PŘÍBĚHY ZE STAROŽITNICTVÍ

sbírka povídek z kurzu tvůrčího psaní

Brno 2014

www.literarnialchymie.cz

2

Obsah

Předmluva …………………………………………………………………… 3

Medailon …………………………………………………………………….. 4

Tvář v zrcadle ………………………………………………………………… 7

Nový starý případ ……………………………………………………………. 10

3

Př edmluva

Těţké dubové dveře se otevírají a ve vzduchu je cítit lehký pach zatuchliny. Prkna na podlaze

zavrzají. Venku se uţ zešeřilo a obchod osvětluje jen stará stolní lampa na prodejním pultu.

Vedle stojí secesní komoda, která stále čeká na svého kupce. Na její desce plují dvě

porcelánové labutě a o prostor se dělí s broušenou karafou a sklenkami. Na stěně visí zašlá

olejomalba důlní věţe a vedle ní ve zlatém rámu prvorepubliková fotografie novomanţelů.

Prodavač zhasíná světlo a zamyká. Velké kukačky v rohu právě odbíjí šestou hodinu.

Je čas na příběhy ze staroţitnictví.

Právě staroţitnictví je společným tématem povídek absolventů prázdninového kurzu

tvůrčího psaní. Účastnili se ho zájemci od třinácti do devatenácti let. V Medailonu zavede

Matěj Zemánek čtenáře do tajemného labyrintu. Tvář v zrcadle od Viktorie Šplíchalové je

plná nadpřirozena. Sborník uzavírá detektivní případ mladé stáţisty Amélie Melbourneové od

Anny Machové.

Kurz by se nemohl uskutečnit bez velmi vstřícného přístupu zaměstnanců DDM Junior

v Brně. Děkuji Miroslavě Kadlečkové, Dagmar Dufkové a bývalé ředitelce Lence Skokanové.

Za ilustraci na titulní straně děkuji Janě Šprtové.

Kateřina Foltánková

lektorka kurzu

www.literarnialchymie.cz

4

Medailon

Matěj Zemánek

Potácím se tady v pološeru uţ celou věčnost. Cesta vede stále dál, samé zatáčky a zákruty. Je

to nekonečné! Netuším, kde jsem a ani jak jsem se sem dostal. Mám hlad a je mi zima. Vím

jediné a to, ţe musím pryč.

Postáváním na místě ale nic nevyřeším, takţe třeba zase vpravo. Mé kroky jsou na

dřevěných parketách dobře slyšet. Místy trošku vrţou, ale čas rozhodně nezničil nic z jejich

krásy. Zní přesně jako vrzání podlahy v internátní škole. Nesnášel jsem otce za to, ţe mě tam

poslal. „Musíš se osamostatnit. Jinak nikdy nic nedokáţeš. Matka a já nebudeme tvé věčné

flákání snášet a nedopustíme, aby z tebe vyrostl parazit, který jen ţivoří na cizí práci!“ No

hezký způsob, jak se rozloučit se synem.

Najednou je tady další rozcestí. Znovu doprava? Nebo bych měl zkusit cestu vlevo?

Měl bych si hodit mincí? Prohledávaje svoje značkové kalhoty jsem vůbec nezaregistroval

kroky, které se ozvaly za mými zády. Na poslední chvíli jsem se otočil.

Muţ oblečený v buřince, obleku, košili s vázankou a polobotkách ke mně natahoval

ruku. Ucukl jsem, muţ na mne trochu znepokojeně pohlédl a přendal si vycházkovou hůl

z pravé ruky do levé, aby mohl nadzvednout klobouk na pozdrav.

„Dobrý večer vám přeji, mladý pane, sháníte se po něčem důleţitém? Mohu vám býti

jakkoliv nápomocen?“

Coţe?! Co je tohle za šaška a co se to sakra děje?! Musím vypadnout! „Dobrej večer

pane, nemáte náhodou nějakou minci?“

Zpraţil mě pohledem, jaký dělával i můj otec. Pohledem, který říká: „Co je to za

nevychovanost?“ Ihned jej však změnil na mnohem příjemnější. „Pouze jednu minci

potřebujete, mladý pane? To je maličkost. Bude vám stačiti jedna penny?“

Tenhle týpek je fakt divnej. Napřed se na mě takhle dívá a najednou je samá ochota. A

proč je proboha tak hrozně strojenej. To oblečení a chování. Je snad z minulého století?

„Jedna penny bude stačit,“ natáhl jsem ruku a vzal si minci z jeho dlaně, „děkuji vám, pane.“

Měl zvláštní ruce na dotek, jako kdybych cítil látku, ale rukavice neměl.

