. 1899, v Ústí nad Orlicí. Po maturitě vstoupil do kněžského semináře v Hradci Králové, kde byl v roce 1924 vysvěcen na kněze. Poté vystřídal řadu kněžských působišť - Libštát, Městec Králové,Třebechovice, Vysoký Újezd, Červený Kostelec, Zvole, Nové Hrady - a koncem třicátých let zakotvil v Žamberku. Stal se děkanem, biskupským notářem a biskupským vikářem. Poprvé byl zatčen na jaře roku 1949,

56

vyšetřován ve vazbě v Hradci Králové a bez soudního rozhodnutí zařazen do tábora nucených prací v Pardubicích, odkud byl propuštěn v listopadu téhož roku.

Ke druhému zatčení došlo v noci 12. prosince téhož roku. P. Jakubec byl obviněn jako aktivní lidovec z kontaktů s protistátní organizací (jednalo se o jeho finanční pomoc rodinám emigrantů a perzekvovaných osob) a z rozšiřování protistátních tiskovin (oficiální pastýřské listy biskupů, protestní dopis arcibiskupa Berana Dr. Čepičkovi a Plojharovi o proticírkevní politice státu). Pan děkan byl odsouzen Státním soudem v Praze po přelíčení konaném 24.-25. října 1950 za velezradu na 20 let.

Nejprve byl převezen na Bory, později eskortován do Mírova. Zde se u něho projevila rakovina plic. Ve zprávě vězeňského lékaře z května 1955 je jeho stav označen jako beznadějný, doporučuje se upustit od ozařování, pouze nechat léky proti bolesti. Očekávanou délku života odhadl na 1 - 2 měsíce a žádá naléhavé propuštění.

Ani toto doporučení vězeňského lékaře, ani opakovaná žádost jeho samotného i jeho sestry nepřiměla krajského prokurátora k povolení přerušení trestu či propuštění. P. Josef Jakubec zemřel na Mírově 27. června 1955 a byl přes svou žádost o pochování v rodném městě pohřben na vězeňském hřbitově.

P. ThDr. Stanislav Bohuslav Jarolímek, premonstrát, opat strahovského kláštera, generální vikář řádu a zástupce generála řádu

ve funkci vizitátora premonstrátských klášterů v Čechách a na Moravě.

Narodil se 14. ledna 1900 ve Vilíně u Sedlčan. Teologická studia absolvoval v Římě a na kněze byl vysvěcen v listopadu 1926. Od roku 1939 zastával funkci koadjutora strahovského opata, roku 1942 byl jmenován opatem. Za války podporoval protinacistický odboj, za což byl po válce vyznamenán. V roce 1945 byl jedním ze tří kandidátů na arcibiskupský stolec v Praze. Byl zatčen jako poslední oběť pro připravovaný český monstrproces s biskupy a jejich pomocníky až 16. září 1950, zatímco někteří jeho spoluobžalovaní byli už rok ve vyšetřovací vazbě. Tento pozdější termín zatčení nevyplýval ovšem z ohleduplnosti StB, nýbrž z toho, že byl v posledních letech už velmi vážně nemocen, v roce 1949 se podrobil operaci žaludku a lékaři u něj zjistili rakovinu v pokročilém stadiu. V roce 1950 byl na léčebném pobytu a vzhledem ke zdravotním komplikacím byl hospitalizován v nemocnici v Bratislavě. Brzy po propuštění z nemocnice byl zatčen a obviněn z velezrádných kontaktů s bývalými ministry české protektorátní vlády, tedy z kolaborace (!), ze snah o revizi pozemkové reformy, ze zabránění realizace nového školského zákona (snažil se díky kontaktům v nejvyšších politických kruzích interpelovat proti likvidaci církevního školství), z kritických postojů proti komunistickému zřízení a jeho církevní politice (varoval ostatní premonstrátské opaty Machalku a Tajovského před hrozícím útlakem církve a doporučoval jim podniknout patřičná obranná opatření: ukrytí cenností, ostražitost před provokatéry a informování věřících o nadcházejících těžkých dobách pro církev.) Jako „protistátní“ byla při soudu také označena jeho účast při koncipování a organizaci distribuce pastýřských listů v roce 1949, čtení pastýřského listu „Hlas čsl. biskupů v hodině velké zkoušky“ 18. června 1950 v klášterním kostele na Strahově, jeho kritická vystoupení proti státní Katolické akci. Jako špionáž označili vyšetřovatelé opatovo dopisování s historikem a

57

bývalým poslancem lidové strany Bohdanem Chudobou, který odešel do emigrace, zasílání zpráv „z hospodářského a politického života v ČSR“ generálovi řádu Nootsovi a internunciovi Ritterovi a odeslání pastýřských listů, „které obsahovaly štvavé výmysly o pronásledování církve v ČSR“, do zahraničí.

