97

V jakém příbuzenském vztahu byla Marie Terezie k manželkám svých nepřátel – bavorskému a saskému kurfiřtovi? Který z členů protihabsburské koalice neměl na území Marie Terezie v podstatě žádný právní nárok? Vysvětlete, proč na zjednodušeném schématu habsburského rodokmenu jsou ze 16 dětí Marie Terezie a jejího manžela uvedeni pouze dva synové. Jak se nazývá speciální historická věda, která se zabývá vytvářením takových rodokmenů?

17. Habsburská monarchie za vlády

osvícenských panovníků

I přes úsilí, které Karel VI. věnoval prosazení pragmatické sankce,

se hned po nástupu Marie Terezie (vládla v letech 1740–1780)

panovníci sousedních států začali ucházet o „rakouské dědictví“. Na

stranu Pruska, Saska a Bavorska se přidal i odvěký nepřítel

Habsburků – Francie. Reálná hrozba trvalého rozdělení Českého

království na základě dohody sousedních panovníků, způsobila, že

obyvatelstvo nevnímalo bavorsko-francouzská a pruská vojska jako

„osvoboditele“ od habsburské nadvlády, ale pouze jako okupanty.

Leopold I.

*1640, †1705

Josef I.

*1678, †1711

Karel VI.

*1685, †1740

Marie Josefa

∞

Friedrich August

II.

(Sasko)

Marie Amálie

∞

Karel VII.

Albrecht

(Bavorsko)

Marie Terezie

*1717, †1780

∞

František Štěpán

Lotrinský

Leopold

von Habsburg

I. zu Österreich

Josef II.

Leopold II.

Do českých i rakouských zemí vtrhla cizí vojska, bavorský kurfiřt

Karel Albrecht se roku 1741prohlásil českým králem. Na hold, který

mu složila značná část české šlechty při jeho pražské korunovaci,

Marie Terezie nikdy nezapomněla a Čechům již nikdy nedůvěřovala.

Po roce 1743, kdy se v Praze nechala korunovat českou královnou,

do Prahy ani do Čech již více nezavítala. S podporou uherských stavů

se podařilo mladé panovnici protivníky z území dědičných zemí

postupně vytlačit, pouze většiny Slezska a Kladska se zmocnilo

Prusko, nic na tomto faktu nezměnila ani tzv. sedmiletá válka, po níž

se Slezsko stalo natrvalo součástí protestantského Pruska.

Tereziánské reformy Marie Terezie, královna česká a uherská, arcivévodkyně rakouská a

císařovna římsko-německá, nebyla nijak nadšenou stoupenkyní změn,

okolností ji ale donutily k reformní činnosti, kterou se velmi výrazně

zapsala do našich dějin. Její postavení v čele habsburské monarchie se

významně upevnilo, když se její manžel František Štěpán Lotrinský

stal v roce 1745 novým římsko-německým císařem Františkem I.

Války „o rakouské dědictví“ ukázaly na celkovou zaostalost

habsburské monarchie, zejména na neutěšený stav státních financí

Marie Terezie (1717–1780) (na

dobovém vyobrazení ve věku 11 let) nastoupila na zděděný trůn ve třiadvaceti letech po náhlé otcově smrti na základě tzv. pragmatické sankce, která měla Habsburkům zajistit nástupnictví i v ženské linii (tzv. po přeslici). Marie Terezie byla velmi vzdělaná panovnice, hovořila plynně kromě rodné němčiny také italsky, francouzsky, španělsky a latinsky, naučila i základy většiny jazyků zemí, kterým vládla.

Znak nově vzniklé dynastie habsbursko-lotrinské

98

a malou bojeschopnost armády, a proto i na nutnost vnitřních změn.

Marie Terezie se snažila především posílit roli státu a zmodernizo-

vat armádu. Zavedla proto povinnou vojenskou službu pro všechny

muže (ovšem s řadou výjimek), jednotný výcvik a stejnokroj, vý-

chovu důstojníků. Pro vzdělávání armádních důstojníků byla ve Vídni

v roce 1751 zřízena vojenská akademie. Všechny tyto kroky spolu

s dalšími, které se souhrnně označují jako tereziánské reformy, měly

podunajskou monarchii lépe připravit na další předpokládaný konflikt

s Pruskem o hospodářsky vyspělé Slezsko, s jehož ztrátou se mladá a

energická panovnice nechtěla smířit.

Marie Terezie se uměla obklopit schopnými lidmi. Mezi její přední

rádce v oblasti zahraniční politiky patřil Václav Antonín Kounic

(1711–1794), reformy vnitřní správy státu řídil se souhlasem Marie

Terezie Fridrich Vilém Haugwitz [haukvic] (1702–1765).

Nové správní reformy posílily centralizaci státní moci na úkor

práv zemských sněmů. Zatímco Uhrám zůstaly výsady zachovány,

centralizační úsilí se zaměřilo na co nejtěsnější spojení českých a

rakouských zemí, ve Vídni bylo zřízeno Direktorium pro věci ve-

řejné a finanční. Šlo v podstatně o společnou Česko-rakouskou dvor-

skou kancelář, řízenou státem placenými úředníky, kteří nahradili ve

státní správě málo funkční zemské instituce. Byrokraté, jak se těmto

vyškoleným státním úředníkům říkalo, byli na rozdíl od stavovské

reprezentace k panovnici loajální a stali se hlavními nositeli reformní

činnosti.

Velký význam měly především reformy hospodářské a sociální.

Panovnice si byla dobře vědoma nesnesitelného zatížení poddaných,

zásadní reformě se ale vyhýbala, a to vzdor naléhání svého syna

Josefa II., od roku 1765 císaře a spoluvládce. Snažila se však, aby se

novým a spolehlivým vyměřením půdy rovnoměrněji rozdělilo

daňové zatížení. Daně pro každého poddaného byly vyměřeny podle

rozlohy půdy i její úrodnosti. Nedostatek prostředků císařovnu

donutil, aby poprvé zdanila i panskou půdu, šlechta ovšem platila

pouze poloviční daň než poddaní. Dvůr ve Vídni chystal také omezení

roboty, šlechta se však takové změně usilovně bránila. Selské bouře

v roce 1775 ji ale vyděsily natolik, že s úpravou nakonec souhlasila.

Nový robotní patent, platný až do zrušení poddanství a roboty v roce

1848, vedl sice ke zmírnění poddanských povinností, požadavky

nespokojených sedláků však nesplnil.

Václav Antonín Kounic byl pro

své diplomatické umění nazýván „vozatajem Evropy“.

► Co vedlo Marii Terezii

k rozdílnému přístupu k Uhrám a

českým zemím v otázce

byrokratizace a centralizace státní

moci? Proč si Uhry zachovaly

vyšší míru autonomie?

Co se dnes označuje termínem

„byrokrat“?

Proč byla byrokratická správa v 18.

století ve srovnání s dřívější

zemskou správou pokrokovým

opatřením?

Zjistěte, co označuje termín

„katastr“.

► Připravte si medailonek

jednoho z vůdců selské rebelie

roku 1775 Antonína Nývlta.

◄ Marie Terezie byla nejen schopnou a energickou panovnicí,

ale také matkou 16 dětí, jen deset z nich svou matku přežilo. I přes své státnické povinnosti osobně bděla nad výchovou svých dětí. Dbala o to, aby je vychovatelé vedli k poslušnosti a kázni (Mé děti musejí jíst bez odmlouvání vše, co se jim předloží). V rámci sňatkové diplomacie byly dcery Marie Terezie provdány do mnoha evropských zemí, císařovně se proto přezdívalo také „tchýně Evropy“. V rámci přípravy na válku

s Pruskem došlo v 50. letech 18. století zásluhou kancléře Václava Antonína Kounice ke sblížení Rakouska s Francií. Toto nové spojenectví bylo po sedmileté válce potvrzeno i manželským svazkem. Která z dcer Marie Terezie se stala francouzskou královnou?

99

Dlouhodobá nespokojenost sedláků s těžkým životním údělem a sociálně tíživou

situací na českém venkově posílená několik let trvající neúrodou vedla v roce 1775

k řadě ozbrojených povstání proti vrchnosti a jejím úředníkům. Zejména severní a a

severovýchodní Čechy byly zaplaveny houfy vzbouřenců, docházelo k dobývání

měst a plenění zámků, vynucování zrušení roboty a omezování dalších poddanských

povinností. Nejradikálnější z rebelantů se rozhodli dokonce táhnout na Prahu a do-

nutit tak státní úřady k celostátnímu vyhlášení požadovaných reforem.

Marně. Vzbouřenci byli před Prahou císařským vojskem na hlavu poraženi.

Podobně špatně jako na Špitálském poli před branami Prahy dopadli neorganizovaní

a nedostatečně vyzbrojení sedláci i jinde. Při potlačování selských rebelií se

pozitivně projevilo osvícenství. Ve srovnání s předchozími bouřemi nebyly tresty

pro jejich aktéry nikterak drastické, přísně potrestání byli jen ti, kteří se dopustili

násilností a rabování. Poměry na venkově se po vydání nového robotního patentu

mírně zlepšily.

Z této doby také pochází i první úřední sčítání lidu a domů, které

mělo sloužit především vojenským (k evidenci branců) a daňovým

účelům. Sčítání ukázalo, že počet obyvatel – mimo jiné i zásluhou

lepší zdravotní péči (byla dodržována karantén, zlepšila se hygiena,

v mnoha směrech pokročila samotná medicína) a díky výživě –

poměrně rychle stoupá. Právě v této době dostaly domy i svá popisná

čísla. Další změnou, která měla přispět k lepší evidenci obyvatel, bylo

povinné zavádění příjmení, která se následně dědila z otce na syny.

V letech 1771–1772 však postihla naše země katastrofální neúroda obilí a následkem

hladomoru zemřelo na půl milionu lidí. Díky rozšiřujícímu se pěstování jedné nové

plodiny se dosavadní závislost na úrodě obilí snížila, a tím se do budoucna zabránilo

dalším podobným hladomorům. O pěstování které kulturní plodiny šlo?

