MEGCABOTOVÁ

MEDIÁTOR

ČTVRTÝROZMĚR

LÁSKY

KNIŽNÍ KLUB

Přeložila Jana Jašová

A TALE OF THE MEDIATOR: TWILIGHTCopyright © by Meg Cabot, 2005Translation © Jana Jašová, 2006Copyright of the Czech edition © Euromedia Group, k. s., 2006

ISBN 80-242-1769-4

3

Benjaminovi

S díky Beth Aderové, Jennifer Brownové,Lauře Langlieové, Abigail McAdenové

a zvlášť Benjaminu Egnatzovi – a také všem čtenářům,kteří tomuto seriálu od začátku fandili.

4

mediátorsubst, m(<lat.; angl. v. t. mediator = prostředník,

zprostředkovatel) esoterické označení prostředníka mezi světem živých a světem zemřelých. Zřejmě je odvozeno z technického významu slova médium (= látka, která je nositelem určitých fyzikálních vlastností nebo energie).

Mediátoři jsou považováni za průvodce duší, jež nedokáží po smrti samy přejít do další formy existence. Jde o jedince obdařené nadpřirozenou schopností vnímat duše zemřelých jako fyzické osoby, komunikovat s nimi a sloužit jim jako duchovní rádci a průvodci. Na rozdíl od média, které za účelem komunikace kontaktuje duše ze záhrobí, je mediátor schopen vidět všechny zesnulé, kteří ještě neopustili tento svět. Existenci mediátorů připouštějí v různé podobě všechna klasická náboženství.

5

Typický sobotní ráno v Brooklynu, na kterým nebylo nic zvláštního. Nic, co by mě přivedlo na myšlenku, že odteďka se můj život nenávratně změní. Ani ň.

Vstala jsem brzo a šla se koukat na kreslený seriály. Nevadilo mi trochu si přivstat, pokud to znamenalo, že budu moct strávit pár hodin ve společnosti králíka Bugse a jeho kámošů. Vstávání do školy mi zdaleka tak nevonělo. Ani tenkrát jsem totiž mezi spolužákama nestála moc vysoko v žebříčku popularity. Ve všední den mě táta musel lechtat na chodidlech, když mě chtěl vytáhnout z postele.

Ale v sobotu ne.Myslím, že taťka to bral stejně. Teda jako s těma

sobotama. U nás doma byl sice každej den vzhůru jako první, jenomže v sobotu vstával extra brzo a místo ovesný kaše se třtinovým cukrem, kterou mi vařil k snídani ve všední den, mi opejkal francouzský toasty. Mamka, který se z vůně javorovýho sirupu zvedal žaludek, zůstávala vždycky v posteli, dokud jsme po sobě neopláchli nádobí a nenaskládali ho do myčky, neutřeli linku a nevyvětrali ten puch.

Tenkrát v sobotu – tu jednu konkrétní sobotu, kdy mi bylo zrovna šest – jsme s taťkou zase umyli nádobí upatlaný od sirupu i lepkavou linku a já se pak uklidila k televizi a groteskám. Nepamatuju se, jakou zrovna dávali, když táta nakouknul ke mně, aby se se mnou rozloučil, ale asi to byla nějaká dobrá. Říkala jsem si, ať už konečně vysmahne a nechá mě koukat.

„Jdu si zaběhat,“ oznámil mi a políbil mě zezadu do vlasů. „Zatím pa, Suze.“

6

„Ahoj,“ odpověděla jsem nepřítomně. Myslím, že jsem se k němu ani nenamáhala zvednout oči. Znala jsem přece nazpaměť, jak vypadá. Vysokej chlápek s hustejma tmavejma vlasama, který mu už tu a tam začínaly šedivět. Ten den měl na sobě šedivý běžecký tepláky a tričko s nápisem Homeport, Menemsha, Čerstvé plody moře po celý rok, který si přivezl z našeho posledního rodinnýho vejletu na Martha’s Vineyard.

Nikdo z nás netušil, že to bude poslední oblečení, ve kterým ho někdy někdo uvidí.

„Vážně nechceš jít do parku se mnou?“ zkoušel to na mě.„Tatííí,“ protáhla jsem znechuceně. Myšlenka, že bych

kvůli něčemu takovýmu dobrovolně propásla kreslený filmy, mě totálně otrávila. „Ne.“

„Buď tady hodná,“ nakázal mi. „A vyřiď mamince, že má v ledničce čerstvou šťávu z pomerančů.“

„Tak jo,“ odpověděla jsem mechanicky. „Ahoj.“A byl pryč.Udělala bych něco jinak, kdybych tehdy věděla, že je to

naposled, co ho vidím – nebo teda aspoň naposled živýho? Jasně že udělala. Jasně že bych s ním šla do parku a kvůli mně by tolik neutíkal, nebo aspoň ne tak rychle. A kdybych věděla, že tam na cestičce v parku dostane infarkt a umře mezi samejma cizíma lidma, v první řadě bych mu vůbec nedovolila do toho parku chodit. Donutila bych ho jít na pohotovost.

Jenomže jsem to nevěděla. Jak bych taky mohla?No jak?

7

Našla jsem ten šutr přesně tam, kde měl podle paní Gutierrezový bejt – pod větvema přerostlýho ibišku na jejím zadním dvorku. Zhasla jsem baterku. I když dneska v noci slibovali úplněk, z moře se sem valily hustý oblaka mlhy, neprostupný mlhy, která zlikvidovala viditelnost na nulu.

Ale já světlo k ničemu nepotřebovala. Tak by mě leda někdo vyhmátnul. Potřebovala jsem jenom chvíli hrabat. Zabořila jsem prsty do měkký mokrý hlíny a vytáhla ten kámen ven. Šlo to lehce, protože nebyl těžkej. Za chvilku jsem sáhla do prohlubně a čekala, že ucejtím kovovou krabičku, která tam podle paní Gutierrezový měla bejt taky.

Jenomže nebyla. Nebylo tam nic, jen mokrá hlína, která mi zalejzala pod nehty.

A pak se někde blízko ozvalo zapraskání – jako když pod něčí váhou křupne větvička.

Strnula jsem. Heleďte, překračuju tady zákon. Poslední, co můžu potřebovat, jsou policajti z Carmelu-by-the-Sea ve státě Kalifornie, který by mě přivlekli domů.

Další křupnutí.Když jsem si začala sumírovat, jak pro všechno na světě

vysvětlím, co tady vyvádím, tep už mi uháněl jako o závod. V tu chvíli na mě dopadnul stín – dlouhej, štíhlej a černější než všechny v okolí. V uších mi zahučelo a srdce nemínilo podřadit, ale tentokrát z úplně jinýho důvodu.

„Ty…“ hlesla jsem a otřeseně se vyhrabala na nohy.

1

8

„Ahoj, Suze.“ Jeho hlas ke mně připlul mlhou, hlubokej a sebejistej… na rozdíl od toho mýho, kterej začínal mít odpornej zvyk roztřást se pokaždý, když se tenhle člověk ocitnul někde poblíž.

A ne že by to byla jediná část mýho těla, která se v jeho přítomnosti třásla.

Ale byla jsem pevně odhodlaná nedat mu to najevo, ani náhodou.

„Dej to sem,“ vyzvala jsem ho a natáhla ruku.Zavrtěl hlavou a rozesmál se.„Přeskočilo ti?“„Myslím to vážně, Paule,“ pronesla jsem pevně, jenomže

hraná jistota se mi začala pod nohama pomalu drolit jako písek.

„Je to dva tisíce dolarů, Suze,“ oznámil mi, jako bych si to sama až moc dobře neuvědomovala. „Dva litry.“

„A patřej Juliu Gutierrezovi.“ Mluvila jsem jako poslední spravedlivej, přestože jsem si tak vůbec nepřipadala. „Ne tobě.“

„No jasně.“ Z Paulova hlasu zase odkapávala jízlivost. „A co tenhle Gutierrez asi udělá? Zavolá poldy? Jemu přece ty peníze nechyběj. Nemá ani páru, že jsou tady schovaný.“

„Protože jeho babička umřela dřív, než mu to stačila povědět,“ připomněla jsem.

„Takže vnouček se o tom nedozví, že jo?“ I když byla tma, vsadila bych boty, že se Paul usmívá. Hlas ho prozradil. „A když nemáš o něčem páru, nemůže ti to chybět.“

„Ale paní Gutierrezová to zjistí.“ Zastrčila jsem ruku za záda, aby Paul nezahlídnul, že se mi třese, ale rostoucí nejistotu v hlase jsem nijak zamaskovat nedokázala. „Až jí dojde, žes to čmajznul, došlápne si na tebe.“

„A proč myslíš, že už to neudělala?“ zeptal se tak vemlouvavě, až mi vstaly do pozoru všechny chloupky na předloktí… a vůbec ne proto, že byla chladná podzimní noc.

9

Nemínila jsem mu věřit ani nos mezi očima, jenomže neměl důvod mi lhát. Nakonec bylo zřejmý, že za ním paní Gutierrezová taky dorazila, stejně jako za mnou, když se zoufale pokoušela sehnat nějakou pomoc. Jak jinak by se o těch penězích dozvěděl?

Chudinka stará paní. Vložila svou důvěru ve špatnýho mediátora. Protože to vypadalo, že Paul jí proved ještě něco mnohem horšího, než že jí čmajznul úspory.

Ale když jsem stála na jejím dvorku jako pitomec, stejně jsem ji zkusila přivolat jménem – tak nahlas, jak jsem si jen troufla, abych nevzbudila truchlící rodinku ve štukovaným domku kousek od nás.

„Paní Gutierrezová?“ Vytáhla jsem krk a zasyčela to do tmy, snažila se přehlížet rostoucí chlad ve vzduchu… a taky ve svým srdci. „Paní Gutierrezová? Jste tady? To jsem já, Suze… Paní Gutierrezová?“

Ale nebyla jsem zase tak překvapená, když se nezjevila. Jen jsem prostě nemohla uvěřit, že ten kluk je fakticky takovej hajzlík.

Jako bych ho neznala.Když jsem se obrátila zpátky k Paulovi, od moře k nám

zavanul studenej vítr. Povedlo se mu rozfoukat mi dlouhý tmavý vlasy tak, až se mi pár pramínků přilepilo k puse natřený leskem. Ale já teď myslela na jiný věci než na image.

„Jsou to její celoživotní úspory,“ připomněla jsem mu. Najednou už mi bylo fuk, jestli si všimne, jak mi v půlce věty poposkočil hlas. „Všechno, co mohla odkázat svejm dětem.“

Paul pokrčil ramenama, ruce ponořený hluboko v kapsách kožený bundy.

„Tak je měla dát do banky,“ ucedil bez zájmu.Třeba bych na něj měla jít oklikou, pomyslela jsem si.

Rozumně mu vysvětlit, že… „Je spousta lidí, který se bojej dát svý prachy do banky –“

10

Ale bylo to k ničemu.„Jejich věc.“ Další pokrčení ramen.„Ty přece prachy nepotřebuješ!“ vyhrkla jsem. „Rodiče ti

koupěj všechno, na co si vzpomeneš! Pro tebe nejsou dva tácy nic extra, ale pro děti paní Gutierrezový je to celý jmění!“

„Tak se o ně měla postarat líp.“ To bylo všechno, co mi na to řek.

Pak si zřejmě všimnul, jak se tvářím – i když teda nechápu jak, protože mraky nad našima hlavama byly ještě hustší než jindy – a hlas mu trochu zvláčněl.

„Suze, Suze, Suze,“ prohodil pateticky jako v nějakým sladkým dívčím románku, vytáhnul ruku z kapsy a objal mě ležérně kolem ramen. „Co mám s tebou dělat?“

Mlčela jsem. Nevim, jestli bych vůbec dokázala promluvit, i kdybych věděla, co na to říct. Už i dejchat bylo pro mě dost těžký. Dokázala jsem myslet jen na jediný: na paní Gutierrezovou a na to, co jí proved. Jak může někdo, kdo tak hezky voní (mý smysly zalila ostrá a čistá vůně jeho kolínský), někdo, kdo má tak příjemně horkou ruku (zvlášť když je venku kosa a člověk má na sobě jen tenkou větrovku), jak může bejt takovej…

… parchant?„Něco ti řeknu,“ ozval se Paul. Držel mě tak pevně, že

jsem cejtila, jak mu jeho hlas rezonuje v těle. „Šábnem se. Je toho dost pro oba.“

Musela jsem polknout – něco, co chutnalo fakticky hnusně –, než jsem mu dokázala odpovědět. „Magore.“

„Nebuď taková, Suze,“ naštětil se. „Musíš uznat, že je to férová nabídka. Se svojí půlkou si můžeš dělat, co chceš. Třeba ji pošli Gutierrezovejm, mně je to fuk. Ale jestli jseš chytrá holka, tak si za ni koupíš auto, když už máš teď konečně řidičák. Za tyhle peníze seženeš celkem slušný fáro, a nebudeš pak muset vymejšlet, jak bys čmajzla mámino, až tvrdě usne –“

11

„Nenávidím tě!“ vyštěkla jsem a vyvlíkla se z toho objetí. Snažila jsem se nevšímat si, jak mě najednou mrazí v místech, kde mě ještě před chvílí zahřívalo jeho tělo.

„To není pravda,“ odpověděl klidně. Mraky se na chviličku rozhrnuly a vypustily ven měsíc – jen na chviličku, abych stačila zahlídnout, že se Paulovy rty zkroutily v úšklebku. „Vyvádíš jenom kvůli tomu, že můj návrh je rozumnej.“

Nevěřila jsem vlastním uším. To myslí vážně? „Ukrást peníze mrtvý starý paní je podle tebe rozumný?“

„Pochopitelně,“ přitakal. Měsíc už se zase schoval, ale z Paulova hlasu jsem poznala, že se tváří pobaveně. „Ta už je přece nepotřebuje… Ty a otec Dominik jste zkrátka vážně páreček idealistů. Můžu se tě na něco zeptat? Jak to, žes tomu jejímu blábolení vůbec rozuměla? Myslel jsem, že chodíš na francouzštinu, ne na španělštinu.“

Neodpověděla jsem mu hned. Z toho důvodu, že jsem zuřivě uvažovala o odpovědi, kde bych mohla vypustit to slovo, který jsem v Paulově přítomnosti odmítala vyslovit. Slovo, který vždycky, když jsem ho slyšela, nebo si na něj jen vzpomněla, přimělo mý srdce udělat v hrudníku kotrmelec a krev v žilách příjemně vybičovat.

Jenomže to taky bylo slovo, který mělo na Paula naprosto opačnej účinek.

Teď na něj kápnul dřív, než jsem si stačila vymyslet nějakou věrohodnou lež.

„Aha, no jasně,“ pronesl hlasem, kterej zněl najednou pohrdavě. „To on. Že mě to hned nenapadlo.“

A pak – dřív, než jsem se zmohla na odpověď, která by mu to vyvrátila, nebo aspoň odvedla jeho myšlenky od Jesseho, posledního člověka na zemi, na kterýho by měl myslet zrovna Paul Slater – pronesl úplně jiným tónem: „Nevím jak ty, ale já toho mám dost. Pro dnešek už to zapíchnu. Měj se, Simonová.“

12

A otočil se. Prostě jen tak – nastavil mi záda a vykročil ze dvorku.

Věděla jsem, co musím udělat, to si pište. Ne že by mě to nějak těšilo… popravdě řečeno, srdce mi z tý představy vylítlo až někam do krku a dlaně mi nečekaně, nevysvětlitelně zvlhly.

Ale copak jsem měla na vybranou? Nemohla jsem ho přece nechat odpochodovat se všema těma prachama. Snažila jsem jít na něj rozumně, ale to bylo dost na draka. Jessemu by se to nezamlouvalo, ale já fakticky neměla jinou možnost. Pokud mi Paul ty prachy nedá dobrovolně, musím mu je sebrat.

Řekla jsem si, že mám slušnou šanci na úspěch. Paul si tu krabičku zastrčil do kapsy saka. Cejtila jsem ji, když mě tisknul k sobě. Stačilo, abych ho trochu zabavila – třeba taková dobře mířená rána na solar jednoho rozptýlí celkem spolehlivě –, vyškubla mu tu krabičku z kapsy a prohodila ji nejbližším oknem do baráku. Gutierrezovi se sice vyděsej, až uslyšej třeskot skla, ale dost pochybuju, že by volali poldy… určitě ne, až zjistěj, že se jim po podlaze válej dva tisíce babek.

Určitě to nebyl zrovna nejdůmyslnější plán, jenomže nic lepšího mě v tu chvíli prostě nenapadlo.

Zavolala jsem na něj.Otočil se. Měsíc si tuhle chvilku už podruhý vybral k

tomu, aby vyklouznul zpod záclony, a já v jeho slabým světle zjistila, že na Paulově tváři se objevil nesmyslně dychtivej výraz. A ten se začal prohlubovat, když jsem vykročila po trávníku směrem k němu. Nespíš si na chvilku začal myslet, že mě konečně zlomil. Že vyhmátnul mou slabost. A úspěšně mě zlanařil pro stranu Temna.

Kvůli pitomý tisícovce.To zrovna.Dychtivý očekávání se mu vytratilo z obličeje ve chvíli,

kdy si všimnul mý pěsti. Dokonce mi přišlo, že se mu v těch

13

modrejch očích, bledejch jako světlo nad náma, na okamžik objevil bolestnej výraz, ale pak měsíc zase zakryly mraky a my se ponořili do tmy.

Pak už jsem jen vnímala, jak Paul udělal nějakej pohyb, mnohem rychlejší, než jakej bych od něj čekala. Chytil mě za zápěstí, bolestivě ho sevřel a kopnutím mi podrazil nohy. Svalila jsem se do mokrý trávy, přišpendlená k zemi vahou jeho těla. Obličej měl zničehonic jen pár cenťáků od mýho.

„Tohle byla chyba,“ prohodil až moc nedbale, když si vemu to, jak mu srdce prudce bušilo proti mýmu. „Odvolávám nabídku.“

Na rozdíl ode mě vůbec nelapal po dechu. Pokusila jsem se nedat najevo, že z něj mám fakticky strach.

„Jakou nabídku?“ zasípěla jsem.„Že se šábnem. Teď si to nechám všechno. Ranilas moje

city, Suze, chápeš?“„To určitě,“ vyštěkla jsem se zbytkem jízlivosti, kterou

jsem v sobě ještě vydolovala. „A teď ze mě laskavě slez. Tohle jsou mý oblíbený kalhoty. Zamažeš mi je od trávy.“

Ale Paul mě zatím pustit nehodlal. Taky to nevypadalo, že by ocenil mou snahu zlehčit celou tu situaci vtipem. Hlas, kterým mi zasyčel do ucha, zněl smrtelně vážně.

„Chceš snad, abych tvýho přítele nechal zmizet?“ zeptal se kamenně. „Stejně jako tu starou Gutierrezovou?“

Jeho tělo mě zahřívalo dost silně na to, abych našla nějaký přirozený vysvětlení pro to, že mi srdce zčistajasna zmrzlo do ledový kostky – leda že mě jeho výhrůžka tak vyděsila, až mi v žilách ztuhla krev.

Dá rozum, že před ním jsem ten strach dát najevo nemohla. Když týpkové jako Paul viděj lidskou slabost, je to pro ně jen záminka, aby se chovali ještě krutějc.

„Na něčem jsme se dohodli.“ Vyslovila jsem to jen ztěžka, protože jsem měla jazyk i rty potažený stejnou ledovou krustou jako srdce.

14

„Slíbil jsem ti, že nechám na pokoji jeho ducha,“ opravil mě nevrle Paul. „Nesliboval jsem ti nic v tom smyslu, že se postarám, aby vůbec neumřel.“

Zůstala jsem na něj nechápavě zírat.„Co… jak to myslíš?“ vykoktala jsem.„Však ty na to přijdeš,“ prohlásil tajuplně. Naklonil se a

zlehka mě políbil na ztuhlý rty. „Dobrou, Suze.“Pak se postavil a ztratil se v mlze.Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že už mě nikdo

nedrží. Na všech těch místech, kde mě ještě před chvílí hřálo Paulovo tělo, mě teď studilo ledový noční povětří. Konečně se mi povedlo přetočit se na všechny čtyři. Připadala jsem si, jako bych v plný rychlosti nalítla do cihlový zdi. Ale našla jsem v sobě aspoň tolik síly, abych dokázala zavolat: „Paule! Počkej!“

Vtom někdo v Gutierrezovic baráčku rozsvítil a dvorek zalila ostrá záře, jaká osvětluje rozjezdový dráhy na letišti. Uslyšela jsem, jak někdo otevírá okno, a pak výkřiky: „Hej, ty! Co tam děláš?!“

Nezdržovala jsem se zjišťováním, jestli chtěj zavolat poldy, anebo si poplkat při měsíčku. Zvedla jsem se a vystartovala k zídce, kterou jsem asi před půl hodinou přelezla. Mamčino auto bylo tam, kde jsem ho nechala. Skočila jsem do něj a vyrazila na dlouhou cestu domů. Místo muziky jsem si vystačila s proklínáním jednoho konkrétního kolegy-mediátora. A s nadáváním na fleky od trávy, který zůstaly na novejch džínách.

Tu noc jsem ještě nechápala, jak moc se tím napětí mezi mnou a Paulem přiostřilo.

Ale už brzo jsem to měla zjistit.

15

Udělal to. Nakonec jo. Myslím, že jsem v hloubi duše vždycky věděla, že to jednou přijde.

Asi byste řekli, že po tom všem, co mám už v životě za sebou, mi mohlo dojít, že se to blíží. Přece v tomhle oboru nejsem žádnej zajíc. A ne že by tady předtím nebyly různý varovný náznaky.

Ale stejně – když ta rána přišla, bylo to jako blesk z čistýho nebe.

„S kým razíš na večeři před Zimním plesem?“ zeptala se mě Kelly Prescottová čtvrtou hodinu, když jsme seděly v jazykový laborce. Ale vůbec nečekala, co já na to. Kelly Prescottovou moje odpověď vůbec nezajímala. Proto se mě taky neptala.

„Mě pozval Paul do Modrýho útesu,“ pokračovala dychtivě. „Víš přece, kde je Modrej útes, Suze? Na Big Sur?“

„No jasně že vim.“Odpověděla jsem jí, jako by se nic nedělo. Není to

srandovní, jak se mozek lehko přepíná na autopilota? Jak člověk dokáže plácat něco nezávaznýho, a myslet přitom na úplně jiný věci? Protože když mi Kelly oznámila, že ji Paul pozval do Modrýho útesu, první věc, která mi prolítla hlavou, vůbec nebylo: No jasně že vim. Ani náhodou. Mý první myšlenky by se daly zformulovat asi takhle: Cože? Kelly Prescottovou? Paul Slater bere na Zimní ples KELLY PRESCOTTOVOU?!?

2

16

Ale díkybohu jsem si to nechala pro sebe. Teda vzhledem k tomu, že Paul sám seděl jen o pár audiokabinek dál a přetáčel si pásek na přehrávači. Byla bych sakra nerada, aby se nějak domáknul, že jsem jako naštvaná, víte, protože pozval na ples někoho jinýho. Už tak bylo na pytel, že si okamžitě všimnul, jak se dívám jeho směrem – ale kdyby navíc slyšel, jak se o něm bavíme…? Už teď zvedl tázavě obočí, jako by naznačoval zdvořilou otázku: Co pro tebe můžu udělat?

Naštěstí mi s úlevou došlo, že má furt na uších sluchátka, takže rozhodně nemoh slyšet, o čem si s Kelly povídáme. Poslouchal vzrušující konverzaci mezi Dominique a Michelem, našima virtuálníma francouzskejma kámošema.

„Je to pětihvězdičkovej hotel,“ básnila dál Kelly a rozmotávala si šňůru od sluchátek. „Teda jako Modrej útes.“

„Super.“ Rezolutně jsem odlepila pohled od Paula a dopadla na židli ve svý kukani. „Tak to si teda určitě užijete.“

„To jo.“ Kelly odhodila dlouhý medový vlasy dozadu, aby si mohla nasadit sluchátka. „Bude to tak romantický. A kam razíš ty? Teda jako najíst se před plesem?“

Ale věděla to. Tutově to věděla.A stejnak mě to donutila říct nahlas. Holky jako Kelly si

tohleto prostě nedokážou odpustit.„Já asi na ples nejdu.“ Usadila jsem se v kabince vedle ní

a začala si chystat sluchátka.Kelly se naklonila přes přehrádku mezi kukaněma, pusu

sešpulenou soucitem. Předstíraným soucitem, to si pište. Kelly Prescottový můžu bejt totálně ukradená. Může jí bejt ukradenej celej svět kromě její maličkosti.

„Ty nejdeš na ples? Suze, ale to je hrozný! Nikdo tě nepozval?“

Místo odpovědi jsem se na ni jen usmála. Culila jsem se a snažila se nevnímat Paulův pohled, kterej se mi propaloval do zátylku.

17

„No to je děsný,“ pokračovala nadšeně Kelly. „A vypadá to, že Brad taky nebude mít s kým jít, když má Debbie tu mononukleózu. Jé, já mám nápad!“ Dětinsky se zahihňala. „Mohli byste jít spolu!“

„Fakt vtipný,“ utrousila jsem a pokusila se aspoň trochu usmát, zatímco se Kelly pobaveně uchechtávala vlastnímu vtípku. Protože – jak je vám asi jasný – není nic ubožejšího než holka, kterou na Zimní ples veme nevlastní brácha.

Leda snad to, když ji tam neveme nikdo.Stiskla jsem tlačítko přehrávače a hysterická Dominique

si svýmu parťákovi okamžitě začala stěžovat na dormitoire. Michel určitě zase bručel ty svý soucitný reakce (to dělal vždycky), ale já je hned pouštěla druhým uchem ven.

Protože to nedávalo smysl. Teda to, co se stalo. Jak to, že si Paul klidně pozve Kelly na Zimní ples, když jsem to – aspoň podle toho, co mi předváděl – byla já a jenom já, koho uháněl o rande… nebo aspoň něco na ten způsob? Ne že by mě to nějak zvlášť těšilo, to dá rozum. Ale sem tam jsem mu přece musela hodit nějakou tu kostičku, už jen proto, aby nechtěl províst mýmu klukovi to, co proved paní Gutierrezový.

Počkat. Co se to tady vlastně děje? To už Paula fakt prostě omrzelo randit s holkou, kterou musel vydírat, aby s ním vůbec byla ochotná trávit volnej čas?

No tak prima. Nebo ne? Teda, jestli Kelly chce, tak ať si ho nechá.

Problém byl jedině v tom, že mi dalo fakticky dost práce zapomenout, jaký to bylo, když jsem na sobě cejtila Paulovo tělo tam na trávníku u Gutierrezovejch. Protože navzdory mýmu strachu… jeho váha, jeho teplo… vůbec to nebylo nepříjemný. Naopak. Bylo to moc příjemný.

Správnej pocit… s nesprávným klukem.A ten správnej? No, nebyl to zrovna týpek, kterej by svým

tělem přišpendloval holky na trávník, a pokud jde o teplo… tak to nevyzařoval už nějakýho půldruhýho století.

18

Ale za to chudák nemoh. Teda jako za to teplo. Jesse nemoh dělat nic s tím, že je mrtvej, stejně jako Paul nemoh dělat nic s tím… že… že je Paul.

Ale stejně – to, že pozval na ples Kelly, a ne mě – mě trochu naštvalo. Už tejdny jsem se v duchu připravovala, co mu odpovím na pozvání – a obrňovala se proti tomu, co přijde, až uslyší mý odmítnutí. Doufala jsem, že v tom našem zvláštním vztahu, kde si v jednom kuse pinkáme svý jedovatý reakce přes síť jako míčky na kurtech v hotelu Pebble Beach, kde jsme se o prázdninách seznámili, konečně jednou budu na podání taky já.

Zato teď se mě zmocnila sklíčenost při pomyšlení, že místo toho na mě Paul zahrál míček, kterej teda v životě nevyberu.

Co se děje?Ta věta se mi objevila před očima, naškrábaná na papíru

vytrženým z bloku a vznášející se nad okrajem dřevěný přepážky, která oddělovala moji kabinku od kukaně vpředu. Vyškubla jsem papír z prstů, který ho držely, a napsala: Paul pozval Kelly na Zimní ples. A hodila jsem to přes hrazení.

O pár vteřin pozdějc přistál papír znova přede mnou.Já myslela, že pozve tebe!!! odepsala moje nejlepší

kámoška Cee Cee.Takže asi ne, odpověděla jsem stručně.Možná je to tak lepší, začala hloubat Cee Cee. Ty bys s

ním přece stejně nechtěla jít, že ne? Kvůli Jessemu, že jo?Jenomže právě kvůli Jessemu jsem z toho byla tak

nervózní. Kdyby mě Paul pozval na Zimní ples a já zareagovala nějak jinak než bezbřehým nadšením, moh by utrousit nějakou další výhrůžku, co Jessemu provede – i když tu jeho nejnovější hlášku, že se postará, aby vůbec neumřel, jsem teda moc nepochopila, ale to je fuk.

Jenomže ten kluk, místo, aby se choval předvídatelně, si klidně pozve na ples někoho jinýho. A ne jen tak někoho, ale zrovna Kelly Prescottovou, nejhezčí a nejoblíbenější holku

19

na celý škole…, ale zároveň holku, o který jsem věděla, že jí Paul hluboce pohrdá.

Tohle všechno šlo nějak šejdrem. A nejen proto, že jsem si toužila rezervovat všechny tance pro kluka, co už byl sto padesát let nebožtík.

Jenomže před Cee Cee jsem to nechtěla rozpitvávat. I když je to moje nejlepší kámoška, tohle bylo něco, co šestnáctiletá holka – a dokonce ani šestnáctiletá albínka s tetičkou-vědmou – nedokáže pochopit. O Jessem už věděla. Ale o Paulovi jsem držela jazyk na řetězu.

A hodlala jsem v tom pokračovat.To máš fuk, naškrábala jsem. Co ty? Už tě Adam pozval?Než jsem Cee Cee strčila vzkaz, rozhlídla jsem se kolem,

abych se přesvědčila, že se naše francouzštinářka, sestra Mary Rose, nedívá. Jenomže místo ní jsem zachytila pohled otce Dominika, kterej stál ve dveřích jazykový laborky a mával na mě.

Stáhla jsem si sluchátka z hlavy celkem bez lítosti – kňučení Dominique a Michela by bylo nudný i v angličtině, ale ve francouzštině se už pohybovalo někde za hranicí snesitelnosti – a rozběhla se ke dveřím. Všimla jsem si jistýho pohledu, kterej se ke mně přilepil a tak nějak odmítal uhnout.

Ale já mu určitě nehodlám udělat tu radost, abych se otočila jeho směrem.

„Susannah,“ začal otec D., sotva jsem vyklouzla z učebny do křížový chodby, která sloužila v Misijní akademii Junipera Serry jako spojovací chodba mezi jednotlivejma třídama, „jsem rád, že jsem tě zastihl ještě před odjezdem.“

„Před odjezdem?“ Teprve teď jsem si všimla, že má přes rameno cestovní brašnu a tváří se sakra ustaraně. „A kam jedete?“

„Do San Franciska.“ Obličej otce Dominika byl skoro stejně bílej jako jeho pečlivě upravený vlasy. „Bohužel tam došlo k tragédii.“

20

Vykulila jsem oči. „Zemětřesení?“„To zrovna ne.“ Otec D. si posunul brejle v drátěnejch

obroučkách ke kořeni svýho orlího nosu a zamžoural na mě. „Jde o monsignora. Měl nehodu a je v kómatu.“

Pokoušela jsem se zatvářit příslušně zhrozeně, i když popravdě řečeno mi celej arcibiskup moh bejt ukradenej. Pokud šlo o školu, vždycky se staral o naprosto nepodstatný věci, jako jsou holky v minisukních, a zanedbával řešení zásadních problémů – třeba to, že párky, který nám cpou místo oběda, jsou pokaždý studený jako psí čumák.

„Ty bláho,“ podivila jsem se. „Co se stalo? Vyboural se?“Otec Dominik si odkašlal. „Ehm… ne. Málem se udusil.“„Někdo ho chtěl uškrtit?“ zeptala jsem se dychtivě.„Ovšemže ne, Susannah,“ pokáral mě otec D.

nakvašeným pohledem. „Na farní slavnosti mu zaskočil párek v rohlíku.“

Ha! Pak že není na světě spravedlnost! Ale radši jsem si to nechala pro sebe. Tak nějak jsem tušila, že by se to otci Domovi nezamlouvalo.

„Chudák,“ zamumlala jsem. „A jak dlouho budete pryč?“„Nemám ponětí.“ Otec D. se zatvářil utrápeně. „Nemohlo

se to stát v horší dobu, když je teď o víkendu ta dražba…“Misijní akademie se v jednom kuse snaží nahrabat nějaký

prachy. Tenhle víkend se měla konat každoroční dražba starožitností. Celej tejden sem jezdili dárci z řad věrnejch dušiček a vozili nám haraburdí, který se uskladňovalo v suterénu fary. Mezi všema pozoruhodnostma, co se tam už nakupily, byla spiritistická tabulka z konce devatenáctýho století (pozornost Cee Ceeiny střelený tety Pru) a taky stříbrná přezka pásku – Historickej spolek města Carmel-by-the-Sea odhadl její stáří na 150 let. Tu objevil můj nevlastní brácha Brad, když u nás doma za trest (ale už fakt nevim, kvůli čemu ho vyfasoval) vyklízel podkroví.

„Chtěl jsem, abys věděla, kde mě případně hledat,“ pokračoval otec Dom a vytáhnul z kapsy svůj novej mobil.

21

„Zavolej mi, kdyby se dělo cokoli, cokoli neobvyklého, ano? Číslo je –“

„Já vaše číslo mám,“ připomněla jsem mu. Až tak novej zase ten telefon nebyl. Mám vůbec dodávat, jak moc mě vytáčí, že už i otec Dom mobil má, přestože s ním skoro neumí zacházet, a já pořád nic? „A co jako máte na mysli tím neobvyklým? Jako třeba kdyby Brad dostal z geometrie něco jinýho než kouli, nebo myslíte jen neobvyklý nadpřirozený jevy, jako třeba zjevení v chrámový lodi a tak?“

„To druhé,“ upřesnil otec D. a schoval mobil zase do kapsy. „Doufám, že nebudu pryč víc než pár dní, ale dobře si vzpomínám, že i to už ti nedávno stačilo, aby ses vystavila smrtelnému nebezpečí. Dokud budu pryč, buď tak laskavá a pokus se v sobě zmobilizovat tu špetku opatrnosti, kterou jsi dostala do vínku. Nerad bych po návratu zjistil, že do povětří vyletěla další část školy. A prosím tě, dohlédni na to, aby měl Hřebík co jíst –“

„To ne…!“ vyhrkla jsem a ucouvla. Poprvé za hodně dlouhou dobu byly mý ruce konečně bez krvavejch škrábanců a já se toho potěšení nehodlala vzdát. „Teď ho máte na starost vy, ne já!“

„A co mám asi tak dělat, Susannah?“ vyhrknul otec Dom a zatvářil se zoufale. „Požádat sestru Ernestinu, aby na něj čas od času dohlédla? Na faře nemají být v prvé řadě žádná zvířata, právě kvůli jejím úporným alergiím. Musel jsem se naučit spát při otevřeném okně, aby si to ďábelské stvoření mohlo chodit ven a vracet se, kdy se mu zachce, a přitom ho nezahlédla žádná z novicek –“

„Tak jo,“ přerušila jsem ho otráveně. „Zaskočím tam vždycky po škole a nasypu mu granule. Ještě něco?“

Otec Dominik vytáhnul z kapsy zmuchlanej papír.„Aha,“ zamumlal, jak ho projížděl očima. „Ten pohřeb

paní Gutierrezové. Všechno je zařízeno. A přidal jsem tu rodinu na náš seznam potřebných, jak jsi chtěla.“

22

„Díky, otče D.,“ hlesla jsem a uhnula očima do oblouku křížový chodby, kterým bylo vidět na bublající fontánu na nádvoří misie. U nás v Brooklynu, kde jsem vyrostla, znamenal listopad holý stromy, plískanice nebo rovnou mrazy. Ale tady v Kalifornii – i když tohle byla jen severní Kalifornie – se v listopadu změnilo jen to, že turisti, co si přicházeli prohlídnout misii, nosili místo bermud khaki pláťáky a surfaři na pláži vyměnili neoprénový oblečky s krátkejma rukávama za ty s dlouhejma. Na záhonech misie pořád kvetly oslnivě rudý a růžový růže, a když jsme se o polední přestávce vyhrnuli ven, člověk se na sluníčku dost lehce zpotil.

Jenomže i když bylo pořád teplo, zachvěla jsem se… ne proto, že jsem zrovna nestála na sluníčku, ale ve stínu chodby. Naskočila mi husí kůže, ale ten stín za to nemoh. Najednou mě napadlo, že za touhle kvetoucí nádherou číhá ve skrytu něco temnýho a hrozivýho…

Něco, co mělo podobu Paula Slatera.Vážně – ten kluk ve vás dokázal vyvolat pocit, jako když

jasnou oblohu najednou zastře černej mrak. Aspoň ve mně určitě. Netušila jsem, jestli se na to otec Dominik dívá podobně, ale tak trochu jsem o tom pochybovala. Po kapánek bouřlivým nástupu do školy se Paul začal chovat tak, aby s ředitelem Misijní akademie Junipera Serry nemusel skoro vůbec přijít do styku. Rozhodně se s ním nevídal tak pravidelně jako já, což bylo dost divný, když si vemete, že jsme všichni tři mediátoři.

Ale vypadalo to, že jak Paulovi, tak otci D. tohle uspořádání vyhovuje. Udržovali si od sebe odstup a mě používali jako prostředníka, když bylo nezbytně nutný řešit něco společně. No jasně, chovali se jako typický – když už to tak musím říct – chlapi. Ale tohle bylo proveditelný hlavně proto, že Paulovo chování – teda pokud jde o školu – bylo tak úžasný, že nebylo zapotřebí volat ho do ředitelny. Vlastně se z něj stal vzornej student, dostával jen ty nejlepší

23

známky a už se stačil stát kapitánem klučicího tenisovýho týmu naší akademie.

Kdybych to neviděla na vlastní oči, asi bych tomu nevěřila, ale bylo to tak. Paul zřejmě dával přednost tomu, aby se otec D. o jeho temnejch mimoškolních aktivitách nedomáknul. Asi tušil, že bohabojnej kněz by mu něco takovýho jen těžko schválil.

Tak třeba ta záležitost s Gutierrezovejma. Duch ubohý stařenky nás přijde požádat o pomoc – a Paul, místo aby jí vyhověl, čmajzne nebožce dva tácy. To nebyla zrovna záležitost, nad kterou by otec D. přimhouřil oko, kdyby se to k němu doneslo.

Jenomže o tom nemá ani páru. Protože Paul se mu s tím nesvěřil, to je snad jasný, a já, abych byla upřímná, taky ne. Protože kdybych to udělala – kdybych otci D. jen slůvkem naznačila, že Paul je něco jinýho než ten skvělej sportovec se samejma jedničkama –, mohlo by mýho kluka potkat to, co paní Gutierrezovou.

Teda možná ne přímo mýho kluka, ale prostě toho, kdo by třeba byl mým klukem, pokud by zrovna náhodou nebyl mrtvej.

Paul mě měl přesně tam, kde mě chtěl mít. Nebo možná ne přesně tam, kde chtěl, ale určitě hodně blízko k tomu místu.

Proto jsem se musela uchýlit k jistý formě lži, když jsem potřebovala píchnout s tím, aby se Gutierrezovejm dostalo aspoň nějaký spravedlnosti potom, co byli tak sprostě okradený… přestože o tom neměli ani tucha. Nemohla jsem s tim jít na policii, to je snad jasný. (Víte, strážníku, stavil se u mě na kus řeči duch jistý paní Gutierrezový a svěřil se mi, ze má pod kamenem na dvorku ulitý nějaký peníze, ale když jsem tam přišla, zjistila jsem, že už je šlohnul jinej mediátor… Jo, jasně, vy chcete vědět, kdo je to ten mediátor! To je prostě takovej prostředník mezi živejma a mrtvejma…

24

Heleďte, co to má jako znamenat? Proč mi oblíkáte tu svěrací kazajku…?)

A tak jsem se místo toho postarala, aby se jméno jejich rodiny ocitlo na misijním seznamu potřebnejch, což zajistí paní Gutierrezový slušnej pohřeb a taky poskytne peníze pozůstalejm, aby mohli splatit nějaký dluhy. Dva tisíce babek to sice nebudou, to je jistý…

„… zatímco budu pryč, Susannah.“Zachytila jsem ze žádosti otce Doma jen poslední slova,

ale dost dobře jsem se nemohla zeptat: Co že jste to chtěl, otče D.? Protože to by mu hned došlo, že jsem byla duchem jinde, místo abych ho pozorně poslouchala.

„Slibuješ, Susannah?“Pohled jeho modrejch očí se zabořil do mý tváře. Co jsem

mohla udělat jinýho než polknout a kejvnout?„Jasně, otče D.,“ prohlásila jsem, i když jsem neměla ani

ponětí, co mu to vlastně slibuju.„No, musím přiznat, že mě to trochu uklidnilo.“ Připadalo

mi, jako by se mu ramena fakticky trochu uvolnily, protože do tý doby vypadal děsně strnule. „Já samozřejmě vím, že vám dvěma můžu důvěřovat. To jenom – prostě – nerad bych, abys během mé nepřítomnosti udělala nějakou hloupost. Vím, že je obtížné odolávat pokušení, zvlášť pro někoho tak mladého, kdo si ještě nedokáže uvědomit následky svých činů.“

Uf. Tak teď už teda vim sakra přesně, o čem předtím mluvil.

„Ale pokud jde o tebe a Jesseho,“ pokračoval otec Dom, „ve vašem případě by následky mohly být obzvlášť katastrofální, kdybyste, ehm –“

„… se oddali bezuzdné vášni?“ navrhla jsem, když bezradně hledal další slova.

Otec D. se na mě nešťastně zadíval.„Já mluvím vážně, Susannah,“ zarazil mě. „Jesse do

našeho světa nepatří! Pokud bude mít štěstí, nebude už mezi

25

námi prodlévat moc dlouho. Čím hlubší vztah si mezi sebou vybudujete, tím obtížnější pro vás bude dát si sbohem. A ty mu budeš muset dát sbohem, Susannah – jednoho dne určitě. Nemůžeš bránit přirozenému řádu –“

Bla, bla, bla. Jeho rty se pohybovaly, ale já už zase vypnula zvuk. Tuhle přednášku už potisící poslouchat nemusím, fakt že ne. No tak mezi otcem D. a duchem tý holky, do který se kdysi zamiloval, to nevyšlo, tenkrát někdy ve středověku. Ale to neznamená, že Jesse a já musíme dopadnout stejně. Hlavně pokud se mi povede vytáhnout jednu zásadní informaci z Paula, kterej toho ví o mediátorování stokrát víc než otec Dominik…

… jako třeba to, že mediátoři můžou vrátit mrtvý do života.

Byl v tom jenom jeden nepatrnej háček: potřebovali jste nějaký tělo, do kterýho byste duši toho nešťastnýho nebožtíka umístili. A volný těla nejsou zrovna matroš, o kterej bych den co den zakopávala. Nebo aspoň neznám žádný takový, který by bylo ochotný vzdát se duše, co v něm momentálně přebejvá.

„To je jasný, otče D.,“ souhlasila jsem, když na chvilku zmlknul. „Heleďte, tak si to tam hlavně užijte.“

Otec Dominik se zamračil. Napadlo mě, že lidi, co jedou do San Franciska za monsignorem v kómatu, asi nebudou mít moc času kochat se obvyklejma turistickejma atrakcema, jako je most Golden Gate, Alcatraz, Čínská čtvrť a tramvaje supící do vršku.

„Děkuji, Susannah,“ uzavřel naši diskusi. A pak mě probodl výhružným pohledem. „Buď tady hodná.“

„Copak jsem někdy nebyla?“ zeptala jsem se udiveně.Obrátil se směrem k ředitelně a vrtěl hlavou, ale s

odpovědí se už neobtěžoval.

26

„Tak copak jsme dneska při laborkách probírali s naším milým kmotrem?“ zajímal se Paul.

„Pohřeb starý paní Gutierrezový,“ odpověděla jsem popravdě. Teda skoro popravdě. Zjistila jsem, že lhát Paulovi se nevyplácí. Byl obdařenej nějakou zlověstnou schopností vypátrat vždycky pravej stav věcí, a pak mi to pořádně osladit.

Ne snad, že by to znamenalo, že mu vždycky naservíruju jen čistou pravdu a nic než pravdu. Prostě to praktikuju tak, že mu vyklopím jen něco z toho, co chce slyšet, a zbytek si nechám pro sebe. Připadá mi to tak bezpečnější.

Momentálně mi rozhodně přišlo bezpečnější mu neprozrazovat, že otec Dom odjíždí do San Franciska a zatím nemá tucha, kdy se vrátí.

„Snad kvůli tomu ještě nejseš naštvaná, co?“ prohodil Paul. „Myslím jako kvůli tý Gutierrezový. Neboj, ty prachy posloužej dobrýmu účelu.“

„To se vsadím,“ utrousila jsem jedovatě. „Taková večeře v Modrým útesu přijde na pořádnej balík – tak stovka na osobu? A něco taky bude stát pronájem limuzíny.“

Paul se na mě líně pousmál a rozvalil se na polštářích, o který se opíral, ještě pohodlnějc.

„Kelly se ti svěřila?“ zeptal se posměšně. „Tak brzo?“„Při první příležitosti,“ potvrdila jsem.„Tak to stihla rychle,“ ocenil Paul.„Kdys ji pozval? Včera večer?“

3

27

„Přesně.“„To máš asi dvanáct hodin,“ uvažovala jsem nahlas.

„Když si vemeš, že tak osm z nich prospala, není to špatnej výkon.“

„Pochybuju, že by v noci spala,“ namítnul Paul. „To přece čarodějnicím začíná šichta, ne? Myslím, že Kelly stačí na zdřímnutí tak hodinka dvě, než nakopne koště. Maximálně.“

„Fakt romantika,“ pochválila jsem ho a otočila stránku zažloutlý starý knihy, která ležela mezi náma na Paulově posteli. „Říkat o holce, kterou pozveš na Zimní ples, že je čarodějnice, to už je dneska docela vzácnost.“

„Aspoň se mnou chce jít,“ prohlásil Paul a jeho tvář vypadala naprosto nečitelně – až na to, že mu jedno tmavý obočí vyjelo neznatelně o kousek vejš. „Což je – když už to tak musím říct – příjemná změna ve srovnání s chováním jistý osoby, kterou tady radši ani nebudu jmenovat.“

„Slyšels snad, že bych ti to vymlouvala?“ zeptala jsem se nezúčastněně a obrátila další stránku. Byla jsem sama na sebe pyšná, že jsem – aspoň navenek – dokázala k celý tý záležitosti přistupovat s takovou lhostejností. Uvnitř to teda bylo jiný kafe. Hluboko ve mně všechno vřelo a vřískalo: Co se děje? Pročs pozval Kelly, a ne mě? Ne že by mi šlo o to blbý tancování, ale jakou hru to se mnou koulíš teď, Paule Slatere?

Zajímavý, že jsem nic z toho nedala najevo. Aspoň teda pokud je mi známo.

„Já jenom že bych ocenila nějaký varování předem, že už jsem vyškrtnutá ze seznamu, víš,“ dodala jsem ironicky. „Co kdybych už třeba náhodou vyhodila majlant za plesovou róbu?“

Paulovy rty se zvlnily úsměvem. „Taky nejsi,“ ujistil mě. „A ani nebudeš.“

Odvrátila jsem oči. Někdy bylo dost těžký vydržet jeho pohled, když byl tak pronikávej a taky…

Modrej.

28

Silná opálená ruka se vznesla a přitiskla mý prsty ke stránce, kterou jsem právě obracela.

„Tady to je.“ Paul nevypadal, že by mu koukání z očí do očí dělalo stejný potíže jako mně (možná proto, že já mám oči zelený a pronikavý asi jako, ehm, vodní řasy). Jeho pohled nehodlal vycouvat z mý tváře. „Přečti si to.“

Podívala jsem se, co mi to ukazuje. Kniha, kterou tentokrát dotáhnul na naši soukromou hodinu mediátorování, byla tak letitá, že se její zažloutlý stránky drolily, když jsem je zkoušela obracet. Hodila by se spíš do vitríny v muzeu než do pokoje sedmnáctiletýho řízka.

Ale skončila zrovna tam, když ji Paul – i když jsem pochybovala, že ten kluk ví, že já vim – sebral z dědečkovy sbírky. Jmenovala se Kniha mrtvých.

A ten titul nebyl jedinou připomínkou pomíjivosti pozemskejch záležitostí. Ta knížka páchla tak, jako by mezi její stránky někdo přibouchnul myš nebo nějaký jiný zvířátko a nechal tam jeho mršinu pořádně hnít.

„Pokud věřiti lze překladu z roku 1924,“ četla jsem nahlas a byla ráda, že aspoň hlas se mi na rozdíl od prstů neklepe – prsty se mi začaly třást vždycky, když se jich Paul dotknul –, „pak schopnosti průvodců duší nespočívají toliko v tom, že tito dovedou komunikovati se zesnulými, jakož i doprovázeti je z našeho světa na onen. Průvodci duší rovněž oplývají darem cestovati čtvrtým rozměrem.“

Přiznávám, že jsem to nečetla zrovna dvakrát procítěně. Nejenom kvůli tomu starodávnýmu jazyku, ale ona to fakt není žádná sranda dřepět celej den ve škole a pak ještě uhánět na hodinu mediátorování. Naštěstí to bylo jen jednou tejdně, ale musíte mi věřit – i to bylo víc než dost. Barák Paulova dědečka vypadal celý ty měsíce, kdy jsem do něj chodila, furt stejně studeně. To místo mi nahánělo husí kůži podobně jako starej pán…

… Paulův děda, kterej žil, jak tomu sám říkal, „položivotem“ v pokoji o patro níž. Tenhle „položivot“

29

obnášel neustálou přítomnost ošetřovatelů, kterejm Paulovi rodiče platili, aby se o staříka starali, a celodenní sledování televizního kanálu s diváckejma soutěžema. Takže není divu, že se Paul panu Slaterovi – nebo správně doktoru Slaskýmu, jak se mi stařík v létě osobně představil – vyhejbal jako moru. Jeho dědeček nebyl zrovna nejúchvatnější společník, i když zrovna nepředstíral, jak moc je zblblej práškama.

Ale navzdory očividnýmu nedostatku nadšení v mým přednesu se Paul zatvářil nadmíru spokojeně, když pustil mou ruku a zahučel zpátky do polštářů. „No?“ Levý obočí mu zase povyjelo o kousek vejš.

„Co no?“ Otočila jsem stránku a uviděla fotku hieroglyfu, o kterým se tam psalo.

Poloviční úsměv, kterej se objevil na Paulově tváři, se vytratil, a za ním zbyla jen tvář stejně bezvýrazná jako stěna za ním.

„Záleží na tom, jak se k tomu postavíš,“ prohodil.Neměla jsem ani páru, o čem to zase mele. „Jak se

postavím k čemu?“„Já to dokážu, Suze,“ prohlásil. „Nemůže to přece bejt tak

těžký. A až zjistím, jak se to dělá… no, pak mě nebudeš moct obvinit z toho, že jsem nedodržel naši úmluvu.“

„Jakou úmluvu?“Paul trochu vysunul čelist.„Že nechám tvýho přítele na pokoji,“ prones záhadně.Zírala jsem na něj s nepředstíraným úžasem. Vážně jsem

neměla ponětí, jak jsme se zase dostali k tomuhle. Vypadalo to na příjemný – no dobře, tak ne příjemný, ale aspoň normální – odpoledne, a on najednou zase začne vytahovat tyhle svý starý výhrůžky, že něco udělá… nebo teda neudělá… Jessemu. Co je zas?

