ZÁKLADY REDAKČNÍ PRÁCE

OBSAH1. VLASTNÍ REDAKČNÍ PRÁCE

1.1 Kniha ve fázi námětu1.2 Tvorba rukopisu

1.2.1 Původní dílo1.2.2 Překlad1.2.3 Licenční nakladatelská smlouva

1.3 Odevzdání rukopisu do nakladatelství1.4 Redigování rukopisu

1.4.1 Vlastní redakční práce na novém díle1.4.2 Redaktor jako kvalifikovaný konzultant1.4.3 Rozdílný přístup k redigování umělecké, odborné a populárně naučné literatury a překladů1.4.4 Zřetel k horizontu očekávání 1.4.5 Pravopis1.4.6 Zásada jednotnosti1.4.7 Desetinné třídění1.4.8 Logická návaznost a úplnost textu1.4.9 Obrazový doprovod knihy1.4.10 Úprava elektronického rukopisu1.4.11 Editování starších textů1.4. 12 Příprava rukopisu ke zlomu1.4.13 Odevzdání rukopisu souběžně v tištěné a elektronické podobě1.4.14 Číslování úrovně nadpisů

1.5 Značení struktury textu1.5.1 Značení předělů v textu1.5.2 Značení grafických zvláštností použitých v textu1.5.3 Značení poznámkového aparátu1.5.4 Odevzdání rukopisu pouze v elektronické podobě

1.6 Poznámky pro zlom

2. VSTUPNÍ STRANY

3. TIRÁŽ

4. GRAFICKÁ ÚPRAVA RUKOPISU

5. ZLOM

6. KOREKTURY A NÁHLEDY

6.1 První korektura6.1.1 Chyby zlomu6.1.2 Obsah6.1.3 Autorské korektury6.1.4 Slučování korektur

6.2 Druhá korektura6.2.1 Náhledy

6.3 Dokončovací práce6.4 Obálka6.5 Předání do tisku6.6 Propagace a distribuce6.7 Redakční administrativa6.8 Redakční software

6.8.1 Zpracování podkladů6.8.2 Řízení externistů

7. REDAKTOR V PERIODICKÉM TISKU

8. EXKURZE DO TISKÁRNY

9. POPIS PRÁCE REDAKTORA

10. TYPOGRAFICKÉ MINIMUM10.1 Úloha typografa10.2 Písmo

10.2.1 Základní tvary písma10.3 Typografie odstavce10.4 Typografické pravidla a chyby při zlomu

ZÁKLADY REDAKČNÍ PRÁCE

1. VLASTNÍ REDAKČNÍ PRÁCE

Fáze celého procesu vydání publikace: a) námět;b) tvorba rukopisu;c) odevzdání rukopisu do nakladatelství;d) redigování rukopisu;e) grafická úprava rukopisu;f) zlom;g) korektury a náhledy;h) dokončovací práce: vytváření rejstříků, tvorba různých doprovodných textů (ediční poznámka, slovníček pojmů, vysvětlivky, seznam vyobrazení atd.) a obálky (grafického návrhu a textů);i) předání do tisku – maketa a imprimatur;j) propagace a distribuce.

K tomu dále patří další úkony, pro které podklady připravuje opět redaktor: vyplácení odměn a honorářů, příprava propagačních textů atp.

1.1 KNIHA VE FÁZI NÁMĚTU

Prací redaktora je přicházet s novými náměty v oboru, kterému se věnuje. Když je námět nakladatelstvím přijat a dojde k předběžné dohodě s autorem, vykonává redaktor následující činnosti:

- stanoví cílovou skupinu a kalkuluje výrobní náklady na vydání knihy;- zajistí předběžnou anotaci knihy (buď vlastní, nebo od autora, překladatele či

recenzenta);- u recenzentů a lektorů zadává odborné posudky;- v případě překladu pracuje na zajištění zahraničních práv;- poskytuje podklady pro jednání o dotacích či grantech – řeší otázku financování knihy

(grantové instituce, fondy, kulturní střediska jednotlivých zemí).

1.2 TVORBA RUKOPISU

Redaktor - vyjedná s autorem termín odevzdání rukopisu včetně obrázků;

- předá autorovi pokyny ohledně zpracování rukopisu (technické parametry, text. editor);

1.2.1. Původní díloPři vzniku původního díla je nutno jednat s autorem:

- o celkové koncepci publikace (žánr, jazykový styl, cílová skupina čtenářů);- o přibližném rozsahu rukopisu;- o jeho struktuře (členění do kapitol, poznámková aparát, doprovodné texty, seznam

zkratek, seznam vyobrazení, resumé, rejstříky).

V některých případech zajišťuje původní ilustrace do knihy nakladatel, jindy autor. V tom případě jsou ilustrace součástí rukopisu. Redaktor dohodne s autorem předem, jaké parametry mají ilustrace mít, aby byly vhodné pro tisk.

!Pozor na obrázky z internetu – jednak z důvodu autorských práv, jednak z důvodů nevyhovující kvality.

Pokud ilustrace nejsou právně volné, je třeba k nim zajistit autorská práva, tj. kontaktovat autora nebo jeho dědice nebo příslušnou instituci.

1.2.2 PřekladU překladových titulů je nejprve třeba zajistit zahraniční autorská práva, což má

v nakladatelství na starosti konkrétní specializovaná osoba. S tou redaktor úzce spolupracuje. Jeho úkolem je také podílet se na výběru překladatele, se kterým je nutno vyjednat:

- technické parametry textu;- zkrácení textu;- způsob, jakým budou vypořádány poznámky pod čarou;- heslář rejstříku;- systém zvýrazňování textu.Obecně lze říci, že i překladatelé dostávají do rukou pokyny k tvorbě textu stejné jako u

děl původních. To je pochopitelné, vždyť překlad je také autorské dílo.

1.2.3 Licenční nakladatelská smlouvaNa základě jednání s autorem původního díla nebo překladu redaktor v některých

nakladatelstvích připravuje pro šéfredaktora nebo ředitele podklady pro vystavení nakladatelské licenční smlouvy:

- zajistí, aby autor předal potřebné osobní údaje (jméno a příjmení včetně všech titulů, rodné číslo, adresa, telefon, číslo bankovního účtu);

- upřesní název knihy (může být i pracovní, v průběhu přípravy knihy do tisku se může změnit), její předpokládaný rozsah, termín odevzdání rukopisu a způsob, jakým bude dílo honorováno (fixní honorář vyplacený jednorázově nebo procentní honorář, tj. předem stanovené procento z prodeje knihy).

V obou případech je po odevzdání rukopisu většinou nejprve vyplacena pevně stanovená částka zálohy a po vydání knihy v určitém termínu, například do třiceti nebo šedesáti dnů, doplatek honoráře. V případě procentního honoráře je vyúčtování prováděno jednou nebo dvakrát ročně.

Pokud je autorů více, podepisuje nakladatelskou licenční smlouvu buď jen jeden z nich, kterého si ostatní zvolí za svého zástupce (pak ho každý z nich vybaví plnou mocí), anebo je vystavena jednotlivě každému z nich, popřípadě jsou v záhlaví smlouvy uvedeni všichni spoluautoři, všichni ji také podepisují a každý obdrží jeden výtisk smlouvy. Její součástí je pak též rozdělovník honoráře podepsaný všemi spoluautory, v němž se stanoví, v jakém poměru bude honorář mezi ně rozdělen.

Nedílnou součástí smlouvy je tzv. copyrightová doložka, která stanoví, komu náležejí autorská práva k danému textu, kdo je tedy oprávněn poskytovat svolení s jeho případným dalším použitím, s jeho obšírnějšími citacemi, s umístěním části knihy na internet a podobně. Podle autorského zákona v ČR náležejí autorská práva původci textu, tj. autorovi. V případě, že autorů je více, může být uveden v copyrightu bud' jeden (vedoucí kolektivu), nebo všichni to závisí na konkrétní dohodě s autory. Některá nakladatelství si vymiňují v nakladatelské licenční smlouvě, že v copyrightu bude uvedeno nakladatelství, někdy výhradně, někdy současně s copyrightem autora.

Autorská práva podle současné právní úpravy náležejí autorovi doživotně a poté jeho dědicům, a to po dobu sedmdesátí let od úmrtí autora.

Autor původního díla nebo překladu (jenž je rovněž považován za autorské dílo, chráněné autorským zákonem) podepsáním licenční nakladatelské smlouvy poskytuje nakladatelství tzv. licenci k šíření svého díla. Licence je časově omezená, většinou se poskytuje na pět až deset let. Zahraniční licence na vydání překladových děl bývají kratší, pohybují se většinou v rozmezí 12-24 měsíců. Po tuto dobu smí nakladatel dílo volně šířit, vydávat jeho dotisky. Pokud po uplynutí této doby nakladatel nemá zájem smlouvu prodloužit, má autor právo svobodně se dohodnout s jiným nakladatelem.

Smlouvu lze samozřejmě vypovědět pro neplnění jejích podmínek jednou nebo druhou stranou - pokud například nakladatel nepřiměřeným způsobem otálí s vydáním publikace, má autor právo od smlouvy odstoupit a přejít k jinému nakladateli; naopak když autor opakovaně neplní termíny odevzdání rukopisu nebo ho neodevzdá v patřičné kvalitě, bývá to nakladatel, kdo od smlouvy odstoupí.

1.3 ODEVZDÁNÍ RUKOPISU DO NAKLADATELSTVÍ

V okamžiku, kdy autor odevzdá konečnou verzi rukopisu a redaktor jej převezme, musí nejprve zkontrolovat jeho úplnost (zda obsahuje všechny náležitosti, jak bylo dohodnuto, včetně obrazového doprovodu) a jeho technické parametry, tj. zda autor dodržel pokyny pro vytváření rukopisu a zda obrazový doprovod má náležitou kvalitu.

Zjistí-li redaktor závažné nedostatky, které by zásadním způsobem komplikovaly práci na rukopisu, jev pravomoci nakladatelství ve lhůtě stanovené v licenční nakladatelské smlouvě vrátit autorovi rukopis k dopracování nebo doplnění. Neshledá-li redaktor ve stanovené lhůtě na rukopisu žádné závady, je rukopis přijat k vydání, z čehož mj. vyplývá povinnost nakladatele zaplatit podle smlouvy v daném termínu zálohu na honorář.

Zároveň s rukopisem by také autor měl odevzdat návrh anotace na knihu, kterou pak redaktor upraví pro různá použití při propagaci knihy - na zadní stranu obálky, pro katalog knižní produkce nakladatelství, pro umístění na jeho webových stránkách, k rozesílání médiím, na letáky, plakáty a podobně. Jakmile má redaktor rukopis knihy v ruce, je také na

místě přemýšlet o tom, zda bude doplněn dalšími doprovodnými texty, například informacemi o autorovi, předmluvou nebo doslovem, ediční poznámkou, doplňujícími redakčními poznámkami pod čarou, vysvětlivkami a podobně. Redaktor pak ve spolupráci svedením redakce nebo nakladatelství vyhledává příslušné spolupracovníky a jedná s nimi o dodání těchto textů.

V této fázi se také už začíná jednat o obálce knihy, pro kterou redaktor zajišťuje texty (opět v součinnosti s autorem) a podílí se na námětech na její výtvarné zpracování - grafik často zpracovává obálku především podle podkladů redaktora. Předběžná verze obálky je pak použita u připravovaných publikací v katalogu knihy a na webových stránkách; v průběhu práce na knize se dále dopracovává, doplňuje a aktualizuje.

1.4 REDIGOVÁNÍ RUKOPISU

1.4.1 Vlastní redakční práce na novém díleÚkolem redaktora je upravit text tak, aby byl publikovatelný, tj. zbavený všech

jazykových i věcných omylů a chyb. Úpravy zaznamenává buď do výtisku rukopisu, nebo přímo do jeho elektronické podoby. Redaktor se přitom musí řídit řadou zásad.

1.4.2 Redaktor jako kvalifikovaný konzultantRedaktor není spoluautorem, ale prvním kvalifikovaným čtenářem textu. Redaktor by

měl s ohledem na všechny čtenáře, kteří přijdou po něm, připravit text tak, aby byl srozumitelný, plynulý, bez rušivých stylistických neobratností, věcných nejasností či nelogičností. Redaktor musí tedy držet na uzdě své vlastní tvůrčí schopnosti, protože jeho úlohou není text přepisovat, „vylepšovat" podle svého osobního vkusu, ale posloužit mu tak, aby byly předem odstraněny veškeré problémy, které by mohly ztížit porozumění textu čtenářem. Redaktor tudíž musí autora upozorňovat na veškeré pochybnosti, které se v souvislosti s textem mohou vyskytnout, což se týká jak jevů stylistických, tak i záležitostí věcné správnosti textu.

To, že redaktor je „služebníkem" textu, však v žádném případě neznamená, že je služebníkem autora (i tak si totiž někteří autoři spolupráci s redaktorem představují). Redaktor tedy není povinen dopracovávat text za autora nebo překladatele v míře, která překračuje běžné zvyklosti. Například překladatel je povinen konzultovat sporné pasáže, termíny či obraty, s nimiž si neví rady, s příslušnými odborníky, s rodilými mluvčími a podobně. Je to jeho zodpovědnost a součást jeho práce, kterou nelze přenášet na redaktora. Nakladatelství mu samozřejmě může (například v případě specializovaného odborného tématu pomoci při kontaktování příslušného odborníka, ale dořešení nejasných pasáží leží vždy na bedrech překladatele. Podobně je tomu u původních autorských děl. Autor vždy ručí za věcnou správnost a úplnost svého textu, nemůže tedy například přesouvat na redaktora výběr a zajišťování obrazového doprovodu, sestavování seznamu literatury, vytváření tabulek z provizorních podkladů a podobně. Redaktor však samozřejmě ověřuje správné psaní vlastních či místních jmen, reálie (údaje zeměpisné, životopisné atd.).

1.4.3 Rozdílný přistup k redigování umělecké, odborné a populárně naučné literatury a překladů

U tzv. umělecké (krásné, esteticky příznakové) literatury je při zasahování do textu třeba nejvyšší obezřetnosti - autor má při volbě uměleckých prostředků jak v oblasti jazykové, tak v oblasti literárního stylu právo na mnohem větší autonomnost, na svou

„autorskou licenci“. Tato svébytnost autorského vyjádření se může týkat i záležitostí pravopisných; i tam může dojít k odklonu od stávající pravopisné normy, pokud je to součástí autorova uměleckého záměru a pokud mají takto zvolené výrazové prostředky v textu svou funkci.