Počátkem 70. let 18. století žilo v českých zemích 4,15 milionu obyvatel.

Srovnejte uvedený počet obyvatel s údaji z posledního Sčítání lidí, domů a bytů.

Vzhled měst se začal v této době výrazně měnit díky zavádění celé

řady užitečných nařízení do praxe, šlo např. o zřizování pouličního

osvětlení, městské magistráty ručily za čistotu ulic, dodržování

hygienických a požárních opatření, fungování městských vodovodů.

Časem byla města povinně vybavena i bleskosvody, byl dokonce

předepsán i vzhled domů, nebo určeny zavírací hodiny v hostincích.

Pro podporu vzdělání ve větších sídlech vznikaly veřejné knihovny a

čítárny. Souběžně s tím byly zřizovány nové špitály a sirotčince.

Značný hospodářský význam mělo i budování silnic, odstraňování

mnoha vnitřních cel a mýt, sjednocení měr i vah, či zavedení

státních monopolů na prodej soli, tabáku nebo pořádání loterií. Již

v roce 1750 byla zavedena v rakouských i českých zemích jednotná

► V jaké souvislosti se i dnes

užívá rčení „dopadli jak sedláci u

Chlumce“? Zjistěte k této události

další informace a prezentujte je

ostatním ve třídě.

Střet vzbouřených sedláků

s císařským vojskem na

Špitálském poli před Prahou:

...Tehdy vyjel před frontu vojska

nejvyšší pražský purkrabí se svým

průvodem a vyzval sedláky, aby se

rozešli. Temné hučení odporu bylo

odpovědí. Purkrabí začal ztrácet

klid a trpělivost: „Proč jste sem

přišli?“

„Jdeme si do Prahy pro svobodu!“

„Pro jakou svobodu?“

„Však vy víte dobře, jakou. Císař

zrušil robotu, ale vrchnosti patent o

tom zapřely.“

„Ale vždyť to není pravda, byli jste

oklamáni!“

Křik davu přehlušil mluvčího.

Purkrabí se svými průvodci couvl;

dal vytroubit poslední výzvu

k dobrovolnému rozchodu. Situace

se stala hrozivou a ti, kdo nešli se

vzpourou dobrovolně, rychle teď

použili poslední příležitosti: Z boků

a ze zadních oddílů odloučily se tu

menší, tu větší skupiny, vytráceli se

jednotlivci, ale větší část se nehnula

z místa. Naopak, zazněly povely

vůdců, kosy a cepy zamávaly nad

zástupem, houfy vykročily proti

frontě vojáků.

Raz, dva – pěšáci nasadili bajonety

na pušky, dragouni tasili šavli.

„Útokem vpřed!“...

(Miloš V. Kratochvíl – Památné

bitvy českých dějin, s. 196)

Zjistěte s pomocí vyučujícího

českého jazyka, jakým způsobem

vznikla uvedená příjmení: Kovář,

Lakomý, Václavík, Nový aj.

► Budování silniční sítě mělo

napomoci zejména vnitřnímu

obchodu, ale i vojenským účelům.

Jaký význam má silniční síť pro

armádu?

► Co označují pojmy jako loket,

sáh, máz, žejdlík apod.?

◄ Protifeudální vystoupení sedláků patřila k často zpracovávaným tématům z našich národních dějin. Vlevo je selský rebel podle představ

malíře Mikoláše Alše, vpravo titulní strana odborné studie historika Josefa Svátka. Pro zvídavé: Proč právě problematika selských vzpour patřila před rokem 1989 k hojně zpracovávaným úsekům českých dějin?

100

měna. Ztráta ekonomicky důležité oblasti Slezska vedla Marii Terezii

k podpoře rozvoje manufakturní výroby, a to především na území

Čech a Moravy.

I přes bouřlivý rozvoj manufaktur převažovalo ve výrobě zboží stále ještě cechovní

řemeslo, zejména města se bránila novému způsobu organizace výroby a podnikání.

Manufakturní výroba se rozvíjela zejména na panstvích šlechty – šlo zejména o

textilnictví (např. výroba, barvení a potisk látek) nebo sklářství (např. výroba

zrcadel). Ukázkovým příkladem úspěšného podnikatele byl manžel Marie Terezie

František Štěpán Lotrinský, který vlastnil několik prosperujících manufaktur,

pivovarů, palíren a hřebčínů. Díky svému nadání pro podnikání se stal ve své době

jedním z nejbohatších mužů Evropy. Na modernizaci a rozvoj monarchie dokonce

půjčoval peníze i své manželce.

Právní nejednost, založenou od středověku na stavovském členění

společnosti, měl nahradit jednotný zákoník, který byl sice dokončen

až roku 1811, ale už od dob císařovny Marie Terezie platil trestní

zákoník a jednací soudní řád. Tyto právní dokumenty předpisovaly

postup u soudu a výši trestů za jednotlivé přečiny, zakázány byly

nelidské tresty a mučení. Přechod soudnictví do rukou státních

úředníků zbavovalo šlechtu jejího výsadního postavení a

neomezeného vlivu nad poddanými. Ve Vídni byl zřízen Nejvyšší

soudní úřad, kam se mohli poddaní odvolat proti nařízení zemských

soudů.

Panovnice, ač sama horlivá katolička, výrazně omezila moc církve,

kterou rovněž podřídila dohledu státu. V rukách církve bylo zejména

školství, ale nebylo v příliš dobrém stavu. Změně v této oblasti velmi

významně napomohlo rozhodnutí papeže z roku 1773 zrušit jezuitský

řád. O rok později zahájila Marie Terezie zásadní reformu školství,

jejímž cílem bylo nejen zajistit dostatek vzdělaných odborníků pro

průmysl, armádu i státní správu, ale zejména odstranit negramotnost

obyvatel rakouské monarchie a prostřednictvím základního vzdělání

zlepšit jejich sociální postavení. Řízení celého školského systému se

ujal stát. V roce 1774 byla uzákoněna pro všechny děti bez rozdílu

pohlaví ve věku 6 do 12 let povinná školní docházka. Ve všech

farnostech na venkově měly být zřízeny tzv. triviální neboli nižší

školy, jejichž cílem bylo naučit žáky základním dovednostem – číst,

psát, počítat (tzv. trivium) a to v rodném jazyce, tedy i v češtině.

Spolu s náboženskou výchovou zde byly děti ještě seznamovány

se základy řemeslných prací a novinkami např. ze zemědělství.

V krajských městech byly zřizovány tzv. školy hlavní. Tří až

čtyřleté studium poskytovalo žákům již širší vědomosti ze zeměpisu,

dějepisu a biologie, naučili se zde i základy latiny, geometrie a dalších

prakticky zaměřených předmětů. Na těchto školách se už vyučovalo

v němčině.

Na Pražském hradě otevřela Marie Terezie pro výchovu mladých urozených dívek z nemajetných rodin Ústav šlechtičen. Zjistěte, v jaké části Hradu ústav sídlil a jaké je využití daných prostor dnes.

Bankocetle – první papírové peníze

sloužily zpočátku v podstatě jako státní dluhopis, později se však bankovky staly postupně i přes počáteční nedůvěru neodmyslitelnou součástí běžného života. Pro zvídavé: Zjistěte, co je státní dluhopis a k čemu slouží.

◄ Díky zlepšenému stavu hlavních komunikací začala státní správa zajišťovat pravidelný provoz poštovních služeb (na obr. poštovní dostavník z té doby). Zjistěte, která dětská píseň pochází z tohoto období a váže se k počátkům české pošty.

101

◄ Nové „triviálky“ vyrostly i

v menších obcích. Pro účely výuky vznikaly i první česky psané učebnice. Hlavní poslání těchto nižších škol velmi dobře vystihovalo i motto, které bývalo často při vstupu do budovy všem příchozím na očích (na fotografii heslo ze školní budovy v obci Sněžné u Žďáru nad Sázavou).

V hlavních městech jednotlivých zemí fungovaly čtyřleté vzorové

tzv. normální školy, které úspěšně konkurovaly církevním

gymnáziím a sloužily také k výchově učitelů. Pražská univerzita

byla zbavena církevního dohledu, postupně se měnila na skutečný

vědecký ústav, k čemuž přispěla i nově založená univerzitní knihovna.

Rozvoj manufaktur i obchodu a potřeby celého hospodářství si vynutil

zakládání prakticky zaměřených odborných tzv. industriálních škol.

Reformy císaře Josefa II. Nejstarší syn Marie Terezie Josef se stal po smrti svého otce

Františka Štěpána Lotrinského v roce 1765 římsko-německým

císařem a také matčiným spoluvladařem. Marie Terezie přestala

zasahovat do vojenských záležitostí a zahraniční politiky, které byly

svěřeny výhradně do rukou jejího nástupce Josefa II., zejména díky

jeho iniciativě se Rakousko podílelo na prvním a třetím dělení Polska,

kterým získalo rozsáhlou oblast Haliče a Krakovska, čímž si tak

kompenzovalo předchozí ztrátu Slezska.

Císař Josef II. žil velmi střídmě, např. hned po svém nástupu nechal rozpustit matčin

nákladný dvůr. Před zábavou dával přednost práci, měl smysl pro odpovědnost (sám

se považoval za prvního úředníka státu) i odvahu rozhodovat. Šetřil i na oblečení,

nejraději se pohyboval v uniformě. Se záměrem poznat poměry v říši cestoval po

monarchii ještě za vlády své matky incognito jako „hrabě Falkenštejn“.

Prostý život, odpor k šlechtě a jejím privilegiím i rozmařilosti zajistily Josefu II.

obrovskou popularitu mezi lidem. Není divu, že se naproti tomu aristokracie o něm

vyjadřovala s despektem jako o „selském císaři“. Josef II. si svými reformami,

zejména zrušením tuhého poddanství, získal takovou oblibu, že od dob jeho

panování je jméno Josef nejčastějším křestním jménem u nás.