„O čem to m-mluvíš?“ zakoktala jsem. „Co má tohle společnýho s Jessem? To je kvůli… tomu plesu? Paule, kdybys mě pozval, šla bych s tebou. Nechápu, pročs rovnou pozval Kelly a ani ses –“

30

Ten nenápadnej úsměv mu zase přistál na rtech, ale Paul se tentokrát jen naklonil a zabouchnul knížku mezi náma. Ze stařičkejch stránek se vznesl oblak prachu, málem přímo mně do tváře, ale neprotestovala jsem. Místo toho jsem se srdcem v krku čekala, co z něj vypadne.

Ale zklamal mě. „Nelam si s tím hlavu,“ zašklebil se. Pak přehodil nohy přes pelest a postavil se. „Máš hlad?“

„Paule.“ Napodobila jsem ho a mý lodičky značky Stuart Weitzman hlasitě zaklapaly na holejch dlaždicích. „Co se děje?“

„A proč myslíš, že by se mělo něco dít?“ zeptal se, když vykročil přede mnou do dlouhý temný chodby.

„Panebože!“ vyjekla jsem. Sama jsem slyšela, jak popudlivě to zní. „Tenkrát v noci jsi mi kvůli Jessemu vyhrožoval. Se Zimním plesem ses na mě vykašlal. A teď zase tohle. Máš něco za lubem.“

„Že by?“ Paul ke mně obrátil hlavu, když jsem za ním scházela po točitým schodišti do kuchyně. „To si vážně myslíš?“

„To vim,“ opravila jsem ho. „Jenom jsem zatím nezjistila, co chystáš.“

„Víš, jak se teď chováš?“ zeptal se ležérně Paul. Sklonil se nad otevřenou lednicí a zamžoural dovnitř.

„Ne,“ přiznala jsem. „Jak?“„Jako holka, co žárlí na svýho kluka.“Málem mi došel dech. „A co je jinak novýho na planetě

Splněnejch přání?“Paul vylovil z ultramoderní lednice plechovku koly a s

okázalou peckou ji otevřel.„To je dobrá hláška,“ pochválil můj slovní obrat. „Fakt,

líbí se mi to. Možná to sem tam použiju.“„Paule.“ Zírala jsem na něj, v krku sucho, srdce se mi

pokoušelo proskočit hrudníkem. „O co ti jde? Ale teď vážně.“

31

„Vážně?“ Zhluboka se napil limonády. Nemohla jsem si pomoct – musela jsem se dívat, jak mu při polykání poskakuje ohryzek v tom jeho opáleným krku. „Chci si jen pojistit svou sázku.“

„A co znamená zase tahle hláška?“„Znamená to,“ ucedil, zavřel ledničku a opřel se o ni

zádama, „že se mi tady začíná líbit. Je to sice divný, ale je to tak. Nikdy by mě nenapadlo, že bych chtěl dělat kapitána tenisovýho týmu. Je jistý, že v minulý škole –“ Zase se napil. „No, to nebudu rozebírat. Fakt je, že začínám pronikat do zdejší hierarchie. A chci jít na Zimní ples. A protože jsem zjistil, že tobě se moc nezamlouvá trávit se mnou čas, musím se svým plánem trochu pohnout.“

Dveře ledničky už byly zavřený, takže ten náhlej chlad, co mi přejel po páteři, s ní nemoh mít nic společnýho. Paul si musel všimnout, jak jsem se otřásla, protože se ušklíbnul a pokračoval: „Nedělej si starosti, Suzie. Jednou mi to odpustíš. Jednou ti dojde, že tohle všechno bylo jen –“

Už to nedořek. To proto, že jsem po něm skočila a vyrazila mu plechovku s kolou z ruky. Zarachotilo to, když přistála v obrovským nerezovým dřezu. Paul se na svou prázdnou dlaň zadíval trochu překvapeně, jako by nedokázal pochopit, kam se mu najednou podělo pití.

„Nevim, co máš v plánu, ale ráda bych ti vysvětlila jedno. Jestli se mu něco stane,“ zasyčela jsem na něj, ne o moc hlasitějc než limonáda, která tekla z plechovky do výlevky, ale mnohem víc zprudka, „jestli se mu cokoli stane, tak budeš litovat, že ses vůbec narodil. Jasný?!“

Výraz překvapení v jeho tváři vystřídalo čirý znechucení.„Tak na tom jsme se nedomluvili. Řek jsem jenom, že ho

ne –“„Cokoli,“ opakovala jsem. „A laskavě mi neříkej Suzie.“Srdce už mi tlouklo tak nahlas, až mi přišlo, že to přece

musí slyšet i on – a že si taky musel všimnout, že jsem víc vyděšená než rozzuřená…

32

A možná to poznal, protože rty se mu zase zvlnily v tom nepatrným úsměvu – úsměvu, kvůli kterýmu by se mu okamžitě vrhly k nohám všechny holky ze školy.

„Neboj, Suze,“ uklidnil mě. „Pokud jde o moje plány s Jessem, jsou mnohem neškodnější než to, co plánuješ ty se mnou.“

„Já –“Nenechal mě domluvit a zavrtěl hlavou. „Nechtěj mě

urazit předstíráním, že nevíš, o čem to mluvím.“Ale já to nemusela předstírat. Ani teď jsem neměla páru,

o čem to mele. A ani jsem nedostala šanci něco v tom smyslu poznamenat, protože v tu chvíli se otevřely dveře do haly a někdo váhavě pozdravil: „Dobré odpoledne…?“

Objevil se v nich doktor Slaski se svým ošetřovatelem, kteří se právě vrátili z dalšího nekonečnýho procesí lékařskejch vyšetření. Pozdravil nás ošetřovatel. Doktor Slaski – nebo děda Slater, jak mu říkal Paul – by na mě jaktěživo nepromluvil. Přesnějc řečeno nepromluvil, pokud by byl někdo v doslechu.

„Ahoj,“ odpověděl Paul. Vyšel z kuchyně do obývacího pokoje a sklonil se ke kolečkovýmu křeslu, ve kterým dědeček seděl. „Jak se máš?“

„Všechno v pořádku,“ odpověděl za něj s úsměvem ošetřovatel. „Že jsme v pořádku, pane Slater?“

Paulův dědeček nereagoval. Hlavu měl skloněnou na prsou, jako by spal.

Ale nespal. Nebyl v tu chvíli o nic víc mimo než já. Uvnitř toho opotřebovanýho a křehkýho těla zůstal mozek, kterej překypoval inteligencí a energií. Nechápala jsem, proč se to snaží tajit. Ale na Slaterovic rodině byla fůra věcí, který jsem nechápala.

„Zdrží se tady vaše přítelkyně na večeři, Paule?“ zeptal se rozverně ošetřovatel.

„Ano,“ odpověděl Paul ve stejnou chvíli, kdy jsem odsekla: „Ne!“

33

Vyhnula jsem se jeho pohledu a dodala: „Dobře víš, že to nejde.“

Tohle byla teda pravda bez příkras. Večeře je u nás doma posvátnej čas rodinnýho souznění. Kdybyste prošvihli některou z těch hostin, co pro nás každej večer chystá můj nevlastní táta, nejspíš by vám to měli za zlý ještě při vašem pohřbu.

„Dobře,“ procedil Paul skrz zuby, kterejma naprosto slyšitelně zaskřípěl. „Hodím tě domů.“

Neprotestovala jsem. Byla jsem víc než jen připravená dát týhle štaci sbohem.

Naše cesta mohla bejt mnohem příjemnější. Koneckonců, Carmel je jedno z nejkrásnějších míst na světě a vila Paulova dědečka stojí přímo na břehu Pacifiku. Slunce zapadalo, obloha byla jako v jednom ohni a taky jsme slyšeli, jak vlny rytmicky narážej na skaliska pod silnicí. Na Paula taky nebyl zrovna nejhorší pohled, a kromě toho neřídil žádnou starou kraksnu z autobazaru, ale stříbrný kábro BMW, který dokonale ladilo s mejma tmavejma vlasama, bledou pletí a vybraným vkusem v odívání.

Ale napětí v autě se stejně dalo krájet. Jeli jsme v naprostým tichu, dokud Paul nezabočil na cestu k Pine Crest Road 99 – rozlehlýmu viktoriánskýmu stavení ve čtvrti Carmel Hills, který mamka a nevlastní táta koupili před rokem, ale dodneška ještě nedokončili jeho přestavbu. Vzhledem k tomu, že tenhle barák byl naposledy přestavovanej někdy na začátku století – dvacátýho, ne toho našeho –, tam taky bylo sakra co předělávat…

Ale žádná přestavba by ho nedokázala zbavit krvavý minulosti. Před pár měsícema tady při stavbě bazénu s vířivkou objevili na zadním dvorku kostru mýho přítele. Dodneška nedokážu vyjít na zadní verandu, aby se mi z toho nezved žaludek.

Už jsem se chystala vystoupit bez jedinýho slova z auta, když se Paul natáhnul a položil mi dlaň na předloktí.

34

„Suze,“ začal. Když jsem se k němu otočila a zadívala se do jeho modrejch očí, připadaly mi najednou utrápený. „Co takhle uzavřít příměří?“

Zamžikala jsem. To si dělá srandu? Vyhrožoval, že se zbaví mýho přítele. Okradl lidi, který ho požádali o pomoc. Nepozval mě na ples, pokořil mě před nejoblíbenější holkou ze školy. A teď si myslí, že jako „pusu na to a všechno v pohodě“?

„Na to zapomeň,“ setřela jsem ho a posbírala si učebnice.„Ale jdi, Suze.“ Obdařil mě jedním z těch svejch

bezelstnejch úsměvů. „Ty víš, že jsem neškodnej. Teda většinou. A kromě toho, co bych tomu tvýmu Jessemu moh asi tak udělat? Má přece za bodyguarda otce D., nebo ne?“

To teda nemá. Nebo aspoň ne zrovna teď. Ale snad to Paul neví. Zatím.

„Za tu věc s Kelly se omlouvám,“ dodal. „Ale ty bys se mnou stejně nechtěla jít. Takže mi nemůžeš vyčítat, že jsem se rozhod pozvat někoho, kdo… komu se líbím?“

Možná to bylo tím úsměvem. Možná tím, jak se na mě díval těma jakoby dětsky modrejma očima… ale najednou jsem měla pocit, že vůči němu začínám roztávat.

„A co Gutierrezovi?“ zeptala jsem se. „Vrátíš jim ty prachy?“

„Ehm.“ Odvrátil pohled. „No, to ne. Nemůžu.“„Musíš, Paule. Nikomu to neřeknu, přísahám…“„O to nejde. Já, ehm… prostě ty prachy potřebuju.“„Na co?“Zašklebil se. „To uvidíš.“Trhla jsem s dvířkama bavoráku a vyskočila. Podpatky se

mi zabořily hluboko do závěje z borovýho jehličí.„Měj se, Paule,“ pronesla jsem ledově a práskla za sebou

dveřma, zrovna když byl v půli věty: „Ne, Suze, po… počkej, prosím tě…“

Nakrknutě jsem se obrátila a vyrazila k domu. Můj nevlastní táta rozdělal oheň v jednom z tý spousty krbů,

35

který v našem baráku zůstaly. Ve vzduchu se vznášela pronikavá vůně hořícího dřeva a mísila se s nějakou další…

Kari. Dneska bude k večeři kuře po indicku. Jak jsem na to mohla zapomenout?

Slyšela jsem, jak Paul obrací auto a odjíždí, ale nenamáhala jsem se otočit. Zamířila jsem rovnou ke schodům na verandu a prošla obrazcema jasnýho světla, který dopadalo na verandu oknama z obýváku. Otevřela jsem a nahlásila: „Jsem doma!“

Jenomže doma jsem vlastně nebyla. Protože tohle pro mě bejval domov, když v něm žil – vlastně nežil, ale to je teď fuk – někdo, kdo už mě tam dneska nepřivítá.

36

Hrst kamínků, který jsem hodila do okna, zarachotila na bytelným olovnatým skle. Rozhlídla jsem se kolem, protože jsem měla strach, jestli mě někdo náhodou neslyšel. Pořád lepší, kdyby zaslechli rachocení štěrku na okenní tabulce, než aby slyšeli mě, jak šeptám jméno toho, kdo tady vlastně ani neměl bejt…

Kdo měl bejt, technicky vzato, už sto padesát let někde úplně jinde.

Objevil se hned: ne v okně, ale vedle mě. To je s duchama normálka – nikdy si nemusej lámat hlavu se schodama. Nebo se zdí.

„Susannah.“ Zář měsíce způsobovala, že Jesseho obličej byl jeden velkej kontrast: černý ostrůvky stínů tam, kde měl mít oči, zatímco jizva nad jeho pravým obočím – tam, kde ho v dětství pokousal pes – zářila jasně bílou.

Ale i když si s jeho tváří pohrával měsíc, pořád to byl ten nejhezčí kluk, jakýho jsem kdy potkala. A netvrdím to jenom já a jenom proto, že jsem do něj šíleně zamilovaná. Ukázala jsem jeho portrét, kterej jsem neúmyslně ztopila z archivů Historickýho spolku města Carmel-by-the-Sea, svý kámošce Cee Cee – a ta mi to odsouhlasila. Neskutečnej řízek, tak to formulovala, jestli chcete znát přesnou citaci.

„Tohle si můžeš ušetřit,“ připomněl mi a natáhnul se, aby mi z dlaně smetl zbejvající kamínky. „Věděl jsem, že jsi tu. Slyšel jsem, jak mě voláš.“

4

37

Až na to, že já nic takovýho nedělala. Jako že jsem ho nevolala. Ale to je taky fuk. Je tady – a na ničem jiným nezáleží.

„Copak je, Susannah?“ podivil se Jesse. Vystoupil ze stínů fary, takže jsem mu konečně viděla do očí. Byly jako vždycky zářivý, tmavý a plný inteligence… inteligence a ještě něčeho. A to něco, jak jsem si s potěšením opakovala furt dokola, bylo určený jen a jen mně.

„Jenom jsem tě chtěla pozdravit,“ pokrčila jsem ramenama. Byla dost kosa, a když jsem mluvila, dech se mi před pusou srážel do obláčků.

Tohle Jesse řešit nemusel. Protože nedejchal, že jo.„Ve tři ráno?“ Černý obočí mu vyletělo vzhůru, ale tvářil

se spíš pobaveně než polekaně. „Když je zítra všední den?“Zase mě dostal.„Otec Dom chtěl, abych dala nažrat kocourovi,“

vysvětlila jsem a zamávala brašnou. „Nechci, aby mě při tom načapala sestra Ernestina. Neměla by se domáknout, že tady Hřebíka přechováváte.“

„Aha, jídlo pro kocoura,“ prohodil Jesse. Teď už se tvářil jenom pobaveně. „A to je všechno?“

Nebylo to všechno, a on to dobře věděl. Ale nešlo mi o to, z čeho mě podle všeho podezíral. Teda možná taky, jenomže…

Jenomže když mě přitáhnul k sobě, dá rozum, že jsem neprotestovala. Zvlášť když si vemete, že na tomhle světě bylo jen jedno jediný místo, kde jsem si připadala v bezpečí, a to bylo… v jeho náruči.

„Je ti zima, querida,“ zašeptal mi do vlasů. „Celá se třeseš.“

Třásla jsem se, ale ne proto, že by mi byla zima. Teda nejenom proto. Zima mi byla taky. Zavřela jsem oči a celá jsem se v jeho objetí rozpouštěla, užívala jsem si ten báječnej pocit z toho, že mě objímaj jeho silný paže, že se můžu přitisknout tváří k jeho hrudi. Přála jsem si tak zůstat

38

navždycky – myslím v jeho náruči –, protože když jsem tam byla, nic mi nemohlo ublížit. To by Jesse nikdy nepřipustil.

Netuším, jak dlouho jsme tak stáli v zeleninový zahrádce za farou, kde bydlel otec Dominik. Vím jenom, že Jesse, kterej mě hladil po vlasech, se trochu odtáhnul, aby se mi moh podívat do tváře.

„Copak je, Susannah?“ zeptal se mě znova a jeho hlas zazněl uprostřed tý něžný chvilky překvapivě tvrdě. „Co se děje?“

„Nic,“ lhala jsem, protože jsem nechtěla, aby přestával… chtěla jsem, aby to trvalo věčně, ten měsíční svit a jeho objetí a… prostě tohle všechno.

„Jaképak nic,“ ozval se Jesse a vzal do prstů pramínek vlasů, kterej mi předtím rozfoukal vítr tak, že se mi přilepil k lesku na rtech. „Vždyť tě znám, Susannah. Vidím, že tě něco trápí. Tak co se stalo?“

Vzal mě za ruku a začal mě někam táhnout. Poslušně jsem šla za ním, i když jsem neměla ponětí, kam to vlastně jdeme. Šla bych za ním třeba do pekla, kdyby chtěl. Ale tam by mě Jesse nikdy nevzal.

Na rozdíl od jinejch lidí.Trochu jsem se zarazila, když jsem zjistila, kam si mě

odvádí. Peklo to teda nebylo, ale…„Do auta?“ Zůstala jsem zírat na kapotu mamčiny Hondy

Accord.„Je ti zima,“ prohlásil rozhodně Jesse a otevřel mi dvířka

u řidiče. „Promluvíme si tedy uvnitř.“Jenomže mluvení nebylo zrovna to, co bych chtěla uvnitř

podniknout já. Pak mi blesklo hlavou, že to, co bych ráda, se dá provozovat v autě stejně dobře jako v zeleninový zahrádce za farou. A bude při tom větší teplo.

Jenomže Jesse se do ničeho z toho nepustil. Vzal mě za ruce, kterýma jsem ho zkusila obejmout kolem krku, a položil mi je do klína.

39

„Nuže, pověz mi to,“ vyzval mě ze stínu, kterej dopadal na sedadlo spolujezdce. Podle jeho tónu by jeden skoro hádal, že nemá náladu na vtipkování.

Povzdychla jsem si a zakoukala se do čelního skla. Pokud šlo o romantiku, tohle místo by se nejspíš do žebříčku Cosma nepropracovalo. Možná Big Sur. Určitě Zimní ples. Ale farní parkoviště v misii Junipera Serry? Nic moc.

„Tak co, querida?“ Naklonil se ke mně a odhrnul mi z obličeje pár pramínků, který mi tam vždycky nějak zabloudily.

Jenomže pak si všimnul, jak se tvářím, a spustil ruku dolů.

„Ach. Zase on,“ poznamenal úplně jiným hlasem.Asi by mě to už nemělo překvapovat. Teda jak na mně

všechno pozná, i když mu leccos zatluču. Byla toho spousta, co jsem mu zatím neřekla – spousta věcí, ke kterejm jsem se mu neodvažovala přiznat. Tak třeba ta smlouva, podle který se Paul nebude snažit odlifrovat Jesseho pryč, pokud já budu každou středu po škole jezdit k němu domů… pod záminkou, že se tam dovim něco víc o svý jedinečný schopnosti přecházet mezi světem živejch a říší mrtvejch. Ale ve skutečnosti tam ani tak nestudujeme mediátorský tradice, spíš se mi Paul snaží strkat jazyk do pusy.

Jesseho by asi moc nenadchlo, kdyby se o tomhle doučování domáknul… a ještě míň by se mu líbilo, kdyby zjistil, co je obsahem učiva. Ti dva se zkrátka nemaj rádi. Už od začátku se k sobě chovali přezíravě. Paul cejtil, že má navrch – z toho prostinkýho důvodu, že na rozdíl od Jesseho zůstal naživu. Jesse Paula nenáviděl, protože tomu klukovi nacpaly sudičky do kolíbky snad všechno možný – včetně schopnosti mluvit s mrtvejma –, ale on to zneužívá jen pro svý sobecký záměry.

Jo, a abych nezapomněla, tahleta vzájemná nevraživost má co dělat i se mnou.

40

Než jsem poznala Jesseho, často jsem si v duchu představovala, jak zábavný by bylo, kdyby se o mě prali dva kluci. A když se mi to teď splnilo, mohla jsem si za to jen zpětně nadávat do pitomců. Když se spolu minule porvali a zničili při tom půlku našeho baráku, můžete vsadit boty, že to žádná sranda nebyla. A to jsem za to vůbec nemohla. Teda jen malounko.

„To jenom, že…“ Uhnula jsem pohledem, protože jsem věděla, že jestli se zakoukám do těch jeho hlubokejch temnejch tůní, budu ztracená jako vždycky. „Že Paul byl… bylo to horší než jindy.“

„Horší?“ Pohled, kterým po mně Jesse střelil, byl ostrej jako dýka. „V jakém smyslu horší? Susannah, jestli na tebe vztáhl ruku –“

„To ne!“ přerušila jsem ho. Srdce mi kleslo sakra hluboko pod pásek, když jsem si uvědomila, že ta řeč, kterou jsem půlku noci pilovala – a kvůli který jsem musela čmajznout mamce auto a vyrazit takhle pozdě na faru –, stojí za starou belu. Ne. Je totálně pitomá. „Prostě, teď naposledy… to znělo jako vyhrůžky. Teda já mu moc nerozuměla, ale vyhrožoval, že něco udělá… tobě.“

Jesse se zatvářil pobaveně, což teda nebyla zrovna reakce, jakou bych v tyhle situaci očekávala.

„Takže ty sem přijdeš uprostřed noci,“ ozval se, „abys mne varovala? Susannah… jsem dojat.“

„Jesse, já to myslím vážně,“ namítla jsem. „Myslím, že Paul má něco za lubem. Pamatuješ na paní Gutierrezovou?“

„Ale ovšem.“ Jesse mi musel hysterický výlevy starý paní překládat, protože mý znalosti španělštiny se omezujou nanejvejš na taco – a pochopitelně na queridu. „Proč se ptáš?“

Zběžně jsem mu vylíčila, jak jsme se s Paulem setkali na zadním dvorku u Gutierrezovejch. A přestože jsem tu část, jak Paul stačil čmajznout prachy, pro který jsem tam přišla, vzala jenom z rychlíku, Jesse se očividně zhrozil. Viděla

41

jsem, jak se mu v očích ocelově zablejsklo. Pak ucedil španělsky něco, čemu jsem nerozuměla, ale mám takovej silnej dojem, že to bylo něco nelichotivýho na adresu Paulovy mámy.

„Otec D. slíbil, že se o to postará,“ ujistila jsem ho vzápětí pro případ, že by si třeba umanul, že si to s Paulem vyřídí vlastnoručně – sice jsem ho před tím v jednom kuse varovala, ale bylo by mu dost podobný, kdyby v tomhle směru vyved nějakou ztřeštěnost. Neřekla jsem mu, že otec Dom o tomhle nemá ani tucha – jenom že zapsal rodinu Gutierrezovejch na listinu potřebnejch. Věděla jsem, jak by mě asi Jesse sjel za to, kdyby zjistil, že jsem nechala otce Dominika tápat ohledně těch ukradenejch peněz.

Ale taky jsem moc dobře věděla, co by udělal Paul, kdyby zjistil, že jsem ho práskla.

„Z toho strach nemám,“ dodala jsem spěšně. „To jenom… prostě, jsem nějaká nervózní kvůli tomu, co Paul řek, když jsem po něm chtěla, aby ty peníze vrátil.“ Pomyslela jsem si, že bude rozhodně lepší vynechat tu část, jak jsem se pokoušela zasáhnout Paulův solar plexus. A taky to, co z Paula vypadlo posledně: že jeho plány s Jessem jsou mnohem neškodnější než to, co já plánuju udělat s ním. Protože jsem najednou začala mít pocit, že už asi tuším, co tím myslel. I když v tom byl teda úplně mimo. „Vedl řeči o tom, co s tebou provede. Ne že by tě chtěl přímo zabít –“

„To by také bylo dost obtížné, querida,“ přerušil mě suše Jesse. „Vzhledem k tomu, že už jsem mrtvý.“

Zůstala jsem na něj zírat. „Ale ty víš, jak to myslím. Povídal něco v tom smyslu, že se postará o to, abys vůbec neumřel.“

I když byla v autě skoro úplná tma, viděla jsem, jak Jesseho obočí povyskočilo.

„Ten mladík má příliš vysoké mínění o svých schopnostech,“ vypadlo z něj. Nic víc.

42

„Jesse!“ vyhrkla jsem. Nechápala jsem, proč bere Paulovy hrozby pokaždý na lehkou váhu. „On to myslí vážně. Už mi to opakoval několikrát. Fakticky si myslím, že má něco za lubem.“

„Slater má za lubem něco, co souvisí s tebou, Susannah,“ prones Jesse tím povědomým tónem, kterej naznačoval, že už ho tenhle hovor víc než unavuje. „Miluje tě. Když si ho přestaneš všímat, záhy ho to omrzí.“

„Jesse…“ nadechla jsem se. Ale co dál? Nemohla jsem mu přece začít vykládat, že by mi nic neudělalo větší radost, než kdybych mohla nechat plavat Paula i s těma jeho manipulativníma metodama. Jenomže to nemůžu udělat, protože jsem slíbila, že… no, že se výměnou za Jesseho bezpečí budu chovat povolně. Nebo možná ne bezpečí, ale za pokračování jeho pobytu v tyhle časový rovině. „Řekla bych, že –“

„Přestaň si ho všímat, Susannah,“ opakoval Jesse. Úsměv mu pomalu vymizel z tváře. Unaveně zavrtěl hlavou. „Vykládá ti to jen proto, že ví moc dobře, jak si získat tvou náklonnost. Ví, jak tě tyhle řeči rozrušují, a že hned začneš žadonit: Ne, Paule! Nedělej to, Paule!“

Zhrozeně jsem na něj vytřeštila oči. „Tos mě teďka jako zkoušel napodobit?“

„Nečiň mu zbytečně to potěšení, že mu popřeješ sluchu,“ pokračoval Jesse, jako by byl hluchej. „Přestane ho to ponoukat a zaměří se na něco jiného.“

„Já přece takhle nepištím.“ Nejistě jsem se kousla do spodního rtu. „Nebo snad jo?“

„A teď, pokud je to všechno,“ pokračoval Jesse, kterej mý poznámky přehlížel úplně stejně, jako jsem já nevnímala jeho rady ohledně správný taktiky vůči Paulovi, „si myslím, že bys měla jet domů, querida. Dobře víš, že pokud se tvá maminka vzbudí a zjistí, že jsi pryč, bude si dělat starosti. A kromě toho, nezačíná ti za pár hodin škola?“

„Ale –“

43

„Querida.“ Jesse se naklonil přes řadicí páku a levou rukou mě objal kolem krku, „Děláš si zbytečné starosti.“

„Jesse, já –“Ale už jsem nestihla dokončit to, k čemu jsem se nadechla

– a o pár vteřin pozdějc už jsem si ani nedokázala vybavit, co jsem mu to vlastně chtěla říct. To proto, že mě k sobě přitáhnul – jemně, ale nesmlouvavě – a přitiskl svý ústa na moje.

No, a když se mi stane něco takovýho, je snad jasný, že nedokážu myslet na nic jinýho než na to, jakej je to pocit, když se naše rty spojí… což je samozřejmě nádherný a neodolatelný. Ne že bych měla v oboru líbání nějaký nadstandardní zkušenosti, ale dokonce i já jsem dokázala poznat, že s Jessem je to… no prostě výjimečný.

A nejenom proto, že je to duch. Stačí, aby ten kluk přitisknul pusu na moji, a je to, jako by ve mně vybuchnul ohňostroj na Čtvrtýho července a rozzářil se tak, že už ten žár ani nemůžu unýst. A jediná věc, na kterou při tom ještě dokážu myslet, je tisknout se k němu pevnějc, abych ten oheň rozdmýchala ještě víc…

I když to pak bejvá leda horší, protože Jesse – kterej při tom vždycky vypadá, že i v něm vybuchuje ohňostroj – se mě začne porůznu dotýkat, třeba pod tričkem – a asi je vám jasný, že chci, aby se mě dotýkal –, ale on sám má pocit, že tam jeho ruce nemaj co pohledávat. Takže po líbání vždycky přijde ta fáze, že se začne omlouvat za to, že mě urazil, i když urážka by bylo to poslední slovo, kterým bych tohle chování popsala. Což jsem se mu taky snažila naznačit, jak nejvýmluvnějc to šlo, ale očividně to na něj moc nezapůsobilo.

Ale to mám z toho, že jsem se zamilovala do chlápka, kterej se narodil v době, kdy se muži k ženám chovali, jako by to byly nějaký porcelánový figurky, a ne lidi z masa a kostí. Pokoušela jsem se Jessemu vyložit už mockrát, že se od tý doby věci trošku změnily. Ale ten kluk se stejně

44

tvrdohlavě držel svýho přesvědčení, že cokoli od krku dolů je až do líbánek zakázaný…

Teda až na situace, kdy jsme se líbali a v žáru okamžiku i Jesse zapomněl na to, že je slušně vychovanej mládenec z devatenáctýho století.

Pořád mě líbal a já cejtila, jak jeho ruka sonduje terén kolem pásku mejch džínů. Naše jazyky se propletly a já vytušila, že je jenom otázka času, kdy mu druhá ruka zabloudí nahoru pod podprsenku. V duchu jsem zajásala, že jsem si vzala tu s rozepínáním vpředu. Pak jsem zavřela oči a dovolila svejm rukám, aby se pustily trochu na výzvědy a prozkoumaly pletence svalů pod jeho bílou hedvábnou košilí…

… dokud mě Jesseho prsty – místo aby se vydaly do hlubin mýho postroje číslo 75 B – nesevřely zápěstí ocelovým stiskem.

„Susannah,“ zašeptal. Ztěžka oddychoval a hlas se mu trochu chvěl, když si opřel svý čelo o moje.

„Jesse.“ Já taky nedejchala zrovna dvakrát vyrovnaně.„Asi bys už měla jet.“Jak jsem mohla tušit, že z něj vypadne zrovna tohle?Doufala jsem, že když ho přiměju, aby se se mnou takhle

líbal častějc a aby z toho neměl v jednom kuse výčitky svědomí, třeba se mi povede rozmluvit mu i tu absurdní představu, že musí zůstat bydlet u otce Dominika. Proč taky, když teď už jsme, technicky vzato, pár? Koneckonců, to v mým pokoji ho zamordovali. Takže by přece podle zákoníku nadpřirozenejch jevů měl zůstat strašit právě tam, nebo ne?

Ale před ním jsem tyhle úvahy rozvíjet nemohla, protože mi bylo jasný, že Jesse jako správně staromódní týpek v hloubi duše nesouhlasí s tím, aby spolu dvojice žila před svatbou na hromádce. Rychle jsem si vyhnala z mysli vzpomínky na to, jak mě otec D. před odjezdem do San Franciska nabádal, abych se Jesseho nesnažila svádět. No jasně, a co byste od něj taky čekali? Otec Dominik je přece

45

kněz. Nemá ani páru o tom, co to znamená bejt horkokrevnej dospívající mediátor. Přesnějc řečeno horkokrevná mediátorka.

„J-Jesse,“ blekotala jsem, jak jsem pořád nemohla popadnout dech ze všeho toho líbání, „já stejně furt musím myslet… na Paula. Víš, co když fakticky přišel na něco, jak nás – tebe a mě – rozdělit? A teď, když je otec D. pryč a nevíme, kdy se má vrátit, tak… jsem si myslela… že by možná bylo lepší, kdyby ses na čas přestěhoval k nám domů…?“

Ale Jessemu, i když mi před chvilkou málem zabrousil pod podprsenku, se tahle představa vůbec nezamlouvala. „Abys mě mohla chránit před hanebným Slaterem?“ Byla to jen moje bujná představivost, anebo to vážně prones spíš pobaveně než zneklidněně? „Díky za pozvání, querida, ale já se o sebe dokážu postarat sám.“

„Ale jestli se Paul domáknul, že je otec Dom pryč, třeba se ti pokusí něco udělat. A když nebudu nablízku, abych mu to zarazila –“

„Možná je to pro tebe překvapení, Susannah,“ poznamenal Jesse, odtáhnul se ode mě a vrátil mi ruku nakvašeně do klína, „ale já si s panem Slaterem poradím i bez tebe.“

Teď už nebylo pochyb: rozhodně to myslel pobaveně.„A teď už honem domů,“ pokračoval rezolutně. „Dobrou

noc, querida.“Ještě jednou mě krátce políbil, takovým tím stručným

tetičkovským polibkem. Věděla jsem, že se každou vteřinou odhmotní.

Ale já potřebovala zjistit ještě něco. Obyčejně jsem se na takový věci ptala otce Dominika, ale když byl teď fuč…

„Počkej,“ zarazila jsem ho. „Než zmizíš… potřebovala bych vědět ještě něco.“

Jesse se už skoro začínal mihotat. „Copak, querida?“„Čtvrtej rozměr,“ vyhrkla jsem.

46

Přestal se rozplývat. Jeho tělo bylo zase pevný jako předtím.

„Co je s ním?“„Ehm,“ odkašlala jsem si. Ha! Určitě si myslel, že se ho

vyptávám jen proto, abych si na pár minut prodloužila potěšení z jeho dokonalý společnosti. Chcete znát pravdu? To možná taky. „Co to znamená?“

„Čas,“ odpověděl stručně Jesse.„Čas?“ opakovala jsem. „Jen tohle? Prostě… jenom čas?“„Ano,“ potvrdil Jesse, „prostě čas. Proč se ptáš?

Potřebuješ to do školy?“„Jasně,“ souhlasila jsem s úlevou. „Do školy.“„Co vás to dnes učí…?“„Kočičí granule,“ připomněla jsem mu a přistrčila mu

tašku. „Nezapomeň.“Není divu, že se nikdy nedostaneme přes druhou metu.Vzal si ode mě pytel s kočičím žrádlem.„Dobrou noc, querida,“ popřál mi znova.A odhmotnil se. O tom, co se tady dělo, už svědčilo jen

zamlžený okýnko, který jsme zahřáli naším vzrušeným dechem.

Teda spíš já ho zahřála, protože Jesse už nějakej ten pátek nedejchá.

47

Pan Walden ukázal na stoh předtištěnejch lejster a vyzval nás: „Pouze tužky číslo dvě, prosím.“

Ruka Kelly Prescottový okamžitě vystřelila do vzduchu.„Pane Waldene, to je proti pravidlům.“ Kelly úlohu

předsedkyně studentskýho výboru třetího ročníku fakticky pořádně žrala… zvlášť když došlo na plánování plesu. A taky, jak se teď ukázalo, na psaní testů. „Měli jsme dostat upozornění minimálně čtyřiadvacet hodin předem, že se dneska bude psát písemka.“

„Uklidněte se, Prescottová.“ Náš třídní začal rozdávat papíry. „Tohle nejsou testy vašich znalostí, ale ověřování vašich profesních předpokladů. Není to na známky. Má vám to pomoci…“ Zvedl ze stolu brožuru s návodem a přečetl z ní nahlas: „‚… stanovit, pro jakou profesi máte konkrétní předpoklady a/nebo o jakou oblast se zajímáte a/nebo pro ni máte talent.‘ Chápete? Takže prostě bez obav odpovídejte na otázky.“

Svazek formulářů dopadl na můj stůl, abych je poslala v řadě dál. „Máte na to padesát minut,“ pokračoval pan Walden. „A nechci u toho slyšet žádné vybavování.“

„Dáváte přednost práci: a) venku, b) uvnitř?“ slyšela jsem svýho nevlastního bráchu Brada, jak předčítá nahlas třídě. „Hele, a kde je možnost ‚c) pořádně zkárovanej‘?“

„Blbečku,“ zavrčela Kelly Prescottová.„Jste obrazně řečeno spíš: a) ‚sova‘, nebo b) ‚skřivan‘?“

Adam McTavish se zatvářil šokovaně. „To se mě ptaj, jako

5

48

kdy radši spím? A proč tam není možnost – c) ‚medvěd v zimě‘?“

„Pracujete raději: a) sám, b) v kolektivu?“ Moje nejlepší kamarádka Cee Cee jen stěží dokázala ovládnout znechucení. „Kristepane, to je ale ptákovina!“

„Řekl jsem jasně, že se u toho nemáte vybavovat,“ zopakoval pan Walden. „Vy jste tomu nerozuměli?“

Ale nikdo si ho nevšímal.„Je to ptákovina,“ potvrdil Adam. „A takovejhle test má

určit, pro jakou práci se hodím, jo?“„Má určit, jaký máš schopnosti, tupoune,“ odsekla mu

otráveně Kelly. „Ale jediná práce, na kterou ty kdy budeš mít, je prodávat v McDrivu u okýnka hambáče.“

„Kde se sejde s tebou, Kelly,“ prohodil suše Paul. „Jestli tě tam vůbec pustí k fritéze.“

Zbytek třídy vybuchnul smíchy.Pan Walden, kterej se usadil za katedrou a marně se

pokoušel začíst do Světa surfu, zahřměl: „Chcete snad všichni zůstat odpoledne po škole a vyplňovat ten test po vyučování?! Protože já tu s vámi pobudu s největším potěšením, mládeži. Beztak nemám co na práci. A teď už sklapněte a pusťte se do toho!“

Což zadusilo hihňání a hýkání hned v zárodku.Začala jsem ztrápeně vyplňovat miniaturní kolonky. Jako

by mi k zoufalství nestačilo, že jsem skoro celou noc nespala. A že jsem měla plnou hlavu jinejch věcí, než byl nějakej nablblej test profesních předpokladů. Takovýhle vyplňování je pro mě osobně na dvě věci. Já už mám ve svým životě jasno… mám to nalinkovaný už od narození. Až budu dospělá, budu vykonávat jedno jediný zaměstnání. A každý jiný, který si k tomu budu muset naoko přibrat, mě bude jenom zdržovat od mýho celoživotního poslání: pomáhat mrtvejm dostat se na místo určení.

Otočila jsem se na Paula. Skláněl se nad dotazníkem a vyplňoval kolonky s nenápadným pobavením. Zajímalo by

49

mě, co asi tak píše do rámečků „Zájmová činnost“. Nevšimla jsem si, že by tam byla možnost „c) vydírání“. Nebo „d) olupování bližních“.

Proč se s tím vůbec vyplňuje? divila jsem se v duchu. Pro nás dva to stejnak nemá význam. Stejnak budeme v první řadě mediátoři, ať už si jako další profesi přibereme bůhvíco. Jen si vemte třeba otce Doma. Je jasný, že musí držet svý mediátorování pod pokličkou, dokonce ho i tutlat před církví. Ale koneckonců, když je kněz, šéfuje mu Bůh – a ten nás mediátory stvořil.

Heleďte, já vim, že otec D. není jenom kněz. Léta normálně učil, a dokonce za to dostal nějaký medaile, než ho udělali ředitelem.

Jenomže pro něj je to stejně jednodušší. Otec Dominik upřímně věří, že jeho schopnost vidět mrtvý a mluvit s nima je dar od Boha. Nechápe, že ve skutečnosti to žádnej dar není: je to prokletí.

Až na to, že nebejt mýho mediátorskýho talentu, nikdy bych nepotkala Jesseho.

Jesse. Kolonky v dotazníku se začaly rozmazávat, jak se mi do očí nahrnuly slzy.

Tak to je fakt paráda. Bulím. A ve škole!Ale jak to mám zarazit? Tady přede mnou na stole leží

moje růžová budoucnost… maturita, vysoká, práce. No, vlastně předstírání práce, protože ve skutečnosti se budu věnovat něčemu úplně jinýmu.

Ale co Jesse? Jaká budoucnost čeká na něj?„Co je ti?“ sykla Cee Cee.Otřela jsem si uslzený oči rukávem košile Miu Miu.

„Nic,“ šeptla jsem. „Alergie.“Cee Cee se zatvářila nedůvěřivě, ale pak se zahloubala do

svýho dotazníku.Jednou jsem se Jesseho zeptala, čím chtěl bejt. Víte, než

jako umřel. Myslela jsem tím, jaký povolání by si v životě

50

vybral, ale on mi vůbec nerozuměl. Když jsem mu to nakonec vysvětlila, usmál se, ale tak nějak hrozně smutně.

„Za mého života to chodilo jinak, Susannah,“ povzdychnul si. „Byl jsem jediným synem svého otce. Očekávalo se ode mě, že zdědím jeho ranč. A že až otec zemře, postarám se o matku i o sestry.“

Už ale nedodal, že tyhle plány zahrnovaly mimo jiný jeho svatbu s holkou ze sousedního ranče, aby se jejich pozemky mohly spojit v jednu obrovitánskou latifundii. Ani se nezmínil o tom, že právě tahle holka ho dala zabít, protože milovala jinýho chlápka, kterýho jí její táta zakazoval. Nemusel mi to vykládat, tohle už jsem dávno věděla.

Řekla bych, že život v půlce devatenáctýho století byl teda sakra drsnej.

„Aha,“ hlesla jsem tenkrát. Jesse o tom nemluvil nijak zahořkle, ale mně to přišlo jako děsná nespravedlnost. Chci tím říct – a co když nechtěl bejt rančerem? „No dobře, ale co by se ti líbilo dělat? Víš, kdyby sis moh prostě vybrat?“

Zatvářil se zamyšleně. „Nevím, Susannah. Tehdy to bylo vskutku jiné… já byl jiný. Ale myslím… myslel jsem… asi by se mi líbilo být lékařem.“

Doktor. To sedělo – a kdo by to měl vědět líp než já? Vždycky když jsem dorazila domů s nějakou zraněnou nebo bolavou částí těla – třeba od jedovatýho břečťanu nebo od nerozchozenejch lodiček –, Jesse se o mě bez cavyků postaral. Když mě ošetřoval, dotýkal se mě tak jemně, jako by si dlaně omotal kašmírovou šálou. Byl by z něj skvělej doktor, to je teda fakt.

„A proč ses do toho nepustil? Jako do medicíny?“ nedala jsem mu pokoj. „Jenom kvůli tátovi?“

„Ano, hlavně kvůli němu,“ odpověděl rozvážně. „Víš, já se o tom ani neodvážil před někým zmínit. Věděl jsem, že mě na ranči nemohou postrádat ani na pár dní, natož celá léta studií na lékařské fakultě. Ale líbilo by se mi studovat na nějakém lékařském učení. I když tenkrát,“ dodal s úsměvem,

51

„lidé nevěděli o medicíně zdaleka tolik, kolik vědí dnes. Řekl bych, že dnes je práce v mnoha oborech daleko zajímavější.“

A on to přece věděl nejlíp. Měl sto padesát let na to, aby sledoval, jak nejrůznější vynálezy – elektrický spotřebiče, auta, letadla, počítače… nemluvě o penicilínu a očkování proti nemocem, na který dřív umíraly miliony lidí – mění svět k nepoznání od toho, ve kterým vyrůstal.

Ale Jesse vůbec tvrdohlavě nelpěl na minulosti, jak by se asi dalo čekat, ale naopak dychtivě všechno pozoroval, četl každou knížku, která se mu dostala do ruky, od brožovanejch románků po encyklopedie. Tvrdil, že je toho spousta, co musí dohnat. Nejradši měl tlustý bichle, který si půjčoval od otce Doma, všechno od Platona až po výzkum nejnovějších virů – přesně ten typ knížek, který bych kupovala svýmu tátovi na Den otců. Teda kdyby můj táta nebyl po smrti. To můj nevlastní táta Andy je spíš typ chlápka, kterýmu bych pořídila kuchařku. Ale vy dobře víte, kam tím mířím. Jessemu připadaly vzrušující věci, který se mně zdály suchopárný a nudný. Možná proto, že moh půldruhýho století sledovat, jak se před jeho očima vyvíjej.

S povzdechem jsem se zadívala na ty stovky povolání, který dotazník na konci doporučoval. Jo, Jesse je mrtvej, ale i on ví, čím by se chtěl stát… čím by se bejval moh stát, kdyby neumřel. Nebo spíš nemoh, když si připomenu, co od něj očekával jeho táta.

A já jsem naživu, všechny šance světa mi ležej u nohou, a jediný, na co se dokážu soustředit při myšlence, čím bych chtěla bejt…

Jo. Chci bejt s Jessem.„Ještě dvacet minut!“ zaburácel třídou hlas pana Waldena

a vytrhnul mě z přemejšlení. Zjistila jsem, že místo do dotazníku koukám na moře, který se vlnilo za oknama ani ne kilák od nás – bylo na něj vidět skoro ze všech učeben, ke škodě nesoustředěnejch studentů, jako jsem já. Jenomže já

52

na rozdíl od svejch spolužáků u moře nevyrostla. Pořád mě fascinovalo a lákalo.

Asi tak, napadlo mě, jako Jesseho fascinuje moderní věda.Ale na rozdíl od Jesseho já se svým zájmem mohla něco

dělat.„Deset minut,“ oznámil pan Walden a zase mě tím

vyděsil.Deset minut! Podívala jsem se na lejstro, napůl

nevyplněný. Zároveň jsem si všimla, že ke mně Cee Cee vysílá starostlivý pohledy. Kejvla směrem k papírům na mým stolku. Pohni s tím, sakra! nařizovaly mi její fialový oči.

Popadla jsem tužku a začala bezmyšlenkovitě zaškrtávat odpovědi. Bylo mi úplně buřt, na co vlastně odpovídám. Protože mi, popravdě řečeno, byla moje budoucnost ukradená. Bez Jesseho žádnou budoucnost nemám. Jenomže s ním taky ne. Co by asi tak moh dělat? Jít se mnou strašit na kolej? Do mý první práce? Bydlet v mým prvním bytě?

Jo. Už to vidim.Paul má pravdu. Jsem tak pitomá. Pitomá, protože jsem se

zamilovala do ducha. Pitomá, že si v jednom kuse namlouvám, jako by na nás čekala nějaká společná budoucnost. Pitomá.

„Konec!“ zahlaholil pan Walden a sundal nohy ze stolu. „Odložte tužky, prosím. A pošlete vyplněné dotazníky zase dopředu.“

Ani mě nepřekvapilo, že sotva nás vypustil na oběd, objevil se vedle mě Paul. „Bylo to k ničemu,“ prohodil polohlasem, když jsme se spolu vydali ke skříňkám. „My dva už máme stejně povolání nalinkovaný, co?“

„Ale to nás neuživí,“ připomněla jsem. Jenomže vzápětí mi došlo, že v Paulově případě – no, jeho to asi uživí. A dost dobře, řekla bych.

„Teda… pokud to děláš poctivě,“ upřesnila jsem.

53

Ale místo aby se zatvářil zahanbeně, jak jsem doufala, se Paul jenom zašklebil.

„Proto jsem se rozhod pro kariéru právníka,“ prohlásil potutelně. „Tvůj táta byl taky právník, viď?“

Přikejvla jsem. Nechtěla jsem se s ním bavit o tátovi, protože táta pro mě znamenal jen ty nejlepší vzpomínky, kdežto Paul… pravej opak.

„Tak tohle povolání jsem si vybral,“ pokračoval nevzrušeně. „V právničině neexistuje nic černýho ani bílýho. Všechno je v nějakým odstínu šedý. Teda pokud dokážeš najít precedens.“

Mlčela jsem. Paula jsem si teda jako advokáta dokázala představit v živejch barvách. Ne takovýho právníka, jako byl můj táta, kterej dělal veřejnýho obhájce, ale advokáta zazobanejch celebrit, fouňů, co si myslej, že jsou víc než zákon… A protože maj bezedný fondy, ze kterejch si můžou dovolit platit obhajobu, taky většinou zákon obejdou. Svým způsobem.

„Ale pokud jde o tebe,“ dodal Paul, „myslím si, že tobě by seděla práce v sociálních službách. Jsi rozená dobrodějka.“

„Jo,“ zamumlala jsem a zastavila se před svojí skříňkou, „možná budu jednou následovat otce Dominika. Stanu se jeptindou.“

„To ne!“ vykřiknul Paul a opřel se o svou skříňku, která byla jen kousek od mojí. „To by byla škoda! Já myslel spíš něco jako sociální pracovnice nebo terapeutka. Víš, umíš s lidma rozebírat jejich problémy.“

Nemá náhodou recht? Protože právě kvůli tomu jsem dneska byla úplně zpitomělá nevyspáním. Protože když jsem se včera v noci rozloučila s Jessem, odjela jsem domů a zalehla… jenomže jsem nedokázala usnout. Místo toho jsem se převalovala, zírala do stropu a uvažovala nad tím, co mi Jesse řek. Ne o Paulovi, ale na téma, o kterým jsem si včera při hodině mediátorování četli: Schopnosti průvodců duší

54

nespočívají toliko v tom, že tito dovedou komunikovati se zesnulými, jakož i doprovázeti je z našeho světa na onen. Průvodci duší rovněž oplývají darem cestovati čtvrtým rozměrem.

Čtvrtej rozměr. Čas.Tohle kratičký slůvko způsobilo, že se mi chlupy na ruce

zježily do pozoru, i když dneska byl typicky teplej carmelskej podzimní den, kterej má do zimy daleko. Že by to byla nakonec pravda? A je taková věc proveditelná? Můžou mediátoři – nebo spíš inkarnátoři, jak lidem jako my říkali Paul a jeho dědeček – cestovat v čase stejně, jako se můžou pohybovat mezi světem živejch a říší mrtvejch?

A kdyby – velký, vypasený kdyby – to byla pravda, co to pro všechno na světě znamená?

A ještě důležitější otázka: proč se Paul tak usilovně snaží, abych se to dozvěděla?

„Vypadáš vyčerpaně,“ všimnul si teď, když jsme se v chodbě opírali o skříňky. Uklidila jsem si učebnice a vytáhla sáček s obědem, kterej mi připravil můj nevlastní táta: salát z kuřete po indicku. „Co se děje? Špatně ses vyspala?“

„Jako bys to nevěděl.“ Zadívala jsem se mu zpříma do očí.

„Co jsem ti udělal?“ zeptal se s upřímným překvapením.Nevim, jestli za to mohla únava, nebo ten nablblej test

našich profesních předpokladů, co mě přinutil myslet na budoucnost… moji a Jesseho. Ale najednou jsem už měla Paula a jeho hrátek plný zuby. A rozhodla jsem se donutit ho, aby aspoň projednou vyložil karty na stůl.

„Čtvrtej rozměr,“ připomněla jsem mu. „To jako jde o cestování v čase?“

Jenom se zakřenil. „Á, výborně, přišlas na to! Že ti to ale trvalo.“

„Ty si vážně myslíš, že můžem cestovat v čase?“ zeptala jsem se.

„Nemyslím si to,“ zavrtěl hlavou. „Vím to.“

55

Znova mi přeběhnul mráz po zádech, i když k tomu neměl důvod. Stáli jsme sice ve stínu křížový chodby, ale jen pár kroků od nás pražilo na nádvoří misie polední slunce. Nad ibiškovejma květama poletovali kolibříci. Turisti cvakali digitálníma foťákama jako o život.

Tak proč mi naskakuje husí kůže?„Jak?“ vyhrkla jsem. V krku mi najednou úplně vyprahlo.

„Tys to už zkoušel?“„Zatím ne,“ odpověděl vyhýbavě. „Ale zkusím. Brzo.“„Skvělý,“ odfrkla jsem si. Hrůza ve mně se nějak

přetavila v jízlivost. „Možná by ses moh vrátit v čase k tý noci, kdys ukrad peníze paní Gutierrezový, a teďka je nechat pod tím šutrem.“

„Panebože, můžeš se už na to vykašlat?“ vyštěkl nakvašeně a zavrtěl hlavou. „Pitomý dva litry. Chováš se, jako kdyby to byly dva melouny.“

„Ahoj, Paule!“ Kelly se odlepila od svejch nohsledek – Cee Cee jim v poslední době začala říkat „komando Dolce a Gabbana“ – a přivrtěla se k nám. Vířila při tom prach svejma nalíčenejma řasama. „Jdeš na oběd?“

„Za chvilku,“ odseknul nepřítomně. Moc mile to neznělo, vzhledem k tomu, že šlo o jeho partnerku na Zimní ples, na kterým měli společně juchat už příští víkend. Kelly se sice zatvářila dotčeně, ale vzápětí se vzpamatovala natolik, aby po mně šlehla zničujícím pohledem, než se rozhodla odplout na dvůr, kde jsme obědvali pod širým nebem.

