ZDEN~K PEŠKA

lení v této otázce nepostoupilo. Teorierozdělení státních mocí je teprve plodemmyšlení novověkého, ač někteří autoři lB.století se snažili na starověké myšlení na­vazovat.

V novějším ústavním vývoji se vyskyt­la otázka rozdělení státních mocí poprvév Anglii v době Cromwellově, vyvolánapraktickou potřebou, aniž byla připravena

teoretickými úvahami. Byla vzbuzena sou­peřením mezi armádou a parlamentem,byla Cromwellovou reakcí na všemohouc­nost tak zvaného dlouhého parlamentu aparlamentů po něm následujících. Na tutovšemohoucnost nejvyšší velitel ostře útočí

ve své řeči z 12. září 16543 a ještě později

s nemenším rozhořčením vzpomíná natehdejší postavení parlamentu v řeči

z 21. dubna 1657.4 Zejména se mu jevilonežádoucím zasahování parlamentu dosoudnictví; přece však nepovažuje soud­nictví za samostatnou moc, ale za součást

moci výkonné.š Chce vedle sebe postavitdvě moci: moc zákonodárnou, svěřenou

parlamentu, a moc výkonnou, danou pro­tektoru.

To je soustava vtělená do dokumentuzvaného Nástroj vlády. Cromwell se sna­žil tento "nástroj" vnutit parlamentukdyž však se parlament zpěčoval a chtěl

jej podrobit vlastní redakci, byl na jehorozkaz rozpuštěn a Nástroj byl považovánza platnou ústavu."

Soustava tímto dokumentem - prvnípsanou ústavou v novějších ústavních dě­

jinách - přijatá, je ve stručnosti tato:Parlament sestával z jediné sněmovny (jiždlouhým parlamentem byla zavedena jed­nokomorová soustava) a byl svoláván jed­nou za tři roky na dobu pěti měsíců (ne-

29

me rozhořčenou obžalobu parlamentu (z roku 1654),že zasahoval do soudrríctví, a uzavírá jí slovy: ... nonecessíty for Commíttees ínstead of Courts ofJustíce . .. We (tj. parlament, hovoří zde' íronicky)are suprerne, "we" in Legíslature and ín Judi­cature . .. And it will always be so when and when­soever a Perpetual Légtslattve ís exercised; wherethe Legislative and Executíve Powers are alwaysthe same. Car'Iyle IV., str. 87.

6 Instrument ot Government, datovaný dnem 16.prosínce 1653. Text víz Adams-Stephens, SelectDocuments, str. 407.

Teorie rozdělení státních mocído konce osmnáctého století

'Viz Platon, ústava, kap. 8., přel. Novotný, str.:283 a násl.; Aristoteles, Politika, kn. IV., kap. 14,Přel, Kříž, str. 142.

'. Polybius, Historie, kniha VI., kap. 3 a násl.,ze]m. 10-1H.

a Viz Carlyle, O. Cromwell's Letters and SpeectiesIU., str. 127 a násl.

'CarlYle IV. str. 78 a násl.5 V řečí z 12. září 1654 si stěžuje na to, že par­

lament sí osobuje soudní rozhodování a tím odů­~dňUj,:, nutnost rozpustit sněmovnu. Víz Carlyle

., zerrn, str. 136. V řeči z 21. dubna 1657 nalézá-.

Náznaky nauky o rozdělení státních mocína trojí obor nalézáme již v dávných do­bách uPl a t o n a i A r i s to te 1 a 1 Pře­

ce však tito autoři nevěnovali velkou po­zornost vzájemnému vztahu těchto mocía nesnažili se na tomto vztahu vybudovatdobré státní zřízení.

Jinak pozdější spisovatel, řecký histo­rik Pol y b i u s, který ve snaze vyložitzásady nejlepší ústavy, klade důraz pře­

devším na historický vývoj. Podle něho

dobrá ústava postupně degeneruje vešpatnou, jež je pak pro 'své vady od­straněna a nahrazena jinou formou. Takza sebou následují království, tyranída,monarchie, oligarchie, demokracie, vládaluzy, z níž vzniká despocie, a řetěz seopakuje.2 Avšak ústava, která přejímá zetří dobrých forem jejich dobré stránky aslučuje je v organickou jednotu, je stálá.Zejména je takovou ústava římská, kdekonzulové, senát a lid představují tři prv­ky a každý z nich vykonává suverénnímoc v mezích jemu daných a je zároveň

odkázán na spolupráci ostatních. Výkladkončí slovy: "... a tak náležitá rovnováhaje udržována tím, že impulzívnost jednésložky je brzděna jejím strachem z ostat-

. ních." Tak tento historik již nastiňuje

princip rovnováhy státních mocí, přistu­

puje však k němu jinak než autoři no­vého věku: vidí záruku stálosti ústavyv rovnováze uzavřených skupin, tříd ob­čanů.

Toutéž cestou jde později Cic e r o vespisu o státu - zdá se, že pod přímým

vlivem Polybiovým. Ale jeho spis bylztracen a znovu nalezen teprve v roce1822, takže novověkým autorům až doté doby nebyl znám. Dále starověké myš-

používající mimoekonomíckého nátlaku je prvotnímM"emcem nadproduktu - pozemkové renty, ktera

~á] formu daně. (Víz např.. E. Varga, Očerki. poroblemam politekonomii kapitalizma, Izdatelstvo

~olitiČeskOj litěratury, Moskva 1965, stať Ob azlat­skom sposobe proizvodstva.)

kapitalismus a zkoumáme vni~řní :~gik~jeho vzniku a vývoje. V druhe~ př-ípaděvycházíme ze směny a analYZUJeme ~e­

chanismus dalšího vývoje, aniž by namhistorie dávala právo předpokládat, ževývoj sám ze sebe nutně. ústí v urč!tý(tedy předurčený) výsledny stav. Napředjsme se postavili na konec ~olyc:hr~nn:struktury a hledali její nutne vyvoJ"0v..e

stupně. Potom jsme postupovali opacne:existovala možnost, která se však nemu­sela nutně realizovat; a když se to stalo,nemusela mít realizace nutně tutéž podo­bu; z několika forem, které existovaly, senakonec ujaly dvě; jedna z nich se P<';tom ukázala dynamičtější a nabyla ve sve­tovém vývoji rozhodující převahy.

Z těchto dvou přístupů si ovšem ne~ů­žeme vybrat jen jeden: dějiny m~~nme

zřejmě chápat jako jednotu obou techt.ostránek -r-« ovšem jednotu rozlišeného, ni-

koli totožnost.To platí - jak ostatně vypl~á .už

z úvah dřívějších - nejen v nějakém

zvláštním případě, nýbrž obecně; nejenpro minulost, nýbrž i pro budoucnost.

Kdybychom se totiž v úva?ách o" per~spektivě dalšího vývoje lidsk.e. společnostíomezili jak se to někdy diela, na prvníz oněch dvou přístupů, chápali bychomlogiku či zákonitost tohot.? proces,: )a~~genetický kód neboli jako ínřormací nd.lclvývoj struktury podobným způsobem: Ja­kým je řízen vývoj lidského orgamsm~

od zárodku k dospělosti nebo dokonalaproměna ve vývoji motýla (vajíčk~, lar­va, kukla, imago): tedy posloupností zcelaurčitých stavů směřujících k určitému sta­vu výslednému. Teprve druhý přístup násupozorňuje, že v každé fázi existuje ~cmožností než jenom jedna - že "konec­ný" stav polychronní struktury, jíž je vý­voj lidské společnosti, je relativně otevře­

ný: relativně proto, že vnitřní logika to­hoto procesu ovšem působí a žádný jehoprůřez samozřejmě není zcela libovolný.

Na otázku zda je ekonomika (národníhospodářství) syst~mem determinovaným:můžeme tedy odpovědět, že ano - arciv tom smyslu, v jakém tu byl tento po­jem vyložen.

• 3<l Hlavní znaky asíjského výro.lmí1}o způsobu lz,:,shrnout rakto: 1. púda je vla6tnlCtVlm státu, kter:staví a kontroluje zavodňovací systémy. 2. Bezpr~střední výrobce vlastní výrobní prostted~Y: .0platí jak pro zemědělství, t~k 'pro dOJ?ácky ~~;mysl, který je s rnm velmt uzce spjat, 3.

hodnotu se dělí s kupeckým a lichv~.řsk~mkapitálem. Kapitalistická forma prlSVOJ?­vání cizí práce, založená na m~no~ol~.~­robních prostředků, se postupne stává ~ad­rem nového ekonomického a spolecen-

ského systému. .."Pro účel o který nám teď Jde, muzeme

jednu ze 'stránek tohoto vývoje sh~o~:takto: kupci a lichváři si p~isv?j~val.l CIZlpráci dříve, než vznikl kapltahstlcky vý-

robní způsob.

