Čarodějnictví v historii - proměna pojetíčarodějnice a čarodějnictví očima křesťanství

Diplomová práce

Studijní program: N7105 – Historické vědyStudijní obor: 7105T021 – Historie

Autor práce: Bc. Radmila GrohováVedoucí práce: prof. PhDr. Jaroslav Čechura, DrSc.

Liberec 2018

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že namou diplomovou práci se plně vzta-huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školnídílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje domých autorskýchpráv užitímmédiplomovépráce pro vnitřní potřebuTUL.

Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití,jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tom-to případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, kterévynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedenéliteratury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové prácea konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek-tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

ANOTACE A KLÍČOVÁ SLOVA

V ČESKÉM JAZYCE

ANOTACE

Tato práce dokumentuje určité vývojové etapy magie a čarodějnictví

v historii. Hlavní pozornost je věnovaná vzniku a vývoji fenoménu magie

a čarodějnictví do období novověku, kdy probíhaly takzvané „hony

na čarodějnice“. Pro pochopení problematiky je nezbytné také vymezení

základních pojmů v oboru magie. Následně se práce zaměřuje na popis

magické praxe a tradičního pojetí magie u starověkých národů, stejně jako

popis židovské, předkřesťanské a křesťanské magie. Hlavním cílem práce je

zdokumentovat obecné pojetí čarodějnictví v období středověku a novověku,

kdy byl obraz tradiční čarodějnice přetvořen katolickou církví, a jako takový

zásadním způsobem figuroval v procesech s čarodějnicemi.

KLÍČOVÁ SLOVA

Čarodějnictví, magie, čarodějnické procesy, satanistická čarodějnice, sabat,

ďábel, inkvizice, lovci čarodějnic.

ANOTACE A KLÍČOVÁ SLOVA

V ANGLICKÉM JAZYCE

ANOTATION

This work is aimed for specific periods in the history of witchcraft and

magic. The main theme of this work are origin and evolution of the

phenomenon of magic and witchcraft to the period of Modern Age, which is

called „witch-hunt“. To understand the issue, it is necessary to define basic

concepts in the discipline of magic also. Subsequently, the thesis focuses

on the description of magical practice and the traditional concept of magic

in ancient nations, as well as the description of Jewish, pre-Christian and

Christian magic. The main theme focuses on the concept of witchcraft

in the Middle Ages and the Modern Age, when the image of the traditional

witch was transformed by the Catholic Church, and as such it was in witch

trials.

KEY WORDS

Witchcraft, magic, witch trials, satanic witch, sabbath, devil, inquisition,

witch hunters.

PODĚKOVÁNÍ

Tímto bych ráda poděkovala vedoucímu mojí diplomové práce,

profesoru Jaroslavu Čechurovi, za jeho cenné rady, značnou trpělivost

a především skutečnost, ţe byl ochoten dovést se mnou práci do konce.

8

OBSAH

ÚVOD………………………………………………………………………………………..9

ROZBOR PRAMENŦ A LITERATURY……………………………………………..13

SEZNAM OBRÁZKŦ……………………………………………………………………16

1. MAGIE VE SVĚTĚ BEZ KOUZEL……………………………………………….17

1.1 Čarodějnice včera a dnes………………………………………………..17

1.2 Magie nadpřirozená a nepoznaná……………………………………..19

2. MAGIE A ČARODĚJNICTVÍ V DĚJINÁCH…………………………………….22

2.1 Kde se vzala magie………………………………………………………..22

2.2 V hlavní roli šaman……………………………………………………….28

2.3 Magie starověkého světa…………………………………………………33

2.3.1 Babylonská magie a démonologie jako kořen západního

esoterismu……………………………………………………………….33

2.3.2 Magická moudrost vznešeného Egypta…………………….39

2.3.3 Řecko a černá magie bohyně Hekaté……………………….45

2.3.4 Vysoká magie antického Říma……………………………….55

2.4 Tajemství ţidovské magie………………………………………………..60

2.5 Pohanství a magie křesťanské církve……………………………… ..65

3. ČARODĚJNICTVÍ OČIMA KŘESŤANSTVÍ…………………………………….71

3.1 Pekelná hierarchie ďáblů……..………………………………………...71

3.2 Úsvit inkvizice……………………………………………………………...80

3.3 Středověká teologie jako učitelka inkvizice………………………….86

3.4 Tři tváře čarodějnic……………………………………………………….96

3.5 Čas na sabat………………………………………………………………108

4. BIBLE SVATÉ INKVIZICE………………………………………………………115

5. STOUPENCI A ODPŦRCI PRONÁSLEDOVÁNÍ……………………………..129

ZÁVĚR…………………………………………………………………………………..137

SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŦ…………………………………………………138

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY………………………………………………..139

9

ÚVOD

„Na světě se nic neděje nadarmo, všechno má svůj význam,

všechno k něčemu směřuje. Jenţe my často býváme slepí a hluší.“

(Václav Kaplický)

Historie naší civilizace je nesmírně bohatá a nabízí nezměrné mnoţství

témat, které si zaslouţí opakovaný zájem badatelů i samotných čtenářů.

Čarodějnické procesy po desítky let soustřeďovaly pozornost mnohých

historiků, ovšem můţeme s klidem prohlásit, ţe se i přes opakované bádání

jedná nadále o téma zcela nevyčerpané. Čarodějnictví samo o sobě

nemusíme vnímat pouze v kontextu historickém. Budeme-li chtít pohlíţet

na tuto problematiku, můţeme tak činit z různých a často i vzájemně

odlišných hledisek. Přes všechny moţnosti zůstává čarodějnictví jako odkaz

pradávných civilizací i nadále součástí naší historie.

Téma čarodějnictví je nejčastěji popisováno v souvislosti s obdobím, jeţ

zůstává nechvalně známé jako „hony na čarodějnice“. Tato etapa v dějinách

čarodějnictví je proslulá systematickým pronásledováním domnělých

čarodějnic a čarodějníků a jejich následným stíháním. Většina prací, které

se tímto tématem zabývají, nám poté předkládají konkrétní sledy událostí

podle toho, jak zůstaly zachyceny v pramenech. Na problematiku

čarodějnictví a čarodějnic lze ovšem pohlíţet také z dalších hledisek.

Můţeme si vybrat, zda budeme dané téma vnímat z pohledu teologického,

psychologického, kulturně-antropologického nebo dokonce lékařského.

Jedná o téma neuvěřitelně obsáhlé, které lze vnímat z mnoha různých úhlů.

Zájem o téma čarodějnictví je v dnešní době viditelný nejen u badatelů,

ale rovněţ u široké veřejnosti. Ať uţ se jedná o literární či filmovou produkci

nebo jednoduše fakt, ţe se čarodějnictví stalo v různých podobách jakousi

součástí „moderní“ kultury, můţeme říci, ţe v té či oné podobě zůstává také

v dnešních dnech nadále ţivým tématem.

10

Jako malé děti jsme slýchávali vyprávění o zlých čarodějnicích, které se

tajně ukrývaly v lesích, míchaly jedy a představovaly hrozbu pro nevinné

pocestné. Nyní jiţ víme, ţe to, co jsme v dětství povaţovali za pohádky,

představovalo ve středověku a novověku pro mnohé reálnou hrozbu.

Následně se dočítáme o zrůdných procesech s domnělými čarodějnicemi,

které ukončily své ubohé ţivoty na hranici. Co nás nutí se opakovaně

zabývat tímto na jedné straně fascinujícím fenoménem, jehoţ nepochopení

a zveličení vedlo k neštěstí takového rozsahu?

Důvody, proč jsme i po tak dlouhé době schopni číst o tortuře,

nesmířlivých soudních tribunálech či krutosti inkvizitorů, a zabývat se

osudy lidí, jejichţ ţivoty vyhasly na hranici, podle mého názoru nepochází

z ţádné morbidní fascinace. O čarodějnických procesech čteme ze stejných

důvodů, z nichţ si například stále dokola připomínáme průběh a důsledky

válek či holocaustu. Je aţ nebezpečně snadné naleznout v době krize

některého „obětního beránka“ a stačí málo k tomu, abychom si z našich

rukou smývali prolitou krev. Nejdůleţitějším smyslem historie je odjakţiva

poučit se z chyb, jeţ byly v minulosti napáchány. Z toho důvodu bychom

měli i nadále projevovat zájem o taková témata, která sice nevyvolávají

ve tváři úsměv, ale mohou nám pomoci vyvarovat se budoucích neštěstí.

Díky široké literární produkci pojednávající o tomto tématu se můţeme

dokonale seznámit se všemi tragickými důsledky, které čarodějnická

hysterie přinesla. Nesmíme ovšem zapomínat, ţe se stejnou pečlivostí

bychom se měli věnovat téţ příčinám toho, čemu říkáme „čarodějná

hysterie“.

Pokud se ponoříme hlouběji do historie, daleko před dobu hořících

hranic, objevíme fascinující svět magie, jeţ byla odjakţiva nepostradatelnou

součástí ţivota kaţdého člověka. Ať uţ se jednalo o první kmeny či o vyspělé

starověké civilizace, pro všechny byla magie posvátnou záleţitostí, bez které

by se lidé nedokázali obejít. Čarodějnické procesy byly mimo jiné zčásti

důsledkem změny v chápání magie, která stejně jako vše na tomto světě

podléhala jistému vývoji. Moderní západní esoterismus pak nepředstavuje

nic jiného neţ jakýsi výsledný koktejl částí tradičních magických zvyklostí

civilizací, které zde existovaly dávno před námi.

11

Jakým způsobem došlo ke změně v chápání čarodějnictví? V relativně

krátké době dospěli středověcí teologové k názoru, ţe je křesťanský svět

ohroţen čarodějnickým spiknutím a podle svých potřeb přizpůsobili podobu

dosavadního pojetí čarodějnice tak, aby mohli vyhlásit válku nevhodným

osobám. Je důleţité poznat, jaké představy o čarodějnicích měli lidé, kteří

se na pronásledování domnělých čarodějnic a čarodějníků přímo podíleli.

Obvinění z provozování škodlivých kouzel a z účasti na čarodějných

shromáţděních hrály v procesech s čarodějnicemi zásadní roli. Z toho

důvodu bychom se měli podrobněji seznámit s podobou nejčastějších

prohřešků, z nichţ byly takzvané čarodějnice obviňovány, a uvědomit si sílu

všech pověr, které o čarodějnicích po dlouhá léta kolovaly. Naší cestu ovšem

musíme započít v době, kdy byla magie běţnou součástí ţivota všech lidí.

Magie a čarodějnictví tvoří pozoruhodnou součást lidské historie, která

má své počátky, vlastní dějiny, pravidla, zákonitosti a významné osobnosti.

Našim cílem je seznámit se v tuto chvíli podrobněji s fenoménem magie

od jejích počátků, které sahají hluboko do minulosti. Uvidíme, ţe magie

nebyla vţdy povaţována za nebezpečnou disciplinu, ale ţe naopak zaujímala

ve společnosti důleţité místo. Pokusíme se proniknout hlouběji do tajů

magických praktik a tajemných rituálů, které lidé provozovali v různých

historických obdobích a na různých místech, abychom poznali, z jakých

tradic vychází naše „západní“ magie. Samotné čarodějnictví vnímáme jako

součást magické praxe. Dějiny magie nám mohou ukázat, jak se magické

praktiky rozvíjely v rámci různých kultur či jakým způsobem ovlivnilo jejich

kulturu křesťanství. Velkou pozornost věnujeme změně, která je patrná

od doby nástupu křesťanství.

Jaký byl přístup k magii ve starobylých kulturách, které předcházely

křesťanství? Jaké schopnosti byly čarodějům a čarodějnicím přisuzovány

a jaké představy o nich měli lidé? Byly čarodějnice pronásledovány také

v jiných kulturách nebo je pohled křesťanských teologů na čarodějnictví

unikátní? A jak vlastně vypadala ona obávaná satanistická čarodějnice,

kterou stvořila křesťanská víra?

12

Cílem této práce je poznat, jak vypadala postava čarodějnice od počátků

magické praxe aţ do doby, kdy byl její obraz přetvořen křesťanskými teology

pro potřeby církve. Pokud čteme o čarodějnických procesech, je důleţité

znát tradiční pověsti, které přeţívaly staletí a kterým lidé včetně inkvizitorů

a lovců čarodějnic slepě věřili. Některé z těchto pověstí o čarodějnicích sami

vytvořili či schválně přiţivovali, aby vyvolali mezi lidmi strach. Následující

stránky nám pomohou poznat, jaké byly nejdůleţitější zbraně čarodějného

arzenálů, nebo jak vypadaly nejznámější praktiky, z jejichţ provozování byly

čarodějnice obviňovány.

Seznámíme se s příčinami, které přivedly stovky nevinných lidí do pekla

hořící hranice…

13

ROZBOR PRAMENŦ A LITERATURY

Téma čarodějnictví a čarodějnických procesů bylo v uplynulých letech

podrobněji zachyceno v rámci velkého mnoţství odborné, ale i méně učené

literatury. Většina prací zabývající se touto problematikou se zaměřuje

především na její nejznámější etapu, kterou představovaly takzvané „hony

na čarodějnice“. Zmiňované publikace nejčastěji zachycují chronologicky

průběh pronásledování, přičemţ se snaţí sledovat situace v jednotlivých

oblastech či zemích. Autoři takových děl uvaţují dále o příčinách „čarodějné

hysterie“, o motivaci samotných vyšetřovatelů a v neposlední řadě nás

prostřednictvím popisů konkrétních případů vtahují do víru některých

vybraných tragických událostí.

V našem prostředí se čarodějnickými procesy podrobněji zabýval profesor

Bedřich Šindelář, který je autorem obsáhlé studie Hon na čarodějnice. Při

práci s knihou musíme být obezřetní kvůli době, ve které vznikla. Pokud

nebude brát příliš na zřetel autorovy rozhněvané výroky o katolické církvi,

můţeme přesto získat základní přehled o jednotlivých vlnách

pronásledování v rámci evropských států, a to včetně Severní Ameriky.

Jednotlivé případy jsou zde popsány velmi podrobným způsobem a téměř

beletristickou formou, přičemţ dohromady umoţňují čtenáři poznat rozdíly

v pronásledování v různých zemích. Velká část knihy je poté věnována

čarodějnickým procesům v českých zemích, které se téměř výhradně

soustřeďovaly do oblasti Šumperska.

Jelikoţ byly velkou měrou pronásledováním čarodějnic zasaţeny německé

země, můţeme spatřovat značný zájem o čarodějnické procesy u německých

badatelů. Jednou z nejnovějších publikací, která se čarodějnictvím zabývá,

je kniha historika Wolfganga Behringera nazvaná Čarodějnictví – Globální

historie. Autor na danou problematiku pohlíţí nejen jako na historický

fenomén, ale jako na téma, které je i v dnešní době stále ţivé. Kniha je tak

syntézou historických souvislostí i aktuálních problémů přetrvávající

v zemích, v nichţ je víra v čarodějnice nadále aktuální otázkou.

14

Francouzský historik Robert Muchembled předkládá syntézu známých

poznatků v knize nazvané jednoduše Magie a čarodějnictví v Evropě. Kniha

je kompilací studií většího mnoţství historiků, kteří se zaměřují

na jednotlivé geografické oblasti. Prostřednictvím této knihy se můţeme

seznámit s původem některých pověr o čarodějnictví i způsobem, jak se tyto

tradiční pověsti postupně vyvolaly čarodějnou hysterii.

Italský historik Carlo Ginzburg přispěl podrobnou studií o původu

a podobě klasického čarodějnického shromáţdění známého jako sabat.

Noční příběh tak nabízí zcela unikátní a ucelený pohled na tento historický

fenomén, který autor rozebírá z pohledu metody mikrohistorie.

Výše zmiňované práce historiků nejrůznějších národností jsou důkazem

toho, jak je téma čarodějnictví a čarodějnických procesů oblíbené ve všech

koutech Evropy, i toho, ţe můţe být stále aktuální. Abychom mohli lépe

pochopit změnu ve vnímání čarodějnictví, k níţ došlo v průběhu středověku

s nástupem křesťanství, museli jsme se podrobněji zabývat dějinami magie

jako takové. Toho dokonale docílil britský historik Richard Cavendish ve své

knize Dějiny magie. Jedná se o knihu útlou, nicméně velmi podrobnou, jeţ

srozumitelným způsobem předkládá fascinující cestu magie od jejích

počátků aţ po současnost. Z našich badatelů se historií magie i její

praktickou stránkou zabýval profesor Milan Nakonečný, který je autorem

několika knih na dané téma. Při jejich četbě zjistíme, ţe magie představuje

unikátní historický jev s vlastními pravidly a zákonitostmi. Jeho Lexikon

magie představuje přehlednou sestavu velkého mnoţství abecedně řazených

pojmů, jeţ jsou důleţité pro pochopení historie čarodějnictví.

Abychom mohli co nejdokonaleji pochopit fenomén magie, musíme vedle

děl historických přikročit rovněţ k dílům autorů zabývajících se podrobněji

magickou praxí. Seznámení s těmito „odbornými“ publikacemi a příručkami

nám umoţňuje lépe pochopit magický obor a dokonaleji poznat praktiky

uţívané čaroději. Četba těchto knih nám umoţňuje ponořit se hlouběji

do tajů magické praxe. Ze starších pramenů můţeme jmenovat dílo Agrippy

von Nettesheim nebo Paracelsa, mezi zástupce moderního okultismu pak

patří klasikové jako Lévi, Papus či de Guaita. Z našich autorů se magií

v historii i praxi zabýval podrobněji doktor Oldřich Eliáš.

15

Hlavní pramen, jenţ je potřebný pro pochopení vnímání čarodějnictví

v době středověku a novověku, je Písmo svaté. Názory Bible po staletí

zásadním způsobem ovlivňovaly postoje inkvizitorů a soudců a její

stanovisko k problematice čarodějnictví se stalo pro mnohé oběti osudným.

Mnohé názory o démonech, ďáblovi a čarodějnicích, které byly rozšířené

v období středověku i novověku, pocházely z pera jedné z největších

křesťanských autorit, svatého Tomáše Akvinského. Jeho myšlenky zůstaly

zachyceny hned v několika dílech.

Velmi zajímavým zdrojem poznání jsou takzvané čarodějnické příručky

inkvizitorů a lovců čarodějnic, kteří se přímo zabývali vyhledáváním

a vyšetřováním domnělých čarodějnic a čarodějníků. Vedle nejznámějšího

pramene, kterým je proslulá příručka v historii čarodějnických procesů

Malleus maleficarum neboli Kladivo na čarodějnice, můţeme nahlédnout

do spisů lovců Rémyho, de Lancra nebo Hopkinse, které nám předkládají

původní a zcela upřímný názor jejich autorů. Četba zmiňovaných příruček

není jednoduchá, neboť uţívá mnohdy nevybíravého jazyka vůči domnělým

čarodějnicím, které se však ve skutečnosti staly nevinnými oběťmi jejich

zvrácené posedlosti.

Téma čarodějnictví je v dnešní době tématem natolik oblíbeným, ţe bylo

při výběru literatury důleţité oddělit kvalitnější práce od těch méně

kvalitních. Veškerá literatura i prameny byly voleny z hlediska jejich celkové

přínosnosti i podle toho, jak se jevily dostupné. Konečný soupis pramenů

i literatury je rozmanitý a obsahuje mnoţství zajímavých zdrojů.

16

SEZNAM OBRÁZKŦ

Obr. č. 1: Tančící kouzelník.

Obr. č. 2: Lilitú.

Obr. č. 3: Thovt sedící na trůnu.

Obr. č. 4: Tři tváře bohyně Hekaté.

Obr. č. 5: Kristus a Ďábel.

Obr. č. 6: Inkviziční tribunál.

Obr. č. 7: Ve vězení.

Obr. č. 8: Čarodějnice přivolávající bouřku.

Obr. č. 9: Mladá čarodějnice.

Obr. č. 10: Smlouva s ďáblem.

Obr. č. 11: Čarodějnická koupel.

Obr. č. 12: Sabat čarodějnic.

Obr. č. 13: Malleus maleficrum.

Obr. č. 14: Tortura.

Obr. č. 15: Upalování čarodějnic.

17

1. Magie ve světě bez kouzel

1.1 Čarodějnice včera a dnes

Téma čarodějnictví pro mě po dlouhou dobu zůstává jedním

z nejpoutavějších námětů, jemuţ se člověk můţe v historickém bádání

věnovat. Ačkoliv bylo na toto téma sepsáno jiţ mnoho odborné i méně učené

literatury, přesto se setkáváme s celou řadou mylných představ, jeţ jsou

s tímto tématem spojovány aţ do dnešní doby. Zeptejme se lidí, jaká

myšlenka jim v souvislosti s čarodějnictvím vyvstane v první chvíli na mysl,

a odpovědí nám budou nechvalně proslulé „hony na čarodějnice“. Ty sice

mohou být nejznámější etapou čarodějnictví v dějinách, ale čarodějnictví

v naší historii neznamená pouze Kladivo na čarodějnice, ohavné praktiky

inkvizitorů a drastické popravy na hranici. Jak ještě uvidíme, čarodějnictví

je samo o sobě velice přitaţlivým a poutavým fenoménem, jenţ provází

člověka od nepaměti.

Jiţ od počátků temných kultů a prvních čarodějnic bylo čarodějnictví

jako nízká forma magie spojováno především s ţenským pokolením, ovšem

smutnou pravdou zůstává, ţe v dobách, kdy bylo pronásledování v plném

proudu, se mohl stát obětí čarodějnických procesů kaţdý bez ohledu

na společenské postavení, věk či pohlaví.

Hony na čarodějnice jsou bezpochyby jednou z nejsmutnějších kapitol

našich dějin. Jen samotné označení, pod jakým je toto systematické

pronásledování a trestání domnělých čarodějnic a čarodějníků známé

v literatuře i v povědomí obyčejných lidí, musí nutně vyvolávat hrůzu. Je

s podivem, ţe tato nechvalně proslulá čarodějnická hysterie nepatří ve větší

míře do období temného středověku, kdy byl celý svět překryt stínem

tmářství a dogmat, ale do období novověku.

Novověk je fascinující etapou naší historie, dobou, jeţ je plná

významných objevů, převratných vynálezů a osvícených myšlenek, které

proměnily podobu náboţenských dogmat svazujících lidský intelekt.

18

Ale ponoříme-li se hlouběji do zkoumání této úţasné epochy, zjistíme, ţe

není všechno zlato, co se třpytí, a ţe novověk i nadále zůstává dobou temna,

která si s sebou nese obrovskou černou skvrnu v podobě honů

na čarodějnice. Kolik obětí po sobě tento teror zanechal? Kolik z lidí, kteří

stanuli před inkvizičním tribunálem, byli skutečně vinni, a kolik z nich se

stalo pouhou obětí lidské chamtivosti a krutosti náboţenského fanatismu?

Úvahy o mnoţství obětí čarodějnických procesů byly po dlouhou dobu

velmi problematickým tématem, a z toho důvodu se počty reálných obětí

v historiografii naší i světové výrazně rozcházely. Kolik lidí tedy

ve skutečnosti ochutnalo rudé plameny hranice? Jakým způsobem

pokračovaly ubohé ţivoty muţů a ţen vězněných v temných ţalářích,

týraných na těle i na duchu? Dokázali se s proţitými hrůzami vyrovnat?

A jak asi mohly vypadat ţivoty dětí, jeţ své matky naposledy spatřily

na popravišti?

Nejrůznější literatura nám můţe předloţit rozličné závěry zaloţené

na archivních průzkumech, ale ani ta nejpřesnější statistika nebude nikdy

schopna zachytit truchlivé osudy těch, jejichţ ţivoty byly poznamenány

hanebným „řáděním“ Svaté inkvizice. Vţdyť i lidé, kteří měli štěstí v neštěstí

a unikli popravě, anebo třeba jen příbuzní obětí, ti všichni si své „čarodějné

stigma“ nesli po zbytek ţivota. Čarodějná nálepka představovala zátěţ, která

se přenášela z jedné generace na druhou. Je aţ neuvěřitelné, jak jediná

myšlenka vzešlá z netolerance, podpořená náboţenským fanatismem

a poháněna prostou lidskou touhou po moci a majetku, byla tak dokonale

ospravedlněna za pomoci Písma svatého a dokázala spojit představitele

odlišných církví i obyčejný lid všech koutů Evropy ve společné snaţení,

které našim dějinám a celé civilizaci zasadilo onen ostudný šrám.

Přes všechen vědecký a technologický pokrok, přes propracované

filosofické systémy a úchvatná umělecká díla, přes všechno, co má

demonstrovat vyspělost lidstva, nalezneme v našich dějinách stále

okamţiky, které dávají prostor oprávněným pochybám o naší velikosti.

Hony na čarodějnice jsou tomu nešťastným důkazem…

19

1.2 Magie nadpřirozená a nepoznaná

Rozhlédněme se kolem sebe a spatříme svět, jenţ pozbyl svého veškerého

kouzla. Nevěříte?

Své zraky můţeme upínat k nebesům, ale ve hvězdách jiţ nespatříme

střípky budoucnosti, tak jako se zrcadlila věštcům v dobách jiţ dávno

zapomenutých. Amulet ze vzácného kamene pomalu se houpající na našem

krku pro nás není ničím jiným neţ pouhou ozdobou. A co teprve sluneční

světlo a vítr hladící naše tváře? Mohou být stále důkazem boţích sil zde

na zemi?

Na první pohled ţijeme ve světě, jenţ v sobě postrádá cokoliv magického,

v němţ je chod všech věcí racionálně zdůvodňován pomocí moderní vědy,

vyspělé techniky a logického myšlení. Víme, ţe přírodní zákony nedovolují

ţádné kompromisy, a ţe je jen těţko můţeme zpochybnit. Ale i kdyţ se zdá,

ţe zde není místo pro něco „nepřirozeného“ či dokonce „magického“, faktem

je, ţe se i ve 21. století setkáváme s pozoruhodnými jevy, které nedokáţeme

vysvětlit, ale jejichţ existenci se nám zatím nepodařilo vyvrátit. Následkem

toho se ze všech koutů světa doslýcháme o mimosmyslovém vnímání

a paranormálních jevech jako je telepatie, psychokineze, prekognice

a dalších „nevysvětlitelných“ fenoménech, které nás často tak fascinují.

Nemusíme uvěřit, ţe jsou to věci magické - důleţité je si uvědomit, ţe vţdy

bude existovat něco, co nebudeme schopni uspokojivě vysvětlit. V minulosti

to nebylo jiné. Jiţ od počátků se lidstvo setkávalo se skutečnostmi, které si

nedokázalo rozumově vyloţit, a které se proto zdály nadpřirozené.

Magie je stará jako lidstvo samo, neboť po dlouhý čas zastávala

v ţivotě lidí nepostradatelnou úlohu jiţ od počátků prvního člověka, který

svěřoval svůj osud do rukou kmenového kouzelníka, přes starověké kněţí,

kteří se starali o chod prvních měst, antické mágy, jeţ dali vzniknout

uceleným magickým systémům aţ do doby, kdy magické praktiky stály proti

oficiální náboţenské doktríně.

Lidé vnímali magické rituály jako běţnou součást svého ţivota, ať se jich

účastnili hromadně či v soukromí vlastních domovů. Všechny magické

rituály a tajemné praktiky, které tvoří podstatu magie, měly jediný účel, a to

20

změnit lidský osud. Vţdyť víra v magii od pradávna pramenila z touhy

vymanit se z bezmocnosti a nejistoty, které jsou se ţivotem kaţdého z nás

spojeny od okamţiku narození aţ po smrt, jedinou jistotu v ţivotě. K magii

se lidé přikláněli z touhy čelit nepřízni osudu a ze zoufalé snahy přivést

do ţivota alespoň špetku dobrého. S její pomocí chtěli ovládat vlastní ţivot,

způsobem, aby plynul dle jejich vlastních přání a prostřednictvím jejich

vůle, ať uţ se jednalo o snahu poznat vlastní budoucnost, zbavit blízkého

nemoci nebo odehnat zlo.

Podívejme se na dobu, ve které ţijeme. Je snad nynější ţivot o něčem

jiném, neţ tomu bylo v minulosti? Náš uspěchaný moderní svět můţe být

zahlcený technickými vymoţenostmi a vědeckými analýzami, ale historie

nás učí, ţe člověk si ze své přirozenosti vţdy ponechával alespoň nepatrný

kousek místa pro cosi magického. Pokud se vydáme po této tajuplné stezce

napříč dějinami, po stopách šamanů a kouzelníků, mágů a čarodějů aţ

po bouřlivou dobu čarodějnických sabatů, snad budeme schopni připustit

si i malou moţnost toho, ţe nic nemusí být tak, jak se na první pohled zdá,

a ţe existuje mnoho věcí nevídaných, běţnému člověku skrytých.

Ve skutečnosti jsou tyto věci přístupné všem, kteří jsou v sobě schopni

nalézt alespoň zrnko víry.

V průběhu historie se mnozí pokoušeli definovat magii nejrůznějšími

způsoby, přičemţ i samotné její chápání bylo mnohdy značně odlišné. Magii

můţeme ztotoţňovat s prostou lidovou vírou pramenící z neznalosti

přírodních zákonů, ale rovněţ s posvátnou vědou uchopující do svých rukou

nejzákladnější zákony přírody. Můţeme ji povaţovat za cosi jako prazáklad

všech náboţenských systémů, protoţe stejně jako víra v boţské pracuje

i tato tajemná nauka s vírou v posvátné síly.

Jistě by bylo nejsnazší povaţovat magii za něco tajemného nebo

nepřirozeného, za cosi, co stojí mimo náš fyzický svět a do našeho běţného

ţivota nepatří. V počátcích bylo ovládání magických praktik něčím jako

výsadou, jeţ měla být vyhrazena jen několika málo zasvěceným. Právě tito

lidé pak vystupovali jako prostředníci mezi tím, co je boţské, a tím, co náleţí

obyčejnému člověku. Byli to oni, kteří komunikovali s bohy a stali se mágy

pečlivě střeţící svá tajemství a hovořící tajemným jazykem tajemných

rituálů a záhadných obřadů. Na druhou stranu nalézáme její stopy ve všech

21

kulturách po celém světě jiţ od počátků lidské civilizace. Smíme ji proto

povaţovat za něco „nadpřirozeného“, kdyţ se s magickými projevy

v nejrůznějších podobách setkáváme celá tisíciletí?

Kdyţ se zamyslím, nevidím jediný důvod, proč by měla být magie

povaţována za něco „nadpřirozeného“. Snad ji tak smíme označit pouze

ve smyslu „stojící nad tím, co je člověku přirozené“, ale v ţádném případě

jako něco, co by do našeho světa nemělo patřit.

Magie je jako víra. Pokud člověk uvěří, odhalí se mu úţasný svět plný

netušených skutečností.

22

2. Magie a čarodějnictví v dějinách

2.1 Kde se vzala magie

Magie vţdy znamenala moc, ať jiţ moc nad vlastním osudem, moc

nad okolní přírodou anebo, a to především, moc nad ostatními lidmi. Vţdyť

jiţ samotné slovo magie pochází z perského slova „magush“ znamenající

„mocný“ nebo téţ „veliký“. 1

Britský historik Richard Cavendish velmi výstiţným způsobem popisuje

hlavní rozdíl mezi náboţenstvím, vědou a magií:

„Podnětem v náboţenství je uctívat, ve vědě vysvětlovat a v magii ovládat

a rozkazovat.“2

Můţeme říci, ţe ve své podstatě nezáleţí ani tak na tom, čím magie

ve skutečnosti je, zda vírou, náboţenstvím, vědou nebo uměním, ale

na účelu, za jakým je provozována.

Vedle historiků a antropologů se pokoušelo definovat magii také velké

mnoţství samotných mágů. Paracelsus (1493 – 1541), známý švýcarský

lékař a alchymista, jenţ se během svého ţivota dotkl také magického umění,

přirovnával magii k „nejvyšší moudrosti“. Podobně se význam magie snaţil

vystihnout německý humanistický učenec, právník a lékař Heinrich

Cornelius Agrippa von Netesheim. Agrippova Okultní filosofie byla poprvé

vydána v roce 1534 a dodnes patří mezi klasická díla okultismu. Právě v ní

autor obhajuje magickou vědu a popisuje způsob, jakým magie představuje

„nejhlubší ovládnutí skrytých zákonů a podstaty přírody“.

1 NAKONEČNÝ, Milan. Podstata a lidský smysl magie. In WOLF, Josef: Člověk ve světě magie. Praha: Unitaria, 1992, s. 1 2 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 7

23

Francouzský spisovatel Eliphas Lévi (1810 – 1875), jeden z velikánů

moderního okultismu, chápe magii především jako vědu, dle vlastních slov

„nejvznešenější ze všech věd“. V jednom ze svých klíčových děl ji popisuje aţ

básnickým způsobem:

„Magie, první z věd, nejsvětější ze všech, neboť nejvznešenějším

způsobem představuje veliké, náboţenské pravdy.“ 3

Léviho duchovní pokračovatel, francouzský stoupenec klasické magie

známý pod jménem Papus (1865 – 1916), který je mimo jiné autorem

systematických příruček o magii, ji charakterizuje především v praktickém

kontextu:

„Magie je uţití dynamizované (opatřené silou) lidské vůle k rychlému

vyvinutí ţivoucích sil přírody.“4

Ačkoliv téměř ţádná z uvedených citací nevypovídá podrobněji

o charakteru magie, všechny jsou důkazem toho, jakým způsobem ji měli

velicí učenci v nejvyšší úctě. Obecně pak můţeme prohlásit, ţe magie dává

člověku schopnost ovládat za pomoci určitých magických úkonů jisté

přírodní síly a vyuţívat jejich působení ve vlastní prospěch. Ovládání je

jejím hlavním cílem a nejdůleţitější věcí při jejím praktikování je víra, ţe má

sama moc něco změnit. Jisté ale je, ţe neexistuje ţádná definice, která by

dokázala magii vystihnout ve všech jejích podobách.

Velký vliv na vnímání magie a jejího charakteru měl pochopitelně vývoj

samotného lidského myšlení. Je jisté, ţe lidé na magii pohlíţeli odlišným

způsobem v době, kdy si nebyli schopni vysvětlit nejrůznější přírodní

zákonitosti, a jinak v období „znovuzrození“ na přelomu středověku

a novověku. Tento vývoj nazírání na magii byl procesem nevyhnutelným.

S postupem času, během něhoţ člověk vstupoval stále hlouběji pod povrch

poznání světa, v němţ ţil, a objevoval stále nové a fascinující poznatky

o přírodě, o jejích zákonitostech a příčinách a důsledcích, společně s tímto

prohlubováním znalostí se ze světa postupně magie větší měrou vytrácela.

Boţské a magické přestalo být tajemným a nepřístupným, neboť se

postupně stávalo přirozenou součástí světa.

3 LÉVI, Eliphas. Klíč k velkým tajemstvím. Praha: Universalia, 1937, s. 48 4 PAPUS. Základy praktické magie. Praha: Volvox Globator, 1996, s. 29

24

Tak přestala být magie prvotní výsadou kněţí a mágů, ale přešla mezi

obyčejné lidi a přetvořila se v cosi jako lidovou víru a prosté „nízké“ umění

vycházející z neznalosti a pověrčivosti. Magie ze světa ale nikdy nevymizela,

pouze se jako taková transformovala v závislosti na konkrétních potřebách

té či oné historické epochy. Snad právě z toho důvodu je těţké nalézt tu

„správnou“ definici magie, poněvadţ pohled na ni byl v mnoha ohledech

v rámci různých epoch lidských dějin stejně tak odlišný.

