Festival pořádá Unijazz ve spolupráci s městem Boskovice a rodinou Mensdorff-Pouilly

sobota12. července

zdarma

United Flavour / foto PR

2

STALO SE VČERA

Clipa Theater & Teatr Novogo Fronta / foto Jiří Volek

Déšť / foto Karel Šuster

3

Festivalová pohoda / foto Petr Rošický

Letní kino / foto Karel Šuster

4

NYLON JAIL

Bejt nahej mě bavíOlomoučtí Nylon Jail patří bezesporu k největším objevům posledního zhruba roku. Hrají na spoustě fes-tivalů, získali cenu Vinyla jako objev roku, byli vybráni odbornou veřejností jako jedni z těch, kteří mají šanci oslovit zahraniční promotéry a jako takové se budou za pár dní prezentovat na akci Czech Music Crossroads v rámci Colours of Ostrava. Koncerty Nylon Jail jsou nebývale intenzivní. A vyvolávají občas protichůdné reakce.

Významnou roli ve vaší hudbě hraje country. To je žánr, který byl donedávna na nezávislé scéně, kde se pohybujete, většinou vysmívaný. Kde jste k podobnému vlivu přišli?

V sobě. Každej to v sobě má. I já jsem si prošel obdobím, kdy mi country připadalo jako sračka, a ona ho spousta fakt nestojí za nic, ale už se umím v rámci tohohle žánru porozhlédnout a najít si v muzice kapely, které to vzaly za správný ko-nec, anebo jsou rajcovně šmrnclé.

V současnosti se kapel, které se inspirují tímto směrem, objevuje stále více. Máte nějaké spří-zněné?

Já spíš řeknu, které mám u nás rád. Please The Trees, Johannes Benz, Pavla Bobka… Teda ten už si pohvizduje s Cashem Hurt… Víc mě ale oslovují v tomhle ranku kapely zvenku…

Poměrně významná je i vaše vizuální prezenta-ce. Jaký na ni kladete důraz?

To, že hraju hudbu, která je ovlivněna country, neznamená, že se budu po městě promenádovat ve vyplandaném tričku XXL, lezeckých tříčtvrťákových kraťasech a ponožkama v  sandálech. Ano, vizuál hraje roli a já to pojímám tak, že se vkusným obléká-ním snažím lidem neznepříjemňovat pohled na svět kolem sebe. Ale bejt nahej mě baví taky, to je pravda.

Nylon Jail / foto archiv

5

Řešíte nějak, když je váš způsob prezentace nepochopen a naopak je chápán jako póza? Nedávno vyšel na fullmoonzine poměrně dost ostře negativní report z vašeho koncertu v po-dobném duchu.

Trochu jo. Řeším, proč se po mně chce, abych byl dobrej, já se snažím a dokážu, že ve mně něco je, snažím se to vymazlit, někdo to ocení, označí mě za muzikanta, který by to mohl rozbalit i v za-hraničí a nemusel by se stydět. A vzápětí mě za totéž někdo pošle do hajzlu, jakože jsem pozér a raději bych měl stáhnout ocas a hrát „hezky česky“, tak jakože víc pokorně a kamarádštěji…

Prý namísto druhé desky chystáte rovnou kon-certní DVD?

Mezi první a druhou deskou vyjde koncertní DVD, ať máme tohle období zaznamenané. Já už si

občas nevzpomenu, kde jsem hrál včera. Doufám, že na Boskovice nezapomenu.

Patřili jste ke kapelám, které jely podpořit po-vstání na kyjevském Majdanu. Jak na to vzpo-mínáte, co vám to dalo a jak se na tamní situaci díváte dnes?

Jsem rád, že jsme tenkrát mohli podpořit tu konkrétní etapu boje Ukrajinců za lepší budouc-nost. Já na Majdanu viděl tisíce obyčejných lidí s  prostýma každodenníma starostma, kteří už nedokázali jen nečinně přihlížet, jak jim papa-láši decimují stát. To, co se tam děje v  těch-to dnech, je už jiný příběh, domnívám se, že těm, co jsem si s nima povídal na Majdanu, šlo o něco jiného, než do sebe navzájem střílet. To vzešlo odjinud.

