1

OORRÁÁLLNNÍÍ HHIISSTTOOLLOOGGIIEE AA EEMMBBRRYYOOLLOOGGIIEE

- mikroskopická stavba a vývoj orgánů orofaciálního systému včetně vad vývoje

DUTINA ÚSTNÍ (cavitas oris)

- dělení: vestibulum oris a cavitas oris proprium

- stěny, obsah a slinné žlázy

- stěny dutiny ústní: rty, tváře, tvrdé a měkké patro a ústní přepážka (tzv. spodina ústní dutiny),

dorzálně hltanová úžina (sídlo lymfatického patrového okruhu )

- obsah: jazyk, zuby, dáseň a patrová mandle

- slinné žlázy: příušní, podčelistní a podjazyková

Stavba stěny

sliznice – tunica mucosa (epitel, lamina propria mucose)

podslizniční vazivo – tela submucosa

podkladová vrstva – kostní tkáň, kosterní svalová tkáň, aponeuróza

SLIZNICE DUTINY ÚSTNÍ (orální sliznice)

3 oblasti

orální sliznice krycího typu - vnitřní plocha rtů a tváří, měkké patro, spodní stranu jazyka,

spodinu dutiny ústní a alveolární výběžky (mimo dáseň)

- barva světle červená, při vyšším počtu melanoforů v lamina propria a obsahu melaninu v

epitelových buňkách s nádechem do fialova

- lamina propria z řídkého kolagenního vaziva, mezi sliznicí a podkladem je vždy tela

submucosa, sliznice je proti podkladu v omezené míře posunlivá

orální sliznice mastikačního typu - tvrdé patro a dáseň

- není podložena tela submukosa, lamina propria z hustého kolagenního vaziva

neuspořádaného typu a pevně srůstá s periostem (mukoperiost), epitel je zrohovatělý

specializovaná orální sliznice - hřbet jazyka

- členěna v papily, epitel částečně zrohovělý, tela submucosa chybí a lamina propria přirostlá

k periostu

Epitel

- tlustý vrstevnatý dlaždicový epitel

nerohovatějící…krycí typ sliznice

rohovatějící…mastikací typ sliznice

- buňky obsahují: hojná tonofilamenta a spoje typu dezmosomů

nerohovějící - glykogen

rohovějící - keratohyalinová granula a keratin

- povrchové buňky se kontinuálně odlupují a stávající se součástí sliny

- vrstvy epitelu se označují podobně jako u epidermis

nerohovatějící

- stratum basale - melanin

- stratum spinosum

- stratum intermedium (-ale) - glykogen

2

- stratum superficiale

rohovatějící

- stratum basale - melanin

- stratum spinosum

- stratum granulosum - keratohyalin

- stratum corneum - keratin

RRTTYY (labia oris)

Na příčném řezu: ventrální kožní strana

dorzální slizniční strana

podklad m. orbicularis oris

Ventrální (kožní) a dorzální (slizniční) strana přecházejí jedna ve druhou v rozsahu červeného

lemu rtů, u novorozenců je rozdělen na užší ventrální pars glabra (2 mm) a širší dorzální pars

villosa (asi 4 mm)

- Pars glabra - vrstevnatý dlaždicový epitel

lamina propria vysílá proti epitelu papily vyšší nežli papily v koriu

v 50 % případů obsahuje malé mazové žlázy

- Pars villosa: tlustý vrstevnatý dlaždicový epitel,

četné a štíhlé papily slizničního vaziva (podmiňují tzv. retní val - torus labialis)

Stavební rozdíly mezi pars villosa a pars glabra se postupně stírají s věkem dítěte.

TTVVÁÁŘŘEE (buccae) - stejná stavbu jako rty

- podklad m. buccinator

- korium i sliznice a podslizniční vazivo protkány sítěmi elastických vláken elasticita

- v tela submucosa: smíšené žlázky – glandulae buccales, které dorzálně pokračují jako

glandulae molares (gll. retromolares)

PPAATTRROO (palatum)

- oddíl přední…tvrdé patro (palatum durum)

- oddíl zadní… měkké patro (palatum molle seu velum palatinum)

a) Tvrdé patro (palatum durum) - podklad: processus palatini maxillarum a laminae horizontales patrových kostí (ossa

palatina)

- kryto sliznicí mastikačního typu, epitel zrohovělý, chybí tela submucosa

Místní rozdíly ve skladbě sliznice tvrdého patra

Rhaphe palati - ve střední čáře, začíná na papilla incisiva a pokračuje směrem k

měkkému patru

- v raphe nejsou ani žlázky, ani lalůčky tukové tkáně!

- na papilla incisiva vyústění ductus incisivi (zbytek Jacobsonova vomeronazálního

orgánu)

Tuková zóna - je párová; mediální ohraničení tvoří papilla incisiva a přední část

rhaphe palati, laterální dáseň

- sliznice je složena ve 3–5 příčně postavených řas – plicae palatinae transversae,

jejichž podklad tvoří nakupení a proužky hustého kolagenního vaziva, mezi nimi jsou

tukové buňky, někdy i tukové lalůčky

3

Ţlázová zóna – párová, dorzální pokračování tukové zóny

- hladká sliznice, obsahuje četné čistě mucinózní žlázky - glandulae palatinae

b) Měkké patro (palatum molle)

- měkké patro je pohyblivá slizniční řasa, zakončená čípkem – uvula, která směřuje

dozadu a distálně mezi nazální a orální část hltanu

- podklad měkkého patra - aponeurosis palatina, složená ze šlachových úponů svalových a

snopců příčně pruhovaných vláken (hlavně m. tensor veli palatini)

- horní plocha - sliznice dýchacích cest

- spodní plocha - orální sliznice základního typu, přesah na krátkou vzdálenost přes okraj

uvuly na nazofaryngovou stranu; mezi sliznicí a aponeurózou podslizniční vazivo

- čistě mucinózní žlázky – glandulae palatinae

JJAAZZYYKK (lingua)

- apex, corpus, radix linguae

- apex a corpus linguae…rýha podoby písmene V - sulcus terminalis

- radix linguae

hřbet (dorsum) - specializovaná orální sliznice

spodní strana (facies mylohyoidea) - orální sliznice krycího typu

- podklad - intra- a extraglosální příčně pruhované svaly

- vazivo jazyka: perimysium, septum lingue z hustého kolagenního vaziva a tuhá vazivová

blána (aponeurosis linguae)

- žlázky: Ebnerovy žlázy (gll. gustatoriae; serózní); Weberovy žlázy (gll. linguales posteriori;

acinózní); gl. apicis linguae (smíšená)

SPECIALIZOVANÁ ORÁLNÍ SLIZNICE NA HŘBETU JAZYKA

- pevně srostlá k aponeurózou a má nerovný až drsný vzhled, který způsobují makro-skopicky

patrné slizniční výrůstky - jazykové papily

papila se skládá z primární vazivové papily, ze které vyrůstá různý počet menších

sekundárních papil, vyjma nitkovitých kryty nerohovějícím vrstevnatým dlaždicovým

epitelem

papillae filiformes - velmi početné, od hrotu až po sulcus terminalis

- kónusům nebo štětečkům podobné útvary o výšce 0,2–0,3 mm

- epitel rohovatí; při váznoucím odlupování tzv. „povleklý jazyk“

papillae fungiformes – apex; výška 0,2–0,7 mm, šířka 0,5–1,0 mm

- epitelu bývají chuťové pohárky

papillae foliatae - rudimentární, laterálně na rozhraní těla a kořene jazyka

- 3–8 svisle postavených slizničních řas

- chuťové pohárky

papillae vallatae - největší (výška 1–4 mm, šířka 1–3 mm)

- 7–12 na hřbetu jazyka těsně před sulcus terminalis

- zanořeny do sliznice - od prominujícího valu

- papilu odděluje hluboká cirkumpapilární brázda

- chuťové pohárky

RADIX LINGUAE

- orální sliznice krycího typu s lymfatickými uzlíky - folliculi linguales, jejich soubor se

označuje jako tonsilla lingualis (součást Waldeyerova lymfatického patrového okruhu )

4

SLINNÉ ŢLÁZY – glandulae salivariae

- exokrinní žlázy s řídkou vodnatou, hlenovitou nebo smíšenou sekrecí

- slina (saliva)…vznikly čepovitým bujením ektodermu primitivní ústní dutiny do mezenchymu

Klasifikace slinných ţláz

a) podle velikosti:

- malé – jsou uloženy v tela submucosa; odhad 600 až 1000

- velké – gl. parotis, gl. submandibularis a gl. sublingualis

b) podle stavby sekrečních oddílů a charakteru sekretu:

- serózní, acinózní, smíšené

Obecná stavba slinných ţláz

vazivo

žlázový parenchym: sekreční oddíly; vývody

VAZIVOVÁ SLOŢKA

- u velkých slinných žláz a gl. lingualis anterior

- diferencována na pouzdro – septa; lalůčky

SEKREČNÍ ODDÍLY

- serózní aciny, mucinózní tubuly, popř. tubuly s Gianuzziho lunulami

- vývody: vsunuté, žíhané, interlobulární a hlavní

a) Serózní aciny

- kulovité až ovoidní váčky (60 – 150 mm) s úzkým luminem

- bazální membrána a serózní buňky

5

Serózní buňky:

- pyramidový tvar a kulovité jádro uložené u buněčné báze

- cytoplazma pod jádrem bazofilní a obsahuje GER, mitochondrie a volné ribosomy

- supranukleárně - nacházejí eozinofilní sekreční zrna (zymogenní granula

- sekret - řídký až vodnatý; bohatý na bílkoviny a enzymy

b) Mucinózní tubuly - obvykle větší průměr než serózní aciny, zřetelné lumen

- bazální membrána a cylindrické mucinózní buňky s miskovitě oploštělými jádry

- na řezech zobrazeny příčně nebo podélně

- v apexech četná zrna mucinogenu

- vazký hlenový sekret

c) Tubuly s Gianuzziho lunulami (von Ebnerovy lunuly)

- jde o mucinózní tubuly se shlukem serózních buněk vytvářejícím útvar

podoby půlměsíce na koncích trubiček

- u některých smíšených slinných žláz

Myoepitelové buňky

- jsou vloženy báze sekrečních buněk (acinů i tubulů) a bazální membránu

- mají oválné tělo, ze kterého odstupují dlouhé výběžky

- v jejich cytoplazmě prokázány vláknité, myofibrilám podobné struktury

- napomáhají vyprazdňovat sekret do žlázových vývodů

ŢLÁZOVÉ VÝVODY

- vsunuté, žíhané, interlobulární a hlavní

a) Vsunuté vývody

- hojné u žláz serózního typu; úzký a tenkostěnný kanálek, kolabované lumen

- stěna: bazální membrána a jednovrstevný plochý až nízce kubický epitel

b) Ţíhané vývody

- širší (v preparátech snadno nalézt), leží obvykle uprostřed lalůčku

6

- stěna: z bazální membrány a jednovrstevného nízce cylindrického epitelu, jehož buňky se

intenzívně barví kyselými barvivy; báze buněk vykazují radiální žíhání (je způsobeno

přítomností bazálního labyrintu)

- Buňky žíhaných vývodů upravují v sekretu obsah vody a elektrolytů (Na+, K

+, Cl

-, Ca

2+,

Mg2+

, HCO3-, aj.)

c) Interlobulární vývody - interlobulární vývody ve vazivových septech (oddělují žlázové lalůčky)

- vznikají spojením několika žíhaných vývodů

- vystlány vysokým jednovrstevným cylindrickým, v terminálních úsecích i dvouřadým

cylindrickým epitelem

d) Hlavní vývody

- ductus parotideus, ductus submandibularis, ductus sublinguales (major et minores)

- víceřadý cylindrický epitel

- v epitelu dokonce i pohárkové buňky (např. ductus parotideus)

- stěna vyztužena hustým kolagenním vazivem, popř. i hladkými svalovými buňkami

Popis velkých slinných žláz

GLANDULA PAROTIS …14 – 28 g

- složená čistě serózní žláza

- pouzdro

- ductus parotideus (Stenoni) -2. horní molár

- sekreční oddíly: serózní aciny

- vývody jsou zastoupeny všemi úseky – vsunuté vývody jsou nápadně dlouhé a žíhané úseky

velmi početné

- adipocyty

GLANDULA SUBMANDIBULARIS…10 – 15 g (v trigonum submandibulare)

- složená tuboalveolární smíšená žláza, převážně serózní

- má vlastní vazivové pouzdro

- ductus submandibularis (Whartoni) - frenulum linguae

- asi 80 % sekrečních oddílů jsou serózní aciny; zbytek mucinózní tubuly s Gianuzziho

lunulami

- vsunuté i žíhané vývody velmi dobře vytvořeny

- vývod na caruncula sublingualis

GLANDULA SUBLINGUALIS…asi 2 g

- složená tuboalveolární smíšená, žláza převážně mucinózní

- vpředu na dně ústní dutiny poblíž střední roviny na m. mylohyoideus

- vazivové pouzdro neúplné

- sekreční oddíly typu mucinózních tubulů, serózní aciny vzácné, početné jsou Gianuzziho

lunuly

- vsunuté vývody chybějí, žíhané jsou nepočetné a krátké

- ductus sublinguales minores (Rivini; podél plica sublingualis); ductus sublingualis major

(Bartholini; caruncula sublingualis)

7

SLINA

- saliva - produkt všech malých a velkých slinných žláz ústní dutiny

- 1,0–1,5 litru/24 h

- čirá nebo mírně opaleskující viskózní tekutina

- mírně kyselé reakce (pH 6,8)

- skládá se ze složky: tekuté a formované

- tekutá:

voda + ionty - Na+, K+, Cl-, Ca2+, Mg2+, HCO3-, aj. (koncentrace cca 160 mmol/l)

bílkoviny: amyláza a maltáza, proline-rich proteins, peroxidasa, lysozym, laktoferin

glykoproteiny – hlen (mucin)

imunoglobuliny (sekreční imunoglobulin A, IgG a IgM)

malé organické molekuly (glukóza, aminokyseliny, močovina, kys. močová aj.)

- formovaná:

odloupané buňky epitelu ústní dutiny, slinná tělíska (jde o pozměněné lymfocyty) a

nepatogenní saprofytické bakterie

Funkce sliny

a) projektivní

- tvoří na povrchu sliznice a zubů tenký film - slinný film

- zuby chrání před působením bakteriálních kyselin

- účastní se remineralizace a udržuje integritu zubů (slina je přesyceným roztokem Ca2+

a

F- iontů – proline-rich proteins a statherin)

- zajišťuje stálou vlhkost a samočištění sliznice ústní dutiny

b) antimikrobní

- obsahuje proteiny s bakteriostatickým účinkem – lysozym, peroxidasa, lysozym,

laktoferin, histatiny

c) zvlhčovací - svlažuje sousta suché potravy a usnadňuje jejich polykání

d) digestivní

- zahajuje štěpení polysacharidů (slinná amyláza)

- rozpustidlo pro látky percipované chuťovými pohárky, stimuluje diferenciační a reparační

procesy v ústní dutině

Regulace činnosti slinných žláz

- autonomní nervový systém: z hlavového oddílu parasympatiku a hrudního sympatiku do

žláz vstupují eferentní vlákna, která vytvářejí na povrchu sekrečních oddílů i vývodů husté

pleteně a terminální arborizace

- dráždění sympatických vláken sniţuje produkci sliny

- dráždění parasympatických vláken zvyšuje salivaci

- malé slinné žlázy secernují neustále

- velké slinné žlázy vydávají sekrety pouze na určitý podnět (např. chemický, mechanický

aj.).

8

POZNÁMKY KE SROVNÁVACÍ ANATOMII ZUBŮ

Zuby…tvrdé orgány, které jsou pokládány za deriváty kůže a podobně derivují z ektodermu a

mezenchymu.

- vytvářejí se u čelistnatých obratlovců (Gnathostomata) a skládají se z emailu a dentinu (tzv.

pravé zuby)

- soubor všech zubů = dentice

Klasifikace dentice

a) podle tvaru zubů:

- homodontní - tvarově shodné

- heterodontní - tvarově odlišné (u savců dentes incisivi, canini,praemolares a molares)

b) podle výměny:

- monofyodontní - u žraloků (např. Holocephala - chiméry)

- difyodontní (dentes decidui, dentes permanentes) - např. savci

- polyfyodontní - např. ryby

c) podle upevnění k čelisti:

- akrodontní - nasedají na čelist shora

- thekodontní - vsazeny do zubních jamek (lůžek)

- pleurodontní - na čelist z boku

Dentice člověka: heterodontní, difyodontní, thekodontní.