V dávných dobách by se lidé bez magie jen stěţí obešli, neboť jim magie

přivolávala tolik očekávané deště, zajišťovala dostatečnou obţivu a odháněla

zlé katastrofy od jejich vesnic. Od těchto prvotních magických rituálů

k zajištění chodu sídel se magická praxe proměnila v pečlivě propracované

systémy s vlastními zákonitostmi a pravidly. Stala se běţnou součástí

náboţenství, neboť právě jejím prostřednictvím docházelo ke komunikaci

s boţskými bytostmi, kdy skrze magické rituály ţádali lidé bohy o přízeň.

S její pomocí si lidé zajišťovali nejen hojnost v ţivotě, ale také blaţenost

duše po smrti, léčili nemocné a chránili se před působením zlých sil. Neboť

stejně jako se magie uţívala ku prospěchu, věřili lidé v existenci lidí, kteří

skrze ni vědomě ubliţovali a škodili druhým. Tak se zrodila víra

v čarodějnice a čaroděje, osoby, které za pomoci magických praktik

přivozují lidem neúrodu, neštěstí, nemoci a dokonce také smrt.

Magii můţeme dělit do nejrůznějších skupin, například podle sféry,

kterou se ten či onen druh magie zabývá, podle úrovně, na které se

kouzelník nachází, či podle cíle, za nímţ je magie provozována. Jedním

ze základních rozdělení magické praxe je její dělení podle předmětu, a totiţ

na magii přirozenou neboli přírodní (magia naturalis), která je zastoupena

především šamanismem, a nadpřirozenou magii (magia innaturalis). Tu dále

dělíme z hlediska vývojového na psychurgii a theurgii.5

Druh magie označován jako psychurgie je z hlediska vývoje niţší formou

magické praxi. Zároveň se jedná pravděpodobně o její nejstarší podobu.6

Jinými slovy představuje psychurgie přístupnější podobu magie, při níţ mág

operuje na niţší úrovni astrálního světa pouze s jeho určitými elementy.

5 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,

1999, s. 195 6 ELIÁŠ, Oldřich. Úvod do magie. Praha: Trigon, 1992, s. 7

25

Taková práce je pro mága o poznání jednodušší, na rozdíl od operování

na úrovni boţských bytostí, ačkoliv i takové jsou součástí astrální dimenze.

Pod pojmem astrální svět máme na mysli neviditelnou sféru obklopující

náš fyzický svět, jeţ tvoří cosi jako jeho „čtvrtou dimenzi“. V podstatě se

jedná o nevnímatelnou substanci všech věcí a bytostí existující v našem

světě. Tato astrální krajina je neuvěřitelně bohatá, neboť je domovem celé

řady astrálních forem a bytostí.7V první řadě se zde koncentrují „duše“

zemřelých, které nadále zůstávají určitým způsobem spojeny s naším

světem. Z toho vyplývá skutečnost, ţe součástí psychurgie je také obávaná

nekromantie neboli vyvolávání mrtvých. Vedle duší mrtvých se zde ale

můţeme setkat také s astrálními těly lidí stále ţijících, jejichţ vědomí si

z nějakého důvodu jen na malou chvíli do astrálu „odskočilo“. Dále se zde

nacházejí elementálové, bytosti, které rovněţ označujeme jako fluidické

larvy neboli psychoidy. V tomto případě se jedná o zvláštní útvary vytvářené

za pomoci prostého hnutí lidské mysli či prostřednictvím magických úkonů,

ať jiţ cíleně či spontánně. Rovněţ se zde můţeme setkat s nejrůznějšími

démony neboli astrálními útvary přírodních sil a lidských pudů.

Komunikace s těmito bytostmi obvykle sloţitá nebývá a z toho důvodu

spadá do operační sféry psychurgie.

Tato niţší forma magie se vyvinula z manismu, náboţenství zaloţeném

na uctívání předků, díky čemuţ nalezneme její stopy ve všech kulturách

po celém světě. Právě z důvodu, ţe se psychurgie zaměřuje na nepříliš

vyspělé bytosti a „podivné“ astrální obyvatele, byla často ztotoţňována

s tolik obávaným čarodějnictvím. Lidé věřili, ţe mág můţe s jejich pomocí

negativně ovlivňovat dění ve svém okolí. Nejedná se ale jen o záleţitost

minulosti, neboť ve formě spiritismu, víře v komunikaci se zemřelými,

přetrvala psychurgie aţ do dnešní doby.8 Naproti tomu theurgie neboli vyšší

magie je pokročilejší formou magické praxe a na rozdíl od své starší sestry

se soustředí na představitele „vyšších inteligencí“, jeţ jsou nazýváni génii.

V obecnějším rámci můţeme theurgii vnímat jako protiklad černé magie.9

7 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,

1999, s. 209 8 ELIÁŠ, Oldřich. Úvod do magie. Praha: Trigon, 1992, s. 7 9 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 299

26

Vedle boţských bytostí je cílem magických evokací komunikace s duchy

ţivlů, takzvanými elementáry. Jiţ od pradávna existovala víra v tyto duchy

čtyř základních přírodních ţivlů – salamandry (oheň), undiny (voda), sylfy

(vzduch) a gnómy (země). 10 Mág, který chce tuto formu magie úspěšně

provozovat, musí často absolvovat velmi náročný výcvik. Jedná se

o takzvanou „adaptací magikovy osobnosti“, kterou je myšlena dlouhodobá

příprava mága. Ta spočívá na prvním místě ve zdokonalování sebepoznání,

sebekontrole a v neposlední řadě v sebeobraně.11

Velmi tradiční zůstává dělení magie z hlediska účelu, za nímţ je

provozována. Tak se dostáváme k populárnímu dělení na magii bílou

(magia alba), jeţ je rovněţ označována jako boţská (magia divina), a její

protiklad magii černou (magia nigra). Poslední ze zmiňovaných druhů byl

v historii velmi obávaným. Smyslem bílé magie je komunikace s boţskými

bytostmi a jejím cílem konání dobra, naproti tomu goetie, jak se černá

magie označuje v protikladu k theurgii, je popisována jako zavrţeníhodný

druh magie, jejímţ prostřednictvím čaroděj koná zlo.

Mezi další specifické druhy magie patří například magie zvědná, jeţ se

soustředí převáţně na vidění věcí minulých či budoucích, a to za pomoci

magických zrcadel. Dalším zvláštním druhem magie je poté magie sexuální.

Sex byl odjakţiva důleţitou sloţkou magie, ať uţ byl chápán jako součástí

některých magických rituálů anebo hlavním cílem, za nímţ byl tento druh

magie provozován (například v podobě vyvolání milostného vzplanutí

u vytouţené osoby). 12 Jelikoţ sex uţ od nepaměti znamenal ţivot, byl

vyuţíván ve všech známých kulturách především pro rituály plodnosti

a hojnosti.

Existuje velké mnoţství magických úkonů, které přísluší tomu či onomu

odvětví magie. Jiné postupy vyuţije v praxi mág, který se zabývá nízkou

magií, a jinak bude postupovat při vyzývání boţské bytosti. Téměř vţdy ale

platí, ţe daný rituál by měl mít příznivou astrologickou konstelaci.

10 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,

1999, s. 209 11 Uvádění magie do praxe se podrobným způsobem věnuje například Papus ve svých Základech praktické magie. Zde je pečlivě popsána ona dlouhá cesta, jiţ

musí mág podniknout před přikročením k samotným magickým rituálům. 12 NAKONEČNÝ, Milan: Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,

1999, s. 193. Více téţ samostatná kapitola Sexuální magie, s. 202 – 208.

27

Tyto zákonitosti platí především pro zhotovování magických přípravků,

výrobu a svěcení talismanů, amuletů nebo magických nástrojů, ale rovněţ

pro samotnou evokaci (vyvolávání). Evokace představuje proces vyvolávání,

který se rovněţ dělí podobně jako celá magie na evokaci psychurgickou

a theurgickou. Všechny magické rituály mají vţdy pevně daný postup.

A ačkoliv existují druhy magických operací, které mohou být spontánního

charakteru (jednou z velmi oblíbených spontánních praktik je například

kletba), magická literatura nás učí, ţe úspěch magické operace závisí právě

na správném dodrţování všech jejích zákonů a pravidel.

Velmi důleţitá je samotná osobnost operatéra, která by měla projít čímsi

jako magickým vývojem. Ten zahrnuje v první řadě důkladné sebepoznání,

dále očištění nevědomí a psychický výcvik spočívající především v meditaci,

koncentraci a sebekontrole proţívání. Fyzický stav operatéra by měl být

vytrénován příslušnou výţivou, případně půstem, dostatečnou koncentrací

a meditací, kontrolou dechu. Podobně jako psychická a fyzická příprava je

pro úspěch magické operace nesmírně důleţité místo konání. Oratoř by

měla být vybavena vším potřebným, coţ představuje oltář a všechny

důkladně připravené magické nástroje. Také sama místnost by měla být

řádně vysvěcena a mág by neměl nikdy zapomínat na základní pravidlo,

totiţ ţe musí vţdy pracovat v ochranném magickém kruhu. Jedním

z nejvhodnějších míst pro provádění magických rituálů je volná příroda, kde

můţe dojít k dokonalému splynutí s přírodními silami. Pro konkrétní

magickou operaci by měl být pouţit také správný čas a astrologická

konstelace. Obecně se rituály dělí podle fází měsíce a dále podle postavení

planet, protoţe pro jednotlivé operace jsou vhodné rozdílné hodiny planet.13

Magie je uměním neuvěřitelně rozmanitým. Součástí magických rituálů

můţe být nejen práce s astrální sférou, ale také s magickými rostlinami,

s drahými kameny nebo se symboly. Její divinační metody v sobě zahrnují

často aţ bizarní praktiky. Magie můţe být uplatňována prostřednictvím celé

řady rituálů, které dovedou přivolat lásku a štěstí, ochránit před zlými

silami, vyléčit z nemoci, předpovědět budoucnost a vidět minulost, ale také

očarovat a přinést neštěstí, nemoc a dokonce i smrt.

13 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 173

28

2.2 V hlavní roli šaman

Pokud hovoříme o šamanismu, musíme si v první řadě uvědomit, ţe se

ani zdaleka nejedná o mrtvé umění. Ačkoliv je šamanismu povaţován

za nejstarší formu magie, můţeme se s jeho projevy setkat stejně tak dobře

v dnešní době. Šamanismus vychází z prvotní a nejdůleţitější víry, totiţ

z víry v přírodu a její nejzákladnější principy. A navzdory tomu, ţe je náš

svět vytrvale laděný na vlnu racionalismu, pravdou zůstává, ţe naší planetu

stále obývají národy, které ţijí „přírodním“ ţivotem a které si svou tradiční

víru udrţeli aţ dodnes. Onou vírou můţe být právě tato zvláštní forma

magie známá jako šamanismus.

Slovo šaman má svůj původ na daleké Sibiři, konkrétně v tunguzském

slově shaaman, jenţ v překladu znamená „toho, který je v transu“.14 Jinými

slovy se jedná o kouzelníka nebo čaroděje představujícího prostředníka mezi

lidmi svého kmene a tajuplnou, neznámou „druhou“ sférou.

Kořeny šamanismu sahají aţ do doby prehistorie, kdy byl kaţdý kmenový

kouzelník nepostradatelnou osobou. Jako takovou byl vţdy velmi váţeným

a ctěným člověkem, jenţ díky svému umění ovládání magie stál v rámci

kmene na jeho absolutním vrcholu. Můţeme říci, ţe se v podstatě jedná

o stejně vysoký úřad, který v pozdějších dobách zastupovali například

kněţí. Osoba, jiţ označujeme jako šaman, měla v dané společnosti zpravidla

privilegované postavení, a kromě toho, ţe byla chována ve vysoké aţ

dokonce posvátné úctě, mohla také nezřídka participovat na politické moci.

Ve své podstatě se šaman stal předchůdcem kouzelníků a mágů, neboť

jeho magické umění vystupovalo jako most mezi světem ţivých a říší

mrtvých, mezi lidmi a jejich bohy. Magie provozovaná šamanem tvořila

základní kámen původních náboţenství a byla neoddělitelně spjatá

s ţivotem pravěkého člověka.

Mezi nejdůleţitější magické praktiky šamanismu patřilo od počátků

především léčení, věštění a komunikace s duchy zemřelých, ačkoliv ani toto

nepatřilo zdaleka mezi jeho jediné dovednosti.

14 WOLF, Josef. Magia naturalis. Od umění pravěkých šamanů po současné

poznatky vědy o člověku. Praha: ARSCI, 2009, s. 10

29

Šamanům byly v průběhu historie přisuzovány nejrůznější, často aţ

pohádkové schopnosti. Byli jediní, kteří dovedli hovořit se zvířaty či brát

na sebe jejich podobu, učinit se neviditelným nebo sestupovat do podsvětí.

Dokonce jim mělo být umoţněno vidět, co se odehrává na kterémkoliv

vzdáleném místě či setrvávat na několika místech najednou. V souvislosti

s šamanismem se rovněţ hovoří o schopnosti levitace a přivolávání mrtvých

nazpět k ţivotu. Co se týče oblasti léčitelství, mohl být šaman současně

medicinmanem, ale kaţdý medicinman nemusel být nutně šamanem. Jako

medicinmana označujeme osobu, která dovede léčit za pomoci nejrůznějších

přípravků, bylin nebo za pomoci sugesce. Šaman k tomu ale navíc hovoří

s duchy a pracuje ve stavu transu. 15

Právě trans neboli extáze je nejtypičtějším projevem šamanismu, ačkoliv

není výlučně šamanskou technikou, neboť je znám ve všech kulturách

po celém světě. Jedná se o nezvyklý psychický záţitek, kdy je vědomí

odděleno a následně dochází ke stavu „rozšířeného vědomí“. Tohoto stavu

šaman docílí za pomoci nejrůznějších metod – lze jej navodit příslušnou

hudbou (nejčastěji bubny) a tancem, ale také meditací a dechovými

cvičeními nebo drogami.16 Během „putování“ šamanova vědomí pak často

dochází ke křečovitým záchvatům či jiným fyzickým projevům. Je otázkou,

kde se ve stavu transu lidská mysl či vědomí nachází. Můţe cestovat

do jiných sfér, do nebes či do podsvětí.

Hlavním cílem šamanových snaţení byla komunikace s dušemi mrtvých

a získávání informací „z druhé strany“. V takovém stavu dokáţe šaman

ovládat síly, které by za normálních okolností nemohl získat, a právě

za pomoci těchto sil můţe ovlivňovat lidi a jevy ve svém okolí.

Pravděpodobně nejstarší podoba šamana je zachycena v srdci jeskyně

Les Trois Frères, kterou nalezneme na jihu dnešní Francie. Zde můţeme

spatřit postavu muţe, která můţe představovat boha, ale také šamana

oděného do zvířecí kůţe.17

15 WOLF, Josef. Magia naturalis. Od umění pravěkých šamanů po současné

poznatky vědy o člověku. Praha: ARSCI, 2009, s. 9 16 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 301 17 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 9

30

Nástěnná malba se nachází v průčelí ve výšce větší neţ tři a půl metru

nad zemí. Tento „tančící čaroděj“, jak je v literatuře postava často nazývána,

představuje s největší pravděpodobností právě kmenového kouzelníka –

šamana, jehoţ obličej je skryt pod maskou připomínající sovu. Zvířecímu

oděvu nechybí ocas ani jelení paroţí.18 Jedná se pravděpodobně o zachycení

rituálního tance, kdy na sebe šaman bere podobu zvířete. Jde o druh

magické techniky, která spočívá ve snaze dostatečně realistiky napodobit

danou věc. Pokud k tomu dojde, daná věc se stává skutečností. Šaman

oděný do zvířecí kůţe během rituálu, kdy napodoboval zvířecí zvuky

a pohyby, chtěl v danou chvíli zvíře co nejlépe ovládat.19 Tato technika byla

známá jiţ u pravěkých lovců, kteří se rovněţ odívali do zvířecích masek

a kostýmů a co nejvěrněji se snaţili napodobit zvěř, aby se tímto způsobem

dostali co nejblíţe k nic netušící kořisti.

Nejdůleţitějším posláním kaţdého šamana bylo slouţit svému kmeni,

pečovat o jeho bezpečí a starat se o jeho blahobyt. Šamani měli léčit

nemocné, zajišťovat bohatou úrodu a odhánět zlé síly. Vedle náboţenských

obřadů běţně obstarávali rituály na přivolání deště a rituály plodnosti

a hojnosti. Stejně tak ale mohl šaman seslat kletbu či zabít na dálku.

Rozhodně ale nemůţeme říci, ţe by kvůli tomu měl být povaţován

za čaroděje praktikující černou magii. V očích svého kmene byl šaman jeho

ochráncem.

V době těchto prvních čarodějů se rovněţ setkáváme s prvním

opravdovým magickým kultem. Středobodem ţivota prvních lidí byla

bezesporu příroda, neboť pouze na ní závisel ţivot a s ní přicházela také

smrt. Příroda poskytovala lidem útočiště před ţivly a představovala hlavní

a jediný zdroj obţivy. Z toho důvodu byly velmi důleţité rituály na podporu

hojnosti a plodnosti, které byly součástí prvního opravdového náboţenského

kultu. Tím byl kult Bohyně – Matky, dárkyně ţivota a veškeré tvořivé síly

na tomto světě. Základ tohoto náboţenského přesvědčení vychází

z matriarchálního uspořádání prvních lidských společenství, kdy měla

nejdůleţitější postavení ve společnosti právě ţena, která jakoţto matka

zajišťovala pokračování rodové linie.

18 viz obrázek č. 1: Tančící kouzelník 19 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 9

31

Šamanská tradice v průběhu historie nikdy zcela nevymizela.

V pozdějším období prvních velkých civilizací postavení kmenového

kouzelníka převzali kněţí, kteří podobně jako pravěcí šamani vystupovali

jako ochránci svého lidu a pro ně ovládli mocné magické umění. Většina

přírodních národů a kmenů si navíc dodnes s sebou nese odkaz prvního

náboţenství, kterým byl právě šamanismus. V následujících dobách byly

u jistých národů se silnou šamanskou tradicí připisovány schopnosti

šamanů také čarodějnicím. Stejně jako oni také čarodějnice mohly měnit

libovolně podobu nebo ovládat duchy ve zvířecí podobě a ve stavu transu

překonávat i velmi daleké vzdálenosti. 20 Typické slety čarodějnic, jak je

známe z pozdější křesťanské tradice, ale nebyly u těchto národů známy.

20 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 90

32

Obr: č. 1: Tančící kouzelník.

Nástěnná malba v samém srdci jeskyně Les Trois Frères je patrně nejstarším

důkazem provozování magie v naší historii.21

21 The Sorcerer (cave art). In: Wikipedia: the free encyclopedia [online].

San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2018-04-23]. Dostupné z:

https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=The_Sorcerer_(cave_art)

33

2.3 Magie starověkého světa

2.3.1 Babylonská magie a démonologie jako

kořen evropského okultismu

Od magických rituálů prvních kmenových kouzelníků se v našem

putování za kořeny magie dostáváme do oblasti „Úrodného půlměsíce“,

která je právem povaţována za kolébkou celé naší civilizace. Právě zde se

zrodily v době daleko před naším letopočtem první státní útvary, které

tvořily také původní centra lidské vzdělanosti. Oblast Mezopotámie se stala

v průběhu staletí domovem velkého mnoţství národů, mísily se zde vlivy

sumerské, semitské, akkadské, ale také indické a perské.22 Z hlediska dějin

magie však nebyl ţádný stát důleţitější neţli starověká Babylonie, která je

dodnes povaţována společně s Egyptem a Indií za jednu ze tří mateřských

zemí okultismu. 23 Dny její slávy sice mohou být v historii zapomenuty,

ovšem její odkaz si neseme v podobě nesmrtelného okultního učení dodnes.

Oblast Mezopotámie byla na národy velmi bohatým územím. Byly doby,

kdy spolu tyto národy často tvrdě soupeřily, ale také nebylo překvapením,

ţe se v průběhu let navzájem ovlivňovaly a předávaly si své znalosti

a dovednosti. Je aţ s podivem, ţe v zemi, v níţ neznali lidé kámen, byli

přesto schopni postavit úchvatné paláce pro své krále a velkolepé chrámy

pro své bohy. Dochované střípky jejich vznešených a bohatých kultur

obdivujeme dodnes v mnohých světových muzeích.

Všechny starověké národy se pyšnily moudrostí a vysokou vzdělaností.

Jejich náboţenské systémy byly velmi propracované. Faktem zůstává, ţe

bychom pouze na základě hmotných památek nebyli schopni tak dokonale

poznat jejich kulturu, nebýt jednoho revolučního vynálezu, totiţ písma.

22 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 43 23 Tamtéţ, s. 43

34

Nejenţe od doby vzniku písma počítáme skutečné dny naší civilizace, ale

právě v písmu nalézáme onu magickou moudrost starověkých národů. Díky

němu se dozvídáme o příbězích starých bohů a fantastických mýtech

o stvoření světa. Jiţ od počátků představovalo písmo cosi jako „dar bohů“

a ti, kteří ovládali toto boţské umění a „boţskou řeč“, ovládali společně

s ním veškerá jejich tajemství, včetně komunikace s bohy. 24

Tradičně měly být kletba nebo jiná magická zaříkání vysloveny vţdy

nahlas, neboť jen touto cestou mohl být zaručen její maximální účinek,

avšak umění ovládat písmo se stalo v magické praxi stejně důleţité, ne-li

důleţitější. Od svých počátků patřil tento mocný magický nástroj k těm

nejzákladnějším dovednostem kaţdého kouzelníka.

Většina společnosti byla ve starověkém světě zcela negramotná, coţ jen

zvyšovalo důleţitost kněţí, kteří tímto mocným uměním vládli. Mohli tak být

zváni zázračnými lidmi, jimţ bohové propůjčili jeho prostřednictvím také

nepoznanou moudrost a magické schopnosti. Podobně jako staří kmenoví

kouzelníci byli kněţí chováni pro své dovednosti v náleţité, dokonce aţ

boţské úctě, neboť představovali prostředníky mezi svými lidmi a jejich

boţstvy. Pro nás je nejstarším dochovaným písmem klínové písmo, jeţ

vynalezli Sumerové, a které bylo v průběhu dlouhých staletí předáváno mezi

jednotlivými národy a dle jejich potřeb upravováno.25

Babylonská magie byla podobně jako písmo Babyloňanů zaloţena

na odkazu civilizací, jeţ jim samotným předcházely, totiţ Sumerů a Semitů.

Samotný okultismus nemůţeme oddělovat od náboţenství, neboť v průběhu

historie byl vţdy jeho nedílnou součástí. Zároveň zde můţeme spatřovat

velmi úzké spojení také s naším evropským okultismem:

„Bez babylonské magie a démonologie nebylo by Kabbaly

a Novoplatónského okkultismu, a bez těchto dvou byl by svět ochuzen o onen

svérázný a podivuhodný výkvět tajných věd, jeţ zoveme Západním

okultismem, Magií evropskou ve středověku i později aţ k dočasnému

vítězství materialistických filosofií.“ 26

24 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 13 25 ELIÁŠ, Oldřich. Magie a démonologie ve staré Babylonii. Pezinok: Fromát, 1997,

s. 21 26 Tamtéţ, s. 41

35

Hlavním okultním centrem babylonské říše byla její jihozápadní část

zvaná Chaleda. Odtud také Řekové nazývali Babyloňany Chaldejci. 27

Babylonský okultismus pracoval s celou řadou magických praktik, avšak

rozlišujeme především tři základní typy magické praxe. Význačnou skupinu

tvoří mantika neboli věštebná magie, která měla pomoci předvídat

budoucnost. Nebyli to pouze Babyloňané, ale rovněţ i další starověké

národy, které se proslavily děsivou metodou předpovídání budoucnosti

zvanou antropomantie znamenající věštění za pomoci lidských obětí. Udává

se, ţe pro tuto praktiku bylo často vyuţíváno dětí, jejichţ ostatky byly

stylizovány do podoby „mluvících hlav“. 28

Velmi důleţitou kapitolou je pochopitelně theurgie, vyšší magie, jeţ

spočívala v komunikaci s astrálními bytostmi, širokou škálou démonů,

géniů a elementálů. Theurgie zde tak představuje „souhrn cest a prostředků,

vedoucích pouţíváním sil nehmotných inteligencí (démonů v nejširším slova

smyslu) k dosaţení (tj. ovládnutí) jakéhokoli cíle.“29

Třetí významnou součástí magie v Babylonii představovalo očarování, jeţ

je zároveň nejstarší magickou praktikou známou patrně u všech minulých

či současných kultur. S aktem očarování souvisí zhotovování takzvaných

voltů, které vystupují jako zprostředkující činitelé. Voltová magie spočívala

a dodnes spočívá ve výrobě předmětu, který má napodobovat osobu, jeţ má

být cílem mágova očarování. 30 Nejčastěji se pro účely magického očarování

malovaly portréty anebo se vyráběly drobné sošky z vypálené hlíny či

figurky zhotovené z vosku. Předměty, které daného jedince zpodobňovaly,

pak musely být „impregnovány jeho mumií“, coţ znamenalo doplnění o jisté

tělní sekrety či předměty, které s dotyčnou osobou přišly do těsného

kontaktu. 31 Mezi další magické praktiky patřilo například zhotovování

amuletů, léčebný magnetismus a především astrologie, která byla pěstována

především v Chaldeji a představovala významnou součást babylonské

magie.32

27 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 43 28 Tamtéţ, s. 178 29 ELIÁŠ, Oldřich. Magie a démonologie ve staré Babylonii. Pezinok: Formát, 1997, s. 53 30 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 211 31 Tamtéţ, s. 319 32 Tamtéţ, s. 44

36

Náboţenství Babyloňanů je poloţeno podobně jako jejich magie

na sumerských základech a pracuje s celou řadou boţstev. To

nejvýznamnější představuje ţenské boţstvo Ištar. Vedle bohů zde ale

nalezneme také rozsáhlou plejádu démonů, kteří jsou stejně jako bohové

rovněţ sumerského původu. Víra v démony byla ve starověku rozšířena

po celém světě. Lidé v té době znali nespočet duchů a démonů, kteří obývali

zelené stromy, chladné kameny a jiskřící potoky a představovali skutečnou

duši přírody. Hovoříme o velkém mnoţství bytostí, které rozdělovali do tří

základních skupin. První skupinu tvořili démoni, do druhé patřili ochranní

duchové a do třetí skupiny géniové přibliţující se světu bohů. V původních

textech je ovšem velmi obtíţné odlišit například jména démonů od géniů či

dokonce bohů a jednotlivé třídy můţe být sloţité od sebe rozpoznat.33 První

skupinu démonů pak rozlišujeme na duchy zemřelých lidských bytostí,

démony nemocí a démony druhu sukkubů a inkubů. Čtvrtou skupinu

tvořili ostatní démoni bez zvláštního určení. Podoba démonů měla být

nanejvýš rozmanitá, neboť v sobě měla kombinovat charakter lidský

i zvířecí. Jejich podobu můţeme určit nejen na základě dochovaných

magických textů a zaříkávání, ale také drobných hliněných sošek, které

babylonští mágové pouţívali během rituálů.

Babylonská démonologie je velmi rozmanitá a pojednává obšírně o celé

řadě astrálních bytostí, které v té či oné míře ovlivňují okolnosti v ţivotě lidí

a tvoří skryté příčiny věcí. Kaţdá z nich měla od počátku přisuzované určité

vzájemně odlišné vlastnosti, nakonec ale převládl jejich obecně zlovolný

charakter a tvrdilo se, ţe jsou personifikací zla.

Všichni démoni byli neviditelní a do našeho fyzického světa vstupovali

nejčastěji pod rouškou tmy, která obecně všem astrálním bytostem

prospívá. Zvláštní skupinu démonů pak tvořili démoni lidských a zvířecích

nemocí. Tato skupina je pro babylonskou démonologii typická a i kdyţ

démonická hierarchie podléhala během let jistým úpravám, ponechali si

démoni nemocí své zvláštní postavení v onom nepřeberném mnoţství

bytostí. Kaţdá nemoc pak měla vlastního démonického činitele, který

na člověka mohl zaútočit buď z vlastní vůle anebo s pomocí či přímý rozkaz

33 ELIÁŠ, Oldřich. Magie a démonologie ve staré Babylonii. Pezinok: Formát, 1997,

s. 104

37

některého čaroděje. 34 Démoni mohli očarovat zlým pohledem, přivodit

člověku nemoc či ovládnout jeho tělo a mysl. Jiţ jsme zmínili, ţe se démoni

mohli dát do sluţeb zlovůle čaroděje, ale kdo byli babylonští čarodějové?

Podobně jako v jiných kulturách, také zde byl čaroděj znalý magie, ale

na rozdíl od našeho evropského obrazu čaroděje nebylo jeho umění přímo

v rozporu s boţským. Čaroděj tak sice mohl ovládat černou magii

a promlouvat s démony, ale jeho škodlivost nebyla posuzována pouze

na základě této skutečnosti, ale na jeho skutcích, které mohly a také

nemusely být vedeny proti ostatním.

Magie byla čímsi, co se vymykalo přirozenému běhu světa, a proto

za čaroděje mohli být a také byli povaţováni ti lidé, kteří se nějakým

způsobem odlišovali od ostatních. Obraz čaroděje byl v kaţdé kultuře daný

názorem společnosti a není náhodou, ţe se představy o čarodějích

a čarodějnicích v celé řadě kultur shodovaly. V největším ohroţení byli lidé,

kteří se nápadně odlišovali fyzickým způsobem, například pokud byli

nějakým způsobem znetvořeni či pokud byl jejich vnější zjev nápadně

odlišný od ostatních. Zmrzačení, tělesná postiţení, ale například i odlišná

barva pleti stačily k tomu, aby si lidé mysleli, ţe mají co dočinění

s čarodějem či čarodějnicí.

Vedle fyzických abnormalit pak mohly být za mnohem nebezpečnější

povaţovány psychické odchylky, jako například psychické onemocnění či

dokonce ztráty rozumu, které byly odjakţiva povaţovány za dílo démonů.

Velmi obávanými lidmi byli ale vedle nemocných a zmrzačených uboţáků

také ti, kteří se odlišovali dovednostmi či vlastnostmi nadprůměrnými

a převyšující ostatní. 35

Zajímavý je fakt, ţe jiţ ve staré Babylonii převládalo tvrzení, ţe

k čarodějnictví jsou mnohem náchylnější ţeny neţ muţi, coţ je názor, který

tak dokonale známe z naší evropské, přesněji řečeno křesťanské tradice.

Z toho vplývá, ţe jiţ v době před křesťanstvím lidé snadněji věřili

v náchylnost ţeny podlehnout zlým silám.

34 ELIÁŠ, Oldřich. Magie a démonologie ve staré Babylonii. Pezinok: Formát, 1997,

s. 117 35 Tamtéţ, s. 89

38

Obr. č. 2: Lilitú.

Dobové ztvárnění původně sumerské bohyně Lilitú zachycuje démonku

z části v lidské a z části v hrozivé zvířecí podobě.36

36 Lilith. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA):

Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2018-04-23]. Dostupné z:

https://en.wikipedia.org/wiki/Lilith

39

2.3.2 Magická moudrost vznešeného Egypta

Tisíce let před naším letopočtem vznikla v povodí ţivotadárné řeky Nil

civilizace, která je dodnes povaţována za jednu z nejpozoruhodnějších

v celém starověkém světě. Egypt byl a nadále zůstane doslova magickou

studnicí, jeţ nepřestane fascinovat svou monumentální architekturou

a úchvatnými uměleckými díly, fantastickou mytologií, vznešeným

náboţenským způsobem ţivota a především svou láskou k ţivotu, kterou

Egypťané dávali v rámci své kultury na odiv.

Starověký Egypt je rovněţ historicky povaţován za místo zrodu

hermetismu. 37 Samotný název tohoto tajného učení je odvozen

od egyptského boha moudrosti, jímţ byl Thovt, autor tajných knih, Řeky

nazývaný Hermés. Toto esoterní učení, jeţ pocházelo od bohů, bylo

formulováno zasvěcenými a po dlouhé generace předáváno mezi vybranými,

pojednávalo o doposud neznámých a běţným lidem skrytých mocných

přírodních silách.38 Právě ze staroegyptské moudrosti pěstované po staletí

v kamenných chrámech uprostřed rudé pouště se časem vyvinuly téměř

všechny esoterické systémy a nauky západního světa. Egyptský esoterismus

je poté charakteristický především tím, ţe na rozdíl od indického

a babylonského esoterismu, jeţ se soustřeďují na démonickou a astrální

sloţku, se v sobě snaţí ve velkém mnoţství zaměřovat především

na ţivotadárnou duchovní sílu. Navíc je Egypt často povaţován pro svou

vysokou kulturu za dědice bájné Atlantidy.39

Jedním z největších tajemství Egypťanů zůstává dodnes písmo,

hieroglyfy, které bylo podobně jako v jiných civilizacích „darem od bohů“.

Právě na hieroglyfech lidé poloţili základ egyptského hermetismu, neboť

samy o sobě byly spojovány s bohem Thovtem. Tento měsíční bůh, jenţ byl

v rámci egyptského pantheonu zobrazován jako muţ s hlavou ibisa, se stal

ústřední postavou duchovního ţivota.

37 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 71 38 Tamtéţ, s. 104 39 NAKONEČNÝ, Milan: Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,

1999, s. 36

40

Nejenţe předal lidem posvátné písmo, ale věnoval jim také jejich posvátné

knihy, proslulé Knihy mrtvých. Z nich se můţeme dozvědět, jaké představy

měli Egypťané o posmrtném ţivotě a jakými zaříkadly své mrtvé chtěli

ochránit. Od Thovta také pocházely základy všech věd, byl ochráncem nejen

písařů, ale také čarodějů, neboť jako všemocný bůh moudrosti byl

povaţován za boha magie a čarodějnictví.40 Z toho důvodu bylo egyptské

obrázkové písmo jiţ od počátků opředeno přímo magickou aurou.

Posvátné obrázkové písmo starých Egypťanů se skládalo z dvaceti pěti

znaků, z nichţ kaţdý měl vedle svého praktického významu také vlastní

skrytý a boţský smysl.41 Nejen ve starověkém Egyptě se za pomoci písma

zvěčňovala jména bohů i světských vládců a zdobily se jím magické

předměty, jimţ právě podstata samotného písma dodávala zvláštní magické

schopnosti. Magické formule psané na papyru nebo zaklínadla vytesaná

do destiček zhotovených z drahých kamenů či vzácných kovů měly přinášet

štěstí ochraňovat před zlem. Po tisíce let zůstaly hrobky faraonů a chrámy

starověkých bohů vyzdobeny hieroglyfy, jeţ dodnes vypráví ţivé příběhy

o osudech králů, mýty a příběhy egyptských bohů. A ačkoliv byla magie

povaţována ve starověkých kulturách za ţivé umění, které tvořilo

nepostradatelnou součást běţného ţivota, je to právě Egypt, jenţ je dodnes

proslulý také magií posmrtnou.

Lidé v sobě měli odjakţiva hluboce zakořeněnou úctu ke svým zemřelým,

a právě ona hluboká víra v posmrtný ţivot tvoří důleţitou a tolik

charakteristickou součást kultury starověkého Egypta. Posmrtná magie je

specifickým druhem magické praxe, která zajišťovala, aby se duše

zemřelého dostala na místo, kde bude moci ţít jakýmsi „dalším“ ţivotem.