Na jakém pořadí v četnosti jmen je podle současných statistik jméno Josef?

Po nástupu na trůn pokračoval Josef II. (vládl v letech 1780–1790)

v zahájených reformách. Zavedením němčiny jako jednotného

úředního jazyka prohloubil centralizaci státu, rozšířil byrokratizaci

státní správy, zrušil trest smrti, zrovnoprávnil obyvatele v trestním ří-

zení a výrazné zmírnil cenzuru. Začal provádět i takové vnitřní

reformy, které plně odpovídaly jeho osvícenskému přesvědčení a

s nimiž by jeho matka nesouhlasila.

Už v říjnu 1781 vydal Josef II. toleranční patent, kterým povolil

některá nekatolická vyznání (luteránství, kalvinismus a pravoslaví).

Díky tomu přestalo pronásledování „jinověrců“, jež s sebou neslo

velké hospodářské ztráty. Katolictví bylo i nadále privilegovanou

církví, ale plně pod státním dohledem. Ve snaze snížit náklady na

katolickou církev zrušil Josef II. v českých zemích celkem 150

klášterů, z toho 130 mužských a 20 ženských, v rámci celé

monarchie šlo pak celkem o 750 klášterů z celkového počtu 2 000.

Úředním rozhodnutím zanikly všechny ty kláštery, které nevyvíjely

charitativní či vzdělávací činnost (z pohledu státu nebyly „užitečné“).

Zabavené statky spravoval tzv. Náboženský fond, z něhož se platilo

zřizování far i nových biskupství v místech, kde jich byl nedostatek.

Stát se staral v tzv. generálních seminářích i o výchovu kněží, která

Josef II. (1741–1790) – podle

jednoho z jeho životopisců „revolucionář z boží milosti“. Na rozdíl od své konzervativní a hluboce věřící matky byl zcela pod vlivem osvícenství. Své poslání spatřoval v reformě státu, který měl pracovat jako účelný a spolehlivý nástroj vůle panovníka a přinést blaho všem svým poddaným – a to i třeba proti jejich vůli. Vzorem pro vedení státu mu byl pruský král Fridrich II., kterého celý život obdivoval. Josef II. byl schopen pracovat až 18 hodin denně a nesnášel jakoukoli nečinnost. Jak v dnešní době označujeme podobně pracovité lidi neschopné odpočívat? Která část Prahy je pojmenována po Josefu II. a proč?

Josef II. s mladším bratrem a nástupcem Leopoldem II. (1747–

1792) Zjistěte, které vnitropolitické události ve Francii měly vliv na mezinárodní vztahy a dění v habsburské monarchii v době vlády Leopolda II.

102

◄ V budovách zrušených klášterů byly často zakládány nové podniky. V budově zrušeného zbraslavského kláštera (na fotografii ze současnosti) vznikl již v roce 1787 první cukrovar v Čechách, cukr se zde vyráběl z dovážené cukrové třtiny. Odkud se do Evropy dovážela cukrová třtina? Která evropská země měla v té době monopol na prodej cukrové třtiny ostatním státům?

zřizování far i nových biskupství v místech, kde jich byl nedostatek.

Stát se staral v tzv. generálních seminářích i o výchovu kněží, která

měla být v souladu s potřebami státu. Na pozemcích spravovaných

Náboženským fondem se také měly usazovat romské rodiny.

Zrušené kláštery, z nichž bylo propuštěno na 60 000 řeholníků a řeholnic, kteří

měli nárok na penzi od státu, byly přeměněny na nemocnice, kasárna, na skladiště.

Kromě mobiliáře byly likvidovány i rozsáhlé klášterní knihovny, byly nadobro zni-

čeny vzácné rukopisy, archiválie a umělecká díla. Zanikly např. klášter sv. Jiří na

Pražském hradě, klášter v Břevnově, Betlémská kaple a mnoho dalších.

Kdy vznikly a kterému církevnímu řádu patřily výše uvedené kláštery?

Faráři byli nově placeni státem a pověřeni vedením matrik, z kazate-len měli

seznamovat věřící při nedělních bohoslužbách s novými císařskými nařízeními a

vyhláškami.

Na Josefových reformách „vydělali“ i Židé, mohli se totiž volně

stěhovat, zakupovat domy i v jiných částech města, nemuseli už nosit

potupná označení na oblečení (žlutá kolečka), mohli studovat na

gymnáziích i na vysokých školách, zvolit si libovolné povolání.

Podléhali však také branné povinnosti a museli přijmout německá

příjmení. Nešlo ale v žádném případě o úplné zrovnoprávnění židů

s ostatním obyvatelstvem. I nadále byl např. omezen počet povole-

ných židovských manželství.

Snad ještě významnější reformou Josefa II. bylo zrušení tuhého

poddanství neboli člověčenství v roce 1781. Každý poddaný se

stal osobně svobodným člověkem, nemusel už proti své vůli

zůstávat na panském velkostatku. Mohl se kamkoliv přestěhovat,

oženit se, děti už nebyly nuceny sloužit na zámcích či panských

dvorech, mohly si vybrat obor vyučení nebo libovolnou školu.

Toto opatření přineslo mimo jiné i sílící přesun dosud

neponěmčeného venkovského obyvatelstva do měst. Ovšem

vrchnost si i nadále uchovala značnou část moci soudní i berní

(daňové) a zachovány také zůstaly robota a různé platy. To vše

hodlal Josef II. vyřešit v dalších reformách, k nimž však již

nedošlo. Byl alespoň vypracován nový katastr půdy a v roce

1789 byla vyhlášena i nová daňová soustava, která předpokládala,

že by se rolníci mohli provždy vykoupit i z roboty a že by jak

poddanská, tak i šlechtická půda byly zdaněny stejně. Reformy

vzbudily obrovský odpor šlechty, která ztrácela svou moc nad

poddanými i levnou pracovní sílu. Nespokojená aristokracie

využila neúspěchu v tažení proti Osmanské říši a donutila těžce

nemocného císaře, zklamaného sílícím odporem ve všech částech

říše, k tomu, že nakonec řadu svých reforem – s výjimkou zrušení

tuhého poddanství a tolerančního patentu – odvolal.

Romové přišli do Evropy

pravděpodobně již ve 13. a 14.

století, na našem území se objevili

počátkem 15. století. Odlišný vzhled

i způsob života vyvolával u

domácích obyvatel nedůvěru, často

se chovali ke kočujícím Romům

nepřátelsky. Soustavné

pronásledování započalo až v 16.

století za vlády Ferdinanda I., kdy

byli Romové vypovídáni ze země.

Zhoršení postavení Romů přinesl

konec 17. a první polovina 18.

století, na základě patentu Leopolda

I. byli Romové trestáni, aniž by se

dopustili jakéhokoliv přestupku.

Marie Terezie pokračovala v tvrdé

represivní politice svých

předchůdců, o nový přístup

k Romům se pokusil až Josef II.,

který usiloval o trvalé usídlení

Romů s cílem přeměnit je na

rolníky. Měli být přejmenováni,

nesměli užívat romštinu ani tradiční

romský oděv, děti byly dány na

výchovu do neromských rodin.

Pokus o usazení Romů nepřinesl

v českých zemích žádné výsledky.

►K čemu slouží matriky a kdo je

spravuje dnes?

► Kde byli od středověku nuceni

žít Židé a která povolání jim byla

zakázána kromě toho, že nesměli

vlastnit žádnou půdu?

► Které povolání původně

zakázané křesťanům bohatí Židé

naopak vykonávali?

Patent o zrušení tuhého poddanství z

1. listopadu 1781: 1. Má jeden každý poddaný právo,

jedině na předběžné ohlášení...

v stav manželský vstoupiti. Jakož i

taky

2. jednomu každýmu poddanýmu na

vůli se zanechává... i také z panství

se odstěhovati, a někde jinde v zemi

se usaditi anebo službu hledati

může...

3. Můžou se poddaní dle libosti

řemeslům a kunstům učiti...

4. Nebudou poddaní povinni

budoucně nějaké dvorské služby

více konati...

...

6. všechny ostatní roboty, naturální

a peněžité daně... i taky po

vyzdvižené (zrušené) tělesné

poddanosti (nevolnictví) zavázáni

zůstanou... mimo nich nikde něco

103

Sedláci v císaři viděli svého ochránce, ale současně je odrazovaly jeho pragma-

tické reformy, které např. zakazovaly procesí, či církevní svátky. S největším

odporem se u poddaných setkala jeho nařízení týkající se posledních věcí člo-

věka. Hřbitovy ve městech a obcích byly zrušeny, přesunuly se na městské před-

městí, dále od obytných budov. Těla měla být uložena nejméně 48 hodin v nově

budovaných márnicích, aby se zabránilo pohřbení zdánlivě mrtvých lidí. Pohřbí-

vání v dřevěných rakvích bylo zakázáno, z úsporných i hygienických důvodů

měly být ostatky uloženy do hrobu pouze ve lněných, případně papírových

pytlích, a měla být zasypaná vápnem a zeminou. Toto nařízení musel pro velký

odpor obyvatelstva nakonec císař odvolat.

Po smrti Josefa II. nastoupil na trůn jeho mladší bratr Leopold II.

(vládl v letech 1790–1792). Narůstající opozice šlechty i revoluční

vývoj ve Francii donutily tohoto horlivého osvícence k řadě

kompromisů. Jedním z nich bylo i potvrzení zemských práv v různých

částech říše, proto se také na rozdíl od svého předchůdce nechal

Leopold II. korunovat českým králem. Na to, aby mohl vnitřní

uspořádání habsburské monarchie výrazně ovlivnit, panoval však

velmi krátce. Řadu bratrových pokrokových reforem musel zmírnit,

některé dokonce odvolat.