PŘEHLED METOD UŢÍVANÝCH KE STUDIU TVRDÝCH TKÁNÍ

Ke studiu se používají dva druhy preparátů:

- zubní výbrusy

- obarvené řezy zhotovené z odvápněného zubu

Zubní výbrusy

- 50 - 70 µm silné ploténky zhotovené broušením

- čerstvé zuby, vhodnější jsou zuby macerované, u nichž organická složka vyschla nebo se

rozložila pomocí hnilobných procesů

- zub se pilkou nebo karborundovým kotoučkem nasazeným na držák zubní vrtačky rozkrájí na

tenké plátky, které se vybrušují na stále jemnějších brousících kamenech a nakonec na

matném skle s použitím speciálních brusných prášků a past

- během broušení se musí ploténka svlažovat vodou

- hotový a dobře vysušený výbrus se montuje do tuhého kanadského balzám, aby ve výbrusu

zůstaly zachovány všechny dutinky a kanálky

- příprava výbrusu vyžaduje velkou zručnost

Odvápnění - dekalcifikace zubu

- postup, při kterém se účinkem odvápňovacích činidel převedou nerozpustné vápenaté soli

(fosfát a karbonát) ve vodě rozpustné soli

9

- doba potřebná k odvápnění závisí na velikosti objektu a na druhu dekalcifikační tekutiny a činí

několik dnů až týdnů

- průběh dekalcifikace a změna konzistence odvápňované tkáně se ověřuje zkusmo

- (naříznutím skalpelem nebo vpichy preparační jehlou)

Dekalcifikační tekutiny: používány jsou

Kyseliny…1 týden

- např. 0,79 mol/l - 5 % kyselina dusičná, 0,360 mol/l - 5 % kyselina trichlóroctová a

22 - 23 % kyselina mravenčí

Komplexotvorné sloučeniny…2 až 8 týdnů, velmi dobře zachovávají strukturu tkáně i její

barvitelnost

- EDTA - etyléndiamintetraoctová kyselina (Chelaton, Komplexon)

Další zpracování odvápněného zubu:

- zalití do celoidinu + pořízení řezů (saňkový mikrotom)

- zub se zmrazí a krájí na zmrazovacím mikrotomu

- řezy se barví Harrisovým hematoxylinem a eozinem

K pozorování (v poslední době) rastrovací elektronové mikroskopy (SEM; řádkovací).

ZUB A ZUBNÍ LŮŢKO, PERIODONTIUM, PARODONT,

GINGIVA

- směry užívané při popisu: apikální, koronální, mesiální, distální, veastibulární, linguální

(palatinální)

Části zubu:

- korunka, krček a kořen

- dutina cavitas dentis přecházející do canalis radicis dentis ústí na apexu kořene foramen apicis

radicis dentis

- anatomická vs klinická korunka, anatomický vs klinický kořen

- každý zub má samostatné zubní lůţko (alveolus)

- kořen zubu je upevněn k lůžku proužky hustého kolagenního vaziva = ozubice (periodontium)

- ozubice společně s cementem zubního kořene a stěnou zubního lůžka tvoří anatomicko-funkční

celek = závěsné zařízení (aparát) zubu

- závěsné zařízení od dutiny ústní odděluje dáseň - gingiva, která pevně přirůstá k povrchu krčku

zubu a vytváří kol něj Gottliebovu epitelovou těsnící manžetu

- parodont…je souhrnné označení pro zubní cement, ozubici, alveolus, dáseň

- Tkáně zubu

a) tvrdé:

- sklovina…email, subst. Adamantina (ř. adamas, adamantos = ocel,diamant), substantia

vitrea (lat. vitrum= sklenice)

- zubovina…dentin, substantia eburnea (l. ebur = slonovina)

- cement…substantia ossea, crusta petrosa

10

b) měkké

- zubní dřeň…pulpa dentis

SKLOVINA

- email, substantia adamantina s. videa

- velmi tvrdá nebuněčná substance, která kryje anatomické korunky

- na řezacích hranách nebo kousacích ploškách tloušťka až 2,5 mm; v oblasti zubního krčku

pouze 100 μm

Fyzikální vlastnosti:

- průsvitná

- index lomu 1,62

- barva v odstínech bílé - závisí na tloušťce a stupni mineralizace (šedobílá na hrotech zubů, bílá

ve střední části korunky, směrem ke krčku nažloutlá – prosvítá barva dentinu)

- vysoká odolnost vůči abrazi

- povrchová sklovina tvrdší, hustší a méně porézní než podpovrchová, tvrdost se snižuje také od

povrchu k dentinosklovinné hranici a od kousacích plošek směrem ke krčku

- tvrdost skloviny se přirovnává ke křemenu (7 pozice ve škále tvrdosti minerálů)

11

Chemické sloţení:

- 95, 0 - 95,5 % …ANORGANICKÝCH SOLÍ

hlavně hydroxylapatit [Ca10(PO4)6(OH)2]) doprovod karbonáthydroxylapatit, fluorpatit,

karbonátfluorapatit

- přítomen v podobě krystalů (krystality) o rozměrech asi 70 nm x 25 nm (šířka x

tloušťka) a délce 1 mm i víc

- na průřezu mají pravidelný hexagonální tvar

- 4 % …VODY

- 0,5 – 1,0 % ...ORGANICKÉ LÁTKY

nekolagenové povahy - zvané amelogeniny (prolin, histidin, glutamin), non-

amelogeniny (enamelin, ameloblastin, tuftelin) a enzymatické proteiny

(metaloproteináza a serinproteináza)

Mikroskopická stavba

- skládá se ze sklovinných hranolů – prizmat, oddělených asi 1 µm širokými proužky zvápenatělé

interprizmatické substance

- hranoly probíhají od dentinosklovinné hranice až k povrchu skloviny

- počet hranolů asi 8,5 milionu (řezáky)

- u člověka mají hranoly komplikovaný tvar a jeví se jako podélně seříznuté nebo vykrajované

válce, jejichž profily na příčných řezech připomínají klíčovou dírku nebo podkovu

- konkavity a konvexity sousedních prizmat zapadají přesně do sebe

- průměrná tloušťka kolísá mezi 2–5 µm

- prizma se skládá z jehličkovitých krystalků hydroxylapatitu, probíhajících hranolem podélně,

které dohromady stmeluje proteinová matrix

- složení a stavba interprizmatické substance se podobají skladbě prizmat s tím, že

hydroxylapatitové krystalky jsou postaveny šikmo nebo napříč

Průběh sklovinných hranolů

- značně komplikovaný

radiálně…při povrchu (v okrajových částech a dentinosklovinné hranici)

ovíjejí se kolem sebe…ve střední zóně

Tomu na šikmo osvětlených podélných zubních výbrusech odpovídá střídání světlejších a

tmavších radiálních proužků - Hunter Schregerovy

- tmavé proužky = diazóny /příčné průřezy hranolů

- světlé proužky = parazóny / podélné pruřezy hranolů

Retziusovy inkrementální čáry

- jsou projevem periodického střídání sekreční aktivity ameloblastů

- na podélných výbrusech: tmavé vertikální linie začínající při dentinosklovinné hranici, které

končí na povrchu skloviny v horizontálně uspořádaných vroubcích – zvaných perikymata

- na příčných výbrusech: tmavé koncentrické linie

- u deciduálních zubů – linea neonatorum

Aprizmatická sklovina

- asi 30 μm tlustá vrstvička skloviny na povrchu korunky bez prizmat

- je tvrdší a více mineralizovaná, obsahuje více fluoru

- vzniká před ukončením sekreční činnosti ameloblastů

12

Cuticula dentis - Nasmythova blanka

- asi 1 μm tlustá blanka z proteinů a polysacharidů

- vzniká splynutím primární a sekundární kutikuly za vývoje zubu, snadno podléhá abrazi

- u trvalých zubů přítomny zbytky (při krčku)

Dentinosklovinná hranice

- vykazuje mělké vroubkování (girlandovitě zprohýbaná)

- v plastickém trojrozměrném obraze REM vroubkům odpovídají útvary podoby misek a v nich

inzerují svazky sklovinných hranolů

Sklovinná vřeténka (fuzus enameli) – jsou extenze dentinových tubulů do skloviny

Fasciculus enameli

- jsou skupiny špatně kalcifikovaných nepravidelně propletených prizmat s hojnější

interprizmatickou substancí

- nalézají se při dentinosklovinné hranici, ale i jinde

Cementosklovinná hranice

- 3 typy spojení

a) přesah cementu na sklovinu…60%

b) v ostré linii…30%

c) s mezerou…10%

REGENERACE SKLOVINY

- není možná

- za vývoje zanikly sklovinotvorné buňky (vnitřní ameloblasty sklovinného orgánu)

- zubním kazem či jinak poškozená sklovina se nahrazuje plombami

VĚKOVÉ ZMĚNY SKLOVINY

- chemické složení…sklovina dočasných zubů obsahuje více N-sloučenin než u zubů dočasných

- barva skloviny…pigmentace skloviny (inkorporace organického materiálu do skloviny,

tloustnutím dentinu a jeho tmavnutím)

- permeabilita emailu…s věkem se snižuje, krystality během života rostou a zmenšují se póry

mezi nimi

HYPOPLAZIE SKLOVINY

- vzniká drobivostí - poruchy mineralizace, fisury a jamkovité defekty v korunce, abnomální

modelace korunky

- příčiny:

alterace činnosti ameloblastů nebo předčasné ukončení jejich činností

horečnaté stavy

medikace tetracyklinových antibiotik (jsou inkorporována do vápenatějících tkání)

dlouhodobý zvýšený přívod fluoridů - při 5 násobném zvýšení hodnot fluoridů v pitné

vodě než připouští norma)

13

ZUBOVINA

- dentinum, substantia eburnea

- hlavní podkladová tkáň zubu

- modifikace kostní tkáně

- neobsahuje kostní lamely ani cévy

- derivuje z mezenchymu

- odontoblasty jsou se základní hmotou v kontaktu prostřednictvím tenkých a dlouhých

cytoplazmatických výběžků - Tomesova vlákna

Fyzikální vlastnosti:

- slabě nažloutlá barva (slonová kost)

- tvrdší než lamelózní kost a cement, ale měkčí než email

- index lomu 1,62

- pružný a permeabilní - permeabilita závisí na průchodnosti tubulů a klesá s věkem

- spec. hmotnost 2,14

- tloušťka - 2-4 mm u trvalých zubů, u dočasných cca poloviční

Chemické sloţení:

a) anorganická sloţka - krystaly hydroxylapatitu rozložené mezi kolagenními vlákny

(podstatně menší než ve sklovině - měří pouze 35x10x100 nm)

b) organická sloţka - 90 %… proteiny z rodiny kolagenu (kolagen typu I, ve stopách III a V)

- 10%…proteoglykany (chondroitinsulfát), gama-karboxyglutamát-containing proteine a

lipidy (fosfolipidy - cca 2%)

Mikroskopická stavba: - odontoblasty s výběžky - Tomesova vlákna

- zvápenatělá základní hmota - dentinová matrix

ODONTOBLASTY

- leží na rozhraní mezi dentinem a pulpou, mají válcový tvar

- uloženy v jedné vrstvě (s výjimkou korunky - vyšší a v několika vrstvách)

- buňky jsou výrazně polarizované - jádro s organelami v bazální třetině, v apexech sekreční zrna

a mikrofilamenta

- apexy spojeny dezmosomy a nad jejich úrovní buňky přecházejí v tenké výběžky - Tomesova

vlákna - Tomesova vlákna vstupují do dentinových tubulů v dentinové matrix, ty prostupují celou

tloušťkou dentinu a podmiňují jeho jemné radiální žíhání

na 1 mm2 plochy připadá 12 000 až 75 000 tubulů

kanálky jsou esovitě prohnuty: konvexita prvního ohybu směřuje ke hrotu zubního kořene

a nachází se blíže dřeňové dutiny, konvexita druhého ohybu je obrácena ke korunce a leží

blíže vnějšího povrchu dentin

na zubních výbrusech se projeví jako Schregerovy čáry

sekundární undulace – 200

14

světlost dentinových kanálků na dřeňové straně dentinu dosahuje 2–4 µm a pozvolně se

zúžuje za současného větvení směrem k dentinosklovinnému (resp. dentinocementovému)

rozhraní

mezi sousedními tubuly jsou časté anastomózy

- Sklovinná vřeténka (fusus enameli) – jsou extenze dentinových tubulů do skloviny

- mezi stěnou tubulu a Tomesovým vláknem je periodontoblastický prostor, obsahuje vrstvu

mukopolysacharidového materiálu - Neumannova pochva

DENTINOVÁ MATRIX

- z kolagenních fibril (kolagen typu I) seskupených do svazečků, které probíhají rovnoběžně s

povrchem zubu od hrotu kořene k vrcholu korunky (kolmo na průběh dentinových tubulů)

- interfibrilární složku zastupují: glykosaminoglykany, proteiny, lipidy, impregnované krystalky

hydroxylapatitu

zjištěno, že hydroxylapatitových krystalků je více v okolí dentinových kanálků – tzv.

peritubulární dentin

dentin mezi tubuly je měkčí – intertubulární dentin

Inkrementální linie

- jsou projevem postupného ukládání a mineralizace dentinu

- na podélných výbrusech se jeví jako tenké linie probíhající rovnoběžně s dřeňovou dutinou

a) linie von Ebnerovy…vzdálenost 4-8 µm; denní přírůstky

b) linie Owenovy…vzdálené 15–30 µm

- odpovídá přírůstkům za 4 denní interval

- u dočasných zubů se vytváří v prvních dnech života zvlášť nápadná Owenova linie -

neonatální čára - oddělující fetálně uložený dentin od dentinu ukládaného postnatálně

na příčných výbrusech mají cirkulární průběh

Regionální rozdíly ve stavbě a sloţení dentinu

Od dentinosklovinného rozhraní směrem k dřeňové dutině lze rozlišit:

- plášťový dentin

- interglobulární dentin

- cirkumpulpární dentin

- interdentin

- predentin

1) Plášťový dentin

- je prvně deponovaný dentin

- tloušťka asi 30 mm

- asi o 5 % méně mineralizován než cirkumpulpární

- kolagenní vlákna orientována kolmo na povrch dentinosklovinného rozhraní

- obsahuje bohatě větvené konečné části dentinových tubulů s Tomesovými vlákny

2) Interglobulární dentin

- nedostatečně zvápenatělý dentin, v němž nedošlo k fúzi dentinových globulí, zvaných

kalcisférity

15

- na odvápněných řezech má mramorovaný vzhled, způsobený střídáním modrofialově a

růžově zbarvených okrsků

- na zubních výbrusech podobu dutinek a jemných zrníček

- v korunce tzv. Czermakovy lakuny

- ve stratum globulare v oblasti kořene - Tomesova zrnitá vrstva

3) Cirkumpulpární dentin

- podstatnou část dentinu s pravidelně uspořádanými dentinovými tubuly

4) Interdentin

- přechodná zóna mezi cirkumpulpárním dentinem a predentinem, oblast kde začíná

mineralizace predentinu

5) Predentin (dentinoid)

- vrstvička dentinu, uloženého v blízkosti odontoblastů

- u dočasných i trvalých zubů za normálních okolností nikdy nekalcifikuje a zůstává stále

měkká

- na preparátech barvených H.E. má růžové zbarvení

Z hlediska vývojového se dentin dělí

primární dentin – dentin vytvořený před ukončením vývoje zubního kořene

sekundární dentin – dentin deponovaný odontoblasty po ukončení dentinogeneze

- tvoří se a ukládá prakticky po celý život

- od primárního dentinu bývá oddělen výraznější inkrementální linií, v důsledku jeho tvorby

se zmenšuje dřeňová dutina

terciární dentin – vzniká jako odpověď na lokální dráždění (např. zubním kazu, zvýšeném

tlaku při skusu při špatné adjustaci korunky…) reparativní nebo reaktivní dentin

(vytváří ložiska a rychle roste, dentinové tubuly mají nepravidelné uspořádání nebo mohou i

chybět stejně tak chybí jejich propojení s tubuly primárního nebo a sekundárního dentinu)

Skleróza dentinu

- projev stárnutí

- degenerace Tomesových vláken a obliterace dentinových tubulů

- sklerotický dentin nemá hedbávný lesk jako dentin zdravý a barvou upomíná na jantar

- uvádí se, že je více odolný vůči zubnímu kazu

Dentin a vztah k ostatním tkáním zubu

a) dentinosklovinná hranice

b) cementosklovinné rozhraní

- zubovina je tkáň avaskulární - výživa odontoblastů z kapilár subodontoblastické sítě pulpy

- senzitivita dentinu způsobena přítomností jemných nervových vlákének pocházejí ze

subodontoblastické pleteně (plexus Raschkowi) vstupují mezi odontoblasty a penetrují podél

Tomesových vláken do dentinových tubulů

- zvláštností dentinu je, že po léta přetrvává i po zničení odontoblastů

16

zuby s destruovanou zubní dření i odontoblasty perzistují v zubním oblouku a mohou být

využity v záchovné stomatologii

CEMENT

- cementum, substantia petrosa

- zubní cement je kostní tkáň vláknitého typu nažloutlé barvy, která kryje anatomické kořeny

zubů

- avaskulární

- vzniká apozicí - jsou na něm patrné inkrementální čáry

Fyzikální vlastnosti

- žlutohnědá barva s matným povrchem tvrdší než lamelózní kost

- tkáň prostupná - permeabilní (více než dentin), prostupnost klesá s věkem

- protekce dentinu

Chemické sloţení

- krystality podobné velikosti jako v kostní tkání a spíše tvaru plotének

- kolagen (I), glykosaminoglykany, a glykoproteiny ( sialoprotein, osteopontin aj).