Antonín Kocábek

PAVEL FAJT

Bubny jsou zdravé

Představovat bubeníka Pavla Fajta, zvláště zde v  Boskovicích, je asi zbytečné. Jeho aktivity jsou ne-přeberné, možná i trochu nepřehledné, je aktivní na mnoha polích. Letos přijíždí společně s alternativní hiphopovou kapelou WWW a jedná se o jeden z nejsilnějších projektů, na kterých se za poslední léta podílí.

Jak došlo k tvému spojení s WWW? Kdo dal im-puls ke společnému programu?

Poprvé, když jsem slyšel „Pikola“, tak jsem si ří-kal whow!!! To je česká kapela? Ta exprese, náboj, osvícené frázování, žádná kopie!!! S Anděrou jsem se setkal posléze spolu se 420 People na Nové scé-ně, kdy jsme oba dělali hudbu k představení Máj, a vlastně David Prachař byl tím spojovacím článkem. Po koncertě WWW v Brně jsem už měl jasno, že by jim prospěly živé bubny. Shodli jsme se.

Hráli jste společně už na několika loňských fes-tivalech. Kde vás to bavilo nejvíc?

Výborný byl Trutnov, a to i díky publiku, které je zvyklé na žánrově košatější hudební styly. Na klasickém hiphopovém pódiu jsme zaznamenali létající chlebíčky naším směrem. Ondřej Anděra, ač jeden z prvních posametových hiphoperů, totiž s WWW nesplňuje požadavky hiphopového mainst-reamu. Jiné je především textové pojetí, kdy Luboš Typlt, jsa výtvarníkem, vlastně slovy maluje obrazy. Abstraktní, palčivé, bodavé. Není v nich jako vítěz, na rozdíl od hiphopového sociálního pojetí textu. Hudba je propracovaná, aranžérsky zdatná a plná nepokojných zvuků. Mně osobně WWW připomínaji asi nejvíce něco jako „slovanské Prodigy“.

6

Je v plánu tohle vaše společné hraní nějak – ať už studiově nebo koncertně – zaznamenat a vydat?

Pracujeme na novém programu. Právě nedávno vznikla nová skladba, kde se pohybujeme ledabyle v 5/8 rytmu. Nechci říci, že se snažíme o alternati-vu, ale o posun směrem ke skryté vnitřní šílenosti a naopak k celkové sdělnosti a snad i hravosti. Mě osobně zajímají strhující refrény. Na podzim chys-táme záznam koncertu pro Českou televizi, čímž bych považoval sám za sebe toto stádium, kdy

doprovázím již hotovou hudbu WWW bubnovými party, za dostatečně zdokumentované.Zaregistroval jsem, že sis otevřel školu na bicí nástroje a také, že se věnuješ muzikoterapii. Co tě k tomu přivedlo?

Muzikoterapii dělám už řadu let. Když odhlédnu od toho, že dobrý koncert je zpravidla muzikote-rapie sama o sobě, tak má muzikoterapeutické pojetí vytváření zvuků a rytmů jiné zákonitosti. Přirozeně odpadá někdy tak svazující povinnost udělat dobrý koncert. Hudebník slouží, je takovým

Pavel Fajt / foto archiv

7

zesilovačem obecného proudění energie. Na rozdíl od normální hudební produkce se nehodí použí-vat temperované ladění, které osobně nesnáším i normálně. Používané nástroje a zpěvové techniky to vlastně přirozeně eliminují. Takže dělat muziko-terapii je radost.

Bubenická škola funguje od začátku roku a po-stupně získává jasnější kontury, a to i když každý hráč je jiný. Přístup je individuální, ale směr se nemění. Je třeba i zvážit praktičnost a nechtít po někom, kdo chce dobře hrát rock, aby cizeloval jazzový činel.

