Praktická teologie pro sociální pracovníky

1 Praktická teologie pro sociální pracovníky. Jabok. 2008

1

Praktická teologie pro sociální pracovníky

Jabok 2008


2

1. Úvod do předmětu, vzájemný vztah praktické teologie, pastorace a sociální práce


3

Praktická teologie a pastorace

Pastorace: soubor činností, jejichž cílem je podpora kvality života člověka ve všech jeho dimenzích (biologické, psychologické, sociální a spirituální), avšak za předpokladu, že tato podpora má svá východiska či motivaci v evangeliu; že je zakotvena v křesťanském pojetí života.

Realizační funkce (činnosti) církve: martyria, leiturgia, koinonia, diakonia. Zároveň konstitutivní prvky církve – bez nich by církev nebyla církví. V kontextu sociální práce mluvíme především o diakonii.

Praktická (pastorální) teologie: disciplína, která si ve svém současném vývoji všímá především životních situací člověka, ty pak teologicky promýšlí (reflektuje, interpretuje) ve snaze člověku pomoci, formulovat motivaci k pomoci, nabídnout a poskytnout náměty k jednání, k rozhodování. Zároveň reflektuje veškeré aktivity církve jako instituce


4

Teorie trojího úřadu Krista Praktická teologie byla dříve nazývána pastorální teologií. Kněz byl

označován jako pastýř (lat. pastor), proto se teologická disciplína, která se zabývala jeho prací, nazývala pastorální. Její základní teorií byla tzv. nauka o Kristově trojím úřadu. Ta vycházela z posledních třech veršů Matoušova evangelia:

Ježíš přistoupil a řekl jim: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku" (Mt 28,18-20).

Kněží byli v duchu uvedeného biblického citátu chápáni jako jediní pokračovatelé v činnosti Ježíše Krista, resp. nositelé (subjekty) církevní praxe (Lehner, 1996). Ostatní křesťané tak byli objekty pastorační práce kněží. Podle Kristových úřadů bylo stanoveno, že úkolem kněze je: úřad kněžský, tedy slavit bohoslužby, úřad královský, tedy pečovat o svěřený lid, a úřad prorocký, tedy učit svěřený lid.

Úřad prorocký byl odvozen od Ježíšovy výzvy v Matoušově evangeliu získávat učedníky, úřad kněžský od výzvy k tomu, aby byli tito učedníci pokřtěni, a úřad královský od výzvy k učení zachovávat Ježíšovu nauku.


5

Teorie konstitutivních prvků církve Pozdější poznatky biblických věd ukázaly, že Ježíšova slova na konci Matoušova evangelia nesměřují

k úzkému okruhu jeho nejbližších učedníků, tedy ke dvanácti apoštolům, ale ke všem křesťanům. To znamená, že z tohoto textu nelze odvozovat jen pokyny pro práci kněží, jako nástupců apoštolů. Tento poznatek byl začátkem cesty ke vzniku nové teorie pastorální teologie. Její základní otázkou už nebude, co má dělat kněz, aby jednal podle vzoru Ježíše Krista, ale jak mají podle vzoru Ježíše Krista jednat všichni křesťané, tedy církev. Z každého křesťana se tak stává subjekt, který může a má jednat podle vzoru Ježíše Krista, a tak aktivně vytvářet praxi církve. Pastorální teologie se tak mění v praktickou teologii, protože se už nezabývá jen prací kněze (pastýře), ale praxí církve. Toto východisko si proto žádá, aby bylo jasně stanoveno, co je pro praxi církve charakteristické, resp. konstitutivní. Musí být stanoveno, o co má církev usilovat, aby vůbec byla církví. To definuje právě teorie konstitutivních prvků církve, která stanoví, že církevní praxe sestává z následujících čtyř prvků: Bohoslužebné jednání, které vyjadřuje vztah Boha k člověku a člověka k Bohu. Patří do něj

slavení mše, modlitba, slavení svátostí, atp. Tento konstitutivní prvek je označován řeckým slovem liturgie (doslova: „dílo lidu“).

Svědectví Bohu, tedy takové jednání křesťanů, kterým dosvědčují, že věří v Boha. Patří sem jak klasické misie, které se snaží předat křesťanskou víru nekřesťanům, tak i svědectví života, tedy dosvědčování své víry odpovídající životní praxí. Tento konstitutivní prvek je označován řeckým slovem martyria (doslova: „svědectví“).