Mikroskopická stavba

- cementocyty

- mezibuněčná hmota (cementová matrix)

CEMENTOCYTY

- oválné až oploštělé buňky (8–15 µm) s bazofilní cytoplazmou a jemnými radiálními

cytoplazmatickými výběžky

- jelikož mezibuněčná hmota naléhá velmi těsně na buňky i jejich výběžky, zbývají po nich v

cementu drobné dutinky, popř. úzké chodbičky, které jsou obdobou lakun a canaliculi ossium v

kostní tkáni

CEMENTOVÁ MATRIX

- kolagenní vlákna a zvápenatělá amorfní substance

- kolagenní vlákna probíhají ve snopečcích, jejichž orientaci určují síly, které působí na zuby

Dva druhy cementu:

a) primární cement - nemá cementocyty

- vyskytuje se v rozsahu celého zubního kořene a nasedá přímo na zubovinu

- tloušťka se pohybuje od 10 do 200 µm

b) sekundární cement

- naproti tomu cementocyty obsahuje

- nachází se zejména na zubních apexech

- dorůstá až do tloušťky 500 µm

17

Hyperplasie cementu, tzv. hypercementosis

- abnormální ztluštění cementu

- vyskytuje se buďto izolovaně, nebo u všech zubů dentice

- nejčastější příčinou hypercementózy bývá dlouhodobé a nadměrné zatěžování zubů

- cementové exostózy až ankylóza

Aberantní cement - 50- 150 mm velká ložiska cementózní matrix v periodonciu

- nazývají se cementity - jejich původ není znám

Fyziologická zvláštnost cementu

- na rozdíl od kostní tkáně nemá schopnost remodelace

- opotřebovaný a odumřelý cement na kořeni zůstává, neresorbuje se a během života je

nahrazován apozicí nových vrstev vitální tkáně

- vlastnosti cementu (odolnost vůči resorbci) se využívá v ortodoncii, kdy nasazením ortodontických

přípravků a strojků, táhnoucích nebo vychylujících zuby v určitém směru, lze dodatečně opravit jejich

postavení v zubních alveolech a dokonce remodelovat i celý alveolární výběžek

ZUBNÍ DŘEŇ (PULPA DENTIS)

- má základní význam pro vitalitu zuboviny: výživa odontoblastů

- je mezenchymového původu

- vyplňuje cavitas dentis a je podobná rosolovitému vazivu

- zastoupeny jsou hlavně fibroblasty a fibrocyty (pulpocyty), v menší míře histiocyty,

plazmatické buňky a vycestovalé krvinky (neutrofilní event. eozinofilní granulocyty,

lymfocyty)

nacházejícími se podél krevních cév

Složení:

- fibrilární sloţka: kolagenní a retikulární vlákna, uspořádaná ponejvíce síťovitě

- amorfní hmota: se skládá z mukopolysacharidů a mukoproteinů a podmiňuje želatinózní

konzistenci zubní dřeně v nativním stavu

- povrch zubní dřeně na hranici s dentinem lemují odontoblasty - leží v jedné až třech vrstvách

- buňky mají kubický až cylindrický tvar a jsou navzájem spojeny četnými dezmosomy (macula

adherens, mezibuněčná štěrbina je 40 nm velká a vyplněná elektronově denzním materiálem; na

cytoplazmatické straně je elektronově denzní ploténka do které se upínají tonofilamenta.

Spojení zesiluje desmoplakin a plakoglobin a na cytoplazmatické straně a v mezibuněčné

štěrbině proteiny ze skupiny kadherinů); obsahují četné gER a mitochondrie

- každý z odontoblastů vysílá směrem k zevnímu povrchu zuboviny po jednom cytoplazmatickém

výběžku (Tomesovo vlákno)

- odontoblasty jsou mezenchymového původu

Weilova zóna - proužek zubní dřeně pod odontoblasty bez buněk

18

Někteří na pulpě rozlišují dvě vrstvy:

- vnější… povrchová

- zevní…centrální

V kořenovém kanálku není členění v zóny příliš zřetelné.

Dentinopulpární komplex…vrstva odontoblastů + pulpa

- je definován na základě topografických vztahů a vývojové příbuznosti obou – společný vznik

z mezenchymu

- oponenti dentinopulpárního komplexu poukazují na rozdílnou funkční determinaci pulpocytů a

odontoblastů

- první (vrstva odontoblastů) společně s mezibuněčnou hmotou tvoří optimální prostředí pro cévy

a nervy

- druhé (pulpa) zajišťují zejména tvorbu a vitalitu dentinu

Zubní dřeň má velmi bohaté cévní a nervové zásobení (zvláště v mladém věku)

- arterie probíhají podélně středem pulpy a vydávají hojné postranní větévky, které se rozpadají

v terminální kapilární sítě; ty dosahují až k vrstvě odontoblastů

arterie mají velmi úzká lumina a tlustou stěnu, zesílenou několika vrstvami hladkých

svalových buněk

- stěna vén a venul je naproti tomu tenoučká, což nápadně kontrastuje s jejich širokými průsvity

- mízní oběh začíná mízními kapilárami, které se spojují v malé lymfatické cévy, opouštějící

zubní dřeň společně s cévami krevními a nervovými vlákny skrze foramen apicis radicis dentis

- inervace - myelinizovaná a nemyelinizovaná nervová vlákna

myelinizovaná nervová vlákna (v podstatě jde o dendrity buněk ganglion semilunare Gasseri)

- v zubní dřeni se bohatě větví a dosahují až k bázím odontoblastů, pod kterými vytvářejí

hustou pleteň – plexus subodontoblasticus Raschkowi

- vlákna se zakončují hlavně na tělech odontoblastů, ale část jich pokračuje i do predentinu

a dentinových kanálků

nemyelinizovaná nervová vlákna – inervují krevní cévy v zubní pulpě

Věkové změny pulpy:

- maximum rozvoje bezprostředně po prořezání

- s věkem se mění její složení i objem

a) změny ve skladbě dřeně – chemické složení amorfní hmoty základní, úbytek buněk,

přibývání vláken připomíná husté kolagenní vazivo

b) objemové změny - ubývání objemu díky ukládání sekundárního a terciárního cementu a

dentikulů

19

OZUBICE, PERIODONTIUM, PERIODONTÁLNÍ MEMBRÁNA

- periost zubu, zubní závěs

- poutá zub v alveolu

- vyplňuje prostor mezi kribriformní ploténkou zubního lůžka a kořenem zubu

- tloušťka periodontia – 0,18 – 0,25 mm, nejtenčí ve střední části kořene

- histologicky – husté kolagenní vazivo uspořádaného typu

dominantní součástí jsou tlusté a vlnovitě zprohýbané snopečky kolagenních vláken –

označované periodontální vazy (ligamenta)

jejich konce inzerují jako Sharpeyova vlákna v zubním cementu a lamelózní kosti do

kribriformní ploténky

- obsahují fibrocyty a malé množství amorfní hmoty

- popisuje se i účast mladých elastických vláken – tzv. oxytalanová vlákna

Kolagenní vlákna periodontia dělí na 3 základní skupiny:

- gingivální, transseptální, alveolární

1) Gingivální – poutají gingivu ke krčku zubu

- hlavní skupiny:

dentogingivální – od cementu krčku k volné a připoutané gingivě (vějíř)

cirkulární – uložena ve volné gingivě a kruhovitě objímají krček zubu

dentoperiostální

2) Transseptální – spojují krčky sousedních zubů

- probíhají mesiodistálně nad interalveolárními septy

- zpevňují lineární seřazení zubů v oblouku a tvoří podklad pro interdentální papily

- modelují tvar hřebenů interalveolárních sept – konfigurace na rtg snímcích (při inklinaci

sešikmení septa a deprese)

3) Alveolární – mezi kořebem a kribriformní ploténkou zubního lůžka

- nejpočetnější

- dělení: hřebenová, horizontální, šikmá, apikální a interradikulární

a) hřebenová – od zubního krčku k periostu interalveolárního septa nebo k periostu

zubního lůžka

- fce: zabraňují vylézání zubu (někdy chybějí)

b) horizontální - v koronální třetině kořene a zubního lůžka - jsou postavena kolmo

k podélné ose zubu

- fce: brání laterálním (horizontální) pohybům zubů

c) šikmá - vyplňují střední a apikální třetinu lůžka

- diagonální průběh – úpony zubním na cementu leží více

apikálně než inzerce v kribriformní ploténce

- fce: působí proti vtlačování kořene do lůžka

d) apikální – od apexu ke dnu zubního lůžka, radiální průběh - fce: brání vylézání zubu z lůžka

20

e) interradikulární – pouze u vícekořenových zubů

- odstupují z místa větvení zubu a inzerují na vrcholu mezikořenového kostěného

septa

- fce: brání vylézaní zubu a jeho rotaci

Ne všechna vlákna přepažují periodontální štěrbinu, část se upíná jen v cementu nebo

kribriformní ploténce, a má druhý konec volný. Z nich se splétá tzv. intermediální pleteň – plexus

intermedius, která slouží jako morfologická a funkční rezerva pro potenciální přestavbu zubního

závěsu.

Periodontium jako celek funguje jako pružný závěs zubu, který vyrovnává a kompenzuje síly

působící na zub během mastikace. Transformuje tlakové síly v konečném dopadu na zubním

lůžku v tah, kterému je lůžko mnohem lépe přizpůsobeno.

Intersticiální prostory

- oddělují skupiny vláken

- jsou z řídkého kolagenního vaziva

- na preparátech se jeví jako světlejší buněčná ložiska s hojnými cévami a amorfní základní

hmotou

- buněčnou populaci zastupují nediferencované mezenchymocyty schopné diferenciace v blasty

(fibro-, osteo- cemento-) nebo klasty (osteo- a cemento-)

Cévní a nervové zásobení periodontia

- tepénky z gingiválních, pulpárních a interalveolárních tepen v intersticiálních prostorech se

rozpadají v kapilární síť, jejíž větve zasahují i mezi vlákna závěsu

- lymfatická drenáž prokázána

- inervace – senzitivní zakončení 3 typů:

volná (bolest)

knoflíkovitá

keříky (taktilní podněty)

Velmi často přítomny:

a) ostrůvky epitelových buněk – Malassezovy ostrůvky

- zbytky epitelové Hertwigovy pochvy

- granulomy a cysty epitelového původu

b) cementikly

- asi u 35 % zubů

- jejich původ není znám

Změny periodontia během ţivota

a) ztráta antagonisty:

- zúžení periodontia

- prořídnutí a rozvolnění vláken

- tloustnutí cementu

- ztenčení kribriformní ploténky

21

b) nadměrné zatěţování:

- akutní (trauma) – krevní výrony, ruptura vláken, nekróza a rezorte

- chronické – hypercementóza

Porovnání terminologie periodontálních vláken uţívané v histologii a anatomii

ALVEOLÁRNÍ VÝBĚŢEK (PROCESSUS ALVEOLARIS)

- část čelisti nesoucí zubní lůžka (alveoli dentales)

- výběžek podobně jako celá kost je tvořen kostní tkání lamelózního typu

- zastoupeny obě modifikace lamelózní kosti: kompakta i spongióza

1) Kompakta - rozdělena na 2 ploténky (rozdělení na ploténky chybí v oblasti horních a

dolních řezáků):

a) Kortikální

- kryje vestibulární a linguální povrch výběžku

- obvykle stavba kompakty, osteony však nejsou pravidelně uspořádány

- linguální část ploténky zesílena v oblasti molárů

- Stavba hutné kosti: periost, zevní a vnitřní plášťové lamely, osteony (Haversovy

systémy) a intersticiální lamely

b) Kribriformní (os alveolare = vlastní alveolární ploténka)

- tvoří stěnu lůžek

- je proděravěna četnými Volkmannovými kanálky pro vstup interalveolárních cév a

nervů

- stavba podobná jako u kompaktní ploténky, ale nemá periost

- funkci periostu zastupuje peridontium s nediferencovanými mezenchymocyty

diferenciace v blasty

22

- inzerce Sharpeyových vláken - zevní plášťové lamely - hutnější a více

mineralizované (na rtg - lamina dura)

2) Spongióza - trámčitá výplň mezi ploténkami uspořádání trámečků velkou variabilitu

- obsahuje hematopoetickou kostní dřeň

- interalveolární septa (= septa interdentalia) jsou kolmo postavené přepážky oddělující alveoly

mesiodistálně

- u vícekořenových zubů jsou ještě interradikulární septa (septa interradicularia)

Hřebeny interdentálních sept jsou vypouklé a dosahují do úrovně cemento-sklovinné hranice.

- Jejich tvar závisí na postavení sousedních zubů (modelace transseptálními vlákny) – u

inklinací sešikmení hřebene ve směru naklonění a jeho snížení; vertikální odchylky

v postavení zubů.

Stavbu alveolárního výběţku ovlivňuje řada faktorů

- mastikační síly vznikající v souvislosti s rozmělňováním potravy

- síly vyvolané růstem a prořezáváním zubů

- extrakce zubů a ztráta antagonistů

- stav výživy

- hormonální vlivy

Během života se faktory různě mění a mají i různou dobu trvání – krákodobé vs. dlouhodobé.

- kostní tkáň je velmi plastická a díky této vlastnosti se nové situaci přizpůsobí remodelací lůžek

nebo celého výběžku

Klinický význam plasticity kostní tkáně

na kostní tkáň lze působit i arteficiálními stimuly

tah – formativní účinek

tlak – rezorbční účinek

Této schopnosti kostní tkáně se využívá v ortodoncii k opravě postavení zubů v zubních

lůžkách ortodontickými aparáty a strojky.

není-li kost delší dobu adekvátně zatěžována, dochází v ní ke strukturním změnám

- ty zjištěny i v případě horní a dolní čelisti a processus alveolaris

Ztráta antagonisty (trvá-li delší dobu; v řádu měsíců) vyvolá druhotně změny v celém závěsném

aparátu agonisty. Případné extrakce je třeba indikovat uvážlivě. Možností je náhrada (doplnění)

chybějícího zubu.

