Krajiny češtiny číslo 4

1 | Editorial

2 | Úvodní rozhovor PhDr. Jindřich Fryč, vrchní ředitel MŠMT

3 | Lektoři a učitelé Lektorát českého jazyka a literatury

v Záhřebu / Matěj Martinčák Čeština na jižní Ukrajině aneb Moje roční

Čechohrátky v Čechohradě / Martin Horn Soumrak češtiny na Rýnu? /

Lenka Uchytilová

4 | Letem světem Česká škola bez hranic: další jazyk umožňuje

jiný pohled na svět / Lucie Slavíková-Boucher K bilingvní výchově v zahraničí / Jana Sovová Dvě české stopy v brazilské kultuře /

Thiago Borges de Aguiar Poldi Libri / Zuzana Muchová Dvacet let od evakuace dětí z Chorvatska

do ČSFR / Jiří Krejčí Tři obyčejné příběhy / Jindřich Krous Slavné české osobnosti severního

Kavkazu / Marek A. Havlíček Literární soutěž / Marek A. Havlíček Slovanské jesličky – Z Opole téměř do Hollywoodu / Zuzana Bušíková

5 | Portrét Rozhovor s Helenou Voldanovou /

Vendula Vlková Hingarová Rozhovor se Sorinem Paligou /

Hana Herrmannová

6 | Didaktické zkušenosti a studie Chyby italsky mluvících studentů češtiny

v písemném projevu / Lucia Casadei

7 | Recenze Divoši ve své divočině / Markéta Pilátová

8 | Literární koutek Vanilková Helena / Markéta Pilátová Neonové verše / Sára Heltai, překlad

Tomáš Vašut

a dále | glosy a autentické texty

Milé čtenářky, milí čtenáři,dovolte nám, abychom vás po roce opět provedli novým číslem internetového bohemistického časopisu Krajiny češtiny (podle čí-selné řady čtvrtým, nicméně včetně nultého již číslem pátým).

Hlavním tématem tohoto čísla jsou Češi za hranicemi České re-publiky. Mnoha významným Čechům byla v minulosti udělena ministrem zahraničních věcí ČR cena Gratias Agit za šíření dob-rého jména České republiky v zahraničí. Mezi oceněnými byli v oblasti lektorátů např. profesor Jan Rubeš, působící na Univer-zitě v Bruselu, či profesor Xavier Galmiche z pařížské Sorbon-ny, dále to byla francouzská lycea Carnot v Dijonu a Alphonse Daudeta v Nimes, z oblasti krajanských komunit pak např. Svaz Čechů v Republice Chorvatsko.

S dalšími oceněnými Čechy se setkáte nejen v tématech jed-notlivých článků (páter Václav Mašek v autentickém rozhovoru, profesorka Dubravka Sesar figurující v příspěvku o záhřebské bohemistice či argentinská překladatelka českého původu He-lena Voldanová představena v rubrice Portrét), ale někteří z nich jsou také autory příspěvků (čerstvá nositelka ceny Gratias Agit Lucie Slavíková-Boucher přispěla svým článkem o České škole bez hranic do rubriky Letem světem).

Vaší pozornosti bychom chtěli doporučit další konkrétní příspěv-ky: úvodní rozhovor našemu časopisu tentokrát poskytl Jindřich Fryč, vrchní ředitel sekce mezinárodních vztahů a evropských záležitostí z MŠMT. Ve stěžejní rubrice Lektoři a učitelé navštívíme lektorát v Záhřebu, krajanskou komunitu v Čechohradě a Sla-vistický seminář v Bonnu. Dále se v sekci Letem světem setkáte s obyčejnými příběhy tří Čechů v Jižní Americe nebo se studen-ty češtiny z Opole, kteří natáčeli film Slovanské jesličky. Rubrika Portrét pak představí vedle zmiňované argentinské překladatel-ky také významného rumunského bohemistu Sorina Paligu.

V rubrice Didaktické zkušenosti a studie se dozvíte, jaké chyby v písemném projevu dělají italsky mluvící studenti češtiny. V Literárním koutku na vaše city zaútočí povídka Markéty Pi-látové Vanilková Helena a příznivci poezie se mohou těšit na verše nejen v Literárním koutku, ale také v dalších autentických příspěvcích. Celé číslo opět prostupují tematicky různorodé glosy a autentické texty, které jsou věnovány nejen širokému spektru činností učitelů u krajanů a lektorů, ale také např. Ev-ropské škole v Karlsruhe či projektu PIAAC.

Přejeme vám slunné a odpočinkové léto plné zajímavých zážit-ků. Rádi bychom, aby se jedním z nich stalo také čtení našeho/vašeho časopisu.

S ročenkou Krajiny češtiny „na přečtenou“ opět příští rok.

Lucie Šafarčíková, Olga Vlachová

01

02

04

09

13

24 28

32 34

37 39

42 44

47

56

60

62

74

79

83

V tomto čísle 2011/12 naleznete:

Časopis učitelů u krajanských komunit a lektorů českého jazyka a literatury na zahraničních vzdělávacích institucích

edit

oria

l

čtvrté číslo | červenec 2012 01

edit

oria

l / o

bsah

ISSN 1804-32834čísločerv

enec

201

2

Pod vaším vedením je na MŠMT dlouhodobě pod-porována výuka češtiny za hranicemi České repub-liky. V čem vidíte hlavní význam Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí?

Českým jazykem hovoří více než 10 milionů obyvatel České republiky a také se k němu více či méně „hlásí“ krajané žijící v zahraničí, kterých se odhadují cca 2 miliony. To rozhodně není málo lidí, jakkoli čeština nepatří mezi hlavní evropské jazyky, kterým se učí většina obyvatel Evropy. Proto považuji za důležité, aby byl náš jazyk dostupný také cizincům, kteří mají zájem o jeho studium. Program podpory českého kultur-ního dědictví v zahraničí, resp. jeho část v gesci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, tak představuje nástroj, kterým tento zájem můžeme podpořit a přiblížit češtinu ci-zincům. Naplňujeme tím také naši ambici, aby čeština byla dostupnější i mimo hranice České republiky a nebyla jako jazyk uzavřena pouze hranicemi naší země. Je dobře, že se program zaměřuje nejen na výuku češtiny pro krajany, ale že je náš mateřský jazyk nabízen na vysokých školách v zahraničí, stejně jako se mu mohou učit s podporou státu děti, které pobývají dlouhodobě se svými rodiči v zahrani-čí, a neztrácí tak kontakt s živým jazykem, což významně usnadňuje jejich návrat do České republiky.

V roce 1994 vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, v roce 2008 úspěšně složil ri-gorózní zkoušku na téže fakultě. J. Fryč pracuje od roku 1994 na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, nejprve na pozici odborného re-ferenta, od roku 1996 vedl odbor pro mládež, od roku 2004 odbor mezinárodních vztahů a v pro-sinci 2009 byl jmenován vrchním ředitelem sekce mezinárodních vztahů a evropských záležitostí. Dlouhodobě se věnuje problematice vzdělávání ve vztahu k zahraničí, spolupodílel se na přípravě řady strategických a koncepčních materiálů v ob-lasti vzdělávání a dříve oblasti mládeže, zastupu-je MŠMT ve vztahu k Evropské unii, Radě Evropy a dalším mezinárodním organizacím.

Jaké je další směřování tohoto programu? Plánují se v budoucnu nějaké inovace či změny?

Vláda ČR před několika málo týdny přijala novelu usnesení o Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí, kterou se usnadní především podpora Českých škol bez hra-nic, mírně byl také zvýšen limit pro počet vysílaných učitelů ke krajanským komunitám (až na 15 vysílaných učitelů). To jsou poslední hlavní změny, které byly schváleny. Program je ve své stávající podobě schválen do roku 2015 a před-pokládám, že se po tuto dobu již zásadně měnit nebude. Naším cílem jsou „stabilní pravidla“ srozumitelná našim partnerům v zahraničí, stejně jako učitelům a lektorům, kteří v rámci tohoto programu vyjíždějí učit češtinu na za-hraniční univerzity nebo ke krajanským komunitám.

Jaké konkrétní kroky by podle vás pomohly další-mu rozvoji a propagaci našeho programu?

Na další zásadní rozvoj programu by bylo třeba získat dal-ší zdroje ve státním rozpočtu, což v současné chvíli není možné, a tak naše snahy o inovaci musí být především v hledání vnitřních úspor, např. za účelem zvýšení počtu míst, kde se čeština nabízí, či změn míst ve světě, kde se

PhDr. Jindřich Fryč, vrchní ředitel sekce mezinárodních vztahů a evropských záležitostí, MŠMT

úvod

ní

rozh

ovor

2.

úvod

ní r

ozho

vor


český jazyk učí. To je hlavní trend, kterým se ministerstvo společně s Domem zahraničních služeb v posledních letech snaží jít. Velmi si vážím, že se podařilo udržet roz-počet na zabezpečení programu ve stávajícím objemu již několik let, a to navzdory úsporným opatřením.

Významně se také změnila propagace programu, dokla-dem mých slov jsou také např. Krajiny češtiny, které prá-vě držíte v ruce, nebo pozměněné webové stránky DZS, kde je dnes mnohem více validních informací k tomuto tématu, i díky úzké spolupráci s lektory a učiteli. Pro mne osobně je důležité každoroční setkání s učiteli a lektory, které DZS organizuje. Tato setkání se postupně proměnila ve významnou součást Programu podpory českého kultur-ního dědictví v zahraničí a jsou nejen společenskou, ale také odbornou akcí těšící se zájmu jak na straně učitelů a lektorů, tak i ministerstev a DZS.

Jak probíhá spolupráce s hostitelskými zeměmi (zahraničními univerzitami, krajanskými komunita-mi)? Jaká je jejich zpětná vazba na působení učitelů u krajanů a lektorů?

Spolupráce s univerzitami se významně liší od teritoria, kde se čeština vyučuje. Tradičně je největší zájem o náš mateřský jazyk v Polsku, Itálii, Francii, kde máme nejvíce lektorátů. Také země, kde se čeština učí, mají v současné době omezenější zdroje, což se projevuje mj. ve snižování příspěvků na vysoké školy, které zase hledají úspory ve vlastních rozpočtech. Tato skutečnost se významně projevuje i na výuce bohemistiky na zahraničních univerzitách. Společně s MZV musíme mnoh-dy vyvinout značné diplomatické úsilí, abychom udrželi lek-torát na dané univerzitě. Pro mne osobně je velmi smutné, pokud se tak nepodaří a lektorát i přes zájem zahraničních studentů musí po mnoha letech skončit. Naše spolupráce tak velmi často probíhá v rovině dojednávání podmínek pro další pokračování existence lektorátu, obsahová stránka je primárně v gesci univerzity a lektora. V místech, kde např. do-chází ke snižování počtu studentů a ministerstvo má zájem na pokračování činnosti lektorátu, hledáme další možnosti pro působení našeho lektora v dané zemi. Komunikaci s kra-janskými komunitami zajišťujeme v úzké spolupráci s MZV; v posledních letech je seznam míst, kam vysíláme naše učitele, stabilní, nyní se bude otvírat nové místo pro učitele v USA, které se zakládá na podnět našeho krajanského spol-ku v Chicagu. Jsem si vědom, že vyslání učitele k některým našim krajanským komunitám má zásadní dopad na to, zda se podaří češtinu v těchto místech světa zachovat.

Jaká je podle vás hlavní motivace lidí žijících v za-hraničí učit se český jazyk?

Motivace jsou různé pro studenta univerzity v Evropě či našeho krajana v Jižní Americe. Každý z nich má „nějakou

motivaci“ se do studia českého jazyka pustit. Není nutné tyto motivace dále rozepisovat, jsou myslím obecně zná-mé a já v zásadě vítám každou z nich, protože mým cílem je podchytit co nejvíce zájemců o češtinu a náš mateřský jazyk jim přiblížit a nabídnout. Program podpory českého kulturního dědictví v zahraničí nabízí v tomto ohledu ob-rovský prostor pro kreativitu, neboť každý lektorát, každé místo učitele u krajanské komunity je jedinečné a vyža-duje individuální přístup s dobrou znalostí místních pod-mínek.

Jak Česká republika podporuje činnost obdob-ných zahraničních programů v ČR (např. výměna lektorů, působení zahraničních krajanských organi-zací v ČR apod.)?

MŠMT podporuje vysoké školy při přijímání zahraničních lektorů, kteří na vysokých školách v ČR působí, jakkoli jde o činnosti, které jsou primárně v gesci jednotlivých škol. Mi-nisterstvo tomuto napomáhá zejména sjednáváním mezi-národních smluv, které představují základní právní rámec pro spolupráci s danou zemí. Se zahraničními krajanskými organizacemi jsme v kontaktu, zejména pokud se jedná o podporu „menšinového školství v ČR“, k čemuž jsou dány potřebné podmínky v našem školském zákoně.

Víte o nějaké kuriozitě nebo zajímavosti z fungo-vání Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí?

Já bych chtěl spíše využít tuto otázku k poděkování všem, kteří se výuce českého jazyka věnují, ať v rovině zabezpeče-ní Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí, např. podmínek pro vysílání lektorů a učitelů ke krajan-ským komunitám. Můj díky patří také samotným lektorům a učitelům, kteří pak v zahraničí působí, stejně jako všem vysokoškolským učitelům, kteří vyučují češtinu na zahra-ničních univerzitách. Vždy jsem si této činnosti vysoce cenil a považuji ji za nesmírně přínosnou pro nás všechny. Pro mne je největším potěšením (záměrně nepíši ani zajíma-vostí, natož pak kuriozitou!!! ☺), kdykoli ve světě potkám člověka, který je cizinec či v České republice se narodil jeho „předek“, a já s ním mohu promluvit česky. Stejně tak mám velkou radost, když vidím, jak i elementární znalost češtiny napomohla ke vzniku společného projektu mezi školami či mezi firmami.

Děkujeme velice panu vrchnímu řediteli Jindřichu Fryčovi za rozhovor.

Úvodní rozhovor | PhDr. Jindřich Fryč, vrchní ředitel MŠMT

úvod

ní r

ozho

vor


Z výuky překladových cvičení s 5. ročníkem bohemistů

Prvním českým lektorem v Záhřebu byl již v 11. století biskup Duch. Zdá se vám toto tvr-zení přinejmenším přitažené za vlasy? Jistě… ovšem když se zamyslíme nad prvotním význa-mem slova lector (tedy ten, kdo čte), tak se ta-ková interpretace nemusí jevit natolik pošetilá. A může poukázat přinejmenším na dvě věci – jednak na dlouhou (byť výrazně přerušovanou) tradici česko-chorvatských vztahů a jednak na významový posun pojmu lektor.

V následujícím článku se pokusíme dotknout obou výše zmíněných rovin, v první části se zaměříme na onu tradici (zejména s ohledem na výuku českého jazyka v Záhřebu),

v druhé pak na to, co pod pojmem lektor rozumíme dnes a jak vypadá jeho práce v Záhřebu.

Trocha historie

Pokud přeskočíme nejasné náznaky ukryté v legendách šerého dávnověku, první česko(moravsko)-chorvatské kontakty spadají do doby vypuzení Metodějových žáků z Velké Moravy. Část těchto žáků se v roce 886 vydala do chorvatského přímoří, kde pokračovala v tradici slovan-ské bohoslužby a hlaholského písemnictví. O čtyři a půl století později si jejich následovníky pozval český král Karel IV. do nově založeného kláštera Emauzy, kde měli obnovit slovanskou liturgii a praktickou znalost hlahol-ského písma. A onen zmíněný biskup Duch? O něm

Lektorát českého jazyka a literatury v ZáhřebuMatěj Martinčák | lektorát Záhřeb, Chorvatsko

lekt

oři a

uči

telé

lekt

oři

a uč

itel

é3.


nám prameny neříkají v podstatě nic více, než že se stal prvním záhřebským biskupem (1094) a že byl Čech. Při-pisují se mu také poznámky na okraji Radonovy bible, v nichž můžeme najít některé bohemizmy.

Po husitských bouřích kontakty (ani do té doby nikterak pravidelné) ještě prořídly. Přestože země Koruny české a Chorvatské království byly od nástupu Ferdinanda Habsburského na oba trůny po bitvě u Moháče takřka čtyři století součástí jednoho státního celku – Habsbur-ské monarchie, vysloveně soustavné česko-chorvat-ské vztahy můžeme zaznamenat až v první polovině 19. století v období obrozeneckých snah, nezřídka inspi-rovaných ideou (vše)slovanské vzájemnosti. To však ne-znamená, že by před obrozením v česko-chorvatských vztazích nebylo o čem hovořit, z kulturních počinů stojí za zmínku kromě několika překladů minimálně sedmi-jazyčný slovník českého benediktina Petra Lodereckera z roku 1605 (jako základ Lodereckerovi posloužil pěti-jazyčný slovník chorvatského učence Fausta Vrančiće, který Loderecker rozšířil o češtinu a polštinu, a vznikl tak první česko-chorvatský slovník).

Kromě kulturních styků došlo ke stykům ještě bezpro-střednějším. Bouřlivé období osmanských nájezdů vyvo-lalo přesuny obyvatelstva, a tak se již v 16. století a v něko-lika dalších migračních vlnách v 17. století na Břeclavsku a Mikulovsku usazuje chorvatská menšina. Naopak po konci osmanské vlády nad chorvatskou Slavonií (1699) se zde v průběhu několika staletí začínají usazovat čeští osíd-lenci, kteří zde již v roce 1840 zakládají… pivovar. Školy přijdou na řadu teprve později (o těchto českých školách se můžete dočíst více v minulých číslech Krajin češtiny v příspěvcích Jiřího Krejčího a Vladislava Rusína).

Nejplodnější období česko-chorvatských vztahů začíná v časech obrozenských – již Josef Dobrovský navázal přátelské styky s významnými chorvatskými osobnostmi (záhřebským biskupem Vrhovcem, lexiko-grafem Stullim) a tato vzájemná spolupráce se v průbě-hu dalších desetiletí ještě stupňovala. České kulturní sna-hy byly v mnohém považovány chorvatskými obrozenci za vzor. Kollár, Šafařík, Erben, Hanka, Čelakovský a mnozí další udržují čilé styky se svými protějšky na slovanském jihu, vzrůstá počet překladů, vyměňují se časopisy, knihy a zejména zkušenosti. Při zakládání ústřední chorvatské kulturní instituce Matice ilyrské pomohli peněžními pří-spěvky Jungmann, Palacký, Náprstek a další.

Významnou osobností těchto vzájemných vztahů byl také biskup v Djakovu Josip Juraj Strossmayer (pokud je vám jméno povědomé, tušíte nejspíš správně – pražský „Štrosmajerák“ je pojmenován právě po něm), význam-ný mecenáš, který velkou měrou přispěl k otevření

Záhřebské univerzity v roce 1874 (do té doby plnila funkci vysokého učení jezuitská Akademie založená v roce 1669).

A právě k roku 1874 se vážou prvopočátky orga-nizované výuky češtiny v Záhřebu, neboť jednou ze šesti základních kateder byla slavistika, do jejíhož čela byl (z důvodu nepřítomnosti významného chorvatského sla-visty Vatroslava Jagiće) jmenován český profesor Leopold (chorvatsky Lavoslav) Geitler. Samozřejmě tehdy neprobí-hala výuka češtiny jako samostatného předmětu, ovšem studenti mohli z Geitlerových komparatistických předná-šek mnohé o českém jazyce a literatuře seznat (mj. vedl seminář o Rukopisu královédvorském).

Když už jsme vzpomenuli začátky Záhřebské univerzi-ty a slavistu Geitlera, nebude na škodu zmínit, že se na zdárném chodu univerzity v jejích počátcích významně podíleli i další čeští odborníci: Bohuslav Jiruš (botanika a farmakologie), Vinko Dvořák (fyzika), Jan Jaromír Haněl (právo), Gustav Janeček (chemie), Dragutin Zahradník (matematika), Fran Smetánka a Emil Prašek (medicína).

Rok 1874 je zajímavý ještě z jiného důvodu, tehdy totiž český literát a dobrodruh Josef Václav Frič, který už delší čas žil v Záhřebu (do Čech měl v té době vstup zapově-zen), zakládá Českou besedu, první krajanskou organizaci v Chorvatsku, která je mimořádně kulturně aktivní do-dnes.

Čeština v Záhřebu

Vraťme se však k Záhřebské univerzitě: zde po několika desetiletích obecně slavistických přednášek začíná v aka-demickém roce 1918/19 pravidelná výuka českého jazy-ka, otevírá se samostatný lektorát češtiny v rámci Katedry slovanské filologie, který vedl slavista a klasický filolog Stjepan Musulin. V roce 1924 vydává přehlednou Českou gramatiku a návod k české obchodní korespondenci (Musu-lin od roku 1920 přednášel český jazyk též na Vysoké škole obchodní a dopravní, toto snad osvětlí název druhé části jeho gramatiky). V roce 1936 střídá Stjepana Musulina na místě lektora češtiny Josip Vrana (původem z krajanské menšiny z okolí Bjelovaru), který český jazyk na filozofické fakultě vyučoval (s výjimkou let 1947–1955) až do svého odchodu do důchodu v roce 1970.

Jednou z nejvýznamnějších postav chorvatské bohemis-tiky je bezesporu profesor Ljudevit Jonke, široce vzděla-ný slavista a filolog (v letech 1930–1932 studoval také v Praze), který stál u zrodu samostatného oboru české-ho jazyka a literatury, který byl na Záhřebské univerzitě poprvé vypsán v roce 1965. Jonke, kromě impozantní

lekt

oři a

uči

telé


Lektoři a učitelé | Lektorát českého jazyka a literatury v Záhřebu

činnosti odborné, zpřístupnil ve svých překladech chor-vatským čtenářům mnohé zásadní autory české litera-tury (Němcová, Neruda, Šalda, Čapek, Hašek, Vančura, Olbracht aj.).

Mezi lety 1959–1968 vedl jako odborný asistent před-nášky o české literatuře také Božidar Škritek, jehož pře-kladatelská činnost se zaměřovala především na poezii (Vrchlický, Toman, Wolker, Nezval, Šotola ad.).

V akademických letech 1966/67 a 1969/70 personální potíže oblíbeného oboru bohemistiky pomáhal řešit jako hostující spolupracovník slavista Dušan Karpatský, dnes nejvýznamnější český překladatel z chorvatštiny (pře-kládal M. Krležu, S. Novaka, A. Šoljana, M. Jurić Zagorku a mnoho dalších autorů, nejen chorvatských, ale i srb-ských a bosenských); zasloužil se o vydání monumentální antologie Zlatá kniha českého básnictví, v níž je na sedmi stech stranách představen vývoj české poezie od svých prvopočátků (Hospodine, pomiluj ny) až po konec 20. sto-letí. Pro české čtenáře pak připravil podobně reprezenta-tivní antologii chorvatské poezie Koráb korálový.

V akademickém roce 1967/68 byl vytvořen samostat-ný Ústav západoslovanských jazyků s katedrami bohe-mistiky a polonistiky. S obdobím konce 60. let je spja-to i působení další české posily záhřebské bohemistiky – významné paleoslavistky Zdenky Kurzové Ribarové. Ta zde působila jako lektorka českého jazyka do roku 1975 a poté ještě několikrát na kratší dobu jako hostující profesorka. V roce 1971 vydala moderně zpracovanou chorvatsky psanou učebnici Přehled české gramatiky, kte-rá v novějším vydání slouží studentům dodnes.

V roce 1969 nastupuje na katedru Predrag Jirsak, který vedl přednášky o české literatuře až do svého odchodu do důchodu v roce 2007. I za Predragem Jirsakem stojí bohatá činnost překladatelská (Čapek, Škvorecký, Páral, Mukařovský…).

Praktická jazyková cvičení od roku 1972 až do roku 2007 vedla lektorka Renata Kuchar, která dlouhé roky za-stávala tuto náročnou úlohu sama. Kromě své činnosti výukové stihla přeložit velký počet českých autorů a pře-kládání se věnuje i v současnosti (Čapek, Hrabal, Klíma, Šotola, Vaculík, Procházková, Šabach, Zmeškal aj.).

Od roku 1988 pomáhala s praktickou jazykovou výukou česká lektorka Eva Štěrbová, která své působení ukončila v roce 1991, tedy v době počínajících dramatických vá-lečných událostí. Válečná situace pak neumožňovala vy-slat výměnného lektora z Česka, po skončení války se na výuce češtiny podílel Jan Černý, po něm Tereza Rejdová a standardní spolupráce na bázi lektora vysílaného čes-kým ministerstvem školství se obnovila až v roce 1999. Tehdy na tuto pozici přichází Slavomira Ribarová, která od roku 2004 působí na Katedře bohemistiky jako stálý lektor českého jazyka. Na místo lektora výměnného po ní nastupuje Jiří Hrabal, kterého po dvou letech střídá Pavel Svoboda a po dalším roce Kristyna Lajko.

Bohemistika dnes

Dospěli jsme v našem stručném přehledu až do součas-nosti, kdy výuku na katedře bohemistiky zajišťuje deví-tičlenný tým. Vedoucí katedry je profesorka Dubravka

lekt

oři a

uči

telé



Vyučující katedry bohemistiky s hosty z ČR (lektor Matěj Mar-tinčák zcela vlevo, Alen Novosad třetí zleva, vedoucí katedry Dubravka Sesar čtvrtá zleva, Slavomira Ribarová druhá zpra-va, Petar Vuković zcela vpravo)

Z terénní výuky u Lennovy zdi na Kampě v Praze

Sesar, která po odchodu Zdenky Kurzové Ribarové v roce 1975 převzala teoretickou jazykovou výuku (fonetiku, morfologii, syntax). Profesorka Dubravka Sesar se věnuje mimo jiné i lexikografické práci (Chorvatsko-česko-sloven-ský frazeologický slovník, oboustranný Chorvatsko-český slovník aj.) a překladatelské teorii i praxi (Mácha, Erben, Havlíček, Vančura, značná část básníků obsažených v Zla-té knize české poezie).

Od roku 1999 se na teoretických přednáškách z české ja-zykovědy podílí také docent Petar Vuković, který je spolu s Jiřím Hrabalem podepsán pod antologií současné čes-ké povídky, která vyšla v roce 2005.

Další členkou jazykovědného týmu je asistentka Ana Bunk, v současné době na rodičovské dovolené.

Literární oddělení katedry vede profesorka Katica Ivan-ković, na katedře pracuje od roku 1987, s drobnými přestávkami, kdy vyučovala jako lektorka chorvatské-ho jazyka na českých univerzitách (Brno, Praha). Kro-mě mnoha odborných statí napsala monografii o Karlu Tepem, pravidelně překládá zejména současnou českou literaturu (Bass, Brabcová, Ajvaz, Legátová, hry divadla Járy Cimrmana aj.).

Na výuce české literatury se dále podílejí asistenti Suza-na Kos a Matija Ivačić. Praktickou jazykovou výuku zajiš-ťují stálí lektoři Slavomira Ribarová, Alen Novosad a vý-měnný lektor Matěj Martinčák.

Z tohoto velmi stručného přehledu je patrné, že výuka češtiny na Záhřebské univerzitě má velmi dlouhou tradi-ci a lidé s ní spojení významně přispívají k prohlubování česko-chorvatských vztahů.

Motivace ke studiu češtiny

V dnešní době studuje obor český jazyk a literatura ve všech ročnících přibližně sto studentů (do první-ho ročníku obvykle nastupuje třicet studentů, v dalších ročnících se jejich počet mírně snižuje).

Přirozeně se nabízí otázka, jak si tento nebývalý zájem o bohemistiku mezi mladými Chorvaty vysvětlit? Že by byla česká kultura v Chorvatsku tak populární? Nebo snad očekávají studenti snadné pracovní uplatnění se znalostí češtiny? Odpověď nenajdeme tak lehce a hlav-ně je zapotřebí nahlédnout i na některé „přízemnější“ faktory, a to v první řadě způsob přijímacích zkoušek a systém volby oboru. Musím přiznat, že tento systém byl i pro mě delší dobu poněkud záhadný, ale snad jej alespoň rámcově popsat dokážu.

Přijímací řízení je pro všechny obory společné, samot-ná zkouška se zaměřuje na obecné studijní předpokla-dy. Student si sice do přihlášky vyplňuje obory (jazyky je možno studovat pouze dvouoborově), kterým by se chtěl věnovat, ovšem až podle úspěchu u společné při-jímací zkoušky zjistí, zda se mu na jeho „vyvolené“ obory podařilo dostat. Samozřejmě největší zájem bývá o jazy-ky, s nimiž studenti již mají zkušenost (angličtina, němči-na, italština, španělština apod.), ovšem po zaplnění těch-to studií si vybírají z jazyků „menších“, mezi nimiž čeština patří k nejoblíbenějším.

Svou roli hraje jazyková blízkost (a tedy předpokládaná menší náročnost takového studia; tento předpoklad se však poměrně záhy ukáže jako lichý), dobré jméno čes-ké kultury v Chorvatsku (existuje zde i ustálené slovní spojení „tradiční český humor“, které se objevuje v téměř každé recenzi české knihy či filmu), mnoho studentů navštívilo Prahu, která je oblíbenou destinací zdejších maturitních výletů, takže ještě čerstvé omamné vzpo-mínky na ni také mnohdy vykonají své. Důležitou roli při rozhodování hraje i dobrá pověst studia bohemistiky, kterou mezi své nastupující kolegy šíří „mazáci“ na oboru již studující.

Ve výsledku tedy do prvního ročníku pravidelně nastu-puje kolem třiceti mladých lidí, z nichž velká část ještě při maturitě o studiu češtiny ani zdaleka neuvažovala a jejichž obraz Česka se bez velkého přehánění dá po-stihnout několika nepropojenými jednotlivinami typu Praha-Kundera-pivo-dobré filmy. Čest výjimkám!

O to cennější je pro lektora pozorovat proměnu stu-dentů na zaujaté bohemisty, jakými se velká část z nich v průběhu studia stane. Lektor by však tuto přeměnu měl nejen pozorovat, ale hlavně by ji měl podněcovat, přiživovat a různými způsoby se na ní podílet.

Zní to sice jako poněkud naivní „objevování Ameriky“, ale činnost propagační a podněcovací je zejména v prostře-dích, kde se studenti takto „dobrovolně“ rozhodují pro studium češtiny dosti zásadní.

Hlavním místem pro snahu o předání tohoto zaujetí pro češtinu je přirozeně samotná výuka, v tomto akademic-kém roce zajišťuje výměnný lektor výuku jazykových cvičení pro třetí ročník (6 hodin týdně), překladatelských cvičení pro pátý ročník (4 hodiny týdně), volitelné češti-ny pro nebohemisty (4 hodiny týdně) a interdisciplinár-ního volitelného předmětu Česká společnost ve 20. století (3 hodiny týdně).

lekt

oři a

uči

telé



Velkou výhodou při výuce jsou moderně zařízené učeb-ny (v každé je počítač a projektor s plátnem), takže je možné hodiny zatraktivnit multimediálními prostředky. Dalším nezbytným pomocníkem jsou knihovny, jedna příruční v kabinetu lektora (obsahuje materiály Domu zahraničních služeb), druhá fakultní, která je bohemistic-kou literaturou velmi dobře zásobena (na akvizici knih pro tuto knihovnu se lektor také podílí – kupuje knihy v Česku a poté je převáží, tímto způsobem lze se stejný-mi prostředky zajistit mnohem více knih, neboť se výraz-ně ušetří na poštovném; co si o tomto způsobu dopravy myslí chorvatská celní správa jsem naštěstí zatím neměl příležitost zjistit).

Kromě samotné výuky pak k rozvíjení vztahu k čes-ké kultuře a k jejímu poznávání slouží řada (mimo)školních aktivit. Tou, která se setkává s největším ohla-sem u studentů, je jistě každoroční tzv. terénní výuka – tedy zájezd lektorů s více než 50 studenty ze všech roč-níků na přibližně desetidenní výpravu do České republi-ky. Program bývá bohatý (přednášky na fakultě, výstavy, divadelní představení, koncerty, setkání se spisovateli či jinými zajímavými osobnostmi, výlety apod.).

Dalšími jsou organizace večírků (před Vánoci a před koncem školního roku) s bohemistickým programem (divadelní představení, zpěv, soutěže atd.), filmový klub, překladatelská soutěž, literární večery, příležitostné přednášky apod.

Lektor se také pokouší se studenty navštívit veškeré kulturní akce, které mají vztah k České republice. V Chorvatsku sice nepůsobí České centrum, ale i tak se řada událostí vždy uskuteční – za poslední akademic-ký rok zmiňme alespoň koncert Jaromíra Nohavici v Daruvaru (zařízený kolegou Jiřím Krejčím, daruvar-ským učitelem), koncert kapely the Plastic People of the Universe v Záhřebu v rámci Human Rights Film Festivalu, nastudování kantáty Otvírání studánek Bohuslava Martinů sólisty a sborem Chorvatské te-levize, před nedávnem měla ve zdejším Národním divadle premiéru Janáčkova opera Jenůfa. České velvyslanectví pořádá každoroční Týden českého filmu, přehlídku současné české filmové produkce, v tomto roce měli studenti možnost kromě zhlédnutí několika filmů i procvičit své jazykové kompetence při posezení s hostem tohoto programu hercem Jiřím Ma-cháčkem. A že jsou tyto kompetence na patřičné úrovni bylo možno poznat i podle toho, že se procvičování pro-táhlo do brzkých ranních hodin...

Na pozvání lektora za organizační podpory českého vel-vyslanectví zavítal na konci letošního dubna do Záhře-bu básník a literární historik Petr Hruška, který na fakultě

pronesl přednášku o soudobém českém básnictví, ve-čer pak se svou partnerkou hudebnicí Yvettou Ellerovou vystoupili v komponovaném pořadu v literárním klubu Booksa.

Mě osobně však nejvíce těší fakt, že se do těchto akcí ak-tivně zapojují sami studenti a prokazují zájem, například tím, že v letošním roce program a organizaci školního filmového klubu sami převzali (nutno podotknout – zce-la dobrovolně). Další velmi úspěšnou čistě studentskou aktivitou je vydávání západoslavistického internetového časopisu Listy, do nějž přispívají svými zprávami, odbor-nými články a překlady.

Podle těchto signálů se dá usuzovat, že se dlouholetá kontinuita záhřebské bohemistiky jen tak nepřeruší a že budou v Záhřebu i nadále vyrůstat nové generace bo-hemistů prohlubující tradici vzájemných česko-chorvat-ských styků.

Seznam literatury

Sesar, D.: Povijest studija (online). http://www.ffzg.unizg.hr/zslav/bpovijest.html, 10. 5. 2012.

Damjanović, S. (ed.): Filozofski fakultet Sveučilišta u Zagre-bu. Zagreb: Filozofski fakultet 1998.

Stehlík, P.: Česko-chorvatské vztahy. In: Hladký, L. a kol: Vztahy Čechů s národy a zeměmi jihovýchodní Evropy. Pra-ha, Historický ústav 2010, str. 47–73.

lekt

oři a

uči

telé



Když se v České republice mluví o Češích a češtině na Ukrajině, je to většinou v souvislosti s Podkar-patskou Rusí (nebo chcete-li Zakarpatskou Ukra-jinou), která patřila k prvorepublikovému Česko-slovensku. Dodnes tam na toto období svobody, prosperity a demokracie v dobrém vzpomínají, přestože šlo o uměle vytvořený stát, kde spolu žili Češi, Němci, Slováci, Maďaři, Židé, Poláci, Rusíni a Romové, což se mnohdy neobešlo bez problé-mů. Pro dnešního běžného Čecha je tato oblast zajímavá z turistického hlediska, stejně jako ještě Oděsa a Krym, ty jsou však již poněkud z ruky. A už jen málokdo ví, že krajané, potomci českých při-stěhovalců, dodnes žijí a sdružují se na mnohých místech po celé Ukrajině.

V září 2012 jsem přijel na jižní Ukrajinu do české vesnice Novgorodkivka (dříve Čechohrad), abych zde učil ukrajin-ské Čechy český jazyk. Ty starší proto, aby ho nezapomněli, ty mladší, aby například mohli v Čechách studovat či pra-covat, nebo prostě jen proto, aby mateřština jejich rodičů a prarodičů neupadla v zapomnění. Strávil jsem u nich vel-mi příjemný školní rok. Krajané, a Ukrajinci vůbec, jsou milí a pohostinní lidé, ale stejně jako leckde jinde i tady člověk občas narazí na protivného úředníka, prodavače či řeme-slníka, na kvetoucí byrokracii a korupci. Než se podrobněji dostanu ke své „misi“, nejprve několik slov o tom, kde se Češi na Ukrajině vůbec vzali a jaká je situace v současnosti.

Jak se můžeme dočíst na internetových stránkách Minis-terstva zahraničních věcí ČR nebo v turistickém průvodci např. z nakladatelství JOTA, odhaduje se, že na Ukrajině žije v současné době kolem 10 000 českých krajanů. Podle

Dětský masopustní karneval v Čechohradě

Čeština na jižní Ukrajině aneb Moje roční Čechohrátky v Čechohradě Martin Horn | krajanská komunita Čechohrad, Ukrajina

lekt

oři a

uči

telé


Lektoři a učitelé | Čeština na jižní Ukrajině aneb Moje roční Čechohrátky v Čechohradě

sčítání lidu v roce 1989 zde žilo 9 122 Čechů, z nichž většina bydlela ve městech. Podle sčítání lidu v roce 2001 se k čes-ké národnosti hlásilo už jen 5 917 osob. Nejvíce Čechů je soustředěno v Žitomirské oblasti a za svůj rodný jazyk po-važuje češtinu přes 30 % českého obyvatelstva Ukrajiny.

Nynější české komunity na Ukrajině jsou pozůstat-kem dříve poměrně početného českého osídlení, vzniklého v důsledku vystěhovalectví z českých zemí převážně ve druhé polovině 19. století. Čeští ko-lonisté přijížděli do země, ve které bylo nedlouho předtím (1861) zrušeno nevolnictví.

Do roku 1930 se v lokalitách Čechů vyučovala čeština. Dle údajů Etnologického ústavu Akademie věd ČR bylo v roce 1925 na Ukrajině devatenáct českých škol a dvě české ško-ly na Krymu (v Oleksandrivce a Bohemce). Počátkem 30. let došlo na Ukrajině k politickým procesům s českými učiteli. Řada z nich byla odsouzena k smrti či k nucenému pobytu na východní Sibiři. Od roku 1937 byly školy s menšinovým vyučovacím jazykem zakázány. Více než půlstoletí nepři-cházelo v úvahu sdružování na národnostním základě.

Ryze národních českých vesnic zůstalo na Ukrajině málo. Jsou v oblasti Žitomirské (Malá Zubovština, Malinivka), Oděs-ké (Veselinivka, Malá Oleksandrivka, Novo-Samarka), Vinnické (Mykolajevka), Záporožské (Novgorodkivka), Mykolajevské (Bohemka) a na Krymu (Oleksandrivka a Lobanovo). V těchto vesnicích žije kolem 3 000 Čechů, kteří si v běžném životě zachovali český jazyk, obyčeje a náboženské obřady.

K české emigraci na Krym došlo v důsledku krymské války (1853–1856), kdy opustil Krymský poloostrov značný počet obyvatel, převážně krymských Tatarů. Po jejich masovém odchodu z poloostrova zpustlo množství půdy, Krym se měnil v poušť a byla potřeba pracovních sil. Carské Rusko vyzývalo k přesídlení, a to především Slovany. Češi vyrazili na Ukrajinu na pozvání Kateřiny II., zlákáni vidinou volné půdy a rychlého výdělku. Čeští přesídlenci, především ze-mědělci, se na Krymském poloostrově objevili počátkem roku 1861. Usazovali se kompaktně a založili čtyři české kolonie – Tábor (nyní Makarovka), Bohemka (Lobanovo), Carekvič (Puškino) a Oleksandrivka. Většina z nich chtěla v zemi zůstat jen pár let a pak se s penězi vrátit do Čech. Realita ale byla jiná a velmi tvrdá. Protože situace na Krymu nebyla taková, jak kolonisté očekávali (život zde byl velice těžký, navíc ne pro všechny stačila půda), část z nich (asi 90 rodin) se přesunula více na sever k městu Melitopol. A jelikož právě zde působím jako učitel, budu se nadále věnovat převážně této lokalitě.

Právě z Krymu se tedy v roce 1869 vydalo přibližně dvě stě lidí, původem většinou ze severovýchodních Čech, do stepí v Tauridské gubernii a v pusté kraji-ně necelých 20 kilometrů západně od Melitopolu založili osadu Čechohrad. Začátky rozhodně nebyly

lehké. Jak už jsem zmínil, realita se výrazně lišila od před-stav, se kterými do carského Ruska přistěhovalci odjížděli. První dvě zimy museli přečkat ve vykopaných zemljan-kách, také měli velké potíže s vodou. Přes všechny počá-teční problémy s neúrodou a nepříznivými životními pod-mínkami se však obec začala rozrůstat – v kronice se píše, že tu kolem roku 1910 stálo již sto devět selských dvorů. Z té doby pochází také školní budova, ve které dnes sídlí české centrum.1

Čechohrad postupně vzkvétal. Od ostatních ukrajinských obcí se lišil (a dodnes liší) úpravností a vyšší životní úrovní. Vesnici ovšem nečekala růžová budoucnost. Musela přečkat bolševickou revoluci, hladomor ve 30. letech, uměle vyvola-ný ruským komunistickým režimem, éru stalinských represí, obě světové války, v 50. letech přejmenování na Novgorod-kivku i neutěšenou ekonomickou situaci posledních dekád. Bez vlastního hospodářství by obyvatelé podle svých slov nevyžili. Špatná ekonomická situace na Ukrajině a možnost vycestování do České republiky za prací je tak jedním z hlav-ních motivů, proč krajané navštěvují kurzy češtiny. Žádné masové stěhování do Čech však nelze očekávat. Jak jsem již uvedl, Čechohrad je na tom ekonomicky lépe než okolní obce. Fungují zde například dva velké prosperující agropod-niky, které dávají práci mnoha vesničanům. Za zmínku ještě stojí, že si tady v roce 1999 postavili nový katolický kostel, z mezinárodních finančních sbírek, nezávisle na České re-publice. Kromě kostela a školy je ve vsi kulturní dům a několik obchůdků.

Čechohradští se postupně smíchali s okolním obyva-telstvem, v současnosti zde žije třináct národností. Obec má přibližně 1 200 obyvatel, etnických Čechů je zhruba 500. Upoutají nás příjmení (Chalupník, Sršeň, Krá-líček…) a křestní jména (Josef, Růžena…). Kromě Čechů a Ukrajinců zde žijí například Rusové, Moldavané, Arméni a Korejci. I když to možná leckdo nerad uslyší, česká kultura zde již přestává být většinovou záležitostí. Nositeli kulturní tradice a jazyka jsou především příslušníci nejstarší gene-race. Česky mluví převážně lidé důchodového věku, ještě poměrně dost lidí středního věku, ale mladá generace už neumí česky v podstatě vůbec. Naštěstí však aktivní část krajanů s tímto trendem za pomoci České republiky účin-ně bojuje a plně se zapojuje do místní spolkové činnosti.

První krajanské spolky na Ukrajině se opět začaly obno-vovat po roce 1990. Příslušníci jednotlivých krajanských komunit začali projevovat v různé míře zájem o styky s českým jazykovým a kulturním prostředím. V květnu

1| První škola zde však stála již v roce 1872. Děti kolonistů se v ní učily matematiku, Boží zákon, češtinu a ruštinu. Nejprve vy-učovali Češi sami, v roce 1894 pak dostala škola profesionál-ního učitele. Školní budova však byla malá a časem přestala vyhovovat.

lekt

oři a

uči

telé



1995 byla ustavena společná krajanská organizace Česká národní rada Ukrajiny, která sdružuje 21 obnovených kra-janských spolků. Jejím cílem je zachování českého jazyka, obnovení českých škol, vydávání českých novin, příprava učitelů a obrození náboženství.

Také v Novgorodkivce byl v roce 1991 obnoven kra-janský spolek Česká kulturně osvětová společnost Če-chohrad. Smysl jeho činnosti je zřejmý – udržovat kulturní tradice a zvyky a předávat je mladším generacím, aby zde čeština a česká kultura postupně nezanikly. Proto k hlavním aktivitám spolku patří pravidelná setkávání a slavnosti u pří-ležitosti významných výročních svátků a obyčejů podle ka-tolického kalendáře. Velmi významnou náplní spolku jsou též hudební a taneční aktivity. Existují tu folklorní soubory, zmínit je třeba především Čechohradskou hudbu, která se orientuje na české písničky a vystupuje po celé jižní Ukrajině i v zahraničí. Českým písničkám se věnuje také dět-ský soubor Hvězdičky, českou dechovku pěstují Kozáčata. Se současnou předsedkyní spolku paní Světlanou Čubyr je radost spolupracovat. Totéž platí i o Raise Králíček, ředitelce místní ukrajinské jedenáctileté školy a rovněž aktivní kra-jance, i o Pavlu Bodrylovovi, předsedovi krajanského spolku Bohemie v Melitopolu. Oba spolky pravidelně prezentují vý-sledky své činnosti na kulturních akcích obce, města, okre-su, na akcích celoukrajinských i mezinárodních – zúčastňují se oslav, festivalů národních kultur apod. Rovněž hojně vy-užívají možnosti podávat projekty, které financuje Minister-stvo zahraničních věcí ČR (MZV ČR), a to jak na rekonstrukci, opravy a vybavení prostor, tak na rozmanité kulturní akce. Usilují též o prázdninovou účast dětí na letních táborech pro krajany v České republice. Členové se pravidelně schá-zejí u příležitosti českých státních i církevních svátků, o ak-cích se často píše v místním tisku. Zatímco účast spolku Bohemie na folklorních festivalech v Melitopolu vhodně doplňuje a obohacuje mnohonárodnostní mozaiku města, zásadní je pozice krajanů v Čechohradě, zde česká kultura

opravdu významně ovlivňuje kulturu místní, činnost a pů-sobení české komunity jsou tu nepřehlédnutelné. Žádná větší kulturní akce se zde bez Čechů neobejde.