Tento fakt lze v zásadě interpretovat

dvojím způsobem:

1. Vyjdeme z toho, že teprve "a~"atomie"rozvinutého kapitalismu dává klíč k po-chopení "anatomie" přech~ných for~mprosté výroby zboží. Potom J: kupecký alichvářský kapitál předstupnem kapitáluprůmyslového. V tom případ~ vývo~. nut­ně neúchylně směřuje ke svemu prrroze­llé~u, logickému vyústění v :;nvinut~ustrukturu kapitalismu. Tento přístup mu­žeme opřít o nepochybný fakt, že v hos­podářsky vyspělých zemích ovl~dla hod­nota ekonomiku teprve v podobe nadhod­noty, a že nikoli přisvojování cizí prácena základě monopolu na obchod neb~lichvu, nýbrž až vykořisťová~ na. základemonopolu na vlastnictví vyrobmc~ p~o­středků se stalo základem ekonomlckehoa společenského systému. "

2. Vyjdeme z toho, že s.m?n~ .v s?beobsahuje možnost přisvojovam clzl~r"ac~.

Tato možnost se v dějinách uskutečňuje

nejprve v té formě, že mezi. výr~ce aspotřebitele vstoupí kupec .a hC?v~r. Poz­ději se táž možnost realizuJe .v Jme,. "vyš­W' podobě: mezi dělníka a Jeho vyrob~vstoupí průmyslový kapitalista. Ale z" his­teorie víme, že <ma možnost se v nekte-:rých společnostech realizovala je~. v p~lformě. To platí zejména pro asijský vy­robní způsob.ř" který ovládl ob~o'Vske s~~lečenské celky a udržel se v nich po t:~l­ciletí aniž se v něm samém vytvonlypod~ínkY pro přechod k druhé : ~~chdvou. etap vykořisťováni umoznenych

směnou. .Rozdíl mezi těmito dvěma přístupy Je

nasnadě: V prvém případě považujeme zapřirozený strukturálně genetický celek

však jakobyAni po další

hledě k prodlužování zasedání a mimořád­ným zasedáním). Protektor byl volen ra­dou na doživotí. Vedle těchto dvou orgánůbyla rada, jmenovaná protektorem dostisložitým způsobem na návrh parlamen­tu a rady samotné. Rada byla jednak po­radním orgánem protektora, který všaknebyl vázán jejím votem, a její člen.ovézastupovali protektora v parlamentu; Jed­nak zastupovala parlament a udělovalaprotektoru souhlas ve věcech, kde bylprotektor (třebaže šlo o věci náležející domoci výkemné) vázán souhlasem parlamen­tu. Protektor nebyl, jako byl dříve i poz­ději v Anglii panovník, součástí parlamen­tu; neměl proto účast v zákonodárství;přes prohlášení článku 1. měl po,:ze su~­

penzívní veto (čl. 24). Protektor vsak melv neomezené míře zákonodárnou iniciati­vu ač dokument sám se o tom nezmi­ňuje; věc však byla považována za samo­zřejmou.7

Byli tedy protektor a parlament orgá­ny koordinovanými. Vedle tohoto rozdě­

lení mocí je třeba si ještě uvědomit, žezde poprvé v dějinách moderních států

byl vytvořen podstatný zárodek mociústavodárné. Podle Cromwellova pramměl parlament přijmout Nástroj tak, jakbyl. Čtyři hlavní zásady měly zůstat vů­

bec nedotknuty, ostatek mohl být měněndohodou parlamentu a protektora," Bylazde tedy zvláštní funkce, možno moder­ním termínem říci ústavodárná, odlišenáod běžné moci zákonodárné.

Tak Oliver Cromwell byl prvním stát­níkem novějších časů, jenž proklamovalnezbytnost rozdělení státních mocí na dvakoordinované díly: moc zákonodárnou amoc exekutivní. Učinil tak způsobem čís­

'tě empirickým. Nebyl k tomu připraven

žádnou teoretickou průpravou, protože zasvé dlouhé veřejné dráhy? viděl zlo způ­

sobené příliš osobivým počínáním parla­mentu. Chtěl tak zabezpečit svobodu aprávní bezpečnost.

Události tohoto obdobíbyly upadly v zapomenutí.

revoluci na ně anglický ústavní vývoj ote­vřeně nenavazuje. Autoří konce XVII. acelého XVIII. století navazují vědomě nastarověké filosofy; užívají také větší čimenší měrou jiného materiálu, ale nikdyse nezmiňují o oněch poměrně nedáv­~ých pokusech. Nelze však pochybovat,že působily skrytě a že političtí spisova­telé i vedoucí státníci, vzpomínajíce natuto poměrně nedávnou minulost, si uvě­

domovali nebezpečí plynoucí z všemoc­nosti nekontrolovaného voleného sboru,právě tak, jako si uvědomovali nebezpečí

plynoucí z panovníkova absolutismu. Vě­domí tohoto dvojího nebezpečí je pak ZlV­

nou půdou, z níž rostou snahy po vzájem­né kontrole nejvyšších státních orgánů.

Tak vytvořili autoři konce XVII. a ce­lého XVIII. století soustavu nauky o tri­partici státních mocí a jejich nezbytné rov­nováze. Vliv této nauky se projevuje aždo dnešního dne.

Chceme-li pochopit tuto otázku v sou­časné době, je nejlépe začít výkladem,jak ji chápal John L o c k e, neboť tentospisovatel - a události, které jej inspiro­valy - stojí na počátku moderního ústav­ního vývoje, a on první se v novější době

soustavně zabýval otázkou rozdělení stát­ních mocí. Tento anglický filosof uveřej­

nil roku 1690 spis Dvojí pojednání o vlá­dě, napsaný především na obranu revo­lučního převratu roku 1688. Proto Lockenejen polemizuje s teoriemi, které hlásalypanovníkův absolutismus a jeho božsképrávo (první traktát: polemika proti stou­penci těchto názorů Filmerovi), ale takése snažil v druhém traktátu nastínit, jakby měl být zřízen stát, jehož občané bybyli svobodni.

Základ, ze kterého Locke vycházel, jetak zvaná společenská smlouva, teorietehdy velmi rozšířená ve státovědecké apolitické literatuře. Jak vykládá své p0­

jetí této teorie.l'' dohodou lidí zrozenýchpůvodně k naprosté svobodě'! vzniká po-litické čili občanské společenství.F Tím sejeho členové vzdávají výkonu přirozené-

ho práva, který jim jinak náleží. Tím auto­rizují společnost, nebo, což je v jeho po­jetí totéž, zmocňují její legislativu vy­tvářet zákony, kterých vyžaduje obecnéblaho. Stanoví se tím soudcové rozhodu­jící spory mezi lidmi a těmito soudci jsoulegislativa a úředníci jí ustanovení. Je dostzvláštní, že 'nazývá tento orgán současně

legislativou, tedy orgánem stanovícím no­vé zákony, a 'soudcem aplikujícím přiroze­

né právo. Vysvětlení dlužno hledat v teh­dejší právní filosofii, která vedle právapozitivního a nad ním znala právo přiroze­

né, založené na neměnných zásadách mo­rálky, která váže i legislativní orgány.

ZnoVU podrobněji toto téma rozebíráv kap. XI.13 Tam říká, že poněvadž úče­

lem společenství je užívání majetku členů

v míru a bezpečnosti a nástrojem této bez­pečnosti jsou zákony vydané v onom spo­lečenství, prvním a základním zákonemkaždého státu je zřízení legislativní moci,právě tak, jako prvním a základním zá­konem přirozeným, jenž ovládá izáko­nodárný orgán sám, je zachování společ­

nosti a každého jejího člena. Zákonodár­ná moc nejenže je nejvyšší mocí státu,ale je posvátná a neměnná v rukách, kamji společenství původně umístilo. Žádnýedikt jakéhokoliv orgánu nemůže mít plat­nost zákona, není-li schválen legislativou,kterou veřejnost zvolila a ustanovila.ts

Nikdo není povinen poslušností jinémunebo nemůže být kýmkoliv zbaven posluš­nosti vůči zákonodárné moci.15

Přece však i legislativa je omezenačtverým způsobem. Nemá libovolné mocinad životem a majetkem lidí, neboť ne­může mít více než lidé, kteří společenství

vytvořili, měli v přírodním stavu.í" Dálenemůže nejvyšší moc vládnout mimořád­

nými, libovolnými dekrety, ale má vyko­návat spravedlnost a rozhodovat právařádně vyhlášenými, trvalými zákony ařádně autorizovanými soudci. To odůvod­

ňuje potřebou bezpečnosti a právní jisto­ty,17 Třetí omezení spočívá v tom, že nej­vyšší moc nemůže vzít nikomu část jeho

majetku bez jeho vlastního souhlasu, ne­boť zachování majetku je cílem vlády(to jest ustavení státu společenskou

smlouvou) a lidé tedy nemohou být státemzbaveni svého majetku bez svého vlast­ního souhlasu.Jf Tento "vlastní souhlas"však omezuje, aspoň pokud jde o daně

nutné k udržení společenství, na souhlasvětšiny členů společenství nebo jejich re­prezentantů.P Za čtvrté legislativa nemů­

že přenést moc vydávat zákony na nikohojíného, neboť je pouze mocí delegovanoua pouze lid může určovat formu státu.2o

Tato omezení nesou již stopy později

vzniklé teorie uplatňované zejména při

vzniku ústavy Spojených států americ­kých, a pak ve Francii o zvláštní moci,ústavodárné, nadřazené moci legislativní,fl jsou východiskem teorie ústavodárnéhoreferenda uplatňované i v nejnovější době.

Tento názor ještě podrobněji rozvíjí v kap.XIII. Společenství zůstává vždy nejvyššímoc zachránit se, kde by zákonodárceukládal o svobodu nebo majetek členů

společenství.21Tak můžeme z tohoto odstavce odvo­

zovat i teorii moci ústavodárné, i teoriio právu na revoluci. Ještě význačněji na­stiňuje tuto teorii práva na revoluci poz­ději, když zdůrazňuje, že exekutiva, kteráby zneužila své moci, by se ocitla ve vá­lečném stavu s lidem.š- To je zcela logic­ké stanovisko spisovatele, jenž svým spi­sem ospravedlňuje státní převrat a do­kazuje, že postavení panovníka po revo­luci roku 1688 se opírá o vůli lidu.23

Vycházeje z tohoto základu, rozeznáváLocke tři hlavní moci ve státě: moc zá­konodárnou, moc exekutivní a moc fede­rativní. Nejdůležitější je rozlišení mocizákonodárné a moci výkonné. Zákonodár­nou moc vymezuje slovy, že tato moc roz­hoduje, jak bude použito moci státu, apečuje o zachování státu a jeho členů.24

Vydávat zákony nevyžaduje dlouhéhočasu, a proto legislativa nepotřebuje stálezasedat. Proto v "dobře uspořádaném stá­tě" je legislativa vložena do rukou růz-

, Viz o tom Esmein, Les Constituti0?ts du pro­tectorat de CromweU, Revue du droít publlque1899, str. 416. á" 1654

8 Viz o tom řeč Cromwellovu z 12. z rl ,Carly1e III., ze'jm. str. 146. Viz k tomu takéEsmein, Les constituti0;tS, str. ,211.. _.

• Sám se dovolává svých zkusenostl v řečí z 12.září 1654. Car1yle O. CromweU's Letters andSpeeches III., str. 134 a násl. . ..