DÁSEŇ

- gingiva

- oddíl sliznice dutiny ústní mastikačního typu v okolí zubních krčků

- křehká a tuhá, bleděrůžová barva, velmi odolná vůči tlaku a tření

- neposunlivě spojena s podkladem (mukoperiost)

- se sliznicí alveolárního výběžku se setkává v mukogingivální linii, která je dobře zřetelná na

vestibulární straně a na linguální straně dolní čelisti

23

Gingiva se topograficky člení na 2 oddíly:

gingiva volná – gingiva libera…gingiva supraalveolaris; nadalveolární dáseň

- vybíhá mezi sousední zuby do trigonum interdentale ve výběžky tvaru stříšky – mezizubní

– interdentální papily (papilae gingivales) každá má vestibulární a linguální část, které

jsou spojeny interdentálním sedlem

- gingiva libera má hladký povrch a od zubu ji odděluje cirkulární brázdička – 1-2 mm

hluboká – sulcus gingivalis (fyziologická kapsa)

paramarginální rýha – 0,5 - 1,5 mm od vrcholu dásně, je patrna na histologických řezech

gingiva připoutaná – gingiva affixa…gingiva alveolaris

- hrbolatý povrch – a tvoří pod paramarginální rýhou pruh šířky 4-6 mm

Mikroskopická anatomie gingivy:

epitel

- mnohovrstevný dlaždicový – asi v 15 % rohovatí, ale nikdy ne na straně, která je přivrácená

k zubu – zde si i v dospělosti uchová znaky nediferencovaného epitelu

lamina propria - husté kolagenní vazivo, vybíhá v papily

o četné, vysoké a štíhlé jsou pod epitelem připoutané gingivy (právě jejich přítomnost

způsobuje hrbolatý povrch)

o pod epitelem volné gingivy je papil méně

o vždy chybějí pod epitelem přivráceném k zubu

- kolagenní vlákna jsou uspořádána do 3 skupin – viz periodontium (cementogingivální,

cirkulární a dentoperiostální)

- sroste s tvrdými tkáněmi zubu

Cévní a nervové zásobení dásně:

- artérky – odstupují z aa. alveolares, a. mentalis, aa. palatinae, a. buccinatoria

vlásečnicové sítě, které anastomózují se sítí v periodonciu

- lymfatické cévy zjištěny a provázejí krevní cévy

- nervové zásobení – volná zakončení a v podobě tělísek

SULCUS GINGIVALIS

- žlábek asi 1-2 mm hluboký

- na dno vylučována z cévního řečiště pod epitelovým úponem tekutina podobná plazmě - liquor

gingivalis

tekutina má antimikrobní a protizánětlivé vlastnosti

obsahuje proteiny a sacharidy

GINGIVODENTÁLNÍ UZÁVĚRA, EPITELOVÁ MANŢETA

- označuje se tak oblast srůstu epitelu s tvrdými tkáněmi zubu v oblasti zubního krčku

- utěsňující zařízení - brání průniku sliny, bakterií, toxinů a částic potravy ze sulcus gingivalis

do periodontia

- podstatou je organické přitmelení epitelu ke sklovině nebo cementu

- zóna přitmelení leží pod úrovní sulcus gingivalis a označuje se jako těsnicí epitelová manţeta

(Gottliebova manţeta) – epitelový úpon o šíři 0,25 - 1 mm

24

srůst je zvláštností – možný je proto, že epitel manžety zůstává v nediferencovaném stavu

buňky manžetky – jsou v několika vrstvách nad sebou a jsou orientovány delší osou souhlasně

s povrchem zubu

mezi nejvnitřnější vrstvou buněk a tvrdou tkání jsou četné poloviční dezmosomy; mezi

ostatními bodové dezmosomy

linie epitel – vazivo je hladká, vazivo obsahuje četné leukocyty a plazmocyty plní funkci

imulogické bariéry

U dočasných zubů a zdravých zubů do 2-3. decenia

dosahuje apikální konec manžety do výše

cemento-emailové hranice. S věkem se manžeta

přesouvá stále více apikálně, až nakonec se

přesune na cement zubního krčku. Ve stáří může

dojít i k obnažení cementu a stavu, kdy klinická

korunka je větší než anatomická.

sestup manžety = gingivální recese, je provázen

uzurací okrajů zubních lůžek a interalveolárních

sept, zkrácením lůžka s následným uvolněním

zubního závěsu a celého zubu (příčina viklavosti)

gingivální recese nastává u paradentózy

ČELISTNÍ KLOUB

- articulatio temporomandibularis

- složený kloub…fossa mandibularis na šupině spánkové kosti + caput mandibulae + vazivová

ploténka discus articularis

Mikroskopická stavba:

caput mandibulae (condylus mandibulae) – protáhlý eplipsoid (asi 20mm)

- povrch - tenká ploténka kompakty

- uvnitř spongióza – trámečky se rozbíhají od středu hlavičky radiálně k povrchu

v dětství trámečky tenké a obsahují i ostrůvky hyalinní chrupavky

fossa mandibularis – ploténka kompaktní kosti

- přední ohraničení jamky tvoří tuberculum articulare – má podobnou stavbu jako caput

mandibulae

kloubní plošky - vazivová chrupavka, která je na zadní straně tuberculum articulare zesílena

discus articularis – ploténka – tloušťky 3 – 4 mm; její okraje uchyceny v kloubním pouzdře

- podklad - husté koleganní vazivo neuspořádaného typu

- v dospělosti často obsahuje ostrůvky hyalinní chrupavky

kloubní pouzdro – volné, zvláště na mediální straně

- zevně zesíleno - lig. laterale

- stratum fibrosum a stratum synovice

- kloubní dutina rozdělena ve 2 oddíly: horní - diskotemporální a dolní – diskomandibulární

- obsahuje malé množství synoviální tekutiny

25

EEMMBBRRYYOOLLOOGGIIEE

Oplození (kapacitace spermií, akrozomální reakce, kortikální reakce); Rýhování; Morula;

Blastocysta

IMPLANTACE LIDSKÉHO ZÁRODKU

Způsoby výţivy zárodku:

cytotrofé (do zahájení implantace)

histiotrofé (od zahájení implantace do narušení krevních cév)

hemotrofé (od počátku kontaktu syncytiotrofoblastu s krví do konce těhotenství)

Změny v blastocystě během implantace:

- vznik: amniový a žloutkový váček, zárodečný terčík

Základy embryologie člověka

- Zárodečný terčík a jeho vývoj

- Vznik intraembryonálního mezodermu a ontogeneze

- Vývoj prvosegmentů

DERIVÁTY EKTODERMU

- neuroektoderm (nervový systém, sítnice, čichové buňky, deriváty crista neuralis)

- epidermis a adnexa kožní (žlázy potní, mazové, mléčná, vlas, nehet)

- vnitřní ucho (výstelka blanitého labyrintu)

- čočka oční, epitel rohovky

- část výstelky a žláz dutiny ústní

- sklovina zubu

- adenohypofýza

DERIVÁTY MEZODERMU

- svalová tkáň příčně pruhovaná kosterní a srdeční

- močové a pohlavní ústrojí (nefrony, folikulární buňky v ovariu, Sertoliho buňky ve varleti,

- výstelka části vývodních cest pohlavních)

- kůra nadledviny

- výstelka tělních dutin (hrudní, břišní, perikardové)

DERIVÁTY ENTODERMU

- trávicí trubice (výstelka a žlázy)

- dýchací systém (výstelka a žlázy dých. cest, výstelka alveolů plicních)

- vývodní cesty močové

- výstelka středoušní dutiny a Eustachovy trubice

- štítná žláza a příštítná tělíska

- epitelové retikulum brzlíku

26

DERIVÁTY MEZENCHYMU

- pojivové tkáně (vazivo, chrupavka, kost)

- hladká svalová tkáň

- krevní a lymfatické cévy

- slezina a lymfatické uzliny (lymfatická tkáň)

DEFINICE RŮSTU A VÝVOJE, DERIVÁTY ZÁRODEČNÝCH LISTŮ

RŮST

= kvantitativní zvětšování objemu a hmotnosti živého systému

- u metazoí se projevuje na všech úrovních organizace - od molekulární přes buněčnou až k

organismální

- nevratný proces

- podkladem růstu - dělení buněk, zvětšování jejich velikosti, i hromadění mezibuněčných hmot

- faktory ovlivňující růst - zevní např. množství živin, teplota

- vnitřní např. genetické, aktivita enzymů, vývojové stáří organismu aj.

aktivní růst = syntéza proteinů, sacharidů a tuků z živin přijatých z prostředí látkovou

výměnou (metabolismus)

pasivní růst = zvětšování objemu nebo hmotnosti následkem hromadění nebo retence vody,

vytváření tělních dutin nebo tezaurace (střádání) živin (např. tukové zásoby), minerálních

látek apod.

VÝVOJ

= proces kvalitativních přeměn organismu, který u metazoí začíná zpravidla oplozením vajíčka

a končí smrtí jedince po splnění rozmnožovací funkce

= růst + diferenciace (rozrůzňování)

- jednosměrný proces, opakující se v generacích, které po sobě následují

- jednotlivé etapy procesu probíhají v zákonitém časovém pořadí a prostorové následnosti a

vztazích - vývoj kontrolují tzv. homeotické geny (hox geny) - obsahují vysoce konzervativní sekvenci

180 párů bází

HOX geny (Homeobox geny)

komplexy regulačních genů (těsně vázané)

přesná hierarchie jejich působení – přímý lineární vztah mezi pozicí genů a jeho dočasnou

prostorovou expresí

determinují embryonální vývoj ve směru předozadní tělové osy, vysoce konzervativní

geny (identické sekvence u různých druhů organismů), exprese během časné gastrulace

produkty Hox genů: transkripční faktory pro různé cílové geny, které podmiňují

organogenezi neurální trubice, ledvin, plic, střeva, zárodečných buněk apod.,

působí parakrinně, mohou spouštět několik vývojových programů jiných morfogenů v

sousedních buňkách

kontrolují buněčnou migraci, diferenciaci, apoptózu

27

- hox - homeobox - geny odpovídají za produkci transkripčních faktorů, které fungují jako

spouštěč vývoje (startují exprese dalších genů - proces má kaskádovitý průběh)

Individuální vývoj (ontogeneza)

- embryonální / prenatální - vyvíjející se jedinec nezávislý na vlivech prostředí (chráněn

vaječnými obaly nebo matkou, v jejíž děloze se vyvíjí)

- postembryonální / postnatální - působení vlivů vnějšího prostředí je markantní

PŘEHLED VÝVOJE ZEVNÍHO TVARU LIDSKÉHO ZÁRODKU

- období od zygoty velké cca 150 mm (15 x10-4 g) po novorozence s tělem rozlišeným na hlavu,

krk, tělo a končetiny, jehož délka činí 50 cm (hmotnost 3 300 g)

zygota

morula

blastocysta – trofoblast

- embryoblast

zárodečný terčík

válcovité tělo embrya

Růst zárodku je provázen podstatnými změnami jeho tvaru. Z oplozeného vajíčka se v krátké

době vyvine kulovitá morula a posléze z 2 co do dalšího vývoje se zcela různících druhů buněk

složená blastocysta. V ní zárodku odpovídá tzv. embryoblast - excentricky při jednom pólu

uložené seskupení vnitřních buněk blastocysty. Po založení amniového a žloutkového váčku se

embryoblast, rozdělený mezitím na ekto- a entoderm, přemístí přibližně do středu choriové

dutiny a nabude podoby okrouhlého terčíku, zvaného zárodečný terčík. V návaznosti na

kraniokaudální polarizaci i vývoj středního zárodečného listu, (viz kap. notogeneze), se terčík

stává oválným a tento tvar embryo zaujímá až do konce 3. týdne vývoje. Počátkem dalšího týdne

počíná odškrcování zárodku od okolí, embryo se ohýbá kolem podélné a příčné osy a dosud

plochý oválný zárodečný terč se poznenáhlu začíná přetvářet ve válcovité tělo embrya. Příčinou

odškrcování embrya od extraembryonálních součástí a utváření jeho ventrální a laterálních stěn je

rychlé zvětšování (růst) amniové dutiny, částečně i samotného zárodku. Zevním projevem tohoto

procesu je vývoj tzv. ohraničujících rýh - přední, 2 postranních a kaudální. Celý proces

označujeme jako flexe zárodku.

1. lunární měsíc

- ohnut konvexitou dorzálně

- mohutný hlavový oddíl:

čelní hrbolek s prosencephalem

temenní hrbolek s mesencephalem - flexura cephalica

hrbolek týlní s rhombencephalem - flexura occipitalis

- základ oka (oční váčky a ploténka čočky)

- krční krajina - žaberní aparát:

28

6 oblouků,

4 ektodermové žaberní brázdy

5 entodermových brázd)

- sluchová ploténka (planda – 4. týden)

- srdeční a jaterní hrbol; ocasní hrbolek

- základ končetin (ve formě pupenů)

2. lunární měsíc

5. týden: začíná vývoj obličeje a nosu (nosní plakody jamky), pokračuje vývoj oka, CNS

(rozsáhlá 4. Komora)

- koncem týdne se končetina rozliší ve: válcovité axopodium

terčovité autopodium

6. týden: axopodium stylopodium (paže, stehno) a zeugopodium (předloktí, bérec),

- na autopodiu se diferencují základy jednotlivých prstů

7. týden: rychleji roste ventrální strana zárodku - zárodek se napřimuje, zmenšuje se srdeční

hrbol, redukce ocasního oddílu (mezi dolními končetinami základ falusu a plicae a tori

genitales)

8. týden - dokončení vývoje obličeje

- zárodek má charakteristické lidské rysy fétus (od 9. týdne)

- délka cca 20 mm

3. lunární měsíc

- hlavní vývojové procesy skončeny

- vývoj zevních tvarových detailů (oční víčka - srůst, nehty nebo prsty)

- hlava široká a zaujímá téměř polovinu těla – v dalších měsících se proporce mění

- horní končetina dorůstá definitivní délky

- dokončen vývoj zevních pohlavních orgánů a lze podle nich určit pohlaví

- v játrech začíná hemopoeza

- plod začíná vylučovat moč (do amniové tekutiny)

- 9 cm/ 20 g

4. lunární měsíc

- fétus rychle roste

- začíná osifikace kostí (osifikační centra lze zjistit pomocí zobrazovacích metod)

- koncem měsíce začíná vývoj fetálního ochlupení - tzv. lanuga

- 16 cm/120 g

5. lunární měsíc

- pokračuje tvorba lanuga a tvoří se tzv. kožní mázek (vernix caseosa)

- 25 cm/ 300 g

6. lunární měsíc

- kůže plodu tenká a zřasená, skrz ni prosvítají krevní cévy – plod je červenofialové barvy

- 30 cm/ 650 g

7. lunární měsíc

29

- rozestup epitelového švu mezi víčky

- rohovění epidermis

- tvorba podkožního tuku

- 35 cm/ 1250 g

8. lunární měsíc

- tvorba podkožního tuku

- zahájení descensus testis

- 40 cm/ 1900 g

9. lunární měsíc

- nehty dosahují k okrajům distálních článků

- krátké vlásky

- růžová barva

- ukončen descensus testis

- 45 cm/ 2500 g

10. lunární měsíc

- zaoblené tvary, růžová kůže

- nehty přesahují distální články prstů

- vlásky dlouhé aspoň 1 cm

- 50 cm/3200 - 3500 g

Délka těhotenství (gestace) - 280 ±14 dnů (10 lunárních měsíců; lunární měsíc = 28 dní)

- Stáří plodu – koncepční (skutečné) x menstruační

U plodu hodnotíme:

Hypotrofický, eutrofický, hypertrofický plod

Donošenost

- vztahuje se k délce těhotenství (menstruační stáří)

o nedonošený (37 týdnů a méně)

o donošený (38-40 týdnů)

o přenošený (déle než 41 týdnů a více)

Zralost

- vztahuje se ke stupni vývoje plodu

o zralý

o nezralý

Hlavní znaky zralosti plodu:

délka (50 - 51 cm)

hmotnost (3400 - 3500 g)

rozměry hlavičky (d. bitemporalis –8 cm, d. frontooccipitalis 12 cm)

varlata sestouplá v šourku, labia majora překrývají labia minora

Pomocné znaky zralosti plodu:

- plod je eutrofický, je vytvořen podkožní tuk

- kůže je růžová, lanugo je přítomno jen ve zbytcích na ramínkách a zádech

- jsou vytvořeny řasy a obočí, vlasy jsou dlouhé několik centimetrů, nehty přesahují okraje prstů

30

- lebeční kosti jsou tvrdé, velká a malá fontanela hmatné, ale navzájem oddělené

- novorozenec křičí a pohybuje se

VROZENÉ PORUCHY VÝVOJE: DEFINICE, TERMINOLOGIE, ČETNOST,

PŘÍČINY, KRITICKÉ PERIODY VÝVOJE

Vrozená vývojová vada = porucha zdraví strukturní, funkční nebo metabolické povahy, která

nastala v prenatálním období (ještě před narozením)

Znaky:

vznikají skrytě

vyskytují se ve všech populacích

řada jich vykazuje tzv. generační kontinuitu - přenášejí do potomstva

příčina - chybná morfo- a histogeneze

Teratologie…věda zabývající se příčinami a mechanismy vzniku, morfologickými projevy

