Tiskové

PaterčataKdyž vám osud nadělí.

Třináctidílný dokumentární seriál České televize zachycuje unikátní osud rodiny, do níž se v červnu 2013 narodila historicky první česká paterčata. Jde o případ, který je naprosto bezprecedentní zkouškou pro všechny: lékaře, politiky, úředníky i český sociální systém. Nejvíc ale pro mladý pár, který chtěl svému synovi pořídit sestřičku. Jejich příběh sledujeme na velkorysé ploše jednoho kalendářního roku, od porodu paterčat po jejich první krůčky.

Jsme svědky toho, jak se pod tlakem okolností mění vztahy v rodině, vztahy s pečovatelskou službou, sousedy a veřejností. Seriál zároveň upozorňuje na diskriminaci dosud přehlížené menšiny – rodin s vícerčaty, jejichž jsou paterčata extrémním reprezentantem i symbolem. Právě jejich případ totiž rozpoutal celospolečenskou debatu, na jejímž konci snad čeká změna zákona o podpoře rodin s vícerčaty.

„Když jsme v uplynulých sezónách divákům České televize nabídli v zahraničí čím dál populárnější žánr docu-soap, tušili jsme, že se setká se silnou odezvou. Nicméně asi málokdo mohl předvídat, jakým fenoménem – především u ženského publika – se stane například cyklus Čtyři v tom, který se

Tiskové

brzy dočká své již třetí série. Chceme tento formát rozvíjet i nadále a prostřednictvím něj svým divákům přibližovat témata, která na obrazovku veřejnoprávní televize patří a sluší jí. Velice si proto vážím toho, že Česká televize mohla být při narození historicky prvních paterčat v Česku, sledovat celý první rok jejich života a vytvořit tak unikátní třináctidílný cyklus, který nemá v české televizní tvorbě obdoby,“ říká ředitel Programu České televize Milan Fridrich.

Kreativní producent Michal Reitler dodává: „Když se vám narodí místo plánovaného druhého potomka dětí rovnou pět, je to životní změna, na kterou není nikdo připravený. Ani veřejnost, ani český sociální systém, a samozřejmě ani vy, rodiče. Kolik dětí dokážete utišit, pohladit? Jak zdatní musíte být organizátoři a jak velký musí být váš rozpočet, abyste to zvládli? A jak, službou, finančními prostředky, vám vlastně pomůže stát? Myslíte, že vaše sousedy v domě potěší rodina, která žije vedle s šesti dětmi? Všechno je od první chvíle boj. Na všech frontách a napořád. Chceme vyprávět o všem, co s touto nenadálou a extrémní situací souvisí. Točili jsme třináct měsíců, zachytili je ve třinácti dílech. Rok po narození paterčat budou moci diváci po dobu třinácti týdnů sledovat první rok života rodiny. Chceme si klást otázky, jak se to dá vůbec zvládnout. Zda bychom to zvládli sami a co bychom k tomu potřebovali… Paterčata jsou v České republice jediná, ale rodin s vícerčaty, které řeší obdobnou situaci, jsou tisíce. Paterčata jsou v tomto smyslu důležitým viditelným reprezentantem diskriminované skupiny rodin s vícerčaty. A ty si zaslouží naši pozornost. Zaslouží si podporu."

Paterčata ve vysílání České televize každou středu od 10. září od 21.30 na ČT1.

Tvůrčí tým:

Režie: Alena DerzsiováScénář: Libuše Marková

Střih: Krasimira VelitchkovaHudba: Juraj Dobrakov

Vedoucí projektu: Matěj PodzimekKreativní producent: Michal ReitlerVýkonný producent: Matěj Stehlík

Produkce: Lucie PlockováKamera: Josef Nekvasil, Jiří Krejčík, Pavel Klener, Božek Slavík, Jan Reinisch

Zvuk: Petr Hochmann, Petr KabrhelGrafika: Miroslav Žáček

Webové stránky: Alexandra Vebrová

Režisérka Alena Derzsiová: Bojím se předpojatosti a zloby Co pro Vás bylo při natáčení nejdůležitější?Natáčení sběrného dokumentu, což byl původní plán, pro mě nebylo nic nového, ale k tomu přibyl fakt, že se jedná o romskou rodinu. Trochu jsem se obávala, jak nás přijmou, nevěděla jsem, jaké jsou v této komunitě vztahy a zvyky. Byl to pro mne v tomto ohledu cizí svět. Abychom s nimi mohli

Tiskové

natáčet několikrát do měsíce celý rok, vstoupit do jejich života a vytvořit pravdivý příběh, bylo nutné, aby se naši hrdinové přestali hlídat a dokázali být i před kamerou spontánní a otevření. Proto pro mne bylo nejdůležitější získat jejich důvěru, aby uvěřili, že je nezneužijeme a nebudeme nic manipulovat. A zajímavé je, že se to všechno povedlo právě pro tu jejich jinakost, které jsem se zpočátku obávala.

Co bylo vůbec nejtěžší?Natáčení bylo pro všechny náročné fyzicky i psychicky. Byli jsme s touto rodinou v některých dnech třeba i deset hodin v kuse, natáčelo se i v noci, o svátcích… Prožívali jsme jejich život, ale zároveň jsme vedle toho měli i svoje životy, svoje starosti a trable. Na jedné straně jsme jim chtěli pomáhat, ale na druhé jsme museli pořád hlídat, abychom natočili to, co potřebujeme. Někdy docházelo i k různým impulzivním reakcím, emotivním situacím a to je pak těžké se uhlídat, aby člověk nezasáhl, nesnažil se pomoct to řešit, nevstoupil za hranici, která dělí jejich a náš život. Například když všech pět dětí brečelo najednou, že už chce jíst. Nedokázala jsem jedno nevzít a nezačít ho krmit. Ale pro mě je na tomto cyklu nejtěžší asi práce ve střižně. Před sebou mám víc než 160 hodin materiálu, který jsme za těch dvanáct měsíců natočili. A spolu se střihačkou Krasimirou Velitchkovou musíme ten rok znovu zrekonstruovat tak, aby divák viděl, co se tam opravdu dělo, ale abychom nikomu neublížili tím, že něco vyzní jinak, než bylo myšleno. Tady člověk musí vážit každé slovo, každou situaci či výpověď. Musíte zůstat stále objektivní, neztratit se, vyvážit vše tak, aby to bylo pravdivé a spravedlivé. A to po tom roce není vůbec jednoduché.

