Embed Size (px)
Citation preview
Josef Cvrček
2015 1
INTRO
Pravděpodobně očekáváte knihu o fotografování. Nějaké zaručené tipy, díky kterým budete mít špičkové fotografie. Pak budete pravděpodobně
překvapeni. A já věřím, že příjemně.
Tato kniha neobsahuje ani jednu větu o tom, jak nastavit fotoaparát. Dokonce ani jedno slovo o fotografické teorii. Přesto díky ní můžete mít krásné fotografie. Proč? Protože tajemství úspěchu a krásných fotek tkví v něčem zcela jiném.
2
„Je jen náhoda, že nám sedí počty neúspěšných fotografů s počtem těch, co si myslí, že za úspěchem ve světě fotografie stojí talent či cit, čas, technika nebo znalosti?“
ÚVOD
Přemýšleli jste někdy na tím, proč 95% fotografů nemá pěkné fotografie?
Touto otázkou začínám své kurzy fotografie. Účastníci se nejprve překřikují: “Je to tím, že nemají dost znalostí!” Jiní zas tvrdí: “Nebo spíš tím, že nemají dost dobrou techniku.” Často je i slyšet názor: “Protože na to nemají čas!” Po chvíli se ale téměř vždy všichni shodnou: “Většina lidí nemá talent a cit. Zkrátka a jednoduše nemají to správné oko!” V učebně je slyšet souhlasné mručení a vidět pokyvování hlavami. Ale co když to je úplně jinak?
Víte, kolik účastníků odpoví jedním nebo více uvedenými způsoby? Přibližně 95%.
Je to jen náhoda?
Je jen náhoda, že nám sedí počty neúspěšných fotografů s počtem těch, co si myslí, že za úspěchem ve světě fotografie stojí talent či cit, čas, technika nebo znalosti? Ne, není.
Pokud se Vám nedaří a myslíte si, že je to z takového nebo makového důvodu, zaměříte se pravděpodobně právě na tento důvod. Očekáváte, že jeho vyřešením se to změní a konečně budete mít pěkné fotografie. Pokud se tedy fotograf, který není spokojený se svými fotografiemi, domnívá, že kvalita fotografií závisí na technice, jde a koupí lepší techniku. Pokud se domnívá, že nemá dostatečné znalosti, pravděpodobně se vrhne na studium. A když fotograf dojde k závěru, že na to nemá čas, pokusí se najít více času nebo odloží
3
fotoaparát do skříně, kde na něj začínají usedat
nejprve milimetry, později centimetry prachu. V jistém slova smyslu je to takto v pořádku. Přesně tak jsme
zvyklí řešit naše problémy. Jenže pěkné fotografie nezávisí primárně na technice,
znalostech či na tom, kolik máte času. I kdybyste měli dokonalé znalosti či měli tu nejlepší foto techniku světa, nebo snad měli neomezeně mnoho času na fotografování, bylo by Vám to vše zcela k ničemu, pokud byste nevěřili sami v sebe, v to, že to dokážete. A v tom tkví celý problém.
Většina fotografů, kterým se nedaří, se vrhá špatným směrem. Soustředí se na věci, na kterých nezáleží. Přitom se stačí zastavit a zamyslet. Stačí nastavit svou mysl správným směrem. A přesně o tom je tahle kniha. O tom, jak nastavit svou mysl, abyste měli dokonalé fotografie. Bez toho to prostě nejde. I kdybyste měli všechny fotografické znalosti světa. Až pak má smysl pouštět se do studií toho, jak vyvážit bílou barvu či jak upravit expozici.
4
SEBEVĚDOMÍ
Možná Vás napadne, že s přibývajícími zkušenostmi naroste i sebevědomí fotografa.
Ale kdepak. Pokud vůbec, tak jen nepatrně a hodně pomalu. Sebevědomí je mnohem komplexnější a složitější záležitost.
Pochvala několika lidí: „Ty máš ale krásné fotky“,
ztracené sebevědomí nezachrání ... 5
„Dobrá zpráva je, že na svém
sebevědomí můžete pracovat
a výrazně ho navýšit.
Špatná je, že to za Vás
nikdo neudělá.“
SEBEVĚDOMÍ
Představme si na chvíli dva fotografy. Je sobota. Oba čeká fotografování svatby.
Oba se těší. Ale ten první je nervózní. Co když to nevyjde? Má strach. Není si jistý, zda dokáže zachytit vše tak, jak by chtěl. Na poslední svatbě ho trochu zlobil blesk, pár méně důležitých záběrů měl přesvícených. Co když se mu to stane dnes znovu a třeba při svatebním polibku? A co když se mu porouchá fotoaparát? Cítí nepříjemný pocit v břichu. Už má pár svateb za sebou. O to víc si ale uvědomuje, jaká je to velká zodpovědnost. Ten druhý? Má úsměv na tváři a přemýšlí, kde všude by mohl dneska fotit. Svatba se odehrává v Beskydech s nádhernými výhledy do kraje. Naprosto luxusní prostředí pro nádherné fotografie. Navíc nevěsta byla už na osobním jednání krásná a příjemná. Je zcela uvolněný a je si jistý sám sebou. Ví, že dokáže udělat nádherné fotky a že to je přesně ten důvod, proč ho nevěsta s ženichem oslovili. Co myslíte, kdo z nich bude mít lepší fotografie? Ten první, anebo ten druhý?
Já to nevím. Ale vím, že ten druhý má mnohem větší pravděpodobnost. Zatímco náš první fotograf bude v kritických chvílích zpocený a zadýchaný s hlavou plnou myšlenek, co když to nevyjde, ten druhý bude v kritických chvílích uvolněný s hlavou plnou nápadů, jak by to mohl udělat, aby fotka byla ještě hezčí. Jeho mysl bude pracovat pro něj, ne proti němu. Teď už je, myslím, snadné pochopit, že sebevědomí je to, co rozhoduje. Kdo
má potíže se sebevědomím, měl by zapracovat právě na něm. Dobrá zpráva je, že sebevědomí lze získat. Má osobní zkušenost to potvrzuje. Před 10 lety, za dob studií na vysoké škole, jsem se bál oslovit kolemjdoucího člověka s dotazem na cestu. Natož když bylo třeba zaťukat na dveře profesora
6
a něco s ním domluvit. Dnes nemám nejmenší problém mluvit před posluchárnou, kde jsou stovky lidí či vysílat hang out, který sledují tisíce lidí. Špatná zpráva je, že to za Vás nikdo jiný neudělá. A také, že můžete umět dokonale nastavit fotoaparát, ale pokud mysl pracuje proti Vám, nebude Vám to nic platné.
Až budu umět fotit
Shodou náhod jsem dnes dostal dva téměř identické
emaily. Toto je část jednoho z nich: „Říkala jsem si, že bych si mohla pořídit ateliér a začít fotit děti. Nejprve jsem byla z nápadu unešená. Ale později jsem dostala pocit, že by to bylo moc velké sousto. Nevím, zda bych byla dost dobrá. Vlastně ani nemám drahou techniku a peníze na to, abych si ji pořídila. Nemám dost zkušeností a ani moc času. Po zralém uvážení jsem se rozhodla, že zůstanu u svého amatérského focení a k plánu se vrátím později. Až dozraju do lepších fotek a až bude více času.“ Mé zkušenosti říkají, že přesně toto se odehrává v hlavách většiny fotografů. Mají odvážné plány. Jenže nemají moc času. A navíc ještě nejsou dost dobří.
„Po zralém uvážení jsem se rozhodla, že zůstanu u svého amatérského focení a k plánu se vrátím později. Až dozraju do lepších fotek a až bude více času.“
7
Jak se vlastně liší ti úspěšní a dobří fotografové od těch ostatních? Co myslíte? Čekali na to, až byli dost dobří? Nebo se chovali nezodpovědně a šli fotit, i když o sobě věděli, že dobří ještě nejsou? Vyplatí se snad drzost a nepoctivost? Abychom našli odpověď, budeme se muset do všeho ponořit
trochu hlouběji.
Fotograf v začarovaném kruhu
Představme si nyní fotografa, který se pere s myšlenkou: „Ještě nejsem moc dobrý. Musím dozrát do lepších fotek.“ Jaké má takový fotograf možnosti? Jen dvě. Může se rozhodnout, že ještě počká. S největší pravděpodobností si za rok (pokud ještě vůbec bude fotit) bude myslet to samé. Bude si říkat: „Už mám něco za sebou, ale ještě bych rád zlepšil tohle a tamto. Raději ještě chvíli počkám.“ Za další rok se něco nového naučí, ale stále bude kolem sebe vidět mnohem lepší fotky mnohem lepších fotografů. Naprostá většina takto čekajících fotografů se prostě a jednoduše zacyklí. Nikdy totiž nedojdou do stádia, že budou mít pocit: „Jsem připravený, jdu do toho.“
Vyplatí se drzost a nepoctivost?
