HISTORICKÝ UVNITŘ ČÍSLA · PhDr. Václav Drška, Ph.D. Redakční rada: PhDr. et JUDr. Stanislav Balík – doc. PhDr. Ivo Bar- ... „Vyšší“ nauky, jako gramatika, ma-tematika

Odesilatel: Aleš Skřivan, Přátelství 78, 104 00 Praha-Uhříněves

PŘIPRAVUJEME:

Mezinárodní indexové číslo: 47 345ISSN 1210–6097

Jan Županič: Dědici Poděbradů Miroslava Melkesová: Křtiny a úvod ve venkovském prostředí raného novověku Vít Rouč:

Andské státy Latinské Ameriky ve 40. letech 20. století Jan Chlubna: Churchill a druhá fronta

HISTORICKÝ UVNITŘ ČÍSLA:

Martina Krákorová – LukášKrákora: Treblinka

Martina Lustigová: Kramářůvpohled na Rusko

Jan B. Uhlíř: Druhá republika

ROČNÍK 14

5/ 6 2003ČASOPIS PRO VÝUKU DĚJEPISU A POPULARIZACI HISTORIE

František Stellner

První ruská vladařka Žofie Alexejevna

KVĚTEN – ČERVEN

František Stellner

První ruská vladařkaŽofie Alexejevna

Car Fjodor III. Natálie Kirillovna Naryškinová.

Chrámové náměstí v Kremlu. Koruna zvaná Monomachova čapka.

97V.–VI. 2003HISTORICKÝ

ZO ORB

OBSAH

František Stellner: První ruská vladařka Žofie Alexejevna ........... 98

Martina Krákorová – Lukáš Krákora: Treblinka .......................... 107

Martina Lustigová: Kramářův pohled na Rusko .......................... 116

Jan B. Uhlíř: Druhá republika ....................................................... 123

PRO ŠKOLNÍ VÝUKU

HISTORICKÁ LITERATURA (ukázka) ........................................... 136

HISTORIE V HESLECH .................................................................. 141

HISTORICKÁ VÝROČÍ (připravuje František Stellner) ................ 142

ZPRÁVY/RECENZE ....................................................................... 143

Nové knihy ..................................................................................... 143

FROM THE CONTENTS

František Stellner: Sophia Alexeevna – First Russian

Woman-Ruler ............................................................................... 98


Martina Lustigová: Kramář’s View of Russia ............................... 116

Jan B. Uhlíř: The Second Republic ............................................... 123

AUS DEM INHALT

František Stellner: Die erste russische Herrscherin

Sofija Alexejewna ......................................................................... 98


Martina Lustigová: Kramářs Ansicht von Russland .................... 116

Jan B. Uhlíř: Die zweite Republik ................................................. 123

UPOZORNĚNÍ NAŠIM ČTENÁŘŮM A PŘISPĚVATELŮMPři kontaktu s redakcí uvádějte laskavě spolu s adresou i variabilní symbol (číslo na adresce). Nevyžádané rukopisy a fotografie senevracejí. Redakce si vyhrazuje právo provádět jazykovou úpravu rukopisů, opravy faktografických chyb a dalších nedostatků.Autor odpovídá za věcnou správnost příspěvku. Příspěvky zasílejte, prosím, na disketě v programu WORD.

VÝZVA PŘEDPLATITELŮMŽádáme o uhrazení předplatného nejpozději do jednoho měsíce od obdržení faktury nebo složenky. Změny v odběru hlaste nakontaktní adresu redakce. Děkujeme.

Vyobrazení na 1. straně obálky: Žofie Alexejevna v Novoděvičím klášteře (malba Ilji Repina).

ROČNÍK 14

5/6 2003

ČASOPIS PRO VÝUKU DĚJEPISU

A POPULARIZACI HISTORIEHISTORICKÝKVĚTEN – ČERVEN

Šéfredaktor:prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc.

Zástupce šéfredaktora:PhDr. Václav Drška, Ph.D.

Redakční rada:PhDr. et JUDr. Stanislav Balík – doc. PhDr. Ivo Bar-teček, CSc. – prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc. – PhDr.Milan Buben – prof. PhDr. Václav Bůžek, CSc. – prof.PhDr. Jaroslav Čechura, DrSc. – doc. PhDr. MilanHlavačka, CSc. – doc. PhDr. Jan Halada, CSc. – doc.PhDr. Drahomír Jančík, CSc. – prof. PhDr. ZdeněkJirásek, CSc. – doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. –PhDr. Petr Křivský, CSc. – doc. PhDr. Rudolf Kučera,CSc. – prof. PhDr. Jan Kuklík, CSc. – prof. PhDr.Robert Kvaček, CSc. – prof. PhDr. Eduard Maur, CSc.– doc. PhDr. Dagmar Moravcová, CSc. – prof. PhDr.Vladimír Nálevka, CSc. – prof. PhDr. Josef Opatrný,CSc. – prof. PhDr. Jiří Sláma, CSc. – doc. PhDr. Fran-tišek Stellner, Ph.D. – prof. PhDr. František Šmahel,DrSc. – doc. PhDr. Jiří Štaif, CSc. – prof. PhDr. Du-šan Uhlíř, CSc. – doc. PhDr. Vít Vlnas, CSc. – prof.PhDr. Jan Wanner, DrSc.

Vydavatel a nakladatel:prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc.

Sazba a předtisková příprava:Miroslav Veselka, Redakční a typografické studio,Voskovcova 986, 152 00 Praha 5.

Kontaktní adresa redakce:pošta 114, poštovní schránka č. 20,104 00 Praha-Uhříněves, tel. 267 710 265.

Vychází formou dvojčísel, pololetní předplatné198,- Kč (poštovné v ČR hradí vydavatel).

Objednávky se přijímají na kontaktní adreseredakce nebo na faxu 286 922 196.Též na E-mail: [email protected];Internet: http://obzor.hyperlink.cz

Číslo bylo odevzdáno do tisku 25. 3. 2003.

© Aleš Skřivan, Praha 2003

98 V.–VI. 2003 HISTORICKÝ

ZO ORB

František Stellner

První ruská vladařkaŽofie Alexejevna

Ze známého obrazu nejvýznamnějšího ruského ma-

líře 19. století, Ilji Jefimoviče Repina, „Žofie Ale-xejevna v Novoděvičím klášteře“ na nás uraže-

ným, leč pevným pohledem uhrančivě shlíží vysoká, statnážena. Z jejího postoje, s rukama zkříženýma na prsou,i honosného zlatem vyšívaného, perlami a drahokamy po-šitého šatu přímo čiší, že byla zvyklá poroučet, a najednoujako by se divila, že již nemá komu. Kdo byla ona tvrdá,energická a panovačná žena? Proč se ocitla v klášteře, aleneoblékla řeholní šat?

Při hledání odpovědí na tyto otázky se musíme vnořitdo příběhu první emancipované Rusky – Žofie Alexejevny.Narodila se jako Romanovna v nejvznešenější a nejposvát-nější rodině celé Rusi. Na otce, cara Alexeje I., silného,vysokého, světlovlasého muže s jemným obličejem, bíloupletí a růžovými tvářemi, jí zůstaly rozporné vzpomínky.Pamatovala si jeho upřímnou bohabojnost, kterou všakčasto střídaly záchvaty vzteku, při nichž se vrhal na dvořa-ny pěstmi i holí. Také jí utkvělo v paměti, že zmlátil jejíhodědečka před nejvyšší šlechtou a nechal ho vyhodit za dveře.

Žofie Alexejevna musela být otcovým miláčkem, neboťdovolil, aby byla spolu s bratrem, carevičem Fjodorem, svě-řena do výchovy známých kyjevských teologů. Dostalo sejí klasického vzdělání, což ve své době představovalo velkýluxus, neboť většina příslušníků šlechty i duchovenstvaneuměla číst ani psát. „Vyšší“ nauky, jako gramatika, ma-tematika a cizí jazyky, byly vyhrazeny pouze teologům.

Princezna, která se intenzivně vzdělávala, musela v teh-dejší společnosti působit neobyčejně cizorodě. Stejně jakove staré Byzanci, byly i v ruské říši ženy považovány zanaivní, bezmocné, nepříliš inteligentní tvory, bez smyslupro morální odpovědnost a se silným sklonem k promis-kuitě. Již v každém malém děvčeti údajně dřímalo zlo, protosi v dobrých rodinách nesměly děti společně hrát, aby předním byli chlapci uchráněni. Dívky byly drženy pod zámkema „vzdělávaly se“ pouze v modlitbách, poslušnosti a ruč-ních pracích. Čekaly, nevědomé a nepoučené, na den, kdybudou předány manželovi. Obvykle ho poprvé spatřily přeszahalený lněný závoj až po skončení jednání o svatbě. Připředstavování ženicha uchopil otec bičík, lehce švihl dcerupřes záda a pravil: „Hleď, nejmilovanější dcero, tato poslednírána ti připomněla otcovskou moc, pod jejíž ochranou jsi dosudžila, nyní tě propustím; pomni, že moci neunikáš, neboť pře-cházíš pod jinou. Pokud nebudeš svému muži po vůli, jak jsipovinna, bude si to pamatovat.“ Pak předal bičík ženichovi,který si ho zastrčil za opasek. Při svatebním obřadu muselanevěsta slíbit muži věrnost, padnout mu k nohám a nadůkaz poddanosti se dotknout čelem jeho bot. Manžel jízakryl hlavu pláštěm, čímž se zavázal chránit ji.

Ženy nepožívaly na Rusi žádných práv. Šlechtičny ales-poň obklopovalo množství služebnictva a stráží, nemuselypracovat ani nehladověly. Zato neurozené ženy vykonáva-ly veškerou práci v domácnosti, pečovaly o děti a dřely napolích. Zcela běžnou součástí jejich života zůstávalo až do20. století bití. Například babička spisovatele M. Gorkéhovzpomínala: „Ale teď už nás přece tak nebijou jako dřív! Teďdají ženě nějakou přes hubu nebo pár pohlavků, zatahají jitrochu za vlasy, ale dřív, to nás týrali celé hodiny! Mne dědečekjednou bil o prvním velikonočním svátku od rána do večera.Mlátí – přestane, odpočine si a znova bije. A opratěmi a všímmožným.“ A na otázku, proč si to nechala líbit, odpovědě-la: „Je to muž! On se za mě bude Bohu odpovídat, ale já mámporučeno trpět.“ Pokud žena na následky bití zemřela, man-žela nestihl žádný trest a mohl se znovu oženit. Velmi vzác-ně se stávalo, že žena neustálé bití a ponižování nevydrželaa muže zabila. Poté ji však čekala strašlivá smrt – byla zaživa zahrabána po krk do země. Pokud se muž chtěl roz-vést, stačilo manželku zavřít do kláštera. Opovrhování že-nami mělo neblahé důsledky pro celou společnost. Rodinaneznala radost, normální vztahy založené na lásce a dů-stojnosti, všude převládalo ponižování, bití, lhaní a neúcta.Odráželo se to i v minimální touze po vzdělání a naději nalepší život, neboť většina lidí útrpně přijímala „osud“ a hle-dala zapomnění v alkoholu. Pouze výjimečně se vyskyto-vala manželství, kde byla žena partnerkou, či dokonce „vlád-kyní“ slabého muže, ta se však ztrácela jako kapky vodyv moři.

Také příslušnice panující dynastie žily v ústraní v tzv.těremu. V této uzavřené časti paláce trávily většinu časupobožnostmi, strojením, návštěvami lázní a ručními pra-cemi. Mohly šít, tkát, paličkovat krajky či vyšívat stříbrný-mi a zlatými nitěmi. Vedle neustálého klevetění, hraní ka-ret, naslouchání písním a příběhům představovaly dalšízdroj zábavy skopičiny šašků a trpaslíků ve světle růžovýchkostýmech, rudých kožených botách a zelených kápích. Nastátní záležitosti neměly obyvatelky těremu nejmenší vliv,pouze se směly jako vznešené divačky, skryté za hustýmzávojem, účastnit oficiálních akcí a náboženských obřadů.O rozhovoru s cizím mužem si mohly neprovdané dámynechat jenom zdát. Nadějí na sňatek měly velmi mizivou.Romanovci své princezny nevdávali, neboť sňatek zname-nal nebezpečné ohrožení moci. Stačilo, že si carové mezišlechtou hledali manželky. V úvahu nepřicházelo ani za-hraničí, neboť Rus nedosáhla ještě takového vlivu, aby sedo Moskvy hrnuli cizí panovníci s nabídkami.

Také před Žofií Alexejevnou se otvírala nepříliš vábnáperspektiva věčného panenství a izolace v paláci. Její dětstvínavíc smutně poznamenala matčina smrt. Nová carevna,


ZO ORB

vysoká, krásná Natálie Kirillovna Naryškinová, jí sice neu-bližovala, ale její příbuzní okamžitě zatlačili rodinu prvnícarovy manželky, Miloslavské, do pozadí. Miloslavští seuklidňovali, že po carově smrti se nástupem „jejich“ princeFjodora vrátí dny moci a slávy, avšak zvony jim 30. květ-na /9. června 1672 oznámily značně neradostnou zprávu.Bohorodička vyslyšela modlitby panovnického páru a se-slala mu silného, zdravého prince Petra Alexejeviče, jenžměl do dějin vstoupit s přízviskem Veliký. Přešťastný otecpřikázal otevřít palácová vrata, aby se lid mohl zúčastnitvelkolepé slavnosti s hostinou o sedmdesáti chodech.Z předkrmů si mohli hosté vybrat zeleninu, předevšímokurky, nasolené ryby, špek, šunku, pirohy plněné masem,vajíčky, rybou, rýží či zelím. Potom přišly na řadu polévkya pečené hovězí, sko-pové a vepřové maso,ochucené cibulí, česne-kem, šafránem či pep-řem. Dále se na stoleobjevila divočina a ryby,převážně lososi a jese-teři, na závěr přišly ko-láče, sýry, marcipánovénebo čerstvé ovoce. Všese zapíjelo vodkou, pi-vem nebo kvasem. Kro-mě toho dal car pro-pustit mnoho zajatců,omilostnil řadu vyhnan-ců a částečně odpustildaně.

Nevíme, zda se Žofieupřímně radovala z na-rození nevlastního bra-tra, ale v tajné hře dvor-ských intrik jistě stálana straně Miloslav-ských proti „přivan-drovalým“ Naryškinům.Soupeření v Kremlu sevyhrotilo v okamžiku,kdy car Alexej v roce 1676 zemřel. Koruna připadla jehonejstaršímu synovi – devatenáctiletému Fjodoru III. Milo-slavští triumfovali a ihned zbavili Naryškiny a jejich příz-nivce moci. Jednoho dokonce neváhali obžalovat z provo-zování černé magie, protože u něj našli knihu o algebře.Sotva přivykli výsluní moci, udeřil osud znovu. Vzdělané-ho, rozvážného básníka a překladatele na trůně postihlotuberkulózní onemocnění lymfatických uzlin, projevujícíse mělkými hrbolky a píštělemi, po nichž zůstávají na tělevtažené jizvy, které daly i název této nemoci – krtice.

Vzhledem k Fjodorovu vážnému onemocnění viděliMiloslavští jedinou naději v carovu vlastním bratrovi, Iva-novi. Bohužel panovaly silné pochybnosti o jeho způsobi-losti vládnout, jelikož špatně mluvil a trpěl epileptickýmizáchvaty. Jeden vyslanec dokonce kvůli jeho povislémuspodnímu rtu a uslzeným očím napsal, že „vypadá tak ohavněa ošklivě, že každého, kdo se na něj podívá, zabolí“. Proto se

Naryškinové téměř třásli nedočkavostí, neboť „jejich“ zdra-vý, inteligentní a robustní princ Petr přímo kypěl zdravíma energií.

Během častých diskusí, hádek a spřádání plánů na sebeupoutala pozornost inteligentní, energická, lstivá a intri-kánská Žofie. Nemocný bratr Fjodor jí důvěřoval, dovolil,aby se o něj starala, takže dnem i nocí oddaně vysedávalau jeho lůžka. Postupně se stala nepostradatelnou a stálečastěji se podílela na řízení státních záležitostí. Do těremuse již nevracela. Zrušení staleté tradice jí umožnila bratro-va nemoc, omezený počet schopných příslušníků rodinné-ho klanu Miloslavských i vzdělání, znalost latiny a polšti-ny, a dobré povědomí o situaci v západní Evropě. V tomtosmyslu je více než symbolické, že její jméno znamená

v řečtině „moudrost“.Nicméně Žofie po-tvrzovala pravidlo, že„krása se s moudrostízřídkakdy pojí“. Di-plomaté psali o jejím„monstrózně tlustém…neohrabaném těle“ a pří-liš velké hlavě s „vlasyv obličeji, knírem podnosem a o vředech nakolenou“.

Dne 27. dubna /7. května 1682 zemřelFjodor III., jedna z fámtvrdila, že se „ujedlk smrti“ svým oblíbe-ným ostružinovým dor-tem. Během vlády semu podařilo prosaditněkolik reforem, kteréměly zbavit jeho zemizaostalosti a přiblížit jivyspělejšímu západní-mu světu. Bojaři se všakobávali pokračování re-formní politiky, proto

se hodlali zbavit „prozápadních“ Miloslavských. Ironií osu-du přešlo mnoho bojarů k mladému Petrovi, budoucímunejvětšímu reformátorovi v ruských dějinách, jelikož v němspatřovali zachránce starého systému. Duši této skupinypředstavoval patriarcha Joakim, jenž využil situace po smrticara Fjodora, který po sobě nezanechal syna ani neurčildědice.

Patriarcha se ihned po rozloučení se zemřelým panov-níkem odebral do jednoho z kremelských sálů, kde se bis-kupů a bojarů otázal: „Který ze dvou princů se má státi ca-rem?“ V nastalé vřavě překřikovali stoupence nemocnéhoa poloslepého Ivana bojaři, kteří považovali za nerozumnéa směšné, aby ruské říši vládl z postele invalida. Vzrušenoudebatu přehlušil výkřik: „Ať rozhodne lid! Svolejte zemskýsněm!“ Než by se však z celé země sjeli jeho delegáti – šlech-tici, obchodníci a obyvatelé měst, uplynuly by týdny.Ale říše nemohla být bez panovníka tak dlouho, proto za

Dvojí korunovace – Ivana V. a Petra I. – v Moskvě v létě 1682.


ZO ORB

představitele lidu prohlásili dav Moskvanů shromážděnýpřed palácem na Chrámovém náměstí.

Za vyzvánění zvonů vyšli patriarcha, biskupové i bojařina Rudé schodiště a otázali se jich, který ze dvou princů semá stát „tatíčkem“ carem. Více lidí volalo jméno zdravého,téměř desetiletého Petra Alexejeviče. Patriarcha neváhalani okamžik a slavnostně vyhlásil panovníkem mladšíhoz kandidátů, čímž se jednatřicetiletá carevna-vdova Natá-lie stala regentkou. Její příbuzní si po Fjodorově smrti ne-byli jisti, zda se jim převzetí moci podaří, a pro jistotu sipod skvostná roucha oblékli brnění. K jejich překvapeník žádnému boji nedošlo. Převrat proběhl v klidném duchua Naryškinové se vrátili na výsluní moci.

Nicméně přetrvávaly pochybnosti, neboť tradice velelazvolit nositelem koruny nejbližšího mužského příbuznéhozemřelého panovníka. Podle tradice měl po Fjodorově smrtitrůn připadnout jeho vlastnímu bratru Ivanovi, nikoliv ne-vlastnímu Petrovi. V tomto ohledu nehrála roli Ivanovazdravotní „nezpůsobilost“, neboť v jeho žilách kolovalaposvátná carská krev a nikdy se nezřekl svých práv. Může-me proto hovořit o prvním palácovém převratu v dějináchRomanovců. Řídil ho patriarcha Joakim. Jeho konání lzevysvětlit obavou z pokračování reforem v případě, že byu moci zůstali Miloslavští, možná i láskou k rodné Rusi,které měl panovat silný a zdravý car, nebo šlo o výsledekintrik klanu Naryškinů.

Přesto však především díky Joakimovi volali všichniv Kremlu a poté i v celém městě: „Petr je náš car!,“ a připí-jeli si na zdraví nového pána. Téhož dne mu také všichniv metropoli přísahali věrnost. Na co asi myslela pětadva-cetiletá Žofie, když líbala ruku nevlastnímu bratrovi, ob-klopenému rozradostnělými Naryškiny? Ještě nedávno spo-luutvářela osud celé země a nyní ji čekal nudný život v tě-remu, či v horším případě ještě nudnější osud v zapadlémklášteře. K uražené ješitnosti a zlosti z pozbytí vlivu a mocise pravděpodobně přidal i strach o milovaného „bohatýra“.Princezna, osvobozená z těremu, se totiž zamilovala. Ač-koliv díky svým osmdesáti kilům vypadala spíše jako zralážena, měla své kouzlo a především moc. V ruských ději-nách se ještě mnohokrát ukázalo, že pro vliv a obohaceníbyli mnozí schopni udělat cokoliv, včetně poměru se staršía ošklivou ženou. V Žofiiných osidlech uvízl jeden z klíčo-vých rádců cara Fjodora – kníže Vasilij Vasiljevič Golicyn.Na klidný vztah či kariéru však nemohli na dvoře ovláda-ném Naryškiny ani pomyslet. Žofie se trápila, nemohla spáti zuřila, že ji nenáviděná macecha vystrnadila z role prvnídámy. Nakonec se odhodlala k činu – vymyslela, zorgani-zovala a provedla druhý palácový převrat v dějinách svérodiny.

Nejdříve si Žofie Alexejevna stěžovala patriarchovi. Kdyžu něj nenašla pochopení, rozhodla se vzít osud do vlast-ních rukou. V den bratrova pohřbu kráčela k všeobecnémuúdivu za rakví do chrámu. Doposud náleželo toto čestnémísto pouze mužům. Truchlící princezna, zahalená v čer-né róbě, nedbala námitek o nevhodnosti svého chování.Své hoře ani nářek nepředstírala, což kontrastovalo s vlaž-ným chováním regentky Natálie a cara Petra I., kteří ode-šli dávno před skončením bohoslužby. To vyvolalo mezi

pozůstalými velké rozhořčení. Carevna se snažila zmírnitnepříznivý ohlas omluvou, že Petr je ještě dítě a nevydrželby tak dlouhou a náročnou ceremonii. Jeden z jejích brat-rů, jenž se nedávno vrátil z vyhnanství, se neuchýlil k di-plomatickým vytáčkám a před řadou dvořanů zvučně pro-hlásil: „Mrtví mají být pohřbeni mrtvými.“ Všichni pocho-pili, že tím myslel Miloslavské. Jako prorok se ovšem IvanKirillovič Naryškin neosvědčil, neboť o několik dní poz-ději ležel sám na ulici rozsekaný na kusy.

Nepředbíhejme však událostem. Každý palácový převratpotřebuje hlavu a paže svírající kříž a šavli, jinými slovyvůdce, spiklence z řad dvořanů a církevních velmožů a vo-jáky. Žofie se chopila vedení a do příprav zasvětila své pří-buzné Miloslavské a Tolsté, milovaného „jasného sokola“knížete Vasilije Golicyna, vlivného vojevůdce knížete Iva-na Andrejeviče Chovanského, jednoho mnicha a oddanoukomornou. Ale kde vzít vojáky?

Moskevskou posádku tvořili takzvaní střelci, kteří vznikliv polovině 16. století za Ivana Hrozného jako první stáláruská pěchota. Původně představovali elitní jednotky, do-byli řadu vítězství, ale časem se stali carovou osobní gar-dou, chamtivými, domýšlivými, náročnými a nedisciplino-vanými pretoriány v barevných kaftanech s pozlacenýmišerpami, rudými opasky, vysokými sobolími čepicemia koženými botami. Kromě toho plnili funkci pořádkovépolicie a hasičů. Pobírali o mnoho vyšší žold než obyčejnívojáci, kozáci či úředníci. Žili s rodinami ve zvláštní čtvrtia požívali mnoha privilegií – jejich služba byla dědičná,mohli si zřídit obchod nebo řemeslnickou dílnu a nemuse-li platit daně. Získali pověst silných pijáků, bujela mezi

Důstojník jednotek střelců.


ZO ORB

nimi korupce a obávali se pouze silného panovníka či účastive válce. Za vlády nemocného a slabého Fjodora III. si spo-kojeně užívali, vymohli si další výhody a svůj vliv demon-strovali na shromážděních, kde se vyslovovali k politickýma náboženským otázkám. Střelečtí velitelé často zneužívalisvého postavení, zpronevěřovali peníze na žold mužstvua nutili podřízené, aby pracovali v jejich dílnách a na po-lích. Mezi střelci to vřelo a pořádek nedokázal obnovit anijejich velitel, starý a nemocný kníže Jurij Alexejevič Dol-gorukij. Přibližně pětadvacet tisíc moskevských střelců nadsebou necítilo silnou ruku za života cara Fjodora, natožpak po jeho smrti a nástupu cara-dítěte.

Nespokojenost mezi střelci znamenala pro Žofii darz nebes, jehož se okamžitě rozhodla využít. Tajně se spoji-la s několika střeleckými veliteli a prostými střelci. Vyslechlajejich stížnosti a s největší pravděpodobností je vybídlak rázným činům, přičemž je nezapomněla štědře podaro-vat blýskavými mincemi. Její taktika slavila úspěch. Třetíden po Petrově nástupu se v paláci ohlásila skupina střelcůa jménem většiny pluků požadovala zatčení devíti plukov-níků, kteří měli zaplatit to, co vydřeli z mužstva. Křičeli, žepokud jim milostivý car nevyhoví, sami plukovníky pobijía vyrabují jejich domy a živnosti. Dokonce hrozili, že do-jde i na další zrádce, kteří obklopují Jeho Veličenstvo.

Regentka Natálie postrádala to, čeho měla Žofie nad-bytek – rozhodnost a pronikavou inteligenci. Proto se do-pustila vážné chyby, když přikázala bez řádného vyšetřo-vání obviněné plukovníky zatknout, uvěznit a z jejich za-baveného majetku vyplatit žold. Některé velitele nechalapostavit na pranýř, zbít pruty či dokonce knutou. Unáhle-né řešení střelce buď neuspokojilo, neboť se jim nezdálodostatečně přísné, či je naopak ponížení plukovníků po-bouřilo. Mnoha střelcům neobyčejně narostl hřebínek, je-likož měli dojem, že se jich vláda bojí, proto odmítali po-slušnost. Začali se vysmívat knížeti Dolgorukému i jehozástupci, nadávali důstojníkům a házeli po nich kameny.Pokud se velitelé snažili obnovit disciplínu, shazovali je zestrážních věží. Regentce a jejím stoupencům nezbývalo,než se povstání střelců postavit.

Povstalci si však uvědomili, že v případě upevnění re-gentčina postavení budou stíháni za nekázeň a zločiny.Proto s nadšením naslouchali našeptávání Žofiiných lidí,že car Fjodor III. nezemřel přirozenou smrtí, ale že hos vědomím bojarů a Naryškinů otrávili zahraniční lékaři.Kromě toho prý titíž nepřátelé ukradli trůn Ivanovi, takžePetrova vláda je nezákonná. „Přivandrovalec“ a „holý za-dek“ Ivan Naryškin prý dokonce hrubě povalil princeznuŽofii na zem, sáhl po koruně a nasadil si ji na hlavu seslovy, že mu padne lépe než komukoliv jinému. Zvláštěkníže Chovanskij, Žofiin strýc a komorná se překonávalia pokračovali v šíření dalších lží, že Petr není synem ze-mřelého panovníka, že Naryškinové chtějí zabít carevičeIvana, zmocnit se trůnu a z dětí střelců nadělat nevolníky.Ze všech těchto lží střelci vyvodili, že povstání proti uzur-pátorům neznamená vzpouru, nýbrž zásluhu. Střelci nasvých každodenních setkáních skandovali, že odmítají vlá-du regentčiných příbuzných.

V této situaci se carevna Natálie upnula k poslední na-

ději – návratu strůjce svého štěstí, bojara Artamona Serge-jeviče Matvejeva. V rodině tohoto přítele a předního rádceAlexeje I. vyrůstala jako schovanka, právě on zprostředko-val její sňatek, a tím i vzestup Naryškinů. Nyní se vracelz vyhnanství do hlavního města, aby se regentčiným jmé-nem chopil otěží vlády. Na varování, že ho střelci chtějízabít, srdnatě prohlásil: „Zničím vzpouru, nebo položím ži-vot za panovníka, aby mé oči na konci života nespatřily většíhrůzy.“ Do Moskvy dorazil 12./22. května večer. Hnednazítří ho přijal car i regentka, poté také patriarcha a jehostarý přítel, velitel střelců kníže Dolgorukij. Mezitím se dojeho domu nahrnula řada bojarů, knížat a velmožů, s chle-bem a solí přišli i věrní střelci.

Ale Miloslavští nemínili čekat, až schopný Matvejev získána svou stranu většinu velmožů, uklidní střelce a obnovípořádek. Museli tedy co nejrychleji jednat. Připravili se-znam zrádců, které bylo nutné pozabíjet, a v pondělí 15./25. května 1682 zahájili převrat. Do střelecké čtvrti vyslalijezdce, kteří vykřikovali: „Naryškinové zabili careviče Iva-na! Na Kreml! Naryškinové zabijí celou carskou rodinu! Dozbraně! Potrestejte zrádce!“ Střelci se chopili zbraní a oka-mžitě vyrazili do Kremlu, kde zabránili obráncům zavřítbrány. Opojeni vodkou dorazili na Chrámové náměstí,ohraničené třemi katedrálami a zvonicí Ivana Velikého.Poté se shromáždili kolem Rudého schodiště tzv. Diaman-tového paláce a řvali: „Kde je carevič Ivan? Vydejte nám Na-ryškiny a Matvejeva! Smrt zrádcům!“

V paláci právě skončilo zasedání bojarské dumy. Kdyžbojaři zaslechli zvenčí křik, pověřili tři velmože, aby zjisti-li, co se děje. Ti se zanedlouho vrátili s informací, že střelcimylně považují Ivana za mrtvého. „První ministr“ Matve-jev okamžitě začal přemlouvat vystrašenou regentku, abyvyšla spolu s carem, carevičem, patriarchou a bojary na Rudéschodiště. S velkým sebezapřením, leč obrovskou odvahouse Natálie vydala před hulákající ozbrojený dav, který bažilpo krvi jejích bratrů. Objevila se s panovnickými insigniemi,držíc syny za ruku, a zvýšeným hlasem zvolala: „Zde je carPetr Alexejevič a zde je carevič Ivan Alexejevič. Děkuji Bohu,oba jsou zdrávi a žádný zrádce jim nic nezpůsobil. V palácizrádci nejsou. Byli jste oklamáni.“ Střelci znejistěli a tázalise Ivana: „Jsi to skutečně ty, pane?“ Mladík, třesoucí se stra-chy, pronesl: „Ano“. Na další dotaz: „Co ti zlého udělali?“,odpověděl: „Vůbec nic. Nikdo mě netýrá a nemohu si na nikohostěžovat.“ Poté se mohla carevna s dětmi vrátit do paláce.

Zdálo se, že vzpoura byla zdárně zažehnána. Ale tehdyzačali spiklenci vykřikovat, že princ sice žije, ale obklopujího „jidášové“, kteří ho připravili o trůn. Jeden z nich si prýjiž zkoušel carskou korunu – Monomachovu čapku. Bojařise snažili povstalce uklidnit. Matvejev vystoupil s přátel-ským, ale rozhodným projevem, v němž střelcům připo-mněl mnoho jejich skvělých vítězství, a podivoval se, že sisvou lehkomyslností kazí pověst. Ačkoliv se Chovanskijběhem projevu snažil posunky střelce přimět, aby se na řeč-níka vrhli, zachovali klid a prosili Matvejeva, aby se jichu cara zastal. Za Alexeje I. býval totiž oblíbeným velitelemstřelců a mnozí z nich si na něj ještě pamatovali. Poté vy-stoupil i patriarcha, který zdůraznil, že careviči Ivanovi senic nestalo, a žádal je, aby se ve jménu Božím rozešli.


ZO ORB

Matvejev se domníval, že mají nejhorší za sebou, protose vrátil do paláce, aby uklidnil carevnu. Optimismus všaknebyl na místě. Spiklenci již začali klesat na mysli, když tujim osud pomohl a na scénu seslal hlupáka. Pro tentokrátjako by neplatil Catonův verš, že „předstírat na správnémmístě hloupost je velice moudré“, neboť se stal pravý opak.Na střelce se svěšenými hlavami, kteří se vesměs začali podvlivem majestátu panovníka a jeho nejbližších kát, se náhleze schodiště obořil jejich nadřízený, zástupce velitele, kní-že Michail Jurjevič Dolgorukij. Jak už to bývá, synové úspěš-ných otců často nezdědí pranic z jejich velikosti a urput-nou snahou vyrovnat se jim nadělají více škody než užitku.Mladičký, opovrhovaný a vysmívaný Michail Jurjevič, kte-rý si postavení zástupce velitele nevysloužil na bojištích,nýbrž dědictvím, si před dvorem začal hrát na energickéhovelitele a pod hrozbou přísných trestů rozkázal povstal-cům, aby se okamžitě rozešli. V duchu se již opájel vavřínypokořitele střeleckého povstání, podobně jako se jeho oteczapsal do dějin vítězstvím nad povstalými kozáky v čele seStěnkou Razinem. Krutě se však mýlil. Jeho velitelský tóna výhrůžky měly přesně opačný účinek. Rozzuření střelcise na něj vrhli, shodili ho ze schodiště na kopí svých druhůa trhali na kusy, až na ostatní povstalce stříkala jeho krev.

Tento pohled střelce rozvášnil a dav ovládla barbarskákrvelačnost. Vpadli do paláce a vrhli se na Matvejeva. Ne-pomohlo mu ani to, že ho regentka sevřela do náručí a žese před oba postavil jeden kníže, aby je bránil vlastním tě-lem. Povstalci se „prvního ministra“ zmocnili, vyvlekli hona náměstí před Blagoveščenský chrám a rozsekali na kusy.Carevna Natálie se ukryla s Petrem a Ivanem do nitrapaláce.

Co mezitím dělali početní dvořané, stráže a služebnic-tvo není známo, neboť záznamy se o nich nezmiňují. Vět-šina dala pravděpodobně přednost záchraně vlastního ži-vota před povinností – ochranou carské rodiny. Střelci pakpronikli do paláce a hledali Naryškiny a „zrádce“ ze sezna-mu vypracovaným Miloslavskými. Vedeni trpaslíky pro-hledali i carevniny pokoje a komnaty princezen, propicho-vali kopími matrace a tapety, vyráželi dveře, ničili nábytek,sráželi trůny. Vraždění nebohých obětí předcházely hrůz-né scény, kdy se střelci tázali neozbrojeného davu: „Chceteto?“ Většina lidí řvala: „Chceme!“ Mrtvoly vynášeli střelcina Rudé náměstí. Pro pobavení si proráželi cestu davema vyvolávali jména zabitých, jako by jejich oběti ještě žilya požívaly náležité úcty.

Jednoho šlechtice zabili rozlícení povstalci omylem, pro-tože si ho spletli s carevniným bratrem. Když si uvědomilisvou chybu, odvezli mrtvolu k jeho otci a omlouvali se mu.Stařec zachoval tváří v tvář zabijákům rozvahu, nehnul anibrvou a uhostil vrahy vínem a pivem. Po jejich odchoduřekl snaše: „Neplač! Snědli štiku, ale zuby nechali. Dlouho sebouřit nebudou, brzy budou viset.“ Jenže sluha ho neprodle-ně udal střelcům, kteří se rozzuřeni vrátili, vyvlekli nemoc-ného nešťastníka na dvůr, uřezali mu nohy a ruce, pak hodobili a mrtvolu hodili na hnojiště.

Prvního dne padli za oběť dva regentčini bratři a něko-lik knížat a bojarů. Vyčerpaní střelci nakonec odtáhliz Kremlu, ale nechali u všech bran silné stráže, které ne-

směly pouštět nikoho ven ani dovnitř. Večer zakončili bu-jarou pitkou, při níž vypili stovky lahví ukořistěných v car-ských sklepech.

V úterý ráno se poloopilí střelci vrátili do Kremlu. Opětpropátrali palác, násilím se zmocnili pokladen, ničili do-konce ikony a obrazy. S velkým křikem se domáhali nej-staršího carevnina bratra, který si údajně zkoušel korunu.Hrozili, že pokud nebude vydán, povraždí přítomné boja-ry. Po neúspěchu svého požadavku nakonec odtáhli a opětrozestavili stráže. Třetího dne, 17./27. května, prohlásili,že tentokrát bez Ivana Kirilloviče Naryškina neodejdou.Žofie se ujala role prostředníka a lstivě radila nevlastnímatce, aby mladého velmože vydala, jelikož tím prý zabrá-ní vraždění bojarů a možná i zachrání život mladičkémucarovi. Nakonec vykřikla: „Tvůj bratr se střelcům stejně ne-vyhne, přece nezemřeme všichni kvůli němu!“ Také jedenz dvořanů se postavil na její stranu: „Nebude snad lepší vidětmrtvého pouze jednoho z nás než všechny?“

Třiadvacetiletý Ivan Kirillovič se proto rozhodl, že seobětuje. Po zpovědi se srdceryvně rozloučil a vyšel vstřícstřelcům, svíraje na prsou ikonu Bohorodičky. Ale svatýobraz mu nepomohl. Povstalci se ho zmocnili, obvinili zezrady a začali krutě mučit. Mladík však nepromluvil, protoho zklamaní povstalci vyvlekli polomrtvého na Rudé ná-městí, kde ho dobili, rozsekali na kusy a jeho pozůstatkynabodali na kůly. Poté se střelci rozprchli do města, hledalidalší podezřelé a plenili paláce i domy. Jako při každémpovstání či revoluci, i tentokrát využili lidé příležitosti, abykradli, zabíjeli, osvobozovali zločince, zapalovali budovysoudů a pálili doklady o nevolnictví, dluzích či proviněních.

Následujícího dne se neozbrojení střelci shromáždiliv paláci a na audienci cara žádali, aby se jeho děd, KirillPoluekovič Naryškin, kál jako mnich. Panovník jim oka-mžitě vyhověl, nechal starého bojara ostříhat a odvézt doBělozerského kláštera vzdáleného více než pět set kilome-trů od Moskvy.

Střelci byli spokojeni, že pomstili „otrávení“ cara Fjodo-ra, rozdrtili „spiknutí“ Ivana Naryškina a zabili všechny„zrádce“. Když projevili loajalitu trůnu, začali se dožado-vat spravedlivé odměny za své zásluhy. V pátek 19./29.května dostali slib vyplacení dlužného žoldu a peněžníhodaru deseti rublů pro každého. Jelikož v pokladně tolikpeněz nebylo, byla vypsána mimořádná daň a na ražbumincí se obětovalo kremelské stříbrné nádobí. Neuspoko-jení povstalci se domáhali majetku zabitých a poslání všechNaryškinů a nepřátel Miloslavských do vyhnanství. V so-botu 20./30. května povstání skončilo.

V nepřehledné, nebezpečné situaci, plné strachu a obav,dokázala pouze Žofie Alexejevna vydávat rozkazy a sku-tečně vládnout. Na ni se obraceli nejen povstalci, s nimiždovedně manipulovala, ale i dvořané a příbuzní. Díky tomuse jí podařilo prosadit do funkce velitele střelců svého stou-pence a jednoho z hlavních spiklenců – knížete Chovan-ského, zatímco její milenec, kníže Golicyn, se chopil vede-ní klíčového orgánu zabývající se zahraniční politikou.Regentka nedokázala vzdorovat energické nevlastní dceřia polomrtvá strachy se radovala, že někdo zkrotil krvežíz-nivé střelce.


ZO ORB

Žofie sice začala během povstání vládnout, ale v chrá-mech se nadále modlilo za cara Petra. Musela tedy své po-stavení uzákonit. Vzhledem k tomu, že žili dva mužští pří-slušníci dynastie, nemohla pomýšlet na přímou vládu. Na-štěstí však byl jeden bratr nemocen, druhý nedospělý.Carem se tedy měl stát Ivan. Ale co s Petrem, jenž bylprohlášen panovníkem a všeobecně přijat? Na tuto otázkuse našlo zdánlivě jednoduché, a o to originálnější řešení:země bude mít dva cary, za něž bude vládnout Žofie jakoregentka.

Kníže Chovanskij prosadil na bojarské dumě 23. květ-na/2. června 1682 jménem „všech“ střelců, aby na trůndosedli oba bratři. Velmoži se při„volbě“ neustále ohlíželi a třásli sehrůzou, že se na ně vrhnou střelci.V atmosféře strachu nikoho ani ne-napadlo žádosti jejich velitele nevy-hovět. Předložený návrh měl podlenich dokonce jisté výhody. Zatímcojeden car mohl například vytáhnouts vojskem do boje, druhý by zůstalv Moskvě a vládl. Také historiciochotně podpořili návrh příkladyz minulosti a vzpomínali na biblické-ho Josefa a faraóna či na římské císa-ře Arkadia a Honoria. Matičce Rusipanovali poprvé v jejích dějinách na-jednou dva bratři. Patriarchovi nezby-lo, než dát zvonit na velký zvon a zazpěvu modliteb přát carům Ivano-vi V. a Petrovi I. mnoho let.