Postupně byla v Čechohradě za vydatné finanční pomo-ci MZV ČR zrekonstruována stará česká škola z roku 1910. Vzniklo zde české centrum s malým muzeem. Budova dneš-ní ukrajinské školy v sousedství byla postavena v roce 1967.

Od roku 1999 vysílá Česká republika ke krajanům čes-ké učitele. Nejprve to bylo do tří lokalit (Čechohrad, Mali-nivka, Lobanovo), v letech 2003–2005 už byli vysláni jen dva učitelé (Čechohrad, Lobanovo) a od druhé poloviny roku 2005 již jezdí pouze jeden učitel, a to ke krajanským spolkům v Čechohradě a ve 20 kilometrů vzdáleném Melitopolu.

Pro úplnost musím ještě dodat, že letos oficiálně požádal o učitele opět Krym. Vzhledem k tomu, že z finančních dů-vodů není možné, aby byl na Krym vyslán další učitel, za-jíždím tam já, a to vždy jednou měsíčně na týden. Na delší dobu by to bylo problematické, utrpěla by výuka v Čecho-hradě a Melitopolu. Navštěvuji spolky v Lobanovu a v Sim-feropolu, kde si zajišťují, stejně jako mnohde jinde v krajan-ských spolcích po celé Ukrajině, výuku češtiny vlastními silami. Donedávna vyučovala předsedkyně spolku paní Ludmila Savina, nyní učí absolventka kurzů češtiny, pořá-daných v České republice. Při svých návštěvách se zaměřuji především na konverzaci a rozšiřování slovní zásoby, za vel-mi přínosné považuji to, že studenti slyší rodilého Čecha. S výukou češtiny zde na Krymu pomáhá též Centrum hu-manitární pomoci krajanům, které na základě účelové dota-ce MZV ČR pravidelně organizuje ve spolupráci se studenty Masarykovy univerzity v Brně a Univerzity Karlovy v Praze kurzy českého jazyka, většinou v době letních prázdnin.

V čechohradském českém centru se odehrává většina ak-tivit pořádaných českým učitelem. Velký důraz je kladen především na kurzy českého jazyka pro dospělé i děti.

lekt

oři a

uči

telé



Výlet na kolech s čechohradskými dětmi Výuka v Simferopolu

Hlavním cílem výuky je schopnost komunikovat v českém jazyce a probudit ve studentech vztah ke kultuře a řeči předků. Kurzy českého jazyka probíhají také v Bohemii v Melitopolu. V obou lokalitách jsou k to-muto účelu k dispozici velmi pěkné učebny.

Těžištěm mojí práce je tedy výuka českého jazyka. Musím ovšem upřesnit, že charakter této práce je zde naprosto odlišný od běžného učení například v normální české ško-le. Učitel je spíše jakýmsi „osvětovým misionářem“ než kla-sickým učitelem. Výuka je pro studenty dobrovolná a ode-hrává se v jejich volném čase, tedy po zaměstnání nebo po škole, případně o víkendech. Musí být tedy zajímavá a poutavá, aby studenty zaujala a motivovala je k pravidel-né docházce. Jsem nucen konstatovat, že zejména u dětí, ale i u většiny dospělých studentů už je znalost češtiny dost slabá, vyučoval jsem ji proto jako cizí jazyk podle učebnic pro cizince. V ukrajinských školách se žáci s češtinou a čes-kými reáliemi téměř vůbec nesetkají. V čechohradské ško-le se český jazyk nevyučuje ani jako nepovinný předmět. Spolky jsou dobře vybavené českými knihami, nechybějí ani české časopisy a filmy, širšímu využívání však brání to, že většina studentů češtině prostě nerozumí.

V českém centru v Čechohradě se nyní výuky zúčastňuje 35 žáků mladšího školního věku, 30 staršího školního věku a 20 dospělých. V Melitopolu kurzy navštěvuje 35 studen-tů, většinou středoškoláků a dospělých. Zájem o výuku je i v melitopolském Gymnáziu č. 19, na češtinu dochází dvě desetičlenné skupiny mladších a starších dětí. Škola spo-lupracuje s českým gymnáziem v Brně, pořádají společně čtrnáctidenní výměnné pobyty. Na češtinu nedocházejí jen studenti českého původu, nýbrž i Ukrajinci a Rusové.

Dospělí při výuce používají dvoudílnou učebnici Chcete mlu-vit česky?, doplněnou o pracovní knihu, u mladších dětí jsou ve výuce nejvíce zastoupeny hry, výtvarné činnosti, písničky, říkadla a jednoduchá konverzace, u starších dětí je toto vše doplněno ještě podstatně náročnějšími učebními činnost-mi. K výuce slouží např. učebnice Čeština pro malé cizince, 1 000 prvních slov, Pojďme si hrát či Učíme se česky, ale i zpěv-níky, čítanky, knihy pohádek a říkadel. Zejména čechohrad-ské české centrum je vybaveno velkým množstvím učebnic z České republiky, slabikářů, dětské literatury i knih pro do-spělé. Navíc využívám časopisy, které pravidelně docházejí z České republiky – Týden, Reflex, Květy, Mateřídouška a Sluníč-ko. Výuku vhodně doplňují a zpestřují společenské hry, často s jazykovou nebo vlastivědnou tematikou, pexesa, stavebni-ce, puzzle, různé doplňovačky, křížovky a pracovní listy.

Motivace studentů ke studiu je jasná. Absolventi kur-zů se snadněji uplatňují v České republice, znalost češ-tiny jim usnadňuje v naší zemi pracovat, studovat na univerzitách a pobývat u nás jako turisté. Velký zájem je také o stipendijní studijní pobyty v ČR. Nabytých

znalostí pak mnozí využívají i ve prospěch krajan-ské komunity. Mnoho rodin má v Čechách příbuzné a navštěvuje je, což rovněž přispívá k vyššímu zájmu o výuku. Pro zvýšení motivace dětí jsem v tomto školním roce vybral nejaktivnější žáky a uspořádal pro ně poznáva-cí výlet do Prahy a okolí. Studenti tak v praxi uplatňují své znalosti, poznávají život v naší zemi, vidí naši krásnou přírodu a architekturu, čímž se zvyšuje i zájem o další studium.

Práce krajanského učitele, to není pouze výuka češtiny. Při-pravujeme s dětmi různé projekty, zapojujeme se do soutěží a olympiád, nacvičujeme programy k významným výročím a českým svátkům. Hrajeme divadlo, zpíváme při kytaře čes-ké lidové i moderní písničky. Nelze nezmínit společné výle-ty, dokonce zde vzniklo něco, co by se s trochou nadsázky dalo nazvat cykloturistický kroužek. Při takových aktivitách se čeština spontánně upevňuje snad nejvíce. Běžná je rov-něž spolupráce s čechohradskou školou a s místním farářem římskokatolické církve. Nedílnou součástí mé práce jsou rov-něž přednášky o současnosti a minulosti ČR, o významných osobnostech české kultury a v neposlední řadě též individu-ální příprava žáků ke studiu v ČR, pomoc krajanům s překlady nejrůznějších dokumentů, při komunikaci s konzulátem atd.

Závěrem musím konstatovat, že rok na Ukrajině pro mě byl velmi zajímavý, plný nevšedních zážitků a nových zkušenos-tí. Nezažil jsem zde nic negativního, lidé byli přátelští a po-hostinní, a ti v českých spolcích obzvlášť. Při své práci jsem nenarazil na žádné větší problémy. Je dobře, že v Čechohra-dě, Melitopolu a na Ukrajině vůbec je stále ještě dostatek českých krajanů, kteří nejsou lhostejní ke svým kořenům, i obyvatel ukrajinského či ruského původu s velkým zájmem o český jazyk a kulturu. Z českých rodin však čeština postup-ně mizí. Proto považuji za vynikající, že je do této oblasti vy-sílán český učitel, který může systematicky přibližovat český jazyk, kulturu a tradice zejména mladším generacím.

Seznam literatury

Evans, A.: Ukrajina. Brno, JOTA 2011.

http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/krajane/index.html, 20. 4. 2012.

http://krajane.czu.cz/geografie-nab/doku.php?id=nov-gorodkovka, 20. 4. 2012.

http://www.radio.cz/cz/rubrika/krajane/puvodne-ceska-obec-cechohrad-na-ukrajine-oslavila-135-vyroci-sveho-vzniku, 20. 4. 2012.

http://www.radio.cz/cz/rubrika/krajane/cesi-ziji-i-na-vychodni-ukrajine-postavili-si-tu-vesnici-cechohrad, 20. 4. 2012.

lekt

oři a

uči

telé



http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/krajane/index.html

http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/krajane/index.html

http://krajane.czu.cz/geografie-nab/doku.php?id=novgorodkovka

http://krajane.czu.cz/geografie-nab/doku.php?id=novgorodkovka

http://www.radio.cz/cz/rubrika/krajane/puvodne-ceska-obec-cechohrad-na-ukrajine-oslavila-135-vyroci-sveho-vzniku



http://www.radio.cz/cz/rubrika/krajane/cesi-ziji-i-na-vychodni-ukrajine-postavili-si-tu-vesnici-cechohrad

http://www.radio.cz/cz/rubrika/krajane/cesi-ziji-i-na-vychodni-ukrajine-postavili-si-tu-vesnici-cechohrad

Přednášky a semináře ke slavistické tematice se ve stu-dijním programu univerzity v Bonnu objevují od počát-ku její existence. Jedná se většinou o zprostředkování ruských reálií, slovanskou literaturu a jazykovědu. Žá-dost o zřízení ordinariátu pro slovanskou filologii v roce 1872, a tudíž samostatné katedry, však ministerstvo v Berlíně zamítlo. Přednost dostaly univerzity v Halle, Berlíně a Lipsku, jejichž geografická poloha byla slo-vanskému světu blíže.

Samostatný Slavistický seminář bonnské univerzity byl založen 1. října 1953. Jeho vedením byla pověřena profesorka Margarete Woltner (1897–1985), která byla teh-dy zároveň jedinou ženou – profesorkou na bonnské uni-verzitě.

Přednášky Margarete Woltner byly zaměřeny hlav-ně na vývoj a jednotlivá díla ruské literatury, zvláště

19. a 20. století. Společně s profesorem Maxem Vasme-rem z Berlína, později sama, redigovala Časopis pro slo-vanskou filologii. Při nově založeném Semináři byl záro-veň zřízen lektorát ruštiny, polštiny a srbochorvatštiny. V zimním semestru akademického roku 1963/64 je po-prvé zavedena pravidelná výuka českého jazyka. Jako lektoři zde působili v šedesátých letech Jaroslav Kořen-ský, Jaromír Studený a v sedmdesátých letech Mirosla-va Říhová-Hrubá, oba posledně jmenovaní z partner-ské Univerzity Karlovy.

Významnou součástí Semináře bylo budování knihov-ny. Zatímco v akademickém roce 1953/54 čítal základní inventář knihovny, převzatý z Jazykovědného institutu, asi 4 500 svazků, o deset let později jich bylo již 20 000. Velkou zásluhu v péči o knihovnu má doktorka Eva Krull a její mimořádné pracovní nasazení.

Rheinische Friedrich-Wilhelms-Universität Bonn byla založena 18. října 1818 králem Fridrichem Vilé-mem III. Pruským, který vládl v Porýní od r. 1815. Dnes je tato univerzita s 38 000 studenty jednou z největších v Německu. Má sedm fakult: katolickou teologickou, evangelickou teologickou, právnic-kou, lékařskou, filozofickou, matematicko-fyzikální, zemědělskou a četné instituty, semináře a kliniky. Její hlavní sídlo, bývalý kurfiřtský zámek s parkem Hofgarten, je jedním ze symbolů města Bonn.

Soumrak češtiny na Rýnu? Historie a současnost Slavistického semináře v BonnuLenka Uchytilová | lektorát Bonn, Německo

lekt

oři a

uči

telé

Lektoři a učitelé | Soumrak češtiny na Rýnu?


Paní Krull, jaká byla motivace učitelů a studentů v začátcích Semináře, v atmosféře studené války, kdy kontakt se slovanským světem byl vlastně bezperspektivní?Když Seminář vznikl, byly poměry velmi skromné. Byla tady profesorka Woltner, pár externistů a já. Dělala jsem, co bylo třeba, vykonávala sekretářské i pomocné práce. Poměry se změnily, když přišel profesor Rothe, kterému se podařilo získat potřebnou sumu peněz z rozpočtu univerzity a rozšířit pracovní místa.

Když slavistika vznikla, většinou byli její přívrženci automa-ticky považováni za komunisty. Já jsem své matce proto raději tvrdila, že studuji obecnou jazykovědu. Někteří lidé nás naopak varovali, že když přijdou Rusové, kteří mezi-tím obsadili východní část Německa, zajmou nás, protože nás budou považovat za špióny. V 50. a 60. letech nebyly v oblasti slavistiky skoro žádné možnosti uplatnění. Sla-vistice a studiu ruštiny jsme se věnovali z čirého nadšení, měli jsme rádi ruskou literaturu, já nejvíc Dostojevského. Mezi studenty patřili třeba také bývalí váleční zajatci, kteří se v Rusku něco z jazyka naučili a chtěli v tom pokračo-vat, později i lidé přeběhlí z východní části Německa, kde s ruštinou přišli do kontaktu.

Jak se absolventi uplatnili v praxi?Už v 60. letech začala příprava učitelů ruštiny. Ta byla me-zitím v Severním Porýní-Vestfálsku zavedena jako povin-ně volitelný jazyk na středních školách. Byl zaveden také nový systém magisterského studia, absolventi získávali titul M.A. Někteří studenti si dokonce dělali naděje, že bu-dou tlumočníky, ale to se museli snažit hodně sami, kurzy v semináři na to specializované nebyly. Situace se výrazně

změnila v 70. letech, kdy Německo začalo prosazovat no-vou politiku vůči „východu“. Tato „neue Ostpolitik“ vzbudi-la všeobecné naděje, že se s východem rozvinou těsnější kontakty. To platilo hlavně třeba o Polsku, později i o Čes-koslovensku.

Kdy byla v Semináři zavedena výuka češtiny?První kurz češtiny byl otevřen ve školním roce 1962/63 a jako lektor v něm vyučoval Jaroslav Kořenský, který spolupracoval se Seminářem jenom jako externista. Později bylo zřízeno řádné lektorské místo, a to už bylo obsazováno lektory a lektorkami, které vybíralo a posíla-lo české ministerstvo školství. Sama jsem se s některými osobně přátelila. Jejich situace nebyla vůbec jednoduchá. Museli zachovávat loajalitu vůči režimu a o některých té-matech se báli mluvit, protože měli strach, že jsou odpo-sloucháváni. Přímou hrozbu pro ně představovala blízkost československého velvyslanectví (Bonn byl až do roku 1991 hlavním městem západní Spolkové republiky Ně-mecko, pozn. aut.). Jedna paní lektorka, žena velmi kom-petentní a oblíbená mezi studenty, říkala některá jména, třeba „Patočka“ šeptem, tak hrozný měla strach, že ji ně-kdo z ambasády sleduje. Když se vrátila do Prahy, psaly jsme si, ale ona mohla psát jen o obecných věcech a já jsem určité skutečnosti musela pojmenovávat skrytě, tak, aby nebyly explicitně řečeny, protože pošta byla cenzuro-vána. Přesto se lektoři snažili zprostředkovat hodně faktů z českých reálií. Pamatuji si, že v květnu roku 1985 zorga-nizovala lektorka Opatrná recitační večer poezie Jaroslava Seiferta, tehdy čerstvého nositele Nobelovy ceny. Konal se v českém jazyce s německým překladem. Studenti ale také oceňovali, když byli třeba pozváni na pravé české knedlíky a becherovku.

Rozhovor s Evou Krull o lektorátu češtiny

Dr. Eva Krull působila na Slavistickém semináři v Bonnu od roku 1954 jako pomocná vědecká síla a od r. 1961 jako vědecká asistentka. Právem je považovaná za duši a živoucí paměť Semináře. Ještě po svém odchodu do důchodu v r. 1997 vedla semináře ze staroslověnštiny.

Na podzim roku 2011 Eva Krull oslavila významné životní jubileum a při té příležitosti poskytla obsáhlý rozhovor, z něhož je vybráno to nejzajímavější.

lekt

oři a

uči

telé



Výrazem uvolněných vztahů s Československem byla rozsáhlá exkurze v létě roku 1968, které jste se sama také zúčastnila. Stačili jste se vrátit před začátkem invaze vojsk Varšavského paktu?Tato exkurze se konala od 15. 7. do 6. 8. 1968 a organizoval ji profesor Rothe. Všichni účastníci se stačili vrátit, kromě mě. Skupina absolvovala velký okruh po Čechách a Mora-vě a mířila na Slovensko. Já jsem se však v Bratislavě od sku-piny odpojila a vrátila se do Prahy, kde jsem 1. srpna měla nastoupit na Letní školu slovanských studií. 21. srpna jsme zrovna měli na programu nějakou exkurzi mimo Prahu, když přijely tanky, a Letní škola pro mě předčasně skonči-la. Situace byla velmi napjatá a nejistá, proto jsem využila nabídky jedné rakouské kolegyně a odjela s ní autem do Vídně. Ještě si vzpomínám, jak televize vyzývala lidi, aby se bránili. Cesta do Rakouska byla pochmurná, všude jsme potkávaly ruské tanky a lidé se stáhli někam pryč. Tu účast na Letní škole mi mimochodem zařizoval vynikající bohe-mista profesor Dostál, který v Bonnu působil jako hostující profesor. Pokud vím, po invazi emigroval do USA.

Profesor Rothe se zřejmě velmi zasloužil o roz-voj vztahů s Československem…Ano, kromě zmíněné exkurze zorganizoval i dvě další. Bylo to v roce 1978 na monumentální výstavu Karel IV. a jeho doba, kde byly vystavené i české korunovační klenoty. Další exkurze se uskutečnila rok poté a byla určena společně ger-manistům a slavistům. Cílem byly jižní Čechy a jižní Morava, v Brně pak se účastníci věnovali studiu starých tisků.

H. Rothe má také zásluhu na rozšíření knihovny. Podaři-lo se mu získat peníze na nákup starých knih, mezi nimi i jednoho výtisku Kroniky české Václava Hájka z Libočan z roku 1541, který je nejcennějším exemplářem oddělení západní slavistiky.

Intenzivní kontakty s českými bohemisty udržoval však také profesor Keipert, který ve své vědecké práci věnoval hodně pozornosti tzv. Pražské škole.

Které období v historii Semináře bylo podle vás nejproduktivnější?Jednoznačně to byla druhá polovina 80. let, kdy se ob-jevil „Gorby“ a jeho perestrojka. Nadšení pro Gorbačova a jeho politiku vyvolalo nebývalý zájem o ruštinu a další slovanské jazyky. Je jasné, že když mnozí zjistili, o jak ná-ročné jazyky jde, jejich entuziazmus polevil. Nicméně tato doba bezpochyby zůstane asi obdobím, kdy byly počty studentů v Semináři nejvyšší. Po roce 1989 zájem začal klesat. Je těžko zjistitelné, čím to bylo způsobeno. Zřejmě tím, že lidé mohli bez problémů cestovat a naskytlo se jim mnoho různých jiných možností studia. Aby se někdo na-učil rusky, už nemusel absolvovat celé náročné studium slavistiky. A právě tehdy to s bonnskou slavistikou začalo jít z kopce.

Jak se díváte na snahy o zavření Slavistického semináře?Už když v roce 1996 profesor Rothe odcházel do důcho-du, objevily se první snahy Seminář zavřít, ale mohutné protestní demonstrace studentů tomu zabránily. Dnes už zde téměř žádní studenti nejsou, už nemá kdo pořádně protestovat.

Já jsem Semináři věnovala prakticky celý život. Starala jsem se o knihovnu, dělala jsem katalogizaci, každou knihu jsem tady měla v ruce, všechno důvěrně znám. Zavření Semináře pro mě znamená, jako kdyby někdo vymazal skoro celý můj život.

Jsem přesvědčena, že kdyby se vědecké osobnosti Se-mináře včas spojily a účinně za něj intervenovaly, kritic-kou situaci mohly odvrátit. To se však nestalo a neblahý osud se bohužel naplní.

Bonnský Rýn

lekt

oři a

uči

telé



Významným mezníkem v rozvoji Slavistického se-mináře bylo zřízení druhého profesorského místa v roce 1966, na něž nastoupil profesor Hans Rothe, který vyvíjel soustavné úsilí o získávání fondů na nákup nových publikací. Za jeho vedení byla knihovna oboha-cena o vzácné exempláře starých tisků. Ve své komplex-nosti knih, časopisů, mikrofilmů a mikrofišů o celkovém počtu 70 000 exemplářů představuje slavistická knihov-na v Bonnu jedinečnou sbírku studijního materiálu k zá-padoslovanským, východoslovanským a jihoslovanským jazykům a využívají ji kromě studentů a zaměstnanců často také stipendisté Humboldtovy nadace.

Hans Rothe se rovněž zasloužil o významné personální rozšíření Semináře – koncem 60. let měl Slavistický se-minář v Bonnu už 14 zaměstnanců a rozvíjel spolupráci s partnerskými univerzitami, mimo jiné s UK v Praze. Z jeho iniciativy se v červenci a srpnu roku 1968 uskutečnila třítý-denní rozsáhlá exkurze do tehdejšího Československa, jíž předcházela série přednášek hostujících profesorů z Kar-lovy univerzity: Antonína Dostála, Františka Svejkovského, Kolomana Gajana a Milana Pišúta z Bratislavy.

Na místo M. Woltner, která roku 1966 odešla do dů-chodu, nastoupil profesor Miroslav Kravar z univerzity v Zadaru, který ve svých vědeckých pracích pojednával mimo jiné o otázkách klasické filologie a srbochorva-tistiky. Miroslav Kravar setrval na bonnské slavistice do roku 1976. Kromě toho na Semináři působila celá řada hostujících profesorů z jiných slovanských zemí, např. Antonín Dostál z Prahy, Ivan Duridanov a Ivan Dujčev ze Sofie, Wladyslaw Kuraszkiewicz z Poznaně. Působením hned dvou profesorů z Bulharska a otevřením kurzů bul-harštiny došlo k výraznému obohacení studijního pro-gramu Slavistického semináře o tento jazyk. Významné místo si udržuje i polonistika a na konci 70. let dochází k obnovenému zájmu o češtinu, konkrétně o historii čes-kého jazyka a literatury. Výrazem toho jsou dvě exkurze zaměstnanců a studentů Semináře do tehdejší ČSSR na podzim roku 1978 a v létě roku 1979.

Zatímco v roce 1954 uváděl jen malý počet studen-tů jako hlavní obor slavistiku, v roce 1979 to bylo již 150. Toto relativně vysoké číslo bylo podmíněno mimo jiné tím, že od roku 1962 byla na středních ško-lách v Severním Porýní-Vestfálsku zavedena ruština jako povinně volitelný předmět a bylo tedy třeba kvalifiko-vaných vyučujících. Počet posluchačů by se samozřej-mě výrazně zvýšil o studenty slavistiky jako vedlejšího oboru, dále návštěvníky jazykových kurzů a o uživatele knihovny. V období od roku 1949 do roku 1979 bylo na bonnské slavistice vedle četných úspěšných státních zkoušek a magisterských prací obhájeno 32 doktorských dizertací. Doslova „boom” prožíval Slavistický seminář

v době Gorbačovovy perestrojky, přesné počty studentů nejsou však z žádných statistik dostupné. Absolventem magisterského studia na bonnské slavistice je mimo jiné dr. Joachim Bruss, současný ředitel Česko-německého fondu budoucnosti, který pracoval jako tlumočník Václa-va Havla a je autorem řady překladů knih V. Havla, P. Ko-houta, Z. Jirotky a dalších.

Slavistická studia se vyvíjela v návaznosti na další obory, hlavně historie. Samostatný seminář pro dějiny východ-ní Evropy byl po dlouhém úsilí otevřen v roce 1960. Slo-vanský svět je také častým předmětem studií srovnávací jazykovědy a církevních dějin.

Na místo H. Rotha nastoupil v roce 1996 profesor Wil-fried Potthoff (1941–2009), který rozvinul v Semináři jako dodatečný studijní obor studia jihovýchodní Evropy.

Hans Rothe je dodnes vedoucím bonnské Patristické komise při Akademii věd spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko, těžištěm její vědecké práce je mimo jiné edi-ce slovanských biblí (Biblia Slavica), východoslovanských minejí, liturgické a paraliturgické literatury u Slovanů.

Místo M. Kravara převzal v roce 1977 profesor Helmut Keipert, který se zabývá mimo jiné historickou grama-tikou a lexikologií slovanských jazyků. Helmut Keipert je členem a koordinátorem Filologicko-historické třídy Akademie věd v Göttingen a Bavorské akademie věd. Zároveň je také spoluvydavatelem Časopisu slovanské fi-lologie a konzultantem stipendistů Humboldtovy nadace a jedním z nejvýznamnějších evropských slavistů.

V důsledku klesajícího počtu studentů po pádu Berlínské zdi v roce 1989 se situace ve Slavistickém semináři na univerzitě v Bonnu dostala na pro-gram jednání vlády spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko. V roce 2002 bylo konstatováno, že obor je nedostatečně vytížen s ohledem na disproporci počtu zaměstnanců a studujících, a vedení Filozofické fakulty i Semináře bylo vyzváno k přijetí opatření na jeho reor-ganizaci a zefektivnění. Vedení však nebylo schopno ka-tedru odpovídajícím způsobem modernizovat. Naopak, velký stín na Seminář padl kvůli plagiátu vědecké práce jeho tehdejšího vedoucího W. Potthoffa, v jehož důsled-ku byl W. Potthoff zbaven funkce. Po roce 2006 nebylo Slavistickému semináři uděleno žádné další profesorské místo a studium slavistiky se tak pro případné nové zá-jemce stalo bezperspektivním.

Od roku 2010 je Seminář řízen komisariátně doktorem Riccardem Nicolosim a od roku 2011 také profesorkou Vladislavou Zhdanovou – tak je dosavadním studentům dána možnost ukončit již započaté studium.

lekt

oři a

uči

telé



Těžištěm vědecké práce N. Nicolosiho je ruská a bo-sensko-chorvatsko-srbská literatura a kultura, rétorika a naratologie. V. Zhdanová se zabývá ve svém bádání a pedagogické práci otázkami vícejazyčnosti (slovan-sko-německé), sociolingvistikou a translatologií.

Slavistický seminář byl po nuceném odstoupení W. Pott-hoffa organizačně podřízen přímo děkanovi Filozofické fakulty, čímž vzniklo určité dilema dalšího vývoje. Děkan z podstaty své funkce musí usilovat o nutné finanční úspory fakulty, zároveň by měl jako šéf zastávat zájmy Semináře. Pragmatické postoje nakonec zvítězily: přes poslední výraznou vlnu protestů na podzim 2011 bylo 1. 2. 2012 děkanátem definitivně rozhodnuto o ukonče-ní činnosti Slavistického semináře v Bonnu, a to stáva-jícím akademickým rokem 2011/12. Tato skutečnost by mohla znamenat i definitivní zánik lektorátu českého jazyka, který v Semináři mimochodem zůstal posledním hostujícím lektorátem.

Čeština byla v průběhu existence Semináře vždy trochu ve stínu dalších volitelných jazyků – polšti-ny a chorvatštiny. Je to jistě dáno početnějším záze-mím rodilých mluvčích těchto jazyků z řad emigrantů a usedlíků v Německu. Přesto výuka češtiny po léta za-hrnovala celou škálu kurzů všech pokročilostí, počínaje základními kurzy pro začátečníky a pokročilé, zpravidla v dotaci dvakrát dvě hodiny týdně, přes kurzy gramatiky, překladu a literaturou konče.

Povědomí o Československu, později České republi-ce je a bylo v této nejzápadnější části Německa velmi malé. Lektor bohužel nemá nablízku zázemí v podobě významnější české instituce. Československé velvysla-nectví v Bonnu před rokem 1989 bylo institucí ideolo-gicky věrnou minulému režimu. Po pádu Berlínské zdi a radikální změně poměrů nastalo krátké období velké-ho oživení za působení Jiřího Gruši ve funkci českoslo-venského, později českého velvyslance, ale zastupitelské úřady se postupem doby odstěhovaly do Berlína. Po dobu několika let bylo v Düsseldorfu, hlavním městě spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko, činné malé České centrum, v loňském roce bylo však z úsporných důvodů uzavřeno.

V době regulérního studia slavistiky navštěvovalo kur-zy češtiny v průměru až dvacet studentů, v posledních deseti letech se počty snižovaly, což vedlo k redukci lektorského úvazku na polovinu. V praxi to znamená, že v Bonnu je možné navštěvovat již jen základní kurzy čes-kého jazyka v nástavbovém modulu od začátečníků do pokročilosti zhruba na úrovni B2 Evropského referenční-ho rámce. Kurzy českých reálií, literatury a interkulturní komunikace jsou v případě zájmu nabízeny jen mimo

seznam přednášek. Protože v Bonnu již nejsou téměř žádní studenti slavistiky, jsou kurzy navštěvovány poslu-chači jiných oborů, a to jak humanitních, tak i z jiných fa-kult (např. medicíny, přírodních věd či zemědělství). Díky zveřejnění kurzů v programu Studium universale se do kurzů přihlásili zájemci z řad tzv. hostujících posluchačů, či alumni, tedy bývalých absolventů univerzity.

Univerzita v Bonnu má nadále mezi svými partnerskými univerzitami Univerzitu Karlovu, která poskytuje dvě sti-pendia na Letní školu slovanských studií. Jde o poslední „baštu“ českého jazyka v nejlidnatější německé spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko. To jsou jen dva z důvo-dů, jimiž jsem argumentovala pro zachování lektorátu během jednání s děkanem Filozofické fakulty. Jazyko-vé kurzy by mohlo po uzavření Semináře převzít např. jazykové centrum, rozhodnutí nicméně dosud nepadlo a zdá se, že skutečně nadešel soumrak češtiny nad Rý-nem. V době, kdy se Evropa sjednocuje a otázky mezi-národního a interkulturního porozumění se dostávají na program dne více než kdy jindy, je taková situace velmi smutná.

P.S.: Ve chvíli, kdy dopisuji tento článek, svitla naděje – podle poslední zprávy od děkana fakulty bude lektorát českého jazyka zachován v rámci Jazy-kového centra. Informace je poskytnuta bez záruky, zdá se však, že čeština nad Rýnem nezapadne. Přeji hodně štěstí v práci svým nástupcům!

Za laskavé poskytnutí pamětnických informací děkuji pro-fesorům E. Krull, H. Keipertovi a M. Rammelmeyerovi.

Seznam literatury

Materialien zur Geschichte der Slavistik in Deutschland, Berlin 1982.

lekt

oři a

uči

telé



Autentický text | Já a čeština

Kilian Schache (24 let) studuje 1. ročník magisterské-ho studia geografie, češtinu se učí 3. rokem. První dva roky to byl pro něj povinně volitelný předmět, nyní se češtinu učí už jen dobrovolně, ze zájmu. Člá-nek napsal bezprostředně po návratu z LŠSS na UK v Praze a téma práce bylo: Můj vztah k češtině a České republice; text je zcela autentický. Letos v létě se Ki-lian chystá na Letní školu do Brna. V budoucnu by pak chtěl studovat v rámci nějakého mezinárodního programu delší dobu v České republice.

Jmenuju se Kilian (24 let) a studuju magisterské studium na Technické Univerzitě (TU) v Berlíně. Předtím jsem vystu-doval bakalářské studium v oboru geografie na univerzitě v Bonnu. Tam jsem se učil češtinu dva roky. Na Technic-ké Univerzitě tu možnost bohužel nemám, ale jednou za týden se účastním konverzačního kurzu na Humboldtově Univerzitě a dělám tandem s Češkou, která se učí němčinu – sejdeme se jednou za týden a mluvíme česky a německy. Lidé se mě vždycky ptají, proč to dobrovolně studuju. Od-pověď na tu otázku je trochu těžká!

Musel jsem si vybrat nějaký povinně volitelný kurz. Náho-dou a naštěstí to bylo čeština. Naštěstí, protože vyučování bylo aktivní ve srovnání s mým hlavním oborem geogra-fie. V kurzu bylo jenom málo studentů (maximálně nás bylo dvanáct, ve většině ostatních jazyků je to mnohem víc), takže to bylo velmi komunikační a – hlavně na začát-ku kurzu – jsem postřehl rychlý pokrok. Lektorky taky byly milé a povolané. Čeština mě bavila tolik, že jsem ji studo-val o semestr déle, než jsem musel, a učím se do dneška. V neposlední řadě mi to nabídlo pohled na kulturu jiné země, z které Němci normálně znají jen pivo, některé spor-tovce a něco málo historie.

Taky jsem dostal jedinečnou možnost: V srpnu 2011 jsem se zúčastnil Letní školy slovanských studií v Praze. Mož-nost jsem dostal díky stipendiu přes kooperaci mé bývalé univerzity v Bonnu s Univerzitou Karlovou v Praze. Mé zku-šenosti jsou spíše rozporuplné. Vyučování na středně po-kročilé úrovni bylo rozděleno na gramatické a konverzač-ní kurzy. Dodatečně můžu říct, že úroveň gramatického kurzu byla pro mé znalosti příliš vysoká a z toho důvodu byl tento kurz namáhavý a také trochu nudný.

Program mimo univerzitu byl však velmi zajímavý a nabí-zel možnost seznámit se s aspekty české kultury, které jsem předtím neznal. Jeli jsme na výlety do Českého Krumlova, do Lidic a do Lán u Rakovníka. Nikdy jsem v těch místech nebyl. Všechny tři na mě udělaly dojem. Navečer v týdnu taky byly akce jako filmové večery, hodiny zpěvu anebo procházky po Praze. Já a moji spolužáci jsme většinou preferovali plánování večerů samostatně.

Procházeli jsme se po Praze, šli se podívat na fotbal (na Žižkově a na Slavii) a na hokej (Slavia naproti Spartě – poutavá atmosféra!) na stadionu, byli jsme na koncer-tech v Průmyslovém paláci na Výstavišti a v Rock Café, obdivovali jsme výhled na Prahu z metronomu v Leten-ských sadech a samozřejmě jsme navštěvovali hospody a kavárny. V první řadě hospody jsou centra české kultury – ta hypotéza se potvrdila – a české pivo je opravdu nej-lepší. Předsudky jsem neměl, ale skutečně hodně Čechů pije pivo, jí tučné jídlo a miluje sport – jako já. Vzhledem k tomu, že město nabízelo spoustu lákadel, nebyly mé učební úspěchy příliš vysoké. Ale největšího zlepšení ja-zyka jsem dosáhl díky všedním situacím. Mezi studenty jsme používali většinu času angličtinu – tak byla komu-nikace se studenty z nižších úrovní jednodušší. Až večer po třetím pivu jsme začínali mluvit česky.

Seznámil jsem se se studenty z celého světa, kteří se stali mými přáteli a kteří se zajímali o českou kulturu a jazyk jako já. Celkově hodnotím pobyt jako velmi dobrou zku-šenost. Skvělá byla možnost prožít léto v krásném městě jako je Praha a bylo zajímavé poznávat každodenně život v Praze, protože z mých dřívějších návštěv jsem znal je-nom turistickou část města.

Moje další plány s češtinou jsou otevřené. Chci studovat aspoň semestr (raději delší dobu) v Česku, což ale vypadá trochu těžké, protože moje Univerzita nemá žádnou koo-peraci, ale uvidíme. Nějaká příležitost se jistě najde.

Já a čeština Kilian Schache, úvod Lenka Uchytilová lektorát Bonn, Německo

18čtvrté číslo | červenec 2012

Autentický text

aute

ntic

ký t

ext

Autentický text | Exkurze do povodí řeky Soči

Níže uvedený text o exkurzi napsala studentka češtiny Maruša Telban, studující 2. ročník oboru západoslo-vanská studia na Univerzitě v Lublani, v rámci něhož si zvolila jako první jazyk češtinu. Zadání úkolu pro studen-ty, kteří se exkurze zúčastnili, znělo: napsat zprávu nebo reportáž do časopisu, šlo o domácí práci, k níž studenti používají slovníky a internetové pomůcky (google, slov-ník, korpus, internetová jazyková příručka apod.). Nikdo z pedagogů text neopravoval ani neupravoval.

Po stopách Čechů a Slováků na sočské frontě

Katedry bohemistiky a slovakistiky v Lublani organizo-valy 23. března 2012 exkurzi do Posočí. Výletu se zúčast-nili studenti bohemistiky a slovakistiky, naši profesoři a taky cizí studenti, kteří jsou ve Slovinsku na výměně v rámci programu Erasmus. Na výletě se k nám připojili i bohemisti z Udine.

Exkurze do České republiky bývají pro studenty bohemistiky vždy silným motivačním faktorem pro jejich další studium. Po loňské exkurzi na Moravu jsme se rozhodli pro nový projekt: uspořádat exkurzi v rámci Slovinska se zaměřením na Čechy, kteří zde žili nebo působili. Ve spolupráci s lektorkou českého jazyka a literatury na Univerzi-tě v Udine Janou Sovovou jsme připravily první takovou exkurzi. Vybraly jsme okolí řeky Soči, které se nachází blíz-ko slovinsko-italské hranice a kde během první světové války bojovali také čeští vojáci. Mezi nimi byli i významní čeští spisovatelé a umělci. Naši exkurzi jsme tedy nazvali Po stopách Čechů a Slováků na Sočské frontě a věnovali se dvěma výrazným autorům české literatury, v jejichž díle najdeme zpracovány zážitky z bojů na frontě u Soči. Je jím Fráňa Šrámek, jehož povídku Cesta do hor, básně Cesta s Rombonu a Na březích Soči jsme se studenty přečetli, a ne-méně významný Josef Váchal, který svou zkušenost zpracoval do deníků Malíř na frontě (Soča a Italie 1917–1918), jejichž úryvky jsme na hodinách pak analyzovali.

Velmi přínosnou zkušeností bylo setkání s italskými kolegy, bohemisty z Udine, díky němuž lublaňští studenti na-vázali kontakt s jinými zahraničními bohemisty, a také měli možnost srovnat své znalosti a schopnosti vyjadřování v češtině, jelikož komunikace mezi nimi samozřejmě probíhala pouze v češtině. Jako ukázku první spolupráce mezi oběma lektoráty nabízíme 2 práce studentů, kteří v češtině zaznamenali své zážitky z exkurze.

V Kobaridě, Bovci a Logu pod Mangartem jsme se do-zvědeli o 1. světové valce, a jak je Posočí spojené s Čechy a Slováky. Na sočské frontě bojovali taky čeští a slovenští vojáci, mezi nimi byli čeští autoři, básníci i spisovatelé Jo-sef Váchal a Fráňa Šrámek. Váchal byl kromě toho ještě malíř a na jeho obraz Bovce se můžeme podívat v jeho domě – muzeu v Litomyšli.

V Kobaridě jsme navštívili muzeum 1. světové valky, v něm jsou shromážděny exponáty a informace o válce a 12. sočské ofenzívě, která se jmenovala taky »Zázrak u Kobaridu«. V muzeu jsme se podívali na zbraně, foto-grafie, mapy a osobní věci vojáků. V Bovci jsme navštívili muzeum v přírodě na kopci Ravelnik, kde jsme prošli záko-py, díry a tunely, které během války udělali vojáci. V Logu pod Mangartem jsme obdivovali fresky významného slo-vinského impresionisty malíře Ivana Grohara v tamějším kostele a navštívili vojenský hřbitov.

Exkurze do povodí řeky Soči Maruša Telban, úvod Jana Šnytová lektorát Lublaň, Slovinsko a další studenti z lektorátu Udine, Itálie

Autentický text

Společná fotka účastníků exkurze nazvané Po stopách Čechů a Slováků na Sočské frontě


aute

ntic

ký t

ext

Pomník padlým vojákům

Autentický text | Exkurze do povodí řeky Soči

Samozřejmě jsme na exkurzi ochutnali tradiční jídla této krajiny: sočského pstruha s brambory a nějaké ovocné knedlíky s náplní ze suchých hrušek.

Autory dalšího uvedeného autentického textu jsou Christian Azzolini, Marianna Faleschini, Martina Paderno a Tijana Popovič ze 3. ročníku a Andrea Nobile z 2. ročníku z Univerzity v Udine. Studenti jej sepsali jako samostatnou skupinovou práci bez po-moci učitele, slovníku nebo internetu. Časový limit byl 1 hodina.

Výlet do Italsko-Slovinské hranice

Dne 23. března 2012 se sejdou v sočské údolí skupiny Italských a Slovinských studentů z přislušnych univerzit Udine a Lublany. Všichní studujou český jazyk a účast-ní se projektu, který chce ukázat místa, kde čeští vojáci bojovalí.

První etapa výletu je Kobarid, malé městečko, kde se ode-hrával boj mezi Rakousko-Uherskou armadou a Italskou

ve první světové válce. Na náměsti se nachazí památník mrtvých vojáků a blízko historický muzeum, který získal cenu za nejlepší muzeum v roce 1993. Tam je možno vidět vojákové brání a hodně dramatických fotek války. Nad Kobaridem na kopci je kostnice, kde je hezký pohled na přírodu a řeku Soča.

Mimo Kobaridu je možno navštívit zákopy, tunely, díry a doly přes kopcem. Nedaleko od městečka se nachá-zí místo Log pod Mangartom, kde je typická hospoda, v které se může ochutnat lokalní pstrůhy s bramborami. Log pod Mangartom je spojený podzemním průchodem s městečkem Cave del Predil, kde Slovinci a Italové spolu-pracovali v dolích.

Tam přijel český malíř Josef Váchal na vojně a takhle píše o své cestě tunelem:

A cesta nemá konce! Snad dvě hodiny jedeme již v chladu podzemí

ohlušeni skřipotem kolejí, rachotem vozů a v dálce zmírající ozvěnou;

věru, předložil jsem si otázku, nejsem-li takto již za živa do pekla tažen? –

Pak rostl jakýsi přisvit, vzduch změnil se a zředil, obloha plná hvězd se nám objevila.

Takové zažitky popsál Váchal v knize Maliř na frontě. V Logu pod Mangartom se nachází vojenský hřbitov, kde v byvalém času sochař Ladislav Kofránek postavil velkou sochu vojáků. Svoje tvorba je tak velká proto, že sochař chtěl co nejpozdější na frontu.

Kraj byl scéna setkáni lidí různých národů, kteři trpěli stej-nou tragedii. Oni nechali vzpominky, aby lidi jako my stu-denti mohli se na ních pamatovat.


aute

ntic

ký t

ext

Glosa | Dobrovolníci v Bataypoře

Pokud rádi cestujete a chtěli byste poznat Jižní Ameriku, můžete se zapojit do dobrovolnického projektu, který funguje již čtvrtým rokem mezi mezinárodní dobrovol-nickou organizací INEX v Praze a Pamětním centrem Jin-dřicha Trachty v brazilském městě Batayporã. Batayporã je městečko na jihovýchodě Brazílie založené v polo-vině 20. století českými přistěhovalci. I po více než pa-desáti letech je zde přítomná česká tradice zajímavým způsobem smíchaná s brazilskou kulturou. Procházíte se po ulici, když v tom na vás někdo z Brazilců zavolá: „Ahoj, jak se máš?“ Zvláštní pocit, když si uvědomíte, že jste právě 13 000 km daleko od české kotliny. Také zde funguje soubor českých a moravských folklórních tan-ců Klenot, působí zde učitelka češtiny vysílaná českou vládou nebo se tu promítají české filmy.

Městečko je na své kořeny zkrátka a dobře hrdé a k Čechům se hlásí. Proto jsou zde pořádány dva dobrovolnické pro-jekty zaměřené na osobní kontakt mezi Čechy a Brazilci: půlroční působení v dětském volnočasovém centru a třítýdenní účast na stavbě budoucí učebny češtiny.

První ročník dobrovolnické práce začal v roce 2008, kdy Češi postavili dětské hřiště s prolézačkami. Pracovali v truh-lářské dílně Henriqua, syna Jindřicha Trachty, a v blogu Pavla Šembery se můžeme dočíst následující: „Jedna z nej-lepších věcí, která mě zatím na cestě potkala, je práce v truhlář-ské dílně dona Henriquinha. Každý den zde společným úsilím vytváříme prolézačky pro dětské hřiště. Je to krásná manuální práce s eukalyptovým dřevem, člověk za sebou vidí hned něja-ké výsledky. Vše je ovšem možné jen díky tomu, že mistr truh-lářský má s námi doslova svatou trpělivost – jak složení naší dobrovolnické skupiny napovídá: sociální pracovník, filozof, bohemista a dva ekonomové, nejsme pro něj zrovna snadný materiál. Musí nás naučit prakticky všemu, už jen to, jak dřevo vůbec chytit, jak pracovat s jednotlivými nástroji.“

Počínaje rokem 2009 dobrovolníci začali pracovat na ji-ném úkolu. Začali stavět budovu, která má sloužit k výu-ce českého jazyka, k alfabetizaci místních dětí a obecně ke kulturním účelům nejen české komunity v Bataypoře. Místní komunitě chybí prostor k výuce, pořádání výstav či workshopů. Doposud veškeré akce probíhaly na verandě domu paní Mariny Trachtové, který stojí hned vedle sta-veniště, leč otevřená terasa není pro pořádání akcí nej-vhodnější. Paní Marina Trachta je vdovou po Jindřichovi Trachtovi, jednom ze spolupracovníků Jana Antonína Bati, zakladatele města Batayporã. V domě paní Mariny fungu-je také Pamětní centrum Jindřicha Trachty.

V průběhu tří ročníků Češi postupně vyčistili pozemek, po vyměření stavby začali kopat základy, vyráběli výztuže do železobetonu k základům, vycementovali základy a posta-vili obvodové zdivo. Obnovili také barvy folklórních motivů na moravské bráně a na Pamětním centru.

Jak vnímala manuální práci trojice děvčat – Jana, Zuzana a Kristýna?

