Vysoká škola ekonomická v PrazeNárodohospodářská fakultaVedlejší specializace: Management veřejné podpory projektů

DAŇ Z PŘÍJMU FYZICKÝCH OSOBVěřejné finance, Harvey s. Rosen, Kapitola 17, překlad kapitoly

Autor: Bc.Kristýna Bučková, xbuck04Oponent: Bc.Johana Cvrčková,xcvrj02@vse.cz1VF518 Daňová politika ZS 2011/2012

ABSTRAKT:Cílem této práce bylo přeložit Kapitolu 17 z knihy Veřejné finance autora Harveyho S. Rosena. Kapitola se zabývá daní z příjmu, definicí příjmu, zdanitelnými subjekty a americkým daňovým zákoníkem. Z této kapitoly vyplývá, že americký daňový systém je komplikovaný a obsahuje řadu nedostatků, které způsobují problémy ve výběru daní a v určení zdanitelných subjektů.

KLÍČOVÁ SLOVA:Daňová politika, daň z příjmu, USA, překlad, Harvey S. Rosen

PODNĚTY K DISKUZI:Zdá se Vám americká daňový systém férový a efektivní?Co si myslíte o společném zdanění manželů? Je to spravedlivé vůči svobodným jedincům?Zdá se Vám lepší teritoriální systém nebo globální?

Obsah

Úvod.....................................................................................................................................................11. Základní struktura.........................................................................................................................12. Definice příjmu.............................................................................................................................1

2.1. Položky zahrnuté do H-S příjmu...........................................................................................22.1.1. Příspěvky na penzi a zdravotní pojištění od zaměstnavatele.........................................22.1.2. Transferové platby zahrnující dávky sociálního penzijního zabezpečí, dávky v nezaměstnanosti a sociální péče................................................................................................22.1.3. Kapitálové zisky.............................................................................................................22.1.4. Naturální příjmy.............................................................................................................3

2.2. Některé praktické a koncepční problémy..............................................................................32.3. Hodnocení H-S kritéria..........................................................................................................3

3. Vyloučené formy peněžního příjmu.............................................................................................43.1. Zájem o státní a místní dluhopisy..........................................................................................43.2. Některé dividendy..................................................................................................................53.3. Kapitálový zisk......................................................................................................................5

3.3.1. Pouhé uvědomění si daně...............................................................................................63.3.2. Zisky realizované po smrti.............................................................................................63.3.3. Hodnocení pravidel pro kapitálový zisk.........................................................................63.3.4. Příspěvky zaměstnavatele na benefity............................................................................73.3.5. Některé typy úspor.........................................................................................................7

3.4. Dary a dědictví.......................................................................................................................84. Osvobození a odpočty..................................................................................................................8

4.1. Osvobození od daně...............................................................................................................84.2. Odpočty..................................................................................................................................9

4.2.1. Odečitatelnost a relativní ceny.......................................................................................94.2.2. Rozepsané odpočty.......................................................................................................104.2.3. Odpočet daně a jeho složitost.......................................................................................124.2.4. Odpočty daně versus slevy na dani..............................................................................134.2.5. Vyřazení rozepsaných odpočtů.....................................................................................134.2.6. Běžný odpočet..............................................................................................................13

4.3. Dopad na daňový základ......................................................................................................144.4. Daňové výdaje.....................................................................................................................144.5. Problémy s jednoduchostí....................................................................................................14

5. Struktura sazeb...........................................................................................................................155.1. Efektivní sazby versus zákonné sazby.................................................................................16

6. Daně a inflace.............................................................................................................................176.1. Jak může inflace ovlivnit daně............................................................................................176.2. Vyrovnání se s daňovým/inflačním problémem..................................................................18

7. Alternativní minimální daň........................................................................................................198. Volba zdanitelné jednotky a manželská daň...............................................................................20

8.1. Daňové zázemí.....................................................................................................................208.2. Analýza manželské daně......................................................................................................21

9. Přístup k mezinárodním příjmům...............................................................................................2210. Globální versus místní systémy...............................................................................................2311. Státní daně z příjmu.................................................................................................................2312. Politici a daňová reforma........................................................................................................24

ÚvodPřed několika lety, předseda House Ways and Means Committee (výbor tvořící daňové zákony) Bill Archer prohlásil, že chce zrušit aktuální daňový zákoník a zabránit, aby se v této podobě kdykoliv navrátil. Daň z příjmu fyzických osob, která tolik trápí zástupce Archera (a miliony Američanů) je tahounem federálního příjmového systému. V roce 2005, bylo podáno téměř 174 miliónů daňových přiznání, které vygenerovaly příjmy ve výši 972 mld. $, což představuje 45% federálních příjmů.V této kapitole diskutujeme problémy spojené s návrhy systému daně z příjmů fyzických osob, efektivitou a spravedlností amerického systému, a také otázkou, proč si tento systém přeje většina lidí nahradit.Od jeho zavedení v roce 1913 byl zákoník o dani z příjmu několikrát revidován. Budeme věnovat zvýšenou pozornost vysvětlení a hodnocení změn, které proběhly v posledních letech.

1. Základní strukturaAmeričané podávají každoročně daňová přiznání, na jejichž základě se vypočte jejich daňový závazek za uplynulý rok. Daňové přiznání se musí podat nejpozději do 15.4. Výpočet daňového závazku vyžaduje absolvovat několika kroků. Prvním krokem je výpočet upraveného hrubého příjmu, definovaného jako celkový příjem ze všech zdanitelných zdrojů zmenšený o určité výdaje vzniklé při vydělávání příjmu. Zdanitelné zdroje zahrnují (ale nejsou omezeny pouze na ně) následující zdroje: mzdy, dividendy, úroky, hospodářská a farmářský výsledek, renty, poplatky výhry, a dokonce i výnosy ze zpronevěry.Ne všechny upravené hrubé příjmy jsou zdanitelné. Druhým krokem je převod upravených hrubých příjmů na zdanitelný příjem- výše příjmů je předmětem daně. Toho dosáhneme odečtením různých částek nazývaných- osvobození od daně a odpočty daně od upravené hrubé mzdy. Osvobozením od daně a odpočty daní se budeme zabývat podrobněji později.Dalším krokem, je vypočítat výši daňové povinnosti použitím daňové sazby na zdanitelný příjem.Sazebník ukazuje daňovou povinnost spojenou s jednotlivými úrovněmi zdanitelných příjmů. Různé typy daňových poplatníků, čelí různým daňovým sazebníkům. Například manžel a manželka, kteří podávají daňové přiznání dohromady – společné přiznání- mají jinou sazbu než svobodní lidé. Posledním krokem je odečtení slevy na dani (zmíněno později), abychom se dopočítali řádné daňové povinnosti.U většiny daňových poplatníků, jsou některé daně vybírány srážkou z platu v průběhu roku. Částka, kterou ve skutečnosti zaplatí 15.dubna je rozdíl mezi daňovým závazkem a akumulovanými srážkovými platbami. Pokud bylo sraženo více, než poplatník dlužil, je přeplatek vrácen. Zní to docela přímočaře, ale ve skutečnosti dochází v tomto procesu ke komplikacím na každém kroku. Nyní diskutujme některé z největších problémů. Pokud se zajímáte o mučivé právní detaily, můžete se podívat na stránku http://www.fourmilab.ch/ustax/ustax.html, kde je dostupná online verze daňového zákoníku.

2. Definice příjmuSchopnost definovat „příjem“ je nezbytná pro to, abychom mohli pracovat s daní z příjmů. Přirozenou cestou, jak započít tuto sekci by bylo diskutovat a hodnotit definici příjmu uvedenou v daňovém zákoníku. Nicméně zákon žádnou definici neposkytuje. Ústavní změny, které upravují daně uvádí pouze:„Kongres by měl mít moc uvalovat a vybírat daně z příjmů, bez ohledu na to, z jakého zdroje pramení.“ Přestože daňový zákon poskytuje příklady příjmů jako: mzdy a platy, renty, dividendy atd., ale slova „bez ohledu na to, odkud zdroj pochází“ neposkytují zrovna použitelný standard při rozhodování, zda-li je vhodné či ne osvobodit konkrétní zdroj od zdanění.Ekonomové zaměření na veřejné finance mají svůj vlastní tradiční standard, takzvanou Haigh-

1

Simons (H-S) definici: Příjem je peněžní hodnota, u které dochází k čistému nárůstu spotřební síly jednotlivce během určité časové periody. Toto je rovno množství skutečně spotřebovanému během určité periody plus čistému přírůstku bohatství. Čistý přírůstek bohatství – úspory- musí být zahrnuty do příjmu, protože reprezentují nárůst potencionální spotřeby. Co je důležitější, H-S kritérium vyžaduje zahrnutí všech možných zdrojů potenciálního zvýšení spotřeby, bez ohledu na to, zda-li skutečná spotřeba probíhá a bez ohledu na způsob, kterým spotřeba probíhá.H-S kritérium také znamená, že jakýkoliv pokles v potenciálu jednotlivce spotřebovávat by měl být odečten od stanoveného příjmu. Příkladem jsou výdaje vzniklé při získávání příjmu. Pokud je hrubý příjem z Juliiny trafiky 100 000 $, ale náklady na podnikání jsou 95 000$, potom Juliina potencionální spotřeba vzrostla pouze o 5000$.

2.1. Položky zahrnuté do H-S příjmuH-S definice zahrnuje ty položky, které jsou obecně chápány jako příjem: platy a mzdy, podnikatelský zisk, renty, poplatky, dividendy a úroky. Nicméně jsou v ní zahrnuty některé nekonvenční položky.

2.1.1.Příspěvky na penzi a zdravotní pojištění od zaměstnavatelePříspěvky na penzi, ačkoliv nejsou určeny přímo příjemci, prezentují nárůst v potencionální spotřebě. Stejně tak, když je kompenzace placena zaměstnanci ve formě určité komodity ( například zdravotního pojištění) místo hotovosti, jedná se stále o příjem.

2.1.2.Transferové platby zahrnující dávky sociálního penzijního zabezpečí, dávky v nezaměstnanosti a sociální péče

Každý příjem, ať už od zaměstnavatele nebo vlády je příjmem.

2.1.3.Kapitálové ziskyNárůsty hodnoty aktiv jsou označovány jako kapitálové zisky, poklesy hodnoty aktiv jako kapitálové ztráty. Předpokládejme, že Brutus vlastní nějaký podíl akcií v Microsoftu, jejichž hodnota v průběhu roku vzrostla z 10 000$ na 12 500$. Potom dosáhne kapitálového zisku 2 500$. Těchto 2 500$ reprezentuje růst potencionální spotřeby, a tudíž náleží k příjmu. Kdyby Brutus prodal akcie Microsoftu na konci roku, kapitálový zisk by byl považován za realizovaný v opačném případě je považován za nerealizovaný. Z pohledu H-S je absolutně irelevantní jestli byl kapitálový zisk realizovaný nebo ne. Reprezentuje potencionální spotřebu a tudíž je to příjem. Kdyby Brutus neprodal akcie Microsoftu, ve skutečnosti by se rozhodl spořit reinvestováním svého kapitálového zisku do Microsoftu. Protože H-S kritérium nerozlišuje mezi rozlišným využitím příjmu, tudíž je skutečnost, že se Brutovi „stalo“ to, že reinvestoval je irelevantní. Všechny argumenty pro přičítání kapitálových zisků, žádají odečítání kapitálových ztrát. Kdyby hodnota Casca Disneyho akcií klesla na 4200 $ za daný rok, těchto 4200 $ by mělo být odečteno od ostatních zdrojů příjmu.

2

2.1.4.Naturální příjmyNěkteří lidé dostávají část svých příjmů v naturáliích- ve formě zboží a služeb spíše než v hotovosti. Například bývalý výkonný ředitel General Electric Jack Welsh dostal lístky do spodní řady na New York Knicks, nejlepší sedadla na US open, přístup do Manhattanského apartmánu, satelitní TV v jeho čtyřech domácnostech a další různé věci. Méně exotickým příkladem jsou například farmáři dostávající pole na obdělání nebo Google, který dotuje svým zaměstnancům obědy a přístup do firemní posilovny. Další důležitou formou naturálních příjmů je roční hodnota nájemného v obývaných domech. Vlastnící domů dostávají služby, které jim poskytují jejich vlastní obydlí. Čistá peněžní hodnota těchto služeb -imputovaného nájemného- je rovna platbám za nájemné, které by vlastník obdržel, kdyby se rozhodl svůj domov pronajmout, po odečtení trvalých výdajů, daní atd.Ve všech těchto případech, z pohledu H-S není rozdíl mezi tím, zda-li jsou bonusy obdrženy v peněžní formě nebo ve formě zboží a služeb. Všechny jsou příjmem.

2.2. Některé praktické a koncepční problémy.Množství problému nastane při pokusu použít Haigh-Simonovo kritérium jako základ pro sestavení daňové systému.

Zřejmě pouze síť podnikatelských výdajů, zvyšuje potenciální spotřební sílu. Avšak rozlišit mezi výdaji na spotřebu a náklady vynaloženými na získání příjmu může být obtížné. Kdyby si Calpurnia koupila stůl, a pracovala na něm doma, zůstává stůl stále hezkým kouskem nábytku- je tedy stůl výdajem na podnikání? Co oběd o třech Martini navržený proto, aby udělal dojem na klienta? Je to spotřeba? A jaká část je byznys?(Podle aktuálního amerického práva, je odpověď 50:50. 50% je tedy spotřeba. 50% obchodních obědů je možné si odpočítat.)

Kapitálové zisky a kapitálové ztráty mohou být velmi obtížně měřitelné, hlavně když jsou neuskutečněné. U aktiv obchodovaných na aktivních trzích je tento problém docela zvládnutelný. I když Brutus neprodá jeho akcie Microsoftu, je snadné určit jejich hodnotu kdykoliv shlédneme finanční části novin.

