1.2 Případ práva průchod přes indické území (Portugalsko v. Indie), MSD 12/4/1960

Tématický okruh: vznik obyčejových pravidel, existence bilaterálního obyčeje

Portugalské území Daman na indickém poloostrově zahrnovalo – kromě pobřežního území – rovněž dvě části zcela obklopené indickým územím, enklávy Dadra a Nagar-Aveli. Portugalsko získalo tato území již v 18. století. Tato situace byla Velkou Británií tolerována. Po získání nezávislosti respektovala tuto situaci rovněž Indie. V roce 1945 došlo v obou enklávách ke vzpouře. Indie poté odmítla nadále povolovat průchod portugalským vojenským složkám a civilním představitelům státní portugalské správy přes své území do enkláv. Portugalsko se obrátilo na MSD a položilo mu otázku existence práva průchodu přes indické území, bez kterého byla znemožněna komunikace mezi těmito enklávami navzájem a mezi nimi a Damanem.Portugalsko požadovalo právo průchodu přes indické území v rozsahu nezbytném pro výkon svrchovaných práv nad enklávami a tvrdilo, že Indie má povinnost vykonávat své právo kontroly a regulace nad průchodem přes své území jen v takovém rozsahu, aby nebránila výkonu svrchovaných práv Portugalska. Portugalsko opíralo své právo průchodu o místní obyčej, ustanovený na základě dlouhodobé praxe (Velká Británie povolila Portugalsku průchod přes své území již na počátku 19. století). Indie popírá tuto argumentaci s tím, že žádný obyčej nemůže vzniknout pouze mezi dvěma státy. Soud posoudil následující spor a uvedl:

Portugalsko žádá právo průjezdu... v rozsahu nutnému pro vykonávání jeho svrchovanosti nad enklávami, podléhající indickému právu regulace a kontroly nad požadovaným průjezdem a bez jakýchkoli výsad ve prospěch Portugalska. Dále tvrdí, že Indie má povinnost vykonávat své právo regulace a kontroly tak, aby nebránila průjezdu nezbytnému k výkonu portugalské svrchovanosti nad enklávami.

Pokud se týče portugalské žádosti práva průjezdu, jak jej formulovala na základě místního obyčeje, existuje námitka ve prospěch Indie, že žádný místní obyčej nemůže vzniknout pouze mezi dvěma státy. Je těžké porozumět, proč počet států, mezi kterými může vzniknout na základě dlouhodobé praxe místní obyčej, musí být nezbytně větší než dva. Soud neshledává žádný důvod, proč dlouhodobě trvající praxe mezi dvěma státy, jimi uznávaná jako úprava svých vztahů, by neměla tvořit základ vzájemných práv a povinností mezi dvěma státy.

Soud... usuzuje, že ohledně soukromých osob, státních úředníků a zboží vůbec, existovala během britského a po-britského období stálá a jednotná praxe, dovolující volný průjezd mezi Damanem a enklávami. Tato praxe pokračovala více než jeden a čtvrt století neovlivněna změnou režimu, pokud se týče zásahu do oblasti, který nastal, když se Indie stala nezávislou, Soud je se zřetelem na všechny okolnosti případu přesvědčený, že praxe byla státy přijata za právo a dala vzniknout vzájemným právům a povinnostem...Pokud se týče armády, vojenské policie, zbraní a munice, je postoj odlišný... Během britského a po-britského období, portugalská armáda a vojenská policie neprojížděla mezi Damanem a enklávami na základě práva, a tak po roce 1878 mohly být takovéto průjezdy uskutečněny až s předcházejícím povolením Británií a později Indií, buď v souladu s přijatou vzájemnou dohodou, nebo v jednotlivých případech. S přihlédnutím k zvláštním okolnostem tohoto případu, nutnost povolení předcházejícího průjezdu by mohla založit, před zraky soudu, odmítnutí průjezdu jako právo. Praxe dokazuje, že územní výsost měla plnou moc vzít zpět či odmítnout povolení. Argumentace, že povolení bylo vždy uděleno, podle názoru Soudu, nemá vliv na právní stav.

1

Na základě uvedených důvodů vyslovil MSD názor, že Portugalsko nebylo na základě obyčeje oprávněno k průchodu vojenských a ozbrojených složek přes indické území (poměr hlasů 8:7).

1.3 Diplomatický azyl (Kolumbie v. Peru), MSD 20/11/1950

Tématický okruh: vznik obyčejových pravidel, partikulární obyčej

Po neúspěšném povstání v Peru v roce 1948 byl na jednoho z jeho vůdců, Haya de la Torre, peruánského státního občana, vydán zatykač a Haya de la Torre byl obžalován z trestného činu za účast na povstání. Kolumbijská ambasáda v Limě mu poskytla azyl. Kolumbie se pokoušela najít pokojný způsob, který by umožnil Hayovi de la Torre odchod ze země, ale Peru to odmítlo. Kolumbie předložila tento případ MSD s žádostí, aby rozhodl, že:Kolumbie jako země, která azyl poskytuje, je oprávněna posoudit povahu činu pro účely zmíněného azylu (to znamená v tomto případě určit, zda se jedná o politický trestný čin či nikoliv). Na podporu svého tvrzení argumentovala americkým partikulárním právem obecně a smluvním právem (Montevidejské úmluvy z roku 1933 a 1939).Soud posoudil oprávněnost kolumbijského argumentu následovně:

Kolumbijská vláda se nakonec dovolává... údajného regionálního či místního obyčeje vlastního Latinsko-Americkým státům.

Strana, která se opírá o obyčej tohoto druhu, musí prokázat, že tento obyčej vznikl takovým způsobem, že se stal závazným pro další účastníky. Kolumbijská vláda musí dokázat, že pravidlo, kterého se dovolává, je v souladu se stálým a jednotným zvykem vykonávaným státy o nějž jde a že tento zvyk je vyjádřením práva státu poskytnout azyl a povinností spočívající na místním státu. Toto vyplývá z článku 38 Statutu Soudu, který odkazuje na mezinárodní obyčej „jakožto důkaz obecné praxe uznávané za právo“.