1. V čem bylo nebezpečí válek „o rakouské dědictví“ pro monarchii?

2. Jaký byl důsledek tzv. slezských válek?

3. Které hlavní reformy za své vlády uskutečnila Marie Terezie?

4. „Říše, které vládnu, musí být řízena podle mých zásad. Musí přestat

předsudky, fanatismus, stranickost a otroctví a všichni moji poddaní se opět musí

těšit ze své přirozené svobody.“ Do jaké míry toto předsevzetí císař Josef

II. ve svých reformách naplnil? Co z toho se mu nepodařilo a čím

natrvalo pozitivně ovlivnil postavení obyvatel v českých zemích?

5. Zjistěte, kde všude vystupuje císař Josef II. jako literární postava.

víceji poddaným uložiti nemůže...

(Naše národní minulost

v dokumentech, s. 398–399)

Jak se změnil život poddaných po

vydání tohoto patentu?

Které povinnosti vůči vrchnosti

poddané i nadále svazovaly?

emancipace – zrovnoprávnění

incognito – utajeně, tajně

kompenzace – náhrada

mobiliář – veškeré přenosné

zařízení

pragmatismus – jednání, při nichž

hodnota věcí spočívá v jejich

užitečnosti

August Fraser – Cikáni

Rieder Heinz – Marie Terezie.

Osudová hodina Habsburků Jitka Lněničková – České země

v době osvícenství Hans Magenschab – Josef II.;

Rebelie Josef Petráň – Kalendář

Victor-Lucien Tapié – Marie

Terezie a Evropa Karl Vocelka, Lynne Heller –

Soukromý svět Habsburků Friedrich Weissensteiner – Dcery

Marie Terezie; Synové Marie

Terezie

Řád, režie: Petr Hvižď (1994)

F. L. Věk (TV seriál), režie:

František Filip (1970)

► Národní pedagogické muzeum

J. A. Komenského v Praze

►Muzeum J. A. Komenského

v Uherském Brodě

►Muzeum romské kultury

v Brně

►Židovské muzeum v Praze

◄ Josef II. jako „lidový císař“

Na dobovém obrázku je zachycen Josef II., jak pomáhá sedlákům při orbě na poli u Slavíkovic na Moravě.

◄ Habsburská monarchie v roce 1795

(bez Slezska a nově s Haličí a Bukovinou)

104

18. Zámořský svět v 17. a 18. století

Zkoumání neznámých krajin pokračovalo cestami po souši a po

mořích i v 17. a 1 8. století. I přes hrdinské úsilí mořeplavců a dob-

rodruhů předchozích století, znali lidé koncem 16. století jen při-

bližně dvě třetiny nedozírných ploch moří a oceánů. Neznámým

zůstávalo především jižní Tichomoří, oblast severního a jižního

pólu a vnitrozemí Afriky.Tradičním mořeplavcům, Španělům a

Portugalcům, kteří si mezi sebe rozdělili svět za mořem, začali

konkurovat Nizozemci, Angličané a Francouzi. Zejména

Angličané se zpočátku soustředili na přepadávání španělských a

portugalských lodí, které přepravovaly naloupené poklady

z Nového světa do Evropy. Později začali usilovat nejen o oslabení

moci pyrenejských států, ale i o získání vlastních kolonií.

K pronikání do mimoevropských oblastí docházelo zpočátku pře-

devším díky iniciativě řady podnikatelů, kteří k tomuto účelu zaklá-

dali obchodní společnosti. Jednou z nejznámějších byla anglická

Východoindická společnost pro obchod s asijskými zeměmi zalo-

žená v Londýně roku 1600, která získala od Alžběty I. rozsáhlá

práva a výsady, jež jí v budoucnu otevřely cestu k ovládnutí např.

Indie. Po vzoru anglické Východoindické společnosti vznikly

obchodní společnosti i v dalších západoevropských zemích.

▲ Na dobovém vyobrazení z poloviny 17. století je zachyceno sídlo nizozemské Východoindické společnosti v Amsterodamu, která byla založena roku 1602

(existovala až do roku 1796). Během dvaceti let svého fungování ovládla tato soukromá společnost obchod od mysu Dobré naděje až po Magalhãesův průliv, na námořní cestě z Evropy do Indie a nizozemské Východní Indie vybudovala řetěz opěrných strategických bodů (např. osadu Kapské Město v jižní Africe a ostrov Cejlon – obě v průběhu napoleonských válek obsadili Britové). Mocná obchodní společnost měla soukromou armádu, razila vlastní mince (viz na fotografii vpravo), s domorodými vládci uzavírala státní smlouvy, vyhlašovala válku i mír, mohla budovat opevnění v ovládnutých územích, nebo tam zřizovat vlastní správu, měla právo soudit a trestat své zaměstnance a poddané.

Afrika Evropané ani v 17. a 18. století nepronikali do afrického vnitro-

zemí, obchodovali pouze s kmeny na pobřeží a pro tyto účely zde

budovali opevněné obchodní stanice. Hlavním předmětem zájmu

Evropanů byl obchod s černými otroky. Jednalo se o jeden

z nejvýnosnějších druhů obchodů vůbec, který Evropanům přinášel

obrovské zisky, pro Afriku však znamenal zkázu, s jejímiž důsledky

se tento světadíl potýká dodnes.

S černými otroky obchodovali již Portugalci v 15. století, ale největší rozkvět tohoto „obchodu s ebenovým dřevem“, jak se obchodu s otroky také říkalo, spadá

Henry Morgan (1635–1688) je

považován za nejvýznamnějšího a zároveň i nejúspěšnějšího piráta všech dob, který se proslavil mnoha odvážnými výpravami proti Španělům, a to nejen v Karibiku. K jeho nejslavnějším akcím patřilo vyplenění a vypálení Panamy v lednu 1671. Nakonec se však stal guvernérem Jamajky a v roce 1674 byl dokonce povýšen do šlechtického stavu. V nové funkci velmi tvrdě bojoval proti svým „bývalým kolegům“ z pirátského bratrstva.

► O kolik let fungovala déle

anglická Východoindická

společnost oproti své

stejnojmenné nizozemské

konkurentce?

► S jakou oblastí obchodovala

Západoindická společnost?

► Ke které rozsáhlé říši patřila

v této době severní Afrika?

►Pro zvídavé: Kdo to byli

Búrové?

105

do 17. a 18. století, kdy jej ovládli Angličané. Obchodníci přijížděli na pobřeží Afriky, kde za otroky místním kmenovým náčelníkům nabízeli látky, alkohol, skleněné ozdoby a střelné zbraně. Ti otroky získávali především jako zajatce z válek, které mezi sebou jednotlivé kmeny vedly. V průběhu plavby přes Atlantik zemřelo následkem vyčerpání, hladu a různých nemocí 15 až 25 % otroků. Z těch, co přežili, pak přibližně třetina zahynula během prvních tří let práce v dolech a na plantážích v Latinské a později i v Severní Americe. Kromě obrovského úbytku obyvatelstva přinesl obchod s otroky Africe všeobecný rozvrat, úpadek hospodářství a zavinil celkovou zaostalost afrického kontinentu, v 19. století se proto tento světadíl stal snadnou kořistí evropských koloniálních mocností.

Asie Staré asijské civilizace se od 17. století začaly opožďovat za vý-

vojem západoevropských států, kde se začalo rozvíjet tržní hos-

podářství založené na manufakturní výrobě, které vedlo k rozvoji

podnikání a obchodu. V asijských zemích naproti tomu

přetrvávalo feudální zřízení, i přes své rostoucí zaostávání

představovaly tyto země díky své početné armádě pro Evropany

silné soupeře. Evropským zemím se dařilo usazovat jen

v okrajovějších částech Asie, na rozdíl od Ameriky nebylo v jejich

silách kolonizovat rozsáhlejší oblasti asijské pevniny.

Nizozemcům se podařilo v průběhu 17. století postupně vytlačit

z indonéských ostrovů Portugalce a ovládnout místo nich obchod

s kořením (např. pepřem, hřebíčkem, muškátovým oříškem aj.),

které do Evropy dováželi ze svých plantáží na ostrovech Malých a

Velkých Sund.

Osmanská říše rozkládající se na třech kontinentech dosáhla na

konci 17. století největšího územního rozmachu. Porážka tureckých

vojsk u Vídně (1683) a série dalších vojenských neúspěchů, po níž

byli Turci nuceni odejít z Uher, způsobily hlubokou vnitřní krizi a

postupný mocenský i hospodářský úpadek Osmanské říše.

Problémy jejích vládců způsobovaly i časté vzpoury utlačovaných

národů (např. na Balkáně) i snahy místních feudálů o posílení

vlastní moci, či dokonce o odtržení. Na počátku 19. století se

o Osmanské říši začalo mluvit jako o „nemocném muži na Bosporu“

– začal boj evropských velmocí o podíl na dělení kdysi mocné a

obávané říše.

Otrokářská loď na cestě přes Atlantik

► Který evropský stát jako

první navázal s Indií obchodní

spojení po moři?

► Jakou roli v koloniálních

výbojích Evropanů sehrál

merkantilismus?

◄ Země Orientu lákaly evropské kupce především díky vzácnému koření

► Zjistěte ve školním atlasu

světa, kde leží souostroví

Moluky, označované také jako

„ostrovy koření“.

Hlavním střediskem Nizozemců v jihovýchodní Asii (tzv. nizozemská Východní Indie) byl přístav Batávie

založený na místě dnešního hlavního města Indonésie. Jak se toto velkoměsto dnes jmenuje?

►Kde leží úžina Bospor?

► O které území Osmanské říše

usilovaly evropské mocnosti a

proč?