Imputovaný příjem z předmětů dlouhodobé spotřeby také představuje komplikace v měřitelnosti. Například může být těžké odhadnout tržní nájemné konkrétního bydlení. Podobně měřitelnost toků imputovaného nájemného generovaných ostatními předměty dlouhodobé spotřeby, jako vozy, CD přehrávače a motorové lodě není dosažitelná.

Naturální služby není jednoduché ocenit. Jedním důležitým příkladem je příjem produkovaný lidmi, kteří se starají o domácnost místo toho, aby vstoupili na trh. Tyto služby- úklid domácnosti, vaření, péče o děti atd. mají svou hodnotu. Nicméně, přestože trh pro zakoupení těchto služeb existuje, mohlo by být složité odhadnout, zda-li by domácí práce byly rovny jejich tržní hodnotě.

2.3. Hodnocení H-S kritériaMůžeme zmínit spoustu dalších obtíží, které mohou nastat při implementaci H-S kritéria, ale hlavní bod je jasný. Žádná definice příjmu nemůže způsobit administraci daní z příjmů jednoduchou a přímou. Libovůle rozhodování o tom, co by mělo být zahrnuto do příjmů je tedy nevyhnutelná. Nicméně, H-S kritérium je považováno za ideál, ke kterému by měli politici směřovat: Příjem by měl být definován tak široce ,jak jen je možné, a všechny zdroje příjmu, které obdrží konkrétní osoba, by měly být daněny stejnou mírou. Proč je H-S kritérium tak atraktivní? Tady jsou dva důvody:Spravedlnost: Připomeňme si tradiční definici horizontální rovnosti - lidé se stejným příjmem by měli platit stejné daně. Aby tento výrok dával nějaký smysl, daňový základ musí zahrnovat

3

všechny zdroje příjmů. V opačném případě, dva lidé s identickou platební schopností by mohli skončit s rozdílnou daňovou povinností. Na druhou stranu, jeden může říct, že dokud se liší schopnost lidí vydělávat příjem, H-S kritérium nemůže vyprodukovat spravedlivý výsledek. Předpokládejme, že Pepek je obdařen mozkem a Bluto svaly. Dále předpokládejme, že práce vykonávaná svalnatými lidmi je méně příjemná než ta práce, která je dostupná lidem obdařenými mozkem. V tomto případě, jestliže Bluto a Pepek mají stejný příjem, je Pepek tím, který má vyšší užitek. Je fér je zdanit stejně?Efektivita: Zastánci kritéria tvrdí, že má základ v neutralitě: zachází se všemi formami příjmů stejně, a tudíž nezkresluje modely ekonomické aktivity. Například, argumentuje se, že selhání zdanění imputovaných příjmů z majitelem obývaných domácností vede k nadměrným investicím do bydlení, pokud ostatní okolnosti zůstávají stejné.Je bezpochyby pravda, že některé odchylky od H-S kritéria vytváří neefektivitu. Ale to neznamená, že stejné daně z příjmů na všechny příjmy, bez ohledu na zdroje, by byly ty nejefektivnější. Uvažujme příjem z nájmu nekultivované půdy. Nabídka takové půdy je perfektně neelastická, a tedy by nevzniklo žádné nadměrné břemeno daněním, bude-li příjem daněn vysokou sazbou. Efektivní daňový systém by danil příjmy z takové země vyšší daňovou sazbou, než ostatní zdroje příjmů a nedanil by všechny zdroje stejnou sazbou, jako nařizuje H-S kritérium. Dokud jsou vyloučeny jednorázové daně, efektivnost je vyšší, když relativně vysoké daňové sazby jsou ukládány na ty aktivity s relativně neelastickou nabídkou. Neutralita ve smyslu spravedlivých daňových sazeb na všechny typy příjmů, neminimalizuje nadměrnou daňovou zátěž.Kam nás to dostalo? McLure(2002) poukazuje, že nemůžeme být optimističtí co se možností na použití optimální daňové teorie jako rámce pro tvorbu daňového základu týká. Není to nic než optimální daňová pravidla „obecně ignorované administrativní obtíže zavedení, stejně jako fakt, že je potřeba rozsáhlé množství informace, abychom je mohly zařadit do praxe“ Nebylo by proto moudré zcela opustit Haigh- Simonsovo kritérium. Na druhou stranu není důvod nahlížet na kritérium jako na svaté. Odchylky od něj by měly být považovány za přínosné a nemělo by na ně hned být nahlíženo jako na neefektivitu nebo neférovost.

3. Vyloučené formy peněžního příjmuViděli jsme, že některé zdroje, které by byly zdanitelné podle Haigh- Simonsova kritéria jsou vynechány z daňového základu z praktických důvodů. Navíc některé formy příjmů, které by bylo administrativně relativně jednoduché danit, jsou částečně nebo celkově vyloučeny z upraveného hrubého příjmu.

3.1. Zájem o státní a místní dluhopisy

Úrok, který jednotlivec vydělá na dluhopisech emitovaných státem nebo konkrétními oblastmi není předmětem federální daně. Z pohledu H-S, tyto výjimky nedávají smysl- úroky z těchto dluhopisů jsou navýšením potencionální spotřeby, stejně jako jsou další formou příjmu. Výjimka původně pramení z názoru, že by bylo protiústavní, aby jedna úroveň vlády vybírala daně na cenných papírech emitovaných jinou úrovní vlády. Nicméně mnoho odborníků na Ústavu nyní věří, že by taková daň byla přípustná. V nepřítomnosti právních omezení, vyloučení úroků ze státních a lokálních dluhopisů může být ospravedlněno jako mocný nástroj, který pomáhá státům a územím získávat příjmy. Jestliže investoři nemusí platit federální daně z úroků státních a místních dluhopisů, měla by být vůle přijmout snížení míry výnosnosti před zdaněním zdanitelných dluhopisů. Předpokládejme, že Caesar čelí daňové sazbě 35% na dodatečný příjem a míra výnosnosti u zdanitelných cenných papírů je 15%. Pak tak dlouho, dokud státní a územní dluhopisy převyšují 9.75%, Caesar preferuje tyto dluhopisy oproti zdanitelným, za předpokladu, že všechny okolnosti zůstávají stejné. Obecněji,

4

pokud t je jednotlivcova mezní daň a r je míra výnosnosti ze zdanitelných dluhopisů, si C. přeje zakoupit více nezdanitelných dluhopisů, dokud jejich návratnost překračuje(1-t)r. Tudíž si stát a místní vlády mohou půjčovat finanční prostředky za nižší úrok, než převládá na trhu.Naneštěstí dluhopisy osvobozené od daně jsou drahou cestou, jak pomoci státu a místním vládám. Abychom viděli proč, předpokládejme, že máme dva daňové poplatníky, Caesara, který platí 35% daň na dodatečné příjmy a Bruta, který platí 15% daň. Jestliže je tržní míra výnosu zdanitelných dluhopisů 15%, Caesarův výnos po zdanění je 9.75% a Brutův 12.75%. Abychom navedli Caesara i Bruta (OBA) ke koupi nějakých jiných než zdanitelných dluhopisů, čistá návratnost musí být tedy přinejmenším 12.75%. Předpokládejme městské dluhopisy osvobozené od daně, vynášející o trochu více než 12.75% a oba – Caesar i Brutus si tyto dluhopisy koupí. Nějaké z daňových úlev byly vyplýtvány na Caesara-měl by se snažit zakoupit dluhopisy s jakýmkoliv výnosem vyšším než 9.75%, zatímco dostal rovnou 12.75%.Jaký je čistý efekt na příjmy vlády? Předpokládejme, že si město půjčí 100$ od Bruta, za úrok 12.75% místo 15%, což je úrok převládající na trhu. Toto městu ušetřilo 2,25$ na úroku. Na druhou stranu, pokladna USA ztratila 2.25$ (0,15 x 15$) na příjmech z daní fyzických osob. Ve skutečnosti pokladna USA poskytla městu dotaci ve výši 2.25$. Když si město půjčí 100$ od Caesara, stále to městu ušetří jen 2.25$. Ale pokladna USA přijde o 5,25$ (0.35 x 15$) na daňových příjmech. Tedy okolo 3$ z Caesarovi daňové úlevy se není otočeno na zisk města.Ve zkratce, čistý efekt dluhopisů osvobozených od daně je nulový pouze pro investory, kteří se nacházejí právě na hranici rozhodování mezi daněným či nedaněným cenným papírem. Pro všechny ostatní- dotace státu a určitým lokalitám je převážena ztrátou příjmů na federální úrovni.Proč tedy neeliminovat osvobození od danění úroků a nepodporovat stát a území přímými dotacemi od federální vlády? Hlavní důvod je politický. Přímá podpora státům a územním samosprávám by byla další položka ve federálním rozpočtu, položka, jejíž existence by mohla být ohrožena rozmary politického klimatu. Samozřejmě v případě, že by podpora byla jednoznačná spíše než pohřbená v daňovém právu, voliči by možná rozhodli, že to za to nestojí. Proto státní a místní úředníci intenzivně lobují- a úspěšně – aby si tuto výjimku udrželi.

3.2. Některé dividendyPodle právního předpisu, který prošel v roce 2003, příjem z dividend není daněn stejnou daňovou sazbou, jako běžný příjem. Je daněn maximální sazbou 15%. Abychom viděli ospravedlnění pro tuto částečnou výjimku, všimněme si, že dividendy jsou placeny korporacemi, a korporace jsou předmětem samostatného danění jejich příjmů. Proto, v nepřítomnosti výjimky jsou dividendy daněny dvakrát, jednou na individuální úrovni a jednou na korporátní úrovni. Za nápadem danit dividendy jedinců nižší sazbou je do určité míry zlepšení dvojího zdanění.

3.3. Kapitálový ziskJak uvidíme později v této kapitole, zákonná mezní daňová sazba z běžného příjmu (například mzda, úroky) jde až do výše 35%-. Podle aktuálního zákona z roku 2006 je maximální sazba pro zdanění kapitálových zisků 15ˇ%, za předpokladu, že je aktivum v držení více než jeden rok. Kapitálové zisky z aktiv držených méně než jeden rok jsou daněny jako běžné příjmy. Kapitálové ztráty – pokles hodnoty aktiva- mohou být vykompenzovány oproti kapitálovým ziskům. Předpokládejme, že Antony vydělá na aktivu A 6000$ , ale prodělá na aktivu B 2000$. Antony se tedy chová, jako by jeho kapitálový zisk byl pouze 4000 $. Navíc kapitálová ztráta, která převýší kapitálový zisk (do maximální výše 3000 $) může být odečtena od běžného příjmu. Předpokládejme, že u daného příkladu, je ztráta na aktivu B 8 200 $. Potom Antony může snížit svoje kapitálové příjmy na nulu a stejně zůstane ve ztrátě 2 200$.Navíc ke skutečnosti, že kapitálové příjmy jsou daněny zvýhodněnými sazbami, přístup k nim tvoří odchylky od H-S kritéria v několika důležitých směrech:

5

3.3.1.Pouhé uvědomění si daněPokud je kapitálový zisk skutečně realizován – a aktivum je prodáno – není vybírána žádná daň. Ve skutečnosti je daň z kapitálového zisku odložena do doby, než je kapitálový zisk zrealizován. Pouhá možnost, že zdanění bude odloženo, se nezdá tak důležitá, ale následky mohou být enormní. Příklad: Cassius si koupí aktivum za 100 000$, jehož hodnota se zvýší o 12% každý rok. Po prvním roce má cenu 100 000 x (1+0.12)= 112 000$. Po druhém roce je jeho hodnota 112 000 x (1+ 0.12)= 100 000 x (1 + 0.12)2 = 125 440 $. Stejně tak na konci 20. roku, je jeho hodnota 100 000 x (1+0.12)20 = 964 629$. Pokud bude aktivum prodáno na konci 20. roku, Caussius dosáhne kapitálového zisku 864 629 $ (= 964 629 – 100 000). Předpokládejme, že daňová sazba uplatňovaná při realizovaném kapitálovém zisku je 15%. Potom Cassiova daňová povinnost je 129 694 $ (=864 629 x 0.15), a jeho čistý zisk (měřeno v dolarech 20 let od nynějška) je 734 935$ (=864 629-129 694).Nyní předpokládejme, že 15% daň z kapitálových zisků je uvalena, když kapitálové zisky vznikají -ať už jsou realizované nebo ne. Na konci prvního roku, má Cassius 110 200$(=100 000 x (1+0.102). (Pamatujme 1 800 $ z 12 000$ jde k výběrčímu daní a tak se Cassiovi hodnotí aktivum pouze 10,2%). Předpokládejme, že zisk po zdanění -10 200$ je reinvestován po dvou letech. Caasius má 110 200 x (100 000 x (1+0.102))= 100 000 x (1.102)2 = 121 440$. Podobně na konci 20. roku má 100 000 $ x (1.102)20 = 697 461$. Cassiův zisk po zdanění je 597 641$(= 697 641 – 100 000). porovnáme-li to s předcházejícími 734 935$ je jasné, že zdánlivě nevinný plán nechat zisk narůst bez zdanění způsobí velký rozdíl. Je to proto, že odklad umožní investicím růst geometrickou řadou před zdaněním spíše než po zdanění úrokové sazby. Ve skutečnosti dává vláda investorům bezúročnou půjčku na daňovou povinnost. Nyní by mělo být jasné, proč je oblíbeným sloganem účetních „ odložená daň je ušetřená daň“. Hodně komplikovaných plánů na ukrytí daní není nic jiného než pouhým prostředkem pro odložení platby daní. Protože pouze realizovaný kapitálový zisk je předmětem zdanění, daňový poplatníci, kteří zvažují výměnu nebo prodej kapitálových aktiv musí vzít v potaz, že pokud to uskuteční, vytvoří si daňovou povinnost. Může být tedy méně pravděpodobné, že ke změně portfolia dojde. Tento fenomén je známý jako lock-in efekt, protože daňový systém má tendenci uzamykat investory v jejich aktuálních portfóliích. To vede ke špatné alokaci kapitálu, protože kapitál nesměřuje déle tam, kde je nejvyšší návratnost. Několik ekonometrických studií zkoumalo daňové nakládání s kapitálovými zisky a ukázalo se, že systém zdanění založený na realizaci zisků ve skutečnosti způsobuje lock-in efekt.