„Nechápu.“ Zůstala jsem na něj civět. „Ale co z toho, že můžem cestovat v čase? To je sice bomba, jenomže i když se někam dostanem, stejnak nemůžem zasáhnout nebo tak něco.“

„Proč?“ Paulovy modrý oči po mně zvědavě blejskly. „Protože to tvrdí ten pošahanej doktůrek z Návratu do budoucnosti?“

„Protože nemůžeš… nemůžeš se přece vměšovat do přirozenýho řádu věcí,“ namítla jsem nejistě.

56

„Proč ne? Copak přesně tohle neděláš každej den, zatímco mediátoruješ? Vměšuješ se přece do přirozenýho řádu tím, že síláš duše, co by tady jinak strašily, do jejich budoucího působiště.“

„To je něco jinýho.“„A jako v čem?“„Protože ty lidi jsou mrtvý! Nemůžou tady udělat nic, co

by změnilo průběh historie.“„Jako paní Gutierrezová a její ubohý dva litry?“ Paul se

zlomyslně zašklebil. „Nemyslíš, že kdybys je dala jejímu synovi, dokázalo by to změnit průběh historie? Aspoň nepatrně?“

„Ale to je přece něco úplně jinýho než dostat se do jiný doby a změnit v ní něco, co se už stalo. To prostě… není správný.“

„Vážně ne, Suze?“ Paulovy koutky se zase pohrdavě nadzvedly. „Ani bych neřek. A víš co? Řek bych, že ten tvůj Jesse by se mnou protentokrát souhlasil.“

Chládek ve stínu křížový chodby se najednou proměnil v ledový pařáty.

57

Buď doma, buď doma, buď doma! modlila jsem se v duchu, zatímco jsem čekala, až někdo konečně zaslechne melodii domovního zvonku. Prosím prosím prosím prosím…!

Těžko říct, jestli někdo tam nahoře mý modlitby vyslyšel, anebo to bylo prostě tím, že vysloužilej archeolog na kolečkovým křesle už toho venku moc nenacourá. V každým případě se za chvilku objevil u dveří jeho ošetřovatel a v očích mu svitlo poznání, kdo je ta osoba, která tak zběsile mačká zvonek.

„Dobrý den, Susan,“ přivítal mě zase tím popleteným oslovením, ale aspoň si ho přiřadil ke správný tváři, jestli se to tak dá říct. „Hledáte pana Paula? Protože pokud vím, ten se ještě nevrátil ze školy –“

„Já vim,“ odsekla jsem a netrpělivě se nahrnula do Slaterovic rozlehlý haly, než ošetřovatel vůbec stačil zaprotestovat. „Nepřišla jsem za ním. Chtěla bych se podívat na jeho dědečka, jestli to jde.“

„Jeho dědečka?“ Mladík se zatvářil užasle. No jasně, na to měl nárok. Podle něj už tenhle pacient celý léta s nikým normálně nepromluvil.

Jenomže to tak vůbec nebylo. Heleďte, mluvil se mnou, před pár tejdnama.

„Víte, Susan, Paulův děda není… necítí se zrovna nejlíp,“ začal ze sebe pomalu soukat. „Nechceme ho tím trápit, víte, ale jeho poslední testy… zkrátka nedopadly moc dobře.

6

58

Popravdě řečeno, doktoři si myslí, že už tu s námi moc dlouho nepobude…“

„Chci se ho jen na něco zeptat,“ prohlásila jsem. „Jen na jednu věc. Bude to chvilička.“

„Ale…“ Ošetřovatel – podle dredů vyšisovanejch od sluníčka to vypadalo, že tráví každou volnou chvilku na surfu – se podrbal na bradě. „Totiž pan Slater… on vlastně doopravdy nemluví. Má Alzheimera, víte…“

„A mohla bych to aspoň zkusit?“ Musela jsem mu připadat pořádně praštěná, ale bylo mi to fuk. Z toho je vám snad jasný, jak zoufalá jsem v tu chvíli byla. Potřebovala jsem znát odpověď na otázku, kterou mi moh poskytnout jedinej člověk na světě. A to byl člověk, kterej zrovínka teď sedí ve svým kolečkovým křesle nahoře před televizí. „Prosím! To mu přece nijak neublíží!“

„Ne,“ souhlasil váhavě ošetřovatel. „To asi ne.“„Super,“ vyhrkla jsem, protáhla se kolem něj a rozběhla

se do schodů. Brala jsem je po dvou. „Potřebuju jenom pár minut, jo? Nebude vám vadit, když nás necháte o samotě? Kdyby pan Slater vypadal, jako že vás potřebuje, hnedka vás zavolám.“

Kluk zavřel dveře, na tváři pořád ten ohromenej výraz. „Aha… tak dobře, já… a neměla byste být taky ve škole?“

„Máme pauzu na oběd,“ prohodila jsem bezstarostně a upalovala chodbou směrem k pokoji doktora Slaskýho.

A taky jsem nelhala. Měli jsme polední přestávku. A že během ní máme přísně zakázaný opouštět areál školy, to už snad tohohle dredaře nemusí zajímat. Představa, že budu čelit zuřivý sestře Ernestině, která si na mně za to nedovolený opuštění teda pořádně smlsne, mi nedělala ani zdaleka takový vrásky jako to, že jsem musela ukecat svýho nevlastního bráchu Brada, aby mi půjčil klíčky od našeho landroveru. Ten kluk si snad myslí, že jenom kvůli tomu, že dostal řidičák pět minut přede mnou (no, vlastně to bylo pár tejdnů, ale to je teď celkem fuk), má na vyrachtanej rover,

59

kterej nám mamka s Andym milostivě nechali, nějaký majetnický nároky. A že výhradně on je osoba oprávněná sednout za volant a vozit mě a nejmladšího bráchu Davida do školy a zase domů.

Musela jsem ze sebe vysoukat výrazy jako „svoje dny“ a „hygienický potřeby“, abych ho přinutila vydat klíčky z ruky. Neměla jsem ponětí, co vyvede, až zjistí, že je po přestávce, a auto i já jsme v tahu. Nejspíš mě za tepla vyrazí nabonzovat. To je nakonec jeho oblíbenej koníček už od chvíle, kdy jsem se do jejich baráku přistěhovala.

Bohužel jsem mu to nemohla sestersky oplatit. Ten zmetek na mě věděl něco, čím mě nepřestával vydírat.

Ale nehodlala jsem svý drahocenný minuty v tomhle baráku vyplejtvat na úvahy o tom, co a komu zrovna práská Brad Ackerman. Místo to jsem se zhluboka nadechla a vřítila se do pokoje Paulova dědečka.

Na televizi byl jako obvykle naladěnej kanál, na kterým běžely soutěže a kvízy. Kolečkový křeslo doktora Slaskýho bylo zaparkovaný před plazmovou obrazovkou, ale sám doktor nevypadal, že by věnoval zvláštní pozornost žoviálnímu moderátorovi Bobu Bakerovi. Místo toho upíral pohled na jedno místo uprostřed naleštěný podlahy.

Ale já se tím oblbnout nenechala.„Doktore Slaski?“ ozvala jsem se a ovladačem ztlumila

zvuk. Pak jsem si přidřepla vedla křesla. „Doktore Slaski, to jsem já, Suze. Potřebuju s váma mluvit.“

Paulův dědeček neodpověděl. Pokud teda nepokládáte za odpověď, když někomu z koutku začne vytejkat slina.

„Doktore Slaski,“ zkusila jsem to znova. Přitáhla jsem si židli tak, abych mu mohla hučet přímo do ucha. Nechtěla jsem, aby ten kluk dole slyšel, o čem se bavíme, takže jsem musela pořádně ubrat na hlase. „Doktore, váš ošetřovatel tady není a Paul taky ne. Jsme úplně sami. Musím se vás zeptat na něco, o čem se mnou mluvil Paul. O… no… o mediátorech. Je to důležitý.“

60

Sotva stařík uslyšel, že poblíž není ani jeho opatrovník, ani jeho vypečenej vnuk, jeho chování se začalo obdivuhodně měnit. Narovnal záda a zvednul hlavu, aby na mě moh upřít svý uslzený oči. A v tu ránu přestal slintat.

„Aha…“ prohodil, když si mě změřil pohledem. Ale nevypadal, že by ho to nějak překvapilo. „Zase vy.“

Přišlo mi to dost nefér vzhledem k tomu, že když jsme spolu mluvili naposled, byl to naopak on, kdo mě vyhledal, aby mi předal jistý kryptický varování ohledně svýho vnuka, kterýho očividně považoval za ďábla.

Ale rozhodla jsem se nechat to plavat.„Ano, já, doktore Slaski,“ kejvla jsem. „Suze.

Poslouchejte mě. Jde o Paula.“„Tak co ten hajzlík zase vyvedl?“Vypadalo to, že mezi dědečkem a vnoučkem zrovna

neplápolaj nejvřelejší sympatie.„Nic,“ připustila jsem. „Zatím. Teda aspoň pokud já vim.

Ale jde o to, co mi řek.“„A co vám řekl?“ zeptal se netrpělivě doktor Slaski. „Tak

už to vyklopte. Za pět minut začíná Hodina pravdy.“Panebože. Napadlo mě, jestli – až budu tak stará jako

tenhle děda – skončím taky v kolečkovým křesle jako závislák na nablblejch soutěžích. Protože doktor Slaski (nebo Slater, jak bysme ho měli podle Paula správně oslovovat) je mediátor, kterej zcestoval celej svět, aby našel odpověď na otázku, odkud se vzal náš neobvyklej talent. A zřejmě ji vyhrabal v hrobkách ze starověkýho Egypta.

Problém byl v tom, že mu nikdo neuvěřil. Ani to, že existuje druh nebo rasa lidí, který dostali za úkol doprovázet ubohý zbloudilý duše na onen svět. A už vůbec ne to, že on sám je jedním z nich. Většina odbornejch článků, který na tohle téma sepsal, prošla bez povšimnutí akademickejch kruhů a teď trouchniví v umělohmotnejch krabicích pod Paulovou megapostelí.

61

Ale ještě horší bylo, že povedená rodinka doktora Slaskýho se za něj tak styděla, že by nejradši zastrčila pod postel i tohohle dědulu. Paulův táta zašel dokonce tak daleko, že si dal změnit jméno, aby si ho s potrhlým otcem nikdo nespojoval.

A co ze svýho úsilí nakonec chudák stařík má? Nevyléčitelnou nemoc, a navíc na krku vnuka Paula, aby mu dělal ctěnou společnost. Tu nemoc – aspoň podle toho, co mi sám vykládal – si uhnal tím, že chodil příliš často do „krajiny stínů“ – tý přestupní stanice mezi naším a oním světem. A Paul?

Milej Paul byl pro něj nejspíš ještě horší noční můra než smrt, kterou už měl starej pán na jazyku.

Docela jsem chápala jeho zahořklost vůči lidstvu obecně. Ale co je přesně příčinou jeho zášti vůči Paulovi, to jsem se zatím mohla jenom dohadovat.

Začala jsem zřetelně vyslovovat, abych si byla jistá, že mi porozumí.

„Paul tvrdí, že mediátoři –“„Inkarnátoři.“ Doktor Slaski trval na tom, že lidi jako on

a Paul (a taky já, jak jsem zjistila teprve nedávno) nejsou jen mediátoři, ale taky inkarnátoři – to proto, že se můžeme podle svý svobodný vůle pohybovat mezi světem živejch a říší mrtvejch. „Inkarnátoři, děvenko, už jsem vám to přece jednou vykládal. Nenuťte mě to znovu vysvětlovat.“

„Inkarnátoři,“ opravila jsem se. „Paul tvrdí, že můžeme cestovat v čase.“

„Jistě,“ souhlasil nevzrušeně stařík. „No a?“Zůstala jsem na něj civět. Nemohla jsem si pomoct.

Kdyby mě praštil po hlavě francouzskou berlí, nejspíš by mě to zdaleka tak nešokovalo. „Vy… vy o tom víte?“

„Ovšemže o tom vím,“ odseknul kysele doktor Slaski. „Kdo myslíte, že napsal všechny ty články, které na to toho hlupáka upozornily?“

62

To mám z toho, že jsem při hodinách mediátorování s Paulem nedávala pozor.

„Ale proč jste mi o tom nic neřek?“Děda se zatvářil jízlivě. Zřejmě rodinný geny. „Neptala

jste se.“Seděla jsem tam jako balvan a zírala na něj. Takže já

celou tu dobu… celej svůj život… mám ještě tuhletu schopnost, o který vůbec nic netuším? Ale k čemu mi kdy byla dobrá? Teda ne že by v mým životě nebylo pár dnů pod psa, ke kterejm bych se mohla vrátit a něco s nima províst, ale zase na druhou stranu…

To poznání mi projelo tělem jako blesk.Táta! Mohla bych se vrátit v čase a zachránit tátu!Ne. Ne, to by přece nešlo. Protože kdybych to dokázala,

kdybych to udělala… pak by bylo všechno jinak.Všechno!Doktor Slaski ošklivě zakašlal. Otřásla jsem se a soucitně

se dotkla jeho ramene.„Doktore? Není vám špatně?“„A jak by mi mělo být?“ zavrčel. Moc vlídně to zrovna

neznělo. „Zbývá mi půl roku života. Možná i míň, jestli mě ti zatracení felčaři nepřestanou den za dnem zabíjet. Máte snad pocit, že bych si měl zpívat?“

„No, teda…“ Vim, že to ode mě bylo hnusně sobecký, ale já teď fakticky neměla čas poslouchat zdlouhavý rozklady o jeho zdravotním stavu. Potřebovala jsem zjistit něco víc o tý schopnosti – nebo možnosti, kterou mám.

„Jak to děláte?“ vyhrkla jsem dychtivě. „Jak cestujete v čase?“

Doktor Slaski se zadíval na televizní obrazovku. Naštěstí se po ní pořád sunuly závěrečný titulky z reprízy soutěže Chcete být milionářem? Hodina pravdy teprve začne.

„Je to snadné,“ prohodil suše. „Když to dokázal pochopit takový pitomec, jako je můj vnuk, dokáže to pochopit každý idiot.“

63

Bezva. Už nám nezbejvalo moc času. Reklama. Na Hodinu pravdy dojde za pár vteřin.

„Tak jak?“ zeptala jsem se ho. „Jak?“„Potřebujete něco na cestu,“ vyslovil s přehnanou

trpělivostí, jako by mluvil s pětiletým škvrnětem. „Něco z doby, do které se chcete dostat. Ukotví vás to tam.“

Vzpomněla jsem si na ten film o cestování v čase, kterej jsem kdysi viděla. „Jako minci?“

„Možná i minci,“ odpověděl doktor Slaski, ale zatvářil se pochybovačně. „Ale musela byste použít minci, kterou u sebe míval nějaký konkrétní člověk z té doby, a ten člověk by musel alespoň jednou stanout na místě, na kterém budete stát vy. A taky si musíte vybrat takové místo, kde při cestování v čase nezraníte nějaké nevinné kolemjdoucí.“

„Vy myslíte –“ vytřeštila jsem oči. „To jako když se vracíte do minulosti, vracíte se celej? Nejenom –“

„Duše?“ Doktor Slaski pohrdavě zafrkal. „Poslyšte, to by tedy bylo vážně něco, potulovat se napříč staletími bez těla. Ne, když se přemístíte do minulosti, přemístíte se celá. Právě proto musíte být obzvlášť opatrná, děvenko. Nemůžete si jen tak poskakovat v čase sem a tam, jak se vám zachce. Musíte stát na místě, o kterém víte, že tam kdysi majitel toho předmětu stál, musíte držet v ruce ten předmět a –“

„A?“ vyhrkla jsem nedočkavě.„A pak zavřít oči a přemístit se.“ Doktor Slaski se obrátil

k televizi, jako by ho naše povídání totálně nudilo.„A to je celý?“ Připadalo mi to tak snadný. „Prostě si jen

tak odskočím v čase a navštívím, koho budu chtít?“„Jistěže ne.“ Pohled doktora Slaskýho mezitím ulpěl na

obrazovce. Teprve po chvíli, jako by celou věčnost přemejšlel, dodal: „Ten dotyčný musí být pochopitelně mrtvý a musí to být někdo, s kým jste se setkala jako mediátor. Nevím přesně proč, ale má to co do činění s lidskou energií. Mezi vámi musí být nějaké pouto…“ Jeho

64

hlas se pomalu vytrácel, jak se stařík propadal celý desítky let nazpátek – do doby, kdy prováděl svý výzkumy.

„Vy myslíte…“ Zmateně jsem zamrkala. „To jako můžeme cestovat v čase jenom proto, abysme pomohli nějakýmu duchovi?“

„Chytrá holčička,“ protáhl líně doktor Slaski. Soustředil se teď plně na televizi.

Ale tentokrát mi jeho jízlivost nevadila. Tak kvůli duchovi? Duchovi, se kterým jsem se setkala… Duchovi, jako je…?

Duchovi, jako je můj táta. Například.Vlastním fůru věcí, který dřív patřívaly taťkovi. Furt mám

schovaný to tričko, který měl na sobě v ten den, kdy umřel. Vylovila jsem ho z tašky s jeho věcma, kterou nám dali v nemocnici, a dlouho jsem ho pak měla strčený pod polštářem. Vlastně až do dne, kdy jsem tátu znova uviděla, když se mi zjevil – jak my mediátoři říkáme – a taky mi vysvětlil, jak to, že já ho vidět můžu, ale mamka ne.

Myslela jsem, že o tom mamka neví – teda jako o tom tričku –, jenomže teď mi došlo, že na to stejně musela brzo přijít. Určitě si ho tam musela všimnout, když mi povlíkala postel nebo když mi schovávala pod polštář zoubek pro zoubkovou vílu.

Ale nikdy se o tom slůvkem nezmínila. Upřímně řečeno, ani mi nic říct nemohla, protože sama měla tátův popel schovanej v urně dlouho doma na polici, než jsme konečně sebraly dost kuráže a rozprášily ho v parku, kterej měl táta tak rád. To bylo předtím, než se provdala za Andyho.

Kdybych se chtěla vrátit v čase kvůli tátovi, musela bych si stoupnout zrovna do toho parku, jak jsem si teď uvědomila. Ale náš byt už byl dávno prodanej a já si to dost dobře nemohla přihasit k novejm majitelům, zazvonit a zeptat se: „Prosim vás, nemohla bych si na chvilku stoupnout doprostřed vašeho obýváku? Víte, potřebuju si jen odskočit deset let nazpátek, abych zachránila život svýmu tátovi.“

65

Ale jak byt, tak park byly na druhý straně země. Měla jsem sice ušetřený nějaký peníze za hlídání dětí, a možná by mi ty úspory i stačily na to, abych si koupila letenku…

Mohla bych to udělat. Mohla bych zachránit taťku před smrtí.

„A co dál?“ zeptala jsem se doktora Slaskýho a střelila pohledem po televizi. Díkybohu pořád běžely reklamy. „Když teda máte u sebe to… tu věc, která patřila nějakýmu duchovi… a taky stojíte na tom místě, kde kdysi stál, co uděláte pak?“

Doktor Slaski se zatvářil netrpělivě. „Držíte ten předmět – svou kotvu – a to je všechno. Když se do toho pouštíte, nesmí se vás dotýkat nikdo další, jinak ho vezmete s sebou. Musíte si představit tu osobu – a vzápětí se přemístíte. Jednoduché jako facka.“ Stařík ukázal bradou k televizi. „Zesilte to. Za chvilku začne Hodina pravdy.“

Nevěřila jsem, že by to mohlo bejt tak jednoduchý. Že bych si takhle snadno mohla odskočit do minulosti a zachránit člověka, kterýho miluju.

„Ale když už jste tam,“ prohodil jakoby mimoděk doktor, „tedy v době, do které jste se vydala, musíte být hrozně opatrná. Nechcete přece měnit historii… nebo aspoň ne moc. Musíte důkladně zvážit následky svých činů.“

Na to se dalo jen mlčet. Jaký následky by taky mohlo mít to, že zachráním tátu? Až na to, že by máma místo toho, aby brečela každou noc do polštářů – aspoň než poznala Andyho – byla… šťastná? Ale vážně, byla by fakticky šťastná? A co já?

V tu chvíli mi to došlo. Andy. Kdyby táta žil, máma by Andyho nikdy nepotkala. Nebo by ho třeba potkala, ale nikdy by se za něj neprovdala.

A nikdy bysme se nepřestěhovaly do Kalifornie.A já bych nikdy nepotkala Jesseho!Najednou na mě dolehla tíha toho, co mi tady vlastně

doktor Slaski vykládá. „Ach!“ vyhrkla jsem.

66

Obrátil se ke mně. Navzdory zelenýmu zákalu, kterej zastíral jeho modrý duhovky – jinak by měl oči stejný jako Paul –, se do mě jeho pohled pořádně zabodnul.

„Doufal jsem, že dojde i na takové povzdechnutí,“ prohlásil. „Tohle cestování v čase není tak snadné, jak se na první pohled zdá, co? A mějte na paměti, děvenko, že čím déle zůstáváte v době, která není vaší dobou, tím déle bude trvat, než se z toho po návratu do současnosti vzpamatujete.“ Tak tohle už teda vůbec neznělo přívětivě.

„Než se vzpamatuju? Myslíte jako… že vás z toho bolí hlava?“ Protože to se mi při cestách do krajiny stínů stávalo pokaždý.

Doktor Slaski se zatvářil, jako by ho to pobavilo. A nedíval se na televizi, takže jsem pochopila, že ho muselo pobavit něco, co jsem plácla já.

„Je to mnohem horší než pouhá bolest hlavy,“ opravil mě suše a chmurně poklepal na sedadlo pod sebou. „Pokud to ovšem nemyslíte jako eufemismus pro odumírání mozkových buněk. Protože přesně tohle se vám stane. Začněte cestovat v čase co nejčastěji – a dosáhnete vegetativního stadia existence ještě dřív, než si budete smět legálně koupit pivo, na to se spolehněte.“

„Ví o tomhle Paul?“ vzpomněla jsem si. „O tom odumírání mozkových buněk?“

„Měl by,“ usoudil nevzrušeně stařík. „Tedy pokud četl mé články pečlivě.“

A stejně to chtěl vyzkoušet.„Ale proč chce cestovat v čase?“ zeptala jsem se. Tušila

jsem, že to Paul jen těžko dělá kvůli tomu, aby pomoh nějakýmu chudákovi bludnýmu duchovi, protože jediná osoba na světě, který by Paul Slater ochotně pomáhal, by byl – Paul Slater.

„Jak to mám vědět?“ Doktor Slaski se zatvářil znuděně. „Nechápu, proč s tím darebákem vůbec trávíte tolik času. Už

67

jsem vám přece řekl, že v něm není špetka dobrého. Je jako jeho otec, který se za mě tak stydí…“

Přestala jsem poslouchat jeho výpady vůči vlastním potomkům, protože mi hlavou letělo tisíc jinejch věcí. Co to vlastně Paul říkal tehdy v noci na dvorku u Gutierrezovejch? Že Jesseho ducha nechá na pokoji…

… ale že by mohl udělat něco, co by ho mohlo udržet naživu.

Vtom se mi konečně rozsvítilo. Stála jsem v pokoji doktora Slaskýho, kterej si něco mumlal nad dálkovým ovládáním, než konečně objevil tlačítko pro zesílení zvuku a vykřikl: „Sakra, propásli jsme začátek!“

Paul se chce vrátit v čase. Do Jesseho doby.Ne aby ho zabil.Aby mu zachránil život!

68

„Otče Dominiku?“ Sama jsem slyšela, jak mi hlas přeskakuje. Rozčilením. „Otče Dome, jste tam?“

„Ano, Susannah.“ Otec D. mluvil vyčerpaně, ale možná to bylo tím, že mu pořád dělalo potíže zacházet s mobilem. „Myslel jsem, že člověk musí nejdřív stisknout to tlačítko se sluchátkem, ale zřejmě jsou –“

„Otče Dominiku, stalo se něco strašnýho.“ Nečekala jsem, až na to zareaguje, ale začala jsem to ze sebe chrlit. „Paul zjistil, jak se dá cestovat v čase, chce se vrátit do Jesseho doby a zachránit mu život.“

Dlouhá odmlka. Teprve pak se otec Dom ozval: „Susannah, kde jsi?“

Rozhlídla jsem se kolem sebe. Stála jsem v ultramoderní kuchyni Slaterovic baráku s telefonem, kterej jsem tam našla pověšenej na zdi. Když jsem vyšla z pokoje doktora Slaskýho jako opařená, poprosila jsem jeho ošetřovatele, jestli bych si od nich nemohla zatelefonovat. A ten mě poslal sem.

„Jsem u Paula doma,“ vyhrkla jsem. „Otče Dominiku, slyšíte mě? Paul zjistil, jak by moh zabránit tomu, aby Jesseho zavraždili.“

„Ano,“ odpověděl nepřítomně otec Dom. „To je mi báječná novina. Ale neměla bys být ve škole? Vždyť je teprve jedna a –“

7

69

„Otče Dome!“ To už jsem prakticky zaječela. „Vy tomu nerozumíte! Jestli Paul zabrání tomu, aby Jesseho zabili, tak se já a Jesse nikdy nepotkáme!“

„Uhmm…“ Otec Dominik si dal načas s promejšlením toho, co se mu to vlastně snažím říct. „Myslím, že měnit historii nepřináší nikdy nic dobrého. Podívej, jak to dopadlo v tom filmu, jak jen se jmenoval… aha, už to mám na jazyku… Návrat do budoucnosti.“

„Otče Dominiku!!“ To už jsem skoro ječela zoufalstvím. „Prosím! Tady nejde o žádnej film, ale o můj život! Musíte mi pomoct! Musíte se vrátit a pomoct mi Paula zastavit! Mě neposlechne, vy víte, že nekecám! Ale vás třeba jo…“

„Ale já se teď vrátit nemůžu, Susannah,“ ohradil se otec Dominik. „Monsignor na tom není… ehm, tedy ten párek v rohlíku mu asi uvízl v krku na delší dobu, než se myslelo… Susannah, ty tedy říkáš, že Paul objevil způsob, jak cestovat v čase?“

„Jo,“ procedila jsem skrz zuby. Už jsem začínala litovat, že jsem před otcem Domem tak dlouho tajila, co jsem se dozvídala od Paula při hodinách mediátorování.

„Bože na nebesích!“ vydechl otec D. „To je neuvěřitelné! A jak myslíš, že se to dá provést?“

„Stačí, aby takovej člověk měl u sebe něco starýho,“ tlumočila jsem mu svý čerstvě nabytý poznatky. „Něco, co patřilo osobě, za kterou chce cestovat do minulosti. Ta osoba musí bejt nějakej duch, se kterým se ten člověk zná. A pak stačí, aby se postavil na místo, o kterým ví, že se tam ten duch zaživa vyskytoval – a představit si ho, to je celý.“

„Dobrotivé nebe,“ uklouzlo otci Domovi. „Víš, co to znamená, Susannah?“

„Jo,“ zamumlala jsem celá zoufalá. „To znamená, že se po sto padesáti letech přestěhuju do Carmelu a v mým pokoji nebude strašit, protože Jesse tam nikdy nepřišel o život.“

„Ne,“ zarazil mě otec Dominik. „Totiž, asi ano, řekl bych. Ale znamená to, že budeme moci zabránit smrti většiny

70

duchů, s nimiž se setkáme, jenom tím, že se vrátíme v čase a –“

„To nejde,“ přerušila jsem ho kategoricky. „Pokud nechceme, aby nám zbylo sotva půl roku života jako Paulovýmu dědečkovi. To není jako doprovázet duše do záhrobí, víte? Při tomhle cestuje celý tělo… a taky trpí pořádnejma následkama. Ale Paul plánuje jen jeden výlet.“

„Aha,“ prohodil chápavě otec Dom a vypadal, jako by byl ještě mnohem dál než v San Francisku. „Teď rozumím.“

„Otče Dome!“ vyjekla jsem. Ztrácel se mi – a nejenom proto, že neměl moc dobrej signál. „Musíte ho zastavit!“

„Ale proč?“ zaslechla jsem jeho hlas z hrozný dálky. „Já myslím, že Paul se chce zachovat opravdu velkoryse.“

„Velkoryse?!“ vykřikla jsem. „Co je na tom proboha velkorysýho?“

„Chce dát Jessemu druhou šanci,“ vysvětlil mi otec Dominik. „A podle toho, co říkáš, při tom bude riskovat život. Vážně si myslím, že je to velice ušlechtilé.“

„Ušlechtilý?“ Nevěřila jsem vlastním uším, fakt ne. „Otče Dome, já vás ujišťuju, že na Paulovejch záměrech nic ušlechtilýho není. Chce to udělat jen proto…“

„Ano?“ Hlas otce Dominika zase nabyl na síle.Ale jak máte vysvětlit duchovnímu, že se nějakej kluk

hodlá zbavit vašeho přítele jen proto, aby se vám moh dostat do kalhotek?

Zvlášť když to vlastně nevypadá tak, že by se Paul chtěl Jesseho zbavit, ale zachránit mu život, že jo. „Prostě to…“ Nedokázala jsem to ze sebe vydolovat, fakt ne. „Nemůžete mu pohrozit, že ho vyloučíte ze školy nebo tak něco?“

„Ne, Susannah.“ Dokázala jsem si otce Doma živě představit, jak vrtí hlavou. Zdálo se mi to, anebo fakticky potlačoval úsměv? „Za tohle ho opravdu nemůžu vyloučit.“

„Ale musíme ho přece zarazit!“ opakovala jsem. Sama jsem slyšela, jak mý protesty zněj čím dál míň přesvědčivě. „To, co chce udělat, je… nepřirozený.“

71

„To je docela dobře možné,“ připustil otec Dominik, „ale není to nemorální. A pokud mohu soudit, není to ani nezákonné.“

Tak to teda bude poprvý v jeho životě. Myslím jako v Paulově. Poprvý, co se zachová morálně.

„Ale i tak by mě zajímalo,“ pokračoval zamyšleně otec D., „jak hodlá onen malý zázrak uskutečnit.“

„Už jsem vám to přece říkala,“ zavrčela jsem zklamaně. „Potřebuje jen nějakou věc, která patřila tomu mrtvýmu, a postavit se na stejný místo, na kterým ten dotyčnej zaživa stál, a pak –“

„Jistěže,“ skočil mi do řeči otec Dom. „Ale má Paul něco, co patřívalo Jessemu?“

To mě na chvíli umlčelo. Protože tohle teda otec Dominik náhodou trefil přímo z voleje. Paul nic takovýho nemá. Nedokáže zabránit Jesseho vraždě, protože nevlastní nic z jeho minulosti.

„Jo,“ vydechla jsem užasle. Připadalo mi, jako by smyčka utažená kolem mýho krku začala trošku povolovat. „No jo! Máte pravdu.“

„Ovšemže mám,“ potvrdil otec Dominik. Zdálo se mi to, anebo už zase mluvil tak nějak nepřítomně? „Přestože by bylo patrně přirozenější, Susannah, abys to udělala ty. Aby ses vypravila do minulosti a zachránila Jesseho. Pokud by tě tedy ten hoch naučil, jak to provést.“

„Cože?“ Rozčilením jsem si omotala šňůru od sluchátka kolem zápěstí. „Já že se mám vrátit do minulosti a zachránit Jesseho před vraždou?“

„Přesně tak,“ potvrdil otec Dom. „Co my víme, možná právě kvůli tomu jeho duch dlí na tomto světě tak dlouho – protože především neměl zemřít tak mladý.“

Přišlo mi to tak strašlivý, že jsem se nejdřív ani nezmohla na slovo. V duchu jsem si bůhvíproč představila plakát, kterej měla učitelka angličtiny od nás z Brooklynu pověšenej ve svým kabinetu. Byli na něm dva rackové, jak plachtěj nad

72

pláží… Tenhle plakát jsem si vždycky vybavovala v těch nejnevhodnějších okamžicích.

Nestavěj své lásce vězení,milovat znamená křídla si dát.

– bylo napsaný nad těma rackama. A pod nima ta básnička pokračovala:

Pokud vy dva jste si souzení,svobodná vrátí se tisíckrát*

Pomyslná smyčka kolem mýho krku se znova utáhla tak, že jsem sotva lapala po dechu.

„To je hovadina, otče Dome!“ vybuchla jsem. „Slyšíte mě? Hovadina!!“

„Susannah…“ Otec D. se užasle odmlčel.„To není ten důvod, proč je Jesse pořád tady!“ vykřikla

jsem. „Prostě NENÍ! Jesse a já máme zůstat spolu, a jestli to nechcete pochopit, tak je to jenom váš blbej problém!“

Když se otec Dominik ozval, už nebyl jen užaslej. Byl taky pořádně nakrknutej. „Susannah, je zbytečné používat tak silná slova –“

„To je teda fakt zbytečný,“ souhlasila jsem hořce. „Protože je naprosto zbytečný se s váma bavit.“ Třískla jsem sluchátkem zpátky do vidlice. V tu ránu se ve dveřích vynořil ošetřovatel doktora Slaskýho a zatvářil se starostlivě.

„Susan?“ zeptal se. „Jste v pořádku?“„Jo,“ zahuhlala jsem. S hrůzou jsem si uvědomila, že

mám vlhký tváře.Bezvadný. Takže k tomu všemu teda ještě nakonec začnu

bulit.

* Úryvek z básně Johna Donna (1572-1631) přeložil Petr Matoušek

73

„Já jenom,“ ošil se ten kluk, „že jsem odsud slyšel nějaký křik…“

„Nic se neděje,“ ujistila jsem ho. „Už jdu. Pusťte to z hlavy.“

A taky jsem to udělala – bez slůvka rozloučení s doktorem Slaským. Neměla jsem mu už co říct, stejně jako otci Dominikovi. Došlo mi, že je jenom jeden člověk na světě, kterej může Paulovi zabránit, aby proved to, co si umanul.

A ten člověk jsem já.Jenomže i když mi to došlo, neznamenalo to, že bych

měla představu, jak to celý provedu. Celou cestu zpátky do školy se mi to honilo hlavou. Potřebuju plán.

Teprve když jsem zatočila na parkoviště před Misijní akademií Junipera Serry, slova otce Doma propadla tou hustou mlhou hysterie k mýmu mozku. Paul nemá nic, co kdysi patřilo Jessemu a co by ho v čase zaneslo do tý strašný noci, kdy Jesse přišel o život. Tím jsem si byla skoro tutově jistá. Jesseho zavraždili a jeho tělo se nikdy nenašlo – teda až teď, nedávno. Dokonce i jeho rodina si myslela, že vzal nohy na ramena, aby se vyhnul domluvený svatbě.

A co by Paul vůbec dokázal ukořistit, aby to nějak souviselo se dnem, kdy Jesseho viděli naposled živýho? Nic. Protože jediná věc, která se z tý doby dochovala, byl Jesseho miniaturní portrét – kterej jsem měla sakra dobře schovanej – a pár dopisů, co napsal svý snoubence. A ty byly vystavený ve vitríně muzea carmelskýho Historickýho spolku.

Takže vlastně neexistovalo nic, co by moh Paul zneužít k tomu, aby Jessemu ublížil. Nebo spíš – aby ho zachránil. Nic. Jesse je v bezpečí.

A to znamená, že já taky.Úleva, která mě zaplavila, neměla moc dlouhý trvání.

Teda ne úleva v souvislosti s Jessem, ta mi naštěstí vydržela. Ale když jsem se pokusila nepozorovaně proklouznout

74

zpátky do školy, moje znovunabytá vyrovnanost se otřásla v základech. Jenomže tentokrát to nebyla Paulova vina. Ne – byla to sestra Ernestina, kdo otřás mým těžce nabytým vnitřním klidem, když jsem se snažila vmísit mezi spolužáky, co zrovna přecházeli z jedný třídy do druhý, a předstírat, že jsem s nima byla celou tu dobu.

„Susannah Simonová!“ Ječák zástupkyně ředitele vyděsil pár holubů, co posedávali na trámech nad našima hlavama, takže se vyděšeně rozlítli do všech stran. „Okamžitě ke mně do kanceláře!“

Náhodou se zrovna v tu chvíli kolem nachomejtnul můj nejmladší nevlastní bráška David. Když uslyšel řev sestry Ernestiny, viditelně zblednul… což je u něj co říct, protože jako zrzek je i normálně skoro průsvitnej.

„Suze,“ hlesl vyděšeně. A proč taky ne? Když mám ve škole průšvih, většinou nejde o zapomenutý kružítko. Spíš je na pořadu dne ničení cizího majetku… a často to končí bezvědomím, když ne rovnou smrtí. „Cos zase provedla?“

„To máš fuk,“ zabručela jsem trochu rozmrzele, že se pro dnešek můžu vytáhnout jenom s něčím tak nudným, jako je nedovolený opuštění areálu školy. Fakticky začínám nějak vyměkávat.

Šla jsem za sestrou Ernestinou do kanceláře zástupkyně. Na rozdíl od ředitelny tady na poličkách nestály žádný poháry za kantorský úspěchy. Tuhletu jeptindu za vynikající pedagožku nikdo nepovažoval – a není divu. Je to celkem běžnej model učitelky: hloupá, pedantská tyranka.

Vyklouzla jsem z toho vcelku lacino. Sestra Ernestina si všimla, že jsem chyběla na hodině náboženství, kterou jsem měla mít po obědě. Vytáhla jsem na ni znova tu historku o tom, jak jsem „to zrovna dostala“ a „musela si zajet pro hygienický potřeby do drogerie“. Doufala jsem, že nebudu muset zacházet do takovejch podrobností, jako jsou skvrny na kalhotkách. Ale sestra Ernestina se nedala oblafnout tak lehce jako Brad.

75

„Tak jsi měla jít na ošetřovnu!“ vyštěkla.Za svůj zločin jsem byla odsouzená napsat třístránkovej

esej o tom, jak čestné je dodržovat přijaté závazky. A navíc jsem měla v sobotu naklusat na tu starožitnickou aukci a pomáhat při prodeji pečiva, který napekli osmáci.

Když to člověk veme kolem a kolem – mohla jsem dopadnout mnohem hůř.

To jsem si aspoň myslela, než jsem narazila do Paula.Číhal za jedním z těch kamennejch sloupů, co podpíraj

křížovou chodbu. Proto jsem ho taky neviděla, když jsem vyrazila z kanceláře sestry Ernestiny na hodinu mý oblíbený trigonometrie. Vystoupil ze stínu právě ve chvíli, když jsem se hnala kolem.

„Poutníkův návrat,“ prohodil posměšně.Přitiskla jsem si ruku na hrudník, jako by to mohlo mýmu

srdci zabránit, aby mi leknutím nevyskočilo ven, ale začalo zase normálně tlouct.

„Proč to děláš?“ vyjela jsem na něj podrážděně. „Málem to se mnou šlehlo!“

„Já bych tě chytil. A nepustil.“ Paul se ušklíbnul. Zřejmě mu vůbec nevadilo trousit tyhle bezbožný narážky jen pár kroků od kostela. „Tak kampak jsi to frnkla dneska?“

Asi jsem mu mohla zalhat, ale jakej by to mělo smysl? Dozvěděl by se pravdu, jen co by se vrátil ze školy. Ten ošetřovatel mu tutově vyslepičí, že jsem se stavila za starým pánem (viďte, pane Slater?).

Takže jsem bojovně vysunula bradu, nevšímala si zběsilýho bušení srdce a vyrazila: „U tebe doma.“

Paulovo černý obočí se stáhlo do jediný linky. „U mě doma? Cos dělala u mě doma?!“

„Byla jsem si tam popovídat s tvým dědečkem,“ odvětila jsem způsobně.

Paul se zamračil ještě víc. „S dědou?“ zavrtěl hlavou. „Proč bys za ním sakra chodila? Ten starouš už je úplně v rozkladu.“

76

„Není mu moc dobře,“ potvrdila jsem. „Ale pořád dokáže mile konverzovat.“

„Jo.“ Paul se jízlivě ušklíbl. „Nejspíš o SuperStar.“„Nebo taky –“ Věděla jsem, že ho to rozzuří. Ale taky

jsem věděla, že vlastně nemám jinou šanci. „Nebo třeba o cestování v čase.“

Paulovi se rozšířily zorničky. Přesně jak jsem čekala: šokovalo ho to.

„Cestování v čase? Tys probírala cestování v čase s Dementním dědoušem?“

„S doktorem Slaským,“ opravila jsem ho.Ty dvě slova, „doktor“ a „Slaski“, zapůsobily, jako by ho

někdo praštil do břicha. Zatvářil se stejně ohromeně, jako bych se do něj fakt pustila.

„Jseš…“ To bylo poprvé, co jsem viděla, že mu chyběj slova. „… jseš vadná?“ To bylo všechno, na víc se nezmoh.

„Ne,“ odsekla jsem. „A tvůj děda taky ne. Ale myslím, že ty nejspíš jo.“ Heleďte, nebylo to moc taktický, to je mi jasný, ale já se najednou nedokázala zastavit. Když už jsem teď věděla, o co mu jde.

„Já vim, že tvůj děda se jmenuje Oliver Slaski,“ oznámila jsem mu. „Sám mi to řek.“

Paul na mě jen zíral, jako bych se před jeho očima měnila v úplně jinou bytost, než byla ta Suze, kterou znával. A možná jsem se fakticky měnila. Měla jsem na něj mnohem větší vztek než za celou tu dobu, co jsme se znali – ještě větší než v tu chvíli, kdy se pokusil zbavit Jesseho tím, že ho nechal odlifrovat do čekárny na věčnost. Protože tenkrát ještě nevěděl to, co už mu teď muselo dojít: že on a já… no teda soráč, ale tohle nikdy klapat nebude.

„Nemluvil s tebou,“ vypravil ze sebe konečně Paul skálopevně, modrý oči bez výrazu a chladný jako Pacifik v listopadu. „Nemluví s nikým.“

„Možná nemluví s tebou,“ opravila jsem ho. „A proč by měl, když se k němu chováš, jako… jako by byl jenom

77

přítěž? Jak že mu to říkáš? Dementní dědouš? A tvůj táta si dokonce změnil jméno, tak moc se za něj styděl. Ale kdyby sis náhodou dal trochu práci a víc si ho všímal, zjistil bys, že doktor Slaski není zdaleka tak mimo, jak to možná vypadá… a že o tobě ví hodně zajímavý věci.“

„To je mi jasný,“ ucedil Paul. „Můžu hádat? Tvrdí, že vězím ve spárech Satana. Že ve mně není žádný Dobro. A že by ses ode mě měla držet dál. Nezapomněl jsem na něco?“

„Ani ne,“ souhlasila jsem mile. „A vzhledem k tomu, že se chceš vydat do minulosti a zabránit, aby Jesseho zavraždili, bych řekla, že tvůj děda to trefil.“

Z očí mu okamžitě zmizela předstíraná netečnost, ale chlad v nich zůstal. Trochu se usmál, ale jen na půl pusy. „Tak jsi na to konečně kápla, co? Ale že ti to trvalo –“

Nenechala jsem ho domluvit. Popošla jsem k němu, až se moje tvář ocitla jen pár cenťáků od jeho, a vybafla na něj tak divoce, jak jsem v tu chvíli dokázala: „Jo, konečně jsem na to kápla! A říkám ti předem, jestli si myslíš, že když se postaráš, abych se s Jessem nikdy nesešla, změní to můj vztah k tobě, tak to jseš teda na velkým omylu!“

Paul se zatvářil, jako by ho to ranilo. Ale věděla jsem, že to jen tak hraje. Tenhle zmetek žádný city neprožívá. Jestli to chce udělat, tak ani žádný city mít nemůže.

Každopádně se začal snažit, aby mě přesvědčil o opaku.„Ale Suze,“ prohodil nevinně, modrý oči zase široký a

bezelstný, „vždyť dělám jen to, co si přeješ. Celá ta záležitost s Gutierrezovejma… fakt jsem se nad sebou zamyslel. To tys mě přiměla k tomu, že jsem začal uvažovat o tom, že bych se měl vydat správnou cestou. A zachránit Jesseho je přece správná věc, nebo ne? Teda jestli ho jako miluješ natvrdo, tak pro něj přece musíš chtít jen to nejlepší, ne? A nebude snad pro něj nejlepší, když dostane šanci prožít dlouhej, spokojenej život?“

Zírala jsem na něj, naprosto vyvedená z míry tím, jak zase všechno překroutil.

78

„To není… já…“ Došly mi slova. Fakt. Poprvé v životě jsem byla schopná jen stát a koktat.

„To bude dobrý, Suze,“ prohodil Paul a položil mi ruku na předloktí – nejspíš aby mě utěšil v těžký hodince. „Nemusíš mi děkovat. A teďka už bysme se radši měli vrátit do třídy, nemyslíš? Nechceš přece, aby tě sestra Ernestina zase načapala, že se ulejváš z hodiny.“

Zůstala jsem na něj užasle civět. Nepoznala jsem člověka, kterej by dokázal tak manipulovat s druhejma lidma jako Paul – teda možná až na mýho nevlastního bráchu Brada. Až na to, že Brad nebyl zdaleka tak mazanej jako Paul Slater. To nejzlotřilejší, co kdy dokázal vymyslet, byl mejdan s necudnostma ve vířivce… a i ten mu zarazili poldové.

„To je od tebe – ohleduplný,“ vypravila jsem ze sebe konečně. „Ale proč si myslíš, že když zachráníš Jesseho tu jednu osudnou noc, zajistíš mu tím dlouhej a spokojenej život? Jak můžeš vědět, že to Diego nezkusí hned další noc, nebo některou jinou? Jak tomu chceš zabránit? Zůstaneš v roce 1850 jako Jesseho bodyguard?“

„Pokud to bude nutný,“ souhlasil Paul nebezpečně sladce. „Pochop to už – udělám cokoli, jen abych si pojistil, že Jesse odejde z tohohle světa ve spánku v požehnaným stáří. A nikdy nebude potřebovat služby mediátora.“

Všechny barvy školního dvora – rudý střešní tašky misie, růžový ibiškový květy i tmavozelený listy palem – se zběsile rozvířily kolem mě, když jeho slova konečně pronikly až k mýmu mozku. V krku mi začalo růst něco odpornýho, co nešlo polknout.

„Proč to děláš?“ Zhrozeně jsem se na něj zadívala. „Musel sis už přece všimnout, že se tím tak jako tak nic nezmění. Ani když se zbavíš Jesseho, nebudu o tebe stát. Nelíbíš se mi.“

„Že ne?“ zeptal se Paul a jeho úsměv mě zastudil stejně jako jeho pohled. „To je zvláštní, protože když jsme se

79

naposledy líbali, připadalo mi, že se ti líbím. Aspoň trochu. Dost na to –“

Odmlčel se, jako by to bylo natolik jasný, že nemusí pokračovat. Ale já fakt nechápala, co tím chce zase říct.

„Dost na co?“ pobídla jsem ho.„Dost na to,“ zopakoval Paul, „abys začala uvažovat o

tom, že bys mi z těla vystěhovala duši a nasadila tam místo ní tu Jesseho.“

80

„A nezkoušej to popřít,“ pokračoval Paul, když jsem na něj vyvalila oči. „Vím, že přesně o tohle ti jde už od chvíle, kdy jsem udělal tu chybu a zmínil jsem se ti o tom.“ Z dlaně, kterou měl položenou na mým předloktí, sálalo takový horko, až se mi zdálo, že mi co nevidět vypálí do kůže cejch. „To, že zkusím zachránit Jesseho, je vlastně něco jako preventivní opatření. Protože, abych pravdu řek, mám svoje tělo rád. A nehodlám se ho kvůli Jessemu vzdát.“

Rty se mi samy od sebe pohybovaly. Cejtila jsem to, protože Paul se tvářil, jako by čekal, co mu odpovím.

Jenomže jsem ze sebe nedokázala vymáčknout ani ň. Tak ohromená jsem z toho všeho byla.

Teď mi to konečně začalo dávat smysl. To obvinění, který na mě Paul vychrlil včera u nich v kuchyni. Že to, co chce udělat s Jessem, je mnohem laskavější než to, co chci já províst s ním. Protože on má v plánu Jesseho zachránit, kdežto já zřejmě plánuju Paula zabít.

Až na to, že to tak vůbec není.Jenomže Paul to nejspíš vnímal jinak.„To nic,“ poznamenal chlácholivě. „Vlastně mi to docela

lichotí, fakt. Že se ti líbím tolik, že bys do mě klidně nastěhovala duši svýho přítele. Což dokazuje, že se v tomhle ohledu pleteš. Líbím se ti, aspoň trošku. Nebo by se ti aspoň líbilo, kdybysme spolu chodili.“

„To je taková…“ Konečně jsem zase opanovala svůj hlas, ale znělo to skřehotavě jako křik racka. Jenomže v tu chvíli

8

81

mi to bylo naprosto putna. Záleželo mi jedině na tom, abych Paula dokázala nějak přesvědčit, jak moc se plete. „… pitomost! Jak tě vůbec mohlo… jak sis moh myslet, že bych –“

„Ale jdi, Suze,“ namítl Paul, „tak si to aspoň přiznej. Já jsem přece opravdovej. Nevykládej mi, že když jseš s Jessem, nikdy tě nezamrzelo, že ačkoli je to mezi váma dvěma tak úžasný, je to jen iluze. To není doopravdy jeho srdce, co mu bije v hrudi. Jeho kůže ve skutečnosti nehřeje, protože on žádnou kůži nemá. Je to všechno jen ve tvý hlavě. Ne jako tohle,“ dodal a jemně mi přejel po předloktí bříškem palce.

A dělal to až do chvíle, kdy jsem ucukla. Zatvářil se dotčeně, ale obrátil ke mně prázdný dlaně na znamení, že mi od něj jako nic nehrozí. „Ty bláho. Tak dobrý, Suze. Promiň. Ale nemůžeš popřít, že když jsme se líbali, nedělalas žádný velký drahoty. Nebo aspoň ne hned –“

Ucejtila jsem, jak mi tváře polejvá horko. To je teda trapas. Nedokázala jsem pochopit, jak to tady a teď může vytahovat, ze všech míst na zeměkouli zrovna ve škole…

… zvlášť když si vemu, že tohle je teď Jesseho nový působiště. Určitě se mihotá někde poblíž.

Ale nemohla jsem proti tomu nijak protestovat. Protože bych kecala.

„Jasně, líbilo se mi, když jsme se líbali,“ prohlásila jsem. Musela jsem každý slovo tyhle věty prakticky vykašlat, jak se mi vzpříčila v krku. „Umíš dobře líbat, a taky to moc dobře víš. Co k tomu můžu dodat?“ A to byla pravda. „Ale to ještě neznamená, že by ses mi líbil ty.“

A to byla taky pravda.Ale vypadalo to, že Paula něco takovýho vůbec

nerozhodilo.„Což jen potvrzuje můj předpoklad,“ uzavřel samolibě,

„že chceš moje tělo, ale s Jesseho duší.“

82

„To, co se stalo Jessemu, bylo podle mě hrozný,“ pronesla jsem důrazně. Heleďte, myslela jsem tu vraždu, aby bylo jasný. „A fakticky není skoro nic, co bych neudělala pro to, aby byl zase naživu. Ale ne tohle.“

„Proč ne?“ pokrčil ramenama Paul. „Brání ti v tom něco? Jak už jsem od tebe slyšel hned několikrát, jsem hanebná a nenapravitelná lidská zrůda… no, možná až na to, že umím dobře líbat. Tak proč bys neměla vykopnout mou duši a dát dokonalýmu Jessemu druhou šanci?“

Čestný skautský – v tom, z čeho mě obvinil, jsem byla naprosto nevinně. Jaktěživo by mě nenapadlo, že bych provedla to, co jsem podle něj už nějakej pátek pečlivě plánovala. No, možná jsem si to sem tam nějak neurčitě představila, ale vždycky jsem tu myšlenku okamžitě zavrhla.