...Kolumbijská vláda poukazuje na velké množství případů, ve kterých byl diplomatický azyl vskutku udělený a respektovaný. Ale toto neprokazuje, že údajné pravidlo jednostranného a definitivního posouzení bylo použito, nebo... že to bylo, bez ohledu na obvyklé dohody, použito státy poskytujícím azyl jako právo které jim přísluší a je respektováno místním státem jako povinnost spočívající na něm a ne jenom z důvodů politické prospěšnosti. Skutečnosti dané na vědomost Soudu odhalily tak mnoho neurčitosti a rozpornosti, tak mnoho výkyvů a nesouladů ve výkonu diplomatického azylu i v oficiálních názorech vyjádřených při různých událostech bylo tak mnoho rozporností v prudkém sledu úmluv o azylu, ratifikovaných některými státy a odmítnutých jinými, a praxe byla natolik ovlivněna zvažováním politické prospěšnosti v různých případech, že v nich všech není možné rozpoznat jakoukoliv stálost a jednotnost použití, přijatých jako právo, pokud se týče údajného pravidla jednostranného a definitivního posouzení zločinu.

Soud proto nemůže prohlásit, že Kolumbijská vláda prokázala existenci takovéhoto obyčeje. Ale i kdyby bylo možné předpokládat že takovýto obyčej existoval mezi určitými Latinsko-Americkými státy, nemohl by být použit vůči Peru, které se svým postojem od něj drží daleko, naopak ho odmítlo upuštěním od ratifikace Montevidejských úmluv z roků 1933 a 1939, které jako první zahrnovaly pravidla týkající se posouzení zločinů ve věcech diplomatického azylu.

2

1.9 Případ Bernadotte, MSD 11/04/1949

Tematický okruh: subjektivita mezinárodních organizací, náhrada škody, implicitní pravomoci (iplied powers)

Dne 17.září 1948 byl hrabě Bernadotte, švédský občan, zabit skupinou teroristů, která působila v nové části Jeruzaléma (New City). New City byla tehdy pod kontrolou izraelského státu. Hrabě Bernadotte pracoval v oblasti jako zprostředkovatel OSN (Chief United Nations Truce Negotiator). Po jeho smrti se Generální tajemník OSN obrátil na MSD s otázkou, jaká opatření ze strany OSN přicházejí v daném případě v úvahu.

První otázka položená soudu:V případě agenta Spojených národů ve výkonu jeho povinností, kdy utrpěl zranění za okolností zahrnujících odpovědnost státu, mají Spojené národy jako Organizace oprávnění vznést mezinárodní nárok proti vládě oprávněné de iure nebo de facto k získání reparační povinnosti v ohledu k újmě způsobené a) Spojeným národům b) oběti nebo osobám oprávněným skrze ni?Subjekty práva v jakémkoli právním systému nejsou nutně identické ve své povaze nebo v rozsahu jejich práv a jejich povaha záleží na potřebách společenství. V historii, vývoj mezinárodního práva byl ovlivněn požadavky mezinárodního života a zvyšování pokroku v kolektivním jednání států nechalo vzniknout v mnoha příkladech jednání na mezinárodní úrovni jistým entitám, které nejsou státy. Tento vývoj kulminoval v červnu 1945 založením mezinárodní organizace, jejíž cíle a principy jsou specifikovány v Chartě Spojených národů. Ale k dosažení těchto konců je mezinárodní subjektivita nepostradatelná.Podle názoru soudu, Organizace měla v úmyslu vykonávat a požívat práva a ve skutečnosti je vykonává a požívá, funkce a práva, která mohou být pouze vysvětlena na základě vlastnictví vysoké míry mezinárodní subjektivity a oprávněním jednat na mezinárodní úrovni. V současnosti nejvyšší druh mezinárodní organizace by nemohl vykonat záměry jeho zakladatelů, jestliže by byl zbaven mezinárodní subjektivity. Nutno přiznat, že členové svěřením jistých funkcí a průvodní povinností a odpovědností oblékly toto do kompetence, která by zrušila znemožnění těchto funkcí.V souvislosti s tím soud došel k názoru, že Organizace je mezinárodní osobou. To není stejné jako říci, že je to stát, který to jistě není nebo jeho právní subjektivita a práva a povinnosti jsou stejné jako státu. Ještě méně je to stejné, jako kdyby se řeklo, že je to „superstát“, cokoli ten výraz může znamenat. Dokonce to neimplikuje, že všechna jeho práva a povinnosti musí být na mezinárodní úrovni o nic víc, než že všechna práva a povinnosti státu musí být na této úrovni. Znamená to, že je to subjekt mezinárodního práva a je schopný vlastnit mezinárodní práva a povinnosti a že má subjektivitu k zachování jeho práv na vznesení mezinárodních nároků.

Další otázka je, zda suma mezinárodních práv Organizace zahrnuje práva ke vznesení druhu mezinárodního nároku popsaném v Žádosti o názor. To je nárok proti státu k získání reparace v ohledu na škodu způsobenou zraněním agenta Organizace v průběhu výkonu jeho povinností. Vzhledem k tomu, že stát vlastní celková mezinárodní práva a povinnosti rozpoznaná mezinárodním právem, práva a povinnosti entity jako je Organizace musí záležet na jejích cílech a funkcích, jak je specifikováno nebo implikováno v jeho konstituujících