„To je samozřejmost, mladý pane. Uctivá poklona.“

Neţ jsem stihl zvednout hlavu od té podivné penny, co mi podal, byl pryč. No co.

Hodil jsem si mincí a vydal se doleva.

Setkání s podivínem mě celkem uklidnilo. Nejsem tu sám, ať jsem, kde jsem. A pokud

budou všichni tady takhle neškodní, mohou si být pošahaní, jak jen chtějí. Mince rozhodla na

dalších dvou rozcestích doprava.

Najednou jsem uslyšel něco nového. Na vlastní kroky, rozléhající se okolím, jsem si

uţ zvykl, na občasné zavrzání parket taky, ale tohle je něco nového. Více melodického.

Hudba!

Kde je hudba, tam jsou i lidé. Jsem zachráněn. Proběhl jsem několik zatáček, hudba

začínala být čím dál tím hlasitější. Poznával jsem v ní klavír, trubku moţná i basu.

5

Tohle je jazz. Ne, ţe by mi jazz nějak vadil, jen ţe se uţ moc nehraje.

Vyběhl jsem zpoza rohu a uviděl ji. Tančící ţenu. Samotnou. Vedle ní hrál gramofon.

Deska, která byla uţ poměrně ohraná. Kvalita zvuku tomu napovídala, avšak na kráse to tomu

pohledu neubralo. Nemohl jsem z ní odtrhnout oči. Byla nádherná. Tančila a bylo vidět, ţe

kaţdý takt má svoji figuru. Chirurgicky přesné pohyby, avšak zároveň neuvěřitelně ladné.

Ztělesnění hudby a zároveň krásy. Rozpuštěné vlasy, černé jako samotní havrani, dokonalé

křivky a sametové, karmínové šaty. K tomu ke všemu, nádherný medailon pohupující se na

jejím krku. Potkal jsem ztělesněnou bohyni.

Ţádná, kterou jsem zatím potkal, se jí nemůţe vyrovnat. Ani ona. Ta, s kterou jsem si

jedině mohl představit budoucnost. Ta, která mi nakonec způsobila tu nejhlubší ránu. Ani ona

se s ní nemůţe měřit.

Chtěl jsem ji oslovit, ale ztratil jsem hlas. Chtěl jsem se k ní rozběhnout. Chtěl jsem ji

drţet v náručí a nikdy nepustit. Nemohl jsem se pohnout. Svalil jsem se na zem jako hadrový

panák. Leţel jsem a nemohl nic. Těţko jsem popadal dech. Zpoza mých zad se najednou

rozsvítil kuţel jasného světla.

Otočil jsem se a kuţel mě zasáhl přímo do očí, které si uţ zvykly na místní šero. Zpoza

zdroje světla se ozvalo temné, hrubé huhlání. Najednou jsem se pohnout mohl. Adrenalin se

rychle vypořádal s chvilkovou paralýzou. V mţiku jsem byl na nohách. Rozběhl jsem se od

světla a po cestě ze země sebral medailon, to jediné, co po černovlásce zbylo. Proběhl jsem za

roh, po cestě jsem omylem zachytil za gramofon a ten se převrátil na zem. Hudba ustala. Slyšel

jsem jen kroky, které znamenaly pohromu. Ten kdo mě pronásledoval, mi byl v patách.

Na jednom rozcestí jsem zaváhal a podklouzla mi noha. To mému pronásledovateli

stačilo na to, aby mě dohnal. Chytil mě za šálu a opět něco začal zlověstně huhlat. Já však

věděl, ţe ji mám uvázanou jen na lehkou smyčku. Proto jsem opět vystartoval, šála se lehce

uvolnila a pronásledovateli zůstala v rukou.

Měl jsem náskok, ale pouze malý. Nehodlal jsem se nechat chytit, ale pomalu mě

začínalo bolet v boku a měl jsem problémy s dechem. Vtom jako na zavolanou. Východ.

Čtverec zářícího světla se zvětšoval, jakmile jsem začal utíkat jeho směrem. Síly mi uţ

docházely, ale sáhl jsem do svých nejhlubších rezerv a ještě přidal. Deset metrů. Pět. Dva.

Zdálo se mi, ţe neběţím dostatečně rychle, a proto jsem skočil.

Zvuk tříštícího se skla bylo to poslední, co si pamatuji.

Probudil jsem se celý propocený v nemocničním pokoji. Pomalu jsem se posadil. Celý jsem byl

obvázaný a všechno mě hrozně bolelo. Chtěl jsem zařvat, ale měl jsem sucho v puse.

Zachroptěl jsem.

„Hele, kdopak se nám to probudil.“

Trhl jsem hlavou a uviděl policistu sedícího v rohu místnosti na malé kovové stoličce.

