Festival pořádá Unijazz ve spolupráci s městem Boskovice a rodinou Mensdorff-Pouilly

PÁTEK11. července

zdarma

DVA / foto archiv

2

STALO SE VČERA

Příjezd ve velkém / foto Petr Rošický

Divadlo Kolárka / foto Jirka Volek

3

Rabbi Baruch Myers (Chassidic Songs) / foto Karel Šuster

Jan Jirucha (Bellevue) / foto Karel Šuster

4

VASILŮV RUBÁŠ

Stejně se do žádnýho chlívku nevejdemeTěžko popsatelné duo Vasilův Rubáš je sice na scéně více než deset let, do širšího povědomí se však do-stalo až ve spojitosti s vítězným tažením na Portě 2012. Do trampů mají chlapci sakra daleko. Poznávacím znamením jsou nevymáchané huby, vtipné texty a živelné koncerty, při kterých by pogovaly i jeptišky. Akordeonista a kytarista Filip „Vasilděda“ Novák a perkusista Petr Rubáš směřují k vyprodání Strahova, prozatím se však spokojí i s menšími akcemi.

S označením vaší hudební kategorie si nikdo neví rady. Acid folk, hipster punk, akustický crossover a bůh ví, co ještě. V současnosti jste na tom jak?

Našli jsme si zrovna teď naprosto luxusní škatulku agro jazz – s tou ani my sami nevíme co udělat. Je krásně nehezky neprůhledná, jak okno na veřejných hajzlíkách, a to my rádi. Dost se taky zabýváme tím, jestli hrát christian-tekkno lehce říznuté hulvát-co-rem… Doopravdy nevíme co s tím, škatulky se nám strašně líbí, jsou tak hezky systematický a člověk pak může dopředu nastavit svoje očekávání. Ale to jednak nechceme a druhak se stejně do žádnýho takovýho chlívku nevejdem, tak co.

Když se po zhlédnutí vašeho koncertu publikum dozví, že jste vyhráli Portu, asi je to mírně šoku-je. Co bude příště? Slavík nebo Anděl?

Pfffff… Voba! Pan Anděl přijede z dovolené na horách a vezme s sebou pana Slavíka, a řeknou nám: „Vy hovada! Vopovažte se zase hlásit na ně-jakou soutěž!“ Minule na Portě v Ústí museli pou-štět záznam našeho vystoupení live do Českého rozhlasu. Portu jsme, mimo jiné, vyhráli s textem „fakt fuck off country“, takže to šokuje i nás.

Na Obřím koncertě v Akropoli jste vystoupili s celým ansámblem dalších muzikantů, neláká vás rozšířit sestavu?

Vasilův Rubáš / foto archiv

5

Nikdy! Je fakt, že simulace symfoňáku v Akráči byla fakt skvělá. Tohle plánujeme i letos. Už bude-me mít potřetí velkou Akropoli jen pro nás a naše hosty. Plánujeme to jako vždy začátkem prosin-ce. To je tak akorát dost toho rozšíření, o kterým mluvíš. Ve dvou děláme dost velkej bordel, na to jsme fakt hrdý! Rádi bychom vzali sólistu na flexu, bohužel každej na zkoušce vždycky zlomí kotouč.

Naposledy jste mi říkali, že jste ještě nehrá-li na Slovensku, už se vám to podařilo? A kdy budete předskakovat Ebenům, když už úspěšně předskakujete jiným kapelám, které zastupuje i vaše mateřská 100promotion?

Slovensko se nepovedlo, ale povedl se Bonn v Německu a Háj ve Slezsku, a to je blízko! Výlety jsou celkem náročná věc. Člověku se může zdát, že taková třídenní pojízdná párty je strašná zába-va, ale to je jen do chvíle, než pak chceš po tělu, aby přestalo kalit a šlo třeba… do práce… v pon-dělí! Vůbec si nedokážeme představit, že v tako-výmhle stavu předskakujeme Ebenům, a to ani za střízliva. To by nešlo. Obáváme se, že takový kon-

cert pojišťovna nepojistí a hygiena zakáže. Celkem si Bratrů Ebenů vážíme a vystrašit publikum před jejich vystoupením jim asi nechceme. Asi.

Album Konec světa vzniklo před dvěma lety, není čas na novinku? Máte nové písničky?