Tádž Mahal stojí v indickém městě

Agra.Toto mauzoleum, které dal v letech 1632–1653 postavit pro svoji předčasně zesnulou nejmilo-

◄ Mocné říše v jihozápadní a jižní Asii na počátku 17. století

106

Na počátku 17. století byla nejmocnějším státem v Přední Indii

říše Velkých Mughalů (Mogulů). Vláda Akbarova vnuka Šáhdža-

hána (vládl v letech 1628–1658) bývá označována jako „zlatá

doba mughalské říše“, a to nejen v souvislosti s dosaženými

územními zisky, ale především díky rozvoji kultury. Ve druhé

polovině 17. století však začala říše mughalských vládců postupně

upadat. Na vině byly dobyvačné výpravy, které zemi značně

finančně vyčerpávaly. Mughalští panovníci zvyšovaly daně

především pro nemuslimské obyvatelstvo (tzv. „daň z hlavy“),

jejich dosud tolerantní náboženskou politiku vůči hinduistům

vystřídalo násilné vnucování islámu Hindům, kteří tvořili čtyři

pětiny obyvatel říše. Proti této politice propukla řada povstání, která

moc mughalských vládců oslabovala. Po roce 1707 se říše

rozpadla na řadu samostatných území. Tento proces byl navíc

urychlen vpádem sousedních Peršanů a Afghánců. Rozpad silné

mughalské říše byl výhodný pro Brity, kterým se po porážce

Francouzů v sedmileté válce (1756–1763) otevřela cesta

k postupnému ovládnutí celého poloostrova Přední Indie.

Z obavy před rostoucím vlivem Evropanů se některé asijské říše

uzavíraly před okolním světem. Svou nezávislost si sice uchránily,

ale za cenu dalšího prohloubení své hospodářské a technické

zaostalosti. Typickými příklady takových zemí byly Čína, která

byla za vlády mandžuské dynastie Čching v 17. století jednou

z největších říší na světě, a Japonsko.

Původně kočovní Mandžuové využili oslabení předchozí dynastie Ming

rozsáhlým rolnickým povstáním a zmocnili se po roce 1644 postupně celé Číny

(vládli zde až do roku 1911). Mandžuští vládci upevnili feudální systém a

zdokonalili úřednický aparát. Mandžuové žili odděleně od Číňanů v uzavřených

oblastech, sňatky mezi těmito národy byly zakázány. Na důkaz podřízenosti

Mandžuům museli Číňané nosit dlouhé vlasy spletené do copů. K upevnění moci

dynastie Čchingů přispěla i jejich výbojná zahraniční politika, díky níž posunuli

hranice Číny dále na západ a na jih. Císaři se úspěšně bránili pronikání ruských

kupců na ze severu a vlivu východoindických společností, které se snažily založit

si své osady na čínském pobřeží a ovládnout rozsáhlý trh s čínskými výrobky. Po

vzoru Japonska i Číňané uzavřeli evropskému obchodu všechny své přístavy

s výjimkou Kantonu.

Japonsko bylo na počátku 17. století sjednoceno. Císař stál v jeho čele jen

formálně, skutečnou moc měli od roku 1603 šógunové z rodu Tokugawa,

opírající se především o vojenskou šlechtu samurajů. Nástup Tokugawů ukončil

dlouho trvající války, nastalo období míru, doprovázené však postupným

uzavíráním Japonska vůči okolnímu světu. Ve snaze zabránit pronikání

křesťanství na japonské území povolili šógunové za velmi přísných podmínek

přístup do země pouze nizozemským obchodníkům, ostatní evropské, zejména

portugalské a španělské lodě měly vstup do země přísně zakázán.

vanější manželku mughalský vládce Šáhdžahán (1592–1666), představuje vrchol islámské architektury. Tato stavba, považovaná dnes za symbol Indie, je od roku 1983 na Seznamu světového dědictví UNESCO, patří v současnosti k nejnavštěvova-nějším a nejobdivovanějším indickým památkám.

Vítězstvím v bitvě u Palásí (1757) získali Britové kontrolu nad nejbohatším indickým státem – Bengálskem (na obr. zástupce britské Východoindické společnosti v létě roku 1765 přebírá od místního vládce listinu, potvrzující převzetí finanční správy tohoto regionu), se stalo hlavní základnou pro britskou územní expanzi v Indii. Prostředky získané v Bengálsku (výběrem daní, pěstováním máku a vývozem opia, např. do Číny) umožnily Britům vést další dobyvačné války v Indii a postupně celý poloostrov ovládnout.

► Které čínské výrobky či

zemědělské produkty patřily

v Evropě k nejžádanějším?

► Kde leží území označovaná

jako Mandžusko?

Obdobou evropských středověkých rytířů byli v Japonsku samurajové

◄ Čína za dynastie Čching v 18. století

107

Japonští křesťané byli pronásledováni, křesťanské kostely byly zbořeny. Věřící,

kteří se proti náboženskému útlaku v roce 1637 vzbouřili, byli armádou

zmasakrováni.

Některé z asijských oblastí zůstávaly až do 17. století pro většinu

Evropanů neznámé, šlo především o oblast Sibiře a Dálného vý-

chodu včetně přiléhajícího pobřeží Severního ledového oceánu. Na

prozkoumání těchto území se podíleli zejména ruští kozáci, kteří

měli pomoci získat Rusku nová území na východě. Patřil k nim i

Semjon Ivanovič Děžnov (1605–1673), kterému se podařilo

dosáhnout nejvýchodnější části Asie. To, že je Amerika od Asie

oddělena průlivem, potvrdila až expedice dánského mořeplavce

Vita Beringa (1681–1741), který svou první objevitelskou cestu

podnikl ve službách cara Petra I. Velikého.

Austrálie K břehům nejmenšího světadílu se jako první dostali Nizozemci,

kteří již počátkem 17. století zmapovali při hledání námořního spo-

jení Indočíny s Chile severní a západní pobřeží Austrálie. Nově

zmapovaná území pojmenovali Nové Holandsko, ale nepokoušeli se

je osídlit.

Již staří Římané předpokládali existenci nějaké souvislé pevniny na jižní polo-

kouli, neboť jen tak podle jejich domněnek mohla zůstat zeměkoule

v rovnovážném stavu. Pověst o „neznámé jižní zemi“ (latinsky terra australis

incognita) převzali i středověcí a novověcí zeměpisci. Zeměpisný název „Austrá-

lie“ se začal používat až koncem 18. století.

Nejslavnějším mořeplavcem, který prozkoumal podstatnou část

Austrálie a Oceánie, byl britský kapitán James Cook [džejmz kuk]

(1728–1779). Podobně jako nizozemský mořeplavec Abel Tasman

(1603–1659) hledal i on „Jižní zemi“. Na svých cestách objevil

desítky dříve neznámých ostrovů, zpřesnil představy o pobřeží

Nové Guineje, zmapoval východní pobřeží Austrálie, díky tomu

získal tento kontinent již alespoň hrubé obrysy. Při svých plavbách

Cook pronikl hluboko na jih až do oblasti plovoucího ledu a doká-

zal, že v mírném pásu žádný jižní kontinent neexistuje. I když se mu

za ledovou bariéru proniknout nepodařilo, správně předpokládal, že

na jižním pólu pevnina je. Na všech výpravách doprovázeli Jamese

Cooka významní britští vědci, jejichž zásluhou výsledky nových

zámořských cest přinášely nesmírně cenné poznatky nejen

geografické, ale i astronomické a přírodovědné.

▲Cookovy námořní výpravy

(japonsky služebníci). Od 17. století představovali nejvyš- ší třídu, z níž byli vybíráni např. vojenští velitelé a úředníci. Kromě znalosti bojových umění museli ovládat umění kaligrafie (krásného písma), skládat básně, řídit čajový obřad apod. Po ukončení válek za sjednocení Japonska význam samurajů jako bojovníků postupně upadal. Pokud samurajové nesplnili očekávání svého císaře, či se jinak zpronevěřili přísnému kodexu cti (bušidó), měli jako jediní právo odčinit své selhání speciálním sebevražedným rituálem. Jak se tento rituál nazývá?

Vitus Bering při svých plavbách

dokázal, že Asie je od Ameriky oddělena průlivem, prozkoumal nejsevernější část Tichého oceánu i pobřeží Aljašky. Rusové se na Aljašku dostali jako první Evropané v roce 1741. Zjistěte, dokdy byla Aljaška součástí Ruska. Najděte ve školním atlasu světa názvy zeměpisných objektů, které nesou jméno Beringa, či Děžněva.

Abel Tasman se vydal z Batávie

přes Mauritius na jih, aby zmapoval jižní pobřeží „terra australis“. Při svých plavbách v letech 1642–1644 obeplul Austrálii, prozkoumal pobřeží dnešní Tasmánie, Nového Zélandu, Šalamounových ostrovů a Nové Guineje, zmapoval a podrobněji popsal severní pobřeží Austrálie. Nizozemci však z obavy před cizí konkurencí jeho objevy utajili, a proto se k břehům Austrálie nepřiblížila více jak 50 let žádná jiná evropská loď.

▲ Maor – původní

obyvatel Nového Zélandu s typickým tetováním

108

◄ Osadu a pevnost Nový Amsterdam (na

dobovém vyobrazení) založili Nizozemci v roce 1626 v ústí řeky Hudson [hadsn] na ostrově Manhatten [menhetn]. V roce 1664 ale město dobyli Angličané, a protože ho získal mladší bratr Karla II., vévoda z Yorku (pozdější král Jakub II.), bylo přejmeno-váno na Nový York (New York [njú jork]). Zjistěte, jakým způsobem získali Nizozemci ostrov

Manhattan.

Díky Cookovým plavbám se Austrálie stala další významnou

kolonií Velké Británie, která ji po ztrátě severoamerických osad

přetvořila na trestaneckou kolonii.

James Cook našel na východním pobřeží Austrálie místo vhodné k osídlení, a tím

byl kontinent otevřen bělošské kolonizaci. Již v roce 1788 byl vypraven do již-

ního Tichomoří první transport trestanců a vojáků, kteří založili v Novém Jižním

Walesu [velsu] první trestaneckou osadu, pojmenovanou po tehdejším ministru

kolonií Sydney [sidny], vznikla tak první evropská osada na tomto kontinentu.