Za tímto účelem se odjakţiva mrtví obdarovávali cennostmi a další

posmrtnou výbavou, která by jejich ţivot po ţivotě učinila šťastným. A právě

tak za stejným účelem stavěli Egypťané velkolepé chrámy v podobě

majestátních pyramid pro své krále, kteří odešli na onen svět, a zkrášlovali

místa jejich posledního odpočinku nástěnnými malbami.

40 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 301 41 Tamtéţ, s. 111

41

Lidé věřili, ţe pokud bude posmrtný ţivot člověka zobrazen natolik

dokonalým způsobem, ţe bude připomínat ţivot před smrtí, bude zemřelý

magickým způsobem přiveden zpět k ţivotu. Z toho důvodu zdobily chladné

stěny hrobek barevné výjevy zachycující lov, hostiny, tanec nebo milování,

zkrátka všechny zábavy, které byly běţnou součástí ţivota.42 Jelikoţ se ţivot

po smrti podle Egypťanů v mnohém nelišil od pozemského ţivota, snaţili se

ze všech sil co nejlépe zachovat tělesnou schránku zemřelého. Tak přišli

s důmyslnými metodami balzamování, které za pomoci směsí přírodních

látek dokázali uchovat tělo mrtvého způsobem, aby se s ním po smrti mohla

jeho duše opět spojit.

Jednou z věcí, kterou Egypt historicky proslul, jsou tradiční pohřební

rituály spočívající v přípravě těla zemřelého k poslední cestě. Proces

mumifikace byl posvátnou záleţitostí, neboť lidské tělo povaţovali Egypťané

za posvátné a tak s ním muselo být i nakládáno. Samotné techniky

mumifikace byly velmi propracované. Jako první muselo být tělo zbaveno

vnitřních orgánů, z nich některé nebyly důleţité a byly z těla odstraněny,

jiné se mumifikovaly zvlášť. Ţaludek, střeva, plíce a játra se ukládaly

do speciálních nádob, jeţ se nazývaly kanopy a pohřbívaly se společně

s tělem. Srdce zůstávalo uvnitř těla, neboť Egypťané věřili, ţe právě srdce

hraje významnou roli během posledního soudu a mrtvý si jej tudíţ musí

nosit s sebou. Poté, co bylo postaráno o orgány, přešlo se k vysoušení těla

za pomoci přírodní soli zvané natron. Vysušené tělo pak bylo potíráno

vonnými látkami a oleji, pečlivě zabaleno do vrstev rubášů a uloţeno

do sarkofágu. Samotný proces mumifikace byl posvátným obřadem. Kromě

zkušených balzamovačů se ho účastnili kněţí, jeţ za vůně kadidla

promlouvali do ticha modlitby a tajemná zaříkávání na ochranu mrtvého.

Staří Egypťané se nesnaţili ochránit zemřelé druhy pouze před fyzickým

rozkladem. Magie představovala nástroj k tomu, jak ochránit jejich duši

a zajistit posmrtný klid. Z toho důvodu vykládali sarkofágy nejrůznějšími

amulety a zdobili hrobky faraonů magickými formulemi vytesanými

do kamenných stěn.

42 CAVENDISH, Richard: Dějiny magie. Odeon, Praha 1994, s. 13

42

Skarabeus byl povaţován ve staroegyptské magii za nejmocnější amulet,

neboť symbolizoval reinkarnaci. Okřídlení skarabeové byli vkládáni

na místo srdce a jejich podoba byla zvěčňována do drahých kamenů

a na stěny chrámů.43 V historii se pak vedly zkazky o smrtících účincích

takzvaných faraonových kleteb, které měly stihnout všechny, kdo by se

odváţil vyrušit jeho klid. Jen nejznámější archeologický nález v historii celé

egyptologie, kompletně zachovaná hrobka faraona Tutanchamona, si podle

legendy o faraonově kletbě do půl roku od otevření hrobky Howardem

Carterem v roce 1922 vyţádala dvanáct „náhodných“ úmrtí.44

Mezi nejdůleţitější prameny egyptského esoterismu patří vedle Knih

mrtvých také mýty a mystéria, které vypráví o osudech bohů a bohyň.

Nejznámější dvojicí boţstev je Usirev a Eset, jejichţ příběh dodnes přeţívá

v mýtu o Osiridovi a Ísis. Osíris byl zavraţděn bratrem, ale Ísis mu dokázala

navrátit ţivot. Tak se mrtvý bůh stal bohem věčnosti, symbolem ţivota

a smrti a nejvyšším bohem Horního i Dolního Egypta uctívaným po věčné

časy. Toto mystérium není jen dramatickým příběhem o lásce a pomstě, ale

ukrývá v sobě tajemné poselství ţivota a věčnosti. Symbolizuje totiţ vývoj

lidské duše.45

Bohyně Ísis v mystériu reprezentuje ţenskou přírodní sílu. Byla nejenom

Osiridovou sestrou a manţelkou, ale rovněţ nejvýznamnějším ţenským

boţstvem, jejíţ kult daleko přesáhl hranice mocné a vznešené egyptské

říše.46 Společně s bohem moudrosti Thovtem se stala mocnou léčitelkou,

ovšem v oblasti léčitelství byl nejvýznamnějším bohem Imhotep, všemocný

mudrc a kouzelník, který byl pro své umění léčitelství povaţován za boha.47

Pokud hovoříme o magickém umění starověkého Egypta, nesmíme

opomenout jednu z nejvýznamnějších sloţek egyptské magie. Alchymie

tvořila důleţitou součást magie a do historie vešla jako „egyptské umění“,

neboť mnozí autoři dokonce pokládali za zemi jejího vzniku právě zemi

písku a pyramid.48

43 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 260 44 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,

1999, s. 41 45 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 217 46 Tamtéţ, s. 123 47 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 41 48 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 14

43

Tato tajná chrámová věda sice vešla do historie jako pošetilá honba

zlatem a Kamenem mudrců, ale alchymie nikdy nebyla jen primitivní vědou.

Ve starověkém Egyptě se alchymie řadila k vysokým hermetickým naukám

a její tajemství přešlo prostřednictvím řeckých a později arabských učenců

aţ do středověké Evropy. Základ alchymistické praxe tvoří proměna, ať uţ

se jedná o proměny látek v jiné či esoterní proměny v lidském ţivotě, a jako

taková nepracuje jen s rovinou fyzickou, ale také spirituální a duševní.49

K uvádění alchymistických zásad do praxe pak docházelo jiţ ve starověkém

Egyptě prostřednictvím spagyrie, která měla za úkol sestavovat magické

esence a přípravky z rostlin a duchovních podstat přírodních látek,

takzvaných kvintesencí. 50 Jiţ Paracelsus, velký alchymista a metafyzik

přírody, zastával názor, ţe alchymie nemá zušlechťovat kovy, nýbrţ lidského

ducha, a ve své praxi se věnoval výrobě léčiv z přírodních látek.51 Podle něj

kaţdá z přírodních látek známých na tomto světě ukrývá vlastní moc a sílu,

kterou lze vyuţívat v prospěch. V Egyptě náleţely první alchymistické texty

egyptskému bohu Thovtovi, Řeky nazývaném Hermés Trismegistos, nebo

právě Osiridovi a Isis.

Moudrost starověkého Egypta nebyla v historii nikdy zapomenuta.

Naopak. V době, kdy došlo k prolínání řecké a egyptské kultury v rámci

helénismu přešlo mnoho ze staroegyptské tradice do tradice řecké a tím

zůstalo zachováno pro další generace po staletí. Vznešenost a moudrost

starověkého Egypta nepřestaneme nikdy obdivovat, ať uţ pro velkolepost

jejich chrámů, krásu zlatých amuletů a uměleckých děl nebo posvátné

tajemství hieroglyfů.

49 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 14 50 Tamtéţ, s. 262 51 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,

1999, s. 95

44

Obr. č. 3: Thovt sedící na trŧnu.

Egyptský bůh Thovt byl nejčastěji zobrazovaný s hlavou ibisa a patřil

k nejvýznamnějším boţstvům, neboť lidem daroval umění magie.52

52 Thot. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia

Foundation, 2001- [cit. 2018-04-23]. Dostupné z:

https://en.wikipedia.org/wiki/Thoth

45

2.3.3 Řecko a černá magie bohyně Hekaté

První paprsky lidské civilizace zazářily na prosluněném Blízkém východě.

Pokud bychom chtěli odhalit počátky naší evropské kultury, zavedlo by nás

naše hledání na břehy chladných modrozelených vod Středozemního moře

mezi tisíce řeckých ostrovů. Právě starověké Řecko patří k jedněm

z nejstarších civilizací na našem kontinentu.

Řekové se pyšnili velmi vyspělou a honosnou kulturou, která inspirovala

Evropany i dlouhá staletí poté, co se stěny jejich vlastních chrámů

proměnily v prach. Byli to hrdí a ctiţádostiví válečníci, kteří touţili pokořit

své nepřátele a rozšířit svou mocnou říši aţ na hranici známého světa.

Zároveň prosluli svými neobyčejnými vědomostmi, jeţ se dodnes ukrývají

na vybledlých stránkách starých knih a nepřestávají fascinovat svou

vznešenou moudrostí. Řecké mýty a legendy nezůstávají zapomenuty

v čase, ale stále ţijí v podobě bájí a pověstí, příběhů o lásce a pomstě, co

hovoří o slavných činech hrdinů i krutosti bohů. Právě k jejich moudrosti se

obracel Starý svět dávno poté, co utichl křik řeckých bojovníků.

Podobně jako starověký Egypt bylo také Řecko proslulé vysoce

náboţenským způsobem ţivota. A právě náboţenství bylo v celém

starověkém světě s magií vţdy pevně spojeno. Řekové přisuzovali magii cizí

původ a její kořeny hledali na exotickém Blízkém východě. Za zemi, která

dala světu magii, povaţovali Persii. Právě od Peršanů pochází také samotné

slovo mageia.53 Ovšem magie nikdy nemohla být zcela cizího původu, neboť

rovněţ staří Řekové udrţovali celou řadu tradičních zvyků a rituálů, které

v sobě nesly magické projevy. Nepovaţovali je však za magii, nýbrţ

za nezbytnou součást náboţenské tradice.

Sami Řekové povaţovali za zakladatele magie bájného perského myslitele

a věštce Zoroastera.54 Tak vešel do historie jako tvůrce prvního uceleného

náboţenského systému, jenţ přeţil aţ do dnešních dob. Zoroastrismus je

povaţován za první dualistické náboţenství.

53 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,

1999, s. 44 54 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 19

46

Zoroastrismus uznával pouze jeden tvořivý princip, a to princip dobra

v podobě boha světla Ormuzda, a princip zla v podobě vládce temnoty

Ahrimana. Právě zoroastrismus je povaţován za onen pomyslný most mezi

indickou a chaldejskou tradici k řecké filosofii a posléze křesťanství.55

Mocná a veliká říše, kterou Řekové staletí budovali, do sebe absorbovala

mnohé vlivy sousedních kultur a z toho důvodu ovlivnily řeckou magii vedle

perské moudrosti především vyspělé země jako Babylonie a Egypt.56 Ovšem

i přes cizorodá působení si Řekové dokázali vytvořit vlastní originální

náboţenské systémy, které v sobě spojovaly řeckou filosofii, víru i mystéria.

Podobně jako v jiných kulturách, také starověké Řecko zakládá své

náboţenství na rozsáhlé mytologii. Řecká mytologie se tak stává nejen

zdrojem dobrodruţných příběhů o krutých činech bohů a dramatických

osudech lidských hrdinů, ale rovněţ pramenem řecké moudrosti o vnímání

vlastního světa a vzniku jejich náboţenských a magických kultů. V průběhu

staletí si Řekové stvořili vlastní bohy sídlící v bílých mracích na hoře Olymp

a oslavovali vlastní hrdiny s nadpřirozenými schopnostmi. Řekové rovněţ

prosluli svým velkým zájmem o astrologii, výklad snů a věštění a vybudovali

nejslavnější věštírny na světě. Vytvořili si také vlastní mystéria, která jim

slouţila jako vyjádření jejich esoterního poznání, a byli to mnozí slavní

učenci a mágové, kteří pocházeli právě odtud ze země tisíce ostrovů.

V Řecku byla magie odjakţiva spjata s náboţenstvím, ale existuje zde

silné napojení také na řeckou filosofii. Stoikové například pracovali

s pojmem pneuma, který v překladu znamená „dech“, a představuje

neviditelnou ţivotadárnou sílu, prostupující vším a tvořící princip veškerého

bytí. 57 Jeden z nejslavnějších řeckých učenců a filosofů Pythagoras byl

zároveň proslulým mágem.

Mystéria jsou povaţována za nejvýznamnější součást řecké mystiky.

V podstatě se jedná o dramatizaci určitého mýtu, která se tak stává nejen

slavnostním obřadem, ale také jakýmsi zasvěcovacím rituálem.

55 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 334 56 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,

1999, s. 44 57 Tamtéţ, s. 44

47

Tyto tajemné obřady měly slouţit tomu, aby jako zasvěcovací rituály

přiváděly účastníky do daného esoterismu. Nejen v Řecku mystéria

vyjadřovala mytologii určité kultury, aby se prostřednictvím obřadů mysl

jejich účastníků mohla otevřít tajnému poselství mýtu. 58 Jedny

z nejslavnějších mystérií ve starověkém Řecku vešly do historie jako

eleuzínská mystéria, která se odehrávala v Eleuzíně nedaleko Athén.

Eleuzínská mystéria přímo navazují na staroegyptské mystérium bohyně

Ísis, které Řekové od Egypťanů převzali a oţivili jej v podobě mystéria řecké

bohyně Demétér. Mystéria se konala kaţdé září dva dny před úplňkem

v chrámu a v jeho okolí a trvala celkem devět dní. Tato tradice přetrvávala

aţ do doby, kdy bylo město Eleusis na počátku křesťanské éry zničeno.59

Hlavní postavou eleuzínského mystéria byla bohyně Demétér, bohyně

plodnosti a hojnosti a dcera Titána Krona a jeho manţelky Rheie. Demétér

povaţovali Řekové za „Matku-Zemi“ a jako plodivá síla a bohyně plodnosti

tak sehrávala ústřední roli v celém náboţenství. Hlavní příběh mystéria

spočívá v Demétéřině hledání její dcer Persefoné, kterou unesl bůh podsvětí

Hádes a jako jeho manţelku ji učinil vládkyní říše mrtvých. Její matka byla

zoufalá a během hledání zničila téměř celou úrodu. Nakonec Zeus jako

nejvyšší bůh Hádovi přikázal, aby Persefonu na dvě třetiny roku propustil

k matce.60

Hlavním cílem mystérií bylo vyvolat u lidí stav jakéhosi zvláštního

transcendentálního zření zvaný epopteia neboli „vzrušení duše“, stavu

nepříliš podobného extázi. Tomuto stavu předcházely stavy zasvěcení

a naplnění. „Vzrušení duše“ mohlo být dosaţeno nejrůznějšími způsoby, jeţ

se od sebe odlišovaly v rámci jednotlivých kultů. Vedle velkého procesí

k chrámu za doprovodu hudby lidé rovněţ drţeli půsty, provozovali magická

zaříkávání a modlili se, tančili, ale také se nechávali polévat býčí krví nebo

provozovali nejrůznější zkoušky mučení jako například sebemrskačství.61

58 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 191 59 Tamtéţ, s. 79 60 FINK, Gerhard. Encyklopedie antické mytologie. Olomouc: Votobia, 1996, s. 89 61 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 26

48

Vedle mystérií Demétéřiných byla ve starověkém Řecku oblíbená také

mystéria na počest boha plodnosti Dionýsa. Kromě toho, ţe byl bohem

plodnosti, povaţovali jej za boha vína a emocionálního uvolnění a právě jeho

kult proslul také posvátnými „nočními orgiemi“.62 Mystéria tvořila důleţitou

součást řeckého náboţenství a největšího vlivu dosáhla v prvních stoletích

našeho letopočtu.63

Jednou z proslulých osobností řeckých mýtů je Orfeus, který se stal

rovněţ ústřední postavou mystického náboţenství známého jako orfismus.

Toto hnutí se objevovalo v Řecku od 6. století před naším letopočtem

a pěstovalo v sobě mystéria o Orfeovi, thráckém pěvci, „který svým zpěvem

dojímal dokonce zvěř, stromy i skály“.64 Známá pověst praví, ţe poté, co mu

zemřela jeho milovaná dívka Eurydiké, vydal se naplněn zoufalstvím

do podsvětí, aby ji přivedl zpět do země ţivých. Bůh podsvětí nakonec

přislíbil, ţe mu dívku navrátí, ovšem pod podmínkou, ţe se během cesty ani

jednou neotočí. V obavách, ţe o milovanou ţenu přijde, Orfeus svůj slib

porušil a Eurydiké opět ztratil, tentokrát jiţ navţdy. Po návratu zpět na zemi

byl Orfeus roztrhán zuřivými bacchantskými ţenami.65

Samotný orfismus byl zaloţen podobně jako příběh o Orfeovi na učení

o putování duší, o posmrtném ţivotě a o dualismu těla a duše. Tato

náboţenská mystéria byla provozována v uzavřených skupinách a jejich

účasti předcházela přísná očista.66 S orfickými sektami je dodnes spojována

celá řada literárních památek, básní i ryze magických textů, a jejich vliv byl

natolik silný, ţe zapůsobil na směr řecké filosofie reprezentovaný Platónem

a Pythagorem.67 Pythagoreismus jako filosofický směr silně je spojován se

svým zakladatelem, filosofem a mágem Pythagorem.

62 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,

1999, s. 45 63 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 25 64 FINK, Gerhard: Encyklopedie antické mytologie. Olomouc: Votobia, 1996, s. 260 65 Tamtéţ, s. 260 66 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 216 67 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,

1999, s. 45

49

Pythagoras se společně se svými ţáky zaměřoval především na otázky

metafyzické, ale vedle toho se stejně tak věnoval hudbě nebo otázkám etiky.

Pod vlivem orfického hnutí měl zájem o převtělování duší a hovořilo se

o něm jako o mocném mágovi, který své znalosti načerpal v Egyptě

a dokonce i v Indii.68

Vedle pythagoreismu byla ve starověkém Řecku velmi oblíbená

Alexandrijská škola, která působila ve 2. století před naším letopočtem

v egyptské Alexandrii, duchovním centru starověkého světa a středisku

vzdělanosti. Učení Alexandrijské školy bylo z hlediska dějin magie velmi

významné a mělo velký vliv na pozdější obnovení Platónovy filosofie

v takzvaném neoplatonismu. Jeho největší postavou se stal filosof Plotin,

jenţ proslul svým zájmem o vyšší magii, a vešel do historie jako významný

teoretik magie.69

Jako jedna z nejuţívanějších magických metod se ve starověkém Řecku

uplatnilo věštění. Řekové v historii prosluli svým divinačním uměním, stejně

jako známými věštírnami a věštci. Divinační a mantické umění se pěstovalo

nejčastěji formou chrámového spánku, který měl slouţit především

k navozování prorockých snů a k léčení.70 Svými proroctvími pak proslula

především věštkyně Pýthie, která sídlila v Delfách, nejvýznamnějším

chrámu zasvěceném bohu slunce Apollonovi. Podobně jako ostatní věštci

také Apollonova kněţka Pýthie věštila v extatickém stavu, který byl navozen

omamnými parami vycházející z pukliny v zemi v chrámu. 71 Kromě

chrámového spánku a dalších divinačních praktik převzali Řekové

od Egypťanů také nejrůznější nekromantické metody, které jim měly

napomáhat v předpovídání budoucnosti.

Starověké Řecko dalo světu významné osobnosti jednak v oboru filosofie,

ale také v oboru magie. Vedle významných postav historie, jakými byly

desítky učenců, filosofů a mágů, kteří pěstovali magické umění, ale

nalezneme také „neoficiální“ proud lidové magie, jenţ je více podoben

čarodějnictví takovému, jaké známe z doby pozdější.

68 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 236 69 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,

1999, s. 47 70 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 118 71 NEŠKULDA, Bořek. Encyklopedie řeckých bohů a mýtů. Praha: Libri, 2003

50

Řekové se podobně jako obyvatelé všech ostatních národů na světě

obávali zlých čarodějnic, které provozovali magické umění za účelem škodit,

ublíţit nebo dokonce zabít. Tuto černou magii označovali pojmem goéteia,

coţ je výraz, se kterým v pozměněné podobě teoretikové a historikové magie

pracují dodnes.72 Čarodějnice se poté nazývaly nejčastěji strigy nebo lamie.

Jiţ od počátků byly spojovány s temnotou noci a zkazky o jejich hrůzných

schopnostech šířili nejen prostí lidé v rámci vyprávění, ale poslouţily rovněţ

jako inspirace mnohým literátům a jejich velkým dílům.

V antické tradici se setkáváme s výrazem striga či srtix, jeţ znamená

v překladu „výreček“. Lidé věřili, ţe mezi schopnosti čarodějnice patří

přeměňovat se v noční dravce, například sovy, a z toho důvodu se označení

časem stalo synonymem pro čarodějnici. 73 Bájná striga byla popisována

jako ţena s ohyzdnou hlavou, velkým zobákem a ostrými drápy, která se

toulala temnou nocí a hubila nevinné pocestné.74 Velmi obávané se staly

rovněţ thesalské čarodějnice, které prosluly svými krvavými rituály.

Nejznámější z nich byla čarodějnice Erichtó, stařena, která se za pomoci

nekromantických obřadů pokoušela předpovídat budoucnost.75

Starověké Řecko dalo světu mocné bohy i překrásné bohyně, ale také

další mytické bytosti obývající nejrozmanitější kouty přírody.

S čarodějnictvím je nejvíce spojován kult bohyně Hekaté. Ten byl do Řecka

zanesen původně z Malé Asie, ovšem ve zdejších podmínkách se stal velmi

vyhledávaným a pro svou temnou podobu také obávaným. Hekaté

představovala temnou bohyni uctívanou nejčastěji ţenami. 76 Známe ji nejen

jako bohyni démonů a čarodějnic, ale také jako bohyni měsíce. Jejími

inkarnacemi byly bohyně Artemis představující zemi, dále Luna

symbolizující nebe a konečně Persefoné zastupující podsvětí. Tři podoby

ochránkyně černé magie se projevují také v zobrazení bohyně, kdy bývala

často zobrazována se třemi obličeji, levým psím, středním lidským a pravým

koňským.77

72 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,

1999, s. 44 73 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 45 74 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 268 75 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 47 76 FINK, Gerhard. Encyklopedie antické mytologie. Olomouc: Votobia, 1996, s. 134 77 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 99

51

Hekaté nebyla vţdy vnímána negativním způsobem. Původně měla být

uctívána jako ochránkyně jezdců, rybářů a pastýřů a vyzývána pro pomoc

během válek či válečných výprav.78 S postupem času začalo být působení

bohyně Hekaté omezováno na hřbitovy a křiţovatky, kde měla ochraňovat

pocestné. Tím se Hekaté nadobro proměnila na bohyni noci a rozcestí,

na patronku kouzelnic, temnou bohyni, „která obchází nocí kolem hrobů

a dává vzniknout ohňům, která plane ve stínu mezi hroby a těší se ze štěkotu

psů a prolité krve“.79 Hekaté mohli lidé spatřit nejčastěji na křiţovatkách,

kdy její příchod ohlašoval hlasitý štěkot psů. Kromě duší zemřelých ji

z podsvětí do říše ţivých doprovázely mnohé temné přízraky a bytosti.

Nejčastěji bývala viděna v doprovodu své dcery Empúsy, jeţ na sebe mohla

brát nejrůznější podoby, mezi nimi například i podobu krásné mladé ţeny,

díky níţ sváděla nic netušící pocestné.80 Právě na rozcestí byly temné noční

bohyni kladeny nejrůznější oběti a vztyčovány hořící pochodně. Zároveň se

taková místa stávala v historii dějišti temných rituálů černé magie. Kult

bohyně Hekaté tak nikdy nezanikl.

O čarodějnicích se rovněţ tradovalo, ţe mohou libovolně měnit svoji

tělesnou podobu a proměňovat se v sovy, psy, lasičky nebo myši.81 Mohly se

proměňovat, stejně jako se mění podoba měsíce a jeho bohyně. Právě toto

ztotoţnění Hekaté s měsícem vedlo k její provázanosti se ţenami a následně

také s čarodějnictvím. Rovněţ představy o schopnostech čarodějnic byly

rozmanité. Lidí věřili, ţe se čarodějnice věnovaly přípravě jedů a lektvarů,

s jejichţ pomocí dovedly mnohým ublíţit, dokázaly zničit úrodu, zranit nebo

dokonce zabít dobytek i lidi, ovládat počasí, přivodit šílenství anebo přivolat

mrtvé a jejich prostřednictvím předpovědět budoucnost. 82 Všechny

představy o čarodějnicích byly ve starověkém světě ve velké míře ovlivněny

literárními díly a ve středověku se staly předobrazem obávané čarodějnice

křesťanské.

78 NEŠKULDA, Bořek. Encyklopedie řeckých bohů a mýtů. Praha: Libri, 2003, s. 92 79 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 99 80 NEŠKULDA, Bořek. Encyklopedie řeckých bohů a mýtů. Praha: Libri, 2003, s. 70 81 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 44 82 Tamtéţ, s. 44

52

V řeckých mýtech je patrně nejproslulejší řeckou čarodějnicí překrásná

a mocná Médeia. Ačkoliv v překladu její jméno znamenalo „vychytralá“, její

příběh je plný zoufalství ze zrazené lásky. Médeia byla dcerou kolchidského

krále Aiéta. Byla velmi krásnou a chytrou ţenou, která pomáhala hrdinovi

Iásonovi získat zlaté rouno. Mladá ţena se záhy změnila v démonickou

čarodějku, která jen těţko nesla zradu, jakou jí učinil její milovaný Iáson.

Poté, co způsobila smrt jeho nové snoubenky, zavraţdila Médeia v líté

pomstě také jejich dva syny a uprchla na slunečním voze taţeném draky.83

Její tragédie se stala předobrazem mnohých uměleckých děl. Médeia

ovládala práci s magickými rostlinami a jedy, kdyţ vytvářela nejrůznější

kouzelné masti. Také velmi dobře znala magii voskových figurek a dokázala

omladit tělo a učinit je nezranitelným.84

Vedle čarokrásné a pomstychtivé Médeiy zná řecká mytologie kouzelnici

Kirké, která vystupuje v příběhu o Odysseovi. Kirké byla dcerou Hélia a jako

mocná čarodějka dokázala za pomoci magických nápojů proměňovat lidi

ve zvířata. Mýtus praví, ţe ačkoliv se stal Odysseus imunním vůči jejím

kouzlům díky tajemné bylině od boha Herma, proti jejímu šarmu jiţ

ochranu neměl a tak zůstal na jejím ostrově po celý jeden rok. 85 Kirké

vystupuje podobně jako Médeia jako velmi mocná kouzelnice, která své

umění nevyuţívala pouze jako prostředek pomsty. Čarodějnice byly často

obviňovány z toho, ţe se prostřednictvím černé magie pokoušely získat

lásku muţe, po němţ touţily. Stejně tak Kirké pouţila magii, aby svého

milovaného odlákala od sokyně tím, ţe nebohou krásku Skyllu proměnila

v ohyzdnou obludu.86

Médeia a Kirké mohou být povaţovány za součást legendy, neboť jsou

popisovány jako téměř boţské bytosti, mocné a téměř nezničitelné. Řekové

ale věřili, ţe se mezi lidmi pohybují také skutečné čarodějnice, ţeny

ovládající černou magii, které svými kouzly škodí lidem.

83 NEŠKULDA, Bořek. Encyklopedie řeckých bohů a mýtů. Praha: Libri, 2003, s. 144 84 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 46 85 NEŠKULDA, Bořek. Encyklopedie řeckých bohů a mýtů. Praha: Libri, 2003, s. 132 86 FINK, Gerhard. Encyklopedie antické mytologie. Olomouc: Votobia, 1996, s. 192

53

Představy o schopnostech čarodějnic byly v oblasti Řecka z části

zakládány na fantastických vyprávěních spisovatelů, ovšem tytéţ příběhy

v pozdější době ovlivnily také středověké myslitele. Není tak náhodou, ţe

podoba klasické čarodějnice, jak byla vytvořena ve starověkém Řecku

a kterouţto převzali Římané, se tolik podobá obávané satanistické

čarodějnici. Také zde nalezneme hlavní rozdíl v pojetí magie a čarodějnictví

ve starověkém světě. Magie byla všudypřítomná a potřebná pro uctívání

bohů a ostatní náboţenské obřady. Mnoho z magických disciplin lidé

pěstovali jako umění, které bylo stvořeno bohy a slouţilo lidem.

Čarodějnictví oproti tomu bylo povaţováno za nízké umění, které náleţelo

především ţenám, neboť bylo zaslíbené temným ţenským kultům. Magii

a čarodějnictví ovšem nelze od sebe striktně oddělovat, neboť se často

jednalo o stejné praktiky, které byly pouze vyuţívány odlišným způsobem

a za jiným účelem.

54

Obr. č. 4: Tři tváře bohyně Hekaté.

Mocná vládkyně démonů byla zobrazována ve třech podobách současně, jako

panna, ţena a jako stařena.87

William Blake

87 Hecate. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA):

Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2018-04-23]. Dostupné z:

https://en.wikipedia.org/wiki/Hecate

55

2.3.4 Vysoká magie antického Říma

Římská civilizace zaujímá v naší historii významné postavení. Říše, jakou

stvořili, vysoká kultura, kterou pěstovali a umělecké památky, jeţ po sobě

zanechali, to vše nám vypovídá o její vyspělosti i vysokých nárocích

na samotný ţivot. Velikost celé říše, kterou Římané stvořili, musela být

na tehdejší měřítka vnímání světa brána jako cosi, co dokáţou stvořit jen

skuteční vládci. Díky této mohutné expanzi se pak římský lid setkával

s velkým mnoţstvím odlišných kultur, které se snaţil přetvářet k obrazu

svému, ale z nichţ také sám mnohé načerpal. Právě díky syntéze všech vlivů

prostřednictvím Římu došlo k vytvoření naší tradiční západní magie.

Tak se stalo, ţe římskou civilizaci ovlivnilo velké mnoţství národů, mezi

nimi především Řekové a Egypťané. Římská civilizace vyrostla přibliţně

v 8. století před naším letopočtem na etruských základech. Od Etrusků

převzali Římané vedle stavebních principů a některých zvyklostí také

náboţenství, které bylo stejně jako v případě pozdějšího římského

náboţenství polyteistické. Náboţenství obou národů ovšem vykazuje velkou

příbuznost s řeckým náboţenstvím. Dodnes vzájemně ztotoţňujeme řecké

a římské bohy, zaměňujeme jejich jména a přisuzujeme jim tytéţ vlastnosti

i osudy. Ovšem při hlubším pohledu zjistíme, ţe náboţenství starověkého

Říma se v průběhu let měnilo, stejně jako se přetvářela samotná mocná

římská říše. Tak vedle klasického pantheonu čas od času vystupovali noví

bohové, stavěly se nové chrámy a měnily se lidové tradice.

Stejně jako v ostatních starověkých kulturách byla také v Římě magie

velmi úzce propojena s náboţenstvím. Podobně jako Řekové, byli to téţ

Římané, jeţ přisuzovali magii cizí původ spojovaný s perskými kněţími,

avšak sami se magickým praktikám věnovali velmi obšírným způsobem.

Mnoho inspirace a moudrosti čerpali starověcí Římané od prastarých

národů, které si postupně podmaňovali, a tím se seznamovali také s jejich

magií. Důvod, proč byly magie obecně ve starořímském světě tak oblíbená,

tkvěl v krizi, kterou trpěli její tehdejší obyvatelé. Jejich ideje a představy

o světě procházely zatěţkávací zkouškou v závislosti s tím, jak se měnil

celkový způsob jejich ţivota.

56

Modernizace, ztráta tradičního uspořádání světa nebo ztráta důvěry

ve všemocné vládce i samotné bohy, to vše v běţných lidech vyvolávalo

postupem času stále větší pocit zoufalství. Jistým východiskem jim byly

nejrůznější mystické kulty a sekty, které pěstovaly magické umění

v nejrůznějších formách.88

Vedle mnoţství neoficiálních náboţenských proudů stálo v čele hlavní

oficiální náboţenství, jehoţ byla magie rovněţ důleţitou součástí. Jedním

z nejdůleţitějších magických rituálů bylo ve starověkém Římě obětování

bohům. Oběť vţdy vystupuje v magické praxi jako velmi důleţitý akt, jehoţ

prostřednictvím má být přivozen mágovi určitý zisk. Během náboţenského

obětování provádí příslušné obětování většinou kněz, který operuje vţdy

na posvátném místě nebo v prostoru chrámu, nejčastěji na oltáři. Dodnes

rozlišujeme několik druhů obětí. V první řadě dělíme oběti na nekrvavé, jeţ

jsou typické pro bílou magii, a na oběti krvavé, které prosluly v souvislosti

s praktikováním magie černé.89

Také podmínky obětování se vţdy musí řídit určitými pravidly.

Nejvýznamnější obětování bylo prováděno v rámci nejdůleţitějších

náboţenských obřadů, tudíţ musely probíhat ve správný den případně

ve správný čas. Nejen Římané věřili, ţe pokud bylo obětování provedeno

správným způsobem, daný výsledek se měl dostavit. Pokud se kýţený

účinek přesto nedostavil, drţeli se lidé té představy, ţe rituál nebyl správně

proveden. S obětováním během náboţenský rituálů tak velmi souvisela

astrologie.

Starověký Řím patřil mezi země, které prosluly svou láskou k této

vznešené vědě, jiţ Římané nazývali mathesis neboli učenost. Astrologie tak

byla právem povaţována za královnu všech věšteckých umění

a za nejdokonalejší způsob poznání.90 Spolu s klasickou magií a alchymií se

astrologie řadí mezi tři základní hermetické vědy a jako taková má

charakterizovat vztahy mezi makrokosmem a mikrokosmem, respektive

vnějším světem a člověkem.

88 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 18 89 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 210 90 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 48

57

Dnes je význam astrologie jako vědy a zdroje poznání značně

zjednodušován a znevaţován, ovšem dříve lidé běţně věřili v provázanost

mezi kosmickými tělesy a během na tomto světě. Astrologie byla v minulosti

nejpečlivěji pěstována ve staré Babylonii, a to zejména v Chaldeji, jejíţ kněţí

prosluli svým uměním „čtení z hvězd“. Mnohými okultisty je právě

Babylonie povaţována za kolébku samotné magie, ale také astrologie, která

začala být pěstována v rámci astrálního náboţenství. V rámci něho byli lidé

přesvědčeni, ţe jejich osud a osud světa závisí na poloze a vlivu kosmických

těles. 91 Za tajuplnou a vznešenou vědu povaţovali astrologii rovněţ

Egypťané, kteří na jejím základě předpovídali příčiny jevů na zemi včetně

osudu člověka a vyuţívali ji v souvislosti s léčitelstvím.92 Prostřednictvím

Egypťanů se astrologie dostala do Řecka, kde si rovněţ nalezla své pevné

místo a byla velmi kladně přijímána učenými filosofy.