Píšeme! Nasadili jsme zdrcující tempo dva songy za rok. Ještě jednu a máme pro letošek splněno! Naštěstí máme něco z loňska (jeden song Maliny) a něco, co se na první cédo nevešlo. Takže nová deska bude co nevidět. Zatím to tedy nevidíme, ale myslíme si, že to uvidíme brzo. Co s jistotou víme, je, že pravděpodobně bude asi singl Maliny! Chceme ho na zimu vydat, tak uvidíme...

Ideální festival podle Vasilova Rubáše?Žádný sekurity, radši bahno, brka, punkáči, sex,

koks a chlebíčky, hromady nezadanejch roštěnek, hromady grilovanejch roštěnek a hlavně srdíčková organizace! Pár takových menších festiválků jsme až na drobné detaily zažili – chlebíčky už byly. Anna Mašátová

LOS QUEMAdOS

Kapela hudebních všežravcůLos Quemados se na scéně pohybují pět let, během kterých stačili vydat dvě řadová alba, live DVD ta zahrát si na množství jazzových i nejazzových festivalů v Čechách i zahraničí. Autorské skladby mladé, ale hudebně zkušené čtveřice, jsou nakažlivou směskou latiny, jazzu, afra i bopu, zkrátka čehokoliv, co se baskytaristovi Filipu Spálenému, saxofonistovi Jakubovi Doležalovi, klávesákovi Janu Bálkovi a bubeníkovi Ondřejovi Pomajslovi, hodí do rytmu.

dle vašich biografií máte všichni vystudovanou Ježkárnu. Los Quemados vznikli už během stu-dií, nebo jen náhodou? A název Los Quemados, znamenající něco jako „spáleniny“? Vymyslel Filip, předpokládám…

FS: Kapela vznikla mnoho let po mých studiích,

na Ježkově konzervatoři jsem končil roku 1996. Tak-že jsme se ve škole s klukama minuli. Název vznikl původně z vtipkování na turné s ekvádorskou skla-datelkou a zpěvačkou Andreou Ruilova, kde jsme si všichni překládali svá jmena do španělštiny. Narych-lo se použilo při vzniku kapely a už to tak i zůstalo.

6

Jd: S tou Ježkárnou je to složitější. S Filipem jsme se tam sice nepotkali, s Ondrou a Honzou už ano. Ne, že bychom byli ve stejných ročnících; já s nimi na škole snad ani nikdy nehrál. Myslím, že to bylo tak, že Filip chtěl založit kapelu s mlad-šími muzikanty, občas jsme se na nějakém hraní potkali. Škola na to vliv neměla, když vznikli Los Quemados, už jsem byl vesele vystudovaný učitel na ZUŠ.

Fúze vám nejsou cizí, latina, funky, afro... Kde berete inspiraci?

FS: Autorsky se podílíme já a Jakub. Inspirace

je všude okolo, spousta výborné muziky, kterou jsem doma poslouchal už odmala. Nechci říkat konkrétní jména kapel, přijde mi to zavádějící, je toho strašně moc. Hodně mě hudebně ovlivňuje cestování, navštívil jsem Mexiko, Ekvádor, Indii i Libanon, a spolupráce s muzikanty odjinud, na-příklad teď s Brazilcem Adrianem Trindadem.

Jd: Na tuhle otázku se odpovídá těžko. My jsme kapela hudebních všežravců, a vzhledem k povaze naší muziky, se to zákonitě musí projevit. Osobně mám komplex z toho, že nestíhám sledo-vat nové trendy, takže vyzvídám, co poslouchají moji žáci nebo kamarádi. Tak se dostanu k muzice

Los Quemados / foto archiv

7

jako např. Robert Glasper nebo Bon Iver. Do toho se snažím dohnat různé etapy vážné hudby, které jsem kdysi odbyl – to může být Prokofjev i John Adams. Mám hodně rád kapely z New Orleans, třeba Dumpstaphunk. Navíc mám rád jazz, starý soul, blues, progresivní rock, Redla, Buty, Petera Gabriela... Kolik to má mít normostran, ta odpo-věď?

Každý z vás působí, ani ne tak v několika, jako spíše v mnoha projektech. Máte vůbec čas zkoušet? A co nová deska, bude?

Jd: Na zkoušení čas nemám, většinou jen když se vyskytnou nové písničky. Finální tvar tomu stej-ně dá až hraní před lidmi, na zkoušce se málokdy podaří atmosféry koncertu docílit. Na třetí desku ještě není dost obehraného nového repertoáru.