3.3.2.Zisky realizované po smrti Kapitálové zisky nejsou daněny po smrti. Předpokládejme, že Octavius koupí aktiva v hodnotě 1000 $. Během Octaviova života tyto aktiva neprodá a až zemře, mají hodnotu 1 200 $. Podle platného amerického zákona, těch 1 200 $ není předmětem daně z příjmu, když Octavius zemře. Navíc, když Octavius junior dostane aktiva na prodej, jeho výpočet zisku je takový, že cena aktiva je 1 200$ ne 1 000$. Ve skutečnosti tedy, kapitálové výnosy z aktiv držených do smrti majitele nejsou nikdy předmětem daně z příjmu.

3.3.3.Hodnocení pravidel pro kapitálový ziskUsuzujeme, že ve smyslu Haigh- Simonsova kritéria, že daňové zacházení s kapitálovými výnosy je neuspokojivé. Kritérium vyžaduje, aby všechny výnosyz kapitálu byly daněny, ať jsou realizované nebo ne. Naopak systém obecně daní realizované zisky výhodněji, a nerealizovaný zisk přibývá bez zdanění. Pokud je aktivum drženo do smrti majitele, kapitálové zisky uniknou zdanění úplně. Zatím co přistup USA k daním z kapitálových zisků se zdá být poněkud lehký z pohledu H-S kritéria, je spíše těžký v porovnání s ostatními zeměmi. V Německu a Nizozemí například, kapitálové zisky z akcí jsou všeobecně osvobozeny od zdanění.

6

Daňová literatura neposkytuje více ospravedlnění pro přednostní zacházení s kapitálovými zisky než H-S kritérium. Ačkoliv bylo poskytnuto několik logických vysvětlení pro přednostní zacházení s touto podobou kapitálových příjmů. Někteří tvrdí, že kapitálové výnosy nejsou běžným příjmem, ale spíše náhlým bohatstvím, které přichází nečekaně. Férovost vyžaduje, aby takové neočekávané příjmy netvořily daňovou povinnost. Navíc investování vyžaduje oběti a zdržení se spotřeby, je to jedině fér odměnit tuto oběť. Ačkoliv může být stejně tak tvrzeno, že by i s příjmem z práce mělo být zacházeno speciálně, protože tento příjem zahrnuje nepříjemnosti z práce, zatímco ti, co dosahují kapitálových zisků, pouze relaxují a čekají, až jejich peníze přiletí. Konečně je nemožné přesvědčivě argumentovat o tom, že produkce jednoho zdroje příjmu vyžaduje více obětování než produkce jiná a proto si zaslouží speciální zacházení.Jiné ospravedlnění pro zvýhodněné zdanění kapitálových zisků je, že je potřeba stimulovat akumulaci kapitálu a riskovat. „Co tvoří ekonomiku této země tak živou jsou její účastnící, kteří si přejí dostat příležitost, inovovat, získávat finance, zaměstnávat nové lidi a bortit staré struktury. Každý nárůst daně z kapitálových výnosů je přímá daň uvalená na tuto živost“(Prescott, 2005B,p.A14).Jak danění ovlivňuje spoření a vůli riskovat?Do teď jsme pouze zaznamenaly, že tu je nějaký předběžný důkaz, že pokles daní z kapitálových výnosů způsobí, že více jedinců začne podnikat (Gompers, Lerner 1999), ale není jasné zda- li speciální zacházení s daněmi z příjmů zvýší úspory a ochotu riskovat.Někteří podporují speciální zacházení s kapitálovými výnosy, protože to pomáhá vyrovnávat inflační tendence zvyšovat efektivní daňovou sazbu z kapitálových výnosů. Jak uvidíme později, za existujících, daňových pravidel inflace nevyvolává nijakou zvláštní zátěž na kapitálové výnosy.Ale libovolné danění kapitálových výnosů různými sazbami není nejlepší cestou jak tento problém vyřešit.Na závěr je třeba zdůraznit, že celkový obraz přístupu k danění kapitálových příjmů vyžaduje vzít v úvahu, že hodně z tohoto příjmu je vytvořeno velkými korporacemi a korporace jsou předmětem vlastního, odděleného daňového systému. Celková daňová sazba z kapitálových výnosů proto závisí na osobních a korporátních sazbách.

3.3.4.Příspěvky zaměstnavatele na benefityPříspěvky zaměstnavatelů do důchodových fondů jejich zaměstnanců nejsou předmětem danění. Ani vláda nedaní úroky, které za čas narostou z příspěvků na penzi. Pouze, když je v penzi důchod vyplacen jsou úroky předmětem zdanění. Podobně příspěvky zaměstnavatele na zdravotní péči nejsou zahrnuty do příjmu.Jak již bylo řečeno, penzijní a zdravotní pojištění by mělo být bráno podle H-S kritéria jako příjem. Podobně úroky z penzijních fondů by měly být daněny, když se nahromadí. Nicméně zahrnutí takových položek do daňového základu se zdá být politicky nežádoucí. V roce 2005 Prezidenstký poradní výbor pro federální daňovou reformu (2005) doporučil zúžit daňové výhody ze zaměstnavatelem poskytovaného zdravotního pojištění. Tomuto návrhu se však nevěnovala žádná politická strana.

3.3.5.Některé typy úsporZa určitých okolností, mohou lidé spořit v podobě různých daňových zvýhodnění na důchod nebo další specifický účel. V této sekci uvedeme a popíšeme hlavní plány.Za pomoci individuálního důchodového účtu (IRA), může jedinec bez důchodového spoření v zaměstnání uložit až 4000$ za rok (plánuje se to navýšit na 5000$ v roce 2008) na způsobilý účet. (Způsobilý účet zahrnuje nejvíce používané typy spoření (spořící účet atd.). Jejich takto uložené peníze jsou odečitatelné z upraveného hrubého příjmu. Navíc svobodní pracovníci s důchodovým spořením mohou provést plně odpočitatelný příspěvek na IRA, pokud jejich upravený hrubý příjem

7

nepřekročil 50 000$ (pro manželskou dvojici upravený hrubý příjem musí být pod 75 000 $). Stejně jako u penzijního fondu zřízeného zaměstnavatelem nedochází ke zdanění. Ke zdanění dochází, až je účet v penzi vybrán. Jsou uloženy pokuty, pokud je účet vybrán dříve, i když je částka utracena za nějaký jiný způsobilý výdaj, jako třeba vzdělání. V roce 2002 byly odečitatelné příspěvky z IRA 9.6 mld. $. Stejně jako IRA, Roth IRA umožňuje příspěvky ve výši 4000$ za rok. Příspěvek ale není odpočitatelný. Nicméně prostředky na účtu se akumulují bez zdanění a na rozdíl od běžné IRI začínají na 95 000$ pro jednotlivce a 150 000$ pro manželské dvojice.V plánu 401(k) pojmenovaném po sekci vnitřního daňového zákoníku, která to povoluje, může zaměstnanec vyčlenit část jeho platu každý rok a na tuto část platu se nevztahuje žádná daňová povinnost. Limit pro vyčleněnou částku byl v roce 2006 15 000$ .Keoghův plán je dostupný pouze osobám samostatně výdělečně činným. Takový jedinci mohou vyloučit ze zdanění 20% jejich čistých podnikatelských příjmů až do výše 44 000$. Stejně tak je tu ta velká výhoda nedaněného hromadění úroků.Spořící účet na vzdělání umožňuje určitým rodinám vydělat 2 000$ ročně na neodečitatelných příspěvcích na dítě. Fond narůstá bez daňové povinnosti, ale je vyloučen z odpočtů od daně stejně jako pro Roth IRA. Pokud jsou peníze vybrány mohou být použity pouze na zaplacení výdajů na způsobilé vyšší vzdělání dítěte. Důležitý důvod pro existenci různých daňových zvýhodnění je stimulace úspor. Ačkoliv není jasné, jak jsou agregované úspory ovlivňovány. Lidé se pouze kroutí okolo svých portfólií, omezují své podíly aktiv a ukládají je na spořící účty. Toto je v literatuře velmi diskutované téma. Nicméně některé studie favorizují ten pohled, že úspory z daňových zvýhodnění podporují přinejmenším některé nové investice. V každém případě je jasné, že preferovaný přístup zvýhodňující úspory představuje další odchylku od H-S kritéria. A je to významná odchylka. Okolo 39 % finančních aktiv domácností je drženo na daňově zvýhodněných spořících účtech.I mnoho odpůrců možností daňově zvýhodněných úspor je vyděšeno složitostmi spojenými s existencí různých plánů, každý z nich má svá vlastní určitá pravidla, příspěvkové limity atd. V roce 2003, Bushova administrativa navrhla nahradit všechny existující plány dvěma novými. Jeden- Celoživotní spořící účet, byl v zásadě Roth IRA s limitovaným příspěvkem 7 500 $ ročně, ale s bezplatným výběrem kdykoliv a bez příjmových omezení. Druhý – Zaměstnanecký penzijní spořící účet – by byla jako obvyklá IRA s 7 500 $ limitem za rok, ale mohl by být používán pouze na penzijní spoření. Zatímco Bushovi právníci chválili jednoduchost těchto plánů a věřili, že by zvýšily úspory, kritikové argumentovali, že by nemělo dojít k velkému zvýšení, a že pouze relativně bohatí lidé budou na tomto profitovat. Návrh se nikdy nestal zákonem.

3.4. Dary a dědictvíAčkoliv dary a dědictví představují zvýšení příjemcovi potencionální spotřeby, tyto položky nejsou předmětem federální daně z příjmu. Dary a dědictví pokrývá samostatný daňový systém.

4. Osvobození a odpočtyDokončili jsme výpočet upraveného hrubého příjmu. Upravený hrubý příjem je tedy určen a určité odpočty jsou provedeny, abychom mohli určit zdanitelný příjem. Dva základní odečty jsou odpočty daní a osvobození od daně, které probereme následovně.

4.1. Osvobození od daněRodině je povolena výjimka na každého člena. V roce 2006 byla výjimka 3 300$ . Tato výjimka byla očištěna o inflaci. Například v roce 2006 manžel a manželka se třemi na nich závislými dětmi mohli nárokovat 5 různých osvobození od daně a odpočet 16 500 $ z upraveného hrubého příjmu.

8

Z osvobození od daně jsou vyloučeny pro lidi s upraveným hrubým příjmem nad určitou výší. Pro společná přiznání, osvobození od daně jsou sníženy o 2 procentní body na každých 2 500 $ (nebo každých započatých), o které upravený hrubý příjem převýší 225 750$. Předpokládejme například, že naše rodina má 5 členů a upravený hrubý příjem 250 000 $. Odečtením 225 750$ z 250 000$,vydělením výsledku 2 500 $ a zaokrouhlením na nejbližší kulaté číslo dostaneme 10. Tudíž rodina ztratí 20 % (=10x2%) ze svého osvobození od daně. Protože 20% z 16 500$ je 3 300$, může si rodina odpočítat pouze 13 200 $ při stanovení svých zdanitelných příjmů. Vyřazování osvobození je naplánováno postupně a započne v roce 2006. Ano bude to vyřazení vyřazení. Proč jsou osvobození od daně? Někteří argumentují, že upravují platební schopnost za přítomnosti dětí. Výchova dětí zahrnuje jistě neuvážené výdaje a zdanitelný příjem by tomu měl být přizpůsoben. Nicméně, jak vám většina rodičů řekne, zda-li je zde tato výjimka opravdu proto, aby kompenzovala výchovu dětí, 3 300 $ je velmi málo. Navíc není jasné, které výdaje zahrnující děti by měly být považované za neuvážené na prvním místě. Vzhledem k široké dostupnosti různých antikoncepčních metod, mohou někteří argumentovat, že výchova dítěte je výsledek vědomého rozhodnutí. Když se jeden pár přeje utratit svoje peníze za výlet po Evropě, zatímco druhý pár si vybere vychovat rodinu, proč by měl daňový systém odměňovat ty druhé? Na druhou stranu víra určitých lidí vylučuje použití antikoncepčních metod, a pro ně děti nejsou volbou v pravém slova smyslu.Osvobození od daně může být také metoda, jak poskytnou úlevu pro nízko příjmové rodiny. Čím vyšší je osvobození od daně, tím větší upravený hrubý příjem musí být před tím, než je jakákoliv daň uvalena. Uvažujme rodinu o čtyřech členech, jejíž upravený hrubý příjem je 13 200$ nebo méně. Když je 13 200 $ v rámci osvobození od daně odečteno od upraveného hrubého příjmu, končí rodina s nulovým zdanitelným příjmem, a tudíž nemá žádnou daňovou povinnost. Obecněji tedy, čím vyšší je úroveň osvobození od daně, tím vyšší je progresivita s ohledem na průměrné daňové sazby. Tento efekt je posílen, když jsou z osvobození od daně vyloučeny vysoko příjmové rodiny.

4.2. OdpočtyDalším povoleným odečtem od upraveného hrubého příjmu je odpočet daně. Jsou dva druhy. Rozepsané odpočty od daní jsou odečty konkrétních výdajů citovaných v zákoně. Daňový poplatník je musí uvádět samostatně na daňové přiznání a musí být schopný prokázat (alespoň v zásadě), že výdaj byl uskutečněn. Místo rozpoložkování odpočtů může daňový poplatník zvolit standardní odpočet, což je fixní množství, které nevyžaduje žádnou dokumentaci. Daňový poplatník si může vybrat jakýkoliv odpočet, který minimalizuje jeho daňovou povinnost.