Vládcové starověkého Říma měli astrologii i jiné věštecké metody ve velké

oblibě, neboť s jejich pomocí mohli lépe prosazovat své plány. Ačkoliv byly

tyto praktiky známé a jejich provozování schvalovala oficiální státní moc,

osoby, které se tomuto umění věnovali soukromě, působili vţdy značně

podezřele, neboť jejich schopností mohlo být vyuţíváno nesprávnými

osobami za neţádoucím účelem. Přesto byla mezi lidmi velmi oblíbená

ve všech společenských vrstvách a velmi rychle se stala ve značně

zjednodušené formě vědou alespoň z části přístupnou téměř všem.93

Také divinace byla od počátku důleţitou součástí římského náboţenství

a zahrnovala v sobě celou řadu nejrůznějších metod. Velmi oblíbené bylo

čtení z vnitřností obětovaných zvířat, takzvaná haruspicie, jiţ Římané

převzali od Etrusků, ale usuzovalo se také na základě směru letu ptáků,

na základě neobvyklých dění na obloze, například blesků či meteoritů,

anebo jiných neobvyklých událostí.94

91 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář, 1999, s. 27 92 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 210 93 RÜPKE, JÖRD. Náboţenství Římanů. Praha: Vyšehrad, 2007, s. 223 94 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 53

58

Podobně jako tomu bylo ve starověkém Egyptě, také v Římě kladli lidé

velký důraz na posmrtný ţivot. První náboţenské představy převzali Římané

od Etrusků, kteří tvořili první velkou kulturu na Apeninském poloostrově.

Zachované etruské hrobky nám řeknou mnoho o způsobu, jakým se lidé

vyrovnávali se smrtí. Podobně jako ve starověkém Egyptě, také v hrobkách

byly etruští panovníci zobrazováni na malbách nebo reliéfech, jak si uţívají

radostného ţivota po smrti. Aby Římané zajistili svým zemřelým šťastný

ţivot, zdobili za tímto účelem sarkofágy magickými symboly a amulety, které

měly mrtvého ochraňovat a přinášet klid. 95 Běţnou praxí bylo kromě

kladení rozsáhlé pohřební výbavy také pořádání pohřebních průvodů

s obrazy zemřelého, anebo pohřební hostiny, které pozůstalým pomáhaly

vyrovnat se s jejich ztrátou.96

Velmi proslulým fenoménem římské magie se staly také rituály

na přivolání kletby, které byly ve společnosti hojně rozšířené a z toho

důvodu také velmi obávané. Zaklínací formule byly společně se jmény obětí

nebo jejich portréty vyrývány do olověných tabulek, latinsky nazývané

tabellae defixionum. 97 Tyto poutací tabulky se zhotovovaly vţdy v úterý,

v den boha Marta, jenţ byl zasvěcen proklínání, a následně se zakopávaly

do míst bydliště oběti.98

Magie byla pěstována v rámci římské říše v jejích největších městech, ale

také v těch nejzapadlejších zákoutích na venkově. Prostupovala zemi

v mnoha podobách a její pomoci vyuţívali jak mocní vládci, tak obyčejní

lidé. Starověký Řím měl své veliké učence a proslulé mágy, ale také

nejrůznější temné kulty. Obávané byly například čarodějnice, které vzývaly

mocnou bohyni měsíce Dianu, podobně jako řecké čarodějnice oslavovaly

bohyni Hekaté.99 Velmi rozšířenými v Římě se stala také mystéria, jeţ velmi

připomínala mysteriózní oslavy řeckého boha Dionýsa.

95 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 33 96 RÜPKE, JÖRD. Náboţenství Římanů. Praha: Vyšehrad, 2007, s. 118 97 Tamtéţ, s. 167 98 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,

1999, s. 52 99 Tamtéţ, s. 50

59

Magie byla pěstována oficiální cestou s poţehnáním státu, ovšem

oblíbená byla také mezi obyčejnými lidmi. Hojně se vykládaly sny, věštilo se

za pomoci nejrůznějších způsobů, léčilo se s pomocí magických bylin

a lektvarů. Přesto se stalo, ţe se lidé obávali schopností obyčejných

čarodějnic, ačkoliv většina představ o nich vycházela ve velké míře z per

spisovatelů, kteří jejich schopnosti rádi zveličovali.

Římský básník Horatius popisuje ve svých Satirách čarodějnici Canidii,

jejímţ předobrazem mu byla patrně skutečná ţijící ţena. Sama byla

pravděpodobně skutečnou čarodějnicí, na rozdíl od řecké Médeiy nebo Kirké

ovšem čarodějnicí smrtelnicí. Horatius ji popisuje jako ţenu, která „společně

s další čarodějnicí Saganou, naboso a s rozcuchanými vlasy, plíţí se

v měsíčním světle hřbitovem na vrchu Esquiline. Aby přivolaly duchy

zemřelých, roztrhnou svými zuby černé jehně a potřísní zemi jeho krví. Dvě

panenky, jednu vlněnou a druhou voskovou, roztaví v ohni a vykřikují

zaříkávací formule k Hekaté, bohyni magie, duchů, hrobů a hrůzy.“100

Praktiky, které jsou v básni popisovány, sice mohou být jistým způsobem

zveličeny, ovšem kulty temné bohyně se v historii běţně objevovaly.

Zaříkávání za doprovodu zvířecích obětí bylo v rámci takových kultů běţné,

stejně jako voltová magie, která je povaţována za základní dovednost

černých čarodějnic.

Bylo přirozené, ţe umění čarodějnictví bylo odjakţiva přisuzováno

především ţenám. Příčinu tohoto spojení můţeme hledat v jednotlivých

aspektech vývoje společnosti. Jiţ od pradávna představovala ţena spojení

s přírodou a přirozeným řádem světa. Byla to ţena, která znala různé druhy

bylin a jejich účinky. S jejich pomocí mohla léčit, anebo škodit. Byla to

ţena, která byla odjakţiva spojována s temnými silami. Čarodějnice měla

představovat příčiny všeho negativního, co se ve společnosti vyskytlo

a nabourávalo přirozený „muţský řád“. Literární díla ještě více jitřila fantazii

lidí a dala vzniknout obrazu klasické čarodějnice, který v pozdější době

převzalo křesťanství. Právě na tomto antickém základě byla vytvořena

obávaná satanistická čarodějnice.

100 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 46

60

2.4 Tajemství židovské magie

Dlouhé období starověku dalo vzniknout největším a nejvyspělejším

civilizacím. Majestátní monumentální chrámy, překrásná umělecká díla, ale

také vyspělé vědy a vznešená moudrost magických systémů, to vše po sobě

zanechaly kultury staré Babylonie, Egypta a antického světa.

Výrazným společným rysem všech náboţenství starověkých kultur bylo

jejich polyteistické pojetí. Všechny tyto národy měly náboţenské systémy

propracované a zahrnovaly v sobě řadu boţských, ale také démonických

bytostí. Vedle vyšších bytostí pracovala jejich mytologie s celou škálou

bůţků a duchů obývajících tajemná zákoutí přírody, ale také jiné sféry

našeho světa. Změna ovšem nastala s nástupem velkých monoteistických

náboţenství, v době, kdy lidé začali uznávat pravého a jediného Boha.

Ovšem tradiční západní magie by nikdy neměla podobu, jakou má dnes,

nebýt magie ţidovské. Nejdůleţitější prvek ţidovské magie vţdy tvořila

kabala, tajné učení, které do magie vneslo mocnou sílu písma.

Původ kabaly není docela jasný. Podle legendy kabalu přinesl Mojţíš,

kdyţ se setkal s Bohem na hoře Sinaj. Kabala byla nadále předávána mezi

zasvěcenými, ovšem pouze v ústním podání. Samotné slovo kabala je

odvozeno od hebrejského slova „kábal“, jenţ v překladu znamená

„obdrţet“. 101 Hlavní pramen ţidovské kabaly tak musíme hledat

v náboţenských textech. Jiné legendy hovořící o Mojţíšovi jako o mágovi

a knězi Osiridova kultu pak povaţují za pravlast kabaly Egypt.102

Kabala v obecnějším rámci znamená nejvyšší vědu o magické moci slova.

Pod pojmem otcovské kabaly rozumíme kabalu ţidovskou, která je zaloţena

na hebrejské řeči a hebrejském písmu. Kabala mateřská pak můţe být

aplikována na jakýkoliv jiný národní jazyk a kabala universální představuje

nejvyšší magické zasvěcení.103 Hlavním smyslem kabaly je hledání „boţího

slova“ nebo cesty k bohu, skrytého řádu a skrytého poselství.

101 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 995, s. 129 102 Tamtéţ, 130 103 ELIÁŠ, Oldřich. Úvod do magie. Praha: Trigon, 1992, s. 20

61

Ţidovská magie se ve většině aspektů nijak neliší od magických systémů

jiných kultur, neboť také judaismus je podobně jako ostatní náboţenské

systémy zaloţen na magických základech. Starý zákon je plný příběhů

o „magických“ skutcích velikých muţů jako byli Mojţíš nebo Šalamoun,

a dává nám poznat, jaké postavení měla magie v rámci ţidovského národa

i ţidovského náboţenství.

Také Ţidé vţdy rozlišovali mezi vysokou a nízkou magií, respektive mezi

oficiální magií reprezentovanou učenými mágy, a obyčejnou magií

čarodějnic. Nejběţnějším magickým úkonem bylo obětování, které lidé

provozovali v rámci náboţenských obřadů. Ţidé rovněţ znali moc amuletů,

které s oblibou zhotovovali z rostlinných kořenů a které nazývali lechašim.

Jelikoţ v sobě od počátků měli zakořeněnou víru v moc slova, byly také tyto

amulety doplňovány magickými formulkami psaných na malých kouscích

papyru, které jejich majitelé nosili ve formě náhrdelníků, prstenů nebo

náramků neustále při sobě.104

Nejslavnějším ţidovským mágem se stal jeden z nejmocnějších

izraelských králů, legendární král Šalamoun, který ţil v desátém století před

naším letopočtem. Nejenţe nechal zbudovat proslulý Šalamounův chrám

v Jeruzalémě, symbol ţidovského náboţenství, ale učinil tak podle legendy

za pomoci démonů, jeţ se mu podařilo zkrotit za pomoci magického

prstenu. S pomocí tohoto magického prstenu mohl mocný král ovládat

duchy, zvířata a dokonce i lidi, ale také díky němu údajně rozuměl zvířecí

řeči a dovedl létat. 105 Šalamoun kromě magických schopností proslul

především svou moudrostí, a jeho jméno nese dodnes pravděpodobně

nejslavnější kniha západní magie známá jako Šalamounův klíč.

Král Šalamoun proslul především jedním typem magie, a to magií týkající

se duchů a démonů. Sám je pravděpodobným autorem takzvané

Šalamounovy závěti, knize zasvěcené právě démonologii. Soubor magických

textů vzniklých v období mezi druhým a třetím stoletím našeho letopočtu

popisuje základní informace o hlavních démonických bytostech, a patří mezi

základní díla démonologie.

104 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,

1999, s. 32 105 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 72

62

Jedná se o syntézu perské, mezopotámské, egyptské a ţidovské tradice

a nalezneme zde jak fyzický popis patnácti nejdůleţitějších démonů, tak

jejich jednotlivé funkce a návody, jak je pomocí andělských a boţských

jmen ovládat.106 Šalamounův klíč pak obsahuje návod pro magická zaklínání

a evokace tím se řadí mezi nejdůleţitější knihy o magické teorii i praxi.

Ţidé také velmi vynikali ve výkladu snů a věštění, ti neoficiální věštci

ovšem mohli být snadno ohroţeni. Ve Starém zákoně nalezneme několik

pasáţí, které se k věštění staví velmi negativním způsobem.

Zákon o porocích hovoří jasně:

„Stejně tak ţádný věštec, jasnovidec, hadač, čaroděj, zaříkávač, vyvolávač

duchů, věštkyně ani ten, kdo se radí s mrtvými. Kaţdý, kdo páchá něco

takového, je pro Hospodina ohavný!“107

Proti věštcům se staví také Izaiáš:

„Jistě vám řeknou: „Ptejte se věštců a duchařů, kteří šeptají a šveholí.“ To

se lid nemá ptát svého Boha? To se má ptát mrtvých na ţivé?“108

Bible se k nejrůznějším věštcům a hadačům staví jednoznačným

způsobem, avšak musíme brát na vědomí odlišné vnímání magie u slavných

postav, o kterých hovoří Starý zákon, a na druhé straně u osob, které se

věštění věnovali soukromě a jejichţ umění bylo povaţováno za pochybné.

Přesto bylo věštění mezi Hebrejci velmi oblíbené a mezi nejoblíbenější

praktiky patřil výklad snů.

Výklad snů nazýváme oneiromantie a jako takový patřil mezi základní

věštecké techniky.109 Ve většině starobylých kultur se praktikoval chrámový

spánek, který spočíval v očekávání věšteckých snů v posvátných prostorech

chrámu. Věštecký sen ovšem nemusel být omezen pouze na prostor

chrámu. Sny se staly poselstvím bohů, kteří skrze spáče promlouvali

k lidem a snaţili se jim tímto způsobem předávat rady. Představovaly

symbol, který v sobě ukrýval tajemství, a z toho důvodu začaly ji

ve starověku vznikat první snáře, které se snaţily dešifrovat jejich poselství.

106 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 73 107 Deuteronomium. 18, 10 – 12. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká biblická společnost, 2002. 108 Izaiáš, 8, 19. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká biblická

společnost, 2002. 109 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 180

63

Ve Starém zákoně Bůh tradičně promlouval k lidem skrze jejich sny.

Na jasný příklad naráţíme například v případě Josefa, jenţ úspěšně

rozluštil faraónovy sny. 110 Vedle výkladu snů bylo spolehlivou, ovšem

trochu obávanou věšteckou praktikou promlouvání s mrtvými. Také

v ţidovské tradici se setkáváme s lidmi, kteří dokázali ovládat duchy

zemřelých anebo nejrůznější démony, kteří mohli rovněţ vstoupit

do jejich fyzických těl a prostřednictvím jejich úst hovořit o minulosti,

přítomnosti i budoucnosti. Dříve tyto věštce nazývali čaroději

a čarodějnicemi. 111 Nekromantie se řadila mezi nejúčinnější věštecké

praktiky u mnohých národů. Nejvíce v této technice vynikali Akkadové

a Egypťané, ovšem oblíbená byla téţ u Hebrejců.112

Patrně nejvýznamnější čarodějnicí, o níţ se zmiňuje Starý zákon, je

čarodějnice z Endoru. Tím se proslulá endorská čarodějnice stává historicky

první zmiňovanou čarodějnicí. 113 Příběh vypráví, jak byl král Saul před

velkou bitvou s Filištínskými zmítán strachem a obavami. Poţadoval, aby

mu její výsledek předpověděli, ovšem v zemi se tehdy mnoho nenacházelo

věštců, neboť je Saul nechal všechny vyhnat.

V zoufalství nakonec našel Saul věštkyni, která uměla vyvolávat mrtvé.

Na jeho přání vyvolala čarodějnice z Endoru ducha zemřelého Samuela.

Samuelova ducha Saul nemohl spatřit, ale podle popisu věštkyně poznal, ţe

je to on a začal se jej tázat na výsledek bitvy. Samuelův duch mu následně

prorokoval poráţku:114

Čarodějnice z Endoru ovládala umění nekromantie. Její osoba je rovněţ

důkazem toho, jak byli čarodějové ve společnosti pro své schopnosti

vyhledávaní, ale také zavrhovaní. Vládnoucí moc sluţby věštců a proroků

hojně vyuţívala pro své potřeby, ovšem osoby, které se tomuto umění

věnovaly, se stávaly často podezřelými a ve společnosti potíranými.

110 Genesis. 41, 1 – 39. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká

biblická společnost, 2002. 111 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 71 112 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 202 113 Tamtéţ, s. 79 114 I. kniha Sauelova. 28, 1 – 25. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona.

Praha: Česká biblická společnost, 2002.

64

Představy o čarodějích se v ţidovské tradici nijak výrazně nelišily

od ostatních národů. Vedle toho, ţe čarodějové dovedli rozmlouvat

s mrtvými, ovládali umění voltové magie, zhotovování amuletů i evokace

duchů a démonů. Dokázali téţ léčit, anebo za pomoci magie přivolávat

nemoci či způsobit smrt, vykládat sny, ovládat lidskou lásku nebo se učinit

neviditelnými. 115 Je důleţité si uvědomit, ţe ţidovské pojetí čarodějnictví

v sobě stejně jako dříve úspěšně kombinuje prvky magie „bílé“

i „černé“. Čaroděj můţe lidem pomáhat, stejně jako jim můţe škodit. Můţe

vyléčit nebo zabít. V křesťanské tradici se oproti té ţidovské setkáváme

s čarodějnicí, která je „skrz naskrz“ zlá.

Srovnáme-li pojetí magie a čarodějnictví u judaismu a křesťanství,

zjistíme, ţe Hebrejci přistupovali k magii odlišným způsobem neţ později

křesťané. V ţidovské tradici se nesetkáme s masovým pronásledováním

skutečných či domnělých čarodějnic a kouzelníků, jak činili křesťané

v rámci honů na čarodějnice. Jistěţe Ţidé věřili ve zlo reprezentované ďábly,

démony a čaroději, ovšem jejich přítomnost na světě byla stejně jako vše

ostatní dána z vůle Boha. Navíc byla ve společnosti magie velmi oblíbená

a vyhledávaná, a tak nebylo divu, ţe k ţidovské magii inklinovali ještě

v době středověku učenci i obyčejní mágové, v době, kdy ostatní magie byla

ostře odsuzována.

Tento poněkud shovívavý přístup k magii u Ţidů byl na druhou stranu

jedním z důvodů, proč na ně v historii bylo pohlíţeno negativním způsobem.

Postoj, k jakému Ţidé inklinovali, vyvolávalo v křesťanské společnosti obavy

z jejich spojení s démony, uctívání ďábla i provozování černé magie. Ţidé se

poté stávali snadným terčem pomluv a nejrůznějších obvinění, které

v historii často přerostly aţ v organizované pronásledování a vraţdění.

115 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 73

65

2.5 Pohanství a magie křesťanské

církve

Přes těţké začátky, kterými si křesťanské sekty prošly v počátcích své

existence, dokázalo se křesťanství proměnit v jedno z největších náboţenství

na světě, které se po dlouhá staletí výrazným způsobem podílelo na naší

historii, a také ovlivňovalo a utvářelo kulturu a tradice našeho západního

světa.

Od doby, co křesťané převzali vládu nad velkou částí tehdy známého

světa, začali zároveň zavrhovat veškeré původní náboţenské systémy. Jako

pohanství pak označovali všechna známá náboţenství starověkého světa,

včetně egyptského, perského, babylonského, řeckého nebo římského.

Pohanství je definováno jako soubor náboţenských útvarů, které nespočívají

na ţidovsko-křesťanské tradici a zjevení, a to i v případě, ţe jsou takové

systémy monoteistické.116 S nástupem křesťanství tak skončil onen zlatý

věk prastarých náboţenství, které daly vzniknout tradicím a řádu celého

starověkého světa a předznamenával nástup nového uspořádání a nových

idejí. Křesťané věřili, ţe mystéria a pohanské kulty uctívají ďábelské bytosti

a jako takové jsou hříšné a musí být vyhlazeny. Pronásledování křesťanů

skončilo a započala nová éra potírání starých kultů a likvidace oblíbených

tradičních boţstev. Právě v této době nalézáme také první důkazy

netolerance vůči odlišnostem v náboţenském vnímání u jiných kultur

i obyčejných lidí.

Kdyţ v roce 341 našeho letopočtu římský císař Konstantin I. Veliký

prohlásil Milánským ediktem křesťanství za státní náboţenství, nastala

v ţivotech obyčejných lidí obrovská změna. Oblíbení římští bohové se stali

mrtvými bohy, jimiţ křesťané pohrdali, neboť sami znali a uznávali pouze

jediného Boha:

„Přestat má pohanská pověra, vyhlazena má být šílenost obětí; kdokoliv

přes tento zákon odváţí se obětovat, bez milosti propadne trestu.“117

116 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 226 117 Tamtéţ, s. 226

66

Tradiční náboţenské oslavy se upřednostněním křesťanství staly

neţádoucí. Započalo se s odstraňováním falešných model a postupným

mýcením „ďábelských“ kultů. Výrazně neţádoucím se stalo tradiční uctívání

boţstev hojnosti a plodnosti, ke kterým patřil například bůh Bacchus nebo

bohyně Ceres, ale ohroţena byla především menší přírodní boţstva.

V souvislosti se zmiňovanými boţstvy se často hovořilo o prostituci,

divokých orgiích a ohavných smilstev.

Nejtypičtějším představitelem pohanských kultů plodnosti byl kult boha

Pana, který se vyskytoval jak v tradiční řecké mytologii, tak v římském

bájesloví v podobě boha Fauna. Pan byl podle mýtu synem boha Herma

a v úctě jej měli především pastýři a lovci, neboť byl bohem jejich stád

a zelených lesů. Na rozdíl od většiny bohů neměl lidskou podobu

a nejčastěji byl zobrazován jako Satyr.

Satyrové se v tradiční mytologii řadili k polobohům, bytostem, které byli

napůl lidmi a napůl zvířaty. Pan měl stejně jako Satyrové lidskou hlavu se

špičatýma ušima, bradkou a kozlími rohy. Pod bujně zarostlým trupem

muţe se nacházely kozlí nohy s kopyty a ocas. Obvykle Pan vystupoval jako

veselý „chlapík“, který se potuloval po horách v doprovodu Satyrů

a krásných nymf, jeţ miloval, a hrál na šalmaj nebo na syrinx, takzvanou

„Panovu“ flétnu. Jako bůh plodnosti a veselí byl velmi oblíbené boţstvo

a na jeho počest se mezi lidmi pořádaly nejrůznější bujaré průvody

s pochodněmi.118 Rovněţ byl povaţován za ochránce pocestných v horách

a lesích a také na moři, odkud svou flétnou přivolával k pevnině.

V době, kdy křesťané začali s pronásledováním pohanů, bylo zničeno

mnoho krásných pohanských chrámů a svatyní. S nástupem pojetí jediného

Boha se ničily staleté modly a kácely posvátné háje. Následně Julián

Apostata (Odpadlík), který vystřídal Konstantina na císařském trůně, se

ještě pokusil vzkřísit pohanské kulty, ovšem jeho snaţení nebylo

úspěšné. 119 Tím také skončil věk starých bohů a bohyň a nejrůznějších

přírodních boţstev a nastala vláda jediného Boha.

118 NEŠKULDA, Bořek. Encyklopedie řeckých bohů a mýtů. Praha: Libri, 2003,

s. 173 119 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 226

67

Kromě původní římské náboţenské tradice, která v sobě spojovala vlivy

starých náboţenství Babyloňanů, Egypťanů, Peršanů, ale také Řeků, se

křesťané museli „vypořádat“ s dalšími náboţenskými systémy rozšířenými

v rámci Starého světa. Byli to především Keltové a Germáni, se kterými měli

co dočinění jiţ dříve Římané během dobývání severu. Mnoho zvyklostí, které

si v dnešní době spojujeme s křesťanstvím, má své kořeny právě

v původních pohanských tradicích těchto národů. Aby lidé na své staré

obyčeje zapomněli, přebírali křesťané pohanské zvyky a přetvářeli je pro své

potřeby. Z původních římských obřadů plodnosti se s nástupem křesťanství

v pozdější době proměnily na průvody s kříţi, během něhoţ se pronášely

modlitby k Jeţíši Kristu či Panně Marii. Také průvody s obrazy svatých mají

své kořeny v germánských rituálech hojnosti. Skákání přes zapálenou

hranici začalo namísto dobré sklizně zmrtvýchvstání Jeţíše Krista.120

Keltská magie a náboţenství je typickým příkladem pohanství. Keltové se

tak dodnes řadí mezi nejtajuplnější národy, které kdy obývaly tehdejší

evropský kontinent. Byli mírumilovní i bojovní, obdivovaní i obávaní.

O Keltech se vţdy hovořilo v souvislosti s jejich láskou k přírodě, z níţ

čerpali největší moudrost. Vţdy usilovali o souznění člověka s přírodou

a jistě patřili mezi ty národy, které dokázaly dokonale poznat její tajemství.

Keltové obývali rozsáhlá území v západní a střední Evropě, kvůli čemuţ

se často dostávali do konfliktu s jinými evropskými národy, v jisté době

především s Římany. Stráţci jejich zvyklostí a veškerého vědění byli

v keltské tradici keltští kněţí, zvaní druidové. Toto slovo je odvozeno

z keltštiny a v překladu znamená „velmi učený“121, coţ nám jiţ napovídá, ţe

tito keltští kněţí byli proslulí pro svou moudrost.

Druidové ovládali nejskrytější síly přírody. Uctívali oba její principy,

známé jako Velkou Matku a Velkého Otce. Ţenským boţstvům přikládali

na rozdíl od jiných kultur stejný význam jako těm muţským. Druidové znali

magické působení bylin, stromů i kamenů. Jejich nejposvátnější rostlinou

bylo legendami opředené jmelí, které v sobě ukrývalo velkou magickou sílu

a z toho důvodu se vyuţívalo při léčení nemocí i během nejrůznějších

obřadů.

120 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 66 121 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 67

68

Druidové téţ ovládali umění věštění na základě nejrůznějších přírodních

úkazů a nebeských jevů, a byli velmi znalí v astronomii. Keltové kromě

svých bohyň a bohů uctívali nejrůznější přírodní bytosti a duchy obývající

nejtajemnější zákoutí přírody, a znali téţ zaklínání elementárních bytostí,

které jim mělo pomáhat v ovlivňování úrody. Měli velmi vyspělou kulturu

a téţ své vlastní posvátné písmo nazývané ogamské. Stavěli téţ úchvatné

monumentální kamenná seskupení, která mohla slouţit jako jejich

posvátné chrámy, a která nás fascinují aţ do dnešní doby, neboť i nadále

zůstávají opředeny řadou tajemství.

O druidech se tradovalo, ţe s oblibou obětovali lidské oběti, ovšem ani

dnes nevíme, zda tomu tak skutečně bylo, či zda se jednalo pouze

o smyšlenky jiných národů, především Římanů. 122 S Kelty dlouhá léta

úpěnlivě bojovali a v prvním století našeho letopočtu porazili tento vytrvalý

národ v Galii i ve Velké Británii.123 Vytrvale odolávat římským vpádům se

snaţili také Germáni, kteří vedle Keltů patřili k národům s významnou

pohanskou tradicí.

Germánští králové měli podobnou roli jako keltští kněţí či dokonce

starověcí faraónové. Jejich nejdůleţitějším úkolem měla být starost o svůj

lid, o jeho blahobyt, o bohatou úrodu. Za tímto účelem bylo samozřejmé

provádění obětování, a rovněţ o Germánech antičtí autoři uvádějí, ţe

součástí takového obětování byly běţně také lidské oběti, jeţ měly napomoci

bohatší hojnosti a úrodě.124

Náboţenství starých Germánů dalo světu fantastickou mytologii plnou

poutavých příběhů o statečných i lstivých bozích, a bájí o pohádkových

bytostech, jako byli obři či elfové. Vedle mýtů a legend je ovšem největším

dědictvím národu Germánů jejich posvátné písmo, které známe jako písmo

runové.

122 O Keltech, jejich povaze a tradicích se dozvídáme především prostřednictvím římských autorů, mezi které můţeme řadit například dílo Tacita (Letopisy) či Julia

Caesara (Zápisky o válce galské). 123 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 69 124 Tamtéţ, s. 68

69

Runy nejsou a nikdy nebyly jen obyčejným písmem. V celkem osmnácti

znacích, magických „prasymbolech“, se podle mnohých okultistů ukrývá

vědění o skrytých přírodních a kosmických silách, všech bytostí

a mocnostech. Runová magie, která se zakládá na magické práci

s runovými symboly, je zvláštní formou magie, jeţ se nejčastěji vyuţívá pro

předpovídání věcí budoucích nebo zhotovování magických talismanů

a vytváření zaříkadel. Nejvyšším uměním v runové magii je poté evokace

přírodních sil symbolizovaných jednotlivými symboly.125 Tomu člověku, jenţ

uměl naslouchat, „šeptaly“ runové kameny osud, pomáhaly léčit a věcem,

které jimi byly popsány, propůjčovaly magické vlastnosti.

Germáni, Keltové, ale také Slované, všechny tyto národy měly svou

vlastní magii, kterou provozovaly v rámci náboţenských kultů, své velké

kouzelníky i obyčejné lidové čaroděje. Ačkoliv se křesťanství po celou dobu

své existence snaţilo oprostit často i drastickými způsoby od všech

pohanských tradic a rituálů, zůstávala magie jistým způsobem udrţována

jako součást jejich vlastního „nového“ náboţenství. Především v počátcích

se křesťané snaţili nalákat nové příznivce na zázraky, o nichţ hovořili a jaké

předváděli během vymýtání démonů nebo uzdravování nemocných. Pravdou

zůstává, ţe v rozporuplné době, kdy se římská říše zmítala ve válkách

a krizích, působilo nové a zpočátku mírumilovné náboţenství na lidi velmi

přitaţlivým dojmem, ţe si snadno získalo mnoho stoupenců.

Magie nebyla v křesťanství zapomenuta. Ačkoliv v průběhu let začala

křesťanská církev vydávat nejrůznější zákony proti čarodějnictví, byly

magické praktiky nadále pěstovány také mezi křesťanským kněţstvem.126

Tak se stalo, ţe magie i přes prvotní odpor církve k magickým praktikám

začala být vyuţívána k tomu, aby lidi přesvědčila o moci křesťanských

mudrců a svatých. Přesto se církev ve velké míře snaţila přetvořit pohanské

tradice k obrazu svému, způsobem, aby lidé zapomněli na původní tradice,

vzdali se starých bohů a zaslíbili se bohu novému.

125 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 242 126 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,

1999, s. 52

70

V souvislosti se snahou vymýtit pohanské zvyklosti začaly být původní

náboţenské symboly rychle nahrazovány symboly křesťanskými, a téţ

tradiční pohanské obřady vystřídal rituál mše svaté, jenţ zůstával patrně

nejvýraznější magickou praktikou celé církve. Změnily se také ostatní

tradiční magické praktiky, které byly přetvořeny pro potřeby církve.

Například namísto ochranných magických formulí měli lidé odříkávat

ochranné modlitby, a amulety se starými magickými symboly nahradily

křesťanské škapulíře. Pohanské bytosti démonického charakteru nahradili

ďáblové, kteří se podle křesťanského učení snadno mohli zmocnit lidského

těla, ovládnout mysl a otrávit duši. Křesťanská nauka ovlivnila také

léčitelství, kde se začaly ve velké míře vyuţívat modlitby k Jeţíši Kristu, ale

také nové metody vyuţívající například svěcenou vodu. Symbol kříţe se stal

universálním ochranným symbolem, který křesťané ve chvílích ohroţení

dělali nad svými blízkými, nad svými obydlími nebo majetkem.

Nejdůleţitější osobou v křesťanské církvi se stal kněz. Podobně jako kdysi

keltským druidům nebo starověkým kněţím, také těm křesťanským kněţím

jejich postavení propůjčovalo cosi jako záhadnou auru. Byli to oni, kteří

provozovali svátosti a vykonávali nejzákladnější rituál v křesťanství, mši

svatou.

Mše svatá si navzdory odporu církve k magii přesto ponechávala magický

punc. Tvoří základní součást celé bohosluţby. Tento rituál je v podstatě

opakováním Poslední večeře Jeţíše Krista s apoštoly, kde dochází

k proměně chleba v Kristovo tělo a vína v jeho krev, a jedná se tak

v podstatě o magickou evokaci. Samotný průběh mše musí jistě

v účastníkovi vyvolávat dojem moci církve. Někteří lidé přisuzovali

křesťanským kněţím mnoho nadpřirozených schopností. Pravdou je, ţe

někteří z nich se zcela jistě věnovali provozování magie, astrologii

a zhotovování amuletů, neboť je nám známo, ţe v roce 363 našeho letopočtu

všechny „neposlušné“ kněze Laodicejský koncil odsoudil.127

Církev se k magii a čarodějnictví jiţ od počátku stavěla odmítavě. Byla

snad důvodem pouhá netolerance k odlišným tradicím od těch jejich? Nebo

měli strach z toho, co sami neznali?

127 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 65

71

3. Čarodějnictví očima křesťanství

3.1 Pekelná hierarchie ďáblŧ

Křesťanství, jedno z našich nejdůleţitějších náboţenství, které vzniklo

v Palestině na přelomu letopočtu a za více jak dva tisíce let své existence se

z pronásledované sekty proměnilo v jedno z největších náboţenských

systémů na světě. Z ideového hlediska je pokračovatelem ţidovské tradice

a jeho hlavní náplní je ţivot a učení Jeţíše Krista, syna Boţího. Křesťanství

nás učí, jak skrze jeho osobu můţe lidstvo dojít ke spáse a k věčné

blaţenosti, a staví základy, na nichţ vyrostla naše evropská kulturní

i duchovní tradice.

Podle křesťanů je Bůh jediný bůh a jako takový je téţ věčnou, nekonečně

dokonalou a dobrotivou bytostí. Základ celé křesťanské nauky tkví

v dualismu dvou protikladných principů. Tím prvním je princip dobra, které

je reprezentováno jediným Bohem, a principem zla, které představuje Satan.

Postava Satana není vázána pouze na ţidovsko-křesťanskou tradici. Jeho

podoby a jména mohou být rozmanité, ovšem jeho podstata zůstává stejná

u většiny národů. V latině se setkáváme s označením „diabolos“, čili

ďábel.128 Ďábel můţe ovšem představovat jak nejvyššího vládce v pekelné

hierarchii, tak jednoduše kaţdého „zlého ducha“. Středověká teologie si pak

pod pojmem ďábel představovala kaţdého zlého démona a mezi ďábly

a démony více či méně nerozlišovala. Kaţdý démon byl v podstatě jen jinou

podobou nebo jiným ztělesněním Satana. V rámci monoteistických systémů

byl Satanovým předchůdcem Ahriman, jenţ se objevuje v perském

zoroastrismu.

128 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 62

72

Ahriman je zde popisován jako vládce zlých duchů stojící proti dobrému

bohu Ormuzdovi, jeho jméno můţeme přeloţit jako „Zlo-obmýšlející“. 129

Právě zde můţeme vidět nápadnou podobnost, jaká se objevuje

u obou systémů. V křesťanské nauce znamená Satan vládce pekel, který

vystupuje jako hlavní nepřítel a protivník nejen Jeţíše Krista a Boha, ale

také všech lidí, kteří přijali Krista do svých srdcí.

Satan je zároveň ústřední postavou křesťanského pojetí čarodějnictví.

Podle tradičních představ čarodějnice zasvětily své schopnosti právě

Satanovi a v jeho jménu činily na světě zlo. Satan je v historii obou velkých

náboţenství, judaismu i křesťanství, velmi zajímavou postavou. Naskýtá se

otázka, na jakém místě se postava Satana objevila poprvé?

Jméno Satan pochází z hebrejštiny, konkrétně z označení „ha-satan“,

které znamená v překladu „protivník“ nebo „odpůrce“.130 Poprvé se s touto

tajemnou bytostí setkáváme ve Starém Zákoně v knize Jób:

„Nastal pak den, kdy přišli synové Boţí, aby předstoupili před

Hospodina; přišel mezi ně i satan.

Hospodin se satana zeptal: ‚Odkud přicházíš?’ Satan Hospodinu

odpověděl: ‚Procházel jsem zemi kříţem kráţem.’“131

Zde Satan ještě ani zdaleka nevystupuje jako boţí odpůrce, ale řadí se

mezi syny Boţí. Jako pekelný kníţe začíná Satan vystupovat teprve

v době pozdější, přibliţně kolem druhého století před naším

letopočtem. 132 Skutečným protivníkem Boha a nepřítelem lidského

pokolení se pak Satan stal teprve v období patristiky. Jeho jediným cílem

bylo svádět lidi ke hříchu, jako to ostatně udělal uţ v Ráji, kdyţ v podobě

hada svedl Evu k utrţení plodů ze stromu poznání:

„Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl

had.