Převzetí moci završilo během ně-kolika dní vyhlášení Ivana V. „prv-ním“ carem a ustanovení nové regentky – Žofie Alexejev-ny. Princezna si situaci plně vychutnala, nechala se dlouhopřemlouvat, neustále odmítala, ale nakonec se dala pře-mluvit a uvolila se ujmout těžkého úkolu. Bohužel nemohlavědět, že za pár let dojde na Liviova slova: „Hanebně zača-lo, hanebně skončilo.“

Během povstání se rozzuření střelci chovali k bezbran-ným lidem velmi krutě, kopali je do obličeje, vypichovalijim oči, či je dokonce rozsekali na kusy. Místo ochráncůpořádku a bezpečí se projevili jako sadističtí katani a opilírváči. Přišli o čest, avšak regentka Žofie jim vděčila za moc,proto je musela odměnit za „hrdinské skutky“. Každémuvyplatila deset rublů, zvýšila žold a z pozůstalosti po obě-tech rozdala další vysoké částky. Také nechala vyvěsit de-krety s milostí pro účastníky povstání. Na Rudém náměstíbyl na památku činů střelců vztyčen sloup, na němž bylana všech čtyř stranách napsána jména všech zabitých vel-možů, včetně výčtu jejich údajných provinění a zločinů.Opodál zůstaly na hromadě ležet tělesné pozůstatky za-vražděných, na něž kolemjdoucí plivali, dokud je nesežralitoulaví psi. Pouze ostatky bojara Matvejeva se jeho sluhovipodařilo tajně odnést.

Pro ruské dějiny mělo povstání střelců zásadní význam,neboť v mnoha ohledech ovlivnilo tvůrce moderního im-péria – Petra Velikého. Několik dní před svými desátými

narozeninami se stal svědkem toho, jak mu rozvášnění střel-ci před očima brutálně zavraždili nejbližší příbuzné, vy-drancovali palác a nebrali nejmenší ohled na posvátnostcarského titulu. Zažil strašné dny. Později vzpomínal, jakjeden střelec zabodl kopí do jedné z uťatých hlav a ukazo-val mu ji: „Podívej se na tu hlavu. To je hlava tvého strýce,padoucha Naryškina!“ Petr zavřel oči, ale povstalec ho zaNatáliina vystrašeného křiku přitáhl za ucho k znetvoře-ným mrtvolám a srazil na bezhlavého strýce. Petrovi sepodařilo vstát a ukrýt se v matčině náruči. Tato scéna hojako noční můra pronásledovala celý život. Nikdy se ne-zbavil nervového tiku, bál se zůstat sám v nízkých míst-

nostech, které mu připomínaly tem-né, nízké kremelské sály s malýmiokny a stovkami hořících svící. Až dosmrti s ním musel někdo usínat, aťjiž manželka, milenka nebo prostývoják. Od oněch květnových dní ne-náviděl Moskvu, Kreml, pompu i ce-remonie, pravoslavnou církev, vousatékněží, bojary a vystrašené, neustále semodlící ženy. Nenáviděl starou Rus,která ho sice považovala za „nejbliž-šího k Bohu“, ale nedokázala jeho animilovanou matku ochránit před běs-nícími střelci. Jak napsal historik: „NaRudém schodišti v Kremlu střelci neza-bili … pouze lidi. Zabili také dětskouduši, duši Petra I.“ Dlouhých šestnáctlet čekal, než se mohl pomstít, po-pravit stovky střelců a všechny „pro-klaté“ pluky zrušit.

Zatímco Petr snil o pomstě, upev-ňovala Žofie své postavení. Poprvé v historii se vlády cho-pila neprovdaná členka panující dynastie. Předcházejícíregentky, Olga Svatá, Helena Glinská a Natálie Naryški-nová, byly matkami panovníků. Princezna Žofie Alexejev-na Romanovna se musela nejprve zbavit závislosti na ne-vypočitatelných střelcích. Věděla, že stejně jako je dokáza-la zmanipulovat ona, mohli by se o totéž pokusit i jejínepřátelé. Navíc s nelibostí nesla, jak temperamentní, ne-klidný a neobyčejně domýšlivý kníže Chovanskij usilujeo příliš velkou moc a vliv. Dokonce se doslechla, že uvažu-je o svatbě s některou z Žofiiných sester a o carské koruně.Proto odjela z Moskvy a za pomoci šlechty a měst shro-máždila dostatek vojáků. Na podzim roku 1682 dala po-pravit knížete Chovanského a poslala více než polovinustřeleckých pluků z hlavního města hlídat hranice protiTatarům. Dále přikázala dbát na včasné a přesné výplatyžoldu, vyměnila řadu důstojníků, čímž obnovila disciplínua kázeň střelců. Vedena snahou udržet si přízeň pravoslav-né církve, vypořádala se tvrdě se sektáři nazývanými staro-věrci. Disputace vystřídaly represálie a upalování.

Tehdy považovala Žofie Alexejevna svou pozici za do-statečně pevnou. Cara Ivana V. „hlídala“ v Kremlu, zatím-co Petra I. s matkou poslala do vesnice Preobraženskoje.„Mladší“ car žil ve skromných podmínkách v bývalémotcově dřevěném loveckém zámečku. Zatímco se Žofie

Car Ivan V.


ZO ORB

obklopila luxusem, titulovala se „mocná vládkyně“, „vel-kokněžna“ a „samovládkyně“, byla carevna-vdova Natálienucena tajně si půjčovat peníze.

Nejmocnějším velmožem v zemi se stal kníže VasilijVasiljevič Golicyn, Žofiino „vroucí, čisté, démantové srdíčko“.Jako jeden z nejvzdělanějších mužů své doby, který četlněmecky, latinsky i řecky, byl přívržencem reforem a vy-slovoval se pro širší spolupráci se Západem, kam vysílalstudovat mladé lidi. To mu přineslo obdiv cizích diploma-tů a nenávist Rusů. Energické, vládychtivé a bezohlednéprincezně vyhovoval vzdělaný aristokrat se svou slabou,poddajnou a kolísavou povahou. Vybrala si ho a pozvedlado nejbližší blízkosti trůnu. Z jeho strany lze stěží hovořito lásce. Žofiina dominance se odrazila i v tom, že z knížetese nikdy nestal milovaný hrdina, který ochraňoval zbožňo-vanou milenku s nasazením vlastního života. Teoretickýchpoznatků nashromáždil obdivuhodné množství, ale hou-ževnatost bojovníka mu zcela chyběla. Kníže zahájil dlou-hou řadu favoritů žen na trůně v ruských dějinách. Po němpřišli například Biron, Razumovskij, Šuvalov, Orlov, Po-těmkin a další. Tvořili jakési zrcadlo ke známé sérii mile-nek francouzských králů – La Vallière, Montespan, Pompa-dour či Du Barry.

Regentka Žofie Alexejevna se vypořádala se střelci, bylaoddanou služebnicí Boží a k završení velkolepé vlády jí schá-zelo pouze vítězství na bitevním poli a rozmnožení říše.Kde mohla sklízet válečné vavříny? O kavkazské kmeny čimongolské chanáty se nezajímala, Švédové a Poláci stálina vrcholu sil, takže zbývali pouze Turci. Jejich moc bylana ústupu, neboť roku 1683 museli neslavně odtáhnout odVídně. Rusové se potýkali se sultánovým vazalem, krym-ským chanátem, odkud Tataři pořádali loupeživé výpravyna jejich území, loupili a unášeli lidi, které prodávali dootroctví.

Za této situace přivítala Žofie výzvu císaře, Polskaa Benátek, aby se připojila k protiturecké koalici. Regent-ka souhlasila, ale nechala si za účast draze zaplatit. Polskose muselo „věčným mírem“ definitivně vzdát kolébky rus-kého pravoslaví – Kyjeva i dalších území. Jednalo se o ne-čekaný triumf, a to ještě před vítězstvím na válečném poli.Východní mocnost vstoupila do evropského diplomatic-kého koncertu jako silný a obávaný partner.

Žofie však musela splnit vlastní závazky. Svolala armá-du a vrchním velitelem jmenovala Golicyna, jenž se marněvymlouval na nezkušenost. Kníže skutečně nebyl nadanýmvojevůdcem a navíc pouze váhavě reagoval na rady podří-zených generálů. Regentka se s ním rozloučila bez plačti-vých scén, neboť její vášnivá pozornost již patřila novémufavoritovi, veliteli střelců Fjodoru Leonťjeviči Šaklovitému.Nicméně kníže zůstal jejím hlavním favoritem a rádcem.

Stopadesátitisícová armáda se vydala na pochod, ale po-stupovala pomalu a na Ukrajině narazila na hořící step,neboť Tataři před nimi zapálili trávu. Válečná rada roz-hodla nedbat na spálenou step a pokračovat v pochodu bezvody, krmiva pro koně a zásob. Po zbytečných ztrátáchnakonec armáda ustoupila, aniž by jedinkrát bojovala. Pře-sto přijala Žofie Golicyna jako vítěze, bohatě ho odměnilaa vinu za nezdar svalila na kozáckého hetmana. Přes všechny

oslavné básně a dekrety však nikdo nemohl zakrýt, že Sva-tá Rus nedosáhla triumfu a na rozdíl od svých spojencůnezískala další území.

Již následující rok po údajném vítězství vtrhl na Ukraji-nu krymský chán, ohrozil Kyjev a odvlekl do otroctví na60 000 obyvatel. Žofie musela vyslat další výpravu, do její-hož čela znovu postavila Golicyna. Knížeti se však po na-máhavém pochodu nechtělo bojovat, proto místo ráznéhopostupu začal s Tatary vyjednávat. Nehodlal ani akcepto-vat námitky, že nepřítel chce pouze získat čas. Mezitímubývalo proviantu a krmiva pro koně, nemoci decimovalyjednotky a nezaměstnané mužstvo ztrácelo odvahu a od-hodlání. Nakonec opět zavelel k ústupu, aniž by se jedin-krát pokusil zaútočit. Při tažení přišlo o život na 20 000ruských vojáků, 15 000 padlo do zajetí. Pro zajímavost do-dejme, že Golicyn si jako jedinou trofej přivezl divokoukočku. Přesto Rusové evropským spojencům pomohli, ne-boť vázali síly krymského chána, a tím oslabili tureckéhosultána.

Tentokrát se regentka již nemohla dočkat, až se Goli-cyn vrátí do Kremlu. Cítila, že se nezadržitelně blíží mo-censká krize, v níž bude muset hájit své postavení. Porou-čela milionům poddaných, ale čas zastavit nedokázala. Jakléta ubíhala, dospěl Petr v mladého muže. V roce 1689oslavil sedmnácté narozeniny, ale díky své výšce a širokýmramenům vypadal na pětadvacet. Na dvoře začali bratry natrůně srovnávat s Romulem a Remem, přičemž nemocnému

a slepému Ivanovi přiřkli roli Rema. Také se šuškalo, žeŽofie se chce provdat za Golicyna, odstranit své bratrya zmocnit se trůnu.

Regentka doufala, že Petr na venkově zpustne nebo vážněonemocní, ale místo toho musela s nelibostí přihlížet, jak„mladý bohatýr“ získává nové a nové znalosti a vědomosti,

Uspenský chrám.


ZO ORB

nechává si přivážet různé přístroje, zajímá se o stavbu lodía cvičí své jednotky, z několika desítek mužů určených prozábavu dokázal vytvořit početný elitní sbor. K dovršení vše-ho se oženil a těhotenství jeho manželky, Jevdokije Fjodo-rovny Lopuchinové, více než cokoliv jiného dokázalo, že„mladší“ car dospěl a může se ujmout vlády.

Pozice regentky a jejích stoupenců se podobala situacioněch nešťastníků, kteří se upsali ďáblu. Do určitého datasi mohli užívat a pak vypršela lhůta a oni propadli peklu.Připomíná to Faustovo zvolání v nezapomenutelném díleJ. W. Goetha:

„Proklatě! Hnusné vyzvánění!Jak rána do zad vždy to jest!Svou říši zřím, jíž konec není;však vzadu – ne, to nelze snést!“

Žofie Alexejevna, Golicyn i Šaklovityj horečně hledalizpůsob, jak zastavit čas a „ďábla“ ošálit. Začali proto uva-žovat o dalším převratu. V cestě jim stál Petr I. a jeho vo-jáci. Těch se mohli zbavit pouze za pomoci střelců. Alestřelci se také změnili. Nejsurovější velitelé a nejdrzejší mužibyli dávno vykázáni z Moskvy, kde zůstala většina klid-ných a spokojených otců, kteří se věnovali rodinám, ře-meslům a ctili oba cary. Před sedmi lety se Miloslavští ohá-něli opomenutím Ivana a jeho údajnou vraždou, ale podjakým heslem mohli nyní vyvolat nepokoje? K převratunestačilo poukazování na skutečnost, že regentka se mod-lí, zatímco u Petra se místo chození na mše vyhrává navarhany a housle.

Žofiin režim navíc nepožíval nutné úcty, neboť mnohovelmožů nelibě neslo neúspěšná tažení proti Tatarům.Regentka totiž dopustila ponížení Matičky Rusi před ce-lým světem! Začali se proto ptát, proč jim má vládnoutžena, když mají dospělého cara. Také Petr projevil neli-bost nad zkrachovalým tažením a jen se vzrůstající neo-chotou se podroboval sestřiným rozkazům. Dne 8./18. čer-vence se Žofie přes Petrův zákaz zúčastnila procesí, do-konce nesla ikonu Kazaňské Matky Boží, což bylovyhrazeno pouze panovníkovi. Rozzuřený Petr odjel naprotest z Moskvy. Od tohoto dne spolu vedli nevyhláše-nou válku, báli se jeden druhého a drželi své jednotkyv pohotovosti.

Po několika planých poplaších se Žofie Alexejevna od-hodlala k činu. Natolik ji pohltila moc, že se rozhodla při-mět střelce k další krvavé řeži. V noci k sobě pozvala něko-lik střelců a začala si stěžovat, že Natálie se svými stoupen-ci připravuje povstání. Požádala je, aby ji ochránili před„zrádci“, tedy aby je zabili. Dokonce naznačila, že i Petroviby se mohlo „něco přihodit“. Jenže Šaklovityj nedokázalsehnat více než pět střelců, kteří se však marně snažili vy-provokovat i ostatní. Bylo totiž něco jiného pronásledovat„zrádce“ kolem trůnu než výzva vztáhnout ruku na posvát-nou osobu cara, jelikož poddaní v něm viděli zhmotněníBoha na zemi. Spisovatel Alexej Tolstoj k tomu napsal:„Ruští lidé byli navíc příliš těžkopádní. Byli zalezlí jako med-vědi za pevnými branami a nepřístupnými ohradami osad nařece Moskvě. Třikrát za den chodili na bohoslužby. Čtyřikrátza den vydatně jedli a ještě si ve dne pospali kvůli bontónui zdraví. Volného času nezbývalo mnoho: bojarovi taktak, aby

mohl zajet do paláce a čekat, až se caru uráčí chtít po něm něja-kou službu, kupci taktak, aby poseděl v krámě a lákal kolem-jdoucí, písaři taktak, aby posupěl nad listinami.“

Šaklovitého lidi nakonec sáhli po již vyzkoušeném re-ceptu a 7./17. srpna 1689 rozšířili zprávu, že nalezli dopisdosvědčující, že Petrovi vojáci mají v noci vtrhnout doKremlu a zabít cara Ivana i všechny jeho sestry. Večer Ša-klovityj svolal střelce na několik míst, ale jeho příkazy ne-byly splněny. Většina z nich si nehodlala pálit prsty, mno-ho důstojníků se okamžitě postavilo na Petrovu stranua vyslalo k němu posly se zprávou o novém povstání.

Poslové dorazili do Preobraženského v noci na 8./18.srpna, nechali Petra vzbudit a informovali ho, že se blížístřelci. Car při vzpomínce na hrůzy z Rudého schodištězpanikařil a pouze v noční košili a bos se rozběhl ke stájím,vyskočil na koně a odjel. Svým lidem přikázal, aby mu donedalekého lesíka přivezli oblečení. Poté se tryskem rozjels Gavriilem Ivanovičem Golovkinem, pozdějším prvnímruským kancléřem, do šedesát kilometrů vzdáleného Tro-jickosergijevského kláštera, který tehdy patřil mezi nejbo-hatší a nejposvátnější v zemi. Jeho třináct chrámů chránilyvysoké a pevné hradby s devíti mohutnými věžemi. V mi-nulosti posloužil často jako útočiště carské rodiny v do-bách největšího nebezpečí. Car přijel v šest hodin ráno a bylnatolik unaven, že ho z koně museli sundat. Se slzamiv očích se svěřil pod ochranu svatého Sergeje a Nikona.Záhy dorazila i jeho matka, manželka, řada velmožů, šlech-ticů, vojáků i střelců.

Jakmile se v Moskvě dozvěděli o Petrově odjezdu dokláštera, pochopili, že se Žofiina vláda chýlí ke konci. Re-gentka se ocitla v defenzívě. Petr I. se konečně chopil vlá-dy. Přikázal velitelům armádních a střeleckých pluků, abyse za ním postupně dostavili. Žofie se pokusila vyjednávat,ale nevlastní bratr se hodlal jejího poručnictví zbavit. Dalšíchybu regentka učinila, když k němu vyslala jako prostřed-níka patriarchu. Ten se okamžitě připojil k carovi, jenž tímzískal důležitého spojence. K Petrovi se během několikadní přidala také drtivá většina bojarů, střelců i vojáků. Re-gentka tak přišla o svůj nejdůležitější mocenský nástroj –armádu. Nakonec ji opustila i její rozhodnost, takže sedokonce vydala na cestu do kláštera. Bratr se s ní však od-mítl setkat a jí nezbývalo než se vrátit do Moskvy.

Svátek 1./10. září Žofie Alexejevna příliš neoslavovala.Petrův posel jí předal rozkaz, aby vydala několik nejvěr-nějších střelců na výslech do Trojickosergijevského klášte-ra. Žofie se rozzuřila a přikázala, aby poslovi setli hlavu.Než však stačili najít meč, vztek jí přešel. Poté spěchalaoslovit z Rudého schodiště poslední věrné střelecké a ar-mádní jednotky, slíbila jim všechno možné, pokud zůsta-nou v Moskvě. Podobně promluvila i k delegaci měšťanůa obchodníků a nakonec nechala sezvat všechny lidiz Kremlu.

Vojáci se měli rozhodnout mezi mladým, energickýmcarem a ženou, která oslavovala potupné porážky svéhofavorita a byla povolána spravovat stát pouze do plnoletostibratrů. Střelci v Moskvě začali reptat, proč se nic neděje,že už dlouho čekají. U Petra si také stěžovali, neboť v me-tropoli zůstaly jejich rodiny a řemesla a prosili cara, aby se


ZO ORB

vrátil do Kremlu a zatkl spiklence. Petr I. však uposlechlmoudré rady a vyčkával za pevnými hradbami kláštera.Moskevským střelcům došla trpělivost, když se dozvěděli,že do kláštera za carem odešli i cizinci.

Dne 6./16. září požádala velká skupina střelců na audi-enci o vydání Šaklovitého, kterého měli odvést k Petrovi.Žofie se je snažila uklidnit, ale na její výzvy k rozchodu seozvaly výkřiky, že se musí zvonit na poplach. Karta se tedyobrátila, protože nyní musela čelit rozvášněnému davu.Zajisté si vzpomněla na krveprolití v roce 1682. TehdyŽofie pochopila, že její vláda skončila a nikdo za ni bojo-vat nebude. Opustil ji i Golicyn, který si horlivě dopisovals příbuznými, aby mu u Petra vyjednali milost.

Střelci zatkli Šaklovitého a odvezli ho k Petrovi. Po pat-nácti ranách knutou se přiznal ke zradě a k přípravě aten-tátu na cara. V této souvislosti padla řada jmen, ale Petr I.projevil nebývalou mírnost. Bál se rozpoutat velkou čistkumezi střelci a regentčinými stoupenci, neboť jeho pozicenebyla dostatečně pevná. Spokojil se proto s popravou tříspiklenců a potrestáním dalších tří zločinců knutou, vyříz-nutím jazyka a vyhnanstvím na Sibiř. Později byli zadrže-ni, mučeni a popraveni další dva spiklenci. Několik bojarůbylo posláno na Sibiř.

Žofiinu „andělskému peříčku“ – Golicynovi zachránilivlivní příbuzní holý život, jinak přišel o veškerý majeteka zemřel ve vyhnanství v Archangelské oblasti. Jeho po-tomky stihla „věčná“ nemilost domu Romanovců, nikdoz nich se již nevyznamenal, nedosáhl skutečné kariérya favoritova vnuka pověřila jedna z careven „funkcí“ kaš-para. Jiní Golicynové však vsadili na správného koně, po-stavili se po bok Naryškinů a založili proslulé, mocnéa bohaté větve rodu.

Petr informoval nevlastního bratra a spoluvládce o při-pravovaném spiknutí, jeho zažehnání a o ukončení regent-ské vlády. Ivan V. neprotestoval a mlčel, i když odváželiŽofii do Novoděvičího kláštera. Traduje se, že se Petrapřed tím zeptali, jaké jméno má svržená vladařka v klášteře

přijmout. Car rezervovaně a suše odpověděl: „Řekněte jí, aťse učí tancovat a přijme jméno Salome, potom jí přinesu hlavuvůdce střelců.“ Parafrázoval tím biblický příběh nevlastnídcery Heroda Antipy, od kterého si za svůj tanec vyžádalahlavu svatého Jana Křtitele. Z regentky se stala jeptiškaZuzana, což hebrejsky znamená lilie. V klášteře jí byla vy-hrazena skvěle zařízená místnost, mohla si ponechat četnéslužebnictvo a vést příjemný život. Klášter nesměla už ni-kdy opustit. Dovolili jí procházet se po parku, účastnit semší a přijímat návštěvy svých sester a tet.

V roce 1698 Žofii-Zuzaně na krátko svitla naděje, kdyžse během Petrova pobytu v zahraničí vzbouřili střelci. Jen-že Petrovi věrní povstání rozdrtili, car se urychleně vrátil,

aby se konečně mohl pomstít ne-náviděným povstalcům. Údajněosobně popravil několik povstalců.Střelci byli jako zvláštní stav zru-šeni a nahradily je gardové pluky.A právě tuto dobu si jeden z nej-známějších ruských malířů Repinvybral v roce 1879 pro ztvárněníkdysi mocné ženy, která v klášternícele strávila patnáct let. Dne 3./14.července 1704 zemřela opuštěnáa všemi zapomenutá.

Francouzský osvícenec, drama-tik a básník Voltaire vylíčil Žofii vesvém historickém díle o zakladate-li moderního Ruska jako druhou„neřestnou travičku“ Lukrecii Bor-giu. Naopak zakladatel ruského li-terárního sentimentalismu a děje-pisectví N. M. Karamzin ji označilza jednu z nejdůležitějších žen svě-

tových dějin. Mýlili se však oba. Žofie Alexejevna se cho-pila vlády díky palácovému převratu, ale obnovila pořádek,který vnutila i střelcům a starověrcům, vyjednala příznivýmír s Polskem a vydala řadu rozumných zákonů. Chybo-vala však v protěžování favorita, neuspěla ve vedení váleka neudržela si moc až do smrti. To z ní ovšem nečiní zavr-ženíhodnou. Můžeme ji dokonce považovat za průkopniciemancipace ruských žen. Navíc se stala první ženou-vlád-kyní v novověkých ruských dějinách. Žofiino senzační osvo-bození ze staletých ponižujících tradic bylo dokonce zavr-šeno převzetím nejvyšší moci. Stěží si lze představit str-mější vzestup z těremu na trůn, který Bůh ve Svaté Rusidosud svěřoval pouze mužům. Žofie svou rozhodnostía touhou panovat ukázala cestu panovnicím, které v Rus-ku vládly po většinu 18. století. Proto bychom si měli při-pomínat, že z Romanovců nevzešel pouze jeden skutečně„revoluční“ car – Petr Veliký, nýbrž i odhodlaná a zmužilestatečná Žofie Alexejevna.

(Článek vznikl s podporou Grantové agentury Českérepubliky v rámci projektu „Střední Evropa a Rusko v 18. sto-letí. Ke vzájemným kulturním, politickým a hospodář-ským vztahům, ovlivňování a poznávání“, registrační číslo404/03/1456.)

Trůnní sál v Kremlu.


ZO ORB

Antisemitismus, přesněji antijudaismus, byl od počátku

existence hitlerovského Německa pevnou součástínacistické ideologie. Avšak řešení od něj se odví-

jející tzv. židovské otázky doznalo během krátké historieTřetí říše kvalitativních změn. Na počátku stálo zřízení spe-ciálního oddělení v rámci struktur Sicherheitsdienstu,1 jehožpracovníci měli shromažďovat veškeré informace o Židech,následovaly Norimberské zákony (1935), Křišťálová noc(1938), samotnými nacisty organizované vystěhováváníŽidů, program Euthanasie a na evropském východě vraždícíkomanda, tzv. Einsatzgruppen. Posledně jmenované akcebyly už jakousi předehrou ke konečnému řešení, kteréznamenalo fyzickou likvidaci židovské populace Německaa států jím okupovaných či s ním kolaborujících. Vzhle-dem k vypuknutí války a díky značnému nárůstu počtu ži-dovského obyvatelstva (z připojených polských oblastí) sedosud prováděná nucená emigrace stávala takřka nemož-nou, a z pohledu hitlerovců se tak „vyhlazení“ ukázalo jakojediné uspokojivé řešení. Pro udržování poslušnosti civil-ního obyvatelstva a později i pro shromaždování nepoho-dlných a k likvidaci určených lidí vznikla celá síť koncent-račních táborů. Ty nelze v žádném případě považovat zanějaký homogenní celek. Lišily se například svým zaměře-ním, rozlohou a lokalizací, dále pak počtem zadržovanýchosob, jejich národnostním či rasovým původem a v nepo-slední řadě také mírou krutosti interního režimu a s ní sou-visející mortalitou vězňů.2 Pouze čtyři z nich je možno ozna-čit za čistě vyhlazovací zařízení. Jedná se o nechvalně pro-slulé likvidační tábory Belžec, Sobibor a Treblinka, kteréspojovala i metoda hromadného usmrcování použitím vý-fukových plynů, produkovaných dieselovým agregátem.Výše zmíněnou čtveřici pak uzavírá instalace v polskémChelmně, kde se však takřka výhradně používalo mobilníchplynových komor ve speciálně upravených korbách náklad-ních automobilů, které během vyhlazovací akce zároveňtransportovaly oběti k hromadným hrobům a spalovacím

Martina Krákorová – Lukáš Krákora

TreblinkaK historii jednoho z nacistických vyhlazovacích center

zařízením. Belžec, Sobibor a Treblinka vznikly v rámci tzv.Operace Reinhard, jejímž účelem byla totální fyzická li-kvidace Židů Generálního gouvernementu.3 V jejich pro-storách však také umírali Židé ze zbytku Polska, Nizoze-mí, Francie, Řecka, Jugoslávie, Německa, Československa,Rakouska a Sovětského svazu. Tábory se rozkládaly napoměrně malé ploše. Nebyly vybaveny rozsáhlejšími uby-tovacími prostory, jako v případě Osvětimi-Birkenau, obě-ti zde proto před likvidací nebyly podrobovány žádné se-lekci a z jejich řad byl pouze doplňován personál potřebnýk fungování vyhlazovací kampaně. Za provoz těchto tří to-váren na smrt byl plně zodpovědný SS-HauptsturmführerChristian Wirth. Tento přesvědčený nacista, chronickýnásilník a sadista se narodil v roce 1885 a patřil tedy k těmstarším velícím důstojníkům Operace Reinhard. Wirth,vyznamenaný veterán první světové války, měl dlouhodo-bé zkušenosti ze služby v pořádkové i kriminální policii.Od roku 1939 se účastnil programu řízené euthanasie naklinikách ve Württembersku, Braniborsku a Prusku. Tammimo jiné spolupracoval s rakouským lékařem IrmfriedemEberlem, jedním z pozdějších velitelů v Treblince. V Bra-niborsku bylo v lednu 1940 pod jeho dohledem provedenoprvní známé zplynování mentálně retardovaných osob oxi-dem uhelnatým. Zde se také zrodil nápad maskovat ply-nové komory jako sprchové místnosti. V polovině roku 1940se Wirth stal inspektorem všech ústavů euthanasie v Ně-mecku. Na jeho návštěvu v Hartheimu později vzpomínalnechvalně proslulý velitel Treblinky Franz Stangl: „Wirthbyl hrubý a neotesaný muž. Měl jsem srdce až v kalhotech, kdyžjsem se s ním setkal. Zůstal tenkrát v Hartheimu několik dnůa často se vracel. Pokaždé když byl přítomen, mluvil k námběhem oběda. Zde se opět projevovalo to jeho nechutné, hrubévyjadřování. Když mluvil o nezbytnosti programu euthana-sie, nevyjadřoval se v lidských či lékařských termínech … vy-smíval se. Mluvil o zbavování se zbytečných ‚tlam‘, a že z těchsentimentálních ‚slintů‘ okolo se mu chce ‚blít‘.“ 4 V poloviněroku 1941 se Wirth angažoval v programu euthanasie

1) SD původně vznikla jako jedna ze složek SS, a dříve než začala plnitfunkci informační služby, sloužila ke sledování členů NSDAP.

2) Gudrun Schwarzová ve své práci Die nationalsozialistischen Lager

uvádí až 17 typů takových táborů. Jednalo se např. o pracovní tábory,jejichž význam byl ekonomický, dále převýchovné, germanizační pro

polské děti, tábory trestné vazby, tábory pro maďarské, resp. slovenské

Židy z oblasti maďarsko-česko-slovenského pohraničí, tábory pro vá-lečné zajatce atd. Koncentračních táborů bylo celkem 1224, ovšem i se

všemi jejich pobočkami.

3) Byla zvláštní organizací, týmem lidí ustaveným v Lublinu již několikměsíců před konáním známé konference ve Wansee. Ta se uskutečni-

la 20. ledna 1942 pod záštitou šéfa RSHA Reinharda Heydricha a jejím

smyslem bylo informovat příslušné úřady nacistického Německa o tzv.konečném řešení a projednat různé politické a organizační aspekty

jeho realizace. Cíle činnosti Operace Reinhard, ta byla takto označo-

vána až po atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha,

byly: vypracovat souhrnný plán deportací a vyhlazovacích akcí, výstav-ba vyhlazovacích táborů, koordinace deportací Židů z různých správ-

ních celků do těchto táborů, likvidace deportovaných a zajištění jejich

majetků a cenností, které měly být předány kompetentním říšskýmúřadům. Do dnešních dnů nebyl nalezen písemný záznam o rozkazu

ke spuštění celé operace. Je věcí hypotéz, zda tomu je tak proto, že byl

příslušný dokument coby přímý důkaz pro stranu zničen, či jej Him-mler z opatrnosti nikdy nevydal. Právě Himmlerovi a jeho SS byl svě-

řen úkol „konečného řešení“ židovské otázky.

4) Arad, Y., Belzec, Sobibor, Treblinka. The Operation Reinhard DeathCamps. Bloomington and Indianapolis 1987, s. 183.


ZO ORB

v západních oblastech okupovaného Polska. Wirthovy bo-haté zkušenosti, jeho stranický enthusiasmus, fanaticképrovádění svěřených úkolů ve spojení s jeho bezcitnoubrutalitou a nenávistí k Židům byly ideálními předpokladypro funkci velitele tábora Belžec, prvního z táborů Opera-ce Reinhard. Tam provedl v počátečním období množstvípokusů, jejichž výsledků bylo v plné míře využito i v So-biboru a Treblince. Později se Wirth stal obávaným in-spektorem všech táborů Operace Reinhard. Lidské životyneměly pro Wirtha žádnou cenu. Židé byli pro něho pou-ze „odpadky“, které je nutné jakýmkoliv způsobem odkli-dit. Wirth vytvořil nehumánní systém fungování táborůsmrti a vedl esesmany k beztrestnému konání těch nejne-představitelnějších krutostí na vězních.Také zavedl většinu systémových praktikspojených s vyhlazovacím procesem. Zlo-činy obludných rozměrů, které padají najeho hlavu, z něj učinily nepohodlnouosobu ještě během války. Byl svými nad-řízenými poslán na horkou půdu proti-partyzánských vyčišťovacích operací v se-verní Itálii, kde nalezl smrt.

Nejdokonalejším a nejvražednějšímWirthovým dílem byl bezpochyby vyhla-zovací tábor Treblinka, pojmenovanýpodle vesničky, vzdálené asi 100 kilome-trů severovýchodně od Varšavy. Byl do-končen v době, kdy Belžec a Sobibor bylyjiž v provozu. Zkušenosti získané v těch-to zařízeních posloužily v plné míře připrojektování Treblinky, a tak se tento tá-bor stal nejlépe fungující továrnou na smrts výjimkou Birkenau. Místo pro Treblinku nebylo vybrá-no náhodou. Tábor byl postaven v řídce obydlené oblasti,avšak zároveň poblíž dvou frekventovaných železničníchtras Varšava–Bialystok a Malkinia–Siedlce. Poblíž táborabyl také kamenolom stejného jména, ze kterého Němci odjara 1941 získávali za pomoci otrockých pracovních sil sta-vební materiál pro opevňovací práce na sovětsko-německédemarkační čáře. Historie vlastního vyhlazovacího táborase ale datuje až od přelomu dubna a května 1942. Tehdypřijeli do oblasti členové speciální komise SS, aby nalezlivhodné místo.

Stavba byla zahájena už na přelomu května a června 1942pod přímým dohledem SS-Obersturmführera RichardaThomally, který se podílel i na stavebních pracích v So-biboru. Později Thomallu nahradil v čele tábora výše zmí-něný Rakušan Irmfried Eberl. Při stavbě bylo využito ot-rocké práce polských a židovských vězňů z kamenolomuTreblinka i Židů z okolních ghett.

Tábor se rozkládal na obdélníkové ploše 600 × 400 me-trů a byl obehnán dvěma řadami plotů a zátarasy z ostna-tého drátu. Prostor mezi ploty byl zbaven veškeré vegeta-ce, aby nic nebránilo strážím v dostatečném výhledu. Dovnějšího plotu byly pečlivě vpleteny borové větvičky takhustě, že prakticky znemožňovaly vnějšímu pozorovatelisledovat dění uvnitř. V každém ze čtyřech rohů tábora stá-la 8 metrů vysoká strážní věž. Další tři věže umožňovaly

strážným sledovat dění okolo plynových komor a spalova-cích roštů.

Tábor byl rozdělen do tří částí o přibližně stejné rozlo-ze. Jednalo se o obytnou část, tzv. Wohnlager, přijímacía odbavovací část, tzv. Auffanlager a vyhlazovací část, tzv.Totenlager. Obytná a odbavovací část byly známy také jakoDolní tábor a vyhlazovací okrsek naopak jako Horní tá-bor. V obytném prostoru se nalézaly ubytovny SS, pomoc-ného ukrajinského personálu i ubikace židovských otroků.Dále se zde nacházely dílny, latríny, zbrojnice, garáž, ben-zinová pumpa a prostor určený k nástupům personálu. Při-jímací část sloužila k celkovému odbavení židovských trans-portů. Bylo zde nástupiště umístěné podél 300 metrů dlou-

hé železniční vlečky. Dále pak rozsáhléskladové prostory určené k třídění a do-časnému přechovávání nejrůznějších věcí,o které byli příchozí obráni. Svlékárny přiseverním okraji této části byly přímopropojeny s vyhlazovacím sektorem úz-kým průchodem nazývaným nejrůznějšímzpůsobem, nejčastěji pak Schlauch čiHimmelstrasse. Tento průchod byl tak-řka 100 metrů dlouhý a 4,5 až 5 metrůširoký. Po obou stranách byl ohraničenplotem z ostnatého drátu, opět s obvyk-lou kamufláží z větviček. U vchodu do něj,poblíž ženských svlékáren, stál ukazatels matoucím nápisem „Zur Badeanstalt“.V přijímací části byl později instalovántaké tzv. Lazarett. Jednalo se o příkopukrytý za vysokým zeleným plotem, kdebyli likvidováni střelou do zátylku ti z de-

portovaných, kteří by kvůli své psychické či fyzické indis-pozici mohli narušit hladký průběh vyhlazovací akce. Čle-nové židovského pomocného personálu byli zabíjeni takézde, ať už se jednalo o trest za porušení vnitřního řádu, čisnižování stavů, nebo pouze střelbu pro zábavu. Vchod dotohoto zařízení byl opatřen velkým červeným křížem a ná-pisem Lazarett. August Miete, přezdívaný Anděl smrti,který zde velel, vypověděl později před německým soudem:„Nemocní a mrzáci byli v každém transportu … Také tambyli ti, kteří byli zastřeleni či zraněni SS, policisty nebo Lotyši,hlídajícími transporty. Tito nemocní, mrzáci a zranění bylidopraveni do Lazarettu speciální skupinou pracovníků. UvnitřLazarettu umístili tyto lidi na hranu jámy. Když byli všichninemocní a zranění přineseni, bylo mou prací je zastřelit. Stří-lel jsem do zátylku 9 mm pistolí. Zastřelení padali … do jámy…Počet takto zastřelených z každého transportu byl proměnlivý.Někdy dva nebo tři, jindy dvacet i víc. Jednalo se o muže i ženy,mladé i staré a také děti…“ 5 Vyhlazovací část, nebo takéHorní tábor, se nacházela v jihovýchodním rohu tábora naploše 250 × 200 metrů, ukryta za neprostupným plotem,

První velitel Treblinky Irmfried Eberl.

5) Arad, c. d., s. 122.6) Nationalsozialistische Massentötung durch Giftgas, Frankfurt am

Main 1995, s. 179.

7) Tamtéž, s. 180.8) Arad, c. d., s. 86.


ZO ORB

tvořeným opět ostnatým drátem v kombinaci s borovýmivětvičkami. Během prvních měsíců provozu tábora tam bylypouze tři čtvercové plynové komory ve zvláštní budově,každá o rozměrech 4 × 4 × 2,6 metru. V přístavku byl umís-těn nejen dieselový motor jako zdroj smrtícího plynu, alei generátor, zásobující elektřinou celý tábor. Plynové ko-mory samotné měly na dvou protilehlých stranách herme-ticky uzavíratelné dveře různé velikosti. Menší ústily doúzké chodby a sloužily ke vstupu do plynové komory, tydruhé pak k odstraňování mrtvých těl, neboť lidé v komo-ře se většinou ve smrtelném zápase instinktivně natlačilina vchodové dveře. Strop komory byl křižován trubkovímnapojeným na zdroj exhalátů, které bylo ukončeno sprcho-vými hlavicemi. V komoře byla během provozu naprostátma. Východně od původních plynových komor nechaliNěmci vyhloubit velké pohřbívací jámy podlouhlého tvaruo rozměrech 50 × 25 metrů a hloubce 10 metrů. Ty bylyvykopány vězni a pomocí bagru zapůjčeného z nedalekéhopracovního tábora Treblinka. K usnadnění transportu mrt-vých těl k místu pohřbení byla z prostoru plynových ko-mor až k okraji jam položena úzkokolejná trať pro provozdůlních vozíků. Ve vyhlazovacím okrsku vznikly také ubi-kace pro zde pracující židovské otroky, jimž bylo důslednězabráněno v kontaktu s ostatními vězni v Dolním táboře.Zařízení, nezbytná k zahájení vyhlazovací operace v Tre-blince, byla dokončena v polovině července 1942, ale sta-vební práce pokračovaly ještě několik měsíců.