10 Zejm. v § 89., str. 191, 192, Works II. CItUJIpodle 6. vyd. z r. 1759.

II Man being born... with a title to perřect

freedom, § 87., Works II, str. 191. . .12 ••• There only ís a political or CiVIl socíety ...

§ 89. V témže odstavci je nazývá "commo~wealth".Tím však nerozumí absolutní demokraciI, a1~ ­jak vykládá v § 133 - každé neodvislé spolecen­ství, tedy to, co se v latině nazývá civitas. Vizstr. 204,' na uved. místě. V češtině budeme v tom­to smyslu užívat slova "stát".

13 Works II, str. 204.. "Znovu zdůrazňuje nadřazené postavení legisla­

tivy v § 150., Works II, str. 210.15 § 134, Works II, str. 204, 205." § 35., Works II, str. 205. V § 142., kde shrnuje

?bsah kapitoly, formuluje však tento bod poněkud[ínak, Jako potřebu rovnosti před zákonem. Tamžestr. 208.

17 Viz §§ 136., 137., Works II, str. 206. Také zdev lSresumé se poněkud odchyluje.

§§ 138., 139., Works II, str. 207.

,. § 140, Works II, str. 207.20 § 141., Works II, str. 208.21 § 149., Works II, str. 209.22 § 155., Works II., str. 211.23 Viz předmluvu ke spisu Works II, str. 105.

Viz také Kendall, John Locke, str. 99 násl. Najiném místě Locke uvádí, že přísaha věrnosti pa­novníkovi jest přísahou věrnosti zákonu a že tedyporuší-li panovník zákon, ztrácí i věrnost podda­ných. § 151., Works II, str. 210.

24 § 143., Works II, str. 208.

31

ných osob, které, když vyřídily svůj úkolbuď samy nebo ve spojení s jinými, seopět rozejdou a jsou podrobeny zákonům,

které samy udělaly. Naproti tomu zákonyvyžadují trvalého provádění, a proto vý­konná moc musí být stálá. Tak zákono­dárná a výkonná moc jsou často odděleny.

Je to i vhodné, poněvadž by bylo příliš­

ným pokušením pro lidskou slabost, abytytéž osoby, jež mají moc vydávat zákony,měly ve svých rukách i moc je provádět,

čímž by se mohly vymknout z poslušnostizákonu a mohly by přizpůsobit zákonvlastnímu prospěchu proti zájmům ostat­ního společenství.š"

Upozorňujeme, že Locke říká, že ta­kové rozdělení je v "dobře uspořádaném

státě". Nejde mu tedy jen o pouhé kon­statování faktů, o zjištění, jak státní spo­lečenství jeho doby je organizováno, alezároveň o stanovení určitého způsobu

uspořádání státu jako politického cíle.

Vedle výkonné moci je jiná moc, kterounazývá "federativní", ačkoliv prý na ná­;ZVU nezáleží. Každý stát podle tohoto fi­losofa tvoří vůči ostatnímu lidstvu jednot­né těleso, jež je v "přirozeném" stavuvůči ostatnímu lidstvu. Proto tato moczahrnuje "moc války a míru, sdružovánía spolčování a veškeré jednání s osoba­mi nebo společenstvími mimo stát".26

Ačkoliv moc exekutivní a federativníjsou svou povahou rozdílné, přece jsouzpravidla sjednoceny v týchž rukách, ne­boť obě vyžadují sílu státu (tj. ozbroje­nou moc), kterou však není možno roz­dělit na dvě vzájemně neodvislá oddělení;

také kdyby byly tyto moci umístěny v růz­

ných rukách, občanstvo by podléhalo dvo­jím rozdílným rozkazům, které by nebylyvždy dostatečně koordinovány a tak bydošlo ke zkáze a nepořádku.'?

Má tedy Locke takovéto schéma rozdě­

lení státních mocí: Na jedné straně moclegislativní, nejvyšší, ač v některých bo­dech omezená, na druhé straně mOCI vý­konná a moc federativní, obě podřízené

moci legislativní. Tyto moci mají být pod­řízeny různým osobám. Přece však v ně­

kterých státech, kde není trvalé legisla­tivy a kde výkonná moc je svěřena jediné

. 25 § 143, Works II, str. 208, 209.25 §§ 145, 146 Works II, str. 209.TI §§ 147, 148, Works II, str. 209.'" § 151, Works II, str. 210.zs Viz § 157, Works II, str. 212.

32

osobě mající zároveň podíl v moci záko­nodárné, je tato jediná osoba "ve velmivolném smyslu slova" nazývána nejvyšší,protože má nejvyšší výkonnou moc, od nížodvozují svou moc podřízené úřady, neboaspoň největší její část. Žádný zákon ne­může být vydán bez jejího souhlasu, aproto i v zákonodárství je nejvyšší.ěš

Zřejmě má zde na mysli ústavní po­měry v Anglii své doby, kde panovníkbyl jednou ze tří složek parlamentu, kdeproto vyslovoval souhlas s každým zá­konem a toto vyslovení souhlasu, resp.nesouhlasu (veto) bylo v té době ještě

živou institucí, ne pouhou formalitou.

Locke také zřejmě počítá s tím, Že le­gislativní sbor je volen lidem (nikde ne­mluví o sněmovně šlechty, ač v té době

v Anglii existovala a měla značný politic­ký význam). Avšak je si vědom četných

nedostatků současného volebního práva,vzniklých prý změnou poměrů, přesuny

lidnatosti apod. Přece však nerovnoměr­

OIOst zastoupení je podle něho těžko od­stranitelná, poněvadž ji nemůže odstranitnež sama legislativa, ale lid sám, když le­gislativa je ustavena, je odsouzen k mlče­

ní. 29 Co to je "lid", Locke jasně nedefi­nuje. Není možno říci, že by hlásal vše­obecné volební právo, nebo že by se vů­

bec vyslovoval o otázce rozšířeného vo­lebního práva.š?Věnuje pozornost i odročení legislativ­

ního shromáždění, které se může stát jenjeho vlastním aktem na dobu předem sta­novenou}! Jde-li o novou volbu, je mož­ná dvojí úprava. Buď je předem stano­vena doba, kdy k ní má dojít, a pak vý­konná moc jen stanoví direktivy pro pro­vedení voleb. Anebo je ponecháno rozva­ze výkonné moci, aby stanovila, kdy jepotřebí nových zákonů nebo úpravy něja­

kého zla, které ohrožuje lid, a tedy svo­lání legislativy.V Nelze zapírat, že širokémožnosti dané v uvedené druhé eventua­litě výkonné moci se ne zcela důsledně

přimykají k tolik zdůrazňované svrcho­vanosti legislativy.

Je zajímavé, že Locke vůbec nemluvío moci soudcovské, Zřejmě zahrnuje sou­dy pod úhrnný pojem výkonné moci.3:~

30 Viz k tomu Kendall na uved. místě, str. 120a násl.

s1 Viz § 153, Works II, str. 211.32 Viz § 154, Works II, .tamže.33 Podobně vykládá Lockea i R. J. Aaron, John

Locke, str. 283.

Dlužno ovšem pamatovat, že v době, kdyLoeke psal své pojednání, ještě nebyla zá­konem 'zaručena neodvislost soudců, kteří

splývali s jinými královskými úředníky.ěš

Jeho výměr "moci výkonné" pak se zceladobře hodí na funkci soudcovskou.šš . .

Do tohoto schématu zařazuje Loeke jakozvláštní pojem pojem "prerogativy". Pre­rogatívou rozumí především vydávání na­řízení mímo zákon nebo s dočasnou plat­ností i proti zákonu. Rozboru této otázkyvěnuje celou XIV. kapitolu.f Odůvodňuje

nezbytnost takových nařízení tím, že le­gislativa skládající se z více osob a neza­sedající trvale je příliš těžkopádná a ne­může předvídat vše, co je dobré pro spo­lečnost. Avšak vždy může část látky spa­dající pod úpravu nařízeními vydanýmina základě prerogativy být upravena p0­

zitivním zákonem, tedy usnesením legisla­tivy.37 V tom dlužno spatřovat jistou kon­trolu legislativy nad prerogativou.

Jinou součástí prerogatívy je svoláváníparlamentu, neboť ten sám nemůže znátkteré místo a která doba bude vhodná projeho zasedání.s' .

Vždy však lidu zůstává nezcizitelné prá­vo rozhodnout, bylo-li prerogativy užitodobře nebo 'bylo-li jí zneužíto.šs Tedy vy_slovené přiznání práva na revoluci.Přes všechny tyto úchylky a výhrady

zůstává jen trojí moc ve dvojích rukách:Moc zákonodárná, nadřízená, a dále mocvýkonná a moc federativní, které jsou jípodřízené.

Vidíme však, že tyto moci nestojí jenvedle sebe, ale v "dobře spořádaném stá­tě" zasahují vzájemně do své působnosti.Legislativní moc je nejvyšší v tom smysluže stanoví zákony, kterým vše podléhá:pokud nepřekroěí hranice dané povahoumoci zákonodárné, jak už vyloženo. Alevýkonná moc zasahuje vůči moci legisla­tivní vYlpisováním voleb a vydáváním do­časně platných legislativních nařízení. Je-li~ak ,panovník, podílí se na moci legisla­t.E~llll tak, .že žádný zákon nemůže být vs­dan bez Jeho souhlasu a že může zmír­ňovat odsouzení pro trestné činy.

Lockeovi nejde jen o popis státních zří­zení své doby. Také uvažoval, jak zařídit"dobře uspořádanýstát". účel spisu je tedy

3< V!z o tom podrobněji V kap. m.35 Víz kap. XII, §§ 143 a 144.36 Works II, str. 213.37 § 163, Works II, str. 215.38 § 167, Works II, str. 215.

i politický. V tom je jeho hlavní význam,a tak byl také chápán svými čtenáři ažáky zejména v XVIII. století.

Z tohoto hlediska třeba také chápat roz­dělení a poměr státních mocí. Tato otáz­ka je mu - možno říci - základním pi­lířem státního zřízení "dobře zřízenéhostátu". Nestojí-li tyto moci jen vedle sebetvoří z nich Locke zárodky toho, co poz­dější nauka přetvořila v "soustavu rov­nováh mocí". Jednotlivé státní mociz nichž žádná není neomezená, se VZá~jemně kontrolují a zabraňují přílišné ex­panzi, případně zneužití moci druhou mocí.Tyto názory byly znovu a znovu probí­rány v literatuře dalších generací.