„Absolutní pracovní nasazení pěti českých dívek a jednoho chlapce trvalo tři dny, a nebyla to žádná legrace. Nejdříve bylo třeba krumpáčem rozbít betonovou již více nepotřebnou zá-kladnu sousedního domu a poté vykopat dva a půl metru hlu-boké základy takovými nástroji, které jsme v životě neviděli.“

Jejich práce ovšem nebyla pouze manuální. Připravili před-nášku na téma Znáte Českou republiku? o každodenním ži-votě Čechů, vařili „vepřo-knedlo-zelo“, to vše v rámci Týdne česko-brazilské kultury. Navštívili místní klub nabízející volnočasové aktivity pro sociálně slabé děti, azylový dům. Pomáhali při výuce českého jazyka.

„Velkým zážitkem pak byla účast na hodině českého jazy-ka v místní škole. Žáků ve třídě bylo přibližně patnáct, každý se česky představil a pak jsme s nimi hráli různé hry na procvi-čení slovíček a frází. Opravdu klobouk dolů.“

Práce dobrovolníků v Bataypoře

Dobrovolníci v Bataypoře Martina Čermáková krajanská komunita Matto Grosso do Sul, Rio Grande do Sul, Brazílie

Ola

Glosa


glos

a

Glosa | Dobrovolníci v Bataypoře

Jaký byl jejich dojem z Týdne česko-brazilské kultury?

„Třetí, pro nás bohužel poslední týden, hrozně pršelo. Tím pá-dem jsme ale měli dostatek času na to, připravit si prezen-taci o České republice, kterou jsme měli přednést na česko-brazilském týdnu organizovaném v nedalekém městě Nova Andradina. Tato kulturní událost se odehrávala celý týden, během něhož probíhaly různé přednášky o České republice, pouštěl se Pat a Mat a také Kolja. Dva animovaní kutilové sklidili oproti Koljovi obrovský úspěch. Prostě kdo nezažil, ne-pochopí.

Viděli jsme i ukázku moravských a slovenských tanců, které tancovala brazilská folklórní skupina Klenot. My jsme se museli stydět, protože ani jeden z těch tanců jsme neznali. Na progra-mu jsme byli i my se svou prezentací, která nebyla příliš odbor-ná, ale u publika měla úspěch. Čestným hostem programu byl také generální konzul České republiky v Sao Paulu.

K zakončení česko-brazilského týdne jsme asi pro šedesát hostů uvařili typicky české jídlo – guláš a „vepřo-knedlo-zelo“. Bohužel už jsme se ale nedozvěděli, jak jim chutnalo. Se slzami v očích jsme ale museli nasednout do autobusu a opustit tyto úžasné lidi. „Ten, kdo se napil vody v Bataypoře, se sem opět jednoho dne vrátí,“ zněla slova jednoho z Bataypořanů a my jsme věděli, že tu nejsme naposled.“

Součástí projektu je také poznávání místního okolí. Češi trá-vili víkend na farmě u řeky Paraná, poznávali faunu a floru

u řeky Ivinhema, jeli k vodopádům Foz de Iguacu, chytali ryby, v noci pozorovali krokodýly.

„O víkendu jsme všichni vyrazili kempovat na fazendu (typická brazilská farma) k řece Paraná. Na motorovém člunu jsme se dojeli podívat do blízké rybářské vesničky, otestovali doma vy-robený surf a jezdili na koni. Také jsme se vydali na výlet do pra-lesa. Po ujištění od místních obyvatel, že je to bezpečné, jsme vyrazili. Obrovské stromy propletené liánami, komáři a veliká hnízda divokých včel – úchvatná podívaná.

Výprava se obešla bez komplikací a ukousnutí nohy od prales-ních zvířat se naštěstí nekonalo. Po návratu jsme se ale dozvě-děli, že ten den ráno tu uštknul nějaký had paní domácí, když šla vynášet odpadky – environmentalisté to neradi uslyší – do pralesa, kam se to prý běžně schovává. Naštěstí ji z toho v ne-mocnici dostali.

Jedním z největších zážitků byl noční výlet za krokodýly. Po se-tmění jsme se s místním „Krokodýlem Dundeem“ vydali na vý-pravu. Jeli jsme na korbě starého náklaďáku a pozorovali místní zvěř obrovským reflektorem. Dojeli jsme až k laguně, nasedli na loď a nabrali kurz „nebezpečí“. Nevíme, jestli jsme se třásli zimou nebo strachy, ale napínavé to opravdu bylo. Chytli jsme jednu rybu s tak velkými zuby, že by si člověk nepřál plavat s ní ve stejné vodě. Krokodýly jsme ale viděli jen z dálky, protože bylo moc vody. Jejich blyštící oči, které svítí na kilometr, však vyvolávají respekt.

Vrátili jsme se do tábořiště, ještě popili na uklidnění trochu místního neopíjivého piva a šli spát. Probudila nás až snída-ně – sladký kokosový chléb a kafe. Kdo chtěl, mohl si vzít hrní-ček a zajít rovnou ke krávě pro čerstvě nadojené mléko. Získali jste pak latté, které nedostanete v Praze ani v té nejluxusnější restauraci. Brazilci si opravdu pochutnávali, ale nám se dělalo špatně jen při té představě.“

Cílem tohoto projektu je mimo jiné zviditelnit zemi původu zakladatelů města. Projekt přispívá ke vzájemnému sbližo-vání mladých lidí a k poznávání odlišných postojů, mentalit a životních stylů a k odbourávání předsudků a stereotypů. Přítomnost dobrovolníků má pozitivní vliv na rozvoj jazy-kových kompetencí stávajících studentů českého jazyka, ale také vždy probudí zájem o češtinu u dalších obyvatel města. Dobrovolníci se vždy velice rychle zapojí do mladé batayporské komunity, se kterou podnikají výlety, sportují, dívají se na filmy apod.

Mladí Češi vždy oceňovali pohostinnost a laskavost místní komunity a také možnost se seznámit se skvělými lidmi. Byli rádi, že mohli trochu okusit ze života na místě, který se tak liší od světa, který známe my.

http://www.ilist.cz/clanky/v-brazilske-bataypore-se-de-ti-uci-cesky-a-vari-vepro-knedlo-zelo/, 30. 3. 2012.

www.inexsda.cz, 30. 3. 2012.

Dobrovolníci v Bataypoře


glos

a

http://www.ilist.cz/clanky/v-brazilske-bataypore-se-deti-uci-cesky-a-vari-vepro-knedlo-zelo/

http://www.ilist.cz/clanky/v-brazilske-bataypore-se-deti-uci-cesky-a-vari-vepro-knedlo-zelo/

Glosa | Týden české kultury na Lotrinské univerzitě

Stalo se už tradicí, že příchod jara je v Nancy spojen s Týdnem české kultury. Letošní kul-turní týden, který zaštítila Marie Chatardová, velvyslankyně České republiky ve Francii, probíhal na Lotrinské univerzitě od 1. do 9. března a jeho součástí byla výstava malí-ře Jindřicha Bílka, jež trvala do posledního březnového dne.

Jindřich Bílek, člen Unie výtvarných umělců, je také pro-fesorem hry na violoncello. Na vernisáži výstavy svých velkoformátových obrazů se představil jako výbor-ný hudebník, spolu se studentkou muzikologie Ma-deline Francart zahráli několik skladeb J. Haydna a J. Bodina de Boismortier. Obrazy Jindřicha Bílka upoutaly okamžitou pozornost publika svou expresívní vizuální stránkou, lehce abstraktním rukopisem a sytými barvami. V malířově reflexívní malbě hraje důležitou roli velkorysá kompozice, kde ústřední motiv vystupuje z ba-revně téměř potlačeného pozadí a svými dynamickými tahy a bohatým koloritem vtahuje ihned do děje. V jeho obrazech se odráží především okouzlení hudebním svě-tem, proto byla také výstava nazvána Barvy hudby. Verni-sáž výstavy, na které byl přítomen také rada Velvyslanec-tví ČR v Paříži Karel Zděnovec, pokračovala po koncertu ochutnávkou českých specialit – slaných preclíků a tyči-nek, jablečného závinu a drobného cukroví.

Týden české kultury letos nabídl také bohatě dokumen-tovanou přednášku Jany Šmídové, ředitelky CzechTrade v Paříži, nazvanou Česko-francouzské ekonomické vztahy

a jejich perspektiva. Česká a slovenská kinematografie byly zastoupeny filmy Amadeus Miloše Formana a Sedím na konári a je mi dobre Juraje Jakubiska, po filmové projekci vždy následovala živá debata s diváky. Velký úspěch mělo literární, hudební a divadelní pásmo, věnované úsměvné-mu zhodnocení učebnic francouzštiny pro Čechy v letech 1960–1989, ty totiž věrně odrážejí politickou a společen-skou situaci své doby. Pásmo napsal a provedl Michel Lhomme, předseda asociace Franco-Tchéquie v Nancy. Vděčné publikum, kam mnozí studenti češtiny přivedli své rodiče, sourozence a přátele, pak opět dostalo mož-nost ochutnat české speciality, tentokrát švestkové koláče a moravské víno.

O Týdnu české kultury se psalo v univerzitním tisku a na webových stránkách univerzity a Lotrinska, v lotrinských novinách Est Républicain, ale největší odměnou pro or-ganizátory – studenty českého jazyka, literatury a kultury a jejich lektorku – byla velká letošní účast a spokojenost diváků a posluchačů. Jsou tradice, ve kterých stojí za to pokračovat…

Týden české kultury na Lotrinské univerzitě Lenka Froulíkoválektorát Nancy, Francie

SalutJindřich Bílek osobně na Týdnu české kultury v Nancy

Glosa


glos

a

Je středa, dvě hodiny odpoledne, do sklepení Českého centra v Paříži spěchají poslední malí opozdilci se svým dospělým doprovodem, mlu-vícím mnohdy francouzsky. „Au revoir, à toute à l’heure,“ loučí se francouzské chůvy a pouště-jí své svěřence do kroužku stejně starých dětí. „Dobrý den, ahoj,“ říká nesměle čtyřletá Míla, která právě pustila ruku své holandské maminky; po vyučování si ji vyzvedne český tatínek. „Ahoj děti!“ vítá všechny paní učitelka Anička, „tak jako vždy, začínáme: Velká novina, přiletěla bublina… “ a vykračuje s dětmi za ruku do kruhu, děti se spo-kojeně přidávají: „Bublina se nafukuje… “

Takhle začíná v pařížské České škole bez hranic (ČŠBH) vý-uka pro předškolní žáky, ve věku od tří do šesti let. Úvod-ní, každý týden se opakující říkanka děti vtáhne do pro-gramu, upozorní je na začátek. Dvouhodinová výuka je rozdělena na několik částí: jazykovou, ve které se učitelé cíleně věnují rozvoji slovní zásoby v předem určených tematických oblastech, dále hudební, výtvarnou a po-hybovou. Ve skupině nejstarších žáků, tedy těch, kteří se přímo připravují na vstup do 1. třídy v následujícím roce, je určitý čas pravidelně zasvěcen též nácviku jemné mo-toriky, který děti připravuje na pozdější psaní.

Rozvoj mluvené řeči, schopnosti porozumět mluvené-mu slovu jsou hlavním cílem předškolní výchovy v České škole bez hranic. Děti, které vyrůstají v zahraničí ve více-jazyčném prostředí, potřebují slyšet a pravidelně pou-žívat češtinu v co nejširším kontextu. Domácí čeština i v případě, že je jedním z rodičů1 používána systema-ticky a denně, je málokdy jazykem bohatým natolik, aby mohla nahradit každodenní výhradně české prostředí, kterým jsou obklopeny děti vyrůstající v České republi-ce. Chceme-li, aby naši žáci byli schopni se češtině učit v rozsahu českého kurikula základní školy, je třeba jim nabídnout češtinu „100x jinak“. Malí Češi za hranicemi naší země potřebují slyšet češtinu co nejčastěji, v nejrůz-nějších podobách. Potřebují si česky hrát, zpívat, tvořit, mluvit česky se svými kamarády. To vše jim Česká škola bez hranic umožňuje a zprostředkovává.

„Já jsem pejsek maličký, ma-lič-ký,“ vyzpěvují spokoje-ně předškoláci s panem sbormistrem Ondřejem. Vedle běžné hudební části předškolní výchovy, ve které se děti

Česká škola bez hranic: další jazyk umožňuje jiný pohled na svět Lucie Slavíková-Boucher | ČŠBH

1| 90 % žáků Českých škol bez hranic, bez ohledu na geografické umístění školy, vyrůstá ve smíšeném manželství. Čeština je pro ně téměř vždy druhotným jazykem, neboť jsou každo-denně, doma i ve škole, obklopeny jazykem země, kde žijí. Čeština je doma většinou používána jen jedním rodičem.

lete

m s

věte

m

lete

m

svět

em4.


učí hlavně rytmu slov a vět např. za pomoci ozvučných nástrojů, navštěvují pařížští předškoláci ještě skutečný sbor. Společné zpívání, nahlas a zřetelně, je učí správné výslovnosti, společná vystoupení před rodiči a kamará-dy jim umožňují použít češtinu také na veřejnosti. V ne-poslední řadě se děti díky sboru naučí řadu tradičních, ale i současných českých písniček.

Velice důležitou součástí koncepce České školy bez hra-nic je její socializační aspekt. Dítě, které naši předškol-ní a později školní výuku pravidelně navštěvuje, velice rychle vnímá, že v české škole zároveň patří do jiného – dalšího světa. V tom světě má stejně mluvící kamará-dy, společně s nimi poznává pohádky, říkanky a písničky, které jeho spolužáci neznají, seznamuje se s knížkami, které si v knihovně ve svém městě nemůže vypůjčit. Čes-ká škola bez hranic jim vytváří „český svět“. V hodinách se mluví výhradně česky, na což si žáci velice rychle zvyk-nou a vnímají češtinu jako jediný komunikační jazyk v tomto prostředí. Naši žáci zcela automaticky ve dveřích školy přepínají na češtinu a v té pak „žijí“ po celou dobu vyučování.

Předškolní výchova, která ve skutečnosti začíná již ve věku 18 měsíců2, je nedílnou součástí výukové koncep-ce ČŠBH a zároveň vstupní branou do její 1. třídy.

Školní výuka probíhá v Paříži vždy v sobotu. Vyučujeme dva hlavní předměty: český jazyk a literaturu (vzdělávací oblast Jazyk a jazyková komunikace) a od 4. třídy dějepis – zeměpis českých zemí, nazvaný na prvním stupni Můj český svět (vzdělávací oblast Člověk a jeho svět) a na stup-ni druhém České země včera a dnes (vzdělávací oblasti Člověk a společnost, Člověk a příroda). Vzdělávací program Českých škol bez hranic respektuje požadavky Rámcového vzdělávacího programu Ministerstva školství, mládeže a tě-lovýchovy ČR (MŠMT ČR) pro dané předměty, školní rok je přizpůsoben francouzskému školnímu rytmu. ČŠBH je školou doplňkovou, naši žáci plní povinnou školní docházku v některé z francouzských či mezinárodních škol.

„Vzdělávací oblast Jazyk a jazyková komunikace zaujímá klíčové postavení v koncepci České školy bez hranic, je jeho alfou i omegou. Péče o všestranný rozvoj komu-nikativních dovedností dětí, které žijí ve vícejazyčném prostředí, je hlavním vzdělávacím cílem školy. Hluboká, uvědomělá znalost několika jazyků a jejich kulturních prostředí, rozvíjená od útlého věku, dává žákům schop-nost citlivého přístupu k odlišnostem kulturního rázu, učí je vhodně modifikovat své verbální projevy s ohle-dem na rozmanitost komunikačních situací, pěstuje v nich respekt k jiným lidem a porozumění pro jejich hodnoty, dává předpoklady pro snazší osvojení jiných

cizích jazyků. V dnešním globalizovaném světě jsou tyto postoje a dovednosti nejen nezbytným předpokladem uplatnění na trhu práce, ale i prostou podmínkou soužití bez násilných konfliktů.”3

Také ve školním věku je hlavním cílem vzdělávacího pro-gramu rozvíjení schopnosti aktivního používání češtiny v písemné i ústní podobě. Naši žáci nemívají těžkosti s gramatikou, mluvnická pravidla chápou velice rychle, zato musí více než děti v České republice pracovat na rozšiřování slovní zásoby a tu pak cíleně používat. Česká škola bez hranic jim k tomu vytváří řadu příležitostí. Naši učitelé si kladou za cíl vést hodinu takovým způsobem, aby inspirujících situací k použití jazyka bylo co nejvíce. Práce pedagogů je zaměřena na práci s textem. Výuka ze souvislého textu vychází a k vytváření souvislého smys-luplného textu trvale směřuje.

Dalším velice důležitým prvkem a zároveň velkým po-mocníkem naší výuky je výchova ke čtenářství. Četba je skutečným pilířem vzdělávacího procesu Českých škol bez hranic. Vypěstovaný zájem o knihy bude našim žá-kům pomáhat také v budoucnu, po ukončení 9. třídy, kdy se ocitnou zpět v cizojazyčném světě bez pravidelné možnosti si češtinu udržovat a rozvíjet v lavicích našich škol. „Mluvte květnatě,“ vyzývám často a s určitou nadsáz-kou své dvě již téměř dospělé děti, které vyrůstají v Paříži s francouzským tátou a se mnou. Ve skutečnosti ani tato doma pravidelně používaná „květnatá mluva“ po ukon-čení povinné školní docházky k trvalému vylepšování jazykové znalosti v cizojazyčném prostředí, ale nakonec rovněž k udržení již získaného, nestačí. Známe to všichni z vlastní zkušenosti s cizími jazyky: ve chvíli, kdy cizí řeč používáme intenzivně denně, nám to jde skvěle, ale tyto schopnosti velice rychle mizí se ztrátou tréninku. A pak tedy zbývá kniha, případně jiná média.

Četbou se dětem, a obzvlášť těm našim, které vyrůstají obklopeny převážně jinými jazyky než je čeština, rozví-jí slovní zásoba, znalost slovních obratů, prohlubuje se pochopení jemných výrazových nuancí. Naším cílem je vzbudit v nich zájem o četbu v českém jazyce a zpro-středkovat jim kontakt se současnou českou literaturou

2| V Českých školách bez hranic se snažíme nabídnout výchovu v češtině – pravidelný smysluplně strávený čas v českém pro-středí – od nejnižšího možného věku. Věk 18 měsíců se nám v Paříži dobře osvědčil. Děti přicházejí s dospělým doprovo-dem na hodinu týdně, během které se podobně jako později „ve školce“ učí česky, tedy se v češtině věnují různorodým hravým aktivitám, zaměřeným na rozvoj jazykové znalosti. I v tomto věku je již velmi důležité povědomí o náležitosti ke skupině dětí – kamarádů, kteří mluví stejnou řečí.

3| Školní vzdělávací program ČŠBH Do nitra jazyků, str. 13.

Letem světem | Česká škola bez hranic


lete

m s

věte

m

pro děti a mládež. Jednou až dvakrát ročně pořádáme literární dílny s českými spisovateli, naši žáci se účastní různých literárních a knižních soutěží, které probíha-jí v České republice, pravidelně s nimi navštěvujeme knihovnu. Děti čtou povinně minimálně čtyři české kni-hy ročně, vedou si čtenářské deníky a příležitostně o kni-hách v hodinách diskutují. Je zajímavé pozorovat, jak jsou s přibývajícím věkem a množstvím přečtených knih schopny ocenit krásu a výstižnost češtiny. Pravidelný kontakt s českým knižním světem napomáhá též vytvá-řet vazby s Českou republikou, naši žáci znají do určité míry totéž, co jejich čeští vrstevníci. Nicola, žák 5. třídy pařížské ČŠBH, k tomu říká: „V České škole bez hranic mám rád knihovnu, kde je spousta dobrých knížek v češtině; tam chodíme o přestávce.“

Předměty Můj český svět a České země včera a dnes jsou další kapitolou vzdělání poskytovaného v České škole bez hranic v Paříži a zároveň nedílnou součástí našeho vzdě-lávacího programu.

„Znalost zeměpisných, dějepisných a kulturních reálií je viděna v prvé řadě jako nezbytná podmínka účinné a všestranné komunikace v češtině. Bez ní by žáci ani v dospělém věku pravděpodobně nerozuměli mnoha narážkám v českých médiích, byli by ochuzeni o humor typu Divadla Járy Cimrmana, obtížně by se orientovali v organizaci života české společnosti. Učivo se zde prolí-ná také s jazykovou výchovou – je třeba ověřit, zda žáci znají českou terminologii, která se objevuje na země-pisných mapách. Pro děti v České republice je toto sa-mozřejmostí, ti, kdo žijí dočasně nebo trvale v zahraničí, nemusejí vědět, jak se česky řekne např. Švýcarsko.

Práce s žáky v tomto předmětu však také dává možnost pěstovat v nich národní cítění a hrdost. Učit se jazyk tak malého státu jako je ČR není vždy viděno příslušníky ma-joritní společnosti jako smysluplné: zde si žáci mohou uvědomit, že i malé země mají světu co nabídnout, že i zde jsou místa, která vyhledávají turisté z velkých zemí, že také zde se rodí světově proslulé osobnosti.”4

Žáci se historická fakta dozvídají v kontextu historických událostí, které propojují Francii, případně Evropu s Čes-kou republikou. I v tomto předmětu je kladen důraz na aktivní používání jazyka, děti opět pracují s textem, své postřehy často vyjadřují písemně. Ve výuce se věnujeme i současnému dění, žáci jsou vedeni ke kritickému myš-lení a analýze faktů.

Česká škola bez hranic v Paříži zahájila svoji činnost v roce 2003, od té doby se tento pilotní projekt stal inspirací pro řadu dalších českých zahraničních ko-munit v Evropě a zámoří. Mnohé z těchto nových škol

se již staly právoplatnými členy občanského sdružení Česká škola bez hranic, registrovaného v České republice (především evropská města), další na možnosti přijetí do sdružení teprve pracují. Členství je podmíněno plněním všech požadavků stanovených ve Vzdělávacím programu Českých škol bez hranic. Tím je zajištěna vysoká a neměn-ná úroveň poskytované výuky všemi školami působícími v zahraničí pod názvem ČŠBH. Cesta k tomuto cíli není lehká, začínající školy se musí nejdříve vyrovnat s nestej-nou úrovní znalosti češtiny svých žáků, s mnohými je třeba v první fázi pracovat spíše jako s cizinci a k výuce v rozsahu požadovaném Vzdělávacím programem ČŠBH si je teprve vychovat. I rodiče si musí zvyknout na myš-lenku pravidelné víkendové docházky.

„Bublina se nafukuje, přitom stále vykračuje…,“ končí zvesela pařížští předškoláci středeční hodinu. Spoko-jeně se loučí i rodiče. Pro ně jsou pravidelná setkává-ní s ostatními společníky na nelehké cestě bilingvní výchovy také velmi důležitá. Umožňují jim vyměnit si zkušenosti, nabídnout si vzájemnou pomoc. V Českých školách bez hranic vznikají pevná přátelství rovněž mezi dospělými.

Pro děti – naše žáky je studium v České škole bez hranic nepochybně prací a námahou navíc. Nicméně toto úsi-lí skutečně přináší výsledky v podobě výborné znalosti češtiny a českých reálií, srovnatelné se znalostmi vrstev-níků v České republice. A to je fakt, který s věkem ocení právě i naši absolventi. Za všechny budu citovat svého již osmnáctiletého syna, jednoho z (nechtěných) prů-kopníků České školy bez hranic: „Já jsem považoval češti-nu za dřinu navíc a vždy jsem se ji nerad učil. Teď si ale uvědomuju, že druhý jazyk mi umožňuje druhý pohled na svět...”

4| Školní vzdělávací program ČŠBH Do nitra jazyků, str. 40, 41.

Letem světem | Česká škola bez hranic


lete

m s

věte

m

Glosa | Společný monitoring aneb Tentokrát na západě Evropy

Třetí společná monitorovací cesta nás (zástupce MŠMT a DZS) tentokrát zavedla do západní Evropy: navštívili jsme celkem 3 francouzské lektoráty (Nancy, Paříž – Sorbonna, Paříž – INALCO), 2 belgické lektoráty (Brusel, Gent) a 2 po-bočky České školy bez hranic (ČŠBH) v Paříži a Bruselu.

Na všech navštívených lektorátech nám byl představen systém výuky češtiny, mnohdy jsme měli příležitost poho-vořit s přímými nadřízenými vyslaných lektorek či dokonce s děkany, hlavně jsme však měli možnost srdečně hovořit se studenty napříč ročníky, seznámit se s motivy, které je přivedly ke studiu češtiny, a s jejich plány do budoucna, k nimž patří např. návštěva České republiky na letní škole či účast v letním kurzu češtiny pro krajany v Dobrušce.

Především na pařížské Sorbonně a na INALCO jsme pozna-li, jak rozdílné mohou být podmínky výuky češtiny a jak těžké je udržet „malý“ jazyk v konkurenci „velkých“ jazyků ve stále méně příznivých ekonomických podmínkách. Když od jednoho z pařížských studentů zaznělo s morav-ským přízvukem „Byl jsem v Olomoucu...,“ uvědomili jsme si také, jak odlišné je učit se češtinu z učebnic a učit se ji běžnou konverzací v České republice.

Zároveň jsme se v Paříži poprvé osobně seznámili s feno-ménem České školy bez hranic. V prostorách zastupitelské-ho úřadu a Českého centra se učí češtinu bilingvní děti; vyučuje zde mj. také lektorka vyslaná na INALCO. Rovněž v belgické metropoli jsme se setkali s žáky a učiteli Čes-ké školy bez hranic a účastnili se výuky. Taktéž jsme v Bru-selu mluvili s předsedkyní českého krajanského spolku

Beseda, který je významnou oporou České školy bez hranic. V obou navštívených pobočkách ČŠBH nás zaujala pro-pracovanost učebních plánů, zájem dětí a profesionalita učitelek.

Vždy je zajímavé sledovat nejen motivaci studentů ke studiu češtiny, ale při výuce samotné také problémy, se kterými se cizinci při výuce češtiny potýkají – a tedy kom-plikace, které řeší námi vyslaní lektoři (učitelé). Zatím jsme pokaždé potkali šikovné studenty, které zajímá nejen čes-ká kultura, ale statečně se perou také s českou gramatikou (např. jejich chybné příklady typu já psu = píšu či já nepí-ším = nepíšu). Při procvičování přídavných jmen např. jed-na studentka vytvořila příkladovou větu: Eva Jahodová je zdravá, tlustá a šťastná. My jsme tak viděli, jak jsou studenti rádi, že mohou takové poněkud nelogické věty vytvořit právě v češtině, a to nás vždy těší.

Projevený zájem z české strany o lektory a češtinu v zahra-ničí napomáhá všem navštíveným lektorům udržet jejich pozici na univerzitě a také celkové spolupráci. Jsme rádi, že monitoring je vnímán jako vstřícné gesto znamenající zájem české strany o vysílané lektory, zájem o studenty, kteří se rozhodli studovat český jazyk, zájem o vizi České školy bez hranic, a že přispívá k budování dobrých vztahů v oblasti vzdělávání mezi jednotlivými zeměmi (alespoň takový pocit jsme si mimo jiné z naší cesty přivezli).

Společný monitoring aneb Tentokrát na západě Evropy Lucie Šafarčíková, Olga Vlachová | Dům zahraničních služeb

Glosa

Jak si získat studenty češtiny…

Salut


glos

a

Ve svém článku bych ráda čtenáře seznámila se závěry průzkumu smíšených rodin z let 1993–2011, o němž jsem podrobněji referovala na mezinárodní konferenci věnované kolektiv-nímu a individuálnímu bilingvizmu, uspořádané v říjnu 2011 Univerzitou v Lublani. Předmětem mého dlouhodobého zájmu je především to, do jaké míry si rodič pocházející z ČR, SR či jiného státu střední a východní Evropy uchovává svoji jazykovou identitu po odchodu do některé ze západoevropských zemí mj. tím, že svůj mateř-ský jazyk předává další generaci.

Počet pozorovaných rodin se včetně respondentů písemné ankety z r. 2011 pohybuje okolo 150; z toho 80 jsou česko-italské a slovensko-italské smíšené páry žijí-cí trvale na území Itálie. Cílem dotazníků i pozorování bylo zjistit, zda dotyčný rodič-cizinec komunikuje se svým dí-tětem (popř. dětmi) ve svém mateřském jazyce či nikoliv. Dále mě zajímaly důvody této volby a stupeň uspokojení s ní, popř. názor dětí na zvolený typ jazykové výchovy. Do-plňující dotaz směřoval ke zjištění postoje nejbližšího okolí i ostatních příslušníků majoritní společnosti při každoden-ním běžném styku s úřady, učiteli, lékaři apod. Zdá se také, že právě postoj matky-cizinky1 ve prospěch či neprospěch bilingvní výchovy je spolu s postojem partnera a otce dítě-te rozhodujícím faktorem, determinujícím „rodinnou jazy-kovou politiku” (Mackey, Siguán 1992: str. 73) v dané smíše-né rodině; všechny ostatní ustupují do pozadí a slouží spíše jako podpůrný argument při zdůvodňování té či oné vol-by.2 Byly ale zaznamenány i případy, kdy matka upustila od důsledné bilingvní výchovy podle metody OPOL3 i přesto, že měla manželovu plnou podporu, anebo naopak svůj pří-stup prosadila navzdory jeho vesměs odmítavému postoji.

1. Z odpovědí valné většiny respondentů, dotaz-níků i z pozorování smíšených rodin vyplývá, že rodiče českého (a obecně východoevropského) původu používají v komunikaci se svým dítětem češtinu či jiný slovanský jazyk pouze částečně.4

1 a) Někteří považují toto řešení za dostačující nebo za jediné přijatelné a snaží se formulovat důvody, které je

k tomu vedly. Postoj této skupiny jakoby dával za pravdu italskému lingvistovi G. Francescatovi, jenž dochází k zá-věru, že ve smíšených rodinách i přes počáteční „pate-tické” pokusy rodičů mluvit na dítě každý svým jazykem převládne nevyhnutelně monolingvní model ve pro-spěch většinového jazyka (Francescato 1981: str. 48)5.

S dcerou v Itálii mluvím česky když jsme doma a italsky když jsme venku. Původně jsem měla v úmyslu mluvit s ní pouze česky, ale ukázalo se, že je jednodušší tento způsob. Často se stane, např. v parku nebo v jesličkách, že se do našeho hovoru zapojí další děti nebo dospělí a jiný jazyk je vylučuje z konverzace.

Připadám si „hloupě“ když s malou na ulici a před man-želem mluvím česky (protože nám nerozumí...)

Během manželovy pracovní doby mluvím na svoji osmi-měsíční dceru slovinsky; po manželově návratu ze za-městnání beru ohled na to, že slovinsky nerozumí, a pře-cházím do italštiny.6

(Mluvit na dceru jen česky) by tady v Itálii určitě působilo potíže. Možná v jiných zemích, kde se mluví méně, třeba ne. Při zdejším způsobu komunikování by to určitě šlo moc těžko.

1| V drtivé většině zkoumaných smíšených rodin je příslušní-kem majoritní společnosti otec.

2| Viz zejména bod 2.3| Anglická zkratka pro označení metody „jeden rodič – jeden

jazyk”. Rodiče při její aplikaci mluví na děti každý svým mateř-ským jazykem, a to vždy a za všech okolností.

4| Řada matek uvádí, že na veřejnosti pokud možno nemluví na dítě svým mateřským jazykem zejména proto, aby nebyly okolím identifikovány jako „ženy z Východu”.

5| Za povšimnutí stojí fakt, že od publikace Francescatova díla uplynulo plných 30 let. Autor mj. dochází k názoru, že mno-hem větší šanci na úspěšnou a kvalitní bilingvní výchovu mají děti z původně monolingvních rodin se silnou motivací vychovávat své potomky ve dvou (a více) jazycích, než děti pocházející z rodin smíšených.

6| Respondentka přitom uvádí, že jsou jí známy některé pub-likace S. Pertot o dvojjazyčné italsko-slovinské výchově (viz seznam literatury). Je rovněž plně obeznámena s metodou jeden mluvčí – jeden jazyk, neboť je shodou okolností nuce-na podle ní postupovat v zaměstnání.

Letem světem | K bilingvní výchově v zahraničí

lete

m s

věte

m


K bilingvní výchově v zahraničí Jana Sovová | lektorát Udine, Itálie

1 b) Někteří si naopak uvědomují nevýhody tohoto ře-šení a uvádějí, že kdyby si mohli znovu vybrat, zvolili by metodu OPOL:

Je zcela potřebné nevšímat si společenských konvencí slušného chování, že není korektní mluvit před jinými lid-mi tak, že vám nerozumí, a je třeba stále zachovat mluve-ní mezi vámi a dítětem jen v tom jediném = vašem jazyce. To mi řekla jedna Němka, s kterou jsem kdysi ještě pouze s jedním dítětem cestovala vlakem a ona slyšela, jak mí-chám jazyky.

Původní záměr byl komunikovat pouze česky, ale z prak-tických důvodů to je trochu komplikované, protože bydlí-me ve vícečlenné domácnosti, kterou tvoří kromě mě vý-hradně Italové. Pokud chci, aby i ostatní rozuměli, mluvím na dítě (tříleté) italsky, pokud jsme sami česky. Dítě česky rozumí, ale odpovídá italsky. Kdybych si mohla vybrat znovu, snažila bych se mluvit na dítě více česky a povzbu-zovala bych ho, aby i česky odpovídalo.

Přesně jsem pochopila, kde se stala chyba (...) od ledna malá chodí do jeslí, já začala pracovat a mám tu teď přes léto italskou babičku (...)... nyní jednoznačně převládá italština a když je tu česká babička tak občas nastane problém v komunikaci..., ale já vidím, že malá rozumí všemu a když chce, tak opakuje úplně vše... samozřej-mě odpovídá pouze v italštině... (mám dělat,že nerozu-mím???) je to opravdu o důslednosti (...) není nic horšího než když se děti nedomluví se svými prarodiči – mám ta-kový případ kamarádky a její dcerky (6, 8 let) nechtějí ani jezdit do Čech... neznámá zem, neznámá řeč, neznámá kultura...

1 c) Jedna z respondentek písemné ankety uvádí, že upustila v určitém věku dítěte od původně důsledné bi-lingvní výchovy a vnímá tuto volbu jako dobrý kompro-mis nebo jako jedinou možnou alternativu7:

Já se snažím před italsky mluvícími dětmi komunikovat se všemi italsky, abychom si všichni rozuměli. Ale to až teď, dříve jsem mluvila rigorózně česky. Nyní cítím, že chápe lépe důvod, to že přecházím do italštiny znamená, aby-chom si ve skupině všichni rozuměli. (Dítěti respondentky je 5 let).

Jiná respondentka popisuje, jak její pokus o částečné upuštění od českojazyčné komunikace ztroskotal na ne-souhlasu dětí:

(...) co se týče rodiny, přijímá to celkem dobře. Manžel do určitého věku dětí chápal naše rozhovory (částečně rozu-mí a mluví česky), ale samozřejmě rozhovorům se staršími dětmi (10 a 11 let) již většinou nerozumí. Měl období, kdy

mu to trochu vadilo, snažila jsem se tedy o vedení hovorů při určitých příležitostech (např. u stolu) pouze v italštině, ale děti byly již naučeny na mě mluvit pouze česky, takže to nevyšlo. Myslím, že to vzal a pokračujeme v zajetém systému.

1 d) V řadě smíšených rodin došlo v průběhu času k ně-kolikerému přehodnocení původní jazykové politiky s následnými komplikacemi, které podstatným způso-bem narušily vztahy mezi jejími členy. Jako jeden příklad za všechny uvádím příběh matky, která se syny zpočátku komunikovala výhradně česky, ale pod tlakem okolí na ně později po nějakou dobu začala mluvit pouze italsky. Když se rodina po čase opět navrátila k česko-italské-mu bilingvnímu modelu, objevily se potíže v souvislosti s dospíváním staršího ze dvou sourozenců. Otázkou je, zda by tato situace nastala i v případě, že by matka od počátku důsledně vytrvala u metody OPOL:

Hlavní důvod vidí v tom, že čeština jim přeci na nic nebu-de, protože jí nikdo na světě kromě Čechů nemluví. Ne-vidí, že se to může ukázat i jako výhoda. Další problém vyvstal s dospíváním mého prvního syna. V rámci v Itálii vytvořené xenofobie se vyhraňuje negativisticky k ja-kýmkoli s ním spjatým neitalským faktorem. Rozzuří ho, že ho oslovuji vokativem a ne po italsku nominativem. Zakazoval mi mluvit na něho česky, aby se „neprošvih-lo“, že jsem cizinka, teď mi zakazuje mluvit vůbec, jelikož mám „přízvuk Rumunky“. Objasnila jsem mu, že s tím přízvukem to není tak horké – že podobně zní i nářečí poblíž Udine v Carnii. Přesto má pocit, že ho vylučuji ze společnosti.

2. Respondenti a pozorované smíšené rodiny, kte-ré zvolily téměř výlučně monolingvní výchovu ve prospěch jazyka majoritní společnosti, se k důvo-dům své volby buď zdráhají vyjadřovat, anebo se odvolávají na různé nepříznivé vnější okolnosti či „nezájem“ či „lenost“ dětí.8 Většina z nich s odstu-pem času přiznává, že se toto řešení ukázalo jako neu-spokojivé. Tato skupina je sice nejméně početná (celkem 11 pozorovaných smíšených rodin, 2 pozorované rodiny s oběma českojazyčnými rodiči a 2 respondentky v an-

7| Obdobnou alternativu zvolila celá řada původně mono- lingvních rodin po odchodu do zahraničí. Jako důvod adop-ce jazyka majoritní společnosti i v rodinné komunikaci a po-stupného úplného vytěsnění původního mateřského jazyka uvádějí „nezájem” dětí, pocity nežádoucí výlučnosti, potřebu rychle se naučit jazyk hostící země, snahu zbavit se „východ-ního akcentu” apod. (dále viz pozn. k bodu 2).

8| Viz rozhovor s Dagmar Peckovou na http://ona.idnes.cz/spolecnost.aspx?c=A070213_205436_ona_ony_bih. 25. 9. 2011.


lete

m s

věte

m


http://ona.idnes.cz/spolecnost.aspx?c=A070213_205436_ona_ony_bih

http://ona.idnes.cz/spolecnost.aspx?c=A070213_205436_ona_ony_bih

ketě), ale je třeba dodat, že hranice mezi ní a skupinami uvedenými v bodech 1 a), 1 c) a 1 d) je mnohdy nezře-telná a prostupná, a to zejména v případě mladších sou-rozenců:

Starší syn mluví částečně, mladší vůbec. Dnes mi mrzí, že česky neumějí, i staršího to mrzí.

Své dva syny jsem česky nenaučila; nedokážu přesně říct, proč. Protože mi to oba vyčítají, rozhodla jsem se mluvit česky s vnoučaty. Kupodivu je to snadnější, než jsem si myslela.

Chci se učit česky, protože cítím, že jsem napůl Čech. Matka to akceptuje, ale nikdy se mnou česky nemluvila a ani teď, když studuji češtinu, mluvit nechce.

V úvodu knihy píšete dopis své dceři Madlence: „Bu-deš to číst asi až v 21. století a asi nebudeš umět čes-ky." Je pro vás důležité, aby češtinu někdy zkusila?

Když se narodila, usoudili jsme racionálně, že to není tak podstatné.9 Musím tady poznamenat, že tatínek mojí ženy je vědec, který po roce 1956 emigroval z Ma-ďarska. Má žena maďarsky nemluví. V Americe se ten-krát uplatňoval princip, že se člověk stal Američanem, a na minulost se prostě neohlížel. V souladu s tím se mi po narození dětí zdálo, že není důležité, zda budou mluvit česky. Teď mi to občas přijde líto. A hlavně ony mi to vyčítají.10

„Ale víte, hoši, jak je to pro mě absurdní, tady v Čechách, a já se nemůžu česky domluvit s vlastníma dětma? Uvě-domujete si to, pánové?” 11

3. Ačkoliv důsledné uplatňování metody OPOL v po-zorovaných/dotazovaných rodinách, z nichž jeden z rodičů je českého, slovenského či východoevrop-ského původu, je spíše ojedinělým jevem (celkem 17 rodin), stupeň uspokojení je v této skupině bez-konkurenčně nejvyšší. Tato alternativa pravděpodob-ně odpovídá přirozené potřebě rodiče-cizince zachovat si právo na vlastní původní jazykovou identitu12 a na to, aby ji co možná nejplnohodnotněji předal další generaci. Ač-koliv se tato skupina respondentů ve větší či menší míře potýká s negativním či odrazujícím postojem majoritní společnosti, celkové výhody bilingvizmu podle nich nad nevýhodami jednoznačně převažují a svoji volbu nehod-lají přehodnotit:

Nedovedu si představit, že bych s dětmi hovořila jiným, než mateřským jazykem. Domnívám se že v cizím jazyce, i když jej člověk ovládá „perfektně“, není schopen vyjád-řit všechny citové odstíny, jazykové hříčky a neologismy vlastní řeči používané v komunikaci s malými dětmi,

a matka tak mezi sebou a dítětem zbytečně vytváří ba-riéru, která omezuje vytvoření silného citového vztahu. Pro dítě to pak znamená omezení jazykových prostřed-ků, které získává v raném dětství v komunikaci téměř výhradně s vlastní matkou. Druhotné důvody jsou pak klasicky praktického rázu: možnost se plynně dohovořit s prarodiči a vrstevníky (a vůbec s kýmkoli) v zemi půvo-du matky, jazyk jako nosič kultury (dítě skrze jazyk získá-vá povědomí o kultuře druhé země, získá k ní vztah, od raného dětství vstřebává kulturu v nejširším slova smys-lu, od literatury, hudby, kinematografie atd. atd.), roz-šiřují se mu obzory a mysl, (…) interpretuje skutečnost přes dva jazykové filtry, bez námahy se naučí dva jazyky na úrovni rodilého mluvčího, v budoucnu pro něj bude pravděpodobně snazší naučit se jiným cizím jazykům (?), bude mít širší znalosti, snad větší možnosti uplatnit se v profesionálním životě...

Naše sebevědomí je velmi nízké, jsme příliš přizpůsobi-ví a poddajní. Musím říci, že potkávám krajanky, které jsou spíše rozpačité a snaží se všem zavděčit a na své děti nějak mluví česky, ale spíše doma mezi 4 očima nebo vůbec. Já na svou 4 a 1/2letou dcerku mluvím jen česky (u lékaře, ve školce, v autobuse nebo v obchodě), ač se okolí diví nebo vrtí hlavou. Dodnes se mě pediatr ptá, proč na ni mluvím česky. A těm co chtějí dát dobrou radu, že jako moje dcera díky mě nebude hovořit „řádně“ italsky, odpovídám, že žádná „řádná“ italská maminka žijící v cizině na svá dítka nemluví jinak než italsky. A to je jediné, co zabírá. Pokyvují na souhlas (...).

Italští příbuzní – obávám se, že situaci hodnotí podle toho, jak důležitá či nedůležitá je čeština jako světový jazyk. Jelikož důležitá z tohoto pohledu není, tak se diví proč třeba nemluvím na dítě anglicky a ty ještě omeze-nější proč nemluvím na syna italsky. Možná česko-italský bilingvismus vnímají jako zbytečnou komplikaci. Okolí – to opět přijde na to, ale většinou je to vnímáno pozitivně. Můj pediatr to označuje jako významné zachování patri-monia, další pediatr v porodnici mě na to upozornil hned po porodu že je potřeba mluvit na dítě jen mým jazykem

9| Obdobný přístup lze vysledovat např. ve filmovém ztvár-nění života smíšené rodiny v Austrálii ve filmu J. Hřebejka Horem pádem z roku 2004.

10| Z rozhovoru s ilustrátorem Petrem Sísem na http://hn. ihned.cz/c1-37187080-delam-tecky-a-zivot-mi-utika. 15. 9. 2011.

11| Převzato z DVD Co tě nezabije – český dokumentární film z roku 2009 o životě Miloše Formana. Při jedné z návštěv ČR se Forman během jízdy autem obrací česky na své syny, kteří s ním odmítají komunikovat jinak než anglicky. Pozn.: matka obou dětí je rovněž Češka.

12| Viz právo na zachování si vlastního mateřského jazyka zakotvené v italské ústavě (De Mauro 1992: str. 20).


lete

m s

věte

m


http://hn.ihned.cz/c1-37187080-delam-tecky-a-zivot-mi-utika

http://hn.ihned.cz/c1-37187080-delam-tecky-a-zivot-mi-utika

a otec svým a nedělat mu v tom guláš, ostatní okolí to vnímá jako zajímavé či exotické, spíš než divné.

Nebyla to volba, ale naprosto přirozený proces. Z lin-gvistického hlediska mi nepřipadá přirozené mluvit na své dítě v jiném než mateřském jazyce. Pak je tu otázka komunikace s prarodiči a rodinou v ČR. Navíc, vzhledem k mé profesi tlumočnice, bych považovala za velké se-lhání, pokud by mé dítě nehovořilo stejně dobře česky jako portugalsky.

Závěrem

Z písemné ankety i bezprostředního pozorování vyplý-vá, že všech 17 rodin, které se dlouhodobě a důsledně přidržují metody OPOL, uvádí maximální míru uspoko-jení se zvoleným způsobem výchovy a jeho funkčnos-tí. Jejich vystupování na veřejnosti se dá bez nadsázky označit za významnou součást propagace českého či jiného slovanského jazyka a kultury v zahraničí. Z každo-denní konfrontace těchto rodin s majoritní společností navíc vyplývá, že metoda OPOL může být velmi dob-ře akceptována i v případě jazyka, jehož společenská prestiž je v daném prostředí prakticky nulová.13 Celkem 13 z 15 rodin, jež zvolily komunikaci výhradně v jazyce majoritní společnosti, se naopak s odstupem času vyslo-vují ke své volbě kriticky; zbývající dvě ji nekomentují. V početně nejsilnější skupině 118 rodin, jejichž jazyková politika spočívá na větších či menších kompromisech vůči majoritní společnosti, je stupeň uspokojení nejroz-kolísanější. Z odpovědí a postojů většiny z nich se dá usoudit na jistou bezradnost a tápání při hledání optimálního řešení. Řada matek-cizinek je například přesvědčena (bohužel i zásluhou některých odborně ne příliš zdatných logopedů, psychologů a vyučujících), že pokud by na dítě nemluvily majoritním jazykem, dítě by jej dost dobře neovládlo. Zároveň ale považují za frustru-jící, že když chtějí s dítětem navodit občasnou komuni-kaci ve svém mateřském jazyce, dostává se jim odpovědí v jazyce majoritním.