Druhá možnost je se i přes své pochybnosti o své kvalitě do focení zakázek pustit. Náš fotograf může používat i nějaké afirmace. „Jsem dobrý fotograf a dokážu cokoliv.“ Jenže se bude pořád oblbovat. Pokud ho vůbec napadla myšlenka: „Ještě nejsem dost dobrý“, pak opravdu ještě není dost dobrý a co hůř, má to zaryto hluboko ve svém podvědomí. Když tomu nevěří on sám, těžko tomu uvěří potenciální zákazník. Zakázky s největší pravděpodobností nesežene. Nebude se umět prodat. Je velmi složité prodat něco, čemu sami nevěříte. Vlastně, jde to proti všem slušným mravům. I když se to člověku povede, stejně nemá z takových peněz radost a nedokáže si je opravdu svobodně užít. Nemluvě o realizaci zakázky, kterou by sehnal. Je skoro
jisté, že by neodvedl dobrý výsledek.
Sebevědomý a nesebevědomý fotograf
Víte, potíž je v něčem trochu jiném. Není to o tom, kolik toho
člověk umí nebo neumí. Je to otázka sebevědomí.
8
„ Není to o tom, kolik toho člověk umí nebo neumí. Je to otázka sebevědomí. “
Pokud si není fotograf sám sebou jistý, pak ho napadají podobné myšlenky. Svou jistotu hledá v tom, že se ještě trochu zlepší. Svou jistotu chce najít v tom, že bude mít více zkušeností, nebo lepší techniku. Pak už se přeci bude cítit jistěji. Jenže, bohužel, pokud má někdo problém se sebevědomím, bude s ním mít problém i za rok, i za dva, i za deset let. Tedy alespoň tehdy, pokud si neuvědomí, že není nutné pracovat na kvalitě fotek, nýbrž na svém sebevědomí. Možná Vás napadne, že s přibývajícími
zkušenostmi naroste i sebevědomí. Ale kdepak.
Pokud vůbec, tak jen nepatrně a hodně pomalu. Sebevědomí je mnohem komplexnější a složitější záležitost. Pochvala několika lidí: „Ty máš ale krásné fotky“, sebevědomí nezachrání.
A jak to tedy mají ti úspěšní fotografové? Jsou sebevědomí. Podobné myšlenky, zda jsou dost dobří, je prostě nenapadají. Ví to. Ví, že to dokážou. Věří sami v sebe. Samozřejmě, stejně jako málo sebevědomí fotografové si uvědomují,
9
že je cestou potká hodně překážek. Ale nebojí se jich. Jsou si
jisti sami sebou, že je překonají a že si s nimi poradí.
Kde má tedy fotograf začít?
Kde tedy začít, když si nejste jisti, zda jste už dost dobří? Ponořte se více do svých myšlenek a do svého nitra, než do teorie fotografie a čtení fotografických diskuzí (tam totiž moc sebevědomých fotografů nepotkáte, ba naopak, často narazíte na naprosté zoufalce, kteří se snaží dohnat své neúspěchy a své velmi nízké sebevědomí tím, že na dálku a anonymně kritizují práci ostatních, bez jakýchkoli racionálních podkladů a reálných zkušeností či dovedností)
Kdo je to sebevědomý člověk?
Zbývá snad už jen malý dodatek. Kdo je to sebevědomý člověk? Ten co všechno ví? Ten kdo zná skvěle fotografickou teorii a dokáže na všech fotkách najít nějakou chybu? Ten kdo neustále mluví a ví si se vším rady? Je to ten člověk, který když vy začnete mluvit o své dovolené, řekne: „To nic není, to já …“? Ne. Kdepak. O těchto lidech často říkáme, že jsou příliš sebevědomí. Trochu paradoxně. Právě tito lidé nemají o sebevědomí ani páru. Svou nejistotu zahalují pod roušku hrané jistoty. Potřebují na sebe strhávat pozornost právě tím, že mluví o sobě a o tom, jak oni si se vším poradí. Nebo tím,
že upozorňují na chyby ostatních. Třeba i tím, že tráví čas
kritikou jiných či jejich pomlouváním. Sebevědomého člověka poznáte jednoduše. Často mlčí a hodně naslouchá. Zajímá se o ostatní. Je si totiž sám sebou jist, a proto nepotřebuje upozorňovat na svou osobu a na své úspěchy. Nepotřebuje si ukájet své ego. Nepotřebuje si „navyšovat“ své sebevědomí pomlouváním a shazováním ostatních. Ve společnosti nemluví o sobě, ale zajímá se upřímně o ostatní. Nevím, jací jste Vy. Vím jen jedno. Od teď už bezpečně poznáte, kdo je sebevědomý a kdo ne. Však se stačí podívat do pomyslného zrcadla. Schválně. Jak se chováte ve společnosti Vy? Mluvíte o sobě, nebo naopak pečlivě nasloucháte? Pomlouváte práci jiných, nebo si hledíte své práce a u jiných se snažíte inspirovat a najít něco dobrého pro sebe? Co si o tom myslíte?
10
STRACH Z PROHRY
Znám hodně lidí, kteří s focením opravdu skončili. Prostě to neustáli. Negativní zkušenost je naprosto paralyzovala. Pokud vůbec šli ještě někdy fotit, měli takový strach, aby se to nezopakovalo, že už jim focení nečinilo potěšení, ale strach a stres.
11
„Dobrá zpráva je, že na svém
sebevědomí můžete pracovat
a výrazně ho navýšit.
Špatná je, že to za Vás
nikdo neudělá.“
STRACH Z PROHRY
Fotografické prohry
Jsou nepříjemné. Máme z nich strach. Přesto potkají každého fotografa. O čem
mluvím? O chvílích, kdy máme chuť se vším skončit a se vším seknout. Znám hodně lidí, kteří s focením opravdu skončili. Prostě to neustáli. Negativní zkušenost je naprosto paralyzovala. Pokud vůbec šli ještě někdy fotit, měli takový strach, aby se to nezopakovalo, že už jim focení nečinilo potěšení, ale strach a stres. Podvědomě si kladli dotazy: Co se stane, když se to nepovede? Co kdyby se mi rozbil fotoaparát? Co když zakopnu? Co když přijdu o data? Strach z prohry je jeden z největších nepřátel fotografa, který má potenciál a chuť to rozjet někam dál. Fotografa, kterému již nestačí fotit jen na dovolené. Fotografa, který chce dělat radost i ostatním a fotit jejich důležité životní události či je samé. Často je ten strach již na začátku tak velký, že se k tomu náš fotograf ani
neodhodlá. Škoda. Přitom by mohl mít tak krásné fotky. Tuto kapitolu jsem se rozhodl napsat, abyste věděli, že v tom nejste sami. Podobné prohry opravdu zažívá každý profesionální i amatérský fotograf. Prozradím Vám, jaké prohry potkaly mě. Fotografická prohra číslo 1
Ztratil jsem kartu. Byly na ní důležité svatební fotografie. Sice ne přímo obřad, ale portréty. I tak bylo hodně nepříjemné toto vysvětlovat nevěstě a ženichovi. Nikomu bych podobně trapnou a hloupou situaci nepřál. Kartu jsem sice o pár týdnů
12
později našel, takže reportáž nakonec byla kompletní, ale to
už na věci tolik nemění. Fotografická prohra číslo 2
Spadl mi fotoaparát ze dvou metrů na dlaždičky. Byl na stativu, který neměl utaženou jednu nohu. Ta se složila, a tak spadl celý stativ i s fotoaparátem. Měl jsem celkem štěstí, protože hořčíkové tělo i objektiv vydržely. Jen praskla jedna část krytu, který jsem nechal vyměnit za 1000 Kč. V tu chvíli jsem byl rád za Canon 5D mark II. Levnější fotoaparát by asi nepřežil. Už nikdy bych nechtěl vidět padat techniku za 100 000 Kč takto na zem. Fotografická prohra číslo 3
Nechal jsem místo sebe fotit kamarádku. V určitém stádiu, kdy jsem měl hodně zakázek, jsem podepisoval až několik svateb na ten samý den. Fotil jiný fotograf a já fotky pak zpracovával a předával. Kamarádce ale neostřil foťák. Proto téměř všechny fotky z obřadu byly rozmazané. Nevšimla si, že má přepnuto na manuální ostření. Od té doby už pro mne nic nefotila. Vlastně od té doby už pro mne nikdo nic nefotil. Vždy jsem byl u všeho přítomen osobně. Opět bylo předávání zakázky velmi „příjemné“. Fotografická prohra číslo 4
Přijel jsem na začátek fotografování o hodinu později.