(vzorce) a příp. prevencí vrozených vad vývoje.

o vrozená vada = strukturní nebo funkční abnormalita jakéhokoliv typu

o malformace = znetvoření (většinou těžké - užívá se ve spojení s adjektivem kongenitální)

- morfologický defekt orgánu, jeho části nebo některé části těla v důsledku chybného vývoje

od samého počátku

o disrupce (disrumpere - rozlomit, roztrhnout) = morfologický defekt orgánu, jeho části nebo

některé části těla z důvodu přerušení nebo jiného zásahu do průběhu normálního vývoje

- vznikají působení teratogenů a nejsou dědičné

o deformace, deformita = znetvoření (většinou se nerozlišuje, zda těžké či lehké)

- abnormální tvar nebo poloha některého orgánu nebo části těla, která vznikla působením

mechanických faktorů (např. pes equinovarus u oligohydramnios)

o dysplazie (dys - nesprávný, plassein - tvořit) = abnormální uspořádání buněk ve tkání nebo

orgánu vznikající jako následek dyshistogeneze

Ostatní termíny (popisné)

o mutilace - zkomolení, zmrzačení (používá pro pojmenování vrozených vad skeletu, většinou

lehčího rázu)

o anomálie - nepravidelnost, odchylka od pravidla (míní se většinou tvarové odchylky orgánů

lehčího rázu)

o vitium - chyba, vada, kaz - používá se k označení některých vrozených vad srdce a cév

Četnost vývojových vad v populaci

- udává se, že v průměrných podmínkách vývojové vady postihují 2 - 3 % plodů narozených po

28. týdnu vývoje

- další 2 - 3 % jsou zjištěna v prvních letech života

- tedy 4 - 6 % dětí stejného populačního ročníku trpí nějakou vrozenou vývojovou vadou

31

Podle četnosti výskytu (incidence) se rozlišují:

vrozené vady s vysokou frekvencí - (poměr 1:200 až 1:400 porodů, 1:2 (4) x 10

2 porodů)

- vrozené srdeční vady, drobné skeletní mutilace

vrozené vady se střední frekvencí

- (poměr 1:500 až 1:3000 porodů, 1:103 porodů)

- rozštěpové vady dutiny ústní, stenózy a atrézie jícnu a střeva, rhachischisis, anencephalie,

hydrocehalus, vrozené vady močově-pohlavního ústrojí, Downův syndrom

vrozené vady s nízkou frekvencí

- (poměr 1:10 000 porodů, 1:104

porodů)

- vrozené vady dýchacího a kožního ústrojí, kombinované skeletní vady

Výskyt vad u jedince může být izolovaný vs. mnohočetný.

ETIOLOGIE VÝVOJOVÝCH VAD...je trojí povahy:

o genetické faktory (chromosomové anomálie, genové mutace) - 10 -15 %

o faktory vnějšího prostředí (tzv. teratogeny) -7 - 10 %

o multifaktoriální (polyfaktoriální) - společné působení genetických faktorů a faktorů

vnějšího prostředí - 20 -25 %

1) VADY ZPŮSOBENÉ GENETICKÝMI FAKTORY

- podle odhadů jsou příčinou asi jedné šestiny vad (1/6)

- vznikají selháním meiózy nebo mitózy

- v sadě chromosomů 2 druhy změn: numerické a strukturní

a) Numerické odchylky chromosomů

32

- vznikají při tzv. nondisjunkci - porucha dělení, při níž nenastala separace

chromosomů nebo chromatid; vyskytuje se u:

autosomů (trisomie 21 - Downův syndrom, trisomie 17 a 18, monosomie

chromosomů)

pohlavních chromosomů (Klinefelterův syndrom (47,XXY), Turnerův syndrom

(45,XO), syndrom 3X (47,XXX)

b) Strukturní odchylky chromosomů

- chromosomové zlomy, translokace, delece

- mutace - stálá a dědičná změna v sekvenci genomové DNA

- vznikají náhodně

- mutační frekvenci zvyšuji některé faktory vnějšího prostředí (kancerogeny, velké

dávky tvrdého záření aj.)

- asi 7- 8% všech vývojových poruch u člověka

2) VADY ZPŮSOBENÉ FAKTORY PROSTŘEDÍ

- působí na zárodek přímo bez ovlivnění genetické informace

- teratogen (-y)

- vady se nepropagují se v potomstvu

- o spuštění teratogenního děje, na jehož konci je teratogenní změna rozhodují

intenzita působícího faktoru (podnětu)

fáze gravidity, resp. fáze vývoje zárodku

- zjištěno, že teratogenně vyšší účinek vykazují podněty slabší intenzity, než silné podněty,

které většinou způsobí k odumření celého plodového vejce

- citlivost (vnímavost) lidských zárodků vůči teratogenům je nejvyšší v organogenetickém

období, tj. mezi 15. až 60. dnem embryonálního vývoje, kdy se vytvářejí základy orgánů

nebo orgánových systémů

- kritická perioda vývoje = časové údobí, ve kterém je orgán ve zvýšené míře citlivý na

působení teratogenu a ve kterém je zároveň nejpravděpodobnější vznik vývojové vady

- kritické periody pro jednotlivé orgány jsou různé - u mozku a míchy trvá od 16. do 36.

dne, srdce od 19. do 38. dne, oka od 22. do 50. dne, apod.

PŘEHLED TERATOGENŮ

fyzikální teratogeny:

- ionizující záření (působí jako teratogen i mutagen)

- radioizotopy

- hypertermie

- mechanické vlivy (vibrace, fyzická traumata, nedostatek amniové tekutiny)

chemické teratogeny:

- léky – thalidomid (phocomelie, amelie), antibiotika (streptomycin – postižení 8.

mozkového nervu, tetracyklinová antibiotika - hypoplasie skloviny), kortikoidy, hormony

(androgeny a progesteron - maskulinizace plodů ženského pohlaví, chybný vývoj zevních

genitálií)

- alkohol - fetální alkoholový syndrom FAS (IUGR, mentální retardace, oční anomálie aj.

33

- drogy - kokain a marihuana - IUGR, mikrocefalie, urogenitální anomalie; LSD –

končetinové anomálie a CNS

- antikonvulziva (hydantoin) - IUGR, mentální retardace, mikrocefalie, ptóza víček

- těžké kovy (zejména organické sloučeniny rtuti- cerebrální atrofie, mentální retardace,

spastické křeče)

- pesticidy a polychlorované bifenyly (PCB) – IUGR

- alkaloidy (nikotin – IUGR)

biologické teratogeny:

- některé virusy (zarděnek, spalniček, oparu a pásového oparu, cytomegalovirus)

- prvok (Toxoplasma gondii, spirocheta Treponema pallidum aj.)

Projevy teratogenního účinku virusů:

o Toxoplasma gondii - mikrocephalie nebo hydrocephalie, microphthalmia,

chorioretinitis

o Treponema pallidum (syphilis) - hydrocephalie, vrozená slepost, mentální retardace,

abnormální zuby a kosti

o AIDS (HIV) – poruchy růstu, microcephalie, triangular philtrum, hypertelorism

mateřské faktory jako teratogeny

- deficit hormonů v těhotenství (diabetes mellitus, hypothyroidismus,

hypoparathyroidismus), kyseliny listové, vitaminu D, Ca, jodu, kyslíku (hypoxie při

kouření, krevních chorobách, dysfunkci placenty)

- zvýšené hladiny hormonů za těhotenství (hyperparathyroidismus, hyperthyroidismus,

hyperfunkce nadledvin, nadbytek pohlavních hormonů)

- imunitní vlivy (Rh inkompatibilita)

Mechanismy působení teratogenů

- inhibice syntézy nukleových kyselin a syntézy proteinů

- alterace extracelulární matrix

- ovlivnění cytoarchitektoniky embryonálních buněk

- kombinace mechanismů

LIDSKÝ ZÁRODEK NA KONCI 1. MĚSÍCE VÝVOJE

- zárodek měří cca 8 - 10 mm a je ohnut konvexitou dorzálně - hlavový oddíl zárodku je mohutný a směřuje ventrálně sestává:

a) čelní hrbolek se základem předního mozkového váčku (prosencephalon) b) následuje temenní hrbolek se středním mozkovým váčkem (mesencephalon) - zde patrno

dorzální ohnutí - flexura cephalica c) hlavový oddíl ukončuje hrbolek týlní se zadním mozkovým váčkem (rhombencephalon)

ohnutým téměř do pravého úhlu - flexura occipitalis - na hlavovém oddílu rýsují základy oka (oční váčky a ploténka čočky) a nosní dutiny v podobě

nosních (čichových) jamek - kaudálně od týlního hrbolku pokračuje krční krajina - vymezují ji:

o ţaberní oblouky (zakládá se jich 6)

34

o ektodermové ţaberní brázdy (celkem 4) o entodermové brázdy (5), oddělené od vnějších obturujícími membránami – o membranae obturantes

- 1. žaberní oblouk = mandibulární…je rozdělen ve výběžek pro horní (proc. maxillaris) a dolní čelist

(proc. mandibularis) - z kaudálního okraje 2. oblouku = hyoidní vyrůstá mezenchymová ploténka - tzv. operculum,

která sroste s obloukem 6. o v jamce pod operculem - sinus cervicalis 2 – 4 ektodermová žaberní brázda zaniknou

(z 1. ektodermové žaberní brázdy derivuje zevní zvukovod a kožní strana bubínku; v místě

napojení 1. a 2. oblouku na týlní hrbolek se založí sluchová ploténka (plakoda), přeměňující

se záhy v jamku a nakonec váček (otocysta), ze kterého pochází blanitý labyrint) - pod posledním obloukem

o srdeční hrbol, jehož podkladem je perikardová dutina se základem srdce o hrbol jaterní, způsobený rychle rostoucím základem jater o zužuje se koţní pupek a v něm uložené útvary (ductus omphaloentericus, břišní stvol s

alantois a mezoderm amnia) = pupečník (funiculus umbilicalis) o kaudálně je tělo zárodku ukončeno ocasním hrbolem, na jehož ventrálnístraně se nachází

kloaková membrána o na laterální straně embrya jsou založeny tzv. končetinové lišty pro proximální (7. - 13.) a

distální (21. - 26.) končetinu, jejichž základy jsou podobné ploutvičkám.

STOMODEUM A VÝVOJ OBLIČEJE

STOMODEUM

- Orofaryngová membrána

PRIMITIVNÍ STŘEVO (přední, střední, zadní)

- Kloaková membrána

PROCTODEUM

PŘELOM 4. A 5. TÝDNE INTRAUTERINNÍHO VÝVOJE – KONEC 2. MĚSÍCE

frontonazální výběžek (processus frontonasalis)

- dává původ čelu a středním partiím obličeje

- poč. 5. týdne – vzniká párová nazální ploténky (plakody) jamky kanálky

- výběžek se rozliší:

o area triangularis (horní nepárový oddíl podoby trojúhelníka)

o processus nasales mediales

o processus nasales laterales

- pravo- a levostranný nasalis medialis konvergují mediálně intermaxilární segment (tzv.

intermaxillare)

o jeho střední část jako area infranasalis proliferuje kaudálně k primitivnímu ústnímu

otvoru a pochází z ní philtrum

- laterální nosní výběžky dosahují až k základu oka a od výběžků maxilárních je odděluje

široká nasomaxilární rýha (okulonazální žlábek)

- laterální nosní výběžky poskytují materiál pro laterální partie nosu

35

párové výběžky pro horní čelist (processus maxillares)

párové výběžky pro dolní čelist (processus mandibulares)

faryngová membrána (membrana oropharyngea)

V 7. A 8. TÝDNU VÝVOJE - srůst všech výběţků

- po srůstu mediálních konců výběžků mandibulárních se zformuje definitivní brada

- jednotný horní ret vyjma philtra (viz výše) vznikne po srůstu mediálních konců maxilárních

výběžků s pravým a levým okrajem mediálního nosního výběžku (intermaxilárního segmentu)

- dále splynou na každé straně processus nasales laterales s horní hranou maxilárních výběžků,

čímž zanikne nazomaxilární rýha

- konečně navzájem sroste ještě laterální oddíl stejnostranných výběžků pro HČ a DČ

V období fúzování obličejových výběžků roste rychle prosencephalon, mohutně se rozvíjí

neurokranium a původně laterálně směřující oči se přetáčejí dopředu.

- koncem 2. měsíce nabývá obličej zárodku charakteristických lidských rysů

- poměrně složitý proces formování obličeje zapříčiňuje, že tato krajina je často postihována

různými malformacemi - rozštěpy náleží k nejčastějším (frekvence cca 1: 1000 porodů)

Rozštěp rtu – cheiloschisis

boční (laterální) rozštěp rtu – cheiloschisis unilateralis /cheiloschisis bilateralis

- perzistence labiální rýhy / nesrostlý mediální konec proc. maxillaris s labiální částí

proc. nasalis medialis

- variabilní rozsah

- samostatně nebo sdruženy s rozštěpy horní čelisti nebo i rozštěpy patra

- frekvence: 1: 600 až 900 porodů

střední rozštěp rtu - "zaječí pysk" (labium leporinum) = cheiloschisis mediana

- opoždění vývoje area infranasalis následkem nesplynutí processus nasales mediales

vzácný výskyt

- Mohrův syndrom – spojen s konduktivní hluchotou, částečnou reduplikací palců

nohou a rozštěpem jazyka

Mediální rozštěp dolního rtu a brady – gnathoschisis inferior

- nesplynutí processus mandibulares

- vždy spojen s rozštěpem dolní čelisti a jazyka

- vzácný

Šikmý rozštěp obličeje – coloboma faciale, fissura orbitofacialis

- nesrostl processus maxillaris s processus nasalis medialis et lateralis

- jedno- nebo oboustranný

- vzácný výskyt

Příčný rozštěp obličeje – fissura transversa faciei macrostomia (tzv. žabí ústa)

- nesrostla laterální část proc. maxillaris s proc. mandibularis, a ústní koutek dosahuje k

zevnímu zvukovodu

- velmi vzácný výskyt

36

VÝVOJ DUTINY ÚSTNÍ

- z primitivní ústní jamky – stomodea

- s tělním povrchem stomodeum spojuje primitivní ústní otvor

- k přímému propojení stomodea s předním střevem dojde po protržení orofaryngové membrány

- stomodeum se záhy propojí dále s nosní dutinou

- ve frontonazálním výběžku nosní plakody jamky nosní kanálky, které směřují dozadu a

dolů

- nosní kanálky dorostou do blízkosti stomodea

o odděluje je dvouvrstevná epitelová přepážka - ektoderm nosního kanálku a ektoderm

stomodea …oronazální (bukonazální) membrána

- membrána brzy proděraví a oba nosní kanálky se otevřou do stomodea otvorem - primitivní

choana

- od tohoto okamžiku stomodeum v sobě zahrnuje základ pro definitivní dutinu nosní

- vývojové procesy, které vedou k oddělení (osamostatnění) obou dutin, spočívají ve vytvoření

patra a nosní přepážky

VÝVOJ PATRA A NOSNÍ PŘEPÁŢKY PATRO

- vzniká srůstem 3 ektodermem krytých mezenchymových plotének

o mediální patrová ploténka – nepárová, vyrůstá jako jednotný útvar z processus nasalis

medialis (intermaxilárního segmentu); má klínovitý tvar a je základem fylogeneticky

nejstarší části patra, tzv. primárního patra

o laterální patrové ploténky (patrové výběžky) – párové, vyrůstají z mediální strany výběžků

pro horní čelist; z laterálních plotének pochází tzv. sekundární patro

- Zpočátku ploténky rostou po stranách jazyka kaudálně, když se pak základ jazyka v souvislosti

s vertikálním růstem výběžků pro dolní čelist sesune kaudálně, postaví se ploténky do

horizontální roviny.

- Mediální konce plotének rostou proti sobě a koncem 8. týdne se spojí v mediánní rovině.

- místo srůstu je patrno na orální straně patra jako raphe palati

- Srůstem předních hran laterálních patrových plotének s ploténkou mediální se vytvoří patro

definitivní

o linii srůstu odpovídá v definitivních poměrech canalis incisivus (v případě samostatně

založených ossa incisiva sutura incisiva).