Je zbytečné popírat, že dlouhodobý pobyt v cizi-ně, spojený většinou se soužitím ve smíšené rodi-ně, přináší mnohdy přídatné komplikace plynou-cí z neustálého střetávání dvou odlišných kultur, a tedy i jazykových kódů. Nabízí však jedinečnou možnost získání jistého nadhledu nad vlastními zažitými mentálními schématy a posílení vzájem-né úcty a tolerance. Tento nadhled a tolerance bude o to větší, o co více se nám podaří respekto-vat nejen jazyk a kulturu majoritní společnosti, ale také svůj vlastní mateřský jazyk mj. tím, že jej co

nejplnohodnotněji předáme další generaci. Mám za to, že jedině tak můžeme plně využít šanci vycho-vat sebevědomé občany s nadstandardním jazykovým i kulturním vybavením, nezatížené našimi případnými komplexy společenské podřazenosti či blíže nespecifi-kované nežádoucí odlišnosti vůči většinové společnosti té či oné hostící země.

Seznam literatury

De Mauro, T.: Presentazione. In: Educazione e bilinguismo. Nuova Insula. Nuoro 1992, str. 7–21.

Francescato, G.: Il bilingue isolato. Bergamo Minerva itali-ca. Bergamo 1981.

Mackey, W. F. – Siguán, M.: Educazione e bilinguismo. Nu-ova Insula. Nuoro 1992.

Pertot, S.: Dvojezični otrok. Istituto sloveno di ricerche. Terst 2004.

Sovová, J.: Mluvit v italském Udine česky s vlastními dětmi? Proč ne? Tvar č. 10/2011, str. 4.

13| Viz diskuze na http://www.jtpunion.org/spip/article.php3?id_article=2644, 25. 9. 2011, k fejetonu shrnujícímu s humornou nadsázkou zkušenosti s aplikací OPOL v česko-italské smíšené rodině (Sovová 2011: str. 4).


lete

m s

věte

m


http://www.jtpunion.org/spip/article.php3?id_article=2644

http://www.jtpunion.org/spip/article.php3?id_article=2644

Jsem Brazilec a studuji češtinu v české komunitě v Sao Paulu od roku 2008. K češtině mě přive-dl můj zájem o husitské hnutí a Jana Husa. Od doby, kdy jsem se začal zajímat o českou kulturu a historii, se snažím zjistit, jaký vliv měla nebo má česká kultura na zemi, kde žiji.

Definovat Brazilce je velmi obtížné. Stačí se podívat na historii této země, abychom pochopili, že Brazilec je jed-noduše ten, kdo žije v Brazílii. Brazílie, jako bývalá por-tugalská kolonie, přijala imigranty z nejrůznějších zemí, nejprve dobrodruhy, potom pracující. To vysvětluje fakt, že diverzita je nejcharakterističtějším rysem místních oby-vatel. V metropoli, jako je Sao Paulo, tvoří imigranti běž-nou součást každodenního života. Mezi 11 250 000 lidmi není obtížné najít jedince, jejichž rodiče či prarodiče jsou nejrůznějšího původu. Právě v této metropoli cítíme zce-la jasně, že brazilská kultura (je-li v tomto případě vůbec možné použít jednotné číslo) je receptem z ingrediencí nejrůznějších chutí.

Minimálně šest brazilských prezidentů nebylo portugal-ského původu. Například současná prezidentka Dilma Rousseff je bulharského původu. Prezidenty byli muži baskického, italského, německého a rakouského pů-vodu. Jedním z nejznámějších brazilských prezidentů byl Juscelino Kubitschek, syn profesorky českého (rom-ského) původu. Stál v čele země mezi lety 1956 a 1961.

Právě v této době ekonomického a kulturního rozkvětu země v Brazílii žili dva Češi, kteří zásadně ovlivnili brazil-ský způsob jednání a myšlení: podnikatel Jan Antonín Baťa a filozof Vilém Flusser. Oba dva však přišli do země již dávno předtím.

Jan Baťa se narodil 7. března 1898 v Uherském Hradišti. Vilém Flusser se narodil 12. května 1920 v Praze. Zatímco se Flusser učil první slova, Jan Baťa se svým bratrem Tomá-šem zakládali jednu z největších firem na světě se sídlem ve Zlíně. Ve třicátých letech rodina Baťova šířila po světě svůj koncept industriálního města. Mezitím Vilém Flusser ukončil střední školu a v roce 1938 začal studovat filozofii na Univerzitě Karlově v Praze.

Přestože se jejich životy vydaly různými směry, jedna vý-znamná tragická událost způsobila, že oba dva opustili svou rodnou zemi a odjeli až do Brazílie: vypuknutí dru-hé světové války. V roce 1939 byl Flusser devatenácti- letým mladíkem, Baťa zralým mužem, kterému bylo 41 let.

Flusser přijel do Brazílie v roce 1940 a Baťa v roce 1941. Země byla v té době uprostřed populistické diktatury plné kontroverzí a obrovskou zemí plnou příležitostí. Flusser ukončil své vzdělání „školou života“, když praco-val s rodinou své manželky. Podnikatel Baťa konsolido-val svůj obuvnický podnik ve městě Batatuba, založe-ném podle zlínského modelu. Kromě toho se začal živě

Dvě české stopy v brazilské kultuře Thiago Borges de Aguiar krajanská komunita Sao Paulo, Brazílie

Thiago Borges de Aguiar je doktor pedagogiky na Univerzitě v Sao Paulu a student kurzu českého jazyka, jeho text přeložila Klára Bachurková, učitelka u krajanů, Sao Paulo.

Sao Paulo, ilustrační fotografie

Letem světem | Dvě české stopy v brazilské kultuře

lete

m s

věte

m


zajímat o brazilský západ, což byla v té době po ekono-mické stránce velmi málo rozvinutá část země.

V roce 1945, s koncem světové války, skončila v Brazílii diktatura a země se znovu stala demokratickou repub-likou. Po dvou letech byl v Československu Jan Baťa souzen z politických a ekonomických důvodů. Před sou-dem se mu podařilo stát se brazilským občanem. Odjel do Československa, kde byl odsouzen, ale za pomoci brazilských diplomatů se mu podařilo vrátit se zpět do Brazílie. Zde založil další tři města: Mariápolis, Bataguaçú a Batayporã.

Je zajímavé podívat se na názvy některých měst založených Janem Baťou, protože se jedná o typic-ký příklad tvoření názvů v hovorové portugalštině v Brazílii. Batatuba je spojením jména Baťa s výra-zem „tyba“, což je slovo z jazyka tupi (jeden z hlav-ních indiánských jazyků v Brazílii), které znamená „připojení“. V názvu Batayporã najdeme dva výrazy z jazyka guarani (další významný jazyk indiánského původu v Brazílii): „y“ znamená „voda“ a „porã“ zna-mená „dobrá, hezká“. Sufix „açu“, který se objevuje v názvu Bataguaçú, znamená „velký“ a jeho původ je v jazyku tupi.

V padesátých letech začal Flusser studovat na Brazil-ském filozofickém institutu (Instituto Brasileiro de Filo-sofia) a začal se začleňovat mezi brazilské intelektuály. Baťa se společně se členy rodiny staral o své podniky. V roce 1951, již jako třiapadesátiletý, napsal knihu o mi-graci. V té samé době začal Vilém Flusser psát první ze svých mnoha knih. Podnikatel začal konsolidovat své myšlenky, zatímco filozof je začal tvořit. To vše v období vlády prezidenta Juscelina Kubitscheka, doby příhodné jak pro obchod, tak pro filozofii.

V roce 1961 Flusser začal psát do novin O Estado de S. Paulo a v roce 1962 se stal profesorem na Univerzitě v Sao Paulu (Universidade de São Paulo) a Škole drama-tických umění (Escola de Artes Dramáticas). Stal se důle-žitou osobností intelektuálního světa, neboť psal do jed-něch z nejdůležitějších a nejčtenějších novin a vyučoval na největší univerzitě v Brazílii. V té době mu bylo čty-řicet dva let. Jan Baťa bohužel nedosáhl takové pozice jako Flusser. Ve stejném roce prohrál ve sporu s rodinou o vlastnictví společnosti Baťa a byl nucen vzdát se svých obchodních aktivit.

Následující roky jsou v Brazílii politicky nestabilní a v roce 1964 nastala nová diktatura, tentokrát vojenská. Jednalo se o jedno z nejčernějších období v historii země, které trvalo až do roku 1985. Jan Baťa se konce diktatury již nedožil. Ze-mřel v Sao Paulu 23. srpna 1965 na infarkt ve věku 67 let.

Vilém Flusser byl na vrcholu své filozofické produkce. Pub-likoval důležitá díla svého myšlení jako Jazyk a skutečnost (Língua e Realidade), Příběh ďábla (A história do diabo), O religiozitě (Da Religiosidade). Současně psal do novin a časopisů, pořádal přednášky a vedl různé kurzy.

Být filozofem a volnomyšlenkářem bylo v době diktatury takřka nemyslitelné. Flusser se rozhodl odejít ze země, kte-rá mu kdysi dávno poskytla útočiště. V roce 1972 odešel do Itálie a o tři roky později do Francie. Před odchodem napsal knihu o tom, co je to člověk z fenomenologické-ho hlediska: Hledání nového člověka (Em busca de um novo homem), při jejím vzniku se inspiroval vlastní zkušeností z Brazílie. Kniha zdůrazňující lehkost a hravost Brazilců byla vydána až posmrtně, v roce 1998.

V roce 1983 Flusser publikoval knihu, díky které se stal celosvětově proslulým filozofem: Filozofie černé skříňky (Filosofia da Caixa Preta). V roce 1986 navštívil své rodné město, kam se znovu vydal přednášet opět v roce 1991. Při návratu z přednášky, dne 27. listopadu, zemřel ve věku 71 let na česko-německé hranici jako oběť dopravní ne-hody.

V současnosti se v Brazílii studují jak intelektuální díla Vi-léma Flussera z oblasti filozofie, jazyka, komunikace a his-torie, tak architektonická díla Jana Bati a jejich vliv na lidi z regionů měst, která založil. Hledají se stopy, které tito Češi zanechali v Brazílii, a stopy, které Brazílie zanechala v dílech těchto Čechů. Jak tvrdil Flusser, Brazílie je ote-vřenou zemí, která je připravena „změnit se, aby změnila svět“. A to bylo přesně to, co tady oba dva dělali.

Seznam literatury

Batličková, E.: A época brasileira de Vilém Flusser, Brazílie, Annablume 2010.

+ články z časopisu Flusser Studies a informace o Janu Antonínu Baťovi získány z článků následujících badatelů: Luiz Carlos Batista, Carlos Martins Júnior, José Carlos Zilia-ni a Geórgia Carolina Capistrano da Costa.

Letem světem | Dvě české stopy v brazilské kultuře

lete

m s

věte

m


V roce 2005 se mezi městy Milánem, Brnem a Benátkami zrodila myšlenka založit nové nakladatelství, které by se orientovalo na vy-dávání italských překladů děl české literatury. U zrodu této myšlenky stáli dva bývalí studen-ti bohemistiky benátské univerzity – Michele Sirtori a Valeria De Tommaso. Impulzem bylo kromě jiného také zjištění, že je dost těž-ké najít italské nakladatelství (alespoň mezi těmi většími), které by bylo ochotné vydávat překlady děl, která rozhodně nepaří k main-streamu a budou mít pravděpodobně jen malý okruh svých příznivců.1

Obrátili se tedy na několik svých přátel, rovněž studentů či absolventů studia bohemistiky z Benátek, s nabídkou, zda by se k nim nechtěli připojit. Zanedlouho se skupina

nadšenců rozrostla na stávající počet šesti členů2 a nové nakladatelství s příhodným jménem POLDI LIBRI spatřilo světlo světa. Nutno podotknout, že od samého počátku jejich aktivitu také podporoval profesor Sergio Corduas z Univerzity Benátky, Ca’Foscari.

Poldi LibriZuzana Muchová | lektorát Padova, Itálie

Knihy vydané v nakladatelství Poldi Libri

1| Knihy nyní vycházejí v nákladech kolem 500 (dříve i 1 000) výtisků.

2| Michele Sirtori – bývalý student bohemistiky a germanisti-ky v Benátkách;

Valeria De Tommaso – absolventka oboru čeština a anglič-tina, Univerzita Ca’Foscari, Benátky 2001;

Marie Elena Cantarello – absolventka oboru čeština a němčina, Univerzita Ca’Foscari, Benátky 2004;

Davide Sormani – absolvent češtiny a ruštiny, Univerzita Ca’Foscari, Benátky 2004; magisterské studium oboru český ja-zyk a literatura absolvoval v roce 2008 rovněž na FF MU Brno;

Salvatore Marchese – student bohemistiky a germanistiky v Benátkách;

Stefano Baldussi – absolvent češtiny a angličtiny, Univerzi-ta Ca’Foscari, Benátky 2000.

Letem světem | Poldi Libri


lete

m s

věte

m

Následujícího roku (2006) vychází první překlad – kniha Františka Hrubína Nápady pana Apríla (Il signor Pescedap-rile) s původními ilustracemi od Vladimíra Fuky v překla-du Valerie De Tommaso.

Pravdou zůstává, že tak jednoduché to na samém za-čátku nebylo. Hlavní iniciátor celého projektu Michele Sirtori založil nakladatelství, pro které získal i oficiální po-volení k jeho činnosti a sám kvůli získání živnostenského listu absolvoval kurz pro nakladatele. Jednotliví členové Poldi Libri začali sbírat kontakty, které by jim usnadnily prezentaci knih či jejich distribuci – a také zde se ukázaly neocenitelnými zkušenosti profesora Sergia Corduase.

Další problémy byly spojeny s vlastní grafickou úpravou knih a následným tiskem. První kniha byla vytištěna v Itálii, ale počínaje druhým svazkem – Richard Weiner: Valná hromada (Assemblea generale) a Jakub Deml: Zapomenuté světlo (La luce dimenticata) v překladu S. Corduase, který vyšel v roce 2007, tisknou Poldi Libri své knihy v Brně (tiskárna Quadra a spol.3). A při tvorbě obalu této knihy také poprvé spolupracují s grafikem Jakubem Stejskalem.4 Tato spolupráce se následně ukázala jako víc než úspěšná a trvá dodnes.

V současné době mají Poldi Libri na svém kontě již de-set titulů5 a připravují se další. Na konci letošního roku by měl vyjít překlad románu Jiřího Kratochvila Nesmrtel-ný příběh (Romanzo Immortale), v překladu Marie Eleny Cantarello, a v roce 2013 kniha Fimfarum od Jana Weri-cha, překlad Valeria De Tommaso.

Pokud byste měli zájem se s knihami Poldi Libri setkat fyzicky, máte možnost si je zakoupit v Brně v Alfa pasáži v jednom nejmenovaném knihkupectví nebo si je zapůj-čit v Praze v Klementinu. Poldi Libri jinak své knihy rovněž zasílají na všechny katedry bohemistiky v Itálii a distribuci do sítě knihkupectví v severní Itálii zajišťuje knižní dis-tributor NdA6. Další možností je samozřejmě zakoupení knih přes internet přímo u nakladatele.7

Při této příležitosti bych chtěla také zmínit, že při pre-zentacích knih Poldi Libri v Itálii pomáhalo rovněž Čes-ké centrum, jež vzniklo v roce 2005 v Římě a roku 2010 se přestěhovalo do Milána. Z prezentací, které se v Itálii konaly, bych chtěla uvést alespoň tu první z roku 2006, jež proběhla v Římě za účasti ředitele Českého centra Miroslava Hirsche8 a profesora Sergia Corduase. Jednalo se o prezentaci první knihy Nápady pana Apríla. V násle-dujících letech proběhlo několik dalších prezentací ať už v Římě, Miláně či jinde. Zatím poslední byla prezentace knihy Jiřího Koláře Prométheova játra (Il fegato di Premeteo) v překladu Marie Eleny Cantarello, která se uskutečnila v květnu loňského roku v Padově.

Jak jsem již zmínila na začátku, v čele celého projektu stojí Michele Sirtori, který má na starosti kromě vlastní překladatelské práce zejména věci spjaté se získáváním grantů Ministerstva kultury České republiky9, které se tímto způsobem snaží napomáhat šíření české kultury v zahraničí. Na otázku, zda je těžké získat grant na pře-klad knihy do italštiny, mi Michele S. odpověděl: „Ne, pokud se jedná seriozně. Máme na ministerstvu dobrou pověst a tu jsme získali jen naší prací.“ Myslím si, že tato odpověď hovoří za vše. Nicméně pochvalně se o spolu-práci s českým ministerstvem kultury vyjádřil také další člen nakladatelství Salvatore M., který je vděčný za to, že i tak malá země, jako je Česká republika, je schopná za současné ekonomické situace najít peníze na vydání jedné až dvou knih během každého roku, a to jen v Itálii, což je pouze malá část v rámci celého počtu překladů českých knih, které jsou každoročně hrazeny z grantů českého Ministerstva kultury.10

3| www.quadrabrno.cz, 10. 5. 2012.4| Jakub Stejskal je brněnský umělec, grafik na volné noze, kte-

rý spolupracuje např. s Městským divadlem Brno, Divadlem Bolka Polívky, Divadlem Husa na provázku aj.

http://skocovsky.cz/jakubstejskal/jakubstejskal.pdf, 10. 5. 2012. 5| • Jiří Kolář: Nápady pana Apríla (Il signor Pescedaprile) – Valeria

De Tommaso, 2006; • Richard Weiner: Valná hromada (Assmblea generale); Jakub

Deml Zapomenuté světlo (La luce dimenticata) – Sergio Corduas, 2007;

• Josef Čapek: Stín kapradiny (L’ombra della felce) – Davide Sormani, 2007;

• František Hrubín: Modré nebe (Azuro cielo) – Valeria De Tommaso, 2008;

• Jiří Kolář: Nový Epiktet (Il nuovo Epitteto) – Sergio Corduas a Maria Elena Cantarello, 2008;

• Marian Palla: S chloupkem na jazyku, Aneb sto případů inspektora Wlapra (Con un pelo sulla lingu, Il detective Wlapr e altri misfatti) – Michele Sirtori, 2010;

• Jan Hanč: Události (Avvenimenti) – Davide Sormani, 2010; • František Hrubín: Romance pro křídlovku (Romanza per

flicorno) – Maria Elena Cantarello, 2011; • Emil Zátopek: Zátopek běží (Zátopek core) – Michele Sirtori,

2011.6| http://www.ndanet.it/, 10. 5. 2012.7| http://www.poldilibri.it/distribuzione/, 10. 5. 2012.8| Současným ředitelem je Václav Šedý, který v roce 2011 vy-

střídal prvního ředitele Miroslava Hirsche. http://milano.czechcentres.cz/,10. 5. 2012.9| http://www.mkcr.cz/scripts/modules/fg/fulltxt.php? sort=rank&locale=CZ&langid=1&datefrom=1.1.1990&

searchtext=granty+pro+p%F8eklady, 10. 5. 2012.10| O přesném počtu i titulech, které byly z grantu MK ČR přelo-

ženy v letech 1998–2010, se můžete dozvědět víc v publikaci Radima Kopáčka (ed.) Česká literatura v překladu (1998–2010), vydalo MK ČR 2010 jako neprodejné. (ISBN 978-80-86310-94-7).



lete

m s

věte

m

http://www.mkcr.cz/scripts/modules/fg/fulltxt.php? sort=rank&locale=CZ&langid=1&datefrom=1.1.1990&searchtext=granty+pro+p%F8eklady



Kromě grantů je však Michele S. také hlavní osobou, která jedná ohledně získávání autorských práv, převážně tedy s agenturou Dilia11. Dále pak má na starosti všechny věci spojené s tiskem a distribucí knih.

Jinak mají všichni členové Poldi Libri stejná „práva a povin-nosti“. To se týká také výběru titulů, které budou přelože-ny a vydány. Když jsem se Marie Eleny C. ptala, zda tento způsob funguje a zda nejsou nějaké problémy s tím, že by někdo např. nesouhlasil s navrhovaným titulem, řekla mi, že se všichni mezi sebou znají natolik dobře, že tako-váto situace opravdu nehrozí. Zajímavostí je, že všichni členové tohoto nakladatelství jsou bohemisté, takže si po dokončení překladu mohou dělat vzájemnou korekturu. V jejich nakladatelství existuje funkce tzv. hlavního ko-rektora, tedy člověka, který kritickým okem nový překlad přečte a zhodnotí, popř. sporná místa s překladatelem zkonzultuje. Výsledkem jsou tedy překlady na opravdu profesionální úrovni.

O nakladatelství Poldi Libri se můžete dozvědět více na jejich webových stránkách12, za které patří velký dík Da-videmu S. a samozřejmě také současnému webmasterovi Salvatoru M.

Zde jsou kromě ediční činnosti nakladatelství prezentová-ny také jejich další aktivity, např. na podzim roku 2011 pro-běhnuvší soutěž o nový nejlepší překlad úvodních 36 ver-šů Máchova Máje či projekt Cirkus Giroldon – „nejmenší cirkus na světě“, formace, kterou tvoří jen dva herci – Len-ka Foletti Machoninová a Alberto Foletti13.

Na stránkách mj. najdete také odkaz na pořad ze dne 1. dub-na 2012, který byl odvysílán italskou televizí RAI3 v rámci jejich programu „Est Ovest“, věnovanému přiblížení kultur-ních vztahů mezi Itálií a východní (střední) Evropou14.

Davide S. a Michele S. zde zmiňují okolnosti, které je vedly k tomu, že se rozhodli svůj život spojit právě s češtinou a pustili se do projektu Poldi Libri. Členy nakladatelství jsou, jak jsem již zmínila, mladí lidé nadšení češtinou, čes-kou literaturou, kulturou. Navíc jsou to dlouholetí přátelé, spolužáci z univerzitních studií, kteří ačkoli teď žijí na růz-ných místech (Benátky, Padova, Monselice, Milán, Brno) a hlavně se neustále přemisťují, se rozhodli svůj volný čas zasvětit právě češtině. Vzhledem k tomu, že se mnohdy věnují zcela odlišným činnostem15, je Poldi Libri právě jednou z aktivit, která je sbližuje a udržuje v kontaktu, ale více než jednou do roka se dle slov Salvatora M. nemají šanci všichni dohromady sejít. Většinou v Brně ☺.

11| http://www.dilia.cz/, 10. 5. 2012.12| http://www.poldilibri.it/, 10. 5. 2012.13| http://www.jus.cz/giroldon,10. 5. 2012. 14| http://www.rai.tv/dl/RaiTV/programmi/page/Page-5

caebd76-9972-4fe4-95e9-e510eafa5662.html, 10. 5. 2012. Tento asi pětiminutový spot natočený v útulné pivnici-knihovně za Národním divadlem v Praze můžete zhlédnout také na adrese:

http://www.youtube.com/watch?v=5fjINYKg80A, 10. 5. 2012.15| Valeria De Tommaso – pracuje jako redaktorka, dlouhou

dobu pracovala na přípravě jazykových učebnic a nyní v Brně spolupracuje na IT-CZ on-line slovníku;

Michele Sirtori – malíř pokojů, ale jinak „hlava“ PL, toho času také v Brně;

Maria Elena Cantarello – vede rodinný podnik v Itálii, toho času v Monselice;

Salvatore Marchese – učitel italštiny a češtiny pro cizince v Brně, toho času v Benátkách;

Davide Sormani – nepřímý nákupčí v nadnárodní firmě, toho času v Brně;

Stefano Baldussi – pracuje jako poradce v oblasti hypoték a úvěrů v bance, toho času v Padově.


lete

m s

věte

m


http://www.rai.tv/dl/RaiTV/programmi/page/Page-5caebd76-9972-4fe4-95e9-e510eafa5662.html

http://www.rai.tv/dl/RaiTV/programmi/page/Page-5caebd76-9972-4fe4-95e9-e510eafa5662.html

České rodiny obývají oblast Daruvarska v západní Slavonii často po více než pět generací. Z dnešních deseti tisíců příslušníků české menšiny v Chorvatsku jich v tomto regionu žijí zhruba dvě třetiny. Na úze-mí Slavonie ovládané po vyhnání Turků především maďarskou šlechtou přišli z různých českých a mo-ravských vesnic v několika vlnách. Lákala je vidina úrodné půdy prodávané i za desetinovou cenu v po-rovnání se zemědělskou půdou v „přelidněných“ českých zemích. Za svůj nový domov si vybrali ne-klidnou zemi prolitou krví četných válek. Od vrcholu té poslední uplynulo dvacet let.

V polovině roku 1991 začala kulminovat počáteční fáze konfliktu nazývaného Chorvaty vlastenecká válka („Do-movinski rat“). Daruvarsko se ocitlo ve válečné zóně na hranicích tzv. Velkého Srbska. Češi dlouho zachováva-li mezi znepřátelenými stranami neutrální stanovisko. V okamžiku blížícího se napadení se však přihlásili jed-noznačně k myšlence chorvatské samostatnosti1.

První tragický konflikt v Daruvaru se odehrál 20. července, kdy byli zavražděni tři místní policisté, mezi nimi i Čech Mi-roslav Polak. Dne 1. září došlo ke krvavému napadení české vesničky Dolany jižně od Daruvaru. Dolany byly strategic-kým cílem, protože ve vesnici byly kasárny a muniční sklad Jugoslávské lidové armády pro celé Bjelovarsko-bilogorské županství. Až po patnácti dnech byly srbské jednotky do-nuceny k ústupu.

21. září 1991 byl podniknut minometný útok na nejstarší čes-kou osadu z roku 1825 Ivanovo Selo (Johannisdorf ). Celkem 150 srbských vojáků poté napadlo ves o 440 obyvatelích ve-směs české národnosti. Při útoku bylo zabito sedm civilistů. Přestože se podařilo ještě téhož dne vesnici dobýt zpět do chorvatského držení, neodvažovali se místní kvůli nebezpečí ostřelovačů pohřbít oběti na hřbitově za vsí. Všech sedm těl je tak dodnes pochováno na návsi před kostelem.

Město Daruvar bylo srbskými jednotkami z okolních kop-ců ostřelováno mnohokrát. Centrum bylo demolováno

četnými leteckými útoky. V bezprostředním ohrožení se ocitla také budova České základní školy J. A. Komenského a česká mateřská škola.

V této zoufalé době přišla na základě prosebného dopisu Svazu Čechů adresovaného prezidentu Václavu Havlovi pomoc „ze staré vlasti“, jak je chorvatskými krajany Česko-slovensko nazýváno. Po velkorysé nabídce možnosti ree-migrace všech českých rodin, která byla Svazem odmítnu-ta, vznikl nový unikátní projekt humanitární pomoci.

3. září 1991 navštívila Daruvar delegace Výboru pro mezinárodní vztahy vlády ČR a již o deset dní později převezla první autobusová kolona do ČSFR celkem 300 dětí a 20 pedagogů. Následovaly další čtyři transfery (poslední se uskutečnil 3. listopadu), takže v krátké době bylo do azylového bezpečí v Čechách a na Moravě převezeno celkem 1 544 dětí a učitelů z Daruvarska bez ohledu na jejich národnost. Podzim a část zimy tak děti z Chorvatska strávily v Seči na Chrudimsku, v Mariánských Lázních, ve Stráži pod Ralskem, ve Vranově nad Dyjí, v Jánských Koupelích a na dalších místech. Byly pro ně zřízeny dočasné školy i programy volnočasových aktivit.

Fakticky až po 7. lednu 1992, kdy došlo za patronace OSN k dohodě mezi Franjo Tuđmanem a Slobodanem Miloševićem, se mohly začít děti bez přímého ohrožení vracet do svých domovů. Válka se mezitím přenesla do sousední Bosny a Hercegoviny. V Chorvatsku se usadilo na 14 000 vojáků UNPROFOR. Ani vojsko OSN však neza-bránilo četným případům narušování příměří i odvetným akcím chorvatské armády za Vukovar a další tragické momenty konfliktu. Operace Blesk a Bouře vedly roku 1995 k vyhnání tisíců Srbů z území Chorvatska, a tedy k etnickému „vyčištění“ míst s převahou srbské populace (tzv. Republika Srbská Krajina). Příkladem nevyrovnání se

Dvacet let od evakuace dětí z Chorvatska do ČSFR Jiří Krejčí krajanská komunita Daruvar, Chorvatsko

1| Počet dobrovolníků hlásících se do tvořící se chorvatské ar-mády byl tak vysoký, že se dokonce plánovalo vytvoření čes-ké vojenské jednotky Jan Žižka, nazvané podle partyzánské brigády protifašistického odboje v ustašovském státě.

Dopis z azylového pobytu v Čechách (ze sborníku Listy svědectví a díků, Jednota Daruvar 1992)


lete

m s

věte

m

Letem světem | Dvacet let od evakuace dětí z Chorvatska do ČSFR

s vlastní minulostí mohou být nedávné bouřlivé protesty proti odsouzení Ante Gotoviny Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii. Otázka vlastních pro-vinění je v chorvatské veřejnosti stále silně tabuizována.

Další průběh srbsko-chorvatského konfliktu však nic ne-změnil na tom, jak pozitivně byla a je aktivita Českoslo-venska ve prospěch dětí z Daruvarska hodnocena.

U příležitosti dvacátého výročí evakuace se konalo v sobo-tu 1. října 2011 v Bučji u slavonského Pakrace odhalení zno-vuobnoveného pomníku I. československé brigády jugo-slávské armády Jan Žižka z Trocnova. Pomník byl zbourán za srbské okupace před dvaceti lety. Z iniciativy poslankyně chorvatského parlamentu za českou a slovenskou menši-nu Zdenky Čuchnilové a Svazu Čechů v Republice Chorvat-sko byl na témže místě obnoven.

Slavnosti se zúčastnila kromě paní poslankyně též před-sedkyně Svazu Čechů Leonora Janotová, starosta města

Jaromír Nohavica na besedě s dětmi v domě Svazu Čechů

Glosa

Krajanům v Chorvatsku nejvíce schází kontakt se součas-nou českou kulturou. Přestože jsou sami kulturně velmi činní (téměř ve všech besedách existují divadelní společ-nosti, pěvecké sbory či skupiny folklorních tanců), jejich aktivity směřují spíše k minulosti – k dědictví po předcích. Zeptáte-li se dnes bilingvního studenta české větve da-ruvarského gymnázia, jakou současnou českou hudbu má nejraději, většinou rozpačitě mlčí, protože žádnou ne-zná. Krajanská kultura je až příliš zacyklena do sebe samé a mladší generace často nedokáže oslovovat.

To byla výchozí úvaha při pokusu zprostředkovat krajanům vystoupení některého ze současných českých populárních umělců. Volba padla na Jaromíra Nohavicu. Přestože neby-lo vůbec snadné akci uspořádat, na druhý pokus se to pod patronací Svazu Čechů v Republice Chorvatsko povedlo.

Jako vyvrcholení oslav dvacátého výročí evakuace dětí z Daruvarska před válečnou frontou do Československa

Zdravo

Jaromír Nohavica v DaruvaruJiří Krejčí krajanská komunita Daruvar, Chorvatsko

Daruvar Dalibor Rohlík, za Českou republiku byl přítomen velvyslanec Karel Kühnl, jeho zástupce Josef Zrzavecký a další hosté.

Oslavy pokračovaly v odpoledních hodinách vernisáží vý-stavy k výročí evakuace v domě Svazu Čechů v Daruvaru. Na výstavě se objevily fotografie dokumentující náročnost akce, dopisy dětí rodičům ve válečné zóně i osobní svědec-tví dnešních dospělých, kteří byli před dvaceti lety oněmi dětmi. Večer v daruvarském kině koncertoval Jaromír No-havica. Koncert byl vyprodaný, lidé tleskali ve stoje a tvr-dili, že tu nikdy nic podobného nebylo. Pan Nohavica byl nadšen, moc se o všechno zajímal a chtěl by do Daruvaru znovu přijet.

vystoupil prvního října loňského roku Jaromír Nohavica spolu s polským akordeonistou Robertem Kuśmierskim v daruvarském kině. Soudě podle reakcí vyprodaného sálu i pana Nohavici, nemuselo to být naposledy.


lete

m s

věte

m /

glo

sa

Letem světem | Dvacet let od evakuace dětí z Chorvatska do ČSFR / Glosa | Jaromír Nohavica v Daruvaru

Na svých toulkách po Jižní Americe jsem po-tkal mnoho Čechů. Někteří z nich mi vyprá-věli své životní příběhy; příběhy obyčejných lidí, při kterých jsem si však uvědomil, že jsou to příběhy přímo románové.

radost měl ze své rodiny, především z vnoučat, která vy-studovala univerzitu. Vždy, když jsem Jaroslava navštívil u něho doma – po sedmdesátce předal obchod zeťovi – cítil jsem, jak se ta jeho skromnost, pracovitost a hlav-ně radost ze života přenáší na celou jeho rodinu. Jaro-slav nikdy nepřestal být Čechem a lásku ke staré vlasti předával, sice nenápadně, ale o to účinněji, na své děti a vnoučata. Pro mě se tento můj přítel stal důležitým kamenem v mozaice pochopení způsobu myšlení čes-kých emigrantů v Brazílii, možná v celé Latinské Ame-rice. Až někdy půjdete po ulici Rio de Janeiro, tak ho v jednom z barů potkáte, jak svými příběhy baví celou společnost, rozhazuje přitom rukama a hlasitě se směje. Je mu ale přece jen už přes osmdesát, a tak tráví většinu času ve svém domě s rodinou.

Druhý příběh se odehrává také v Brazílii, ve státě Mato Grosso do Sul, kde žije od dob působení Jana Antoní-na Bati česká menšina. Prožil jej člověk, který žije pár set kilometrů odtud, v hlavním městě státu, v Campo Grande. Na své cestě po Panthanalu jsem se seznámil s mladým Brazilcem, učitelem na střední škole a příleži-tostným průvodcem turistů. Srazili jsme se na chodníku a povídali si skoro hodinu. Na druhý den jsme si domlu-vili schůzku v kavárně. Ivo se už při vstupu do kavár-ny radostně usmívá a vzápětí volá: „Kafe se ruší, moje nejlepší kamarádka se dnes vdává, i její otec je můj dobrý přítel. A já jsem zván na svatbu. Se mnou jsou samozřejmě zváni i mí přátelé,“ usmál se. Před kostelem si sáhl na hlavu a sundal jarmulku. „To se do křesťanské-ho chrámu asi nehodí,“ usmál se. Ivo je totiž žid. Svatba byla tradiční a atmosféra skvělá. Pilo se výborné argen-tinské víno a jedlo churasco (typický masový grilovaný pokrm). V Campo Grande žije spousta komunit, Němci, Židé, je tu také početná arabská menšina. Všichni žijí ve vzácném přátelství, rovněž Ivo má mezi Araby mnoho přátel. Víra tu nerozděluje. Druhý den jsme se konečně sešli dopoledne na odložené kávě v baru vedle mého hotelu. „Tak, a dneska ti představím jednoho tvého kra-jana,“ smál se Ivo. „Už nás očekává.“ Jeli jsme dlouho autobusem, až na konec města, kde v pěkném domku žije pan Vlastibor Bluma. Jeho příběh bych vám rád

Tři obyčejné příběhyJindřich Krous | krajanská komunita Daruvar, Chorvatsko, dříve Jižní Amerika

Jaroslav Pařízek s dcerou a vnučkou v jídelně svého domu

První příběh mi vyprávěl pan Jaroslav Pařízek, s nímž jsem se setkal v jednom velkoobchodě s obuví na ulici Rio de Janeiro v Belo Horizonte. Jaroslav se za války vy-učil kovářem a byl velmi rád, když válka skončila. Chtěl si z peněz po rodičích otevřít malou dílnu a věnovat se řemeslu. Když však v roce 1946 vyhráli volby komunisté, rozhodl se emigrovat. Všechno prodal, koupil lodní lís-tek a odjel do Brazílie. Tam se zpočátku protloukal vše-lijak, prodával zemědělcům na trhu jejich výrobky, po-máhal v dílnách, ale nakonec se vrhl na obchod s obuví. Všiml si, že si zdejší obchodníci přirážejí příliš velkou marži, a tak se rozhodl, že jemu stačí polovina. Brzo se mu obchody začaly slibně hýbat, zboží odebíral také od českého podnikatele Bati. Dařilo se mu čím dál líp a již v osmdesátých letech se z kovářského učně stal milio-nář. Nikdy si však na svou novou roli nezvykl a stále se scházel v obyčejných restauracích s českými kamarády, kteří nebyli tak úspěšní a často se životem protloukali všelijak, mnohokrát za ně také zaplatil útratu. Největší

Letem světem | Tři obyčejné příběhy


lete

m s

věte

m

vyprávěl. Narodil se v Jindřichovicích na severní Moravě. Jeho otec Čech pracoval jako státní zaměstnanec u čes-koslovenských drah, matka pocházela ze slovensko-německé rodiny. Začal studovat geologii na univerzitě v Olomouci. Těsně před válkou se rodina odstěhovala do Stvolínek na Českolipsku, kam byl jeho otec přeložen. Po záboru pohraničí se odstěhovali do vnitrozemí. Když Němci obsadili celou republiku, vrátila se rodina zpět na sever do Benešova nad Ploučnicí. Odtud musel Vlastibor ke konci války narukovat na frontu, protože se jeho mat-ka přihlásila k německé národnosti. V uniformě zažil útěk Němců od Kyjeva. Dezertoval, sehnal si civilní šaty, přidal se k partyzánům a s nimi se také na korbě auta vrátil na Českolipsko. S otcem ani s matkou už se nesetkal, matka se stala jednou z obětí divokých odsunů, otec během války za záhadných okolností zmizel. Vlastibor se raději odstě-hoval z Čech do Rakouska, ve Vídni dostudoval univerzitu. Politická situace v Evropě se zhoršila a kdekdo předpovídal válku USA a SSSR. On však už žádnou válku nechtěl zažít. Přijal nabídku od přítele a odjel do Brazílie. Tady se zabýval prospektorstvím zlata a drahokamů. Přednášel geologii na univerzitě v Campo Grande, a stal se dokonce poradcem ministra. Tehdy, když jsem se s ním setkal poprvé, ještě na částečný úvazek pracoval na univerzitě. Nyní je mu deva-desát, překonal zákeřnou rakovinu a stále se věnuje svým koníčkům, geologii a geografii. Rád by se do Čech ještě podíval, ale jak říká, zdraví už mu to asi nedovolí. Musel jsem mu alespoň poslat fotku jejich domu ve Stvolínkách, kde prožil část svého mládí. Stojí na kraji vesnice, směrem na Kravaře. Vlastibor, kterému jeho němečtí přátelé říkají Fritz, mluví perfektní češtinou a k českým kořenům se stá-le hlásí, i když jak sám říká, je taky trochu Němec, trochu Slovák a pro své současné okolí především Brazilec.

Také za naším třetím příběhem se vypravíme do Brazílie. Tentokrát do oblasti Sao Paula, kde skončilo rovněž mnoho Čechů. V nedalekém městečku Cotia, které je dnes již téměř předměstím roztahujícího se Sao Paula, žijí především Japonci, ale také jeden český vlastenec. Jmenuje se Jaroslav Dostál, ale kamarádi mu přezdívají „Bílá hlava”. Pro jeho husté bílé vlasy, které mu prý zbělely už v mládí. Těsně před válkou nastoupil do armády a po Mnichovu odešel na západ a bojoval proti německým fašistům nejprve ve Francii a pak v An-glii. Domů do vlasti se po válce vrátil jako hrdina. Svou vlast, na kterou se ale celou válku tolik těšil, si moc ne-užil. Brzy se dočkal vítězství komunistů a musel znovu do emigrace. Usadil se v Brazílii a žije zde v pěkném domku asi šedesát kilometrů od Sao Paula dodnes. Ob-last, kde žije, je zajímavá velmi silnou japonskou menši-nou. Ta v celém státě Sao Paulo patří k nejpočetnějším

Vlastibor Bluma ve své pracovně, Campo Grande

japonským komunitám na světě. Jaroslav si ale vzal dceru německých emigrantů, kteří se sem spolu s Italy stěhovali hlavně v druhé polovině devatenáctého sto-letí, kdy stát Sao Paulo byl ještě skutečnou divočinou. Povídali jsme si dlouhé hodiny, já vyprávěl, jaké je to po pádu komunizmu u nás, a pan Dostál zase o životě Če-chů v Brazílii. Pak jsme se museli rozloučit. Ale nebylo to poslední setkání, od té doby, kdykoli jedu přes Sao Paulo, se u Dostálů rád zastavím. V devadesátých letech se pan Dostál dočkal i českého vyznamenání za své zá-sluhy ve druhé světové válce. Jako správný vlastenec si ocenění velice váží.

Jaroslav Dostál s manželkou u jejich domu

Letem světem | Tři obyčejné příběhy


lete

m s

věte

m

Ilustrační fotografie

Takových obyčejných příběhů jsem slyšel na svých cestách hodně, mohl bych vám vyprávět o českém dělníkovi, kte-rý se v bolivijské škodovce vypracoval až na technického ředitele, ale teď se jako důchodce živí pěstováním jahod a prodejem skvělé marmelády, žije blízko indiánské vesnice Irupana a již mnoho let odmítá stát se starostou, přestože si to celá vesnice přeje. Nebo o panu Evženu Krolovi, který za-ložil první opravnu rádií na jihu Chile a několik desítek let tu v Puerto Varasu provozuje cabaňos Praga. Nebo o jednom profesorovi historie, který byl po válce krátce spolupracov-níkem Jana Masaryka a život ho přes Spojené státy zavál až do jižního Peru, kde pomáhá indiánům s vyřizováním různých dokumentů. Anebo také o zubaři Filípkovi. Pan Filí-pek do Chile utekl před komunisty a kromě pár let, které za Allendovy vlády strávil v Kalifornii, zde žije už skoro padesát let. Nejprve v Santiagu a pak zde v Puconu. Nebydlí přímo v Puconu, ale v domě za jezerem Villarica, kam se dá do-jet jen lodí, pěšky nebo na koni. Cesta tam nevede žádná.

A protože pěšky i na koni je to velmi daleko a jezero bývá často rozbouřené a cesta na motorce, jak říká svému moto-rovému člunu, je nebezpečná, přespává nezřídka na gauči ve své ordinaci. S manželkou udržuje spojení vysílačkou. Nebo o panu Pollakovi, rodákovi z Mcel na Mladoboleslav-sku, který na břehu jezera pod sopkou Villarikou postavil jeden z nejslavnějších hotelů v Chile, hotel Antumalal. Což si mohl dovolit, až když se stal jedním z největších farmářů tady na jihu. Zajímavých lidí jsem na svých cestách potkal mnoho. Vyslechl mnoho životních příběhů, a přesto, že po-hledy na současný život a svět mají tito lidé často různé, jedno je jim všem společné. Rádi mluví česky a Čechy stále považují za svou vlast.

Maxime Stempflé, student historie a češtiny na Université de Lorraine-Université Nancy 2, 3. ročník

Jaro

Jaro je nádherné

Najednou všechny barvy

A všechny možné nálady

Dochází k velkým změnám, na čas

Kdy tráva je zelená

A voda volně vytéká

Krásné dny jsou zpátky

A ptáci zpívají

Někdy před velikonočními svátky jsem do hodiny češ-tiny ve třetím ročníku zařadila báseň Františka Halase Co všechno musí dělat jaro ze sbírky Dětem. Mluvnicky se na ní dá dobře provičit slovesný vid, z lexika jsme vyšli pro rozšíření slovní zásoby vztahující se k přírodě a přidali další názvy stromů, květin a zvířat. Na závěr jsme si ještě přečet-li její půvabný překlad do francouzštiny z pera Suzanne Renaud. Pak následoval další učební program tematicky, mluvnicky a lexikálně vztažený ke klimatu a počasí. Písem-ný úkol na následující hodinu nesl zadání: Oblíbené roční období. Upřesnila jsem, že žánr si mohou studenti zvolit zcela volně, může to být např. vyprávění, popis nebo krát-ká úvaha, jako rozsah jsem doporučila jednu stránku. Když mně jeden ze studentů podával jen do třetiny popsanou stránku a já jsem se už chystala k malé poznámce o úspor-nosti ve vyjadřování, s drobnými jiskřičkami v očích mě předešel: „Říkala jste, že důležité je jen téma, tak jsem na-psal báseň.“

Diakritická znaménka ve slovech změnách a vytéká jsme společně doplnili. Maxime s uveřejněním v Krajinách češtiny souhlasil. A dodal, že ve Vogézach (to je taková lotrinská Šumava), kde bydlí, je jaro krásné. Věřím mu.

Jaro Maxime Stempflé, úvod Lenka Froulíková lektorát Nancy, Francie

Autentický text

Letem světem | Tři obyčejné příběhy / Autentický text | Jaro


lete

m s

věte

m /

aut

enti

cký

text

Jednou z nejvýznamnějších osobností přesidlovacího projektu devatenáctého století, kdy z Rakouska-Uherska na severní Kavkaz přicházeli naši krajané, byl Bedřich Heyduk (v jižním Rusku se český přepis jména docho-val jako Hejduk). Ten sám pocházel z Vysočiny z Rychm-burku (dnes Předhradí u Skutče) a mezi jeho šesti bratry najdeme také známého českého básníka Adolfa Hey-duka, který se za svým bratrem na severní Kavkaz vydal. Na základě jeho výpravy pak vznikla sbírka básní Z pouti na Kavkaz oslavující „český Kavkaz“, slovanství i hrdinství jeho dobývání.