Locke buduje svůj systém na dvou zá­kladech: na společenské smlouvě a narozdělení moci mezi různé činitele. Nevě­nuje však vůbec pozornost otázce ta:k zva­né smíšené formy státu, jež u starověkýchautorů nalézala, jak ukázáno, značnou po­zornost. Jinak však autoři pozdější.

Lord B o I ing b r o k e právě otázku~míšené stvátní formy činí středem svýchuvah, kdežto Lockem hlásaným zásadámse vyhýbá. Ač se jako myslitel zdalekanerovná Lockeovi, přece má svůj významjako zakladatel strany toryů své doby atvůrce jejího tehdejšího programu. Zabý­vaIse oněmi otázkami obšírně zejménave své Disertaci o stranách (první vydáníz roku 1734). Jeho rozvláčné úvahy do­l~~ené ne zcela bezvadnými historickýmip~lklady, nemohou dnes čtenáře upoutat.NICméně v nich nalézáme několik značněoriginálních myšlenek, jež nezůstaly bezvlivu na další vývoj.Těmto úvahám věnuje zejména XIII. do­

pis 'své Disertace. Pro něho je jednoducháforma vlády taková, v níž nejvyšší mocje absolutně a bez kontroly ponechána buďjedné osobě nebo předním osobám spole­čenství nebo celému tělesu lídu.w Takovávláda je tyranií v nejvlastnějším slovasmyslu, neboť zde vládne libovůle vlád­noucího.w Nejlepší formou vlády je tedytaková, která je složena z těchto tří a takupravena, že každá může ukázat své dobréstránky a je jí zabráněno ukázat svéšpatné stránky opačným působením oboudruhých složek.42

39 Tamže.•• Str. 206.u Str. 207. 208... Str. 208.

15

k úst~vě an~l~cké, nýbrž snaží se být vše­obecný a vzájemně srovnávat různé ústa­~. Po';rchní~u čtenáři by se mohlo zdát,~e v teto kapitole jedná o všem možnémJen ne o britské ústavě; ale toto zdání by~y~o k!amné. I když se o této ústavě zmi­n~Je J~ ~říd~a a často nepřímo, přece

základ~~ tón Je dán tím, co se domníváv ,,:nglll nacházet, a jiné ústavy jsou ci­tov~ny, aby se ukázalo, jak 'zhoubně pů­

sobí nedostatek určitých zásad anebo prosrovnání vůbec. '

Je z~j.ímavé, že Montesquieu - přes

svou zálibu v anglické ústavě - -._. . senezmmuje nikde o jejím smíšeném charak-te;u, ač _takov,éto myšlenky již byly ne­davno pred mm vysloveny. Před výkla­dem anglické ústavy se zabývá analvC' t • " yzoufl. ypu státního zřízení: monarchického

aristokratického a demokratického N' 1 'd . . as e-uje :u v.ěr;rě :-azdělení Aristotelovo. Pak

ale přechází k ustavě anglické, v níž mohlsnadno pozorovat prvky J' ak monarchi k'tak 'st k IC e,an o ratické i demokratické. Ač jistě

tent? stav ~ěcí pozoroval a patrně i znalnedavnou líteraturu toho se t ....,q,. .,' •k Jft~~,~

_de, nevyslovuje myšlenku, že právě slou-cerum těch~o t~í prvků se dospívá v Angliik - .relatlvnlmu ovšem - zabezpečení'

osobní swbo,dy. Pouze uvádí, že politickásvoboda nem než ve státech umím- 'ht . enyc ,a ~ Jen tenkrát, když riení zneužívánomoci, Aby ,s.e toho docílilo, je třeba, abys: mOCI vzájemně zadržovaly. A s těmito

p~edpoklady přistupuje k samotnému ná­stmu teorie rozdělení mocí.

Základní zásadou, ze které vychá ._ každé azt, Je,~e v ~ em státě, tedy ne pouze v Anglii,JSou třl druhy mocí: moc zákonodá ,'k ' arna,m?c. vr onna ve věcech, jež závisejí na~;c!Vl~mm právu" (civilním právem rozumí,I p~a:-o ~~st?í: podle našich pojmů od­povídá civílní právo právu vnitrostátní­~u).,a moc výkonná ve věcech, jež zá­viseji na právu mezinárodním.

V:idíme, že toto schéma se shoduje seschematem Lockeovým v tom že pojí ,. k I' _ ,OJlmaJ~ o, zv astní a samostatnou moc legisla-tívní oproti mocím výkonným. To akco Montesquieu pojímá "prostě jako pvý~

52 Byl dokonce tu a tam ač I

qezpečím. Můžeme to nazvat třeba ko­rupcí a odvislostí (corruption and de­p,endence), ale jistý stupeň a jistý druhtoho je neodděli~elný od samé podstatyůstaVY a nezbytný pro zachování smíšené

vlády.Ne!d~ zde t~~y ,o ž~dné soustavné po­

jednaTI! a rOZVIJem tezí po vzoru Lodkeově

ale s~íše o pouhé příležitostné poznámk;bystreho pozorovatele, který není vázánžádnou dosud uznávanou teorií. Přece

však i tyto poznámky zaujmou 'Svou orí­ginalitou a tím, že jejich autor postřehl

lecCOS, co příliš důkladným autorům teh­dejší doby ušlo.Nemůžeme však přehlédnout, že oba

uvedení autoři jsou spíše pod vlivem ta--k' h s arove yc teorií o přednostech smíš ,lád _ lsene

v a y, n~z aby 'Pokračovali v myšlenkáchL?~~vych o rozdělení státních mocí. ObaVIdl přednost anglického zřízení především

ve spojení principu monarchického aris­tokratického a· demokratického. .'

Až se~ dospěla anglická politická teorie.V AnglI~ samé nevzniklo, jak ještě budepod~o~n: ~k~záno, žádné další podstatně

nove resem této otázky.

~atím však na evropském k~tinentuot~a :~~dělení státních mocí vzbuzovalastale vetš~ pozornost. A byl to především

Mon~~sqU1eU, jenž byl pokračovatelem a~ovr:sltelem idejí Lockeových. Tento poli­tic~y myslitel - jeden z nejvlivnějších

celeho 18. stol. - na dlouho definitivně

formuloval zásadu tripartice státních'52 J mo-CI. e~lO ,formulace se silně uplatnily

v ame~ldke a částečně i ve francouzské~ev;olucl. Zabývá se tímto problémem ze­jmena. v XI. knize svého velmi obsáhlé­~o S'PISU O duchu zákonů (první vydániJe Z_To 1748). Zde věnuje zvláštní kapitolu- se~tou .~ ,ústavě anglické, k níž při­

stupuje s jistým nadšením. Nešlo mu jeno pouhý nezúčastněný popis 'britskéhostátn!ho_.zřízení : Toto zřízení je mu zá­r~ven pr~kladem, jak nejlépe zařídit stát­n.~. or?aTI!smus, aby byla zabezpečena po­litická svoboda.53 Jde mu teď i o 'IP

lití k' Y Cl eo I lC" e.Avšak v této kapitole nepřihlíží jen

L

Freeho!der's po!itica! Catechism, viz A Collection,str. 261. .

tl Ve spisu Essays Mora!, Po!itica! and Literary;poprvé vyšel v roce 1742.

50 Of the Liberty ot the press, Works m, str. B.Ol Str. 42 a násl.

anglického zřízení a tvrdí, že jen lid sámby mohl tuto ústavu odstranit.48 Je topouhý náznak, spíše varování před zniče­ním výtečné britské ústavy než snahastanovit formální cestu k jeji revizi. Toučinila teprve ústava Spojených 'států apromysleli autoři toho okruhu.

Velmi významný, o něco mladší filosofH ume se zabývá těmito otázkami,49avšak dosti zběžně a ponejvíce se spoko­juje všeobecnými úvahami. Přece však naněkterých místech velmi bystře pozorujea takřka předvídá další vývoj.

V II. eseji50 uvádí, že anglická vládaje směsí despotismu a svobody, avšaksvoboda převládá. K tomuto námětu sevrací v VI. eseji O neodvislosti parlamen­tu.51 Jeho uvažování je asi takové: Zdáloby se nemožné zřídit smíšenou vládu, kdeby autorita byla rozdělena tak, že jednaskupina by mohla pohltit druhé. A přeceje tomu tak v britské ústavě. Podíl mocidaný sněmovně poslanců je tak veliký,že absolutně ovládá obě ostatní části vlády(tj. panovníka a sněmovnu lordů). Králo­va legitimní moc je nepatrná. Ačkoli máveto v zákonodárných záležitostech, má totak malou váhu, že cokoli je odhlasovánooběma sněmovnami, stane se jistě záko­nem a králův souhlas je skoro jen for­malitou. To bylo řečeno ne příliš dlouhopo posledním zákonodárném vetu (užitémza královny Anny); autor však velmisprávně odhadl další vývoj. Vedle tohoexekutivní moc je vždyoky podřízena mocizákonodárné. Správa státu vyžaduje znač­né náklady a poslanecká sněmovna si vy-hradila výlučnou moc povolovat peníze.Pokud jde o sněmovnu lordů, je velmimocnou podporou koruně tak dlouho, po­kud je korunou podporována. Zkušenosti rozum ukazují, že nemá dostatečnou sílua autoritu, aby se. udržela osamocená. Aleposlanecká sněmovna nerozšiřuje svoumoc, protože taková uzurpace by byla :proti zájmům většiny jejích členů. Ko-·runa má tolik úřadů k dispozici, že _.je-li podporována čestnými a dezintere­sovanými členy sněmovny - bude vždyovládat usnesení celku, aspoň tak dalece,aby uchránila dávnou ústavu před ne-

.. Viz str. 199 a násl.•• Str. 202, 203."Str. 204, 205,.. Str. 202."Str. 205... Str. 273. Všechny tyto myšlenkY opakuje ve

&tručnějši a populárnější formě ve spisu Tne

Britská ústava, již chválí nejnadšeněj­šími .slovy, je právě úspěšnou kombinacívšech tří složek. Založena jako každá jinávláda na dohodě.V je zařízena tak, že onapůvodní dohoda vládce s lidem nemůžebýt porušena. Nebof nejvyšši moc, totižmoc legislativní, je britskou ústavou dánatřem stavům, z nichž panovník je jedním,ale ostatní dva jsou na něm nezávislí: najedné straně jsou zástupci lidu, lidem svo­bodně volení a na lidu závislí,44 mezi pa­novníkem a zástUlPci lidu je paksněmov­na peerů, prostředkujíeí mezi nimi.