Nejspíš nějaký informační šum, ale v zákazníkových očích
je to vždy chyba fotografa. Fotografická prohra číslo 5
Domluvil jsem si dva lidi na stejnou hodinu do ateliéru. To bylo v době slevových portálů, kdy jsem byl zahlcen focením slevových poukazů a prostě jsem byl přepracovaný. Pozor na to, moc to s prací nepřehánějte, ať nedopadnete stejně jako já. Fotografická prohra číslo 6
Přišel jsem o data na kartě. Kartu jsem neztratil, ale data jsem prostě nepřečetl a nešla zachránit. Nebyly to extra důležité fotky, ale byly ze svatební hostiny a nevěstu to samozřejmě hodně mrzelo. Fotografická prohra číslo 7
Třikrát mi zákazník řekl, že si od fotek představoval něco úplně jiného. Není to příjemné, ale má právo mít jiný vkus, než já. Fotografická prohra číslo 8
Na mém prvním plese, který jsem natáčel a fotil, jsem měl spustit projekci. Celý sál na mne asi 15 minut koukal. Nešel zvuk. Moc příjemná zkušenost. Hned na prvním plese.
13
Fotografická prohra číslo 9
Nepočítám ani těch nabídek, kdy jsem si dělal naději, nabídek, které jsem psal a které mne stály hodně času. Příjemce často ani neodpověděl. A nemluvím o počtu jednáních, kdy jsem dal ze sebe všechno, abych pak slyšel, že si nakonec zákazník vybral někoho jiného.
Jste připraveni se jim postavit čelem? Vidíte, že toho není málo. A to jsem si ještě nevzpomněl na všechno. Tyto prohry se mi přihodily převážně v prvních čtyřech letech. Byly důsledkem nezkušenosti, nervozity a trochu jiného myšlení. Zejména první prohry jsem vnímal velmi těžce. Skončit jsem chtěl několikrát. Nějakým zázrakem jsem ale vydržel. Jste připraveni i Vy se jim postavit čelem? Neexistují zkratky. Za pěknými fotografiemi stojí vždy velký kus práce, praxe, zkušeností, stejně tak i překonaných překážek a proher.
14
Nyní už z proher strach nemám. Snad i proto se mi vyhýbají. Je to dáno pohledem zpět. Vím, že každá tragédie mne neskutečně poučila. Vlastně za každou prohrou následovalo o to větší vítězství. Prohry jsou tu proto, abychom se poučili. Myslím, že nejsou náhodné. Většinou jsou spíše důsledkem našich obav. A hlavně nám pomáhají se včas zastavit a poučit, aby se příště nestalo něco mnohem tragičtějšího. Fotografická prohra číslo 10
Ukončím to poslední velkou prohrou. V Římě mi ukradli záložní zrcadlovku. I s objektivem Canon L 24-70mm. Měli to dobře secvičené. Víte, někdo by z toho byl ještě dlouho rozladěn. Jiný by třeba s focením přestal, protože sehnat dalších 60 000 Kč na nový objektiv, karty a případně náhradní tělo by pro něj bylo nepředstavitelné. Co jsem si z této prohry odnesl? Paradoxně radost. Radost z toho, že nám ukradli fotoaparát a nám se nic nestalo. Taky jsme mohli dostat pár ran železnou tyčí. Vzpomněl jsem si na všechny chvíle, kdy jsem zapálen do focení nechal brašnu daleko za sebou. Myslím,
že to bylo drobné upozornění, aby mi někdo jiný někdy jindy neukradl hlavní fotoaparát s kartami, na kterých by byla třeba svatba. A kdo ví, možná, kdyby nás nezdržela tahle
událost, nás za rohem mohlo přejet auto. Můžeme se vztekat, rozčilovat, zuřit. A nebo se můžeme poučit a jít dál. Být rádi, že se máme dobře. Věřím, že své prohry zvládnete a jednou se nad nimi budete usmívat. Hodně štěstí.
Interpretace událostí
Jak již bylo naznačeno v několika větách výše, lze si různé události různě interpretovat. Naučím Vás, abyste si je interpretovali ve svůj prospěch. Vaše fotografická cesta pak bude mnohem snazší. A nejen ta fotografická. Události jsou emočně neutrální
Vrátil jsem se po týdnu, kdy jsem intenzivně pracoval na jednom velkém projektu, domů. Už od dveří jsem slyšel křik mých rozdováděných dětí (tou dobou 3 a 4 roky). Vyběhl jsem do schodů plný emocí a radosti, že je obejmu a přidám se k jejich hře.
„Události jsou emočně neutrální. To až naše hlava jim dává emoční charakter.“
15
Plný nadšení jsem otevřel dveře a můj výkřik “AHÓJ"
byl zpražen naštvaným pohledem mé manželky. Představte si, jak náročné to asi pro ni bylo. Celý týden sama na dvě malé děti. Dost možná se celý týden praly a brečely. Při své hře v den mého příjezdu rozbily manželky oblíbený hrneček a převrhly velkou kytku. Měla už plné zuby jejich křiku a byla opravdu, ale opravdu podrážděná. Jedna a ta samá událost, jedno a to samé místo, jedna a ta samá doba. Přesto se jeden dospělý člověk směje a má chuť dovádět a druhý je na pokraji nervového zhroucení plný negativních emocí. Samotná událost křičících a hrajících si dětí byla emočně neutrální. TO až naše hlava rozhodla o našem postoji. A rozhodla na základě předchozích zkušeností. Ty po uplynulém týdnu měla manželka logicky jiné, než já. Uvědomujete si ale tu sílu, která z toho plyne? O tom, jak budeme událost vnímat, rozhoduje jen a jen naše hlava. A hlavu umíme ovládat. Není to lehké, ale jde to! Dopravní zácpa
Vzpomeňte si, co jste cítili v dopravní zácpě, když jste opravdu hodně, ale opravdu hodně pospíchali. Jaké jste měli emoce? Pozitivní nebo negativní? Jaké myšlenky se přesně honily ve Vaší hlavě?
16
„Kde bereme tu odvahu interpretovat si, jak daná událost ovlivní naše životy?“
“Kterej blbec to tam ucpal!”, “Přijedu, do
háje, pozdě!” … Často jsme plni negativních emocí. Ale proč?
Kde bereme tu odvahu interpretovat si, jak
daná událost ovlivní naše životy? Fajn, pojďme si představit něco jiného. Tentokrát pěkného. Vzpomeňte si, jak jste poznali svého partnera či partnerku, manžela či manželku nebo třeba nejlepšího kamaráda či kamarádku. Na ten první, ale opravdu první okamžik, kdy jste je potkali. Možná to bylo v první školní den, kdy seděli v lavici za Vámi … Napadlo Vás v tu chvíli, jak fatálně to ovlivní Váš život? Napadlo Vás: “Tak tenhle člověk mi otočí život naruby!”? Pravděpodobně ne. Nejspíš jste neměli ani páru. Možná jste se o něj vůbec nezajímali a ani ho nepozdravili. Tak vidíte. Kde bereme odvahu si interpretovat, jak nás ovlivní dopravní zácpa či jiná událost? Třeba ztráta dat z karty fotoaparátu. Co když díky té zácpě přijedeme někam o hodinu později a díky tomu se vyhneme vážné dopravní nehodě. Co když přijedeme pozdě na obchodní
jednání a kvůli tomu nezískáme zakázku. Zakázku, kterou by nám třikrát vraceli, zakázku, kterou by nám byl čert dlužen. Co když díky dopravní zácpě nestihnete pracovní pohovor a ztratíte tak možnost získat lukrativní zaměstnání? Co když by to zaměstnání bylo stresující, v nepříjemném kolektivu a s debilním šéfem? Co když to tak prostě má být. Přijímejme věci tak, jak jsou. Neodhadujme, jak nás v budoucnu ovlivní. Nestresujme se kvůli tomu, že jsme si třeba zrovna zachránili život. Tím, že kvůli zapomenutému telefonu, pro který jsme se ráno vraceli (a samozřejmě jsme byli kvůli tomu naprosto ale naprosto naštvaní a rozčílení, jsme na tomto místě o 30 minut déle. Pokud bychom tu byli o 30 minut dříve, možná bychom skončili přesně v té dopravní nehodě, kvůli které je tu nyní dopravní zácpa. Není lepší stát v ní, než být na jejím začátku v bezvědomí? Více asi není třeba psát. Je jen na Vás, jak si od dnešního dne budete interpretovat události, kterým budete vystaveni. Nezapomeňte. Události jsou barevně neutrální. To až naše hlava rozhoduje…
17
PARETOVO PRAVIDLO
Pravděpodobně jste o něm už slyšeli. Za 20% svého času uděláme 80% veškeré práce. Zbylých 80% času řešíme už jen 20% naší práce. Stejně tak třeba 20% zákazníků dělá 80% obratu.