Ale teď, když mě k tomu prakticky dohnal, jako by jistá část mojí duše mrkla a řekla si: No – a proč ne? Paul si vůbec nezaslouží všechny ty úžasný věci, který mu osud dopřál. Dokonce si jich ani neváží! Krade lidem peníze, i když to vůbec nemá zapotřebí, nechová se k rodičům a dědovi hezky, a už vůbec se nechová hezky ke mně… natožpak k Jessemu, když jsme teda u toho.

Tak proč bych ho nemohla odfiltrovat do Velkýho neznáma a dát Jessemu jeho tělo… a jeho život…? Jesse si druhou šanci zaslouží, a rozhodně by byl lepším Paulem Slaterem než sám Paul…

Ale Jessemu by se to nelíbilo, to si pište. Byl by přesvědčenej, že je špatný připravit Paula o život, kterej patřil jen a jen jemu, jenom proto, aby on sám moh zase žít.

A bylo by dost bláznivý koukat do Paulovejch modrejch očí a vědět, že se jima na mě kouká Jesse.

A beztak bych se Paula nezbavila. Jeho tělo by bylo pořád naživu. A jeho duše by… no, dělala by to samý, co teď dělá Jesseho duše – bezcílně by bloumala po tomhle světě bez nejmenší představy, co s ní bude dál.

83

Ale potom se mě naštěstí zase zmocnil zdravej rozum, chladivej jako voda, která bublala ve fontáně na misijním nádvoří. A já sama sebe slyšela, jak odpovídám na Paulovu otázku – Tak proč bys neměla vykopnout mou duši a dát dokonalýmu Jessemu druhou šanci? – stejně ledově, jako mi ji prve položil.

„Možná proto,“ vyplivla jsem sarkasticky, „že by to byla vražda.“

Svaly v Paulově čelisti se napnuly. „Zabití v sebeobraně, to spíš. A oba víme, že bych vlastně nebyl mrtvej. Navíc si to zasloužím, nebo snad ne? Za svoje… hříchy?“

„To je možný,“ odpověděla jsem. Připadala jsem si v tu chvíli stejně jako po svý obvyklý hodince kick-boxu, kterej jsem cvičila podle videa. Víte, jak se vám vylejou do krve ty endorfiny. Protože tohle bylo taky sakra namáhavý cvičení, akorát že v emocionálním smyslu slova. „Ale já to asi těžko posoudím.“

„Proč ne?“ namítnul Paul. „Nezdá se mi, že bys s tím měla nějaký potíže… teda jako mi říct, co jsem zač.“

Ale s tímhle si na mě nepřijde, to je teda jistý. „Tvůj děda mi jednou řek, že když zjistil, jaký schopnosti má jako mediátor, udělal chybu a začal si o sobě myslet, že je bůh,“ svěřila jsem se mu. „A koukni, co se z něj stalo teď. Já tuhletu botu opakovat nehodlám.“

Paul mě probodával svým neproniknutelným pohledem. Napadlo mě, že ten kluk fakticky věří tomu, že jsem si to pečlivě naplánovala. Jako to přestěhování duší. Ale když jsem mu teď vzala vítr z plachet, vypadal stejně zaskočeně jako já před chvilkou.

„Takže vidíš,“ snažila jsem se využít svý momentální převahy, „že ten tvůj plán, ve kterým se vrátíš do minulosti a zbavíš se Jesseho jako hrozby, je postavenej na hlavu. Protože zaprvý nemůžeš cestovat v čase, pokud ta osoba, kvůli který to celý podnikáš, o tvou pomoc doopravdy nestojí… a to Jesse tutově nestojí. A zadruhý, já fakticky

84

nemám v úmyslu připravit tě o tělo, abych ho mohla dát Jessemu. Ale jestli ti dělá dobře pomyšlení, že jseš neodolatelnej, tak si ho klidně pěstuj dál.“

Tohle už bylo přece jen silný kafe. Teprve když mi to vylítlo z pusy, uvědomila jsem si, že jsem to říkat neměla. Protože když jsem po týhletý poslední urážce vykročila do chodby – a dokonce vzpurně pohodila vlasama, abych mu ukázala, jak moc mě zklamal –, jako by se v něm něco vymrštilo. Na zápěstí mi dopadla jeho pravačka a bolestivě mě sevřela.

„Tak to teda ne!“ vyštěknul na mě. „Z toho se jen tak lehko nevykroutíš –“

Ale to se teda plet, protože v příští vteřině jeho ruka odskočila z mojí a zkroutila se mu za zádama tak, že to taky muselo pořádně bolet.

„Už ti někdy někdo pověděl,“ ozval se Jesse takovým tím napůl pobaveným hlasem, „že gentleman nikdy nevztáhne ruku na dámu?“

Což teda bylo docela legrační, když si vzpomenu, kde měl Jesse ruku naposledy, když jsme se viděli. Ale pomyslela jsem si, že tohle tady radši vytahovat nebudu.

„Jesse,“ hlesla jsem, „nic mi není. Pusť ho.“Ale neposlechnul mě. Kdyby šel zrovna někdo kolem,

viděl by Paula zkroucenýho do podivnýho úhlu, s rukou za zádama a obličejem bledým jako stěna. Protože, jak je snad jasný, tady byli jenom dva lidi, který věděli, kdo mu to provádí: já a Paul.

„Já jí nechtěl nic udělat!“ zasípěl. „Přísahám!“Jesse se na mě podíval, jako by čekal, že se k tomu

vyjádřím.„Ublížil ti, Susannah?“Zavrtěla jsem hlavou. „Jsem v pohodě.“Jesse ležel na Paulovi ještě pár vteřin – asi proto, napadlo

mě, aby tomu prevítovi dokázal, že může –, a pak ho

85

najednou pustil. Paul se rozplácnul na kamennejch dlaždicích křížový chodby.

„Nemuselas hned volat jeho,“ syknul na mě s pošramocenou důstojností.

„Já ho nevolala,“ odpověděla jsem popravdě.„To ani nemusela,“ dodal Jesse a opřel se o jeden z těch

sloupů, co podpíraj křížovou klenbu chodby. Založil si ruce na prsou a nevzrušeně pozoroval Paula, jak vstává a čistí si oblečení.

„Takže co ty tady?“ vyjel na něj popudlivě Paul. „Pořádková služba na půdě školy?“

„Něco takového.“ Jesse se zadíval z Paula na mě a zase zpátky. „Děje se tady něco, o čem bych měl vědět?“

„Ne!“ vyhrkla jsem. Možná až moc zbrkle, protože Jesseho obočí – to, nad kterým měl jizvu – se tázavě nadzvedlo.

V tu ránu se Paul pohrdavě rozesmál. Dostala jsem na něj ještě větší vztek.

„Paráda,“ prohodil. „Vy dva teda máte opravdu výborný vztahy. Je dojemný vidět, jak jste k sobě vzorově upřímný a otevřený.“

Jesse se zadíval jeho směrem a oči se mu zúžily do škvírek. To bohatě stačilo, aby Paulův smích zničehonic odumřel. Nebylo zapotřebí k tomu dodávat jediný slůvko.

Pak Jesse upřel svůj pronikavej pohled na mě.„To nebylo nic důležitýho,“ ubezpečila jsem ho. „Paul

jenom… chtěl… plánoval, že ti něco udělá, ale už změnil názor. Že jo, Paule?“

„Vlastně ani ne,“ odrazil mě Paul. „Hele, mám nápad. Co se takhle zeptat přímo Jesseho, o co by radši stál? Takže Jesse, jak by se ti líbilo, kdybych tě moh –“

„Ne!“ přerušila jsem ho zoufale. „Paule, to není nutný, Jesse by ne –“

„Počkej, Suze.“ Paul mě přerušil tak shovívavě, jako by mluvil s tříletým dítětem. „Nech Jesseho, ať se může

86

rozhodnout sám. Tak hele, Jesse, co kdybych ti prozradil, že vedle všech těch úžasnejch schopností, který jako mediátoři ovládáme, se ukázalo, že můžeme taky cestovat v čase? A co kdybych ti velkoryse nabíd, že se můžu vrátit do minulosti k tý noci, kdys umřel, a zachránit ti život? Co bys na to řek?“

Jesseho temný oči s výrazem nejhlubšího pohrdání se ani na vteřinku neodvrátily z Paulovy tváře.

„Řekl bych, že jsi náramný lhář,“ odpověděl s předstíraným klidem.

„Jo, taky mě napadlo, že si to budeš myslet.“ V Paulově řeči se ozvaly dychtivost a sebejistota podomních prodavačů, který se vám snažej vnutit svý zboží. „Ale já ti říkám, že je to čistá pravda. Jen si to představ, Jesse. Nebudeš muset umřít uprostřed noci. Můžu se vrátit v čase a varovat tě. Jasně, nebudeš vědět, kdo jsem – tenkrát. Ale když ti povím, že přicházím z budoucnosti, abych tě zachránil, a že umřeš, když mě okamžitě neposlechneš, myslím, že mi radši uvěříš.“

„To si opravdu myslíš?“ opáčil Jesse pořád tím ledovým hlasem. „Protože já ne.“

To Paula na vteřinku uzemnilo, a ta chvilka stačila, aby se mi zase vrátil vzduch do plic. Srdce mi bušilo nezvladatelným citem k tomu člověku, co se opíral o kamennej sloup za mnou. Nemusela jsem si lámat hlavu s tím, jak bych to před Jessem zatloukla. On by si nikdy nevybral život, ve kterým by mě nepotkal. Nikdy. Na to mě moc miluje.

Nebo jsem si to aspoň myslela, než Paul zase začal tlačit na pilu.

„Nevím, jestli vůbec rozumíš tomu, co ti tady vykládám,“ vyjel na Jesseho a pohodil při tom hlavou. „Mluvím o tom, že tě můžu vrátit zase do života, Jesse. Žádný potulování po světě celejch sto padesát let, natož celou věčnost. Nebudeš se muset dívat, jak lidi, který jsi měl rád, stárnou a umíraj, jeden za druhým. Ne. Budeš žít. A dožiješ se požehnanýho

87

stáří, jestli se mi povede zbavit tě toho mizery Diega, co tě zavraždil. Podívej, na takovou nabídku přece nemůžeš říct ne!“

„Že ne?“ popíchl ho Jesse. „To tedy klidně mohu. Poslechni si to – ne!“

Jó! prolítlo mi nadšeně hlavou. Jasně!Paul zamrkal. Jednou, dvakrát.Pak prones hlasem, ze kterýho se už vytratila všechna

hraná kamarádskost: „Nechovej se tady jako debil. Nabízím ti šanci zase žít. Žít. Co chceš dělat tady? Strašit navěky? Chceš se dívat, jak ona stárne…“ ukázal na mě prstem, „… a jak se nakonec mění v prach, jako předtím celá tvoje rodina? To už se nepamatuješ, jak ti při tom bylo? Chceš tím znova projít? A chceš, aby ona kvůli tobě obětovala normální život – manželství, děti, vnoučata – jenom proto, aby byla s tebou, i když ji nikdy nebudeš moct živit, nikdy ji –“

„Paule, zmlkni!“ obořila jsem se na něj, protože jsem viděla, jak z Jesseho tváře s každým dalším slovem mizí vyrovnanost.

Ale Paul zmlknout nehodlal. Ne, dokud nevystřílí veškerou munici.

„Ty myslíš, že to děláš pro ni, když tady zůstaneš strašit?“ vyhrknul. „Člověče, tím jí jenom bráníš v tom, aby žila normálně –“

„Drž zobák!“ zaječela jsem na Paula a natáhla se po Jesseho ruce.

Pak se staly naráz dvě věci. Tak zaprvý, dveře tříd se najednou rozletěly a z učeben se do chodby vyrojily zástupy lidí, který mířily na další hodinu. A zadruhý jsem chytila Jesseho oběma rukama za paži, podívala se mu ustaraně do očí a zaprosila: „Neposlouchej ho, prosím. Mně na ničem takovým nezáleží, ani na manželství, ani dětech… Jediný, co chci, jseš ty.“

88

Ale už bylo pozdě. Poznala jsem, že je pozdě a že něco z toho Paulova blábolení už na Jesseho dolehlo plnou vahou. Tvářil se utrápeně a uhejbal přede mnou očima.

„Myslím to vážně!“ Zoufale jsem s ním zatřásla. „Nevěř mu ani slovo!“

„Ahoj, Suze,“ pozdravila mě sladce Kelly Prescottová a její hlas vystoupal nad povyk a chichotání, který vždycky o přestávce vypuklo kolem skříněk. „Tak co, povídáš si tady se zdí?“

Vrhla jsem pohled přes rameno a uviděla ji tam stát i se zbytkem komanda Dolce a Gabbana, jak mě pobaveně pozorujou. A bylo mi naprosto jasný, proč tak civěj. Zastihly mě s rukama vytrčenejma do vzduchu, jako bych se modlila, jako bych vedla řeč ke kamennýmu sloupu.

Jako bych už tak neměla pověst pořádnýho pošuka. Teď jsem fakt musela působit dojmem, že by se mi šikla svěrací kazajka.

Ale když jsem se obrátila k Jessemu, abych ho přesvědčila, že si o tom popovídáme pozdějc, pochopila jsem, že jsem to prošvihla. Stačil se mezitím odhmotnit.

Spustila jsem ruce a obrátila se k Paulovi, kterej tam stál a tvářil se zároveň naštvaně i spokojeně.

„Moc dík,“ utrousila jsem sarkasticky.„Není vůbec zač.“ Zvednul kotvy a potěšeně si cestou

hvízdal.

89

„Je v tom pšenice?“ zeptala se ženuška s čínským copem a v obrovskejch slunečních brejlích. V ruce držela čokoládovou sušenku.

„Ano,“ odpověděla jsem.„A co v tomhle?“ Teď zvedla pro změnu jednu pusinku.„Ano.“„A co tohle?“ Mexickej svatební koláček.„Ano.“„Chcete mi říct,“ zatvářila se zděšeně, „že ve všem

tomhle pečivu je pšenice?“Zhoupla jsem se na židli. Umírala jsem nudou a dokázala

jsem se rozptýlit jedině tím, že jsem zkoušela, jak moc se ještě můžu zhoupnout, abych nesletěla.

„On totiž Tyler nesmí pšenici,“ pokračovala žena a pohladila naducaný tvářičky synáčka, kterej stál vedle ní. Jeho modrý oči na mě zasvítily mezi matčinejma rudejma nehtama. „Nasadila jsem mu bezlepkovou dietu.“

„Tak zkuste tohle,“ navrhla jsem a ukázala na citronovou tyčinku.

„A není v tom mléko?“ zeptala se podezíravě. „Protože já Tylerovi nedávám ani mléčné výrobky.“

„Ani mlíko, ani lepek, čestný slovo,“ zabručela jsem.Zákaznice mi podala dolar a já jí citrónovou tyčinku.

Sotva ji dala Tylerovi, kluk ji prozkoumal, zakousl se do ní… a pak mi věnoval zářívej úsměv – nejspíš od rána vůbec první –, zatímco matka ho chytila za ruku a vlekla pryč.

9

90

Shannon, která mi s prodejem pečiva pomáhala, se zatvářila zděšeně.

„Ale v těch citronovejch tyčinkách je pšenice i mlíko!“ upozornila mě.

„Já vim.“ Zase jsem se zhoupla na židli. „Bylo mi ho líto.“

„Ale –“„Neříkala, že má alergii. Říkala, že mu to jen nechce

dávat. Chudák kluk.“„Súú-úú-ze,“ protáhla obdivně osmačka, „ty jseš tak

suprová! Dave říkal, že jseš suprová, ale já mu nevěřila.“„Jo, to vystihnul přesně,“ ujistila jsem ji. Připadalo mi

divný slyšet, jak někdo říká mýmu nejmladšímu nevlastnímu bráškovi Dave. Pro mě to byl vždycky David. Nebo ze začátku Prófa.

„To fakt jseš,“ potvrdila Shannon a myslela to smrtelně vážně.

No jasně. Heleďte, tohle je snad osud – musím se poflakovat po škole kolem stánku s občerstvením, zatímco si zbytek světa užívá prosluněnou sobotu. Obloha nad našima hlavama byla tak modrá a bezmračná, až skoro bolelo se do ní koukat. Teplota se pohybovala kolem příjemnejch pětadvaceti. Byl to nádhernej den, kdy by se dalo posedět někde s kapučínem na zahrádce kavárny nebo se jen tak cournout podél moře.

A co dělám já? Postávám u stolku s pečivem, který napekli osmáci na charitativní aukci starožitností.

„Nemůžu ani uvěřit, že sestra Ernestina řekla zrovna tobě, abys nám pomohla s prodáváním,“ spustila Shannon. Ze začátku se mi zdála plachá, ale teď mi přišlo, že si docela ráda pokecá. Až moc. „Víš, když už jseš jako ve třeťáku a tak. A když jseš taková… víš… jako vostrá.“

Vostrá. To teda.Nečekala jsem, že se na dražbě objeví tolik lidí. Leda tak

pár rodičů, který chtěj, aby bylo vidět, jak se zajímaj o školu,

91

kam choděj jejich ratolesti. Ale ne takovýhle hordy koupěchtivejch sběratelů starejch krámů.

Protože právě ty se sem přímo nahrnuly. Zavládla tlačenice a musím říct, že většinu z těch lidí jsem v životě neviděla. Chodili sem a tam, prohlíželi si věci věnovaný do dražby a spiklenecky si mezi sebou šeptali. Občas se někdo z nich stavil u naší kukaně a vyhodil dolar za rejžovou placičku nebo podobnou lahůdku. Ale většinou se starali jenom o nabízený zboží, mezi kterým byly i takový perly jako stařičký hodinky s Mickeym Mousem, most Golden Gate ve skleněný kouli a další podobně vkusný věcičky.

Vyvolávání začalo se zpožděním, protože původně se čekalo, že dražebníkem bude sám monsignor. Jenomže ten pořád ležel v San Francisku v kómatu, takže sestra Ernestina musela na poslední chvíli hystericky telefonovat na všechny strany, aby sehnala někoho dostatečně úctyhodnýho, kdo by se tak zásadní role ujal.

Asi vám docvakne, jak moc mě rozhodilo, když nakonec vypochodovala na pódium na konci nádvoří a oznámila do mikrofonu všem těm dychtivejm návštěvníkům, že vzhledem k onemocnění pana arcibiskupa nebude vyvolávačem nikdo menší než Andy Ackerman, známý moderátor pořadu pro kutily na místní kabelovce…

… a taky můj nevlastní táta.Viděla jsem Andyho, jak se šplhá na pódium, skromně se

uklání a tváří se trochu zaskočeně při výbuchu potlesku, kterej se snes na jeho hlavu. Pomyslela jsem si, že člen naší rodiny jako licitátor na školní aukci je asi tak to nejtrapnější, co mě kdy mohlo potkat, a užuž jsem chtěla zapadnout zpátky na židli…

Ne. Vrátit o jeden záběr. Může bejt ještě něco trapnějšího než nevlastní táta jako licitátor na školní aukci. Třeba ta osoba, co sedí v první řadě a tleská mu ze všech nejvíc.

Moje matka. Vlastní.„Hele,“ ozvala se Shannon, „není to –“

92

„Jo,“ přerušila jsem ji. „Je.“Za pár minut vypukla dražba. Andy docela obstojně

napodoboval takový ty vyvolávače z televize, jak melou jako nezavřený. Ukázal na jednu obzvlášť hnusnou oranžovou plastovou židli, prohlásil, že je to „nefalšovaný Eames“, a zeptal se, jestli by byl někdo ochoten zaplatit za ni sto dolarů.

Sto dolarů? Já bych za ni nedala ani jednu rejžovou placku.

Ale nevěřili byste: lidi v publiku se začali hlásit, a za chvilku byla ta židle prodaná za 350 babek! A ani si nikdo nestěžoval, jaká že je to zlodějina.

Sestře Ernestině se nejspíš povedlo přesvědčit dražitele, jak strašně moc potřebuje naše škola opravit basketbalový hřiště, protože lidi najednou vyhazovali prachy za naprosto bezcenný haraburdí. Viděla jsem, jak Cee Ceeina teta Prue a náš třídní pan Walden přihazujou proti sobě v souboji o jednu extra odpornou lampu. Nakonec vyhrála teta Pru – zacvakla za ni 175 babek – a vydala se s ní k panu Waldenovi, nejspíš aby se mu škodolibě vysmála. Ale za chvíli už jsem je oba viděla, jak si dávaj citronádu a řehtaj se, že si tu lampu nechaj ve společný péči, jako by to bylo dítě, o který se tahali při rozvodu. Shannon je pozorovala se mnou a prohodila: „To je ale roztomilý, co?“

Až na to, že to teda rozhodně roztomilý nebylo. Nevidím nic roztomilýho na tom, když spolu bláznivá tetička vaší nejlepší kámošky a váš třídní zamilovaně tokaj, ale váš kluk vám ani nezavolá, protože – schválně zkuste hádat –, protože je duch a nemá telefon.

Ale kdyby Jesse přece jen brnknul, ne že bych toho měla tolik na srdci. Ledaže bych nenuceně prohodila: „Jo a mimochodem, Paul chce cestovat v čase a zachránit tě, abys neumřel. Ale já mu to musím překazit, protože chci, abys po smrti strašil mezi tímhle a oním světem příštích sto padesát

93

let a pak se mnou moh randit v autě mý mámy. No nic, tak zatím, pa pa.“

Kromě toho nebylo moc pravděpodobný, že by se to stalo. Teda jako to, že by se Paul vydal do minulosti. Protože neměl tu kotvu, o který mluvil jeho děda. Nějakou věc, která by ho dostala právě do tý noci, kdy Jesse přišel o život.

Právě jsem se tím v duchu chlácholila, když Andy zvednul ruku se stříbrnou sponou od opasku, kterou našel Brad u nás v baráku, když vyklízel půdu. Ležela tam zaklíněná pod dřevěnou podlahou, kousek od vikýře. Byla to taková matná, prorezlá věcička, který jsem sotva věnovala pozornost, když ji Andy hodil do krabice s nápisem MISIJNÍ DRAŽBA, a od tý chvíle se mi vykouřila z hlavy.

Když ji teď zvednul před sebe, bezmyšlenkovitě jsem na ni zamžourala proti odpolednímu sluníčku. Někdo ji omyl a vyleštil. Andy spustil litanie o tom, že jde o „historický předmět z našeho domu, pocházející z doby, kdy tento dům býval jediným hotelem v okolí“ – což bylo docela legrační, protože ve skutečnosti to bejval penzion –, „a že Historický spolek města Carmel-by-the-Sea odhaduje stáří této spony zhruba na sto padesát let“.

Což je asi tak dlouho, jako je můj přítel po smrti.„Kolik mám žádat za tuto pozoruhodnou stříbrnou

sponu?“ navázal rychle Andy. „Nádherná ukázka řemeslné zručnosti našich předků. Všimněte si prosím vypracovaného ornamentu ve tvaru písmene D…“

Shannon, která seděla vedle mě a ani nedutala, se najednou ozvala: „Mluví o mně někdy tvůj brácha? Myslím Dave.“

Otupěle jsem pozorovala Andyho na pódiu. Slunce pražilo na plný pecky a bylo fakt těžký soustředit se na něco jinýho než na to, že bych se teďka ze všeho nejradši válela na pláži.

„Nepamatuju se,“ zamumlala jsem, i když jsem věděla, že jí tím ublížím. Zjevně měla pro toho kluka slabost, a chtěla

94

jen nenápadně vysondovat, jestli náhodou neinvestuje svý city zbytečně.

Ale jako sestra objektu její touhy jsem na druhou stranu měla pocit… fuj. A navíc je David na chození s holkama ještě moc malej.

„Jeden z členů Historického spolku – nemysli si, že tě nevidím, Bobe,“ prohodil k divákům laškovně Andy, „mi sdělil, že by tahle spona mohla patřit někomu z rodu Diegových, což byla starobylá a vážená rodina, která se v této oblasti usadila asi před dvěma sty lety.“

Vážená! Teda to by se jednomu zvednul kufr! Rodina Diegovejch – nebo aspoň její dva členové, se kterejma jsem měla tu smůlu se seznámit – nebyli nic jinýho než prachsprostý zloději a vrahouni.

„Věřím, že z tohoto důvodu, jakož i pro svou pozoruhodnou krásu,“ perlil můj nevlastní táta, „by se tato spona mohla jednoho dne stát vyhledávaným kouskem sběratelů starožitností. A kdoví, možná ten den nastal právě dnes!“

„David toho o holkách moc nenamluví,“ prohodila jsem chlácholivě k Shannon. „Nebo aspoň ne se mnou.“

„Aha.“ Holčina se zatvářila sklíčeně. „Ale myslíš, že kdyby se Daveovi nějaká líbila… mohla bych to bejt třeba já?“

„Začněme tedy licitaci o tuto dokonalou ukázku starodávného stříbrotepeckého umění na stovce dolarů,“ sypal ze sebe Andy. „Sto dolarů. Ano, tady máme nabídku na sto dolarů. Co takhle sto dvacet pět? Dá někdo sto dvacet pět dolarů, dámy a pánové?“

Líně jsem uvažovala nad tím, co řekla Shannon. Že by se Davidovi líbila nějaká holka? Nedokázala jsem si nejmladšího ze svejch nevlastních brášků představit s holkou, stejně jako jsem si ho nedokázala představit za volantem nebo s mičudou. David prostě na tyhle věci není.

95

„Tři sta padesát!“ vyvolával Andy. „Vážení, slyšel jsem tři sta padesát?“

Ale nejspíš i David bude jednou řídit auto. Heleďte, i já už řídím, a není to tak dlouho, co celá naše rodina silně pochybovala, že bych se to někdy dokázala naučit. Bylo logický, že i Davidovi bude jednou šestnáct a bude dělat stejný věci jako já nebo jeho starší bráchové Jake a Brad. Řídit. A chodit na trigonometrii. A scházet se s osobama opačnýho pohlaví.

„Božínku, Bobe,“ hlaholil Andy do mikrofonu, „tys opravdu nežertoval, když jsi mi tvrdil, jak úžasné kousky budou na dnešní aukci k mání, viď?! Takže to máme sedm set dolarů. Dá někdo – ano, sedm set padesát! Lidičky, slyšel jsem vážně osm set?“

„Jasně,“ odpověděla jsem konečně Shannon. „Proč by ses neměla Davidovi líbit zrovna ty? Teda pokud by se někdy zajímal o holky. I když se o ně zatím nezajímá, aspoň co já vim.“

„Jo?“ Shannon se nepřestávala tvářit ustaraně. „Protože David je hrozně chytrej. Takže to asi bude stát jen o hrozně chytrý holky. A mně moc nejde matika.“

„Na něčem takovým Davidovi určitě záležet nebude,“ prohlásila jsem, i když zrovna tohle jsem s určitostí tvrdit nemohla. „Záleží na tom, že jseš hezká a tak.“

„Fakticky?“ Shannon se dojemně začervenala. „Fakticky si to myslíš?“

Panebože, co to tady plácám?V tu chvíli naštěstí Andy milosrdně uhodil svým

licitátorským kladívkem do stolu a rozptýlil mou pomocnici výkřikem: „Prodáno za jedenáct set dolarů!“

„Páni,“ hlesla ohromeně Shannon. „Takový prachy!“Nebyla jediná, kdo nad tím žasnul. Obecenstvo si mezi

sebou vzrušeně šuškalo. Jedenáct set dolarů byl větší balík, než jakej zatím vydělaly všechny ostatní vydražený krámy

96

dohromady. Vytáhla jsem krk, abych se podívala, za co to nějakej pošuk vyhodil tolik peněz…

… a zůstala zírat na to, co to Andy drží: pořád tu sponku, kterou našel Brad u nás na půdě…

… a taky na to, že z celýho toho davu na nádvoří se vyloupnul právě Paul Slater a šel si s ním potřást pravicí.

Sledovala jsem, jak Paul s potěšeným výrazem tiskne Andymu ruku, bere si od něj sponu a vytahuje svou šekovou knížku. Magor, pomyslela jsem si pohrdavě. Teda už od začátku mi bylo jasný, že ten kluk je ujetej. Ale vyhodit takhle z okna těžce vydělaný prachy – no, v jeho případě ne tak těžce, protože jsem si byla sakra jistá, že tu sponku zacvaká z peněz paní Gutierrezový – za takovou pitomou tretku… To už je fakt hodně šílený…

Ale stejně to nedávalo smysl. Proč by Paul Slater utrácel přes tisícovku za starou sponku – i když byla naleštěná a její původ zřejmě sahal k vlastníkovi ze starobylý a vážený rodiny Diegovejch?

A vtom, jako kdyby mě do hlavy praštilo Andyho licitátorský kladívko, se mi rozbřesklo. A všechno do sebe zacvaklo.

Začala jsem mít pocit, že za chvilku vyzvracím na pult všechny ty sušenky, který jsme sestře Ernestině za zádama tajně spořádaly. Asi to na mě muselo bejt znát, protože Shannon polekaně vykvikla: „Není ti něco?“

„To ty hnusný citrónový tyčinky,“ vypravila jsem ze sebe. „Hned jsem zpátky.“ Rozběhla jsem se pryč od pultu s pekařskejma zázrakama a uličkou mezi skládacíma židličkama se vrhla k pódiu, na kterým Paul vítězoslavně třímal svou vydraženou starožitnost.

Ale než jsem se k němu stačila prodrat, chytil mě někdo za loket.

Byla jsem tak vyděšená zjištěním, že Paul teď vlastní něco, co mu pomůže zachránit mýho kluka před smrtí, že jsem leknutím nadskočila metr dvacet.

97

Ale ukázalo se, že je to jen mamka.„Suzie, ahoj,“ pozdravila mě a blaženě se zaculila směrem

k pódiu. „Je to paráda, co? Andy si vede skvěle, viď?“„Ehm,“ zachrčela jsem. „Jo, mami, jasně.“„Je úplně přirozený, viď?“Je do toho chlápka tak zabouchnutá, že nad tím fakt

zůstává rozum stát. Teda jako v dobrým, aby bylo jasný. Ale stejně.

„Jo,“ souhlasila jsem, „hele, mami, musím –“Ale nemusela jsem. Paul si mě našel sám.„Suze!“ zavolal na mě, sotva sešel po schůdkách z pódia.

Pozdě. Transakce byla uzavřená. Sponka mu zářila v dlani. „To je bezva, že jseš tu taky!“

„Musím s tebou mluvit!“ vyhrkla jsem. Asi víc nahlas, než bylo záhodno, protože mamka i sestra Ernestina – která stála vedle s Paulovým ještě teplým šekem – se po mně udiveně otočily.

„Suzie, holčičko,“ vyděsila se mamka, „stalo se něco?“„Nic,“ odsekla jsem. Viděly to na mně? Viděly, že mi

srdce tluče jako na poplach, že mám v puse Saharu? „Prostě si potřebuju hned teď promluvit tady s Paulem.“

„A kdo se postará o stánek s pečivem?“ zaskřehotala sestra Ernestina.

„Shannon to zvládne,“ ujistila jsem ji a natáhla se po Paulově ruce. Sledoval nás – mamku, sestru Ernestinu i mě – s trochu potutelným výrazem, jako by ho všechno, co jsme právě vypustily z pusy, královsky pobavilo.

„Tak ji tam nenechávej samotnou moc dlouho!“ nařídila mi stroze sestra Ernestina. Myslím, že mi původně chtěla říct něco úplně jinačího, ale před mamkou se krotila.

„Nenechám, sestro,“ slíbila jsem.A pak už jsem odtáhla Paula dál od pódia i od skládacích

židliček, až za jeden z těch stolů, co na nich byly vystavený další předměty určený k dražbě.

98

„Co si sakra myslíš, že děláš?“ zasyčela jsem na něj, sotva jsme byli z doslechu.

„Taky tě rád vidím, Suze,“ odvětil s výrazem neskonalýho pobavení. „Jak se pořád máš?“

„Nech toho,“ varovala jsem ho. Bylo dost těžký mluvit, když jsem měla tak vyschlo v puse, ale nemohla jsem to vzdát. „Proč sis koupil tu věc?“

„Tuhle?“ protáhnul Paul a rozevřel prsty, takže jsem na chviličku uviděla, jak se ve sponce odrážej sluneční paprsky, než ji zase schoval v dlani. „Ani ti nevím. Připadá mi hezká.“

„Jedenáct set dolarů jen za to, že ti připadá hezká?“ Zírala jsem mu přímo do očí a modlila se, aby si nevšimnul, jak hrozně se třesu. „Ale běž, Paule, tak pitomá zase nejsem. Já vim, pročs ji koupil.“

„Vážně?“ Paulův úšklebek byl ještě nesnesitelnější než obvykle. „Tak to mi laskavě vysvětli.“

„Jenomže to nebude fungovat.“ Srdce mi naráželo do žeber, ale věděla jsem, že to musí ven. Nebyla cesta zpátky. „Jesseho příjmení je de Silva. To začíná na S, ne na D. Není to jeho sponka.“

Doufala jsem, že tahle podstatná informace vymaže Paulovi ten jeho arogantní úsměv z ksichtu.

Ale nevymazala. Koutky se mu ani nezachvěly.„Vím, že to není Jesseho spona,“ potvrdil nevzrušeně.

„Ještě něco, Suze? Nebo už můžu jít?“Zírala jsem na něj. Cejtila jsem, jak se mi tep zase

zklidňuje a jak to ohlušující hučení v uších, který se objevilo ve chvíli, kdy mi došly všechny souvislosti týhle podivný koupě, rázem utichlo. Poprvé za posledních nevímkolik minut jsem byla schopná se zase normálně nadechnout. Předtím jsem jen tak povrchně supěla.

„Takže… takže to víš…“ pronesla jsem s legrační úlevou. „Víš, že ti to nepomůže… aby ses vrátil v čase a zachránil Jesseho.“

99

„To jistě ne,“ souhlasil Paul a úsměv se mu rozšířil od ucha k uchu. „Jenomže já ji chci použít k tomu, abych se vrátil v čase a zastavil Jesseho vraha. Měj se, Suze!“

100

Diego. Felix Diego, ten chlap, co zabil Jesseho, protože ho o to požádala Jesseho snoubenka, hnusná María. Ta chtěla za muže Diega, lovce otroků a žoldáka, než toho, koho jí vybral její otec – teda svýho bratrance (fuj!) Jesseho.

Ale Jesse na svatbu nikdy nedojel. Protože ho zabili cestou. Teda zabil ho Felix Diego, i když to tenkrát nikdo netušil. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Všichni – dokonce i jeho rodina – si mysleli, že radši zdrhnul, než aby si vzal holku, kterou nemiloval a která nemilovala jeho. María se proto nakonec provdala za Felixe a měli spolu kupu dětí, ze kterejch pozdějc vyrostli taky samí zloději a vrahouni.

A nebylo to tak dlouho, co se mnou tenhleten prima páreček přišel na Paulovu žádost dát řeč. Paul ty Diegovic duchy znal. Byl to on, kdo je přivolal na náš svět.

A teď chtěl tohohle hrdlořeza zarazit, aby nezabil Jesseho… nejspíš tak, že sám Diega zamorduje. Inkarnátoři vražděj docela pohodlně. Stačí vyhnat lidem z těla duši a odlifrovat ji šupem na spirituální místo určení – ať už je to, co chce: nebe, peklo, další život – a bum, na zemi máme další nevysvětlitelný úmrtí, další tělo tuhne v márnici.

I když v Diegově případě spíš u ledu, protože v Kalifornii kolem roku 1850 asi márnice neměli.

Ale to se nestane. Já Paulovi nedovolím, aby to udělal. Heleďte, Diego si zasloužil natáhnout bačkory. Byl to sprostej vrahoun. Přece mi zabil kluka, že jo.

Ale jestli natáhne bačkory, tak Jesse zůstane naživu.

10

101

A nikdy se nepotkáme.Bylo mi jasný, že sama Paula zastavit nedokážu – leda

bych ho odkráglovala jako prvního. Potřebuju posily.Naštěstí jsem věděla, kde je hledat. Sotva aukce skončila

a sestra Ernestina mě a Shannon propustila s úsečným: „Tak můžete jít, dámy,“ vrhla jsem se k mamčinu autu, který mi milostivě na dnešek půjčila, když jsem byla tak „hodná“ a „dobrovolně“ se rozhodla pomáhat při dražbě v misii. Paul vytáhnul paty hned po tom, co po mně hodil ten smrtící granát – že má v plánu zastavit Felixe Diega. Neměla jsem nejmenší ponětí, kam se moh vypařit.

Zato jsem věděla, kdo mi to prozradí.Slunce zrovna začínalo zapadat, když jsem se pustila po

Scenic Drive, a obloha na západě se zbarvila sytě oranžovou. Moře bylo jako v plamenech. V oknech honosnejch pobřežních sídel, který jsem míjela, se to světlo odráželo, takže jima vůbec nebylo vidět dovnitř.

Ale stejnak jsem věděla, že za těma zářícíma skleněnejma tabulema se rodiny zrovna usazujou k večeři… rodiny jako ta naše. Z toho, co chci udělat, budu mít ukrutnej malér. Teda přesnějc řečeno ne z toho, že chci Paulu Slaterovi zabránit, aby zachránil život mýmu klukovi, ale z toho, že prošvihnu večeři. Andy bral tyhlety večerní kulinářský obřady sakra vážně.

Copak jsem měla na vybranou? Tady jde přece o život. Jasně, je to jen život jednoho odpornýho vrahouna, ale na tom nesejde. Tohle Paulovi prostě nedovolím.

A já věděla jen o jednom člověku, kterej mě snad bude ochotnej vyslechnout.

Jenomže když jsem zabočila na příjezdovou cestu u Slaterovic vily, uvědomila jsem si, že můj panickej spěch byl zatím zbytečnej. Nestál tam jenom Paulův stříbrnej bavorák, ale taky červenej Porsche Boxster, kterej mi byl nějakej povědomej.

102

Takže jsem pochopila, že Paul se do čtvrtýho rozměru hned tak nechystá.

Zaparkovala jsem za boxsterem a rozběhla se po vysokým kamenným schodišti ke vchodu do hypermoderní vily. Tam jsem nalehla na zvonek. Od moře ke mně zavál svěží vánek. Zhluboka jsem se nadechla. Na chvíli mi připadalo, jako by snad se světem přece jen bylo všechno v pořádku. Když něco voní tak čistě a čerstvě, musí to bejt dobrý, nebo máte dojem, že ne?

Omyl. To si pište, že ne. Moře v Carmelský zátoce bylo plný nebezpečnejch spodních proudů, který už pohltily stovky nešťastnejch turistů. Bylo docela stylový, že Paul bydlí jen pár metrů od něčeho tak smrtícího.

Přišel mi otevřít osobně. Vypadalo to, že čeká nějakou donášku občerstvení, protože měl v ruce peněženku.

Musím mu ale připočíst k dobru, že když uviděl mě, a ne mýho nevlastního bráchu Jakea s krabicí z restaurace Poloostrov Pizza, ani nemrknul. Zastrčil si peněženku do kapsy dokonale padnoucích kalhot a s lenivým úsměvem prohodil: „Suze, čemu vděčím za to potěšení?“

„Nedělej si naděje,“ vybafla jsem. S trochou štěstí bude můj drsňáckej chrapot jako ze starejch detektivek pokládat za známku naprostý lhostejnosti, a ne za to, co to bylo fakticky: čistokrevnej strach. „Nepřišla jsem za tebou.“

„Paule?“ Odněkud z hloubí domu zacinkal povědomej hlásek jako čínská zvonkohra. „Přesvědč se, jestli ti dali extra to… jaksetomenuje… feferonky.“

Paul se ohlídnul. A já uviděla Kelly Prescottovou – bosou a v miniaturních minišatech od Betsy Johnsonový se spadlejma ramínkama – jak cupitá po schodech dolů.

„Jé,“ pronesla, když si uvědomila, že ve dveřích stojím já, a ne žvanec. „Suze. Co ty tady?“

„Promiňte, že vás takhle přepadám,“ omluvila jsem se zdvořile a doufala, že ty dva neušlyšej, jak mi pod usedlou bílou halenkou, kterou jsem si vzala kvůli sestře Ernestině,

103

hlasitě buší srdce. „Ale hrozně nutně bych potřebovala mluvit s Paulovým dědou.“

„S Dementním dědoušem?“ Kelly se zkoumavě zadívala na Paula. „Ale tys mi tvrdil, že nemluví!“

„Nejspíš mluví,“ utrousil Paul. Vypadal, jako by mu ten jeho pobavenej úsměv k obličeji přišili. „Ale nejspíš jenom se Suze.“

Kelly po mně hodila sžírávej pohled. „Jéžiši, Suze,“ zamumlala znechuceně, „já netušila, že jseš na geronty.“

„To je přesně moje,“ potvrdila jsem a zasmála se. Snad to jejich uším neznělo tak nervózně jako mejm vlastním. „Do kámoše pod sedmdesát nejdu. Hele, tak… můžu?“

Napůl jsem čekala, že mě Paul dál nepustí. Heleďte, musel přece vědět, proč jsem tady. Musel vědět, že chci mluvit s doktorem Slaským jenom proto, abych zjistila, jestli existuje nějaká možnost zarazit jeho vnuka, aby si nezahrával s minulostí… a netropil zmatky v mý přítomnosti.

Jenomže Paul se netvářil ani rozzlobeně, ale dokonce ani znechuceně. Prostě přede mnou otevřel dveře dokořán a zahlaholil: „Pojď dál.“

Vešla jsem do haly a pokusila se usmát na Kelly, když jsem kolem ní procházela ke schodišti do patra. To Kelly se ani usmát nesnažila. Důvod jsem pochopila, když jsem napochodovala do obýváku. V krbu si to vesele plápolalo, na skleněným konferenčním stolku u pohovky stály dvě skleničky s koňakem a vůbec to vypadalo, že jsem je vyrušila asi tak pět vteřin před Tím.

Pokusila jsem se nebrat si osobně, že kvůli mně se Paul nikdy neobtěžoval rozdělat oheň v krbu nebo nalejvat alkohol. Koneckonců jsem přece zadaná. A stejnak mi to připadalo pořádně přehnaný. Kelly po Paulovi jela už takovou dobu a byla z něj tak rozhicovaná, že by jí stačila deka na trávě a plechovka piva. Ale krb a Courvoisier?

104

Rychle jsem prošla obývákem do chodby, která vedla k pokoji doktora Slaskýho. Už přes dveře jsem slyšela, jak v televizi zase běží zábavnej kanál. To teda musí bejt bezva kulisa k tomu, co spolu vedle prováděj Paul a Kelly: melodickej hlas moderátora Boba Barkera a jeho občasný zamlaskání nad špatnou odpovědí.

Než jsem vešla dál, zaklepala jsem, jenom abych se ujistila, že ho tam zrovna ošetřovatel třeba neomejvá houbou nebo tak něco. Když se nikdo neozval, pozvala jsem se dál sama a strčila do pootevřenejch dveří. Ošetřovatel se rozvaloval v křesle v rohu a dopřával si zřejmě dobře placenej odpolední šlofíček. Doktor Slaski ležel na svý polohovací posteli a vypadal, že taky tluče špačky.

Nebyla jsem nadšená, že musím starouše probudit, jenomže co mi zbejvalo? Pletu se snad, když mám dojem, že by třeba rád věděl o tom, jak se jeho vnuk pokouší zasahovat do běhu dějin? Osobně mě přece varoval před tím, že něco takovýho může bejt sakra nebezpečný.

„Doktore Slaski?“ zašeptala jsem, protože jsem chtěla vzbudit jen jeho, ne jeho dohlížitele. „Jste vzhůru? To jsem já, Suze. Suze Simonová. Musím se vás zeptat na něco fakt důležitýho.“

Doktor Slaski otevřel jedno oko a podíval se na mě. „Tak doufám…“ – jeho dech byl spíš hlasitý sípáni –, „že to bude nějaká dobrá zpráva.“

„To teda nebude,“ ujistila jsem ho nemilosrdně. „Jako dobrá zpráva. Jde o Paula.“

Stařík protočil panenky ke stropu. „Proč mě to vůbec nepřekvapuje?“

„Jde o to,“ vklouzla jsem potichu na židli vedle postele, „že Paul se podle všeho chystá cestovat do minulosti.“

Víčka doktora Slaskýho se rozlepily na větší škvíru. „Aby zachránil lidstvo před Stalinovými zvěrstvy?“ zaskřehotal.

„Ehm,“ zaváhala jsem. „Ne. Aby zachránil před smrtí mýho přítele.“

105

Uslzený oči Paulova dědečka se do mě zabodly. „A co je na tom tak špatného?“

„Když se Paul vrátí do minulosti a zachrání Jesseho,“ zašeptala jsem úplně tichounce, aby nás náhodou neslyšel ošetřovatel, „tak se s ním nikdy nesetkám!“

„S Paulem?“„Ne.“ Ten je ale natvrdlej! „S Jessem!“Doktor Slaski si olízl rozpraskaný rty a zasípěl: „Protože

Jesse je…?“„Mrtvej, jasný?“ Obezřetně jsem střelila pohledem po

klukovi v rohu. „Jesse je mrtvej. Můj přítel je totiž duch.“Doktor Slaski pomalu zavřel oči. „Na tohle… nemám

dost… trpělivosti,“ vypravil ze sebe natřikrát. „Dneska je mi nanic.“

„Doktore Slaski!“ Naklonila jsem se k němu a zatřásla mu s rukou. „Prosím, pomozte mi! Řekněte Paulovi, aby to nedělal! Vysvětlete mu, že si nemůže jen tak zahrávat s cestováním v čase, tak jako jste to vysvětloval mně. Řekněte mu, že je to nebezpečný, že může skončit jako vy. Řekněte mu – to je jedno co. Ale musíte ho zarazit dřív, než mi zničí život!“

Doktor Slaski, pořád se zavřenýma očima, pomalu zavrtěl hlavou ze strany na stranu. „To jste nepřišla za tím pravým, děvenko,“ vypravil ze sebe. „Ten chlapec mě neposlouchá. Nikdy mě neposlechl – a ani neposlechne.“

„Ale musíte to aspoň zkusit, prosím!“ vykřikla jsem. „Prosím vás! Jestli Paul Jesseho zachrání… jestli se mu to povede…“

„… zlomí vám to srdce,“ dopověděl doktor Slaski, otevřel oči a zadíval se mi upřeně do tváře. „A váš život se octne v troskách.“

„Jo!“„Kolik je vám let?“ zjišťoval doktor Slaski. „Patnáct?

Šestnáct? Opravdu si myslíte, že se vám zhroutí svět jen proto, když z něj hoch, kterého milujete – ne hoch, duch! –

106

znenadání zmizí? Za rok už patrně ani nebudete vědět, jak se jmenoval.“

„To není pravda,“ zasyčela jsem skrz sevřený zuby. „Mezi mnou a Jessem je… něco zvláštního. A Paul to ví. Proto se to snaží zničit.“

Doktor Slaski vypadal, jako by ho to konečně zaujalo.„Vážně?“ zeptal se o poznání živějc než předtím. „A proč

myslíte, že se o to snaží?“„Protože…“ Trochu mě zahanbovalo si to připustit, ale co

jsem mohla dělat jinýho? Zhluboka jsem se nadechla. „Protože si myslí, že my dva patříme k sobě. On a já. Protože jsme mediátoři.“

Přes rozpraskanou tvář doktora Slaskýho posetou jaterníma skvrnama přeběhl nenápadnej úsměv.

„Inkarnátoři,“ opravil mě.„Inkarnátoři,“ opakovala jsem. „To je fuk. Ale doktore, to

přece není pravda, a vy to dobře víte.“„Naopak.“ Stařík se rozkašlal. „Tohle je ta nejchytřejší

věc, jakou ten kluk zatím vymyslel. A taky je to romantické. Skoro mi to vrací víru, že má ještě jistou naději.“

„Doktore Slaski!“„Co je na tom špatného?“ Děda do mě zase zabodnul svůj

bleděmodrej pohled. „Připadá mi, jako by vám chtěl prokázat službu. Nebo vašemu příteli. Máte snad dojem, že je ten Joseph –“

„Jesse!“„Myslíte si, že je ten Jesse duchem rád? Že touží strávit

věčnost tady a dívat se, jak si žijete, zatímco on musí zůstávat ve skrytu, nikdy nezestárne, nikdy nepocítí, jak ho na tváři chladí svěží vítr od moře, nikdy neokusí, jak chutná borůvkový koláč? To byste mu opravdu přála takovýhle život? Pokud ano, pak to s tou vaší láskou k němu asi nebude tak žhavé.“

Cejtila jsem, jak mi při těch slovech stoupá do tváří horkost.

107

„Jasně že mu tohle nepřeju,“ odsekla jsem prudce. „Ale ta druhá možnost znamená, že se my dva nikdy nesetkáme – no, a to taky nechci. A on taky ne!“

„Ale nezeptala jste ho, viďte?“„No, já –“„Tak zeptala?“„Ne.“ Vyhnula jsem se jeho pohledu. „Ne, nezeptala.“„Myslel jsem si to.“ Doktor Slaski si povzdychnul. „A

taky vím proč. Bojíte se, co by vám mohl odpovědět: že by byl raději zůstal naživu.“

Loupla jsem po něm očima. „To není pravda!“„Ale je – a vy to dobře víte. Bojíte se, aby neodpověděl,

že by rád prožil zbytek života tak, jak původně měl, a nikdy vás nepoznal –“

„Ale přece musí existovat nějaká další možnost!“ vyrazila jsem. „Nemůže to bejt jen buď – anebo. Paul říkal něco o stěhování duší –“

„Aha,“ zamyslel se doktor Slaski. „Ale k tomu potřebujete mít tělo, ochotné vzdát se své duše, abyste tam mohla nastěhovat jinou.“

Myšlenky mi znova zaletěly k Paulovi. „Myslím, že o jednom bych věděla.“

Doktor Slaski dodal, jako by mi opravdu četl myšlenky: „Ale neuděláte to.“

Nakrčila jsem obočí. „Že ne?“„Ne,“ zopakoval, i když to znělo hodně slabě. „Ne,

neuděláte. On by to udělal, pokud by si myslel, že mu to poslouží v tom, oč usiluje. Ale ve vás tohle není.“

„Ale je,“ namítla jsem rozrušeně.Stařík jenom zavrtěl hlavou. „Nejste jako on,“ prohlásil.

„Ani jako já. Takže se neurážejte, děvenko, vždyť je to jen dobře. O to budete žít déle.“

„Možná,“ hlesla jsem. Oči se mi zalily slzama, když jsem je sklopila k podlaze. „Ale co na tom záleží, když budu nešťastná?“

108

Doktor Slaski se odmlčel. Jeho dech rachotil tak, že se mi zdálo, jako by začal pochrupovat. Když jsem k němu jen pomalu zvedala oči, bála jsem se, že už bude spát jako dudek.

Ale nespal. Pozoroval mě.„Tolik toho hocha milujete?“ zeptal se nakonec.„Jesseho?“ Přikývla jsem. Nedokázala jsem ze sebe

vypravit ani slůvko.„Pak je jen jedna věc, kterou můžete zkusit,“ zasípěl

doktor Slaski. „Sám jsem se toho nikdy neodvážil, ale slyšel jsem, že je to prý možné. I když se to nedoporučuje. Nejspíš vás to brzy sklátí do hrobu – tak jako mě.“

Naklonila jsem se na židli k němu.„Co je to?“ vyhrkla jsem. „Povězte mi to, prosím vás!

Udělám všechno… všechno na světě.“„Všechno, pokud to neznamená připravit o život někoho

jiného,“ opravil mě stařík. Tak se při tom rozkašlal, že mi připadalo, jako by to trvalo celý věky. Když se konečně zhroutil do polštářů a ty jeho příšerný křeče pominuly, zasípěl: „Když se vrátíte…“

„Vrátím? Jako v čase?“Neodpověděl. Jen se zadíval ke stropu.„Doktore Slaski? Když se vrátím do minulosti, tak jste to

myslel?“Ale on už tu větu nedokončil. Protože mu najednou spadla

čelist, pak víčka – a vzápětí usnul.Nebo jsem si to aspoň myslela.Nemohla jsem tomu uvěřit. Užuž mi chtěl konečně

poskytnout nějakou cennou radu, jak bych mohla zachránit Jesseho, a najednou si začne pochrupovat jako mrně v mateřský školce, když paní učitelka zavelí? Jak má člověk pracovat s takovýmhle matrošem?