Řekl ţeně: ‚Jakţe, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?’

129 GUAITA, Stanislas de: Had genese. Chrám Satanův. Praha: Volvox Globator,

2001, s. 24 130 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 247 131 Job. 1, 6 – 1. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká biblická

společnost, 2002. 132 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 247

73

Ţena hadovi odvětila: ‚Plody ze stromů v zahradě jíst smíme.

Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: Nejezte z

něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘

Had ţenu ujišťoval: ‚Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, ţe

v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát

dobré i zlé.’“133

V knize Genesis se dále píše, ţe první lidé byli za svůj hřích

potrestáni vyhnáním z Ráje. Vidíme, ţe to měl být ďábel, který

způsobil pád lidí a osud dědičného hříchu, kterým Bůh postihl

kaţdého jednotlivého člověka na zemi. S biblickým hadem je pak často

ztotoţňován Samael, pekelný kníţe, jenţ měl stát v pekelné hierarchii

nejblíţe samotnému Satanovi. Samael je rovněţ povaţován za „anděla

smrti“, a skutečného otce biblického Kaina.134

Byl však první hřích skutečně hříchem? Kdyţ si uvědomíme, co

ďábel člověku nabídl, nebylo pro něj lepší vědět neţ ţít nadále

v nevědomosti?

Později v Novém zákoně se s postavou Satana setkáváme jiţ jako

s pokušitelem. Typickým příkladem je pokoušení Jeţíše Krista poté, co byl

Bohem vyveden na poušť. Kristus se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, kdyţ

přistoupil k němu ďábel:

„Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáţe mu všechna

království světa i jejich slávu a řekne mu: ‚Toto všechno ti dám, padneš-

li přede mnou a budeš se mi klanět.’

Tu mu Jeţíš odpoví: ‚Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: ‚Hospodinu,

Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘

V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali

ho.“135

Satan není jen vládcem pekel, je vládcem našeho pozemského světa.

Představuje nejen personifikací lidského zla, ale také vládce lidí

a v tomto smyslu můţe ztělesňovat zlo v srdci kaţdého člověka.

133 Genesis. 3, 1 – 6. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká biblická společnost, 2002. 134 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 247 135Matouš. 4, 1 – 11. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká

biblická společnost, 2002.

74

Se Satanem bývá také často ztotoţňován Lucifer, který je rovněţ

uznáván jako jedna z jeho mnoha podob. Právě postava Lucifera nám

o původu Satana můţe prozradit mnohem více. Měl být jedním

z nejkrásnějších a nejvyšších andělů, serafů, ovšem vzepřel se proti

Bohu, kdyţ se postavil do čela vzpoury a byl Bohem svrţen na zemi.

Zde mu bylo s Boţím odpuštěním dovoleno vládnout.

O Luciferově pádu vypráví kniha Iaiáš:

„Do podsvětí byla svrţena tvá pýcha, hlučný zvuk tvých harf. Máš

ustláno na hnilobě, přikrývku máš z červů. Jak jsi spadl z nebe, třpytivá

hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sraţen k zemi, zotročovateli pronárodů!

A v srdci sis říkal: ‚Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boţí

hvězdy, zasednu na Hoře setkávání na nejzazším Severu.

Vystoupím na posvátná návrší oblaků, s Nejvyšším se budu měřit.’

Teď jsi svrţen do podsvětí, do nejhlubší jámy!“136

Synonymem jména Lucifer můţe být téţ Světlonoš, neboť jméno

pochází z latinského spojení slov „lucis ferrus“ čili „nositel světla“.137

Ač vystupoval Lucifer v počátcích jako zářivá krásná bytost, byl navţdy

zatracen. Stal se vůdcem padlých andělů na zemi a symbolem

protivenství Boţí vůle, představitelem vzpoury proti Nejvyššímu

a ztělesněním všeho zla.

Povědomí o Satanovi nebylo z počátku v rámci široké veřejnosti

rozšířeno natolik, aby jeho postava naháněla strach. V době, kdy

křesťanství teprve upevňovalo své pozice, měla církev mnoho problémů

s vlastními výklady a ustanovením pravidel, a lidé stále měli své staré

pohanské bohy. Právě pohanští bohové představovali pro křesťany

pouhé jiné podoby samotného Satana. Tradiční démoni se stali

ztělesněním ďábla v podobě jeho pekelných pomocníků.138

136 Izaiáš. 14, 11 – 15. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká

biblická společnost, 2002. 137 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 150 138 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 60

75

Ďáblové v ţidovsko-křesťanské tradici svými skutky negativně ovlivňovali

dění na zemi i samotné lidské ţivoty a jako Satanovi pomocníci obývali

společně s ním peklo i zemi. Podobně jako Satan jsou také ďáblové

povaţováni za padlé anděly, ačkoliv se tento termín na ţádném místě

v Bibli nevykytuje.

Padlí andělé tvoří speciální kategorií andělů, boţských bytostí, čirých

duchů stvořených Bohem a obývajících nebe. Podle křesťanského učení byli

všichni andělé stvořeni Bohem jako dobří, ovšem část těchto jedinečných

bytostí se proti němu vzbouřila a byla svrţena do propasti, na zem. Tuto

událost popisuje jiţ Genesis, kde můţeme vidět, jak se Boţím synům,

andělům, zalíbily pozemské ţeny, coţ mělo podle tradice způsobit jejich pád.

„Za oněch dnů, kdy synové boţští vcházeli k dcerám lidským a ty jim

rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom.“139

To, co následovalo, známe jako potopu světa, pohroma apokalyptických

rozměrů, během níţ byl Bohem zničen téměř všechen lidský ţivot na zemi.

V podobném duchu hovoří také apokryfní kniha Henochova, podle níţ bylo

příčinou pádu andělů pokušení v podobě krásných ţen:

1. A stalo se, kdyţ v oněch dnech přibývalo lidských dětí, ţe se jim rodily

krásné, půvabné dcery.

2. Kdyţ je andělé, synové nebes, spatřili, zatouţili po nich a řekli si:

"Pojďme si vybrat ţeny mezi lidskými dětmi a ploďme jim potomstvo."

(…)

1. A byli s nimi všichni ostatní a brali si ţeny; kaţdý si pro sebe vybral

jednu

a začali k nim vcházet a spát s nimi. Učili je kouzlům a čárům a obeznámili je

s řezáním kořenů a roubováním stromů.

2. A ony počaly a porodily velké obry, jejichţ výška byla tři tisíce loktů. 140

Vidíme, jak ze spojení andělů a pozemských ţen vznika lo nejen

pokolení ďáblů, ale dokonce obrů. V obecnějším slova smyslu můţe

být pak ďábel synonymem pro démona.

139 Genesis. 6, 4 – 6. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká

biblická společnost, 2002. 140 1. Kniha Henochova. VI – VII. SOUŠEK, Zdeněk. Knihy tajemství a moudrosti:

mimobiblické ţidovské spisy: pseudepigrafy. Praha: Vyšehrad, 2013

76

O původ a podoby démonů, vzájemné vztahy mezi nimi, ale také jejich

působení na lidský svět, se zajímal obor démonologie, který se především

v období středověku rozvinul v odvětví natolik uznávané, ţe se mu věnovalo

velké mnoţství teologů.141 Vytvářely se kategorie a podkategorie, rozlišovaly

se jednotlivé sféry působení. Nejdůleţitější oblastí ovšem byly modlitby

na odehnání těchto zlých démonů a boj s nimi.

Zajímavější neţ teologické pojetí démonů je ovšem pojetí hermetické.

V hermetice a okultistickém světě jsou stejně jako duchové také ďáblové

transcendentální přírodní síly, anebo nevnímatelné duchovní bytosti, jeţ

prostupují veškeré věci na této zemi. Jako takové jsou tyto bytosti obdařeny

inteligencí a reprezentují transcendentální podstaty různých forem

energií. 142 V podstatě se jedná o ztotoţnění démonů s přírodními silami,

které ovšem nejsou dobré ani zlé. V magii však mohou být takové síly

vyuţívány podle toho, s jakým úmyslem a za jakým účelem kouzelník danou

operaci provádí. Tak se můţe stát, ţe se setkáme se „zlými“ démony, neboť

jako takoví nejsou ničím jiným neţ projekcí lidského zla.

Podobně jako jiné síly v přírodě, také démoni na sebe mohou vzít jistou

podobu. Představitel klasické magie Agrippa vidí démony takto:

„Démoni nejsou vţdy neviditelní, ukazují se někdy a béřou na sebe podobu

rozmanité postavy, mezi jinými také tvar bledých strašidel. Mnoho vztahů

mají k lesům a pro své blízké příbuzenství k zemi a vodě mohou zakoušet

také pozemské radosti.“143

Podle této teorie mohli být démoni nadáni jistými sklony, coţ obecně

přijímá celý obor démonologie včetně ţidovsko-křesťanské tradice. Učení

o démonech je tak zaloţeno na předpokladu, ţe na světě nejenţe existuje

velké mnoţství démonů a ďáblů, ale ţe tyto bytosti rovněţ vynikají jistými

vlastnostmi a charakterem.

141 Velmi významná byla v historii démonologie babylonská, které se v našem

českém prostředí věnoval například dr. Oldřich Eliáš, a která dávala základ ostatním pojetím v rámci jiných kultur. Největší rozkvět démonologie pak nastal

v období středověku, kdy vznikalo velké mnoţství teologických spisů o démonech

a jejich působení (sv. Tomáš Akvinský, Bartolomeo de Spina), ale také podrobné fenomenologie v období honů na čarodějnice (Jean Bodin, Pierre de Lancre,

Nicholas Rémy). 142 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 64 143 AGRIPPA, Heinrich Cornelius. Okultní filosofie. Praha: Trigon, 1996, s. 19

77

Vedle méně známých démonů se v historii setkáváme s celou řadou

významných jmen. Mezi ty nejslavnější démonické postavy patří například

Asmodeus (nebo téţ Ašmodaj), „démon ničitel, jehoţ doménou je leţ, omyl

a rozmařilost.“144 Asmodeus býval rovněţ ztotoţňován s hadem, jenţ svedl

Evu k prvnímu hříchu a způsobil tím pád celého lidského pokolení. V těsné

blízkosti Satana často stojí démon Bélial, který je znám jako démon všeho

zmatku a nepořádku na tomto světě. Někteří autoři v něm rovněţ vidí

démona vzpoury a neposlušnosti, který se jako první vzbouřil Bohu.145 Jako

„král much“ je v literatuře popisován démon Belzebub. Podobně jako

Samael, také Belzebub býval spatřován jako had, v jiných případech

na sebe brával podobu krásné ţeny.146 Tento pekelný vládce se vyskytuje

v evangeliích, kde je rovněţ ztotoţňován se Satanem:

„Zákoníci, kteří přišli z Jeruzaléma, říkali: ‚Je posedlý Belzebulem.

Ve jménu kníţete démonů vyhání démony.’“ 147

Zcela speciální skupinu démonů představovali sukkuby a inkubby. Tyto

bytosti řadíme rovněţ mezi bytosti astrální, na rozdíl od jiných jsou ovšem

charakteristické tím, ţe vyhledávají intimní styky s lidmi. Podle tradiční víry

měli inkubové napadat spící ţeny a sukkuby spící muţe. Věřilo se, ţe takové

napadení démonem není jen moţné, ale ţe má dokonce skutečný fyzický

charakter. Dnešní moderní okultismus povaţuje tento druh démonů

za elementály nebo astrální larvy, které vznikají sexuálním strádáním muţů

a ţen.148 Za pomoci černé magie ale můţe dojít rovněţ k umělému vytvoření

těchto bytostí.

Nejznámější démonkou typu sukkuby byla manţelka samotného

Samaela, která nesla v historii jméno Lilith. Postavu Lilith známe jiţ

z babylonské démonologie, kde se setkáváme s démonkou Lilitú, manţelkou

démona Lilú. Oba démoni zde vystupují podobně jako v pozdější tradici jako

démoni sexuální, ovšem vedle toho rovněţ jako duchové vzduchu – sylfy.

144 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 32 145 Tamtéţ, s. 45 146 GUAITA, Stanislas de. Had genese. Chrám Satanův. Praha: Volvox Globator, 2001, s. 28 147 Marek. 3, 22. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká biblická

společnost, 2002. 148 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie: Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 121

78

Podle pozdější rabínské tradice se Lilith rovněţ objevuje v Ráji, kde se

společně s manţelem podílela na svedení prvního lidského páru. Zatímco

Samael svedl Evu, Lilith svedla nečistým polibkem Adama. Měla se tak stát

jeho první manţelkou, kterou ovšem Adam brzy zavrhl. Z jejich vzájemného

spojení vzešlo pokolení obrů a zlých duchů. 149 Oproti Samaelově další

manţelce Nahémě je však Lilith známá jako „matka potratů a zrůd“.150

Lidstvo mělo od počátku své existence potřebu rozlišovat ve světě dobro

a zlo. Podoba zla se můţe v rámci různých kultur lišit, ovšem pravdou

zůstává, ţe jeho přítomnost na světě nelze vyloučit. Jak jinak bychom mohli

poznat dobré, kdybychom neznali zlé?

Křesťané věřili, ţe zlo je ve světě reprezentováno neviditelnými bytostmi,

které mohou libovolně vstupovat do lidské mysli a trávit jejich srdce. Mohou

jim našeptávat a svádět ke hříchům. Věřili také, ţe nejvyšší kníţe pekel,

Satan, vystupoval na zemi z pekelné jámy, aby mohl uzavírat čarodějné

pakty a být uctíván černými čarodějnicemi na sabatech.

Byl to Satan, kdo propůjčoval čarodějnicím jejich schopnosti…

149 ELIÁŠ, Oldřich. Magie a démonologie ve staré Babylonii. Pezinok: Formát, 1997,

s. 143 150 GUAITA, Stanislas de: Had genese. Chrám Satanův. Praha: Volvox Globator,

2001, s. 32

79

Obr. č. 5: Kristus a Ďábel.

Setkání Jeţíše s Ďáblem patří k tradičním biblickým námětům.

Dříve nejkrásnější z andělů, Satan, je zde zpodobňován jako kreatura.151

151 BESSONOV, Nicolay. Witchcraft. Temptation. Inquisition-Art [online]. 2018 [cit.

2018-04-24]. Dostupné z: http://www.inquisition-art.net/eng/iskus.htm

80

3.2 Úsvit inkvizice

Magie a čarodějnictví se v nejrůznějších formách vyskytovalo v kaţdé

společnosti a v kaţdé známé kultuře na světě. Podoby se mohly lišit, ovšem

smysl a cíl magie zůstával stejný, a to ovlivňovat lidský osud podle vlastní

vůle. Obecně lidé rozlišovali mezi vyšší magií provozovanou učenci, kněţími

nebo představiteli státu, a mezi niţší formu magie známou jako

čarodějnictví. Například mše svatá, která tvoří základ křesťanského kultu,

představuje navzdory negativnímu nazírání představitelů církve na magii

jistý druh magického úkonu, během něhoţ dochází k magické evokaci

poslední večeře Páně. Nebyly to ovšem křesťanské bohosluţby, které by se

staly předmětem potírání a nebyli to ani kněţí, které by Svatá inkvizice

pronásledovala.

Čarodějnictví mělo podobně jako magie mnoho forem a podob, ale téměř

vţdy bylo častěji přisuzováno ţenám neţ muţům. Tato představa o spojení

ţeny s neznámými a v pozdější době zpravidla zlými silami můţe pocházet

jiţ z doby prehistorické. V tomto období byly ţeny v rámci lidského

společenství pověřeny sběrem nejrůznějších bylin a plodů. Bylo na nich, aby

dokonale poznaly všechny dary přírody a dokázaly odlišit, které rostliny

uškodí a které nikoliv. Není proto náhodou, ţe čarodějnice v představách

lidí uměly dokonale ovládat magické rostliny a byly znalé v umění přípravy

jedů, s jejichţ pomocí škodily ostatním.

Čarodějnické umění bylo rozmanité a spojovalo v sobě mnoho aspektů.

V lidové víře dovedly čarodějnice vyléčit nemoci, zhotovovat amulety

a talismany, věštit za pomocí rozličných technik, ale také vyvolávat lásku

s pomocí čarodějných nápojů. Vedle toho, ţe v jejich schopnosti věřili

a v případě potřeby jich sami vyuţívali, obávali se ale rovněţ jejich

schopností škodit.

Jeden z prvních důleţitých dokumentů zabývající se problematikou

čarodějnictví v raně křesťanské době je Canon episcopi. Jedná se o jakousi

výzvu biskupům, jejímţ autorem je pravděpodobně benediktýnský opat

Regino z Prümu, který zmíněný spis citoval ve svém díle v roce 906.152

152 BEHRINGER, Wolfgang. Čarodějnictví: globální historie. Praha: XZY, 2016, s. 81

81

Canon episcopi je pro dějiny čarodějnictví velice zajímavý, neboť přináší

unikátní dobový pohled na problematiku čarodějnictví, a zároveň obsahuje

tvrzení, která se neslučují s později propagovanými názory o čarodějnicích

a jejich schopnostech. Dokument existenci čarodějnictví připouští

a pochopitelně vyzývá, aby biskupové proti kouzelníkům a čarodějnicím

zasahovali. Zároveň by však měli pomáhat vyvracet šířící se „bludy“, o jejich

pravdivosti byli lidé přesvědčeni, totiţ ţe jsou čarodějnice schopné letu.

„Netřeba smlčet, ţe některé bezboţné ţeny, které se staly následovnicemi

Satana, svedeny fantaskními iluzemi démonů, tvrdí, ţe v noci cválají

na jistých zvířatech spolu s Dianou, bohyní pohanů, a ţe je to velké mnoţství

ţen; ţe překonávají velké vzdálenosti v tichu hluboké noci; ţe poslouchají

příkazy bohyně, jako by byla jejich paní; ţe v určených nocích je povolává,

aby jí slouţily.“153

Vidíme, ţe noční lety čarodějnic, jedna z věcí, z nichţ byly čarodějnice

často obviňovány, ještě zdaleka nebyly v této době povaţovány za reálné,

stále se však podle názoru teologů jednalo o bludy vyvolané mocí ďáblovou.

V době honů na čarodějnice jiţ inkvizitoři povaţovali lety čarodějnic

za skutečné.

Lidé obvinění z čarodějnictví byli vedle spolčování s ďáblem souzeni

za herezi neboli kacířství. Problematika kacířství je ovšem mnohem starší

neţ systematické pronásledování domnělých čarodějnic a čarodějníků

v době pozdního středověku a novověku, a její počátky bychom mohli hledat

jiţ v době prvních ideových sporů v rámci křesťanského světa. Obecně bylo

za herezi neboli kacířství povaţováno vše, co se jakýmkoliv způsobem

odlišovalo od oficiálního učení propagovaného katolickou církví.

Slovo „kacíř“ vzniklo odvozením od slova katar, kterým se označoval

příslušník katarského hnutí.154 Kataři se označovali také jako albigenští,

podle jejich sídla ve městě Albi v provincii Languedoc na jihu Francie.

Kataři představovali pro oficiální moc, ať jiţ duchovní nebo světskou,

nebezpečnou náboţenskou sektu a byli dlouhou dobu trnem v oku katolické

církve, jeţ se stále více obávala sílícího vlivu katarského učení.

153 GINZBURG, Carlo. Noční příběh. Praha: Argo, 2003, s. 109 - 110 154 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 100

82

Strach církevních představitelů z hnutí, které stálo mimo oficiální moc

a hrozilo, ţe otřese základy křesťanského učení, také mimo jiné vedlo

k vytvoření jedné z nejhorších institucí, Svaté inkvizice.

Kataři věřili, ţe svět byl stvořen Satanem, padlým andělem, a nikoliv

Bohem, jak káţe Písmo svaté. 155 Nejen odpor papeţe Inocence III. vůči

katarství, ale později téţ severofrancouzské šlechty, vedl k několika

válečným výpravám do oblasti Languedocu, jeţ vešly do historie jako

albigenské kříţové výpravy.156

Podobný nešťastný osud postihl také další náboţenská seskupení

povaţovaná církví za heretické a tudíţ nebezpečné. Hnutí valdenských bylo

podobně jako katarská sekta spojováno především s oblastí Jiţní France.

Skupina nesla jméno svého zakladatele, kterým byl Pierre Valdès.

Ve svých kázáních se Valdès snaţil vracet k pravé podstatě křesťanství, jak

byla zachycena v evangeliích a praktikována apoštoly. Tak se stalo, ţe

původně bohatý lyonský kupec rozdal podobně jako sv. František z Assisi

veškerý svůj majetek a začal kázat o ţivotě v chudobě. Významným krokem

byl rovněţ překlad částí Bible do místního jazyka, frankoprovensálštiny.

Toto a mnohé další důvody vedly ke sporům s lyonským arcibiskupem

a o několik let později k exkomunikaci Valdèse z církve. Nakonec byli

takzvaní „lyonští chudí“ označeni jako neţádoucí heretická sekta, která

po dlouhá léta nepřestala přitahovat pozornost inkvizice.157

Za výraznější oficiální počátky inkvizičních snah povaţujeme bulu papeţe

Lucia III. nesoucí název Ad abolendam, která byla vydaná za podpory

francouzského krále Fridricha I. Barbarossy v rámci třetího lateránského

koncilu uspřádaném v roce 1184 ve Veroně.158 V této bule apeloval papeţ

na biskupy, aby dbali na vyhledávání kacířů, především zmiňovaných

katarů a valdenských.

155 GIVEN, James B. Inkvizice a středověká společnost: moc, kázeň a odpor v Languedcu. Neratovice: Verbum, 2008, s. 24 156 Tamtéţ, s. 27 157 SUCHÁNEK, Drahomír a Václav DRŠKA. Církevní dějiny. Praha: Grada, 2013,

s. 305 158 Tamtéţ, s. 289

83

Jednou z výraznějších postav v dějinách inkvizice je jiţ zmiňovaný papeţ

Inocenc III., jenţ zastával papeţský úřad mezi léty 1198 a 1216. Během

svého úřadování na svatopetrském stolci se aktivně zasazoval proti

heretikům, důkazem čehoţ můţe být čtvrtý lateránský koncil, který se

problematiky kacířství rovněţ dotýkal. Proti herezi papeţ vystoupil poprvé

jiţ rok po svém zvolení do pontifikátu v dekretu nazvaném Vergentis

in senium, v němţ připodobnil provinění z kacířství ke zradě královského

majestátu a inicioval také první kříţovou výpravu proti albigenským v roce

1208.159

Aţ do počátku třináctého století byla problematika kacířství záleţitostí

místních biskupů. Nezřídka se stávalo, ţe si biskupové nepočínali ve věci

potírání kacířství natolik aktivně, aby dokázali uspokojit papeţe. Bula

Inocence III. z roku 1199 přispěla k upevňování biskupské moci a zřizování

soudních tribunálů. Majetek zabavovaný během řízení měl být trvale

zkonfiskován a dědici odsouzených tak měli být navţdy zbaveni dědického

práva.160

Katarská hereze na jihu Francie kvetla a přes hrůzy kříţových výprav se

vlny „odporu“ vůči katolické církvi nadále šířily. V době mezi léty 1227

a 1241 zastával papeţskou funkci Řehoř IX., a podobně jako jeho strýce

Inocence III., ani jeho nenechávala hrozba v podobě hereze chladným.

Hledajíc podporu v boji s kacíři, spatřil brzy Řehoř IX. naději v nově

vzniklých ţebravých řádech. Svou horlivost tak projevil jiţ v době svého

nástupu v roce 1227, kdy přenesl veškeré inkviziční pravomoci do rukou

dominikánského řádu.161 Původně ţebravý řád zaloţil v roce 1206 kastilský

šlechtic Dominik Guzmán, známější pod jménem sv. Dominik, jako Řád

bratří kazatelů.

159 GIVEN, James B. Inkvizice a středověká společnost: moc, kázeň a odpor v Languedcu. Neratovice: Verbum, 2008, s. 29 160 Tamtéţ, s. 29 161 SUCHÁNEK, Drahomír a Václav DRŠKA. Církevní dějiny. Praha: Grada, 2013,

s. 290

84

Dominikáni, jak se příslušníci řádu na počest svého zakladatele nazývali,

pak byli v roce 1231 papeţem Řehořem IX. oficiálně pověřeni vyhledáváním

domnělých kacířů. 162 Navíc mělo podle Řehořova nařízení postačovat

pro zahájení inkvizičního vyšetřování pouhé udání (denunciace), coţ se stalo

pro mnoho pozdějších obětí osudným. Opatření postupně přijímaná během

první poloviny třináctého století vedly k dotvoření papeţské inkvizice,

organizace, která vešla do dějin jako jedna z nejhorších institucí naší

historie.

Vedle dominikánů převzali břímě inkvizičních povinností další z nově

vzniklých ţebravých řádů, františkáni. Tento řád nechal se souhlasem

papeţe Honoria III. zaloţit roku 1223 později svatořečený František

z Assisi.163 Sv. František a jeho následovníci se vzdali svého majetku, sloţili

slib chudoby a hlásali lásku k bliţnímu, dokud se nestali nástrojem církve

k upevnění moci. Roku 1252 pak papeţ Inocenc IV. vydáním buly

Ad extirpanda schválil uţívání tortury jako vhodného donucovacího

prostředku během výslechu.164

Poté, co si získala podporu katolických řádů, začala inkvizice rychle

nabývat na moci i postavení. Zakládání speciálních soudních tribunálů byl

jen začátek její hrůzovlády. Inkviziční soudy měly v porovnání s ostatními

mnohem více práv při vyšetřování lidí obviněných z čarodějnictví, a jejich

představitelé, inkvizitoři, měli k dispozici mnoho spolehlivých postupů

včetně mučení, aby obţalovanému prokázali vinu.

Scéna byla připravena, děsivé divadlo hrůzy mohlo započít. Nastala doba

soudních tribunálů a hořících hranic.

Nastal čas čarodějnic…

162 GIVEN, James B. Inkvizice a středověká společnost: moc, kázeň a odpor v Languedcu. Neratovice: Verbum, 2008, s. 30 163 SUCHÁNEK, Drahomír a Václav DRŠKA. Církevní dějiny. Praha: Grada, 2013,

s. 297 164 Tamtéţ, s. 290

85

Obr. č. 6: Inkviziční tribunál.

Inkvizitoři prosluli svou krutostí během výslechů i soudních přelíčení.

Scény výslechů jsou námětem mnohých obrazů a rytin.165

165 BESSONOV, Nicolay. Arrest of a witch. Inquisition-Art [online]. 2018 [cit. 2018-

04-23]. Dostupné z: http://www.inquisition-art.net/eng/index01_rus.htm

86

3.3 Středověká teologie jako učitelka

inkvizice

Středověké představy o čarodějnictví tvořily unikátní směsici tradiční

lidové víry a názorů, které předkládala církev. Byli to ale především

teologové, kteří dávali podklady inkvizitorům pro vykonávání „boţí vůle“.

Čarodějnictví bylo v rámci křesťanského světa nepopiratelnou záleţitostí.

Jelikoţ Písmo svaté existenci čarodějnic na několika místech přímo dokládá,

víra v opak nebyla ničím jiným neţ odlišným výkladem Bible a tudíţ sama

kacířstvím. Podrobnější informace o čarodějnictví pochází z per těch

nejvýznamnějších křesťanských myslitelů. Jiţ svatořečený Augustin

Aurelius, jeden z nejvýznamnějších církevních otců, ve svém stěţejním díle

De civitate Dei (O obci boţí) vyjadřuje strach nad čímsi, co nazývá „obcí

ďáblovou“ stojící proti obci boţí. Svatý Augustin, učitel církve, ţil mezi léty

354 a 430. Mimo jiné působil jako biskup v Severní Africe a patřil

k největším myslitelům raně křesťanské doby.

Dílo O obci boţí je rozsáhlým spisem skládajícím se z dvaadvaceti knih,

které Augustin sepsal mezi léty 413 a 426. 166 Augustin věřil, ţe magie

a všechny její známé projevy v našem světě, jako například magická moc

amuletů či věštění na základě pohybů nebeských těles, je umoţněno díky

smlouvě člověka s démonem nebo dokonce ďáblem. Čaroděj měl

prostřednictvím této smlouvy dosáhnout ţádaných výsledků.167

Nacházíme se v době římského impéria, kdy magie a čarodějnictví

představovaly prakticky jedno a totéţ. Jednalo se o zločin, jenţ odporoval

jak římskému, tak biblickému, a ti, kdoţ se tímto způsobem provinili, měli

být trestáni smrtí. Nejen čarodějnice, ale rovněţ kouzelníci a mágové byli

povaţováni za přímou součást obce ďáblovy, která stála proti obci boţí.

166 SUCHÁNEK, Drahomír a Václav DRŠKA. Církevní dějiny. Praha: Grada, 2013,

s. 96 167 BEHRINGER, Wolfgang. Čarodějnictví: globální historie. Praha: XZY, 2016, s. 42

87

Ještě v době na přelomu desátého a jedenáctého století byly postavy

démonů a ďáblů ztotoţňovány se starými pohanskými bohy. Burkhart

z Wormsu, německý právník a wormský biskup, nepovaţoval čarodějnice

za hrozbu reálného světa a v jejich schopnosti nevěřil. Všechno, co o sobě

čarodějnice prohlašovaly i umění, jakým se vychloubaly, nebyly

pro Burkharta ničím jiným neţ pouhými ďábelskými přeludy.168

V nadcházejících stoletích došlo ve věci nazírání na čarodějnictví

a schopnosti čarodějnic k výrazným změnám. Středověká scholastika v čele

s teology a filosofy se otázkou čarodějnictví zevrubně zabývaly existencí

démonů a ďábla a jejich působení na člověka. Stalo se tak pravděpodobně

v souvislosti s rozmachem nejrůznějších heretických hnutí, k němuţ došlo

v průběhu dvanáctého a třináctého století. S tím, jak rostla, inkvizice sílila

společně s nimi. Nebezpečí, jaké ďábel, démoni a jejich sluţebnice

představovali pro křesťanský svět, si byl vědom také nejvýraznější postava

středověké scholastiky ţák Alberta Velikého, dominikán Tomáš Akvinský.

Svatý Tomáš Akvinský ţil mezi léty 1225 a 1274 a za svůj ţivot se stal

autorem velkého mnoţství důleţitých teologických a filosofických spisů.

Jedním z nejvýznamnějších děl tohoto církevního otce je obsáhlá studie

Suma teologická, ve které svatý Tomáš hovoří o působení ďábla na lidskou

mysl a lidská srdce. V dalším rozsáhlém spise, jenţ se příhodně nazývá

Suma proti pohanům, se autor zevrubně zabývá obhajobou křesťanského

učení. Apologie namířená proti muslimům a pohanům byla sepsána během

Tomášova pobytu v Paříţi a následně v Itálii mezi léty.169

O autorově důslednosti, zaujetí tématem a zájmu o co nejkvalitnější

podání problematiky hovoří fakt, ţe dílo bylo v průběhu let několikrát

upravováno. Ve svém díle Tomáš Akvinský potvrzuje teorie, s nimiţ o staletí

dříve pracoval jiţ Augustin Aurelius, a v magii i její účinky věří. Jiţ v Sumě

teologické se uvádí, jak podle Tomáše Akvinského zlí duchové a démoni umě

doráţejí na lidi, naopak však přiznává, ţe ďábel nemusí být pokaţdé

příčinnou lidského hříchu.170

168 GINZBURG, Carlo. Noční příběh. Praha: Argo, 2003, s. 111 169 TORRELL, Jean-Pierre. Svatý Tomáš Akvinský. Praha: Krystal OP, 2017, s. 70 170 AKVINSKÝ, Tomáš. Theologická Summa svatého Tomáše Akvinského: [online].

Kniha I, otázka 114. Olomouc: Krystal, 1937 [cit. 2018-04-17]. Dostupné z:

http://www.cormierop.cz/Summa-teologicka-Icast.html

88

Suma proti pohanům se skládá celkem ze čtyř knih a na mnohých

místech se autor dotýká problematiky démonů a čarodějnictví. Ačkoliv jsou

démoni více neţ ochotni vyslyšet čaroděje, dobré věci neznají a plni

troufalosti a pýchy ke zlému svádějí, nejsou podle Akvinského démonické

bytosti zlé od své podstaty, nýbrţ z vlastní vůle. Čarodějové pak jejich zlobu

vyuţívají pro vlastní cíle. 171 Neztotoţňoval se s názorem platoniků

v nazírání na démony jako na bytosti vzdušné podstaty, kterým byly

přisuzovány vášně, jeţ vedly člověka ke hříchu. Sami mají v oblibě tělesné

hříchy, ale i přes všechnu svou lstivost zůstávají boţími stvořeními. Jejich

největším hříchem byla pýcha.172

Jiţ svatý Augustin zastával víru ve smlouvu, kterou čarodějové uzavírají

s démony. Skrze toto spojení získávali sílu a umoţňovali činit své „zázraky“:

„Mágové konají zázraky skrze soukromé smlouvy, dobří křesťané skrze

veřejnou spravedlnost, špatní křesťané skrze znamení veřejné

spravedlnosti.“173

Tomáš Akvinský patřil k horlivým zastáncům takzvané smlouvy

s ďáblem, latinsky označované jako pactum cum demonae.

„Tak tudíţ, kdyţ démoni něco vykonají svou přirozenou silou, jmenují se

zázraky nikoli jednoduše, ale vůči nám. A tímto způsobem mágové konají

skrze démony zázraky. A slují vykonané „skrze soukromé smlouvy“, protoţe

kaţdá síla stvoření ve vesmíru se má jako síla nějaké soukromé osoby

v obci; pročeţ kdyţ mág něco koná ze smlouvy, uzavřené s démonem,

nastává ta jaksi z nějaké soukromé smlouvy.“174

171 AKVINSKÝ, Tomáš. Theologická Summa svatého Tomáše Akvinského: [online].

Kniha III, otázka 107. Olomouc: Krystal, 1937 [cit. 2018-04-17]. Dostupné z:

http://www.cormierop.cz/Summa-teologicka-IIIcast.html 172 Tamtéţ, kniha I, otázka 63. Dostupné z: http://www.cormierop.cz/Summa-teologicka-Icast.html 173 AURELIUS AUGUSTIN. O obci boţí. Kniha 83; in AKVINSKÝ, TOMÁŠ.

Theologická Summa svatého Tomáše Akvinského: [online]. Kniha I, otázka 110. Olomouc: Krystal, 1937 [cit. 2018-04-17]. Dostupné z:http://www.cormierop.cz/

Summa-teologicka-Icast.html 174 Tamtéţ, kniha I, otázka 110. Dostupné z: http://www.cormierop.cz/Summa-

teologicka-Icast.html

89

Podle Akvinského jsou démoni chytří a mocní, zatímco lidé jsou slabí

a neznalí. Vědí, co se děje u lidí, a mohou měnit niţší síly člověka. Ďábel

člověka pokouší ke hříchu, ovšem to podle autora neznamená, ţe by kaţdý

hřích vykonaný člověkem pocházel k ponoukání ďáblova, nýbrţ téţ z vlastní

svobody rozhodování a porušení těla. 175 Ďábel rovněţ není schopen

vtisknout člověku vlastní vůli, ale vyuţívá prostředků, aby lidský rozum

zakalil a aby takový člověk byl náchylný ke hříchu.