Z šoku mě vyvedla aţ neuvěřitelná bolest. Chytil jsem se za hlavu a upadl zpět do postele.

„Hlava bolí, co mladej?“ Tvářil se přísně, ale to jak to řekl, vyznělo spíše zlomyslně.

Jeho obličej se ale po chvilce změnil. Usmál se aţ skoro omluvně, ţe byl předtím takový a

podal mi vodu a prášek.

„Na, tohle polkni a zapij. Mělo by to po tom být lepší. Co tě to napadlo takhle vyvádět,

kluku přitroublá. Víš, ţe jsi mohl umřít?“ Nyní se uţ policista tvářil vyloţeně starostlivě.

6

„Míchat gin a drogy… Z toho nemohlo vzejít nic dobrého! Proč jsi to vlastně udělal? Je

to kvůli ţenské? Víš co, raději mi to ani neříkej. Víš ty vůbec, co jsi všechno vyváděl?“

„Ne, pane,“ zachroptěl jsem, jak nahlas jsem mohl.

„Drogy společně s ginem jsem uţ zmínil. Pak ses vloupal do staroţitnictví, pobíhal jsi

tam jak šílenej. Ukradl jsi staroţitnou penny z roku 1926. To ti nestačilo, vzal jsi tenhle

medailon s fotkou uvnitř. To chápu víc neţ tu minci. Upřímně, krásnější ţenskou neţ na té

fotce jsem ještě neviděl. Ty černé vlasy.

Potom se tam objevil majitel obchodu. Uvědomil si, ţe nechal hrát gramofon a vrátil se

ho vypnout. Kdyţ tam slyšel zvuky kroků, šel se podívat, co se to děje a našel tebe. Zasáhl tě

paralyzérem do zad, uznávám, ţe to byla asi přehnaná reakce, ale uţ je starej a bál se tě.

Nicméně ty ses chvilku válel na zemi, ale potom jsi zase vstal a rozběhl ses. Starej pán na tebe

celou dobu křičel, ale má trošku problémy s řečí, tak tomu asi nebylo moc rozumět. No pak jsi

rozflákal ten gramofon. Dál jsi tam někde prý spadl. Starej pán tě chytil a chtěl tě uklidnit.

Jenţe ty jsi mu nechal po sobě jen šálu.

Zakončil jsi to všechno ladným průskokem vitrínou, na kterou svítily světla z majitelova

auta. Musím uznat, ţe jsi zajímavej kluk. Bohuţel zajímavý neznamená nevinný. Budeš to

muset všechno zaplatit a k tomu ještě nějaké veřejně prospěšné práce. Máš štěstí, ţe tě majitel

nechce ţalovat. Je to hodnej chlap. Teď se zkus dát do kupy, máš celý ţivot před sebou, tak si

ho neznič kvůli jedný holce.“

„Jak to víte?! Nebo víte co? Je jedno, jak to víte. Děkuji, pane za to, co jste řekl a moc

se omlouvám za to, co jsem způsobil. Hned jak mě odsud pustí, stavím se za majitelem

obchodu, omluvím se mu, všechno zaplatím a koupím si ten medailon.“

„Chlapče, ty si s těma ţenskejma nedáš pokoj.“

7

Tva ř v zřcadle

Viktorie Šplíchalová

Aneta šla smutně do práce. Tiše vrávorala po popraskaném chodníku a v ruce ţmoulala kávu

z nedalekého McDonaldu. Moc se jí do práce nechtělo, protoţe to bylo ve staroţitnictví a ona

se těch věcí bála. A taky protoţe bylo takové to sychravé podzimní ráno, kdy se nikomu

nechce vylézt z postele. Ale uţ tam skoro byla.

Kdyţ konečně celá promrzlá stála před malinkým staroţitnictvím, pocítila trošku

úlevu, ţe se dostane do tepla. Odemkla a vešla dovnitř. Staroţitnictví nebylo moc velké,

vlastně bylo spíš maličké a plné nejrůznějších zaprášených drobností.

S velkou námahou potlačila kýchnutí z vířícího prachu okolo sebe a chtěla pokračovat

k pultu. Jen tak ze zvyku prolétla místnost očima, kdyţ jí najednou pohled padl na nové velké

barokní zrcadlo v rohu. Bylo bohatě zdobeno a viděla se v něm celá. Povzdechla si. Bylo

nádherné, ale kdyţ jste se do něj podívali, přeběhl vám mráz po zádech.