Zatím se snažíme psát, uvidíme, kam nás ty nové věci nasměrují.

FS: Kdo mluví o zkoušení? To se dělá, jo? Je to tak, že se zkouší nové skladby nebo pokud se točí alba, která máme dvě – African Sailor a Sirius u labelu Hevhetia. Jinak zkrátka jen pravidelně hrajeme (hurá) a dost si to užíváme. Určitě bude další album, ale točit začneme nejdříve za rok.

Začíná festivalová sezóna, co musí na festivalu být, abyste byli jako muzikanti spokojeni?

FS: Slušný zvuk, vnímavé publikum a peníze na pivo, párek i cestu zpět...

Jd: Na festivalu by asi měli být hlavně lidi, kte-ří chtějí poslouchat muziku – a hodní pořadatelé. A pak takové ty věci jako slunce, voda (perlivá, ne-perlivá, to je jedno), vzduch… Anna Mašátová

HERMANN UNgAR

Čtení z knihy Chlapci a vrazi

Letos v říjnu uplyne pětaosmdesát roků od úmrtí spisovatele a dramatika Hermanna Ungara. Narodil se v Boskovicích (20. 4. 1893) do němec-ko–židovské rodiny výrobce lihovin. Po předcho-zím domácím vyučování docházel do druhé třídy židovské školy v Boskovicích, aby se poté stal studentem 2. německého gymnázia v Brně, kde roku 1911 odmaturoval. Odchází do Berlína studo-vat hebrejštinu v kombinaci s arabštinou a začíná pracovat převážně na impresionistických romá-nech a povídkách.

Na počátku první světové války jako jedno-roční dobrovolník slouží u dělostřeleckého pluku ve Volyni a Lovosicích, je vyznamenán stříbrnou medailí za statečnost. Je zraněn, léčí se v brněn-ském lazaretu a poté pokračuje ve studiu práv v Praze. V roce vzniku samostatného Českoslo-venska je promován a zařizuje si v Praze advokátní Hermann Ungar / foto archiv

8

kancelář. Zájem o literární tvorbu jej však neopou-ští. V průběhu dvacátých let mu vycházejí knihy v překladech nejen doma, ale i v Berlíně či Paříži, kam odjíždí i jako host na pozvání francouzského PEN clubu.

V roce 1928 je přeložen jako ministerský ko-misař na čs. ministerstvo zahraničí do Prahy, kam s manželkou a synem přesídlil. V témže roce je tv Berlíně uvedena jeho hra Der rote general. O rok později začíná Ungar pracovat na velkém románu o životě sedláků na Slovácku. Narodí se mu druhý syn a 10. října 1929 odchází na vlastní žádost ze zaměstnání, aby se mohl věnovat výlučně literární činnosti. 28. října, v den výročí vzniku republiky,

umírá v pražské nemocnici na akutní zánět slepé-ho střeva. Posmrtně vychází cyklus povídek Col-bertts Reise (Berlín 1930) s úvodní statí Thomase Manna.

Ungarův literární odkaz se k českému čtenáři znovu dostává po desítkách roků. Od přelomu 80. a 90. let minulého století se překladatel dr. Jaro-slav Bránský snažil přiblížit tohoto neprávem za-pomenutého autora. O tom svědčí i pozdější zdár-né vydání kompletního Ungarova díla v Bránského překladu a s tím spojené i další aktivity.

Petr Michálek (s použitím doslovu J. Bránského k českému vydá-ní knihy Chlapci a vrazi, Prostor Boskovice 1990)

ANTONíN STřížEK

Obraz není jednoduché dokončitAntonín Střížek vystudoval v letech 1983–1988 Akademii výtvarných umění v Praze, v letech 1997–2002 tamtéž vedl Malířský ateliér III. Připravil několik desítek samostatných výstav doma i v zahraničí, jeho práce jsou zastoupeny např. v Národní galerii v Praze, v Galerii výtvarného umění v Roudnici nad Labem, v Galleria Nazionale d’Arte Moderna v San Marinu a v řadě soukromých sbírek. V Muzeu Boskovicka před-stavuje Antonín Střížek práce z posledních let, oleje a akvarely.