Co Vás nejvíc překvapilo?Nejvíc mě překvapil kreativní producent projektu Michal Reitler. Já jsem ho totiž neznala, protože dělá v České televizi hranou tvorbu. Nicméně jsem ho oslovila, jestli by neměl zájem i o paterčata, a on nadšeně přijal. Překvapil mě pak mnohokrát nasazením, s jakým do toho šel. On totiž funguje jako taková benzínová pumpa – kdykoli někomu dojde energie, tak dotankuje. Kritikou, pochvalou, změnou podmínek, nápadem.

Čeho se v souvislosti s uvedením cyklu nejvíce bojíte? Nejvíc se obávám reakcí některých lidí, až se docu-soap, neboli dokumentární seriál, začne vysílat. Ne proto, že by tam bylo tolik kontroverzních věcí, ale protože se u nás stále špatně přijímá jinakost. Je pro mnoho lidí těžko uchopitelná. Bojím se předpojatosti a zloby, která někdy dokáže být hodně nebezpečná.

Jaké je Vaše největší přání?Asi nejvíc bych si přála, aby lidé přijali náš dokumentární seriál s pochopením. Aby si dokázali uvědomit, že mít hodně dětí není jednoduchá věc, zvláště když přijdou najednou, ať se narodí do jakékoliv rodiny, v jakémkoliv státě.

Scenáristka Libuše Marková: Nezapomenu, jak se na mě paterčata smála, když jsme přijeli natáčet

Jak vznikl nápad natočit Paterčata?Ve skutečnosti to byla docela „hurá akce“. Zavolala mi kamarádka Klára Vítková Rulíková z Klubu dvojčat a vícerčat, jestli bych nechtěla točit časosběrný dokument o mamince, která čeká paterčata. Hned jsem volala režisérce Ále Derzsiové, o které jsem věděla, že ji tato tematika rovněž zajímá, a v co nejkratší době jsme se rozjely do porodnice za maminkou paterčat. Jaké bylo první setkání se Sašou a Tondou?

Tiskové

Při prvním setkání se Sašou se nedaly přehlédnout její obrovské zkoumavé oči a obrovský „balón“ v podobě břicha. Ale než jsme si stačily něco říct, vešel do pokoje lékař a Sašu odvolal. S režisérkou jsme tedy odešly na chodbu a chtěly tam počkat, ale Sašin partner Tonda nás mile překvapil, vzal nás zpět do pokoje a povídal si s námi, dokud se Saša nevrátila z vyšetření. Oba se k nám chovali vstřícně, domluvili jsme se na natáčení časosběrného dokumentu a už jsme se s Álou těšily na první natáčení.

Co Vás napadlo při pohledu na to velké bříško a na výraz Saši?V duchu jsem si kladla otázku, jak je možné, že právě tato drobná malá žena čeká pět dětí, a obdivovala jsem ji, jak to nese statečně, jak je klidná, z ničeho se nehroutí a věří, že vše dobře dopadne, že je v dobrých rukou.

Jak jste pak plánovala natáčení, dali jste si dopředu nějaké mantinely?Zpočátku nikdo z nás vůbec netušil, že se budeme vzájemně tak často vídat, ale když se schválilo v České televizi deset až třináct dílů, které se měly natočit do prvních narozenin paterčat, přestala jsem to brát jako příjemné zpestření a začala jsem se scenáristické přípravě natáčení věnovat naplno. Natáčení plynulo z událostí, které se skutečně staly, ničím jsme nebyli svazováni. Byli jsme jediní, komu Saša důvěřovala a dovolila, abychom její děti natáčeli. Medializace dětí totiž rozvířila rasovou nenávist.

Překvapilo Vás něco?Mnohokrát jsem byla zaskočena Tondovým smyslem pro humor. Rád si ze sebe dělá legraci a libuje si ve vtipech o cikánech. I sebedusnější situaci je schopen odlehčit různými šaškárnami a legráckami.

Měla jste někdy pocit, že už nevíte, jak dál?Zpočátku se kolem paterčat a jejich rodiny neustále něco dělo, mohli jsme točit i dvakrát týdně, ale od chvíle, kdy se rodiče zařekli, že už nebudou své děti medializovat, že ani sami už nebudou vystupovat v médiích, zájem o ně opadl. Rodinný stereotyp a starosti o paterčata se stávaly natolik „nudnými“, že jsem měla strach o to, co vůbec budeme točit, aby to někoho zajímalo.

Myslíte si, že byste po téhle zkušenosti dokázala zvládnout paterčata?Mockrát se mě Saša ptala, jestli bych zvládla paterčata. Abych ji vyburcovala, tvrdila jsem, že určitě a hravě, ale jen na chvíli bych to dala, snad jedině když by všechny děti spaly. Pro mě by byl nejhorší spánkový deficit. Když se nevyspím, jsem podrážděná.

Jak často jste jezdila do Milovic, jak často jste si volali? V Milovicích jsme natáčeli každý týden i víckrát a pak jsem ještě několikrát přijela za Sašou a Tondou, abychom plánovali, co budeme dál točit. Ale to je štvalo a říkali, že nedokážu na chvíli vypnout, že jen pořád myslím na práci. A co se týče volání, to nepřestalo, i když už netočíme. Někdy mě Saša prozváněla i několikrát za den a moje rodina to těžce nesla a komentovala slovy: „Nechceš se k těm paterčatům přestěhovat?“ Na druhou stranu ale vím, že i Tondovi už občas lezlo Sašino telefonování na nervy, a Saša mi musela volat tajně z koupelny.

Dělala jste někdy tak rozsáhlý projekt?Toto byla moje první zkušenost, nikdy jsem tak intenzivně jeden projekt dlouhodobě netočila. Musím poděkovat celému štábu, že jsme se vzájemně posilovali.

Na co budete ráda vzpomínat?Mám ráda děti, tak určitě budu vzpomínat na to, jak se na mě smály, když jsme přijeli. Nejvíc vzpomínám na Tonyho (jejich šestiletého syna), jak byl zpočátku plachý, nechtěl mluvit na kameru, a později se z něho stala hvězda a předváděl se před kamerou. Měla jsem radost, když jsme přijeli a on mě objal a o něčem, pro něho důležitém, mi vyprávěl.

Jak vlastně probíhala příprava a realizace natáčení?To se dá těžko popsat, záleží to na mnoha faktorech a okolnostech. Někdy věci, které byly do detailu propracované, nevyšly a musely se měnit podle momentální situace. Jindy jsme se naopak nachomýtli u akce, která byla obrovským „úlovkem“ jen díky pohotovým kameramanům a pro kterou jsem vůbec nic neudělala. V mnoha ohledech je to zkrátka týmová práce.