Společenství, které je vyjádřením víry, že život a učení Ježíše Krista má vést ke sjednocení lidí, aby každý člověk mohl sebe sama realizovat ve vztahu k druhým lidem. Patří sem kulturní a společenský život ve farnostech, snaha o sjednocení křesťanů různých vyznání i úsilí křesťanů o odstranění nespravedlností a válek, které rozdělují lidstvo. Tento konstitutivní prvek je označován řeckým slovem koinónia (doslova: „společenství“).

Služba potřebným, která nemá být pouhým důkazem, že křesťané berou svou víru vážně a dovádějí ji do důsledků, ale jasnou a praktickou odpovědí na utrpení a nespravedlnost ve světě, která nesleduje jiné cíle, než zmírnit utrpení a napravit nespravedlnost. Tento konstitutivní prvek je označován řeckým slovem diakonia (doslova: „služba při stolech“).


6

Sociální práce Sociální práce podporuje sociální změnu, řešení

problémů v mezilidských vztazích a posílení a osvobození lidí za účelem naplnění jejich osobního blaha. Užívaje duchovědných a sociologických poznatků o lidském chování a sociálních systémech, zasahuje sociální práce tam, kde se lidé dostávají do kontaktu se svým prostředím. Pro křesťanskou sociální práci jsou klíčové principy lidských práv a sociální spravedlnosti OSN a Rady Evropy, stejně jako křesťanské normy, zprostředkovávané církví a teologií.


7

Praktická teologie, pastorace a sociální práce – mezioborové souvislosti Praktická teologie jako pomoc (nástroj, prostředek) pro dosažení cílů

sociální práce: směry praktické teologie i dalších teologických disciplín, které se zabývají podporou člověka, aby mohl dostát nárokům prostředí, ve kterém žije

(diakonická pastorace), nebo pomocí k tomu, aby mohl člověk vhodně ovlivňovat takové

nároky svého prostředí, které jsou nepřiměřené (křesťanská sociální etika).

Teologie jako zdroj, motiv pro sociální práci: směry pastorální teologie, které se zabývají hodnotovým / spirituálním / motivačním východiskem pro kvalitní práci sociálního pracovníka (Bible, historie, systematická teologie, teologická etika, spirituální teolgoie)

Sociální práce jako pomoc (nástroj, prostředek) pro dosažení cílů praktické teologie: nabízí teologické reflexi informace a zkušenosti o konkrétních situacích lidského a sociálního ne-fungování, teologie se tak musí uvolnit z uzavřeného světa ideálů (často nereálných)

Pastorální teologie a sociální práce si tak vzájemně pomáhají lépe naplňovat své cíle.


8

Podpora sociálního fungování ze strany teologie

Pojetí pastorální teologie, které chápe praxi církve jako snahu o to, aby se lidé stávali subjekty. „Důstojnost člověka tedy vyžaduje, aby jednal podle vědomé a svobodné

volby, to znamená hýbán a podněcován z nitra osobním přesvědčením, a ne ze slepého vnitřního popudu nebo pouze v vnějšího donucení (GS 17).“ Praxe církve tedy člověka nemá obstarávat nebo přímo ovládat jako pouhý objekt, ale má přispět k jeho bytí subjektem, tedy k tomu, aby podle svého přesvědčení vědomě a svobodně jednal a své jednání zaměřoval k dobru (Knobloch, 2000).

Důraz pastorální teologie na to, že praxe církve (pastorace) má být podporou k tomu, aby se člověk stával subjektem, tak sleduje obdobné cíle, jako případová sociální práce se svým ohledem na jedince (Havránková, 2003A).

Důraz na spirituální dimenzi klienta, která je u nás v jiných směrech sociální práce zpravidla opomíjena. Sociální práci jde o rozvoj člověka ve čtyřech základních dimenzích:

biologické, sociální, psychologické a spirituální. Na spirituální dimenzi se zvláště zaměřuje teologie, podpora rozvoje této dimenze je specifikem pastorační práce.