„Čarodějové vyzývají ty, jejichţ pomoci uţívají, pokorně, jako by byli vyšší;

sotva však přijdou, nařizují jim, jako by byli niţší.“176

„Andělský učitel“ Tomáš Akvinský neovlivnil svým objemným dílem pouze

generace teologů a církevních představitelů, ale také inkvizitorů. Jedna

z nejodpudivějších knih světa, Kladivo na čarodějnice, dílo vzešlé z lidského

šílenství a nenávisti, je plná myšlenek přejatých od církevních velikánů,

jako byli právě svatý Augustin nebo Tomáš Akvinský. Scholastika měla

na dobu inkvizice zjevný vliv, neboť přispěla k vytvoření obrazu

démonického společenství v čele s ďáblem, jenţ se stal ústředním motivem

honů na čarodějnice.

Problematikou kacířství a čarodějnictví se zabývali rovněţ samotní

inkvizitoři. Dominikán Nicholas Eymerich, španělský teolog a inkvizitor,

který působil v oblasti Aragonie, nedělal ve svém spisu Directorium

inquisitorum z roku 1376 mezi kacířstvím a čarodějnictvím mnoho rozdílů.

Podle něj byly čarodějnice a kouzelníci zároveň kacíři, neboť se stali uctívači

ďábla.177 A nebyl zdaleka sám. Tak se stalo, ţe čarodějnice a kouzelníci byli

obviňováni rovněţ ze zločinu kacířství, neboť se jejich dílo protivilo Bohu.

Naproti tomu kacíři byli souzeni za provozování čarodějných praktik,

například příslušníci katarského hnutí byli například obviňováni z pořádání

nočních orgií, kde měli údajně uctívat ďábla v podobě kočky a praktikovat

s ním pohlaví styky.178

175 AKVINSKÝ, Tomáš. Theologická Summa svatého Tomáše Akvinského: [online].

Kniha I, otázka 114. Olomouc: Krystal, 1937 [cit. 2018-04-17]. Dostupné z: http://www.cormierop.cz/Summa-teologicka-Icast.html 176 AKVINSKÝ, Tomáš. Summa proti pohanům: [online]. Kniha III, kapitola 107 [cit.

2018-04-17]. Dostupné z: http://www.cormierop.cz/Summa-proti-pohanum-3kniha.html 177 BEHRINGER, Wolfgang. Čarodějnictví: globální historie. Praha: XZY, 2016, s. 86 178 MUCHEMBLED, Richard. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox

Globator, 1997, s. 30

90

Ještě v průběhu třináctého století papeţ Alexandr IV. v době svého

působení mezi léty 1254 a 1271 nejednou vyzýval inkvizitory k umírněnosti

ve věci čarodějnictví a snaţil se obracet jejich pozornost k mnohem

závaţnějšímu zločinu, jakým podle jeho názoru byla hereze.179 Čarodějnictví

se ale postupně dostávalo na stejnou úroveň jako kacířství a podle nové

klasifikace, k níţ došlo během čtrnáctého století, podléhal tento „zločin“

nejen duchovní, ale také světské jurisdikci. 180 Nebezpečí, jeţ bylo zpočátku

lidem předkládáno, se stávalo reálnější., důsledkem čehoţ se z kouzelníků

a čarodějnic, ale také z obyčejných vesnických „kořenářek“, stala

nebezpečná individua ohroţující celý křesťanský svět. Roku 1374 papeţ

Řehoř XI., který mimo jiné velmi zbrojil proti nastávající reformaci, svěřil

jednomu z inkvizitorů své obavy o nárůst čarodějnictví a sdělil mu, ţe

„většina magie působí za přispění démonů, je proto kacířstvím a spadá

do pravomoci inkvizice“.181

V roce 1398 dokonce teologická fakulta na paříţské Sorboně, v jejímţ čele

stál Jean Charlier de Gerson, přijala názory některých teologů (a mnohých

inkvizitorů) a ve dvaceti dvou artikulech oficiálně spravila o reálných

účincích magie kouzelníků na náš svět. Podle tohoto prohlášení síla

kouzelníků údajně vychází ze spojení s ďáblem, přičemţ důsledky takové

smlouvy se projevují v našem světě formou kouzel a to zcela reálným

způsobem. Tato spojení s démony mají podle Gersona za následek

nevěrectví, modlářství a odpadlictví od boha. 182 Těsnější propojení

čarodějnictví s kacířstvím v průběhu čtrnáctého století a strach z ďáblových

úkladů vedl k výraznému nárůstu soudních procesů s domnělými

čarodějnicemi v následujících stoletích a stal se předzvěstí masového honu

v době novověku. Zájem o čarodějnictví jiţ neměli jen teologové a horliví

inkvizitoři, ale také církevní představitelé, kteří svými výnosy a opatřeními

dodávali obrazu tehdejší Evropy stále krutější podobu.

179 SUCHÁNEK, Drahomír a Václav DRŠKA. Církevní dějiny. Praha: Praha 2013, s. 389 180 ŠINDELÁŘ, Bedřich. Hon na čarodějnice. Praha: Svoboda, 1986, s. 27 181 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 94 182 ŠINDELÁŘ, Bedřich: Hon na čarodějnice. Praha: Svoboda, 1986, s. 29

91

Hony na čarodějnice poznamenaly v různé míře všechny země středověké

a novověké Evropy, včetně britských ostrovů nebo severních států.

Pronásledování probíhalo ve vlnách a v jednotlivých zemích do jisté míry

odráţelo náboţenskou nebo politickou situaci. Kdyţ byl počátkem

čtrnáctého století veden monstrproces s templáři, příslušníky jednoho

z nejmocnějších rytířských řádů středověku, byli dřívější váleční hrdinové se

znamením kříţe na hrudi obviňováni z hereze, sodomie a uctívání ďábelské

modly:

„Templáři údajně uctívali modlu zvanou Bafomet, kterou potírali sádlem ze

zabitých lidí, souloţili s démony, kteří na sebe brali podobu krásných dívek,

odmítali Boha, Krista, Pannu Marii a svaté, šlapali, plivali a močili na kříţe,

věnovali se rituální homosexualitě a znesvěcovali mši svatou přijímáním

neposvěcené hostie.“183

Rytíři byli na základě těchto falešných obvinění v roce 1307 hromadně

zatýkáni, mučeni a popravováni, a to včetně velmistrů řádu, kteří byli

upáleni na hranici. V roce 1312 papeţ Kliment V. prostřednictvím buly

Vox in excelso templářský řád oficiálně rozpustil a veškerý majetek padl

do rukou francouzského krále Filipa IV. Sličného. 184 Proces s templáři se

tak stal učebnicovým příkladem toho, ţe i obvinění z kacířství či

čarodějnictví byla často falešně uvalována z politických či finančních

pohnutek. Papeţ Jan XXII. byl podobně jako Kliment V. namířen proti

jakýmkoli náznakům hereze a poţadoval důslednější prošetřování všech

obvinění.185 V roce 1317 byl z pokusu o vraţdu Jana XXII. obviněn biskup

z Cahors, Hugh Geraud. Mělo se tak stát za pomoci voskové figurky a jed

ukrytých v chlebu, který byl poslán do jeho sídla v Avignonu. Spiknutí bylo

včas odhaleno a biskup Geraud byl upálen na hranici. 186 Vidíme, ţe

jednotlivé postavy církevních dějin měly mnohdy odlišné názory a činily

odlišná opatření. Nebylo jiţ v moci rozpoutanou válku zastavit.

183 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 91 184 SUCHÁNEK, Drahomír a Václav DRŠKA. Církevní dějiny. Praha: Grada, 2013,

s. 333 185 Tamtéţ, s. 389 186 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 92

92

V průběhu čtrnáctého století došlo k dotvoření obrazu čarodějnic, jak

předkládán během inkvizičních tribunálů. Čarodějnice jiţ nepředstavovali

pouhé obětní beránky, figurky v sousedských šarvátkách, nýbrţ byly

hromadně obviňovány ze spolčování s ďáblem a účasti na sabatech, kde

plánovaly spiknutí proti společnosti.187 Podle mnohých se jednalo o reálnou

hrozbu, jeţ vyţadovala bdělost, důrazná opatření a ještě naléhavější řešení.

Toho si byl vědom také papeţ Inocenc VIII., který zastával úřad mezi léty

1484 a 1492. V roce svého nástupu na papeţský stolec vydal jedno

z nejsmrtonosnějších nařízení v celé historii papeţských nařízení, nechvalně

proslulou bulu Summis desiderante affectibus („S největší dychtivostí“).188

I přes náruţivost inkvizitorů a usilování církevních představitelů,

nacházeli se mezi lidmi tací, kteří jejich názory nesdíleli a vyjadřovali proti

jejich postupu nesouhlas. Odpůrci čarodějnických procesů ale nepocházeli

pouze z řad inteligence. Výrazný nesouhlas se často projevoval rovněţ

u světských vládců nebo v rámci sboru biskupů, kteří se cítili mocí inkvizice

ohroţováni či omezováni. Ani prostí křesťané nebyli navzdory umě podané

propagandě pokaţdé naladěni na stejnou vlnu jako horlivci z řad inkvizice.

Příkladem mohou být události v Německu začátkem osmdesátých let

patnáctého století, kdy se tamější inkvizitoři setkali s odporem mnohých

vlivných lidí. Stíţnosti na vzniklou situaci, která údajně znemoţňovala

Jacobu Sprengerovi a Heinrichu Kramerovi řádně vykonávat inkviziční

povinnosti, vedla Inocence VIII. k sepsání zmíněné buly vybízející

k nemilosrdnému pronásledování v zemi.

Po vydání Summis desiderantes affectibus dne 5. prosince 1484

na mnoha místech německé země vzplály ohně, které představovaly krutou

smrt pro desítky nevinných lidí. Z textu buly je patrné, ţe Inocenc VIII. byl

velmi znepokojen situací, jeţ vládla v určitých částech Horního Německa

a v arcibiskupstvích Mohuč, Kolín nad Rýnem, Trevír, Salzburg a Brémy.

187 MUCHEMBLED, Richard. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox

Globator, 1997, s. 27 188 Překlad Bedřicha Šindeláře v knize Hon na čarodějnice. Praha: Svoboda, 1986

93

Na výše zmiňovaných místech, „tam v městech, zemích, místech

v biskupstvích přemnoho osob obojího pohlaví, zapomenuvších na své

spasení a odpadnuvších od katolické víry, páchá nepravosti s ďábly, kteří

s nimi v muţské i ţenské podobě (jako incubus a succubus) souloţí, svým

čarodějnictvím, kouzelnictvím a spikleneckými rejdy, dále svými pověrečnými

ohavnostmi, výtrţnictvím, zločiny i nepravostmi dokáţí mařit ţenám porod,

vylíhnutí zvířecích mláďat, dovedou ničit plody i úrodu zemskou, hrozny

i ovoce, jakoţ i muţe, ţeny, zvířata, dobytek a ostatní druh zvířat, rovněţ

vinice, sady, louky, pastviny, obilí a jiné plody dovedou mařit, dusit a ubit.

Sesílají dokonce na muţe, ţeny, na všeliký velký i drobný dobytek, na zvířata

strašlivé vnitřní i vnější bolesti a způsobují jim takto roztodivné útrapy.

Zabraňují lidem, ţe muţi nedokáţí oplodnit své ţeny a ty zase nemohou

od nich obtěţkat, dále ţe muţi i ţeny nemohou zastat manţelské povinnosti.

Nadto krvepříseţnými ústy dokonce zapírají víru, kterou při svatém křtu

přijali. Neprojevují nejmenšího strachu před mnoha dalšími lehkováţnostmi,

před hříchy a neřestmi, jeţ páchají z návodu nepřítele lidského pokolení,

a naznačených činů se dopouštějí, uvádějíce přitom v nebezpečí vlastní duši,

a uráţejíce pak boţský majestát, dávají takto přemnohým lidem špatný

příklad a vyvolávají pohoršení.“189

Papeţ Inocenc VIII. dále „s největší dychtivostí“ vkládá naděje do svých

„milých synů“, inkvizitorů Jacoba Sprengera a Heinricha Kramera:

„Proto pomocí tohoto našeho listu odstraňujeme veškeré překáţky, jeţ by

výkon funkce uvedených inkvizitorů jakkoli zpomalovaly, aby tedy nákaza

kacířské ohavnosti i jiné podobné zločiny nemohly k záhubě jiných

nevinných lidí nadále rozšiřovat svůj jed, chceme řečené inkvizitory vybavit

náleţitými prostředky, jak to ostatně přináleţí našemu úřadu.“190

Bula papeţe Inocence VIII. byla pouze jedním z celé řady papeţských

nařízení vydaných v průběhu století. Pravdou ovšem zůstává, ţe význam

tohoto dokumentu daleko předčil význam všech ostatních.

189 ŠINDELÁŘ, Bedřich: Hon na čarodějnice. Praha: Svoboda, 1986, s. 33 190 Tamtéţ, s. 34

94

Oficiální poţehnání papeţe totiţ oběma dominikánským inkvizitorům

usnadnilo cestu. Jejich společné úsilí stálo rovněţ za sepsáním

inkvizitorské příručky Malleus maleficium, nechvalně proslulého Kladiva

na čarodějnice. S pomocí knihtisku, revolučního vynálezu, který otevřel

dveře do nové éry, došlo zároveň ke snadnějšímu šíření zlovolných myšlenek

Kladiva a čarodějnické hysterie. Zasaţeno nebylo pouze německé země, ale

také vyspělé země jako Francie, Španělsko nebo Itálie. Uchráněny nezůstaly

ani britské ostrovy, umírněné severní státy či vzdálená Severní Amerika.

95

Obr. č. 7: Ve vězení.

Mnoho významných malířů se pokusilo vyjádřit ve svých obrazech

bezútěšnost temného vězení.191

Francesco Goya

191 BESSONOV, Nicolay. Prisons und dungeons of an inquisition. Inquisition-Art [online]. 2018 [cit. 2018-04-24]. Dostupné z: http://www.inquisition-

art.net/eng/prison1.htm

96

3.4 Tři tváře čarodějnic

V době raného křesťanství bylo čarodějnictví církví vnímáno jako

pozůstatek pohanského náboţenství. V německém jazyce například je

čarodějnice označována termínem „die Hexe“, ovšem u starých Germánů byl

tento výraz spojován s moudrostí a znamenal cosi jako „lesního ducha“.

Čarodějnici v negativním slova smyslu označovali oproti tomu výrazem „die

Zauberin“.192 Tento příklad odlišného vnímání je důkazem toho, ţe v době

před inkvizičními tribunály se lidé snaţili rozlišovat mezi černou čarodějnicí

praktikující čarodějnictví a lidovou magií praktikovanou „moudrými

ţenami“, věštkyněmi nebo léčiteli.

Obecně lidé sluţeb těchto „čarodějnic“ hojně vyuţívali, navzdory tomu,

ţe si byli vědomi moţných negativních důsledků jejich kouzel. Věřilo se, ţe

schopnosti těchto čarodějů a čarodějnic nepocházejí nutně ze spojení

s ďáblem, jak později tvrdili přední představitelé křesťanské nauky. Jejich

místo ve společnosti bylo do jisté míry velmi důleţité, podobně jako tomu

bylo v případě šamanů a kmenových kouzelníků. Lidé byli přesvědčeni, ţe

své výjimečné nadpřirozené schopnosti zdědily po předcích a nadále

zůstávaly dědičnou záleţitostí. Magie, kterou čarodějnice praktikovaly, pak

měla čistě přírodní charakter a vycházela ze znalosti tajemných účinků

rostlin a nejrůznějších věcí pocházejících z přírody a z ovládání skrytých

přírodních sil.

Léčitelství patřilo mezi základní dovednosti čarodějnic. Existovalo

přesvědčení, ţe uzdravit můţe čarodějnice za pomoci nejrůznějších

rostlinných extraktů nebo výtaţků z částí ţivočichů, ale také s pomocí

zaříkávání kouzelnými formulemi. Pokud se kouzla neobracela přímo

k dané nemoci, soustředily se čarodějnice na původce choroby, kterou

mohli být nejrůznější zlovolní tvorové jako skřítci, démoni anebo škodlivé

kouzlo pocházející od jiného kouzelníka.

192 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 56

97

Pro ochranu před nemocemi lidé pouţívali ochranné amulety vytvořené

z bylinek nebo částí zvířat či svitky s modlitbami a kouzelnými

formulkami.193 Dále čarodějnice dokonale ovládaly umění sexuální magie.

V této souvislosti bylo velmi oblíbené zhotovování magických nápojů

pro přivolávání lásky. Tyto nápoje zhotovované za pomoci magických

postupů se označují pojmem filtry. „Filtry lásky“ mohly mít podobu nápoje,

masti nebo dokonce prášku, tou nejdůleţitější ingrediencí ovšem zůstávalo

něco z těla osoby, která měla být předmětem očarování.194

Čarodějnice a čarodějové byli odjakţiva povaţováni za schopné hadače

a věštce. Na základě nejrůznějších znamení se pokoušeli předpovídat

budoucnost a lidské osudy a radit jim, jak se rozhodovat. Rovněţ pomáhali

vyhledávat ztracený majetek, určovat zloděje či vyhledávat zmizelé osoby.

Ţenám i muţům pomáhali čarodějnice s plodností, stejně tak se starali

o plodnost dobytka a o hojnou úrodu na polích. 195 Ačkoliv byly

ve společnosti sluţby čarodějnic vyhledávané, cítili lidé čas od času strach,

neboť se obávali také ničivých účinků jejich kouzel. Stejně tak, jak mohla

být prospěšná, mohla jejich magie uškodit, neboť vţdy se mohla čarodějnice

uchýlit k ničivé formě magie.

Pokud se čarodějnice rozhodla uchýlit k černé magii, mohlo se tak stát

z těch nejpřirozenějších důvodů. V lidových představách byla čarodějnice

často popisována jako zahořklá stará ţena, která zanevřela na své okolí

a svou zlovůli vůči všem projevovala praktikováním škodlivých kouzel.

Čarodějnice tak mohla jednat v důsledku své vlastní zlé povahy či poté, co

zanevřela na společnost. Stejně tak mohl být příčinou jejího pocitu zášti

a následného praktikování škodlivé magie důsledkem toho, ţe byla nejprve

sama z nějakého důvodu zavrţena. 196 Představme si scénář, v němţ se

starý ţena dostane do soukolí sousedských sporů. Následující noc vesnici

postihne pohroma ve formě silné bouře a krupobití, přičemţ jednomu

z aktérů rozepře vznikne škoda na majetku. Podobně mohla lidi náhle

postihnout nemoc či záhadná nehoda.

193 MUCHEMBLED, Richard. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox Globator, 1997, s. 18 194 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 87 195 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 88 196 Tamtéţ, s. 88

98

Obr. č. 8: Čarodějnice přivolávající bouřku.

Dvě čarodějnice uprostřed magického rituálu. Nechybí ani zobrazení

ďábla v podobě kozla.197

Hans Baldung Grien

197 BESSONOV, Nicolay. Witchcraft. Sorcery. Inquisition-Art [online]. 2018 [cit.

2018-04-24]. Dostupné z: http://www.inquisition-art.net/eng/witchcraft01.htm

99

Bylo jednoduché z nepředvídaných událostí, jeţ následovaly, obvinit třetí

osobu, čarodějnici, která mohla z popudu druhé strany seslat ničivé kouzlo.

Obecně se věřilo, ţe mohou čarodějnice uhranout člověka zlým kouzlem,

přivodit mu neštěstí, ovládat počasí a rozmary přírody, přivolat nemoci či

dokonce smrt. Stávalo se, ţe do nemilosti celé vesnice upadaly z podezření

z čarodějnictví nejen osoby, ale rovněţ celé rodiny, jejichţ čarodějné stigma

se přenášelo po generace.198

Černé čarodějnice byly známy jiţ od dob starověkých kultur a během

staletí pro ně lidé vytvořili mnoho pojmenování. V době středověku se

čarodějnice označovaly termínem strigae, ale také lamiae nebo venefiniae.199

Výrazů pro čarodějnici existovala řada, ovšem všechny představovaly

nebezpečné „zlé“ ţeny, které se zabývaly přípravou jedů a praktikováním

čarodějnictví. Jejich základní podoba byla lidská, ovšem podle tradice se

čarodějnice dokázaly proměňovat také ve zvířata. Nejčastěji na sebe měly

brát podobu nejrůznějších dravců, jako jsou kočky, vlci či draví ptáci. Lidé

věřili, ţe se ve zvířecí podobě či v podobě noční můry plíţí za nocí

do lidských obydlí a přináší člověku zlé sny. Ve své zvířecí podobě pak

útočily na lidi a zabíjely malé děti v jejich postýlkách. Ublíţit člověku mohly

čarodějnice rovněţ tím, ţe seslaly zlé duchy nebo příšery, kteří mohli zranit

člověka na dálku.

Čarodějnice byly v první řadě obviňovány z provozování škodlivých

kouzel. Tuto formu škodlivé magie označovali středověcí démonologové jako

maleficium. Výraz je sloţeninou dvou latinských slov, malum a facere,

a můţeme jej překládat jako „konat zlo“. 200 Pod pojmem maleficium se

ukrývala veškerá činnost čarodějnic, která měla za následek poškozování

majetku lidí nebo jejich zdraví či ţivotů. Maleficia mnohým lidem slouţila

jako důkaz čarodějného působení. Náhlé změny počasí, prudké lijáky či

krupobití, úroda napadená škůdci, nemoci dobytka, to vše mohlo být

povaţováno za projevy čarodějnictví. Jen málo stačilo k tomu, aby lidé

následně po náhlých pohromách a neštěstích obviňovali právě čarodějnice.

198 BEHRINGER, Wolfgang. Čarodějnictví: globální historie. Praha: XYZ, 2016, s. 70 199 NAKONEČNÝ, Milan: Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 268 200 Tamtéţ, s. 175

100

Součástí čarodějnického arzenálu byl i takzvaný „zlý pohled“ neboli

uhranutí, které bylo ve společnosti velmi obávané. Víra ve zlý pohled je

odjakţiva spojována s čarodějnicemi a nebezpečnými osobami, které mohly

člověku ublíţit pouhým pohledem. Schopnost zlého pohledu nebyla

v historii přisuzována pouze lidem, ale také některým zvířatům, které

podobně jako čarodějnice neměly dobrou pověst, například hadi, pavouci

nebo krokodýli. 201 Čarodějnice si pro destruktivní účinky svého pohledu

vybírali často vnímavější a zranitelnější osoby, mezi nejsnazší oběti patřily

malé děti. Víra v tento způsob uhranutí přetrvává dodnes. Destruktivní

účinky takového pohledu se mohou projevit okamţitě, neboť samotný akt

očarování je často spontánní a člověk ho můţe vyvolat prakticky

nevědomky. Z historie jsou známy případy, které existenci zlého pohledu

„dokládají“, nebo alespoň dokazují existenci lidí, které mají jistý negativní

vliv na své okolí.

O zneuţívání magie ve formě čarodějnictví hovoří ve svém díle také

Paracelsus, německý lékař švýcarského původu, filosof a alchymista, který

byl velkým zastáncem přírodní magie. Pro Paracelsa představovala magie

„nejskrytější umění, moudrost a znalost nejvyšších věcí, na zemi

pokládaných za nadpřirozené“.202 Studiem magie měli lidé pochopit věci

„lidskému duchu neprozkoumané“.

Teologové nikdy nerozlišovali mezi magií a čarodějnictvím, podle

Paracelsa mezi vzácným a uţitečným uměním, a černokněţnictvím, které

představovalo zhoubu a nebezpečí pro lidstvo. Často se snaţil sám vyzívat

teology, aby se blíţe věnovali poznání podstaty a forem magie,

a nezaměňovali tak příliš jednoduše tuto výsostnou vědu s čarodějnictvím:

„Nemyslím tím, aby snad pracovali v magii a jí uţívali, avšak aby ji

alespoň znali tak aby mohli posoudit její přednosti a výsledky, jiţ kvůli

úţasným a nejvyšším tajemstvím skrytým v písmu Svatém, která nám byla

zvěstována od apoštolů, proroků a samotného Krista tak, ţe je náš rozum

nemůţe pochopiti a vystihnouti. Coţpak ţádný teolog, (třeba neznalý magie)

nikdy nevymýtil a nezahnal ďábla neb jiného ducha?“203

201 NAKONEČNÝ, Milan: Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 332 202 PARACELSUS: Okultní magie. Praha: Trigon, 1990, s. 49 203 Tamtéţ, s. 49 - 50

101

Obr. č. 9: Mladá čarodějnice.

Čarodějnice zachycená uprostřed černomagického rituálu je na rozdíl

od tradiční představy zobrazena jako krásná mladá ţena.204

Jan van de Velde II.

204 BESSONOV, Nicolay. Witchcraft. Sorcery. Inquisition-Art [online]. 2018 [cit.

2018-04-23]. Dostupné z: http://www.inquisition-art.net/eng/witchcraft02.htm

102

Pravdou zůstává, ţe pokud by se církev ve větší míře zabývala

problematikou magie a snaţila se o důkladnější pochopení tohoto

fenoménu, dokázali by teologové a potaţmo inkvizitoři odhalit čarodějnictví

ve své ryzí formě od jiných, bezpečných forem magie. V křesťanství však

představovalo čarodějnictví hřích, který měl být trestán smrtí. Strach

z čarodějnictví, který mezi lidmi panoval, se ovšem nemohl rovnat strachu,

jaký se vládl v době postupného růstu moci inkvizice. Tyto změny v chápání

čarodějnictví probíhaly postupně a byly patrné jiţ v průběhu čtrnáctého

století. O století později jiţ měli křesťané co dočinění s novým nebezpečím

v podobě obávané satanistické čarodějnice.205

Čarodějnice tohoto typu nebyla zlým duchem či zhrzenou starou ţenou,

ale kacířkou. Poté, co katolická církev vyhlásila boj proti kacířům, bývalo

mnoho obvinění z čarodějnictví doplněno obviněním z kacířství, ale také

satanismu. Čarodějnice jiţ nečelily obvinění samostatně a nezodpovídaly se

za své „zločiny“, ale stály tváří v tvář hromadným obviněním ze spiknutí

proti křesťanstvu a spolčování s ďáblem. Jejich kouzla jiţ nebyla namířena

proti sousedům, nýbrţ proti celému křesťanskému světu. Boj proti

satanistickým čarodějnicím měl odvrátit zkázu lidstva.

O satanistických čarodějnicích kolovaly ty nejfantastičtější představy,

které ovšem nebyly ničím jiným neţ výplodem bujné fantazie teologů

a zvrácené představivosti inkvizitorů. Lidem obviněným z tohoto nejtěţšího

zločinu pak nestačilo na mučidlech nic jiného neţ jejich obrazy potvrdit,

čímţ jen přiţivovaly zvrhlé fantazie inkvizitorů.

Čarodějnice se mohly dopustit těch nejhorších zločinů, ovšem tím

nejtěţším ze všech byla skutečnost, ţe se odvrátily od Boha a zavrhly Jeţíše

Krista. V historii nejodpornějších zločinů souzených v souvislosti

s čarodějnictvím je známý případ francouzského vojáka a šlechtice Gillese

de Rais. Baron byl v roce 1440 souzen za celou řadu zločinů, k nimţ se

pod hrozbou mučení přiznal. Mezi obvinění patřilo mimo jiné sepsání

několik smluv s ďáblem, vyvolávání démonů a samotného Satana a vraţd

mnoha malých dětí, tím nejhorším zločinem, za nějţ byl de Rais popraven,

205 MUCHEMBLED, Richard. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox

Globator, 1997, s. 27

103

však bylo podle tribunálu právě kacířství. 206 Nikdy nebudeme moci

s jistotou říci, do jaké míry se zločiny obţalovaných zakládaly na pravdě

a do jaké míry byly vykonstruované a podpořené fyzickým i psychickým

terorem, pomluvami a strachem.

Satanistické čarodějnice přinesly do historie čarodějnictví nové prvky,

díky kterým se změnila povaha původních čarodějnických rituálů. Ústřední

postavou čarodějnického spiknutí byl samotný ďábel, který propůjčoval

čarodějnicím jejich nadpřirozené schopnosti a stával se tak původcem

nejrůznějších pohrom a neštěstí, které trápily evropské země v průběhu

čtrnáctého století – hladomory, válečné konflikty, černá smrt. Bylo by

naprosto přirozené, kdyby lidé z nejrůznějších katastrof obviňovali

čarodějnice, ovšem pravdou je, ţe trvalo delší dobu, neţ se představa

o čarodějném satanistickém spiknutí ve společnosti ujala. Svou roli sehrála

podpora nejrůznějších církevních nařízení a také jednotlivé případy, které

byly v průběhu čtrnáctého století pouhou předzvěstí masových honů

na čarodějnice. Papeţ Evţen IV., který zastával úřad ve třicátých letech

čtrnáctého století, v rámci svých nařízení vybízel inkvizitory k „vymýcení

kouzelníků a věštců, kteří udělali smlouvu se Satanem a obětovali

démonům“.207

Důleţitým pojmem se v souvislosti s obviněním ze spolčování s ďáblem

stává proslulá smlouva s ďáblem neboli pactum cum demonae. Mnoho

středověkých teologů, mezi nimi například sv. Augustin či Tomáš Akvinský,

bylo o reálnosti tohoto spojení přesvědčeno a smlouva měla být posuzována

jako usvědčující důkaz.

Podle Tomáše Akvinského bylo nutno rozlišovat mezi „pactum

expressum“ a „pactum tacitum“. První z uvedených typů ďábelského spojení

měl být proveden aktivně, přičemţ druhý získal podobu mlčenlivého paktu,

díky kterému ďábel napomáhal člověku konat zlo. 208 V historii

čarodějnických procesů nalezneme mnoho případů, v rámci nichţ figurovala

jako hlavní důkaz smlouva s ďáblem.

206 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 97 207 Tamtéţ, s. 96 208 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 218

104

Obr. č. 10: Smlouva s ďáblem.

Jedna z nejslavnějších dochovaných smluv, jeţ měl údajně uzavřít Urban

Grandier se samotným ďáblem, byl zveřejněn po farářově popravě kvůli

podlomení morálky.209

209 Urban Grandier. In: Wikipedia: the free encyclopedia[online]. San Francisco (CA):

Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2018-04-24]. Dostupné z:

http://en.wikipedia.org/wiki/File:UrbainPact2.jpg

105

Tato smlouva měla mít podobu písemného dokumentu a iniciátor

takovéto ďábelské smlouvy musel obětovat pro její potvrzení to nejcennější

– vlastní krev. Poté, co čaroděj nebo čarodějnice potvrdili dokument

krvavým podpisem, bylo mu na oplátku Satanem vtisknuto na kůţi jako

důkaz spojení tzv. ďábelské znamení. Je otázka, kolik takových smluv bylo

skutečně uzavřeno ve víře čaroděje a kolik bylo zhotoveno inkvizitory

v touze podloţit obvinění hmatatelnými důkazy. Jedna z nejslavnějších,

do dnešních dob dochovaných ďábelských smluv, jeţ nese krvavý podpis

loudonského faráře Urbana Grandiera, jenţ byl popraven na hranici

za čarodějnictví v roce 1634, není ničím jiným neţ zdařilým podvrhem

inkvizitorů.210

Podobně tomu nebylo jinak v případě jiných „důkazů“, takzvaných

ďábelských znameních. Signum diaboli mělo být důkazem uzavření smlouvy

s ďáblem a mělo se nacházet na těle kaţdé obţalované čarodějnice či

čaroděje. V důsledku víry v ďábelské znamení byli obţalovaní vystavováni

poniţujícím a fyzicky bolestivým procedurám, během nichţ inkvizitoři jejich

znamení na těle vyhledávali. Uţívali k tomu speciální bodce, které bodali

na nejrůznější místa údajných čarodějnic a čarodějů.

Tato „zkouška“ byla zaloţena na víře, ţe ďábel učinil taková znamení

necitelná. Čarodějnice na tomto místě neměla cítit ţádnou bolest a důkazem

její viny měla být i absence krve. Často se stávalo, ţe podezřelého člověka

usvědčila byť jen nepatrná jizva nebo mateřské znaménko. Inkvizitoři

u obţalovaných rádi tato ďábelská znamení vyhledávali pomocí speciálních

jehel. Metoda byla však značně nespolehlivá. Stávalo se, ţe bodce, které

inkvizitoři pouţívali, byly upravovány tak, aby obţalovaným nijak neublíţily,

a tím mohli spojení s ďáblem falešně prokázat. V Anglii a ve Skotsku

existovaly osoby nazývané „šídlaři“, které se zabývaly speciálně pouze

provozováním zkoušek jehlou, takzvaným „šídlem“.211

210 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 218 211 ŠINDELÁŘ, Bedřich. Hon na čarodějnice. Praha: Svoboda, 1986, s. 92

106

Podobně oblíbené byly rovněţ zkoušky vodou, které patřily mezi ordály

neboli „boţí soudy“. Tato takzvaná „čarodějná koupel“ patřila mezi důkazy

nanejvýš dramatické. Podezřelá osoba byla spoutána do kozelce provazem

a vhozena do vody. Závěr byl jednoduchý. Pokud zůstala na hladině, byla

obviněna z čarodějnictví a upálena. Pokud klesla ke dnu, byla prohlášena

za nevinnou a vytaţena z vody. Pokud nebyla vytaţena včas, utonula.212

Obr. č. 11: Čarodějnická koupel.

Mnoho ţen, které zakusily zkoušku vodou, se bez větších obtíţí dokázaly

udrţet na hladině, ab ukončily své ţivoty v plamenech.213

212 MUCHEMBLED, Richard. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox

Globator, 1997, s. 120 213 BESSONOV, Nicolay. Ordeal. Inquisition-Art [online]. 2018 [cit. 2018-04-24].

Dostupné z: http://www.inquisition-art.net/eng/ispitan.htm

107

Satanistické čarodějnice byly obviňovány z těch nejodpornějších věcí,

jaké si můţe lidská mysl představit. Obvinění ze satanismu byly pravidelně

součástí obvinění z čarodějnictví, stejně jako z účasti na čarodějných

shromáţděních. Čarodějnice se na tato shromáţdění dopravovaly údajně

vzduchem, za pomoci kouzelných mastí, putovaly na odlehlá místa

a rouhaly se Bohu. Součástí těchto hromadných setkání bylo zříkání se

Boha a Jeţíše Krista, doprovázené pošlapáváním kříţe a jeho hanobením či

znesvěcování hostie. Kolovaly pověsti o nechutných hostinách, kde

čarodějnice konzumovaly maso mrtvých dětí, i skandálních sexuálních

orgiích, jimţ se oddávaly s démony a samotným ďáblem. 214 Největším

čarodějným posláním na této zemi mělo být podle teologů a inkvizitorů

převracet řád daný Bohem a ničit vše krásné a boţské.

Ačkoliv se formy uctívání mohly výrazně lišit od tradičního zobrazování

sabatu, nemůţe být víra v Satana v historii nikdy zcela vyloučena.