Odborná literaturaRedaktor odborného textu není oprávněn vést s autorem polemiku o koncepci jeho

díla, avšak musí pečlivě ověřovat psaní jmen, termínů, dat a jiných údajů (např. čísla zákonů).Věcné úpravy je třeba vždy konzultovat s autorem - redaktor nemůže automaticky opravit chybný údaj podle stávající odborné literatury, neboť v době, která uplynula od jejího vydání, mohlo dojít v příslušném oboru k posunu. K ověřování se používá dostupná odborná literatura, zejména slovníková a encyklopedická. V poslední době se rozmáhá čerpání informací z internetu. Na tomto místě je třeba důrazně upozornit, že pro redaktora je internet pouze doplňkovým zdrojem informací. K údajům v něm obsaženým je třeba přistupovat navýsost kriticky - je bezbřehou změtí faktů od seriózních materiálů k naprostým nesmyslům. Stoprocentně nelze důvěřovat ani internetovým encyklopediím, například oblíbené Wikipedii, protože jsou přístupné zásahům kohokoli a jsou známy případy, kdy do nich byly záměrně vnášeny dezinformace a chybné údaje. Internet proto poslouží při orientaci v nových faktech, které ještě nebyly zpracovány v tištěné literatuře, anebo při ověřování nejrůznějších reálií.

Populárně naučná literaturaI zde důležité hledisko věcné správnosti a postup je analogický jako při redigování

literatury odborné. Zde však navíc přistupuje hledisko přístupnosti a čtivosti textu.

PřekladyPři redigování překladové literatury je potřeba, aby se redaktor alespoň na základní

úrovni orientoval v jazyce originálu. K jeho povinnostem totiž patří:- kontrola úplnosti překladu (alespoň na úrovni odstavců);- ověřování psaní termínů, jmen, číselných údajů a podobně podle originálu;- posouzení, do jaké míry překlad respektuje strukturu textu originálu, popř. návrh, jak

tuto strukturu upravit, aby odpovídala potřebám českého čtenáře (bez orientace v původním jazyce by redaktor nebyl schopen odhalit častou chybu, která se v překladových textech objevuje, totiž že překladatel podlehne slovosledu, struktuře věty, způsobu vyjadřování originálu a do češtiny text nepřeloží, ale víceméně „převede").

Redaktor tedy dbá o to, aby překlad byl výstižný a adekvátní originálu a aby zachovával svébytnost češtiny.

1.4.4 Zřetel k horizontu očekáváníRedaktor musí mít stále na mysli, komu je příslušný text určen. Podle toho volí přístup

k úpravám textu. Například v populárně naučné knize o Alexandra Velikém sjednotí psaní antických jmen podle Pravidel českého pravopisu (zjednodušená transkripce bez označování délek a přízvuku), v kritickém vydání Horatia se přikloní k tzv. odborné transkripci, respektující délku a přízvučnost samohlásek ve staré řečtině.

1.4.5 Pravopis

Jediné, o čem redaktor v odborné či populárně naučné literatuře s autorem diskutovat nemusí, je pravopis. V odborné a populárně naučné literatuře je používán odborný, popřípadě publicistický styl, který většinou nevyužívá výrazových prostředků krásné literatury, naopak jeho hlavním rysem je jednoznačnost, výstižnost a přesnost, proto je správná pravopisná podoba textu samozřejmostí a péče o ni je jedním z úkolů redaktora. Většina nakladatelství se řídí akademickými Pravidly českého pravopisu (jejich základním slovníkem, ve speciálních případech včetně dodatků). I Pravidla pravopisu však umožňují u řady slov dvojí způsob psaní (právě ve zmíněných dodatcích), a pak i tady musí dojít k dohodě redaktora s autorem. Přeje-li si autor zvolit ve svém textu varianty psaní slov, které Pravidla připouštějí, i když ne jako základní, ale jako knižní (například filosofie, president, universita a podobně), je to možné, redaktor však musí dbát na to, aby takto zvolený stylový příznak textu byl jednotný, aby se netýkal pouze izolovaných slov podle individuálního vkusu autora.

Redaktor si při redigování musí být stále vědom, že kritéria pro hodnocení jazykové podoby textu jsou do určité míry individuální. Proto má stále na paměti žánr redigovaného díla a funkčnost použití jazykových prostředků; v jejich rámci pak provádí jen ty opravy, které jsou nutné, a nevnucuje zbytečně autorovi svůj vlastní jazykový vkus.

Jako jazyková pomůcka, dostupná kdekoli, kde je přístup na internet, výborně poslouží Internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český, která je vlastně nejaktuálnější podobou Pravidel českého pravopisu, Slovníku spisovné češtiny i Akademického slovníku cizích slov. Jejím základem jsou slova z jejich databáze, hesla jsou doplněna o řadu příkladů jejich použití, o správné dělení slov, o kompletní přehled skloňování či časování daného výrazu včetně plurálu a podobně Kromě slovníkové části má příručka i obsáhlou část výkladovou, kde je možné najít praktické vysvětlení většiny problematických jazykových jevů s řadou příkladů.

Nezastupitelnými samozřejmě zůstávají i jazykové příručky v jejich tištěné podobě. Přesto každý redaktor čas od času narazí na jazykový jev, který není s to v dostupné literatuře dohledat. Pak se může s důvěrou obrátit s dotazem na jazykovou poradnu Ústavu pro jazyk český AV ČR, která zodpovídá dotazy položené telefonicky okamžitě, na e-mailové dotazy většinou do čtyřiadvaceti hodin.

Pokud potřebujeme ověřit, zda se nějaký výraz v češtině vůbec vyskytuje, v jakých kontextech a v jaké frekvenci, můžeme použít databázi Českého národního korpusu, která umožňuje vyhledávání s veřejným přístupem pro všechny uživatele internetu, bez nutnosti registrace.

1.4.6 Zásada jednotnostiZásada jednotnosti se prolíná jako červená nit celou úpravou rukopisu a redaktor ji

musí mít zejména u odborné a populárně naučné literatury neustále na paměti. Zásada jednotnosti se týká například těchto aspektů textu:- pravopis,- jazykový styl,- interpunkce,- psaní výčtů,- poznámkový aparát,- bibliografické údaje,- odborné termíny,- označení obrázků či tabulek,

- číslování titulků,- zvýrazňování textu.

Zásadě jednotností podléhá i způsob zvýrazňování textu (používám tučného, podtrženého, prostrkaného a kurzivního písma, popřípadě zmenšeného písma - petitu). Redaktor dbá na to, aby systém zvýrazňování byl funkční, pokud možno střídmý a systematický - má čtenáře vést textem a usnadňovat jeho pochopení, ne mu je komplikovat.

1.4.7 Desetinné tříděníV rukopise je třeba pečlivě zkontrolovat, zda číslování kapitol a podkapitol, bodů ve

výčtech, obrázků, tabulek, odkazů na obrázky a na tabulky v textu, poznámek pod čarou a podobně je logické a navazující. Autor často při psaní vypustí některý prvek z rukopisu, aniž by si uvědomil, že je následně třeba posunout číslování následujících prvků.

Pro číslování kapitol a jejich částí se často používá systém tzv. desetinného třídění.Kapitola 1 má podkapitoly 1.1,1.2 atd.Podkapitola 1.1 se dále člení na oddíly 1.1.1,1.1.2 atd.Tyto oddíly se zase dál člení na 1.1.1.1, 1.1.1.2 atd.

Nejčastěji se desetinné třídění používá do čtvrté úrovně (1.1.1.1), protože v dalších úrovních už ztrácí na přehlednosti. Další úrovně jsou samozřejmě možné, ale jejich odlišení se řeší graficky - velikostí a řezem písma (tučné písmo, kurziva). Z desetinného třídění často vychází i číslování obrázků a tabulek (například v kapitole 2 má první obrázek číslo 2.1, druhý 2.2 atd.).

1.4.8 Logická návaznost a úplnost textuU odborné a populárně naučné literatury si redaktor všímá, zdaje text přehledně strukturován, zda logicky navazuje, zda se autor neopakuje nebo zda naopak není něco podstatného vypuštěno. Na všechny disproporce upozorňuje autora. U překladu redaktor kontroluje jeho úplnost, tj. zda nechybí nějaká část originálu (třeba i pouhý odstavec) a zda překladatel správně přepsal jména, data a další údaje z originálu - zde dochází často k překlepům, které jinak než porovnáním s originálem nelze odhalit.

U krásné literatury redaktor sleduje kompozici díla, použití výrazových prostředků, psychologii postav apod. Veškeré připomínky konzultuje s autorem, ovšem s vědomím toho, že u uměleckých textů více než u' jiných je jejich hodnocení subjektivní a liší se Často podle osobního vkusu. Od toho se musí redaktor co nejvíce oprostit a posuzovat dílo především z hlediska kontextu žánru a autorova díla.

1.4.9 Obrazový doprovod knihyRedaktor kontroluje úplnost obrazového doprovodu, konzultuje s grafikem, zda

předlohy v elektronické podobě nebo obrazové předlohy (určené ke skenování) jsou technicky použitelné. U překladové literatury, zejména odborné, sleduje, zda se v grafech, mapách atd. nevyskytuje text, který by bylo třeba před zpracováním obrázků přeložit.

1.4.10 Úprava elektronické podoby rukopisuTato fáze je nezbytná, protože redaktor při ní odstraňuje z rukopisu vše, co grafikovi

komplikuje práci při zlomu. Často právě tato část redakční práce -nezřídka mechanická a

netvůrčí -- bývá neobyčejně pracná, a to tehdy, pokud autor odevzdal takový rukopis, který nerespektuje podmínky vyžadované grafickým studiem. Proto je důležité předat autorovi hned na začátku pokyny pro tvorbu rukopisu a trvat na tom, aby jej podle nich skutečně zpracoval. Pokud autor přijde do nakladatelství už s hotovým rukopisem, neměl by redaktor litovat času na jeho posouzení i po této stránce. Pokud shledá v textu nedostatky, měl by jej vrátit autorovi k úpravě.

Autoři zejména odborné literatury prostrkávají slova pomocí mezerníku, dalším nešvarem je odklepávaní odstavcových zarážek mezerami, a ne tabulátorem, a podobně. Autoři se již na samotném začátku práce na rukopisu musí dozvědět, že to poslední, co redakci zajímá, je „krása" rukopisu. Někdy je třeba značného diplomatického úsilí, aby někteří esteticky založení autoři vzali na vědomí, že se nemají pokoušet napodobovat úpravu v tištěné knize (a šperkovat svůj text nejrůznějšími typy písma v různých barvách a velikostech, vkládat do něj obrázky, které pak text za pomoci entrů a mezerníku obtéká, a podobně), ale že mají odevzdat hladký text, členěný pouze entry v místech odstavců, bez veškerých formátování, automatických nastavení (například u odrážek výčtů, číslování jednotlivých bodů), barev a podobně.V žádném případě nesmí autor vyrovnávat text pomocí mezerníku (například ve výčtech nebo v tabulkách) tak, aby byl zařazen pod sebou; tyto přebytečné mezery pak musí redaktor nebo grafík z textu pracně ručně vymazávat. Pokud má autor speciální požadavky na úpravu svého textu, je možno je vepsat do rukopisu, popřípadě vytvořit a vytisknout jednu vzorovou stránku, kde bude text upraven požadovaným způsobem.

Pokud chce redaktor dostát všem kritériím, která musí mít při redigování na mysli, a sledovat jednotnost desítek nejrůznějších jazykových a jiných jevů, je potřeba, aby se textu věnoval soustavně, bez přerušování. Redakční práci značně komplikuje například dodávání jednotlivých částí rukopisu v několikatýdenních, nebo dokonce několikaměsíčních intervalech. Pak je vždy nejprve třeba projít zredigovanou část textu, než se může redaktor pustit do úprav další části textu. Ideální je, pokud redaktor dostane kompletní rukopis, soustředěně ho přečte a opoznámkuje. Seznámí autora se svými připomínkami a dotazy a poté co se k nim autor vyjádří, čte rukopis podruhé. Nyní už jej zná jako celek, proto může doladit jednotlivé úpravy a. napravit různá opomenutí, k nimž při prvním čtení vždy dochází, a zároveň zapracovává úpravy autora.

Pro jednání redaktora s autorem nelze předepsat jednotný manuál. Závisí vždy na osobním naturelu redaktora i autora. V současnosti, charakterizované obecnou dostupností informačních technologií, redaktor volí nejčastěji formu e-mailové komunikace. Pak nevadí, žije-li redaktor ve Frýdku-Místku a autor je zrovna na konferenci v Moskvě nebo v New Yorku. Úpravy lze ve Wordu vyznačit v systému sledování změn, takže autor vidí každý zásah do textu, popřípadě je možné už zredigovaný text srovnat s rukopisem pomocí funkce Porovnat dokumenty.

Pečlivá příprava rukopisu se většinou zúročí při korekturách, které by měly po předchozím dvojím čtení proběhnout už poměrně hladce.

1.4.11 Editování starších textůPokud redaktor dostane za úkol připravit k vydání starší text, ať již byl dříve

publikován, či nikoli, jde o úkol zcela jiného druhu, než když pracuje na novém díle. Starším textem se v tomto případě většinou rozumí text autora, který již nežije, nelze s ním tedy konzultovat případné změny.

Postup při redigování starších textů je podrobně popsán v odborné literatuře a závazně stanoven. Redaktorovou povinností je zejména podle daných kritérií komplexně posoudit odlišnou grafickou podobu textu a přizpůsobit ji aktuální pravopisné normě v závislosti na změnách pravopisu, které v minulosti proběhly.

Nejvýraznějším mezníkem za poslední dvě století byla reforma pravopisu z roku 1848, která (velice zjednodušeně řečeno) zavedla psaní v místo w, ou místo au, j místo g. Ve 20. století proběhly dvě velké pravopisné reformy: v roce 1953 (tehdy bylo například zjednodušeno psaní souhláskových skupin, jako je th- ve slově etika, teologie a podobně) a dosud poslední v roce 1993, která zavedla současnou pravopisnou normu - zejména ustanovila jako základní podoby cizích slov se -z, například filozofie, univerzita, prezident a řadu dalších změn (v délce samohlásek v cizích slovech a podobně).