V monstrprocesu Zela a spol. byl odsouzen u Státního soudu v Praze 2. prosince 1950 za velezradu a špionáž na 20 let. Už 18. ledna 1951 musel být z věznice převezen vzhledem k těžkému zánětu plic (objevilo se u něho chrlení krve) a finálnímu stadiu rakoviny (metastázy po celém těle) do pankrácké vězeňské nemocnice, kde 31. ledna 1951 zemřel. Pohřeb pana opata se konal v Nebušicích u Prahy, přičemž prokurátor Čížek oznámil blízkým, že rozloučení se zesnulým se smí zúčastnit pouze nejbližší rodinní příslušníci a nesmí se konat žádný průvod, pouze tichý obřad, na což prokurátor Čížek během pohřbu osobně dohlédl.

P. Adolf Kajpr, jezuita, významný katolický publicista, kazatel, exercitátor

Narodil se 5.7.1902 v Hředle na Kladensku a brzy po narození osiřel. Učil se nejprve obuvníkem, později pracoval jako mlynář. V roce 1926 udělal přijímací zkoušky do kvinty na arcibiskupském gymnáziu v Praze - Bubenči. Do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova vstoupil v roce 1928. Filosofii absolvoval v Belgii, teologii v rakouském Innsbrucku. Na kněze byl vysvěcen 26. července 1935. Po roku tzv. třetí probace ve Francii začal působit v kostele sv. Ignáce v Praze. Vedl exercicie, měl promluvy v pražském rozhlase, věnoval se novinářské práci - redigoval „Posla Božského srdce Ježíšova“, časopis „Obrození“ a „Dorost“. Za kritiku nacistického režimu byl v roce 1941 zatčen a vyslýchán na Pankráci. Prošel koncentračními tábory v Terezíně, Mauthausenu a Dachau. Po skončení války se vrátil do Prahy a začal redigovat nejprve časopis Sdružení katolické mládeže „Dorost“ a později v týdeník „Katolík“, určený pro katolickou inteligenci. U Sv. Ignáce působil nadále jako známý kazatel, vyhledávaný zpovědník a exercitátor. Vzhledem k těmto aktivitám byl vybrán jako jedna z obětí pro vykonstruovaný proces s předními členy mužských řeholí Machalka a spol. a ve velikonočním týdnu 5. dubna 1950 odsouzen Státním soudem pro velezradu a špionáž na 12 let. Byl vězněn na Mírově, ve Valdicích a Leopoldově. Následkem čtyřletého pobytu v nacistických koncentračních táborech a devítiletého věznění v komunistických žalářích dostal P. Kajpr v Leopoldově infarkt a nedlouho poté, 17. září 1959, ve věku 57 let zemřel.

Pochován byl na místním vězeňském hřbitově a teprve v roce 1968 byly jeho ostatky přeneseny do řádové hrobky Tovaryšstva Ježíšova na Vyšehradě.

58

P. ThDr. Josef Koutný, profesor teologie

Pocházel z Cetkovic u Moravské Třebové (*4.1.1909). Po studiích teologie v Brně byl vysvěcen na kněze v roce 1932. Následující rok kaplanoval ve Křtinách a v roce 1933 odjel na biblická studia do Jeruzaléma, kde zároveň působil jako vicerektor hospice Svaté rodiny pro poutníky. Od roku 1936 byl po dvě léta prefektem chlapeckého semináře v Brně, pak se stal profesorem biblistiky na teologickém učilišti v Brně a ředitelem Sušilových kolejí. Na teologickém učilišti působil do dubna 1948, kdy nastoupil jako představený v brněnském alumnátě. Po likvidaci všech teologických fakult a řádových učilišť u nás v roce 1950 a po vytvoření okleštěné Cyrilometodějské fakulty v Praze byl v říjnu 1950 jmenován jejím profesorem, což ale vzhledem k nesouhlasu většiny kněží a biskupů s touto institucí nepřijal s odůvodněním, že byl jmenován v září 1950 kaplanem u Sv. Jakuba v Brně a cítí se vytížen. Kvůli oprávněné obavě ze zatčení se po několikatýdenním opakovaném léčení rozhodl odejít za hranice. Od ledna 1951 se začal skrývat a jeho známá paní Petrová mu přislíbila zajistit přechod přes hranice. 1. března 1951 s ní odjel do Bratislavy, kde jej vyzvedl „převaděč“, který jej měl dopravit přes Dunaj na rakouskou stranu. Po cestě k řece byli na konečné tramvaje obstoupeni třemi muži v civilu a P. Koutný zatčen. Následujícího dne byl převezen do vazby v Brně. Zde byl vyslýchán pro své kontakty s vězněnými kněžími z Brna a okolí, kvůli poznatkům o skrytých církevních strukturách, vědomostech o ukrývání P. J. Dokulila ad. Dle verze vyšetřovatelů byl ve vazbě získán pro spolupráci s StB. Poslední zpráva z vyšetřovacího svazku zní: „Na příkaz řídícího orgána z 2. oddělení vedoucího strážmistra O. Č. byl dne 28. 4.1951 propuštěn na svobodu J. Koutný. Bližší okolnosti nejsou známy, z jakých důvodů byl propuštěn.“ Tato zpráva je datována až 2. května 1951 a ke spisu byla připojena dodatečně, neboť už 29. dubna Státní bezpečnost příbuzným oznámila, že P. Josef Koutný byl nalezen mrtev v odstaveném vagónu na nádraží v Libině u Šumperka. Jako smrt příčiny uvedli oběšení. Dle zaznamenaného svědectví P. Rudolfa Vašíčka sestra P. Koutného s manželem a vedoucím pohřebním služby v Šumperku p. Neuwirthem do Libiny ihned odjeli a mrtvého identifikovali. O vzpomínce sestry P. Koutného na tuto událost P. Vašíček píše: „Mrtvý byl na pohled bílý, ale jedno ucho s okolím měl silně modré až zčernalé. Pan Neuwirth tehdy prohlásil: Jako vedoucí pohřební služby jsem už viděl mnohé oběšené. Zde však vůbec nevidím žádné známky takovéto příčiny smrti.“ Rodině nebylo umožněno, aby si zemřelého prohlédla zevrubněji, při pohřbu střežila rakev hlídka StB, aby nedošlo k případnému otevření rakve. Verze StB o sebevraždě P. Koutného má tedy vážné trhliny a vzhledem k podlitinám na těle a přísným opatřením při pohřbu nutně vybízí k úvaze o jeho smrti při výsleších a následné kamufláži sebevraždy.