Deportační vlaky začaly přijíždět do Treblinky od23. července 1942. Vlak tvořený přibližně šedesáti uzavře-nými nákladními vagóny zastavil nejdříve v železniční sta-nici Treblinka vzdálené přibližně čtyři kilometry od samot-ného tábora. Zde byl rozdělen na tři stejné části. Ty pakbyly postupně odtaženy do tábora. Jak se vlak blížil do své-ho cíle, ohlásil se dlouhým zapískáním, aby se strážní od-díly mohly dostatečně připravit k převzetí transportu. Po-tom co celý vlak najel na rampu, byla za ním uzavřena brá-na. Deportovaní byli vyhnáni z vagónů na nástupištěa odvedeni na oplocený shromažďovací prostor uvnitř tá-bora. Během přesunu byli rozděleni podle pohlaví na dvěskupiny. To už se před nimi objevila velká informační ce-dule s následujícím textem v němčině a polštině: „Židéz Varšavy, pozor! Jste v tranzitním táboře, odkud budete po-sláni do pracovního tábora. V zájmu zamezení vzniku epide-mií musíte odložit veškeré šatstvo k provedení okamžité desin-fekce. Zlato, peníze, cizí měnu a šperky odevzdejte pokladní-kům a budou vám vráceny proti účtence. Kvůli tělesné čistotěse každý musí před další cestou umýt.“ 6 Ženy a děti byly po-slány do baráku na levé straně shromažďovacího prostoru,kde se svlékly před odchodem do „sprch“. Oděvy si svázalydo uzlíku a zanechaly na místě, cennosti odevzdaly v po-kladně na konci budovy. Způsob, jakým se vše dělo v nich

vzbuzoval důvěru, že se se svými věcmi po nutné očistězase shledají. Muži byli drženi venku až do doby, kdy ženya děti odešly do plynových komor. Několik desítek z nichbylo vybráno, aby vyčistili vnitřek vagónů a postarali seo zavazadla, která po sobě zanechali příchozí. Ostatní mužise museli svléknout, odevzdat také všechny cennosti a po-tom byli i oni nahnáni do plynových komor. V počátečnímobdobí se obvykle na konci dne shromáždili všichni Židé,kteří byli po příjezdu vybraní na rozličné pomocné práce,a poté zplynováni, nebo postříleni u jam, kde se pohřbíva-lo. Během prvních týdnů provozu tábora se Němcům bezezbytku dařilo vzbuzovat u svých obětí důvěru, že se octliv obyčejném transportním táboře. Do poloviny srpna 1942přijíždělo v transportech 5000 až 7000 lidí denně. Potomse však situace dramaticky změnila, transportů totiž přibý-valo a počty deportovaných často dosahovaly až 12 000 den-ně. Tato skutečnost měla za následek narušení hladkéhoprůběhu vyhlazovací kampaně. Němci a jejich ukrajinštípomahači proto museli stále častěji používat fyzické násilía střelbu, aby zvládli celou situaci. Oskar Berger, kterýdorazil do Treblinky zhruba po měsíci provozu, pozdějipopsal scény odehrávající se v táboře v době jeho příjezdu:„Když jsme vystoupili z vlaku, stali jsme se svědky strašlivépodívané. Stovky těl ležely všude okolo. Hromady zavazadel,oděvů, uzlíků, všechno pomíchané. Příslušníci SS, Němcia Ukrajinci stáli na střechách baráků a pálili bezhlavě do davu.Muži, ženy i děti padali krvácejíce. Vzduch byl naplněn vý-křiky a pláčem. Ty, kteří nebyli zasaženi střelbou, nahnali ote-vřenou branou na náměstí oplocené ostnatým drátem. Cestoumuseli přeskakovat těla mrtvých a zraněných.“ 7

Ti, kteří přežili strašlivou cestu přeplněným vlakemi „uvítací“ palbu v táboře, byli podrobeni obvyklé přijímacíproceduře. Pak museli nazí proběhnout úzkým průchodemdo prostoru plynových komor. Po jeho obou stranách stáliSS se psy a popoháněli oběti bitím i verbálně se slovy: „Rych-le, rychle, voda už stydne a ostatní se musí také osprchovat.“ 8

V prostoru bezprostředně před plynovými komorami užnebohé oběti očekávali dva Ukrajinci proslulí svým sadis-tickým chováním, Ivan Děmjaňuk a jiný jménem Nikolaj.Jeden ozbrojen železným prutem a druhý mečem. Tito dvadohlíželi na vstup do plynových komor a zároveň se staralio technický stav motoru, který produkoval dieselové exha-láty.9 Eli Rozenbergová, která pracovala ve vyhlazovací částiTreblinky, Děmjaňuka popsala takto: „Tenhle Ukrajinec mělzvláštní zálibu ve zraňování lidí, zvláště žen. S oblibou bo-dal ženám mečem do nahých stehen a genitálií, předtím nežvstoupily do plynových komor. Mladé ženy a dívky také zná-silňoval. Také uřezával nosy a uši starým Židům, kteří se munelíbili. Když byl nespokojen s něčí prací, rozbil mu lebku ko-vovou trubkou, nebo ho bodl svým nožem. Jeho největší záli-bou bylo zamotat někomu hlavu mezi dva ostnaté dráty a pakho přes ni mlátit. Jak se dotyčný svíjel pod ranami, uškrtil se.“ 10

Potom co byli deportovaní Židé doslova nacpáni po 200až 250 osobách do plynových komor, Ukrajinci za nimizavřeli neprodyšné přední dveře a spustili dieselový motor.Po 20 až 25 minutách se jeden z Ukrajinců podíval kukát-kem, a pokud usoudil, že se již všichni udusili, přikázalžidovským vězňům, aby otevřeli zadní dveře a odstranili

9) Děmjaňuk byl až v roce 1988 odsouzen v Izraeli k trestu smrti, který

však nebyl vykonán. Poté co Nejvyšší izraelský soud připustil, že exis-tují důvodné pochybnosti, zda právě Děmjaňuk je oním „Ivanem Hroz-

ným“, jak byl pro svou krutost nazýván vězni koncentračních táborů,

jej propustil na svobodu.10) Arad, c. d., s. 197.


ZO ORB

těla zavražděných, která v místnosti vzpřímeně stála proto,že byl prostor záměrně přeplněn. Množství zavražděnýchtak zemřelo v posledním objetí se svými rodinnými pří-slušníky.11 Těla obětí byla po zplynování vytažena ven, na-ložena na důlní vozíky a odvezena po úzkokolejné tratik pohřbívacím jamám. Stávalo se však, že vozík vykolejila „náklad“ se převrhl, čímž se celý proces zpomalil. V doběnejvyššího provozu se proto stále častěji dávala přednostodtahování těl za nohy.

Zdá se až neuvěřitelné, že hlavní ambicí Eberla, veliteleTreblinky, bylo přijmout co nejvíce transportů a předstih-nout tak ve statistikách ostatní podobná zařízení v Gene-rálním gouvernementu. Během prvních pěti týdnů plnéhoprovozu Treblinky mezi 23. červencem až 28. srpnem bylopodle dostupných dokumentů deportováno do táborapřibližně 312 500 lidí. Jen z varšavského gheta přijelo245 000 lidí. Při propočítání denního průměru, dojdemek číslu 9000 zavražděných denně, což překonává dokoncedenní průměr během vyhlazování maďarských Židů na jařea v létě 1944 ve čtyřech výkonných plynových komorácha krematoriích v Birkenau. Tábor typu Treblinky nemohlpodobný nápor zvládnout. Tři malé plynové komory bylyneustále přetížené. Část z každého transportu musela býtpostřílena v přijímacím prostoru. Vlaky přivážely také stov-ky až tisíce mrtvých, kteří nevydrželi cestu v přeplněnýchvagónech. Stále více těl leželo nepohřbeno na různých mís-tech v areálu tábora. Podél baráků v přijímacím prostoruse kupily obrovské hromady nejrůznějších věcí, které seboupřiváželi deportovaní. Všechny skladové prostory v tábořebyly přeplněné. V táboře zavládl naprostý chaos a začalobýt jasné, že Eberl není schopen situaci zvládnout. Zprávyo tom, co se děje v Treblince, se donesly až k uším veliteleOperace Reinhard Odila Globocnika.12 Ten se dokoncedo tábora vypravil, i když dovnitř nevstoupil. Zcela mu sta-čilo, co viděl v okolí. Transporty byly s okamžitou platnos-tí pozastaveny. Globocnik Eberla odvolal a poslal ho spoluse čtyřmi jeho velícími důstojníky na východní frontu. Eberlspáchal v roce 1948 sebevraždu.

Novým velitelem byl jmenován Hauptsturmführer FranzPaul Stangl, který splňoval představy svých nadřízenýchz operace Reinhard. Byl pro ně mužem schopným zorga-nizovat vraždění v Treblince tak, aby bylo co nejvíce efek-tivní a bez problémů. Stangl se narodil v roce 1908 v hor-norakouském Altmünsteru v chudé rodině. Po základníškole odešel do místní textilky, kde se za tři roky vyučilřemeslu a záhy se stal nejmladším textilním mistremv Rakousku. Za další dva roky už měl pod sebou 15 dělní-ků. Po večerech se věnoval hře na citeru, vyučování hudbya o víkendech pracoval na stavbě vlastní lodi. Sám totoobdobí později označoval za nejšťastnější v jeho životě. Stálevíce si však začal uvědomovat obtížnost dalšího profesníhopostupu bez vyššího vzdělání. Rozhodl se proto pro změ-nu zaměstnání. Odešel k rakouské federální policii a učiniltak první krok na své cestě, která skončila za branami Treb-linky. Snaživý Stangl si u policie v neklidném Rakouskutřicátých let vedl dobře a za dvě úspěšně provedené akcedokonce obdržel medaile. Po anšlusu v roce 1938 Stangldíky známostem přečkal tvrdou čistku v policejním sboru

a zřekl se oficiálně své katolické víry. V roce 1940, už jakoagent gestapa, byl přeložen do Berlína a jmenován zvlášt-ním policejním komisařem tzv. Všeobecné nadace proústavní péči na Tiergartenstrasse 4. Tento eufemistickýnázev za sebou neskrýval nic jiného než organizační cent-rum řízené euthanasie, cvičební prostor pro budoucí ex-terminátory „konečného řešení“. Dalším Stanglovým pů-sobištěm byl ústav euthanasie v Hartheimu, kde měl nastarosti vydávání falešných úmrtních listů a styk s příbuz-nými obětí. V dubnu 1942 byl Stangl na Wirthovo dopo-ručení poslán do Sobiboru, aby urychlil stavební práce, kteréneprobíhaly podle harmonogramu. Globocnik zároveňpověřil Stangla velením tábora. Vzhledem ke svému po-slání byl požádán, aby navštívil také Belžec a získal po-třebné zkušenosti pro svou misi v Sobiboru. Stangl o tétonávštěvě později vypověděl: „Jel jsem tam autem … každý,kdo tam přijížděl, se dostal nejprve na Belžecké nádraží …Bože, ten zápach. Bylo to všude! Wirth nebyl ve své kanceláři.Pamatuji se, že mě za ním zavedli … stál na kopečku vedlehromadných hrobů … hroby … plné … byly úplně plné. Ne-můžu to ani vypovědět. Ne stovky, tisíce, tisíce mrtvol … Natom místě mě Wirth seznámil s tím, k čemu je Sobibor určen.Wirth mi řekl, že se mám s definitivní platností stát velitelemSobiboru. Odpověděl jsem, že nejsem kvalifikován pro podob-ný úkol… Dostal jsem od Globocnika úkol postavit tábor. Žeto nemá být muniční tábor, nýbrž tábor pro zabíjení Židů,jsem se dozvěděl až od Wirtha. Během rozhovoru mi Wirthřekl, že jestli to neudělám, přijde někdo jiný. V tom případě bymě dal opět k dispozici Brigadeführerovi (Globocnik). Nako-nec jsem toho nebyl ušetřen. Zůstal jsem v Sobiboru. Přijelytransporty a byly zlikvidovány.“ 13 Stangl byl v Sobiborumužem v pozadí. Měl na starosti organizační otázky, za-tímco vlastní vyhlazovací proces byl Wirthem svěřen ji-ným. Jeho jméno se neobjevuje často ani ve výpovědíchpřeživších. Přesto však Stangl nebyl o nic lepší než ostatnípříslušníci SS a o jeho charakteru dostatečně vypovídá ná-sledující příběh: „Na jaře 1942 přišla do tábora Židovkaz Chelmu, pátrající po svém muži , který odjel do tábora s ži-dovským transportem. Přivedli ji ke Stanglovi, kde ho požá-dala, aby jí dovolil navštívit jejího manžela. Tato nevinnážena nevěděla nic o tom, co se děje v Sobiboru a že její manželbyl již zplynován. Stangl si zavolal SS-manna Alfreda Ittne-ra a přikázal mu, aby odvedl ženu do tábora III (vyhlazovacíčást s plynovými komorami a hromadnými hroby). Když se ženaotočila ke Stanglovi zády, naznačil Ittnerovi prstem pohyb,napodobující zmačknutí spouště. Tím dal Ittnerovi jasně na-jevo, že žena má být zastřelena v táboře III. Ittner odvedl ženu

11) Zpočátku se vinou nezkušenosti obsluhujícího personálu občas stáva-lo, že dveře byly otevřeny příliš brzy a musely tedy být zase zavřeny.

Časté byly také poruchy dieselového agregátu a to i ve chvílích, kdy už

byly oběti v plynové komoře. Lidé pak museli čekat i několik hodinvestoje na svou smrt.

12) Odilo Globocnik se narodil chorvatským rodičům v Rakousku roku

1904. V roce 1933 byl odsouzen k nepodmíněnému trestu za vražduŽida. Globocnik byl chráněncem Reinharda Heydricha, v roce 1939

byl však odvolán z funkce vídeňského gauleitera za to, že zpronevěřil

peníze a přinutil dívky z lepší společnosti k sexuálním orgiím. Him-mler ho však rehabilitoval a poslal do Lublinu, aby odtud řídil likvidaci


ZO ORB

do tábora IIl a předal ji službu konajícímu ukrajinskému stráž-nému, který ji zastřelil. Na zpáteční cestě z tábora III potkalIttner Stangla, který se ho zeptal, jestli ženu zastřelil sám. Kdyžmu Ittner odpověděl, že to udělal ukrajinský strážný, řekl muStangl: ‚Ty srabe‘.“ 14 Stangl, který se v Sobiboru tolik osvěd-čil, byl poslán do Treblinky. Už patnáct nebo dvacet mi-nut před místem určení se začaly kolem trati objevovatmrtvoly. Nejdřív jedna nebo dvě, pak dvě nebo tři a nako-nec, když Stangl přijel v autě se svým šoférem na nádraží,ležely zde stovky mrtvých těl vystavené horku v pokroči-lém stadiu rozkladu. Na kolejích stál vlak plný lidí. Někte-ří byli už mrtví, jiní ještě žili, všichni uzavřeni spolu podlouhé dny. Téměř apokalyptický výjev, který se mu zdenaskytl, později popsal: „Nevěděl jsem, na koho se obrátit,kam jít. Brodil jsem se bankovkami, drobnými, drahými ka-meny, šatstvem. Celé náměstí tím bylo poseté. Zápach byl ne-popsatelný. Všude se válely stovky, ne, tisíce mrtvol, rozkláda-ly se, hnily. Za náměstím, v lese, jen pár set metrů odtud nadruhé straně tábora, byly stany a plály otevřené ohně obklopenéukrajinskými dozorci a holkami- děvkami, které pocházely, jak

jsem později zjistil, z celého okolí. Všechno pilo, tancovalo, zpí-valo a hrálo … Odevšad se ozývala střelba.“ 15

Obnova pořádku v Treblince byl nelehkým úkolem. Pro-to do tábora přijel Wirth, aby novému veliteli pomohl.V první řadě bylo nutné odstranit tisíce mrtvých rozese-tých po celém táboře, zejména pak kolem příjezdové ram-py a plynových komor. Pro tento účel bylo sestaveno ži-dovské pracovní komando, které bylo složené z mužů vy-braných z posledních transportů. Abraham Kszepickipopsal pracovní náplň takového komanda takto: „V sedmvečer byl nástup. Počítali nás. Bylo nás asi 500. Ustanovili

židovského předáka – kápo. Stal se jím Ing. Galewski. Tenden, jako každý příští, trval nástup dvě hodiny. Druhý denráno byl další nástup. Němci zavedli denní řád a nástupy se odté doby konaly třikrát denně. Také bylo zajištěno stravování.Vedle studně postavili polní kuchyni a dávali nám půl litrupolévky třikrát denně. Chléb jsme nedostávali, ale nedostatekjídla nás netrápil, neboť jsme si ho mohli opatřit ze zavazadel,které po sobě zanechali zavraždění Židé. Kuchyně byla záso-bována ze stejného zdroje … Po nástupu nás odváděli na vel-ké prostranství s hromadnými hroby. V těch dnech bylo mouprací odtahovat mrtvoly do příkopu vedle plotu. Po několikadnech se porouchal bagr. Začala se proto používat nová meto-da pálení mrtvol v příkopech. Užívalo se nejrůznějších pro-středků, aby se podpořilo hoření. Do ohně se přikládalo i prázd-nými zavazadly obětí a nejrůznějšími odpadky posbíranýmipři úklidu. V kremaci se pokračovalo dnem i nocí a celý tábor senaplnil kouřem a zápachem spáleného masa. Stále však zbý-valo nekonečné množství těl … desítky těl, stovky těl, tisíce tělmužů žen a dětí. Mrtvoly lidí různého věku, v nejrůznějšíchpozicích s nejrůznějšími výrazy na tváři, zamrzlými ve chvílijejich posledního výdechu. Kolem dokola jen hlína, nebe a mrt-voly! Továrna hrůzy, jejímž jediným produktem byla mrtvátěla. Snad pouze Němec si mohl zvyknout na takové místo. Jájsem si nezvykl do samého konce… Množství těl na velkémnáměstí se postupně zmenšovalo, až do dne, kdy byl celý pro-stor vyčištěn. Co se s námi stane teď? Nové transporty nepři-jíždějí. V srdci cítíme, že přišla naše poslední hodina … stal sezázrak. Vybrali 80 z naší skupiny a zastřelili je, zatímco zby-tek odvedli na různé práce.“ 16

Pauza v provozu Treblinky nebyla příliš dlouhá a trans-porty byly brzy obnoveny. V souvislosti s jejich znovuza-hájením byla stanice Treblinka od 27. srpna 1942 uzavře-na pro normální osobní vlaky, které zde předtím běžně sta-věly. Toto opatření mělo v zásadě dva hlavní důvody. Zaprvé šlo o to zabránit prodlevám, které vznikaly, když mu-sel deportační vlak čekat až projede vlak osobní. Druhýmdůvodem pak byla snaha zvýšit utajení celé vyhlazovacíoperace a snížit na minimum osobní kontakt deportova-ných s civilním obyvatelstvem.

Pokračující likvidace varšavského ghetta, které bylo nej-větším v Evropě, nemohla být dlouho odkládána. Prvnítransport z Varšavy přijel 4. září 1942 v ranních hodinách.Ve snaze zabránit vzniku podobného chaosu, s jakým seTreblinka potýkala před reorganizací, byla vytvořena ži-dovská pracovní komanda, aby vykonávala různé práce spo-jené se zajištěním vyhlazovacího procesu. Tyto pracovnískupiny, skládající se z vězňů, kteří právě ukončili úklidtábora, byly doplněny o vybrané z prvních obnovenýchtransportů. O tom, jaká byla situace v Treblince bezpro-středně po obnovení provozu, vypovídá svědectví Borise„Kazika“ Weinberga, který přijel do tábora z Varšavy 4. září1942: „Přijeli jsme do jakési železniční stanice. Židovští věz-ni otevřeli vrata našeho vagónu a my jsme před sebou uviděliNěmce a Ukrajince … hned nás začali bít a křičet na nás …museli jsme všechno dělat v poklusu. Členové židovského pra-covního komanda nám rozdali kousky provázku, abychom sisvázali boty dohromady. Ukázalo se, že potřebují 400 mužůna práci. Mezi muži došlo k selekci a já byl mezi těmi, které

Transport Židů z Pinczówa do tábora smrti v Treblince (říjen 1942).

židovské populace v Generálním gouvernementu. Za tuto velkorysostslíbil Himmlerovi, že zlikviduje milion Židů. Svůj závazek splnil troj-

násobně. Od svých obětí získal více než 45 milionů amerických dolarů

v hotovosti, cennostech a obchodovatelných akciích. Pro svou vlastnípotřebu pak zpronevěřil 5 milionů. Od podzimu 1943 sloužil v severní

Itálii, jako velitel SS a policie. Po válce se ocitl v britském zajateckém

táboře, kde 31. května 1945 spáchal sebevraždu.13) Nationalsozialistische Masentötung, s. 157.

14) Arad, c. d. s. 80.

15) Levy, A., Simon Wiesenthal a jeho případy, Praha 1996, s. 275.16) Arad, c. d., s.94.


ZO ORB

vybrali. Stáli jsme na dvoře a čekali. Branou k nám přivedliskupinu Židů, kteří již byli určitou dobu v táboře. Začali jemlátit. To, co jsme viděli, se nedá popsat. Mlátili je dřevěnýmia železnými palicemi a současně je trhal pes. Ti vpředu kleslik zemi a ostatní padali na ně. Pak je všechny natlačili do ma-lého srubu, aby je pak po dvaceti odváděli k zastřelení … přišelHaupsturmführer Stangl a oznámil nám, že ti, kteří byli za-střeleni, chtěli zabít všechny Němce a zlikvidovat tábor. ‚Mámrozkazy udělat to samé s vámi,‘ řekl a vzápětí dodal: ‚ale jánechci. Tady je práce na celá léta. S každým, kdo bude praco-vat, se bude zacházet lidsky…‘ Naší prací bylo třídit oděvya hledat po kapsách i jinde ukryté zlato a cennosti. Neustálenás mlátili, až jsme měli obličeje celé oteklé.Každé dva dny likvidovali nemocné a ze-sláblé bitím. Během nástupu Němec, kterýbyl ve službě, vybral ty, kteří byli zbiti, se-řadil je a odvedl k jámě, později nazývanéLazaret. Tehdy to byla pouze díra v zemi,bez plotu a beze jména… Tak to šlo nějakýčas.“ 17 Tyto pravidelné selekce byly prožidovské otroky největším nebezpečím.Ve snaze nedat Němcům záminku k fy-zické likvidaci, uchylovali se často až kekuriózním praktikám. Abraham Ksze-picki o tom vypráví: „Selekce byla stálýmohrožením, jako meč visící nad našimi hla-vami … ráno jsme vstávali ještě před bu-díčkem a snažili se upravit náš zevnějšek,abychom vypadali co nejlépe. Nikdy, aniv nejlepších časech, jsme se neholili tak častojako v Treblince. Každé ráno se všichni hlad-ce oholili a navoněli kolínskou, která pochá-zela ze zavazadel mrtvých Židů. Někteří se napudrovali, na-malovali si rty rtěnkou, nebo si načervenili tváře. To všechno,aby získali dalších několik dnů života. Nebo několik týdnů?Kdo ví…?“ 18 Počet těch, co v táboře přežívali, se v obdobíbezprostředně po reorganizaci pohyboval mezi 500 až 600.V té době byl v táboře klid. Vše běželo podle plánu a nicnenasvědčovalo tomu, že se schyluje k incidentu, který jakojediný za celou dobu trvání Treblinky, skončil smrtí jed-noho z příslušníků SS. Boris Weinberg popsal k čemu do-šlo 10. nebo 11. září 1942 v předvečer židovského svátkuRoš Ha Šaná (Nový rok): „Když jsme se zformovali běhemvečerního nástupu, službu konající Němec rozkázal, aby se ti,kteří přijeli ten den, shromáždili odděleně. Muži váhali kamse postavit … chtějí Němci zlikvidovat nováčky, nebo veterá-ny? V první chvíli se nikdo ani nepohnul, pak několik mužůpomalu opustilo řadu. Němci začali ty muže surově bít. V tuchvíli někdo vyskočil ze zástupu a běžel s nožem v ruce k Něm-ci Maxi Bialovi a bodl ho do zad.19 Pak zůstal stát na místě,jako by nevěděl, co dál. Jeden z Ukrajinců, desátník Mančuk,viděl, co se stalo, přiběhl a udeřil útočníka do hlavy lopatou,kterou právě držel v ruce… Zatímco Biala ležel na zemia krvácel, začali Ukrajinci střílet do davu. Jejich kulky zabily,nebo zranily desítky lidí. Zástupce velitele tábora Kurt Franz,kterému se přezdívalo ,Lalka‘, se objevil na scéně.“ 20 Pak dalFranz odnést zraněného Bialu, zastavil bezhlavou střelbua přiměl Židy, aby se znovu zformovali. Rozkázal židov-

skému předáku Galewskému, aby předstoupil. Sešvihal hosvým bičíkem a řekl mu, že jestli se bude podobný incidentopakovat, bude popraven. Někdo zavolal Christiana Wir-tha, který byl stále ještě v Treblince. Ten přikázal, aby bylovybráno deset mužů a zastřeleno. Potom co je Kurt Franzvybral, byli zastřeleni přímo před zástupem. Ostatní bylinahnáni do baráků a drženi tam přes noc. Následující denráno se nekonal v šest hodin obvyklý nástup. Židé zamčenív barácích se obávali nejhoršího. V 7.30 byli všichni vy-hnáni ven. Nástup se odehrával pod silnou ostrahou SSa Ukrajinců. Vybrali 150 mužů, vzali je k jámám a zastře-lili jako trest za zabití Maxe Bialy.21 Tato událost vyvolala

šok u SS i pomocného ukrajinského per-sonálu. Jednalo se o první násilný odporv Treblince po více než měsíci a půl pro-vozu a zavraždění přibližně čtvrt milionuŽidů. Němci si uvědomili, že Židé, kteřípřišli o vše, se mohou uchylovat k zoufa-lým individuálním útokům na personáltábora. Během několika prvních dnů, kte-ré následovaly po incidentu, Němci neu-stále zastavovali židovské otroky ve všechprostorách tábora a hledali u nich ukrytézbraně. Ve své podstatě však sebou smrtMaxe Bialy nepřinesla žádnou zásadnízměnu. Plynové komory Treblinky dálpracovaly na plný výkon. Židé v trans-portech přijížděli každý den a byli povraž-děni. Poslední transport vypravený v rám-ci tzv. „velkého vyklízení“ varšavskéhoghetta přijel do Treblinky 21. září 1942.Přivezl asi 2200 osob. Celkem bylo v ob-

dobí mezi 23. červencem a 21. zářím 1942 do Treblinkyvyvezeno a na místě zavražděno téměř 254 000 Židů z var-šavského ghetta.

Po stabilizaci celkové situace v táboře se jako největšíslabina vyhlazovacího procesu ukázala nedostatečná kapa-

Velitel tábora Treblinka Franz Stangl.

17) Arad, c. d. s. 97.

18) Arad, c. d. s. 98.19) Židovský útočník, který smrtelně zranil Bialu se jmenoval Meir Berli-

ner. Jednalo se o argentinského státního příslušníka, který byl na ná-

vštěvě ve Varšavě ve chvíli, kdy vypukla válka, a již se mu nepodařiloopět vycestovat. Jeho argentinské občanství ho ani v nejmenším ne-

ochránilo před deportací do Treblinky. Jeho žena a dcera byly hned po

příjezdu poslány do plynové komory, zatímco Berlinera vybrali propráci v táboře. Zabití Bialy provedl Berliner na základě vlastní inicia-

tivy, aniž by se o svém záměru předem někomu zmínil. Vše nasvědču-

je tomu, že Berliner svou akci plánoval a měl u sebe pro tento účelukrytý nůž. Svůj čin provedl ve chvíli, kdy se domníval, že jeho konec

je již blízko.

20) Kurt Franz se narodil v roce 1904 v Düseldorfu. Po ukončení základníškoly začal pracovat jako kuchař. V roce 1935 byl povolán do armády,

kde sloužil v kuchyni dělostřeleckého regimentu. Po propuštění z ar-

mády vstoupil do SS. Krátký čas působil v koncentračním táboře Bu-chenwald, ale v roce 1939 byl převelen do programu euthanasie.

V dubnu 1942 dosáhl hodnosti SS Oberscharfühera a byl poslán do

Belžece. Odtud byl na začátku září 1942 převelen do Treblinky a usta-noven zástupcem velitele tábora. Franz byl v Treblince nejvyšším velí-

cím důstojníkem, který byl v každodenním styku s židovskými otroky

v táboře. Zároveň patřil k těm nejbrutálnějším a nejobávanějším. Jehofyzický vzhled byl dokonale matoucí a zcela nekorespondoval s jeho


ZO ORB

cita plynových komor. Stangl se proto záhy rozhodl projejí zvýšení. V Treblince se začalo se stavebními pracemiv prvních zářijových dnech 1942. Vrchní dohled nad nimibyl svěřen SS Scharführerovi Lorenzu Hackenholthovi,který již dříve řídil provoz plynových komor v Belžeci, a byltedy vybaven cennými zkušenostmi. Nová budova s desetiplynovými komorami, podle některých svědectví se šesti,22

se rozkládala na ploše 320 čtverečních metrů oproti pou-hým 48 metrům v případě starých komor. Každá z komorměla obdélníkový půdorys o rozměrech 4 × 8 metru. Stropbyl vzhledem ke starým komorám o 60 cm snížen na výšku2 metrů. Toto opatření bylo učiněno kvůli tomu, že výfu-kové plyny měly tendenci se koncentrovat v horních čás-tech komor. Malé děti proto často přežily plynování, cožkomplikovalo „hladký“ průběh vyhlazovací akce. Sníženístropu také zmenšilo celkový objem volného prostoru ko-mor po naplnění lidmi. To výraznou měrou urychliloa usnadnilo jejich zplynování. Takto nově postavené zaří-zení mohlo pojmout až 3800 osob najednou. Budova sa-motná měla obdélníkový půdorys. Po celé délce byla roz-dělena úzkou chodbou s pěti komorami po obou stranách.Vstupní dveře komor, ústící do chodby, měly ve výšce očímalé kukátko. Otvor pro vytahování mrtvých byl naproti.Na venkovní stěnu budovy, přímo nad vchod, Němci umíst-nili synagogální oponu tmavé barvy s nápisem v hebrejšti-ně: „Toto je Boží brána, spravedliví jí projdou.“ Na štítě bu-dovy byla dále umístněna velká Davidova hvězda. Pět scho-dů, které vedly do této stavby, zdobily po obou stranáchkvěty. Na opačném konci byl instalován dieselový motor.Organizační zajištění provozu popsal SS-ScharführerHeinrich Matthes, velitel vyhlazovací části treblinskéhotábora, takto: „Po celou dobu mého působení v Treblince jsemsloužil v Horním táboře. Horní tábor byla část Treblinkys plynovými komorami, kde byli zabíjeni Židé, jejich těla há-zena do velkých jam a později pálena. V Horním táboře slou-žilo obvykle 14 Němců. Také tam vykonávali stálou službudva Ukrajinci. Jeden se jmenoval Nikolaj. Ten druhý byl malý

muž … na jeho jméno si nevzpomínám. Tito dva Ukrajinci,kteří žili v Horním táboře, sloužili v plynových komorách. Takése starali o motor, když Schmidt nebyl přítomen. TenhleSchmidt, který měl obvykle na starosti místnost s motorem, bylpodle mého názoru civilista, mechanik nebo řidič. Pocházelz Pirny… Já jsem svolával nástupy pracovních Židů v Hor-ním táboře. Bylo jich tam asi 200 až 300. Odklízeli mrtvolya později je spalovali. Také tam byli Židé, kteří vylamovalimrtvým zlaté zuby. Pokud se mě ptáte, jestli speciální skupinahledala u mrtvol ukryté cennosti, musím odpovědět, že o tomnic nevím. Nahoře u plynových komor stálo dalších 6 až 8 Ukra-jinců. Tito Ukrajinci byli vyzbrojeni puškami, někteří z nichměli také kožené biče…“ 23 V tomto období se začal promě-ňovat i tzv. „Lazarett“. Dostal vysoký zelený plot z chvojía byl opatřen znakem červeného kříže. Zároveň probíhalypráce kamuflážního charakteru i na jiných zařízeních tá-bora. Velitel Stangl se například rozhodl vytvořit na pří-jezdové rampě v táboře iluzi obyčejného nádraží. Za tímtoúčelem bylo instalováno několik falešných oken a dveříspolečně s nápisy „Pokladna“, „Čekárna“, „Informace“,„Telegraf“, „Přednosta stanice“ atd. Na nástupišti nechalStangl umístnit tabuli příjezdů a odjezdů se šipkami směrujízdy „Do Bialystoku“ a „Do Wolkowyska“. Kolem Vánoc1942 na popud Kurta Franze připevnili na štít nádražníbudovy dřevěný ciferník hodin, jehož namalované ručičkyukazovaly stále tři hodiny.

Od 3. září 1942, kdy byly transporty do Treblinky ob-noveny, do poloviny listopadu, kdy došlo k dočasnémupřerušení, přijelo do tábora 438 600 Židů z ghett varšav-ského, radomského a lublinského okresu, protože tyto ob-lasti byly k Treblince geograficky nejblíže. V těchto dnechpřijížděly do tábora tři až čtyři transporty denně, některéi v noci. Od poloviny listopadu 1942 do ledna 1943 doTreblinky nedorazily téměř žádné vlaky s deportovanýmiz Generálního gouvernementu. V tomto období byli v tá-boře likvidováni obyvatelé ghett z okolí Bialystoku, jak seo tom zmíním později. V druhé polovině ledna 1943 Němciobnovili deportace z varšavského ghetta. Ty vyvrcholily nakonci dubna 1943 a vyvolaly ozbrojené židovské povstání,které bylo nemilosrdně potlačeno. V době od ledna dokonce dubna 1943 bylo do tábora deportováno přibližně31 500 Židů z Generálního gouvernementu. Celkem bylood samého počátku provozu tábora 23. července 1942 dokonce dubna 1943 v Treblince zavražděno asi 763 000 Židůz oblasti Generálního gouvernementu.

Generální distrikt Bialystok zahrnoval regiony okoloměst Grodno, Bialystok a Wolkowysk. Jednalo se o auto-nomní administrativní útvar, v jehož čele stál gauleiterVýchodního Pruska a říšský komisař pro okupovanou Ukra-jinu Erich Koch. Během prvních měsíců německé okupa-ce byla židovská populace zmíněných oblastí likvidovánaběhem tzv. Aktionen speciálními skupinami SS, tzv.Einsatzgruppen. Tyto jednotky se dle potřeby přemisťo-valy z místa na místo ve svém operačním prostoru. V cílo-vé lokalitě rychle shromáždily zde žijící židovské obyvatel-stvo, které pak odvedly na nepříliš vzdálené avšak dosta-tečně odlehlé místo. Zde byli všichni Židé postřílenipuškami, dávkami z kulometu, či střelou do týla. Oběti

povahou. Franz patřil k mladším důstojníkům SS v táboře, měl po-

hlednou kulatou tvář, pro kterou mu Židé přezdívali „Lalke“ nebo„Lalka“ (v jidiš panenka ). V rozporu se svým zjevem byl Franz bezcit-

ný sadista, který byl noční můrou všech pracovních Židů v táboře. Na

své každodenní kontrolní obchůzky po táboře, často na hřbetě koně,sebou bral svého psa Barryho. Ten byl vycvičen, aby na specifický Fran-

zův povel útočil svými zuby na genitálie židovských vězňů, či deporto-

vaných. Také se bavil tím, že střílel po lidech ze své lovecké pušky.Před svým odchodem do Treblinky se Franz věnoval boxu. Svůj oblí-

bený sport později v táboře často trénoval na „živých boxovacích pyt-

lích“. Jedné prosincové neděle roku 1942 požádal mladého Žida, kterýtaké boxoval, aby se s ním utkal v ringu. Oba soupeři si oblékli rukavi-

ce a postavili se proti sobě v protilehlých rozích improvizovaného rin-

gu. Ve chvíli, kdy měl zápas začít a oba se k sobě přiblížili, Franzzastřelil svého soka ranou z malé pistole, kterou měl ukrytou v rukavi-

ci. Franz byl pro své zločiny v Německu v roce 1965 postaven před

soud a odsouzen k doživotnímu žaláři. V současné době žije v domá-cím vězení v malé vesnici na západě Německa.

21) Těžce raněný SS Oberscharführer Biala byl sice okamžitě odvezen do

vojenské nemocnice ve městě Ostrow, kde však krátce po příjezdu ze-mřel. Aby zvěčnili jméno zabitého kamaráda, pojmenovali SS obytné

bloky ukrajinského pomocného oddílu „Kasárna Maxe Bialy“.

22) Arad, c. d. s. 119.23) Arad, c. d. s. 121.


ZO ORB

byly zahrabány v předem připravených jámách, nebo v so-větských protitankových příkopech. Během období od čer-vence do září 1942 bylo tímto způsobem v Generálnímdistriktu Bialystok usmrceno okolo 31 000 Židů. Těsněpřed začátkem deportací do Treblinky a Osvětimi žilo voblasti stále ještě asi 210 000 Židů koncentrovaných v ghet-tech. Rozkaz ke konečné likvidaci všech ghett v Generál-ním distriktu Bialystok byl vydán ve velitelství RSHAv Berlíně v první polovině října 1942. Na základě četnýchintervencí z podniků, které využívaly židovskou otrockoupracovní sílu, byly deportace dočasně pozdrženy. Začalyaž v polovině listopadu 1942 v době, kdy byla již zlikvido-vána většina židovské populace v Generálním gouverne-mentu. Téměř všechny z těchto transportů mířily do Tre-blinky. V únoru 1943 bylo rozhodnuto, že 30 000 bialys-tockých Židů bude z vojensko-ekonomických důvodůponecháno na živu až do konce války. Himmler však od-mítl všechny argumenty poukazující na nezbytnost židov-ských pracovníků pro válečný průmysl a vydal rozkazk okamžité deportaci všech zbývajících Židů do Generál-ního gouvernementu. Do Treblinky tak bylo odvezeno dal-ších 7600 bialystockých Židů, ostatní do Majdanku a Osvě-timi. Němci také vybrali skupinu 1260 místních dětí, kte-ré chtěl Himmler použít při svém kupčení se Spojenci.Dětský transport přijel do Terezína 24. srpna 1943. Kdyžbyly děti vedeny do sprch, zuřivě se bránily a křičely: „Gas,Gas!“ Tehdy v Terezíně jejich podivné chování nikdo ne-chápal. Existoval plán, podle kterého měly být všechny bia-lystocké děti evakuovány do Palestiny. Proti tomuto zá-měru však ostře protestoval nejvyšší náboženský předsta-vitel palestinských muslimů, jeruzalémský muftí HadžAmín al-Hussajní. Po jeho intervenci u Himmlera bylyděti 7. října 1943 odvezeny do Birkenau a tam zplynoványi se svými vychovatelkami.24 Celkem bylo do Treblinkyz Generálního distriktu Bialystok deportováno 118 000Židů.

V rozmezí od 19. září do 22. října odjelo z Terezína 11transportů (nesly označení Bn až Bx), složených převážněz lidí starších 65 let. Do táborů smrti v Polsku bylo odve-zeno 19 004 Židů. Z celkového počtu deportovaných sekonce války dožili jen tři lidé (jeden z Bn a dva z Bu). DoTreblinky dorazilo z těchto transportů s největší pravdě-podobností 5 deportačních vlaků Bt až Bx s počtem 8000osob. Beze vší pochybnosti je to však potvrzeno pouzeu transportu Bu. Z ostatních vlaků nikdo nepřežil, ale bylaspatřena zavazadla s kódovým označením transportu. Napráci bylo vybráno celkem sedmnáct mladých českýchŽidů.25 Z nich se dožili konce války pouze dva pražští Židé,Richard Glazar a Karel Unger, kteří dorazili s transportemBu. Glazar napsal o svém příjezdu do tábora: „Vysoký eses-man uprostřed něco s trhavými gesty vykládá. Na takovouvzdálenost neslyším. Co, do dezinfekční koupele že jdemea potom hned na práci? Stojím vysvlečený na konci řady. No,moc teplo na to koupání zrovna není. Zprava podél řady spě-chá a míjí mne esesman s čepicí – lodičkou posazenou z čela.Něco ho zpomalí, když už skoro přešel a jen mě přejel pohle-dem. Zastaví se, prohlédne si mne přes rameno a pak se ke mnědocela natočí: ‚Komm du auch – pojď ty taky, oblékni se, rychle,

postav se tam k těm, židovské hvězdy dolů, žádné hodinky,žádný nůž, tak… Budete tady pracovat, když se osvědčíte,můžete se stát Vorarbeiter oder Capos – předáky nebo kápy.‘V tomhle okamžiku, pozastaveném prozřetelností či zákonemo počtu pravděpodobnosti – podle toho, co kdo vyznává –,SS Unterscharführer August Willy Miete, „Anděl smrti“ s ry-bím pohledem a slámovými vlasy, netuší, nedostane vnuknutí,

že si právě vlastnoručně vybral na dvaadvacet let dopředu svěd-ka svých činů.“ 26 Richard Glazar pracoval v Treblince až dosrpnového povstání, kdy se mu společně s Karlem Unge-rem podařilo uniknout z hořícího tábora. Skrývali se v lese,přemisťovali se většinou v noci, ve dne spali. Přesto bylinakonec zatčeni polským lesníkem. Protože nebyli obře-záni, podařilo se jim utajit židovský původ, čímž unikli jis-té smrti. Vydávali se za české členy německé pracovní Todt-organisation. Po krátkém pobytu v polském vězení byliposláni na práci do německého Mannheimu, kde se do-čkali konce války.

Mezi 15. březnem a 9. květnem 1943 byly do táborůsmrti deportováni též Židé ze sběrných táborů v řecké So-luni. Většina z nich skončila v Birkenau, avšak minimálnějeden transport čítající 2800 osob dorazil 26. března doTreblinky. Richard Glazar, jeden ze dvou českých Židů,kteří přežili tábor, popsal okolnosti příjezdu řeckého trans-portu. „Hnědá svalnatá těla trochu se chvějí v chladu pod-mračeného dne, černé vlasy, široká ramena, dokonalé postavy.Přeběhne statný snědý mladík, hříva černých vlasů mu poletu-je, profil obličeje jak vyřezaný. Blíží se dva chlapci – jinoši,nebudou mít víc jak osmnáct let, se skvěle formovanými těly,a za nimi muž s našedlým plnovousem, se vzdutou kosou hru-dí, stehenní svaly mu pruží a kloužou pod kůží. Tihle tři, tenstarý, už jsem je někde viděl – to je Laokoon a jeho synovéz bájné Tróje dobývané Řeky – obrázky z mých školních učeb-nic a obrazy na školních chodbách. A další následují. David sedívá tentokrát široce otevřenýma očima a jen opakuje: ‚Maka-bejští přijeli do Treblinky, Makabejští přijeli do Treblinky‘.“ 27

Řecký transport přivezl do Treblinky obrovské množství

Bagr k exhumaci mrtvých během zahlazování stop v Treblince.

24) Jednou z nich byla i sestra Franze Kafky, Ottla Kafková-Davidová.

25) Polák, J., Lagus, K., Město za mřížemi. Praha 1964, s. 317.26) Glazar, R., Treblinka, slovo jak z dětské říkanky. Praha 1996, s. 17.