9

Ovlivňování nároků sociálního prostředí z teologického

hlediska Pokud na člověka jeho prostředí klade nároky, které vedou k omezení jeho svobody, k podřízení se nespravedlnosti, k pasivitě a rezignaci, nebo ho přímo nutí k zjevně zlému jednání, označuje to teologie za tzv. sociální hřích, resp. společenský hřích, strukturální zlo nebo struktury zla. Pojem sociální hřích má tři významy: Jednak se snaží vyjádřit skutečnost, že každé provinění člověka proti Bohu má dopad na ostatní lidi, i kdyby bylo

sebeskrytější. Zároveň je jím také popisováno takové jednání, které záměrně směřuje proti druhým lidem. Třetí význam – který je zde pro nás nejpodstatnější – spočívá v tom, že společenským hříchem jsou i

nespravedlivé vztahy mezi národy nebo skupinami ve společnosti, které vedou k utiskování jedné skupiny druhou, a zapříčiňují tak např. sociální exkluzi nebo chudobu. Za sociální hřích v této třetí podobě nemůže někdo nést konkrétní osobní zodpovědnost, je však vždy plodem špatného jednání jednotlivců (Jan Pavel II., 1996A).

Podle katolické sociální etiky je cestou k překonání sociálního hříchu solidarita. Tzn., že strukturální zlo lze překonat jen snahou o dobro druhého, ochotou „zapřít sám sebe“ pro druhého, místo abych ho zneužíval. Tato solidarita předpokládá určité obrácení člověka, tedy jeho uznání, že je potřeba proti sociálnímu zlu něco udělat, a že to byl i on sám, kdo se na něm – třeba i nevědomě – podílel, když podléhal jeho tlakům.

Ten, kdo se stal obětí sociálního hříchu nebo strukturálního zla, ale nemá jen čekat, že mu někdo pomůže, že bude solidaritou někoho jiného ze struktur zla osvobozen. Snaha o změnu tedy začíná u těch, na které jsou jejich sociálním prostředím kladeny nadměrné nebo problematické nároky. K solidárnímu jednání však nemůže být nikdo nucen a také mu nemůže být solidární pomoc vnucována.

Konkrétní podobu pomoci k tomu, aby lidé ovlivňovali a měnili nadměrné a problematické nároky, které na ně kladou struktury zla, formuluje sociální pastorace. Ta je inspirována praxí křesťanů v Latinské Americe. V chudinských čtvrtích jsou pastoračními pracovníky podporovány malé komunity křesťanů, aby jejich členové nepodléhali tlaku své situace, a řešili ji tak např. kriminálním jednáním. Tato podpora spočívá v jejich uschopnění k tomu, aby spolu solidarizovali, tzn. aby se společně snažili o osvobození ze situace, ve které se nacházejí, nebo usilovali o spravedlnost, které se jim nedostává (Steinkamp, 1991).


10

Spolupráce vědeckých disciplín při popisu člověka Člověk je bytost komplexní, složitá, svým způsobem ve své celosti tajemná,

svým původem a cílem patrně neuchopitelně nejednoznačná. Na úplný popis člověka tedy vědomě v tomto pojetí rezignujeme. Nicméně při vědomí neúplnosti můžeme pracovat s různými popisovými modely. Vycházíme-li ze složitosti člověka, z jeho mnohodimenzionality, můžeme vcelku bezpečně použít popis, vycházející z definice zdraví Světové zdravotnické organizace (WHO). Mluví o bio-, psycho-, socio-, spirituální pohodě člověka. Každá z uvedených dimenzí je předmětem reflexe vymezených odborných disciplín. Biologická dimenze popisuje především fyzickou stánku člověka, zabývá se

jeho fyzickými možnostmi a omezeními, v současné době je především předmětem medicíny a přírodních věd.

Psychologická dimenze si všímá duševní stránky člověka, jeho prožívání věcí, emocí, motivací, zájmů, (sebe)hodnocení, poznávání. Možností a omezení z toho plynoucích. Je předmětem především psychologie, psychoterapie.

Sociální dimenze se zabývá především vztahy mezi jedinci, mezi skupinami jedinců, procesy ve skupinách, institucionalizovaností těchto vztahů. V současné době se uvedenými otázkami zabývá především sociologie a politologie.

Spirituální dimenze se zabývá se myšlením člověka, otázkami smyslu skutečností, otázkami, které člověka přesahují (otázky jeho původu, smyslu, vztahy). Je věcí přemýšlení filozofie, teologie.