Natáhla jsem se, abych se dotkla jeho ruky. Doufala jsem, že se mi ho povede zase probudit. „Doktore Slaski?“

109

zavolala jsem trochu hlasitějc. Když nereagoval, zmocnila se mě panika.

„Doktore Slaski?!“ vykřikla jsem. „Tak probuďte se!“Můj křik vyburcoval někoho jinýho: ošetřovatele, kterej

celou dobu dřímal v koutě. Okamžitě vyskočil z křesla a zaječel: „Co je? Děje se něco?“

„Ne-nevim,“ zakoktala jsem. „Nemůžu ho probudit!“Prsty toho kluka chytily starýho pána za zápěstí, jak

nahmatávaly puls…… a pak už jsem viděla jenom to, jak si na něj obkročmo

sedá a masíruje mu hrudník.„Volejte 911!“ zavřísknul na mě.Zůstala jsem zmateně stát. „Zrovna se mnou mluvil,“

zablekotala jsem. „Normálně jsme si povídali. Teda, hodně při tom kašlal, ale… jinak byl v pohodě. A pak najednou…“

Ošetřovatel to musel zopakovat.„Volejte 911! Ať pošlou sanitku!“Teprve v tu chvíli jsem si všimla, že v týhle místnosti je

na zdi taky telefon. Strhla jsem sluchátko a začala vytáčet číslo na záchranku. Když se ozvala operátorka, vyjekla jsem, že potřebujeme sanitku, a odrecitovala adresu. Mezitím za mnou nasazoval ošetřovatel na obličej doktora Slaskýho kyslíkovou masku a natahoval něco do injekční stříkačky.

„Tohle nechápu,“ mumlal si. „Ještě před hodinou byl v pořádku. Dočista v pořádku!“

Ani já jsem to nechápala. Ale doktor Slaski byl na tom asi mnohem hůř, než jsme si oba mysleli.

Nevypadalo to, že bych tady byla k něčemu platná, a tak jsem se rozhodla zajít za Paulem a povědět mu, co se jeho dědovi právě stalo. Vrátila jsem se do obýváku a naskytnul se mi půvabnej výjev: Kelly seděla vedle Paula, nohy měla přehozený přes jeho stehna a strkala mu jazyk do krku… Zacvakala bych měsíční kapesný, abych se na tohle nemusela dívat.

„Ehm,“ ozvala jsem se.

110

Kelly odtáhla obličej od Paula a zamračila se na mě.„Co chceš?“ vyštěkla. Když si člověk veme, jak

nepřátelsky se ke mně chovala, jen těžko moh uvěřit, že pracujeme jako sehraná dvojka: teda jako předsedkyně a místopředsedkyně studentskýho výboru, který se musej dennodenně radit (no, přinejmenším tejdně) o různejch zásadních záležitostech, jako je školní výlet anebo jaký kytky objednat na Zimní ples.

Její otázku jsem mlčky přešla. „Paule, tvůj děda měl zrovna nějakej srdeční záchvat nebo něco takovýho.“

Paul na mě zamžoural napůl zavřenejma očima. Ta Kelly teda musí umět líbat!

„Cože?“ zeptal se přihlouple.„Tvůj děda!“ Zvedla jsem ruku a odhrnula si vlasy z očí.

Doufala jsem, že si nevšimne, jak moc se mi třesou ruce. „Sanitka je už na cestě. Měl záchvat nebo co.“

Paul nevypadal moc překvapeně. Zabručel sice něco takovým tím zklamaným tónem… ale spíš to bylo zklamání nad tím, že se mu nevyvedlo rande s Kelly, než nad tím, že jeho děda podle všeho vedle umírá.

„Počkej tady,“ nařídil Kelly a začal si vymotávat nohy z jejího sevření.

„Paule!“ vyjekla. Znělo to jako vlčí zavytí.„Promiň, Kel,“ omluvil se jí a poklepal ji po

vypracovaným lejtku. „Dementní dědouš se nám už zase předávkoval práškama. Musím jít zařídit expres do špitálu.“

Kelly našpulila trucovitě pusu. „Ale ještě ani nepřivezli pizzu!“

„Nedá se nic dělat, kotě.“Kotě. Otřásla jsem se.A pak mi došlo, co to vlastně řek. Když procházel kolem

mě k pokoji starýho pána, natáhla jsem se a chytila ho za ruku. „Jak to myslíš, že se předávkoval?“

„No,“ Paul po mně blýsknul úsměvem, „a nepředávkoval se snad?“

111

„Ale jak to můžeš vědět? Vždyťs ho neviděl!“Úsměv se mu trochu rozšířil. „Možná jsem mu k tomu

trochu pomoh…“Ucukla jsem, jako by mě jeho kůže najednou pálila do

dlaně. „To žes udělal?“ Skoro jsem ani nedokázala uvěřit, co mi to tady vykládá.

Ale asi bych měla. Měla bych mu to věřit. To je prostě celej Paul.

„Proboha proč?“„Tušil jsem, že mu poběžíš vykládat, co se stalo dneska

na dražbě,“ pokrčil lhostejně ramenama. „A upřímně řečeno nepotřebuju, aby se mi do toho dědouš navrtal, takže jsem mu mírně přilepšil. A teď, jestli dovolíš…“

Vykročil chodbou směrem k jeho pokoji. Dívala jsem se za ním, pořád otřesená tím, k čemu se mi před chvilkou přiznal.

Ne že bych tomu na stopro věřila, ale…… ale dávalo to smysl. Koneckonců, tohle byl celej Paul.

Paul a jeho vyhlášený morální zásady.Otupěle jsem se vrátila do obýváku, kde si Kelly právě

nazouvala boty a rozčileně kvokala do mobilu: „Ne, řikám ti, že sem normálně vpadla jako cvok a chtěla vědět, co tady jako dělám s jejím klukem! No ne, zrovna takhle to neřekla, ale… Blábolila ti nějaký nesmysly o tom, že jako musí mluvit s Paulovým dědou. Jo, s tím, co vůbec nemluví. Slyšelas už někdy pitomější výmluvu? A potom –“ Zvedla oči a uviděla mě před sebou. „Jé, Deb, promiň, hele, tak já už asi budu muset letět. Zavolám ti pak.“ Zaklapla telefon, ztuhla a zírala na mě. „Díky,“ ucedila nakonec jedovatě, „žes nám zkazila to, z čeho se klubal fakticky slibnej večer.“

Byla jsem v pokušení vyzvonit jí pravdu – že jsem to nebyla já, ale Paul, kterej jim zkazil randíčko tím, že nafutroval vlastního dědu práškama. Anebo aspoň chtěl, abych si to myslela.

112

Jenomže k čemu by to bylo? Tahle čůza by mi to stejně nevěřila.

„Promiň,“ ozvala jsem se nakonec a vystartovala ke dveřím.

Když jsem je otevřela, uviděla jsem svýho nevlastního bráchu Jakea s krabicí pizzy v ruce.

„Poloostrov Pizza, dělá to dvacet sedm de –“ Jako by to zapomněl doříct, když mě poznal. „Suze? Co ty tady děláš?“

„Jsem zrovna na odchodu,“ odsekla jsem.„Jo, to bys teda měla bejt,“ ucedil Jake a podíval se na

hodinky. „Přijdeš pozdě na večeři. Táta tě zabije.“Další věc, na kterou se můžu těšit.„Kelly!“ zavolala jsem do domu. „Máš tady pizzu!“ A k

Jakeovi jsem dodala: „Doufám, žes nešetřil feferonkama.“A pak jsem si fakticky dala odchod.

113

Andy se kvůli dražbě s vařením zdržel, takže jsem nakonec dorazila domů včas. Mamka vůbec nechápala, proč jsem u jídla tak potichu. Napadlo ji, jestli jsem náhodou nedostala úpal, když jsem celej den seděla u pultu s těma pekařskejma zázrakama.

„Sestra Ernestina vám tam měla dát aspoň slunečník,“ reptala, když krájela jednu z těch vepřovejch kotlet, který nám Andy upek. „A ta holčička, jak tam s tebou byla… jakpak se jmenuje?“

„Shannon.“Ale neodpověděla jsem jí já. David mě předběhnul.„Ano,“ pokračovala mamka, „ta Shannon je přece zrzka

jako náš David. Pro lidi se zrzavými vlasy je nebezpečné vystavovat se moc dlouho sluníčku. Snad se aspoň namazala nějakým krémem s vysokým faktorem, chudinka.“

Napůl jsem čekala, že na nás David vybalí jednu z těch svejch přednášek – víte, nějakou tu statistiku, kolik zrzavejch osmáků padne v severní Kalifornii ročně za oběť rakovině kůže nebo tak něco. Měl hlavu přecpanou nejrůznějšíma pitomostma tohohle druhu. Ale místo toho se jen nimral v bramborový kaši, dokud se na něj neobořil Brad, kterej už spořádal svou porci i všechno, co zbylo v míse na přidání. „Člověče, tak budeš to jíst, nebo si s tím hrát? Protože jestli to nechceš, tak to sem koukej navalit.“

„Davide,“ ozval se Andy, „sněz to, co máš na talíři.“David si poslušně nabral lžíci kaše a strčil si ji do pusy.

11

114

Bradův pohled se hladově přesunul k mýmu talíři, ale oči mu potemněly zklamáním, když si všimnul, že je vyluxovanej. Ne snad, že bych měla takovou chuť k jídlu. To teda ani omylem.

Ale měla jsem vedle sebe Maxe, rodinnej vysavač, a to hned pod svou židlí. A taky praxi v tom, jak mu nenápadně podstrčit všechno jídlo, který jsem nedokázala sníst.

„Mohla bych už jít?“ zeptala jsem se. „Asi jsem se fakticky žahla…“

„Dneska je s nádobím řada na Suze,“ oznámil Brad.„Ne, to teda není.“ Myslela jsem, že se mi to snad zdá.

Copak tyhle lidi nechápou, že mám na práci mnohem důležitější věci než rovnat talíře do myčky? Musím se přesvědčit, že můj kluk umře tak, jak má. „Dělala jsem to minulej tejden.“

„Chachá!“ triumfoval Brad. „Ale teďka jste si s Jakem prohodili službu, pamatuješ? Protože má tenhle tejden odpolední.“

A protože tohle bylo naprosto nezpochybnitelný – důkaz jsem přece viděla na vlastní oči u Paulovejch dveří –, nemohla už jsem se s ním dál handrkovat.

„Fajn.“ Prudce jsem odstrčila židli od stolu, až jsem málem zabrkla o Maxe, a postavila se. „Já to teda udělám.“

„Děkuju, Suzie,“ pronesla mamka s úsměvem, když jsem si od ní vzala talíř.

Moje odpověď nebyla zrovna zdvořilá. Zamumlala jsem „to je fuk“ a odkráčela do kuchyně s nákladem talířů v náručí a s Maxem za patama. Tohle psisko miluje, když na mě vyjde řada v kuchyni, protože já mu vždycky seškrábnu zbytky do misky, místo abych je nasypala do drtiče.

Ale ten večer byl se mnou a Maxem v kuchyni ještě někdo.

I když jsem si jeho přítomnost hned neuvědomila, pochopila jsem, že se něco děje, když Max zničehonic zvednul hlavu z misky a uháněl, jako když do něj střelí,

115

přestože ještě zdaleka všechno nespořádal, ocas staženej mezi nohama. Byla jen jedna věc, která by tohle psí monstrum dokázala odtrhnout od nedojedenýho vepřovýho – a to byl návštěvník z podsvětí.

Ten se zhmotnil jen o vteřinku pozdějc.„Ahoj, dítě,“ pozdravil mě. „Tak jak je?“Nezaječela jsem, na to jsem už dost vycvičená. Stříkla

jsem citronovej jar do hrnce, ve kterým vařil Andy brambory na kaši, a pak do něj natočila horkou vodu.

„Bezva načasovaný, tati,“ ocenila jsem. „To ses stavil jen tak na kus řeči, nebo na opačný straně Hlubokýho vesmíru číslo devět zase kolujou nějaký fámy o mým momentálním duševním rozpoložení?“

Usmál se. Vypadal úplně stejně jako v den, kdy umřel… a úplně stejně jako vždycky, když mě po smrti chodil navštěvovat. Pořád měl na sobě to tričko, ve kterým tenkrát vyrazil běhat – tričko, který jsem pak schovávala tolik let pod polštářem.

„Zaslechl jsem, že máš nějaké… trable,“ odpověděl vyhejbavě. V tom je ten problém s duchama. Když zrovna nestrašej lidi, tak se spolu někde sčuchnou a drbou. Táta už se dokonce sešel s Jessem… což byla tak děsivá představa, že jsem se ji radši ani nepokoušela rozebírat.

Jasně, když umřete a jste duch… tak toho moc na práci nemáte. A věděla jsem, že táta tráví spoustu svýho volnýho času tím, že mě špehuje.

„Už je to dost dlouho, co jsme spolu dali řeč,“ pokračoval táta a uznale se rozhlídnul po kuchyni. Zaletěl pohledem k posunovacím skleněnejm dveřím, všimnul si růžku vířivky pod zadní verandou a obdivně hvízdnul. „Tohle tady nebylo!“

„Postavil to Andy,“ vysvětlila jsem. Začala jsem oplachovat skleněný misky, ve kterejch se zapíkalo vepřový.

116

„Je vůbec něco, co ten chlapík nedovede?“ prohodil táta. Jenomže, chápejte – myslel to sarkasticky. Táta Andyho nesnášel. Nebo ho přinejmenším neměl v lásce.

„Ne,“ odpověděla jsem bez ironie, „je fakt všestrannej. A nevim, cos viděl nebo slyšel, tati, ale já jsem v pohodě. Vážně.“

„To jsem taky čekal.“ Táta se sklonil k pultu na kuchyňský lince. „Tohle je vážně žula? Nebo jen imitace?“

„Tati!“ Málem jsem po něm mrskla mísou. „Přestaň už s tím šaškováním a vybal, proč jseš tady. Protože jestli je to kvůli tomu, co si myslím já, tak radši ani nezačínej.“

„A proč myslíš?“ opáčil táta. Založil si ruce na prsou a opřel se zádama o linku.

„Nenechám ho to udělat, tati,“ odsekla jsem. „Prostě nenechám.“

Táta si vzdychnul. Ale ne proto, že by ho to rozesmutnilo. Povzdychnul si šťastným očekáváním. Bejval dobrej právník, a tak i po smrti miloval slovní přestřelky plný nezvratnejch argumentů.

„Jesse si zaslouží druhou šanci,“ prohlásil. „To víš stejně dobře jako já.“

„Když neumře,“ spustila jsem a vrhla se na hrnec od brambor s větší vervou, než bylo nutný, „tak se nikdy nepotkáme. A když neumřeš ty, tak se stane to samý.“

Táta překvapeně nadzvednul obočí. „Když já… ty… myslíš na to, že bys mě mohla zachránit?“ Zatvářil se potěšeně. „Suzie, to je ta nejhezčí věc, jakou mi kdy kdo řekl.“

Tak málo stačilo, jenom těch pár slůvek. Cejtila jsem, jak se ve mně něco láme, a v příští vteřině už jsem bulila tátovi v náručí… ale tak potichu, aby to nikdo vedle v pokoji neslyšel.

„Tati,“ vzlykala jsem mu do trička, „když já nevim, co mám dělat. Chci tě přivíst zpátky. Fakticky chci.“

117

Táta mě hladil po vlasech a pak prones tím nejněžnějším hlasem, jakým jsem ho kdy slyšela mluvit: „Já vím, holčičko. Já vím.“

Ale to mě rozbrečelo ještě víc. „Ale když tě zachráním,“ vzlykla jsem, „tak nikdy nepotkám jeho!“

„Suzie, já vím,“ opakoval. „Já vím.“„Tak co mám dělat, tati?“ Odtáhla jsem obličej z jeho

prsou a pokusila se dát trochu dohromady. Tričko měl už úplně promočený. „Jsem z toho všeho tak zmatená. Pomoz mi, prosím tě.“

„Suzie…“ Táta se na mě zašklebil a pak mi jemně odhrnul vlasy z čela. „Nikdy by mě nenapadlo, že jednou přijde den, kdy ze všech lidí na světě zrovna ty budeš potřebovat pomoc. A ode mě.“

Setřela jsem si dlaní slzy, který se mi koulely po tvářích. „Jasně že potřebuju pomoc od tebe, tati,“ zašeptala jsem ubuleně. „Vždycky jsem tě potřebovala. A vždycky budu.“

„To jsem nevěděl.“ Táta mi přestal uhlazovat vlasy na čele a místo toho mi je rozpačitě pocuchal. „Ale musím vědět jednu věc. To cestování v čase – je to nebezpečné?“

Popotáhla jsem. „No…? Jo.“„A vážně si myslíš,“ pronesl, naklonil se ke mně a kolem

očí mu vyskákaly vějířky vrásek, „že bych dovolil, aby kvůli mně moje malá Suzie riskovala život?“

„Ale tati –“„Ne, Suzie.“ Vrásky u očí se mu prohloubily. Napadlo

mě, že takhle vážnýho jsem ho už dlouho neviděla. „Dal bych všechno na světě za to, abych mohl být naživu“ – v tu chvíli jsem si všimla, že se mu vrásky lesknou –, „ale ne za cenu, že by se ti mělo přihodit něco špatného.“

Zírala jsem na něj a oči se mi zalily dalším přívalem slz, stejně jako jemu. „Tati,“ vykoktala jsem. V krku mi vykynul obrovskej knedlík.

Položil mi dlaně na mokrý tváře. „Nemůžu mluvit za Jesseho,“ prones a zaklonil mi hlavu, takže jsme se koukali

118

jeden druhýmu do očí, „ale myslím, že je naprosto jisté, že by se mu představa, že bys měla kvůli němu riskovat život, nelíbila o nic víc než mně. Vlastně jak ho znám, tak by se mu zamlouvala ještě míň.“

Natáhla jsem ruce a položila je do jeho dlaní. „Já to chápu, tati. A jestli to doopravdy nechceš, tak se kvůli tobě vracet v čase nebudu. Ale, víš… já ho to prostě nemůžu nechat udělat. Jako Paula.“

„Nemůžeš ho nechat, aby zachránil chlapce, kterého miluješ?“ Táta se zatvářil, jako by se mu taková představa moc nezdála. „Nepřijde ti, že je to postavené na hlavu?“

„Uznávám, tati,“ hlesla jsem nešťastně. „Ale já ho miluju – a ty to víš. Nemůžeš po mně chtít, abych tady jen seděla na zadku a nechala Paula, aby to proved. Protože jestli se mu to povede, tak si ani nebudu pamatovat, že jsem Jesseho potkala!“

„No právě,“ souhlasil taťka. „Takže tě to ani nebude trápit.“

„Ale bude!“ vyhrkla jsem. „Bude mě to trápit, tati. Protože někde hluboko v sobě to budu vědět… Vědět, že existoval někdo, koho jsem měla potkat. A celej život na něj budu čekat, jenomže on se nikdy neobjeví. A co to bude za život? Co myslíš?“

„A co za život povede Jesse,“ ozval se klidně táta, „když bude dál trávit věčnost jako duch – a zvlášť jestli se ti něco stane a ty kvůli němu přijdeš o život?“

„Potom aspoň,“ vydolovala jsem ze sebe poslední zásobičku černýho humoru, „budeme moct trávit věčnost spolu a strašit lidi bok po boku.“

„A Jesse bude už navždycky živořit s vědomím viny, že tě láska k němu stála život? To mu chceš udělat, Suzie?“

Dostal mě. Zírala jsem na něj a nedokázala vymyslet nic, čím bych mu tenhle argument vyvrátila.

„Zatím ses vždycky dokázala rozhodnout správně,“ pokračoval táta soucitně. „A nevybrala sis vždycky tu

119

nejsnadnější cestu, ale tu správnou. Nepokaž to teď, když máš před sebou asi to nejtěžší a nejdůležitější rozhodnutí v životě.“

Otevřela jsem pusu, abych mu vysvětlila, že se plete… že jsem se nikdy nerozhodovala sama… že jsem vždycky dělala jen to, o čem jsem věděla, že by si přál Jesse…

Ale pochopila jsem, že to nemá smysl.A tak jsem místo toho řekla: „Tak dobře, tati. Aleje tady

jedna věc, kterou nechápu.“Pokýval hlavou. „Jako proč je Justin Timberlake tak

populární?“„Ehm.“ Navzdory svý sklíčenosti jsem se ušklíbla. „Ne.

Nechápu, proč… jestli máš pocit, žes prožil dobrej život a že ses toho fůru naučil od tý doby, co jseš mrtvej… Pokud to bereš takhle, proč jseš pořád tady?“

„To by ti mělo dojít,“ prohodil neurčitě.„Mně? Proč?“ Udiveně jsem zamrkala.„Sama jsi to řekla.“„Kdy jsem to –“„Ehm…? Suze?“Zprudka jsem se otočila a zjistila, že zírám do modrejch,

starostlivejch očí svýho nevlastního brášky Davida.„Není ti nic?“ Jeho bledej obličejík byl celej napjatej.

„Tys… brečela?“„Jasně že ne!“ vybafla jsem. Rychle jsem popadla utěrku

na nádobí – ve stejným okamžiku, kdy se táta zamihotal a rozplynul – a otřela si mokrý tváře. „Nic mi není. Děje se něco?“

„Ehm…“ David se rozhlídnul po kuchyni a panenky se mu rozšířily. „Ty tady… někoho máš?“

Kromě táty je nejmladší Ackerman jedinej člen naší rodiny, kterej o mně ví pravdu… nebo aspoň většinu pravdy. Ale i kdybych mu vysypala všechno, nejspíš by se s tím dokázal svým systematickým mozkem vědátora nějak vypořádat.

120

Jenomže jsem měla pocit, že by se mu to moc nelíbilo.„Už ne,“ odpověděla jsem popravdě.„Přišel jsem jenom pro zákusek,“ vysvětloval David.

„Táta říkal… říkal, že je tady ovocnej dort.“„Aha,“ zamumlala jsem. „Jo. Tamhle. Já už jsem

hotová… jdu nahoru.“Užuž jsem nabírala směr ke dveřím, když mě zarazil

Davidův hlásek – v poslední době se mu začal měnit a každou chvíli přeskakoval od pisklavýho skřehotání k hlubokýmu basu. „Suze? Určitě ti nic není? Protože vypadáš… víš… tak nějak smutně.“

„Smutně?“ Ohlídla jsem se a nuceně se zasmála. „Ale já nejsem smutná, Davide. Teda nijak zvlášť. Jenom… prostě mě čeká něco nepříjemnýho, co musím udělat.“ Protože já už byla navzdory tátovu přesvědčování rozhodnutá, že se Jesseho jen tak lehce nevzdám. Ne bez boje. „A moc se mi do toho nechce.“

„Aha,“ hlesl David a jeho obličejík se trochu rozjasnil. „Tak to radši udělej rychle. Víš, jako když si musíš strhnout náplast.“

Rychle. To bych taky ráda. Jenomže jsem neměla ponětí, kdy se chce na svůj výlet do minulosti vydat Paul. Ale podle všeho bych se mohla zejtra ráno probudit – a najednou bych si vůbec nepamatovala, že někdy nějakej Jesse existoval.

Pokusila jsem se na Davida ještě jednou usmát. „Dík. Budu na to myslet.“

Ale o půl hodiny pozdějc, když jsem se konečně dovolala otci Dominikovi – svý poslední naději –, jsem se už nebyla schopná ani pousmát.

Nestavěl se totiž k mý zapeklitý situaci zdaleka tak chápavě, jak jsem si původně myslela. Doufala jsem, že nový informace, který na něj vychrlím – jako že si Paul koupil sponku Felixe Diega a taky nejspíš napral svýho dědu práškama –, zažehnou v bohabojným otci D. trochu toho spravedlivýho rozhořčení.

121

Ale vypadalo to, že pocity otce Doma se vzácně shodujou s přístupem mýho táty. Jesse umřel tak mladý a tak krutě. Má právo dostat druhou šanci, a je hanebné, že se tomu zrovna já chci stavět do cesty.

Ale možná že otec Dominik byl tak bohorovnej i z jinýho důvodu. Arcibiskup se podle všeho probral z kómatu a vypadalo to, že se z toho vzpříčenýho párku nakonec vylíže bez následků.

„Ech,“ zachrčela jsem, když mi sdělil tuhletu novinu, o který zřejmě předpokládal, že pro mě bude stejně radostná jako pro něj, „tak to je skvělá zpráva, otče. Ale pokud jde o Paula –“

„S tím bych si příliš hlavu nelámal, Susannah,“ přerušil mě. „Připouštím, že to, co udělal svému dědečkovi, je podlé – tedy jestli to tak opravdu bylo –“

„Přiznal se mi k tomu!“ vyhrkla jsem dotčeně. „Teda skoro.“

„Ano,“ zamumlal nepřítomně otec D. „Vy oba trpíte jistými sklony k přehánění –“

„Otče Dome!“ přerušila jsem ho a prsty se mi křečovitě sevřely kolem sluchátka, „sama jsem volala pohotovost!“

„Když to říkáš. Susannah, pokud se ale Paul pustí do té záležitosti – do toho cestování v čase, o kterém celou dobu mluvíš –, tedy pokud jsem to správně pochopil, musí se nejprve přemístit přesně na to místo, kde ta osoba, kterou chce navštívit, v onu určitou dobu stála.“

„Jo,“ souhlasila jsem, „a co má jako bejt?“ Obvykle jsem s otcem Domem nemluvila tak nezdvořile, ale mý momentální duševní rozpoložení by se nejspíš dalo posuzovat jako polehčující okolnost.

„A neznamená to snad, že Paul se bude muset vydat na cestu z tvého pokoje?“ Hlas otce Doma zněl trochu nepřítomně – asi proto, že se na tuhle záležitost zrovna dvakrát nesoustředil. Balil na cestu domů. Rád by do Carmelu vyrazil ještě dneska večer. „Tam přece Diego

122

zavraždil Jesseho, ne? Ve tvém pokoji. Ale není pravděpodobné, Susannah, že by se Paul dostal až tam, pokud ho sama nepustíš dál.“

Málem jsem telefon upustila. Páni! Jak to, že mě tohle vůbec nenapadlo?

Jasně, otec Dom má zase recht. Paul se nesvede vrátit do tý noci, kdy Jesse umřel… ne, pokud se sem ovšem nemíní vloupat. Protože to je pro něj jediná možnost, jak se dostat do mýho pokoje. Jediná!

„Tak to mě nenapadlo,“ přiznala jsem nahlas s rostoucí úlevou. „Ale máte pravdu. Panebože, máte úplnou pravdu! Otče Dome, vy jste geniální!“

„Ehm,“ odkašlal si otec D. „Děkuju, Susannah. Jen doufám, že to tak je. Ačkoli podle mého názoru, pokud se chceš zachovat správně, měla bys pozvat Paula k sobě sama, a umožnit tak Jessemu, aby prožil svůj život jaksepatří –“

„Ehm,“ zopákla jsem po něm. Tohle jsem už slyšela mockrát, a nejen od něj. Naštěstí se zrovna v tu chvíli ozvalo pípnutí, který ohlásilo další hovor. Perfektní načasování.

„Jé – někdo mi volá, otče,“ oznámila jsem mu s ulehčením. „Musím to vzít. Tak zatím nashle.“

Zavěsila jsem. Bylo mi mnohem líp… byla jsem skoro tak klidná jako na tý aukci těsně předtím, než Paul vydražil tu sponku. Mýmu klukovi nic nehrozí. Paul se nemůže postarat, aby Jesse zmizel z mýho života, protože na to by se musel nejdřív dostat ke mně do pokoje. Jak jinak by se dokázal přemístit do roku 1850?

Musel by najít nějaký jiný místo, který existovalo v tom roce a existuje dodneška. Místo, po kterým se kdysi promenoval Felix Diego. A kam jinam by ho šel hledat? Že by do hypermarketu?

Přepnula jsem si další hovor. „Prosím?“„Suze?“ Byla to Cee Cee a hlas jí překypoval vzrušením.

„Panebože, nebudeš věřit, co se mi zrovna stalo!“

123

„Co?“ Ale moc mě to nebralo. Furt jsem musela myslet na tu jednu jedinou věc: kam jinam by Paul moh jít než ke mně do pokoje?

„Pozval mě!“ Cee Cee se zajíkla. „Adam mě pozval na Zimní ples! Jsme v Clutchi na kafi, dali jsme si kapučíno – chtěli jsme ti taky zavolat, kdyžs byla na tý dražbě –“

„Hm,“ přitakala jsem, tak trochu mimo.„… a on mě najednou pozval! Prostě to na mě vybalil!

Pořád sedí tam u stolu, ale já ti to musela jít zavolat! Panebože. To je… musela jsem to někomu říct! Pozval mě!“

A ještě něco – Paul se nejspíš stejně nebude moct vydat do minulosti hned. Ne když má dědu v nemocnici.

„To je super, Cee Cee,“ zadrmolila jsem do sluchátka.„Asi bych teď měla jít zpátky a říct, že jo,“ chrlila ze sebe

moje nejlepší kámoška. „Mám teda říct, že s ním jdu? Nebo ho mám napínat? Nechci, aby si myslel, že jsem do něj moc žhavá. A je to už příští tejden. Když se to veme kolem a kolem, měl mě pozvat už dávno –“

Konečně jsem se soustředila na to, co ta holka mele.A rozesmála se.„Webbová,“ zarazila jsem ji, „nešplouchá ti náhodou na

maják?! Okamžitě zavěs, upaluj k němu a řekni, že jo.“„Asi jo, viď? Já… teda… víš, tak dlouho jsem čekala, až

se to stane, a teď prostě… no… nemůžu věřit, že…“„Cee Cee!“„Už zavěšuju!“ vyjekla. Ve sluchátku se ozvalo pípání.Paul s Kelly vypadal na tý pohovce tak… spokojeně.

Třeba už to se mnou nadobro vzdal. Třeba už o mě nestojí.Třeba se můj život konečně vrátí k normálu.Třeba…

124

„To že je práce toho člověka, který zfilmoval Čelisti?“ zeptal se Jesse. „To se mi věru nezdá.“

Sobotní večer. Večer, kdy se chodí na rande.Heleďte, možná že se tomu nedalo říkat přímo rande (jak

bysme taky mohli spolu někam razit?), ale Jesse se touhle dobou obvykle zjevoval v mým pokoji. Nebylo to možná tak romantický jako jít na večeři a pak do kina. A taky jsme museli bejt dost potichu, aby nás neslyšel zbytek rodiny a nepodezíral mě, že tady někoho mám.

Ale aspoň jsme byli spolu.Jenomže tenhle konkrétní sobotní večer jsem měla plnou

hlavu starostí – a s žádnou z nich jsem se nemohla Jessemu svěřit.

Což neznamenalo, že nemůžem strávit pár hodin spolu a dívat se na filmy na videu. Jesse měl co dohánět, pokud jde o filmovou gramotnost. A není divu: když umřel, film ještě ani nestačili vynalízt.

Zatím má nejradši Kmotra. Doufala jsem, že ho z tyhle slabůstky vyléčím, když mu pustím E. T. Mimozemšťana. Jak někdo může dávat přednost donu Corleonovi před šestiletou Drew Barrymoreovou?

Malinká Drew Jesseho nijak zvlášť nezaujala.„Čelisti jsou mnohem lepší,“ prohlásil.Čelisti patřej v jeho hitparádě dost vysoko. A nemyslete

si, že se mu líbej takový ty romantický pasáže. Ani náhodou: nejradši má tu část, jak si tam všichni chlapi navzájem

12

125

předváděj svý jizvy. Neptejte se mě proč. Asi je to nějaká mužská úchylka.

Nakonec jsem vytáhla E. T. Mimozemšťana z přehrávače a navrhla: „Radši si budem povídat.“

Což v překladu znamenalo: radši se budem líbat.Jesse obvykle nebyl proti a taky dneska to bylo báječný.

Aspoň do chvíle, než se ode mě malounko odtáhnul a prohodil: „Málem bych zapomněl. Co dělá Paul dneska večer v misii? Obrátil se na víru?“

Bylo to tak nečekaný, že mi ruce bezvládně sklouzly z jeho ramen. „Co?“ zeptala jsem se připitoměle.

„Tvůj přítel Slater,“ upřesnil Jesse a přitáhnul si mě k sobě. Na rozdíl ode mě kvůli tomu očividně nehodlal přestat v tom, co jsme až doteď dělali, což bylo sice nádherný, ale taky mě to mírně rozptylovalo. Zvlášť když se jeho rty na mejch začaly pohybovat. „Zahlédl jsem ho před chvílí v kostele… ale ten už je teď pro veřejnost samozřejmě uzavřen. Co tam v takovou hodinu pohledává? Nevypadá zrovna na mládence, který by rozjímal o církevní kariéře. Ledaže by ho právě oslovil Bůh…“

Ucukla jsem.Bylo mi asi tak, jako by přede mnou zrovna otevřel tlamu

žralok lidožrout.„Susannah?“ Jesse na mě překvapeně zíral, hluboký oči

plný obav, přestože ještě před pár vteřinama byly plný… něčeho jinýho. Radši to nebudu rozebírat. „Stalo se něco?“

„Panebože.“ Jak jsem jen mohla bejt tak tupá? Jak, jak, jak?!? Sedím si tady, čučím si klidně na video – na video! – se svým klukem, v hlavě vygumováno. Kliďánko si nechám nabulíkovat, že Paul by nejdřív musel přijít ke mně do pokoje, kdyby se chtěl vrátit do Jesseho časů. Uklidňuju se, že jinak by se do minulosti nepropasíroval. Ubezpečuju se, že dneska večer by ho to ani nenapadlo zkoušet, když má dědu v nemocnici. Utěšuju se, že když teďka začal chodit s Kelly, můžu ho konečně pustit z hlavy.

126

Jenomže Paulovi na dědovi vůbec nezáleží. Nezáleží mu na nikom z jeho rodiny, nikdy mu nezáleželo.

A nejspíš mu nezáleží ani na Kelly. Proč taky? Kelly mu nerozumí – neví, co je Paul doopravdy zač…

A prásk! Je tady další budova, která stála už v Jesseho časech. Místo, kam nejspíš Felix Diego svýho času zaskočil dost často.

Misie. Misie slavnýho Junipera Serry, postavená někdy v osmnáctým století.

„Musím jít.“ Vyskočila jsem z pohovky a natáhla se po bundě. Kolem žaludku se mi něco bolestivě sevřelo. „Promiň, Jesse, ale já musím –“

„Susannah!“ Jesse vyskočil taky a chytil mě za ruku – pevně a něžně zároveň. Přece by mi nikdy neublížil, aspoň ne úmyslně. „Co se děje? Kvůli čemu musíš pryč? A proč záleží na tom, že je Paul Slater v kostele?“

„Tomu bys nerozuměl,“ vyhrkla jsem. Bylo mi špatně. Fakt. Měla jsem pocit, že začnu každou chvilku zvracet. Asi to na mně bylo vidět, protože Jesseho stisk trochu zesílil… a obličej se mu zachmuřil.

„Nejprve mi to zkus vysvětlit, querida,“ pronesl hlasem stejně nesmlouvavým, jako bylo jeho sevření.

A pak – neptejte se mě proč nebo co jsem si myslela, protože já v tu chvíli fakt vůbec nemyslela – se to ze mě začalo všechno sypat.

Nechtěla jsem mu to vykládat. Ne proto, aby ho to nerozrušilo. Jéžiši, to zase ne. Kdepak – nechtěla jsem mu to vykládat z naprosto sobeckejch důvodů: bála jsem se, že by souhlasil s mým tátou i otcem Domem, že by radši dostal druhou šanci, než aby strašil na věčnosti jako duch.

Ale teď jsem spustila a nebyla k zastavení. Začala jsem tím, co mi řek doktor Slaski, a skončila tím, co mi sdělil před pár hodinama do telefonu otec Dominik. Věty se mi hrnuly z pusy jako velká voda, a když mi zase začal fungovat mozek,

127

okamžitě jsem si začala vyčítat, že jsem radši nezůstala zticha.

Ale už bylo pozdě. Moc, moc pozdě.Jesse poslouchal bez hnutí, nepřerušoval mě, dokonce ani

ve chvíli, kdy jsem spustila o Paulovi: o naší tajný úmluvě, že k němu budu chodit každou středu na „hodiny mediátorování“ výměnou za to, že on neodešle mýho kluka nenávratně do podsvětí.

„Ale on ti teď nechce ublížit, Jesse,“ uzavřela jsem hořce. „Chce tě zachránit, zachránit ti život. Říkal, že se vrátí, aby zastavil Felixe Diega. A když to udělá… když to udělá…“

„Tak se ty a já nikdy nepotkáme,“ dořek za mě Jesse. Mluvil klidně, jeho hlas zněl jako vždycky vyrovnaně.

Snad ještě nikdy mě žádný jeho prohlášení tak nezasáhlo. Jako by to byl kůl, kterým mi probodnul srdce.

„Jo,“ vyrazila jsem horečnatě, „takže vidíš, že tam musím běžet. Musím ho zastavit.“

„Ne, querida,“ přerušil mě Jesse, pořád tím hlasem, kterej jako by přicházel z veliký dálky. „To nesmíš.“

Na chvilku se mi srdce sevřelo tak, až jsem měla pocit, že se mi musí co chvíli zastavit. A že přímo na fleku umřu.

Jesse chce žít. Můj táta, otec Dominik, doktor Slaski, Paul… měli pravdu. Všichni měli pravdu, a já se pletla. Jesse dá radši přednost normálnímu životu než tomu, že se jednou potká se mnou…

… že se do mě zamiluje…Mělo mi to dojít, jasně. A myslím, že někde hluboko

uvnitř jsem to i věděla. Kterej člověk – a zvlášť člověk, co umřel tak mladej jako Jesse, teprve ve dvaceti – by odmítnul šanci vrátit se a moct zase žít jako dřív, kdyby to šlo? Kterej duch by se nevzdal všeho na světě, jen aby dostal takovouhle příležitost?

A co na tomhle nefér světě Jesse má? Nic. Vůbec nic. Jenom mě.

128

Táta mě kdysi obvinil, že tady Jesseho držím zrovna já a nedovolím mu, aby se posunul dál. A otec Dominik mi řek něco podobnýho: že jestli ho opravdu miluju, nechám ho odejít.

A teď jsem to pochopila. Jesse chce radši odejít a žít než zůstat se mnou a bejt mrtvej.

Bože, byla jsem tak pitomá. Tak strašně pitomá.Jesse mě konečně pustil.Čekala jsem, že teď to řekne. Ale místo aby prohlásil:

Nesmíš jít za ním, protože já chci dostat šanci znova žít, pokud to vyjde, prones hlasem, kterej mě najednou zastudil jako ledověj vítr za oknem: „Nesmíš jít za ním, protože je to příliš nebezpečné. Půjdu já. Já ho zastavím.“

Nebyla jsem si jistá, jestli jsem se náhodou nepřeslechla. Fakticky říkal to, co si myslím, že říkal?

„Jesse,“ nadechla jsem se, „ty to nechápeš. Paul tě chce zachránit – chce ti zachránit život tu noc před vraždou.“

„Ale já to chápu,“ ohradil se Jesse. „Chápu, že Paul je hlupák, který si chce hrát na Boha. Nevím, jakým právem se domnívá, že si může zahrávat s mým osudem. Ale vím, že neuspěje. Ne, pokud ho stihnu zastavit.“

Krev mi zase začala proudit v žilách. Zase jsem mohla dejchat. Od hlavy k patě mě zalejvaly vlny úlevy.

Chce zůstat. Jesse tady chce zůstat! Radši, než aby byl zase naživu. Chce radši zůstat – se mnou – než žít.

„To nesmíš.“ Vlastní hlas mi zněl podivně pisklavě. Z toho obrovskýho ulehčení se mi málem začala točit hlava. „Nesmíš ho zkoušet zastavit. Paul by moh –“

„A cos měla v úmyslu ty, Susannah?“ zeptal se najednou ostře. Pokud bych pořád nevěřila tomu, že chce fakticky zůstat v tomhle čase i místě, jeho strohej tón byl dostatečně přesvědčivej. „Chtěla jsi mu snad jeho plány začít rozmlouvat? Ne! Je to příliš nebezpečné.“

Ale mně jeho láska dodala takovou odvahu, o který bych teda nikdy netušila, že ji v sobě dokážu vydolovat. Pokrčila

129

jsem ramenama v kožený motorkářský bundě a prohlásila: „Mně Paul nic neudělá, Jesse. To kvůli mně to přece podniká, to snad chápeš.“

„Nemyslím Paula,“ zavrtěl hlavou Jesse. „Myslím cestování v čase. Doktor Slaski ti přece kladl na srdce, že je to nebezpečné.“

„Jo, jenomže –“„Tak se do toho nebudeš pouštět.“„Jesse, já se nebojím –“„Ne,“ uťal mě Jesse už v zárodku. V očích měl výraz,

jakej jsem v nich ještě nikdy nezahlídla. „Já půjdu. Ty zůstaň tady. Nech to na mně.“

„Nebuď takovej –“O vteřinku pozdějc jsem si uvědomila, že mluvím do

prázdna.Jesse byl fuč.Věděla jsem, kam zmizel. Šel do kostela – hodit řeč s

Paulem.A vsadila bych se, že kromě řečí v tom bude figurovat i

jeho pěst.Ale taky bych se vsadila, že dorazí pozdě. Paul už touhle

dobou v misijním kostele zaručeně nebude.Anebo bude. Ale ne v tom kostele, jak ho známe dneska.Byla jen jediná věc, kterou jsem v tu chvíli mohla províst.

A nešlo zrovna o to, jak mi doporučoval Jesse, abych to radši nechala na něm. Jak bych taky mohla, když mi hrozilo, že bych se jednoho rána probudila, a vůbec se na něj nepamatovala?

Věděla jsem, co mě čeká.A tentokrát už neudělám tu chybu, že bych se o tom s

někým radila.Došla jsem k posteli, zvedla polštář a vytáhla zpod něj

Jesseho miniaturu – portrét, kterej kdysi daroval svý vykutálený snoubence Maríi. Ten, se kterým jsem spala od

130

tý doby, kdy jsem si ho… ehm… řekněme… no prostě, kdy se ke mně náhodou dostal.

Zadívala jsem se do Jesseho temnejch, spolehlivejch očí, pak zavřela ty svý a představila si ho… představila si Jesseho právě v tomhle pokoji, jenomže ne tak, jak vypadal teď – s ozdobnejma nebesama nad postelí a růžovým telefonem (dík, mami).

Ne. Představila jsem si tenhle pokoj, jak asi vypadal před sto padesáti lety. Bez nařasenejch bílejch záclonek na arkýřovým okně. Bez sedátka s výhledem na záliv a naducanejma polštářkama. Bez koberce na parketách. A hlavně bez koupelny, nanejvejš s takovým tím porcelánovým umyvadlem a nočníkem pod postelí.

Svět bez aut. Bez telefonů, bez počítačů, bez mikrovlnek. A lednic. A televizí a přehrávačů a letadel. A antibiotik.

Jen samá tráva. Tráva, stromy a nebe, dřevěný povozy, koně, špína a…

… a otevřela jsem oči.Byla jsem tam.

131

Byl to můj pokoj, a přece nebyl.Na místě mý princeznovský postele stála jiná, s mosaznou

konstrukcí. Byla zakrytá barevnou prošívanou pokrývkou – takovou, po jakejch vždycky mamka úplně šílí, když je objeví v nějakým krámku s lidovým uměním. Místo toaletního stolku se zrcadlem a zářivkama stála komoda se šuplíkama a na ní velikánská mísa.

Po zrcadle ani památky. Na podlaze ležel tkanej kobereček, úplně jinej než můj kovral. Bylo tady trochu blbě vidět, protože místnost nasvěcoval jenom měsíc, kterej sem nakukoval otevřeným oknem. Žádný elektrický osvětlení sem pochopitelně nevedlo. Vytušila jsem to už v okamžiku, kdy jsem otevřela oči a uviděla dřevo v místech, kde bejval vypínač.

A to mohlo znamenat jen jednu jedinou věc.Zmákla jsem to.Tý brďo!Ale kde je Jesse? Pokoj byl prázdnej. Ani postel

nevypadala, že v ní někdo nedávno spal.Copak jsem přišla pozdě? Je už po smrti? Anebo jsem

přišla moc brzo, a Jesse ještě nedorazil?Byla jen jedna možnost, jak to zjistit. Natáhla jsem se po

dveřích – nebyl na nich knoflík, ale mosazná klika – a vyšla do chodby.

13

132

Tam už vládla černočerná tma. A nikde žádnej vypínač. Když jsem po něm automaticky hrábla, nahmatala jsem místo něj něco jinýho, rám nějakýho obrazu…

… a ten se okamžitě s hlasitým rachotem poroučel k zemi, i když nebylo slyšet, že by se rozbilo nějaký sklo. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nemohla jsem najít tu věc, kterou jsem shodila, na to byla všude strašná tma. A tak jsem šla dál ke schodům, po paměti, protože jsem si neviděla ani na špičku nosu.

Tu slabou záři jsem zahlídla dřív, než se ozvaly rychlý kroky, který směřovaly přízemím ke schodišti. Někdo se blížil… a v ruce držel svíčku.

Jesse? Že by to byl on?Ale když jsem dovrávorala až k patě schodiště, uviděla

jsem, že je to ženská a že ta osoba nedrží svíčku, ale něco na způsob lucerny. V první chvíli mi přišla hrozitánsky tlustá, a tak mě napadlo, tý jo, čím se to v tomhle století tak cpou? V Jesseho časech přece nebyly hambáče ani čokoládový tyčinky… teda… v těhletěch časech nejsou.

Ale pak mi došlo, že má na sobě něco jako krinolínu a že to, co jsem pokládala za její lepý tvary, jsou jen hadry.

„Bohorodičko milosrdná!“ zaječela, když mě zmerčila. „Kde se tu bereš, čerchmante?!“

Napadlo mě, že bude lepší předstírat, že jsem ji neslyšela, a tak jsem se místo toho zeptala tak vychovaně, že jsem skoro koukala: „Je tu prosím Jesse de Silva?“

„Jakže?“ Ženská zvedla lucernu vejš a nevěřícně na mě zamžourala. „Nebesa!“ zavřískla zase. „Tys děvče!“

„Uhm,“ zavrčela jsem. To je snad jasný, ne? Koneckonců mám dlouhý vlasy, který nosím většinou rozpuštěný. A taky jsem byla nalíčená. „Ano. Paní, prosím, je tady Jesse de Silva? Protože já s ním musím nutně mluvit.“

Moje vybraná zdvořilost se nedočkala žádnýho zvláštního uznání. Krinolína místo toho sevřela rty, až vypadaly jako čárka mikrotužkou. Otočila se ke mně neomaleně zádama,

133

došla ke dveřím a dokořán je přede mnou rozevřela. A pokusila se mě vystrčit ven.

„Zmiz!“ zavrčela. „Zmiz odtud, povídám! Což ti není známo, že zde takové jako ty nestrpíme? Hrome, toto je počestný dům.“

Zůstala jsem na ni civět s otevřenou pusou. Počestnej dům? No to teda sakra je. Přece tady bydlím.

„Nerada bych vás obtěžovala, paní,“ ujistila jsem ji, protože mi došlo, že je přece jen trochu divný načapat cizí holku, jak vám lozní po baráku… i když tady jednou budu mít trvalý bydliště. „Ale opravdu musím mluvit s Jessem de Silvou. Můžete mi prosím říct, jestli –“

„Máš mne snad za pošetilou?“ vyštěkla ta ženská nepřívětivě. „Pan de Silva by takovou jako ty obloukem minul. Mluvit s Jessem de Silvou, hleďme! Ven! Vari od mého prahu!“

A pak mě – silou, kterou bych teda od ženský v krinolíně nečekala – popadla za límec motorkářský bundy a vystrčila ven.

„Na hrubý pytel hrubá záplata!“ zablábolila a přibouchla mi dveře před nosem.

A ne jen tak ledajaký dveře. Naše dveře. Dveře našeho domu.

Tomu bych teda fakt nevěřila. Jak jsem věděla z Jesseho vyprávění a taky z povinný četby na způsob Domku na prérii a podobnejch knížek, bavili se lidi v devatenáctým století ustavičným stloukáním másla a hlasitým předčítáním kolem táboráku. O ženskejch, který vyhazujou nevinný mladý holky z jejich domovů, tam nepadlo ani ň.

Naštvaně jsem se otočila, abych sešla po schodech z přední verandy…

… a málem jsem sletěla. Protože schody nebyly tam, kde měly bejt. Teda, kde jednoho dne budou. A kromě měsíce na obloze, co ho zrovna zakryl proplouvající mrak, nebylo kolem žádný osvětlení. Všude kolem jen strašidelná tma,

134

která by se dala krájet. Žádný uklidňující odlesky pouličního osvětlení na Pine Crest Road – vlastně jsem si nebyla jistá ani tím, jestli tudy vůbec nějaká ulice vede.

A když jsem se porozhlídla kolem, neviděla jsem ani světla v oknech okolních domů… a pokud jsem si všimla, nebyly tam ani žádný okolní domy. Barák, u kterýho jsem stála, vypadal jako jediný stavení na kiláky daleko…

A já uvízla tady, v roce 1850, v černočerný tmě a dočista sama. Neexistovalo žádný místo, kam bych mohla jít, ani žádnej způsob, jak bych se tam mohla dostat. Teda až na ty starodávný způsoby cestování.

Napadlo mě, že bych se mohla vydat do misie, protože tam se nejspíš vyloupnul Paul. Vytáhla jsem krk a zapátrala po povědomý červený kupoli kostela, která byla dobře vidět i z naší verandy, jako by odedávna pokukovala po Carmel Hills.

Ale místo abych zahlídla jako obvykle nádherný údolí, jak se rozprostírá pode mnou, a tisíce jeho světel, který pableskujou v nekonečný temnotě oceánu, viděla jsem jen jedinou věc: tmu. Žádný světla. Žádnou červenou kupoli, natož osvětlenou, aby se natěšený turisti měli čím kochat. Jen samý černo.

Protože, jak jsem si uvědomila, tady žádný světla bejt nemohly. Ještě je nikdo nestačil vynalízt. Teda aspoň žárovky určitě.

Jéžiši. Jak se lidi v týhle době vůbec dokázali po setmění někam dostat? Podle čeho se řídili, podle těch pitomejch hvězd?

Zvedla jsem hlavu, abych prozkoumala oblohu a zjistila, jestli mi to může k něčemu bejt, a málem jsem sletěla z verandy podruhý. Protože na nebi bylo mnohem víc hvězd, než jsem kdy v životě viděla. Mléčná dráha pročísla jako bílá šmouha celý nebe a zářila tak, že se měsíc, co zrovna vykouknul za mrakem, musel zastydět.

135

Páni. Není divu, že na Jesseho neudělalo žádnej dojem, když se mi občas povedlo poznat Velkej vůz.

Povzdychla jsem si. No, asi mi nezbejvá nic jinýho než vyrazit přibližně tím směrem, kde leží misie, a doufat, že někde cestou narazím na Paula nebo na Jesseho. Na Jesseho z minulosti, to snad chápete.

Konečně jsem našla schůdky vedoucí z verandy – rozvrzaný dřevěný namísto těch betonovejch, co tam máme teď… teda jako v současnosti… heleďte, myslím v mý současnosti –, když vtom na mě něco dopadlo. První těžký, studený kapky.

Déšť. Nedělám si srandu. Teprve když jsem zvedla hlavu, abych zjistila, jestli fakticky prší, nebo na mě někdo z patra vychrstnul obsah nočníku (ble!), uviděla jsem lavinu hustejch černejch mraků, která se na mě valila od moře. Ty hvězdy mě předtím tak rozptýlily, že jsem si toho nadělení vůbec nevšimla.