3

dokumentech a rozvíjeno praxí. Funkce Organizace jsou takového charakteru, že nemohou být efektivně zrušeny, jestliže zahrnují souběžnou žalobu na mezinárodní úrovni, 58 nebo více cizích úřadech a soud dovozuje, že členové obdařily Organizaci subjektivitou vznést nároky, když nutné zrušením jeho funkcí…Charta výslovně neudělila Organizaci subjektivitu k zahrnutí do jejího nároku na reparaci škodu způsobenou oběti nebo osobám oprávněným skrze ni. Soud musí proto začít enquiring, zda opatření Charty, týkající se funkcí Organizace a části představovaná jejími agenty ve výkonu těchto funkcí, implikuje pro Organizaci moc poskytovat jejím agentům limitovanou ochranu, která by spočívala na vznesení nároku na reparaci za škodu utrpěnou za takových okolností. Podle mezinárodního práva Organizace se musí domnívat, že má takovou moc, která ačkoli není výslovně zajištěna Chartou, je jí udělena implikací, jak je podstatné k výkonu jejích povinností. Tento princip byl aplikován Stálým dvorem mezinárodní spravedlnosti na Mezinárodní organizaci práce v jeho Poradním názoru č.13 z 23.června 1926 a musí být aplikován na Spojené národy.Přihlížejíc k jejím cílům a funkcím už zmiňovaným, Organizace to může shledat důležitým a ve skutečnosti to shledala důležitým, svěřit svým agentům důležité mise k vykonávání v přidělených částech světa. Mnoho misí, z jejich povahy, zahrnuje neobvyklé nebezpečí, jemuž osoby nejsou normálně vystaveny. Z tohoto důvodu zranění způsobená agentům za těchto okolností se někdy přihodí takovým způsobem, že jejich národní stát by nebyl oprávněn vznést nárok na reparaci na poli diplomatické ochrany nebo by se k tomu necítil oprávněn. Obojí zajišťuje efektivní a nezávislý výkon těchto misí a poskytnutí efektivní podpory agentům, Organizace jim musí zřídit adekvátní ochranu.

V posuzování tohoto aspektu otázky 1 (a) a (b) je důležité uchovat na mysli důvody, které vedly soud k tomu dát kladnou odpověď, když druhá strana stát je členem Organizace. Bylo nyní ustaveno, že Organizace má subjektivitu vznést nároky na mezinárodní úrovni a že vlastní právo funkční ochrany v ohledu na agenty. Tady je soud opět autorizován předpokládat, že utrpěná škoda zahrnuje odpovědnost státu a ten není volán k vyjádření názoru nad různými způsoby jak může být zavázán. Zároveň je otázka, zda Organizace má subjektivitu vznést nárok proti státu na náhradu s ohledem na škodu, nebo zda naopak, tento stát, když není členem, je oprávněn ke vznesení námitky, že Organizace postrádá subjektivitu ke vznesení mezinárodního nároku. V tomto bodě názor soudu je, že 50 států, reprezentujících velkou většinu členů mezinárodního společenství má sílu v konformitě s mezinárodním právem nechat vzniknout entitu, vlastnící objektivní mezinárodní subjektivitu a jen subjektivitu uznávanou jimi samotnými společně se subjektivitou k vznesení mezinárodního nároku.Soud odpověděl na otázku 1 (a) jednomyslně a na 1 (b) 11 hlasy ku 4 kladně.

1.11 Případ Korfského kanálu (Velká Británie vs.Albánie), MSD 09/04/1949

Tematický okruh: odpovědnost státu, náležitá opatrnost (due diligence), hranice svépomoci.

V květnu roku 1946 byly britské lodě při průjezdu Korfským kanálem ostřelovány albánským vojskem. VB protestovala u albánské vlády a dovolávala se práva na svobodný průjezd průlivem podle mezinárodního práva. Albánská vláda uvedla, že cizí vojenské a obchodní lodě nemají právo projíždět albánskými teritoriálními vodami bez předchozího oznámení a povolení ze strany albánských orgánů. V říjnu 1946 byla k průjezdu korfským kanálem vyslána eskadra britských válečných lodí. V zápětí narazila na miny a některé z nich byly těžce poškozeny a došlo ke ztrátám na životech. O tři týdny později byly do průplavu vyslány britské lodě, které odstranily 22 min. V říjnu 1944 byl kanál prohledán britským loďstvem a

4

nebyly nalezeny žádné miny. V lednu a únoru roku 1945 byl kanál znovu prohledán a opět nebyly nalezeny žádné miny.Došlo ke sporu mezi Velkou Británií a Albánií o odpovědnosti Albánie za škodu a ztrátu na životech způsobenou výbuchy a o případné povinnosti k náhradě škody. Hlavním britským argumentem bylo, že miny byly položeny mezi květnem a říjnem 1946 se souhlasem albánské vlády a že Albánie nedostála své povinnosti zajistit pokojný průjezd přes mezinárodní vodní cesty. Albánie namítala, že Velká Británie porušila územní nedotknutelnost Albánie tím, že vyslala k průjezdu průlivem vojenské lodě bez předchozího povolení a svévolně z něj odstranila miny.