11

Spolupráce oborů při popisu člověkamedicína psycho-logie/terapie sociologie/politologie/

soc. prácefilozofie/teologie

Biologická d. xxxxxxxxxxxx vůle k uzdravení, zvládnout omezení z nemoci, emoční hnutí, sebepřijetí

vztahy umožní integraci, struktury potřebnou péči; možnost dosáhnout pomocných struktur;

smysl života a vůle žít; smysl a hodnotu i limitovaného života

Psychologická d. zdraví –vyrovnanost x nemoc-frustrace; somatické příčiny psychických dysfunkcí

xxxxxxxxxxxxxxx vztahy k zvládnutí psych. dysfunkcí; struktury k potřebné péči; hledání sociálních příčin psych. dysfunkcí; rozšíření sociálního schématu o osoby v různých životních situacích

smysl chápání věcí – k zakotvenému vyváženému kontextuálnímu (biograf. i dějinnému) sebevnímání; hledání odpovědí na zneklidňující otázky (neznámá budoucnost, zatěžující odpovědnost)

Sociální d. umožňuje navazovat vztahy; snižovat závislost ..

schopnost vést dialog; sebepřijetí; odpuštění; zájem o věci společné

xxxxxxxxxxxxxxx motivaci k vztahům meziosobním, k zájmu o věci veřejné

Spirituální d. umožňuje vnímat hodnoty a jejich hierarchii; ukazuje některé limity člověka a jeho závislost

pravdivé sebepoznání a otevření se transcendentnu v širším smyslu, osvobození k celostnímu rozvinutí

vztahy k druhým vedou k otázkám přesažnosti (odkud přichází, kam odchází ze života)

xxxxxxxxxxxxxxx


12

Struktura výuky I. část – obecná

1. Úvod, mezioborové vztahy, konstitutivní prvky církve

2. Biblické kořeny sociální práce 3. Dějiny charity a pomoci bližnímu

II. část – speciální 4. Senioři 5. Osoby se zdravotním postižením 6. Bezdomovci 7. Osoby s drogovou závislostí 8. Vězni 9. Nemocní (včetně otázky umírání) 10. Etnické menšiny


13

Požadavky ke splnění předmětu Každý si zvolí oblast, která je mu blízká (cca 3-5 studentů na jednu,

podle celkového počtu). Každá skupina obdrží provizorní text příslušné kapitoly učebnice včetně doporučené literatury a připraví si prezentaci tématu. Parametry: Délka 45 – 60 minut Prezentace v power-pointu (k dispozici všem studentům) Obsah: základní informace z textu, další nastudované informace, vlastní

zkušenosti, témata/otázky k diskusi. Referát musí zohledňovat především teologický / spirituální / pastorační rozměr zvolené sociální služby, nestačí popis metod sociální práce.

Doporučená struktura: 1. antropologický obraz jevu 2. spiritualita a religiozita klientů – jak na ni může navázat pastorace 3. jak se na tomto poli projevuje diakonický rozměr církve: realita (konkrétní

aktivity, instituce, legislativa…), možnosti. Na přípravě i předvedení se musí aktivně podílet všichni členové skupiny Hodnocení: Připravený referát bude hodnocen jako první část zkoušky.

Druhou částí bude písemný test v závěru semestru, kde by měl student prokázat základní orientaci v oboru. Kdo bude při referátu hodnocen negativně nebo ho ze závažných důvodů nepřipraví, musí projít ještě závěrečnou ústní zkouškou, při níž prokáže hlubší vhled do jednoho zvoleného tématu (analogie referátu).


14

Výuka praktické teologie ETF v letním semestru 2007/2008

hod. datum téma účastníci účastníci

1. 7.2. Úvod

2. 14.2. Biblické kořeny sociální práce

3. 21.2. Dějiny charity a pomoci bližnímu

4. 28.2. Senioři

5. 6.3. Osoby se zdravotním postižením

6. 13.3. Bezdomovci

7. 27.3. Osoby s drogovou závislostí

8. 3.4. Vězni

9. 10.4. Nemocní (včetně otázky umírání)

10. 15.5. Etnické menšiny


15

Pastorační koncept

Každý, kdo je pastoračně činný, pracuje podle nějakého pastoračního konceptu. Tato skutečnost může být neuvědomělá, nepromyšlená, nereflektovaná, nicméně se jí nelze vyhnout. K tvorbě pastoračního konceptu přispívá pastorální teologie, i když její příspěvek nemusí být explicitně vyjádřen. Pastorační koncept obsahuje základní teologické chápání pastorace. Vytváří si jej každý sám, hlavními kriterii jsou: vlastní vzdělání a výchova, osobní charisma, možnosti dané situace, potřeba konkrétní angažovanosti.