Skvělý. Takže já si to sem štráduju celejch sto padesát let, a co z toho mám? Vyhazov z vlastního baráku a déšť. Vlastně spíš slejvák.

Vysoko na obloze se zablesklo a pár vteřin nato zarachotil hrom, dlouze a hrozivě blízko.

Úžasný. Takže navíc i bouřka. Stojím v roce 1850 uprostřed bouřky a nemám se kam schovat.

Pak prudce zavál vítr a zanes ke mně pach, kterej jsem nejdřív nedokázala nikam zařadit. Trvalo mi skoro minutu, než jsem se rozpomněla: no jasně. Mý občasný výlety do Central Parku, když jsme ještě bydleli v Brooklynu.

Koně. Někde blízko jsou koně.To znamená, že někde poblíž musí bejt stáj. A tam by

mohlo bejt sucho. Taky by se tam nemuselo vyskytovat moc ženskejch v krinolínách, co o mně budou vykládat, že jsem hrubě záplatovanej pytel, nebo co to ta čůza mlela.

Zatáhla jsem hlavu mezi ramena, protože teď už se rozpršelo fakt zprudka, a rozběhla se tím směrem, odkud se

136

linul ten koňskej pach. Za chvíli jsem zjistila, že stojím za barákem u obrovský stodoly – někde v těch místech, kde chtěl jednou Andy nechat postavit bazén, až budeme mít všichni po vysoký a on si to bude moct konečně dovolit.

Vrata stodoly byly zavřený. Vrhla jsem se k nim a v duchu se modlila, aby nebyly zamčený…

A naštěstí nebyly. Odtáhla jsem jedno křídlo a vklouzla dovnitř právě ve chvíli, kdy se obloha rozsvítila pod náporem dalšího blesku a hrom zaburácel podruhý, tentokrát ještě hrozivějc.

Uvnitř bylo přinejmenším sucho. Tma jako v ranci, ale sucho. Koně páchli hodně pronikavě – slyšela jsem je, jak neklidně přešlapujou ve svejch stáních, rozrušený tou bouřkou –, ale bylo tady cejtit i něco dalšího. Seno, napadlo mě. Ale protože jsem k venkovu zatím ani nepřičuchla, přísahat bych na to nemohla. Ale říkala jsem si, že ta hmota, která mi šustila a praskala pod nohama, by mohla bejt docela dobře seno.

Tak to je teda síla. Přihasím si to do tohohle zapadákova, abych zachránila život svýmu klukovi – nebo spíš zabránila někomu, aby mu ho zachránil –, a zatím se mi povedlo jen naštvat místní paní domácí.

A taky promoknout až na kůži. A najít stodolu.Bezva. Doktor Slaski si nejspíš nedělal prču, když mě

před tímhle cestováním v čase varoval. Zatím to teda fakt nebyla procházka růžovým sadem.

A když jsem si o vteřinku pozdějc začala vytřepávat vodu z vlasů a na rameno mi dopadla těžká ruka –

… tak to už jsem měla letopočtu, co začíná osmnáctkou, definitivně plný zuby.

Naštěstí pro mě zrovna zahřmělo, takže se můj vřískot v tom rachocení celkem úspěšně ztratil. Jinak by tady milá paní domácí – nebo její manžílek, teda jestli nějakýho má – byla dřív, než bych stačila říct inkarnace. A nejspíš bych z toho nevyvázla lacino.

137

„Sklapni!“ zasyčel Paul. „Chceš, aby nás oba odpráskli?“Otočila jsem se. Ve tmě jsem jen matně rozeznávala

obrysy jeho postavy. Ale stačilo to, aby se můj tep, kterej se tím leknutím vyšplhal nad stovku, zase hodil skoro na volnoběh.

„Co tady děláš?“ Doufala jsem, že v mým hlase nebude moc znát zmatek, kterej se mnou lomcoval. Zmocnila se mě dost různorodá směsice pocitů: vztek, že se sem dostal přede mnou – strach, že tady je – a taky úleva, že vidím známou tvář.

„Co asi myslíš, že tady dělám?“ Paul po mně hodil něco drsnýho a těžkýho.

Neohrabaně jsem to chytila. „Co to je?“„Deka. Aby ses mohla usušit.“Vděčně jsem si ji přehodila přes ramena. I když jsem na

sobě pořád měla koženou bundu, pořádně jsem se pod ní klepala. Ale neřekla bych, že jenom kvůli dešti.

Deka byla cejtit po koních, jenomže vůbec to nebylo nepříjemný.

„Tak,“ ucedil Paul a přešel k otevřenejm vratům stodoly, takže jsem mu konečně trochu viděla do obličeje, „se ti to povedlo.“

Utrápeně jsem si odfrkla. Snažila jsem se přestat myslet na to, že je mi zima, že jsem promočená a že jsem se ocitla ve stodole v roce 1850.

„A to sis fakticky namlouval, že z toho vyklouzneš tak lacino?“ Konečně se mi povedlo ovládnout hlas natolik, že se přestal chvět. Sice se mi zase rozcvakaly zuby, ale to bylo něco jinýho. „Copak tě n-nenapadlo, že se tě b-budu snažit z-zastavit?“

Paul pokrčil ramenama. „Říkal jsem si, že bych se o to měl pokusit. Ale pořád je šance, že se mi to povede, Suze. Ještě nedorazil.“

138

„Kdo?“ zeptala jsem se hloupě. Pořád jsem se snažila vykoumat, jak bych se mohla Paula zbavit a dostat se nenápadně k Jessemu.

„Jesse,“ vysvětlil mi Paul tónem, jako bych byla pořádně natvrdlá. A víte co? Někdy jsem ten pocit měla taky. „Jsme tady o den dřív. Přijede až zejtra.“

„Jak to víš?“ zeptala jsem se a otřela si vlhkej nos o zápěstí.

„Mluvil jsem s tou ženskou,“ prohlásil. „S paní O’Neilovou. Patří jí tenhle barák.“

„Ona s tebou mluvila?“ Nedokázala jsem skrejt překvapení. „Se mnou teda mluvit nechtěla.“

„A cos jí provedla? Že by ses jí zhmotnila před očima?“ zeptal se pohrdlivě Paul.

„Ne,“ odsekla jsem. „Nebylo to přímo před ní.“Paul si povzdychnul. Ale viděla jsem, že se přece jen

trochu uculuje. „Vsadím se, že z tebe dostala záchvat. A co říkala na tvůj ohoz?“ Ukázal na mý oblečení.

Koukla jsem na sebe. Pravda byla, že ani džíny, ani motorkářskou bundu jsem ve filmech z devatenáctýho století na žádný ženský neviděla. Ani na obrázkách z tý…hle doby.

„Kdákala, že tohleto je počestnej dům a že bych to měla vědět a neukazovat se tam,“ připustila jsem popravdě. Paul se upřímně rozesmál.

„Co je?“ vyhrkla jsem.„Nic,“ odpověděl, když se dochechtal.„Tak mi to řekni.“„Tak jo. Ale nezačni zase vyvádět. Myslela si, že jseš

šlapka.“Vytřeštila jsem na něj oči. „To snad ne!“„Určitě. A nevztekej se.“„Vždyť vůbec nejsem oblečená jako prostitutka!“

upozornila jsem ho dotčeně. „Mám kalhoty.“

139

„Právě v tom je ten problém,“ začal mi vysvětlovat Paul. „Žádná slušná ženská v tomhle století nenosila kalhoty. Ještě že tě Jesse neviděl. Nejspíš by s tebou vůbec nepromluvil.“

Už jsem těch jeho urážek měla až po krk.„To teda promluvil!“ vyhrkla jsem rozhořčeně. „Jesse

takovej není.“„Ten, kterýho znáš ty, asi ne,“ připustil Paul. „Ale o tom

se teď přece nebavíme, že ne? Mluvíme o Jessem, kterej tě nikdy neviděl. Kterej se nepoflakoval sto padesát let po světě a nesledoval, jak se všechno mění. Mluvíme o Jessem, kterej je na cestě do Carmelu, aby se oženil s dívkou svýho –“

„Drž hubu!“ vyjela jsem na něj dřív, než stačil svou převratnou myšlenku dokončit.

Paulův úšklebek se rozšířil. „Promiň. No, budeme muset nějakej čásek počkat. Nemá cenu se celou tu dobu hádat. Pojď se mnou na půdu, počkáme tam, až se ta bouřka přežene.“

A zmizel zase ve stínech. Uslyšela jsem, jak jeho kroky zaskřípěly na dřevěnejch příčlích žebříku. Jeden z koní zařehtal.

„Neboj se, Suze!“ zavolal na mě Paul odněkud shora. „Jsou to jen koně. Nekousnou tě. Teda když se k nim nebudeš moc přibližovat.“

Ale toho jsem se nebála. Aspoň ne tolik, abych se to před ním vůbec obtěžovala dávat najevo.

„Radši zůstanu tady,“ oznámila jsem do tmy tím směrem, odkud přicházel jeho vemlouvavej hlas.

„Jak chceš,“ ozval se lhostejně Paul. „Pokud stojíš o to, aby tě chytili. Aspoň mi tím ulehčíš práci. Za chvíli to sem pan O’Neil určitě přijde zkontrolovat. Doufám, že holku by nezastřelil. Teda pokud mu vůbec včas dojde, že jseš holka.“

To mě přimělo k tomu, že jsem rychle zatápala po žebříku.

„Nenávidím tě,“ procedila jsem skrz zuby, když jsem začala lízt za ním.

140

„To není pravda,“ ozval se ze tmy nade mnou Paul. Podle jeho hlasu se dalo uhodnout, že už se zase kření. „Ale pokud si tím ulevíš, tak si mě klidně nenáviď.“

141

Na půdě bylo teploučko. Teploučko a sucho. A nejenom kvůli senu. Taky proto, že jsme s Paulem seděli těsně u sebe. Souhlasila jsem s tím jedině kvůli teplu, jak jsem ho nezapomněla upozornit hned potom, co mi předved díru, kterou vydlabal v kupce sena v rohu půdy.

„Nehodlám zaklepat bačkorama na podchlazení,“ upřesnila jsem, protože mi připadalo, že ta koňská deka mi není zrovna moc platná. Aspoň zuby mi naprosto odmítaly přestat cvakat. A taky džíny mi neschly tak rychle, jak bych potřebovala.

„Ani se tě nedotknu,“ ujistil mě Paul.A zatím to dodržel.„Pořád nechápu jednu věc,“ ozvala jsem se po chvilce

ticha. Do střechy pleskal déšť a vnitřek stodoly se občas rozsvítil při nějakým zvlášť jasným blesku. Ale vypadalo to, že bouřka pomalu ustupuje. „Co tady vůbec děláš? Copak tys nechtěl hledat Felixe Diega? Abys ho zastavil?“

„Jo.“ Ve tmě jsem stěží rozeznávala jeho profil, protože škvírama mezi trámama a otvorama ve dřevě sem přece jen proudilo trochu venkovního příšeří.

„No tak… proč ho nehledáš? Ledaže“ – a krev mi na chvilku ztuhla v žilách – „užs ho našel. Ale pak…?“

„Klídek, Simonová,“ přerušil mě Paul. „Zatím jsem ho nenašel. Ale oba přece víme, že se tady musí ukázat zejtra, stejně jako Jesse.“

14

142

Tak jsem se uklidnila. Aspoň trošinku. Takže Paul zatím Diega nedostal. To znamená, že je pořád čas…

Ale čas na co? Co vlastně udělám, až Jesseho najdu? Nemůžu mu říct, aby nepřespával v penzionu paní O’Neilový, nebo přijde o život – protože já přece chtěla, aby o ten život přišel. Jak jinak bych se s ním mohla stýkat – no dobře, tak chodit s ním – v jednadvacátým století?

Budu se prostě muset přilepit na Paula. Držet se u něho a zabránit mu, aby něco proved Diegovi. Třeba Jesseho ani neuvidím. Což by možná bylo ze všeho nejlepší, protože co bych mu asi tak vykládala, kdybych ho potkala? Co kdyby mě tak jako paní O’Neilová pokládal za nějakou šlapku? S tím bych se dokázala jen těžko smířit, to vám teda povim.

Což mi připomnělo…„Všimnou si vůbec lidi, že jsme zmizeli?“ zeptala jsem

se. „Myslím jako v naší době? Anebo to dopadne tak, že až se vrátíme, budou se tvářit, jako bysme si nikdy neodskočili?“

„Těžko říct,“ poznamenal Paul. Měla jsem pocit, že si zrovna zkoušel hodit šlofíka, když jsem mu sem tak vpadla. A teď se k tomu nejspíš chystal znova, aby se vyhnul mejm nekonečnejm otázkám, který ho jenom rozčilovaly. „Hele, proč ses na to nezeptala mýho dědy? Jste spolu jedna ruka, a tak vůbec ne –“

„To už jsem asi nestihla, nemyslíš?“ Zírala jsem na něj a pokoušela se prokouknout tmu. Pořád mi nedocházelo, proč si doktor Slaski vybral za svou důvěrnici mě, a ne vlastního vnuka. Až na to, že Paul je mimo jiný manipulátor. A zloděj. Jo, a dědu nejspíš přiotrávil práškama.

„On není takovej, jak si myslíš, Paule,“ ozvala jsem se váhavě a vzpomněla si na starýho pána. „Není tvůj nepřítel. Je jako my.“

„To neříkej.“ Paulovy modrý oči v temnotě jasně zaplály. „Nikdy.“

143

„Proč ne? Je mediátor, Paule. A inkarnátor. Po něm jsi nejspíš zdědil tyhle vlohy. A ví fůru věcí. Hlavně ví hodně o tom, že když si s tímhle – s touhle naší silou – budem zahrávat, skončíme stejně jako on –“

„Tys mě neslyšela? Sklapni!“„Ale kdybys mu dal šanci, místo abys mu nadával do

dementních dědoušů a naschvál ho pře –“„My nejsme jako on, jasný? My dva jsme jiný. On byl

hlupák. Snažil se to vykládat lidem. Chtěl, aby všichni na světě věděli, že my mediátoři, inkarnátoři nebo co to vlastně jsme, doopravdy existujeme. A všichni se mu vysmáli. Suze, můj táta si musel nakonec změnit jméno, protože ho nikdo nebral vážně kvůli tomu, že je potomkem vyhlášenýho šarlatána. Takže už nikdy – nikdy! – nechci slyšet, že jsme stejný jako on, nebo že skončíme stejně. Já vím moc dobře, jak skončím.“

Vytřeštila jsem na něj oči. „Fakticky? A jak teda?“„Jinak než on,“ ujistil mě Paul. „Chci bejt jako můj táta.“„Ale tvůj táta není mediátor,“ připomněla jsem mu.„Chci říct, že budu bohatej jako můj táta.“„Jo? A jak to provedeš?“ vyprskla jsem. „Budeš okrádat

lidi, kterejm máš pomáhat?“„A už jsme zase u toho,“ povzdychnul si Paul a naštvaně

zavrtěl hlavou. „Kdo ti řek, že máme pomáhat mrtvejm, Suze? No? Kdo?“

„Ty víš až moc dobře, jaká hnusárna byla ukrást ty prachy. Nepatřily ti.“

„Jo,“ zavrčel Paul. „Podívej, takovýhle kšeftíky se našinci namanou každou chvilku, a já holt nemám takový morální zábrany jako ty, Suze. Já takový prachy klidně shrábnu. Jednou budu bohatej. A na rozdíl od Dementního dědouše to budu mít pod kontrolou.“

„To teda nebudeš, pokud si zničíš všechny mozkový buňky cestováním do minulosti a zase zpátky,“ namítla jsem.

144

„To je pravda,“ souhlasil kupodivu Paul. „Ale tohle je jednorázová akce. Po tomhle už se víckrát nebudu potřebovat vracet v čase.“

Zadívala jsem se na jeho siluetu. Pod koňskou dekou, kterou jsme přes sebe měli přehozenou, jsme se jeden druhýho dotýkali bokama. Ty Paulovy docela slušně topily. Přišlo mi, že pod dekou je fakt horko.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle je kromě Jesseho jedinej kluk, ke kterýmu jsem se dostala takhle blizoučko – a pokud jde o teplo? Tak to v Jesseho případě doopravdy existovalo jenom v mý hlavě. Protože duchové žádný teplo nevydávaj. Jenom pro mediátory. Pro mediátory, který se do nich náhodou zamilujou.

„To, co chceš províst Jessemu, je špatný,“ zašeptala jsem s pohledem na Paulovy spuštěný víčka. „On o to nestojí.“

V tu chvíli se jeho oči rozlepily. „Tys mu to řekla?“„Slyšel, jak se o tom bavíme,“ zamumlala jsem. „A

nestojí o to. Nechce, abys zasahoval do jeho osudu, Paule. Než jsem… odešla, vyrazil do misie, aby tě zastavil.“

Paul se na mě na pár vteřin zadíval, ale z jeho pohledu jsem v tý tmě nedokázala nic vyčíst.

„Spíš s ním?“ zeptal se neomaleně.Šokovaně jsem zalapala po dechu. Cejtila jsem, jak se mi

po tvářích rozlejvá horko. „Jasně že ne!“ Když mi došlo, co to ze mě zase vylítlo, rychle jsem vykoktala: „N-ne že by ti d-do toho n-něco bylo.“

Ale Paul, místo aby se chechtal tomu, jak mě zase zblbnul, se na mě vážně zadíval.

„Pak to vážně nechápu,“ prones stroze. „Proč zrovna on? Proč ne já?“

Aha. Jasně.„Protože je čestnej,“ prohlásila jsem. „A laskavej. A

záleží mu na mně víc než na všem ostatním na světě.“„To mně bude taky,“ prohodil Paul, „když mi dáš šanci.“

145

„Víš, Paule,“ povzdychla jsem si, „kdyby přišlo zemětřesení a tys mě moh zachránit, ale hrozilo by ti, že sám přijdeš o život, radši by sis zachránil vlastní krk.“

„To není pravda! Jak tohle vůbec můžeš říct?“„Protože je to pravda.“„Ale tvrdíš, že tvůj dokonalej Jesse by radši obětoval

život, jen aby tě zachránil?“„Jo,“ pronesla jsem s naprostou jistotou. „Protože už to

udělal. Párkrát.“„No to teda neudělal, Suze,“ namítnul Paul se stejně

skálopevnou jistotou.„No to teda udělal. Ty vůbec nevíš –“„Ale jo, vím. Jesse nemusel nikdy nasazovat život, aby tě

zachránil, protože je mrtvej, mrtvej celou tu dobu, co ho znáš. Takže ať už tě zachraňoval, kudy chodil, nikdy při tom nic neriskoval. Nebo jo?“

Už jsem otevírala pusu, abych na takovou nehoráznost zareagovala, ale pak jsem si uvědomila, že Paul má pravdu. Bylo to tak. Byla to sice trochu překroucená pravda, ale mělo to něco do sebe.

„Proč jseš pořád tak urputnej?“ zeptala jsem se místo toho. „Vždycky, celej svůj život, dostáváš všechno, na co si ukážeš. Jenom si o něco řekneš, a už je to tvoje. Ale stejnak ti to furt nestačí.“

„Nedostal jsem všechno, na co jsem ukázal,“ opravil mě Paul. „Ale pracuju na tom.“

Zavrtěla jsem hlavou. Věděla jsem, jak to myslí.„Chceš mě jenom proto, že mě nemůžeš mít, Paule,“

prohlásila jsem. „To přece víš. Hele, vždyť jsi sbalil i Kelly, kristepane! A po tý šílej všichni kluci ve škole.“

„Všichni kluci ve škole jsou idioti,“ zabručel Paul.Dělala jsem, že jsem to přeslechla.„Cejtil by ses mnohem líp,“ pokračovala jsem vlídně,

„kdyby ses spokojil s tím, co máš, než aby ses věčně honil za něčím, co mít nemůžeš.“

146

Jenomže Paul se dál šklebil. Natáhnul se pohodlně do sena, jako by se hodlal konečně věnovat spánku. „Na tvým místě bych si tím nebyl tak jistej, Suze,“ prohlásil trochu povzneseně.

„Jseš –“„Pojď spát, Suze.“„Ale ty –“„Máme před sebou dlouhej den. Zalehni.“A já to kupodivu udělala. Myslím jako usnula. Nečekala

jsem, že se mi to povede. Ale možná měl doktor Slaski recht. Cestování v čase jednoho unaví. Jinak totiž nechápu, jak jsem vůbec dokázala usnout… víte, když si vemu všechno to seno, koně, déšť a taky toho děsně sexy, ale zároveň děsně nebezpečnýho kluka…

Ale uvelebila jsem se – a další věc, kterou jsem viděla, bylo světlo.

Škubla jsem sebou. Vůbec jsem si nestačila uvědomit, že jsem zaklimbala. Ale škvírama ve stěnách stodoly dovnitř proudilo světlo. Ne pošmourně váhavý světlo rozbřesku, ale jasný a rozhodný paprsky slunce vysoko na obloze, který naznačovaly, že jsem spala mnohem dýl než do svejch obvyklejch osmi…

A přede mnou klečel Paul se snídaní.„Kdes tohle splašil?“ užasla jsem, protože mi podával

koláč. Celej velikej koláč, podle vůně jablečnej.A ještě teplej.„Neptej se furt,“ vyzval mě a ze všech neuvěřitelnejch

věcí na světě vytáhnul ze zadní kapsy kalhot – dvě vidličky. „Prostě si nech chutnat.“

„Paule.“ Uslyšela jsem dole nějakej šramot. Paul taky šeptal, a teď už jsem věděla proč.

Nebyli jsme sami.„Prrr, malá, prrr!“ ozval se pod náma mužskej hlas, kterej

nejspíš mluvil na koně.

147

„Tys to čmajznul?“ Nedokázala jsem tu otázku spolknout, i když jsem si od něj vzala vidličku a ukrojila si pořádný sousto. Cestování v čase vás nejen unaví, ale taky vám při něm sakra vyhládne.

„Říkal jsem ti, aby ses furt nevyptávala,“ opakoval Paul a strčil si do pusy kus koláče.

Ale ať byl kradenej, nebo ne, chutnal skvěle. Ne že by to byl ten nejlepší koláč, co jsem kdy jedla, ale stejně – na Divokým západě museli mít teda prima kuchyňský suroviny.

Kručení v žaludku se sice utišilo… ale brzo se dostavilo jiný nutkání. A dost naléhavě.

Vypadalo to, jako by mi Paul zase četl myšlenky.„Za stodolou je budka.“„Jaká budka?“„Vždyť víš.“ Zašklebil se. „A bacha na pavouky.“Myslela jsem, že si dělá prču.Ale nedělal. Byli tam pavouci. A zaskočilo mě ještě něco

horšího: co to tenkrát používali místo toaleťáku? V našich časech by si o něco takovýho člověk neotřel ani podrážku, natož… vy-víte-co.

Navíc jsem musela spěchat, aby mě nikdo nezmerčil v ohozu z jednadvacátýho století a nezačal mě zasypávat všetečnejma otázkama.

Jenomže bylo dost těžký odtrhnout se od toho pohledu, kterej se mi naskytnul, když jsem vyklouzla ze stodoly.

Kolem jsem ani za denního světla neviděla vůbec nic.Namouduši, vůbec nic ve všech směrech. Žádný domy.

Žádný telefonní sloupy. Žádný asfaltky. Žádnej kruhovej objezd. Ani poutač místní hamburgrárny. Jenom stromy. A prašnou cestu, která nejspíš vedla až do města.

Ale přece jen jsem něco zahlídla: kupoli misijního kostela. Červenala se tam pod kopcem jako vždycky a za ní se rozprostíral oceán. Aspoň něco, co se nezměnilo za celejch sto padesát let.

Díkybohu za ten svatostánek.

148

Když jsem se vyšplhala zpátky na patro stodoly, po panu O’Neilovi nebylo nikde ani stopy. Vzal si koně a odjel někam, kam jezdili chlapi v roce 1850. Paul na mě čekal s podivným výrazem ve tváři.

„Co je?“ zeptala jsem se. Čekala jsem, že mě začne škádlit zážitkama z kadibudky.

„Nic,“ prones záhadně. „Jenom… mám pro tebe překvápko.“

Napadlo mě, že obstaral další chod naší historický snídaně, ale přestože už jsem byla po koláči plná, zeptala jsem se rozverně: „A co? A neříkej mi, že máš McMuffin, protože bratři McDonaldovi se ještě nenarodili.“

„To teda nemám,“ připustil Paul.A pak udělal ten nejrychlejší pohyb, jakej jsem ho kdy

viděla udělat, a vytáhnul z kapsy kalhot něco dalšího – dlouhatánskej provaz. Vzápětí po mně chňapnul.

Heleďte, už mě v životě párkrát svázali. Ale ještě nikdy ten, kdo mi předtím strkal jazyk do pusy. Fakticky jsem nečekala, že Paul udělá takovou podpásovku. Že chce zachránit život mýmu příteli, abych se s ním nemohla potkat? No prosím. Ale svázat mi ruce za zádama?

To už bylo na mě moc.Nedala jsem se, jasně. Zasadila jsem mu pár poctivejch

ran. Ale nemohla jsem vřískat, protože to by se objevil pan O’Neil a zavolal by šerifa nebo něco na ten způsob. A za mřížema bych Jessemu moc platná nebyla.

Jenomže to vypadalo, že mu nepomůžu tak jako tak.„Věř mi,“ zamumlal Paul, když utáhnul provaz a

prakticky mi přerušil krevní oběh, „že mě to bolí úplně stejně jako tebe.“

„To teda nebolí!“ Zamlela jsem sebou. Ale bylo dost těžký sebou škubat, když jsem ležela břichem na seně a do pozadí mě tlačilo Paulovo koleno.

„No tak jo,“ souhlasil a začal se zabejvat mejma nohama. „Něco na tom nejspíš bude. Vůbec mě to nebolí. Ale takhle

149

se aspoň nedostaneš do žádnýho maléru, až se vydám hledat Diega.“

„Existuje místo, který je pro tebe jako stvořený, Paule,“ prozradila jsem mu rozzuřeně a vyplivovala suchou trávu. Z toho sena se mi už fakt zvedal kufr.

„Pasťák?“ zeptal se posměšně.„Peklo,“ opravila jsem ho.„Ale jdi, Suze, nebuď taková.“ Stačil mi svázat nohy a

pak – asi aby mě nenapadlo, já nevim, třeba se někam odkutálet? – přivázal konec provazu k nejbližšímu sloupu. „Přijdu tě vysvobodit hned, jak zabiju Felixe Diega. A pak pomažem zpátky domů.“

„Kde už s tebou do smrti nepromluvím,“ doplnila jsem jízlivě.

„Ale promluvíš,“ opravil mě vesele Paul. „Nebudeš si nic pamatovat. Protože se nebudeme muset vydávat do minulosti zachránit Jesseho. Ty nebudeš mít ani tušení, že někdo takovej existoval.“

„Nenávidím tě.“ Tentokrát jsem do toho vložila všechno.„Teď asi jo,“ souhlasil Paul. „Ale až se zejtra vzbudíš ve

svý posteli, už nebudeš. Protože když nebudeš vědět, kdo je to Jesse, budu já to nejlepší, co tě v životě potká. Zůstanem spolu, ty a já, dva inkarnátoři proti celýmu světu. No nebude to úžasný?“

„Běž do haj –“ Ale nestačila jsem dokončit myšlenku, protože Paul mi strčil pod nos něco bílýho. Čistej složenej látkovej kapesník. Jednou mi tvrdil, že ho má vždycky u sebe, protože jeden nikdy neví, kdy bude muset někomu ucpat pusu roubíkem.

„To si zsss!“ zasyčela jsem na něj.Pozdě. Nacpal mi kapesník do pusy a převázal mi ji

dalším kusem provazu.I kdybych k němu předtím nic necejtila, tak teď to byla

tutovka. Nenáviděla jsem ho každou buňkou svýho těla,

150

každým úderem srdce. Zvlášť když mě poklepal po zátylku na rozloučenou a přidal: „Tak zatím.“

A pak se chytil žebříku a zmizel dole ve stodole.

151

Nevim, jak dlouho jsem tam ležela. Nejspíš dost dlouho na to, abych začala uvažovat nad tím, jestli by nestačilo zavřít oči, abych se přenesla zpátky domů. Kdoví, kde bych skončila? Nejspíš někde na zadním dvorku. Při svým štěstí v porostu jedovatýho břečťanu, protože teďka žádnou stodolu za barákem nemáme. Ale všechno by bylo lepší než ležet zkroucená na podlaze seníku, kde mi vlasama může lízt bůhvíco a ve spáncích mi zběsile škube.

Ale svět bez Jesseho? Protože přesně tohle mě čeká, když to teď vzdám. Svět bez toho jedinýho důvodu, proč žít. Teda skoro. Já sice vim, že žena potřebuje muže jako ryba kolo a tak. Až na to…

Až na to, že ho miluju.Nemůžu to udělat. Bylo by to tak sobecký. Ne, nevzdám

to. Zatím. Pořád mi zbejvá spousta času do večera – nebo mi ho aspoň zbejvalo v tý chvíli, kdy mě tady Paul nechal svázanou. Všimla jsem si, že teď už se stíny začínaly prodlužovat.

Ale stejně. Jestli paní O’Neilová Paulovi nelhala a Jesse má dorazit dneska večer, tak mám ještě trochu náskok. Třeba Paul Diega nenajde. Třeba se vrátí, protože ho nezmákne zabít. A až přijde, rozváže mě…

A pak zjistí, co je to bolest, to vám teda garantuju. Protože teď už se nedám zaskočit.

Nevim, kolik času uběhlo, zatímco jsem tam tak ležela a sumírovala si podrobnosti pomsty vykonaný na Paulu

15

152

Slaterovi. Smrt? To by pro něj bylo prakticky vysvobození. Trávit věčnost jako duch – bezcílně bloumat mezi různejma světama a epochama –, to bude to pravý potěšeníčko. Jen ať si na vlastní kůži vyzkouší, čím si za celou tu dobu musel projít Jesse. To by ho mělo naučit…

A to šlo zařídit. Mohla jsem vyštvat Paulovu duši z jeho těla tak, aby se už nikdy nemoh vrátit…

… a věnovat jeho tělo někomu jinýmu. Někomu, kdo by si zasloužil žít znova…

Jenomže to nešlo. Věděla jsem, že to nedokážu. Nedokázala bych líbat Paulovy rty, i kdybych věděla, že tam uvnitř je Jesse a že se vlastně líbám s ním. To by bylo… hnusný.

Zrovna jsem tam tak ležela a celý si to představovala, když jsem zaslechla zvuk, kterej se mý ucho v posledním roce naučilo rozeznávat tak bezpečně, že bych ho uslyšela i mezi tisícovkama lidí v kotli stadionu.

Jesseho hlas.Na někoho volal. Neslyšela jsem, co říká. Ale znělo to, já

nevim… jinak.Ten zvuk se přiblížil.Jesse mířil ke stodole.Našel mě! Netuším jak – doktor Slaski neříkal, jestli

můžou v čase cestovat i duchové. Třeba můžou. Třeba jsou vybavený stejně jako inkarnátoři a Jesse na to kápnul, vrátil se v čase a hledá mě. Aby mě zachránil. Teda aby mi pomoh zabránit v tom, že ho zachráním.

Zavřela jsem oči a opakovala v duchu jeho jméno tak usilovně, jak jen to šlo. Tohle skoro vždycky fungovalo. Jesse se pokaždý zhmotnil přede mnou a zajímal se, co že to od něj tak nutně potřebuju…

Jenomže teď ne. Teď to nezabralo. Otevřela jsem oči… a nic.

Ale pořád jsem slyšela jeho hlas, přímo pod sebou. Říkal zrovna: „Ne, ne, to je v pořádku, paní O’Neilová.“

153

Paní O’Neilová? Copak paní O’Neilová Jesseho vidí?Vrata stodoly se otevřely. Slyšela jsem jejich zaskřípění.

A potom…Kroky.Ale jak bych mohla slyšet Jesseho kroky? Je to přece

duch.Přisunula jsem se k okraji půdičky, jak nejvíc to šlo, a

vytáhla krk, abych viděla na to, co jsem zatím jen slyšela. Jenomže provaz, kterým mě Paul přivázal ke sloupku, mi nedovoloval posunout se o moc dál proti původní poloze. Teď už jsem ho slyšela… Doopravdicky slyšela. Mluvil něžným, chlácholivým hlasem, na… na…?

Na svýho koně.Jesse mluví s koněm. Slyšela jsem to zvíře, jak místo

odpovědi spokojeně frká.A tak jsem to konečně pochopila. Tohle nebyl duch

Jesseho, kterej mě přišel vysvobodit. Tohle byl živej Jesse, kterej mě ještě nikdy neviděl. Živej Jesse, kterej sem dneska večer přijel, aby si v mým pokoji dal schůzku s osudem.

Strnula jsem. Po celým těle jako by mě bodaly jehly a špendlíky – a nejen proto, že už jsem tak dlouho ležela zkroucená a ztuhlá. Potřebovala jsem ho nutně vidět. Potřebovala. Jenomže jak?

Pak se pohnul a já otočila hlavu za tím zvukem…A v mezeře mezi prknama podlážky jsem uviděla

barevnej záblesk. Jeho kůň. To je jeho kůň! Viděla jsem ruce, jak uhlazujou sedlo, odvazujou ho. Jesse. Jesse je přesně pode mnou. Je…

Nevim, proč jsem to udělala. Nechtěla jsem, aby zjistil, že jsem tady. Jestli mě najde, můžu všechno rovnou odpískat. Kdoví, třeba by kvůli mně v noci prošvihnul i schůzku se svým vrahem. A už se nikdy nepotkáme.

Ale touha uvidět ho – živýho – byla tak silná, že jsem co nejhlasitějc zabušila svázanejma nohama do podlahy.

154

Ruce, který se věnovaly upravování sedla, rázem strnuly. Zkusila jsem na něj zavolat, ale vinou Paulova kapesníku jsem ze sebe dostala jenom ggghhh, ggghhh.

Znova jsem zabušila patama.„Je tam někdo?“Vykopla jsem ještě jednou.Tentokrát už nezavolal. Přiskočil k žebříku a začal se

drápat nahoru. Slyšela jsem, jak šprusle praskaj pod jeho tíhou.

Tíhou. Jesse totiž něco vážil.A pak jsem uviděla jeho ruce – velký, snědý, obratný ruce

– na vrcholku žebříku, následovaný o vteřinku pozdějc jeho hlavou…

Dech mi uvíznul v plicích.Protože to byl on. Jesse.Ale ne ten Jesse, jak jsem ho viděla naposledy. Protože

tenhle byl živej. Byl… tady. Pevně a nezpochybnitelně vyplňoval prostor, jako by mu patřil, jako by si ho odtlačoval z cesty, místo aby ho nechával procedit skrz sebe.

A nemihotal se. Zářil, ale ne tou astrální září, kterou jsem kolem něj byla zvyklá vídat. Místo toho vyzařoval nepřehlídnutelnou auru zdraví a síly. Jako by ten Jesse, kterýho jsem znala, byl jen chabá nápodoba – odraz – kluka, na kterýho jsem se dívala teď. Nikdy jsem si tak palčivě neuvědomovala, jak se mu tmavý vlasy na opáleným krku kroutěj, jak hluboký jsou jeho temný oči, jak bíle svítej jeho zuby, jak vypracovaně vypadaj jeho dlouhý nohy, když si kleknul vedle mě, jak mu na hřbetech rukou vystupujou žíly, jak se mu na pažích rýsujou šlachy…

„Slečno?“A jeho hlas. Jeho hlas! Tak podmanivej, až mi přejel po

celý páteři. Byl to Jesseho hlas, ale najednou byl všude kolem a znělo to jako…

„Slečno? Nepřišla jste k úhoně?“

155

Díval se na mě a jeho tmavý oči byly plný zájmu. Sáhl rukou někam ke svý botě a pak už jsem viděla jen záblesk ostří. Vyjeveně jsem sledovala, jak se jeho čepel blíží k mý tváři.

„Ničeho se neobávejte,“ vyzval mě Jesse. „Rozváži vás. Který ničema se vás opovážil spoutat?“

Najednou byl roubík venku. Tam, kde se mi do pusy zařezával provaz, jsem cejtila odřeninu. A pak mi ruce odskočily od sebe – bolavý, ale volný.

„Můžete mluvit?“ Jesseho ruce mi sklouzly k nohám a jeho nůž opatrně přeřízl provaz, kterým mě Paul svázal. „Nuže…?“

Odložil nůž a zvednul mi k obličeji něco dalšího. Voda. V nefalšovaný zálesácký placatce. Popadla jsem ji a zhluboka se napila. Předtím mě ani nenapadlo, jak hroznou mám žízeň.

„Jen zvolna,“ prones Jesse hlasem – ale jakým hlasem! „Donesu vám další. Vyčkejte zde, pomohu vám –“

Než to stačil doříct, flaška mi vypadla z ruky a mý prsty se vymrštily, aby místo ní popadly jeho košili.

Ale nebyla to košile, jakou jsem byla zvyklá na Jessem vídat. Vypadala podobně, bylo to stejný jemný bílý plátno, ale tahle byla upnutá až ke krku. Taky měl vestu a pás – myslím, že tak tomu říkali – z nějakýho průsvitnýho hedvábí.

„Ne!“ vyhrkla jsem. Sama jsem byla překvapená, jak skřehotavě můj hlas zní. „Nechoď pryč!“

Heleďte, vůbec to nebylo ze strachu, že poběží pro paní O’Neilovou, která ve mně pozná tu běhnu, co tady načapala včera v noci, jak se jí courá po baráku. Ale proto, že jsem nemohla snýst pomyšlení, že se na něj nebudu moct dál dívat. Ještě neodcházej. Nikdy.

Tohle je Jesse. Skutečnej Jesse. Ten, kterýho miluju.A kterej už brzo umře.

156

„Kdo jste?“ Jesse zvednul láhev, kterou jsem upustila, a když zjistil, že v ní zbylo trochu vody, podal mi ji zpátky. „A kdo vám to způsobil – který arcilotr vás tu takto zanechal?“

Dorazila jsem zbytek na jeden lok. Znala jsem Jesseho dost na to, abych pochopila, že je zhrozenej – zhrozenej nad tím, jak mi moh někdo províst něco takovýho.

„Jeden… muž,“ vykoktala jsem. Protože Jesse – tenhle Jesse – nemoh znát Paula Slatera… A nemoh znát ani mě, chápete?

Obočí se mu zachmuřilo – to pravý s jizvou vypadalo prostě neodolatelně. Ale ta jizva nebyla, jak jsem si všimla, u živýho Jesseho zdaleka tak zřetelná jako u ducha.

„A onen muž vás též navlékl do tohoto prazvláštního úboru?“ zajímal se Jesse a kritickým okem přelítnul mý džíny a motorkářskou bundu.

Najednou jsem málem vyprskla. Vypadal jako úplně jinej Jesse – nebo spíš stokrát opravdovější než ten, kterýho jsem znala –, ale na jeho znechucení mým ohozem jsem si teda mohla vsadit.

„Jo,“ ucedila jsem. Přišlo mi, že tomu uvěří spíš než nějakýmu složitýmu vysvětlování.

„Postarám se, aby na jeho záda dopadl bič,“ prohlásil Jesse jakoby mimochodem – jako by dennodenně bičoval chlápky, který oblíkaj holky do prapodivnejch hadrů a přivazujou je ke sloupu na půdě. „Kdo jste? Vaše rodina dozajista trne obavami…“

„Ehm,“ zamumlala jsem, „to asi ne. Teda… pochybuju. A jmenuju se Suze.“

Temný obočí se zase zachmuřilo. „Soose?“„Suze,“ opravila jsem ho s úsměvem. Nemohla jsem si

pomoct. Teda abych se nesmála. Bylo tak nádherný, že ho zase vidím. „Susannah. Jako v tý písničce. Ó Susannah, zdali mě ráda máš…“

S bolestným bodnutím u srdce jsem si uvědomila, že přesně tohle jsem mu kdysi vysvětlovala v mým pokoji – ten

157

den, kdy jsem se ocitla v Carmelu. Ale tenkrát jsem netušila to, co vim dneska – že ten den znamenal zásadní obrat v mým životě, že od tý chvíle jsem začala všechny svý zážitky dělit na dobu do J. – do Jesseho, a od J. – od Jesseho. Tehdy jsem ještě neměla tušení, že tenhle kluk v nabíraný košili a těsnejch černejch kalhotách bude pro mě jednoho dne znamenat mnohem víc. Skoro všechno v mým životě.

Ale teďka už jsem to věděla. A taky jsem věděla něco dalšího:

Že jsem se spletla. Strašlivě spletla.Ale ještě jsem měla čas to napravit.„Susannah,“ opakoval Jesse a posadil se vedle mě do

sena. „Susannah O’Neilová? Přízeň pána a paní O’Neilových? S vaším dovolením za nimi tedy zajdu. Dozajista budou potěšeni, jakmile je zpravím, že jste v pořádku –“

„Ne,“ vyhrkla jsem a horlivě zavrtěla hlavou. „Moje rodina je totiž… hodně zdaleka.“ Sakra hodně, to si piš. „Nedokážeš-te je najít. Teda, vážně moc děkuju… ale fakt to nejde.“

„A ten muž tedy…“ Jesse si to užíval. A proč taky ne? Nejspíš se mu nestávalo denně, aby narazil na seníku na svázanou šestnáctku s roubíkem v puse. „Kdo je to? Uvědomím šerifa. Nechť pyká za to, co vám učinil.“

I když se mi nechtělo do ničeho víc než do toho, abych poštvala Jesseho – teda živýho Jesseho – na toho zatracenýho Paula, nezdálo se mi, že by to bylo zrovna pravý ořechový. Ne teď, když má Jesse na krku spoustu vlastních problémů, se kterejma se bude muset co nevidět vypořádat. Paula musím zmáknout sama.

„Ne,“ odmítla jsem. „To bude v pohodě.“ Když jsem uviděla jeho nechápávej výraz, rychle jsem dodala: „Chci říct, že je to v pořádku. Nevolej-te šerifa –“

„Už se toho ničemy netřeba obávat, slečno,“ ujistil mě Jesse shovívavě. Neměl ani páru o tom, že mluví s holkou,

158

která už svýho času nakopala pěknejch pár zadků. Většinou sice v duchovním rozměru, ale stejnak. „Nedopustím, aby vám zase ublížil.“

„Já se nebojím, Jesse,“ ujistila jsem ho.„Potom –“ Jeho tvář se najednou zachmuřila. „Počkejte.

Odkud znáte mé jméno?“No. V tom je právě zakopanej pes. Ale nemyslím, že by

tohle rčení pochopil.Zvědavě mě pozoroval, jeho temný oči propátrávaly mou

tvář. Asi jsem musela vypadat jako ztělesněnej půvab. Heleďte, když vás někdo nechá celý hodiny s obličejem zabořeným do sena a s roubíkem v puse, taky nebudete sbírat jeden titul Miss Sympatie za druhým.

Ale to je fuk. Teda to, co si o mně teď Jesse myslí. Blbý bylo, že jsem si to tak palčivě uvědomovala jenom já. Fakt pech: sotva poprvé potkám svou životní lásku – teda zaživa –, musím vypadat jako idiot. Prohrábla jsem si vlasy a pokusila se je zastrčit za ucho.

„Znám vás?“ zeptal se Jesse. „Byli jsme si představeni? Nejste… nejste jedno z Andersonových děvčat?“

Neměla jsem sice páru, kdo jsou ty Andersonovy „děvčata“, ale stejně jsem na ně pekelně žárlila. Protože to očividně byly holky, který Jesseho znaly – toho živýho Jesseho. Zajímalo by mě, jestli si vůbec uvědomovaly, jakou maj kliku.

„Neznáme se,“ ujistila jsem ho. „Zatím. Ale já… prostě… o tob-vás dost vím.“

„Vážně?“ V očím se mu objevil záblesk pochopení. „Počkejte – ano! Už chápu. Jste přítelkyně některé z mých sester, viďte? Chodila jste s některou do školy? S Mercedes? Znáte naši Mercedes?“

Zavrtěla jsem hlavou a začala hrabat v kapsách motorkářský bundy.

„Tak s Josefinou?“ Jesse si mě pátravě prohlížel. „Nejspíš budete tak v jejím věku – kolem patnácti, viďte? Nebo to

159

není Josefina? S Martou se dozajista nemůžete znát, ta je mnohem starší –“

Znova jsem zavrtěla hlavou a pak jsem k němu přistrčila to, co jsem vylovila z kapsy.

Podíval se na to, co leželo v mý dlani.„Nombre de Dios,“ zamumlal překvapeně a vzal si to ode

mě.Byla to ta jeho miniatura, kterou jsem ukradla z

carmelskýho muzea. Teprve teď jsem pochopila, jak odbytej portrét to ve skutečnosti byl. Teda uznávám, že malíř docela věrně zachytil tvar jeho hlavy, barvu očí i výraz.

Ale ani náhodou se mu nepovedlo vyjádřit to, co dělalo z Jesseho… no… prostě Jesseho. Tu laskavou moudrost v jeho hlubokejch hnědejch očích. Sebevědomou křivku jeho širokejch, smyslnejch rtů. Jemnost jeho chladnejch, silnejch paží. Tu sílu – která teď dřímala pod povrchem, ale tak blizoučko, že se mohla každičkou chvíli probudit. Svaly vypracovaný rokama dřiny na otcově ranči, schovaný pod bílou košilí a černejma kalhotama.

„Odkud to máte, slečno?“ vyhrknul Jesse a svíral svůj portrét. Vypadalo to, jako by měl pořádný vztek, protože z temnejch očí mu rázem sršely jiskry. „Takový portrét vlastní než jedna osoba!“

„Jasně,“ přitakala jsem. „Tvo-vaše snoubenka María. Přijel jste sem, abyste se s ní oženil. Nebo to aspoň máte v plánu. Cestujete za ní, ale ranč jejího otce je ještě daleko, takže jste se tady zastavil na noc, abyste k nim dorazil až ráno.“

Hněv se změnil ve zmatek. Jesse zvednul levačku a prohrábnul si s ní hustý tmavý vlasy – gesto, který jsem znala ze všech těch situací, kdy ze mě byl naprosto v koncích. Snad proto mi do očí vyhrkly slzy. Byl to tak důvěrně známej posunek… tak neodolatelnej…

„Odkud to všechno víte?“ zeptal se zoufale. „Vy… jste Maríina přítelkyně? To ona… vám tuto věc dala?“

160

„No to zrovna ne,“ vysoukala jsem ze sebe.A zhluboka si vzdychla.„Jesse, jmenuju se Susannah Simonová,“ vyrazila jsem ze

sebe nakonec spěšně, abych už to měla za sebou, než si to zase stačím rozmyslet. „Jsem ten, komu se říká mediátor. Přicházím z budoucnosti. Kvůli tomu, abych dneska v noci zabránila vraždě.“

161

Protože jsem pochopila, že právě tohle musím udělat.Nejdřív jsem si myslela, že ne. Že zvládnu sedět na zadku

a kliďánko přihlížet tomu, jak Jesseho zamordujou. Teda, a jako proč ne – jinak se přece nikdy nepotkáme! Jasně že to zvládnu. Nemějte péči.

Ale to bylo předtím. Předtím, než jsem ho uviděla. Než se mě dotknul. Než jsem zjistila, co byl zač, nebo co by moh bejt zač, kdyby zůstal naživu.

Jenomže teď jsem pochopila, že prostě nemůžu připustit, aby Jesseho zavraždili. Bylo by to stejný jako přistrčit nejmladšího nevlastního brášku Davida pod kola svištícího náklaďáku nebo nakrmit mamku smrtelně jedovatejma muchomůrkama. Nemohla jsem nechat Jesseho umřít, ani kdyby to znamenalo, že už ho v životě neuvidím. Na to jsem ho až moc milovala.

Právě tak jednoduchý to bylo. Jako facka.Jo, věděla jsem, že na sebe budu pozdějc sakra zuřit.

Věděla jsem, že se jednou probudím, a jestli mi v hlavě uvízne aspoň nějakej dozvuk tohohle rozhodnutí, budu se nenávidět až do konce svejch dní.

Ale co jinýho jsem mohla dělat? Nemohla jsem přece chladnokrevně sledovat, jak kluk, kterýho miluju, pochoduje do smrtelnýho nebezpečí. Otec Dominik, můj táta, všichni – dokonce i Paul – tvrdili totéž. Musím Jesseho zachránit, dokud to jde.

16

162

Tohle bylo to jediný správný rozhodnutí, jaký jsem mohla udělat.

Ale samozřejmě to nebylo tak jednoduchý. Jednoduchý by bylo něco jinýho – namířit na něj ukazováček, zatímco mě Jesse nevěřícně pozoroval, a vykřiknout: „Apríl! Dostala jsem tě, co? Hele, to byl jen fór.“

Ale já místo toho zamumlala: „Jesse? Slyšíš mě? Říkám, že jsem přišla z budoucnosti, abych tě zachránila před –“

„Slyšel jsem vás,“ přerušil mě laskavě Jesse a nuceně se usmál. „Víte, co bude nejlepší? Vy mi nyní dovolíte, abych zašel pro paní O’Neilovou. Ta se již o vás postará a já zatím zajedu do města pro lékaře. Neboť je nad slunce jasnější, že ten bídák, jenž vás tak ohavně spoutal a umlčel, vás při tom zlotřilém počínání taktéž udeřil do hlavy –“

„Jesse,“ opakovala jsem bezmocně. Je tohle možný? Jsem tady, abych pro něj přinesla největší oběť svýho života, trpím při pomyšlení, že už nikdy nespatřím svou životní lásku, a on ze mě dělá magora. „Paul mě neuhodil do hlavy, jasný? Nic mi není. Furt mám děsnou žízeň, ale jinak jsem v pohodě. Potřebuju jenom, abys našpicoval uši a dobře mě poslouchal. Dneska v noci přijede sem do penzionu Felix Diego, aby tě ve spánku zaškrtil. Pak tvý tělo zahrabe v mělkým hrobě a nikdo ho neobjeví celý století a půl. Najde se, teprve až můj nevlastní táta začne kopat základy pro bazének s vířivkou za zadní verandou.“

Jesse ze mě nespustil svůj pronikavej pohled. Nevěděla jsem to jistě, ale připadalo mi, že ho ovládl soucit.

„Jesse, já si fakt nedělám prču,“ vyhrkla jsem. „Musíš se vrátit domů. Chápeš? Prostě nasedni na koně, upaluj domů a pusť z hlavy to, že by ses někdy oženil s Maríou de Silva.“

„Tedy vás přec poslala María,“ pronesl konečně Jesse uštěpačně. Tvář se mu zachmuřila návalem hněvu. „Toť její poslední pokus, jak si zachovat tvář, není-liž pravda? Inu, můžete se neprodleně vrátit za svou paní a povědět jí, že vaše intrika selhala. Nepřipustím, aby se její rodina

163

domnívala, že nejsem sdostatek mužem a nedokáži jí své rozhodnutí sdělit do očí. Nesejde mi ani zbla na tom, koho za mnou vyšle, a nezajímají mne tyhle podivínské výplody její choré mysli, jež mne mají vystrašit! Setkám se s ní zítra po rozbřesku, nechť se jí to líbí, či nikoli.“

Zůstala jsem na něj zírat naprosto zmatená. O čem to sakra zase mele?

Teprve pak jsem si vzpomněla na tajemství, který mi Jesse kdysi svěřil – na tajemství, o kterým kromě mě nikdo neví… že tenkrát nejel na de Silvův ranč kvůli tomu, aby se s Maríou oženil, ale aby se s ní rozešel…

… což taky vysvětlovalo, proč mělo jeho tělo, do kterýho můj nevlastní brácha Brad nechtěně kopnul motykou, u sebe všechny dopisy od tý důry. Milostná etiketa devatenáctýho století vyžadovala, aby si dvojice při rozchodu vrátila psaníčka, kterejma jeden druhýho obšťastnili. Diego zabil Jesseho předtím, než si tyhle pravěký textovky mohli předat z ručky do ručky – jenom proto, aby se Maríin táta náhodou nezačal nepříjemně vyptávat, proč se rozešli. Třeba jako na to, co se vlastně Jesse doslechnul o svý snoubence, že ho to přimělo k tak zásadnímu rozhodnutí.