Co byste přála paterčatům a celé rodině do budoucna?Přála bych jim hodně lásky, pevné nervy a to, aby se jim splnil sen o dobrém a bezpečném životě u nás, v Kanadě nebo kdekoli, kde se rozhodnou žít.

Tiskové

Rodiny s vícerčaty jsou klasickou menšinou, říká vedoucí projektu Matěj Podzimek

Jaká je úloha vedoucího projektu u tohoto cyklu, liší se zásadně od projektů, na kterých jste se podílel?Rozhodně, u Paterčat je míra nepředpokládaných náhod a zvratů daleko vyšší. Musíte se je však snažit předjímat a v případě, že nastanou, okamžitě reagovat a vzít je do hry. Kromě jiného se snažím paní režisérce i paní scenáristce poskytnout jistý nadhled, protože ony (s) Paterčaty doslova žijí.

Byl jste při některých natáčeních? Jaké byly Vaše pocity?Natáčení jsem se účastnil jen výjimečně, to souvisí s odstupem, který jsem si potřeboval udržet. Každopádně to bylo obtížné, protože osud rodiny s paterčaty i situace s tím spojené vás prostě chladným nenechají.

Kdo Vás z lidí, kteří v cyklu vystupují, zaujal nejvíc a proč?Klára Vítková Rulíková, která už léta bojuje za práva rodin s vícerčaty. Její odhodlání je inspirující, její tvrdohlavost kouzelná.

Co Vám při této práci udělalo radost?Otec paterčat Antonín. Svým optimismem i vztahem k dětem.

Proč myslíte, že takovéto pořady do České televize patří, co si od Paterčat slibujete, co očekáváte?Paterčata přináší vhled do konkrétního osudu i obecné problematiky rodin s vícerčaty. Jsou v podstatě klasickou menšinou – těmi, se kterými se nepočítá. Přál bych si, aby veřejnost a stát pochopily, že mít víc dětí najednou přináší i větší zátěž. Dosavadní podpora to totiž nereflektuje, přitom dvojčata už dávno nejsou výjimkou z pravidla.

Matka paterčat Alexandra Kiňová: Každá maminka chce pro své děti jen to nejlepšíKdyž se ohlédnete za ročním natáčením, co se Vám vybaví?Byla to velice zajímavá zkušenost, díky natáčení jsme potkali celou řadu moc hodných lidí, ale bohužel jsme zažili i závistivý a nepřející reakce… Tak to tady prostě chodí.

Dělalo Vám něco problémy?Ze začátku to bylo pro mě všechno dost těžký. Asi každá máma pochopí, jaký je to strach, když porodíte děti a najednou přijdou pečovatelky a začnou na ně sahat, pro vás jsou to cizí ženský. Takže jsem děti hlídala pořád jako blázen. Ale pamatuju si na první natáčení, to bylo 3. června, já jsem poprvé držela v náručí Terezku a do toho přišel štáb, byl to silný zážitek, Alenka a Libuška u toho plakaly. Emocí bylo při natáčení hodně.

A stalo se Vám třeba později, že jste už zapomněla, že tam kamera je?Na to se nedá zapomenout! Když do bytu přijdou dva kameramani, zvukař, Alenka (režisérka Alena Derzsiová) a do toho ještě Libuška (scenáristka Libuše Marková), to je najednou barák plnej lidí a jeden říká to, druhý tamto, nevíš, kam se máš dřív postavit a co udělat. Je velký rozdíl, něco hrát,

Tiskové

nebo točit pravdu, realitu. Tohle natáčení nebylo žádný divadlo, to byl opravdový život, se vším všudy.

Neměla jste přesto pocit, že jste tak trochu herečka?Určitě ne. Víte, že mi dokonce někdo řekl: „Ty jsi teď celebrita?“ Prosím vás, jaká celebrita? Já jsem obyčejná mamka od pěti, vlastně šesti dětí.

Jak jste tedy zvládala to, že Vás pořád někdo natáčí?Já jsem tancovala v jednom souboru, tam nás kolikrát natáčeli nebo fotili i novináři, takže jsem věděla, jak to chodí, ale pravda je, že v takovém rozsahu jsem to nezažila. A nebylo to vždycky příjemný. Třeba když chtěli natáčet, jak se hádáme. Neumím nic předstírat a tohle je hodně soukromá věc, tak to byl občas problém. Nebo kojení! Já jsem člověk, který se dost stydí, takže jsem vyhnala všechny kameramany, že to točit nebudou! Ale Libuška mě nakonec přemluvila. Na to nikdy nezapomenu. Vešel kameraman (Jiří Krejčík ml.) a on se taky styděl! Hned povídá – tak ať schová aspoň ty terče – no a od té doby jsme mu jinak neřekli, než Terč.

A co třeba poznámka – nekoukejte se do kamery, jako bychom tu nebyli?Je to divný, protože člověk, který na to není zvyklý, ji pořád vnímá. A tak každou chvíli někdo křičel: Nekoukej na mě, dívej se jinam… No, já to pořád pletla, vždycky jsem zavolala – hele, Libuško, vidíš to… A hned se ozvalo: „Ale Libuška tady není! Nesmí být vidět ani slyšet…“ Nebo když jsem byla sama a měla jsem něco vyprávět a nekoukat na toho člověka, to bylo pro mě hrozně nepřirozený.

Kdo Vás nejvíc sekýroval?Asi Terč (Jiří Krejčík ml.): „Co děláš, takhle to nepůjde stříhat…!“ Ale jinak byl sluníčko. Pepa Nekvasil (kameraman) byl zase takový klidný, spíš tichý. A Libuška – to je to člověk, který když něco chce, tak za tím opravdu jde a dosáhne toho. Ale se mnou to neměla jednoduchý. Já když se zaseknu, tak mě

nikdo nedonutí. Ale ona mě přesto někdy dokázala přemluvit, takovou má sílu.:) Důležitý pro nás bylo, že všichni byli vždycky v pohodě a byli jsme s nimi rádi.

Nelitujete, že jste do toho projektu šli?Jsem ráda, protože budeme mít hezký vzpomínky a památku na děti, když byly malé, na lidi, které jsme poznali. Ale mám i obavy, co bude následovat! Jak to lidi budou přijímat, jaký budou ohlasy. Aby nám to jako rodině neublížilo, protože rodina je pro mě nejdůležitější na světě.