Přišla k zrcadlu a chvíli se do něj zadívala, pak ucukla. Zdálo se jí to, nebo se tam

objevila něčí tvář? Koukla tedy ještě jednou. Chvíli se tam dívala a teď uţ zřetelně viděla

zlověstně se smějící tvář starého muţe. Tvář byla pobledlá a měla vystouplé lícní kosti. Nešlo

si nevšimnout velkých stejně bledých očí.

Obrátila se a rychle chtěla utéct, ale kdyţ běţela, zakopla o vyřezávaný stolek a upadla

na zem. Omdlela.

„Any! Aneto!“ uslyšela jako z velké dálky muţský hlas.

„Uţ jsem vzhůru.“ Posadila a mnula si místo, kam se uhodila.

„Jsi v pořádku?“ okamţitě poznala ustaraný obličej svého šéfa.

„Jo, jsem, díky.“ Usmála se, ale pak rychle vyskočila a nehledě na bolest utíkala

k zrcadlu.

„Stalo se něco?“

„Ta tvář! Viděla jsem něčí tvář!“

„Jakou tvář? O čem to mluvíš?“

„Ty ji nevidíš?“ otočila se k zrcadlu, kde byli jen oni dva.

„Ne, asi ses bouchla do hlavy, pojď si sednout.“ Usmál se a uţ ji za ruku odváděl pryč.

Aneta ale neodolala a ještě jednou se koukla do zrcadla, kde viděla známou zlostně se

pošklebující tvář.

Celou směnu se pak nic nestalo, aţ kdyţ uklízela, dotkla se zlatých náušnic. Najednou

uviděla scénu jako z nějaké detektivky.

Okolo se rozkládal les a před ní leţela klidná cesta. Byla tu cítit voda a na cestě se líně

povalovaly kaluţe. Na jednou se blíţil s velkým rachotem kočár. Asi dva metry od ní zastavil

a Aneta si všimla několika černých jezdců na koních.

Jezdci z kočáru vytáhli mladou dámu a ji okamţitě zaujaly náušnice, které byly navlas

stejné jako v jejich obchodě. Ustrašená ţena si třesoucíma rukama sundala veškeré šperky a

podala je lupiči v černé masce. Ten se trošku uchechtl a na jeho znamení dámu i celý její

8

doprovod pozabíjeli. Aneta netušila, kde je, ale přála si zmizet. Udělala to stejné, jako kdyţ

byla malá a tak pevně zavřela oči. Kdyţ je po chvilce znovu otevřela, stála v jejich malém

útulném staroţitnictví.

Nervózně se rozhlédla kolem sebe a pak si celou vidinu odůvodnila přetaţením. Přece

jenom toho v noci moc nenaspala, protoţe ještě něco musela dodělat do školy. Právě totiţ

studovala posledním rokem vysokou školu.

S hlubokým výdechem vzala do ruky zlatý medailonek a chtěla ho uloţit do krabičky,

kdyţ se najednou objevila v malém prostě zařízeném pokoji. Nebylo tu moc věcí, velká

dřevěná skříň, masivní komoda, na které jen tak stály zaprášené fotografie nějaké šťastné

dívky a pak plno veselých malých dětí. Klouzala pohledem po celé místnosti, aţ jí padl

pohled na velkou postel, ve které leţela stará a na první pohled nemocná ţena.

Stará dáma se otočila na záda a jemně se dotkla zlatého medailonku, který jí líně leţel

na hrudi. Opět poznala, ţe je to ten z jejich obchodu, který právě chtěla uklidit. Ţena se

šperku s láskou dotkla. Na tváři se jí rozlil slastný úsměv, jako by vzpomínala na šťastnou

chvíli s ním spojenou a pak zavřela oči. Aneta poznala, ţe přestala dýchat. Podívala se kolem

sebe a byla zpět v obchůdku.

Zvědavost jí nedala a otevřela medailonek, který stále drţela v ruce. V něm byla

černobílá fotografie, na které poznala umírající ţenu s muţem.

Na Anetu začal dopadat stísněný pocit. Jako by nemohla pořádně dýchat. Pochopila,

ţe viděla nejsilnější vzpomínky a city, které se váţou k oné věci. Nervózně se podívala na

malý prstýnek s perlou uprostřed. Nevěděla, proč to dělá, ale musela se dozvědět, co ukrývá.

Dotkla se ho a objevila se na hřbitově. U jednoho hrobu stál starý pán a v ruce drţel

malou krabičku. „No, tak to vidíš,“ uslyšela ho Aneta. „Zůstal jsem sám,“ rozplakal se. „Proč

jsi mi odešla?! Tak hrozně brzo. Ty mi uţ asi neodpovíš, viď?“ usmál se i přes slzy, které mu

stékaly po tvářích. „Tento prstýnek jsem ti kdysi dal, ty jsi mi ho vrátila. Já hlupák to tenkrát

dovolil, ale takovou chybu uţ nikdy neudělám!“ Sklonil se nad hrob: „Patří jenom tobě.“ Pak

se muţ otočil směrem k Anetě. Poznala tvář ze zrcadla.