18
„Přemýšleli jste někdy nad tím, jak je možné, že někdo řídí několik společností a jiný nemá čas se ani nasnídat?
Využívání Paretova pravidla nám může ušetřit ohromné množství času.“
PARETOVO PRAVIDLO
Pravděpodobně jste o něm už slyšeli. Za 20% svého času uděláme 80% veškeré práce. Zbylých 80% času řešíme už jen 20% naší práce. Stejně tak třeba 20% zákazníků dělá 80% obratu. Fotograf poskytuje hodně služeb ze svého oboru. Fotí svatby, stejně tak křtiny nebo večírky. Zároveň tiskne fotografie, navrhuje lidem fotografické knihy a fotí pasové fotografie. Je časově zcela zaneprázdněn. Co říká Paretovo pravidlo? 20% jeho činností mu přináší 80% zisků. Které to asi budou? Jasně, pravděpodobně focení svateb. Oproti tomu na fotografických knihách tráví hodně času a zisky přepočtené na hodinu práce jsou mizerné. Správně by měl tedy zanechat 80% činností, které mu vydělávají jen 20%. Získá tím totiž hodně času na to, aby zúročil své dovednosti svatebního fotografa a našel další zakázky tohoto charakteru. Dokud si totiž neudělá čas a bude ho ztrácet navrhováním grafiky fotografických knih, lépe placené zakázky sami od sebe nepřijdou. Dává to smysl? Pojďme ale hlouběji. Asi Vás už napadlo využít Pareta ve své ryzí podobě. Co když se ale zaměříme jen na těch efektivních 20%? Na 20% času, kdy je naše práce vysoce efektivní, na 20% zákazníků, kteří nám přináší nejvíce peněz. Na 20% našich fotografických služeb, které nejvíce vydělávají? Pojďme tedy vzít jen těchto 20%. Platí i pro ně Pareto? Jistě! I těchto 20% lze rozdělit Paretovým pravidlem 80:20. Když 20% rozdělíme v tomto poměru, budeme mít 16% (80% z 20%) na straně jedné a 4% (20% z 20%) na straně druhé. Náš fotograf by tedy vzal 20% nejlépe placených zakázek. Už to by byl velký krok správným směrem. A nyní by z těchto 20% vybral opět jen 20% toho nejlépe placeného. A svou pozornost zaměřil jen na toto. Z původního celku se
19
tedy zabývá již jen 4% nejefektivnějších a nejlépe placených zakázek. Zbývajících 96% prostě zahodí a přestane dělat. Bude se mu dařit? A jak. A všimli jste si té podoby? Na začátku této knihy jste četli, že 95 % fotografů nebude mít pěkné fotografie. Je náhodná, či nikoliv?
Úprava fotek a čas
Nebudu psát o úpravě fotek ve smyslu, jaký program je nejvhodnější. Takových článků je na internetu velká spousta. A vlastně neexistuje jeden jediný ideální program. Kdyby tomu tak bylo, všichni by kupovali jen ten ideální a ostatní by zanikly dříve, než by vznikly. :) Pojďme se podívat na úpravu fotek z pohledu času. Ukážeme
si využití výše zmiňovaného Pretova pravidla v praxi. Je vůbec správné upravovat fotografie?
Až překvapivě často se setkávám s názorem: „Fotografie neupravuji. To není umění vykouzlit pěknou fotku ve Photoshopu. Umění je jí pěkně vyfotit. Dříve fotografové také neměli k dispozici Photoshop.“ Můj názor? Je to jejich volba. Respektuji ji. Ale nesouhlasím s
tím. Mám k tomu hned 3 důvody.
1) Digitální fotografie, pokud tedy nefotíte do RAW (což by ale vyžadovalo počítačovou úpravu), jsou upravovány již přímo ve fotoaparátu. Když tedy někdo tvrdí, že fotografie neupravuje, má jen poloviční pravdu. Dělá to za něj fotoaparát. Je možné, že si to fotografové neuvědomují. Ale jakmile fotí do jpg, už zaměstnávají obrazový procesor. Ten fotku dobarví, vykontrastuje i třeba doostří. Samozřejmě v závislosti na tom, co je na fotoaparátu zrovna zvoleno a nastaveno. Všimli jste si toho, že fotky z kompaktů bývají často mnohem více saturované, než fotky z pokročilých režimů zrcadlovek? No jasně. Protože kompakty ty fotky více upravují. U nich se totiž nepředpokládá další postprodukce v počítači. U zrcadlovek se ale předpokládá, že jejich majitel bude fotky upravovat. Proto zrcadlovky upravují fotky „o něco méně“ než kompakty. Tak jako tak, jakmile se fotí do jpg, fotka je již upravená. A to
aniž by opustila kartu fotoaparátu. 2) Není pravda, že dříve fotografové nemohli své fotky upravovat. Co třeba ořez? Nedalo se to snad řešit třeba nůžkami? :) A nebyl problém při vyvolávání fotografie nějakou její část zesvětlit, či naopak ztmavit. Stejně tak barvy se daly ovlivňovat při procesu vyvolávání fotografie.
20
„Většina fotografů bere úpravy fotek spíš jako
zlo, než jako zábavu. Možná je to právě jen tím,
že za úpravou tráví více času, než je zdrávo.“
Ale abych byl fér, bylo to řemeslo. Bylo to mnohem složitější (a to i časově a finančně), než dnes. 3) Technologie analogová (tedy focení na film) je něco úplně jiného, než digitální. Ve své podstatě srovnáváme hrušky a jablka. Je tedy celkem nepodstatné, co dělali fotografové dříve. Mnohem podstatnější je to, co je třeba dělat dnes s touto digitální technologií, aby naše fotky byly co nejlepší. Pokud bychom chtěli srovnávat s minulostí, měli bychom držet v ruce fotoaparát na film, nikoliv digitální přístroj. Myslím, že stále je třeba řešit hodně věcí na místě. Zachytit skvělý okamžik. Být ve správnou chvíli na správném místě. Vnést do fotky emoce a atmosféru. To za počítačem nelze. Nicméně, aby fotka byla dokonalá i technicky, aby měla pěkné barvy a aby byla skvěle doostřená, není dle mého názoru jiná možnost, než sáhnout po nějakém šikovném programu na úpravu fotek. Jak dlouho upravujete fotografie?
Pokud patříte mezi ty, co již úpravě fotografií propadli, pojďte se spolu se mnou zamyslet nad tím, kolik Vám to zabere času.
21
Většina fotografů bere úpravy fotek spíš jako zlo, než jako zábavu. Možná je to právě jen tím, že za úpravou tráví více času, než je zdrávo. Jak dlouho se tedy mají fotografie upravovat? Tak to je opravdu zavádějící otázka. Neexistují žádné normy. :) Mohu tedy mluvit jen o svých zkušenostech. Pojďme se tedy na věc podívat tak trochu z jiného úhlu.
Fotografova vášeň
Nepřítelem je fotografovi při úpravě fotek sám fotograf. Častým jevem je totiž jakýsi smysl pro detail. Hodně fotografů řeší drobnosti a detaily, kterých si nikdo jiný nevšimne. Tady nějaká vráska, tady prosvítit tenhle a tamten stín, hezky zvětšit na 100% a běda, pokud to není dokonale ostré … Hodně fotografů chce ze sebe vydat u každé fotky maximum. Je to jakási směs touhy po dokonalosti, ješitnosti či ega a znalosti toho, co vše je možné a co vše lze ještě zlepšit. Jenže je tu ještě něco, čemu říkáme „Paretovo pravidlo“. Za 20% času uděláte 80% práce a naopak.