Je jasné, že znalost uložení min nemůže být přisuzována albánské vládě pouze z toho důvodu, že minové pole objevené v albánských teritoriálních vodách způsobilo výbuchy, jejichž obětmi se staly britské válečné lodě. Je pravda, že mezinárodní praxe ukazuje, že stát na jehož území nebo v jehož vodách se stal akt odporující mezinárodnímu právu, může být volán k vysvětlení. Je také pravda, že stát se nemůže vyhýbat takovému požadavku, omezujíc se na odpověď, že byl neinformovaný o okolnostech aktu a jeho původců.Ale z toho se nemůže vyvozovat pouze fakt, že stát vykonávající kontrolu nad svým územím a vodami nutně musí vědět o každém protiprávním činu, stejně jako o jeho původcích. Tento fakt sám a odděleně od okolností nezahrnuje ani prima facie odpovědnost ani přenesení důkazního břemena. Tento nepřímý důkaz je přípustný ve všech systémech práva a jeho užívání je potvrzeno mezinárodními rozhodnutími. Musí se brát na zřetel, když je to založeno na sérii faktů spojených dohromady a vedoucích v logický závěr… Ze všech faktů a pozorování zmíněných výše, soud usuzuje, že uložení minového pole, které způsobilo výbuchy 22. 10. 1946, nemohlo být provedeno bez vědomí albánské vlády.Závazky úřadujících albánských autorit se skládaly z úředních oznámení o právu lodí obecně, o existenci minového pole v albánských teritoriálních vodách a výstraze k blížícím se britským lodím o bezprostředním nebezpečí, které hrozí minovým polem. Takové závazky nejsou ukotveny v Haagské konvenci z roku 1907 č. VIII., která se aplikuje v čase války, ale na obecných a dobře známých principech, jmenovitě: základní ohledy na humanitu, dokonce víc v míru než války, princip svobody mořské komunikace a závazek každého státu vědomě nedovolit, aby jeho území bylo použito pro akty v rozporu s právy jiných zemí.Musí být vyvozeno, že položení min, jakéhokoli bylo data, bylo provedeno v době, kdy Albánie prováděla dozor nad úžinou. Pokud by se předpokládalo, že se to konalo v posledním možném okamžiku … jediný úsudek k vyvození by bylo obecné sdělení … bylo by složité, možná dokonce nemožné. Ale to by samozřejmě neochránilo albánské autority od provedení, jak měly udělat, všech důležitých kroků k varování lodí blízko nebezpečné zóny. Ve skutečnosti albánské autority se nepokusily o nic k odvrácení katastrofy.To je názor soudu, obecně známý a v souladu s mezinárodním obyčejem, že státy v době míru mají právo poslat své válečné lodě přes úžinu používanou pro mezinárodní plavbu mezi dvěmi částmi moře bez předchozí autorizace pobřežního státu, jestliže průchod je pokojný. Pokud jinak nestanoví mezinárodní úmluva, není právo pobřežního státu zastavit takový průchod úžinou v době míru.Zmocněnec Velké Británie ve svém projevu na odpověď blíže specifikoval „operaci retail“ mezi metody sebeochrany a sebepomoci. Soud nemůže připustit tuto ochranu. Mezi nezávislými státy respektování územní suverenity je základ mezinárodních vztahů. Soud poznává, že albánská vláda pochybila ve výkonu svých povinností po explozích a zdržovací povaha jejích diplomatických nót je polehčující okolnost k akci vlády VB. Ale k zajištění respektování mezinárodního práva, soud musí prohlásit, že jednání britského loďstva založilo porušení albánské suverenity.

5

Toto prohlášení je v souladu s požadavkem vzneseným Albánií a je pro ni přijatelnou satisfakcí.

Odlišné stanovisko soudce Krylova:

Nalézajíc, že nebylo dokázáno, že Albánie mlčky schválila položení min nebo věděla o jejich přítomnosti, soudce Krylov pokračuje:Ale možná je to případ, kdy albánské autority měly vidět nebo slyšet operaci pokládání min? K odpovědi na tuto otázku, podle mého názoru, kladně by bylo nalézt albánskou odpovědnost za teorie viny. Beru v úvahu, že termíny římského práva a současně občanského a trestního práva mohou být použity v mezinárodním právu, ale s jistou pružností a bez dělání příliš jemných rozdílů. Není potřeba přenést rozdíly, které někdy potkáváme v jistých systémem vnitrostátního práva, do systému mezinárodního práva. Je potom možné nalézt mezinárodní odpovědnost Albánie v případě viny? Může být argumentováno, že Albánie selhala ve výkonu péče (diligence) požadované mezinárodním právem k ochraně před položením min v Korfském kanálu? Může být trváno na tom, že mezinárodní právo zahrnuje závazek pro pobřežní stát k ochraně před položením min v jeho teritoriálních vodách? Nemyslím si to. Přesto jak dokonale může být organizováno sledování pobřeží pobřežním státem, tajné položení min nemůže být považováno za nemožné, zvláště, když se může dodat, že v době míru pobřežní hlídky nejsou ve stavu permanentní připravenosti. Ale historie námořní války přináší mnoho příkladů tajného položení min.Tady mám jednu poznámku. Odpovědnost státu v důsledku mezinárodního porušení práva předpokládá přinejmenším vinu na straně státu. Nemůže být nalezena mezinárodní odpovědnost státu argumentem, že akt, z kterého je stát obviněn se stal v jeho teritoriu - územním, mořském nebo vzdušném. Nemůže se přenést teorie risku, která se vyvinula ve vnitrostátním právu některých států, do oblasti mezinárodního práva. Za účelem nalezení odpovědnosti státu musí být předpoklad viny. Obracím se na slavného anglického autora Oppenheima. V jeho díle o mezinárodním právu píše, že koncepce mezinárodního provinění předpokládá, že stát jednal úmyslně a ve zlém úmyslu, nebo v případech jednání se zaviněnou nedbalostí. V pohledu předchozího a dlužícího neadekvátnost důkazů předložených Brity, nejsem schopen dosáhnout výsledku, že Albánie byla zodpovědná za výbuchy, které se staly 22.10.1946 v albánských vodách. Nemůžeme zatratit stát na základě možnosti. K založení mezinárodní odpovědnosti musí být jasné a nezpochybnitelné důkazy. V tomto případě chybí.

Odlišné stanovisko soudce Azeveda:Předpoklad viny je vždy proměnlivý a podstupuje pomalý proces vývoje; pohybování se od klasických prvků nerozvážnosti a nedbalosti, blíží se k systému objektivní odpovědnosti; a to vedlo některé dnešní autory k popření, že vina je definitivně oddělena v ohledu k teorii založené pouze na riziku.

1.12 Nikaragua versus USA, MSD 27/06/1986

Tématický okruh: donucení v MP, sebeobrana. použití síly. princip nevměšování

V roce 1984 zažalovala Nikaragua před Mezinárodním soudním dvorem v Haagu Spojené státy americké pro porušení mezinárodního práva. Dle jejího tvrzení k němu došlo užitím síly proti Nikaragui a dále vměšováním se do nikaragujských vnitřních záležitostí. Ze strany USA se jednalo konkrétně o podporu povstalců usilujících o svržení nikaragujské vlády, zaminování přístavů, ekonomické sankce a jiné vojenské a polovojenské akce USA.