Obsah pastoračního konceptu se u jednotlivých pastoračních pracovníků legitimně liší. V každém pastoračním konceptu můžeme zpravidla rozeznat základní prvky, které jsou pak ovšem individuálně pojímány. Pastorační koncepty tedy většinou odlišují následující charakteristiky: definice pastorace a cíl pastorace; teologický základ a obraz Boha; obraz člověka; cílová skupina; chápání role a kompetencí pastoračního pracovníka; důležitost a orientace spolupráce; volba metod a vlastní praxe. V těchto základních prvcích se často vzájemně odlišujeme, důvodem je řada faktorů, například vzdělání, výchova, pastorační možnosti, nadání apod.


16

Definice a cíl pastorace Pastorace je zvěstování víry, nabídka k obrácení na křesťanskou víru, umožnění duchovní

zkušenosti, výchova k chování a myšlení přizpůsobeného biblickým mravním zásadám, začlenění do církevních společenství víry.

Pastorace je doprovázení, utěšující přítomnost, bezděčná společná cesta a společné snášení obtíží, které v je v posledku zaměřeno pouze na to, aby bylo umožněno každému člověku lidské bytí na základě jeho vlastní religiozity před Božíma očima.

Pastorace je společné nevtíravé mystagogické hledání Božích stop. Protože Bůh je trvale v životě každého člověka přítomen jako tajemství, je pastorace zaměřena na pomoc lidem najít napojení na jejich vlastní nejhlubší duchovní touhy.

Pastorace je terapeutická záchrana, která je zaměřena na člověka a nabízí mu poradenství v životě, v krizích, v dospívání, v otázkách smyslu. Pastorace zpracovává s pomocí psychoterapeutických znalostí a metod jak intrapsychické tak interpersonální problémy a směřuje k uzdravení, k podpoře vědomí vlastní osobnosti, vlastní identity.

Pastorace je mimo jiné práce s city, která směřuje k uschopnění lidí vnímat sebe sama a dělat autonomní etická rozhodnutí.

Pastorace je prorocká mezilidská služba, která se zastává lidí, je pomáhající a solidární podporou kromě jiného chudých, lidí na okraji, utlačovaných a zneužívaných. Je zaměřena jak na to, aby lidé zmobilizovali své možnosti, jak si sami mohou pomoci, tak také na velmi konkrétní způsob jak nabízet individuální, strukturální stejně jako sociální a společenskopolitickou pomoc k přežití a osvobození .

Pastorace je všednodenní starost, nestavěná na odiv, která pomáhá lidem zabydlet se v jejich všednodenním životě a směřuje k tomu, aby společně také slavili zdařilý život.


17

Teologický základ a Boží obraz Bůh transcendentní, světu vzdálený, nedisponibilní, vševědoucí,

všemohoucí, kontrolující, hněvivý, soudící, trestající a divotvorný. Bůh kterého je možné zažít v jeho veškerém stvoření jako tajemství,

který nabízí nevtíravou ochranu a domov, žehnající sílu. Pastýř, který následuje své ovce na všech (i slepých) cestách, opatruje

je, chrání a potěšuje. Ve světě spočívající Bůh, který se lidem ukazuje v situacích nouze a

krizí jako opravdový terapeut, lékař, spasitel duší a garant smyslu. Bůh, který hledá vztah k lidem, rozumem pochopitelný, emocionálně

pociťovatelný a tělesně vnímatelný, který s lidmi soucítí, bezvýhradně je miluje, milostiplně se k nim obrací a přijímá je v jejich bytí.

Bůh přítomný tváří v tvář chudým a utlačovaným lidem, který obviňuje nespravedlivé struktury a poměry, který brání hodnotu každého člověka, který se jako spolubojovník a přímluvce staví na stranu slabých a od každého člověka požaduje mezilidské solidární a ekologicky odpovědné jednání.