Děsem se nemohla ani pohnout. Srdce jí bušilo aţ v krku. Muţ se najednou začal

zlověstně smát a blednout. Celé tělo jako by začalo mizet a všechno okolo se vlnilo, aţ se celý

výjev ztratil úplně a ona znovu omdlela.

Kdyţ se probrala, všude okolo ní byla najednou tma. Cítila prázdnotu a bylo jí zima.

„Zase jsem omdlela,“ pomyslela si a posadila se. Třeštila jí hlava jako po hodně vydařeném

večírku. Rozhlédla se okolo sebe a neviděla nic neţ černočernou tmu.

S velkou námahou se vyškrábala na nohy a vrávoravým krokem procházela po něčem

tvrdém a studeném. Po chvilce uviděla jasné bílé světlo a ona se objevila v bílé místnosti.

Uprostřed stála malá ţidlička a na ní se krčila nějaká osoba v černém kabátu. „Jste

v pořádku?“ přispěchala za člověkem a klekla si před něj. Byl to muţ, ale neviděla mu do

tváře.

„Kde to jsme?“ vydechla.

Muţ se najednou začal smát smíchem, ze kterého tuhla krev v ţilách: „Jsme v pekle!“

vykřikoval a stále se smál. Aneta dostala strach a chtěla odejít, ale on ji silně chytil za ruku a

donutil podívat se mu do očí, ve kterých viděla šílenství: „Zrcadlo! Za všechno můţe to

zrcadlo!“ A pak všechno zmizelo a Aneta zase stála v jejich staroţitnictví.

9

Uţ věděla, co má udělat. Za všechno můţe ta věc. Zrcadlo. Rychle vzala ţelezný

svícen a modlila se, aby nic neukázal. Neukázal.

Jen lehce vnímala tíhu a chlad ţeleza, jako by jí ta vidina dala novou sílu bojovat.

Vyděšeně ale s přesvědčením se tedy vydala k zrcadlu. Koukla do něj a tam se ihned

objevil jí jiţ dobře známý smějící se obličej. Uţ se nebála. Cítila, ţe se jí nic nestane. Ţe ona

je paní situace. Ani netušila proč, prostě to věděla. Taky se usmála a silou bouchla do zrcadla,

které se vysypalo z rámu na podlahu.

Uslyšela desítky hlasů. Byla jí zima. Z prázdného rámu jako by foukalo. Podívala se

na střepy na podlaze. Čekala, ţe se tam objeví ta tvář a ţe se jí bude vysmívat, ale nic. Střepy

leţely nehnutě na podlaze.

Vyčerpaně se zhroutila na zem. Chviličku tam sama seděla a snaţila si urovnat

myšlenky, kdyţ najednou přiběhl šéf, který byl celou dobu ve skladu: „Co se stalo?“ Podíval

se na rozbité zrcadlo. „Jsi vůbec v pořádku?“

Aneta se tiše zvedla, otřepala si neviditelná smítka z kalhot. „Ne, nic se nestalo.“

Usmála se. „Všechno je v naprostém pořádku…“

10

Nový stařý př í pad

Anna Machová

Mám ráda staré věci. A taky staré fotky. Ale nejlepší je starý fotoaparát. Ve staroţitnictví na

rohu jeden mají, tak jsem si ho po dlouhém obdivování koupila. Dokonce v něm byl i film.

Hned ten den jsem vyfotila několik fotek, a kdyţ byl film plný, nechala jsem ho vyvolat.

Za několik dní mi přišly hotové fotky a já je s nadšením otevřela. Večer jsem si sedla,

obdivovala své umělecké dílo a uţ jsem si plánovala, kam jej vyvěsím. Kdyţ jsem se zadívala

na ty poslední, něco mi nehrálo. Nic takového jsem totiţ nefotila. Aha, to bude asi ještě

z původního filmu.

Byly tam dvě fotky. Prohlédla jsem si je pečlivěji a vykřikla. Kdo by něco takového

dělal? Ale uţ kdyţ jsem si tu otázku pokládala, znala jsem odpověď. Psychopat. Jen on by si

fotil krvavé fotky své práce. Rychle jsem je strčila do batohu a po cestě ke dveřím jsem

popadla i foťák. Hned jsem věděla kam jít.