ZO ORB

jídla právě ve chvíli, kdy v táboře vrcholil hlad. Do táboratotiž nepřijel už delší dobu žádný transport a vězni byliodkázáni na chudou táborovou stravu. „Lidé byli jen v polo-vině vlaku, druhá polovina je plná beden, kufrů, pytlů, ohrom-ných balíků ze sešitých přikrývek. Modří vlečou ke skladištibedny plné marmelády, kdosi do nich vráží, bedna se rozkřáp-ne o zem a oni padají – jak rádi a blaženě – do rozplihlé temněčervené hmoty. Pomalu se zvedají, polykají přitom plnými ústy,a už jsou nad nimi černostříbrné lebky s hnáty, karabáče donich řežou, až jim rozblemtaná marmeláda stříká z obličejůzároveň s krví. Maso, z vagónů padají na nástupiště ohromnékusy sušeného zbělalého masa. Z dalších vagónů se po otevřenívyvalí napěchované pytle, dopadem se trhají a z nich se načernou škváru sype záplava zlatožlutých obdelníčků – keksů,v kterých se brouzdáme. Pod těžkými botami se mění v běla-vou drť, a ta se usazuje na povalujících se zavazadlech, kuf-rech z vepřovice, kecancích marmelády a pohozených polštáříchs podivuhodnými výšivkami. To už jsem podruhé zpátky, užjsem si taky vecpal jeden z těch buclatých obdélníčků do úst.A už mě zaplavuje báječný pocit štěstí, blaho – blaho z prvníhopolknutí. Obličej se mi roztahuje, napíná – teď, teď už musímmít taky ten divně šťastný výraz, jako měli ti první, co běželiz rampy … malý Abraham přibíhá z nástupiště, pustí to, conese a oznamuje naříkavě a nadšeně: ‚Teď zase sýr, strašnásíla, sýr jak mlýnská kola,‘ rozmáchne se v kruhu. V polednezůstanou stát misky u stromů u kuchyně a podél baráků dolepoloplné. Několik se jich převrhlo, utvořila se z nich kaluža z kuchyně vynášejí plný džber hladové polévky vylít do lat-ríny.“ 28 Z celého transportu vybrali SS na práci pouze třimuže.

V Treblince bylo zavražděno také několik skupin Romů.Některé romské komunity byly před deportací drženy spo-lečně se Židy v ghettech, jiné byly odvedeny přímo do lik-vidačních táborů, nebo postříleny během akcí mobilníchSS Einsatzgruppen. Jakob Wiernik popsal příchod největ-ší romské skupiny do Treblinky někdy na jaře 1943: „Jed-noho dne, když jsem pracoval poblíž brány, všiml jsem si, žeNěmci a Ukrajinci podnikají nějaké zvláštní přípravy. Stabs-scharführer, malý, připosražený muž okolo padesátky s tvářívraha, několikrát opustil tábor v automobilu. Mezitím se brá-na otevřela, a asi tisíc Cikánů bylo přivedeno dovnitř (jednalose o v pořadí třetí cikánský transport). Mužů bylo přibližně200, zbytek ženy a děti. Přijeli s veškerým majetkem navrše-ným na jejich povozech. Špinavé hadry, zmuchlané lůžkovinya jiné ubohé věci. Neměli takřka žádnou ostrahu, přivedli jedva Ukrajinci v německých uniformách, kteří ani neznali ce-lou pravdu. Chtěli vyřídit náležité formality a požádali o po-tvrzení o předání transportu. Jejich žádost byla odměněna sar-kastickými úsměvy a nebyli ani vpuštěni do tábora. Během doby,kdy čekali na potvrzení, se od Ukrajinců, kteří sloužili v tábo-ře, dozvěděli, že právě přivedli oběti do vyhlazovacího tábora.Zbledli, nechtěli uvěřit tomu, co jim bylo řečeno, a pokusili sedostat do tábora. V té chvíli přišel Stabsscharführer a předaljim zalepenou obálku. Odešli. Všichni Cikáni byli odvedeni do

plynových komor a pak spáleni.“ 29 Celkem bylo do Treblinkypřivezeno okolo dvou tisíc Romů, nikdo z nich nepřežil.

V počátečních měsících roku 1943 došlo ke značnémusnížení frekvence příjezdu nových transportů. Hory šat-stva, které se normálně povalovaly na tzv. Sortierungspla-tzu, zmizely. Vše bylo zabaleno a posláno do Německa.V prvním květnovém týdnu 1943 sice začaly opět s velkouintenzitou jezdit vlaky s těmi, kdo přežili povstání ve Var-šavském ghetu, avšak po posledním vlaku z ghetta došloznovu k zastavení transportů do Treblinky. Navíc téměřvšichni deportovaní odcházeli z příjezdové rampy rovnoudo plynových komor a jen málo z nich bylo vybráno, abydoplnili řady vězňů, zdecimované břišním tyfem. Vězni,kteří uklízeli v ubikacích SS a měli možnost nahlédnoutdo německého tisku, přinesli zprávy o vojenských neúspě-ších wehrmachtu na různých frontách. Židům nasazenýmna práci začalo být jasné, že likvidace tábora se blíží a oni jijako svědci všech zločinů rozhodně nepřežijí. Individuálníútěky končily v poslední době neúspěchem, a proto stálečastěji začali uvažovat o povstání.

V červenci 1943 už bylo do příprav povstání zapojenookolo 60 lidí. Ačkoli již existoval plán, povstání se stáleodkládalo. Vězni se obávali, že po případném úspěšnémhromadném útěku z tábora nenaleznou žádnou pomocu civilního polského obyvatelstva, známého svým nesmiři-telným antisemitismem. Nakonec ale přece jen Operačnívýbor, který byl tvořen vězni z Dolního tábora a měl nastarosti organizaci celého povstání, určil pevné datum na2. srpen 1943 a vypracoval bojový plán v časové posloup-nosti dle následujících bodů:

1. Fáze (tichá), 14.30 až 16.30 hod. Mladí uklízeči od-nesou vhodné zbraně z táborové zbrojnice a rozdělí je mezijednotlivé bojové skupiny. SS, kteří v této době vstoupí dodílen a jiných uzavřených prostor, budou, pokud k tomunastane vhodná situace, fyzicky zlikvidováni.

2. Fáze, 16.30 až přibližně 17.30 hod. Exploze granátubude signálem pro začátek ozbrojeného povstání v oboučástech tábora. Vzápětí bude podniknut útok na táboro-vou komandaturu. Současně budou napadeni Němcia Ukrajinci rozptýlení v celém táboře. Telefonní vedeníbude přestřihnuto a co možná nejvíce baráků zapáleno,včetně budov s plynovými komorami.

3. Fáze. Po zničení Treblinky opustí vězni s ukořistěný-mi zbraněmi tábor a rozptýlí se v lese. Během večera a nocise pak budou snažit dostat co možná nejdále od tábora.

Samotné povstání pak proběhlo téměř shodně s tímtoharmonogramem. Proto bylo možné jej považovat za úspěš-né. Dlužno ale říci, že některé záměry se nepodařilo reali-zovat. V nastalém zmatku například nebylo přestřiženotelefonní vedení, což umožnilo Němcům rychleji zmobili-zovat bezpečnostní jednotky ze širokého okolí a také ne-došlo ke zničení plynových komor. Ztráty na německé stra-ně byly minimální. S největší pravděpodobností byl bě-hem povstání zasažen pouze jeden SS s vyšší hodností, kterývšak své zranění přežil. Mezi strážnými byly ztráty citel-nější. Šest Ukrajinců bylo zabito a několik dalších zraně-no. Německé orgány zareagovaly na nastalou situaci velmirychle. Bezprostředně po hromadném útěku byla zahájena

27) Glazar, c. d., s.128.

28) Glazar, c. d., s.130.29) Arad, c. d., s.152.


ZO ORB

pátrací akce v blízkém okolí. Veliteli tábora Stanglovi sepodařilo kontaktovat německé posádky v okolních měs-tech, odkud přijela okamžitá pomoc. Z asi 850 Židů nasa-zených na práci, nacházejících se v Treblince v den po-vstání, bylo okolo stovky chyceno ještě uvnitř tábora a oka-mžitě zastřeleno. Dalších 350 až 400 vězňů bylo zabitoběhem bojů, které následovaly. Přibližně stejnému počtuse sice podařilo z tábora uniknout, ale polovina z nich za-hynula již během prvních 24 hodin pátracích operací. Z asi200 uprchlíků, kteří přežili první den, bylo přibližně stozadrženo v rámci širší pátrací operace v okruhu několikadesítek kilometrů okolo tábora. Někteří z nich byli chyce-ni a zavražděni polskými vesničany, nebo předáni němec-kým orgánům. Nakonec se asi jednomu stu bývalých ži-dovských vězňů z Treblinky podařilo uniknout pronásle-dovatelům a zmizet v okupovaném Polsku nebo za jehohranicemi. Konce války se dožilo ne víc než sedmdesátz nich. Mezi nimi byli i dva Češi, Karel Unger a RichardGlazar.

Vzhledem k tomu, že plynové komory nebyly běhempovstání zničeny, pokračovala Treblinka ještě krátkou dobuv provozu. Poslední akcí bylo zplynování dvou velkýchtransportů bialystockých Židů ve dnech 18. a 19. srpna1943. Tím byla završena Operace Reinhard. Globocnikbyl krátce poté přeložen do Terstu. Na sever Itálie s ním

30) Postřílení asi 18 000 Židů během jediného dne v táboře Majdanek.31) Před popravou byli rozděleni do pětičlenných skupin a postříleni po-

stupně tak, že každá následující skupina musela nejdříve spálit mrtvá

těla zavražděných z té předchozí. Poslední skupinu spálili Ukrajinci.32) Stalo se na konci července 1943.

odjeli i Wirth, Stangl i Reichleitner, poslední velitel So-biboru. Po operaci Erntefest30 se k nim připojil i GottliebHering, exvelitel Belžece.

Demontáží a demolicí toho, co zbylo z Treblinky, bylpověřen Kurt Franz. Ten měl pro splnění svého úkoluk dispozici asi 100 židovských vězňů, kteří zůstali v tábořepo povstání. 17. listopadu 1943 odjel z Treblinky poslednívlak s demontovaným táborovým zařízením. Potom bylizavražděni všichni zbylí Židé, celkem asi 30 osob.31 Naploše, kde stál tábor, byla založena hospodářská usedlosts domem, postaveným z cihel pocházejících z plynovýchkomor. Na takto účelově založené farmě hospodařil bývalýukrajinský strážný z Treblinky Strebel se svou rodinou. Mělmimo jiné za úkol zabránit polským vesničanům z široké-ho okolí, aby rozryli plochu tábora při svých „zlatokopec-kých nájezdech“ podobně, jako tomu bylo po likvidaci Be-lžece.32 Dole v zemi, pod hospodářským stavením a při-lehlým pozemkem, ležel promíchán s pískem popel asi 800až 900 000 evropských Židů zavražděných v rozmezí pou-hých čtrnácti měsíců.

Karel Kramář byl bezpochyby velmi výraznou osob-

ností české politiky. Jako ojedinělou postavu jenesmírně těžké jej někam přiřazovat. Sám sebe

stylizoval do určité výjimečnosti a velikosti. Kolem něhobyl takřka po celý život pěstován kult „vůdce národa“ a Kra-mář se tomu přinejmenším nebránil.

V tomto příspěvku se zaměřím pouze na jednu část po-litikovy činnosti – na jeho názory na Rusko. Karel Kramářje znám jako jeden z hlavních zastánců slovanské politiky,jeho jméno je spojováno především s novoslovanstvím,1 bylvždy rozhodným odpůrcem bolševické vlády v Rusku, protovkládal velké naděje do jednání pařížské mírové konference,které se zúčastnil jako vedoucí československé delegace,a rozvíjel na ní nemalou snahu o osvobození Ruska. Kdyžnepochodil, obrátil svou pozornost do Ruska samotnéhopři své cestě k Děnikinovi a dalším představitelům proti-bolševické opozice. Myšlenku osvobození Ruska a před-stavu o jeho roli v čele slovanských národů neopustil dokonce svého života.

PROJEKT VZNIKU SLOVANSKÉ ŘÍŠEKramářův projekt vzniku slovanské říše spadá do doby těs-ně před první světovou válkou, s tímto návrhem přišelv květnu 1914. Do čela říše, která měla být konstituční mo-

Martina Lustigová

Kramářův pohled na Ruskonarchií, se podle jeho představy mělo postavit carské Rusko.Celá říše by byla spojena právě osobou ruského cara, v je-hož kompetenci by měla být například personální politika.Pro celou federaci mělo být společné zákonodárství, dáleměla být společně řízena zahraniční politika a armáda, v nížby se prosadila ruština jako velící jazyk, a tím i jako hlavníjazyk všech Slovanů. Vnitřní politika měla být naproti tomuzcela samostatná a nemělo do ní být zasahováno.

K myšlence slovanské federace se Kramář vrátil i pozdě-ji ve spise Na obranu slovanské politiky, kde si kladl otázku,zda je tato myšlenka nosná i v poválečné Evropě, a dospělk názoru, že je nejprve třeba zbavit Rusko vlády bolševikůa až potom uvažovat o novém uspořádání Slovanstva. Nic-méně stále, i po vzniku samostatných států po první světo-vé válce, chápal slovanskou federaci jako jedinou možnouzáchranu slovanských národů před jejich podmaněnímmocnými sousedy. Slovanskou federaci považoval Kramářza záruku míru a demokracie v Evropě. Podle jeho před-stavy by federace byla prosta výbojných plánů a akcí, hájilaby jen to, co patří Slovanům. Svou mohutností by pak za-braňovala porušení míru jinými státy.

Je otázkou, zda by tato federace byla skutečně tak míru-milovná, jak si to Kramář představoval. Vznik mohutnéhostátního celku, jakým by slovanská federace bezpochyby


ZO ORB

byla, by rozhodně musel narušit mocenskou rovnováhuv Evropě. Další otázkou je, zda myšlenka vzniku slovan-ské federace byla v daných podmínkách uskutečnitelná.Troufám si Kramářovu myšlenku slovanské federace na-zvat utopií, ačkoliv on sám věřil v realizovatelnost tohotoprogramu.

KRAMÁŘ A RUSKOPři posuzování Kramářova vztahu k Rusku si je třeba uvě-domit, že byl silně emocionální. Kramář Rusko mnoho-krát navštívil,2 jeho manželka Naděžda Nikolajevna bylaRuska, v Rusku měli Kramářovi nemalý majetek (napří-klad vilu Barbo na Krymu). Kramář byl rovněž velkým cti-telem ruské kultury. Sám politik definoval svůj vztahk Rusku jako „hlubokou, věrnou lásku k nešťastnému ruskémunárodu“.3 Často byl ovšem Kramářův vypjatý emocionálnípřístup na škodu věci, protože nedokázal odhlédnout odsvé zaujatosti a soustředit se na politickou realitu.

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKAKramář vysoce oceňoval působení Ruska ve válce do roku1917. Často ve svých spisech zdůrazňoval, že to byli právě

Rusové, kdo se jako první vyslovili pro nezávislost Česko-slovenska a vznik samostatného státu ve středu Evropy.Podle Kramáře se nemělo zapomenout, že „to bylo Rusko,a první Rusko, které řeklo, že máme býti svobodni. Byl to ne-šťastný ruský car, který ruským Čechům slíbil, že Českosloven-sko bude svobodným státem… Nesmíme také zapomenouti, žebez milionů ruských životů nebylo by naší svobody a že bychombyli dnes bez nich pod německým panstvím“.4 Kramář roliRuska v první světové válce a zejména jeho vliv na dosaženínaší samostatnosti příliš heroizoval a přeceňoval. Rozhodněodmítám jeho názor, že „kdyby Rusko nebylo pozvedlo mečena obranu Slovanstva a nebylo obětovalo tří milionů lidí, ne-měli bychom dnes svobody“.5 Podle něj Rusko vstoupilo doválky pouze proto, „aby zachránilo svobodu slovanského ná-roda“ 6 (tj. Srbů – pozn. M. L.). Kramář tvrdil, že Ruskunešlo o územní zisk, Rusko podle něj „jen chtělo osvoboditiutlačované národy a navždy zbaviti je expansivní politikymaďarsko-rakouského imperialismu“.7 V této souvislosti na-ivně pokračuje: „Celé Rusko bylo zachváceno velikou ideou,ideou o poslání Ruska, aby bylo nejen ochráncem malých náro-dů slovanských, nýbrž celého světa proti každému útisku ně-meckého imperialismu.“ 8 Kramář důrazně odmítal Benešůvargument, že pro Rusko byla válka „válkou politických územ-ních jeho aspirací a ne válkou ideovou, slovanskou“.9 TatoBenešova slova Kramář považoval za „úplné falšování histo-rie“ a „do nebe volající nevděčnost českého člověka“.10 I z těch-to výroků Karla Kramáře je zřejmé, do jaké míry byl jehovztah k Rusku emocionální. Podle Kramáře šlo Rusko doválky jenom proto, že „slovanské cítění a nadšení širokýchkruhů obyvatelstva oslabilo odpor odpovědných kruhů protiválce“.11 Je téměř nepochopitelné, že člověk, který se tako-vou dobu pohyboval v politice, byl zasažen tak nevídanounaivitou. V Ruské krisi kritizoval fakt, že před válkou ne-měl ruský člověk možnost zasáhnout do vlády, že se se stá-tem necítil jakkoliv spjat a stát mu byl pouhým synony-mem pro cara. Jak potom mohl později prosazovat názor,že široké vrstvy obyvatelstva mohou vnutit svou myšlenkuvedení státu? Podle něj šlo Rusko do války jenom kvůli„vědomí mravní povinnosti býti v kritických chvílích záštitoumalých národů slovanských“.12 Jak jinak tato slova nazvat nežpolitickou naivitou?

RUSKÁ REVOLUCERuská Říjnová revoluce Kramáře velmi zasáhla. Bolševicidali podle Kramáře Rusku mír, ale zároveň tam vyvolalivnitřní válku, která je podstatně horší než válka, kterouukončili. Bolševici z Ruska „udělali místo absolutistické mo-narchie absolutistickou oligarchii několika lidí, zmocnivších sevlády pomocí cizích nepřátelských peněz“.13 Bolševictví nazývá

1) Blíže viz Herman, K., Sládek, Z., Slovanská politika Karla Kramáře,Praha 1971.

2) První cestu do Ruska absolvoval Kramář již v roce 1890 a od té doby

se tam vydával celkem často. Ve svých Pamětech Kramář přiznává, žepobyty v Rusku měly velký vliv na jeho myšlení.

3) Kramář, K., Ruská krise, Praha 1921, s. 10.

4) Puškarev, S. G., Karel Kramář a Slovanstvo, Praha 1937, s. 10. (Kra-mářův projev z 19. 3. 1922)

Dr. Karel Kramář

5) Tamtéž, s. 25.

6) Kramář, K., Československý stát a Slovanstvo, Praha 1927, s. 9.7) Kramář, Ruská krise, s. 224.

8) Tamtéž, s. 225.

9) Kramář, K., Na obranu slovanské politiky, Praha 1926, s. 52.10) Tamtéž, s. 53.

11) Tamtéž, s. 54.

12) Tamtéž, s. 54.13) Kramář, Ruská krise, s. 399.


ZO ORB

Kramář „všeničící manií“,14 přičemž zlo spočívá v samot-ném systému. Protože „bolševictví se prostě změniti nemů-že“,15 „je potřebí nového, od základu nového Ruska“,16 kteréby bylo podle Kramářových představ nové, demokratickéa především slovanské, „vyrváno z rukou cizích živlů“.17 „Jendát ruskému lidu svobodu … a Rusko bude tak šťastným, kve-toucím, že celý svět se závistí bude se na ně dívati!“ 18

Kde spatřoval Kramář příčiny ruské krize? Bylo to v řaděvlivů, za všechny uveďme alespoň pasivitu ruských muži-ků, ztrnulost a zkamenělost carského absolutismu, nedo-statek inteligence, („absolutismus se bál o svou existenci, kdy-by lid byl vzdělaný – inteligence by pak vychovávala lid vesvém revoluční duchu“ 19) či lenost a pohodlnost šlechty. Zavelkou chybu považoval Kramář nevyužití šancí, jež dalaRusku revoluce roku 1905, kdy si Rusové mohli navyknout„pozitivní politické práci, pocitu odpovědnosti, sebekázni“.20

Kramář byl jistě velkým kritikem bolševické vlády v Rus-ku, přesto dokázal poukázat i na pozitivní výsledky jejichnástupu, a sice že dokázali odstranit zlo předrevolučního

Ruska, rozpolcenost vlády a národa. Přesto ale podle nějpřevážily negativní dopady bolševické vlády – Kramář kri-tizoval počínající státní monopol, centralizaci veškeré vý-roby, vyzdvihování jedné třídy na úkor ostatních, omezenívolebního práva či potírání inteligence.21 Bolševismus podlejeho názoru přinesl „naprosté hospodářské zničení Ruska,zničení průmyslu, obchodu, zničení transportu“.22 Kramářneopomněl zdůrazňovat, že se dělníkovi nevedlo nikdy takšpatně, jako když dostal vládu do svých rukou: „Nyní jestátní moc sama podnikatelem a drží nad ruským dělníkem bičmilitarisace, soudu a poukázky na chléb.“ 23

PAŘÍŽSKÁ MÍROVÁ KONFERENCEZe všech výše uvedených důvodů přišel Kramář na paříž-ské mírové konferenci s návrhem na osvobození Ruska odbolševismu cestou ozbrojené intervence. To bylo ovšemodmítnuto a se značným nesouhlasem se tento podnět se-tkal i u československé veřejnosti. Nabízí se otázka, jakbyl slučitelný požadavek vojenské intervence s jednou zezákladních zásad novoslovanství, tedy s nevměšováním sedo vnitřních záležitostí jednotlivých slovanských národů.Kramář se sice obhajoval tím, že nepovažuje bolševismus

v Rusku za vnitřní záležitost, ale tento argument neobstojí.Ministerský předseda Karel Kramář odjel na pařížskou

mírovou konferenci24 v polovině ledna 1919, pouhých ně-kolik málo dnů poté, co v Národním shromáždění předneslprogramové prohlášení své vlády. To, že ani nepočkal navýsledky rozpravy a spěšně odjel v čele delegace do Paříže,se jeví pro Kramářovu politiku příznačné.

Kramář s jistým pocitem zadostiučinění přijal vedenídelegace. Chtěl si tak kompenzovat své utrpení z doby prvnísvětové války. Nutno ovšem dodat, že do Paříže odjíždělse značně zkreslenými představami. Cítil se být politikem,který je oprávněn jednat s představiteli velmocí jako se soběrovnými. Vzhledem k jeho naivním představám, že před-seda vlády malého, a navíc nedávno vzniklého státu, budehrát významnou roli, jej brzy čekal střet s realitou. Kramářnebyl na všech jednáních a ve všech kruzích vítaným hos-tem a navíc nebyl skutečně přijímán jako rovnocenný part-ner. Tento fakt si Beneš na rozdíl od Kramáře uvědomovala při diplomatických jednáních s ním počítal. Ne tak Kra-mář, který kolem sebe stále viděl aureolu „vůdce národa“.Pokud srovnáme Kramářovo postavení ve Vídni před vál-kou a v Paříži po válce, pochopíme, že jeho ješitnost a egomuselo značně utrpět. Kramář z Vídně rozhodně nebylzvyklý se vnucovat a domáhat se pozornosti, vlastně něcotakového nebylo hýčkanému Kramářovi vůbec vlastní, na-opak byl zvyklý být středem pozornosti. A teď nejen že jímnebyl, ale dokonce musel sledovat, jak prim hrají jiní.25

Kramář, ač předseda vlády, odjel do Paříže celkem bez-starostně – bez jakékoliv koncepce zahraniční politiky.V tomto směru plně spoléhal na Beneše, o čemž svědčíi fakt, že Kramář se před odjezdem vůbec nepřipravoval,nemluvě o nějakých konzultacích s partnery ve vládě. Ostat-ně již zmiňované vládní prohlášení se zahraniční politikoutaké nezabývalo. Zde je možno hledat původ toho, že za-hraniční politika za první republiky byla soustředěna pře-devším kolem Beneše.

V Paříži Kramář působil v těchto komisích: pro česko-slovenskou otázku, všeobecné, reparační, pro přípravu Spo-lečnosti národů a dopravně technické. Ve všeobecné ko-misi se podílel na přípravě mírové smlouvy s Německem,v dopravně technické zase zajistil řadu opatření výhodnýchpro ČSR. Přes práci ve všech uvedených komisích byloKramářovým hlavním zájmem vyřešení ruské otázky.

V první řadě československý premiér kritizoval samotnýfakt, že Rusko nebylo na konferenci vůbec přizváno.26 Pře-sto si vytýčil jasný cíl, jímž bylo osvobození Ruska od bol-ševické vlády. Tomu Kramář podřídil veškerou svou čin-nost v Paříži. Podle něj pouze svobodné, demokratické

K. Kramář s manželkou a přáteli v Barbo na Krymu.

14) Tamtéž, s. 402.15) Tamtéž, s. 481.

16) Tamtéž, s. 484.

17) Sís, V., Slovanství a zahraniční politika dra Karla Kramáře. In:Dr. Karel Kramář – život, dílo, práce vůdce národa, Praha 1936, s. 171.

18) Kramář, Ruská krise, s. 235.

19) Tamtéž, s.19.20) Tamtéž, s. 31.

21) „Rusko je velikým hřbitovem inteligentů,“ napsal Kramář (Ruská krise,

s. 493).22) Kramář, Ruská krise, s. 409.


ZO ORB

a silné Rusko mohlo obnovit ztracenou evropskou rovno-váhu. Pouze Rusko mohlo být garantem samostatnostiČSR. Svržením bolševismu v Rusku by bylo eliminovánomožné nebezpečí jeho šíření do Evropy. V existenci bolše-vického Ruska viděl Kramář hrozbu i v tom směru, že bymohlo dojít k jeho spojenectví s Německem, a to by proČeskoslovensko znamenalo velké ohrožení. Kramář neu-stále prosazoval svou myšlenku slovanské spolupráce v čeles „novým“ Ruskem, jež opět zaujme ztracenou pozici. Nut-no opět dodat, že Kramářův pohled na sovětský režim bylznačně emocionálně zabarven, podporován ruskou man-želkou a v neposlední řadě i faktem, že v Rusku přišelo značný majetek. Kramář snil o sobě jako o velkém osvo-boditeli Ruska.

O tom, jak naléhavě cítil Kramář potřebu osvobozeníRuska, svědčil i průběh porady u Borise Viktoroviče Sa-vinkova 22. ledna 1919, krátce po příjezdu českosloven-ského premiéra na konferenci. Kramář začal intenzivněprosazovat plán vytvoření armády čítající 250 000 mužů,která by byla zformována z československých dobrovolní-ků, ruských emigrantů a válečných zajatců.27 Představyo vytvoření dobrovolnického sboru necelý rok po skončenívelké války byly přinejmenším naivní. Kramář tento poža-

davek zcela jistě politicky nezvážil, protože v opačném pří-padě by mu muselo být jasné, že nemůže najít téměř žád-nou podporu.

Kramář se v této souvislosti nepochybně jeví jako politikodtržený od reality, který nebral v úvahu vnitropolitickousituaci a nálady v ČSR. Bylo evidentní, že Čechoslovácibudou sotva chtít zapojení své mladičké republiky do no-vého konfliktu, který se jim z pohledu jejich zájmů museljevit jako zbytečný a za cizí zájmy. Kramářovy argumentyo slovanské vzájemnosti v této atmosféře nemohly půso-bit. Sotva bylo představitelné, že by v poválečné době plnénaléhavých problémů mohla nadchnout idea slovanské spo-lupráce a ještě k tomu za cenu války. Nic z toho si ale Kra-mář neuvědomoval, nebo alespoň nepřipouštěl, ačkoliv muz Prahy přicházela mnohá varování, mimo jiné i od man-želky, která na něj měla značný vliv: „Nepodnikej ohledněvytvoření české armády. Kromě škody a to velké ve všech ohle-dech z toho nic nevzejde.“ 28 Kramář bohužel tentokrát nadoporučení své ženy nedal.

O svém plánu vojenské intervence v Rusku informovalKramář prezidenta a vládu 3. února a nenalezl pro něj anito nejmenší pochopení. Kramářovo memorandum se ne-dostalo ve vládě ani na pořad jednání, vyvolalo pouze bouř-livé polemiky v tisku. Zpětně Kramář o svém působenív Paříži řekl: „Byl jsem, bohužel, naivní: věřil jsem v naševálečné nadšení… Nepočítal jsem s válečnou únavou a bolše-vickou agitací, nepočítal jsem s jinými také okolnostmi. I v kru-zích mně blízkých dívali se na mne, jako bych ztratil duševnírovnováhu a má politika byla nazvána dokonce vlastizrád-nou.“ 29 Dokonce ani o Národní demokracii nemůžeme říci,že by stála plně za Kramářem. Alois Rašín intervenční plánodmítl jako nereálný a neproveditelný. Rašín poukazovalvelmi správně na to, že Rusko by nejen nebylo vděčné za

Delegace Národního výboru, vedená K. Kramářem, jedná s vedoucími činiteli zahraničního odboje v Ženevě (23.–31. října 1918).

23) Tamtéž, s. 410.24) Delegaci kromě Kramáře tvořili Š. Osuský, V. Slavík, J. Novák a v Paříži

se k ní připojil E. Beneš.

25) O Kramářově zklamání z vlastního postavení svědčí i jeho deníkovýzápis: „Ve Vídni byl jsem velký pán a zde jsme takové docela vedlejší figu-ry.“ Kramářův deník je bohužel ztracen, citováno dle Herman, Sládek,

c. d., s. 52.26) Kramář pochopitelně prosazoval pozvání „protibolševického Ruska“.

27) Československo mělo dodat 150 000 mužů.

28) Herman, Sládek, c. d., s. 53.29) Sís, c. d., s. 169


ZO ORB

pomoc zorganizovanou malým Československem, ale na-opak by se cítilo pokořeno, že je musel zachraňovat takmalý národ. Prezident Masaryk reagoval v pověstném roz-hovoru pro list Le Temps30 a poukázal na nutnost nevmě-šovat se do vnitřních záležitostí Ruska. Bylo paradoxní, žeKramář, hlásající nevměšování se jako jeden z hlavníchprincipů novoslovanství, tento Masarykův argument rázněodmítl.

Podobně byly odmítány Kramářovy snahy o návrat čes-koslovenských legií domů přes „osvobozené Rusko“, pro-tože i letmý pohled na mapu ukazuje, co by to znamenalo.Rovněž Kramářův požadavek uznání Kolčakovy vlády ne-byl v Československu přijat.

Kramář, opojený pocitem vlastní důležitosti, ve svémnekritickém zaujetí chápal diplomatická vyjádření zástupcůvelmocí jako souhlas se svým plánem. Opak byl pravdou,většina politiků dávala najevo jasný nesouhlas, který si, je-likož byl skryt pod rouškou diplomatických frází, Kramářvysvětloval jako podporu. Hans Lemberg není daleko odpravdy, když hovoří o „stařeckém politickém stylu Kramáře“.31

Tak jako na mezinárodním poli, byl Kramářův plán od-mítnut i na domácí půdě. Stejně jako nesouhlas cizích stát-níků, nedokázal Kramář pochopit ani Benešovo odmítánísvých ruských snah. Naivně se domníval, že Beneš stojí přiněm. Je pravdou, že k otevřenému střetu mezi Kramářema Benešem v Paříži ještě nedošlo,32 ale o bezvýhradné pod-poře realisticky uvažujícího Beneše můžeme pochybovat.

Kramář na mírové konferenci pochopitelně hájil zájmysvé republiky, přesto se ale na jeho zásluhy „pozapomně-lo“. Po podepsání mírové smlouvy s Německem v červnu1919 poslalo Národní shromáždění do Paříže děkovnýdopis pouze Benešovi. Kramářovy zásluhy zůstaly, nepo-chybně i v souvislosti s jeho „ruskou akcí“, neoceněny.

Komunální volby v květnu 1919, „ruská politika“ i opo-míjení vývoje na domácí politické scéně měly za následekztrátu křesla předsedy vlády v červenci 1919. Kramář bylněkolikrát vyzýván k návratu do vlasti s poukazem na vnitřnínapětí, ale politik odmítal opustit místo, které mu dle jehonázoru náleželo – místo mezi vrcholnými politiky velmocí.Jeho rozhodnutí setrvat v Paříži bylo politicky špatnéa veřejnost je hodnotila negativně. Kramář ztrácel v do-mácí politice vliv. Řízením vlády byl v době jeho nepří-tomnosti pověřen A. Švehla, v čele strany stál prozatímA. Rašín. Kramář tak do značné míry ztratil kontakt s čes-koslovenskou politikou a odcizil se jí. Jako premiér svouvládu půl roku de facto nevedl a vláda jeho absencí v době,kdy bylo třeba řešit velmi naléhavé problémy, trpěla. Kra-mářovo ruské angažmá jej navíc postavilo proti většině ve-řejnosti. Ostatně ztracenou popularitu a postavení Kramářjiž nikdy zpět nezískal. I přes opuštění postu předsedy vládyvšak zůstal Kramář v čele delegace.

29. září, krátce po podepsání mírové smlouvy s Rakous-kem, se československá delegace, stále ještě vedená Kra-mářem,33 vrátila do Prahy. Následujícího dne podali Be-neš s Kramářem zprávu o průběhu konference v Národ-ním shromáždění. Beneš poukázal na fakt, že v Rusku jsoupoměry zatím chaotické, a proto „směrnici naší politiky …dnes nelze podrobně stanoviti“, a dodal, že „bylo by chybou,

chtíti dnes do detailu stanoviti, co kdy a jak budeme v zahra-niční své politice vzhledem k těmto dvěma blokům (tj. vůčiRusku a Německu – M. L.) podnikat“.34 Od tohoto dnemůžeme sledovat počátek neshod Beneše a Kramáře v ob-lasti zahraniční politiky, které měly časem přerůst až v ani-mozitu těchto dvou politiků. Benešovo prohlášení, že „ne-může a nesmí je (ruské otázky – M. L.) bráti jen s hlediskajednotlivých stran politických nebo s hlediska svých osobníchsympatií k tomu nebo onomu směru, nýbrž musí viděti vývoj,ku kterému celý tento stát jako celek spěje, a představiti si,v jakém vztahu v krátké budoucnosti bude naše politika jakocelek státi k tomuto novému státnímu útvaru jako k celku“,35

bylo evidentně namířeno proti Kramářovi. Sám Kramář sevšak ve svém výkladu o pařížské konferenci striktně drželsvých témat: hospodářství, financí a dopravy.

Je třeba si položit otázku, co znamenala pro osudy poli-tika Kramáře pařížská mírová konference? Kramář odjíž-děl jako předseda vlády, ověnčený aureolou národníhomučedníka a do jisté míry i populární politik. Několikměsíců strávených mimo vlast a nepochopení jeho paříž-ských aktivit Kramářovi přineslo pokles popularity a ná-vrat nikoliv úspěšného politika, ale zklamaného člověkaa „pouhého“ poslance. Ústup ze slávy nebývá politiky zpra-vidla lehce snášen, i pro Kramáře to byla rána vskutku ob-rovská. Všechno si však v tomto případě Kramář způsobilsám. Opustil post premiéra i předsedy strany, čímž uvolnilprostor Švehlovi a Rašínovi. Svým odjezdem vlastně „zmi-zel“ z očí veřejnosti a „vyklidil pole vlivu a popularity prezi-dentu Masarykovi“.36 Pokud hodnotíme činnost českoslo-venské delegace v Paříži, hlavní práci skutečně odvedl Be-neš, zatímco Kramář se věnoval svému ruskému snu.

Uvítání K. Kramáře v Praze 27. září 1919 po návratuz Pařížské mírové konference.

30) 13. února 1919

31) Lemberg, H., Porozumění, Praha 1999, s. 139.

32) Ostatně Beneš 30. 9. 1919 v Národním shromáždění uvedl: „Pracovalijsme jak s drem Kramářem, tak i se všemi ostatními členy loyálně a v plnéshodě.“ Cit. dle http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/

077schuz/s077004.htm.33) Skutečnost, že Kramář zůstal v čele delegace i po abdikaci na premiér-

skou funkci, se v Paříži ne vždy setkala s pochopením.

34) http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/077schuz/s077004.htm35) Tamtéž.

36) Čechurová, J., Kramář a Masaryk, Historický obzor, 1998, č. 3–4,

s. 71–74.37) Kramář, Československý stát a Slovanstvo, s. 13.


ZO ORB

Můžeme říci, že Kramářovo jednání bylo mnohdy dokon-ce v protikladu k oficiální zahraniční politice ČSR.

Kramář nepřestal kritizovat nepřijetí své intervenčnípolitiky. Ještě v roce 1927 hlásal: „Když bylo možno Ruskood bolševiků osvoboditi a zjednati navždy českému národunárok na vděčnost Ruska, připraviti tak půdu slovanskému

sjednocení a nám zabezpečiti ve Slovanstvu význam maléhonašeho národa daleko převyšující, zvítězila orientace na Zá-pad.“ 37 Političtí obdivovatelé ještě rok po Kramářově smrticitovali jeho slova: „Naší hrdostí bylo, že se na nás Slovanstvodívalo jako na přední představitele myšlenky slovanského sjed-nocení, a sám Osud nám dal přímo zázračnou možnost osvo-bozením Ruska státi se tvůrci největší události dějin Slovan-stva a snad lidstva! My se, bohužel, ukázali malými v jedi-nečně velké chvíli! Těžce za to platíme a budeme platiti!“ 38

Ačkoliv se Kramář neustále dovolával možnosti slovanskéspolupráce, v Paříži bylo zřetelně vidět, že tato myšlenkanemá žádnou mezinárodní podporu. Slované byli v Pařížirozděleni a mnohdy stáli proti sobě. V takové situaci Kra-mář své slovanské ideje nemohl prosadit.

POSLEDNÍ CESTA DO RUSKAKdyž Kramář viděl, že intervenci do Ruska neprosadí, roz-hodl se do ruské politiky vstoupit přímo. Krátce po návra-tu z Paříže opustil Kramář znovu Československo, aby seopět přes Paříž vydal do jižního Ruska. Absolutně nedbalrad Beneše, který mu cestu rozmlouval, ačkoliv v Pařížis ní ještě souhlasil, nebo alespoň proti ní neprotestoval.39

Kramář vyjel s ruským carským velvyslancem v Paříži

Maklakovem, který měl smířit Děnikina s francouzskouvládou. Představy Karla Kramáře byly takové, že k tomunemalou měrou přispěje. Kramář se opět viděl jako vůdces velkými zásluhami. Čekal, že se konečně dočká vděku zasvou letitou slovanskou politiku. Jaké bylo jeho zklamání,když jej při příjezdu do Taganrogu nejen nikdo nevítal, ale

dokonce ani neočekával. Neby-lo pro něj připraveno ani uby-tování, a tak zažil velmi inten-zívní pocit vlastní zbytečnostia pochyb, má-li jeho mise vů-bec nějaký smysl. Pravdou je, žeKramáře do Ruska nikdo nezval– špatně pochopil Maklakovozdvořilostní gesto a vysvětlil siho jako pozvání.

Kramář neměl k cestě žádnýpolitický mandát a cestoval jakosoukromá osoba.40 Přesto se mupodařilo setkat s význačnýmipředstaviteli protibolševickéopozice, včetně Děnikina. Nažádost Maklakova se měl Kra-mář pokusit smířit Děnikina

s Ukrajinci a s pařížskou ruskou emigrací, jež byla podleDěnikina až příliš demokratická. Jednání, která se točilakolem tří hlavních témat (francouzská politika ve věci in-tervence, národnostní problematika, problém jednotnéhostátu a federace), ale nepřinesla prakticky žádný výsledek.41

I Kramářův návrh ústavy zůstal bez výraznějšího ohlasu,což ho mohlo přesvědčit o tom, že jeho postavení meziRusy nebude tak významné, jak se sám dosud domníval.Čím dál zřetelněji se ukazovalo, že dohoda na demokra-tickém základě je nepravděpodobná.42 Kramář se 23. listo-padu vrátil do Paříže, a jak píše Peroutka, „protibolševikv něm zvítězil nad demokratem.“ 43 Pro Kramáře bylo totižnejdůležitější svrhnout bolševiky. Jaký režim v Rusku vznik-ne, o tom se mohlo uvažovat až dodatečně. Na zpátečnícestě navštívil Kramář krátce svou vilu Barbo na Krymu,aniž tušil, že je to jeho návštěva poslední.

Kramářovou cestou do Ruska se uzavřela první údobíjeho poválečné politiky – etapa plná neúspěchů a nezdarů.Jediným, komu Kramářova cesta do Ruska prospěla, bylyantikramářovské kruhy v Československu, které vítaly Kra-mářovy zahraniční cesty jako možnost oslabení jeho v tétochvíli již skomírajícího politického vlivu.

RUSKÁ ÚSTAVAJak již bylo uvedeno, Kramář s sebou do Ruska vezl návrhústavy ruského státu, který hodlal projednat se špičkamiprotibolševické opozice a tím přímo vstoupit do rusképolitiky.44

Podle něj byla pro nové Rusko (tedy pro Rusko zbavenébolševiků) bezpodmínečně nutná decentralizace, neboťzemě je na centralistickou formu vlády příliš velká, a neby-la by tudíž možná dostatečná kontrola. Spolu s decentra-lizací je nutno obnovit státní vědomí – každý musí cítit, žestát je jeho, on je jeho součástí a má část zodpovědnosti.

K. Kramář vítá první ruské legionáře po jejich návratu do vlasti (1920).

38) První ministerský předseda ČSR Dr. Karel Kramář, Praha 1938, s. 21.

39) Změnu Benešova stanoviska přičítám detailnímu poznání názorůčeskoslovenské veřejnosti a politické reprezentace po návratu z Paříže

a v neposlední řadě také vlivu T. G. Masaryka.