Co byste lidem, kteří se budou na cyklus dívat,

vzkázala?Že tam není nic hranýho. Je tam zachycený jen to, jak jsme ten rok prožívali. Snad díky tomu lidi pochopí, že nám není co závidět a že mít paterčata je hodně těžký po všech stránkách. Po stránce finanční, psychický, lidský, je to spousta práce a času a na nic jiného není síla. Mrzí mě taky, že se zapojila jen moje rodina a ne rodina ze strany přítele. Bylo by to pro nás o něco snazší. Kdyby nebylo mojí maminky, táty, Tondy a pomocnic, které ze začátku dodala Klára (Klára Vítková Rulíková) nebo úřad, tak nevím! Jsem jim za to moc vděčná. Nejvíc mi ale pomáhá moje máma, bez ní bych to opravdu nezvládla! Je to moje pravá ruka. Tondu a mámu mi nikdo nemůže nahradit. A jsem moc ráda, že si mě našla taky Petra Dobiášová, která k nám dochází od začátku až do teď. Sama má čtyři děti, tak ví, jaký to je.

Když jste se dozvěděla, že čekáte paterčata, co Vám proběhlo hlavou?Bála jsem se, jestli to zvládneme. A jestli Tony (syn) nebude žárlit a nebude se cítit odstrčený, protože by se mohl třeba uzavřít. Zaplaťpánbůh se to nestalo, ale je těžký se při paterčatech věnovat i jemu. A to mě jako mámu hodně bolí.

Těšíte se, až půjde cyklus v televizi?

Tiskové

Ano, ale asi to celý probrečím. Jsem moc ráda, že budu mít památku. Při tom frmolu bych nestihla děti fotit nebo točit. Neměla bych nic.

Co byste si přála do budoucna?Hlavně aby byly děti zdravé, aby měly všechno, co mají ostatní. Moc mě mrzí, že jsou tady podle mě vícerčata pořád odstrčený, málo podporovaný, že se nehodnotí případ od případu. Naše paterčata se narodila jako druhá, na druhé dítě už se nevztahuje porodné ani rodičovský příspěvek – ale to je přece velký rozdíl, jestli se narodí jedno dítě, nebo pět najednou. Normálně po sobě děti dědí třeba prádýlko, jdou do školky postupně, ale tady je všechno pětkrát v jedný chvíli! Poplatek, jídlo, postýlky, pleny… A co ten starší? Bojím se do budoucna, že to bude těžký zvládnout. Myslím, že by měl být v tak výjimečných případech i výjimečný přístup státu. Jsem šťastná, že jsme dostali přidělený byt, ale lidi si myslí, že nám ho někdo platí! Kdepak, měsíčně dáváme na poplatky téměř 16 tisíc.

Bojíte se něčeho?Reakcí lidí. Závisti a bohužel i rasismu. Já říkám, že dobrý i špatný lidi najdeš všude, mezi bílými, černými nebo fialovými… Nemělo by se soudit jen podle barvy pleti.

A co byste chtěla dodat na závěr?Chtěla bych všem vzkázat, že každá maminka chce pro děti jen to nejlepší – bezpečí, lásku, dobré zázemí, aby měly svůj pokojík, kde si budou hrát, učit se, a aby měly možnost jít třeba studovat. A to všechno bych si přála pro svou rodinu i já. Chtěla bych zároveň poděkovat všem, kdo nám pomáhali a pomáhají, kdo nám poskytli jakýkoliv dar, jsme za to moc vděční a budeme rádi, když se kdykoli najde někdo, kdo má pochopení a otevřené srdce.

Otec paterčat Antonín Kroščen: Když jsem po porodu zjistil, že jsou celí, spadl ze mě obrovskej šutrák!Jak jste prožíval příchod paterčat?Ze začátku jsem tomu nechtěl věřit. A když jsem tomu uvěřil, zavalil mě velký strach, jestli tak velkou rodinu dokážu uživit. Neuměl jsem si představit život s tolika dětma. Navíc, než se narodily, tak jsem se hodně bál, že nebudou v pořádku. Skoro jsem si byl jistý, že někdo nebude mít třeba prstíček nebo tak. A když jsem pak zjistil, že jsou celí, tak ze mě spadl obrovskej šutrák!

Vzpomenete si na pocity, když jste je poprvé uviděl?Bál jsem se jich dotknout. Byly tak malinkatý. A taky jsem měl strach, aby nenastaly ještě nějaký komplikace. Když mi doktoři řekli, že už jsou děti mimo nebezpečí a že i Saša je v pořádku, tak jsem byl hrozně šťastnej. Já jsem za nimi chodil každý den. Vůbec jsem nevěděl, že existuje nějaký klokánkování. A teď jsem si měl vzít to malý miminko do ruky a chovat ho. Až asi na počtvrtý jsem se odvážil vzít Alexe, protože z nich byl nejtěžší a vypadal, že něco vydrží.

Jak se změnil Váš život?Je to obrovská ztráta soukromí. V podstatě máme společný život, jenom když jsme v posteli a děti se neprobouzejí, a to ještě okamžitě usneme.

Tiskové

Jak vypadá den otce paterčat?Teď momentálně jsem na nemocenské, mám něco se zádama, asi jak tahám těch 20 kilo a víc, když nosím děti po dvou i po třech. Pan doktor říkal, že bych se měl šetřit, ale to nejde. Takže ráno vstanu s dětma kolem páté, pro mě to není nic těžkýho, protože jsem zvyklej vstávat do práce. Takže vstanu, přebalím je, dám postupně do sedačky, pustím jim pohádku a snažím se ještě trochu „pozavřít“ oči. Oni jsou ráno většinou hodní. Ale někdy se to taky nepovede. Pak udělám snídani, nakrmím je, prostě se podílím na všem. Co dělá Saša, dělám i já. V podstatě jsem ženská.

Je něco, co děláte jen Vy?Jo! Hraju playstation :), fotbálek. Třeba když dávám děti spinkat, houpu je v sedačkách nohama, takže mám volný ruce a můžu si to na chvíli zapnout. Je to taková náhražka, protože teď nemůžu chodit hrát fotbal jako dřív a dost mi to chybí.