„Počkej,“ vyhrkla jsem. „Počkej, Jesse. María mě neposlala. Já ji ani neznám. Teda, sešly jsme se, ale –“

„Dozajista ji znáte,“ opravil mě zlostně Jesse a ukázal mi zarámovanou miniaturu. „To od ní máte toto. Jak jinak byste získala mou podobiznu?“

„Ehm,“ rozpačitě jsem pokrčila ramenama, „popravdě řečeno jsem ji čmajzla.“ Pak jsem zahlídla výraz v jeho tváři a pochopila, že tohleto jsem teda říkat neměla.

„Ale ne!“ natáhla jsem k němu obě ruce s rozevřenejma dlaněma. „Klid, člověče. Nečmajzla jsem ji tvý dokonalý Maríi, věř mi. Ukradla jsem ji z archivu Historickýho spolku tady v Carmelu, chápeš? Z muzea, ale jak se dostala až tam, to ví jen sám pámbu. Vsadím se, že kdybys teďka mluvil se

164

starou dobrou Maríou, bude mít ten portrét pořád u sebe. Ten svůj, abych byla přesná.“

„Tahle miniatura není než jedna,“ ohradil se Jesse.„Já vím.“ Bože, proč je to tak těžký? „Ale prohlídni si ji

pořádně, Jesse. Podívej se, jak zašle vypadá, jak je malba popraskaná a rámeček oprejskanej. To kvůli tomu, že je skoro dvě stě let stará. Ukradla jsem ji prostě v budoucnosti, Jesse. Použila jsem ji k tomu, aby mi pomohla dostat se sem, do minulosti, abych tě mohla varovat…“ To sice nebyla úplně pravda, jasně, ale teď už vlastně jo. „Musíš mi věřit. Paul – ten kluk, co mě svázal – se sem zase vrátí. Šel hledat Felixe Diega, aby ho zarazil dřív, než tě ten chlap najde –“

Jesse zavrtěl hlavou.„Nevím sice, kdo jste,“ prones tiše a tak nevlídně, jak se

mnou nikdy nemluvil, „ale hodlám toto –“ a podržel mi miniaturu před obličejem –, „osobně vrátit právoplatnému majiteli. Vezměte prosím na vědomí, že vaše hra již skončila. Nuže?“

Hra? Tak to už bylo fakticky moc. Hasím si to sem takovou dálku, nasazuju kvůli němu krk a všechno možný, a on se navzteká jen kvůli tomu, že jsem čmajzla jeho blbej portrét? „Jesse, tohle není žádná hra, jasný? Kdyby to byla jen hra, kdyby mě fakticky poslala María, jak bych mohla vědět třeba tohleto? Jak bych mohla vědět, že María a Diego se tajně milujou? Jak bych mohla vědět, že ta tvoje holka – mimochodem, je to teda pěkně zákeřná mrcha – si tě vůbec nechce vzít? Že její otec nemá Diega nijak v lásce a doufá, že když ji provdá za tebe, María na něj zapomene? Jak bych mohla vědět, že se ty dva holoubci domluvili na tom, že tě dneska v noci zavražděj a zahrabou tvý tělo, aby to vypadalo, žes vzal nohy na ramena –“

„Nombre de Dios!“ zaklel Jesse a vyskočil. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se podlaha půdy pod jeho nohama chvěje. Na tohle jsem u ducha Jesseho nebyla zvyklá. Byl to jen

165

další důkaz toho, jak strašlivě daleko od světa, kterej důvěrně znám, jsem se v tuhle chvíli ocitla.

Ale to nebyla jediná věc, kterou bych od ducha Jesseho nečekala. Uvědomila jsem si to vzápětí, když se ke mně ten živej Jesse sklonil, popadnul mě za ramena a neurvale se mnou zatřás.

„Toto vše víte, neboť vám to svěřila María!“ procedil skrz zuby. „Dosti zapírání! Přiznejte se – to ona vám vše pověděla!“ Pak mě pustil stejně prudce, jako mě prve chytil, a otočil se. Nakonec ze sebe vyrazil zaúpění, který mělo nejspíš vyjadřovat jeho potlačovanou zuřivost – a prohrábnul si rukou vlasy.

Ramena mě v místech, kde mě ještě před chviličkou svíral, pořádně pálily.

„Hele, promiň,“ ozvala jsem se soucitně. Koneckonců jsem věděla, jak mu teď asi je. Jenomže jeho srdce nebylo to jediný v tyhle stodole, který zrovna někdo zlomil. „Je mi to líto – no, že tě tvoje holka chce dát zabít a všechno to kolem. I když ses s ní chtěl stejně rozejít. Ale když si to tak vemeš, já myslím, že ti bude líp bez ní. Hele, já se s tou čůzou potkala jen jednou, a taky se mě snažila zabít. Jenomže proto to neříkám. Je určitě lepší, abys zjistil, jaká je to mrcha, hned teď a skoncoval to s ní, než kdyby sis ji vzal. Protože já vlastně ani netuším, jestli jste se tenkrát vůbec mohli rozvádět, teda ve tvejch časech.“

„Dosti už!“ Jessemu teď vylítla k vlasům i druhá ruka.„Čeho dost? Už nechceš slyšet, jaká je to mrcha?“ Teda

možná to bylo fakt trochu drsný. „No tak dobře, ale věř mi, že z tý holky nekouká nic dobrýho.“

„Ne!“ Jesse se ke mně sklonil. Překvapila mě prudkost, s jakou se jeho oči propalovaly do mejch. „Těch řečí o tvých časech. O budoucnosti. Vy… vy… nezlobte se na mě, slečno Susannah, ale želbohu budu přec nucen zajet pro šerifa. Neboť to zcela očividně nemáte v hlavě v pořádku.“

166

„Slečno Susannah?“ K mýmu zděšení se mi do koutků očí nahrnuly slzy. Ale nemohla jsem si pomoct. Tohle bylo tak… tak…

… nespravedlivý.„Takže najednou jsem slečna Susannah, jo?“ zeptala jsem

se a snažila se nevšímat si slanejch čůrků, který mě začaly štípat na tvářích. „To je teda super. Tak já tady riskuju trvalý poškození mozku, a ty mi ani nevěříš? Udělala jsem něco, co mi zlomí srdce na celej život, a jediný, co tě napadne, je, že to nemám v hlavě v pořádku? Fakt díky, Jesse. Ne, dobrý. To snad ani nemuselo bejt.“

Poslední slovo už jsem jenom zavzlykala. Ale fakticky, tohle už bylo moc i na mě. Dokonce jsem se na něj už ani nedokázala podívat, protože kdykoli jsem to udělala, ten pohled mě úplně oslepil, jako by Jesse doopravdy zářil jako ten nejnádhernější vánoční stromeček, co kdy kdo nastrojil. Zakryla jsem si oči rukama a rozbrečela se.

Možná jsem už udělala, co se dalo, pomyslela jsem si. Možná že když jsem mu naznačila Maríiny a Diegovy spády, přece jen ho to přiměje, aby zase sednul na koně a upaloval domů. I když mě nepovažuje za důvěryhodnej zdroj informací, snad ho to aspoň nahlodalo. Víc už jsem udělat nemohla, ne? Teda co jinýho jsem mu ještě mohla říct, aby mi začal věřit?

A vtom jsem si vzpomněla.Spustila jsem ruce z ubulenýho obličeje a podívala se na

něj. Bylo mi fuk, že mě vidí takhle.„Doktor,“ vyhrkla jsem.„Ano.“ Jesse vytáhl z kapsy kapesník a podal mi ho.

Zdálo se, že hněv už z něj úplně vyprchal. „Dovolte mi, abych pro něj zajel. Vskutku se zdá, slečno Susannah, že navzdory tomu, co tvrdíte, vás onen bídák zřejmě –“

„Ale nejde o mě!“ Netrpělivě jsem odstrčila jeho kapesník stranou. „Já myslím tebe.“

167

Koutky úst mu zvlnil nepatrnej úsměv. „Já že potřebuji lékaře? Vy žertujete. Ujišťuji vás, slečno Susannah, že jsem se nikdy necítil zdravěji než v tomto okamžiku.“

„Ne!“ Vyhrabala jsem se na nohy. Zkusila jsem vstát poprvý od chvíle, kdy mě Paul svázal, a zrovna dvakrát jistě jsem se necejtila.

Ale nakonec jsem to dokázala bez jeho pomoci. Stála jsem před ním a ztěžka oddychovala – ale z rozrušení, ne vyčerpáním.

„Doktor,“ opakovala jsem a dívala se přímo do jeho sebejistejch a starostlivejch očí. Byl o dobrejch patnáct čísel vyšší než já, ale to mi bylo fuk. Zaklonila jsem k němu hlavu.

„Tajně sis přál stát se doktorem,“ vyhrkla jsem. „Nikdy ses táty nezeptal, jestli smíš, protožes věděl, že by ti to nedovolil. Musels po něm převzít ranč, protožes byl jedinej syn. Nemohli by tě postrádat celý ty roky, co bys studoval na doktora.“

S Jesseho tváří se v tu chvíli něco stalo. Ta podezíravost, která se mu usadila v očích ve chvíli, kdy jsem mu ukázala jeho portrét, byla ta tam, a nahradilo ji něco jako…

Něco jako ohromení.„Jakže…?“ Nevěřícně se na mě zadíval. „Jak tohle

můžete probůh…?“ Zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem se s tím nesvěřil živé duši.“

Natáhla jsem se a chytila ho za ruku…… a byla jsem šokovaná tím, jak ji má horkou. Když mě

předtím Jesse držel… když mě objímal a hladil po vlasech a já roztávala pod teplem jeho dlaně, pokaždý jsem věděla, že to teplo není skutečný. Existovalo jenom v mý hlavě. Ale tentokrát to skutečný bylo. Tvrdý mozoly, který jsem tak dobře znala… byly opravdický. Jesse byl z masa a kostí.

„Svěřil ses mně,“ opravila jsem ho jemně. „V budoucnosti.“

Zavrtěl hlavou, ale ne moc přesvědčivě.

168

„To… přec není možné…“„Je,“ namítla jsem. „Ale je to možný. Víš, dneska v noci

tě Diego zabije. Ale zemře jen tvý tělo, Jesse. Tvoje duše nikam neodejde, protože… no asi proto, že se to takhle nemělo stát…“ Nepřestávala jsem ho držet za ruku a něžně se na něj dívala. „Myslím, žes měl zůstat naživu, ale nezůstals, a tak tvoje duše bloumala po světě dalších sto padesát let, dokud jsem nepřišla já. Jsem někdo, kdo pomáhá… no prostě pomáhám lidem, který nečekaně umřeli. Vypravovals mi, žes chtěl bejt doktorem, Jesse. Vypravovals mi to v budoucnosti. Tak už mi konečně věříš? Můžeš odsud prosím odjet a už nikdy se nevracet?“

Jesse se zadíval na naše propletený prsty. Ty mý vypadaly vedle jeho opálenejch tak bledý – a taky nápadně hladký vedle jeho mozolnatý kůže. Mlčel. Heleďte, co by na to taky měl říct?

Ale protože to byl Jesse, věděl, co má říct. A řek přesně to, co říct měl.

„Jestliže o mne víte takovou věc,“ začal váhavě, „jestliže víte, že jsem se chtěl stát lékařem – což jsem Maríi nikdy nesvěřil –, potom mi nezbývá… Zřejmě vám musím… věřit.“

„Takže,“ nadechla jsem se, „už to víš. A teďka musíš rychle odsud, Jesse. Nasedni na koně a upaluj.“

„Ano.“Stáli jsme vedle sebe tak blízko. Stačilo, aby se trošku

natáhnul, a moh by vzít můj obličej do dlaní, jak to obvykle dělával.

Ale tentokrát to pochopitelně neudělal.Ale cejtila jsem, jaký z něj proudí teplo, nejenom z jeho

ruky, ale z celýho jeho těla. Byl tak plnej života, až mi z toho začaly vibrovat všechny buňky v těle a vlasy na hlavě jsem z toho měla celý zelektrizovaný. Tolik ho miluju…

… a on se to nikdy nedozví.

169

Ale tak to má bejt. Protože aspoň bude moct prožít celej, normální, šťastnej život.

„Leč neučiním tak…“ Jesse najednou pustil moji ruku a obrátil se ke mně zádama. „… dnes.“

Zůstala jsem stát, jako by mě někdo nakopnul. Tam, kde mě ještě před vteřinkou zahřívalo jeho tělo, proudil už jenom chladnej vzduch.

„C-cože?“ zakoktala jsem připitoměle. „Cože neučiníš?“„Neodjedu dnes,“ prohlásil Jesse a pokývl bradou k

vratům stodoly. Zůstaly pootevřený a já viděla, jak prodloužený stíny, který se jima ještě před chvílí protahovaly, zmizely. Slunce zapadlo. „Zítra za rozbřesku se vydám na de Silvův ranč, abych si promluvil s Maríou a jejím otcem. Ale dnešního večera ne. Již se připozdilo. Na cestování. Zůstanu tady a ráno vyrazím.“

„Ale to nemůžeš!“ Ty slova mi vyvřely snad z nejhlubších končin duše. „Musíš odjet hned teď, Jesse, teď večer! Ty to nechápeš, je to hrozně nebezpečný –“

Na rtech se mu objevil zase ten úsměšek, kterej jsem tak důvěrně znala. „Dokážu se o sebe postarat, slečno Susannah,“ prohlásil. „Felixe Diega se nebojím.“

Nemohla jsem uvěřit, co mi to tady vykládá!„Ale to bys měl!“ Skoro jsem zavři skla. „Vzhledem k

tomu, že tě zabije!“„Inu, jistě,“ souhlasil Jesse. „Leč pokud vás chápu

správně, právě před tím jste mne přišla varovat… za což vám patří můj vřelý dík.“

Nevěřila jsem, jak se to všechno mohlo zase tak rychle podělat.

„Jesse,“ udělala jsem poslední zoufalej pokus přesvědčit ho, „nemůžeš strávit noc v tomhle baráku. Rozumíš mi? Je to moc, moc nebezpečný!“

Ale Jesse mě překvapil. A proč taky ne? Často mě překvapoval.

„Rozumím,“ odpověděl.

170

„Fakticky?“ zírala jsem na něj. „Fakt? Takže odjedeš?“„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Neodjedu.“„Ale –“„Zůstanu zde,“ prohlásil hrdě a ukázal bradou na půdu. „S

vámi. Až do rána.“Zato moje brada spadla.„Tady?“ opakovala jsem. „Tady… ve stodole?“„S vá-tebou – smím-li.“„Se mnou?“„Ano,“ přikejvnul.Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co se to zrovna

chystá udělat. Vrátila jsem se v čase o sto padesát let, abych ho chránila – možná ne zrovna proto, ale každopádně jsem se o to před chvílí pokusila –, a on se pokouší chránit mě.

To je prostě celej Jesse. Skoro mě to znova rozbrečelo. Doopravdy.

Ale jenom skoro.Protože mě od toho odvedla jeho další otázka. „Nicméně

bych rád věděl… proč?“ Jeho temný oči se mi zabodly do tváře.

„Proč co?“ zamumlala jsem, jako by omámená jeho uhrančivým pohledem.

„Proč jsi to udělala? Proč ses vydala do takového nebezpečenství, abys mne zachránila před Diegem?“

Protože tě miluju.Tři jednoduchý slovíčka. Tři slovíčka, který jsem za

žádnou cenu nemohla vypustit z pusy. Ne před tímhle Jessem, pro kterýho jsem úplně cizí člověk. Ještě před chvílí mi vykal, a dokonce si myslel, že jsem praštěná. Nechtěla jsem to mezi náma zase pokazit.

„Protože to nebylo správný – to, co se ti stalo.“Ale sotva jsem se dala do vysvětlování, když nás zezdola

přerušil mužskej hlas.„Seňore de Silvo?“A ani náhodou to nebyl pan O’Neil.

171

Krev mi ztuhla v žilách.Tenhle hlas jsem znala. Až moc dobře. Patřil chlápkovi,

kterej se mě už jednou pokusil oddělat.„To je on,“ zašeptala jsem. Což bylo zbytečný, to je vám

snad jasný, protože Jesse očividně věděl moc dobře, o koho tady jde.

Postavil se a vykročil ze stínu, kterej mu předtím dopadal na tvář. S ulehčením jsem si uvědomila, že se mu dá z tváře vyčíst pořádná nedůvěra. Konečně mi začal věřit.

„Kdo je to?“ zeptal se a zvednul lucernu. Pak povytáhnul knot, takže plamínek se zběsile rozhořel.

Muž pod náma prones španělsky něco, čemu jsem nerozuměla, až na poslední dvě slova. Ty jsem dokonce i já dokázala rozluštit naprosto bez problémů:

Felix Diego.A je to tady! pomyslela jsem si. Odtud už nevede cesta

zpátky.Jesse mu odpověděl španělsky, Diego na to zareagoval

stejně, a přestože jsem netušila, co to ten lotr mele, jeho slizkej tón působil dostatečně nevěrohodně. Připadalo mi, že Jesseho někam láká.

A Jesse to rázně odmítnul.„No?“ zašeptala jsem ustaraně, když konverzace skončila

a já uslyšela, že Diego konečně odchází.Jesse mě zarazil. Zřejmě nebyl na rozdíl ode mě úplně

přesvědčenej, že je ten chlap doopravdy a nadobro fuč.

17

172

Teprve když se večer nezpochybnitelně proměnil v temnou noc a já už byla úplně oslepená zlatejma paprskama lampy, kterou Jesse celou tu dobu svíral, vysvětlil mi: „To byl Felix Diego. Pravil, že ho posílá jeho pán – Maríin otec –, aby dohlédl na to, zda mám vše, co potřebuji, a aby mne zítra po zbytek cesty doprovázel.“

„Už to Maríin táta někdy udělal, kdyžs k nim dřív jezdil?“ zeptala jsem se.

„Ne,“ potvrdil stručně Jesse.„A cos mu řek?“„Ubezpečil jsem ho, že ničeho nepostrádám.“ Jesse mi

sice zdvořile odpovídal, ale z výrazu jeho tváře se dalo vyčíst, že je v myšlenkách na hony daleko. Skládal si v hlavě všechny ty nepravděpodobný historky, kterejma jsem ho nakrmila, s tím, co se před chvílí stalo. A výsledek se mu nejspíš vůbec nezamlouval.

„Sdělil jsem mu, že přečkám noc zde,“ vysvětloval, „neboť můj kůň churaví. On však namítl, že mu připadá zdravý, a navrhl, abych si s ním zašel dovnitř zavdat cosi ostřejšího –“

Zasykla jsem. „Ale tys mu řek, že ne, viď?“„O tom netřeba pochybovat.“ Jesse se na mě ten den

poprvé podíval, jako by mě konečně začal vnímat. „Jsem přesvědčen, že máš pravdu. Vše nasvědčuje tomu, že mne sem přijel zabít.“

Nespustila jsem dotčeně Vždyť jsem ti to povídala, protože by to nebylo k ničemu. A kromě toho už Jesse beztak vypadal dost rozčileně. Nebo ne rozčileně, ale – ohromeně. A ještě nějak… ale nedokázala jsem přesně určit, co je to vlastně za výraz.

Nebo aspoň až do chvíle, než jsem uslyšela další těžký kroky, jak mířej k žebříku a začínaj stoupat vzhůru. Myslela jsem, že se vrátil Diego, a vystartovala jsem proti němu, rozhodnutá vyexpedovat duši toho zmetka bez dalších strachů někam, kde už se na ni těšej…

173

Ale Jesse skočil přede mě a zabránil mi, abych se dostala k žebříku jako první.

A já si uvědomila, co bylo to „něco“ v jeho výrazu, který jsem předtím nedokázala pojmenovat.

Ale ukázalo se, že to vůbec není Felix Diego.„No bezva,“ zaradoval se Paul, když se konečně dostal až

na vrcholek žebříku a uviděl nás dva. „To prostě nemá chybu. Co ten tady dělá?“ Zabodnul pohled do Jesseho, kterej na oplátku zabodnul ten svůj do něj.

„Našel mě tady, Paule,“ oznámila jsem mu. Je vám snad jasný, že jsem vypustila tu část o tom, jak jsem ho vlastně přiměla, aby mě tady našel.

Paul nepřestával na Jesseho zírat. Pokud si všimnul jako já, že živej Jesse vypadá dost jinak než mrtvej, nedal to na sobě nijak znát.

Pokud jde o Jesseho, ten mu krátce pokývnul na uvítanou a zeptal se mě: „Je to on? Ten muž, jenž tě spoutal?“

Měla jsem říct, že ne. Mělo mi dojít, co přijde.Ale to mi v tu chvíli nedocvaklo. A tak jsem odpověděla

popravdě: „Jo, to je on.“A teprve když jsem uviděla, jak se Jesseho ruka zatíná v

pěst, uvědomila jsem si, co jsem to provedla. „Ne, počkej!“ vykřikla jsem.

Ale už bylo pozdě. Jesse se vrhnul na Paula a srazil ho na podlahu. Byla to taková pecka, že koně začali dole ve stáních rzát a dupat kopytama.

„Nechte toho!“ zaječela jsem. Skočila jsem k nim a pokusila se je od sebe odtrhnout.

Ale bylo to, jako bych se snažila odtrhávat od sebe pohoří. I když se dalo uhodnout, že Paul není do rvačky tak říčnej jako Jesse, protože jsem ho slyšela křičet: „Ať mě pustí! Suze, řekni mu, ať mě pustí –“

Ale než to stačil doříct, Jesse ho pustil dobrovolně. Ucouvnul od něj a ztěžka při tom oddychoval. Jeho košili po tý mele chyběl knoflík, takže jsem zahlídla kousek jeho

174

vypracovanýho břišního svalstva. Nevšimnout si něčeho takovýho prostě nešlo, ani když se veme v úvahu vážnost situace.

„Cos mu –“ Paul se hrabal na nohy a sklepával ze sebe nános suchý trávy. „Jéžiši, Suze, cos mu o mně navykládala? Copak nechápe, že já jsem tady ten hodnej? To tys ho chtěla nechat –“

„On to ví,“ vyhrkla jsem rychle.Paul se přestal starat o svý hadry a věnoval mi tázavej

pohled. „Ví to?“ opakoval. „Jako že… fakticky ví?“„Jo,“ potvrdila jsem zamračeně.„Aha.“ Paul se zatvářil zvědavě. „A co způsobilo tu

náhlou změnu v plánech? Já myslel –“„To bylo předtím,“ pokusila jsem se ho spěšně utnout.„Před čím?“ Paul objevil kousek slámy ve vlasech a

vytáhnul si ho.„Předtím, než jsem ho uviděla,“ zašeptala jsem.

Vyhejbala jsem se jim pohledem.Paul mlčel – což pro něj nebylo zrovna typický. Jesse

samozřejmě neměl ani páru, o čem se to bavíme. Pořád zuřil, že si mě Paul dovolil svázat.

„Není mi známo, zda se v časech, z nichž přicházíš, pokládá za běžné dámy poutat a umlčovat roubíkem,“ ozval se přísně. „Leč dovol mi, abych tě ujistil, že v našich časech a podle našich mravů vynáší podobné jednání ctihodnému muži jedinou věc, a tou je vězení.“

Slovo ctihodnému prones Jesse tak uštěpačně, jako by tím dával najevo, že to je to poslední, z čeho by Paula podezíral.

Paul se na něj chladně zadíval. „Víš,“ utrousil jízlivě, „víc se mi líbíš jako duch.“

Přišlo mi rozumný otočit list. „Je tady,“ oznámila jsem Paulovi. „Felix Diego přijel.“

„To vím,“ zamumlal Paul. „Sledoval jsem ho až sem.“„Já myslela, žes měl v plánu se ho zbavit!“

175

„Jasně, ale nemoh jsem k němu přece jen tak nakráčet a před lidma z něj vyhnat duši.“

„A proč ne?“„Protože jsem nechtěl, aby mě někdo odprásknul.“„Vždyť by ses moh hned v příští chvíli přemístit zpátky

do budoucnosti –“„A nechat tě svázanou na seníku paní O’Neilový? To asi

ne. Musel jsem se vrátit a zachránit tě.“ Zaletěl pohledem k Jessemu. „Nemoh jsem tušit, že se tady mezitím Krásnej princ objeví i s koněm a zaskočí za mě.“

„Tak co uděláme?“ zeptala jsem se. Paul se podíval na Jesseho.

„A co chce dělat tady pan Úžasňák?“„Úžasňák?“ Jesse se na Paula výhružně zadíval. „Tento

muž je v budoucnosti mým přítelem?“ zeptal se mě.„Ne,“ odpověděla jsem nejdřív jemu a pak vysvětlila

Paulovi: „Hele, chtěla jsem, aby odsud odjel, ale on zaboha nechce.“

Paul to teda zkusil sám. „Kámo,“ oslovil ho ležérně, „věř mi, neříkám ti to proto, že bych tě měl nějak zvlášť v lásce, ale jestli tady zůstaneš, zaklepeš bačkorama. Prostě zkapeš. Ten Diego v tom umí sakra chodit.“

„Tím mě nevyděsí,“ odseknul Jesse, jako bysme byli dva trubci, co mu bůhvíproč nechtěj věřit.

„Vidíš to?“ zeptala jsem se zoufale Paula.„Super.“ Paul se posadil na kupku sena a tvářil se

utrápeně. „Takže až si to s ním milej Diego přijde vyřídit, oddělá nás taky.“

Otevřela jsem pusu, abych zaprotestovala, ale Jesse mě předešel.

„Myslíš-li si, že tě ponechám o samotě s ní,“ zasyčel na Paula a zadíval se mu výhružně do očí, „pak mě v oné budoucnosti, o níž tu stále hovoříte, vůbec neznáš.“

„Jen klídek!“ Paul natáhnul varovně ruku před sebe. „Nic jinýho bych od tebe ani nečekal, Jesse. Ale co se dá dělat.“

176

Uvelebil se v seně tak, aby měl pohodlí. „Tak prostě počkáme. Až si ten chlap bude myslet, že spíš, a přijde tě sem oddělat, skřípneme ho.“

„Ne,“ namítnul Jesse vyrovnaně. Ani nezvýšil hlas, a přesto to znělo tvrdě jako ocel. „Já se o něj postarám.“

„Hele, bez urážky,“ ozval se Paul, „ale já a Suze jsme sem přišli speciálně –“

„Řekl jsem již jasně, že se o něj postarám.“ Jesse to prones s ledovým klidem, jako pokaždý, když kvůli něčemu zuřil. „To mne hodlá zabít. Já tedy budu tím, kdo mu jeho úmysl překazí.“

Vyměnili jsme si s Paulem pohledy. Paul si povzdychnul, sebral ze země deku a poodešel s ní do zastíněnýho kouta seníku.

„Fajn,“ zavrčel. „Vzbuďte mě, až bude čas přemístit se domů.“

A k mýmu naprostýmu údivu zavřel oči a vypadal, jako by si dával dvacet.

Přesunula jsem pohled na Jesseho. Připadalo mi, že sleduje Paula s čirým znechucením. Když si všimnul, že ho pozoruju, zeptal se trochu mírnějc: „V té době, odkud přicházíte, se vy dva přátelíte?“

„Ehm,“ zamumlala jsem, „to… zrovna ne. Spíš jsme… kolegové. Oba máme stejnej… ty bys tomu v naší době říkal dar.“

„Dar cestovat v čase,“ prones zamyšleně Jesse.„Jo,“ souhlasila jsem, „a taky… dělat další věci.“„A až zabiji Diega“ – všimla jsem si dobře, že řek až, ne

jestli –, „vrátíte se do oněch časů, odkud jste přišli?“„Jo,“ hlesla jsem. Snažila jsem se nemyslet na to, jak

nepředstavitelně smutný to v oněch časech bude.„A chcete mi pomáhat,“ pokračoval Jesse stejně tiše, jako

jsem mluvila já, „neboť…?“Došlo mi, že když se mě na to zeptal poprvý, vlastně jsem

mu na jeho otázku nestačila odpovědět. Ve slabý záři lucerny

177

– Jesse zase stáhnul knot, aby si Diego myslel, že už spí, a podcenil jeho bdělost – vypadal ten kluk ještě líp než předtím. Jasně, protože já ho nikdy předtím neviděla živýho. Jeho hnědý oči působily tak něžně, dlouhý řasy kolem nich byly černý jako tma tam venku. Jeho rty – jeho silný, vláčný rty, který mě líbávaly skoro tak často, jak jsem si přála, a který už mě s největší pravděpodobností nikdy nepolíběj – mě až hypnoticky přitahovaly. Musela jsem od nich násilím odtrhnout pohled a místo toho se soustředit na díru na koleni svejch džínů.

„Protože je to moje práce,“ vypravila jsem ze sebe, když se mi povedlo zbavit se toho knedlíku v krku, kvůli kterýmu mý slova zněly zastřeně tak, jak jsem ani neměla v úmyslu.

Zakašlala jsem.„A činíš tak –“ Jesse tím zřejmě myslel cestování v čase

za účelem varování příštích obětí před hrozbou, která se nad nima vznáší –, „pro všechny zesnulé, kteří zemřeli dříve, než nadešel jejich čas?“

„Ehm… to zrovna ne,“ přiznala jsem. „Ale ty jseš… zvláštní případ.“

„A to jsou všechny dívky,“ pokračoval zamyšleně Jesse a zdálo se, že si nevšímá ani toho, jak jsem nesvá, ani toho, jak moc mě přitahujou jeho rty, „ve vašich časech jako ty?“

„Jako já? To jako, jestli jsou mediátorky?“„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Neohrožené jako ty. Statečné jako

ty.“Lítostivě jsem se usmála. „Ale já vůbec nejsem statečná,

Jesse.“„Zůstala jsi zde,“ připomněl a ukázal na půdičku, „ačkoli

jsi věděla, že se schyluje k čemusi strašnému.“„No jasně,“ souhlasila jsem. „Protože právě kvůli tomu

jsem tady. Aby se to nestalo. I když, abych pravdu řekla…“ Šlehla jsem obezřetným pohledem po Paulovi, abych se ujistila, že nás neposlouchá, což asi beztak dělal, „vlastně jsem nejdřív přišla proto, abych ho zastavila. Teda jako

178

Paula. Abych mu zabránila zastavit Diega. Protože, víš, když dneska neumřeš, tak se my dva – v tý budoucnosti, ze který jsem přišla – nikdy nepotkáme. A s tím jsem se nemohla smířit. A tys mi taky řek – jako v budoucnosti –, že nechceš, aby tě někdo zachraňoval. Jenomže… no… teď jsem tady, a všechno je jinak. Vidíš, že vůbec nejsem statečná.“

Dost pochybuju, že z toho mýho blábolení něčemu rozuměl. Ale to bylo fuk. Bylo to myšlený jako omluva a ten Jesse, kterýho jsem znávala a milovala, by to tak pochopil. A já měla pocit, že mu něco dlužím. Omluvu za to, co jsem provedla.

Za to, že jsem zničila všechno, co mezi náma bylo. A mohlo bejt.

„Dovoluji si poznamenat, že se patrně mýlíš,“ namítnul Jesse, zřejmě jako reakci na mý tvrzení, že nejsem statečná.

Ale co o tom tenhle Jesse může vědět?Tak jsem se na něj jen povzbudivě usmála.A v tu chvíli jsem to uslyšela.

179

Neptejte se mě jak. Nenarodila jsem se s nějakým supersluchem nebo tykadýlkama. Ale prostě… slyšela jsem to.

Zaskřípění vrat stodoly.I Jesse nad žebříkem strnul. Taky to slyšel. O vteřinku

pozdějc jsem ještě uslyšela, jak se Paul posadil. Takže nespal. Ani omylem.

Čekali jsme v naprostým tichu. Nikdo se skoro neodvažoval nadechnout.

Pak se ozval další skřípot. Tentokrát to byl zvuk podrážek, došlapujících na šprusle.

Diego. To musí bejt Diego. Jde zabít Jesseho.Jesse si musel všimnout, jak jsem neklidná, protože proti

mně napřáhnul otevřenou dlaň – univerzální signál stůj! Chtěl, abysme s Paulem nechali Diega jemu.

Jo. Přesně tak.A pak jsem zahlídla Diegovu hlavu a ramena, jak se

mohutně rýsujou v mihotavým přítmí stodoly. Natáčel hlavu k místu, kde tušil Jesseho spící obrys. Ničeho jinýho si nevšímal.

Pomalu a tiše, aby svou oběť nevyplašil, vyšplhal nahoru. Jeho kroky tlumila vrstva sena. Krad se blíž a blíž, už byl sotva pět kroků od nás… čtyři… tři – naklonila jsem se, připravená zaútočit. Neměla jsem tušení, jak bych ho v tu chvíli dokázala zastavit. Nebyl to žádnej mrňous a já nemám

18

180

černej pásek z karate. Ale pak mě to napadlo: přemístění duše.

Jenomže Paul po mně hrábnul a chytil mě za rukáv motorkářský bundy právě včas, aby mě zadržel. Nejspíš byl toho názoru, že by Jesse měl dostat šanci vyřešit si svůj problém sám. Legrační – jako by najednou stál na jeho straně, když jindy stál pokaždý… no přece na tý opačný.

Poslední krok. Diego se ocitnul těsně u toho, co pokládal za Jesseho spící tělo. Šáhnul pro něco ke svýmu opasku. Uviděla jsem, jak se blejskla jeho přezka – ta přezka, kterou měl jednou najít Brad u nás v podkroví…

Opasek vyletěl vzhůru. Omotal si jeho konce kolem zápěstí a uprostřed ho napnul. Tak, aby s ním moh někoho uškrtit. Vtom proříznul ticho Jesseho hlas: ledověj, sebejistej.

Španělsky. Řek něco španělsky.Proč? Proč jsem si jenom vybrala francouzštinu, a ne

španělštinu?Zaskočenej Diego o krok ucouvnul.Nevydržela jsem to.„Co to říká?“ zasyčela jsem na Paula.Paul se netvářil moc šťastně, že se od něj čeká simultánní

tlumočení, ale přeložil mi to: „Řek: Takže JE to pravda. A teď drž zobák, ať je ho slyšet.“

Diego se vzpamatoval rychle, to se mu muselo nechat. Ani neupustil pásek. Místo toho něco ucedil.

Španělsky.Paul tentokrát nečekal, až začnu žebronit.„Říká: Ty to víš? Ano, je to pravda. Přišel jsem tě zabít.“Zase se ozval Jesse. Poznala jsem z toho jen jedno jméno.„Ptá se: Posílá tě María?“Diego se rozesmál. Pak kejvnul. A ohnal se po něm.Nezačala jsem vřískat. Teda nadechla jsem se a chtěla

zaječet, ale místo toho jsem zatajila dech. Jesse, místo aby se

181

odkulil směrem od Diega, jako bych to udělala já, vyskočil, aby svýmu vrahovi čelil.

Zaklesli se do sebe nebezpečně blízko okraji půdy, kousek nad několikametrovou propastí. V tom zlověstným příšeří se dalo dost těžko poznat, co se tam děje, ale jedna věc byla jistá: Diego byl ve výhodě. Přinejmenším byl mnohem těžší než Jesse.

S Paulem jsme vyskočili, ale nikdo z těch dvou nám nevěnoval pozornost. Chtěla jsem se rozběhnout Jessemu na pomoc, ale Paul mi to nedovolil.

„Je to férovej boj,“ upozornil mě šeptem.Ale když se za okamžik oba od sebe odtrhli a Diego se

zachroptěním odhodil pásek, pochopila jsem, že na tomhle boji nic férovýho není. Protože ten chlap vytáhnul odněkud nůž! Ostří se zlověstně zablesklo v záři lucerny, která stála na podlaze jen kousek od nich.

Teprve teď jsem nabrala do plic dech na opravdový zavřísknutí. „Jesse! Nůž!“

Diego sebou trhnul. „Kdo je tu?“ vykřiknul anglicky.Jeho zaváhání stačilo Jessemu k tomu, aby vytáhnul z

holinky vlastní nůž – ten, kterým mi odpoledne přeřezal pouta.

„Tak dobře,“ vyhrkla jsem, když jsem ho uviděla. „Někdo musí –“

„Tohle přece chceme.“ Paulovo sevření na mý ruce ještě zesílilo. „Teda pokud si s tím poradí.“

Nechápala jsem, o čem to mele ani v co doufá. Jesse a Diego kroužili kolem sebe blízko okraje půdy jako dva kohouti a každým krokem se k němu přibližovali víc a víc. Mohli jsme je zarazit, mohli jsme s tím vším lehce skoncovat. Tak proč Paul –

Najednou mě to trklo. Že by stál na Diegově straně? Byla celá tahle akce jen další jeho ďábelskej plán? Fakticky ho během dne nenašel, anebo jenom předstíral, že ho hledá, aby si nenechal utýct potěšení přihlížet tomu, jak Jesse umírá?

182

Protože to moh bejt jedinej důvod toho, proč až doteď nezasáhnul – chtěl vidět Jesseho smrt v přímým přenosu…!

Vytrhla jsem se mu.„Ty chceš, aby Jesse umřel!“ zaječela jsem na něj. „Chceš

to, viď?!“Paul se na mě podíval, jako bych byla totálně mimo.

„Hrabe ti? Jsem tady z jedinýho důvodu – abych se ujistil, že se to nestane.“

„Tak proč mu nechceš pomoct?“„Já nepotřebuji…“ ozval se Jesse a uskočil, když po něm

Diego švihnul nožem, „… žádnou pomoc!“„Co jsou zač?“ zachrčel Diego a znova zaútočil.„Nikdo,“ odseknul mu Jesse. „Nevšímej si jich. Toto je

mezi tebou a mnou.“„Vidíš?“ Paul se ke mně otočil a zatvářil se vítězoslavně.

„Už má dušička pokoj?“Ale jak jsem se mohla uklidnit, když můj kluk – no,

vlastně to zatím nebyl doslova můj kluk – bojuje o život? Stála jsem tam, v puse sucho, slabě jsem dejchala a třeštila oči na záblesky dvou ostří, který tancovaly v rukou poskakujících rváčů.

A vtom se to stalo. Diego uskočil, hrábnul za sebe a chytil –

Mě.Zaskočil mě. Přišlo mi, že v jednu chvíli jsem ještě stála

vedle Paula a mžourala do šera, celá vyděšená…… a v další jsem se už ocitla uprostřed všeho zmatku,

Diegova ruka mi nelítostně tiskla hrdlo, jak mě držel před sebou jako štít, a špička jeho nože mi mířila zezadu na krk.

„Zahoď ten nůž!“ vyštěknul na Jesseho. Byl u mě tak blízko, až jsem cejtila, jak mu hlas rozechvívá hrudník. „Sic to děvče zemře!“

Viděla jsem, jak Jesse zblednul, ale nezaváhal ani na vteřinku. Upustil nůž.

Paul zaječel: „Suze! Přemísti se!“

183

Chvilku trvalo, než mi došlo, jak to myslí. Diego se mě dotýkal. Stačilo si jenom představit tu chodbu plnou hrůzostrašnejch pramínků nekonečný mlhy, kterou jsem tolik nenáviděla – tu nesnesitelnou čekárnu mezi dvěma rozměrama existence –, a oba se do ní přemístíme…

A tak se ho zbavíme nadobro.Ale než jsem se přiměla soustředit a zavřít oči, mrsknul

mě Diego stranou a vrhnul se znova na Jesseho. Zkusila jsem zavřísknout, ale v krku jsem měla tak vyschlo z toho, jak mi ho předtím svíral, že ze mě nevyšel ani hlásek.

Nespadla jsem z půdy. Místo toho jsem žuchla na něco kovovýho – a skleněnýho. Něco, co pod mojí vahou křuplo. Do sena pode mnou začalo něco vytejkat.

Něco, z čeho vzápětí vyšlehly plameny.Lucerna. Slítla jsem na lucernu a rozbila ji. A zapálila tím

seno…Plameny vyšlehly tak rychle, až jsem se divila. Stěna

týhle oranžový záře mě oddělila od ostatních. Viděla jsem je na druhý straně, Paul na mě zhrozeně zíral, zatímco Jesse a Diego –

Zatímco Jesse se zrovna pokoušel zabránit Diegovi, aby mu ten gauner vrazil kudlu přímo do srdce.

„Paule!“ zaječela jsem. „Pomoz mu! Pomoz Jessemu!“Ale Paul zůstal z nějakýho důvodu stát a zíral na mě.

Jessemu se nakonec podařilo vyvlíknout se z Diegova sevření. Zkroutil mu ruku s nožem tak, že ten šupák zavyl bolestí a upustil zbraň. A tak to byl nakonec Jesse, kdo mu zasadil ránu pěstí, která Diega katapultovala…

Rovnou přes okraj půdy.Slyšela jsem žuchnuti, jak Diegovo tělo dopadlo na

podlahu – a křupnutí praskajících kostí. Nejspíš páteř.Koně to slyšeli taky. Vzpínali se a mlátili kolem sebe

kopytama. Asi zavětřili kouř.A O’Neilovi nejspíš taky, jak mi vzápětí došlo. Zvenčí se

ozejvaly vzrušený výkřiky.

184

„Tys to dokázal!“ zakřičela jsem na Jesseho. Stál na druhý straně ohnivý stěny a prudce oddychoval. „Je po něm!“

„Suze…“ Paul na mě zděšeně třeštil oči. „Suze!“„Dokázal to, Paule!“ Pořád jsem tomu nechtěla věřit.

„Bude žít!“ Zopakovala jsem to nadšeně pro Jesseho: „Budeš žít!“

Ale Jesse se nad tou vyhlídkou netvářil dvakrát nadšeně. Místo toho zakřičel: „Zůstaň, kde jsi, Susannah!“

Pochopila jsem, jak to myslí. Oheň mě oddělil od zbytku půdy. Dokonce i od jejího okraje. Byla jsem obklíčená plamenama. A kouřem. Kouřem tak hustým, že jsem skrz něj skoro neviděla.

Není divu, že Paul byl tolik vyděšenej. Uvízla jsem v ohnivý pasti.

„Suze,“ opakoval bezmocně. Jeho hlas ke mně dolíhal z hrozný dálky… A pak zakřičel: „Jesse, ne!“

Ale už bylo pozdě. Protože příští věc, kterou jsem uviděla, bylo něco velkýho a těžkýho, co prolítlo tím ohněm a kouřem, dopadlo na mě a srazilo mě k zemi. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že je to Jesse zabalenej do koňský deky, ve který jsem minulou noc spala…

A která teď doutnala.„Pojď!“ vykřiknul, odhodil deku a odhodlaně mě zvednul

na nohy. „Nemáme času nazbyt!“„Suze!“ zaslechla jsem zase odněkud Paulovo zaječení.

Už jsem ho neviděla, protože kouř rychle zhoustnul.„Ty běž dolů!“ houkl na něj Jesse. „Pomoz jim s koňmi!“Ale Paul jako by ho nevnímal.„Suze!“ opakoval. „Přemísti se! Hned teď! Je to tvoje

jediná šance!“Jesse se obrátil a kopnul do prken, který tvořily nejbližší

stěnu. Dřevo pod nárazem zapraskalo.Přemístit se? Mozek mi běžel na půl plynu, možná kvůli

tomu kouři. Ale nepřipadalo mi, že by na to teď byla vhodná

185

chvíle. Co Jesse? Nemůžu ho tady přece nechat! Nepodnikla jsem tohle všechno zachraňování před Diegem jenom proto, abych ho nechala umřít v plamenech.

„Suze,“ řval Paul, „tak přemísti se! Já jdu na to! Sejdem se na druhý straně!“

Na druhý straně? O čem to mluví? Není cvok?Jasně. Vždyť je to Paul. Cvok jako vždycky.Uslyšela jsem další praskot. Jesse mě chytil za ruku.„Vyskočíme!“ vyhrknul mi přímo do obličeje.Ucejtila jsem na tváři něco chladnýho a čerstvýho. A pak

jsem si všimla, že se Jessemu podařilo vykopnout ze stěny tolik prken, aby se otvorem moh protáhnout člověk. Dole pod náma byla černočerná tma. Nastavila jsem obličej vlahýmu nočnímu povětří. Viděla jsem, jak se na obloze mihotaj hvězdy.

„Rozumíš, Susannah?“ Jesseho tvář byla pořád blízko mojí. Tak blízko, že by mě klidně moh políbit. Proč mě nepolíbí? „Skočíme spolu, až napočítám do tří.“

Hrábnul po mně a chytil mě kolem pasu, přitisknul si mě k sobě. No, tak tohle už je lepší. Pro líbání to teda bylo rozhodně lepší –

„Raz…“Cejtila jsem, jak jeho srdce buší vedle mýho. Ale jak je

tohle možný? Jessemu přece přestalo bušit srdce před sto padesáti lety.

„Dva…“Podpatky mi olizovaly žhavý plameny. Horko. Bylo mi

hrozný horko. Proč už mě konečně nepolíbí?„Tři!“A v tu chvíli jsme se začali vznášet. Ne proto, že by mě

políbil, jak jsem si ve vteřince uvědomila. Ne. To proto, že jsme vylítli do povětří a začali padat.

Když ostrej chladnej vítr vymyl jediným závanem obluzení z mýho mozku, uvědomila jsem si, co se to s náma

186

děje. Jesse a já se řítíme k zemi – a ta byla teda sakra hluboko.

A tak jsem udělala to jediný, co mě v tu chvíli napadlo. Přitiskla se k němu, zavřela oči a představila si domov.

187

Žuchla jsem na zem tak prudce, že jsem si vyrazila dech z plic. Jako by vás někdo praštil do zad železničním pražcem – to už se mi taky jednou stalo, takže moc dobře vim, co vám to tady vykládám. Zůstala jsem ležet na zemi totálně ochromená a uvědomovala si jen ostrou, palčivou bolest.

A pak jsem pomalu začala cejtit ostatní smysly. Pohnula jsem levou nohou. Můžu se hejbat: dobrý znamení. Zvedla jsem ruku. Taky dobrá zpráva. Dech na palubě. První nadechnutí sice bolelo jako čert, ale to je fuk.

A pak jsem to uslyšela.Cvrčky.Žádný ržání koní, který někdo spěšně vyvádí z hořící

stáje. Žádný praskání plamenů všude kolem. Ani mý sípavý nadechování.

Ale cvrčci, co vrzaj v trávě, jako by neměli na práci nic lepšího.

Otevřela jsem oči.A místo oblaků kouře a hořící stodoly jsem uviděla

hvězdy, stovky hvězd, chladně zářících z hlubin vesmíru, který jsou od nás vzdálený miliony světelnejch let.

Ohlídla jsem se.A uviděla náš dům.Ne penzion paní O’Neilový. Náš vlastní barák. Na zadním

dvorku byla veranda i vířivka, který přistavěl Andy. Někdo tam nechal svítit.

Doma. Jsem doma.

19

188

A ne sama. Najednou jsem uviděla nějakou postavu, jak klečí vedle mě, cloní mi výhled na vířivku a volá na mě.

„Suze? Suze, žiješ?“Paul se mnou zatřás. Bolelo to. Pokusila jsem se ho

odstrčit, ale nepřestával se mnou lomcovat, takže jsem nakonec musela zaječet: „Přestaň!“

„Žiješ…“ Svalil se do trávy vedle mě. Jeho tvář v měsíčním světle vypadala hrozně bledá. A taky zalitá úlevou. „Díkybohu. Vůbec ses nehejbala, myslel jsem –“

„To bude v pohodě.“Ale pak jsem si uvědomila, že to není pravda. Protože…

Jesse! Ztratila jsem Jesseho! Zachránili jsme ho, takže jsem ho zároveň navždycky ztratila. Bolest – mnohem pronikavější než ve chvíli, kdy jsem žuchla na zem – se do mě zakousla jako pitbul.

Jesse. Jesse je pryč. Navždycky!Jenomže…Jenomže jestli je to tak, proč se na něj pamatuju?Zvedla jsem se na loktech a nevšímala si bodání, kterým o

sobě nejspíš dávaly vědět pochroumaný žebra.A vtom jsem ho uviděla. Ležel na břiše v trávě kousek

ode mě, nehybnej, jako bez života.A taky bez…Jo. Bez záře.Podívala jsem se na Paula. Zíral na mě stejně zmateně,

jako jsem na něj musela zírat já.„Hele… nevím,“ ozval se, jako by mu každý slovo

působilo hrozný muka. „Jasný, Suze? Už jste tady oba byli, když jsem sem dorazil já. Nevím, jak se to mohlo stát…“

Ale to už jsem se vyhrabala na všechny čtyři a začala se mokrou travou plazit k Jessemu. Slyšela jsem se, jak brečím, ale jistě jsem to nevěděla. Věděla jsem jen to, že mám najednou něčím zalepený oči.

„Jesse!“ Dotkla jsem se jeho boku.A byl to on, fakticky on. Živej, opravdickej Jesse.

189

Až na to, že teď moc živě nevypadal. Natáhla jsem k němu ruku a dotkla se jeho krku. Puls jsem sice nahmátla, ale sakra neznatelnej. Dejchal, ale jen slabounce. Bála jsem se s ním pohnout…

… a ještě víc jsem se bála s ním nehejbat.„Jesse!“ vykřikla jsem a otočila ho na záda. Zalomcovala

jsem s jeho ramenama. „Jesse, to jsem já, Suze! Vzbuď se. Vzbuď se, Jesse!“

„To není dobrý, Suze,“ zarazil mě Paul. „Já už to zkoušel. On… je tady, ale není. Ne doopravdy.“

Zvedla jsem Jesseho hlavu do náruče, chovala ji v klíně, dívala se na něj. V měsíčním světle vypadal jako mrtvola.

Ale nebyl mrtvej! Věděla jsem, že není.„Asi jsme to podělali, Suze,“ připustil zachmuřeně Paul.

„Nemělas – neměla ses přemisťovat s ním.“„Já nechtěla.“ Můj hlas zněl tak slabě, že ho cvrčci hravě

převálcovali. „Neudělala jsem to naschvál.“„Já vím,“ souhlasil Paul. „Ale… myslím… asi bysme ho

měli vrátit.“„Vrátit kam?!?“ vybuchla jsem. Teď se cvrčci mohli leda

stydět. Vykřikla jsem tak, že fakticky na chvíli ohromeně ztichli. „Do tý hořící stodoly?“

„Ne,“ odpověděl zaraženě Paul. „Jenom prostě… nemám dojem, že by moh zůstat tady, Suze… že by to tady dokázal přežít.“

Dál jsem bezděčně houpala Jesseho hlavu v klíně a horečnatě se pokoušela na něco přijít. Tohle nebylo fér. Před tímhle nás nikdo nevaroval. O tomhle doktor Slaski nemluvil. Řek mi jenom, že si mám v duchu představit to místo, na který se chci přemístit, a pak…

A nedotýkat se ničeho, co si na cestu v čase nechci vzít s sebou.

Zasténala jsem a položila si tvář Jessemu do vlasů. To já za to mohla. Byla to všechno moje vina!

190

„Suze.“ Paul se natáhnul a položil mi dlaň na rameno. „Dovol, ať to zkusím. Možná ho dokážu vrátit –“

„To nemůžeš.“ Zvedla jsem hlavu. Můj hlas byl mrazivej a ostrej jako čepel nože, kterou mi Diego ještě nedávno tisknul na krk. „To by ho zabilo. Není jako my. Není mediátor. Je… je to člověk.“

Paul zavrtěl hlavou. „Pak asi měl zemřít, Suze,“ prones zdráhavě. „Jak jsi říkala. Možná jsme neměli zasahovat do jeho osudu, jak jsi mě varovala.“

„Super.“ Hořce jsem se rozesmála. „Super. Takže teď se mnou souhlasíš, jo?“

Paul nade mnou zůstal stát a tvářil se vážně. Kdybych v tu chvíli byla schopná cejtit něco jinýho než čirý zoufalství, musela bych ho nenávidět.