Zůstaňme chvíli u Bedřicha Heyduka. Tato výjimečná osobnost moderního kavkazského vinařství je v Rusku známá pod jménem Fjodor Ivanovič Hejduk (z němec-kého Fridrich, tedy Bedřich), který do Ruska odešel již v roce 1854 poté, co dokončil svá studia lesnictví a hos-podářství na pražské polytechnice. Po dočasné zku-šenosti v Charkově nakonec skončil v nově vzniklém Černomořském okruhu, kde jako odborník v oblasti ovocnářství a vinařství dostal k užívání přes 300 ha půdy. Studoval možnosti adaptace cizorodých ovocných dru-hů na místní klimatické podmínky, postupně se začal více specializovat na víno. Počátkem 70. let pod jeho dohledem vznikly první vinice v Abrau u Novorossijsku a Dagomysu nedaleko Soči. Koncem sedmdesátých let začal sám distribuovat po kraji sazenice ovocných stromů a vinné révy ze své školky. Kvalita jeho vína byla oceněna v roce 1881 na soutěži v Jaltě, kde předstihla i věhlasná krymská vína.

Na místě někdejšího vinařství založeného Fjodorem Iva-novičem Hejdukem dnes stojí významný vinařský závod, producent šumivých vín známý svojí výjimečnou kvalitou po celém Rusku, ale také v zahraničí. Čelní stranu budo-vy (kromě různých ocenění, která závod a jeho produkty

za dlouhá léta své existence získaly) zdobí také pamětní deska, která je slavnému zakladateli věnována.

Osud Bedřicha Heyduka nakonec zavedl ještě dále do hloubky ruského impéria, když v roce 1884 využil nabíd-ku gubernátora Priamurské gubernie a odešel na Dálný východ, kde byl pověřen úkolem nalézt vhodné využití pro tamější zemědělskou půdu. Během své mise v roce 1890 zemřel.1

Jako významný Čech v historii Novorossijsku není Bedřich Heyduk ojedinělý. K pestré mozaice můžeme doplnit další významné osobnosti českého původu, jako např. Josefa Kučeru (švagra Bedřicha Heyduka), který stál při objevu rozsáhlých ložisek slínu (mate-riálu pro výrobu cementu) v bezprostředním okolí Novorossijsku. Správcem první cementárny byl další významný Čech, specialista v tomto oboru, Jaroslav Uličný.

Slavné české osobnosti severního KavkazuMarek A. Havlíček krajanská komunita Novorossijsk, Rusko

1| O Bedřichu a Jaroslavu Heydukových vznikl v roce 2008 i doku-mentární film České televize, viz http://www.ceskatelevize.cz/porady/10169540035-nepohodlni/208572232220011-otec-a-syn-heydukove/, 3. 3. 2012.

Fjodor Ivanovič Hejduk

Letem světem | Slavné české osobnosti severního Kavkazu


lete

m s

věte

m

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10169540035-nepohodlni/208572232220011-otec-a-syn-heydukove/



Dalším oborem, v němž Češi vynikli, bylo slévárenství. První slévárenský strojní závod v dnešním Krasnodaru založil v roce 1886 Karel Hustík (1850–1920). Speci-alizoval se na zemědělské a potravinářské stroje, které v úrodných oblastech Kubáně měly velké uplatnění. Další doménou místních Čechů bylo pivovarnictví. Vý-znamným vlastníkem pivovarů byl Matias Jirsa, který vybudoval hned tři závody v Krasnodarském kraji a další v Černomořské gubernii. Nejvýznamnější z nich „Nové Bavorsko“ byl přímo v Krasnodaru, v roce 1903 k němu byl přistaven park a v roce 1906 velká vila. Dnes se v tomto místě nachází hotel Prestiž. Další čeští pivovar-níci byli J. Hřiba v Armaviru, A. Hrubý ve Stavropoli, Bohuslav Vostrý v Těmruku a Novorossijsku a Václav Tovar v Majkopu.

Mezi významné krajany můžeme zařadit také zoologa a cestovatele Zenona Franceviče Svatoše, který se narodil v roce 1886 v Krymsku na Kubáni. Jako specialis-ta se účastnil několika významných expedic – první ve-dené knížetem K. Gorčakovem do východní Afriky, další pod vedením V. A. Rusnakova na Špicberky a třetí pod vedením G. G. Doppelmaiera na Bajkal. Z třetí expedice,

která proběhla v roce 1913, se však nevrátil, zůstal v ob-lasti dnešního severozápadního Burjatska, kde v Bargu-zinské dolině založil sobolí rezervaci. Tam také nakonec roku 1949 zemřel.

Za nejslavnější osobnost mezi krajany jižního Ruska lze bezpochyby považovat zpěvačku Růženu Sýkorovou (1918–2006), která pocházela z vinařské rodiny na pan-ství Abrau. K hudbě ji přivedl její otec, s nímž od dětství vystupovala na jevišti. Poté, co vystudovala konzervatoř v Rostově na Donu, odjela na pozvání známého sovět-ského jazzového hudebníka Alexandra Cfasmana do Moskvy. Během druhé světové války vystupovala před vojáky, měla mnoho veřejných představení a postupně začala být velmi populární. U hudby zůstala až do konce života, v roce 1993 jí byl udělen titul národní umělkyně Ruské federace.

Na závěr výčtu slavných Čechů severního Kavkazu se ješ-tě jednou vraťme k jménu slavné rodiny Heyduků, k syno-vi Bedřicha Heyduka, Jaroslavu Heydukovi. Stejně jako jeho otec i on vystudoval zemědělství a hospodářství, ale jeho kariéru, kterou zahájil jako začínající agronom Černomořské gubernie, přerušila 1. světová válka. Odjel 1. září 1914 do Kyjeva, kde byl zařazen do České družiny a v řadách Československého střeleckého pluku Sv. Václava, později Prvního československého střeleckého pluku Mistra Jana Husa se účastnil bojů. Nakonec zemřel v přístavním městě Tuapse v únoru 1918 a byl slavnostně pohřben ve Vladimírovce (předměstí Novorossijsku).2

Jaroslav Heyduk s praporem Československého střeleckého pluku Sv. Václava

2| Další informace o významných krajanech lze načerpat na stránkách českého klubu Mateřídouška http://www.mate-ridouska.eu/index_soubory/Page379.htm, 3. 3. 2012, dále v knihách: Pukiš, V.: Češi Severního Kavkazu: léta a osudy, Ros-tov na Donu 2010, popř. Šilo, S. S.: Istoria Mefodievskogo posel-ka, časť 1, Novorossijsk 2009. Pozn.: Názvy děl jsou citovány doslovně.

Letem světem | Slavné české osobnosti severního Kavkazu


lete

m s

věte

m

http://www.materidouska.eu/index_soubory/Page379.htm

http://www.materidouska.eu/index_soubory/Page379.htm

Název soutěže je věnován památce severo-kavkazské české vesničky, kam se na přelomu 60. a 70. let devatenáctého století z Rakouska-Uherska uchýlilo okolo 360 rodin česky mluví-cích osadníků.

Jedná se o literární soutěž určenou pro krajany a všech-ny ostatní zájemce z bývalého Sovětského svazu (Rusko, Ukrajina, Kazachstán a další), kteří ovládají český jazyk do té míry, že jej mohou využít jako prostředku vlastní tvorby. V první řadě si soutěž klade za cíl vytvořit vhodné prostředí pro svobodnou literární kreativitu všech autorů. Přitom je kladen důraz na to, aby každému účastníku byla dána mož-nost adekvátní konfrontace jeho tvorby s odborníky, a to na základě slovního ohodnocení jednotlivých členů poroty, kteří sami mají dostatečně široký obzor a přehled o češtině, literatuře a také o krajanské problematice ve světě. Organi-zátor soutěže, Kulturně osvětový český klub Mateřídouška ze severokavkazského Novorossijsku, proto počátkem tohoto roku vyzval ke spolupráci také Dům zahraničních služeb a České centrum v Moskvě. Pořadatelé vyšli z předpokladu, že „v každém z nás dřímá umělec,“ kterého však je třeba pro-budit, nasměrovat a pečovat o jeho další vývoj.

Aby se potenciální účastníci necítili omezeni, dostali mož-nost poslat práci libovolného literárního žánru, přičemž bylo vybráno téma: „Můj český jazyk – jazyk Čapkův, jazyk Haškův a jazyk můj“, tedy téma dostatečně široké na to, aby s ním každý mohl bez problémů přímo či nepřímo svoji práci spojit. Při výběru vhodného názvu tématu dbali po-řadatelé na volbu nejzvučnějších literárních osobností, jež dodnes v rozsáhlém postsovětském prostoru, od Užgorodu po Kamčatku, od Kolymy po Pamír, představují významné pojmy a jejichž díla jsou známá takřka každému.

Organizátoři si v soutěži kladli za cíl představit literární tvorbu a její různé formy stylizace jako hru, které není třeba se bát a jejíž pravidla si v první řadě určuje autor sám. Nemělo se tedy jednat o nějaké „naplňování“ určeného za-dání či „splňování“ kritérií. „Hra na spisovatele“ se orientuje na „celostní“ přístup zakládající se na otázce: „Čím si autor chce čtenáře získat?“ Značnou výhodou přitom pro

mnohé bylo to, že český jazyk, stejně jako ruština, je slo-vanský jazyk, a to, že ruština, tedy jazyk, v němž všichni zú-častnění získali své vzdělání, má vysoce rozvinutou literární tradici, v níž sama čeština v minulosti hledala své vzory. To se projevilo zejména v pracích studentů-začátečníků, jejich barvité a rozvinuté vyjadřovací obraty charakteristické pro ruštinu se při důsledném užití slovníku a aplikace gramatic-kých pravidel (zejména odlišných vazeb sloves k některým předložkám a pádům) dočkaly odpovídajícího pochopení, uznání a úspěchu také v češtině.

Záměrně nebyla žádná „pravidla k hodnocení“ dána ani členům poroty. Ti byli jen požádáni o vyjádření k jed-notlivým pracím jako literárním dílům. Mnohým tak byly připraveny krušné chvíle, když před sebou měli vzájemně nesrovnatelné výsledky oné „hry na spisovatele“, kterou každý účastník pojal po svém. Vedle sebe tak stály práce založené na originálních syžetech s propracovanou zá-pletkou i vyváženými jazykovými prostředky a práce na-psané „jazykem krajanů“ vycházejícího často z mluvené řeči, mnohdy spíše podobné fonetickým přepisům jejich vlastního dialektu. Ačkoliv organizátoři odlišují základní

Literární soutěž „V české dědině bratří Heyduků na Kavkaze“ Marek A. Havlíček | krajanská komunita Novorossijsk, Rusko

Předávání cen účastníkům soutěže „V české dědině bratří Hey-duků na Kavkaze“ 26. května v Krupské centrální dětské knihov-ně v Novorossijsku (stojící zleva doprava: koordinátor Českého centra Jan Machonin, zástupce velvyslance ČR v Moskvě Martin Klučar, učitel DZS Marek A. Havlíček, předseda českého klubu Ma-teřídouška Leonid Štol, docent RGGU Sergej S. Skorvid)

Letem světem | Literární soutěž „V české dědině bratří Heyduků na Kavkaze“


lete

m s

věte

m

kategorie pisatelů,1 není v žádném případě vyhodnocení soutěže založené na předem daných objektivních kritériích vztahujících se k jednotlivým aspektům děl.

Základem hodnocení byla desetistupňová klasifikace (1 = nelíbí až 10 = líbí) doplněná slovním komentářem, na jehož základě byl během slavnostního vyhodnocení realizován samostatný „seminář k soutěži“, kde byly práce rozebrány společně se zástupcem poroty Sergejem S. Skorvidem, do-centem moskevské RGGU2 a význačným bohemistou, a uči-telem u krajanů Markem A. Havlíčkem. Seminář byl usku-tečněn v rámci Dnů české kultury v Novorossijsku 25. května 2012 odpoledne v Krupské centrální dětské knihovně.

Účastníci byli seznámeni s výsledky a konfrontováni s hod-nocením poroty. Z každé práce byla přečtena charakteris-tická ukázka, aby si i všichni ostatní mohli udělat představu o díle, které bylo komentováno. Práce byly rozděleny dle charakteru do kategorií3 a odměněny cenami, které pro soutěž připravil Dům zahraničních služeb a České centrum v Moskvě. Čestní hosté: zástupce velvyslance ČR v Mosk-vě Martin Klučar a koordinátor programu Českého centra v Moskvě Jan Machonin pak v závěru semináře předali účastníkům diplomy a ocenění.

Prací se v prvním ročníku sešlo jen třináct a rozhodli jsme se všechny vydat (se souhlasem autorů, s naší redakcí a s hod-notícími a doplňujícími komentáři) v památečním sborníku. Překvapivá pestrost děl bude jistě dobrým začátkem kvalit-ní sbírky prací krajanů i studentů češtiny, v níž snad budou pořadatelé pokračovat také v příštích letech. V eventuál-ních dalších ročnících bude třeba lépe promyslet strategii propagace akce, aby se sešlo více prací a zejména krajané se zbavili svých zbytečných obav z toho, že by snad někdo mohl znevažovat jejich jedinečný dialekt, ať už je oboha-cen archaizmy, germanizmy či rusizmy.

Na závěr nezbývá než pořadatelům do dalších let popřát hodně zdaru, sil, nadšených krajanů, ochotnou porotu s las-kavým a povzbudivým slovem a hlavně hodně dobrých pra-cí, kterými se budeme moci potěšit a s chutí si je přečíst.

Autorka básně Čechohrad Valentina Firsová (nar. 1950) pochází z Ukrajiny z Čechohradu, nyní žije v Me-litopolu. Vyrůstala v českém prostředí, přesto jako svůj rodný jazyk uvedla ruštinu. V akademickém roce 2010/11 strávila několik měsíců na jazykovém pobytu na Masarykově univerzitě v Brně. Dnes je již v důchodu. I přes velkou vzdálenost projevila paní Firsová velký zá-jem zúčastnit se finálního semináře soutěže se zástup-cem poroty Sergejem S. Skorvidem a učitelem Markem A. Havlíčkem.

Uvedený autentický text je jedním ze soutěžních pří-spěvků výše popsané literární soutěže.

ČechohradValentina Firsová krajanská komunita Novorossijsk, Rusko

1| Děti, původně ruskojazyční pisatelé a krajané s (mluvenou) češtinou jako mateřským jazykem, kteří se většinou učili psát až v pozdějším věku a často sami od sebe.

2| Ruská státní humanitní univerzita.3| Nakonec byla využita koncepce práce docenta Sergeje

S. Skorvida a práce byly oceněny: Za autentičnost (práce kra-janů psané v dialektu), Za českou pohádku, Za prózu se zrnkem soli (ostatní prozaické práce, které se sice lišily „různým zrn-kem soli“, ale o každé bylo možné říci: „že v ní něco je“) a Za poetičnost (pro dvě došlé básně). Celkový počet bodů byl jen informační.

Letem světem | Literární soutěž „V české dědině bratří Heyduků na Kavkaze“ / Autentický text | Čechohrad


lete

m s

věte

m /

aut

enti

cký

text

Autentický text

Autentický text | Nic neporozuměl

Vlak už přijížděl k Praze. Petr, mladý turista z Rusku, leni-vě se hleděl přes okno. To byl ho první příjezd do Čech, ale to mu nevadilo. Vlak se zastavil, velký dav přispěchal na nástupiště. Petr však nepřispěchal. Pomalu vzal svou sportovní tašku a tiše šel k vychodu.

S malička Petr byl pomalym, dokonce lenivym ditěm a je krédem bylo „buď jak buď ”. Ve školě nedělal svojí domací úkoly, na univerzitě ne chodil do vyučováních a byl špatnym studentem. Prace najel jenom diký svo-je rodině a pracoval rovněž špatně jak studoval. Mohl bych ještě dlouho hovořit o jeho lenosti, ale lépe bude se vrátit k Petrovi.

Nástupiště bylo hlučné, běhali nejaké lídé a všude byla slytit českou řeč. Bohužel Petr nerozuměl nic. Šel na nádraží a snažil se najít vychod. Nahle někdo do něho vrazil. – Promintě, jsem moc roztržitý.– Ničego, vsjo v poradké.– Vy jste ruský? Oj, vy russkýj?– Nu dá.– To je dobře. Jsem také ruský. Mluvite český? – Čo?– Vy govorite po-český?– Net.– Vot, vozmitě razgovornik. A to vy propadjote. Moj

vlak, vse, ja pobežal! Na shledanou!– Aga, vám toho že.

„Kdo to byl?”- pomyslel Petr. Pak se podival na příručku, prolistoval jí, ale nechtěl jí číst. „To udělam pak”. Vyšel z nastupiště a objevila se před ním Praha. Její krasa by překvapila každého člověka, ale Petr byl příliš praktický clověk a rozhodnul se nejprve najít něco k jidlu. Zavjal ho malý obchod s podivným nazvem „Potraviny”

„Co to znamená? Nejaké jedy?”- Petr se zamyslel, ale ve vitríně ležily čerstvé housky. „Dobře, tak uvidíme”.

V obchodě bylo chladné a vonělo kavou a pečivem. Mládá prodavačka stála za pultem a něco četla. – Здрасте, дайте минеральной воды и какую-нибудь

булочку.– Co, promintě?

– «Minerelnaja vodá i buločká» - řekl Petr.– Tak jo. Mineralná voda... a ještě co?– Buločka.– Co?– «Bu-loč-ka!»- řekl Petr hlasně– Nerozumim vám. Co si přejete?– «Bu-loč-ku!»- už zakřičel Petr. Musím dodat, že když

někdo nerozumi ruský, tak ruští turisti začinají křičet a mysli, že cizý jazyk nahlas je o moc srozumitelnějši, než jenom cizý jazyk. Prodavačka nakonec porozu-měla, co Petr chci.

– Vezměte svou housku. Máme nejčerstvejšé housky v Praze.

– Nu, znaete... Chavatit. Zpervá ne chotelí obslužít, a teper ješčjo i čerstvyje bulkí dajote. Do svidahja! Ili kák tám u vas... nas, nasch... Vobščem, poká!

On vyšel z obchodu. Obdivuhodné, ze prodavačka a Petr měli stejnu myšlenku: „Cizinci jsou dost divní!“

Autor povídky Nic neporozuměl Ivan Pachmutov (nar. 1994) pochází z Novorossijsku, jeho rodný jazyk je rušti-na. V Novorossijsku v současnosti dokončuje střední školu a chystá se na studium do Prahy. Češtinu se učil tři roky, nejprve v Nazdaru, poslední rok v klubu Mateřídouška. Příští školní rok se chystá prohloubit si znalost češtiny v ročním kurzu Ústavu jazykové a odborné přípravy UK v Poděbradech.

Uvedený autentický text je jedním ze soutěžních pří-spěvků výše popsané literární soutěže.

Nic neporozumělIvan Pachmutov | krajanská komunita Novorossijsk, Rusko


aute

ntic

ký t

ext

Letem světem | Slovanské jesličky – Z Opole téměř do Hollywoodu

Známe to všichni, někdy z legrace a ze zcela nevážné diskuze vzejde vážný a realizovatelný počin. Přesně takto vznikl náš film Slovanské jesličky. Na našich pravidelných schůzkách Sekcje Artystycznej Studenckiego Naukowego Koła Slawistów Uniwersytetu Opolskiego (pod vedením Martyny Ecler a Zuzany Bušíkové) jsme vymýšleli program na každoroční vánoční setkání slavistiky s pozvanými hosty. Z ničeho nic jeden ze studentů oznámil, že nato-číme film, což nám pro nedostatek času zpočátku přišlo jako utopie, nicméně večer jsme se loučili se slovy – proč vlastně ne? A tak se zrodila myšlenka výukového projektu Slovanské jesličky / Jasełka słowiańskie. Náš odborný kroužek slavistů sdružuje obě větve opolské slavistiky, a to českou a srbskou, proto bylo nutné, abychom pracovali s oběma jazyky. Protože se tohoto projektu chtěli zúčast-nit studenti i jiných kateder, počítali jsme tudíž také s pol-štinou. S kolegyní Ecler jsme vytvořily scénář s využitím

českých, polských a srbských lidových veršů a veršů srb-ských básníků, jehož tematika se týkala zvěstování naro-zení Ježíška, jeho příchodu na svět a následného klanění tří králů. Jednotlivé postavy mezi sebou střídaly všechny tři slovanské jazyky, studenti tak samozřejmě mluvili jazy-kem, který studují, zároveň jsme chtěli podpořit myšlen-ku, že „kde je snaha, lidé si budou rozumět“.

K naší velké radosti nám vyšlo velmi vstříc Muzeum Wsi Opolskiej w Opolu (tedy skanzen lidových staveb), ve kterém nám dovolili natáčet celý náš film, dostali jsme k dispozici jednu plně zařízenou lidovou chalupu, rovněž exteriéry jsme mohli volně natáčet v prostorách celého skanzenu. Muzeum též poskytlo několik kostýmů a částí lidových krojů. Prohloubila se tak spolupráce mezi opol-skou bohemistikou a muzeem, naši studenti zde mají mimo jiné možnost jazykové praxe. Ostatní kostýmy jsme

Skupinová fotka části účastníků vánočního setkání (Martyna Ecler je v 3. řadě první zprava, Zuzana Bušíková třetí zleva)

Slovanské jesličky – Z Opole téměř do HollywooduZuzana Bušíková | lektorát Opole, Polsko


lete

m s

věte

m

dodali a připravili svépomocí. Natáčení tak už nic nestálo v cestě.

Všechny záběry jsme museli pořídit během jednoho dne, navíc nám příliš nepřálo počasí při natáčení v exteriérech, ale studenti všechny nástrahy a vyvstalé problémy zvládli. Bylo skvělé vidět studenty nejen filologií, jak si navzájem popisují vánoční zvyky, tradice, jak se zajímají, co a jak se řekne v dalším jazyce.

Naše práce ovšem natáčením ve skanzenu nekončila, ná-sledovalo stříhání a dodělávání filmových efektů. Tohoto úkolu se velmi zodpovědně zhostili dva studenti bohemis-tiky, kteří s filmováním již měli zkušenosti. Celé úsilí bylo za-vršeno v nahrávacím studiu Radia Sygnały, jež nám nabídlo spolupráci. V tomto studiu jsme mohli natočit mluvené slo-vo, také nahrát koledy, které jsou ve filmu použity.

Foto z natáčení filmu v prostorách skanzenu

Všechny Evropské školy zajišťují vzdělávání především pro děti pracovníků institucí Evropské unie (EU). Za stejným účelem byla v roce 1962 založena také Evropská škola Karlsruhe, která vzdělává nejen děti pracovníků Institute for Transuranium Elements (instituce EU), ale také děti pracovníků ze stálých reprezentací a dalších zastoupení, a rovněž děti ostatních osob, které však mohou navštěvo-vat Evropskou školu jen v případě volných kapacit.

Z našeho snažení nakonec vzešel zhruba patnáctiminutový film, jehož slavnostní premiéra se konala právě na vánoč-ním večírku celé slavistiky. Na filmovou projekci navazoval další program představující české a srbské vánoční zvyky, studenti si mohli osobně většinu těchto vánočních zvyků a her vyzkoušet. Ani chuťové smysly jsme neošidili a spo-lečně se studenty jsme připravili tradiční slovanská vánoční jídla, jež mohla být ve filmu pouze naznačena.

Díky si zaslouží celá řada osob, pro nedostatek místa ovšem musím odkázat na poděkování na konci filmu. Chtěla bych jen vyjádřit vděčnost a radost nad tím, že se studenti do celého projektu vložili s takovou vervou.

Ráda bych také doplnila, že tento projekt splnil i svůj didak-tický účel, neboť studenti se dozvěděli celou řadu nových informací nejen o slavení Vánoc v Čechách, Polsku a Srbsku, rozšířili si ale především slovní zásobu. Rozhodně si bouřlivý potlesk, kterým byl film při své premiéře odměněn, vychut-nali zaslouženě. Přestože náš film není dílem na profesionální úrovni, doufáme ale, že je z něho cítit radost z celé práce.

Náš film můžete zhlédnout na adrese: http://www.youtube.com/watch?v=1QymX8KBdWc, 13. 1. 2012.

Zde je adresa studentského odborného kroužku slavistů opolské univerzity, kde najdete fotky z dalších konaných akcí: http://oposnks.weebly.com/, 13. 1. 2012.

Evropská škola Karlsruhe Sonja Heinrichs | EŠ Karlsruhe

Tschüss

Česká republika přistoupila k Úmluvě o statutu Evrop-ských škol v roce 2004, české sekce byly zřízeny na Evropských školách v Bruselu III a Lucemburku, na ostat-ních Evropských školách se český jazyk vyučuje jako prv-ní jazyk ve zvolené sekci cizího jazyka.

Kurikulum a osnovy jsou stejné pro všechny sekce (kromě osnov výuky mateřského jazyka). Sestavuje je

Glosa

Letem světem | Slovanské jesličky – Z Opole téměř do Hollywoodu / Glosa | Evropská škola Karlsruhe


lete

m s

věte

m /

glo

sa

Glosa | Evropská škola Karlsruhe

Rada inspektorů a schvaluje je Nejvyšší rada Evropských škol. Jsou vytvářeny na základě podrobného porovnává-ní jednotlivých národních kurikulárních dokumentů, a to tak, aby umožňovaly plynulý přechod žáků do národních škol. Jednou z oblastí, na které se vzdělávání v Evropských školách zaměřuje, je výuka jazyků. Kromě mateřského jazyka se žáci již od prvního ročníku primárního cyklu učí první cizí jazyk a od druhého ročníku sekundárního cyklu druhý cizí jazyk. Od třetího ročníku sekundárního cyklu jsou žáci vyučováni dějepisu a zeměpisu v prvním cizím jazyce, který je nazýván také jako pracovní jazyk. Po ukončení sekundárního cyklu mohou žáci získat diplom tzv. Evropské maturity.

Ředitelé a jejich zástupci jsou na Evropských školách ob-sazováni na základě jmenování Nejvyšší radou na návrhy smluvních stran.1

Evropská škola Karlsruhe poskytuje pětileté primární (odpovídá 1. stupni ZŠ) a sedmileté sekundární vzdělává-ní (odpovídá 2. stupni ZŠ a úplnému střednímu vzdělání ukončenému úspěšným vykonáním maturitní zkoušky). Děti, které ještě nedosáhly šesti let a nemohou tedy na-vštěvovat základní školu, mají možnost od čtyř let dochá-zet do mateřské školy. Evropská škola Karlsruhe nabízí tři oddělené jazykové sekce: sekci německého, anglického a francouzského jazyka. Pokud není ve školách pro některé děti vytvořena jazyková sekce, je těmto žákům zajišťová-no vyučování mateřského jazyka ve zvolené sekci.

Výuka českého jazyka zde probíhá od školního roku 2006/07. Pro děti pracovníků EU z českých rodin žijících v Karlsruhe a okolí tak zajišťuje Evropská škola Karlsruhe pravidelné vyučování v jejich mateřském jazyce. Výuka je vedena podle učebních osnov pro Evropské školy a probíhá netradičními formami se zaměřením hlavně na rozvoj jazykových dovedností prostřednictvím inte-grované tematické výuky. Dětem je dána možnost vy-učování v českém jazyce s časovou dotací 5x 30 minut v 1. a 2. třídě a 5x 45 minut ve 3., 4. a 5. třídě.

Děti nemusí mít předchozí znalost příslušného jazyka zvolené sekce, naši učitelé mají rozsáhlé zkušenosti s vý-ukou dětí různých jazykových úrovní a připravují pro ně intenzivní program jazykové výuky. V rámci učebních osnov předmětu český jazyk a literatura pro mateřskou školu, primární a sekundární cyklus Evropských škol se žáci připravují také na složení maturitní zkoušky z české-ho jazyka. Na všech Evropských školách je kladen důraz na to, aby se naši žáci učili nejen český jazyk, ale aby se také seznámili s českou kulturou, českými zvyky, historií a zeměpisem ČR. Do vzdělávacího programu pro Evrop-ské školy jsou zakomponovány všechny klíčové kompe-tence i průřezová témata.

Program výuky mateřského jazyka začíná již v mateř-ské škole, kde si děti v jeho rámci procvičují základní znalosti z každodenního života, přírody, českého jazyka a matematiky. Výuka češtiny probíhá přirozenou a zá-bavnou formou pod vedením zkušených pedagogů, kteří dbají na vysoký standard jejich práce, preferují moderní a kreativní učební metody a zohledňují in-dividuální zvláštnosti a schopnosti dětí. Výuka češtiny zahrnuje zábavné úkoly a hry, grafomotorická cvičení, kreslení, cvičení postřehu a zrakové diferenciace a hu-dební výchovu, a to nejefektivnějším způsobem výuky dětí – učení hrou. Cílem veškerých aktivit je komplexní rozvoj osobnosti dítěte. Nejefektivněji se děti učí pří-mou zkušeností a procesem zkoumání a objevování. Na Evropských mateřských školách je kladen důraz na učení z podnětů, stimulaci k logické úvaze a touze po objevování. Záznamy o tomto procesu jsou vedeny v portfoliu každého dítěte.

Pedagogové Evropských škol se neustále snaží rozví-jet samostatné myšlení žáků a zdůrazňovat potřebu pozitivního přístupu k výuce i ke škole. S tím souvisí i systém hodnocení žáků Evropských škol. Výsledky žáků nejsou hodnoceny numerickými prostřed-ky, např. číselnou klasifikací, škálou známek, ale speciálně pro Evropské školy byl vytvořen systém hodnocení získaných kompetencí a dovedností. Jde o sumativní hodnocení v podobě čtyřstupňo-vé verbalizované škály. Důležitou součástí a zá-važnou složkou komunikace mezi aktéry vyučo-vacího procesu v předmětu český jazyk, zejména mezi učitelem a žákem, je hodnocení a sebehod-nocení žáka. Cílem projektu je zlepšení výsledků žáků, naplnění jejich potenciálu a rozvíjení jejich dovedností, nikoliv pouze získávání informací o jejich dosahovaných výsledcích.

Pedagog Evropských škol zaujímá roli průvodce a osoby, která dětem a žákům pomáhá a usnadňuje proces uče-ní. Zaznamenává pokrok a potřeby jednotlivých dětí, dle potřeb a zájmů každého dítěte ve třídě připravuje a na-bízí dětem vhodné úlohy, materiály a pomůcky.

1| Zdroj: www.msmt.cz, 3. 5. 2012.


glos

a

Autentický text | Děti se ptají… aneb Povídání s arciděkanem P. Václavem Maškem

Kde jste vyrůstal a jaké bylo vaše dětství?Narodil jsem se v (tenkráte) největší české vesnici Gernik roku 1941. Pocházím ze sedmi sourozenců. Doba byla těž-ká, smutná,… doba války. Všude byla bída. V takové situ-aci si člověk umí vážit každé maličkosti. I z nepatrné ma-ličkosti jsem byl šťastný, spokojený. To bylo něco zpěvů.

Jak jste se stal knězem?Rád jsem ministroval panu faráři. Byli jsme jen dva, bra-tranec a já. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohl být kně-zem. Finančně školení bylo nemožné. Chtěl jsem být krej-čím, ani to nemohlo být, mistr vyžadoval mnoho stravy. Tři roky jsem po čtvrté třídě pomáhal v čemkoli.

Po třech letech se mě pan farář, Němec – Josef Schulz ze-ptal, zda bych chtěl být knězem. Odpověděl jsem: „Ano, ale finančně to není možné.“ On řekl: „O to se postaráme.“ Obrátil se na ministerstvo školství, aby mi dovolili jako třináctileté-mu chlapci bez docházky dokončit 5., 6. a 7. třídu. Dovolilo se. Pan farář mi každý den povykládal každý předmět. Bohu-žel, neuměl jsem rumunsky, tak jsem se učil úlohy nazpaměť

Ráda bych Vám představila pana děkana Václava Maška, rodáka z Gerniku, který již jedenáctým rokem působí v Eibenthalu. Obě tyto vesnice, jako i Svatá Helena, Rovensko, Bígr a Šumice, se nacházejí v oblasti Banátu – jihozápadním cípu Rumunska, osídlo-vaném počátkem 19. století našimi předky, Čechy, pocházejícími z různých krajů naší vlasti. Podle dochovaných záznamů se již roku 1823 vydali na cestu první vystěhovalci do „zaslíbené země“. Pocházeli z plzeňského a klatovského okolí a byli to většinou lesní dělníci, tesaři, kováři, truhláři, kteří ve vlasti žili velice bídně a těšili se na lepší život… Skutečnost však byla jiná.

V jedné takové rodině se narodil i Václav Mašek. Loni pan Mašek oslavil své významné životní jubileum – 70 let. Tato jedinečná osobnost české krajanské komunity v Rumunsku je také nositelem ocenění Ministerstva zahraničních věcí České republiky – Gratias Agit.

Od roku 1998 vysílají Češi do oblasti Banátu učitele češtiny, kteří zde v českém jazyce pořádají pro krajany různé aktivity a při-spívají tak k uchování a oživení češtiny. Příkladem toho je i beseda s panem děkanem, kde se ho eibenthalské děti v hodině českého jazyka zeptaly na pár zajímavostí z jeho života. Na základě této besedy odpověděl pan děkan na otázky dětí také písemně.

v páté třídě, i když jsem jim docela nerozuměl. Ostatní dvě třídy už šly dobře. Tímto mým rozhodnutím začala má tvrdá cesta. Rodiče mi nemohli finančně ničím pomoci, to jsem ale chápal, ale poněvadž mne potřebovali k práci, nesouhlasili s novým rozhodnutím, co více, zatvrdili se nade mnou. Ve svých třinácti jsem se musel postavit na vlastní nohy. Vzal jsem si dvacet kraviček, které jsem den co den od 1. května od rána do večera na pastvišti pásl. Od 30. května do žní se na Gerniku pásly kravičky v noci. Navečer, když slunce zapada-lo, sehnal jsem od domků kravičky, vzal deku, zápalky, knihy a šel pást dvacet kraviček. Do jedenácti večer se pásly, pak do čtyř hodin ráno ležely a přežvykovaly. To jsem si udělal oheň kvůli světlu a učil se. Ve čtyři jsem musel zavracet a udr-žovat je pospolu až do šesti. Pak jsem je hnal domů. Běda, když pršelo, deku jsem sotva udržel, od keřů jsem byl mok-rý nad kolena. Přihnal jsem se domů, umyl se, převlékl a šel k panu faráři, který mne z každé úlohy vyslechl a dal mi další úlohy. Přišel jsem domů, rodiče mi nechali napsaný lístek, kam jeli na pole. Posnídal jsem a šel na pole za nimi.

Děti se ptají… aneb Povídání s arciděkanem P. Václavem Maškem Kateřina Roháľová úvodem krajanská komunita Eibenthal, Rumunsko

Autentický text

Arciděkan P. Mašek


aute

ntic

ký t

ext

Arciděkan P. Mašek při besedě s dětmi

Autentický text | Děti se ptají… aneb Povídání s arciděkanem P. Václavem Maškem

Kolem šesté jsem přišel domů, něco si povečeřel a šel zase s kravami. Měl jsem jedno lei za každou kravičku, tedy dvacet lei denně. Tenkráte tolik stály 3 kg nejlevnějšího sa-lámu. Výdělek dobrý, ale za jakých okolností.

Kde jste na kněze studoval a jaké jste měli ve škole předměty?Po skončení sedmé třídy jsem šel do střední školy, malý semi-nář v Alba Iulii, maďarská škola. Neuměl jsem maďarsky, jen „igen – ano“. V osmé třídě jsem se učil v rumunštině, v devá-té to už bylo napůl maďarsky i rumunsky. Předměty byly ty předepsané státem pro reálku, navíc jsme měli náboženství a vážnou hudbu. Učil jsem se rád a velmi pilně.

Když jsem přišel na podzim do desáté třídy, musel jsem přejít do jedenácté třídy. Biskup z Temešváru zaslal žádost na mi-nisterstvo školství, aby mi dovolili do Vánoc složit všechny zkoušky (bylo jich 15) z desáté třídy a také první trimestr z je-denácté třídy. Nedá se vypovědět, jak to bylo těžké, ale zvládl jsem to. Takto jsem byl ze 48 žáků jediný, kdo měl v jedenácté třídě celé stipendium. Na konci roku jsem skládal maturitu, samozřejmě v maďarštině. Ihned po ukončení maturity byly přijímací zkoušky na vysokou teologii. I ty dopadly dobře.

Teologie, šestiletka, dva roky filosofie, čtyři teologie byly v la-tině. I v těchto letech studia teologie žádal pan biskup opět to jisté, co v lyceu, za rok skončit dva roky, ale ministerstvo to tentokrát nepovolilo, k mé radosti! Potřebovalo kněze české národnosti.

Kam jste šel po studiu?Po vysvěcení, nebyl jsem jmenován kaplanem, jak mi bylo slíbeno, abych se doučil německy, jsem byl poslán do Nové Moldavy přímo jako farář. V Moldavě 24 roků nebyl farář. Ten poslední utekl v roce 1944 přes Jugoslávii do Německa, byl Němec. V Nové Moldavě jsem sloužil devět roků, v němči-ně, maďarštině, rumunštině a v češtině. Odtud jsem dojížděl do Svaté Heleny, Eibenthalu a Zlatice.

Po devíti letech jsem se žádal na Gernik, kde působil rumun-ský kněz 19 let, ale česky ani nečetl. Cítil jsem svědomitou

povinnost jít mezi Čechy, jsem přece Čech, kvůli nim jsem se stal knězem, vida jejich opuštěnost.

Na Gerniku jsem musel začít od nuly. Děti – mládež, nikdo nebyl v kostele. Začal jsem si je získávat českou písničkou – lidovkami. Pak jsem jich měl 100 žáků a 100 mládeže v kos-tele. Pro komunisty jsem byl trnem v oku! Ke Gerniku patřilo Rovensko, Biger, Liubkova a Berzáska. Jen v Liubkové a Ber-zázce jsem vykonával něco v rumunštině, jinak jen česky. Na Gerniku jsem působil 22 roků, v mé rodné dědině.

Po 22 letech, když už bylo skoro vše dobře zařízeno, postou-pil jsem místo otci Altmanovi, kterému jsem pomohl vystu-dovat v Česku a žádal jsem se opět k Čechům – na Eibenthal. Bohužel otec Altman, rodák také z Gerniku, odešel do Čech, tam je pohodlnější život! Otec Přelouček, rodák z Eibenthalu, měl jít po odchodu otce Altmana na Gernik, ale nešel. Dnes je u Maďarů a Němců v Sin Petru German.

Jak dlouho působíte v Eibenthalu?Na Eibenthal jsem přišel 16. listopadu roku 1999. Tady ne-bydlel farář 70 let, jen sem dojížděl z Oršavy a z Nové Mol-davy. Takový je už úděl mého života, opět tuhá práce, vše-stranné zařizování, opravy… Tady je situace zvláštní. Děti se už od školky učí v rumunštině, církevní slovník neznají ani česky, ani rumunsky. V kostele vykonávám alespoň něco v rumunštině, nejen kvůli několika dospělým rumunské ná-rodnosti, ale i kvůli dětem a mládeži. Každý člověk se modlí ve své mateřštině.

Kdo je váš oblíbený patron?Mým patronem je svatý Václav, duchovní matkou Panna Marie a přímluvci všichni svatí a světice Boží.

Dnes jste spokojen a rád, že jste knězem?Po mnoha pracných letech, mnoha životních zkušenostech, musím říci, že jsem spokojen a rád, že jsem knězem. Dnes, když vím, co čeká kněze v životě, a kdybych se měl opět roz-hodovat, čím budu, opět bych řekl Bohu „Ano, tady jsem!“ Tělo lidské kněze nepotřebuje, ale duše „Ano“.

Jak vidíte situaci českého kněze v Rumunsku?Je velice k zamyšlení, že Češi v Rumunsku, chodějí, navštěvu-jí kostel ještě hezky, z našich chlapců se ale nikdo nerozhod-ne na kněžské povolání, jakoby to bylo to nejhorší povolání. Skutečnost je opak. Kněžský život je krásný a bohatý. Je-li prožíván s plným zaujetím, přináší mnoho radosti, kterou svět dát nemůže. Chorvati, Bulhaři, Maďaři a Němci v Baná-tu mají nadbytek kněží pro své národnosti, jen Češi ne. Byl jsem jediným a zůstal jsem jediným u našich Čechů. Celý kněžský život se jim věnuji. Život kněze je celoživotní oběť! Té se všichni bojí, chtějí žít jen v pohodlí těla.


aute

ntic

ký t

ext

Autentický text | Dopis prezidentovi

Vážený pane prezidente Husáku,

přestože mě neznáte, píšu Vám dopis, který vysvětluje, proč jsem se před deseti roky přestěhovala do Německa a co si opravdu myslím o současné vládě. Samozřejmě nemusíte číst můj dopis, protože se vůbec neznáme, ale doporučuji Vám to, protože jsem v Německu už vícemé-ně známá spisovatelka a nechtěla bych tady uveřejnit, že mi prezident ČSSR nechtěl přečíst jednoduchý, krátký dopis. Kromě toho doufám, že mě pozvete k Vám.(…)Moje dílo konfrontuje čtenáře především s politickými přelomy v mé rodné zemi, ale nikdy nepíšu česky, i když je moje němčina příliš špatná. Zdráhám se psát česky, přes-tože je to moje mateřština! Své dílo Die Schädigung jsem začala psát v českém jazyce, ale brzy jsem si všimla, že ta kniha bude celkem německá. Nemůžu už psát česky, pro-tože každý vztah s rodnou zemí mi působí nesmírný smu-tek. Potřebuju jistý odstup od současné politické situace v ČSSR, abych mohla žít normální život.

Vážený pane prezidente, poprosila bych Vás srdečně, abyste si uvědomil hlubokou tíseň naší země, a doufám, že mě pozvete k Vám na návštěvu. Mám totiž hodně ná-vrhů pro společenský život, které bychom mohli provést, i když zůstaneme dále jen dílem velké sovětské moci.

S úctou,Vaše Libuše Moníková!

V letním semestru 2012 mi byl mj. přidělen seminář Kompetente Sprachverwendung 2 Tschechisch, jednoduše ře-čeno český jazyk pro pokročilé, spolu se zadáním, že se máme věnovat stylistice češtiny. Výuka probíhá, ačkoliv se jí účastní pouze tři studentky (a jedna nezapsaná). Snažím se hodinu přizpůsobit jejich individuálním potřebám a přesto obsáhnout základní učivo. Z toho důvodu došlo i na psaní dopisu. Určila jsem, ať ústy české osobnosti žijí-cí v zahraničí napíší dopis českému prezidentovi. Každá studentka se úkolu zhostila jinak. Melita Poljak nabízela v zastoupení Libuše Moníkové rady Gustávu Husákovi, Martina Tvarozkova pojala dopis jako milost-né vyznání fiktivní osobnosti fiktivnímu prezidentovi a Lisa Maria Hadinger blahopřála prostřednic-tvím Madeleine Albrightové Václavu Havlovi ke znovuzvolení. Na všech třech dopisech je patrné, že jejich autorky jsou na pokročilé úrovni znalosti jazyka, přesto je možné vycítit stylové rozdíly, které odlišují cizince od rodilých mluvčích. Pro zajímavost uvádíme autentické ukázky z textů studentek.

Berlín, 5. dubna 1982

Milovaný pane prezidente,

určitě jste překvapen mým dopisem. Čtu o Vás každý člá-nek, který najdu v novinách, sleduji Vás v televizi a taky někdy i posloucham v rádiu. Vím, že se Vám daří a že jste oblíbeným prezidentem.

Je tomu už pět let, kdy ste byl zvolen hlavou státu a od té doby jsme se už nikdy víc nesetkali.

Musela jsem odejít do ciziny, abych na všechno zapo-mněla. To jsem však nikdy nedokázala.

(…)

Moje srdce patřilo a bude patřit jenom Vám. Chtěla bych se pokusit ješte jednou spojit naše cesty.

V červenci navštívim Prahu, musím tam něco vyřídit. Jestli jste mi odpustil a Vaše city ke mně se nezměnili, můžeme se střetnout druhého července v deset hodin na našem oblíbeném místě. Když nepříjdete, vím, co to bude znamenat. Přála bych si strašně, aby naše láska dostala druhou šanci.

S pozdravemNavždy milující Martina.

Dopis prezidentoviLucie Antošíková a studentky | lektorát Vídeň, Rakousko

Autentický text


aute

ntic

ký t

ext

Autentický text | Dopis prezidentovi / Glosa | Zlatovlasá panna na tbiliské scéně

Washington, dne 2. února 1998

Vážený pane prezidente,

srdečně Vám gratuluji k Vašemu znovuzvolení. Nepíšu Vám jenom z pozice ministryně zahraničí Spojených států, ale i jako přítelkyně českého národa, která v dětství dvakrát ztratila svůj český domov. Moc mě těší, jak se vyvíjí Česká republika, a jsem ráda, že český národ Vás potvrdil jako své-ho prezidenta. Vidím v tom odvahu ke změnám, k pravdě a k demokracii.

Když jsme s rodinou poprvé opustili vlast kvůli válce, byly mi dva roky. Moc si nevzpomínám, jenom podvědomý po-cit, že jsem něco ztratila. Rodiče nám dětem vždy o domově v dáli hodně povídali. Když válka skončila a mohli jsme se vrátit do Československa, bylo to pro mě, malou holčičku, kterou jsem tehdy byla, jako návrat do zaslíbené země. Tím horší byl exil v Americe od roku 1948. Časem jsem si ve Spo-jených státech našla nový domov, ale nikdy jsem nezapo-mněla své české kořeny. Jak možná víte, vystudovala jsem v USA politiku a práva. Mojí specializací byly a pořád jsou východoevropské státy. Soucítila jsem s českým národem během celé doby komunismu. Všechno jsem sledovala, jako bych sama tam žila: pražské jaro, normalizaci, sametovou revoluci. Pád železné opony byl historický okamžik, nejen pro český národ a pro mě, ale pro celý svět. Znamenalo to vstup do lepší, volné budoucnosti, stejně jako vyhlášení ne-závislosti Spojených států amerických.

Vážený pane prezidente, Vy se stále nacházíte na té výjimeč-né cestě od cenzury, represe a diktatury ke svobodě a demo-kracii, z východu na západ. Vždy jsem Vás obdivovala, nikdy jste nevzdal své ideály. Pokračujte, pronásledujte dále své cíle! Miřte do Evropy! Ve své funkci ministryně zahraničí USA bych Vám ráda nabídla všechno, co by Vám mohlo pomoci. USA Vás vždycky budou podporovat na Vaší cestě k našim společným cílům, k demokracii a ke svobodě. Mohu Vám nabídnout podporu v podobě rad, strategie nebo doporu-čení ostatním státům, jestli přemýšlíte o vstupu do Evropské Unie nebo do NATO.