6

Nikaragua se odvolávala na porušení článku 2, odst. 4 Charty OSN a mezinárodního práva obyčejového, které zakazuje hrozbu nebo použití síly proti územní svrchovanosti a celistvosti jiného státu, a obyčejového pravidla o zákazu vměšování se do vnitřních záležitostí druhých států.

Zásada nepoužití sílySoud konstatuje, že obě strany pohlížejí na principy k použití síly inkorporované do Charty OSN (čl.2) jako korespondující s těmi v obecném mezinárodním právu: čl.2/4 – Všichni členové se zdrží v mezinárodních vztazích hrozby nebo použití síly proti územní integritě nebo politické nezávislosti jakéhokoli státu nebo jiných způsobů neslučitelných s účely Charty OSN.

Soud avšak uspokojuje, že existuje v obyčejovém právu opinio iuris zavazující pro takové zdržení se. Takové opinio iuris může být vydedukováno z chování stran a chování států vůči jistým rezolucím VS a zejména k rezoluci 2625 (XXV) nazvané „Deklarace zásad mezinárodního práva týkající se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy“. Účinek souhlasu s textem takové rezoluce nemůže být považován pouze za „opakování a objasnění“ smluvního závazku z Charty .. může být považován za přijmutí platnosti pravidla .. deklarovaného rezolucí. Zásada nepoužití síly .. může tedy být považována za zásadu obecného mezinárodního práva.

Vyjímka ze zákazu použití síly – výkon práva na sebeobranu a práva kolektivní sebeobrany: .. soud poznamenává, že v jazyku čl. 51 Charty OSN, že zkladní právo, které má každý stát v případě ozbrojeného útoku, je jak právo na kolektivní tak na individuální sebeobranu. Tak Charta sama potvrzuje existenci práva na kolektivní sebeobranu v obecném mezinárodním právu... státy nemají právo kolektivní ozbrojené odpovědi na jednání, která nekonstituují ozbrojený útok.

Vymezení pojmu ozbrojený útok:Může být považováno za odsouhlasené, že ozbrojený útok musí být považován za takový, který zahrnuje nejen pouhou akci ozbrojených sil přes mezinárodní hranici, ale také vyslání by or on behalf ozbrojených skupin, žoldáků, kteří založí akty ozbrojené síly proti jinému státu, takové závažnosti, že způsobí ozbrojený útok řízený běžnými silami, nebo jejich podstatný zásah. Tento popis, obsažený v čl.3 §g definice agrese připojený k rezoluci VS 3314 (XXIX), odráží obecné mezinárodní právo.

Použití síly proti třetímu státu:.. pro stát použití síly proti jinému státu na základě toho, že stát spáchal protiprávní akt síly proti třetímu státu, je považován za protiprávní, s vyjímkou pouze když protiprávní akt vyprovokoval ozbrojený útok jako odpověď.

Princip kolektivní sebeobrany:.. je také jasné, že je to stát, který je obětí ozbrojeného útoku, kdo musí deklarovat, že byl napaden. Není pravidlo obecného mezinárodního práva dovolující jinému státu vykonávat právo kolektivní sebeobrany na základě svého zhodnocení situace... soud shledává, že v obecném mezinárodním právu není pravidlo dovolující výkon kolektivní sebeobrany bez žádosti státu, který se považuje za oběť ozbrojeného útoku.

Zákaz zasahovat do vnitřních či vnějších záležitostí jiného státu:

7

Tento princip .. není jako takový upřesněn v Chartě. Ale nikdy nebylo zamýšleno, aby Charta vtělila psané potvrzení každého podstatného principu mezinárodního práva. Existence opinio iuris u principu neintervence je opřen o založenou a skutečnou praxi.Tento princip se odrazil v mnoha deklaracích .. např. v Deklaraci schválené rezolucí 2625 (XXV): .. Žádný stát ani skupina států nemá právo intervenovat, přímo nebo nepřímo, z jakéhokoli důvodu, do vnitřních nebo vnějších záležitostí jakéhokoli státu. Tudíž, ozbrojená intervence a všechny jiné formy intervence nebo útočné hrozby proti charakteru státu nebo proti jeho politickým, ekonomickým nebo kulturním prvkům, jsou porušením mezinárodního práva.Prvek donucení, který definuje a formuje podstatu zakázané intervence, je částečně pochopitelný v případě intervence, která použije sílu jak ve formě vojenské akce, tak nepřímo podporou rozvratných a teroristických ozbrojených aktivit v jiném státu. Rezoluce VS 2625(XXV) rovná pomoc takového druhu s užitím síly státu, když se to stane v jiném státě za hrozbu nebo použití síly. Tyto formy jednání jsou tedy protiprávní ve světle obou principů nepoužití síly a neintervence.Musí se posoudit, zda může být náznak praxe takového druhu obecného pravidla pro státy intervenovat, přímo nebo nepřímo, s nebo bez ozbrojené síly, pro podporu vnitřní opozice v jiném státě, jejíž příčinou jsou důvody politické a morální povahy... aby se vytvořilo nové obyčejové právo, musí případy vytvořit nejen dostatečnou praxi, ale musí být provázeny opinio iuris sive necessitatis ..… soud.. shledává, že takové pravidlo intervence pro podporu jakékoli opozice v jiném státě, existuje v současném mezinárodním právu. Akty konstitující porušení obecného principu neintervence by také, pokud přímo zahrnují použití síly, konstituovaly porušení principu nepoužití síly ..