Kdokoli tedy vydává texty vzniklé zejména v období do padesátých let minulého století, naráží na jejich odlišnou pravopisnou podobu. Velice zjednodušeně lze říci, že při jejich editování se řídíme zvukovou podobou textu. Texty přepisujeme dnešním pravopisem tam, kde fonetická podoba zůstává nezměněna - při čtení musí oba texty, původní i upravený, znít stejně (píšeme tedy muzeum, a ne museum, vpředu, a ne v předu, téma, a ne thema a podobně), i zde však existují výjimky - vyžaduje-li to dobový ráz a kolorit textu, ponecháváme starší varianty. Neměníme ani délku samohlásek podle dnešní normy (Britanie), neopravujeme nezvyklé tvary slov {nedělské odpoledne), odlišné koncovky ani slovosled. Opravit můžeme jen evidentní tiskové chyby nebo přepsání.

Obecně lze tedy říci, že při edičních úpravách je vždy primárním hlediskem funkce textu a to, komu je určen. Jde-li o čtenářské vydání, které především chce zpřístupnit starší text dnešnímu čtenáři, je třeba, aby byl čtenář při vnímání textu jen minimálně rušen odchylkami od dnešního pravopisu. Jde-li však o kritické, vědecké vydání, pak je na místě pečlivé zvážení, kde úpravy porušují dobový ráz, který je třeba zachovat. Není chybou, pokud například v publicistickém textu bude u dobových ukázek záměrně ponechán starší pravopis jako kuriozita s cílem zprostředkovat čtenáři atmosféru dob dávno minulých.

1.4.12 Příprava rukopisu ke zlomuSoučástí redakční přípravy textu je i jeho tzv. proznačení pro grafika, který bude text

technicky zpracovávat do knižní podoby – tedy „lámat“. (Termín „zlom“ upomíná na tradiční způsob přípravy vysazeného textu v tisku: olověné matrice se mechanicky rozlomily podle sazebního obrazce.)

Způsob proznačování textu vždy závisí i na požadavcích konkrétního grafika. Klasickým postupem je odevzdat kromě elektronické podoby textu rovněž výtisk na papíře, kde jsou případné úpravy vyznačeny. Druhou možností je vyznačit příslušné jevy přímo v elektronické podobě. Obě varianty mají své výhody i nevýhody.

1.4.13 Odevzdání rukopisu současně v elektronické a v tištěné podoběTato varianta má tu výhodu, že poskytuje grafikovi kontrolu úplnosti rukopisu a jeho

vzhledu. Při přenosu elektronické podoby textu do jiného počítače může dojít k poškození dat a grafik pak může podle vytištěné verze, která je zkontrolována redaktorem, snadno ověřit, k jaké deformaci došlo. Je-li grafik zvyklý lámat knihu podle tištěného rukopisu, je třeba, aby v této tištěné verzi redaktor vyznačil veškeré prvky, které grafik při zlomu musí vzít v úvahu (pak není nutné vyznačovat je elektronicky a grafik je nemusí po zlomu z textu mazat).

1.4.14 Číslování úrovně nadpisůČíslování úrovně nadpisů se týká jak krásné, tak odborné literatury. Román může být

například komponován v kapitolách, které jsou dále členěny mezititulky, a grafik musí mít jednoznačně určeno, který nadpis patří k první a který k druhé úrovni. V odborné literatuře bývá hierarchie nadpisů ještě desetinné třídění, z něhož je posloupnost nadpisů jasně zřejmá.

1.5 ZNAČENÍ STRUKTURY TEXTU

Redaktor vyznačí, která část textu bude začínat na samostatné stránce, popřípadě na liché straně. Často je to dáno layoutem edice nebo řady, do níž je kniha zařazena. Pokud kniha vyjde mimo edici, záleží na zvážení redaktora, zda budou kapitoly vždy začínat na samostatné straně, nebo zda budou následovat průběžně za sebou.

Maximálním zvýrazněním začátků kapitol je, pokud začínají vždy na liché straně. Je však třeba počítat s tím, že v tomto případě narůstá počet tzv. vakátů (tj. prázdných stran) na konci kapitol (v případě, že text kapitoly skončí též na liché straně), což má vliv na konečný rozsah knihy. Záleží tedy na celkovém rozsahu knihy, na počtu kapitol a na tom, nakolik chce nakladatelství v daném případě uspořit na nákladech, nebo si naopak přeje, aby kniha nabyla na objemu.

1.5.1 Značení předělů v textuRedaktor jednotným systémem vyznačí veškeré jednořádkové (případně výraznější)

mezery, stejně tak různé grafické symboly (hvězdičky, vlnovky, ornamenty a podobně), které od sebe oddělují jednotlivé textové úseky.

1.5.2 Značení grafických zvláštností použitých v textuRedaktor vyznačí umístění úvodních mott, která mohou uvozovat jednotlivé kapitoly

(kde budou umístěna - zda uprostřed pod nadpisem, nebo zarovnána k levému nebo pravému kraji sazby). Stejně tak značí způsob sazby výčtů, příkladů, rámečků s textem, pasáží psaných petitem, popřípadě odsazených od kraje (jejich začátek a konec), definic, sloganů, veršů a podobně.

1.5.3 Značení poznámkového aparátuUž jsme se zmínili o tom, že ne všechny zlomové programy dokážou automaticky

umístit poznámku pod čáru na příslušnou stránku (tzv. do její paty). Často sem musí grafik umísťovat jednotlivé poznámky manuálně. Proto je důležité, aby nepřehlédl žádný odkaz a vložil poznámky na správné stránky. Každý autorův zásah do poznámkového aparátu po zlomu velmi komplikuje korektury; nezřídka znamená přelomení celé kapitoly, a tedy nárůst práce v dalších korekturách.

Nejsložitější situace nastává, pokud se v knize sejde dvojí číslování poznámek: například překlad odborného textu obsahuje původní číslované poznámky autora a mezi ně jsou občas vloženy vysvětlující poznámky překladatele, editora nebo redaktora, označené grafickým symbolem. V takovém případě je třeba při korekturách obzvláštní obezřetnosti, protože současné grafické programy neumožňují zpracovat paralelně dvojí poznámkový

aparát v jedné knize automaticky. Grafik musí číslovat poznámky manuálně a v takovém případě může lehce dojít k omylu v číslování, může se ztratit odkaz na poznámku v textu a podobně.

1.5.4 Odevzdání rukopisu pouze v elektronické podoběNěkteří grafici preferují tuto variantu, protože pracují s dvěma obrazovkami: na jedné

mají otevřen původní soubor ve Wordu od redaktora, na druhé text zpracovávají ve zlomovém programu. I v tomto případě potřebuje grafik odlišit úrovně nadpisů a všechny další grafické prvky, o nichž byla řeč v předchozích odstavcích. Tyto údaje mu tedy redaktor vyznačuje jednotným způsobem přímo do rukopisu. Grafik se pak jimi během zlomu řídí a po ukončení zlomu je smaže (což je jistou nevýhodou – redaktor musí v korekturách bedlivě sledovat, aby nic z těchto poznámek v textu nezůstalo).

Barevné zvýrazňování dělá v některých zlomových programech problémy, proto by používáno být nemělo - nebo jen po dohodě s grafikem. Pokud grafikovi nečiní potíže, lze barevně označit odkazy na poznámky podobně jako v tištěném rukopisu.

1.6 POZNÁMKY PRO ZLOM

Technika používaná při lámání knihy se neustále mění a zdokonaluje, proto je vždy ideální přípravu textu ke zlomu konzultovat s příslušným grafikem. Čím více informací o knize má, tím větší je naděje, že v korekturách nebude nutné dělat do textu větší zásahy. Proto se osvědčuje odevzdat grafikovi spolu s rukopisem návod, v němž redaktor stručně shrne charakteristické rysy rukopisu a upozorní na možná úskalí.

Tyto poznámky pro zlom mohou mimo jiné obsahovat následující informace:- jak je text strukturován, - kolik je v něm úrovní nadpisů, - které prvky se v něm vyskytují a jak jsou v rukopise vyznačeny,- kam se mají zalomit poznámky – zda do paty stránky, na konec kapitol nebo

souhrnně na závěr knihy,- jak budou do textu vřazeny ilustrace,- řazení rukopisu, zejm. vstupních stran – zda bude jeden patitul, či jich bude víc, zda

bude ve frontispisu fotografie, ilustrace či vakát, zda bude obsah na začátku textu nebo na konci atd.

Užitečné je také vyjmenovat znaky, jejichž převedení do zlomového programu může působit potíže - a to jak grafikovi, tak i redaktorovi. Pokud se znaky nepřevedou správně, objeví se místo nich jiné, nesmyslné, a počet korektur neúměrně narůstá. Jde nejen o znaky cizích abeced, pokud nejsou psány na klávesnici, ale vkládány z tabulky symbolů, ale někdy i o běžnou pomlčku (-), o různé šipky, hranaté nebo složené závorky, zkratky měn a podobně.

Pokud redaktor grafika na tyto znaky upozorní a jejich seznam uvede v poznámkách pro zlom, grafik většinou bez problémů převod těchto znaků ošetří. Někdy ale požaduje jejich nahrazení přímo v elektronické podobě rukopisu, což se provede tak, že každý takový znak se nahradí kombinací znaků, která se jinde v textu nevyskytuje. Tato kombinace se bez problémů do zlomového programu převede a grafik ji pak podle seznamu v poznámkách pro zlom nahradí za správný znak.

2. VSTUPNÍ STRANY

Formulování vstupních stran (tj. prvních, nečíslovaných stran knihy) a tiráže je zodpovědností interního redaktora nakladatelství, externí redaktor je většinou neprovádí, protože nemá k dispozici potřebné údaje.

Strana 1Vedení redakce nebo nakladatelství rozhodne, zda v knize bude jeden patitul, nebo dva. Nejčastěji bývá jen jeden (na s. 1 knihy) a je na něm bud' název knihy bez podtitulu, někdy i se jménem autora, nebo logo nakladatelství. Někdy se přidává ještě druhý patitul, a to buď z důvodů výtvarných, nebo pokud je třeba dosáhnout takového počtu stran v knize, aby byl naplněn její takzvaný technologický rozsah, tj. rozsah požadovaný tiskárnou. Tiskařské stroje jsou nastaveny na tištění tiskových archů, což je 16 tiskových stran, umějí však tisknout i půlarchy a čtvrtarchy, ale náklady na tisk pak stoupají (viz příloha 7).

Strana 2Strana 2, tedy rub patitulu, se nazývá frontispis a je na něm bud* vakát (prázdná stránka), nebo ilustrace, fotografie, citát a podobně vážící se k titulnímu listu.

Strana 3Titulní list je na straně 3 (lichá strana je v knize vždy významnější, stěžejní texty začínají vždy na liché). Zpracovává jej výtvarník spolu s obálkou, protože titulní list jak textově, tak zvoleným typem a velikostí písma, popřípadě ilustracemi koresponduje s výtvarným návrhem obálky. Je na něm kromě jména autora (popřípadě u sborníků jména editora nebo editorů) uveden plný název knihy včetně podtitulu, a jelikož podle titulního listu se vytvářejí bibliografické odkazy na literaturu, je zde uvedeno také nakladatelství a rok vydání knihy. Překladatel knihy se většinou na titulním listu neuvádí.

Strana 4Na rubu titulního listu, tedy na straně 4, se nachází tzv. copyrightová strana, kde v patě stránky je umístěno číslo ISBN, které identifikuje daný knižní titul, a nad ním je tzv. copyrightová doložka, která specifikuje, kdo má na původní autorský text, překlad nebo obrazový doprovod v knize a na fotografii na obálce autorská práva. V horní části této strany se uvádějí případní přispěvatelé, kteří vydání knihy umožnili (např. grantové agentury, univerzity a jiné instituce, které mají dotační programy podporující vydávání knih), a recenzenti, dále zde bývá v případě odborné literatury umístěn katalogizační údaj Národní knihovny, tzv. CÍP. Někteří nakladatelé zde po zahraničním vzoru uvádějí i tiráž.

3. TIRÁŽ

Tiráž, která dle české tradice může být umístěna i na poslední stránce v knize před vakáty s inzercí, obsahujea) povinné údaje:

- plné jméno autora, editora, vedoucího autorského kolektivu, spoluautorů apod. (v případě odborných publikací zde mohou být uvedeny vědecké i pedagogické tituly, není to však podmínka a tato informace se častěji uvádí v poznámce o autorovi)

- název publikace včetně podtitulu,

- v případě překladového titulu plné jméno překladatele; název originálu a původního nakladatele,

- název a adresa tiskárny,- rok vydání, - ISBN.

b) nepovinné údaje:- název edice, popřípadě řady, do níž byla kniha zařazena (u edice včetně čísla svazku,

popřípadě jména garanta, který edici řídí),- u překladu jazyk, z něhož bylo dílo přeloženo, rok a místo vydání originálu,- u odborné publikace jména recenzentů,- jméno autora předmluvy nebo doslovu, - jméno odpovědného redaktora,- jméno technického redaktora,- jméno výtvarného redaktora,- jméno jazykového redaktora, - jméno autora grafického řešení, - jméno autora obálky, - jméno autora uměleckého díla použitého jako výtvarný prvek na obálce,- jméno autora fotografií či jiných obrazových příloh v textu,- jméno autora sazby,- jméno zpracovatele rejstříku,- jméno zpracovatele poznámkového aparátu,- zdroj, který poskytl doprovodný obrazový materiál,- o kolikáté vydání knihy jde, popřípadě které minulé vydání posloužilo jako základ

vydání novému,- o kolikátou publikaci nakladatelství se jedná,- ISBN,- interní kód nakladatelství (ediční nebo katalogové číslo), které slouží

administrativním potřebám nakladatelství,- kontaktní údaje nakladatelství - telefonní a e-mailové spojení, webová adresa,- adresa e-shopu nebo skladu, kde je možné si knihu objednat.- název distributora a kontaktní údaje- počet stran,- v jakém nákladu kniha vychází,- o kolikátý dotisk se jedná,- cena.

4. GRAFICKÁ ÚPRAVA RUKOPISU

Vlastnímu lámání rukopisu do jeho knižní podoby předchází ještě jedna fáze a tou je grafická úprava rukopisu a její předepsání pro zlom. Provádí ji buď technický redaktor v nakladatelství, nebo externí grafik. V druhém případě pak grafik Často knihu podle vlastního návrhu i láme. Pokud je kniha zařazena do edice nebo řady, technická úprava je dána předem a grafik se řídí při zlomu podle ní, popřípadě ji jen drobně upravuje (každý text neobsahuje všechny prvky, mohou se objevit i prvky nové, které zatím nebyly v layoutu vyřešeny, a podobně).