Ráda bych se s Vámi setkala k osobnímu rozhovoru v rám-ci letní konference o budoucnosti středo- a východoev-ropských stran ve Vídni. I když moje politická funkce mi nedává mnoho času, setkání s Vámi by mě moc potěšilo. Nejde mi jenom o oficiální témata, ale i o osobní kontakt s mým prvním domovem.

Ještě jedno Vám gratuluji a přeji Vám jen to nejlepší.S přátelským pozdravem, Madeleine Albright (Marie Jana Korbelová Albright)

V tbiliském Dumbadzově dětském divadle mělo 3. února 2012 obnovenou premiéru představení Zlatovlásky, kte-rou podle Erbenovy pohádky inscenoval zkušený kme-nový režisér divadla Anatolij Lobov s pomocí studentů lektorátu češtiny. Nehledě na úsměvně kožený oficiální název divadla – Tbiliské státní ústřední dětské divadlo Nodara Dumbadze1 – přicházejí zde dětští příznivci rádi, mnozí na jedno představení i opakovaně. Ani Zlatovláska nebyla v tomto směru výjimkou, na jevišti divadla se drží už třetí rok. V následující divadelní sezóně se bude hrát jak v původní gruzínské, tak v ruské verzi.

Z představení Zlatovlásky v Tbilisi

Zlatovlasá panna na tbiliské scéně Vojtěch Kubec lektorát Tbilisi, Gruzie

Glosa

კარგი დღე

1| Jako poznámku na okraj, lépe řečeno pod čáru, si troufám přičinit, že gruzínský prozaik Nodar Dumbadze (1928–1984) byl i autorem povídek a poezie pro děti; jeho poslední román (ovšem patrně nejméně vydařený) – Zákon věčnosti – byl své-ho času přeložen i do češtiny.


aute

ntic

ký t

ext

/ gl

osa

Glosa | Zlatovlasá panna na tbiliské scéně

K nápadu uvést českou pohádku do Dumbadzova diva-dla nás přivedla snaha ukázat něco českého co nejširší-mu publiku; vždyť právě do hlediště tohoto divadla si během každého roku najde cestu naprostá většina tbi-liských školáků, ať už se třídou nebo s rodiči či prarodiči. Aby se nápad stal alespoň trochu reálnějším, podařilo se získat finanční podporu českého velvyslanectví v Tbilisi; upřímný dík tu platí především tehdejší konzulce Olze Horákové.

Studenti – češtináři (úmyslně se tu vystříhám slova bo-hemisté, čeština je pro tbiliské studenty na třech univer-zitách zatím pouze vedlejším oborem) se do přípravy in-scenace zapojili od samého počátku. Thea Ckhitišviliová, která v současné době už druhým rokem studuje v Praze, tehdy připravila překlad originálu Erbenovy pohádky do gruzínštiny. Vyšel s doprovodem ilustrací Artuše Schei-nera a Erbenovým biografickým medailonem v podobě brožurky, kterou si mohli zvídaví diváci za symbolickou cenu zakoupit po skončení představení. Naskytla se jim tak příležitost porovnat inscenaci, posunutou místy do komediální roviny (blížící se tedy původním lidovým vy-právěním) s mytologizující Erbenovou předlohou.

Pár slov ještě věnujme výpravě představení. Od počát-ku nás vedla myšlenka, že pro Gruzíny je česká tradiční kultura vlastně kulturou exotickou, a proto rozhodně nebude na škodu uvést do představení i některé de-taily povýtce etnografické, samozřejmě v divadelně

stylizované podobě. Studenti připravili jak přehled tradičního českého oděvu, tak interiérů venkovských domů a šlechtických paláců. Vybírali vhodné tance i hudbu k jednotlivým scénám, překládali texty spousty lidových písní. Nakonec jsme se shodli, že pro stylo-vou jednotu bude nejlépe vycházet z tradiční kultury jednoho regionu. Sami studenti vybrali slovácké Hor-ňácko a šířeji východní Moravu, takže ve venkovských scénách Zlatovlásky znějí melodie písní jako Za našima humny (samozřejmě v doprovodu horňácké muziky), Nepij šohaj, nepij vodu, Beskyde, Beskyde; objevuje se i stylizovaný odzemek. S potěšením mohu dodat, že se studenti při výběru materiálu pro představení i vydatně pobavili. Samotné scénografie se pak s úspěchem ujala Ana Kobadzeová.

Právo na recenzi si tu můžeme osobovat jen stěží, však se tbiliští češtináři na přípravě představení aktivně po-díleli, jsou tedy diváci tuze zaujatí. Nicméně kdokoli z přispěvatelů, příznivců či čtenářů Krajin češtiny bude mít v příští divadelní sezóně cestu do Tbilisi, je do Dum-badzova divadla upřímně zván; reakce českého diváka je totiž právě to, co zatím představení chybí.

Z představení Zlatovlásky v Tbilisi


glos

a

Glosa | Sté výročí města Presidencia Roque Sáenz Peña

Poslední dny měsíce února a první dny měsíce března tohoto roku slavilo město Presidencia Roque Sáenz Peña, hlavní město bavlny, sté narozeniny. Prvního března roku 1912 bylo toto město založeno a pouze rok poté sem přišli první Češi – Šašvata a Novotný. K jejich poctě dnes na jed-né z hlavních tříd můžete nalézt pamětní desku, která se nachází nedaleko dvojice soch T. G. Masaryka a M. R. Šte-fánika. Oslavy města měly velmi bohatý program, který za-hrnoval například inauguraci opravy architektonicky velmi zvláštního domu nazývaného Casa Cruz. Jedná se o dům stojící na kraji města, který byl postaven ve 40. letech mi-nulého století ve tvaru kříže. Rodina Ivanoff původem z Bulharska, která v něm pobývala, měla uprostřed vnitřní-ho prostoru velký dřevěný stůl ve stejném tvaru. Dům byl postaven s celým systémem kanálů a je opředen mnoha legendami. Dále bylo na programu odhalení historické pamětní desky, slavnostní mše v katedrále San Roque na hlavním náměstí, množství kulturních večerů plných hud-by, tance a v neposlední řadě také běžecký maraton.

V rámci těchto oslav hrál velmi důležitou roli Unión Che-coeslovaca – Československý spolek. Na slavnostním aktu 1. března bylo předáno vyznamenání jednomu z nejstar-ších členů Československého spolku, panu Pablu Černému. Pablo Černý se narodil v České republice ve městečku Velké Bílovice, odkud přišlo do města Presidencia Roque Sáenz Peña velké množství obyvatel.

Na nedělní podvečer 4. března se krajané připravovali ně-kolik týdnů předem. Město uspořádalo přehlídku alego-rických vozů, která začínala na hlavní třídě v centru města a vedla přes několik bloků. Ulice byly tento den plné lidí,

kteří zaplavili chodníky, každý si našel to nejlepší místo, ze kterého vše sledoval. Českoslovenští krajané připravi-li jeden z nejhezčích alegorických vozů, jehož hlavním motivem byla perníková chaloupka. Na voze nesměla chybět ani královna spolku, Elii Zossi, a krajané oblečení v typických krojích. Tato část přehlídky byla doprovázena hudební skupinou Malá Strana vedenou panem Adami-kem. Sladké perníčky, které si mohli vychutnat přihlížející v nedělní den, se pekly a tradičně se zdobily už několik týdnů předem. Spolku se dostalo uznání za reprezentaci města také od starosty Gerarda Cipoliniho.

Oslavám byl přítomen velvyslanec České republiky Štěpán Zajac a rovněž velvyslanec Slovenské republiky Pavel Šípka. Na jejich počest Československý spolek uspořádal slavnostní večer v prostorách krajanského spolku. Podávalo se drobné občerstvení a tančil krajanský taneční soubor Moravanka, který sklidil velký úspěch a získal také pozvání od velvyslan-ce Pavla Šípky na účinkování na velvyslanectví Slovenské republiky v Buenos Aires. Čechoslováci měli možnost si s velvyslanci vyměnit pár slov, dojmů a zkušeností.

Příští rok Československý spolek čekají podobné oslavy, i když trochu v menším měřítku. Krajané budou slavit sté výročí od založení svého sdružení a příchodu již zmíně-ných prvních Čechů. Jste tedy všichni srdečně zváni.

Oslavy založení města

Sté výročí města Presidencia Roque Sáenz PeñaRadka Poláčková krajanská komunita Chaco, Argentina

Glosa

Hola


glos

a

Helena Voldanová překládá Komenského z ryze vlasteneckých důvodů Rozhovor s Helenou VoldanovouVendula Vlková Hingarová | krajanská komunita Buenos Aires, Argentina

port

rét

5.

Helena Voldanová je příklad osamělé inte-lektuálky a nadšené propagátorky a pře-kladatelky české literatury v Argentině. Na-rodila se v Praze a do Argentiny přijela lodí v roce 1936 jako jedenáctiletá dcera diplo-mata. Další léta prožila v Buenos Aires. Češ-kou zůstala po celý život. Na kontě má přes dvě desítky přeložených titulů českých ve-likánů, mj. K. Čapka, J. Seiferta, J. Durycha, O. Březinu, V. Vančuru. V roce 2002 založila v Buenos Aires Centrum Komenského, které seznamuje argentinskou veřejnost s jeho odkazem. Je nositelkou ceny Gratias Agit a její práce byla dále oceněna medailí Jana Ámose Komenského (1991) a medailí MŠMT (2012). Překladům české literatury a Komen-ského se věnovala přes 20 let – to vše nezišt-ně, s velkými oběťmi a jak říká – ryze z vlas-teneckých důvodů.

Do Argentiny jste v roce 1936 odjela se svou ma-minkou a mladší sestrou za otcem, který zde půso-bil na československém konzulátu. (V Argentině se tehdy formovala druhá největší vystěhovalecká ko-munita Čechoslováků v zahraničí.) Jak jste vnímala tuto změnu, když jste sem přijela?Po celý život jsem cítila, že člověk žije v myšlenkách částeč-ně ve starém domově. Zde doma jsem vyrůstala v česky hovořícím prostředí. Tehdy jsme též každou sobotu jezdí-vali do českých spolků, protože tatínek jim vozíval peníze od pana konzula, starého pána zde usedlého a všestran-ného mecenáše, a mě bral s sebou. Tam jsem slyšela zase češtinu.

Jak vzpomínáte na své dětství v Praze?Vychodila jsem tam obecnou školu a vzpomínky jsou abso-lutní. Jako dítě jsem byla oslněna magickou Prahou, jejími kostely, věžemi a zákoutími po obou stranách Vltavy. Žila jsem ve zlatém věku první republiky. Znala jsem Prahu vel-mi dobře, jako větší dítě jsem chodila sama pěšky od jedné babičky z Karlína ke druhé na Smíchov. V obecné škole jsme dělali všechno – řeč, dějiny, zeměpis. Tatínek doma zpíval překrásné písně. V mé rodině byli všichni mj. hudebníci, náš prastrýc Gothard Pokorný byl skladatel a regens chori kated-rály v Brně a přátelil se s Mozartem. Měla jsem kolem sebe velkou kulturu. Těžko vám mohu říct, na co vzpomínám, když jsem při příjezdu byla Prahy a české kultury plná.


port

rét

Vzpomenete si na první intenzivní kontakt s argen-tinským světem, když jste přijela jako jedenáctiletá?Půl roku po příjezdu jsem se dostala do argentinské školy. Dítě začne mluvit hned. Vybavuji si jednu příhodu. První den ve škole pověsila učitelka mapu Argentiny, abychom jí řekli sousední země. Zdejší děti to nevěděly. Jako dítě jsem si hrála s atlasem a geografie byla pro mě hračka. Já se sice nerada ukazuji, ale tehdy mě to chytlo a zvedla jsem ruku, abych promluvila. Pamatuji si, že jsem to neřek-la úplně gramaticky správně, ale přesnou odpovědí jsem docílila toho, že mě potom už nikdy učitelka nevyvolala a předem mi dávala nejlepší známku – desítku.

Jak postihla vaši rodinu v Argentině druhá světo-vá válka? Den, co vypukla válka, při sirénách, které ji zde ohlásily, tatínek náhle zemřel. Tak se situace absolutně změnila. Ži-vobytí jsme si nějak zajistily, ač maminka ještě neuměla španělsky. Pak se naučila z rádia a mluvila moc hezky jako už dříve též jiné řeči. Poslouchaly jsme hodně klasickou hudbu, která se tenkrát hrála v rádiu, a tak přešlo pár let. Mezitím jsem začala studovat a moje sestra našla budou-cího manžela. Když skončila válka, tak už jsme se těžko rozhodovaly vracet. Přišel komunizmus a bylo vidět, že vše bude komplikované, tak jsme zůstaly tady.

Kdy jste se dostala zpět do Čech? Po válce jsem tedy nejela, až po Sametové revoluci. Chtěla jsem odjet hned v prosinci v roce 1989, ale nešlo to a do-stala jsem se tam v květnu. Když jsem spatřila z letadla Vltavu, rozplakala jsem se. Našla jsem ještě mnoho příbuz-ných a potkala známé z Prahy i ze světa. Mimo jiné jsem byla na udílení čestného doktorátu Kubelíkovi a pianisto-vi Firkušnému, kterého jsem znala odtud. V Praze mám dodnes velkou rodinu, spoustu přátel různých generací a možná jich tam mám více než tady. V posledních letech se tam pravidelně každý rok vracím.

V patnácti letech jste začala překládat první kni-hy do španělštiny. Jak vás to napadlo v tak mladém věku? Proč jste zvolila právě dílo Karla Čapka?Jak jsem již řekla, z Prahy jsem přijela kulturně zakotve-ná. Milovala jsem češtinu, a když jsem přijela sem, cítila jsem nedostatek přítomnosti české kultury, a už jako dívka jsem chtěla překládat českou beletrii do španělšti-ny. Čapka jsem z Prahy neznala, tehdy jsem četla Jiráska, Němcovou aj. Zde se mi během války do rukou dostalo londýnské vydání Čapkových Anglických listů. To byl můj první kontakt s Čapkem a zůstala jsem naprosto oslněna. A pak jsem se nějak dostala k R.U.R. Když jsem to četla, tak jsem si řekla, to se musí přeložit. Je dost podivné, když si dnes pomyslím, že jsem tady byla sotva tři roky a moje španělština odborně vzato musela být dost slabá. Jeden pán z Akademie, kterému se můj překlad moc líbil, mě spojil s jedním novinářem, který mi ho pomohl opravit.

Je obdivuhodné, že jste v patnácti přeložila první knihu. Možná s R.U.R. to bylo trochu později, v patnácti letech jsem v každém případě přeložila Anglické listy. Poslední překlad R.U.R., který vyšel nedávno, jsem přirozeně úplně předělala. V roce 2008 jsem zorganizovala seminář, u je-hož příležitosti vyšly čtyři Čapkovy divadelní hry: R.U.R., Věc Makropulos, Bílá nemoc a Matka.

Pokračovala jste pak po válce v překládání? Moc jsem pak nepřekládala, pamatuji si, že jsem zača-la překládat jen nějaké básně, vlastně tím začínala moje dnešní Antologie české poezie 20. století. Už si moc nevy-bavuji, co jsem tenkrát všechno dělala, studovala jsem tři univerzitní dráhy a při nich jsem pracovala. Pak jsem se vdala a narodil se můj syn, Alexandr González Voldan, kte-rý je pro mne dnes tady moje největší intelektuální opora. K překládání jsem se intenzivně vrátila, až když jsem na-stoupila do důchodu po Sametové revoluci, a taky zdejší politická situace se uklidnila i vůči Slovanům.

Vystudovala jste několik humanitních oborů – psychologii, klasickou filologii, literaturu a také dějiny umění a hudby. Kterému oboru jste se věno-vala?Mě to táhlo ke knihám. Pracovala jsem osmnáct let v uni-verzitním nakladatelství Eudeba. To byl velmi zajímavý aka-demický projekt. Do té doby se učilo z materiálů v cizích jazycích a skupina socialisticky zaměřených lidí založila na-kladatelství, aby se překládalo do španělštiny. Byl to světově založený projekt, překládaly se knihy z francouzštiny, italšti-ny a technická literatura z angličtiny. V nakladatelství jsem vybírala texty k překladu a kontrolovala překlady. Mimo to jsem učila literaturu na středních školách, my tady pracu-jeme na třech místech zároveň, ne jako v Čechách. V so-botu jsem pracovala v dětské psychologické poradně na oddělení psychiatrie, kde jsme dělali s pacienty už tenkrát arteterapii, mezi hrou kreslení, divadlo a jiné.

Do padesátých let v Buenos Aires existovalo ně-kolik československých spolků a byl tu poměrně bohatý kulturní život, vydávala se česká periodika, cvičilo se v Sokole, fungovalo tu několik klubů atd. Účastnila jste se některých těchto aktivit? Já mezi ně chodila málo a smrtí tatínka jsem se od nich odpoutala. Vždycky jsme měli dobré lidské vztahy, ale odborně jsme si toho neměli co říci. Mimoto jako mladá jsem nemohla chodit sama v noci, když setkání končila. Mladší sestra tam chodila ještě jako malá a učila se tam odpoledne češtinu. Doma jsme mluvily s maminkou čes-ky, ale psát se učila tam.

V padesátých letech v Argentině začal pravico-vý režim, který podezíral slovanské spolky z vazeb na komunizmus, jejich kulturní aktivity byly cíleně

Portrét | Rozhovor s Helenou Voldanovou

port

rét


potlačované a postupně se vytrácely z veřejného prostoru. To jistě mělo vliv i na uchování, resp. ne-uchování češtiny u dalších generací. Podle mých zkušeností v současné době česky hovoří jen ta nej-starší generace. Od roku 2004 probíhají v Buenos Aires kurzy češtiny, na které dochází asi padesátka zájemců, které letos učím. Jakou pozici má v Argen-tině čeština?Na podzim 2011 tu byla na návštěvě náměstkyně minis-tra školství, Eva Bartoňová, a ta se nás ptala na zkušenos-ti s výukou češtiny. Já jsem své návrhy k výuce češtiny jí vyjádřila v nedávném dopise. Jednak bych navrhovala, aby zde probíhala výuka češtiny pro nejmenší děti. Už dříve z podnětu některých někdejších učitelů tu byla sna-ha zavést českou školku, ale selhalo to. Tento rok začala fungovat z podnětu Hany Hanušové nová česká školka. Opravdová dvojjazyčnost vyžaduje, aby se na dítě mluvilo oběma jazyky od nejmladších let, potom v obou řečech studovalo a dále neztratilo styk. Byla by možná na nějaké zdejší střední škole další výuka češtiny a české kultury za pomocí vyslaných profesorů. Jistě by to bylo levnější, než posílat naše studenty na stipendia do ČR. Mimo to, když velmi mladí lidé vyjíždějí, odcizí se svým rodinám. Máme zkušenosti, že tam pak zůstávají a my je ztrácíme jako češ-tináře. Pokud dotyční nebudou umět předem aspoň čás-tečně česky, tak nemůžou dobře studovat vysokou školu. Ovšem, jsou výjimky. Už tam byla řada lidí na letní kurzy, ale moc se toho nenaučili. Pro dospělé už je pozdě. Když člověk myslí pro budoucnost, musí myslet na mládež.

Myslíte, že by byl o výše zmíněný typ bilingvního česko-argentinského gymnázia zájem?U Argentinců asi ne moc, ale u Čechů by měl být. Prozatím tu nejsou česky hovořící děti, až se vychovají v té nové české škole, za pár let budou. K tomu pak je důležité mít pro výuku oporu na dálku, knihovny, audio a video nahrávky, filmy aj. Argentina je veliká země a k těmto zdrojům by mohli mít pří-stup i zájemci z provincie a dalších latino-amerických zemí.

Vraťme se ještě k vašim aktivitám na poli české li-teratury. Vy jste se dříve také angažovala jako profe-sorka české literatury.V letech 1963–64 jsem vytvořila a učila kurz slovanských literatur na Katolické univerzitě v rámci cyklu slovanských kultur. Bylo to velmi inspirující. Před deseti lety, když jsem zakládala Centrum Komenského, jsem se k tomu vrátila i na Univerzitě Kennedy. Tehdejší prezident univerzity Miguel Herrera Filas, který je mimochodem syn Češky, mě žádal, abych pro jejich univerzitu vytvořila Cátedra Libre Checa, Katedru českých studií, a dělala v ní českou kulturu. Roz-hodla jsem se obě instituce propojit a začali jsme pracovat na různých aktivitách. Jenom v roce 2005 jsem zorgani-zovala sedm velkých konferencí a představení o Rusalce, Martinů, Vančurovi, o gotických madonách, o české poezii 20. století a ještě něco. V roce 2008 to bylo pět seminářů o Čapkovi a každým rokem něco jiného.

Co se týče vašeho překladatelského počinu, do španělštiny jste přeložila hlavní tvorbu Komenského, kterou se chystáte v nejbližší době vydat v sedmi vel-kých svazcích. Jak jste se ke Komenskému dostala?Jak se Čech dostane ke Komenskému? Asi odmalička z tra-dice. Mě udivuje, že se o Komenském u nás více nemluví. Za to nemůžou lidi, nýbrž organizátoři kultury, protože je to náš největší a nejuniverzálnější člověk. A mimo to nadčasový. Myslím si, že budoucnost lidstva záleží na tom, do jaké míry mu pomohou lidi typu Komenského. Komenský říkával: „Ne-jsem první, kdo tyto věci dělá a vy se snažte dělat nejen to, co dělám já, nýbrž jít dál dopředu.“ Odborníci ho podchytili v pedagogice, neboť udal směr a dal základ moderní peda-gogice. V čem jsme ho nedosáhli, je v sociologii.

A čím oslovil vás?Ještě když byl Komenský velmi mladý, tak v Informatoriu pro školy mateřské jako mimochodem napsal, že každá ro-dina by měla adoptovat z ulice tolik dětí, kolik sama má, aby nebylo dětí na ulici, aby nebylo dětí bez lásky. Prakticky

Překlady Heleny Voldanové


port

rét


vzato je v tom skoro všechno. Problém existuje asi na ce-lém světě, někde víc, někde méně, tak nebo jinak. Jsou děti, co vědí, že doma nemají dostatek peněz ani jídla a večer dostanou televizi, kde se vraždí. Co chcete od kluka, když je v osmi letech trochu rebel a vidí, jak je to doma, a pak vidí násilné filmy? Není potřeba o tom dále mluvit, je to úplně nad naše síly. A to vše je v linii Komenského. Já pracuji ve dvou heslech – pro umění a pro literaturu, Nejvyšší hodno-ty. Celý můj katalog vydaných knih je z nejvyšších českých hodnot první poloviny 20. století. To bylo velmi silné století. Nemá smysl dělat podřadné věci. Ve svém zaměření na Ko-menského považuji hlubší znalost jeho myšlení jako jednu z nejdůležitějších pro budoucí lidstvo. Další heslo Z labyrin-tu k Jednomu shrnuje Komenského hlavní a stálou myšlen-ku, jak vyvézt lidi z jejich labyrintu a zaměřit je k Jednomu. To vychází z celé jeho tvorby a nakonec z jeho duchovního odkazu v knize Jediné potřebné.

Čím oslovuje Komenský Argentince?Tady je Komenský více známý než myslíte, neboť v každém oboru, když si děláte profesuru, abyste mohla učit, tak vám přednášejí pedagogiku. Tam je vždy kapitola o Komenském a jeho Didaktice, jakož i o projektu nového učení. Ale nic víc. Do španělštiny byla do nedávna přeložena jen Didaktika, je-jíž první překlad je z roku 1928, a teprve v posledních letech se něco přidalo. Já mám dnes přirozeně nový vlastní pře-klad. Přeložila jsem hlavní díla Komenského, přibližně pět tisíc stránek včetně Porady o nápravě věcí lidských. To dělám 25 let zadarmo a sama se tomu divím.

Překládáte dílo Komenského z češtiny či přímo z latiny?Dělala jsem to hlavně z latiny, ale teď při novém pročítání se vracím dost k češtině. Přišla jsem na to, že Komenský myslel česky. Překládala jsem vždy z latiny, aby to i mělo podobná slova ve španělštině, neb je to řeč podobná latině. Pak jsem přišla na to, že je lepší přidržet i vliv český, pražské překlady jsou nádherné, vystihují krásně jeho myšlenky. Ale z prin-cipu člověk musí jít na originál, to se nedá jinak dělat. Já jsem dělala univerzitní latinu pět let, ač jsem neměla o ni obzvláštní zájem, pak mně byla po letech nutná.

Přeložila jste a vydala jste také díla Březiny, Van-čury, Seiferta, Durycha, Rotrekla, Čapků, Mahena a také Karafiátovy Broučky.Začala jsem hodně překládat hned po Sametové revo-luci. To jsem si řekla, musíme zvednout jméno české kultury v cizině. Tak jsem přirozeně vzala Komenského a Březinu. Přeložila jsem taky Durychovo Bloudění. To byla strašná práce. Psal mi jeho syn: „Já vás prosím, kdyby vás to stálo život, přeložte dílo mého otce.“ No, já jsem to přeložila, život mě to nestálo, ale jen tak tak. Zaměřuji se též na umění a hudbu a jiné: mezi jinými představuji Ja-roslava Šerých a Vratislava J. Žižku v našich uměleckých knihách, velké dílo Jaroslava Mihule, Bohuslava Martinů.

Nezapomeňme na beletrii pro děti od kardinála Tomáše Špidlíka.

Založila jste nakladatelství Ekumene Comenius Cultural Center, kde vedete edici Ars Bohemiae. V ní vyšly všechny vaše současné překlady. Jaké jsou na ně ohlasy? Mimo výjimky, ohlasy doposud jsou malé. Bohužel. Já jsem taky v tom směru toho neudělala dost, protože ne-stačím na všechno. Nemůžu dělat překlad, potom to čás-tečně financovat, pak to prodávat. Já neumím prodávat a nejsem obchodnice, a publicistika je velmi drahá a není sponzorů. Už asi nebudu mnoho nového překládat, tak se pustím do publicity.

Proč jste tedy nedala své překlady do jiných nakla-datelství?Já jsem to udělala jednou, když jsem kdysi přeložila Matku, a byla to zcela negativní zkušenost. Za prvé, revizí redak-torů se ztrácí kontrola nad textem. Za druhé, já překládám zdarma z vlasteneckých důvodů, ale nebudu překlady dá-vat napospas obchodu. To by mne nikdy nezajímalo.

Ano, to chápu, ale vaše překlady české literatury lze obtížně sehnat.Ano, ale to je jen momentální situace. Snažím se zorganizo-vat tým lidí, kteří by se věnovali propagaci a distribuci. Není to lehké. Všechny peníze a granty, co kdy nakladatelství do-stalo, vkládám do vydání knih a ty pak rozdávám zájemcům.

Na čem nyní pracujete?V nejbližší době chci vydat překlady Komenského v sed-mi svazcích. Mimoto stále více myslím na vydání knihy nejvyšších hodnot myšlení v dějinách českého národa. Je to moje myšlenka z dob, kdy jsem přednášela slovanské li-teratury na Katolické univerzitě a kdy jsem dělala přehled českých dějin přes hlavní české ideje. Prosila jsem několik českých intelektuálů-specialistů, mých přátel, aby se toho chopili, ale prozatím to nemám definitivně zorganizova-né. Pokud letos do Čech pojedu, půjdu tímto směrem.

Proč jste se nakonec nevrátila do Čech?Jak jsem se měla vrátit, když jsem měla celý život prožitý zde, když zde žije nejbližší rodina, bydlím ve vlastním bytě, mám velkou vlastní knihovnu a vůbec zde pracuji? V Pra-ze mám spoustu výborných přátel, možná více než tady. Každý rok se tam pravidelně vracím. Život se ale musí brát tak, jak je a jak se dá řešit, a mířit z té nejlepší a nejčistší stránky a víc se nedá dělat, než mít přitom všem naději, že všechno půjde čistým způsobem.


port

rét


Societas Romano-Bohemica byla oficiálně zare-gistrována v říjnu roku 2010. Vy jste jejím duchov-ním otcem a hlavním organizátorem. Kdy a na zá-kladě jakých úvah vás poprvé napadlo založit podobnou společnost?Důvodů bylo víc. Podobná organizace, jejíž zakladatel-kou je rumunistka Libuše Valentová, existuje v Praze. Dále se v posledních letech zvyšuje zájem Rumunů o český jazyk. A za třetí se domnívám, že podobná organizace je snad nejlepším kulturně vyjadřovacím prostředkem. Podnět mi dalo i přesvědčení, že – kdybychom měli dostatečné finanční prostředky – taková organizace by se mohla starat o koherentní rozšiřování české kultury po celém Rumunsku. Trochu jsem váhal, neboť taková iniciativa zároveň vyžaduje velké nasazení i odhodlání. Není to jednoduché, i když má Česká republika v Ru-munsku velice dobrý image. To je vidět i na naší katedře, zájem studentů o češtinu je pořád větší.

Název evokuje tradici latiny jakožto mezinárod-ního vědeckého jazyka – jde tedy o instituci pře-vážně akademicky zaměřenou?Hledal jsem zajímavý název a potenciálně použitelné ná-zvy jako Asociace přátelství... anebo cokoliv podobného

se mi zdály hrozné, evokují právě to, co Václav Havel kritizoval ve svém Dálkovém výslechu, tedy jazyk bez ja-zyka, smysl bez smyslu, u nás „limba de lemn“ (dřevěný jazyk) 90. let. Myslel jsem, že ten latinský název, i když zní snad trochu strojeně, určitě nezní banálně. Název suge-ruje i nostalgii pro latinu mizející z rumunských škol, je jí věnováno pořád méně a méně vyučovacích hodin, což se mi zdá být velká škoda. Taková je bohužel tendence v mnoha evropských zemích. Málo se však ví, že VŠICHNI naši studenti 1. ročníku, kteří měli lepší znalosti latiny, podnikli první kroky v bohemistice daleko rychleji než ostatní. Struktura latiny je velice podobná struktuře slo-vanských jazyků (bohaté skloňování, valence slovesných vazeb atd.). Manželka učí latinu, ještě učí, a bylo pro ni docela jednoduché pochopit například systém českého skloňování.

Jaká má být další náplň činnosti Societas, jaké jsou její krátkodobé cíle, jaké plány do budoucna?Například začátkem října 2011 proběhla akce věnovaná 75. výročí Václava Havla, je to další pokus o netradiční se-tkání. Důležitější však bude pravidelné vydávání české lite-ratury a vůbec překladů českých významných děl; některá díla jsou už přeložena, šlo by tedy o druhé vydání. V zimě

Sorin Paliga nejen o Societas Romano-BohemicaRozhovor se Sorinem PaligouHana Herrmannová | lektorát Bukurešť, Rumunsko

Dr. Sorin Paliga je rumunský bohemista, slavista a překladatel. Ve svém bádání se zaměřuje na gramatickou stránku českého jazyka – v ohnisku jeho zájmu je slovesný vid v češtině ve srovnání s jinými slovanskými jazyky, distinkce mezi češtinou spisovnou a obecnou, pokouší se o sys-tematizaci materiálu pro určení úrovně jazykové kompetence v češtině. Zabývá se studiem vlivu staroslověnštiny na rumunštinu, onomastikou, archaickými civilizacemi a neolitickou symbolistikou jihovýchodní Evro-py, lingvistickými transkripcemi a dialektologickými studii. Vytváří alter-nativní klávesnice pro rumunštinu, češtinu, staroslověnštinu, archaické jazyky a dialekty. Překládá převážně z češtiny, angličtiny a francouzšti-ny. V současné době vyučuje bohemistiku a slavistiku na Katedře ruštiny a ostatních slovanských jazyků Univerzity Bukurešť. Je členem Asocia-ce rumunských slavistů, Společnosti rumunských spisovatelů, je členem a spolupracovníkem Medieval Unicode Font Initiative a zakladatelem a předsedou organizace Societas Romano-Bohemica (SRB).

Portrét | Rozhovor se Sorinem Paligou

port

rét


vyšlo 1. číslo ročenky Romano-Bohemica. Musíme se sta-rat o pravidelné vydávání českých textů, jinak bude naše energie roztříštěna na příliš malé, neviditelné kusy kultury. Jde to i tak, ale mám naději, že můžeme více a lépe. Já bych chtěl vtisknout společnosti Romano-Bohemica roz-šířenější charakter středo-evropský, jakýsi interdisciplinár-ní a interkulturní charakter, také náš sborník byl věnován areálu mezi Rumunskem a českými zeměmi. To první číslo je první krok, doufám, že budeme pokračovat dále.

Jaké překlady jsou pro vydání připraveny a na jaké se chystáte? Kdy by mohla vyjít první publikace?Dle mého názoru by překlady měly mít „vlastní politiku“, ale i v ročence bych chtěl vydávat malé antologie. Zatím máme v prvním čísle malý výbor ze soudobé české poe-zie s překladem do rumunštiny, který nám poslal ředitel Rumunského centra v Praze. S kolegyní Irinou Ionescu máme ale v plánu velkou antologii české poezie (jako prv-ní krok), dále uvidíme, co bychom mohli připravit. Já jsem pro sérii české literatury, ne pro izolovaná vydání, to by nemělo velký dopad na publikum, zatím ovšem hledáme financování. Takový ambiciózní plán nelze improvizovat: buď máme dostatečné finanční prostředky a začneme, anebo nemáme, v tomto případě děláme plány na lep-ší časy. Tady jsem radikální, neboť moje zkušenost (také

kdysi jako redaktora) ukazuje, že improvizace – v takových situacích – má spíše negativní než pozitivní výsledky, je to ztráta času a energie.

Kdo se může stát členem společnosti a za jakých podmínek? Co členství přináší a obnáší? Kolik čle-nů má SRB v současné době?Kdokoliv, v podstatě, kdo umí česky, ale není podmín-kou. Mohli by to být třeba malíři, kteří malovali v Česku, nebo skladatelé, kteří mají určitou sympatii pro Česko, atd. Cílem bude nashromáždit znalce češtiny, v podstatě lidi, kteří by byli ochotni překládat z češtiny do rumun-štiny nebo naopak, z rumunštiny do češtiny. Členství ne-přináší žádné výhody, v nejlepším případě, kdybychom zahájili program pravidelného vydávání české literatury, by mohli dostat honorář za překlad anebo za přípravu rukopisu pro tisk anebo za jiné podobné aktivity.

Počet členů je zatím nevelký, doufáme však, že se bude pomalu zvyšovat. Nedělám si iluze, že bychom mohli mít 100 členů nebo více. Pro srovnání, Sdružení rumunských slavistů nemá celkem více než 100 pravidelných členů (jsem ostatně jeden ze zakladatelů i této organizace).

Velmi slibně se rozvíjí spolupráce s Českým cent-rem. S jakými dalšími subjekty ještě SRB spolupra-cuje nebo hodlá spolupracovat?Chtěli bychom věnovat kulturní akce dalším významným osobnostem české kultury. Už jsme měli večery věnova-né Erbenovi či Máchovi, na podzim roku 2011 se konala akce věnovaná Václavu Havlovi, kdysi jsem přeložil jeho Dálkový výslech, podle mě snad nejlepší politicko-kultur-ní esej současné české literatury, pořád aktuální. Havel je mi duševně blízký, jeho analýza poválečné doby v Čes-koslovensku se mi zdá pořád poučující, ještě aktuální. Krize ukazuje, že zánik komunistického systému není au-tomatickým řešením všech problémů.

Chtěl bych věnovat setkání anebo různé akce i netradič-ním tématům, třeba bukurešťskému a pražskému metru, já jsem se stal svědkem stavění obou dvou: když jsem dorazil poprvé do Prahy roku 1978, pak podruhé roku 1979, potřetí roku 1980 (i v Bratislavě) jsem viděl zajíma-vé věci, pak v Bukurešti v osmdesátých letech, když se tu stavělo metro a Bukurešť byla zároveň zbourána... to byly časy. Chtěl bych také věnovat různé akce české architek-tuře, třeba brněnskému funkcionalizmu, který je oprav-du evropský unikát. A čekáme na různé další iniciativy.

Univerzitní webové stránky s informacemi o SRB

Portrét | Rozhovor se Sorinem Paligou

port

rét


Úvod

Tento krátký příspěvek je prvním pokusem o popis některých typů chyb italských studentů češtiny na Univerzitě La Sapienza v Římě. Příklady jsem vybrala z materiálů získaných klasifikací chyb v písemných zkouškách a dalších cvičeních zadaných od roku 2002 do roku 2012.

K procvičování dovednosti písemného projevu dostávají začátečníci nejdříve texty s otázkami, na které musí písem-ně odpovídat, ve druhém semestru píší také krátké slohové práce. V obou případech jsou vybírána témata s ohledem na Společný evropský referenční rámec (SERR). Ve druhém a třetím ročníku popisují studenti obrázky a fotografie, píší recenze filmů nebo knih a eseje na aktuální a literární téma. Zatímco s odpovědí na otázky k textům nejsou obvykle vel-ké potíže, jakmile studenti začnou psát samostatně a bez předlohy, počet chyb rychle roste. Vzhledem k tomu, že dovednost psaní se v posledních letech projevila jako jed-na z nejtěžších dovedností, pokusila jsem se typologii nej-frekventovanějších chyb prozkoumat. Na základě tohoto popisu bych chtěla vytvořit sady cvičení, které by pomohly tyto chyby odstranit. Zároveň bude kladen větší důraz na procvičování psaní, protože se domnívám, že práce s psa-ným textem může mít vliv i na mluvený projev.

Příklady, které jsem popsala a klasifikovala, jsou různého druhu. Hlavní skupinu tvoří chyby pravo-pisné, morfologické, lexikální a syntaktické, které jsou dále rozděleny do dalších podskupin. Uvedu zde jenom některé příklady, které se mi pro italské stu-denty zdály typické. Ponechám stranou například deklina-ci, časování sloves, vid a veškeré pravopisné a gramatické chyby, o kterých se domnívám, že jsou problematické pro všechny zahraniční studenty češtiny. Zajímavé jsou chyby ve tvoření futura, préterita a v používání předložek. Velký počet chyb se týká také slovosledu, ten však zasluhuje sa-mostatnou úvahu.

Ve svém výzkumu si všímám nejen interference italštiny, ale i některých případů, kde na výskyt chyby mají vliv jiné jazyky, které naši studenti studují kromě češtiny (na-příklad angličtina a ruština). Chyby prvního, druhého a třetího ročníku jsou uvedeny společně, každý příklad je očíslován podle ročníku (1, 2, 3 a případ-ně 4 pro pokročilejší studenty). V další fázi by bylo zajímavé prozkoumat, které chyby jsou nejfrekventova-nější pro každý ročník jednotlivě a případně určit, které se vyskytují i v písemných pracích zkušenějších studen-tů. Na závěr uvedu pro zajímavost tabulku s některými „zrádnými slovy“ existujícími ve dvou zdánlivě rozdílných jazycích, jaké jsou čeština a italština.

Chyby italsky mluvících studentů češtiny v písemném projevu Lucia Casadei | Univerzita La Sapienza v Římě, Itálie

dida

ktic

kézk

ušen

osti

a

stud

ie6.

PRAVOPISNÉ CHYBY

a) chybějící označení samohláskové délky

V půlnoci chodim na pivo. 1

Neruda piše Písně Kosmické. 3

b) nadbytečná samohlásková délka

Neráda sportuju. 2

c) užití samohlásky i místo souhlásky j

Mám se dobře, uide to. 1

d) malé písmeno u jména národnosti

Jsem italka. 1 (it. Sono italiana.)

e) interference s jiným jazykem

To je bjelý sešit. 1 (interference ruština)


dida

ktic

ké z

kuše

nost

i a s

tudi

e

CHYBA V NEGACI

Paní Čermáková neje inženýrka. 1 (it. La signora Čermáková non è ingegnere.)

Ta studentka neje Němka. 1 (it. Quella studentessa non è tedesca.)

V létě jsem byla doma. Nejsem byla někam. 2 (it. Non sono stata da nessuna parte.)

Praha je nejhezčí město, které jsem navštívila. Je ne 2 (interference ruština)tak velké jako Řím, ale má mnoho památek.

Lehkost a tíha jsou doplňkové a žadný z nich může 3 (it. Nessuno di essi può esistere senza l’altro.)existovat bez druhého.

SLOVESA POHYBU (DETERMINOVANÉ JÍT A INDETERMINOVANÉ CHODIT)

V italštině neexistuje rozdíl mezi determinovanými a indeterminovanými slovesy, existuje pouze sloveso andare (pěšky i autem, jednou nebo víckrát).

Na Velikonoce budu jít vlakem do Taranta. 1

Rád chodím v zimě na hory. 2

Já nejdu do supermarketu často. 2

Vystoupil jsem z vlaku na druhém nádraží a musel jsem chodit s kufrem pod sluncem do hlavního nádraží. 3

DEMONSTRATIVUM TO + SLOVESO BÝT

a) tvary to je, to jsou bez demonstrativa to

Demonstrativum to se v této vazbě do italštiny nepřekládá.

Studuju dva jazyky, jsou čeština a angličtina. 1 (it. Studio due lingue, sono il ceco e l’inglese.)

Já mám staršího bratra. Je mladý muž. 1 (it. Ho un fratello maggiore. E‘ un giovane uomo.)

Toto město není moc hezké, ale je místo, kde jsem narodila. 2 (it. Questa città non è molto bella, ma è il luogo d vesono nata.)

Hlavní město je plné turistů z celého světa. Hlavně jsou 3 (it. La capitale è piena di turisti di tutto il mondo.Američané a Číňané, kteří milujou fotografovat cokoliv. Sono soparttutto americani e cinesi.)

Spali jsme v ohromném pokoji, ale bylo aspoň ekonomické. 3 (it. Abbiamo dormito in una stanza enorme, ma almeno era economico.)

b) ty jsou místo to jsou

Ty jsou ulice. 1 (it. Sono delle strade.)

PREZENTATIVNÍ TVAR JE ZDE, JE TADY SE SLOVESEM BÝT V PLURÁLU

Rozdíl ve shodě: v češtině singulár + hodně, v italštině plurál + molti.

Ve městě jsou hodně cikánů. 3 (it. In città ci sono molti zingari.)

dida

ktic

ké z

kuše

nost

i a s

tudi

e

čtvrté číslo | červenec 2012

Didaktické zkušenosti a studie | Chyby italsky mluvících studentů češtiny v písemném projevu

63

CHYBA VE FORMÁCH MÍT RÁD, LÍBIT SE, CHUTNAT

V italštině není rozdíl mezi tvary mám rád, chutná mi, líbí se mi. Všechny se bez rozdílu překládají mi piace + substanti-vum nebo infinitiv.

Mám ráda spát. 1 (it. Mi piace dormire.)

Maminka ráda vaří sušenky a polévku a líbí se mi její jídla. 1 (it. Alla mamma piace preparare biscotti e minestre a mi piacciono i suoi piatti.)

Když mám volno, mám moc ráda číst a jít na venkov. 2 (it. Quando ho tempo, mi piace molto leggere e andare in campagna.)

Obyčejně já se mi líbí psát básně a kreslit. 2 (it. Di solito a me piace scrivere poesie e disegnare.)

Toto město není moc hezké, ale já se mi líbí. 2 (it. Questa città non è molto bella, ma a me piace.)

CHYBA U MODÁLNÍCH SLOVES MUSET/MÍT

V italštině není rozdíl mezi tvary musím něco udělat a mám něco udělat, v obou případech se používá sloveso dovere.

První cil naší cesty byla Praha. Chtěla jsem tam zůstat déle, 4 (it. Volevo rimanere più a lungo, ma dovevamoale měly jsme pokračovat, abychom stihly všechny úseky. continuare.)

PODSTATNÉ JMÉNO MÍSTO PŘÍDAVNÉHO JMÉNA

Užití substantiva v syntaktické funkci adjektiva.

Často vařím kuskus salát. 1 (it. Spesso preparo l’insalata di cuscus.)

Jaroslav Seifert vyhrál Nobel cenu. 3 (it. Jaroslav Seifert ha vinto il premio Nobel.)

Neráda vidím horror filmy. 3 (it. Non mi piace guardare i film dell’horror.)

PŘÍSLOVCE MÍSTA

V italštině příslovce místa mají jediný tvar pro stav v místě a pohyb na místo. Příslovce doma v italštině neexistuje a překládá se jako v domu.

Bydlím sem, v Římě. 1

V sobotu a v neděli jsem byla v domu. 1

V létě jsem byla doma. Nejsem byla někam. 2

Je moc provozu, abych kdekoliv jel. 2

Myslíš, že bys měla volný čas, abys přijela tady na návštěvu? 2

PŘEDLOŽKY

a) chybějící předložka

Mám lekce na univerzitě pondělí, úterý, středa. 1 (it. Ho lezione all’università lunedì, martedì, mercoledì.)

Mám strach času. 2 (it. Ho paura del tempo.)

b) nadbytečná předložka

Ráda večeřím s rýží. 1 (it. Mi piace cenare con il riso.)

Nietzsche otvírá román, s pojmem věčného návratu. 3 (it. Nietzche apre il romanzo con il concetto dell’eterno ritorno.)

dida

ktic

ké z

kuše

nost

i a s

tudi

e



64

c) chyba v předložce

Já mám lekce na univerzitě každý den, méně neděle. 1 (it. meno la domenica)

ZÁJMENA

a) chybí reflexivní zájmeno se

Rozdíl v reflexivitě: českým zvratným slovesům nepravým neodpovídají vždy zvratná slovesa italská (nascere – narodit se, stare – mít se).

Já jsem narodila v Livorně, to je toskánské město. 2 (it. Sono nata a Livorno, una città toscana.)

Doufám, že máš dobře. 2 (it. Spero che stai bene.)

b) reflexivní zájmeno (mi místo sám sebe)

Na rozdíl od češtiny, kde formou zájmena mi se zde vyjadřuje adresát slovesa chiedersi (ptát se sám sebe), v italštině se mění reflexivum podle osoby.