Co pro Vás znamenalo natáčení?Spolupráce s Českou televizí, to pro mě bylo zlomový z mnoha důvodů. Například se mi splnilo pár snů – řidičák, nebýt Líby (scenáristka Libuše Marková), tak bych se k tomu nedostal. Nebo další můj velkej sen – podívat se na Evropu 2! Díky natáčení jsem si mohl všechno prohlídnout, potkat se s Leošem Marešem, popovídat si s ním. A taky jsem se párkrát cítil krásně, protože jsme se dostali do pěkných míst, kde na nás byli lidi hodný. Jako třeba v Boskovicích na setkání vícerčat, tam nás všichni moc hezky přivítali, bylo to úžasný.

Bojíte se něčeho?Bojím se, že jednoho dne se najde nějaký idiot, který nám bude chtít ublížit. A myslím tím fyzicky, toho se bojím nejvíc.

Co byste si přál do budoucna? Aby děti byly zaopatřený – abychom mohli žít v domě se zahradou a v bezpečí. Abych měl trošku víc času pro sebe, aspoň dvě hodiny za týden, na fotbal. Když jdu s kočárkem a kluci na mě mávají z hřiště, je mi líto, že tam s nimi nemůžu být. Ale za pár let budou kluci chodit hrát se mnou a na to už se moc těším.

Klubem dvojčat a vícerčat prošlo na šest stovek rodin, říká jeho předsedkyně Klára Vítková Rulíková Jak vznikl Klub dvojčat a vícerčat?Když jsem před téměř 22 lety čekala své druhé dítě a dozvěděla se, že to jsou dvojčata, snažila jsem se získat nějaké informace o vývoji a výchově dvojčat. Tehdy neexistoval internet a v Čechách nebyla žádná dostupná literatura. Protože jsem vystudovaná učitelka angličtiny, přinesly mi kolegyně do nemocnice, kde jsem tři měsíce ležela na udržování těhotenství, anglické časopisy. V jednom z nich jsem nalezla informace o britském sdružení podporujícím rodiny s dvojčaty a vícerčaty TAMBA (Twins And Multiple Birth Association), které v té době slavilo 20. výročí svého vzniku. Napsala jsem jim a požádala je o nějaké informace. Dostala jsem milý dopis s brožurami o porodu, těhotenství a kojení. V porodnici jsem se navíc seznámila s maminkou, která měla také doma již dvouletého syna a které se dvojčata narodila přesně o šest týdnů později než mně. Začaly jsme se scházet a podporovat se navzájem. Později jsme začaly chodit do prvního mateřského centra v YMCA Praha, ale „monomaminky“ našim problémům nerozuměly, proto jsme v lednu 1995 založily při mateřském centru 1. Klub dvojčat a vícerčat, který se pro velký zájem v listopadu 1995 stal občanským sdružením. V roce 1996 jsme začali vydávat Zpravodaj Klubu dvojčat a vícerčat, ve kterém vycházely překlady brožur ze zahraničí, informace o pravidelných i jednorázových akcích, inzerce, receptáře. Díky tomu se o naší činnosti dozvěděly i mimopražské maminky dvojčat, a tak v roce 1997 vznikly pobočky Klubu dvojčat v Olomouci, ve Zlíně a v Brně. Dnes jich existuje už padesát. Českomoravská asociace Klubů dvojčat a vícerčat se začátkem roku 2014 transformovala z občanského sdružení na obecně prospěšnou společnost Klub dvojčat a vícerčat.

V čem se především snažíte pomáhat?Naše aktivity jsou rozděleny do několika rovin – informační, poradenské, podpůrné a lobbistické. Informační – provozujeme stránky dvojčata-asociace.cz a dvojčata.cz. Jsou zde poradny, brožury a sborníky ke stažení, informace o přednáškách, které pořádáme pro budoucí rodiče vícerčat i pro pedagogy, v jejichž třídách jsou dvojčata, uspořádali jsme dvě mezinárodní konference Život s

Tiskové

dvojčaty. Snažíme se prostě šířit informace o specifických potřebách rodin s vícerčaty jak mezi rodiče a prarodiče budoucích dvojčat, tak i mezi odbornou a laickou veřejnost. Dále nabízíme poradenství laktační, psychologické, pedagogické i sociální, a to jak telefonické, tak internetové i osobní. Pak je tu podpora konkrétních rodin. Zřídili jsme dvě veřejné sbírky, jednu na pomoc rodině s paterčaty, druhou pro rodiny s vícerčaty v krizi. Organizujeme sbírky potřebných věcí (oblečení, nábytek, hračky), a pokud je třeba, ve spolupráci s úřady práce usilujeme o vytvoření společensky účelného pracovního místa pro zaměstnání pomocnice v domácnosti, jak je tomu například u rodiny s prvními českými paterčaty nebo s dvěma páry dvojčat narozených do dvou let po sobě. Dále lobbujeme za zájmy rodin s vícerčaty. Snažíme se podávat návrhy v oblasti státní sociální podpory, zákona o sociálních službách, úzce spolupracujeme například s o. a. Asistence a s místními samosprávami. Pomáháme například zajistit bezbariérový přístup pro matky se širokým dvojčecím kočárkem jak na veřejná místa, tak do hromadné dopravy. Usilujeme o možnost hospitalizace obou kojených dvojčat v případě, že jedno musí být v nemocnici (i s matkou), snažíme se prosazovat zájmy vícerčat i ve školství (braní ohledu na vazby mezi dvojčaty při zařazování dětí do jednotlivých tříd) apod.

Kolik rodin s dvojčaty a vícerčaty máte v současné době evidováno?V době, kdy byl Klub dvojčat a vícerčat ještě občanským sdružením a fungoval spíše „dovnitř“ (pořádal pro své členy společné dovolené a tábory, relaxační víkendy pro maminky, vydával Zpravodaj), prošlo jeho řadami přes 600 rodin. V současné době Klub dvojčat a vícerčat není založen na členské základně, ale své služby poskytuje všem zájemcům, kteří se na nás obrátí (ročně máme přes 1000 kontaktů – dotazů).

S čím se nejčastěji tyto rodiny potýkají?Asi největším problémem jsou finance – dvojčata nelze naplánovat a rodí se i rodinám se slabšími příjmy. Málokdo ví, že tyto rodiny mají nárok pouze na jeden rodičovský příspěvek. Často nedosáhnou o pár korun ani na přídavek na dítě a sociální příplatek, který zohledňoval vícerčata, ale bohužel byl zrušen. Ale těch problémů je mnohem víc (kojení, období vzdoru apod.).