4.2.1.Odečitatelnost a relativní cenyPředtím než rozřadíme rozepsatelné položky, uvažujme vztah mezi odečitatelností výdajů na položky a jejich relativní ceny. Předpokládejme, že výdaje na komoditu Z jsou daňově odečitatelné. Cena Z, je 10$ za jednotku. Dále předpokládejme, že Kleopatřina mezní daňová sazba je 35%. Potom, kdykoliv si Kleopatra koupí jednotku Z, stojí ji pouze 6,50 $, Proč? Protože výdaje na Z jsou odpočitatelné, nákup jednotky snižuje Kleopatřin zdanitelný příjem o 10 $. Vzhledem k 35% mezní daňové sazbě, o 10$ menší zdanitelný příjem ušetří Kleopatře 3.5$ na daních. Tudíž, její efektivní cena za jednotku Z je 10$-3.5$ nebo 6.5$.Obecněji, když je cena Z Pz,a jedincova mezní daňová sazba je t, umožnění odpočtu výdajů na Z snižuje efektivní cenu Z z Pz na (1-t)Pz. Tato analýza nám ukazuje dvě důležitá fakta:

Protože odpočitatelnost mění relativní cenu komodity, obecně předpokládáme, že se poptávané množství bude měnit

Čím větší je jedincova hodnota t, tím větší je její hodnota daná částkou v dolarech na odpočet a tím nižší je efektivní cena zboží.

9

4.2.2.Rozepsané odpočtyNyní probereme některé hlavní rozepsané odpočty. Seznam má daleko ke kompletnímu, pokud chcete další detaily, nahlédněte do daňového průvodce.

Neuhrazené lékařské výdaje, které přesáhly 7.5 % upraveného hrubého příjmu:Ospravedlněním je, že rozsáhlé lékařské výdaje jsou neuvážené a proto se nepodílejí na jedincově platební schopnosti. Je těžké říci, do jaké míry jsou výdaje na zdravotní péči pod kontrolou jednotlivce. Osoba, která dostane infarkt, nemá moc na výběr. Na druhou stranu si jedinec může vybrat, jak často navštíví lékaře a jestli podstoupit nebo nepodstoupit dobrovolně operaci. Navíc lidé mohou nahradit formální zdravotnické služby preventivní zdravotní péčí – držet dietu, cvičit atd.).Nakonec většina lidí se může pojistit na větší zdravotnické výdaje. Máme-li nějaký pojistný plán, první část medicínských výdajů si hradíme sami ale pouze do jisté výše, poté za nás část zaplatí pojišťovna a část opět sami. Ve skutečnosti, povolením odečíst si některé zdravotnické výdaje, poskytuje stát určitý druh sociálního zdravotního pojištění. Podmínky této politiky jsou, že částka, kterou jedinec zaplatí celou sám je 7.5% jeho upraveného hrubého příjmu,a potom státní pokladna vyplatí rovnající se mezní sazbu daně.

Státní a místní daň z příjmů, daň z nemovitosti:Podle současného zákona, jsou státní a místní daně z příjmu a daně z nemovitostí odpočitatené. V roce 2005, tyto odpočty činily 56 miliard $. Státní a místní daně z prodeje nejsou odpočitatelné.Ti, kteří podporují odpočty argumentují, že státní a místní daně reprezentují neuvážené poklesy v platební schopnosti. Alternativním pohledem je, že jsou jednoduše uživatelskými poplatky. Osoba platí státní a místní daně výměnou za výhody jako je veřejná škola, policejní ochrana atd. Někteří lidé si vyberou život pod takovou jurisdikcí, která poskytuje plno takových služeb a platí relativně vysoké daně, druzí si vyberou malý počet služeb v jurisdikci s nízkými daněmi. Do jisté míry je tento popis přesný, není tu žádný přesný důvod, proč by měli být státní a místní daně z příjmu odpočitatelné.Na druhou stranu pokud státní s místní daně nejsou uživatelskými poplatky, bylo by vhodné s ohledem na ně snížit platební schopnost. Bohužel je těžké určit, jaká část státních a lokálních daní je poplatkem za veřejné služby.Odpočet může být také považován za způsob, jak pomoci státu a místním vládám v jejich financování. Pro občany, kteří rozepisují jejich daňová přiznání, snižuje odpočet efektivní náklady státních a místních daňových plateb. Proč není používána nějaká přímější metoda podpory? Jak platilo pro osvobození od daně z úroků u státních a místních dluhopisů, politické uvážení je taktéž důležitá část rozhodování. Skrytá podpora v daňovém zákoníku možná snadněji vydrží než přímá podpora.

Určité výdaje na úrok: Úrok placený ze spotřebitelových dluhů, jako jsou poplatky z kreditních karet a

půjček na automobily, nejsou odečitatelné. Někteří jedinci, kteří platí úroky ze splátek na vzdělávání, mohou odečítat až do výše

2 500 $ za takové úrokové náklady. Tento odpočet je dostupný i těm, kteří nerozepisují daňové přiznání.

Odpočet na úrok vzniklý nákupem finančního aktiva nesmí převýšit příjem z těchto aktiv. Předpokládejme například, že váš příjem z investice je 10 000$, ale přidružené úrokové výdaje jsou 25 000$.Vše co si můžete odečíst na vašem daňovém přiznání je 10 000$. Zbývajících 15 000 $ nemůže být použito, aby ochránilo další zdroje příjmů od zdanění.

10

Úrok z hypoték na bydlení je předmětem zvláštního postupu. Úroky z hypotéky za nákup až dvou sídel jsou odečitatelné, až do limitu úroku z 1 milionového nákupu nebo úpravy. Také odečitatelný je úrok z domácích kapitálových půjček- půjčka, u které dům slouží, jako zajištění a jehož výnosy mohou být použity na nákup (kromě akcií, které generují nezdanitelní příjem). Například někdo obdrží domácí kapitálovou půjčku a použije ji na nákup auta. Ve skutečnosti potom zákon umožňuje vlastníkovi domu odečíst úrok ze spotřebitelské půjčky, ale odmítá toto privilegium nájemníkům Je tu ve skutečnosti důkaz, že někteří spotřebitelé převrátili spotřebitelský dluh v hypotéční dluh, aby získali, jako výhodu provizi. Nicméně odečitatelný na domácí kapitálovou půjčku je omezen na úrok ze 100 000$ dluhu.

Dávají tyto pravidla smysl z hlediska Haigh- Simonsova kritéria? Pro obchodní účely je docela jasné, že by měl být úrok odečitatelný. Je to náklad na dělání obchodu, a tudíž by to neměl být předmět daně z příjmu. Je tu více rozporu, co se týče spotřebitelského úroku. Někteří tvrdí, že to je vhodné odečíst spotřebitelovu úrokovou platbu, protože reprezentuje pokles v jedincově potencionální spotřebě. Druzí říkají, že na úrok ze spotřebitelských půjček by mělo být nahlíženo pouze jako vyšší cenu, jednou zaplacenou za obdržení komodity dříve, než by jinak bylo možné. Ať se na to díváme jakkoliv, je těžké ospravedlnit systém, který vytváří příležitosti odečítat spotřebitelský úrok svévolně jen díky postavení majitele domu.Daňová arbitráž: Odečitatelnosti úroku spolu s osvobozením od daně určitého typu kapitálového příjmu může vést k lukrativním příležitostem pro chytré investory. Předpokládejme, že Caesar, který má daňovou sazbu 35% si může půjčit všechny peníze v bance na 15% úrok. Předpokládejme, že Caesar splňuje kritéria pro odečitatelnost úroku, za každý dolar, která na úroku zaplatí, je jeho daňový účet snížen o 35 centů. Tudíž Caesarova efektivní sazba, za kterou si půjčuje je 9.75% Předpokládejme, že bude výnos od daně osvobozených státních a územních dluhopisů 9.75%. Potom si Caesar půjčí od banky za efektivní úrokovou míru 9.75% a půjčí státu a územím za 11%. Daňový systém, jak se zdá vytvořil stroj na peníze, který se může zbláznit a vytvořit nekonečný objem příjmů. Proces využívání takových příležitostí je známý jako daňová arbitráž. Tento příklad nadhodnocuje potencionální výnos z daňové arbitráže, protože na skutečných světových kapitálových trzích si lidé nemohou svévolně půjčit obrovskou sumu peněz. Navíc je tu tendence soutěžit mezi těmi, kdo se arbitráže zúčastní a výnos z této aktivity se snižuje. Například čím více a více makléři nakupují komunální dluhopisy, tím více jejich výnosnost klesá. Kdyby měl každý 35% mezní daňovou sazbu, v rovnováze bychom očekávali, že výnosnost dluhopisů bude padat, dokud nedosáhne přesně 65% sazby zdanitelného dluhopisu. V tomto bodě nebude žádnou výhodou dluhopisy vlastnit. Ale stále tu jsou nějaké příležitosti, jak dosáhnout zisku. Daňové úřady si to uvědomily již před několika lety a označily za nelegální odečítat úrok od půjček, jejichž výnosy jsou použity na nákup nezdanitelných dluhopisů. Není však snadné dokázat, že někdo porušuje toto pravidlo. Je to dáno tím, že peníze mohou být použity na mnoho různých účelů, jak můžeme dokázat, že půjčka byla použita na nezdanitelné dluhopisy na místo jiného účelu? Tato velmi jednoduchá ilustrace podvodu, která nám pomůže objasnit důležité základy:

Odečitatelnost úroků ve spojení se zvýhodněním zacházením s určitým typem kapitálových příjmů může vytvořit významné příležitosti, jak vydělat peníze. Z tohoto důvodu země, jako Kanada nedovolují odečítat úroky z hypoték.

Jedinci s vysokým příjmem s nejvyšší pravděpodobností profitují z těchto příležitostí. Je to tím, že čelí relativně vysokým daňovým sazbám a mají dobrý přístup k půjčkám.

Daňové úřady jistě mohou vyhlásit schémata některých arbitráží jako nelegální, ale je těžké tato pravidla prosadit. Navíc chytří účetní a právníci jsou stále na pozoru a hledají nové příležitosti pro daňové arbitráže. Internal revenue service (úřad v USA zabývající se výběrem daní a vynucováním práva v daňové oblasti)je vždy těsně za nimi, aby ucpával skuliny, které oni objeví. V tomto procesu dochází k mnoha neefektivním investicím a plno zdrojů je vyplýtváno na vyhnutí se platby daně a daňovou správu.

Příspěvky na charitu:11

Jedinci si mohou odečíst částky vynaložené na víru, charitu, vzdělání, vědu nebo literární organizace. Dar v podobě nemovitosti je odečitatelný, ale služby ne. Ve většině případů, celkové odpočty z charity nemohou převýšit 50 % upraveného hrubého příjmu. V roce 2005 si jedinci na charitativní odpočty odečetly skoro 200 miliard. Někdo tvrdí, že dary na charitu představují snížení daňové kapacity a tudíž by měly být vyloučeny ze zdanitelného příjmu. Nicméně dokud jsou příspěvky dobrovolné, tento argument je nepřesvědčivý. Pokud lidé nemají z darů na charitu stejné uspokojení, jako ze spotřeby, proč stavět charitu na první místo? Pravděpodobně nejlepší způsob, jak rozumět existenci odpočtů je, že se vláda snaží podpořit přispívání na charitu.Jsou odpočty opravdu účinné a zvyšují se příspěvky na charitu? Zajištění odečitatelnosti mění jedincovu „cenu“ z hodnoty dolaru daného na charitu z 1 na (1-t), kde t je mezní sazba daňového poplatníka. Efektivita odpočtů v podpoření darů tedy závisí na cenové elasticitě poptávky po charitativních příspěvcích. Pokud je cenová elasticita 0, příspěvky na charitu nejsou ovlivněny. Odpočty jsou pouze bonusem pro ty, kteří by přispěli tak nebo tak. Když je cenová elasticita vyšší než 0, pak je přispívání podpořeno.Plno ekonometrických studií odhadovalo elasticitu charitativních darů s ohledem na jejich cenu po zdanění. Většinou je v regresním odhadu závislá proměnná množství charitativních darů a vysvětlující proměnné jsou 1) „cena“ charitativních darů (1-t), 2) příjem 3) osobní charakteristika jedince, která může ovlivnit jejich rozhodnutí, jako věk nebo rodinný status. Nedávné studie tvrdí, že je cenová elasticita poptávky po darech menší než 0, třeba okolo 0.5 (Greene and McClelland 2001). Pokud je to správné, tento údaj tvrdí, že odpočet má podstatný vliv na charitativní dary. Vezměme například jedince s mezní daňovou sazbou 35%. Odpočitatelnost charitativních darů snižuje cenu darování z 1dolaru na 65 centů, tedy snížení o 35%. S elasticitou 0.5, toto navýší charitativní dary o 17.5%. Všimněte si však, že s elasticitou menší než 1, částka, která zapříčiňuje nárůst darů je menší, než příjem, o který přijde státní pokladna. Odpočet je rozporuplný na rozdíl od jeho účinnosti při stimulaci přispívání na charitu. Zda-li by vláda měla podporovat dary pro soukromé charity je otázkou. Odpůrci tvrdí, že povolení odpočtů příspěvků na kostely a synagogy představuje porušení oddělní církve od státu. Na druhou stranu, zastánci věří, že v případě neexistence odpočtů by mnoho institucí nyní financovaných soukromě muselo omezit svou aktivitu nebo zavřít. Nynější decentralizovaný systém podporuje různorodost aktivit, a tudíž podporuje cíle pluralitní společnosti.