V současnosti je Sydney největším australským městem.

Zjistěte, kdo dnes stojí v čele Australského svazu.

Amerika Španělsko a Portugalsko procházely obdobím postupného hos-

podářského a mocenského úpadku, zaměřily se proto na udržení

stávajících kolonií ve Střední a Jižní Americe, získaných v 16.

století, a neměly zájem expandovat do dalších částí Ameriky.

Do Severní Ameriky začali od počátku 17. století postupně

pronikat Angličané, Nizozemci a Francouzi. Angličané od počátku

svou kolonizační činnost rozvíjeli především na východním

atlantském pobřeží, po odvážných objevitelích přicházeli i první

kolonisté – první trvalá anglická osada byla založena již v roce

1607 ve Virginii [virdžínyji]. Další anglické osady vznikaly na

severovýchodě, v Nové Anglii zprvu oddělené od Virginie územím

Nového Nizozemí. Severní Amerika se postupně stala útočištěm

tisíců emigrantů. Na východním pobřeží dnešních USA se usazovali

kromě Angličanů také Irové, Nizozemci, později i Němci, Židé a

příslušníci dalších národů, které z Evropy vyhnala náboženská

nesnášenlivost, války, často i snaha uniknout trestající „ruce

zákona“. Do roku 1752 vzniklo na východním pobřeží mezi

Floridou a Novým Skotskem celkem třináct osad. O něco později

začali Britové kolonizovat i rozsáhlou oblast v okolí Hudsonova

zálivu.

Největšími soupeři Britů v Severní Americe byli Francouzi,

kteří se začali usazovat v Kanadě (tehdy označované jako Nová

Francie), kde na počátku 17. století založili na řece sv. Vavřince

město Québec [kebek]. Údolími velkých řek začali pronikat do

vnitrozemí kontinentu především lovci a obchodníci s kožešinami.

James Cook byl v roce 1768

jmenován velitelem lodi vyslané, aby pozorovala na Tahiti průchod planety Venuše před Sluncem, podle čehož bylo možno vypočítat vzdálenost Země od Slunce. Prostřednictvím vědecké zprávy (1773) byla s výsledky expedice seznámena i evropská veřejnost. První Cookova plavba měla také upevnit britský vliv v západním Tichomoří a předejít případným francouzským nárokům. Na svou poslední plavbu se Cook vydal roku 1776, tentokrát s cílem najít severozápadní cestu z Tichého do Atlantského oceánu. Poté, co mu v další plavbě zabránily ledovcové kry v Beringově úžině, vrátil se na Havajské ostrovy, které předtím objevil, aby zde doplnil zásoby. Z neznalosti místních domorodých tradic však překročil mnohá tabu a těsně před odplutím z ostrova byl roku 1779 zabit a jako oběť střetu dvou civilizací sněden.

► Kteří západoevropští

obchodníci se uchytili v Guyaně,

narušili tak hegemonii Španělska

a Portugalska v Jižní Americe?

► Zjistěte, podle koho nebo čeho

vznikl název „Virginie“?

► Jak se jmenovala loď, na

které připluli náboženští

emigranti označovaní jako „Otci

poutníci“ do Nové Anglie?

K prvním dobyvatelům Kanady patřili francouzští obchodníci s kožešinami

109

Rozvoji zemědělství nevěnovali Francouzi zdaleka takovou pozor-

pozornost jako jejich britští soupeři, což se negativně projevilo

v průběhu sedmileté války – měli nedostatek lidí pro válečné ope-

race a málo potravin. Po prozkoumání oblasti Velkých kanadských

jezer se dostali po řece Mississippi až do Mexického zálivu.

Rozsáhlé povodí této řeky bylo prohlášeno na počest francouzského

krále Ludvíka XIV. (francouzsky Louis) za kolonii Louisiana

[lujsijana]. Z pobřeží na západ do vnitrozemí, tedy do oblasti

francouzských kolonií, pronikali též Britové. Náhodné střety mezi

nimi a francouzskými osadníky přerostly v otevřenou válku.

Britsko-francouzské spory definitivně vyřešila až sedmiletá válka

(1756–1763), která pro Francii znamenala ztrátu všech jejích seve-

roamerických kolonií. Kanadu včetně území na východ od Missis-

sippi získala Velká Británie, pravobřežní Louisianu museli Fran-

couzi předat Španělsku. Většina francouzských kolonistů v Americe

však zůstala, v kanadské provincii Québec dodnes tvoří jejich po-

tomci dokonce většinu obyvatel. Vítězství v Novém světě a v Indii

přeměnila Velkou Británii v největší koloniální říši na světě.

1. Kteří mořeplavci a cestovatelé přispěli v 17. a 18. století svými

plavbami k poznání dosud neobjevených míst na Zemi? Která místa

na planetě zůstala i nadále pro člověka neznámá a proč?

2. Jaké důsledky mělo setkání Evropanů s dosud neznámými

exotickými civilizacemi pro Evropu i pro ně samotné?

3. Proč se Čína a Japonsko uzavřely před evropskou expanzí a jaké

důsledky to pro ně mělo v pozdějším období?

4. Které evropské státy vybudovaly do konce 18. století rozsáhlé

koloniální říše a kde?

5. Které evropské země se střetly v boji o zámořské državy

v sedmileté válce a s jakým výsledkem?

► Kterými jazyky hovoří

většina dnešních Kanaďanů?

► Jak se jmenuje americké

město v ústí řeky Mississippi,

Indiány nazývanou „Otcem

vod“, které v roce 1718 založili

původně Francouzi?

► Zjistěte, na čí straně

v sedmileté válce bojovali

Huróni a Irokézové, popřípadě

další indiánské kmeny.

mausoleum – velkolepá hrobka

šógun – vojenský vládce v

Japonsku

tabu – přísný zákaz

tetování – jedna z forem

zkrášlování těla; z tahitského:

tattoo = vyznačit nebo vrazit

James Fenimore Cooper –

Poslední mohykán Rainer Köthe – Objevitelé a jejich

výpravy

Petr Křivský a kol. – Věk starý a

nový

Josef Opatrný – Válka

mohykánů; Objevitelé,

dobyvatelé, osadníci Michael Pollard – 100 největších

objevitelů

Aleš Skřivan, Petr Křivský –

Moře, objevy, staletí

Piráti a jejich karibská

dobrodružství (Děsivé dějiny)

Sedm samurajů [Shichinin no

samurai] – režie: Akira Kurosawa

(1954)

Poslední mohykán [The Last of

the Mohicans] – režie: Michael

Mann (1992)

Šogun [Shogun] (TV seriál) –

režie: Jerry London (1980)

◄ Kolonizace Ameriky v první polovině 18. století

110

19. Americká revoluce – vznik USA

Pařížský mír z roku 1763, který ukončil sedmiletou válku,

potvrdil vítězství Velké Británie, jež získala většinu bývalých

francouzských držav v Severní Americe.

Vztah londýnské vlády k jejím koloniím rozprostírajícím se mezi

Floridou a Novou Anglií se po skončení sedmileté války zásadně

změnil. Spory mezi osadníky a mateřskou zemí přerostly během

několika let v ozbrojený konflikt, který vedl k osamostatnění

původních třinácti osad a ke vzniku Spojených států amerických.

Život britských osadníků Počet obyvatel jednotlivých kolonií trvale rostl. Jestliže na po-

čátku 18. století žilo v třinácti britských državách 250 000 osad-

níků, v roce 1775 to bylo již desetkrát tolik a v roce 1800 žilo na

tomto území již více než 5 milionů osob. Z pobřeží postupovali

nově příchozí evropští přistěhovalci na západ do vnitrozemí, aby

zde našli novou půdu, na níž by mohli svobodně hospodařit. Během

jednoho století dosáhli vrcholů Apalačského pohoří a začali

sestupovat do údolí řeky Ohio [ohajo].

K velmi smutným kapitolám této „pionýrské doby“ v osídlování

Severní Ameriky patří boje s Indiány. Původní obyvatelstvo ame-

rického kontinentu se fyzicky i kulturně lišilo od bílých dobyvatelů,

kteří je díky tomu považovali za duševně méněcenné. Konflikt mezi

Indiány a kolonisty byl proto nevyhnutelný. Převaha evropských

zbraní se záhy prosadila a ve většině britských kolonií bylo původní

obyvatelstvo buď zcela vyhlazeno, nebo zatlačeno dále na západ.

Osady, které kolonisté v Severní Americe na východním pobřeží

vytvořili, byly velmi odlišné jak z hlediska hospodářského, tak

správního a politického.

V severních oblastech převládaly malé farmy, obyvatelé se zabývali i rybolovem,

ve městech pak obchodem. Jedním z největších amerických měst byl přístav

Boston v kolonii Massachusetts[mesečusets]. Přísně zbožnému společenskému

životu a životnímu stylu udávali tón angličtí puritáni.

Prostředí ve střední oblasti atlantického pobřeží bylo národnostně velmi pestré,

díky tomu bylo místní obyvatelstvo nábožensky mnohem tolerantnější. Během

krátké doby se tu rozvinul čilý obchodní ruch, města jako New York či

Philadelphia [filadelfia] se později stala důležitými centry průmyslové výroby.

Jižní kolonie měly oproti tomu zcela odlišný charakter. Převažovalo zde

Poslední mohykán – jeden

z nejslavnějších románů amerického spisovatele Jamese Fenimora Coopera [džejmse fenymóra kúpra] líčí příběh syna indiánského náčelníka, který se odehrává během sedmileté války.

Britské osady v Severní Americe po roce 1763

S jakým městem jsou spojeny nejznámější procesy s čarodějnicemi, které byly výsledkem náboženského fanatismu některých zdejších puritánů?