Závěry:Z větší části stížnosti Nikaragui byly na použití síly proti ní USA. Z aktů, které soud shledal, že jsou přičítány vládě USA, následující jsou v tomto ohledu přípustné:

položení min v teritoriálních a vnitřních vodách Nikaragui v roce 1984 jisté útoky na Nikaragujské přístavy, ropná zařízení a námořní základny

USA spáchaly prima facie porušení principu nepoužití síly podporou proti Nikaragui, organizováním nebo podporováním organizace ozbrojených skupin .. pro proniknutí na území jiného státu a účastí na aktech civilních sporů v jiném státě podle pojmů rezoluce VS 2625 (XXV). Z pohledu soudu, protože zbrojení a trénování druhé strany může být považováno za hrozbu nebo použití síly proti Nikaragui, není to tak ale ve všech případech podpory dané vládou USA. Soud považuje pouhé dodávání kapitálu druhé straně, netvoří samo použití síly.S ohledem na El Salvador soud shledává, že je přesvědčen, že mezi červnem 1979 a začátkem roku 1981 přerušovaný tok zbraní směřoval na území Nikaragui k ozbrojené opozici. Soud avšak není přesvědčen, že podpora dosáhla salvadorské ozbrojené opozice do začátku roku 1981 nebo, že vláda Nikaragui byla odpovědná za jakýkoli tak zbraní v dané době. Dokonce, když přijmeme, že dodávky zbraní opozici mohou být považovány za přisuzované vládě Nikaragui k ospravedlnění prosby o právo kolektivní sebeobrany v obecném mezinárodním právu, opatření zbraní opozici v jiném státě zakládá ozbrojený útok na takový stát.Výkon práva kolektivní sebeobrany předpokládá, že se ozbrojený útok stal; a je evidentní, že obětí je stát .. Je evidentní, že pokud si oběť přeje příchod jiného státu na pomoc ve výkonu práva kolektivní sebeobrany, vyjádřila by výslovný požadavek. Soud nevidí žádný důkaz, že chování těchto států bylo odpovídající situaci.

8

Prohlášení a požadavek El Salvadora, zveřejněn poprvé v srpnu 1984, nepodporuje tvrzení, že v roce 1981 proběhl ozbrojený útok, který by odpovídal právnímu základu pro USA aktivity, které začaly v druhé polovině roku.Soud shledává, že v obecném mezinárodním právu není pravidlo dovolující výkon kolektivní sebeobrany bez požadavku státu, který se shledá obětí ozbrojeného útoku.K otázce nezbytnosti, soud poznamenává, že prostředky USA z prosince 1981 nemohou být považovány za nezbytnost, ospravedlňující akci USA proti Nikaragui na základě podpory dané Nikaraguou ozbrojené opozici v El Salvadoru … tyto prostředky byly dány a začaly účinkovat několik měsíců po ofenzívě ozbrojené opozice proti vládě El Salvadoru, která byla potlačena a akce opozice zredukovány do důsledku. .. Bylo možné eliminovat nebezpečí bez angažování se USA… Zda byla nebo nebyla pomoc druhé straně kriteriem přiměřenosti, soud nemůže považovat USA aktivity vztahující se k zaminování přístavů v Nikaragui a útokům na ně, ropná zařízení … jako uspokojující kriterium.Soudu se zdá být jasné, co USA zamýšlela podporou druhé strany, donutit vládu Nikaragui k respektování věcí, které si každý stát rozhoduje sám na základě principu suverenity, a za druhé úmyslem druhé strany bylo svrhnout současnou vládu Nikaragui.Soud proto shledává, že podpora daná USA na konci září 1984 vojenským a polovojenským aktivitám proti Nikaragui, finanční pomocí, výcvikem, dodávkami zbraní … založilo porušení principu neintervence.Nikaragua trvá na tom, že USA je odpovědná za nepřímou formu intervence do jeho vnitřních záležitostí, stejně jako za znevýhodnění Nikaragui některými ekonomickými akcemi.Soud nemůže hledět na takové ekonomické akce jako na porušení obyčejového pravidla neintervence.… položením min USA porušilo svůj závazek neintervenovat podle obyčejového mezinárodního práva.

1.14 Případ Gabčíkovo - Nagymaros

Tematický okruh: právo mezinárodních smluv

Dunaj je druhou největší řekou Evropy a tvoří hranici mezi Maďarskem a Slovenskou republikou. V roce 1977 uzavřelo Maďarsko a Československá socialistická republika smlouvu o vybudování a provozu systémů hrází na části toku Dunaje mezi Gabčíkovem a Nagymaros. Jednalo se o úsek dlouhý přibližně 200 km. Obě strany se ve smlouvě zavázaly, že se napříště dohodnou o využívání vodních zdrojů, energie, dopravy, zemědělství a o dalších otázkách, které by se mohly vyskytnout v souvislosti s výstavbou a provozem vodního díla Gabčíkovo- Nagymaros. Dále se zavázaly k financování těchto projektů rovným dílem. Podle smlouvy mělo jít o vybudování dvou hrází, jedné u Gabčíkova a druhé u Nagymaros, které by tvořily jednotný a neoddělitelný systém („ a single and indivisible operational system of works“). Stavba měla sloužit k získávání hydroenergie, ke zlepšení vodní dopravy a k ochraně proti povodním. S realizací výstavby se začalo v roce 1978. Od počátku osmdesátých let, v souvislosti se změnou politické situace v Maďarsku, sílila v této zemi kritika projektu ze strany ekologických hnutí. Poukazovala na ekologické nebezpečí, které stavba představuje. Nakonec v červenci 1989 zastavilo Maďarsko práce na výstavbě hráze Nagymaros a rozhodlo se provést další ekologická šetření o dopadu stavby na přírodu. Československo proti tomuto kroku protestovalo a začalo zvažovat jiné varianty realizace stavby bez účasti Maďarska. Tak zvaná „varianta C“ předpokládala dokončení systému hrází

9

a vedení využívaného toku Dunaje jen na československém území. Poté, co bilaterální jednání nedospěla k dohodě, přistoupilo Československo k realizace varianty C. V květnu 1992 následovalo vypovězení smlouvy ze strany Maďarska.