P. Albín Jaroslav Kvita, salvatorián (*1915)

Působil do roku 1950 v duchovní správě ve farnosti Brno Husovice a vykonával funkci provinčního prokurátora řehole. Po likvidaci klášterů byl soustředěn do tábora v Oseku, do roku 1951, kdy byl převezen do Želiva a zde internován až do roku 1956. Po svém propuštění odešel pracovat na hospodářství rodičů do Vrážného, okr. Nový Jičín, pak byl zaměstnán v Mankovicích v dřevařském závodě. P. Albín tajně organizoval schůzky mládeže a dětí z Vrážného a okolních vesnic, při nichž vyučoval děti náboženství, modlil

59

se s nimi, pořádal pro ně výlety, vedl sborový zpěv aj. Byl zatčen 28. června 1961 v Mankovicích, v souvislosti s razií proti salvatoriánům. Spolu s dalšími spolubratry byl vyšetřován ve vazbě Krajské správy Ministerstva vnitra v Ostravě. Byl obviněn z ilegální činnosti v salvatoriánském řádu, z udržování kontaktů se zahraničím, výchovy řádového dorostu, protistátní činnosti s dětmi a mládeží, z poslouchání zahraničních rozhlasových stanic Svobodná Evropa, Vatikán ad. Byl vyšetřován až do 27. července a za tu dobu podroben čtrnácti mnohahodinovým výslechům. Po ukončení vyšetřování byl obviněn z velezrady. Během vyšetřování se vážně zhoršil jeho zdravotní stav a otevřeně u něj propukla rodinná nemoc, leukémie. 23. srpna jej převezli už v kritickém stavu do vojenské nemocnice v Brně. Poslední dni života trpěl velkým krvácením a dýchacími poruchami. 10. září 1961 P. Kvita zemřel. Teprve v tento den (!) mohli za ním přijet jeho nejbližší příbuzní. Jako příčina smrti byla diagnostikována urémie (zánět ledvin). Tělo P. Kvity mělo být z rozhodnutí rady ONV Brno zpopelněno, ale díky naléhání příbuzných bylo nakonec převezeno a pohřbeno v rodném Rybí u Štramberka. Dle vzpomínek pamětníků zaznamenaných při výzkumu ve farnosti Rybí v roce 1990 byl P. A.J. Kvita zatčen v dobrém zdravotním stavu, takže jeho prudké zhoršení nastalo v důsledku tříměsíčního věznění.

P. ThDr. Ferdinand Nesrovnal, profesor teologie a uznávaný exercitátor

Narodil se 16.8.1896 v Brně. Gymnázium studoval v rodném městě, ale po vstupu do jezuitského řádu je dokončil v Rakousku v Linci. Filosofická a teologická studia absolvoval v Innsbrucku, kde byl také vysvěcen na kněze. Po návratu do vlasti vystoupil z řádu a působil jako diecézní kněz v Biskupicích, Brně a od roku 1950 ve Znojmě. Byl velmi oblíben mezi mládeží, protože finančně podporoval sociálně slabší studenty, hlavně bohoslovce. Už za druhé světové války působil v protinacistické odbojové organizaci Obrana národa. Po únoru 1948 zprostředkoval několika mladým vysokoškolákům, vyloučeným ze studií, odchod za hranice a udržoval na jižní Moravě kontakty s kněžími aktivně projevujícími nesouhlas s komunistickým útlakem církve. 26. května 1952 byl P. Nesrovnal zatčen pro údajné kontakty s protikomunistickými odbojovými organizacemi. 30. května 1952 byl po výslechu nalezen na své cele údajně oběšen. Dle verze jeho vyšetřovatelů se oběsil vsedě na obinadle na kohoutku umyvadla (!). V pitevním protokolu se uvádí, že u mrtvého byly nalezeny zlomeniny dvou žeber, ale záhy se energicky vylučuje cizí zavinění. Zlomení žeber je odůvodňováno zmítáním v křečích při oběšení a nárazy těla sebevraha na tvrdé okolí (!). U člověka, jenž prožil výslechy na gestapu a aktivně pracoval v odboji, je verze o krkolomné sebevraždě více než podivná. Při revizi případu v roce 1968 se samozřejmě nepodařilo zjistit příslušné odpovědné vyšetřovatele a případ byl uzavřen jako sebevražda.