Za 20% času tedy pomůžete fotografii tak, že už je skoro dokonalá. A zbývajících 80% času už řešíte ony detaily, které spíše souvisí s vnitřními pocity a touhou po dokonalosti, než s účelností a užitkem. Často jde o detaily, které drtivá většina diváků ani nedocení. Je tedy dobré se občas probudit a vystoupit z toho mikrosvěta detailů a možností, které dnes při úpravách fotografií máme a kouknout se na vše tak trochu z nadhledu a odstupu. Kouknout se na to tak trochu jinýma očima.
Určitě mi dáte za pravdu, že když budete fotografii prezentovat jen na webu v menším rozlišení, tak si divák ledasčeho nevšimne. Za to u velkoformátových tisků je třeba si s fotkou pohrát, tam budou vidět i detaily. Lidé jsou iracionální, tak proč by se měl
fotograf chovat racionálně. Pojďme se na to podívat ještě z trochu jiného úhlu. Co chce většina fotografů? Aby se jejich fotky líbily. Co proto dělá většina fotografů? Celkem logicky studuje a zvyšuje technickou kvalitu fotek. A to včetně úprav fotek v počítači, kde sedí dlouhé hodiny a snaží se o maximální technickou dokonalost.
„ Nepřítelem je fotografovi při úpravě fotek sám fotograf. “
22
Jenže, co když krása fotografie zdaleka není jen o tom výsledném obrázku? Co když mnohem více, než na technické dokonalosti závisí na tom, jak se s Vámi při focení lidé cítili? Na tom, jak jste byli empatičtí? Co když se o spokojenosti zákazníka rozhoduje již při samotném focení, ne až po něm, kdy mu předkládáte výsledek? Svět je iracionální. Rozhodování lidí je také iracionální. Častokrát jsem se přesvědčil, že logika funguje jen v teoretické rovině. Praxe je pak zcela odlišná a nepředvídatelná. Pak tu je ještě něco dalšího, na co se často zapomíná. Emoce. A zatímco jedni fotografové tráví hodiny úpravami fotek a řešením „nepodstatných“ detailů, jiní upraví fotky „jen povrchně“ a už zase utíkají fotit. Co myslíte. Kdo nakonec bude mít po pěti letech lepší výsledky? Ten, kdo bude sedět a hodiny řešit detaily, nebo ten, kdo k tomu přistupuje s odstupem a má pak mnohem více času na focení? Nejrychlejší úprava fotky je DELETE
A nezapomeňte. Nejrychlejší úprava fotky je její smazání. Nejvíce času ušetříte při úpravách fotek tím, že je hodně, ale opravdu hodně promažete. Vím, není to lehké. I mně trvalo, než jsem se to naučil. Měl jsem třeba dvě pěkné fotky. Podobné. Ale přesto
byla každá trochu jiná. Na jedné se novomanželé dívali
„ Nejrychlejší úprava fotky je DELETE “
23
„I dokonalé nastavování fotoaparátu Vás může stát při reportáži drahocenný čas, který bude o chvíli později chybět.
Ale musíte znát naprosto
přesně, co ještě půjde
upravit a co už nikoliv.“
na sebe, na druhé zas na mne. Jinak zcela identické fotky. Já přeci nevěděl, která se jim bude líbit více. Tak jsem jim nechal obě. No, to je jen jeden úhel pohledu. A ten druhý? Když jednu smažete, tak se o tom nikdo nedozví. Novomanželé z toho nebudou smutní. Oni si už nepamatují, že ty fotky byly dvě. A to, zda se jim bude reportáž líbit nebo ne,není důsledkem toho, zda dostanou dvě velmi podobné fotky či jen jednu. O tom, jak jsem psal výše, už bylo rozhodnuto dříve, než jste začali fotky upravovat.
Jak upravuji fotky já?
Vždy záleží na tom, o jaké fotky jde. Průměrně upravuji jednu fotku jednu minutu. Za hodinu tedy upravím 60 fotek. Vezmu-li např. svatební reportáž, tak nejvíce času trávím nad úpravou fotek z příprav a fotek portrétů. Portréty totiž považuji za nosnou část svatební galerie. A přípravy? Fotky si lidé většinou prohlíží
chronologicky. A fotky z příprav jsou tedy to
první, co novomanželé vidí. A nejen oni. I jejich rodina, příbuzní, kamarádi. A víte, jak funguje první dojem, že? Během několika prvních fotek si lidé udělají názor, zda se jim Vaše reportáž líbí, či nikoliv. Teď mluvím o „nezasvěcených“ lidech. Nevěsta a ženich už mají dávno jasno podle toho, jak jste jim byli na svatbě sympatičtí. Naopak, fotky z hostiny upravuji již jen velmi lehce. Ořez, barva, kontrast a konec. Fotky z hostiny jsou především o okamžiku. O zachycení nálady. Nikoliv o technické dokonalosti. Z celodenní svatby často dovezu kolem 1000 záběrů. Základ je dobré promazání. Po něm mi zbude max. 400 fotek. A ty mám do 7 hodin upravené a zpracované. A kdybych chtěl, aby byl výstup fakt dokonalý, a s každou fotkou si hrál na maximum, tak bych v průměru nad jednou fotkou netrávil jen jednu minutu, ale klidně i minut deset. Jenže to bych místo 7 hodin upravoval fotky 70 hodin.
24
A popravdě, mám spoustu jiných zajímavějších a užitečnějších věcí, do kterých můžu oněch 63 hodin rozdílu investovat :) Pokud máte chuť zrychlit své úpravy fotek a zjistit detailně, jak to dělám já, můžete se podívat na má videa. První tři jsou zdarma. Sami se pak rozhodnete, zda mají mé tipy a postupy pro Vás smysl a zda budete chtít pokračovat i s dalšími již zpoplatněnými videi. Online kurz o programu Adobe Photoshop naleznete zde.
Anline kurz o programu Zoner naleznete zde. 25
ŽÁNR VS. CHARAKTER
Umíte si představit, co asi prožívá fotograf introvert, když musí shromáždit 50 svatebních hostů, srovnat je do úhledné skupinky, rozesmát je a vyfotit je?
26
FOTOGRAFICKÝ ŽÁNR VS. FOTOGRAFŮV CHARAKTER
„Fotografové v praxi naráží na své charakterové rysy a i to bývá jedna z 8 nejčastějších příčin, proč nemají pěkné fotografie.
Umíte si představit, co asi prožívá fotograf introvert, když musí shromáždit 50 svatebních hostů, srovnat je do úhledné skupinky, rozesmát je a vyfotit je? A jak se asi cítí, když fotografuje portréty? To musí být o infarkt :) A obráceně. Pokud Vám to jen trochu půjde, představte si fotografa extroverta, jak fotí krajinu. Jak vstává ve 4 hodiny, vyráží do liduprázdné přírody, kde 2 hodiny stepuje a čeká na krásné svítání. To se nakonec nekoná, je zataženo. Nezbývá mu, než jít druhý den znovu. A takhle ještě třeba desetkrát, než má štěstí na dokonalé světlo.
Fotí to, co není v souladu
s nimi samotnými.
Asi chápete, kam tím mířím.
Pokud jste introverti a necítíte se při komunikaci s lidmi dobře, budete se cítit asi lépe při focení krajin nebo architektury. A zde můžete mít špičkové fotografie. Je to totiž v souladu s Vaším charakterem. A naopak, pokud je Vám mezi lidmi dobře, jste zdatní v konverzaci a máte rádi společnost, pak se budete cítit mnohem lépe při focení portrétů, na svatbách, plesech či jiných reportážích. Psy a koně nejlépe nafotí milovníci psů a koní a v makru bývají nejlepší entomologové. On se totiž jinak fotí mravenec, když si k němu leháte v lese a jinak se fotí mravenec, když máte doma akvárium s mraveništěm. Fotit bychom tedy měli to, u čeho se cítíme v pohodě a co máme opravdu rádi. Zde je třeba naslouchat svým pocitům a srdci. Nepodlehnout logice. Ta vrhá spoustu fotografů právě do světa portrétů a reportáží. Vidí zde totiž “nejsnazší” cestu “při-výdělku" či regulérní živnosti.
27
KVALITA NENÍ
ROZHODUJÍCÍ
Je mezi námi sousta skvělých fotografů, kteří mají nádherné fotografie, ale nikdo o nich neví. Nikdo jejich fotky neobdivuje, nikdo jim netleská. Co to je sakra za nespravedlnost?