Ale nemohla jsem. Nešlo to. Nedokázala jsem myslet na nic jinýho než na Jesseho. Přece jsem ho odtamtud nezachránila – letělo mi hlavou – jen proto, abych se teď dívala, jak umírá.

„Jdi do garáže,“ poručila jsem Paulovi chladně. „Projdi to barákem, támhletěma dveřma z verandy. Naši… je nikdy nezamykaj. Za nima na háčku visej klíčky od mámina auta. Vem je, vrať se sem a pomůžeš mi ho naložit do auta.“

Paul se na mě díval, jako bych byla naprostej uchyl.„Do auta?“ opakoval pochybovačně. „My ho… někam

povezeme?“„Jasně, ty pitomče!“ vyštěkla jsem. „Do nemocnice.“„Nemocnice.“ Paul zavrtěl hlavou. „Ale, Suze –“„Tak dělej, sakra!“A Paul mě konečně jednou poslechnul. Věděla jsem, že je

přesvědčenej o tom, že to nebude k ničemu, ale poslechnul mě. Našel klíčky, vrátil se na zahradu a pomoh mi naložit Jesseho do mamčina auta. Nebylo to snadný, ale ve dvou jsme to zvládli. Ale co. Kdybych musela, klidně bych ho odtáhla do nemocnice na zádech.

191

A pak jsme vyrazili. Paul řídil, já seděla vzadu s Jessem a držela mu hlavu v klíně. Nemyslela jsem na to, že tohle všechno je k ničemu. Možná, utěšovala jsem se zoufale, možná mu v nemocnici pomůžou. Medicína za posledních sto padesát let udělala fakt obrovskej pokrok. Tak proč by nezvládla zachránit člověka, kterej k nám přicestoval z jinýho času a rozměru?

Jenomže… nemohla.Ne že by se nesnažili. V nemocnici. Sotva jim Paul řek, že

máme v autě muže v bezvědomí, poklusali s pojízdným lehátkem. Naložili na něj Jesseho, připlácli mu na obličej kyslíkovou masku a doktor z pohotovosti na mě začal chrlit otázky. Bere drogy? Pil? Dostal záchvat? Praštil se do hlavy? Nestěžoval si na bolest v levý ruce?

Pro kóma, do kterýho Jesse upad, neexistovalo žádný přirozený vysvětlení. To mi přišel ten doktor oznámit po pár hodinách příšernýho čekání. Nebo to zatím aspoň tak vypadalo. Až Jesseho vyšetří na tomografu, budou možná moudřejší. Nevim náhodou, u jaký zdravotní pojišťovny je Jesse pojištěnej? Neznám číslo jeho pojistky? A telefon na jeho nejbližší příbuzný?

Přijali ho v šest ráno. V sedm jsem zavolala mamce, že jsem v nemocnici s přítelem. V osm jsem zavolala jediný další osobě, která by snad mohla mít jakous takous představu o tom, co by se dalo podniknout.

Otec Dominik se vrátil ze San Franciska včera večer. Vyslechnul mý líčení bez jedinýho přerušení. „Otče Dome… já jsem… vyvedla jsem něco hroznýho. Nechtěla jsem, ale… Jesse je tady. Opravdovej Jesse. Živej. Jsme v nemocnici. Prosím, přijeďte.“

A otec D. přijel. Když jsem viděla jeho vysokou, štíhlou postavu, jak míří k plastový židličce, na který jsem strávila posledních pár hodin, málem jsem se zhroutila úlevou.

Ale ne tak docela. Místo toho jsem mu skočila do náruče.

192

„Co jste to udělali?“ mumlal mi do vlasů, zatímco mě neohrabaně objímal. „Co jste to provedli?“ Ale nemluvil ke mně, ptal se Paula, kterej tam čekal se mnou.

„Něco hroznýho,“ obrátila jsem k otci Domovi uslzenou tvář. „Ale my nechtěli.“

„Chtěli jsme ho zachránit,“ ozval se plaše Paul. „A skoro se nám to povedlo, jenomže –“

„Jenomže já ho pak přivedla sem,“ vzlykla jsem. „Ach, otče –“

Chvíli mě utěšoval a pak se vydal do pokoje, kde ležel Jesse: tak tiše, že prostěradlo na jeho hrudi se už skoro nezvedalo. Duch Jesse, uvědomila jsem si hořce, by v tuhle chvíli působil daleko živějším dojmem.

Otec Dominik se pokřižoval, jak ho ten pohled vykolejil. Byla tam sestra, měřila Jessemu puls a zapisovala výsledky do tabulky. Když uviděla otce Dominika, smutně se pousmála a chápavě vyšla na chodbu.

Otec Dom se díval na Jesseho a já si uvědomila, že skla jeho brejlí jsou zamlžený.

Mlčel.„Chtěj znát číslo pojištění,“ připomněla jsem hořce, „než

začnou dělat další testy.“„Chápu…“ povzdychnul si otec Dom.„Nevím, k čemu jim další vyšetření budou,“ prohodil

Paul.„To taky nevim!“ vyštěkla jsem na něj. Zuřila jsem na

Paula, ale ve skutečnosti byl můj hněv obrácenej proti jediný osobě, která měla tohle všechno na svědomí… proti mně. „Třeba zjistí něco, co by jim pomohlo při léčení. Třeba se dá –“

„Tvůj dědeček je tu?“ zeptal se otec Dominik Paula.Paul odtrhnul oči od těla v bezvědomí.„Jo,“ zamumlal. „Teda… ano… myslím, že tady leží,

pane řediteli.“

193

„Pak bys ho měl možná jít navštívit.“ Hlas otce Dominika zněl vyrovnaně. Už jeho přítomnost, jak jsem zjistila, byla sama o sobě konejšivá. „Pokud je při vědomí, možná by nám dokázal poradit.“

Paul trucovitě vysunul bradu. „Nemluví se mnou,“ prohlásil vzdorovitě. „Takže ani kdyby byl při vědomí –“

„Domnívám se,“ přerušil ho klidně otec Dominik, „že bychom si z téhle události měli vzít všichni ponaučení: život je pomíjivý dar, a pokud se vyskytnou nějaké díry v plotech, které je třeba vyspravit, musíme to udělat co nejdřív. Než bude pozdě. Běž se smířit se svým dědečkem, Paule.“

Ten otevřel pusu, aby začal protestovat, ale otec Dominik po něm střelil takovým pohledem, že ji Paul zase hezky rychle zavřel. Střelil po mně nepřátelským pohledem a vypochodoval z pokoje.

„Nezlob se na něj tolik, Susannah,“ ozval se otec Dom. „Podle svého přesvědčení jednal správně.“

Byla jsem moc vyčerpaná na to, abych se s ním začala dohadovat. Strašně vyčerpaná.

„Chtěl mi Jesseho sebrat,“ namítla jsem. „Dokonce i vzpomínku na něj.“

Otec Dominik pokrčil ramenama. „Ale to by koneckonců bylo mnohem lepší, Susannah, nemyslíš? Lepší než tohle…“ Ukázal bradou na Jesseho bezvládný tělo.

Tak to byla teda svatá pravda.„Stejně by tě musel opustit, Susannah,“ pokračoval

šeptem otec Dom. „Jednoho dne.“„Já vim.“ Knedlík v mým krku zase povyrost.Pak jsem si vzpomněla. Na to, že v životě otce Doma byl

taky jednou jeden duch… teda jako duch jedný holky. A on ji miloval, možná stejně, jako já miluju Jesseho.

„Já…“ Nemohla jsem skoro promluvit, protože ten chuchvalec v mým krku pořád bobtnal. „Promiňte, otče Dome. Já zapomněla.“

194

Bolestně se pousmál a dotknul se mý paže. „Nebuď na něj moc tvrdá,“ dodal ještě na Paulovu adresu, a pak se obrátil k ležícímu Jessemu. „Řekl bych, že tady už sotva co zmůžeme. Až na ten problém s pojišťovnou. Zkusím to zařídit. Za chvíli jsem zpátky. Nemám ti něco přinést? Jedla jsi něco?“

Představa, že bych s tím ucpaným krkem dokázala něco polknout, byla tak směšná, že jsem se málem rozesmála.

„Ne, dík.“„Dobrá.“ Otec Dominik vyšel z pokoje. Ve dveřích se

zarazil a obrátil se ke mně.„Omlouvám se, Susannah,“ zašeptal. „Omlouvám se, že

jsem nebyl po ruce, když jsi… když se to stalo. Je mi moc líto, že to dopadlo takhle.“

A byl pryč.Na chvíli jsem zůstala jen tupě stát, ale jeho slova mi

postupně začaly prosakovat do mozku. Slova i jejich pravej význam.

Projela jsem to.Otec Dominik má recht. Tohle je konec. Můžu to popírat

sebevíc, ale tím se nic nezmění. Jesse mi umírá přímo před očima, a neexistuje nic, nic na celým širým světě, co bych pro něj mohla udělat.

A všechno je to moje vina. Moje vina, že mě opustí. I když jsem se mohla utěšovat myšlenkou, že ať bude kdekoli, bude to určitě lepší než ta jeho vleklá existence mezi životem a smrtí.

Ale proto to nebolelo míň.Dopadla jsem na židli vedle jeho postele. Brečela jsem

tolik, že jsem neviděla na krok. Ale ne nahlas. Nepotřebovala jsem, aby sem vlezla sestra s nějakejma práškama na uklidnění nebo něčím takovým. Uvědomila jsem si, že ze všeho nejvíc bych teď chtěla bejt s mamkou. Ne, s mamkou ne. S tátou. Kde se táta courá, když ho zrovna tak nutně potřebuju?

„Susannah.“

195

Vzpomněla jsem si na Jesseho hrob, na ten náhrobek, kterej jsme koupili s otcem Domem napůl. Kdo teď leží v jeho hrobě, když Jesseho tělo leží tady? Asi nikdo. Je prostě prázdnej.

Ale dlouho prázdnej nezůstane.„Susannah.“A co v jeho časech? Co teď asi dělaj O’Neilovi? Nejspíš

se probíraj troskama toho, co bejvalo jejich stodolou. A najdou tam jistou kostru. Ale poznaj, že to nebyla kostra Jesseho? Bude si Jesseho rodina myslet, že tam zahynul, anebo se budou až do konce života ptát, kam se jejich milovanej syn a bratr poděl?

Ale oni přece nemohli mít tucha, že to tělo patřilo Diegovi. Budou si myslet, že patřilo Jessemu. De Silvovi mu vypraví pohřeb. Ale v rakvi nebude ten správnej nebožtík.

Ucejtila jsem, jak mi někdo poklepal na rameno. Super. Takže tady někdo je. Někdo mě pozoruje, jak si můžu oči vybrečet. Úžasný. Copak si ani ve špitále nemůže holka o samotě trochu zabulit?

„Běžte pryč,“ zasyčela jsem v slzách. „Copak nevidíte, že –“

A v tu chvíli jsem si všimla, že postava za mnou slabě září.

196

Nejspíš jsem musela vyskočit metr dvacet, jak mě to ohromilo. Vystřelila jsem ze židle s takovou prudkostí, že jsem ji převrátila. Zůstala jsem stát, hrudník se mi zvedal, oči jako by mi zázrakem oschly… a zírala jsem před sebe.

Protože vedle postele někdo stál a upřeně pozoroval Jesseho bezvládný tělo. A ten někdo byl…

Jesse.Zadívala jsem se z jednoho Jesseho na druhýho, ale

nedokázala jsem dost dobře uvěřit tomu, co vidím.Ale bylo to tak. Byli tam dva. Jeden mrtvej. Druhej na

umření.„J-Jesse?“ Otřela jsem si uslzenou tvář rukávem, kterej

smrděl kouřem a spáleninou.Ale Jesse se nedíval na mě. Třeštil oči – na sebe.„Susannah,“ zašeptal, „co jsi to proboha provedla?“Byla jsem tak nadšená, že ho vidím, že jsem nedokázala

normálně uvažovat. Přiskočila jsem k němu a pověsila se mu na ruku.

„Jesse, já to dokázala. Vrátila jsem se v čase,“ zablekotala jsem.

Odtrhnul pohled od těla na posteli a upřel ty pronikavý oči přímo na mě. Netvářil se moc vesele.

„Ty ses odvážila?“ Pořád mě div neprobodával. „Šla jsi za Slaterem? I když jsem ti jasně řekl, že se o to postarám sám?“

20

197

Heleďte, měl vztek. Ale já byla tak šťastná, že se mnou mluví, i když rozzuřeně, že jsem se musela zasmát úlevou. Zatím mi nedocházelo, co to znamená, že ho zase vidím mrtvýho a zdravýho tady v nemocničním pokoji.

„Taky že ses o to postaral,“ ujistila jsem ho dychtivě. „Myslím jako v minulosti. Řekla jsem ti to – to o Diegovi – a on tě nezabil, Jesse. Tys zabil jeho. Ale pak – no, začalo tam hořet.“ Polkla jsem. Teď už mi nebylo do smíchu. „Ve stodole. Ve stodole O’Neilovejch.“

Oči se mu zúžily.„O’Neilovi,“ opakoval. Vypadal stejně užasle jako já.

„Pamatuji se na ně.“„Jo,“ potvrdila jsem. „Začalo tam hořet… a Jesse… tys

mě zachránil. Nebo ses o to pokusil. Ale pak… pak…“Nedořekla jsem to. Jesse mě chytil za ruku. Popošel blíž k

posteli a zadíval se na tělo, který tam leželo a sotva znatelně dejchalo.

„Nechápu,“ vyslovil zvolna. „Co se stalo?“Kousla jsem se do rtu. Na vysvětlování nebyl čas. Došlo

mi, že se blíží okamžik, kdy si budeme muset dát poslední sbohem.

„Za to můžu já,“ vyhrkla jsem. „Ale já nechtěla. Chtěla jsem tě zachránit, Jesse, ne aby se stalo… tohle. Ale když jsem se vracela do budoucnosti, držela jsem tě a ty… ty ses prostě vrátil se mnou.“

Jesse se na mě podíval tak, jako by si mě od chvíle, kdy vkročil do pokoje, poprvé všimnul.

„Ty ses opravdu vrátila?“ podivil se. „Do minulosti? Do mé minulosti?“

Přikejvla jsem. Co jsem na to taky mohla říct?Jesse zavrtěl hlavou. „A Paul? Když jsem se za ním vydal

do kostela, už tam nebyl. Sešli jste se tam?“Zase jsem kejvla.„Chtěla jsem ho zastavit,“ vyhrkla jsem. „Aby… aby

nemoh zabránit tvý smrti. Ale nakonec… nedokázala jsem

198

to, Jesse. Nebylo to správný. To, co ti Diego udělal. Nemohla jsem připustit, aby se to stalo znova. A tak jsem ti to řekla, a tys ho zabil. Zabils Diega. A pak tam začalo hořet a…“ Podívala jsem se na postavu na posteli. Nedokázala jsem potlačit vzlyk, kterej se mi dral z krku. „A teď se budeme muset rozloučit. Je mi to líto, Jesse. Hrozně, hrozně moc líto.“

Zrak se mi zase rozostřil slzama. Nevěřila jsem tomu, co všechno jsem zase způsobila. Vždycky jsem svůj „dar“ považovala spíš za prokletí, ale nikdy jsem ho nenáviděla víc, než v tyhle chvíli. Kéž bych o žádným mediátorování nikdy neslyšela! Kéž bych v životě nezahlídla jedinýho ducha. Kéž bych se nikdy nenarodila…

Ucejtila jsem Jesseho ruku na svý tváři.„Querida,“ ozval se.Druhou rukou se opřel o postel, aby neztratil rovnováhu, a

políbil mě. Poslední polibek, než se ode mě odpoutá navždycky. Zavřela jsem oči a čekala, až se mě dotknou jeho chladný rty. Sbohem, Jesse. Sbohem…

Jeho rty už byly blízko, když sebou najednou škubnul, odvrátil hlavu a zadíval se na postel.

Jeho ruka se dotkla nohy ležícího těla.Vypadalo to, jako by jím něco projelo. Na vteřinku se

rozzářil mnohem pronikavějc, a jeho pohled se zabodnul do mýho s mnohem větší intenzitou než kdy předtím.

A pak ho to vcuclo do těla, jako když větrák vycucne pramínek kouře.

Byl pryč.Teda jeho tělo tady bylo pořád. Ale duch Jesseho – ten

duch, kterýho jsem milovala – byl v tahu. Na místě, kde před malým okamžikem stál…

… nebylo nic. Natáhla jsem prsty a pročísla s nima vzduch.

Jesse je pryč. Doopravdy pryč. Vrátil se do těla, který opustil tak strašně dávno… do těla, který se zachvělo, když

199

do něj vstoupila duše… ale pak zůstalo ležet stejně strnule, jako by už bylo dočista mrtvý.

Věděla jsem, co se stalo. Jesseho tělo prošlo do našeho času, to jo. Ale jeho duše ne, protože dvě stejný duše spolu nemůžou existovat v jednom rozměru. Jesseho tělo sem k nám přišlo bez duše, tak jako jeho duše bloudila celý ty léta bez těla.

A teď se ty dvě části jeho bytosti konečně spojily…Ale pozdě. Moc pozdě. Teď o oba navždycky přijdu.Nevim, jak dlouho jsem tam stála, držela Jesseho za ruku

a nevěřícně mu zírala do tváře. Dost dlouho na to, aby se stačil vrátit otec Dominik a oznámit mi: „Nedělej si starosti, Susannah. Zařídil jsem tu záležitost s pojištěním, takže Jessemu bezodkladně udělají všechna vyšetření, která bude potřebovat.“

„To už je teď fuk,“ zamumlala jsem. Pořád jsem držela Jesseho ruku… jeho studenou ruku.

„Nesmíš přestat doufat, Susannah,“ napomenul mě otec Dom. „Nikdy neztrácej naději.“

Hořce jsem se pousmála. „A to jako proč, otče?“„Protože naděje je to jediné, co nám zbývá,“ zašeptal a

položil mi ruku na rameno. „Udělala jsi to z lásky, Susannah, z lásky k němu. Dokázala jsi ho milovat tolik, že bys ho nechala odejít. To je ten největší dar, jaký jsi mu mohla dát.“

Zavrtěla jsem hlavou. Už mi zase tekly slzy proudem.„Ale tak to není, otče.“„Co tak není?“„V tý básničce. Nestavěj své lásce vězení, milovat

znamená křídla si dát. Pokud vy dva jste si souzení, svobodná vrátí se tisíckrát. Vy to neznáte? Nikdy jste to nečet?“

Když jsem se na něj podívala, abych zjistila, co si o tom myslí, všimla jsem si, že mě vůbec neposlouchá. Místo toho se upřeně díval na Jesseho tělo na posteli a modrý oči měl zalitý slzama tak jako já.

200

„Susannah,“ ozval se přiškrceným hlasem, „podívej.“A já se dívala. Když jsem pohnula hlavou, ucejtila jsem,

jak se prsty, který držím v ruce, najednou sevřely kolem mejch.

Do Jesseho tváře se začala vracet barva, která tam ještě před chvilinkou nebyla. Jeho pleť už neměla stejnej odstín jako nemocniční povlečení. Byla olivově snědá, jako když jsem ho poprvé uviděla ve stodole O’Neilovejch.

A to nebylo všechno. Hrudník se mu pod dekou začal viditelně zvedat a zase klesat. Žíla na krku začala znatelně pulsovat.

A jak jsem tam stála a třeštila na něj zrak, jeho víčka povyjely vzhůru…

… a já se zřítila, tak jako pokaždý, když se na mě podíval, do temnejch jezírek jeho zorniček, který se na mě dívaly tak, jako by mě prohlídly skrznaskrz. Jako by si četly v mý duši.

Zvednul druhou ruku, odstrčil kyslíkovou masku, která mu zakrejvala pusu a nos, a prones jediný slovo.

Slovo, při kterým se mý srdce dalo do cvalu.„Querida.“

201

„Suzie!“Uslyšela jsem mamku, jak volá dole z haly. „Suzie!“Seděla jsem u toaletního stolku a obdivovala svůj účes.

Strávily jsme se Cee Cee celý odpoledne v kadeřnictví a na manikúře. Cee Cee si přeliv udělat nedala, ty její bíloblonďatý vlasy vypadaly nejlíp přirozeně. Ale nechala si je vyčesat aspoň dvacet čísel nahoru a pak celý odpoledne dělala vlny, že to nebude držet.

Můj přeliv byl zřejmě kvalitní, protože vlasy vypadaly furt stejně temný a zářivý jako ve chvíli, kdy jsem vypochodovala ze salonu.

„Suzie!“ zavolala mamka potřetí.Mrkla jsem na hodinky. Už jsem ho nechala čekat pět

minut. To by mělo stačit.„Už jdu!“ zavolala jsem a popadla kabelku i průsvitnej

bílej šál, kterej mi ladil se šatama. Když jsem otevřela dveře svýho pokoje a zamířila na schody, minula jsem se s Jakem, kterej supěl nahoru s batohem knížek z knihovny.

„Copak? Že by soudnej den?“ poškádlila jsem ho, když jsme se potkali.

„Radši na mě nemluv. Víš, že mám teďka jednu zkoušku za druhou,“ zavrčel. Ale na prahu svýho pokoje se zastavil a s nečekanou upřímností mě pochválil: „Pěkný šaty.“ Pak zmizel ve svým staromládeneckým doupěti.

Nedokázala jsem potlačit úsměv. Tohle byl první kompliment, kterýho jsem se od Jakea dočkala.

21

202

Začala jsem scházet po schodech a přidržovala si jednou rukou sukni plesový róby. Právě na těchhle schodech, vzpomněla jsem si, mě před sto padesáti lety drapla paní O’Neilová. Napadlo mě, jestli by mě pokládala za štětku, kdyby mě teď viděla v tomhle úboru. Dost jsem o tom pochybovala.

Je super mít v baráku takovýhle schody. Schodiště, který umožní holce, aby po něm sestupovala ve velkým stylu. Sešla jsem na poslední odpočívadlo, který sloužilo debutantkám jako jeviště, kde se mohly před prvním plesem zastavit a předvíst lidem, který přešlapovali dole v obýváku.

Jenomže v mým případě taková předváděčka neměla cenu. Všimla jsem si toho hned. Můj nevlastní taťka lítal po pokoji se lžící něčeho zelenýho a nutil každýho, aby ochutnal, aspoň maličko ochutnal. Máma se snažila zjistit, jak se zachází s tím novým digitálním foťákem, ale bylo to nad její síly. Můj nejmladší nevlastní bráška David se bavil s mým doprovodem na ples rychlostí sto vět za minutu o nějakejch novinkách v kosmonautice, o kterejch mluvili na kanálu Discovery. A Max, náš rodinnej pes, měl čenich zabořenej do smokingovejch kalhot mýho přítele.

Nejspíš to byla taková ta typicky domácká scéna, která se v sobotu večer odehrává v různejch podobách v milionech domácností po celý Americe.

Tak proč mi ten pohled vhání slzy do očí?Teda ne že by zrovna byla řeč o Andym se lžící, o mamce

a jejím zápase s foťákem nebo o Davidovi a jeho neochvějným přesvědčení, že všichni chtěj slyšet kompletní výcuc z naučnýho pořadu, kterej ho zaujal.

Ne – rozslzel mě pohled na Maxe, kterej se snažil nacpat čumák do intimních partií mýho přítele. A na to, jak se ho můj přítel pokoušel jemně odstrčit.

Protože Max ho spokojeně očuchával, místo aby zděšeně prchal. Konečně se nemusel Jesseho bát.

203

První si toho, že stojím na odpočívadle, všimnul David. Jeho dychtivej hlásek se vytrácel, až nakonec zůstal jenom mlčky zírat. Netrvalo ani minutu, a zírali všichni.

Rychle jsem zamrkala, abych se zbavila slz. Max vystartoval do schodů, rozběh se ke mně a pokusil se mi nacpat velkou huňatou hlavu pod sukni.

„Ach, Suzie,“ zaúpěla mamka a k úžasu všech – teda hlavně jejímu – se jí povedlo stisknout spoušť a vyfotit mě. „Vypadáš nádherně!“

Andy ve mně zahlídnul další oběť a vystartoval se lžící v mým směru, ale mamka mu zahradila cestu.

„Nepřibližuj se k ní s tímhle, dokud má na sobě ty šaty!“ varovala ho.

To mě rozesmálo. Podívala jsem se na Jesseho a viděla jsem, že se taky usmívá. Tajuplným úsměvem, úsměvem určeným jenom mně – i když ho mohli vidět i všichni ostatní, což je snad jasný.

Tyhlety věci mě pořád nepřestávaly brát.„Takže,“ pronesla jsem a polkla obrovskej knedlík v krku,

„vidím, že jste se s Jessem už seznámili.“Andy shrnul to seznámení do tří slov, který na mě

houknul přes rameno cestou do kuchyně: „Tenhle tě zvládne.“

Mamka jen zářila. „Moc ráda vás poznávám!“ zaševelila směrem k návštěvě. „Pojď dolů, Suzie, vyfotím si vás pěkně společně.“

Zdolala jsem zbytek schodů a šla se postavit vedle Jesseho ke krbu. Vypadal ve smokingu tak vysokej a štíhlej, že jsem se musela držet, abych se ho v jednom kuse nedotýkala. Dokonce mi ani nevadilo, že mě před ním mamka tak ztrapňuje. Heleďte, když ztratíte jedinej smysl života a pak ho zase zčistajasna najdete, tyhlety věci vám nějak přestanou lízt na nervy.

„Tohle je pro tebe,“ oslovil mě Jesse, když jsem přišla blíž. Všimla jsem si, že drží v ruce sněhobílou orchidej,

204

takovou, jaký se obvykle nosívaj na pohřby. Nebo se pokládaj na hroby.

Vzala jsem si ji od něj s ironickým pousmáním. Význam tyhle kytky jsme chápali jen já a on. Pro mamku to byl důkaz zdvořilosti.

„Řekněte sýr!“ zahlaholila a cvakla nás, i když jsme ji díkybohu ani jeden neposlechli.

Andy se znova vynořil z kuchyně, tentokrát bez lžíce, a začal se chovat otcovsky.

„Dovedete ji domů do půlnoci, rozumíte, mladý muži?“ obrátil se na Jesseho. Přišlo mi, že si náramně užívá, když může projednou dělat tátu holce namísto tří kluků.

„Jistě, pane Ackermane,“ souhlasil Jesse.„V jednu,“ namítla jsem.„V půl jedné,“ kontroval Andy.„Tak jo,“ souhlasila jsem. Dohadovala jsem se jen proto,

abych zachovala dekorum. Vlastně mi bylo dost putna, kdy mě Jesse doprovodí domů. Teď, když nám u nohou ležela celá společná budoucnost, mi na tom skoro nezáleželo.

„Suzie,“ zašeptala mamka, když mi upravovala šál, „ten chlapec se nám moc líbí, to v každém případě… Ale není pro tebe trochu… víš, moc starý? Koneckonců, je už na vysoké – bude mu asi tolik jako Jakeovi, ne?“

Kdybys jen věděla, mami.„To je přece dobře,“ poučila jsem ji. „Holky dospívaj dřív

než kluci.“Brad si zrovna tuhle chvilku vybral k tomu, aby se vyvalil

od televize, kde hrál videohry. Když viděl, že už stojíme mezi dveřma, tvář se mu zkroutila znechucením.

„To jste ještě nevypadli?“ zavrčel a oddusal do kuchyně.Podívala jsem se na mamku.„Už chápu,“ prohodila a poklepala mě po rameni. „Máš

pravdu. Tak si to hezky užij.“

205

Venku, kde nám do tváře zavanul chladivej vítr, se Jesse nejdřív otočil, aby zjistil, jestli se naši nedívaj, a pak mě vzal za ruku.

„Kdybych si měl vybrat mezi věčností v ohni pekelném a tímhle,“ prohodil, „radši bych se smažil v pekle.“

„Už to máš za sebou,“ pronesla jsem s úsměvem. „Teďka už tě znaj. A mimochodem, líbíš se jim.“

„Tvé matce ne,“ namítnul Jesse.„Ale jo,“ bránila jsem ji. „Jenom jí připadá, že jseš pro mě

trochu moc starej.“„Kdyby jen věděla…,“ povzdychnul si Jesse, kterej – jako

ostatně často – vyslovil právě to, na co jsem zrovna myslela.„Ale tvůj nevlastní otec mě zítra pozval na večeři.“„Na nedělní večeři?“ podivila jsem se. „Tak to ses mu

musel extra líbit!“Došli jsme k Jesseho autu – no, vlastně to bylo auto otce

Dominika, ale otec D. ho Jessemu příležitostně půjčoval. Teda ne, že by měl Jesse řidičák. Otec Dom vytrvale pracoval na tom, aby mu obstaral rodnej list a doklad o sociálním pojištění… a taky školní vysvědčení, aby se moh co nejdřív přihlásit na vysokou a zažádat si o studentskou půjčku.

Ale – jak nás otec D. ujišťoval – všechno je jen otázka času. „Církev,“ prohlásil krypticky, „má svoje metody.“

„Madam?“ vyzval mě Jesse a otevřel mi dvířka.„Ó díky, pane.“ Vklouzla jsem dovnitř.Jesse obešel auto k sedadlu řidiče, posadil se za volant a

zastrčil klíčky do zapalování.„Určitě to dokážeš řídit?“ zeptala jsem se ho, jen tak pro

jistotu.„Susannah,“ ohradil se, „myslíš si, že jsem se tu jako

duch sto padesát let poflakoval? Sem tam jsem někoho sledoval. A naprosto určitě vím,“ prohlásil a začal couvat po příjezdový cestě, „jak se s tím povozem jezdí.“

206

„Dobře. Jenom se ptám. Protože kdybys chtěl, mohla bych řídit já –“

„Ty zůstaň sedět tam, kde sedíš,“ napomenul mě a zatočil na Pine Crest Road, aniž málem porazil schránku na dopisy, jak se to pokaždý stávalo mně, „a chovej se jako slušně vychovaná, krásná mladá dáma.“

„Počkej, jaký století teď vlastně máme?“„Jen si ze mě utahuj,“ zatvářil se ublíženě. „Ten oslovský

smoking jsem si oblékl jen kvůli tobě.“„Myslíš tučňáka.“„Susannah.“„Jenom tě opravuju. Tak se tomu říká: nosit tučňáka.

Musíš si ještě trochu zmodernizovat slovník, pokud chceš bejt in.“

„To je fuk,“ prones Jesse v tak dokonalý imitaci mýho hlasu, že jsem ho musela z legrace praštit.

Ale zbytek cesty jsem seděla jako slušně vychovaná kráska, dokud jsme nedojeli do misie. Když jsme dorazili na místo, spořádaně jsem počkala, až obejde auto a otevře mi dveře. Jesse mi za tu laskavost poděkoval, ale nezapomněl se zmínit o tom, že jeho mužský ego dostalo díky mně v uplynulým tejdnu pořádně zabrat.

Věděla jsem, jak to myslí, a neměla jsem mu za zlý, že to bere takhle. Ze špitálu vypochodoval v podstatě jako novorozenec, bez minulosti, bez lidí, který by mu v našich časech pomohli, bez rodiny – teda až na mě a otce Doma – a taky bez jedinýho centu v kapse. Nebejt otce Dominika, fakticky nevim, co by se s tím klukem stalo. No, třeba by mi Andy a mamka dovolili, aby se nastěhoval k nám…

Určitě by z toho nebyli bůhvíjak odvázaní. Ale otec Dom našel Jessemu malej – ale čistej a útulnej – byt a taky mu hledal práci. Na vysokou se přihlásí příští rok, až udělá závěrečný zkoušky na střední a přijímačky na fakultu.

Ale když jsme na otce D. narazili u vchodu do tanečního sálu – nebo teda vlastně na nádvoří misie, vyzdobeným jako

207

měsíční oáza, kde na každý palmě visely bílý lampiony a kolem fontány svítily pestrobarevný žárovičky –, předstíral, že se s Jessem vidí prvně v životě. To kvůli sestře Ernestině, která stála hned vedle.

„Velice mě těší,“ prohlásil a potřás mu rukou.Jesse se nepřestal ani na chvíli uculovat. „Potěšení je na

mé straně, otče.“Když sestra Ernestina odplula s odfrknutím nad mým

úborem – nejspíš čekala, že se na plese objevím v něčem s odhaleným pupíkem, ne v týhle cudný bílý kreaci Jessiky McClintockový –, přestal si otec Dominik hrát na zdvořilýho ředitele školy a oznámil Jessemu spiklenecky: „Mám pro tebe dobrou zprávu. Sehnal jsem ti práci.“

Jesseho to viditelně nadchlo. „Vážně? Co je to? Kdy můžu začít?“

„V pondělí ráno. A přestože moc neplatí, budeš mít aspoň stálý příjem. Myslím, že jsi k tomu jako stvořený – v Muzeu Historického spolku budeš přednášet o starém Carmelu. Myslíš, že to nějakou dobu vydržíš? Nejlépe do doby, než se dostaneš na lékařskou fakultu?“

Jesseho úsměv zářil – aspoň podle mě – víc než měsíc a všechny zdejší lampiony dohromady.

„To bych řekl.“„Skvělé.“ Otec Dominik si posunul brýle na nose a usmál

se na nás. „Hezký večer, děti.“Jesse a já jsme mu poděkovali. A pak už jsme se dali do

tancování.Nebyl to sice žádnej bál z devatenáctýho století, ale stejně

to byla nádhera. Podával se punč a domácí sušenky a k mání byly i gardedámy. No jasně, taky dýdžej s přístrojem na kouřový efekty, ale stejnak. Vypadalo to, že si Jesse báječně užívá, zvlášť když za náma přišli Cee Cee s Adamem a on si s nima moh konečně potřást rukou a říct jim: „Už jsem toho o vás dvou slyšel spoustu.“

208

Adam, kterej neměl o Jesseho existenci předtím ani tuchy, zavyl.

„Tuhle poklonu ti teda vrátit nemůžu, brácho,“ prohlásil.Ale Cee Cee, která trochu pobledla, když jsem jí Jesseho

představovala, se chovala přátelsky. Nebo aspoň dost dychtivě.

„Ale…“ zakoktala, zabrousila očima z Jesseho tváře na moji a zase zpátky, „nejste – nejseš –“

„Už ne,“ vysvětlila jsem jí za Jesseho. Cee Cee sice pořád vypadala zmateně, ale vyloudila na tváři úsměv.

„Aha,“ hlesla. A pak hlasitějc: „Super! To je skvělý!“V tu chvíli jsem si všimla její tety, která stála vedle a

tlachala s panem Waldenem.„Co ta tady dělá?“ zeptala jsem se jich.Adam se rozesmál, a dřív než se Cee Cee zmohla na

slovo, vysvětlil mi: „Pan Walden tady má dneska dozor. A hádej, koho si přived jako partnerku?“

„Není to žádná jeho partnerka,“ zavrčela Cee Cee. „Jsou jen kamarádi.“

„Kamarád taky rád,“ zakřenil se Adam.„Suze?“ Cee Cee si obtočila krajkovej šál těsně kolem

holejch ramen. „Nechceš jít se mnou na dámy?“„Hned jsem zpátky,“ slíbila jsem Jessemu.„Jak –“ začala Cee Cee, hned co za náma zaklaply dveře

toalety.Ale nestačila říct nic dalšího, protože najednou se dovnitř

nahrnul houf prvaček, natlačil se kolem zrcadel a začal se s hihňáním malovat a česat.

„Jednou ti to všechno řeknu,“ slíbila jsem jí s úsměvem.Cee Cee prozkoumala v zrcadle svůj obličej. „Slibuješ?“„Když mi ty povíš, jak to šlape s Adamem.“Cee Cee si povzdychla a ještě jednou zkontrolovala svůj

odraz v ploše zrcadla. „To je sen,“ pronesla nepřítomně. „A u tebe nejspíš taky. Je to na tobě poznat.“

„Sen je to správný slovo,“ souhlasila jsem.

209

„Já si to myslela. Tak radši jdem. Bůhví, co tomu chudákovi zatím Adam navykládal.“

Otočily jsme se k východu, když se dveře samy rozletěly a dovnitř napochodovala Kelly Prescottová. Střelila po mně sakra ošklivým pohledem, jehož smysl jsem nechápala, dokud jsem si nevšimla, že ji vede za loket sama sestra Ernestina a v ruce drží krejčovskej metr. A Kellyiny večerní šaty měly tutově mnohem hlubší rozparek, než byla předepsaná dýlka ke kolenům.

Protáhly jsme se kolem jeptindy a jejího úlovku a teprve v křížový chodbě se začaly pořádně chlámat.

Ale mý veselí netrvalo dlouho. Uviděla jsem totiž Paula.Stál ve stínu a ve smokingu mu to hrozně slušelo. Nejspíš

tam čekal, až bude Kelly vypuštěná s upraveným rozparkem. Když mě uviděl, narovnal se.

„Ehm,“ odkašlala jsem si. „Cee Cee, řekni Jessemu, že jsem hned zpátky, jo?“

Cee Cee přikejvla a vrátila se na taneční parket. Vykročila jsem k místu, kde se Paul opíral o jeden z kamennejch sloupů klenby. „Ahoj.“

Vytáhnul ruce z kapes. „Ahoj.“Vypadalo to, že ani jeden z nás nedokáže vymyslet nic, o

čem bysme se mohli bavit.„Zahlídnul jsem Jesseho,“ prohodil nakonec.Nadzvedla jsem obočí. „Já zase zahlídla Kelly.“„Jo.“ Paul zatěkal pohledem ke dveřím holčičí umývárny.

Pak dodal: „Já… děda se na tebe ptal.“„Fakt?“ Už se mi doneslo, že doktor Slaski je doma z

nemocnice. „A je –“„Je mu líp,“ odpověděl Paul. „Mnohem líp. A… mělas

pravdu. Není blázen. Nebo je, ale ne tak, jak jsem si myslel. Vážně toho ví fůru… o lidech, jako jsme my dva.“

„Jo,“ souhlasila jsem. „No tak ho ode mě pozdravuj.“„Vyřídím.“ Paul se tvářil nezvykle nejistě. Vlastně jsem

mu to mohla mít těžko za zlý. Tohle bylo poprvé od toho

210

požáru a od tý události v nemocnici, kdy jsme spolu byli sami. Vídávala jsem ho sice ve škole, ale tam dělal všechno možný, aby se mi obloukem vyhnul. A teď se tvářil, jako by vzal nejradši nohy na ramena.

Ale nevzal. Protože se ukázalo, že mi chce něco důležitýho říct.

„Suze. To… co se stalo…“Usmála jsem se na něj. „To je v pohodě, Paule,“ zašeptala

jsem. „Já už to vím.“Zatvářil se zmateně. „Co víš?“„O těch penězích. Někdo daroval dva tisíce dolarů na

kostelní fond pro potřebný, který byly speciálně určený pro Gutierrezovy. Rodina už je dostala a podle otce Dominika projevila až dojemnou vděčnost.“

„Aha.“ Paul zrudnul. „No jo. Tohle. Ale to jsem zrovna nemyslel. Chtěl jsem ti říct, že… no… mělas pravdu.“

Vytřeštila jsem na něj oči. „V čem?“„V tom, cos říkala o mým dědovi.“ Odkašlal si. Věděla

jsem, kolik úsilí ho stálo, aby si to přede mnou přiznal. Ale zrovna tak jsem viděla, jak hrozně moc to potřeboval vyslovit. „A nejenom o dědovi… o všem.“

Zvedla jsem obočí. To už bylo víc, než v co bych se odvážila doufat.

„O všem?“ opakovala jsem a doufala při tom, že fakticky myslí to, co si myslím, že myslí.

Asi jo. „Jasně. O všem.“„Dokonce i o…“ Heleďte, musela jsem se přece jenom

ujistit, ne? „… nás dvou?“Kejvnul, ale ne moc šťastně.„Měl jsem to vědět celou tu dobu,“ vyslovil zdráhavě,

jako by z něj každý slovo páčila nějaká neviditelná síla. „To, co k němu cejtíš. Říkalas mi to mockrát. Ale mně… mně to prostě nedošlo až do tý noci ve stodole, když jsi mu to řekla. Proč tam jsme. To, že bys ho radši nechala odejít –“

211

„Nemusíš o tom mluvit,“ zarazila jsem ho, protože mi připadalo, že se mi jen při tý vzpomínce znova začíná svírat hrudník. „Fakt ne.“

„Ne,“ ohradil se Paul a jeho modrý oči se do mě zabodly, „ty mi nerozumíš. Já ti to musím říct. Suze, já – já ještě nikdy k nikomu nic takovýho necejtil. Ani k tobě ne. Toho sis asi všimla. Když jsem tě… nešel… nešel zachránit. Při tom požáru a tak vůbec.“

„Ale pak ses zachoval fakt bezvadně,“ připomněla jsem, protože jsem měla pocit, že možná potřebuje slyšet právě tohle. Nějakou pochvalu. „Pomohls mi dostat Jesseho do nemocnice a vůbec.“

Zamračeně pokrčil ramenama. „To nic nebylo. To, co Jesse udělal – že proskočil ohněm – a to tě sotva znal –“

„Hele, to je fakt dobrý, Paule,“ zarazila jsem ho.Netvářil se zrovna přesvědčeně. „Vážně?“„Vážně.“ A tak jsem to taky myslela. Pak jsem ukázala

bradou ke dveřím umejvárny. „Myslím, že vy dva se k sobě hodíte mnohem líp.“

Paul sledoval můj pohled. „Asi máš pravdu,“ souhlasil smutně.

A pak, k mýmu ohromení, ke mně natáhnul pravačku. „Takže mír, Simonová?“

Podívala jsem se na jeho ruku. Znělo to sice neuvěřitelně, ale uvědomila jsem si, že se na něj vlastně vůbec nezlobím. Už ne.

Vklouzla jsem do jeho dlaně.„Mír.“ Vtom se dveře toalety znova rozletěly a Kelly

vyšla ven. Legračně cupitala, protože jí sestra Ernestina zašila rozparek až ke kolenům.

Když došla k nám, vyjádřila se na adresu nebohý jeptindy pěkně nevybíravě.

„Aspoň tě neposlala domů se převlíknout,“ přerušila jsem její výlev.

212

Kelly se na mě nasupeně otočila. „Hele, kdo je ten kluk?“ zeptala se.

Ohlídla jsem se do chodby. Jesse se blížil k nám. Srdce se mi v hrudi zase rozbušilo, stejně jako pokaždý, když jsem ho uviděla.

„Co… tenhle?“ zeptala jsem se, jako že o nic nejde. „Jo, to je Jesse. Chodím s ním.“

Chodím s ním. Chodím s ním!Kellyiny panenky se rozšířily, když Jesse vstoupil do

ostrůvku měsíčního světla, ve kterým jsme stáli, a vzal mě za ruku.

„Paule,“ pozdravil úklonem hlavy svýho někdejšího soka.„Ahoj, Jesse,“ odpověděl nejistě Paul. Pak si vzpomněl,

že tam stojí taky Kelly, a představil je.„Moc rád vás poznávám,“ prohlásil zdvořile Jesse a

potřásl Kelly rukou.Ale ta vypadala tak ohromeně, že se ani nezmohla na

odpověď. Zírala na Jesseho, jako by –No, ne přímo, jako by koukala na ducha, ale spíš jako by

vůbec nechápala. Málem jsem slyšela její rozrušenej vnitřní hlásek, jak dotčeně vykřikuje: Jak může takovejhle kluk chodit se Suze Simonovou?

Jasně. Jenomže ona nevěděla, co já kvůli němu zkusila… ani co on zkusil kvůli mně.

Snažila jsem se netvářit moc samolibě, když jsem vzala Jesseho za ruku a řekla: „No, tak se tady trochu projdem.“ A odvedla jsem si ho na parket.

„S Paulem je to…?“ nakousnul Jesse. Zvědavě se na mě podíval, když jsem mu položila ruce na ramena a začala se pohupovat.

„… urovnaný,“ dořekla jsem.„A víš to, protože…?“„… protože jsme to spolu rozebrali.“„A ty mu věříš?“

213

„Víš co?“ Zvedla jsem hlavu z jeho ramene, o který jsem si ji na chvilinku opřela. „Věřím.“

„To vidím.“ Jesse zůstal stát, zatímco já se dál pohupovala v rytmu. „Susannah? Co to děláš?“

„Tancuju s tebou.“Jesseho pohled sklouznul k našim nohám. Ale nic neviděl,

protože všechno zakrejvala moje široká dlouhá sukně.„Já tenhle tanec neznám,“ bránil se.„Je to úplně jednoduchý,“ uklidňovala jsem ho. Vzala

jsem ho za ruce a položila si je kolem pasu. Pak jsem se zase zaháčkovala kolem jeho krku. „A teďka se pohupuj.“

Jesse mě poslechnul.„Vidíš?“ ozvala jsem se. „Už ti to jde.“Jesseho hlas mi zazněl do ucha trochu přiškrceně. „Jak se

ten tanec jmenuje?“„Ploužák,“ vysvětlila jsem. „Říká se tomu ploužák.“A Jesse zmlknul. Musím uznat, že si na jednadvacátý

století a jeho manýry zvykal dost rychle.Nevim, jak dlouho mi trvalo, než jsem zvedla hlavu z jeho

ramene a uviděla tátu.Ale tentokrát jsem ani nenadskočila. Vlastně jsem tak

trochu předpokládala, že ho tady potkám.„Ahoj, holka,“ pozdravil mě.Přestala jsem tancovat a řekla Jessemu: „Můžeš mě

prosím tě na minutku omluvit? Musím si s někým to… popovídat.“

Jesse se usmál. „Ale jistě.“S rozbušeným srdcem jsem se rozeběhla směrem k

palmám, za kterýma vykukoval táta.„Ahoj,“ špitla jsem. „To je dobře, žes přišel!“„Tohle si přece nemůžu nechat ujít,“ prohlásil. „Moje

holčička má první ples, a já bych ho měl zmeškat? To si vážně myslíš?“

„Ale kvůli tomu jsem tě vidět nechtěla,“ namítla jsem. „Chtěla jsem ti poděkovat.“

214

„Poděkovat?“ Táta se zatvářil zmateně. „A za co?“„Za to, cos udělal pro Jesseho.“„Pro Jesseho?“ Konečně se mu rozsvítilo. Málem pustil

ruku, za kterou mě držel, a najednou vypadal rozpačitě. „Jo tak. O tohle jde.“

„Jo, o tohle.“ Sevřela jsem jeho prsty pevnějc. „Tati, Jesse mi to řek. Kdybys ho nepřiměl jít za mnou do nemocnice, ztratila bych ho navždycky.“

„No…“ Táta se zatvářil tak, jako by v tu chvíli byl nejradši někde úplně jinde. Kdekoli jinde. Vlastně… vypadal, jako by už byl někde úplně jinde. Tvářil se mnohem průsvitnějc než normálně. „Víš, tys plakala. A volalas mě. Ale vlastně jsi měla volat Jesseho.“

„Myslela jsem, že jsem o Jesseho přišla,“ hlesla jsem. „Proto jsem volala tebe. Protože když jsem tě opravdu potřebovala, vždycky jsi přišel. A vždycky jsi byl po ruce. Tys ho zachránil, tati. A já chci, abys věděl, jak hrozně moc to pro mě znamená. Zvlášť když vím, žes vlastně nesouhlasil s tím, abych šla – víš, abych se jako vrátila v čase.“

Táta se naklonil, aby mi narovnal orchidej ve vlasech. Ale jeho prsty z nějakýho důvodu nechytily květ – prošly skrz něj. Všimla jsem si, co se stalo. Jenomže nebylo nic, co bych s tím dokázala udělat – jen se dívat a zadržovat slzy, který se mi draly do očí.

„Ano, promiň mi to,“ pokračoval táta. Myslel tím naše nedorozumění ohledně toho, jestli se mám vracet do minulosti, abych „zachránila“ Jesseho. Zdálo se mi, že s každým dalším slovem slábne a slábne. A nebylo to jenom proto, že jsem ho viděla rozmazaně skrz slzy. „Ale opravdu si vážím toho, že ses chtěla vrátit i kvůli mně… tím chci jenom říct, že kdybys to opravdu udělala, bylo by to, jako bych trávil deset let jako duch pro nic za nic.“

„To nebylo pro nic za nic, tati.“ Držela jsem jeho ruku tak pevně, jak jsem v tu chvíli dokázala, ale stejně jsem cejtila, jak mi pomalu vyklouzává. „Bylo to kvůli Jessemu. A kvůli

215

mně. Proto jsi teď připravenej definitivně odejít. Tati – dávej na sebe pozor.“

Táta se zadíval na sebe a pak zpátky na mě. Vypadal užasle.

„To bude dobrý, tati.“ Volnou rukou jsem si otřela slzy z očí.

Teď už byl skoro průhlednej – jen zamihotání barev a světel, slabej stisk mý dlaně. Ale připadalo mi, jako by se usmíval. Usmíval a slzel zároveň. Stejně jako já. „Ale budeš mi chybět.“

„Dohlídni za mě na mamku,“ vychrlil, jako by se bál, že už to nestihne vyslovit.

„To víš, že jo.“„A buď tady hodná,“ napomenul mě.„Copak jsem někdy nebyla?“Hlas se mi zlomil.Poslední zamihotání – a zmizel.Navždycky.Trvalo mi dost dlouho, než jsem se dokázala vrátit na

místo, kde čekal Jesse. Chvíli jsem si pobrečela za jednou z palem a pak jsem si musela v kapesním zrcátku opravit mejkap poničenej slzama. Když jsem konečně došla k Jessemu, podíval se na mě a soucitně se pousmál.

„Odešel?“„Odešel,“ odpověděla jsem mechanicky. Pak jsem

zalapala po dechu.„Jesse…!“ vytřeštila jsem na něj oči. „Tys ho… tys viděl,

jak…?“„Jestli jsem viděl, jak si povídáš s tatínkem?“ zeptal se a

koutky úst se mu trochu zvlnily. „Ano.“„Takže ty můžeš…“ Byla jsem totálně zmatená.

„Můžeš…?“„Vidět mrtvé a mluvit s duchy?“ Jesse se v měsíčním

světle zakřenil. „Zřejmě ano. Proč? Vadí to snad?“

216

„Ne. Až na to, že… to znamená, že…“ Nemohla jsem tomu skoro ani uvěřit. „To znamená, že jseš –“

„Querida,“ oslovil mě něžně Jesse, „pojď si raději zatancovat.“

Ale já byla moc ohromená na to, než abych teď dokázala myslet na něco jinýho. Jesse – můj Jesse – už není duch. Je mediátor.

Jako já.„Je tady jedna věc, kterou nechápu,“ prohodil Jesse a jeho

dech mě příjemně zahřál na uchu. „Proč mu to trvalo tak dlouho?“

Kolíbala jsem se v jeho objetí v rytmu ploužáku a sotva vnímala, co říká. Jesse je mediátor – to bylo to jediný, na co jsem byla schopná myslet. Jesse je teď mediátor.

„Myslím tvému otci,“ upřesnil. „To, než se posunul. Totiž – proč právě teď?“

Objala jsem ho kolem krku. Co jinýho jsem mohla udělat?„Ty to fakt nevíš?“ zeptala jsem se.Zavrtěl hlavou.Jenom jsem se usmála. Měla jsem pocit, že mi srdce

samou radostí pukne.

217

Mediátor 6

ČTVRTÝ ROZMĚR LÁSKY

Meg Cabotová

Z anglického originálu A Tale of the Mediator – Twilight,vydaného nakladatelstvím HarperCollins v New Yorku roku 2005,

přeložila Jana JašováRedigoval a verše přeložil Petr Matoušek

Obálku navrhl Ivan BrůhaVydala Euromedia Group k. s. – Knižní klub v Praze roku 2006

jako svou 3602. publikaciOdpovědná redaktorka Alena Peisertová

Technický redaktor David DvořákPočet stran 216

Sazbu zhotovil Pavel Hogen, Horní JiřetínTisk Tlačiarne BB, spol. s r. o., Banská Bystrica

Vydání první

www.euromedia.cz

218