P. Václav Říha, administrátor v Nepomuku

Narodil se 10.4.1923 v Praze. Teologii studoval na pražské fakultě a v Římě. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu jej v roce 1947 odmítl arcibiskup Beran vysvětit, takže kněžské svěcení přijal až následujícího roku z rukou biskupa Hloucha. Od roku 1948

60

působil jako prefekt a spirituál v kněžském semináři v Českých Budějovicích. Po internaci biskupa byl přesunut do Nepomuku, kde zastával místo administrátora. V souvislosti ze zatýkáním spolupracovníků biskupa Hloucha si Bezpečnost 12. května 1952 přišla i pro P. Říhu. Byl obviněn z rozšiřování a čtení pastýřských listů, tajných kontaktů s biskupem Hlouchem po jeho internaci, s tajně vysvěcenými biskupy Otčenáškem, Matouškem, rozšiřování tajných fakult aj. Dne 19. září byl po dvoudenním přelíčení v Písku odsouzen Krajským soudem v Českých Budějovicích v kněžském monstrprocesu Jarolímek a spol. za velezradu na 12 let. P. Říha byl vězněn na Mírově, kde také po psychickém otřesu způsobeném mimořádnou vězeňskou prohlídkou 29. září 1956 zemřel na infarkt.

P. František Sitte, děkan, farář v Bořislavi u Teplic v Čechách (*7.2.1896)

P. Sitte byl německé národnosti, ale jako antifašista nebyl odsunut. Mezi farníky byl velmi oblíben pro svou dobrosrdečnost, štědrost a podporu sociálně slabších a snad i pro svou zálibu v zahrádkářství a sadařství. Také sepisoval farní kroniku a historii Teplicka. V roce 1959 dostal povolení k vycestování do Západního Německa, kde chtěl navštívit svou sestru a další příbuzné. 5. ledna 1960 se vydal na cestu vlakem, na hraničním přechodu v Chebu však byl zadržen členy StB a dopraven do vyšetřovací vazby v Litoměřicích. Zde byl podroben výslechům a obviněn z revanšismu, neboť v košíku s ovocem, jež vezl s sebou, měl i farní kroniku, v níž popisoval poválečné dění v kraji i odsun Němců, a chtěl ji ukázat sestře a dalším krajanům odsunutým z Teplicka. Dle tvrzení vyšetřovatelů spáchal P. F. Sitte ve vazbě 8. ledna 1960 sebevraždu. Údajně měl ukrytu v podrážce boty břitvu, jíž si přeřezal zápěstí, a ani rychlý převoz do nemocnice v Litoměřicích jej nezachránil. Pitevní protokol MUDr. Schmittové z patologického oddělení nemocnice v Mostě i její výpověď při obnoveném vyšetřování v roce 1993 potvrdily přeřezání žil: „Sebevraždu takovým způsobem na svém vlastním těle mohl učinit pouze člověk v hluboké depresi, pevně odhodlaný rázně a definitivně ukončit svůj život. Pro to svědčí dlouhé a hluboké řezné rány na obou zápěstích, jdoucí až na kost.“ Pro verzi sebevraždy je však poněkud nečekané, že při pitvě zemřelého asistovali čtyři příslušníci Bezpečnosti, což nebývalo zvykem - obvykle dva, a svědčilo to o mimořádné závažnosti případu. P. Sitte byl tajně zpopelněn v krematoriu v Mostě za přítomnosti členů StB. Z farníků se dlouho nikdo nedověděl, co se s jejich knězem stalo, a sestra marně žádala vyrozumění přes Červený kříž. Ani obnovené vyšetřování kauzy smrti P. Sitteho v 90. letech nepřineslo výraznější výsledky, neboť bývalí vyšetřovatelé popírají účast na výsleších a odkazují na závěry z roku 1960.

P. Václav Celestin Šulc, provinciál Milosrdných bratří a převor kláštera Na Františku (* 24.7.1891)

P. Šulc prošel už za druhé světové války martýriem nacistických věznic a koncentráků -od května 1941 byl postupně vězněn na Pankráci, v Terezíně a až do konce války v Dachau. Koncem listopadu 1950 byl opět zatčen, tentokráte komunistickou Státní bezpeč-