V této etapě práce na knize technický redaktor nebo grafik určí:

- přesný formát knihy;- velikost sazebního obrazce a jeho umístění na stránce - vzdálenost od hřbetu knihy;- počet sloupců sazby;- zarovnání sazby (do bloku nebo „na praporek", tj. k levému kraji);- umístění paginace (číslování stránek), popřípadě záhlaví a zápatí;- typ, velikost a řez písma pro základní text, pro titulky a další prvky (petit a podobně) a

jeho proklad (vzdálenost mezi řádky);- úpravu nadpisů, jejich odsazení od textu;- případné odstavcové zarážky a mezery mezi odstavci;- umístění obrázků a tabulek - v rámci sazebního obrazce, s přesahem mimo něj nebo

tzv. na spad(ávku) (až k okraji stránky, což se týká zejména fotografií), s případným obtékáním textu (což je používáno spíš v časopisecké než knižní sazbě),

- umístění popisků k obrazům a tabulkám atd.

5. ZLOM

Podle přesného zadání technických parametru knihy a podle redaktorových poznámek grafik text zpracuje do výsledného knižního tvaru. Případné nejasnosti konzultuje s redaktorem. Pokud kniha obsahuje rozsáhlý obrazový doprovod, je dobré poslat grafikovi ukázky obrázků předem, aby mohl včas vznést své připomínky. Redaktor pak může případně požádat autora o úpravu obrázků nebo o dodání nových předloh.

Po zlomu grafik bud' knihu vytiskne a korektury předá redakci, nebo pošle nakladateli zlom knihy přímo v pdf, aby si nakladatelství mohlo případně vytisknout další paré korektur podle potřeby, popřípadě aby redaktor mohl při korekturách využít funkce vyhledávání, což pdf formát umožňuje. Pro korekturu je možnost centrálního vyhledávání nedocenitelná věc například tehdy, je-li nutno sjednotit v celém textu psaní některého termínu nebo jména. Grafik spolu s odevzdáním zlomené knihy vrací také původní proznačený rukopis, který slouží redaktorovi pro ověřování nejasností ve zlomeném textu.

6. KOREKTURY A NÁHLEDY

6.1 PRVNÍ KOREKTURA

Smysl korekturTím, že redaktor obdrží výtisk korektur (pdf se zlomeným textem) a proznačený

rukopis knihy, začíná jedna z nejdůležitějších fází přípravy knihy. Mnozí méně zodpovědní nakladatelé ji však (stejně jako fázi redigování) opomíjejí ve snaze snížit náklady na výrobu knihy. Tento krátkozraký přístup se jim pak vrací jako bumerang v drasticky snížené kvalitě publikovaného textu.

Sebelepší příprava textu před zlomem totiž nikdy nedokáže zachytit všechny chyby, a to jak zejména formální (například překlepy), tak v menší míře i významové. Důvodem je zřejmě stavba lidského oka a to, jak je schopno vizuálně vnímat různá prostředí - na obrazovce počítače totiž některé chyby ani při sebepečlivějším čtení nejsou patrné, zatímco na papíře je redaktor vidí na první pohled.

Smyslem korektur je završit proces, který započal redakční fází před zlomem. Vždy by ale mělo už jít jen o drobnosti, dílčí záležitosti. Stejně jako by autor v korekturách už neměl

svůj text přepisovat, ani redaktor už by jej neměl redigovat, tj. přestylizovávat, zásadněji měnit jeho strukturu atd.

6.1.1 Chyby zlomuPředevším je třeba hlídat chyby, které vznikly zlomem:- vynechaný text,- chybné dělení slov,- zapomenuté označení bodů výčtu odrážkou,- poznámka umístěná na špatné straně,- osamělé řádky ponechané na začátku a na konci stránek (typografickým slangem

řečeno „parchanti", a to buď „vdovy", nebo „sirotci") atd.Redaktor tedy hlídá nejen jazykovou stránku a literní chyby, ale i stránku věcnou a

typografickou. Opět jako ve fázi redigování se soustředí na řadu aspektů najednou. Proto se z praxe nejlépe osvědčuje přečíst nejprve soustředěně text a zaměřit se na zapomenuté literní a jazykové chyby (případné pochybnosti ohledně formulací, úplnosti a podobně se ověřují v rukopisu) a poté kontrolovat jednotlivé aspekty jeden po druhém.

6.1.2 ObsahV této fází je rovněž důležité zkontrolovat obsah knihy, zejména jeho úplnost a to, zda

názvy kapitol v textu odpovídají názvům v obsahu. Tam, kde je zlomovým programem obsah generován automaticky, je většinou v pořádku, ale každá další změna v korekturách se do něj už nemusí promítnout, proto je třeba obsah stále kontrolovat a doplňovat.

6.1.3 Autorské korekturyPřečíst korektury je povinnost redaktora a právo autora/překladatele. Ve zcela

výjimečných případech se ho autor může vzdát, ale naprostá většina autorů z pochopitelných důvodů chce vidět, jak sazba jejich knihy vypadá, a mít ještě možnost opravit poslední chyby. Proto autor čte korektury bud' paralelně s redaktorem - oba dostanou své vlastní paré, nebo pokud je na korektury dostatek času, je přečte nejprve redaktor a pak totéž paré čte autor. Tak má možnost seznámit se se všemi úpravami, které redaktor provedl, a doplnit do textu - nejlépe jinou barvou - své opravy. Autor se musí vyvarovat (a redaktor by ho na to měl předem upozornit) nutkání text vylepšovat, doplňovat, přestylizovávat - možná je pouze výměna slova za slovo, věty za přibližně stejně dlouhou větu. Pouhým škrtnutím odstavce se složitě sestavený zlom celé knihy mnohdy rozpadne a nakladatelství vzniknou nadbytečné náklady na nový zlom i na další kolo korektur. Proto je snahou redaktora veškeré závažnější zásahy provést už před zlomem, proto se autorovi po zredigování text ještě jednou vrací, aby měl příležitost projít jej znovu, s odstupem, a napravit, čeho si při psaní nevšiml, případně text doplnit a aktualizovat. V korekturách už však „tvořit" nesmí, i když mnohé k tomu jejich naturel svádí ~ někteří autoři nejsou s textem hotovi nikdy. Jeden z těch už smířených kdysi řekl spoluautorce moudrou větu: „Knihy se nedokončují, ale opouštějí."

Poté, co autor své korektury odevzdá, by je redaktor měl prohlédnout, aby zkontroloval, zda zapadají do jazykového i typografického systému, který byl pro knihu zvolen (to je zodpovědnost redaktora - autor se soustředí především na věcnou správnost textu, navíc Často není vybaven specializovanými znalostmi ohledně jeho jazykové a typografické správnosti).

6.1.4 Slučování korektur

Pokud autor četl korektury paralelně, je třeba redaktorovy a autorovy opravy sloučit do jediné verze, aby grafik nemusel text opravovat ze dvou paré a aby rovněž redaktor nemusel zanesení oprav v druhé korektuře kontrolovat podle dvou paré. Většinou se přenášejí opravy z té verze, kde je jich méně, do té, kde je jich více, a většinou to provádí redaktor. Pokud však o to autor požádá, může tento úkon provést sám. Užitečné je vyznačit korektury redaktora a autora jinou barvou, aby při případném dohledávání, co kdo změnil, to bylo patrné na první pohled. Opravy se mají provádět propisovací tužkou nebo perem, ne obyčejnou tužkou, taje vyhrazena pro případná sdělení redaktora grafikovi. Tato tzv. sloučená verze korektur se pak vrací grafikovi, který zanese opravy do zlomeného textu a text znovu vytiskne, popřípadě jej zašle do redakce v pdf formátu.

6.2 DRUHÁ KOREKTURA

V závislosti na tom, jak byla první korektura náročná a kolik oprav ještě lze očekávat, se redaktor rozhodne, zda provede pouze náhled (kontrolu) zanesení oprav z první korektury, nebo zda po provedení tohoto náhledu přečte text celý ještě jednou - to už závisí na jeho zodpovědnosti. Stejně tak už není povinností autora číst druhou korekturu; pokud však o to požádá, není důvod mu nevyhovět - každou kontrolou se snižuje riziko opomenutí a chyb,

Odhaduje se, že druhá korektura obsahuje až 10 % oprav, které grafik po první korektuře neprovedl, nebo je provedl chybně. Nemusí to být dáno jen jeho nepozorností: pokud se v některých místech korigovaného textu nakumulují pokyny k opravám od redaktora i od autora, nemusí být jejich výklad jednoznačný.

Pokud redaktor už nečte celý text, ale kontroluje pouze ty pasáže, kde došlo ke změně, je povinen pečlivě hlídat, zda se provedením některé opravy neposunul text - například vynechání nebo přidání jediného slova v odstavci může změnit dělení slov ve všech řádcích, což je třeba zkontrolovat. Sebedokonalejší zlomový program není schopen zajistit správné dělení slov ve všech případech. Při některých opravách si grafici pomáhají přesunem řádků ze strany na stranu, což může mít vliv na umístění poznámek pod čarou, popřípadě přidávají a ubírají řádky tím, že rozšíří nebo zúží mezislovní mezery v odstavcích, které se tím buď prodlouží, nebo zkrátí. Pokud jde o odstavce, kde nebyla v první korektuře provedena žádná změna, mohl by to redaktor lehce přehlédnout. Běžným okem změnu mezislovních mezer často ani nelze postřehnout, ale projeví se na jiném uspořádání slov v řádcích, a tím i na jiném dělení. Proto je třeba v druhé korektuře kontrolovat vizuálně odstavce podle první korektury, a pokud v některém došlo k takové změně, pohlídat dělení slov.

Znovu je také třeba zkontrolovat obsah, tentokrát pečlivě i s čísly stran, protože pravděpodobnost, že dojde k přesunům názvů ze strany na stranu, je už v druhé korektuře malá.

6.2.1 NáhledyNáhledy jsou v podstatě třetí (a eventuálně další) korektura zlomeného textu.

Redaktor kontroluje zanesení oprav z předchozí korektory a vizuální vzhled stránek, tj. zda se něco neztratilo (například popisek, pagina, záhlaví a podobně), zda se text nepřelomil, nezměnilo se dělení slov.

Náhledy se opakují tak dlouho, až je text zcela čistý a poslední chyby jsou opraveny. Poslední náhledy probíhají většinou už elektronickou cestou - grafik pošle opravenou verzi,

redaktor si ji vytiskne, zkontroluje a popíše grafikovi případné opravy v e-mailu. (V této fázi je možno využít i pdf verzi, pokud grafik pošle pdf, kde je tato funkce zapnuta).

6.3 DOKONČOVACÍ PRÁCE

RejstříkyAž v okamžiku kdy korektury a náhledy pokročí natolik, že lze s jistotou říci, že už

nebude docházet k žádnému přelomu a že text nebude přecházet ze strany na stranu, je možné začít pracovat na rejstřících. Rejstříky poskytují přehled témat, osob, věcných údajů formou hesláře s uvedením stran, na nichž se daný pojem vyskytuje. Uvádějí se v závěru textu za poznámkovým aparátem. Nejčastější je rejstřík jmenný a věcný, popřípadě kombinovaný. Zpracovatel rejstříku musí posoudit, které pojmy do rejstříku patří a které ne.

Heslář rejstříku může být připraven už dříve, než proběhnou všechny fáze redakční přípravy textu. Často jej zpracovává sám autor poté, co dokončí rukopis, a odevzdává ho zároveň s ním.

Výčet stran je, jak již bylo řečeno, možno doplnit teprve po posledních korekturách. Tehdy poslouží jako výborná pomůcka pdf soubor s poslední korekturou zlomu knihy. Díky vyhledávání, které zde funguje, je možno v knize jednoduše dohledat výskyt jednotlivých hesel. Je však třeba pamatovat na to, že podstatná jména se v češtině skloňují; aby tedy byly zachyceny všechny jejich výskyty, musí se při vyhledávání zadávat základní tvar bez pádových koncovek. Zpracování jmenného rejstříku se často zadává externímu spolupracovníkovi, který provádí víceméně mechanickou činnost shromáždění téměř všech vlastních jmen v textu a přiřazení příslušných stran.

U věcného rejstříku je situace složitější. Zpracovat ho může pouze buď autor, nebo odborník v oboru. Věcný rejstřík je totiž většinou přísně výběrový, to znamená, že neobsahuje zdaleka všechny pojmy, ale jen ty, které jsou pro téma knihy podstatné. U pojmů, které jsou do rejstříku vybrány, nesleduje všechny jejich výskyty, ale pouze ty, které jsou pro výklad relevantní. Při přípravě rejstříku se nabízejí v zásadě dvě možnosti:

- Autor vypracuje rejstřík ještě v rukopisu pomocí funkce, jež ve Wordu přiřadí každému výskytu termínu, který se má objevit v rejstříku, tzv. rejstříkový příznak, učiní z něj tedy rejstříkovou jednotku.

- Autor totéž provede až v posledních korekturách, kdy rejstříkové jednotky vyznačí barevně na papíře.

První postup je možný pouze v případě, že text je lámán v programu InDesign, protože pouze ten zatím dokáže převést elektronickou rejstříkovou jednotku z Wordu do zlomeného textu tak, aby bylo možné automaticky vygenerovat čísla stránek. Ostatní zlomové programy převést rejstříkové jednotky nedokážou, protože používají filtry, které je při převodu eliminují. V takovém případě nastupuje verze jejich vyznačení na papíře, zpracovatel rejstříku pak sestaví heslář a doplní k němu čísla stránek.

Co do pracnosti nejnáročnější situace nastává, pokud je třeba zpracovat rejstřík a není k dispozici heslář (nelze jej vygenerovat z rukopisu v počítačové podobě pomocí vyhledávání). Pak nastupuje mravenčí práce, kdy zpracovatel rejstříku čte text knihy řádek po řádku a každý výskyt jména zaznamenává do rukopisu rejstříku. Přestože dnes už není díky

počítačové technice nutné používat kartotékovou metodu, jako tomu bylo dříve, kdy nebylo jiné cesty než každé jméno napsat na samostatnou kartičku a ty řadit abecedně, a počítač nám pomáhá i s abecedním řazením rejstříku, přesto jde o časově náročný úkon, s nímž je třeba v harmonogramu práce na knize předem počítat.