- Mezenchym původního primárního patra a předního úseku patra sekundárního vazivově

osifikuje, čímž se definitivní patro rozliší v

patro tvrdé - palatum durum

patro měkké - palatum molle

čípek (uvula)

NOSNÍ SEPTUM

- vyrůstá z area triangularis

- základ pro nosní dutinu tvoří čichové kanálky, které u 6 týdnů starých embryí ústí do primitivní

ústní dutiny prostřednictvím primitivních choan

37

- mezi kanálky posléze z area triangularis proliferuje dozadu a dolů vertikální mezenchymová

přepážka - její konec doroste k patrovým ploténkám a spojí se s nimi ve střední čáře

- v tomto okamžiku získá nosní dutina definitivní podobu - její pravá a levá polovina jsou vzadu

spojeny s předním střevem otvorem, tzv. definitivní choanou

- desmogenní osifikací ventrokraniálního a dorzokaudálního odílu původní mezenchymové

přepážky vznikne kostěná část nosního septa (lamina mediana ossis ethmoidis a vomer), ze

zbytku chrupavčitá část

Paranazální dutiny (sinus paranasales) - zakládají se ke konci fetálního období jako výchlipky

definitivní nosní dutiny

- epitel sinusů podobně jako nosní dutiny je ektodermového původu

VÝVOJ PŘEDSÍNĚ DUTINY ÚSTNÍ - předsíň dutiny ústní se vyvíjí z tzv. vestibulární lišty - v 6. týdnu lemuje volný okraj

primitivního ústního otvoru (v té době se tvořících primitivních rtů)

o vzniká proliferací ektodermu proti mezenchymovému podkladu rtu a podobá se tlustší

ploténce

- buňky ve střední části lišty degenerují a původně jednotný primitivní ret se rozdělí na přední

oddíl (základ rtu definitivního) a oddíl uložený dorzálně (gingivální val)

- štěrbina vzniklá rozpadem buněk a krytá po obou stranách ektodermem je základem předsíně

ústní dutiny

VÝVOJ HORNÍ A DOLNÍ ČELISTI

HORNÍ ČELIST - desmogenní osifikací přímo z vaziva

- 2 základy:

o přední část maxily s řezáky (intermaxilla) - z mezechymu mediálního nosního výběžku

o zbytek kosti - z mezenchymu homolaterálního processus maxillaris

srůst obou základů v řezákovém švu (sutura incisiva), osifikace začíná mezi 6. - 8. týdnem

- maxila novorozence je nízká, neboť ještě nemá processus alveolaris (rozvíjí se v souvislosti s

prořezáváním dočasných zubů); zadní část maxily se dotváří až s prořezáváním stálých stoliček

DOLNÍ ČELIST - dílem desmogenně, dílem chondrogenně

- desmogenní původ má corpus mandibulae - z mezenchymu uloženého anterolaterálně od

cartilago Meckeli (osifikace zahajuje v 6. týdnu)

- chondrogenní původ má ramus mandibulae s condylus mandibulae a proc. coronoideus

- mandibula je u novorozenců nízká a vývoj pokračuje i postnatálně, kdy se zmenšuje úhel mezi

ramus a corpus mandibulae (ze 140-150 o na 120 o v dospělosti)

38

PŘEHLED ROZŠTĚPŮ HORNÍ ČELISTI A PATRA

Horní čelist

- rozštěpy leží mezi bočním řezákem a špičákem

- jedno- nebo oboustranné

- samostatně se nevyskytují, ale sdruženy s rozštěpy horního rtu (cheilognathoschisis unilateralis,

cheilognathoschisis bilateralis) nebo patra

- intermaxilární segment izolován a ční volně dopředu

Patro

- jedno- a oboustranné

- samostatné nebo sdružené (s rozštěpem horního rtu a horní čelisti)

- četnost výskytu všech rozštěpových vad patra: 1: 2500 živě narozených dětí

- dědičnost - autosomálně dominantní

RRoozzššttěěppyy pprriimmáárrnnííhhoo ppaattrraa

- leží před foramen incisivum

- pokud patrové ploténky (jedna příp. obě) nesrostly s primárním patrem

RRoozzššttěěppyy pprriimmáárrnnííhhoo aa sseekkuunnddáárrnnííhhoo ppaattrraa

- rozštěp před i za foramen incisivum

- patrové ploténky jsou odděleny od primárního patra a nesrostly v mediánní rovině

- nosní přepážka volná

RRoozzššttěěppyy sseekkuunnddáárrnnííhhoo ppaattrraa ((ppaallaattoosscchhiissiiss))

- leží za foramen incisivum

- příčina: patrové ploténky nedorostly do střední roviny a nesplynuly navzájem

- postihují většinou všechny oddíly patra (tvrdé, měkké a čípek)

- staphyloschisis (uvula bifida)

Samostatné (izolované) rozštěpy patra se častěji vyskytují u děvčátek než chlapců (3:2).

- Pierre-Robinův syndrom: rozštěp patra, hypoplazie dolní čelisti, glossoptóza a

pseudomakroglosie

o recesivně dědičná vada s vazbou na X chromosom

SSddrruužžeennéé rroozzššttěěppyy ppaattrraa

cheilognathopalatoschisis – unilateralis/ bilateralit

- boční rozštěp rtu + rozštěp horní čelisti + rozštěp primárního a sekundárního patra

- výskyt: chromosomové aberace – trisomie (typ D a E)

Pravděpodobnost výskytu rozštěpů rtu…1:1 000

zdraví rodiče s dítětem s rozštěpem rtu

- pravděpodobnost rozštěpu u druhého dítěte asi 4%

- pravděpodobnost rozštěpu u třetího dítěte asi 9

má-li jeden rodič rozštěp a narodí se první dítě s rozštěpem

- pravděpodobnost rozštěpu u druhého dítěte asi 17%

Pravděpodobnost výskytu rozštěpů patra…1:2 500

zdraví rodiče s dítětem s rozštěpem patra

- pravděpodobnost rozštěpu u druhého dítěte asi 2%

39

- pravděpodobnost rozštěpu u třetího dítěte asi 7 %

má-li jeden rodič rozštěp a narodí se první dítě s rozštěpem

- pravděpodobnost rozštěpu u druhého dítěte asi 15%

VÝVOJ JAZYKA

- vývoj jazyka začíná v 5. týdnu na ventrální stěně primitivního laryngu - apex a corpus linguae z 1. žaberního oblouku a radix linguae z 3. a 4. oblouku - přední 2/3 jazyka (apex a corpus linguae) derivují z 3 mezenchymových hrbolků na processus

mandibulares: párového, z vnitřní strany výběžků vyrůstajícího tuberculum linguale laterale (dextrum et

sinistrum) středního nepárového hrbolku, uloženého v porovnání s předešlými poněkud kaudálněji -

tuberculum impar (tuberculum linguale mediale) hrbolky kryty ektodermem

- zadní 1/3 jazyka, tj. radix linguae, derivuje z 2 hrbolků: copula - jde o splynulý mezenchym ventrálních konců hyoidního oblouku eminentia hypobranchialis – vznikla fúzí ventrálních úseků 3. a 4. žaberního oblouku kopula i hypobranchiální eminence jsou kryty entodermem

- entoderm mezi tuberculum impar a kopulou se začne velmi intenzívně množí a roste na způsob

solidního buněčného pruhu kaudálně, jeho luminizací vznikne pozdější ductus thyreoglossus

(viz. štítná žláza) - hrbolky v průběhu 6. týdne začnou navzájem fúzovat - z laterálních hrbolků, které zaujmou mezi sebe nepárové tuberculum impar, se zformuje orální

oddíl jazyka, tj. špička a tělo jazyka - na symetrický původ upomíná v definitivních poměrech sulcus medianus linguae (z tuberculum

impar pochází pouze nepatrná část těla poblíž kořene jazyka) - kopula a hypobranchiální eminence jsou základem faryngového oddílu jazyka, tj. radixu - hrbolky rostou směrem dopředu, přibližují se k základu těla a posléze s ním splývají v linii, v

níž oba oddíly fúzovaly (patrna až do dospělosti jako mělká rýha podoby písmene V) - ve vrcholu V se nachází krátký chobot - foramen caecum, který je pozůstatkem kraniálního

konce ductus thyreoglossus Ektoderm a entoderm společného základu jazyka se diferencují v mnohovrstevný dlaždicový

epitel, buňky chuťových pohárků a sekreční oddíly a vývody žlázek jazyka.

Z mezenchymu fúzovaných hrbolků pochází vazivový podklad jazyka, krevní a lymfatické cévy,

včetně lymfatické tkáně kořene jazyka.

Vývoj papil jazyka

- v 8 týdnu - první papillae vallatae, fungiformes, filiformes (11-12 týden)

- chuťové pohárky - 11- 13. Týden

Svalstvo jazyka

- derivuje z okcipitálních myotomů, které se do jeho základu sekundárně přemístí a splynou

40

- s fúzí myotomů splývají i jejich segmentální motorické nervy v poslední hlavový nerv -

nervus hypoglossus

Senzorická inervace

- apex a corpus - n. trigeminus (V)

- radix - n. glossopharyngeus (IX)

VÝVOJOVÉ VADY JAZYKA

- celkem vzácné

o vrozené linguální cysty a píštěle

- zbytek ductus thyroglossus - klinicky němé; potíže způsobují pouze při zvětšení (nepříjemné

pocity v hltavu nebo dysfagie)

o ankyloglossia (lingua accreta) - krátké frenulum, je omezena pohyblivost špičky jazyka, nelze

vypláznout jazyk (potíže při kojení)

- 1:300 porodů

- uzdička se obvykle vytáhne a chirurgická úprava není potřebná

o makroglossia - vzácná, generalizovaná hypertrofie jazyka (lymfangiom) nebo Downův

syndrom (trisomie chromosomu 21)

o mikroglossia - vzácná, abnormálně malý jazyk (většinou sdružen s mikrognatií (nedovyvinutá

mandibula a ustupující brada)

- je-li spojena s končetinovými defekty - Hanhartův syndrom

o lingua bifida (lingua fissa, glossoschisis) - velmi vzácná anomálie, neúplné splynutí tubercula

lingualia lateralia

- rozštěp: úplný včetně špičky jazyka (spojen s rozštěpem dolního rtu a čelisti), částečný - v

těle jako hluboká podélná rýha (žlábek)

VÝVOJ NOSU

- vývoj nosu souběžně s vývojem obličeje

- septum nasi - jako vertikální mezenchymová ploténka z mediálních nosních výběžků při jejich

přechodu do area triangularis, která ve střední čáře přiroste k patrovým ploténkám

- v době vývoje septa se na laterálních stěnách nosní dutiny zakládají konchy - dolní, střední a

horní

- po 13. týdnu se ektoderm stropu diferencuje v čichový epitel a část buněk se transformuje v

neurony, jejichž axony konstituují fila olfactoria

- mezi 13. - 15. týdnem - nares uzavřeny epitelovými zátkami, rekanalizace v 6. Měsíci

- ke konci fetálního období - zakládají sinus paranasales

VÝVOJOVÉ VADY NOSU

- vady se vzácným výskytem

- samostatně nebo v kombinaci anomáliemi horního rtu a čelisti popř. celého obličeje

41

o aplazie (ageneze) nosu - nezaložily se čichové plandy

o hypoplazie nosu - malý nos s jednou dutinou - založena pouze jedna čichová plakoda

- kombinace s mikrognatií

o nasoschisis ( nares bifides) - střední rozštěp nosu - pokud nesplynou processus nasales

mediales

- rozsah rozštěpu variabilní - od mělkého žlábku na apexu až po zdvojení nosní přepážky

o atresia introitus nasi (vestibuli nasi) - vestibulum nasi uzavřeno vazivovou blankou tvaru

nálevky (perzistence epitelových zátek, které obturují nozdry fétu)

o atresia choanarum - obturace jedné z choan (nejčastěji pravé) kostěnou ploténkou nebo

vazivovou blánou

- předpokládá se perzistence oronazální (bukonazální) membrány

- častější výskyt u děvčátek

- 1: 10 000

- autosomálně dominantní dědičnost

o ostatní vady: nasus duplex (rhinodynie), proboscis (nos ve tvaru chobotku)

VÝVOJ SLINNÝCH ŢLÁZ

- slinné žlázy jako deriváty epitelu stomodea

- ektoderm…malé slinné žlázy rtů a tváří a patra, gl. apicis linguae, žláza příušní

- entoderm…Ebnerovy a Weberovy žlázky (jazyk), gl. submandibularis, gl. sublingualis

- všechny se vyvíjejí podobným způsobem:

o epitel v místě budoucího a konečného uložení žlázy proliferuje do mezenchymového

podkladu v podobě jednoho nebo několika solidních epitelových čepů

o každý čep se v mezenchymu opakovaně větví, čímž se postupně konstituují větve prvního,

druhého, třetího a dalších řádů, až nakonec větve terminální tím se založí základ

vývodního systému

o na koncích terminálních větví se diferencují shluky malých sférických buněk - singulární

aciny

o Po zahájení sekreční činnosti buněk singulárních acinů nastává postupná kanalizace

založeného systému vývodů, který se stává plně průchodným asi v 6. fetálním měsíci.

o V tomto období začíná lobulizace žláz, během které vnikají do žlázového parenchymu z

povrchového mezenchymu tenké přepážky (septa). Lobulizace pokračuje až do narození,

kdy se žlázy stávají plně funkčními a začnou vyměšovat slinu.

- v 6. týdnu – základ pro gl. parotis, a to při okrajích primitivních ústních koutků; po jejich

srůstu ústí do vestibula z bukální strany

- v 6. týdnu – základ pro gl. submandibularis

- v 8. týdnu – gl. sublingualis

- v 3. fetálním měsíci – vývoj malých slinných ţláz

42

BRANCHIÁLNÍ (ŢABERNÍ) APARÁT ZÁRODKU A JEHO OSUD

- úsek předního střeva za faryngovou membránou, je homologní s žaberním oddílem střeva ryb

- V jeho rozsahu se u zárodku člověka vytváří nejdříve 5 za sebou uložených a entodermem

vystlaných symetrických výchlipek, označovaných výchlipky žaberní (branchiální) nebo také

entodermové žaberní brázdy.

- První se zakládá ve stadiu 5-ti prvosegmentů, pátá (rudimentární) vychlípením brázdy 4.

koncem 1. měsíce.

- Entodermové brázdy se stále více prohlubují a přibližují se k povrchovému tělnímu ektodermu,

který proti nim vytváří žaberní (branchiální) vklesliny, nazývané také ektodermové žaberní

brázdy. U člověka mají ektodermové brázdy podobu mělkých rýh a jsou situovány v budoucí

krční krajině embrya.

- Dna ektodermových a entodermových žaberních brázd se v dalším k sobě přiblíží natolik, že

téměř těsně na sebe nalehnou (až na tenkou perzistující vrstvičku mezenchymu) a vytvoří tzv.

membrana obturans.

o U živočichů dýchajících žábry obturující membrány perforují za vzniku skutečných

žaberních stěrbin (včetně žaberních lístků), kterými proudí voda zvnějšku do faryngového

střeva a naopak. U lidských zárodků k protržení membranae obturantes za normálních

okolností nedochází.

- Mezi obturujícími membránami jsou mezenchymové valy - tzv. branchiální neboli ţaberní

oblouky - zakládají se u embryí koncem 4. týdne (tedy u zárodků s 18 - 20 prvosegmenty).

o Nejnápadnější je první žaberní oblouk, tzv. oblouk čelistní, který se záhy dělí ve výběžky

pro horní a dolní čelist (processus maxillares et mandibulares).

o Druhý žaberní oblouk se nazývá oblouk hyoidní a další se označují pouze čísly (3., 4., 5. a

6.).

Mezenchym žaberních oblouků derivuje z crista neuralis. Osový mezenchym zkondenzuje uvnitř

každého oblouku v prochondrální blastém, který dá posléze původ hyalinní chrupavce, jež tvoří

jeho dočasnou výztuž. Chrupavčité žaberní oblouky, podobně jako brázdy, jsou útvary párové a

všechny dohromady představují tzv. viscerocranium (viz Vývoj lebky). Dorzální konce

chrupavek se připojují k chrupavkovému primordiálnímu kraniu, jejich ventrální konce se

setkávají vpředu v mediánní rovině. Z truncus arteriosus vrůstají do jednotlivých žaberních

oblouků tzv. žaberní arterie (aortální oblouky) a ze základu mozku pak příslušné mozkové

(hlavové) nervy (V., VII., IX. a X.).