61

bezpečností, spolu se dvěma řádovými spolubratry Josefem Vrbíkem a Vladimírem Hányšem. Všichni tři byli spolu s dalšími spoluobžalovanými obviněni z napomáhání několika osobám k útěku za hranice, z poskytování jim útočiště v pražském klášteře, z jejich finanční podpory, z přechovávání špionážních zpráv (zpráva o pobytu řeholníků v soustřeďovacích táborech) atd. Přes vážný zdravotní stav (pokročilé stadium rakoviny) a věk 60 let byl P. Šulc podrobován tehdy běžným tvrdě vedeným výslechům. Od jara 1951 se jeho zdravotní stav začal značně zhoršovat. Podle lékařské zprávy vězeňské nemocnice Pankrác ze 4. dubna 1951 onemocněl P. Šulc zhoubným nádorem příušní žlázy, což bylo navíc komplikováno rozšířením rakovinných metastáz do oblasti bederní páteře. V důsledku komprese míchy nemocný ochrnul na celou dolní

polovinu těla. Nakonec byl P. Šulc se souhlasem ministra spravedlnosti a Státní prokuratury v Praze převezen na uzavřené a izolované oddělení Státní fakultní nemocnice v Brně, kde byl vzhledem k jeho „nebezpečnosti“ a obav z útěku (!) pod dohledem vězeňské stráže. Ve zprávě velitele oddílu SVS Praha z 26. dubna se praví: „Dle lékařského posudku trpí jmenovaný rakovinou a jeho zdravotní stav je velmi vážný. Má-li být obviněný Šulc ještě slyšen jako obviněný, budiž jeho výslech urychleně proveden, neboť ošetřující lékař nedává naději na uzdravení a smrt může nastati každou chvíli.“ Ani přes alarmující zdravotní stav nebyl P. Šulc propuštěn a korespondence čistě duchovního rázu od spolubratrů mu nebyla doručena. P. Václav Šulc zemřel v brněnské nemocnici 2. května 1951.

P. ThDr. Ambrož Jaroslav Tobola,františkán (*28.4.1910)

Do františkánského řádu vstoupil v roce 1927, na kněze byl vysvěcen v roce 1932. Zastával funkci kvardiána v pražském klášteře a koncem 40. let byl zvolen představeným kláštera v Turnově, odkud byl v roce 1950 při záboru klášterů převezen do internačního tábora v Želivě. Spolu s dalšími řeholníky z jiných řádů tam byl zatčen v květnu 1952 po odhalení jejich tajných kontaktů s řádovými spolubratry mimo tábor. P. Tobola byl viněn z toho, že prostřednictvím spojky z želivského kláštera, paní Valové, opatřoval od sester z humpolecké nemocnice léky pro nemocné spolubratry v Želivě a napsal tajně několik dopisů spolubratrům na svobodě. Vyšetřování probíhalo ve vazební věznici v Jihlavě, pověstné krutým zacházením. V důsledku trýznění - psychického i fyzického (nelze vyloučit bití) - došlo u poměrně mladého P. Toboly (42 let) k vyvolání tak velkého stresu, že to jeho srdce nevydrželo. P. Tobola upadl do bezvědomí a zemřel 14. března 1953. Pitevní protokol z téhož dne uvádí

62

jako příčinu smrti infarkt, vylučuje cizí zavinění a vysloveně uvádí, že běží o smrt nenásilnou, nemocí. Je však velmi podivné, že rodiče, kteří už čtyři týdny čekali na zprávu o osudu svého syna, ji obdrželi až 14 dní po jeho smrti. O to víc šokující pro ně muselo být sdělení, že jejich syn už byl - hned 17. března 1953 - zpopelněn v brněnském krematoriu. Nikdo z blízkých tedy neměl možnost před spálením spatřit jeho tělo. Dle svědectví paní Milady Kuchařové, blízké rodiny Tobolových, která jela do Brna pro urnu P. Toboly - ta však rodině nebyla vydána - se tamní pohřební zřízenec velmi podivoval nad změnou podoby u mrtvého P. Toboly po vyšetřování v Jihlavě ve srovnání s fotografií z poslední doby před zatčením, již mu ukazovala. Vzhledem k věku zemřelého P. Toboly je jasné, že k případnému infarktu došlo z důvodu cizího zavinění, metodami vyšetřovatelů. Rychlost zahlazování stop po zemřelém, spálení jeho těla bez vědomí rodiny a absence příslušných materiálů nutně vede k úvahám, zda P. A. Tobola nezemřel v jihlavské vazbě násilnou smrtí.

P. Antonín Zgarbík, jezuitský viceprovinciál(*27.8.1913)

Pocházel z obce Jankovice nedaleko Velehradu. Studoval na gymnáziu na Velehradě a v roce 1930 vstoupil do noviciátu Tovaryšstva. Na tříletá studia filosofie odjel do polského Lublinu, teologii absolvoval v holandském v Maastrichtu a vzhledem k hrozící válce dokončil bohovědná studia v Praze. Na kněze byl vysvěcen v brněnské katedrále v roce 1940. Pracoval jako pomocník novicmistra a v roce 1944 se stal superiorem u Sv. Ignáce v Praze. V témže roce byl nacisty zatčen a po odsouzení odvezen do Terezína. Po návratu do Prahy brzy odešel na Velehrad, kde byl jmenován magistrem noviců a stal se i tamějším