Většina textů, které jsou o tobě napsány, kon-statuje, že je pro tebe důležitý proces malby sa-motné. Znamená to, že námět jako takový není klíčový? Respektive, co předchází výslednému obrazu? Ví se, že používáš například fotografii, ovšem v klidné harmonii tvých pláten jako by se zastavil čas. Je to opravdu tak klidně har-monické, to co tomu předchází? Je na začátku konkrétní téma?

Námět je pochopitelně velmi důležitý, na druhou stranu, když jsem byl před několika lety v  Číně, kde jsem měl mít výstavu a maloval jsem tam, ptal jsem se jednoho mistra tušové malby, jestli to, co chci malovat, může vůbec někoho zajímat a ten mi řekl to, co bych řekl i já, že nejde o ten námět, ale

jak to člověk udělá. Takže samozřejmě, námět je důležitý, na začátku, může – má něčím fascinovat, ale umění je zajímavé tím, jak se realizuje. Nebo jinak – každý román je tak trochu o lásce, ale jak ji popisuje, v tom je jedinečný.

Což mne vrací k  otázce po vlastním procesu malby – u tebe je to zejména velmi tradiční olej na plátně.

Moje zkušenost je, že toto klasické médium, olej, dává malíři neuvěřitelné, bohaté možnosti, jak s ním pracovat. Není úplně jednoduché obraz namalovat a dokončit – a vlastně dnešní přístup k obrazu je zjednodušený, i když mají malíři daleko širší paletu, než měli v minulosti. Dnes existuje ob-

9

rovská škála pigmentů, o kterých se malířům 19. století ani nezdálo – o to větší umění byla doko-nalá práce s vrstvami a lazurami a jejich znalost. Sice zevšeobecňuju, ale zdá se, že s  nárůstem technických možností jako by ubylo lidí, které vlastní technika malby zajímá.

Možná i proto jsi označován jako jeden z našich největších současných koloristů. Používáš ně-jaké speciální technologie?

Olejomalba je víceméně tradiční technologie, která se nemění. Olej na rozdíl od akrylových barev je živá hmota, takže i tenká vrstva olejové malby zanechává tenkou živou stopu, zatímco akryl je mrtvá guma. U oleje záleží na všem, na struktuře plátna, na podkladu, na štětci, na gestu, na emoci... Já používám relativně velké barevné plochy a chci, aby ta plocha byla živá, aby dýchala, aby se do obrazu dostal vnitřní vzduch. A druhé

médium, které má podobný charakter, je akvarel. To je těžký a nesmírně náročný proces, který vy-žaduje velkou soustředěnost a přípravu. Pak může výsledek působit vzdušně a uvolněně – je v něm ten vnitřní vzduch.

Jak vnímat vedle sebe vystavená kompozičně velmi jednoduchá zátiší a obrazy, v nichž je cítit napětí a latentní příběh?

Fascinovaly mne vždycky předměty, kterými jsme obklopeni. Jsme obklopeni spoustou krásy (a taky sviňáren). Nějak jsem chtěl upozorňovat na věci, které nás obklopují a které jsou vlast-ně strašně důležité. Před časem jsem uvažoval o významu sakrálních obrazů – vyrůstal jsem v  totalitním systému, který boří všechno, co reaguje na nějakou pravdu o světě a co člověk udělá bez spekulace. Tak to je možná moje od-pověď.

autor Antonín Střížek

10Patříš do generace autorů, kteří pracují s  in-stalací, s  konceptuálním uměním (v němž je myšlené gesto často důležitější než realizace sama). Jak se ti v tomto prostředí podařilo uhá-jit klasickou malbu, navzdory častému tvrzení, že malovaný závěsný obraz je mrtev?

Konceptuální instalace současnosti potřebuje neuvěřitelný systém – galeristy, kurátory, prostor... Práce v ateliéru mi vlastně dává obrovskou svobo-du a nezávislost na současném uměleckém pro-vozu. Jsem sám za sebe a mám zodpovědnost za díla, bez jakýchkoliv výmluv, že něco někde nešlo.

V  popisu současných uměleckých výkonů (vlastně bez výjimky od výtvarného umění až k hudbě) se používá analogie a srovnání, i když tak vznikají někdy velmi nepřesné vztahy. Máš ty osobně nějaké oblíbené výtvarníky, kteří tě inspirují, motivují nebo je to spíš nějaká podvě-domá vazba?