Na jakých dalších projektech, kromě hraní s WWW aktuálně pracuješ?

Dělám na novém bubenickém programu Dru-mming Alley. Je to jako jízda autem ve stromové

aleji. Obraz se mění, ale celkový dojem zůstává. Ne minimalismus, ale jistá neměnnost v čase a přitom uhrančivost a rituálnost bubnů. To mne opravdu zajímá. Jinak máme hotovou desku s ně-meckou zpěvačkou a pianistkou Oonou Kastner, Pavoon-Levantis. Je to pokorná hudba, harmo-nicky s odkazem na území Levanta okolo Středo-zemního moře od Egypta až po Turecko. Oona si udělala texty v různých jazycích, a společné jsme vytvořili něco jako ethno-šanson. Silný zpěv, piano a různé rytmické aranže, elektroniku nevyjíma-je. Na www.pavelfajt.com je možnost poslechu. Z dalších aktivit vede Slet Bubeníků 2014, divadel-ní hudba, živá hudba k němým filmům (Erotikon, Kreutzerova sonáta, Kabinet doktora Caligariho) a různá muzikantská setkání. Bubny jsou zdravé.

Antonín Kocábek

KAZETY

Máme koncertní pauzu, Boskovice jsou výjimka

Dvojice Johana Švarcová a David Doubek alias Ventolin působí v duu Kazety od roku 2008 a získala už od prvního alba kultovní pověst. I když stále pracují, umějí se udělat vzácnými. Jejich boskovické vystoupení je v současné době výjimečné.

Kazety sice vcelku koncertují, ale už dlouho nic nevydaly. Vzniká už nějak nástupce debutového alba?

David: Vzniká, ale pomalu. Máme nějaké nové písničky, ale není jich dost.

Johana: Haha, nemůžeme se vlastně jenom dohodnout, jak se deska bude jmenovat.

Oba máte poměrně dost sólových aktivit. Ne-jsou tak Kazety spíš na vedlejší koleji?

David: Domluvili jsme se, že teď Kazety spí a dokud nebude dost nového materiálu, nebudeme koncertovat, krom věcí, které jsou už nasmlouva-né. Boskovice a Rosnička jsou dvě výjimky.

Johana: Kapela pro mě není na vedlejší koleji. Byl čas, kdy jsem většinu energie věnovala kape-le, a teď, když jsme zvolnili a děláme nové písnič-ky, tak se věnuji jiným věcem. Připadá mi, že ať už dělám zrovna divadlo nebo film nebo hraju jako DJ, tak si vytvářím zkušenosti, které mohu uplatnit i v kapele. S tímhle přístupem pak mám samozřej-mě dojem, že se kapele věnuju dostatečně.

Spousta kapel má dnes tendence si vyhledávat svou „scénu“, své ghetto, hrát jen „mezi svý-mi“. Vy jste ale třeba už před pár lety neváhali zahrát svou převážně elektronickou hudbu na-příklad „máničkám“ v Trutnově. Jaký k tomu

8

máte vztah, hrát v pro vás netypickém prostře-dí?

David: Mně se naopak zdá, že ty žánrové hrani-ce už úplně ztratily smysl. Trutnov byl každopádně i pro nás dost velké překvapení, hráli jsme hned po Dáše Vokaté a měli trochu strach, že nás tam zbijou, ale lidi tam reagovali úplně dobře, byl to jeden z nejlepších koncertů.

Johana: Souhlasím s Davidem, já jsem z hraní v Trutnově byla dopředu hodně vyděšená, ale bylo to vážně skvělé, následující rok nás pozvali znovu a to se stalo i tento rok.

Oba zároveň působíte i jako DJs. Je to pro vás hodně odlišná záležitost od koncertního vystu-pování, nebo se to vzájemně doplňuje?

David: Já hraju čisté DJ sety málo, neumím to, a živé hraní ať jako Ventolin nebo Kazety mám radši.