18

Obraz člověka

Člověk je závislé Boží stvoření, je poznamenaný dědičnou vinou, stále hřešící, destruktivní, proviňující se, potřebující spásu.

Člověk je Boží obraz, samo v sobě dobré a konstruktivní bytí sestávající z těla, duše a ducha, které je zaměřeno na osobní rozvoj, sebeuskutečnění a proto také na spirituálně náboženské transcendentální zkušenosti.

Člověk je od Boha do svobody a odpovědnosti poslané bytí, hluboce sociálně propojené, kulturně poznamenané a ekologicky zakotvené, které je ve své podstatě odkázáno na své spolubližní a na solidárně pomocnou Boží podporu.


19

Adresáti pastorace

Pastorace se obrací vyloženě na jednotlivce, popřípadě na specifickou skupinu lidí (nemocní, mladí, staří….). Pastorace je vysloveně individuální pastorací.

Pastorace je vždy také pastorací ve strukturách, organizacích a životních kontextech.

Pastorace je nabídkou pro věřící navštěvující pravidelně bohoslužby.

Pastorace je nabídkou pro katolíky nebo protestanty. Pastorace je nabídkou pro všechny křesťany. Pastorace je nabídkou pro všechny náboženské lidi. Pastorace je nabídkou pro všechny lidi. Pastorace je nabídkou především pro trpící lidi.


20

Určení role a kompetenčního profilu profesionálního

pastoračního pracovníka Pastorační pracovníci potřebují výlučně odborně teologickou kompetenci. Vystupují v rolích profesionálů víry, biblických expertů, teologů, misionářů, nositélů úřadu, zpovědníků, udělovatelů svátostí, zvěstovatelů víry, duchovních vůdců, charismatiků, zprostředkovatelů spásy.

Pastorační pracovníci potřebují především osobní kompetenci, totiž schopnost vůbec vstupovat s ostatními lidmi do vztahů jakožto fyzicky a psychicky stabilní osobnosti, schopné tyto vztahy rozvíjet. Jejich role je přednostně v doprovázení, útěše, spoluúčasti na životě bližních a přátel.

Pastorační pracovníci potřebují především duchovní kompetenci. Jejich nejdůležitější role je mystagogická, uvádění hledajících do zkušenosti s Božími tajemstvími.

Pastorační pracovníci potřebují dodatečnou psychoterapeutickou kompetenci. Jejich role v poradenství, v řešení krizí.

Pastorační pracovníci potřebují dodatečnou sociální a (sociálně)politickou kompetenci, stejně jako manažerskou a organizační, aby mohli zastat svou roli jako pomocníci v nouzi, obhájci, přímluvci, interventi, proroci, spolubojovníci, kritici společenských i církevních nepořádků.


21

Intra – a interdisciplinární spolupráce

Pastorační pracovníci, kteří pracují z pověření církve pracují sami, nebo v týmu s jinými pracovníky stejné církve.

Od katolických pastoračních pracovníků se očekává, že spolupracují s pastoračními pracovníky i z jiných církevních denominací.

Pastorační pracovníci jsou nabádáni úzké spolupráci se zástupci jiných povolání (především psychology, sociálními pracovníky, terapeuty, ošetřovateli).


22

Všednodenní praxe a volba metod

Pastorační pracovníci mají kromě případu specificky teologické metodiky (liturgicko-sakramentální jednání se symboly, rity, náboženské meditace, výklad Písma, náboženský zpěv, …) hlavně udělovat svátosti, slavit bohoslužby, přednášet modlitby, vést rozhovory o víře, vést biblické kroužky.

Pastorační pracovníci mají s pomocí psychoterapeutické metodiky (psychoterapie, psychologie, systémová terapie, arteterapie, ….) hlavně vést individuální a skupinové rozhovory k řešení problémů a krizí aby lidem uměli poradit s pohledem na jejich životní problémy, otázky po smyslu a etické pochybnosti.

Pastorační pracovníci mají s pomocí současných metod sociální práce koncipovat svou činnost o mnoho více diakonicky, totiž strukturálně, společensko a sociálně politicky. Mají především pomáhat lidem stojícím vně nebo na okraji křesťanských společenství a zařízení, mají je vyhledávat a pomáhat jim konkrétní komunálně politickou prací.

Documents

Praktická teologie pro sociální pracovníky