Opravdu dobré umění, to největší, v sobě nese prvek lidskosti. Jak to říct, nějaké lidské prvky, možná skromnost, asi nejlíp lidský rozměr. Je to v dílech Giotta, v obrazech Gaspara Davida Fried-richa, i když předstírá velké příběhy, v osmdesá-tých letech mne hodně oslovila díla Milana Kunce a Jana Knappa, se kterým mluvím o umění… A vlastně, každé umění, které člověk vidí a má tenhle lidský rozměr, tak to je pro mne inspirace a také důvod, proč pokračovat dál.

Helena Musilová

Antonín Střížek / foto Karel Šuster

ANKETA

Na co se nejvíc těšíte na festivalu Boskovice?

Alena, golčův JeníkovHlavně na kámoše. Mám tady sraz s holkama ze základky, který jsem neviděla šest let! Domluvily jsme se přes facebook. Nikdy jsem tady nebyla a koukám, jak je to tady příjemný, tak snad se to nezkazí.

Lucie, Havlíčkův BrodJeště jsem nikdy neviděla živě Bratry Orffy, přitom je poslouchám už asi rok. Tak se konečně dočkám.

Markéta, PrahaPromiňte, teď hraje Boboš, toho mám hrozně ráda a nejsem schopna myslet na nic jinýho.

Jana, RadotínNa DVA.

Pejša, PrahaNejvíc se těším na neděli na Žiletky. Nikdy jsem je neviděl. A v letním kině, s pivkem, to bude ono.

11

MICHAL ŠANdA

o rybách už se mi přestalo zdát, já to nekori-guju, já se snažím o volný asociace, vám říkám, co mi slina na jazyk přinese, moje podvědomí je otevřený jako šraňky u trati, o ženských? o nich se mi zdává zřídka, hladíme se po těle, líbáme, ale nevystříknu, pokud si to hodláte poznamenat do štatusu, poznamenejte si tam taky, že se mi nikdy nezdálo o bagru, nejpěknější rybařina je na Nežár-ce, to je ještě divoká řeka, z Kardašovy Řečice se k ní musí deset kilometrů po hrázích rybníků, ni-kde žádné stavení, pouze rozpadlá bašta a u ní orezlá pumpa a tady je nezbytně nutné nabrat si vodu do kanystru, rybářská chata je ještě o kus dál po hrbolaté cestě, až u Vodičkovy tůně, řeka se tam ostře zařezává do hlinitých břehů, v jednom místě se rozlije doširoka a vytvoří mrtvé rameno porostlé kvetoucími stulíky, široko daleko jediná civilizace je u metelského jezu buřtstánek, klasi-ka, utopence, nakládanej hermelín, tatranky, jeho majiteli dělaj kšeft skoro výhradně vodáci, rybáři sem do těch končin zabrousej výjimečně, Sláva je místní legenda, už kvůli tomu, že nemá nohy, přišel o ně při bouračce a hosty obsluhuje jakoby zpod stolů, odkudsi se náhle objeví ruka s táckem a párkem s hořčicí, tak je Sláva malinkej na am-putovanejch pahýlech, ve Smečkách naproti nám na patře bydleli Rothovi, s jejich Bedřichem jsme spolu vyrůstali, a proto jsem ho vzal sem, že mu to tady ukážu a že si zachytáme, než se Nežárka rozvodní vodou z rybníků, až je rybnikáři začnou strojit na podzimní výlovy, babí léto, sluníčko se prodíralo skrz listoví mohutnýho dubu, čas od času jsem vstal a prohodil wobblerem vývařiště pod jezem a zase se vrátil ke stánku poklábo-sit se Slávou a napít se piva a navečer jsme si s Bedřichem už celí pivem nažbrundaní koupili rum a griotku, že si budeme dělat grog a čerta, ale dřív než jsme u tůně rozbalili cajky a nahodili, griotku jsme ztrestali a Bedřichovi zabrala štika, kačena se potopila, nechal vlasec odvíjet se z cívky a za-