◄ Evropskou kolonizaci Severní Ameriky již od samotného počátku provázely boje s Indiány

111

zemědělství, na rozsáhlých plantážích s využitími práce černých otroků se

pěstovala zejména bavlna, cukrová třtina a tabák. Otroci byli považováni za

„mluvící dobytek“ a stejně tak s nimi bylo i zacházeno. K tvrdé práci patřila

naprostá poslušnost vůči majiteli, který své otroky mohl trestat či prodávat podle

vlastní úvahy. V některých koloniích počet otroků i několikanásobně překračoval

počet bílých osadníků. Otrokářství v jižních koloniích bylo od počátku 18. století

terčem ostré kritiky náboženských organizací ze severu, k úplné likvidaci

otrokářství však došlo až o století později.

▲ Jižanská rezidence u městečka Camden [kemden] ve státě Alabama

Honosnými sídly se bohatí plantážníci snažili vyrovnat životnímu stylu evropské šlechty, mnozí z nich se kvůli tomu velmi zadlužili. Podporovali boj proti Velké Británii s cílem zbavit svých dluhů.

Přestože se jednotlivé kolonie od sebe velmi lišily, měly i hodně

společného. Tisíce mil oceánu mezi nimi a Velkou Británií bránily

jejich přímé kontrole z metropole. Všechny kolonie postupně

získaly různou míru samosprávy, zdejší bělošské obyvatelstvo se

podílelo na správě veřejných věcí v daleko větší míře než v

mateřských zemích. Velká Británie měla zájem na tom, aby

osadníci bojovali za rozšíření jejího panství za mořem, a proto do

roku 1763 nijak nezasahovala nejen do politických, ale ani do

hospodářských záležitostí osad.

Po vítězství v sedmileté válce už britská vláda pomoc osadníků

proti Francouzům nepotřebovala, oproti předcházející praxi začala

ve snaze upevnit si svou moc nad všemi svými državami v Severní

Americe více zasahovat do života osadníků a využívat je jako zdroj

levných surovin a odbytiště pro britské zboží. Britský parlament se

snažil potlačit rozvoj průmyslu a obchodu v koloniích, aby tak

chránil britské podnikatele před možnou zámořskou konkurencí.

Spory osadníků s metropolí Úspěšným zapojením do bojů s Francouzi získali osadníci nejen

důležité vojenské zkušenosti, ale vzrostlo i jejich sebevědomí, které

posílilo u mnoha z nich pocit jednoty mezi osadami z různých částí

britských držav. Proti londýnské vládě, jež se snažila americké

osadníky stále více omezovat v jejich právech i celkovém rozvoji,

postupovali obyvatelé kolonií od počátku společně.

Londýn začal dbát na dodržování dávno zapomenutého Zákona o

plavbě z roku 1651, podle něhož mohlo být dováženo zboží do

Velké Británie a jejích kolonií jen na britských lodích. Z obavy

Bavlník pěstovaný v jižních

státech a dodávaný do britských textilek byl zdrojem obrovského bohatství pro majitele plantáží – proto se mu taky někdy přezdívalo „bílé zlato“.

Duch roku 1776 (A. M. Willard)

Na tomto obraze zachycujícím scénu z boje za nezávislost je velmi dobře patrné odhodlání, se kterým se severoameričtí osadníci rozhodli bojovat za svá práva proti britské vládě i se zbraní v ruce.

112

před povstáním Indiánů zakázala britská vláda osadníkům usazovat

se za Apalačským pohořím, čímž zklamala naděje všech, kdo chtěli

expanzí na západ získat novou půdu. I po skončení sedmileté války

zůstaly na území severoamerických osad umístěny britské

jednotky s odůvodněním, že mají chránit osadníky před útoky

Indiánů, ti se ale právem obávali, že jsou namířeny spíše proti nim.

Navíc se měli podílet na hrazení nákladů na vydržování těchto

jednotek. Napětí mezi koloniemi a mateřskou zemí se od 60. let

18. století zvyšovalo zejména kvůli daním. Sedmiletá válka byla

sice pro Velkou Británii vítězná, ale kvůli ní se tato země velmi

zadlužila. Ve snaze získat co nejrychleji prostředky na splácení

dluhů, zavedla britská vláda v severoamerických koloniích cla na

dovážené zboží (papír, čaj, sklo), z výnosů cel a nově zavedených

poplatků měly být hrazeny i výdaje na vydržování britské armády a

rostoucí aparát koloniální správy.

Osadníci neměli žádné zastoupení v britském parlamentu, který pro

ně daně schvaloval, reagovali proto na opatření londýnské vlády

protesty a bojkotem dováženého zboží, např. pití čaje považovali

osadníci za protivlastenecký čin. Jednotný odpor osadníků vůči

zákonu o kolkovném z roku 1765 donutil britskou vládu odvolat toto

opatření už rok po jeho zavedení, z dovozních cel zůstal kvůli

protestům osadníků v platnosti pouze poplatek za čaj.

Předáci amerických osadníků začali diskutovat vedle bojkotu

zboží i o dalších možnostech odporu proti britské koruně. Velkou

odezvu mezi vzdělanými Američany měly radikální osvícenské

ideje o přirozených lidských právech, o svobodě, rovnosti či o

právu občanů volit si svoji vládu. Londýn a kolonie směřovaly

postupně k otevřenému střetnutí.

Americká revoluce Napětí mezi osadníky a britskou korunou se stupňovalo,

docházelo i k prvním srážkám mezi vojskem a civilisty. V prosinci

roku 1773 pronikla na britské lodě kotvící v bostonském přístavu

skupina osadníků a naházela do moře celý náklad čaje, které lodě

přivezly. Tento „bostonský čajový dýchánek“ (nebo také

„bostonské pití čaje“) vyostřil vztahy mezi osadníky a jejich

mateřskou zemí, která se pokusila zlomit odpor kolonií

omezováním jejich samosprávy a posilováním armády.

Reakce amerických novin na zákon o kolkovném (1765), podle

kterého musely být veškeré tiskopisy a úřední listiny opatřeny kolkem. Šlo v podstatě o novou formu daně státu. Autor článku předpovídá v důsledku tohoto zákona zánik novin.

Jiří III. (1738–1820) byl třetím

panovníkem hannoverské dynastie, stál v čele království Velké Británie a Irska, byl zároveň i hannoverským kurfiřtem (od roku 1814 též králem). Na rozdíl od svých dvou předchůdců se narodil ve Velké Británii a jeho rodným jazykem byla angličtina. Jeho dlouhá vláda byla poznamenána sérií vojenských konfliktů – sedmiletá válka s Francií, boj se severoamerickými osadami i s císařem Napoleonem I.

◄ Bostonské pití čaje

Po odvolání nepopulárních celních poplatků na dovoz barev, papíru, skla a mnoha dalšího zboží, zbylo jen clo na čaj ve výši tři pencí na jednu libru čaje. Nespokojenost osadníků vyvrcholila v okamžiku, kdy lodě Východoindické společnosti přivezly do Bostonu náklad indického čaje. Osadníci v převlečení za Indiány pronikli na britské lodě a veškerý jejich náklad v počtu 343 beden naházeli do moře. Král Jiří III. „bostonský čajový dýchánek“ označil za vzpouru, na jeho popud přijal britský parlament tvrdá opatření namířená proti kolonistům. Přístav v Bostonu byl uzavřen do doby, dokud osadníci nenahradí škody britské společnosti, a současně byla zrušena svobodomyslná ústava státu Massachusetts, na jehož území k incidentu došlo. Zjistěte, kolik pencí má jedna britská libra.

113

Na protest proti represivním krokům londýnské vlády se o rok

později sešli ve Philadelphii zástupci kolonií na tzv. prvním

kontinentálním kongresu, aby jednali o společném postupu

osadníků vůči opatřením britských úřadů. Zástupci jednotlivých

osad se zde dohodli na úplném bojkotu britského zboží a

vytvoření ozbrojených milicí pro případ, že by se Londýn

rozhodl zasáhnout vojenskou silou. K prvním otevřeným srážkám

britské armády s nově vzniklými milicemi došlo již roku 1775.

Boje urychlily svolání druhého kontinentálního kongresu.

Oddíly milicí byly prohlášeny za kontinentální armádu a jejím

vrchním velitelem byl jmenován bohatý plantážník z Virginie,

George Washington [džórdž vošington] (1732–1799). Když

britský panovník Jiří III. (vládl v letech 1760–1820) odmítl

jakékoliv jednání s osadníky o jejich protestní petici a

kompromisních návrzích na řešení sporu, převážil mezi účastníky

kongresu názor, že jedinou možností je boj za nezávislost. Dne 4.

července 1776 schválil kongres Prohlášení o nezávislosti a o

unii, vznikl nový stát – Spojené státy americké.

V Prohlášení nezávislostí z roku 1776 je mimo jiné obsaženo i zdůvodnění

odtržení od Velké Británie:

„Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že

jsou Stvořitelem nadáni jistými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží

život, svoboda a hledání osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustavují

mezi lidmi vlády, které odvozují svoji oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž

vládnou. Že kdykoli počne být některá vláda těmto cílům na překážku, je právem

lidu změnit ji nebo odstranit a ustavit vládu novou…

...proto my, představitelé Spojených států amerických, shromáždění ve

Všeobecném kongresu, dovolávajíce se u nejvyššího soudce světa správnosti

svých úmyslu jménem a z moci dobrého lidu těchto kolonií, slavnostně

zveřejňujeme a prohlašujeme, že tyto kolonie jsou a po právu mají býti

svobodnými a nezávislými státy, že jsou zproštěny veškeré poddanosti britské

koruně a že veškeré politické svazky mezi nimi a státem Velké Británie jsou a mají

býti úplně rozvázány. A že jako svobodné a nezávislé státy mají plnou moc

vypovídat válku, uzavírat mír, sjednávat spojenectví, zřizovat obchod a provádět

všechny ostatní úkony a věci, jež nezávislé státy mohou po právu činit. A na

podporu tohoto prohlášení, pevně spoléhajíce na ochranu božské prozřetelnosti,

navzájem a jeden druhému zaručujeme své životy, své statky a svou

nedotknutelnou čest.“

(Výchova k občanství, texty a dokumenty pro střední školy, s. 507–510)

Která práva má podle „Prohlášení nezávislosti“ člověk od svého narození?