40) I když s jistou podporou francouzské vlády.41) Skutečnost, že byl význam Kramářovy ruské akce minimální, lze pro-

kázat i tím, že s postavou Karla Kramáře se v literatuře mapující rus-

kou občanskou válku nesetkáme.42) Děnikin se vyslovoval proti svolání Ústavodárného shromáždění a proti

národnostní rovnoprávnosti v Rusku.

43) Peroutka, F., Budování státu 1918–23, Praha 1998, s. 127.44) Návrh ústavy ruského státu viz Kramář, Ruská krise, s. 507–521.


ZO ORB

Jednotlivé oblasti mají být finančně samostatné. Kramářzdůrazňoval, že je „nutno zachovat jednotu státu ve věcechvojenských a diplomatických“ 45 a zabezpečit tuto jednotu vevšech otázkách hospodářské a sociální politiky. „Celé Rus-ko bude ustrojeno na principu síly centra a samostatnosti ob-lastí.“ 46 Kramář neměl promyšlenu otázku státní formy –vyslovoval se buď pro republiku, nebo pro konstituční mo-narchii, přičemž odmítal princip dědičnosti. Pokud by stálv čele říše car, měl být volen pouze doživotně, pokud pre-zident, byl by jeho mandát sedmiletý.

Národnostní otázka, pro Rusko vskutku palčivá, se mělařešit po vzájemné dohodě. Kramář tu viděl možnost žítsvobodným národním životem, přičemž historická celist-vost Ruské říše musela být bezpodmínečně zachována.Autonomní oblasti měly mít vlastní zákony v potřebáchmístního rázu, měly mít vlastní vlády a zákonodárné sbo-ry. Samostatnost by se týkala vnitřních záležitostí. Kramářnepředpokládal, že by bylo možné, aby každá národnostměla svou autonomní oblast. Svobodný rozvoj každé ná-rodnosti by zabezpečil nacionální autonomií a účastí kaž-dé národnosti na správě. Tento pokus Kramáře o vstup doruské politiky skončil nezdarem a měl za následek jen dalšípokles jeho prestiže.

DIPLOMATICKÉ STYKY SE SSSRKramář zásadně odmítal jednání a pokusy o navázání di-plomatických styků se SSSR. Proti němu stál ministr za-hraničí Beneš. Stanoviska obou politiků se jen stěží mohlapřiblížit, protože Beneš tento problém posuzoval střízlivěz reálného politického hlediska.

Jednání o navázání diplomatických styků zahájil Benešv roce 1926. Ze strany Národní demokracie se mu dostaloujištění, že z toho strana nevyvodí politické důsledky. Prá-vo na kritiku si však ponechala a Kramář tohoto práva not-ně využíval. Zejména kritizoval, že k uznání SSSR de iuremají vést hospodářské důvody. Dnes bychom řekli, že Kra-mář odmítal podlehnout průmyslové lobby. Jeho argumentztrácí ovšem na síle, pokud si uvědomíme, že to byl právěKramář, kdo vyzýval k hospodářské spolupráci Slovanů.Ale bolševici pro něho nebyli těmi pravými Slovany. NavícKramář upozorňoval, že uznáním není ještě zaručenoplacení.

Kramářova kritická stanoviska se objevovala hlavně nastránkách Národních listů, kde například 24. ledna 1926napsal: „Uznáváme jako zákonné vládce Ruska ty, kteří s ně-meckou pomocí dostali se do Ruska, kteří za německé penízerozvrátili ruskou armádu, vyvraždili i s carem a s jeho rodinou

2 miliony ruských lidí, miliony vyhnali do bídy a nouze dociziny, miliony ubohých mužiků svou šílenou sociální politikoudovedli do smrti hladem a do lidojedství, zničili hospodářskycelou Rus, a kteří z daní, vydřených násilím na zbídačelémmužiku vydržují armádu čekistů a špionů a platí po celém světěagenty rozvratu a sociální revoluce.“ 47 Kramář důsledně od-mítal uznání těch, kteří „neznají práva“ a kteří „neznají žád-né svobody, ani tisku, ani shromáždění, ani svobodu smýšle-ní“,48 a dodával, že „nikdy nebudeme hrobaři Slovanstva“.49

Když v roce 1934 konečně došlo k navázání diplomatic-kých styků mezi Československem a Sovětským svazem,komentoval to Kramář slovy: „Slovanská zrada je dokoná-na, spáchán je největší zločin slovanský.“ 50 A pokračoval:„Dnes všichni dobří Rusové musí si pomysliti, že byly zbytečnyoběti milionů ruských lidí, že nebyli jsme hodni velikého darulásky ruského hrdinství a ruské obětavosti.“ 51 Kramářova re-akce byla velmi emocionálně zabarvena, protože mu mu-selo být jasné, že byla-li dosud alespoň jiskřička naděje naoživení jeho plánů na zbavení Ruska bolševické vlády, nyníjsou plány tohoto typu zcela smeteny ze stolu. Stejně ha-lasně kritizoval Kramář uzavření spojeneckého svazku seSovětským svazem a Francií v roce 1935, přičemž jeho hlav-ním argumentem bylo, že stejně nezajistí naši bezpečnost.Musíme bohužel uznat, že v této věci měl Kramář pravdu.Nicméně není od věci dodat, že Kramářova averze k sovět-skému režimu hraničila až s posedlostí. L. Švec k tomunapsal, že „Kramářův postoj k bolševismu a Rusku vůbec bylzaložen více strnule dogmaticky než na racionálním úsudku“.52

Přesto Kramář do konce života nepřestal věřit, že sovětskávláda padne a vznikne nové Rusko, které povede Slovan-stvo.53 Proto také kritizoval Benešovu zahraniční politiku,která podle něj považovala stávající uspořádání Evropy zakonečné a nepočítala se vznikem nového, budoucího Ruska.

RUSKÁ EMIGRACE V ČSRNovými duchovními vůdci budoucího Ruska by podle Kra-máře měli být lidé z ruské emigrace. „Toto nové Rusko budeSlovanům bližší, víc své, s ním možno bude míti společné tuž-by, společné ideály, s ním možno bude dobývati si lepší místo vesvětě, i nové, spravedlivější ocenění Slovanstva v lidské spo-lečnosti. To je a bude základnou pro budoucí Slovanstvo.“ 54

Kramář skutečně věřil, že bolševická vláda padne a budevystřídána novým režimem.

Z ruské emigrace v Československu byly Kramářovi nej-bližší monarchistické kruhy. V roce 1920 vznikl tzv. Kra-mářův Krymský pomocný výbor, Kramář finančně pod-poroval tiskovou kancelář Russunion či Ruské národní

45) Kramář, Ruská krise, s. 498.46) Tamtéž, s. 503.

47) Kramář, K., Naše slovanství a uznání Sovětů, Praha 1926, s. 3, resp.

Národní listy 24. 1. 1926.48) Tamtéž, s. 4.

49) Tamtéž, s. 16, resp. Národní listy 31. 1. 1926.

50) Herman, Sládek, c. d. s. 75.51) Sís, c. d., s. 176.

52) Švec, L., Ruská otázka a problém uznání nezávislosti pobaltských stá-

tů v československé zahraniční politice v letech 1918–1921. ČČH 1996,1994, č. 2, s. 318.

53) „Nové Rusko“ by se navíc podle Kramáře stalo mocným ochráncemČeskoslovenska.

54) Kramář, Na obranu slovanské politiky, s. 100.

55) Jako příklad lze uvést interpelaci skupiny národnědemokratických po-slanců v čele s Hajnem a Kramářem ve věci toho, co vláda hodlá v zájmu

ruských utečenců učinit (24. 6. 1921). Poslanci poukazovali na fakt,

že pomoc poskytovaná ze strany SHS nebo Bulharska je podstatněvětší, než pomoc, kterou poskytuje Československo. Kramářův vliv

dle mého soudu odráží poznámka o tom, že představitelé emigrace,

kteří budou stát v budoucnu v čele Ruska, dají potom přednost těmzemím, které jim více pomohly.


ZO ORB

studentské sdružení. Tisk ruské emigrace dával Kramářovipoměrně velký prostor pro uveřejňování jeho názorů naotázky spojené s Ruskem a ruskou emigrací. Čelní před-stavitelé ruské emigrace bývali také častými hosty u man-želů Kramářových. K zintenzívnění styků jistě nemalouměrou přispěla i Kramářova manželka, která pocházelaz ruských podnikatelských kruhů.

Kramářova myšlenka silného ruského národního státunacházela sympatie u uprchlíků, kteří se na Kramáře obra-celi s žádostmi o pomoc. Národní demokracie hájila zájmyruské emigrace, z pověření Karla Kramáře měl tento pro-gram sledovat Antonín Hajn. Národnědemokratičtí poslan-ci se zabývali politikou podpory ruské emigrace i na půděNárodního shromáždění, když se s interpelacemi v této věciobraceli na ministra zahraničních věcí E. Beneše.55

Otázkou je, nakolik mohl Kramář ruské emigraci efek-tivně pomáhat. Jako poslanec, ač člen zahraničního výbo-ru, měl malý vliv na zahraniční politiku. Finanční prostřed-ky, kterými Kramář v posledních letech života disponoval,nebyly neomezené a vzhledem k jeho způsobu života senavíc rychle ztenčovaly. Pro Kramáře ale byla pomoc rus-ké emigraci morální povinností, kterou cítil k ruskémunárodu.

Kramářovy představy o Rusku a našem vztahu k němubyly často velmi naivní. Mnohdy opomíjel historická faktaa zkresloval ze svého pohledu nedávnou minulost, přizpů-soboval ji svým představám. Nerealistická byla i Kramářo-va víra, že nás spasí vytvoření velké slovanské říše v čele sesvobodným Ruskem, protože jedině to může být garantemnaší samostatnosti a evropské rovnováhy. Kramářovo ustr-nutí ve slovanství, které se ukázalo být slepou uličkou jižpočátkem 20. století, a většina myslitelů se od něj v tétodobě odvrátila, je dalším dokladem jeho politické naivity.Kramář jakoby po válce nebral v úvahu novou mapu Evro-py a nezájem valné většiny slovanských národů o vzájem-nou kooperaci. Ostatně v Paříži měl možnost se přesvěd-čit, že zájmy slovanských národů mnohdy nejen nešly sklou-bit, ale dokonce někdy stály proti sobě.

Stejně jako neopustil myšlenku slovanské spolupráce,držel se Kramář až do smrti svých názorů na Rusko. Jehopohled byl, jak bylo několikrát zdůrazněno, silně emocio-nální, což bylo jistě způsobeno i osobními vazbami na tutozemi. Kramářovi bylo Rusko druhou vlastí a on se takénesčetněkrát ze své lásky k Rusku vyznal. To vše je třebamít na paměti, pokud sledujeme a hodnotíme Kramářovu„ruskou politiku“.

Jan B. Uhlíř

Druhá republikaStát, který nikdo nechtěl

Cesta k odstranění zbytků Československa z mapyEvropy trvala pouhých 166 dnů a vedla od Mni-chovské dohody k vyhlášení Protektorátu Čechy

a Morava. Toto mezidobí je i přes výhrady části historickéobce možno označit jako druhou republiku. Paradoxem zů-stává, že si ji nepřáli nejen Češi a Slováci, ale ani evropskémocnosti. Druhou republiku si nepřál ani Hitler, pro nějžMnichov představoval „ukradené vítězství“, v její životnostnevěřily rovněž ani západní demokracie, které se o vzniktohoto prvního německého satelitu zasloužily nejvíce. Dru-hou republiku je možno charakterizovat jako federativní(spolkový) trialistický státní útvar, vzniklý na základě mni-chovské dohody z 30. září 1938 a vídeňské arbitráže ze2. listopadu 1938 na ploše 98 912 km2. Od 22. listopadu1938 nesl oficiální název Česko-Slovenská republika. Po-čet obyvatel byl na počátku roku 1939 odhadován na10 400 000 (7 000 000 Čechů, 2 300 000 Slováků, 510 000Rusínů, 340 000 Němců, 130 000 Židů, 100 000 Maďarů,14 000 Rumunů, 4000 Poláků). Po reorganizaci státní sprá-vy 22. listopadu 1938 ho tvořily Čechy-Morava-Slezsko(49 362 km2), Slovenská krajina (38 456 km2) a Zakarpat-ská Ukrajina (11 094 km2). Podle ústavy stál v čele státu,který kontinuálně navázal na předchozí republiku, volenýprezident (do 5. října 1938 Edvard Beneš, od 30. listo-padu 1938 do 15. března 1939 Emil Hácha). Nejvyšším

zákonodárným orgánem bylo dvoukomorové Národní shro-máždění, složené ze zástupců českých zemí, slovenskéhoa zakarpatoukrajinského sněmu, jehož celostátní působnostzahrnovala například ústavní listinu, zahraniční vztahy,národní obranu, státní občanství, státní rozpočet, státnídluh, měnu ap. Po 22. listopadu 1938 vykonávaly zemskésněmy zákonodárnou moc ve všech záležitostech, kterénebyly vyhrazeny Národnímu shromáždění. 15. prosince1938 přešla tzv. zmocňovacím zákonem působnost Národ-ního shromáždění na prezidenta, ústřední vládu a vládyzemské. Jako zákonná forma byly zavedeny prezidentskédekrety. Nejvyšší výkonný orgán představovala ústřednívláda tvořená ministerským předsedou (J. Syrový do 4. říj-na 1938 a od 4. října 1938 do 1. prosince 1938, R. Beranod 1. prosince 1938 do 15. března 1939), ministry národníobrany, financí a zástupcem Slovenska. Její působnost setýkala ústavní listiny, zahraničních vztahů, obrany, měny,státního rozpočtu, státního dluhu, monopolů a státníchpodniků. V ostatních záležitostech příslušela výkonná mocvlastním zemským vládám, sídlícím v Praze, Bratislavěa Užhorodě (po 2. listopadu 1938 v Chustu). Úřední řečíse v jednotlivých zemích staly čeština a slovenština, na Za-karpatské Ukrajině se uvažovalo o ukrajinštině. Úprava stát-ní vlajky a státních znaků, které měly být celostátní i dílčí,zůstala pouze v jednání. K rozpadu druhé republiky došlo


ZO ORB

mezi 14. a 16. březnem 1939 vyhlášením samostatnéhoslovenského státu a Zakarpatské Ukrajiny a okupací Čecha Moravy německou brannou mocí. Nejednoznačná a na-pjatá atmosféra druhé republiky připadala řadě občanůnatolik nesnesitelná, že v okupaci, která tento stav náhlelikvidovala, spatřovali východisko pro novou národníkonsolidaci.

POLITICKÝ VÝVOJV prvních týdnech existence druhé republiky se její mo-censkopolitický systém od systému předmnichovskéhoprakticky nelišil. Soustava ústředních orgánů zůstala v po-době předepsané ústavou z roku 1920. V mechanismumocenských struktur však byly jejich kompetence podstatněmodifikovány. Zcela změněná atmosféra vedla k téměřokamžité, dalekosáhlé státní restrukturalizaci, která zasáhlavšechny oblasti společenského, politického, sociálního,hospodářského i kulturního života. Ke zjednodušovánía sjednocování docházelo ve všech oblastech. Pravice rychlepodléhala tlaku militantních nacionalistů. Vnitropolitickývývoj spěl k autoritativní demokracii, v níž zákonodárnái výkonná moc spočinula v rukou prezidenta a vlády. Pro-ces přeměny politického života druhé republiky probíhalve dvou zřetelně oddělených fázích. První se uzavírala zfor-

mováním dvou nových politických stran – Strany národníjednoty (dále jen SNJ) a Národní strany práce (dále jenNSP), druhá počínala volbou prezidenta a nástupem novévlády. Další výrazný mezník, který podstatně radikalizovalvnitropolitický vývoj, představovala návštěva ministraF. Chvalkovského v Berlíně v lednu 1939. Nejmarkantnějšíznak totální přeměny státu zřejmě představovala jeho novázahraničněpolitická orientace. Praha spoléhala předevšímna Berlín a jeho spolupráci s britskými konzervativnímikruhy. Druhá republika nebyla od počátku své existencevnímána jako subjekt, ale jako pouhý objekt evropské vel-mocenské politiky.

Mnichovská dohoda vytyčila I.–IV. pásmo českého,moravského a slezského pohraničí, které německá brannámoc obsadila mezi 1. a 7. říjnem 1938. V. pásmo, zahrnu-jící území „převážně německého charakteru“ a plošně pře-

sahující součet všech předchozích, bylo připojeno do 10. říj-na 1938. Jeho vymezením byl v Berlíně pověřen výbor, slo-žený ze signatářů Mnichovské dohody a Československa,jenž měl nejpozději do konce listopadu vyznačit plebiscit-ní oblast, dočasně zajištěnou mezinárodními jednotkami.Zatímco československá strana prosazovala jako základ ple-biscitu území obývané Němci ze 75 %, požadoval Berlínpouhou prostou většinu, tzn. 51 %, a to podle sčítání liduz roku 1910. Německo tak mohlo připojit i čistě česká úze-mí, k nimž patřily Jindřichohradecko, Chodsko, Česko-dubsko, Jilemnicko, Novojičínsko nebo Břeclavsko. 8. října1938 obsadila německá branná moc Petržalku. Po 13. říj-nu 1938 vznikla kvůli přesnému vymezení hranic samo-statná německá a česká delimitační komise. Státní hranices Německem byla 21. října 1938 prohlášena za definitivní.O měsíc později, 22. listopadu, došlo k podpisu hraniční-ho protokolu. Závazné vymezení hranic, od něhož se od-víjela jejich garance, mělo být parafováno 19. ledna 1939v Drážďanech. Berlín však schůzku odvolal. Německo ob-sadilo celkově 28 680 km2. Původní české, moravské a slez-ské hranice zůstaly nezměněny pouze na dvou krátkýchúsecích. Téměř beze zbytku byla Německu předána opev-nění, budovaná od roku 1935 nákladem 2,567 mld. Kč.Souběžně s německým záborem připojilo 2. října 1938Polsko na základě ultimata ze 30. září 1938 dvě třetinyčeského Těšínska. Následovaly části Frýdecka, Jablunkov-ska a posléze i ostrůvky na Oravě, Spiši, Kysuci a Šariši –celkem 1086 km2. 2. listopadu 1938 bylo vídeňskou arbit-ráží Maďarsku přiznáno jižní území Slovenska a Podkar-patské Rusi o rozloze 11 830 km2. Jediným sousedem, kte-rý vůči Praze nevznesl územní požadavky, bylo Rumun-sko. Z původních 140 508 km2 ztratilo Československo41 596 km2.

30. září 1938, krátce poté co československá vláda přija-la Mnichovskou dohodu, protestovala proti této skuteč-nosti u prezidenta skupina radikálních poslanců, členůVýboru na obranu republiky, v čele s jeho předsedou Ladi-slavem Rašínem. Tento výbor vznikl 21. září 1938 z pod-nětu několika členů poslanecké sněmovny, v případě de-mise druhé Hodžovy vlády se měl stát základem vlády obra-ny republiky. Audience se dále účastnili V. Klíma,J. Stránský, F. Richter, J. David, J. Tykal, B. Stašeka K. Gottwald. 1. října 1938, ve chvílích, kdy německábranná moc zahájila okupaci I. pohraničního pásma, senáčelník hlavního štábu gen. L. Krejčí, předseda vládya generální inspektor čs. armády gen. J. Syrový, sborovývelitel gen. S. Ingr a zemští velitelé – generálové S. Vojce-chovský, V. B. Luža a L. Prchala – znovu snažili pohnoutprezidenta, aby nařídil obranu pevností. Část členů Výbo-ru na obranu republiky vyzývala k převzetí moci armádou,nová vláda měla být vytvořena i za cenu státního převratu.2. října 1938 tak došlo k poslednímu pokusu o zvrácenístavu nastoleného Mnichovem, tzv. Zenklovu puči. Schůz-ky radikálů s představiteli generality, která se uskutečnilau ministra P. Zenkla, se vedle zástupců Výboru na obranurepubliky účastnili rovněž exministr J. Nečas, legační radaH. Masařík, úředník ministerstva zahraničních věcí a blíz-ký spolupracovník prezidenta Beneše H. Ripka, advokát

Emil Hácha přijímá členy odstupující vlády Syrového (listopad 1938).


ZO ORB

Z. Chytil, gen. L. Prchala a plk. E. Moravec. Předmětemdiskuse bylo převzetí moci a personální složení novéhokabinetu, který by okamžitě zastavil odstupování dalšíhoúzemí. Bezohlednou akci za každou cenu požadovali ze-jména poslanec L. Rašín, plk. Moravec a H. Ripka. Bylapodniknuta celá řada intervencí, ať již ve Stálém výboruNárodního shromáždění nebo na Hradě, kde prezidentpostupně přijal E. Moravce, vydavatele Lidových novina poslance J. Stránského, ministra P. Zenkla a vysoké před-stavitele armády. O přímou vojenskou intervenci požádalaZenklova skupina dokonce i sovětské vyslanectví. Pokuso „puč“, který nakonec nepřekročil verbální rovinu, skon-čil 3. října 1938.

4. října 1938 došlo k rekonstrukci vlády gen. Syrového.Poslední vláda první republiky byla doplněna o vojákya některé odborníky. Část rezortů se sloučila, počet křeselklesl o šest. Vládní priority představovaly především nováorganizace správy, široká decentralizace, založená na spo-lupráci autonomních orgánů Slovenska a Podkarpatské Rusia péče o rozvoj hospodářství, především zaměstnanosti.Zahraniční závazky tkvěly zejména ve splnění závěrů mni-chovské dohody a následné normalizaci vztahů se soused-ními státy. 5. října 1938 abdikoval prezident Beneš, které-ho Berlín označil za jednu z hlavních překážek zlepšenívzájemných vztahů. V exprezidentově vile v Sezimově Ústíproběhlo mezi 11. a 20. říjnem 1938 několik porad, nanichž byly položeny základy budoucího Politického ústře-dí (dále jen PÚ). S vypuknutím války počítal Beneš v hori-zontu 2–3 let a své nejbližší spolupracovníky žádal, abys ním zůstali v kontaktu a informovali jej o vnitropolitic-kém vývoji. 6. října 1938 schválilo vedení Hlinkovy slo-venské ľudové strany (dále jen HSĽS) jménem sjednocenéslovenské politické reprezentace tzv. Žilinskou dohodu, po-žadující autonomii Slovenska. Téhož dne byl ministrempro správu Slovenska jmenován místopředseda HSĽSJ. Tiso, který se 7. října 1938 stal předsedou slovenské au-tonomní vlády. 9. října 1938 zastavilo slovenské minister-stvo vnitra činnost Komunistické strany Československa(KSČ) a 16. listopadu 1938 sociální demokracie. Pod hroz-bou zákazu donutila HSĽS – s dočasnou výjimkou Slo-venské národní strany (SNS) – ostatní slovenské politické

strany ke sloučení. Na přelomu listopadu a prosince byl naSlovensku zaveden systém jedné politické strany – HSĽS,která po jistou dobu používala přídomek SSNJ (Strana slo-venskej národnej jednoty). Vedle HSĽS-SSNJ byly povo-leny pouze Deutsche Partei in der Slowakei (F. Karmasin)a Szlovenszkói magyar párt (J. Esterházy). 11. října 1938byla jmenována autonomní vláda Podkarpatské Rusi v čeles A. Bródym. První zahraniční cesta ministra zahranič-ních věcí F. Chvalkovského vedla ve dnech 13. a 14. října1938 do Berlína. Obdržel zde seznam 21 bodů, po jejichžsplnění mohla druhá republika očekávat přátelský poměrNěmecka. Chvalkovský deklaroval prioritní zájem Prahypo úzkých stycích se třetí říší a přislíbil mj. zrušení spoje-neckých smluv, redukci armády, vyloučení židovského vlivu,umožnění stavby exteritoriální dálnice Vratislav–Vídeňa kanálu mezi Odrou a Dunajem, povolení činnostiNSDAP a zákaz KSČ. Chvalkovský se vrátil s přesvědče-ním, že zahraniční politika druhé republiky bude napříštěpolitikou rezignace malého neutrálního státu.

20. října 1938 zastavila vláda činnosti KSČ (rozpuštěnabyla 27. prosince 1938, její předseda K. Gottwald emigro-val již 9. listopadu 1938 a počátkem prosince 1938 odešlidalší představitelé R. Slánský, J. Šverma, V. Kopecký,B. Šmeral a B. Köhler). 21. října 1938 schválil Hitler taj-nou směrnici o likvidaci zbytku Československa, k níž mělodojít v případě, že by se jeho politika stávala vůči Německunepřátelskou. O den později odešel do exilu exprezidentBeneš. 25. října 1938 vydala vláda nařízení o otázkách stát-ního občanství a opce, které specifikovalo nabývání domov-ského práva. Ústřední výkonný výbor sociálnědemokratic-ké strany rozhodl o vystoupení ze Socialistické dělnickéinternacionály, čímž protestoval proti francouzským socia-listům, kteří podpořili politiku Daladierovy vlády, a A. Bró-dy požádal Prahu o vypsání plebiscitu, jehož cílem bylopřipojení Podkarpatské Rusi k Maďarsku. Po tomto kro-ku byl odvolán a zatčen. 26. října 1938 došlo ke jmenovánídruhé podkarpatoruské autonomní vlády v čele s A. Volo-šinem, jež 28. října 1938 vydala výnos o zastavení činnostivšech politických stran a jejich složek. Ponechána byla pou-ze Ukrajinská centrální národní rada (po 2. listopadu 1938Ukrajinská národní rada).

Přijetí diplomatického sboru E. Háchou 6. prosince 1938.


ZO ORB

2. listopadu 1938 byla vídeňskou arbitráží stanovena již-ní hranice Slovenska a Podkarpatské Rusi. Budapešť zača-la své územní požadavky prosazovat bezprostředně poMnichovu. Již 2. října 1938 zaslala Praze nótu s dotazem,kdy chce zahájit jednání v zájmu zajištění práva maďarskémenšiny na sebeurčení. Československá strana vyjádřila při-pravenost k přímým jednáním a navrhla vytvoření společ-né komise. Zástupci HSĽS se snažili zabránit územnímústupkům, projevili však ochotu řešit maďarskou otázkuna principu široké autonomie. Mezi 9. a 13. říjnem 1938došlo v Komárně k bezvýslednému jednání mezi zástupciústřední, slovenské, podkarpatoruské a maďarské vlády,která požadovala odstoupení pásma zahrnujícího Bratisla-vu, Levice, Nitru, Košice a Mukačevo a současně plebiscitna dalších územích. Československá strana tyto nárokystriktně odmítla a prosazovala stejná kritéria jako v Berlíně(za maďarská měla být považována ta území, která obývaliMaďaři ze 75 % podle sčítání lidu z roku 1930). Maďarskývyjednavač, ministr zahraničních věcí K. Kánya, nakonecjednání opustil a Budapešť se vzápětí s žádostí o podporuobrátila na Itálii. Patovou situaci vyřešilo až jednání ně-meckého ministra zahraničí von Ribbentropa 28. října 1938v Římě, kde byla definitivně vyloučena možná maďarsko--polská hranice a z ní plynoucí likvidace Podkarpatské Rusi.Řešení sporu se zhostily Německo a Itálie; Francie a VelkáBritánie demonstrovaly nezájem. Oficiální návrh na arbit-ráž podala Budapešť 24. října 1938. Maďarsko i druhá re-publika deklarovaly připravenost podřídit se rozhodčímuvýroku 30. října 1938. Vídeňská arbitráž přiznala 2. listo-padu 1938 Maďarsku 92 % území, na něž vzneslo nárokyv Komárně.

V pomnichovském Československu neexistovala žádnáreálná politická síla, která by trvala na zachování dosavad-ní struktury stranickopolitického života. Reforma stranic-kého systému druhé republiky vycházela z předpokladu,že dosavadní model bude nahrazen dvěma velkými strana-mi. Procesu zjednodušování se hned zpočátku snažily chopitNárodní liga a Národní obec fašistická (dále jen NOF),pozadu však nezůstalo ani Národní sjednocení (dále jenNSj) a agrárníci. Vůdce NOF R. Gajda deklaroval zřízeníNárodního tábora československého (NTČ), jehož programnavrhoval nejen zrušení stávajících politických stran a je-jich nahrazení stavovskými organizacemi, ale kalkulovali s vyloučením bývalých politiků z veřejného života, roz-puštěním zednářských lóží, řešením židovské otázky a pro-vedením revize majetku vládních a stranických činitelů. So-ciální demokraté předpokládali spojení s národními socia-listy a současně očekávali vznik konzervativně liberálnístrany. KSČ přišla s návrhem na spojení s národními soci-alisty a lidovci. Představitelé národních socialistů se ovšempotřebného konsensu nedobrali. Před tím než v drtivé vět-šině splynuli s pravicí, vzniklo z jejich iniciativy 9. listopa-du 1938 Hnutí národní spolupráce a obrody. 11. listopadu1938 zastavila vláda činnost Vlajky. V polovině listopadunabylo reálných kontur sjednocení pravice a středu. Úko-lem SNJ, jejíž jádro tvořili agrárníci, bylo soustředit větši-nu politických, převážně nesocialistických stran. Předpo-kládala se i účast extrémních nacionalistů, například

Národní ligy, NOF nebo Akce národní obrody (dálejen ANO). Proces vzniku SNJ, která se oficiálně ustavila17. listopadu 1938, podpořilo NSj a posléze i lidovci.V Čechách a na Moravě se stabilizovala hegemonní pozi-ce pravicových a výrazně nacionálních sil. V mládežnickéorganizaci SNJ – Mladé národní jednotě (dále jen MNJ),která vznikla z iniciativy mladých agrárníků, živnostníkůa mladého NSj na přelomu října a listopadu 1938, se sdru-žily nejen mládežnické sekce všech pravicových stran a sku-piny kolem revue Řád a týdeníku Národní obnova, ale i částmladých národních socialistů.

Po vyhlášení zákonů o autonomii Slovenské krajinya Podkarpatské Rusi, k němuž došlo 22. listopadu 1938,byl oficiální název země změněn na Česko-Slovensko. Pod-karpatská Rus byla přejmenována na Zakarpatskou Ukra-jinu. Koncem listopadu 1938 se zformovalo I. ilegálníústřední vedení KSČ ve složení E. Klíma, V. Synek, J. Zikaa E. Urx. 30. listopadu 1938 byl prezidentem republikyzvolen Emil Hácha. Vzápětí podal demisi své vlády pre-miér Jan Syrový. Ještě téhož dne pověřil prezident sestave-ním nového kabinetu předsedu SNJ R. Berana, k jehožjmenování došlo 1. prosince 1938. Současně s vládouústřední byla jmenována druhá autonomní vláda Sloven-ské krajiny a třetí autonomní vláda Zakarpatské Ukrajiny,opět v čele s J. Tisem resp. A. Vološinem. Zvolení prezi-denta a jmenování vlád lze interpretovat jako další z řadystabilizačních prvků, k nimž politická reprezentace spělaod poloviny listopadu. Potvrzuje to i oficiální vznik stá-totvorné opozice, která se pod vedením sociálních demo-kratů ustavila 11. prosince 1938 v NSP (původně neslanázev Národní strana pracujícího lidu). Jejím úkolem bylokoncentrovat zbytky demokratického tábora, tzn. stoupenceexprezidenta Beneše a členy vlivných obcí sokolské a legio-nářské. NSP se nejvíce starala o uchování politickýchi morálních hodnot první republiky a stala se významnouzákladnou obrany demokracie. Její geneze byla ale delšía složitější než u SNJ a organizační strukturu NSP se pro-to do okupace nepodařilo uvést v plném rozsahu do života.Ještě 22. listopadu 1938 totiž sociálnědemokratičtí před-stavitelé deklarovali připravenost vstupu právě do SNJ.Takové tendence však okamžitě negovalo jejich sokolskéa legionářské křídlo, jež naopak vyzvalo ke vstupu do NSP.Přes značný příliv bývalých komunistů, který novou stranudo jisté míry radikalizoval, se NSP ústy svého předsedyA. Hampla vymezovala vůči SNJ nejen jako nutný orgánkontroly, ale jako nutný orgán spolupráce. Relativně auto-nomní součást NSP tvořilo Národní hnutí pracující mlá-deže (NHPM) založené 13. listopadu 1938 zástupci mlá-deže sociálnědemokratické a levého křídla mládeže národ-něsocialistické, kteří se odmítli ztotožnit s cíli MNJa NHPM vtiskli demokratický a důsledně antiautoritativnícharakter. Skutečnou opozici proto tvořili nezařazení po-slanci, výrazně nacionálně orientovaní L. Rašín a V. Klí-ma a někteří sociální demokraté, sdružení kolem Dělnickéakademie a Petičního výboru „Věrni zůstaneme!“ (PVVZ).12. prosince 1938 skončila na území Čech, Moravy, Slez-ska a Slovenské krajiny ostraha hranic (na ZakarpatskéUkrajině byla odvolána 15. února 1939). 14. prosince 1938


ZO ORB

rozpustila slovenská vláda Slovenský Sokol, jehož majetekpřipadl Hlinkovým gardám. Stejného dne předložili před-stavitelé Československé obce sokolské (dále jen ČOS)prezidentovi a vládě návrh na sjednocení tělovýchovy sply-nutím členů Dělnických tělocvičných jednot (dále jen DTJ)s ČOS. Protože se však nepodařilo překonat ideologickérozdíly s Orlem, DTJ nakonec zamýšlený vstup odvolaly.15. prosince 1938 schválilo Národní shromáždění zmoc-ňovací zákon. Ke směrnici o likvidaci zbytku Českoslo-venska doplnil 17. prosince 1938 A. Hitler dodatek, v němžkonstatoval, že případná akce musí být definovatelná jako

pacifikační, a nikoli jako válečná, a proto smí být provede-na bez mobilizace pouze mírovými silami. 18. prosince 1938proběhly volby do slovenského sněmu, během nichž bylapředložena jednotná kandidátka HSĽS-SSNJ. Konalo sei „referendum“, které mělo zodpovědět otázku, zda voličichtějí svobodné Slovensko (pro Čechy a Židy byly zřízenyoddělené volební místnosti). 23. prosince 1938 vydala vládanařízení o politických stranách, podle nějž mohly být novépolitické subjekty zakládány pouze s jejím povolením.

O utvoření samostatného slovenského státu pod němec-kou ochranou se radikálové, reprezentovaní A. Machem,F. Ďurčanským a V. Tukou, kontinuálně snažili od Žilin-ské dohody. Již 28. září 1938 předalo vedení HSĽS pol-skému vyslanci návrh na vytvoření polsko-slovenské po-případě polsko-slovensko-maďarské unie, která mělavzniknout v případě vojenské porážky Československa.S dlouhodobým setrváním ve svazku s Čechy nepočítaloani umírněné křídlo HSĽS. Tisova koncepce evoluční cestyk nezávislosti spočívala v tom, že Slovensko zůstane sou-částí druhé republiky tak dlouho, dokud mu to bude vyho-vovat. Situaci se mezi 26. a 31. prosincem 1938 rozhodlosobně sondovat prezident Hácha, který v Tatranské Lom-

nici vedl jednání se zástupci slovenské vlády. Rozhovorybyly nezávazné a nevyplynuly z nich žádné konkrétní zá-věry. 18. ledna se poprvé sešel slovenský sněm, na němžpodala demisi druhá Tisova vláda. K její rekonstrukci došlo20. ledna 1939, opět pod Tisovým předsednictvím. 21. led-na 1939 přijal von Ribbentrop v Berlíně F. Chvalkovské-ho. Z jednání vyplynulo, že nejen československý modelautoritativní demokracie, ale ani kurs Beranovy vlády ne-považuje Německo za akceptovatelný. Za říši škodlivé bylyoznačeny veškeré předem nekonzultované pokusy česko-slovenské diplomacie. Berlín po druhé republice požado-val: 1. vypovězení spojeneckých svazků a plnou neutralitu,2. vystoupení ze Společnosti národů, 3. provádění zahra-niční politiky v souladu s Německem a připojení k Paktuproti Kominterně, 4. odstranění zbytků Benešova režimua Židů, propuštění úředníků, proti nimž má Říše námitky,a vydání protižidovských zákonů podle norimberského vzo-ru, 5. demobilizaci vojska, snížení stavu a rozpočtu armádyna minimum, 6. odstoupení části zlata a rezerv Národníbanky československé, odpovídajících hospodářskému vý-znamu území postoupených Německu, 7. nebudování prů-myslu, který by konkuroval sudetskému, a otevření trhuzboží vyrobeného v Sudetech, 8. splnění všech požadavkůNěmců, kteří zůstali v českých zemích, tzn. svoboda nacio-nálněsocialistického projevu v programu, organizaci i pro-pagandě; ponechání všech Němců na jejich místech a udě-lení práva určení výchovy a způsobu kulturního života; vy-loučení Židů ze všech vztahů s Němci; zajištění dobrýchvztahů mezi Němci v Česko-Slovensku a česko-slovenskouvládou a odstranění všech osob, jež tomu brání; 9. zajištěnídobrých vztahů mezi Prahou a Berlínem ve věcech hospo-dářských, kulturních a zvláště politických; 10. přijetí stej-né ideologie, jakou mají Němci. Česko-slovenská vládavzápětí přistoupila na plnění řady z těchto požadavkůa podstatně utužila vnitropolitický režim, čímž jednoznačnědeklarovala totální podřízenost Německu (smlouva o spo-lupráci mezi československou policií a gestapem, povoleníčinnosti NSDAP, užívání hákového kříže, průjezd říšskébranné moci československým územím, uvolnění 481 mil.Kč Říšské bance, sjednocení a zpřísnění cenzury, zastavenívybraného liberálně demokratického tisku, kolportáž říš-skoněmeckého tisku a knih, upřesnění definice Žida, ná-vrh na řešení židovské otázky, zrušení branné pohotovostistátu, snížení počtu divizí). Podle belgického vzoru byl při-praven návrh neutrality. Odpovědnost za nedotknutelnosta územní integritu Česko-Slovenska měli převzít garanti,kteří by při napadení poskytli vojenskou a materiální po-moc, přičemž uznání neutrality mělo automaticky rušitpředchozí mezinárodní závazky.

12. února 1939 požádal V. Tuka při audienci u A. Hit-lera o hospodářskou pomoc a podporu vyhlášení slovenskésamostatnosti. Na konci února upozornil H. Göring slo-venskou vládní delegaci vedenou F. Ďurčanským, že hos-podářskou pomoc poskytne Berlín pouze na základě vy-hlášení samostatnosti. 16. února 1939 schválila programo-vá komise SNJ nebývale radikální program, kalkulujícís likvidací NSP a jednoznačně směřující k zavedení tuhéhoautoritativního systému. Společnost měla být rozčleněna

Emil Hácha a pražský arcibiskup kardinál Karel Kašpar (7. prosince 1938).