45Při­

znává, že výkonná moc je dána koruněa jejím ministrům, ale tato výkonná mocje závislá na zálkonech.46

Tak v této nauce nejde již o rozdělenístátních mocí, ale o rovnováhu tří složekstátu, které se stále vzájemně udržujív náležitých mezích.V Tato rovnováha třísložek je jelO volně spojena s myšlenkourozdělení státních funkcí; autor na totorozdělení, přijímané Lockem (jehož častocituje) patrně jako hotový fakt, nekladenijaký důraz a nesnaží se je znovu pro­myslit. Nelze nevidět, že jeho myšlenkynejsou vždy pevně zakotveny v realitě.Tak zejména poslanecká sněmovna par­lamentu nebyla tehdy založena na svo­bodných volbách, ale volby byly v rukouaristokratidkých klik, byly ovlivňoványkorupcí, různými podvody a nerovnoměT­noSJtmi i přímým kupováním hlasů. Lzeproto jen s mohutnou nadsázkou mluvito této sněmovně jako o představitelce de­mokracie. Vláda pak počínala již tehdypeodvisle od panovníka soustřeďovat po­Íitickou moc ve svých rukách.

Rovnováha, o níž autor mluví, je tedydo značné míry spíše dílem jeho obrazo­tvornosti, podporované jeho přáními potakovém uspořádání státu. Ale myšlenkarovnováhy sama byla plodná a v budouc­nosti přinesla ještě další a zralejší ovoce.

I u tohoto autora nalézáme jistý ná­znak teorie tuhé ústavy, rozvinuté plněteprve koncem století v Americe a veFrancii. Navazuje na místo v LockeověPojednání, že zákonodárná moc nemůžejednat proti prospěchu společenství; apli­kuje tuto zásadu na základní principy

konnou moc státu", je totéž co Lockeova"federativní moc".54 Avšak ostatní, tedyvnitřní výkonná moc, je pro něho mocísoudní. To se neshoduje s pojetím Locke­ovým. Ten, jak už uvedeno, nemluví vů­

bec o soudcovské moci jako o zvláštnímoci. Montesquieu zase opět nezná zvlášt­ní pojem "prerogativy". Jinou vnitrostát­ní "výkonnou" moc - mimo moci soud­covské - Montesquieu nezná.

Na rozdíl od Lockea Montesquieu nepri­jímá teorii společenské smlouvy; vůbec seo ní nezmiňuje, ač to byla teorie v XVII.a XVIII. století a ještě později velmi roz­šířená, a v některých kruzích i velmi ob­lfbená. Právě v tomto bodu se nejvíce lišíod svého antipoda a odpůrce Rousseaua,jak bude ještě ukázáno. Naproti tomuv této kapitole stanoví politický cíl, totižobčanovu bezpečnost.š''

Vycházeje z této zásady 'žádá, aby tři

základní moci, jak je definoval, nebylydány jedné osobě nebo jedinému sboruosob, a ostře prohlašuje každý režim,v kterém by byly sloučeny, za tyranídu.š"

Ukazuje pak na srovnání "většiny

evropských království" s Tureckem zhoub­nost takového slučování. Ve většině evrop­ských království prý je vláda umírněná,

poněvadž panovník ponechává poddanýmaspoň soudní moc, zatímco. prý v Turec­ku je nejstrašnější absolutismus, poněvadžvšechny tři mocí jsou sdruženy v rukáchsultána. Stejně v italských městských re­publikách všechny tři moci jsou sdruženya je tam méně svobody než v monarchiích,avšak víoe než v asijských despocíích.š?

Nyní je třeba přihlédnout k tomu, jaksi představuje zařízení orgánů, jimž jsousvěřeny jednotlivé moci. Pokud jde o moczákonodárnou, není možno, aby ji vyko­nával veškeren lid sám. I v menších' stá­tech by to působilo mnohé obtíže. V téžekapitole na jiném místě uvádí, že nede­statkem starověkých republik bylo, že lidměl činit aktivní usnesení, čehož je zcela

5' Jak možno vykládat slova "établit la sťlreté"?Někteří se domnívají, že jde o vnitrostátní bez­pečnost. Avšak vzhledem k umístění těchto slov,výslovně jako rozvedení "věcí, kte r ;; závisejí namezinárodním právu", se chýlím k názoru, žeMontesquieu měl na mysli bezpečnost mezinárod­ní. S výkladem Knustovým (str. 49 a násl.), žeMontesquieu výkonnou mocí rozuměl i vnítřní

správu, nelze souhlasit, nebot odporuje slovům

samého lVlontesquieua. Lze však mít zato, že Mon­tesquieu zahrnuje pod "výkonnou moc" aspoň

část toho, co Locke nazývá "prerogativou".55 La liberté polltique, dans un citoyen, est

cette tranquilité ďesprit qui provient de l'opinionque chacun a de sa sťlreté: et pour qU'on ait

36

neschopen. Proto žádá, aby lid činil svýmireprezentanty vše, co nemúže činit sám.Není pak prý třeba, aby reprezentantibyli bráni z celého národa, ale vyhovuje,když z každého důležitého střediska

(chaque lieu princípal) si obyvatelé volísvého zástupce. Jak je zřejmo z tohotomísta a z místa brzy následujícího (dépu­tés par des bourgs, comme en Angleter­re ...), tane mu na mysli zastoupení měst

v parlamentu. Avšak v Anglii tou doboubylo dvojí volební právo: jednak každéhrabství volilo dva poslance, jednak měs­

ta, kterým bylo uděleno toto privilegium,volila své zástupce. Zastoupení měst aměsteček byloznačuě nerovnoměrné. Vi­děli jsme, že již Locke k němu zaujímalkritické stanovisko. Překvapuje proto, žeMontesquieu, který strávil v Anglii dvaraky a studoval na místě tamní politickézřízení, se o této otázce vůbec nezmiňuje.

Zdá se však, že byl stoupencem hodně ši­rokého volebního práva. Zádá totiž, abyvšichni občané měli hlasovací právo, mi­mo ty, kteří jsou "v takovém stavu níz­kosti", že nemají vlastní vůle, Toto ome­zení je poněkud neurčité a autor je nikdeblíže nevysvětluje. Přece však jej může­

me pokládat za přívržence hodně širokéhovolebního práva, zejména když uvážíme,že chce takto volené sněmovně dát proti­váhu ve sněmovně založené ne na volbách,ale na principu dědičnosti - ve sněmov­

ně aristokratické. Může tedy sněmovnu

poslanců, takto omezenou, založit hodně

široce.Zvolený sbor má pak být omezen na

usnášení zákonů, také však na kontrolujejich provádění, nemá však činit aktivníusnesení (totiž aktivně zasahovat do exe­kutivy). Odmítá pak imperativní mandáty,ale připouští všeobecné instrukce. Hraniceje ovšem poněkud vágní.

Legislativní sbor pak má sestávat zedvou sborů: z volené sněmovny a ze sně­

movny šlechty, a tato druhá má být dě-

cette Iíbcrté, fl faut que le gouvernement soít telqu'un cítoyen ne puissepas craíndre un autrecitoyen (str. 192).

5' Delší pasáž o tomto předmětu končí slovy:Tout seroit perdu, si le měrne homrne, ou le rněme

corps des principaux, ou des nobles, ou du peupleexercotent ces trois pouvoirs ...

57 Budiž podotknuto, že Montesquieu na svýchcestách sám navštívil italské městské republikya studoval na místě jejich zřízeni. On, jenž měl

původně silné sympatie pro republiky, vidí nynipříklad dobrého státního zřízení v umírněnýcll

monarchiích, především v Anglii. O jeho původ­

ních sympatiích pro republikánské zřlzeni viz Cat­telatn, Etud!!, str. 18.

l

dičná.58 Dokonce by to mohlo vést k t0­mu, že místo všeobecných voleb 'by se ko­naly jen volby doplňovací; je však třeba

aby voličstvo mělo možnost najednou s~vyslovit volbami o celém zákonodárnémsboru. .Jinak. lid upadne buď v zuřivost

nebo v lhostejnost. Proto také nelze dáttomuto sboru právo, aby se sám shromaž­ďoval, ,ani ab~ se sám odročoval; obojí máobstaravat výkonná moc. V této věcí seMontesqui:u jen částečněshoduje s Lodkem.

Moc "vykonná", jež, jak už uvedenospočívá v záležitostech zahraničně politic~kých a také vojenských, má být dána dorukou monarchy, poněvadž lépe je vyko­ná::.~na je~inou osobou; odmítá zejménasvěřit armadu legislativnímu sboru. Ačkoli

se takto jasně vyslovuje pro monarchiinenalézáme :cte ani slova 'O božském prá~

~ ,~o~archu nebo o jakémkoliv jejichzvláštním postavení. Věc je konstruovánačistě účelově.

.•~ak,už uvedeno, dává ještě osobám, po­verenym touto mocí, do rukou svolávánía odročování sněmovny, resp. sněmovenTaké hovoří o "moci regulovat" výlkmm'O~moc, ~ " m~ náležet sněmovně šlechty.POO.robneJl vsak tuto myšlenku nerozvádítakže n.eví~e, n:~-li na mysli zárodky par~lamentárnjh-, zřízení, Naprotí tomu od-mítá dát výkonnou moc osobám ze zá­ko?o~árného sboru, poněvadž to odporujepr~clpu ,r~zdělení moci; tytéž osoby bym,ely podll jak v zákonodárství, tak v jehov~~~u. Parlamentární zřízení ve své poz­dějSl dokonale vyvinuté podobě by muted~ '?~'10 nepřijatelné. Odmítá těmito vě­tamíí J~ho z~r~! proj~jící se už v je­ho .dob:, a zrejme povazuje tyto inovaceza rrevítanm; odchylku od dobré tr díb lt k' . alce.Tl S e ustavy.