Platí tu čím víc dětí, tím větší problémy?Neplatí. Některé maminky si dokážou hravě poradit se šesti i více dětmi, jiné maminky nedokážou samy zvládnout ani dvojčata. Kolikrát se dozvíme o rodině, ve které se narodila trojčata, a nežádali o pomoc, přestože by měli ze zákona nárok třeba na pečovatelku. Vždy záleží na tom, jak to konkrétní maminka zvládá, zda má kolem sebe rodinu, která jí pomůže a podpoří ji, nebo zda je na všechno sama.

Jak došlo ke kontaktu s rodiči paterčat?V dubnu mi volala redaktorka České televize Bára Straňáková, že si našla na internetu naši stránku www.dvojcata.cz, a řekla mi, že v Podolí, kde pracuje její otec jako lékař, leží maminka, která čeká paterčata. Ptala se, jakým způsobem by šlo této mamince pomoct a co my, tehdy ještě Českomoravská asociace Klubů dvojčat a vícerčat, pro ni můžeme udělat. Vysvětlila jsem jí, že mamince nemůžeme pomoci finančně (což byla jedna z otázek), ale můžeme jí poradit, na co všechno má nárok. Dala mi na maminku telefon a já se se Sašou spojila. Pak jsem za ní do porodnice jezdila po práci několikrát týdně a stala se její tiskovou mluvčí.

Co jste musela nejvíc řešit?Ze začátku jsme se soustředili na sociální dávky, na které má Saša nárok. Pomáhala jsem jí vyplňovat formuláře a informovala ji o nároku na pečovatelku dle zákona o sociálních službách. Protože jsem v té době řešila na Středočeském kraji problémy se zajištěním pečovatelky pro trojčata, upozornila jsem krajský úřad, že se mají narodit paterčata, a začali jsme se společně připravovat na poskytování péče této rodině. Se Sašou jsem také chodila na důležité lékařské kontroly, připravovaly jsme se na kojení, domluvila jsem s firmou Medela zapůjčení nemocniční odsávačky zdarma na dobu půl roku atd.

Dá se shrnout, co se vašemu Klubu podařilo pro paterčata zajistit?Nevím, zda si vzpomenu na všechno, ale nejprve jsme oslovovali různé sponzory (na plenky, dětskou výživu, auto, kočárky apod.), z nichž většina bohužel odmítla. Až firma kocarky.cz poskytla rodině kočárek včetně autosedaček a zajistila i sponzora na dětské postýlky. Klub vyhlásil veřejnou sbírku pro rodinu paterčat a otevřel a zveřejnil transparentní účet. Ve spolupráci s Rodinným centrem Milovice jsme vyhlásili sbírku potřeb (oblečení, hračky atd.). Plenky byly zajištěny jinou firmou pro děti až do dvou let. Podařilo se zajistit i další sponzory, kteří se ozvali na základě vyhlášené sbírky – ti dodali zařízení bytu, fólie na okna, oblečky a povlečení šité na míru apod. Získali jsme peníze od

Tiskové

Nadace Naše dítě, Nadačního fondu Albert a Nadačního fondu J&T i od MPSV na zajištění sociálních terénních pracovnic pro rodinu, protože dle zákona o sociálních službách pečovatelky nejsou chůvy a nemohou pomáhat s péčí o děti. Od ledna jsme se zapojili i do programu Úřadu práce a zaměstnáváme v rodině babičku (a od září dětskou zdravotní setru) v rámci aktivní podpory zaměstnanosti. Asi nejdůležitějším počinem byl kontakt se štábem ČT a domluva na časosběrném materiálu.:)

Byla tato spolupráce v něčem výjimečná?Výjimečné je už to, že se jedná o první paterčata narozená v Čechách. S tím ovšem souvisí i fakt, že nemáme dostatek zkušeností, jak takovéto rodině pomoci. Odhalila se bílá místa v zákonech, které nepočítají s takto výjimečnými situacemi, např. v zákoně o státní sociální podpoře neexistuje institut „odstranění tvrdosti zákona", a tak maminka, která porodila paterčata jako druhá, neměla nárok na porodné a dostává jen jeden rodičovský příspěvek na všechny děti! Rodina měla zřejmě větší očekávání pomoci a často si ani neuvědomovala, že i to, co se jí dostává, je výrazně nad rámec běžné práce jak Klubu dvojčat, tak poskytovatele sociálních služeb. Pro Klub dvojčat a vícerčat to byla velká zkušenost, protože jsme dosud u jednotlivých rodin nezaměstnávali své lidi. To se změnilo na podzim 2013, kdy začali pracovat u paterčat dva (posléze tři) naši zaměstnanci. Tím se změnil i můj vztah k Saše – už jsme nemohly být jen „kamarádky", ale působila jsem v jejich rodině i jako zaměstnavatel, a to občas vedlo k nevyjasněným vztahům i konfliktům. Přesto považujeme tuto zkušenost za velmi přínosnou a naši organizaci posunula opět o něco dál… Mimochodem v listopadu se bude konat v Budapešti Mezinárodní kongres o dvojčatech, kde vystoupím s přednáškou o sociální pomoci rodině s paterčaty. Považuji za velký úspěch, že naše zkušenosti s paterčaty proniknou až na mezinárodní vědeckou půdu.

Zapojila jste se i do natáčení seriálu o paterčatech, v čem vidíte jeho přínos a může takovýto pořad pomoci i dalším rodinám s vícerčaty?Do natáčení jsem se zapojila (nebo spíš jsem přišla s nápadem na časosběrný materiál), protože si myslím, že taková raritní událost, jakou je narození přirozeně počatých paterčat, by měla být zdokumentována už jen proto, aby se později mohlo zanalyzovat, co se udělalo dobře a kde byly mezery. A možná právě díky tomuto dokumentu se podaří rozpoutat diskusi o změně zákonů. Přínosem také je, že lidé uvidí, čím si rodina a její okolí opravdu prošly, a pochopí, že to, co vycházelo v bulváru, nebyla pravda. Na základě předložených faktů si každý bude moci udělat své vlastní závěry. Dokument by mohl pomoci maminkám, které se hroutí ze dvou dětí narozených současně, a ukázat veřejnosti, jak složité to rodiny s vícerčaty mají. V neposlední řadě se díky dokumentu otevírají oblasti, které nejsou legislativně řešeny. Ukazuje se, jak velmi omezená je pravomoc státu, protože zákony s takto výjimečnými situacemi prostě nepočítají.

Tiskové

Paterčata v pořadí, jak se narodila:DENIEL*2. 6. 2013 – 1214 gramůBudoucí velitel, soudce nebo tanečník. Předpoklady: je rázný, umí jít za svým (jídlem), jak slyší hudbu, hned tancuje.