ZO ORB

do šesti stavů – zemědělství, průmysl a živnosti, peněž-nictví a obchod, doprava, svobodná povolání, veřejní za-městnanci. Z hlediska zahraničněpolitického měla proČesko-Slovensko existovat jediná volba – Německo.22. února předložila druhá republika signatářům mnichov-ské dohody vedle deklarace o neutralitě také memoran-dum, připomínající závazek mezinárodních garancí česko-slovenských hranic, plynoucí z dodatku dohody. 28. února1939 Německo udělení garancí odmítlo v odpovědi na ver-bální nótu Francii a Velké Británii, obě velmoci pak odví-jely svůj postoj od německé negace. Ve dnech 28. února až3. března 1939 vyslalo do Berlína československé minis-terstvo zahraničních věcí přednostu Chvalkovského kabi-netu H. Masaříka, aby u státního tajemníka von Weiz-säckera sondoval další vyhlídky československo-německé-ho poměru a projednal s ním účast reprezentanta německémenšiny E. Kundta v československé vládě. Von Weiz-säcker jej však nepřijal, Masařík hovořil pouze se šéfemčeskoslovenské politické sekce ministerstva zahraničíG. Altenburgem. Druhá republika přestala být Berlínempovažována za partnera. 2. března 1939 bylo schváleno vlád-ní nařízení o zřízení kárných pracovních táborů (jejich zří-zení schválila vláda již 10. října 1938). 6. března 1939 do-šlo k reorganizaci autonomní vlády Zakarpatské Ukrajiny,což byl poslední pokus Prahy o konsolidaci tamních po-měrů. Premiérem zůstal i nadále A. Vološin. 7. března 1939přesvědčoval německý emisar A. Seyss-Inquart v Bratisla-vě J. Tisa a K. Sidora, aby vyhlásili státní samostatnost Slo-venska. HSĽS následně požadovala další uvolňování čes-ko-slovenského svazku. Ústřední vláda, která se ještě9. března 1939 snažila v rozhovorech se slovenskými mi-nistry nalézt kompromis, přistoupila k radikálnímu řešení.Jeho inspirátorem byl ministr A. Eliáš, jenž vycházel z před-pokladu, že má-li se Česko-Slovensko rozpadnout, pakpouze mocenským zásahem Německa. V noci z 9. na 10.březen 1939 odvolal prezident Hácha z funkce předsedyvlády J. Tisa a další tři ministry. Moc převzala armáda podvelením generálů B. Homoly a H. Vojty. Byla internovánařada separatistů. V Bratislavě, Banské Bystrici a Piešťa-nech došlo k vyhlášení civilního výjimečného stavu. Tzv.Homolův puč, jehož výsledky však Praha nevyužila, situacimísto očekávaného uklidnění pouze vyostřil. Po problémechse zformováním nové autonomní vlády v čele s J. Sivákembyl 11. března 1939 předsedou slovenské vlády jmenovánK. Sidor, který odolal tlaku vlastních radikálů (K. Murgaš,F. Ďurčanský) i německých emisarů (W. Keppler, A. Seyss--Inquart, J. Bürckel) a bezprostřední vyhlášení samostat-nosti odmítl. 12. března 1939 informoval přednosta pátra-cí skupiny 2. odd. hlavního štábu plk. F. Moravec ministryJ. Syrového, A. Eliáše, F. Chvalkovského a J. Havelku, ženěmecký zásah proti Česko-Slovensku je téměř jistý; před-sednictvo vlády však nezaujalo jednoznačný postoj.13. března 1939 přijali Hitler a von Ribbentrop expremiéraJ. Tisa s F. Ďurčanským a F. Karmasinem. Hitler konsta-toval, že se definitivně rozhodl vyřešit český problém,a proto se Slovensko musí buď osamostatnit a požádato německou ochranu, nebo se Německo přestane o jehoosud zajímat. Vzápětí požádal J. Tiso premiéra K. Sidora

o svolání slovenského sněmu a 14. března 1939 informo-val poslance o svých berlínských rozhovorech. Sidorovavláda podala demisi a sněm odhlasoval návrh zákona o sa-mostatném slovenském státě, premiérem byl zvolen Tiso.V odpoledních hodinách 14. března 1939 obsadily prvníjednotky německé branné moci Moravskou Ostravu, Vít-kovice, Frýdek a Místek. Vzápětí odletěl plk. F. Moraveca 10 vybraných zpravodajských důstojníků do Londýna.Praha chtěla získat informace o aktuálním německém po-stoji přímo v Berlíně. Ministr F. Chvalkovský, který chtělpůvodně do Německa odcestovat sám, protože byl přesvěd-čen, že dokáže očekávanému tlaku odolávat lépe než Há-cha, nakonec vyjednal prezidentovo přijetí přímo Hitle-rem. Nedostatečně informovaný a nepřipravený Háchaopouštěl Prahu s přesvědčením, že bude jednat o situaci naSlovensku a případně o hospodářské a vojenské dohodě.V brzkých ranních hodinách 15. března 1939 byli E. Há-cha a F. Chvalkovský donuceni vyjádřit souhlas s okupacíčeských zemí, jež byla uskutečněna během následujícíchdvanácti hodin téhož dne. 14. března 1939 proklamovalanezávislost rovněž ministerská rada vlády ZakarpatskéUkrajiny. O den později byla v Chustu zvolena nová vládav čele s J. Révayem, která přejmenovala Zakarpatskou Ukra-jinu na Karpatskou Ukrajinu a zároveň požádala o němec-kou a italskou ochranu. Paramilitární jednotky KarpatskéSíče zahájily povstání za nezávislost. Zjevný dezinteresBerlína však umožnil Budapešti, aby na základě ultimataadresovaného Praze, trvala na okamžitém vyklizení Zakar-patské Ukrajiny, kterou počaly její jednotky okamžitě ob-sazovat. Karpatoukrajinská vláda i prezident A. Vološin seuchýlili do Rumunska, kde sondovali možnosti připojení.Po odmítnutí se snažili o získání autonomního statutuv rámci Maďarska. 15. března 1939 se NOF, ANO a Vlaj-ka pokusily v Praze o puč, při němž došlo k obsazení bu-dovy parlamentu. Nově ustavený Český národní výbor (dálejen ČNV) v čele s gen. R. Gajdou se snažil o odstraněnívlády a převzetí moci. Jeho proklamaci podpořili i někteřízástupci SNJ a NSP. ČNV automaticky zanikl 23. března1939 založením Národního souručenství (dále jen NS), ježse po vyhlášení protektorátu stalo jedinou českou politic-kou stranou. 16. března 1939 došlo v Praze k vyhlášeníProtektorátu Čechy a Morava. Výkonná moc byla na dobujednoho měsíce svěřena vojenské správě v čele s veliteliokupačních vojsk, generály J. Blaskowitzem (Čechy)a W. Listem (Morava). Šéfem civilní správy se stal K. Hen-lein. Do 18. března 1939 byla po boji s jednotkami česko-slovenské armády – jejíž bojové ztráty činily přibližně 250mužů – a Karpatské Síče dovršena okupace Karpatské Ukra-jiny maďarskými vojsky.

ÚSTAVNÍ A SPRÁVNÍ VÝVOJNejvýznamnější mezníky ústavního a správního vývoje dru-hé republiky představovaly nesporně Žilinská dohoda, uzá-konění autonomie Slovenské krajiny a Zakarpatské Ukra-jiny a přijetí zmocňovacího zákona. Vzhledem ke skuteč-nosti, že po celou dobu trvání Česko-Slovenska platilaústava z roku 1920, je možno drtivou většinu rozhodnutízákonodárných a výkonných orgánů pomnichovské repub-


ZO ORB

liky označit za protiústavní a z právního hlediska zpochyb-nitelnou. Zcela pominuta byla premisa, podle níž územíČeskoslovenské republiky tvořil jednotný a nedílný celek,jehož hranice mohly být měněny pouze ústavním záko-nem, tzn. na základě hlasování třípětinové většiny všechčlenů obou sněmoven. Exemplární příklad představovaloschválení ústavních zákonů o autonomii Slovenské krajinya Zakarpatské Ukrajiny, které nebylo přijato předepsanoukvalifikovanou většinou. Potřebný poměr nebyl dosaženani za cenu rozhodnutí Stálého výboru Národního shro-máždění, jímž bylo 27. října 1938 rozhodnuto o zánikumandátů těch členůobou komor Národní-ho shromáždění, kteříbyli původně zvolenina odstoupených úze-mích. Od počátkuneplatné bylo rovněžjmenování J. Tisa mi-nistrem pro správuSlovenska, neboť ne-existovalo příslušné mi-nisterstvo.

Práce na přípraváchnové ústavy byly zahá-jeny ještě v první polo-vině října 1938. Její ná-vrh, obsahující názeva formu státu, volebnířád, revizi občanskýchpráv, vymezující posta-vení prezidenta ap., bylúdajně hotov do 20. říj-na 1938. Tisk přineslobsáhlý návrh ústavy,který již předpokládalrozdělení kompetencímezi republiku a její jednotlivé části. Podle něj měla býtzákonodárná moc svěřena třem zemským sněmům, jež sev případě potřeby spojovaly v Národní shromáždění. Se-nát se skládal z osmi zástupců každé země. Ústřední vládutvořil předseda, místopředseda a ministři pro společné zá-ležitosti (obrana, zahraničí, finance). Česká vláda měla mítosm, slovenská pět a karpatoukrajinská tři členy; při pro-jednávání společných věcí měla každá vysílat po jednomzástupci do vlády ústřední. Počítalo se mj. se zrušením Stá-lého výboru Národního shromáždění a zřízením úspornéa kontrolní komise. Prezidentu republiky mělo být v době,kdy nezasedal parlament, přiznáno nařizovací právo. Pod-statnou revizí mělo projít rovněž volební právo, kde byldosavadní systém poměrného zastoupení nahrazen systé-mem většinovým. Odstraněny měly být rovněž vázané kan-didátní listiny.

3. října 1938 předložil ministr M. Černák prezidenturepubliky ultimátum, podle něhož měla vládní a výkonnámoc na Slovensku přejít během 24 hodin do rukou vybra-ných reprezentantů, určených HSĽS. Ačkoliv vláda totoultimatum odmítla, již následující den jí byla předložena

osnova nařízení o ministru pro Slovensko, která navrhovala,aby jeden člen vlády přímo zastupoval slovenské zájmy.V Bratislavě zatím probíhala porada představitelů koalič-ních stran a SNS o státoprávním postavení Slovenska, z nívzešel návrh široké decentralizace legislativy, vlády a správy,měl představovat alternativu snahám HSĽS. 6. října 1938byla předložena další osnova vládního nařízení, která jižpředpokládala zřízení slovenské zemské vlády složenéz ministrů vnitra, financí, sociální péče, osvěty, dopravya hospodářství. Měly na ni přejít veškeré pravomoci týka-jící se Slovenska, jež se nekryly s kompetencí vlády ústřed-

ní. V Žilině probíhalyporady členů zemskéhozastupitelstva, parla-mentních klubů a po-sléze zasedání výkon-ného výboru HSĽS.6. října 1938 Schválilovedení HSĽS dva do-kumenty – vlastní Ži-linskou dohodu, kterájménem sjednocenéslovenské politické re-prezentace požadovalaokamžitou autonomiiSlovenska, a manifest kslovenskému národu,v němž se HSĽS ozna-čila za jeho politickoupředstavitelku a po-žadovala jeho jménemprávo na sebeurčenía zajištění práva nasvobodnou volbu bu-doucího státního zříze-ní a života. Ještě téhoždne byl místopředseda

HSĽS J. Tiso telegraficky jmenován ministrem pro Slo-vensko. 7. října 1938 došlo ke jmenování pětičlenné slo-venské autonomní vlády složené ze zástupců HSĽS a ag-rárníků v čele s J. Tisem. Až do definitivního uspořádáníústavních poměrů na ni v záležitostech Slovenska přešlyveškeré kompetence.

Signatáři Žilinské dohody původně předpokládali, že byslovenská autonomie mohla být ústavně zakotvena ke20. výročí vzniku republiky. O jejím uzákonění jednali zá-stupci slovenské vlády a HSĽS v Praze 9. a 11. listopadu1938. Zatímco slovenští představitelé trvali na urychlenémřešení, česká strana navrhovala postup po etapách. HSĽSvšak kompromis odmítla a po jednání s předsedou ústřed-ní vlády a zástupci koaličních stran vyžadovala ultimativněnaplnění Žilinské dohody do 17. listopadu 1938, kdy mělbýt podle jejích představ zvolen i prezident. Pokud by Prahatento požadavek neakceptovala, měl se sejít slovenský sněma o rozhodnout osudu Slovenska zcela nezávisle. Intenzivníjednání mezi českou a slovenskou politickou reprezentacípokračovala ve dnech 14.–15. listopadu 1938. ZatímcoHSĽS trvala na nejširších pravomocích a reparacích za

Návštěva Emila Háchy na Slovensku (u Štrbského plesa 29. prosince 1938).


ZO ORB

údajné škody, jež byly Slovensku způsobeny po 30. říjnu1918, snažila se česká strana eliminovat z návrhu zákonao autonomii ty prvky, které pokládala za nebezpečné projednotu státu, jakým například byla částečná mezinárodnísubjektivita Slovenska. Na pořad jednání Národního shro-máždění se návrh zákona dostal 17. listopadu 1938. Veskutečnosti nebyl projednáván, protože vládní většina pro-sadila upuštění od diskuse. Poslaneckou sněmovnou bylzákon schválen 19. listopadu 1938 poměrem hlasů 144:25.22. listopadu 1938 ho rovněž schválil senát, v platnost ve-šel o den později. Jeho přijetím byl legalizován stav vzniklýŽilinskou dohodou. Zákon o autonomii Zakarpatské Ukra-jiny, vycházející rovněž ze Žilinské dohody, byl sice schválenrovněž 22. listopadu 1938, v platnost však vešel až 16. pro-since 1938. Ústavní zákony o autonomii položily základpřekvapivé nesymetričnosti, jež spočívala v tom, že neexis-tovaly české národní orgány. Ty byly nahrazeny orgányčeskoslovenskými, které v záležitostech výlučně českýchjednaly bez slovenských a karpatoukrajinských zástupců.

Po Benešově abdikaci mělo být Národní shromážděnípodle ústavy svoláno k volbě prezidenta do čtrnácti dnů.Vláda i představitelé koaličních stran se však s přihlédnu-tím k náročnosti úkolů spojených s naplněním mnichov-ské dohody rozhodli ji odložit. Jednání o termínu volbya výběru vhodného kandidáta vrcholila počátkem listopa-du. HSĽS požadovala nejdříve dořešení slovenské auto-nomie, zatímco národní socialisté, sociální demokraté a li-dovci preferovali vypracování ústavy a doporučovali, abybyl prezident volen až po parlamentních volbách. Náročnákritéria, na nichž se shodli představitelé politických stran,snižovala počet vhodných kandidátů na minimum. Mělojít o osobnost nadstranickou, bez politické minulosti, při-jatelnou pro Čechy, Slováky i Rusíny, akceptovatelnou Ber-línem a schopnou zaštítit program obnovy hospodářství.Je pozoruhodné, že HSĽS odmítla nabídku, aby se prezi-dentem stal Slovák. Ačkoliv v úvahu přicházeli napříkladpremiér J. Syrový, ministr F. Chvalkovský, vyslanciV. Mastný a Š. Osuský, finančník J. Preiss, historik J. Šus-ta, skladatel J. B. Foerster, podnikatel J. A. Baťa nebo zá-stupci šlechty K. Schwarzenberg a J. Lobkowicz, nepoda-řilo se pro žádného z nich získat dostatečnou podporu.Situace se vyjasnila až 22. listopadu 1938, kdy pod sou-středěným nátlakem přijal volbu docent Karlovy Univerzi-ty a prezident Nejvyššího správního soudu E. Hácha.30. listopadu 1938 jej Národní shromáždění zvolilo prezi-dentem Česko-Slovenska 272 hlasy z možných 369.

Přijetí zmocňovacího zákona – jehož nezbytnost s ohle-dem na potřebu pravomocného a rychlého rozhodováníprosazoval již expremiér J. Syrový – považovala Beranovavláda za jeden ze svých prioritních úkolů. Odůvodňovalaho nezbytnou komplexní změnou právního řádu, jejíž roz-sah nebylo možno zvládnout běžnými prostředky. Původ-ně měl být přijat současně se zákony o autonomii Sloven-ska a Zakarpatské Ukrajiny. Slovenští poslanci však prefe-rovali uzákonění autonomie a volbu prezidenta dočasnězablokovali. Postoj změnili až po rozsáhlých garancích jižschválené autonomie a řadě dalších ústupků. Ústavní zákono zmocnění ke změnám ústavní listiny a ústavních zákonů

republiky Česko-Slovenské a o mimořádné moci nařizo-vací byl Národnímu shromáždění předložen 12. prosince1938. O tři dny později ho schválily obě komory parla-mentu. Prezident republiky získal právo vydávat dekretyměnící ústavu a provádět kroky, pro něž byl v běžných le-gislativních podmínkách nezbytný ústavní zákon. Takovázměna však byla možná pouze na základě jednomyslnéhonávrhu ústřední vlády, jejíž schůze se účastnila většina čle-nů vlády Slovenské krajiny a minimálně jeden člen vládyZakarpatské Ukrajiny. Zmocňovací zákon nabýval účin-nosti ustavením sněmu Slovenské krajiny a jeho trvání byloomezeno na dva roky. Vláda byla zmocněna činit zákonnáopatření, k jejichž schválení měl dávat souhlas parlament,nyní jako instituce de facto vyřazený. Národní shromáždě-ní se již do rozpadu Česko-Slovenska nesešlo. Zmocňova-cí zákon tak formálně výrazně posílil postavení prezidentaa vlády ve vztahu k parlamentu. Prezident mohl přímojmenovat nejen vládu ústřední, ale i vlády autonomnía negovat jim adresované vyslovení nedůvěry. Získal rov-něž pravomoc rozpustit Národní shromáždění, nikoliv všakzemské sněmy. Přijetím zmocňovacího zákona učinila dru-há republika nejzřetelnější krok k odklonu od demokracieparlamentní k demokracii autoritativní.

Důvod k reorganizaci místní správy představovaly teri-toriální změny i situace v národnostním a politickém slo-žení obyvatelstva. 12. ledna 1939 rozpustila vláda zemskázastupitelstva v Čechách a na Moravě. Došlo též k reorga-nizaci politických okresů a jejich orgánů. Bylo rozhodnu-to, že správa okresu, jehož sídlo zůstalo v záboru, byla pře-vedena na hejtmana okresu sousedního. Pravomoc okres-ních zastupitelstev byla předána šestičlenné správní komisisložené z nepolitických odborníků. Po rozpuštění KSČ bylijejí členové v orgánech místní samosprávy zbaveni funkcía tam, kde měli dvoutřetinové zastoupení, došlo i k roz-puštění obecních zastupitelstev, jež nahradily správní ko-mise. Jen v českých zemích rozpustilo ministerstvo vnitra47 okresních zastupitelstev. Na počátku roku 1939 měladruhá republika 118 celých a 77 rozdělených politickýchokresů a 200 celých a 99 rozdělených okresů soudních.3. února 1939 schválila vláda nařízení o obecních tajemní-cích. Ti byli prezentováni nikoliv jako orgány státního do-zoru pro místní samosprávu, ale jako orgány poradní. Bylirovněž zmocněni navrhovat politickým úřadům zrušenívýnosů samosprávy, které porušovaly zákon, kompetence,nebo ohrožovaly blaho obce či státu. V případě rozpuštěnívšech obecních zastupitelstev měli obecní tajemníci spoluse jmenovanými komisemi dočasně zajišťovat chod admi-nistrativy.

HOSPODÁŘSKÝ A SOCIÁLNÍ VÝVOJDruhá republika představovala zcela nepřirozený geogra-fický celek s mimořádně narušeným, nesoběstačným hos-podářstvím. Nedošlo sice k předpokládanému průmyslo-vému zhroucení, avšak následná – téměř absolutní – závis-lost na Německu překonala i nejpesimističtější prognózy.Příznačný prvek představoval odliv zahraničního kapitálu.Německé monopoly záhy vytlačily kapitál francouzský (na-příklad v koncernu Škoda Plzeň), britský, belgický a čás-


ZO ORB

tečně i americký. Na půdě druhé republiky se s úspěchemetablovaly zejména Dresdner Bank, Deutsche Bank a Her-mann Göring Werke. Berlín rovněž uvažoval o celní unii.Zásadní podmínkou pro další existenci Česko-Slovenskaznamenala rekonstrukce jeho ekonomiky. Ta však byla zá-vislá na zahraniční půjčce, kterou západní mocnosti přislí-bily ještě před Mnichovem. Přizpůsobení hospodářskéhoživota změněné situaci mělo podle odhadů československéstrany přijít na 30 mil. liber. Na pokyn britské vlády po-skytla Bank of England téměř okamžitě zálohu 8 milionů.27. ledna 1939 byla v Londýně ukončena jednání finanč-ních expertů podepsáním čtyř dohod o britsko-francouz-ské pomoci v úhrnné výši 16 milionů liber. Velká Britániea Francie se zavázaly poskytnout tuto pomoc formou půjč-ky, darem 4 milionů ve prospěch emigrantů a převzetímumořování pětiprocentní československé půjčky francouz-skou vládou do roku 1942. Liknavost a neochota západ-ních mocností byla podmíněna především skutečností, žepůjčku považovaly od počátku za nedobytnou.

První republika ztratila 41 596 km2, tj. 30 % území.Čechy a Morava přišly o 37 %, Slovensko o 22 % a Pod-karpatská Rus o 12 % původní rozlohy. Největší zemí no-vého státu se staly Čechy s Moravou a Slezskem, které před-stavovaly 50 % jeho rozlohy. Slovenská krajina zaujímala39 % a Podkarpatská Rus 11 % území státu. Druhá repub-lika tak byla v Evropě odsunuta ze 13. na 17. místo a roz-lohou klesla nejen za Řecko a Bulharsko, ale i Maďarsko.V Čechách se hraničními městy staly například Úpice, Ji-lemnice, Vysoké nad Jizerou, Bělá pod Bezdězem, Louny,Plzeň, Domažlice, Sušice a Polička, na Moravě pak Dači-ce, Ostrava, Olomouc a Litovel. Nenahraditelnou se jevilaztráta trojice proslulých západočeských lázeňských středi-sek – Karlových Varů, Mariánských a Františkových Láz-ní. Ačkoliv se díky značné členitosti nových českosloven-ských hranic jejich délka prodloužila, hraniční poměr re-publiky k jednotlivým sousedům se prakticky nezměnil.Polovinu celkové délky hranice měla druhá republikas Německem, čtvrtinu s Polskem, pětinu s Maďarskema dvacetinu s Rumunskem. Zatímco české země přišlyo všechna hlavní pohoří, Slovensko a Podkarpatská Rusodevzdaly téměř veškeré své nížiny. V podstatě neřešitelnýstrategický problém představoval tvar Česko-Slovenska, najehož 900 km délky připadalo průměrně 115 km šířky.Druhá republika se tak stala – vedle Chile – nejužším stá-tem světa. Nejpodstatnějšími byly ztráty na obyvatelstvu.Činily 4 879 000 osob, tj. 1/3 původního stavu. „Domů doříše“ se dostalo 2 833 000 Němců. Za hranicemi však zů-stalo minimálně 1 250 000 Čechů, Slováků a Rusínů.Z českého, moravského a slezského pohraničí odešlo nebobylo vyhnáno 153 000 obyvatel, z nichž bylo více než 20 000cizinců, převážně německých antinacistů a Židů. Sloven-sko pod nátlakem opustilo 130 000 Čechů a z maďarskéhozáboru se jich vystěhovalo dalších 20 000. Z dřívějších 30 %neslovanských menšin zbylo pouhých 6 % a Česko-Slo-vensko se zařadilo mezi státy národnostně téměř jednotné,což bylo považováno za jeden z největších kladů jinak ztrá-tového roku 1938. V Čechách žilo 95 % Čechů, na Slo-vensku 86 % Slováků a na Podkarpatské Rusi 76 % Rusí-

nů. Celostátně tvořili Češi 2/3, Slováci 1/5 a Rusíni a ne-slovanské menšiny 1/10 obyvatelstva. Podle hustoty zalid-nění – 105 obyv./km2 – patřila druhá republika na šestémísto ve světě (České země – 145 obyv./km2, Slovensko70 obyv./km2, Podkarpatská Rus – 54 obyv./km2). Česko--Slovensku zůstalo 11 002 celých obcí a 103 jich bylorozděleno.

Nejvážnějším důsledkem územních změn se pro česko-slovenské hospodářství stala nová orientace a složení za-hraničního obchodu. Podle prognózy Státního úřadu

statistického, jemuž se do dvou měsíců po Mnichovupodařilo zpracovat předpoklady nového hospodářskéhovývoje, měl při dovozu za 7,3 mld. Kč a vývozu v hodnotě6,5 mld. Kč činit roční schodek zahraničního obchodu Čes-ko-Slovenska s ostatním světem (s výjimkou Německa)800 mil. Kč. Analýza Svazu průmyslníků počítala se schod-kem 600 mil. Kč. Odhad ministerstva obchodu se pohy-boval v rozmezí 750–775 mil. Kč. S Německem mělo mítČesko-Slovensko pasivní bilanci až do výše 1 mld. Kč.Význam těchto prognóz vyniká zvláště ve srovnání s hos-podářským postavením Československa v posledních dvouletech před Mnichovem. V roce 1936 byla ČSR v objemuvývozu na patnáctém místě ve světě, těsně před Švédskem,v Evropě pak na místě osmém. Po Mnichovu měl česko-slovenský zahraniční obchod klesnout na polovinu. Jakoexportní stát vyrovnávala první republika svou platební bi-lanci vývozem, značně přesahujícím dovoz, čímž byl posi-lován nejen základ měny, ale především dána možnost pře-vodu cizí účasti v průmyslových a bankovních společnos-tech do vlastních rukou. V průběhu let 1920–1937 tak činilsoučet přebytků zhruba 40 mld. Kč. Pokud by druhá re-publika nepřistoupila okamžitě k přebudování hospodář-ství, měl se dosavadní přebytek obchodní bilance změnitve schodek, činící 1,5 mld. Kč. Posílení československéhoexportu měl za cíl i dobově příznačný projekt Ústavu prohospodářský transfer, který navrhoval, aby odcházející ži-dovští podnikatelé vyvezli svůj uměle nadhodnocený ma-jetek, jenž měl být vzápětí podhodnocen. Rozdíl v ceněměl zůstat v zahraničí jako vyvezený československý kapi-tál. Překvapivě pozitivně se události roku 1938 dotkly čes-kého finančnictví. Pražské tzv. utrakvistické (smíšené) ban-ky (Česká eskomptní banka, Česká banka Union, Banka

Návštěva Emila Háchy na Slovensku – Hácha v salonním vlaku se státnímministrem K. Sidorem.


ZO ORB

pro obchod a průmysl) přišly odstoupením Sudet o většinusvých poboček. Z 55 mld. Kč, uložených v nejrůznějšíchpeněžních ústavech Československa v roce 1937, zbylo napočátku roku 1939 34 mld. Kč. Hospodářská kapacita ce-lého odtrženého území byla podstatně větší než vlastní podílzabraných ploch a jejich obyvatelstva. Je paradoxní, že od-stoupení relativně malého území Těšínska s jeho průmys-lovým potenciálem, které připadlo Polsku, bylo pociťová-no jako daleko větší ztráta než odtržení Sudet a dalšíchúzemí připojených k Německu. Druhá republika pozbyla93 % ložisek hnědého a 55 % černého uhlí.Prakticky zanikla těžba tuhy, kaolinua sklářského křemičitého písku. Na mini-mum klesla těžba vzácných rud – mědě-né, antimonové a uranové. Ztráty v hor-nictví dosáhly téměř 58 %, ve výrobě por-celánu 90 %, hračkářském a sklářském75 %, textilním 63 %, papírenském 54 %a v kovoprůmyslu 30 %. Bylo ztraceno vícenež 40 % větších průmyslových podniků.Nepatrně byla naopak dotčena výroba cuk-ru, sladu, lihu, hospodářských strojů, zbra-ní, nábytku, obuvi a tužek. Prognózy po-klesu hutní výroby o 50 % se nenaplnily.V pohraničí zůstaly odříznuty významnépobočky vnitrozemských mateřských zá-vodů, což vedlo k jejich následné nesobě-stačnosti. Druhá republika přišla o celoutřetinu pivovarů (tj. o 118) a čtvrtinu cementáren. V roce1936 bylo v ČSR 165 000 automobilů, po Mnichovu75 000. Bezesporu pozoruhodným se stal projekt česko-slovenské dálnice, která měla vést po trase Praha – Mni-chovice – Kácov – Humpolec – severně Jihlavy – VelkéMeziříčí – jižně Brna – Bučovice – Chřiby – Otrokovice –Zlín – Vizovice – Polanka – údolí Váhu – Levoča – Prešov– Humenné – Perečín – Svaljava – Chust a dále proti prou-du Tisy. Tato dálnice byla plánována jako čtyřproudá dvou-směrná o šíři 21 metrů. Ve značně problematické situaci seocitlo elektrárenství a železniční doprava. ČSR odevzdalatéměř 100 elektráren, čímž byla původní elektrizační sou-stava zcela zpřetrhána. Nejen řada měst, ale i celé oblastidruhé republiky byly nuceny kupovat elektřinu z Němec-ka. Z velkých tepelných elektráren jich na československémúzemí zbylo pouze jedenáct. Ačkoliv Česko-Slovenskonáleželo i nadále mezi státy s nejhustší železniční sítí nasvětě – ze 14 000 km železničních tratí mu zůstalo 8800km provozní délky – tato skutečnost však nic nevypovídalao problémech, vzniklých zásahy do jednotlivých traťovýchúseků. Příkladem je šestinásobné přerušení 1053 km dlou-hé tzv. československé magistrály Praha – Jasina, (třikrátNěmeckem, jednou Polskem a dvakrát Maďarskem). Čes-koslovensko ztratilo 1374 lokomotiv a 34 000 vagónů.Poměrně nepatrné byly ztráty letišť – z významnějších od-padly pouze Mariánské Lázně, Karlovy Vary, Liberec,Košice a Užhorod. Podstatně hůře na tom byla vodní do-prava. Ze splavných toků Česko-Slovensku zbyly pouzeúseky Labe od Brandýsa, Vltavy od Štěchovic a Dunajenad a pod Bratislavou. Československo přišlo o významné

říční přístavy v Litoměřicích, Lovosicích, Ústí nad Labem,Krásném Březně, Neštěmicích, Podmoklech, Děčíněa Loubí. V Čechách zůstaly pouze Roudnice, Mělníka Kostelec nad Labem. Drtivá většina velkých českých řek– Labe, Jizera, Úpa, Metuje, Orlice, Loučná, Vltava, Malše,Lužnice, Otava i Berounka – pramenila v odevzdaném po-hraničí. Na území republiky tak zbyly pouze Sázava, Že-livka, Blanice, Chrudimka, Doubravka, Cidlina, Litavaa Úslava. Pro Čechy byla velmi citelnou i ztráta 46 % lesůna Šumavě, v Českém lese, Krušných, Lužických a Jizer-

ských horách a Krkonoších. Nejvyšší horou se místo Sněž-ky stal o 500 m nižší Churáňov. Morava a Slezsko přišlyo 33 % zalesněných oblastí – především v Podyjí a Jesení-kách. Tyto ztráty však do značné míry kompenzovaly vý-chodní oblasti, neboť Slovensko i Podkarpatská Rus od-stoupily pouze 10 % svých lesů. Celkové ztráty lesů takpředstavovaly 26 %, tj. 1 mil. ha. Zemědělství sice neutr-pělo tak podstatně jako průmysl, ale ani zde ztráty nebylyzanedbatelné. Podstatnou, nikoliv však nenahraditelnou,byla ztráta 33 % orné půdy. Česko-Slovensko bylo relativ-ně soběstačné ve čtyřech obilninách – žitu, pšenici, ječme-ni a ovsu. Ztráty roku 1938 v tomto ohledu vývozní schop-nost země posílily. Odstoupením kukuřičných oblastív Podunají a v celém maďarském pohraničí klesly plochyvhodné pro pěstování této plodiny o více než polovinu.Značně poklesly plochy pícninářské a lnářské. Českoslo-vensko ztratilo rovněž většinu vinic – Znojemsko, Husto-pečsko, Mikulovsko, tj. 195 km2 z původních 260 km2, a dvětřetiny chmelnic – Žatecko a Úštěcko – tj. přes 8500 haa 70 % ploch pro pěstování tabáku, tj. 8000 ha. Ovocnář-ství se negativně dotkla ztráta Lovosicka, Litoměřicka, údolíLabe, Podkrušnohoří a Děčínska, což se mělo odrazitv produkci meruněk, broskví, třešní a hrušek. Počet do-bytka klesl o čtvrtinu. Stav skotu se snížil na 3 500 000,bravu na 2 500 000 kusů a koz na 750 000. Nezměnil sepouze počet ovcí. O 200 000 byl zredukován stav koní,jenž se ustálil na 500 000 kusech. Ke ztrátám na vodníchplochách došlo především na Lednicku a Ostravsku.

K předpokládané plánovitě řízené rekonstrukci hospo-dářství nebylo možno z časových důvodů přikročit, a proto

E. Hácha přijímá v novoroční audienci 1. ledna 1939 předsedu vlády Rudolfa Berana.


ZO ORB

zůstalo pouze u realizace řady více či méně provizorníchregulativních opatření. V mnoha ohledech bylo použitomodelu z období hospodářské recese počátku 30. let. Dobatrvání strukturální přestavby hospodářství byla odhadová-na minimálně na jeden rok. Druhá republika měla přejítk hospodářství budovaném na stavovském principu. Pro-gram SNJ předpokládal rozdělení jednotlivých stavů na syn-dikáty zaměstnavatelů a zaměstnanců s povinným člen-stvím. Zaměstnanecké syndikáty měly nahradit odborovéorganizace, propojené přes stavovskou komoru na Státníhospodářskou radu. Stát se hodlal chopit řízení ekonomi-ky a podřídit ji závaznému celostátnímu plánu. Jednímz hlavních úkolů bylo zachování aktivní obchodní bilancea stabilní měny. Banky měly být zbaveny vlivu na průmys-lové podniky a přeměněny v pouhé finanční ústavy. Říze-né hospodářství mělo být nasměrováno k těsné spoluprácis ekonomikou německou. Pronikavá opatření byla ohlašo-vána především v zemědělství a zpracovatelském průmys-lu. Výsledkem snahy o urychlenou konsolidaci hospodář-ských poměrů a nového pojímání vztahu mezi státema ekonomikou bylo zřízení Státní hospodářské rady, k ně-muž došlo vládním nařízením z 23. prosince 1938. Mělafungovat jako poradní orgán při předsednictvu vlády v zá-ležitostech hospodářských, finančních a sociálních. Před-pokládala se její úzká spolupráce s Národní bankou a ústřed-ními vládními úřady. Ustavení Státní hospodářské rady bylovšeobecně přijímáno nejen jako posílení vlivu odborníků,ale především jako předstupeň vzniku hospodářskéhosenátu.

Po dobu branné pohotovosti státu bylo zakázáno bezsouhlasu okresního úřadu smluvně zcizovat zemědělskénemovitosti a pronajímat zemědělské a lesní plochy. Zaúčelem regulace přílivu živnostníků a příslušníků svobod-ných povolání z pohraničí byla dočasně omezena některáodvětví podnikání, jejich zřizování i rozšiřování. Současněbyl zpřísněn režim zakládání výdělkových a hospodářskýchdružstev a výroba a prodej umělých jedlých tuků. Majiteléakcií byli povinni přihlásit je v Národní bance a bez jejíhovědomí s nimi nesměli nakládat. Bylo rovněž nařízeno se-psání majetku československých občanů v cizině, cizincův ČSR a povinná kontrola trezorů, což bylo odůvodněnosnahou zabránit dalšímu odlivu zlata a valut. Za účelemposílení stávajícího významu kartelů chystala vláda naříze-ní pro tvorbu nucených syndikátů ve všech průmyslovýchodvětvích, kterým by bylo dáno právo navazovat příméhospodářské styky v zahraničí. Další vládní nařízení umož-ňovalo likvidaci neprosperujících bank a slučování peněž-ních ústavů.

Zásadní sociální problém představovala otázka bytováa otázka zaměstnanosti. Na vlnu uprchlíků z pohraničí re-agoval trh podle očekávání nejen lichvou s byty, ale přede-vším mohutným nárůstem spekulace. Té se stát bránil po-mocí nařízení, jež zakazovalo odnímat byty jejich určení.Vzápětí byl zaveden režim nuceného pronajímání bytůa přísně stíháno předražování nájemného. Uprchlíkůmz odstoupených území a státním zaměstnancům, kteří bylinuceni opustit Slovensko a Podkarpatskou Rus byly po-skytnuty oděv, strava a přechodné ubytování v sokolov-

nách, hostincích, letních táborech a dalších střediscích.Jejich počet se blížil 300 000. 11. října 1938 přijala vládausnesení, jímž po dobu dvou let zakazovala přijímat za-městnance do všech státních institucí, ústavů a fondů, i dořad četnictva a vojska. Současně byl vyhlášen zákaz povy-šování státních zaměstnanců. Analogické zásady platilyi pro zaměstnance korporací, ústavů a podniků, které sou-visely se státní správou. Ústřední jednota čs. lékařů požá-dala vládu, aby uprchlíkům z pohraničí zabránila ve výko-nu praxe. Vzápětí byl omezen i výkon praxe advokátní. Nadruhé straně zřídila vláda při ministerstvu sociální péčeÚstav pro péči o uprchlíky (disponoval více než 150 mil. Kč),který se měl starat o jejich zdravotní a sociální záležitosti,zaměstnání a začlenění do hospodářského života. Značnénaděje byly vkládány do instituce pracovních táborů, je-jichž hlavní úkol spočíval v dočasném hospodářském zajiš-tění nezaměstnaných a využití jejich schopností pro vše-obecně prospěšné práce (například pro stavbu silnic). Pří-slušníci pracovních táborů, kam okresní úřady povolávalymuže od 18 do 55 let, byli podřízeni vojenské disciplíně,měli právo na stravu, ubytování, výstroj a minimální dennífinanční dotaci. Rodiny povolaných pobíraly vyživovacípříspěvek. Proti povolání do pracovních táborů nebylo od-volání, neuposlechnutí výzvy mělo za následek ztrátu pod-pory v nezaměstnanosti. Do poloviny února 1939 bylo zří-zeno 72 rot, soustředěných do 19 pracovních praporů, kambylo zařazeno 12 000 osob. Tento počet však představovalpouhou třetinu povolaných. Pracovní tábory nesplnily pů-vodní očekávání. Následně se uvažovalo i o zřízení kár-ných pracovních táborů. Byly určeny pro „osoby práce seštítící“, jež neměly řádně zajištěnou výživu, pro neukázně-né příslušníky pracovních táborů nebo pro ty, kteří v nichuložené úkoly vykonávali záměrně nedbale. V lednu 1939bylo evidováno 150 000 nezaměstnaných. Za účelem zís-kání úspor přistoupila vláda ke zpřísnění podmínek proudělování podpor v nezaměstnanosti. Došlo rovněž ke zru-šení mimořádných podpor v odvětvích zvlášť těžce posti-žených hospodářskou krizí a k propouštění a přesunům vestátním sektoru. Státní zaměstnanci mohli být do jinéhooboru veřejné služby převedeni i proti své vůli. Ze státníchslužeb měly odejít vdané ženy, osoby vykonávající dvě za-městnání a pobírající důchod. Hlavní pozornost byla upřenana nejvíce feminizovanou oblast školství. Opatření o ve-řejných zaměstnancích se měla dotknout více než 40 000osob. Stejný počet dělníků měl být podle dohody z ledna1939 vyslán na práci do Německa. Ostatně o neomezenýpočet pracovních sil, zvláště pro zemědělství, kovoprůmysla stavebnictví, žádal Berlín již od prosince 1938.

Konkrétních forem začal nabývat antisemitismus. Ber-lín tlačil na vydání zákona analogického zákonům norim-berským a židovská otázka se stala předmětem jednání vlá-dy. Přestože ji vládní kruhy nepojímaly ve smyslu striktněrasovém, ale národnostním, volala značná část tisku, sta-vovských a korporativních spolků a organizací po „očistě“národa, kultury a zajištění jeho hospodářských potřeb.S okamžitou platností měli být vystěhováni židovští emi-granti. U československých občanů došlo k diferenciacimezi těmi, kteří se přihlásili k národnosti československé,


ZO ORB

a dalšími, u nichž se uvažovalo o revizi státního občanství.Konkretizací opatření byly pověřeny subkomise pro stu-dium židovské otázky, ustavené počátkem ledna 1939. Prv-ní, složená z ministrů obchodu, financí a zemědělství, sezabývala problematikou vývozu majetku emigrantů. Dru-hou tvořili ministr vnitra a ministr vlády Havelka, kteřípřipravovali komplexní řešení židovské otázky. V lednu1939 bylo několik ministrů pověřeno závěrečnými prace-mi na židovském zákoně. Zástupci ministerstva financí,sociální péče, zdravotnictví, vnitra a Národní banky disku-tovali o způsobu, jak nejsnáze odsunout Židy a arizovatjejich majetek. Zvláště nesmlouvavý postoj zaujaly kruhynárodohospodářské, jež prosazovaly snížení židovskéhovlivu v této sféře tak, aby odpovídal jeho početnímu za-stoupení. Ještě tvrdší kurs nastolily Ústřední jednota čs.lékařů a Jednota čs. advokátů, které již 22. října 1938 před-ložily vládě návrh zákona, podle něhož směli v těchto ob-lastech vykonávat praxi pouze árijci české, slovenské či pod-karpatoruské národnosti. Židé měli působit pouze v rámcisvé menšiny a do doby přijetí příslušných rozhodnutí mělabýt jejich praxe pozastavena. Po vylučování Židů volalyněkteré jednoty ČOS. Výbor ČOS navrhoval, aby se při-stěhovalci od roku 1914 vrátili do svých původních vlastí.Ostatním, kteří se při sčítání lidu v roce 1930 přihlásilik národnosti československé, doporučoval asimilaci. Do-šlo k penzionování židovských státních zaměstnanců, resp.jejich překládání na místa, kde nemohli uplatňovat svůjvliv na politické strany. 13. ledna 1939 vyloučila Židy zesvých řad Jednota čs. advokátů. V českém prostředí mělovšem antisemitismus ráz více nacionální a sociální, za-tímco na Slovensku vystupoval do popředí prvek rasový.

KULTURA A ŠKOLSTVÍJako odpověď na zpochybnění prvorepublikových ideovýcha morálních hodnot bylo zformulováno zdůvodnění novéčeské státnosti, které vzniklo mezi agrárními publicisty,katolickou pravicí a kruhy kolem prezidenta Háchy. S pou-kazem na tradiční historickou sounáležitost českých zemíse Svatou říší římskou národa německého byla účelově vy-užita především svatováclavská tradice. Háchův politickýsekretář J. Kliment interpretoval vzájemný poměr druhérepubliky a Německa jako obnovení starého právního svaz-ku, přičemž zdůrazňoval význam českého krále – říšskéhokurfiřta – v rámci středověké římské říše. Křesťanská etikase měla stát etikou národní. Patriotismus byl prezentovánv intencích dějinné síly svatováclavské tradice, tj. jako po-slání knížecí mírumilovnosti a přináležitosti Čechů k říšiv rámci nadnárodního impéria. Přední nositelkou státníideologie a hlavním pilířem státu se ve druhé republice stalakatolická církev, směřující k latinské křesťanské jednotěa jejímu mravnímu řádu.