Co znamená, že jsou přirozenými právy člověka?

Jakou pravomoc má nezávislý stát? Jak jsou v „Prohlášení“ pojaty

jednotlivé osady?

Newyorčané strhávají jezdeckou sochu Jiřího III. jako symbol

nenáviděné britské nadvlády krátce po vyhlášení nezávislosti ve Philadelphii – 9. července 1776.

► Co znamená zkratka USA?

První vlajka USA vznikla ještě

před vyhlášením nezávislosti. Na žádost George Washingtona a jeho dvou přátel ji podle legendy vytvořila americká švadlena Betsy Ross (na obr.) již v květnu 1776. Tato varianta vlajky USA se používala v letech 1777–1795. V čem se liší tato americká zástava (viz obr.) od dnešní vlajky USA? Co označují pruhy a hvězdy na vlajce USA?

◄ Vyhlášení nezávislosti –

komise vedená Thomasem Jeffersonem [tomasem džefrsnem] předkládá návrh „Prohlášení nezávislosti“ členům Kongresu ve Philadephii.

114

Účastníci kongresu přijali na podzim roku 1777 první ústavu

Spojených států amerických – tzv. Články konfederace. Zamítavý

postoj krále Jiřího III., který odmítl nezávislost kolonií uznat,

rozpoutal několikaletý konflikt osadníků s britskými jednotkami

označovaný jako „válka za nezávislost“.

Do odboje proti Velké Británii se nezapojila podle odhadů nejméně třetina osad-

níků, přičemž značná část z nich dokonce bojovala v britských jednotkách. Po

kapitulaci britských jednotek většina z těch, kdo byli loajální k mateřské zemi,

odešla především do Kanady. O svůj majetek v bývalých koloniích kvůli svému

postoji přišli stejně jako král Jiří III. a jím vedená anglikánská církev. Půda zaba-

vená přívržencům krále byla po skončení války za nezávislost rozprodána farmá-

řům. Není bez zajímavosti, že na straně Britů bojovalo více černých otroků než na

straně osadníků, neboť byli ovlivněni slibem londýnské vlády, že jim po skončení

války dá nejen svobodu, ale i půdu k obživě.

Boj severoamerických osadníků za svobodu podpořilo velké

množství dobrovolníků z celé Evropy – např. francouzský markýz

La Fayetta [lafajet] či polský generál Tadeusz Kościuszko, jenž se

stal dokonce pobočníkem samotného George Washingtona. Po

vítězství osadníků v bitvě u Saratogy roku 1777 se na stranu rebelů

přidali i tradiční nepřátelé Velké Británie – Francie a Španělsko,

které svým loďstvem blokovaly posily z Velké Británie, a

znesnadňovaly tak zásobování britských jednotek na se-

veroamerické pevnině. Navíc poskytly Američanům velkorysou

finanční pomoc. S jejich podporou se podařilo americkým

bojovníkům získat převahu. Roku 1781 kapitulovaly zbývající

britské jednotky u Yorktownu [jorktaunu], čímž bylo o výsledku

války rozhodnuto. Mírovou smlouvou z roku 1783, uzavřenou

v Paříži, musela Velká Británie uznat nezávislost Spojených států

amerických včetně jejich západní hranice na řece Mississippi.

Na základě Článků konfederace, které byly v roce 1781 potvrzeny

jako první ústava nezávislého státu, vznikly USA jako volný svazek

fakticky nezávislých států se slabou ústřední vládou. V krizových

situacích se systém konfederace ukázal jako nefunkční, a proto vět-

šina amerických politiků začala uvažovat o jeho zásadní změně.

V květnu 1787 se sešli zástupci jednotlivých zemí ve Philadelphii,

aby tu jednali o nové ústavě USA. Nová federální ústava, schvá-

lená v roce 1789, přinesla kompromis mezi přívrženci pevné cent-

rální vlády a stoupenci volného soustátí, současně zachovala práva

jednotlivých států, včetně otrokářství na jihu. Podle nové ústavy byl

zvolen prvním americkým prezidentem George Washington,

který v úřadu setrval dvě volební období, až do roku 1797. V roce

1791 bylo přijato deset ústavních dodatků, známých jako Listina

práv. Články zajišťovaly základní práva občana Spojených států

amerických – svobodu náboženství, slova, tisku, shromažďování,

ale i právo nosit zbraň.

Americká ústava je svým způsobem velmi ojedinělá, od doby svého vzniku se

nezměnila, úpravy se dějí formou tzv. dodatků.

Dodatky Ústavy z roku 1791, tzv. Listina práv:

DODATEK I.: Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo

zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, právo lidu pokojně se

► Zjistěte, proč se roku 1777

říká „rok tří šibenic“.

Tři z „Otců zakladatelů“:

George Washington (1732–1799)

Thomas Jefferson (1743–1826)

Benjamin Franklin [benžemin

frenklin] (1706–1790)

► Zpracujte ve skupinách

medailonky věnované těmto

třem mužům. O co se zasloužil

George Washington? Který

zásadní dokument vytvořil

Thomas Jefferson? Čím se

proslavil kromě politiky

Benjamin Franklin?

► Kteří z těch, kdo se zasloužili

o vznik USA, jsou vyobrazeni na

amerických bankovkách?

115

◄ Rozdělení moci podle dosud platné americké ústavy

odráží klasické osvícenské teorie – moc výkonnou představuje prezident USA a jím jmenovaná federální vláda. Zákonodárnou moc má dvoukomorový Kongres, který přijímá zákony platné pro všechny občany federace. Kongres je rozdělený na Sněmovnu reprezentantů, v níž je každý stát zastoupen podle počtu obyvatel různým počtem poslanců, a Senát, kde má každý stát bez ohledu na velikost dva zástupce. Soudní moc řídí Nejvyšší soud, který má dohlížet zejména na dodržování Ústavy.

shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd.

DODATEK II.: Dobře organizovaná domobrana je nezbytná v zájmu bezpečnosti

svobodného státu; právo lidu držet a nosit zbraně nesmí být proto omezováno.

DODATEK V.: Na každého občana, který se má zodpovídat z hrdelního zločinu

nebo jiného těžkého zločinu, musí být podána řádná žaloba ze strany velké

poroty; nikdo nesmí být nucen svědčit sám proti sobě; nikdo nesmí být zbaven

života, svobody nebo majetku bez řádného soudního procesu; soukromý majetek

může být vyvlastněn pouze za náhradu.

DODATEK VI.: V každém trestním procesu má obžalovaný právo na rychlé a

veřejné přelíčení před nestrannou porotou státu a obvodu, na jejichž území měl

být trestný čin spáchán a které jsou podle zákona příslušné. Obžalovaný má

právo být informován o příčině a povaze obžaloby a konfrontován se svědky

obžaloby. Má též právo dát obeslat prostřednictvím státních orgánů svědky ve

svůj prospěch a mít na svou obranu obhájce.

Který z uvedených dodatků v současných Spojených státech velmi často

diskutován a proč? Jaký na to máte názor vy sami?

Které další dodatky Ústavy ovlivnily některé základní rysy USA?

Kteří evropští osvícenci definovali jako první ideální rozdělení moci ve státě na tři nezávislé a vzájemně se kontrolující složky? Jak se jmenuje současný prezident USA, na jak dlouhé funkční období je volen? V čem se současné prezidentské volby liší od historicky první volby prezidenta? Kolik senátorů zasedá v současnosti v Kongresu?

Americká revoluce jako první uzákonila základní principy

demokracie – všichni lidé mají nezadatelná práva a všechna moc

vlády vychází z lidu, kterému je zodpovědná. Inspirovala nejen řadu

revolucí v Evropě, ale měla vliv i na národně osvobozenecké hnutí

v Latinské Americe, bojující proti španělské nadvládě.

1. Které příčiny vedly ke sporu anglických osad v Americe

s britskou vládou?

2. Co rozhodlo o vítězství amerických osadníků ve válce za

nezávislost?

3. Proč některé evropské absolutistické státy podporovaly boj

Američanů za svobodu?

4. Jaký význam pro moderní dějiny měla americká revoluce včetně

významných dokumentů, které byly během války a krátce po ní

přijaty?

5. Které rozpory nové americké společnosti neřešila ani Ústava

z roku 1789 ani Dodatky z roku 1791?

bojkot – úmyslné skupinové

odmítání výrobků, osob či jejich

příkazů

federace – stát skládající se z více

rovnocenných států, jejichž

svéprávné postavení je zajištěno

ústavou; stát zastupuje federální

vláda v čele s hlavou státu

konfederace – volný svazek států,

které si zachovávají svou úplnou

nezávislost

pionýr – průkopník; kolonista,

který odcházel do neznámých

končin „divokého Západu“, aby

tam začal hospodařit na zabrané

půdě

ústava – též konstituce; základní

zákon státu upravující státní

zřízení a definující důležitá práva a

povinnosti občanů

Ivan Brož – George Washington

Paul Johnson – Dějiny

amerického národa

Josef Opatrný – Amerika

v proměnách staletí Svatava Raková, Josef Opatrný –

USA (Stručná historie států)

Svatava Raková – Dobrodruzi,

puritáni a Indiáni: Angličané v

Novém světě

Čarodějky ze Salemu [The

Crucible], režie: Nicholas Hytner

(1996)

Patriot [The Patriot], režie:

Roland Emmerich (2000)

Revoluce [Revolution], režie:

Hugh Hudson (1985)

116