MICHAEL*2. 6. 2013 – 1318 gramůBudoucí herec. Předpoklady: je srandista, o všechno se zajímá, je pořád v pohybu.

ALEX*2. 6. 2013 – 1340 gramůBudoucí vědec nebo umělec. Předpoklady: je tichý a citlivý, rád se mazlí, nemá rád kolem sebe moc cizích lidí.

TEREZA*2. 6. 2013 – 1250 gramůBudoucí zpěvačka nebo modelka. Předpoklady: nenechá si nic líbit, dovede si vybojovat hračku, moc ráda se předvádí a pózuje.

MARTIN*2. 6. 2013 – 1050 gramůBudoucí policista nebo detektiv. Předpoklady: všechno hlídá, pozoruje okolí, vybírá si lidi.

Další postavy seriálu:ALEXANDRA KIŇOVÁ, nar. 1989, maminka Než se narodily děti, pracovala jako prodavačka. Pokud starosti o paterčata a Antonia dovolí, ráda by si v budoucnu dodělala maturitu. Přání a sny: zdravé děti, aby měl Tonda stále práci, mít domek se zahrádkou a v něm hodně lásky.

ANTONÍN KROŠČEN, nar. 1986, tatínekSedm let pracuje v obchodním domě, z toho rok jako vedoucí úseku lahůdky. Přání a sny: aby byly děti zdravé a aby se o všechny dokázali postarat.

Tiskové

ANTONIO KROŠČEN, nar. 2008, starší bráška paterčatPřání a sny: mít svůj pokojíček plný her, barák a bazén, aby tam mohl dělat salta.

OLGA KIŇOVÁ, nar. 1972, babička Pracovala v KOVONĚ v balírně, jako vedoucí veřejně prospěšných prací, nyní je pomocnice v rodině. Přání a sny: domek, ve kterém by bydleli všichni společně.

ALEXANDR KIŇA, nar. 1969, dědečekMá živnostenský list na stavební práce. Přání a sny: založit si malou rodinnou firmu nebo mít obchod se smíšeným zbožím, kde by se všichni uplatnili, zajistit dobrý život a bezpečí pro děti.

Co jste možná nevěděli o vícerčatech… Pravděpodobnost početí paterčat je zhruba 1 : 52 000 000. Za poslední 60 let se nenarodila žádná paterčata. V roce 2013 se v Ústavu pro péči o matku a dítě narodilo se celkem 5330 dětí – z toho 162

dvojčat, 2 trojčata a 1 paterčata. Milovická paterčata mají v celosvětové statistice číslo 796. Z toho přirozeně počatých je ve

světě jen 134 paterčat. V Česku se naposledy narodila vícerčata (šlo o čtyřčata) před deseti lety. Od roku 1950 přišla na svět v Česku čtyřčata celkem jedenadvacetkrát, rekordní byl rok

1974, kdy se čtyřčata narodila čtyřikrát. Trojčata se od roku 2000 narodila 188krát. Dvojčat se ve světě každoročně rodí několik tisíc – jen loni jich bylo 2048. V roce 1946 se stala světovou rekordmankou maminka z Brazílie, která porodila najednou

deset dětí, kolik z nich přežilo, není známo. Devět sourozenců se narodilo v Austrálii v červnu 1971 – pět chlapců a čtyři dívky v šesti

týdnech zemřely, stejný osud potkal devět dětí, které se narodily v roce 1999 v Malajsii. Sedm z osmi dětí zůstalo naživu v roce 1998 ve španělské Huevě. V roce 2009 porodila tehdy třiatřicetiletá Američanka Nadya Sulemanová osmerčata, poprvé

přežily všechny děti!

Tiskové

O tvůrcích Paterčat:

Alena Derzsiová – režisérkaAbsolventka FAMU, obor scenáristika a režie dokumentární tvorby. V České televizi začala pracovat již po maturitě nejprve jako asistentka, od roku 1982 jako režisérka a scenáristka. Podílela se zde na vzniku vysílání pro sluchově postižené. Je nositelka řady Cen Vládního výboru pro zdravotně postižené, Hlavní ceny na festivalu náboženských filmů v Buxtonu v Anglii z roku 1995 za dokumentární film Na svatém kopečku, ceny rektora Univerzity Hradec Králové za film Karel Jenček z cyklu Bílé vrány, čestného uznání za film Sport mě v tom nenechal – Křišťálové srdce Poděbrady 2003 – a dalších. Pracovala na cyklech Bleděmodrý svět, Mimo domov, Bílé vrány aj. Je režisérkou dokumentárního cyklu 13. komnata a režisérkou a spoluautorkou dokumentárního cyklu Partnerské vztahy aneb Návod na přežití aj.

Z filmografie: Na svatém kopečku, Křížová cesta, Signum (sv. Václav), Sedm hříchů Františka F., Je za tou mříží Bůh?, Emauzské domy, Poprvé, Čtyřicet jedna, Za šesták naděje, Jsem tady doma, Štěpán, Jakub, Mimo sebe, Jak se tančí v tichu, Nepřítel dětí, Vteřina, okamžik…, Moji milovaní, Pološero (režie, scénář), Příběhy, které svět nevidí (režie)

Matěj Podzimek – vedoucí projektuStudoval filmovou vědu a srovnávací literaturu na FFUK, posléze scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Svou práci pro televizi započal jako redaktor magazínu TV Nova Víkend. Většinu své profesní dráhy strávil v nekonečném seriálu Ulice, kde postupně působil jako autor dějových linek a dialogů, šéfautor, kreativní producent a supervizor. Pořad Paterčata je jeho první spoluprací s veřejnoprávní televizí.

Michal Reitler – kreativní producentVystudoval Katedru produkce na FAMU. Jako šéfproducent redakce zábavy a publicistiky v TV Prima se věnoval talkshow, zábavným pořadům a soutěžím (Uvolněte se, prosím; Nikdo není dokonalý, Nic ve zlým, Sauna apod.). V letech 2001–2004 se na volné noze podílel na produkci televizních dokumentárních pořadů, filmů a eventů (např. Ztracená duše národa, Musím tě svést, Hvězdy na Vltavě, Zeměkoule). V České televizi poprvé působil v letech 2003–2005 jako šéfproducent publicistiky, dokumentaristiky a vzdělávání. Za jeho působení vznikly desítky publicistických, vzdělávacích a dokumentárních pořadů (Kristova léta, dámy, Český sen, Kamenolom boží, Talkshow Jana Krause, Největší Čech apod.). Od roku 2006 byl producentem denního seriál Ulice na TV Nova.