To je příležitost, abych se mi zeptal: co vím o Václavu Havlovi? 2 (it. E‘ un’occasione per chiedermi: cosa so di V. Havel?)

c) zájmeno přízvučné a nepřízvučné

Tam čekali na mě přátelé, kteří přijeli z Bratislavy a spolu (interference ruština?)s nimi jsem chodil, abych našel hostel. Našli jsme jeho na malém ostrově Vltavy.

d) přivlastňovací zájmeno svůj/jeho

V italštině se ve třetí osobě přivlastňovacího zájmena nerozlišuje rod. Místo tvarů jeho, její má italština pouze tvar suo. Tento tvar je často mylně překládán jako svůj. Chyba většinou spočívá v interferenci mezi svůj a jeho/její ve třetí osobě.

Když tatínek pracoval, byl workoholik, protože miloval 3 (it. Quando papà lavorava, era lavoro-dipendentejeho práci. perchè amava il suo lavoro.)

Olomouc ukrývá poklad jeho rakousko-uherského období. 3 (it. Olomouc custodisce il tesoro del suo periodo austro-ungarico.)

ŽE MÍSTO KTERÝ

Interference italského che, které má funkci české spojky že nebo funkci vztažného zájmena který.

Alberto potkal jednu dívku, že jela na letní školu. 2 (it. Alberto ha incontrato una ragazza che andava alla scuola estiva.)

Ráda čtu také cizí časopisy, aby prohloubit jazyky, 3 (it. Mi piace leggere anche riviste straniere perže studuju na univerzitě. approfondire le lingue che studio all’università.)

Témata, že vysvětloval profesor, byla příliš technická. 3 (it. I temi che spiegava il professore erano troppo tecnici.)

ŽE MÍSTO FINÁLNÍHO ABY

Interference italské neměnné formy che, používané pro vyjádření účelové věty.

Profesor chtěl, že jsme mluvili česky. 3 (it. Il professore voleva che parlassimo ceco.)

dida

ktic

ké z

kuše

nost

i a s

tudi

e



65

KTERÝ MÍSTO CO

Interference italské neměnné formy che, která se může přeložit do češtiny jako obsahové že nebo jako vztažné zájmeno který.

Co můžu říct o Římě, které nebylo ještě říkáno? 2 (it. Cosa posso dire di Roma che è stato ancora detto?)

TÁZACÍ ADVERBIUM KDY MÍSTO ČASOVÉ SPOJKY KDYŽ

Obojí se italsky překládají jako quando.

Mám ráda Řím kdy je večer. 3 (it. Mi piace Roma quando è sera.)

ÚČELOVÁ VĚTA

a) chybná konstrukce

Rozdíl mezi implicitní účelovou větou italskou s vazbou per + infinitiv a explicitní větou s účelovou spojkou aby v češtině.

To není nejlepší město pro studovat češtinu. 2 (it. Non è la città migliore per studiare il ceco.)

Čtu módní časopisy, aby vědět novinky. 2 (it. Leggo il giornale di moda per sapere le notizie.)

b) chyba ve spojce aby

Na stole jsou knihy, který potřebuju, aby studoval. 2 (interference ruština)

Nepamatuju co musím použivat, aby vařil dobrý guláš. 2 (interference ruština)

Ráda čtu také cizí časopisy, aby prohloubit jazyky. 3 (it. Mi piace leggere giornali stranieri per approfondire le lingue.)

Každý den já přecházel tu ulici, aby přišel na univerzitu. 3 (interference ruština)

Na stole jsou knihy, který potřebuju, aby studoval. 3 (interference ruština)

ČASOVÁ SOUSLEDNOST

Interference s italskou časovou sousledností: když je v italštině sloveso věty hlavní v minulém čase, pro vyjádření současnosti se sloveso věty vedlejší vyjadřuje v imperfektu.

V Praze Božena Němcová pochopila, že bylo důležité dělat 3 (it. A Praga B. N. ha capito che era importante fareněco pro český lid a že chtěla napsat něco pro něj. qualcosa per il popolo ceco e che voleva scrivere qualcosa per esso.)

Myslel jsem hned, že Praha bylo krásné město. 3 (it. Ho pensato subito che Praga era una bellissima città.)

Ráda jsem trávila ty příjemné hodiny, protože věděla jsem, 3 (it. Mi piaceva trascorrere quelle ore piacevoli perchèže moje rodina byla se mnou. sapevo che la mia famiglia era con me.)

DOSLOVNÝ PŘEKLAD A INTERFERENCE V LEXIKU

a) chybný překlad adjektiva

Ona je ženatá. 1 (it. sposato a sposata, není rozdíl)

Mám červené vlasy. 1 (it. capelli rossi)

Jeden můj přítel je nízký a tmavý. 2 (it. basso e scuro)

Vždycky se zamilovám do kaštanové dívky. 2 (it. ragazza castana)

dida

ktic

ké z

kuše

nost

i a s

tudi

e



66

Vystoupil jsem z vlaku na druhém nástupišti a musel 3 (it. il bancomat era guasto)jsem chodit s kufrem do hlavního nádraží, protože jsem zůstal bez peněz a bankomat byl pokažený.

Spali jsme v ohromném pokoji, ale bylo aspoň ekonomické. 3 (it. era economico)

b) chybný překlad substantiva

V mém pokoji je knihkupectví. (it. libreria = knihkupectví i knihovnička)

Mám rád dívky, které mají dlouhou kosu a kterým 3 (interference srbochorvatština)já se líbím.

První cil naší cesty byla Praha. Chtěla jsem tam zůstat 4 (it. tappe)déle, ale měly jsme pokračovat, abychom stihly všechny úseky, které jsem měly v plánu.

c) chyba v překladu slovesa

Já budu dělat prázdniny. 1 (it. farò vacanza)

Po snídani na základě kávy budu dělat procházku. 1 (it. fare una passeggiata)

Mám ráda také dělat sladkosti. 1 (it. mi piace fare dolci)

Maminka ráda vaří polévku a sušenky. 1 (it. cucina, prepara la minestra e i biscotti)

V sobotu a v neděli nemám lekce a líbí se mi stát doma. 1 (v it. stare znamená být, zůstat)

Možná budu stát doma. 1 (it. Forse starò a casa.)

Čtu nebo rozvíjím fotografie. 1 (it. sviluppo fotografie)

V noci vidím kamarády a jdeme na pivo nebo kde 1 (v it. je možné používat sloveso sentire – slyšet jakomůžeme slyšet hudbu ascoltare – poslouchat)

V noci vidím kamarády a jdeme na pivo nebo kde 1 (v it. je možné používat sloveso vedere – vidět jakomůžeme slyšet hudbu. incontrare – potkat)

Když jdu do kina, obvykle ráda vidím komedie. 3 (it. vedere, vidět = guardare, dívat se)

Téměř každý den muj budík hraje v 7 hodin. 1 (it. la sveglia suona)

Sbírka postihuje vztah člověka, lidskosti a kosmu. 3 (it. La raccolta coglie il rapporto dell’uomo, dell’umanità e del cosmo.)

Olomouc ukrývá poklad rakousko-uherského období. 3 (it. Olomouc custodisce il tesoro dell’epoca austro-ungarica.)

d) další příklady doslovného překladu a interference

Mám dvacet let. 1 (it. Ho vent’anni.)

Já jsem 19 let. 1 (interference angličtina)

Po snídani na základě kávy budu dělat procházku. 1 (it. a base di caffè)

Možna Havel mohl to dělat, protože už od chlapce 2 (it. già da ragazzo)musel se utkat s potížemi.

Mám ráda moře a teplou teplotu. 2 (it. Mi piace il mare e la temperatura calda.)

Mnoho lidí mluvilo angličtinu. 3 (it. Molta gente parlava inglese.)

Olomouc je jiné než Praha, ale nezvratně české. 3 (it. inconfutabilmente)

Můj pes se jmenuje Napoleone a kocour Pippo. Jsou 3 (it. sono le cose più belle del mondo)nejkrásnější a nejlepší věci na světě.

dida

ktic

ké z

kuše

nost

i a s

tudi

e



67

Paolo Baiocchi, student 2. ročníku, je autorem textu o pejskovi a kočičce. Text je přepisem podle mluvené verze pohádky z youtube (bez předlohy).

Závěr

Tato částečná klasifikace není definitivní a bude potřeba i nadále chyby sledovat při práci ve třídě. Při jejich popisu jsme si všímali některých gramatických a lexikálních jevů, které registrují rozdíly v českém a italském jazykovém systému. Tyto výsledky nebudeme hodnotit záporně, neboť chyba je především projevem toho, co je potřeba lépe objasnit a prohloubit v teorii i v praxi. Chyba je pře-devším důležitým ukazatelem pro popis a řešení problé-mů i zdrojem nových poznatků. Prostřednictvím chyby a porovnáním mezi oběma jazyky si italský student co nejdříve uvědomí úskalí, která bude muset překonávat při studiu češtiny. Na druhé straně jsme přesvědčeni, že nelze hodnotit písemné práce pouze na základě gramatických chyb, ale že musí být hodnoceny z širšího hlediska, přede-vším podle měřítka plynulého vyjadřování a komunikativ-ní schopnosti.

Jak už bylo řečeno v úvodu, pozastavili jsme se nad ně-kterými chybami, které považujeme za charakteristické

pro italského rodilého mluvčího, protože se domnívá-me, že deklinace, časování, slovesný vid a jeho křížení s préteritem, futurem a imperativem jsou obtížné pro všechny studenty. Kromě toho mnoho Italů studuje na klasickém lyceu pět let latinu a řečtinu nebo alespoň latinu na lyceu přírodovědeckém, a proto je jim funk-ce morfologického pádu při vyjadřování syntaktických funkcí jasná. Mezi jinými příklady bychom uvedli napří-klad reflexivní slovesa, příslovce místa, determinovaná a indeterminovaná slovesa a některá slovesa modální. Dále jsou to některé interference v konstrukci účelo-vých a vztažných vět, v některých předložkách s jinou vazbou než v italštině a chybné slovesné předpony. Byly nalezeny některé zajímavé interference s italským jazykovým systémem, jako například slovosled (příkla-dy zde nejsou uvedeny), časová souslednost, chyby v negaci (v italštině dvě negace přestávají být záporem) a chybné použití posesívních zájmen jeho, její a svůj. O některých těchto jevech se v manuálech češtiny pro cizince příliš nepojednává, nebo se podává vysvětlení v angličtině, bez ohledu na mateřský jazyk studentů.

dida

ktic

ké z

kuše

nost

i a s

tudi

e



68

Zvlášť zajímavá se nám zdála chyba v konstrukci de-monstrativního tvaru to je (to je student, to jsou stu-denti) bez demonstrativa to a prezentativního tvaru je zde, je tady ( je tady/zde mnoho studentů) se shodou slovesa být v plurálu. Podobné příklady neporozumění a interference s mateřským jazykem by měly být signá-lem k tomu, aby byla chyba analyzována ve třídě. Vyu-čující by měl přemýšlet o strategii, o kterou by se mohl opřít ve výuce, aby chyby postupně odstranil. Stejným didaktickým postupem by se měl řídit i v případě inter-ference ve slovní zásobě, který má za následek doslov-ný překlad italského lexika a italské frazeologie.

Úvaze o chybě by mělo být tedy ve třídě vyhrazeno zvláštní místo, kdy student může diskutovat s učitelem a s ostatními kolegy a kdy dochází k vysvětlení a pro-hloubení jazykových jevů, ke kterým se chyba vztahuje. Je důležité, aby si student mohl uvědomit, v čem jeho chyba spočívá, aby byl v této úvaze podporován a zá-roveň vyzván k tomu, aby chybné úlohy a eseje znovu přepsal. Úlohy by měly být přepisovány i víckrát, dokud chyba nebude úplně vyjasněna a odstraněna. Chyby se dále mohou použít jako cvičení ve třídě a není přitom nutné jejich autora uvádět. Můžeme vyzvat studenty, aby sami připravili cvičení k některým gramatickým pravidlům, nebo vytvořili lexikální cvičení. Na vyšší úrovni by měli konzultovat různé příruční učebnice českého jazyka a především Internetovou jazykovou příručku Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR na stránkách http://prirucka.ujc.cas.cz/. Podobný způsob práce již byl v minulosti několikrát vyzkoušen a někteří studenti pokročilejších ročníků se dokonce sami obrá-tili na Jazykovou poradnu, což pro ně znamenalo velký přínos.

Dovolila bych si ještě malou úvahu o tom, že praktické učebnice češtiny pro cizince, které se v posledních le-tech objevily na trhu, jsou sice mnohem vypracovanější z komunikativního hlediska než učebnice publikované na konci osmdesátých a začátkem devadesátých let, ale téměř ve všech případech jsou psány pro jakési neutrální anglofonní publikum, bez ohledu na mateřský jazyk stu-dentů, kterým jsou určeny. Jestliže na jedné straně tyto učebnice mají velkou výhodu oproti minulosti z hlediska grafické prezentace knihy, která bývá ve většině případů doprovázena pracovním sešitem s tabulkami a klíčem ke cvičením, CD s fonetickými cvičeními, texty k poslechu a dalšími užitečnými doplňky, které si kladou za cíl pro-cvičování komunikativních schopností, na druhé straně se stále víc prosazuje názor, že není potřeba klást důraz na gramatiku, že gramatická pravidla mají být pouze na-stíněna a spíše dedukována z komunikativního kontextu. Domnívám se, že nad touto tendencí bychom se měli

zamyslet, protože právě zde spočívá důvod, proč se stále zvyšuje počet gramatických chyb v písemných pracích studentů, a to nejen začátečníků, ale i těch pokročilejších. Proto bych doporučovala, aby se na italských katedrách češtiny věnovala část výuky výkladu gramatiky, případně i v italštině.

Psaní a jeho procvičování se v posledních letech studenti spíš vyhýbají, protože ho považují za příliš těžké a namáha-vé. Jsou přesvědčeni, že je důležitější umět komunikovat ústně a odkládají schopnost psaní do budoucnosti. Psaný projev je však jednou z dovedností, kterou musí student ovládat, aby dosáhl jazykových úrovní podle SERR. Tato úvaha o chybách nám potvrdila, že je nutno písemný projev pravidelně procvičovat ve všech ročnících a brát přitom ohled nejen na komunikativní metodu, o jejichž kladech se debatovalo i na stránkách tohoto časopisu, ale i na gramatiku.

Seznam literatury

Bahníková, A. – Benešová, H. – Ehrenbergová, L.: Italština. Praha, Leda 2001.

Council of Europe: Společný evropský referenční rámec pro jazyky. Jak se učíme jazykům, jak je vyučujeme a jak v jazy-cích hodnotíme. Olomouc, Pedagogická fakulta Univerzity Palackého 2002.

Hajíčková, Z.: Tvůrčí psaní ve výuce češtiny jako cizího jazyka. In: Krajiny češtiny III, 2011, str. 64–67.

Janešová J. – Polverari A.: Italsko-český a česko-italský slov-ník. Praha, Leda 2006.

Karlík, P. – Nekula, M. – Rusínová, Z.: Příruční mluvnice češti-ny. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1995.

Poldauf, I. – Šprunk K.: Čeština jazyk cizí. Praha, SPN 1968.

Rosendorfský, J.: Česko-italský slovník. Praha, SPN 1988.

Rosendorfský, J.: Italsko-český slovník. Praha, SPN 1991.

Škodová, S. – Štindlová, B. – Hana, J. – Rosen, A.: Víceúrov-ňová anotace českého žákovského korpusu. In: Korpusová lingvistika Praha 2011, 3. Gramatika a značkování korpusů. Praha, Nakladatelství Lidové Noviny 2011, str. 208–225.

Wildová Tosi, A.: Grammatica ceca. Roma, Bulzoni editore 1974.

dida

ktic

ké z

kuše

nost

i a s

tudi

e



69

ČEŠTINA ITALSKÝ PŘEKLAD ITALŠTINA ČESKÝ PŘEKLAD

angína tonsillite angina angína pectoris

aranžovat decorare, preparare arrangiare upravit, poradit si

červ verme cervo jelen

decentní (oděv) decoroso, sobrio decente (abito) střídmý, přijatelný

dezert dolce, dessert deserto poušť

diplomka tesi di laurea diploma diplom

dirigent direttore d’orchestra dirigente vedoucí

diskrétní discreto, riguardoso discreto diskrétní, dostatečný

dramaturg direttore artistico drammaturgo dramatik

ekonomický economico economico ekonomický, levný

eskalátor scala mobile scalatore horolezec

famózní ottimo, eccellente famoso slavný

firma ditta firma podpis

kabinka salottino prova cabina kabina

kantýna mensa (aziendale) cantina sklep

kolej casa dello studente, binario collegio internát, kolej

kompot frutta sciroppata composta zavařenina

konkurz concorso, fallimento concorso konkurz, spoluúčast (na výdajích)

kostým tailleur costume plavky, kostým (divadelní)

kurva puttana curva křivka, zatáčka

lampion lampioncino di carta lampione pouliční lampa

morbidní morboso morbido měkký

objektiv obiettivo fotografico obiettivo cíl

parabola antenna parabolica parabola podobenství

pasta dentifricio pasta těstoviny

(to je) prima fantastico, magnifico prima první (ž.)

radiátor radiatore, termosifone radiatore aut. chladič

realitka agenzia immobiliare reale, realtà skutečnost

sako giacca sacco pytel

salon salone, sala salone, salotto obývací pokoj

seno fieno seno prsa, ňadra

solidní (člověk) serio solido pevný

stipendium borsa di studio stipendio plat

střední škola scuola media superiore scuola media (= SŠ) měšťanka, 2. stupeň ZŠ

tip consiglio tipo typ, druh

Zrádná slova čeština – italština

dida

ktic

ké z

kuše

nost

i a s

tudi

e



70

Účastníci Setkání bohemistů v Paříži, zdroj: Velvyslanectví ČR v Paříži

Glosa | Pod Eiffelovkou se mluví česky. A někdy i o češtině…

Místo: Velvyslanectví České republiky v PařížiTéma: Český jazyk v distančním vzdělávání s po-mocí e-learningu

Stojíme na terase památné budovy na Avenue Charles Floquet, kde se zakládalo Československo a kde do-dnes sídlí zastupitelský úřad České republiky. Díváme se na známou věž za dešťovou clonou a pořizujeme pár snímků na památku. Je přestávka. Ale i nad kávou mají neformální rozhovory třiceti účastníků společné-ho jmenovatele: bohemistiku v zahraničí.

15. června 2012 uspořádalo Velvyslanectví České republiky v Paříži Setkání bohemistů, které se zabývalo zejména e-lear-ningovou výukou českého jazyka pro cizince.

Účastníky přivítali paní velvyslankyně Marie Chatardová, následně její zástupce Jan Czerný, dále zmocněnec pro krajanské záležitosti MZV ČR Stanislav Kázecký a ředitel odboru mezinárodních vztahů MŠMT Ladislav Bánovec. Ze všech proslovů zazněla podpora zahraničním bohemis-tikám, snaha o jejich zachování a výzva k hledání nových prostředků pro její zatraktivnění. Na toto téma ostatně pro-běhla i bouřlivá odpolední diskuze.

Těžištěm setkání byly e-learningové metody včetně prak-tických ukázek a poskytnutých materiálů.

Petr Hercik a Barbora Herciková z Centra distančního vzdělávání Ústavu jazykové a odborné přípravy Univer-zity Karlovy v Praze připravili detailně propracovaný on-line kurz českého jazyka pro cizince pro úroveň A1, je-hož náplň by po doplnění konverzačním kurzem mohla být základem certifikované zkoušky.

Ivan Šmilauer z INALCO Paříž představil e-learningovu platformu pro frankofonní studenty češtiny.

Lenka Froulíková z Université de Lorraine-Université Nancy 2 zaujala e-learningovou výukou českého jazy-ka a reálií pro frankofonní publikum. Natočené scénky z každodenního života jsou ovšem použitelné i pro stu-denty jiného výchozího jazyka.

Jakkoli je e-learningová výuka aktivizující, zábavná i účinná, vhodná pro jazykové kurzy a jako doplňkový materiál na univerzitách, shodli se účastníci na názoru, že práci vysoko-školského lektora nemůže nahradit.

Pod Eiffelovkou se mluví česky. A někdy i o češtině…Ludmila Vojtková | lektorát Lipsko, Německo

Glosa

Salut


glos

a

Glosa | Od výzkumu k praxi aneb Co je to PIAAC

V dubnu tohoto roku byl úspěšně ukončen sběr dat k Mezinárodnímu výzkumu dospělých PIAAC (Programme for International Assessment of Adult Competencies), který zkoumá předpokla-dy pro uplatnění v běžném životě a na pracovním trhu u občanů ve věku 16–65 let. Výzkum koordinu-je Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj a účastní se ho 24 vyspělých zemí. V České republice výzkum probíhá pod záštitou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR a je realizován Domem zahraničních služeb.

U dotazovaných respondentů byly formou úloh zjišťovány numerické a čtenářské dovednosti a dovednost pracovat v prostředí informačních technologií. Výsledky výzkumu budou zveřejněny v roce 2013 a budou využity k rozvoji počátečního a dalšího vzdělávání.

Začátkem září, tj. rok po zahájení výzkumu, bude veřej-nosti zpřístupněn elektronický soubor 365+1. Jedná se o kolekci úloh na procvičování funkční gramotnosti pro každý den určený věkové kategorii 11–99 let. Je možné ho využít pro zpestření vyučování, jako každodenní rozcvičku podporující rozvoj čtenářské a matematické gramotnosti. Úlohy jsou určeny pro všechny typy škol a vzdělávacích zařízení, ale stejně tak je mohou využít i jednotlivci se zá-jmem o procvičování kognitivních schopností. To, co vý-zkum PIAAC zkoumá, si budou moci zájemci procvičovat po celý rok.

Úlohy sestavil realizační tým PIAAC, který jejich část využí-val již v rámci propagace výzkumu v ČR. Soubor 365+1 bude možné od září 2012 zdarma stáhnout z webo-vých stránek PIAAC: www.piaac.cz.

Ukázka jedné z úloh zaměřené na čtenářskou gramotnost:

MateřídouškaLetos jste se rozhodli zasadit si mateřídoušku pro její léčivé účinky a nenáročnost pěstování. V květinářství jste proto zakoupili pytlíček se semínky. Na jeho zadní straně je etiketa s následujícími informacemi:

Mateřídouška obecná (Thymus serpyllum)Drobná, silně aromatická vytrvalá rostlina. Sušíme vrch-ní nedřevnatou část kvetoucí natě, která obsahuje velké množství silic se silným dezinfekčním a uklidňujícím účin-kem. Používá se proti kašli, při problémech trávicího trak-tu, ke kloktání i obkladům. Vyžaduje propustnou půdu a plně oslunění. Po odkvětu sestříhněte.

Zkuste na základě uvedených informací rozhodnout,1) který měsíc nebo měsíce jsou nejvhodnější pro usu-

šení kvetoucí natě. 2) jak lze mateřídoušku obecnou využít k léčebným

účelům.

Správnou odpověď naleznete níže.

Více informací: www.piaac.cz, 24. 6. 2012.www.facebook.com/piaac.cz, 24. 6. 2012.

Správná odpověď k úloze PIAAC:1. Červenec, srpen, září a říjen, neboť podle tabulky v těchto

měsících mateřídouška kvete, na sušení je nejvhodnější prá-vě kvetoucí nať.

2. Mateřídoušku lze použít proti kašli, při problémech trávicího traktu, ke kloktání i obkladům.

Od výzkumu k praxi aneb Co je to PIAAC Věra Weinerová | PIAAC, DZS

Měsíc 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12

Výsev

Výsadba

Kvete


glos

a

Glosa | Kde padla slova Komenského na úrodnou českou půdu

To, že Jan Ámos Komenský ve svých dílech i skutcích propagoval divadlo, je všeobecně známé. Nejen že ho měl rád jako zdroj zábavy a poučení, on se divadla za-stával přímo jako jedné z forem výuky. Jestli si Komen-ského myšlenky vzali někde opravdu k srdci, pak je to v prostředí české menšiny v Chorvatsku. Amatérské divadlo se tu hraje od nepaměti a téměř každá česká vesnice či město, kde žije česká menšina, má i svůj di-vadelní soubor. Na letošní soutěžní přehlídce v Lipovci se v soutěži sešlo 11 českých inscenací. Českých divadel je ale v Chorvatsku podstatně více, určitě několik desí-tek. Hned po přehlídce jsem měl možnost zhlédnout další představení, tentokrát v podání divadelního spolku z Holubňáku, který se soutěže neúčastnil. A to už vůbec nepočítám dětské soubory, kterých se letos na divadel-ní, loutkařské a recitační přehlídce Naše jaro v Dolanech sešlo velké množství. Síla českého amatérského divadla není jen v kvantitě, ale také v kvalitě, některé soubory svou kvalitu dokazují nejen množstvím repríz a vysokou návštěvností, ale také dobrým umístěním v celostátních soutěžích. Divadelní soubor z Dolan dokonce v celo-státní divadelní soutěži v loňském roce zvítězil a také

v letošním roce se mezi celostátní elitu podařilo postou-pit hned dvěma souborům. Opět tomu dolanskému, kde vedle skvělé režie Světlušky Prokopičové ve hře Slezeš, Káčo, z té hrušky autora Vlastimila Pešky odvedli téměř profesionální výkon všichni herci. Letos se na celostátní soutěž podařilo probojovat také ochotníkům z daruvar-ského souboru ČB2 s hrou Opereta U svatého Antoníčka. Jedná se o velmi dobrou autorskou hru režisérky Vlatky Daňkové na náměty Čapka a Brešana. Ve hře se předsta-vili herci skvělým tanečním a pěveckým výkonem, za kte-rý by se nemuselo stydět ani profesionální divadlo. Češi v Chorvatsku divadlo milují a rozhodně ho nehrají pro vavříny posbírané z různých divadelních soutěží, hrají ho především pro zábavu a pro poučení tak, jak si to kdysi představoval Komenský. Divadlo zde již více než sto let pomáhá udržet češtinu tou nejlepší formou. Hrou.

Kde padla slova Komenského na úrodnou českou půdu Jindřich Krous | krajanská komunita Daruvar, Chorvatsko

Bok

Glosa

Zapálení ochotníci při divadelní přehlídce


glos

a

rece

nze

7.

se např. velice vyděsil, když viděl zvětšeného cizopasníka pod sklíčkem, ale Don Alberto ho poučil: „Někdy nezále-ží na tom, jak co je veliké... třeba takové Španělsko, to je mnohem, mnohem menší než Jižní Amerika, a přece co s ní udělalo.“

Přestože Don Alberto byl u inidánů připouštěn k šaman-ským obřadům a vlastnil všemožné evropské vynálezy, na příčinu nemoci nepřišel, pouze doporučil užitečná hygienická opatření. Jednoho dne před tohoto bílé-ho šamana předstoupil nemocí oslabený, ale odvážný mladík, který se představil jako Čerwuiš Pjošád Mendo-za, a poprosil, aby mohl jet s Donem Albertem do Ev-ropy, aby se vyléčil. Alberto Vojtěch Frič souhlasil, pod podmínkou, že ho Čerwuiš bude ve všem poslouchat. Z Čerwuiše se tedy stal první Čamakok, který viděl moře a dostal se až do Prahy.

A samozřejmě, že Dona Alberta moc neposlouchal. Například zpíval na ulici, aby si mohl koupit báječné pražské párky, nebo rozdával peníze žebrákům. O stráž-nících si myslel, že jsou to mocní kouzelníci, protože měli za Rakouska–Uherska na kloboucích lesklá černá péra, a dam se ptal, jestli už měly milence. Čerwuiš měl zajímavé názory na bílé ženy; malé zavšivené Vendulce prozradil, že na vši je nejlepší štětka z mravenečníka, nebo nabádal Jaroslava Haška (ten o něm napsal po-vídku Indián a pražská policie), aby tolik nepil ohnivou

Divoši ve své divočině aneb Jak Karai Pukú a Čerwuiš Pjošád Mendoza poznávali světrecenze knihy Lucie Lomové: Divoši, Labyrint 2011

Markéta Pilátová bývalá učitelka u krajanů v Jižní Americe

Dlouhý lovec, v řeči indiánů Karai Pukú a vlast-ním jménem Alberto Vojtěch Frič, byl správný chlapík. Bránil indiány před bílými dobyvateli a ničemníky, zkoumal jejich zvyky a vyprávěl o nich po celé Evropě. Nejenže to vědí hoši a dívky, kteří četli jeho dobrodružné indiánské příběhy ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století, ale může se to teď dozvědět i dnešní omladina, pro kterou je možná přitaž-livější komiksové vyprávění.

Nová kniha ilustrátorky a komiksové autorky Lucie Lomo-vé Divoši je však nejen o věhlasném cestovateli, kaktusáři a etnografovi Albertu Vojtěchu Fričovi, ale také o jeho indi-ánském kamarádovi Čerwuišovi Pjošádu Mendozovi. Oba spolu v roce 1908 přicestovali z Latinské Ameriky do Prahy a zažili zde skutečné multikulturní dobrodružství. Byli při něm parťáky a dvojicí, která musela překonat nejen před-sudky vykulených Pražanů, ale i své vlastní představy o svě-tech toho druhého.

Všechno začalo tak, že indiánský kmen Čamakoků začal trápit nepříjemný průjem. Zrovna jejich územím v oblasti Gran Chaca projížděl mladý cestovatel Don Alberto, tedy Alberto Vojtěch Frič. Měl s sebou mikroskop a poctivě se snažil přijít na původ onemocnění. Malý indiánký chlapec


rece

nze

foto: Reprofoto

ale také pro české emigranty. Ti se na Friče neustále ob-raceli s žádostmi o radu, když se chtěli vystěhovat do Brazílie, Paraguaye, nebo Argentiny.

Lucie Lomová už jednou zdařile vyprávěla česko-ame-rický příběh v knize Anna chce skočit (2007), sice o kraja-nech ze Spojených států, kteří hledají svoje kořeny doma v Praze, ale stejně dobrodružný a dojemný jako příběh Divochů. O tom, že jde o vyprávění, které přesahuje naše hranice, svědčí také fakt, že zároveň s českým vydáním vychází i francouzské. A. Vojtěch Frič a jeho osudy byly v Latinské Americe i u nás bohužel postupně zapomíná-ny, přesto se zdá, že díky citlivým umělcům, jako je Lucie Lomová, se po stezkách Dlouhého lovce opět začnou procházet zvědavé dětské oči.

Pozn.: Recenze vyšla dne 22. června 2011 v Lidových novinách, v Krajinách češtiny je publikována pozměně-ná se souhlasem autorky.

vodu. Komiksové vyprávění Lucie Lomové je plné po-dobných legračních i smutných detailů.

Jenže malost poměrů na obou stranách oceánu oba dva divochy, toho českého i toho indiánského, nakonec dostihla, přestože se Čerwuiš z průjmu uzdravil. V Praze totiž nečíhal jen sníh a mráz, ale také konkurenti z řad cestovatelů, jako nepřející Enrique Stanko Vráz, který o mladém Fričovi roznášel lži a pomluvy jak v Čechách, tak v Latinské Americe. A paní Náprstková ve věhlas-ném muzeu toužila do svých sbírek získat spíše obarve-ná husí péra a Fričovy sbírky jí připadaly „takové fádní“. I když ho lidé, kteří to s ním mysleli dobře, nabádali, že není v divočině a musí se tedy chovat diplomaticky, od-sekl paní Náprstkové, že by její muzeum „mělo chtít víc než jen pobavit měšťáky, kteří si chtějí zpestřit nedělní odpoledne“. Don Alberto se také ve svých přednáškách na amerikanistických kongresech pouštěl do němec-kých osadníků v Brazílii. Ti indiánům brali půdu, vraždili je a děti dávali na převýchovu do kláštěrů. Když na to zcestovalý mladík upozorňoval, byl oheň protiněmec-kých postojů na střeše a spolupráce s věhlasným Berli-ner Tagblatt v háji.

Ani Čerwuiš to neměl po návratu do vlasti u Čamakoků lehké. Vyprávěl příliš neuvěřitelné věci o létajících stro-jích, elektřině a mocných kouzelnících s černými péry, až ho jeho vlastní lidé vyhnali, jako nesnesitelného prášila. Časem si ale vydobyl pověst odborníka na civilizovaný svět. Svého pražského přítele o mnoho let přežil, zemřel v sedmdesátých letech, zatímco Alberto Vojtěch Frič se škrábl o rezavý hřebík při opravě králíkárny a podlehl te-tanu v roce 1944. Fričovy knížky a přednášky udělaly pro poznávání Evropy a Latinské Ameriky nesmírný kus práce a byly důležité nejen pro zájemce o kaktusy a etnografii,

Čerwuiš Pjošád Mendoza

rece

nze


Recenze | Divoši ve své divočině aneb Jak Karai Pukú a Čerwuiš Pjošád Mendoza poznávali svět

75

Glosa | Pohled z Dauphiné na Bohuslava Reynka a Suzanne Renaud

Nedávno, na přelomu roku 2011/12, se v Praze v domě U Kamenného zvonu uskutečnila velká retrospektivní vý-stava Bohuslava Reynka. Dílo tohoto básníka, grafika, pře-kladatele poezie a francouzské literatury, které oslovuje už dlouho české publikum, má také řadu obdivovatelů ve Francii, především v kraji Dauphiné. Památku Bohuslava Reynka a jeho ženy, francouzské básnířky Suzanne Renaud, tam udržuje asociace Rozmarýn – Přátelé Suzanne Renaud a Bohuslava Reynka, jež byla založena v roce 1993.

Jméno Bohuslava Reynka (1892–1971) se objevuje ve Francii, a to zejména v Grenoblu, v meziválečné době: pobýval tu po svém sňatku, který uzavřel v roce 1926 se Suzanne Renaud (1889–1964). Bohuslav Reynek zde byl znám pouze jako malíř a grafik, zato mnohem dříve, než se tak stalo v Čechách. Jeho první výstavy pastelů a uhlů se konaly v grenobelské galerii Saint-Louis. Reynek maloval krajinu v okolí Grenoblu, v Provenci a v Tricastinu, poznal ji hlavně v zimních obdobích trávených v kraji Dauphiné. Po válce mu francouzští přátelé uspořádali v Grenoblu ně-kolik výstav rytin, suchých jehel a leptů. Osobitá technika proslavila umělce doma až později.

Bohuslav Reynek se vedle výtvarné tvorby od mládí věno-val překladům. Z francouzských literárních děl překládal Jeana de La Fontaina, Charlese Péguyho, Paula Claudela, Paula Valéryho, Francise Jammese, Maxe Jacoba, Jehana Rictuse, také Victora Huga, Georgese Bernanose a Jeana Giona, se kterým se seznámil osobně během jednoho ze svých pobytů ve Francii. Přeložil také velkou část básnic-kého díla Suzanne Renaud. To bylo ve Francii objeveno až mnohem později, na základě souborného kritického vydání její literární pozůstalosti v letech 1995 a 1999, a to právě asociací Rozmarýn.

Díky překladatelské činnosti a díky své ženě píšící básně francouzsky znal Bohuslav Reynek do hloubky jazyk fran-couzské poezie. Ve Francii se však málo vědělo o tom, že je velkým českým básníkem, i když Reynkova poezie vznikala v průběhu celého jeho života. Bohuslav Reynek a Suzanne Renaud ovšem v Dauphiné zprostředkovali znalost děl ně-kterých českých básníků, především Halase a Holana, svými překlady do francouzštiny, často určenými rodině a přáte-lům. Reynkovy překlady prozrazují jeho svébytný básnický jazyk, pokud jde o překlady Suzanne Renaud, někdy jsou v porovnání s originálem volnější, ale půvabně spontánní. Dodejme ještě na okraj, že sama Reynkova poezie si našla

jen málo překladatelů do francouzštiny.1 Záhada tkví asi v poetickém jazyku, jehož struktura je hodně výjimečná. Množství metafor je zasazeno do úsporných veršů a na po-vrchu věcné a strohé vyjadřování skrývá velké významové bohatství.

Zmíněný Rozmarýn – Přátelé Suzanne Renaud a Bohuslava Reynka vyvíjí od svého založení v Grenoblu množství aktivit, od pořádání výstav, konferencí, vydávání děl (často dvojja-zyčných), katalogů a korespondence po založení elektro-nické databáze, sloužící k zachycení všeho podstatného ze života a díla obou tvůrců. Jako čerstvý příspěvek si tam lze přečíst, v češtině i francouzštině, půvabný vzpomínkový text historika umění Jiřího Šerých Je to už dávno.2

Historie Rozmarýnu začala neformálně už v roce 1983, kdy grenobelský architekt Pierre Dalloz, manžel malířky Henriette Gröll, jež byla velkou přítelkyní Suzanne Renaud, přednesl první velkou přednášku věnovanou této bás-nířce v Académie delphinale. I když přímých pamětníků umělecké dvojice je dnes jen hrstka, asociace Rozmarýn ji nepřestává připomínat a v Městské knihovně v Grenoblu, především díky darům, existuje velká sbírka vzácných ru-kopisů obou básníků a grafik Bohuslava Reynka. Oba tvůr-ci si péči o svůj odkaz zaslouží. Už v roce 1935 napsal totiž Yves Farge, novinář v Dauphiné, následující slova: „Sau-ra-t-on un jour ce que les échanges intellectuelles entre la France et la Tchécoslovaquie doivent à Bohuslav Rey-nek et à Suzanne Renaud? (Budeme jednou vědět, za co všechno vděčí intelektuální výměny mezi Francií a Česko-slovenskem Bohuslavu Reynkovi a Suzanne Renaud?)“ 3

Pohled z Dauphiné na Bohuslava Reynka a Suzanne Renaud Lenka Froulíková | lektorát Nancy, Francie

1| Jmenujme na tomto místě dvojjazyčné vydání Le serpent sur la neige – Had na sněhu, překlad z pera X. Galmiche, Romarin 1996. Dále pak rovněž dvojjazyčné vydání V nadějích samoty – Dans les espérances solitaires, překlad L. Froulíkové a S. Mar-kiewicze, Bonaventura, Praha 2002.

2| http://auzimour.com, 14. 5. 2012.3| Yves Farge: De Grenoble à Prague par les chemins de l’amitié. In:

La Dépêche dauphinoise, březen 1935.

Salut


glos

a

Glosa | Bohemistika na výsluní

Bohemistika na výsluní. Ne, nemyslíme letní dny plné slunečního svitu, nýbrž úspěchy, které bo-hemistika v Lipsku v posledním období zazna-menala a které ji zviditelnily na prvních stránkách místního tisku.

Institut pro západní slavistiku při Univerzitě Lipsko se může pochlubit speciálními projekty, o kterých jsme částečně již informovali (rozšiřující studium Bachelor Plus, mezinárodní studentské konference interFaces atd.). To jsou ovšem inter-ní aktivity akademické obce.

Bohemistika se ale zapsala dvěma významnými událostmi také do povědomí lipské veřejnosti:

V květnu uspořádala univerzita spolu s Univerzit-ním archivem první ročník Českého dne pod názvem Böhmentag, který připomenul společné kořeny lipské a pražské univerzity. Účastníky pozdravil kromě rektorky Univerzity Lipsko (profesorka Beate A. Schücking) a vicerektora Karlovy univerzity (profesor Martin Prudký) i český velvyslanec v Německu Rudolf Jindrák. Setkání přineslo zajímavé přednášky, vernisáž

výstavy 1348–1409. Založení univerzit v Praze a Lipsku s mimořádně cennými historickými listinami, ale i ne-formální rozhovory příznivců České republiky a lipské bohemistiky u českého piva a hudebního programu.

2. července 2012 jsme přivítali návštěvu z nejvzácnějších: S velmi přirozenou přednáškou o sasko-českých vztazích včetně osobních vzpomínek vystoupil v Albertině český ministr zahraničních věcí, kníže Karel Schwarzenberg. Posluchači ocenili zejména možnost následné diskuze, kde se otevřeně hovořilo nejen o pozitivní spolupráci, nýbrž také o ožehavých problémech, jako je např. využí-vání jaderné energie v České republice.

Karel Schwarzenberg je kromě Hanse-Dietricha Gensche-ra jediným ministrem, který Univerzitu Lipsko poctil svou návštěvou. Zájmu reprezentantů ČR o dění na Univerzitě Lipsko si velmi vážíme, protože významně umocňují prestiž studia českého jazyka a literatury.

Bohemistika na výsluní Ludmila Vojtková | lektorát Lipsko, Německo

Glosa

Rektorka Univerzity Lipsko Beate A. Schücking (nalevo) s českým ministrem zahraničních věcí Karlem Schwarzenbergem

Tschüss


glos

a

Glosa | Filmová přehlídka KINOest

V polovině listopadu roku 2011 proběhla v pisán-ském klubovém kině Arsenale filmová přehlídka s názvem KINOest. S nápadem na její uspořádání přišli samotní studenti slavistiky při Univerzitě v Pise, kteří tak chtěli upozornit na tíživou situaci menších slovanských jazyků na tamní univerzitě, potažmo v celé Itálii, do níž se obecně menší jazyky dostaly kvůli reformám zahájeným dnes již bývalou minis-tryní školství M. Gelminiovou.

Cílem filmové přehlídky rovněž bylo přiblížit jak italským studentům, tak i široké veřejnosti vybrané slovanské jazy-ky, které pisánská univerzita stále ještě nabízí, získat nové zájemce o jejich studium a dokázat, že zájem o menší slo-vanské jazyky rozhodně neklesá.

Během oficiální části pisánské přehlídky byly zájemcům o slovanské jazyky a slovanskou kulturu promítnuty tři české, dva bulharské, jeden polský a jeden ruský film, všechny v původním znění s italskými titulky. Za českou kinematografii byly představeny filmy Kolja (režie J. Svěrák, 1996), Tajnosti (režie A. Nellis, 2007 – italské titulky poskytli studenti bohemistiky z Univerzity La Sapienza v Římě a Univerzity Ca’Foscari v Benátkách) a film Nuda v Brně (režie V. Morávek, 2003 – italské titulky připravili studenti bohemistiky Univerzity L‘Orientale v Neapoli).

Patronem a hlavním sponzorem přehlídky KINOest bylo Velvyslanectví České republiky v Římě. Finančně se spolu-podílel i Jihomoravský kraj, partner Toskánska, který mimo jiné každoročně nabízí dvěma pisánským studentům bo-hemistiky stipendijní pobyty na Letní škole slovanských studií v Brně.

Pro návštěvníky filmové přehlídky bylo v informačním stán-ku v předsálí připraveno velké množství materiálů propa-gujících Českou republiku (materiál zaslala Česká centrála cestovního ruchu v Miláně Czechtourism) a studium na na-šich vzdělávacích institucích (materiály poskytl DZS). Infor-mační materiál jsme získali i od Polského institutu v Římě. V den zahájení přehlídky bylo hostům nabídnuto bohaté občerstvení s ochutnávkou českého a polského piva.

Filmová přehlídka měla velmi pozitivní ohlas především mezi studenty, kteří se jí zúčastnili ve velkém počtu. Po-měrně vysokou návštěvnost jsme zaznamenali ale i z řad široké veřejnosti. Z univerzitních představitelů bohužel nepřišel nikdo. Přítomni byli jen pisánští profesoři slovan-ských jazyků, jichž se přehlídka bezprostředně týkala.

Pisa, ilustrační fotografie

Filmová přehlídka KINOest Iva Papírníková | lektorát Pisa, Itálie

Glosa

Ciao


glos

a

jakousi… rovnováhu. Jestli se teda dá říct o trojici lidí, že jsou v rovnováze, ale oni vážně byli. Vystačili si sami, po večerech spolu hrávali domino, pouštěli si desky a tanco-vali v obýváku a po práci spolu chodili na zmrzlinu. A tady možná začíná i můj příběh, nebo alespoň moje malá část tohohle obyčejného emigrantského příběhu, kterých je tady v Argentině tolik, až vám z té obyčejnosti a prostoty naskakuje husí kůže.

Takže sedím na Kennedyho univerzitě a učitelka, kterou sem poslali z Česka, nám vysvětluje jakási podivná slove-sa. Před tím jsme brali jídlo. Chtěla jsem vědět, jak se řek-ne zmrzlina, ale to jsem radši neměla, protože tohle čes-ké slovo je stokrát horší než Přemysl. Zmrzlina je zkrátka nejhnusnější slovo, jaké si Češi mohli vymyslet, na tom se v kurzu všichni shodneme. Jenže já se ho potřebuju naučit. Kvůli tátovi. Když už jsem to neudělala pro He-lenu. Ta totiž dostala v osmašedesáti „starého Němce“, teda Alzheimera, jak se tady říká. Byl to takový sešup, že jsme jenom zírali. To ještě žila máma a snažila se, aby Helena alespoň nějak fungovala, ale nešlo to. Ze všeho nejdřív totiž Helena přestala mluvit španělsky. Odmíta-la španělsky cokoli říct a pořád něco nesrozumitelného drmolila pro sebe česky, takže se s ní dorozuměl jenom táta, a toho to nějak zmáhalo, nebo spíš rozesmutňo-valo. Někdy se s Helenou zavřeli do pokoje a pouštěli si staré desky, které si přivezli kdysi dávno, nebo jim je někdo přivezl, už si to pořádně nepamatuju. Z pokoje se pak linuly divně uvzlykané lidovky a Helena si prozpěvo-vala a mám dojem, že táta taky. Pak už ale Helena niko-ho nepoznávala a táta se do pokoje s lidovkami zavíral sám a pak odjížděl na dlouhá období do Patagonie. Když Helena umřela, začalo to jít z kopce i s mámou a nako-nec jsem tady v Baires zůstala sama. Táta se sice drží, ale z Patagonie od toho svého jezera se odmítá hnout a já tam můžu přijet jenom v zimě, kdy má moje zmrzlinárna zavřeno.

Vanilková Helena Markéta Pilátová bývalá učitelka u krajanů v Jižní Americe

liter

ární

ko

utek

8.

Moje zmrzlinárna se jmenuje Vainilia. Já se jmenuju Li-gia. Což zní jako název pro čisticí prostředek. Je to ale řecké jméno a vybrala mi ho máma, protože je Řekyně. Taky jsem se mohla jmenovat třeba Přemečka, jak chtěl táta. On je totiž Přemysl a přišel do Argentiny z Čech a tady si vzal mámu. Máma jméno Přemysl nikdy nedo-kázala správně vyslovit, a tak si tátovo jméno pořečtila na Myko. Přemečce by nejspíš říkala Myka.