V dějinách byla dokázána existence jistých náboţenských sekt, které se

navenek mohly projevovat jako satanistické. Mezi takové patřily například

nejrůznější gnostické skupiny, jeţ se objevovaly počátkem třináctého století

ve Francii.215

Zavrţení tradiční víry a Boha a následný příklon k Satanovi jako jeho

odpůrci nemusel být pouhou pózou, ani nemusel být způsoben zvrhlou

touhou po nevázaných sexuálních dobrodruţstvích. Není vyloučeno, ţe

přijetí Satana mohlo být důsledkem zklamání, které mohli mnozí lidé

pociťovat v nejistém a sloţitém světě. Podle mnohých teorií hrály

ve formování satanismu důleţitou roli události na evropském kontinentu

kolem roku tisíc, kdy Evropu postihl několik let trvající hladomor

následovaný morovou ranou.216

214 MUCHEMBLED, Richard. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox

Globator, 1997, s. 27 215 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 248 216 Tamtéţ, s. 248

108

3.5 Čas na sabat

Výpovědi o sabatu, neblahými pověstmi opředenému čarodějnému

shromáţdění, zaujímaly důleţitou část v rámci kaţdého vyšetřování osob

obviněných z čarodějnictví. Účast na takovém shromáţdění čarodějnic byla

sama o sobě závaţným přečinem dokazující spojení s ďáblem a tudíţ vedena

jako těţký zločin. V rámci vyšetřování bylo běţnou praxí, ţe vyslýchané

osoby musely postupně jmenovat všechny účastníky shromáţdění a tím

označit své spoluviníky. Kaţdé takové udání neboli denunciace, mnohdy

vymoţené skrze torturu, patřilo mezi velmi závaţná obvinění, která však

byla brána velmi váţně a postačovala pro předvedení jmenovaného před

inkviziční tribunál.217

Pověsti, které kolují o sabatu, nejsou ničím jiným neţ kompilací

bolestných výpovědí obviněných, fantaskních úvah teologů a zvrácenou

představivostí inkvizitorů a „lovců čarodějnic“. První zmínky o sabatu jako

o účelovém shromáţdění čarodějnic se datují ke sklonku čtrnáctého

století. 218 Tehdy se zmiňovaná tajná shromáţdění čarodějů a čarodějnic

ještě nenazývala sabaty, ale byla označována hebrejským výrazem

„synagogy“.219

Pátrání po původu sabatu nás přivádí do oblasti jiţní Francie,

do prostředí malebného alpského podhůří pojmenované Dauphiné. Tato

oblast se stala v dějinách proslulou svým spojením s tajnými sektami. Stalo

se tak pravděpodobně v důsledku morové rány, která Evropu zasáhla

ve čtyřicátých letech čtrnáctého století. Neštěstí za nějaký čas pominulo,

ovšem oblast zůstávala i nadále spojována s čarodějnictvím, s křesťanskými

či ţidovskými spiklenci.220

217 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 54 218 MUCHEMBLED, Richard. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox Globator. 1997, s. 41 219 BEHRINGER, Wolfgang. Čarodějnictví: globální historie. Praha: XYZ, 2016, s. 122 220 MUCHEMBLED, Richard: Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox

Globator. 1997, s. 41

109

Spojování ţidovství a čarodějnictví nebylo v historii ojedinělou záleţitostí.

Jiţ původ slova „synagoga“ a stejně tak později „sabat“ evokuje výrazný

antisemitský podtext. Není tajemstvím, ţe často byli z nejrůznějších neštěstí

a katastrof obviňováni právě Ţidé. Podezřívavost vůči ţidovskému

obyvatelstvu a strach pak často vedly k hromadným pogromům.

O zcela novém pojetí čarodějnictví, které se objevilo přibliţně v polovině

čtrnáctého století, hovoří ve svém spisu Formicarius o století později teolog

a převor dominikánského kláštera v Basileji Johannes Nider. Dílo bylo

sepsáno mezi léty 1435 aţ 1437 a představovalo jakési kompendium

známých případů v tehdejší Evropě. 221 Mezi jeho informátory patřil

dominikán Peter von Greyerz, který zastával funkci soudce v Horním

Simenthalu v Bernu, a dále neznámý dominikánský inkvizitor z Evianu.222

Oba muţové se Niderovi ochotně svěřili s vlastními zkušenostmi

s čarodějnicemi a čaroději, které měli tu čest poslat na hranici.

Nider se ve svém spise kromě známých pověstí o čarodějnících poprvé

zmiňuje o neznámé sektě spiklenců, kteří se výrazně odlišují od klasických

čarodějů a čarodějnic. Obraz této skupiny čarodějníků je v historii

novinkou, která během let nabyla obludných rozměrů. Podle Niderových

zdrojů se mělo jednat o skupinu čarodějníků obojího pohlaví, totiţ jak

muţů, tak i ţen, kteří se nepodobali lidem, ale spíše vlkům. V této podobě

prý údajně vyvolávali démony a pojídali děti. Čarodějové a čarodějnice

rovněţ museli odpřísáhnout ďáblovi, ţe se vzdávají křesťanské víry,

a tu následně zavrhnout nehoráznými způsoby, jeţ zahrnovaly znesvěcování

hostie či pošlapávání kříţe.223

Některé z popsaných praktik se staly neoddělitelnou součástí typického

obrazu sabatu, který přetrvával staletí. Podobně tomu bylo i v případě

dalšího z fenoménů černé magie, který byl běţně spojován s čarodějnictvím,

totiţ schopnost přeměny ve vlka neboli lykantropii. 224 Věřilo se, ţe

čarodějnice tuto schopnost spolehlivě ovládají. Obvykle k tomu, aby dosáhly

poţadované metamorfózy, musely absolvovat sloţitý magický rituál, který

221 GINZBURG, Carlo. Noční příběh. Praha: Argo, 2003, s. 89 222 BEHRINGER, Wolfgang. Čarodějnictví: globální historie. Praha: XYZ, 2016, s. 130 223 GINZBURG, Carlo. Noční příběh. Praha: Argo, 2003, s. 89 224 NAKONEČNÝ, Milan: Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 151

110

spočíval v evokaci démonských sil. Poté se mohly čarodějnice po zbytek noci

bloudit krajem a napadat pocestné.

Aţ do konce čtrnáctého století byla oblast jiţní Francie a západních Alp

protkaná jednotlivými případy čarodějnictví. Ve dvacátých letech

patnáctého století probíhal přímo v oblasti Dauphiné proces se skupinou

rolníků, kteří byli předvedeni před inkviziční tribunál, vyslýcháni a mučeni.

Všichni se museli přiznat k tomu, ţe se účastnili shromáţdění, na který se

dopravovali vzduchem pomocí čarodějné hole či na hřbetě nejrůznějších

zvířat. Na sabatu se jim zjevoval sám Satan v podobě černé kočky nebo

černě oděného muţe se zářícíma očima a korunou na hlavě. 225

Případ rolníků z Dauphiné je jen dalším důkazem toho, jak se staré

pověsti o čarodějnicích a sabatu postupně obměňovaly a rozrůstaly se

o nové prvky. Ačkoliv Canon episcopi v desátém století pověry o nočních

letech čarodějnic fakticky zavrhoval, o necelých pět století později se

setkáváme s oţivením tohoto fenoménu ovšem s tím rozdílem, ţe nyní byli

inkvizitoři o moţnosti tohoto přesunu skálopevně přesvědčeni.

Obraz sabatu se během doby honů na čarodějnice, které propukly

v patnáctém století a neutichly do konce století sedmnáctého, téměř

nezměnil. Ačkoliv se mnohdy jedná o vyprávění zahrnující ty

nejfantastičtější představy, nemůţeme existenci podobných shromáţdění

zcela zavrhovat. Mnozí okultisté jsou přesvědčeni, ţe čarodějná

shromáţdění nemohou být pouhým výplodem lidské fantazie, ač mohou být

tvrzení o nich značně přikrášlena, a argumentují faktem, ţe i v dnešní době

nalezneme společnosti lidí, kteří Satana veřejně uctívají.226

Podle legend se sabaty odehrávaly zpravidla v noci na tajných odlehlých

místech, nejčastěji daleko v horách, aby se přítomní vyvarovali nezvaných

svědků. V kaţdé evropské zemi nalezneme nejedno místo, které je opředeno

pověstmi o čarodějných sletech.

225 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 95 226 Moderní satanistické hnutí, které je reprezentováno především osobností Anton

S. La Veye a jeho Církví satanovou v Los Angeles, většina okultistů a odborníků však povaţuje za pouhou pózu, jeţ zúčastněným vytváří prostor pro praktikování

sexuálních orgií, a ve své podstatě nemá s uctíváním Satana nic společného.

Zároveň ale připouštějí moţnost, ţe se v minulosti takové sabaty mohly skutečně

odehrávat, ovšem na úrovni astrální.

111

Ve většině případů se takové místo vyznačuje určitou přírodní anomálií,

která má být důkazem ďáblovy přítomnosti. Proslulé lety čarodějnic

zahrnovaly podstatnou část v otázce reálnosti čarodějných schopností.

Středověcí démonologové a potaţmo také inkvizitoři byli přesvědčeni, ţe

právě prostřednictvím těchto letů se čarodějnice dopravují na svá

shromáţdění, sabaty. Výpovědi obţalovaných jsou plné tvrzení o tom, ţe se

na sabat dopravovali pomocí hole potřené čarodějnou mastí nebo

na hřbetech čarodějných zvířat. Schopnost letu čarodějnicím údajně

zajišťovala právě ona zmiňovaná čarodějní mast.

Kolem sloţení a výroby čarodějných mastí kolovaly v historii mnohé

pověsti. Obecně se věřilo, ţe mezi základní ingredience této „zázračné“ masti

patří tuk novorozenců, jak uváděl například G. della Porta ve svém díle

Magie naturalis:

„Nejprve se vaří maso, pokud moţno nevinného chlapce, v měděném kotli

s vodou, pak se z povrchu sebere vyvařený tuk a odstraní se. Dále se

pracuje pouze s tukem usazeným na dně kotle. Ten se smíchá s aloí, omějí,

větvičkou topolu a kadidlem. Tak vznikne ţádaná mast.“227

Není náhodou, ţe mnoho dalších autorů ve svých spisech zmiňovalo

v souvislosti s čarodějnými mastmi nejrůznější halucinogenní rostliny jako

durman, rulík nebo oměj. Mast měla být vtírána za úplňku do podpaţí,

do oblasti krku, břicha nebo genitálií, přičemţ právě tento magický rituál

měl čarodějnici propůjčit schopnost letu. Nejen dnes, ale rovněţ v minulosti

vedli mnozí badatelé polemiky o tom, do jaké míry byl tento „přesun“ reálný

a do jaké míry se jednalo o pouhé halucinace a iluze způsobené narkotiky.

O účincích takzvaných „magických rostlin“ bylo sepsáno mnoho děl a hovoří

se rovněţ o moţnosti vystoupení astrálního těla vlivem účinků zmiňovaných

drog. Právě odtud můţe pramenit příčina tvrzení samotných „čarodějnic“,

které letěly vzduchem, aby se setkaly se samotným vládcem Pekel.

Ve středověku a posléze i novověku lidé věřili, ţe účast čarodějnic

na sabatech nemůţe být jiná neţ skutečně fyzická. Aby do své říše přijal

nové dychtivé členky, zjevoval se zde také samotný Satan jako „Mistr

Leonard“, nejčastěji v podobě mendéského kozla.

227 NAKONEČNÝ, Milan: Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 53

112

Ze všech přítomných čarodějnic si Satan zvolil tu nejkrásnější, aby s ní

mohl souloţit před zraky všech účastníků. Vyvolená se nazývala „královnou

sabatu“ a po boku Satana předsedala celému shromáţdění po zbytek noci.

Noví členové zde museli Satanovi přislíbit svou věrnost a jako projev úcty jej

políbit pod ocas. Tím dokázali, ţe navţdy zavrhují Boha a Jeţíše Krista

a uvolují se páchat zlo ve jménu Satana.

Po oficiálním obřadu obvykle následovala hostina zahrnující

nejrozmanitější pokrmy. Satan zaujímal čestné místo na svém trůnu a byl

uctíván přítomnými čarodějnicemi, s nimiţ mohl střídavě souloţit. Obecně

se věřilo, ţe během sabatu docházelo k hanobení křesťanských předmětů

a k rouhání vůbec. Pořádaly se čarodějné tance, takzvaná „kola čarodějnic“,

a docházelo také k obcování s démony a dalšími nelidskými stvůrami, které

zde byly přítomné. Samy čarodějnice se mohly dle libosti proměňovat

ve zvířata, například kočky nebo ropuchy.

Průběh sabatu byl v historii mnohokrát popisován, ať uţ se jednalo

o popisy středověkých démonologů nebo moderních okultistů. Pierre

de Lancre, jeden z předních francouzských démonologů, ve svém spise

z počátku sedmnáctého století ještě stále popisuje záliby všech

zúčastněných čarodějnic a čarodějů tím nejodpudivějším způsobem:

„Tančiti neslušně, hodovati hnusně, pářiti se ďábelsky a sodomizovati se

hanebně, rouhati se bohaprázdně, mstíti se zákeřně, honiti se za všemi

poţitky ohyzdnými, nečistými a surově nepřirozenými, váţit si nadevše všech

ropuch, ještěrek, zmijí a různých jedů, vřele milovat smrdutého kozla, celovat

jej zálibně a pářit se s ním hnusně a necudně, zda toto nejsou jisté známky

bezmezné lehkomyslnosti, zavrţeníhodné nestálosti, jiţ není moţno odpykat

jinak neţ v ohni, jaký spravedlnost boţská vloţila v peklo?“228

Středověké představy o sabatu v průběhu staletí nezanikly ani v moderní

době. Duchovní ţák Eliphase Léviho, francouzský hermetik Stanislas

de Guaita, rovněţ vylíčil podobu průběh sabatu ve svém nejznámějším díle

Chrám Satanův:

228 GUAITA de Stanislas. Had genese. Chrám Satanův. Praha: Volvox Globator,

2001, s. 38

113

„Čarodějka vstala na znamení úcty. Leonard ve vteřině vyrostl na délku

dvou metrů a podobá se nyní obrovskému kozlu se zakroucenými rohy.

Matná záře, kterou se zdá vydávat celé jeho tělo, jako bledé ovzduší

vystupuje v kotoučích a podivně zapáchá. Po krajině poletují tisíce bludiček.

Pojednou jedna z nich přilétne, zaplápolá a náhle se objeví mezi ďáblovými

rohy… Neboť tento Mistr Leonard je ďábel! Ze všech čtyř světových stran

vidíme přibíhat, ze všech čtyř úhlů světa vidíme slétat se čaroděje, čarodějky

i démony v pestré směsici. Nebe je zastřeno letem Duchů a pod plamenným

okem Hekaty se matně zatemňuje vzduch, tak matně, jako se země pokrývá

pohyblivými stíny, které se všude proplétají. (…)

Medovina koluje v číších: všichni hodují a opíjejí se. Různé obludy, ďáblice

v rozmanitém přestrojení, opatřují pekelnými lahůdkami stoly, kolem nichţ

se rolník bratrsky dělí se šlechticem či prelátem, kde nejpyšnější dámy bez

závady sedí mezi zběhlíky a poběhlicemi. A tu je dvakrát slyšet příšerný,

bezzvučný, chraplavý hlas, podivný hlas: Pomstěte se, sice zemřete! (…)

Konečně, s vlasy rozcuchanými, celá zimničně se chvějící, královna sabatu

povstane a pronikavým hlasem volá hrozíc pěsti proti nebi: Blesku boţí,

blesku boţí, uhoď sem, odváţíš-li se! V dáli se začíná horizont vyjasňovat

prvními záblesky. Tu se pojednou kozel promění v obrovského kohouta

s plamenným hřebínkem a je slyšet děsivé kykyriky… Shromáţdění se

spěšně rozptýlilo a vše zmizelo...“229

Víra v tyto legendami opředené sabaty čarodějnic přetrvala aţ do dnešní

doby. Nemůţe být náhodou, ţe nejvíce zvyků spojovaných s čarodějnictvím,

například známé „pálení čarodějnic“, připadá na takzvanou Valpurţinu noc,

jeţ je označována jako „noc čarodějnic“.

229 GUAITA de Stanislas. Had genese. Chrám Satanův. Praha: Volvox Globator,

2001, s. 75 - 78

114

Obr. č. 12: Sabat čarodějnic.

Dřevoryt zachycuje dvě čarodějnice, které za podpory démonů připravují

magický lektvar. Obraz podporuje i pověsti o letu na sabat, na který se tyto

„zlé ţeny“ dopravovaly na kozlovi.230

Hans Baldung Grien

230 Hans Baldung. Web Gallery of Art [online]. 2018 [cit. 2018-04-24]. Dostupné z:

https://www.wga.hu/html_m/b/baldung/4/2sabbath.html

115

4. Bible svaté inkvizice

„Malleus maleficarum je mimořádně zajímavé a znepokojení vzbuzující

dílo. Sprenger a Institoris vzbuzují dojem dvou posedlých.“

(Julio Carlo Baroja)

Většina evropských zemí zaţila peklo v podobě planoucích hranic

v průběhu staletí hned několikrát. Hony na čarodějnice byly fenoménem,

který přicházel ve vlnách. Podoba čarodějné hysterie se mohla v rámci

různých geografických oblastí lišit, ovšem strach a hrůza, kterou proţívali

všichni obvinění na mučidlech, zůstávala stejná.

Svůj podíl v šíření „bludů“ o čarodějnicích na svých bedrech nesli lovci

čarodějnic a inkvizitoři, kteří často vlastní zkušenosti s obţalovanými,

včetně následného vyšetřování a soukromých úvah, převáděly do podoby

literární. Existuje velké mnoţství spisů od představitelů církve, které varují

před hrozbou v podobě ďábla a jeho sluţebnic, či nejrůznějších příruček

pro inkvizitory a lovce čarodějnic. Taková díla v sobě soustředila všechny

známé poznatky o čarodějnicích, zabývala se definicemi, rozpoznáváním

případů čarodějnictví a často byla doplňována praktickými radami

pro stíhání čarodějnic či dokonce popisy osvědčených postupů výslechu.

Nezřídka můţeme spatřovat souvislost mezi nárůstem jednotlivých případů

čarodějnictví v době bezprostředně poté, co byla ta či ona příručka vydána.

O všech knihách tohoto typu můţeme prohlásit, ţe se jedná o díla

nevýslovně krutá, která zasazují ránu zdravému rozumu i veškeré lidskosti.

Patrně nejznámější ze všech čarodějných příruček je bezpochyby

nechvalně proslulé Kladivo na čarodějnice, latinsky Malleus maleficarum,

které bylo pro mnohé podobné hrdým vzorem. Samotnému vydání Kladiva

na čarodějnice předcházela řada neblahých okolností, které měly ve svém

součtu za následek smrt tolika nevinných lidí.

116

Často se stávalo, ţe inkvizitoři během vykonávání svých povinností

naráţeli na odpor místních, ať jiţ z příslušníků světské či církevní moci.

Jinak tomu nebylo ani v případě německých dominikánů Heinricha

Kramera a Jacoba Sprangera.

Na rozdíl od jiných byli oba tito muţové v přízni papeţe Inocence VIII.,

čímţ se téţ do značné míry zaslouţili o vydání proslulé „čarodějnické“ buly

z roku 1484, Summis desiderantes affectibus. 231 Podpořeni papeţovými

laskavými slovy a jeho poţehnáním se rozhodli dovést svůj boj se zlem

v německých zemích k dokonalosti. Výsledkem jejich snaţení je jedna

z nejodpudivějších knih v celé historii.

Rukopis Malleus maleficarum spatřil světlo světa poprvé v roce 1486

a jeho vydání předcházela několik let dlouhá neúnavná práce dvou autorů,

Heinricha Kramera a Jacoba Sprangera. Poprvé bylo Kladivo vydáno tiskem

v roce 1487 ve Štrasburgu. O faktu, ţe příručka patřila k oblíbeným dílům,

svědčí skutečnost, ţe jen do roku 1669 následovalo celkem dalších dvacet

devět vydání, včetně vydání v němčině, francouzštině, angličtině,

španělštině a italštině.232

Ačkoliv Kladivo na čarodějnice nalezlo v mnohých zemích široký ohlas

veřejnosti, na první pohled je očividné, ţe jeho četba nemohla být nikdy

jednoduchá. Oba autoři byli členy dominikánského řádu a absolventy

teologické fakulty. Jejich dílo vyrostlo na základech Písma svatého

a předních teologických spisů křesťanských velikánů jako byli svatý

Augustin nebo Tomáš Akvinský.

Jacob Sprenger působil jako profesor teologické fakulty a posléze jako

děkan na universitě v Kolínu nad Rýnem. Ačkoliv mimo jiné působil svého

času jako inkvizitor v Porýní, tvrdí se, ţe na sepsání Kladiva na čarodějnice

měl daleko větší podíl Heinrich Kramer, jenţ byl ve věci horlivější neţ

Sprenger.

231 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 100 232 ŠINDELÁŘ, Bedřich. Hon na čarodějnice. Praha: Svoboda, 1986, s. 35

117

Heinrich Kramer působil jako převor dominikánského konventu

v Schlettstadtu v Dolním Alsasku a s jeho osobou se setkáváme také

v českých zemích, kde velmi aktivně zbrojil proti husitskému hnutí

a příslušníkům Jednoty bratrské. 233 V literatuře se uvádí, ţe Kramer

nepatřil mezi bezúhonné muţe a ţe dokonce umě vyuţil Sprengerova vlivu

na kolínské universitě, aby Kladivu zajistil dobrou pověst. 234 Tu největší

autoritu jejich dílu však zajistila čarodějnická bula papeţe Inocence VIII., jiţ

autoři ve své horlivosti citovali v úvodu celé knihy.

Nemůţeme říci, ţe by uveřejnění Kladiva v prvních letech mělo zásadní

vliv na nárůst čarodějnických procesů v Německu. Největší vlny

pronásledování čarodějnic Evropu zachvátily přibliţně po roce 1560, kdy se

jednotlivé případy takzvaného čarodějnictví zvrhly ve skutečné masové

hony.235

Tento nový rozměr procesů s čarodějnicemi můţeme dávat do souvislosti

s počínající ideologickou a viditelnou hospodářskou krizí, které viditelně

postihly kontinent ve zmiňovaném období.236 Jistě nebylo správné tvrdit, ţe

hony na čarodějnice byly v kaţdém případě přímo iniciované církevními

příslušníky nebo vrchností. Je popsáno mnoho případů, kdy se obyčejní lidé

snaţili naleznout příčiny neštěstí a doţadovali se spravedlnosti

na domnělých „čarodějnicích“. Jako inspiraci Kramerovi během sepisování

Kladiva na čarodějnice pak poslouţil reálný proces s čarodějnicemi

v Ravensburgu z roku 1484, jenţ vyústil v popravu čtyřiceti osob. 237

V jednom z dopisů, který zaslal o sedm let později městské radě

v Norimberku, se Heinrich Kramer vychloubal skutečností, ţe jen

v důsledku jeho přímé působení skončilo na popravišti na dvě stovky

čarodějnic.238

233 LENKOVÁ, Jitka: Autoři Kladiva. Malleus Maleficarum: Kladivo na čarodějnice. Michal Zítko – Otakar II., Praha, 2000, s. 7-8 234 ŠINDELÁŘ, Bedřich. Hon na čarodějnice. Praha: Svoboda, 1986, s. 36 235 BEHRINGER, Wolfgang. Čarodějnictví: globální historie. Praha: XZY, 2016, s. 155 236 MUCHEMBLED, Richard: Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox

Globator, 1997, s. 82 237 Tamtéţ, s. 58 238 Tamtéţ, s. 59

118

Kladivo na čarodějnice je systematicky rozdělené do tří celků. První část

textu je zásadní, neboť obsahuje řadu důleţitých otázek ohledně

rozpoznávání čarodějnictví a o těţkosti takového provinění a hříchu.

Jednotlivé kapitoly druhé části knihy se zabývají otázkami, jakými způsoby

čarodějnice uţívají svá maleficia a popisují prohřešky, jichţ se čarodějnice

dopouštějí. Třetí část pak pojednává o způsobech, jak provádět správně

výslechy s podezřelými čarodějnicemi, jaká je pravomoc soudce či

o vynášení rozsudků nad nimi. Při četbě Kladiva zjistíme, ţe ačkoliv vznikl

v době, kdy se jiţ váţně hovořilo o sabatu čarodějnic, pojednání o tomto

fenoménu není součástí textu. Daleko více se autoři snaţí odpovědět

na palčivé otázky typu, jak se čarodějnice spolčují s ďábly a proč jsou

takovéto „kacířské nákaze“ daleko náchylnější ţeny neţ muţi.

V úvodu Kladiva na čarodějnice můţeme nalézt zásadní stanovisko

ohledně víry v čarodějnictví. Jelikoţ Bible má na existenci čarodějnictví

jasný názor, zdůrazňují rovněţ autoři Kladiva tento postoj k fenoménu

čarodějnictví v historii:

„Protoţe víra v existenci čarodějnic patří k základním článkům katolické

víry, trvání na opaku zavání kacířstvím.“239

Také sv. Tomáš Akvinský zdůrazňuje, ţe nevíra v čarodějnictví je

neslučitelná s poselstvím Písma svatého.

„Tedy mýlí se ti, kteří tvrdí, ţe nic jako čarodějnictví není a ţe čarodějnictví

je čistě věcí představivosti, dokonce navíc jsou přesvědčeni o tom, ţe ďáblové

existují jen v představách nevědomých a prostých lidí…“240

Jedním z typických znaků Kladiva na čarodějnice je výrazná misogynie,

kterou jsou místy prosáklá slova jeho autorů. Nejen Heinrich Kramer věřil,

ţe ţeny jsou slabé, záludné a na rozdíl od muţů náchylnější podlehnout

pokušení a svodům ďábla. Nelze tvrdit, ţe jde o tradiční zobrazení ţeny

v křesťanství, neboť také v jeho rámci nalezneme mnoho významných ţen

počínající Pannou Marií i následným zástupem světic.

239 KRAMER, Heinrich a SPRENGER Jacob. Malleus Maleficarum: Kladivo na čarodějnice. Praha: M. Zítko – Otakar II., 2000, s. 27 240 Tamtéţ, s. 29

119

Na druhou stranu byla křesťanská nauka ve sporu s ţenským pokolením

jiţ od doby, kdy Eva svým rozhodnutím utrhnout ovoce ze Stromu poznání

prokázala v samých počátcích lidského rodu ţenskou slabost a uvrhla jej

do stínu dědičného hříchu. Podle Kramera jiţ samotné slovo ţena, latinsky

femina, vyjadřuje její vrozené předpoklady k odpadlictví a označení femina

rozděluje do dvou částí. Slova fe jako fides neboli víru a slovo minus pak

překládá doslova jako „ta, která méně věří“.241

Viditelné zaujetí proti ţenám není pouze záleţitostí autorů Kladiva. Jiţ

dávno před jeho sepsáním bylo o ţenách smýšleno jako o slabším z obou

pohlaví a tudíţ náchylnějším k ďábelským svodům:

„Pokud jde o první otázku, proč se větší mnoţství čarodějnic nachází

v křehčím ţenském pohlaví neţ mezi muţi, to je skutečnost, proti které je

zbytečné něco namítat, protoţe byla ověřena mnoha zkušenostmi, nehledě

na slovní výpovědi hodnověrných svědků.“242

Kramer a Sprenger jsou přesvědčeni, ţe ţeny se s ďáblem spolčují, jelikoţ

pouze on můţe nasytit jejich věčný, neukojitelný chtíč. Na mnoha

příkladech z Bible pak autoři ukazují, ţe ţeny jsou ţádostivé, marnivé,

pomstychtivé, zběhlé ve lhaní a rozhodně méně zboţná neţ muţi:

„Nyní o hříšnosti ţen, jak se o ní hovoří v Bibli (Kazatel, kap. 25.): Není

ţádné hlavy nad hlavu hada a není zloby nad zlobu ţen. Raději bych ţil se

lvem a s drakem neţ sdílel dům s hříšnou ţenou.“243

„Co jiného je ţena neţ nepřítelem přátelství, trest, před nímţ není úniku,

nevyhnutelné zlo, přirozené pokušení, případná pohroma, domácí nebezpečí,

rozkošná škoda, přírodní zlo, vymalované ve správných barvách!“244

V závěru kapitoly o náchylnosti ţen k čarodějnictví autoři svůj postoj

k věci shrnují vlastními slovy:

„Veškeré čarodějnictví pochází od hříšného chtíče, který nelze v ţenách

nasytit. (…) Proto aby uspokojily své ţádosti, spojují se dokonce i s ďábly.

Mohlo by být předloţeno mnoho takových důvodů, avšak pro pochopení to je

dostatečně jasné, ţe není proč se divit, ţe je shledáváno více ţen neţ muţů

241 BEHRINGER, Wolfgang. Čarodějnictví: globální historie. Praha: XYZ, 2016, s. 90 242 KRAMER, Heinrich a SPRENGER Jacob. Malleus Maleficarum: Kladivo na čarodějnice. Praha: M. Zítko – Otakar II., 2000, s. 105 243 Tamtéţ, s. 107 244 Tamtéţ, s. 107

120

nakaţených kacířstvím čarodějnictví. A v důsledku toho je lépe hovořit

o kacířství čarodějnic neţ čarodějů, neboť tento název vychází z té početnější

části. A budiţ poţehnán Nejvyšší, který muţské pokolení uchránil

od takového velkého zločinu, neboť on si přál zrodit se a trpět pro nás a proto

nadal muţe takovou výsadou.“245

Heinrich Kramer a Jacob Sprenger dále do svého díla dále zahrnuli

veškeré dosavadní pověsti a pověry o čarodějnicích. Druhá část knihy se tak

zabývá všemi „odpornými“ čarodějnickými zločiny a rozebírá způsoby, jak se

čarodějnice spolčují s ďábly, jak čarodějnice lidem způsobují nemoci, brání

v plození, působí škody na dobytku a úrodě, přivolávají bouře, krupobití

a blesky, očarovávají mysl i těla lidí a vyvolávají v nich nechtěnou lásku či

nenávist.

Ve třetí části se autoři Kladiva obrací v rámci třiceti pěti otázek

k soudcům a vyšetřovatelům. Nabádají soudce, aby případy projednávali

„tím nejjednodušším a nejobecnějším způsobem bez argumentů a půtek

advokátů.“ 246 Vţdy bylo lepší, kdyţ bylo řízení zahájeno na popud

„informátora vedeného horlivostí“ anebo z důvodu „obecného rozruchu

a pověstí.“ Nebylo doporučováno, aby případy předkládal před soud ţalobce,

který měl v případě raději vystupovat pouze jako informátor.

Následuje podrobný popis návodu toho, jak správně vyslýchat svědky,

a také způsobu, jak se vypořádat s nejrůznějšími pochybnostmi ohledně

předchozích otázek a následných odpovědí. Dále se zde podrobně hovoří

o způsobu věznění a o povinnostech, které by měl dodrţet kaţdý soudce

před výslechem a mučením: „Obecná spravedlnost poţaduje, ţe čarodějnice

by neměla být odsouzena k smrti, pokud není usvědčena svým vlastním

doznáním.“247 O tom, ţe zmíněnému doznání často předcházelo psychické

i fyzické trýznění obţalované čarodějnice není třeba se dlouze rozepisovat.

245 KRAMER, Heinrich a SPRENGER Jacob. Malleus Maleficarum: Kladivo na čarodějnice. Praha: M. Zítko – Otakar II., 2000, s. 117 246 Tamtéţ, s. 481 247 Tamtéţ, s. 507

121

Autoři se rovněţ zabývají faktem, jak ďábel můţe učinit čarodějnici

necitelnou vší bolesti, ovšem popisují i případy, kdy ďábel z vlastní vůle

dovolí čarodějnici přiznat svou vinu. Rovněţ by se podle jejich názoru

nemělo zapomínat na skutečnost, ţe na různé druhy kacířství by měly být

uţívány různé způsoby dotazování, vyslýchání i mučení.

Obecně se věřilo, ţe čarodějnice nejsou schopny ronit slzy, a to dokonce

během výslechů a nejrůznějšího mučení. Toto přesvědčení bylo zaloţené

na víře, ţe „milost slz je jedním z největších darů daných kajícníkům, které

mohou proniknout aţ do nebe a porazit neporazitelné.“ 248 Čarodějnice tak

mohly být na místě zapřísahány nejrůznějšími svatými jmény, ab ronily

slzy, ovšem toho nemohly být podle všeho schopny. Pokud tak učinily,

museli vyšetřovatelé připustit, ţe jim to ve své prohnanosti a vychytralosti

ďábel přeci jen dovolil. Během procesu měli dbát všichni zúčastnění

nejvyšší opatrnosti a měli učinit všemoţná opatření proti tomu, aby

podlehly kouzlům čarodějnice. Z toho důvodu se například doporučovalo

obţalovanou čarodějnici přivést do soudní síně pozadu.

Během četby Kladiva zjišťujeme, ţe existovali tací, kteří doporučovali

čarodějnici během výslechu ujišťovat falešnými sliby za účelem získání

doznání. Poté, co se čarodějnice doznala ke svým „zločinům“, mohl být tento

slib porušen a čarodějnice měla být upálena.

Oficiálně nebylo Kladivo na čarodějnice katolickou církví nikdy schváleno.

Pravdou ovšem zůstává, ţe v průběhu let našla tato hrozivá kniha čestné

místo v knihovně mnohého inkvizitora a v jeho rukou se proměnila

v mocnou zbraň. Kladivu na čarodějnice předcházela celá řada čarodějných

příruček a po jeho vydání ještě více následovala. Odkazy na dílo dvou

dominikánských inkvizitorů bychom nalezli jak ve Francii, tak

ve Španělsku, Itálii a dokonce i na britských ostrovech.

Dopad jejich „kladiva“ vyvolal ve všech zemích mocnou ozvěnu…

248 KRAMER, Heinrich a SPRENGER Jacob. Malleus Maleficarum: Kladivo na

čarodějnice. Praha: M. Zítko – Otakar II., 2000, s. 517

122

Obr. č. 13: Malleus maleficarum.

Titulní strana Kladiva na čarodějnice z lyonského vydání z roku 1669.249

249 Malleus maleficarum. In: Wikipedia: the free encyclopedia[online]. San Francisco

(CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2018-04-24]. Dostupné z:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Malleus_maleficarum

123

Vedle německých zemí byla čarodějnou hysterií velmi silně zasaţena

Francie. Stalo se tak přibliţně rovněţ kolem poloviny šestnáctého století.

Velmi významnou osobností ve věci čarodějnictví byl tehdy filosof a právník

Jean Bodin, který je ovšem postavou v mnoha věcech rozporuplnou.

Na jedné straně hlásal Bodin náboţenskou toleranci, uvaţoval o základních

lidských právech a předznamenal zrod moderního veřejného práva. Na té

druhé se v roce 1580 uvolil k sepsání další z pekelných rukovětí nazývané

Démonomanie čarodějnic (v originále Démonomanie des sorciers).250 Od doby

svého prvního vydání vyšla kniha během následujících dvaceti let celkem

desetkrát a podobně jako Kladivo se těšila značné oblibě. Bodin sám působil

po jistou dobu jako soudce a z této pozice se účastnil mnohých procesů

s domnělými čarodějnicemi. Byl přesvědčen o tom, ţe lidé, kteří se snaţí

čarodějnictví popírat, bývají často sami pod nadvládou ďábla.

Knihu Démonomanie čarodějnic sepsal s úmyslem pomoci soudcům

v projednávání případů čarodějnictví a nabádal je k důslednosti v rámci

samotného vyšetřování. Osobně byl příznivcem velmi brutálních metod

mučení, včetně mučení dětí, které měly být tímto způsobem donuceny

svědčit proti vlastním rodičům.251 Bodin zastával ve věci čarodějnic jasné

a tvrdé názory a byl přesvědčen o satanistickém spiknutí a na rozdíl

od Kladiva na čarodějnice se ve svém díle zabývá i problematikou sabatu.252

Jeho horlivost se projevovala v odsuzování odpůrců honů na čarodějnice

a ve výzvě lidu, aby se nebál vydávat případné viníky. Jeho osoba i dílo byly

v historii čarodějnických procesů ostatními lovci čarodějnic jistě shledány

jako inspirující.