pálil si, rybáři tvrděj, že štika se chytá na cigáro, teda ne doslova, ale při záběru vezme nastraže-nou rybku z boku a odpluje s ní do úkrytu někam za balvan nebo pod potopenej kmen a tam si ryb-ku přehodí, aby ji měla hlavou do chřtánu a tepr-ve potom ji polkne, podle ostřílenejch praktiků to časově vychází akorát na to zapálit si cigáro a při tom si představovat, co za macandu je na dru-hým konci vlasce, típnout vajgla a zásek! štika tam byla, jenomže jak s ní Bedřich manévroval u břehu, uvolnil se jí v tlamě háček, a tomuhle ne-budete věřit: zklamaně navíjel vlasec na prut, od zubů odrbaná ouklej už byla mimo vodu, když se ta štika vymrštila nad hladinu a ouklej drapla jak cirkusová artistka a teď už napodruhé ji Bedřich zdolal, rozfajrovali jsme v chatě sporák a štiku si upekli, u toho padnuly další dvě flašky bourbonu, co jsme si přivezli do zásoby z domova, fajrovali jsme ale asi nějak moc, protože ve stěně chatky to začalo podivně hučet, hic rozdráždil sršáně, ta stěna, ty dvě obyčejný papundeklový desky a mezi nima nacpaná izolační vata, a v ní si udě-lali sršni hnízdo, po nějaký rybářově ženě zůstal v umývárce Lybar, a jak jsme byli ožralí, Bedřich ho vzal a šel na terásku a nastříkal ho do díry, kudy sršni lezli do hnízda, a já jsem díru ucpal špuntem od vína, to jsme načnuli taky a vytruň-kali, načež jsme o půlnoci zalezli do pelechu, sršáni vybičovaní sprejem na vlasy si ovšem do rána prokousali skrz papundelk novej východ a bohužel na opačnou stranu, kuchyně byla plná stovek bzučících stihaček, křídla se míhala roz-vlněným vzduchem a Bedřich zaslepenej kocovi-nou otevřel dveře, aby se napil z kanystru vody a spláchnul tu nejhorší opileckou žízeň a sršni ho ubodali;

(ukázka z knihy MUDr. PhDr. Jarmila Beichteno-vá: Kazuistika pacientů Michala Šandy a Jakuba Šofara – literární anamnéza)

Festival finančně podporují:Ministerstvo kultury ČR,

Mezinárodní Visegrádský fond, Státní fond kultury ČR,

Česko-německý fond budoucnosti, Jihomoravský kraj, město Boskovice,

Velvyslanectví Státu Izrael, Nadační fond obětem holocaustu, Federace židovských obcí v ČR,

Nadace Život umělce, Nadace ČHF, Legal Partners,

KSB-PUMPY+ARMATURY, s. r. o., Gatema, s. r. o.

Partnery festivalu jsou:Muzeum Boskovicka, Disk,

TOPNET Services, s. r. o., SITA CZ, a. s., Pražská 5, s. r. o., Trottel Records,

Slovenský filmový ústav, Multikulti Association, Michal Revilák,

Terryho Ponožky, Witold Oleszak

www.BOSKOVICE-FESTIVAL.CZwww.UNIJAZZ.CZ

MALÁ ALTERNATIVA 2014

Jste začínající kapela? Přihlaste se na přehlídku Malá Alternativa!

30. záříuzávěrka přihlášek do širšího výběruPosílejte MP3 či odkazy na adresu

uni@unijazz.cz

8. listopadukoncert v Kaštanu (Praha 6),

kde odborná porota (hudební publicisté, muzikanti

a zástupci Unijazzu) vybere nejzajímavější projekt

a diváckou cenu dostane skupina, která si získá přízeň nejen diváků v sále,

ale také těch, kteří sledují on-line přenos na internetu.

Přehlídku a cenu poroty podporuje Svaz autorů a interpretů.

Jako přílohu kulturního magazínu UNI vydal Unijazz, sdružení pro podporu kulturních aktivit,

Praha 1, 110 00, Jindřišská 5.

Autoři fotografií: Karel Šuster, Jiří Volek,

archiv skupin, autorů a Unijazzu

Grafický design: Matěj Kočka, Jan Šavrda

Dramaturgie: Ondřej Bezr, Magda Kolářová,

Antonín Kocábek, Martin Krč, Petr Michálek, Viktor Slezák, Potrvá a Unijazz

Kurátorka výstav: Helena Musilová

PO

JĎ

TE

DO

TO

HO

S N

ÁM

I! 2X VĚTŠÍ, 2X LEPŠÍ

na www.hithit.comOd září 2014 chceme:

– zdvojnásobit formát– zvětšit obsah– provzdušnit grafiku– rozšířit tým autorů

Přispějte na nastartování této změny a vyberte si svou odměnu!

POZOR! JEN DO 15. 8.