6.4 OBÁLKA

Před odevzdáním knihy do tisku je třeba dokončit poslední verzi obálky a zkontrolovat, zda všechny texty odpovídají aktuálnímu stavu v knize - text na první straně obálky musí obsahovat stejné údaje jako text na patitulu, titulním listu, copyrightové straně a v tiráži. Řada z nich se během práce na knize mění a bez poslední pečlivé kontroly nelze vše uhlídat. Někdy z provozních důvodů dochází k tomu, že vnitřek knihy se tiskne dřív než obálka, proto je tato poslední kontrola naprosto nezbytná.

Nakladatelé se často brání tomu, aby se autoři podíleli na tvorbě obálky jinak než poskytnutím výchozích textů popřípadě návrhů na fotografii či ilustraci na přední straně obálky. Nakladatelství totiž považuje obálku za jeden z klíčových faktorů, které mají roli při prodeji knihy, a také disponuje informacemi o prodejním chování zákazníků ve větší míře než autor, který se nezřídka řídí jen svým vlastním osobním vkusem, což může být prodejnosti knihy na škodu. Renomovaná nakladatelství rovněž promyšleně koncipují své profilové i doplňkové edice a knižní řady, které mají svůj nezaměnitelný layout, a není tedy vždy možné vyjít vstříc přáním autora, který navíc někdy bývá i v rozporu s technickými možnostmi tisku.

6.5 PŘEDÁNÍ DO TISKU

Poslední, čistá verze korektur slouží tiskárně jako vzor pro tisk. Podle něj tiskárna kontroluje data. Dříve bylo nezbytné předávat tiskárně tuto poslední verzi v podobě výtisku na papíře, kde každou stránku redaktor podepsal (imprimoval), popřípadě orazítkoval na znamení toho, že právě toto je poslední stav textu, který má být vytištěn. Tento postup měl svůj význam vzhledem k tomu, že v okamžiku, kdy hotový text odešel z nakladatelství, procházel ještě několika dalšími předvýrobními fázemi (osvit, příprava do tisku v tiskárně), kde ještě teoreticky mohlo dojít k chybám. Podle imprimované verze pak bylo možné lehce zjistit, zda k chybě došlo ještě v nakladatelství, nebo už mimo ně.

V dnešní době se práce dále racionalizují a zrychlují, takže řada mezistupňů při výrobě knihy odpadá. Dnes už lze posílat obrovské soubory, obsahující tisková data, přes velkokapacitní servery z nakladatelství přímo do tiskařských strojů v příslušné tiskárně. Maketu si tedy některé tiskárny už tisknou samy z dat, která dostanou od nakladatelství, a nakladatelství po přípravě k tisku provádí kontrolu dat v elektronické podobě. Klasické imprimatur tím odpadá.

Přesto se však může stát, že i přes řadu kontrol zůstane v knize chyba, kterou nikdo z řady zúčastněných od autora po grafika neodhalí. Pokud jde o závažný nedostatek, který uživateli knihy komplikuje práci s textem, nakladatelé nechávají do knihy vložit tzv. errata - samostatný lístek s opravou. Jde však o záležitost poměrně výjimečnou, protože nakladatelé i tiskárny se několikanásobnou kontrolou textu před tiskem všemožně snaží podobné situaci vyhnout.

6.6 PROPAGACE A DISTRIBUCE

Tyto činnosti jsou v nakladatelství náplní práce specializovaných pracovníků, se kterými redaktor úzce spolupracuje, protože je to právě on, kdo ví o knize nejvíc, takže poskytuje kolegům podkladové údaje. Podílí se především na tvorbě katalogu nakladatelství - zajišťuje texty o edicích i jednotlivých knihách a zpracovává korektury katalogu podobně, jako je tomu u knih. Dále, jak už bylo zmíněno, poskytuje propagačnímu pracovníkovi nakladatelství anotace o knize a zprostředkovává případná jednání s autorem ohledně jeho přítomnosti na propagačních akcích.

Redaktor též od autora i od odborné veřejnosti získává důležité informace o oblasti distribuce knih a předává je pracovníkovi, který má tuto činnost na starosti. Redaktor rovněž sleduje, jak distribuce knihy probíhá, a přichází s námětem na její dotisk, popřípadě nové, aktualizované vydání, nebo na doplnění knižní produkce jiným, příbuzným titulem.

6.7 REDAKČNÍ ADMINISTRATIVA

Přestože každé nakladatelství zaměstnává administrativní pracovníky, kteří se starají o jeho chod, o korespondenci, vystavování smluví vyplácení honorářů, vyřizování náležitostí ohledně dotací a inzerce, zasílání autorských výtisků, vedení archivu, účetnictví a řadu dalších činností, administrativním pracím se nevyhne ani redaktor. Úzce s administrativními pracovníky nakladatelství spolupracuje a předává jim nezbytné podklady a informace. Systematický přístup v této oblasti mu ušetří hodně času, který může věnovat tomu, co každého redaktora těší nejvíce, totiž práci s texty.

Redaktor se především neobejde bez obsáhlé databáze spolupracovníků, ať to jsou autoři, překladatelé, recenzenti a specialisté v nejrůznějších oborech, nebo externí redaktoři, autoři rejstříků, grafici, ilustrátoři, fotografové. Tato databáze, celoživotně rozšiřovaná a aktualizovaná, je jedním z největších pokladů redaktora. Práce na knize je týmová záležitost, sebelepší redaktor se neobejde bez součinnosti s řadou dalších lidí.

Redaktor se rovněž na žádost šéfredaktora nebo ředitele nakladatelství účastní jednání o jednotlivých titulech a rovněž pro ně připravuje podklady. Vede také nezbytnou korespondenci.

Redaktor též eviduje, které podklady autor předal nakladatelství spolu s rukopisem (například knihy, z nichž se přebírají ilustrace, CD nebo DVD s textem a obrázky, diapozitivy, filmy, fotografie a podobně), a po ukončení prací na knize je autorovi vrací. Osvědčuje se vracet zapůjčené podklady oproti podpisu, aby nedocházelo ke sporům, zda byly vráceny a zda byly kompletní.

6.8 REDAKČNÍ SOFTWARE

Existují speciální softwary pro nakladatele, jejichž součástí je jednak adresář, jednak je zde možné vést tzv. karty knih, kde se o každém titulu zaznamenávají veškeré podrobnosti jak redakčního, tak administrativního a obchodního charakteru. Jsou-li tyto systémy kvalitně nastaveny a údaje do nich pečlivě zanášeny a aktualizovány, jsou neocenitelným pomocníkem. V propojení s internetem dokážou pravidelně aktualizovat údaje na webových stránkách nakladatelství a jeho e-shopu, aniž by to bylo nutné pracně provádět manuálně, generovat podklady pro katalog včetně anotací, veškerých obchodních údajů a obálek a zodpovědět většinu otázek redaktora, telefonním spojením na autora počínaje a aktuálními

údaji o prodeji knihy konče. V nakladatelstvích, která s těmito systémy pracují, je většinou jasně stanoveno, kdo o jednotlivé složky databáze pečuje a kdo je povinen je aktualizovat.

Mezi pověřenými pracovníky jsou i redaktoři, kteří doplňují údaje vztahující se k redakční přípravě knihy, tj. případné změny v názvu či podtitulu, v rozsahu, ve vazbě a formátu, a aktualizují také tzv. stav knihy, tj. zda jde o námět, o rukopis přijatý k vydání, zda je rukopis v redakci, u zlomu nebo v tiskárně. Databáze také uchovává informace o knihách již vydaných, čímž redaktorovi ušetří mnohé pracné hledání v archivu. Je zde možné v elektronické podobě nahlížet do všech smluv, které byly v souvislosti s vydáním knihy uzavřeny, a v neposlední řadě sledovat, jak si jednotlivé tituly vedou na knižním trhu.

6.8.1 Zpracovávání podkladůJak už bylo zmíněno, redaktor také připravuje podklady pro další pracovníky

nakladatelství a předává jim informace, které během práce na knihy získává. Redaktor je hlavní styčnou osobou, jejímž prostřednictvím probíhá kontakt nakladatelství s autory a s externími spolupracovníky při zpracování rukopisu, a proto se řada informací sbíhá právě u něj - je tím, kdo je o připravovaném titulu nejlépe informován. Připravuje proto podklady nejen pro licenční nakladatelské smlouvy a dohody o provedení práce (vystavované na dílčí úkony prováděné při přípravě knihy - recenzní posudky, přepisy, externí redigování a korektury, překreslování obrázků, ilustrace...), ale i pro jednání o dotacích, inzerci a sponzoringu, pro propagaci a někdy i pro distribuci knihy (předání kontaktů na specializovaná knihkupectví, která by mohla mít o distribuci titulu zájem, a podobně). Po provedení jednotlivých prací informuje příslušného pracovníka, že může dát pokyn účtárně k vyplacení honoráře nebo mzdy (dohody o provedení práce). Je rovněž v pravidelném styku s účetní nakladatelství, protože pokud dojde ke zpoždění nebo jiné nejasnosti ohledně platby, je to redaktor, koho autor nebo spolupracovník nakladatelství kontaktuje s žádostí o nápravu.

6.8.2 Řízení externistůJen málokteré nakladatelství si dnes může dovolit zajišťovat redakční práce výhradně

činností svých interních redaktorů. Stále častěji je proto redaktor v nakladatelství spíše koordinátorem, manažerem redakčních prací, které zadává, dohlíží na ně, řeší průběžně problémy, které se vyskytnou, a provádí úkony, které externista dělat nemůže, protože nemá přístup ke všem potřebným informacím.

Interní redaktor vyhledá pro danou publikaci nejvhodnějšího externího redaktora, práci mu zadá, zodpovídá průběžně jeho dotazy, řeší případné spory mezi externistou a autorem, kontroluje odevzdanou práci. Pro vystavení dohody o provedení práce a pro její proplacení poskytuje příslušnému administrativnímu pracovníkovi nakladatelství podklady. Zároveň připravuje pro knihu vstupní strany a tiráž, podklady pro obálku, anotaci, text o autorovi, doprovodné texty (předmluva, doslov, rejstříky...) a celkově se o knihu organizačně stará -zajišťuje pomoc expertů, je-li při redigování zapotřebí, řeší otázky obrazového doprovodu, dotací na knihu atd. Zůstává mu tedy veškeré činnosti související s přípravou titulu k vydání s výjimkou vlastní práce na textu.

Vyplácí se také, pokud interní redaktor pečlivě zkontroluje poslední korektury před tiskem (obsah, záhlaví, poznámky pod čarou a jiné věcné údaje) - zjistí se tím, jak je který externista spolehlivý, a předejde se často nepříjemným chybám. Interní redaktor má většinou tým osvědčených spolupracovníků, na něž se obrací, a podle potřeby jej průběžně

doplňuje. Najít nového kvalitního redaktora není nic jednoduchého, proto jsou noví uchazeči o spolupráci s nakladatelstvím často požádáni o zpracování redakce zkušebního textu. Zdaleka ne každý vyhoví požadavkům, které na externistu nakladatelství klade. Vyhodnocení práce externího redaktora patří k povinnostem redaktora interního.

7. REDAKTOR V PERIODICKÉM TISKU

Přestože úkolem této publikace je především seznámit s prací redaktora v knižním nakladatelství, zastavíme se několika stručnými poznámkami i u redakční práce v periodikách s týdenní a delší periodicitou, tj. v časopisech. Práce v periodickém tisku je předmětem studia především na žurnalistických fakultách. Důvodem jsou četná specifika tohoto oboru, jehož podstatou je vedle redigování cizích textů především tvůrčí, autorská činnost.V řadě redakcí jsou tyto dvě odlišné činnosti striktně odděleny: redakční práci s textem má na starosti editor (vedoucí vydání) spolu s jazykovým redaktorem (korektorem), kdežto tvorbu vlastních textů obstarávají redaktoři (někteří z nich, jejichž posláním je přinášet aktuální informace „z terénu", se nazývají reportéři).

V některých redakcích plní redaktoři obě tyto funkce: ve svěřených rubrikách redigují cizí texty, ale zároveň uplatňují i své vlastní tvůrčí schopnosti. Nejvíce se nakladatelské redakční práci blíží práce ve specializovaných odborných časopisech. Nezřídka má celý časopis na starosti jediný redaktor (šéfredaktor), který svěřuje administrativní práce sekretářce, asistentce a podobně. Práce v takovém periodiku se blíží přípravě knižního sborníku. Redaktor objednává příspěvky na základě zadání redakční rady či jiného orgánu, který rozhoduje o zaměření periodika (představenstvo akciové společnosti, jež periodikum vlastní, kolegium odborníků pověřených vědeckým ústavem a podobně). S texty pak pracuje podobně jako redaktor v knižním nakladatelství. Odlišnosti jsou dány zejména rozsahem textů (na rozdíl od knihy je třeba text udržet v rozsahu příslušné rubriky, tj. dodržet stanovený počet znaků) a také samotným periodickým charakterem Časopisu. V nakladatelství je redaktor časově limitován daleko volněji, harmonogram práce na knize se stanovuje maximálně s ohledem na událost typu knižního veletrhu, vědecké konference, výstavy, předvánoční kampaně a podobně. Redaktor periodika se musí přizpůsobit harmonogramu výroby časopisu, jinak hrozí velké ekonomické ztráty. U odborných Časopisů je periodicita nejčastěji měsíční, ale není výjimkou i delší - dvouměsíční, čtvrtletní nebo i pololetní.

Odborné časopisy se často blíží knižním sborníkům i střízlivou grafickou úpravou, střídmým využíváním obrazového doprovodu a nízkým počtem rubrik.

Organizace práce v redakci časopisu je, jak už bylo zmíněno, především záležitostí harmonogramu. Redaktor pracuje současně na několika číslech:

- čte korektury čísla, které má bezprostředně vyjít;- posílá ke zlomu materiály do příštího čísla;- rediguje texty do čísla následujícího;- připravuje a objednává materiály do čísel následujících. Administrativě se ani redaktor v časopise nevyhne, je obdobná jako v nakladatelství. Jen

softwarová podpora v rozsahu a kvalitě programu podporujícího nakladatelskou redakční práci v časopise chybí. To však neznamená, že není třeba pečlivě vést redakční databázi, zejména s kontakty. Každá redakce si rovněž buduje a průběžně doplňuje vlastní fotoarchiv.

8. EXKURZE DO TISKÁRNY

V dnešní době si už nikdo nedovede představit práci s textem bez počítače. Zejména mladí lidé si neuvědomují, že počítačová sazba z pohledu delšího časového horizontu vlastně horkou novinkou, že je v podstatě záležitostí posledních patnácti až dvaceti let. Jak se texty zpracovávaly dříve?