Ta.to pasáž je zřejmě i odmítnutím re­publikánského zřízení. Jako již dříve sevy.slo~je zamítavě o zřízení italských~es~kych republik, tak zde odmítá sou­eas.ne republikánské Zřízení, jak existovalov Jeh? době nejen v Itálii, ale i ve švý­

.earskych a nemeckých republikách a

teorií dv k . o ro n MontesqUleUOVOu:nými teo~~m~m~~e soustavy ve srovnaní s ji­komorové so~stavě' :tjletí ve své knize O dvou­kt.;rou čtenáře odkazují~' str. 112 a nasi., na

jmé~~ov: k tomu např. de Lolme (viz níže). Ze­.Demeu J1aSně . a přehledně formuluje tuto otázku

n er ve zprávě jménem llstavního Vý~fr~~~?-zském, Náro~ním shromáždění r. ~~~n'es.t pas' 1; .. ~lmp~nt:le, ou la néglJgence, quimě . su e d une mauvaise lntention et

me qUl, avec des intentions suspectes ou ~au-

v Holandsku - jež Ovšem mělo ještě da­leko ke skutečné demokracii.

. ~ýkonné ~oci chce dát právo "zasta­VIt u~nes~m , legislativního sboru, jinakby.•leglS~~~lvn~ moc byla despocií, kterán:uze ZU;'clt.vsechny ostatní moci - tedyz~?nodarne veto. Opačný vztah však od­rnítá. Odmítá také dát exekutivní mociprávo stanovit obsah zákona, neboř pakby•.nebyl? svobody. Nejde tu o nějakounanzovaoí moc exekutivy, ale o její podílv .zákonodárném procesu: obsah zákonaa Jeh? fo:mulaci stanoví sněmovny, resp.vo~ena snemovna a monarcha pouze vyslo­vu~e souhlas nebo nesouhlas s usnesenímsnemoven.

LegislatiViIlímu sboru - jak už uvedeno- náleží a má náležet právo z'koumat ja­k~ ~ús0b;m jsou zákony vykonávány.PnpoJuJe. vs~ k tomu významnou vr­h:adu; Nlkohv osoba sama, která provádízako:ny (~edy panovník), má být souzenaale Jeho ?pa~í rádcové. Osoba VYkonava~telova ma 'být posvátná, jinak by stát bylnesvobodnou republikou.

,To je zřejmý ohlas anglických názorůte doby, jimž ještě Locke nevěnoval po­zornost. V tomto stavu byl však již zá­rodek p~rlamentárního zřízení, které setehdy ~ocalo rodit. Toto zřízení, 'které sevyhranilo ve Velké Británii v XIX. stoletía ,;e Fr,?ncii v poslední čtvrtině XIX. sto­l:tI, došlo ve svých konečných formula­c~<:h ~nohem dále než tato stručná a spíšepnlezltostná Montesquieuova formulace ake zcela jiným důsledkúm, než ústava ,/y_~racovaná na názorech tohoto autora _u~tava Spojených států amerických. Mu­sJ~e. toti~ .mít na zřeteli, že Montesquieu­OVll ?ohtickým spisovatelúm oné doby amnohých následujících desetiletí pod po­Jme~ "odpovědnost" tane na mysli od­p~vednost trestní, nikoliv politická odvědnost v dnešním slova smyslu.59 po-

Ze~m~a je. významné, že Montesquieuv:lml důrazně odmítá, aby (v monarchiích)vykonná moc diskutovala nebo navrho-

vaises'í sise réduít a un role passír, ne peuvent exposeru~ m n tre qu'á Ia défaveur publ1que ou II unesetil~fn du Corps législatif, qul averÍisse le roí

e mpUlssance ou de la mauvalse volonté des~ln a~ent. La responsabilité est donc autre choseje ~ s exerce .sur les actions; eHe soumet II unepema to ut mlnistre qui se permet un acte uel­r·~~ue écontre la C~nstitution et les lois, c~trea ert et. l~ propnété des cltoyens; qul se per­

met :>u qUl favoI1se la dilapidation des denlersde. 1 Etat. Srovn. Redslob Die StaatstheorienzeJm. str. 248.' ,

jak v Anglii proběhl v období mezi obě­

ma spisovateli. Nelze však zapomínat,žeaž do počátku 19. století se pod ikontrolnímocí sněmovny rozumělo především

uplatňování odpovědností trestní, případ­

ně právo sněmovny povolovat daně a te­dy i kontrolovat státní výdaje.

Zdá se, že Montesquíeu ve shodě

s Lockem chce dát zákonodárnou mocpředevším do rukou voleného sboru. Za­tímco však Locke o sněmovně šlechty vů­

bec nemluví, ač v jeho době v Angliiexistovala, Montesquieu výslovně obhajujejejí zřízení i moc. Vzniká však dojem,jako by do schématu již hotového bylatato zásada dodatečně vsunuta. Jak dalekomá jít zákonodárná působnost sboru šlech­ty? Zdá se, že vzhledem k velkému dů­

razu kladenému na zákonodárnou moc vo­leného sboru má být sbor šlechty omezenjen na "zastavení" usnesení voleného sbo­ru. "Faculté" ďempěcher" klade pak naroveň "právu schvalovat" (droít d'approu­ver). Také však m1uví o vzájemnosti ao úměrnosti k ostatním výhodám šlechtyve státě. Patrně si představoval, že tutootázku třeba řešit v každém státě svýmzpůsobem, podle toho, jaké je celkové po­stavení šlechty.

Velký' důraz klade na to, aby se záko­nodárný sbor shromažďovalv přiměřených

lhůtách; jinak by nebylo svobody, neboť

buď by vůbec nebylo zákonodárnýchusnesení, ač by jích bylo zapotřebí, aneboby zákony vydávala moc výkonná, a taby se stala absolutní. Je zřejmé, že ne-­měl velké pochopení pro nařízení s do­časnou platnosti zákona, která tolik ob­hajuje Looke.

Na druhé straně je zbytečné, aby zá­konodárný sbor zasedal nepřetržitě. Byloby to nepohodlné pro jeho členy i promoc výkonnou.

Abychom plně pochopili význam Mon­tesquieuovy nauky, musíme přihlédnout

k hístoricko-sociálnímu pozadí, na němž

vyrostla. Jen se zřetelem k tehdejšímuústavnímu postavení Francie je nám sro­zumitelné úsilí tohoto filosofa, neboť zřej­

mě mu šlo o to, aby svou kníhou při­

spěl k nápravě veřejných věcí ve Francii.Především idlužno pamatovat - jalk nás

poučí každá historicko-právní příručka -,že aspoň v teorii francouzský král kon-

II Viz Kn. Xl., kap. IV.

nou, ba dokonce za žádoucí i v republi­kánském zřízení.

. . Možno tedy princip rozdělení mocí po­

.YílŽov at za všeobecnou zásadu, kterouMontesquieu v podmínkách tehdejší spo­ieČI10sti považoval za proveditelnou a po­třebnou, má-li být zaručena svoboda ob­čanova. Úsilí autorovo směřuje k tomutocíli, totiž k zajištění občanovy svobody.S.těŽí bychom u něho našli rétorické pa­.sáže k chvále občanské svobody, jakovůbec celý tento spis je prost jakýchkolirétorických výlevů, Ale celé dílo je pro­dchnuto tímto duchem a jen na několika

místech, už uvedených, formuluje tentodl stručnými, ale lapidárními a promyš­lťIDými slovy. Je si však na druhé straně

vědom toho, že je třeba se bránit zneužÚímoci a že každý člověk má přirozený

sklon k tomu, aby moc jemu svěřenou

zneužíva1.6i Máme tedy již jasně nastíně­

nou zásadu ne jen rozdělení, jakou Lockea, ale i rovnováhy mocí. Pro­myšlení a prohloubení této zásady zůstalo

však době pozdější.

Úhrnem lze říci, že ani Montesquieunezamítá spolupráci jednotlivých orgánů,

které jsou nositeli tří oddělených stát­ních mocí. Ale přece nemůžeme zavíratoči. nad tím, že Montesquieu především

zdůrazňuje oddělení mocí a jejich vzá­jemnou kontrolu (což také vedlo ik od­mítavé kritice jeho nauky pozdějšími ge­neracemi, zejména Condorcetem a Sieyě­

sem). Zdůrazňuje především, že tytO tři

moci se budou vzájemně brzdit ve svéčinnosti. Ale poněvadž je třeba pohybu,

.budou tímto nebezpečím nečinnosti nuce­ny k tomu, aby pracovaly ve vzájemnémsouladu. Na prvém místě tedy stojí čin­

nost brzdící. Vedle podílu na moci zá­konodárné přisuzuje sněmovně šlechtyzvláštní úlohu: umírňovat a usměrňovat

jak moc zákonodárnou, tak moc výkonnou.(Je to formulace připomínající Boling­broika.)

Vidíme, že základem jeho úvah je sou­časné zřízení anglické. Avšak nehovoři

o něm jako o skutečném stavu, nýbržjako o něčem, čeho má teprve být dosa­ženo, a snaží se tento cíl rozumově zdů­

vodnit. Naproti Lockeoví již žádá jistoukontrolní moc pro sněmovnu poslaneckou---.- je to zřejmě odraz skutečného vývoje,

tato možnost nenáležela nikdy sněmovnělordů. Snad zde Montesquieu naráží nafun!kci této sněmovny jakožto nejvyššíhokasačního soudu, ale pak vykládá totozařízení jinak, než jak by odpovídalo an­glickému ústavnímu zřízení, a tuto odchyl­ku nijak neodůvodňuie ani nevykládá.