4.2.3.Odpočet daně a jeho složitost Každý odpočet daně vyžaduje pravidla určující, které výdaje jsou způsobilé pro odpočet a které ne. Tvorba takových pravidel je složitá, i pro tak přímé odpočty jako jsou ty zdravotnické. Uvažujme příklad těžce obézní ženy, která zhubla více než 100 liber, což ji způsobilo množství volně visící kůže, které má všude rozlité a visí jí až ke stehnům- Měla operaci, která odstranila tento problém a odpočetla náklady. Internal revenue systém (Interní daňový systém) neumožnil odpočet s tím, že to byla operace kosmetická. Ale daňový soud naznal, že visící kůže byla důsledkem nemoci. (Herman 2002,p. Al)Další problémy také vyvstávají při určení přípustného charitativního odečtu. Dary pro sesterství a bratrství nejsou odpočitatelné. Dary pro univerzity ano. Co je správné na daru univerzitě, která jej použije na výstavbu prostor, ve kterém se bude scházet sesterstvo?(v současném právu je to odečitatelné). Nebo uvažujme odpočitatelnost lovu volně žijící zvěře a její následné věnování muzeu? Jak by mohly takové příspěvky být hodnými daňového odpočtu? V současnosti takové trofeje jsou velmi často oceněny jejich tržní cenou, což vede k vysokým daňovým odpočtům pro bohaté lovce (Kaufman, 2005).Skutečnost, že rozepsané odpočty zvyšují složitost, nemusí nezbytně znamenat, že je to špatně. Nicméně složitost je faktorem, který je nutno vzít do úvahy, když hodnotíme náklady a výnosy určitého odpočtu.

12

4.2.4.Odpočty daně versus slevy na daniJak jsme si již všimli, čím vyšší mezní daňová sazba jedince, tím vyšší odpočet v dolarech. Naopak, sleva na dani je odečet od daňové povinnosti (ne zdanitelného příjmu) a tudíž, její hodnota je nezávislá na jedincově mezní daňové sazbě. Sleva na dani ze 100 $ snižuje daňovou povinnost o 100 $, ať je jedincova daňová sazba 15% nebo 35%. Odečítání slevy na dani je poslední etapa ve výpočtu daňové povinnosti.Nynější zákony umožňují rozmanitost daňových slev. Rodina dostává slevu na dani 1 000$ na dítě, někdy také nazývanou sleva na dani na děťátko. Daňové slevy jsou také možné u některých vysokoškolských výdajů. Například, na první dva roky na vysoké škole je sleva až 1 500 $ na studenta známa jako Sleva naděje. Je tu také sleva na dani na celoživotní vzdělávání až do výše 2 000 $ na daňové přiznání v průběhu všech let na vysoké škole. Obě, jak sleva na dítě, tak slevy na vysokou školu jsou předmětem vyřazení, stejně jako další slevy na výdaje na péči o dítě. Z hlediska peněz je nejdůležitější slevou na dani daň z příjmu.Někteří tvrdí, že daňové odpočty a osvobození od daně byly přeměněny ve slevy na dani. Například odpočet úroků z platby hypotéky by mohl být změněn na slevu o nějaké procento hodnoty zaplacených úroků. S 20% slevou na dani může jedinec ze svého daňového výměru odečíst částku rovnou jedné pětině jeho úrokových plateb. Zastánci slevy na dani tvrdí, že jsou férovější než odpočty daní. V režimu odpočtu daní, chudí lidé (s nízkou mezní daňovou sazbou) profitují méně než bohatí lidé (s vysokou mezní daňovou sazbou), i když mají identické úrokové platby. Zatímco u slevy na dani je dolarový výnos stejný.Volba mezi daňovým odpočtem a slevou na dani by měl záviset přinejmenším z části na účelu osvobození. Pokud dané výdaje snižují schopnost platit, jsou odpočty daní vhodné. Pokud je účelem hlavně podpora určitého typu chování není jasné, je-li lepší odpočet daně nebo sleva na dani. Sleva na dani snižuje efektivní cenu oblíbeného zboží o stejné procento pro všechny jedince, odpočet snížuje cenu různým procentem pro různé jedince. Když se lidé liší ve svých poptávkových elasticitách, možná by dávalo smysl prezentovat je s různými efektivními cenami. Například, je neefektivní dát jakoukoliv podporu někomu, jehož elasticita poptávky po oblíbeném zboží je nula.

4.2.5.Vyřazení rozepsaných odpočtůJinak přípustné odpočty jsou sníženy o 2% z množství, o které upravený hrubý příjem převýší 150 000$. Nicméně snížení nemůže převýšit 80% z celkového rozepsaného odpočtu. Uvažujme například rodinu s upraveným hrubým příjmem 200 000$, úroky z hypotéky 15 000$, daň z nemovitosti 5 000$. Kdyby nebylo vyřazení, rodině by bylo umožněno odečíst 20 000$. Protože upravený hrubý příjem převýšil 150 000$ o 49 500$ musí být rozepsaný odpočet snížen o 990$ (= 49 500x0.02). Tudíž je jim umožněn odpočet ve výši 19 010$ .

4.2.6.Běžný odpočetRozepsané odpočty jsou na daňovém přiznání uvedené odděleně, a v podstatně každý vyžaduje dokumentaci (jako účty), aby bylo možné dokázat, že výdaje byly vskutku učiněny. Všechny tyto evidence zvyšují administrativní náklady systému. Pro zjednodušení daňových přiznání, byl běžný odpočet zaveden v roce 1944. Je to fixní částka dostupná všem daňovým poplatníkům. Každá domácnost si může vybrat mezi běžným odpočtem nebo rozepsaným, v závislosti na tom, která z dvou možností je výhodnější. Běžný odpočet v roce 2006 byl 10 300$ pro ty co podávají přiznání společně a 5 150 $pro ty, co jednotlivě. Běžný odpočet daně se ročně přizpůsobuje inflaci. Okolo 67% daňových přiznání nyní používá běžný daňový odpočet.

13

4.3. Dopad na daňový základJak přítomnost osvobození od daně a daňových odpočtů ovlivňuje velikost daňového základu? V roce 2004 byl upravený hrubý příjem okolo 6,8 bln. $. Po kompletaci všem odečtů od upraveného hrubého příjmu byl pouze 6,4 bln.$, snížení okolo 32%. Tedy daňové odpočty a osvobození od daně jsou docela velké vzhledem k velikosti potencionálního daňového základu.

4.4. Daňové výdajeNezahrnutí určité položky do daňového základu končí ztrátou pro státní pokladnu. Předpokládejme, že důsledkem nezdanění položky Z, státní pokladna ztratí 1 mld.$. Porovnejme to se situací ve které vláda jednoduše předá 1mld $ všeobecných příjmů těm, kdo nakupují položku Z. V jistém smyslu jsou obě tyto aktivity ekvivalentní a jsou podporou nákupu Z. To se tak stává, že jedna transakce nastane na straně výdajů a druhá na straně příjmů. První je daňový výdaj, ztráta z příjmu způsobená vyloučením určité položky z zdanitelného základu. Seznam daňových výdajů má více než 140 položek. Odhad celkové ztráty příjmu způsobené daňovými výdaji v roce 2005 převýšil 750 mld.$ (US office od Management and Budget, 2006, Table 19-1)Zákon vyžaduje, aby byl roční rozpočet daňových výdajů sestaven Rozpočtovou kanceláří kongresu. Hlavním úmyslem zákona je zvýšit veřejné povědomí o symetrii mezi přímou podporou pro aktivity skrz výdaje a implicitní podpora skrz daňový systém. Nicméně názor na rozpočet daňových výdajů byl předmětem tvrdé kritiky.Za prvé, vážné technické problémy vyvstávají ve způsobu, kterým jsou dělány výpočty. Předpokládá se, že v nepřítomnosti daňových odpočtů pro danou položku, všechny výdaje nyní učiněné proudí do zdanitelného příjmu. Uvažujme, že lidé s největší pravděpodobností přizpůsobí jejich chování v reakci na změnu daňového systému, toto není dobrý předpoklad, takže odhad daňových výdajů může být daleko od pravdy.Za druhé rozpočet daňových výdajů je jednoduše seznam položek osvobozených od daně. Nicméně k charakterizování položky jak osvobození, musíte prvně mít nějaký druh kritéria pro rozhodování o tom, co by mělo být zahrnuto. Jak jsme viděli, žádný soubor přísných pravidel pro stanovení toho, co náleží do příjmu neexistuje. Tam, kde jeden nachází v systému díru, druhý našel vhodné nastavení daňového základu. Tudíž, je v rozhodování o tom, co zahrnout do rozpočtu daňových výdajů značná libovůle.Obránci konceptu daňových výdajů říkají, že tento koncept ve skutečnosti nenese žádné ideologické závaží. Je to pouze pokus o vynucení si uznání, že daňový systém je hlavní metodou pro podporu různorodých aktivit. Navíc fakt, že odhady nejsou přesné, neznamená, že jsou neužitečné pro hodnocení důsledků daňové politiky.Proč jsou daňové výdaje tak populární? Část důvodu je možná politická: „V tomto věku fiskální strohosti, jsou nové výdajové programy těžce prodatelné v kongresu. Ale pokud by stejné podněty byly oblečeny za daňové snížení, vypadaly by hned více chutně.“ (Stevenson, 1997,p. El)

4.5. Problémy s jednoduchostíZákony o daních z příjmů byly dlouho komplikované. Prezident Franklin Roosevelt se ani neobtěžoval číst hlavní část daňové legislativy své administrativy, Daňový zákon z roku 1942. Roosevelt poznamenal, že je to stejné, jako by to bylo napsáno v cizím jazyce.(Samuelson, 1948). V roce 1986 byl sborník pro vyplňování běžného daňového přiznání (z 1040) 48 stran dlouhý. Bylo 28 seznamů k vyplnění.Touha zjednodušit daňový systém byla jedna z hnacích sil pro tvorbu hlavní části zákona, který prošel v roce 1986, Reformní daňová zákon z roku 1986 (TRA86).TRA86 zvýšil běžné odpočty daní, takže nyní jen málo rodin potřebuje rozepisovat svá přiznání a schovávat rozsáhlé důkazy o

14

rozmanitých transakcí. Navíc TRA86 podstatně zvýšil osobní osvobození od daně. Toto zjednodušilo život nízko příjmovým rodinám, které nemusí vůbec nic vyplňovat, protože nemají žádnou daňovou povinnost.(Nicméně tyto rodiny možná musí vyplnit jednoduché daňové přiznání, pokud vyžadují vrácení srážkových daní). Na druhou stranu TRA86 vytvořila určitá pravidla, třeba jako ty týkající se odečitatelnosti úroků, mnohem složitější, než byla předtím.V každém případě, nějakého zjednodušení bylo v roce 1986 dosaženo, ale došlo ke ztrátě výnosů. Zákony přijaté po roce 1990 nám přinesly výjimky osvobození od daně, a vyloučení rozepsaných odpočtů a pravidla, která umožnila úlevy na dani z kapitálových výnosů na akciový kapitál ale jen u určitých typů společností ,ne ve všech. Ale stavidlo se opravdu prolomilo v roce 1997, s opatřením, které bylo popsáno jako „mysl otupující“ a „noční můrou složitosti“. Zákon z roku 1997 zavedl několik nových druhů IRA s komplikovanými pravidly upravující to, kdo je může používat. To také učinilo zaznamenávání kapitálových příjmů mnohem složitější, zavedením rozdílných sazen pro aktiva držená různě dlouhou dobu. Tento zákon zavedl velké množství slev na dani na vzdělání, přičemž každá sleva na daní má svá způsobilá pravidla. Fakt, že mnoho nových ustanovení bylo předmětem vyřazení, udělalo pro daňové poplatníky těžším rozeznat, jestli jsou způsobilé a do jaké míry.Podle posledních průzkumů, jedna třetina Američanů shledává, že kompletace ročního daňového přiznání je více obtížné, než uskutečňování velkých daňových plateb. Dále více než dvě třetiny daňových poplatníků nesprávně odpovídají na základní otázky na daňovém přiznání (President´s Advisory Panel on Federal Tax Reform, 2005,pp 2-3) Zákon o ekonomickém růstu s sladění daňových úlev z roku 2001 (EGTRRA) zavedl nový typ obtížností pro daňové poplatníky, při snaze vypořádat se ze systémem. Mimo jiné EGTRRA postupně nařizuje vyloučit snížení sazeb, navýšit slevy na daních na děti a navýšit příspěvky IRA mezi lety 2001-2010. Ale ETGGRA vyprší v 31.12.2010. To znamená v případě neexistence další legislativy 1.1.2011, že se systém vrátí do své podoby z roku 2000! Pár lidí věří, že se toto stane, ale nikdo neví, jak si s touto situací Kongres poradí. Jedinci, kteří se snaží daně plánovat, mohou pouze hádat.V každém případě, od roku 1986 proběhlo téměř 15 000 změn v daňovém zákoníku. Do roku 2005 formulář obsahoval 1040 instrukcí, které byly na 142 stranách, vnitřní daňový zákoník obsahoval více než 3 400 000 slov. V článku s názvem „Daňové bludiště začíná zde“ novinář si všímá, že „Lidé s doktorským titulem a dokonce i daňový právníci a někteří účetní jsou zmateni“ když přijde na vyplňování daňového přiznání.( Johnston 2000,p. U1). Můžete se podívat, zda-li s nimi souhlasíte, podíváte-li se ba formulář a instrukce na stránce www.irs.gov