rektorem. Do roku 1950 pak vykonával funkci rektora koleje při biskupském gymnáziu v Brně. Odtud byl v dubnu 1950 odvezen jako představený domu do internačního tábora v Želivě. Před svým zatčením jej P. Šilhan při zamýšleném odchodu za hranice jmenoval viceprovinciálem české provincie. Po zrušení želivského tábora v roce 1956 byl spolu s ostatními spolubratry převezen do střediska v Králíkách. Zde byl v říjnu 1959 zatčen, obviněn z řízení „ilegální řádové činnosti“, postaven do čela soudní skupiny a v monstrprocesu proti jezuitskému řádu 7. března 1960 odsouzen za velezradu k 16 letům vězení. Střídavě byl vězněn na Mírově a ve Valdicích. V době výkonu trestu dostal zápal plic, jehož následkem se u něj kvůli neposkytnutí účinné lékařské pomoci objevilo těžké astma. Po urgencích jeho sestry na nejvyšších místech mu byl na dobu jednoho roku přerušen trest. Po roce se však musel bez ohledu na přetrvávající zdravotní obtíže na Mírov vrátit a byl brzy přeložen do Valdic, kde 22. ledna 1965 zemřel v důsledku zadušení při záchvatu, když se vinou strážných nedovolal lékaře. Přes přání zemřelého a původní povolení úřadů byl jeho pohřeb na Velehradě úmyslně na poslední chvíli zamítnut a P. Zgarbík byl pochován 29. ledna v rodných Jankovicích.

63

„...tím, že se snažili zvrátit a úplně zastavit naši cestu k socializmu, spolčili se s imperialistickým západními mocnostmi s cílem zničení našeho nového společenského

řádu, dopustili se zločinu velezrady... a odsuzují se takto:

Rudolf Pohl, k trestu smrti...“/Rozsudek soudu v Brně, 2. března 1951/

Při revizi procesu se skupinou Rudolf Pohl a spol. vypovídala jako svědek i bývalá předsedkyně senátu Státního soudu, který skupinu soudil, JUDr. Drahomíra Dohnálková. „Její výpověď je nevyvratitelným svědectvím o podřízenosti soudů politickým zájmům a o naprosté absenci morálky komunistických soudců“, prohlásil bývalý zástupce ředitele Centra pro dokumentaci zločinů komunismu, JUDr. Karel Majtner. Rozsudek vynesla proti svému vnitřnímu přesvědčení, čímž porušila

zásady trestního řízení. Podlehla politickým tlakům, i když údajná trestná činnost vedoucího skupiny Rudolfa Pohla, 37 letého správce cihelny z Pustiměře, podle jejího jasného vyjádření naprosto neodpovídala trestu smrti. Vyhověla přání tehdejších politických činitelů a v neprospěch Rudolfa Pohla vynesla absolutní trest.“ Podle dokladů z roku 1956 JUDr. Dohnálková uváděla, že na ni vyvíjel nátlak na vynesení rozsudku smrti další předseda senátu bývalého státního soudu, dr. Rudý. Tehdejší političtí pracovníci, s nimiž kauzu projednávala, Klíma a Paleček, také neprojevili zájem o jiné řešení. Paleček dokonce před ní cynicky prohlásil, že nemá smysl tuto věc předčasně rozmazávat a rozkřičet do světa, že padlo víc dobrých lidí než byl Pohl, a že je v zájmu věci ponechat celé záležitosti volný průběh. Rudolf Pohl byl v roce 1990 – už posmrtně –zcela soudně rehabilitován. Soudkyně, která dobře věděla, že posílá na smrt nevinného člověka, už nežije. Zemřeli i ti, kdo - podle očitého svědectví manželky jednoho z odsouzených, - se v zalíbení svého komunistického hyenizmu přišli pokochat tím, jak rozsudek smrti a tresty dlouhých vězení pro jejich spoluobčany zlomí životy manželek a příbuzných odsouzených (Jan Nečas-doživotí; Ondřej Hlaváč-trest 24roků; Konrád Loube-22roků; František Kabele-20roků; Jaromír Mikulášek, řím. katol. kněz-16 roků; Tomáš Dvořák-15roků; Cyril Klimeš-15roků; Josef Hlavatý-14roků; Antonín Otýpka-14roků; Marie Chalupová-12roků; Josef Hála-10roků; Karel Altmann, rolník z Drysic-10roků; Jan Kudlička-6roků; František Bartošek, při hospodářství v Zelené Hoře-5roků; Jan Janský, učitel střední školy-4,5roku; Josef Dufek-4roky; Karel Palas-3roky; Jan Kristek-2roky; Vojtěch Indrych, malíř pokojů z Německých Prus-15 měsíců). Jejich komunistickým pohrobkům však ať zůstává hrozbou i vyznání soudkyně. Zdeněk Svoboda ze skupiny Bohuslav Koukal a spol., kterou tato soudkyně rovněž soudila, vypovídá: „Tato paní Dohnálková v roce 1968 nebo 1969 požádala o setkání a rozhovor Slávka Koukala, který byl vedoucím naší skupiny a na kterého si jistě dobře pamatovala z onoho roku 1949. Vypravovala mu: ‚Měla jsem jediného syna, který studoval na gymnáziu. Já dělala stále soudkyni u Státního soudu. Syn mne ale prosil, abych toho nechala a svou žádost několikrát opakoval. Nakonec když jsem na to nereagovala, vzal si život‘.