Johana: Působím jako DJ Johana a pak jako DJ Mirka v duu Discjockejové společně s Petrem Markem z Midilidí. Pro mě je DJování radostná

záležitost. Každý rok se snažím někam posunout, letos jsem si nastavila vysokou laťku, kdy jsem se rozhodla, že ve svých samostatných setech zkusím propojit techno s noisem. Když jsem s DJováním začala někdy před sedmi lety, tak to bylo z čistě fanouškovské radosti, poslechnout si hudbu, co mám ráda, na velkých bednách a zprostředko-vat to ostatním. Tahle radost ve mně pořád je. DJ sety je možné si poslechnout na soundcloudu www.soundcloud.com/dj-johana-dj.

Jaké jsou vaše osobní objevy poslední doby, které byste všem rádi doporučili?

David: Sleaford Mods.Johana: Ninos Du Brasil a jejich deska Olhar

Das Folhas. Tahle deska je plná typicky brazilských rytmů, ale vždycky je tam nějaké překvapení v po-době nečekaně industriálního zvuku nebo uřvaného zpěvu někde v dálce, popřípadě překvapení skla-debného charakteru – náhlý konec.

Antonín Kocábek

Kazety / foto archiv

9

Nedávno jste oslavili čtvrtstoletí existence, podařila se vám důstojná oslava? A stárne či mládne publikum s vámi?

Oslava byla poznamenána faktem, že nachys-taná přemíra umění se nevešla do časového, nám svěřeného prostoru. Leč zavzpomínali jsme si pěkně, přizvaní dudáci zaduli, několik býva-lých členů si zahostovalo v  oprášených starých kouscích, i nějaká ta slza z  očí fanynek ukápla. A publikum nestárne, nýbrž zraje.

Přelomové události kariéry DPVJU?Přelomové události nás provázejí prakticky ne-

přetržitě. Jistěže bychom mohli zmínit opuštění ilegality ve prospěch koncertních pódií či to, jak Dřevěný utratil majlant za nejlepší aparaturu, kte-rá kdy v souboru byla, a to zhruba čtrnáct dní před koncem své muzikantské dráhy u nás i jinde. Nebo jak se Deep Sweden radši rozpadli, než aby unes-

li fakt, že jejich kytarista pan Yuttowyi začal hrát i s námi. Nebo jak Khotzi kroutil čudlem. Nebo jak se nám zaběhl Pytlig. Nebo jak jsme odehráli jeden jediný koncert bez Uhlíka. Nebo zážitky z festivalů – jak v Tachově DJ Koloušek zjistil, že si nechal desky u vrátek zkušebny, jak si Sedloň nechával na Colours přivézt plátky k  saxofonu hudebním messengerem, jak měli v  Teplicích v  backstagi naložený hermelín s konopím a nám konečně po několika porcích došlo, proč se festival jmenuje Teplická dočesná, jak jsme v Trutnově svou divou produkcí vyklidili undergroundový stan tak doko-nale, že se publikum ulehčeně vrátilo až na ná-slednou přívětivou produkci Radomila Uhlíře… Já osobně za nejpřelomovější okamžik považuju fakt, že jsme jednou předskakovali jistým Killing Joke a ten, kdo ten večer vyhodil v sále pojistky, nebyli oni se svou produkcí někde okolo 140 decibelů, ale my – a to už při první skladbě Řeka.

DŘEVěNé PYTLí V JUTOVýCH UHLíCH

Mezi pípou, popelnicí a dámskými záchodky

Koncem dubna to bylo pětadvacet let, co se sešel na první zkoušku enfant terrible české alternativní scény, soubor Dřevěné pytlí v jutových uhlích. Projekt dlouho fungoval jako studiová skupina a pouze natáčel nahrávky – aktuálně má na svém kontě sedm studiových alb, jednu desku coververzí a remixů. Naživo však DPVJU, vystupují sporadicky, Boskovice se tak mohou těšit na jedinečný hudebně gurmánský zážitek. Ženy a dívky, krajkové prádlo s sebou…

DPVJ / foto archiv

10

Na jaké místo české hudební scény byste se zařadili?