Žádná z vnitropolitických sfér druhé republiky nebyladiferencována tak jasně jako kulturní fórum, v němž sepřerod liberálně demokratického systému v systém autori-tativní zračil v celé šíři. Řízením zjednodušovacího procesuv kultuře byla pověřena Národní kulturní rada (dále jenNKR), která se zformovala 18. listopadu 1938. Na ni na-vazovala kulturní komise SNJ, jež vzápětí vypracovala Zá-

sady kulturní politiky SNJ. Příznačným byl požadavek navyloučení vlivu Židů ze všech oblastí kultury. SNJ se zvláš-tě zaměřila na ducha národní kultury a prostředky kultur-ního působení (rodina, škola), vytváření veřejného míně-ní, lidovýchovu, úlohu inteligence, tradice, znárodnění ve-řejného života a židovskou otázku a cíl všeho kulturníhosnažení. V NKR se sdružili nacionalisticky a křesťanskyorientovaní kulturní a umělečtí představitelé, kteří v obdo-bí první republiky setrvávali v opozici vůči liberálně demo-kratickému, resp. levicovému proudu české kultury. Členyprezidia NKR byli zvoleni J. Durych a R. Medek, předse-dy jednotlivých sekcí (filozofie, kultura a politika, beletrie,divadlo, hudba, výtvarné umění) se stali R. I. Malý, J. Knap,A. M. Brousil, O. Šourek a V. Beneš. Mělo být přezkou-máno dosavadní pojetí českých dějin i celá kulturní filozo-fie. Za rozkladné směry byl označen surrealismus, kubis-mus nebo poetismus. Programové prohlášení NKR z 20.prosince 1938 obsahovalo mj. tyto body: řízený knižní trh,počet překladů úměrný dílům původním, revize všech lite-rárně-uměleckých institucí a organizací, hodnoty lidový-chovy – láska k rodné půdě, národu, rodině, tradici a Bohu,literatura pro mládež – výchova ke statečnosti a hrdinství,změna školních osnov – revize výkladu literární minulosti,zestátnění divadla, povinná hudební výchova na obecnícha středních školách, dořešení statutu státní galerie, památ-kový zákon. Zcela opuštěn byl dosavadní evropský rozměrčeské kultury. Programu NKR odpovídali napříkladJ. Deml, R. Medek, J. Durych, J. Čarek, F. Hrubín neboJ. Zahradníček. Byl ohlášen návrat k literatuře a umění19. století. Duchovní klima pomnichovské republiky mi-mořádně ovlivnily skupiny katolických intelektuálů, sdru-žených okolo listů Národní obnova, Řád a Tak. Progra-motvornou úlohu sehrála především intelektuální revueBrázda, jejíž stať z 9. listopadu 1938 „Jak budovat druhourepubliku“ představovala vůbec první pokus o cílevědomévnesení autoritativních a rasových principů do české spo-lečnosti (identické aspirace jako Brázda měly rovněž i sku-piny kolem revue Cesta a Znova). Někteří nacionálně ori-entovaní literární umělci začali s propagací totalitních fa-šistických režimů, především italského korporativismu.

Náplň předběžné cenzury, jenž byla zavedena bezpro-středně po vyhlášení branné pohotovosti státu, nabývalakonkrétní podoby od 26. září 1938. Ústřední cenzurní ko-mise byla bezprostředně podřízená ministerstvu vnitra. Je-jím úkolem bylo cenzuru jednotně řídit, usměrňovat a kon-trolovat. Šlo o cenzuru periodického i neperiodického tiskudomácí i zahraniční provenience, divadelních a filmovýchpředstavení, telegramů, telefonních hovorů i provoz radi-ových a reprodukčních zařízení. Cenzuru vykonávali úřed-níci tiskové dozorčí služby, kteří byli dosazeni přímo doredakcí jednotlivých listů. Od 6. prosince 1938 se tiskovádozorčí služba soustředila v Tiskovém odboru předsednic-tva ministerské rady, jež 12. prosince 1938 vydalo závaznýSouborný přehled pokynů pro tiskovou přehlídku. Podlevěcných hledisek zahrnoval deset celků – trestné činy, vy-loučená místa, úřední zprávy, vládní činitele, zahraničnípolitiku, odstoupená území, jednotlivé země republiky,hospodářské otázky, vojenské záležitosti a různé. 19. pro-


ZO ORB

since 1938 byly vydány Pokyny pro úředníky tiskové do-zorčí služby při vykonávání předběžné tiskové cenzury, kterémj. nařizovaly, aby doposud vyškrtnutá prázdná místa bylazaplněna novou sazbou. Nejvíce novin a časopisů (napří-klad Národní myšlenka, Čin nebo Národní osvobození),bylo zastaveno na přelomu ledna a února 1939. Ve druhé

republice přestalo celkově vycházet téměř 1900 periodik.Předběžná tisková cenzura byla zachována i po ukončenístavu branné pohotovosti, tj. po 28. únoru 1939.

Škola měla být ve druhé republice národní (nacionalis-tická), v pojetí integrálních katolíků představovalo pokřes-ťanštění školství první krok k převýchově národa. V novékatolické škole se mělo začít s povinným vyučováním ná-boženství na základním a středním stupni. Výnosem mi-nistra školství a národní osvěty ze 16. prosince 1938 se doučeben vrátily kříže s ukřižovaným Kristem. Mělo dojítk revizi osnov a zpracování nových učebnic, vyhovujícíchnejen katolickým konfesním požadavkům, ale i katolické-mu výkladu dějin. Za tímto účelem vznikla na minister-stvu školství a národní osvěty (dále jen MŠANO) zvláštníkomise k prozkoumání obsahu učebnic, zejména dějepisua občanské nauky. Školství měli opustit ateisté. Ideou čes-ké školy se měla stát idea svatováclavská. Ostatní nábo-ženské konfese se však k tomuto militantnímu pojetí po-stavily negativně a MŠANO zvolilo vyčkávací taktiku.

Mnichov mnohostranně narušil plynulost výuky v zá-kladním a středním školství. MŠANO se potýkalo nejens náhlým přebytkem učitelů, ale počalo dokonce zvažovatzmenšení počtu dorůstající inteligence, čehož mělo býtdosaženo regulací jednotlivých typů škol a výběrem nej-schopnějších studentů. V rámci mobilizace byly některéškolní budovy obsazeny vojskem, řada učitelů podléhalabranné povinnosti. Školy ve vnitrozemí byly nuceny při-jmout žáky z odstoupených území. MŠANO zřizovalo novéparalelní třídy a měšťanské školy a podařilo se mu rovněžpřemístit několik reálných gymnázií a odborných škol. Pře-sunuta byla například reálná gymnázia z Litoměřic do Tere-zína, z Prachatic do Vodňan, z Hustopečí do Židlochovic,

z Nového Jičína do Frenštátu pod Radhoštěm a ČeskéhoTěšína do Frýdku. Do Prahy byla rovněž přestěhována li-berecká Státní průmyslová škola chemická. Nové působiš-tě bylo rovněž poskytnuto několika učitelským ústavůma hospodářským školám. Tato opatření se dotkla téměř3300 studentů. Na českých středních školách vzrostl počet

studujících o 15 %. Na jednutřídu české obecné školy připa-dalo průměrně 34,8 žáků, najednu třídu školy střední pak39,7 studentů. Ačkoliv za dru-hé republiky došlo k penziono-vání ředitelů a učitelů naroze-ných v letech 1879–1881, byloještě v květnu 1939 evidovánovíce než 7000 učitelů bez mís-ta. České vysoké školství řešilootázku návratu pedagogů z bra-tislavské univerzity. Omezenbyl i počet studentů neárijské-ho původu. Z německých vy-sokých škol museli odejít nea-rijští docenti a profesoři. Ostat-ní pedagogové museli doložitsvůj rasový původ tři generacezpět. Na německých středních

školách došlo k separaci židovských studentů. Nearijští uči-telé českých škol byli posláni na dovolenou a jejich posta-vení mělo určit až komplexní řešení židovské otázky.

ZÁVĚREMNikdo z reprezentantů druhé republiky nevedl Česko-Slo-vensko pod německý protektorát. Domnívali se a doufali,že bude možno přežít ve stínu. Ministerští předsedovéi prezident se snažili prosazovat alespoň omezenou míruautonomie, kterou nově nabytému satelitu Berlín „velko-ryse“ poskytl a kterou marxistická historiografie s oblibouoznačovala za „vlastizradu“. Překvapivě rychlá hospodář-ská konsolidace byla provázena hlubokým morálním úpad-kem, včetně antisemitských excesů. Nikoli nepodstatnouroli sehrál prvek politické autocenzury, jejíž míra se tragic-ky prohloubila po návštěvě československého ministra za-hraničních věcí v Berlíně v lednu 1939.

Pomíjivá geopolitická konstelace střední Evropy, danámnichovskou dohodou, nemohla do propadliště dějin ne-strhnout i druhou republiku. Právě proto by jí mělo býtvěnováno více pozornosti než doposud. Nebyla totiž pou-hým bezvýznamným mezidobím mezi republikou prvnía protektorátem. Nebyla prvkem kontinuitním, ale výraz-ně diskontinuitním a snahy dnešní historiografie vtěsnat jiza každou cenu do zmíněného časového mezidobí budoubudoucí generace historiků hodnotit jako ahistorické. Dru-há republika představuje nepochybný fenomén. Ač jsmejiž mnohé objevili, je velmi pravděpodobné, že nám z nístále zůstává více skryto.

(Základ textu vznikl v souvislosti s grantovým projektemÚSD AV ČR „Encyklopedický slovník českých dějin 1939–1945“)

Hitler a Hácha na Pražském hradě (březen 1939).


ZO ORB

Historická literaturaUkázka v tomto čísle je z publikace Stephena Inwooda Historie Londýna (překlad Miloš Calda),

již vydává nakladatelství Jiří Buchal – BB Art.

24. kapitola

V ohni, 1939–1945

Nehybný terčKdyž se ministerský předseda NevilleChamberlain v září roku 1938 pokoušelospravedlnit Mnichovskou dohodu s Hit-lerem, která Německu umožnila anexipohraničních území Československa, ar-gumentoval prý na zasedání skepticky na-laděného kabinetu takto: Toho rána letělproti proudu řeky nad Londýnem. Před-stavoval si, že po stejné trase letí němec-ký bombardér. Položil si řečnickou otáz-ku, jakou ochranu může vláda poskytnouttisícům domů, které se pod ním rozpro-stíraly. Nelze prý nijak ospravedlnit vede-ní války dnes, aby bylo zabráněno válcepozdější.

Byl to přesvědčivý a známý argument,jejž již od počátku 30. let používali jak tipolitikové, kteří chtěli zbrojit, tak stoupen-ci appeasementu. V roce 1932 varovalStanley Baldwin Dolní sněmovnu, že„bombardéry vždycky proniknou“. V roce1934, kdy již byl v Německu u moci Hit-ler a kdy rostla síla německého letectva,Winston Churchill pravidelně upozorňo-val na nutnost bránit Londýn a další měs-ta vytvořením odvetné síly. Londýn pro-hlašoval za „největší terč na světě…, ja-kousi ohromnou, vykrmenou, cennoukrávou, která je uvázána, aby přilákaladravé šelmy“. Po týdnu nebo deseti dnechintenzivního bombardování, prohlásilChurchill, bude přinejmenším „třicet ažčtyřicet tisíc lidí zabito nebo zmrzačeno“a 3 až 4 miliony zpanikařených Londýňa-nů budou „vyhnány do volné krajiny“.„Před letícím nebezpečím neuletíme. Jenutné, abychom mu čelili tam, kde stojí-me. Nemůžeme ustoupit. Londýn nemů-žeme přestěhovat. Nemůžeme přesunoutobrovské množství lidí, které závisí naoblasti ústí Temže.“

Ve vládě se diskutovalo o obraně protibudoucím náletům na Londýn již od roku1924, kdy ministerstvo vnitra vytvořiloPodvýbor pro opatření proti náletům (AirRaid Precautions; ARP), který v té či onéformě působil až do roku 1936. Vycházelz výpočtů štábu letectva, jenž se opíralo zkušenosti se dvěma velkými denníminálety v létě roku 1917 a s šestnácti

nočními v období 1917–18. Podle těchtoúvah si každá tuna svržených pum mělavyžádat padesát obětí, včetně sedmnáctimrtvých. Časem začal být poměr pade-sáti obětí připadajících na tunu považo-ván za nezvratný fakt, přestože vycházelz údajů a propočtů, které byly v několikaohledech chybné. Výpočty z roku 1917,jež používal štáb letectva, se opíralyi o bilanci výjimečné katastrofy v Odha-mově tiskárně v Long Acre, při níž jedinápuma zabila osmatřicet lidí a zranila pěta-osmdesát a při níž protiletadlová palbausmrtila dalších 130 lidí. Navíc bylo omy-lem přičteno 130 raněných. Předpovědiexpertů o počtu tun, které budou svrže-ny, a o přesnosti německých bombomet-číků byly stále chmurnější. V roce 1924generální štáb předpověděl, že běhemprvních osmačtyřiceti hodin války budev Londýně usmrceno asi 4000 lidí a žekaždých následujících čtyřiadvacet hodinse počet obětí zvýší o dalších 850 mrtvýcha 1650 raněných. V roce 1935, kdy pod-výbor ministerstva vnitra vydal prvníoběžník pro místní samosprávy, štáb le-tectva předpokládal, že německé bom-bardéry svrhnou na Británii (většinou naLondýn) každý den 150 tun pum. V roce1937 sdělil vlivnému výboru WarrenaFishera, že lze očekávat svržení 600 tunpum denně a že během prvního týdneválky zahyne 66 000 osob. Takovýto po-čet těl nebylo možné pohřbít běžným způ-sobem. Proto úřady připravily masovéhroby a jámy s vápnem. V dubnu roku1939 byl místním samosprávám vydánmilion pohřebních formulářů.

Obavy ze strašlivých účinků bombardo-vání na nehájené městské cíle potvrdilyudálosti na sklonku 30. let. Válka s Ně-meckem byla stále pravděpodobnější. Ti,kdo si nepamatovali nálety zepelínů a le-tounů typu Gotha na Londýn v letech1915–18, viděli ve filmových týdenícíchjaponské bombardování Šanghaje a dal-ších čínských měst v letech 1937–38, ně-mecké nálety na baskické městečko Guer-nica v roce 1937 a italské útoky bojovýmiplyny v Habeši v letech 1935–36. Věděli,co Londýn čeká, jestliže vypukne válka.Italské nálety na španělský přístav Barce-lona v březnu roku 1938, při němž 44 tunpum údajně usmrtilo asi 1000 lidí a zra-nilo další 2000, ještě více utvrdily názor

expertů letectva, že si jedna tuna trhavi-ny vyžádá padesát obětí. Údaje za delšíčasové období však ukázaly, že si každátuna v Barceloně vyžádala pouze asi se-dmnáct obětí.

Obranná opatřeníV roce 1939 se mělo obecně za to, že na-vzdory britskému programu výroby stíha-ček a bombardérů a tajnému vývoji rada-ru, který probíhal od roku 1935, bude zaválky devítimilionový Londýn vystaventěžkému a přesnému dennímu i nočnímubombardování, při němž bude běhemprvních čtyřiadvaceti hodin svrženo 3500tun a každý další den 700 tun pum. Polo-vinu měly tvořit trhavé pumy, čtvrtinuzápalné a čtvrtinu pumy s jedovatým ply-nem. Nejméně se experti obávali zápal-ných bomb, i když ty byly v mnoha ohle-dech nejstrašnější. V Londýně, který mělstaletou tradici ničivých požárů, byly pod-niknuty polovičaté pokusy o vyzbrojenícivilistů ručními pumpami, jimiž měly býtzvládány menší požáry, ale do jara roku1940 jich místní samosprávy obdrželypouze 86 000. V roce 1937 bylo LCC,obvodům a dalším městským orgánůmuloženo, aby připravily protipožární plá-ny. Vláda začala organizovat výrobua dovoz velkého množství hadic, spojek,trysek, žebříků, sekyr, věder, čerpadel napřívěsech, vodních nádrží a hrází s pou-žitím plachtoviny.

LCC počítala s tisíci dobrovolných hasi-čů a hromadila potřebné vybavení. To všeby ale nebylo nic platné bez dostatečnýchzásob vody. Do jisté míry přesně byloodhadnuto, že těžký nálet s použitím zá-palných pum by mohl v hrabství Londýnzpůsobit 1500 požárů a že při jejich ha-šení by bylo v samotné City zapotřebíosmdesát až sto tisíc galonů vody za mi-nutu (toto množství by stačilo k uhašeníasi dvaceti velkých požárů). V roce 1938začala LCC klást tři nouzové vodovodnířady o průměru 24 palců a vodní trubkyo průměru 8 palců napájené z jezírka Ser-pentine v Hyde Parku a z kruhového ryb-níčku v Kensingtonských zahradách. Naexistující vodovodní potrubí byly namon-továny hydranty, v podzemí a na lon-dýnských náměstích se zřizovaly vodnínádrže, opatřovaly se nové hasičské člu-ny a instalovaly čerpací stanice u Temže.


ZO ORB

Práce však postupovaly jen zvolna. V záříroku 1939 již bylo sedmašedesát hasič-ských sborů (sbor LCC a šestašedesátsborů z vnějšího Londýna) docela dobřezorganizováno a mělo slušné zásobymužů a vybavení. Jak se ale ukázalo v pro-sinci roku 1940, hasiči neměli dost vody,aby i při částečném poškození vodovod-ního systému dokázali zvládnout delšíbombardování zápalnými pumami.

Plyn a výbušniny vyvolávaly větší oba-vy, a proto vedly k rozsáhlejším obrannýmpřípravám než strach ze zápalných pum.Hromadná výroba plynových masek, za-hájená v roce 1936, pokračovala takúspěšně, že za československé krize v záříroku 1938 bylo možné vydat masku všemdospělým v zemi. Na útok otravnými ply-ny se Británie připravila nejdůkladněji.Nakonec se ukázalo, že toho nebylo za-potřebí. Britové se na tuto eventualitupřipravili daleko pečlivěji než Němci, a tosnad Hitlera odradilo od použití plynuproti Londýnu. Za nejlepší praktickouobranu proti trhavým pumám se považo-valy soukromé kryty odolné proti střepi-nám (nikoli ale proti samotným pumám)zbudované v domě nebo na zahradě,opevněné zákopy, dále kryty v továrnácha v suterénech velkých budov (zvláštětěch s ocelovou konstrukcí), a konečněveřejné kryty pro obyvatele činžovníchdomů a pro ty, které by nálet zastihl mimodomov. Komunisté a levice (včetně Her-berta Morrisona) požadovali hlubinnékryty, ale podle oficiálního názoru by sijejich stavba vyžádala přílišné náklady napráci a stavební materiál. Prý by chránilypouze malou část obyvatelstva, která ná-hodou žila nablízku. Vedly by prý ke „kry-tové mentalitě“ a ke vzniku stálé „pod-zemní populace“, což by mohlo narušitválečnou výrobu. Namítalo se, že kdybyhlubinný kryt své obyvatele neuchránil,zhoršil by velký počet obětí morálku vícenež rozptýlené oběti v systému mnohamalých krytů. Nepočítalo se s možností,že by mohly být zřízeny kryty ve stanicíchhlubinných tras podzemní dráhy (to se aleveřejnost dověděla až na začátku války).Byly ale budovány protipovodňové stěny,které měly zabránit zatopení metra přináletech, takže bylo možné toto rozhod-nutí po začátku náletů změnit.

Se zřizováním veřejných krytů se vážnězačalo až za mnichovské krize v září roku1938. V královských parcích a na dalšíchprostranstvích byly vyhloubeny zákopy,které zůstaly připraveny i poté, co se si-tuace uklidnila. O několik měsíců pozdějipodpořil a zpopularizoval stavění rozptý-lených malých krytů nový a mimořádněvýkonný ministr sir John Anderson, kterýměl na starosti opatření pro případ nále-tů. Anderson oznámil, že budou zavede-ny stavebnicové kryty z oceli (začalo sejim říkat „Andersonovy kryty“), které bu-

dou chránit obyvatele rodinných domků.Jeden přišel daňové poplatníky na 5 liber.Do září roku 1939 byly Andersonovy kry-ty vydány zdarma 1 500 000 rodin a dodubna 1940 více než 2 milionům rodin.Poté byla výroba pro nedostatek ocelizastavena. Testy se prokázalo, že kryt, kte-rý by byl sestaven uvnitř domu nebo za-kryt hlínou na zahradě, by byl chránil čty-ři nebo pět osob proti výbuchu a odletu-jícím střepinám výbušné pumy o váze 500liber, pokud by dopadla ve vzdálenosti asi

40 stop. Navíc byly zesilovány sklepy abudovány cihelné kryty s vrstvou betonu(v některých případech v mizerné kvali-tě, s použitím vápenné malty). Ještě předvypuknutím války tak vznikly základy účin-né ochrany v domácích krytech, jíž oby-vatelstvo důvěřovalo.

Klamné nadějeNa základě omezených zkušeností z let1917–18, známého chování davů při pří-rodních katastrofách a studií o otřesechzpůsobených výbuchy granátů vojákůmza 1. světové války vláda očekávala, že přibombardování vznikne v Londýně pani-ka a zmatek, a proto si z ministerstva proIndii povolala odborníky na masovou psy-chózu. Tisíce vojáků pravidelné armádybyly připraveny zasáhnout a obnovit po-řádek ve skladištích potravin a na nádra-žích. Přední psychiatrové a věhlasní léka-ři napsali desítky článků a knih, v nichžtvrdili, že bombardování měst povedemezi civilním obyvatelstvem k „masové-mu propuknutí hysterické neurózy“. Infor-mace z Barcelony z května roku 1939 alenasvědčovaly, že něco takového je ne-pravděpodobné. Vláda očekávala „vše-obecný chaotický útěk“ z Londýna a z dal-ších bombardovaných měst, a také zma-tek a rozvrat v dopravě. Proto na počátku30. let začala připravovat pro případ války

plány organizované evakuace 3 500 000lidí z vnitřního Londýna. Na naléhání LCCa Dolní sněmovny vytvořila v květnu roku1938 výbor v čele se sirem Johnem An-dersonem, který zkoumal problémy, jakéby evakuace přinesla školství, dopravě,zásobování potravinami a válečné výro-bě, a vypracoval podrobné směrnice. Bylorozhodnuto, že tento plán bude dobro-volný (přestože ubytování evakuovanýchmělo být povinné), počáteční nákladyponese vláda a školáci budou evakuová-ni se svými učiteli, nikoli s rodiči. Niko-mu, kdo si přál odejít, nemělo být bráně-no, ale měly být vynaloženy veškeré síly kudržení válečné výroby. Na vytvořenípraktického plánu evakuace ministerstvovnitra zřejmě nestačilo. Za krize v září1938 se proto úřady chystaly použít plánLCC, který předpokládal evakuaci 637000 dětí. Nikdo evakuován nebyl, proto-že se mezitím vrátil Neville Chamberlainz Berchtesgadenu s „čestným mírem“. Vzáří roku 1938 se ukázalo, že více než 80procent rodičů londýnských školáků sipřeje, aby jejich děti byly evakuovány, akdyby oficiální evakuace byla omezena naškolní mládež, malé děti a jejich matky,těhotné ženy a zdravotně postižené, mu-sely by vláda a LCC zvládnout nápor 4milionů evakuovaných, včetně 1,4 milio-nu Londýňanů. Po celé léto roku 1939vypracovávaly LCC a obvodní školské úřa-dy podrobnosti shromažďování, registra-ce, dopravy, výživy a ubytování obrovské-ho, ale dosud neznámého počtu dětí, uči-telů a matek. Počítaly s tím, že nastanevšeobecná panika a devastace.

Když spekulace a předpovědi vystřída-la realita války, ukázalo se, že některé pro-blémy byly přeceněny, zatímco jiné pře-hlédnuty. Obrovské množství vyrobenýcha rozdaných plynových masek nebylok ničemu a Londýňané je záhy přestali no-sit. Prázdná nemocniční lůžka a hromad-né hroby nebyly nikdy použity, protožev Londýně bylo za celou válku méně ci-vilních obětí (29 890 zabitých a asi 50 000těžce zraněných), než mělo způsobit prv-ních pár dnů bombardování. Nevypuklažádná masová hysterie, lidé neztráceliodvahu. Vojáci, kteří měli zkrotit hysteric-ké davy, byli převeleni jinam. Nekonal sežádný útěk z Londýna, evakuovaných byloméně, než se předpokládalo, a většinaz nich nezůstala dlouho mimo Londýn.Na druhé straně vláda značně podcenilanebezpečí požárů. Vůbec nepředvídala,že nevybuchlé a časované pumy mohouvážně narušit dopravu, obchodní činnosta bydlení. Protože Londýňané ani nepr-chali, ani nehynuli v množství, jaké byloočekáváno, počet lidí, kteří ztratili domova vybavení, byl daleko vyšší než vládapředpovídala. V předválečném plánová-ní nehrála ztráta domova význačnou roli.Varování, která byla obsažena ve zprávě


ZO ORB

z roku 1936 o nebezpečnosti trhavýchpum, byla ignorována, stejně jako zkuše-nosti z občanské války ve Španělsku. Mi-nisterstvo zdravotnictví, které v říjnu roku1938 převzalo odpovědnost za bezdo-movce, založilo Výbor pro materiální po-moc, který rychle sestavil plány na zříze-ní stravoven a dočasných krytů. Úředníciale zpravidla předpokládali, že vybombar-dovaní lidé najdou útočiště u přátel nebona venkově. LCC a některé další orgányzačaly v roce 1939 urychleně plánovatvlastní stravovací střediska pro ty, kdopřijdou o střechu nad hlavou, ale naráže-ly na postoj ministerstva financí, kterébylo ochotno platit pouze za péči o lidi,kteří přišli z teritorií jiných místních samo-správ. Ministerstvo požadovalo, aby LCCnasytilo a ubytovalo vlastní zoufalé oby-vatele z vlastních prostředků, navíc tak,aby nevznikla přílišná závislost na veřej-né pomoci. Dokonce i na pokraji válkystále přežíval starý duch „nižší způsobi-losti“ podle chudinských zákonů. Mnozílidé tehdy doufali, že se tento duch zane-dlouho stane obětí války.

První dny válkyPoslední dny míru, v době mezi oznáme-ním nacisticko-sovětského paktu 21. srp-na a německým vpádem do Polska 1. září,se Londýn připravoval na obranu protimohutnému leteckému útoku pod ener-gickým a efektivním vedením regionální-ho komisaře londýnského distriktu siraHarolda Scotta. Byly rozdány plynovémasky pro nemluvňata, rozmístěny upou-tané balony protiletecké obrany, připra-veny pátrací reflektory, protiletadlováděla a letky stíhaček. Přibyly další záko-py, vhodné budovy byly označeny nápi-sem „Veřejný kryt“ a státní i obecní budo-vy obloženy pytli s pískem. Do stavu po-hotovosti byl uveden systém leteckýchpoplachů. Po celém Londýně se začal těžitpísek, například v Hyde Parku a v Hamp-stead Heathu vznikly velké krátery. Ob-čané byli vyzváni, aby si nakoupili zásobynátěrů, záclon a žaluzií pro případ zatem-nění, aby si sestavili a vybavili Anderso-novy kryty, připravili hadice a vědra navodu, aby se seznámili se signály vyhla-šujícími letecký poplach a aby se účastni-li cvičení pořádaných příslušným minis-terstvem. V prvních zářijových dnech bylavyklizena nemocniční oddělení, zabave-na vozidla, která měla sloužit jako sanit-ky, zřízeny nouzové márnice, včetně rakvíz papírové drti. Večer 1. září začaly platitpředpisy o zatemnění.

Prvního září, dva dny před vyhlášenímválky, dostala LCC krátce po 11 hodiněranní rozkaz k zahájení evakuace před-nostních skupin londýnského obyvatel-stva. Během dvou tří dnů bylo 373 700školáků (asi polovina všech v Londýně)spolu s asi 50 000 učiteli a 257 000 matka-

mi a malými dětmi přesunuto do bezpeč-nějších oblastí. Bylo evakuováno 700 000Londýňanů, v celé zemi 1 473 000 osob.Asi polovina rodičů londýnských školáků,daleko větší část, než se předpokládalo,se rozhodla nedělit rodinu a zůstat spo-lečně v Londýně. Mnozí dávali přednosthrůzám bombardování před bolestí od-loučení. Je pravděpodobné, že některéz těchto rodin odešly z Londýna na vlast-ní pěst, aby strávily válku ve venkovskýchdomech nebo hotelích. Počet takovýchosob neznáme, ale zdá se, že neoficiálníexodus z Londýna si na přelomu srpnaa září 1939 zvolilo kolem 1 200 000 lidí,tedy 13 procent obyvatel Velkého Londý-na. Na konci září zůstávalo mimo metro-poli asi 900 000 Londýňanů. Do těchtoúdajů nejsou započteny tisíce lidí, kteří sepřesunuli z vnitřního Londýna do bezpeč-nějších domů na vnějších předměstích.Většina zbývajících aristokratických lon-dýnských sídel byla uzavřena a horečněse začaly prodávat domy na velkých ná-městích ve West Endu. Bez svých nejlep-ších zákazníků zavřela Covent GardenOpera House, která byla později otevře-na jako taneční sál. Asi 25 000 státníchúředníků bylo přesunuto do lázní a pří-mořských letovisek. Londýn opustilaAnglická banka, některá oddělení BBCa několik soukromých firem. Nebyli eva-kuováni pouze lidé. Z londýnské zoo bylievakuováni do Whipsnade chovní sloni(snad se při evakuaci nepářili), ale jinázvířata neměla takové štěstí: nebezpečníhadi byli otráveni chloroformem, akvári-um vypuštěno a kapustňáci zastřeleni.

EvakuovaníEvakuované děti, které převážně pochá-zely z chudších rodin, s sebou nesly všech-ny neduhy života v městském centru.Navíc trpěly spěšným odchodem, obava-mi způsobenými odloučeností, nekoneč-nými cestami vlakem. Musely dlouho če-kat v přijímacích centrech, než si je novíhostitelé vybrali. Během několika dnů bylynoviny a poštovní pytle poslanců plné stíž-ností na stav některých evakuovaných dětía mladistvých a jejich matek. Menšina(opakováním těchto příběhů ale vznikldojem, že se jedná o většinu) přijela v te-niskách a v tenkých a špinavých šatech,nemytá, zavšivená, neukázněná, neznalázákladních pravidel hygieny. Tyto dětineměly žádné spodní prádlo ani pyžamo,nepoužívaly toaletní papír, ve spaní sepomočovaly a (v nejhorších případech)zanechávaly na podlaze výkaly. Poněkudméně šokovala moderní rodiče skuteč-nost, že „nechtěly jíst zdravou stravu, alepožadovaly smažené ryby a pomfrity,sladkosti a sušenky“, a že „nechtěly jítv rozumnou dobu spát“. Časté pomočo-vání, které se u stresovaných a bázlivýchdětí dalo předvídat, mnohé hostitelské ro-

diny nepříjemně překvapilo. Mnohé z nichzřejmě dospěly k závěru, že městští rodi-čové na své úkoly nestačí a že londýnskáchudina nemá o hygieně ani ponětí.

Sociální a kulturní střet nebyl jedno-stranný. Nastěhování se k bohatším rodi-nám chudší děti ponižovalo a přivádělodo rozpaků. Zřejmě ohrožovalo i jejichúctu k vlastním rodičům a k dosavadní-mu způsobu života. Richard Titmuss vesvé upřímné a hluboce lidské studii o so-ciální politice za války píše: „Střet loajalitse dětí dotýkal; trápil je v mnoha situa-cích, kdy byly tyto rozdíly ostře vyhraně-né. Některým dětem se zdálo, že užívánípodivných věcí, jako je vidlička nebo py-žamo, znamená zradu vlastních rodičů.Našly se i děti, které nové šaty odmítaly,které se byly ochotné poprat, jen aby ne-přišly o staré a špinavé věci.“

Podle Titmusse chtěly dělnické rodinyzůstat spolu i v těžkých časech. Zvláštěmatky se nechtěly smířit s omezenímvlastní role, se ztrátou kontaktu s dětmi.Proč by měly žít s dětmi v domácnosti,kterou vedla neznámým způsobem jinážena? Ze všech těchto důvodů se dělnickérodiny dlouhodobé evakuaci energickybránily.

Tvrdohlavost rodin, na kterou evakua-ce během šesti let války stále narážela, seopírala téměř výhradně o osobnost mat-ky. Touha po domově, obavy o manželaa starší děti, neslučitelnost sociální a ne-slučitelnost temperamentu byly hlavnímisilami, které vedly tolik evakuovanýchmatek k návratu. Izolace a podivný klidvenkova – „mámo, říkají tomu jaro, a při-chází to sem každý rok“ – nuda, nepocho-pení způsobu života, to vše občas vyvolá-valo špatné chování, nevděk a neodpo-vědnost. Tak alespoň chápou jejichchování mnozí na venkově, kteří nevědítéměř nic o živosti města plného lidía o přátelství lidí žijících ve slumech. Dob-ře ale vědí, kolik je stálo úsilí, aby bylitolerantní ke vpádu jiné ženy do jejichdomovů, ženy, která je zvyklá na jinéprostředí.

Život dělnické matky začíná, končí a jezakotven v prostředí, kde má manžela,děti, domov. Malé, temné a neuspořá-dané pracoviště, na němž matka tráví vět-šinu dne, její sousedé, obchody, ulice plnéklepů – to vše je nedílnou součástí každo-denní rutiny. Život má pro tyto ženy cenuv prostředí, jež dobře znají. V útočišti navenkově ztratil smysl. Panu Churchillovia luftwaffe rozuměly mezi svými a vesvých domovech, ne v domově někohojiného. A tak se vrátily domů.

Dlouho ohlašované nálety na podzimroku 1939 nepřišly, a tak se evakuovanízačali postupně vracet do Londýna. Doledna roku 1940 se do svých domovův „cílové oblasti“ náletů vrátilo 34 procent


ZO ORB

evakuovaných londýnských školáků a té-měř 90 procent evakuovaných mateka malých dětí. Stejně se zachovalo ještěvyšší procento evakuovaných z jinýchměst. Ze všech nejvíce toužily po návratumatky z východního Londýna, který bylv samém centru cílové oblasti. Po návra-tu do Londýna děti zjistily, že se budoumuset obejít bez svých škol, mateřskýchškolek, klinik a zdravotnických služeb.Školy byly ve větším měřítku otevřeny ažna jaře roku 1940, a povinná docházkabyla obnovena až po Velikonocích. Mezi-tím se mnoho dětí toulalo bez dohledupo Londýně. Některé otevřené, avšakdosud nevyužívané kryty se staly terčemvandalů.

Většina navrátilců se z hromadné eva-kuace v září roku 1939 poučila. Když sevláda v dubnu roku 1940 pokusila pře-svědčit rodiče, aby své děti registrovalipro další evakuaci, zapsala se méně neždesetina londýnských rodin. Po páduFrancie v červnu roku 1940, kdy se zdálo,že invaze do Anglie je za dveřmi, se vláděpodařilo přesvědčit rodiče pouhých100 000 dětí, aby poslali své potomkyz Londýna. Vláda se nepříliš důrazně po-koušela přesvědčit matky s malými dět-mi, aby opustily Londýn. Větší důraz klad-la na pomoc těm, kteří si našli útočiště navlastní pěst. V červenci a v srpnu roku1940, kdy nebezpečí invaze den ze dnenarůstalo, se vracelo do Londýna vícedětí, než z něj odcházelo, a v září roku1940, kdy začaly nálety, žilo v cílové ob-lasti náletů 520 000 školáků.

Podivná válkaV prvních měsících války, v době meziněmeckým přepadením Polska v září roku1939 a invazí do Norska, Francie a Nizo-zemska v dubnu a v květnu roku 1940,prožívali Londýňané směsici úlevy a zkla-mání. Divadla a kina, která byla po vyhlá-šení války uzavřena, rychle obnovila čin-nost, a přestože několik významnýchsportovišť (Twickenham, Wimbledona Oval) nyní sloužilo ozbrojeným silámnebo k zemědělským účelům, začaly sena podzim ve skromném měřítku opětpořádat fotbalové zápasy a závody chr-tů. V prosinci byl tanečním sálům a west-endským kinům a divadlům povolen pro-voz až do jedenácté hodiny večerní, v led-nu se opět otevřely galerie a muzea (i kdyžbez některých nejcennějších exponátů).Život se téměř vrátil do běžných kolejí.Některá omezení a předpisy zavedenév očekávání bezprostředně hrozících ná-letů a prosazované celou armádou komis-ních náletových hlídek, se za této „podiv-né“ války jevila jako cosi obtěžujícíhoa zbytečného. Takovéto pocity nejvíce vy-volávalo noční zatemnění, které ztěžova-lo práci a nákupy, kazilo radost ze životajak doma, tak na ulicích, a činilo chůzi po

londýnských ulicích krajně nebezpečnou.Na londýnských ulicích v posledních čty-řech měsících roku 1939 zahynulo přes400 chodců, tedy více než dvojnásobekoproti stejnému období v roce 1938. Si-tuace se poněkud zlepšila v říjnu a listo-padu, kdy byly povoleny baterky se stí-nítkem a motoristé směli používat částeč-ně zakryté reflektory, a v období kolemVánoc, kdy směly obchody a restauracepoužívat tlumená světla a začalo se zavá-dět „matné“ pouliční osvětlení. Zatemňo-vání způsobilo zvýšení zločinnosti poté,co se pachatelé přizpůsobili novým pod-mínkám. Počet zaznamenaných žalovatel-ných zločinů byl v prosinci roku 1939 vyššínež v předcházejících sedmi letech. Alekomisař Metropolitní policie popřel no-vinové zprávy o prudkém zvýšení výsky-tu hazardních her, mravnostních deliktůa vyděračství pod rouškou zatemnění.„Nedošlo k žádnému pozorovatelnémurůstu žádné z těchto činností, a v někte-rých ohledech byla situace neobvykledobrá.“

Válka, která se na počátku roku 1940jevila jako vzdálená a nereálná, se v květ-nu a na počátku června znepokojivě při-blížila. Byl bombardován Rotterdam, pad-ly Holandsko a Francie, britští vojáci bylievakuováni z Dunkerque. Londýňanényní věděli, co dokáže Blitzkrieg, němec-ká taktika bleskové války, a první částtohoto slova, Blitz, se rychle ujala jakovhodné označení očekávaných náletů.Odstranění tabulí s názvy ulic a silničníchsměrovek, vybudování kulometných hnízdna přístupových cestách do Londýna, za-ložení londýnské domobrany, internacebritských fašistů a nepřátelských cizincův květnu roku 1940 – to vše ohlašovalo,že podivná válka skončila a že záhy při-jde ta opravdová. Válečné projevy Win-stona Churchilla, který 10. května vystří-dal v křesle ministerského předsedy Ne-villa Chamberlaina, a vlivné rozhlasovépromluvy J. B. Priestleyho povzbuzovalyodhodlání v době, kdy Britové stáli přednejvětší hrozbou. Opatření proti náletůma invazi opět nabyla na významu. Londý-ňané se s nadšením pustili do pátrání pošpionech a příslušnících páté kolony.

První nálety na LondýnFrancouzi kapitulovali 22. června. Němcihodlali (ale svůj plán nikdy pečlivě nepro-pracovali) zničit RAF pomocí luftwaffe,a poté chtěli svoji nadvládu ve vzduchuvyužít k ochraně invazních jednotek, kte-ré se měly vylodit na jihu Británie, předKrálovským námořnictvem. Byla to ama-térská strategie, která se opírala o Görin-govy falešné představy o síle německéluftwaffe a slabosti RAF. Německé lehkébombardéry byly zkonstruovány k taktic-ké podpoře pozemních jednotek, nikolipro strategické bombardování, a nemohly

počítat s podporou dálkových stíhačekproti vysoce účinným hurricanům a spit-firům RAF. Letecká bitva začala 10. čer-vence, kdy byl v Doverském průlivu pod-niknut útok na konvoje. V srpnu zahájilaluftwaffe útok na letiště a řídící střediskavelitelství britského stíhacího letectva.V období od 24. srpna do 5. září RAF ztrá-cela stíhačky a piloty takovým tempem,že je nestačila nahrazovat novými. Účin-né nálety na Biggin Hill a další stanovištějihovýchodního sektoru vystavily přímé-mu útoku samotný Londýn. Po celé tytotýdny luftwaffe bombardovala významnéprůmyslové a strategické cíle, včetně le-tiště a letecké továrny v Croydonu (kde18. srpna zahynulo dvaašedesát lidí), aleměla rozkaz neútočit na vnitřní Londýna další civilní cíle. Velký útok na Londýnměl začít teprve souběžně se zahájeníminvaze, tak, aby vznikl proud uprchlíků,který by zablokoval silnice kolem města.

První nálet na vnitřní Londýn, v noci na24. srpna, byl způsoben omylem. Někte-ří němečtí piloti měli bombardovat letec-ké továrny a rafinerie ropy v jižním Lon-dýně a v okolních hrabstvích, ale ztratiliorientaci a svrhli zápalné a výbušné pumyna City, East End a na vnitřní předměstí.Velitelství letectva reagovalo nálety naBerlín, které byly podniknuty v několikanásledujících nocích a jichž se účastniloosmdesát strojů. Hitler, který předtím ujiš-ťoval Berlíňany, že k takovému náletu ne-může nikdy dojít, poté vydal rozkazk odvetným náletům na Londýn. Tyto in-cidenty samy o sobě nevysvětlují němec-ké rozhodnutí bombardovat místo RAFa hlavních průmyslových závodů civilnícíle. Je možné, jak tvrdí Calvocoressia Wint, že Hitler považoval bitvu s krá-lovským letectvem za prakticky vyhranou.Snad doufal ( jak si myslí Angus Calder),že RAF vláká do bitvy nad Londýnem, abyje mohl definitivně zničit. Velmi přesvěd-čivě zní argument Gordona Craiga, žeGöringovo strategické uvažování byloamatérské a neinteligentní a že neuváže-ný útok na Londýn byl pro celý invazníplán charakteristický. Anebo, jak tvrdíAlan Bullock, se Hitler chtěl vyhnout opo-třebovacímu boji s britskými stíhačkami,který by přinesl jen ztráty a zdržení, a pro-to se rozhodl zaútočit přímo na srdce Bri-tánie. Zajisté v této věci nepociťoval žád-né mravní zábrany. Hitler měl veškeré dů-vody k názoru (který sdíleli i mnozí lidév Británii), že totální útok na Londýn do-nutí Británii ke kapitulaci. Noční nálety naLiverpool a Birkenhead ve dnech 28.–31.srpna způsobily zdánlivě větší škody, nežse nakonec ukázalo. Tento typ bombar-dování se stal levnou a účinnou metodouútoku na nepřítele. Hitler se předtím vy-hýbal britským civilním cílům, neboť seobával odvety a jejího dopadu na veřejnémínění v Německu. Ale po náletu RAF na


ZO ORB

Berlín jej snaha o udržení morálky Něm-ců tlačila k odvetě, nikoli k umírněnosti.Zpětně je jeho rozhodnutí považováno zakardinální chybu, která zachránila britskéstíhací letectvo před zničením a která zne-možnila německou invazi z moře, kteráostatně byla značně nepravděpodobná.Ale houževnatost civilního obyvatelstva(britského, německého i japonského) tvá-ří v tvář strašnému bombardování se pro-kázala až při náletech v letech 1940–45.Všechny strany konfliktu byly překvape-ny schopností velkoměsta přestát útoka žít dál, nebo, jak se tehdy vlasteneckyříkalo, „vydržet to“.