5. Struktura sazebNyní se nacházíme v bodě, kdy určujeme daňovou sazbu, která je použita na zdanitelný příjem. Pro definici daňových sazeb je použit skupinový systém. Škála zdanitelných příjmu je rozdělena na segmenty, a zákon upřesňuje mezní daňovou sazbu, kterou použije na příjem v určitém segmentu. Ve skutečnosti tu jsou čtyři různé daňové sazebníky, jeden pro manželské dvojice, kteří vyplňují přiznání dohromady (spojené výnosy), manželé, kteří vyplňují odděleně, svobodní lidé, a svobodní lidé, kteří jsou hlavami domácností.(hlava domácnosti, která udržuje domácnost, v níž jsou osoby na ní závislé).Když byla v roce 1913 zavedena federální daň z příjmu, skupinové sazby se pohybovaly od 1-7%. Teprve v roce 1939, polovina daňových poplatníků dosáhla mezní daňové sazbě pod 4%. S příchodem druhé světové války se sazby podstatně zvedly. V roce 1945, nejnižší skupinová sazba byla 23% a nejvyšší 94%. Sazby nakonec po válce klesly. Do poloviny 80. let bylo 14 skupin, s mezními daňovými sazbami pohybujícími se okolo 11-50%. Reformní daňový zákon z roku 1986 byl drastickou změnou v daňové struktuře. Počet skupin byl snížen na 2 a maximální výše sazby byla stanovena na pouhých 28%. Sazby se plížili nahoru v 90. letech, tato tendence byla zvrácena daňovým zákonem z roku 2001(EGTRRA), který zahrnoval postupné omezení v sazbách během periody 2001-2010. Například před EGTRRA, nejvyšší mezní daňová sazba byla 39.6%, nyní je to

15

35%. Naneštěstí tyto oficiální zákonné mezní daňové sazby nezbytně neodpovídají aktuálním mezním daňovým sazbám. Vyřazení různých odpočtů daní a slev na dani zmíněných dříve může vést k vyšším mezním daňovým sazbám než těm v tabulce. Uvažujme, že jedinci s každým  dalším vydělaným dolarem vzroste daňová povinnost o částku určenou sazbou pro jeho daňovou skupinu. Navíc je tu další nepřímý efekt spuštěn faktem, že jeho odpočty šly dolů, tudíž jeho zdanitelný příjem šel nahoru. Výsledkem je, že efektivní mezní daňová sazba převýší tu zákonnou. Podobné příběhy se vztahují k vyřazení osobních osvobození od daně, IRA odpočtům, deťátkovým slevám na daních, slevám na dani na vzdělání atd. Na dolních příčkách škály příjmů, mohou být mezní daňové sazby negativní, protože slevy na dani z příjmu tvoří podporu ke mzdě.

5.1. Efektivní sazby versus zákonné sazbyNyní je dobrý čas připomenout rozdíl mezi zákonnou a efektivní daňovou sazbou. V této sekci jsme diskutovali dřívější daňové zákonné uspořádání. Obecně se liší od efektivní daňové sazby přinejmenším ze tří důvodů:

Protože daňový systém zachází s určitými typy příjmů přednostně, zdanitelný příjem může být značně nižší, než při nějakém detailnějším měření příjmu. Skutečnost, že daňové sazby rostou rychle se zdanitelným příjmem, samo o sobě neříká moc o tom, jak se daně mění s úplným příjmem.

I kdyby neexistovali skuliny, propojení mezi zákonnou a efektivní daňovou sazbou je slabé. Daně se mění, takže výše daně z příjmu by neměla pocházet od lidí, kteří platí peníze vládě. Ekonomický výpočet daně z příjmu je určen reakcemi trhu, když je daň uvalena a opravdový model zátěže je neznámý.

Daňový systém vynucuje snížení užitku, který převýší výběr daní. Vzniká nadměrná zátěž, protože zkreslené chování daní je daleko od modelu, který by jinak nastal. Podobně náklady dodržování daňového zákoníku, ve volném čase daňového poplatníka stejně jako explicitní platby právníkům a účetním musí bát brány v úvahu.

V této souvislosti si všimněte, že narozdíl od dojmu zachyceného z populárních diskuzí u položek jako jsou dluhopisy osvobozené od daně není obecně umožněno bohatým lidem zcela utéct před daňovým břemenem. Vezměme znovu Caesara, jehož mezní daňová sazba je 35%, a který může zakoupit zdanitelné dluhopisy, které vyplácí výnos ve výši 15%. Předpokládejme, že aktuální míra výnosnosti městských dluhopisů je 11%- předpokládáme, že ostatní okolnosti jsou stejné a Caesar si koupí městské dluhopisy, jejichž výnos 11% převýší 9.75% ze zdanitelných dluhopisů po zdanění. Pro jistotu Caesar nepíše žádný šek vládě. Nicméně si díky daňovému systému stejně pohorší, protože, kdyby nebyl, dosáhl by výnosu 15%. Obecně tedy, míra návratnosti u daňově zvýhodněných položek má tendenci klesat o množství, které odráží daňové zvýhodnění. Kvůli této tendenci, jedinci s vysokým příjmem čelí vyšším sazbám daně z jejich kapitálových příjmů, než by jejich daňový výměr vyžadoval. Jsou daněni implicitně ve formě nižší míry výnosnosti.Proto nám zákonné sazby samy o sobě říkají něco o progresivitě nynějšího systému. Možná by zákon s nižší mezní sazbou, ale širším daňovým základem vedl k systému se stejným výskytem progresivity jako nynější systém, a možná k systému ještě progresivnějšímu. Zároveň systém s nižší mezní sazbou z daně by snížil nadměrné břemeno a možná by omezil i vyhýbání se daním. Takové úvahy byly podnětem k mnoha návrhům na dramatickou restrukturalizaci sazby daně z příjmů. Jeden z plánů, kterému se dostalo hodně pozornosti, je rovná daň z příjmu.Rovná daň z příjmu má dva atributy:

Ukládá stejnou daňovou sazbu každému,a to na každou složku příjmů. Umožňuje výpočet daňového základu bez odpočtů z celkového příjmu, kromě osobních

osvobození od daně a striktně definovaných podnikatelských výdajů.Předpokládáme-li, že určitá suma musí být na daních vybrána, klíčový trade- off u rovné daně spočívá v rozdílu mezi velikostí osobního osvobození od daně a mezní daňovou sazbou. Vyšší osvobození od daně je žádoucí, aby zajistilo pomoc těm, kteří jsou na tom po příjmové stránce

16

nejhůře, a zvýšilo progresivitu (s ohledem na průměrnou daňovou sazbu). Vyšší osvobození od daně však znamená zavedení vyšší mezní daňové sazby na stávající příjmy. Daňová sazba zhruba ve výši 17% společně s osvobozením od daně na současné úrovni by uspokojilo požadavky na příjem.Zastánci rovné daně tvrdí, že snížení mezní daňové sazby by zredukovalo obojí-nadměrné daňové břemeno daňového systému, i úmysl podvádět. Navíc by toto získané zjednodušení snížilo administrativní náklady a zvýšilo by morálku daňových poplatníků. Tohoto všeho může být dosaženo bez velkých nákladů na vlastní kapitál, protože jak již bylo zmíněno, rovná daň z příjmu může být trochu progresivní, vhodným zvoleným výběrem úrovně osvobození od daně.Odpůrci rovné daně věří, že by mohla přenést většinu daňového břemena z bohatých na střední třídu. Je těžké hodnotit toto tvrzení díky běžným obtížím, při provádění daňové analýzy. Kritikové také poznamenávají, že celá škála koncepčních a administrativních problémů v definování příjmu nezmizí pouze prohlášením, že podnikatelské výdaje musí být striktně definované. Jak bylo řečeno výše, daňový zákoník nebude nikdy jednoduchý. Analýza Alitga a spol. (2001) rovné daně podporuje oba tábory – oponenty i zastánce. Studovali velmi extrémní variantu – žádný druh odpočtu daně, pouze rovná sazba z celkového příjmu -a zjistili, že tato rovná daň by podstatně zvýšila efektivitu, zvýšením dlouhodobé úrovně výstupů o 5%. Nicméně by tato reforma zasáhla nízko příjmové jedince, kteří profitují z nízké efektivní sazby pod statusem quo.Zmínka o rovné dani se těšila popularitě v 80. letech a jedním způsobem, jak pohlížet na Reformní daňový zákon z roku 1986 je pohlížet na něj právě jako na krok tímto směrem – snížilo se zákonné maximum sazby z 50% na 28% a rozšířil se daňový základ znemožněním odpočtů, a zahrnutím všech kapitálových zisků do upraveného hrubého příjmu. Nicméně sazby v posledních letech vzrostly – kapitálové zisky jsou opět zdaněny zvýhodněně, a IRA a slevy na dani vytvořily nové díry do daňového základu. Pozornost politiků se zdá být vzdálená od rovné daně.

6. Daně a inflaceOsobní osvobození od daně, běžné odpočty, minimální a maximálně dolarové částky pro každou daňovou skupinu, získané slevy na dani, a práh pro odpočet a vyřazení osvobození od daně jsou upravovány ročně, aby vyrovnaly důsledky inflace. Účel tohoto procesu známého jako indexování daní, je automatické odstranění vlivu inflace od daňové povinnosti. Tato sekce zmiňuje motivaci pro indexování daní, a zda-li je americký daňový systém indexování adekvátní odezvou na problémy zapříčiněné inflací.

6.1. Jak může inflace ovlivnit daněEkonomové obvykle rozlišují mezi předpokládanou a nepředpokládanou inflací. Druhá možnost je obecně vnímána jako ta horší pro rovnováhu, protože nedovoluje lidem přizpůsobit optimálně jejich chování změnám cenové hladiny. Nicméně s neindexovaným daňovým systémem i perfektně předpokládaná inflace způsobuje zkreslení. Nejznámějším zkreslením je fenomén známý jako skupinové lezení. Předpokládejme, že jedincův výdělek a cenová hladina rostou v čase stejným tempem. Potom reálný příjem (skutečná kupní síla) je nezměněna. Nicméně neindexovaný daňový systém je založen na nominálním příjmu jedince – množství získaných dolarů. Jak roste nominální příjem, je jedinec tlačen do daňové skupiny s vyšší mezní sazbou. To znamená,že část příjmu, která je daněna roste, ačkoliv reálný příjem zůstává stejný. Dokonce i jedinci, kteří nejsou tlačení do daňové skupiny s vyšším příjmem shledávají, že větší část svých příjmů mají daněných vyšší sazbou, jejíž jsou předmětem. Inflace přináší automatický nárůst reálného daňového zatížení bez jakékoliv legislativní akce.Další efekt inflace nastává, když osvobození od daně a běžné odpočty jsou nastaveny nominálně. V neindexovaném systému nárůst cenové hladiny sníží jejich reálnou hodnotu. Inflace opět zvyšuje efektivní daňovou sazbu.

17

Ukázalo se však, že i jednoduchá proporcionální daň z příjmu bez osvobození od daně a odpočtů inflace zkreslí daňové zatížení. V takovém systému běžná inflace neovlivní reálné daňové zatížení u mezd a platů. Když se pracovníkovi příjmy během roku zdvojnásobí, zdvojnásobí se také jeho daně a není zde žádný reálný efekt. Ale inflace mění reálné daňové zatížení kapitálových příjmů.Předpokládejme, že Calpurnia koupí aktiva v hodnotě 5 000$. O tři roky později je prodá za 10 000$. Dále předpokládejme, že během těch tří let se běžná cenová hladina zdvojnásobila. V reálném slova smyslu vynesly aktiva Calpurnii nulu. Nicméně daňové povinnosti jsou založeny na rozdílu mezi nominální prodjení cenou a kupní cenou. Tudíž Calpurnii vznikla daňová povinnost ve výši 5000$ z imaginárního kapitálového zisku. Ve zkratce, tedy protože inflační složka kapitálových výnosu je předmětem zdanění, závisí reálné daňové břemeno na míře inflace.Ti, kteří dostávají příjem ze zdanitelných úroků, jsou ovlivněni podobně. Předpokládejme, že nominální úroková míra (pozorovaná na trhu) je 16%. Dále předpokládejme, že předpokládaná míra inflace je 12%. Potom pro někoho kdo půjčí za 16% nominální úrokovou míru je reálná úroková míra pouze 4%, protože to je procento, o které opravdu kupní síla půjčovatele stoupla. Daně jsou však uvaleny na nominální, ne reálné úrokové platby. Daně tedy musí být placeny z účtů, které nepředstavují žádný reálný výnos.Uvažujme tento argument matematicky. Nazvěme nominální úrokovou míru i. Potom nominální výnos z půjčky po zdanění jedince s mezní daňovou sazbou t je (1-t)i. Abychom našli reálný příjem po zdanění, musíme odečíst očekávanou míru inflace π. Tedy reálná míra výnosnosti po zdanění r je: r = (1-t)i-πPředpokládejme, že t=25%, i=16%,a π= 10%. Potom ačkoliv je nominální úroková míra16%, opravdový zisk po zdanění bude pouze 2%.Nyní předpokládejme pro jednoduchost, že každý nárůst očekávané míry inflace zvýší nominální míru inflace o stejné množství, když vzroste inflace o 4 procentní body, nominální úroková míra vzroste také o 4 procentní body. Někdo by možná řekl, že dva nárůsty se mohou vyrušit, nechat reálnou míru výnosnosti nezměněnou na 2%. Ale výše uvedená rovnice odporuje tomuto předpokladu. Když π stoupne z 10% na 14% a i stoupne z 16% na 20%, potom s t rovným 25% r klesne na 1%. Inflace, i když je zcela očekávaná není neutrální. Je to přímý důsledek faku, že jsou daněny nominální spíše než reálné úrokové platby.Zatím jsme uvažovali problémy pouze z pohledu půjčovatele. Přesně opačné důsledky to má pro dlužníka. Kdyby neexistoval daňový systém, reálná sazba placená dlužníkem by byla nominální sazba mínus předpokládaná inflace. Nicméně předpokládáme, že daňový poplatník splňuje určitá kritéria, daňový systém umožňuje odpočitatelnost nominálních úrokových plateb od zdanitelného příjmu. Proto dlužníci mohou odečíst od zdanitelného příjmu platby, které nereprezentují pokles v jejich reálných příjmech. Inflace snižuje daňové břemeno dlužníků.