28
„Dlouhá léta jsem žil v přesvědčení, že ze všeho nejdůležitější je kvalita. Lidé si sami začnou mé fotky posílat a mluvit o mě.
Jak naivní představa
to byla.“
KVALITA NENÍ ROZHODUJÍCÍ
Toto je mé nejkontroverznější téma. Fotografům se ježí chlupy a vlasy vstávají hrůzou, když toto ode mne slyší. Jenže drtivá většina z nich jsou právě neúspěšní fotografové. Fotografové, kteří se ženou za kvalitou. Přesně tak, jak jsem se dříve i já honil. Ano, kvalita je vítaná a netvrdím, že máte fotit škaredé fotografie. Tvrdím jen, že kvalita je sama o sobě zcela k ničemu.
Dlouhá léta jsem žil v přesvědčení, že ze všeho nejdůležitější je kvalita. Lidé si sami začnou mé fotky posílat a mluvit o mě. Všimne si mne někdo, kdo se mnou sepíše článek. Zákazníci budou tak spokojeni s mými fotografiemi, že mne začnou dále doporučovat…
Navštívil jsem několik kurzů, četl o fotografii snad vše, co kde bylo a upravoval
fotky až do ranních hodin. To vše jen proto, aby byly co nejdokonalejší. Jak naivní představa to byla.
Ano, takto by to mohlo fungovat, pokud bychom žili v racionálním světě. Jenže
náš svět je iracionální. Je mezi námi spousta skvělých fotografů, kteří mají nádherné fotografie, ale nikdo o nich neví. Nikdo jejich fotky neobdivuje, nikdo jim netleská. Co to je sakra za nespravedlnost?
A jiní, kteří mají jen průměrné snímky, se vyhřívají na výsluní! Zlí jazykové tvrdí,
že Pepa Cvrček je tomu živým důkazem :) Nejčastější argumenty fotografů, proč nejdou do akce, jsou: Ještě nejsem dost dobrý, nejprve se trochu vylepším a pak až budu fotit ty portréty. Až budu mít více času, vrhnu se do toho, udělám si webové stránky a začnu si tím přivydělávat. Až
29
„Naše postoje jsou dány našimi zkušenostmi. Tím, co jsme zažili a
především tím, co jsme viděli a slyšeli ve svém dětství.“
budu mít lepší techniku, budu mít lepší fotografie. Až bud mít
lepší techniku, začnu uvažovat o tom, že bych fotil za peníze. Jsou to právě strachy z neúspěchu a nedostatečné sebevědomí, o kterých také podrobně píšu v této knize, které fotografy brzdí. Slyšeli jste někdy třeba u ohně při hraní na kytaru někoho krásně zpívat? Někoho, kdo má nádherný a okouzlující hlas, ale zpívá jen tehdy, když zpívají všichni ostatní? To samé najdete i u fotografů. Mají nádherné fotky, ale nevěří si. Nemají jistotu v sebe sama, aby ty fotografie ukázali světu, aby si za ně naúčtovali peníze. A tak si je nechávají pro sebe a čekají, až budou dost dobří … Jenže to, zda jsme dobří či nikoliv, si určujeme jen mi sami. Nikdo jiný o nás nerozhoduje. Toto je tak důležité, že to napíšu ještě jednou: Jen mi sami určujeme, jak dobrými fotografy jsme. Dokud tomu neuvěříme my sami, neuvěří tomu ani naše okolí. Musíme si dát povolení. Dejte si povolení být skvělými fotografy. Dejte si povolení mít
krásné fotky. Nikdo jiný to za Vás neudělá. Pracovat se svou myslí je neskutečně složité. To je nejspíš důvod, proč to tak málo lidí dělá. Naše postoje jsou dány našimi zkušenostmi. Tím, co jsme zažili a především tím, co jsme viděli a slyšeli ve svém dětství. U rodičů, mezi kamarády, ve škole …
30
Pamatujete si na hodiny tělocviku? Taky jste hráli vybíjenou? U nás se zvolili vždy dva kapitáni. Samozřejmě ti nejlepší hráči z celé třídy. A pak si vybírali. Střídali se a brali si k sobě jednoho po druhém. Samozřejmě hezky popořadě od těch nejlepších hráčů až po ty … Každou hodinu, dennodenně stojí ve stovkách škol tisíce dětí jak na hanbě. Stojí a čekají, až si je někdo vybere. Marně. Zůstávají poslední. Jako vždy. Prostě na někoho zbudou … Co si asi odnesou do života? Sebevědomí?
Jistotu, že bude zájem o jejich fotky??? To byl jen jeden nepatrný příklad. Jsme vystavováni různým tlakům. Navíc většina rodičů je neúspěšných a málo sebevědomých. Děti to pak od nich kopírují. Rodiče jsou jejich vzorem. Ať už chtějí nebo ne. A tak se stává, že drtivá většina fotografů má v hlavě špatné vzorce myšlení. A zatímco svůj neúspěch svalují na nekvalitní techniku, velkou konkurenci, nedostatek času či nedostatek znalostí, problém je někde úplně jinde.
Dobrá zpráva je, že vzorce myšlení můžete postupně změnit ve svůj prospěch. Špatná je, že to za Vás nikdo jiný neudělá. Pojďme se podívat na jeden zajímavý
příběh, kde mysl zvítězila nad kvalitou.
Rozhoduje mysl, nikoliv kvalita! Před čtyřmi lety jsem měl fotit jednu velmi lukrativní zakázku. Obrátila se na mne profesionální herečka, která měla zájem o portrétní fotky. Mělo jít o sérii několika luxusních snímků za opravdu slušné peníze (cena za 10 snímků 15 000 Kč). Dva dny před focením mne ale přepadla choroba a v horečkách jsem neměl na focení sebemenší náladu. Herečka si nemohla z důvodu své vytíženosti dovolit termín odložit. Rozhodl jsem se tedy pro nouzové řešení. Zkontaktoval jsem svou nejlepší studentku, v té době již profesionální fotografku Gabrielu. Dala si půl dne na rozmyšlenou. Po dvou hodinách mi už volala zpět s tím, že se omlouvá, ale že do toho nejde. Nechápal
„Dobrá zpráva je,
že vzorce myšlení můžete postupně změnit ve svůj prospěch.
Špatná je, že to za Vás
nikdo jiný neudělá. “
31
jsem proč, protože jsem byl bytostně přesvědčen o tom, že podá lepší výkon, jak já. Měla v té době špičkové fotky. Vysvětlila mi to, že se necítí připravena. Že má strach z focení tak známé osoby. Že ji to nervozita nedovolí. Prý snad za rok, až bude mít více zkušeností. Ale nyní ne. Čas se krátil a já tak zavolal Petrovi. Fotografovi, jehož fotky byly průměrné. Nicméně mi byl sympatický. Petr se rozmýšlel asi tak 10 vteřin a pak hned řekl: „Beru to. To je super příležitost.“ Poslal jsem tedy za sebe fotografa bez zkušeností a s průměrnými fotkami, místo špičkové a velmi zkušené fotografky. Neměl jsem lehké spaní, ale tušil jsem, že si Petr poradí. Nedávno jsem seděl s Petrem v kavárně. Petr se již nyní živí tím, že fotí lukrativní zakázky lukrativních lidí. Mezi jeho referencemi byste viděli jedno známé jméno vedle druhého. A nechává si za to slušně zaplatit. Ano, dnes už má Petr opravdu kvalitní fotky. Vyprávěl mi, jak to tehdy dopadlo s mou předanou zakázkou. Svěřil se mi, že tehdy měl jen nejlevnější zrcadlovku Canon 1000D se základním objektivem. Nejprve se rozhodl, že si raději půjčí lepší techniku, aby nevypadal jako amatér a aby byly fotky ještě o něco lepší. Peněz měl za zakázku dostat dost, takže si to mohl hravě dovolit. Pak si ale uvědomil, že zkušenosti si nikde nepůjčí. Místo techniky si tedy půjčil rovnou fotografa. Čtete dobře. Rozhodl se, že zakázku za něj nafotí někdo jiný. Sice mu moc peněz nezbylo, ale mohl být u toho. Získal hodně zkušeností během
focení (leccos okoukal od toho druhého fotografa) a hlavně byla celá zakázka realizována pod jeho jménem. Fotografie si již sám upravoval a předal oné známé herečce. Fotografie měly ohlas a on získal skvělou referenci. Časem se na něj začali obracet i další herci, kterým se fotky líbily. Ještě párkrát fotil v tandemu s oním fotografem. Brzy se ale vše naučil a začal fotit sám. Jeho způsob myšlení rozhodl. Nikoliv kvalita jeho fotek. Proč Petr ve světě fotografie uspěl?