Třetí výjimkou je pak tzv. "impeach­ment" , tj. soud nad delikty rázu politíc­kého. Zde sněmovna poslanecká, zastu­pující zájmy lidu, je žalobcem a sněmov­na šlechty, která nepodléhá stejným zá­jmům a stejným vášním jako sněmovna

poslanecká, je soudcem. Tak Montesquíeuvtěluje do svého schématu rozdělení mocízařízení, které v bouřlivém XVII. stoletíbylo velmi významné a v jeho době ne­bylo nikterak považováno za mrtvou literu.Všeobecně vyžaduje, aby soud byl přís­

ně vázán zákonem, neboť jen tak je možnodosíci právní bezpečnosti.

Musíme položit otázku, jaký je dosahMontesquieuovy teorie o nezbytnosti roz­dělení státních mocí. Je to všeobecná teo­rie nebo se vztahuje jen na umírněnoumonarchii? Pro druhé pojetí by hovořilo,že Montesquieu demonstruje tento principrozdělení mocí na britské ústavě, a vůbecjeho nadšení pro tuto ústavu. A to bylamonarchie. Porůznu uvedené výr·oky pakukazují, že dával monarchii přednost. Takéto, že žádá - jak už uvedeno -, aby"výkonná moc" byla soustředěn.a '! jed­něch rukách, svědčí spíše pro princip mo­narchistický neboť republiky jeho doby(i starší) stavěly v čelo státu kolektivnísbor. Ale všimněme si, že nemluví vůbeco dědičném principu monarchie, tím méně

o "boží milosti" a jiných atributec~ v po­jetí některých stoupenců monarchie. Po­kud jde o "výkonnou moc", důraz je pře­devším na tom, že zde má být v čele tétomoci jediná osoba, nikoliv kolektiv. To­muto požadavku možno vyhovět i tím, žev čelo výkonné moci je postavena jedináosoba, třeba i volená, dokonce i na čas.Tak se stalo v ústavě Spojených států,tolik ovlivněné teoriemi Montesquieuový­mi. Na druhé straně je třeba si povšim­nout, že Montesquieu výslovně mluvío tom, že v italských republikách jeho do­by není dosti svobody, poněvadž dosti ne-dbají principu rozdělení moci. považujetedy zásadu rozdělení mocí za proveditel-

vala cokoli zákonodárnému sboru.š? Avšaknovější parlamentární zřízení právě spo­čivá v tom, že "výkonná moc" - ne všakmonarcha osobně, či jiná hlava státu -,tj. "rádcové" hlavy státu, vláda či kabinet,diskutují a navrhují v "zákonodárném"sboru všechna možná opatření. Opět paktřeba zdůraznit, že Montesquieu rozumípod pojmem "moci výkonné", to, co Lockenazývá jednak ,;mocí federativní"· jednak(částečně) "prerogativou". Je však dalektoho rozumět mocí výkonnou administra­tivu' a politické řízení státu, jak tomu ro­zumí dnešní státověda i běžná politickápraxe.

Zbývá se zmínit o soudní moci. Mon-tesquieu o této moci pojednává oprotiLockemu dosti obšírně. Z mnohých místjeho spisu (tak známé místo na počátku

kapitoly VI. o despotismu v Turecku)vidíme, že právě na samostatnosti soudů

a soudců mu velmi záleželo. Zejmé!na žá­dá, aby soudcovská moc nebyla dánatrvalému senátu (tedy úřadu jmenované­mu hlavou státu), ale aby byla vykoná­vána "osobami vzatými z tělesa lidu". Ačv poznámce se dovolává příkladu Atén,nelze pochybovat, že mu tane na mysliporotní soudnictví, již tenkráte v Angliiplně rozvinuté.

Také však žádá - vycházeje ze zásady,že každý má být souzen osobami jemustavovsky rovnými -, aby šlechtici bylisouzeni zvláštním soudem a tímto sou­dem aby byla část zákonodá'mého sboru,složená ze šlechty. To je ustanovení jiždříve v Anglii zavedené a vlastně dosudplatné. Připouští zde tedy částečné slou­čení moci zákonodárné a soudcovskév jedněch rukách. Dlužno však pamatovat,že soudcovská moc sněmovny lordů bylaa je podstatně širší než toto rozhodovánío víně osob aristokratiCkého původu.

O tom se však Montesquieu výslovn'ě ni­kde nezmiňuje.

Jinou výjimkou ze zásady rozluky zá­konodárné a soudní moci je podle Mon­tesquieua zmírňování účinků zákona, kdese zákon jeví v konkrétním případě pří­

liš přísným. Tento pasus poněkud překva­

puje. Podle anglického práva panovníkmohl a může udělovat odsouzeným mi­lost - dnes ovšem jen "s radou a od­povědností" příslušného ministra -, ale

-~-----~---,---~--_._~.

.. Viz str. 201.

"ll"l 39

62 Constdérattons sur Ze gouvernement de Polo "ne z r. 1772.

centroval veškerou státní moc ve svýchrukách. Byl zároveň zákonodárcem i ad­ministrátorem své země. Jistou samostat­nost měly soudy, ale král mohl kdykolivzasahovat do soudního procesu, měnit jehovýsledek nebo i postupovat bez soudníhoprocesu t1JV. .Jettres de cachet", jimižmohl odstraňovat nepohodlné odpůrce. VeFrancii v oné době nebylo skutečně re­prezentativních shromáždění, volených ne­závisle na králi. Generální stavové, shro­máždění do jisté míry obdobné anglické­mu parlamentu, byli svoláváni nepravidel­ně a s velikými přestávkami, naposledyroku 1614.

Přesto však probíhal skrytý a houžev­natý boj mezi panovníkovým absolutis­mem a některými složkami francouzskéspolečnosti. V 18. století to byly zejména"prurlamenty", jež kladly králi odpor.V podstatě to byly soudy, kde funkcebyly buď dědičné nebo zakoupené, tedynezávislé na králí, Montesquieu sám pů­

vodně byl předsedou jednoho z těchto par­lamentů. Královská nařízení - "ordon­nances" - nebyla platná, pokud nebylazaregistrována těmito parlamenty, kterévšaik často zamítaly registraci ve svémobvodě, nebo ji prováděly jen částečně.

I jinak byla mezi 'králem a občanem řa­

da institucí, často samosprávných, těšících

se různým privilegiím, které královsképříkazy prováděly po svém. To se ne­obešlo bez mnohých zmatků a nerovno­měrností, zejména když na trůně zase­dala osoba málo schopná, jako tomu byloprávě v 18. století. Je tedy pochopitelné,že u těch, kdo přemýšleli o veřejných vě­

cech, byla touha po pevnějším a spořáda­

nějším zřízení a odpor proti panovníkovuabsolutismu. Proto" také příklad sousedníAnglie, jež vykonala již daleko delší cestupo dráze budování moderního státu, bylvelmi svůdný. Světový význam Mon­tesquieuovy nauky spočívá v tom, že ten­to autor dodává celé nauce o triparticicelkem nový ráz, i když sleduje myšlen­ky, jež před ním již vyslovil Locke. Za­tímco Locke chtěl dokázat především vý­tečnost anglického státního zřízení po ne­dávné revoluci, Francouz naproti tomuformuluje tuto nauku jako trvale a vše­obecně platné zásady, vhodné pro [aké­koli státy, i republiky, a dokládá svá

tvrzení četnými příklady z celého světa

i ze starověku. Číní tak z této otázky otáz­ku světovou, platnou vždy a všude. Tímpředevším si můžeme vysvětlit jehoohromný vliv koncem XVIII. století, i to,že až po dnešní den platí za prvního re­prezentanta nauky o tripartici státníchmocí.

Kniha Montesquieuova vzbudila mnohodiskusí již v době, kdy vyšla. Byla od­mítána rozhodnými katolíky, jimž vadiljejí osvícenský, racionalistický duch.

Opozice proti Montesquíeuově naucevznikla však i na zcela jiné straně. Jedenz těchto opozičních směrů představuje

R o u s s e a u, který ve spise O smlouvě

spol~čenské (první vydání je z roku 1762)zdůrazňuje především myšlenku společen­

ské smlouvy, avšak odmítá myšlenku roz­dělení a rovnováhy státních mocí. Dokon­ce v tomto spisu ťkniha II, kap. II.) na­lézáme ostrý útok na zásadu rozdělení

státních mocí.Zřejmě je toto místo namířeno proti

Montesquieuovi, ačkoli ho -výslovně nejme­nuje. Avšak ze spisku Úvahy o polskévládě62 vidíme, že v tomiopozdějším spi­su nepopírá rozdělení státních mocí namoc zákonodárnou a moc výkonnou, žádápouze, alby tato druhá moc byla podrobenamoci první - zásada, která se uskutečnila

teprve ve zřízení parlamentárním, avša!knikterak neodpovídá zásadě rozdělení stát­ních mocí, jak byla chápána v XVIII. stol.

Jinou skupinou odmítající Montesquieu­ovy názory byla skupina ekonomistů; tatoopozice je zajímavá tím, že ke konci sto­letí osobností Condorcetovou splývá sesměrem radikálně demokratickým, jehožotcem byl Rousseau, ač ve svých počát­

cích byla spíše nakloněna absolutismuosvíceného panovníka.

Nejvýznačnějším představitelem ekono­mistů (což byl francouzský název pro ná­rodohospodářskou školu fyziokratů) bylQ u es n a y, současník Mon1Jesquieua. Vě­

noval svou pozornost především otázkámhospodářským, avšak v jeho díle nalézámeaspoň zběžné stanovisko k otázce rozdě­

lení státních mocí, a to ve smyslu nega­tivním. Významné a již dosti modifikovanéjsou názory jeho žáka Tur g o ta, zná­mého státníka. Žák a přítel Turgotův

Co n d o r c e t již na počátku francouz-

1!"

ské revoluce zcela odmítá názory Mon­tesquieuovy a místo rovnováhy mocí chceshrnout základní přirozená práva v jedi­nou deklaraeí.š"

Zcela jinak francouzsky píšící a v Lon­dýně žijící Švýcar de Lolme, významnýpolitický spisovatel poslední čtvrtiny 18.století.64 Zabýval se velmi obšírně otázkouroodělení mocí. Jeho citovaný spis je celezaložen na tomto problému, zřejmě patřil

ke škole MontesquieuoVoěa byl rozhodnýmodpůrcem Rousseauovým, ač přijímal teo­rii společenské smlouvy. Celá jeho knihaje proniknuta myšlenkou rozdělení a rov­nováhy státních mocí.