Pochopitelně na to nejprestižnější – někam mezi pípu, popelnice a dámské záchodky.

Máte vcelku pestrý setlist, od zhudebnění Kr-chovského po cover Anarchy in the UK. Pra-cujete už na nové desce a pokud ano, co na ni chystáte?

Pracujeme na ní pilně, již několik let. Budou na ní krásné písně. A slíbili jsme si s Uhlíkem, když jsme sledovali na Litoměřickém kořenu produkci mistra Knížáka, že ji doděláme ještě letos. Nebo aspoň dřív, než dodělá ona nás.

Kdo je větší sympaťák, Strýček Jedlička nebo Ježíšek?

Ježišek zase nepřišel – to už zpíval jistý Svobo-da. A Strýček Jedlička, trapič dětí, ten už zase ode-šel. O tom, jakej nejenže nebyl sympaťák, ale jak oznámení o jeho vystoupení pro mnohé teenagery bylo noční můrou, máme jednu píseň, na kterou do-konce existuje i klip z dílny pana vokalisty Hrtana.

Jeden recenzent o vás napsal, že po koncer-tu DPVJU krutě bolí hlava, to znamená, že se s každým vystoupením musíte obětovat pro umění a trpět. Čím poté bolehlav léčíte?

Jestli to někdo napsal, tak to jen opsal výrok zmiňovaného Hrtana. Ten, jak někam přijedem hrát, ihned po příchodu vyrazí k baru opakujíc svou oblíbenou mantru „rum-čert-kontušovka-co--máte?“ Následky pak již poznala místa mnohá – například zeď českobudějovického planetária. Zatímco my starší a zkušení – tedy já a Uhlík – pijeme ušlechtilé lihoviny a tak nás podobné do-provodné efekty vystoupení nepostihují… Ostatně historka, jak jsme s Uhlíkem v mládí seznámili na festivalu Valašský špalíček, a to tak, že on mi jako v  tomto směru zkušenější vysvětloval, že Peach vodka je fuj, je již pevně ukotvena v paměťových vrásách.

Na první poslech si vás prý nezamilujeme, ale odměníte se hudebním orgasmem. Máte ještě nějaké lákadlo pro nové fanoušky? A mají po vás dívky a paní házet bombarďáky nebo tan-ga?

Krajková tanga, toť sen každého vousatého umělce.

Poselství světu a Boskovicím?Světu dostatek juty a uhlí, Boskovicím mír

a nám ty dotyčné, co se nebojí odhazovat na pódi-um prádlo.

Anna Mašátová

FILM NA PŘÁNí

Děkujeme všem, kteří zareagovali na loňskou výzvu a poslali svůj hlas „českému filmu na přání“, která byla vyhlášena vloni. Sešlo se několik desí-tek hlasů, z nichž jsme pro letošní uvedení vybrali česko-francouzský snímek Divoká planeta. Některé z vámi uváděných titulů – např. Cesta pustým le-sem, Vynález zkázy, A bude hůř... či Marketa La-zarová jsme již promítali v minulých letech, jiné poslouží k sestavení filmové dramaturgie pro příští

ročník. V tomto případě půjde o filmy Pavla Juráčka, které se objevily také vícekrát, dále pak snímky Se-stra, Spalovač mrtvol či Pouta.

Samozřejmě nás trochu mrzí, že nemůžeme uvést všechny vaše oblíbené tituly. Budeme se ale snažit vždy alespoň jeden ze snímků uvést i v letech příštích tak, aby nabídka „pohyblivých obrázků“ byla pro vás, účastníky, co nejpestřejší.