Detektiv Ramirez byl můj oblíbený pracovník v celém policejním oddělení v Moose

Creek. Přestěhoval se sem z Albuquerque v Novém Mexiku. Pořád jsem ale nechápala, proč

je tady v takovém zapadákově. Asi mu tam bylo moc horko a vzhledem k tomu, ţe tu je zima

i v létě, je to ideální místo na zchlazení. Ramirez mi uţ několikrát pomáhal vysekat se

z problémů. Co na to říct. Uţ na střední jsem byla tak trochu rebelka. Nosila jsem linkované

sešity do předmětů, kde si profesor vyţádal nelinkované. Proč by na tom měla vysoká něco

změnit?

Policejní stanice v Moose Creek byla stejně malá jako všechno ostatní ve městě. Moje

akademie vyţadovala alespoň tří měsíční stáţ, takţe mě tu potkávali docela často. Nevadilo

mi to, byla to sranda. Sekretářka Elise mi pokynula a pustila mě dovnitř, kde měl Ramirez

kancelář.

„Detektive,“ pozdravila jsem. Dnes mu to slušelo. Hnědé vlasy byly pečlivě upravené

a oblek měl jako vţdy vyţehlený a i kdyţ měl jen kalhoty a košili, vypadal profesionálně. A

velmi hezky. Byl jen o pár let starší. Akademii vystudoval o dva roky dříve, protoţe byl

zkrátka geniální. To jen já jsem se ve svých dvaadvaceti letech zdrţovala na škole a nedělala

svou vysněnou práci, která mohla zachránit několik ţivotů.

„Amy, rád tě zase vidím. Ale co tu děláš? Dnes jsme nebyli domluvení.“

„Mám problém a nevím, co mám dělat. Koupila jsem si foťák a říkala si, ţe ho

vyzkouším, ale…“

„Co se stalo? “ přerušil mě.

Tak jsem mu vše pověděla a on se zájmem přikyvoval.

„Zkusila bych to vyřešit sama, ale vím, jak to dopadlo minule.“

Zasmál se, přestoţe nebyla vhodná situace vzhledem ke krvavým fotkám v mém

fotoaparátu. Vlastně uţ ani není můj, bude z něj důkaz. Sakra, šetřila jsem na něj dva měsíce!

„Amy,“ oslovil mě Ramirez a vytrhl mě tím z myšlenek, „běţ domů. Projdu záznamy

a poohlédnu se v databázi, a pokud něco najdu, zavolám ti. Je pozdě a neměla bys tu být.“

11

„Dobře, ale opravdu mi zavolejte. V noci, ve dne, kdykoliv. Chci se toho vyšetřování

zúčastnit. Nesmíte mě z něj vynechat.“ Přes prázdniny jsem se opravdu nudila. A ještě jsem

před sebou měla měsíc nicnedělání, a to mě děsilo.

Přikývl, ale věděla jsem, ţe uţ mě nevnímá. A dlouho nebude. Soustředil se na hledání

případu, který by s fotkami mohl souviset. Tolik oddaný své práci.

Domů jsem dorazila opravdu pozdě. Ačkoli nebydlím daleko, dnes mi cesta trvala

dlouho. Nemohla jsem z hlavy dostat ty fotografie. Snaţila jsem se na ně nedívat, ale v hlavě

mi stejně něco utkvělo. Doma jsem se převlékla se do pyţama, které tvořilo jen velké tričko

s logem akademie, na které studuju. V noci nikdo nevolal.

„Kdes byla včera večer?“ zeptal se mě táta, kdyţ jsem sešla na pozdní snídani. Kvůli

včerejšímu pozdnímu příchodu jsem se vzbudila pozdě. Na snídani u nás byl jeho nejlepší

kamarád Trey Reynolds. Znali se uţ od střední a já ho měla hrozně ráda. Byl pro mě skoro

jako strýc. Nebylo ţádným překvapením, ţe u nás byl na snídani. Chodíval k nám skoro

kaţdý den.

„Na stanici,“ řekla jsem, kdyţ jsem zalévala cereálie mlékem.

„Zase nový případ?“

„Asi...“

„No tak, Amélie. Trochu to rozveď. Víš, jak s tátou rádi posloucháme o tvých

případech!“

„Přesně tak. Díky tvé stáţi se tady neunudíme k smrti,“ přidal se táta.

„No, to je ten problém. Ještě nevím, co přesně to je za případ.“

Zazvonil mi telefon. Volal mi Ramirez. Konečně!

„Pardon. To musím vzít,“ usmála jsem se na ně a uţ jsem vybíhala po schodech do

pokoje, abych mohla v klidu mluvit.

„Ano?“ zvedla jsem telefon po hlasité ráně dveří, jak jsem do nich vrazila, aby se

zavřely.