Velký útok na Londýn ohlásil Hitler veveřejném projevu 4. září v Berlíně. Příští-ho dne byly vydány příslušné rozkazy.Německé bombardéry svrhly na Londýnsvětlice a příští noci byl podniknut náletna Rotherhithe. Byla to varování před tím,co mělo přijít, ale přechod od útoku nasektorová stanoviště k bombardování ci-vilních cílů byl tak nečekaný a nelogický,že velitelství stíhaček i britský generálníštáb byly zcela zaskočeny. Když 7. září asiv 5 hodin odpoledne letěla podél tokuTemže početná skupina 320 bombardé-rů s doprovodem více než 600 stíhaček,zpočátku se jí postavila na odpor pouzeprotiletadlová děla. Toho odpoledne bylyzasaženy nejvýznamnější londýnské prů-myslové a obchodní oblasti: woolwichskýArzenál, becktonské plynárny, elektrárnave West Hamu, obrovská síť doků odSilvertownu a Poplaru až k Rotherhithea Wappingu, a s nimi i přeplněné a zrani-telné slumy v East Endu. Bombardéry pakpokračovaly na City, Westminster a Ken-sington, v té chvíli však na ně již útočilyletky stíhaček RAF. Téhož večera v 8 ho-din podniklo nálet na Londýn dalších 250bombardérů. Cestu jim ukazovaly obrov-ské požáry na východě, které osvětlovalyLondýn jako jasný oranžový úsvit. Bom-bardéry měly snadnou práci. Mnoho pro-tiletadlových děl, která byla na počátkuválky rozmístěna v Londýně, bylo přesu-nuto jinam, a dvaadevadesát děl bránícíchvnitřní město pálilo od devíti večer do třetíhodiny ranní, aniž by to mělo patrný úči-nek. Bombardéry se jim prostě vyhnuly.Jednomístné stíhačky, jež měla obranaLondýna k dispozici, byly ve tmě praktic-ky nepoužitelné a nedostaly rozkaz kestartu. Dvě letky blenheimů, které byly vy-baveny pro noční boj, nemohly z letiště vHornchurchi odstartovat pro hustý kouř.Několik blenheimů vzlétlo nad severový-chodní Londýn, ale sedmihodinovémuněmeckému náletu stály v cestě pouzebalony.

Ráno planulo v Londýně přes 1000 po-žárů, z nichž některé se vymkly kontrole,tři hlavní nádraží byla vyřazena, 430 Lon-dýňanů bylo mrtvých a 1600 lidí utrpělovážná zranění. Vyřazeny byly i elektrárny

v Battersea a West Hamu, a podél celéhoúseku Temže od Silvertownu k PutneyBridge vznikly rozsáhlé škody. 8. září přidalším nočním náletu, kdy se piloti opětorientovali podle požárů způsobenýchpředchozími nálety, zahynulo dalších 412lidí a 747 bylo vážně zraněno. Z požárův docích, rozsáhlejších a nebezpečnějšíchnež vše, co Londýn zažil od roku 1666,stoupal štiplavý pach obchodu Londýnas impériem. Hořel pepř, vzduch kolem bylplný štiplavých částeček. Když se hasičihluboce nadechli, jako by jim do plic pro-nikly samotné plameny. Hořel rum, z vratskladů se valily proudy planoucí tekutiny,sudy explodovaly stejně jako letecképumy. Hořely laky, další kaskáda dobělarozžhavených plamenů pokryla čerpadlavrstvou, jejíž odstranění si vyžádalo celétýdny. Z hořící gumy se valila oblaka kouřetak dusivého, že bylo možné hasit jen zdál-ky. Cukr zřejmě dobře hoří v kapalné for-mě, kdy plave na vodě v docích. Čaj hoří„odporně nasládle a velmi intenzivně“.

Byla to pro East End katastrofa, ale ne-nastala apokalypsa, již politikové očekáva-li. Nebyl nasazen bojový plyn, účinek trha-vých pum byl daleko menší, než se očeká-valo. Na jednu tunu připadalo šest zabitýcha těžce zraněných, nikoli padesát. Pouzesíla zápalných pum byla vyšší, a zkáze takpodlehlo více domů. Ani oné noci, jednéz nejhorších, nepropukly masová hysteriea útěk, jež mnozí předvídali. Londýňané sepodle odboru domácího zpravodajstvíministerstva informací přizpůsobili nále-tům na konci srpna s odhodlaností a sou-sedskou solidaritou. 9. září se v East Endu„téměř neprojevila panika a nedošlo k žád-ným projevům poraženectví“. Když seChurchill 8. září vydal na prohlídku zniče-ných částí přístavu, místní obyvatelstvoprojevovalo dobrou morálku. PracovníciÚřadu pro průzkum veřejného mínění(kteří za války shromažďovali informaceo postojích veřejnosti pro ministerstvo in-formací) zjistili, že pochopitelný stracha hrůzu z prvního náletu již stačily zmír-nit poněkud nesmělá statečnost a houžev-natost okořeněná humorem, které sezáhy staly charakteristické pro „ducha“bombardovaných Londýňanů. Nervozitaa hysterie, které byly do roku 1940 pova-žovány za normální chování civilistů přináletech, se zanedlouho staly příznakemvýjimečné duševní slabosti.

Podzimní náletyPrvní fáze útoků, která se soustřeďovalana průmyslové cíle v East Endu podélTemže a při níž byly podnikány denníi noční nálety, trvala do 18. září, kdy velkédenní útoky na Londýn ustaly a kdy bylananeurčito odložena „operace Lvoun“,plán invaze do Británie. Cílem Němcůbylo v prvních deseti dnech těžkého bom-bardování zničit East End a londýnské

doky („cílovou oblast A“), vtáhnout dobitvy o Londýn RAF a přitom je porazit.V konečné bilanci přišla luftwaffe v prů-běhu šesti denních náletů ve dnech 7. až18. září o více letadel než RAF, zvláště přivelkém náletu 15. září, při němž bylo se-střeleno šedesát z 900 německých letou-nů. V důsledku tak velkých ztrát muselGöring 18. září denní nálety zastavit. Noč-ní nálety byly pro Němce daleko bezpeč-nější. Německé bombardéry přilétaly vesvazech sestávajících obvykle ze 100 až200 letounů. Během sedmi až osmi ho-din mohly bez odporu svrhnout 150 až200 tun trhavých pum a 200 až 300 pumzápalných. Obrana Londýna zůstala té-měř neúčinná. Protiletadlová děla sev průběhu prvních tří nočních náletůuplatnila jen málo. Byly sestřeleny pouzečtyři ze 600 bombardérů. Šéf štábu pro-tiletecké obrany generál Pile se 10. zářírozhodl, že zahájí nemířenou přehradnoupalbu. Ta německé piloty vystrašila a po-zvedla na duchu jejich potenciální oběti,ale ve skutečnosti zabila padajícími stře-pinami více Londýňanů než Němců. Na-víc protiletadlové reflektory nabídly uži-tečné orientační vodítko německým pilo-tům, kteří byli účinným zatemněnímdezorientováni. Za poslední tři měsíceroku 1940 bylo protiletadlovou palbousestřeleno pouze sedmapadesát němec-kých letadel. V noci byly něco platné pou-ze dvě letky blenheimů, dislokovanýchv okolí Londýna, ale ty nedokázaly vyvi-nout dostatečnou rychlost, aby mohlyzpůsobit německým bombardérům většíztráty. Na podzim začaly být nasazoványrychlejší beaufightery, které ale zápolilys mnoha technickými problémy. Obráncinakonec vytvořili koordinovaný systémradarů umístěných na zemi i v letadlech,ale ten mohl být účinný pouze v případě,že se stíhačka octla 3 míle od bombardé-ru a jestliže poté dokázala vyvinout do-statečnou rychlost, aby jej mohla dostih-nout. Až do jara roku 1941 nedokázalibritští noční piloti německé bombardérylokalizovat, a nemohli ani zaujímat posta-vení, z něhož by na ně mohli zaútočit.Sestřelit bombardér ve tmě nebylo nikdysnadné, ale technika se postupně zlep-šovala a při velkých náletech v dubnua v květnu roku 1941 se radarem vybave-né letouny typu Hurricane a Defiant ko-nečně prosadily.

Druhá fáze německého útoku, od po-loviny září do 14. listopadu, se již neza-měřila na East End a na doky, ale na de-strukci ostatních částí Londýna, „cílovéoblasti B“. S výjimkou 3. listopadu, kdytomu počasí zabránilo, pokračovaly noč-ní nálety po celý podzim roku 1940.V průměru se jich účastnilo 160 letounů.Při každém náletu bylo svrženo průměr-ně 200 tun trhavých pum a 180 zápal-ných. Tento přesun směrem na západ,


ZO ORB

jehož raným příznakem bylo široce pub-likované bombardování Buckinghamské-ho paláce dne 13. září, pomohl zažehnatnebezpečnou vlnu pobouření, která se za-čala v předcházejícím týdnu šířit veStepney, West Hamu a dalších obvodechEast Endu a která vyvrcholila 15. září, kdyse v průběhu náletu obyvatelé pokusiliobsadit hotel Savoy. Pocit společnéhoutrpení, pum dopadajících na paláce ( je-jichž obyvatelé neutekli na venkov) i naslumy, byl důležitou podmínkou duchaodporu Londýňanů. Diverzifikace cílůrovněž znamenala, že se žádný obvodLondýna nedostal až na práh fyzickéhoči duševního kolapsu, což se mohlo státprávě v East Endu, kdyby se byly náletynepřesunuly jinam. I když Londýn zůstá-val terčem bombardování další dva mě-síce, žádný jedinec ani obvod nebyli takdlouho vystaveni nepřetržitým útokům.Většina Londýňanů vnímala nálety jenjako hluk způsobený vzdálenými výbuchyči pohled na ně, o nichž si druhý den pře-četli v ranních novinách.

Velký nálet 7. září nebyl největším nále-tem onoho podzimu. V noci na 18. zářísvrhlo za jasného měsíčního světla 300 le-tounů 350 tun trhavých pum (tj. více, neždopadlo na Londýn za celou 1. světovouválku) a přes 600 zápalných pum. Té nocibyl zničen Lambeth Walk, který proslulteprve nedávno, a také velký obchodnídům John Lewis’s na Oxford Street. Něm-ci nasadili i obrovské, zhruba tunové ná-mořní miny, které se tiše snášely na pa-dácích. Následoval obrovský výbucha zvuk, který připomínal „jakési kolosálnízavrčení“. Tyto miny byly větší než jaká-koli dosud svržená puma. Mnohé nevy-buchly, ale i ty nesmírně narušily dopra-vu a chod města.

Bombardování poškodilo stoky, zničilovodovody a plynovody, přerušilo dodávkyelektřiny a telefonní spojení. Na počátkuříjna bylo zničeno ústí hlavní londýnské sto-ky, takže se do Temže dostávaly nečištěnésplašky. Za nejtěžšího podzimního náletudne 15. října, kdy 400 bombardérů zabilo430 lidí a vyřadilo pět hlavních nádraží

a trasu podzemní dráhy District Line, bylapřerušena dodávka vody pro City a prora-žena fleetská stoka. Na povrch se linulypachy, jež Londýňané neucítili (přinejmen-ším z tohoto zdroje) po 200 let. Tyto ško-dy bylo nutné co nejrychleji odstranit, pro-tože bez těchto služeb by nemohlo městofungovat, byla by poškozena morálka oby-vatel a ztížen boj s požáry. O organizač-ních schopnostech vlády svědčí, že za vál-ky nedošlo k jedinému zaznamenanémupřípadu vodou přenášeného tyfu a že zá-kladní služby byly narušeny pouze místněa dočasně. Londýn dokázal značné škodyzpůsobené nálety průběžně odstraňovat.Dosti rychle byly opravovány ulice a želez-niční tratě. Doky navzdory opakovanýmnáletům i nadále zvládaly tok dovozu a vý-vozu, který udržoval hlavní město a jehoekonomiku v chodu. Za dva měsíce inten-zivního bombardování utrpěly doky „zá-važné, ale nikoli ochromující“ škody. Němciočekávali, že nálety těžce zasáhnou lon-dýnský obchod a průmysl. Jak se ukáza-lo, byly jejich naděje příliš optimistické.

BERLÍN, mír 1742. Uzavřen 28. čer-vence 1742 Pruskem a Rakouskem, ukon-čil první válku o Slezsko (Ÿ RAKOUSKÉDĚDICTVÍ, VÁLKY 1740–1748). Potvrdilpodmínky preliminárního míru uzavřené-ho 11. června 1742 ve Vratislavi, na je-hož základě se Marie Terezie ve prospěchPruska vzdala Kladska, Horního i Dolní-ho Slezska s výjimkou Těšínska, Opavska,Krnovska a několika menších území. Prus-ko se zřeklo dalších územních nárokůa zavázalo se ponechat volnost vyznává-ní katolické víry ve Slezsku.

CÁCHY, mír 1748. Mírová smlouvauzavřená 18. října 1748 ukončila válkyo rakouské dědictví. Jejími signatáři bylina jedné straně Velká Británie, Rakous-ko, Spojené nizozemské provincie a Sar-dinské království, na druhé straně Fran-cie a její spojenci (Španělsko, Modenaa Janov). Francie se zavázala vrátit Ra-kousku Jižní Nizozemí, italská vévodstvíParma, Piacenza a Guastalla byla přiřče-na španělskému princi Filipu Bourbonské-mu, bylo uznáno hannoverské nástupnic-tví v Británii, potvrzeno mezinárodníuznání Pragmatické sankce a držba Slez-ska a Kladska Pruskem.

DETTINGEN, bitva 1743. Proběhla zaválek o rakouské dědictví. 27. června 1743tzv. Pragmatická armáda v síle 35 000mužů pod velením krále Jiřího II. (šlo

o poslední případ v dějinách, kdy britskýpanovník osobně vedl armádu do bitvy)porazila francouzskou a bavorskou armá-du. Ztráty na obou stranách byly zhrubavyrovnané, výsledek bitvy celkovou situ-aci příliš neovlivnil. Spojenecký plán úto-ku proti Francii byl zmařen tím, že Prus-ko znovu zahájilo válku s Rakouskem.

DRÁŽĎANY, mír 1745. Po porážkáchve druhé slezské válce byly Rakouskoa Sasko 25. prosince 1745 nuceny uzavřítmír s Pruskem v Drážďanech. Prusko siponechalo Slezsko. Na základě podmínekpreliminárního míru ve Vratislavi i míruv Berlíně Prusko uznalo císařský titul Fran-tiška Štěpána. Oba signatáři si vzájemněgarantovali území, kromě držby Habsbur-ků mimo říši. Druhou smlouvu uzavřeloPrusko se Saskem, které se zavázalo doVelikonoc 1746 zaplatit v hotovosti milionříšských tolarů, poté mělo Prusko stáh-nout ze Saska své oddíly. Sasko se vzdalovšech nároků na Slezsko, postoupilo Prus-ku Fürstenberg a Schildow a zaručilo to-leranci svým katolickým poddaným.

FONTENOY, bitva 1745. Za válek o ra-kouské dědictví postupovala spojeneckátzv. Pragmatická armáda (45 000, dle ně-kterých údajů 52 000 mužů) pod velenímViléma Augusta vévody z Cumberlandu,aby prolomila obležení Tournai. 11. květ-na 1745 se u Fontenoy střetla s francouz-skou armádou (52 000, dle některých úda-jů až 64 000 mužů), jíž velel hrabě MořicSaský. Po počátečním úspěchu, kdy útokAngličanů a Nizozemců způsobil nepříteli

těžké ztráty, rozhodlo nasazení dělostře-lectva a útok na obou křídlech o vítězstvíFrancouzů, kteří poté dobyli Tournai a bě-hem příštích čtyř měsíců i celé Flandry.

FRANKFURT, smlouva 1741. Třebažesaský kurfiřt a polský král Fridrich Au-gust II. (v Polsku vládl jako August III.)uznal Pragmatickou sankci, pod vlivemfrancouzské diplomacie se na základěsmlouvy uzavřené 19. září 1741 ve Frank-furtu nad Mohanem přidal na stranu cí-saře Karla VII. a zavázal se podporovatjeho nároky na rakouské dědictví. Jako„odměna“ mu byla přislíbena Moravaa Horní Slezsko s výjimkou Niska. Po uza-vření frankfurtské smlouvy se saské oddí-ly účastnily po boku Francouzů a Bavorůtažení do Čech a obsazení Prahy v listo-padu 1741.

FRANKFURTSKÁ UNIE 1744. Za vá-lek o rakouské dědictví dospěli francouzštía pruští zástupci po dlouhém jednání22. května 1744 k dohodě, na jejímž zákla-dě byly uzavřeny tři smlouvy, označovanéjako Frankfurtská unie. První mezi císařemKarlem VII., Pruskem, Falcí a Hesenskem--Kasselskem, druhá mezi Pruskem a Bavor-skem (zohledňovala mj. pruské nárokyv Čechách) a třetí, nejdůležitější, o ofen-zívní alianci mezi Francií a Pruskem. Fran-cie si vyhradila právo přistoupit k prvnímdvěma smlouvám. První smlouva vstoupi-la s ohledem na přání císaře v platnost již22. května 1744. Deklarovaným cílem bylaobnova míru v říši a řešení nástupnickéotázky rozhodnutím říšských stavů.


ZO ORB

květen

2. 5. se před 200 lety narodil německýfyzik a chemik Heinrich Gustav Magnus(†1870), podle nějž je nazván Magnusůvjev (na těleso pohybující se v tekutiněa otáčející se kolem osy kolmé na směrpohybu působí příčná síla, takže jeho tra-jektorie se zakřivuje).

3. 5. se před 100 lety narodil francouz-ský fyzik a nositel Nobelovy ceny za fyzi-ku, Alfred Kastler (†1984), věnoval se op-tickým rezonančním jevům a připravil takpůdu pro vývoj laseru.

4. 5. byla před 200 lety zrušena v ra-kouském soustátí doživotní vojenskáslužba, v roce 1811 byla stanovena délkaslužby na 14 let, v roce 1845 na 8 let.

6. 5. byl před 950 lety zavražděn spo-letský vévoda, markrabě z Toskánska,Modeny, Mantovy, Brescie a Ferrary,Bonifacius II. (z Canossy) (*okolo 985),spojenec sálské dynastie a stoupenecclunyjského hnutí. Jeho dcera Mathilda(1046–1115), zvaná Velká markraběnka,zdědila jeho statky, vdala se nejdříve zalotrinského vévodu Gottfrieda a poté zabavorského vévodu Welfa V.

8. 5. zahubila před 100 lety sopka MontPelée na Martiniku 40 000 lidí a zcela zni-čila město St. Pierre.

10. 5. před 100 lety zemřel český bás-ník, divadelní a literární kritik a historikAntonín Matěj Píša (†1966), mluvčí a in-terpret poválečné básnické generace.

15. 5. byla před 30 lety navrácena Oki-nawa (v souostroví Rjúkjú) Japonsku.V červnu 1945 se zde odehrály krvavéboje mezi Američany a Japonci, poté bylostrov obsazen Američany a přetvořen vevýznamný námořní opěrný bod USA.

25. 5. zemřela před 600 lety sicilskákrálovna Marie, panovala od roku 1377,poslední z linie aragonské dynastie zalo-žené Fridrichem II. (1271–1337). Sicíliepřipadla Aragonsku.

27. 5. byl před 60 lety uskutečněn aten-tát na zastupujícího říšského protektoraReinharda Heydricha, jenž na následkyzranění zemřel. Hrdinský čin patřil k vý-znamným činům našeho protinacistické-ho odboje.

28. 5. zemřel před 30 lety Eduard vé-voda z Windsoru (*1894), jenž panovaljako Eduard VIII. ve Velké Británii v roce1936. Po jedenáctiměsíční vládě abdiko-val, aby se mohl oženit s dvakrát rozve-denou Američankou Wallis WarfieldSimpsonovou. V letech 1944–1945 bylguvernérem Bahamských ostrovů.

30. 5. zemřel před 90 lety americký prů-kopník motorových letadel Wilbur Wright(*1867), se svým bratrem Orvillem

FÜSSEN, mír 1745. Bavorský kurfiřtKarel Albrecht dosáhl v době válek o ra-kouské dědictví císařské koruny (24. led-na 1742), jeho krátké a nešťastné pano-vání ukončila smrt 20. ledna 1745. No-vým bavorským kurfiřtem se stal jeho synjako Maxmilián III. Josef. Nesdílel aspira-ce svého otce, vojenské úspěchy Rakuša-nů jej přiměly k uzavření smlouvy ve Füs-senu 22. dubna 1745. Jí uznal Pragmatic-kou sankci a přislíbil dát svůj hlas při novévolbě císaře Františku Štěpánovi Lotrin-skému, manželu Marie Terezie. Smlouvamu zaručovala návrat všech území, ježpatřily Bavorsku roku 1741, a byla muodpuštěna válečná náhrada.

HENNERSDORF, bitva 1745. Za dru-hé slezské války (Ÿ RAKOUSKÉ DĚDIC-TVÍ, VÁLKY 1740–1748) hodlali Rakuša-né a Sasové koncem roku 1745 předejítpruskému vpádu do Saska zimním taže-ním, jehož výsledkem mělo být překvape-ní nepřítele v zimních leženích a jeho od-říznutí od zásobovacích spojnic. Prusovése nenechali zaskočit, 21. listopadu 1745dokončili přesun jednotek ze Slezska doSaska a 23. listopadu 1745 pod velenímZietenovým u Hennersdorfu (Katholi-sches Hennersdorf) porazili nepřátelskýsbor, jehož velitel princ Karel Lotrinský semusel stáhnout do Čech.

HOHENFRIEDBERG (dn. Dobromierz),bitva 1745. Za druhé slezské války vtáhlna jaře roku 1745 rakousko-saský sbor podvelením prince Karla Lotrinského do Slez-ska. Toto seskupení napadl pruský král Frid-rich II. 4. června 1745 překvapivým noč-ním útokem u Hohenfriedbergu. V časnýchranních hodinách byli vyřazeni Sasové nalevém křídle, ne zcela koncentrované ra-kouské síly neodolaly pruskému náporu a na-konec se stáhly do Čech. Rakouské a saskéztráty obnášely 15 000, pruské 5000 mužů.Vojenský úspěch Fridricha II. neměl oče-kávaný politický dopad, neboť Marie Tere-zie neprojevila ochotu jednat o míru.

CHOTUSICE, bitva 1742. Za první slez-ské války (Ÿ RAKOUSKÉ DĚDICTVÍ, VÁL-KY 1740–1748) došlo na jaře 1742 k ra-kouskému pokusu vytlačit Prusy z Čech.Pruský král Fridrich II. vyrazil vstříc rakous-kým silám, jimž velel princ Karel Lotrinský.Nepřátelské armády se střetly 17. května1742 v bitvě u Chotusic nedaleko Čáslavi.Po úporném boji se střídavými výsledkybitvu rozhodla pěchota na pravém prus-kém křídle, vítězní Prusové ztratili 4800,Rakušané 6500 mužů. Šlo o rozhodujícíbitvu první slezské války, neboť krátce poní Marie Terezie přistoupila na podmínkypreliminárního míru uzavřeného ve Vrati-slavi, které pak byly stvrzeny podpisemmírové smlouvy v Berlíně.

A. S.

(1871–1948) uskutečnil na letadle vlast-ní konstrukce 17. prosince 1903 první let.

30. 5. zemřel před 750 lety kastilský králFerdinand III. Svatý (*asi 1201), z druhé-ho kastilského rodu navarrské dynastie,znovu sjednotil León s Kastilií, v rámcireconquisty dobyl Córdobu a Sevillu,roku 1239 založil univerzitu v Salamance.

31. 5. byla před 100 lety uzavřena mí-rem ve Vereenigingu britsko–búrská vál-ka, která probíhala od roku 1899. Oranž-ský svobodný stát a Transvaal se staly brit-skými koloniemi. Téhož dne byl před 30lety zahájen ustavující sjezd normalizač-ního Svazu českých spisovatelů.

červen

1. 6. byl nacisty popraven před 60 letyčeský spisovatel Vladislav Vančura(*1891), představitel experimentální liniemeziválečné prózy. Autor nedokončenýchObrazů z dějin národa českého. Za oku-pace působil v domácím odboji.

3. 6. začala před 60 lety námořní a le-tecká bitva u Midwayských ostrovů meziAmeričany a Japonci. Šlo o jednu z nej-větších bitev II. světové války, skončilaporážkou Japonců. Znamenala obrat veválce v Tichomoří.

10. 6. došlo před 60 lety k hrůznémuaktu nacistické zvůle, vyhlazení Lidic. Šloo odvetu za atentát na R. Heydricha, 192mužů bylo zastřeleno, ženy byly odvleče-ny do koncentračních táborů, 82 dětí za-hynulo v táboře v Lodži, menší část dětíbyla dána do německých rodin. Zločin vy-volal rozhořčení a odpor na celém světě.

12. 6. zemřel před 90 lety český histo-rik a prozaik Zikmund Winter (*1846),jako historik se věnoval mj. dějinám ře-mesel a obchodu v Čechách ve XIV. a XV.století, autor rozsáhlého románu MistrKampanus, dokumentujícího život napražské univerzitě kolem roku 1620.

17. 6. zemřel před 20 lety český historik,básník a prozaik Zdeněk Kalista (*1900),věnoval se období baroka a gotiky.

19. 6. zemřel před 100 lety saský králAlbert I. (*1828), panoval od roku 1873.Téhož dne byl před 60 lety popraven čes-ký generál a politik Alois Eliáš (*1890),jenž v roce 1939 se souhlasem odbojovéorganizace Obrana národa převzal funkcipředsedy protektorátní vlády, v níž se snažilbrzdit a zpomalovat opatření okupantů.

23. 6. se před 350 lety narodil českýřezbář a sochař Jan ( Johann) Brokof(†1718), autor řady plastik na Karlověmostě v Praze.

30. 6. zemřela před 60 lety česká novi-nářka a politička Františka Plamínková(*1875), zakladatelka Ženské národnírady, senátorka v letech 1925–1939, po-pravena za heydrichiády.

(připravil František S t e l l n e r)


ZO ORB

✍

Charles Williams: Adenauer. Otec no-vého Německa. BB Art, Praha 2002,470 stran.

Rozsáhlá biografická publikace vynika-jícího britského publicisty a politika Char-lese Williamse je věnována jedné z nejvý-raznějších politických osobností 20. sto-letí – Konradu Adenauerovi. Práce jerozvržena do čtyř základních částí, zachy-cujících Adenauerovu životní dráhu. Prv-ní díl (Císařské Německo) mapuje mládía počátky dospělosti budoucího kanclé-ře, z chronologického hlediska je dove-den do konce první světové války. Ve dru-hém díle (Výmarské Německo) Williamsprezentuje Adenauerův život v údobí odprvní světové války do uchopení mociHitlerem v roce 1933. Tato část je zamě-řena jak na Adenauerovu působnost vefunkci vrchního starosty Kolína nad Rý-nem (1917–1933), tak jeho aktivitu vevysoké politice (od roku 1920 byl členema posléze prezidentem Pruské státní rady,roku 1926 dokonce odmítl nabídku úřa-du kancléře). Třetí díl (Hitlerovo Němec-ko) zachycuje Adenauerovu životní drá-hu v období let 1933–1945, kdy byl jižv roce 1933 nacisty zbaven všech úřadůa po jistou dobu v roce 1944 vězněn.Z celé práce určitě nejvýznamnější je po-slední, čtvrtý díl (Adenauerovo Němec-ko), v němž Williams představuje Konra-da Adenauera jako budovatele nového,demokratického Německa po druhé svě-tové válce. Adenauer byl již v květnu 1945Američany dosazen do úřadu vrchníhostarosty Kolína nad Rýnem, aby jej v říjnutéhož roku Britové sesadili. Mimořádněvýznamnou byla jeho aktivita zaměřenána budování demokratické konzervativní,křesťansky orientované strany s celoně-meckou působností. Již v březnu 1946 sestal předsedou Křesťansko-demokratickéunie v britské okupační zóně, v roce 1948předsedou Parlamentní rady a 15. září bylzvolen prvním kancléřem Spolkové re-publiky Německo. K jeho klíčovým cílůmpatřila poválečná obnova země, budová-ní demokratických základů nového ně-meckého státu, vytvoření nového vztahupředevším k Francii a z obecného hledis-ka integrace SRN do západoevropskýchpolitických a ekonomických struktur.K jeho největším politickým úspěchůmpatřil podpis Pařížských dohod v říjnu1954, jimiž byla SRN přiznána plná suve-renita, vstup SRN do NATO (1955)a smlouva se Sovětským svazem v roce1955, která přinesla ukončení válečnéhostavu a návrat německých zajatců.

Williams si již dříve získal renomé jakoautor vynikajících biografií (mj. Charlese

de Gaulla), ale životopis Konrada Ade-nauera, vydaný anglicky v roce 2000, jeurčitě jeho nejzdařilejší prací v tomtoohledu. Autor využil nepublikovaný pra-menný materiál z archivů v SRN, Francii,USA, Velké Británii a Rusku, pozoruhod-ný přínos reprezentuje využití nepubliko-vaných pramenů z archivů bývalého SSSRa NDR. Williams vyšel z hluboké znalostitematu a předložil čtenáři něco více nežmimořádně poutavý portrtét významné-ho státníka. Kniha jako celek představujepozoruhodný pohled na vývoj německýchdějin ve 20. století, od katastrofy prvnísvětové války po zrod demokratickéhoNěmecka v době po druhé světové válce.Odborná úroveň, koncepce i styl autoradaly vzniknout vynikající publikaci, kteránepochybně upoutá zaslouženou pozor-nost našeho čtenáře. Není také možnéopomenout skutečnost pro české vydá-ní základní, jíž je vysoká profesionálníkvalita překladu Šárky Stellnerové, aťjde o stránku jazykovou, či obsahovoua věcnou.

Aleš S k ř i v a n

(Pokud není uvedeno místo vydání, jedná se o Prahu.Nakladatelé si při oznamování knižních novinekvyhrazují možnost změny.)

APPLEBYOVÁ, Joyce, HUNTOVÁ,Lynn, JACOBOVÁ, Margaret, Jak říkatpravdu o dějinách. Historie, věda, histo-rie jako věda a Spojené státy americké,Brno 2002

BAUER, Jan, Záhady českých dějin, V.,Brno 2002

BEKKER, Cajus, Válečné námořnictvo.Osudy německého válečného námořnic-tva 1939–1945, 2003

BLAŽÍČKOVÁ-HOROVÁ, Naděžda,Malířská rodina Mánesů, 2003

BUKEY, Evan Burr, Hitlerovo Rakousko.Jedna říše, jeden národ, 2002

CD ROM UNIVERSUM/3, 2002 (multi-mediální encyklopedie obsahuje doplně-né texty knižního vydání desetisvazkovévšeobecné encyklopedie)

ČECHURA, Jaroslav, Černínové versusKysíbelští, 2003

ČELOVSKÝ, Bořivoj, Strážce Nové Ev-ropy. Prapodivná kariéra novináře Ema-nuela Vajtauera, Šenov u Ostravy 2002

ČERVINKA, František, Česká kulturaa okupace, 2003

DRAGOUN, Zdeněk, Praha 885–1310,2003

DUBY, Georges, Rytíř, žena a kněz, 2003FALTUS, Jozef, PRŮCHA, Václav, Vše-

obecné hospodářské dějiny 19. a 20. sto-letí, 2003 (skripta)

FURET, Francois, BESANCON, Alaina další, Komunismus a fašismus, usp. Mi-roslav Novák, 2002

GRAJEWSKI, Andrzej, Jidášův komplex,2002 (dějiny církví v evropských socialis-tických státech)

HAMANNOVÁ, Brigitte, Alžběta – císa-řovnou proti své vůli, 2002 (Alžběta Ra-kouská, obnovené vydání)

HANUŠ, Jiří, Mezi tradicí a reformou,Brno 2002

HULPACH, Vladimír, Báje a pověstiz Čech a Moravy – Liberecko, 2003

CHALUPA, Jiří, Zápisky o válce občan-ské, 2002

CHURCHILL, Winston S., Dějiny ang-licky mluvících národů, IV., Velké demo-kracie, 1999 (1815–1900)

KAMENÍK, Milan, Burgundsko – krajmnichů, 2003

KASÍK, Stanislav a kol., Lobkowiczové.Dějiny a genealogie rodu, České Budějo-vice 2002

KAVKA, František, Ohlédnutí za pade-sáti lety ve službě českému dějepisectví,2002

KEEGAN, John, Druhá světová válka,2003

KEEGAN, John, První světová válka,2003

KLENOVSKÝ, Jaroslav, Židovské pa-mátky Moravy a Slezska – přehled docho-vaných památek, 2003

KLIKOVÁ, Christiana, KOTLÁN, Igor,Hospodářská politika, 2003

KLÍMA, Vladimír, Ghana, 2003 (Struč-ná historie států)

KNOPP, Guido, Hitlerovi válečníci, 2001KNOPP, Guido, Hitlerovy obdivovatel-

ky a Marlene, 2002KRAMAR, Konrad, STUIBEROVÁ, Pet-

ra Dörthe, Finanční starosti domu Habs-burků. Dynastické dluhy, bankroty a da-ňové triky, 2002

LENDEROVÁ, Milena a kol., Eva nejenv ráji. Žena v Čechách od středověku do19. století, 2003

LIŠČÁK, Vladimír, Taiwan, 2003 (Struč-ná historie států)

MASARYK, Tomáš Garrigue, Parla-mentní projevy 1907–1914, ed. V. Dou-bek, Z. Kárník, M. Kučera, 2002

NAVARA, Luděk, Smrt si říká Tutter,Brno 2002

NOVÁK, Jiří, Bitva o Jadran, Brno 2003(c. k. válečné loďstvo za 1. světové války)

OTTŮV slovník naučný, XIV., DodatkyVI./1 (11), 2003 (fotoreprint)

PISTORIUS, Vladimír, Jak se dělá kniha,2003

PLECHANOVOVÁ, Běla, Úvod do me-zinárodních vztahů. Výběr textů, 2003

RUPNIK, Jacques, Dějiny Komunistic-ké strany Československa, 2002

RYANTOVÁ, Marie, Historikův adresář.Historické instituce v České republice,Praha 2002


ZO ORB

HISTORICKÉHO OBZORU

Objednávky zasílejte na kontaktní adresu:NAKLADATELSTVÍ ALEŠ SKŘIVAN ml.,

Post Box 34, Pošta 99, 199 00 Praha 99

http://obzor.hyperlink.cz

E-mail: [email protected]

Způsob objednávání:

Uhradíte-li na účet 112422427/0300 (ČSOB, Perlová 5, 110 00Praha 1) cenu Vámi vybrané publikace, bude Vám tato publikaceobratem po vydání zaslána, aniž by Vám bylo účtováno poštovné,které uhradí nakladatel. V tomto případě není nutné titul telefo-nicky, poštou nebo faxem objednat. Při platbě však musíte použítsvůj variabilní symbol předplatitele HISTORICKÉHOOBZORU (uváděný na složence nebo faktuře, kterou pravidelnědostáváte), před který napíšete identifikační znak publikace.

Identifikační znaky a ceny publikací:

733 pro titul Evropská politika 1648–1914 (179 Kč)744 pro titul Světová politika ve 20. století (I.) (179 Kč)755 pro titul Maturita z českého jazyka (89 Kč)766 pro titul Maturita z dějepisu (89 Kč)777 pro titul Maturita ze společenských věd (89 Kč)788 pro titul České a slovenské dějiny do roku 1918 (184 Kč)799 pro titul Světová politika ve 20. století (II.) (184 Kč)833 pro titul Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české

(348 Kč)844 pro titul Z neznámých stránek historie (218 Kč)855 pro titul Atlas zemí Koruny české (629 Kč, tato cena platí pouze

při využití naší objednávkové služby předplatitelemHistorického obzoru)

866 pro titul Lexikon světových dějin 1492–1914 (389 Kč)877 pro titul Ve stínu říšské orlice (295 Kč)

Příklad 1: Pod variabilním symbolem 7442125 uhradí předplatitelHistorického obzoru č. 2125 částku 179 Kč a obratem mu budezaslán titul Světová politika ve 20. století.

Příklad 2: Pod variabilním symbolem 733368 uhradí předplatitelHistorického obzoru č. 368 částku 537 Kč a obratem mu budouzaslány 3 ks publikace Evropská politika 1648–1914.

Objednávková služba předplatitelům

HISTORICKÉHO OBZORU

V případě nejasností kontakt na tel./fax: 286 922 196.

Kniha přináší

dvacet příběhů

o osudech lidí, kte-

ří velmi výrazně

promluvili do „dě-

jin“ Protektorátu

Čechy a Morava.

Publikace je dopl-

něna zajímavými

fotografiemi, z nichž

řada nebyla dosud

nikdy uveřejněna.

Vázané, A5, 288stran + 32 stranobrazové přílohy,295 Kč. Vyšlo 15. lis-topadu 2002.

Lexikon obsa-

huje přes 1000

hesel k dějinám

novověku. Hesla

jsou věnována jak

obecným klíčovým

událostem, tak díl-

čím záležitostem

(války, bitvy, míro-

vé smlouvy, kon-

vence, mezinárod-

ní krize, kongresy,

spojenecké svazky,

spiknutí, povstání,

politické strany,

zastupitelské sbory,

církve atd.). Lexi-

LEXIKON SVĚTOVÝCH DĚJIN 1492–1914Aleš Skřivan

VE STÍNU ŘÍŠSKÉ ORLICEProtektorát Čechy a Morava, odboj a kolaborace

J. B. Uhlíř

kon je doplněn jmenným rejstříkem, v němž můžete najít

základní údaje více než 1100 osob. Vázané, A5, 448 stran+ 48 stran obrazové přílohy, 389 Kč. Vyšlo 24. října 2002.

SEDLÁČEK, August, Atlasy erbů a pe-četí české a moravské středověké šlechty,sv. 3, 2002

SEIBT, Ferdinand, Ta stará ošklivá me-lodie, 2003

SCHRÖTTER, Hans Jörg, Aktuální slov-ník Evropské unie. Politika, hospodářství,dějiny a kultura, 2003

STELLNER, František, POLÁČEK, Jaro-slav a kol., Internet nejen pro historiky,2003

ŠAROCHOVÁ, Gabriela V., 1. 9. 1310:Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský,2002

ŠKODA, Eduard, Pražské svatyně, 2002THOMA, Helga, Nemilované královny.

Manželské tragédie evropských panovnic-kých domů, 2002

TOMEK, Václav, Český anarchismusa jeho publicistika 1880–1925, 2003

ÚLOVEC, Jiří, Hrady, zámky a tvrze naÚstecku, 2003

UNIVERSUM všeobecná encyklopedie,2, G–L, 2002 (čtyřsvazková verze)

VACHALA, Břetislav, Egypt, 2003(Stručná historie států)

VESELÝ, Zdeněk, Mezinárodní vztahy20. století (v datech), 2003

VYBÍRAL, Jindřich, Česká architekturana prahu moderní doby, 2003

WIRTH, Zdeněk a kol., Zmizelá Praha,V., 2003

ZIEGLER, Hans, Slavní a peníze. Bohat-ství i chudoba velkých umělců, státníkůa objevitelů, 2003

ZÍRAJÍCÍ do slunce: literárněvědní sbor-ník o životě a díle gruzínského knížeteKonstantina Čcheidzeho, spisovatele v Če-chách, sest. V. Bystrov a J. Vacek, 2002

(připravil František S t e l l n e r)

Fran

tiše

k St

elln

er

Prv

ní r

uská

vla

dařk

a Ž

ofie

Ale

xeje

vna

Masakry během povstání střelců v roce 1682. Diamantový palác.

Vlevo carové Fjodor III., Ivan V. a Petr I. (dítě), vpravo patriarcha Adrian a kyjevský metropolita Gedeon.

Těrem – průčelí budovy.

Hromadné popravy střelců v roce 1698 z příkazu cara Petra I.

Fran

tiše

k St

elln

er

Prv

ní r

uská

vla

dařk

a Ž

ofie

Ale

xeje

vna

Documents

HISTORICKÝ UVNITŘ ČÍSLA · PhDr. Václav Drška, Ph.D. Redakční rada: PhDr. et JUDr. Stanislav Balík – doc. PhDr. Ivo Bar- ... „Vyšší“ nauky, jako gramatika, ma-tematika