Petr se nejprve rozhodl a pak začal řešit, jak to udělá. Gabriela to dělala opačně. Nejprve řešila, jak to udělá a pak se rozhodla. Oba tedy zvolili jiný přístup a měli jiné myšlení. Kvalita jasně mluvila pro Gabrielu. Ale když viděla, jak problematické by to mohlo být, vzdala to. Čím více o tom všem přemýšlela, tím více byla nervózní a tím více problémů viděla. Když o tom začal přemýšlet Petr, narazil pravděpodobně na stejné problémy. Protože se ale už rozhodl a zavázal, musel je vyřešit. Na nervozitu nebyl čas. Viděl příležitost a rozhodl se jít si za ní. Potíže, které nastaly, řešil cestou. Rozhodlo myšlení, ne kvalita !
Gabriela dnes již nefotí. Neuživila se. A to měla opravdu fantastické snímky. Petr je za vodou. Vydělává 100 000 Kč měsíčně.
32
ČLÁNKY, KNIHY,
REZENCE
Internet je dokonalý. Najdete na něm snad absolutně vše. To ale může být paradoxně problém. Snadno dojde ke stavu přehlcení.
33
„Kdo myslíte, že má čas komentovat, úspěšný fotograf, který má jednu zakázku za druhou,
nebo neúspěšný, který
nemá do čeho píchnout?“
ČTENÍ ČLÁNKŮ, KNIH, RECENZÍ
Tak tímto tématem jdu tak trochu sám proti sobě. Není ale článek jako článek :)
Internet je dokonalý. Najdete na něm snad absolutně vše. To ale může být
paradoxně problém. Snadno dojde ke stavu přehlcení. Kupovali jste někdy fotoaparát nebo objektiv tak, že jste si o něm nejprve hledali
nějaké informace na internetu? Pokud ano, asi víte, o čem mluvím. Pravděpodobně jste totiž našli spoustu osvícených názorů, kdy polovina tvrdila, jak je ten objektiv dobrý a druhá zas, jak je špatný. Často šly informace proti sobě. Všechny recenze Vám přišly spíš jako PR články, než jako nestranné články.
A přemýšleli jste nad tím, jací fotografové komentují podobná fóra? Jsou to fotografové teoretici, kteří sedí neustále za počítačem nebo ostřílení šviháci s velkou praxí?
Kdo myslíte, že má čas komentovat, úspěšný fotograf, který má jednu zakázku za
druhou, nebo neúspěšný, který nemá “do čeho píchnout”? Podobně na tom jsou i weby, kde si fotografové navzájem komentují své výtvory.
Dávají si body a můžete sledovat, jak se Vašim fotografiím daří. Kdo myslíte, že bude komentovat Vaše fotky? Popravdě? Zpravidla to bývají fotografičtí ztroskotanci. Často jde o lidi, kteří nemají pěkné fotografie. Své nízké sebevědomí si navyšují tím, že se “vozí” po ostatních. Mají doslova radost, že se někomu jinému také nepovedlo vše dokonale. Opravdu chcete být ve společnosti těchto neúspěšných fotografů?
34
Jsem přesvědčený o jednom. Více, než všechna teorie světa, Vám k pěkným fotografiím pomůže praxe. Nemá smysl věnovat spoustu času internetovým článkům či diskuzím o
fotografii. Raději jděte fotit. A brzy budete mít hezčí fotky, než
ti, kteří místo toho “kafrali" u svých monitorů.
35
VLASTNÍ
EGOCENTRISMUS
Pokud tedy chcete, aby se Vaše fotografie líbily a okolí je prohlašovalo za pěkné, musíme být především empatičtí a naučit se mít cit pro to, co po nás naše okolí asi tak vyžaduje.
36
„Častým tématem je i to, zda odevzdávat všechny nafocené fotky, nebo jen ty upravené.“
VLASTNÍ EGOCENTRISMUS
Nikdy bych nevěřil, jak jsou fotografové egocentričtí.
Dobrá, možná trochu přeháním. Řada z nich se snaží udělat vše pro spokojenost
svého zákazníka. Pojďme ale o tom popřemýšlet trochu jiným způsobem. Zažil jsem nesčetné debaty fotografů, zda se mají fotografie odevzdávat v papírové nebo digitální podobě. Možná jste i vy byli již součástí nějaké podobné debaty.
Častým tématem je i to, zda odevzdávat všechny nafocené fotky, nebo jen ty
upravené. Sám jsem to dlouhou dobu praktikoval. “Neupravené fotografie neodevzdávám. To je jako kdybyste chtěli po automobilce, aby Vám dala nenalakované auto, že si to už doděláte sami!”, rozčílil jsem se pokaždé, když chtěl někdo po mně vše, co jsem nafotil. Samozřejmě jen u počítače při čtení jeho emailu, z očí do očí bych se neodvážil :)
A když jsem nafotil sérii mnoha snímků těhotné maminky, z nichž měla dostat 10 finálně upravených, vždy jsem těch 10 chtěl vybírat sám dle svého vkusu. Ona tomu přeci houby rozumí a nemá tušení, co lze s fotografií ještě při postprodukci udělat, namlouval jsem sám sobě.
Teď zpětně se ale ptám: “Nebyl to z mé strany ubohý egocentrismus schovaný
pod roušku profesionality?” Představte si, že přijdete ke kadeřníkovi. Místo obvyklé věty “Tak jak to dnes bude?” Vás usadí a začne stříhat. Podle své nálady a svého uvážení. On tomu přeci rozumí více, jak Vy.
37
A nebo doktor. Třeba plastický chirurg. Přijde k němu žena, která není spokojená se svým poprsím. A doktor by vše pojal tak, jak se to líbí zrovna jemu a nic s ní nekonzultoval :) V tomto světle to působí celkem komicky, že?
Stává se, že fotografové zapomínají na své okolí. Navrhují balíčky a v nich dávají svatební knihy, tištěné fotografie, 3 DVD s fotkami v plné kvalitě. Aniž by se optali, zda fotografovaný o to opravdu stojí a hledali řešení, které mu nejvíce vyhovuje. Řada fotografů navíc zapomíná, že fotky jejich dětí nebo domácích mazlíčků jsou krásné především proto, že jsou to jejich děti, psi nebo kočky. Ukazují je ostatním a diví se, proč oni pro ně nemají takové pochopení. Přitom to je jednoduché. Chybí jim to citové pouto. A tak vidí jen další obyčejnou fotku dítěte s pusou od čokolády. Pokud tedy chceme, aby se Vaše fotografie líbily a okolí je prohlašovalo za pěkné, musíme být především empatičtí a naučit se mít cit pro to, co po nás naše okolí asi tak vyžaduje. Pojďme se nyní spolu podívat na jeden průzkum, který jsem provedl na mých kurzech portrétní fotografie.
„Řada fotografů navíc zapomíná, že fotky jejich dětí nebo domácích
mazlíčků jsou krásné především proto, že jsou to jejich děti, psi nebo kočky.“
38
Co si o focení portrétů myslí
fotografové?
Na kurzech portrétní fotografie jsem mezi
účastníky udělal anketu. Otázka byla jednoduchá: „Co je nejdůležitější a rozhodující při focení
portrétních fotek?“ Cílem této otázky bylo zjistit, co si myslí většina fotografů. Co považují za nejdůležitější. Na co dávají svůj fokus. Na co se při focení portrétů soustředí nejvíce.
Odpovědi byly především technického rázu. To je
vidět i na grafu níže. Fotografové se přiklání k technickým faktorům. Číslo v každé výseči znamená počet fotografů, kteří zmínili jako rozhodující příslušnou odpověď. Odpovědět mohli cokoliv. Je to ale opravdu správný směr?
39
Co si o focení portrétů myslí modelky? Aby byl můj průzkum zajímavější, položil jsem tu
samou otázku modelkám. Výsledek byl celkem překvapující. Nebo se dal
očekávat? Modelky se překvapivě shodly na jediném faktoru,
který je zásadní pro kvalitu fotografie. Je jasné, že modelky si myslí něco jiného, než fotografové. Už jen tento fakt by měl fotografy přimět k tomu, aby se nad celou věcí trochu zamysleli. Možná by to mohlo pomoci kvalitě jejich
fotografií.