„Našel jsem ten případ. Rory Williams. Před dvaceti lety, ho někdo zavraţdil. Bylo

mu osmnáct let, kdyţ se to stalo a nikdy se to nevyřešilo. Rodiče se s tím nesmířili, protoţe

věděli, ţe vraţdě jejich syna nikdy nepřijdou na kloub. Amy… dívala ses na ty fotky

pořádně?“

„Ne, nemohla jsem. Bylo to příliš…“

„Krvavé?“

„Jo.“

„Je mi to líto, ale myslím, ţe bys je měla vidět znovu.“

„Já vím, ale… Snaţila jsem se tomu vyhnout.“

„Musíš přijet, Amy. Nechtělas, abych tě z toho vynechával, ale nemůţeš pracovat na

případu, bez toho aniţ bys pečlivě prohlédla důkazy.“

„Ramirezi, vím to! Nejsem amatér,“ vyprskla jsem.

„Nejsi ani profesionál.“

Nehezkou poznámku jsem přešla. Měl pravdu, ale nemusel mi to takhle vpálit do

ksichtu. A bylo ode mě opravdu neprofesionální nepodívat se na důkazy.

„Budu tam za pět minut,‘‘ řekla jsem a zavěsila. Seběhla jsem dolů a hned mě zasypali

otázkami. Zasmála jsem se. „Kdyţ na chvíli zmlknete, řeknu vám to.“ Zmlkli.

12

„Našla jsem fotky z vraţdy Roryho Williamse. Ramirez to chce znovu otevřít, protoţe

si myslí, ţe by to mohl vyřešit.“

„Wow. Rory. To se tu uţ dlouho neřešilo. Chudák Williamsovi. Chceš je to nechat

proţít celé znovu?“ zeptal se mě táta.

„Řekneme jim to, aţ to bude vyřešené. Nemá cenu je tím otravovat, kdyţ existuje

moţnost, ţe to dopadne špatně.“

„A kdes našla ty fotky?“ vloţil se do toho Troy.

„To ten foťák, který jsem koupila minulý týden.“

„Mohl bych se na něj podívat?“

„Teď ne, nechala jsem ho na stanici mezi důkazy.“

„Ach, to je mi líto. Chtěl bych ho vidět.“

„Mě taky. Ale teď mě omluvte, musím jít na stanici. Ramirez nerad čeká.“ Objala

jsem tátu a Troye a vyrazila.

Usmívala jsem se, kdyţ jsem vcházela do kanceláře, ale ztuhla jsem. Stál před

průhlednou tabulí, na které byly fotky vraţdy. Tabule byla pokreslená červenými čarami,

které spojovaly fotky z místa činu a fotky z fotoaparátu. Sem tam byla připsaná malá

poznámka a uprostřed tabule byl otazník.

„Ahoj Amélie,“ řekl a ani se na mě nepodíval. Bylo to špatné. Celým jménem mě

oslovoval pouze ve váţné situaci. „Konečně jsi přišla.“

„Není to tak, ţe by ty fotky utekly,“ odpověděla jsem a přistoupila k tabuli. Vzhlédla

jsem k detektivovi a na tváři měl nešťastný výraz. Pořádně jsem se zadívala na snímky. Byly

dva. Na prvním byl Rory s páskou přes pusu a za ním bylo jen černé pozadí. Vrah tam nebyl.

Druhý byla horší. Zase tam byl Rory. No, seděl tam bezhlavý Rory a za ním stál muţ v

masce, který drţel hlavu za vlasy. „Na tom chlapovi je mi něco povědomého, ale za boha si

nemůţu vzpomenout, co to je…“

„No tak, Amy, přemýšlej! Toto jsou jedinečné důkazy. Nemůţeme si je nechat

proklouznout mezi prsty.“

„Pořád nevidím důvod, proč by ho někdo zabíjel. Všichni vědí, ţe Rory byl geniální.

Není nic, co by mu nešlo. Sportovec, premiant, dokonalý syn. Všichni ho měli rádi.“

„Moţná právě to je ten kámen úrazu. Moţná byl prostě příliš dokonalý.“

Potom uţ jsme moc nemluvili. Prohlíţeli jsme si staré důkazy a procházeli výpovědi.

Nenašla jsem nic, co by nám mohlo pomoci. Uţ jsem pomalu začínala chápat, proč ten případ

nevyřešili. Vrah byl zkrátka velmi pečlivý. Asi po dvou hodinách jsme se dohodli, ţe to pro

dnešek odpískáme a sejdeme se zase zítra. Oba dva jsme byli skleslí.