Až tato osobní tragédie pohnula svědomím ženy, která ve jménu zrůdného komunizmu posílala lidi na smrt. Ale jejímu synovi ani k smrti odsouzeným to už život nevrátí!

„Běda vám! Stavíte pomníky prorokům a vaši předkové je zabíjeli. Tím dosvědčujete a schvalujete činy svých předků (Lk 11,47s).

64

PPOOŘŘAADD BBOOHHOOSSLLUUŽŽEEBB:: 1111 .. -- 1188 .. ll ii ss ttooppaadduu 22001122

DEN LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠE SV.

PUSTIMĚŘ8.00

za + Benedikta a Hedviku KOUTNÝCH, syna

Stanislava, živou a + rodinu

NEDĚLE11. listopadu

3322.. NNEEDDĚĚLLEEVV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ

DRYSICE9.30

za + Jana ADAMCE, bratra a dvoje rodiče

SV. MARTIN TOURSKÝ,BISKUP

PODIVICE11.00

za + rodiče MALOVY, syna Rudolfa a celou + rodinu

PONDĚLÍ12. listopadu

SV. JOSAFAT,BISKUP A MUČEDNÍK

PUSTIMĚŘ17.00

za farnosti Pustiměř,Drysice a Podivice

ÚTERÝ13. listopadu

SV. ANEŽKA ČESKÁ,PANNA

PODIVICE8.00

za + P. Františka BENÍČKA, živou a +rod. BENÍČKOVU

STŘEDA14. listopadu

STŘEDA

32. TÝDNE V MEZIDOBÍ

DRYSICE17.00

za + rodinu ADAMCOVU, MATOUŠKOVU,

OLŠANSKOU a duše v očistciČTVRTEK15. listopadu

SV. ALBERT VELIKÝ,BISKUP A UČITEL CÍRKVE

PUSTIMĚŘ17.00

za + Annu a Karla SMEJKA-LOVY, rodiče a sourozence

PÁTEK16. listopadu

SV. MARKÉTA SKOTSKÁ,SV. GERTRUDA, PANNA

PUSTIMĚŘ17.00

za + rodiče SNÍDALOVY, syna, dva zetě a duše v očistci

SOBOTA17. listopadu

SV. ALŽBĚTA UHERSKÁ,ŘEHOLNICE

PUSTIMĚŘ17.00

za + Rudolfa POHLAa všechny oběti zločinů komunizmu a za obnovu svědomí našeho národa

PUSTIMĚŘ8.00

za + Františka a Ludmilu KÜHNDLOVY, syna Zdeňka, živou a + rodinu MUSILOVU

NEDĚLE18. listopadu

3333.. NNEEDDĚĚLLEEVV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ

DRYSICE9.30

za +Boženu KLUDÁKOVOU,manžela, rodiče a sourozence

PODIVICE11.00

za + Otakara DRAGONA, živou a +rodinu a duše v očist.

PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (4. 11. 2012)PUSTIMĚŘ: 4.900,-Kč DRYSICE: 3.600,-Kč PODIVICE: 1.300,-Kč

PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI!

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LISTOPAD1. Aby biskupové, kněží a všichni služebníci evangelia odvážně svědčili o věrnosti ukřižovanému a vzkříšenému Pánu.2. Aby církev putující na zemi zářila jako světlo národům.3. Za apoštolskou horlivost při hlásání evangelia v současné společnosti.

FARNÍ INFORMÁTOR, XVIII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel. 517356351, mobil: 723593106; mail: josef.benicek@seznam.cz). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

65

PPOOŘŘAADD BBOOHHOOSSLLUUŽŽEEBB:: 1188 .. -- 2255 .. ll ii ss ttooppaadduu 22001122

DEN LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠE SV.

PUSTIMĚŘ8.00

za + Františka a Ludmilu KÜHNDLOVY, syna Zdeňka, živou a + rodinu MUSILOVU

NEDĚLE18. listopadu

3333.. NNEEDDĚĚLLEEVV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ

DRYSICE9.30

za +Boženu KLUDÁKOVOU,manžela, rodiče a sourozence

PODIVICE11.00

za + Otakara DRAGONA, živou a +rodinu a duše v očist.

PONDĚLÍ19. listopadu

PONDĚLÍ

33. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ17.00

za živou a + rodinu KOHOUTKOVU

ÚTERÝ20. listopadu

ÚTERÝ

33. TÝDNE V MEZIDOBÍPODIVICE

8.00

na poděkování za Boží požehnání s prosbou o další

Boží ochranu a pomoc Panny Marie pro rodinu VELECKOU

STŘEDA21. listopadu

ZASVĚCENÍ PANNY MARIE

V JERUZALÉMĚ

DRYSICE17.00

za + Annu ZAREMBOVOU, manžela, živou a + rodinu

ČTVRTEK SV. CECÍLIE,PUSTIMĚŘ

17.00za + Annu JANSKOU,

manžela, rodiče, živou a +rod.22. listopadu PANNA A MUČEDNICE PODIVICE

17.00EEUUCCHHAARRIISSTTIICCKKÁÁ AADDOORRAACCEE

PÁTEK23. listopadu

SV. KLEMENT I.,PAPEŽ A MUČEDNÍK

PUSTIMĚŘ17.00

za + Jaroslava DRBALA a Boží požehnání pro živou rodinu

SOBOTA24. listopadu

SV. ONDŘEJ DUNG-LAC,KNĚZ A DRUHOVÉ, MUČED.