Petr Michálek

11

PAMěTIHODNÁ MíSTA – MíSTA HODNÁ PAMěTI

Fotografický projekt Katedry fotografie FAMU, vedený Jaroslavem Bártou, vyhledává a mapuje lokality, svá-zané s naší novodobou historií. Místa, kde se odehrály násilné smrti, politické procesy, křivdy... a které jsou často překryty nánosem času a zapomnění. Snímky z těchto míst mají tyto události připomenout, a obecně se zamyslet nad tím, jak je vůbec historie konstruována. Odpovídali Lali Laytadze, Jan Maštera, Petr Pustina a Zuzana Tomková. Projektu Jaroslava Bárty se dále zúčastnili studenti Marie Durbáková a Jakub Podlesný.

Projekt se vztahuje k  historickým událostem, které se odehrály na českém území v  letech 1968. Dá se charakterizovat přínos, který účast na tomto projektu pro vás osobně měla?

Zuzana: Uvědomění historie. Když jste na tom konkrétním místě, tak to fyzické bytí, jakoby uvnitř děje – čemuž samozřejmě pomohlo to, že jsme věděli, proč a kam jdeme.

Honza: Myslím, že pro nás bylo zásadní pocho-pení toho, jak je historie utvářená, že jde vlastně o konstrukci. Paměť se převádí určitou formou a pouze určité historické události se prolnou do výsledného kánonu, kodifikovaného příběhu, který pak všichni známe. Takže pro nás bylo důležité od začátku zdůraznit ty méně známé události, možná historicky tolik nezanesené události, ale přitom pro pochopení historie určitého místa, obecněji naší země, důležité.

Petr: Já do toho šel s tím, že to pro mne byla vý-zva pátrat po událostech, které jsem neměl v po-vědomí. Některá místa jsou opečovávaná, jsou na nich pomníky a na jiných není nic, ani stopa po události a nejsou reflektovaná společností.

Lali: Pro mne bylo všechno nové. Pochopitelně, takové věci se odehrávají všude – a mám pocit, že v Čechách to bylo ještě relativně mírné.

Co předcházelo cestě za fotografováním určité-ho konkrétního místa?

Zuzana: S Jaroslavem Bártou jsme dali dohro-mady místa v takovém širším záběru a pak jsme si je rozdělili podle oblastí a pak už jsme si je konkrét-ně dohledávali – informace v knihách, na internetu, hledání přesné lokality, ptali jsme se i místních.

Pro každého z vás, byla nějaká konkrétní udá-lost, která vám přišla něčím zásadnější, odlišná, absurdnější než ostatní?

Zuzana: Pro mne asi továrna Oskara Schindlera v Brněnci, vlastně nedaleko Boskovic. Je to obrov-ská ruina a přitom je to neuvěřitelně důležité místo.

Honza: Pro mne to byly pochody smrti, kte-rých máme zaznamenaných víc konkrétních míst. Obecně to nejsou příliš jednoduše zpomníkova-telná místa – nelze vygenerovat jedno konkrétní místo tragédie, odehrávala se kontinuálně a smrti a utrpení je tam strašně moc.

Existuje podle vás nějaká forma, jak tyto udá-losti „správně“ připomínat? Má to vůbec smysl – stavět pomníky, a jaké?

Zuzana: Pomník vlastně, ve smyslu nějakého sloupu nebo desky, vnímám hodně odosobněně. Jako jakýsi zmrtvělý předmět.

Petr: Prezentace místa skrze fotografii a do-provodný text je možná daleko účinnější než tam postavit pomníček.

Kolik míst jste vlastně navštívili? Zuzana: Asi padesát. Bylo nás šest, tak to bylo

dané i časem, tedy dvěma semestry.Honza: Ten projekt se postupně vyvíjel i ob-

sahově. Původně to nemělo být jenom o tragic-kých událostech, kde dochází k  nějaké smrti a podobně, ale víc o paměti a historickém kon-textu, byla tam i vysloveně rozporuplná místa s různými interpretacemi – most v Ostravě nebo obec u hranic, ze které se stal pohraniční tábor.