Svým způsobem se mezi nejznámější lovce čarodějnic zapsal také

Nicholas Rémy, proslulý francouzský démonolog, právník a autor spisu

Démonolatreiae z roku 1595. Rémy byl podobně jako Bodin zastánce co

nejtvrdšího přístupu k osobám obviněným z čarodějnictví a sám se zasadil

o potrestání mnohých domnělých čarodějnic a čarodějníků.

250 MUCHEMBLED, Richard. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox Globator, 1997, s. 92 251 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 136 252 MUCHEMBLED, Richard. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox

Globator, 1997, s. 93

124

V jednom z dopisů se neváhal vychloubat, ţe jich na smrt během deseti

let svého působení v Lotrinsku poslal více neţ devět set.253 Jeho nenávist

vůči čarodějnicím je patrná ze samotného Rémyho díla. Ta patrně čišela

z nešťastné smrti jeho nejstaršího syna, který zemřel poté, co Rémy odmítl

darovat almuţnu jedné staré ţebračce. Uvěřil, ţe nešťastnice byla

čarodějnicí, která uvalila na jeho rodinu prokletí a jako čarodějnici ji nechal

upálit zaţiva.254

„Pokud jde o mne, který se tak dlouho a nepřetrţitě zasazoval

o vyšetřování čarodějnic, nebudu se bát svobodně a otevřeně hlásat svůj

názor na ně a dělat vše, co je v mé moci, abych vyjevil pravdu, a to sice ţe

jejich ţivoty jsou poskvrněny tolika rouháním, čárami, podivuhodnými

ţádostivostmi a hanebnými zločiny, ţe nemohu být pobouřen tím, pokud

tvrdím, ţe je spravedlivé vystavit kaţdého takového mučení i smrti

v plamenech, a ţe své hříchy mohou tímto trestem vykoupit a tím poslouţit

jako příklad a varování pro ostatní.“255

Rémyho spis Démonolatreiae je podobného raţení jako Kladivo

na čarodějnice a odkazuje se na velké mnoţství předešlých děl, a to nikoliv

pouze děl teologických. Na rozdíl od svého předchůdce neopomíjí podrobné

popisy sabatu a uctívání ďábla, včetně nechutných hostin, tanců

a sexuálních orgií. Sama o sobě tak nepředstavuje pouhou inkvizitorskou

příručkou, ale měla téţ slouţit jako výstraha všem čarodějnicím

a čarodějům:

„Běda také těm, kteří by zlehčovali tak hrozivý a ohavný zločin a snaţili by

se sníţit jeho potrestání na základě projevené lítosti, pohlaví či jiné

nerozváţnosti, které by se ţádný zdravý člověk neodvaţoval povaţovat

za důvod k milosrdenství!“256

253 MUCHEMBLED, Richard. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox

Globator, 1997, s. 93 254 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 136 255 RÉMY, Nicholas. Demonolatry. An Account of the Historical Practise of Witches.

New York: Dover Public, 2008, s. 188 256 Tamtéţ, s. 188

125

Rémyho Demonolatreiae byla ve své době velmi populární a společně

s příručkou španělského jezuity Martina del Ria nazvanou Disquisitionum

Magicarium spolehlivě nahradily Kladivo na čarodějnice, o němţ by se dalo

říci, ţe bylo v mnohých ohledech překonané. 257 Kniha Disquisition

Magicarum v sobě zahrnovala tři svazky a byla vydána v posledních letech

šestnáctého století. Španělský inkvizitor se v ní podobně jako jeho

předchůdci podrobně rozepisoval o škodlivých maleficiích čarodějnic a také

o nočních sabatech a moci, kterou oplývá ďábel.258

V roce 1608 vydal italský mnich Francesco Mario Gauzzo příručku

poněkud odlišného raţení. Dílo Compendium maleficarum se stalo

atraktivním nikoliv pro svůj text, který se výrazně neliší od ostatních, ale

pro soubor dvaceti dvou originálních dřevorytů zachycujících všemoţné

dosavadní představy o čarodějnicích. Čtrnáct z nich zobrazuje pouze

probíhající sabat čarodějnic. Čarodějnice jsou zde zobrazeny při pošlapávání

kříţe, během letu na hřbetu kozla či při aktu uzavírání pověstné smlouvy

s ďáblem. Dále je zde zobrazen tradiční mýtus o průběhu sabatu v podobě

čarodějnických hostin, tanců a zvrtlých sexuálních orgií.259 Sám Guazzo

během své praxe několikrát přistoupil k exorcismu ďábla a ve své práci se

nechal inspirovat jiţ zmiňovaným lotrinským právníkem Nicholasem

Rémym.260

Rémyho dílo inspirovalo v mnohém také burgundského soudce Henryho

Bougeta, který se řadí mezi přední francouzské lovce čarodějnic. Bouget

sám vydal v roce 1602 spis s názvem Discours des Sorciers, jenţ zachycoval

vlastní zkušenosti v procesech s čarodějnicemi v době, kdy působil jako

soudce v Burgundsku.

S obţalovanými čarodějnicemi neměl soudce Bouget podobně jako ostatní

soudci v dobách fanatických honů ţádné slitování. Zastával názor, ţe „se

čarodějnice všude vyskytují po tisících a mnoţí se na zemi stejně jako červi

v zahradě.“261

257 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 137 258 MUCHEMBLED, Richard. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox Globator, 1997, s. 158 259 Tamtéţ, s. 158 260 BEHRINGER, Wolfgang. Čarodějnictví: globální historie. Praha: XYZ, 2016, s. 187 261 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 137

126

Také Bouget se podobně jako Rémy chlubil tím, ţe během svého

působení v Burgundsku nechal údajně upálit na hranici na šest set

čarodějnic.262

„Kéţ by všechny mohly být najednou upáleny v jednom velkém ohni.“263

Svým zápalem v otázce stíhání čarodějnic proslul také další

z francouzských právníků. Kdyţ byl Pierre de Lancre poslán do nejjiţnějších

koutů Francie, do Baskicka, jiţ krátce po svém příjezdu nabyl přesvědčení,

ţe je většina místních kněţí ve spolčení s ďáblem. Během svého ţivota vydal

na téma čarodějnictví a kouzelnictví celkem tři práce, přičemţ se snaţil

kráčet ve šlépějích „velkých“ předchůdců – Bodina, Rémyho a Bougeta.

Podle de Lancra se v případě oblasti Baskicka jednalo o zvlášť mohutný

výskyt čarodějnic a mezi obyvatelstvem „bylo jen málo rodin, kterých se

nějak nedotklo čarodějnictví“.264 Ve věci čarodějnictví v dané oblasti se stal

více neţ posedlým a kvůli jeho teorii o hromadném spiknutí skončilo svůj

ţivot na hranici přibliţně osmdesát nevinných lidí.265

Fanatičtí pronásledovatelé nepůsobili pouze ve Francii, Španělsku či

německých zemích. Ve skutečnosti kaţdá země, které se dotkla vlna

pronásledování čarodějnic, měla svého proslulého „lovce čarodějnic“.

Na vzdálených britských ostrovech proslul jako horlivý vykonavatel práva

Matthew Hopkins, jenţ se sám sebe nazýval „hlavní vyšetřovatel čarodějnic.“

Hopkins byl ďábel, který si ještě v polovině sedmnáctého století postavil

na vyhledávání domnělých čarodějnic výnosné ţivobytí. Za lidský ţivot si

účtoval dvacet šilinků, včetně náhrady výdajů za dopravu, ubytování a také

za stravu.266 Hopkins se stal fanatickým příznivcem nechvalně známých

zkoušek vodou, takzvaných „čarodějnických lázní“, a mezi jeho oblíbené

techniky mučení patřila metoda spánkové deprivace. Aby získal poţadované

přiznání, nestyděl se zavírat do vězení nevinné děti, které následně obracel

proti jejich rodičům:

262 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 138 263 Tamtéţ, s. 137 264 BEHRINGER, Wolfgang. Čarodějnictví: globální historie. Praha: XYZ, 2016, s. 189 265 Tamtéţ, s. 189 266 FELDMANN, Christian. Friedrich Spee: procesy s čarodějnicemi. Velehrad:

Refugium Velehrad-Roma, 2003, s. 141

127

„Děti čarodějnic, které se nechtějí doznat, musí být také zatčeny, a kdyţ se

s nimi bude laskavě zacházet, budou vypovídat proti své matce.“267

V roce 1645 vyvolal Hopkins v hrabství Essex v Chelmsfordu známou

čarodějnickou hysterii, v rámci které inicioval hromadnou popravu celkem

devatenácti obviněných osob. Tato poprava vešla do historie čarodějnických

procesů jako nejmasovější v Anglii. 268 Podobně jako jeho kolegové

z kontinentu, také on se stal autorem jedné z proslulých čarodějnických

příruček. Knihu The Discovery of Witches and Witchcraft sespal Hopkins

ve spolupráci se svým věrným pomocníkem Johnem Stearnem dva roky

po fiasku v Chelmsfordu. Jelikoţ samotná Hopkinsova kariéra neměla

dlouhého trvání, snaţil se vytvořit cosi, v čem by nadále přeţíval jeho odkaz:

„Je těţké říci, co činí čarodějnici čarodějnicí. Protoţe Ďábel (se svolením

Boha) umí ubliţovat lidským tělům a prostřednictvím čarodějnických prokletí

sesílat špatné události na naši společnost. Toto jsou pádné důvody pro jejich

vyhledávání a vyšetřování. Proto je třeba rozeznávat, co činí čarodějnici

čarodějnicí. My sami bychom se neměli jako ohavní pohané upínat ke zlu

a ještě méně k dalším ohavnostem. A ti, kteří čarodějnice vyhledávají, bývají

obvykle bezboţnými a zlými, pronásledovaní zlým duchem, jenţ do nich vnesl

toto počínání.“269

Autoři těchto „příruček“ i mnozí jim podobní mohli hovořit různými

jazyky a vykonávat své „dílo“ v různých historických dobách, ovšem jejich

poselství zůstávalo stejné. Všichni z nich vyzývali ostatní k tomu, aby vedli

vytrvalý a neúnavný boj se zlem v podobě čarodějnic, neboť právě ony

symbolizovaly ďáblovu moc zde na zemi.

Vlny pronásledování čarodějnic přicházely a zase odcházely a s postupem

času docházelo i ke změně mentality samotných lidí. Kdyţ nastala doba

prozření a hony na čarodějnice se staly alespoň v některých částech světa

konečně minulostí, díla fanatických lovců čarodějnic neslouţila jako důkaz

jejich zboţné horlivosti, ale důkazem lidské krutosti a omezenosti.

267 FELDMANN, Christian. Friedrich Spee: procesy s čarodějnicemi. Velehrad:

Refugium Velehrad-Roma, 2003, s. 142 268 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 143 269 HOPPKINS, Matthew a STEARNE John. The Discovery of Witches and Witchcraft: The Writings of the Witchfinders. Brighton: Puckrel Publishing, 2007, s. 37 – 38, vl.

překlad

128

Obr. č. 14: Tortura.

Inkvizitoři byli při mučení svých obětí nanejvýš vynalézaví a nemilosrdní.

Mučení vodou patřilo ke způsobům obzvlášť krutým.270

270 BESSONOV, Nicolay. Tortures and inquisition. Inquisition-Art [online]. 2018 [cit.

2018-04-24]. Dostupné z: http://www.inquisition-art.net/eng/pitka1.htm

129

5. Stoupenci a odpŧrci pronásledování

„Pravda nemá většího nepřítele neţ předsudek.“

(Friedrich Spee von Langenfeld)

Hony na čarodějnice měly v různých evropských zemích rozličný průběh

a jejich rozmach mohl mít ty nejrůznější příčiny. Nejčastějším důvodem

pro vyvolání pekla v podobě honů na čarodějnice byly odjakţiva

hospodářské problémy, kdy se právě lidská bída a neštěstí stala jakýmsi

podhoubím pro rozšiřování čarodějnických pověr. V jiných případech bylo

pronásledování iniciováno shora prostřednictvím náboţenských fanatiků

a jejich touhou o spasení křesťanského světa. Na některých místech lidé

prozřeli relativně brzy a jejich historie je tak poznamenána mnohem méně

neţ dějiny jiných států. Například severské země poznamenala čarodějná

hysterie znatelně menší měrou neţ státy jiţní Evropy. Některé významné

osobnosti naší historie se řadili k zastáncům nesmyslného vraţdění, jiní se

snaţili v lidech probudit poslední zbytky rozumu a bojovali za jejich

ukončení.

Šestnácté století předznamenávalo vrchol pronásledování domnělých

čarodějnic a čarodějníků ve století sedmnáctém. Toto „nešťastné šestnácté

století“ je kromě jiného poznamenáno soubojem náboţenských idejí

a reformování základních křesťanských principů, dobou, v níţ vyvrcholil boj

za očistu církve a lesku, jeţ ztratila během předchozích staletí pokrytectví

a zkaţené morálky. Pravdou zůstává, ţe ač mohli mít lidé, označující se jako

protestanti, sebelepší úmysly, v otázce čarodějnictví zůstávali stejně

neúprosní a nemilosrdní:

„Čertovy kurevníci, čarodějníci, často způsobují, ţe nečas postihne

dobytek, obilí, domy a statky, nikoliv snad proto, ţe by to ďábel nedokázal

sám udělat bez kouzelníků, vţdyť on je pán světa a osobuje si pro sebe

130

boţský majestát, a přesto to nechce provádět sám, bez lidského díla

a pomoci…“271

Autorem těchto slov není nikdo jiný neţ jeden z nejvýznamnějších muţů

německé reformace, teolog a kazatel Martin Luther, jenţ proslul svým bojem

za reformaci církve a nápravu křesťanského ţivota.

Takto nevybíravě se o čarodějnicích vyjadřuje ve své postile z roku 1522.

Ačkoliv jen několik málo let dříve „přibil na vrata“ svých devadesát pět tezí,

svým postojem k věci čarodějnictví se nijak neodlišoval od středověkých

démonologů ani pozdějších „lovců čarodějnic“. Luther po celý svůj ţivot

věřil, ţe čarodějnice představují to nejhorší zlo mající původ ve spojení se

samotným ďáblem. Podobně jako ostatní inkvizitoři byl přesvědčen, ţe

čarodějnictví je čímsi jako „výsadou ţeny“ a svá prohlášení nezapomínal

podporovat výroky z Bible, která ţeně jiţ od počátku přisuzovala slabší

povahu snadněji podléhající hříchům:

„Nechal bych je všechny upálit.“272

Pokud by se Luther nestal kazatelem, osvědčil by se jako horlivý

inkvizitor, jenţ by se snadno vyrovnal proslulým muţům v dějinách jako

Thomas Torquemada či Heinrich Kramer. Přes své pokrokové názory ve věci

reformace si v mysli stále nesl všechny pověry o vlastnostech a skutcích

čarodějnic, které byly rozšířené mezi obyčejnými lidmi i mezi křesťanskými

vzdělanci, od obcování s démony přes uhranutí aţ po praktikování škodlivé

magie. Všechny tyto „ďáblovy nevěstky, které se oddávají Satanovi“, měly

být podle Luthera ze země nemilosrdně vyhlazeny. Prohlašoval, ţe on sám

a jeho ţena se měli několikrát stát terčem jejich útoku a pouze díky Boţímu

zásahu nedošli k újmě. 273 Na oplátku se měl tento bývalý augustinián

zasazovat o jejich odhalení a potrestání. Pro Luthera bylo čarodějnictví tím

nejtěţším hříchem ze všech.

„Jestliţe všechny hříchy jsou odpadlictvím od boţího díla, kterým je bůh

hrozně rozhněván a uráţen, pak čarodějnictví nechť je plným právem pro

svou ohavnost nazýváno rebelií a tak velkou neřestí, kterou se proviňujeme

především na boţském majestátu…

271 ŠINDELÁŘ, Bedřich. Hon na čarodějnice. Praha: Svoboda, 1986, s. 43 272 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 133 273 ŠINDELÁŘ, Bedřich. Hon na čarodějnice. Praha: Svoboda. 1986, s. 44

131

Jelikoţ čarodějnictví je ošklivé, strašlivé odpadlictví, kdy člověk se

od boha, jemuţ sloţil slib a přísahu, odebéře k ďáblovi, pak je plným právem

trestán na hrdle.“274

Nejen Martin Luther, ale také jemu podobní příznivci reformace byli

v mnohém horlivými zastánci honů na čarodějnice. Jan Kalvín, v mnoha

ohledech pragmatický myslitel, oplýval v otázce čarodějnictví podobnými

názory jako jeho německý „kolega“ Luther a čarodějnictví podobně jako on

povaţoval za největší uráţku Boţího majestátu.

Mezi léty 1542 a 1546 se tento francouzský reformátor osobně angaţoval

v procesu ve švýcarské Ţenevě. Stalo se tak poté, co byla oblast stiţena

morem. Kalvín se tehdy snaţil osobně přesvědčit ţenevskou městskou radu,

aby připisovala původ neštěstí čarodějnickému spiknutí. Ţádal, aby byli

všichni čarodějové a čarodějnice z oblasti „vymýceny“. 275

Doba, kdy se protestanti snaţili vymanit z vlivu katolické církve, byla

dobou chaosu a zmatků. Země byly poznamenány nekonečnými boji mezi

katolíky a protestanty, důsledky těchto bojů však trpěli hlavně nevinní lidé.

Tato skutečnost pak mohla představovat snadnou záminku pro rozpoutání

dalšího pronásledování těch, kteří „páchali z ďáblovy vůle zlo“.

Ačkoliv katolíky a protestanty rozdělovala vzájemná řevnivost a zjevné

spory, ve věci čarodějnictví byly oba tábory za jedno. Z pramenů máme

zprávy jak o individuálních procesech, tak o hromadných popravách.

Například katolíci v Trevíru dospěli roku 1586 k názoru, ţe jsou tamější

čarodějnice zodpovědné za neúrodu, jeţ byla ve skutečnosti zapříčiněna

neobvykle dlouhou zimou. Upáleno bylo tehdy sto dvacet lidí. O tři roky

později v saském Quendlinburgu pak upálili protestantští fanatici během

jediného dne sto třicet tři lidí, aniţ by se obtěţovali prokázat jim v rámci

soudního řízení vinu.276

274 ŠINDELÁŘ, Bedřich. Hon na čarodějnice. Praha: Svoboda. 1986, s. 44 275 MUCHEMBLED, Richard. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox

Globator. 1997, s. 45 276 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 134

132

V rámci všeho chaosu, který přinášelo „nešťastné šestnácté století“,

a mezi vší krutostí, jeţ ovládala srdce katolíků i protestantů po celé Evropě,

představoval zářnou výjimku Johann Weyer. Tento nizozemský lékař, který

byl mimo jiné ţákem proslulého mága Heinricha Cornelia Agrippy, se

problematikou čarodějnictví zajímal blíţe z pozice osvíceného učence

a myslitele. Nepočínal si natolik kacířským způsobem, aby vyvracel

existenci čarodějnictví, nýbrţ vystupoval proti pověrám, které kolovaly

o takzvaných „čarodějnicích“. Opíraje se o významné filosofy, teology

i právníky, které doplnil o vlastní zkušenosti, došel Johann Weyer k závěru,

ţe je třeba změnit pohled, jakým je na čarodějnice nahlíţeno. Aby své

myšlenky podpořil, nechal v roce 1563 vydat tiskem na tehdejší temnou

dobu průkopnické dílo De Praestigiis Daemonum (O šalbách démonů), jeţ se

stalo symbolem boje proti honům na čarodějnice.

Weyer se domníval, ţe čarodějnice nemají ve skutečnosti ţádnou moc,

kterou by mohly škodit lidem. Víra v maleficia, která údajně čarodějnice

prováděly za podpory ďábelské moci, byla jen důsledkem lidské

nevědomosti a nevzdělanosti. Sám si jako lékař uvědomoval původ celé řady

obávaných nákaz a nemocí, stejně jako vliv počasí, které mohlo negativním

způsobem ovlivňovat po celé roky mnoţství a kvalitu úrody.

Čarodějnice v tom smyslu, jak jej přijímala církev, podle Weyerova mínění

neexistovala a tudíţ ani procesy s obţalovanými ze zločinu čarodějnictví

neměly právní opodstatnění a jevily se jako nespravedlivé.

„Čarodějnice je ţena, která na základě neprávem jí přisuzovaného,

předstíraného a domnělého paktu s ďáblem věří, ţe můţe všemoţné zlé

skutky způsobit pomocí myšlenek, zaklínání, pomocí pouhého pohledu anebo

jiných směšných prostředků, naprosto nezpůsobilých k dosaţení nějakého

jejího záměru, jako například rozhýbat vzduch nezvyklým hromem, bleskem

nebo krupobitím, vyvolávat bouřky, ničit úrodu na polích nebo ji přemisťovat

někam jinam, působit nepřirozené nemoci u lidí a zvířat a pak je zase vyléčit,

v několika hodinách urazit v povětří daleké vzdálenosti, se zlými duchy

pořádat taneční reje a hostiny, pohlavně s nimi obcovat, sebe i jiné

proměňovat ve zvířata, a jako by téţ dokázaly napáchat tisícero dalších

a podivných bláznovství.“ 277

277 ŠINDELÁŘ, Bedřich. Hon na čarodějnice. Praha: Svoboda, 1986, s. 49 - 50

133

Jan Weyer se domníval, ţe čarodějnice by neměly být povaţovány

za nebezpečné, ale za nemocné, a rozhodně by neměly být za své domnělé

zločiny odsuzovány ke strašlivé bolestivé smrti. Odsuzoval názory Kladiva

na čarodějnice a zastával myšlenku, ţe ti, jeţ setrvávají v takovém bludu

a konají ve vlastní nevědomosti tak příšerné činy jako masakrování

nevinných, nejsou ničím jiným neţ vrahy.278

Významnou osobností v boji proti pronásledování údajných čarodějnic se

v průběhu šestnáctého století stal do té doby neznámý Reginald Scott, autor

proslulého spisu The Discovery of Witchcraft (Odhalení čarodějnic). Dílo

vyšlo poprvé tiskem v roce 1584 a reprezentovalo důleţitou změnu

v chápání dané problematiky na anglické půdě, k níţ mělo záhy dojít.

Jejímu sepsání předcházela bohatá příprava, jiţ Scott absolvoval a během

níţ prostudoval kromě práce značného mnoţství autorů také konkrétní

soudní spisy. Scott se velmi zajímal o pověry, které byly mezi lidmi

po dlouhá léta rozšířené. Nutno říci, ţe ani on sám neunikl před jedem

všech pověr, ovšem netrvalo dlouho, aby tento Angličan upřednostnil spíše

logiku a racionální uvaţování. Odhalení čarodějnic je pak jakousi polemikou

mezi Scottovými názory a názory autorů Kladiva na čarodějnice či Jeana

Bodina:

„Pokud stará ţena ohroţuje druhou bytost na zdraví, a ona záhy zemře,

nebo se u jiného projeví malomocenství, mrtvice či jakékoliv náhlé

onemocnění: je toto (podle Bodina) skutečné a mělo by být důkazem

pro odsouzení a smrt bez dalších důkazů, pokud by jí nedůvěřovali v tvrzení

nebo sama přiznala, ţe je čarodějnice.“ 279

Všechny tyto a jim podobné názory Scott odsuzoval a tvrdil, ţe „důkazy“,

které proti obţalovaným jejich věznitelé získali, byly získávány podvodnými

cestami nebo na základě mučení. Víra v čarodějnice a jejich černou magii

nebyla podle Scotta ničím jiným neţ pověrou, která zůstávala i nadále stále

ţivou:

278 BEHRINGER, Wolfgang. Čarodějnictví: globální historie. Praha: XYZ, 2016, s. 164 279 SCOT, Reginald. The Discoverie of Witchcraft. New York: Dover Publication,

1989, s. 13

134

„Pověry o čarodějnictví se tak rychle usídlily v srdcích všech lidí, kde

zapustily hluboké kořeny... Neboť jestliţe se jim stane jakákoliv nepříjemnost,

zármutek, špatnost, ztráta dítěte, úrody nebo svobody, vykřikují, ţe jde o dílo

čarodějnic. Jako by v Izraeli nebyl ţádný Bůh, který by neřídil věci podle své

vůle!“280

Podobně jako Weyerovy názory, ani ty Scottovy nezůstaly zcela

zapomenuty. Kdyţ v roce 1631 vyšel poprvé tiskem spis známý pod názvem

Cautio Criminalis, seu de processibus contra sagas (Opatrnost při

obviněných, neboli o procesech proti čarodějnicím), jeho autor tak učinil

anonymně. Kniha se stala záhy po svém vydání trnem v oku všem kněţím,

vrchnosti i soudců, ať katolickým nebo protestantským, neboť vystupovala

proti jejich zaslepenosti, posedlosti a nevědomosti, jeţ měla za následek

smrt stovek nevinných lidí. Autorství bylo rychle připsáno kolínskému

pedagogovi a příslušníkovi jezuitského řádu, který vešel do historie jako

osvícený muţ, jenţ se snaţil bojovat proti čarodějnickým procesům

a pověrám, které byly o čarodějnicích rozšířené.

Fridrich Spee von Landenfeld vystupoval několik let jako zpovědník

obţalovaných čarodějnic a na vlastní oči byl svědkem jejich utrpení:

„Představ si, jak na celém světě leţí svázán v ţaláři bezpočet chudých

zajatých hříšníků a hříšnic, vinných i nevinných, křesťanů i nevěřících.

Mnoho, velmi mnoho. Byli mučeni, ač nevinní, přijali lidské utrpení… Posílali

se k nim nehorliví a nepoučení zpovědníci, u kterých nemohli najít ţádnou

útěchu, naopak se jim zpovědníci vysmívali, více neţ samotní drábi…

Nepomůţe ţádné řvaní, ani pláč, ţádné omluvy, ani výpovědi, ani to, ani

ono… Ó boţe, co je to za ohavnost? Co je to za spravedlnost? A tak ubohé

bytosti, pro které Kristus zemřel na kříţi, musí leţet ve svých kobkách

a v hnoji, plni bolesti těla a duše, zcela opuštěni a chřadnou.“281

280 SCOT, Reginald. The Discoverie of Witchcraft. New York: Dover Publication,

1989, s. 1 281 FELDMANN, Christian. Friedrich Spee: procesy s čarodějnicemi. Velehrad:

Refugium Velehrad-Roma, 2003, s. 158

135

Spis známý Cautio Criminalis se stal ve věci čarodějnictví zásadním

dokumentem, který dokázal v myslích některých duchovních i světských

vykonavatelů práva zasadit semínko pochybnosti a přivést je zpět na cestu

rozumu. Jako zásadní důvody honů na čarodějnice připisoval Spee

náboţenské nepokoje, které zmítaly Německem. Největší podíl na lidském

utrpení ale podle jeho mínění měli ti lidé, kteří čarodějnickou hysterii

na svých panstvích dopustili a podporovali:

„Ţádný německý šlechtic by nesnesl, aby někdo takto rozsápal loveckého

psa! Kdo to má snést, aby člověk byl tak strašlivě mučen? Torturu je třeba

zcela odstranit a nikdy ji nepouţívat.“282

V německých zemích hořely hranice na mnohých místech, ale vlivem

Cautia Criminalis bylo upalování domnělých čarodějnic na jistých územích

skutečně zakázáno.283 Způsob, jakým se Spee zastával osob obţalovaných

z čarodějnictví, uvalil sám na sebe podezření. Sám v reálnost čarodějnictví

tak, jak bylo popisováno teology a inkvizitory nevěřil, a za nebezpečné

„čarodějníky“ povaţoval jen jednu skupinu lidí – soudce a katy, kteří

připravovali svým obětem hořký konec.

V krvavé historii honů na čarodějnice bychom nalezli fanatické stoupence

hrůzného pronásledování, ale také ty, jimţ se podařilo prozřít, a snaţili se

onomu nesmyslnému vraţdění pomoci zabránit. Lidská posedlost,

zaslepenost a nenávist se staly mocným nepřítelem rozumu, jenţ dokázal

po celá staletí přeţívat v srdcích vykonavatelů „práva“ i dalších příznivců.

Nikdy se nedozvíme, kolik lidí ztratilo své ţivoty z natolik nesmyslných

důvodů. Existují odhady reálné i výrazně nadnesené, ale nikoliv pravdivé.

Obětí čarodějnické hysterie bylo mnoho.284

282 ŠINDELÁŘ, Bedřich. Hon na čarodějnice. Praha: Svoboda, 1986, s. 63 283 MUCHEMBLED, Richard. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox

Globator, 1997, s. 67 284 Jednotlivé studie zabývající se počtem obětí pronásledování domnělých

čarodějnic pracují s odlišnými čísly a počet obětí byl v minulosti odhadován

od tisíců aţ po neuvěřitelných devět milionů. Podle nejnovějších odhadů se počet

obětí stanovuje na „střízlivých“ tři sta tisíc reálně potrestaných.

136

Obr. č. 15: Upalování čarodějnic.

Hromadná poprava v nizozemském Amsterodamu na rytině ze sedmnáctého

století dokládá velikost čarodějné hysterie.285

Jan Luyken

285 BESSONOV, Nicolay. Execution of witches. Burning. 2018. Inquisition-Art [online]. 2018 [cit. 2018-04-24]. Dostupné z: http://www.inquisition-

art.net/eng/kazn04.htm

137

ZÁVĚR

Čarodějnictví bylo v minulosti vnímáno pod vlivem církve vyloţeně

negativním způsobem. Cílem této práce bylo seznámit se podrobněji

s fenoménem magie v historii, od jejího vzniku aţ do doby, kdy byl její obraz

upraven potřebám církve v době čarodějnických procesů. Z důvodu

obsáhlosti tématu jsme záměrně ponechávali stranou vývoj od období

renesance do dnešní doby. Za pomoci vybraných pramenů a literatury jsme

se lépe obeznámili s ideologickým základem, jenţ podněcoval inkvizitory

a lovce čarodějnic v pronásledování a stíhání domnělých čarodějnic

a čarodějníků. Dozvěděli jsme se, jak byly čarodějnice ve společnosti

vnímány v době daleko před jejich hromadným pronásledováním, i jak se

stalo, ţe lidé přijali za své názory teologů o čarodějnickém spiknutí proti

křesťanům. Abychom pochopili podstatu některých nejčastějších obvinění,

nahlédli jsme rovněţ do čarodějnického arzenálů a seznámili se

s nejčastějšími praktikami takzvaných čarodějnic. Zjistili jsme, ţe některé

z nich se zakládaly na reálném základě a představovaly dědictví předků, jiné

byly jen výplodem lidské fantazie.

138

SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŦ

AGRIPPA, Heinrich Cornelius: Okultní filosofie. 3. vydání. Praha: Trigon, 1996, 200 s. ISBN 80-853-2066-5.

AKVINSKÝ, Tomáš. SOUKUP, Emilián. Theologická Summa svatého Tomáše Akvinského: [Doslovný překlad] [online]. Olomouc: 1937 [cit. 2018-04-17].

Krystal (Krystal). Dostupné z:http://www.cormierop.cz/

AKVINSKÝ, Tomáš. BAHOUNEK, Tomáš. Summa proti pohanům: [Doslovný překlad] [online]. [cit. 2018-04-17]. Dostupné z: http://www.cormierop.cz/Summa-proti-pohanum-3kniha.html

Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih). 9. vyd. Praha: Česká biblická společnost, 2002. Světová náboţenství (Vyšehrad). ISBN 80-858-1030-1.

GUAITA de Stanislas. Had genese. Chrám Satanův. 2. vydání. Praha: Volvox Globator, 2001, 305 s. 80-720-7443-1.

LÉVI, Eliphas. Klíč k velkým tajemstvím. 2. vydání. Universalia: Praha,

1937, 240 s. 80-853-2016-9

HOPPKINS, Matthew a John STEARNE. The Discovery of Witches and Witchcraft: The Writings of the Witchfinders. Brighton: Puckrel Publishing, 2007

KRAMER, Heinrich a SPRENGER, Jacob. Malleus Maleficarum: Kladivo na čarodějnice. 1. vydání. M. Zítko – Otakar II., Praha, 2000, 629 s. ISBN

8086355829.

PAPUS. Základy praktické magie. 1. vydání. Volvox Globator: Praha, 1996. 409 s. 80-7207-045-2.

PARACELSUS: Filosofie okultní. 1. vydání. Praha: Trigon, 1990, 60 s. ISBN

80-85320-05-3.

SOUŠEK, Zdeněk. Knihy tajemství a moudrosti: mimobiblické ţidovské spisy:

pseudepigrafy. 3. vydání. Praha: Vyšehrad, 2013, 381 s. ISBN 978-80-7429-332-0.

RÉMY, Nicholas. Demonolatry. An Account of the Historical Practise of Witches. Dover ed. Mineola, New York: Dover Publications, 2008, 240 s.

ISBN 0486461378.

SCOT, Reginald: The Discoverie of Witchcraft. Reprinted. New York: Dover Publication, 1989, 282 s. ISBN 0486260305.

139

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

BEHRINGER, Wolfgang: Čarodějnictví. Globální historie. 1. vydání. Praha:

XYZ, 2016, 424 a. ISBN 978-80-7388-760-5

CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. 1. vydání. Praha: Odeon, 1994. 204 s.

ISBN 80-207-0509-0.

ELIÁŠ, Oldřich. Magie a démonologie ve staré Babylonii. 1. vydání. Pezinok: Formát, 1997, 310 s. ISBN 80-967469-9-5

ELIÁŠ, Oldřich. Úvod do magie. 2. vydání. Praha: Trigon, 1992, 120 s. ISBN 80-853-2025-8.

FINK, Gerhard. Encyklopedie antické mytologie. 1. vydání. Olomouc:

Votobia, 1996, 380 s. 80-858-8599-9

GINZBURG, Carlo. Noční příběh. 1. vydání. Praha: Argo, 2003, 386 s. ISBN

80-7203-514-2

GIVEN, James B. Inkvizice a středověká společnost: moc, kázeň a odpor v Languedcu. 1. vydání. Neratovice: Verbum, 2008, 352 s. ISBN 978-80-

903920-0-7

MUCHEMBLED, Robert. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. 1. vydání.

Praha: Volvox Globator, 1997, 301 s. ISBN 80-7207-035-5

NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. 1. vydání. Praha: Vodnář, 1999, 401 s. 80-85255-12-X

NAKONEČNÝ, Milan. Podstata a lidský smysl magie. In: WOLF,

Josef. Člověk ve světě magie. Praha: Unitaria, 1992, 1 - 7. ISBN 80-900-

3059-9

NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. 1. vydání. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, 352 s. 80-237-0090-1

NEŠKULDA, Bořek. Encyklopedie řeckých bohů a mýtů. 1. vydání. Praha: Libri, 2003, 232 s. ISBN 80-7277-125-6

RÜPKE, JÖRD. Náboţenství Římanů. Praha: Vyšehrad, 2007, 342 s. ISBN

978-80-7021-807-5

SUCHÁNEK, Drahomír a Václav DRŠKA. Církevní dějiny. 1. vydání. Praha: Grada, 2013, 427 s. ISBN 978-80-247-3719-5

140

ŠINDELÁŘ, Bedřich: Hon na čarodějnice. 1. vydání. Praha: Nakladatelství

Svoboda, 1986, 253 s. ISBN 25-001-86

TORRELL, Jean-Pierre. Svatý Tomáš Akvinský. Praha: Krystal OP, 2017,

264 s. ISBN 978-80-7575-010-5

WOLF, Josef. Magia naturalis. Od umění pravěkých šamanů po současné

poznatky vědy o člověku. 1. vydání. Praha: ARCSI, 2009, 280 s. 978-80-

86078-99-1