Branchiální (ţaberní) aparát zárodku

- původní fylogenetický význam – dýchací orgán

u savců (v souvislosti s vývojem plic) se transformuje v tzv. branchiogenní orgány

43

44

Entodermové ţaberní brázdy a jejich deriváty

11.. eennttooddeerrmmoovváá žžaabbeerrnníí bbrráázzddaa…má podobně jako brázda ektodermová velmi úzký vztah ke

sluchovému ústrojí. Zatímco její část ventrální v souvislosti s vývojem jazyka obliteruje,

dorzální část se naopak rozšiřuje v tzv. recessus tubotympanicus, který se přemění ve

středoušní dutinu (cavum tympani) a sluchovou trubici (tuba auditiva seu Eustachii).

22.. eennttooddeerrmmoovváá žžaabbeerrnníí bbrráázzddaa…je původně značně hluboká, avšak s vývojem definitivního

hltanu se stává součástí jeho laterální stěny a nakonec z ní zůstane mělká jamka (fossa

tonsillaris). Souběžným vývojem fossa tonsillaris a patra se založí arcus glossopalatinus a

arcus pharyngopalatinus, které jamku ohraničí vpředu a vzadu. Mezenchym dna jamky počne

proliferovat a v průběhu 5. měsíce se diferencuje v první lymfatické uzlíky. Ve stejném období

se zakládají i tonsilární krypty, vznikající rozestupem epitelových čepů, které vrůstají do

mezenchymu z povrchového entodermu. V 6. fetálním měsíci je patrová mandle již plně

vyvinuta.

33.. eennttooddeerrmmoovváá žžaabbeerrnníí bbrráázzddaa…se laterálně rozšiřuje ve ventrální a dorzální výběžek, kdežto

část mediální, komunikující od počátku s hltanovou dutinou, druhotně nabývá podoby úzkého

kanálku (ductus thymopharyngicus), který nakonec obliteruje a beze stopy vymizí.

- Pravo- a levostranný ventrální výběžek prorůstají za současné ztráty komunikace s hltanem

mediokaudálně a v blízkosti srdce se k sobě přibliží natolik, že srostou ve společné epitelové

tělísko - základ brzlíku. Epitelový thymus spolu se srdcem sestupuje do hrudní dutiny na

místo svého definitivního uložení v předním horním mediastinu. Počínaje 10. týdnem je

epitelový thymus (entoderm) osidlován kmenovými buňkami lymfocytů, pocházejících

pravděpodobně z krevních ostrůvků stěny žloutkového váčku, později jater a od druhé

poloviny fetálního období také z hematogenní kostní dřeně. Infiltrací epitelového základu

thymu lymfoblasty se jeho původně kompaktní stavba mění v tom smyslu, že buňky jsou od

sebe roztlačovány a druhotně nabývají tvaru hvězdicovitého (viz epitelové retikulum brzlíku

- cytoretikulum). Lobulizace thymu se realizuje následkem vrůstání okolního mezenchymu

do epitelového základu, přičemž nestejnoměrným rozvojem epitelové a lymfocytární složky

se v každém lalůčku rozliší kůra a dřeň.

- Z dorzálního výběžku 3. entodermové brázdy pochází dolní příštitné tělísko. Spolu se

základem thymu migruje sice také kaudálně, avšak jeho sestup se zastaví přibližně ve výši

dolního pólu mezitím se formujícího základu štítné žlázy (viz Vývoj žláz s vnitřní sekrecí).

44.. eennttooddeerrmmoovváá žžaabbeerrnníí bbrráázzddaa…se vyvíjí podobným způsobem jako brázda předchozí.

Mediální spojka s hltanovou dutinou (tzv. ductus pharyngo-branchialis) záhy obliteruje a

laterální část brázdy se rozdělí ve ventrální a dorzální výběžek, jež společně s výběžky 3.

brázdy a základem štítné žlázy migrují kaudálně. Sestup derivátů 4. brázdy probíhá ovšem

pomaleji, takže tyto jsou v definitivních poměrech situovány vždy více kraniálně než útvary

pocházející z brázdy 3. Z ventrálního výběžku 4. brázdy, který je jako tzv. ultimobranchiální

tělísko integrován do základu štítné žlázy, se diferencují parafolikulární buňky štítné žlázy (C-

buňky), produkující kalcitonin. Entoderm dna dorzálního výběžku intenzívně proliferuje a

dává původ solidnímu útvaru, situovanému v definitivních poměrech na dorzální straně asi

uprostřed délky laloku štítné žlázy, tj. dolnímu příštitnému tělísku (gl. parathyreoidea inferior).

55.. eennttooddeerrmmoovváá bbrráázzddaa…je u zárodků člověka zakrnělá. Její entoderm se přidává k entodermu

ventrálního výběžku brázdy 4., z něhož se diferencují parafolikulární buňky štítné žlázy (viz

ultimobranchiální tělísko).

45

Ektodermové ţaberní brázdy a jejich deriváty

Ektodermové žaberní brázdy se zakládají celkem 4. Vývojově perspektivní je pouze pprrvvnníí,

kterou ohraničují mandibulární a hyoidní oblouk. Z membrana obturans na dně brázdy pochází

bubínek (membrana tympani), z ektodermu samotné brázdy pokožka zevního zvukovodu -

meatus acusticus externus (viz Vývoj ucha).

Ostatní brázdy, tj. 2. - 4., zanikají pod mezenchymovým návalkem (výběžkem) druhého

(hyoidního) oblouku, tzv. operculem v dutince sinus cervicalis. Sinus cervicalis komunikuje

zpočátku s tělním povrchem, po srůstu kaudálního konce návalku s trupem se posléze uzavírá,

až nakonec zmizí, čímž u embrya vznikne krční krajina definitivní podoby (perzistující sinus

cervicalis bývá příčinou branchiálních cyst a zevních branchiálních píštělí).

Deriváty ţaberních oblouků

1.ţaberní oblouk (mandibulární):

- skeletní součásti: malleus, incus, lig. mallei ant., lig. sphenomandibulare

- svalstvo: žvýkací svaly (m. masseter, m. temporalis, m. pterygoideus lat. et med.), m.

mylohyoideus, přední bříško m. digastricus, m. tensor tympani, m. tensor veli palatini

- cévy: aortální oblouk zaniká (podle novějších údajů snad participuje na vývoji kratších

úseků a. maxillaris a a. carotis ext.)

- nerv: n. trigeminus a jeho větve (V.)

2.ţaberní oblouk (hyoidní):

- skeletní součásti: stapes, proc. stylohyoideus ossis temporalis, lig. stylohyoideum, cornu

minus + horní oddíl ossis hyoidei

- svalstvo: mimické svaly (m. orbicularis oris, m. buccinator, m. occipitofrontalis, m.

orbicularis oculi, m. auricularis), m. stylohyoideus, zadní bříško m. digastricus, m.

stapedius, m. levator veli palatini

- cévy: aortální oblouk zaniká (dorzální úsek oblouku sice poskytne materiál pro a.

stapedialis, ta se však atrofuje ještě ve fetálním období)

- nerv: nervus facialis a jeho větve (VII.)

3. ţaberní oblouk:

- skeletní součásti: cornu majus + dolní oddíl corpus ossis hyoidei

- svalstvo: m. stylopharyngeus, m. constrictor pharyngis sup.

- cévy: z aortálního oblouku pochází počáteční úsek a. carotis interna (na obou stranách)

- nerv: nervus glossopharyngeus a jeho větve (IX.)

4. - 6. ţaberní oblouk (5. a 6. jsou často rudimentární nebo se vůbec nezaloží):

- skeletní součásti: všechny chrupavky laryngu (hyalinní i elastické) + vazy hrtanu

- svalstvo: m. constrictor pharyngis medius et inferior, všechny laryngové svaly

- cévy: ze 4. aortálního oblouku vlevo arcus aortae, vpravo počáteční úsek a. subclavia, 5.

aortální oblouk beze stopy zaniká z ventrálního úseku 6. aortálního oblouku pochází

pravá a levá větev a. pulmonalis

- nervy: nervus laryngeus superior a nervus recurrens z n. vagus

46

Vady způsobené chybnou diferenciací ţaberního aparátu

o Laterální (branchiální) krční cysty

- perzistencí sinus cervicalis nebo 2. a 3. entodermové žaberní brázdy pod angulus mandibulae

subkutánně nebo v hlubokých tkáních krku (komunikace s tělním povrchem nebo hltanem)

- vystlány epitelem

- klinicky němé

o Laterální krční (branchiální) píštěle

- = abnormální komunikace hltanové dutiny s tělním povrchem

- vznikají jako následek perzistence

- ekto- a entodermové brázdy (fossa tonsilaris – m. sternocleidomatoideus)

- ekto- a entodermové brázdy (jazylka – art. sternoclavicularis)

- kompletní x inkompletní (zevní, vnitřní)

o Rudimenty žaberních oblouků

- vzácné, zbytky žaberních oblouků (nejčastěji chrupavek) v podkožním vazivu krku před

dolní třetinou m. sternocleidomastoideus

o Preaurikulární cysty a píštěle

- kanálky, jamky a cysty v kůži před ušním boltcem

- původ: z 1. entodermové žaberní brázdy nebo vznikly perzistencí rýh oddělujících základy

ušního boltce

- vzácné

o Syndrom 1. žaberního oblouku

- komplexní postižení – dolní čelist, patro, oči a uši

- 2 klinické obrazy:

syndrom Treacherův – Collinsův (dysostosis mandibulofacialis): dominantně dědičná

malformace

- nález: hypoplazie až aplazie lícních kostí, hypoplazie horní a dolní čelisti,

makrostomie, anomálie ušního boltce, atrezie zevního zvukovodu, antimongoloidní

postavení očních štěrbin, defekty horních víček

syndrom Pierrův – Robinův: hypoplazie až aplazie dolní čelisti, makrostomie, rozštěp

patra, defekty očí a uší

- recesivní dědičnost, vazba na X chromosom

o Syndrom Di Georgeův

- chybný vývoj 1. žaberního oblouku a 3. a 4. entodermové žaberní brázdy

- nález: vrozená aplazie brzlíku a příštitných tělísek + vady ústní dutiny (zkrácené philtrum –

rybí tlama), nosu a zevního ucha, hypoplazie štítné žlázy, vady srdce

- příčina: delece chromosomu, účast teratogenu mezi 4-6 týdnem

- klinické projevy: hypoparathyroidismus a absence buněčné imunity

o Ektopie brzlíku

- zastavení sestupu základu brzlíku krční thymus (v blízkosti dolního páru přištítných

tělísek)

- akcesorní ostrůvky thymu (akcesorní brzlíky)

47

ODONTOGENEZE (VÝVOJ ZUBŮ)

- zuby dočasné i trvalé dentice se vyvíjejí z ektodermu a ektomezenchymu

o z ektodermu – sklovina o z ektomezenchymu - zubovina, zubní cement a zubní dřeň

- identická morfogeneze - prokázáno, že primární informace o vývoji zubu obsahuje ektomezenchym – pod jehož

patronací se diferencuje zubní lišta a na ní zubní primordia (poškození kraniálního konce crista

neuralis nebo jeho odstranění má za následek anodoncii)

Ektodermo-ektomezenchymové interakce

- jednosměrné i reciproční (vzájemné) – heterologní a homologní transplantace - transplantace ektomezenchymu pod tělní ektoderm indukuje jeho přeměnu v buňky produkující

proteiny skloviny o transplantace ektomezenchymu řezáku pod ektoderm moláru – řezáku o transplantace ektomezenchymu moláru pod ektoderm řezáku – moláru

- pseudoameloblasty (vnitřní sklovinný epitel) indukuje diferenciaci odontoblastů

z ektomezenchymu - podstata interakcí – látková - identifikovány

o v ektomezenchymu - aktivinbA a kostní morfogenetický protein 4 (indukce vývoje

zubního pohárku) o v ektodermu - fibroblastový růstový faktor-4 a kostní morfogenetické faktory 2, 4, 7

(regulují tvar zubu) SSTTAAGGIINNGG ((SSTTAADDIIAA VVÝÝVVOOJJEE))

- vývoj prochází několika víceméně přesně definovanými stadii - označují se: o stadium primordiální o stadium zubního váčku o stadium zubního pohárku o stadium apozice o stadium prořezávání (erupce)

VÝVOJ DOČASNÉ DENTICE

- první známkou zahájení vývoje dočasné dentice je zformovaním zubní (dentální) lišty zakládá se velmi časně, zpravidla již v průběhu 6. týdne nitroděložního života vzniká tím způsobem, že buňky bazálních vrstev ektodermu na gingiválním valu se rychle

mitoticky dělí a vrůstají v podobě solidního pruhu do mezenchymového podkladu lišta je od počátku obloukovitě zakřivena a vytváří se na mandibulárním i maxilárním valu

48

STADIUM PRIMORDIÁLNÍ

- po zformování zubních lišt (maxilární a mandibulární) se na každé zakládá 10 zubních pupenů

(tzv. primordií) - pupeny vyrůstají z volného do mezenchymu zanořeného okraje lišty a směřují většinou mírně

labiálně nebo bukálně - zakládání primordií spadá do konce 7. a počátku 8. týdne vývoje (na maxilární zubní liště

později než liště mandibulární)

STADIUM ZUBNÍHO VÁČKU

- zubní pupeny nabývají podoby solidních kulovitých útvarů - zubní váčky - pod každým zubním váčkem dochází k proliferaci a zahuštění ektomezenchymu, které

představuje základ budoucí zubní papily - první známky histologické diferenciace buněk - buňky na povrchu zubního váčku se stávají kubickými až nízce cylindrickými, zatímco vnitřek

tvoří buňky tvarově značně polymorfní (základ budoucího retikulárního epitelu zubního

pohárku) - k obdobnému procesu dochází i v zubní papile, kde na povrchu se diferencují buňky kubické

až nízce cylindrické a uvnitř polymorfní buňky tvořící základ zubní dřeně

STADIUM ZUBNÍHO POHÁRKU

- vrůstem zubního váčku a mezenchymové papily proti sobě se vtlačuje vnitřní (s papilou

sousedící) vrstva váčku proti vrstvě zevní - tím z kulovitého útvaru vznikne útvar podoby sedla (zvonku), který objímá základ budoucí

zubní papily - zubní pohárek (orgán skloviny) ZZuubbnníí ppoohháárreekk ((sskklloovviinnnnýý oorrggáánn))

- tvoří společně s mezenchymovou papilou ovoidní útvar - kolem je obal ze zhuštěného mezenchymu – dentální vak dentální vak obsahuje četné

krevní cévy, zejména kapiláry, které zajišťují výživu sklovinného orgánu - diferenciací dentálního vaku vzniká ozubice - zubní pohárek + papila + zubní vak = zubní zárodek - Stavba zubního pohárku

Zřetelné 4-vrstevné uspořádání: o vnitřní sklovinný epitel - vrstva, která byla vchlípena dentální papilou, v období

maximální aktivity - délka až 80 mm - při průměrné šířce 4 um

o stratum intermedium - složeno z 3 - 5 vrstev oválných až značně oploštělých buněk

oddělených intercelulárními štěrbinami a spojených desmozomy o pulpa skloviny - epitelové buněčné retikulum - buňky hvězdicovité a často svými

výběžky vzájemně anastomozují - v ocích retikula bývá v malém množství přítomna mukoidní substance

o vnější sklovinný epitel - bývá zpočátku tvořen kubickými, později plochými buňkami Místo, kde v sebe přechází vnější a vnitřní sklovinný epitel, se nachází cervikální klička

zubního pohárku vyrůstá z ní Hertwigova epitelová pochva

49

Stadium apozice označuje se období tvorby a ukládání základních tvrdých tkání zubu

skloviny (amelogeneze)

zuboviny (dentinogeneze)

zubního cementu (cementogeneze)

začíná v 5. měsíci fetálního vývoje a pokračuje až do prořezání dočasného zubu

k ukládání zuboviny a skloviny dochází v oblasti růstového centra a z něho se proces šíří

apikálně

jako první se vytvoří korunka budoucího zubu a následně pokračuje vývoj zubního kořene

Vývoj zubní korunky

Amelogeneze předchází porušení souvislosti zevního sklovinného epitelu zubního pohárku

skrz defekty v zevním sklovinném epitelu se do pulpy dostávají z okolí mezenchymové buňky

spolu s krevními cévami

výsledkem této invaze je postupný zánik epitelového retikula a intracelulární mukoidní substance