40
KOPÍROVÁNÍ
Sám se řídím pravidlem: “Nemá smysl vymýšlet již vymyšlené.” Ale i toto pravidlo má své meze a svá úskalí. Musí to být totiž vymyšlené dobře. Jinak je lepší si to vymyslet sám.
41
„Základem úspěchu je se odlišit. Jinak skončíte v šedi průměrných fotografů s průměrnými fotografiemi.“
KOPÍROVÁNÍ
Sám se řídím pravidlem: “Nemá smysl vymýšlet již vymyšlené.” Ale i toto pravidlo má své meze a svá úskalí. Musí to být totiž vymyšlené dobře. Jinak je lepší si to vymyslet sám. Abyste pochopili, kam tím mířím, zavzpomínám na své začátky. Když si nejste jistí, jak se něco dělá, přirozeně začnete koukat, jak to dělají ostatní. Pokud tedy fotograf přemýšlí, jak správně nafotit kamarádky dítě, většinou si otevře stránky nejrůznějších fotografů a začne se inspirovat. Stejně jsem postupoval i já. Hodně jsem se inspiroval. Hledal jsem pózy, rekvizity, zajímavé úpravy fotek, kopíroval kýčovité rámečky, dělal koláže. Zkusil jsem snad vše, co jsem kde našel. Samozřejmě má zvědavost mi nedala spát, a tak jsem se inspiroval i v cenících ostatních fotografů. Jasně, že jsem byl vždy alespoň o 200 Kč levnější a že jsem přihodil o 5 fotek navíc, aby má nabídka byla ta nejlepší! Říkáte si, když všichni dělají toto, pak to má asi důvod a já to musím dělat také tak. Když většina fotografů má připravenou nabídku focení svateb ve formě balíčků, měl bych to tak také mít. Ale asi víte, jak to je. Jaký výstup dostaneme, když zadáme stejný vstup jako ostatní? No, pravděpodobně stejný, jako ostatní. Když jdeme s davem, budete stále jen součástí davu a nikdy nevynikneme. Pokud chceme jiný výstup, než ostatní fotografové, musíme dělat věci jinak. Základem úspěchu je se odlišit. Jinak skončíte v šedi průměrných fotografů s
průměrnými fotografiemi.
42
Jsem rád, že již nemám problém s nízkým sebevědomím. Ale jednou jedinkrát se mi to v mém životě opravdu hodilo. Po chvíli kopírování a studování ostatních fotografů jsem začal mít strach, že jsou lepší, jak já. Že mají lepší nabídky, jak já. Proto jsem se na ně přestal koukat. A to mi paradoxně opravdu pomohlo. Když na ně nekoukáte, tak od nich nemůžete kopírovat. Jdete si svou cestou. Díky tomu se mi podařilo odlišit se. Ale pozor. Jsou chvíle, kdy je dobré jít s většinou. Kulatý volant v autě je prostě kulatý volant a nemá moc smysl se odlišovat a mít třeba hranatý. Chápete mne? Nemá smysl fotit svatby kompaktem, abychom se odlišili od těch, kteří fotí zrcadlovkou :) Chce to zdravý selský rozum. Pro dokreslení toho všeho tu mám
zajímavé zamyšlení nad výstavami.
Proč fotografové chtějí vystavovat? Hodně fotografů považuje vystavování svých
fotografií jako nezbytnou součást svého
„úspěchu“. Často fotografové mrhají hodně svého času i finančních prostředků právě na zorganizování výstav. To proto, že to tak fotografové prostě běžně dělají. A když to dělají, něco na tom bude a oni přeci nesmí zůstat pozadu. Má to ale smysl? Je to dobrý nápad? Opravdu výstava pomůže vytvořit povědomí o fotografovi a přitáhne mu nějaké zajímavé zakázky? Abych dokázal odpovědět, musím rozdělit fotografy do dvou kategorií. Fotografy začínající a fotografy již známé. Nejprve se podívejme na fotografy
„začátečníky“. Ti si od výstavy často slibují marketingové výsledky. Přitom ale právě pro ně je výstava naprostý marketingový nesmysl. Často nemají dostatek opravdu kvalitních fotografií (byť si to možná sami v začátcích ani neuvědomují). Kvalitní tisky i systémy k jejich zavěšení jsou nesmírně nákladné. Téměř s jistotou mohu říci, že výstava nepřinese žádné konkrétní zakázky, natož aby zaplatila sama sebe či
„Nemá smysl fotit svatby kompaktem, abychom se odlišili od těch, kteří fotí zrcadlovkou :) Chce to zdravý selský rozum.“
43
dokonce fotografovi něco v dohledné době vydělala.
Zorganizování podobné výstavy Vás přijde na cenu slušnějšího objektivu (pokud neodfláknete kvalitu tisků či způsob Vaší prezentace). Máte s tím hodně práce, hodně starostí a výsledek? Ten je nejistý. Hlavně, pokud fotograf začíná, přijdou mu na výstavu jen rodiče, kamarádi a pár známých. Ti už o něm stejně dávno ví a navíc to jsou lidé, které pak stejně často fotí zdarma :) Jaký smysl má výstava pro fotografa profesionála, který má
hodně zákazníků a zakázek? Tady mám na věc pohled trochu jiný. Výstavu lze pojmout jako slušnou PR akci. Je to zajímavý způsob, jak se připomenout minulým zákazníkům, že ještě existujete a že máte kvalitní fotografie. Pozvete je na vernisáž. Protože Vás lidi ve městě již znají, je šance, že přijdou i jiní lidé, než jen nejbližší rodina a kamarádi. Tedy pokud se o výstavě dozví. V menších městech by dokonce mohli o Vaši výstavě napsat v místním plátku. A hlavně, uskutečníte si svůj sen a pokoříte další metu. Je to skoro jako napsat knihu (byť kniha je přeci jen náročnější a složitější záležitost). Zkrátka a jednoduše - můžete mít dobrý pocit, že se lidi chodí koukat na Vaše snímky. Sice to koukání dotujete ze své kapsy, ale ten pocit za to stojí. Pokud tedy čekáte od výstavy marketingové výsledky, pak raději čas a finance věnujte jiným mnohem efektivnějším způsobům propagace. Pokud si ale chcete jen splnit své
44
přání a jste ochotni za něj zaplatit i více, jak 10 000 Kč, pak má pro Vás výstava nepopsatelný význam. A samozřejmě připomínat se bývalým spokojeným zákazníkům takovýmto nenásilným způsobem je také velké plus.
45
KVALITA VS. KVANTITA
Ještě žádný fotograf na světě nenafotil brilantní svatební fotografie bez zkušenosti s focením svateb.
46
„Jediná cesta ke kvalitě vede skrz kvantitu. Žádná jiná. Zkratky ani v tomto případě neexistují.“
KVALITA VS. KVANTITA
Již jsem v této knize psal, jak moc se pozornost většiny fotografů soustředí na kvalitu. Chtějí mít nejprve kvalitní fotografie a pak jít fotit svatby, portréty, plesy či třeba koncerty. Jenže, jediná cesta ke kvalitě vede skrz kvantitu. Žádná jiná. Zkratky ani v tomto
případě neexistují. Ještě žádný fotograf na světě nenafotil brilantní svatební fotografie bez zkušenosti s focením svateb. Nejprve musel nafotit stovky svateb. Až pak se postupem času proměnilo jeho dílo ve špičkovou kvalitní fotoreportáž. Stejně tak houslový virtuóz musel zasvětit celý svůj život, roky svého času tomu,
aby se stal virtuózem. I zde ke kvalitě vedla kvantita. Stejně tak každý řidič auta někdy začínal a měl problém se rozjet. Až kvantitou, množstvím najetých kilometrů, se z něj stal kvalitní řidič. Zde si všimněte toho, že kvantita ještě notně nezaručuje kvalitu. Je třeba to mít v hlavě v pořádku. Stejně jako při focení. Mám pro Vás krátký závěr. Neztrácejte čas. K pěkným fotografiím vede jen kvantita. Vaše fotky, vaši kvantitu, za Vás v terénu nikdo nenafotí. Čím dříve je nafotíte, tím dříve budete mít krásné fotky. Jděte a foťte. Nyní jste připraveni. Už Vás hned tak něco nepřekvapí a neodradí.
Nyní má již smysl přemýšlet, jak nastavit fotoaparát. Studiu fotografické teorie věnujte jen rozumné množství času. Budu rád, když k
tomu využijete některý z mých online kurzů.
47