V dobách Gutenbergových byla příprava knihy do tisku náročná na řemeslnou práci, ve srovnání s ručním opisováním textů však samozřejmě znamenala obrovský převrat, který umožnil ve svých důsledcích nejen rozvoj všeobecné vzdělanosti a zavedení povinné školní docházky, ale i nástup průmyslové revoluce. Písmena odlitá z kovu se rovnala do řádků a ty se skládaly do takzvaných matric, tj. dřevěných krabic. Tím vznikla stránka, která se načernila tiskařskou barvou a pomocí lisu obtiskla na papír.

Tato technologie, tzv. horká sazba (název odkazuje na to, že písmena se odlévala z roztaveného kovu), pak byla používána po staletí, s příchodem složitějších strojů byla samozřejmě mechanizována a dále racionalizována. Základní princip však zůstal, jen část úkonů převzaly stroje. Ještě v osmdesátých letech 20. století vypadala práce v redakcích zcela jinak než dnes. Autor přinesl rukopis (většinou napsaný na psacím stroji, ale výjimkou nebyly ani texty psané rukou). Redaktor text přečetl a do rukopisu vyznačil potřebné úpravy. Pak dostala text písařka; tato profese byla v knižních nakladatelstvích i v redakcích periodik zcela nepostradatelná. Písařka text přepsala (někdy i opakovaně, pokud byl text náročný a bylo nutné, aby ho po přepsání redaktor prošel ještě jednou). Přepis pak putoval do sazárny. Sázecí stroje (velikostí by je bylo možné přirovnat nejlépe k traktoru) byly vlastně gigantické psací stroje, které však nepsaly na papír, ale napsaný text odlévaly v kovu. Sazeč seděl uvnitř konstrukce stroje a psal na klávesnici. Stroj sázel jednotlivá písmena do řádků a ty dále řadil do sloupců. Tím vznikla sazba knihy nebo článku. Dnes vlastně rukopis a sazba splývají -- redakce dostávají text od autora už „vysázený".

Ve fázi, kdy byla hotová sazba sloupců, se tiskla tzv. sloupcová korektura, tj. holý text bez graficky upravených titulků, obrázků a podobně. Byla využívána zejména v knižní sazbě, u periodik byla tato fáze většinou vypuštěna.

V ní mohl ještě autor nebo redaktor knihy podstatněji zasáhnout do textu, protože nebyl problém vyměnit například jeden odstavec za druhý, text krátit nebo rozšiřovat.Mezitím grafik v redakci zpracoval tzv. maketu zlomu, tj. přesný zákres jednotlivých stránek s vyznačením velikosti titulků, umístění obrázků, jejich ořezu (málokterá fotografie se používala tak, jak byla pořízena, většinou šlo o výřez), čísel stran, záhlaví a podobně.

Podle makety pak metér lámal opravené sloupce do stránek: po stanoveném počtu řádků sloupec skutečně fyzicky zlomil - odtud pocházejí dodnes používané termíny „zlom" a „lámat". Metér používal matrice (tj. dřevěné krabice) ve formátu stránky a do nich rovnal sloupce (u knižní sazby většinou jeden až dva, u časopisecké podle formátu tři a více), vřazoval k nim titulky, obrázky atd. Z hotové stránky se pak udělaly obtahy, tj. korektury.

Při korekturách musel být redaktor mnohem opatrnější než dnes - zanesení oprav vyžadovalo daleko větší úsilí a také větší spotřebu materiálu a energií než dnes, proto u každé opravy musel redaktor zvažovat, zda je skutečně nutná a jaké následky pro zlom bude mít. Oprava tiskových chyb, popřípadě záměna slova za jiné, stejně dlouhé, nebyla obtížná, protože znamenala nově vysadit a v matrici vyměnit pouze jediný řádek. Pokud však slovo bylo delší nebo kratší, znamenalo to nově vysadit celý odstavec, protože se v něm změnilo dělení slov. Pokud měl odstavec po opravě stejný počet řádků jako ten původní, bylo to stále ještě jednoduché, ale pokud se text o řádek zkrátil nebo naopak prodloužil, znamenalo to přelomit celou stránku a často i stránky následující.

V dnešní počítačové sazbě si grafici poradí daleko jednodušeji: změní například nepatrně velikost mezislovních mezer nebo prokladu mezi řádky, což oko čtenáře vůbec nepostřehne, a tím bez problémů nárůst nebo úbytek textu o řádek v rámci stránky vyrovnají. V případě větších zásahů se jim sazba „přelévá" ze strany na stranu automaticky. Znamená to samozřejmě znovu řešit titulky, obrázky, popisky a podobně, ale s náročností horké sazby se to nedá vůbec srovnat. V horké sazbě redaktor při opravách musel dbát na to, že když text v odstavci škrtne, jiný, přibližně stejně dlouhý do něj musí na jiném místě dopsat.

Jakmile sazeči podle korektur vysázeli opravený text a metéři v matrici zaměnili příslušné řádky a odstavce, následovala druhá korektura a po ní náhledy, které redaktor prováděl už přímo na místě v tiskárně.

Sazeči a metéři občas zlomyslně zkoušeli redaktora, zda odhalí chybu, a nenápadně ji přidělali i tam, kde dříve žádná oprava nebyla. Redaktor proto musel být při náhledech v tiskárně obzvlášť ostražitý a prohlížet veškerý text.

Po dokončení korektur a imprimování jejich poslední verze (podepsání na znamení souhlasu, že text je připraven k tisku) byly matrice se stránkami sestaveny do archů, vloženy do tiskařských strojů a text byl vytištěn. Hotové archy byly složeny a putovaly do vazárny, kde byly seříznuty na jednotnou velikost a svázány do knižní podoby (u časopisů sešity svorkami). Vytištění a svázání knihy bylo časově poměrně náročné.

Do redakce pak přicházely tzv. vývěsky - signální výtisky ještě nesvázaných archů, které redaktor prohlédl a dal definitivní pokyn k tisku. Horká sazba byla posléze nakrátko nahrazena tzv. fotosazbou. Zakrátko však své vítězné tažení zahájila počítačová sazba. Tiskařské desky nahradily fólie a filmy. Ani ty dnes už nejsou zapotřebí - zlomové programy, FTP servery a tiskařské stroje dnes už dokáží komunikovat spolu přímo bez mezičlánků, předávají si místo papíru nebo filmů už jen data. Důsledkem technologické revoluce, která proběhla v posledních dvaceti letech s nástupem počítačové sazby, je obrovská racionalizace práce v redakcích. Tam, kde kdysi pracovaly desítky zaměstnanců, jich dnes stačí několik.

Typické je, že stále větší podíl prací zajišťují externisté. Dnešní velkokapacitní rotačky dokážou vytisknout knihu za několik málo hodin; časově náročnější je vložit do stroje potřebná vstupní data, ale samotný tisk je bleskurychlý. Vývěsky tiskárny posílají stále, ale s tiskem se už na jejich schválení většinou nečeká - tiskárna může být od redakce vzdálena stovky kilometrů a dopravit je tam a popřípadě i zpátky stojí čas, po který by stroje nečinně stály. U výrobně náročnějších knih, které jsou bohatě ilustrovány, obsahují rozsáhlý fotografický doprovod a podobně, se však kontrola před tiskem provádí stále. Tiskárna pošle do nakladatelství barevný nátisk, který redaktor prohlédne podle imprimatur a odsouhlasí. Teprve pak se kniha tiskne. Dnes redaktor nemusí navštěvovat tiskárnu osobně, většinu úkonů lze provést přímo z redakce pomocí e-mailové komunikace, ale pro urychlení se při posledních náhledech nebo při kontrole před tiskem může do tiskárny dostavit, U časopisů je přítomnost zodpovědného pracovníka, který schvaluje tisk přímo na místě, častější.

Vazba knih se dnes už rovněž neprovádí ručně, ale obstarávají ji plně automatizované linky. Pokud si však nakladatel přeje nějakou speciální úpravu (vložení netypické přílohy a podobně), nastupuje ruční obsluha strojů. Vazbu (zejména knih s pevnými deskami) nelze příliš urychlit, protože po svázání musí knihy po stanovenou dobu zavěšené schnout. V případě expresního tisku potřebuje tiskárna na tisk a vazbu brožované knihy nejméně týden, u pevné vazby se doba pobytu knihy v tiskárně pohybuje většinou kolem tří až čtyř týdnů.

Nakonec se knihy nebo balíky novin a časopisů naloží na palety, zabalí a odvezou do skladů, odkud už je distributoři rozvážejí přímo na pulty knihkupectví nebo novinových stánků.

9. POPIS PRÁCE REDAKTORA

9.1 POPIS PRÁCE REDAKTORA V KNIŽNÍ REDAKCIOdborný nakladatelský redaktor má za úkol koordinovat práce na knižní publikaci.

Vyhledává nové náměty a autory v oboru, je zorientován v oboru, kterému se věnuje, zajišťuje výrobu titulů podle edičního plánu, koordinuje práci autorů překladatelů, editorů, recenzentů, externích redaktorů, grafiků, sazečů, fotografů, ilustrátorů při předtiskové přípravě.

Zajišťuje odbornou obsahovou úroveň publikace, provádí přípravu zadaného rukopisu k tisku (odborná a jazykové redakce), formulace vstupních textů, tiráže, anotací. Zpracovává korektury, připravuje podklady pro tisk, připravuje podklady pro propagaci a odbyt. Účastní se propagačních akcí nakladatelství na veletrzích, seminářích, podílí se na tvorbě katalogu a propagačních letáků. Připravuje podklady pro příslušné pracovníky, pro vystavování nakladatelských licenčních smluv, vyřizuje agendu spojenou se získáváním dotací.

9.2 POPIS PRÁCE REDAKTORA V ČASOPISECKÉ REDAKCIRedaktor vykonává práci při redakční přípravě časopisu. Organizačním zajišťováním a

redigováním rukopisů v rámci dané rubriky, zajištěním obrazového materiálu, korekturami zredigovaných textů. Redaktor se podílí na dalších běžných pracích v redakci, vyřizování korespondence.

10. TYPOGRAFICKÉ MINIMUM

10.1 ÚLOHA TYPOGRAFATypograf je grafik, který navrhuje úpravu knihy. Jde jak o vnější úpravu (obálka, resp.

přebal a potah, hřbetní páska, záložky), tak i o vnitřní úpravu (signet, patitul, titulní stránka, frontispis, tiráž, typ písma textu i nadpisu kapitol, zrcadlo sazby, umístění obrázků a popisky obrázků, paginace atd.). Vnější a vnitřní úpravu knihy mohou navrhovat i dva různí typografové. Typograf může svůj návrh předat nakladatelství, které jej pak realizuje v typografickém studiu, stále častěji však typograf svůj návrh realizuje na počítači sám.10.2 PÍSMO10.2.1 Základní tvary písma

Většina druhů písem nabízí pro každé písmeno dvě varianty - velká písmena, tzv. verzálky (též majuskule), a malá písmena, tzv. minusky (minuskule). Vedle těchto dvou obrazů většina písem nabízí ještě další možnosti. Nejčastěji je k dispozici tzv. kurzíva, nazývaná také italika. To je varianta písma, jejíž písmena jsou nakloněna vpravo. Při použití počítačové sazby se může objevit také tzv. nepravá italika, která vznikne prostým geometrickým zkosením základní verze písma a která se od pravé italiky liší kresbou některých písem.

Další běžnou variantou písma jsou tzv. kapitálky. To jsou v podstatě verzálky kreslené na tzv. střední výšku písma, tj. na výšku minusek. I zde se při počítačové sazbě můžeme setkat s tzv. nepravými kapitálkami, které vzniknou prostou geometrickou transformací - jednoduchým zmenšením verzálek na příslušnou výšku. Nepravé kapitálky však mají menší sílu tahů než verzálky i minusky a působí slaběji, křehčeji a jaksi nedobarveně. Při sazbě by se mělo proto používat pravých kapitálek, vykreslených stejnou tloušťkou tahů jako verzálky i minusky.

Kurzíva i kapitálky se zpravidla používají k označení, resp. zvýraznění určité části textu. Příklad textu s částmi vyznačenými kurzívou, kapitálkami a polotučným textem:K označení určité části textu se často užívá kurziva, kterou čtenář při čtení snadno detekuje. Kurzíva však špatně snáší tzv. p r o s t r k á n í - zvětšení mezer mezi písmeny. Ke zvýraznění textu se používají také KAPITÁLKY. Při převodu textu na kapitálky je třeba dbát na to, aby KAPITÁLKAMI BYLA VYSAZENA VŠECHNY PÍSMENA a diakritická znaménka, avšak číslice a interpunkční znaménka „zkapitalizována" být nesmějí - musejí zůstat ve velikosti verzálek. K označování textu se konečně používá také tzv. polotučného písma - řezu písma se zesíleným duktem.

10.3 TYPOGRAFIE ODSTAVCE Text odstavců se při knižní sazbě nejčastěji zarovnává takzvaně do bloku. Tedy tak,

aby byly zarovnány oba okraje odstavce (levý i pravý). Jestliže je zarovnán pouze jeden z okrajů odstavce, nazývá se tento způsob zarovnání „na praporek". Odstavec (nebo i titulek či věta) může být také vysazen „na střed" -tedy tak, že každá řádka je horizontálně vycentrována.

Velmi často se také používá tzv. odstavcová zarážka: prvá řádka odstavce je o něco odsazena - k zarážce, zatímco další řádky nikoliv.