V Anglii teorie rozdělení státních mocív onom století již nepřínáší významnější

plody. Znamenitý znalec anglického právaBl ac k s t on e65 je v této otázce zřejmě

pod vlivem Montesquieuovým, jehož ses pochvalou dovolává.

Nejvýznačnější politický spisovatel an­glický druhé poloviny 18. století, E. B u r­k e, jak vidíme z jeho proslulého pamfletuz r. 1770,66 věnoval svou pozornost již po­ěátkům nově vznikajícího parlamentárníhozřízení a usiloval o zabezpečení kontrolysněmoven nad vládou a o zabezpečení ne­závislosti poslanecké sněmovny na koruně.

Otázce rozdělení státních mocí samé ne­věnoval pozornost, ale zřejmě ji považovalza rozřešenou. Vycháaí totiž z předpekla­

du, že v britské ústavě existuje oddělená

moc zákonodárná, soustředěná ve sněmov­

nách, a zvláštní moc výkonná, jejímž no­sitelem je koruna a ministři. Tyto dvě

moci chce udržet odděleně, ale mají sevzájemně kontrolovat. Kde by parlamentchtěl převzít moc výkonnou, ztratí důvě­ru veřejností.v?

Pod impulsem americké a francouzské"revoluce nalézáme jisté oživení zájmu

o tyto problémy, přece však toto obdobíve Velké Británii přineslo jen díla povahyepigonské.

K praktickému použití těchto teorií do­šlo, když koncem XVIII. století v Ame­rice a později ve Francii byly učiněny

dalekosáhlé pokusy o vytvoření republi­kánského státního zřízení, v Americe ko­runované úspěchem. Tak velký ohlas teo-

.. To bylo teoretické východisko, z ri'ěhož brzynato vyšla proslulá Deklarace práv lidských a ob­čanských.

.. Jeho kniha O anglické ústavě vyšla poprvér. 1771, dále několikrát francouzsky I v anglickém

rif o rozdělení státních mocí lze vysvětlit

tím, že vyhovovaly potřebě tehdejší spo­lečnosti, poněvadž řešily jednu z nejdů­

ležitějších otázek oné doby: jak vytvořit

státní zřízení, jež by zabezpečovaloprávníbezpečnost jednoho každého a rušilo libo­vůli vládnoucích, přece však umožňovalozřízení dosti silné ústřední vlády.

Zejména silný byl vliv těchto teorií naústavu USA - vždyť Montesquieu bylnejčastěji citovaným autorem v ústavodár­ném sboru. Prostřednictvím této ústavypak projevily podstatný vliv i na ústavylatinské Ameri!ky. V Evropě postupně

vznikající parlamentární zřízení Velké Bri­tánie bylo do jisté míry protichůdné sou­stavě rozdělení mocí; avšak přece i za t0­hoto zřízení byly zachovány jisté zásadytrirpartice státních mocí. Toto zřízení pakmělo silný vliv jednak na nově vznikajícíústavy států britského společenství, jednakna nově vznikající ústavy různých evrop­ských států, které aspoň částečně se při­

chýlily k cestě demokracie. Tak tomu byloi ve Francii, když se v r. 1875 po skorostoletém tápání tvořila poměrně stáláústava tzv. třetí republiky. Některé okol­nosti však byly příliš odlišné, takže mů­

žeme mluvit o novém typu rozdělení stát­ních mocí; toto schéma se zachovaloi v ústavě čtvrté republiky. Ale dnešnífrancouzská ústava z r. 1958 vykazuje silnýpřesun ve prospěch hlavy státu; i část zá­konodárné moci náleží vládě.

Filosofií I. K a n t a vstupuje zásada tri­partice státních moci do idealistické ně­

mecké filosofie. Je tam však formulovánajako logický závěr a přestává býti chápá­na jako zárulka občanské svobody. Takztrácí v Německu svou politickou průboj­

nost. Podle názorů vynikajícího znalceústavního práva P. L a lb a 'll d a (z konceminulého a počátku našeho století) nemáv Němeeku zásada tripartice státních mocívůbec opodstatnění, neboť odporuje mo­narchickému principu.

V poslední čtvrtině 19. století a později

se vy:skytují i hlasy kritizující zcela od­mítavě soustavu tripartice státních mocí.Vedou později i ke snaze vybudovat státnízřízení bez této zásady. Mimo jiné je to

a německém překladu. Je autorem i jiných poli­tických spisů, dnes už zapomenutých.

.. Obecné právo anglické, první vydání z r, 1765... Thoughts on the Cause 01 the Present Dtscon­

tents, The Works, Vol. 2.67 Na uved. místě, str. 33, 3f, 53.

41

kritika z tábora socialistického - je toK. M a r x, později i někteří angličtí la­bouristé. Na Marxe navázal Lenin a snažilse již v r. 1917 vybudovat novou ~stavu

SSSR v přímém protikladu k teorii roz­dělení státních mocí. To je také základemteoretických úvah četných pozdějších so­větských autorů. I když dnešní ústavaSSSR vykazuje některé vnější znaky sou­stavy tripartice státních mocí, přece tentoprincip netvoří základ ústavy a je nahrazensoustředěnímveškeré státní moci v rukáchjediné politické strany. Toto zřízení mělo

pak rozhodující vliv i na ústavy lidově

demokratických států.

Tento vývoj, ať už jde o nové typy růz­

ným způsobem přetvářející princip trípar­tice státních mocí, nebo o pokusy vybu­dovat státní zřízení bez tohoto principu- což vše se nás bezprostředně dotýkáa je stále velmi aktuální -, je třeba po­drobně vědecky zkoumat.

(Výňatek z dosud nepublikované rozsáh­~ejší práce.)

Věda a vysokoškolské vzdělání

v. prestiži povolání tt~

(Pokračování)*

Dosavadním zkoumáním jsme dospěli

k sestavení pořadí povolání podle společen­

ské prospěšnosti na základě výpočtu b0­dových hodnot. Jestliže chceme získat vše­strannější pohled na společenský prestižpovolání, nezbývá než získat různé stup­nice pořadí, které by vyjadřovaly různá

hlediska a kritéria hodnocení. Srovnánímstupnic pořadí, které obdržíme výpočtembodových hodnot, získáme přehled o pro­běhu umístění těch povolání, která vyža­duji vysokoškolské vzdělání. Toto srovná­ní se stává měřítkem, jež umožňuje po­suzovat vlivy různých hledisek a hodno­tících kritérií a míru osobních aspirací naůrčitý druh povolání. Lze předpokládat,

že touto cestou získáme jistý obraz o so­ciální a profesionální společenské sebe­projekci dotazovaných, která se stává mě­

řítkem pro posouzení prestiže ostatníchpovolání.

Jako druhé hledisko pro posuzováníprestiže povolání j'smezvolili hodnocenítřiceti povolání podle toho, jak si dotazo­vaní představují, že by měla být ideálně

finančně hodnocena. Seřazení třiceti po­volání podle výsledného průměrného pla­tového hodnocení nám umožňuje srovná­vat relativní diference mezí jednotlivýmipovoláními a poskytuje orientaci k posou­zení povolání vyžadujících vysokoškolskévzdělání ve vztahu k ostatním. Pomocítohoto srovnání lze uvažovat o tom, .zdapovolání vyžadující vysokou odbornost avysokoškolské vzdělání jsou také lidmánejlépe hodnocena, a jalkého souladu do­sahuje bodování společenské prospěšnosti

s příslušným platovým hodnocením. Jemožné srovnávat, jak se projevuje spole­čenské postavení dotazovaných (podle po­hlaví, vzdělání, 'zaměstnání a příjmu) vefinančním hodnocení ostatních povolání av neposlední řadě také ve srovnávání tím­to šetřením získaného ideálního pořadí

VLADIMfR BRENNERMILAN HROUDA

České vysoké učení technické, fakulta technickéa jaderné fyziky

navrhovaných platů seskutečnýmprúmě";

rem existujících platových stupnic. V tom­to článku předkládáme zatím jen některé

dosud rzpracované výsledky.Otázku jsme formulovali v dotazníku

takto: "Ohodnoťte uvedená povolání tak,jak by měla být podle vás ideálně řínaně­

ně hodnocena - uveďte absolutní výšihrubého měsíčního platu (mzdy) zaokrouh­lenou na stokoruny (např. 1400 KČIs)." Natuto otázku odpovědělo celkem 1392 (972//420)1 dotázaných. 7 (7/0) dotázaných od­mítlo hodnotit výši platů u všech třiceti

povolání. Mimoto plat spisovatele nehod­notíl 1 (O/I) dotázaný, ministra 4 (2/2), dů­

stojníka 2 (2/0), referenta národního vý:"boru 2 (2/0) a zdravotní sestry 1 (1/0)/takže při výpočtu průměrů platů těchto

povolání nebyly tyto dotazniky vzativ úvahu.Seřazením vypočtených průměrů znal

vržených platů vznikla stupnice uvedenáv tabulce l.

Přestože otázka byla formulována tak,aby dotazovaní byli nuceni odhadovatideá~ní výši platu, která by měla odpo­vídat vybraným třiceti povoláním, ukazujese, že s výjiinkou několika povolání sehodnocení společenské prospěšnosti pod­statně rozchází s platovým hodnocením.Naprostá shoda v pořadí povolání z hle­diska společenské prospěšnosti i platovéhohodnocení - a to jak pro ČSSR, tak pročeské kraje a Slovensko - je pouze u po­volání korespondentky. Zřejmě zde pů­

sobí řada motivů, které ovlivňují přístup

k hodnocení. Můžeme mezi otázkou pro­spěšnosti povolání a navrhované ideálnívýše platu udělat analogii se vztahem,jaký existuje mezi užitnou hodnotou ahodnotou v politické ekonomii. Prospěšnostpovolání se jeví jako užitná hodnota. Výšeplatů, které navrhují dotazovaní, pak v je­jich očích odráží hodnotu pracovní síly,

• První část této práce byla uveřejněna v Socío- 'První číslo v závorkách znamená vždy české

logickém časopise č. 5/1967. kraje a druhé Slovensko.

43