Sedím tady na Kennedyho univerzitě. Hodiny češtiny se tady pořádají už léta a já na ně začala chodit, abych rozuměla tátovi. Ne, že bych mu nerozuměla. Mluví španělsky stejně dobře jako já, ale ani máma ani on mě nikdy neučili ani řecky, ani česky. Táta je morous, co se bojí lidí, a máma vždycky říkala, že na takové věci nemá čas. A teta Helena zase říkala, že svoje krajany nesnáší, ale nikdy nevysvětlila proč. Od rána do večera Helena s mámou šily a Helena ještě učila výtvarku ve škole a táta vyřezával ze dřeva a dělal truhlařinu. Časem koupil poze-mek v Patagonii u velkého jezera a sám si tam postavil dřevěnou chatku. Když máma i Helena umřely, jezdil tam čím dál častěji, až v ní nakonec zůstal a celé dny tam sedí, kouká na jezero a chytá ryby. Někdy se u toho opije a mlátí pádlem do své malé loďky a křičí: „Ty kurvo,“ ale nevím, co to znamená.

Z naší rodiny byla asi nejupovídanější Helena. Ta mi ob-čas nějaké to české slovíčko vysvětlila, ale když zjistila, že nejsem schopná ani pořádně vyslovit tátovo jméno, povzdechla si a vzdala to. Nikdy se nevdala a žila s námi. Nemohla jsem z ní vypáčit, proč vlastně s tátou tenkrát ve třicátých letech odjeli. Prý bylo doma málo práce a prý všichni říkali, že v Americe padají pečení holubi přímo do huby. Vždycky se tomu s tátou smáli. Moji mámu Helena poznala v krejčovském salonu a představila ji tátovi. Ti tři byli od té doby nerozluční. Nevím, mám takové podezře-ní, že Helena se nikdy nevdala, protože by tím porušila


liter

ární

kou

tek

Začnu ten klíček hledat po celém domě. Nikde nic. Mar-ně přemýšlím, kde by mohl být. Vím, že určitě není u táty v patagonské chatce. Tam bych si ho všimla, protože táto-vi uklízím a mám prostě pocit, že ten malý stříbrný klíček musí být někde tady v Buenos Aires. Helena totiž Baires milovala. Tohle město hltala jako každodenní pochoutku, jako zázrak, kterého se nemohla nabažit a za nějž každý den děkovala Bohu v katedrále, kam chodila po směně v módním salonu, kde se s mámou každý den hrbily nad saténovými spodničkami a sametovými výstřihy. Táta se té její vášni pro Baires jenom jakoby sám pro sebe usmí-val, měl raději divoké hory a to své jezero a mámě připa-dalo Baires úplně všední a obyčejné, protože se tady už narodila v rodině Řeků, kteří sem přišli o sto let dřív.

Takže ten klíček mohla Helena schovávat jedině tady. Dům má dvě patra a v přízemí mám já svou vysněnou zmrzlinárnu. Helena ji ještě viděla, než umřela. Moc mi ji chválila. Ty moderní, na bílo natřené plastikové stolečky, červené stěny a krémový nápis Vainilia. Kam jenom ten klíček mohla strčit? Přemýšlela jsem o tom dva dny. Dva dny jsem prohrabávala každý šuplík, každou krabičku a zá-suvku v domě. A nic. Samozřejmě, že jsem tu skříň mohla rozbít a podívat se do ní. Vysklít jedno její křídlo, ale to by byla prostě škoda. Škoda té skříně a škoda tajemství.

Jak ten klíček hledám, přemýšlím o těch třech čím dál víc. Dělám to pod záminkou, že chci přijít na to, kde je klíček, takže se vžívám střídavě do Heleny, mámy i do táty. Máma ho možná taky mohla mít. Mohla ho po smrti Heleny někam dát. A táta a jeho patagonský úkryt jsou sice vyloučení, ale ještě má v domě svou starou dílnu. Vzpomínám na ně. Je to jako zahrabat se u táty v dílně do pilin a odřezků a vyvolávat si jejich společnou vůni. Vždycky mi voněli stejně. Všichni tři. Možná to bylo tím, že byli tak často spolu, nebo že oblečení prali ve stej-ném prášku, co já vím. Ale teď, když si na to opravdu snažím vzpomenout, tak si uvědomím, že kupovali stej-né voňavky, podomácku vyráběné od pana Sebastiana, stařičkého Portugalce, který měl vlastní parfumerii. Táta používal vůni Saudade, Helena Vainilia Dream a máma Rosa do Cravo. Každá se jmenovala jinak honosně, ale všechny voněly skoro stejně.

Pro jistotu se tedy podívám do mámina toaletního stolku. Každý večer u něj sedávala a Helena jí černým kartáčem s umělou kytkou na držátku kartáčovala čer-né, dlouhatánské vlasy. Pamatuju si, že jsem u toho ti-chounkého praskání máminých vlasů a pravidelných rozmáchlých tahů kartáčem vždycky usnula a táta mě pak přenesl do postele v mém pokoji. V toaletním stolku ale klíček není. Zato tam jsou – jako nějaká zapomenutá, navoněná armáda – do řady poskládané flakonky od Se-bastiana. Možná že právě kvůli nim si je kupovali. Jsou to malé průhledné baňky z tenounkého kouřového skla se zlatým uzávěrem. Všechny jsou vypotřebované, ale když

Zmrzlina… trénuju to slovo každý den, chci se díky němu podívat tam někam přes moře… za Helenou a taky chci, abych rozuměla tátovi. Doktor totiž říkal, že by „starého Němce“ mohl dostat i on, prý pro to má ně-jaké genetické předpoklady nebo co. A já si představuju, že bych se s ním najednou vůbec nedomluvila. Ne, že by byl kdovíjak upovídaný, to nebyl nikdy, ale přeci jen, teď když jsme zůstali sami dva, ráda bych se ho zeptala na spoustu věcí. Věcí, na které jsem dřív vůbec nemyslela, jako třeba odkud vlastně jsem, jestli to něco znamená, nebo jestli je to úplně fuk, protože jsem přece Argentin-ka a to se počítá, jak si tady všichni vespolek pěkně na-lháváme. Zmrzlina… vlastně bych se chtěla táty zeptat, jestli mu někdy moje zmrzlina chutnala. Ne že bych se ho na to neptala už stokrát, ale najednou mám chuť se ho zeptat česky, aby slyšel to slovo, aby si při něm třeba vzpomněl na Helenu… na to, jak se doma loučili, než vyrazili žebřiňákem do Brna a pak vlakem do Hamburku na loď… představuju si je, jak spolu dělají to velké roz-hodnutí odjet, jak se pak statečně drží za ruce, jak mu Helena pokládá hlavu na rameno, což jsem pak doma viděla snad tisíckrát, jak ho jemně hladí po ruce a po vla-sech. Ty nebyly nikdy dlouhé ani nagelované a vždycky voněly dřevem a čerstvými borovicovými hoblinami. Jak vlastně vůbec vím, že to byla jeho sestra…?

Ta myšlenka mi švihla hlavou. Teď jsem si vzpomněla, jak je to možné, že mě to dřív nikdy nenapadlo… vždyť si nebyli vůbec podobní!? Nebyli si sakra podobní ani trochu! Nemůžu se na to ale nikoho zeptat. Můžu jen vejít do bývalého Helenina pokoje, kde teď skladuju piš-kotové sušenky, které rozdrobené přidávám do zmrzliny. V pokoji je pořád ještě Helenina skříň. Line se z ní vůně hřebíčku, který v ní skladovala, protože ho kousala, když ji bolely zuby, a taky snítky levandule, které si vozila z Pa-tagonie.

Skříň je trojdílná. Dvě křídla jsou prosklená a na skle je přilepený vybledlý, barevný papír s květinovým vzorem. Vždycky byla zamčená a jen když k ní člověk přistoupil hodně blízko, ucítil tu jemnou hřebíčkovo-levandulovou vůni. Skříň je zamčená jako vždycky a já přemýšlím, kde by mohl být klíč. Klíč k čemu? Jen k té skříni asi těžko. Je mi z toho trochu nevolno. Z toho podezření… Helena byla blondýna s kaštanovýma očima, vždycky se nesla jako královna, bylo divné, že se nikdy nevdala, že nikdy, pokud si vzpomínám, nemluvila o žádném jiném muži než o tátovi, kterému ale říkala „miláčku“, což jsem si myslela, že znamená česky„brácho“. Až tady na hodinách češtiny se dozvídám, že to tedy neznamená „brácho“ ani náhodou. Pamatuju se, jak jsem se na to naší učitelky ze-ptala, určitě si myslela, že si chci narazit nějakého Čecha s jeho evropským pasem a říkat mu „miláčku“. A určitě si taky pomyslela, že už jsem na takovéhle věci stará. Jenže se mi to nechtělo vysvětlovat, sama jsem ještě přece nic nevěděla.

liter

ární

kou

tek


Literární koutek | Vanilková Helena

80

Za celý podzim jsme o klíček a o češtinu nezavadili, ale já cítila, že je to tak dobře, protože klíček jistě neodemkne jenom tu starou skříň.

Začala jsem znova dřít. Učitelka střídavě žasla a střídavě nechápala, proč to všechno dělám. Jak jsem jí ale mohla říct, že všechna ta šílená česká podstatná jména skloňu-ju kvůli stříbrnému klíčku, který nosí můj táta na krku? Raději jsem předstírala, že mám jet na návštěvu k příbuz-ným na Moravu.

Sedíme spolu u jezera. Táta sundává ten stříbrný klíček a dává mi ho do ruky. „Neztrať ho,“ říká česky. Rozumím mu. Pro začátek to snad stačí. Třeba už bude mluvit zase španělsky. Má jiný přízvuk než naše učitelka, ta je z Pra-hy. Tátova řeč je měkčí, nevýrazná a mám strach, že mu stejně nebudu rozumět. Přiloží poleno do ohniště a oto-čí rošt, na kterém opéká pstruhy. Mlčí. „Tak povídej, tati,“ zkouším to česky. Usměje se. Jen mu ten úsměv proběh-ne po rtech, jako drobná jezerní vlna. „Hodně ses učila, co?“ řekne zase česky a já mu zase rozumím. „Docela jsem se snažila, abys věděl!“ vyhrknu rychle. „V té skříni jsou všechny Heleniny a moje věci. Věci od nás, z Ivano-vic. Je tam Helenin diplom, můj český výuční list, jsou tam dopisy od mé mámy a jsou tam taky Heleniny do-pisy.“ „A máminy věci tam nejsou?“ ptám se přihlouple. „Ne, maminčiny věci jsou tady,“ odpoví zase česky. „Chtěl jsem, abys mi rozuměla, protože to, co ti teď budu vyprá-vět, umím říct jenom česky. Španělsky to prostě nejde,“ řekne hodně rychle a já sotva všechno stihnu pochopit. V češtině mluví mnohem rychleji a zastřeněji a musím si sednout blíž k němu, abych zkusila zachytit všechno, co bude říkat.

„Helena nebyla moje sestra, ale to sis asi domyslela.“ Ne, to jsem si nedomyslela, protože jsem se to bála domýšlet. „Byla to moje velká láska, ještě v Ivanovicích. Jenže, učila na státní škole a tenkrát se u nás učitelky nesměly vdávat, bylo to prý tak i tady v Argentině. Každopádně, kdyby se vdala, přišla by o místo. Já jsem byl nejmladší syn a otec by mi nikdy nemohl odkázat žádné pole. Musel jsem se dát na řemeslo. Navíc začínala válka, všude se o tom mlu-vilo a já jsem se rozhodl, že zkusím štěstí tady v Argenti-ně. Helena se mnou jet nechtěla. Měla doma nemocnou maminku, a tak přestože jsme se měli rádi, prostě jsem se rozhodl odjet. Psali jsme si, prvních pár měsíců. Nemohl jsem sehnat žádnou práci, dřel jsem na severu na železni-cích, zkoušel jsem to taky na bavlněných polích v Chacu, ale nic mi nevycházelo. Najednou jsem neměl o čem psát, protože jsem si nechtěl přiznat porážku. Heleně jsem pak už neposlal žádnou další adresu.”

Otec zmlkl a odešel do chaty, aby si natáhl svůj velký vlněný svetr. Byla jsem zoufalá. Vyprávění jsem nestíhala chápat. Jediné co jsem zachytila bylo, že otec odjel do Argentiny bez Heleny, se kterou před tím chodil.

si k nim přičichnu, ještě cítím slabě… jak je možné, že cítím jenom vanilku?

Opatrně posbírám všechny lahvičky a vezmu je s sebou dolů do zmrzlinárny. Vyskládám je na polici a odšroubuju uzávěry. Ta slabá, starobylá vůně se smísí a spojí dohro-mady a já je vidím všechny společně před sebou. Sedí v obýváku. Táta kouří, Helena si čte a máma vykládá pa-siáns, obličeje jim měkce ozařuje zelená lampa s cingr-látky. Od té doby, co ty flakonky stojí na poličce ve zmrz-linárně, každý kdo vejde dovnitř, opatrně začichá a chce si dát vanilkovou zmrzlinu. Začnu tedy vanilkovou dělat odvážněji a pečlivěji než ostatní příchutě a snažím se do-stat tam i lehký podtón hřebíčku. Klíček přestanu hledat. Zdá se mi, že nějak není ten správný čas. Zapíšu se ale na češtinu třikrát týdně a učím se každý den. Když volám tátovi, tak se snažím říct pár vět. On se nediví, ani to nijak nekomentuje, ale nikdy mi neodpoví, jen pak vždycky přejde zpátky do španělštiny. Když se ho na to zeptám, odpoví mi, že mé češtině moc nerozumí. To mě zraní, za-mrzí, protože se tak strašně snažím. Protože tím začínám být posedlá a vlastně to dělám pro něj, ale on mě v tom ani trochu nepodporuje. Jenže, přeci mu nemůžu říct: „Učím se česky, abych se s tebou domluvila, až dostaneš Alzheimera.” A jsem si jistá, že mi docela rozumí, jen ho to asi nějak, co já vím, vrací zpátky.

Nechala jsem toho. Klíčku i češtiny. Začalo léto, do zmrzli- nárny se valí davy, nestíhám, jenom přemýšlím, kde vzít tolik vanilky, tolik síly na všechnu tu sladkou hmotu, kte-rá mi teď leze i ušima. Nahoru se každý den připlazím o půlnoci a v šest ráno už zase míchám směsi, odměřuju led, čistím stroje a čekám na Maríu, která vždycky přijde pozdě, ale je krásná a milá na zákazníky. Léto se ke konci táhne jako turecký med, nenávidím všechny druhy zmrzliny, nejvíc vanilkovou. Pak začnou žloutnout a opadávat platany, lidí ubývá a místo do zmrzlinárny chodí raději k řece do německých restaurací na svařené víno, takže můžu odjet za tátou, brodit se závějemi spadaného listí kolem jezera, nechat si do plic zpívat ledový vítr.

Objala jsem ho. Pevně mě stiskl a já jsem pod jeho košilí ucítila něco malého, tvrdého. Že by táta nosil nějakou tretku na řetízku? To se mi nezdálo. Nikdy si na takové věci nepotrpěl. Večer, když přikládal do kamen, se ohnul a z pod košile mu vyklouzl stříbrný řetízek a na něm se houpal malý, ozdobný klíček. Takže jsem ho našla. „Tati, to je klíček od Heleniny skříně?“ zeptala jsem se opatrně. Nic na to neřekl. Místo toho se zeptal on: „Jak jsi na tom s češtinou?“ To zase sebralo vítr z plachet mně. „No, nic moc, teď jsem tam dva měsíce nebyla a asi jsem všech-no kvůli zmrzlině zapomněla,“ povzdechla jsem si. „Tak až budeš mluvit česky, tak ti něco o tom klíčku řeknu,“ slíbil mi můj nemluvný otec tajemství. Listí ze stromů napa-dalo do jezera a na dně průzračné vody byly vidět žluté a rudé flíčky, jak se potahují drobnými částečkami kalu.

liter

ární

kou

tek



81

„Pak se najednou objevila u mě v dílně. Voněla jako ta tvoje zmrzlina. Byla to Helena a byla v Buenos Aires. A já byl ženatý a měl dvouletou dceru. Dívali jsme se na sebe a nemohlo se vlastně už nic špatného stát. A já jsem tomu uvěřil. Tvoje máma tomu nakonec uvěřila taky. Nebylo to snadné a nebylo to hned. Nic jsem před ní ale neskrýval. To bych nikdy neuměl. Neodvedl jsem Helenu do žádného levného penzionu a neudělal z ní svou milenku. Neměl jsem špatné svědomí, protože když jsem si tvou mámu bral, měl jsem ji doopravdy rád a Heleně jsem dlouho nepsal. Přesto jsem na ni mys-lel, v každé mé vteřině byla ona, ale nedokázal jsem nic udělat, protože jsem na to neměl sílu. Tu sílu, víš, po-hltila ji ta dálka, oceán, tvoje první slova. Helena tam ale stála. Zvláštní bylo, že se ty dvě měly rády. Měly se doopravdy rády! To je celé. Proto jsme nechtěli, aby se o nás moc vědělo, abys uměla česky, protože lidi jsou zlí a nikdy by...“ Teď už otec jen brebentí. Ničemu nerozu-mím. Chytám jen slova jako Helena, máma, měly rády. Oceán. Vzdám to. Otec mluví dál. Slova se z něj řinou a poskakují kolem. Pak už jen mumlá do temnoty jezer-ního ticha. Kolem hlavy mu tančí komáři a drobné noční můry, jejichž tělíčka jemně praskají v jiskrách ohně.

Odemykám skříň stříbrným klíčkem. Hladím pohledem Heleniny lněné šaty. Pod nimi jsou pečlivě naskládané krabice označené jejím úhledným, učitelským rukopi-sem. Čtu ty české věty sama se slovníkem. Nechci jít za učitelkou, aby mi to všechno pomohla přeložit. Je to jen moje a tátovo tajemství.

Když jsem naposled volala do Patagonie, táta vzal te-lefon a začal na mě mluvit rovnou česky. Bylo to tady. Viděla jsem ho před sebou, jak má na sobě košili oble-čenou naruby, stejně jako kdysi Helena. Neví, co před chvílí kam položil, ani co včera večer četl. Cítila jsem, že i mně na chvíli vyplnila hlavu bílá lepkavá mlha, rozlezlá do všech souvislých věcí. Otec mluvil a mluvil. Nevím, jestli to mělo hlavu a patu, protože jsem česky pořád ještě dobře nerozuměla. Každopádně jsem věděla, že za chvíli, až položím sluchátko, sbalím velký černý kufr, koupím si lístek na autobus a na dlouhou dobu opus-tím město, které Helena tak milovala. Bude to intenzivní kurz českého jazyka, na který mě přihlásil starý Němec, co nezná slitování. Pak otec zčistajasna zavěsil.

Volám zpátky. Cítím, jak táta těžce oddechuje do slu-chátka. Drží se ho křečovitě a po bílých, sukovitých kloubech mu stéká pot. „Neboj, tati,“ řeknu a tuhle větu nezkalí žádný španělský přízvuk.

Markéta Pilátová Markéta Pilátová vystudovala katedru romanistiky a historie na Filozofické fakultě Univerzity Palacké-ho v Olomouci, kde šest let pracovala jako odborná asistentka. Dva roky působila jako lektorka na Ka-tedře slavistiky ve španělské Granadě a pracovala jako redaktorka týdeníku Respekt.Pro Respekt, literární přílohu Práva Salon, Lidové noviny a další česká média píše reportáže, literární recenze, povídky a autorské sloupky.Pět let učila potomky českých krajanů v brazilském stá-tě Mato Grosso do Sul, v Sao Paulu a v Buenos Aires.Její romány Žluté oči vedou domů (2007) a Má nej-milejší kniha (2009) byly nominovány na cenu Mag-nesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. Pro děti napsala knihy Víla Vivivíla a stíny zvířat, Kiko a ta-jemství papírového motýla (opět nominace na cenu Magnesia Litera) a pokračování příběhů Vivivíly na-zvané Víla Vivivíla a piráti Jižního moře. V létě 2011 vyšla její první sbírka poezie nazvaná Zatýkání větru a v roce 2012 další kniha pro děti Jura a lama. V sou-časnosti pracuje v kulturním oddělení pražského Institutu Cervantes v Praze.

liter

ární

kou

tek



82

liter

ární

kou

tek


Literární koutek | Neonové verše

83

Zářivka se polámala,kdopak nám ji opraví?

Snad ji Lajoš spravit chce,na osmadvacítce!

Elromlott a neoncső, reméljük még menthető! Kedves Lajos megnézné,

ha a huszonnyolcas megkérné?

Neonové verše (aplikovaná lyrika)

Sára Heltai (překlad Tomáš Vašut)

Neonové verše Sára Heltai, úvod a překlad Tomáš Vašut lektorát Segedín, Maďarsko

Projevil jsem velkou zvědavost přečíst si, kterak je v Ma-ďarsku možné motivovat opraváře poezií.

Inu, těžko, jak vyplývá i ze dvou drobných cyklů věnova-ných Lajošovi a Šándorovi. Ukázalo se však, jaká to je škoda, když lektor po celé roky čte od studentů jen neumělé texty v cizím jazyce nebo nanejvýš překlady. Sářiny básně jsou primárně samozřejmě zábavně laděné a nadnesené, ale i na malém prostoru takovéto veršované supliky lze pozo-rovat, jak nápaditě jsou stylizované, s jak jemnou dávkou ironie využívají prvků kostelní litanie, pohádkových motivů, patetizující archaizace, ba i romantické milostné korespon-dence ve verších a formalistních experimentů maďarské avantgardy, které dotvářejí oba tematické cykly, v nichž zvláště vynikají básně věnované elektrikáři Lajošovi, začína-jící naprosto naivní optimistickou básničkou a přes opako-vané prosby i provokace dospívá toto malé postmoderní podobenství o pannách, které zůstaly bez světla, až k vý-razu tiché rezignace. Jistě, pánové Lajoš se Šándorem si víc básní nezaslouží, ale Sára si zřejmě nové náměty najde.

Sára Heltai, studentka třetího ročníku segedínské bohemistiky, píše básně. A ne ledajaké, už sám o sobě je žánr poetické supliky dost neobvyklý. Ve formálně nápaditých krátkých básních, ve svých veršovaných hlášeních o poruchách, oslovuje jakožto řadová oby-vatelka studentské koleje v Novém Segedíně univer-zitní instalatéry, zámečníky a elektrikáře.

O básních jsem se dozvěděl poté, co se na podzim v Sáři-ných domácích pracích začalo projevovat, že má nespor-ný literární talent. I v češtině to totiž bylo znát. Když jsem potom dělal pro letošní číslo Čechopisu redakci její lyricky laděné reportáže z letních kurzů v Olomouci (Chanson Olomucensis), byl jsem si víceméně jist, že když na se-mináři položím otázku: „Ale neříkejte mi, že nepíšete taky básně?“ – dostane se mi kladné odpovědi. Další otázkou ovšem bylo, jaké to budou básně. Ve vší skromnosti byly prezentovány jako rýmovaná hlášení závad na koleji, prý to oslovené mistry lépe motivuje k činu.

liter

ární

kou

tek


Literární koutek | Neonové verše

84

Neonvers Neontanuló neonfénnyel, neonasztal neonszékkel,

melyen neontanuló székel és épp neonfalat kémlel.

Neonfalat neonképpel,melynek látványa felképel,ha neonajtón belépdelsz.

Ez a neontanuló neonéggel.

Neonégen hat neoncső,az egyikben nincsen erő.

Neonversemmel Lajost neonváltásra kérem,hogy a hatodik cső a plafonon rendesen égjen!

Négy mínusz egy csőHalovány lámpafény mellett

írom ezt a verset.

Három lámpacső, ami ég,meg ez a költemény.

Bizony a lapot fel kellett gyújtanom,a negyedik csövet csak így pótolhatom.

Ez csak az első veszteség, de ha ez a cső nem ég,lesz mellette még elég.

Mit tehetnék egyebet? Fel keresem az ebben kompetens felet.

Lajos kérem értse meg, a huszonnyolcas szoba Ön nélkül elveszett!

Utolsó az évben Kedves Lajos én már nem tudok mit írni, elromlott a villany,

ki kéne cserélni!

Reméljük az éveben utoljára kérjük,

jutalmunk, mint mindig,kedvességben mérjük!

Neonové veršeNeonový student v neonové záři,

neonový stůl a židle neonová,na níž student sedí, stále znovazářivkové světlo neonově září.

Zazáří, pohasne, nanovo se šklebíneonový přízrak v zářivky příšeří.

Neohlédneš-li se z neonových dveří,zářijový student v neonovém nebi.

Neonové nebe toneve tmě lampy neonové.

Neonové Lajošovi verše váži,nechť i šestá lampa neonově září!

Čtyři bez jednéV neonů mihotavém světle

píši tyto verše.

Tři lampy svítí dosud,avšak čtvrtá hasne.

Nejistý její osud,jak doufám vyplývá

i z této básně.

Snad moudřejší by mohlo býtnáhradou tento dopis zapálit.

I to je ovšem marnost jistá.

Co mohu dělat?Já píši Vám na kompetentní místa!

Lajoši, prosím, mysletealespoň nyní na ženy

v pokoji č. 28.Bez Vás jsme ztraceny.

Letos naposledLajoši, vážně nevím,co bych ještě psala,

lampa se nám polámala, kdy se to jen změní?

V posledním z listů,bylo jich už dosti,svěřuji náš osudVaší laskavosti.

Autentický text | Zlatý měsíc ve zlatém městě

Jeden měsíc byl plný kouzla zlatého města Prahy. Jeden zlatý měsíc byl plný zajímavého vyučování a výletů k důležitým místům české kultury a dějin českých zemí. Jeden takový zlatý měsíc jsme strá-vili s neznámými lidmi z celého světa na neznámém koleji. Ale tento jeden zlatý měsíc nám rychle utekl a teď si můžeme už jenom vzpomínat na tu dobu v srpnu roku 2011.

První vzpomínkou prvního dnu na Letní škole je psaní vstupního testu. Nás čekala zkouška s otázkami cizích profesorů, na které nebyla možná žádná příprava. Skoro dvě sta studentů se tam nad těmi otázkami potilo v po-sluchárně, která potom smrděla naším přemýšlením. Tomu sledoval rozhovor s lektorem nebo lektorkou, aby oni dozvěděli i o úrovni naší ústní schopnosti. Celkem to byly dvě hodiny, které nás všechny úplně obtěžovaly, a všichni jsme se trochu báli dalšího vývoje.

Ale tolik času jsme na tento strach neměli: čekal nás ví-kend, abychom se poznávali se známou, zlatou Prahou. Asi každý z nás strávil první večery v hospodách, kavár-nách a na ulicích naší nové zlaté přítelkyně, která bohužel v prvních týdnech moc zlatá nebyla, spíš stříbrošedá. Kdo nejel na Bílou horu, procházel po centru přes Karlův most

Semestrální prázdniny, veřejností tak často závistivě nahlížené jako doba sladkého nicnedělání akademického lidu, mají dnes s „prázdnem“ pramálo společného. Nao-pak: časová kompatibilita a flexibilita umožňují řadu aktivit, na které se jinak nedo-stává. A tak jsou prázdniny doslova prošpikované konferencemi a sympózii, školicími projekty, jazykovými kurzy a certifikovanými zkouškami, praxemi, vzdělávacími a po-znávacími zahraničními pobyty… a především letními školami pro bohemisty.

Letní školy mají v tomto kaleidoskopu zvláštní postavení. Jednak se těší finanční podpoře MŠMT, případně jiných institucí (díky!), takže jsou přístupné nejnada-nějším studentům bez ohledu na majetkové poměry, jednak přinášejí výrazný a osvědčený motivační prvek: citové zaujetí.

Dovolím si vám v tom smyslu předložit dojmy studentky Peggy z Letní školy slo-vanských studií v Praze, která před LŠSS absolvovala 4 semestry výuky a půlroční pobyt v ČR.

(V textu jsem neprovedla žádné úpravy.)

na Hrad, a kdo nepotřebuje po takové těžké procházce světoznámé, tradiční, české pivo? V tomto okamžiku o prv-ním pražským víkendu jsem vznikla já svou malou, vlastní víkendovou tradici: v každou sobotu večer si dávám jedno malé pivo nebo velkou, dobrou kávu ve vybrané hospodě nebo kavárně tajných názvů.

Tento začátek této nové malé tradice byl pochopitelně plný nápadů, očekávání a fantastických obrazů o sledu-jícím měsíci: Jak dlouho to bude trvat, až si zvyknu na tu cestu z koleje na univerzitu? Kdy přestanu poslouchat pozorně na rozhovory okolo mě v městské dopravě? Budu někdy přehlížet krásu pražského historického centru? A jak budu vůbec rozumět těm přednáškám v češtině, což by byla myšlenka fascinující! Všechny této otázky samo-zřejmě dostaly odpovědi, ale postupně.

V pondělí pak začala škola: denně 90 minut jazykového kurzu, takže gramatiky, hodina konverzace a 90 minut přednáška o jazykovědě slovanských jazyků, kultuře a historii v češtině nebo v cizích jazycích např. německy, anglicky a francouzsky. Vyučování bývalo od pondělí do pátku od 9 hodin ráno do 13 hod 20 min poledne. Zů-stane nám ještě hodně volného času, mysleli jsme si taky na začátku. Nebylo to tak, proto nám tento první týden

Zlatý měsíc ve zlatém městě aneb Letní škola slovanských studií 2011 na UK v PrazePeggy Lohse, úvod Ludmila Vojtková | lektorát Lipsko, Německo

Autentický text

Peggy Lohse, studentka západní slavistiky na Univerzitě Lipsko


aute

ntic

ký t

ext

Autentický text | Zlatý měsíc ve zlatém městě

utekl moc rychle – a už zase jsem se našla z důvodu své tradice na balkonu jedné příjemné kavárny nad kávou „Royal“.

Doma jsem nechala všechny ty nové učebnice české grama-tiky. Doma jsem nechala i všechny ty nové známé lidi a pro-gram na příští týden. Vzala jsem si jen klid a pohoda. Před mými očima tancovali pan Suchý s panem Nezvalem k im-provisaci pánů Wericha a Voskovce na předscéně divadla Semaforu. Karel IV., pan Hus a Svatý Václav spolu s panem Jiráskem srdečně tleskali tohoto představení. Z těch témat konverzačního kurzu nám létají myšlenky dál do Lán, které nám učily jednotlivosti o životě prvního prezidenta první československé republiky Masaryka, T. G. V pozadí zpívají hlasy profesorů ze starých národních písni a v překrásné spisovné češtině o problémech současných jazyků a jejích zdrojích, o literatuře 19., 20. století a současnosti:

„Chceš-li holka vědět,jaký je dům můj,

pod tím šírým nebemto daleky poleto je dům můj.“

Jejich jazykovědské písně budou ještě dlouho znít v mých uších, takto mi překvapovala ta dokonalá krása tohoto jazyka spisovného a knižního. Jeho melodie je úplně jiná než ta melodie uliční, hospodské češtiny. První jazyko-vou melodii se dává zpívat k Smetaně a Dvořákovi, tu druhou k punkové hudbě á la Houba nebo k rocku á la UDG. Mezitím samozřejmě leží ještě taková hovorová varianta, kterou najdeme v alternativní hudbě u skupiny Květy nebo u písničkářů a písničkářek. Myslíme krátce na Radůzu:

„... Nebe-peklo-ráj s náma duše-hraj ...

Jak vodka v nedopitý flašce někde se houpe tvoje loď

zas sedím na sbalený tašce chceš-li mě, tak si pro mě pojď ...“

Se všemi těmi myšlenkami a melodiemi v hlavě jsem díva-la na turisty tam pode mnou na ulici, na budovy okolo, do oblohy nade mnou a užívala jsem okamžik zlatý.

Zase rychle uběhl i ten druhý týden v Praze a už zase sedí-me nad pivkem v hospodě s dojmy minulého týdnu. V ja-zykovém kurzu začala vážnost života v podobě diktátů, referátů o aktuálních článcích z novin a gramatických cvičeních bez konce. Navždy budu pamatovat ty stránky v učebnicích: každé cvičení má kolem 100 příkladů a malý student češtiny nikde nevidí žádný konec.

Ledaže-li místo, aby nejen takže tudíž, poněvadž nebo přestože, zatímco protože:

do-na-nad-ob-rozu-vy-za-po-při

popo-pro-před-u

Mezi spojkami a předponami, neztratili byste tak i Vy pořá-dek a směr? Na štěstí autobus nám ukázal správnou cestu: ním jsme jeli na výlet do Lidic. Podívejte, prosím, na wiki-pediu, jestli Vám tento název vesnice nic neříká. Faktem je, že se tam konala jedna z těch nejnesmyslnějších, nejnezdů-vodněnějších vražd německých nacistů na civilním obyva-telstvu, která by měla vymazat jednu celou vesnici od map. Ted' se tam nachází památník, muzeum a vyznačená cesta po bývalé vesnici. Nebyl to, pochopitelně, výlet veselý, ale opravdu zajímavý pohled do českých dějin.

Kromě toho, musím konstatovat, že tento druhý týden probíhal docela pravidelně: gramatika, konverzace, před-náška a domácí úkoly. Na univerzitě jsme slyšeli tak hod-ně jmen, mnoho slov, moc faktů, co všechno stalo za to, zabývat se ním: básně Nerudy a Erbena, próza Hrabala, Haška a Kundery, české noviny a jejich články o politice, kultuře obecné a českého jazyky. A s všemi těmi zajíma-vostmi užíváme pak i ten třetí týden.

Poslední tradiční sobota večer strávíme znova nad ká-vou na břehu Vltavy. Díváme se od Malé strany do cen-tra, na tisíce krásných, kvůli světlu slunce zlatých budov a přesně teď, v tomto okamžiku jsme pochopili, že život tady na tom místě světa je skutečně zlatý. Už se nedivíme té kráse, už nám neobdivuje tento Hrad nad námi. Po-malu nacházíme i drobnosti mezi leskem a pozlátkem. Například by nás mohlo překvapovat, kolik pohodlných, tichých míst existuje i úplně v centru. Nebo, že v centru vůbec není všechno krásné. Postupně vnímáme na cestě z metra do fakulty takový strašný zápach, který nám zů-stává dost dlouho v nosu. Pak na univerzitě píšeme i ese-je, malé povídky a přednášíme naše malé referáty, aby byli schopní v budoucnosti i my mluvit takovou jasnou, správnou, oficiální češtinu. Jde o českou kulturu a tradice cizích zem, o zvyky Čechů a Češek a stejně o naše domá-cí zvyky v zahraničí. Tato nekonečná cvičení gramatiky samozřejmě taky pokračují a my všichni si silně přejeme, aby zůstal alespoň nějaký princip spojek a předpon ve hlavě. Bohužel jsme asi všichni v stejné době, takže na začátku druhé poloviny LŠSS, prožívali týden skoro bez motivace a energie. Bohužel, protože teď o víkendu je nám všem absolutně jasně, že v pondělí začne posled-ní, krátký zlatý týden,... který nám prostě utekla s roz-loučením. Oficiálně jsme se rozloučili nádherně v aule Univerzity Karlovy. S celou skupinou jsme se rozloučili na oslavě na koleje a osobně pak individuálně. Každý chtěl v tom posledním týdnu ještě všechno vyfotit, co mu ješ-


aute

ntic

ký t

ext

Autentický text | Zlatý měsíc ve zlatém městě / Proč češtinu? Letní škola v Českých Budějovicích

tě chybilo v albu, napsat všechny adresy těch důležitých lidi, koupit všechny knihy, o kterých jsme slyšeli v před-náškách – v krátce, poslední týden – poslední stres. Po-slední cvičení gramatiky, poslední referát, poslední pivo, poslední procházka, poslední... resumé:

S hlavou plnou gramatiky, myšlenek, dojmů, nových slov, frází a známých se vrátíme domů z Prahy zlaté. Po-jedeme autobusem a metrem, jak jsme obvykle jezdili do univerzity. Zjistíme, že jsme se na to město velice rych-le zvykli a že skoro stoprocentně rozumíme jak českým přednáškám, tak všem rozhovorům na ulicích. Praha je podle nás pořád ještě jedním z nejkrásnějších měst celé-ho světa a tomuto měsíci pamatujeme v barvách zlatých

a stříbrných, modrých díky nebes a zelených díky parků. Úspěch, mohli bychom to nazývat – zlatý, pražský měsíc úspěšní!

„Praha!Tomu, kdo ji uviděl jen jednou,

její jméno aspoň zpívánavždy v srdci...“(Jaroslav Seifert)

Maria Cristea je studentkou 2. ročníku filologického studia oboru čeština – němčina. Letní školu v Českých Budějo-vicích navštěvovala v létě 2011. Text o motivaci ke studiu češtiny i zpráva o Letní škole, které studentka spojila vjedno, vznikly v rámci kurzu praktického jazyka na zadání lektorky.

Když jsem si zažádala o studium na fakultě cizích jazy-ků, chtěla jsem studovat jazyk odlišný od toho, který jsem se učila na střední škole a odlišný od jazyků latin-ských. Jak jsem zjistila, asijské jazyky jsou příliš složi-té další možností byly tedy jazyky slovanské. V České republice jsem se zúčastnila projektu který se mi moc líbil a našla jsem si tam spoustu přátel, takže rozho-dování mezi bulharštinou, češtinou a srbštinou nebylo příliš těžké. Kromě toho mě studium češtiny propojuje s evropskou kulturou a taktéž sousedství Německa je pro mne výhodou, protože studuji zároveň i německý jazyk u nás na fakultě. Touha zlepšit svoji úroveň češti-ny a potkávání studentů se stejnými zájmy mě inspiro-valo k absolvování Letní škola slovanských studií, což byla pro mne skvělá příležitost vylepšit si svoji češtinu.

Ve skutečnosti, letní škola ve Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích byla pěkná zkušenost. To trvalo od 22. srpna do 9. září. Byla jsem překvapená, že jsem se setkala studen-ty z mnoha zemí. Tam byly studenti z America, z Anglie, z Bulharska, z Chorvatska, z Irska, z Itálie, z Japonska, z Lit-vy, z Německa, z Polska, z Rakouska, z Ruska a z Skotska.

Samozřejmě, že kurzy byly vyučovaný v češtině. Ale neby-lo to problem. Nejprve jsme měli zkoušku a po výsledků jsme byly rozdělení do skupin. Byly 6 skupin. Ja jsem byla ve třetích. Tohoto program byl příliš nabitý. Jsme snídali

v menze, pak jazyk couses do oběda a po obědě zase kur-zy do 15:00. Obědy a večeře byly také vzaty v jídelně, takže jsme si zvykli s českou kuchyní.

Pokud jde o ubytování, bydleli jsme v jedné ze čtyř kolejí univerzity, který byl opravdu pěkné, a byla jsem příjemně překvapena, že byly místnosti s klavírem v některých pat-rech. Někteří studenti uměli hrát na klavír, někteří z nich své kytary, takže jsme strávili příjemné chvíle zpěvu.

Měli jsme výlety o víkendech a byla jsem velmi vzrušená navštívit Hluboká nad Vltavou, Českého Krumlova a jeho zámku, zámek Orlík a hrad Zvíkov a neposlední řadě Budě-jovický Budvar.

Další krásná část času stráveného v Česká republika se se-tkání některých starých kamarádů, kterého jsem potkala v některých evropských mládeže projektů jsem se podílel.

Jeden z nich jsem se potkala v Praze o víkendu před letní školy, která byla skvělá příležitost k návštěvě města, stej-ně, a další dva z nich přišli z Brna do Českých Budějovic se potkat se opět po 2 letech.

Na konci letní školy jsme obdrželi diplomy účasti s uvede-ním úrovně jazyka jsme se učili a potom jsme měli slav-nost, kdy některé skupiny připravené skladby nebo scény. Moje skupina připravila píseň „Hlídač Krav“ od Jaromíra Nohavica.

Proč češtinu? Letní škola v Českých Budějovicích Maria Cristea, úvod Hana Herrmannová | lektorát Bukurešť, Rumunsko


aute

ntic

ký t

ext

Letní školy slovanských studií 2012

Letní školy slovanských studií (LŠSS) jsou studijní kurzy pořádané několika veřejnými vysokými školami v České republice. Kurzy se konají každoročně v průběhu letních měsíců (červenec, srpen, září) a jejich délka se pohybuje od 2 do 4 týdnů v závislosti na náplni kurzu zvolené jed-notlivými LŠSS.

Kurzy jsou určeny pro zahraniční studenty, odborníky (pedagogy, překladatele, tlumočníky) a akademické pra-covníky z oblasti bohemistiky a slavistiky. Svým širokým záběrem jsou však otevřeny všem zájemcům o český jazyk, literaturu, dějiny a kulturu. V rámci svých vzdě-lávacích bloků nabízejí jednotlivé LŠSS kurzy českého ja-zyka rozličných úrovní, výběrové semináře zaměřené na studium české literatury, kultury a dějin, volnočasové ak-tivity zahrnující divadelní, hudební a taneční představení, exkurze, poznávací výlety apod.

Zájemci se mohou na Letní školy slovanských studií při-hlásit jako samoplátci, kteří si hradí veškeré náklady sami. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR (MŠMT) nabízí rovněž stipendia, která spočívají v úhradě kurzov-ného, ubytování a stravování a bezplatném vstupu na kul-turní aktivity pořádané v rámci LŠSS. Počet stipendijních míst na LŠSS pro jednotlivé země je stanoven na základě mezinárodních smluv uzavřených v gesci MŠMT s part-nerskými zeměmi. MŠMT zveřejňuje nabídku stipendií k účasti na kurzech LŠSS prostřednictvím zastupitelských úřadů České republiky v zahraničí. Stipendia se posky-tují pouze kandidátům, které nominují kompetent-ní orgány partnerských smluvních zemí.


Ilustrační fotografie




Vysoká škola Adresa Termín Kontaktní údaje

Ústav bohemistických studií

Filozofická fakulta

Univerzita Karlova v Praze

Náměstí Jana Palacha 2 Praha 1 116 38

27. 7. – 24. 8. 2012 Ředitel: PhDr. Jiří HASIL, Ph.D. Tel.: +420 221 619 262 [email protected]

Kontaktní pracovnice: Vlastimila MIKÁTOVÁ Tel./Fax: +420 221 619 381 [email protected] http://lsss.ff.cuni.cz http://ubs.ff.cuni.cz

Kabinet češtiny pro cizince


Masarykova univerzita v Brně

Arne Nováka 1 Brno 602 00

21. 7. – 18. 8. 2012 Ředitelka: PhDr. Eva RUSINOVÁ [email protected]

Kontaktní pracovnice: Jaroslava VYBÍRALOVÁ Tel.: +420 549 495 970 +420 549 491 593 Fax: +420 549 491 525 [email protected] www.phil.muni.cz/kabcest/index.php


Univerzita Palackého v Olomouci

Křížkovského 10 Olomouc 771 80

21. 7. – 18. 8. 2012 Ředitel: PhDr. Petr POŘÍZKA, Ph.D. [email protected]

Kontaktní pracovnice: Mgr. Martina PÁLUŠOVÁ Tel.: +420 585 633 165 Fax: +420 585 633 000 [email protected] www.lsss.upol.cz

Ústav jazykové a odborné přípravy

Studijní středisko Poděbrady

(součást Univerzity Karlovy v Praze)

Jiřího náměstí 1/I Poděbrady290 36

2. 7. – 27. 7. 2012 Ředitelka: Ing. Daniela VLKOVÁTel.: +420 325 613 463 [email protected]

Kontaktní pracovnice: Mgr. Vlastislava ČIPEROVÁ Tel.: +420 325 613 463 Fax: +420 325 614 453 [email protected] http://www.ujop.cuni.cz/

Odbor zahraničních vztahů

Západočeská univerzita v Plzni

Univerzitní 20 Plzeň 306 14

9. 7. – 27. 7. 2012 Ředitelka: Mgr. Helena Marie ADJAL Tel.: +420 377 635 777 [email protected]

Kontaktní pracovnice: Ing. Petra TAUŠL PROCHÁZKOVÁ Tel.: +420 377 635 775 Fax: +420 377 635 703 [email protected] [email protected] www.isls.cz


Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích

Branišovská 31a České Budějovice 370 05

20. 8. – 7. 9. 2012 Ředitelka: doc. PaedDr. Bohumila JUNKOVÁ, CSc. [email protected]

Kontaktní pracovnice: Miloslava MORAVCOVÁ Tel.: +420 387 774 808 Fax: +420 387 774 812 [email protected] http://summerschools.jcu.cz/summer-schools-2011


Zdroj: www.msmt.cz, 10. 7. 2012.

Redakční rada časopisu Krajiny češtinyIng. Iva Tatarková (DZS), předsedkyně redakční radyMgr. Ladislav Bánovec (MŠMT)doc. PhDr. Božena Bednaříková, Dr. (FF UP)PhDr. Jiří Hasil, Ph.D. (FF UK)Ing. Jitka Morčušová (DZS)Mgr. Ingrid Neckářová (ÚJOP UK)PhDr. Eva Rusinová (FF MU)Mgr. Lucie Šafarčíková (DZS) PaedDr. Olga Vlachová (DZS)

Externí odborní hodnotitelé příspěvkůPhDr. Milada Čadská, CSc. (ÚJOP UK) Mgr. Darina Hradilová, Ph.D. (FF UP) Mgr. Jana Kolářová, Ph.D. (FF UP) PhDr. Milena Machalová (FF UP) PhDr. Jiří Nový, Ph.D. (FF UP) PhDr. Jiří Pešička (FF UK)Mgr. Jindřiška Svobodová, Ph.D. (FF UP)Mgr. Silvie Válková, Ph.D. (PdF UP)PhDr. Lea Vyskočilová (FF MU)

Redakce DZSMgr. Lucie Šafarčíková, PaedDr. Olga Vlachová

Grafický design Hedvika Člupná

Vydává © Dům zahraničních služeb

Autorské příspěvky nemusejí vyjadřovat názory redakční rady.

Dům zahraničních služeb Na Poříčí 1035/4 110 00 Praha 1 www.dzs.cz

Kontakt


Documents

Krajiny češtiny číslo 4