6.2. Vyrovnání se s daňovým/inflačním problémemKdyž začala míra inflace v 60. letech narůstat, začali si lidé naléhavě uvědomovat fakt, že inflace vede k legislativně neschválenému nárůstu zátěže reálné daně z příjmu.Počáteční reakce měla zmírnit tyto efekty sérií ad hoc snížení zákonných sazeb. Půl tuctu takových škrtů bylo uzákoněno mezi rokem 1969 a 1981, a byly částečně úspěšné v odstranění některých důsledků inflace.Mnoha lidem se tento proces nelíbil, každý daňový škrt vyrovnal inflaci jen na krátko. Po čase, bylo nezbytné udělat více změn. Celý byznys tíhl k veřejnému cynismu, co se týkalo procesu nastavení daňového systému. Hodně občanů zjistilo, že snížení daní, kterými se zákonodárci chvástali nebylo nic, když vezmeme v úvahu reálná měřítka. Lenin údajně řekl: „Cesta jak zničit buržoazii je brousit je mezi mlýnskými kameny inflace a zdanění“. Ačkoliv interakce mezi daněmi a inflací ve Spojených státech nevytvořila tak drastický efekt, došlo ke shodě, že byla způsobena vážná zkreslení.V roce 1981 nespokojenost s ad hoc přístupem vedl k zavedení legislativy vyžadující indexování určitých části daňového zákoníku. Osobní osvobození od daně, běžné odpočty, šíře daňových

18

skupin, dosažené slevy na dani - tyto položky jsou všechny indexovány. Tyto ustanovení efektivně ukončili skupinové plazení. Ale co se týče indexování kapitálových příjmu nebyl podniknut žádný krok. Takový krok by jistě znamenal další administrativní komplikace. Například jak jsme nadnesli dříve, nárůst inflace generuje reálný zisk pro dlužníky, protože reálná hodnota peněz, které musí vrátit klesá. V plně indexovaném systému, by takové výdělky byly měřené a daněné, tato záležitost by byla jistě složitá. Mělo by být indexování trvalé?Odpůrci indexování říkají, že systém periodických ad hoc přizpůsobení je dobrá věc, protože umožňuje legislativě zkoumat a revidovat ostatní aspekty daňového zákoníku, které by možná potřebovaly změnu. Zastánci indexovaní argumentují, že snížení příležitostí pro revize daňového zákoníku je prospěšné samo o sobě, protože je žádoucí mít stabilní a předvídatelný daňový zákoník. Navíc několik příležitostí změnit daňový zákoník může taky znamenat několik příležitosti pro legislativní neplechu. Jistě tím největším argumentem těch, kteří preferují indexování je to, že eliminuje nárůst reálných daňových sazeb. Věří, že umožnění změny reálného daňového sazebníku systematickými nelegislativními procesy je neetické vůči demokratickým hodnotám.Zastánci indexování také zmiňují, že zrušení by mohlo mít disproporcionálně široký efekt na daňovou povinnost nízko příjmových rodin. Například, vysoko příjmové rodiny přišly o část výhod z osvobození od daně, anebo rovnou o všechny kvůli jejich postupnému vyřazování. I kdyby osvobození od daně nebylo i nadále indexované, jejich daně by nebyly vůbec ovlivněny, ale reálná daňová povinnost nízko příjmových jedinců by vzrostla. Podobně rodiny s vysokými příjmy spíše používají rozepsané odpočty než ty běžné, takže eliminace jejich indexování by měla tendenci ovlivnit spíše rodiny s nízkými příjmy.

7. Alternativní minimální daňJak již bylo zmíněno, k určitým typům příjmů jako je třeba úrok ze státních a místních dluhopisů bývá přistupováno v daňovém systému speciálně. Toto umožňuje domácnostem s vysokým příjmem mít pouze malou nebo žádnou daňovou povinnost. V roce 1969 sekretariát státní pokladny spustil politickou bouři, když oznámil, že 155 jedinců s příjmem nad 200 000 $ nemusela několik posledních let platit federální daně. Alternativní minimální daň, (ATM) uzákoněná v roce 1969 a několikrát změněna byla pokusem pojistit to, že bohatí lidé, kteří profitují z různých daňových útočišť budou platit alespoň nějaké daně. ATM je v podstatě stínový daňový systém s vlastními pravidly pro počítání daňového základu a svým daňovým sazebníkem Prvním krokem výpočtu je to, že vezmeme běžný zdanitelný příjem a přidáme ho do položky s názvem ATM zvýhodnění. Tyto položky zahrnují osobní osvobození od daně, běžné odpočty a rozepsané odpočty pro státní daně. Dalším krokem je odečtení ATM osvobození od daně- v roce 2006 to bylo 62 500$ pro manžele a 42 500$ pro svobodné jedince. Dostáváme minimální alternativní daňový příjem (AMTI). Osvobození od daně je stejné, bez ohledu na počtu závislých a je nedostupné pro jedince s vysokým příjmem. AMTI daní 26% prvních 175 000$ a 28% zbytek. Co je důležité, na rozdíl od běžné daně z příjmu nejsou osvobození od daně, ani daňové skupiny očištěny o inflaci.Daňová povinnost počítaná za použití tohoto relativně rovného sazebníku pro AMTI se nazývá provizorní AMT. Pro dokončení porovnejme provizorní AMT s daňovou povinností u běžné daně z příjmu. Pokud je provizorní AMT vyšší než běžná daňová povinnost, rozdílem je AMT daňového poplatníka a ten musím zaplatit AMT navíc k jeho běžné dani z příjmu.Na začátku jsme uvedli, že původní účel AMT byl zachytit jedince s vysokým příjmem, kteří ukrývali většinu svých příjmů. Nikdy nebylo zamýšleno, že by to byla masová daň. Zatím podle současného zákona bude do roku 2005 okolo 28.5 milionů daňových poplatníků na ATM a do roku 2010 budou náklady stažení ATM budou,než by byly náklady zrušení běžné daně z příjmu.(Bauman at al, 2005). Proč se toto děje? Abychom rozuměli důvodu, připomeňme, že ATM začne fungovat, až když je daňová povinnost podle ATM vyšší než daňová povinnost u běžné daně z příjmu. Tedy

19

cokoliv co snižuje daňovou povinnost u běžné daně z příjmu vzhledem k ATM má tendenci zvyšovat počet plátců ATM. V tomto kontextu, jsou relevantní dvě skutečnosti. Za prvé, ATM není očištěna o inflaci, zatím co běžná daň z příjmu ano. ATM je předmětem skupinového plížení a během časového úseku i mírná míra inflace zvýší ATM oproti běžné daňové povinnosti. Za druhé v roce 2001 EGTRRA snížila běžnou daň z příjmu bez učinění jakýchkoliv změn u ATM. EGTRRA sama o sobě bude zodpovídat za skoro zdvojnásobení počtu ATM poplatníku v roce 2010.Mělo by nás zajímat, že se ATM stává masovou daní? Odpovědí je, že by nás to zajímat mělo, protože je to špatná daňová politika z prakticky každé perspektivy. Z pohledu spravedlnosti, ATM zvýhodnění jako-osvobození od daně, běžné odpočty a rozepsané odpočty pro státní daně- mají největší význam pro střední třídu daňových poplatníků. S růstem důležitost ATM jsou oni těmi poplatníky, kteří jsou nepříznivě ovlivněni a ne ti bohatí. Z pohledu efektivnosti- zvýšená zátěž daně z příjmu se mění v závislosti na druhé mocnině mezní daňové sazby.Minimální sazba u ATM je 26%, značně vyšší než u běžné daně z příjmů mnoha rodin, které byly hozeny do danění ATM. ATM je notoricky komplikovaná. Jedním z hlavních problémů je, že jediným způsobem, jak zjistit jestli musíte platit ATM je, projít si celou touto složitou ATM kalkulací. Proto rodiny, které nakonec nemusí ATM platit, stejně musí vyplnit ATM přiznání, což je další podstatnou zátěží pro placení daní.Americký systém se na konci dekády vřítí do problémů. Většina pozorovatelů věří, že se Kongres zachová tak, aby těmto problémům předešel, ačkoliv není jasné jak vzhledem k tomu, že by zrušení ATM snížilo daňové příjmy o 1,2 bln $ během časového mezi lety 2005-2015. (President´s advisory panel of federal tax reforrm 2005,p.43) Je tu mnoho možností: osvobození od daně a skupiny by mohly být indexovány proti inflaci, osvobození od daně by mohlo být zvýšeno, nebo by ATM mohla být zcela eliminována. Když se odprostíme od nákladů na příjem, úplné zrušení ATM by bylo atraktivní. Pokud Kongres nechce, aby lidé profitovali z určitých výhod, nedává potom větší smysl eliminovat tyto výhody z běžné daně z příjmu spíše, než vynalézat systém nový , ve kterém na tyto výhody opět dosáhnou? Ve zkratce, ATM je další demonstrací toho, že systém daní z příjmu postrádá soudržnost. Jak bývalý senátor Bill Bradley trefně vystihl: „Minimální daň je přiznání selhání. Pouze demonstruje, že systém je rozbitý a také to, že Kongres nemá odvahu ho opravit.“

8. Volba zdanitelné jednotky a manželská daňUkázali jsme si problémy, které nastávají, při definování přijmu pro daňové účely. Zatím nám,i když velmi opatrné definice příjmu poskytly vodítko k tomu, komu by příjem měl být daněn. Měl by příjem každé osoby být daněn zvlášť? Nebo by měli jedinci žijící ve společné domácnosti danit svůj příjem společně? Veřejná diskuze o tomto tématu byla vyostřená. V této sekci probereme některé otázky obklopující tento problém.

8.1. Daňové zázemíNa začátek uvažujme tři základní principy:

1) Daň z příjmu by měla reprezentovat růst mezní daňové sazby2) Rodiny se stejným příjmem, by za stejných okolností měly platit stejné daně3) Daňová zátěž dvou jedinců, kteří uzavřou sňatek, by se neměla po svatbě změnit – systém

by měl být neutrální vůči sňatkům.Druhý a třetí princip jsou trochu kontroverzní, ale je fér říci, že jsou obecně přijímány jako žádoucí rysy daňového systému. Zatímco shoda na prvním principu je slabší, nárůst mezní daňové sazby se zdá mít širokou politickou podporu. Navzdory přitažlivosti těchto principů, nastává problém při jejich implementaci. Obecně řečeno, žádný systém nemůže dodržovat všechny tři zásady zároveň. Příklad: Uvažujme následující progresivní daňový sazebník: zdanitelná jednotka platí daň 10% ze všech příjmů až do výše 6 000$,

20

a 50% na všechny příjmy vyšší než 6 000 $. Máme 4 jedince:Rickyho, jehož daňová povinnost je 12 100$ a jeho příjem je 29 000$ tzn.:(= 0.10 x 6000 + 0.5 x 23 000)Nyní si představme, že si Ricky začne s Lucy a uzavřou sňatek, zároveň si Fred vezme Ethyl. V případě, že manželé nevyplňují společná přiznání je jejich daňová povinnost nezměněna. Nicméně rodiny se stejným příjmem (30 000$) platí různou výši daně. Například Ricky a Lucy platí dohromady 12 200$, protože za svobodna měla Lucy daňovou povinnost 100$ a Ricky 12 100 $.Fred a a Ethel platí pouze 10 200 $, protože za svobodna každý z nich platil 5 100$.Teď předpokládejme, že zákon vidí rodinu jako zdanitelnou jednotku, aby mohl daňový sazebník platit i pro společná přiznání. V tomto případě, by obě rodiny platily stejnou daň, ale nyní se daňová zátěž s manželstvím nemění. Samozřejmě aktuální změna v daňové zátěži závisí na rozdílu mezi platným daňovým sazebníkem a daňovým přiznáním jedince. V tomto příkladu pro jednoduchost předpokládejme, že sazebník zůstal nezměněný. Ale to není ten nejdůležitější bod – vzhledem k nárůstu mezní daňové sazby nemůžeme splnit oba principy-2 a 3.Jak se USA rozhodly? V průběhu času se rozhodnutí měnilo. Před rokem 1948, se rodiny staly zdanitelnou jednotkou a zároveň bylo zavedeno rozdělení příjmů. U rozdělení příjmů uvnitř rodiny – například příjem ve výši 50 000 $ je daněn, jako by to byli dva jedinci s příjmem 25 000$. Při zvyšující se mezní sazbě je toto výhodou. Všimněte si také, že u takového režimu, svobodní lidé s daným příjmem zjistili, že pokud si vezmou osobu s nižším příjmem sníží se podstatně jejich daňové přiznání. Tedy v roce 1948 se mohlo jedincovo daňové přiznání svatbou snížit, a tudíž byl narušen princip třetí-sňatková neutralita. Rozdíl mezi daňovou povinností svobodných lidí a tou u manželské dvojice se stejným příjmem byl tak značný, že Kongres vytvořil nový sazebník pro svobodné v roce 1969. U tohoto zákoníku daňová povinnost svobodného jedince nikdy nemohla být vyšší než o 20% ,oproti daňové povinnosti manželské dvojice se stejným příjmem. ( za starého režimu mohl být rozdíl až Bohužel , tento pokles v rozdílu mezi daněním manželů/svobodných jedinců bylo dosaženo na úkor třetího principu v opačném směru- nyní bylo naopak možné, aby se daňová povinnost se sňatkem zvýšila. Ve skutečnosti, daň z příjmu fyzických osob uvalila daň na manželství. V roce 1982 se Kongres pokoušel snížit „daň z manželství“ zavedením nového odpočtu pro manželské dvojice, kde oba manželé vydělávají. Tyto rodiny dostaly odpočet rovnající se 10% ze mzdy toho z nich, který vydělává méně, ale nesměl přesáhnout 3 000$. Ale tento odpočet byl odstraněn s příchodem TRA86. Bylo to považováno za zbytečné protože nižší mezní sazba daně snižovala důležitost „daně z manželství“.I přes tento argument, mezní daňové sazby podstatně vzrostly po roce 1986 a „daň z manželství“ rostla s nimi V roce 2000, obě strany slíbily, že sníží „daň z manželství“ a v roce 2001 George W. Bush podepsal daňový zákon zahrnující několik opatření, které byly vytvořeny aby tomu napomohly. Mimo jiné tato opatření obsahovala rozšíření běžného odpočtu pro manželské dvojice a nárůst rozšíření vstup do 15% daňové skupiny, opět pouze pro manželské dvojice. Podle Carrasovi a Stuerlleho (2002) kalkulace, zákon z roku 2001 významně snížil postihy pro většinu manželů. Nicméně manželské postihy stále existují a mají tendenci být vyšší, když oba manželé mají podobné výdělky. Za určitých podmínek , například, když se dva jedinci s upraveným hrubým příjmem 25 000$ vezmou, jejich společná daňová povinnost může vzrůst asi o 1 900$. Na druhou stranu, když jsou zde významné rozdíly ve výdělcích jedinců, poskytuje daňový zákoník bonus pro manžele.Když dva lidé s příjmem 50 000$ a nulovým upraveným hrubým příjmem uzavřou sňatek, jejich společná daňová povinnost může klesnout o 4 269 $ ( kalkulace pro rodinu s dvěma dětmi). V případech jako je tento, zákon poskytuje takzvané „daňové věno“.