Soud byl požádán , aby rozhodl, co jsou právní důsledky sdělení z 19. 5. 1992 o ukončení Smlouvy Maďarskem. Během řízení Maďarsko prezentovalo 5 argumentů k podpoře plnoprávnosti a tím účinnosti jeho sdělení o ukončení. Byla to existence stavu nutnosti, nemožnost splnění smlouvy, výskyt základní změny okolností, materiální porušení Smlouvy Československem a konečně vývoj nových norem Mezinárodního práva životného prostředí.Vídeňská konvence není přímo aplikovatelná na Smlouvu 1977 vzhledem k tomu, že oba státy ratifikovaly Konvenci pouze pro uzavření smlouvy. V důsledku toho pouze ta pravidla, která jsou deklaratorním obyčejovým právem, jsou aplikovatelná na Smlouvu 1977. Jak soud již uvedl výše (§46), je to případ v mnoha ohledech podle čl. 60 - 62 Vídeňské konvence, vztahující se na ukončení nebo suspenzi činnosti smlouvy.Smlouva 1977 neobsahuje žádné opatření vztahující se k jejímu ukončení. Stejně tak tam není žádný údaj, že strany zamýšlejí připustit možnost vypovězení nebo zpětvzetí. Naproti tomu Smlouva zakládá dlouhotrvající trvalý režim společných investic a společné činnosti. V důsledku toho strany na druhou stranu neuzavřely souhlas, že Smlouva může být ukončena pouze na limitovaných základech vyjmenovaných Vídeňskou konvencí.Soud bude trvat na tom, že přesto, že stav nutnosti byl nalezen, že existuje, není to základ pro ukončení Smlouvy. Může pouze být použit ke zproštění odpovědnosti státu, který přestal realizovat Smlouvu. Přestože toto bylo ospravedlněno, neukončuje to Smlouvu, Smlouva může být neúčinná tak dlouho, jak dlouho existují podmínky nutnosti , může být ve skutečnosti nečinná, ale pokud strany neukončily vzájemným souhlasem Smlouvu, existuje dál. Hned jak stav nutnosti skončí, povinnost podrobit se závazkům Smlouvy znovuožívá.Maďarsko deklarovalo, že nemohlo být „zavázáno splnit prakticky nemožný úkol, jmenovitě zkonstruovat systém přehrad ve vlastnictví území, který by způsobil nenapravitelné poškození životního prostředí“. Usuzuje se, že „květnem 1992 podstatný předmět smlouvy - společné ekonomické investice, které byly v souladu s ochranou životního prostředí a které byly činěny oběma stranami společně - trvale zmizely a smlouva se proto stala nemožnou splnit“. Z maďarského pohledu „předmět nepostradatelný k výkonu smlouvy“, jehož zmizení nebo zničení bylo požadováno čl. 61 Vídeňské konvence, nemusí být fyzický předmět, ale může také zahrnovat slovy Mezinárodní právní komise „právní situaci, která byla raison d´etre práv a závazků“.Slovensko tvrdí, že čl. 61 byl jediným základem uplatňování nemožnosti splnění jako základu pro ukončení, §1 tohoto článku jasně zamýšlí fyzické „zmizení nebo zničení“ předmětu a že v každém případě §2 předem zabraňuje uplatnění nemožnosti „ jestliže nemožnost je výsledek porušení strany …. závazku podle smlouvy“.Maďarsko také spoléhalo na princip nemožnosti splnění, jak dáno čl. 61 Vídeňské konvence o smluvním právu. Maďarská interpretace znění čl. 61 avšak není v souladu s okolnostmi tohoto článku.Maďarsko tvrdilo, že podstatný předmět smlouvy - společné ekonomické investice, které byly v souladu s ochranou životního prostředí a které byly činěny oběma smluvními stranami společně - měly trvale zmizet a že smlouva se proto stala nemožnou ke splnění. Pro soud není důležité určit, zda termín „předmět“ v čl. 61 může být rozuměn také k zahrnutí právního režimu, což by muselo znamenat, že v příkladě takového režimu definitivně neskončil. Smlouva 1977 - a zejména její čl. 15, 19 a 20 - znamená, pokračovat v každém případě chováním vedoucím k požadovanému novému přepracování mezi ekonomickým a ekologickým imperativem. Soud by přidal, že jestliže společné využití investic nebylo déle