10.4 TYPOGRAFICKÁ PRAVIDLA A CHYBY PŘI ZLOMU

Většina chyb, které redaktor opravuje, padá na vrub autora či přepisu. Nicméně existují také chyby zapříčiněné nepozorným zlomem. Vedle porušení stránkového či řádkového rejstříku, použití špatného typu písma pro určitý text nebo nadpis, chybného rozdělení slov jsou to zejména chyby způsobené porušením následujících pravidel (o zásadách správné typografie knih - viz zejména [42] a [51]):

a. Odstavcová zarážka (tj. odsazení prvního řádku odstavce) by měla být kratší než 3 čtverčíky a dlouhá alespoň 1 čtverčík. Delší odstavcová zarážka je pociťována jako nepřirozená (nemá-li působit dojmem neumělosti, musí být používána zcela zřetelně jako součást specifického typografického návrhu).b. Východový řádek (tj. poslední řádek odstavce) by měl být delší než odstavcová zarážka.c. Východový řádek by měl být buď široký přes celý řádek, nebo by měl být alespoň o čtverčík kratší než délka řádku.d. Východová stránka (tj. poslední stránka kapitoly) by měla být delší než stránková zarážka (tj. prázdné místo na začátku kapitoly) a měla by mít alespoň 5 řádek.e. Pod titulkem na konci stránky by měly být alespoň 3 řádky.f. Při přechodu z jedné stránky na druhou se nesmějí vyskytovat tzv. parchanty. Tímto termínem se označuje buď první řádek odstavce, který je vysazen jako poslední řádek na konci stránky, zatímco ostatní řádky odstavce jsou již na nové stránce (tzv. vdova), nebo

naopak poslední řádek odstavce, který se už nevejde na stránku a je vysazen osamoceně na nové stránce (tzv. sirotek). V obou případech jde o typografickou chybu, kterou je nutno odstranit. Má-li odstavec více řádků a přechází-li přes konec stránky, musí z něj na každé stránce být alespoň dvě řádky.g. V textu by se měly vyskytovat maximálně dva řádky s rozděleným slovem po sobě.h. Pomlčka by neměla být na začátku řádku, na konci řádku je však přípustná (není-li ve významu „až").i. Na konci posledního řádku první stránky by nemělo být dělení.j. Na konci řádku se nesmí vyskytovat jednopísmenná předložka či spojka s výjimkou spojky „a".k. Mezery mezi slovy by neměly být širší než 1/2 čtverčíku (písmeno „N").

Typograf musí dbát, aby se mezislovní mezery nevyskytovaly bezprostředně pod sebou na více než dvou řádcích. Pokud mezery pod sebou navazují ve třech nebo více řádcích, vnímáme je již jako prázdný souvislý proužek, tzv. řeku, grafický prvek, který nemá v textovém odstavci co dělat a musí být odstraněn.

Posuzování řek může být do jisté míry subjektivní. Přitom je rovněž třeba mít na paměti, že texty vysazené malým stupněm písma mívají zpravidla relativně větší řádkový proklad. V řádcích s větším prokladem pak svírají spojnice okrajů nad sebou ležících slov menší úhly a pravděpodobnost řek je zde tedy vyšší. Posuzování eventuálních řek v takovýchto textech by proto mělo být shovívavější.

11. REDAKČNÍ PRAXE

11.1 NOVÉ RUKOPISY

Nakladatelské podnikání má velkou setrvačnost. Celková příprava knih pro vydání může trvat dlouhou dobu, v některých speciálních případech i několik let (překlad rozsáhlého díla, odborná publikace encyklopedického charakteru atd.). Ale i v případech nepříliš rozsáhlých neproblematických textů českého autora nebývá zpravidla doba od rozhodnutí rukopis vydat až po skutečné vydání knihy kratší tří měsíců. Nakladatel navíc musí dbát na to, aby kniha vyšla ve správný čas - aby byla kupříkladu připravena pro podzimní trh a nespadla do prázdninového odbytového vakua a podobně. Ediční plán se proto připravuje s velkým předstihem.

Ediční plány profesionálních nakladatelství se opírají zejména o:• rukopisy, které si nakladatelství objedná u víceméně spolehlivých autorů;• nové rukopisy kmenových autorů nakladatelství;• rukopisy, o nichž se redakce dozví od svých externích spolupracovníků;• překlady zahraničních knih objevených redakcí.

Jen velmi malou část produkce tvoří knihy mající původ v tzv. nevyžádaných rukopisech, tj. rukopisech, které do redakce zašle neznámý nový autor. Do redakcí jen trochu větších nakladatelství dochází velké množství takovýchto nevyžádaných rukopisů, ale jen nepatrný počet z nich je vydatelný a z tohoto počtu zase jen u malé části se nakladatel rozhodne podstoupit riziko spojené s vydáním nového autora.

Četba nevyžádaných rukopisů a často i korespondence s nimi spojená ovšem poměrně značně zatěžuje redaktory. Často sice stačí přečíst dva odstavce či jednu básničku, aby redaktor s jistotou věděl, že jejich autor je nevyzrálý či netalentovaný (britský nakladatel Stanley Unwin ve své moudré knize Pravda o nakladatelském podnikání [35] v této souvislosti cituje vtipný aforismus: „Je zbytečné snísti celého vola, chceme-li se přesvědčit, není-li maso tuhé."). Mnohdy je však třeba přečíst celý rozsáhlý rukopis, nebo alespoň jeho podstatnější část, a věnovat tak jeho posouzení řadu hodin. Je proto nezbytné zavést pro administrativu spojenou s nevyžádanými rukopisy určitá pravidla, která ztracený čas i náklady minimalizují. Tato pravidla jsou uvedena v následujícím desateru pro autory nevyžádaných rukopisů:

11.2 DESATERO PRO AUTORY NABÍZEJÍCÍ SVŮJ RUKOPIS NAKLADATELSTVÍ

1. Rukopisy poslané současně více nakladatelstvím redakce nečte. (To se týká zejména stále rozšířenějšího způsobu zasílání rukopisu emailem na několik desítek nakladatelských adres.)2. Podobně redakce nečte rukopisy psané rukou.3. Redakce nevyžádané rukopisy automaticky nevrací. Pokud chce autor zamítnutý rukopis vrátit, musí přiložit peněžní obnos pokrývající poštovné a balné (které většinou převyšují cenu nového vytištění celého textu na počítačové tiskárně).4. Rukopisy není třeba nosit do redakce osobně. Předběžný rozhovor s redaktorem či šéfredaktorem, který si někteří autoři vynucují, je zcela zbytečný a čtení rukopisu nijak neovlivní. Dokud se redakce s rukopisem neseznámí, nemá také smysl se domlouvat o případných ilustracích, obálce, formátu atd. Pokud nejde o obrázkovou knihu, nepomohou přijetí textu ani ilustrace, které k němu autor přiloží, i když si je maloval sám a připadají mu neodolatelné.5. Nevyžádaných rukopisů dostává redakce velké množství a jejich posouzení je jen částí její práce. Proto si vyhrazuje lhůtu dvou až tří měsíců, během níž by měla autorovi odpovědět.6. Důvod svého případného zamítnutí redakce autorovi nesdělí a autor v takovém případě nemůže očekávat ani literární analýzu svého rukopisu. Autor by z téhož důvodu neměl redakci posílat ani pár básniček či dvě tři povídky na ukázku s žádostí o posouzení. Nakladatelství není literární poradna, ale podnik, který se musí uživit. Napsání literární reflexe je časově náročné, a navíc kritický soud vyvolává často autorovu hořkost a nutkání k polemice. Nakladatelství taktéž nesděluje jméno lektora, který rukopis posuzoval, ani další podrobnosti procesu svého rozhodování. Zaslání rukopisu chápe jako nabídku na vydání knihy, kterou buď přijme, nebo odmítne.7. Nakladatelství není zakázková služba. Případné dotazy některých autorů, co by je to stálo, kdyby jim poskytlo servis a knihu vydalo, jsou bezpředmětné: vydává pouze knihy přijaté vlastní redakcí, a nesoucí proto jeho imprint. (To se samozřejmě netýká zakázkových nakladatelství.)8. Posouzení rukopisu je bezesporu subjektivní, redaktoři či lektoři se řídí svým vkusem a svými kritérii. 9. K rukopisu poslanému poštou by měl autor připojit zpáteční adresu a emailovou adresu. Pokud je to možné, měl by do doprovodného dopisu uvést informace o velikosti dopisu měřeného počtem znaků, ne počtem vytištěných stránek. 10. U rukopisů zaslaných emailem si redakce v případě potřeby vyžádá zaslání rukopisu vytištěného na papíře.

11.3 FORMÁLNÍ ZÁSADY PRO POŘIZOVÁNÍ RUKOPISU A PŘÍPRAVA PRO ZLOM

Pro usnadnění redakční práce je třeba dbát, aby už autor při psaní rukopisu, písařka, která rukopis přepisuje na PC, a konečně redaktor při redigování rukopisu v prostředí textového editoru dbali na určité formální zásady, jež usnadní práci typografovi, který bude rukopis lámat. Tyto zásady lze shrnout do následujících bodů:

• ENTER se smí používat jen na konci odstavce (ENTER na konci každého řádku je zlozvyk z psacího stroje a pouze přidělává práci redaktorům).• Všechny odstavce, titulky, podtitulky, podpisy, data, adresy apod. je třeba psát hned od levého okraje (graficky neupravovat, necentrovat apod.). Písařka by na začátcích odstavců neměla používat ani tabulátory. Titulky a názvy kapitol i podkapitol je možné oddělovat řádkovými mezerami (ENTER).• Prostrkávat jen po dohodě s redaktorem (neprostrkávej).• Interpunkční znaménka (.,;:?!) se píší těsně za slovo, mezislovní mezera je až za nimi (v případě pokračování textu).• Závorky a uvozovky se také píší těsně:Text (slovo) text, text [slovo] text, text „slovo" text, text /slovo/ text• Slova na koncích řádků se nerozdělují (dělení se provede až při zlomu).• Pomlčku a znaménko minus je třeba zapsat pomocí kombinace kláves CTRL + -:slovo - slovo 6-3 = 3 -10 °CPomlčku lze psát také jako dvakrát divis (rozdělovači znaménko) s mezerami před i za:slovo--slovo 6--3 = 3 --10 °CVýjimky: v letopočtech, datech a intervalech se píše pomlčka bez mezer; také stojí-li za pomlčkou čárka, nepíše se mezera: 1945-1960, 1. srpna-1. září, 15-30, slovo -, slovo• Spojovník (divis) se píše bez mezer před i za: můžeme-li Mahlerová-Werfelová.• Uvozovky jednoduché: Přední spodní, zadní horní: ,slovo'. Optimální je použít přímo znaky jednoduchých uvozovek ALT + 0130 a ALT + 0145. Ve Wordu lze v obou případech použít pouze ALT + 0130: před slovo se takto vepíše spodní a za slovo horní jednoduchá uvozovka: ,slovo'.• Číslovky řadové - za tečkou vždy mezera: 1. ledna, 3. rota• Čísla čtyř- a vícemístná - s mezerou po trojciferných skupinách: 5 000, 50 000,5 120 000• Letopočty - vždy bez mezer: 1994-1996• Pozor na záměnu číslice nula a verzálky O (0 - O) a jedničky s minuskou 1 d - I).• Zkratky - za tečkou vždy mezera: V. Novák, dr. Novák, p. Novák• Trojtečky uprostřed textu je třeba psát podle smyslu:1. těsně za slovo + mezera (nedokončeno slovo... další text)2. mezera + ... + mezera (něco chybí uprostřed ... text)3. mezera + těsně před slovem (chybí začátek textu ...text)• Procenta s mezerou 10 % (= deset procent), bez mezery 10% (= desetiprocentní).• Stupně - mezi číslicí a stupněm je mezera (-10 °C), mezi + resp. - a číslicí není mezera. Značka pro stupen se zapíše pomocí kombinace kláves ALT + 0176.• Matematické značky - jsou odděleny mezislovní mezerou: 6-2 + 2:3 = 2• Rozlišuj znaménko * (krát) a malé písmeno x. Pro znaménko krát lze užít klávesové zkratky Alt + 0215.• Rozměry - kolem znaménka x nejsou mezery: 25x25 cm.

• Tabulky - k úpravě by se neměl používat mezerník, ale tabulátor.• Indexové odkazy (na vysvětlivky či poznámky, eventuálně indexový bibliografický odkaz) se umísťují za uvozovky, závorky a interpunkční znaménka, např.:Odejel z Prahy1 a usadil se na venkově.Odejel z Prahy,2 kde se mu nelíbilo.Odejel z Prahy.3 A usadil se na venkově.... (prý odejel z Prahy)4 a usadil se na venkově.Řekla, že „odejel z Prahy."5 Tam se mu prý nelíbilo. Při přípravě rukopisu pro zlom musí mít redaktor na paměti, že textový editor (zpravidla Word) a program, v němž se provádí zlom (InDesign nebo Quark), jsou různé programy a že ne všechna formátová pravidla se při zpracovávání dat pořízených v textovém editoru při přenosu do prostředí typografického programu zachovávají. Běžně se sice zachovává charakter kurzívy, polotučného či podtrženého písma, avšak mnohé jiné důležité prvky mizí:• Zpravidla se nepřenášejí styly používané ve Wordu.• Nepřenáší se spolehlivě zarovnání odstavců ani velikost či konkrétní typ písmového fontu.• Nepřenášejí se textová pole (tedy např. ani iniciály), vložené obrázky, grafy, excelovské tabulky.• QuarkXPress ani dřívější verze programu InDesign nedokážou správně zpracovat wordovské poznámky pod čarou. Grafik upravující tiskové stránky proto většinou musí každou poznámku pod čarou do struktury tiskové stránky samostatně přenést, což v případě textů, v nichž se vyskytuje hodně poznámek pod čarou, může přinést velký objem nudné rutinní práce navíc. V případě programu InDesign tato potíž odpadá od verze CS2.• Nelze počítat, že znaky mimo základní sadu latinky s českou diakritikou se budou zobrazovat stejně (písmové fonty, s nimiž pracuje Word, jsou jiné než ty, s nimiž pracují typografické programy).

Nejnepříjemnější jsou poslední dvě zmíněné nekompatibility, které způsobují problémy s převodem poznámek pod čarou a nečeských písmen. Proto se při řešení obou potíží standardně používá následujících konvencí:• Poznámky pod čarou, resp. na konci - text poznámky uvozený a ukončený dohodnutou sekvencí (např. ////) se umístí přímo na místo, kde má být odkaz: text ////poznámka////text• Cizí litery - pro cizí literu, pokud ji nedokáže klávesnice napsat, se stanoví náhradní značka. Tu je třeba psát v textu těsně: Fran((c))ois. Zvolenou konvenci je třeba dodržet v celém díle a k opisu pak přiložit seznam cizích liter a jejich značek, např.:C=((c)) ě = ((e)) ě = ((ee)) ä = ((aaa)) Redaktor by měl v každém případě s typografem dopředu konzultovat jakékoliv často se vyskytující potenciálně problematické jevy v rukopisu (např. zda bude možné převzít poznámky pod čarou, nebo jakým způsobem budou pro potřeby typografa připraveny) a dohodnout způsob, jakým je pro potřeby typografa vyznačí a připraví. Ušetří tak zpravidla mnoho práce nejen typografovi, ale i sobě.