Vyrazila jsem domů. Byla jsem tak zabraná do myšlenek, ţe jsem si nevšimla

pohybujícího se stínu, který mě doprovázel aţ k rohu naší ulice. Všimla jsem si ho, aţ bylo

pozdě. Uţ jsem se otáčela, kdyţ na mě něco dopadlo. Muţ. Srazil mě a přišpendlil k zemi.

Leţela jsem břichem na zemi a kopala nohama. Byl hrozně těţký! Ucítila jsem něco

studeného a ostrého na krku.

„Nehýbej se a nekřič nebo je po tobě. Pomalu vstaň a běţ do auta.“ Ten hlas! Byl mi

hrozně povědomý, ale kdyţ jsem se na muţe otočila, měl stejnou masku jako na fotce. Vedl

mě k autu. Opatrně jsem vytáhla mobil a vytočila Ramirezovo číslo. Bylo na rychlé volbě,

takţe to šlo i v kapse. Vzal to hned a ozvalo se oslovení. Vrah to naštěstí neslyšel.

13

„Jsi tak tupá!“ nadával mi, „kdybys neotevřela ten případ, mohl jsem tě nechat na ţivu. Ale

ne, Melbourneová do toho prostě musí rýpat! Ten debilní foťák! Úplně jsem na to zapomněl.“

Konečně se mi vybavil ten hlas.

„Člověk by řekl, ţe kdyţ ses tak pečlivě zbavil těla, nezapomeneš na něco tak

triviálního jako jsou psychopatické fotky ve foťáku, Troyi,“ řekla jsem pevným hlasem, i

kdyţ jsem se celá třásla.

„Nikdy se neměl dostat na veřejnost. Někdo mi ho ukrad a já uţ ho nikdy nenašel. A

věř mi, hledal jsem.“

„Ale proč? Proč jsi zabíjel Roryho? Ten kluk neudělal nic špatného!“

„No právě. Zlatý chlapec. Všichni ho měli rádi a mě nikdo nikdy nebral váţně.

Přestalo mě to bavit, a tak jsem ho zabil. Kdo by nezdokumentoval poráţku úţasného

Roryho?“ Začalo mi to pomalu docházet. Troy byl jeho bratranec! Nikdy jsem si to

neuvědomila, ale vzpomněla jsem si, ţe mi táta něco takového říkal.

Zastavil a vystoupili jsme z auta. Kupodivu jsme nejeli daleko. Snad Ramirez přijede

brzo. Měla jsem na telefonu zapnutou tu věcičku k lokalizaci. Za nedlouho jsem díkybohu

uslyšela sirény. Troy tak nadšený nebyl.

„Ty tupá krávo! Tys zavolala poldy,“ prohledal mi kapsy a vytáhl mobil. Hodil s ním

o zem a pro jistotu na něj dupl. Ale to uţ se objevil Ramirez a mířil na něj zbraní. A hele,

přivedl i zálohy. Úlevně jsem si oddychla, ale Troy mě chytnul a přiloţil mi nůţ ke krku.

Sakra. Ramirez ztuhl. Za něj naběhli další dva poldové, které jsem neznala.

„Váţně to chceš udělat?“ zeptal se posměšně Troy, „přijdeš tady o svou stáţistku.

Nech mě jít a ona se doţije příštího dne.“ Fuj, ten chlap byl nechutný. Jak jsem ho mohla mít

ráda? Nashromáţdila jsem v sobě všechen adrenalin. Všechnu zlost. Byla jsem tak

rozzlobená! Troy mě celý můj ţivot klamal. Mě i mého tátu. Byl to vrah! Na mé výchově se

podílel vrah. Díky tomu vzteku jsem měla dost síly, aby ho to bolelo, kdyţ jsem mu vrazila

loket do břicha. Uhnul. Nůţ mě trochu škrábl do krku, ale zabralo to. Bolestí se předklonil a já

mohla uskočit. Poldové se na něj vrhli, srazili ho k zemi a nasadili mu pouta. Kdyţ ho

odvezli, přišel ke mně Ramirez.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě a zadíval se na krk.

„Jasně. Měla jsem uţ horší škrábance.“ Odolala jsem touze promnout si krk. „Chytili

jsme vraha!“ zakřičela jsem vesele a objala ho. Bylo to trochu trapné, ale měla jsem takovou

radost. Vyřešila jsem případ. No, tak trochu…

Další den mi na pevnou linku volal Ramirez a sdělil mi, ţe byl u Williamsových. Byli

šťastní, ţe se případ jejich syna vyřešil. Konečně mají klid. Sice teď ztratili dalšího člena

rodiny, ale můţou v klidu spát, kdyţ je teď vrah chycený. Na oslavu jsem vzala svůj starý

digitální foťák a šla se projít do letního Moose Creek.