- z původně rozsáhlého orgánu skloviny (zubního pohárku) se uchová pouze stratum intermedium

a vrstva ameloblastů

ameloblasty se poté polárně orientují a jejich jádro zaujme definitivní místo, a to v té části

buňky , která je obrácená proti stratum itermedium

současně s tím se do supranukleární oblasti cytoplazmy přemístí protáhlý Gogiho aparát a četné

profily granulárního endoplazmatického retikula

v apikální, proti zubní papile obrácené, části buňky, začíná tvorba velkých a početných

sekretorických zrn

ukončením polární orientace ameloblastů končí přípravné období a počíná produkce skloviny

sekrece skloviny se děje tak, ţe kaţdý ameloblast vytváří jeden hranol skloviny(prizma)

prizmata narůstají od apikálních konců ameloblastů

jejich růst však neprobíhá kontinuálně, ale periodicky se opakuje v 24 hodinových cyklech (se

střídá fáze maximální sekreční aktivity s fází klidovou či odpočinkovou)

v průběhu jednoho cyklu naroste prizma přibližně o 4 mikrometry

projevem této periodicity jsou na zubních výbrusech Retziusovy čáry, které končí v perikymatech

délka sekreční aktivity ameloblastů - rozdílná

nejdéle secernují ameloblasty, které vytvářejí prizmata v oblasti řezacích hran a žvýkacích plošek

( až 2,5 mm)

aktivita ameloblastů budujících sklovinu v blízkosti zubního krčku ustává již po několika dnech

(nejdelší prizmata v této oblasti nemají ani 100 um)

před definitivním skončením sekreční činnosti ameloblasty pokryjí vytvořenou sklovinu tenkou

vrstvičkou organické substance - cuticula dentis Retziusovy inkrementální čáry jsou projevem periodického střídání sekreční aktivity ameloblastů

na podélných výbrusech: tmavé vertikální linie začínající při dentinosklovinné hranici, které

končí na povrchu skloviny v horizontálně uspořádaných vroubcích – zvaných perikymata

50

na příčných výbrusech: tmavé koncentrické linie u deciduálních zubů – linea neonatorum

ameloblasty s ukočenou sekreční aktivitou se zkracují a postupně splývají s buňkami stratum

itermedium – vznikne tzv. redukovaný sklovinný epitel - chrání korunku během jejího

prořezávání

srůstem redukovaného sklovinného epitelu s epitelem na povrchu dásně posléze vznikne kolem

zubního krčku každého zubu těsnící epitelová manţetka

Dentinogeneze základní hmota dentinu je produkována odontoblasty, které se diferencují z povrchových

mezenchymových elementů zubní papily pod indukčním působením ameloblastů

sekreční činnost zahajují jako první odontoblasty tzv. růstového centra, tj. na vrcholu zubní

papily, poté i odontoblasty kryjící její bazální oddíl

sekrece základní hmoty dentinu se děje periodicky, čehož dokladem jsou von Ebnerovy čáry na

zubních výbrusech

dentinová matrix je ukládána zevně proti ameloblastům sklovinného orgánu

důsledkem přibývání dentinové matrix jsou apikální části odontoblastů komprimovány a

vytahují se na způsob výběţků

ty po zvápenatění matrix v ní zůstávají trvale zality jako Tomesova vlákna v dentinových

kanálcích

zpočátku odontoblasty produkují retikulární vlákna, jež se seskupují do radiálně

probíhajících svazečků dobře znázornitelných solemi stříbra - Korffovy svazečky

po uložení Korffových svazečků pokračuje sekreční aktivita odontoblastů tvorbou typických

kolagenních vláken, která probíhají kolmo na postupně se formující dentinové kanálky

kromě pojivových vláken je produkována i amorfní tmelová substance

vápenatění neboli kalcifikace dentinové matrix je poměrně sloţitý pochod probíhá za úzké

součinnosti enzymu alkalické fosfatázy

její aktivita byla prokázána jak v těle , tak i výběžcích odontoblastů

dentinová matrix, nacházející se v těsné blízkosti odontoblastů, je vytvářena naposled,

nikdy nevápenatí - predentin

produkce základní hmoty dentinu se neúčastní jen odontoblasty růstového centra, ale také

odontoblasty bazálnějších partií zubní papily

jejich společnou činností se vytvoří dentinový podklad korunky zubu, obalující mezenchymovou

papilu jako základ budoucí zubní dřeně

SHAPE \* MERGEFORMAT

Vývoj zubního kořene tvorba dentinu zubního kořene začíná až po vytvoření základu pro zubní korunku

vývoj se děje pod přímou patronací sklovinného orgánu

Buňky cervikální kličky se začnou intenzívně mitoticky množit a prorůstají směrem k apexu

51

příštího kořene. Proliferující a prodlužující se část zubního pohárku, tvořená pouze vnitřním

a vnějším sklovinným - Hertwigova epitelová kořenová pochva (či list)

Pod indukčním působením buněk Hertwigova listu se buňky ektomezenchymu diferencují

v odontoblasty a začínají podél listu ukládat základní hmotu dentinu.

Když dosáhne tvořící se dentinový kořen patřičné síly, dochází k rozpadu Hertwigova listu a

jeho místo zaujme mezenchym dentálního vaku a pokračuje ukládání zubního cementu.

Zbytky Hertwigovy pochvy v periodontiu v podobě epitelových perel nebo Malassezových

ostrůvků.

apikální konec Hertwigovy pochvy se ohýbá horizontálně - diafragma

uspořádání diafragmy určuje , zda se vytvoří zub s jedním, dvěma či více kořeny

Cemetogeneze začíná až po zániku a rozpadu Hertwigovy epitelové pochvy - její místo zaujmou mezenchymové

buňky, které kolem dentinového základu kořene vytvoří cementogenní plášť

diferenciací mezenchymocytů pláště vzniknou cementoblasty

zpočátku cementogeneze velmi pomalu, takže cementoblasty se stačí přemístit do povrchnějších

vrstev - acelulární cement

v období těsně před prořezáváním zubu, produkují cementoblasty základní hmotu v takovém

množství, že buňkám znemožňuje únik a po jejím zvápenatění zůstanou v ní trvale zality -

sekundární cement

Stadium prořezávání /erupce/ prořezávání zubů = růstový proces

projevuje se tím, že zubní korunky v jistém časovém sledu vystupují z dásně, dosáhnou ústní

dutiny a nakonec roviny okluze

rozhodujícím faktorem v procesu prořezávání je růst a prodluţování (elongace) kořene

budoucích zubu

když kořen zubu doroste ke dnu osifikovaného zubního lůžka, potom při dalším růstu zvedá a

k povrchu dásňového valu vytlačuje zubní korunku

komprese dásně - porucha cévního zásobení a v terminální fázi nekróza

odloučením odumřelé tkáně posléze vznikne otvor pro zubní korunku

u dočasné dentice probíhá mezi 5 -30. měsícem po narození

během pořezávání je korunka zubu chráněna zbytky sklovinného orgánu = redukovaný sklovinný

epitel

redukovaný sklovinný epitel se stává součástí pozdější epitelové úponové manžetky

výstup zubní korunky z dásně je spojen s pozvolným sestupem epitelové manžetky a s její

separací od povrchu skloviny nakonec se kolem každé prořezané korunky vytváří mělká

cirkulární rýha, představující základ sulcus gingivalis

Časový přehled prořezávání dočasné dentice

52

i1…………………………………….6. - 8. měsíc

i2…………………………………….7. - 12. měsíc

c……………………………………..15. -20. měsíc

m1…………………………………...12 .-16. měsíc

m2…………………………………...20. -30. měsíc

TEETH MAXILLARY ERUPTION MANDIBULAR ERUPTION

Central incisors 6–8 months 5–7 months

Lateral incisors 8–11 months 7–10 months

Cuspids 16–20 months 16–20 months

First molars 10–16 months 10–16 months

Second molars 20–30 months 20–30 months

Během pořezávání je korunka chráněna zbytky sklovinného orgánu = redukovaný sklovinný epitel

Když korunka doroste k povrchu dásňového valu, redukovaný sklovinný epitel fúzuje s orálním

epitelem. Během výstupu korunky z dásňového valu se epitel postupně odděluje od povrchu

skloviny.

Při dokončení erupce zůstává omezen na cervikální část korunky a okolo ní vytvoří těsnící

epitelovou manţetu (Gottliebova manţeta). Apikální konec manžety končí na

cementosklovinném rozhraní.

U trvalých zubů se manţeta s věkem přesouvá stále více apikálně.

Vývoj epitelové manţety – shrnutí:

SHAPE \* MERGEFORMAT

Dočasná dentice je plně funkční do 6. roku, poté začíná její výměna za zuby definitivní.

Vypadání dočasné dentice kopíruje jejich pořezávání.

SHAPE \* MERGEFORMAT

Vývoj zubní pulpy a cavitas dentis pulpa se vyvíjí z mezenchymu vnitřní části dentální papily

buňky derivují z mezenchymocytů / fibroblasty a fibrocyty (pulpocyty), ale i další histiocyty a

plazmocyty/

během vývoje ubývá buněk a přibývá pojivových vláken

krevní cévy se vyvíjejí ještě před zahájením dentinogeneze, nervová vlákna o něco později

periferní část pulpy se diferencuje ve Weilovu vrstvu a vrstvu bipolárních pulpocytů

cavitas dentis - odpovídá dentální papile, nejdříve se vytváří v korunce a během prořezávání

zubů rovněž v kořeni

tvar pulpární dutiny kopíruje celkový tvar zubu

Vývoj periodontia vyvíjí se zevní vrstvy mezenchymu dentálního vaku

53

začíná po vývoji korunky a probíhá současně s vývojem cementu

mezenchymocyty - ve fibroblasty, které produkují kolagenní vlákna závěsu

první vlákna jsou orientována rovnoběžně s povrchem zubu, radiální se vyvíjejí později

plexus intermedius

i po skončení vývoje zůstavají v periodontiu buňky schopné se transformovat ve fibroblasty,

osteoblasty, cementoblasty a cementoklasty

Vývoj alveolárního výběţku probíhá jako součást vývoje horní a dolní čelisti

na vazivovém podkladě

během sekundární osifikace se kostní tkáň alveolárního výběžku rozliší na

a) kortikální ploténku (lamina vestibularis, lamina oralis)

b) kribriformní ploténku (os alveolare)

c) trámečky spongiózní kosti

Vývoj trvalé dentice trvá nepoměrně delší dobu než dočasné

začíná ve druhé polovině 2. trimestru a končí prořezáním mezi 7 - 17. rokem věku

vývoj probíhá v podstatě stejným způsobem jako vývoj dentice dočasné (včetně rozdělení na

stadia)

řezáky, špičák a premoláry - ze sekundární zubní lišty

definitivní stoličky (moláry) - z náhradní zubní lišty

sekundární zubní lišta linguálně od lišty primární, z níž vyrůstá nebývá souvislá, ale je tvořena

shluky buněk v místech zubních zárodků dočasných zubů

náhradní zubní lišta = pokračování dorzálních konců

primární zubní lišty, z níž pocházejí zuby dočasné dentice

vývojově moláry náleží k zubům dočasné dentice

SHAPE \* MERGEFORMAT

SHAPE \* MERGEFORMAT

Základ dočasného a definitivního zubu jsou původně ve stejné úrovni a jsou zavzaty do

společného dentálního vaku.

V dalším vývoji základ definitivního zubu sestupuje apikálně a podsouvá se pod kořen

dočasného předchůdce.

Oba základy se nakonec oddělí kostěnou přepážkou, takže základ definitivního zubu leží

v samostatné komůrce.

54

Pořezávání trvalých zubů u molárů probíhá stejně jako u zubů dočasných

u ostatních zubů je prořezávání sloţitější

S růstem kořene trvalého zubu dochází nejprve k rezorpci stropu kostěné komůrky, čímž se

prořezávající se korunka dostává do kontaktu s kořenem dočasného předchůdce a

tlakem na kořen způsobí jeho resorpci a celkově zkrácení.

Paralelně s tím probíhají změny v zubní dřeni, periodontiu a epitelové úponové manžetě

dočasného zubu.

Periodontium ztrácí ligamentózní charakter a mění se v řídké kolagenní vazivo (i nadále si

podržuje schopnost rediferenciace, neboť poskytuje materiál pro periodotium zubu

definitivního).

Epitelová manžeta sestupuje apikálně, dochází k obnažení cementu a tím urychlení jeho

resorpce.

Zubní dřeň se přeměňuje v proužky hutného vaziva, které nakonec tvoří jediný spojovací

materiál, který drží zbytek dočasného zubu v alveolu a gingivě.

Proužky vaziva již nestačí zub při kousání a žvýkání zub dostatečně fixovat a po jejich rupturách

následuje vypadnutí dočasného zubu (exfoliace).

Kanál vzniklý po vypadnutí dočasného zubu pouţije korunka trvalého zubu.

SHAPE \* MERGEFORMAT

Vývojové vady zubů Numerické odchylky

a) Dentes supernumerarii (hyperdoncie)

častější v trvalé dentici, tvar normální nebo zkomolený (odontoid)

mesiodens (kolozub) – mezi horními středními řezáky

paramoláry – labiálně před moláry

distomoláry – zuby založené za moláry

b) Oligodoncie

některé zuby se nezaloží, často M3, I2 P2 (dolní)

familiární výskyt, AD dědičnost

c) Úplná anodoncie

vzácná, spojena s celkovou dysplazií ektodermu

Tvarové anomálie

časté a postihují korunku, krček i kořen

aberantní ameloblasty, abnormální utváření Hertwigovy epitelové pochvy

korunka: hřebovité laterální řezáky

kořen: počet, délka, tvar a větvení

Velikostní anomálie

disproporce mezi velikostí zubů a čelistí

izolované (M3)

55

úplné (megadontismus, microdontismus)

Heterotopie

(heteros jiný, topos – poloha místo)

zub se vyvinul na atypickém místě (patro, vest. straně alv. výběţku aj)

Dentes concreti, dentes confusi

concreti – spojené v oblasti kořene, confusi - spojené po celé délce

nejčastěji spojením zubních pupenů

(vzácně rozdělením jednoho základu - dentes geminati)

SHAPE \* MERGEFORMAT

Dentes prelacteales

malé přespočetné zuby při narození se zakrnělou korunkou a bez kořene (výskytují se v

oblasti řezáků)

hormonální podklad – hyperplazie nadledvin

Anomálie tvrdých zubních tkání

Sklovina: - hypoplazie skloviny

vzniká při dočasné poruše nebo předčasném ukončení aktivity ameloblastů

projevy: celkové ztenčení skloviny, fissury, rýhy, jamky, korunka má většinou

abnormální tvar

izolovaná x skupinová

příčiny: rachitis nebo hypoparathyroidismus, syphilis congenita (Hutchinsonovy

zuby, soudkovitý I1, semilunární kousací hrany)

poškození zárodků stálých zubů zánětl. afekcemi

/na dočasných zubech (Turnerovy zuby, fissury a jamky pigmentované)/

tetracyklinová antibiotika (medikace u dětí do 8 let zakázána!)

- amelogenesis imperfecta (hypokalcifikovaná sklovina)

sklovina měkká, drolivá, žlutohnědě zbarvená

citlivost na chlad a teplo

1: 20 000 dětí školního věku

AD dědičnost

- sklovinná vřeténka - fusus enameli

- sklovinné svazky – fasciculus enameli

jsou skupiny špatně kalcifikovaných nepravidelně propletených prizmat s hojnější

interprizmatickou substancí

nalézají se při dentinosklovinné hranici, ale i jinde

- sklovinné lamely

jsou tenké štěrbiny nebo trhliny přes celou tloušťku skloviny

chybný vývoj nebo na traumatickém základě - poškozením jednoho nebo více

56

ameloblastů

lamely jsou predilekčním místem pro šíření zubního kazu a pro penetraci bakterií

Dentin: - dentinogenesis imperfecta

porucha ve vývoji dentinu, který je narůžovělý až hnědavý a má snížený počet tubulů

zuby jsou drobné , nahnědlé až šedomodré barvy

sklovina je sice normální, avšak se snadno odděluje od dentinu

vzácná, AD dědičnost

- sklerotický dentin – obliterace dentinových tubulů

Cement: - hypercementosis

- cementové exostózy

- aberantní cement

Hyperplasie cementu, tzv. hypercementosis

abnormální ztluštění cementu

vyskytuje se buďto izolovaně, nebo u všech zubů dentice

nejčastější příčinou hypercementózy bývá dlouhodobé a nadměrné zatěžování zubů

cementové exostózy až ankylóza