SSLLAAVVNNOOSSTTPUSTIMĚŘ

8.00za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice

NEDĚLE25. listopadu

JJEEŽŽÍÍŠŠEE KKRRIISSTTAAKKRRÁÁLLEE

DRYSICE9.30

za + Annu KREJČÍ, manžela, syna a Boží požehnání

PODIVICE11.00

za + Bohuslava PUČANA, manželku, vnučku a Boží

požehnání pro živou rodinu

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LISTOPAD1. Aby biskupové, kněží a všichni služebníci evangelia odvážně svědčili o věrnosti ukřižovanému a vzkříšenému Pánu.2. Aby církev putující na zemi zářila jako světlo národům.3. Za apoštolskou horlivost při hlásání evangelia v současné společnosti.

DENNÍ MODLITBA APOŠTOLÁTU MODLITBYNebeský Otče, kladu před tebe celý dnešní den a ve spojení s tvým Synem, který ve mši svaté neustále zpřítomňuje svou oběť za záchranu světa, ti v něm nabízím své modlitby, práce, utrpení i radosti. Duch svatý, který vedl Ježíše, ať je i mým průvodcem a dává mi sílu svědčit o tvé lásce. Spolu s Pannou Marií, Matkou našeho Pána a Matkou církve to všechno přináším jako svou nepatrnou oběť zvláště na úmysly Svatého otce.

66

PPOOŘŘAADD BBOOHHOOSSLLUUŽŽEEBB:: 2255 .. ll ii ss ttooppaadduu -- 22 .. pprrooss iinnccee 22001122

DEN LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠE SV.

SSLLAAVVNNOOSSTTPUSTIMĚŘ

8.00za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice

NEDĚLE25. listopadu

JJEEŽŽÍÍŠŠEE KKRRIISSTTAAKKRRÁÁLLEE

DRYSICE9.30

za + Annu KREJČÍ, manžela, syna a Boží požehnání

PODIVICE11.00

za + Bohuslava PUČANA, manželku, vnučku a Boží

požehnání pro živou rodinu

PONDĚLÍ26. listopadu

PONDĚLÍ

34. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ17.00

za + Anežku BENÍČKOVOU, manžela, +rod. HRANCOVU, BENÍČKOVU a BĚLÁNKOVU

ÚTERÝ27. listopadu

ÚTERÝ

34. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PODIVICE8.00

za + Andělu a Vojtěcha AMBROZOVY a + rodiče

STŘEDA28. listopadu

STŘEDA

34. TÝDNE V MEZIDOBÍ

DRYSICE17.00

za + Cecílii NOVOTNOU a + rodinu DOLEŽELOVU

ČTVRTEK ČTVRTEK

PUSTIMĚŘ17.00

za + P. Františka PETRŮ, P. BRŠLICU a P. FERDU

29. listopadu 34. TÝDNE V MEZIDOBÍ PODIVICE17.00

EEUUCCHHAARRIISSTTIICCKKÁÁ AADDOORRAACCEE

PÁTEK30. listopadu

SVÁTEK

SV. ONDŘEJ, APOŠTOLPUSTIMĚŘ

17.00

na poděkování Pánu Bohuza dar zdraví během 70 let života a Boží požehnání

pro rodinu ZAVADILOVUSOBOTA1. prosince

SV. EDMUND KAMPIÁN,KNĚZ A MUČEDNÍK

PUSTIMĚŘ8.00

za + Františka JURÁSKA, syna a Boží požehnání

NEDĚLE2. prosince

11.. NNEEDDĚĚLLEEAADDVVEENNTTNNÍÍ

DRYSICE9.30

za + Karla a Marii ALTMANNOVY

PRAVIDELNÁ

MĚSÍČNÍ SBÍRKA

PODIVICE11.00

na poděkování Pánu Bohu za 80 let života a Boží požehnání

pro rodinu PIVODOVU

FARNÍ INFORMÁTOR, XVIII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel. 517356351, mobil: 723593106; mail: josef.benicek@seznam.cz). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

IINNTTEENNCCEE MMŠŠÍÍ SSVVAATTÝÝCCHH NNAA II.. PPOOLLOOLLEETTÍÍ 22001133 (1.1. - 30.6.2013)

zapisuji 2. - 16. prosince 2012 po mši svaté ve všední dny (Pustiměř, Drysice – na faře;

Podivice: i v neděli - v sakristii). PAMATUJTE VČAS NA SVÁ JUBILEA!