V jeho Tvůrčí producentské skupině vznikly projekty: seriál Případy 1. oddělení, cyklus Nevinné lži, docu-soap Pot, slzy a naděje, sitcom Marta a Věra, Nejchytřejší Čech a nyní nově seriál Neviditelní.

Tiskové

Libuše Marková – scenáristkaVystudovala FF UK v Praze, obor kulturologie. Od roku 1981 pracovala v České televizi jako ekonomka, asistentka produkce, asistentka režie, redaktorka a později jako scenáristka dětských pořadů. V letech 1999–2006 pracovala jako scenáristka, redaktorka i dramaturgyně několika pořadů na FTV Prima. Poté začala spolupracovat s Českou televizí. Nerada o sobě mluví, víc prozradí výčet pořadů, na kterých se podílela:

Pořady a cykly: Tykadlo (scénář), Nevzdávej to (scénář, redaktorka), Mezi námi zvířaty (scénář, redaktorka), 13. komnata (scénář), Rub a líc (scénář), Máte mě (scénář), Pološero (scénář, redaktorka + 1. díl režie), Paterčata (scénář, as. režie)

Krasimira Velitchkova – střihV roce 1993 absolvovala Katedru střihu FAMU v Praze. Profesně se ve své zemi prosadila ještě před ukončením studia jako střihačka kultovního bulharského televizního seriálu NLO. Po absolutoriu na FAMU zůstala v Čechách a podílela se na střihu desítek celovečerních hraných filmů (mj. Underground E. Kusturici, Amerika V. Michálka, Dobrodružství vojáka Čonkina J. Menzela), pracovala jako střihačka na více než dvou tisících českých dokumentů a publicistických pořadů. Jako producentka a střihačka získala roku 2013 Cenu českých kritiků Trilobit za dokument Davida Vondráčka Láska v hrobě, který byl mj. oceněn i Českým lvem a také hlavními cenami na festivalech v zahraničí (USA, Francii, Itálii, Maďarsku a dalších). Její empatie, intuice a neomylný cit pro lidské charaktery a příběhy z ní dělají jednu z nejlepších profesionálek v oboru. Ujala se i střihu nového cyklu Paterčata.

Josef Nekvasil – kameraVystudoval Střední filmovou školu v Čimelicích (1970–1974) a natočil zde svůj první film (v patnácti letech). Poté vystudoval FAMU, obor kameraman (1976–1981), kde se věnoval jen hranému filmu (Rabín a jeho Golem, Koncert atd.). V roce 1983 nastoupil do ČT a je tu dodnes. Točí zde dokumenty a publicistiku. Při vzniku FEBIA natáčel všechny cykly pro ČT. Velice ho oslovilo natáčení v Egyptě s českými egyptology. Byl zde 16x a natočil přes 35 filmů. V Africe natáčel i několik dalších dokumentů (Zambie). Projel vícekrát všechny státy v Evropě (U nás v Evropě).

Dokumenty: O čem sní muži, O čem sní ženy, rež. O. Sommerová (kameraman); Nehasit, hořím!, rež. H. Pinkavová (kameraman); Sladké století, rež. H. Třeštíková (kameraman); Předčasná úmrtí – Život za lásku, rež. K. Vondrová (kameraman)

Televizní cykly: Bílá vrána, Partnerské vztahy, Paterčata, rež. A. Derzsiová a další (kameraman);Rozhlédni se člověče, Paměť stromů a Zpět k pramenům, rež. Bedřich Ludvík (kameraman)

Jiří Krejčík – kamera Vystudoval FAMU, obor filmová a televizní kamera. Poté pracoval jako asistent kameramana ve Filmovém studiu Barrandov (Sněženky a machři, Slavnosti sněženek, Amadeus a další). Od roku 1986 působí jako kameraman. V letech 1997–2003 spolupracoval s Lídou Rakušanovou na 23 autorských dokumentech pro Českou televizi jako kameraman a režisér. Pro Českou televizi natáčí pohádky, filmy a dokumenty dodnes. Jako kameraman se podílel i na cyklu Paterčata.

Celovečerní filmy: Jonáš a Melicharová, rež. V. Sís (kameraman); Blázni a děvčata, Poslední motýl, rež. K. Kachyňa (kameraman); Dva lidi v ZOO, rež. M. Poledňáková (kameraman); Vracenky, rež. J. Schmidt (kameraman); Díky za každé nové ráno, rež. M. Šteindler (kameraman)

Televizní filmy a pohádky: Společnice, Kouzelná tetička Valentýnka, rež. Z. Zemanová (kameraman)

Tiskové

Petr Kabrhel – zvuk Vystudoval střední průmyslovou školu. Poté nastoupil v roce 1987 do Krátkého filmu, a.s., jako technik a asistent mistra zvuku. Od roku 1996 pracoval pro Filmovou a televizní společnost FEBIO, s.r.o., jako zvukař. V posledních letech spolupracuje především s Českou televizí.

Pořady: GEN, GENUS, Oko, Cestománie, Jak se žije, České milování, Velcí a malí, Zpověď, 13. komnata, Pološero, Na divokém severu, Pot, slzy a naděje, Paterčata (zvukař)

Alexandra Vebrová – redaktor webových stránek pořadu Vystudovala Ježkovu konzervatoř, obor operní zpěv. Poté ukončila studium na Fakultě sociálních věd UK, obor žurnalistika. Absolvovala i tříleté studium na Pedagogické fakultě UK, obor speciální pedagogika. Až do roku 1992 vystupovala v zájezdových pořadech jako zpěvačka a moderátorka. Poté zahájila spolupráci s Českým rozhlasem, působila zde během dvanácti let jako redaktor, dramaturg, scenárista a moderátor. Od roku 2004 pracuje pro Českou televizi.

Pořady: Volejte učiteli, Televizní klub neslyšících, Klíč, 13. komnata, Pološero, Nevzdávej to!, Na pomoc životu, Kalendárium, Experiment, Andělské děti, Služby v našich službách (scenáristka),Partnerské vztahy (redaktor webových stránek, asistent režie); Paterčata (redaktor webových stránek)

Kontakt pro média: David Kopecký, david.kopecky@ceskatelevize.cz, tel.: 736 531 044

Fotoservis: Pavel Král, pavel.kral@ceskatelevize.cz ftp://www.ceskatelevize.cz