8.2. Analýza manželské daněEkonomové zkoumající tuto scénu se pravděpodobně zeptají na dvě obvyklé otázky- je to spravedlivé a efektivní? Většina veřejných debat se soustředí na spravedlnost – je fér danit jedince

21

nebo rodiny? Jeden z argumentů upřednostňuje rodinu, tato volba umožňuje férovější přístup k příjmu z věcí jako jsou dividendy, úroky, zisky. Panuje však obava, že by v případě samostatného podávání přiznání, manžel s vyšším příjmem převedl majetek na svého partnera s nižším daňovým výměrem (taky nazývaný ložnicový převod majetku). Je složité předvídat rozsah v jakém se toto může dít. Implicitní pohled na tyto obavy je, že majetková práva uvnitř rodiny jsou irelevantní. Nicméně vzhledem k aktuálně vysoké míře rozvodovosti, převádět majetek na druhého z manželů pouze kvůli daňovým účelům může být riskantní strategie a není tu ani žádný přesvědčivý důkaz, že by takové převody nastávaly v nějakém větším množství.Rodina by také mohla být hájena jako vhodná zdanitelná jednotka na spíše filosofické úrovni. Odpůrci zdanění na základě rodinných vztahů tvrdí, že toto danění vede k vážným koncepčním problémů, je těžké určit, co přesně rodina představuje. Například, když je manželská dvojice daněna ze společných příjmů, měl by být stejný postup aplikován na dva bratry, kteří sdílí domov nebo dceru, která se stará o svého starého otce?Musí tento vztah být definován krví nebo manželstvím? Jsou tedy dvojice se stejným pohlavím vyloučeny z této komunity?Zřejmě jsou názory zvažující výběr nejvíce férového zdanění ovlivněny hodnotovými soudy a postojem k roli rodiny ve společnosti. Debata pokračuje a je živá. Zdanění rodinného příjmu bylo nedávno předmětem právního problému. Muž podal žalobu k daňovému soudu, že byl oprávněn podat společné přiznání s dalším mužem, se kterým má „ekonomické partnerství“. Soudce rozhodl, že manželství, jako kritérium pro určení daňové povinnosti je ústavně platné..( Herman 2000,p. Al).Když se vrátíme k efektivnostním aspektům tohoto problému je otázkou, zda-li manželská daň nezkresluje chování jedince. Daňový systém mění cenu manželství a velmi časté jsou i anekdoty o odložení manželství, rozvodu nebo odloučení z daňových důvodů. Ze statistického hlediska je však velmi těžké dokázat, že by manželská daň podstatně zkreslovala rozhodování o uzavření manželství. Alm a Whittington (2003)zjistili, že je tu negativní vztah mezi pravděpodobností že pár žijící ve společné domácnosti uzavře sňatek a velikostí jejich dalších manželských postihů, ale rozsah efektu je velmi malý.Snadnější je zdokumentovat dopad společného přiznání na rozhodování o nabídce práce.- protože – vdané ženy mají tendencí mít elastičtější nabídku práce než jejich manželé., efektivní danění vyžaduje danit ženy nižší daňovou sazbou z jejich posledních vydělaných dolarů Společné podávání je tedy neefektivní.Jen těžce si lze představit, že Kongres zavede oddělené sazebníky pro manželky a manžele. To však neznamená, že nelze zdanění rodiny učinit efektivnějším. Jedinou možnou reformou je eliminace společných daňových přiznání a všichni lidé by vyplňovali přiznání samostatně. To by nezvýšilo pouze efektivitu, ale také by to zvýšilo míru manželské neutrality. Mnoho národu, včetně Kanady zvolilo tento přístup.Bohužel by samostatné podávání porušilo zásadu číslo 2 – stejné zdanění rodin ze stejnými příjmy. To nás vrací tam, kde jsme začali. Žádný daňový systém nemůže splnit všechna tři kritéria, takže se společnost musí rozhodnout, které z nich má nejvyšší prioritu.

9. Přístup k mezinárodním příjmům Nyní přejdeme k postoji daňového systému k příjmu jedince, který byl vydělán v zahraničí. Takové příjmy jsou potenciálním zájmem daňových autorit země, ze které jedinec pochází a vlády hostitelské země. Americké právo uznává zásadu, že hostitelská země má přednostní právo danit příjem vydělaný uvnitř svých hranic. Ale zároveň USA zastávají názor, že americký občan, ať už vydělává peníze kdekoliv, má daňovou povinnost ke své rodné zemi. Abychom se vyhnuli dvojímu zdanění příjmu ze zahraničního zdroje, USA daní příjem vydělaný v zahraničí, ale umožňují slevu na daň placenou zahraniční vládě. Předpokládejme, že Ophelina daňová povinnost v USA z příjmu vydělaného v Německu je 7 000$ a 5000$ je daň z příjmu, kterou musí zaplatit v Německu.Potom Ophelia může využít slevy 5 500 $ na jejím americkém daňovém přiznání a zaplatí pouze 1 500$ Internal revenue services. Celková občanská daňová povinnost v USA je potom založena na

22

celkovém příjmu.

10. Globální versus místní systémyFilosofická premisa amerického systému je, že rovnost ve zdanění je definována na občanských základech. Pokud jste občanem USA, vaše celková daňová povinnost by měla být závislá na tom, zda-li vyděláváte svůj příjem doma nebo v zahraničí. Označujeme to,jako globální systém. Naopak prakticky všechny ostatní země se drží teritoriálního systému – občan vydělává příjem v zahraničí, tudíž musí platit daň z příjmu vládě hostitelské země. Který systém je lepší? Je těžké určit, který systém je nadřazenější, a tak stejně je těžké rozhodnout o jejich efektivitě nebo spravedlnosti. Následující text možná rozšíří náš problém:Spravedlnost:John, občan UK a Sam, občan USA, oba pracují v Hong Kongu a mají stejný příjem. Protože UK má teritoriální systém, platí John daň pouze Hong Kongu. Na druhou stranu Sam dluží peníze také USA( za podmínky, že jeho americký daňový výměr je vyšší než ten Hong Kongský). Proto Sam platí více než John, i když mají stejný příjem. Tedy globální systém zajišťuje spravedlivé zacházení všem občanům stejné země, ale může vést k podstatně rozdílnému zacházení pro občany jiných zemí. Měla by být horizontální spravedlnost definována na národní nebo světové bázi? Každý z principů má nějaký význam, ale žádný systém mezinárodní daňové koordinace je nemůže uspokojit oba.

Efektivita:Globální systémy mohou zkreslovat mezinárodní rozhodnutí o produkci. Předpokládejme, že americká firma operující v zahraničí musí platit americkou daň z příjmu za jejich americké zaměstnance. Holandská firma, která používá teritoriální systém, podobnou povinnost nemá. Pokud ostatní okolnosti zůstávají neměnné, potom americké společnosti mohou dopadnout tak, že platí více za jejich práci, a tudíž jsou v nákladové nevýhodě. Je tedy představitelné, že holandské firmy mohou vyhrát více kontraktů než americké, i když ty americké mohou být technologicky účinnější.Na druhou stranu teritoriální systém může zkreslit jiná rozhodnutí, rozhodnutí o tom, kde se lidé usadí. Občané dané země možná přizpůsobí svoje rozhodnutí pracovat v zahraničí skutečnosti, že jejich daňová povinnost je závislá na tom, kde žijí. U globálního režimu nemůžete utéct výběru daní vaší rodné země, pokud si nezměníte občanství. Je tu tedy menší podnět k přesídlení se pouze z daňových důvodů.Globální systém může zkreslit rozhodnutí o produkci a teritoriální systém zase rozhodnutí o pobytu. Je těžké zjistit, které zkreslení tvoří rozsáhlejší efektivní náklady.

11. Státní daně z příjmuRole daní z příjmů jednotlivce ve státním daňovém systému rapidně vzroste. Od roku 1960, 12.2% ze státního výběru daní bylo z individuálních daní z příjmu a do roku 2002 bylo toto číslo 35% (US Bureau of the Census,2006,p.291). V současné době, 34 států a District of Columbia mají širokou daňovou základnu tvořenou individuální daní z příjmů, která zahrnuje mzdy. Další dva státy daní úroky a dividendy, ale ne mzdy.Státní daň z příjmů má tendenci, být svou strukturou podobná federální dani. Daňový základ je založen na odečtení různých odpočtů a osvobození od daně od hrubého příjmu, a daňová povinnost je určena přiřazením mezní daňové sazby ke každé z několika příjmových skupin. Mezní daňové sazby jsou o hodně nižší než ty ve federálním systému. Napříč státy, které uvalily daň z příjmu v roce 2006, nejvyšší skupinové sazby byly mezi 6-8%.(Maximum bylo 9.5% ve Vermontu). Státy se

23

značně liší v problematice odpočtů a osvobození. Některé vyloučily prakticky všechny odpočty, zatímco jiné se řídily podobnými pravidly, jako má federální systém. Je důležité nezanedbávat efekt státní daně z příjmu, když odhadujeme celkovou mezní sazbu daně. Mezní daňová sazba, které čelí Kaliforňané v nejvyšší příjmové skupině je 35% z federální daně a dalších 9.3% z Kalifornské daně z příjmu, nebo dani v celkové ve výší 43%. Pokud jedinec rozepíše odpočty a odečty státních a místních daní, efekt je trochu tlumený, ale faktem, že kumulativní mezní daňová sazba ve státech s vysokým zdaněním je okolo 50 %.

12. Politici a daňová reformaNaše diskuze o dani z příjmu ukázala mnoho prvků, které je těžké ospravedlnit na základě jejich spravedlnosti nebo efektivity. Přirozenou otázkou je, proč je tak složité daňový systém vylepšit? Jeden z důvodů je, že v mnoha případech, dokonce i férový nezaujatí experti nesouhlasí s tím, co by přímá reforma přinesla. Například, jak jsme zmínili, navzdory shodě napříč ekonomy, že rozdílné danění různých typů kapitálových příjmu není žádoucí, existují spory o tom,jak tento problém vyřešit. Co jeden vidí jako reformu, může druhému připadat jako změna k horšímu.Další těžkosti je,že při pokuse o změnu určitých opatření se zvedne vlna nevole ze strany té politické opozice, kterou by tato reforma poškodila. Takovým příkladem jsou státní úředníci, kteří divoce lobbují kdykoliv je nadnesen návrh na omezení odečitatelnosti státní daně z příjmu. Některé teorie tvrdí, že pokud jsou přítomny speciální zainteresované skupiny, může politický proces vést k takové struktuře výdajů, která je ze společenského hlediska suboptimální. Stejné teorie mohou vysvětlit obtíže, které vznikají při pokusech o zlepšení systému.Organizované lobbistické skupiny nejsou jedinou překážkou reformy. V mnoha případech se po zavedení daňové opatření běžní lidé přizpůsobují změny ve svém chování, což muže způsobit určité ztráty. Například mnoho rodin nakupuje větší domy než by zakoupili, kdyby neexistovala odečitatelnosti úroku z hypotéky a daně z nemovitosti. Pravděpodobně, kdyby se tato opatření zrušila, hodnoty domů by spadly. Majitele domů by to položilo. Některé názory na horizontální spravedlnost tvrdí, že je nefér měnit opatření, které lidi donutí činit rozhodnutí, která je nákladné zvrátit.Ale historie od roku 1986 ukazuje, že daňový systém s relativně nízkou sazbou a širokým daňovým základem není příliš stabilní politicky. Jaký je výhled pro návrat zásad TRA86? Mnoho pozorovatelů věří, že co do rozsahu přibudou změny daňového zákona, tendencí bude zabudovat zvýhodnění do daňového zákoníku, která naruší daňový základ a způsobí další komplikace. Jak vtipkoval kongresman Charles Ranger. Kritikové statusu quo mají rádi „ mluvit o vytržení daňového zákoníku z jeho kořenů, ale každý rok mu přidají další hnojivo“. Funkcí daňového systému je „ umožnit zákonodárcům (a prezidentovi) navýšit zdroje ve fondech na kampaně vkládáním, nebo odstraňováním skulin v našem současném obscéním ,komplikovaném zákoníku.“( Friedman 1998). Docházíme k závěru, že nikdo nemůže být optimistický, co se týče možných změn.Všimněte si, že všechny naše diskuze o reformě statusu quo předpokládali, že budeme pokračovat v používání příjmu jako daňového základu. Někteří pozorovatelé tvrdí, že jakýkoliv daňový systém založený na příjmu je předurčený k tomu, aby obsahoval chyby.

24