10

možné, protože Maďarsko neprovedlo většinu prací, ke kterým bylo zavázáno podle Smlouvy 1977.Maďarsko určilo množství „samostatných prvků“ představených v uzavření Smlouvy 1977, které mluví o podstatné změně. To zahrnovalo představu „sociální integrace“, pro kterou smlouva byla původně nositelem, ale která zmizela, „jednoduchý a nedílný operační systém“, který měl být přemístěn unilaterálním schématem, fakt, že základ plánovaných společných investic byl předělán náhlými nepředvídatelnými událostmi v obou státech směrem k tržní ekonomice; chování Československa, které změnilo „systém smlouvy“ na „neměnnou normu“ a konečně, transformace smlouvy v souladu s ochranou životního prostředí na „předpis na ekologickou katastrofu“.Maďarsko dál argumentovalo, že bylo oprávněno uplatňovat množství případů, které kumulativně by konstituovaly podstatnou změnu okolností. V tomto ohledu to stanovilo vážné změny politické povahy, projektové snížení ekonomické životaschopnosti, pokrok ekologických znalostí a vývoj nových norem a předpisy mezinárodního práva životního prostředí. Převažující politická situace byla jistě relevantní pro uzavření Smlouvy 1977, ale soud připomíná, že smlouva stanovila společný program investic pro produkci energie, kontrolu záplav a zlepšení plavby po Dunaji. Z pohledu soudu převažující politické podmínky nebyly proto úplně spojeny s předmětem a účelem smlouvy, konstituovaly podstatný základ souhlasu stran v měnícím se, radikálně upraveném rozsahu závazků ke splnění. Stejně držela zboží pro ekonomický systém v síle v době uzavření Smlouvy 1977. Vedle toho, přesto že odhadovaná ziskovost projektu se mohla projevit méně v roce 1992 než v roce 1977, neobjevuje se od záznamu před soudem, že by to bylo závazné ke snížení takového rozsahu, že smlouva závazků stran by se radikálně změnila stejně tak jako výsledek. Soud nepovažuje, že nový vývoj stavu znalosti životního prostředí a práva životného prostředí může, být považován za úplně nepředvídatelný. Co je víc, formulace čl. 15, 19 a 20, navrhovanými k ukotvení změn, umožněním pro strany účtovat takový vývoj a aplikovat je, když provádějí tyto opatření smlouvy.Změněné okolnosti dané předem Maďarskem jsou, z pohledu soudu, ne takové povahy, ani individuální ani kolektivní, aby jejich účinek mohl radikálně změnit rozsah závazků, které jsou jistě ke splnění v pořádku k provedení projektu. Podstatná změna okolností v době uzavření smlouvy musela konstituovat základ souhlasu stran, aby byl závazný smlouvou. Negativní a podmínečné znění čl. 62 Vídeňské konvence o smluvním právu jasně označuje, že stabilita smluvních vtahů požaduje, aby obhajoba podstatných změn okolností byla aplikována jen ve vyjímečných případech.Maďarsko tvrdilo, že Československo porušilo čl. 15, 19 a 20 Smlouvy odmítnutím vstoupení do jednání s Maďarskem za účelem přizpůsobení se Společnému smluvnímu plánu, novému vědeckému a právnímu vývoji hlídajícímu životní prostředí. Čl. 15, 19 a 20 zavazují strany společně na postupném základě příslušných opatření důležitých pro ochranu kvality vody, přírody nebo ryb.Čl. 15, 19 výrazně stanoví, že závazky, které obsahují, mají být prováděny ve smyslu specifikovaném Společným smluvním plánem. Neúspěch stran domluvit se na tomto smyslu nemohlo na základě záznamu před soudem, být přisouzeno jen jedné straně. Soud nenalezl dostačující důkaz k posouzení, zda Československo mělo důsledně odmítnout konzultaci s Maďarskem o žádoucnosti nebo nutnosti opatření pro záchranu životního prostředí. Záznam spíše ukazuje, že když obě strany vyjádřily v zásadě ochotu ujmout se bližších studií, v praxi Československo odmítlo nečinně přihlížet zastavení prací v Gabčíkovu a později na variantě C, když Maďarsko požadovalo zastavení jako prioritní podmínku vyšetřování životního prostředí, protože tvrdilo, že pokračování práce by uškodilo výsledku jednání. V tomto ohledu se může nechat stranou, že Maďarsko samo, zastavením prací v Nagymaros a Gabčíkovo, přispělo k vytvoření situace, která nebyla napomáhající k vedení úspěšných jednání.

11

Maďarský největší argument pro uplatnění materiálního porušení smlouvy bylo vytvoření a uvedení do činnosti varianty C. Jak soud nalezl v §79 výše, Československo porušilo smlouvu pouze, když zpronevěřilo vody Dunaje do mimojdoucího kanálu v říjnu 1992. Ve vytváření prací, které by vedly k uvedení do činnosti varianty C, Československo nejednalo protiprávně.V tomto ohledu, by mělo být zmíněno, že v souladu s maďarskou deklarací z 19. 5. 1992 ukončení smlouvy 1977 mělo nabýt účinnosti od 25. 5. 1992, což je jen o 6 dní později. Obě strany souhlasí, že čl. 65 - 67 Vídeňské konvence o smluvním právu, jestliže nekodifikované obyčejové právo, přinejmenším obecně reflektovaná obyčejová pravidla mezinárodního práva a obsahuje jisté procedurální principy, které jsou založeny na závazku jednat v dobré víře… Ukončení smlouvy Maďarskem mělo nabýt účinnosti 6 dní po oznámení. V žádném z těchto dat neutrpělo Maďarsko újmu vyplývající z jednání Československa. Soud musí proto potvrdit, že ukončení smlouvy Maďarskem 19. 5. 1992 bylo předčasné.Předchozí existující závazek nezpůsobil škody na území jiného státu, Maďarsko požadovalo, vyvinutí do erga omnes závazku prevence škod na základě „preventivního principu“. Na tomto základě Maďarsko argumentovalo, že jeho ukončení bylo „vynuceno odmítnutím druhé strany ukončení práce na variantě C“.

Soud si přeje poukázat, že nově vyvinuté normy práva životného prostředí jsou přípustné pro uskutečňování smlouvy a že je strany mohly souhlasem inkorporovat aplikací čl. 15, 19 a 20 smlouvy. Tyto články neobsahují specifické závazky splnění, ale požadují strany k provedení jejich závazků k ujištění, že kvalita vody v Dunaji nebyla poškozena a že příroda je chráněna, k vzetí v úvahu nových norem práva životního prostředí, když souhlasily s prostředky specifikovanými ve Společném smluvním plánu. Vsunutím těchto rozvinutých opatření do smlouvy strany rozpoznaly potenciální nutnost k přijetí projektu. V důsledku toho, smlouva není statická a je otevřená k přijetí mimořádných norem mezinárodního práva. Prostředky čl. 15 a 19, nové normy životného prostředí mohou být inkorporovány do Společného smluvního plánu. Odpovědnost udělat to byla společnou odpovědností.Konečně Maďarsko trvalo na tom, že jejich chováním strany odmítly smlouvu a že bilaterální smlouvy odmítnuté oběma stranami nemohu přežít. Soud je avšak toho názoru, že přestože bylo nalezeno, že jak Maďarsko tak Československo se nedokázalo podrobit svým závazkům podle Smlouvy 1977, toto vzájemné protiprávní chování nedovedlo smlouvu ke konci ani neospravedlnily její ukončení.Soud nachází, že oznámení o ukončení smlouvy Maďarskem z 19. 5. 1992 nemělo právní účinek.

12