Helena Musilová

Od září tohoto roku chceme po bezmála čtvrtsto-letí zásadně změnit podobu kulturního magazínu UNI. Opustíme dosavadní formát, zvolíme bezmála dvojnásobný (cca A4) a adekvátně zvýšíme i roz-sah na 60 stran. Setkáte se s novou vzdušnější a lépe „čitelnou“ grafikou, s novými rubrikami, novými a velmi zajímavými autory, pravidelněji se budeme zabývat všemi okruhy kultury a umění, i těmi, které jsme doposud pokrývali jen okrajově (divadlo, film, fotografie, architektura).

Do rukou budete dostávat modernější a aktuálnější časopis, který zároveň nebude v žádném případě rezignovat na to, čím se pyšní

dodnes: zasvěcené, kvalitní, informačně bohaté psaní známých i nových autorů.

Na to, abychom mohli tuto změnu nastartovat, ovšem potřebujeme vaši pomoc. Proto spouští-me na crowdfundingovém serveru www.hithit.cz kampaň na získání peněžního obnosu „do začát-ků“. Můžete přispět v nejrůznější výši, od pouhé stokoruny až po částky, určené spíš organizacím a potenciálním inzerentům. Nabízíme samozřej-mě celou řadu odměn za tento příspěvek. Kromě předplatného tištěné i elektronické verze kulturní-ho magazínu UNI, které je součástí všech odměn, můžete také například získat:• pozvánku na večírek podporovatelů UNI dne

3. 10. 2014 v Kaštanu, na kterém zahrají mimo jiné skupiny DPVJU a Tata Bojs

• soukromou prohlídku Popmusea• permanentku na festival Alternativa• volné vstupy do klubu Kaštan dle vlastního

výběru• rozhovor s vámi v UNI a další.

Festival finančně podporují:Ministerstvo kultury ČR, Mezinárodní Visegrádský fond, Státní fond kultury ČR, Česko-německý fond budoucnosti, Jihomoravský kraj, město Boskovice, Velvyslanectví Státu Izrael, Nadační fond obětem holocaustu, Federace židovských obcí v ČR, Nadace Život umělce, Nadace ČHF, Legal Partners,

KSB-PUMPY+ARMATURY, s. r. o., Gatema, s. r. o.

Partnery festivalu jsou:Muzeum Boskovicka, Disk, TOPNET Services, s.  r. o., SITA CZ,  a.  s., Pražská 5,  s.  r.  o., Trottel Records, Slovenský filmový ústav, Multikulti Association,

Michal Revilák, Terryho Ponožky, Witold Oleszak

MALÁ ALTERNATIVA 2014

Jste začínající kapela? Přihlaste se na přehlídku Malá Alternativa!

30. záříuzávěrka přihlášek do širšího výběru posílejte MP3 či odkazy na adresu

uni@unijazz.cz

8. listopadukoncert v Kaštanu (Praha 6),

kde odborná ptorota (hudební publicisté, muzikanti a zástupci Unijazzu) vybere nejzajímavější projekt a diváckou cenu

dostane skupina, která si získá přízeň nejen diváků v sále, ale také těch, kteří sledují

on-line přenos na internetu.

Přehlídku a cenu poroty podporuje Svaz autorů a interpretů.

Jako přílohu kulturního magazínu UNI vydal Unijazz, sdružení pro podporu kulturních aktivit, Praha 1, 110 00, Jindřišská 5. Autoři fotografií: Karel Šuster, Jiří Volek, Petr Rošický, archiv skupin, autorů a Unijazzu; grafický design: Matěj Kočka, Jan Šavrda; dramaturgie: Ondřej Bezr, Magda Kolářová, Antonín Kocábek, Martin Krč, Petr Michálek, Viktor Slezák, Potrvá

a Unijazz; kurátorka výstav: Helena Musilová

www.boskovice-festival.cz

POJĎTE DO TOHO S NÁMI!

přispívejte na www.hithit.com do 15. 8.