V rukopisech, které přicházejí do redakce, se často vyskytují některé z běžných chyb: zdvojené mezery, mezery před interpunkčními znaménky, používání rozdělovníku místo pomlčky, špatné uvozovky, zbytečné tabulátory, formátování pomocí násobných mezer atd. Redaktor by proto měl před započetím korektur běžně provést řadu oprav, které se rukopis od rukopisu opakují. Pro usnadnění této práce (i dalších standardních úprav - viz dále) jsou k dispozici wordovská makra PUMA (Pistonová Užitečná Makra), která jsou volně k dispozici na internetové stránce našeho nakladatelství wvw.pistorius.cz (Pro nakladatele - PUMA).

Uvedené nástroje jsou umístěny ve wordovské šabloně Puma.dot a umožňují:

• automatickou opravu častých nedostatků rukopisů napsaných ve Wordu a jejich standardní úpravu před zlomem;• snadné zvětšování a zmenšování prostrkání;• automatické spojování textových souborů v jednom adresáři;• automatickou úpravu formátování textu získaného z OCR Fine Reader;• automatickou náhradu znaků v textu získaném z OCR Fine Reader (uvozovky, pomlčky atd.);• automatický přesun textu poznámek pod čarou do textu.Spolu s šablonou Puma.dot si můžete ze stránek našeho nakladatelství stáhnout i návod, jak šablonu Puma.dot instalovat, a podrobný popis jednotlivých prostředků.

11.4 DĚLENÍ SLOV

Slova se nesmějí dělit v následujících případech:• pokud by na konci řádku zůstalo jen jedno písmeno (a-nakonda)• pokud by na začátku řádku zůstaly nanejvýš dva znaky (anakon-da; vo-da není přípustná, vo-da? ano)• pokud by rozdělením slova vznikl vulgarismus (spisova-tele, kni-hovna, nádržka)• nesmí se rozdělit titul a jméno (MUDr.-Pavelka) a zkrácené jméno a příjmení (J.-Novák)• čísla (20-000), číslovky se zkratkou jednotek (50-Kč), datum vyznačené číslicemi (30. 8.-2001, 30.-srpna 1956)• zkratky (t.-č., a-td., a.-s.)

11.5 PRÁCE S TEXTOVÝM EDITOREM

Při redigování textu na PC by měl redaktor znát co nejlépe textový editor. V některých případech může skutečně dobrá znalost editoru ušetřit jemu nebo lámajícímu typografovi hodiny i dny práce. V této knize není místo na probírání všech možností, které mají k dispozici různé textové editory, nebo alespoň ten nejrozšířenější, MS-WORD (použití maker, automatické opravy atd.), uveďme zde však alespoň přehled nejdůležitějších klávesových zkratek a také kanonické sekvence pro označení netisknutelných znaků pro potřeby vyhledávání a nahrazování.

Tabulka G obsahuje přehled klávesových kombinací pro různé znaky, které nejsou na české klávesnici. Další klávesové zkratky pro některá písmena s nečeskou diakritikou uvádíme v příloze A (je však třeba mít na paměti, že písmena s nečeskou diakritikou se při zpracovávání wordovského dokumentu typografickým programem pro zlom nezachovávají, a že při jejich přenosu do typografického lámacího programu je proto třeba použít konvence popsané v kapitole 5.3).

12. KOREKTURY

Dnes, kdy je redakční práce na počítači již standardem, se zpravidla provádějí dvoje až troje korektury (v době knihtisku se ještě mezi korekturou strojopisného rukopisu a stránkovými korekturami prováděly tzv. sloupcové korektury; šlo o korektury textu vysazeného a zalomeného do řádek, avšak ještě nezalomeného do stran):

• První nebo též domácí korektury. V rámci těchto korektur by měl redaktor spolu s autorem (či překladatelem) již provést jak veškeré opravy autorské (stylistické opravy a škrty), tak i všechny opravy chyb vzniklých při přepisu. Z prvních korektur by měl vzejít textový soubor s definitivním textem a ani autor, ani redaktor by v něm již neměli provádět žádné další stylistické ani významové změny. Textový soubor po první korektuře se předává ke zlomu.• Stránkové korektury. Korektury definitivní podoby stránek. Po správně provedených prvních korekturách by se v rámci stránkových korektur měly opravovat pouze chyby zlomu - tedy chyby v dělení slov, řeky a parchanty.• Pokud se ve stránkových korekturách stále ještě vyskytuje hodně závažných chyb či autorských oprav, provádějí se ještě třetí korektury (zpravidla jen vybraných stran). Vždy je třeba provést tzv. náhled - kontrolu, zda sazeč zanesl vyznačené opravy.

Při korigování se používají standardní korekturní značky, které se vžily staletou tradicí a které jsou navíc doporučené státní normou ČSN 880410. Při korigování textu se uplatňují následující obecné zásady:• Pro vyznačení požadovaných oprav používáme smluvené značky přímo v textu a stejné značky uvádíme i na pravém bočním okraji textu. Znaménka na okraji musí být souběžná (umístěna ve stejné výšce) s odpovídajícími znaménky vyznačenými v textu. V případě, že je oprav více, lze použít i levý okraj. Vpravo od těchto značek se uvádějí další informace potřebné k provedení změny (například správný text, který má na daném místě být). Pokud je to možné, volíme pro stejný typ oprav, které leží v textu nablízku, různé značky. Značky pro výměnu, vypuštění a vsunutí by se neměly opakovat v rozsahu nejméně 5 řádek.• Korektury se vyznačují perem, kuličkovou tužkou nebo barevnými tužkami. Není povolena obyčejná tužka a nemá se používat červená barva. Autor a redaktor by měli na stejném otisku použít pro své korektury různé barvy. Každý otisk se opatří datem provedení korektur.• Pokud chce korektor opatřit opravu komentářem, napíše jej k příslušnému korekturnímu znaménku na okraji a celý komentář zakroužkuje.

13. BIBLIOGRAFICKÉ CITACE A ODKAZY NA NĚ

Správné uvádění bibliografických citací a odkazů na ně nebývá často autory dodržováno a ani redaktoři neznají vždy přesná pravidla. Tato pravidla jsou stanovena ČSN ISO 690. Norma definuje strukturu citací, uspořádání soupisu bibliografických citací a způsob odkazování na jednotlivé citace.

STRUKTURA CITACÍ1. ČSN ISO 690 definuje 6 typů citací a pro každý z nich specifikuje údaje, které je třeba uvést a které je možné uvést, jejich pořadí a oddělování. Následující schémata specifikují strukturu jednotlivých bibliografických záznamů. Základní prvky, které by - pokud to citovaná publikace umožňuje - měly být v citaci uvedeny, jsou vytištěny standardním písmem. Doplňkové informace, které mohou být vynechány, jsou vytištěny kurzivou (v soupisu bibliografických záznamů v jedné publikaci by tyto doplňkové informace měly být uvedeny nebo vypuštěny shodně ve všech záznamech).

13.1 SOUPIS BIBLIOGRAFICKÝCH CITACÍ

Soupis bibliografických citací je běžně uspořádán buď abecedně podle prvního prvku, nebo v numerické posloupnosti odpovídající pořadí odkazů v textu a umisťuje se buď na konce jednotlivých kapitol, nebo na konec celé publikace.

Obsahuje-li abecedně uspořádaný soupis citací položky se stejným prvním prvkem (tím bývá zpravidla jméno autora) a tyto položky jsou za sebou, lze ve druhé a dalších položkách nahradit identický první prvek (jméno autora) pomlčkou. Pokud je bibliografický soupis rozdělen na oddíly, odkazující ke stejnému prvnímu prvku (většinou jménu autora), lze tento prvek v bibliografických citacích zcela vynechat. Např.:

13.2 REJSTŘÍK

Případný rejstřík pro knihu je třeba dělat až po dokončení korektur vlastního textu (tedy teprve když je usazení hesel na stránkách definitivní). Celý proces vytvoření rejstříku je jednodušší, pokud je k dispozici jeho heslář dodaný autorem: v takovém případě stačí vyhledat výskyt jednotlivých hesel a dosadit do rejstříku příslušná čísla stránek.

Sestavení rejstříku může být v některých případech práce poměrně jednoduchá, v jiných však komplikovaná a vysoce specializovaná, kterou by měli provést vyškolení redaktoři. Týká se to zejména případů, kdy je potřeba vytvořit heslář, a také knih, v nichž se vyskytují různé varianty téhož hesla, eventuálně, v nichž se na některá hesla odkazuje kontextem (např. na stejnou osobu může text odkazovat příjmením, jménem nebo i rodinným vztahem, či přezdívkou, eventuálně funkcí atd.). Pokud takové případy nehrozí a hesla se v textu vyskytují v neměnné podobě (takový je například i rejstřík této knihy), lze pro přiřazení stránek s výskytem jednotlivých hesel výhodně použít tiskové podklady v PDF a hesla vyhledávat pomocí funkce vyhledávání programu Acrobat Reader (samozřejmě je přitom třeba zohlednit skloňování a časování).Při vytváření rejstříku a při řazení hesel je třeba znát zásady abecedního řazení v češtině - viz přílohu C.

13.3 PRÁCE S OBRÁZKY

Většinu práce s obrázky, zejména retuš, výběr ořezového pole, jejich umístění na stránce a zpravidla i skeny papírových předloh provádí grafik. Nicméně redaktor by měl spolu s autorem připravit jejich výběr a rovněž by měl umět posoudit, zda kvalita předloh odpovídá potřebám knihy.Papírové a filmové předlohy

Je-li předloha obrázku na papíru nebo filmu, je třeba ji převést do grafického souboru, tedy naskenovat. Skeny by měl provádět grafik nebo specializované typografické studio. Nicméně jedná-li se o pérovku (ve smyslu definice z kapitoly 3.10), může sken provést i sám autor či redaktor na jednoduchém laciném skeneru, přičemž by měl využít maximálního rozlišení skeneru. Případná retuš pak spočívá zpravidla pouze v odstranění nečistot, a lze ji provést i prostředky jednoduchých grafických editorů určených amatérům, například v prostředí Zoner Photo Studia apod. Naskenované obrázky by se měly uložit ve formátu bitmapového souboru (TIF). Laciný skener a neprofesionálni sken často rovněž postačí, jedná-li se o černobílý obrázek se stupnicí šedých tónů (černobílá fotografie). Pokud se skenuje již vytištěná autotypie (tedy obrázek vytištěný pomocí autotypického rastru), měla

by být při skenování zapnuta funkce Descreen, která původní autotypickou mřížku potlačí a zabrání tak eventuálnímu nepříjemnému moiré, tj. interferenčnímu efektu objevujícímu se při superpozici dvou různých mřížek). Případná retuš, změna kontrastu a další úpravy zde již mohou být o něco složitější, a další úprava by proto měla být svěřena typografovi lámajícímu stránky. O ukládání obrázků platí to samé jako při skenování pérovky.V případě, že je obrázek barevný, měl by se sken vždy nechat profesionálním grafikům, neboť zachytit při skenu barevnou věrnost je poměrně komplikovaná záležitost, která si vyžaduje velkou zkušenost.

Pokud se týká obrázků z digitálního fotoaparátu, mívají zpravidla komprimovaný formát JPG. Měla by se přitom použít co nejmenší komprese. Tyto obrázky, stejně jako obrázky z internetu (zde se používá rovněž formát PNG) by měly být grafikovi dodány tak, jak byly vytvořeny (v případě internetu staženy), tj. neměly by být jakkoliv přeformátovány.

Digitální obrázkyV poslední době je stále běžnější praxe, že se některé obrázky stahují z internetu. Autoři často dodávají rukopisy s přílohou obrázků, jejichž většinu našli právě na internetu. A zde se projevuje velmi nepříjemný efekt: zdánlivě dobrá kvalita obrázků zobrazených na monitoru počítače ještě nezaručuje dobrou kvalitu jejich tisku. Autoři s tiskovou reprodukcí nemají často žádnou zkušenost a tuto zradu si vůbec neuvědomují. Rovněž dnešní redaktoři většinou dostatečnost digitálních obrázků nedokážou posoudit. A tak se bohužel i v renomovaných nakladatelstvích objevují knihy, kvalitajejichž obrazového doprovodu je mizerná. Podívejme se na problém posouzení kvality digitálních obrázků podrobněji.

Digitální obrázek je tvořen sítí čtverečků s definovanou barvou nebo definovaným černobílým odstínem. Hustota těchto bodů se udává v počtu obrazových bodů na jednotku délky, zpravidla palec (zkráceně ppi - pixels per inch) nebo na centimetr. Čím je tato hustota větší, tím je obrázek podrobnější, tím více detailů obsahuje. Tato veličina se nazývá rozlišení bitmapového obrázku. Absolutní velikost digitálního obrázku se pak udává v počtu bodů, připadajících na jeho horizontální a vertikální stranu. A počet těchto bodů určuje, na jak velké ploše může být obrázek vytištěn.

Pro tisk se obrázky, které nejsou pérovkami, převádějí do autotypického rastru, tedy do husté mřížky tiskových bodů. Hustota této mřížky se udává v jednotkách lpi (lineš per inch = počet řádek na palec). V předpočítačových dobách se obrázky převáděly do autotypické sítě fotocestou pomocí speciálních filmů s mřížkou. Později se jejich autotypický rozklad prováděl v osvitové jednotce, kam se posílala data přímo z programů pro zlom. Výstupem byly filmy používané k osvitu tiskových forem. Y současné době je výstupem lamačích programů zpravidla soubor ve formátu PDF. Tiskový rastr obrázků pak vzniká až v tiskárně v rámci předtiskové přípravy - zde jsou soubory PDF zpracovány a obraz je exponován přímo na tiskové formy.

DOPORUČENÁ LITERATURA

PISTORIUS, Vladimír a KOČIČKA, Pavel. Jak se dělá e-kniha: příprava elektronických publikací ve formátech EPUB a MOBI. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2015. 270 s. ISBN 9788087855157.

PISTORIUS, Vladimír. Jak se dělá kniha: příručka pro nakladatele. 3., dopl. a přeprac. vyd. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2011. 280 s. ISBN 9788087053508.

MAGINCOVÁ, Dagmar. Příručka nakladatelského redaktora. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2008. 139 s. ISBN 9788086818832.

Editor a text: úvod do praktické textologie. Edited by Jiří Flaišman - Michal Kosák - Rudolf Havel - Břetislav Štorek. Vyd. 2. Praha: Paseka, 2006. 182 s. ISBN 8071856533.

POKORNÁ, Dana a POKORNÝ, Milan. Redakční práce. Grada: 2011. ISBN: 978-80-247-3773-7.

POKORNÁ, Dana a POKORNÝ, Milan. Základy redakční práce. Vlastimil Johanus: 2010. ISBN: 978-80-904247-4-6.